Západ – provždy náš vzor?

Jak obnovit národní svébytnost

Josef Poláček

Alena Zemančíková ve své úvaze na Deníku Referendum „Otázky důstojnosti“ https://denikreferendum.cz/clanek/32008-otazky-dustojnosti staví celou řadu otázek v souvislosti se vztahem české společnosti vůči Západu. Jádrem všech těchto otázek je způsob, jakým česká společnost po listopadovém převratu přejímala standardy a vzorce chování Západu. Podle názoru autorky bylo toto přejímání západních norem a životních způsobů mechanické, nediferencované, přejímalo se všechno bez ohledu na skutečnou kvalitu. Český národ tu podle A. Zemančíkové nedokázal zaujmout vlastní, svébytnou pozici, nýbrž slepě přejímal všechno co přicházelo ze Západu.

Kromě jiného (či vlastně v řadě zcela první) český národ či stát neměl odvahu přiznat, že i socialismus měl některé přednosti, a to jak v principu veřejného vlastnictví určitých statků, tak i v oblasti ryze humánní, jako je možnost svobodného užívání svého životního času. Zemančíková tedy apeluje na český národ, aby odložil toto své otrocké napodobování západních vzorů, aby se hrdě přiznal a přihlásil k tomu lepšímu z jeho minulosti, a aby proti invazi západní komerce postavil princip pospolitosti, společné a společenské odpovědnosti. Nakonec – jak A. Zemančíková poněkud překvapivě, ale v podstatě legitimně argumentuje – idea demokratického socialismu je svým původem také západní provenience.

—————————————————————————

Tolik tedy Alena Zemančíková. Co k tomu dodat? Začnu napřed čistě osobní vzpomínkou: já jsem tento program české politiky bezvýhradného napodobování západních vzorů od samého počátku pociťoval jako nedůstojné opičení se po cizích autoritách. Svým způsobem to ale nebylo nic nového: po celou existenci „reálného socialismu“ nás režimní propaganda neustále bombardovala svým stupidním heslem: „Sovětský svaz – náš vzor!“ Přitom vlastně každý kdo měl příležitost srovnání věděl, že ve skutečnosti je to Sovětský svaz, který by měl daleko spíše mnoho důvodů přejímat pokročilejší standardy Československa, kdysi velmi vyspělé průmyslové země. A bylo veřejným tajemstvím, že turisté ze Sovětského svazu i nás považovali prakticky za „Západ“.

Jestliže tedy po půl století oficiální politika pěstovala tento postoj devótní vstřícnosti vůči sovětským vzorům, pak po listopadovém převratu došlo k obratu o 180 stupňů; podle staré české zvyklosti „ode zdi ke zdi“ nyní bylo prakticky posvátným všechno co přicházelo ze Západu, zatímco všechno co nějakým způsobem souviselo s Východem – a údajně východním socialismem – bylo paušálně zavrhováno a zatracováno.

Abych se vrátil k té čistě osobní vzpomínce: právě toto otrocké napodobování všeho západního bylo svého času příčinou, proč jsem po Listopadu vůbec závažně neuvažoval o tom, že bych se měl vrátit do své ztracené domoviny. Bylo v tu chvíli jasné, že ta nemá žádný jiný, žádný svébytnější program nežli opičit se po Západu. Proč se tedy vracet do něčeho, co bude navždy jenom pouhou kopií? To už je daleko smysluplnější zůstat rovnou v originálu.

Alena Zemančíková si klade otázku, proč k tomu vlastně došlo, že se v národě projevila takováto míra nesvébytnosti, otrockého napodobování cizích vzorů. Ona sama to vysvětluje tím, že za časů socialismu byl zcela přetržen vztah občana k jeho státu. Že občan se nedokázal identifikovat se svým – ideologizovaným a odcizeným -státem. Ani se samotnou společností. Takže se po převratu pak lidé velice snadno identifikovali s importovaným heslem, že „jenom to co je soukromé je dobré“.

Jak A. Zemančíková sama připouští, některé elementy ze Západu bylo nutno přijmout. Například požadavek (ekonomické) efektivity. Ovšem – spolu s tím přišel i fakt naprosté komercializace veškerého života. A tedy i života čistě osobního. Čas sám přestal být komoditou pro smysluplné využívání a užívání vlastního osobního života, nýbrž je stále více okupován aktivitami ryze komerčními. Nakonec tedy člověk má mnohem méně času ke svobodnému užívání, nežli jak tomu bylo v socialismu.

Vraťme se ale zpět k příčinám, proč se česká politika, ale i samotný český národ po Listopadu tak devótně vrhly do náruče Západu, proč tak otrocky přejímaly všechno západní. Jak řečeno v některých oblastech to bylo nutné, v některých (například ekologické standardy) naprosto přínosné a užitečné; ale v mnoha dalších směrech toto slepé napodobování cizích vzorů šlo na úkor národní svébytnosti, národní důstojnosti.

Ten argument, že za dob reálného socialismu občan ztratil schopnost identifikovat se se svým státem, má dozajista svou platnost. K tomu bych ale připojil ještě tradiční české plebejské, respektive přímo provinciální myšlení. Které je ovšem naprostým opakem důstojného vědomí sebe sama, své vlastní nezaměnitelné svébytnosti. Celá česká národní tradice může nabídnout jenom velice málo toho, co by mohlo poskytnout reálný základ pro toto důstojné vědomí sebe sama. Vždyť i naše slavná První republika vlastně byla do značné míry jenom kopií vzorů francouzských! Především v oblasti vojenství tomu bylo tak, včetně – nakonec zcela nesmyslného – pokusu o vybudování vlastní Maginotovy linie na státních hranicích.

Tento nekritický obdiv vůči všemu západnímu u nás panoval už dávno před Listopadem; už mezi dětmi a mládeží vyšší status získal ten, kdo měl třeba autíčka „angličáky“, anebo alespoň západní žvýkačky! Představy a sny o „zlatém Západu“ tehdy zcela dominovaly obecné mínění, a jen málokdo si dokázal vůči Západu udržet alespoň určitý kritický odstup.

Ponechme teď ale stranou příčiny tohoto devótního vztahu vůči Západu. Položme si otázku, jestli – a na základě čeho – by bylo možno tento stav změnit, jestli by bylo možno obnovit pocit národní svébytnosti, národní hrdosti.

Totiž – nutno ještě zmínit – takovýto pocit do určité míry v českém národě už existuje. Ovšem ten se vybíjí jenom slepým, fundamentalistickým odporem vůči „Bruselu“. Tedy vůči strukturám a symbolům Evropské unie. Toto zavilé odmítání „diktátu Bruselu“ je ovšem daleko nejspíše jenom jakousi „zamrzlou pubertou“; je to pocit že jenom tehdy jsem svobodným, když si můžu dělat co jenom mně se zlíbí, co jenom já uznám za vhodné. Vůbec se tu neklade otázka kvality, vůbec se nediferencuje mezi tím co na byrokratických strukturách Evropské unie skutečně může být právem kritizovatelné, a co je naopak progresivním přínosem. Takovýto iracionální odpor vůči „Bruselu“ je fakticky stejně tak plochý jako devótní adorace Západu; jsou to jenom dvě různé stránky té samé mince.

Na co tedy postavit skutečný, pravý pocit národní svébytnosti? Alena Zemančíková doporučuje rozpomenout se na pozitivní elementy – námi už prožitého a zažitého, do jisté míry zvnitřnělého – socialismu. To by sama o sobě skutečně vůbec nemusela být marná cesta. Ovšem: vyžadovalo by to napřed za prvé důslednou, ale seriózní analýzu negativních stránek kapitalismu; a za druhé nějaký promyšlený, ucelený koncept socialistické, respektive „demokraticky socialistické“ transformace společnosti. Ten termín „demokraticky socialistické“ je tu zvolen zcela záměrně; protože koncepty tradiční sociální demokracie by tu zcela zjevně nebyly postačující. A. Zemančíková argumentuje tím, že po Listopadu přece v zemi bylo už několik sociálně demokratických vlád, které přece jenom dokázaly zamezit alespoň nejhorším výstřelkům neoliberalismu. – Jenže podle všeho právě už tím byly vyčerpány všechny potenciály klasické sociální demokracie. Ona jenom mírní některé negativní projevy kapitalismu; ale ona sama nemá žádný ideový koncept, kterým by mohla postavit principiální protiváhu západnímu kapitalismu a západnímu neoliberalismu. Sociální demokracie se jednou provždy smířila s tržní ekonomikou, a tedy i s kapitalismem. Je pak dosti marnou, a vlastně vysloveně pošetilou činností chtít bojovat proti neoliberalismu, který je nevyhnutelným projevem a důsledkem tohoto kapitalismu.

Byla by vlastně jediná možnost, jak obnovit ten ztracený pocit národní hrdosti, národní svébytnosti: rozpomenout se na dědictví reformního roku osmašedesátého. Tam – byť i jen v zárodečné, respektive neuvědomělé formě – bylo přítomno vlastně všechno, po čem volá Alena Zemančíková: socialismus, demokracie, i pocit národní hrdosti. Byla tu odvaha jít svou vlastní cestou, středem mezi totalitním kolektivismem východu, a mezi povrchním individualismem Západu.