Forum

3 216 komentářů u „Forum“

1. … a jako babylonská věž by postupně přišlo o vzájemně srozumitelný jazyk – protože o skutečný vztah ke skutečné Osobě, kterým je „funkčnost“ toho jazyka prověřována. Působí-li, rozštěpení instituce Jeho působení nemusí být překážkou – někdy třeba i nástrojem (?).

2. Jistě; takový Hérakleitos by ovšem s naprostou samozřejmostí potvrdil, že jenom a jedině prostřednictvím vzájemné opozice se udržuje pohyb, a s ním i samotná jsoucnost věcí.

   Ovšem: rozhodují je, jestli se podaří tyto navzájem opoziční momenty přivést do stavu vzájemné (vyšší, komplexnější) komplexnosti, harmonie.

   Což je ovšem něco, co se u dynamických systémů dá jen velice obtížně predikovat do budoucnosti. Je totiž kdykoli možné, že centrifugální síly překročí kritickou hranici, a pak dojde k onomu rozštěpení respektive rozpadu.

3. Ano, možná se jen trochu lišíme v pojetí, co je v tomto případě oním živým systémem (společenstvím) .

   Např. tady jsme asi skoro každý v jiné církvi nebo „církvi“;-)… A přesto zaznamenáváte že tu občas dochází k docela zajímavé „synchronizaci excitací kvantových polí“ pulzujících za našimi čely 😉

4. Pane Nusharte, na to by tentýž Hérakleitos (a s ním i celá další řada velkých antických myslitelů) dost možná poznamenal, že tato (občasná) shoda není nic podivného, nýbrž že je objektivně dána. Neboť jestliže ve sféře smrtelníků vládne rozdílnost a protiklady, pak nad tím vším vládne Rozumný Oheň (kosmická energie, kosmická moudrost), který je Jeden, všeobsahující, všeprostupující a vše jsoucí řídící.

   A jestliže tedy my smrtelníci jsme na straně jedné provždy odsouzeni k tomu setrvávat v našich pouze dílčích poznáních a s tím spojených protikladech, pak na straně druhé i my jsme součástí onoho moudrého Ohně, a máme (byť i třeba jen nevědomou) účast na této jeho všejednotě a všepoznání.

   (Nehledě k tomu, že tito velcí myslitelé po sebe samé vznášeli nárok, že oni to jsou, kdo přece jenom dokázali prorazit tuto hradbu lidské nevědomosti, a získat pravý náhled do oné všeobsáhlé podstaty veškerého bytí.)

5. Ano.. I když já musím přiznat že jsem svou poznámkou (která měla původně obhajovat relativitu případného dalšího institucionálního štěpení církve) mířil trochu níže: k tomu záhadnému jevu / zdání? konkrétních časových synchronicit v zabývání se určitými konkrétními tématy… který jste zde několikrát s podivením či pobavením konstatoval 🙂

6. Pavel Hošek píše ve své knize o tom, že člověk může být uchvácen Vesmírem a „vtahován do svatého Tance lásky, jímž je Bůh sám“.
   Možná jde také o nějakou chvilkovou časovou synchronicitu jedince s vesmírem .
   https://www.krestandnes.cz/zkusenost-uchvaceni-a-uzasu/

7. „Peníze“ a „byty“

   Funkce „peněz jako oběživa“ je v rozporu s funkcí „peněz jako dlouhodobého uchovatele hodnoty“. Jestliže jsou peníze oběživem („krví ekonomiky“), nemohou být zároveň uchovatelem hodnoty (a také i naopak) – vždy jde o nějaký kompromis mezi „uchováním hodnoty“ a „oběživem“. Když peníze uchovávají hodnotu, jsou pak k tomu uchování hodnoty použity – a jsou tedy staženy „z oběhu do slamníku“. A když naopak peníze dobře obíhají, obíhají proto dobře, že poměrně rychle ztrácejí hodnotu a nikdo je nechce trvale držet v zásobě.

   Lze tedy říci, že „byty“ nyní částečně převzaly funkci peněz – tu funkci uchovatele hodnoty (z toho důvodu, že peníze tuto funkci neplní), a to je pak důvodem, proč je bydlení nedostupné („byty jsou ve slamníku“ místo peněz).
   V Berlíně tedy nejde o „nemravné podnikatele s byty“ (nebo třeba o „spiknutí Židů“), které je třeba odsoudit v referendu, jde prostě o ekonomicky uvažujícího člověka…

   Z tohoto hlediska lze nedostupné bydlení [například v Berlíně] řešit nikoliv referendem o vyvlastnění některých prázdných bytů, výstavbou bytů nových a zdaněním bytů prázdných, ale naopak nalezením něčeho jiného, co poslouží k uchování hodnoty (popřípadě navrácením této funkce penězům samotným).

   Co by na to asi řekl Karel Marx? Znárodnil by výrobní prostředky?

8. Což o to, prostředků k uchovávání hodnoty je dostatek. Je možno nakupovat například obrazy, cenné známky, anebo docela prostě i drahé kovy, klasicky zlato. V tomto tedy nespočívá ani problém, ani řešení.

   Spekulace s byty – zcela upřímně musím přiznat, že i mně je poněkud nejasné, z jakých důvodů vlastníci bytu tyto nechávají po dlouhou dobu prázdné. Neboť tím fakticky ztrácejí peníze, které by jinak mohli vydělat na nájemném.

   V zásadě jsou tady možná dvě vysvětlení:

   1. Z důvodů spekulativních. Majitel bytu ho nechce pronajmout, nýbrž prodat. A jestliže má dobrý důvod předpokládat, že ceny bytů v dohledné době ještě stoupnou, pak by byl jenom sám proti sobě, kdyby je prodával už teď. Když na nich pak bude moci vydělat daleko více.

   2. Mnohé z těchto bytů jsou prázdné jenom pro úřady. Ale ve skutečnosti jsou používány jako hotelové pokoje, za mnohonásobné ceny, nežli jakých by bylo možno docílit prostřednictvím klasického nájemného. Například v Mnichově během každoročního „Oktoberfestu“, kdy se do města sjíždějí masy turistů z celého světa (osobně nechápu proč, mně osobně bylo toto stupidní masové opilství vždy hluboce protivné), jsou všechny obvyklé ubytovací kapacity zcela vyčerpané, a pak je možno za jeden byt (a za jednu osobu!!) žádat poplatek tuším kolem 400 – 500 euro. To by pak odpovídalo jenom za dobu trvání Oktoberfestu zisku nějakých 40 000 euro – tedy mnohem více, nežli by bylo možno docílit klasickým nájemným za celý rok! (A navíc ještě většinou načerno, tedy nezdaněně.) Právě proto město Mnichov v poslední době proti těmto praktikám podniklo razantní kroky. Není tomu tedy tak že by nebylo možné proti tomu nic dělat (například – vysoké – zdanění prázdných bytů je hodně účinný prostředek, navíc fakticky „tržní“); ale na straně druhé takovíto spekulanti se samozřejmě vždycky budou snažit úřední opatření nějak obejít.

9. Celkově vzato je tedy tento problém s byty klasickou ukázkou toho, jak se kapitalistické myšlení (a kapitalistické zájmy) dostávají do zásadního rozporu se zájmy celospolečenskými.

   Ano, Marx by tu zřejmě znárodnil (tj.: zestátnil) byty, jak se to ostatně prakticky stalo při nástupu komunismu u nás. Ono to bezprostředně naprosto může mít své přednosti, stávající bytový fond je do určité míry spravedlivě rozdělen mezi potřebné; ovšem na straně druhé stát je pravidelně méně efektivním správcem (a především stavebníkem), nežli soukromník.

   Zkrátka: na žádné straně (ani státní ani soukromé) není vidět nějaké zcela optimální řešení. Nicméně v oblasti samotné bytové politiky se zřejmě dost osvědčil model jakýchsi polostátních bytových družstev, jak ukazuje například ten natolik vychvalovaný vídeňský model. Neznám sice blíže konkrétní okolnosti jeho fungování, ale zásadní princip je zřejmě ten, že se na jedné straně jedná o nekomerční činnost a nekomerční subjekt (takže nájmy jsou mnohem nižší nežli na komerčním trhu), ale na straně druhé přece jenom v zásadě fungující v tržním prostředí, takže přece jenom musí nějak hledat na efektivitu svého podnikání. A především – na jeho kvalitu. (Tedy na kvalitu svých bytů, a její údržby. V příkrém rozporu s tím, co jsme museli svého času zažívat s pověstnými socialistickými OPBH, Obvodními podniky bytového hospodářství.)

10. Prapůvodní problém je ovšem především v tom, že stále trvá proud migrace z venkovských oblastí do měst. Což pak samozřejmě vytváří stále rostoucí tlak na dosažitelné bytové prostory, a tedy i na jejich ceny.

    Skoro by se až dalo říci, že tento problém bude vyřešen až tehdy, až už se všichni lidé z vesnic přestěhují do měst – takže pak jednou nastane chvíle, kdy už nebudou zapotřebí žádné nové byty, nýbrž bude stačit jenom udržovat jejich (dostatečný) stav.

11. Měl byste, pane Poláčku, napsat zase nějaký politický článek. To, co píšu já, je spíš poetické a nikoho to asi moc nezajímá. Bohužel, mě politika už vůbec nevzrušuje. Přemýšlela jsem, koho budu volit. Volební kalkulačka mi vybrala sociální demokracii. Nicméně, asi dva dny před volbami mi něco napovídalo, abych volila zelené. Nikdy předtím jsem je ne volila, ani k nim nemám vcelku žádný vřelý vztah. Říkala jsem si: Není to hloupost? Vždyť oni se tam ani nedostanou! Právě proto je máš volit, říkal mi zase ten vnitřní hlas. Tak jsem je volila.
    Výsledky voleb jsou celkově pro levici katastrofální, ale myslím, si, že levice tu prohru potřebuje.

12. Rád bych ještě reagoval na postřeh bratra Jiřího, který se možná dá shrnout do otázky: musí byty zůstat jednou z investičních komodit?

    Odpověď by asi, ač se nám to intuitivně moc nemusí líbit, měla znít Ano – už jen z ohledu a při vědomí velikého „spotřebního úsilí“ věnovaného splácení hypotéky po významný kus života, mnohdy za účasti „spotřeby“ více generací (pokud myslíme na některé malé investory: „osoby samostatně investičně činné“) .
    Druhá část Jiřího otázky je vlastně: Vyřešilo by tu situaci nějak vyvlastnění – „znárodnění „? Viděli jsme že ne: spontánně vznikl “ meta-trh“(barterový: se známostmi, pozicemi a vlivy) a současně to co píšete o OPBH: převis poptávky zničil motivace ke kvalitě.
    Vracím tedy při této „příležitosti“ svou někdejší otázku: Nebyla by nejreálnějším, nejpřirozenějším prostředkem zespolečenštění (rozdíl proti zestátnění či znárodnění! ) společná – společensky průhledná a demokraticky modulovatelná – snaha o péči o kvality a férovost i individuální ohleduplnost trhů?
    I toto „konformní“ řešení by bylo/je trvale velmi konfliktní. U bytů konkrétně nyní by ten konflikt mohla znamenat například snaha o definování – rozdělení komodity(vždy nějak formální) na „kolaudovanou k bydlení“ a tu (větší) část k jinému podnikání.
    Můžeme se třeba uklidnit konstatováním, že hodnoty všech investičních komodit i na reálných, „neeukleidovských“ trzích také nerostou stále… Na toto konstatování ovšem by nebylo třeba „vymýšlet“ nějakou společnost učící se stabilizačním přínosům férovosti a solidarity, stačil by malinký (liberální) stát;-)

13. Což o to, paní Hájková, politická témata mám hned dvě. Na jedné straně mám stále rozpracovanou celou sérii článků na téma „Marx a dnešek“; ovšem tady mě napřed velmi zbrzdily nějaké podivné zdravotní potíže (mám podezření že to byly následky proticovidového očkování). Tyto potíže – zdá se alespoň – už v zásadě pominuly; ale zase se vynořil problém nový. Toto téma o Marxovi jsem totiž plánoval především jako jakési interní teoretické školení pro členy strany Levice; ovšem tam v poslední době zesílily hlasy se zřejmým účelem mě umlčet. Zkrátka, tamějším – levičáckým – fundamentalistům je má kritika jejich ortodoxie evidentně čím dál tím méně stravitelná. Za těchto okolností ovšem rapidně klesá moje motivace dávat si práci s psaním pro někoho, kdo o mé myšlenky nemá zájem. A ani vůbec není jisté, jestli u nich vůbec ještě zůstanu.

    Druhé politické téma souvisí s právě proběhlými volbami; ale to co o tom chci napsat je příliš málo, než aby to vydalo na celý text; k tomu napíšu jenom komentář tady ve fóru.

    ———————————-

    Co se Vašich „poetických“ textů týče: ne že by o ně nebyl zájem, ale ono je hodně obtížné k nim cokoli dodávat či přidávat. A to sice právě pro jejich poetičnost. Jmenovitě Vaše básně: to bychom tady museli mít nějakého profesionálního literárního kritika, který vládne příslušným výrazovým aparátem, aby k tomu mohl přidat nějaký kompetentní komentář. Já sám se sice snažím připojit nějaké své dojmy či myšlenky, které to ve mně vybudilo – jenže já sám právě nemám prakticky naprosto žádné schopnosti nějakého poetického vyjadřování, i při těchto komentářích stále znovu a znovu cítím jak vysloveně zakopávám o to, že nejsem schopen v odpovídající míře užívat příslušné pojmy či obrazy.

    Ostatně, poezie (a to stejně tak platí i o poetických textech) je tady především pro to, aby byla prožívána, a ne proto aby o ní bylo nějak teoretizováno.

    Jak obtížné je nějak teoretizovat o poezii, to jsem svého času zakusil na webu „Písmák“, kde jsem byl nějaký čas přítomen. Sice ano – když tam někdo napsal novou básničku, tak ti ostatní se k tomu nějak vyjádřili – to bylo ovšem jenom v rámci určitých básnických komunit. A především – právě i tady se ukazovalo, jak obtížné je nacházet správné výrazové prostředky, jak komentovat poezii.

    Takže si nedělejte těžkou hlavu, paní Hájková; nemohu samozřejmě mluvit za ostatní, ale mně se Vaše poetické výtvory opravdu líbí; a znovu a znovu musím pociťovat obdiv (a musím přiznat, i určitou závist) k Vašim schopnostem poetického výrazu.

14. A ještě jedno nové téma mě napadlo, právě včera. Není sice politické; ale je to v souvislostí s tím „Sokratem“ od Josefa a Miroslavy Tomanových, na kterého jste mě upozornila.

    Napřed ovšem musím říci, že mě ta kniha čistě literárně dost zklamala. (Jsem ovšem teprve na samotném začátku.) Čte se mi to nějak kostrbatě, namáhavě. Na rozdíl od takového „Slovanského nebe“, kde příběh plynul naprosto přirozeně a volně jako potůček z kopce, tady se mi jednotlivé scény zdají být příliš uměle koncipované, nepřirozené. Opravdu to vypadá že autoři se příliš nechali strhnout (či polapit) svým tématem, že chtěli velkému Sokratovi vystavět monument, a tak ho vysloveně nutí (i už jako mladého) do situací a jednání, z nichž je jasně znát předem daný autorský záměr. – Ovšem také může být problém v tom, že na rozdíl od „Slovanského nebe“ tady Josef Toman psal „Sokrata“ společně se svou ženou; a aby jedno dílo tvořili dva tvůrci, to jen velice málokdy může dobře fungovat. „Příliš mnoho kuchařů zkazí polévku,“ říká se v Německu.

    A ostatně jsou zde nemalé kolize s reáliemi; například když se zde líčí, jak sedmnáctiletý (!) Sokrates prý pásl osla. (!) Sedmnáctiletý mladík u Řeků, ten už v podstatě prodělával vojenskou přípravu, chystal se na dospělý život, jak je i v knize psáno studoval filozofii – a ten tu najednou bude pást osla jako nějaký desetiletý klučina!! Vždyť by byl všem svým vrstevníkům zcela pro smích.

    Ale zpět ke knize: tady je – hned na začátku – jedno samo o sobě velice zajímavé místo, když mladý Sokrates prožívá šok, když mu jeho učitel, materialistický filozof Anaxagoras, sdělí že slunce není bůh, nýbrž – hořící kámen! Anaxagoras ovšem tento prvotní šok a zklamání mladého Sokrata vzápětí hojí poukazem na filozofii Hérakleita, na jeho „moudrý oheň“. To už je samo o sobě velmi zajímavá myšlenka, vlastně zcela zásadní; ale u mě se k tomu přidal ještě jeden další aspekt, zrovna včera jsem si prohlížel knihu s obrazy od van Gogha, s jejich jedinečnou dynamikou – a náhle mě napadla zcela nová, svým způsobem strhující myšlenka. – Takže o tom zřejmě napíšu nový text.

15. JAKÝ MODEL (CELONÁRODNÍ) EKONOMIKY?

    „Nebyla by nejreálnějším, nejpřirozenějším prostředkem zespolečenštění (rozdíl proti zestátnění či znárodnění! ) společná – společensky průhledná a demokraticky modulovatelná – snaha o péči o kvality a férovost i individuální ohleduplnost trhů?“ – Pane Nusharte, vždy když se zabývám myšlenkami na to, jaký by vlastně měl být „správný“ model ekonomiky, tak aby na jedné straně měla alespoň v základních rysech humánní (sociální) charakter, a aniž by na straně druhé sklouzla do byrokratické a zcela neefektivní deformace jak jsme ji poznali v časech „reálného socialismu“, pak se mi znovu a znovu ukazuje jako jediná možná cesta jakási syntéza trhu na straně jedné, a principu „společného statku“ na straně druhé. Naprosto klíčová je ale otázka, jakým konkrétním způsobem toho dosáhnout. Tedy aby trh fungoval jakožto základna pro dynamiku a efektivnost společenské produkce, ale aby zároveň zde svou váhu obdržel i onen veřejný zájem.

    Musíme si uvědomit: trh jako takový je vždycky „hladový tygr“. A pokoušet se vytvořit nějaký společensky a sociálně odpovědný model tržní ekonomiky, to je vždy svým způsobem pokus zkrotit tygra. Ne že by to nebylo možné vůbec (a moderní sociální stát stojí právě na tomto principu); nicméně tento tygr nakonec vždycky zůstane masožravec, a vždy bude mít choutky trhat a žrát lidské maso.

    Ten jediný model který se mi v daném ohledu jeví jako perspektivní je systém jakýchsi „lidových akcií“. Kdy by tedy jednotlivé tržní subjekty (a to i včetně zaměstnanců firem!) na jedné straně svůj příjem měly odvozen od klasické tržní činnosti (a tedy tržní úspěšnosti, tržní a produkční efektivity); ale aby na straně druhé polovina tohoto zisku byla přerozdělena ve formě oněch „lidových akcií“.

    To by znamenalo toto: na straně jedné by tržní subjekty stále ještě měly zájem na vlastním úspěchu, na své ekonomické prosperitě a efektivitě; ale na straně druhé by tento „tygr“ nebyl až zas tak úplně hladový a dravý, protože by měl záruku, že druhá část jeho potravy se mu dostane prostřednictvím oněch „lidových akcií“.

    Jinak řečeno: každý účastník produkčního procesu by měl zájem na vlastním prospěchu, na vlastním zisku – ale zároveň by stejným dílem měl zájem i na prospívání celé národní ekonomiky! Tedy na prospěchu celospolečenském. To by pak znamenalo, že na jedné straně by jeho konkurent byl stále někým, s kým je nutno soutěžit o lepší, efektivněji (levněji) produkované výrobky – ale na straně druhé by to byl spojenec ve společném úsilí o prospěch a prosperitu celé národní ekonomiky!

    ————————–

    Nějaký takový model se mi tedy vznáší v mysli, když se zabývám možnými alternativami ke klasické tržní (kapitalistické) ekonomice. Ovšem co se samotné bytové problematiky týče – obávám se že ta je příliš specifická, tady hraje svou roli celá řada faktorů, například byty (nové) jsou čím dál tím dražší proto, protože se neustále zpřísňují předpisy například v ohledu jejich bezpečnosti či jiné vybavenosti (protipožární ochrana, zateplení atd.), což neustále zvyšuje jejich nákladovost. A další faktor je mnou minule zmíněný stálý migrační proud z venkova do měst, což neustále zvyšuje tlak na byt s trhy, a tedy zvyšuje jejich ceny na volném trhu. Jedinou alternativou by byla masivní státní (respektive komunální) výstavba; ta se sice (alespoň na Západě) provádí, ale za prvé komuny většinou nemají tolik peněz jako soukromí investoři, a za druhé mnohdy už vůbec ani není dostatek místa, kde ještě nové byty stavět.

16. VOLEBNÍ DEBAKL LEVICE

    Teď tedy ta avizovaná poznámka k právě proběhlým volbám. Celkem vzato je výsledek voleb příliš jednoznačný, nežli aby bylo zapotřebí se ještě dopodrobna probírat jejich jednotlivostmi; to můžeme přenechat profesionálním politologům.

    To co je ale skutečným politickým zemětřesením, to je totální propad levice. Ovšem – znamená tato skutečnost bez dalšího, že skončila politická/ideová levice jako taková? Že nemá už vůbec žádnou budoucnost?

    Musíme si uvědomit především jeden zcela zásadní moment: tento totální volební debakl utrpěly ty levicové strany, které se plně spolehly jenom na tradiční, klasickou, ortodoxní sociální tématiku! Už celá léta sděluji v příslušných diskusích zástupcům především sociální demokracie (ale stejně tak i Levice), že opírat se jenom a pouze o sociální komponentu, to je příliš málo. Tyto strany tak nějak stále ještě žijí v přesvědčení, že – zkráceně vyjádřeno – „co člověk, to sociální případ“. Ony stále ještě sní o nějaké „mlčící většině“, která se sice navenek neprojevuje, ale která vnitřně touží po socialismu, nebo přinejmenším po sociální rovnosti.

    Ukázalo se teď s až krutou jednoznačností: to je naprostý omyl. Pouhou sociální rétorikou dnes už není možno nejen mobilizovat masy, ale vůbec ani vzbudit širší zájem voličstva. Strany tradiční levice naprosto zmeškaly nutnost vypracovat si program, ideu, s kterými by mohly dokázat oslovit člověka 21. století. Tyto strany si vlastně fakticky chtěly zcela klasickým způsobem „koupit voliče“, tím že mu slibovaly všechny možné sociální výhody. A v tomto smyslu – při této jejich programové omezenosti a ideové zaostalosti – byly naprosto po právu potrestány, ba přímo odmrštěny.

    KSČM – ta už dávno ztratila svůj dřívější akční (neřkuli revoluční) impuls; dnes už je to strana zahleděná pouze do minulosti, mnohdy s až vysloveně reakčními postoji. – Například v minulých dnech byl na fóru Levice odkaz na jedno vyjádření komunistické kandidátky Kateřiny Konečné, kdy ona veškerá opatření na ochranu životního prostředí označila doslova za „zelené šílenství“!! Že prý by něco takového jenom škodilo naší národní ekonomice. Je skutečně hodné pozoru sledovat, jak radikální komunistka ohledně ochrany životního prostředí náhle používá naprosto té samé rétoriky jako kapitalisté, třesoucí se o své komerční zisky!!

    Sociální demokracie – tu zřejmě definitivně potopila především naprostá bezvýraznost, až přímo rozbahnělost hamáčkovského vedení. Takováto partaj neukázala voličům naprosto žádný vlastní ideový či politický profil, prezentovala se (ostatně obdobně jako KSČM) jenom jako „podržtaška“ Babiše.

    Tato drtivá prohra je ovšem svým způsobem určitá možnost pro reanimaci sociální demokracie: tímto debaklem by se totiž muselo posílit progresivnější křídlo Hamáčkových odpůrců, kteří by případně mohli sebrat síly na svůj restart. Ovšem – jak řečeno podmínkou a předpokladem by bylo, že najdou či vytvoří i nějaké skutečně nové ideje. A na to to ani v tom progresivnějším křídle doposud nijak moc nevypadá.

    Přitom ovšem – přes drtivou porážku politické levice – se nezdá, že by v zemi nastal nějaký masový příklon k pravici. Ve vítězných koalicích je mnoho subjektů, které zaujímají daleko spíše středové pozice, se sociálním smýšlením. A dokonce i samotná ODS pod vedením P. Fialy zaujímá spíše umírněná, nežli vyhraněně pravicová stanoviska.

    Jaký tedy bude reálný vývoj české politiky, o tom je možno se v tuto chvíli jenom dohadovat. Ale pro levici platí v každém případě už řečené: buďto bude schopna revidovat svůj program tak, aby dokázala oslovit, něčím novým zaujmout i voliče dvacátého prvního století; anebo si ale opravdu už může začít kopat svůj hrob.

17. Mimochodem, paní Hájková, já – ačkoli zásadový nevolič – jsem si také udělal voličský test. Vyšlo mi z toho: 77 procent Levice, 76 procent sociální demokracie.

    Se samotným programem sociální demokracie bych tedy v zásadě měl dost styčných bodů; ale všechno pak ničí její reálná politika, a především její (současné) vedení.

18. Asi deset dní před volbami jsem šel jako jindy s docela těžkými taškami z nákupu přes Náměstí Jiřího z Poděbrad. Najednou skoro narazím na stánek s označením ČSSD. V teplý podvečer vysedávalo venku na předzahrádkách stále dost lidí u jídla nebo občerstvení (na náměstí je nyní už 16 podniků zaměřených na gastronomii), ale zde bylo prázdno. Tu v počínajícím soumraku rozpoznávám nezaměstnané agitátory: Maláčová a Špidla. Dávám se s oběma do řeči a není to jen na moment. Opravdu sympatičtí lidé.

    Druhý den jdu zase kolem. Stánek je teď větší a asi o dvacet metrů dál. Tentokrát kolem lidé nechybí. „Kandiduje“ zde poněkud jiná firma, módní, Hermes, proslulý luxusní prodejnou v Pařížské. Místu se vyhýbám.

    Proč lidé nevolili ČSSD? Je tu ovšem letité nepřátelství prezidenta Zemana a z něho rostoucí rozpolcení strany. Také nepřízeň médií a vlivných osobností. To vše v podmínkách, kdy lidé rádi zapomínají, jaká byla jejich kupní síla za Klause i Nečase. Úspěšnější fáze připodobňování se naší země západním poměrům především právě za vlád ČSSD neztotožní správně. Od koho nyní berou, 30, 50 ne-li 100 tisíc? Od „socanů“ ne, přece. Úsloví „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej!“ platí!

    Andrej Babiš se do politiky vrhl jako zachránce sebevražedně právě konající české pravice. Odhodil její těžkou ideologičnost, nedostatek pragmatismu, nevůli ke kompromisům, trvalé povýšenectví a neschopnost empatie. Pravicové politiky zkritizoval pro jejich nekompetentnost a nepracovitost, ne pro nesprávnou a nespravedlivou politiku. Babiš by neměl ani nyní nic proti koalici ANO s ODS (poměr mandátů stran je 72 ku 34). Zatímco se ODS z nezbytí očišťovala v opozici (mnoho pro to udělat nemusela), podnikatelé měli své jisté pod méně a méně potřebným (spasitelným) Babišovým politickým podnikem. Byla to ČSSD, která ho dostala z jejich přízně a do zorného pole ostřelovačů.

    Babiš může nyní (v závislosti na svých přáních i potřebě imunity) snadno záhy kandidovat na prezidenta a ANO zanechat v té či oné výtečné pozici. Lidé si jen málo uvědomují, že se i v minulosti mohl bez problému posunout do blízkosti pozice ODS, či jiných pravicových stran. Jestliže byla jeho politika dosud středová (a považovaná za levicovou) a v lecčem úspěšná, je to z dobré poloviny zásluhou ČSSD. Jít před 4 lety do vlády bylo ze strany sociálních demokratů zodpovědné (neboť jiná pro zemi rozumná alternativa vlastně nebyla). Byl to i způsob, jak pomoci většině lidí. Ve volbách jsem neviděl žádnou (volební) stranu, které bych přál víc hlasů než na kolik u nich ukazovaly předvolební průzkumy. Jediné, co mi dávalo vůbec nějaký smysl, bylo proto odevzdat hlas právě ČSSD, aby (o chlup) spíše nevypadla z PS.

19. Ještě k těm „bytům jako prostředku uchování hodnoty“.

    Řekl bych, pane Poláčku, že rozdíl mezi „bytem“ na straně jedné a třeba těmi „cennými obrazy nebo zlatem“ na straně druhé je v tom, že množství cenných obrazů nebo zlata v ekonomice není možné zvyšovat stejně snadno jako množství bytů.

    Peníze byly kdysi kryté zlatem, takže množství peněz v ekonomice nešlo úplně snadno zvyšovat [zlata je k dispozici pouze omezené – v podstatě tedy konečné množství – viz třeba španělská inflace po přílivu zlata z dobyté Incké říše]. To znamená, že tyto historické peníze (klasicky zlaté mince) si celkem dobře udržovaly svoji hodnotu.

    „Byt“ je z tohoto hlediska dost zvláštní případ: množství bytů v ekonomice se dá relativně snadno (za vynaložení příslušných nákladů) zvyšovat, ale nedá se zvyšovat úplně neomezeně [limitem je například množství stavebních pozemků], nedá se zvyšovat úplně neomezeně jako je tomu například u současných peněz. Naproti tomu množství vzácných obrazů se skutečně moc zvyšovat nedá, pokud nejde o padělky.

    Ke vzniku bytu je ovšem potřeba mít reálné hodnoty (pozemek, lidská práce, stavební materiál), zatímco ke vzniku peněz takovéto reálné hodnoty potřeba nejsou, konkrétní peníze – ta čísla na účtech – vznikají při vzniku úvěru…

20. Proč by Sokrates nemohl pást osla? Vždyť (ještě ne zcela dospělý) David, když byl Hospodinem vybrán za krále a když byl za ním poslán prorok Samuel, také pásl dobytek:
    „Představil jsi mi skutečně všechny své syny?“ „Máš pravdu,“ odvětil Jišaj, „ještě zbývá můj nejmladší syn David. Ten ale právě někde pase a hlídá stáda.“ „Ihned pro něj pošli,“ nařídil Jišajovi Samuel. „Nezasedneme ke stolu dříve, dokud nepřijde i on.“ Jišaj tedy pro svého syna poslal se vzkazem, aby bez váhání přišel. Netrvalo dlouho a David se dostavil. Byl to pohledný mladík s ryšavými vlasy a přívětivým pohledem. Když David přišel, Hospodin řekl Samuelovi: „To je on. Jdi a pomazej ho olejem!“

21. Tady jde, paní Hájková, především o důležitý archetyp. Také náš Přemysl, když za ním dorazilo poselstvo, právě oral: proto Oráč. Taková činnost měla vedle praktické rovněž výsostně symbolickou, sakrální povahu. Ve rčení „vyorat první brázdu“ z toho ještě dnes cosi zaznívá. Takhle prý byla zakládána města: Budoucí Řím byl nejdříve samozřejmě „oborán“. Souvislosti a tradice jsou to někdy docela fascinující. (Hodně se o tom rozepsal Dušan Třeštík v knize Mýty kmene Čechů.)

    Nepředpokládám, že Tomanovi „vybavili“ Sókrata oslíkem z nějakých kryptických pohnutek. Próza o historických osobnostech mívá v porovnání s (jí současnou) historickou vědou zpravidla někdy naivní drobnokresbu a výraznější tendenci. Její úloha je jiná než (jen) historiografická. Čte-li ještě dnes někdo Jiráska, Wintera, Durycha, Vančuru nebo třeba Körnera, může to mít docela dobrý smysl. Třeba už poznáním rozdílného přístupu a specifických dispozic jednotlivých autorů. Někdy vedle kouzla vyprávění (po čase) působí také „kouzlo nechtěného“. (Třeba knížka Niny Svobodové Duše fresek, vyprávějící příběhy velkých italských umělců, mi jím byla až roztomilá. Podobnou, ještě větší daní o dost starší době působí namátkou Tři legendy o krucifixu Julia Zeyera.) U novějších děl je tendenční záměr protivnější, např. u Slavíků kamenného mostu Tomáše Mlynkece. (Největší rozdíl je ovšem u reklamy, stará, „zneškodněná“ budí úplně jiné pocity než nová, právě „kandidující“.)

22. Pane Nusharte, s Vaším konstatováním úpadku jedné z rolí peněz ve prospěch nemovitostí souhlasím. Do jisté míry tomu tak sice je odedávna, ale nyní, v podmínkách velké kumulace lidí a bohatství, jde jednoznačně o velmi problematickou hypertrofii této praxe. Přirovnejme si to k ukládání aktiv především do dobytka po způsobu Masajů. Asi by to také nebylo obecně právě únosné.

    Proč si lidé pořizují bydlení jako investici? Především proto, že peníze jsou levné. Příjem většiny lidí roste rychleji než jejich úspory na účtech. Půjčit si je výhodné.

    Cena pořízeného bytu na rozdíl od téměř všeho zboží neklesá, nýbrž právě naopak. Kdysi bylo možné mít peníze v lecčem, dokonce i ve starých látkách či peřinách na půdě. Jestliže (vedle nemovitostí) najdeme ještě dnes něco takového (třeba umělecké předměty), tak jde o vzácné zboží, jehož pořízení vyžadující velké znalosti oboru.

    Představme si, že se někdo rozhodne uložit své peníze řekněme do autobusu. Je jasné, že jeho cena půjde hned a trvale dolů. Může však majiteli mezitím vydělávat. To však může nemovitost také. A opět, jde o oblast, kde člověk k tomu nemusí být profesionál. Vlastnit nemovitost je tedy nejdostupnější podnikání. Skoro „pro blbce“.

    Navíc, co lidé vědí, třeba jejich dcera bude mít tři děti a ty budou mít za za dvacet let kde bydlet. 30 dětí, aby s nimi jezdila shnilým autobusem
    na dovolenou mít nebude.

    P.S.: K problematice se, jak doufám, vrátím.

23. Pane Horáku, já myslím, že ty mýty byly založeny na realitě. Samozřejmě, nemyslím to tak, že všechno muselo být doslova tak, jako je tomu v oněch dochovaných příbězích. Ale to, že zemědělství a pastevectví bylo v archaických dobách vážené zaměstnání, je fakt. Dobytek (ovce, osly a j.) nepásli jen děti, pacholci nebo otroci, ale i dospělí svobodní muži.
    Proto i „král“ Odysseus, nežli odešel do Trojské války, oral pole.
    Řekla bych, že tak tomu bývalo dávno předtím, než vznikla třídní (otrokářská) společnost. Později už asi platilo, že čím vyšší postavení, tím méně fyzické práce.

24. Ano, paní Hájková, starost o domácí užitková zvířata byla kdysi denním údělem a chlebem mnoha lidí. Samo zdomácnění a šlechtění zvířat bylo zprvu činností, již se zajisté nevěnoval jen tak někdo. Šlo přece o skutečný, revoluční přínos, který museli dále rozvíjet lidé, dobově odpovídající dnešním branžím kolem pokročilých technologií. Slyšíme-li nyní třeba papežský titul „pontifex maximus“ nebo označení „svobodný zednář“, dýchají na nás počátky jiných též kdysi vysoce postavených profesí, jež jsou dnes poněkud degradovány (pročež se v nich nedostává pracovních sil).

    Dnes máme sklon takový život si idealizovat. Nidesi to

25. Pane Horáku, já jsem nedávno viděl předvolební panelovou diskusi Mladých sociálních demokratů (snad už jsem ji zmínil?…); byla tam i Jana Maláčová, a mohu potvrdit, působí skutečně velmi sympatickým a angažovaným dojmem. A vůbec: tito mladí sociální demokraté se mi docela zalíbili; byl to pro mě svým způsobem objev, že i v sociální demokracii (kterou jsem už považoval za víceméně beznadějně zkostnatělou) se pořád ještě najdou lidé kteří se za její ideály berou opravdu s přesvědčením a angažovaně. Bohužel – Hamáčkův způsob politiky (i osobního vystupování) bez jakéhokoli vlastního profilu, víceméně stylem „my už to nějak doklepeme“, pod hladinu potopil i toto progresivnější křídlo ČSSD. A je otázka, jestli se z toho tato partaj ještě vůbec dokáže vzpamatovat.

    Jestli ČSSD měla jít do koalice s Babišem? – Zrovna včera jsem o tom nějakou chvíli přemýšlel. V zásadě je samozřejmě přípustné jít – chtě nechtě – do svazku s někým, kdo se nám nezamlouvá, pokud se tím zabrání ještě horší alternativě. Ovšem: sociální demokracie pod Hamáčkem naprosto nebyla schopna (a zřejmě ani ochotna) se proti Babišovi a jeho kauzám jakkoli přesvědčivě vymezit. Nakonec byla – spolu s KSČM – veřejností vnímána jenom jako poslušný pomahač, pasivní přívěsek Babišova ANO. A jeho – potenciálně nezákonné – kauzy padaly i na ni.

26. Paní Hájková, on je přece jenom rozdíl mezi agrární (venkovskou) židovskou rodinou (kde starost o dobytek byla běžnou každodenní činností), a životem dospívajícího mladého muže z aténské metropole. Který – jak jsem zmínil – v té době byl plně uprostřed svých vzdělávacích procesů, vojenských i filozofických. A že by zrovna ten neměl nic jiného na práci, nežli celý den někde u řeky pást osla?!…

    Ostatně, mám značné pochybnosti i o té historce, že by král Odysseus „oral pole“. Pokud by tam vůbec byl osobně přítomen, pak daleko spíše jenom aby dohlédl, jestli jeho sluhové a otroci řádně vykonávají polní práce.

27. Já skutečně nevím, zda Sokrates pásl či nepásl osla, pane Poláčku. Předpokládám, že než Toman knížku napsal, obeznámil se trochu s historickými fakty. Ovšem, co se týče dávného Odyssea, u toho skutečně věřím (pokud vůbec nějaký Odysseus žil), že klidně mohl sám orat pole. Však to taky nebyl žádný král v dnešním slova smyslu, ale prostě jenom jakýsi „přednosta“ či „patriarcha“ ne příliš rozlehlého území, jistě také převážně agrárního. Dnešní Ithaka prý je ostrov o rozloze 96 km² s 5000 obyvateli. Kolik jich tam asi žilo za Odyssea?
    Tehdy bylo podle mého názoru ještě velmi málo otroků. Pokud vůbec nějací byli. I kdyby měl Odysseus nějakou čeleď, jako že možná měl, nebránilo by mu to v orbě. Bohatí sedláci v minulém či předminulém století obvykle také sami pracovali na půdě, i když měli početnou čeleď.

28. Pane Nusharte, pořád mi není tak zcela jasné co chcete svým příkladem s byty dokázat.

    V současné době (tedy v době velmi nízkých úroků) není možno vlastní finanční prostředky smysluplně thesaurovat v bance, na vkladní knížce – protože ztráta jejich hodnoty v důsledku inflace je větší nežli zisk z úroků.

    Ostatně, bylo by záhodno precizovat, o čem/o kom je vlastně řeč: o velkých investorech v bytové výstavbě – anebo o soukromých majitelích (jednoho) bytu?…

    V každém případě musím korigovat tvrzení, že peníze dnes „vznikají bez práce“, neboť jejich zdrojem je prý „úvěr poskytnutý bankou“: pane Nusharte, už několikrát jsem Vám vysvětlil, že takováto tvrzení je sice možno vyčíst z nějakých ekonomických příruček, ale že takovýto pohled zachycuje jenom zcela vnější, povrchní stránku věci.

    Za prvé: tyto úvěry (a tedy tyto peníze) mohou jenom a pouze tehdy mít nějakou realitu, když jsou podloženy reálným produkčním (tedy tržním) výkonem. Čili prací. Na této základní skutečnosti naprosto nic nemění ta okolnost, že v daném případě tato práce bude vykonána až v budoucnosti. A za druhé: ani samotné poskytnutí úvěru ze strany banky zákazníkovi není nijak bezpracné: stojí za ním práce zaměstnanců banky, a i tu je nutno nějakým způsobem zaplatit.

29. Paní Hájková, z historických zdrojů o Sokratovi opravdu není možné vyčíst, zda pásl či nepásl osly. 😉

    A vůbec: o výchově dětí a mládeže v řeckých městech se toho všeobecně ví dost málo. Ale – z uvedených důvodů se mi zdá opravdu velmi nepravděpodobné, že by aténský mladík ještě ve věku svých 17ti let své dny trávil takovouto (ne)činností. Tím spíše že je dost pravděpodobné, že (i když o tom nejsou žádné historické záznamy) Sokrates měl další sourozence; a v tom případě se by tímto pasením osla dozajista zabýval některý z jeho mladších sourozenců.

    A navíc: podle všeho Sokratovi rodiče nebyli zřejmě nijak zcela nemajetní; v tom případě je spíše pravděpodobné, že měli nějaké sluhy či otroky, kteří by daleko spíše takovou činnost vykonávali. Anebo by toho osla – za nepatrný peníz – páslo třeba nějaké chudé dítě ze sousedství.

    Já jsem celou tu historku s „pasením osla“ uváděl tak jako tak jenom jako jeden konkrétní doklad toho, že podle mého zdání autoři knihy ho zde nějak příliš stylizují; vytvářejí pro něj umělé situace, které mají nějak zvýraznit (byť i třeba jako kontrast) jeho osobnost. Ale alespoň na mě to působí dost nepřirozeně.

    ——————–

    Co se pak Odyssea týče, ten ovšem nebyl pouze vládcem Ithaky, nýbrž i několika dalších ostrovů, a dokonce vlastnil i určitou část pobřeží pevninského Řecka. Byl to tedy skutečný panovník, a i tady bych měl dost nemalé pochybnosti o tom, že by osobně byl jakýmsi ithackým „Přemyslem Oráčem“.

    Ostatně jak málo je možno spolehnout se na výpovědní hodnotu starých mýtů vyplývá i z toho, že na základě uvedených zdrojů by se muselo vycházet z toho, že Odysseus měl za své předky jak boha Hermese, tak i samotného Dia…

30. Já přece jen uvažuji, co v té době bylo či nebylo možné a mám na to trochu jiný názor než vy. Ani vy nemáte žádné důkazy, že Sokrates osla nepásl. Jistě byste mohl namítnout, že důkazy má podávat ten, kdo něčemu věří, ne ten, kdo nevěří. Jenže tady jde přece o beletrii, o uměleckou fantazii. Nezdá se vám málo pravděpodobný třeba Máchův Máj? Autor nechtěl napsat Sokratův přesný životopis. Možná mu Sokratova postava jen posloužila k vyjádření nějakých jeho myšlenek.
    Mimochodem, osel se vám nezdá, a to, že se Sokrates před odchodem na vojnu miloval s jakousi Korinnou, to se vám jeví dost pravděpodobné? Svobodným dívkám to bylo tehdy v Aténách umožněno?

31. „… samotné poskytnutí úvěru ze strany banky zákazníkovi není nijak bezpracné: stojí za ním práce zaměstnanců banky, a i tu je nutno nějakým způsobem zaplatit.“

    ———————-

    Jistě, ale ptejme se, odkud se vezme ta konkrétní částka, která se v okamžiku poskytnutí úvěru objeví ve formě čísla na účtu dlužníka (kterému je úvěr ve této výši poskytnut).

    Pokud mám správné informace, konaly se přesně na toto téma (odkud se najednou vezme ta „cifra na účtu“, zda změně této cifry odpovídá jiná změna jiné cifry opačným směrem) i nějaké experimenty, pane Poláčku.

32. Webovým stránkám ČNB by se, pane Poláčku, asi mohlo věřit, a to i vzhledem k charakteru poskytnuté informace (tedy informace, která jde „z bankovního sektoru proti zájmům bankovního sektoru“). Pochopil bych naopak, pokud by se bankéři snažili „konejšit“ veřejnost, že to tak není.

    https://www.cnb.cz/cs/o_cnb/vlog-cnb/Jak-vznikaji-penize-v-ekonomice/

    Video má šest a půl minuty, samotná informace o způsobu vzniku peněz je přibližně v čase 0:40 až 2:00. Ta minuta se tomuto zásadnímu poznání věnovat dá, informace pocházejí z ověřeného zdroje (ČNB).

33. „Fakt, že to povědomí o tvorbě peněz není valné, ukázal i velký průzkum IMMR (mezinárodní koalice neziskových organizací napříč světem) mezi více než 23 tisíci lidí z dvaceti zemí – jen zhruba každý pátý občan tuší, že za tvorbou peněz stojí komerční banky…“

    https://ct24.ceskatelevize.cz/ekonomika/2520604-myslenka-suverennich-penez-drazdi-ekonomy-banky-prisly-o-moc-byl-vsak-svet

34. Jak to bylo se „svobodnou dívkou Korinnou“, to opravdu nevím, paní Hájková. 😉 Problém je ten: o tom jakým způsobem žily (a byly vychovávány) řecké respektive aténské dívky, o tom se zachovalo ještě mnohem méně historických záznamů, nežli v případě mladíků. Vdané ženy byly tehdy drženy dost zkrátka; to jest, v zásadě se neslušelo aby vůbec opouštěly své obydlí, pokud k tomu nebyly nějaké konkrétní důvody. Ale jakou volnost – či nevolnost – měly neprovdané dívky?… U Platóna jsem narazil na jednu pasáž, kde tento doporučuje aby mladé (dospívající) dívky konaly společná cvičení s chlapci (v obou případech zahalení jenom kolem beder), za účelem vzájemného poznání se. Z toho by se dalo usuzovat přece jenom na dost uvolněný přístup k daným záležitostem; ale jinak jak řečeno zde existuje jenom naprosté minimum historicky podložených zpráv. Také je nutno mít na paměti, že v každém z řeckých městských států mohly existovat poněkud jiné zvyky a mravy. V každém případě asi v militaristické Spartě panovaly jiné normy, nežli v podstatně liberálnějších Aténách.

35. Pane Nusharte, já jsem nijak netvrdil, že ten výrok že „peníze vznikají úvěrem v bance“ je věcně chybný. Já jsem jenom napsal, že takovýto pohled zachycuje, odráží pouze vnější, povrchní stránku věci.

    On to ten bankovní úředník či manažer v tom videu nakonec řekl docela správně: takto vzniklé „peníze“ ještě v žádném případě nevytvářejí reálné hodnoty. A tyto „peníze“ opět zanikají tím okamžikem, kdy úvěr byl splacen.

    Peníze samy o sobě nemají žádnou hodnotu; jsou to pouhé symboly. Reálnou hodnotu mají jenom potud, pokud odrážejí reálné tržní hodnoty podložené prací.

    Naprosto názorně by to bylo možno ukázat na tom příkladu v televizi: tady vzniká dojem, jako by se tu peníze jaksi rozmnožovaly donekonečna jenom samy od sebe. Ve skutečnosti ale – aby tento proces vůbec mohl reálně probíhat – musí být podložen reálným pracovním výkonem jak pana Čecha, tak paní Černé, tak onoho výrobce nábytku. A tak dále a tak dále.

    To je právě ten zásadní rozdíl, jak se liší pohled běžného bankéře (respektive běžného, mainstreamového ekonoma) od pohledu klasické politické ekonomie (s kterou pracoval i Marx). Marx se nezabýval – primárně – penězi jako takovými; nýbrž Marx se zabýval hodnotou zboží, jakožto reálným základem peněz.

    Proto opakuji znovu: ano, z bezprostředního pohledu bankéře se opravdu může zdát, že peníze „vznikají v bance“, poskytnutím úvěru. My ale musíme hledět především na reálnou ekonomiku, jako jeden komplexní, vnitřně provázaný celek. Pak se nám ukáže že všechno podstatné tu probíhá právě na úrovni reálné zbožní hodnoty; a že veškerá sféra peněz je jenom derivátem, odvozeninou této primární sféry reálných hodnot.

36. Ono tomu mohlo být přesně naopak – čili v Aténách mohli požadovat na ženách více ctnosti než v militaristické Spartě. Tom Holland píše v knize Perský oheň: „Sami Sparťané byli citliví na to, když někdo posměšně označoval jejich dcery za“ ty, jimž se blýskají stehna“. V takových případech stroze kontrovali tvrzením, že „obnažení dívek neznamená nic hanebného, poněvadž při tom převládá cudnost, nikoli nezdrženlivost“. Citát vzal Holland údajně z Plutarcha.
    Ono je patrně nejdůležitější všechno umět patřičně zdůvodnit. Sparťané a jiní Řekové si tak zdůvodnili (a tím ospravedlnili) i běžně praktikovanou pederastii.

37. Je zvláštní, jak se v češtině stále drží slovo „milionář“ jakožto označení pro velmi bohatého člověka. Přitom co to dnes je milión korun? Žádná závratná částka.
    „V Praze je pět milionů korun na nákup bytu 2+1 o 50 m2 málo.“
    https://www.novinky.cz/finance/clanek/cena-bytu-bere-dech-ale-prodaji-se-40374750#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&dop_req_id=PVLkirTwAi0-202110130627&dop_id=40374750&source=hp&seq_no=5&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

38. Paní Hájková, také jsem si to už uvědomil. Snažím se vyjadřovat správně, neříkám třeba, na rozdíl od politiků, „bavit se“ místo „debatovat“ a „řádově“ místo „asi třikrát“. Výraz „milionář“ vyjadřuji nejčastěji starým slovem „boháč“. (Někdy jsem, přiznám se, v pokušení užít i „bohatce“.) Je ovšem pravda, že pod pojmem milionář je na místě si představit milionáře dolarového (či eurového), byť je takových již taky hodně. Kdybychom totiž movitost člověka vyjadřovali vždy v příslušné místní měně, nemělo by to valný smysl. Přepočítávat ji na koruny by bylo zase příliš „čechocentrické“. Jak plyne z právě použitého termínu „movitost“, na místě je mluvit zejména o milionářích příjmových. Naše možnosti se totiž běžně od ceny domu, jenž nám slouží k bydlení, neodvíjejí.

39. Tenhle problém se mě netýká; já žiju v eurové měnové oblasti. 😉

    Ovšem – stejně je zajímavé, jak dlouho vědomí ulpívá ve starých vzorcích, ve starých myšlenkových mechanismech. Totiž – když svého času většina západní Evropy přešla na eura, i pak ještě hodně dlouho člověk nové ceny neustále automaticky přepočítával na marky. A trvalo to asi celý jeden rok, že si vědomí dokázalo vytvořit nové mechanismy.

    A my emigranti jsme na tom vlastně byli ještě hůře; my jsme se museli takto přeorientovávat dvakrát. Napřed jsme museli přejít z korun na marky; a potom zase z marek na eura.

    To jest: právě tady se jedná o otázku vztahu peněz a hodnoty. Člověk sice vidí takové a takové (nové) cenovky; ale nemá žádnou představu, jaká se za těmi cenami skrývá reálná hodnota. Protože tento poměr cena – hodnota má zafixovaný ještě ve staré měně. Takže aby si dokázal uvědomit, jakou hodnotu má to či ono zboží, musí si novou cenu napřed v duchu přepočítat na ceny staré.

40. Docela zajímavý článek k „levicovému ekumenismu“ od jednoho člena strany Levice: http://casopisargument.cz/?p=38615

41. Jiří Dolejš na svém facebookovém profilu napsal, že o levicovém ekumenismu lze mluvit, ale že mu „nesmí stát v cestě blázni, co nevyrostli z tzv. diktatury proletariátu“. A odkázal na tento dokument z Časopisu Argument.

42. No ano, J. Dolejš je rozumný člověk, s ním bylo vždy možno vést racionální diskuse. Je mi proto opravdu jen málo pochopitelné, proč zůstal v KSČM, kde právě tito „blázni“ mají zřejmě převahu. Ale asi pro sebe nenašel žádnou jinou možnost politického uplatnění.

    Možná že by opravdu měl vzniknout nějaký zcela nový, „ekumenický“ levicový subjekt. Ostatně, ve straně Levice se teď diskutuje o tom, že by se zřídilo nějaké nové diskusní fórum, otevřené všem levicovým subjektům. A tento projekt by mohl mít docela dobré šance na uskutečnění, protože i ostatní levicové strany jsou teď v hlubokém šoku po volebním propadáku, a vidí před sebou existenční nezbytnost znovu od základu promyslet a prodiskutovat svá základní ideová východiska.

    Jak řečeno toto diskusní fórum má dobré šance na své zřízení; jestli by se z něj mohla opravdu zrodit nějaká nová levicová „ekumenická strana“, je ovšem zcela jiná otázka. Nicméně – je možné že by tu vznikla alespoň samotná ekumena, tedy vůbec principiální ochota ke vzájemnému dialogu. Která doposud v rámci levice byla jenom velice minimální.

43. Myslím si, že Dolejš je založením liberál, který se řízením osudu dostal do strany, která má k liberalismu daleko. A on není schopen tento svůj „osud“ překročit. Možná by si připadal jako zrádce, kdyby ze strany odešel? Možná čeká (nebo čekal), že se strana zliberalizuje?
    Ekumena je prý z řeckého oikuméné, což znamená „obydlený svět“, podle některých výkladů je to pouze „svět obývaný Řeky“ (protože s těmi ostatními se nedá mluvit).
    Levicová ekumena by potom, analogicky k tomu, znamenala „svět obývaný levicí“.

44. Proč Jiří Dolejš zůstal v komunistické straně, samozřejmě nevím. Vedle jeho (pravděpodobné) politické věrnosti a neukvapování se tu svou roli nepochybně sehrály obecné faktory. Vedle KSČM a ČSSD nebyla na levici další strana, která by měla obstojné vyhlídky na trvalejší zastoupení v PS. ČSSD asi pro Dolejše byla nedostatečně pevně programově ukotvená. Liberálové to ostatně ani v ní neměli lehké. Byl by zde vždy „tím od komunistů“, také trochu disidentem a zvláštní pozornost by svými postoji získával jen těžko. Naproti tomu v KSČM byla Dolejšova pozice nepřehlédnutelná. Pravděpodobně počítal s tím, že levicoví voliči tohle časem ocení více. Politické zakopávání se takovému vývoji nepomohlo, Dolejšova nabídka zůstala nevyužita.

45. Dost možná Dolejš počítal s tím, že v KSČM stará – dogmatická – garda časem odejde, a že mladší generace bude už demokratičtější respektive liberální. Nutno uznat: jeden čas se ve straně myslím projevovaly určité pozitivní trendy, Dolejš měl tehdy dost silnou pozici, takže se mohlo zdát že tato jeho očekávání mohou mít reálnou vyhlídku na úspěch. Ovšem – pak zase došlo k regresivnímu pohybu, a Dolejš byl fakticky odstaven. Jaký bude vývoj po volebním debaklu, se v tuto chvíli dá jen těžko předpovídat. Byla by to příležitost pro sebereflexi strany; ale upřímně řečeno nepředpokládám, že by tato strana ve svém současném stavu byla ještě nějaké kritické sebereflexe schopna. Po dlouhých létech ideové stagnace je tu sotva ještě někdo kdo by takové sebereflexe byl schopen, respektive na ní vůbec měl zájem.

    Sociální demokracie ovšem pro Dolejše sotva byla reálnou alternativou, on je v zásadě pořád ještě přesvědčeným komunistou, i když se obávám, že by ho sám Marx za pravého komunistu nikdy neuznal.

46. Levicová ekumena jako „svět obývaný levicí“: to je zajímavá myšlenka, ovšem tady se ukazuje zásadní chyba v předpokladech veškeré levice.

    Levice totiž stále tak nějak vychází z představy, že je tu nějaká – sice mlčící, ale faktická – levicová většina. Že platí rovnice: co pracující, to (potenciální) socialista. Oni stále v zásadě věří tomu, že pravicové vidění světa je možno jednou definitivně porazit, překonat, odstranit ze světa.

    To je ale právě naprosto zásadní omyl. Proto je nutno výhledově nevyhnutelně počítat i s jistou „pravolevou ekumenou“. Která bude vždy trvat s určitým vnitřním pnutím; ale to nakonec platí pro každou ekumenu. Neboť vždycky se jedná o to samé, totiž nějakým způsobem navzájem spojit něco, co je samo o sobě protikladné.

47. Obecněji ekumena – prostor těch co se snaží být schopni spolu mluvit..? (aniž by tím mluvením museli kořistit nadčas, plenit zbytky pozornosti… ;-))

48. „Ti kteří se snaží být schopni spolu mluvit“ – tato věta má dvě komponenty, které je nutno odlišit.

    Na jedné straně stojí ta samotná snaha vůbec; tedy připravenost tomu druhému vůbec naslouchat, neodmítat a priori jeho názory.

    Na straně druhé ovšem stojí ona schopnost – a to už je podstatně jiná záležitost.

    Tato schopnost (či možnost) totiž musí mít nějaký reálný základ. Natolik nosný základ, aby ten sám, svou vlastní dynamikou účastníky vedl, motivoval k dosažení konsensu. Tedy společně sdílených obsahů.

    Například v duchovní oblasti existují – bezpochyby upřímně míněné – snahy o ekumenický dialog mezi křesťanstvím a buddhismem. A to sice na tom základě, že zde existuje velká příbuznost v některých oblastech, především ve vstřícném, mírumilovném postoji vůči spolubližnímu.

    Jak řečeno tyto snahy jsou bezpochyby upřímné a pozitivní; ale nezdá se že by mohly vést k dosažení nějaké společné cesty. Prostě proto, že ve svých konkrétních obsahových výpovědích jsou oba tyto duchovní směry až příliš vzdálené. A žádný z nich nemůže dát k dispozici své klíčové výpovědi, aniž by tím zpochybnil, či vysloveně vzdal své vlastní základy. Už jenom otázka existence Boha – pro křesťanství je samozřejmě naprosto substanciální, zatímco buddhismus víru v Boha považuje jenom za iluzi našeho vědomí.

    Za takovýchto okolností pak nevyhnutelně dochází právě k tomu, že veškeré snahy o vzájemný dialog pak nakonec jenom „plení zbytky pozornosti“. Snahou o ekumenu nelze natrvalo nahradit skutečnou dialektickou syntézu, která je schopna přijít s novým impulsem tím, že vytváří zcela novou, progresivní kvalitu.

    To samé pak analogicky platí i o „levicovou ekumenu“. I když se v tuto chvíli (po šoku z výsledku voleb) na levici ukazuje snaha po spojení sil, přesto tu nadále setrvává zásadní protiklad především mezi levicí antisystémovou („revoluční“), a mezi levicí systémově konformní.

    A stejně tak by levice jako taková vlastně musela provést „ekumenický dialog“ s celou nelevicovou (tedy víceméně pravicovou) součástí společnosti; a k něčemu takovému není v táboře levice možno vidět ani schopnost, ale ani vůbec základní ochotu.

49. INDUSTRIE

    Už několik dní se chystám napsat tu referát o jedné televizní dokumentaci, jejíž první díl jsem (z opakování) shlédl před několika dny. Jedná se o seriál České televize „Industrie“, který má ukázat počátky a vývoj průmyslu v Čechách. První díl se zabýval vznikem a charakterem manufaktur.

    Proč zde tento dokument zmiňuji? – Hned v úvodu toho seriálu bylo řečeno, že zde divákům budou sděleny zcela nové skutečnosti, že bude zásadně převrácen jejich názor, který až doposud na celou věc měli. Takto sebevědomá prohlášení ovšem nabádají ke skepsi; dnes každá druhá taková dokumentace – v neustálé honbě za divákem – slibuje takováto „převratná sdělení“. Nicméně musím potvrdit: tato česká dokumentace je výborná, a pro mě se tu opravdu otevřely zcela nové horizonty.

    Prvním překvapením pro mě byla už ta informace, že prvotní manufaktury vznikly zřejmě už ve 13. století – ve Flandrech. Až tak hluboko v minulosti bych si počátky industrializace přece jenom nepředstavoval. I když samozřejmě tehdy se ještě jen stěží dalo mluvit o „industrializaci“ v pravém slova smyslu; tyto první manufaktury byly daleko spíše jenom „montovny“; to jest dílčí komponenty (například příze) se dělaly v okolí, a v manufaktuře se jenom kompletovaly ve finální produkt.

    Druhé pro mě překvapivé zjištění bylo, že dělníci v manufakturách byli původně – nevolníci! Průmysl (byť i raný) a nevolnictví, to nejde dohromady; ale přesto tomu právě tak bylo. (Nevím ovšem jestli i v těch manufakturách flanderských, tady už zřejmě byla řeč o poměrech českých.)

    Tito dělníci byli tedy nevolníci; ale přesto zřejmě měli do jisté míry privilegované postavení, ve srovnání s klasickými nevolníky na agrárním venkově. Majitel manufaktury jim dokonce čistě teoreticky dával i určitou mzdu – ovšem od ní odečetl všechny náklady na jejich stravu, oblečení a ubytování, takže nakonec z toho vždy vyšel výsledek, že naopak oni jemu ještě zůstali dlužni!…

    Nicméně: přestože se tedy zcela jednalo o stav holého vykořisťování, nějaké projevy nespokojenosti ze strany manufakturních dělníků byly zřejmě jenom velmi sporadické. Jak řečeno jejich postavení bylo stále ještě relativně výhodné, a tak neměli důvod si nějak příliš stěžovat. A ostatně – postupem času (asi tak od 18. století) se jejich situace postupně začala zlepšovat.

    K tomu vedly především dvě okolnosti: za prvé po zrušení nevolnictví mohli dělníci „odejít za lepším“; a za druhé v důsledku mohutnějící industrializace počet manufaktur rostl jako houby po dešti. Takže tito dělníci opravdu měli na výběr; majitel manufaktury který si chtěl udržet své kvalifikované dělníky jim tedy musel přidat na mzdě.

    Ovšem už dříve – ještě v 18. století – hrabě Harrach (jakožto majitel největšího počtu manufaktur v českých zemích) sám od sebe zavedl jakýsi první manufakturní pracovní řád, zřejmě značně pokrokový; kromě jiného nařídil, že mzda musí být dělníkům vyplácena v penězích, nikoli v naturáliích.

    Ale ještě jeden velmi zajímavý moment stojí za zmínku, a to v souvislosti právě s oním rozmachem manufaktur v českých zemích. K tomu – a tedy k počátkům industrializace u nás – totiž vůbec nedošlo náhodou, spontánním vývojem. Nýbrž – byla to císařovna Marie Terezie, která spustila státní program masivní podpory manufaktur!

    Celá věc se měla tak: první manufaktury (jmenovitě sklářské) vznikaly v pohraničí, protože zde bylo dost dřeva do sklářských pecí. Jenže – komponenty pro výrobu byly v Polsku. Takže stav byl ten, že suroviny se pašovaly přes hranice do Čech, tam se z nich dělaly polotovary, které se pašovaly zase zpět do Polska – kde z nich teprve byl vyhotoven finální výrobek! Za který ovšem bylo možno utržit mnohem více, nežli za onen meziprodukt.

    A Marie Terezie – která nutně potřebovala peníze pro státní kasu, vyprázdněnou trvalými boji s Pruskem – tedy zavedla tuto podporu českých manufaktur, aby v českých zemích zůstala ona přidaná hodnota. Ostatně – její manžel, František Štěpán Lotrinský, byl velice úspěšný podnikatel, byl zřejmě největším vlastníkem manufaktur v celé monarchii! Právě výnosy z jeho manufaktur dost možná rozhodující měrou sanovaly státní kasu Marie Terezie.

    Takto klikaté tedy byly počátky industrializace v českých zemích; kromě jiného se tu ukazuje, jak velmi problematické by byly snahy celý tento složitý a mnohdy rozporuplný proces vměstnat jenom do jedné jediné škatulky „třídního boje“…

50. Právě jsem shlédl druhé pokračování oné série „Industrie“; a musím hned zatepla sdělit své nové dojmy. Protože opět zde byly sděleny skutečnosti nečekané, až přímo šokující.

    V tomto díle se jednalo o vznik vlastního průmyslu, kdy na místo dřívějších manufaktur nastupují už skutečné fabriky. Jako názorný příklad byly zvoleny ostravsko-vítkovické hutě. Které v té době koupil rod Rothschildů, aby měl železo pro stavbu velké železniční trati.

    Co se postavení průmyslového dělnictva té doby týče – to bylo zřejmě krajně rozporuplné. Na jedné straně došlo vysloveně k přílivové vlně z venkova do továren; neboť na venkově byl život zřejmě ještě tvrdší (a existenčně nejistější) nežli ve fabrikách. A především: jmenovitě v oněch vítkovických hutích mzdy nebyly nijak hladové, nýbrž zřejmě vysloveně štědré! Jak bylo v dokumentaci uvedeno, nastal zde především příliv pracovníků z (chudé) Haliče; a ti nově příchozí zaměstnanci v továrnách – jak bylo v dokumentaci doslova řečeno – „ani vůbec nevěděli co si počnout s tolika penězi, které teď vydělali“! Fabrický dělník měl tehdy větší plat než úředník (!); a kvalifikovaný slévač si vydělal dokonce trojnásobek!

    Důsledkem tohoto vysloveného nadbytku peněz u dělníků byl ovšem rozmáhající se alkoholismus.

    Na straně druhé pracovní a životní podmínky byly tehdy zřejmě vysloveně děsivé: 14hodinová pracovní doba, kdy se ani vůbec nevyplatilo po práci jít domů, takže dělníci (včetně žen a dětí) přespávali přímo v továrně! Všude kouř z hutí, jedovaté výpary, nulová ochrana bezpečnosti práce – průměrný život fabrického dělníka či horníka tehdy netrval více nežli čtyřicet let! To bylo snad ještě hluboko pod úrovní středověku…

    Ovšem – vítkovické železárny pak angažovaly jednoho mimořádně schopného manažera (v 70. létech 19. století), který sice byl odpůrcem sociální demokracie, ale sám provedl celou řadu sociálních opatření ve prospěch svých dělníků! Krátce řečeno: už půl století před Baťou stavěl pro své dělníky obytné domy!, postupem času vznikla i závodní nemocnice!, předškolní výuka, jesle (!) atd.atd. Zkrátka: kapitalisté pochopili že je pro ně nakonec výhodnější, když se o své dělníky dobře postarají, a za to od nich dostanou dobrou práci, nežli aby se museli neustále potýkat s neduživými, chřadnoucími pracovníky.

    Ovšem: druhá stránka této sociální výstavby a péče bylo to, že se očekávala bezpodmínečná loajalita, respektive přímo podřízenost vůči firmě. Kdo se projevil jako nějaký vzpurný element (například člen sociální demokracie), ten na tom opravdu nebyl nijak dobře. (A navíc v konkrétních podmínkách vítkovických hutí byl také velký tlak na germanizaci.)

    Vůbec, to je nutno uznat tvůrcům oné série: jestliže na jedné strany odbourali mnohá klišé (například ohledně zmíněné výše mezd), tak na straně druhé nijak neskrývali odvrácenou tvář kapitalismu. Bylo zde například výslovně řečeno, že v době mezi léty 1850 a 1880 bylo postavení dělnictva „velice tvrdé“. Neměli žádné politické zastání (volební právo přišlo až v roce 1897), byli svému zaměstnavateli vydáni fakticky na milost a nemilost, ten je mohl kdykoli vyhodit na ulici.

51. Dodnes cítíme vzájemné nepochopení mezi obyvateli venkova a (velkých) měst. Obojí se totiž domnívají, že ti druzí se mají lépe. Jde samozřejmě o záležitost úhlu pohledu. Vesničané u života ve městě oceňují především již zmíněnou svobodu, anonymitu, lepší práci za více peněz a větší výběr všeho druhu. Obyvatelé měst to vidí jinak. Lidé na venkově mají běžně vlastní pozemek, leckdy větší nemovitost, její příslušenství, příležitost dělat leccos uspokojivého a užitečného vlastnoručně, či vzájemnou svépomocí, žít poklidněji, moci mít zvířata, být více venku atd.

    K odchodům lidí z venkova do měst dochází stále a ani důvody se leckdy nezměnily zásadně. Už ve středověku se říkalo, že „městský vzduch osvobozuje“. Někteří lidé odcházejí z tohoto důvodu. Jiní prostě proto, že na venkově chybějí pracovní příležitosti. Nejen speciální, ale prakticky jakékoli. Dnes zde lidé postrádají místa především v průmyslu a službách, zatímco dříve jim chyběla volná půda. Když bylo několik dospívajících synů, zpravidla jen jeden měl vyhlídku (kdoví kdy) zdědit grunt. Do té doby musel poslouchat otce. Ostatní synové se mohli pokusit o církevní, či vojenskou dráhu, příp. jít daleko za „novinou“, nebo se uchytit ve městě. Šance dívek byly na vesnici mnohdy ještě problematičtější.

    Mladí tedy neodcházeli z otcovského domu proto, že podmínky v zemědělství byly (ještě) těžší než v rodícím se průmyslu, nýbrž proto, že byli přebyteční. Vesnic bývalo víc než nyní, ale byly malé. Mnohé měly prakticky stejný (třeba stěží dvojciferný) počet usedlostí po několik století. Teprve poté vznikala chudší domkářská zástavba.

    Bez přílivu zvenčí by městská populace již ve středověku klesala. Lidé z vesnice ji běžně spíš jen dorovnávali. Hustě osídlená města totiž měla dlouho, podobně jako zemědělský venkov, problém expandovat. Toto se však změnilo s přežitím se funkce hradeb a s růstem potenciálně průmyslových předměstí. Průmyslová revoluce znamenala, podobně jako před tisíciletími zemědělská, dočasné zhoršení životní úrovně, zároveň však umožnila růst počtu obyvatel.

52. Totiž, v té dokumentaci bylo uvedeno, že ti první fabričtí dělníci měli často vlastně „hybridní“ status: to byli většinou vesničané z okolí, kteří i vedle svého zaměstnání ve fabrice i nadále měli své políčko. Nebylo tam blíže vysvětleno jak bylo možno vykonávat obě činnosti zároveň; ale dost možná to bylo tak, že třeba otec rodiny pracoval ve fabrice, zatímco zbytek rodiny se staral o pole. Rodina pak měla dvojí příjem, což byl nepochybně značně výhodný stav.

53. Já jsem mockrát přemýšlela o jedné lidové písni, podle všeho se tam zpívá o havířích:
    „Vy havrani umounění, kdo by k vám chtěl do díla?
    Ve dne v noci pracujete, máte těžká kladiva.
    Ta neděle, krátká chvíle, to se vám dobře daří,
    to se pěkně vystrojíte, chodíte jak písaři
    Po hospodách chodíte,
    s pannama se vodíte.
    A když přijde pondělíčko, zas do díry musíte.“

    Vypadá to, že havíři si opravdu dost vydělali. Patrně víc než jiní dělníci a ještě mnohem víc než zemědělští dělníci. Sice za cenu toho, že pracovali ve dne i v noci s těžkými kladivy, ale zato se mohli v neděli vystrojit jako písaři, utrácet peníze s děvčaty v hospodě a zkrátka „dělat haura“. Patrně jim to stálo za to, že v pondělí „museli zas díry“.
    Ovšem to se zřejmě týkalo jen některých „předních“ havířů. Ještě také existovali pomocníci havířů, kteří vydělali méně.

54. Taky je známo, že dříve na šachtách pomáhaly i ženy (vůz plný uhlí se v kolejích zvrátil, pod vozem zhasla Magdonova vdova).
    A ve starších dobách patrně i děti mladší čtrnácti let. Než byla zakázána dětská práce – nevím, kdy přesně to bylo. V Rakousku-Uhersku zřejmě dříve než v Anglii.

55. Práce žen ve fabrikách – to jsem zapomněl zmínit, o tom byla v té dokumentaci také řeč: ženy tehdy dostávaly za stejnou práci v průměru tak o třetinu nižší mzdu. Což pak ovšem vedlo k nespokojenosti žen; ale stejně tak i mužů! Ze strany mužů tu byl totiž ten problém, že v případě nedostatku pracovních příležitostí továrníci často raději zaměstnali ženy místo muže, právě proto že jim mohli daleko méně zaplatit.

56. Co se ale obecně mezd fabrických dělníků týče, já jsem už dříve četl něco o tom, že ty vůbec nebyly (konkrétně se jednalo o Anglii) tak nízké. A přesto tehdejší dělnické rodiny žily v bídě – prostě a jednoduše proto, že muži-dělníci vždy po sobotní týdenní výplatě její velkou část propili v hospodě! Prý proto často jejich manželky o sobotách chodily k tomu vyplácení týdenní mzdy, aby z ní alespoň něco utrhly pro obživu rodiny.

    ——————————

    Ovšem co se výše dělnických mezd týče, tady asi také velmi hodně záleželo na tom, jaký byl zrovna aktuální poměr nabídky pracovních míst, a počtu práce hledajících nezaměstnaných. Jak jsem už napsal v souvislosti s manufakturami, v době jejich dramatického nárůstu došlo k nedostatku (kvalifikovaných) dělníků, takže majitelé manufaktur je museli přeplácet. Zatímco když například v Anglii po procesu ohrazování došlo v masovému přílivu nezaměstnaných z venkova do měst, tak tady asi fabrikanti opravdu dávali jenom minimální mzdy.

    Bylo by ale docela zajímavé si o tomto (tedy výši dělnických platů v dobách raného kapitalismu) přečíst nějakou fundovanou studii.

57. Pro změnu o trochu jiném tématu. Hradní kanceláří bylo oznámeno, že letos získá Řád bílého lva herečka Jiřina Bohdalová.

    Řád bílého lva, nejvyšší státní vyznamenání – už ze své samotné definice je to ocenění, kterého by se mělo dostávat jenom zcela vynikajícím osobnostem, které se výjimečným způsobem zasloužily o stát. Je to řád který by se měl udílet hrdinům, bojovníkům za státní samostatnost, či původcům jinak heroických počinů.

    Ale – za herecký výkon!?… Co má co společného herecké umění se „zásluhami o stát“?… Není pochyb o tom, že Jiřina Bohdalová je výborná herečka, především v komediálních rolích; za to jí právem patří ocenění umělecká, divadelní. Ale – Řád bílého lva!?…

    Ten dostal už Karel Gott; a i tady se vtíraly velké pochybnosti o jeho odůvodnění. Ani tento svého času bezpochyby vynikající zpěvák pop music nijak nevešel ve známost tím, že by se nějakým mimořádným způsobem zasloužil o stát.

    Řád bílého lva, který by měl být zcela exkluzivním oceněním mimořádných zásluh výjimečných osobností, se v poslední době čím dál tím více stává inflačním artiklem, který tak stále více ztrácí na původní hodnotě. A navíc: „pravidla“ pro jeho udělení jsou zřejmě taková, že je přednostně dostávají osobní oblíbenci současného prezidenta. Když nic jiného, pak v časech boje proti nebezpečné pandemii by se dozajista našla celá řada mnohem vhodnějších kandidátů tohoto nejvyššího státního vyznamenání, nežli je jenom schopnost podat nadprůměrný herecký či pěvecký výkon.

58. Nejsem si zcela jistý jestli ten odkaz na novinovou stránku bude fungovat; ale před časem jsme tu diskutovali o snahách zlepšit městské klima tím, že se na střechách budov zřídí travnatý povrch. V italském Miláně tuto záležitost pojali ovšem ještě daleko radikálněji: https://epaper.sueddeutsche.de/webreader-v3/index.html#/816593/32

    Jak je tedy vidět, ozeleněná je ne pouze střecha, nýbrž prakticky na každém balkóně roste jeden strom! Něco takového by opravdu mohla být cesta do budoucnosti.

59. Ohledně udělení řádu Bílého lva.
    Tohle jsem si dnes přečetla na Facebooku:
    „Přehled zajímavých nositelů řádu Bílého lva: Benito Mussolini, rakouský fašistický kancléř Kurt Schuschnigg, Klement Gottwald, Walter Ulbricht, Leonid Iljič Brežněv, Kim Ir Sen, Háfiz Asad, Muammar Kaddáfí, Robert Fico, Dominik Duka.“

60. Pokud je to pravda, tak nevím, kdo by se ještě dnes z takového vyznamenání radoval.

61. To je skutečně velmi zajímavý přehled, paní Hájková. 😀 A obávám se, že asi bude opravdu korektní. Jenom ta charakteristika rakouského kancléře Schuschnigga jako „fašistického“ bude asi přece jenom poněkud nespravedlivá; v každém případě se postavil proti anšlusu Rakouska k Hitlerovu Německu, a byl za to také až do konce války internován.

    Já si někdy říkám, že všechny tyhle řády a vyznamenání by se nejspíš měly zrušit. Mně to vždycky připomene refrén z jednoho songu J. Hutky: „…ať jasné je kdo první!“

    Hutka tady ironizuje právě tuto neustálou snahu příslušných institucí jaksi řadit lidi do přehledné řady, podle jejich (ať už skutečných či pouze domnělých) zásluh. Zcela markantní je to především u těch vyznamenání, které jsou ještě dále vnitřně děleny. Takže někdo třeba dostane Řád bílého lva prvního stupně – ale někdo jenom stupně druhého. A někdo je na tom zcela bídně, ten dostane jenom řád páté třídy.

    Ze všeho nejproblematičtější je pak udílení řádů umělcům. Na základě jakých kritérií je možno posoudit, že malíř A zasluhuje vyznamenání I. třídy – zatímco malíř B jenom II. třídy?…

    Anebo Nobelova cena míru: i ta už byla udělena celé řadě značně pochybných osobností. Já osobně mám daleko větší respekt k Alternativní Nobelově ceně za mír – tam je možno se s dost velkou mírou pravděpodobnosti spolehnout na to, že toto vyznamenání dostali lidé, kteří opravdu s osobním nasazením (a nezřídka i doslova s nasazením svého života) bojují za zlepšení života lidí, za spravedlnost.

    Ale většina ostatních řádů a vyznamenání jsou pro mě víceméně jenom lesklé cetky bez skutečné hodnoty. To jest: nijak nepopírám že mnozí z těch kteří je dostávají si je skutečně zasloužili; ale to se člověk málokdy sám může dozvědět.

62. Vybírat laureáty nejvyšších státních vyznamenání zodpovědně a prozíravě je těžké. Nejinak je tomu v případě Nobelovy ceny míru. Ponaučení číslo jedna je neoceňovat adepty (před)časně, pro povzbuzení. Na druhé straně však není ani přílišné opatrnictví a omezení okruhu uchazečů cestou k většímu renomé institucí a k morálnímu upevnění společnosti. .

    V případě udělování nejvyšších státních vyznamenání hrávala nemalou roli diplomacie. Důležitému hostu se je prostě patřilo propůjčit. (Podobně, jako když Karlovarský filmový festival oceňuje známé filmaře a herce, kteří jsou svolní přijet). Upřímně řečeno, stěží se můžeme divit nejvyššímu ocenění třeba pro takového Mussoliniho. Kapitolou samou pro sebe je možnost vzít udělení řádu zpět. Do určité míry chápu, že pro laureáta je podstatné, patřičné a radostné přijmout vyznamenání, řadící ho mezi prvořadé osobnosti. Na tom stěží mnoho změní prokázané případy malé prozíravosti, ne-li dokonce vyslovené “smůly na laureáta”. Nesporně je však velmi na pováženou, když se z řádu stává úlitba.

    Žijeme v čase, kdy se státní vyznamenání stala vyznamenáními prezidenta. Jimi se z něho stává svérázný arbiter elegantiarum. Nemyslím, že je to takhle dobře. V naší přece jen málo „akční“ době by možná stačilo udělovat řádů jen docela málo. Resp. by bylo třeba se zamyslet nad adekvátním řádem za hrdinství. V případě umělců by nejspíš pomohlo vrátit se k propůjčování nějaké obdoby starého titulu národní umělec a zůstat u toho.

63. Ano, pane Horáku, na ty dřívější tituly „národní umělec“ a „zasloužilý umělec“ jsem si také vzpomněl. – Ovšem, mnoho laureátů je po listopadovém převratu houfně vracelo, s odůvodněním že jsou „komunistické“, ideologicky zatížené.

    Což byla ovšem velice často pravda; mnohdy musel člověk/občan jenom žasnout, kdo všechno byl režimním aparátem glorifikován jakožto „národní umělec“, ačkoli on byl národu samotnému prakticky zcela neznámý.

    Oproti tomu Miroslav Horníček svůj titul „zasloužilý umělec“ takovýmto gestem neodvrhl; odůvodnil to tím, že svou celoživotní uměleckou činností si ho snad přece jenom skutečně zasloužil.

    Problém je ale také v tom, že v současné době se oproti dřívějším dobám velice posunula společenská role umění, a tedy i samotných umělců. Byly doby, kdy třeba takový Alois Jirásek byl bez jakýchkoli pochyb „národním umělcem“, ačkoli takový titul v jeho době ještě neexistoval. To bylo v dobách, kdy ještě mohlo docházet k naprosté identifikaci národa s jeho umělci. Ovšem – dnešní doba je už mnohem „pluralitnější“, mnohem kritičtější, a jen ve výjimečných případech by takovéto jmenování „národním umělcem“ nenarazilo alespoň na částečný odpor.

    Když si vezmeme třeba jenom Karla Gotta, s jeho oceněním za „zasloužilého umělce“: dozajista by nikdo nepopíral jeho pěvecké, interpretační schopnosti; ale na straně druhé se jeho způsob vystupovaní mnohým zdál být až příliš nasládlý, ne-li vysloveně kýčovitý.

    V dnešní době chybí i ve zcela základních záležitostech schopnost národní jednoty; natožpak v estetických soudech a hodnoceních.

64. A vlastně ještě větším problémem nežli státní a obdobné ceny pro výkonné umělce (kde se principiálně může počítat s tím, že tato udělená cena je poněkud „politická“, a tedy ne zcela odborná) je to, když nejvyšší ocenění dostávají krajně pochybné umělecké výtvory od specializovaných, odborných porot!

    Já musím znovu a znovu potřásat hlavou nad tím, jak se například nejvyšších filmových ocenění (odstrašujícím příkladem je tu především nejprestižnější filmová cena „Oscar“) dostává dílkům obsahově zcela nicotným, které pouze nápadnou, nezřídka vysloveně exhibicionistickou formou svého ztvárnění mají potenciál strhnout na sebe pozornost nejen tuctového publika, ale právě i „odborných“ festivalových porot.

    A to samé zakouším s divadelními představeními: mnohdy je jejich uvedení v televizi doprovázeno upozorněním, jak mimořádného ocenění si v divadelnických kruzích toto dílo získalo – abych pak spatřil dílo, které je alespoň podle mých měřítek naprosto bezduché, obsahově víceméně zcela konvenční, vyznačující se fakticky jenom oním zmíněným exhibicionismem svého provedení.

    A to samé se týká například architektury: i zde dostávají vysoká ocenění odborných porot projekty, které by daleko spíše měly sloužit jako odstrašující příklad bezduché, rádobymodernistické konstrukce.

    Sotva je pak možno se ubránit myšlence, že současný svět je stejně tak převrácený v politice, jako je převrácený v estetice.

65. Když jsem výše uváděl možnost obnovit v nějaké podobě čestné tituly umělců, měl jsem, popravdě řečeno, na mysli interprety (jako je Bohdalová či byl Gott). Stěží si něco podobného dovedu představit pro výjimečné tvůrce na poli volného umění. V jiné diskusi jsem v souvislosti s umělci, konkrétně básníky, zmínil svého druhu epiteton constans, totiž prokletí. Může prokletý básník dostat titul národního umělce? Mohl by jej neodmítnout? Po únoru 1948 se komunisté domnívali, že umělci, aspoň ti lidoví, již nebudou mít důvody k pesimismu, rozervanosti, trpkosti a jízlivosti. Budou se přece těšit z pohostinství zámku na Dobříši, či aspoň vyhlídkou na ně. Časem se ovšem ukázalo, že zámek i se zahradou spisovatelské potenci spíše škodí. Většinu nadaných umělců naštěstí takové tvůrčí úbytě nepostihly.

    Včera, ano v tuto chvíli ještě včera, uplynulo 200 let od narození Karla Havlíčka Borovského. Na Olšanských hřbitovech jsem se zašel podívat k jeho hrobu. Ač zemřel bez titulů a cen, na jeho hrobě byly květiny a hořely svíčky.

66. Až se státy stanou tím, čím už ve skutečnosti jsou – pouhými správními orgány a strážci pořádku, časem zaniknou i podobné řády. Jejich opakovaným udělováním se státníci snaží předstírat jakési minulé ideje, které souvisely s národem.
    Až národy zcela zaniknou, nebudou ani národní umělci. Nemyslím ten titul, ale to, že národ byl jakýmsi kulturním publikem, k němuž se básníci a jiní umělci obraceli – například zrovna ten Havlíček a mnozí další v 19. a 20. století.
    Nebudou už existovat národní umělci v tomto smyslu. Budou jen privátní umělci.

67. Takovéto úvahy pak ovšem nutně staví otázku, jaký je vlastně smysl a podstata umění. Zrovna včera jsem četl jeden text na dané téma: https://institutcl.cz/blog/2021/11/01/osobnosti17/

    Jedná se hned o první pasáž, o filozofovi, estetikovi a literárním teoretikovi Romanu Ingardenovi. Bezprostředně se jedná o úvahy o vztahu obsahu a formy uměleckého díla; ale pak zde stojí věta:

    „Ingarden si na svou dobu klade velmi otevřeně otázku, která je právě dnes v podstatě stěžejním problémem, jak estetiky, tak i každé teorie umění. Co je vlastně umělecké dílo?“

    V tomto textu je zároveň kladena otázka, v jakém vztahu je umělecké dílo k určitým (společenským, etickým) hodnotám. Má se takováto „idea díla“ vůbec započítávat do samotné umělecké hodnoty díla? Nebo je tu prvkem externím, cizím?

    Když se vrátíme například k Jiráskovi kterého jsem zmínil: tady je nepochybné, že v míře jeho obliby u národa stály v prvé řadě aspekty mimoumělecké, tedy především „českost“ jeho tvorby. Pokud odmyslíme tyto mimoliterární aspekty – jak bychom soudili literární, uměleckou kvalitu jeho díla dnes? Po Listopadu se objevily hlasy, že Jirásek byl protěžovaný komunistickým režimem, a že ve skutečnosti literární úroveň jeho tvorby byla slabá. S tím bych tak docela nesouhlasil; v každém případě dokázal dovedně zacházet se svým nástrojem, tedy s jazykem; a za druhé, jeho díla nebyla (alespoň podle toho co mi ještě uvízlo v paměti) zcela plochá, měl dobrý smysl pro lidskou psychologii. I když mnohé postavy jeho románů byly dosti stylizované.

    Nicméně v dnešní době, která vyžaduje – někdy až křečovitě – mnohovrstevnatost líčeného dění, hlubinný psychologický náhled a vnitřní rozervanost postav – by sotva měl naději uspět.

    V daném smyslu „být národním“ je tedy skutečně přežitek; ale na straně druhé je možno stejně tak jenom pokrčit rameny nad snahami být „světovým“ za každou cenu. Dalo by se říci, že pravý přínos literáta, spisovatele spočívá v tom, že svému čtenářstvu sděluje univerzálně platné pravdy – ale pod zorným úhlem své vlastní specifické národní zkušenosti, respektive prizmatem specifického vidění a vnímání svého vlastního národa. Je to většinou dost trapný počin, když se nějaký český tvůrce – ať už z jakéhokoli oboru – snaží tvořit „po americku“. Jenom proto, že americká kultura – především ta filmová – je dnes dominantní.

68. Musím se asi trochu omluvit, že se v současné době nevěnuji našim diskusím (jakož vůbec provozu našeho webu) tak jak by bylo zřejmě zapotřebí; ale právě dokončuji mé práce na mém seriálu o Marxovi, a rád bych to celé dílo konečně dovedl ke konci. Právě dnes jsem za pouhé odpoledne stačil napsat celý díl respektive kapitolu na téma „Třídní boj a revoluce“; a to přesto že jsem měl původně pocit že dnešní den je víceméně ztracený, že v něm nenajdu už žádnou potřebnou inspiraci. – V dané záležitosti tedy zbývá už jenom zpracovat poslední téma, tedy otázku „odcizení“, a pak už by celé dílo mělo být víceméně hotovo.

    ———————–

    Nicméně přece jenom jedna pozitivní zpráva týkající se provozu našeho webu: zdá se že někdejší technické problémy přece jenom byly víceméně překonány. Alespoň já už alespoň v posledních dnech nemám žádné problémy s přihlašováním (respektive automatickým odhlašováním), které jsem ještě před nedávnem měl víceméně pravidelně (i když už ne tak často jako dříve).

    Zdá se že hlavní příčinou všech potíží byl jeden vedlejší program, který jsem teprve před nedávnem odstranil. Ale i potom zde zřejmě ještě zůstaly nějaké jeho stopy v systému; ale pak došlo k nějakým automatickým aktualizacím, a zdá se že ty pak přinesly kýžený efekt. Doufejme tedy, že vše už zůstane alespoň v současném stavu.

    Ostatně, že se toto zlepšení dostavilo je opravdu velmi vítané i proto, že já jsem byl už vlastně jenom krok od toho, abych celý náš web přenesl k jinému provozovateli. Což by bylo spojeno za prvé s problémy, za druhé není vůbec jisté zda by to dané technické potíže odstranilo (ty byly zřejmě interního rázu), a za třetí ten jiný provozovatel by byl dražší než ten současný. Takže se podařilo ušetřit jak čas tak i finance.

    Jak se ukazuje, někdy je přece jenom lepší problémy neřešit předčasně; někdy se opravdu dokáží odstranit samy od sebe. – To by ostatně mohlo nějak souviset s tou „adaptabilitou systémů“, o kterém píše pan Nushart v paralelní diskusi. 😉

69. Včera jsem zcela zapomněl poukázat na nový článek V. Bělohradského ve včerejším „Právu“. Podle mého je to s odstupem nejlepší text tohoto autora přinejmenším za dlouhou dobu.

    Přitom – Bělohradský tu vlastně napohled nepíše nic světoborného. Píše se tu o zcela běžném tématu – o ekologii. Ale opravdu zajímavý je způsob, jak Bělohradský své myšlenky rozvíjí, a k jaký závěrům se nakonec dopracoval.

    Sled Bělohradského myšlenek byl zhruba tento: osobní svoboda a demokracie patří k nezpochybnitelným a nezrušitelným výdobytkům západní civilizace. Jenže – reálné důsledky pak jsou takové, že průměrný Američan je zdaleka největším znečišťovatelem životního prostředí – protože k jeho pojetí „svobody“ neodmyslitelně patří svoboda oddávat se svému konzumu, jak se jenom jemu samotnému zlíbí. A to zcela bez ohledu na ekologii, na zmírání planety.

    Na samém závěru svého článku proto Bělohradský staví dilema: lidstvo se bude muset nakonec rozhodnout, co je pro něj nejvyšší hodnotou – zda demokracie, anebo ale jeho samotné přežití.

    Takovýto závěr je o to překvapivější, že Bělohradský vždy stál na pozicích konzervativního liberalismu. A tedy „demokracie“. A že i někdo takový jako on najednou začne v potaz stavět nejzákladnější, „nejposvátnější“ principy této liberální demokracie – to je počin skutečně velice nečekaný, a mohl by být určitým znamením, že ve společenském vědomí přece jenom začíná docházet k dosti významným posunům.

70. VAROVÁNÍ

    Jako první krok mé dnešní přítomnosti zde musím vyslovit určité obecné varování, týkající se majitelů počítačů s operačním systémem Windows. (Což bude zřejmě většina přítomných.)

    Zažil jsem totiž v minulých dnech sám nemalé peripetie v tomto směru, které jen o vlas neskončily pro mě velkou finanční újmou. Celá historie byla takováto: napřed se mi naprosto rozsypal můj pracovní počítač (na kterém jsem kromě jiného měl rozpracovanou mou sérii článků o Marxovi). Musel jsem koupit počítač nový; ovšem hned druhý den jsem dostal telefonát od Microsoftu, že můj počítač je haknutý, a že oni mi ho zablokují. (Pro případné neodborníky v oblasti komputeristiky: „haknutý“ počítač znamená, že se nějaký internetový predátor tajně zmocní vlády nad vaším počítačem, může jím podle libosti manipulovat, a kromě jiného může vyčíst přístupová data k vašemu internetovému bankovnictví, pokud ho používáte.)

    Celá situace byla tedy velmi vážná; pro mě o to přesvědčivější, že tento minipočítač byl čínské provenience, tady už se mi jednou stalo že můj zcela nový počítač hned po zapnutí hlásil, že na něm instalovaný operační systém Windows je nelegální kopie. Toto hlášení ze strany supportu Microsoftu se mi tedy zdálo být naprosto přirozené; a plnil jsem tedy všechny následující pokyny, co mám dělat s mým počítačem. A nakonec jsem i – prostřednictvím programu TeamViewer – tomu člověku umožnil i přímý přístup do mého počítače. A teprve když po mně začal chtít abych se připojil do mého internetového bankovnictví (přičemž pro veškerý internetový styk platí železné pravidlo, že právě tohle se vůči neznámým osobám nikdy nesmí dělat!), jsem celý hovor ukončil. Ale pořád jsem ještě věřil že to skutečně byl pracovník od Microsoftu – a až příští den jsem zjistil, že naopak on sám byl podvodník! Který se tímto způsobem skutečně chtěl zmocnit přístupových dat k mému internetovému bankovnictví.

    Je totiž už mnoho lidí, kterým se stalo to samé: je to teď nová metoda internetových podvodníků, jak lidem vybrat jejich bankovní konta. A z vlastní zkušenosti musím potvrdit, že průměrný uživatel se velice snadno může nechat přesvědčit, aby domnělému „pracovníku Microsoftu“ umožnil přístup ke svému počítači.

    Proto varování na všechny: všechny takovéto telefonáty od „pracovníků Microsoftu“ jsou podvod. Microsoft sám od sebe NIKDY nekontaktuje zákazníky! Ať by tedy dotyčný „technik od Microsoftu“ tvrdil cokoli, ať by jakkoli hrozil že vám bude zablokován váš počítač – to všechno je podvod, a jediným smysluplným počinem v dané chvíli je prostě položit sluchátko a ukončit hovor.

71. SVĚTSKÁ SLÁVA…

    Shlédl jsem včera (zatím ještě ne celý) francouzský dokumentární snímek o pohřbu Stalina. Jeho metráž je velmi dlouhá, zřejmě přes dvě hodiny (proto jsem ho nestačil shlédnout celý v jednom kuse); francouzští filmaři zřejmě skutečně z filmových archivů vyhledali všechno, co vůbec bylo v souvislosti se Stalinovým pohřbem natočeno.

    Napřed něco k čistě technické stránce věci: je opravdu až neuvěřitelné, jak současná technika dokáže oživit, vyčistit tak staré filmové záběry. Tyto snímky působí tak kvalitně, jako by byly natočeny dnes; napřed jsem se dokonce domníval, že se jedná o hrané scény, a teprve až byly vidět záběry zahraničních delegací na letišti, včetně Gottwalda a stejně tak nezaměnitelného Waltera Ulbrichta, bylo zřejmé že se jedná skutečně o záběry originální, které ovšem prošly procesem počítačové restaurace. Ovšem – na straně druhé se právě touto hyperdokonalou počítačovou aviváží do značné míry ztrácela patina oněch starých časů.

    K vidění jsou zde především znovu a znovu dlouhé záběry na nekonečná procesí Moskvanů i jiných návštěvníků ke katafalku se Stalinovou mrtvolou. Vedle toho byly ale ukázány smuteční tryzny z jiných částí tehdejšího Sovětského svazu. A byly to především právě tyto výjevy ze sovětské provincie, které mi daly hlavní popud k sepsání této úvahy.

    Právě zde se totiž vedly oslavné řeči na památku zemřelého tyrana. Tyto smuteční projevy přímo přetékaly ideologickým patosem, přecházejícím mnohdy až téměř do groteskna. „Nejmoudřejší člověk na světě“, „nejlepší člověk na světě“, „ten kdo denně bděl nad blahem každého jednoho z nás“, „náš největší učitel“, to všechno byly ještě celkem standardní výroky.

    Když ale potom padaly i výroky toho typu, že „dnes nad smrtí milovaného vůdce Stalina hluboce truchlí celý svět“ (!) – tady se už nutně vynořovala otázka, do jaké míry si dotyční řečníci vůbec dokáží zpřítomnit realitu světa vně hranic samotného Sovětského svazu, respektive jeho impéria. S výjimkou členů komunistických stran byl tehdy asi sotva kdo, kdo by ve světě cítil „nekonečný smutek“ nad smrtí diktátora. Samotným vrcholem těchto pitoreskně patetických projevů pak byl výrok, že „dokud vůbec bude existovat lidstvo (!), do té doby bude uchovávána památka velkého Stalina“!

    Při pohledu na tyto lkající řečníky na oficiálních tryznách bylo sotva možno se ubránit myšlence: kdybys tak v tuhle chvíli, kdy natolik oslavuješ „starostlivého otce národa“ Stalina, mohl slyšet proslulou řeč Chruščova odhalující zločiny tohoto tyrana! Celá „věčnost nesmrtelné slávy milovaného vůdce Stalina“ nakonec měla poločas rozpadu pouhé tři roky.

    V takových chvílích není možno vyhnout se myšlence na relativnost všech (lidských) věcí; a na platnost známého úsloví „světská sláva polní tráva“. Kolik diktátorů, kolik tyranů už bylo takto afektivně oslavováno; aby pak nakonec byli dějinami svrženi ze svých piedestalů, a právem odsunuti do panoptika zrůd. A lidé se stejně nikdy nepoučí; znovu a znovu si vytvářejí své modly, znovu a znovu glorifikují naprosto evidentně mravně deformované, obhroublé, bezohledné charaktery, jenom proto že tito demagogové kolem sebe dokáží vytvořit nimbus velkého lidového vůdce. Takovýchto příkladů bychom našli celé řady i z doby zcela přítomné.

    ——————————————–

    Vraťme se ale zpět k oněm nekonečným procesím ke Stalinově mrtvole. Co zde bylo zajímavé: asi tak po celou první hodinu (míněn je onen filmový dokument) zde nebylo možno vidět prakticky žádné viditelné projevy smutku! Z výrazů naprosté většiny Moskvanů, které režimní funkcionáři nahnali do těchto procesí, se zračila především jakási všeobecná otupělost. Víceméně přesně v tom stylu, jaký i mnoho z nás zažilo především v období normalizace: nakomandovali jste nás sem, tak nás tu máte! A především u lépe oblečených, kultivovaněji a vzdělaněji působících Moskvanů byl znát dost viditelný odstup vůči celému tomuto povinnému spektáklu.

    Ostatně to samé ve svých vzpomínkách „Mráz přichází z Kremlu“ popisoval i Zdeněk Mlynář, který v té době studoval v Moskvě. I on líčil pohled na nekonečné davy tupě se valící ulicemi, směrem kterým byli svými stranickými funkcionáři vysláni. Není ostatně příliš čemu se divit: stalinským terorem byla tím či oním způsobem postižena snad téměř každá ruská rodina, nebo přinejmenším každý (a to i včetně stranických funkcionářů) si byl vědom, že i jeho kdykoli může stihnout nemilosrdná ruka policejního režimu. A dokonce i představitelé zahraničních delegací se snad ani vůbec nesnažili ukazovat alespoň navenek nějaký hluboký smutek. I pro ně zpráva o smrti Stalina musela být vlastně obrovským ulehčením; neboť i kteréhokoli z nich mohl jediný Stalinův pokyn vzápětí strhnout do propasti, a třeba i přivést na popraviště. Jmenovitě Gottwald měl ze Stalina až přímo panický strach.

    (Nicméně, když už jsme u těch stranických funkcionářů: nejvyšší sovětští straničtí představitelé museli po celé hodiny bez hnutí stát čestnou stráž u mrtvoly Stalina. Nutno přiznat, že pro tentokrát si ty své exkluzivní pozice a z nich plynoucí prebendy museli opravdu namáhavě odpracovat.)

    Až teprve později se před katafalkem s mrtvým Stalinem začaly ukazovat projevy smutku, slzy napřed ve tvářích žen, potom i některých mužů. Zdá se, že během dne neustálá propaganda o tom, jak nekonečnou a bolestnou ztrátu sovětský lid utrpěl smrtí svého „milovaného vůdce“, přece jenom začala dosahovat určitých účinků. Je ovšem také možné, že ta první část smutečních pochodů byla organizovaná, to jest byly tam povinně nahnány celé podniky a instituce, zatímco později možná už přicházeli neorganizovaní dobrovolníci, ženy v domácnosti a důchodci. Těžko soudit; nicméně tento rozdíl v projevech/neprojevech smutku byl opravdu značně patrný.

    Mimochodem: svým způsobem nejvíce otřásající byl okamžik, kdy kolem katafalku s mrtvým Stalinem defilovala jakási ruská generalita. Pohled na tyto lidské typy musel nezaujatému pozorovateli vzít poslední zbytek iluzí: necitelně tvrdé výrazy ve tvářích, ale především vyloženě primitivní osobnost těchto příslušníků sovětské vojenské elity už sám o sobě vysvětlovaly, proč sovětská vojenská mašinérie bez sebemenšího odporu plnila všechny agresivní choutky stranického vedení, ať se jednalo o zmasakrování maďarského povstání, o okupaci Československa nebo o vojenskou invazi do Afghánistánu.

    Vůbec, vedle oné už zmíněné tuposti výrazu to byla právě všeobecná obhroublost, která byla profilujícím rysem při pohledu na ty obrovské masy valící se kolem mrtvoly diktátora. Opravdu se zdálo, že se mu během jeho života podařilo téměř dokonale zlikvidovat vše, co bylo v Rusku kultivované a vzdělané, a že přežila jenom nemyslící velká masa. Samozřejmě – takto se jedná jenom o momentální snímek, dojem vznikající z mimořádné situace; ale přesto je obtížné se tomuto pocitu ubránit.

72. NAPROSTÁ JEDNOTA NÁZORŮ?

    Většina z nás si ještě bude pamatovat fráze z hantýrky minulého režimu o „naprosté jednotě názorů“ komunistického vedení. Dnes už je samozřejmě známo, jak velká pnutí, a jaké tahanice o moc se skrývaly pod touto předstíranou naprostou názorovou jednotou. V těchto dnech ale vyšla zpráva o jednom novém psychologickém výzkumu, který na celou věc vrhá ještě nové světlo.

    Podle těchto výzkumníků totiž vůbec není dobré, když dochází k přílišné názorové shodě uvnitř jedné skupiny. A je naprosto jedno, o jakou komunitu se jedná. Takováto plná názorová shoda totiž posiluje skupinové přesvědčení o vlastní neomylnosti, o vlastní výlučnosti – a paralelně s tím narůstá připravenost k násilnému jednání vůči názorovým oponentům! Členové takovéto názorově zcela homogenní skupiny se tak dlouho navzájem ujišťují a utvrzují v tom, že jenom a jedině ta jejich pravda je jedině správná, že pak získávají pocit že každý kdo tvrdí něco jiného tak činí nejen z pouhé nevědomosti, ale vysloveně ze zlé vůle – a že je tedy naprosto legitimní proti němu zasáhnout silou, násilím.

    Zdá se tedy, že na principu plurality opravdu něco je; ovšem jde o to aby tato pluralita názorů existovala nejenom v rámci společnosti, ale i v rámci jejích jednotlivých skupin a názorových proudů. A právě tohle je ten zásadní problém.

73. KDE SÍDLÍ BOHOVÉ?

    Viděl jsem včera zajímavou televizní dokumentaci o bozích starých obyvatel Irska (zčásti ještě předkeltské populace). Co na tom bylo zajímavé: tito obyvatelé Irska třikrát za posledních několik tisíc let změnili své náboženství; a výzkumníci hledali odpověď na otázku proč.

    A hned na začátku stálo konstatování, které nutí k zamyšlení. My jsme si v našem kulturním okruhu jako na naprostou samozřejmost zvykli na to, že bohové sídlí někde ve výšinách, především v samotném nebi. Jenže – tak tomu původně naprosto nebylo, naopak, původně bohové sídlili pod zemí!

    Ono to má také svou logiku, tyto staré národy žili ze zemědělství, od úrody závisela jejich schopnost přežití – a pro ně musel být úplný zázrak ten fakt, že když se do země vloží jedno obilné zrno, tak za tři čtvrtě roku se z něj urodí několikanásobek. Tato časová perioda se navíc kryla s dobou těhotenství ženy; a od toho byl už jenom nepatrný krůček k náboženským představám o bohyni Matce-Zemi.

    Takový byl tedy náboženský kult prvotních obyvatel Irska; ale pak se náhle cosi změnilo, a jejich bohové vystoupili nad zem, do nebes. Co se to tehdy vlastně stalo, co toho bylo příčinou? Samozřejmě po tak dlouhé době, bez jakýchkoli písemných záznamů, jsou všechna dnešní vysvětlení jenom spekulace. Nicméně, jedna teorie je opravdu nemálo zajímavá. K tomu prvnímu „nanebevstoupení bohů“ totiž došlo někdy ke konci třetího tisíciletí před naším letopočtem – a někdy kolem roku 2 200 před Kristem došlo k průletům velkého hejna meteorů noční oblohou; a dost možná i k pádu meteoritů, samozřejmě spojenému s velkým třeskem a s nápadnými světelnými efekty.

    Podle této teorie to tedy byly právě tyto dramatické zážitky starých obyvatel Irska, které byly příčinou toho, že oni své bohy jaksi „přesunuli“ z podzemí do nebeských výšin.

    Přičemž tato pouť bohů z podzemí do nebes byla vlastně dvoufázová, napřed se snad přesunuli jenom na vrcholky hor (jako tomu bylo u bohů řeckých) a teprve potom (po dalším obdobném zážitku s nebeským děním, pro tentokrát s kometami) definitivně vystoupali do nebes.

    A poslední konverze (teď už novodobějších Irů) byla ke křesťanství. Ale i tady výzkumníci uvádějí jednu možnou zcela profánní příčinu: v té době (v 5. století) řádil v Irsku mor; a tamější druidové se proti němu ukázali být bezmocní. Což dost možná značně nalomilo jejich autoritu, což pak umožnilo obrat k novému Bohu.

74. „Na samém závěru svého článku proto Bělohradský staví dilema: lidstvo se bude muset nakonec rozhodnout, co je pro něj nejvyšší hodnotou – zda demokracie, anebo ale jeho samotné přežití.“

    To je poměrně staré dilema. Řešili ho lidé už za Protektorátu i pak v období komunistické vlády.

75. Ano, tento způsob argumentace je u Bělohradského opravdu zásadní slabinou. On má sice samozřejmě pravdu v tom, že pokud by tento způsob demokracie měl vést k ekologickému zániku celého (vyššího) života na této planetě, pak je samozřejmě prvotní životní nutností (i právem) lidstva tento způsob demokracie zavrhnout.

    Bělohradský tu ale není schopen tuto záležitost formulovat obecněji: totiž že jestliže je tento způsob demokracie v rozporu s vyššími hodnotami, pak se lidstvo musí vypořádat s poměrem obojího. Že lidstvo si přinejmenším musí uvědomit a přiznat tento základní protiklad. Jenže – tento krok Bělohradský právě učinit nemůže, protože (jakožto liberál) popírá platnost a vůbec přípustnost přítomnosti nějakých závazných, univerzálních hodnot. Právě proto se musí neustále utíkat (jenom) k ekologii, jakožto zdánlivě finálnímu, nevývratnému argumentu. Jestli se ale současnému lidstvu přece jenom podaří ekologickou krizi vyřešit, čistě technickými opatřeními – pak tento argument padne, a Bělohradský nebude mít v ruce žádný další.

76. JEŠTĚ JEDNOU O ANTIVAXERECH

    Na toto téma toho bylo napsáno už tolik, že se už vůbec nechce na tuto hromadu přihazovat ještě další a další útržky slov. Jenže – v dnešním německém deníku Süddeutsche Zeitung vyšel článek, který na celou záležitost přece jenom poskytuje nový úhel pohledu, s nemálo zajímavými zjištěními.

    Jedná se totiž o rozhovor s vedoucím berlínské poradny Veritas – kde kromě jiného poskytují pomoc lidem, jejichž rodinní příslušníci propadli antiočkovací hysterii.

    Při obvyklých záběrech divokého řádění antivaxerů nebo při pohledu na naprosto iracionální, až přímo fantasmagorický způsob jejich argumentace se samozřejmě může sotva dostavit něco jiného nežli pocit naprosté marnosti a odporu. Ale – zde je podáván pohled do určité míry z druhé strany, protože pracovníci této poradny se musejí potýkat se zcela konkrétními lidmi, s jejich vlastními pohnutkami. Zreprodukujme si zde části tohoto rozhovoru.

    Otázka: „Podle příslušných studií věří mezi deseti a 30 procenty Němců na nějaký způsob konspiračních teorií. Proč je k tomu náchylných tak mnoho lidí?“

    Odpověď: „Za tím často vězí sociální potřeby. Za prvé mají lidé potřebu udržet si kontrolu. Představa, že malý virus tak masivně ovlivňuje naše životy, vyvolává pocit bezmoci, a tady může nějaká konspirační teorie poskytnout jistotu. Je jedno, jestli koronovou epidemii popírám a řeknu, že je jenom vymyšlená, anebo jestli jsem toho mínění, že koronavirus byl někým vytvořen, aby nám škodil – v těchto konspiračních vyprávěních je vždy přítomna lidská komponenta, proti které je domněle možno něco podniknout. Třeba tím že člověk vyjde na ulici.“

    Otázka: „Jsou ještě i jiné příčiny?“

    Odpověď: „Lidé se přiklánějí k těmto ideologiím, když mají velmi slabě vyvinutý pocit své vlastní hodnoty. Kdo zakouší mobbing nebo diskriminaci, tomu může pomoci víra, že je součástí elity, která všechno údajně prohlédla. I proto je nutno se v komunikaci s nimi bezpodmínečně vyhnout tomu, aby byli nějak snižováni. To je pak jenom posílí v jejich postojích.“

    Otázka: „Co by se v žádném případě nemělo dělat?“

    Odpověď: „Nikdy bych se nenechal vtáhnout do diskuse o faktech. To není akceptováno, protože za danou vírou v konspirativní teorie stojí jiné potřeby. S tím se nikam nedojde, a jediným výsledkem je velká frustrace.“

    Přičemž: v těchto rodinách kterým tato poradna poskytuje svou pomoc se jedná o skutečně masivní problémy, ti lidé kteří na tyto konspirační teorie věří odhlašují své děti ze škol, uvažují o vystěhování se, anebo dokonce hrozí sebevraždou! V každém případě se tedy ukazuje, že to z jejich strany není jenom nějaké čiré kverulantství (alespoň ne vždy), nýbrž že oni tím skutečně sami hluboce trpí, že jsou skutečně pevně přesvědčeni že stav věcí je takový jak se jim v jejich představách ukazuje.

    Na otázku, zdali je možno v těchto případech poskytnout účinnou pomoc, odpovídá onen vedoucí poradny, že především by bylo zapotřebí provést cílená opatření v občanské společnosti. Například zvyšovat mediální kompetenci; především mezi staršími lidmi je značná náchylnost k uvěření v (jakoukoli) konspirační teorii která jim je předložena. Podle jeho vyjádření naprosto je možné tyto lidi dosáhnout, a změnit jejich názory a postoje; ale bylo by pro to nutno také něco udělat ze strany politiky, například tato berlínská poradna má jenom dvě tabulková místa, a potřebovala by alespoň osm. Takto lidé čekají na pomoc i pět měsíců – a to je samozřejmě příliš pozdě na účinnou prevenci v probíhajícím procesu radikalizace.

    ———————————–

    Tolik tedy ke konkrétnímu případu odpíračů očkování. Jak se ukazuje (respektive potvrzuje), nemá smysl se s těmito lidmi přít o holá fakta; neboť u nich konečné příčiny pro jejich postoje a přesvědčení leží mnohem hlouběji, v jejich psychickém založení a jejich osobních traumatech. Je nutno pokoušet se je dosáhnout nějakými jinými cestami.

    Z obecného hlediska se tu ale ukazuje, na jak vratkých nohou stojí – stále ještě udržovaná – víra v moderní, údajně racionálně jednající a uvažující (a také: volící) občanskou společnost. Velký podíl populace (jak řečeno až třicet procent!!) je náchylný k naprosto iracionálním formám myšlení, kdy je velice snadno jejich mysli zmanipulovat až k víře v objektivně naprosté nesmysly. I tento fakt tedy nutně zpochybňuje vládnoucí paradigma o demokraticky spravované, respektive samosprávné společnosti. Kde celá třetina populace dokáže propadnout naprosto iracionálním pověrám, tam je nevyhnutelně nutné hledat jiné formy racionálního řízení společnosti, nežli klasickou „lidovou demokracii“.

77. Podle mě jsou konspirační teorie docela fajn – dá se s nimi dosahovat výsledků, které by bez nich byly zcela nemyslitelné. Kdo nevěří v konspirační teorie je prostě blázen.

78. Představme si, že někdo někde kuje konspirační teorie, aby nás zblbnul.

    Je to konspirační teorie, nebo to není konspirační teorie?

79. Tak si to zopakujme:
    „Konspirační teorie“ je označení pro „utajené jednání (činnost) se zlým záměrem, jež se nám podařilo odhalit, ale původci tohoto zlého jednání odhalení jeho záměrů nikterak nepřekáží a spíše je (paradoxně) naopak vítá, protože celá tato teorie o spiknutí za účelem konání zla existuje jenom v naší hlavě a nikoliv v realitě, čímž je zlý záměr podporován ještě daleko efektivněji, než kdyby celá teorie byla pravdivá.“

    Vidím, že to nechápete. K dopadení zločince je totiž nutno zaměstnat šedé mozkové buňky. Angličané často tvrdí, že člověk, který si o sobě tolik myslí, nemůže za moc stát. Není to pravda, Hastingsi. Já takhle lidi ukolébám a oni si přestanou dávat pozor. V mém zájmu není je děsit. Místo toho v nich vyvolávám mírný posměch. A taky se rád chlubím. To vede lidi k tomu, aby vámi pohrdali…

80. V dnešním Právu opět vyšly zajímavé články, které – ačkoli primárně o jiných tématech – neobvyklým způsobem osvětlují i tématiku antivaxerství.

    Jedná se především o úvahu filozofky médií Dity Malečkové „Žijeme v simulaci?“

    Autorka zde především zásadně odlišuje dva základní způsoby myšlení, způsob racionální a způsob mytický. Co se toho druhého, mytického způsobu uvažování týče, pak D. Malečková píše:

    „Je také evidentní, že k tomuto typu myšlení myjí sklony lidé s nejmenším podílem na moci. Poznání, které ho zakládá, je prosté: struktura myšlení je strukturou moci. (!!)

    Mýtus na rozdíl od logu dává člověku osobní smysl a místo ve světě. Abstraktní, redukcionistické a elitářské racionální systémy naopak přestaly tuto funkci plnit. (…)

    Víra v konspirační teorie naplňuje hluboké, typicky nevědomé touhy po samostatnosti, které se nám v běžném provozu nedostává; člověk je naopak nějakým typem prvku systému. A zároveň touhy po pospolitosti: člověk se stává členem jasně vymezené skupiny spojené příběhem, zatímco ve skutečnosti se bude potýkat spíše s pocitem osamění intenzifikovaném uzavřením veřejných prostorů v čase pandemie.“

    Neobvyklá je především ta výchozí téze, že „struktura (racionálního) myšlení je strukturou moci“. Podle Malečkové tedy odpůrci očkování (a přívrženci konspirativních teorií) jsou rezistentní vůči racionálním argumentům už na základě jejich sociálního postavení: oni se existenčně vidí na samotném dně panujícího společenského řádu, a ten je pro ně spojen právě s takovýmto racionalistickým způsobem myšlení. Svou principiální opozicí vůči racionalistickému způsobu myšlení si tedy vlastně do určité míry hojí svá sociálně-existenční traumata.

    Svým aktivním odporem proti očkování si tedy vytvářejí pocit své obnovení samostatnosti, svébytnosti v tomto světě. A navíc ještě tím že se spojují do skupin si vytvářejí ztracený pocit pospolitosti, skupinové identity.

    I tady se tedy znovu potvrzuje, že postoje a motivy odpůrců očkování jsou ve své podstatě neracionální povahy, a že je tedy marnou snahou pokoušet se je přesvědčit racionálními argumenty. Na straně druhé se ale ukazuje i to, že i tyto – bezprostředně zcela iracionální – postoje nicméně mají svou určitou objektivní odůvodněnost, a tedy i racionalitu. Například ona hluboká touha po obnovení pocitu své vlastní svébytnosti v racionalisticky-utilitaristicky odcizeném světě – to je v daném smyslu vlastně naprosto racionální akt.

    ————————————

    Ostatně, autorka při svém vymezení rozdílu mezi racionálním a idealistickým myšlením vyslovuje zajímavou tézi: v evropských dějinách se oba tyto momenty střídaly ve své dominanci. A vždy když byl dominantní jeden způsob myšlení, pak ten druhý, opoziční, vždy platil jako určitá oáza svobodného myšlení!

    I to by tedy skutečně poukazovalo na to, že v éře dominance racionalisticko-technicistního myšlení je útěk do světa mýtů (a konspiračních teorií) v určitém smyslu skutečně pokusem obnovit svou vlastní svobodu. I když se tu zvolená forma tohoto „osvobození“ zcela míjí s jeho pravým obsahem.

81. Já jsem se dočetla, že Jan Patočka hodnotil mytické myšlení velmi pozitivně:
    „Mytické stadium je zlatým věkem, jehož ukončení a vyústění v každodennosti je neblahou událostí, způsobenou lidskou zlou vůlí.“ https://www.reflexe.cz/Reflexe_40/Mytus_v_mysleni_Jana_Patocky_v_dobe_druhe_svetove_valky.html

82. Některé z teorií, s kterými jsem se, zde a jinde, ohledně konspiračních …ehm spekulací seznámil, jsou důmyslné (někdy až moc) a lze z nich, dohromady, složit celou mozaiku zdůvodnění, takže cíl pak zasažen nejspíš je, jako výstřelem z brokovnice. Aniž bych zpochybňoval erudici znalců z oblasti sociologie, psychologie a dalších oborů, natož snahu o empatii a tolik potřebnou kritičnost k současné společnosti, sám považuji za nejvíce „nosné“ celkem jednoduché vysvětlení pojednávaného jevu.

    Tzv. konspirační teorie jsou především pokračováním „staré dobré“ fámy (jinými prostředky). Fámy, na níž je v (poněkud zakonspirovaných) kruzích, kde vůbec nechybí ambice, značný interes, neboť mohou doufat, že jejím prostřednictvím získají platformu k atakování moci, a snad i k jejímu uchopení. Otevřená zůstává otázka možnosti případného domestikování a zapojení těchto adeptů do vládnoucího systému. Proč se však v jejich věci angažuje tolik „nosičů vody“?

    Myslím, že je důležité si uvědomit dvě věci. Zaprvé, lidé touží po tom zavděčit se, ale liberální systém dneška žádné (příslovečné) domovnice nepotřebuje a pocit satisfakce jim nedává. Jejich potenciálem, přičinlivostí a loajalitou, viděno jejich očima, pohrdá a oni (proto) pohrdají jím. Zadruhé si je třeba uvědomit, že v případě fámy naprosto není třeba, aby jí její šiřitelé věřili (i když to samozřejmě tvrdí).

    Ještě na DR jsem jednou zmínil knihu J.-N. Kapferera Fáma. Vedle četných dobových příkladů, na jejichž kolování, ano, i k nám se některé rozšířily, si v několika případech z dětství pamatuji, uvádí autor také, jak se dnes říká, narativ, či pomluvu, že McDonald přidává do svých karbanátků …žížaly. Možná, že u původu této fámy, mající s dnes aktuální hodně společného, byla něčí asociace při dříve běžném domácím mletí masa. Na jejím úspěšném šíření mohla mít podíl nedobrá zkušenost s firmou jako zaměstnavatelem, její síla, ničící konkurenci a její proslulost, také však konverzační vděčnost konkrétní fámy. Jedno je zřejmé, rozhodně jí nebylo nutné věřit. Důsledky ovšem měla, firma se potýkala s vážným poklesem zájmu zákazníků. Marně vydávala dementi, marně argumentovala, že dešťovky jsou na váhu podstatně dražší než hovězí. Nepomáhalo to (fámu nelze logicky vyvrátit). Jak to? No, přirozeně, když šla řekněme nějaká dvojice kolem restaurace, návrh na návštěvu „mekáče“ nezazněl, a pokud přece jen, odpověď byla jako z Písaře Bartlebyho „Já bych raději ne“.

    Není divu, že dobrá čtvrtina lidí se nechce nechat očkovat a další sice „podlehli“, ale s nechutí a rozpornými pocity. Na „breberky“ v očkovací látce vesměs doopravdy nevěří, ale ta představa! Navíc, jak jsem naznačil, někteří objevili svou cenu, z nouze učinili ctnost a zapáleně šíří argumenty, které jim „ten jejich“ posílá e-mailem. Připomeňme předehry jako byly „čínská modlitba štěstí“, „letadlo“, nabídky jednoduché práce, „opisování“. Vzpomeňme však i na stařenky a stařečky stojící v zájmu skrytého vedení (možná se těšícího na odkázání majetku) s příslušnými (málo liberální) víru propagujícími tiskovinami v rukou. Signifikantní ovšem je, že nyní je cílem (zlý) stát, nikoli (dobří) soukromníci.

83. MÝTUS JAKO ZRCADLO NAŠEHO JINOBYTÍ

    Ale ano, paní Hájková, mýtus je dozajista záležitostí kterou je v každém případě nutno brát vážně, dokonce i náš marxistický docent na mnichovské univerzitě celý jeden semestr věnoval semináři o mýtu, především o tom řeckém. Bohužel už si po těch létech nevzpomenu jakým způsobem on tento řecký mýtus uvedl do souladu se svým marxistickým, tedy materialistickým světonázorem; ale v každém případě i on naprosto uznával, že mýtus není jenom jakousi „pohádkou“, nýbrž že se v něm odráží, reflektuje něco zcela podstatného z našeho vlastního žití.

    Ovšem: naprosto klíčovou otázkou tady je právě to, co konkrétně za těmito mytologickými výjevy stojí, co je jejich pravým obsahem. A právě tím se znovu a znovu zabývá tento filozofický text o Patočkovi. (Mimochodem, velice fundovaně napsaný rozbor, díky za něj.)

    V zásadě se nám tady ukazují tři možnosti, jak funkci a podstatu mýtu vykládat:

    1. racionalisticky (respektive materialisticky)

    2. ve smyslu freudovské či jungovské hlubinné psychologie

    3. anebo ve smyslu dejme tomu transcendentálně ontologickém.

    Snad bude nejlépe, když hned na počátku deklaruji můj vlastní názor: podle mého soudu jsou všechny tyto výklady mýtu legitimní, každý z nich postihuje jednu z jeho zcela objektivně existujících stránek. A je velkou chybou když se z tohoto komplexu těchto tří faktorů vyjme jenom jediný, a v jeho jménu se pak přehlížejí, či dokonce popírají ty ostatní.

    Ovšem: tato vzájemná separace není nijak překvapivá, především dokázat spojit výklad racionalistický s oním transcendentálně-filozofickým je krajně obtížné, protože navzájem tvoří příkrý protiklad. – Patočka sám onen racionalistický (pozitivistický) výklad odmítá, jakožto redukcionistický; tato předhůzka je bezpochyby plně odůvodněná, ale na straně druhé je stejně tak redukcionistickým počinem, když se pozornost soustředí jenom na jeden z obou druhých faktorů, a zcela se opomine tento. Protože je to právě tato souhra všech těchto – nejen různých, ale i navzájem protikladných – faktorů, která teprve vytváří skutečnou záhadnost, mystérium mýtu; ale zároveň je jediným možným zdrojem řešení této záhady.

    Například takový Robert von Ranke-Graves, ten ve svém dvoudílném pojednání o řeckých mýtech nastolil hned v úvodu klíčovou tézi, že tyto mýty nakonec nebyly ničím jiným, nežli jenom mysticky zbarvenou reflexí, prakticky narativním záznamem zcela konkrétních událostí ze života tehdejších Řeků. Jak se vyjádřil doslova, na řeckých mýtech „nebylo nic záhadnějšího nežli na volebních plakátech dnešních politických stran“. (!!) Tento výklad je tedy striktně racionalistický, bezmála by se dalo říci: marxistický.

    Tady je ovšem nutno uvést, že s tímto svým pojetím mýtu zaujímá Ranke-Graves krajně izolovanou pozici; v cechu badatelů je víceméně ten jediný, kdo to takto vidí. (A on sám vlastně nebyl specialistou-výzkumníkem, nýbrž původně básníkem.) Ovšem: na straně druhé pro mou osobu musím říci, že jeho materialistické výklady, tedy jeho spojování řeckých mýtů se zcela konkrétními danostmi a událostmi řeckého národa se přinejmenším v mnoha případech jevily být velice přesvědčivými. – Jako příklad si uveďme mýtus o unesení Evropy býkem: jak Ranke-Graves dokládá, skutečně se jeden čas konaly boje Řeků v oblasti dnešního Libanonu, kdy byla unesena do Řecka tamější královská dcera; v čemž on (jak řečeno značně přesvědčivě) spatřuje reálný historický předobraz tohoto mýtu.

    Patočka sám tedy takovýto (pouze) racionalistický pohled zavrhuje; zreprodukujme si tedy napřed klíčovou pasáž z těchto jeho studií, jak ji podává autor článku:

    „Víra je postoj a počin, zatímco mýtus je trpnost a uchvácenost.“ [13] Obojí se vztahuje k oblasti toho, co je rozumově neproniknutelné a zároveň nějak stěžejní pro lidský život. Víra, „nekonečné úsilí o rovnováhu s nekonečným“, [14] je záležitostí subjektivní, naproti tomu je mýtus „bezprostřední vystoupení nepochopitelného smyslu před našima očima; je život sám a svět sám, zbavený momentů neživotnosti a bezvýznamnosti, soustředěný ve svých hlavních úběžných bodech a mluvící nikoli k našemu rozumu jako schopnosti objektivace, ani k našemu vnitřnímu zápolení a napětí jako schopnosti subjektivní absolutizace, nýbrž k našim bezprostředním vniterným ozvěnám, k bezprostředním a nenalomeným schopnostem života, které v nás jsou“.

    Rozhodující je tu tedy rozlišení mezi vírou na straně jedné, a mezi mýtem na straně druhé. Zatímco víra se jeví záležitostí víceméně subjektivní, ryze niterným prožíváním, pak oproti tomu mýtus Patočka pojímá jako odraz objektivního bytí. Respektive přesněji jakéhosi „předbytí“, je to nevědomá vzpomínka lidské mysli na stav naprosté jednoty bytí, kdy ještě nedošlo k fatální diferenciaci na stav (mýtického) prožívání na straně jedné, a na všednost každodenního obstarávání na straně druhé. Tento přechod lidstva z fáze oné prapůvodní jednoty (a důvěry v bytí, která je zároveň zdrojem náboženských figur „bohyně-Matky“ a „Boha-Otce“) zde Patočka skutečně deklaruje jakožto neštěstí, „neblahou událost“.

    Ovšem, tady je nutno učinit několik poznámek. Za prvé (jak autor článku zcela správně připomíná), takovýto náhled byl v celém Patočkově životním díle zcela výjimečný; a už velmi brzy ho opouští, a přiklání se na stranu filozofického poznávání, které jediné může přinést skutečné světlo do oněch neproniknutelných houštin předracionálního způsobu vnímání prožívané skutečnosti. Za druhé (jak taktéž autor článku uvádí) – Patočka tyto své tehdejší studie o náhledu do tohoto prapůvodního bytí respektive prabytí nikdy nedokončil, respektive vůbec dále nerozvíjel; přičemž se staví otázka jestli se tak stalo z nedostatku času, anebo prostě proto, že tato cesta se ukázala být neperspektivní, respektive vůbec neschůdnou. Zkrátka: že tímto způsobem není možno dobrat se skutečných kořenů celé záležitosti.

    A za třetí já bych k tomu dodal: Patočka v těchto svých tehdejších úvahách sice velice těží ze své jedinečné schopnosti velmi plastického, barvitého, až bezmála poetického (ale přitom vždy pojmově, filozoficky naprosto precizního!) vyjadřování (které mu já sám mohu pouze tiše závidět); nicméně se klade otázka, jestli ho jeho vlastní transcendentálně-poetické obrazy nestrhují až příliš. Jestli jimi sám nevytváří nějakou novou skutečnost, která by ale neměla oporu v samotné realitě.

    Připomeňme si, v čem je zásadní rozdíl mezi Patočkou a Jungem: zatímco Jung vykládá mýtus jenom jako hru nevědomí (byť i třebas kolektivního), pak pro Patočku má mýtus zásadně ontologický (či spíše: ontický) fundament. V mýtu se tedy podle Patočky neodráží pouze subjektivní prožitek lidské mysli, nýbrž objektivní charakteristiky samotného bytí.

    A tady se skutečně dostáváme ke klíčové otázce: stojí v pozadí mýtu (a to i toho náboženského!) nevědomý obraz, reflexe samotného – transcendentálního – Bytí; anebo se jedná o vlastní (byť i nevědomý) produkt lidské mysli, tedy o záležitost primárně pouze subjektivní?

    To je skutečně otázka všech otázek; a je krajně obtížné pokoušet se tady dát nějakou zcela jednoznačnou odpověď.

    Z mého vlastního stanoviska uvedeného hned na počátku vyplývá, že já sám jádro věci spatřuji v kombinaci, ve vzájemném působení a vzájemném ovlivňování všech těchto tří faktorů; v tomto užším vztahu ontologie a hlubinné psychologie je tedy můj názor a náhled, že lidská mysl skutečně na straně jedné odráží určité základní struktury a vztahy samotného Bytí; ale že na straně druhé je to právě tato lidská mysl (její nevědomá složka), která teprve svým vlastním tvůrčím aktem vytváří konečné obrazy.

    Jednou větou: tento svět mytického myšlení je krajně složitým komplexem různých faktorů, kdy je složka pouhé reflexe objektivních entit doprovázena složkou kreativní tvorby lidského nevědomí.

    To jest: naše (a to zdaleka ne pouze ryze mytické) obrazy světa jsou vždy souhrou objektivní danosti a našich vlastních představ; a pravidelně je krajně obtížné (až přímo nemožné) je v praxi od sebe dokázat s dostatečnou jasností a přesvědčivostí odlišit.

84. Co se existence fám týče, pane Horáku, já bych za tím neviděl nic až tak příliš složitého. To jest: viděl bych její kořeny ještě jednodušeji nežli Vy sám. 😉 Tedy konkrétně: nespatřoval bych za tím nějakou touhu „dostat se k moci“. Fámy – ty vznikají jaksi „samy ze sebe“, mají svůj vlastní život.

    Já celou tu dobu trvání antivaxerského hnutí znovu a znovu vzpomínám na jednu záležitost z let sedmdesátých. Tehdy totiž – v dobách stále ještě trvající „studené války“ mezi supervelmocemi – Američané vytvořili svou „neutronovou bombu“. Která nebyla o nic ničivější, tedy o nic nebezpečnější nežli atomové bomby jiného druhu; její specifikum bylo pouze v tom, že ničila zářením pouze živou sílu (tedy lidské životy), ale díky malému explozivnímu účinku neničila infrastrukturu (budovy apod.). Z toho pak režimní propaganda vyvodila závěr, že Američané se bezprostředně chystají zlikvidovat nás na Východě svými neutronovými bombami, aby pak takto vylidněné teritorium mohli sami osídlit, kolonizovat.

    Byla to samozřejmě naprosto nesmyslná představa; ale režim tohoto faktu využil k rozpoutání hysterické kampaně proti údajně démonickým záměrům amerických imperialistů. Zajímavé je: ačkoli lid obecně měl v té době vůči režimním médiím jen velmi malou důvěru, právě tento strašák zafungoval (dost možná právě pro jeho naprostou iracionalitu). Lidé tedy uvěřili že hrozí bezprostřední jaderný útok neutronovými bombami; a v této obecné hysterii se pak náhle vynořila fáma, že spolehlivým ochranným prostředkem proti neutronovému záření je – kuchyňský ocet!

    Jestliže už ta první fáma byla nesmyslná, pak ta druhá byla už naprosto šílená: uchránit se před jaderným zářením tím, že se potřu octem!! A přesto: v té době po dobu několika měsíců z obchodů zmizel veškerý ocet, protože lidé hromadně této šílenosti uvěřili, a veškerý ocet vykoupili!…

    Nejpozději od té doby jsem musel přijmout jako holý fakt, že lidé jsou – s odpuštěním – prostě naprosto blbí; přinejmenším velká část z nich. A oni k tomu vůbec nepotřebují aby je k tomu někdo – ať z těch či oněch vlastních důvodů či účelů – záměrně vedl. Jak řečeno tyto fámy vznikají jaksi „samy ze sebe“; samozřejmě že vždycky je někdo jejich konkrétním původcem, ale to hraje jenom podružnou roli, rozhodující je tato připravenost, až přímo neuhasitelná touha lidské mysli zjednodušit si složitý a nebezpečný život do krajně zjednodušených výkladů a možností řešení. (Kdyby to tenkrát nebyl ocet jako „ochrana“ proti atomovým bombám, pak by to bylo třeba husí sádlo; jak řečeno konkrétní původ není nijak rozhodující.)

    V dnešním vydání webového deníku „Forum24“ napsal J. X. Doležal, že je nutno přijmout jako fakt, že až třetina populace inklinuje ke zcela iracionálním formám myšlení.

    Jak pak ale ještě dodal, že to nejnebezpečnější na celé věci je to, že i tato třetina má volební právo.

85. LIDSKÁ (NE)INTELIGENCE A STÁT

    Ke zmíněné lidské hlouposti (a jejímu vztahu k demokracii) se mi podařilo v mých zápiscích objevit svého času proslulý výrok českého psychiatra Cyrila Höschla (který pak v roce 1992 citoval Miloš Zeman ve svém projevu před Federálním shromážděním):

    „Třetina obyvatelstva této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní nebo alkoholik. Zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt.“

    Svého času byl kolem tohoto – cynického, nebo pouze realistického? – hodnocení intelektuálních kvalit české populace nemalý vzruch; tím spíše že M. Zeman ho tehdy zpolitizoval, už si přesně nevzpomenu v jakém kontextu, ale zřejmě se jednalo o vysvětlování toho, proč voliči dávají své hlasy jeho politickým protivníkům.

    V každém případě toto hodnocení prominentního českého psychiatra právě v současné covidové době dostává novou aktualitu. Skutečně se ukazuje, že je nutno definitivně pohřbít původní víru osvícenské doby, ale spolu s ní i novodobé demokracie, že člověk-občan je v zásadě rozumně a odpovědně jednající aktér, kterému je možno s důvěrou svěřit vládu jeho věcí, tedy kterému je možno přiřknout veškerou moc ve státě.

    Reálná skutečnost je daleko spíše zcela opačná; a to že tato endemická lidská hloupost doposud nedokázala tyto moderní demokratické státy zcela rozvrátit je zásluhou zcela jiných faktorů, nežli že by tento „lid“ konečně dostal rozum.

    Tyto faktory jsou především tyto:

    – za prvé, tento „lid“ je vždy rozpolcen na dva základní, protichůdné tábory; ty se tedy navzájem blokují a neutralizují, což pak dosti účinně zabraňuje excesům jak z jedné tak z druhé strany

    – za druhé, přes všechny slavnostní proklamace o „vládě lidu“ v těchto demokraciích naprostou většinu reálné moci nevykonává tento lid, nýbrž víceméně profesionální aparáty, které mají přece jenom znatelně vyšší kompetenci, nežli onen klasický „muž z ulice“

    – a za třetí, právě ti s nejnižšími hodnotami osobní inteligence se většinou do veřejných záležitostí nijak nezapojují; nanejvýš se v určitých krizových situacích – jako právě v době současné – vyvalí do ulic, aby tak demonstrovali svou vlastní totální občanskou inkompetenci.

    To jsou tedy důvody, proč i novodobé demokracie stále ještě mohou relativně úspěšně a racionálně fungovat, přestože jsou postaveny na takto vratkém základě lidské iracionality. Nicméně tyto demokracie setrvávají ve stavu permanentního klamu o své vlastní podstatě, neboť nejsou nikdy schopny otevřeně přiznat tento pravý stav věcí: totiž že se vydávají za vládu lidu, ale přitom mohou fungovat jenom proto že tento „lid“ vytlačují od reálného výkonu státní moci jak jen možno.

    V tomto smyslu jsou tedy tyto „demokracie“ hluboce nepravdivé; a pokud by do budoucna mělo vzniknout nějaké opravdu pravdivé státní uspořádání, pak by se v prvé řadě muselo otevřeně postavit právě tomuto faktu naprosté občanské inkompetence a iracionality velkých částí populace.

86. Přeji šťastný nový rok – nezlomnou důvěru v inteligentní a láskyplnou pravděpodobnost bez ohledu na úšpěšnost našich plánů na „hození šestky“.

    Ať věda zvítězí nad lží a nenávistí a popírače ať vezme čert!

87. Ostatně, při hledání zmíněného výroku českého psychiatra na adresu české populace jsem ve svých zápiscích objevil ještě jeden záznam, který také stojí za zmínku.

    Jednalo se v tomto případě vlastně o karikaturu, otištěnou v deníku Právo 12.5.2016. V této karikatuře se praví: „Má demokracie nějaký nástroj proti korupci voličů kromě voličů?…“

    Ano, právě tady je v geniální karikaturní zkratce vyjádřeno celé dilema (respektive začarovaný kruh) demokratických politických uspořádání, definujících se jako „vlády lidu“: ve skutečnosti je tento „lid“ nekompetentní, iracionálně jednající a kdykoli manipulovatelný a korumpovatelný; a tyto demokracie nemají prakticky žádnou jinou ochranu před iracionálními choutkami tohoto volebního lidu nežli -právě zase jenom volební lid…

88. Záleží na tom, co považujete za cíl té demokracie. Já jsem v těch cílech asi skromnější – nemyslím si, cílem demokracie je vymýtit korupci dočista dočista. Mám prostě trochu jiné iracionální choutky. Před pětatřiceti lety bylo takových lidí s iracionálními choutkami víc.

89. … Ani korupci voličů…

90. Také přeji nám všem dobře žitý rok, v (dialekticko-demokratickém) smíru mezi sebou i se samými sebou 🙂

91. Dík panu Poláčkovi za informace o mytickém myšlení. Dočetla jsem se, že je to prakticky totéž, co magické myšlení, a našla jsem ještě další informace. https://psychologie.cz/sila-magickeho-mysleni/
    V článku je zmíněn také určitý význam pro zdraví, což do jisté míry omlouvá i to moderní mytické myšlení (konspirační teorie):
    „… tím, že dává možnost nazírat určité skutečnosti z jiného úhlu, poskytuje přesvědčení typu „už tomu rozumím“.

92. No nevím, nevím, pane Nusharte; dialektika jak známo znamená nepřetržitý boj protikladů…

    Ovšem – na straně druhé i jejich sjednocování. Asi všechno záleží na tom, kterou z obou těchto stránek dialektického procesu pojmeme za náš cíl.

93. Přál bych si/nám sjednocování jako nepřetržité náročné soužití (protikladů i jiných kladů 🙂 ) , udržující životaschopnost systému.
    V taoistické „přírodovědě“ protiklady (jin/jang) musí být v komunikativním vztahu – pokud se odloučí, systém jimi tvořený zaniká.

94. Zřejmě i protiklady uvnitř každého z nás musí být v komunikativním vztahu, abychom nezanikli.
    Řeší taoističtí filosofové, kdo (co) tu rovnováhu protikladů vytváří/zajišťuje?

95. Dobrá otázka;-)… nevím. Nejspíš to záhadné nepostižitelné tao 😉

96. Tak to je zajímavé, pane Nusharte; zrovna včera (a ještě i dnes) jsem na fóru Levice (v souvislosti s mou sérií článků o Marxovi) vysvětloval, že marxistický model vztahu „materiální základny“ a „společenské nadstavby“ je ve skutečnosti nedialektický. Tedy – ne proto že by zde neexistovala žádná „komunikativnost“; ale proto že tu vlastně vůbec neexistuje žádný skutečný protiklad. V Marxově pojetí je „společenská nadstavba“ vždy jen závislou variablou „materiální základny“. Dalo by se tedy říci, že „jang“ materiální základny jakožto aktivní princip ovládá, pohlcuje „jin“ společenské nadstavby, jakožto principu pasivního.

    Ale právě takovýto od počátku nerovnovážný stav neumožňuje ani vznik skutečně dialektického protikladu, ani skutečný dialog mezi oběma sférami.

97. Ovšem, pane Poláčku, není pravda, že by v marxismu byla společenská nadstavba natolik závislou na základně, že by byla pouhým jejím produktem a vůbec ji neovlivňovala. Ještě si ze školy pamatuji větu, že v epoše vědecko-technické revoluce se věda stává bezprostřední výrobní silou. Věda – čili součást sféry společenského vědomí, společenské nadstavby, která je závislá na úrovni vývoje výrobních sil – se zpátky vrací do základny a stává se její součástí. Výroba je teď závislá na ní.

98. Ano – tak nějak jsem to myslel když jsem tu před časem měl pár poznámek na téma (i nebezpečné) lidské hravosti – tvořivosti. Vyznívaly asi jako nepřiměřená redukce sociálních věd na technologický optimismus. Ne že by to bylo mé přesvědčení, ale přímo z marxismu se mi zdála vyplývat principiální nekonstruovatelnost nějaké post-kapitalistické formace: pro nepředvídatelnost vývojových zlomů vědy-technologií a jejich dopadů do materiálních podmínek existence našich pospolitostí.

    Trochu to i souvisí s vedle Vámi diskutovanými směry „plynutí času“. Uvědomil jsem si že mi také je intuitivně blízký ten obraz „opačného“ vplývání oceánu budoucnosti do řek a pramenů minulosti – asi v tom smyslu že našimi přítomnými okamžiky „kolabují vlnové funkce“ širokých prostorů možností do už konkrétních (kauzálně tedy přehlednějších, pokud dohlédneme) minulostí. Asi jako když otvíráme krabici s tou Schrödongerovou kočkou 🙂

99. Takže západní marxisté vlastně ne zcela právem kritizovali Lenina za to, že voluntaristickým způsobem (co kdyby se to povedlo?) podnítil socialistickou revoluci v zaostalé zemi, v níž nebyly pro skutečnou změnu k socialismu podmínky, čímž revoluci předem odsoudil k nezdaru. Rusko byla země se zaostalou materiální základnou, málo rozvinutými kapitalistickými výrobními silami i výrobními vztahy, země s feudálními přežitky. Díky té své vědecko-technické zaostalosti mělo Rusko zaostalé obyvatelstvo?
    Nebo ne?
    Obyvatelstvo bylo zaostalejší proto, protože bylo zvyklé na méně té vnější (kapitalistické) svobody, na dlouhé nevolnictví a samoděržaví? Nebo to bylo způsobeno specifickými ruskými psychickými vlastnostmi, které popsal Dostojevskij? Ale odkud se ty vlastnosti vzaly?
    Nebo by socialistická revoluce byla stejně neúspěšná (tedy nevzniklo by to, co mělo vzniknout), i kdyby se odehrávala na Západě?

100. Paní Hájková, ohledně vztahu Marxovy „materiální základny“ a „společenské nadstavby“ vznikla i určitá – kritická – diskuse na fóru Levice. Abych mé argumenty nemusel psát celé znovu, přetiskl jsem mou odpověď pod příslušnou kapitolu mé série o Marxovi: https://humanisticke-dialogy.eu/levice/marx-a-dnesek-iv/comment-page-1/#comment-9096

     Tady mohu – k Vaší konkrétní připomínce – připojit jenom tolik, že Marx s Engelsem samozřejmě určitou zpětnou působnost „společenské nadstavby“ uznávali. To ale ještě samo nic nemění na tom, že u nich byl tento model v zásadě asymetrický, a nelze ho tedy považovat za skutečně dialektický. Konkrétně: výsledky vědy samozřejmě mají vliv na „rozvoj produkčních sil“, tedy na vývoj „materiální základny“; ale to nic nemění na tom, že co se zásadního charakteru společnosti týče, tady je u Marxe naprosto rozhodující a určující právě jenom tato „materiální základna“, a nic jiného. Výsledky vědy jsou ve vztahu k materiální základně v podstatě jenom jeden z mnoha faktorů, jako jsou třeba přírodní podmínky, hustota obyvatelstva, přítomnost či nepřítomnost mořských obchodních cest, a podobně.

101. Co se pak revoluce v Rusku týče, pak tady byla teorie taková, že ta by se mohla opřít o ruskou tradici občin, tedy společného (obecního) vlastnictví zemědělské půdy. Ovšem – podmínkou úspěchu revoluce bylo, že hned poté revoluce proběhne i ve vyspělých západních zemích, takže tamější vyspělé dělnictvo pak poskytne účinnou pomoc méně vyspělé dělnické třídě Ruska. Jak známo se ale na Západě žádné revoluce nekonaly. Z tohoto hlediska je tedy možno faktický neúspěch ruské revoluce z hlediska teorie možno konzistentně vysvětlit.

     Ovšem (jak doufám přesvědčivě vyplyne z dalších částí mého seriálu k Marxovi) ve skutečnosti komunistická revoluce nemohla úspěšně proběhnout nikde, protože její teorie spočívala na (zčásti) zcela chybných premisách.

102. Ovšem, pane Nusharte, nepředvídatelnost (zlomů) technického vývoje nemá na samotnou konstrukci marxistické teorie (a její případnou falzifikaci) zásadní vliv. Věda hraje v tomto Marxově modelu jenom tu funkci, že je podmínkou tzv. „rozvoje výrobních sil“. Jakmile se tyto „výrobní síly“ rozvinuly k určitému stupni, pak dojde k takovému vyostření protikladu mezi „společenským charakterem výroby“ a soukromovlastnickou formou přivlastňování, že – podle Marxe – tento konflikt nebude možno vyřešit jinak nežli revolucí. (V mé sérii o Marxovi o tom píšu něco blíže, mám pocit že právě v poslední publikované kapitole; poněkud už jsem ztratil přehled kde jsem co napsal.)

     V jednom jediném ohledu by tento faktor vědy mohl mít rozhodující vliv: kdyby se totiž technický rozvoj lidstva zcela zastavil. Marx prý v posledních letech svého života intenzivně studoval život přírodních národů – tedy právě těch, u které k tomuto „zamrznutí“ vědeckotechnického rozvoje došlo. Zřejmě i on začal tušit, že jeho model nevyhnutelného vývoje lidstva ke komunismu má své slabé stránky, že se tento vývoj může přinejmenším zastavit (ne-li už uhnout zcela jiným směrem).

103. Karel Marx žil v době, kdy počínající nástup technického věku přinášel většině lidí nejprve (podobně jako třeba za neolitické revoluce) především negativa.

     Během 20. století se charakter průmyslové revoluce vyvíjel. Více než mohl předpokládat Marx a více než předvídali autoři sci-fi, byla výsledkem produkce, měnící zásadně celé životy lidí z nejširších vrstev, ne toliko pracovní. Ukázalo se také, že (nadnárodní) kapitalistické podniky si mohou dovolit největší investice do aplikované vědy a do technologií.

     Vědeckotechnická revoluce se postupně stala podstatným faktorem, který působí jako náhrada (náhražka) revoluce společenské. Lze možná soudit, že její rozmach a charakter je hlavní příčinou, proč se dnes svět nevyvíjí podle Marxových (a marxistických) předpokladů.

104. Ta pravá příčina ovšem leží někde jinde: v Marxově chybné (respektive jenom zčásti správné) konstrukci hodnoty, nadhodnoty, a především vykořisťování; jak dokládám v právě dnes zveřejněné kapitole mé série o Marxovi. Především proto že ve skutečnosti zdrojem nových (nad)hodnot není jenom a pouze námezdní práce, nýbrž i jiné faktory, jenom to umožňuje takový explozivní nárůst celkového společenského bohatství, které pak přináší ty pozitivnější stránky pro průměrného člověka.

     Ostatně – jak jsem uvedl v mém komentáři k článku A. Zemančíkové o televizním seriálu „Industrie“, ve skutečnosti už za Marxových časů nebyla situace s platy dělníků tak zcela jednoznačná, jak to líčí Marx. Ano, ta pauperizace, to zbídačování bezpochyby bylo – ale na straně druhé byly zase případy, kdy dělníci měli dost vysoké mzdy.

     Ostatně, on tady působí ještě jeden faktor, který bývá zcela obecně naprosto opomíjen, přestože právě on má v daném ohledu snad tu největší roli: totiž faktor antikoncepční pilulky! Jestliže dříve (dělnická) rodina musela živit pět, deset i více dětí, dnes jsou to děti jedno až dvě, nebo třeba vůbec žádné. To je skutečně dramatický rozdíl ve výdajových stránkách rodin. Kdyby i dnešní rodina musela živit dejme tomu osm dětí, pak by dnešní svět (a jeho blahobyt) vypadaly zcela dramaticky jinak. (Nehledě k tomu že tlak na čerpání -a devastaci – planetárních zdrojů by byl ještě mnohem větší.)

105. Dodatečně mě ale napadla jedna věc k tomu co jsem uvedl, že Marx ke sklonku svého života začal intenzivně studovat přírodní národy a příčiny toho, proč ustrnuly ve svém vývoji. Tady se totiž staví otázka po motivacích, proč se Marx tak náhle obrátil k tomuto tématu. Je nutno si uvědomit: podle jeho předpovědí vlastně už dávno musela propuknout všeobecná proletářská revoluce, přinejmenším ve vyspělých průmyslových zemích. A přitom – nikde nic! Žádné revoluce se nekonaly. Takže by to mohl být právě tento fakt, který Marxe nutil začít se zabývat otázkou, proč se za určitých okolností společenský vývoj zastaví, a nepokračuje už dále.

106. Ještě mě napadlo něco k tématu antivaxerů. My jsme tu ovšem opakovaně poukazovali na jejich – agresivní – iracionalismus, a dozajista právem jsme ho (z hlediska moderní společnosti) kritizovali.

     Jenže – já jsem v těchto dnech viděl nějaké dokumentace o mystických představách lidí středověku, především o čarodějnictví. To musela tehdy být opravdu šílená doba, kterou si dnes už vůbec nemůžeme dokázat představit. Zlé síly, strašidla, čarodějnice – to všechno bylo bezprostřední součástí každého dne, lidé se proti – domnělým – nebezpečím snažili chránit ochrannými artefakty, amulety, zaříkáním… A je nutno si uvědomit, i když to bylo v časech středověku, ono to ve skutečnosti zdaleka není ještě tak dávno, ještě v 17. století se konaly čarodějnické procesy, to je jenom nějakých 12 – 15 generací, to je zřejmě opravdu příliš málo, nežli aby z lidského vědomí mohly zmizet všechny zbytky pověrčivosti, a vůbec sklonu k iracionálním výkladům světa. V daném smyslu tedy současná víra mnohých, že spolu s injekcí vakcíny je člověku do těla dopraven čip který má plně ovládnout jeho osobnost, není nic jiného nežli novodobá varianta víry v to, že zlá čarodějnice může „uřknout“ svou nevinnou oběť.

107. Ohledně antikoncepce musím poznamenat, že regulace porodnosti začala ve městech mnohem dříve, než se obecně rozšířily antikoncepční pilulky. Mít dvě, maximálně tři děti začalo být zvykem už za první republiky, a to i mezi značnou částí dělnictva. Lidé prostě používali jiné metody, i když nebyly tak spolehlivé. Na vesnici ovšem mívali lidé dětí mnohem více, a to i v selských rodinách. Myslím, že teprve od 60. let 20. století se to začalo vyrovnávat.

108. Mimochodem, papež František opět kritizoval lidi, kteří si záměrně nepořizují děti.
     https://www.krestandnes.cz/papez-kritizoval-lidi-kteri-si-misto-deti-porizuji-domaci-mazlicky/

109. V každém případě ten zcela zásadní zlom v demografické křivce nastal až v oněch 60. letech, spolu s nástupem antikoncepční pilulky.

110. Natalita je odedávna, nejen u člověka, ovlivňována tím, nakolik příznivé podmínky aktuálně panují a nakolik se velikost populace přiblížila úživnosti prostředí. (Když půjdeme nyní u nás do parku, stěží uvidíme nějaké ptáky hnízdit. Přežije-li tuhou zimu málo dospělých ptáků, nejen počet vyvedených mláďat, ale i četnost a velikost snůšek budou nadprůměrné.)

     Lidé v minulosti vždy ovlivňovali počty svých dětí. Populace měst od jejich vzniku ve středověku měla tendenci stagnovat a klesat, takže musela být doplňována z venkova. Později nebyl ovšem dostatek prostoru, resp. půdy ani tam. Dalece nejvíce dětí měli proto kolonisté.
     V minulosti stejně jako dnes panovaly co do počtu dětí mezi rodinami značné rozdíly. Je jasné, že velká většina mužů neměla v 18. století 20 dětí jako J. S. Bach. (Jak bychom je dnes uživili?)

     Porodnost je samozřejmě ovlivňována i zkušeností s běžnou úmrtností, především dětskou. Vědomí se zde ovšem opožďuje za realitou. Podstatná je ovšem také moudrost vyjádřená rčením, že rodiče uživí deset dětí snáze než deset dětí jedny rodiče. Lepší výhled na delší dožití tedy, paradoxně, působil spíše ve prospěch početnějšího potomstva.

     Jestliže počet dětí klesal již před druhou světovou válkou, bylo tomu v důsledku již nějakou dobu se snižující dětské úmrtnosti. Nesmíme však zapomenout na velmi podstatný faktor, zavedení (zobecnění) starobních důchodů. Posléze přibyla ještě zmíněná moderní antikoncepce.