Havlův „život v pravdě“
V první části našeho rozmýšlení o názorech V. Havla na možnosti mravní rekonstrukce společnosti jsme si za prvé ukázali, že ačkoli Havel tyto své úvahy sepisoval v časech hluboké totality, přesto – a to mu bez jakýchkoli pochyb slouží ke cti – dokázal překročit tento úzký rámec své osobní zkušenosti, a stejně tak kritickým pohledem pohleděl i na společnost Západu, s jejím kapitalismem, ale i s jejím politickým systémem parlamentní a partajní demokracie. (Za mnohé z těchto svých názorů a poznatků asi vděčí kontaktům s filozofem J. Patočkou; ale to nijak nesnižuje jeho vlastní zásluhu na jeho schopnosti hledět na tento svět nikoli pouze z jediné jeho strany.) Havel sám zřejmě nepoužívá – poněkud otřepaného – pojmu či slovního spojení „třetí cesta“; nicméně je možno plně souhlasit s Edou Kriseovou, že jeho úvahy se ubírají konec konců právě tímto směrem.
Jak už bylo uvedeno, Havel přitom nespoléhá – na rozdíl od mnoha jiných disidentů – na nějaké pouze systémové změny. Tedy změny pouze politické, strukturálně-ekonomické, ale ani (pouze) filozofické respektive světonázorové. Havel si plně uvědomuje, že tato metanoia – a právě o ni se jedná – musí nakonec vzejít z člověka samého, z jeho nejhlubšího nitra. Veškeré systémové změny mohou mít smysl až teprve jako důsledek této vnitřní proměny člověka, nikoli jako její příčina respektive impuls. Havel tedy dochází prakticky k těm samým závěrům, ke kterým jsme – přinejmenším ve většinovém konsensu – docházeli znovu a znovu v našich dřívějších diskusích na dané téma na stránkách Deníku Referendum. Je možno prakticky s jistotou předpokládat, že kdyby se on sám těchto diskusí zúčastnil, že přinejmenším v základních výpovědích by se i on sám bez problémů včlenil do tohoto konsensu.
Ovšem – právě v tomto bodě, kde mezi námi a V. Havlem existuje naprostá shoda, tak právě tady vězí ta největší slabina celého jeho myšlenkového konceptu. Ale všechno popořádku; napřed si ještě podrobněji ukažme, na jaké úvahy respektive předpoklady Havel staví svůj ne-li optimismus, tak přinejmenším doufání, že zde přece jenom zcela reálně existuje něco, co by mohlo být pro onu mravní obrodu společnosti a vůbec světa dostatečně nosnou základnou.
Přitom Havel poněkud paradoxně začíná vlastně líčením toho, jak je současný člověk plně polapen do tenat (totalitní) společnosti. Ale – on do ní není polapen jenom proto, že je k tomu (vnější mocí) donucen; nýbrž zároveň on sám je spoluvinen tím, že se polapit nechal. Havel píše: „Že člověk vytvořil a denně vytváří samoúčelný systém, kterým sám sebe zbavuje své nejvlastnější identity, není nějaké nepochopitelné nedorozumění dějin, nějaké jejich iracionální vykolejení či důsledek nějaké diabolické vyšší vůle, která se z neznámých důvodů rozhodla část lidstva tímto způsobem trápit. Mohlo se to stát a může se to dít jen proto, že v moderním člověku jsou zřejmě určité dispozice k tomu, aby takový systém vytvářel nebo aspoň snášel; je v něm zřejmě cosi, na co tento systém navazuje, co zrcadlí a čemu vyhovuje; něco co v něm paralyzuje každý pokus jeho ‚lepšího já‘ se vzbouřit. Člověk je nucen žít ve lži, ale může k tomu být nucen jen proto, že je takového života schopen. Nejen tedy, že systém odcizuje člověka, ale odcizený člověk zároveň podpírá tento systém jako svůj bezděčný projekt. Jako pokleslý obraz své vlastní pokleslosti. Jako dokument svého selhání.“
Havel tedy konstatuje hlubokou vnitřní souvztažnost mezi odcizeným (totalitním) systémem na straně jedné, a mezi vlastní ochotou nebo přinejmenším sklonem současného člověka se tomuto odcizenému systému podřídit. Přičemž – opakuji znovu – Havel sice bezprostředně vychází ze zkušenosti s politickou totalitou pseudosocialistického systému, ale jeho zjištění mají univerzální charakter, a stejným způsobem platí i pro společnosti konzumního Západu. Bylo by tedy možno učinit závěr, že podobně jako leckteří novodobí „postmoderní“ autoři ani Havel nevidí žádnou reálnou možnost změny, nějaké „Události“, která by mohla zásadním způsobem nabourat a změnit samopohyb odcizené konzumní společnosti.
Ale: Havel na tomto místě přece jenom dokáže provést zcela zásadní obrat. Jeho rozhodující konstatování zní: „Člověk je a může být odcizován sám sobě jen proto, že je v něm co odcizovat; terénem jeho znásilňování je jeho autentická existence; ‚život v pravdě‘ je tedy vetkán přímo do struktury ‚života ve lži‘ jako jeho potlačená alternativa, jako ta autentická intence, na kterou dává ‚život ve lži‘ neautentickou odpověď. (…) Pod spořádaným povrchem ‚života ve lži‘ dříme tedy skrytá sféra skutečných intencí života, jeho ‚skryté otevřenosti‘ pravdě.“
V obecné rovině je tedy Havlova argumentace taková, že i v té nejhlubší beznaději je obsažena beznaděj; neboť dokud tu vůbec je něco, co tuto beznaděj dokáže pociťovat, znamená to zároveň, že je tu (v člověku) něco, co touží její tíhu překonat. Dokud člověk trpí, znamená to že je v něm něco, co trpět odmítá; co touží po lepším a naplněnějším životě. Dokud člověk pociťuje své odcizení, znamená to že je v něm něco, co ve své podstatě není odcizené, a co se tedy může stát základem pro restauraci život autentického, „života v pravdě“.
Nutno uznat: tato Havlova myšlenková figura, kdy Havel z té nejhlubší beznaděje dokáže vydolovat paprsek naděje, a to sice prostřednictvím této beznaděje samé, jejím obrácením se proti jejím vlastním předpokladům – tato myšlenková konstrukce je skutečně snad až geniální, je to v dané věci doslova kopernikánský obrat, kdy zdánlivě neotřesitelná konstelace věcí je jedním jediným „grifem“ postavena zcela na hlavu. A tak nějak toto obnovení pozitivní naděje ze stavu naprosté nicoty trochu připomíná i to známé archimédovské „dejte mi pevný bod, a já pohnu zeměkoulí!“
Slabina Havlovy argumentace
Nicméně, jednu slabinu tento Havlův koncept naděje na „život v pravdě“ přece jenom má. A to sice tu, že tomu tak právě vůbec není, že by si všichni lidé svůj život ve stavu odcizení dokázali uvědomit. Havel sice svůj klíčový argument formuluje objektivně, tedy principiálně nezávisle na subjektivním vědomí respektive uvědomění: „člověk je a může být odcizován sám sobě jen proto, že je v něm co odcizovat“; to znamená prakticky ten samý stav, jako když se konstatuje, že něco ukrást je možno jenom tomu, kdo má nějaký majetek, který mu může být ukraden.
Ale: co když si ten dotyčný vůbec nedokáže uvědomit, že je mu něco kradeno, něco odcizováno? Ať z toho důvodu, že se tak děje nenápadně, plíživě; anebo pro jeho vlastní zatemněnost vědomí? Pak nebude ani podnikat žádné kroky pro nápravu tohoto stavu. A za druhé: co když mu už bylo ukradeno, odcizeno všechno? Pak už vůbec nemůže pociťovat nějakou (ještě) další újmu, protože už je tak jako tak všechno pryč. V případě hmotného majetku mu samozřejmě zůstane vzpomínka na jeho dřívější vlastnictví; ale pokud by člověku byla odňata už veškerá jeho autenticita, veškerá jeho „neodcizenost“ – pak už by nebylo dáno nic, co by ještě mohlo být základem pro uvědomování si její ztráty. A člověk který vůbec nedokáže pocítit hloubku své ztráty, ten samozřejmě ani neusiluje o její restituci.
Jistě, Havel píše i to, že „v každém člověku je samozřejmě přítomen život ve svých bytostných intencích; v každém je kus touhy po vlastní lidské důstojnosti, mravní integritě, svobodné zkušenosti bytí, transcendenci ‚světa jsoucen'“; jenže on o tomto nezrušitelném základu „bytostných intencí života“ píše právě v té pasáži, kde konstatuje současnost viny člověka na instalování nebo přinejmenším přetrvávání života ve lži: „každý ale zároveň ve větší či menší míře je schopen smířit se s ‚životem ve lži‘, každý se nějak propadá do profánního zvěcnění a účelovosti, v každém je kousek ochoty rozpustit se v anonymním davu a pohodlně s ním téct řečištěm pseudoživota.“
Tuto část našich úvah nad Havlovými myšlenkami o mravní obrodě společnosti tedy není možno zakončit jinak nežli velmi rozporuplným konstatováním, že na jedné straně je v člověku zjevně skutečně přítomen jakýsi principiálně nezrušitelný základ autentického žití a bytí; ale že na straně druhé je naprosto možné, aby toto základní povědomí autentického bytí bylo – a to i po dlouhý čas – účinně vytěsněno do pozadí, do velmi vzdálených koutů nevědomí. A ostatně se zdá, že právě toto je permanentní stav nejen post-totalitního systému pozdního pseudosocialismu, nýbrž pro moderní respektive postmoderní průmyslovou společnost konzumu vůbec. Lidé jsou všemi možnými mechanismy konzumu a manipulace zbavováni možnosti autentického žití svých životů; ale jen málokdo si tento stav odcizení své vlastní podstatě dokáže vůbec uvědomit, a ještě mnohem méně je takových, kteří by za obnovení svého autentického života byli ochotni bojovat, respektive se pro to nějak osobně angažovat.
V příštím pokračování této série se ale pokusíme zjistit, zda přece jenom neexistuje nějaká reálná naděje na obrat; a to sice tam, kde sám Havel ji spatřit nedokázal.