Co je emancipace?

69 komentářů u „Co je emancipace?“

1. Tento text je v zásadě (s výjimkou několika malých úprav) kopií mého komentáře k článku J. Pehe na Deníku Referendum o „demokracii a jejích nepřátelích“: https://denikreferendum.cz/clanek/34717-demokratizace-demokracie-ajeji-nepratele

   Jedná se tedy v tomto smyslu o pouhý duplikát; nicméně podle mého přesvědčení se jedná o téma natolik klíčové, že svou závažností opravňuje tento akt duplikace. Navíc bych si dovolil upozornit i na můj následující komentář k textu J. Pehe, který zde už neopakuji, ale který také vyjadřuje mou zásadní kritiku na obvyklém, „mainstreamovém“ pojetí modelu liberální demokracie.

2. Tenhle text jsem, pane Poláčku, hned na DR považoval za znamenitý a podstatný. Snad vzbudí nějakou diskusi. I když nevím…

   Jiří Pehe, ač se aspoň párkrát dokázal levici zlehka přiblížit, vnímá podle mne (liberální) demokracii stále velmi izolovaně. Jaké jsou vlastně její fundamentální předpoklady? Omezená míra sociální nerovnosti mezi ně nepatří? Je lhostejné, bude-li setrvale růst?

   Uvažoval jsem nedávno, že bych tu přičinil nějakou poznámku na jedno dotčené téma (Karel V. a Bartolomé de las Casas). Hledal jsem proto cosi v knížce a začetl se. Hned ve mně v souvislosti se současnou demokracií zarezonovalo sdělení, že před 500 lety, kdy roční plat učitele činil 3-4 zlaté, dvacetiletý Habsburg sehnal na svou volbu většinou ze sedmi kurfiřtů stejných zlatých 825 tisíc (z čehož 500 tisíc poskytli samotní Fuggerové). Nevládla nakonec už tehdy liberální demokracie?

   Ale vážně. Není přílišným optimismem vidět v „subtilnosti“ současných emancipačních dolaďování fakticky doklad úspěšného zvládnutí předchozí agendy? Nejde spíš o náhradní, ne-li náhražkové procesy, když se z těch vskutku podstatných muselo (nebo chtělo) minimálně na čas elegantně vybruslit? Pak ovšem nejsou žádnou náhodou značné emoce, jež programové přešaltování na obou zainteresovaných stranách vzbuzuje.

   Možná, že celkem prudký nesouhlas s emancipací nově se vynořujících skupinových identit není převážně nepřejícností ani konzervatismem, nýbrž může jít o předně o nevoli, podobnou té, jež se zvedne, předbíhá-li někdo ve frontě.

   Když už jsme u té fronty, úspěch liberální demokracie trochu připomíná postup ruské ofenzívy na Ukrajině. Původních cílů sice vesměs nebylo dosaženo, ale nové cíle se plnit daří.

3. Tak tohle je opravdu podařený bonmot, pane Horáku! 😀 Tedy to srovnání evoluce liberální demokracie s ruskou ofenzivou na Ukrajině, samozřejmě.

   Ano, je tomu skutečně tak: liberální demokracie fakticky už dávno v tichosti pohřbila své původní ideje rovnosti a bratrství; to jediné co ještě zbylo je princip „volnosti“, který se ovšem permanentně zaměňuje se skutečnou, všeobsáhlou svobodou lidské bytosti.

   „Rovnost“ sice také ještě zůstává; ovšem – jak jsem to rozebral v mém textu – v rovině čistě občansko-politické respektive právní, ale jen velmi problematicky v rovině reálné, materiální, sociální.

   Mimochodem: když jste ve svém vstupu pozornost fokusoval především na nerovnost sociální, pak shodou okolností právě o ní jsem před chvíli uvedl a komentoval dva externí texty v sekci Forum.

   Máte naprosto pravdu i v tom, že současné (radikálně) emancipační procesy v liberální demokracii jsou do značné míry pouze náhražkovými aktivitami (a náhražkovými cíli) tam, kde vše opravdu podstatné už bylo dávno v tichosti odsunuto do pozadí.

   ———————-

   Co se případné diskuse na dané téma týče – ano, takovéto diskuse, takovéto hloubkové revize celého projektu liberální demokracie (jmenovitě v konfrontaci s Marxovým pojetím emancipace) by bylo bezpochyby naléhavě zapotřebí. Ale jak to vypadá, Vaše skepse ohledně vzniku takového diskuse byla naprosto oprávněná; s výjimkou pana Petraska nikdo neprojevil zájem.

   Což má ovšem své zcela objektivní důvody. Jak už jsem uvedl v samotném textu: pochopit Marxův způsob argumentace, respektive vůbec jeho pojetí společenských procesů – to není vůbec nijak snadné. Marxův přínos je právě proto geniální a průlomový, protože se na společenskou skutečnost, na společenské danosti a procesy dívá zcela jiným způsobem, zcela jinou optikou, nežli jak je tomu uvyklá přirozená mysl.

   Zkrátka, naprosto zpříma řečeno: jestliže jsem zde v prvé řadě polemizoval s J. Pehem, pak on zřejmě sám cítí, že na případnou diskusi na dané téma by neměl k dispozici dostatečnou argumentační kompetenci. Jsem si dost jistý tím, že Marxovu „Židovskou otázku“ sám nikdy nečetl. A i kdyby si ji třeba teď i nakrásně přečetl – nejsem si vůbec jistý tím, že by se mu jenom tím otevřel dostatečný přístup k Marxovým průlomovým odhalením o podstatě buržoazně-liberální společnosti. Je nutno vždy mít na paměti, že Marxovo pojetí společnosti je skutečně v plném slova smyslu „kopernikánským obratem“, kdy veškeré dění ve společnosti, především hierarchie kauzálních řetězců, je nyní převrácena v naprostý opak. Takovouto změnu optiky o 180 stupňů není možno pochopit, není možno si osvojit rázem, jedním jediným prohlédnutím; k tomu je zapotřebí dlouhého času, je nutno postupně „přepólovat“ celé své vlastní vnímání skutečnosti.

   Zkrátka: takoví mainstreamoví autoři jako například J. Pehe vůbec nemají zájem na nějaké diskusi, protože tuší že v jejím průběhu by se nevyhnutelně prokázaly zásadní slabiny jejich vlastního pohledu na společenskou skutečnost – pohledu s kterým jsou nerozlučně srostlí, jak intelektuálně, tak i osobně, ale i čistě profesně.

   Takovémuto „alternativnímu“ pohledu na společenskou skutečnost by bylo nutno speciálně vychovávat a vzdělávat už mladou generaci, ještě nezatíženou tím, že by s oním mainstreamovým náhledem a výkladem byla spoutána profesně a kariérně. Kdo je takovýmto způsobem spoután, pro něj je takto zásadní zvrat v pozdějších létech věcí už prakticky nemožnou.

4. Nevím, jak by vám odpověděl Jiří Pehe. Možná by opravdu neměl chuť, protože by měl pocit, že musí opakovat věci úplně samozřejmé.
   Já se odpíchnu od jednoho vašeho tvrzení z diskuse na DR:
   „systém liberální demokracie taktéž přichází s tvrzením, že „ztělesňuje vůli lidu“. Zatímco režim socialistický se pyšnil tím, že je „lidovou demokracií“, režim liberální demokracie svou existenci naopak odůvodňuje (a glorifikuje) poukazem na to, že je demokracií občanskou.“
   Nevím, jak jste dospěl k tomu, že liberální demokracie se prezentuje jako „vůle lidu“. Podle mne nikdo, kdo se považuje za liberála a demokrata, nic takového neproklamuje. Daleko spíš by se dalo poukázat na to, že bere vážně tu Vaculíkovu poučku o držení moci a daří se jí snahy těch držitelů všelijak mařit anebo alespoň komplikovat.
   Hlavně ale nevidím žádnou entitu,

5. Zdá se, že poslední komentář paní Zemanové byl nějak přetržen při přerušen v půli. Musíme tedy vyčkat, jestli ještě bude nějakým způsobem dokončen. Nicméně i tak je zde námětů na projednání dost.

   Paní Zemanová, snad i Vy uznáte za nepopiratelný fakt, že liberální demokracie se pyšní tím, že je „vládou lidu“. Že je to tedy sám lid a nikdo jiný, kdo je v ní – údajným – suverénem. No – a jestliže v ní „vládne lid“, pak je asi sotva nějakou svévolnou dezinterpretací, když prohlásíme, že ona tedy (podle svého vlastního přesvědčení) „vyjadřuje vůli lidu“.

   Ostatně, právě tohle je moment, v kterém je obsažen celý interní protiklad či protimluv celého konceptu liberální demokracie. Na straně jedné je její vůdčí idea založena na „vládě lidu“; to znamená, že se vztahuje na lid jakožto celek. „Lid“ je zde jediným subjektem, tedy jednou jedinou, principiálně homogenní entitou.

   Na straně druhé ale ve všech ústavách států liberální demokracie zároveň stojí, že jejich politický systém je tvořen „volnou soutěží politických sil“. Tento postulát se zdá být natolik samozřejmým, že o něm prakticky nikdo nijak hlouběji nepřemýšlí a nehloubá; a proto vůbec nikdo nepřijde na to, že je v přímém rozporu s postulátem prvním. Neboť jestliže onen postulát „vlády lidu“ cílí na jednotu, na jeden jediný subjekt, pak onen druhý postulát tuto jednotu, tuto vnitřní homogenitu vzápětí rozbíjí, a zvěstuje: „Nejste jeden jediný pospolitý, vnitřně a ideově jednotný lid – nýbrž jste množství heterogenních, navzájem na sebe nevražících skupin, které spolu vedou neustálý boj o ideologickou dominanci a o moc!“

   Což o to: samotná tato kombinace principů jednoty a rozdílnosti by jako taková byla naprosto správným řešením; kdyby… Kdyby totiž byla skutečnou, vědomou, otevřeně přiznanou a důkladně promyšlenou syntézou, řešením tohoto protikladu. Jenže právě tak tomu v žádném případě není, liberální demokracie na straně jedné stále tvrdí tuto údajnou „vládu lidu“, a jenom jaksi zadními vrátky, nepřiznaně tuto vládu lidu (tušíc její nevypočitatelnost a rizikovost) mnohačetnými způsoby omezuje, respektive neutralizuje tím, že jak řečeno tento „lid“ vzápětí rozbíjí na jednotlivé navzájem konkurující frakce, které se navzájem blokují ve svých snahách, takže nakonec faktickým vládcem státu není lid, nýbrž byrokracie.

   To je zároveň odpověď i na druhou námitku paní Zemanové, že liberální demokracie si je prý vědoma důsažnosti Vaculíkova varování, a proto do svých politických struktur zabudovává instituty které mají zamezit tomu, aby se moc příliš koncentrovala v rukou jedné jediné skupiny. To je sice samo o sobě správné a nutné opatření; ale zase platí onen protimluv, že liberální demokracie na straně jedné tvrdí, že jediným suverénním vládcem je prý lid, aby ho jak řečeno vzápětí všemi možnými prostředky odstavila od reálného výkonu státní moci.

   Liberální demokracie (která vychází z pouhého politicko-právního konstruktu „občana“, a nikoli z reálného člověka, natož pak z člověka reálně formovaného a determinovaného materiálními podmínkami jeho života) – tak tato liberální demokracie nikdy není ani ochotna, ani vůbec nemůže přiznat, že tento „občan“ respektive „lid“ sám je velice obojetným stvořením, příliš nevypočitatelným, příliš iracionálním, mnohdy až vysloveně divokým živlem, nežli aby mu bylo možno doopravdy svěřit do jeho rukou, do jeho libovůle skutečnou vládu nad státem.

   Svého času tento stav naprosto pregnantně vystihl a vyjádřil jeden z otců americké ústavy (nepamatuji si už přesně, ale mám pocit že to byl Adams), když ve svém dopise Washingtonovi varoval před příliš demokraticky formulovanou ústavou (a že ti američtí otcové ústavy se tehdy velice vášnivě přeli právě o to, jak „lidová“ má být americká demokracie!); a Adams v tomto varování doslova napsal, že tento lid je jako „divoké zvíře“ (!!), a že tedy není možno mu ponechat příliš velkou možnost zasahovat do chodu státu. (A nedávný útok chátry na americký Kapitol byl velice hmatatelný doklad toho, jak odůvodněné a prorocké bylo toto varování!)

   Ještě jednou tedy: zásadní protimluv liberální demokracie spočívá v tom, že na straně jedné postuluje absolutní „vládu lidu“, aby tuto vzápětí omezovala, podrývala, podvazovala všemi možnými prostředky.

   Opakuji ještě jednou: tento realizovaný model dělby moci je sám o sobě v zásadě optimální (a fakticky odpovídá tomu, co už sám Aristoteles preferoval: kombinaci prvků demokracie a oligarchie, s mírnou převahou prvků demokracie); ale jestliže Aristoteles naprosto jasně konstatoval, že na tento „lid“ a jeho choutky nikdy není možno se slepě spolehnout (a proto je nutno jeho moc omezit), současná liberální demokracie nemá odvahu, nemá poctivost tento fakt přiznat, a proto stále předstírá údajnou absolutní „vládu lidu“. Respektive „čistou demokracii“.

   Ona ale tento reálný stav přiznat nikdy nemůže – protože by pak vůbec nevěděla, jak se s danou situací vypořádat. Ona nemá – v důsledku své ideové plochosti – k dispozici vůbec žádný myšlenkový aparát, s jehož pomocí by mohla dokázat vzniklý (respektive přiznaný) rozpor vyřešit. A proto musí stále udržovat svou ideologickou fikci „vlády lidu“.

6. Už nevím, proč jsem to nedopsala. Myslím, že mě vyrušil telefonát a už jsem se k příspěvku nevrátila. Chtěla jsem hlavně ještě říct, že žádná entita jako „liberální demokracie“, která by se chovala jako subjekt, vlastně neexistuje, takže veškeré řeči o tom, co hlásá, jsou liché, protože kdo neexistuje, nemůže hlásat lautr nic. Tedy ani o vládě lidu.
   Vy jste pod tím názvem umně zkonstruoval strašáka, dokonce jste tu nadhodil, že i já mu přisuzuju jakési snahy. Ale to je omyl. Já ty snahy /omezit moc/ nepřisuzuju imaginární entitě, ale skutečným lidem, kteří o tom omezování mají konkrétní představu /myslím, že Vaculíkovi by to většinou vyhovovalo/ a kteří ji implementují do státoprávních koncepcí. Už od 18. století.
   Možná se k tomu ještě vrátím.

7. Možná tou „entitou“ by mohla být chápána mnohotnými zpětnými vazbami (v intenci nebýt tak snadno nebo aspoň trvale k lobbistické dispozici) regulovaná státní-regionální administrativa („byrokracie „).
   Občasné vyjadřování (marketingem sice vydatně inspirované) „vůle lidu“ je jednou ze zpětných vazeb, které by teoreticky mohly fungování administrativy činit adaptivnější. V praxi ale je otázkou, zda jsou nějakým reálným zájmem na funkční adaptivitě administrativy (zodpovědností za investici) motivováni tvůrci/sponzoři marketingu (srv. příklad z historie od p. Horáka).
   ______
   Proč se nikdo nezabývá „materiální podstatou“ společenských vztahů? Nemohlo by to být tím že marxismus redukuje tuto materii na otázku formy vlastnictví investičních prostředků? (Které pak zespolečenštěné neumí řídit jinak než privilegovanou ale málo regulovanou byrokracií).
   Stejně materiální realitou je například spotřeba (individuální i nemalá společná – nutně sdílená).

8. Entita liberální demokracie

   Z víceméně už standardizovaných sporů především mezi mnou a paní Zemanovou se náhle vyloupla nemálo zajímavá a inspirativní otázka: co je vlastně „státní entita“ za podmínek liberalistické pluralitní demokracie? Není tu skutečně dáno nic více, nic stálejšího, nic konstantnějšího, nežli jenom suma volně aktivních individuí, jak zřejmě míní paní Zemanová?

   Tak tedy za prvé: to že určitý fenomén napohled vykazuje pouze neřízený, chaotický pohyb, to ještě naprosto neznamená, že by nemohl vytvářet naprosto specifickou, konstantně existující entitu, se zcela určitými vlastnostmi. Například molekuly vody se pohybují bezprostředně vzato taktéž volně a neřízeně; a přesto i voda jako taková je zcela konkrétně definovatelný element, tím spíše pak voda v jejích určitých formách, jako je moře, řeka, jezero…

   Co se státu respektive společnosti liberální demokracie, pak je to ten stále se opakující omyl, že prostě jenom zavedením (politického) principu „pluralismu“ zde prý zavládne naprostá volnost, nepodmíněnost, nepředvídatelnost dalšího vývoje. Tento názor kdysi v jeho extrémní formě vyjádřila M. Thatcherová se svým proslulým výrokem, že „neexistuje společnost, nýbrž jenom jednotliví občané“. Takovýto náhled je fakticky srovnatelný s tím, jako kdyby někdo prohlásil, že „neexistuje les, existují jenom jednotlivé stromy“. Že ale tyto „jednotlivé stromy“ nad určitou hranicí jejich množství, hustoty jejich rozmístění vytvářejí zcela novou kvalitu, novou entitu, to se zcela vymyká pochopení takto extrémně redukcionistické optice.

   Přitom ani sama baronka Thatcherová by nejspíš nepopírala, že se anglická/britská společnost velmi citelně odlišuje od společnosti například ruské; a tento rozdíl asi nebude dán tím, že by se zde rodili (geneticky) natolik rozdílní jednotlivci; nýbrž že tito se rodí právě do zcela konkrétní společnosti, tedy do sumy jejích společenských norem, zvyků, její mentality, jejích dějin, její kultury. Je to právě suma všech těchto – napohled „nereálných“, neboť imateriálních – faktorů, která vytváří svébytnou entitu té či oné společnosti.

   Co se pak týče společnosti liberálně demokratické, pluralitní, pak její základní charakter je utvářen právě jejím liberalismem a pluralismem. Na první pohled se tento rozvolněný pluralismus zdá otevírat všechny možnosti, do všech stran a směrů, zdá se být tedy nefixovatelný, neurčitelný jako jediná konkrétní entita. Jenže – ono vždy platí, že kde máme dáno jedno, tam chybí nějaké druhé. Velice zřetelně je to možno pozorovat například na Platónově kritice demokracie (přičemž ve skutečnosti má na mysli právě její bezuzdný liberalismus).

   Platón sám píše, že demokratické uspořádání se jeho naprostou volností je zřejmě tím „nejsladším“, nejlákavějším státním modelem ze všech; ale vzápětí dodává, že jeho vnějšková pestrost je něčím, co dokáže přitahovat především „děti a ženy“.

   Co Platón v této zdánlivě naprosté pluralitě liberální demokracie postrádá? – Především zřejmě prvek, moment odpovědnosti, vztahování se k vyšším principům, k vyšším hodnotám. Podle Platóna jak lidská duše (tedy onen „jednotlivec“ baronky Thatcherové), tak i celá společnost respektive stát musejí nutně usilovat o své nejvyšší možné naplnění (které Marx formuloval jako „plné rozvinutí všech svých potenciálů“); protože se jinak jak lidská duše, tak celá společnost míjí s vlastním smyslem a účelem své existence. V mnohačetnosti pluralitní demokracie se ale tento úběžník, tento konečný cíl vytrácí (byť i jen napohled neznatelně, plíživě), a na jeho místo nastupuje nicotnost a plochost pouze bezprostřední individuální existence, omezené na uspokojování okamžikových potřeb a choutek, převážně ryze konzumního charakteru.

   Tak tedy, paní Zemanová, „entita“ liberální demokracie spočívá především v tom, že vytváří takové společenské, kulturní, ale i politické a institucionalizované prostředí, které sice subtilními, napohled neviditelnými, nicméně o to účinnějšími prostředky vytěsňuje vše, co by společnost (a člověka v ní žijícího) mohlo nasměrovat k nějakým vyšším, hodnotnějším metám a cílům, nežli jaké může poskytnout sebeomezení jednotlivce jenom na čistě privátní okruh jeho – víceméně fyzické – existence. Vytěsňuje a neutralizuje už i jakékoli povědomí o tom, že takovéto vyšší cíle a hodnoty vůbec existují; tím spíše pak vytěsňuje a potlačuje pocit odpovědnosti vůči těmto vyšším metám a sférám. Ale i kdybychom ponechali stranou tyto vyšší hodnoty jako pouze „idealistické“, pak v každém případě systém či entita liberální demokracie svým individualismem rozbíjí pocit vzájemné kolektivní pospolitosti; tedy pocit který je už od prvotních lidských tlup pro většinu jejich příslušníků fundamentální a nepostradatelnou potřebou. – A jak jsem napsal v polemice s J. Pehem, je to právě tato ztráta vzájemné pospolitosti v liberální demokracii, která je primární příčinou současného nástupu indentitárních hnutí. Jejich existence je naprosto přirozenou a zákonitou reakcí společenského organismu na onen existenciální deficit, který vytváří systém liberální demokracie.

9. „Proč se nikdo nezabývá „materiální podstatou“ společenských vztahů? Nemohlo by to být tím že marxismus redukuje tuto materii na otázku formy vlastnictví investičních prostředků?“ – pane Nusharte, marxistické pojetí společnosti a člověka je sice bezpochyby v mnoha směrech materialisticky redukcionistické; ale právě nikoli v tom ohledu, který je mu obecně přisuzován, a který jste jmenoval.

   Totiž – tato redukce komplexity společenských vztahů pouze na otázku „vlastnictví investičních prostředků“ sice skutečně existuje; ale to pouze ve sféře plochého, intelektuálně zdegenerovaného „vulgárního“ materialismu. Tedy takového, jakým jsme byli indoktrinováni v dobách reálného socialismu; a jaké (bohužel) dodnes převládá v hlavách mnohých levicových aktivistů. A to nejen těch ortodoxně marxistických; ale i těch z prostředí komunitárně-družstevně orientovaných kritiků kapitalismu. I oni podléhají této – naprosto povrchní – iluzi, že prý postačí změnit vlastnické formy, a že už jenom tím bude dosaženo konečného cíle.

   Takto povrchním a plochým způsobem sám Marx nikdy neuvažoval. Naprostým základem všech jeho teorií společnosti je premisa, že vše podstatné se děje ve sféře praktické, reálné lidské činnosti – tedy především v oblasti materiální produkce člověka, kterou si tento opatřuje prostředky pro své vlastní žití a přežití.

   Krátce řečeno: změna vlastnických vztahů byla pro Marxe až naprosto posledním článkem celého evolučního procesu, vlastně skutečně jenom „třešničkou na dortu“; zatímco vlastní „korpus dortu“ se musel vytvořit už předtím, v dlouhém evolučním procesu. Marxův zásadní omyl spočíval toliko v tom, že on byl přesvědčen že tato materiální produkce má principiálně ryze společenský charakter; a že tedy společenské vlastnictví je tou naprosto nejpřirozenější formou této produkce. Marx zde naprosto podcenil fakt, že jakákoli produkční činnost je prováděna naprosto konkrétními individui (s vlastními individuálními zájmy), byť i v podmínkách vzájemné kooperace.

   Snahy o rehabilitaci marxistické teorie tedy musejí vést neustálý boj na dvou frontách: na straně jedné proti „buržoaznímu“ pojetí společnosti, které – jako zmíněná Thatcherová – vidí jenom individua a odmítá vidět les celku; a na straně druhé proti těmto povrchním, až vysloveně primitivním výkladům marxismu, které celkový záběr marxistické teorie redukují jenom na změnu vlastnického titulu k produkčním prostředkům.

10. „Co se státu respektive společnosti liberální demokracie, pak je to ten stále se opakující omyl, že prostě jenom zavedením (politického) principu „pluralismu“ zde prý zavládne naprostá volnost, nepodmíněnost, nepředvídatelnost dalšího vývoje.“
    Tvrdošíjné opakování tvrzení, že toto někdo neustále říká, vám nezaručí, že to tak opravdu je a že pouhé spoléhání na politický pluralismus skutečně převládá mezi teoretiky, kteří se zabývají tím, co je demokracie.
    Na druhou stranu uznávám, že máte pravdu v tom, že liberální teoretici společnosti jako celku a ani jednotlivcům nepředepisují směřování k vyšším hodnotovým metám. Na druhou stranu nic takového neomezují, pokud to ovšem nevykazuje totalitní prvky, jak bylo v minulosti pro různé směry vytyčované na cesty k lepším zítřkům příznačné.
    Tady je pak možné se ptát, co představuje větší nebezpečí, jestli odvrácení od správy statků veřejných podle principů „liberální demokracie“ a přijetí nějaké antiliberální koncepce, anebo hrozba existenciálního deficitu, který tu nastupuje podle vás.

11. Na doplnění dávám odkaz na užitečný zdroj zamýšlení o těchto tématech:

    https://hledani.rozhlas.cz/iRadio/?stanice%5B%5D=%C4%8CRo+6+(archivov%C3%A1no)&porad%5B%5D=%C4%8Clov%C4%9Bk+a+demokracie&zobrazNevysilane=0&offset=0&sort=-docdatetime

12. Ale jistě, paní Zemanová, kdykoli přijde řeč na imanentní deficity liberální demokracie, pak její apologeti okamžitě vyrukují se strašákem „totality“. (Mimochodem připomenu, že zrovna někdy před týdne M. Škabraha snad vůbec poprvé od dob Hegela dokázal pojem „totalita“ použít v pozitivním smyslu.) Právě toto strašení démonem totality je totiž ten jediný „argument“, který ideologům liberální demokracie ještě zbývá.

    Co se pak toho tvrzení týče, že liberální demokracie „neomezuje“ směřování k vyšším hodnotám, pak toto je druhý klíčový trik (a klam) liberální demokracie: že předstírá a sugeruje, že jenom tím že nic nezakazuje, že tím poskytuje všem ideovým směrům rovné možnosti. A že se tedy „přirozeným způsobem“ nakonec prosadí ty nejlepší.

    Paní Zemanová, zkuste si představit, že vezeme dejme tomu vzorek jednoho tisíce členů celkové populace, a dáme jim na výběr: strávit jeden den s Aristotelem, anebo s nějakou popovou hvězdou typu Michaela Jacksona. Zkuste si odhadnout, v jakém poměru by asi dopadlo „hlasování nohama“ pro hodnoty toho či onoho typu.

    Anebo, abych použil příměr z Vám blízké oblasti: jak to dopadne, když tomu počtu tisíce členů (současné) společnosti dáme na výběr mezi dejme tomu abstrakcemi Františka Kupky a malůvkami Karla Gotta?…

    Paní Zemanová, veškerá síla a stabilita společnosti liberální demokracie spočívá prostě a jednoduše na „přirozené“ povrchnosti, nevědomosti a kulturní nevyspělosti naprosté většiny běžné populace. Liberální demokracie vyrůstá z této kulturní a myšlenkové nenáročnosti a plochosti, a zároveň ji cementuje. Ona pak vůbec nemá zapotřebí ještě nějak zakazovat vyšší ideje, vyšší hodnoty; tento přirozený sklon většinové populace k povrchnosti, k lacinosti tuto práci spolehlivě učiní za ni.

    Je proto holým faktem, že pozdvihnutí člověka a společnosti k nějakým skutečně vyšším horizontům vždy potřebuje a vyžaduje nějaký dodatečný impuls, dodatečnou energii – například tak, jak to bylo po půl druhého tisíciletí v duchovním dosahu křesťanství, které po tu dobu bylo inspirací pro jedinečná díla duchovní, umělecká i architektonická. – Jistě, druhou stránkou této inspirující energie byly i příkazy a zákazy, byl tlak i inkvizice. Ale – než bychom mohli přistoupit k hledání cesty, jak dokázat takovýto silný impuls separovat od metod totalitního nátlaku, pak jako naprosto první krok si společnost musí vůbec uvědomit a přiznat, jak strašlivě omezený a limitující je v daném ohledu celý model liberální demokracie.

13. Mimochodem, ještě dodatek k minulému vstupu: když jsem svého času po příchodu do Německa mé znalosti němčiny vylepšoval v příslušném kursu u mnichovské univerzitě, bylo jakousi neoficiální úlohou učitelů nám kdo přišli z východní Evropy také zprostředkovat určité základní poznatky o reálném fungování západní společnosti a jejího politického systému. Přičemž ovšem – jejich poznatky a sdělení nebyly vždy zcela konformní s vládnoucí ideologií. Nezřídka padaly dosti sarkastické poznámky na faktický stav demokratického uspořádání. Jeden učitel nám pak na tabuli rovnou napsal vzorec: D = DdD.

    Kteroužto formuli nám pak převedl do slov: Demokracie = Diktatur der Dummheit. Čili, demokracie je diktaturou hlouposti.

    Právě tohle byl ostatně konec konců ten hlavní důvod, proč Platón demokracii odmítl. Ale nejen on, přinejmenším už Hérakleitos použil slovní obrat „hoí polloí kákoí“, tedy že „velká masa je špatná“. Velká masa je špatná, protože nikdy nemá ani schopnost, ale ani vůbec vůli pochopit nějaké vyšší myšlenky, vyšší ideje. Natož pak se podle nich řídit.

14. Já se opravdu musím smát, když vás čtu, pane Poláčku.
    Fakt, že v našem státě byla přijata ústava, založená na principech dělby moci a respektující liberální zásady, vyjádřené v Listině základních práv a svobod, namouduši nezavinilo, že si ten tisícihlavý vzorek populace radši pověsí na zeď obrázek Karla Gotta než Františka Kupky anebo že si radši poslechne nějakou popovou hvězdu než přednášku Aristotela.
    To jste nemohl myslet vážně, že ne?

15. Paní Zemanová, je od Vás bezpochyby uznání hodným počinem, že se pokoušíte mně nevědomému zprostředkovat nějaké poznatky o tom, co vlastně je či není demokracie. Nicméně asi sama neočekáváte, že bych měl tolik času abych si mohl vyslechnout celou tu řadu rozhlasových pořadů. Tím spíše když přinejmenším některá jména mi nejsou nijak neznámá, a vím s dost velkou jistotou předem co bych od těchto osob či osobností mohl očekávat.

    Jiří Přibáň: bezpochyby velmi erudovaný autor; ovšem docela nedávno o něm na DR dokonce i sám pan Profant (jinak sám skalní zastánce systému liberální demokracie) konstatoval, že jsou už dávno pryč časy, kdy se Přibáň prezentoval jako progresivně levicový autor. To jest: v poslední době Přibáň mutoval v konzervativce, který nemá žádné vyšší ideje a perspektivy, nežli konzervovat právě panující společenský a politický řád. Opravdu nevím, co bych se od něj mohl dozvědět nového. (Nebo třeba i starého, ale ideově nějakým způsobem inspirujícího.)

    Luděk Rychetník: bezpochyby velice respektabilní osobnost, velice solidní člověk; nicméně jsem s ním v minulosti na DR znovu a znovu musel vést polemiky právě ohledně modelu liberální demokracie, neboť limity jeho vnímání problému ležely přesně tam, kde leží limity liberální demokracie samotné.

    Luděk Rychetník byl v prvé řadě ryzí institucionalista; to jest i on podlehl přesvědčení, že naprosto postačí vytvořit soubor určitých norem a institucí, a že už jenom tím bude vytvořen dostatečný základ pro všestranný rozvoj společnosti. Jeho ústředním heslem, až vysloveně fetišem bylo „vytvořit rovná pravidla“. Tedy rovná pravidla pro účastníky politického boje.

    A on nikdy nebyl schopen pochopit, že – pokud zůstaneme jenom v rámci marxistického pojetí – že nechat spolu bojovat „podle rovných pravidel“ dělníka a jeho kapitalistu, to je něco naprosto stejného jako pustit do ringu zápasníka muší váhy proti dejme tomu Furymu Tysonovi, boxerovi váhy supertěžké.

    Mimochodem, v oné „Židovské otázce“ o které je můj úvodní text, tam stojí také jedna velmi zajímavá pasáž od Marxe: „Kapitalista může s klidem připustit, aby dělník získal většinu v parlamentech – dokud on sám drží v rukou materiální podmínky dělníkova života!“

    Nádhernou zkratkou tu Marx ukazuje, že skutečná, reálná moc ve společnosti nespočívá v moci politické, nýbrž v moci materiální. Právě toto znovu a znovu na hlavu převrací liberální demokracie, když tvrdí že a předstírá, že politika a politická moc je tím rozhodujícím mocenským faktorem.

    Druhý limit vnímání Luďka Rychetníka pak spočíval v tom, že vůbec realitu společnosti zkracoval jenom na sféru politickou, tedy jenom na ona „pravidla hry“. A vůbec nebyl schopen pochopit, jak strašlivě redukcionistické je toto pojetí, když je všechno společensky relevantní zúženo jenom na tuto arénu ryze politických tahanic a bojů.

    Jak naprosto rozdílný byl pohled starých antických myslitelů, podle nichž stát (to jest: státní a společenské uspořádání) nikdy nebyl jenom jakousi abstraktním politicko-technokratickým aparátem, nýbrž byl zároveň místem, kde se utváří, kde je formován samotný život člověka, charakter a hodnotový horizont jeho – osobní i pospolité – existence.

16. Paní Zemanová, musím přiznat že už mi opravdu docházejí prostředky jak Vás přimět k hlubšímu zamyšlení nad fenoménem liberální demokracie. Znovu a znovu opakujete pouze ta ideologická klišé, kterými tento systém odůvodňuje svou údajnou exkluzivitu.

    Ještě jednou: nevědomost a povrchnost většinové populace je fenoménem, k němuž se můžeme postavit pouze dvojím způsobem:

    buďto ji přijmeme jako „přirozenou“, jednou provždy danou, a ze samé hrůzy že bychom někomu mohli šlápnout na kuří oko s ní nebudeme nic dělat, jenom se pokusíme (kromě jiného onou slavnou „dělbou moci“) omezit její nejhorší excesy;

    anebo se jí ale postavíme čelem, přiznáme její existenci, a učiníme zásadní a rozhodný pokus tento lidský primitivismus nějakým způsobem překonat. A to i za tu cenu, že ti postižení pak začnou běsnit, jak strašlivě omezujeme jejich „svobodu“, když jim bráníme volně ventilovat jejich primitivismus.

    Ostatně, každé vzdělávání je svým způsobem „násilím“ na žácích; svého času si skutečně jeden příslušník romského etnika stěžoval na to, jak je totalitní komunistický stát „utlačuje“ tím, že jejich děti nutí chodit do školy, což prý „odporuje jejich kultuře“.

17. Pane Poláčku, když ten Váš učitel němčiny napsal veřejně ono D=DdD, podal tak (především) kladné svědectví ve prospěch liberálního systému. Zaprvé proto, že se takhle vyjádřit mohl. Zadruhé proto, že se tak vyjádřit chtěl. Zatřetí pak, že tak učinil vůči cizincům.

    Jiří Pehe napsal na DR svou chválu politického liberalismu, aspoň do určité míry z dobrých důvodů. Jde totiž o systém, který je často podceňován. Když se na něj podíváme očima uvyklýma sportu, tenhle borec nevyniká ani výškou, ani muskulaturou a nevypadá ani, že by měl zběsilost v srdci. Za jeho nenápadností se však skrývá ohromná trénovanost, všestrannost a vytrvalost. Liberální demokracie ovšem není snižována jen pro své zdánlivé či skutečné slabiny. Je tu ještě jeden častý důvod: Špatná prognóza pomáhá špatnému výsledku. To víme třeba o vlivu průzkumů veřejného mínění a zvlášť dobře to vědí extrémisté.

    Jestliže se přes výše uvedené stavím k článku známého politologa kriticky, je to především proto, že od něho přece jen čekám něco víc: To, co dokázal německý učitel emigrantů. Odborník musí vědět, že liberální demokracie něčím jako krizovým stavem prochází a že to není rozhodně poprvé. Z hlediska účinné pomoci „nejméně špatnému ze špatných systémů“ přece jen převažuje potřeba nečinit tak po způsobu zbývajících.

    Paní Zemanová, nikdo z nás tu nemá jakékoli sympatie k režimům, které chtějí liberální demokracii „zakroutit krkem“. Řekl bych, že jestliže se přesto zdráháme hladit toho našeho „vykutáleného ptáčka“ po peří, pak (také) proto, že cítíme, či víme, že tohle je …pro kočku.

18. Doufala jsem, že vás možná napadne jedna prostinká věc, totiž že se nevědomost a povrchnost většinové populace nezhoršila zavedením demokratických pravidel a implementováním liberálních zásad v podobě lidských práv do legislativy.
    Ale vidím, že taková myšlenka je vám vzdálená.
    I mně už docházejí prostředky, jak vás k ní dovést.
    Tak snad jen malé upozornění: nejsem člověk, kterým by mohlo otřást zjištění, že se nějaký teoretik vzdálil svým levicovým východiskům, že zmutoval v konzervativce anebo že je institucionalista. A to nejen proto, že nejsem marxista.

19. Stran té ilustrace Kupkou/…
    Myslím že v jakékoli formě společností vždy nové, skutečnost nově „ohledávající“ postupy musí už z principu být ve výrazné menšině, mnohé až většina z nich zanikat „bez potomků“… aby se udržely v rovnováze soudržné síly (zde asi musíme přiznat fakt skoro snad většinové obavy z jejich atrofování) a (liberálně-demokratický?) potenciál adaptivní variability živého systému společnosti.

    Jen musím (přestože vědom si svých mezí jen reziduálního povědomí o pouze oné heslovité prezentaci marxismu) opakovat že za tu velmi potřebnou materiální základnu soudržnosti společenství považuji mnohem spíše nějak společný stůl, úkryt, lazaret… nežli společný soustruh, pole, výzkumnou laboratoř…

20. Když to po sobě čtu – je to hodně naivní a nepřesné: i ty reálně pospolitě užívané „stoly, úkryty,.. “ mohou a měly by mít své konkrétní zodpovědné investory, správce, obsluhu, … Spíš jsem se tím obrazem pokoušel vyjádřit své přesvědčení nebo naději, že vitálně podstatné materiální základy pospolitosti lze důvěryhodněji sdílet spíše nástroji nějak solidárně rozkročeného trhu než nástroji společného „řízení“ produkce /plánování investic bez reálného nesení zodpovědnosti za jejich účelnost
    (dnes už velmi viditelná dotační ekonomika).

21. Zkusím ještě stručněji : nedokážu považovat za odpovídající realitě ten postulát o odcizování nadhodnoty práce. Vnímám to spíš tak, že za konkrétní nadhodnotu práce může být prostě směňována hodnota rizikovosti investic do všeho toho, skrze co jedině lze pak nabízenou práci zhodnotit konkrétní spotřebou.

22. Já se domnívám, že výrobní vztahy chápal Marx především jako vztahy nikoli k věcem, ale vztahy, do nichž mezi sebou vstupují lidé (nejen) v procesu výroby, samozřejmě i během distribuce a spotřeby. Jen jaksi vycházelz toho, že nejprve se musí něco vyrobit, aby se to pak mohlo rozdělit a spotřebovat. Proto je nazval vztahy výrobními.
    Šlo o závislost, která formuje příslušníky třídy i jejich potomky, determinuje je. Takže příslušník buržoazie se teoreticky může stát dělníkem, ale obráceně to jde jen těžko, ačkoli jsou různé historky, jak se někdo stal z čističe bot milionářem. Ale to byly výjimky a spíš na začátku kapitalismu. Teď tu spíš vzniká vrstva lidí, kteří se stávají úplnými vyvrženci (např bezdomovci). Kteří nejenom že se nestanou milionáři, ale ani se nemohou vrátit do „normálního“ života, pokud lze nějaký život nazvat normálním.

23. Západní systém poznání předpokládá od narůstající sumy informací vzejití poznání a duševního klidu. Asi je to možné -např. po zahlcení mysli informacemi nebo po mozkové mrtvici, kterou mohou pojímaná narůstající kvanta informací způsobit.
    Případům s nižším IQ, jako je ten můj, vyhovuje poznání, které snižuje sumu informací až na jejich úplnou absenci (zastavenou mysl).
    Možná je lepší pochopit sebe, než třeba Marxe, případně skrze sebe pochopit Marxe, ale toto ponechávám každému na jeho vlastním uvážení.

    Jak z praxe vidíme, ačkoliv populaci seznamujeme s plody úsilí geniů, géniové z ní úměrně našemu úsilí příliš nevzcházejí. Spíše však vzniká génii duševně retardovaná společnost. O géniích se obvykle zjišťuje, že byli geniální, až po jejich smrti. Současníci je obvykle považují za hlupáky, kterým někdy i usilují o život. Když pak géniové umřou, jejich památka často startuje skvělý byznys. Příkladem nám budiž třeba církevní křesťanství a náboženské války, kterou je vlastně i ona momentální – probíhající za humny mezi křesťanskými bratry.

24. Jo, o Židovské otázce jsem u Marxe něco četl. Je to masakr, za který by vás dnes mohli s radostí upálit.

25. Pochopit Marxe jistě nemusí být důležité pro někoho, kdo k němu nikdy neměl žádný vztah, leda tak negativní. Ale pro některého člověka může být důležité se s Marxem jaksi vyrovnat. Minulost bude pořád naší minulostí, nemůžeme ji prostě jen smazat.
    Pokud jde o Židy, mluví sama za sebe skutečnost, že jsou stále ještě zde. Na rozdíl třeba od marxistů, kteří se objevili – a zmizeli.

26. Jestli je to na mne, tak o čem proboha, prosím Vás, píšete, paní učitelko? Špatně jste pochopila můj příspěvek, a odpovídáte mimo mísu. A zase to mám za „5“. Vysvětlovat, jak jsem to mínil, nemíním. Je to Váš problém. Vše dobré, s úctou. WL

27. Já také myslím, že dám nejspíš přednost hovoru s lidmi, se kterými si jakžtakž rozumím.

28. Nemínil jsem to nijak zle. Už několikrát jsem upozorňoval, což mne mrzí, že diskuse týkající se mých poznámek jsou ve stylu jeden o voze a druhý o koze. Často jsou ignorovány připomínky a diskutující se potýkají se svými představami a významy, které mi podsouvají. Mé upozornění bylo výlučně motiváno z pozice zájmu Vaší ochrany, ačkoliv se takové nezdálo. Kdybych měl vysvětlovat svoje významy sporných pojmů, diskutovali bychom až do úplné ztráty vědomí. Proto často apeluji, aby si protistrana uvědomila, „že je to její věc“ – že by měla zkoumat pojmy v jejich širších nebo paradoxních významech. Zvířata myslí jinak než lidé. Jako jejich mluvčí to mohu upřímně potvrdit.
    Za své nezdvořilé chování se omlouvám, prosím upřímně za odpuštění a přeji Vám vše dobré….

29. Dobře, omluvu přijímám, ale diskutovat už nechci, protože sem nepatřím. Už dříve jsem toho chtěla nechat. K novému vstupu do diskuse mě vlastně přiměl pan Nushart, když několikrát opakovaně kladl stejnou otázku, kterou se vždy snažil zjednodušit a na niž mu nikdo neodpovídal. Tím mě jakoby znovu „vyvolal“ nebo přitáhl. Už nebudu reagovat.
    Hezké Vánoce.

30. Nežli budu reagovat na nové podněty, musím zmínit jednu aktualitu. V dnešním Právu napsal zajímavý článek s názvem „Povstane nová ekologická třída?“ filozof Pavel Barša, jedná se v zásadě o recenzi knihy francouzského sociologa Bruna Latoura s v zásadě ekologickou tématikou. Jádrem jejich sdělení je téze, že dosavadní lidstvo – a to stejně tak v liberální jako v socialistické formě jeho existence – se vydělilo z přírody a postavilo se nad ní; že tedy jak socialisté tak liberálové svět považují za něco „z čeho žijeme“, ale že je nutno učinit zásadní obrat v perspektivě, a svět pochopit jako něco „v čem žijeme“. Jedná se vlastně už o druhou knihu téhož autora s touto tématikou; v první apeloval především na jednání jednotlivce, v této se soustředil na jednání kolektivní. (Proto ona „ekologická třída“.)

    V této souvislosti je pak v článku tematizován i vztah vědomí a bytí. Barša píše: „Na přelomu osmdesátých a devadesátých let to již byl konflikt mezi sovětskou totalitou, filozoficky podepíranou primátem materiálního bytí, a západní svobodou spjatou s primátem morálního vědomí.

    Jako prezident Československa se (Havel) v projevu v americkém Kongresu přihlásil k idealismu proti materialismu: porážka sovětského bloku podle něj potvrdila pravdivost teze, že ‚vědomí předchází bytí‘.“

    Jak však Barša nadále konstatuje – a právě tato pasáž je klíčová pro naši vlastní diskusi o marxistickém pojetí materialismu – „jak sám (Havel) záhy zjistil, vítězství Západu ve studené válce však nemuselo být interpretováno pouze jako porážka primátu materiálního bytí nad morálním vědomím. Mohlo být také vyloženo jako porážka marxistické verze tohoto primátu jeho verzí neoliberální. A ve sporu s touto interpretací musel Havel prohrát.

    Jeho kritika spotřebního způsobu života ve jménu morálních hodnot – neregulovaného kapitalismu ve jménu ‚občanské společnosti‘ – nemohla nastavit účinnou hráz neoliberální ekonomii, jež viděla v pádu sovětského socialismu potvrzení svých ambicí podřídit tržní soutěži a instrumentální racionalitě i ty sociální sféry, které před nimi byly v prvních třech desetiletích po druhé světové válce chráněny.

    Tato expanze ekonomického hlediska do všech oblastí života (Latour a Schultz ji nazývají ‚ekonomizací‘) šla od sedmdesátých a osmdesátých let ruku v ruce s poslední vlnou globalizace, která přivedla lidstvo na okraj propasti.“

    Tolik tedy P. Barša. Co je na jeho pohledu na danou záležitost mimořádně cenné je jeho pochopení a uvědomění si, že pád říše (pseudo)socialismu a vítězství světa liberalismu/kapitalismu samy o sobě nijak nevyvracejí základní Marxovu tézi o prioritě materiální základny nad „společenskou nadstavbou“. Co si ale sám Barša zřejmě ne zcela důsledně uvědomuje je to, že ve skutečnosti toto (temporální) vítězství liberalistického kapitalismu tuto Marxovu tézi nejen nevyvrací, nýbrž ji naopak potvrzuje, a je jejím vlastním produktem.

    To jediné co bylo touto restaurací kapitalismu vyvráceno byl Marxův předpoklad, že materiální produkce má v zásadě společenský charakter. A že tedy vývoj přirozeně a nezadržitelně směřuje ke komunismu, k (vědomě) pospolité produkci. Ve skutečnosti je jakákoliv produkční činnost člověka přinejmenším stejně tak individuální jako kolektivní; a bezprostředně vzato mnohem více individuální, nežli kolektivní. Právě proto musel tento (pseudo)socialismus prohrát, a kapitalistický Západ vyhrát – ne proto že by natolik působilo západní moralizování, nýbrž proto že (totálně) kolektivistický způsob produkce se ukázal být slepou uličkou dějin.

    Výklady V. Havla před americkým Kongresem o tom, že prý se ukázalo, že „vědomí předchází bytí“, jsou jenom dokladem toho, jak naprosto nepochopil skutečný smysl marxistické teorie společnosti a faktorů touto společností hýbajících. Byl to naopak pohyb ve sféře bytí, který rozhodl o dalším chodu dějin; navenek si ovšem toto bytí obléklo kabátec z ušlechtilých mravních apelů.

31. Pane Nusharte, potíže s pochopením toho, jak to vlastně Marx myslel s prioritou „materiální základny“ vůči „společenské nadstavbě“ pramení především z toho, že tento – kauzální – vztah není nikterak lineární, nýbrž systémový, dalo by se říci „holistický“.

    Není tedy prakticky možno ukázat na nějaký přímý, lineární kauzální vztah a říci: „T a d y můžete spatřit působní materiální základny na společenskou (ideovou) nadstavbu!“ – Docela přesně to postihla paní Hájková s tím, že pro Marxe „výrobní vztahy“ nebyly vztahy mezi věcmi, nýbrž vztahy mezi lidmi. Ve velice zjednodušené formě by se celá záležitost mohla snad vyjádřit tou formulí, že – podle Marxe – když lidé spolu pospolitě tvoří, pak také navzájem sdílejí svou lidskost.

    Je nutno si připomenout, že Marx vycházel z ideálu či z obrazu „prvobytně pospolné společnosti“, kde lidé žili naprosto přirozeným způsobem, tedy s naprosto přirozenými vzájemnými mezilidskými vztahy. – Dalo by se říci, že to byl stav v rajské nevinnosti, ještě před příchodem hada. 😉 Přičemž tento „had“ který člověka svedl k hříšnému jednání, to byl nástup soukromého vlastnictví, které rozbilo tyto přirozené vztahy mezilidské vzájemnosti, a na jejich místo postavila – odcizené – vztahy majetku, peněz a kapitálu. Proto také pro Marxe cílem revoluce nemělo být nic jiného, nežli návrat k přirozeným mezilidským vztahům; jenom na vyšší vývojové úrovni.

    Co se pak pojmu „odcizení“ týče – ten se nevztahuje k odcizení vytvořené nadhodnoty kapitálovým vlastníkem, nýbrž jedná se v daném případě o kategorii filozoficky-existenciální. (Právě proto je tento pojem tak obtížně uchopitelný, a to i pro velkou část vyznavačů Marxova učení.) Jak už několikrát zmínila paní Hájková, s pojmem „odcizení“ pracoval už apoštol Pavel, když psal o tom že „člověk se odcizil Bohu“. V zásadě se jedná o to, že se člověk ztratil své vlastní podstatě. Tento pohled na člověka je tedy ve svém jádru společný marxismu i křesťanství.

32. Články pana Poláčka hodnotím jako výborné. Chtěly by vydat knižně. Třeba jakou nějakou populární „učebnici“. Články jako diskusní náměty zde na stránkách jsou však pro mne příliš dlouhé, reagovat na každou jejich myšlenku a potýkat se s reakcemi, by značně jednoho unavilo a rozbředlo téma. Osobně jsem pro náměty (články) kratší, ale to je můj problém. Nestíhám a reakce ostatních účastníků vůbec nečtu. Možná v tomto názoru nejsem sám…
    Od Pavla Barši jsem nějakou knihu a články četl. Na Filosofickém ústavu vydali i práce čínských autorů. Někteří řeší zajímavým způsobem marxizmus a otázku jedné země a dvou systémů (socialistického a kapitalistického.
    K pochopení otázky, zda vědomí nebo bytí, by mělo stačit pouhé sebepozorování těchto dvou jevů u sebe samého. Relevantní diskuse může přijít v úvahu po získání praktických zkušností.
    Výraz „havel“ snad v hebrejštině znamená něco jako „marnost“ čili zmar, čím by diskuse o problematické osobě toho jména mohla ustat. (Viz prý biblický výrok: „Marnost nad marnost a nic než marnost.).
    Tak nechtěně jsem byl také příliš dlouhý ve své reakci, za což si zasloužím jistě potrestat…

33. Ještě je nutno si uvědomit, že v Marxových dobách se pracovalo šest dní v týdnu, a to 10 – 12, i více hodin denně. (A to platilo nejen pro dělníky, ale mnohdy i pro jejich zaměstnavatele.) Byla tedy naprosto nasnadě myšlenka, že je to právě materiální produkční činnost, která je tím hlavním faktorem který formuje člověka – jak v jeho individuální existenci, tak ale jako člena dané společnosti.

34. „Jiří Pehe napsal na DR svou chválu politického liberalismu, aspoň do určité míry z dobrých důvodů. Jde totiž o systém, který je často podceňován“ – pane Horáku, kdyby tomu tak skutečně bylo (to jest kdyby byl systém liberální demokracie skutečně podceňován), byl bych ten první kdo by se postavil na jeho obranu. (Sdílím totiž krédo M. Šmardy a vždy se intuitivně stavím na stranu toho slabšího.)

    Jenže ono se jedná právě naopak o to, že systém liberální demokracie je – stále ještě – glorifikován jako jakýsi fetiš, jako absolutní non plus ultra, jako „konec dějin“. A je to právě toto nekritické glorifikování tohoto modelu, které mě nutí proti němu vystupovat, a zdůrazňovat především jeho negativní stránky, jeho limity, funkční i lidské. (Snad jste si sám mohl povšimnout, že v diskusích s rusofilními účastníky na Deníku Referendum v polemice proti nim naopak vždy argumentuji ve prospěch Západu a jeho – byť i jen relativních – liberálních svobod.

    To všechno jednou větou: systém liberální demokracie je zřízení hluboce ambivalentní, až přímo vnitřně rozpolcené. Má bezpochyby své pozitivní, progresivní vlastnosti a rysy; ale stejně tak i vlastnosti negativní, omezující, a v posledku regresivní. Záleží jenom na konkrétním kontextu, která z těchto jeho stránek zrovna v tu chvíli více vystupuje do popředí.

    Mimochodem, už jsem to kdysi zmínil: známý polský dramatik Slawomir Mrožek napsal svého času hru „Velvyslanec“. (Alespoň v německé televizi, kde jsem ji viděl, nesla název „Botschafter“.) Mrožek tu v jedinečném zjednodušení, v naprosto komorním dramatu pouze tří osob dokonale vyjádřil právě tuto ambivalenci západní liberální demokracie. Jejím ztělesněním je velvyslanec jakési mocnosti – evidentně západně-liberálního střihu. Je to muž za všech okolností korektně, zdvořile vystupující, který sám v sobě má naprosto zažité všechny normy a hodnoty západních demokracií. Jeho protihráčem je Diktátor – vojenský vůdce země ve které náš velvyslanec koná svou službu. Tento Diktátor je jeho pravým opakem: obhroublý, panovačný, násilnický. (Třetí osobou, která se ovšem vyskytne v ději jenom zřídka, je azylant, tedy uprchlík před diktaturou, který žádá v ambasádě demokratické mocnosti o azyl.)

    Jedná se tedy o naprosto klasický střet diktatury s demokracií, kde před okem a myslí diváka samozřejmě z mravního i kulturního hlediska naprosto vítězí představitel demokratického světa.

    Jenže – ono se časem ukáže, že tento navenek tak dokonale vystupující představitel západní civilizace má ještě i svou druhou, méně ušlechtilou stránku. Ukazuje se postupem času čím dál tím více, že je to vnitřně chladný, prázdný člověk, kterému se jedná jenom o jeho vlastní kariéru. Je vnitřně natolik odlidštěný, že i jeho vlastní žena mu nakonec utekla s šifrantem ambasády.

    Celé drama pak vrcholí scénou, kdy se onen velvyslanec chystá s pistolí v ruce onoho azylanta bránit před útokem pochopů Diktátora; ale zároveň tomuto azylantovi říká: „Nenávidím vás!“

    Mrožek tu tedy naprosto dokonale vystihl právě tuto vnitřní ambivalenci Západu a člověka Západu: na jedné straně skutečně přítomnost určitých norem a zásad svobody a demokracie – ale na straně druhé se ukazuje že tyto vznešené normy jsou přečasto pouze vnější slupkou, pouze naučeným zvykem, ale že pod touto úhlednou a ušlechtilou skořápkou se skrývá vnitřní prázdnota a chlad.

35. „Doufala jsem, že vás možná napadne jedna prostinká věc, totiž že se nevědomost a povrchnost většinové populace nezhoršila zavedením demokratických pravidel a implementováním liberálních zásad v podobě lidských práv do legislativy“ – jenže, paní Zemanová, tato liberalistická „svoboda“ je zároveň dokořán otevřenou bránou pro všechny, kdo chtějí tuto populaci ohlupovat stupidním bulvárem, slabomyslnou reklamou, kýčem všeho druhu. Právě tohle je ta věc, o kterou se jedná. Vy pořád hledíte jenom na čistě právní, normativní stránku věci – ale vůbec se nezajímáte o reálné výsledky.

    To je jedna věc. A za druhé (a snad především): jak už jsem zmínil minule, k vytržení této populace z jejího „přirozeného“ sklonu k povrchnosti a kýčovitosti všeho druhu je nutno stanovit nikoli pouze práva, nýbrž i příslušné povinnosti.

    Přičemž – než byste mě zase začala obviňovat z diktátorských či přímo totalitních choutek – takováto povinnost k vlastní sebekultivaci může mít i jenom víceméně deklaratorní charakter; může se jednat o povinnost primárně pouze mravní.

    Jde ale o to, aby stát vůbec byl ochoten zcela zásadně a veřejně takovouto (mravní) povinnost deklarovat. Jenže právě tohle liberalistický stát nikdy nedokáže – protože on začíná, a zároveň končí u naprosto autonomního individua, které není odpovědno nikomu a ničemu, kterému jsou tedy přiznána všechna výsostná práva kontaminovat své okolí jeden své přízemnosti, své omezenosti, své bezduchosti.

    Kdyby totiž liberální stát takovouto povinnost, takovouto odpovědnost stanovil (opakuji znovu, třeba jenom ryze deklarativně) – pak by totiž musel zároveň vzdát celý svůj koncept tohoto autonomního, izolovaného, jenom pro sebe sama jsoucího individua, a musel by si znovu se vší vážností položit otázku, co je vlastně vůbec člověk, jaký je smysl a cíl jeho přítomnosti na tomto světě a v dané společnosti. Jenže právě takovéto otázky si stát liberální demokracie neklade a klást nemůže, protože by na ně – v rámci své vlastní ideové koncepce – nikdy nedokázal nalézt odpověď. Respektive pokud by ji nalezl, popřel by tím okamžitě sám sebe, se svým extrémním individualismem a atomismem.

    (K tomu atomismu se ještě vrátím, budu zřejmě muset ještě systematičtěji zpracovat základní potíže při recepci marxistické teorie. Což má pak docela zajímavá filozofická propojení až ke starořeckým atomistům…)

36. Díky za uznání, pane Lischko. Takovou „učebnici marxismu“ jsem ovšem v určitém smyslu už napsal; ovšem publikoval jsem ji jenom na tomto zdejším webu: https://humanisticke-dialogy.eu/levice/marx-a-dnesek-i/

    Ovšem zdá se, že pro Vás by tyto texty byly nadmíru dlouhé. S tím se bohužel nedá asi nic dělat, tak složitý myšlenkový aparát který vytvořil Marx nelze zpracovat (ještě) kratší a úspornější formou.

37. Děkuji za odpověď, paní Hájková, za „vyvolání“ v tomto čase pro ztišení se moc omlouvám 🙂
    Nebylo mým cílem kritizovat marxismus který neznám. Rozumím tomu že i v něm šlo o vztahy mezi lidmi- a snahu založit je na zdravé/uzdravené materiální podstatě.
    Krátkým vstupem pana Poláčka o délce pracovní doby se i „usadila“ moje představa o přílišné redukci teorie o té materiální podstatě na vztahy v její produkční fázi. Přesto se mi zdá, že pokud bychom chtěli upřímně hledat kde kapitalistický systém měl svá zásadní kritická místa a (z pohledu slabého, sysémem odcizeného konkrétního člověka) potřebu nějaké vývojové „mutace“ – možná by to opravdu mohlo být o uzdravování vztahů „u stolu“. Tedy ve fázi kdy jdu “ na trh “ s tím co jsem vypěstoval/ulovil/…

    ______
    K určitému hlasu pro obhajobu (myslím bohužel již většinově neváženého) liberalismu bych řekl, že jednotlivý člověk, který jediný je skutečným materiálním nositelem svého svědomí, je vždy mnohem slabší než jakkoli potenciálně dobromyslný a humánní systém.
    ______
    Přeji Vám všem klidné, hezké prožití Svátků a omlouvám se že jsem nedodržel ten svůj příslib odmlčení.
    Zkusím se teď (na čas) polepšit 🙂

38. Děkuji za přání klidných svátků, pane Nusharte, obzvláště já to budu mít zapotřebí, v poslední době jsem měl opravdu permanentní stres s technikou, zčásti s počítačovou, zčásti s – nově zakoupeným – satelitním přijímačem pro českou televizi, to je velice složitá technika, dva dny jsem s ní musel zápasit, a až doslova před chvílí jsem konečně prolomil její tuhý odpor. 😉 Takže jak se zdá, z mé strany teď přece jenom existuje určitá vyhlídka na poklidnější časy.

    Taktéž Vám, jakož i všem ostatním účastníkům našeho fóra přeji pěkné a pokojné svátky; jenom doufám že svého „bobříka mlčení“ 😉 nedodržíte, a že budete i nadále inspirativním členem naší malé diskusní komunity.

    Marxem dnes nás už nebudu zatěžovat (tak jako tak se zdá že zde dnes už není příliš mnoho komunikativního ruchu, před Štědrým dnem), takže v započatých diskusích na dané téma budeme pokračovat až zase někdy příště.

    Ještě jednou tedy, hezké a příjemné Vánoce všem.

39. S přáním klidného prožití Vánoc všem se připojuji.

40. S mírným zpožděním, které mi snad odpustíte, vám všem přeju krásné svátky a do příštího roku vše nejlepší.
    A protože nevěřím na zázraky, ocituju člověka, který se těmito slovy obrátil na své spoluobčany, sužované tmou a zimou:
    „We will not wait for a miracle, we’re creating one ourselves.“

41. O zázracích (respektive zázračných uzdraveních) se píše v dnešním vydání Forum24: https://www.forum24.cz/pripad-falesneho-archandela-aneb-pocatky-spiritismu-v-cechach/

    Sice byla celá tato záležitost spojena s taháním peněz z něčích kapes; ale zdá se, že onen „magnetizér“ přece jenom nějaké příslušné schopnosti doopravdy měl.

42. Vrátím se ale zpět k vlastnímu tématu. Napřed ještě odpověď panu Horákovi, ohledně jeho poznámky že to že náš někdejší mnichovský učitel němčiny mohl svobodně na tabuli napsat vzorec o transformaci demokracie v diktaturu hlouposti, že tento fakt sám svědčí ve prospěch této – kritizované – demokracie.

    Jistě, takovýto nápis bylo možno svobodně napsat – jenže, změnilo se tím snad cokoli na oné „diktatuře hlouposti“?… Samozřejmě ani to nejmenší.

    Právě v tomto spočívá vlastní síla tohoto politického uspořádání: liberální demokracie je jako měňavka, nelze ji zasáhnout žádným úderem, ona vždy uhne, přelije se jinam. Ona je jako polyp, svého protivníka pohltí, a ještě si z něj udělá svou vlastní potravu.

    A tak i v daném konkrétním případě, když se této demokracii nastaví zrcadlo, že ona je vlastně diktaturou, ona jenom nedotčeně pokrčí rameny, věcnou stránku této kritiky prostě ignoruje, a místo toho se začne chlubit tím, jak je demokratická, tím že tuto – bezzubou – kritiku povolí. Ona si může dovolit ji strpět, její síla spočívá v mainstreamu, právě v oné naprosto průměrné (ne)inteligenci, dokud lidé mohou nerušeně žít svým privátním životem a především svým privátním konzumem, pak jimi nějaké apely týkající se morálky a vyšších forem inteligence nepohnou ani v nejmenším.

43. Vrátil bych se ještě krátce k článku P. Barši. Totiž k tomu, co bylo základní myšlenkou autora publikace, o které referoval. Podle tohoto názoru je klíčovou chybou lidstva to, že ono samo – a to sice prostřednictvím své kultury – se vydělilo z přírody, postavilo se nad ni, vykořisťuje ji, místo aby dokázalo žít uvnitř této přírody samotné, v souladu s ní.

    Něco takového ovšem v současné době – v časech akutně hrozící ekologické krize – není myšlenka nijak nová ani převratná. Určitým způsobem nové je zde snad jenom to, že on tento osudový krok lidstva klade výslovně za vinu samotné „kultuře“ lidstva. I když tím snad nemá (doufejme) na mysli kulturu jako takovou (v užším slova smyslu), nýbrž jenom onu kulturu nadřazení se přírodě.

    Ovšem – tak jako tak ve svých důsledcích tento trend „návratu do přírody“ neznamená nic jiného, nežli popřít právě ten naprosto svébytný rys člověka, jakým je jeho kultura! Pod konjunkturálním heslem návratu k přírodě se tedy fakticky skrývá hluboká degradace lidské bytosti, lidského rodu, kulturní úpadek někam do časů prvních sběračů bobulí a kořínků.

    Oproti tomu si troufněme prohlásit, že cesta vpřed pro člověka nevede tudy, že by se vzdával své specifické kultury, své jedinečné schopnosti vymanit se z pouhé přírodní podmíněnosti. Ano, člověk se musí nějakým způsobem opět spojit s přírodou; ale směr pohybu musí být opačný, ne že by se člověk sám vracel zpět někam do „lůna nezkažené přírody“, nýbrž on naopak přírodu musí přijmout do své kulturní sféry. Musí ji integrovat do svých vlastních modelů, motivů, cílů svého jednání – aniž by přitom vzdával svou vlastní, specifickou, mimopřírodní sféru své vlastní originálně lidské kultury, lidského ducha.

44. Přeji vespolek lepší nový rok. Sobě přeji poznat kolik času je vyměřeno k sepsání komentáře. Nejednou se mi text inkl. W, v pravém slovasmyslu ladně vypařil z obrazovky a to krátce před závěrem usilovné snahy o vyjádření resumé toho nejpodstatnějšího (naposled v historii emancipačních procesů křesťanské civilizace). Přestože nebývám přesvědčen, že zmizely nenahraditelné hodnoty, činí to mrzutým. Děkuji za sdělení .. budík jsem si již připravil.

45. Pane Petrasku, „mrzutosti“ tohoto druhu jsem svého času prožíval především na stránkách Deníku Referendum (ještě v časech kdy tam probíhaly intenzivní a sáhodlouhé diskuse): tam totiž často „zmizel“ napsaný text/komentář přesně v tom okamžiku, kdy byl odeslán.

    Utrpěl jsem v té době mnoho těžkých frustrací z namáhavě vykonaného, a vzápětí ztraceného díla; navykl jsem si proto (a tento zvyk dodržuji i zde na HD, i když zde k takovýmto problémům dochází pouze sporadicky) každý vlastní komentář ještě před odesláním uložit do schránky (tedy zkopírovat).

    A až o dost později jsem zjistil, že existuje ještě mnohem jednodušší cesta jak těmto frustracím zabránit: po stisknutí klávesy Strg (respektive Ctrl, na anglickojazyčných klávesnicích) a poté klávesy „Z“ se spolehlivě obnoví i zdánlivě beznadějně ztracený text! (Na anglickojazyčných klávesnicích by se pak zřejmě jednalo o písmeno „Y“.)

    Takže ten budík můžete pane Petrasku zase vypnout; Windows v daném případě pracuje za Vás! 😉

46. Děkuji pane Poláčku, již se těším jak mé mrzutosti vypálím rybník.

47. V internetovém prohlížeči jsou nahoře dvě šipky – jedna vlevo a druhá vpravo. Pak je tam ještě okrouhlá šipka (načíst stránku znovu). Tu nepoužívám. Tu první šipku směřující vlevo (kliknutím vrátit zpět) používám, když se odeslání textu nějakým způsobem nezdaří. Vrátí mě to zpět k textu, který jsem psala do okénka.

48. Ta šipka vlevo – někdy pomůže (například když člověk omylem zavadil o nějakou klávesnici která načte novou stránku); ale když už byl na dané stránce nějakým způsobem smazán celý text, pak už šipka nepomůže. – Ostatně právě ve fórech je klasickým problémem, když člověk chce odeslat napsaný komentář – ale ono to nejde, protože byl mezitím se serveru odhlášen. To se mi ostatně právě teď stalo v sekci „Forum“. Kdybych neměl ten svůj (napsaný) text uložen, byl by zřejmě ztracen.

49. Dělávala jsem to tak, že když jsem někam chtěla napsat delší příspěvek, sesumírovala jsem si ho v editoru, uložila a pak ho teprve zkopírovala do diskuse.

50. Pokud se mi myslí mihla obava, že by byla škoda o rozepsaný příspěvek přijít, ukládám si jej aspoň občas do myši. Když se nemihla, neboť jsem žádný text dlouho neztratil, nebo protože nestojí za řeč, mé obezřetnosti ubývá.

51. Jak vidno smím přispět čímkoliv mimo textu Umberta Eca o každodením fašismu……..?

52. DomůToggle navigation
    Neděle 19/2/2017
    Umberto Eco
    Věčný fašismus: 14 způsobů, jak se dívat na černou košili
    Přes všechny rozdíly mezi různými historickými formami fašismu se domnívám, že je možné sestavit seznam rysů, které jsou typické pro to, čemu já říkám ur-fašismus, nebo věčný fašismus. Tyto rysy nelze utřídit do nějakého systému; spousta z nich si navzájem odporuje, nebo jsou typické i pro jiné druhy despotismu či fanatismu. Ale stačí, aby byl přítomen pouze jeden z nich, a fašismus už se kolem něj sám nabalí.

    1. První vlastností ur-fašismu je kult tradice.
    Tradicionalismus je samozřejmě mnohem starší než fašismus. Typický byl pro kontrarevoluční katolicismus během Francouzské revoluce, ale jeho kořeny sahají až do pozdně helénistického období, kdy se objevil jako reakce na klasický řecký racionalismus. Ve Středomoří začali lidé různých náboženství (přičemž většina těchto náboženství byla římským pantheonem shovívavě přijímaná) snít o zjevení zvěstovaném v počátku lidských dějin. Podle tradicionalistické mystiky zůstalo toto zjevení po dlouhou dobu zahaleno závojem zapomenutých jazyků – v egyptských hieroglyfech, keltských runách, ve svitcích málo známých asijských náboženství.

    Tato nová kultura musela být synkretická. Synkretismus není pouze, jak říká slovník, „kombinace různých forem víry nebo praxe“; taková nově vzniklá kombinace musí tolerovat i to, co si navzájem odporuje. Každá z původních zpráv obsahuje nějaký střípek moudrosti, a ačkoliv zdánlivě říkají rozdílné nebo vzájemně neslučitelné věci, přesto všechny alegoricky odkazují na stejnou odvěkou pravdu.

    Výsledkem toho je, že se v poznání nelze nijak posunout. Pravda již byla vyřčena jednou provždy a my můžeme pouze dál interpretovat její nejasně formulovanou zprávu. Pokud projdete regály, které v amerických knihkupectvích bývají označeny jako New Age, narazíte na sv. Augustýna, který, pokud vím, fašista nebyl. Ale kombinace sv. Augustýna a Stonehenge – to už je příznak ur-fašismu.

    2. Tradicionalismus s sebou nese odmítnutí modernismu.
    Fašisté i nacisté uctívali technologii, zatímco tradicionalističtí myslitelé ji obvykle odmítají jako popření tradičních duchovních hodnot. Ačkoliv byl nacismus hrdý na své industriální úspěchy, jeho chvála modernismu byla pouze povrchním projevem ideologie založené na krvi a zemi (Blut und Boden). Odmítání moderního světa se maskovalo jako odmítání kapitalistického způsobu života. Osvícenství, věk rozumu, je vnímáno jako počátek moderní zkaženosti. Z tohoto úhlu pohledu může být ur-fašismus definován jako iracionalismus.

    3. Iracionalismus také závisí na kultu akce pro akci samotnou.
    Protože je akce krásná sama o sobě, musí být vykonána před rozmýšlením, nebo bez něj. Myšlení je formou kastrace. Z tohoto důvodu je kultura podezřelá, neboť se identifikuje s kritickými postoji. Nedůvěra ke světu intelektuálů byla vždy příznakem ur-fašismu, od oblíbené fráze Hermanna Goeringa ze hry Hannse Johsta („Když slyším slovo ‘kultura‘, sahám po zbrani“) po časté používání výrazů jako „zdegenerovaní intelektuálové“, „vědátoři“, „změkčilí snobové“, nebo „univerzity jsou hnízdem rudých“. Oficiální fašističtí intelektuálové se zaměřovali především na útočení na moderní kulturu a liberální inteligenci, která podle nich zradila tradiční hodnoty.

    4. Kritický duch rozlišuje a rozlišování je známka modernismu.
    V moderní kultuře vyzdvihuje vědecká komunita nesouhlas jako cestu, kterou lze zlepšit poznání. Pro ur-fašismus je nesouhlas roven zradě.

    5. Kromě toho je nesouhlas známkou rozmanitosti.
    Ur-fašismus roste a dosahuje všeobecného uznání tím, že zneužívá a prohlubuje přirozený strach z odlišnosti. První výzvou fašisty nebo zárodečného fašistického hnutí je výzva proti vetřelcům. Ur-fašismus je tudíž již ze své definice rasistický.

    6. Ur-fašismus se odvíjí od frustrace jedince nebo společnosti.
    To je důvod, proč jedním z nejtypičtějších rysů historického fašismu byl jeho ohlas u frustrované střední třídy, třídy trpící ekonomickou krizí nebo pocity politického ponížení, třídy vystrašené tlakem nižších sociálních skupin. Dnes, kdy se ze starých „proletářů“ stala drobná buržoazie (petite bourgeoisie) (a „lumpenproletariát“ byl ve většině případů z politické scény vytlačen), fašismus zítřka nalezne své sympatizanty právě v této nové většině.

    7. Lidem, kteří cítí nedostatek jasné sociální identity, ur-fašismus říká, že jejich jediná výsada je ta nejobyčejnější: být narozen ve stejné zemi.
    To je základ nacionalismu. Kromě toho nepřátelé jsou ti jediní, kdo mohou národu poskytnout identitu. Proto u kořenů ur-fašistické psychologie stojí posedlost spiknutím, nejlépe mezinárodním. Stoupenci se musejí cítit v obležení. Nejjednodušší cestou, jak toho dosáhnout, je apel na xenofobii. Spiknutí musí ale zároveň pocházet i zevnitř: Židé jsou obvykle nejlepší cíl, protože se nacházejí zároveň uvnitř i vně. Ve Spojených státech je krásnou ukázkou této posedlosti spiknutím kniha Pata Robertsona Nový světový řád, ale, jak jsme viděli, existuje i mnoho dalších.

    8. Stoupenci ur-fašismu se musí cítit poníženi okázalým bohatstvím a silou nepřátel
    Když jsem byl malý, říkali mi, že Angličani jsou lidi, kteří si dopřávají pěti jídel denně. Jedli častěji než chudí, ale střídmí Italové. Židé jsou bohatí a navzájem se podporují skrze tajnou síť vzájemných výpomocí. Stoupenci ur-fašismu musí být ale zároveň přesvědčeni, že nepřátele dokážou přemoci. A proto se neustále posouvá a mění ohnisko řečnického zájmu a nepřátelé jsou vykreslováni zároveň jako příliš silní i příliš slabí. Fašistické vlády jsou ve válkách odsouzeny k prohrám, protože ze své podstaty nejsou schopné objektivně vyhodnotit síly nepřítele.

    9. V ur-fašismu neexistuje boj o život, místo toho život znamená boj.
    Proto pacifismus znamená paktování se s nepřítelem. Je špatný, protože život je neustálý boj. S tím jde ruku v ruce komplex Armagedonu. Vzhledem k tomu, že nepřátelé musejí být poraženi, musí dojít k jedné závěrečné bitvě, ve které toto hnutí převezme kontrolu nad světem. Jenže po takovém „konečném řešení“ musí přijít éra míru, zlatý věk, což odporuje principům permanentní války. Žádný fašistický vůdce tento rozpor zatím nevyřešil.

    10. Elitářství je typickým projevem každé reakcionářské ideologie, jelikož je svou podstatou aristokratické, a aristokratické a militaristické elitářství s sebou nevyhnutelně nese opovržení slabými.
    Ur-fašismus může obhajovat pouze všelidové elitářství. Každý občan patří k nejlepšímu lidu na světě, členové strany jsou z občanů ti nejlepší, každý občan se může (nebo by se měl) stát členem strany. Jenže šlechta nemůže žít bez poddaných. Vůdce ví, že moc mu nebyla svěřena demokraticky, ale že byla dobyta silou, a stejně tak ví, že jeho síla je založena na slabosti mas – jsou tak slabé, že potřebují a zaslouží si vládce.

    11. V takovém nastavení je každý vzděláván tak, aby se stal hrdinou.
    V každé mytologii je hrdina výjimečnou bytostí, ale v ur-fašistické ideologii je heroismus normou. Tento kult heroismu je úzce propojen s kultem smrti. Není náhoda, že motto španělských falangistů znělo „Viva la Muerte“ („Ať žije smrt!“). V nefašistických společnostech je laické veřejnosti předkládáno, že smrt je nepříjemná, ale je třeba jí čelit s důstojností. Pro věřící je to bolestná cesta, jak dosáhnout nadpřirozeného štěstí. V kontrastu s tím ale v ur-fašistické společnosti hrdina prahne po hrdinské smrti, která je inzerována jako ta nejlepší odměna za hrdinský život. Ur-fašistický hrdina se smrti nemůže dočkat. A jak se tak nemůže dočkat, o to častěji posílá na smrt jiné lidi.

    12. Protože permanentní válka a heroismus jsou náročné úkoly, ur-fašismus přenáší svou vůli po moci na sexuální záležitosti.
    Toto je základ machismu (který znamená jak pohrdání ženami, tak nesnášenlivost a odsouzení neobvyklých sexuálních praktik, od zdrženlivosti k homosexualitě). Protože i sex je ale náročný, ur-fašistický hrdina tíhne ke zbraním – a pohrávání si se zbraněmi se stává náhražkou za sexuální aktivitu.

    13. Ur-fašismus je založen,dalo by se říci, na selektivním populismu, na kvalitativním populismu.
    V demokracii mají občané individuální práva, ale občané jako celek mají politický význam pouze z kvantitativního hlediska – pro jednotlivce platí rozhodnutí většiny. V ur-fašismu ale jednotlivec žádná individuální práva nemá a lid je vnímán kvalitativně, jako monolitický celek vyjadřující společnou vůli. Vzhledem k tomu, že žádné velké množství lidí nemůže mít jednu společnou vůli, Vůdce předstírá, že vůli lidu zastupuje a vykládá. Poté, co občané ztratili možnost delegace, nemohou sami jednat; jsou povoláni pouze k hraní role Lidu. Lid je tak pouze divadelní fikcí. Někde v naší budoucnosti bude existovat televizní nebo internetový populismus, v němž emocionální odpověď vybrané skupiny obyvatel bude přijímána a vydávána za hlas lidu.

    Vzhledem k tomuto „kvalitativnímu populismu“ se ur-fašismus musí stavět proti prohnilým parlamentním vládám. Vždy, když politik zpochybňuje legitimitu parlamentu, protože již nereprezentuje hlas lidu, zavání to ur-fašismem.

    14. Ur-fašismus mluví novořečí
    Novořeč (newspeak) vymyslel George Orwell ve své knize 1984 jako oficiální jazyk toho, čemu říkal Ingsoc, anglický socialismus (English Socialism). Ale prvky ur-fašismu jsou společné nejrůznějším formám diktatur. Všechny nacistické a fašistické učebnice používaly ochuzenou slovní zásobu a pouze základní syntaxi, aby omezily možnosti komplexního a kritického myšlení. Ale musíme být připraveni rozeznat také ostatní druhy novořeči, i když mají podobu třeba zdánlivě nevinné populární talk show.

53. Snad to potěší aspoň pana Petráska.
    Zkopírovalo se mi to bohužel i s kousíčkem původního textu z webu Antifa.cz.

54. Děkuji za potěšující nápomoc paní Zemanová. Překlady jsem porovnal a považuji utajení mého textu za přínosný zásah. Viz:
    Ve své eseji „Věčný fašismus“ používá výraz pra-fašismus charakterizuje rysy fašismus
    jako společenskopolitické uspořádání založeném na stavu pomatené a zároveň ostře strukturované konfuze.
    Znaky pra-fašismu nelze uspořádat systematicky, mnohé si navzájem protiřečí a mohou být i charakteristické pro odlišné druhy despotismu nebo fanatismu.
    Všeobecně je ale platné: aby se vytvořil krystalizační bod, kolem něhož fašismus nabyde pozici homogena, stačí aby se stal markantní pouze jeden z jeho základních znaků……………………….

55. No ano, je to bezpochyby zajímavé porovnání, jak se na fenomén fašismu dívá prominentní literát; nicméně za prvé se zdá, že většinu jím vyjmenovaných znaků jsme si tak či onak definovali už sami, a za druhé – a především – se zde vynořuje ten samý problém který jsem konstatoval už u prvního autora na kterého tu nechal odkaz pan Petrasek, totiž že je tu podán jenom určitý výčet těch či oněch projevů fašismu, ale není podniknut vůbec ani pokus tyto jednotlivé znaky spojit v jednu jedinou společnou podstatu. A navíc U. Eco projednává víceméně jenom čistě psychologickou stránku fašismu (respektive: „ur-fašismu“). Především tedy Eco sice samozřejmě vidí, že fašismus je negací liberální společnosti; ale už nevidí či odmítá vidět, že je tato liberalistická společnost samotná, která vykazuje určité systémové, tedy neodstranitelné rysy, které pak svou existencí zcela zákonitě vyvolávají příslušnou reakci.

    Pro mě je v daném ohledu nakonec stále nejpodnětnější ono Platónovo dělení, podle kterého je nástup populistické tyranie logickým krokem poslední degradace na oné sestupné linie; kdy se tedy v hodnotovém relativismu libertinistické společnosti rozpadly prakticky všechny původní hodnoty, a tato populistická tyranie je pak reakcí na tento rozpad hodnot. Když už společnost nemá sílu držet pohromadě silou hodnot, musí být udržována silou moci. Která sice také hlásá určité „hodnoty“, ale to jsou právě jenom hodnoty síly, hodnoty atavistické pospolitosti původní smečky ovládané mocí a autoritou svého vůdčího samce.

56. V Hollandově knize Panství kříže jsem našla citát, o kterém mě napadlo, že se hodí pod tento článek:
    „Žid, jakkoli chudý, i kdyby měl deset synů, všechny by naučil číst, avšak ne pro zisk, jako to dělají křesťané, ale proto, aby porozuměli Božímu zákonu – a nejen své syny, ale i své dcery.“ (Pierre Abélard)

57. No, nevím… V každém případě v Ježíšových časech uměla číst jenom nepatrná část vší židovské populace; a z „dcer“ ještě mnohem méně…

58. Tady je úryvek z knihy Náš otec Abraham:
    „Josephus Flavius ukazuje, že vzdělání se bralo velmi vážně: „Nade všechno se pyšníme vzděláním našich dětí“. Až do začátku „náctých“ let mládež navštěvovala základní školu, instituci přidruženou k synagóze. První roky trávili v „bejt sefer“, kde se učilo čtení psaného Zákona. Dalším stupněm škol byl „bejt talmud“, dům učení, kde začínalo od desátého roku studium Ústního zákona (později Mišna). Jeruzalémský talmud uvádí, že před rokem 70 n.l. existovalo v Jeruzalémě 480 synagóg, každá měla svoji vlastní bejt sefer a bejt talmud. Kolem třinácti let mohli nadaní a pilní žáci ve svém volném čase pokračovat v bejt midraš, „domě studia“. Tyto „akademie“ vedli učitelé Zákona, někteří se značnou reputací (např. Hilel).“
    A ještě je to dál, to už se mi nechce opisovat. Koneckonců Ježíš byl pouhým tesařem a v evangeliu se popisuje, jak v synagóze předčítal z proroka Izajáše. Předčítání v synagóze (kde se v rozmezí jednoho roku po kouskách přečetl celý Zákon a prorocké spisy.) Čtení se účastnili všichni muži.

59. Paní Hájková, nevím kdo je autorem knihy „Náš otec Abraham“ a odkud bral prameny pro své údaje; já jsem nalezl toto: „Es wird geschätzt, dass nur 5-10% der Bevölkerung Judäas im ersten Jahrhundert des Lesens und Schreibens mächtig waren (Holmén und Porter, 2011: S.221). Und obwohl es Hinweise darauf gibt, dass Jesus lesen und schreiben konnte, ist es höchst unwahrscheinlich, dass einer der Jünger Jesu dies konnte.“

    Čili: odhaduje se že v 1. století n.l. jenom asi 5 – 10 procent obyvatelstva Judeje umělo číst a psát. A i když jsou určité náznaky že sám Ježíš číst a psát uměl, je velmi nepravděpodobné že by to uměl některý z Ježíšových učedníků.

    Na straně druhé jsem ale našel i zdroje které by podporovaly tvrzení toho autora na kterého se odvoláváte. Jak to vypadá, tak ani moderní věda vůbec neví s definitivní jistotou, jaký procent populace v tehdejší Judeji uměl číst a psát.

    V každém případě se mi jeví velmi pravděpodobným, že v tomto ohledu existoval příkrý rozdíl mezi městy a venkovem.

    Co se toho týče že zřejmě většina tehdejších dětí (mužského pohlaví?…) dostala náboženské vzdělání, pak ani to nijak nemusí ještě dokazovat že se naučili číst a psát. Například i v Čechách se náboženské výchovy dostávalo dětem na farách, ale skutečnou školní výuku zavedla až Marie Terezie. Jinak řečeno: náboženskou výuku je možno provozovat i jenom přednáškou a poslechem.

60. Člověk, který to napsal, má evidentně k Židům velké sympatie.
    Ale vlastně se to netýká tématu, takže je zbytečné o tom diskutovat. Marxovi přece nešlo o Židy 1. století.

61. Právě jsem zvěděl zajímavou věc, která má – byť i nepřímou – souvislost s otázkou vzdělanosti ve staré Judeji. Český král Václav II. totiž vůbec neuměl číst a psát (!); ale zároveň platil za velkého znalce písma, a dělalo mu potěšení opravovat případné chyby i církevních hodnostářů, když se ve znalosti či výkladu Písma zmýlili. On měl totiž vynikající paměť; a podle vlastního vyjádření „co jednou slyšel, to už mu z paměti nevymizelo“. Takže on se tím vynikajícím znalcem textů Bible stal čistě jenom na základě poslechu.

62. Ano, o Václavovi III. se tohle píše. Možné to je, že lze znát celou Bibli nazpaměť. Prý se tak zpočátku předával i Korán.
    Ale Židé se stejně velmi lišili od jiných národů po celou dobu své existence.
    Aristotelův žák Theofrastos prý považoval Židy za národ filosofů a jejich náboženství za filosofii. Řečtí bohové totiž neměli nic společného s morálkou, zatímco židovský Bůh ano. U Řeků byla morálka věcí cti, zabývali se jí filosofové. Otázka, jak dosáhnout ctnosti, byla velmi důležitá.
    Řekové chtěli dosáhnout ctností nebo štěstí jen pro ně samotné. Těžko chápali, že pro Židy je důležité, aby plnili smlouvu uzavřenou s Bohem. Také jim byla naprosto cizí jejich morální logika viny, pokání a Božího odpuštění. Řekové nechápali, jak je vztah k Bohu pro Židy důležitý. A právě to křesťané převzali od Židů, i když v trochu pozměněné podobě.

63. Marx si ovšem myslel, že morálka je utvářena výrobními vztahy, nikoliv nějakým zjevením.

64. Zajímavé je, že Marx Židům vytýkal, že ve skutečnosti jejích bohem není bůh Jahve. Z toho se dá leccos odvodit.

65. Teď jsem si teprve všimla, že místo Václava II. mám v příspěvku Václava III. Takže opravuji se.

66. „Řečtí bohové totiž neměli nic společného s morálkou“ – paní Hájková, to se takhle paušálně v žádném případě právem tvrdit nedá. Daleko spíše přesně naopak: byli to právě řečtí/olympští bohové, kteří ukončili předcházející stav chaosu, a do světa přinesli řád, zákon a pořádek. Mají dokonce „specialistku“ pro spravedlnost (a právo a trest) bohyni Diké.

    Je fakt že řečtí bohové byli ve svém vlastním životě značně nevázaní (alespoň podle Hésioda a Homéra); což pak ovšem velice tvrdě kritizoval Platón. On byl ale toho názoru, že tito dva o bozích prostě nemluví pravdu. (A pokud by snad přece, pak se tato skutečnost musí – v zájmu obecné mravnosti – ututlat, především před mládeží.)

    A stejně tak v žádném případě nelze paušálně tvrdit, že „Řekové chtěli dosáhnout ctností nebo štěstí jen pro ně samotné“, prý na rozdíl od Židů kterým se jednalo o dodržení smlouvy s jejich Bohem. U Řeků byl celý jejich veřejný život nerozlučně spojen s přítomností bohů, a například Sokrates byl k trestu smrti odsouzen kromě jiného za údajné přečiny proti bohům. Zkrátka: dopustit se přečinu proti bohům, to ani u Řeků naprosto nebylo jenom soukromou záležitostí jednotlivce, nýbrž výsostně veřejnou záležitostí.

67. Co se pak Marxe týče, já bych ani neřekl že on tvrdil že morálka je „utvářena výrobními vztahy“; spíše to asi viděl tak, že morálka je konkrétním charakterem výrobních vztahů ovlivňována, formována. Je to ostatně logické: otrokářský výrobní způsob plodí asi značně odlišnou morálku, nežli současný vyspělý kapitalismus.

    Co se pak jeho výroku (v Židovské otázce) týče, že pravým bohem Židů není Jahve, nýbrž mamon, lichva – to bylo ovšem v rámci polemiky, v takových případech Marx nikdy nešel daleko pro nějakou výraznou, nebo i přehnanou formulaci. On to samozřejmě nemyslel tak že by Židé neuctívali svého boha Jahveho; ale on chtěl poukázat právě na to, že materiální/komerční aktivity a zájmy (Židů) jsou nakonec mnohem více určující, nežli jejich náboženské představy.

68. V DR byl uveřejněn zajímavý rozhovor se zemřelým disidentem G. M. Tamásem. Vyjadřuje názory, jež jsou mi sympatické a blízké.

    https://denikreferendum.cz/clanek/34824-potrebujeme-humanni-pravidla-do-pekla-pamatce-gaspara-miklose-tamase

    V jednom místě se Tamás dotýká i problému negramotnosti i celkové vzdělanosti a v té souvislosti oceňuje historickou roli socialistického režimu (zvláště v zaostalejší části Evropy). Shodou okolností jsem právě nyní přečetl dvě knížky vzpomínek na dětství trávené (kolem roku 1930 a roku 1942) na „mém“ Žižkově a obraz změn v čase (ať je hodnotíme jakkoli různě) tedy mám v mysli notně oživen.

    Mimochodem, když jsem nedávno hledal něco v jedné příručce, narazil jsem na (skoro) současné údaje o negramotnosti. Ještě před zdejší diskusí jsem si proto uvědomil několik věci. 1. Jde o problematiku asi poněkud předčasně dost podceňovanou. 2. Máme (i pro současnost!) nouzi o dostatečně vypovídající údaje. 3. Socialistický režim byl v porovnání s tradičnějším uspořádáním (za kapitalistických poměrů) ve směřování k všeobecné základní gramotnosti mnohem úspěšnější. Nejzřejmější je to z dat středoasijských zemí (na jedné straně býv. sovětských republik a na druhé států ležících jižněji).

    K otázce gramotnosti obyvatelstva bych rád ještě něco brzy přidal.

69. Jen přidejte, pane Horáku, rádi si to přečteme. 😉

    Ten článek o Tamásovi jsem četl, taktéž se mi zamlouval, nicméně jsem k němu přece jenom připojil určitý kritický komentář.

    Co se ale jeho zmínek týče o tom jak komunismus respektive socialismus v (nevyvinutých) zemích jihovýchodní Evropy vedle politické diktatury znamenal i příchod vlny alfabetizace a vůbec modernity, musel jsem si přitom vzpomenout na paměti Hitlerova „tankového generála“ Guderiana, kde dokonce i on při líčení svého tažení do nitra Sovětského svazu s uznáním konstatoval, že v každém ruském městečku je – většinou nová a hezká – škola.

    Ano, skutečně stojí za připomenutí, že komunismus/socialismus neznamenal jenom nesvobodu a zkázu, jak to stále líčí antikomunisté.