Mlčení Boha

Josef Poláček

Úvodem: následující text jsem původně zamýšlel pouze jako komentář do diskuse; poté co v obecných diskusích se krátce vynořilo téma filmu podle románu Šúsakua Endóa „Mlčení“. Poté co jsem ale dopsal tento můj komentář k tomuto filmu, uvědomil jsem si že témata v něm projednávaná jsou natolik závažná, že zasluhují prezentaci jako samostatný text. Ovšem – tento text zde zveřejňuji víceméně v jeho původní, tedy zcela spontánní formě pouhého diskusního příspěvku; tím mohla být negativně ovlivněna jeho kvalita, stylistická i obsahová.

Předem musím předeslat jedno: původní Endóův román jsem vůbec nedočetl do konce. Jeho literární styl mě zčásti nudil, zčásti dráždil. Dráždil především naprostou nevěrohodností jednání jeho aktérů. Bylo jasně znát, že pro autora románu je naprosto prioritní jeho ideová stránka – a že jednání svých aktérů bez jakýchkoli skrupulí podřídil svým vlastním potřebám. Především onen japonský – polokřesťanský – průvodce misionářů Kičidžiró jedná opakovaně naprosto iracionálně, znovu a znovu mizí, a opět se vynořuje z ničeho jako čertík z krabičky, i v těch nejméně pravděpodobných situacích. Ano, takto iracionální jednání aktérů je zřejmě dost obvyklé v japonské literární či divadelní tradici, tam se vždycky jednalo především o velké, vyhrocené střety emocí a daleko méně o dějový realismus; ale můj smysl pro realitu něco takového nesnáší, to mě velmi rušilo například už u Kurosawových „Sedmi samurajů“. A jmenovitě v Endóově románu „Mlčení“ – postupem času pro mě jednání aktérů ztratila i poslední zbytky jakékoli věrohodnosti, nemohl jsem se s nimi v žádném případě ztotožnit; a proto jsem knihu nakonec odložil.

A ostatně, i samotný literární styl autora se mi jevil značně plochý; je mi nemalou záhadou jak za takové dílo mohl dostat vysokou literární cenu, ale předpokládám že to bylo daleko spíše díky populárnímu tématu které si zvolil, nežli kvůli skutečné literární kvalitě.

Ovšem jednu věc je nutno uznat: ačkoli filmová zpracování literárních předloh mnohdy za těmito kvalitativně zaostávají (neboť jsou spíše zaměřena na bezprostřední vizuální efekt), v daném případě je stav věcí zcela opačný. Tvůrci filmu – dost možná proto že to nebyli Japonci – důsledně osekali většinu těch nejnejpravděpodobnějších scén, takže výsledné dílo poskytuje už celkově přijatelný, relativně věrohodný obraz, a místy i skutečně silný příběh.

K samotnému tématu je ovšem jako první nutno připojit jednu okolnost, která je zcela zamlčena jak v románu tak v jeho zfilmování: pronásledování křesťanství v Japonsku se totiž naprosto nedělo bez příčiny. Jenom z nějaké zlé vůle. Napřed byli Japonci vůči nově přicházejícímu křesťanství naprosto tolerantní; přijímalo ho (zcela typicky) především chudé, zbídačelé rolnictvo, které pro sebe hledalo naději ve vyhlídce na křesťanské nebe pro všechny bez rozdílu. Ale postupem času ke křesťanství konvertovali i mnozí příslušníci vyšších vrstev, respektive místní vládci.

Ovšem – pak došlo ke zlomovému momentu, kdy se při ztroskotání jedné španělské lodi výslechem jejího osazenstva provalilo, že Španělsko chová plány na vojenské obsazení Japonska – a že křesťanští misionáři k tomu měli připravit příhodnou duchovní půdu! Je samozřejmé, že něco takového se prakticky rovná vyhlášení války; křesťanští misionáři od té chvíle fakticky měli status špiónů, nepřátelských diverzantů. A není tedy žádného divu, že s nimi japonské úřady zacházely jako s nepřáteli, s agenty cizí moci.

Tolik jen tak pro pořádek. Ale i pokud bychom ponechali stranou tento aspekt, i tak skýtá děj skutečně dosti látky k zamyšlení. Musím sám přiznat, že jsem očekával jiné vyústění příběhu – tedy že hlavní hrdina nepodlehne, že raději zvolí mučednickou smrt za Krista. Ovšem – autor se v daném ohledu výjimečně držel reality, jeho misionáři měli své reálné předlohy, a dva z nich (včetně hlavní osoby) skutečně odřekli křesťanství, a zbytek svého života strávili – byť i pod dozorem – jako konvertité v Japonsku.

Co pro mě osobně bylo nejzajímavějším místem celého filmu, to byly ty scény, kdy páter Rodrigues vede teologický spor s japonským inkvizitorem. Jestliže totiž v dosavadním ději sympatie diváka zcela přirozeně stojí na straně hlavního hrdiny, a tedy i na straně křesťanské zvěsti – tady se najednou ve vší ostrosti vynoří otázka, proč by vlastně křesťanství mělo být nějakým privilegovaným vyznáním oproti buddhismu. A jaký to vůbec má mít smysl exportovat křesťanství do regionu, který už má svou vlastní, a to velmi vyspělou duchovní tradici.

Navíc zde stojí velmi palčivá otázka, do jaké míry japonští křesťané (a jmenovitě prostí japonští rolníci) skutečně dokázali pochopit duchovní podstatu křesťanství. A jestli to jediné co si z něj vzali nebyla právě jenom zcela osobní touha po ráji.

Vlastním tématem románu a filmu je ovšem něco jiného: drastická zkušenost mladého misionáře s tím, že Bůh/Kristus mlčí. Že i v těch nejdrastičtějších životních situacích (respektive právě v nich) neposkytuje ani žádnou reálnou podporu, ale ani žádnou osobní útěchu. Mlčí. V podání autora sice onen misionář nakonec právě v tomto mlčení objeví jakousi odpověď; ale vzhledem k dalším životním osudům onoho misionáře, který byl reálnou předlohou, je toto útěšné prozření nutno považovat spíše jenom za literární fikci.

Všeho všudy: pokud zde mám hodnotit pouze film jako takový (a tedy odhlédnout od jeho literární předlohy), pak zde byl předestřen bezpochyby silný příběh, který zaujme syrovostí svého podání; a jeho hodnotu já sám jak řečeno spatřuji především v odvaze k sebepochybnostem. Tedy k sebepochybnostem o tom, do jaké míry křesťanství skutečně má či mít může univerzální dosah. A také o tom, odkud opravdu přichází jeho hlas – zda skutečně shůry, anebo „pouze“ z lidského nitra.