Člověk a myšlení

71 komentářů u „Člověk a myšlení“

1. K tomuto textu musím ještě připojit: mám pocit že se v něm poněkud promísily údaje z oné původní zprávy, a mé vlastní úvahy o důsledcích výsledků výzkumu pro sociálněpolitické souvislosti. Tam kde se tedy jedná o důsledcích neochoty člověka myslet pro svět politiky, tam se jedná už o mé vlastní úvahy.

2. Chybí tam ještě rozpor užitek společenství (tlupy, kmene, komunity, národa…) vs. užitek jednotlivce. Výzkumy toho typu, na které se zřejmě odvolával citovaný článek, dospěly nejen k tomu, že na nevědomé úrovni rozhodnutí padne dávno dřív, než vědomí vůbec zjistí potřebu rozhodovat (dávno = desetiny sekundy, což je v daném kontextu hrozně dlouho…), ale především taky k tomu, že podvědomí jednotlivce skoro vždycky rozhoduje v souladu se zájmem společenství (ať už je definován a formulován kýmkoli jakkoli), i kdyby to mělo individuální existenci nebo prospěch jednotlivce ohrozit; rozum pak nemá jiný úkol, než to v hlavě jednotlivce sladit a ten rozpor zmírnit nebo ještě lépe eliminovat. Což je ovšem zase v rozporu s tím, co tu razíte, totiž že dnes individuální zájem vyhrává nad společenským. Takhle jednoduché to není.

   Zřejmě už i naši opičí předci podléhali nějakému druhu nevědomé indoktrinace. Dnes je situace o to složitější, o co jsou složitější a sofistikovanější technologie a metody používané fabrikami na lži.

3. Chcete říct, že nevědomí nemůže být kosmopolitní?
   Napadlo mě to a hned jsem si našla na Wikipedii heslo kosmopolitismus. Zaujalo mě tam, že proti němu stojí něco jako jazyková bariéra, či snad bariéra mateřského jazyka:
   „Kosmopolitismus přehlíží úlohu a význam jazyka: každý kosmopolita musí i tento svůj postoj vyjadřovat v určitém jazyce, který je někde srozumitelný a jinde nikoli. Člověk se do společnosti integruje především jazykem a pokud žije někde, kde „domácí“ jazyk neovládá a kde většina obyvatel nemluví druhým jazykem, žije tam jako cizinec, případně turista a s místní společností může mít jen omezené a spíše povrchní vztahy.“
   To by ovšem znamenalo, že i společné významy slov jsou důležité, Jestliže se rozpadají, pak se může člověk stát cizincem všude.

4. Evě Hájkové: Tady jste zřejmě nechtíc narazila (resp. zpracovatel toho wikipedického hesla narazil) na obsah sporu, který je veden mezi zastánci a odpůrci teorie generativní gramatiky Noama Chomskyho. Chomsky tvrdí, že existuje jakási vrozená univerzální gramatika, do které snadno zapadne kterýkoli světový jazyk. Je to podobná dosud neuzavřená tahanice jako mezi zastánci a odpůrci teorie kolektivního nevědomí.

   Technická: Ona je taky otázka, do jaké míry je česká Wikipedie důvěryhodná. Našel jsem si heslo Kosmopolitismus v internetové verzi Stanfordské encyklopedie. (Kdyby si někdo chtěl počíst: https://plato.stanford.edu/archives/fall2002/entries/cosmopolitanism/) Heslo obsahuje (bez bibliografických poznámek a odkazů) 8142 slov (~ skoro 30 normostran) a pojem „language“ (jazyk) se tam vyskytuje jen jednou ve zcela podružné souvislosti týkající se ekonomického kosmopolitismu.

   Sám to mám v „mentálním šupleti“ (btw už značně přeplněném a poněkud chaoticky uspořádaném 😀 ) otázek, na které se zřejmě do konce života nedozvím správné (nebo aspoň použitelné a fungující, tj. mou osobní integritu nenarušující) odpovědi; a jako správný agnostik už ani neztrácím čas snahou o jejich aktivní hledání. Ale žít se s tím dá. 😀

5. Také nemám v úmyslu se tím zabývat do hloubky. Nevadí mi, když nebudu vědět všechno. Ale přemýšlím o ledačem. Podle mě je jazyk jedním z prostředků dorozumění. Pokud k dorozumění nedochází, vytrácí se smysl. Člověk, jemuž nikdo nerozumí, se asi nebude cítit dobře. Ale jazyk zřejmě není jediným prostředkem dorozumění. V tom hesle Kosmopolitismus na Wikipedii je zmíněno křesťanství. Náboženství možná plnilo také funkci jakéhosi dorozumívacího jazyka schopného kdysi překonávat jazykové i kulturní bariéry.

6. „Náboženství možná plnilo také funkci jakéhosi dorozumívacího jazyka schopného kdysi překonávat jazykové i kulturní bariéry.“

   Nicméně všichni misionáři se jazyky těch cizích národů, kterým chtěli kázat, tak jako tak museli dříve nebo později naučit. (Chtěl jsem původně napsat „jazyky svých obětí“, ale nebudu tak cynický.)

   A možná je to úplně jednoduché: Všechny věrouky mají dvě složky, teologickou a etickou. Moudří a proto úspěšní misionáři zřejmě nejprve navazovali na všelidský etický základ, který se (pro někoho kupodivu) napříč národy a věroukami skoro neliší. Ta teologická stránka (a s ní související podružnosti jako liturgie a jiné formalizované součásti uctívání toho kterého božstva) přicházela na řadu až potom.

   Mně v této souvislosti utkvěla v paměti jedna scéna z TV filmu odvysílaného u příležitosti kulatého cyrilometodějského výročí. Věrozvěsti tam cestou na Moravu někde na Balkáně nebo v Panonii narazili na izolovaný slovanský kmen, kterému začali kázat o Kristovi. Náčelník toho kmene se nad tím hluboce zamyslel a potom pronesl: „Váš bůh je dobrý. Přidáme si ho k těm našim a budeme ho uctívat spolu s nimi.“

7. „jazyky svých obětí“… ale to se asi nevztahuje na ty nedávno tu vámi zmiňované jezuity, viďte?
   Já samozřejmě nejsem pro vnucování jakéhokoli náboženství ani pro evangelizaci někoho, kdo vůbec nejeví zájem. To by se pak člověk podobal těm, co nedávno zmínil pan Nushart (obcházíte moře i souš…)
   Pokud si někteří lidé (kmeny, národy) vystačí sami, nechť je jim to přáno. Rozhodně by se jim ani nemělo slibovat, že si přijetím víry nějak polepší.
   Před časem jsme se s jedním diskutujícím na KD přeli o význam pojmu štěstí. No, nerozuměli jsme si. Ale nakonec jsem mu dala vcelku za pravdu, když napsal: „Ten, kdo přichází ke Kristu v domnění, že ho to učiní šťastným, bude zklamán a nejspíše odpadne. Proto je třeba, abychom lidi nebalamutili tím, že se přijetím Ježíše stanou šťastnými, nýbrž abychom jim jasně zdůraznili, že od něj neobdrží štěstí, nýbrž jeho pokoj, který jim umožní bezpečně proplout vším neštěstím pozemského života do Božího království.“
   Viz diskuse pod článkem https://www.krestandnes.cz/dan-drapal-stale-je-co-obdivovat/

8. Oprava: „ani pro evangelizaci…“

9. „…ale to se asi nevztahuje na ty nedávno tu vámi zmiňované jezuity, viďte?“

   Není jezuita jako jezuita. Porovnejte si tak odlišné osobnosti jako byli/jsou František Lízna, Petr Kolář a Václav Umlauf.

10. Svého času jsem napsal tento článek, kde jsem poreferoval o výsledcích výzkumu, podle kterého lidé nemyslí (to jest: pravidelně nevykonávají skutečně složitou a náročnou intelektuální činnost), protože je to pro ně čistě energeticky příliš náročné. Evoluce sama (většinového) člověka uzpůsobila k tomu aby „nemrhal“ svou životní energií zbytečným přemýšlením; daleko efektivnější je prostě pasivně přebírat myšlenkové vzory, modely které jsou už zavedené, všeobecně rozšířené, standardizované, konvenční.

    Docela mě tedy překvapilo, když jsem se v knize německého filozofa Safranskiho nyní dočetl, že víceméně k podobným závěrům došli sociální vědci už ke konci 19. století, a to především v souvislosti s jejich analýzami chování novodobé masové společnosti: Gustave le Bon, Gabriel de Tarde, Sigmund Freud.

    Zajímavý je pro nás v dané souvislosti především de Tarde. Jeho předchůdce le Bon se zabýval především tím fenoménem, jak snadno se dá masa zmanipulovat, strhnout, vysloveně zhypnotizovat schopným populistou, charizmatickým řečníkem respektive vůdcem. Le Bon svou pozornost tedy věnoval především – jak píše Safranski – „horkými“ masami, ve chvílích jejich vzrušení, jejich extáze.

    Oproti tomu de Tarde analyzoval především chování standardní, konvenční, tedy „domestikované“ masové společnosti. Podle něj novodobá masová společnost spočívá v prvé řadě na docela obyčejném napodobování. (Jeho hlavní dílo nese také název „Zákony napodobování“.) Safranski píše:

    „Je napodobováno, protože originalita, spontaneita a iniciativa jsou vzácné; mnohem silnější, protože síly šetřící, je nehybnost (Beharrung), princip setrvačnosti. Napodobování, které ušetří námahu originality, vyplývá z tohoto principu setrvačnosti. Je to prostě příliš namáhavé být originálním individuem. (!) Tuto námahu postoupí jenom velice málokteří, a jen velice málokteří mají k tomu vůbec schopnosti.“

    Přičemž ovšem je zapotřebí připomenout, že v této knize se R. Safranski věnuje tomu, jak se zrodilo, a jak se v moderním světě uplatňovalo lidské individuum! Současná společnost je tedy bezprostředně individualistická, zdánlivě originální; ale jak se ukazuje při bližší analýze, tento individualismus, tato jedinečnost jsou pouze zdánlivé, ve skutečnosti je i tento příslušník novodobé individualistické společnosti ve své podstatě stádní tvor, který v naprosté většině jenom slepě papouškuje to, co je v okolním světě standardizovaným myšlenkovým a názorovým vzorcem.

    Přičemž ovšem je nutno si uvědomit (a přiznat) i ten fakt, že toto slepé napodobování se naprosto netýká jenom většinové, mainstreamové části společnosti. Jsou dost velké počty lidí kteří se domnívají že když jsou nějakým způsobem „alternativní“, tedy že když se postaví do bezprostřední názorové opozice proti této většinové společnosti, že už jenom tím jsou „originální“, inovativní. Ve skutečnosti i tyto alternativní názorové směry jsou v sobě samé většinou taktéž založeny na napodobování, na nekritickém reprodukování stále těch samých myšlenek. Jedná se o – především v éře internetu – známé „názorové bubliny“, kdy jejich účastníci se fakticky uzavřou před vnějším světem, nepřipustí do svého vlastního světa žádnou kritiku, žádné protiargumenty, a stále dokola přemílají jenom hesla a floskule svého vlastního přesvědčení. I v těchto zdánlivě „alternativních“ skupinách je tedy skutečná myšlenková originalita jenom velice vzácným hostem.

11. Jestliže tedy mají ti analytici davového chování aspoň kus pravdy, pak lidstvu nabízejí určitou naději vysokofunkční nositelé Aspergerova syndromu, kteří se davem nenechávají ovlivnit nikdy (což patří k definici AS; a jestliže některý asperger vypadá, že se s davem konformuje, pak je to jeho pracně naučené chování, kterým se snaží ušetřit si především v práci a v rodině potíže…). Pomalu, ale jistě jich přibývá – nebo přesněji řečeno, náhled na metody, které je mají diagnostikovat (málem jsem napsal „odhalovat“, ale to by vůči nim bylo dost sprosté), se pomalu mění od jejich hodnocení jako duševně nemocných ke zjištění, že jde o lidi disponující v hlavách alternativním, nicméně plnohodnotným operačním systémem, se kterým lze ve společnosti „normálně“ fungovat; a zároveň se ty metody zdokonalují, takže se více aspergerů, o nichž by se jinak nevědělo, dostává na oči veřejnosti. Zatím (?) se většinou uvádí, že jich je kolem 5% populace; jestli to stačí/bude stačit k dosažení nějaké změny, to se teprve uvidí…

12. Asperger není schopen usilí o prosazení svého, zato o to víc kypí úsilím vyhnout se malichernostem za každou cenu….bych dodal k jeho vlivu na dynamiku masové společnosti.

13. „Asperger není schopen usilí o prosazení svého…“

    Dnes se má za to, že Aspergerův syndrom je kontinuální spektrum. Ti, kteří se nacházejí na jeho „normálnějším“ konci, kteří jsou zároveň dostatečně inteligentní a přitom netrpí poruchami jako třeba ADHD (asperger + ADHD je vcelku běžná kombinace) nebo je přiměřeně zvládají, jsou považováni (a především sami sebe považují) za tzv. vysoce funkční. „Na spektru“ pravděpodobně byly takové osobnosti jako Albert Einstein, Nikola Tesla nebo Andy Warhol, dnes třeba Elon Musk. Těžko lze o kterémkoli z uvedených říct, že by nebyl schopen úsilí o prosazení svého, a o jejich vlivu na dynamiku vývoje společnosti snad není nutno pochybovat…

14. Vlastní problém daleko spíše nežli do jaké míry se aspergerové dokáží či nedokáží prosazovat bude spočívat v tom, do jaké míry je sama většinová společnost schopna či ochotna přijmout, do svého způsobu fungování implantovat jejich neortodoxní respektive novátorské myšlenkové modely. Něco naprosto jiného jsou čistě technické obory, kde je možno příslušné koncepty prokázat výpočty respektive praxí – a něco jiného jsou společenské vědy respektive obory, kde nelze provést žádný objektivní důkaz daného druhu, a kde vše závisí jenom od ochoty většinové společnosti vzít na sebe samu onu námahu spojenou s přemýšlením. Jenže jak vyplývá z uvedených analýz, právě tato ochota k „nadměrnému“ výdaji energie spojenému s myšlením je naprosto minimální.

    Ostatně, i sám Einstein zpočátku – nežli jeho teorie bylo možno dokázat experimenty – narazil na tuhý odpor ze strany většiny tehdejších fyziků; ostatně onen šílený pojem „židovská fyzika“ nebyl výtvorem až Adolfa Hitlera, nýbrž samotných Einsteinových kolegů z vědecké branže!

15. Ostatně k celé záležitosti je vhodné připojit ještě jeden dodatek. Zmínil jsem, že masovou společností se zabýval také Sigmund Freud. On tento fenomén ovšem pojal ze zcela jiné strany. Podle něj jeho zmínění předchůdci (Le Bon a de Tarde) tento fenomén pouze popsali, ale nevysvětlili jeho nejvlastnější (tedy individuálně psychologické) kořeny.

    Podle Freuda je každý člověk principiálně narcis; a tedy fixovaný pouze sám na sebe. A „tvorem společenským“, tedy součástí oné masové společnosti se může stát (v intenzivnějším, ne pouze formálním smyslu) pouze tehdy, když on tento svůj narcismus nějakým způsobem přenese, projektuje na celou společnost. To znamená: podle Freuda každý společenský model který je založený na pospolitosti je principiálně labilní, protože je konec konců jenom sumou těchto individuálních narcismů.

    Nutno říci: při pohledu na reálné dějinně-společenské útvary vzniklé na bázi tohoto „masového člověka“ skutečně byly vysoce labilní. Jak komunistický, tak i fašistický člen příslušné pospolitosti (socialistické či nacionální) musel být pod trvalým dohledem, aby se toto společenství nerozpadlo na prvočinitele, tedy na ony narcistní individualisty.

    Což by pak ovšem mimochodem stejně tak muselo platit i o anarchistické společnosti, po které natolik touží pan Huďa. I ona by fakticky byla pouze společenstvím narcisů, a nevyhnutelně by se proto časem opět rozpadla na tato individua.

16. „…společenské vědy respektive obory, kde nelze provést žádný objektivní důkaz daného druhu…“

    Ale ono by se dalo experimentovat… Jenom by vládnoucí třída musela být ochotna dát těm experimentujícím pokoj a nechat je, ať si své myšlenky realizují, třeba až do těch neúspěšných konců. Jestli to fakt úspěšně realizovat nelze, ať si nabijou huby sami. Pro věrchušku – kdyby byla schopná takové prozíravosti – by to jistě bylo jako výstražný příklad pro dolní lid užitečnější než je potlačovat násilím. Jenže to se nikdy nestane, protože co kdyby se nedejbože ukázalo, že je realizovat lze? Takové experimenty mají potenciál stávající poměry podvracet a to vládnoucí třída nikdy nedopustí; co kdyby úspěšné anarchistické komunity začalo – úspěšně – napodobovat tolik lidí, že by to vládnoucí struktury nakonec smetlo i bez revolučního násilí? Kromě toho je stát definován jako organizovaná forma násilí, takže nic jiného než různé formy násilí na těch, kdo trčí z jím předepsaných formiček, od něj nelze očekávat. Zde je nutno hledat příčiny hysterických reakcí vlád a represivních orgánů na historické i současné pokusy tohoto druhu, od (například) alternativní měny v rakouském Wörglu až po (například) žižkovskou anarchistickou Kliniku.

17. Ještě k těm anarchistickým experimentům: On vlastně existuje úspěšný příklad realizace – izraelské kibucy. Bohužel pro tu realizaci nebylo vhodně vybráno místo. Zaslíbená země se nachází v odjakživa mimořádně geopoliticky exponovaném prostoru, jehož strategickou důležitost dodatečně ještě podtrhly objevy největších ropných polí na světě. V dobách Theodora Herzla padl i návrh založit zaslíbenou zemi verze 2.0 jinde; nakonec se sionisté (a koneckonců i palestinští Arabové, viz osobní tragédie plk. T. E. Lawrence) nechali oblbnout falešnými sliby tehdejších koloniálních velmocí Velké Británie a Francie. Ty svým podrazáckým chováním (Balfourova deklarace, Sykes-Picotova dohoda) už za I. světové války zařídily jejich projektu nešťastný konec, který t. č. sledujeme v přímém přenosu. Boj o zachování holé existence ve 100% nepřátelském prostředí přirozeně musí mít přednost před komunitními experimenty. A dnes už bohužel nezjistíme, zda by sionistický projekt byl úspěšnější v Ugandě (technická: nepřesné, dnes toto území leží v Keni), jak bylo navrhováno (a nakonec smeteno ze stolu částí samotných sionistů, především ruského původu…).

18. „Ale ono by se dalo experimentovat…“ – to mi připomíná jeden výrok jistého V. Klause v době někdy dost brzo po listopadovém převratu, kdy ještě nebylo zcela definitivně rozhodnuto jakým směrem se bude ubírat především postsocialistická ekonomika, tak tehdy Klaus rigidně prohlásil, že „není možno ztrácet čas nějakými experimenty“, a že je tedy zapotřebí zavést tvrdou tržní ekonomiku.

    ——————————-

    Ovšem s tím jak píšete že experiment podobného druhu by bylo možno provést prostě ze strany státní moci – tak takovouto představu jsem dlouhý čas míval když jsem myslel na naše reformisty roku osmašedesátého. Na jejich místě bych si sedl se sovětskými soudruhy k jednomu stolu, pokusil bych se jim vysvětlit že v každém případě ekonomické reformy jsou nevyhnutelně nutné, protože jinak časem celý socialismus půjde do kytek. A že spolu s ekonomickým uvolněním nezbytně musí přijít i určité uvolnění politické. A navrhl bych jim, aby v některém odlehlém regionu své nezměrné říše takový experiment provedli. Pokud by se tento experiment nepovedl (totiž, kdyby se z něj „nákaza“ přílišné demokratizace začala šířit příliš nekontrolovaně), pak by vždycky měli možnost ten region prostě obehnat plotem, všude kolem postavit stráže, a nepustit nikoho dovnitř ani ven, nežli se situaci podaří zase zpacifikovat.

    Jistě, tehdejší zkostnatělí sovětští byrokraté by na něco takového nikdy nepřistoupili (ostatně jejich třídní vědomí by jim spolehlivě našeptalo, že takový experiment by byl vždy extrémně rizikový pro jejich panství); ale čistě teoreticky by to byla bývala určitá možnost.

    Ovšem, takovýto experiment s demokratizací socialismu provedl později Gorbačov, a je známo jak to dopadlo.

19. Jenže, pane Poláčku, taková jasnozřivost (i otevřenost a nepředpojatost) musíme mít za krajně nedostatkové zboží. Nejen v nekonkurenčním prostředí socialismu, ale vždy a všude. Navíc málokdy bývá (aspoň částečná) shoda na tom, jak vlastně experiment dopadl. Třeba globálnímu kapitalismu se nyní daří, ale dařilo by se mu např. i v případě, že by Eurasie byla jediným kontinentem a/nebo kdyby socialistický tábor dosáhl od východu až k Pyrenejím? Jak třeba zhodnotit úspěšnost tematizovaných kibuců? S čím srovnávat? Jak eliminovat vliv nepřenositelných předpokladů, třeba faktu nového počátku po nevýslovné tragédii. Kdybychom se rozhodli zúžit sledovanou oblast pouze na experimentování v podání „vyvoleného národa“, k jakým závěrů bychom došli? Jsou Židé přesvědčivější jako průkopníci socialismu, nebo kapitalismu?

20. Jak třeba zhodnotit úspěšnost tematizovaných kibuců? Jak eliminovat vliv nepřenositelných předpokladů, třeba faktu nového počátku po nevýslovné tragédii.

    Irelevantní otázka. První kibuc vznikl už v r. 1909. V r. 1918 jich bylo 29, v r. 1948 149. Posledních cca 40 let se jejich počet v podstatě nemění, i přes všechny ekonomické, organizační a jiné potíže. Více o kibucech: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kibuc

    Kdybychom se rozhodli zúžit sledovanou oblast pouze na experimentování v podání „vyvoleného národa“, k jakým závěrů bychom došli?

    Typicky židovská povolání jako finančnictví nebo zpracování drahých kamenů byla židům přisouzena ve vrcholném středověku víceméně proti jejich vůli především ze dvou důvodů: 1. Byli skoro pořád na útěku a výhodu měli ti, jejichž celá živnost se vešla do jednoho malého zavazadla, 2. středověcí vládcové jim postupně zakazovali vykonávat stále více povolání a na druhé straně byli pořád chtiví peněz, takže si v dobách, kdy křesťanství považovalo půjčování na úrok za hřích a zakazovalo ho, museli půjčovat od židů.

    Málo se také mluví a píše o tom, že historicky první efektivní systémy organizovaného provozování dobročinnosti (chce se mi napsat: předobraz moderních sociálních států) vznikly právě v židovských obcích a že ve středověku fungovaly mnohem lépe než obdobné instituce křesťanské.

    Jsou Židé přesvědčivější jako průkopníci socialismu, nebo kapitalismu?

    Přestože řada prvních sionistů se rekrutovala z příslušníků středo- a východoevropského socialistického hnutí, oni sami by si tuto otázku nejspíš takhle nepoložili. Základ židovské dobročinnosti je stanoven už v tóře a v morálním kodexu micvot, ze známých rabínů se jejími zásadami komplexně zabýval především rabi Maimonides (1138 nebo 1135 – 1204), povoláním lékař a filosof. I tato otázka se mi proto zdá poněkud „mimo mísu“, ale třeba se Vám na ni podaří najít odpověď tady:
    http://micvot.blogspot.com/2012/07/ksa-kapitola-34-cdaka-dobrocinnost.html

21. Kdyby měl jednou, nedejbože, zaniknout sociální stát, tak tímhle systémem vzájemné podpory je možné se inspirovat. Ovšem, je založen na společné víře. Na čem by ho zakládalo většinové obyvatelstvo bez náboženského vyznání?

22. „Kdyby měl jednou, nedejbože, zaniknout sociální stát, tak tímhle systémem vzájemné podpory je možné se inspirovat. Ovšem, je založen na společné víře. Na čem by ho zakládalo většinové obyvatelstvo bez náboženského vyznání?“

    Středověká Evropa plná křesťanů se o své chudé přesto nestarala, i když základy své víry a morálky se židy sdílela.

    Moderní údajně pořád ještě sociální stát zbytky péče o nejchudší a deklasované vrstvy postupně odbourává; děje se to za nadšeného souhlasu těch, které od pádu na úplné dno dělí jedna výplata nebo jeden důchod a kteří se klienty ubohých trosek zbývajících ze sociálního státu mohou stát třeba hned zítra. Dnes je ale pro ně solidarita sprosté slovo (pokud ovšem vůbec chápou jeho význam).

    Takže (ne)vírou to asi nebude. Stačí podívat se, s čím se v Evropě v posledních letech vyhrávají volby, a to i ve státech, které mají své židokřesťanské kořeny nějakým způsobem zapsané do ústav.

    Odpovědi na příčiny tohoto stavu dávají sociologové. Dobu předběhl Jan Keller, který tento vývoj předpověděl už nejméně před 25 lety. Z těch dnešních bych upozornil třeba na Daniela Prokopa nebo Pavla Pospěcha.
    https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/soumrak-socialniho-statu-146210
    https://www.databazeknih.cz/knihy/slepe-skvrny-o-chudobe-vzdelavani-populismu-a-dalsich-vyzvach-ceske-spolecnosti-410685
    https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/neznama-spolecnost-pohledy-na-soucasne-cesko-476772

    (A nemohu si odpustit jedovatou poznámku, že v publikovaných názorech a návrzích jmenovaných i mnoha dalších českých sociologů je nutno hledat příčiny pohrdání a dehonestace jejich odbornosti a činnosti ze strany některých politiků, všech médií vlastněných tuzemskými oligarchy a značné části veřejného mínění. Sociologové dokážou informace o stavu společnosti dobře zobecňovat a na rozdíl od politiků a médií mají své publikované obecné závěry podložené tvrdými daty. Proto také sociologická profese netrpí nezaměstnaností a v headquarters nadnárodních korporací i jejich tuzemských filiálek jsou žádanými pracovníky.)

    Ještě nedávno jsem za možný nejjednodušší podnět k rozumnému řešení považoval nějakou větší katastrofu, která by snad jediná mohla lidi přimět k tomu, aby se začali sami organizovat zdola. Dnes můžu říct jenom jedno: Nevím a žádné řešení v dohledu nevidím. Obávám se, že kdyby na nějaké větší ploše území státu došlo například k destrukci veškeré infrastruktury podobného rozsahu jako v povodí Opavy a Bělé, kde bezprostředně po povodni nefungovalo vůbec nic a plyn a kanalizace nebudou k dispozici několik měsíců, tak by se lidi místo solidární svépomoci a vzájemné pomoci nejspíš navzájem sežrali, zvlášť kdyby se to dotklo největších měst.

23. O solidaritě lidí (i těch nevěřících) s postiženými záplavami v povodí Opavy a Bělé tuhle napsal na Křesťan dnes Dan Drápal.
    https://www.krestandnes.cz/dan-drapal-okolnosti-a-reakce-na-ne/
    Pokud si vzpomínám, on už dříve (tuším, že to bylo po zdemolování obce Hrušky tornádem, nebo i jindy) chválil obyvatelstvo ČR, že dovede být při katastrofách velmi solidární. Trošku méně solidární ale je, když žádnou katastrofu nebo neštěstí nevidí.
    Na zničenou infrastrukturu velkého rozsahu bohužel nějaká svépomoc nestačí. Spíš ji obnoví fungující ekonomika.
    Z odkazovaných knih jsem četla Soumrak sociálního státu od Kellera. V té době se k němu levice ještě hlásila. zaseklo se to okolo roku 2014 nebo 2015, kdy začali do Evropy ve větším měřítku přicházet migranti a on byl proti.
    Židé také podporovali jenom Židy. Navíc žili v obcích, které podporovaly především své vlastní členy, které znaly. Žádné velké a organizované přerozdělování se tam zřejmě nedělo.
    Píšete, že ve středověké Evropě, kde byli všichni křesťany, podpora chudých neexistovala. To myslím, není tak úplně pravda, ale určitě ta podpora byla nedostatečná. Myslím si, že to bylo způsobeno tím, že křesťany museli být povinně všichni, a proto byli jen formálními křesťany. Zapsání něčeho do ústavy ještě neznamená, že se to bude praktikovat. Teprve zapsání Božího zákona do srdce – jak je psáno ve Starém zákoně – to zaručí.

24. K tomu, co napsal pan Horák: „Jsou Židé přesvědčivější jako průkopníci socialismu, nebo kapitalismu?“
    Můj tatínek kdysi dávno vyprávěl příběh ze svého rodného města, na jehož katastru se v první půli 20. století nacházely také dvě židovské obce. Chystala se tam svatba, ale ženich nevěsty požadoval věno v určité výši, které otec nevěsty neměl. Zřejmě čekal, že ženich ze svého požadavku ustoupí, ale ten neustoupil. Když zjistil, že otec nevěsty ty peníze nemá, řekl na poslední chvíli, že žádná svatba nebude, ačkoliv bylo na ni už vše připraveno. Tu se členové tamější obce rozhodli, že požadované peníze vyberou mezi sebou a také to hned udělali a ženichovi nabídli. Ten pak ihned souhlasil se sňatkem a svatba se tedy konala.
    „Naša děvucha“ (myšleno nežidovka) by si takového ženicha (který ji učinil součástí svých obchodů), už nechtěla vzít, říkával tatínek.
    Byl to takový příklad toho, že Židé často byli (jsou?) ekonomickým myšlením zcela prostoupeni. Ale solidaritou (v rámci své obce) kupodivu také. Taková zvláštní kombinace.

25. Evě Hájkové: Kellera jsem znal osobně v 90. letech, tj. v dobách, kdy se věnoval environmentálnímu aktivismu. Řekl bych, že se „pokazil“ v době svého europoslancování (2014 – 2019). Pravděpodobně se na na něm – kromě věku – podepsalo to, co v Bruselu a ve Štrasburku viděl a zažil.

    „Na zničenou infrastrukturu velkého rozsahu bohužel nějaká svépomoc nestačí. Spíš ji obnoví fungující ekonomika.“

    Především by to měla být povinnost státu. Míra (ne)schopnosti státu reagovat na takové katastrofy (nota bene předcházet jim nebo aspoň usilovat o zvýšení odolnosti infrastruktury vůči nim) je kritériem míry jeho rozkladu. (V tomto ohledu je vrcholem pokrytectví vyřvávání politiků i části veřejnosti o tom, jak za katastrofu v povodí Opavy můžou Hnutí Duha a obec Nové Heřminovy protestující proti výstavbě přehrady. Dá se velice snadno dokázat, kolik z těch 27 let od povodně 1997 stát ani nehnul prstem, aby zajistil buď stavbu přehrady nebo aspoň jiná – levnější a snáze realizovatelná – opatření.)

    https://hnutiduha.cz/aktualne/hnuti-duha-stavbu-prehrady-nove-herminovy-nezdrzelo-navrhovalo-naopak-levnejsi-rychlejsi
    https://prehradanoveherminovy.cz/stav-realizace/

    Těžko zodpověditelnou otázkou pak zůstává, kam až musí rozklad zdejšího státu postoupit, aby lidem došlo, že se mají konečně začít ve svém vlastním zájmu organizovat. Až se přestanou vyplácet mzdy a důchody jako v Rusku v 90. letech za Gorbačova a Jelcina? (S Rusy to tenkrát v tomto ohledu nehnulo – nebo pokud ano, tak ta sebeorganizace měla podobu vzniku nových kriminálních struktur…)

26. K realizaci židovské dobročinnosti: Dá se dohledat (teď na to nemám čas, klíčová slova: micvot, cedeka), jak složitá byla psaná i nepsaná pravidla jejího poskytování a přijímání. Je v nich podchyceno a zdůvodněno i to, co nám dnes připadá jako cynický obchod. (A neplatilo to jenom ve středověku a jenom pro židy. Viz bohatá beletrie 19. a 20. století popisující sňatky z rozumu v kapitalistické společnosti. Nebo si vzpomeňte si na dr. Plzáka, který i v reálném socialismu razil zásadu, že fungující párová vztah, zvlášť manželství po příchodu dětí, je a má být především racionálně řízená a fungující hospodářská jednotka.) A není pravda, že se ve středověku ta dobročinnost vztahovala jenom k židům. V tóře i u Maimonida se dá najít, za jakých okolností a jakým způsobem se mohou/mají podporovat i nežidé, pokud to tedy reálně je vůbec možné.

27. Ono se někdy těžko pozná, co byla vypočítavost a co nutnost či potřebnost. Můžeme říct, že ženy byly kdysi vypočítavé, když odmítaly sex mimo manželství, protože neměly vlastní příjmy a potřebovaly být i s dětmi zabezpečeny? Maně mě napadla úsměvná scéna z filmů o Vinnetouovi – ta, jak se Sam Hawkins dvoří Indiánce. Jakmile se ale vyjádří, že se nechce ženit, Indiánka bryskně odpoví: Nic ženit – nic láska. A zmizí. 🙂
    Těžko říct, zda si autor do oné scény promítl „vypočítavost“ bílých žen anebo skutečně vyšel z indiánské reality. Nemám o ní mnoho informací.
    Ono se vůbec zdá, že šedesátá léta se svou sexuální revolucí mohla přijít jen proto, že ekonomika silně rostla a budoucnost vypadala velmi slibně a nadějně. Tedy, ne že by mimomanželský sex neexistoval i dříve. Naopak. Existoval. Ale jeho následky měly často velmi negativní vliv na postavení ženy ve společnosti (svobodná matka).
    Dnešní doba je zase jiná. Nedávno jsem četla, že v poslední době přibývá lidí, kteří nejenže nechtějí manželství, ale ani žádný sex:
    https://www.novinky.cz/clanek/lifestyle-sex-vztahy-dobrovolny-celibat-trend-ktery-davno-nema-jen-nabozensky-podtext-40490087#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.web.nexttoart

28. Jsou Židé (respektive židovské kibucy) přesvědčivější jako průkopníci socialismu, nebo kapitalismu? Odpověď na tuto otázku jsem našel v německé Wikipedii; a domnívám se že tato odpověď je víceméně jednoznačná: https://de.wikipedia.org/wiki/Kibbuz

    Ukazuje se tedy, že ten údaj se kterým operuje pan Kalous (tedy že počet kibuců zůstává víceméně konstantní) je vzhledem k položené otázce irelevantní, neboť se v mezidobí zcela zásadně změnil charakter naprosté většiny kibuců. Jednou větou řečeno: ze socialistických kibuců se staly podniky vedené v zásadě na soukromovlastnické bázi.

    A jak je v onom článku také výstižně konstatováno, tento trend jde ruku v ruce s obecným společenským trendem k rostoucímu individualismu. Tradiční – socialisticky vedené – kibucy s jejich rovnostářským odměňováním byly zcela evidentní brzdou moderního podnikatelského ducha. Kdo podniká, kdo je nějakým způsobem kreativnější nežli ti ostatní – ten za to pravidelně chce také dostávat odpovídající měrou vyšší odměnu.

    Už proto je krajně nerealistická jakákoli představa o naprostém (anarchistickém či komunistickém) egalitarismu. Takovéto uspořádání by postupem času zcela pohřbilo podnikatelského ducha. Proto jsem také už asi před týdnem na adresu pana Huďi poznamenal, že v takto naprosto rovnostářsky, participativně vedených podnicích by bylo možno vyrábět nanejvýš hřebíky – tedy stále stejnou produkci, nevyžadující naprosto žádné inovace, žádné přizpůsobování se dynamicky se měnícímu trhu.

29. Co se pak sociálního zabezpečení v dobách středověku týče: to existovalo nejen v židovské komunitě, ale stejně tak v komunitě islámské, a i v křesťanství. Křesťanství se o své chudé staralo v mnohem větší míře nežli se obecně předpokládá; na straně druhé je ovšem nutno vidět, že nebylo vůbec v moci tehdejší společnosti postarat se o všechny. Z jednoho prostého důvodu: převis nově narozených nad umírajícími. To jest: kdyby se podařilo nějakou koncentrovanou akcí zamezit nadměrným úmrtím v důsledku chudoby, pak by to mělo jediný důsledek: explozivní nárůst počtu obyvatelstva. A tehdejší zemědělská produkce dokázala uživit jenom limitovaný počet obyvatel. Zkrátka: reálným důsledkem by bylo, že těch hladovějících by nakonec bylo početně ještě více nežli předtím.

    Je ostatně záhodno zmínit, že ještě podle Malthuse se jednalo o železný zákon přírody, který nelze překročit, z jehož moci se nelze vymanit. Až teprve moderní zemědělská produkce dokázala tento stav zvrátit; ale v posledku pak až moderní antikoncepce, která dramaticky omezila počet nově rozených dětí.

30. Pane Kalousi, možná Vás tohle může zajímat:
    „Anarchie každodenního života“ 👇
    https://theanarchistlibrary.org/library/jeff-shantz-an-anarchy-of-everyday-life

31. Populace lidstva roste již hodně dlouho. Dá se říct, že od tehdy je člověk člověkem. Obsazovali jsme dosud lidu prostá území a přecházeli na ekonomické systémy, která nebyly, zvláště zpočátku, pokrokem z hlediska uspokojivosti života, ale z hlediska možnosti přežití více jedinců. Antikoncepční prostředky nějakého druhu jsou stará věc. Rozdíl v porodnosti v relativně hustě osídlených oblastech (např. Německa, Francie, či na pacifických ostrovech) a v teprve kolonizovaném Novém světě (třeba Québec) byl ohromný.

    Poznámka pana Poláčka o Malthusovi je přesto příhodná. Přečetl jsem nyní vzpomínkovou knížku Francouzky E. Carlesové (napsané a vydané roku 1977). Ačkoli mě poněkud mrzela autorčina (sice nelehko vybojovaná, ale pro mně překonaná) politická tendenčnost (pro anarchismus i komunismus a naprostý pacifismus, proti náboženství), vyprávěním jsem byl hodně osloven a zaujat. Pojednává o zaostalosti a konzervatismu vesnice v Alpách, kde se mladá žena stala učitelkou. Zde o knížce píši proto, že z nejpůsobivějších jsou popisy přetrvávajícího nadbytku dětí (myšleno z hlediska rodin), a v jeho souvislosti fatalismu v náhledu na jejich osud, život nebo smrt. A to se už na začátku letopočtu psala číslice 19. Určité autorčino pochopení toto působí v nepoměru k jejímu zásadnímu odmítání (i) obranné války. Antikoncepce byla po věky doplňována o důsledky tolerance obou zde mnou zmíněných jevů.

32. Ještě co se týká izraelského experimentu sui generis. Poměry v raných kibucech, nejinak než poměry na výše mnou zmíněném tradičním rodinném horském statku, můžeme dnes považovat za odstrašující případy. Šlo však o důsledky času a místu nějak adekvátního světonázoru, o pozoruhodnou adaptaci, vzepětí sil zúčastněných a o důležitý přínos.

    Bez ohledu na pochyby, vyjádřené tu včera, experiment (i „historický“) mám za z hlediska poznání podstatný. Teoretické modelování jej nenahradí. Zároveň vím, že lidé se na výsledku většiny soutěží v reálném světě neshodnou. Ani odborníci ne. A týká se to i takových otázek, jako je ekonomická úspěšnost kapitalismu a socialismu.

33. Upřímně řečeno, pane Horáku, není mi známa žádná relevantní ekonomická škola která by ještě dnes tvrdila ekonomickou nadřazenost socialismu nad kapitalismem. Socialismus je sice možné oceňovat z jiných aspektů, ale samotná ekonomická výkonnost k tomuto výčtu bude sotva patřit.

    Víceméně jediným myslitelným případem kdy by socialistický způsob produkce mohl opět nabýt určitých výhod by byl globální (klimatický) kolaps celého lidstva, když by se přitom zhroutily všechny stávající přirozené ekonomické struktury a procesy; za těchto okolností by se plánované hospodářství mohlo ukázat být určitou spásou. Ale i tak by se jednalo pouze o nouzové, přechodné řešení.

34. Dobrý den. Omlouvám se, že vám vstupuju do diskuze.

    Nezlobte se na mě, ale současný obor „ekonomie“ je z velké části kapitalistická propaganda. Ekonomika existuje, aby ospravedlnila chudobu a majetkovou nerovnost. Ekonomie je chiropraxe akademického světa. Jako věda je to podvod a jako umění je to nebezpečné. Ekonomie je sbírka vzájemně se vylučujících formulací, které jsou dlážděné praktiky, aby oklamali lidi, aby dali bohatým ještě více peněz. Neoklasická ekonomie je kult, nikoli věda. Lpí na zastaralých modelech, které ignorují realitu. Potřebujeme ekonomiku založenou na realismu, ne na fantazii. Většina zaměstnání není práce. Existují pouze proto, aby zbohatli šéfy tím, že nutí lidi dělat věci, kterým nevěří, říkat věci, se kterými nesouhlasí, a věnovat svůj čas věcem, do kterých by se nikdy nezapletli, kdyby tomu tak nebylo. Lidé byli zotročeni tomuto neekologickému systému ničícímu planetu. Indoktrinace začíná ve škole, systém vytvořený poslušných pracovníků, kteří nic nezpochybňují. Svět nikdy nepoznal špinavějšího parazita než kapitalistu. Antropocentrismus,centralizace/etatismus/militarismus/imperialismus, válka s přírodou, privatizovaná půda, potlačování představivosti a destrukce autentické komunity, to vše předchází kapitalismus. Kapitalismus a jeho mladší bratříček neoliberalismus není jediný důvod, proč jsme mizerní a země umírá.
    Pan Poláček píše: „… po globálním (klimatický) kolapsu celého lidstva bude na přechodnou dobu plánované hospodářství spásou.“
    Samosprávná společenství jsou budoucností. Budování nového systému není zpočátku o budování materiálnějších věcí. Jde o vytvoření nového plánu, který funguje pro lidi a planetu. To začíná změnou paradigmatu. Znamená to nový způsob bytí, vidění, vztahování se. Poté pro něj vytvoříte infrastrukturu. Horizontální sociální vztahy nás provedou. Systém je prohnilý až do základů a my si zasloužíme mnohem lepší. A skutečně „plánem“ myslím model nebo porozumění, nikoli striktní plán.

35. Pane Huďo, nezlobte se, ale Vy dáváte před diskusí přednost agitaci. Hlásíte se sice k pacifismu, ale Vaše vyjádření jsou militantní.

    Sám se dívám na společnost kriticky a mnohé mne trápí. Na rozdíl od pana Poláčka vytýkám častěji něco systému kapitalismu než „jeho vymoženosti“ liberální demokracii. Přesto mám zato, že vyrovnat se po Vašem s ekonomickým pořádkem, který přinesl miliardám lidí možnosti, o nichž ani nesnili, je jednostrannost a láce. Z historického hlediska jsou současné poměry velmi komfortní. Vnímáme je ovšem ambivalentně. Abych to vyjádřil, říkávám: „Nejsou špatné, ale mohlo by se z nich špatně udělat“. U opravdu vnímavých lidí sílí, nebo převažuje nechuť k něčemu, co vypadá jako rychlá, bezohledná a nebezpečná jízda, stále více hrozící stát se samoúčelnou. Pořád si však uvědomuji, že dnes, na rozdíl od doby mého mládí, nemohu říct: „Proč vede hranice dvou reálných systémů zrovna za těmito kopečky? Nebylo by lepší, kdyby vedla z druhé strany?“ Dnes není na světě podobné hranice, i když někteří ji v duchu staré zkušenosti, stále (zajisté nedobře vedenou) předpokládají. Chtít nyní překročit hranici jediného reálného systému, předpokládá jedno, snít.

36. Pane Poláčku, šlo mi výše o upřesnění toho, jak přínosné, zhodnotitelné a využitelné jsou případy experimentální praxe v ekonomické oblasti.

    Co se týče vnitřních předpokladů dvou ekonomických systémů, dnes jistě skutečně převládá, u profesionálů i jinak úspěšných naprosto, názor, že kapitalismus je oproti socialismu (daleko) efektivnější, progresivnější a úspěšnější. Je tomu tak už pro (zajisté výmluvný) výsledek vzájemné soutěže během 20. století. Je otázkou, zda je podobná skoro až jednomyslnost v názoru na ekonomické přednosti kapitalismu (v téměř každém diskursu od určité úrovně) nutná, podnětná a funkční.

    Bylo by asi záhodno zabývat se otázkou, za jakých podmínek téměř univerzální závěr i předpoklad platil a platí. Je na místě myšlenkově abstrahovat četné faktory, které působily, či mohly působit souběžně.

    K tématu bych se chtěl, až budu mít více času, vrátit a vyjádřit se konkrétněji.

37. „…s ekonomickým pořádkem, který přinesl miliardám lidí možnosti, o nichž ani nesnili…“

    Jaké možnosti? Například tyto?
    https://denikreferendum.cz/clanek/36729-globalni-kapitalismus-a-permanentni-valka
    Obyvatelé takových zemí jako jsou Kongo, Súdán, Somálsko, Jemen nebo Libye si těch možností evidentně užívají naplno a nepochybně za ně kapitalismus chvalořečí, kudy chodí.

    Nicméně z globálního hlediska je kapitalismus jistě velice efektivní. Akorát že užívat si těch možností, o nichž ani nesnili, může jen menší část lidstva. Je to hra s nulovým součtem, ve které většina prohrává.

38. Nezlobte se na mě, ale současný obor „ekonomie“ je z velké části kapitalistická propaganda.

    Ano, ale přece jen bych to trochu upřesnil, abyste nevylil s vaničkou i dítě.

    Řečené platí v plné míře o makroekonomii. Mikroekonomie (nebo vnitropodniková ekonomie, chcete-li) je na společenském zřízení – pokud se dělá aspoň trochu poctivě – téměř nezávislá. Baťův systém, chozrasčot a kontrola korunou, Slušovice a popřevratový podnikový controlling jsou (až na povinnou úlitbu zrovna vládnoucí ideologii a případné marketingové kecy, v nichž autoři některých učebnic propagují sami sebe) v podstatě totéž. První lektoři vnitropodnikové ekonomiky v roce 1990 nemuseli předtím, než vyrazili do fabrik, vymýšlet skoro nic nového – vše už bylo dávno napsáno a řečeno. (A tam, kde v podnikových účtárnách a útvarech organizace a řízení ještě dožívali staří baťovci, ani vyrážet nemuseli, tam se jejich poznatky buď v rámci možností praktikovaly už za reálného socialismu nebo stačilo oprášit staré materiály.)

    Pokud jde o makroekonomii, je dávno známo, že mainstreamové makroekonomické modely mohou fungovat jen za předpokladu, že se z jejich rovnic vyloučí tzv. externality; stručně a jednoduše řečeno, ignorují vše z reálného života, co makroekonomům překáží, aby dostali žádoucí výsledky. A o tom, co konkrétně je žádoucí vylučovat, rozhodují zájmy vládnoucích vrstev. Proto má 100% pravdu Ilona Švihlíková, když – jako snad jediná v tuzemsku – říká, že dokud nebude k názvu jejího oboru přidán přívlastek „politická“, který bude ty zájmy vyjadřovat, tak jakékoli makroekonomické teorie a jejich závěry budou v praxi nepoužitelné. Ale to není nic nového, o zájmech v ekonomii psal už Adam Smith; jenom ho skoro nikdo nečte, podobně jako za bývalého režimu skoro nikdo nečetl Marxův Kapitál.

39. Rád bych jako znalec a sympatizant vylitého dítěte podotknul, že jsou případy, kdy nešťastné dítě jakž takž přežije a okolnosti natolik upřesněny, že k příštímu neštěstí dojde o něco později.

40. Milanu Petrasekovi: Mě divoké devadesátky zavály i do funkcí, v nichž jsem ve fabrikách za nákladové kalkulace a rozpočtování přímo zodpovídal. Tenkrát se navíc zaváděly první kancelářské programy pro PC, které taky ještě zdaleka nebyly na každém stole (kdo si dneska ještě vzpomene na MS-DOS 3.3 a Supercalc?), takže meritum věci se občas ztrácelo v technikáliích typu „na čem se to bude počítat?“ a „kdo se to má všechno učit“?. Nicméně byly to doby, kdy se takové věci daly pro celou fabriku řešit v jediné kalkulační tabulce – sice rozsáhlé, ale principiálně tak jednoduché, že průměrná provozní účetní nebo kalkulantka nákladů si ji velice rychle osvojila a pak už nic jiného nechtěla. A protože se do těch tabulek mohl podívat každý, kdo potřeboval, tak k vylívání těch dětí sice dojít mohlo, ale spíš nedopatřením než ve zlém úmyslu. Zlým úmyslům se tenkrát dával na podnikové úrovni průchod úplně jinak…

41. Pane Horáku, nemějte mi to za zlé, ale socialističtí anarchisté bývají většinově „militantní.“ Status quo se hroutí všude kolem nás. Bez ohledu na to, jak moc předstíráme opak. Chápu, že nejste tak unavený z kapitalismu a jeho odporného potomka neoliberalismu, který ničí tento svět. Jako „umírněný levičák“ váháte mezi záchranou světa, nebo záchranou nás před ním. Ať se nám to líbí nebo ne, změna klimatu přichází pro nás všechny. Bohatí si myslí, že jsou se svými bunkry v bezpečí, ale není tomu tak. Věřím, že změna klimatu je jediná věc, která zničí kapitalismus. Je to nešťastné, protože lidstvo mělo tolik šancí zničit systém a napravit tuto krizi. Nemůžeme opravit kapitalismus kapitalismem, takže pokud jste proti socialismu, máte nějaké alternativní nápady?

42. „Bohatí si myslí, že jsou se svými bunkry v bezpečí, ale není tomu tak.“

    Bingo. A jestli/až se to zhroutí (chtěl jsem použít méně salónního slovesa, ale mám ohled na jemnocit zdejšího pana domácího… 😀 ), tak první, kdo proti nim obrátí zbraně, budou jejich vlastní ochranky.

43. Souhlasím z analýzou kapitalistické ekonomiky pana Kalouse a Petra Huďy.

    Zrovna jsem narazil na takový sympatický citát, zní jak od nějakého komunistického politika, ale není 🙂

    I am convinced there is only one way to eliminate these grave evils, namely through the establishment of a socialist economy, accompanied by an educational system which would be oriented toward social goals. In such an economy, the means of production are owned by society itself and are utilized in a planned fashion. A planned economy, which adjusts production to the needs of the community, would distribute the work to be done among all those able to work and would guarantee a livelihood to every man, woman, and child. The education of the individual, in addition to promoting his own innate abilities, would attempt to develop in him a sense of responsibility for his fellow-men in place of the glorification of power and success in our present society.

44. Pardon: z analýzou – s analýzou

45. Ještě bych na drobném příkladu ze života demonstroval fungování onoho skvělého kapitalismu. Jsem chudý proletář. Má existence se kapitalismu příliš nevyplatí. Nakupuji a konzumuji hlavně potraviny a nápoje. Jdu si tedy užít svůj mikro-kapitalistický sen. Ovšem ouha. V obchodu mi ruší menší uličky. Přepaží mi je a rozdělí, aby se v něm zákazníci nemohli volně procházet, museli projít kolem většího množství zboží a více toho nakoupili. Jako ovce (která se ale nemá moc za co napást) tedy jdu přepaženým obchodem, vida nakonec mé oblíbené limonády a sirupy. To je výběr! To za těch zlých komunistů nebylo. Jenže ačkoli je limonád a sirupů více, zjišťuji, že jsou plné náhražek a sladidel. Na jejich etiketách jsou obrovské maliny či jahody, ale ve skutečnosti člověk většinou pije jen jahodové aroma s kyselinou citronovou. Když má štěstí je tam i nějaká ta mrkev či jablko. Platí to často i pro ty dražší limonády a sirupy, i když ty jsou někdy poživatelnější. Hlavně v případě sirupů méně šizené a již s určitým obsahem na etiketě avizovaného ovoce. Ano, ty etikety jsou zřejmě hezčí, než za komunismu. Ovšem etiket se nenajím či nenapiju. Kapitalistické ovce ale zřejmě tyto nepoživatelné tekutiny kupují a libují si, že podle statistik mají větší kupní sílu, než za komunismu. Kdyby ale srovnali skutečný podíl malin a jahod v sirupech a limonádách teď a za komunismu a vztáhli to k ceně produktu, zjistili by, že je to výrazně naopak. I když ono to srovnání v některých případech vlastně není ani možné. Jak také porovnat malinové aroma se skutečnými malinami? Jdu zaplatit na pokladnu. U těch klasických jsou fronty nebo se tam pokladní ani nenachází. Tomu se říká možnost demokratické volby, cha cha cha . Takový malý trénink na volby skutečné. Obsloužím se tedy sám u pokladny samoobslužné. Někdy mám to štěstí, že ačkoli je umím ovládat, tak mě, když třeba systém ne dobře funguje nebo něco nevhodného nechtěně zmáčknu, seřve dohlížející prodavačka, snad vystresovaná z hlídání vícero takovýchto pokladen. Či mě jako podezřelý živel pozoruje nějaký statný sekuriťák, zda obchod s miliardovými zisky nechci náhodu o nějakou tu korunu okrást. Že bych za tuto samoobsluhu – práci, kterou jsem pro obchod právě odevedl, mohl dostat třeba nějakou tu slevu, pochopitelně může napadnout jen takového anarchokomunistického naivu, jako jsem já. Odcházím z obchodu z nepoživatelnou obarvenou tekutinou kapitalisty vydávanou za limonádu. Snažím se nevzpomenout si na autentickou plnou chuť sirupů a limonád vyrábených u nás za komunismu a pak ještě nějakou dobu po převratu. Vím, že bych pak mohl být obviněn ze strašných zločinů maoismu a stalinismu a byl bych v podezření, že chci stavět pro své názorové oponenty gulagy…

    Kapitalismus je pro mnohé jen nablýskanou lží. Jeho cílem je hlavně maximalizace zisku kapitalistů. Za každou cenu. Pochopitelně pro ty bohatší je to jinak. Ti mají k dipozici drahé prémiové domácí limonády a sirupy, kupované většinou mimo běžné supermarkety, které jsou jim za příplatek dovezeny až domů (ceny dovážek jsou, pravda, přijatelné, protože internetové obchody s potravinami zatím stále bojují o trh. Jejich průměrné roční ztráty jsou tak ale okolo 300 milionů :-))

46. Standardní ekonomie versus politická ekonomie

    Tak tedy napřed ke vztahu (standardní, konvenční) ekonomie, a politické ekonomie. Pokud možno střízlivě, objektivně, a bez ideologických floskulí.

    Standardní, tedy „buržoazní“ ekonomie: ano, je skutečně pravdou, že tato ekonomie (respektive její zástupci) nedokáže pohlédnout „za okraj talíře“. Je to ostatně naprosto obecný rys současných (společenských) věd: principiální neschopnost vnímat složitější, komplexnější útvary nežli jsou víceméně prostým okem pozorovatelné, bezprostředně vnímatelné fenomény. A tak jak například běžná politická teorie současné společnosti nedokáže vidět nic více nežli že lidé jsou izolovaná individua (a nedokáže vůbec spatřit jejich systémovou, společenskou podmíněnost), tak stejně tak tato standardní ekonomická teorie nedokáže myslet nikam dále, nežli že je zde určitá suma producentů a určitá suma konzumentů, a že jediné o co se jedná je produkovat a konzumovat čím dál tím větší kvanta produktů. To jediné co tato běžná ekonomická věda dokáže pojmout do svého myšlenkového a pojmového horizontu jsou tedy víceméně čistě kvantitativní ukazatele: množství produktů, efektivita produkce, přičemž tato efektivita se měří opět ryze kvantitativně.

    Je tedy skutečně právem možno říci, že tato standardní ekonomická věda je ve svém pohledu krajně omezená, nedokáže vůbec spatřit lidský rozměr celé věci, tedy společenské produkce. Takové pojmy a instituty (marxistické) politické ekonomie jako je „vykořisťování“, a především jako je „odcizení“, „zbožní fetišismus“, „převrácení vztahu subjekt – objekt“, takovéto pojmy jsou pro ni zcela nesrozumitelné, abstruzní, není vůbec schopna chápat jejich reálnost. V takovémto pojetí ekonomie se společenská produkce jeví fakticky svébytným subjektem, absolutním pánem, a reálný člověk zde vystupuje fakticky pouze jako figurka v tomto obrovském soukolí a soustrojí ekonomických procesů a struktur.

    Přičemž právě tyto humánní aspekty, tyto rozšířené společenské dosahy, tyto metasystémové aspekty jsou předmětem zkoumání toho odvětví, které bylo známo pod názvem „politická ekonomie“. V daném smyslu je tedy naprosto právem možno onu standardní ekonomickou vědu kritizovat pro její krátkozrakost, pro její bytostnou neschopnost vidět vzdálenější souvislosti, nežli je jenom technologie bezprostřední maximalizace produkce.

    Ale – na straně druhé nedělejme z celých těch armád standardních ekonomů z produkční praxe, ze všech těch nositelů Nobelových cen za ekonomii hlupáky a diletanty. Ano, dosah jejich poznání je omezený; ale oni na straně druhé svým dlouholetým zkoumáním dokázali už velice přesně poznat a popsat, jak funguje reálná ekonomika. – V dané souvislosti musím učinit malý úkrok stranou: pane Huďo, když člověk čte Vaše tvrzení o tom, co je a co není reálná ekonomika, není možno se ubránit závěru, že stavíte věci naprosto na hlavu. Vy máte nazpaměť naučené co jste si vyčetl ze všech možných anarchistických kritik kapitalismu; a to co jste tam vyčetl máte natolik zafixované, že to zřejmě už opravdu považujete za bezprostřední ekonomickou realitu. A jenom proto můžete věřit, že ty fantaskní modely a představy které vycházejí z těchto kruhů by mohly fungovat v reálném životě, v reálné ekonomice.

    Asi bychom se napřed museli sjednotit na tom, co vlastně považujeme za realitu. Všechny standardní ekonomické modely vycházejí konec konců z jednoho zcela základního předpokladu, jak ho formuloval už Adam Smith: „Nespoléhám se na mravnost svého pekaře, nýbrž na jeho egoismus.“ To je zcela základní ekonomický zákon.

    To jest: v reálném ekonomickém životě je každý činný (to jest: každý vynakládá svou osobní pracovní námahu) jenom proto (a jenom tehdy), když si od toho pro sebe slibuje nějaký vlastní prospěch, vlastní zisk. Všechno jiné není nic nežli chiméry. (Jedinou reálnou alternativou jsou pracovní tábory, kde se pracuje na komando, pod hrozbou biče.)

    Takže tedy ještě jednou: v reálné ekonomice každý pracuje výhradně s vidinou na vlastní prospěch. A standardní politická ekonomie pracuje právě s tímto předpokladem. (I když i tato standardní ekonomická věda nedávno objevila, že ne ve všech případech tomu tak je, že ekonomický subjekt se případně může zachovat i ekonomicky neracionálně.) Nicméně to jsou jenom výjimky; ta motivace vlastním prospěchem zůstává nadále základní realitou jakékoli ekonomické činnosti. Přičemž – a z toho také vychází tato standardní politická ekonomie – každý účastník této ekonomické činnosti (tedy každý člověk) ze své nejhlubší přirozenosti vykazuje tendenci tento svůj osobní prospěch za všech okolností maximalizovat.

    Tento fakt je natolik nepopiratelný, že dokonce i sám Marx na něm postavil svou vizi komunismu, komunistické produkce. On totiž předpokládal, věřil (a sliboval), že za komunismu celá společenská produkce bude „prýštit ze všech zdrojů“ ještě mnohem více nežli za podmínek kapitalismu. Jeho víra v to, že společně řízená produkce bude efektivnější nežli produkce volné tržní ekonomiky, se ovšem naprosto rozbila na reáliích nejen ekonomiky sovětské, ale i jakéhokoli druhu socialistické ekonomiky, který kdy kde byl vyzkoušen.

    Pane Huďo, jestliže Vy tedy standardní „buržoazní“ ekonomii vytýkáte ztrátu smyslu pro realitu, pak holým faktem je že Vy proti tomuto standardnímu pojetí ekonomiky stavíte pouze chiméry, které nemají naprosto žádnou oporu v realitě. Ještě se nikdy nestalo, aby socialistická ekonomika byla (alespoň v delším časovém horizontu) efektivnější nežli ekonomika volného trhu; aby tedy dokázala alespoň srovnatelně uspokojit onen lidský nárok na neustálý růst efektivity jeho vlastní produkční činnosti.

    Samozřejmě, je možno právem říci, že tento způsob společenské produkce fixovaný na neustálý růst materiálního bohatství je člověka nedůstojný; že omezuje jeho autentické humánní a kulturní horizonty a potenciály. Je možno i právem argumentovat, že takto jednostranně zaměřený způsob společenské produkce je ekologicky škodlivý, neboť devastuje životní prostředí. To všechno je možno právem konstatovat; ale to všechno nic nemění na onom zcela základním principu veškeré produkční činnosti člověka, že on produkuje/pracuje primárně výhradně pro to, aby z toho měl – maximální – osobní prospěch.

    Pokud tedy chce někdo zavést nějaký principálně jiný druh ekonomiky, pak by napřed musel najít, respektive vytvořit člověka, který by byl ochoten řídit se nějakým zásadně jiným katalogem motivací. Přičemž ovšem – už příklad reálného socialismu nám naprosto jasně sděluje, že nějaké pouze mravní výzvy a apely na společenskou odpovědnost jedince nepředstavují žádnou reálnou alternativu. I za socialismu stejně tak nakonec každý hleděl primárně na svůj vlastní osobní prospěch.

    Ještě jednou tedy: pokud by cílem byla nějaká jiná, nekomerční (nebo přinejmenším méně komercializovaná) forma společenské produkce nežli je ta volnotržně-kapitalistická, pak by k tomu bylo zapotřebí

    – buď stvořit zcela nového, jiného člověka nežli jak ho stvořila evoluce respektive Bůh (a míchat se do díla evoluce je aktem stejně tak troufalým a ke ztroskotání odsouzeným jako míchat se do díla božího)

    – anebo si dát práci s tím vytvořit, vymyslet velice promyšlený, velice složitý, velice vyvážený komplex společenské produkce, kde by potřeby společnosti byly přece jenom uvedeny do nějakého zásadního souladu s oním primárním egoismem jednotlivého člověka, jednotlivého výrobce. Jinak řečeno, kde by ten egoistický pekař Adama Smithe i nadále sledoval primárně své vlastní osobní zájmy; ale přitom (třebas i jen nevědomky) zároveň konal v souladu se zájmy humánními, celospolečenskými. Takovýto model ale – opakuji znovu – musí být nutně velice složitý, musí dokázat navzájem propojit zcela protikladné elementy a motivace. V každém případě takovýmto modelem budoucnosti není anarchistické snění o jakési bezrozporné „participativní ekonomice“ založené na absolutní rovnosti a bezrozporné harmonii, ne-li přímo bratrské lásce všech.

47. Ještě malá poznámka ke Švihlíkové, a k jejímu pojetí politické ekonomie: už jsem zrovna nedávno zmínil, že Švihlíková takto praktikuje velice trivializované, až přímo zvulgarizované pojetí politické ekonomie. Vytváří se tu fikce, že reálná tržní ekonomika je jakýmsi umělým útvarem, který si vymysleli kapitalisté jenom proto aby mohli vysávat dělnickou třídu. A že tedy tato volnotržní ekonomika neslouží nikomu jinému nežli těmto kapitalistickým vydřiduchům.

    Reálným faktem je (a musím to opakovat znovu a znovu): i tato „vykořisťovatelská“ volnotržní ekonomika pořád ještě naprosté většině populace přináší relativně mnohem vyšší životní standard, nežli jakákoli ekonomika socialistická. Je jen značně omezený podíl populace, který může právem tvrdit že za volnotržní (tedy: kapitalistické) ekonomice se mu daří hůře nežli za socialismu. (To jest: nemám teď na mysli že se mu může dařit r e l a t i v n ě hůře, tedy v poměru k jiným segmentům populace. Mám teď na mysli jeho reálný životní standard, tedy zcela konkrétně například vybavení jeho domácnosti – moderními a kvalitními – produkty a předměty každodenní potřeby a spotřeby.)

    Jinak řečeno: ano, kapitalistickou formu produkce je právem možno kritizovat z různých aspektů. Ale rozhodně ne tím triviálním způsobem, že tato produkce „pouze slouží zájmům vykořisťovatelů“.

48. V dané souvislosti: pane Krupičko, působí skutečně dosti komicky, když proti volnotržní/kapitalistické ekonomice argumentujete právě délkami front u pokladny. To jste už opravdu zapomněl, kolik času člověk v socialismu musel ubíjet nekonečným stáním ve frontách všeho druhu?…

    Mě to – po mém příchodu do Německa – ještě dlouhá léta fascinovalo, když poté co se u nějaké pokladny v obchodě vytvoří jenom trochu delší fronta (na nějakých snad 5 minut čekání), už se ozvou nespokojené výkřiky zákazníků aby byla otevřena další kasa. V socialismu jsme i v obyčejném obchodě s potravinami zcela běžně museli vystávat třeba i čtvrthodinové fronty.

49. Pan Krupička: ano je možné že vnitropodniková (mikro)ekonomika respektive kalkulace může být za socialismu dosti podobná jako za podmínek volnotržní ekonomiky. Jenže – ten zcela zásadní rozdíl spočívá právě v tom, jestli se vyrábí pro trh (a tedy pro reálného zákazníka a pro jeho reálné potřeby a požadavky), anebo zda se (jako v socialismu) vyrábí jenom pro plán, a reálný zákazník je jak pro výrobce, tak pro obchodníka prakticky jenom obtížným hmyzem. Jak jsme to opět znovu a znovu prožívali v ekonomice reálného socialismu.

50. Pan Horák: ano, kritéria pro c e l k o v é posouzení kapitalistické a nekapitalistické ekonomiky mohou být samozřejmě velmi různorodá; v daném ohledu máte pravdu že výsledek takovéhoto posuzování se může i velmi zásadně lišit, podle toho jaká zvolíme kritéria. Já jsem – v dané souvislosti – používal pouze kritérium bezprostřední ekonomické výkonnosti respektive efektivity; v kterémžto srovnání ovšem volnotržní/kapitalistická ekonomika trvale vítězí nad všemi (alespoň nad všemi dosavadními) modely socialistické (plánované) ekonomiky.

51. „Jeho víra v to, že společně řízená produkce bude efektivnější nežli produkce volné tržní ekonomiky, se ovšem naprosto rozbila na reáliích nejen ekonomiky sovětské, ale i jakéhokoli druhu socialistické ekonomiky, který kdy kde byl vyzkoušen.“

    Je čínská ekonomika efektivnější než ekonomika zbytku světa? Zřejmě ano, když – měřeno standardními ukazateli – stále roste rychleji než ve zbytku světa.

    Je čínská ekonomika „volná tržní ekonomika“…?

52. „Já jsem – v dané souvislosti – používal pouze kritérium bezprostřední ekonomické výkonnosti respektive efektivity; v kterémžto srovnání ovšem volnotržní/kapitalistická ekonomika trvale vítězí nad všemi (alespoň nad všemi dosavadními) modely socialistické (plánované) ekonomiky.“

    Můžete to prosím upřesnit? Použitelných kritérií je víc a kromě toho se budou lišit, jestliže posuzujeme podnik, odvětví nebo stát; můžete uvést, která konkrétní kritéria jste pro to srovnání použil, a případně výsledky toho srovnání kvantifikovat?

53. „…reálný zákazník je jak pro výrobce, tak pro obchodníka prakticky jenom obtížným hmyzem.“

    10 let své pracovní praxe jsem stihl prožít ještě před r. 1989, a to jako pracovník výrobních podniků. Musím se proto ohradit; výrok, že „zákazník je pro výrobce jenom obtížným hmyzem“, neplatil obecně ani před převratem, a zdaleka se to netýkalo jenom takových výkladních skříní režimu, jakými byly např. Slušovice. Myslím, že Váš výrok by statisíce těch poctivců, kteří to tady svou prací ve fabrikách drželi pohromadě, považovaly za urážlivý.

54. Nemusíme být vděční majitelům výrobních prostředků a bankéřům, protože si můžeme koupit velkoplošnou televizi a náklaďák na úvěr a přitom žít od výplaty k výplatě jen proto, že centrálně plánované hospodářství za státního socialismu vykazovalo nedostatkovou ekonomiku.

    Co si budeme povídat. Umělý nedostatek je rysem kapitalismu. Prázdné domy obklopují bezdomovce, tuny potravinového odpadu obklopují hladové lidi a nevyužité lékařské zdroje nečinně sedí poblíž umírajících lidí. Komodifikovaný svět, který „bere potřeby od mas, aby třídám poskytl luxus“
    „Sázka na „volný trh“ nám nevyšla: bydlení je v 🇨🇿 nejméně dostupné v Evropě. Nelegální AirBnB, státní dotace na hypotéky, které čerpají hlavně nejbohatší, špatně vymyšlená daň z nemovitosti a deregulované nájmy. Skvělá epizoda pořadu“ 👇
    https://www.facebook.com/moderni.mena/videos/913865703984203?locale=cs_CZ

55. Ještě k tomu obtížnému hmyzu: Nevzpomínám si, že bych se tak cítil v roli zákazníka za minulého režimu. Zato se tak cítím v tomto prý nejefektivnějším ze všech ekonomických uspořádání při každém telefonátu, kdy jsem nucen komunikovat s automatem. ČEZ, mobilní operátoři, poskytovatelé internetového připojení, prodejci všeho možného… A když už se po dlouhém (a samozřejmě placeném) telefonickém martyriu neúspěšných pokusů o vysvětlení svého požadavku robotovi dopracuju k živé osobě, je to většinou (s prominutím) slepice, která mele pořád dokolečka nazpaměť naučené repliky z korporátního manuálu a stejně nic nevyřeší. Ale je nutno přiznat, že dokonalosti některých nadnárodních korporací jsme ještě v tuzemsku nedosáhli; americký zákazník v podobné situaci komunikuje s někým, kdo s největší pravděpodobností sedí v Indii, kam korporát tyto činnosti s oblibou outsourcuje…

56. Jsem ráda, že i jiní lidé raději platí u živé pokladní než v samoobslužné pokladně. Už jsem si myslela, že jsem málo progresivní, když jsem přestala chodit do toho obchodu, kde je zavedli.
    A také mě těší, že i jiní lidé neradi telefonicky hovoří s automatem, stejně jako já. Nedávno, po povodních, nám nešel pevný internet a já už jsem se hrozila, že budu muset volat na O2 a čekat půl hodiny u telefonu, než mě spojí. Naštěstí jsem zjistila, že je možné vyřídit to i chatem. Ale trochu mi trvalo, než jsem přišla na postup, jak to nahlásit a na co kliknout. Chat mi mezi mými pokusy několikrát opakoval: „To je nám líto.“ Ale pochybuji, že mu to skutečně bylo líto.

57. Evě Hájkové: Když se tady začínalo privatizovat, všichni si naivně představovali, že noví soukromí majitelé budou něco jako Vendelín Bajza z románu Bylo nás pět: Usměvavý majitel koloniálu, který každé ráno pečlivě zametá před vlastním prahem a žádného kolemjdoucího nezapomene uctivě pozdravit, protože co kdyby to byl zákazník?

    Problém není ani v druhu vlastnictví a dokonce ani v typu politicko-ekonomického zřízení; problém je ve velikosti ekonomických subjektů. Ergo: Jestliže někdo považuje zákazníky za obtížný hmyz, jsou to ty největší nadnárodní korporace, a z nich zase nejvíc ty vlastněné obřími institucionálními investory typu BlackRock. Jejich vlastnictví je rozplizlé mezi milióny akcionářů, výkon vlastnických funkcí provádějí na dálku najatí šéfíci a korporace jsou tak rozlezlé po celé zeměkouli, že jejich vedení o svých zákaznících neví v podstatě nic.

58. Souhlasím s panem Kalousem. Vládnou nám desítky let korporace, miliardáři, válečná mašinérie a institucionální investoři. Žijeme v autoritářské oligarchii (prokázána studie z Princetonu) a demokracie je ozdobou okna.

59. No, internet si lze nechat domů zavést i od menších poskytovatelů. A nakupovat lze tuším také u malých obchodníků. I když ne všude.

60. Správně, paní Hájková, je to jedna z cest: Přestat konzumovat to, co nepotřebujeme. Podpora lokálních producentů a poskytovatelů…
    Můžeme vybudovat něco mnohem lepšího než společnost řízenou ziskem, kterou řídí oligarchové. Decentralizovaný svět bez hranic, svobodné federalizované asociace. Po kolapsu budeme všichni komunitně orientovaní, ale do té doby se budeme jen točit jako ty talíře na konci hole!

61. „Decentralizovaný svět bez hranic, svobodné federalizované asociace. Po kolapsu budeme všichni komunitně orientovaní…“

    Jak bude v takovém světě zajištěna bezpečnost jednotlivých komunit?

62. „A nakupovat lze tuším také u malých obchodníků.“

    Například závislosti na takovém ČEZu se člověk vyhne jen těžko, i když jeho produkt konzumuje přes x větších či menších překupníků, kteří v tuzemsku úspěšně předstírají tržní prostředí v oboru distribuce elektřiny. (Proto taky tvrdím, že ČEZ měl být už dávno rozprášen.)

63. Pane Kalousi, čínská ekonomika je bez jakýchkoli pochybností ekonomikou tržní. Není sice samozřejmě v plném smyslu „volná“, neboť komunistická partaj má právo do ni mocensky zasahovat; to však nic nemění na tom že ve své podstatě, ve svém běžném fungování je čínská ekonomika volnotržní, to jest je orientovaná na generování zisku volným prodejem svých produktů na – konkurenčním – trhu, ať domácím či zahraničním.

    Ostatně v plném smyslu „volná“ tržní ekonomika dnes neexistuje už téměř nikde na světě, přičemž určitá míra regulace je samozřejmě pouze k prospěchu její celkové výkonnosti.

    ———————————–

    Co se týče srovnání výkonnosti kapitalistické a tržní ekonomiky, zde je bezprostřední srovnání samozřejmě obtížné, protože socialismus své „výkony“ vykazoval jak známo především v ryze kvantitativních, objemových veličinách, a nikoli ve veličinách reálně hodnotových. Jinak řečeno: jestliže například západní kapitalistická ekonomika dokázala produkt A vyrobit z jedné tuny oceli, pak socialistická ekonomika k témuž výsledku spotřebovala tuny dvě. A přitom se ale ještě vychloubala tím, kolik dokáže vyprodukovat oceli. Přičemž tyto ryze objemové ukazatele byly ve skutečnosti dokladem nevýkonnosti a technologické zaostalosti socialistické ekonomiky, nikoli jejích schopností.

    —————————-

    Zákazník a „obtížný hmyz“: pane Kalousi nevím kde jste žil v době před převratem, ale v každém případě v Praze zákazník neustále narážel na unavené, nevlídné, nezřídka až vysloveně arogantní prodavače. Do určité míry je pro ně možno mít i pochopení, když svým zákazníkům museli neustále dokola opakovat na jejich přání: „Nemáme. Zeptejte se příští měsíc.“

    Nicméně nedokážu si představit že byste o této neochotě a nevlídnosti prodavačů vůči zákazníkům za socialismu nic nevěděl; jednalo se o záležitost natolik rozšířenou a chronicky známou, že byla znovu a znovu předmětem i satirických scének v televizi.

    Ostatně, vzpomínám si teď jak se k tomuto tématu jednou postavil humorista Miroslav Horníček. V jakémsi televizním pořadu řekl: „Když já v nějaké frontě vidím, jak si lidé stěžují na nevlídné a nerudné prodavače, říkám jim: ‚Pssst! Tiše! Nerozčilujte se! Buďte rádi že jste nedostali facku.'“

64. „Jinak řečeno: jestliže například západní kapitalistická ekonomika dokázala produkt A vyrobit z jedné tuny oceli, pak socialistická ekonomika k témuž výsledku spotřebovala tuny dvě.“

    Ani toto tvrzení nelze v žádném případě zobecnit.

    Dá se například doložit, že stejně velké a stejně výkonné dieselové lokomotivy byly a jsou v USA často až dvakrát těžší než srovnatelné stroje v Československu a v Česku. Důvodem bylo, že v USA na jejich hmotnosti nikoho nic nenutilo šetřit a tudíž ani na konstrukci železničního svršku, který proto také vyžadoval těžší kolejnice = větší spotřebu oceli. V tomto ohledu Ameriku pomalu doháníme až teď, a to jenom díky společným evropským pravidlům, která vyžadují volný přístup na dopravní cestu pro vozidla, která ji více zatěžují. Což je poněkud absurdní při současném trvalém poklesu výkonů železniční nákladní dopravy v EU: EU – 20% výkonů nákladní dopravy celkem a podíl trvale klesá, USA – 40% a podíl trvale roste.

    Něco podobného by se zřejmě dalo napsat o spotřebě pohonných hmot srovnatelných silničních vozidel v USA a v Evropě. Dlouhé desítky let v USA nízké ceny automobilových paliv – navíc při absenci spotřební daně – nikoho nenutily lámat si hlavu jejich spotřebou.

    Takže ono to asi nebude jenom socialistickou neefektivností…

65. „…nevím kde jste žil v době před převratem…“

    Až na jedinou výjimku (6 let v Brně) ve venkovských obcích a v menších městech. Tam, kde prodavačka v Jednotě znala všechny příbuzenské vztahy do x-tého kolena a s polovinou místních obyvatel si tykala, si nemohla dovolit chovat se k zákazníkům jako k obtížnému hmyzu.

    Ono se totiž i za minulého režimu dalo žít podle zásady „co nemám, nepotřebuju“. A se získáním toho, co jsem skutečně potřeboval – například odpovídajícího bydlení – jsem neměl větší potíž nikdy, přestože jsem nikdy nic nezdědil ani nezprivatizoval, natož aby mi někdo něco daroval. Před převratem ani po něm. Jenže tuzemská úroveň diskursu na dané téma se odjakživa určuje v Praze, což vysvětluje mnohé.

66. „…ve svém běžném fungování je čínská ekonomika volnotržní, to jest je orientovaná na generování zisku volným prodejem svých produktů na – konkurenčním – trhu, ať domácím či zahraničním.“

    Opravdu? Jste si tím jistý? Víte určitě, že vnitřní čínský trh je konkurenční?

    „Ostatně v plném smyslu „volná“ tržní ekonomika dnes neexistuje už téměř nikde na světě…“

    No konečně. Nic jiného přece celou dobu netvrdím. Ale teď jste v rozporu sám se sebou: Jinde tu „volnotržnost“ obhajujete jako záruku „efektivnosti“ kapitalistické ekonomiky. Tak je tedy volná a tržní nebo není? A čím chcete věcně doložit, že její „efektivnost“ (jejíž definici tu od Vás zatím taky nemáme…) je nějakou funkcí (a jakou vlastně?) „volnotržnosti“?

    „…určitá míra regulace je samozřejmě pouze k prospěchu její celkové výkonnosti.“

    Což ovšem závisí na tom, jak tu „celkovou výkonnost“ měříte. To jsem se tu od Vás ani po několika pokusech zatím nedozvěděl. Nemluvě o tom, že ji v mnohem větší míře než úřední regulace ovlivňují různé politické a spekulativní (občas až mafiánské…) manipulace.

67. „Jak bude v takovém světě zajištěna bezpečnost jednotlivých komunit?“

    Věznice ani policie počty zločinců nesníží. Sníží je pouze změna mravní úrovně společnosti. Kapitalismus vytváří rozdělení. Dělení vytváří bariéry Bariéry zastavují pokrok. Lidé jsou podmíněni strachem, tak odevzdávají svou moc autoritářskému systému víry, jinak známému jako „stát.“
    Společenská samospráva: nástin správy společnosti bez šéfů a politiků: BEZPEČNOST A OBRANA OBCE 👇
    https://anarchiste.org/bezpecnost-a-obrana-obce/

68. Pane Kalousi, ty americké lokomotivy byly zřejmě produkovány mimo systém všeobecné konkurence. Jednalo se zřejmě o státní zakázku, dost možná pro fakticky monopolního výrobce. Navíc – bylo by napřed nutno znát konkrétní okolnosti, například délku vlaků. Pro delší – a těžší – vlakové soupravy je samozřejmě nutno mít těžší tažnou lokomotivu, jinak to neutáhne.

    V každém případě se jedná o jednotlivý případ, kterým se marně snažíte zamlžit systémové nedostatky centrálně plánované/socialistické ekonomiky.

    To samé s Čínou: neznám žádný seriózní názor který by zpochybňoval fakt že současná čínská ekonomika funguje na volnotržní, tedy kapitalistické bázi.

    Že i na Západě státy do jisté míry zasahují do ekonomiky, stejně tak nijak nezpochybňuje zásadní fakt že ekonomika funguje na volnotržní bázi. Stát zde zasahuje pouze nepřímo, prostřednictvím určitých ekonomických nástrojů. A ne tak že by přímo řídil jednotlivé podniky.

    Celkově srovnání výkonnosti kapitalistické a socialistické ekonomiky: ono stačí podívat se do obchodů za socialismu a za kapitalismu. A nehrát si přitom na slepce.

    Prodavači za socialismu: ano, i já jsem zažil přátelské a vstřícné prodavačky – na vesnici. A dozajista se takoví našli občas i ve městě. Ale to všechno nemění nic na základním faktu, že oni – stejně jako výrobci pracující pro plán, ne pro trh – si nemuseli hledět svého zákazníka, protože (pokud splnili objemový plán) jim spokojenost zákazníka byla naprosto lhostejná, nebyla v žádném vztahu k jejich vlastním odměnám.

69. „Jednalo se zřejmě o státní zakázku, dost možná pro fakticky monopolního výrobce. “
    Omyl, v USA nikdy státní dráhy nebyly a dodnes nejsou.

    „To samé s Čínou: neznám žádný seriózní názor který by zpochybňoval fakt že současná čínská ekonomika funguje na volnotržní, tedy kapitalistické bázi.“
    https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ekonomika-cash-only-cinsky-zazrak-se-rozpada-a-ekonomiku-se-nedari-opravit-261977

70. „Navíc – bylo by napřed nutno znát konkrétní okolnosti, například délku vlaků. Pro delší – a těžší – vlakové soupravy je samozřejmě nutno mít těžší tažnou lokomotivu, jinak to neutáhne.“
    Vyšší adhezní hmotnost samozřejmě ano, ale dlouhé nákladní vlaky jsou tam běžně vedeny několika – viděl jsem až 8 – lokomotivami.

71. Ale jistě, pane Kalousi, že čínská ekonomika je v současné době v potížích. Byla – svým jedinečným boomem – přehřátá, a to má vždy své následky. Ale to nijak nesouvisí s tématem že se v podstatě jedná o tržní ekonomiku, a to celkově velice úspěšnou.