Štítek: Západ

Západ – provždy náš vzor?

Jak obnovit národní svébytnost

Josef Poláček

Alena Zemančíková ve své úvaze na Deníku Referendum „Otázky důstojnosti“ https://denikreferendum.cz/clanek/32008-otazky-dustojnosti staví celou řadu otázek v souvislosti se vztahem české společnosti vůči Západu. Jádrem všech těchto otázek je způsob, jakým česká společnost po listopadovém převratu přejímala standardy a vzorce chování Západu. Podle názoru autorky bylo toto přejímání západních norem a životních způsobů mechanické, nediferencované, přejímalo se všechno bez ohledu na skutečnou kvalitu. Český národ tu podle A. Zemančíkové nedokázal zaujmout vlastní, svébytnou pozici, nýbrž slepě přejímal všechno co přicházelo ze Západu.

Kromě jiného (či vlastně v řadě zcela první) český národ či stát neměl odvahu přiznat, že i socialismus měl některé přednosti, a to jak v principu veřejného vlastnictví určitých statků, tak i v oblasti ryze humánní, jako je možnost svobodného užívání svého životního času. Zemančíková tedy apeluje na český národ, aby odložil toto své otrocké napodobování západních vzorů, aby se hrdě přiznal a přihlásil k tomu lepšímu z jeho minulosti, a aby proti invazi západní komerce postavil princip pospolitosti, společné a společenské odpovědnosti. Nakonec – jak A. Zemančíková poněkud překvapivě, ale v podstatě legitimně argumentuje – idea demokratického socialismu je svým původem také západní provenience.

—————————————————————————

Tolik tedy Alena Zemančíková. Co k tomu dodat? Začnu napřed čistě osobní vzpomínkou: já jsem tento program české politiky bezvýhradného napodobování západních vzorů od samého počátku pociťoval jako nedůstojné opičení se po cizích autoritách. Svým způsobem to ale nebylo nic nového: po celou existenci „reálného socialismu“ nás režimní propaganda neustále bombardovala svým stupidním heslem: „Sovětský svaz – náš vzor!“ Přitom vlastně každý kdo měl příležitost srovnání věděl, že ve skutečnosti je to Sovětský svaz, který by měl daleko spíše mnoho důvodů přejímat pokročilejší standardy Československa, kdysi velmi vyspělé průmyslové země. A bylo veřejným tajemstvím, že turisté ze Sovětského svazu i nás považovali prakticky za „Západ“.

Jestliže tedy po půl století oficiální politika pěstovala tento postoj devótní vstřícnosti vůči sovětským vzorům, pak po listopadovém převratu došlo k obratu o 180 stupňů; podle staré české zvyklosti „ode zdi ke zdi“ nyní bylo prakticky posvátným všechno co přicházelo ze Západu, zatímco všechno co nějakým způsobem souviselo s Východem – a údajně východním socialismem – bylo paušálně zavrhováno a zatracováno.

Abych se vrátil k té čistě osobní vzpomínce: právě toto otrocké napodobování všeho západního bylo svého času příčinou, proč jsem po Listopadu vůbec závažně neuvažoval o tom, že bych se měl vrátit do své ztracené domoviny. Bylo v tu chvíli jasné, že ta nemá žádný jiný, žádný svébytnější program nežli opičit se po Západu. Proč se tedy vracet do něčeho, co bude navždy jenom pouhou kopií? To už je daleko smysluplnější zůstat rovnou v originálu.

Alena Zemančíková si klade otázku, proč k tomu vlastně došlo, že se v národě projevila takováto míra nesvébytnosti, otrockého napodobování cizích vzorů. Ona sama to vysvětluje tím, že za časů socialismu byl zcela přetržen vztah občana k jeho státu. Že občan se nedokázal identifikovat se svým – ideologizovaným a odcizeným -státem. Ani se samotnou společností. Takže se po převratu pak lidé velice snadno identifikovali s importovaným heslem, že „jenom to co je soukromé je dobré“.

Jak A. Zemančíková sama připouští, některé elementy ze Západu bylo nutno přijmout. Například požadavek (ekonomické) efektivity. Ovšem – spolu s tím přišel i fakt naprosté komercializace veškerého života. A tedy i života čistě osobního. Čas sám přestal být komoditou pro smysluplné využívání a užívání vlastního osobního života, nýbrž je stále více okupován aktivitami ryze komerčními. Nakonec tedy člověk má mnohem méně času ke svobodnému užívání, nežli jak tomu bylo v socialismu.

Vraťme se ale zpět k příčinám, proč se česká politika, ale i samotný český národ po Listopadu tak devótně vrhly do náruče Západu, proč tak otrocky přejímaly všechno západní. Jak řečeno v některých oblastech to bylo nutné, v některých (například ekologické standardy) naprosto přínosné a užitečné; ale v mnoha dalších směrech toto slepé napodobování cizích vzorů šlo na úkor národní svébytnosti, národní důstojnosti.

Ten argument, že za dob reálného socialismu občan ztratil schopnost identifikovat se se svým státem, má dozajista svou platnost. K tomu bych ale připojil ještě tradiční české plebejské, respektive přímo provinciální myšlení. Které je ovšem naprostým opakem důstojného vědomí sebe sama, své vlastní nezaměnitelné svébytnosti. Celá česká národní tradice může nabídnout jenom velice málo toho, co by mohlo poskytnout reálný základ pro toto důstojné vědomí sebe sama. Vždyť i naše slavná První republika vlastně byla do značné míry jenom kopií vzorů francouzských! Především v oblasti vojenství tomu bylo tak, včetně – nakonec zcela nesmyslného – pokusu o vybudování vlastní Maginotovy linie na státních hranicích.

Tento nekritický obdiv vůči všemu západnímu u nás panoval už dávno před Listopadem; už mezi dětmi a mládeží vyšší status získal ten, kdo měl třeba autíčka „angličáky“, anebo alespoň západní žvýkačky! Představy a sny o „zlatém Západu“ tehdy zcela dominovaly obecné mínění, a jen málokdo si dokázal vůči Západu udržet alespoň určitý kritický odstup.

Ponechme teď ale stranou příčiny tohoto devótního vztahu vůči Západu. Položme si otázku, jestli – a na základě čeho – by bylo možno tento stav změnit, jestli by bylo možno obnovit pocit národní svébytnosti, národní hrdosti.

Totiž – nutno ještě zmínit – takovýto pocit do určité míry v českém národě už existuje. Ovšem ten se vybíjí jenom slepým, fundamentalistickým odporem vůči „Bruselu“. Tedy vůči strukturám a symbolům Evropské unie. Toto zavilé odmítání „diktátu Bruselu“ je ovšem daleko nejspíše jenom jakousi „zamrzlou pubertou“; je to pocit že jenom tehdy jsem svobodným, když si můžu dělat co jenom mně se zlíbí, co jenom já uznám za vhodné. Vůbec se tu neklade otázka kvality, vůbec se nediferencuje mezi tím co na byrokratických strukturách Evropské unie skutečně může být právem kritizovatelné, a co je naopak progresivním přínosem. Takovýto iracionální odpor vůči „Bruselu“ je fakticky stejně tak plochý jako devótní adorace Západu; jsou to jenom dvě různé stránky té samé mince.

Na co tedy postavit skutečný, pravý pocit národní svébytnosti? Alena Zemančíková doporučuje rozpomenout se na pozitivní elementy – námi už prožitého a zažitého, do jisté míry zvnitřnělého – socialismu. To by sama o sobě skutečně vůbec nemusela být marná cesta. Ovšem: vyžadovalo by to napřed za prvé důslednou, ale seriózní analýzu negativních stránek kapitalismu; a za druhé nějaký promyšlený, ucelený koncept socialistické, respektive „demokraticky socialistické“ transformace společnosti. Ten termín „demokraticky socialistické“ je tu zvolen zcela záměrně; protože koncepty tradiční sociální demokracie by tu zcela zjevně nebyly postačující. A. Zemančíková argumentuje tím, že po Listopadu přece v zemi bylo už několik sociálně demokratických vlád, které přece jenom dokázaly zamezit alespoň nejhorším výstřelkům neoliberalismu. – Jenže podle všeho právě už tím byly vyčerpány všechny potenciály klasické sociální demokracie. Ona jenom mírní některé negativní projevy kapitalismu; ale ona sama nemá žádný ideový koncept, kterým by mohla postavit principiální protiváhu západnímu kapitalismu a západnímu neoliberalismu. Sociální demokracie se jednou provždy smířila s tržní ekonomikou, a tedy i s kapitalismem. Je pak dosti marnou, a vlastně vysloveně pošetilou činností chtít bojovat proti neoliberalismu, který je nevyhnutelným projevem a důsledkem tohoto kapitalismu.

Byla by vlastně jediná možnost, jak obnovit ten ztracený pocit národní hrdosti, národní svébytnosti: rozpomenout se na dědictví reformního roku osmašedesátého. Tam – byť i jen v zárodečné, respektive neuvědomělé formě – bylo přítomno vlastně všechno, po čem volá Alena Zemančíková: socialismus, demokracie, i pocit národní hrdosti. Byla tu odvaha jít svou vlastní cestou, středem mezi totalitním kolektivismem východu, a mezi povrchním individualismem Západu.

Havlovo hledání třetích cest I.

V našich diskusích jsme nedávno narazili na reprodukci názorů V. Havla v jeho životopisu od Edy Kriseové na současný svět, ale i na samotný princip klasické západní demokracie. Tyto jeho názory jsou i po létech natolik překvapivé, že v každém případě stojí za to se k nim znovu vrátit. Podle Kriseové Havel neustále hledal nějakou třetí cestu, kde by bylo možno nalézt naplnění jeho humanistických ideálů; třetí cestu mezi „nepodařeným socialismem“ a dekadentním Západem. Zopakujme si na úvod to, jak Eda Kriseová charakterizuje tyto Havlovy ideové pozice:

„Svět byl fascinován sametovou revolucí a Havel se zdál být mužem, který přijde s novou vizí uspořádání světa, s něčím, co nebude ani nepodařený socialismus, ani nespravedlivý a nesociální kapitalismus. Že konečně objeví něco lepšího, než je demokracie, a lidé to budou chtít.“

Je skutečně krajně nečekané, a svým způsobem až fascinující takto zásadní kritiku západního politického i ekonomického systému spatřovat ve spojitosti s mužem, z kterého si právě tento dekadentní Západ udělal svou ikonu, když ho prezentoval jako neúplatného bojovníka právě za principy západní, liberální demokracie. Podívejme se ale ještě podrobněji, jak Havel tuto svou fundamentální kritiku současného, jmenovitě západního světa konkretizuje ve svém proslulém eseji „Moc bezmocných“:

„Posttotalitní systém je jen jednou tváří této celkové neschopnosti moderního člověka být ‚pánem své vlastní situace‘: ‚samopohyb‘ tohoto systému je určitou speciální a extrémní verzí globálního ‚samopohybu‘ technické civilizace; lidské selhání, které zrcadlí, je jen jednou z variant celkového selhání moderního člověka.

Planetární krize lidského postavení prostupuje ovšem západní svět stejně jako svět náš, pouze v něm nabývá jiných společenských podob. Heidegger výslovně mluví o krizi demokracie. Nic skutečně nenasvědčuje tomu, že by západní demokracie – tj. demokracie tradičního parlamentního typu – otevírala nějaké hlubší východisko. Dalo by se dokonce říct, že oč více je v ní ve srovnání s naším světem prostoru pro skutečné intence života, o to lépe jen před člověkem krizovou situaci skrývá a o to hlouběji ho do ní ponořuje. (!!)

Skutečně: nezdá se že by tradiční parlamentní demokracie nabízely způsob, jak zásadně čelit ‚samopohybu‘ technické civilizace i industriální a konzumní společnosti; i ony jsou v jeho vleku a před ním bezradné; jen způsob, jímž manipulují člověka, je nekonečně jemnější a rafinovanější (!!) než brutální způsob systému post-totalitního. Ale celý ten statický komplex zatuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky tak účelově jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyvazujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti; celé ty složité struktury skrytě manipulujících a expanzivních ohnisek kumulace kapitálu; celý ten všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury a celá ta povodeň informací, to všechno opravdu lze asi těžko považovat za nějakou perspektivní cestu k tomu, aby člověk znovu nalezl sám sebe. (…) Obrat politické pozornosti ke konkrétnímu člověku vidím jako cosi podstatně hlubšího, než jen obrat k obvyklým mechanismům západní /anebo chcete-li – buržoazní/ demokracie.“

****************************************************

Takovýmto zcela zásadním způsobem tedy V. Havel ve své „Moci bezmocných“ kritizuje systém respektive princip západní liberální demokracie. Jeho kritika západní společnosti je natolik rozhodná, že by mohla být bez dalšího otištěna jako programové prohlášení kteréhokoliv radikálního levicového hnutí současnosti. Poté si ovšem Havel pokládá i otázku, jestli je možno z dané situace nalézt nějaké pozitivní východisko. Jaký je tedy jeho alternativní model k systému západní liberální demokracie? Havel píše:

„Zdá se, že perspektivu, v jejímž směru různí myslitelé a různá hnutí cítí ono neznámé východisko, by bylo možno nejobecněji charakterizovat jako perspektivu nějaké obsáhlé ‚e x i s t e n c i á l n í r e v o l u c e‚. Sdílím tuto orientaci a sdílím i názor, že východisko nelze hledat v nějakém ‚technickém grifu‘, tj. vnějškovém projektu té či oné změny nebo revoluce pouze filozofické, pouze sociální, pouze technologické, či dokonce jen politické. To všechno jsou oblasti, kam ona ‚existenciální revoluce‘ může a musí svými konsekvencemi dolehnout; jejím nejvlastnějším prostorem však může být jedině lidská existence v nejhlubším slova smyslu. Teprve odtud může přerůstat v nějakou celkovou mravní – a nakonec ovšem i politickou – rekonstrukci společnosti. (…)

Perspektiva ‚existenciální revoluce‘ je především perspektivou mravní rekonstituce společnosti, to znamená radikální obnovy autentického vztahu člověka k tomu, co jsem nazval ‚lidským řádem‘ /a co nemůže být suplováno žádným řádem politickým/. Nová zkušenost bytí; obnovené zakotvení v univerzu; nově uchopená ‚vyšší odpovědnost‘; znovu nalezený vnitřní vztah k druhému člověku a k lidské pospolitosti – to je zřejmě směr, o který půjde.

A politické důsledky?

Nejspíš by asi mohly být v konstituci takových struktur, které víc než z té či oné formalizace politických vztahů a záruk budou vycházet z jejich nového ‚ducha‘, to znamená především z jejich lidského obsahu. Jde tedy o rehabilitaci takových hodnot, jako je důvěra, otevřenost, odpovědnost, solidarita, láska. Věřím ve struktury neorientované k ‚technické‘ stránce výkonu moci, ale ke smyslu tohoto výkonu; ve struktury tmelené víc společně sdíleným pocitem smysluplnosti určitých komunit než společně sdílenými ambicemi směrem ‚ven‘. Mohou a musí to být struktury otevřené, dynamické a malé; nad jistou hranici nemohou už ony ‚lidské vztahy‘ jako je osobní důvěra a osobní odpovědnost, fungovat. Musí to být struktury nikoli jako orgány či instituce, ale jako společenství. (…)

Autorita vůdců by měla vyrůstat z jejich osobnosti, a nikoli z jejich nomenklaturního postavení; měli by být vybaveni velkou osobní důvěrou a na ní založenou i velkou pravomocí; jedině tudy vede zřejmě cesta z klasické bezmocnosti tradičních demokratických organizací, které se mnohdy zdají být založeny spíš na vzájemné nedůvěře (!) než na důvěře; a spíš na kolektivní neodpovědnosti než odpovědnosti. (…) Co se hospodářského života týče, věřím tu na samosprávný princip, který jedině asi může poskytovat to, o čem snili všichni teoretici socialismu, totiž skutečnou /tj. neformální/ účast pracujících na hospodářském rozhodování, a pocit skutečné odpovědnosti za výsledky společné práce. Princip kontroly a disciplíny by měl být vytěsňován spontánní lidskou sebekontrolou a sebekázní.

Takováto představa systémových konsekvencí ‚existenciální revoluce‘ výrazně přesahuje rámec klasické parlamentní demokracie, jak se ve vyspělých západních zemích ustálila a jak v nich vždy znovu tak či onak selhává. (!) Když jsem si pro potřebu těchto úvah zavedl pojem ‚post-totalitního systému‘, snad bych mohl právě načrtnutou představu označit jako perspektivu systému ‚post-demokratického‚.“

Takové byly tedy představy V. Havla o tom, jakým způsobem by měla být uspořádána a organizována autentická samospráva lidské společnosti. Havel si sám byl zjevně vědom problematičnosti těchto svých vizí, to jest jejich vztahu k realitě tohoto světa. Proto své úvahy o tom, kde vzít reálný základ pro uskutečnění této vize v politické a společenské praxi, uzavírá nadhozením několik otázek:

„Nepřipomíná vize ‚post-demokratické‘ struktury některými svými prvky strukturu ‚disidentských‘ skupin či některých nezávislých občanských iniciativ, jak je ze svého okolí známe? Nevznikají snad v těchto malých společenstvích – stmelovaných tisícerými společně sdílenými útrapami – některé z oněch zvláštních ‚lidsky obsažných‘ politických vztahů a vazeb, o nichž byla v předchozím náčrtu řeč? Nespojuje tato společenství (…) přesně ta atmosféra, v níž mohou být zformalizované a zritualizované vazby nahrazovány živým pocitem solidárnosti a bratrství?

Vím z tisíceré osobní zkušenosti, jak pouhá okolnost společného signatářství Charty 77 dokáže mezi lidmi, kteří se dosud neznali nebo se znali jen povrchně, okamžitě založit hlubší a otevřenější vztah a vyvolat náhlý a silný pocit smysluplné pospolitosti, tedy něco co by jim jen vzácně mohla umožnit třebas i dlouhodobá spolupráce v nějaké apatické oficiální struktuře. Jako by samo vědomí společně přijatého úkolu a společně sdílené zkušenosti proměňovalo lidi a klima jejich soužití a jako by i jejich veřejné práci dávalo jakousi jinde vzácnou lidštější dimenzi.“

Havel tedy své vize o autentické společnosti do značné míry čerpal z osobní zkušenosti z neformálních společenství opozice za podmínek totalitního režimu (jeho konstatování o vzniku „vzácnější lidské dimenze“ mohu ostatně sám plně potvrdit).

Ovšem: sám Havel si je nakonec vědom výjimečnosti takovýchto zážitků a prožitků: „Možná to jsou všechno jen důsledky společného ohrožení a možná, že v okamžiku, kdy toto ohrožení skončí nebo poleví, začne vyprchávat i atmosféra, které dalo vzniknout.“

Nicméně i tak Havel trvá na tom, že „i kdyby tomu tak nebylo, nezměnilo by to nic na otázkách, které jsem položil“. – Ano, to je pravda; naprosto nic by se tím nezměnilo na kritických otázkách, které Havel vyslal směrem k etablované demokracii západního typu; jenže by se tím velice mnoho změnilo na odpovědích, které se Havel pokoušel dávat na tuto krizi demokracie. (K tomu podrobněji ve druhém pokračování tohoto textu.) Ostatně Havel vzápětí sám otevřeně přiznává: „Východisko z marasmu světa neznáme a bylo by projevem neodpustitelné pýchy, kdybychom se domnívali v tom málu, co děláme, nějaké zásadní východisko spatřovat.“

Závěrem svých úvah pak Havel uvádí myšlenku, která má skutečně velmi překvapivé historicko-teologické souvislosti: „Je totiž vůbec otázka, zda ‚světlejší budoucnost‘ je opravdu a vždy jen záležitostí nějakého vzdáleného ‚tam‘. Co když je to naopak něco co je už dávno zde – a jenom naše slepota a slabost nám brání to kolem sebe a v sobě vidět a rozvíjet?“

Kdo by si při těchto Havlových slovech nemohl vzpomenout na proslulý Ježíšův výrok o příchodu Království božího? „Království boží nepřijde tak, že by ho bylo možno poznat na vnějších znameních. Není ani možno říci: ‚Hle, zde je!‘ nebo ‚Tam je‘! Neboť: Království boží je (už) mezi vámi.“ Lk 17,20-21

——————————————————

Takové byly tedy názory V. Havla na systém a princip liberální politické demokracie západního typu. V příštím pokračování se pokusíme tyto jeho názory a vize zhodnotit; především pod tím zorným úhlem pohledu, jaký význam a inspiraci mohou znamenat ještě i pro současný či budoucí svět.