Josef Poláček
Nyní je to tedy definitivně dokázáno vědecky: lidé nemyslí.
Ve vydání německého deníku Süddeutsche Zeitung ze 7. srpna tohoto roku vyšla zpráva o výsledku výzkumu skupiny vědců pod vedením psychologa Erika Bijlevelda z univerzity Radboud v holandském Nijmegenu. Tito výzkumníci porovnali 170 studií z 29 zemí s téměř 5 000 probandy, které se týkaly ochoty lidí namáhat své mozkové závity.
Výsledky těchto výzkumů jsou naprosto jednoznačné: lidé se vyhýbají myšlení, jak jen mohou. Plně se potvrdila platnost dávné lidové moudrosti: myšlení bolí. Respektive – je namáhavé. A člověk činí všechno pro to aby tuto námahu nemusel podstoupit. Tento negativní či odmítavý vztah vůči myšlení platí naprosto všeobecně, bez rozdílu teritorií a kulturních okruhů. (Pouze Asiaté vykazují poněkud vyšší ochotu trýznit se zvýšenou činností mozku; zřejmě v důsledku školního drilu na který jsou zvyklí.) A dokonce – což je obzvláště frapantní – v daném ohledu dokonce neexistuje ani žádný signifikantní rozdíl mezi manuálně pracujícími a mezi intelektuály! Takže i ti, kteří by vlastně měli v popisu své práce být mentální elitou společnosti, i ti se ve skutečnosti soustavně vyhýbají tomu, aby museli tuto intelektuální činnost vykonávat se vší příslušnou a potřebnou námahou a intenzitou!
V této zprávě byly naznačeny i důvody, proč je člověk – ačkoli by myšlení vlastně mělo být jeho největší evoluční výhodou – vůči této činnosti natolik skrblický. Myšlení je totiž jak známo energeticky velice náročnou činností. A to natolik náročnou, že v konečném efektu dokonce blokuje či oslabuje jiné důležité životní funkce. Konkrétně: v oné studii bylo konstatováno, že lidé kteří přes den museli učinit mnoho rozhodnutí (tedy přemýšlet o tom která jsou nejlepší), poté večer mají signifikantně sníženou sílu vůle.
Sama evoluce tedy tedy člověka vede k tomu, aby složité a energeticky náročné kognitivní a rozhodovací procesy zredukoval ve prospěch prvního jakž takž použitelného řešení. Tento úhyb ke snadnějším řešením se vědecky nazývá „Law of less Work“, zákon menší námahy.
Tento stav má pak ale nutně fatální důsledky v politice, respektive ve společenské tvorbě politických idejí vůbec. Všeobecně se tvrdí (či alespoň předstírá), že člověk napřed o něčem přemýšlel, a teprve poté si vytvořil odpovídající (politický) názor. Zde ale vidíme že posloupnost je naprosto opačná: člověk se napřed rozhodne pro tu či onu ideu respektive ideologii, která mu nějakým způsobem vyhovuje, konvenuje; a teprve poté začne vymýšlet argumenty pro její obhajobu.
Musím konstatovat, že toto zjištění o vysloveném útěku člověka před skutečným myšlením (a to i ze strany intelektuálů) mě nijak nepřekvapilo. Znovu a znovu jsem musel pozorovat – a to i v univerzitním prostředí – tento úhyb intelektuálů, kteří se spokojí s prvním jakž takž použitelným, konzistentním výkladovým schématem; aby pak s železnou úporností bojovali proti tomu, aby tento výkladový vzorec museli podrobit komplexnější (a tedy myšlenkově náročnější) revizi.
Právě zde tedy zřejmě leží prapůvodní, ryze evolučně podmíněná příčina toho stavu, že lidé se nemohou navzájem dohodnout, pochopit: jejich „lenost myšlení“ jim brání překročit omezené hranice jejich vlastního pohledu na svět, pochopit že i konkurenční výkladové modely mohou mít svou logiku, své oprávnění.
Nutno ovšem ještě dodat: člověk přece jenom je za určitých okolností ochoten myslet, a to s vynaložením i značné námahy (například hrát šach). Podle oné studie ovšem jenom a pouze tehdy, když mu za tuto námahu kyne nějaká odměna. Když tedy očekávaný efekt převýší vložené (energetické) náklady. Přičemž tato odměna nemusí být nevyhnutelně ryze materiální povahy; může se jednat třeba i o získání renomé (u vědce), nebo o pochvalu pro žáka ze strany učitele.
Nejsou to tedy celkem vzato příliš optimistické vyhlídky ani do budoucna. Ledaže by se našel způsob jak lidi k tomuto energeticky velmi náročnému pravému myšlení dostatečně motivovat odpovídající odměnou.
P.S. Autor tohoto textu (ačkoli tento nebyl intelektuálně nijak mimořádně náročný, jednalo se o pouhou reprodukci novinové zprávy) jeho sepsání odkládal celou řadu dní, a opakovaně si fabuloval různé důvody, proč právě ten daný den nebude pro tuto práci dostatek času či nastanou jiné nepříznivé okolnosti. A k jeho dokončení se odhodlal až v časných ranních hodinách, kdy tedy jeho příslušné mozkové závity nebyly ještě příliš znaveny sumou denních rozhodování, či jiných mentálních činností. Law of less Work.
K tomuto textu musím ještě připojit: mám pocit že se v něm poněkud promísily údaje z oné původní zprávy, a mé vlastní úvahy o důsledcích výsledků výzkumu pro sociálněpolitické souvislosti. Tam kde se tedy jedná o důsledcích neochoty člověka myslet pro svět politiky, tam se jedná už o mé vlastní úvahy.
Chybí tam ještě rozpor užitek společenství (tlupy, kmene, komunity, národa…) vs. užitek jednotlivce. Výzkumy toho typu, na které se zřejmě odvolával citovaný článek, dospěly nejen k tomu, že na nevědomé úrovni rozhodnutí padne dávno dřív, než vědomí vůbec zjistí potřebu rozhodovat (dávno = desetiny sekundy, což je v daném kontextu hrozně dlouho…), ale především taky k tomu, že podvědomí jednotlivce skoro vždycky rozhoduje v souladu se zájmem společenství (ať už je definován a formulován kýmkoli jakkoli), i kdyby to mělo individuální existenci nebo prospěch jednotlivce ohrozit; rozum pak nemá jiný úkol, než to v hlavě jednotlivce sladit a ten rozpor zmírnit nebo ještě lépe eliminovat. Což je ovšem zase v rozporu s tím, co tu razíte, totiž že dnes individuální zájem vyhrává nad společenským. Takhle jednoduché to není.
Zřejmě už i naši opičí předci podléhali nějakému druhu nevědomé indoktrinace. Dnes je situace o to složitější, o co jsou složitější a sofistikovanější technologie a metody používané fabrikami na lži.
Chcete říct, že nevědomí nemůže být kosmopolitní?
Napadlo mě to a hned jsem si našla na Wikipedii heslo kosmopolitismus. Zaujalo mě tam, že proti němu stojí něco jako jazyková bariéra, či snad bariéra mateřského jazyka:
„Kosmopolitismus přehlíží úlohu a význam jazyka: každý kosmopolita musí i tento svůj postoj vyjadřovat v určitém jazyce, který je někde srozumitelný a jinde nikoli. Člověk se do společnosti integruje především jazykem a pokud žije někde, kde „domácí“ jazyk neovládá a kde většina obyvatel nemluví druhým jazykem, žije tam jako cizinec, případně turista a s místní společností může mít jen omezené a spíše povrchní vztahy.“
To by ovšem znamenalo, že i společné významy slov jsou důležité, Jestliže se rozpadají, pak se může člověk stát cizincem všude.
Evě Hájkové: Tady jste zřejmě nechtíc narazila (resp. zpracovatel toho wikipedického hesla narazil) na obsah sporu, který je veden mezi zastánci a odpůrci teorie generativní gramatiky Noama Chomskyho. Chomsky tvrdí, že existuje jakási vrozená univerzální gramatika, do které snadno zapadne kterýkoli světový jazyk. Je to podobná dosud neuzavřená tahanice jako mezi zastánci a odpůrci teorie kolektivního nevědomí.
Technická: Ona je taky otázka, do jaké míry je česká Wikipedie důvěryhodná. Našel jsem si heslo Kosmopolitismus v internetové verzi Stanfordské encyklopedie. (Kdyby si někdo chtěl počíst: https://plato.stanford.edu/archives/fall2002/entries/cosmopolitanism/) Heslo obsahuje (bez bibliografických poznámek a odkazů) 8142 slov (~ skoro 30 normostran) a pojem „language“ (jazyk) se tam vyskytuje jen jednou ve zcela podružné souvislosti týkající se ekonomického kosmopolitismu.
Sám to mám v „mentálním šupleti“ (btw už značně přeplněném a poněkud chaoticky uspořádaném 😀 ) otázek, na které se zřejmě do konce života nedozvím správné (nebo aspoň použitelné a fungující, tj. mou osobní integritu nenarušující) odpovědi; a jako správný agnostik už ani neztrácím čas snahou o jejich aktivní hledání. Ale žít se s tím dá. 😀
Také nemám v úmyslu se tím zabývat do hloubky. Nevadí mi, když nebudu vědět všechno. Ale přemýšlím o ledačem. Podle mě je jazyk jedním z prostředků dorozumění. Pokud k dorozumění nedochází, vytrácí se smysl. Člověk, jemuž nikdo nerozumí, se asi nebude cítit dobře. Ale jazyk zřejmě není jediným prostředkem dorozumění. V tom hesle Kosmopolitismus na Wikipedii je zmíněno křesťanství. Náboženství možná plnilo také funkci jakéhosi dorozumívacího jazyka schopného kdysi překonávat jazykové i kulturní bariéry.
„Náboženství možná plnilo také funkci jakéhosi dorozumívacího jazyka schopného kdysi překonávat jazykové i kulturní bariéry.“
Nicméně všichni misionáři se jazyky těch cizích národů, kterým chtěli kázat, tak jako tak museli dříve nebo později naučit. (Chtěl jsem původně napsat „jazyky svých obětí“, ale nebudu tak cynický.)
A možná je to úplně jednoduché: Všechny věrouky mají dvě složky, teologickou a etickou. Moudří a proto úspěšní misionáři zřejmě nejprve navazovali na všelidský etický základ, který se (pro někoho kupodivu) napříč národy a věroukami skoro neliší. Ta teologická stránka (a s ní související podružnosti jako liturgie a jiné formalizované součásti uctívání toho kterého božstva) přicházela na řadu až potom.
Mně v této souvislosti utkvěla v paměti jedna scéna z TV filmu odvysílaného u příležitosti kulatého cyrilometodějského výročí. Věrozvěsti tam cestou na Moravu někde na Balkáně nebo v Panonii narazili na izolovaný slovanský kmen, kterému začali kázat o Kristovi. Náčelník toho kmene se nad tím hluboce zamyslel a potom pronesl: „Váš bůh je dobrý. Přidáme si ho k těm našim a budeme ho uctívat spolu s nimi.“
„jazyky svých obětí“… ale to se asi nevztahuje na ty nedávno tu vámi zmiňované jezuity, viďte?
Já samozřejmě nejsem pro vnucování jakéhokoli náboženství ani pro evangelizaci někoho, kdo vůbec nejeví zájem. To by se pak člověk podobal těm, co nedávno zmínil pan Nushart (obcházíte moře i souš…)
Pokud si někteří lidé (kmeny, národy) vystačí sami, nechť je jim to přáno. Rozhodně by se jim ani nemělo slibovat, že si přijetím víry nějak polepší.
Před časem jsme se s jedním diskutujícím na KD přeli o význam pojmu štěstí. No, nerozuměli jsme si. Ale nakonec jsem mu dala vcelku za pravdu, když napsal: „Ten, kdo přichází ke Kristu v domnění, že ho to učiní šťastným, bude zklamán a nejspíše odpadne. Proto je třeba, abychom lidi nebalamutili tím, že se přijetím Ježíše stanou šťastnými, nýbrž abychom jim jasně zdůraznili, že od něj neobdrží štěstí, nýbrž jeho pokoj, který jim umožní bezpečně proplout vším neštěstím pozemského života do Božího království.“
Viz diskuse pod článkem https://www.krestandnes.cz/dan-drapal-stale-je-co-obdivovat/
Oprava: „ani pro evangelizaci…“
„…ale to se asi nevztahuje na ty nedávno tu vámi zmiňované jezuity, viďte?“
Není jezuita jako jezuita. Porovnejte si tak odlišné osobnosti jako byli/jsou František Lízna, Petr Kolář a Václav Umlauf.