Červencová přemítání


Eva Hájková



PŘEMÍTÁNÍ V ČASNÉM ČERVENCOVÉM ODPOLEDNI


Je všední den a červenec

Poledne sotva minulo

polední žár ale trvá

Na inkoustovém nebi bílí beránci

si plují klidným tempem

Nemají naspěch

vždyť vítr je jen mírný

Tráva je šťavnatě zelená

včera ji totiž svlažil déšť

Je svátek svaté Markéty

ale obilí se srp zatím nedotknul

Zlatavě žluté zástupy

pšeničných klasů

dosud zaplňují pole

Manifestují svou mnohost

v lehkém vánku

Zlatá a zelená

Bílá a modrá

Všechny barvy jsou od slunce

Všechno je jak má být

Ale proč tedy člověk

vnímá tíhu světa?

Proč neplyne s větrem a beránky

po inkoustově modrém nebi?

Proč nesplývá s obilnými zástupy

s tím pohupujícím se davem?

Proč se nerozlévá po zelené trávě

jako letní déšť?

Protože má svobodu klást si otázky

Svobodu hledat svůj úděl



ČERVENCOVÁ NEDĚLE 


Slunečná neděle

tichá a poklidná

barevný korálek na šňůře dní

Stromy jsou nehybné

Sekačky na trávu mlčí

Kdesi za horami

sbírá se na déšť

A také se tam dějí dějiny

Možná že je už brzy

spatříme tváří v tvář

186 komentářů u „Červencová přemítání“

  1. Mám pocit že vydanost průběžné názorové revizi (reviduje žitá skutečnost, právo na to jistě má protože v ní existujeme) umožňuje právě (osobně cítěná) důvěra. Myslím že jste to dobře vystihl posledními dvěma větami předchozího vstupu. Díky 🙂

  2. Omlouvám se: když to po sobě čtu, vypadá to jako trochu lehkovážné hraní s pojmy které ale v konkrétních životech mohou znamenat velmi zásadní věci. Hluboce a živě ten aspekt osobní víry na který jsem chtěl upozornit (že obsahuje vydanost permanentní revizi) ilustruje Kniha Job. A samozřejmě evangelia.

  3. Tak právě je vysvětlován nedávno diskutovaný židovský pojem „emuna“. Nejde o víru v pravdivost určitých tvrzení, ale o důvěru vůči Bohu. Tedy ne věřit, že Bůh existuje, ale věřit Bohu. Věřit Bohu znamená věřit tomu, že všechno, co zažíváme, má nějaký hlubší smysl, který se nám možná vyjeví až na konci našeho života, na konci našeho putování. Znamená to věřit, že jsme jen malou součástí něčeho mnohem většího, než jsme my sami.
    Těch biblických příkladů vydanosti bylo víc. Například Abraham, který kvůli Bohu vyšel do neznáma a dokonce se odhodlal obětovat Izáka.

  4. V tom případě by se ona názorová revize – pokud jsem danou záležitost nyní správně pochopil – vztahovala jenom na naši vlastní omylnost, na její nápravu. To by se mi přece jenom zdálo poněkud příliš málo.

    Ledaže by se jednalo o „revizi“ v takovém smyslu, jaký předestírá Sokrates v Platónově „Hostině“: tedy jako vzestup lidské mysli, lidské duše od původně jenom dílčího, povrchního, partikulárního poznání Pravé skutečnosti až k plnému jejímu pochopení, a tedy k plnému osobnímu splynutí s ní.

  5. Což by pak docela korespondovalo s pojetím „emunah“ jakožto cesty k vyššímu, finálnímu smyslu. Nakonec – jak už jsem zmínil – ani sám Platón respektive Sokrates nemohou nijakým způsobem pozitivně dokázat reálnou existenci nejvyšší ideje Dobra; i jejich strany se tedy nakonec nejedná o nic jiného nežli víru/důvěru, že toto Dobro respektive idea Dobra skutečně existuje, že má ontologickou relevanci.

    Což je pak ovšem zároveň nevyhnutelná slabina obou těchto konceptů: i Platónovi bylo vytýkáno (a to už jeho vlastním žákem Aristotelem), že celý jeho koncept „idejí“ je za prvé principiálně nedokazatelný, a že za druhé – a snad ještě hůře – takto ke světu reálných věcí zcela uměle přidává naprosto nadbytečný aspekt respektive působivý faktor. (Jinak řečeno, je tím porušen Ockhamův postulát nepřidávat nadbytečná vysvětlení k těm postačujícím.)

    Tato kritika je bezpochyby oprávněná; ovšem na straně druhé je stejně tak skutečností, že Aristoteles – který se snažil podstaty jsoucích věcí nalézt a určit jenom „z nich samých“, tedy bez tohoto umělého dodatku, s tímto svým projektem fakticky ztroskotal. Takže byl nakonec nucen – aby něco takového jako „podstaty“ věcí vůbec mohl zkonstruovat – musel do nich zabudovat svůj koncept „entelechie“, tedy podstatného určení dané věci jejím účelem. Což je ovšem stejně tak jenom předpoklad, který není možno nijakým způsobem dokázat. (Konkrétně: Aristoteles tvrdí, že „slepice je dříve nežli vejce“. Neboť účelem vejce je slepice, nikoli naopak.) Jinak řečeno: i Aristoteles musel nakonec učinit ten samý krok jako jím kritizovaný Platón, totiž že k ryze materiální jsoucnosti (tj. k jednotlivým konkrétním vlastnostem věcí) musel připojit ještě jeden další, hypotetický, a fakticky pouze ideální faktor.

    V každém případě se tedy jeví, že vysvětlovat jsoucí svět jenom z jeho čiré materiality nemůže vést k zamýšlenému cíli, tedy k dostatečnému vysvětlení tomu, co tvoří podstatu tohoto materiálního světa. Což pak ovšem nevyhnutelně opět otevírá prostor pro vysvětlení imateriální, tedy ideální.

  6. Paní Hájková, pořád mi nejde z hlavy ten nápad zeptat se přímo Jiřího Suchého, jak to vlastně myslel s oním výrokem (hlasem Božím): „Já nejsem. Nemám to totiž zapotřebí.“

    Vy máte přece účet na Facebooku; nechtěla byste tuto otázku panu Suchému poslat? Myslím že by ho možná i docela potěšilo, že se někde tato jeho myšlenka ujala, že se o ní přemýšlí a diskutuje. Jeho FB-stránka je tady: https://www.facebook.com/people/Jiří-Suchý/100063451346707/

  7. Napsala jsem Jiřímu Suchému pod jeho poslední příspěvek, pane Poláčku, protože nevím, jak jinak ho kontaktovat. Ale ten jeho poslední příspěvek je z května. Zřejmě na Facebook moc nechodí, takže nevím, zda si mého dotazu všimne.

  8. No ano, také jsem si povšiml že tam není zrovna vysoká frekvence diskusních příspěvků. Ale v každém případě se J. Suchý určitě na svou FB-stránku čas od času podívá, už proto že tam má ohlasy od svých diváků.

    V každém případě díky za Váš počin, opravdu by mě zajímalo co by k onomu neobvyklému výroku sdělil sám jeho autor.

    K tomu bych ale ještě něco připojil: pan Nushart mínil že to bylo po modlitbách; ale já jsem si mezitím vzpomněl že celá věc je spíše tak, že J. Suchý ohledně jsoucnosti Boha přece jenom stále tak nějak váhá; i když je spíše nakloněn jeho existenci předpokládat. Takže tato situace vznikla vlastně tím, že J. Suchý vyslal jakýsi „dotaz“ směrem vzhůru, aby mu Bůh dal znamení zda existuje. A – následovala ta zmíněná odpověď.

  9. Chtěl jsem ale ještě něco připojit k té záležitosti s „emunou“. Vykrystalizoval se nám závěr, že se jedná v zásadě o víru či důvěru v existenci, v přítomnost něčeho takového jako „Božího dobra“. Potud tedy dobře; jenže já jsem k tomu už poznamenal, že problémem tady je, že takto pojatá emuna je velmi nespecifická. Neurčitá. Což pak umožňuje její velice rozličné výklady, a především velice – až dramaticky – rozdílná užití. A to přečasto v příkrém rozporu s jakkoli přijatelným pravým dobrem.

    A tak Židé na základě své emuny pohrdali (a vysloveně se štítili) všech lidí kteří byli ne-židé (jako by i ti ostatní nebyli děti Boží!); křesťanská církev (v prvé řadě španělská inkvizice) na základě vlastní emuny drtila a utlačovala Židy; křesťanská emuna vedla krvavé boje s emunou islámskou (neboť ta v daném univerzálním smyslu ovšem existuje také). Křesťanští protestanté se svou emunou podřezávali hrdla tisícům a desetitisícům vyznavačů emuny katolické; a naopak.

    Zkrátka, ještě jednou: ona „emuna“ sice ve svém jádru míří k dobru, ale v reálném lidském světě a v reálném lidském užití je možno ji tisícerým způsobem deformovat a převrátit v opak, protože je založená pouze na neurčitém niterném pocitu, a nikoli na nějakém jasnějším, konkrétnějším určení.

  10. Dotaz / modlitba – mně to připadá obsahově velmi blízké.

    Emuna – Důvěra: mám pocit že tam kde by se člověk cítil povinen segregovat či zabíjet (byť jen potenciální) bližní ve snaze pojistit pokračování nějaké formy své stopy ve svém člověčišti, spíš by tak činil z nedostatku Důvěry / nahrazené spoléháním na kolektivní bůžky.

    Spíš to bude vědět p. Hájková – zda staré biblické zkušenosti dávají někdy opačnou odpověď než Ježíš svým lidským životem – ve kterém je tato Důvěra bez podmínek centrálním sdělením.
    Uvědomuji si že také v dnešním kontextu jde o nebezpečnou hranu. Utkává se s ní také papež František. Možná že člověk nemá právo stavět se „nad“ konflikt tam kde jde národu o život…Možná to ale při zachování pohledu na jednotlivého člověka od „těch druhých“ není postoj „nad“. Nevím.

  11. Emuna je také důvěra, že Bůh splní své sliby. Například Abrahamovi slíbil, že z něj udělá velký národ. Sáře slíbil potomka ve vysokém stáří. Hebrejcům slíbil vysvobození z Egypta. Které se mimochodem neodehrálo bez ublížení Egypťanům. Můžeme se ptát, zda důvěra k Bohu vždycky znamená důvěru k lidem. Zaslíbenou zemi vybojoval Jozue tím, že její dřívější obyvatele vybil „ostřím meče“. Takže ano, ve Starém zákoně to bylo trochu jiné než dnes.
    Pokud jde o Ježíše, můžeme se zeptat, co vlastně Bůh-Otec slíbil konkrétně jemu. Asi nic. Ježíš nechtěl nic pro sebe. Měl poslání, o kterém věřil, že je s Boží pomocí splní. Což se také stalo. Pokud ale předpokládáme, že byl jen obyčejný člověk, pak se jeho důvěra těžko vysvětluje.
    V každém případě je emunah nejen důvěra, ale i věrnost, nebo i určité jednání, kdy člověk v nějaké situaci prostě nemůže jednat jinak než jedná. I když to pro něj může mít těžké následky, ba i smrt. Myslím, že se to dá rozumem těžko vysvětlit.

  12. Starý zákon může člověk buď odmítnout, když se na něj bude dívat „objektivně“, čili nezaujatým pohledem, poměřovat jej dnešními měřítky, nebo se může nechat „vtáhnout do příběhu“, dívat se na to jejich očima a chápat, co se tehdy dělo. A věřit, že Židé skutečně byli mimořádný národ, jinými slovy vyvolený národ, který se velmi lišil od svých sousedů.

  13. Emuna – no ano, samozřejmě je možné (a vyplývá to z věci samé) ona uvedené zneužití (pocitu) emuny označit jako její užití nelegitimní, tedy jako nahrazení pravého božského principu pouze (kolektivními) bůžky. Je nepochybné, že (pravá) emuna cílí taktéž na pravost, na pravé dobro.

    Já jsem ale chtěl pouze poukázat na to, jak velice snadné je v reálné lidské praxi toto sklouznutí k nepravému výkladu, k falešnému užití; a jak velice málo je zde nějakých objektivních kritérií, podle kterých by toto nepravé užití bylo možno odlišit od užití respektive výkladu pravého.

    Proto jsem už někdy na počátku tohoto diskusního vlákna (začínalo se vlastně s Frommem) zmínil, že toto pravé užití emuny musí být podepřeno neustálým poctivým a upřímným hledáním, neustálým přezkušováním sebe sama. Proto jsem také zmínil Sokrata, s jeho výrokem „zkoumal jsem sám sebe“.

    Apropo Sokrates: už jsem zmínil jeho spor se sofistou Thrasymachem o výklad pojmu „spravedlnost“. Thrasymachos přišel s tézí, že „spravedlnost je to co prospívá silnějšímu“. Neboť je to podle něj vždy ten silnější, který dokáže spravedlnost využít, ohnout ve svůj prospěch. Zatímco spravedlivý nakonec vždycky jenom doplatí na svou poctivost.

    To je právě naprosto typický příklad, jak je možno sám o sobě nesporně pozitivní institut zdeformovat. Thrasymachos celou otázku spravedlnosti zredukuje jenom na jeden jediný moment: na otázku moci, respektive ryze individuálního prospěchu. Zatímco Sokrates argumentuje, že nespravedlivý tím, že zavádí nesvár jak do svého okolí, tak ale i do své vlastní duše, nakonec oslabuje jak svou obec tak i sám sebe: neboť tam kde vládne nesvár a roztržka, tam jsou blokované všechny vnitřní síly.

    Sokrates se tedy snaží vyargumentovat principiální prioritu dobrého, pozitivního nad všemi těmito dílčími, jenom na bezprostřední prospěch zaměřenými výklady respektive deformacemi. (Dalo by se naprosto říci, že jakmile někdo usiluje o moc nad druhými – třeba i nad spoluvěrci – pak je to okamžitě bez dalšího špatně.) Ovšem, jak velice obtížné je nějak přesvědčivě uchopit a prokázat toto „dobro“, o tom svědčí jak délka, tak vysoká míra složitosti celého tohoto sokratovského dialogu. A takové osoby jako sofistu Thrasymachose nakonec stejně není možno nijak přesvědčit.

  14. „Klaun si povídá s Bohem“ – ano, zde by opravdu měl být k nalezení kompletní soubor názorů J. Suchého na téma existence Boží. (Pokusím se se k té knize nějak dostat, pokud je ještě k mání. A dokonce už podle všeho vyšel už i druhý díl.)

    Ve věci samé bude zřejmě klíčový tento citát: „Já prostě potřebuju mít Boha dlícího mimo lidské chápání, protože jen tak můžu akceptovat jeho existenci.“ Právě tady bude asi jádro onoho výroku nad kterým jsme si lámali hlavu, tedy když hlas Boha sděluje: „Já nejsem. Nemám to totiž zapotřebí.“ Právě v této paradoxii je obsažen onen „Bůh dlící mimo lidského chápání“.

    Mimochodem, svou vlastní zajímavost mají i ohlasy respektive komentářů čtenářů pod touto knížkou J. Suchého: v obdobných případech jsem velice často narazil na to, jak velká část těchto respondentů naprosto nedokázala pochopit smysl hodnoceného díla, ať literárního nebo filmového. Zatímco v tomto případě naprostá většina komentářů je vstřícných, inteligentních, je znát že jsou od lidí kteří jsou uvyklí přemýšlet.

    Zajímavá je ovšem ještě jeden aspekt: totiž ti „cosisté“. Zajímavé na tom totiž je to, že J. Suchý tyto „cosisty“ zjevně hodnotí pozitivně (a sám se k nim podle všeho počítá); zatímco pro T. Halíka jsou jeho „něcisté“ evidentně jenom velice povrchní lidskou sortou, nemající schopnost hlubších duchovních vhledů.

    Celkově vzato – alespoň na základě oněch ohlasů a komentářů soudě – mi ovšem sebepochybnosti J. Suchého při jeho hledání opět velmi připomínají Sokrata, s jeho krédem „vím, že nic nevím“. Je to opravdu právě toto vědomé vzdání se všech – zdánlivých – jistot, které člověka vede stále dále a dále, k dalšímu a dalšímu hledání a poznávání.

  15. „V každém případě je emunah nejen důvěra, ale i věrnost, nebo i určité jednání, kdy člověk v nějaké situaci prostě nemůže jednat jinak než jedná. I když to pro něj může mít těžké následky, ba i smrt“ – ano, někde tady by skutečně bylo možno hledat to, co jsem nazval „pravou emunou“. Je to v podstatě nerozborný mravní základ dané osobnosti, který ona nemůže za žádných okolností vzdát, zradit. Je to například přesně tento mravní základ, který Sokratovi nedovolil vyhnout se své vlastní smrti útěkem; neboť tím by – v očích svých i v očích své obce – zradil své mravní ideály, své mravní učení.

  16. „Starý zákon může člověk buď odmítnout, když se na něj bude dívat „objektivně“, čili nezaujatým pohledem, poměřovat jej dnešními měřítky, nebo se může nechat „vtáhnout do příběhu“, dívat se na to jejich očima a chápat, co se tehdy dělo. A věřit, že Židé skutečně byli mimořádný národ, jinými slovy vyvolený národ, který se velmi lišil od svých sousedů.“

    Ano, já naprosto chápu tento pohled. (V minulých dnech jsem sám myslel na něco velmi podobného.)

    Jde o to: určitý problém jak Starého, tak ale i Nového zákona je v tom, že je ve své podstatě kazuistický. To jest: nepředkládá nějaké univerzálně odůvodněné mravní normy, nýbrž ukazuje daleko spíše jednotlivé konkrétní příklady, na kterých je možno jasně spatřit rozdíl mezi dobrým a špatným chováním.

    Takto kazuistické byly mimochodem i první právní kodexy, například zákoník Chamurappiho. Vytvořit univerzálně platnou normu je totiž mnohem obtížnější, nežli vyjmenovat tyto jednotlivé případy, a určit sankce za ně. Na straně druhé – v celkovosti těchto jednotlivých případů a příkladů přece jenom je nakonec možno jak ze Starého tak z Nového zákona vyčíst jakýsi obecný, pospolitý mravní základ. Víceméně v tom smyslu jak byl zmíněn v předešlém vstupu: tedy že člověk má/odhalí/vypracuje v sobě něco, co je pro něj naprosto závazné, a co nikdy nemůže vzdát, aniž by tím ztratil sám sebe.

  17. Nevím, zda se dá říct, že člověk v sobě vypracoval něco, co je pro něj naprosto závazné. Starému Izraeli byl morální kodex dán Hospodinem (Mojžíšovým prostřednictvím). Jenom jemu. Pohanům tehdy podle všeho Hospodin nic nedával, nýbrž je „nechával žít jak sami chtějí“ (jak se vyjádřil Pavel).
    Vlastně by se nemělo říkat Starý zákon, ale Stará smlouva. Protože tu měl Bůh uzavřenou se svým lidem. A každý nový člen židovské pospolitosti musel být do té smlouvy přijat (uveden).

  18. Jak jsem se právě dočetl v německé Wikipedii, první křesťané nazývali to, co my dnes (v češtině) známe jako „Starý zákon“ víceméně stejně jako tehdejší židé, tedy buďto prostě „Písmo“, nebo také v plurálu „Písma“; někdy zkráceně jako „Zákon“, většinou ale „Zákon a proroci“, nebo „Mojžíš a proroci“.

    Jak je tedy vidět, všechna označení typu „Starý a Nový zákon“, ale stejně tak i „Stará a Nová smlouva“ jsou až pozdějšího data.

    Navíc – jak jsem se také dočetl – to označení „Starý zákon“ (v němčině: Altes Testament, původně „Svazek“) – toto označení má vlastně antijudaistickou konotaci, protože implikuje že ten původní svazek či smlouva jsou zastaralé, překonané. Proto se dnes často místo „starý“ používá označení „První“ Testament, případně „Hebrejská bible“.

  19. Co se toho závazného morálního kodexu týče: tady (v té souvislosti jak jsme o tom tady hovořili my) není rozhodující, zda tento byl Izraelcům dán Hospodinem; nýbrž jde o to, zda dotyčný člověk tento mravní kodex skutečně hluboce zabuduje do svého vlastního nitra. Natolik hluboce, že je pro něj pak osobně nemyslitelné, nepřijatelné tento mravní kodex (zásadně) porušit.

  20. Nejde přece o to, jak se co označovalo, ale který název (překlad) lépe vystihuje podstatu toho, o čem chceme mluvit. Smlouva bývá vždycky oboustranným aktem, na rozdíl od zákona, který je výhradně aktem zákonodárce. Ale určitě se užívá obojího názvu. Mojžíšovy deska zákona byly uloženy ve schráně (arše) úmluvy. Takže zákon i smlouva (úmluva).
    Záleží ale také na tom, zda mluvíme o knize, nebo o vztahu Boha a lidí, popř. o jeho přikázáních. Samotná Bible (soubor knih) má jistě širší obsah než pouhá přikázání.
    A jistěže smlouva (zákon) se nemohla stát starou (starým) bez toho, aby nebyla přijata nová. Proto židé svá písma jako Starý zákon ani jako Starou smlouvu nemohou označovat.

    Ohledně dodržování musíme rozlišovat: Dodržujeme literu nebo ducha zákona? Farizeové dodržovali literu (i proti duchu), což jim Ježíš občas vytknul.

  21. V každém případě je velice pochybné vztah starých Izraelitů k jejich Bohu označovat za „smlouvu“. S Bohem nelze kšeftovat. A to ani v oblasti idejí.

    Boha – toho či onoho, s takovým či onakým zvěstováním – je pouze možno buďto přijmout, nebo nepřijmout. Ale nelze s ním uzavírat nějaké „smlouvy“. Jakýkoli akt takovéto kategorie by naprosto devalvoval absolutní status Boha; redukoval by ho jenom na jednu ze smluvních stran.

  22. Oni sami to ale za smlouvu považovali. Nebyla to však pro ně devalvace Boha, ale jejich vyvolení. Protože jiné národy smlouvu neměly, ač Bohu také podléhaly.
    Ta smlouva Izraele s Hospodinem byla analogická manželské smlouvě. Porušení smlouvy ze strany Izraele bylo chápáno jako nevěra. Neboť izraelský národ,to byla „Panna sijonská“, Boží snoubenka.

  23. Manželská smlouva (v tom starém původním smyslu — nikoliv v tom novém, kdy rozvod manželství je právně předpokládán už při jeho uzavírání) — v tom tradičním slova smyslu není manželská smlouva „kšeftování“ mezi mužem a ženou, ale je projevem „vůle k lásce“ (nikoliv projevem Nietzscheho „vůle k moci“).

    Projevem takové vůle, která se prostě nenechá rozhodit kdejakou pitomostí, aby hned na manželství seslala potopu a ze svého závazku milovat tak vycouvala, ale při vědomí závažnosti a důležitosti tohoto smluvně uzavřeného závazku (jakožto projevu vlastní svobodné vůle a zároveň i odpovědnosti ke svému partnerovi a ke třetím osobám) je naopak v rámci toho svého závazku milovat připravena snášet i značné osobní nepohodlí a trápení (jinak řečeno „kříž“).

    Vidíme tedy, že takto pojatý závazek milovat je v opravdu značném kontrastu s onou romantickou představou, která časem postupně přešla v konzumní ideál lásky jako požitku, na který podle tohoto pohledu existuje jakési právo, takže když je požitek zkonzumován…

    Zdá se tedy, že staří Izraelité na ty konzumní představy o lásce příliš nevěřili ani ve vztahu k Bohu a cítili naopak potřebu mít s Bohem smlouvu — jako zhmotnění onoho závazku milovat, závazku oboustranného, který někdy přináší synu člověka kříž.

  24. Podotýkám, že ještě dnes a v oblasti zcela nesakrální jeden někdy kouká, co to v praxi je smlouva. Změny podmínek někde v textu. Chceš nechceš. Když neučiníš do tehdy a tehdy výpověď, tak chceš.

    Ale to jen tak na okraj.

  25. Možná je problém v tom,pane Horáku, že smluv je dnes příliš mnoho a už se ani nečtou nahlas.

  26. Analogie s manželskou respektive novomanželskou smlouvou tady asi nebude na místě: to je principiálně vztah dvou rovnoprávných osobností. Kdy každá má volnost do tohoto svazku vstoupit, nebo ne. (Přičemž i zde je pojem „smlouva“ vlastně nepřípadný; uzavření manželství je v prvé řadě životní akt, kterým se uzavírá dosavadní fáze života a začíná zcela nová. Zatímco termínem „manželská smlouva“ se označuje jenom to, když novomanželé uzavřou smlouvu o rozdělení majetku v případě rozvodu. Což je právě to, co ve vztahu k Bohu platí za absolutně nepřípustné.)

    Ale vraťme se k rovnosti či rovnoprávnosti partnerů: to je právě něco, co ve vztahu k Bohu (zde výslovně psáno s velkým písmenem) principiálně neexistuje a existovat nemůže, protože Bůh zde reprezentuje moment Absolutna. Ani Bůh, ani člověk tu tedy vůbec nemohou o čemkoli smlouvat – a tedy ani uzavírat smlouvu. Absolutno nemůže být předmětem jakéhokoli vyjednávání, smlouvání.

    „Smlouvu“ s člověkem může uzavřít bůh pohanský; zhruba ve smyslu „Já tě budu ochraňovat, a ty mě za to budeš uctívat a budeš mi přinášet oběti“. Tohle je skutečně smluvní vztah, mezi nějakým konkrétním – kmenovým – bohem a jeho národem.

    Ovšem, o to právě běží: starý Jahve se fakticky nacházel v situaci právě takovéhoto „kmenového boha“. Jeho pozice u Izraelitů jak známo nebyla nikterak pevná; naopak, on musel znovu a znovu bojovat o své uznání, o to že bude platit jako jediný bůh Izraelitů. V tomto smyslu tedy skutečně mohl uzavřít vzájemnou „smlouvu“; ale opakuji znovu, to pak učinil z pozice kmenového boha usilujícího o svou pozici, o svou prioritu – ale nikoli z pozice Boha jakožto reprezentanta Absolutna. Připomínám ještě jednou, s takovýmto Bohem není možno uzavírat nějaké „smlouvy“; takovýto Bůh prostě jenom zvěstuje, co je jeho vůle (jakožto Absolutna); a jeho lid nemá naprosto žádnou kompetenci vůbec uvažovat o tom, jestli toto Absolutno (smluvně) přijme anebo ne. Mezi Absolutnem a člověkem neexistuje vztah rovnosti, ani vztah – smluvní – volnosti.

    Ledaže bychom Absolutno (a tedy i samotného Boha) definovali nějakým zcela novým způsobem.

  27. Mimochodem, k tomuto případnému novému, neortodoxnímu pojetí Boha: napsal jsem mému německému známému (už jsem ho několikrát zmínil) o onom originálním výroku Jiřího Suchého o Bohu, který mu osobně oznámil svou neexistenci. Tento můj známý byl z tohoto počinu naprosto nadšený; a hned se začal dotazovat, co prý je to za neobyčejnou osobnost, která se dokáže na věc podívat tímto způsobem. (Poslal jsem mu tedy dnes podrobnější popis celého Semaforu šedesátých let; a dokonce jsem mu přeložil do němčiny text písně „Pramínek vlasů“, aby si mohl poněkud blíže zpřítomnit poetické myšlení J. Suchého.)

    Ale k dané záležitosti on pak ještě připsal, že to opravdu může být metoda: převrátit svět na hlavu, abychom ho mohli lépe pochopit.

    Na tom doopravdy něco je.

    Vlastně všichni filozofové – jak známo většinou důstojní, seriózní mužové – se snažili svět vysvětlit „tak jak je doopravdy“. Ale kompletně ho převrátit na hlavu, abychom ho spatřili pod zcela jiným úhlem pohledu – něco takového udělal vlastně až Jaroslav Hašek, ve svém Švejkovi.

  28. Myslím, pane Poláčku, že pro vás budou divadlo Semafor a šedesátá léta (ten první náznak postmoderny) už navždy vrcholem, který je nepřekonatelný. Může potom ještě přijít něco lepšího? Těžko. A tamto se už taky nevrátí.

  29. Pane Poláčku, křesťanství je převrácení všeho na hlavu – ale myslí se to vážně. (Vy to pořád chcete mít převrácené na nohy.)

  30. No ano, paní Hájková, je dost možné že jsem nenapravitelný staromilec. 😉

    Já jsem už ale v minulosti naprosto věcně a konkrétně vysvětlil, proč tu dobu – a tehdejší tvorbu -považuji za výjimečnou.

    Jmenovitě písňová tvorba tehdejšího Semaforu (jak let šedesátých se Suchým a Šlitrem, tak i počátku let sedmdesátých se Šimkem a Grossmannem) se vyznačovala jedinečnou, nezaměnitelnou poetikou. (Mimochodem, jedním z největších „nárazů“ které jsem musel strávit po mém odchodu do emigrace, bylo setkání se západní, a především německou populární hudbou. Tady nebyla ani sebemenší stopa po jakékoli poetice, po jakémkoli skrytém smyslu, který si posluchač sám musí vyčíst a odhalit; zde musí být všechno „tvrdé“ – nebo spíše natvrdlé?…, přímočaré, polopatistické.)

    Tato písňová a textová poetika zmizela prakticky nenávratně víceméně s uplynutím sedmdesátých let; a definitivně pak s nástupem vlny křepčící, syntetické a nasládlé diskohudby.

    Ale nejednalo se v oné dřívější době jenom o Semafor. Docela nedávno jsem v internetu narazil na zřejmě úplně první televizní nahrávku s vystoupením Jaroslava Hutky (z roku 1968, spolu s P. Kalandrou). A při shlédnutí této staré nahrávky jsem si uvědomil, jak právě tady na scénu přišla naprosto nová kvalita. Místo většinou plytkých produktů popmusic (a že i v oněch „zlatých“ šedesátých a raných sedmdesátých létech samozřejmě její většina byla takto plytká) se zde zjevilo něco, co stálo na hlubokém osobním hledání, prožívání, prociťování. Nehledal se okamžikový efekt u publika; nýbrž tyto písně, tyto texty byly vždy výzvou k dialogu, ke vzájemnému zamyšlení nad tajemstvím života. Toto Hutkovo první vystoupení je možno shlédnout tady: https://www.youtube.com/watch?v=Dm4uwYlEbxc

  31. Ale aby nevznikl dojem, že se zarytým staromilstvím uznávám jenom to co se zpívalo v dobách mého mládí. Docela nedávno jsem na českém internetu narazil na několik mladých hudebních skupin, které mě zaujaly svou nekonvenčností, svěžestí, svou nespornou muzikalitou, a také svým vtipem. Jedná se u skupiny Jamaron, Sestrogen a Nautica.

    Od Nauticy je možno si nějaké ukázky její tvorby poslechnout zde: https://bandzone.cz/nautica

    Od Jamaronu pak zde: https://www.jamaron.cz ; především písnička Betelgeuse je velmi naléhavá, přesvědčivě a s niterným prožitkem podaná

    A videoklipy od dívčího dua Sestrogen je možno shlédnout zde: https://dapcomdaniel.wixsite.com/sestrogen

    Musím přiznat, že tyto dvě sympatické dívčiny mě doslova dojaly tím, že ve svém repertoáru mají i „Hvězdu na vrbě“, právě jednu z nejkrásnějších, nejpoetičtějších písniček šedesátých let. A zároveň tím potvrzují mé přesvědčení, že kdo i dnes chce tvořit a zpívat poeticky laděné písničky, ten vždy může (a dost možná přímo musí) navazovat právě na onen jedinečný pramen české písňové tvorby let šedesátých.

  32. Přece jenom bych ale ještě jednou vyzdvihl zásadní rozdíl mezi léty šedesátými a érou pozdější: podle mého názoru to byla právě generace let šedesátých, která jako poslední ještě mohla věřit, že svět je dobré místo k životu. Přes všechny peripetie, přes všechny válečné konflikty, přes všechny revolty a střety – šedesátá léta byla přímo těhotná novou nadějí, očekáváním příchodu nějakého lepšího, humánnějšího, spravedlivějšího, pravdivějšího světa.

    Zatímco generace následující, ty už poznaly že to všechno byl jenom sen, jenom plané iluze; a proto se zákonitě dostavila reakce, od toužení po krásném, poetickém světě nastal přívrat k destrukci (viz punk), respektive k vyslovenému cynismu. Samozřejmě že tomu trendu nepropadli všichni; nicméně podle mého přesvědčení právě v tomto přelomu od doby nadějí k době zklamání a frustrace leží ten hlavní rozdíl mezi érou (a tvorbou) let šedesátých a dob pozdějších.

  33. Pane Nusharte, ten příměr „s převrácením na hlavu“ není možná tak zcela nevýstižný; on totiž jen málokdo vydrží stát na hlavě natrvalo. 😉

    Postavit svět na hlavu, to nám bezpochyby může pomoci získat nové, nečekané, neotřelé pohledy na naši skutečnost; ale je dost pochybné propadnout přesvědčení, že je to sám svět který (trvale) stojí na hlavě. V takovém případě jsme to pak totiž my, kdo něco vidí převráceně.

    Svět sám „stojí na hlavě“ jenom v těch extrémních situacích, kdy „doba vymknutá z kloubů šílí“. Ale to není stav, po kterém by bylo možno toužit.

  34. Také – abych na ně nezapomněl – se mi líbily sestry Steinovy; ale toto dívčí duo se mezitím bohužel rozpadlo.

  35. Jinak, pane Poláčku, pokud se vám slovo „smlouva“ jeví jako obchodnické a tudíž velmi profánní a nesvaté, čili nevhodné pro láskyplný svazek dvou lidí, co byste řekl slovu slib? Plnit sliby je přece nanejvýš čestné, i když se nám to právě moc nehodí. Nebo ne? O světě, ve kterém se neplní sliby, si sotva kdo může myslet, že je dobrým místem k životu.

  36. „Smlouvu“ s člověkem může uzavřít bůh pohanský; zhruba ve smyslu „Já tě budu ochraňovat, a ty mě za to budeš uctívat a budeš mi přinášet oběti“.

    Jakmile lidé pochopili, že přinášet Bohu zvířecí oběti je nesmyslné, Bůh jim dal najevo, že nic takového nežádá:
    „Kdybych měl hlad, neřeknu si tobě, mně patří svět se vším, co je na něm.  Jídám snad já maso z tura nebo napájím se kozlí krví? Přines Bohu oběť díků a plň svoje sliby Nejvyššímu!“ (Žalm 50, 12-14)

  37. Ve starověku se věřilo, že manželé sňatkem utvoří jedno tělo. Že se spojí v jeden celek. Analogicky k tomu se Bůh chtěl spojit se svým stvořením. Spojení těla a ducha v jeden celek bylo tedy přirovnáváno k manželství. Bylo to vlastně hluboce poetické přirovnání. Od doby, co člověk (už v ráji) Boha odmítl, se Bůh snažil o nápravu. Bůh se neustále snaží spojit se svým stvořením. Lidé mu v tom ovšem brání svou nesvorností. Oni jedno tělo nejsou. Tím, že se mezi sebou hádají, nenávidí, perou, Boha vlastně odmítají. Bůh se totiž může spojit jen s jedním tělem, nikoliv s tělem vzájemně nepřátelsky se svářícím, rozděleným na kusy. Lidé tím vlastně nutí Boha, aby se také rozdělil na kusy. Proto je lidská nesvornost pro Boha utrpením. Není divu, že ho v dřívějších časech lidské chování rozhněvalo tak, že chtěl lidstvo málem zničit.
    Lidé to pak vykládali tak, že Bůh zničí jenom ty, kdo se té požadované Boží jednotě vymykají. Jenže Bůh nikoho zničit nechce. A tak raději sám podstoupil kříž. Který vlastně neskončil před dvěma tisíci lety.

    Jinak, samozřejmě není povinnost tomu věřit, pane Poláčku, takže si můžete dál nechat svou představu o netečném Absolutnu. Chtěla jsem jenom tak v kostce shrnout možný výklad, vycházející z biblických textů.

  38. Hádají se, nenávidí a perou? Jestli on si Bůh trochu nenadrobil už jen tím, že udělal člověka moc svobodného. Kdyby ho pořádně srovnal do latě, tyhle problémy by vůbec nemusel mít – lidi by museli poslouchat, neměli by čas hádat se a nenávidět a když by museli poslouchat, tak by se logicky ani nervali, protože to by jim Bůh zakázal. Naopak by se pěkně a příkladně milovali, protože by jim to by Bůh nařídil.

    Když to teda není schopnej udělat Bůh, musí to za něj udělat levice. Protože, kdyby všichni byli tak benevolentní jako Bůh, byl na světě neskutečnej chaos!

  39. „Tím, že se mezi sebou hádají, nenávidí, perou, Boha vlastně odmítají.“

    ——————————–

    Když jsme u těch těch analogií (neberte mě tak úplně za slovo :-), tak já se třeba taky neustále snažím spojit se svým stvořením, ale ty děti se mezi sebou pořád hádají (občas se dokonce perou), a pak chtějí, abych je spravedlivě rozsoudil.

    Jenomže to nejde, to bych musel bejt snad vševědoucí, mít oči všade a vidět jim i do srdce (to trochu zkouším). Oni sami si ale do srdce dost často vidí trochu jinak než jim do srdce vidím zas já, no a já tomu pak dám ještě korunu, když je poučuju, že člověk si často do srdce moc nevidí, i když se mu to zdá divné a myslí si, že do toho svého si přece každý vidí nejlépe sám.

    Prostě každý z nich chce, abych se postavil na jeho stranu proti tomu druhému (či třetímu), no ale zkuste si to – zastat se každého a svalit vinu na ty ostatní… To je neřešitelné. Zákonitě je tedy naštvu, když objektivně není možné rozsoudit je podle jejich představ (každý má zcela upřímnou představu, že si začal ten druhý), takže se pak všichni svorně zlobí na mě a ne už na sebe navzájem a „vlastně mě tím, že se mezi sebou hádají, i odmítají“. Současně se ale mezi nimi vytrácí původní nežádoucí nesvovornost, takže výměnou za ztrátu mojí rodičovské autority se posiluje jejich žádoucí jednota. Proč to Bůh neudělá taky tak? Možná mu to poradím.

    Staňme se všichni svorně ateisty a Bůh tím posílí naši jednotu.

  40. Já začnu s tou svorností a nesvorností: o tom jsme tu mluvili zrovna nedávno, v souvislosti s Anaximandrovým „apeiron“.

    Napsal jsem v této souvislosti už minule, že konflikty, toto – jak říká Anaximandros- „vzájemné činění si bezpráví“ je naprosto nevyhnutelným znakem jsoucího světa. Je to svým způsobem daň za to, že existujeme, že žijeme. Naprostá jednota, naprostá harmonie je možná jenom v onom naprosto ideálním, a tedy naprosto nehmotném „apeiron“. (Zda ho Anaximandros sám vykládal jako nehmotné, je dodnes předmětem sporů; ale v každém případě je nehmotné ve smyslu této naprosté a bezbřehé jednoty.)

    To samé pak ale naprosto nutně platí i pro svět stvořený Bohem: jakmile je jednou stvořen reálný, jsoucí svět, vznikají zde nevyhnutelně konflikty. V prvé řadě konflikty ryze existenční, materiální. To že by v ráji „tygr a beránek spolu žili v míru“, to jsou opravdu jenom pohádky. Tygr chce žrát a rvát maso; ovce má ovšem zájem zcela opačný.

    Komunistická harmonie by byla možná jenom tehdy, kdyby komunistický průmysl vyráběl tak obrovská množství konzumního zboží, že by ho lidé vůbec nedokázali spotřebovávat. Teprve pak by si nemuseli nic závidět, nemuseli by si konkurovat o – limitované – zdroje.

    Ovšem – i pak by zde stále ještě existovala konkurence společenská, o postavení, o prioritu, o obdiv, o popularitu…

    Zkrátka: nějaká „Boží harmonie“ je pro sféru jsoucího, materiálního světa principiálně naprosto iluzorní. A tady nijak nemůže pomoci třeba i (sebe)oběť samotného Boha. (Nehledě k tomu že je dost pochybné, jak může svůj život „obětovat“ principiálně nesmrtelný Bůh…)

    To jediné co je možné – a právě to je centrální linií lidských dějin (ovšem i včetně dějin judaisticko-křesťanských) – je to, aby se těmto (o sobě nevyhnutelným) konfliktům čím dál tím více ulamovaly hroty. Aby vzájemná vstřícnost, vzájemný respekt, vzájemné pochopení převážily nad obhroublým bojem každého proti každému.

    Jednou větou: naprosté harmonie ve jsoucím světě není nikdy možno dosáhnout; ale přesto je možno se k tomuto ideálu alespoň relativně přibližovat.

  41. Co se těch Žalmů týče, paní Hájková, mám pocit že ty vznikly historicky až relativně pozdě. Nemám v tuto chvíli čas to zkoumat podrobněji; ale v každém případě jsem napsal že to chování hebrejského boha jakožto „kmenového boha“ se týkalo především starého (to jest: raného) Jahveho. Je nepochybné, že v průběhu času judaismus prošel značným vývojem, a spolu s ním i to, jak se jeho Bůh prezentoval, stavěl vůči svému lidu. Respektive jaký obraz Boha kdy převládal. Takže na určitém stupni vývoje skutečně došlo k tomu přelomu, že Jahve přestal žádat oběti (svého času, nemýlím-li se, žádal někdy dokonce i oběti lidské! A nemám tím teď na mysli známý případ s Abrahámem a Izákem, ale tu skutečnost, že v hradbách starých izraelských měst byly nalezeny zazděné mrtvoly dětí – což byl tehdy dost rozšířený zvyk respektive způsob obětin.).

  42. Hospodinovi se nikdy nepřinášely lidské oběti. To s Izákem bylo pro Abrahama překvapení a vykládá se to v podstatě zkouška, jestli Abraham Bohu věří. Já ten příběh chápu spíš jako znamení, že se lidské oběti přinášet nemají. Lidské oběti se ale přinášely cizím Bohům, jakým se klaněli kupříkladu obyvatelé Kanaanu. Například Melekovi (či Molochovi) Izraelci měli tendenci je v tom napodobovat. Čas od času vyměnili Hospodina za Baala. Je to vidět například v 1. Královské, kde se píše i o tom stavění hradeb na mrtvolách:
    „Achab také udělal posvátný kůl. Tím, čeho se dopouštěl, urážel Hospodina, Boha Izraele, víc než všichni izraelští králové, kteří byli před ním.
    V jeho dnech vystavěl Chíel Bételský Jericho. Na Abíramovi, svém prvorozeném, položil jeho základ a na Segúbovi, svém nejmladším, postavil jeho vrata podle Hospodinova slova, které ohlásil skrze Jozua, syna Núnova.“

  43. O té naprosté harmonii se zmiňuje komentář k tomuto článku (nebude už žádný pozorovatel, vše splyne v jediného svatého Ducha): https://www.krestandnes.cz/dan-drapal-stale-znovu-o-pravdivosti-bible/ To mi, popravdě řečeno, připadá spíš jako stav po smrti. Já bych si představovala spíš to, co říkáte vy – lidé budou k sobě čím dál ohleduplnější a vstřícnější. Jenomže ono to tak není. Lidé se naopak čím dál tím více nesnášejí. To je to špatné.
    Četla jsem, že prý se lépe snášejí lidé, kteří mají stejné ego, tedy takové ego, které uznává stejné hodnoty. V opačném případě je to problém.

  44. „Bible čte nás… “
    Krásný, otřásající obrat.
    Celá vědomě žitá skutečnost (jakoby) „čte“ nás.
    _______
    Jestliže děti zjistí, že jimi očekávané spravedlnosti u rodičů vlastně v realitě není možné dosáhnout, může přetrvávající touha po ní, spolu s přáním rodičů, působit že se ji pokusí poskytovat (aspoň v nedostatečné podobě, aspoň někdy) sobě navzájem.. (?)

  45. To je zajímavé. Může se uprostřed nespravedlností zrodit spravedlnost? A uprostřed nelásky láska?
    Když z čistého vzniká čisté, není to žádný div, jak se říká v té básni o naději. Ale udělat ze špinavé, kalné vody vodu čistou, to je zázrak, který prý umí naděje.

  46. Doufám že ano. Jen já jsem neměl v úmyslu být tak radikální – proto jsem psal i „spolu s přáním rodičů“ (a pokusil se tak vycházet z příměru který vykreslil bratr Jirka).

  47. Možná ten „konstrukt“ nápodoby neexistujícího může zafungovat právě jen v případě dozrání k pochopení a uvěření v základní dobrou intenci toho tatínka 🙂

  48. Napřed k D. Drápalovi. Tento jeho výrok skutečně stojí za to: „Jsem příliš opatrný na to, abych nějakým věcem ostentativně nevěřil, protože neodpovídají mé zkušenosti a jsou nepravděpodobné.“

    To znamená: ať jsou některé věci jakkoli nepravděpodobné, ať jakkoli protiřečí jak vší lidské zkušenosti, tak i všemu objektivnímu poznání, pan Drápal se nicméně nenechá nijak zviklat a bude na ně dále s železnou vytrvalostí věřit. Že prý je příliš „opatrný“, nežli aby je zpochybnil „jenom“ proto že jsou naprosto nepravděpodobné.

    Připomeňme si: téměř po celá dvě tisíciletí Bible platila jako zcela originální, autentické „Slovo Boží“; a tedy naprosto pravdivá a nezpochybnitelná v každém svém jednotlivém slově, v každém svém písmenu. Až někdy od konce 18. století se její výroky začaly vědecky porovnávat s realitou; a náhle se ukázalo, v jak mnoha případech se toto „Boží Slovo“ s touto realitou naprosto míjí. Respektive s ní stojí v jasném rozporu.

    Poté co se definitivně ukázalo že tu pozici o „naprosté pravdivosti“ Bible už není možno udržet, pak došlo k obratu. Taktika se změnila; nyní už Bible není doslovným „Slovem Božím“, nýbrž už jenom jakýmsi symbolickým vyjádřením. Náhle se objevilo, že prostřednictvím Bible nehovoří sám Bůh; nýbrž že to byli konkrétní lidé, kteří biblické texty sepsali; na základě tehdejšího (ne)vědění, dobově podmíněných představ. Je tedy uznáno a přiznáno, že celá řada údajů a tvrzení v Bibli je mylných a nepravdivých; ale přesto tu má být jakýsi nadále absolutně pravdivý a nezpochybnitelný základ. Ale – kdo má vlastně tu kompetenci rozhodovat o tom, co je správné a pravdivé, a co je mylné?!… Když obojí – to pravdivé i to omylné – psali přece ti samí autoři, ti samí (omylní!) lidé?…

    A navíc Dan Drápal – jako obvykle – zcela zamlčuje tu okolnost, že omylnost Bible se netýká jenom jejích – dejme tomu – tvrzení z oblasti přírodovědy (to by jejím autorům skutečně ještě tak nejspíše bylo možno odpustit), nýbrž že stejně tak existuje celá řada čistě interních rozporů v biblických textech, kdy se na jednom místě v Bibli tvrdí jedno, a na jiném pravý opak?!… To už nejsou jenom nějaké ryze věcné či dobově podmíněné omyly, to jsou už protimluvy v právě v onom samotném jádru biblického sdělení.

    Ano, Halík má dozajista v určitém smyslu pravdu, že Bibli je možno brát „buďto vážně, nebo doslova“; jenže i v tom prvním případě by bylo poctivé se vážně a odpovědně čelem postavit té skutečnosti, jak je možné že ve „Slově Božím“ se vyskytuje tolik omylů, chyb a nepřesností. Jestliže bylo sepsání Bibli „inspirováno Bohem“ – proč tedy Bůh ty kteří sepisovali biblické texty neinspiroval dostatečně tak, aby zde nebyly alespoň ty nejzávažnější interní protimluvy?

    Nebo jinak: když se Bible začne „číst vážně“, i se vším vědomím jejich chyb a omylů – kde pak ještě zůstane nějaký objektivní důkaz toho, že za jejími texty skutečně stojí „jediný a pravý“ Bůh; anebo opačně řečeno, že tímto „jediným a pravým“ Bohem je právě Bůh tradice židovsko-křesťanské?…

  49. Paní Hájková, ty zmíněné archeologické nálezy hovoří dost přesvědčivě o tom, že lidské (dětské) oběti provozovali i staří Izraelité. A dokonce i ona biblická scéna s Abrahámem a Izákem to fakticky dokládá; už jenom ta skutečnost že Abrahám mohl docela dobře uvěřit že Bůh po něm žádá oběť jeho syna dost zřetelně dokládá, že takovýto akt nebyl u starých Izraelců ničím absolutně neznámým a absolutně nepřípustným. Teprve postupem času u nich došlo k tomu (kulturnímu) vývoji a přelomu, že už tyto lidské oběti byly považovány za nepřípustné; a tato biblická scéna zřejmě dokumentuje (a zároveň teologicky fixuje) tento přerod.

    Ostatně, u starých Řeků proběhl prakticky ten samý vývoj. I u nejstarších vln řeckého osídlení se ještě praktikovaly lidské oběti bohům (jmenovitě bohu úrody, jako záruka dobré příští úrody), ale postupem času se od tohoto zvyku upustilo, a nadále byl samotnými Řeky považován za barbarský. – Ostatně i v řecké mytologii je obsažen tento moment (pozdější) naprosté zavrženíhodnosti předkládání lidského masa bohům; jak o tom jedná mýtus o Tantalovi, ale i o Lykáonovi.

  50. Ty lidské oběti sice přinášeli Izraelci, ale nebyly přinášeny Hospodinovi, nýbrž jiným bohům, protože čas od času se Izraelci zkrátka dopouštěli modlářství, jak už jsem se zmínila. Zatímco vy jste tvrdil, že ty dětské oběti pod hradbami žádal Hospodin. Nežádal.

    A na toho Drápala bych nebyla tak přísná. Já rozumím tomu, jak to myslí.

  51. Ten výraz „Bible čte nás“ má ovšem něco do sebe, úzce koresponduje s myšlenkou kterou jsem sám dostal v souvislosti s textem který mám už dlouhou dobu rozepsaný, chci se v něm zabývat vztahem subjektivní a objektivní pravdy.

  52. Není subjektivní pravda vlastně ta aletheia, o níž jsme tu již diskutovali? Aletheia, čili nezakrytost, vnitřní pravda. Napsal o tom cosi také Anselm Grün. Napsal také o tom, že člověk má žít v souhlase sám se sebou a se svou životní realitou. Má-li každý člověk jinou životní realitu, má i svou subjektivní pravdu.

  53. Aletheia – u Řeků to byla vlastně sama bohyně pravdy, což by ovšem vylučovalo jakýkoli (pouze) subjektivní výklad.

    Co se samotné subjektivní pravdy (respektive subjektivního názoru) týče, do tohoto tématu bych se tady nerad pouštěl příliš do hloubky, je to krajně složitá záležitost (právě proto jsem se s mým chystaným článkem „zasekl“ už někde v jeho úvodní části, a nebyl jsem zatím schopen s ním pokročit dál).

    Aletheia jako „nezakrytost“ – i tady se nutně staví otázka, jestli tato „nezakrytost“ je pouze subjektivní, anebo objektivní. Tedy jestli se nám jejím prostřednictvím ukazuje sama skutečnost, tedy samotná pravda; anebo jestli takto žijeme právě a pouze v souladu se svým vlastním přesvědčením. Což samo o sobě není nijaká zásluha; nýbrž je to do sebe uzavřený kruh, v takovém případě naše přesvědčení nepoměřujeme (objektivní) pravdou, nýbrž – zase jenom naším vlastním přesvědčením!

    Určitým východiskem z tohoto kruhu by bylo (a snad tak je to také míněno), když žijeme (nebo se přinejmenším žít snažíme) s tím, co je v nás samotných čistě lidsky pravé, pravdivé. Takto by skutečně bylo možno se na danou záležitost podívat; ovšem v takovém případě se pak nejedná o „pravdu“ v konkrétním slova smyslu. Takováto „pravdivost“ je sice skutečně na jedné straně naprostým základem, ale sama nás nijak nechrání před omylností našich názorů. Krátce řečeno: my takto můžeme být naprosto poctivě a upřímně přesvědčeni o správnosti našich názorů, a přesto se můžeme mýlit, přesto se můžeme nacházet v rozporu s (objektivní) pravdou.

    Proto se mi tato „subjektivní pravda“ ze všeho nejspíše jeví být nějakou směsí mezi „aletheia“ a „hybris“. Je zde něco o sobě pravdivého; ale zároveň je tu vždy přítomen i moment pýchy, našeho vlastního přesvědčení o nezpochybnitelnosti naší (subjektivní) pravdy, našeho vlastního názoru.

  54. Tady přece nejde jenom o názory, i když pravdivý člověk skutečně říká, co si myslí (pokud si něco myslí). Ale hlavně má pravdivý člověk vědět sám o sobě, jaký je, a nepřetvařovat se, aby tím získal nějaké výhody. Potom nemusí mít strach, že ho někdo prokoukne.

  55. Váš příspěvek i článek I. Štampacha jsem četla, pane Poláčku, protože mě to zajímá.
    Mimochodem, nevím, zda jste četl nedávné zamyšlení Adama Votruby, který kdysi psával na Referendum, nad Drulákovou knihou Podvojný svět, konkrétně zamyšlení nad monoteismem a polyteismem, kde se v podstatě monoteismus zaměňuje s universalismem (proti kterému jsou patrně oba zaujatí, protože dávají přednost partikularismu a nacionalismu). Pokud vás ta úvaha zajímá, je zde:
    http://casopisargument.cz/?p=42534

  56. No ano, paní Hájková, ta (osobní) pravdivost, poctivost, upřímnost, to je naprostý základ.

    Já jsem chtěl ale jenom poukázat na to, že tato osobní pravdivost nám ještě sama o sobě nedává žádnou záruku toho, že dosáhneme pravdy. Tedy pravdy k okolnímu světu. Ale – vlastně i pravdy o nás samých. Protože i tady platí, že my sice můžeme být – k sobě samým – upřímní, a přesto se o sobě můžeme mýlit. A i tak se tedy může stát, že – i přes veškeré dobré úmysly – náš život přece jenom povedeme špatným směrem. Nebo alespoň – směrem ne zcela správným.

    Právě proto jmenovitě Aristoteles ve své etice znovu a znovu zdůrazňoval, že k mravnímu jednání nestačí jenom dobrý úmysl, poctivý charakter – ale že je k tomu zapotřebí ještě i naprosto jasné vědomí o tom, co je (objektivně) dobré, a co ne.

  57. Ještě bych se vrátil k otázce paní Hájkové, zda „Může se uprostřed nespravedlností zrodit spravedlnost?“

    To je opravdu velice zajímavá, a velice zásadní otázka.

    Shodou okolností jsem si zrovna v minulých dnech při četbě Platónovy Ústavy uvědomil jednu velmi významnou okolnost. Tady se totiž jedná právě o tom, co je to spravedlnost. Sokrates se sice s plným nasazením snaží dokázat, že spravedlnost je 1. objektivně daná (vyplývá z metafyzické, vůdčí ideje Dobra), a že 2. jenom spravedlivý člověk může být skutečně šťastným. Nicméně – v první části knihy nechá Platón vyjmenovat i všechny – obvyklé, rozšířené – argumenty tvrdící opak. Tedy že ve skutečnosti je to nespravedlivý člověk, který vždy dokáže pro sebe vybojovat všechny výhody, na úkor toho poctivého.

    V této souvislosti pak padne jedna vlastně jenom postranní poznámka, v tuto chvíli si přesně nevybavím její znění, ale jednalo se o výchovu dětí. V tuto chvíli jsem si uvědomil (v samotném textu to nebylo explicitně řečeno): kdo by své vlastní děti vychovával nespravedlivě, ten by byl fakticky sám proti sobě!

    Proč? – Za prvé by v jeho vlastní rodině zavládl trvalý nesoulad. Boj každého proti každému. (Tohle je právě vlastní argument Sokrata: že když v nějaké komunitě zavládne nespravedlnost, pak jsou tím oslabeny síly všech, když musí trvale bojovat každý proti každému. Takže i nespravedlivý tím nakonec také sám trpí, i jeho síly jsou oslabeny, místo posíleny.) A za druhé, tato nespravedlnost vštípená dětem by se pak mohl velice snadno obrátit proti němu samému, až jeho děti dospějí (a on zestárne). Pak by se mu tato nespravedlnost ve výchově vrátila jako bumerang.

    Ukazuje se tedy, že skutečně i nespravedliví lidé mají – přinejmenším objektivní – zájem na tom, aby své vlastní děti vychovávali alespoň v základní míře spravedlivě. V tomto ohledu je pak možno tu otázku, zda i v prostředí nespravedlnosti se může zrodit spravedlnost, zodpovědět kladně. Sokrates zde vyslovil skutečně velmi silný argument pro to, že základem mezilidských vztahů je spravedlnost, nikoli nespravedlnost. Nespravedlnost je tedy vždy jenom deformací, vadou, ale nikdy nemůže být trvalým základem samotného života.

  58. Ten článek od A. Votruby jsem myslím ještě nečetl (alespoň si nedokážu vzpomenout), rád si ho přečtu, díky za tip.

  59. Pokud si vzpomínám, profesor Koukolík někdy na jakýchsi výsledcích výzkumu ukazoval, že smysl pro to, co je spravedlivé, je člověku (a snad nejen jemu) vrozený.
    Kdysi jsme se tu, tuším, bavili o tom, že i mezi piráty vládne určitá spravedlnost, protože bez té by ani nemohli podnikat své (loupeživé) výpravy. Problém je jen v tom, že tato spravedlnost se nevztahuje na druhé. Ti jsou vůči této spravedlnosti jaksi vně. Jde o spravedlnost, omezenou na konkrétní komunitu. Čili, když použiji Votrubův slovník, partikulární spravedlnost.

  60. Smysl pro spravedlnost jako schopnost občanské většiny dostane čitelný obsah, až se rozplyne hustá mlha demagogií zakrývající aktuální společenské disproporce. A zrodí se vrozená schopnost občanské většiny stabilizovat liberálně demokratické uspořádání, ve kterém antikapitalismus antiklerikalismus antikomunismus antifašismus i jiný antismu pozbydou své politické relevance….bych poznamenal vykláněje se z……

  61. K té Drulákově knize (a k její recenzi): opravdu velmi zajímavé, díky za tip, paní Hájková. Dám odkaz na to i do DR, k běžící diskusi.

    Musím přiznat, že mě tady Drulák nemálo překvapil; s mnoha jeho tézemi mohu naprosto souhlasit. – Ale něco takového jsem konstatoval už nedávno, nevím v jaké souvislosti. Drulák je bezpochyby velmi erudovaný autor s bystrým duchem; to co ho ale nakonec vždy sráží dolů, to je jeho xenofobní obsese.

    Jeho „podvojnost“ – to není nic jiného nežli princip dialektiky, který jsem vyzdvihl právě v oné diskusi na DR o vztahu monoteismu a polyteismu. Drulák má tedy naprosto a plně pravdu v tom, že evropská tradice je vlastně dějinami neustálých jednostranností, úchylek od vyváženého stavu. Drulák má naprostou pravdu i v tom, že je zapotřebí usilovat právě o tento vyvážený stav mezi protikladnými principy.

    Ovšem: onen dálněvýchodní model „jin-jang“ trpí jednou zásadní vadou, nebo snad spíše deficitem: je až příliš statický. Je fakticky založený na Leibnizově „prestabilizované harmonii“. Zkrátka: vyváženost obou složek je zde dána a priori, reprodukuje se víceméně samočinně, není o ni zapotřebí nijak zvlášť usilovat. Zatímco evropské pojetí dialektiky říká něco dost jiného, tento poměr je tvořen neustálým vzájemným bojem protikladů, právě to dává celému tomuto vztahu jeho dynamiku, a tedy i jeho progresivitu. Zatímco ta asijská prestabilizovaná harmonie jin-jang, ta je plodem cyklického myšlení, víceméně stále dokola se opakujících cyklů monzunových dešťů (a nezpochybnitelného postavení císaře jakožto „Syna nebes“).

    To je tedy jeden moment. A druhý je ten, že Drulák i zde propadá své posedlosti opírat se o ty nejzaostalejší, reakcionářské vrstvy společnosti; takže spojení obou protichůdných momentů vidí ve společenství populistické pravice a levice.

    Samotný cíl tohoto spojení je v pořádku, sám už dávno tvrdím že je nutno překonat tuto ideologickou propast, kde každá z obou stran je stále přesvědčena že jenom ona má patent na rozum. Ale překlenout tento protiklad je možné jenom na základě hlubokého vnitřního přerodu, založeného na zásadním pochopení, nahlédnutí principiální ideové omezenosti obou těchto proudů. Zatímco Drulák zřejmě hodlá ty části populace, které jsou nejméně schopny takovéto hluboké osobní a intelektuální reflexe, jenom víceméně hodit na jednu hromadu, na základě jakéhosi mlhavého „společného zájmu“. A výslovného populismu, čili demagogie. Zpříma řečeno: Drulák asi sotva zamýšlí co jiného, nežli spojit spolu trumpovce, putinovce, orbánovce, a polskou PIS. Což je děsivá směska, před kterou nás pánbůh ochraňuj.

    Co mě také překvapilo, bylo to že Drulák za „monoteismus“ označuje i nacionalismus – to je sice samo o sobě v pořádku, ale Drulák z toho důvodu nacionalismus zavrhuje. – V tom případě mi ovšem naprosto není jasné, co sám Drulák jiného pěstuje přinejmenším v celé řadě posledních let, nežli právě jenom vyhraněný nacionalismus.

    Závěrem tedy mohu prakticky jenom znovu opakovat, Drulák stále působí vysloveně schizofrenním dojmem, na straně jedné podává velice pronikavé, a – jak alespoň píše Votruba – i střízlivé a nezaujatě působící analýzy, ale na straně druhé je i nadále ovládán iracionálními, xenofobními a jinými předpojatostmi.

  62. „zrodí se vrozená schopnost občanské většiny stabilizovat liberálně demokratické uspořádání“ – pane Petrasku, četl jste tu recenzi o Drulákovi? Jak on, tak Adam Votruba souhlasně tvrdí, že je možno mít „jenom liberalismus bez demokracie, anebo demokracii bez liberalismu“.

    K čemuž Votruba dodává, že i v demokracii samozřejmě mohou žít i liberálové; ale že se musejí vzdát nároku na to diktovat své představy ostatním, pokud se většinová společnost rozhodne jinak. Tedy pro hodnoty jiné.

    Já v tuto chvíli nechci zaujímat žádné stanovisko. Tvrzení že je možná demokracie bez liberalismu, je bezpochyby slovo do pranice. Technicky vzato to dozajista možné je; ale otázka je, k jakým koncům by to (nejspíš) vedlo.

  63. Tak vida. Já jsem to asi pochopila trochu jinak. Myslela jsem, že Drulák dává přednost nacionalismu proti univerzalismu.

  64. Je to vlastně polemický návrh AV. Píše (AV) že nacionalismus zná své hranice (nebo mohl by znát, nemusel by být univerzálně monoteistický).

    Některé věci a jevy však (rád bych řekl „objektivně“) snad univerzální jsou. Třeba Univerzum 🙂 A lidská zvědavost, jaké ono je „ve skutečnosti“. Je pravda že ve vědách po určitá období/společenství mají vždy tendenci „monoteisticky“ stagnovat určitá paradigmata – předporozumění a mohou tak fungovat jako analogie „panteonů“, přesto vždy jsou vlády těchto „božstev“ prolamovány univerzální zvědavostí (v různých kulturách různými rychlostmi) vedenou jen zdánlivě samozřejmou vírou ve vždy větší pravdivost samotné skutečnosti. (Myslím že tak nějak se, ve vztahu k Boží Skutečnosti, překládá i základní krédo islámu).

    Taktéž o modlitbě, postupuje-li od tendencí ke konkrétnějším „použitím“ (což se ale určitě varuji pokrytecky kritizovat) do prostoru Důvěry bez podmínek, bychom snad směli doufat, že může být univerzalistická – „reálně monoteistická“.
    Dnes bychom takovou asi moc potřebovali „umět“.

  65. Omlouvám se, vynechal jsem: různou MOMENTÁLNÍ rychlostí.

  66. Demokracie bez liberalismu – možná je tím konstatována praktická neschopnost společností poskytovat nástroje svobodného demokratického sdílení společného prostředí reálně dostupné všem svým občanům? (jen svobodným občanům, jen socialisticky uvědomělým občanům, jen šlechticům a měšťanům… atp.)

  67. Přemýšlel jsem o tom, že věci skutečně nejsou jednoduché. Například takový Gándhí byl v podstatě indickým nacionalistou. Ale tento nacionalismus byl – dá se říct – zároveň v určitém smyslu univerzální, protože byl nadnáboženský. On chtěl spojit hinduisty, muslimy, sikhy, popřípadě lidi jiných náboženství v národně osvobozeneckém boji.

  68. Zatímco univerzalismus apoštola Pavla tkvěl v tom, že chtěl prostřednictvím víry v Ježíše Krista udělat z Židů a Řeků křesťany. Aniž by přestali být Židy a Řeky. Tehdy však nešlo o národnosti, ale o kulturní okruhy. Možná se způsobem myšlení.
    (Když se to tak vezme, i v té Gándhího Indii šlo o kulturní okruhy, které ale v podstatě byly totožné s náboženstvími.)
    Oba asi předpokládali, že kultura (alespoň v základních rysech) je něco, co je od člověka neoddělitelné.

  69. Co se týká užití pojmu „univerzalismus“ Adamem Otrubou (kdy zároveň kritizuje P. Druláka pro jím použitý termín „monoteismus“), pak bych se v této záležitosti přikláněl spíše na stranu Druláka. Protože „univerzalismus“ může mít různé významy, různé vazby. Ale především: ztrácí se zde onen výlučný, dogmatický charakter, který Drulák spojuje s „monoteismem“.

    Například může naprosto existovat i univerzalismus polyteistický. Polyteistické náboženství (jako třeba hinduismus) naprosto může mít 1. nárok na univerzální platnost, 2. může být otevřené všem lidem. Takže může být univerzalistické jak ve své ideji tak v okruhu svých vyznavačů.

    Votruba si zjevně „univerzalismus“ ztotožnil s některými konkrétními historickými útvary, jako je křesťanství a komunismus (které ovšem mají či měly univerzalistický nárok). Ovšem Drulákem užívaný pojem „monoteismus“ ovšem také není plně vhodný, neboť používat pro marxistickou teorii označení „monoteismus“ je skutečně poněkud nepřípadné. (Proto já sám jsem v mém prvním komentáři pod článkem I. Štampacha preferoval pojem „monismus“, neboť ten je univerzálně použitelný.)

  70. Co se pak samotného univerzalismu týče, pak tady je zásadní rozdíl v tom, jestli je pojímán ve smyslu „otevřenosti pro všechny“, anebo ale ve smyslu „závaznosti pro všechny“. Votruba ho používá zjevně pouze v onom druhém smyslu, tedy jako ideologii která se svou „univerzální pravdu“ snaží násilím vnutit všem.

    Kterýžto rozdíl se ovšem může projevovat i v rámci jednoho jediného ideového směru: například křesťanství se může (jak zmínila i paní Hájková) snažit prosadit se univerzalitou své ideje; ale stejně tak se může pokoušet prosazovat holou (církevní i světskou) mocí.

    ——————-

    Nemálo zajímavé ovšem je, když pan Nushart proti – dejme tomu – „monoteistickému“ respektive monistickému univerzalismu staví „univerzální zvědavost“ lidského rodu, která znovu a znovu „prolamuje“ vládu těch či oněch božstev. Tato „univerzální zvědavost“ ostatně dost úzce koresponduje s Aristotelovým postulátem, že člověk „ze své přirozenosti touží po poznání“. Přičemž toto „poznání“ jde ruku v ruce se zvědavostí, zvídavostí, neboť – opět podle Aristotela – prvopočátkem veškerého filozofování je „překvapení“.

    Dalo by se naprosto říci, že všechny ideové směry svou degeneraci v systém ustrnulých dogmat projevují právě tím, že v nich zcela mizí tento moment „překvapení“. Kde se jenom stále dokola opakují ty samé – nezměnitelné – věty kánonu, tam už není možno zažít ještě nějaké překvapení, žádnou výzvu pro ducha. Kterému pak tedy nezbývá nic jiného, nežli aby sám začal „prolamovat“ příkrov dogmatu.

  71. Ztroskotání liberalismu?

    Drulák i Votruba se tedy plně shodli na tom, že „liberalismus ztroskotal“. Tady je ovšem zapotřebí se na danou záležitost podívat poněkud blíže.

    Jistě, liberalismus „ztroskotal“ v tom smyslu, že se mu nepodařilo stát se univerzálně platnou, univerzálně přijímanou formou společenského, státního a politického uspořádání. Je holým faktem, že liberalismus stále ještě musí bojovat s konkurencí jiných idejí, jiných společenských i politických konceptů.

    Ale na straně druhé hovořit paušálně o nějakém naprostém „ztroskotání liberalismu“ je přinejmenším velice předčasné. Idea liberalismu je stále ještě (vedle ideje demokracie, respektive ruku v ruce s ní) stále ještě vůdčí ideou celého západního světa. A nic nehovoří pro předpoklad, že by se na tomto stavu mělo v dohledné době něco zásadního změnit.

    Toto paušální odepsání ideje liberalismu je opět důsledkem naprosté absence dialektického myšlení v současné době. Kdyby se totiž myslelo důsledně dialekticky, pak by bylo bez dalšího zcela zřejmým, že liberalismus je přesně tím, čím je a čím být může: totiž jedním z obou momentů dialektického protikladu, kde druhým – protichůdným – momentem je princip pospolitosti, identity. Liberalismus je sám o sobě sice částečně správný a oprávněný (a v tom spočívá jeho přetrvávající síla); ale na straně druhé je zároveň svým pojetím člověka a společnosti jenom omezený; a právě proto proti němu vystupuje jeho protějšek, jeho konkurent; který je ale zároveň k němu komplementární, je jeho protiváhou a doplněním.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *