Josef Poláček
Nyní je to tedy definitivně dokázáno vědecky: lidé nemyslí.
Ve vydání německého deníku Süddeutsche Zeitung ze 7. srpna tohoto roku vyšla zpráva o výsledku výzkumu skupiny vědců pod vedením psychologa Erika Bijlevelda z univerzity Radboud v holandském Nijmegenu. Tito výzkumníci porovnali 170 studií z 29 zemí s téměř 5 000 probandy, které se týkaly ochoty lidí namáhat své mozkové závity.
Výsledky těchto výzkumů jsou naprosto jednoznačné: lidé se vyhýbají myšlení, jak jen mohou. Plně se potvrdila platnost dávné lidové moudrosti: myšlení bolí. Respektive – je namáhavé. A člověk činí všechno pro to aby tuto námahu nemusel podstoupit. Tento negativní či odmítavý vztah vůči myšlení platí naprosto všeobecně, bez rozdílu teritorií a kulturních okruhů. (Pouze Asiaté vykazují poněkud vyšší ochotu trýznit se zvýšenou činností mozku; zřejmě v důsledku školního drilu na který jsou zvyklí.) A dokonce – což je obzvláště frapantní – v daném ohledu dokonce neexistuje ani žádný signifikantní rozdíl mezi manuálně pracujícími a mezi intelektuály! Takže i ti, kteří by vlastně měli v popisu své práce být mentální elitou společnosti, i ti se ve skutečnosti soustavně vyhýbají tomu, aby museli tuto intelektuální činnost vykonávat se vší příslušnou a potřebnou námahou a intenzitou!
V této zprávě byly naznačeny i důvody, proč je člověk – ačkoli by myšlení vlastně mělo být jeho největší evoluční výhodou – vůči této činnosti natolik skrblický. Myšlení je totiž jak známo energeticky velice náročnou činností. A to natolik náročnou, že v konečném efektu dokonce blokuje či oslabuje jiné důležité životní funkce. Konkrétně: v oné studii bylo konstatováno, že lidé kteří přes den museli učinit mnoho rozhodnutí (tedy přemýšlet o tom která jsou nejlepší), poté večer mají signifikantně sníženou sílu vůle.
Sama evoluce tedy tedy člověka vede k tomu, aby složité a energeticky náročné kognitivní a rozhodovací procesy zredukoval ve prospěch prvního jakž takž použitelného řešení. Tento úhyb ke snadnějším řešením se vědecky nazývá „Law of less Work“, zákon menší námahy.
Tento stav má pak ale nutně fatální důsledky v politice, respektive ve společenské tvorbě politických idejí vůbec. Všeobecně se tvrdí (či alespoň předstírá), že člověk napřed o něčem přemýšlel, a teprve poté si vytvořil odpovídající (politický) názor. Zde ale vidíme že posloupnost je naprosto opačná: člověk se napřed rozhodne pro tu či onu ideu respektive ideologii, která mu nějakým způsobem vyhovuje, konvenuje; a teprve poté začne vymýšlet argumenty pro její obhajobu.
Musím konstatovat, že toto zjištění o vysloveném útěku člověka před skutečným myšlením (a to i ze strany intelektuálů) mě nijak nepřekvapilo. Znovu a znovu jsem musel pozorovat – a to i v univerzitním prostředí – tento úhyb intelektuálů, kteří se spokojí s prvním jakž takž použitelným, konzistentním výkladovým schématem; aby pak s železnou úporností bojovali proti tomu, aby tento výkladový vzorec museli podrobit komplexnější (a tedy myšlenkově náročnější) revizi.
Právě zde tedy zřejmě leží prapůvodní, ryze evolučně podmíněná příčina toho stavu, že lidé se nemohou navzájem dohodnout, pochopit: jejich „lenost myšlení“ jim brání překročit omezené hranice jejich vlastního pohledu na svět, pochopit že i konkurenční výkladové modely mohou mít svou logiku, své oprávnění.
Nutno ovšem ještě dodat: člověk přece jenom je za určitých okolností ochoten myslet, a to s vynaložením i značné námahy (například hrát šach). Podle oné studie ovšem jenom a pouze tehdy, když mu za tuto námahu kyne nějaká odměna. Když tedy očekávaný efekt převýší vložené (energetické) náklady. Přičemž tato odměna nemusí být nevyhnutelně ryze materiální povahy; může se jednat třeba i o získání renomé (u vědce), nebo o pochvalu pro žáka ze strany učitele.
Nejsou to tedy celkem vzato příliš optimistické vyhlídky ani do budoucna. Ledaže by se našel způsob jak lidi k tomuto energeticky velmi náročnému pravému myšlení dostatečně motivovat odpovídající odměnou.
P.S. Autor tohoto textu (ačkoli tento nebyl intelektuálně nijak mimořádně náročný, jednalo se o pouhou reprodukci novinové zprávy) jeho sepsání odkládal celou řadu dní, a opakovaně si fabuloval různé důvody, proč právě ten daný den nebude pro tuto práci dostatek času či nastanou jiné nepříznivé okolnosti. A k jeho dokončení se odhodlal až v časných ranních hodinách, kdy tedy jeho příslušné mozkové závity nebyly ještě příliš znaveny sumou denních rozhodování, či jiných mentálních činností. Law of less Work.