Levice mezi mainstreamem a fundamentalismem

Josef Poláček

Konstatování, že současná – a to zdaleka ne pouze česká – levice je v defenzivě a že je ideově roztříštěná, by bylo nošením dříví do lesa. Je to reálný fakt; rozebírání jeho příčin ale není účelem této úvahy. Zde se pozornost zaměří jenom na jeden jediný specifický problém levice; ale je to jeden z problémů z nejzákladnějších. Jak už napovídá sám název tohoto článku, jedná se zásadní ideové rozčlenění, respektive rozpolcení levice na její složku umírněnou, „mainstreamovou“, a na její složku radikální, respektive fundamentalistickou.

Podívejme se napřed na to, co je vlastně tím předmětem, na kterém se takto tříští názory. Vždyť přirozeně vzato by levice vlastně měla být jednotná: vždy ji nevyhnutelně musí pojit cíl sociálně spravedlivé, ale i vůbec všeobecně humánní a pospolité společnosti. Jak tedy vůbec může dojít k tomu, že zde proti sobě stojí dva levicové tábory fakticky jako navzájem nepřátelské, které s sebou navzájem někdy vedou ostřejší a nesmiřitelnější boje, nežli s vlastním ideovým protivníkem, tedy s táborem pravice?…

Tímto jablkem sváru v táboře levice je diametrálně rozdílný postoj k otázce základní systémové (společenské) změny. Naprosto jednoduše řečeno: umírněná, mainstreamová, systémově konformní levice považuje současné společensko politické uspořádání za v zásadě svobodné, demokratické, a nehodlá na něm nic podstatného měnit; to jediné o co chce usilovat jsou jeho korektury směrem k vyrovnávání sociálních protikladů. Respektive vůbec směrem ke vstřícnosti státu vůči všem znevýhodněným skupinám obyvatelstva.

Oproti tomu radikální, respektive fundamentalistická levice celou věc vidí zcela opačně: ona považuje za zásadně nepřijatelný celý stávající systém kapitalismu, a tento kapitalismus chce buďto kompletně odstranit, anebo přinejmenším v jeho základních rysech transformovat tak, že by ztratil svou schopnost permanentně produkovat sociální nerovnosti všeho druhu.

Optika umírněné levice

Podívejme se teď ještě blíže, v čem leží jádro tohoto zcela protikladného vidění světa, pojetí společnosti. Už bylo naznačeno, že se jedná o existenci kapitalismu; ale to samo ještě nevysvětluje tak zásadní rozdíl v postojích. Neboť i umírněná levice v zásadě přítomnost kapitalismu nepopírá. Hlavní rozdíl je někde jinde.

Zásadní rozdíl je v tom, že umírněná levice kapitalismus nechápe, nevidí, nepojímá jako systém. Nevidí, nepociťuje ho jako ucelený komplex ekonomicko-společenských vztahů, které jsou vposledku určující, determinující pro celý život společnosti; a který na celou společnost vykonává všestranně negativní, dehumanizující vliv.

Umírněná levice fakticky akceptuje a přebírá optiku pravice (respektive obecně: liberalismu) v tom, že svoboda člověka začíná a končí svobodou jednotlivce. Jakmile je člověk (respektive občan) svobodný politicky, když ho tedy nikdo neomezuje v jeho základních občanských, politických a osobních právech, pak nejen občanská (buržoazní) pravice, ale i tato umírněná respektive mainstreamová levice věří tomu, že tento člověk je svobodný; a že není ani zapotřebí, ani vůbec možné míru jeho svobody ještě nějak zásadně rozšiřovat.

Jediný rozdíl mezi pravicí a mezi touto umírněnou levicí sestává v tom, že pravice člověka prostě hodí do této „říše svobody“, aby sám plaval; a jestli se utopí anebo ne, to už prý záleží jenom na něm samém, na jeho vlastních schopnostech. (A když se utopí, je si tím prý sám vinen.) Zatímco umírněná levice přece jenom cítí, že tak naprosto jednoduché to není; že tato formální občanská a politická rovnost sama o sobě nijak neřeší problém rovnosti (to jest: nerovnosti) sociální. Umírněná levice tedy princip občanské a politické svobody chce doplnit (to je klíčový pojem!) podporou těch, kteří se dostanou do nějakým způsobem znevýhodněného postavení.

Bylo řečeno, že klíčovým slovem je zde pojem „doplnit“. Umírněná levice tedy stávající systém kapitalismu i s jeho politickým uspořádáním nechce nijak zásadně změnit, nýbrž jenom modifikovat, učinit ho sociálně poněkud přijatelnějším, snesitelnějším. V daném smyslu je tedy možno konstatovat, že umírněná, mainstreamová levice je v zásadě systémově konformní. Ona nejen že nepovažuje za potřebné systém a komplex kapitalismu nějak zásadně změnit; ona se proti klíčovým systémovým změnám brání nakonec stejně tak rozhodně (respektive stejně tak rozhořčeně), jako to činí politická a ideová pravice. I tato konformní levice (typicky sociální demokracie), jakmile jenom něco zaslechne o „systémové změně“, okamžitě začne strašit gulagem, totalitní diktaturou.

Ale přece jenom tu existuje určitý rozdíl. Jestliže pravice svět kapitalismu adoruje, protože on jí vyhovuje svou dravostí, tím že agilním jednotlivcům skýtá možnost prosadit sebe sama na úkor ostatních, pak umírněná levice v zásadě vnímá sociální nespravedlnosti vznikající za kapitalismu; ona jenom není schopna pochopit že tyto nespravedlnosti a nerovnosti jsou systémově podmíněné, a že tedy principiálně není možno je odstranit jenom těmi či oněmi vládními opatřeními.

Optika radikální (fundamentalistické) levice

Od tohoto postoje umírněné, systémově konformní levice se náhledy a postoje fundamentalistické levice samozřejmě naprosto zásadně odlišují. Fundamentalistická levice nejen že společnost kapitalismu důsledně chápe jako ucelený systém a sociální nespravedlnosti a jiné společenské deformace zde vznikající vykládá jako nevyhnutelné důsledky tohoto systému, a nejen že chce v důsledku toho systém kapitalismu odstranit, zrušit; fundamentalistická levice vykazuje ještě jednu vlastnost, která ji – jak uvidíme dále – odlišuje od levice skutečně autentické. A to přes to, že právě tato fundamentalistická levice vznáší nárok na to, být tou jedinou „autentickou levicí“.

O co se jedná? – Prostě o to: jestliže systémově konformní levice odmítá či není schopna kapitalismus pochopit jako systém, a nekriticky přejímá ideologii tohoto systému, že prý se jedná prostě o „čistou demokracii“, pak fundamentalistická levice si celou komplexní společenskou skutečnost stejně tak zjednodušuje, a vykládá stejně jednostranně – jenom s opačným ideologickým znaménkem.

Jestliže mainstreamová levice kapitalismus buďto vůbec nevnímá nebo ho pokládá jenom za nějakou menší vadu na kráse jinak dokonale ztepilého těla demokracie, pak fundamentalistická levice zase všude nevidí vůbec nic jiného, nežli jenom démona kapitalismu. Který je podle ní samojediný vinen prakticky vším zlem na tomto světě; z kteréhožto náhledu pak vyplývá její fatální víra, že naprosto postačí jenom odstranit, zničit tento nenáviděný kapitalismus, a hned vzápětí nastane vytoužený (sociální) ráj na zemi. Fakticky tato fundamentalistická levice upadá do časů bolševické revoluce, respektive ještě před ní. Tato fundamentalistická levice (dále už jen: FL) sice většinou odsuzuje excesy pseudokomunistické totality; ale sama nepřináší nic, co by mohlo být zárukou že za její vlády by se celý tento marasmus neopakoval ještě jednou. A ona tuto záruku nemůže poskytnout právě v důsledku jejího naprosto zúženého pohledu na sociální realitu; právě v důsledku toho že z celého komplexu společenského bytí nedokáže vnímat nic jiného nežli jenom a pouze démona kapitalismu.

Pro FL je navíc naprosto charakteristický jeden rys: totiž permanentní subjektivizace toho, co je samo objektivním komplexem materiálně-společenských vztahů. Namísto komplexní a hloubkové analýzy kapitalismu se tu víceméně veškerá vina vidí jenom ve vnějškových symbolech a atributech kapitalismu, to jest především v mezinárodních koncernech. Právě ti mají být oním démonem, který prý svou mocí ovládá celý současný svět. To pak ale znamená: FL sice na jedné straně kapitalismus důsledně pojímá jako systém, jako celek; ale zároveň na straně druhé kapitalismus vůbec nechápe jako vnitřně provázaný, komplexní systém!

Ona ho nedokáže pochopit – ve svém zjednodušeném vidění světa – jako objektivně existující, historicky vzniklý a vzrostlý útvar, jako komplex zcela objektivně existujících ekonomických, ale i sociálních, politických, a i kulturních vztahů; nýbrž ona všude vidí jenom údajnou všemoc koncernů.

Toto naprosto zjednodušené vidění sociální reality pak nevyhnutelně vede k tomu, že FL nedokáže předložit naprosto žádný přesvědčivý koncept společenské transformace. Především: ona nijak není schopna od sebe odlišit kapitalismus v jeho negativním smyslu, a přirozené potřeby volné tržní ekonomiky. V důsledku toho pak znovu a znovu překrucuje čirou ekonomickou realitu, čím se naprosto znevěrohodňuje v očích každého, kdo má jenom trochu znalostí reálné ekonomiky.

Tato FL si vůbec obecně nijak neláme hlavu s pravdivostí, tedy s objektivní platností svých výroků; ona jedná v zásadě podle maximy: „My jsme přece ti ušlechtilí bojovníci proti zlému kapitalismu, a tak v tomto svatém boji smíme používat všech prostředků, veškeré demagogie, jak jenom my sami uznáme za vhodné! Žádný mainstreamový ekonom nám přece nebude vykládat, co je reálná ekonomika!“

Zkrátka, jednou větou: fundamentalistická levice je naprosto uzavřena do ulity svého vlastního ideologického vidění světa; a od tohoto jejího neotřesitelného přesvědčení o jejím absolutním nároku na pravdu je pak už jenom zcela logický krok k jejímu agresivnímu postoji vůči všem kritikům jejího fundamentalismu: „Kdo není s námi, je proti nám! Kdo se opovažuje zpochybnit naše levičácká dogmata, ten je přívrženec kapitalismu!“ – Zkrátka, jak už řečeno, pod heslem ušlechtilého boje proti kapitalismu se tu fakticky reprodukuje čirý bolševismus, se vším všudy. Od této fundamentalistické levice musí autentická levice dát ruce pryč, mít se před ní na pozoru; je sice možno s ní do určité míry sdílet její antikapitalistický postoj, ale nějaká užší symbióza s ní a s jejím ideologickým fundamentalismem a dogmatismem by byla cesta do izolace sektářství.

A co tedy autentická levice?

V předešlých výkladech jsme si ukázali jak teoretickou povrchnost a systémový konformismus mainstreamové levice, tak ale i ideologickou úzkoprsost a zaslepený dogmatismus levice fundamentalistické. Zbývá zde pak ještě vůbec nějaký prostor pro takovou levici, která by se dokázala vyhnout oběma extrémům? Která by tedy důsledně chápala (a odmítala) systém kapitalismu, ale zároveň by se neutápěla v oněch zjednodušujících modelech a řešeních, které jsou spojené s levicí fundamentalistickou? To je skutečně krajně obtížná, krajně problematická otázka. Na kterou není vůbec nijak snadná odpověď.

A protože je tato otázka natolik složitá, necháme ji pro tuto chvíli stát; a hledání pravých pozic autentické levice ponecháme na příště.