Dialektický protiklad, Hegel, Marx a liberální demokracie

Kdo ještě osobně zažil časy socialistického režimu a jeho ideologie, ten zřejmě ještě stále chová v paměti floskuli, slovní spojení „jednota a boj protikladů“. V těchto několika slovech bylo komprimováno samotné jádro marxistické dialektiky dějin, kterážto dialektika měla vrcholit v nastolení sociálně bezrozporné, harmonické komunistické společnosti, jakožto finálního vyřešení dějinně-třídních bojů a protikladů.

Jak známo, tento předpoklad se nenaplnil; pokus o nastolení komunistické/socialistické společnosti se ukázal být pouze dějinným intermezzem, po kterém se opět obnovila kapitalistická společenská formace, i s jejím politickým konceptem „pluralitní demokracie“, která je jako taková založena na konfrontaci různých názorů a zájmů. Podívejme se teď poněkud blíže, jak probíhal tento vývoj dialektického myšlení, a co to vlastně vůbec znamená, když se řekne, že „lidská společnost bude vždy existovat ve vzájemných střetech, konfliktech a rozporech“.

———————————————————————————–

Rozpor, to je filozoficky velmi esenciální záležitost. Už svého času Hérakleitos konstatoval, že „boj je otcem všeho“. Jsou to tedy skutečně rozpory, protiklady a jejich vzájemné boje, které dění vůbec (a tedy i lidské společnosti) dodávají impuls, energii, kromě jiného (či v prvé řadě) jsou nezbytnou podmínkou dalšího vývoje.

Jenže: naprosto klíčovou otázkou je, jak se k těmto rozporům postavíme, jak je pojmeme. Totiž – není boj jako boj. Už zmíněný Hérakleitos dovodil, že základním smyslem tohoto boje protikladů je jejich účelné propojení v jeden jediný vyšší, komplexnější celek. Jako příklad uvedl harfu nebo luk: stojí tu dvě síly (například korpus luku a tětiva) – obě jsou vůči sobě v opozici, každá z nich působí opačným směrem, a přesto jejich vzájemným spojením vznikne nová, vyšší kvalita.

Na tomto základě později Hegel vypracoval celý svůj koncept dialektického vývoje lidských dějin (je třeba zmínit že Hegel byl ten úplně první, kdo vůbec s takovýmto modelem dějinného vývoje přišel). Hegel tedy celé své pojetí progresivního vývoje lidské společnosti (a světa vůbec) založil na této dynamice boje; bohužel na samý závěr svého modelu opustil tento princip boje, neboť podle jeho názoru v „rozumném“ státě konstituční monarchie dospěl „absolutní Duch“ do svého konečného stadia, vrcholného naplnění, odkud už není kam dále a výše směřovat. (Hegel sám si byl vědom toho že tímto údajným konečným naplněním historicky-dialektického procesu z lidské společnosti mizí její dynamika jakožto motor dalšího rozvoje, a proto dovodil, že je nezbytné aby státy – jako náhražku vymizelé dialektiky – spolu vedly trvalé boje!)

Na Hegela pak navázal Marx, který ovšem tento princip dějinných bojů ze sféry ducha přesunul do sféry reálných sociálních (třídních) konfliktů a bojů. To byl sám o sobě naprosto legitimní počin; jenže Marx od Hegela převzal (a ještě zesílil) i jeho uvedenou chybu, tedy opuštění principu dialektiky v samotném finále. Jestliže Hegelova konstituční monarchie si uchovává ještě alespoň formální znaky dialektického protikladu, v Marxově konceptu beztřídní komunistické společnosti jakákoli protikladnost mizí už naprosto. Veškerý další vývoj měl probíhat už jenom v zásadě kontinuálním, bezrozporným nárůstem (produkční) kreativity, v rámci bezrozporné, harmonické komunistické společnosti.

Jak už bylo zmíněno úvodem, po ztroskotání pokusu o socialismus/komunismus se vlády prakticky plně zmocnila opět liberální demokracie; podívejte se tedy na závěr do jaké míry v ní je či není naplněn onen Hérakleitův postulát dialektické syntézy protikladů. Ano, liberální demokracie – na rozdíl od doktrinálně jednotného, homogenního socialismu – se svým „demokratickým pluralismem“ nejenže připouští (názorové) různosti a střety, ale dokonce na nich staví celou svou existenci. Jenže – v liberální demokracii zase naprosto absentuje onen druhý, naprosto zásadní krok v (Hérakleitově) dialektickém konceptu: totiž ona syntéza protikladů. V liberální demokracii vše končí u pouhé svobody (respektive libovůle) lidského individua zastávat (a prosazovat) jakýkoli názor, jakýkoli zájem. A tak se zde pouze bezmyšlenkovitě srážejí beraní hlavy protichůdných zájmů a názorů, ale vše zůstává pouze na této primární, víceméně čistě mechanické úrovni vzájemného konfliktu, ze které nikdy nevzejde nějaká principiálně vyšší kvalita vzešlá ze spojení, syntézy těchto protikladů. Právě v tom spočívá principiální, systémová omezenost liberální demokracie: ona přichází se – zdánlivou – svobodou všeho, ale tato svoboda nikdy nepřekročí omezený horizont onoho pouze primárního střetu. Korpus luku a tětiva se tu pouze navzájem potírají a odmítají, ale nikdy nevytvoří společný komplex luku jako takového.