Existuje ještě vůbec naděje?

Josef Poláček




Je to bezpochyby troufalost, či spíše projev autorské nezodpovědnosti referovat o knize, z které bylo autorem této recenze přečteno všeho všudy několik prvních desítek stránek. Nicméně – samotné téma je zrovna v tuto chvíli aktuální, a jsou přece jenom určité důvody pro předpoklad, že i tato úvodní část oné knihy v dostatečné míře odráží její celkové zaměření.

Napřed několik slov na vysvětlení, z čeho vlastně vzešel popud k sepsání těchto úvah. V poslední době se mě zesílenou měrou začal zmocňovat pocit, že už vlastně vůbec není v co doufat, co očekávat. Že už není žádná reálná naděje na nějakou pozitivní změnu společenských poměrů. Velké, převratné levicové programy komplexní reorganizace společenského uspořádání se definitivně vyčerpaly; a není vidět naprosto a vůbec nic, co by mohlo mít reálný potenciál je nahradit nějakými novými vizemi.

Bezprostřední příčinou těchto mých neradostných úvah bylo mé seznámení se s komunitou české strany Levice. Tedy právě té strany, která má stále ještě takovouto radikální společenskou přeměnu ve svém programu. A navíc se cíleně odvolává na ideové dědictví reformního „Pražského jara“; které i pro mě nadále zůstává centrální základnou pro veškeré úvahy ohledně možné (a žádoucí) změny.

Zdálo (by) se tedy, že je to právě strana Levice, která by měla být poslední zbývající baštou levicových nadějí. Jenže – jak už to tak často bývá, když člověk předmět svých nadějí uvidí a pozná zblízka, většinou následuje rychlé vystřízlivění ze všech snů. Ne že bych s Levicí jako takovou i nadále nepociťoval určitou ideovou spřízněnost; v každém případě jejími přednostmi zůstává principiálně kritický vztah vůči světu kapitálu, a za druhé – a to snad především – intenzivní touha po autenticky lidském charakteru mezilidských, společenských vztahů. V tomto ohledu Levice stále hájí snad ty poslední pozice ideového dědictví (pravého) socialismu.

Ovšem: jak dalece je možno s členy a sympatizanty Levice splynout v této oblasti obecně ideové, tak málo je možno od nich očekávat v oblasti reálné činnosti. Ne snad že by nevyvíjeli (alespoň ta angažovanější část z nich) určitou činnost; ale jejich konkrétní představy o tom, jak změnit svět, jsou krajně zjednodušené, nereálné, a ideologicky zdogmatizované. Jejich chápání komplexní společenské reality je velice zúžené, oni stále věří tomu že kapitalismus je možno porazit víceméně jenom jakýmsi úderem beranidla, čelním útokem. Sice i oni (většinou) chápou, že to dnes už není možné cestou klasické revoluce; ale svou náhražku k této revoluci si našli v projektu družstevnictví. V představě že celý ten obrovský komplex materiálních, společenských, ideových i mezilidských vztahů je možno z kořenů vyvrátit a v naprostý opak obrátit prostě tím, že se soukromovlastnické formy produkčních prostředků přemění na vlastnické formy družstevní. Plus ještě určité samosprávné momenty ve sféře politické. „Sověty a elektrifikace!“ – takto si svého času Lenin představoval, že bude možno v zaostalém, polofeudálním Rusku vybudovat komunismus; naši dnešní radikální levičáci mají zase své podvojné heslo „družstevnictví a samospráva“. Je to – budiž to řečeno ještě jednou – naprosto simplifikovaná představa, která nikdy nemůže obstát v konfrontaci s nesmírně složitými strukturami a vazbami lidského světa; a navíc tato levicová samospráva nese zřetelně anarchistické rysy. Což nakonec nijak nepřekvapuje; neboť i anarchismus se vyznačoval tím samým společným rysem, totiž naprosto zjednodušenými, až vysloveně naivními představami o možnostech pozitivní přestavby společenského uspořádání.

Do radikální levice dnes už tedy není možno vkládat žádné naděje; a levice umírněná? – I pokud odhlédneme od skutečnosti, že i ta se v současné době co se týče její společenské i politické relevance nachází na pokračujícím (mnohdy až vysloveně dramatickém) ústupu, pak cíle této umírněné (klasicky sociálně demokratické) levice nikdy nešly dále, nežli jenom k určité regulaci systému kapitalismu, především ke zmírnění jeho sociálních dopadů. Něco více se od této umírněné levice očekávat nedá.

Navíc: dnes už je vůbec jen stěží možné od sebe odlišit umírněnou, respektive liberální levici od politického středu. V dnešní době už tyto liberálně levicové strany (například v Německu tamější Zelení, u nás Piráti) mohou uzavírat volební koalice se stranami nejen politického středu, ale dokonce i se stranami umírněně pravicovými, aniž by mezi nimi docházelo k nějakým zásadním ideovým rozporům, jmenovitě v sociální oblasti.

Téměř by bylo nutno konstatovat, že Fukuyama měl přece jenom v určitém smyslu pravdu: nejen politický tábor, ale samotná idea socialismu je dnes naprosto mrtvá; a definitivně se prosadil systém umírněného, liberálního kapitalismu. A ten, kdo by přece jenom chtěl ještě setrvávat na starých idejích nejen sociálně spravedlivého, ale především autenticky humanisticky orientovaného uspořádání společenských poměrů, ten dnes už nemá k dispozici naprosto nic, na co by ještě mohl upírat své naděje. Nejen že nejsou k dispozici žádné reálné programy takovéto komplexní společenské proměny; ale navíc se zdá, že po ní – s výjimkou určitých okrajových skupin – prakticky ani nikdo skutečně netouží. Pro tyto „socialistické staromilce“ by dnes muselo platit prakticky to samé, co stálo na prahu Dantova pekla: „Zanech všech nadějí!“ Už není v co doufat.

V tomto osobním rozpoložení mizících nadějí jsem se rozpomněl, že ve své knihovně mám už od svých studentských let rozsáhlé dílo marxistického teoretika Ernsta Blocha „Das Prinzip Hoffnung“. Princip naděje. Ten byl v oné době mezi levicovou mládeží hodně populární; i já jsem si tehdy pořídil tuto jeho knihu. Ovšem – přečetl jsem z ní jenom asi prvních sedmdesát stran; pak jsem ji odložil, protože nesplňovala mé vlastní představy o tom, jak a na jakém základě provádět antikapitalistickou akci. Ovšem nyní jsem po ní přece jenom znovu sáhl; spíše jenom ze zájmu nežli se skutečným očekáváním, že by zde bylo možno objevit nějaký nový spásný impuls pro současnou bezprizorní skutečnost.


Blochovy kreativní naděje

Jedno je nutno konstatovat – a uznat – hned z počátku: Bloch byl skutečně kreativní levicový intelektuál, jeho centrální myšlenka je velmi dobře odůvodněná, a ještě i dnes může čtenáře strhnout svou přesvědčivostí.

Bloch staví svůj koncept naděje na těchto základních premisách:

– 1. Stav naděje, toužení je pro člověka konstitutivní. Člověk se nemůže spokojit s málem, s „mísou čočovice“; stále musí doufat ve splnění svých skrytých, ryze lidských nadějí.

– 2. K dosažení tohoto účelu je nutno neustále opouštět, za sebou zanechávat už dosažené; je nutno neustále překonávat hranice, jít stále dál. „Myslet znamená překračovat.“

– 3. Současná občanská (buržoazní) společnost Západu je principiálně neschopná člověku umožnit toto uskutečnění jeho bytostných lidských tužeb a nadějí.

K tomuto třetímu bodu si ocitujme Blochovy vývody doslova: „V časech upadající staré společnosti, jaká je ta dnešního Západu, klesá určitá parciální a temporální intence pouze dolů. (…) Bezvýchodnost měšťáckého bytí se rozšiřuje na lidskou situaci vůbec, na bytí vůbec. Natrvalo ovšem marně; tato měšťácká vyprázdněnost je stejně tak efemérní jako třída, která se v tom ještě jako jediná artikuluje, a tak neudržitelná jako zdánlivé bytí vlastní špatné bezprostřednosti, kterému se zapřisáhla. Tato beznaděj je sama, v časovém i věcném smyslu, to nejnesnesitelnější, to nejméně slučitelné s lidskými potřebami.“

Vidíme tedy, že Bloch zde současnou společnost Západu jako zcela bezperspektivní neklasifikuje primárně proto, že je kapitalistická; nýbrž proto, že ve svých důsledcích zcela rozbíjí smysl lidského žití, jakož i samotného bytí. Tento rozpad smyslu však bude časem pro člověka natolik nesnesitelný, že ten proti němu postaví svou nezrušitelnou a nezničitelnou naději na obnovení svého vlastního autentického lidství.


Podstata člověka – v minulosti, nebo v budoucnosti?

Bloch se ovšem nespokojuje s tímto obecným odůvodněním svého konceptu naděje; nýbrž on se ho snaží postavit ještě na propracovanější filozofický fundament. Bloch kritizuje všechny dosavadní koncepty člověka a uspořádání lidské společnosti proto, že jsou zaměřené nikoli do budoucnosti, nýbrž do minulosti; že staví tedy pouze na tom, co už tady bylo, co je už prošlé, ale že neotvírají žádné nové perspektivy. Bloch přitom využívá určité slovní hříčky, kterou mu umožňuje němčina: on tvrdí, že podstata (Wesen) musí být něco jiného nežli pouhá minulost (das Ge-wesene).

Bloch kritizuje dosavadní koncepty založené na – fixní – podstatě takto: „Bohové dokonalosti (Vollkommenheitsgötter) zde, ideje nebo ideály tam jsou v jejich iluzorním bytí stejně tak res finitae jako takzvané skutečnosti přítomnosti v jejich empirickém bytí.“ To znamená: podle Blocha jsou fixní podstaty dřívějších myslitelů stejně tak iluzorní, v pasivitě setrvávající, jako (zdánlivě) dokonalí (řečtí) bohové, jako nehybné platónské či hegeliánské ideje – ale stejně tak iluzorní a pasivní je i pouze materiální empirie současné měšťácké společnosti.

Nicméně: Bloch uznává, že už u těchto dřívějších konceptů se objevily určité elementy poukazující za tuto hranici fixních podstat, budící naděje k novému: platónský Eros, široce pojatý Aristotelův pojem hmoty jakožto možnosti stát se podstatou, Kantův postulát morálního vědomí, Leibnizův pojem „tendence“; nejvíce pak u Hegelovy dialektiky. Ovšem – i tato dialektika nakonec končí jenom v systému v sobě uzavřených kruhů; skutečná otevřenost vůči budoucnosti, skutečná naděje na nalezení něčeho nového není dána ani zde.

(Mimochodem: v této souvislosti Bloch používá až téměř poetický příměr, když píše, že to byl nakonec vždycky „strop platónské anamnesis nad dialekticky otevřeným Erotem“, který u těchto minulých konceptů vytvářel ony fixní, nepřekročitelné hranice; všechna tato dřívější vymezení „podstaty“ vyplývala jenom ze vzpomínek na minulé, na to co už tu bylo dříve.)

Bloch oproti tomu ten jediný koncept, který je skutečně otevřen do budoucnosti, k novým horizontům lidského bytí, spatřuje u Marxe, a v jeho konceptu socialismu. Jenom u Marxe Bloch vidí a uznává přítomnost skutečné, ničím neomezené a neomezované kreativity lidského ducha, který takto překonává vše staré, vše minulé, vše statické a do sebe uzavřené. Jedině v této volně kreativní činnosti Bloch spatřuje skutečnou naději pro člověka, pro lidstvo. Anebo jak Bloch v závěru úvodní části svého díla píše: „Wesen ist nicht Ge-wesenheit, konträr: das Wesen der Welt liegt selber an der Front.“ – Podstata není minulost, naopak: podstata světa leží sama na (přední) frontě.


Kritika Blochova konceptu

Nutno přiznat: tento Blochův koncept nové naděje pro společnost, pro člověka je velmi dobře odůvodněn, a není možno se divit, že svého času nalezl tak silnou rezonanci v levicovém prostředí. Je snadno možné podlehnout fascinaci jeho zdánlivě nevývratných argumentů, a uvěřit tomu, že zde byla předložena zcela nová naděje pro lidstvo.

Bohužel je ale nutno konstatovat: jak je Bloch kritický vůči dřívějším myslitelům „podstaty“ člověka a světa, tak naprosto nekritický je vůči Marxovi a jeho myšlenkám. Jako naprosto první je nutno zásadně zpochybnit centrální Blochovu tézi, že výjimečnost marxismu/socialismu spočívá v tom, že by byl plně a bezvýhradně otevřený do budoucnosti. Ve skutečnosti je totiž i Marxův koncept komunistické společnosti nakonec stejně tak zahleděný do minulosti, stejně tak jenom restaurací a recyklací toho, co zde už bylo – totiž pradávné „prvobytně pospolné“ společnosti! Marxův koncept je stejně tak založen na představě jakéhosi fixně „dokonalého stavu“ jako Platónovy ideje nebo dokonalí řečtí či jiní bohové; tohoto dokonalého stavu má být dosaženo ve společnosti komunismu.

Ano, je fakt že Marx intenzivně operoval s myšlenkou kreativity, která jako taková je ovšem neustále běžícím, do budoucnosti otevřeným procesem. Ale – pokud k této samotné ideji „kreativity“ nepřistoupí nic jiného, žádné její další určení, pak i ona sama se stává „res finita“, uzavřená do sebe samé. Nekonečná, nijak neohraničená kreativita se nakonec utápí v sobě samé. – Jak by asi bylo, kdyby každý člověk byl Picassem? Jak by všichni tito kreativní „Picassové“ mohli prožívat fascinaci své vlastní tvorby, kdyby kolem nich byli jenom samí jim rovní?

To co Bloch ve své glorifikaci lidské kreativity zcela opomněl, to byl ten fakt, že toto nekonečně kreativní „překračování hranic“ má jenom tehdy smysl a význam – když tady nějaké hranice jsou! Když zde tedy existuje něco ohraničeného, něco trvajícího, něco fixního – tedy právě to co Bloch paušálně zavrhuje jako příznak stagnace!

Bloch chce – na půdě marxistického vzývání lidské kreativity – vší podstatu člověka vložit jenom do toho, co se neustále mění, obnovuje, směřuje vpřed; ale při tomto naprostém rozpuštění všeho trvajícího, stálého, nadčasového ztrácí sám veškerá měřítka, na kterých by tuto kreativitu bylo možno změřit, či vůbec realizovat. Blochův počin, jeho vzývání kreativity, je jak na jedné straně strhující a otvírající nové naděje, nové perspektivy, tak je na straně druhé typickým projevem jednání „ode zdi ke zdi“. Při svém až přímo zbožštění lidské kreativity Bloch zcela opomíjí a ztrácí tu část podstaty, která je nadčasová, trvající, transcendentální.

Závěrem je tedy možno konstatovat: Bloch svým plamenným apelem na volnou lidskou kreativitu skutečně poskytuje nový impuls; ale aby se z něj mohla zrodit nějaká nová, reálná naděje pro současnou stagnující (západní) společnost, na to je tento jeho koncept příliš úzce, příliš jednostranně pojatý.

Nicméně: v této současné mizérii buďme vděčni alespoň za to.

142 komentářů u „Existuje ještě vůbec naděje?“

  1. K celé věci je nutno připojit ještě toto: Bloch se svým projektem kreativity vychází z předpokladu, že každý člověk je ze své nejvlastnější přirozenosti kreativní, respektive touží být kreativní. Ve skutečnosti ale jenom velice omezený okruh lidí v sobě skutečně má tuto snahu, tuto touhu. Být opravdově a pravdivě kreativním – to totiž vyžaduje velkou námahu, a tu si naprostá většina lidí chce ušetřit. Je vždy daleko výhodnější nechat za sebe být kreativními ty ostatní; a pak si jenom zapnout televizi.

  2. Naděje by mohla být také nadějí v to, že v budoucnu může být to, co dnes není. A taky v to, že nezáleží jenom na nás samotných a našich schopnostech. Že totiž je tady nějaká síla, která působí mimo nás a za nás.
    V Izajášovi je taková věta, která. mě nedávno zaujala. Chválí Boha slovy: „den ze dne za nás nese břímě.“

  3. Jenže paní Hájková to o čem hovoří Izajáš to je přesně to, co Bloch zavrhuje jako „das Gewesene“; jako to co je (už) minulé, co nepřináší nic principiálně nového. Bůh je věčný a neměnný, nemůže tedy přinést nic (zásadně) nového.

  4. To souvisí s tím Blochovým výrokem o sokratovském erosu a o „stropu anamnéze“: na jedné straně ten (platónsko-sokratovský) éros je skutečně volným stoupáním vzhůru, jeho toužení, jeho kreativita není ničím omezená; ale na straně druhé je zde onen strop platónských „idejí“, těchto věčných, neměnných podstat, kterým se člověk může na této pouti vzhůru jenom přibližovat, ale nemůže je žádným způsobem překonat, nemůže jít nikam dále za ně, neboť ony samy jsou už absolutní, absolutně dokonalé.

    Tento model je tedy skutečně vnitřně rozporuplný, na straně jedné zde stojí volná tvůrčí činnost člověka, ale na straně druhé právě onen „strop“, který není možno prorazit.

    Ovšem jak jsem konstatoval, i ta Blochova alternativa naprosto volné kreativity zaměřené výlučně do budoucnosti, jenom ke stále novému, ani tato alternativa nepřináší řešení, tato totální kreativita bez hranic, bez kontur nakonec daleko spíše vede ke stavu chaosu, nežli k novým horizontům.

    Tento problém tedy i nadále zůstává otevřený, a je krajně obtížné nalézt cestu jak ho vyřešit.

  5. Nakonec to není z Izajáše, ale jde o Žalm 68, 20. A překlad není tak úplně jednoznačný. V ekumenickém je, že Bůh nese za nás břímě, v B21 je, že nese nás (jako břímě). To druhé bude asi přesnější. Ale to, že Hospodin za nás nese břímě, se dá vyčíst z jiných veršů:
    „Své břímě uval na Hospodina, on se o tebe postará; on přece nikdy nenechá poctivé padnout do bláta.“ (Ž 55,23)
    Můžeme přemýšlet o tom, co je tím břemenem, které bychom měli nést my a nese je za nás Bůh.

  6. Jestli tímto „břemenem které bychom měli nést“ nejsme nakonec my sami?…

    Podle Platóna by to musela být „spodní část duše“, tedy ta která je ovládána především tělesnými potřebami a vášněmi, která je pro nás tímto břemenem. Respektive je břemenem pro horní část duše, která je ze své podstaty zaměřena na hodnoty duchovní, ušlechtilé.

    Otázkou ovšem je, jestli je opravdu možné celek lidské duše takto jednoduše roztřídit na – všeho všudy tři – víceméně separované části.

    Nebo jinak řečeno: i kdyby lidé měli jenom tu „horní duši“, tu duchovní – nehádali by se spolu i tak a nebojovali by spolu neustále o to, kdo z nich má v této duchovní oblasti větší pravdu? Kdo z nich je lepší, přednější než ti ostatní?…

    Tady se opět projevuje základní znak celé platónovské filozofie, totiž přesvědčení že je tu někde nahoře dáno jakési fixní, naprosto jasné a nezpochybnitelné „dobro“; a že naprosto postačí když každý člověk bude k tomuto dobru poctivě směřovat.

    To je pak právě ta statická představa, kterou kritizuje Bloch, protože neumožňuje skutečnou svobodnou tvůrčí lidskou kreativitu.

  7. Já si myslím, že tím břemenem jsou naše starosti. Zvlášť takové, se kterými si nevíme rady. Píše se to i v komentáři ke Starému zákonu. A v komentáři k Novému zákonu se vysvětluje Mt 23, 4, kde se píše o farizejích a zákonících: „Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem.“
    Vysvětlení v komentáři: Zákoníci a farizeové kladli na lidi obrovské nároky (pravděpodobně v důsledku extrémních výkladů litery Zákona), ale nikomu nepomohli toto neúnosné břemeno nést.
    Takže zde jsou oním“ břemenem“ extrémní požadavky Zákona, který prostým lidem vykládali zákoníci a farizeové.
    Bůh samozřejmě neklade na nikoho více nároků než je ten či onen konkrétní člověk schopen unést. Naopak bere neúnosné lidské starosti na sebe. Ale zato žádá pro sebe celé lidské srdce. Které mu ovšem farizeové a zákoníci (ani se všemi těmi detailně dodržovanými předpisy) nedávali.

    Ano, Bůh vyžaduje celé srdce člověka a celou jeho duši (ať horní nebo dolní). Lidé, kteří mu to dají, se navzájem nemohou hádat.
    Jenomže, jak napsal pan Nushart, my se dáváme (jak Bohu tak i svým blízkým) nedokonale. A proto se spolu hádáme dál.

  8. Možná to tak úplně nesouvisí s daným tématem; ale možná přece jenom ano. V německé spolkové zemi Severní Porýní-Westfálsko se včera konaly zemské volby; a znovu se potvrdila tendence trvajícího propadu levicových stran. Radikálně levicová Die Linke ztratila oproti minule polovinu hlasů, má teď už jenom dvě procenta. Čili je už jenom zcela marginální politickou silou. Sociální demokracie ztratila nějakých pět procent. Jediným – pouze relativním, ale zato velkým – vítězem těchto voleb na levici jsou němečtí Zelení; sice ještě poněkud zaostávají za sociálními demokraty, ale svůj volební výsledek téměř ztrojnásobili. A trendy jasně hovoří pro ně: svou voličskou základnu mají především u mladé generace, zatímco SPD (obdobně jako křesťanští demokraté) především u vyšších věkových kategorií.

    Zdá se tedy skutečně, že na levici jde trend k progresivní, liberální a ekologické levici. Zatímco tradiční levice – ať umírněná či radikální – odchází ze scény.

    Přičemž je ovšem otázka, do jaké míry je či není možné Zelené považovat za radikální levici. Na straně jedné v oblasti ekologie stále ještě vystupují z relativně radikálních pozic; na straně druhé to ovšem nelze nijak srovnat s tím radikalismem respektive ekologickým fundamentalismem, jakým se vyznačovali ve svých počátcích.

    Někdy to tak trochu může budit dojem, že Zelní jsou radikální – ale především jenom verbálně, zatímco v reálné praxi si ani oni nijak nechtějí nechat vzít víceméně luxusní život německé střední třídy.

    Ovšem – takovéto hodnocení by vůči nim mohlo být také dost nespravedlivé; oni prostě pochopili že se svým ekologickým fundamentalismem neprojdou, a tak teď dělají alespoň tolik kolik jim reálné společenské poměry a nálady dovolí.

  9. Ježíš asi taky vzbuzoval naději na nějakou „antiřímskou akci“…

    K čemu by nám ale byla antiřímská akce, my přece potřebujeme akci antikapitalistickou…

  10. Ano, celý politický a společenský diskurs je o tom, jak se mít materiálně (zase, ještě) lépe. Za tím účelem se cílí v první řadě na technologický pokrok. Někteří přitom mají růst až do nebe, zatímco jiní posbírat aspoň nějakou tu globálně ekonomickou moderní „švestku“. Z reformních stran jsou pak čím dál více síly, které tvrdí, že právě ony vědí nejlépe, jak za dosavadním přece uboze středověkým bytem spustit oponu. Máme přece pořád zelenou!

  11. „Změna beze změny“ u Zelených: tady je v prvé řadě nutno si uvědomit, že celé hnutí Zelených, i když svého času ze svého středu vyloučilo radikální „fundis“, tedy ekologické fundamentalisty, tak že toto hnutí je stále ještě vnitřně rozpolcené na frakci „realos“ na straně jedné, a frakci radikálních ekologistů na straně druhé. Je tedy dost ošidné tady soudit nějak paušálně.

    Ovšem – přesně vzato paní Hájková mluvila o „voličích“ Zelených. A tady už může být situace poněkud jiná. Sice i tady samozřejmě bude přítomen ten samý rozdíl mezi umírněnými a radikálními; ale to je nakonec prakticky v každé straně, v každém hnutí. Ale když se podíváme na to kým (a čím) je klasický, většinový volič Zelených – pak je to vysokoškolák mladšího věku (přesněji řečeno: vysokoškolačka, neboť mezi voliči Zelených převažují ženy). A to je tedy fakticky přinejmenším vyšší střední třída, s dobrými příjmy, která sice na straně jedné tak nějak skutečně chce žít ekologicky, ale na straně druhé je velká otázka, jestli by pro skutečně důsledný ekologický životní styl byli ochotni obětovat něco ze svého navyklého životního standardu. Tady by ta zmínka o „změně beze změny“ opravdu mohla docela dobře platit.

    Ono je to vlastně víceméně jako vždycky: tento většinový volič Zelených většinou žádá od průmyslu, od komerční sféry, aby se ona ekologizovala, aby ona nesla celou tíži ekologické transformace; ale on sám se pro sebe spokojí s tou „obětí“, že třídí odpad a místo hovězího řízku si v neděli naservíruje řízek veganský.

  12. Stačí třídit odpad a jíst vegansky…
    To mi připomnělo jeden diskusní příspěvek pod tímto článkem: https://www.krestandnes.cz/dan-drapal-zamysleni-nad-statistikou/
    Jeden z diskutujících tam (ironicky) píše:
    „Žít správně teď není problém. Stačí se zařadit do bubliny, kde se prodávají bambusové hadry a šetří se příroda.“
    Ale dotyčný kritizuje (patrně je katolík) mimo jiné také evangelikály, kteří si myslí, že s tím, jak žít, si vůbec nemusíme lámat hlavu, protože toho stejně nejsme schopni, a už se přece za nás obětoval Ježíš, který správně žil.

  13. Paní Hájková, mě vlastně až při čtení těch diskusních příspěvku na Křesťanu napadlo, že zásadní otázka (Proč stále ubývá věřících křesťanů?) je vlastně položena naprosto převráceně. Ve skutečnosti by ta otázka musela stát takto: „Jak to že dříve vlastně tolik lidí věřilo?“ A odpověď se pak vyloupne už sama sebou: protože církev (křesťanská) měla v minulosti naprostý ideový monopol. Neměla reálnou konkurenci. Ona mohla po celou řadu století celé lidové masy vystavit svému působení; a jenom a jedině tak mohla dosáhnout natolik vysokých procent vyznávání (křesťanské) víry mezi lidem. Není tedy pro současný stále pokračující pokles počtu věřících nutno hledat nějaké specifické důvody; je to prostě a jednoduše návrat k normálu. Kdy svou víru prožívají už jenom ti, kteří to pociťují jako svou vlastní potřebu.

    To za prvé. A za druhé – z těch názorů vyslovených v diskusi bych za naprosto nejvýstižnější považoval tento (od Petra Adamce, z dnešního dne): „Jistě se mění generačně otázky lidí. A mnoho církví odpovídá na ty staré. Podobně jako církev v našem mládí odpovídala liberálně a modernisticky a my jsme potřebovali odpověď postmoderní.“

    Právě v tom bude asi zakopaný pes. Společnost se stále vyvíjí, dnešní člověk klade už nové otázky; ale církve (tradiční) mu dávají většinou stále jenom odpovědi na otázky staré.

  14. Dřív tolik lidí věřilo, protože je tomu naučili doma – rodiče, prarodiče. Ba dokonce ve škole bylo povinné náboženství.
    Dnes už to tak není. Často se stává, že děti věřících rodičů jsou nevěřící. A naopak. Víra je víc individuální než byla dříve. Tradiční víra předávaná z generace na generaci už tolik nefunguje. Tím se tradice pochopitelně vytrácí. Noví věřící začínají jakoby „z ničeho“.
    Evangelikálové často mluví o potřebě znovuzrození z Ducha (jakkoli ten pojem může být velice sporný).

  15. „Společnost se stále vyvíjí, dnešní člověk klade už nové otázky; ale církve (tradiční) mu dávají většinou stále jenom odpovědi na otázky staré.“

    Není nakonec špatně, když od sebe oddělujeme církve (jakožto organizace) a lidi, kteří jsou (popřípadě by mohli být) v těch církvích? Co je tedy vlastně církev? Kněží, pastoři, zkrátka nějací vedoucí? Nebo společenství věřících (ať už se tou vírou míní cokoliv)? Věřících, kteří chápou, že na všechno nelze dát odpověď.

  16. „Znovuzrození z Ducha“ – tak na tom by dokonce mohlo něco být; ale opravdu všechno záleží na tom, co by to konkrétně znamenalo. A především by šlo o to, aby v tomto „Znovuzrození“ přišlo něco skutečně nového. Aby se nejednalo jenom o mechanické opakování starých kánonů v novém hávu.

    „Kteří chápou že na všechno nelze dát odpověď“ – tady se ale jednalo o jinou záležitost, totiž o dávání starých odpovědí na nové otázky.

  17. Musím ještě něco připojit k původnímu tématu; tedy k Blochově knize „Das Prinzip Hoffnung“. Za časů mých studií na mnichovské univerzitě tam skupina marxisticky orientovaných studentů vydávala studentský časopis, který se – v typické marxistické tradici – jmenoval „Widerspruch“. Čili „Rozpor“. Jakožto základní stavební element veškeré dialektiky. A v jednom vydání tohoto časopisu na obálce otiskli několik známých výroků – ovšem nějakým způsobem ironicky převrácených. A tak se zde – v jasné narážce na Blochův „Das Prinzip Hoffnung“ vyskytl i výrok „Im Prinzip keine Hoffnung“. Tedy, místo „principu naděje“ sdělení „v zásadě žádná naděje!“

    Tato věta se mi tehdy nějakým způsobem provždy usadila v paměti. Za prvé, byl to opravdu velmi vtipný počin, toto převrácení původního hesla v pravý opak. A za druhé: ono to tak nějak naprosto přesně vystihovalo tehdejší situaci světové levice. Bylo to už někdy v druhé polovině osmdesátých let; tedy v dobách Gorbačovy „perestrojky“. Na straně jedné to byl čas nových nadějí na reformu byrokratického systému „reálného socialismu“; ale na straně druhé to byl stejně tak čas, kdy celý „tábor míru a socialismu“ už začínal viditelně erodovat. A levice byla tehdy naprosto bezradná, jak se s tímto novým vývojem ideově vypořádat.

    A toto konstatování „im Prinzip keine Hoffnung“ se nakonec ukázalo být prorockým; to co se tehdy teprve ukazovalo ve svých prvních tendencích, se ukázalo skutečně být reálným vývojem dalších let a desetiletí: nejen rozpad socialismu jako společensko-politické reality, ale především naprostý rozpad platnosti dosavadních socialistických či komunistických teorií.

  18. NADĚJE A REALITA

    „Chtělo by to nějakou levici, která uznává realitu a zároveň neztrácí naději (víru v budoucnost)“ – tento výrok paní Hájkové sem přenáším z vedlejší diskuse, tematicky (ohledně oné „naděje“) patří spíše sem.

    Ano, to je víceméně naprosto přesné vystižení současné situace; ale spíše v negativním smyslu. To jest, že současné levicové směry a hnutí buďto už fakticky dávno vzdaly naděje na nějakou zásadní transformaci společenských poměrů; anebo tyto naděje sice nadále chovají, ale jenom za cenu ztráty smyslu pro realitu.

    Já jsem si v této souvislosti uvědomil (a tak trochu i získal určité pochopení) to, co vlastně znamená, kde se vzalo celé to hnutí „konzervativního socialismu“. Z daného pohledu se vlastně nejedná o nic jiného, nežli o – víceméně zoufalý – pokus o obnovení naděje. Tedy – socialistické naděje. Poté co se naprosto rozpadla společensko-politická realita, která měla být těchto nadějí nositelem, je zde zřejmě učiněn pokus o vytvoření jakési „nové reality“. O kterou by bylo možno tyto staré naděje opřít. Ovšem – tato „nová realita“, kterou se snaží konstruovat konzervativní socialismus, se naopak obrací hluboko do minulosti. Je revokací, recyklací společensky až přímo atavistických instinktů skupinové, rodové, kmenové příslušnosti (a výlučnosti). Socialismus v tomto podání už nemá být projektem univerzálně lidským, nýbrž nacionálně identitárním. Je to tedy tento instinkt kmenové příslušnosti, který zmírajícímu projektu socialismu má dodat nový impuls, novou naději, novou energii. Jenže – tento návrat k minulosti, ke kmenové výlučnosti velice úzce připomíná heslo „Blut und Boden“ německého nacionálního socialismu. Je nepochybné, že to tehdejší vyvolávání ducha minulosti, ducha kmenové příslušnosti skutečně generovalo obrovské energie; ale je známo, jakým směrem se tyto energie nakonec ventilovaly. Chtít moderní společnost vybudovat na atavismech, to nikdy nemůže skončit jinak nežli katastrofou.

    ———————————-

    Kde tedy ještě hledat nějakou novou realitu, nové naděje?

    Tady bych možná docela sáhl po tom, co se v naší diskusi vynořilo spíše jenom náhodou, jako vedlejší produkt. Jedná se o ono „znovuzrození z Ducha“. Totiž: pokud bychom tohoto „Ducha“ pojímali jakožto logos. Tedy jako něco, co je skrytou podstatou procesů, dějinného vývoje tohoto světa; ale co je založené na duchu, na rozumu, a nikoli na temných, iracionálních atavismech nevědomého davu.

  19. Někdy se ten pojem znovuzrození zneužívá. Občas se najde nějaký křesťan, který se domnívá, že je znovuzrozený (a proto si může dělat co chce). A pak se stane, že tento „znovuzrozený“ spáchá něco nekalého. Ale to nic nemění na tom, že samotné znovuzrození skutečně existuje. Jen není dobré se tím pojmem příliš ohánět.

    Náhodou čtu knížku O Novém zákoně, která mi byla před časem darována a náhodou jsem si včera přečetla kapitolu o Janově evangeliu. O pojmu logos tam stojí psáno:
    „Slovo“ „logos“ jest výraz čistě filosofický. Jan tímto výrazem učinil předmětem svého uvažování a vyprávění universální bytost, inkarnaci „Věčného rozumu“, bytost, která je Bohem, přichází od Boha a Boha zjevuje jako syn zjevuje otce. Má být uchopena těmi, kteří ji přijali (1, 12). Konflikt mezi těmi, kteří Ježíše přijali a mezi těmi, kteří jej nepřijali, jest připodobněn konfliktu mezi světlem a tmou.“

  20. Antropolog Joe Grim Feinberg: „Kdo chce tvořit lepší svět, musí v něj sám věřit.“

    Pane Poláčku, jako etatista dáváte přednost životu pod vládou. V tomhle ohledu jste se stranou Levice, liberály konzervativci a komunisty jednoznačně ve shodě !
    Chápu to správně, že levičáci( etatisté i anarchisté) mají rezignovat na socialistické ideály a stát se naivními centristy ?
    Jinak máte pravdu. Tzv. dělnický strany(umírněné politické strany) a nová kasta „dělnických vůdců“ zasedajících v parlamentech se vždy stali součástí systému buržoazní demokracie a v jejím vleku hájili spíš zájmy vykořisťovatelů a utlačovatelů než vykořisťovaných a utlačovaných.
    Revoluční politické strany jako KSČ zase vytvořily neomylné vedení, když se dostaly k moci, nedělaly nic jiného než tuto svou moc bezohledně upevňovaly na úkor všech…
    Nebo se mýlím ?

    Uvnitř strany Levice pár sympatizantů anarchismus najdeme: „Emancipace pracujících nesmí být nikým zastupováno. Své osvobození musí mít vždy ve svých vlastních rukou. “
    Sdílíme antiautoritářskou politickou filozofii, že vláda je zbytečná a omezující – dokonce škodlivá – a měla by být odstraněna a nahrazena samosprávnými, samosprávnými společnostmi…

  21. Pane Huďo, v čem konkrétně vás vláda omezuje nebo k čemu vás nutí?

  22. Právě jsem dočetl, pane Poláčku váš diskusní příspěvek pod článkem /Vykročíme z postkomunismu?/ na Deníku Referendum.
    Mimo jiné v příspěvku nabádáte levici k realismu. Odkazujete se na váš web.
    Ten potřebný „realismus“ levice mi není stále jasný.
    Má podle Vás levice přijmout, že pravicové ekonomika nemá alternativu ? Žádná neudržitelná finanční nerovnost mezi občany neexistuje ? Nebezpečí fašistické revoluce nehrozí ? Bydlení, klima nám před očima nekolabuje ?
    Mladí lidé se budou mít líp, jak jejich rodiče ?

  23. Paní Hájková, máte opačný názor, že vláda a zkostnatělý státní byrokratický aparát vás neomezuje nebo něčemu nutí ?

  24. Faktem je, že my Češi máme krátkou paměť, jak vláda není škodlivá.
    „Během pandemie dotáhla Česká republika svůj status evropské montovny k dokonalosti. V jiných evropských zemích průmysl často stál, případně pracoval na půl plynu, a tak Česko využilo naplno svou konkurenceschopnost a vyrábělo ještě víc než jindy, a to doslova přes mrtvoly. Jako čiré šílenství to působilo už loni na jaře, kdy byla tuzemská epidemická situace ještě poměrně dobrá. Dodnes se tom nic nezměnilo, přestože se v továrnách v absolutních číslech nakazilo nejvíce lidí. Pokud byli dříve podle předáků českého průmyslu naší konkurenční výhodou nízké mzdy na hranici chudoby, dnes je naší konkurenční výhodou to, že jsou životy českých dělníků a jejich rodin všem úplně ukradené. “
    https://a2larm.cz/2021/03/prvni-rok-pandemie-v-cesku-dokonala-ukazka-oligarchickeho-vladnuti/

  25. Uznávám, že vláda by mohla být lepší a že budoucnost není nijak jistá. Ale nemám pocit osobní nesvobody. Nevěřím, že by nám samospráva tu budoucnost zajistila. Jistota, že máme budoucnost zcela ve svých rukou je iluze.
    Ale i kdybych já věřila v anarchii, jsou tu přece také jiní lidé, kteří si nepřejí odstranit vládu. Už z toho důvodu bych ji neodstraňovala. Nechci nikomu nic vnucovat. Abyste věděl, já jsem si ani v minulém režimu nepřipadala nijak zvlášť nesvobodně. Ale rozumím tomu, že většině lidí ten režim vadil, bránil jim v mnoha věcech, a proto musel být odstraněn.

  26. Pane Huďo, proč by vlastně nemohla anarchie fungovat vedle „normální“ společnosti? Jenom pro ty, kteří v tu myšlenku věří a chtějí ji uskutečňovat.

  27. Paní Hájková.
    dokážu si klidně představit, že vedle decentralizovaného státu může dobře fungovat samosprávná společnost bez mocenských center, která zbavuje člověka tvořivých možností.
    V programu sociálně -ekologické transformace, kterou letos představila platforma Re-set najdeme řadu aspektů, které směřují k společenské samosprávě.
    Pro zajímavost. Americký filozof, kognitivní vědec Noam Chomský, který se označuje za příznivce anarchosyndikalismu a libertariánského socialismu posledních dvacet let zpochybňuje anarchistickou negaci státu: „kdy na stát útočí neoliberalismus ve jménu vlády firem a jiných „soukromých tyranií“, mají anarchisté některé instituce státu hájit.“
    Tím jsem chtěl ukázat, že mezi anarchisty se vede i o tom diskuse.
    Ano, jasně, klimatická krize je za rohem, nejvyšší inflace za třicet let, neřešená bytová krize,… na budoucnosti není co nemilovat. Extrémní koncentrace na zisk a peníze je zhouba nejenom moderních společností, ale i světa.
    Tenhle systém není udržitelnej. Nedivím se spoustě mladých lidí, že z toho mají celkem strach.
    https://www.blisty.cz/art/108179-rozhovor-britskych-listu-494-sed-bud-potichu-neozyvej-se-a-nepodnikej-zadnou-akci.html

  28. Především jsem pane Huďo poněkud překvapený tím že jste mě tituloval jakožto „etatistu“. – Nicméně jinak je hezké že jste se tu zase ukázal. 😉

    Já sice opravdu nijak nepředpokládám (na rozdíl od Marxe) že stát by mohl „odumřít“ (přinejmenším na současném stupni vývoje lidstva ne); ale otázka státu pro mě prostě není klíčová. Mimochodem, na DR dneska napsal docela zajímavý článek (v reakci na M. Plevu) i Ivan Štampach, kde se zabývá otázkami komunismu, socialismu a demokracie: https://denikreferendum.cz/clanek/34031-jsem-socialista-a-proto-jsem-antikomunista Já jsem k tomu ovšem připsal komentář, kde jeho argumentaci podrobuji dost zásadní kritice.

    Jádrem této mé kritiky je to, že základní společenské problémy (společenskou nerovnost, ale i jiné) nikdy nemůže vyřešit ani (jenom) socialismus, ani (samotná) demokracie. A přikláním se tu plně k marxistické koncepci v tom ohledu, že tyto problémy je nutno řešit v samotné příčině. – Ovšem k tomu už uvedenému bych dodal ještě to, že tyhle problémy nemůže vyřešit ani anarchismus. V daném smyslu je anarchismus jenom radikální demokratismus; a proto pro něj platí to samé co bylo řečeno o samotné demokracii: není to skutečné řešení.

    Vůbec, celá ta alternativa „stát nebo samospráva“ je prostě falešná. Jde mimo podstatu věci. Já snad časem opravdu budu muset napsat podrobnou analýzu samosprávy: co je, co může přinést; a co přinést nemůže.

  29. Co se toho týče, jestli „pravicová ekonomika nemá alternativu“: to je právě ta záležitost smyslu pro realitu.

    Já říkám především dvě věci:

    1. v tuto chvíli nemá tržní ekonomika žádnou alternativu

    2. pokud už jednou akceptujeme tržní ekonomiku, pak rozdíl mezi „pravicovou“ a „levicovou“ ekonomikou je jenom relativní. Pro oblast ekonomiky platí víceméně to samé jako pro oblast politiky, respektive vůbec řízení společnosti: konec konců je optimální cestou střídání pravicových a levicových konceptů. Respektive střední cesta mezi nimi. Je to už dávno známá věc: pravicové vlády vedou k zvětšování majetkových rozdílů; levicové vlády tyto rozdíly sice snižují, ale zvýšeným přerozdělováním zatěžují nadměrně státní rozpočet, a tedy i ekonomiku, která tím ztrácí na výkonu. Roste nezaměstnanost. Takže pak je zase zapotřebí pravicová vláda, která seškrtá výdaje, sanuje ekonomiku – ale zase zvýší majetkové rozdíly. A tak pořád dokola.

    Já tedy tvrdím především jedno: žádná „levicová ekonomika“ (ve smyslu levicové vlády) nemůže natrvalo vyřešit základní problém. Protože nemůže odstranit příčiny.

    Jediné řešení by se muselo dotýkat těch příčin; jenže v tomhle směru doposud nemáme žádné řešení. Pokud takové řešení vůbec existuje (a já osobně pořád ještě doufám že ano), pak to docela určitě nebude žádné jednoduché řešení ve smyslu komunismu nebo anarchistické samosprávy.

  30. Co se té otázky týče, jestli se „mladí budou mít lépe nežli rodiče“ – vlastně jsem se dnes chystal (teď už se k tomu nedostanu) napsat něco o jedné televizní dokumentaci „Co si myslí dnešní generace“, je tam několik opravdu zajímavých momentů. Ještě o tom něco napíšu; ale nevím jestli tady ve Fóru, anebo o tom dokonce napíšu samostatný článek.

  31. Mimochodem, pane Huďo, opravdu není nutné ve vztahu ke mně používat v osobních zájmenech velké písmeno. 😉 Já sice užívám formu oslovení „Vy“ – ale to je čistě individuální záležitost, každý to píše podle svého. Já sám – když jsem vstupoval do příslušných diskusních fór – jsem chvíli váhal jakou formu mám používat, ale pak jsem se rozhodl pro to velké písmeno, protože jsem měl pocit že když někoho přímo oslovuji, že je to tak trochu jako bych mu psal dopis. Ale jak řečeno to je naprosto individuální záležitost.

  32. Logos: paní Hájková, v každém případě mě těší, že už akceptujete, že křesťanský Logos má svůj kořen v řecké filozofii. 😉

    V daném smyslu bych onen rozdíl „mezi světlem a tmou“ i docela chápal a přijímal. Shodneme se snad na tom (a právě proto jsem onen „logos“ vnesl do hry i v souvislosti s levicovým hnutím), že neznat, nechápat, neuznávat logos (ať už s velkým či malým písmenem) znamená opravdu zůstávat v temnotě. V temnotě nevědomosti. Ovšem ten křesťanský Logos je za prvé příliš specifický (vázaný jenom na Ježíše), a za druhé příliš mystický, a proto příliš neurčitý, nežli aby mohl dodat i v dnešním světě ještě dostatečnou orientaci.

    Konkrétně řečeno: onen „Věčný rozum“ nám sotva co může říci k vyřešení například toho problému s alternativní, nekapitalistickou ekonomikou.

  33. Pokud jde o ten Logos jakožto filosofický pojem, interpretovala jsem jen odstavec z knihy. Já to pochopitelně nevím jistě, ale patrně to nějakou souvislost bude mít. Může se mluvit o věčném rozumu nebo taky o Boží moudrosti. Dočetla jsem se, že východní křesťanství preferuje Boží moudrost, kdežto západ mluví spíš o Božím slovu. Logos je obojí. Někdy je to Kristus, někdy Duch svatý…
    Proč by vlastně Boží moudrost nemohla pomocí vyřešit problém s nekapitalistickou ekonomikou? Vždyť prý přivádí všechno k naplnění. A tvoří všechno nové.
    https://en.m.wikipedia.org/wiki/Holy_Wisdom

  34. Tedy, paní Hájková, to co se v té anglické wikipedii píše, to plně potvrzuje to co jsem k dané věci už řekl: že křesťanský logos je (ve srovnání s řeckým) neurčitý, mlhavý, mystický. U křesťanského logu není vůbec jasné, co to vlastně má být. Je to nějaká neurčitá představa o jakési „nejvyšší moudrosti“; ale v čem konkrétně má tato moudrost spočívat, zůstává zahaleno neproniknutelným tajemstvím.

    Řecký logos – ten byl ve svém nejvlastnějším jádru „logický“, byl tedy stejný pro člověka jako pro bohy, jeho substancí bylo myšlení, přemýšlení. Zatímco křesťanský logos, ten k člověku vždy přichází jenom shůry, cestou Zvěstování, od nějaké vyšší, božské instance. Člověk sám ale na této moudrosti nemá žádnou účast respektive spoluúčast, on si jenom trpně vyslechne toto zvěstování, a tím je pro něj všechno hotovo. Ani se po něm nežádá, ale ani se mu neumožňuje, aby k této „moudrosti“ nějak přispěl svým vlastním podílem, svým vlastním činem, svým vlastním duchem.

    Právě proto také není možno očekávat že by křesťanský logos nějak mohl přispět třeba k vyřešení problémů s kapitalistickou ekonomikou; protože k takovémuto řešení je napřed nutno do nejmenšího detailu rozebrat, analyzovat stávající skutečnost, a na základě této zcela konkrétní znalosti pak navrhnout řešení nová. To bychom stejně tak mohli očekávat, že tato křesťanská „Boží moudrost“ za nás vyřeší třeba problém jaderné syntézy.

    Ostatně, jak se v onom článku píše, sami křesťané si vůbec nejsou zajednou v tom, kde se tato „Boží moudrost“ vlastně bere, jaká je její podstata. A zase je tu ale ten posun, jestliže řecký logos je jak řečeno objektivní, pak křesťanský logos je personifikovaný, spojený buďto s osobou Boha či Krista. Ještě relativně nejblíže pravdě byli ti „disidenti“ jako Ireneus, kteří logos chtěli ztotožnit s Duchem svatým (který by ještě tak nejspíše mohl plnit tuto funkci objektivně jsoucí inteligence); jenže právě toto pojetí se neprosadilo, a bylo zatlačeno oním pojetím personalisticko-mystickým.

  35. Pane Poláčku, děkuji za odpověď a upozornění.
    Články Ivana Štampacha občas na DR čtu. Nemám s tím problém, že se autor deklaruje jako křesťanský socialista. U vás je to složitější. Podle vašich komentářů a textů si diskutující čtenář láme hlavu, kam vás na levici zařadit ? Nedivte se tomu. Vy se sice hlásíte k humanistickému marxismu, ale v ekonomickém směru zastáváte centristický názory atd. Tomu řada vašich názorových oponentů(zleva i zprava) nerozumí.
    Ne každý levičák chce úplně zrušit tržní hospodářství, příkladem jsou právě pováleční sociální demokraté a zelení. Pro stranu Levice a Hnutí Budoucnost hodně inspirativní(levicové Rakousko, Švédsku nebo Dánsko)+ družstevní formy vlastnictví a podnikání.
    Pak zde existuje návrh od anarchistů: ekonomický systém založený na participativním rozhodování-Parecon, který rovněž odmítáte jako utopistický.
    Nic jiného se bohužel zatím pro vás nenabízí.
    Já vám přeji, abyste se dočkal naděje, že bude konečně někým předložen společenský systém, s kterým nebudete mít problém se ztotožnit…

  36. Pane Poláčku, Duch svatý je přece podle křesťanské nauky také osoba. I když jaksi tajemná a bez těla.

  37. Pane Huďo, já jsem opravdu nezařaditelný. 😀

    Svého času jeden mnichovský profesor politologie, když také nevěděl jak se vypořádat s mými neortodoxními názory, řekl něco na ten způsob, že „je vždy zajímavým zážitkem setkání s příslušníkem nedogmatické levice“.

    V tom to právě bude, pane Huďo: já jsem sice na levici, ale zásadně odmítám jakákoli dogmata; to znamená, jakákoli zjednodušená řešení. Dá se říci, že chronickou nemocí levice (ale vlastně současného světa vůbec) je to, že chce mít všechno velice snadno. Aby se tak řeklo – sklízet, aniž by se zaselo. Konkrétně: zrovna před chvílí jsem napsal pod tím článkem I. Štampacha další komentář, ve kterém jsem (na dotaz pana Dospivy) vyložil, proč je celá věc tak složitá: paušální zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků není reálně možné – ale na straně druhé zachování soukromého vlastnictví nutně vede ke kapitalismu, a tedy i k neustálému vytváření společenských nerovností, antagonistických protikladů.

    Tady opravdu neexistuje žádné jednoduché, provždy spásné řešení. – Mimochodem, co si zastánci družstevnictví vůbec nedokáží uvědomit: i družstevní vlastnictví je konec konců soukromé vlastnictví! Sice skupinové, ale ve své podstatě soukromé. Soukromé, tedy privátní; to znamená: vylučující. Sice tu není přítomno „vykořisťování“, protože všichni jsou společní vlastníci – ale tato rovnost platí jenom a pouze v rámci této jediné skupiny, všichni ostatní (tj. všichni členové společnosti) jsou z účasti na tomto majetku, na jeho produktech stejně tak vyloučeni! To znamená: mezi všemi těmito družstvy i nadále panuje naprosto stejný konkurenční boj, jako kdekoliv jinde v kapitalismu!

    Nedochází tu tedy v žádném případě k nějaké celospolečenské jednotě, jak to žádal Marx. Jenom namísto hesla „člověk člověku vlkem“ tu panuje heslo „družstvo družstvu vlkem“. To už je pokrok!

    Mimochodem, pane Huďo, zrovna včera jsem si na Vás vzpomněl, četl jsem v německých novinách jednu reportáž o družstevnictví. To jest: o jednom německém družstvu. Název té reportáže byl „Když šéf má stejný plat jako řidič“. Napřed to opravdu vypadalo, že je tím plně podpořena Vaše víra v družstevnictví. Jednalo se o klasické družstvo, kde nejen že všichni mají stejný plat, ale zároveň se i všichni podílejí na rozhodování. A navíc: do tohoto rozhodování jsou nějakým způsobem přes internet zapojeni i zákazníci! Kteří tedy mohou bezprostředně vykonávat zpětnou vazbu, co se jim líbí, jaký servis odpovídá jejich potřebám, co by případně bylo žádoucí změnit. Všeho všudy tedy opravdu víceméně idylický obraz družstevnictví a samosprávy.

    A teprve v dalším průběhu článku se začaly ukazovat hranice takovéto vlastnické formy. Za prvé a především: toto družstvo mělo jenom 8 členů. Právě tohle je naprosto rozhodující moment: družstevní, samosprávné formy jsou celkem vzato možné v malých, přehledných kolektivech. Kde víceméně každý vykonává tu samou činnost, a každý může víceméně bezprostředně kontrolovat, jak pracují ostatní. Za druhé: jedná se o dodávky nápojů. Čili: v zásadě naprosto jednoduchá činnost, která nevyžaduje žádné složité řízení, žádnou složitou organizaci. Jde jenom o to, kolik kam dodat.

    A za třetí: tak naprosto harmonické vztahy i v tomto malém kolektivu přece jenom nepanovaly. Během doby odešli dva členové – právě proto že měli pocit že ve skutečnosti nepracují všichni stejně, že někteří ostatní těží z jejich pracovního výkonu. Dvě nespokojené osoby – to se nezdá být mnoho, ale když si připomeneme že celkový počet členů družstva je osm, pak se jedná o výpadek 25 procent.

    Navíc jsem si vlastně až v této souvislosti uvědomil: kdyby se jednalo o nějakou složitější činnost, vyžadující komplikovanou, a to sice vysoce kompetentní organizaci – pak pokud by zde platili všem stejné mzdy, pak by takové družstvo nikdy na volném trhu nemohlo získat skutečně schopného manažera! Ten by vždycky raději šel někam jinam, kde by byl za své schopnosti náležitě honorován. Nebo by si rovnou založil firmu vlastní.

    Je to nakonec naprosto to samé jako třeba ve fotbale: kdo chce vyhrávat, ten musí pro svůj klub získat kvalitní fotbalisty. A – to se nedá nic dělat – aby je získal, musí jim dobře zaplatit. Více, nežli těm méně schopným.

    Já neříkám, že je to tak dobře. A jmenovitě u fotbalu jsem to vůbec neviděl rád, když se (český) fotbal zprofesionalizoval; měl jsem vždy pocit že fotbal by se měl hrát pro radost ze hry, a ne pro peníze. Tahle neustálá honba za penězi je z lidského hlediska opravdu devastující; ale nedá se nic dělat, holý fakt je ten, že je to právě tento profesionalismus, tato snaha být úspěšným (a to i finančně), co zúčastněné žene k maximálním výkonům.

    Právě proto říkám znovu a znovu, že k současné tržní ekonomice nemáme (přinejmenším v současné době) alternativu. Není k mání nic, co by z člověka dokázalo tak efektivně vyždímat maximální výkon.

    Buď by tedy společnost musela přistoupit na to, že výkon národní ekonomiky bude mnohem nižší než je teď (to bychom ale zase měli tu samou stagnaci jako za reálného socialismu) – anebo je nutno nějakým způsobem vyžít s tržní ekonomikou. A pokusit se ji alespoň nějakým způsobem zreformovat.

  38. No ano, paní Hájková, Duch Svatý v křesťanské teologii má v zásadě status „osoby“, ovšem to víceméně jenom proto že je definován jako jedna z hypostází Božského principu. Když je tedy osobou Bůh Otec a Bůh Syn, pak ani třetí v tomto svazku nemůže být fakticky něčím jiným nežli také osobou.

    Ale já se k těm personifikacím budu blíže věnovat v komentáři pod Vašim novým článkem, tam se více můžeme zaměřit na příčiny.

  39. Pane Poláčku, mít ekonomickou demokracii za strašidlo, ale zároveň být příznivec humanistického marxismu je protimluv.

    Pěkně prosím , ukažte nám , kdo na „dogmatické“ levici, chce úplně zrušit tržní hospodářství ?
    Smiřte se s tím, že jediná alternativa ke kapitalismu je PARTICIPATIVNÍ EKONOMIKA jako anarchistická ekonomická vize.

  40. No právě tohle je ten naprosto zásadní protimluv u radikální levice: ona chce zachovat tržní hospodářství, a přitom na jeho půdě chce vytvořit jakési socialistické formy. Je to asi něco takového, jako chtít rajtovat na tygru. Nebo snad přesněji řečeno: je to něco takového jako chovat si doma v kurníku tygra, a přitom od něj očekávat, že nebude trhat slepice, nýbrž bude žrát trávu.

    Tyhle všechny zmatky pocházejí z toho, že současná levice si už vůbec nedává práci s tím, aby si alespoň trochu důkladně prostudovala Marxe. Už za Marxových časů totiž existovaly takové iluze, že je možno – na základě tržní ekonomiky – vybudovat jakýsi systém malovýrobního hospodářství, kdy se bude produkovat nikoli pro zisk, ale jenom pro „rozumné“ potřeby spotřebitelů. Na to Marx kontroval touto větou:

    „Ta představa, že by se produkční způsob založený na soukromém vlastnictví výrobních prostředků neměl dále vyvíjet směrem ke kapitalismu, je přání stejně tak zbožné jako hloupé.“ (!) A já opakuji, i všechna tato družstva by byla fakticky soukromými vlastníky, jenomže kolektivními. To slovo „samosprávné“ je tu pouze jakási ozdoba, prázdná floskule která má zakrýt pravý stav věcí – totiž že nakonec jsou stejně všichni účastníci ekonomického procesu ovládáni zákonem zisku, zákony trhu, zákony kapitálu.

    Veškerá „participativní ekonomika“ tu neznamená nakonec nic jiného, nežli že každý sám sobě bude svým vlastním drábem. To není žádné hraní se slovíčky, sám jsem podobný stav svého času osobně zažil, ne sice v družstvu, ale měl jsem v zásadě samostatnou pozici, vydělal jsem si přesně tolik kolik jsem odpracoval, a právě tohle pak více nežli cokoli jiného člověka žene k neustálé maximalizaci vlastního výkonu.

  41. „Pěstování nevraživosti a soutěživosti je stavebním kamenem tržního kapitalismu. Nepřekvapuje proto, že se z podstatného jména girlboss, tedy z nálepky, která možná v počátcích fungovala motivačně, stalo synonymum pro udržování narůžovo lakovaného kapitalismu. Toho, který glorifikuje dřinu, ale jen tu, která vydělá miliardy dolarů ročně, a dřině, která vydělá sotva na nájem, se vysmívá.“
    https://art.ceskatelevize.cz/inside/esej-feministicka-revoluce-barbin-z-tiktoku-xP9eK

  42. „Pěstování nevraživosti a soutěživosti je stavebním kamenem tržního kapitalismu“ – no dobře, pane Huďo, to samozřejmě naprosto může být; jenom mi není tak docela jasné, co tím chcete dokázat.

    Zásadní problém je totiž v tom, že na to aby lidé spolu navzájem soutěžili (konkurovali) o úspěch, aby k sobě byli navzájem nevraživí – tak k něčemu takovému naprosto není zapotřebí kapitalismu. Takoví k sobě lidé byli vždycky, víceméně po celou dobu svých dějin. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla byla Marxova „prvobytně pospolná“, raně komunistická společnost, kde v každém případě neexistovala konkurence, neboť nebyly žádné hmotné statky o které by bylo možno vést konkurenční boj.

    Jde ale o to že celá naše moderní civilizace se vyvinula konec konců jenom díky lidské soutěživosti, díky neutuchající lidské snaze jít stále dál, stále více si ulehčovat vlastní život, vyniknout nad druhé. Marxův koncept novodobého komunismu má tu základní vadu, že počítá fakticky se stagnující ekonomikou. Lidé tak nějak „prostě“ vyrábějí, „prostě“ pracují; ale není tu nic co by je motivovalo k mimořádnému nasazení, k dalšímu pokroku, k dalšímu vzestupu. Proč se také nějak nadměrně snažit, když každý stejně všechno co chce si může vzít zadarmo v obchodě. Stejně jako ti prvobytně pospolní komunisté, kteří si vše co potřebovali mohli prostě utrhnout ze stromu. (Ostatně, židovsko-křesťanská legenda o „ráji Eden“ má podle některých teorií svůj kořen právě v těchto prvotních dobách, kdy nebylo nutno pracovat, stačilo jenom utrhnout si ze stromu.)

    Co se tedy kapitalismu a jeho „nevraživosti a soutěživosti“ týče, tady se vždy znovu a znovu klade klíčová otázka, zda byla dříve slepice nebo vejce. Zda je to tedy jenom a pouze kapitalismus, který tuto „nevraživost a soutěživost“ mezi lidmi produkuje – anebo ale zda tomu není přesně naopak, že to totiž byla tato hluboce zakořeněná lidská „nevraživost a soutěživost“, která sama teprve kapitalismus zrodila.

    Reálná pravda bude asi někde uprostřed; já jsem ve své sérii článků o Marxovi použil termín, že kapitalismus „amplifikuje“, tedy zesiluje tyto negativní, predátorské lidské vlastnosti. Člověk byl vždy predátorem, k tomu opravdu nepotřeboval až kapitalismus; ale kapitalismus toto vrozené lidské predátorství svými mechanismy ještě zesiluje.

    Právě proto je tak obrovsky obtížné najít nějakou funkční alternativu ke kapitalismu. Že takovým řešením není rovnostářský komunismus respektive socialismus, to se ukázalo dostatečně jasně.

    Klíčová otázka zní: jak organizovat novodobou společnost, především její ekonomickou produkci, aby byla zachována lidská soutěživost, lidská aktivita, lidská kreativita – a aby to přitom ale nevedlo ke vzájemné zničující konkurenci, ke vzájemné závisti a nevraživosti?

  43. Četl jsem dnes o něco dále v Blochově knize „Das Prinzip Hoffnung“, a musím tu poreferovat o další jeho zajímavé myšlence. I když tematicky se jedná vlastně o podobnou záležitost, jakou jsme probírali v sekci Forum.

    Jde o to: Bloch (opět) kritizuje Freudův (a poté Adlerův a Jungův) koncept nevědomých pohnutek a pudů, za to že tyto lidskou osobnost pojímají jako něco o sobě fixního, bez ohledu na vývoj a vliv společnosti. Podle tohoto modelu je i člen novodobé společnosti stále ještě ovládán těmi samými pudy, jako člověk pravěku.

    Oproti tomu Bloch tvrdí, že i tyto napohled stále stejné psychické faktory podléhají vlivu doby, vlivu prostředí, vlivu společnosti. Velmi zajímavý je v tomto ohledu jeho argument, že i když by současný člověk odložil všechnu svou civilizační slupku a stal se opět „primitivem“, pak že stejně i tak bude naprosto jiným tvorem, nežli byl onen původní, pravý „primitiv“. Neboť – celý ten vliv dějin a civilizace, kterým prošel lidský rod, ten se už nikdy nedá odstranit.

    O co se Blochovi jedná, je nabíledni: jakožto marxista chce poukázat na to, že rozhodujícím faktorem pro život člověka nejsou jeho individuální, psychické podmíněnosti, nýbrž jeho existence jakožto bytosti společenské, společensky podmíněné.

    Bloch jde dokonce tak daleko že tvrdí, že i hlad – jakožto zřejmě nejzákladnější pud vůbec – taktéž podléhá tomuto vlivu konkrétního kontextu. Co se pak oné trojice Freud-Adler-Jung týče, pak Bloch tvrdí, že jejich psychologické koncepty naprosto nejsou jenom ryze teoretické povahy, nýbrž že jsou víceméně přímým produktem zcela konkrétních společenských podmínek: Freudovo libido je projevem probouzející se měšťácké společnosti, Adlerova „vůle k moci“ je výrazem kapitalismu, zatímco Jung předznamenává nástup fašismu.

    A analogicky je podle Blocha Rousseaúv „ušlechtilý divoch“ dílem osvícenství, zatímco Nietzscheho „primitiv“ je prý projevem imperialismu.

    Co je na celé záležitosti natolik zajímavé: jedná se o parádní příklad naprosto specifického pohledu marxismu na člověka, společnost a dějinný vývoj. Na straně jedné je nutno uznat, že to byl skutečně jedinečný přínos marxismu, že tam, kde standardní věda vidí pouze fixní, stále stejné, individuální fenomény, tam marxismus se vší důsledností dokáže vysledovat společenský kontext, který tyto zdánlivě zcela konstantní a fixní (v daném případě psychické) struktury formuje a modifikuje. V tomto ohledu je marxistický způsob pohledu skutečně nezastupitelný.

    Na straně druhé se ale jedná o naprosto typický pohyb „ode zdi ke zdi“. Ano, Bloch má dozajista pravdu že mnohé lidské pudy či psychické struktury jsou takto modifikovány společenským kontextem, a to v průběhu času; ale na straně druhé zavírá oči před tím, že je celá řada způsobů lidského chování (a tedy i lidské psychiky), která je ve svých základních strukturách víceméně konstantní nejen od dob prvních „primitivů“, nýbrž které mají své kořeny už v říši živočišné.

    A některé pokusy určité fenomény (či určité teorie) za každou cenu křečovitě deklarovat jenom jako projev určitých společenských poměrů působí vyloženě úsměvně. (Už jsem několikrát psal o oné čínské uvědomělé soudružce, která světoznámému houslistovi Isaacovi Sternovi při jeho návštěvě Číny Beethovena charakterizovala prostě tak, že „jeho dílo bylo výrazem éry nastupujícího kapitalismu“…)

    Ještě jednou tedy: tento marxistický pohled na společenskou podmíněnost určitých fenoménů, určitých vzorců lidského chování byl svého času velmi inovativní, a dodnes si zachovává svou přínosnost; nicméně je to jenom pohled z jedné strany, a není schopen se propojit s pohledem opačným (psychologickým). Znovu se tu ukazuje, že marxismus sice verbálně hlásá dialektiku -ale i jeho pojetí dialektiky je velmi specifické, a nedokáže ji proto využít k tomu, co je její nejvlastnější podstatou: totiž ke spojování, syntéze protikladů. V daném případě – k syntéze protichůdných pohledů na člověka a faktory formující jeho existenci.

  44. No ano, Piketty bezpochyby volá po socialismu – ale spontánně se k tomu chce dodat: „Marné volání…“

    Piketty jako svůj „program socialismu 21. století“ prostě hodí do jednoho hrnce všechno, co je dnes možno nalézt na trhu levicových představ, přání a hesel. Tento jeho nový socialismus má být participativní a decentralizovaný, federální a demokratický, ekologický, multietnický a feministický… Ze všeho nejspíše tahle směska připomíná, jak kočička a pejsek spolu vařili dort: posbírali dohromady všechno co se jim zdálo být dobré, bez ohledu jestli to k sobě pasuje; s odpovídajícím výsledkem.

    Jinak řečeno: Piketty vhodí do ringu všechna svá PŘÁNÍ, jak by měl podle jeho představ vypadat svět socialismu; ale vůbec si neláme hlavu s realitou – ani s realitou kapitalismu (respektive tržní ekonomiky), ani s realitou člověka. Piketty podle všeho stále zůstává plně v zajetí odvěké představy všech socialistů, že co (pracující) člověk, to potenciální přívrženec socialismu. A vůbec si neláme hlavu s tím, že by tomu mohlo být také jinak.

    V každém případě: sice samozřejmě neznáme samotnou Pikettyho knihu, ale podle všeho se jeví že on zde nepředkládá žádnou skutečnou analýzu kapitalistické ekonomiky, z které by pak mohlo vyplynout, jakým konkrétním způsobem by ji případně bylo možno transformovat. Nýbrž on dělá pravý opak: předestře katalog svých socialistických přání, a do nich se pak snaží nějakým způsobem vecpat reálnou tržní ekonomiku.

    Nejcennějším místem z daného článku proto nakonec fakticky zůstává to místo v recenzi, kde se víceméně jasně říká, že například Pikettyho volání o zaměstnanecké participaci ve vedoucích grémiích kapitalistických firem je víceméně iluzorní: ne že by takováto participace nebyla možná (jak bylo uvedeno ve Švédsku a Německu už existuje) – ale v reálné praxi je tato participace buďto bezzubá, anebo naopak daleko spíše slouží jenom k tomu, aby byla – potenciálně proti zájmům zaměstnanců jdoucí – rozhodnutí těchto vedoucích grémií formálně schválena a odsouhlasena i zástupci zaměstnanců.

    – Tady je nutno si uvědomit, že tito oficiální zástupci zaměstnanců se často velice rychle přizpůsobí svým novým, lukrativním funkcím. Zkrátka: sami „zburžoazní“. Svého času Německem hodně hýbala aféra předsedy všeněmeckého odborového svazu, když se provalilo že nezaplatil či zatajil daně ve výši několika stovek tisíc marek! Jak je tedy od takovéhoto boháče možno reálně očekávat, že bude myslet perspektivou obyčejného zaměstnance, dejme tomu dělníka u montážního pásu?!…

    V recenzi je jasně řečeno, že tato zaměstnanecká participace by mohla mít nějaký reálný význam jenom a jedině za těch okolností, když by se podařilo nějakým způsobem obnovit globální aktivitu, tlak ze strany dělnické třídy. Jenže – právě po něčem takovém není vidu ani slechu; a nejsou žádné náznaky toho že by se v tomto ohledu v dohledné době mohlo či mělo něco zásadního změnit.

    A přitom -ani Piketty sám ani recenzent se nijak nezabývají otázkou, jaké důsledky by případná radikální zaměstnanecká participace měla na ekonomickou efektivitu produkce. Protože – bohužel – naprostá většina zlepšení pracovních podmínek jde na úkor celkového výkonu. Jinak řečeno: zlepšení pracovních podmínek by šlo nutně na úkor životní úrovně; a tady je velká otázka, jestli by samotná „dělnická třída“ byla ochotna na takovýto obchod přistoupit.

    Samotný recenzent v závěru konstatuje, že Pikettyho přínos nakonec záleží daleko spíše v „otevřeném duchu“, s kterým otázku socialismu pro 21. století projednává, nežli aby dokázal přinést nějaké realistické koncepty. Ovšem – tento „otevřený duch“ málo pomůže tam, kde se stále tvrdošíjně obcházejí a ignorují naprosto klíčové problémy transformace kapitalismu v jiný ekonomicko-společenský systém. Jak bylo v článku naprosto správně řečeno, takováto transformace by vyžadovala naprosto zásadní proměnu všech produkčních a společenských vztahů; ale takovéto proměny není možno dosáhnout jenom prezentací přehršle zbožných přání o „demokratizaci“ a „participaci“.

  45. Pane Poláčku, neberte to prosím osobně.
    Je řešením sedět doma a nadávat na ty či kritizovat, co se snaží o společenskou změnu v reálném světě ? Je super, že lidé jako vy, mají extra velkou znalost teorie, ale k čemu to je, když mezi pracující reálné nechodí ?
    Do pekel nás zatím vede kapitalismus: klimatická krize, války, nerovnosti, zadlužení lidí.
    Aktéři společenské změny nesmí JEN číst.
    Marxismus je jen způsob analýzy dějin/politického myšleni, ne?

  46. Navážu na pana Huďu, také jsem měl před lety potřebu psát, zkoušel jsem i pro média. Ale pak jsem se nad tím zamyslel a označil své počínání za svého druhu narcisní a zbytečné. Proč psát pro liberální média, kde si mé výtvory utlačovaní zřejmě ani nepřečtou, protože ani nevědí o jejich existenci? Navíc jsem celkem pochopitelně získal pocit, že ona média mi zveřejní hlavně to, co se jim zveřejnit hodí. Ale jak vidno, tu a tam cosi jedovatého utrousím. Bez ambicí na honorář, slávu a vůbec smysl mého počínání.

    Ještě jsem si vzpomněl, jak tu někde pan Huďa napsal, že snad máme s kapitalismem podobnou zkušenost. Tento postřeh je podle mě důležitý. Zkušenost podle mě tvoří základ opravdového levicového smýšlení. Ovšem je třeba ji určitým způsobem zpracovat. Nejeden frustrovaný a chudý člověk se totiž stane naopak příznivcem třeba krajní pravice, někteří třeba liberály, doufajíc, ve svůj kapitalistický sen o zbohatnutí za každou cenu. A jakákoli, i levicová, politika vždy bude přitahovat psychopaty, pro které je ideologie jen zástěrkou.

    Ve straně Levice (tenkrát se jmenovala ještě jinak) jsem měl pocit, že potkávám lidi, kteří se sice označovali za autentické levičáky, ale podle mě byli spíše mladými liberály a progresivisty, právě bez větších zkušeností s krutostí systému a lidí vůbec (ačkoli tvrdili opak), kterou by přetavili v levicové smýšlení plné solidarity a empatie. Členství v politické organizaci (a nebo sektě?) pro tyto lidi byla hlavně příležitostí někam patřit a snad jednou udělat kariéru, ovšem bez hlubšího vnitřního prožitku, který by ideologicky zpracovali a byli schopni předat v přitažlivé formě podobně zkoušeným lidem dále.

    Ovšem asi by bylo naivní očekávat, že v opravdové levicové organizaci budou jen solidární lidé, těžce zkoušení životem. Jak už jsem naznačil výše, vždy se tam vyskytnou vychytralí psychopaté a sociopaté, kteří umí své zákeřné úmysly dobře maskovat, jsou znalí intrik, vědí koho chytře „odstřelit“ a vůbec vyrojí se všude, kde mohou získat jen náznak moci nad lidmi. Jde ale podle mě o poměr těchto dvou skupin a míru jejich vlivu.

    A z toho co jsem napsal pravděpodobně také plyne, že ona „opravdová levicová zkušenost“ je menšinová. Až příliš lidí se k ní prostě nikdy nedopracuje.

    Všechny tyto úvahy (a nečiním si nároka na jejich správnost či zajímavost) jsou ale asi zbytečné. V Levici jsem vlastně nepotkal moc hloubajících lidí (ale je fakt, že jsem tam moc lidi nepoznal). Ne že by ti lidé byli hloupí, to spíše naopak, byli chytřejší než já. Jen prostě vypočítavě „šli se stádem“. Ovšem stádem velmi malým a spíše progresivistickým a liberálně-levicovým (rozuměj levicovým málo), nežli socialistickým.

  47. Ano marxismus je jen způsob analýzy dějin/politického myšlení a nikoliv řešením.
    Reálná změna reálného světa vzniká na základě realizace jak identifikace společenských nedostatků a formulace pokusů o řešení, tak i politického aktivismu. Marx seděl četl, psal a dělal děti, zatímco Lenin neseděl a „realizoval“ Marxe návrhy jak zbavit reálný svět reálného kapitalismu.
    Navíc je otázkou odkud ta pekelná dominanta vitality kapitalismu. Přikláním se k odpovědi, která vychází ze substance/imperativa kapitalismu – akumulace kapitálu. Takže konec akumulace je pro kapitalismus absolutní ztrátou, tudíž smrtelným koncem.
    Takže je to smrtelný strach z následků rozpadu systému ( psychologicky masově kotveném masovým kozumismem), který trvale paralyzuje objev skutečné změny kapitalismu….bych k všeobecnému lamentu dodal.

  48. Pane Krupičko, s tou zkušeností máte jistě pravdu. Jsem si vědom, že za mým posunem z ještě stále středové pozice doleva po roce 2002 zkušenost s pět let trvající chronickou bolestí zad, jež mi přivodila řadu dalších trápení a problémů. (Takové jevy se k sobě druží stejně ochotně jako peníze.) Neboť jsem před dvěma lety usoudil, že moje matka potřebuje, aby s ní někdo byl doma, jsem nyní odkázán pouze na malý důchod.

    Mezi lidi, jež formuje jen jejich materiální situace, ovšem jistě nepatřím. Všichni nemohou mít vedoucí funkce, ani nadprůměrný plat. Nemalá část výdajů většiny sociálně slabších je dnes redukovatelná. Příjmové a majetkové rozdíly jsou sice nehorázné, kritika kapitalismu založená jen na nich je ovšem nutně parciální, nedostatečná a málo působivá.

  49. Cituji pana Krupičku: „A z toho co jsem napsal pravděpodobně také plyne, že ona „opravdová levicová zkušenost“ je menšinová. Až příliš lidí se k ní prostě nikdy nedopracuje.“
    Jinými slovy – taková „opravdová levicová zkušenost“ je elitní záležitostí.

  50. Tak tohle opravdu sedí, paní Hájková! 😀

    Ano, v těchto výzvách k radikálnímu socialismu skutečně vězí zásadní protimluv: na jedné straně to má být něco pro široké masy (jinak přece kapitalismus svrhnout nelze), ale na straně druhé dnes je osobní zkušenost s vyloženě prekérní materiální respektive sociální situací záležitostí jenom velmi menšinovou (dejme tomu kolem 10, maximálně 20 procent populace). Přičemž jak konstatuje i sám pan Krupička, z těch lidí s touto zkušeností velká část inklinuje k pravici, a ne k levici.

    ————————–

    Ale abych odpověděl panu Huďovi, že marxismus je jenom teorie, a že teoretici „nechodí mezi lidi“: zrovna teď čtu jednu knihu hovorů tří německých (respektive jeden švýcarský) literátů, jeden z nich přiznal, že v dobách svého mládí, v bouřlivých létech šedesátých byl nejen vyznavačem radikální levice, nýbrž vyloženě maoistou. A tehdy patřilo ke klíčovým povinnostem těchto levicových aktivistů právě toto: chodit mezi lidi, totiž mezi dělníky. Které chtěli získat pro svou myšlenku revoluce. A tak chodili před brány německých průmyslových podniků a automobilek, a rozdávali tam dělníkům své revoluční letáky.

    Výsledek? – V lepším případě naprostá lhostejnost; v případě horším se tito aktivisté museli bránit útokům ze strany právě těch, kteří oni svou revolucí chtěli „osvobodit“… Zkrátka, mezi dělnickou třídou nebyl o revoluci zájem.

    A dnes? – To že existuje vrstva lidí která se má materiálně špatně, to dnes ví každý. Ale – k revoluci to stále ještě nějak nevede. Jsou ovšem lidé, kteří mezi tyto chudé chodí, a snaží se jim pomáhat – to jsou členové různých nevládních organizací. Ale – ani oni většinou zřejmě nemyslí na nějakou revoluci. Pouze žádají, aby vláda těmto chudým poskytla vyšší dávky. Jenže – jak jsem před chvílí rozebral na paralelním diskusním vlákně – sociální stát (za kapitalismu) není možno rozšiřovat za určitou hranici.

    Zkrátka: ať budeme jakkoli četně „chodit mezi lidi“, k revoluci to stejně nepovede. Proto zůstávám u toho: jediné řešení je možné právě jenom na základě teorie. Na základě důkladné analýzy toho, co je vlastně současný kapitalismus, jak fungují jeho mechanismy – a jak by bylo možno tyto mechanismy změnit.

    Jistě: je to běh na dlouhou trať. A je pochopitelné, že ti kteří jsou sami v prekérní materiální situaci, že tak dlouho čekat nechtějí, že chtějí svou situaci změnit hned teď. Ale nedá se nic dělat: takovéto řešení se pouhým radikalismem přivolat nedá. Takovýto radikalismus vždy zůstane na okraji společnosti. Právě proto, že nepřináší žádný – realistický – recept na řešení.

    Je mi líto, ale je tomu doopravdy tak.

  51. Ostatně, pane Huďo, marxismus se svého času naprosto nepojímal jenom jako analýzu kapitalismu; nýbrž naopak, on chtěl být zároveň revoluční silou, vodítkem pro revoluční masy.

    Jenže: dokonce už tehdy, v dobách opravdu „divokého“, asociálního kapitalismu, tento revoluční marxismus nikdy nezískal u samotného dělnictva většinovou podporu. Už tehdy dělnictvo mnohem více preferovalo cestu dílčích reforem, především zvýšení platů, a zavedení sociálního zabezpečení. Jinak řečeno: cestu sociální demokracie, nikoliv cestu revoluce.

    A jak píše pan Petrasek, k provedení revoluce musel přijít až Lenin; ten se nezabýval nějakými složitými teoriemi, ale prostě provedl revoluci, ačkoli pro ni mezi ruským lidem nikdy nezískal většinu. Fakticky provedl státní puč. Výsledek? Naprosto katastrofální, v konečném důsledku s desítkami miliony mrtvých. A zavést komunismus se mu stejně nikdy nepovedlo, už první pokus o „válečný komunismus“ byl založený na násilném rekvírování obilí od rolníků, a skončil hladomorem, takže pak narychlo musel přesedlat na „Novou ekonomickou politiku“, což fakticky nebylo nic jiného nežli kapitalismus, s politickou nadvládou komunistické strany. (Podobně jako dnes v Číně.)

    Následující stalinismus pak nebyl ničím jiným nežli snahou udržet stranu u moci, a přitom stále předstírat že se opravdu jedná o komunismus, nebo přinejmenším cestu k němu.

    Takže ještě jednou: samotný radikalismus sice může vést k politickému převratu, ale v žádném případě nepřináší řešení samotného problému.

  52. Navíc, jak také poznamenává pan Petrasek, zániku kapitalismu brání všeobecný konzumismus; neboť je to stále ještě tento kapitalismus, který tomuto konzumismu dokáže ze všech možných alternativ nejlépe vycházet vstříc. Zrušení kapitalismu by vyžadovalo přinejmenším určité omezení konzumismu; a za současných okolností k tomu není v dohledu společenský konsens.

  53. Pane Horáku, s těmi bolestmi zad je to nějaká úplná epidemie. Před několika dny mi psal můj bratr že má bolesti zad a neví jak se jich zbavit; a já sám jsem měl se zády problémy vlastně celý život. Jeden čas – asi tak po dobu dvou let – dokonce tak velké, že jsem ani vůbec nemohl delší dobu stát zpříma.

    Mimochodem, z tohoto stavu mě nakonec doslova spasila jedna léčitelka. Čili způsobem léčby, který pro oficiální medicínu dodnes platí jako „šarlatánství“.

  54. Pane Poláčku píšete: „zániku kapitalismu brání všeobecný konzumismus; neboť je to stále ještě tento kapitalismus, který tomuto konzumismu dokáže ze všech možných alternativ nejlépe vycházet vstříc.“
    Ale za co vlastně kritizujete místopředsedu Bavorského zemského sněmu a mluvčího bavorské sociální demokracie ?
    Jaké vize u sociální demokracie postrádáte, když podle vás je kapitalismus nejlepší možná alternativa ?
    https://denikreferendum.cz/clanek/34062-bavorsky-socialni-demokrat-rinderspacher-mluvi-seunas-opolitickem-obratu
    Jasně, nemyslíte tím neregulovaný volnotržní kapitalismu zemích na periferii Evropské unie jako ČR.
    Jsem rád, že v tomhle ohledu jste s anarchisty: „Sociální stát přispívá ke stabilizaci kapitalismu a podporuje sociální smír a omezuje radikalitu pracujících.“

    Pro vaši informaci. Koncem května jsem ukončil svoje členství ve straně(„sektě“) Levice.
    Nejsem toho názoru, že levicová zkušenost je menšinová.
    Lidé se za svoji „levicovou zkušenost“ veřejně STYDÍ.
    „Levicová zkušenost“ je přece známka lenosti, neschopnosti a hlouposti.

  55. Česká společnost v tomto roce zažívá největší propad životní úrovně ve svých třicetiletých dějinách. A možná, že právě na té číslovce lze ukázat zásadní omyl mé generace po roce 1989 ohledně ekonomického vývoje naší země. „Za třicet let budeme mít životní úroveň na podobné úrovni jako v Rakousku, Německu“ …To byla „krásná pohádka“, kterou jsme v roce 1992 slyšeli od (v tu dobu) politicky nejsilnější české politické strany ODS a které věřila (nejen) moje generace, zakládající tehdy rodiny. Děti vítězů, cha, cha….
    https://www.blisty.cz/art/108455-jak-se-v-cr-osvobodit-z-otroctvi.html

  56. Já bych s Vámi úplně nesouhlasil, pane Poláčku, myslím, že ta menšina s levicovou zkušeností je větší. A souhlasil bych s panem Huďou, že někteří lidé se za své levicové přesvědčení stydí, respektive si uvědomují, že něco takového není na pořadu dne.

    Politické přesvědčení je ale podle mě hlavně silně závislé na podmínkách, ve kterých lidé žijí: kapitalismus/liberalismus zkrátka lidi násílím nutí k bezohlednosti a individualismu a tím pádem pravicovějšímu smýšlení. Lidé se bojí. Že přijdou o práci, když dají najevo své názory, že neuživí sebe a své rodiny, že je budou ponižovat úředníci při vyplňování žádosti o sociální dávky, že skončí pod mostem. Že nic nezmění, protože snažit se o nějakou zásadnější změnu ve společnosti je náročné a nebezpečné, stávající režim se jen tak nevzdá a pouštěli by se tak do jisté míry do boje s větrnými mlýny. Atd. Podrobněji se to onehdy rozebral v jedné diskuzi na DR.

    Mám-li se pokusit o bonmot, tak rozdíl mezi kapitalismem a komunismem je v tom, že z kapitalismu, toho drsnějšího, východnějšího, jeho oběti nemají kam utéct. Ale možná to ani není bonmot, možná to prostě tak je.

  57. Současný režim se snaží lidi rozdělit a pohlídat si, aby na jeho straně stála většina. Daří se mu to. Se zhoršující se ekonomickou situací, ke které česká vláda přispívá svými rozhodnutími, nesmyslným angažmá této vlády na Ukrajině atd. se ale pozice tohoto režimu zhoršuje. Většina českých médií je podle mě do značné míry odtržena od reality, místo o reálných ekonomických řešeních informuje např. o infatilních banalitách typu novinek z britské královské rodiny. Pokud ale někdy dojde ke změně, bude podle mě ještě trvat hodně dlouho, než k ní dojde.

  58. Já jsem ale chtěl hlavně říct, že místo hesel o tom, že je zde pro miliony, by se Levice či levice měla soustředit hlavně na své jádro: chudé, neprivilegované a často bezperspektivní obyčejné lidi.

  59. Nejdůležitejší je znovu se dostat do parlamentu a obhájit veřejně levicovou myšlenku jako takovou, teprve pak může levice vyhlížet další obzory či snad jednou, v daleké budoucnosti, vítězství. Pardon za to kouskování příspěvků.

  60. Radikální omezení faktického většinového konzumu možná právě začíná – jednoduchým nástrojem: inflací. Doufejme že ne podobně jako v předválečném Německu.

    Někdy se skutečné změny dějí velmi rychle. A bohužel připraven jí na ně bývá minorita jiná než ta které bychom tu připravenost spontánně přáli.

  61. Pane Krupičko, problém s chudými a nejchudšími má levice celkem stejný jako ho mají třeba katolíci. Mimochodem, byla to právě levice, jež sociálně slabé kdysi odcizila víře a přetáhla pod svá křídla. Zvláště když jim ústy komunistů slíbila převzít moc a členům přitom nabídla službu a odměnu. Běh doby však její pozice oslabil, přirozeně ubývalo zkušenosti se starým režimem, působilo zeslabení sociálních protikladů, zpanštění, sklerotizace a nakonec generální zhroucení režimu. Od války ilegální krajní pravice nabízela za nepřítele ne silné, ale malé a ještě slabší a začala lépe využívat aktivismus. Většinu prostoru na levici ovšem vyplnil bulvár. Zkuste prodávat kvalitní lidové noviny a vedle Blesk, Šíp, Fuj! Nedůvěru sociálně slabých vůči Západu se podařilo zasít …a odcizit je levicovým hodnotám.

    Není divu, že politický boj není veden primárně s cílem získat lidi marginalizované a deklasované.

  62. Je prekérní životní situace zkušeností, jež mívá za důsledek levicové postoje? Charles Dickens, současník Karla Marxe, ztvárnil osudy řady hrdinů, kteří v mládí zažili bídu a ústrky, avšak později se z nich stali spíše sloupy nebo sloupky společnosti, nikoli kritici systému. Myslím, že romány nebyly v rozporu s realitou a že realita taková být nepřestala. Lidé si každopádně takové příběhy se šťastným koncem rádi čtou.

    Bída ve středním věku ani ve stáří již zdaleka tak populární není. Je-li o něčem takovém natočen seriózní film (u nás to nebude), promítá se akorát tak v rámci nějakého festivalu a i tam je spolehlivě navštíven nejméně. Bída v hodně nesprávný čas a pocit ukřivdění přivede člověka někdy k volbě protestních stran nebo k šíření konspiračních teorií a závislosti, zřídka k větší empatii vůči chudým, natož k excelentnímu vyjádření levicových myšlenek.

  63. Začnu odzadu: pane Horáku, ta Vaše zmínka o lidech kteří (např. u Dickense) zažili napřed bídu, a potom se z nich ale daleko spíše staly opory společnosti, mi připomněla jednoho římského otroka, který se po svém propuštění dokázal vypracovat v jednoho z největších římských boháčů, takže si od něj peníze půjčoval i sám císař!

    A stejně tak bych – opět jednou – připomněl výrok Egona Bondyho z jeho knihy o Konfuciovi, že „i otrok touží po tom, stát se vykořisťovatelem“. !! Je to sice až dost cynický výrok, ale naprosto přesně vystihuje jádro věci: naprostá většina chudých netouží po socialismu; ale touží po tom, aby vyhráli v loterii a sami se stali boháči.

    Za takovýchto okolností je opravdu dost obtížné chtít ve vrstvě prekarizovaných hledat nějaký revoluční potenciál. To je – snad – reálně možné jenom za těch okolností, když v bídě žije naprostá většina populace. A za druhé: nejspíše je to možné někde v agrárních (latinskoamerických) zemích, kde se jedná především o prosté přerozdělení půdy. Ale v zemí s vyspělým průmyslem – tam už sotva kdo věří tomu, že by socialistickou/komunistickou revolucí bylo možno dosáhnout nějakého zásadního zlepšení společenských, ekonomických, sociálních poměrů.

    —————————

    To souvisí úzce i s tím co píše pan Krupička o „infantilních banalitách typu novinek z britské královské rodiny“: ano, je to infantilní, je to kýčovité – jenže to není vina samotných médií, nýbrž média tu jenom splňují společenskou objednávku, je holým faktem že naprostá většina populace nejsou bytostně žádní revolucionáři, nýbrž oni chtějí žít své pohodové, intelektuálně nenáročné životy, s velice omezeným životním horizontem. Prázdnotu svých životů si pak vyplňují nasládlými kýči všeho druhu. Je to sice k uzoufání, ale nedá se nic dělat: je to realita.

    Bylo tomu tak ostatně vždycky, naprostá většina revolucí byla záležitostí jenom malé skupiny aktivistů, a jenom za výjimečných okolností se k nim přidávají i velké masy.

  64. V případě, že člověk zažije na vlastní kůži bídu (nebo podobnou zlou zkušenost), tak může teoreticky zaujmout dva různé postoje:
    1). Nikomu nepřeji, aby zažil to, co já, bylo to strašné.
    2). Jen ať si každý zažije to, co jsem musel zažít já.

  65. Tak Vy jste u Levice také skončil, pane Huďo?… Tak to je na jedné straně opravdu překvapení; ale na straně druhé je to svým způsobem logický krok. Zřejmě jste – stejně jako já a jako i pan Krupička – dospěl k názoru, že členství v tomto spolku prostě vůbec nemá perspektivu.

    Pro mě bylo největší zklamání ohledně Levice především naprostý nezájem většiny členů přemýšlet o věcech jenom trochu více do hloubky. Nebo o nich vůbec jenom diskutovat. V tomto ohledu právě Vy jste byl velmi vzácnou výjimkou; a proto jsem Vám tam také při mém odchodu odtamtud zanechal pozvánku sem, do mého vlastního diskusního fóra. Nemusíme mít stejné názory; ale jde o to o věcech vůbec přemýšlet, uvažovat.

    Zatímco členové Levice – ti fakticky propadli obecné iluzi, že všeho podstatného je možno dosáhnout jenom prostřednictvím politiky. A tak se naprostá většina jejich aktivit vyčerpává konáním schůzí, sepisováním programů, a především honbou za volebními hlasy. Vylepováním volebních plakátů. Oni si myslí, že když jsou (radikálně) levicoví, tak že tím už pro svět (a pro revoluci) udělali dost; a že teď už nemusí dělat nic jiného nežli si počkat, až lidé pochopí jejich pravdu a konečně jim začnou hromadně odevzdávat své hlasy.

    Podle mého přesvědčení ale tato partaj nemá žádnou perspektivu nejen ideovou, ale ani politickou; pokud bude Levice dejme tomu za takových deset let ještě vůbec existovat, pak se sotva dá očekávat že by se v přízni voličů dostala na více nežli těch několik málo zlomků procenta, na kterých je teď.

    Strana Levice byla pro mě velkým zklamáním (a poučením) především v tom smyslu, že jsem definitivně poznal, že na levici není v současné době žádná naděje. Do té doby jsem ještě mohl žít v naději, že tu bude přece jenom nějaký levicový potenciál, který by bylo možno aktivovat; ale s takovýmito lidmi opravdu ne. (Kromě několika málo výjimek.)

    Přitom – já je nechci nějak paušálně zatracovat nebo difamovat, pořád ještě platí že s nimi v zásadě sdílím nějakých 80 procent jejich názorů o nutnosti zásadní přeměny, celkové humanizace současné (kapitalistické) společnosti; ale musím zopakovat po třetí, pro reálnou činnost, která by opravdu měla vést k lepší budoucnosti, v nich nevidím žádný potenciál.

  66. Pane Huďo, ale pořád mi podsouváte něco, co v žádném případě netvrdím, co v žádném případě není mým přesvědčením: totiž že kapitalismus by byl „nejlepší možná alternativa“.

    Já tvrdím: kapitalismus (respektive tržní ekonomika) je ta ekonomicky nejefektivnější možná alternativa. To je naprosto zásadní rozdíl.

    Není tomu tedy v žádném případě tak, že bych tvrdil že kapitalismus je ten „nejlepší ze všech možných světů“; ale já tvrdím že doposud není znám žádný (levicový) koncept, který by byl schopen tuto tržní ekonomiku nahradit.

    O tomto kapitalismu se dá říci víceméně přesně to samé, co svého času řekl Churchill na adresu demokracie. Tedy v tom smyslu, že „kapitalismus je to nejhorší ze všech společenských uspořádání – s výjimkou všech ostatních, které kdy lidé doposud vyzkoušeli“.

    To že je kapitalismus špatným, nespravedlivým, nehumánním společenským uspořádáním, na tom se tady shodneme všichni. (Paní Zemanová tu teď asi není přítomna. 😀 )

    Ale: všechno se znovu a znovu točí kolem té zpropadené otázky nějaké alternativy k tomuto kapitalismu. Tedy takové alternativy, která by přinejmenším nebyla horší, nežli on sám. Tohle a právě tohle je otázka všech otázek. Dokud nebudeme mít k dispozici nějakou reálnou, přesvědčivou alternativu, do té doby bude prakticky nemožné pod touto ideou shromáždit větší počet lidí. A to i těch chudých.

    Ostatně, zrovna dneska jsem četl čtenářskou recenzi k jedné biografii Marxe, stálo tam že i Marx ve svých pozdějších letech prý dospěl k poznání že bez toho, aniž by byla k dispozici nějaká funkční alternativa ke kapitalismu, nemá smysl provádět revoluci. Nebylo tam ale bohužel řečeno nic o tom, jestli Marx nějakým způsobem naznačil, jak konkrétně by tato alternativa měla vypadat.

    Podle mých znalostí takovýto návod Marx nikdy nezanechal; jediný konkrétní posun v jeho myšlení v tomto ohledu je ten (už jsem to několikrát uvedl), že jestliže ještě v „Komunistickém manifestu“ Marx a Engels hovořili o řízení výroby „sdruženími svobodných výrobců“ (tedy dělníků), pak později připustili, že k efektivnímu řízení národní ekonomiky je zapotřebí centrální vlády. Ale jinak opravdu nevím nic o tom, že by k tomu, jak by měla vypadat – a fungovat – komunistická ekonomika zanechali nějaký podrobnější návod.

  67. Ještě něco k současným ekonomickým potížím (respektive k současnému chudnutí velké části populace): ano, tento stav tady samozřejmě je; ale to je dáno čistě vnějšími vlivy. Za těchto okolností (epidemie, válka) by nevyhnutelně trpěla každá ekonomika.

    Vůbec, obecně je možno říci, že tržní ekonomika je samozřejmě ve své podstatě neřízená. Živelná. Je to víceméně přírodní útvar, kapitalistická tržní ekonomika je stále ještě v zásadě džungle, kde každý bojuje o přežití. A tento živelný (neřízený) proces má samozřejmě své výkyvy. Když například v džungli nastane perioda sucha, bude to mít negativní dopady na celý ekosystém. Ale přesto je to právě tato – volná a neřízená – příroda která stále zůstává základem všeho života. Což můžeme pozorovat právě v současné době, když vidíme jak tato příroda kolabuje pod vlivem průmyslové (tedy umělé) činnosti člověka.

    To neznamená, že bychom se měli vzdát jakýchkoli zásahů do těchto přirozených procesů. Ale ukazuje to, jak velice citlivé, jak velice promyšlené musejí být tyto zásahy, aby vedly ke zlepšení celkového stavu, a ne k jeho zhoršení.

  68. Pane Horáku, myslím, že řešení problému chudoby nemá být hlavní náplní církve. I když do ní jistě také patří, vedle jiných záležitostí, jako například, jak dobře žít, a dalších. (Dobře zde není myšleno blahobytně).
    Ale hromadný exodus lidí z církve nelze zdůvodnit jen tak jednoduše – že je přetáhli na svou stranu komunisté.

  69. K bolestem zad: Je to s nimi asi jako s teplotou – někdy banální s rychlým uzdravením, jindy ale i delší nebo dlouhé trápení z individuálně poskládaných sestav v různé míře ne-/ovlivnitelných spolupříčin…

    Mnohdy ale může hodně pomoci „pouhá“ změna postoje 😉 :

    https://en.wikipedia.org/wiki/Zhan_zhuang

  70. Pane Poláčku, nechtěl jsem vás záměrně dezinpretovat.
    Souhlasím s vámi, že tržní ekonomika je ta „ekonomicky nejefektivnější možná alternativa.“

    Problém mezi námi je, že vy si nedokážete představit: nekapitalistickou tržní ekonomiku. Ale já ano.
    Máte obavy z toho, že prosazování nekapitalistické tržní ekonomiky v praxi by stejně vedlo k centrálně plánované ekonomice: neefektivní ekonomika, jak za socíku.
    Jenže návrat před rok 1989 není možný ! Mimo pár nostalgiků si takový návrat málo kdo přeje.
    Ano, je to taky o imaginaci. Někdo jí mít dokáže, jiný zase ne.

    Co se týče anarchistů a jejich sympatizantů jako já.
    Pro řadu anarchistů je anarchokomunistická vize spíše ideálním typem, utopií, která neslouží jako návod k použití, ale jako role inspirace pro aktivity, jejichž podoba a výsledky budou nutně anarchokomunistickému ideálu odpovídat jenom zčásti.

    S hodnocením strany Levice, jak ji popisujete s panem Krupičkou souhlasím.
    Co si budeme povídat. Jedna z příčin volebního pádu stranické levice v ČR je „buržoazní demokracie“. Češi (potencionální voliči levice a nespokojeni občané s polistopadovým vývojem ) ji takhle sice nenazývají, ale oprávněně přestali věřit tomu, že volbami mohou něco zásadního změnit či ovlivnit. Voliči ANO a SPD jsou na jinou diskusi. Hodně jich mezi svými blízkými a známými osobně dobře znám.

    Jistě, v pravicové zemi jako ČR to má levice hodně těžký…
    Nicméně mladé levicové strany jako Levice nebo Hnutí Budoucnost si nerealisticky myslí, že jim na rozdíl od ČSSD a KSČM volič UVĚŘÍ : „levicová“ vláda na periférii EU přes „buržoazní demokracii „bude konečně realizovat levicová řešení, která jsou na Západě běžným standardem.(…)

    Nebyl jsem proti tomu, aby v ČR vznikla potřebná nová Dělnická strana, která by se časem stala relevantní politickou sílou v zemi jako Red Party v Norsku.
    Norská radikální levice získává moc
    https://jacobin.com/2021/09/norwegian-storting-parliament-red-party-rodt-election-bjornar-moxnes-oil-fund-interview
    Strana Levice se inspiruje německou Die Linke.
    Levice ani Budoucnost nemá tolik času jako měla norská radikální levice.
    Jinak řečeno, podle mého se mělo zatím zůstat na nevolební platformě Skutečná levice, která mohla být součástí širokého lidového hnutí.
    To co nás čeká letos na podzim se nám líbit nebude. ŽÁDNÝ slasti kapitalismu jako konzumerismus to NEBUDOU. Drahota…přibudou tisíce lidí, kteří spadnou do chatrné sociální sítě státu….

  71. K odcizení víře (otců/matek) : možná měl pan Horák na mysli dobu mezi válkami, ne dobu po 48 ?
    Tehdy možná idea komunismu mohla ještě působit někde dojmem mladistvě radikální „křesťanské hereze“ (?)

  72. On i T.G. Masaryk zpočátku pronášel výroky jako například: „Řím bude souzen a odsouzen. Tábor je náš program.“

  73. Podobnost nechuti a nezájmu sociálně deprivovaných vůči levici a vůči katolíkům jsem zmínil jako doklad toho, že i opravdová vstřícnost a účast mohou za určitých okolností nedojít zřejmých výsledků a nenést (ani jedné straně) žádané ovoce.

    Podstatná ztráta „oveček“ mezi průmyslovým dělnictvem začala třeba na Kladensku katolickou církev postihovat již dlouho před koncem 19. stol. Dílem šlo o v zásadě nutný jev, spjatý s modernizací a emancipací. Silně působil anachronický a reakční postoj prelátů i řadových kněží, podstatně však také šíření nové levicové ideologie, vznik existence početného „horizontálního“ společenství, vzájemná solidarita a ovlivňování.

    Samozřejmě, v řešení problému chudoby poslání církve určitě nespočívalo, ani nespočívá. Chybí k tomu nejen vůle, ale také předpoklady. Někdy, v případě krajní nouze, je ovšem pomoc realizována.

  74. Ať je to všechno, jak chce, tak myslím, že nakonec má v podstatě pravdu pan Huďa. Diskuzí v omezeném kroužku se nic nezmění, na většinu podstatného na levici už beztak přišli ti chytřejší před námi, jen to bylo nebylo dobře praktikováno nebo nepřály dějinné okolnosti. Pokud je člověk o něčem přesvědčen, tak by měl věřit, konat a svou víru předávat dále, i kdyby měl být ve výrazné menšině.

  75. Ten rozhovor se zástupci norské Red Party je zajímavý. Pokud to dobře chápu, tak za jejím úspěchem jsou právě roky tvrdé práce. A opět, oni se zřejmě nesnaží dělat nějakou trochu levicovější verzi catch all politiky (což se mi líbí), ale neslevují se svých radikálně levicových požadavků. Někdo by řekl, že je to málo, získat ve volbách necelých 5 %, ale co by za to u nás nějaká ta nová levicová strana dala.

  76. Pane Horáku, napsal jste:
    „Samozřejmě, v řešení problému chudoby poslání církve určitě nespočívalo, ani nespočívá. Chybí k tomu nejen vůle, ale také předpoklady.“
    Připadá mi to, jako byste tím chtěl vyjádřit, že v řešení problému chudoby poslání církve určitě nespočívalo, ale správně spočívat mělo, jenom k tomu chybí předpoklady a vůle. Čí předpoklady a vůle? Farářů a biskupů?
    Já jsem to myslela trochu jinak. Církev by měla být tím místem, kde lidé poznají Ježíše Krista. Který samozřejmě také rozdává zástupům, například ty rozmnožené chleby a ryby, ale hlavně vybízí k tomu, aby byl následován.

  77. Paní Hájková, takhle jsem v danou chvíli neuvažoval. Nejvlastnější poslání církve určitě spočívá, jak uvádíte, v něčem velmi specifickém (v oblasti, kde je nezastupitelná). Jestliže však působila jako dlouhodobě velmi silná instituce (s ideově až hegemonním postavením) a její nároky a funkce byly velmi univerzální, měli bychom určitě mít za dobré, kdyby rezultátem jejího konání byla lepší společnost a více pozemské spravedlnosti.

  78. Začnu opět jednou od konce: nějak se mi zdá, že v hovorech o sociální roli (katolické) církve je zde zcela mimo pozornost ponechávána sociální encyklika Rerum novarum, kterou vydal papež Lev XIII. už ke konci 19. století (1891). Reagoval zde na sociální vývoj v průmyslových zemích, především na masový nárůst průmyslového dělnictva. A na jeho existenční problémy. Na jedné straně sice kritizoval socialismus, s jeho programem zrušení soukromého vlastnictví; ale na straně druhé naprosto jasně vytyčil, že dělník má právo na svou mzdu a na svobodné zacházení s ní. Rozdíly mezi lidmi (a tedy i třídami) jsou nezrušitelné; ale třída kapitálu a třída práce mají žít ve vzájemné harmonii.

    V každém případě tedy nelze tvrdit, že by (katolická) církev neměla sociální otázku ve svém programu. (V praxi se ta ostatně velmi výrazně promítla do formulace „rýnského kapitalismu“, tedy sociálního státu poválečnou německou CDU – tedy křesťanskou stranou.)

    A pro zajímavost: zrovna dnes jsem četl v knize hovorů tří německých literátů (už jsem ji myslím zmínil), že naopak největším problémem současné církve je to, že už víceméně jenom tak nějak udržuje svůj vlastní provoz (sociální péče tu nebyla přímo zmíněna, ale zjevně patří k tomu), ale že oproti dřívějšku zcela ztratila svůj původní duchovní impuls.

    V českých zemích ovšem – zdá se – tato papežská encyklika dost zapadla, bez většího zájmu; to ale zjevně souvisí s procesem národního obrození, v druhé polovině 19. století už byla katolická církev do značné míry chápána jako konzervativní, ne-li přímo reakční element, spjatý s habsburskou monarchií.

  79. „Pokud je člověk o něčem přesvědčen, tak by měl věřit, konat a svou víru předávat dále“ – pane Krupičko, tady je zásadní problém, že ta poslední situace kdy se ještě do jisté míry právem dalo věřit (v instalování nějaké formy demokratického socialismu), to byla doba reformního Pražského jara, v roce 1968. A to už je přece jenom nějaký ten pátek.

    Ano, určité naděje ještě o něco později vzbudila myšlenka „eurokomunismu“ španělského komunistického vůdce Santiaga Carilla (kdo si na to dneska ještě vůbec vzpomene?!…); ale i ta po několika letech vyšuměla do ztracena. Prostě – neměla žádný reálný základ.

    A tento stav trvá nezměněně až podnes. Pro nějakou radikální socialistickou (či dokonce komunistickou) změnu chybí reálný základ. Za použití Marxovy terminologie je nutno konstatovat, že pro revoluci chybí jak objektivní, tak i subjektivní podmínky.

    Zjednodušeně řečeno: kapitalismus nejeví sebemenší ochotu odumřít; a lidé sami socialismus zčásti vůbec nechtějí, a zčásti nevěří že by byl možný.

    Ano, je to pro každého kdo vyznává levicové postoje krajně frustrující; ale nedá se nic dělat, současný stav je skutečně takový, že tu není bezprostředně dáno nic, v co by bylo možno uvěřit. Co by mohlo dávat reálnou naději na nějaký brzký převrat společenských poměrů. A nemá žádný smysl namlouvat si, že tomu tak není.

    To že ještě tu a tam existují nějaká radikálně levicová hnutí (respektive strany), to v daném smyslu (reálné naděje) nic neznamená. Podle Gaussovy křivky rozložení sociálních fenoménů zde vždy bude určitý počet členů společnosti, kteří inklinují k radikálním názorům i činům: jak na pravici tak i na levici. Ale jde o to že v současné době není na obzoru nic, co by mělo reálný potenciál tyto radikálně levicové myšlenky rozšířit i do většinového středu.

    Ale abych tuto pasáž nekončil tak zcela pesimisticky: na straně druhé je nutno si uvědomit, že nejhorší v tomto ohledu byla těsně popřevratová doba. Tehdy se kyvadlo překlonilo prakticky naprosto na stranu pravice. Na levici (kromě přežívající KSČM) existovaly už jenom nepatrné hloučky těch, kteří měli v programu něco takového jako demokratický socialismus.

    Ale postupem času společnost přece jenom začala chápat, že ten vysněný kapitalismus má přece jenom také své stinné stránky. A že je naprosto legitimní ho kritizovat z levicových pozic. Připomenu co konstatovala v jedné panelové diskusi (hovořili jsme o ní myslím na fóru Levice) jedna vysokoškolská profesorka: že ještě před několika málo lety byli její studenti pravicově orientovaní, ale v poslední době jsou to právě oni, kdo přicházejí s levicovými tématy. Zkrátka: situace přece jenom není až tak úplně beznadějná, jako tomu bylo po Listopadu.

    P.S. Můj známý Martin Hekrdla (který tehdy zrovna studoval) mi vyprávěl, že měli jednu profesorku, která se vždy napřed nadechla, nežli se vůbec odvážila vyslovit slovo „kapitalismus“. A to právě ona byla ta vůbec jediná, která se takovéto „hereze“ vůbec odvážila.

  80. “ Diskuzí v omezeném kroužku se nic nezmění, na většinu podstatného na levici už beztak přišli ti chytřejší před námi, jen to bylo nebylo dobře praktikováno“ – pane Krupičko, tady bych si dovolil tvrdit naprostý opak. Já totiž naopak všude vidím ne „ty chytřejší kteří už přišli na většinu podstatného“ – nýbrž přesně naopak vidím selhání (levicových) intelektuálů, kteří se každý sám omezí jenom na jeden jediný výklad, jeden jediný úhel pohledu, a vůbec nepovažuje za potřebné uvažovat někam dál. Marxisté si i nadále přežvykují svá stará marxistická dogmata, liberální levičáci se vyžívají v „kulturním marxismu“, v genderových otázkách a podobně, respektive – jako například Piketty – s velkým hlukem předestřou velkolepé plány jak zřídit jakýsi „nový socialismus“, ale tyto jejich projekty nemají žádný nosný teoretický (a tedy ani praktický) fundament. (V principu to není nic jiného nežli jenom nové a nové verze onoho dřívějšího „eurokomunismu“.)

    Mimochodem, zrovna dneska jsem na Deníku Referendum kritizoval Žižeka na to, že namísto snahy o nějakou opravdovou levicovou myšlenku se pro svou myšlenku sociální revoluce musí spoléhat na ruské tanky.

  81. Co se pak té norské „Red Party“ týče: pane Huďo, o té jsme diskutovali už na fóru Levice, tato strana skutečně není nesympatická; ovšem ona se napřed musela zbavit svého dogmatického křídla, a její současný program je zřejmě dost umírněný. V každém případě o nějaké revoluci tu není žádné řeči.

  82. Ještě něco k těm zádům: to čínské cvičení vypadá opravdu docela zajímavě (zvlášť to které si vystačí s pouhými dvěma minutami by mě mohlo dokázat přesvědčit! 😀 ); ale bohužel, já nemohu s jakýmkoli energetickým cvičením nic dělat, důsledkem vždycky naopak je, že se zvýší můj energetický potenciál, a tedy celotělní tonus. Já jsem v tomto ohledu opravdu jakási anomálie.

    Ale vzpomínám si, co jednou řekl jeden můj ortopéd (a že to byl zrovna jeden, který budil opravdu kompetentní dojem): že totiž „záda jsou ve skutečnosti něco natolik složitého, že se nikdo neodváží definitivně říci, co se v nich vlastně děje“.

  83. Ano, protože vlastně se v nich děje tajemné propojení mezi tvary našich emocí, myšlenek, zkušeností… a jejich viditelným/cítitelným výrazem 🙂
    Obousměrné propojení.

  84. Mě záda skoro nebolí, díky Bohu. Ale když se jednou za čas stane, že bolí, tak potom většinou nemůžu nic dělat.

  85. Neliší. Je to základní postoj z něhož cvičení Qui Gong nebo pohyby v tai-ji vychází. Nechci tu ale dělat nevyžádanou reklamu 😉
    Jen upozornit že u chroničtejší bolesti zad, hlavně pokud nemá závažnější strukturální příčiny, opravdu může pomoci ta „změna postoje“, v užším i širším smyslu. Ten výchozí postoj z QG se může stát i velmi přirozený, stačí lehce uvolnit kolena a hýždě a „vytáhnout se“ za temeno hlavy. Nemusíme ani myslet na nějaké „energie“ – dobré věci se někdy začnou zařizovat i „samy“.

  86. Přes to co jsem napsal výše, je určitě bezpečnější cvičit s občasným dohledem/korekcemi učitele s dobrými referencemi nebo fyzioterapeuta/tky.
    Je totiž celkem moudrý slogan: zdravější než cvičit (soustavně usilovně) špatně je necvičit vůbec 🙂

  87. Správně, pane Krupičko.
    Ano, za úspěchem norské radikální levice jsou právě roky tvrdé práce. (…) Tenhle důležitý fakt nechce strana Levice pochopit. Nedokázal jsem s Levicí na tom najít společnou řeč. Mimo jiné jsem postrádal krátkodobý a střednědobý plán či vizi strany. Nebyl zájem o tom ani moc diskutovat.
    Rovněž jsem poznal , že hodně aktivních členů v Levici je silně odtržených od reality. Bohužel ambice některých při sestavování volebních kandidátek jsou v rozporu s mým anarchistickým přesvědčením. Proto jsem raději svoje členství v Levici ukončil.
    Na sociálních sítích občas sleduji aktivity Hnutí Budoucnost. Zdá se mi, že poslední dobou má Budoucnost lepší tah na branku než Levice. Jinak toho o nich moc nevím.

    Sám posuďte současný program norské „Red Party“ od pana Poláčka: nakolik je dost umírněný ?
    https://roedt.no/

    Pro zajímavost: V celostátním průzkumu provedeném v únoru 2022 se umístila Red Party na třetím místě, dosáhla 10,3 % .

  88. Pane Poláčku, když se řekne A, musí se říct také B.
    Kde se ten defétizmus ve vás bere ?

    Píšete: „kapitalismus nejeví sebemenší ochotu odumřít.“
    Politický teoretik Michael Albert a ekonom Robin Hahnel
    na to odpovídají:
    „protože je závislý na politickém státu, aby jej reguloval a bránil jeho kolapsu, různé formy státního kapitalismu byly v posledním století dominantním systémem ve většině zemí po celém světě.“

    Nevěřím tomu, že jste tak neinformovaný.
    Počet lidí v západních zemí, kteří současné kapitalistické uspořádání hodnotí negativně stoupá.
    Z jednoho průzkumu jsem se dozvěděl, že 45 procent Němců má k socialismu vstřícný postoj. 36 procent mladých Američanů hodnotí socialismus pozitivně.
    Jasně, oni tím nemyslí autoritářský socialismus sovětského typu.

    Žižeka si přečtu rád. Ale tenhle rozhovor mi připadal zajímavější.
    https://a2larm.cz/2022/06/dle-zapadnich-rasistu-jsou-vsichni-vychodoevropane-tak-trochu-rusove-rika-antropolog-ivan-kalmar/

  89. My jsme skutečně trochu jiní, než lidé na západě. Ale obávám se, že to ví i Putin a že s tím počítá ve svém plánu „záchrany duší“.

  90. Já bych antropologickým výzkumům nepřikládala takový význam. Myslím si, že velká část vědců má tendenci směrovat svůj výzkum v souladu s tím, čemu věří. Málokdy proti tomu, čemu věří. Vědy o člověku nebývají úplně nepolitické.

  91. Stručně k názoru Ivana Kalmára

    Chtělo by se zvolat: A co sami Středoevropané? Ti předsudky nemají?

    Celkem nedávno se tu diskuse dotkla bitvy u Lehnice a v té souvislosti i identity Mongolů alias Tatarů. Tak to bylo odedávna, nové národy (vesměs z východu) získávaly s územím jména svých předchůdců se stejnou pravidelností jako děti oblečení po starších sourozencích. Navrch pak i jejich reputaci.

    Vývoj je natolik rychlý a lidé natolik (v průměru) staří a pohodlní, že ve zbavování se předsudků zaostávají. Vzpomeňme, naši rodiče se poprvé dostali za hranice či k moři běžně až kolem padesátky, zatímco prarodiče často vůbec. Lze doufat, že nejmladší generace, když už musí „poznávat“ egyptská letoviska od svého druhého roku, nebude aspoň schopna, bez odporu svědomí, mínit, že oštěpy a štíty jsou hlavní produkt afrického hospodářství.

    Když nabudeme dojmu, že ti stupidní zápaďáci o nás nic nevědí a spojují nás s někým jiným, měli bychom zpytovat naše vlastní mínění a znalosti. Když nám přijde trapný despekt, s nímž je na nás zpoza limitu (nejen toho hodně starého) pohlíženo, uvědomme si, že jen trochu jiným se navzájem stále ještě stíháni vlastně sousedé. Leckdy i lidé žijící v jedné zemi i městě.

  92. Pane Huďo, a co Vy spatřujete na programu norské Red Party tak mimořádně radikálního?… To co je z této stránky možno vyčíst, to je sice sympatický, ale v zásadě klasický levicový, či možná dokonce pouze sociálně demokratický program. Zlepšení postavení pracujících, lepší sociální zabezpečení, více prostředků pro charitu… Ale není tu k nalezení nic, co by šlo skutečně za hranice stávajícího (tedy kapitalistického) společenského zřízení. Ani se tu vůbec neobjevuje slovo „kapitalismus“.

  93. A že by se kapitalismus držel jenom díky pomoci ze strany státu?… Ale kdež. Jediný rozdíl je v tom, že kdyby zde nebyl stát který by reguloval živelný pohyb (a výkyvy) kapitálu, pak bychom zde prostě a jednoduše měli původní, „čistý“ kapitalismus z 19. století. Který by sice víceméně pravidelně upadal do krizí z nadvýroby (jak je analyzoval Marx); ale z těchto krizí by se samozřejmě vždy znovu a znovu vzpamatoval. -Připomenu pro jistotu jak Marx popsal tento cyklus kapitalistické produkce:

    konjunktura – krize – deprese – oživení – konjunktura.

    Samozřejmě, z jedné strany je možné to vidět tak, že kapitalistická ekonomika se pohybuje od krize ke krizi; ale je možné to vidět i přesně opačně, totiž že kapitalismus prožívá neustálou konjunkturu, která je jen čas od času přerušena přechodnou krizí.

    Tak jako tak: my už ten živelný kapitalismus z 19. už dávno nemáme, právě proto že státy (a mezinárodní finanční instituce) se už naučily jeho krizím předcházet, anebo jejich důsledky přinejmenším účinně mírnit. Aby se skutečně naprosto zhroutila produkce, s důsledkem masové nezaměstnanosti a masové bídy- něco takového (alespoň v našem „prvním světě“) proběhlo naposled v roce 1929.

    Jisté je jedno: samotná existence kapitalismu jako takového naprosto není závislá na regulační činnosti států. Ta rozhoduje jenom o tom, v jaké formě tento kapitalismus bude fungovat.

  94. A teď tedy něco k onomu středo- a východoevropskému prostoru, a údajnému „kapitalistickému rasismu“.

    Tak tedy: ano, Kalmár v zásadě konstatuje reálný stav věcí; ale na straně druhé – jak už mezitím naznačil i pan Horák – je celá věc mnohem komplexnější.

    Za prvé tedy k samotnému stavu věcí: ano, tento přinejmenším do určité míry přezíravý pohled obyvatele Západu na obyvatele Východu (ke kterému on řadí ovšem i státy střední Evropy) – tak tento pohled tady skutečně existuje. Dnes už přitom není až natolik výrazný (alespoň se tak domnívám); ale my kteří jsme na Západ přicházeli jako (e)migranti, jsme to pociťovali značně zřetelně. Sice to (většinou) nikdo neřekl napřímo; ale přinejmenším v určitých situacích se dal vycítit určitý niterný despekt: „Tak vy jste tedy ti z toho (komunistického) Východu?!…“

    Ovšem: na straně druhé mi například jeden můj italský kolega vyprávěl, že i on se v Německu opakovaně setkává s projevy toho samého despektu. To má zřejmě jeden důvod: Italové přišli do Německa masově po válce jako „gastarbajtři“. A takový gastarbajtr samozřejmě nikdy nebude mít ten samý společenský status, jako příslušník národa který stojí ekonomicky na vlastních nohou. Takový pocit despektu by v Německu sotva zakusil Francouz, kdyby se do něj přestěhoval za prací. Ale prostě Italové měli status národa, který se nedokáže ekonomicky uživit sám, a proto musí za prací vandrovat do cizích zemí.

    Nedá se nic dělat: ale je to v prvé řadě holá ekonomická síla, která určuje pořadí na pomyslném žebříčku vážnosti, důležitosti a váhy toho či onoho národa.

    Tak to je tedy jedna věc, jeden faktor. Ale – to není zdaleka vše. Když zůstaneme u Italů (nebo třeba obdobně Řeků): ti mají i proto o něco menší společenský (mezinárodní) status, protože platí za příliš spontánní, hlučné, nevázané; zatímco „pravý“ obyvatel Západu se vyznačuje sebeovládáním, korektním, solidním, zdvořilým vystupováním, kterým nijak nevstupuje (ani akusticky) do výsostné životní sféry toho druhého.

    Právě tohle je ten moment, který si obyvatel východní Evropy sám sotva uvědomí; ale který je nakonec rozhodující. Nedá se nic dělat, ale nám z východní Evropy chyběla (a dodnes mnohdy chybí) tato výchova, tato hluboce usazená schopnost určitého způsobu jednání. Habitus, řekl by Aristoteles. V prvé řadě to především dříve byla i zcela základní pravidla zdvořilostního jednání, která pro občana západního státu byla naprostou samozřejmostí. I ve Svobodné Evropě svého času konstatovali, že my z (komunistického) Východu se – když přijdeme na Západ – těmto základním normám zdvořilosti teprve musíme učit.

    Dám dva konkrétní příklady jako ilustraci. První z nich: nějak se mi vrylo do paměti, jak na pračce kterou jsme si pořídili někdy v šedesátých létech byl informační nápis: „Tahem zapni. Stiskem vypni.“ Zdá se to být jenom maličkost; ale žádný západní producent by si nikdy nedovolil svému zákazníkovi tykat. Něco takového bylo možné opravdu jenom v socialismu, kde panovalo – vzájemné soudružství? Anebo daleko spíše všeobecné plebejství?… V každém případě je to opravdu tato plebejská nátura, která je z nás Východoevropanů stále ještě mnohdy znát. A obyvatel Západu to vycítí; a vůči těmto plebejcům pak samozřejmě pociťuje určitý (byť i třeba nepřiznaný) pocit vlastní nadřazenosti. (Obdobně jako ho dejme tomu současný Čech pociťuje vůči – halasícím – Balkáncům.)

    Ale nejde jenom o samotná pravidla zdvořilosti; za tím stojí ještě něco více, co se dá jen velice obtížně popsat, ale co má spojitost s něčím, co by se dalo nazvat „civilizační kompetencí“. K tomu můj druhý příklad: ještě i dnes jeden z nejplastičtějších případů kdy stále vnímám zásadní rozdíl mezi Východem a Západem je to, když sleduji, jaké osoby (a osobnosti) jsou činné v německé, a jaké v české justici. Když se třeba nějaký německý soudce nebo státní zástupce vyjadřuje k nějaké aktuální kauze – prakticky v každém jednotlivém případě zde před kamerami stojí výrazná, silná osobnost, u které je možno se plně spolehnout že s naprostou sebejistotou a kompetencí ovládá a zvládá svou funkci. Zatímco čeští pracovníci v justici? – Tam je výskyt takto silné, kompetentní osobnosti spíše naprostou výjimkou; čeští soudci působí ještě i dnes stále nějak nejistě, nesvébytně, a mnohdy právě vyloženě plebejsky. „Zářným“ příkladem zde byla soudkyně Králová (ta která soudila kauzu Nagyové, napřed milenky a později manželky předsedy vlády Nečase). Ta působila vyloženě dojmem domácí puťky, která se do justice dostala vyloženým omylem. Svého času jsem o ní napsal, že být předsedou soudu nechám ji rozhodovat nanejvýš o tom když se sousedi sváří o to že jednomu lezou do zahrady králíci toho druhého; ale nikdy ne opravdu závažné kauzy.

    To všechno dohromady: ano, my z Východu si to samozřejmě jen velmi neradi přiznáváme, ale je to holý fakt: dospět na úroveň onoho sebejistého, ale zároveň korektně vystupujícího obyvatele tradičního Západu, to trvá velmi dlouho. Ono to má své ryze objektivní příčiny: musíme si uvědomit, že například občan Francie byl už dávno osobně naprosto svobodný, když u nás ještě panovalo poddanství a robota. A za druhé: především čas komunismu – s jeho zmíněným plebejstvím – nás v tomto ohledu (po krátké periodě První republiky) opět srazil o celá desetiletí zpět. A bude trvat zřejmě ještě dlouhou dobu, nežli národy Východu tento deficit ve společenské kompetenci dokáží plně dohonit. Nedá se nic dělat, ale je to holý fakt. A paušálně je možno říci: čím dále na Východ, tím je tento deficit větší, a toto dohánění bude trvat o to déle.

    ———————————–

    A ještě něco k tomu „kapitalistickému rasismu“: I. Kalmár věc podává tak, jako by to bylo jakýmsi temným záměrem a cílem západních koncernů, aby východní země stále setrvávaly v ekonomické zaostalosti. To je naprostý nesmysl. Kapitál – jak věděl už Marx – nezná hranice, a nezná tedy ani národnosti. Kapitál jde tam, kde mu kyne zisk. Kalmár argumentuje, že největší přidaná hodnota stále zůstává v ekonomických centrálách v západních zemích, zatímco východní země slouží jenom jako periférie, jako montovny. Ovšem: co by dejme tomu koncernovou centrálu Volkswagenu mělo přivést k tomu, aby svá zavedená výzkumná a vývojová centra, s vysoce kvalifikovanými specialisty, náhle přesunula někam na Východ? Tím by fakticky tyto své specialisty Volkswagen jedině ztratil, protože ti – místo aby se stěhovali někam do neznáma – by prostě přešli k domácí konkurenci. To že se na Východ přesunula (jenom) produkce, to mělo svůj ekonomický smysl: bylo možno využít mnohem levnější pracovní síly na Východě. A kdo je z Východu schopen tvořit ony nadprůměrné hodnoty – ten je pak samozřejmě přijat i v oné koncernové centrále.

    Nejedná se tedy – v rozporu s tvrzeními Kalmára – o nějaký cílený akt „kapitalistického rasismu“, nýbrž o docela obyčejnou ekonomickou racionalitu. Ostatně, když svého času byla Praha jedním z největších a nejbohatších evropských měst, když stříbrný pražský groš byl tím samým čím je dnes americký dolar – pak to byla právě Praha která k sobě jako vosy med přitahovala celá hejna zahraničních buďto gastarbajterů, anebo ale i vysoce kvalifikovaných specialistů. (Jako například Petra Parléře, stavitele Svatovítské katedrály.)

    Ještě jednou tedy: ano, existují nerovnosti ve vnímání obyvatel těch či oněch zemí, těch či oněch regionů. Ale – to se nedá nic dělat – jestliže chtějí obyvatelé Východu tento deficit vyrovnat, pak je na nich, aby sami dohnali Západ, který je vůči Východu v mnohých oblastech stále ještě vývojově napřed.

  95. Pane Poláčku, to si myslíte vy, že čím vyšší civilizace, tím jsou lidé lepší, protože vychovanější (výchova jim asi „přeleze“ do genů). Spousta lidí má ale jiný názor. Kdysi jsem tu psala o jezuitském státě v Paraguayi, jestli si vzpomínáte: https://humanisticke-dialogy.eu/texty/socialni-inzenyri/
    Jeho zakladatelé měli právě opačný názor. Civilizace lidi kazí, zatímco divoši jsou jako nevinné děti. Proto si indiány vybrali k pokusu o vytvoření ideálního státu. A to přes to všechno, že oni indiáni mnohdy praktikovali i kanibalismus. Jezuité to však za zkaženost nepokládali, protože ti indiáni vlastně nevěděli, že se to nemá dělat. U nich to bylo normální. Zato jim na druhé straně chyběla spousta nectností (například neuměli lhát), jež měli (civilizací vychovaní) obyvatelé Evropy, u kterých nebyla naděje, že se jich kdy zbaví.

  96. Ano i obyčejná kulturní iracionalita vytváří přirozené hranice pocitu civilizační nadřazenosti. Příkladem jsou pocity jak oblastní (na východ od Memmingen se rozprostírá Balkán), tak i mikrokosmické (horňáci proti dolňákům na té naší vesnici).
    Notabene ruská buržoazní elita po staletí opovrhovala a opět opovrhuje fádním, jednotvárným, mdlým, nudným, suchopárným západním racionalismem, a to s materiální základnou jaksi ne tak zcela koresponduje………bych podotkl.

  97. Dojít k závěru, jaké podmínky dělají člověka lepším, není věru snadné. Nakonec lidskou dobrotu, přínosnost, soběstačnost, ušlechtilost a další kvality hodnotí konkrétní společnost. Zdatného bojovníka, lovce, písaře či obchodníka neoceňovali v prostředí šlechty, měšťanstva a mnichů stejně. Totéž platilo o pevnosti charakteru, kajícnosti a šetrnosti.

    Asi nebylo lidské společnosti, v níž by se nevyskytovali černí pasažéři a černé ovce a na druhé straně i jedinci obdivuhodní, obětaví a milovaní. Bez role ovšem není stav společnosti, zda, ač ji třeba mnoho času již nezbývá, dosud zvládá své funkce, nebo zda prožívá třeba vleklou krizi identity.

    Různí misionáři se rádi zaměřují na lidi, o nichž tuší, že jsou otevření, bez averze a protilátek. Když v Praze ještě běžně chodili ve dvojicích Svědkové Jehovovi, obzvlášť se věnovali jedincům, u nichž měli za to, že je dosud vstřícnosti a zvídavosti přemíra setkání s marketingem neodnaučila. Proto si ještě dnes v nejodlehlejších končinách zbytku animistického světa misionáři různých denominací kolíkují své úděly. Etnografové někdy spěchají, aby provedli obdobu záchranného archeologického průzkumu místa, kde chce někdo jiný realizovat nějakou standardní stavební projekt.

    Vyspělejší nebo, řekněme, civilizovanější společnost má tu nevýhodu, že se skládá (může a musí skládat) z velkého počtu navzájem se neznajících lidí. Někdy v ní jde o velké příležitosti, ne často o holý život. Projevy jejích členů jsou zároveň méně i více kultivované. Zdaleka ne na vše se hledí jako kdysi, praxe brát si (mnohé) tradiční servítky mizí ve prospěch přímosti a asertivity, na druhé straně problematický styk leckdy usnadňují instituce.

  98. Ano, paní Hájková, sám nemohu říct, že bych kriticky zmíněné misijní snahy vůbec nebyl schopen nahlédnout z druhé strany. Snad by tu mělo hrát roli, že stěží chceme, aby nějaká forma animismu, natož judaismus přestaly být živé. Nemůžeme asi přát konverzi člověku jako takovému, tedy každému, rozhodně aniž jej poznáme. Modlitba za obrácení národa je podle mě dnes již hodně archaická a problematická záležitost. V případě jedince, jehož známe a máme, konkrétně, na mysli a na srdci to však asi, z povahy věci asi možné je. Platí to bezpochyby i vůči ateistům a nejvíce asi agnostikům a lhostejným. Ne ve všem holt panuje symetrie (jež má potenciál krátit na obou stranách). Citlivý ateista si spíše nebude přát, aby blízký člověk „ztratil víru“ a objevil jeho vlastní hledisko. Rozhodně se za to (ovšem!) nemůže modlit. Stěží zažívá stejně silný pocit naléhavosti jako věřící. (Umírajícího, jenž o to žádá, může v nouzi nejvyšší pokřtít vlastně každý.)

  99. Paní Hájková, ten spor o „ušlechtilém divochu“ a „člověku zkaženém civilizací“ se táhne přinejmenším už od Rousseaua (a Hobbese).

    Co se oněch zmíněných redukcí týče – tady je v prvé řadě nutno opět připomenout, že (ačkoliv se napohled jednalo o zcela přirozený způsob života) ve skutečnosti se jednalo o svým způsobem až přímo exkluzivní záležitost. A to z toho důvodu, že tyto redukce byly prakticky jediné oázy bezpečí v jinak velmi divokém prostředí (nájezdy evropských lupičů na indiánské vesnice). Zkrátka: kdo měl to štěstí že mohl žít ve chráněné redukci, ten si toho musel maximálně vážit, a nikdo nemohl riskovat že z nich bude – pro rušivé chování – vyloučen. A za druhé: jednalo se o velice jednoduché pracovně-životní podmínky, cyklické, stále stejné; a navíc zřejmě s dobrými hospodářskými výsledky. Obyvatelé (indiánští) těchto redukcí tedy měli všechny důvody se zde cítit spokojeně, a podřídit se onomu jednoduchému, zdánlivě zcela přirozenému způsobu života.

    Jenže: jde o to že lidstvo nemohlo natrvalo zůstat v těchto jednoduchých, až primitivních životních podmínkách. Bylo nutno se vyvíjet dále.

    Já si v podobných souvislostech vždy musím vzpomenout na jeden novinový článek, který srovnával naši – konvencemi svázanou – moderní společnost s životem přirozených národů. Byla zde napsána věta, která sdělovala v zásadě toto: „Dnes se tento jednoduchý, přirozený způsob života, kde lidé spontánně vyjadřují své emoce, často prezentuje jako následováníhodný příklad pro naši společenskými normami svázanou civilizaci. Ve skutečnosti je tomu ale právě tak, že jenom naše – výchovou vštípená – schopnost utlumit, skrýt naše emoce je základní podmínkou pro možnost vytvářet strukturované formy vzájemného spolužití.“(!)

    Na první pohled tato téze může znít překvapivě; ale při bližším ohledu se ukáže její hluboká pravdivost. – Ostatně ona sděluje víceméně to samé co jsem naznačil zmínkou o tom, že i v rámci západních společností mají nižší společenský status ty národy, které platí za spontánní, emotivní, hlučící. Ano, s touto spontaneitou emocí je možno bezpochyby žít mnohem volnější, méně stresující život; ale na straně druhé se celá škála možností vzájemného styku redukuje nakonec jenom na dvě základní možnosti: buďto je mi ten druhý sympatický, anebo ne. Buďto se mi něco líbí – a pak to okamžitě hlasitě vyjádřím; anebo naopak, a pak to dám stejně tak nezakrytě najevo. Nevzniká tu žádná složitější stavba mezilidských vztahů.

    Jedna z věcí která mě svého času po mém příchodu do Německa fascinovala nejvíce, to byla schopnost či dovednost zdejších obyvatel sdělit svému protějšku nesouhlas, aniž by se tím sebeméně dotkli jeho osoby. Zatímco u nás se víceméně okamžitě po plebejsku sdělovalo: „No ty jsi ale…!“, nebo přinejmenším se natvrdo sdělilo: „To co říkáš/říkáte je naprostý nesmysl!“, pak Němci mě znovu a znovu překvapovali tím, jak sice jasně, nicméně velmi jemnocitně, oklikou dokáží vyjádřit svůj nesouhlas. A jedině takovýto přístup – když můj protějšek mým nesouhlasem hned neurazím – umožňuje pokračovat v diskusi, v rozvíjení dalších a dalších argumentů. Ještě jednou tedy: vytvářet složitě strukturované vztahy v moderní masové společnosti, to si nevystačí s nějakým „přirozeným“ oddáním se vlastním emocím a duševním hnutím, nýbrž naopak vyžaduje – a to velmi důkladně naučenou a sofistikovanou – schopnost své spontánní emoce potlačit, ve prospěch mnohem subtilnějších způsobů vzájemné komunikace.

    To naprosto paní Hájková nemusí znamenat, že každý jedinec západní civilizace které si osvojil toto umění vzájemné strukturované komunikace, že by byl automaticky lepším člověkem nežli dejme tomu obyvatel africké vesnice. To jsou dvě značně různé záležitosti. Ale tady se skutečně jedná o zásadní charakter obecného způsobu komunikace, vzájemného styku v daném typu společnosti. A tady skutečně platí, že čím vyspělejší je daná civilizace, tím strukturovanější, tím subtilnější, a tím jemnocitnější je její způsob vzájemné komunikace.

  100. „…lidstvo nemohlo natrvalo zůstat v těchto jednoduchých, až primitivních životních podmínkách“ – a proto muselo vzniknout otroctví.
    Myslím, že Marx by argumentoval podobně.

  101. Paní Hájková, bezprostředně vzato ta otázka zda má smysl aby se křesťané modlili za to aby židé konvertovali ke křesťanství má přesně takové oprávnění jako otázka, zda má smysl aby se muslimové modlili za křesťany, aby – konečně – konvertovali k islámu. Respektive aby se židé a muslimové společně modlili za to, aby křesťané konečně pochopili, že prohlásit „syna člověka“ za Boha je projevem hereze, polyteismu – a aby se (křesťané) konečně navrátili ke skutečně důsledně monoteistické víře.

    Zkrátka: je skutečně krajně pochybné, když se nějaký náboženský směr začne vyvyšovat nad ostatní; jenom proto že vůči nim má nějaké vlastní specifikum.

    Je jeden jediný moment, který by takovýto postoj do určité míry legitimizoval: kdyby nějaký určitý náboženský směr byl naprosto jednoznačně a nezpochybnitelně vývojově (a obsahově) vyspělejší, pokrokovější nežli všechny ostatní.

    Z tohoto hlediska je skutečně možno například monoteistická náboženství stavět nad projevy (naivního) animismu. Je ale možno právem tvrdit, že by křesťanství bylo takto obsahově jednoznačně vyspělejší nežli judaismus či islám? Tím spíše že islám je vývojově mladší?

    Existuje jeden jediný moment, který by takovýto postoj mohl opravňovat: totiž ten fakt, že křesťanství – díky autorovi Janova evangelia – do sebe implantovalo triádu, princip dialektiky řecké filozofie. Něco takového skutečně nemají ani judaismus, ani islám. Na straně druhé zde ovšem stojí právě ta skutečnost, že z pohledu jak judaismu, tak islámu je křesťanství ve své podstatě pohanstvím, neboť lidskou osobu vydává za Božího syna.

  102. Ano, ohledně oněch indiánsko-jezuitských redukcí by Marx zřejmě argumentoval stejně; neboť ty byly svým způsobem daleko spíše „prvobytně pospolnou“ formou společnosti, nežli vyspělou formou komunistickou.

    Ovšem – vznik respektive nástup otroctví naprosto nebyl historicky nevyhnutelnou formou (například u germánských kmenů otroctví nikdy neexistovalo jako profilující ekonomická formace). Otroctví je jednou z – logických, systémově se nabízejících – možností společnosti založené na vykořisťování, ale jak řečeno historicky není nutné touto formací projít.

  103. Pochopitelně, že lidé, kteří mají náboženství za báje, je všechna mohou pokládat za rovnocenná. Ale pokud někdo například věří tomu, co stojí v Bibli, pak se na to může dívat i jinak. Ten se třeba za obrácení Židů může modlit, protože se bojí o jejich spásu.
    Jistě, některý jiný křesťan si Bibli může vykládat po svém. Což ale zase nemůže druhým nutit. Takže se musí smířit s tím, že někdo jiný se bude modlit zase za jeho obrácení, nebo že ho vůbec nebude pokládat za křesťana.

  104. Horňáci proti dolňákům… Pane Petrasku, já si v obdobných souvislostech vždy musím vzpomenout na jednu knížku, kterou jsem četl kdysi dávno, v dobách mého mládí. Jmenovala se „Prázdniny se Sherlockem Holmesem“, byla to parodie na detektivky (což já jsem ovšem tehdy v mé nevědomosti vůbec nepochopil, musím přiznat).

    Ale o to teď tady nejde. Jedná se o to, že ústřední postava příběhu, žák jedné pražské školy (kterého z jakýchsi důvodů právě velký Sherlock Holmes pozval aby mu – v nepřítomnosti doktora Watsona – pomáhal s řešením zapeklitých kriminálních příběhů) v jedné pasáži vzpomíná na své kamarády ve škole. To jest, konkrétně na dva. Napřed měl jednoho kamaráda, s kterým, jak uvádí „si docela dobře rozuměl“; jenže pak se nějak seznámil s jiným, zřejmě dominantnějším, který mu toho původního začal pomlouvat. A protože byl opravdu dominantní, tak se mu také podařilo původně vstřícný vztah našeho hocha k jemu dřívějšímu kamarádovi zcela převrátit. A on se snažil si tento svůj nyní negativní postoj sám před sebou racionalizovat, hledat u něj nějaké špatné stránky; až nakonec dospěl k tomu, že „je to přece Kekulák z Kekuleho ulice!“

    Zkrátka: i to naprosto nejtriviálnější vymezení, že někdo je z jakési ulice, může být naprosto postačujícím důvodem, abychom dotyčnou osobu degradovali a dehonestovali jako někoho, kdo stojí hluboko pod námi a kdo si nezaslouží abychom s ním pěstovali nějaké styky.

    Pro mě se právě tato scéna z oné knihy stala svým způsobem až přímo archetypálním dokladem a vzorem toho, k jak naprosto stupidním a iracionálním předpojatostem je – a to s naprostou samozřejmostí – člověk schopen.

    ———————————————-

    Co se pak toho pocitu vlastní nadřazenosti Rusů vůči světu Západu a (chybějící) materiální základny týče (docela jsem čekal tuto námitku), pak je ovšem nutno podotknout, že Rusové tuto základnu tak docela nepostrádali. Ruští bojaři, ruští velkostatkáři byli velice zámožní lidé, a to i v poměru se šlechtou západní Evropy. A v té době, kdy se rodil tento ruský pocit vlastní nadřazenosti vůči Západu, bylo agrární hospodářství stále ještě dominantní, takže se vývojová zaostalost v průmyslové, technicky inovativní produkci ještě nemohla projevit.

    Dnešní stav je tedy takový, že Rusko z dřívější tradice stále ještě pěstuje pocit vlastní nadřazenosti vůči – dekadentnímu – Západu; ale zároveň pociťuje komplexy méněcennosti vůči jeho současnému bohatství a vyspělosti. A právě tento hybridní vztah vytváří zřejmě tu explozivní směs, která plodí mentální připravenost Rusů k neustálému boji proti světu Západu.

  105. Chtějí lidé socialismus? – Vrátím se ještě k argumentaci pana Huďi, že prý 45 procent Němců a 36 procent – mladých – Američanů má k socialismu vstřícný postoj.

    Pane Huďo, to já mohu přijít dokonce s ještě vyššími čísly (už jsem je v minulosti zmínil): podle jednoho výzkumu nadpoloviční počet Němců (už si přesně nevzpomenu na konkrétní čísla, ale bylo to myslím dokonce nad 60 procent) považuje kapitalismus za špatný společenský systém, a přáli by si nějaký lepší, spravedlivější.

    O to se tedy nejedná; lidé samozřejmě – většinou – vnímají všechny nerovnosti, nespravedlnosti v kapitalismu, jeho totální komercialismus, ale i jeho náchylnost ke krizím, a tak dále a tak dále. A lidé by si přáli nějaké lepší, spravedlivější, slušnější, humánnější společenské uspořádání.

    Jenže: u těch odpovědí s kritikou kapitalismu byla ta výhrada, že lidé by si sice přáli nějaké lepší uspořádání – ale museli by mít záruku, že bude opravdu lepší a svobodnější. A právě v tom je kámen úrazu.

    Já jsem napsal, že v současné době nejsou žádné vyhlídky na zásadní společenskou změnu (směrem k socialismu), protože lidé buďto socialismus vůbec nechtějí (to jsou ovšem vyznavači pravicových názorů) -anebo ale na něj nevěří. Tedy – nevěří v možnost jeho realizace. A právě o to se jedná.

    Po naprostém krachu dějinného pokusu s „reálným socialismem“ není žádného divu, že současný člověk už není ochoten pouštět se do dalších experimentů, pokud by mu předem nebyla dána takováto záruka, a to ve dvou směrech: za prvé, že se tentokrát skutečně nebude za žádných okolností jednat o nějakou novou diktaturu; a za druhé, že tato nová společnost nebude ekonomicky přinejmenším méně výkonná nežli ta současná.

    A bohužel – v současné době neexistuje žádný koncept socialismu, který by takovéto záruky mohl poskytnout.

  106. Zájem o zálepší, spravedlivější, slušnější, humánnější společenské uspořádání vyžaduje zájem o demokratický režim.
    V tradičně autoritativních společnostech trvale panuje nezájem o demokratický režim ve kterém si navzájem konkurují racionální návrhy a racionální hodnotové preference.
    Příkladně v ruském prostředí tradičně opovrhuje vzdělané měšťanstvo politikou vůbec a zde slýchávám – co demokracie ta je a nebo neni, to hlavní je svoboda…..Arendt by jaksi nesouhlasila.

  107. Svoboda pro ni nebyla důležitá? Měli by tedy lidé být otroky demokracie?
    Oni vlastně už staří Římané říkali: Proto jsme otroky zákonů, abychom mohli být svobodní.

  108. Na to by, paní Hájková, Arendtová nejspíše odpověděla, že když zákony napíše Hitler, pak svoboda člověka naopak závisí v tom těchto zákonů neposlouchat.

    Ale nějak se nám tady zase plete příliš mnoho – nedefinovaných – pojmů, takže vzniká konfuze. Demokracie – demokratické smýšlení – svoboda – zákony.

    Především: „demokracie“ a „demokratické smýšlení“ jsou hodně rozdílné pojmy. Demokracie může být (i velmi) špatná, a zákony také mohou být (velmi) špatné. Zatímco „demokratické smýšlení“ – to je sice v zásadě hodně mlhavé, „nevědecké“ určení, ale jeho předností je, že na rozdíl od obou výše jmenovaných institutů ze své samotné definice nemůže být špatné, destruktivní. Jeho podstatou je vstřícný vztah k druhému člověku; respekt k němu, k jeho důstojnosti, k jeho svobodě, i k jeho osobnosti.

    Zákony – jak řečeno ty mohou všechno toto i velice drasticky potlačovat. Ale i demokracie samotná – připomeňme si ještě jednou Aristotela, u nějž „totální demokracie“ je fakticky totožná s vládou ulice respektive chátry.

    A je nutno poznamenat – a také jsem to už dříve zmínil – že i sama Arendtová naprosto viděla a konstatovala, že i novodobé demokracie mnohdy obsahují prvky silné manipulace s člověkem.

    Pokud bych se tedy směl odvážit formulovat základní ideové postoje Arendtové, pak jí se zřejmě jednalo v prvé řadě o ono „demokratické smýšlení“, založené na vnitřní svobodě lidské bytosti. Přičemž tato „vnitřní svoboda“ znamená nenechat sebou žádným způsobem manipulovat; to jest, nijakým způsobem se nenechat svést ke způsobu (byť i jen pasivnímu) jednání, které by znamenalo útlak, potlačování svobody druhých.

  109. Ovšem, pane Poláčku, kdyby takoví byli všichni lidé (že by sebou nenechali žádným způsobem manipulovat; to jest, nijakým způsobem se nenechat svést ke způsobu (byť i jen pasivnímu) jednání, které by znamenalo útlak, potlačování svobody druhých), tak by byl patrně na zemi ráj.
    Jenže, bohužel, lidé takoví nejsou.

  110. „nezájem o demokratický režim ve kterém si navzájem konkurují racionální návrhy a racionální hodnotové preference“ – pane Petrasku, za prvé „hodnotové preference“ jen zřídka kdy bývají skutečně racionální. Jistě, lidé se jim – sekundárně – snaží dodat i nějaké racionální zdůvodnění, ale hodnoty jako takové, ty mají principiálně předracionální původ. To je něco v nás, co my pociťujeme jako dané, jako nezpochybnitelné; ale základem této naší jistoty je v posledku jenom náš vlastní pocit.

    A že by si v demokracii (jakožto politickém systému) navzájem konkurovaly „racionální návrhy“?… Jistě; ve srovnání s tím jak se veřejné diskuse vedou například v současném Rusku, je politický diskurs v západních demokraciích skutečně veden nesrovnatelně racionálněji a odpovědněji.

    Ovšem: i tady platí že v pozadí těchto svou formou racionálních návrhů a projektů často stojí motivace, které spočívají na zcela jiných základech. Pokud se jedná o takové či onaké hodnoty, to jest politická přesvědčení, pak viz výše – tyto motivace jsou svým původem emocionální, nikoli racionální. A v jiných oblastech – tady musíme být zase konkrétní, například v demokraciích za podmínek kapitalismu je velká část oněch „racionálních návrhů“ motivována především vlastním ryze materiálním (a nezřídka přímo třídním) zájmem. V určitém smyslu jsou tyto zájmy ovšem také „racionální“, to jest mají svůj věcný fundament; nicméně ne v tom smyslu že by se jednalo o nezaujatou, čistě racionální věcnou argumentaci. V tom smyslu jak si to představuje – a káže – třeba takový Habermas.

  111. To je zase otázka, paní Hájková. To samotné „nenechat sebou manipulovat“ svým způsobem neznamená nic jiného, nežli třeba ono „být otrokem zákona“. Protože člověk dokáže ovšem být doslova otrokem i sebe samého, svých nevědomých popudů a pudů, žádostivostí a vášní. Takže když sebou nenechá manipulovat, pak tím může také jenom bránit svou vlastní deformovanou osobnost.

    Proto zde musí být vždy přítomno i to „demokratické smýšlení“, respektive naprostým základem musí být celková zralost daného člověka, jeho osobnosti. Víceméně v původním antickém smyslu, jako dokonalá harmonie všech duševních a intelektuálních vlastností a schopností.

    Jistě; kdyby všichni lidé byli takto osobně vyzrálí, pak bychom tu skutečně měli „ráj na zemi“. Bohužel – realita tohoto světa nám znovu a znovu ukazuje, jak až otřesně vysoký je podíl těch, kteří jsou v tomto ohledu osobnostně nevyzrálí, nekultivovaní, až přímo zaostalí. A je velká otázka, jak z toho ven.

  112. Problém je, co je to za zákon, jehož otroky být znamená nenechat se sebou manipulovat. Zákon, který vymysleli lidé? Nebo nějaký jiný zákon? Například apoštol Pavel, který sebou manipulovat nenechal, řekl: Mým zákonem je Kristus.

  113. Ovšem, paní Hájková, kdo pronese takovouto – Pavlovu – větu, ten sám ze sebe snímá odpovědnost za vlastní hledání toho, co je (v přítomný čas a na přítomném místě) ten pravý zákon; a tuto odpovědnost deleguje na někoho jiného.

    V Aténách při zákonodárném shromáždění existoval sbor starců, který měl právo zrušit každý zákon, který podle jejich názoru odporoval prastarým tradicím zákona. (A kdo byl potřikrát postižen takovýmto zákazem jeho zákonného návrhu, byl do budoucna zbaven práva podávat návrhy další.) To znamená: konečnou zákonnou autoritou tu nebyla shromážděná obec, ani rozumný diskurs nad obsahem zákona; nýbrž konečnou autoritou zde byl jakýsi nedefinovatelný, dávno minulý duch starých časů. A stejně tak když se řekne „mým zákonem je Kristus“, pak se tím veškerá obsažnost zákona přesouvá, a provždy ukotvuje do – mystických či zmytizovaných – starých časů.

  114. Já nevím, pane Poláčku, proč si myslíte, že Kristus patří do mystických či zmytizovaných starých časů a ne do dneška. Já to tak nevidím.

  115. Já se ještě jednou vrátím k otázce kultivace obecných mravů, jakožto mravního základu civilizace. Shodou okolností teď pročítám knihu Thorsteina Veblena „Teorie lepších lidí“ (v němčině „Theorie der feinen Leute“). Podtitulek pak zní: „Ekonomická zkoumání institucí“.

    V této knize jsem teprve dost na počátku; ale jisté je, že Veblen byl 1. neobyčejně bystrým pozorovatelem lidí a motivů jejich jednání; a 2. velmi skeptickým hodnotitelem, co se právě těchto motivů týče. A – ačkoliv nebyl marxistou, jeho analýzy čistě materialistických faktorů a motivů lidského jednání (a zřejmě i tvorby příslušných institucí) se s teoriemi Marxe zřejmě dost úzce stýkají.

    Podle Veblena je hlavním motivem lidského jednání čistě materiální prospěch; a podle jeho tvrzení prvotní majetek vznikl – z loupeže! Vlastně jediný rozdíl oproti Marxovi je zde v tom, že podle Marxe se jednalo o „loupež“ interní, kdy si vládnoucí skupina respektive třída začala přivlastňovat nadprodukt vytvořený prací těch druhých, pak podle Veblena se jednalo o „klasickou“ loupež, tedy přivlastnění si majetku cizího kmene. Přičemž prvotním popudem tohoto vzniku majetku byla – docela obyčejná závist.

    Ale vraťme se k našemu tématu. Veblen pak líčí další rozvoj lidské společnosti po prvotním vzniku majetku; především diferenciaci společnosti na ty, kteří pracují, a na ty, kteří nepracují. Tedy na dolní a horní vrstvy. Veblen píše, že tyto horní, majetné vrstvy nejen že nemusí pracovat; ale navíc ještě vytváří celý komplex symbolického jednání, kterým ukazují, že pracovat nemusí, a že osobně stojí nekonečně vysoko nad „sprostou“ prací.

    K této symbolice „osvobození se“ od jakékoli skutečně produktivní činnosti pak podle Veblena patří celý onen složitý komplex norem a pravidel „dobrého chování“, kterými byla svázána především středověká (ale i novodobá) etiketa. Veblen tedy v těchto do nejmenšího detailu vycizelovaných pravidlech etikety vidí ne pouze jakési (zbytečné) panské manýry; nýbrž on jim připisuje zároveň (ať vědomou či nevědomou) funkci demonstrace vlastní třídní nadřazenosti, tedy oné zmíněné deklarace naprostého osobního „osvobození se“ od jakékoli produktivní činnosti.

    Tím se dostáváme k našemu vlastnímu tématu. Skeptik – a sociální kritik – Veblen tedy v žádném případě neuznává, že by tyto zjemnělé normy společenského chování měly mít také nějakou kulturně, evolučně pozitivní funkci. Že by měly či mohly mít potenciál přispívat ke zjemnění, zkultivování obecných mravů, obecných způsobů chování.

    K tomu mám zase jednu vzpomínku: sledoval jsem nedávno (reprízovanou) sérii dokumentů sledující vývoj české společnosti od války až po devadesátá léta. (Takoví jsme byli my, dobří rodáci.) V jednom pokračování, už z 90. let, byly ukázány životní osudy jedné ženy ze šlechtického rodu, která musela za komunistického režimu vykonávat manuální práce (napřed v kuchyni, pak jako servírka, nakonec směla dělat účetní). Po listopadovém převratu pak restituovala původní rodinné sídlo. A přišla zde řeč právě i na kultivaci mravů; a na to jak si v tomto ohledu stojí průměrný Čech. Tato – docela sympatická – paní, nyní opět šlechtična, řekla že její matka jí svého času sdělila, že „Čecha poznáš podle toho jak jí“. – Poté přiznala, že její matka použila vlastně hutnějšího výrazu. Tedy „jak žere“. Nakonec zde paní šlechtična ještě názorně pedagogicky demonstrovala, jak se má správně a kultivovaně zacházet s jídelním příborem.

    Co k tomu říci? Přehnanou, do všech detailů svázanou etiketu stolování je ovšem možno – z hlediska přirozeného lidského života – považovat za umělou a zbytnou. Ale – na straně druhé nelze nijak popřít, že alespoň základní etiketa při stolování je neoddělitelnou součástí kultivace všeobecných norem společenského jednání. A stejně tak je historickým faktem, že tato etiketa stolování má svůj reálný historický původ právě ve zjemnělých mravech „lepších vrstev“; tedy těch kteří podle Veblena nevykonávají naprosto žádnou produktivní činnost.

    Proto bych si dovolil setrvat u své téze, že tak zcela společensky zbytečné tyto zjemnělé mravy horních vrstev pro vývoj a vzestup civilizace přece jenom nebyly. Byly to totiž právě tyto aristokratické vrstvy, od nichž kulturnost jednání převzala nově se vytvořivší buržoazie; a od ní tyto kultivované mravy a normy „prosákly“ i do pracující třídy, poté co se osvobodila ze svého pauperismu.

    Ačkoli tedy tyto „lepší vrstvy“ byly neproduktivní v materiálním slova smyslu, přesto tomu není tak, že by svou životní činností nevytvářely naprosto žádné (byť napohled neviditelné) společenské hodnoty. Ostatně: jestliže Veblen výslovně tvrdí, že pokud se někteří členové těchto nepracujících vrstev přece jenom věnovali nějaké činnosti (například vypracováním si dokonalých znalostí cizích jazyků či ortografie), že to z jejich strany byla jenom jakási osobní záliba, hobby, nakonec stejně jenom dokumentující jejich společenskou neužitečnost – pak oproti tomu stojí fakt, že to byli právě příslušníci těchto vyšších tříd, kteří do značné míry tvořili vědu, vědecké objevy v době od 17. do 19. století! Sám jsem byl svého času velmi překvapen když jsem zjistil, kolik členů české (českoněmecké) šlechty se věnovalo zcela seriózní vědě, a kolik z nich se v tomto oboru dokonce vypracovalo na samotný vrchol. Nejednalo se tedy v žádném případě jenom o jakési osobní zábavičky, nýbrž skutečně o seriózní a systematickou vědeckou práci.

    Ještě jednou tedy: dozajista, v oné „nepracující třídě“ bylo také velmi mnoho skutečných společenských parazitů. Ale – na straně druhé je jako celek degradovat jenom do této pozice by bylo až příliš zjednodušující. Nakonec každá společnost, která dospěla do nějakého vyššího kulturně vývojového stadia, prošla touto fází existence vyšší, vládnoucí, ale zároveň zjemnělé a zduchovnělé třídy. Asi to přece jenom nebylo jen zcela náhodou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.