Eva Hájková
DUBY
Prosincové odpolední slunce
přívětivě ale chladně září
Jdu úvozem – na svět se dívám zdola
a všechno vidím proti obloze
Žlutošedá kůra dřevin
kontrastuje s její jasnou modří
Ostré větve šípků se drápou
ke korunám stromů
jako by je chtěly korunovat
lesklými rudými plody
Ptáčci odlétli někam do zahrad
za lepším zobáním
Zlatohnědé listí dubů
se zimomřivě chvěje na slunci
a nahlas šustí ve větru
Ještě se nechystá opadat
Do jara je dost času
Duby jsou nerady nahé
Možná je zebe mráz…
Ještě se krajinou prožene
mnoho studených zimních větrů
Ještě ji mnohokrát zasype sníh
nebo ji při oblevě zbičuje liják
než spadne z dubů poslední list
Čeká je nové rašení
Čeká je mnoho nových jar
a mnoho nových zim
Budou tu stát ještě stovky let
ale my nebudeme
BIBLICKÝ MOTIV
Proniklo Slovo věčnou tmou,
v prázdnotě svět se objevil.
Duch, jenž se vznášel nad vodou,
pak světlo od tmy oddělil.
Když svět byl vodou prostoupen,
stvoření minul první den.
Pak horní vody nebeské
Stvořitel klenbou oddělil.
Níž stály vody pozemské,
v propastnou tůň se déšť jen lil.
Když svět byl takto rozdělen,
stvoření minul druhý den.
Přikázal vodní hlubině,
aby se v moře změnila,
potom dal vzniknout pevnině,
jež zelení se pokryla.
Bůh byl s tou prací spokojen.
Stvoření minul třetí den.
Nebeskou klenbu vyzdobil
měsícem, sluncem, hvězdami,
správci je času učinil,
ať věčně září nad námi.
Byl jejich krásou potěšen.
Stvoření minul čtvrtý den.
Zrodil se život pod vodou –
ryby a havěť ve vlnách.
A ptáci pluli oblohou
zahnízdit kdesi v korunách.
Svět zvířaty byl obydlen.
Stvoření minul pátý den.
A člověk vstoupil na scénu,
aby se Bohu podobal.
Z hlíny byl Adam. Za ženu
pak Stvořitel mu Evu dal,
tu pomocnici pro radost,
když v spánku vyndal jeho kost.
Tu Bůh oběma požehnal.
Vždyť byli jeho obrazem.
A nad zemí jim vládu dal
Tak v práci minul šestý den.
Pak Stvořitel si odpočal
a sedmý den se svátkem stal.
Tedy, paní Hájková, pro tentokrát mi ty Vaše básničky daly poněkud „zabrat“. V mém archivu se mi totiž trochu pomíchaly ty které už byly otištěny s těmi které ještě čekají na zveřejnění; navíc k tomu přišla ta okolnost že jedna z těchto dvou básniček je nová, zatímco ten „Biblický motiv“ jsem musel lovit z archivu.
Ale zdá se že všechno dobře dopadlo, archiv jsem uspořádal a zorganizoval, takže všechno je v pořádku. Ostatně i v tomto případě se vyplatilo že jsem si naštěstí z mého archivu dělal pravidelně záložní kopie, takže všechno nepoškozené přečkalo i totální zkázu mého – předchozího – počítače.
„Budou tu stát ještě stovky let
ale my nebudeme“
– paní Hájková, toto (pesimistické či melancholické) konstatování by ovšem bylo možno pojmout, formulovat i se zcela opačným vyzněním:
„My tu už nebudeme
ale ty stromy budou žít ještě celé stovky let.“
Ono to tak bývá vlastně zcela pravidelně, že tu samou věc je možno vnímat a hodnotit jedním, ale zároveň i zcela opačným způsobem…
To je opravdu zajímavé, pane Poláčku. Stačí přehodit pořadí, aby něco vyznělo optimističtěji.
Možná by se i sama smrt mohla přesunout z konce života někam doprostřed…
Což se vlastně událo…
Což o to, paní Hájková, jak známo je celá řada lidí, u kterých k něčemu takovému došlo. Totiž že svou (téměř) smrt zakusili už někdy uprostřed svého života, ale díky tomu že přežili je čekala ještě druhá půlka, už jaksi „po smrti“.
A mnoho lidí po tomto zážitku pak začali svůj život vnímat zcela jinak, mnohem vyrovnaněji a smířeněji. A prý pak také (alespoň někteří) zcela ztratili strach ze smrti.
Ovšem druhá stránka věci zřejmě byla ta, že přitom se značně oprostili od svých dosavadních životů. V tom smyslu jak jsme o tom mluvili v minulých dnech, v souvislosti s vášněmi. Tímto prožitkem dotyku se smrtí pro ně mnoho věcí z běžného života přestalo mít svůj význam, proto pak mohli být tak uklidnění a vyrovnaní; ale právě tím asi dost ztratili kontakt k tomu, co pro jiné lidi znamená přirozený život s jeho každodenními radostmi i starostmi.
Anebo to může být naopak.