Co byl reálný socialismus? I.

Josef Poláček

Úvodem: následující úvahy a analýzy týkající se dějinného fenoménu známého pod názvem „reálný socialismus“ vychází ze série článků Petra Kužvarta, zveřejněné na webových stránkách „E-republika“ a „Nová republika“. Vzhledem k tomu že by bylo neúčelné sem kopírovat celé dlouhé pasáže z těchto textů, je proto čtenářům naléhavě doporučeno přečíst si alespoň určité části ze závěrečného dílu této série: https://www.e-republika.cz/article4379-Realny-socialismus-Co-to-bylo-a-proč-13-dil. Důležitá je především úvodní část („Místo reálného socialismu v dějinách“), přinejmenším až k oddílu projednávajícímu ekonomický rozpad světa socialismu. V poměru k centrálnímu tématu už ne tak nepostradatelná, nicméně značně zajímavá a velmi výstižná je ovšem i závěrečná pasáž textu, ve které jeho autor staví do jedné roviny bezbarvé, šedivé a přizpůsobivé politiky éry finálně stagnujícího reálného socialismu, a politiky systému liberálně demokratického kapitalismu.

Ještě jedna technická poznámka úvodem: samotný termín „reálný socialismus“ se sice vytvořil až v procesu husákovské normalizace po potlačení reformního hnutí tzv. „Pražského jara“; nicméně v následujícím bude používán i pro označení celé éry trvání socialistických států – jako výraz skutečnosti, že pravý, autentický socialismus (natož pak komunismus) nikdy vytvořen nebyl, a všechno co pod tímto označením bylo vytvořeno bylo pouze socialismem deformovaným, nepravým.

I. O co vůbec jde?

Když se pronese slovo „socialismus“ respektive „reálný socialismus“, pak se z dnešního hlediska, na základě konkrétních zkušeností a poznatků s tímto historickým fenoménem nevyhnutelně vynoří celá řada otázek: Jaká byla vlastně podstata socialismu? Vznikl socialismus náhodně, jenom z nedočkavosti hrstky revolucionářů, anebo za jeho vznikem přece jenom stála nějaká objektivní dějinná dynamika, respektive přímo dějinná nutnost? A jestliže socialismus nevznikl náhodou, nýbrž jako objektivně podmíněný historický pokus o instalování sociálně spravedlivé, veskrze humánní společnosti – jak se pak vůbec mohlo stát, že tento pokus tak strašlivým způsobem ztroskotal? Tedy nejenom že se nepovedl, neuspěl v soutěži s kapitalismem; ale navíc namísto humánní a spravedlivé společnosti přinesl útlak, nespravedlnost, a namnoze děsivý a masový teror. Byly příčiny selhání socialistického experimentu pouze subjektivní, tedy na straně lídrů socialistických států – anebo byly tyto příčiny objektivní, systémově imanentní? A nakonec otázka ze všech nejdůležitější: jaké jsou výhledy do budoucna? Je možné vytvořit nějaký nový model pravého, svobodného, demokratického socialismu – anebo je nutno smířit se se skutečností, že socialismus byl, je a vždy bude pouhou utopií; a že každý pokus zavést tuto utopii nevyhnutelně skončí naprosto stejným výsledkem, tedy útlakem a násilím?…

Pokud zde tedy navazujeme na dílo Petra Kužvarta, pak je už v tuto chvíli nutno konstatovat, že on tyto zcela klíčové otázky prakticky vůbec neklade; a proto na ně ani nemůže poskytnout žádnou odpověď. Bude to tedy naším vlastním úkolem, abychom napravili toto jeho zmeškání; a abychom se pokusili – nakolik to stav našeho poznání umožňuje – zodpovědět především dvě zcela centrální otázky: za prvé, co byla vlastní podstata systému reálného socialismu; a za druhé, jestli je do budoucna možno reálně počítat s nastolením nějaké formy „pravého“ socialismu.

II. Reálný socialismus podle P. Kužvarta

Začněme naše pátrání po podstatě historického fenoménu zvaného „reálný socialismus“ tím, jak jeho vznik, trvání a zánik vidí Petr Kužvart. Předem je ale zapotřebí říci něco o stylu psaní a uvažování tohoto autora. On dokáže – to je mu nutno přiznat – velice přesně popsat způsob fungování systému reálného socialismu, včetně procesu jeho rozkladu, respektive jeho mutace v režim vlády odcizené většině lidu. Ale – na straně druhé je právě tato jeho schopnost velmi přesných popisů a vystižení svým způsobem pastí, do které se uchytil. Je to nakonec ten samý případ jako je přístup současných věd vůbec: totiž přesvědčení, že když se nějaký fenomén naprosto precizně popíše a definuje, tak že už tím bylo dosaženo veškerého možného poznání, a že není možno žádat ničeho více. Jenže: tento popis jevových forem na straně jedné a postižení pravé, vnitřní podstaty daného fenoménu na straně druhé – to jsou dvě velmi rozdílné záležitosti. Kdo se chce dobrat podstaty, ten se musí napřed oprostit od všeho toho, co je vidět očima; podstata sama je neviditelná, tu je možno si jenom nepřímo odvodit z celého komplexu fenoménů, jaksi „za nimi“.

Proto jsem měl od samého počátku sledování výkladů P. Kužvarta o vývoji reálného socialismu dost rozporný pocit: na jedné straně skutečně natolik precizní popisy, že se zdálo že je sotva možno k dané věci říci ještě něco více; ale na straně druhé narůstající dojem, že zde něco zcela zásadního chybí. Jeho výklady o reálném socialismu jsou konec konců vlastně jenom popisem jeho historie; ale je tu nabídnuto sotva něco více, nežli co by mohl předložit víceméně každý jen trochu schopný historik-amatér. Chybí zde nadstavba; něco co by čtenáři mohlo zprostředkovat nějaké skutečně hlubší poznání.

Víceméně pouze v úvodním, a pak v závěrečném dílu své třináctidílné série P. Kužvart prezentuje několik tézí, které by mohly směřovat k určení toho, co reálný socialismus vlastně vůbec byl. Podívejme se tedy blíže na tyto jeho charakteristiky systému socialismu. Podle něj byl reálný socialismus především:

– třídní společností, třídním panstvím

– státním kapitalismem

– vládou partajní byrokracie.

Co se pak otázky týče, proč se vůbec reálný socialismus vyvinul právě v takto deformovaný útvar, a proč nakonec historicky ztroskotal, nabízí autor prakticky jediné vysvětlení: že prý zásadní chyba byla v tom, že jeho ekonomika byla řízená příliš centralisticky!

Rozeberme si teď tedy bod po bodu jeho téze.

1. Reálný socialismus jako třídní panství

Což o to: tato téze může být v zásadě pravdivá. Přinejmenším její pravdivost není možno vyloučit. Ovšem – není to možno ani definitivně dokázat. Na rozdíl od kapitalismu, kde moment třídního vykořisťování vyplývá ze samé definice námezdní práce, je v socialismu situace podstatně jiná. (Blíže bude tento bod osvětlen v pasáži o „státním kapitalismu“.)

Samozřejmě že v socialismu je část vyrobené hodnoty (přesněji: společenského produktu) odčerpávána státem. A samozřejmě že tento stát ovládala komunistická partaj, respektive její vedoucí vrstva. Jenže – už sám Marx psal o tom, že i za socialismu bude toto odčerpání určité části nadproduktu naprosto nutné a legitimní – jak pro budoucí investice, tak i pro obecné úkoly při řízení společnosti, například pro zdravotní pojištění. A neexistuje prakticky žádné objektivní kritérium pro určení toho, zda tento – socialistickým státem odčerpaný – nadprodukt je využíván pro celospolečenské zájmy, anebo ale jako zdroj ilegitimních prebend vládnoucí třídy.

Samozřejmě – komunistické špičky měly příjmy které několikanásobně přesahovaly průměrnou dělnickou mzdu. Jenže: je možno už ze samotného faktu příjmové diferenciace tvrdit existenci třídního panství v klasickém slova smyslu? Aby zde existovalo třídní panství, musela by panující třída mít možnost vlastnit produkční prostředky – to jest, ovládat a užívat je svou vlastní mocí, a ve svém vlastním zájmu. Jenže: i když dejme tomu komunistická strana skutečně měla faktickou výkonnou moc ve státě, a i v hospodářství, a její špičky z tohoto stavu také profitovaly – přesto ani strana jako celek, ani nejvyšší stranické špičky nikdy nemohly ovládat ekonomiku jako soukromí vlastníci. Nakonec to vždycky byli jenom správci společného majetku – nebyli jeho dědičnými vlastníky. A jakmile byl někdo odstraněn ze své funkce – okamžitě spolu s tím ztrácel možnost tohoto společenského nadproduktu užívat.

Samozřejmě, je možno říci že státní hospodářství (a tedy společenské bohatství) bylo ovládáno komunistickou partají jako celkem; ovšem i tady se staví dost zásadní teoretická otázka, do jaké míry je vůbec možné, aby institut vlastnictví byl realizován ryze politickou cestou.

Navíc je zde další otázka: jestliže bychom skutečně chtěli vycházet z existence třídně antagonistické společnosti – kdo všechno by pak personálně byl členem vládnoucí třídy? Všichni členové komunistické strany? Když mnozí řadoví členové z toho neměli prakticky žádné, nebo jenom minimální výhody? Nebo touto „třídou“ byly opravdu jenom stranické špičky? V našich poměrech by to bylo řádově snad několik tisíc lidí – může takto relativně malé množství jedinců dát skutečně dohromady jednu celou společenskou třídu?…

K tomu si ještě připočtěme tu okolnost, že – ve srovnání s kapitalismem – byly příjmy i těch nejvyšších stranických špiček naprosto zanedbatelné. Stačí si jenom připomenout legendární projev M. Jakeše na Červeném Hrádku, jak se zcela zjevnou závistí předčítá, kolik miliónů si za rok vydělá zpěvačka Hana Zagorová…

Ještě jednou: nemá tu být principiálně popíráno, že společnost reálného socialismu může být definována jako společnost třídní, třídně antagonistická. Ale má tu být upozorněno na to, že takovéto tvrzení je nemálo problematické, a především by bylo krajně obtížné jeho platnost jednoznačně prokázat.

V předchozím úseku jsme se zabývali problematičností definování fenoménu reálného socialismu jako třídní společnosti z hlediska teorie; daleko závažnější ale nakonec je to, že toto třídní hledisko – i pokud by bylo opravdu správné – je jen omezeně přínosné. Jen málo nám prozradí o vnitřní podstatě dané věci.

Především: jestliže prohlásíme, že svět reálného socialismu byl třídně antagonistickou společností, pak tím fakticky nezískáme žádný jiný poznatek, nežli že tento společenský typ byl – naprosto stejný jako všechny ostatní, s výjimkou prvobytně pospolné společnosti! Neboť i všechny následující historické společenské formace byly samozřejmě taktéž společnostmi s třídním antagonismem. Takovýto pokus o definici nám tedy neříká naprosto nic o tom, v čem spočívá vlastní specifikum systému reálného socialismu. Vlastně nám tento třídní aspekt jenom sděluje, čím reálný socialismus nebyl (třídně neantagonistickým řádem); ale nijak nám neosvětluje, čím byl.

Jistě; svého času pro nás bylo toto odhalení, ať od Djilase či od Kuroně a Modzelewkého vzrušujícím, přelomovým, až osvobozujícím zjištěním: neboť to pro nás znamenalo, že husákovský normalizační režim už v žádném případě nemusíme respektovat jako pravý socialismus, ale že mu můžeme naprosto legitimně vyhlásit boj. Jenže – dnes je situace už naprosto jiná, celý svět reálného socialismu je dnes už natolik jednoznačně demaskovaný jako říše útlaku a násilí, že jestli k tomu přistoupí ještě i aspekt třídního antagonismu, to je už naprosto vedlejším aspektem, který dnes už prakticky nikoho nezajímá.

Tuto pasáž tedy můžeme ukončit konstatováním, že snaha systém reálného socialismus vysvětlit prostřednictvím momentu třídního antagonismu naráží na nemalé teoretické potíže; ale především je její přínos pro určení podstaty tohoto fenoménu velice omezený.

2. Reálný socialismus jako státní kapitalismus

Jako druhou základní charakteristiku pro systém reálného socialismu Petr Kužvart uvádí, že tento je prý „státním kapitalismem“. Podívejme se tedy blíže, do jaké míry je tento náhled oprávněný.

Jako zcela první krok si ovšem musíme uvědomit jednu zcela základní věc: jakýkoli kapitalismus nemůže existovat nikde jinde, nežli za podmínek soukromého vlastnictví a volného trhu. Už jsme si ukázali, že snahy deklarovat státní vlastnictví za socialismu jakožto vlastnictví soukromé (třídní) naráží na nemalé teoretické potíže; ale v každém případě bez jakýchkoli pochybností platí toto: všechny socialistické státy jako jedno z prvních opatření po převzetí moci odstranily volný trh. A učinily tak z naprosto nutných důvodů: volný trh je principiálně nekompatibilní s principem socialismu. Volný trh a kapitalismus jsou prakticky synonyma. Toho si byl naprosto přesně vědom už Marx; a proto důsledně žádal, aby v komunismu byl volný trh odstraněn, a aby veškerá produkce byla plánovitě řízena přímo „svobodnými sdruženími výrobců“, tedy dělníků.

To pak ovšem znamená: jestliže za reálného socialismu neexistuje trh – pak zde není vůbec možno hovořit o jakémkoli kapitalismu. A to ani o kapitalismu státním. Jestliže tedy P. Kužvart systém reálného socialismu definuje jako „státní kapitalismus“, pak se tím v každém případě ocitá naprosto mimo klasickou marxistickou terminologii; pokud by pak chtěl zavést terminologii vlastní, musel by její platnost a nosnost podložit odpovídajícím teoretickým aparátem.

Jistě: je možno namítnout, že v Číně, do určité míry ve Vietnamu, a v období Leninova NEPu existuje či existoval volný, tedy kapitalistický trh. Jenže: právě proto není možno jmenovitě Čínu bez dalšího zařadit do kategorie „reálný socialismus“. Současná Čína je smíšený útvar, je to směsice kapitalistické ekonomiky a přetrvávající (pseudo)komunistické ideologie. Tato vyčpělá ideologie ale už dávno ztratila poslední zbytky jakékoli původní substance, a jejím jediným účelem a smyslem je udržování politického panství vládnoucí kliky. Ponechme tady stranou spekulace, zda by v daném případě opravdu mohlo být legitimním zde hovořit o státním kapitalismu (nejsme natolik seznámeni s interním charakterem čínské ekonomiky, abychom mohli určit podíl státního a soukromého sektoru); ale zopakujme ještě jednou, současnou Čínu není možno hodnotit současně s klasickými státy „reálného socialismu“, neboť se jedná o dva různé fenomény. Paralelní existenci kapitalistické ekonomiky a komunistické ideologie v Číně je možno vysvětlit především tamějšími specifickými podmínkami; ale i tak se nevyhnutelně jedná jenom o přechodný jev, tato koexistence vzájemně protichůdných principů není natrvalo možná. Kapitalismus si žádá volný trh a ten si žádá (a tvoří) osobně svobodné aktéry; výsledkem bude nevyhnutelné svržení svěrací kazajky ideologie, která se stává rodící se čínské občanské (buržoazní) společnosti čím dál tím cizorodějším elementem.

V každém případě je tedy možno konstatovat: označení systému reálného socialismu jako „státní kapitalismus“ je pouhá nálepka, která nic nevysvětluje; a která spočívá na zcela zásadním teoretickém omylu ohledně vztahu kapitalismu, volného trhu a klasického centralistického socialismu.

(Pokračování)

5 komentářů u „Co byl reálný socialismus? I.“

  1. Dost dlouhou dobu jsem avizoval zpracování tohoto tématu. Ovšem mezitím se mi do jeho sepsání vložila jiná, aktuálnější témata, a proto jsem se k jeho dohotovení dostal až teď.

    Nicméně se zdá, že tato práce – i toto čekání – se vyplatily. Pro nás, kteří jsme časy „reálného socialismu“ zakusili na vlastní kůži, je rozkrytí jeho podstaty i čistě osobní záležitostí; ale především se jedná o zcela zásadní otázku teorie celé společnosti vůbec. Především se jedná o otázku, zdali celý systém „reálného socialismu“ byl pouhou dějinnou nahodilostí, či historicky nutným krokem. A za druhé, zda jeho zcela evidentní deformace byly opět jenom nahodilé, respektive subjektivně zaviněné – anebo systémově imanentní.

    Výsledek mých analýz bude pro mnohé dost možná nemalým překvapením; ale podle mého soudu jsou indicie natolik jednoznačné, že nepřipouštějí vůbec žádný jiný závěr nežli ten, ke kterému jsem se ve svém rozboru dopracoval.

  2. Josef Heller pro minulý režim vymyslel slovo „protosocialismus“.

  3. Omlouvám se Vám, nechci být lacině antisystémový, ale mně se pořád zdá – i z Vašeho popisu problémů při identifikaci tříd, pane Poláčku, že šlo vlastně o nějakou variaci na feudální vztahy ve výrobě a správě společnosti. V ní také rozhodovala kontrola strategických zdrojů a pozic (svěřovaná jako léno za slib věrnosti) a nerozhodovala (narozdíl od kapitalismu) schopnost dalšího zhodnocení svěřeného. Nebylo tedy tolik třeba nadproduktu aby se dalo investovat – možnost rozvoje bohatství/vlivu přicházela prostřednictvím náklonnosti vrchnosti (plánu).
    Jasně kvalitativně rozdílný vztah tříd v realsoc. k VP jsme pak přeci mohli sledovat (jeho monetarizaci) v období transformace.

  4. Pane Nusharte, prosím nepředbíhat!! 😀 Vy jste tady vlastně předem prozradil to, co já jsem chystal až jako pointu v poslední části mých analýz reálného socialismu…

    Ale budiž: ve věci samotné máte samozřejmě pravdu. Nicméně z uvedeného důvodu teď s dovolením nebudu tento bod blíže rozbírat, přece jen snad bude lepší počkat až na tu poslední část mé série, kde daný bod rozebírám systematicky (a navíc s použitím argumentace od samotného Marxe!).

    Navíc jsem si dodatečně uvědomil, že právě tu poslední pasáž musím ještě přepracovat, zdůraznit jeden zásadní moment. (Někdy se přece jenom vyplatí uveřejňovat vlastní text po částech, člověku často ještě leccos napadne až dodatečně.)

  5. „Protosocialismus“ – ne, paní Hájková, tohle byla taková naprosto typická „hellerovština“, to jest stále trvající víra v jednoduchý lineární chod dějin, tedy víra v to že dějiny nevyhnutelně směřují k socialismu/komunismu; a že jenom na samotném počátku došlo k jakémusi nevítanému zádrheli, ale že naprosto postačí tento zádrhel odstranit a všechno bude zase v naprostém pořádku. – Ostatně nějak dost podobně to vidí zřejmě i Petr Kužvart.

    Jak dokládám v dalších částech mé – zřejmě třídílné – série, ve skutečnosti je celá záležitost mnohem složitější.

    Ovšem – čiré srovnání s feudalismem (jak to naznačil pan Nushart) ovšem také nepostačí, jsou zde sice skutečně určité styčné body (neexpanzivní charakter produkce), nicméně samotnou podstatu fenoménu zvaného „reálný socialismus“ je podle mého přesvědčení nutno hledat přece jenom ještě někde jinde.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.