Deontologická a utilitaristická etika



Byl jsem požádán respektive vyzván, abych porovnal – a zdůvodnil – deontologicky fundovanou morálku respektive etiku, a její opačné, tedy utilitaristické pojetí. Obojí pak s přihlédnutím k třetímu základnímu směru etiky, totiž etiky ctností.

To je dozajista značně nesnadný úkol; o tom co je a co není „ta pravá“ etika se dohadují, a mnohdy i sváří myslitelé a teoretici přinejmenším už po dobu dvou a půl tisíciletí. Aniž by se za tuto dobu dospělo k nějakému všeobecně přijímanému respektive uspokojujícímu výsledku. Zdá se, že každý z těchto směrů má své vlastní výhody, ale i své limity.

Podejme si ale napřed obecný přehled daného tématu. Jak už bylo zmíněno úvodem, v zásadě existují uvedené tři směry etických konceptů: etika deontologická, etika utilitaristická respektive konsekvencialistická (tady je terminologie poněkud rozvolněná), a etika založená na principu ctnosti.

Deontologická etika je ve svém pojetí nejjednodušší: ona tvrdí, že jsou mravní povinnosti které jsou dané samy sebou, mají v zásadě absolutní a neměnnou platnost, a člověk je musí dodržovat za jakýchkoli okolností. Klasickým příkladem takovéto absolutní povinnosti je příkaz „nezabiješ!“ v židovsko-křesťanské tradici; v novější době platí za centrálního teoretika takto pojaté etiky Immanuel Kant.

Etika utilitaristická respektive konsekvencialistická (tento termín dost možná v češtině vůbec není užíván) je už poněkud složitější. Bezprostředně vzato je charakterizována tím, že jejím hlavním kritériem není abstraktní absolutní povinnost respektive zákaz, nýbrž reálný důsledek jednání. Přičemž tento „utilitarismus“ je ovšem nutno ještě rozlišovat na dvě základní, navzájem zcela protikladné kategorie:

– v prvním, obecném smyslu se jedná jenom o samotné kritérium posouzení; v optimálním případě se jedná o to, co je užitečné pro všechny, pro celou společnost

– v užším případě je kritériem „správnosti“ toho či onoho jednání výhradně to, zda je k mému vlastnímu osobnímu prospěchu. Takovýto utilitarismus je pak identický s programatickým egoismem.

Etika ctnosti – to je pak třetí, zbývající sloup všech etických teorií. A je to právě tato etika ctnosti, u které bude zapotřebí se zastavit nejdéle. Jejím význačným znakem je totiž to, že ona nepřináší žádné naprosto jasné, jednoznačné, fixní normy chování. To je dáno už tím, že tato „etika ctnosti“ se vyvinula v antickém Řecku; kde například onen klasický příkaz „nezabiješ!“ by zcela ztrácel svůj smysl – v dobách kdy řecké sídelní teritorium bylo rozčleněno na nespočet malých městských státečků, z nichž každý víceméně neustále musel bojovat o svou holou existenci. Proto tady jako jedna z centrálních ctností platila „statečnost“ – tedy připravenost bojovat za vlastní stát, a to tedy ovšem znamená i připravenost a dovednost zabíjet nepřátele.

Uveďme si napřed dva základní „katalogy“ těchto ctností. Platón (respektive Platónův Sokrates) vyjmenovává všeho všudy čtyři základní (kardinální) ctnosti: statečnost, spravedlnost, rozumnost; a pak ještě ctnost čtvrtou, jejíž výstižný překlad jmenovitě do češtiny je ovšem velmi nesnadný. Jedná se o „sofrosýné“, která bývá do češtiny obvykle překládána jako „zdrženlivost“; ovšem například do němčiny se převádí jako „Besonnenheit“; což bych v daném kontextu ze všeho nejspíše překládal jako „rozmyslnost“. Případně snad ještě jako „uměřenost“. – Srovnej ostatně Aristotelovu definici ctnosti, která bude podána vzápětí.

Aristoteles sám uvádí mnohem větší množství ctností; a ty také dělí na ctnosti ducha (intelektu) na straně jedné, a ctnosti ve vlastním smyslu, tedy vztahující se na mravní rozměr jednání, na straně druhé. Samotná definice ctnosti u Aristotela pak zní takto:

„Ctnost je tedy počínání (postoj, hexis respektive habitus) týkající se rozhodnutí, založené ve středu ve vztahu na nás; středu který je určován rozumem a tím, jak by ji posoudil rozumný (rozmyslný) člověk.“

Tato rozsahem nedlouhá věta se ovšem na první pohled nejeví být příliš způsobilou k tomu, aby nám do celé záležitosti mohla vnést jasno. Spíš se zdá toto komplikované téma ještě více zatemňovat. Rozeberme si ji ale po jednotlivých částech; uvidíme brzy, že velký Aristoteles přece jen ví, co říká a proč to říká.

Centrálním pojmem je tu především slovo či vymezení „střed“. Aristoteles nepostuluje žádné fixní mravní normy, platící stejně a neměnně vždy a za všech okolností; nýbrž Aristoteles říká, že mravně správné (ctnostné) jednání musí být určitým způsobem pozicionováno, vzhledem k celému kontextu dané situace. Ten „správný střed“ není nějaký fixní aritmetický střed, nýbrž je nutno ho vždy znovu a znovu hledat a určovat, vzhledem ke všem okolnostem. Pro Aristotela je takovýmto správným středem například velkorysost – která je protikladem nejen skrblictví, ale na straně druhé i protikladem rozhazovačnosti. Anebo statečnost – která je opakem nejen zbabělosti, ale i přehnané troufalosti či lehkomyslnosti.

Po tomto základním určení se jako druhá staví otázka, jakým způsobem k tomuto „správnému středu“ dospět. Aristoteles tady dává v principu dvě určení: za prvé je to ve vztahu k nám samým; a za druhé ve vztahu k rozumu, k tomu jak by tento střed posoudil rozumný (rozmyslný, uvážlivý) člověk. Rozhodujícími momenty či faktory jsou tedy na jedné straně kvalita naší osobnosti (kterou můžeme získat výchovou, a svým vlastním úsilím); a na straně druhé rozum, uvážlivost, rozumná úvaha. Budiž to řečeno ještě jednou: Aristoteles nám nepředkládá žádný fixní mravní katalog, jaké jednání je správné a které špatné (s výjimkou několika extrémních případů jako vražda, která nemá žádný protipól, a tedy ani žádný „správný střed“). Aristoteles nám „pouze“ ukazuje, za jakých okolností máme tu nejvyšší vyhlídku na to, že sami nalezneme v dané situaci eticky nejsprávnější a nejhodnotnější řešení.

Tento způsob „etiky ctnosti“ má tedy ve svém jádru charakter kontextuální – rozhodnutí k jednání je činěno s ohledem na všechny okolnosti dané situace. Na straně druhé ovšem toto kontextuální pojetí má i své slabiny – není zde vlastně žádný archimédovský pevný bod, který by nám mohl dát nějakou jednoznačnou oporu či orientaci. Kdo je sám obdařen vyzrálou osobností a schopností uvážlivého úsudku, ten bude zcela přirozeně jednat mravně správně; ale ti ostatní? Ti kdo takto obdařeni či vybaveni nejsou?…

Vraťme se v čase o krok zpět: k Platónovi, respektive k Platónovu Sokratovi. Ten sice také pracoval s etickým modelem ctností; ale tyto nebyly založeny pouze na čistě lidském, osobním hledání a nalézání – nýbrž byly zakotveny nakonec v nejvyšších sférách samotného Bytí. Neboť nejvyšší Bytí je Dobro; a toto dobro je Krásou, neboť je vyjádřením absolutní harmonie Bytí. A cestou k tomuto Dobru je Láska; neboť ta je vedena a motivována Krásou.

Ani Platónův Sokrates tedy nepodává – stejně jako Aristoteles – žádný fixní katalog konkrétních norem jednání. Ano, on má své čtyři „kardinální ctnosti“; ale například postulát spravedlnosti je zase jenom spíše obecnou výzvou, nežli aby zde stál jednoznačný návod pro určení, jaké jednání je spravedlivé, a které nikoli. I u Platónova Sokrata je tedy v oblasti etiky dán určitý moment neurčitosti; ale na rozdíl od Aristotela jsou Sokratovy ctnosti jak řečeno zakotveny nakonec v samotném Bytí, mají tedy ontologický základ. A ne pouze kontextuální.


ETIKA FORMALIZOVANÁ A ETIKA SUBSTANCIÁLNÍ

Vyjmenovali a popsali jsme si tedy tři základní tradiční pojetí či koncepce etiky. Tady se pak nevyhnutelně staví otázka: A které z nich je tedy vlastně to nejlepší? Má některé z nich nárok na to, aby se zrovna podle něj řídilo jednání všech lidí?

Ze všeho nejblíže reálnému životu se zdá blížit etika ctností, především ta v Aristotelově pojetí. Protože se vyhýbá problému stanovení nějakých absolutních, fixních norem, které se pak v konfrontaci s žitým životem mohou ukázat být strnulými, umělými. Na straně druhé zde ale chybí právě zase ta jasnost absolutních norem, tento koncept se zdá být přece jen poněkud relativistickým.

Ovšem: to je skutečně pouhým zdáním. Přes všechny rozdíly jednotlivých koncepcí se totiž skutečná dělicí linie zdá probíhat někde zcela jinde: totiž mezi formalizovanými etickými koncepty na straně jedné, a substanciálním pojetím na straně druhé.

Formalizovaným konceptem je tu myšleno všechno, co stanoví ty či ony normy, aniž by je podložilo pevným, reálným fundamentem. Bylo například marným voláním neustále apelovat na „morálku socialistického člověka“, když reálná životní zkušenost a skutečnost byla zcela jiná. Zkrátka: je možno si vymyslet respektive nadiktovat ty nejušlechtilejší mravní normy; ale když za těmito normami nebude stát samotná žitá skutečnost, nebudou ničím více nežli prázdnými floskulemi.

Přičemž: jsou normativní systémy které jsou takto bezobsažné ze své vlastní podstaty. Například etika liberalismu (dá-li se o něčem takovém vůbec hovořit) je takto bezobsažná, tedy bez pravé substance, protože míří pouze na lidské individuum. Které je sice povinno respektovat práva jiných – ale právě zase jenom jako stejně tak atomizovaných, bezobsažných individuí. Za těmito – navzájem se korektně respektujícími – lidskými atomy nestojí nic dalšího. Zatímco ty koncepty které jsem označil „substanciálními“, ty spočívají na mnohem širším a hlubším horizontu lidské přítomnosti v tomto světě.

Svým způsobem zajímavým hybridem je etika Starého zákona: bezprostředně je jenom formální respektive formalistická, se svým „Desaterem přikázání“. Ale – na straně druhé je také substanciální, protože za ní stojí absolutní autorita Boha, jakožto symbolu veškerého Bytí, a jeho vnitřního řádu. Co se pak Aristotelovy etiky ctností týče, ta se jak řečeno napohled může zdát být poněkud relativistickou, bez přítomnosti jasně konturovaného absolutního horizontu; ale ona je ve skutečnosti neoddělitelně provázaná s celou existencí člověka (nikoli pouze jednotlivce!) v celém jeho světě, v pospolitosti s ostatními členy jeho obce, jeho komunity; a s jeho primární odpovědností za mravní stav a charakter této obce.

Tato „substanciální“ etika se dá jen velice obtížně nějak jednoznačně definovat; právě tím že nemá žádné jasné kontury. A ona je ani mít nemůže; protože se vztahuje konec konců k celému horizontu žití a bytí, a ne jenom k jeho úzké výseči. Rozhodující je právě ten moment „stát uprostřed bytí a žití“. Nestavět se mimo svět a mimo pospolný život s ostatními, ale být jeho součástí, a znovu a znovu hledat a nalézat, co je pro něj dobré, co prospívá jeho další kultivaci. Není nikterak snadné ve velice komplikovaném dění a střetávání se tohoto světa rozpoznat, co je to opravdu dobré, a co se jen tak tváří.

Jenže: právě proto staří Řekové do katalogu svých základních ctností zařadili ne jenom ty či ony mravní normy ve vlastním smyslu, ale – i sám rozum. A právě proto píše Aristoteles, že ctnost je takovým řešením situace, jak by ji posoudil „rozumný člověk“.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *