Družstevnictví – cesta k socialismu?

Josef Poláček

Je dost s podivem, jaké naděje vkládá současná levice, nebo přinejmenším její část, do institutu družstevnictví. Jako by samotné družstevnictví bylo jakýmsi „kamenem mudrců“, všemocným zaklínadlem které svou magickou mocí samojediné dokáže zlomit moc kapitálu nad člověkem, vytěsnit kapitalistický společenský řád, a nahradit ho společenským uspořádáním pospolitým, solidárním, skutečně demokratickým. Ať tak či onak: ukazuje se potřebnost se s tímto fenoménem vypořádat důkladněji, rozebrat systematicky všechny jeho aspekty.

Trocha teorie nikoho nezabije…

V určitém smyslu není tento příklon k principu družstevnictví ovšem nijak příliš překvapivý. Původní, marxisticky fundovaný projekt zrušení kapitalismu a jeho nahrazení modelem státního vlastnictví se při svém praktickém použití ukázal být takovým propadákem, že dnes už prakticky vůbec není možno se k tomuto modelu závažně hlásit. Institut družstevnictví se tedy jeví být lákavou alternativou: na jedné straně je i zde zachován prvek pospolitosti, společného vlastnictví a demokratického rozhodování – ale na straně druhé se zde obchází problém etatismu, centrálního státního vlastnictví a státního řízení, které je spojeno s centralismem moci, a tedy i s diktátem vládní strany nad lidem.

To jsou bezpochyby závažné argumenty ve prospěch družstevnictví; kde by tedy měla být nějaká chyba?

Začnu osobní vzpomínkou: po mém odchodu do emigrace jsem se v Německu seznámil s jedním Slovákem, montérem. On to byl vlastně příslušník „dělnické třídy“, jak by si ho tehdejší komunistická ideologie jenom mohla přát: přemýšlivý, politicky interesovaný, sečtělý; četl Mňačka, Kunderu… Vlastně jediná „vada na kráse“ byla v tom, že svým politickým přesvědčením byl zarytý antikomunista.

Toto své antikomunistické přesvědčení dával za každé příležitosti velmi ostentativně najevo; jednou se mi ovšem přiznal, že původně dokonce i on sám v komunismus věřil! Doslova řekl: „Já jsem si myslel že když to všechno bude naše, tak si to všechno budeme řídit sami, a bude to všechno pro nás… No, ale pak nám to všechno ukradli bolševici!“

Zastavme se u jedné části jeho výroku; ten je opravdu klíčový. Totiž u té představy, že „když to všechno bude naše“. Tak že potom bude rázem všechno v nejlepším pořádku, všechno si budeme řídit sami, všude bude vládnout duch pospolitosti a dobré vůle, všechno tu bude k našemu společnému prospěchu.

Co na této víře bylo špatně? To že toto „naše“ si pak fakticky přivlastnila jenom jedna určitá skupina? Těch „rovnějších mezi rovnými“?… Takto se to většinou vykládá; ve skutečnosti je ale tohle už jenom důsledek. Vlastně nevyhnutelný důsledek chyby, která se stala už předtím. Tou základní a primární chybou není nic jiného, nežli – čirá víra ve vlastnictví!

Tato víra „když to všechno bude naše“ je totiž ve svém jádru nekonečně naivní. Sice vyplývá z přirozené lidské zkušenosti; ale proto není ještě o nic odůvodněnější. Především tam ne, když se mechanicky přenese, extrapoluje z individuálního osobního vlastnictví na celospolečenský rozměr a formát.

Samozřejmě, přirozená životní zkušenost každého člověka je, že když něco vlastní, tak má z toho prospěch; může to užívat svou mocí, ve svém zájmu, pro své blaho. Ovšem: ani v tomto čistě individuálním měřítku to zdaleka nemusí platit bezezbytku. Když se například stanu majitelem kosmické rakety – bude mi k ničemu, protože nebudu mít žádnou možnost (schopnost) s ní nějak zacházet. Když se stanu majitelem hejna sršňů, sotva z toho budu mít nějaký vlastní prospěch. Jsou neovladatelní, a navíc s jedovými žihadly. Když se stanu majitelem tygra, budu moci vykonávat své vlastnické právo, dokud tento bude v kleci, a já budu vně této klece. Jakmile by se ale otevřely dveře v této kleci a tygr se dostal ven, pak by se mocenský poměr mezi námi okamžitě zvrátil v naprostý opak. Když budu majitelem pokoutní varny heroinu, budu si sice namlouvat že tento používám ve svém zájmu a ku svému blahu; ale ve skutečnosti se nakonec on zmocní mě, a bude mým faktickým pánem, a já mu budu sloužit jako svému démonu.

A tak dále a tak dále. Tím vším má být řečeno a ilustrováno jedno: samotný status vlastnictví ještě nic definitivního nevypovídá o tom, jaké budou reálně panovat poměry kolem daného předmětu. A především tento samotný stav vlastnictví ještě nedává žádnou absolutní záruku toho, že se to všechno bude dít k mému skutečnému prospěchu. I když já sám si třeba budu tvrdošíjně namlouvat, že tomu tak je.

Zkrátka: zařídit a dosáhnout, aby poměry byly skutečně „biofilní“, aby skutečně sloužily životu, aby měly skutečně humánní charakter – to je nekonečně složitější záležitost nežli jenom samotný fakt (formálního) vlastnictví. Právě na tomto rozdílu a protikladu mezi formálním vlastnickým titulem a mezi realitou ztroskotal celý projekt socialismu. Ne proto že se tu zmocnila vlády jedna státostrana; už bylo řečeno, že to byl jenom důsledek. Faktickou příčinou byla ona nekonečně naivní představa, že postačí pouze změnit vlastnické vztahy, a že už jenom tím se jedním rázem změní i všechno ostatní, že celá společnost najednou začne fungovat zcela jinak, že z doposud egoisticky jednajících individuí se jako mávnutím kouzelného proutku náhle stanou pospolité včeličky pilně a nesobecky pracující pro blaho všech.

Je nutno si připomenout: takto zcela triviálně jednoduše to neviděl ani sám Karel Marx. Jistě – i u něj všechno směřovalo ke společnému vlastnictví; ale toto převzetí výrobních prostředků do rukou dělnictva/bezprostředních producentů nebylo samoúčelem, nebylo nějakým všespasitelným aktem – nýbrž naopak, to byla vlastně až „třešnička na dortu“, byl to (respektive měl to být) až závěrečný akt mnohem hlouběji ležícího dějinného a společenského procesu. Dnes už víme, že tento proces neprobíhá tak, jak si to Marx představoval; a tím pádem i to, co mělo být až tímto posledním aktem (tedy společenské vlastnictví) ztratilo svou základnu. Setrvávat ještě dnes ve víře v samospasitelnost kolektivních forem vlastnictví, je – abychom zůstali u daného příkladu – něco takového jako chtít mít třešně jako plody, aniž bychom měli k dispozici třešni jako strom.

Všechny tyto dosavadní výklady je možno krátce shrnout asi takto: to že něco budeme (kolektivně) vlastnit a že to budeme moci bezprostředně (kolektivně) řídit, to ještě zdaleka neznamená, že se tím skutečně „vrátí vláda věcí svých do rukou lidu“, ve smyslu Komenského. Aby věci skutečně sloužily člověku a nikoli aby on byl světem věcí ovládán – to je zcela jiná, a mnohem obtížnější záležitost, než aby ji mohl vyřešit jenom pouhý institut družstevnictví.

Družstevnictví v reálné praxi

V předcházejících výkladech byl podán teoretický rozbor toho, proč samotná vlastnická a organizační družstevní forma nemůže mít potenciál nějak zásadně změnit kapitalistické společenské uspořádání, jak v to stále věří vyznavači družstevnictví. Ukažme si teď, jak se tyto družstevní formy projevují v reálné ekonomické a společenské praxi.

Vezměme si příslušné údaje z Německa. V roce 2015 zde bylo asi 7 600 registrovaných družstev, s asi 20 milióny (!) členů. Největší podíl tohoto členstva připadá na družstevní banky, a na stavební bytová družstva.

To tedy znamená: pokud vezmeme v úvahu jenom dospělou německou populaci, pak už každý třetí (!) dospělý Němec je členem nějakého družstva. Pokud bychom tedy uvěřili propagátorům družstevnictví, pak bychom museli dojít k závěru, že Německo je už na nejlepší cestě ke komunismu! – Zajímavé ovšem je, že to doposud jaksi nikdo nepostřehl; a například německá postkomunistická strana „Die Linke“ má v současné době volební potenciál tak někde kolem sedmi procent. A Německo jako takové má stále naopak pověst velice úspěšné kapitalistické země.

A co také stojí za obzvláštní pozornost: že naprosto největší podíl na těchto členech družstev mají – banky! Tedy právě ty bankovně-finanční instituce, které jinak platí za základní stavební kámen ryzího kapitalismu! Kdyby opravdu mělo platit, že družstva jsou zárodky antikapitalistického hnutí, pak by tyto banky vlastně musely být neustále hlídány a sledovány německým Úřadem na ochranu ústavy, tedy německou tajnou službou.

Faktický stav věcí bude asi poněkud jiný; a to sice takový, že družstevní forma vlastnictví sama o sobě není vůči kapitalismu nijak subverzivní, nijak nebezpečná; nýbrž se s ním naprosto bez problémů snáší. Za podmínek dominantní kapitalistické ekonomiky družstva nejsou konec konců ničím jiným, nežli docela obyčejným kolektivním soukromým vlastníkem. Tedy v zásadě něčím podobným, jako jsou zcela standardní akciovky. Jediný rozdíl vůči firmě vlastněné jedním kapitalistou je ten, že je zde zisk rozdělován mezi kolektiv vlastníků (to je ovšem v oněch akciovkách také), a že se zde rozhoduje kolektivně.

Ovšem, je tu ještě ten rozdíl, že zde nikdo nikoho „nevykořisťuje“; ovšem jestli tomu tak skutečně je, to velmi záleží na zcela konkrétní organizační a majetkové struktuře dané společnosti. Dostávají skutečně všichni členové ten samý podíl na zisku? Dostává dejme tomu pokladní v obchodě s družstevním vlastnictvím opravdu ten samý podíl, jako jeho vedoucí manažer? – Protože pokud ne, pak je její „družstevní podíl“ fakticky jenom jinou formou mzdy.

Jistě, existují i taková družstva, kde je možno hovořit o pravém, autentickém družstevnictví, ve smyslu skutečné pospolitosti všech. Například v Brazílii byl určitý počet firem, které jejich majitelé chtěli pro nerentabilitu zavřít, převzaty jejich zaměstnanci, a těmi byly nadále řízeny a spravovány. (V Brazílii bylo dokonce přijato zákonodárství, které toto – samo o sobě vlastně nelegální – vyvlastnění usnadňuje.) Ale k tomu je nutno podotknout dvojí: za prvé, ty fabriky se – po jejich převzetí zaměstnanci – staly rentabilními jenom díky tomu, že zaměstnanci dali souhlas se zmenšením jejich platů! Tady se nutně staví otázka, proč tak neučinili už předtím, ještě za soukromého majitele; celá ta krizová situace s hrozícím konkursem vůbec nemusela vzniknout.

A za druhé: tato „pravá“ družstva evidentně vznikají jenom za mimořádných, prakticky krizových situací. Za standardní ekonomické situace vznikají většinou pouze družstva „nepravá“: to jest taková která mají sice družstevní strukturu i institut kolektivního vlastnictví, ale ve skutečnosti fungují na ryze komerčním základě, jako kterýkoli jiný subjekt kapitalistické ekonomiky. Nějaký reálný potenciál k jakémusi „plíživému vytěsnění kapitalismu“ od nich skutečně není možno očekávat.

Závěrem je tedy ještě jednou možno konstatovat: transformace kapitalistického společensko-ekonomického uspořádání v nějaký řád postkapitalistický či nekapitalistický – to je obrovsky náročný úkol, který v žádném případě není možno zvládnout tak triviálně jednoduchým způsobem, že se založí určitý počet družstev. Princip družstevnictví tu – se svým duchem kolektivismu – sice dozajista může sehrát určitou pozitivní úlohu; ale nikdy sám o sobě nemůže být faktorem rozhodujícím.

25 komentářů u „Družstevnictví – cesta k socialismu?“

  1. Já k té víře v samospasitelnost družstevnictví musím připojit ještě jednu poznámku. Svého času jsem na stránkách Deníku Referendum vedl trvalé spory s Josefem Hellerem – komunistou, který byl zároveň zapáleným propagátorem družstevnictví. Které i on považoval prakticky za cestu ke komunismu. A on znovu a znovu argumentoval známým španělským družstvem Mondragón, jeho ekonomickou úspěšností.

    Jenže – v jedné slabé chvilce J. Heller přiznal, že jednou mluvil s jedním členem Mondragónu, taktéž komunistou. A ten mu prozradil, že fakticky největším interním problémem Mondragónu je, aby se zvolení družstevní manažeři nechovali jako kapitalisté!

    Zkrátka: pro mě je právě toto důkazem pro mé tvrzení, že samotná družstevní forma ještě nijak nezaručuje, že zde bude skutečně vládnout pospolitá, kolegiální atmosféra. Je chronicky známou skutečností, že nakonec všude se vytvoří „klovací pořádek“; určité hierarchie, které jsou třeba neformální, ale o nic méně reálné.

    Konkrétně u Mondragónu by především bylo zapotřebí vědět, jaké je zde skutečné rozdělování majetku respektive zisku: mají ti vedoucí manažeři skutečně ten samý příjem, ten samý podíl na zisku, jako i ten nejposlednější pomahač „dole“? – Nevím; ale dost o tom pochybuji. A jak zde skutečně funguje vnitrodružstevní demokracie? Onen poukaz na „kapitalistické“ choutky oněch vedoucích manažerů tady nutně budí nemalé pochybnosti o reálném charakteru této demokracie.

  2. Tomu, že se vždycky vytvoří nějaká ta hierarchie, čili, jak říkáte „klovací pořádek“, se snažil čelit už Ježíš. Např. v Mt 23 říká o farizejích:
    „Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Všechny své skutky konají tak, aby je lidé viděli: rozšiřují si modlitební řemínky a prodlužují třásně, mají rádi přední místa na hostinách a přední sedadla v synagógách, líbí se jim, když je lidé na ulicích zdraví a říkají jim ‚Mistře‘. Vy však si nedávejte říkat ‚Mistře‘: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. A nikomu na zemi nedávejte jméno ‚Otec‘: jediný je váš Otec, ten Nebeský. Ani si nedávejte říkat ‚Učiteli‘: váš učitel je jeden, Kristus.
    Kdo je z vás největší, bude váš služebník.
    Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
    A i jinde Ježíš apeluje na své učedníky, aby mezi sebou zachovávali rovnost. Je známo, jak odbyl matku synů Zebedeových.
    Myslím, že v tom ani nic jiného než držet se Ježíše, nepomůže.

  3. Podle všeho jedním z klíčových prvků je také způsob, jakým družstvo vzniklo – asi podstatně větší šanci na úspěch má družstvo střední velikosti, vzniklé jako výraz spontánní spolupráce mezi několika lidmi, než družstvo vzniklé nějakým administrativním zásahem, „tlakem okolností“ apod.
    Prvním typem mohou být nějaká sdružení výrobců, nebo sdružení výrobců a distributorů, která mnoho fungovat dosti dlouho a kvalitně (i tak ovšem v jádru v rámci kapitalistického systému a na bázi usilování o zisk). Druhým typem byla zjevně JZD nebo většina BD, kde se obvykle takový kolektivní vztah vůbec nevytvořil (výjimkou jsou některá malá BD, která si udržují „zakladatelský étos“). Podobně asi i ony náboženské osady (také Herrenhut neboli Ochranov např.), kde spolupůsobil disciplinující prvek věrouky nebo církevní podřízenosti.

  4. K tomu co psala p. Hájková: k nesebeidentifikaci se svými rolemi ve vztazích – pochopení reálného obsahu toho „bratrství“ – může asi u každého provázet jen cesta vlastní zkušenosti.

    V nedávno odkazovaném textu o „křesťanských komunách“ v historii se mi zdál právě málo akcentována ta podstata toho směřování k prožitku rovnosti. Jako vlastně většinou u Ježíše, to co citujete výše – jsou to „prostě jen“ výzvy k autenticitě.
    (Účelem není vyrovnání majetkových či mocenských nerovností ale pochopení, jakou překážkou lidské autenticitě jsou.)

    Jinak – krásné didaktické obrazy, pane Poláčku, s vlastnictvím hejna sršňů, tygra v kleci atd 😉 Vlastnictví je zodpovědnost a starost, někdy neunesitelná a riskantní už jen i u těch bytů…natož u raket 😉 Takže někteří se raději orientují na“vlastnění“ své přirozenosti blízkých potencialit své pracovní síly…

    Komunizace spotřeby nemusela být jen důsledkem heretické touhy po rovnosti, mohla někdy dávat i ekonomický smysl: v situaci nadprodukce rozšiřuje naději na uplatnění produktu na trhu – oproti situaci koncentrace bohatství k malému počtu subjektů. Dnešní reálná ekonomika tento problém asi řeší pobídkou spotřeby i investic inflačními impulzy.
    Komunizace organizace produkce – tedy investičních rizik(!) by mi ale (dobrovolně) moc smysl nedávala. Takového tygra bych opravdu vlastnit nechtěl 😉

    7% pro Linke by ale teoreticky mohlo znamenat i to, že ostatních 93% voličů se už v komunismu cítí být, tak už nestojí o to aby jim ho někdo vybojoval 😉

  5. „Účelem není vyrovnání majetkových či mocenských nerovností ale pochopení, jakou překážkou lidské autenticitě jsou.“
    O tom vlastně svědčí i příběh Ananiáše a Safiry:
    „Ale Petr mu řekl: „Ananiáši, proč satan ovládl tvé srdce, že jsi lhal Duchu svatému a dal stranou část peněz za to pole? Bylo tvé a mohl sis je přece ponechat; a když jsi je prodal, mohl jsi s penězi naložit podle svého. Jak ses mohl odhodlat k tomuto činu? Nelhal jsi lidem, ale Bohu!“
    Věta: „Bylo tvé a mohl sis je přece ponechat; a když jsi je prodal, mohl jsi s penězi naložit podle svého“ svědčí o tom, že oni mohli klidně přiznat: my nechceme dát úplně všechno. Mohli si své ponechat, protože ještě nepochopili, jaká je to překážka autenticitě. To, co je oba zabilo, byla nakonec jejich vlastní lež.

  6. A pokud jde o toho Hellera, je nutné doplnit, že on v tom rozšiřování družstevnictví (lepší je ale jeho termín samosprávné vlastnictví) spoléhal částečně také na podporu státu. Ne snad přímo na finanční podporu, ale spíš na politickou podporu. A na morální podporu spousty lidí, kteří tomu budou fandit a volit tento typ socialismu. Věděl, že za podmínek kapitalismu to půjde jen těžko, proto chtěl, aby si dala KSČM do programu podporu samosprávného vlastnictví a s tím šla do voleb. Tak by si mohla zachovat socialistický program, jen by šlo o jiný typ socialismu, než tady byl kdysi. Oni to však smetli se stolu.

  7. Když jsem psala o té lži, vzpomněla jsem si na příběh, o kterém jsem četla na webu „Křesťan dnes“. Naši křesťané (ale i nevěřící) organizovali pomoc pro pronásledované křesťany kdesi ve třetím světě. A setkali se tam s nemilým úkazem. Někdo z tamních křesťanů jim lhal, manipuloval, snažil se asi vyzískat něco víc pro sebe. Udělali zkušenost, že ani pronásledovaní křesťané nejsou andělé.
    Jeden z těch organizátorů pomoci pak k tomu dodal. „Nedivme se mu. Vždyť vyrostl v prostředí, kde lež je základní životní strategie.“
    Zřejmě každý, kdo se chce účastnit nějakého takového společného podniku, musí předem počítat s tím, že se může v lidech zklamat. Což zase zpětně ovlivňuje jeho ochotu do toho jít.

  8. Především zde jako první krok vítám pana Hudečka. 😉 Mimochodem, paní Hájková, to je ten pán o kterém jsem psal že se osobně znal s J. Hellerem.

    Teď k tomu „klovacímu pořádku“: já se obávám, že tady už ani Ježíš nepomůže. Neboť jak známo, v rámci křesťanství se konstituovala křesťanská/katolická církev; kde jsou sice všichni „bratři a sestry“, ale zároveň je to hierarchická organizace par excellence. V církvích evangelických je sice kladen mnohem větší důraz na rovnost všech členů, především v otázkách teologických – ale tady je řeč v prvé řadě o reálných hierarchiích, které se tedy vytvoří přirozenou cestou.

    Měl jsem kdysi jednoho kolegu v práci, mladý muž, pocházel odněkud z Balkánu, asi neměl žádné vyšší vzdělání, ale byl to poctivě, důkladně přemýšlející člověk. A hluboce věřící. (Tedy křesťan, nikoli muslim.) A on byl členem nějaké evangelikánské komunity – tedy takové která se programově vyvázala z poslušnosti vůči Římu, a která byla založena na striktní rovnosti a bratrskosti všech členů. Jenže – samozřejmě i tady se nakonec vytvořily určité hierarchie, už jenom čistě funkční, zkrátka někdo tu vykonával funkci kněze, který vedl obřady. A tedy měl i vůbec hlavní slovo v otázkách víry. A tento můj kolega tam jednou vyrukoval s tím, že podle evangelií si mají být všichni zcela striktně rovni. (Nejsem si jistý, jestli přitom nepoužil zrovna tu pasáž kterou zde citovala paní Hájková, tedy že „nejmenujte nikoho svým učitelem“.) Zkrátka, on cílil na to že i v této autonomní komunitě by se tato deklarovaná rovnost a bratrskost všech měla důsledně praktikovat, a to i v otázkách víry – ale přinejmenším u onoho (faktického) vůdce oné komunity s tím velice tvrdě narazil. Ten byl naprosto rozhořčen, jak si „obyčejný“ člen komunity může osobovat právo být v teologických otázkách roven jemu, vysvěcenému knězi.

    Právě tohle mám na mysli jakožto zásadní rozdíl mezi komunitami formálními, a komunitami faktickými. Ono je možno zakládat družstva, je možno zakládat církevní či jiné komunity – ale jaké mezilidské vztahy tam panují doopravdy, to může být zcela jiná záležitost.

    Touha určitých osobnostních typů po vůdčím postavení je zřejmě neuhasitelná a neovladatelná; je to zřejmě ještě vysloveně atavistický pud, zakotvený hluboko v jejich genetickém aparátu.

    Přičemž: na jedné straně to vůbec není na škodu. Já tvrdím znovu a znovu, že určitá míra hierarchického rozhodování je naprosto zdravá a funkční; kromě jiného jasné kompetence zamezují neustálým sporům o to, kdo má právě v dané chvíli o čem rozhodovat.

    To o co se jedná tedy nejsou ani tak samotné hierarchie; nýbrž to, zda budou či nebudou zneužívány k vytvoření mocenských pozic, na úkor „těch dole“.

    Jedním prostředkem proti tomuto zneužití je samozřejmě samotný demokratismus, tedy institucionální; takové instituty jako obecné volby jsou samozřejmě dost účinným nástrojem proti přílišnému zneužívání moci.

    Na straně druhé se zde ovšem otevírá prostor pro manipulaci. A pro korupci – totiž samotných volitelů. Když onen pretendent moci vidí, že se nemůže zmocnit vlády čistě mocenským aktem, pak hledá jiné možnosti, aby se u moci udržel – a to je právě manipulace míněním volitelů, respektive tím že jim slibuje ty či ony výhody, čili je korumpuje. (Je to smutné zjištění, ale korumpovatelní jsou nejen držitelé moci, ale i samotný lid.)

    Takže tedy demokratické instituty jsou určitým nástrojem proti zneužití moci, zneužití hierarchie; ale jak vidět, nástrojem značně nespolehlivým.

    Pravějším řešením by se tedy jevilo to, vytvořit takové obecné prostředí, kdy by skutečně vládl stav a pocit vzájemnosti všech. – Tady by sice paní Hájková mohla zase přijít se svou vírou v Ježíše; ale já oproti tomu budu argumentovat marxisticky, tedy že takováto jednota musí mít (aby byla trvalá) i odpovídající materiální základnu.

    Což by ovšem zase posilovalo pozice zastánců družstevnictví; neboť to je přece založeno na společném vlastnictví, je tu tedy přítomna materiální základna pospolitosti.

    To sice souhlasí; jenže já tady – spolu s Marxem – namítám, že provozovat družstevnictví na půdě kapitalismu, to je jako stavět hrady na písku. Kapitalismus je sám o sobě založen na principu soukromého vlastnictví; je sice tu možno zakládat i alternativní formy vlastnictví, ale ty budou mít vždy pouze okrajový charakter, anebo budou fakticky fungovat na stejně komerčním základě jako kterýkoli „normální“ kapitalista.

    Je proto nutno změnit celé rámcové podmínky fungování ekonomiky, nastavení celého systému, aby ten sám začal jaksi generovat reálný stav vzájemné pospolitosti.

  9. Jinak má samozřejmě pravdu pan Hudeček, že větší šanci na opravdovou pospolitost mají malá družstva, která mají za prvé přehledný počet členů, a za druhé také nějaký jasný předmět své činnosti, kdy tedy není nutno (a vlastně ani možno) vést nějaké zásadní spory o to, co se má dělat. – Dost to koresponduje s náhledy Platóna a Aristotela, že jenom v takové polis může zavládnout duch opravdové pospolitosti, která početně nepřesáhne takovou hranici, kde ještě každý zná osobně každého.

    Ovšem na straně druhé – především Platón klade velký důraz na to, že zde musí být přítomen ještě další prvek: totiž společné, beze zbytku všemi občany sdílené směřování oné polis někam výše, k vyšším (duchovním) hodnotám. (Proto také striktně vyžadoval povinnou víru v bohy.)

    Aristoteles takto striktní nebyl, on samozřejmě nesdílel Platónovu víru v existenci sféry idejí; Aristoteles spíše vycházel z toho, že všichni občané budou sdílet základní mravní hodnoty a postoje. Jestliže tedy u Platóna byla centrálním momentem pospolitost ideově-duchovní, pak u Aristotela spíše civilně-mravní.

  10. „Účelem (Ježíšových apelů) není vyrovnání majetkových či mocenských nerovností ale pochopení, jakou překážkou lidské autenticitě jsou.“ – Tahle věta pana Nusharta je ovšem krajně důležitá (i když on sám ji dal pouze do závorky). :-;

    Právě takhle nějak já sám vidím možnosti do budoucna. Zrovna dnes jsem ve Fóru Levice napsal několik příspěvků, kde jsem dokládal, že naprostá (příjmová, majetková) rovnost respektive nivelizace není možná – ani teď, ani v budoucnosti.

    To o co se jedná je to, roli této materiální nerovnosti r e l a t i v i z o v a t.

    To znamená, hodnotové nastavení společnosti změnit tak, že majetkové rozdíly se – na rozdíl od přítomného stavu – stanou pouze sekundárním faktorem ve vztahu ke společenskému statutu konkrétní osoby.

    Anebo, jak dovozuje pan Nushart, jde o to aby i vlastník velkého majetku pochopil, že ve skutečnosti tento majetek je pro něj samého zátěží k dosažení jeho autenticity, tedy k dosažení jeho autentické lidskosti. (Překážkou k plnému uplatnění všech jeho lidských potenciálů, jak by to formuloval Karel Marx.)

  11. Mimochodem, pane Nusharte, jedna čistě technická poznámka: pokud chcete psaný text oživit nějakým smiley obrázkem, pak je zapotřebí mezi posledním slovem a příslušnými znaky udělat mezeru; jinak to systém vyhodnotí jako docela obyčejná diakritická znaménka. – V tomto smyslu jsem Váš poslední příspěvek následně upravil. 🙂

  12. „Samosprávné vlastnictví“ – ano, to je věcně snad případnější název, v samotném institutu družstevního vlastnictví skutečně není onen moment samosprávy nutně obsažený, nýbrž je tu dáno vlastně jenom společné (podílové) vlastnictví.

    Nicméně: tato „samospráva“ nedělá celou věc nijak zásadně lepší, já jsem ve svých výkladech v podstatě kritizoval obojí, jak iluzi společného vlastnictví, tak iluzi samosprávy.

    Protože ani tato samospráva sama o sobě naprosto nic nemění na základním faktu, že daný subjekt je činný v rámci kapitalismu, a tedy se sám nutně musí podřídit zákonům kapitálu; a za druhé – a právě to jsem znovu a znovu zdůrazňoval – ani zavedení principu samosprávy není žádnou zárukou toho, že se tu nevytvoří sice neformální, ale přesto naprosto reálné hierarchické vztahy. (Tedy právě onen „klovací pořádek“.)

    ——————————–

    Co se týče představ J. Hellera, že by tyto vlastnické formy měl podporovat stát: tady je dost obtížné si představit, o jaký stát by se mělo jednat. Současný „demokratický“ stát za prvé vůbec nemá právo jakýmkoli způsobem podporovat či preferovat nějaké specifické vlastnické formy; a za druhé tento stát – i když formálně neutrální – nicméně stojí na půdě kapitalismu, a tak naprosto přirozeně bude daleko spíše preferovat vlastnické formy soukromého sektoru.

    Pokud by tedy stát měl mít jak právo, tak zájem preferovat kolektivisticky-samosprávné vlastnické formy, pak by to už musel být stát nějakého jiného typu, nežli je ten současný. A takovýto jiný stát není možno vytvořit jinak nežli de facto revolucí, ať už jakéhokoli typu.

  13. Různost rolí (funkcí) je samozřejmě pro funkčnost – adaptivní zdatnost systému (společenství) nutná. Šlo „jen“ o to prohloubení (sebe-) uvědomění, že já ani nikdo druhý koho chci skutečně potkávat nejsme (v počátku a posledku, POUZE) našimi rolemi. Přesto – skrze nástroje našich rolí – si můžeme pomáhat žít (nebo naopak).
    Nejde tedy o to odstranit překážky (asymetrie moci, vlastnění…taky asi toho genderu…. :-)) – to by bylo naprosto naivní a v rozporu se skutečností, ale o otevřenost/dar je překonávat, dohlédat ZA ně.

    Preference/demokracie/revoluce: Myslím že zažíváme jako denní praxi, že státy svými dotacemi, daňovými systémy atd. některé skupiny subjektů v ekonomice zvýhodňují a jiné naopak. Věřili jsme možná, že se to průběžně nějak reguluje-vyvažuje zpětnovazebným působením voleb. Problém funkčnosti těchto zpětných vazeb je v tom co jste pane Poláčku také zmínil: v korumpovatelnosti nás jako volitelů. A bohužel často korumpovatelnosti levné.
    Žádná revoluce na tomto nic nemění. Je fakticky jen zrychleným rozpadem systému ztrácejího svou životnost. Na tom není nic krásného nebo magického. Jde o to, jaké nové systémy se budou moci rodit že vzniklého „humusu“. Někdy, někde taky bohužel už jen samosprávné rodiny (gangů a sekt).

  14. Je správné podporovat něco, co je dobré. Nebo někoho, kdo je dobrý. Podporovat dobrou věc by voliči jistě měli, aby to pak mohl dělat i stát. Podpora něčeho je jedna věc. Ale nejdřív asi musí být CO podporovat. Volit menší zlo, jak se často s oblibou říká, to se člověku někdy příčí.
    Ve včerejším Deníku Referendum vyšel článek Petra Janyšky, ve kterém upozorňuje na úlohu Napoleona Bonaparta v rozšíření nového práva, které se pak stalo základem francouzské (i evropské) demokracie. Jde o velmi kontroverzní postavu, ale na druhé straně – asi byl autentický a tak nějak do dějin Evropy patří.
    https://denikreferendum.cz/clanek/32739-dnesni-francii-naformatoval-predevsim-napoleon

  15. Pane Nusharte, na tomto místě jsem původně napsal odpověď na Váš poslední komentář. Jenže – po jeho napsání jsem zjistil, že jsem tu vlastně sepsal samostatný článek, na jedno zcela zásadní téma. Takže jsem se nakonec rozhodl tuto mou odpověď zveřejnit jako nový text. – Viz výše stojící odkaz.

  16. Paní Hájková, zrovna ten článek o Napoleonovi mi na DR nějak unikl; takže především díky za toto upozornění.

    Jinak je to samozřejmě pravda, že v obecném povědomí je Napoleon vnímán především jako válečník, jako dobyvatel; a také jako císař, jako Jeho Veličenstvo. A přitom demokratizační prvek jeho vlády je většinou víceméně neznámý.

    My jsme se o jeho „Code civil“ respektive „Code Napoleon“ učili už na právech, takže mně je tato stránka jeho působnosti ovšem už dávno známá. Je tomu skutečně tak, že jedině díky jeho výbojům se tento občanský zákoník, a s ním i principy svobodné občanské společnosti rozšířil do velké části Evropy. A ani po jeho porážce už tyto zásady občanské rovnosti nebylo možno znovu zcela eliminovat.

    Na straně druhé – autor článku tady Napoleona přece jenom asi zase trochu příliš glorifikuje. Já jsem – celkem nedávno opakovaně – viděl jednu televizní inscenaci, jmenovala se myslím prostě „Waterloo“, už si nevzpomenu jestli jejím autorem byl Šotola nebo (spíše) Oldřich Daněk, v každém případě Napoleona hrál Rudolf Hrušínský.

    Napoleon tady byl podán velmi rozporuplně; a daleko spíš tu byla prezentována jeho temná stránka. Tedy ta, že pod maskou – respektive pod veřejnou rolí – Napoleona jakožto „císaře svobodného lidu“ se skrývá faktický autokrat, který je posedlý především svým válčením, svými dobyvatelskými choutkami, který pro ně bez mrknutí oka nechá vykrvácet celou jednu generaci Francouzů. A navíc je tu scéna, ve které – v rozporu s tím co stojí v článku – nechá popravit i osoby z jeho okolí. – Samozřejmě, je to jenom televizní inscenace, takže se možná nedrží zcela historických faktů; ale tento náhled do Napoleonovy osobnosti je skutečně velmi přesvědčivý.

    – Podařilo se mi tu inscenaci dokonce najít na internetových stránkách České televize, kdyby měl někdo čas a zájem si to shlédnout: https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/134405-waterloo Autorem byl tedy nakonec skutečně Jiří Šotola.

    – Ovšem je také nutno mít na paměti že tato inscenace vznikla v roce 1967, že se tedy dost možná (a vlastně spíše dost pravděpodobně) jedná o historickou alegorii, se skrytým významem o vládcích, kteří se vydávají za „představitele lidu“ a za „nositele svobody“, ale přitom jsou to bezohlední predátoři, posedlí jenom svou vlastní mocí.

  17. Ale to je přece jasné, že Napoleon byl dobyvatel a bezohledný predátor posedlý mocí. Otázkou je, zda by se situace v Evropě vyvinula lépe, kdyby Napoleona vůbec nebylo.

  18. „Kdyby Napoleona vůbec nebylo“ – to je opravdu otázka, tady byl v prvé řadě jakobínský teror, ale ten se zřejmě nemohl udržet donekonečna, zřejmě by tak jako tak došlo k určitému zmírnění, ke stabilizaci situace. A pokud by tomu tak bylo, pak by se příklad francouzské svobodné republiky tak jako tak šířil dál do Evropy. Tohle – tedy vznik občanské společnosti a občanské republiky – to byl proces který se fakticky nedal zastavit (ostatně byl tady už příklad Spojených států); takže nakonec to všechno byla jenom otázka času, a otázka konkrétních forem a konkrétních osobností, s kterými by tento nástup občanské společnosti v Evropě byl spojen.

    Je ovšem docela dobře možné, že bez Napoleonových výbojů by tento proces trval mnohem déle.

  19. Jsou lidé, kteří vysoce ctí výjimečné jedince Napoleonova typu a někdy pak na kandidátkách hledají tímto prizmatem své favority. Někteří Napoleona považují za svého druhu Hitlerova předchůdce. Odsuzován podle nich není hlavně proto, že působil o 130 let dříve a jeho oběti se staly více a rychleji passé.

    Takové uvažování zrovna nemám rád. Napoleonův přínos jsem schopen považovat když ne za neoddiskutovatelný, tak určitě za diskutovatelný, což v případě Hitlera i některých jeho současníků odmítám. Bonapartova socha v rodném Ajacciu ani okázalá hrobka v pařížské Invalidovně mi proti mysli nejsou.

    Přitom jsem toho mínění, že způsob, jak Napoleon naložil s revolucí, jak se utkal s „celým světem“, skutečně určitou předehrou k německému pokusu z 20. století byl. Ohromné vzepětí k porážce téměř muselo vést. Obrana a zúročení přínosů Francouzské revoluce snad mohly vyznít lépe.

  20. Srovnání Napoleon – Hitler: samozřejmě, Napoleon neměl své Židy; nebyl ve svých imperiálních výbojích tedy hnán slepou nenávistí vůči „podlidem“ jakéhokoli druhu. Na straně druhé je mu vytýkáno obnovení otroctví ve francouzských zámořských koloniích.

    Ovšem, o čem se obvykle jen málo ví a málo mluví, to je chování francouzských okupačních vojsk v obsazeném Španělsku: to byl každodenní teror, prakticky plně srovnatelný s tím jak se německý wehrmacht choval v Rusku, a vlastně ještě mnohem horší. Francouzští vojáci s oblibou znásilňovali za bílého dne španělské ženy před očima jejich mužů; a už jenom vlastnictví kapesního nožíku bylo dostatečným důvodem k tomu, aby dotyčný Španěl byl na místě zastřelen pro „ozbrojený odpor“. Toto řádění francouzské soldatesky mimochodem ve svých grafikách zachytil i Goya.

    Samozřejmě, Napoleon toto řádění svých vojáků ve Španělsku dozajista sám nenařídil; ale je sotva myslitelné, aby o něm neměl žádnou vědomost. A evidentně mu to bylo naprosto lhostejné.

  21. DRUŽSTEVNICTVÍ – CESTA K ROVNOSTI PŘÍJMŮ?

    Tato myšlenka mě napadla vlastně až po napsání mého nového textu o stratifikaci společnosti, který se vztahoval především k dění reformního roku osmašedesátého. V té době se samozřejmě také velmi mnoho mluvilo o zaměstnanecké samosprávě, a o podílu zaměstnanců na zisku jejich podniku.

    Já jsem doposud opakovaně zdůrazňoval, že podle mého přesvědčení samotný institut družstevnictví (tedy: kolektivního vlastnictví) není žádnou zárukou toho, že zde budou panovat skutečně rovnostářské vztahy; že se nevytvoří sekundární hierarchie, a to jak v oblasti rozhodování tak i v oblasti reálných příjmů. Něco takového (tedy naprostá rovnost) je možná jenom v relativně malých produkčních kolektivech, s relativně stálým a neměnným předmětem činnosti. Ale ve velkých, strukturovaných družstvech nevyhnutelně dochází i ke strukturalizaci, a tedy i hierarchizaci jak rozhodovací pravomoci, tak i příjmů.

    Ale až teď jsem si plně uvědomil jeden další aspekt celé záležitosti. Jak řečeno právě v souvislosti s rokem osmašedesátým: protože tam se na jedné straně jednalo o to, aby se zvýšila motivace zaměstnanců na výkonu jejich podniku; měl tedy být zaveden určitý podíl na zisku. Jenže: zároveň se to všechno mělo dít na půdě socialismu, tedy kdy v zásadě v š e m pracovníkům měla být garantována v zásadě stejná mzda, za stejný pracovní výkon.

    A až v této souvislosti mě teď napadlo: princip družstevnictví, tedy princip kolektivního vlastnictví by nanejvýš mohl přinést rovnost příjmů v rámci jednoho družstva – ale žádným způsobem by neřešil nerovnost příjmů v rámci celé společnosti!!

    Kdyby se totiž zřídila družstva při zachování volné tržní ekonomiky, s její neřízenou konkurencí – pak by to nevyhnutelně vedlo k tomu, že jedněm družstvům by se dařilo ekonomicky lépe, ale jiná by se potácela v trvalých ekonomických potížích.

    Naprosto zjednodušeně řečeno: existovala by družstva milionářů, a na straně druhé družstva chudáků!

    A k tomu je nutno ještě připojit: obvyklý („vykořisťovaný“!) zaměstnanec obvykle požívá určité ochrany co se týče jeho mzdy: buďto dostává tarifní mzdu vyjednanou odbory, nebo je uzákoněna minimální mzda. Ale člen družstva – ten žádné takové ochrany nepožívá!! Ten před zákonem platí jako soukromý podnikatel, nikoli jako zaměstnanec – a záleží tedy jenom a pouze na něm (tj. v daném případě na ziskovosti jeho družstva), jaký nakonec bude mít příjem. Takže namísto aby družstva přinesla zvýšení příjmové rovnosti a spravedlnosti, pak (za zachování tržní ekonomiky) naopak tuto nerovnost a nespravedlnost budou v rámci celé společnosti naopak ještě zvyšovat!

    Je tedy naprosto evidentní, že samotný institut družstevnictví neřeší, a vyřešit nemůže celospolečenský problém nerovnosti příjmů; k dosažení alespoň základní spravedlnosti v této oblasti je nutno vytvořit mnohem komplexnější, mnohem promyšlenější soubor opatření, nežli aby všechno bylo možno jedním rázem vyřešit jedním jediným samospasitelným institutem kolektivního vlastnictví.

  22. Družstevnictví nikdy nemělo řešit rovnost příjmů v rámci společnosti. Pokud si dobře vzpomínám, tak podle Lenina mělo jít jen o jakousi přechodnou formu vlastnictví, která by byla vhodná zejména pro rolnictvo, u něhož se předpokládal silný vzah k půdě. Případně pro jiné vrstvy, pro které nebylo hned vhodné všelidové vlastnictví.
    Navic mělo mít jakýsi výchovný vliv. Myslelo se, že zaměstnanci je podnik lhostejný, že si chce jen oddělat svou mzdu a víc se o něj nestarat, protože mu tam nic nepatří, zatímco když mu to bude patřit (byť jen jako spoluvlastníkovi), tak se o to bude daleko spíš starat.

  23. DRUŽSTEVNICTVÍ JAKO PŘECHODNÁ FORMA

    No ano, paní Hájková, v zásadě máte pravdu. Ale – já jsem se do tohoto téma teď opřel natolik proto, protože se jsem na Fóru Levice dostal do dost ostré kontroverze s jedním zapáleným propagátorem družstevnictví. Nejsem si vlastně úplně jistý jestli on ho taktéž pojímá jako jenom přechodnou, anebo jako cílovou formu vlastnictví; ale mám pocit, že spíše cílovou. To znamená – a to je rozhodující – při zachování standardní tržní ekonomiky. (Přesněji řečeno, jemu se nejedná jenom o čistě produkční družstevnictví, nýbrž vůbec o princip samosprávy, o kterém doufá, že časem tak nějak vytlačí struktury kapitalismu. – Ovšem, tady stále zůstává ta zásadní otázka tržní ekonomiky; a právě tohle si na levici jen málokdo uvědomuje.)

    Sám Marx – nevím jestli on někdy napsal něco přímo k družstevnictví, ale v každém případě něco napsal k akciovým společnostem, které on dělníkům výslovně doporučoval. Je ale nutno si uvědomit, že ve svém jádru akciová společnost (kterou my dnes daleko spíše považujeme za institut kapitalistické ekonomiky) je fakticky tím samým co družstvo: určitá skupina lidí dá dohromady své finanční prostředky, pořídí si za to nějakou výrobnu, tam začnou (společně) produkovat, a o zisk se podělí, podle vložených podílů.

    Takže i Marx dělníkům tyto akciové společnosti doporučoval – ovšem právě jenom výhradně jako p ř e c h o d n o u formu na cestě ke komunismu. A tento komunismus byl samozřejmě nutně doprovázen jak zrušením tržní ekonomiky, tak i zrušením peněz.

    Právě proto znovu a znovu poukazuji: je naprostý nesmysl vidět spásu v institutu družstevnictví – a přitom zachovat tržní ekonomiku. Družstva v prostředí tržní (to jest: kapitalistické) ekonomiky nevyhnutelně dříve či později budou tímto kapitalismem pohlcena, to jest přijmou logiku kapitálu, stanou se naprosto standardními komerčními subjekty. S tím jediným rozdílem, že se kapitálový zisk rozdělí mezi kolektiv vlastníků.

    Jenže dnes už právě nemůžeme očekávat, že by družstva byla jenom přechodnou formou na cestě ke komunismu; veškerá zkušenost s „reálným socialismem“ naprosto jasně sděluje, že jakmile se odstraní tržní ekonomika, vede to okamžitě k dramatickému propadu ekonomiky.

    Tato cesta tedy ke komunismu nevede; to pak znamená že družstva – pokud by se opravdu v širším měřítku prosadila – by byla formou ne přechodnou, ale konečnou. Proto jsem musel poukázat na to, že by pak – za trvající tržní ekonomiky – nemohla v celospolečenském měřítku splnit ten účel který v nich zastánci družstevnictví vidí: totiž spravedlivé rozdělení příjmů.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.