Josef Poláček
K přednášce Petra Kužela na téma „Rok 1968 a zápas o společenskou samosprávu“: https://www.youtube.com/watch?v=yhHtVtABxp8&pbjreload=101
Petr Kužel dozajista provedl důkladné rešerše materiálů souvisejících s jeho tématem; ovšem – a to je naprosto profilujícím momentem celé jeho přednášky – zcela pravidelně zůstává stát jenom u povrchu tehdejších událostí. Souhrnně je nutno konstatovat, že se víceméně zcela míjí s tím, co tehdy bylo opravdu podstatné; a opomíjí prakticky všechno, co je – jmenovitě na projektu společenské samosprávy – problematické.
Napřed krátké shrnutí jeho přednášky: P. Kužel se tady zabýval především ekonomickou reformou „Pražského jara“. Veškeré tehdejší ideové střety zkoncentroval víceméně do jedné jediné linie – totiž do otázky, kdo má řídit ekonomickou sféru. Toto zkrácení problematiky samo o sobě není nelegitimní; neboť i podle teorie marxismu je to právě tato ekonomická sféra, která je – jakožto „materiální základna“ – konec konců určující pro celý život společnosti.
V Kuželově podání se veškeré tehdejší diskuse a kontroverze točily kolem jedné zásadní dichotomie: zda má v reformovaných národních podnicích mít hlavní slovo podnikové vedení („technokratický model“), anebo ale nově se ustavující samosprávné orgány zaměstnanců („samosprávný model“).
Právě v tomto místě ale nastává zcela klíčový zádrhel. Přednášející zde celý další tok úvah svádí do jednoho jediného koryta, ze kterého pak už není návratu zpět. A činí tak velice nenápadným způsobem, takže si sotva kdo povšimne, že zde fakticky došlo k ideologické manipulaci, k tendenčnímu výkladu, který znemožňuje jakýkoli výklad alternativní či opoziční. (Budiž P. Kuželovi jistou omluvou, že on si této své manipulace nejspíše nevšiml sám.)
Jestliže on totiž celý problém postaví jako konflikt mezi „technokratismem“ a „samosprávou“ – pak je bez dalšího jasné a jisté, že – jmenovitě před levicovým publikem – budou všechny sympatie stát na straně řešení samosprávného. Tím spíš že v tehdejším politickém kontextu může to „technokratické“ řešení velice snadno uvést do blízké souvislosti s konzervatismem.
Jenže: ono to tenkrát ve skutečnosti bylo daleko složitější. V tehdejších diskusích na dané téma mohla totiž i frakce „technokratů“ uvádět velice závažné argumenty. Ono se totiž ve skutečnosti zdaleka nejednalo jen o pouhý technokratismus – jak Kužel sugeruje – nýbrž o otázky související s celým dalším rozvojem socialismu! A právě tohle Kužel zamlčuje prakticky naprosto.
V jednom jediném okamžiku zmiňuje, že argument technokratického řešení zněl, že řízení podniků vedoucími orgány jmenovanými státem (respektive komunistickou stranou) by mělo zaručovat, že v produkci budou respektovány „celospolečenské zájmy“. Kužel tedy tuto skutečnost zmiňuje – ale vzápětí od ní odbíhá, a už se k ní nikdy nevrací, jako by to byla pouze jakási efemérní, respektive ryze ideologická záležitost.
Jenže – ve skutečnost právě tohle byl klíčový moment všech tehdejších diskusí a kontroverzí ohledně toho, jakými formami má být nadále řízena nejen produkční sféra, ale obecně i celá společnost!! Tyto „celospolečenské zájmy“, to není fakticky nic jiného, nežli samotný socialismus! Respektive naopak: rozhodující otázka jakéhokoli socialismu je, jestli se podaří prosadit právě tyto „celospolečenské zájmy“ proti vždy přinejmenším latentně přítomným zájmům partikulárním, čili egoistickým!! Takže opravdu naprosto centrální otázka; kterou ale Kužel zcela bohorovně shazuje se stolu.
Ukažme si zcela konkrétně, jak se tehdy tento zásadní střet mezi celospolečenskými a partikulárními zájmy projevoval – a to právě v produkční sféře. Musíme si připomenout: tehdy byla ekonomika skutečně zcela aktuálně celospolečenskou záležitostí. Tehdejší centrálně plánovaná ekonomika byla zoufale nevýkonná a neefektivní, byl trvalý nedostatek spotřebního zboží, mnohdy i zcela základního. Bylo tedy akutním zájmem celé společnosti, každého člověka, aby se národní ekonomika konečně postavila na nohy. Aby začala pracovat mnohem efektivněji.
Jenže: v té době existovala ještě celá řada podniků, které pracovaly naprosto neefektivně, prakticky zcela ztrátově – a jenom z ideologických důvodů byly uměle udržovány při životě, masivními státními subvencemi. Tyto zcela neefektivně vynaložené prostředky pak ale samozřejmě chyběly jinde. V průběhu ekonomických reforem roku osmašedesátého se začalo plánovat, že některé tyto závody budou zrušeny. Jmenovitě se jednalo především o jeden závod tuším na výrobu nějakých elektrických či elektronických dílů. Tento zcela neefektivní závod tedy měl být zrušen, a místo něj zřízen závod mnohem modernější, výkonnější, efektivnější. Bylo tedy v zájmu celé společnosti, aby tato modernizace byla provedena – jenže zaměstnanci tohoto závodu (i když měli nalézt nové zaměstnání v tom novém závodě) se proti zrušení jejich vlastního závodu začali bouřit, a nakonec dokonce vyhlásili stávku! Politické vedení státu tento tlak neustálo, a tak jim nakonec zachování jejich dosavadního, ač zcela nevýkonného a ztrátového produkčního místa zaručilo!
Právě tady se tedy ukazuje onen naprosto zásadní střet mezi zájmy celospolečenskými a mezi zájmy partikulárními. Zaměstnanci onoho technicky zcela zaostalého závodu jednali vlastně „demokraticky“, tedy ve smyslu samosprávy: vynutili si respektování jejich vlastních zájmů. Jenže – přitom se ukázali být naprosto lhostejní vůči zájmům celospolečenským, tedy vůči zájmům všech ostatních obyvatel společného státu!!
A právě tady se ukazuje krajní problematičnost všech konceptů „společenské samosprávy“. V táboře radikální levice se pořád udržuje ten postoj, že „co je samosprávné to je dobré“. A nikdo si vůbec neláme hlavu s tím, že takto pojatá samospráva ve skutečnosti cílí jenom na čistě p a r t i k u l á r n í zájmy té či oné skupiny (v daném případě pracovního kolektivu) – ale že to nejenom v žádném případě nezaručuje respektování skutečných zájmů celé společnosti, nýbrž že tyto celospolečenské zájmy v této partikularistické samosprávě principiálně vůbec nejsou obsaženy!!
Ano, Kužel jednou – velice krátce – zmínil, že zde byly určité obavy zda podnikové rady které v té době už začaly vznikat, jestli nebudou příliš jednostranně preferovat zájmy zaměstnanců na úkor efektivity podniku. Vzápětí ale hned dodal, že tyto obavy se prý nijak nepotvrdily.
Ovšem: hned potom ale sám přiznal, že tyto podnikové rady existovaly příliš krátce (po potlačení „Pražského jara“ byly zase zrušeny), nežli aby bylo možno v tomto ohledu provést nějaké objektivní hodnocení.
A co Kužel opomíjí naprosto: totiž že českoslovenští reformátoři měli celou dobu před očima příklad samosprávy jugoslávské: a tento příklad byl daleko spíše odstrašující, nežli povzbuzující. V jugoslávských samosprávných podnicích totiž zcela pravidelně docházelo právě k tomu zmíněnému efektu: podnikové rady (kde tedy hlavní slovo měla zaměstnanecká složka) si pravidelně odhlasovávaly zvýšení mezd pro zaměstnance, ačkoliv tyto navýšené mzdy nijak nebyly kryty odpovídající produkcí! Takže tento rozdíl nakonec musel být zase subvencován ze státního rozpočtu.
Zkrátka: už tehdy se ukazovalo, že podniková samospráva má přinejmenším svá velká úskalí; a že zastánci „technokratického řešení“ měli přinejmenším velkou část pravdy v tom, když poukazovali na nebezpečí, že v důsledku přílišné autonomie zaměstnanecké složky nakonec zájmy celospolečenské budou zcela obětovány ve prospěch zájmů partikulárních, neřkuli přímo egoistických. A opakuji znovu: tam kde se začnou prosazovat zájmy partikulární, tam prakticky zmírá socialismus jako takový.
To je ale právě to, co si i současná radikální levice nedokáže, či spíše nechce připustit. Ona je stále fixována jenom na svou vlastní vizi samosprávy, a naprosto odmítá tuto vizi jakkoli problematizovat. Takto jednostranné zaměření je ale krajně povrchní a ploché, a vůbec nerespektuje skutečný – a vždy rozporuplný – stav tohoto světa. Proto je tak krajně obtížné u současné radikální levice nalézt někoho, s kým by bylo možno vůbec zahájit nějaký smysluplný a odpovědný dialog o reálných perspektivách levice. Dokud se tato levice bude utápět ve svých ideologicky zjednodušených představách o samospasitelnosti samosprávy, pak není prakticky o čem hovořit.
Je nutno si uvědomit ještě jednu věc: jestliže je tento koncept skupinové samosprávy ve své nejvlastnější podstatě partikularistický, pak se fakticky nijak podstatně neliší od docela obyčejného – buržoazního individualismu! Neboť v obou případech tu vládne společné přesvědčení, že co přichází shora, od státních struktur, je principiálně špatné – zatímco všechno co přichází zdola, z vlastní autonomie, je apriori dobré! Jediný rozdíl je v tom, že buržoazní partikularismus je fixován na autonomii individua, zatímco partikularismus samosprávný cílí na autonomii skupin. Tato autonomie skupin může být ale – jak jsme si ukázali – nakonec stejně tak egoistická, jako autonomie individua. O skutečném zájmu celospolečenském není žádná řeč ani v jednom, ani ve druhém případě.