Josef Poláček
V posledních diskusích na Deníku Referendum jsme postupem času dospěli k prakticky finálnímu bodu: totiž k otázce, v jakém poměru k sobě navzájem stojí (politická) svoboda jednotlivce, svoboda člověka a svoboda společnosti. Ukázali a odůvodnili jsme si, že pouhá politická svoboda jednotlivce ještě zdaleka nemusí znamenat, že svobodná je samotná společnost, totiž svobodná ve smyslu její existenční a hodnotové kvality. Politický systém může být bezprostředně svobodný; a přesto společnost jako taková (a s ní i sám člověk) přesto může setrvávat ve stavu faktické nesvobody, může být ovládána silami a strukturami které jsou pravé lidské podstatě odcizené, které potenciálně nekonečný horizont bytostných lidských možností zužují na (pa)hodnoty přízemně materiální, věcně utilitaristické.
Toto jsme tedy konstatovali; nicméně je zapotřebí ještě konkrétněji analyzovat a popsat vzájemnou dynamiku působení mezi jedincem a mezi společností, aby se nám tyto mechanismy působení (a dehumanizování) ukázaly se vší přesvědčivostí.
Napřed si ale připomeňme, že zde máme ve hře tři základní subjekty, které se navzájem velmi úzce dotýkají či prolínají, ale přece nejsou bez dalšího totožné. Tyto tři subjekty jsou:
– jedinec
– člověk
– společnost.
Přičemž:
– svobodný jedinec (ve smyslu občansko-politickém) ještě naprosto nemusí znamenat totéž co „svobodný člověk“)
– analogicky „svobodný jedinec“ ještě nijakým způsobem negarantuje přítomnost v autentickém slova smyslu svobodné společnosti
– v daném smyslu autenticky svobodná společnost může být tvořena pouze taktéž v plném (niterném) smyslu svobodným člověkem; tento člověk se ale nachází uprostřed mezi oním individuem a společností, je obojím formován a obojím ovlivňován, a je pro něj velkou výzvou a velkou námahou udržet, respektive vůbec si vypracovat svou autentickou lidskou svobodu.
———————————————-
Pro naše úvahy je v dané souvislosti především rozhodující vztah mezi jedincem a společností. Právě zde – totiž v nepochopení pravého poměru obou těchto entit – pramení věčná iluze o „svobodné“ společnosti liberální demokracie. Ale – hned úvodem je nutno předeslat, že tato iluze se ne náhodou udržuje s takovou tvrdošíjností; ona vyplývá z přirozeného náhledu člověka na svět, a je krajně obtížné se od této přirozené, ale nereflektované perspektivy dokázat osvobodit. Přesněji řečeno: právě v tomto bodě se skrývá pro běžné lidské vědomí ten zcela neobtížnější terén.
Zopakujme si ještě jednou formuli, na které spočívá tato iluze. Tato formule má tuto podobu:
svobodný jedinec (tj. svobodný občansko-politicky) = svobodná společnost.
Jak je tato konjunkce napohled přirozená a nezpochybnitelná, tak je ve skutečnosti chybná a falešná. Z čeho vyplývá tato fundamentální chyba v úsudku?
V našich předchozích výkladech jsme – spíše jen nahodile – zmínili vztah mezi (evropským) lineárně racionalistickým myšlením na straně jedné, a mezi (asijským) meditativně celostním, „holistickým“ vnímáním skutečnosti na straně druhé. A právě v tomto rozdílu vnímání skutečnosti se skrývá i zdroj oné klasické chyby v úsudku, ohledně vztahu jedince a společnosti.
Náš způsob myšlení je primárně lineárně-racionální. My jsme uvyklí tomu z nekonečně složité spleti fenoménů vždy vyjmout dvě jednotliviny, a tyto seřadit do lineární osy příčina-následek. Tato standardní forma našeho myšlení vyplývá nutně z naší přirozené potřeby obstát, účelně jednat v předmětném světě; a v naší moderní technické civilizaci je tento přirozený způsob myšlení ještě dále zesílen dominujícím produkčně-konzumním racionalismem, který si svým úzce pragmaticko-utilitaristickým zaměřením přizpůsobuje a podřizuje lidskou mysl, její způsob uvažování a nazírání.
Vraťme se ale k počátku. Bylo řečeno, že fakticky, objektivně je skutečnost tohoto světa (a tedy i skutečnost lidské společnosti) tvořena nekonečně složitou spletí nejrůznějších entit, vztahů, struktur, sil a dynamismů. Naprosto zásadní problém je ten: naše přirozené vědomí nemá vůbec žádný aparát, žádné schopnosti tuto složitost, tuto komplexitu jsoucího světa vnímat, v její konkrétnosti. My si nanejvýš dokážeme – spíše jen povzdechnout nežli skutečně uvědomit – že „svět je složitý“; ale hned vzápětí zase upadneme do standardního, tedy racionálně-lineárního modu myšlení. Který jak řečeno dokáže pouze spojovat jednotliviny, ale nikoli poznávat celek.
Tento celek naší žité skutečnosti (a tedy i naší společnosti) může postihnout jenom takový způsob myšlení, který dokáže překonat onen počáteční modus pouze lineární kauzality (aniž by ovšem zavrhl kauzalitu jako takovou), a místo toho si vypracuje schopnost vnímat a poznávat kauzalitu komplexní, systémovou. Takovýmto komplexně-systémovým způsobem dokázali uvažovat velcí myslitelé minulosti, Platón a Aristoteles; ostatně právě proto ani jeden z nich se nenechal oklamat líbivými svody zdánlivě „naprosto svobodné“ politické formy demokracie. Tímto způsobem dokázal komplexní společenskou skutečnost vnímat i Hegel; a proto i u něj parlamentární demokracie znamenala pouze podřízený element celkového komplexu státně-společenských vztahů, kde teprve až tento celek dokáže generovat vyšší smysl a význam veškerého dění.
Tímto komplexním způsobem dokázal společenskou realitu vnímat ještě i Marx; což nakonec vyústilo v jeho svého času proslulou definici člověka jakožto „souboru společenských vztahů“. Dnes ale, v éře naprosté dominance simplicistně lineárního myšlení, se sotva vůbec najde ještě někdo, kdo by dokázal pochopit hloubku této Marxovy myšlenky.
Zpět k našemu centrálnímu tématu. Podle onoho konvenčního lineárního myšlení společnost není ničím jiným, ničím více nežli pouze sumou jednotlivců. (Jak to svého času ostatně programaticky vyjádřila M. Thatcherová.) Podle této logiky pak přirozeně platí ona rovnice, že když je svobodné individuum (svobodné občansky-politicky), pak je svobodná celá společnost.
Z pohledu komplexního myšlení se ale celá záležitost jeví naprosto jinak. Lidské individuum tu nevystupuje jako primární, nezávislá a nepodmíněná entita, nýbrž jako součást společnosti, společenských vztahů, která je těmito společenskými vztahy formována, ovlivňována, determinována. A to sice natolik, že – z této perspektivy – primární entitou není lidské individuum, nýbrž právě tento komplex společenských vztahů.
Z tohoto hlediska pak nijak neplatí ona lineární, naivní rovnice že svobodné individuum = svobodná společnost; nýbrž přesně naopak, je to vnitřní charakter, kvalita těchto společenských vztahů která rozhoduje o tom, zda člověk v těchto společenských vztazích uchycený, těmito společenskými vztahy formovaný je také v plném a intenzivním smyslu svobodnou lidskou bytostí.
Krátce – a značně zjednodušeně – řečeno: jestliže podle lineárně orientovaného vědomí svět liberální demokracie je světem svobody, protože je zde svobodné individuum, pak z hlediska onoho komplexního způsobu myšlení zde nelze nijakým způsobem hovořit o pravé lidské svobodě, dokud je zde člověk ovládán jak komerčními tlaky kapitalistické produkční a společenské formace, tak ale i oním plochým lineárním způsobem uvažování, respektive tímto plochým pojetím člověka jakožto pouhého individua vůbec.
——————————–
Takové jsou tedy dva fundamentálně rozdílné způsoby pohledu na skutečnost; a z toho pramenící dva fundamentálně rozdílné koncepty toho, co vlastně vůbec znamená pojem „svoboda“, a za jakých rámcových okolností lze právem tvrdit že byla realizována nikoli pouze formálně-politická, nýbrž autentická a obsažná svoboda lidské bytosti.
Ano, pochopení tohoto rozdílu není vůbec snadné; obzvláště pro toho kdo se s onou komplexní formou myšlení setkává poprvé. Ale nedá se nic dělat, jedině touto cestou je možno se osvobodit od úzké perspektivy konvenčního lineárního myšlení, a spolu s ním od iluze o „svobodné společnosti“ systému individualistické liberální demokracie.