Chaos a řád podle profesora Přibáně

Josef Poláček

Nedávno jsme v našich diskusích krátce probírali – a příliš lehkými shledali – vývody profesora cardiffské univerzity Jiřího Přibáně na téma pravdivosti v politice; nyní ten samý autor napsal další text v Salonu (Právo), který z určitých důvodů zasluhuje bližší pozornost. Tento jeho nový článek nese titul „V chaosu je řád. Rok s covidem“. Původně jsem měl v úmyslu na jeho zde vyjádřené názory opět reagovat jenom v rámci běžných diskusí; ale pak jsem dospěl k názoru že dané téma má natolik principiální význam, že stojí za to ho rozebrat ve formě samostatného článku.

O co se tu jedná? – Musím přiznat, že sám jsem byl nějakou chvíli bezradný nad tím, co zde vlastně „chce básník říci“. Profesor Přibáň své úvahy začíná citováním jednoho amerického profesora, který tvrdil, že s covidovou epidemií se úspěšně mohou vypořádat pouze demokraticky vedené státy. Oproti tomu Přibáň sám naprosto správně uvádí, že v potírání nákazy jsou daleko úspěšnější autoritativně či přinejmenším populisticky vedené státy, jako je Izrael, či přímo diktatury jako je Čína.

Nicméně pak Přibáň jakýmsi podivným argumentačním zvratem tvrdí, že přednost demokracií spočívá v tom, že jedině ony dokáží operativně reagovat na nově vznikající situace. Že tedy nepostupují dogmaticky, nejsou svázány nějakou závaznou ideologií, nýbrž mohou přijímat čistě věcně odůvodněná opatření.

Tuto svou tézi pak Přibáň uvádí do obecného rámce úvah o vztahu chaosu a řádu. Opírá se přitom o jednu hru dramatika Toma Stopparda, ve které tento zřejmě přesvědčivým způsobem rozehrál dialektiku řádu a chaosu: chaos vznikající z řádu, a v chaosu se obnovující řád.

Potud tedy dobře; jenže z tohoto v obecné rovině naprosto správného pojetí Přibáň pak napohled neznatelně sklouzává k výkladu jednostranně zjednodušujícímu. V jeho pojetí se totiž společnost a společenské dění stávají náhle pouze a jenom „chaosem“, to jest sumou jednotlivých událostí, jejichž nástup a další vývoj jsou naprosto nepředvídatelné. A kdy jenom až sekundárně zde vznikají nějaké struktury řádu. A přednost demokracie podle Přibáně spočívá právě v tom, že dokáže na tyto nepředvídatelně vznikající situace adekvátně reagovat.

Přibáň tvrdí, že současná politika je stále ještě uchycená v osvícenském myšlení vycházejícího z předpokladu rozumného světa, který je tedy možno řídit osvíceným rozumem, zatímco sociologie tento model racionálního a předvídatelného světa už dávno opustila, a pracuje o ním „chaotickým“ pojetím společnosti, jakožto volného proudu naprosto nepředvídatelných situací.

Potud tedy Jiří Přibáň. Konstatujme jako první krok, že argumentačně odporuje bezprostředně sám sobě. Na jedné straně tvrdí že jsou to demokracie, které principiálně dokáží na nečekané situace reagovat lépe, operativněji nežli autoritativní režimy závislé na názoru jednoho vůdce; a na straně druhé sám přiznává, že covidovou epidemii ze všech postižených států zcela nejlépe dokázala zvládnout diktátorská (a ideologicky fixovaná) Čína.

Podívejme se teď ale na celé teoretické zázemí jeho argumentace. Jejím jádrem je tvrzení, že společenské procesy jsou principiálně nepředvídatelné, a že je tedy možno je adekvátně řešit jenom metodami ideologicky nesvázané demokracie. Přibáň se při tomto svém tvrzení o nepředvídatelnosti společenských dějů odvolává na německého sociologa Luhmanna.

Jistě: pokud budeme vycházet z převládajících směrů současné sociologie, skutečně se nedostaneme nikam dále, nežli k chaosu. (V ryze teoretickém smyslu míněno.) Sociologie – pokud není vedena a inspirována vyšší teoretickou, tj. filozofickou úrovní, nevyhnutelně zůstane polapena ve svém vlastním předmětu, a především ve své vlastní metodologii, tedy ve víceméně kvantitativně-statistickém pojímání a zkoumání společenských procesů. Sociologie sama ze sebe vůbec nemá dostatečný teoretický a metodologický aparát k tomu, aby překročila meze ryze empiricko-pozitivistického pohledu na svět, aby dokázala spatřit struktury vyššího řádu. Takovýto pohled tedy nutně zůstane jenom ve sféře „chaosu“, tedy víceméně nahodilého výskytu nových událostí; a nikdy nedokáže pokročit k pochopení toho, že celý tento bezprostředně-empirický chaos se může pohybovat v rámci obecnějších faktorů, které ve svém souhrnu vytvářejí řád, jakožto protiklad a protiváhu onoho chaosu.

Já jsem už v oné zmíněné první diskusi o názorech prof. Přibáně konstatoval, že ačkoli jeho specializací je právní filozofie, tak zřejmě nikdy nečetl (respektive nepochopil) Hegelovu „Filozofii práva“. Což je naprosto klíčové dílo právě pro pochopení toho, že existují tyto faktory, tyto struktury vyššího řádu, které vytvářejí rámec pro ony bezprostředně jenom chaoticky se jevící pohyby empirické sféry.

Právě proto bylo zapotřebí se tímto článkem J. Přibáně zabývat podrobněji. Naprosto výmluvně se v něm totiž zrcadlí žalostný stav současného filozofického, respektive společensko-filozofického myšlení. Prakticky zcela se vytratilo vůbec jakékoli povědomí o vyšších rovinách filozofie, a tedy i o vyšších strukturách řádu, stojícího v pozadí zdánlivě chaoticky probíhajících společenských procesů. Namísto filozofie skutečné veřejný prostor praktiky okupuje (jmenovitě v českých poměrech) jakási „profesorská filozofie“, opírající se o nespornou akademickou erudici pánů profesorů, kteří dokáží své výklady podpořit (nebo snad spíše: zamlžit) napohled velice precizní a zdánlivě nevývratnou argumentací; kteréžto „profesorské filozofii“ ale naprosto chybí vhled do vyšších sfér a obecnějších struktur skutečnosti.

Jmenovitě u politického uspořádání demokracie se pak tímto způsobem adoruje její schopnost operativního reagování na nově vzniklé situace – aniž by se přitom jakkoli zmínila druhá stránka tohoto přístupu, totiž že tyto demokracie na tyto nově vzniklé situace mohou vždy reagovat fakticky až ex post. Právě proto že tyto demokracie nejsou schopny existovat a pracovat s pochopením onoho vyššího řádu, s pochopením jeho strukturálního působení, pak nemohou předvídat důsledky jeho projevů v empirickém světě, a vždy se musí omezit na pouhá ad hoc řešení chaoticky vznikajících situací.

Všeho všudy: dozajista, Přibáň má pravdu v tom, že demokracie tuto schopnost ideologicky nesvázaného řešení nově vzniklých situací mají; ale on naprosto přehlíží druhou stránku věci, tedy principiální neschopnost demokracií působit v rozsáhlejším časovém horizontu, fakticky ne delším nežli je právě běžící volební období. Ze v obecné rovině správného principu „řád v chaosu a chaos v řádu“ tedy Přibáň nakonec sklouzává nejen k pouze jednostranné preferenci chaosu před řádem; ale navíc k vysloveně ideologické adoraci jednoho specifického politického systému, tedy liberální demokracie současnosti.

17 komentářů u „Chaos a řád podle profesora Přibáně“

  1. Tak profesor Přibáň se zabývá tím, jak společnosti reagují na nečekané věci, pokud v nich vládne chaos nebo řád. Nečekaná věc (komplikace) je vlastně sama prvkem chaosu. Takže otázka vlastně zní, zda na nový prvek chaosu lépe reaguje chaotický systém či uspořádaný systém.
    Škoda že se nezabývá tím, jak na chaos reaguje člověk, tedy jednotlivec.
    Zda se s nově příchozím prvkem chaosu (například nenadálým neštěstím) lépe vyrovnává chaotický člověk nebo člověk, který má v sobě nějaký vnitřní řád. Já myslím, že ten druhý.

  2. Asi ten recenzovaný článek nebudu číst, takže spíš k tomu „vykrácení“ od p. Hájkové: i v jednotlivém člověku lze různé děje směřující k „elastickému“ udržování stability v neustálých proměnách modelovat jako systémy tzv. deterministického chaosu. Zdánlivě chaotický systém má v sobě jakési časem prostupující „potenciální struktury“-atraktory, a dokud jsou nezbytné změny v systému- reakce na impulzy změn vnitřních i z vnějšku – dostatečně kompenzovány negativními („solidárními?“) zpětnými vazbami, systém za uspokojivé energetické bilance absorbuje a v sobě přetváří tyto nárazy. Pokud ale některé reakce musí zahrnout amplifikaci odpovědi -tedy mobilizaci pozitivních zpětných vazeb, energetická náročnost reakce (exponenciálně) narůstá a může vést až k vyčerpání – dezintegraci chaotického systému, která však není jeho úplným zánikem. Na „krystalizačních jádrech“ uspořádanosti jeho „střepů“ vyrůstají další jeho variace, propojené nějakým „tvarem“ atraktoru, tyto (v přírodě mimo-lidské i lidské zcela běžné) děje jsou však již prý principiálně nepředpověditelné.
    Za pokus o“lidovou“interpretaci teorie chaosu se omlouvám – chtělo by to člověka a matematickým vzděláním.
    Vkládám jej sem jako pokus podepřít něčím přesvědčení, že přílišná míra vnitřního řádu může způsobit rozpad systému náhlostí nárazu nové skutečnosti nebo vrstvením až k systémové nehybnosti… a naopak zcela, přirozená chaotičnost vede ke ztrátě naší schopnosti vývoj a reakce systému rozumně předvídat. Zbývá pak snad víra v nějaký „podivný atraktor“ … a ve střepy džbánu;-)

    http://www.sds.cz/docs/prectete/epubl/she_tch.htm

  3. Tak mě napadá, že apoštol Pavel učil své svěřence, aby se navzájem nesoudili (vlastně aby jeden druhého nedezintegrovali). A možná i víře v nějaký podivný atraktor, který je může dát zase dohromady:
    „Kdo jsi ty, že soudíš cizího služebníka? O tom, zda obstojí či ne, rozhoduje jeho vlastní pán. A on obstojí, neboť Pán má moc jej podepřít.“ (Římanům 14, 4)

  4. Pane Nusharte, tyto obecné teorie systémů (respektive chaosu) mají samozřejmě tu jednu velkou přednost, že mají univerzální platnost. Že tedy všechno co spadá pod působnost jejích závěrů bude vykazovat ty samé znaky.

    Problémem – a limitem jejich možností – je ale právě tato jejich obecnost. Ony nepostihují konkrétní systémy v jejich specifickém způsobu existence. Ony (tyto obecné systémové teorie) tedy sice docházejí ke správným konstatováním; ale jejich výpovědní hodnota v daném konkrétním případě bývá velice omezená, až přímo mizivá.

    Konkrétně k onomu systému ekonomiky jak ho podává Heczko: tady naprosto chybí faktor zbožní hodnoty. Tedy právě ten faktor, kolem kterého se nakonec točí veškerá ekonomická aktivita člověka. Takže nakonec je tu fakticky řečeno jenom tolik, že ekonomika může být buďto stabilní, anebo nestabilní; což je ovšem opravdu dosti chudý rezultát tak vysoce erudovaných teoretických výkladů. 😉

    Totiž: jestliže Heczko tvrdí, že o ekonomice principiálně nemůžeme vědět více, nežli právě jenom tuto její nepředvídatelnost a nepředpověditelnost – pak zde naprosto absentuje právě onen klíčový moment zbožní hodnoty, který nám naopak poskytuje značně konkrétní informace o atraktoru systému ekonomiky. A právě podle konkrétního způsobu produkce (a distribuce) hodnoty je pak možno s určitou mírou pravděpodobnosti i presumpovat, jakým způsobem se ten či onen konkrétní typ ekonomiky bude vyvíjet do budoucnosti.

    Zcela konkrétně: kdyby se někdo s dostatečnou teoretickou výbavou ocitl v éře ekonomiky založené na otrocké práci, už tehdy by mohl víceméně s jistotou presumpovat, že tento systém (a její atraktor) se časem vyčerpá – neboť otrocká práce je ve své nejvlastnější podstatě nekreativní, a je možno ji efektivně užívat jenom v primitivních formách produkce (typicky: polní práce).

    Tolik ohledně ekonomiky; ale i naprosto zásadně Heczko vychází z falešných předpokladů. Totiž ohledně jeho tvrzení, že (fyzikální) fenomény jsou principiálně neurčitelné. Když se odvolává na kvantovou mechaniku. Je skutečně podivuhodné, jak tvrdošíjně – a to i v odborných kruzích – se drží tato víra. Přitom v plném slova smyslu, tedy jako p r i n c i p i á l n í neurčitelnost kvantově-mechanických jevů to pokládal jenom a pouze sám Heisenberg; zatímco Niels Bohr se přikláněl k náhledu, že tento princip neurčitosti je pouze subjektivního rázu – tedy že jsme to my sami, kdo jakožto pozorující subjekt nedokáže provést plně exaktní pozorování. A Einstein – ten tento princip neurčitosti jak známo zavrhl vůbec („Bůh neháže v kostky“).

    Krátce řečeno: jestli se ty systémy které se nám lidem zdají být chaotické, jestli ty se opravdu chovají objektivně chaoticky, anebo se tak jeví pouze nám, v důsledku naší vlastní neznalosti – to je otázka, která je dodnes otevřená. V každém případě tu alternativu principiální determinovanosti (a tedy: předurčitelnosti) všech fenoménů tohoto světa (vesmíru) není možno definitivně vyloučit.

  5. Co se pak Přibáňova pojetí demokracie (jakožto „determinovaného chaosu“) týče: to by pak v daném případě vlastně byl systém s negativními vazbami. Tedy systém, který dokáže fluktuace (ať interní či externí) v dostatečně účinné míře eliminovat.

    Ovšem: u Přibáně chybí jakákoli analýza toho, zda tato schopnost negativní vazby systému liberální demokracie je absolutní. Z obecné teorie systémů totiž nutně vyplývá závěr zcela opačný: totiž že i systém liberální demokracie je řízen jedním jediným konkrétním atraktorem – který jako takový má limity svých možností, své elasticity. To jest: po relativně dlouhou dobu tento systém samozřejmě může být schopen eliminovat rušivé elementy; ale nikde není žádná záruka toho, že tato pouze n e g a t i v n í vazba jednou nebude stačit, protože ona sama neobsahuje pozitivní řešení, pozitivní odpověď.

    Pokud by ty rušivé elementy samy byly pouze chaotické, náhodné, nekoordinované – pak by to snad stačit mohlo. Jenže – pokud naopak budou pravidelné, stále se opakující (jako je například v ekonomice narůstající frustrace z nesouměrné distribuce společensky vytvářené hodnoty) – pak velice rychle může dojít k bodu zlomu, kdy už dosavadní metody liberální demokracie nebudou schopny dostatečně řešit (utlumit) kumulovaný potenciál odporu (destrukce).

  6. Jesti tomu správně rozumím, tak teorie deterministického chaosu říká, že dostatečné zasíťování negativními zpětnými vazbami nikdy není v multi kauzálním otevřeném systému trvalý stav. Vždy nastává i vývoj s třeba lokální převahou pozitivních zpětných vazeb. Podstatné je, že takový vývoj vyžaduje exponenciální nárůst čerpání energie. To má vždy své limity – a v nich se systém dostává do těch „bodů bifurkace“. My tedy – v příkladě s otrokářským státem – můžeme pozorovat, že vykazuje rysy blížícího se rozpadu, že (v důsledku nějaké kaskády sebeposilujících dějů) z vlastnění otroka se třeba už nedá tak snadno tvořit nadpráce, narůstají neúměrně náklady na jeho bezpečné zapojení do výroby… Ale nemůžeme (nedávno jste to tu v souvislosti s představou řeckého filosofa v našem technologickém prostředí konstatovali) – nemůžeme v těch „bodech bifurkace“ předvídat, do jaké (energeticky dlouhodoběji zas udržitelné) podoby se produkty rozpadu budou re-formovat. Důvod proč to nejde je v nadlimitním nahromadění interagujících vstupních podmínek za jednotku času. Zajímavé ale je, že tyto nové systémy mají mezi sebou a s těmi předchozími něco dynamicko-strukturně příbuzného – ten podivný atraktor(?).

    Možná „konzervativní levice“ znovu pokládá otázku (možná ne však sobě) : „A kdo je můj bližní? „… Velmi by nám pomohlo, kdybychom dokázali aktualizovat (v sobě) pravdivou odpověď. Je to příslušník mého národa, třídy, nebo ten kdo se mnou právě sdílí nějakou kulturu – víru-přesvědčení (jak se lepí střepy džbánu)? Nebo každý kdo se mnou sdílí právní a tržní prostředí – jeho pravidla a daněmi náklady jeho udržování? V liberálně-humanistické abstrakci je to asi (v souladu s křesťanskou intuicí) každý člověk. Každý člověk bývá ale také součástí nějakého systému, a ten mohu vnímat jako cizí a ohrožující…

  7. Můžeme či nemůžeme předpovídat další – socioekonomický – vývoj v bodech bifurkace? To je ovšem zase velice složitá otázka.

    Já napřed připomenu dva momenty z minulosti. Za prvé připomenu, jak jsem nedávno referoval o jedné televizní dokumentaci o ještěrkách, kde bylo ukázáno, že za určitých okolností je možno s naprostou jednoznačností předpovídat další vývoj samotné evoluce! (Připomínám, že šlo o to že určitý druh ještěrek byl přesazen do určitého prostředí – a z tohoto jednoho (základního) druhu ještěrek se vyvinulo několik poddruhů, podle toho v jaké výšce stromů se usídlily, a to přesně podle už předem daného a známého schématu.) Jinak řečeno: byl zde bod bifurkace, kdy předem – tedy před experimentem – vůbec nebylo jisté zda k jeho rozvětvení dojde podle onoho schématu; ale potvrdilo se naprosto jednoznačně, že tomu tak je. To znamená: neurčitost oněch rozvětvení může být naprosto způsobena jenom tím, že jsme to my sami, kdo v dostatečné míře nerozpoznal a neurčil všechny výchozí faktory.

    A jako druhé bych opět připomněl jedno dávné konstatování Stanislava Lema, že ať by došlo ke vzniku inteligentního (a tedy společenského) života kdekoli ve vesmíru, vždy by naprosto nevyhnutelně muselo dojít k situaci, kdy by tato společnost začala vytvářet nadprodukt. Tedy více nežli se spotřebuje k holé obživě. Vznikla by tedy nadhodnota, které by ale bylo příliš málo, nežli aby mohla rovnoměrně pokrýt potřeby všech členů dané společnosti – a každá tato společnost na určitém stupni svého vývoje by tedy byla konfrontována s problémem, jak tuto (vzniklou, ale nedostatečnou) nadhodnotu rozdělit.

    A tady těch variant (tedy bifurkací) není zas tak mnoho: buďto přímo – tedy osobně – ovládat celého tvůrce (nad)hodnoty; to je systém otrokářství. Anebo tohoto tvůrce nadhodnoty ponechat osobně víceméně svobodného; ale násilím si přivlastňovat jeho práci; to je stav feudalismu, systém roboty. No a třetí možností je pak poskytnout onomu potenciálnímu tvůrci hodnot formálně naprostou svobodu, tedy i svobodu k volnému zacházení s jeho pracovní silou; ovšem vytvořit takové podmínky (v systému soukromého vlastnictví výrobních prostředků), kdy tento bude fakticky nucen svou pracovní sílu prodávat za pro něj nerovných a nevýhodných podmínek. Což je ovšem systém kapitalismu.

    Zdá se tedy, že ta míra neurčitosti ohledně bifurkačních bodů a rozvětvení v průběhu vývoje lidské společnosti není ani zdaleka tak vysoká, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jenže – právě tohle je to, co se při aplikaci abstraktní teorie systémů naprosto ztrácí. Ztrácí se tedy poznání konkrétního vývoje, a jediné co zbývá je abstraktní určení energetické výměny s okolním prostředím.

  8. Já tím naprosto nechci paušálně popírat platnost obecné systémové teorie. Naopak, ve svých počátcích jsem sám tímto metodologickým přístupem byl hodně ovlivněn, ne-li vysloveně fascinován. Pochopit lidskou společnost jako systém, jako vnitřně provázaný celek – to je základní předpoklad k pochopení jejího způsobu existence a fungování.

    A obecná systémová teorie jako taková – její jedinečnou předností je to že ona má opravdu platnost prakticky pro všechny komplexnější útvary v celém vesmíru, člověk má pocit že tady do svých rukou dostal kód k tajemství celého vesmíru.

    Jenže – když jde člověk ještě dál, časem pak (a to dost rychle) narazí na limity tohoto přístupu. Hegel – ten takovýto způsob obecného poznání nazýval „das Abstrakt-Allgemeine“. Tedy – to „abstraktně všeobecné“. Přičemž Hegelovi samotnému se nejednalo nakonec o nic jiného, nežli dosáhnout poznání obecného, nikoli pouze poznání jednotlivin; jenže on se právě se vší rozhodností vymezil proti tomu, když toto obecné poznání zůstane stát v pouze abstraktní rovině. Podle Hegela pravé, pravdivé poznání musí být nejen obecné – ale zároveň konkrétní; tedy „das Konkret-Allgemeine“.

    Příklad: my můžeme vzít nejobecnější filozofický pojem, pojem „Bytí“. Jak řečeno je to ten naprosto nejobecnější vůbec myslitelný pojem (snad ještě vedle pojmu „Nic“) – a je v něm tedy obsažen veškerý jsoucí svět.

    Jenže: pokud my vyslovíme jenom ono „Bytí“ a nic více – pak jsme z toho celého jsoucího světa ve skutečnosti nepoznali naprosto a vůbec nic, nežli jenom tuto holou abstrakci. Nárůst našeho poznání byl tedy fakticky nulový.

    Obdobné je možno konstatovat třeba i o pojmu „Bůh“. Ten také m ů ž e zahrnovat, objímat, reprezentovat celý jsoucí, živoucí svět; ale stejně tak to může být jenom prázdná floskule, jenom holé vyjádření osobní víry, bez jakéhokoli hlubšího pochopení toho všeho, co se za oním slovem „Bůh“ skrývá.

  9. Svého syna (a jeho rodinu) jsme neviděli už osm měsíců. Podmínkou cesty tam prý je 48-hodinový negativní PCR test před nastoupením cesty. Co znamená nastoupení cesty? Čas, kdy vyjdeme z domu? Čas, kdy nastoupíme do vlaku v Opavě? V Ostravě? ? Čas kdy vyjedeme z Prahy? Čas, kdy přejedeme hranice? To asi není nikdo schopen s určitostí říct. Navíc na potvrzení o negativním výsledku se prý může čekat až den. SMS zpráva prý neplatí, muselo by to být na papíře s razítkem. Nejlépe asi s cizojazyčným překladem. Dejme tomu, že by se to podařilo a vyjeli bychom s platným testem. V Německu prý stačí nahlásit svůj příjezd na nějaký úřad. Když jsme rodina, nemuseli bychom prý do karantény. Ale potřebovali bychom negativní test na zpáteční cestu. Stojí 130 eur. Náklady cesty se tím výrazně prodraží (u nás stojí test 1500 Kč). O to nejde, syn by nám to i zaplatil. Jistě by nás zavedl i na místo testování, takže bychom nikde nebloudili a nebáli se, že se nedomluvíme. Ale pro mě je takové cestování příliš stresující. Tak jsme se s manželem dohodli, že tu cestu do Mnichova odložíme, až budeme mít patnáct dní po druhé očkovací dávce. Pak už se snad obejdeme bez testu. Jenom doufám, že si pak někdo nevymyslí nějaké další pokyny, jak cestování zkomplikovat. Doufám, že pandemie (a s ní chaotická situace) se nepovleče léta. On to člověk pár měsíců, i rok, s přehledem vydrží. Ale co když to bude trvat mnohem déle? Vnoučata odrůstají… Samozřejmě, kdyby to byl před lety někdo tušil, možná by byli mladí zůstali raději v Česku. Jenže všichni jsme tehdy věřili ve věčný bezproblémový Schengen.

  10. Já musím přiznat, že jsem původně počítal s rychlejším tempem překonání pandemie. S tím že se jedná jenom o to vyvinout vakcínu a proočkovat populaci.

    Jenže problémem jsou za prvé sekundární mutace; není jisté, do jaké míry na ně stávající vakcíny budou působit. (A vlastně pořád není jisté ani to, jak dlouho bude ochrana očkováním působit.)

    A za druhé jsem nepočítal s tou iracionální vlnou fundamentalistických odpíračů očkování, kteří to všechno blokují. Zrovna dneska psali v novinách, že v Polsku se uvažuje o tom, že by očkování bylo povinné. Zcela otevřeně: takhle se to mělo udělat od samotného počátku, jako v Číně.

    Ostatně, před časem psychologové přišli na jednu zajímavou věc. Právě ohledně takovýchto kverulantských názorů a postojů. Které se vynoří vždycky, při každé příležitosti a u jakéhokoli tématu. Tito psychologové totiž zjistili, že míra tohoto kverulantství dost zřetelně ubývá, když se dané opatření zavede se vší rozhodností, jednoznačným nařízením, bez jakýchkoli zbytečných diskusí. V takových případech dojde totiž k tomu psychologickému efektu, že i ti kteří by jinak měli tendenci stavět se proti (vlastně „kverulanti z povolání“) najednou sami sebe vnitřně přesvědčí, že to tak „musí být“, a že je to tedy vlastně „správná věc“.

  11. Potom ale nechápu, proč vás vlastně pohoršuje Drulák, pane Poláčku. Nechce on vlastně totéž? Tedy aby se lidem něco direktivně nařizovalo?

  12. Ano, tato pandemie je bohužel dost dobrý „dokumentační materiál“ k promýšlení systémové dynamiky lidských společenství během kaskádových dějů s převahou pozitivních zpětných vazeb. Snad po získání odstupu její poučení budeme schopni nějak konsenzuálně využít pro prevenci nebo zlepšení solidární odolnosti vůči dalším principiálně podobným situacím.

    Včasné negativní zpětné vazby by společnosti stály mnohem méně energie/financí. Avšak jak vidíme nyní na Vietnamu, Laosu… při nezadržitelné globalizaci lokálních mutací (s prakticky jistotou vzniku v neregulovaných ohniscích) , přílišné premiantství je za těchto globálních podmínek také rizikové. Pokud není provázeno masivní dostupností vakcinace. Dokud bude zachován volný pohyb nových mutací a variací viru a zůstanou aspoň nějaké oblasti s neregulovanou vysokou incidencí přenosu, bude třeba počítat s občasným přeočkováváním. Nebo doufat v objevení a schválení účinných přiměřeně dostupných léčiv, ideálně už na druhou – imunoregulační fázi rozvoje nemoci.

  13. „Lidem něco nařizovat“ – ono přijde na to, komu se co nařizuje, jakým způsobem a z jakých motivací, paní Hájková.

    Já musím přiznat: v určitých bodech bych s „konzervativním socialismem“ mohl dokonce i souznít. Už jsem několikrát uvedl, že některých ohledech jsem já sám spíše konzervativní. Jednoduše řečeno: zase se nejedná o nic jiného, nežli jak dokázat udržet antickou „správnou míru“ veškerého konání. Tedy i správný poměr mezi konzervatismem a progresivismem.

    Například jsem zcela konkrétně napsal, že v zásadě plně souhlasím s tím, aby se rodičům kteří zarytě odmítají své děti posílat do školy, aby se jim udělaly nějaké citelné finanční sankce. Tedy aby se jim snížily dávky. Opravdu není možné, není přípustné aby si každý dělal co se mu zlíbí, bez ohledu na všechny ostatní. (A v daném případě bez ohledu na vlastní děti.) V Německu se říká: kdo neslyší, ten musí cítit. To jest: kdo není ochoten poslouchat, ten musí pocítit sankci, trest.

    Jde o to, že Drulák ty své sankce vybírá velice selektivně. Už jsem sám napsal: proč zrovna vyzvedává to, že c i z i n c i, že R o m o v é musejí plnit své povinnosti?!… Co to má mít za smysl, takto fokusovat pozornost jenom na určité skupiny obyvatel? A to zrovna na ty, jejichž postavení je už tak jako tak ztížené, problematické?

    Kdyby Drulák přišel prostě a jednoduše s tím: k a ž d ý člověk, každý občan je povinen řádně plnit své občanské povinnosti, každý je povinen se ohleduplně chovat ke svému okolí, a když bude odmítat se takto v souladu s pravidly chovat, ať je potrestán – pak by nebylo víceméně nic, proti čemu by tady bylo možno protestovat. Je to právě a jedině ten jeho selektivní přístup, který nutně budí podezření, že se mu v první řadě zdaleka nejedná o to aby se všichni chovali slušně a řádně, ale o to aby takto mohl ukázat prstem na určité skupiny populace, aby právě a jenom je mohl postavit do špatného světla.

  14. Covid – ano, doposud se všechno točí praktiky jenom kolem očkování, a celkem se mlčí o druhé stránce věci, totiž o nalezení účinného léku. Snad je to tím, že vakcíny se podařilo vyvinout dříve (a vlastně ve skutečně rekordním tempu).

    Bezpochyby, současnou pandemii jako takovou se podaří v zásadě zvládnout, a to podle všeho už v relativně dohledném čase. Do budoucna ale zůstane zásadní otázkou, jestli se podaří covid 19 víceméně naprosto eliminovat; anebo jestli budou – dejme tomu obdobně jako u chřipky – vznikat stále nové a nové varianty, takže už bude lidstvo doprovázet natrvalo.

  15. Zdá se že do repertoáru člověku nepřátelských virů přibyl nový a velmi vitální protivník. Zatím se zdá být v nevýhodě – Luxusimmobilien v New Yorku právě boomt jak dlouho ne.

  16. S tím covidem má pan Nushart pravdu. Existence nedotčené, vůči koronaviru mimořádně vnímavé populace je pro šíření nemoci velmi podstatná. České „premiantství“ loni na jaře hrálo nemalou roli v propadnutí do „worst in covid“ v měsících říjnu až březnu. Byli jsme na tom skoro tak jako na začátku pandemie ve Wu-chanu či okolí Bergama, jen jsme měli přece jen více informací. Prudký zvrat tedy nelze svádět jen na politiky či lehkovážnost veřejnosti (byť reakce jako celek byla chabá).

    Populace by měla být proti covidu naočkovaná ve vysoké míře. Povinná vakcinace samozřejmě není nic nepřípustného. Asi všichni máme za sebou trojí takové očkování proti tetanu a málokdo se proti tomu bouřil. Přitom potenciální počty úmrtí na tetanus by u nás dnes bez očkování dosahovaly maximálně desítek osob ročně. Jednou z možností, jež se nabízela, bylo vázat určitou finanční podporu na očkování.

    Důležitá je skutečnost, již konstatoval pan Poláček v odstavci o četnosti kverulování. Psychologové potvrdili jev, jenž jsme asi tak nějak tušili a na který se společnosti odedávna adaptovaly. Jistotu o tom, co je správné, lidé opravdu odvozují od rozhodnosti a také příkladu nahoře. Vojevůdce, který v rozhodný okamžik odvážně osobně vyrazil vůči nepříteli, často strhl další a zachránil bitvu. Právě tak to ovšem platí naopak: nekonečné diskuse lidi rozladí. Odtud označení parlamentu za žvanírnu a vyšší podpora vládě než volenému sboru. Odtud institut silných vůdců, původně (v náčelnictvích) volených hlavně pro případ války. Proto tito vůdci zpravidla vidí nepřítele za každým keřem a málo akceschopné celky provokují.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.