Štítek: Syntéza

Dialektický protiklad, Hegel, Marx a liberální demokracie

Kdo ještě osobně zažil časy socialistického režimu a jeho ideologie, ten zřejmě ještě stále chová v paměti floskuli, slovní spojení „jednota a boj protikladů“. V těchto několika slovech bylo komprimováno samotné jádro marxistické dialektiky dějin, kterážto dialektika měla vrcholit v nastolení sociálně bezrozporné, harmonické komunistické společnosti, jakožto finálního vyřešení dějinně-třídních bojů a protikladů.

Jak známo, tento předpoklad se nenaplnil; pokus o nastolení komunistické/socialistické společnosti se ukázal být pouze dějinným intermezzem, po kterém se opět obnovila kapitalistická společenská formace, i s jejím politickým konceptem „pluralitní demokracie“, která je jako taková založena na konfrontaci různých názorů a zájmů. Podívejme se teď poněkud blíže, jak probíhal tento vývoj dialektického myšlení, a co to vlastně vůbec znamená, když se řekne, že „lidská společnost bude vždy existovat ve vzájemných střetech, konfliktech a rozporech“.

———————————————————————————–

Rozpor, to je filozoficky velmi esenciální záležitost. Už svého času Hérakleitos konstatoval, že „boj je otcem všeho“. Jsou to tedy skutečně rozpory, protiklady a jejich vzájemné boje, které dění vůbec (a tedy i lidské společnosti) dodávají impuls, energii, kromě jiného (či v prvé řadě) jsou nezbytnou podmínkou dalšího vývoje.

Jenže: naprosto klíčovou otázkou je, jak se k těmto rozporům postavíme, jak je pojmeme. Totiž – není boj jako boj. Už zmíněný Hérakleitos dovodil, že základním smyslem tohoto boje protikladů je jejich účelné propojení v jeden jediný vyšší, komplexnější celek. Jako příklad uvedl harfu nebo luk: stojí tu dvě síly (například korpus luku a tětiva) – obě jsou vůči sobě v opozici, každá z nich působí opačným směrem, a přesto jejich vzájemným spojením vznikne nová, vyšší kvalita.

Na tomto základě později Hegel vypracoval celý svůj koncept dialektického vývoje lidských dějin (je třeba zmínit že Hegel byl ten úplně první, kdo vůbec s takovýmto modelem dějinného vývoje přišel). Hegel tedy celé své pojetí progresivního vývoje lidské společnosti (a světa vůbec) založil na této dynamice boje; bohužel na samý závěr svého modelu opustil tento princip boje, neboť podle jeho názoru v „rozumném“ státě konstituční monarchie dospěl „absolutní Duch“ do svého konečného stadia, vrcholného naplnění, odkud už není kam dále a výše směřovat. (Hegel sám si byl vědom toho že tímto údajným konečným naplněním historicky-dialektického procesu z lidské společnosti mizí její dynamika jakožto motor dalšího rozvoje, a proto dovodil, že je nezbytné aby státy – jako náhražku vymizelé dialektiky – spolu vedly trvalé boje!)

Na Hegela pak navázal Marx, který ovšem tento princip dějinných bojů ze sféry ducha přesunul do sféry reálných sociálních (třídních) konfliktů a bojů. To byl sám o sobě naprosto legitimní počin; jenže Marx od Hegela převzal (a ještě zesílil) i jeho uvedenou chybu, tedy opuštění principu dialektiky v samotném finále. Jestliže Hegelova konstituční monarchie si uchovává ještě alespoň formální znaky dialektického protikladu, v Marxově konceptu beztřídní komunistické společnosti jakákoli protikladnost mizí už naprosto. Veškerý další vývoj měl probíhat už jenom v zásadě kontinuálním, bezrozporným nárůstem (produkční) kreativity, v rámci bezrozporné, harmonické komunistické společnosti.

Jak už bylo zmíněno úvodem, po ztroskotání pokusu o socialismus/komunismus se vlády prakticky plně zmocnila opět liberální demokracie; podívejte se tedy na závěr do jaké míry v ní je či není naplněn onen Hérakleitův postulát dialektické syntézy protikladů. Ano, liberální demokracie – na rozdíl od doktrinálně jednotného, homogenního socialismu – se svým „demokratickým pluralismem“ nejenže připouští (názorové) různosti a střety, ale dokonce na nich staví celou svou existenci. Jenže – v liberální demokracii zase naprosto absentuje onen druhý, naprosto zásadní krok v (Hérakleitově) dialektickém konceptu: totiž ona syntéza protikladů. V liberální demokracii vše končí u pouhé svobody (respektive libovůle) lidského individua zastávat (a prosazovat) jakýkoli názor, jakýkoli zájem. A tak se zde pouze bezmyšlenkovitě srážejí beraní hlavy protichůdných zájmů a názorů, ale vše zůstává pouze na této primární, víceméně čistě mechanické úrovni vzájemného konfliktu, ze které nikdy nevzejde nějaká principiálně vyšší kvalita vzešlá ze spojení, syntézy těchto protikladů. Právě v tom spočívá principiální, systémová omezenost liberální demokracie: ona přichází se – zdánlivou – svobodou všeho, ale tato svoboda nikdy nepřekročí omezený horizont onoho pouze primárního střetu. Korpus luku a tětiva se tu pouze navzájem potírají a odmítají, ale nikdy nevytvoří společný komplex luku jako takového.

Problém nevědění současné společnosti podle V. Bělohradského III.

Josef Poláček

Sokratovská „péče o duši“

Připomeňme si znovu, o co se nám především jedná: o vertikálu společenského diskurzu, což ovšem znamená o vertikálu charakteru celé společnosti vůbec. Bylo řečeno že Sokrates není pouhým kritikem, pouhým bořitelem mýtů, nýbrž že on má svůj vlastní jasný obraz světa, a že tento jeho svět je pevně ukotven v metafyzicko-božských výšinách. Nyní je zapotřebí se poněkud blíže podívat, jakým způsobem Sokrates líčí cestu duše od jejího původního, nejpřízemnějšího stavu až k oněm nejvyšším sférám. V této souvislosti je nutno zmínit především dialog „Hostina“ (Symposion), ve kterém je tento vzestup duše vzhůru prezentován. A především – on zde předkládá to, co jsme hledali, totiž velice mocný impuls pro to, aby člověk byl motivován podstoupit námahu s tímto vzestupem k vyšším rovinám duše, ducha i bytí spojenou. Tímto mocným impulsem je – láska.

Tato cesta k nejvyšším sférám sestává z celé řady jednotlivých kroků, stupňů poznání, respektive očištění vlastního vědomí, vlastní duše. Ale rozhodujícím je už stupeň první, nejnižší. Sokrates sděluje, že už na nevědomé, animální úrovni láska sice slouží napřed jenom čirému aktu rozmnožování, nemá tedy ještě ani ten nejmenší duchovní rozměr; nicméně právě tím že se tímto aktem rozmnožování daný živočišný druh udržuje při – trvalé – existenci, je už zde zlomena vláda konečnosti, smrti nad jedincem, a tento se prostřednictvím své rodové existence transcenduje do nekonečnosti, nesmrtelnosti. A každá další příčka na onom výstupu k nejvyšším sférám je novým, vyšším stupněm transcendence. Až pak na samém konci stojí čirá duchovní, metafyzická láska, oproštěná od všeho přízemního; a tato láska vede k nejvyššímu Dobru. Které je identické se samotným Bytím, a proto nesmrtelné. Dospěním k tomuto nejvyššímu Dobru se tedy lidská duše sama dostává do sféry nesmrtelnosti.

Zde tedy Sokrates vidí zásadní impuls pro to, aby lidská duše byla dostatečně motivovaná k postoupení námahy spojené s výstupem k oněm nejvyšším sférám vertikály (a připomeňme, že i křesťanský důraz na moment lásky je zjevně inspirován platonismem respektive novoplatonismem). Nicméně – už v Sokratových dobách tento motivátor zřejmě neměl žádoucí účinnost, a už on sám musel neustále bojovat proti silám a touhám, které člověka na zmíněné vertikále znovu a znovu strhávají dolů, směrem k přízemním lákadlům, k povrchnímu způsobu existence. A tím slabší impuls od tohoto konceptu duše a nejvyššího Dobra vychází dnes, v době technické, kdy sám pojem „duše“ se už do značné míry vytratil, jsa vytěsněn termínem „psychika“; o metafyzice je pak dnes v obecném vědomí prakticky nulová znalost, a i pocit spojení s božskou sférou zjevně vyhasíná čím dál tím více. Zdá se tedy, že pouze s tímto sokratovským pojetím vzestupu duše k nejvyšším sférám si dnes už nevystačíme; a že je nutno sáhnout ještě po jiných momentech z arzenálu sokratovsko-platónské tradice.

Sokratovský dialog a princip dialektiky

Vraťme se zpět k tomu, jak sám V. Bělohradský prezentuje charakter sokratovských dialogů: jakožto především projev kritického rozumu, který rozbíjí všechna dogmata plynoucí z pouhé zvyklosti, a který nechává platit pouze to, co je možno s dostatečnou přesvědčivostí podložit racionálními argumenty. Bělohradský v této souvislosti dokonce uvádí pojem „dialektika“. Bohužel – neobjasňuje nijak blíže, v čem spočívá samotný princip dialektiky, dialektického způsobu myšlení; a toto opomenutí se pak ukazuje být fatálním. Neboť jakkoli problematickými se mohou jevit pokusy definovat natolik komplexní fenomén, v každém případě se klíčovým znakem dialektiky (především v jejím pozdějším vývoji, vrcholícím u Hegela) jeví být moment spojování protikladů. Schopnost od sebe izolované části roztrženého světa spojit v jeden komplexní, vnitřně provázaný celek. Umění spojovat věci zdánlivě neslučitelné.

Dialektika jako taková tedy není pouhým obecným, nijak konkrétněji neurčeným, věčně trvajícím a výsledkově zcela otevřeným hovorem; nýbrž je specifickým, jedinečným uměním uchopit zcela konkrétní protiklad daného tématu, daného prostředí a dané chvíle, a z protichůdných momentů tohoto protikladu vytvořit novou, vyšší, komplexnější kvalitu. – Připomeňme pro zajímavost, že Aristoteles pojem „fantazie“ charakterizoval jakožto schopnost „uvést do vzájemné souvislosti ať jakkoli navzájem vzdálené věci, na základě společného znaku“.

Pro dnešní dobu by bylo možno vytyčit několik takovýchto klíčových protikladů, které by bylo bezpodmínečně nutno vyřešit cestou dialektické syntézy, aby byla překonána rozpolcenost našeho světa:

– protiklad mezi pravicí a levicí

– protiklad mezi konzervatismem a progresivismem

– protiklad mezi ekonomismem a ekologií

– protiklad mezi individuem a společností

– protiklad mezi spontaneitou a odpovědností

– protiklad mezi podmíněností a svobodou

– protiklad mezi přirozeným myšlením a myšlením metafyzickým/teologickým

– protiklad mezi sokratovským a ježíšovským pojetím duše; sokratovské pojetí duše je příliš racionalistické, nežli aby dokázalo (ještě dnes) strhnout; ježíšovské pojetí má oproti tomu příliš mystický charakter, nežli aby bylo bez dalšího přijatelné pro stále více racionálně založenou mysl příslušníka moderní technické civilizace.

Ještě jednou tedy: pokud chceme veřejný diskurz pozdvihnout na kvalitativně vyšší úroveň, pak naprosto nepostačí habermasovský „trvalý dialog prostý násilí“, ale ani pouze obecná, blíže nespecifikovaná racionalita. Tento veřejný diskurz musí mít bezpodmínečně dialektický charakter, tedy ochotu (a schopnost!) spojovat protikladné, zdánlivě nespojitelné momenty. Takovýto dialektický diskurz je pravdivou formou toho, čeho je glorifikovaný „demokratický pluralismus“ pouze zdáním a klamavým spektáklem. Tento „demokratický pluralismus“ předstírá, že právě on je definitivním non plus ultra, nejvyšší možnou formou svobody, vrcholem a zároveň koncem dějin. Ve skutečnosti ale nedokáže dospět nikam dále než k tomu že jednotlivé elementy života společnosti nechá slepě narážet na sebe, jako beraní hlavy, a nikdy si ani vůbec neklade za cíl (natož aby k tomu měl potenciál) od této bezprostřední protikladnosti postoupit někam dále a výše.

Tímto bychom naše rozmýšlení nad úrovní a charakterem společenského vědomí, společenského diskurzu vlastně mohli ukončit; ukázali jsme si že nestačí vyslovit výzvu k rozumnému a odpovědnému společenskému dialogu, nýbrž že je zároveň nutno konkrétně určit, čím má tento společenský diskurz být nesen, kam má směřovat, na základě čeho je možno u něj očekávat zásadní vzestup kvality. Ano, mohli bychom na tomto místě skončit; jenže tím bychom se sami dopustili zcela závažného pochybení. Proč? Protože bychom stále ještě zůstávali pouze v rovině vědomí; a zcela bychom opomenuli sféru samotného bytí. To jest: chyběla by nám celá jedna polovina celkové skutečnosti; a to sice evidentně polovina základnější, primárnější.

(Pokračování)