Tato stránka je náhradou za zrušená diskusní fóra, která nevešla v užívání. Je určená pro diskuse o aktuálních tématech, která se ale věcně nehodí do žádné běžící diskuse pod aktuálně projednávanými texty. Takže sem každý může volně vkládat svá vlastní témata, která se mu právě zdají být příhodná pro společnou diskusi.
Zde je možné vyzkoušet, pane Poláčku, naši schopnost dialogu:
https://www.konzervativninoviny.cz/jak-orban-vyhrava-svou-kulturni-valku/
Předpokládám, že se na vyznění toho článku nejen neshodneme (to by bylo ještě úplně v pořádku), ale patrně nebudeme schopni vést na to téma ani žádnou smysluplnou diskusi (čili jsme prostě obyčejnými příslušníky lidstva, které také nedokáže vést diskusi nad podobným druhem rozdělujících a polarizujících – často ke kolektivní kulturní zkušenosti se vztahujících – témat).
Paní Hájková, ne že bych Vás nechápal: Je nás tu moc akorát tak do mariáše a hudeme si při svých problémech každý svou. Při mém málu a malých radostí mě ovšem, zvláště pak ještě po ránu, potěší, když se kdokoli jen trochu známý jakkoli připomene. Je-li to účastnice příliš mužských seancí, tím více.
Sám se k psaní dostávám obtížně. Na starost mám všechno, co je potřeba, velký byt a domek s dvorem a zahradou. O maminčině vysokém věku jsem se tu v minulosti zmiňoval, přibývá pro mě nové práce a starostí. Někdy zde chci promptně reagovat a reaguji místo toho na ně: útlumem. Nedovedu přešaltovat a je den druhý a den třetí… Muset psát nějaké denní penzum, to bych nyní opravdu nesvedl. Možnosti snadno a svobodně se kdykoli vyslovit si však cenit nepřestanu.
Pane Nusharte, ad poněkud výše musím říct, že upřednostňovat, nehledě na důsledky, vždy demokracii bych nedokázal. Respektive by to u mě byla spíše ochrana reálných menšin, než hlasu lidu. Sám jste ovšem napsal: hlavně, aby ta demokracie nebyla „lidová“.
Upřímně řečeno, pokud je pro Vás demokracie všemu ostatnímu nadřazena, pak se ptám, proč na argumenty pana Poláčka ohledně racionality a efektivity soukromého vlastnictví firem „nestartujete“ s tímhle principiálním demokratismem a netrváte na tom, že také zaměstnanci musí mít na řízení podniku jeden každý rovný podíl. Jaký je principiálně rozdíl mezi tím, když dostal stejný volební hlas kdejaký pacholek jako sám Schwarzenberg a mezi tím, mělo-li by být totéž aplikováno na třeba na firmy Bezose nebo Babiše?
Pane Poláčku, já bych také přivítala, kdyby se byl Tresmontant víc snažil hledat shody mezi řeckým a hebrejským myšlením, než aby se snažil dokázat jejich neslučitelnost. Ale určité rozdíly tu jsou. Například v řečtině duch znamená spíš rozum. V hebrejštině je to něco jiného.
Hebrejské pojmy duch a tělo se chybně překládaly, protože v řečtině se místo toho nabízel protiklad duše a těla. Což je ale něco jiného a hebrejskému myšlení cizího. Podle Tresmontanta je řecké myšlení dualistické.
„… upřednostňovat, nehledě na důsledky, vždy demokracii bych nedokázal.“
Demokracii, pane Horáku, upřednostňuji z důvodu, že právě naopak „HLEDĚ“ na důsledky, které by v našem kulturním okruhu (nikoliv tedy třeba pro Afghánce) mělo její upozadění.
Demokracie …
[„lidová“ vláda lidu – tento pleonasmus na mě pochopitelně – s přihlédnutím k té nedávné nedemokratické, ale přesto mnohde v samotném názvu deklarované „lidové“ minulosti – působí pochopitelně jako karikatura demokracie, ke které se ovšem svým způsobem přibližujeme i nyní]
… takže jsem tedy chtěl říct, že demokracie VŮBEC NESMĚŘUJE k „racionální a principem inteligence vedené společnosti“ a zrovna toto ale není možno považovat za žádnou vadu demokracie, jak to snad činí pan Poláček.
Cílem demokracie je něco úplně jiného, jiného než tato „racionální a principem inteligence vedená společnost“ (čímž se pochopitelně ona demokracie dostává do vnitřního rozporu s těmi původními osvícenskými myšlenkami, kterým bych právě přisoudil jak tuto „racionální a principem inteligence vedenou společnost“, tak i onen ideál demokracie). Tyto dvě věci se ale navzájem vylučují [nevím, zda si to ti osvícenci dostatečně uvědomovali], cílem demokracie je něco jiného, cílem demokracie je předcházení „horkému“ společenskému konfliktu umožněním pokojné výměny moci (tzn. i umožnění pokojné „soutěže představ“ o tom, kam má svět „správně“ směřovat). Pokud ovšem výměna moci nemůže (prostřednictvím těch demokratických mechanismů) proběhnout pokojně a pokud ona diskuse o „správném“ směřování světa není (tedy jen v tom našem kulturním okruhu, nikoliv někde jinde) svobodná a je zde naopak apriorně prosazován nějaký pohled [pohled na „správné“ směřování světa, reprezentovaný nějakou skupinou, která ho prosazuje] jako ten jediný správný pohled, pak v takto chápaném světě (světě, kde se bojuje za prosazení toho přece naprosto a „jedině správného směřování světa“) snadno vznikne konflikt velmi horký.
[Je tedy dokonce možné, že jakýsi „zárodek budoucích totalit“ je zabudovaný přímo v tom zmíněném „vnitřním rozporu osvícenství“ – v tom rozporu mezi „ideálem demokracie“ a mezi „osvícensky racionální a principem inteligence vedenou společností“.
To mé upřednostnění demokracie si tedy, pane Horáku, prosím interpretujte tak, že dávám přednost pokojné změně (vůbec tedy MOŽNOSTI té pokojné změny) před nutností změny násilné.
Pane Nusharte, co se článku toho amerického konzervativce týče, tady se hned objevuje jistý rozpor. On na jedné straně naříká nad tím, že konzervativci v amerických médiích nedostávají žádný prostor; a přitom je v závěru článku vypočítáno, kolik on sám mohl zveřejnit publikací.
A jeho tvrzení v daném smyslu je tak jako tak krajně podivné, naprosto odporuje tomu, co je jinak možno o amerických poměrech možno slyšet a číst: že jsou to naopak konzervativní (a ultrakonzervativní) uskupení typu Tea Party, která ovládají velké části mediálního prostoru.
Co se jeho nářků nad agresivním vystupováním amerických (ultra)liberálů týče: za prvé, nejsem bohužel dost důvěrně seznámen s americkými reáliemi, abych se k tomu mohl kompetentně vyjádřit. Za jisté je možno považovat jedno: ten kulturní boj se v USA vede (na různých kolbištích) už přinejmenším celou řadu desetiletí, víceméně od konce druhé světové války. A tento boj je z obou (opakuji: z obou!) stran veden se vší vášnivostí, a mnohdy skutečně s naprostým fundamentalismem. A jestliže tento konzervativec si stěžuje na všechno to, co způsobují a tropí ultraliberální fundamentalisté – pak by měl v zájmu vyváženosti připomenout například i to, jak američtí konzervativci svého času po celá desetiletí zakazovali na školách vyučovat Darwina!!
Zkrátka: jeho pohled na věc se jeví být krajně jednostranným.
Teď konkrétně k situaci v Maďarsku. Především: jeho argumentace že Židé se v Maďarsku cítí bezpečněji, nežli jinde v západní Evropě, je dost nestoudná demagogie. – Samozřejmě, když Orbán do země nepustí ani jednoho uprchlíka z arabských zemích (kteří jsou víceméně přirozenými nepřáteli státu Izrael), pak je logické že tu nedochází k odpovídajícím útokům na židovskou komunitu.
Co se týče údajné „svobody tisku“ v Maďarsku: toto tvrzení odporuje všem nezávislým zprávám, které ohledně této věci z Maďarska přicházejí. Samozřejmě, ještě tam nedošlo k takovým poměrům jako za totality, nebo dejme tomu v současném Bělorusku; nicméně je evidentní, že Orbánův režim se snaží glajchšaltovat média, jak mu to jenom je možné, aniž by se ještě proměnil v čirou diktaturu. (Ostatně velice podobně to probíhá v Polsku.)
Co se onoho inkriminovaného zákona týče: neznám jeho podrobné znění, nemohu se k němu proto dost dobře vyjádřit. Pokud by se skutečně jednalo jenom o „zákaz propagandy“ LGBTQ-životních forem, pak by se zřejmě nejednalo o tak závažný problém. Jenže ve skutečnosti se zřejmě jedná o něco zcela jiného: totiž o to, osoby žijící v těchto alternativních respektive atypických životních formách uzavřít do společenského ghetta. Zakázat, znemožnit jim jakékoli veřejné projevy jejich životního způsobu – neboť to všechno by mohlo být vykládáno jako „propaganda prováděná před dětmi“. Každý další „pride“-průvod by mohl být okamžitě kriminalizován; neboť by samozřejmě nikdy nebylo možno vyloučit, že to spatří nějaké dítě.
Takže zřejmě tohle je ve skutečnosti to, o co se tu jedná, pane Nusharte; a proto jsou západní demokraté natolik rozhořčeni. Neboť tento zákon, který předstírá že chce jenom chránit děti, je ve skutečnosti zákonem diskriminačním, zacíleným na jednu specifickou skupinu populace. A něco takového v moderních demokraciích skutečně v žádném případě není přípustné.
Takže i tady náš americký konzervativec celou věc účelově překrucuje, zamlčuje její podstatné stránky. On sám se staví do role ušlechtilého bojovníka za konzervativní hodnoty; ale jeho reálné jednání ukazuje, jak daleko má ke skutečně férovému způsobu jednání vůči svým názorovým odpůrcům.
Paní Hájková, o tom údajném řeckém dualismu duše a těla už jsme v minulosti hovořili; mohu tedy jenom zopakovat moje pochybnosti o oprávněnosti takového výkladu.
Samozřejmě, Platón napsal svůj výrok o tom, že duše je v těle sevřena jako ve vězení; ovšem je nutno vidět, že v křesťanství tento svár duše s tělem nebyl v zásadě příliš jiný.
Za prvé je nutno připomenout, že to byla naopak křesťanská církev, která svého času zcela masivně popírala, doslova umrtvovala lidskou tělesnost, která prý člověka pouze svádí k hříchu. Zatímco řecké myšlení naopak vždy vycházelo z jednoty přirozené tělesnosti a lidské duše.
Ten Platónův výrok nelze vykládat izolovaně; jde o to že Platón v zásadě vycházel z předpokladu nesmrtelné, transcendentální duše. Pro takovouto duši je samozřejmě pobyt v pozemském, lidském těle jenom přítěží, protože ji vytrhává z její čisté, transcendentální, ryze duchovní existence.
To je ale v křesťanství nakonec velmi podobné; „čistá“ duše byla vlastně jenom ta zcela původní, u Adama a Evy, nežli spáchali svůj „prvotní hřích“. Potom je ovšem Bůh proklel, jejich těla zatížil namáhavou prací, u ženy rozením dětí. A i v křesťanství platí, že do svého ryzího stavu se duše navrátí prakticky až po smrti, když se dostane do nebe. A tedy když se taktéž osvobodí od svého pozemského těla.
U Platóna samotného by ale stejně asi bylo nutno rozlišovat mezi tím, když má na mysli tuto čistou, transcendentální duši – a když hovoří o duši konkrétního člověka. Tato duše sice také je stále strhávána dolů přízemními choutkami těla; ale tato duše má možnost (a vlastně povinnost) toto tělo ovládnout, donutit ho žít podle mravních norem řeckých „ctností“. V takovém případě pak ovšem tento protiklad mezi duší a tělem padá, obojí se pak už nachází v harmonické jednotě.
Jenže to učení o nesmrtelnosti duše se do křesťanství dostalo patrně s platónským myšlením. V hebrejském myšlení je duše zcela totožná s tělem (tělo bez duše vůbec není myslitelné – abstrakce je totiž řeckou záležitostí) Protože je duše totožná s tělem, je také smrtelná.
Vypadá to, jako by Tresmontant měl kdysi v úmyslu vrátit křesťanství k jeho hebrejským kořenům.
Schopnost dialogu nad článkem amerického konzervativce
K článku jste, pane Poláčku, vznesl tyto námitky:
1. Pociťujete rozpor mezi výčtem uveřejněných publikací tohoto autora a jeho názorem, že konzervativci v amerických médiích nedostávají odpovídající (srovnatelný?) prostor.
2. Podle Vašich slov nemůžete posoudit, zda američtí (ultra)liberálové vystupují či nevystupují agresivně, protože nejste důvěrně seznámen s americkými reáliemi. Kulturní boj se podle Vás v Americe vede již řadu desetiletí, autorův pohled na věc se Vám jeví jako jednostranný.
3. Argumentace, že Židé v Maďarsku se cítí bezpečněji než v západní Evropě je podle Vás nestoudnou demagogií – když v Maďarsku nejsou uprchlíci z arabských zemí, pak samozřejmě (podle Vás) nemůže docházet k odpovídajícím útokům na Židy.
4. Autorovo tvrzení o svobodě tisku v Maďarsku podle Vás odporuje nezávislým zprávám, které z Maďarska přicházejí.
5. K inkriminovanému maďarskému zákonu se nemůžete vyjádřit, protože neznáte jeho znění. Ve skutečnosti se ale podle Vás zřejmě jedná o to, aby osoby žijící v atypických formách soužití byli uzavřeny do společenského ghetta. Tento zákon, který předstírá, že chce chránit děti, je tedy podle Vás zákonem diskriminačním, zacíleným na jednu skupinu populace a něco takového není v moderních demokraciích přípustné.
6. Z uvedeného vyplývá, že americký konzervativec celou věc účelově překrucuje a jeho jednání vůči názorovým odpůrcům není férové.
—————————————
Souhlasíte, pane Poláčku, s tímto shrnutím? Některé Vaše formulace jsem použil téměř v doslovném znění, a to proto, že celkové vyznění mi připadá vnitřně rozporné (pokud by například podobná argumentace byla použita před soudem, domníval bych se, že advokát protistrany by měl usnadněnou práci – zvláště mě pak „trkly“ Vaše formulace
v bodě 3).
Co se týče Maďarska:
Lavírování mezi dvěma bloky, či systémy považuji (podobně jako třeba licitování obchodníka) za celkem normální hledání výhod. Omezeně to však platí, je-li země dobrovolně členem většího na vzájemném prospěchu kooperujícího celku. Problém naroste, zadá-li si s mocností, jež na tento celek působí rozkladně a nepřátelsky, přičemž se nevyhýbá ani přímým hrozbám. Situaci ještě podstatně zhorší, jestliže tvrdě se rivalizující stát vojenskou silou zabírá cizí území a doma i zahraničí likviduje své domácí oponenty.
Když Maďarsko zavádí právní restrikce dotýkající se lidských práv po vzoru Ruska, má to potenciál ostrakizace sexuální menšiny a uvolnění prostoru pro tvorbu společenského klimatu v podání „ulice“.
Ač nejsem, jak jsem snad již dříve dal najevo, kdovíjakým liberálním progresivistou, myslím, že dětství je nejpříhodnějším časem k snadné akceptaci různých podob lidské přirozenosti. Setkají-li se děti již v raném věku třeba s lidmi z východní Asie či Afriky, přijímají je pak daleko samozřejměji než to dokážeme my, o předchozích generacích ani nemluvě. Mají-li se sexuální menšiny zbavit staletého stigmatu, nestane se tak skrze působení na názorově už „hotové“ spoluobčany.
P.S. Nemám samozřejmě za překvapující, cítí-li se konzervativec dobře v konzervativně vedené zemi.
Pane Horáku, a vy jste se s těmi jinými podobami lidské přirozenosti setkal už v dětství, smím-li se zeptat?
Já ne. Ale přesto můj postoj k nim není odmítavý. V dospělosti jsem přijala názor, že jiní lidé jsou jiní, že k tomu mají důvod, a nic proti nim nemám.
Srovnání s lidmi jiných ras je trochu zavádějící. Na těch totiž děti samy poznají, že jsou jiní. Jsou viditelně odlišní. Na homosexuálech to myslím nepoznaji, když je na to někdo neupozorní a nevysvetlí jim, oč jde.
Omlouvám se za překlepy. Když píšu na tabletu bez brýlí, tak se jich dopouštím dost často.
Paní Hájková, setkal. Ale dobově příznačným způsobem. Především na pánských záchodcích, které bývaly už tak hnusné a ještě k tomu s výtvory „těch lidí“! Naproti tomu o orientaci třeba největších umělců byť jen minulosti (ani v doslovech knih) nic sdělováno být nesmělo.
Jestli jsem to překonal? Ano. I když, jak se to vezme. Kdybych vyrůstal nyní, byl bych dost možná samozřejmým stoupencem legislativních úprav, jejichž uzákonění nyní spíše nepodporuji. Krajina formování je pro člověka totiž velmi podstatná. Proto se nakonec také bojuje o její podobu.
Karel Čapek se v Hovorech s TGM Masaryka ptá na jeho poměr k židům. Odpověď prezidentova je dokladem jeho upřímnosti a odvahy. Říká, že ve svém nejhlubším nitru pocitově antisemitismus (19. století na Moravě) nepřekonal nikdy.
Ke schopnosti dialogu bych poznamenal toto:
Pokud je názorové protistraně (automaticky) přisuzován zlý úmysl, je zhola nemožné diskutovat věcně o těch vlastních názorech.
Nemožné je to proto, že „zlý úmysl“ nelze nijak logicky vyvrátit, nelze nijak přesvědčit oponenta (který je přesvědčen o mém zlém úmyslu), že žádný zlý úmysl nemám. Schopnost dialogu je v takovém případě nulová.
Můžeme tedy snad diskutovat o tom, co je to vlastně „zlý úmysl“.
To vše souvisí, pane Horáku, se sexuální výchovou. U té je vždycky důležité jakým způsobem a v jakém věku. Bez konkretizace nemá smysl o tom mluvit.
Co se týče toho přisuzování zlého úmyslu, to právě, myslím, souvisí s tím vzájemným neporozuměním. S neporozuměním motivaci druhého.
Paní Hájková, ty překlepy jsem už odstranil.
Já sám jako (alespoň určitou) ochranu před překlepy které jinak produkuji zcela masově používám funkci mého prohlížeče s automatickou kontrolou pravopisu. Tato funkce pak chybně napsaná slova podtrhne červeně.
KONZERVATISMUS A ALTERNATIVNÍ FORMY ŽIVOTA
Ano, pane Nusharte, mou kritiku na pozicích a argumentech onoho amerického konzervativce jste zreprodukoval věcně v zásadě správně. A já ani teď v mých argumentech nevidím žádný rozpor.
Naopak: deklarované „hodnoty“ onoho amerického konzervativce se velice rychle bortí při zjištění, že prakticky každý z jeho argumentů je přinejmenším zčásti založen na lži. Jakožto vyznávající křesťan by především měl pomyslet na „břevno v oku vlastním“, než bude údajné poklesky vytýkat jiným.
To velice úzce souvisí s oním „podsouváním zlého úmyslu“, které Vás zřejmě tak pálí. Konkrétně tento americký (ultra)konzervativec se staví do role obránce a ochránce humánních hodnot; ale přitom z něj přímo čiší zapšklá nenávist vůči všemu lidskému, co se vymyká jeho vlastním konzervativním názorům.
Právě na tomto se dají velice spolehlivě dobré úmysly odlišit od úmyslů zlých: jestli je dotyčný vstřícný vůči jiným lidem, vůči jejich problémům – anebo jestli je sráží dolů pro jejich jinakost, jestli jim chce reglementovat jejich životy, přikazovat jim jak mají žít.
Pokud jde o konzervativce, kteří jsou zároveň věřícími křesťany, tak tady je jeden problém, pane Poláčku. Oni (na základě biblických textů) často věří, že Bůh homosexualitu netoleruje. Pokud tomu skutečně věří, pak nemohou než upozorňovat na to, že homosexuální styk je z Božího hlediska nepřípustný. Ostatní lidé (kteří v Boha nevěří nebo mají o něm jinou představu) to pak chápou tak, že tito křesťané druhým přikazují, jak mají žít.
Samozřejmě – to nemá znamenat že by společnost neměla mít žádné právo stanovit určité normy životních projevů. A já musím přiznat, že i ve mně ty „Pride“-průvody dlouhou dobu budily (a zčásti dodnes budí) nemalý odpor, a to sice právě formou svého projevu, svým explicitním exhibicionismem. A docela bych tady mohl mít určité pochopení dokonce i pro slova Václava Klause staršího, který v této souvislosti hovořil o „homosexualismu“. Kdy se tedy už nejedná o homosexualitu jako takovou, ale o – slovy V. Klause – o svého druhu „ideologii“.
K tomu ovšem musím připojit, že projevy exhibicionismu stejně tak nesnáším ani u heterosexuálů. Homosexuálové (a podobné komunity) mají v tomto ohledu jenom tu smůlu, že jsou více vidět.
A především: po jedné takové „Pride-Parade“ v Berlíně se televizní reportéři ptali její účastníků na jejich pocity. Kromě jiného se zde vyjádřil jeden pár už spíše postarších mužů. A i oni řekli, že z takovéhoto způsobu projevu v daném průvodu nejsou nijak nadšeni; že oni chtějí prostě mít právo spolu žít jako kdokoli druhý. A kdyby toto právo měli, vůbec by se toho nezúčastňovali. (To bylo ještě před přijetím vstřícnějšího zákonodárství vůči nim.) Zkrátka: tento explicitní exhibicionismus je nakonec jenom reakcí na dlouhodobé restrikce, kterým tyto skupiny obyvatelstva byly vystaveny.
To souvisí s tím co napsal pan Horák: ano, i já jsem ještě zažil časy, kdy stejnopohlavně orientované osoby byly obecně pociťovány jako něco výstředního, zvráceného. A dokonce ještě na gymnáziu někdy v polovině sedmdesátých let se jeden (značně maskulinní) student chlubil (!) tím, jak s partou svých kumpánů po ulicích Prahy „honili teplouše“. A ostatní studenti tuto historku přijímali bez jakéhokoli protestu, s pobaveným souhlasem.
Tehdy se opravdu ještě obecně věřilo, že stejnopohlavně orientované osoby (tedy: „homosexuálové“) jsou takovými čistě z vlastního rozhodnutí, z vlastní zhýralosti. A je nutno konstatovat že od těch dob ve společenském vědomí došlo opravdu ke zcela dramatickému zvratu, že se (většinově) pochopilo, že tito lidé si svůj osud nijak nezvolili, ale že jsou k tomu prostě geneticky naprogramováni. Bylo asi opravdu zapotřebí, aby povědomí o genetice vůbec napřed proniklo do širokého společenského vědomí, aby pak následně mohlo narůst i pochopení pro kauzální vztah mezi genetikou a stejnopohlavní sexuální orientací.
Jako projev zhýralosti by to bylo možno hodnotit ve starém Římě; méně už asi v antickém Řecku, kde pro všeobecně rozšířené a akceptované homoerotické vztahy také existovaly objektivní příčiny, i když poněkud jiného rázu. Tady je nutno si uvědomit, že každý občan řecké polis byl automaticky příslušníkem místní domobrany; to znamená, že tamější muži velkou část svého života (a především svého mládí) trávili ve vojenských leženích, zcela bez přítomnosti žen. Za takových okolností homoerotické vztahy vznikají víceméně zcela přirozeně a nezadržitelně. Víceméně stejně tak tomu bylo například i v křesťanských vojenských oddílech, například u Řádových rytířů; jenomže na rozdíl od antického Řecka se o tom nemluvilo veřejně.
Paní Hájková, jak jsem mezitím napsal, já bych mohl mít určité pochopení, že někteří lidé homoerotické vztahy chápou jako „nepřirozené“.
Jenže tady se jedná o to, že dotyčný americký konzervativec při svých výpadech proti těmto komunitám
– za prvé znovu a znovu argumentačně překrucuje pravý stav věcí, jinými slovy dopouští se tak či onak lží
– a za druhé, přímo z něj čiší jeho vnitřní nenávistnost vůči těmto lidem. Já bych chápal že vůči nim, vůči jejich životnímu projevu může cítit odstup, nedůvěru, distanci – ale u něj je naprosto jasně znát, že on by je ze všeho nejraději pozavíral někam do ghetta. (Pokud by je už rovnou nenechal násilně kastrovat, jak se to také dělo v minulosti.)
A jestliže opravdu chce vycházet z křesťanských pozic – kde je pak u něj znát nějaká „křesťanská láska“?!… Nějaké pochopení pro svého bližního?… Opakuji ještě jednou: dnes už i takový zavilý konzervativec musí vědět, že takto orientované osoby si svůj osud nevybraly záměrně (naopak, pro většinu z nich je to stále spojené se společenskou ostrakizací, s ústrky, s životními traumaty), ale že jsou tak předurčené čistě geneticky. A že to tedy v žádném případě není jejich vina; a že je tedy nutno jim umožnit žít jejich život v klidu a bez pronásledování, stejně tak jako těm kteří měli prostě to štěstí, že byli geneticky naprogramováni jako heterosexuálové.
Inu, oni chápou, že k tomu homosexuálové mají jakýsi biologický sklon. Jenže, protože jsou přesvědčeni o tom, že tento druh sexu je hřích, představují si, že by homosexuálové měli sexu raději zdržet, pokud nejsou schopni uzavřít sňatek s opačným pohlavím
Viz třeba tenhle článek na KD:
https://www.krestandnes.cz/sam-allberry-miluje-me-buh-i-kdyz-jsem-gay/
Mimochodem, nenapadlo vás někdy pane Poláčku, že někdo může být „geneticky naprogramován“ jako konzervativec?
Ona je otázka, nakolik jde o genetické naprogramování a nakolik je homosexualita získaná. Možná ta genetika skutečně hraje zásadní roli. Mnozí homosexuálové se ovšem brání tomu, aby je ostatní považovali za chudáky, kteří musejí dělat to, k čemu byli „geneticky naprogramovaní“, protože si „nemohou pomoci“.
V každém případě není špatné, když existují lidé, kteří druhé varují před neuváženým jednáním. Byť by třeba nebylo dobré, aby měli politickou moc.
Občas mi lidé, kteří nejsou schopni se v ničem dohodnout, neuvěřitelně lezou na nervy. Mám chuť se někde zavřít a říct: Nechoďte mi na oči, dokud se nedomluvíte a nebudete spolu vycházet.
Ale nejde to.
Paní Hájková, já j s e m také konzervativec. 😉 V některých věcech v každém případě. V některých případech se dokonce domnívám, že se jedná o zdravý konzervatismus; o zdravou a oprávněnou skepsi vůči přílišným výstřelkům ať už moderní doby všeobecně, nebo vůči příliš nevázanému způsobu chování určitých jednotlivců či skupin.
Na straně druhé ale – a to jsem si postupem let musel sám přiznat – některé části mého konzervatismu byly ryze konzervativní. Některé (nové) věci jsem nesnášel, aniž by k tomu byl jakkoli racionální důvod. Například jsem nemohl napřed vůbec vystát pohled na to, když se na střechách domů v našem okolí (na které jsem měl výhled) objevily první solární panely. Měl jsem intenzivní pocit, že se tímto vpádem technologicky chladných (opticky) ploch narušuje přirozený charakter tradiční bytové architektury. A dodnes na mě tento pohled působí poněkud rušivě – i když už mnohem méně, nežli dříve.
Zkrátka: nedá se nic dělat, ale my jsme opravdu vždy určitým způsobem naprogramováni. Ať si to přiznáme nebo ne. Ale naší životní úlohou (a povinností) je stále znovu rozlišovat mezi tím, co z tohoto našeho naprogramování je smysluplné, dobře odůvodnitelné – a co je jenom naší vlastní osobní podjatostí. A kdy tedy okolní svět soudíme (a odsuzujeme!) jenom proto, že nezapadá do našich vlastních osobních představ.
Ostatně, u toho amerického konzervativce mi naprosto chybí ona proslulá věta papeže Františka na adresu stejnopohlavně cítících a žijících lidí: „Kdo jsem já, abych je soudil?!…“
A vůbec, jestli se zde vychází z křesťanských pozic, zcela tu absentuje jeden z klíčových požadavků křesťanství: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni!“
A co se toho týče, že – prý – z křesťanského hlediska jsou stejnopohlavní svazky nepřirozené: že Bůh „stvořil muže a ženu“, je víceméně zcela banálním zjištěním. V tomto kontextu případné alternativní vztahy a svazky vůbec nemohly být tematizovány.
V každém případě Ježíš sám se proti stejnopohlavním svazkům nikdy explicitně nepostavil; ačkoliv mu přinejmenším z řeckého (Dekapolis) a římského prostředí musely být známy.
A docela bych si troufal odhadovat, že kdyby byl konfrontován se situací, kdy by se k tomu musel nějak postavit, že i zde by jeho odpověď zněla: „Kdo jsi bez viny, hoď kamenem!…“
A to je zároveň odpověď na rozhodnutí onoho (homosexuálně orientovaného) pastora raději zůstat v celibátu: to je čistě osobní rozhodnutí. Z Bible samotné je možno vyčíst stejně tak pro i proti; záleží na tom co si z toho kdo chce vybrat.
Ale přece jenom bych se vztáhnul na ten konkrétní Ježíšův výrok v Mt 15, kde Ježíš říká, že lidská špatnost (včetně „smilstva“) vychází z lidského srdce.
Jenže: já bych toto místo interpretoval zcela jinak, než jak to činí onen pastor. Totiž tak, že měřítkem špatnosti, měřítkem zhýralosti není samotný čin (tak jak to vidí zákoníci a farizejové) – nýbrž že rozhodujícím měřítkem je naopak stav, nastavení, charakter srdce. To jest: ten samý čin může, ale stejně tak nemusí být zavrženíhodným – rozhodujícím je vnitřní mravní charakter dotyčného. Tedy jeho „srdce“.
Z tohoto důvodu – troufám si tvrdit – Ježíš by jako „smilstvo“ neodsoudil (dnes) stejnopohlavní svazky, pokud ty jsou upřímné, založené na vzájemné opravdové lásce.
Jenže oni si nemyslí, že soudí. Teď se nevyjadřuji konkrétně k onomu článku, protože už zas nevím, co v něm bylo. Vyjadřuji se k těm, kteří si myslí, že soudí Bůh, který homosexualitu nepřipouští. A oni jsou tedy povinni na to upozorňovat. Když někoho upozorňujeme, že nejedná podle zákona, tak ho přece nesoudíme.
Papež František sice tu větu (kdo jsem já, abych soudil) pronesl, ale z praxe víme, že homosexualitě v církvi zelenou nedal.
Přiznám se, že před několika dne jsem se cítila téměř vyhořelá. Možná na tom mají vinu i ty diskuse. Proto jsem na čas přestala psát. Ale už je to zase o něco lepší.
„… jsou k tomu prostě geneticky naprogramováni.“
Pokud má jednovaječné dvojče homosexuální orientaci, má ji druhé jednovaječné dvojče zhruba asi ve třinácti až patnácti procentech případů. „Genetické naprogramování“ tedy padá. Že neheterosexuální orientace není geneticky naprogramovaná [vylučuje to odlišná sexuální orientace jednovaječných dvojčat v naprosté většině těch případů, kdy jedno z nich je homosexuální] ovšem samozřejmě vůbec neznamená, že by si ji člověk vědomě vybral.
Domnívám se také, že „orientace“ a „jednání“ jsou dvě odlišné věci. Způsob jednání [tedy i to „homosexuální jednání“] si člověk samozřejmě v určitých situacích [například ve věznici] může zvolit vědomě. Má-li například gay dítě se ženou, předcházelo tomu obvykle jednání [heterosexuální styk], které si ten gay také vědomě zvolil.
Rád bych zde opravdu hodně(!) zdůraznil, že citování ze statistik [o jednovaječných dvojčatech] ani mínění o tom, že „jednání“ a „orientace“ jsou dvě věci – že toto skutečně nijak neimplikuje zlý úmysl ani to neimplikuje nějaký (zlý) postoj k lidem s jakoukoliv sexuální orientací. Jde prostě o přemýšlení, které neignoruje realitu, i když ta třeba úplně nezapadá do jakéhosi chtěného postoje. Nemohu si ohýbat realitu proto, abych nebyl v rozporu se současným diskurzem, nemohu předstírat, že jednovaječná dvojčata mají vždy stejnou sexuální orientaci, předstírat to proto, abych se někomu jevil jako tolerantní člověk s moderními názory, nemohu to předstírat, když přece vím, že v případě homosexuálního jednovaječného dvojčete je druhé dvojče v naprosté většině případů heterosexuální. Nevypovídá to nic o mém postoji k lidem s jakoukoliv sexuální orientací, vypovídá to o mém postoji k souboru idejí, který mě z důvodu takzvaně „dobré společenské pověsti“ nutí být v rozporu s realitou.
Možná že na vině bylo i počasí, paní Hájková. I já jsem v poslední době cítil víceméně trvalou únavu, vlastně jsem se mnohdy sám musel vysloveně nutit do toho, abych náš web udržoval v chodu. Já jsem na vlivy počasí hodně citlivý, a když je takové vlhko jaké bylo v poslední době, nemohu pořádně dýchat. A když organismus nemá dost kyslíku, pak samozřejmě přichází vyčerpání.
Pane Nusharte, ten Váš příklad s jednovaječnými dvojčaty ovšem přesně naopak dokládá, že v sexuální orientaci hraje svou velkou úlohu genetika! Jestliže „standardní“ podíl homosexuální orientace v populaci jsou čtyři procenta, a u jednovaječných dvojčat je – jak uvádíte – tento výskyt 13 – 15 procent, pak to znamená, že tento výskyt se zde objevuje s troj- až čtyřnásobně vyšší pravděpodobností!
Ostatně nedomnívejte se, že jednovaječná dvojčata jsou geneticky zcela identická. Právě v poslední době se zjistilo, že ke genetickým odchylkám mezi jednovaječnými dvojčaty dochází ještě v matčině těle!
———————-
Co se orientace a jednání týče: samozřejmě že tady je rozdíl, sám jsem napsal že v čase antiky se naprosto jednalo i o záležitost čiré volby. Ale tady je řeč právě a jedině o těch, kteří prostě „nemohou jinak“.
Pane Poláčku, teď jste ale úplně překroutil to, co napsal pan Nushart. Nebo jste mu dobře nerozuměl?
On přece napsal: „Pokud má jednovaječné dvojče homosexuální orientaci, má ji druhé jednovaječné dvojče zhruba asi ve třinácti až patnácti procentech případů.“
Vůbec nenapsal, že třináct až patnáct procent jednovaječných dvojčat jsou homosexuálové.
Ale jistě, paní Hájková; tomu jsem porozuměl, a na to jsem se také vztahoval. Zdá se, že Vy jste neporozuměla mně.
Ještě jednou: za „normálních“ okolností mají homosexuální orientaci vrozenou zhruba 4 procenta populace.
Ale: když je u jednovaječných dvojčat tento poměr náhle třikrát až čtyřikrát vyšší (v poměru k oněm 4 procentům) – pak je naprosto jasné, že zde nevyhnutelně svou roli hrála genetika.
Já tomu rozumím tak, že pan Nushart nenapsal, že homosexualita je u dvojčat četnější. Ba nenapsal ani kolik procent dvojčat je homosexuálních. Napsal pouze to, že sourozenci (dvojčata) homosexuálů jsou v drtivé většině heterosexuální. Těch třináct až patnáct procent homosexuálů není přece počítáno z celkového množství jednovaječných dvojčat.
Pokud jsem tomu rozuměl, tak právě že ano; jinak nevím, co by ten údaj „třináct až patnáct procent“ měl vlastně znamenat.
Jiný výzkum říká, že pokud je jeden z jednovaječných sourozenců gay, je pravděpodobnost homosexuality jeho dvojčete 50:50. U dvouvaječných dvojčat je to 20:80.
Někteří vědci tvrdí, že se na tom podílí vývoj v prvním trimestru. Jestliže například dojde k tomu, že jedno z dvojčat je poněkud utiskováno tím druhým, může to mít vliv na vývoj hypotalamu, který údajně může být rozhodující, a to přes shodný genetický základ. Ale teorií, co všechno může mít vliv na pozdější sexuální identitu, je víc. Například zajímavé je pozorování, že čím má chlapec víc starších bratrů, tím vyšší je pravděpodobnost, že bude gay. V xtém těhotenství údajně dochází ke komplexnímu působení hormonů, protilátek a dalších faktorů imunitního systému. Plod není vystaven dostatečnému působení mužských pohlavních hormonů a tak je vyšší pravděpodobnost, že jeho mozek bude mít spíše „ženský“ charakter spojovaný s homosexualitou.
Paní Zemanová, jistě existují různé teorie, jak to vysvětlit. I kdyby se s tím nenarodili, ale vzniklo to teprve v průběhu zrání na nevědomé úrovni, tak to určitě mají velmi těžké a potýkají se s tím celý život.
Příčina prostě není známa, patrná je snaha vidět tuto příčinu v období před narozením a odmítnout ji v období po narození.
Pokud skutečně statistiky dokazují, jak napsala paní Zemanová, že „čím má chlapec víc starších bratrů, tím vyšší je pravděpodobnost, že bude gay“, pak by to zrovna mohlo znamenat to druhé – totiž že homosexualita vzniká až v období postnatálního vývoje. Napadá mě, že třeba proto, že ti starší bratři tomu menšímu ubližovali nebo něco podobného. Prostě ten chlapec nějakým způsobem vnitřně nepřijal realitu, do které se narodil.
Ti, co s tímto postřehem přišli, paní Hájková, vidí příčinu ve změnách matčina organismu v závislosti na počtu chlapců, které porodila. Nevím o žádné studii, která by zkoumala souvislost homosexuality s rolí rodinného otloukánka. Ale taková práce třeba existuje, ať už tu souvislost potvrdila nebo vyvrátila. Pan Nushart by zajisté podotknul, že k takovému potvrzení chybí vědcům odvaha, neb je jim doporučováno nacházet důkazy příčin pouze v prenatálním období.?
Tedy přece jenom musím ještě trochu upřesnit můj výrok ohledně těch procent: samozřejmě nejde o to že „třináct až patnáct procent jednovaječných dvojčat by mělo být homosexuálních“; nýbrž o to že – alespoň podle údajů pana Nusharta – když jedno takové dvojče je homosexuálně orientované, pak pravděpodobnost té samé orientace u druhého dvojčete je oněch třináct až patnáct procent (podle údajů paní Zemanové dokonce 50 procent) – ačkoli by sama o sobě měla být jenom čtyřprocentní. Vzniká tu tedy disproporce onoho tři-až čtyřikrát vyššího výskytu; kterou není možno vysvětlit jinak nežli geneticky. Respektive jiným prenatálním mechanismem, jak uvádí paní Zemanová.
————————–
Ale jinak budiž sláva a chvála stejnopohlavní orientaci; neboť to zjevně byla právě ona, kdo k nám opět po dlouhé době dokázala přilákat paní Zemanovou… 😉
Mimochodem, paní Zemanová, zrovna v minulých dnech jsem si na Vás opakovaně vzpomněl. Něco takového mi jinak funguje spíše s paní Hájkovou; ale Vy na nějaké mimosmyslové vnímání či spojení stejně nevěříte…
ANIMISMUS A KONSPIRAČNÍ TEORIE
Ale mám tu aktuálně téma z jiného soudku. Začal jsem číst knihu Thorsteina Veblena s názvem „Teorie fajnových lidí“, což má být zřejmě jakási sociologicko-sarkastická analýza institucí.
On zde napřed analyzuje vztahy v prvotních společnostech („divošských“, „barbarských“); a dnes jsem narazil na pasáž, kde zmínil projevy prvotního animismu. A stojí zde skutečně zajímavá věta: „…Vztahuje se na takové věci, které v představě animistického divocha nebo barbara mocně působí, a to sice díky skutečným nebo připisovaným schopnostem dokázat vyvolat nějaký děj. (…) V myšlenkových mechanismech naivních lidí přetrvává toto rozlišování mezi neživým a aktivním i nadále a ovlivňuje ještě i dnes dalekosáhle teorie o lidském žití a o přirozených procesech…“
Ačkoli Veblen tyto věty psal ve zcela jiné epoše (zemřel r. 1929), napadlo mě že by jeho konstatování mohlo mít právě v současné době naprosto nečekanou aktualitu. Všechny ty novodobé konspirační teorie (včetně současné hysterie kolem očkování proti covidu) by skutečně možná bylo možno vysvětlit tím samým mechanismem jako svého času animistické představy: (naivní) lidé nejsou schopni chápat určité (především politické) procesy jako přirozené, a proto si je převádějí do formy své představivosti jako působení těch či oněch – ovšemže zlých, či přímo démonických – sil.
Zdá se, jako by opravdu animismus byl jakousi konstantou lidského (ne)vědomí. Nebo alespoň dosud nepřekonaným (respektive jenom částečně překonaným) dědictvím minulosti.
No vida. A já jsem myslela, že mě tady drží jen ty zajímavé diskuse. Přitom pan Poláček používá magie, aby mě přivolával. 🙂
Ale teď vážně. Četla jsem pojednání o rozdílu mezi duchovní a duševní mocí (silou). Dost často se to prý zaměňuje. Někdy i lidé v církvích se domnívají, že využívají duchovní síly (tedy Boží), ale ve skutečnosti aktivují sílu duševní (tedy lidskou).
Modlitba má směřovat k Bohu, nikoliv přímo k člověku, za kterého se modlíme. To druhé mu může ublížit (neboť lidská přirozenost je, jak víme, padlá, „kontaminovaná“ hříchem). Není prý snadné to v praxi rozlišit.
Nedávno jsem četla na webu Křesťan dnes, že kterási menší církev zakázala modlit se za „obrácení“ homosexuálů, protože mnozí lidé používali právě tento způsob. Vysílali modlitby ne k Bohu, nýbrž přímo k těm homosexuálům. Dotyční z toho prý mohou až onemocnět.
Tady je opravdu dost obtížné rozlišovat jednotlivé pojmy. A například v němčině se to nedá odlišit vůbec. Například léčitelské uzdravování – to je „Geistheilung“, čili léčení duchem.
Ale chápu, co máte na mysli. Alespoň do jisté míry. Potřeboval bych ale vědět co se konkrétně míní tím „působením duchovní (Boží) silou“. Jedná se tu také o uzdravování, či o něco jiného?
Pokud o uzdravování, tak tady je pak už všechno opravdu propletené. Mnozí duchovní léčitelé (i když léčí prostřednictvím dejme tomu vizualizace, čili „duševní silou“), tak jsou stejně přesvědčeni že pravý zdroj jejich schopností je v energiích božského původu. Na druhé straně osobně znám jednu energetickou léčitelku, která je přesvědčenou ateistkou. Takže v jejím případě se o „božské“ energie zřejmě jednat nebude.
Ale jak říkám, v praxi je to asi velice propletené. Když mě svého času jedna léčitelka osvobodila z těžkých zdravotních problémů, se kterými si klasická medicína po dva roky nevěděla rady, tak ta má k „oficiálnímu“ křesťanství spíše distancovaný vztah, a léčí asi spíše jenom „ze sebe“, čili „z duše“. Ovšem – když mě tehdy léčila, pak k tomu volala i nějaké anděly. Musím přiznat, že jsem tomu nijak moc nevěřil; ale holý fakt je, že to s čím školská medicína nedokázala pohnout dva roky, tato léčitelka dokázala plně odstranit během dvou až tří sezení. Jestli tam tehdy působili ti andělé či co, opravdu nevím; ale výsledek byl naprosto jednoznačný.
Co se týče toho „léčení homosexuálů modlitbou“ – to je samozřejmě nesmysl už ze samotné podstaty. Takové pokusy se děly, ale samozřejmě s nulovým výsledkem. Pro „pravé“ homosexuály je jejich stejnopohlavní orientace jejich přirozeností; a proti této přirozenosti nepomůže žádná modlitba.
Jestli je možno někomu ublížit tím, že se léčí (duchovně) proti jeho vůli?
V „branži“ duchovních léčitelů obecně platí, že než se někomu začnou posílat léčivé energie, že je vždy nutno si předem vyžádat jeho souhlas. Podle mého názoru je to ale jenom jakási interní víra těchto léčitelů. Sám jsem několika osobám posílal léčivé energie bez jejich vědomí – a přinejmenším v některých případech to zřejmě přineslo pozitivní výsledky.
Něco jiného je ale posílat někomu léčivé energie či modlitby proti jeho vlastní vůli – tady už by se skutečně mohlo stát, že tu dojde k nějakému konfliktu. Něco takového by se skutečně nikdy nemělo (a nesmělo) dělat. Protože z hlediska dotyčného, jeho organismu by to pak byly energie cizí, útočné, nepřátelské. Zcela bez ohledu na intence toho, kdo by ty energie (či modlitby) vysílal.
Myslím si, že už jsem tu následující citát někdy uváděla:
„Rozdíl mezi modlitbou a magií je tento: Opravdová modlitba končí i začíná slovy „Buď vůle tvá.“ Zatímco magické zaklínadlo má jiný záměr: „Buď vůle má.“ (David Steindl-Rast)
I zde je ukázán rozdíl mezi duchovní (Boží) mocí a lidskou mocí. První znamená: Ať se stane, jak si přeje Bůh (pokud neuzdraví, smířím se s jeho vůlí), zatímco druhá: Ať se stane, jak já chci. Samozřejmě, tomu, kdo v Boha nevěří, to nedává smysl. Jak by se mohla dít nějaká Boží vůle, když Bůh neexistuje? Duchem pro tohoto člověka není Bůh, nýbrž jakási duchovní (léčivá) energie.
Musím říct, že znám různé křesťany. Ty, kteří si myslí, že veškeré léčitelské schopnosti jsou darem od Boha, i ty, kteří z nich mají hrůzu, protože si myslí, že jsou od ďábla. Věří, že uzdravuje Bůh, k němuž je prosbu třeba směřovat, nikoliv samotná modlitba. Paradoxní je, že právě někteří z těchto křesťanů používají duševní sílu, aniž jsou si toho vědomi.
Nechám už toho vysvětlování. Je to složité a paní Zemanová z nás jistě musí být na větvi. 🙂
„Vzniká tu disproporce onoho tři-až čtyřikrát vyššího výskytu; kterou není možno vysvětlit jinak nežli geneticky.“
Výše v diskusi jsem napsal:
„Pokud má jednovaječné dvojče homosexuální orientaci, má ji druhé jednovaječné dvojče zhruba asi ve třinácti až patnácti procentech případů.“
Můžeme to obrátit?
„Pokud má jednovaječné dvojče HETEROsexuální orientaci, má druhé jednovaječné dvojče stejnou (heterosexuální) orientaci zhruba v kolika procentech případů?“
—————————-
Jak disproporci vysvětlíte nyní?
Je kladení těchto otázek projevem „homofobie“, nebo projevem „kritického myšlení“?
Paní Zemanové
Naprogramování sexuální orientace v prenatálním období člověka je v rozporu s queer teorií.
Podle mě je to tak. Sklon (genetická dispozice) existuje. Ovšem nemusí se rozvinout. Na to mohou mít vliv jak vnější faktory, tak vůle onoho jednotlivce, který je touto dispozicí nadán (nebo postižen).
Queer příznivci si myslí, že v případě, kdy bude eliminován tlak zvenčí (tlak na normálnost), budou mít osoby s homosexuální dispozicí svobodu rozhodnout se, zda se svými sklony budou řídit nebo ne.
Paní Hájková: rozhodně nejsem na větvi. Tohle téma mě zajímá.
Mohu k němu nesměle podotknout jen tolik, že aby duchovní úsilí fungovalo, je podle mého názoru nutné, aby o něm příjemce věděl a aby v jeho účinky věřil.
Něco podobného /míním tím mechanismus působení/ se odehrává i ve zcela odlišných konsekvencích a v opačném gardu než je prospěch obmyšleného. Myslím tím například rituál prokletí u australských domorodců.
Tedy, musím napsat, paní Zemanová, že vysvětlit, jak působí modlitba, si vůbec netroufám. Není to jednoduché vysvětlit. A možná je to dobře, protože musí existovat také nějaké tajemství.
Vzpomínám si, že papež František v nějaké své promluvě vysvětloval, jak modlitba ne snad „funguje“, ale působí: „Modlím se za chudé, aby netrpěli hladem, pak vstanu a jdu je nakrmit“ 🙂
Jistě hodně záleží na tom, čeho chceme dosáhnout, zač se modlíme a ke komu se modlíme.
Richard Rohr napsal, že člověk je tvor, který má silný sklon k negativitě. A negativita nepřináší nic dobrého, nemůže se stát základem společnosti. Proto se má každý jedinec snažit o to, aby se negativitě vyhýbal. Modlitba je jeden z dobrých způsobů, jak na to. Ale na druhé straně, nemůže jít o jakési pozitivní myšlení za každou cenu. Člověk si musí připustit, že má i negativní myšlenky. Prožít je, ale nepěstovat si je.
Kletby by křesťan používat neměl, ale u těch domorodců víme, že působí. Možná proto, že u nich je silná kolektivní duše? Těžko říct.
V evangeliích Ježíš opakovaně zdůrazňuje: „Víra tvá tě uzdravila“. Líčí, co všechno víra zmůže (i přenášet hory).
U toho woodoo snad hraje roli negativní víra. Řekla bych, že víra ve zlé síly, v démony. Člověk věří, že někdo mu chce způsobit smrt a skutečně zemře. Na Ježíšových příbězích vidíme, jak démony vymítal, jak uzdravoval tělo i duši.
Paní Hájková, napsala jste tento svůj poslední komentář na „Nástěnce“, nebo tady na „Fóru“?… Zdá se že teď opravdu komentáře svévolně migrují sem a tam. V každém případě jsem tento Váš komentář zkopíroval z „Nástěnky“ sem, protože tady je evidentně věcně příslušný.
Ale jinak to vypadá, že tu novou webovou stránku budu opravdu muset zřídit v dohledné době, ty problémy se tu množí čím dál tím víc.
Paní Zemanová, jak už jsem napsal, já sám jsem posílal léčivé energie i lidem, kteří o tom vůbec nevěděli, a zdá se že to i v těch případech působilo. Jednalo se ovšem jenom o jednotlivé případy (nejsem v žádném případě profesionální léčitel), ale přesto se ty účinky zdály být dost jednoznačné. (Ale stejně tak naopak byly případy kdy jsem někomu předem sdělil že mu pošlu léčivé energie; ale účinek byl v daném případě nulový.)
Ostatně, docela zajímavou příhodu na toto téma svého času vyprávěla zpěvačka Eva Pilarová. Ona měla dost velké zdravotní problémy (kromě jiného s rakovinou), a tak si jednou (to bylo snad ještě za socialismu) nechala k sobě přijít nějakého léčitele. A zajímavé bylo: její koucourek okamžitě vycítil kouzlo jeho osobnosti, a sám se k němu nanutil, aby z jeho rukou přijal dávku léčivých energií. O tom se vůbec dost často zpravuje v léčitelských kruzích, že zvířata dokáží tyto schopnosti mnohem citlivěji vycítit nežli lidé. A také je ovšem možno i zvířata těmito energiemi léčit; kde tedy asi sotva je možno hovořit o nějaké „sugesci“. 😉
Ostatně, Eva Pilarová líčila i jeden svůj další zážitek s léčitelstvím, který je ovšem už skutečně i pro mě velmi podivuhodný. To už bylo po převratu, kdy už tedy mohla cestovat na Západ. (Což předtím celou dobu nesměla, jako „nespolehlivá“.) Dostala se tedy do Kanady, aby tam zpívala krajanům. Byla tam ubytovaná v nějakém českém (to jest: českými emigranty vedeném) hotelu či něco takového. A ta česká hoteliérka měla také léčitelské schopnosti. A najednou se Evy Pilarové zeptala, jestli snad nemá něco s krkem. Zpěvačka ten den skutečně byla silně ochraptělá; vůbec nevěděla jak bude moci zpívat. Ale ta hoteliérka jí přiložila svou ruku na krk, a delší dobu ji tam držela. A když ji pak zase odtáhla z jejího krku – ta ruka byla náhle úplně zčernalá! Eva Pilarová doslova řekla, že ta ruka byla černá jako kdyby ji ta paní vytáhla z uhláku. A – ochraptění bylo pryč, ona mohla bez problémů zpívat!
K tomu všemu je ještě zapotřebí dodat: Eva Pilarová jak už zmíněno měla svého času rakovinu; a lékaři jí nedávali více než půl druhého roku života. Ona se pak právě tehdy obrátila na pomoc léčitelů; a o této příhodě pak mohla vyprávět ještě o řadu desetiletí později! Bylo to myslím v jednom show Karla Šípa; ten to spontánně doprovodil komentářem: „Kdo ví, kde jsou dneska ti doktoři!“ Zatímco jejich pacientka, které přiznávali už jenom rok a půl života, zde byla ještě stále.
Šlo o komentář na Fóru. On ale nikam nemigroval. Vždycky, když se načne nová stránka (nebo nový list) diskusních příspěvků a dotyčný komentář (příspěvek) se ocitne už na tom novém listě, nelze se na příspěvek přímo dostat. Jak jsem upozorňovala pana Nusharta, musí se jít na předchozí příspěvek a pak překliknout na novější komentáře.
Ale ten Váš komentář se pak objevil na Nástěnce. Já jsem ho jenom zkopíroval sem, na Fórum.
K těm zážitkům s léčitelstvím Evy Pilarové se mi podařilo příslušné pořady objevit v archivu České televize.
Především se jedná o to show Karla Šípa: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10090925908-vsechnoparty/207522161600038/
Kdo by ho nechtěl sledovat celé, jenom tu část s vyprávěním Evy Pilarové, to je možno nalézt na spodní liště, jsou tam žlutá znaménka; když se přes to přejede myší, u toho posledního se objeví popiska „Eva Pilarová“.
A o své nemoci a o léčitelství vypráví také v pořadu „13. komnata“: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/205562210800007-13-komnata-evy-pilarove/
Tady je ostatně možno jednoho léčitele spatřit přímo v akci.
Šlo o následující komentář:
„Podle mě je to tak. Sklon (genetická dispozice) existuje. Ovšem nemusí se rozvinout. Na to mohou mít vliv jak vnější faktory, tak vůle onoho jednotlivce, který je touto dispozicí nadán (nebo postižen).
Queer příznivci si myslí, že v případě, kdy bude eliminován tlak zvenčí (tlak na normálnost), budou mít osoby s homosexuální dispozicí svobodu rozhodnout se, zda se svými sklony budou řídit nebo ne.“
Tento komentář byl hned od začátku na Fóru, kam jsem ho i napsala, nikoli na Nástěnce.
Ne, paní Hájková, jedná se o Váš komentář z 12:42. Tedy ten který začíná „Tedy musím napsat, paní Zemanová…“
Ten byl na Nástěnce, i když věcně i logicky patří sem, na Fórum.
Tak to jsem se asi zmýlila při umisťování.
Velmi souhlasím s názorem paní Hájkové, že (konkrétní) dispozice se nemusí vždy rozvinout (manifestovat). Blízké mi je stanovisko odborníků, s nímž nás tu seznámila paní Zemanová. Byl by to nádherný doklad působení přírodního výběru, kdyby se s každým narozeným chlapcem stávalo pravděpodobnější, že jeho mladší sourozenec bude mít homosexuální (pre)dispozici. Zvlášť „důmyslné“ by bylo, kdyby předpokladu v rozvinutí mohlo zabránit, pokud by starší sourozenci předčasně zmizeli z dosahu (zemřeli). Nelze ovšem vyloučit, že zde máme co do činění s výsledkem hledání hodně právě tímto směrem… Pochybnosti vzbuzuje především, že s nižším počtem dětí by (dnes) ve většině světa mělo být méně homosexuálně disponovaných jedinců. Asi si nemyslíme, že tomu takhle je. Existuje však i možnost, že dávnou realitu dnes nepoznáme pro řídké manifestování sexuální orientace.
Má-li někdo se svým sourozencem (tak jako jsem měl i já se svým bratrem) krásný vztah, může mít potíže pochopit, jak evolučně přínosný
může být úspěch při snižování rivality a napětí. Není proto od věci uvědomit si, o čem vypráví mýty a historie od Romula a Rema přes Boleslava a sv. Václava až třeba po tři knížecí bratry, ohrožující svými úklady reálně samostatnost státu Čechů na počátku 11. století.
Každopádně je skutečností, že homosexuální chování je poměrně běžné u mnoha živočišných druhů. Nejvlastnější původ tedy bude v genetické sféře a výše zmíněný účel nemusí mít obecnou platnost. U tvorů nám biologicky nejbližších je však velmi zřetelný. Šimpanzi bonobo získali zřejmě v první řadě takto mnohem klidnější život (ve srovnání s jejich příbuznými na druhém, pravém břehu veletoku Kongo).
O tom, co udělalo člověka člověkem, je spousta teorií. Nejznámější asi zůstává Engelsova o vlivu práce. Když se dnes podíváme na lidskou spolupráci a (díky ZOO nebo TV) na rozruch ve větších skupinách různých primátů, pochopíme, že to mohla být i schopnost plného soustředění, jež vyžaduje, jak víme, dostatek klidu. Později ovšem mohla homosexualita (i její nové, sociální, funkční ekvivalenty) zastat i další podstatnou roli, třeba ušetřit čas i jiné prostředky, potřebné na rozvíjení celé škálu poněkud zbytných záležitostí.
K příběhu kocourka paní Pilarové mohu dát k lepšímu příběh našeho milovaného bígla Maxe, který miloval lidi a každá návštěva ho naprosto nadchla. Až na jedinou výjimku. Kolegyně k nám dovedla léčitele, ke kterému měla naprostou důvěru. Předtím nám vyprávěla, že ji ten člověk přesvědčil, že ji svým působením dokáže zbavit bulky v prsu, takže nebude muset podstoupit ani chirurgický zákrok ani žádnou další léčbu.
Maxíkova reakce při vstupu léčitele do bytu nás šokovala. Vrčel na něj vyloženě nepřátelsky a nedalo se dělat nic jiného, než že jsme psa museli zavřít v ložnici, kde zuřivě štěkal po celou dobu, než návštěva odešla.
Kolegyně po půl roce naštěstí dala na naše naléhání a obrátila se na odborníky. Ukázalo se, že jde o zhoubný nádor a řešením byla operace a chemoterapie. Skončilo to dobře, tu ženu čekalo přes třicet let spokojeného života v láskyplné rodině.
To bylo opravdu poprvé a naposledy, kdy dal Max najevo, že si někdo nezaslouží jeho důvěru.
K tomu poslednímu případu: paní Zemanová, v komunitě nejen léčitelů, ale esoteriků všeobecně naprostá většina bez dalšího otevřeně přizná, že se zde pohybuje i obrovské množství šarlatánů. Nedá se nic dělat, ale toto je sféra, kde jsou reálné schopnosti (a reálné výsledky) jen značně obtížně prokazatelné a kontrolovatelné. Navíc: mnozí z dotyčných snad ani nejsou šarlatány ve vlastním slova smyslu; to jest, oni ve své vlastní (nadpřirozené) schopnosti sami věří, i když je nemají, nebo jenom v daleko menší míře, než jak jsou sami přesvědčeni.
Ovšem: celá množství šarlatánů bychom našli i v oboru přírodních věd a klasické (školské) medicíny. Že praskne to že ten či onen výzkumník – v honbě za slávou a za finančními prostředky – zmanipuloval data svých výzkumů, to se děje prakticky jako na běžícím pásu. Ale to asi ještě nebude dostatečný důvod k tomu, abychom zavrhli vědu jako takovou.
Seriózní léčitel – jak bylo ostatně jasně ukázáno v oné „Třinácté komnatě“ s Evou Pilarovou – se bezpečně pozná podle toho, že nikdy nebude pacienta zrazovat od prostředků klasické terapie. A optimální stav – jak bylo také řečeno tamtéž – je ten, kdy oba tyto léčebné způsoby najdou cestu k sobě, doplňují se navzájem.
Co se pak tématu homosexuální orientace týče, musím přiznat, že mě už poněkud unavuje, respektive nevidím v jeho neustálém propírání žádný další podstatný přínos.
Nicméně se zdá, že je – z čistě metodologického hlediska – nutno rozlišovat dvě základní skupiny působících faktorů. Krátce řečeno: faktory interní (individuální) a faktory externí (evolučně funkční).
Především je nutno si uvědomit jednu věc, kterou si za normálních okolností nijak nepřipouštíme: totiž že celá oblast sexuality (jak lidské tak obecně biologické) je krajně složitý mechanismus. Je to krajně složitý mechanismus – ve kterém se kdykoli něco může „porouchat“. Stejně jako dejme tomu u automobilu se může stát, že při vadné konstrukci (či produkci) jeho převodové skříně se po zařazení prvního rychlostního stupně místo žádoucího pohybu vpřed rozjede vzad. Prostě proto že tam někdo přehodil nějaká kolečka.
A v řádově mnohonásobně složitějším mechanismu sexuality a pohlavních preferencí je prakticky nevyhnutelné, že tu a tam dojde k této „záměně koleček“. S tím rozdílem ovšem, že tuto sexuální orientaci není možno „opravit“, neboť je velice úzce spojena se základním pocitem vlastní identity. (Přinejmenším doposud žádná možnost „opravy“ objevena nebyla. Uvidíme, co přinese další rozvoj genetické „crispr“-techniky.)
To je tedy oblast interních faktorů. (Těch může být ovšem ještě celá další řada, psychické predispozice především.) Externí (evoluční) faktory jsou ale takové, které například zmínil pan Horák s opicemi bonobo: zdá se že evoluce nepokládá homoerotické vztahy za nikterak zásadně škodlivé co se týče přežití, udržení rodu; a naopak, ona si je dokázala přizpůsobit pro vlastní, žádoucí účely (především asi pro zvýšení vzájemných přátelských vztahů mezi samci, a tím utlumení jejich vzájemné vnitrodruhové agresivity). Ovšem k tomu je nutno připojit i to, že tyto homoerotické vztahy v přírodním prostředí většinou zřejmě nejdou na úkor vztahů heteroerotických, tedy nijak neomezují plodnost a rozmnožování daného živočišného druhu.
Ovšem k tomu je nutno připojit ještě to, že u skupinově žijících druhů má většinou vůdčí samec monopol na plození potomků; samotná kvantita reprodukce tím tedy nijak není ohrožena, zatímco pro „přebývající“ samce jsou pak homoerotické styky do značné míry jedinou možností pro odbourání vnitřního pnutí.
Všeho všudy: homosexuální orientace je – ve svém jádru – evidentně přírodně podmíněnou a přirozeně danou záležitostí, a je dost marným namáháním se proti tomu mravně rozčilovat.
I když – na straně druhé dost možná, že i toto „mravní rozčilování“ nad lidskou homosexualitou opět může mít své čistě evoluční důvody! U lidského rodu totiž onen skupinový monopol na plození potomků většinou není dán; z hlediska evoluce je tedy naopak potřebné (pro udržení druhu), aby byly projevy homosexuality potlačovány co nejvíce. Přinejmenším v těch fázích vývoje lidstva, kdy je reprodukční číslo příliš malé (respektive protivenství přírody příliš velká), takže by reálně mohlo hrozit vyhynutí celého druhu.
Pane Poláčku, ono vnitřní pnutí je patrně energie, která se ovšem mohla vynaložit k jinému účelu než k sexuálnímu styku, ještě ke všemu takto neproduktivnímu, když to řeknu tak utilitaristicky.
Možná že člověk nezůstal na úrovni opice právě proto, protože nebyl sto okamžitě uspokojovat všechny své potřeby. Kdyby mohl, nebyl by vývoj.
K slovům pana léčitele (o mamince tišící bolest dítěte) a příběhu s Maxíkem mne napadá: Třeba by lepší integraci těchto přístupů do úsilí o uzdravení napomohlo, kdybychom si zvykli nazývat tyto reálné děje schopnostmi „podpřirozenými“ 😉 …. Kdybychom je brali s pokorou a vděčností jako výraz faktu, že člověk existoval jako smečkový tvor, že byl/může být reálně částí „těla“ rodiny/společenství a tato společenství vyvinula (v předvědeckých dobách) tyto určité nástroje vzájemné podpory a pomoci… Existují i jiné „atavismy“ 😉
Uzdravení/prosba o ně ale může člověka pomoci vyladit k hlubší důvěře… K onomu „Ne jak já chci… „
Tak jsem si teď poslechla pořad Třináctá komnata Evy Pilarové. Asi to tak bude, že člověk potřebuje mít motivaci k životu, vůli k životu, a pomáhá mu především to, když má pro koho žít. Zaujal mě (ke konci) příběh s drahým autem na dluh, které dotyčný nemocný musel splácet, a proto „nemohl“ umřít a nechat dluh ženě. A lékař potvrdil, že mu to patrně pomohlo k uzdravení.
Taky se mi líbila ta vstřícnost lékaře k léčiteli a naopak, která prakticky vedla k jejich spolupráci při léčbě. To se asi málokdy vidí.
No ano, právě tuto vzájemnou vstřícnost jsem měl na mysli, když jsem psal o tom že tohle by měl být ideální stav. Bohužel v realitě je tomu většinou pořád ještě tak, že klasická medicína alternativní způsoby léčby (a tím spíše léčbu energiemi) neuznává. Zatímco – jak to zmínila paní Zemanová – leckteří šarlatáni na poli léčitelství zase hledí spatra na klasické léčebné terapie. A tato vzájemná konkurence a nevraživost jde samozřejmě na úkor pacientů.
Ovšem – pokud vím tak v USA už je celá řada klinik, kde je klasická a alternativní medicína praktikována ve vzájemné kooperaci a koordinaci. Ovšem nevím jestli se tu používá i léčení energiemi; spíše asi jenom takové metody jako je akupunktura, TCM a podobně.
„Podpřirozené“ léčitelské schopnosti – to je opravdu nezvyklá definice, pane Nusharte! 😉 Ale opravdu otvírá prostor pro nové náhledy.
Přitom ovšem onen léčitel se vyjádřil asi poněkud nešťastně, on chtěl říci že energetické léčitelství má své přirozené/přírodní základy, jenom že určití jedinci mají tuto schopnost více vyvinutou; ale tak jak to formuloval to spíše budilo takový dojem, že léčitelství spočívá vlastně jenom na sugesci, jako když matka pofouká svému dítěti bolístku.
Ovšem, v esoterické komunitě se právě o tom vedly spory (a asi to dodnes nebude rozřešené), jestli tyto schopnosti má skutečně v zásadě každý člověk, a že jenom někteří jedince mají tyto schopnosti vyvinuté více nežli jiní; anebo jestli se jedná o zcela exkluzivní schopnosti které jsou dopřány jenom určitému okruhu jedinců.
Jisté je: schopnost působit prostřednictvím energií reiki může být vybuzena prakticky u každého člověka (pokud má k dané věci jenom trochu vstřícný vztah); teorie je taková, že mistr reiki prostřednictvím iniciačního aktu v daném adeptovi „pročistí“ jeho energetické kanály, takže on jimi pak může přijímat, a dále posílat „kosmické“ léčivé energie. Jinak řečeno: podle této teorie má tyto energetické kanály v sobě skutečně každý člověk; a tedy v zásadě u každého mohou být aktivovány.
Ovšem: léčení energiemi reiki je hodně nespecifické, to jest je to víceméně jenom čiré dodávání energií. S léčivými energiemi je možno zacházet i mnohem aktivněji a cíleněji; ale to je pak opravdu asi záležitostí jenom omezeného okruhu k tomu osobně disponovaných jedinců.
Termín podpřirozené mne napadl v souvislosti s představou, že třeba vlci se možná léčí navzájem ve smečce (nevím to, je to jen moje představa) , tak jako možná někteří psi někdy léčí ve své (lidské) smečce… Nemyslím si ani, že hlavním mechanismem opravdové pomoci maminky svému dítěti je (auto)sugesce. Myslím že tam působí nějaká hluboká prosba a důvěra.
Možná proto je dnes samozřejmostí, že musí-li malé dítě do nemocnice, je dovoleno, aby tam s ním byl někdo z rodičů, většinou matka.
Kdysi to nešlo. Ba ani za ním nesměli na návštěvu. Domnívali se (odborníci) zřejmě, že to naopak léčbě brání.
A co teprve novorozenec, který tvořil a ještě i po porodu tvoří s matkou jeden celek. Ani na to se před desítkami let (v porodnici) nebral moc ohled.
O možnosti posílání léčivých energií na dálku se jistě vedou spory.
Ale spory se vedou i o jiných věcech – například o možnosti předávat evangelium pomoci moderních technologií jako je televize, internet…
Já myslím, že ano. Tam se totiž neposílá energie, nýbrž informace, která v člověku může (a nemusí) vzbudit něco, co v něm vlastně už je.
Nebo je ona léčitelská energie také informace? Která ovšem necílí na ducha člověka, nýbrž na jeho tělo?
Ano, v určité době došlo k velkému odklonu od „starého dobrého“, od přirozenosti. Víra v pokrok a změnu zasáhla celý svět, ale v zemích východního bloku vítězila jednoznačně. Rozchod s tradicí můžeme dodnes vidět třeba na charakteristické podobě sídlišť. (Současnost naproti tomu přece jen zase už vyrůstá z více kořenů.) Praxe ve zdravotnictví, jejíž jeden příklad zmínila paní Hájková, byl také charakteristickou dobovou oscilací.
Je dobře, jestliže se aspoň v některých ohledech vracíme k zavrhovaným archetypálním formám. Neměli bychom to však přehánět. Zvláště v oblasti zdravotní péče ne. Různé přirozené způsoby navracení zdraví byly dlouho tím nejlepším, co lidé měli. Později byly často rovnocennou alternativou k novým odborným postupům a výkonům. Již nějaký čas však jde jen o doplňkový „sortiment“, byť třeba populární a poptávaný. Leckdy proto, že nutná léčebná praxe bývá hrazena, a v lidech je přitom dnes opět posilován pocit, že to nejlepší přece koupí za své na trhu.
Energie a informace: myslím, že o tom už jsme jednou mluvili, paní Hájková. Ovšem – ono je to skutečně poněkud složitější.
Bezprostředně vzato je to rozlišení evangelium = informace, zatímco léčitelství = energie bezpochyby správné.
Ovšem: na straně druhé každá energie je zároveň také informace. Protože jinak by byla naprosto amorfní, nespecifická, byla by to jenom čirá síla, ale bez jakéhokoli konkrétního působení. A to platí tím spíše o energii léčivé (léčitelské), která tedy musí nutně obsahovat i vysokou míru zcela specifické informace.
A na straně druhé: ano, evangelium jako takové je svým obsahem bezpochyby především informace. Kdy je tedy víceméně jedno, jakým médiem jeho zvěst bude šířena.
Ovšem: na straně druhé Ježíš sám své evangelium vůči svým posluchačům nešířil jenom a pouze slovem (informací), nýbrž dozajista zároveň i silou své osobnosti, svým charismatem. (A skoro by bylo možno soudit, že toto jeho charisma bylo fakticky nezbytnou podmínkou pro to, aby lid obecný vůbec začal přemýšlet i o obsahu jeho sdělení.) A charisma – co to vlastně je? Osobní vyzařování – je to více energie, nebo více informace?…
Vlastně ještě užší je tento vztah mezi slovem (jakožto pouhou informací) a mezi způsobem jejího podání v islámu. V něm jsou totiž slova proroka Mohameda tradičně přednášena ve verších, zpěvavým hlasem přednašeče při společných shromážděních nábožného zástupu v mešitách. A ti muslimové, kteří „vyrostli“ na těchto společných modlitbách, na tomto poeticko-zpěvném přednášení súr Koránu, když se později dostali k jeho pouze písemné podobě, byli pak těžce zklamáni, v této písemné formě vůbec nedokázali objevit tu intenzitu duchovnosti, jakou prožívali dříve, v tomto bezprostředně osobním sdělení.
Takže jak je vidět, obsah (sdělení) přece jenom není možno tak docela oddělovat od formy, jakou se tento obsah sděluje.
Evangelium bylo/je sdělováno právě také formou informací o možném uzdravení. To nejhlubší uzdravení má však (v Ježíšově podání) konkrétní cíl: návrat k základní důvěře. (Což může znamenat vlastně zhojení podstaty prvotního hříchu.)
No, to poeticko-zpěvné přednášení súr Koránu má možná obdobu v katolických bohoslužbách, kde na věřící působí též hudba, obrazy, oltáře, výzdoba kostela a j.
Protestanti to většinou odmítají. I když ne tak úplně (třeba tu hudbu mají také). Ale rozhodně by to nemělo být to hlavní. Ony vůbec ty bohoslužby by neměly být to hlavní. Důležité je, aby člověk víru přenášel do života, ne aby byl „okouzlen“ bohoslužbou či dokonce charismatickým knězem.
Apoštol Pavel přikazoval ženám zahalovat si v modlitebním shromáždění hlavu, zejména proto, aby neokouzlovaly přítomné muže svými dlouhými vlasy.
Pane Poláčku, tak jsem před chvílí otevřela knížku A. Grüna „Biblické obrazy o vykoupení“ na zcela náhodné stránce a hned jsem tam narazila na zmínku o tom, že Ježíš vlastně léčil i samotným svým zjevem, tedy svým charismatem. A také lidi uzdravoval rozhovorem s nimi. To jsem sem tedy musela opsat, protože je tam i o té informaci a o tom, co je to informace.
„Ježíš položil dvěma učedníkům na cestě do Emauz otázku, která vnesla do jejich smutné bezradostnosti smysl a která by i pro nás mohla být klíčem k životu: „Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?“ (Lk 24,26)
Projdeme-li spolu s tímto klíčovým slovem svůj život, tu pocítíme, že i v našem případě měly všechny ty krize a trampoty, všechna naše selhání a poranění svůj smysl, že nás vedly k naší vlastní podobě, k naší slávě (doxa) a mohly nás osvobodit od všech našich iluzí, které jsme si udělali o životě. Tím, že ve svém životě objevíme během rozhovoru nějaký smysl, se uzdravíme, smíříme se sami se svou osobní historií a probudí se v nás nové síly. Evangelista Lukáš jakožto Řek podporuje dnešní víru ve spásu prostřednictvím informace. Informace u něho ovšem není žádný poznatek, nýbrž nový vhled do tajemství života, který se člověku ozřejmí právě během rozhovoru. Tím, že spolu hovoříme, přidruží se k nám Kristus a otevírá nám smysl našeho života. Přitom nejde jen o nový vhled, nýbrž i o Ježíšovo vyzařování, o vyzařování jeho tepla, jeho lásky a jeho síly. V Ježíšově blízkosti se uzdravují lidé, cítí ve svém srdci dotek.
Tak nám Lukáš ukazuje, že lidské setkání a rozhovor jsou místa, kde nás dostihne spása skrze Ježíše Krista, kde nám sám Ježíš ukáže cestu k životu; cestu kterou nezpochybní ani sama smrt; cestu, která spíše vede smrtí do slávy nebes.“
No ano, paní Hájková, to je to co jsem psal že Ježíš působil nejenom slovem, ale i svým osobním vyzařováním, svým charismatem. Přičemž ovšem toto charisma je těžké nějak definovat: je to také svého druhu „informace“, nebo ne?…
Teď mě ale napadla jedna opravdu dost neobvyklá myšlenka. Právě teď jsem v druhém diskusním vláknu psal o tom, jak Sokrates věřil tomu, že lidská duše na svět nepřichází prázdná, nepopsaná, ale že si „vzpomíná“ na to co věděla a znala dříve.
Co kdybychom tedy i Ježíšovo působení nakonec pojímali tak, že Ježíš vlastně nakonec lidské duše přiváděl k tomu, aby se „rozpomenuly“ – ovšem ne na pouhé vědomosti, nýbrž na svůj původní, čistý, ryzí stav; ten stav ve kterém se nacházely ještě před „prvotním hříchem“?… – Což je vlastně právě to, co napsal i pan Nushart.
K čemuž je možno připojit ještě i to, že i podle Platóna byli lidé původně „u bohů“, ve své původní čisté, nezkalené, nezkažené podobě.
A teprve později ztratili tento svůj bezprostřední kontakt ke světu bohů – zčásti v důsledku světové potopy, zčásti v důsledku vlastní zkaženosti. A i podle Platóna musí teď lidé namáhavě hledat svou cestu zpátky k onomu původnímu, božskému stavu v dobách „Zlatého věku“.
– Teď mě napadá, že toto Platónovo pojetí se ve své struktuře nakonec nijak příliš zásadně neliší od křesťanského konceptu „Království božího“…
Pan Nushart ovšem o preexistenci lidských duší nic nenapsal. I když, mám dojem, že i v křesťanství se svého času ten koncept objevil. Ale asi se to neujalo.
Myslím, že duchovní uzdravení je snad totožné se spásou. Jde o uzdravení ze hříchu. Hřích lze pokládat za ránu v duši, za něco, co stojí mezi člověkem a Bohem. Lidské chování je hluboce ovlivňováno nevědomím a prožitky z raného dětství, různými pocity viny, závislostí atd.
Boží království není návratem zpátky k Zlatému věku, k nějakému původnímu božskému stavu (ten nikdy neexistoval) nýbrž cestou k budoucnosti. Tresmontant kdysi psal o tom, že lidstvo má být „přebožstveno“.
Jde o totéž, co řekl Ježíš Nikodémovi.
„Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ (Jan 3, 3)
Myslel jsem to myslím jen jednoduše tak, že člověk uzdravením pochopí/prožije (nevím zda znovu), že může Bohu plně důvěřovat.
(Ztráta? / nenalezení? této důvěry a její nahrazení strachem je asi podstatou prvotního hříchu).
Strachem z lidí? Strachem z bolesti? Strachem ze smrti? Strachem ze života?
Možná všechny tyto a další strachy (kvůli kterým člověk škodí sobě nebo druhým) pochází ze strachu z Boha. (Ať v představách Jeho Bytí či prázdného chaosu. Na místě Důvěry.)
Je tenhle strach už u malých dětí? Když jsem hlídala 4 a půl letou vnučku, přišla za mnou v noci do postele. Ráno jsem se jí ptala, proč. Řekla: No protože já jsem se bála, že v mojí postýlce je strašidlo.
Předevčírem jsem chtěla něco přidat do diskuse v Dr. Ale zjistila jsem, že už mi zanikl přístup. Přestože ještě přispívám měsíčně stokorunu. Zřejmě to nestačí. Zruším tedy i to, co dosud platím, protože navyšovat předplatné už nechci.
Ale stejně je zajímavé, že největší diskuse bývají ohledně komunistů či komunismu. Jako by to bylo stále nějaké aktuální téma. Proč?
Tak to je skutečně zajímavé, paní Hájková: já poplatky na DR neplatím vůbec – a přesto tam stále mohu umisťovat své příspěvky!
Já bych ty poplatky platil – jenže se vůbec nemohu dostat do mé osobní sekce, abych tam ty poplatky mohl poukázat. Místo toho jsem tedy těch tuším 500 korun poslal jako dar.
A tuším že pan Morbicer také napsal, že se do své osobní sekce nemůže dostat.
Ale jestli máte zaplaceno a nemáte možnost přístupu, nejlépe když pošlete mail do administrace. Myslím že i pan Nushart (Jiří) s tím měl problémy, a když tam poslal mail tak to dali do pořádku.
Jinak: ano, i já jsem si toho povšiml, že sice to někdy vypadá, jako by nejen že tam už skoro nikdo nediskutoval, ale skoro to ani vůbec nesledoval. Ale u určitých témat se najednou ukáže, že je tomu jinak. Že ta „stará garda“ je tu stále ještě přítomna, a občas jsou ochotni i diskutovat. Neřekl bych ovšem že jenom když se jedná o komunismus; ale když se jedná o nějaké zásadní politické téma.
Shodou okolností jsem zrovna dnes v německých novinách (Süddeutsche Zeitung) četl článek o duších, v jejich posmrtné existenci. To jest přesněji: byla to recenze Dantova „Pekla“, jeho nového vydání.
A byl zde zaznamenán docela zajímavý rozdíl mezi zemřelými v tradici antické, a v tradici křesťanské.
Totiž: v té antické tradici jsou tito zemřelí vlastně jenom „stíny“. Které jako takové samy nevrhají stín (podle toho se od nich sám Dante ve svém pobytu v podsvětí odlišoval). Zatímco v křesťanském pojetí – které tu ovšem není nijak jednoznačné, jedná se spíše o vlastní interpretaci Danteho – by duše zemřelých musely být pojímány jako „světlo“, neboť jejich pramenem je Boží světlo.
Ovšem co je tu obecně problémem, je vztah k tělu, k tělesnosti, k tělesné schránce. Ty antické „stíny“ jsou už ze samotné své definice netělesné; jsou jenom jaksi odrazem, tedy „stínem“ původní tělesné existence.
Ale u křesťanských duší je jejich vztah k tělu dost nejasný. Podle podání Danteho jsou to tedy v jejich současné podobě jenom jakési světelné útvary či entity; které nicméně čekají na to, že ke konci věků jim budou vrácena jejich původní těla, nyní ovšem už v dokonalé podobě.
K té větě, že duše (podle Danta)“čekají na to, že ke konci věků jim budou vrácena jejich původní těla, nyní ovšem už v dokonalé podobě…“
Myslím, že ta těla nebudou původní. Vždyť ani naše současná těla nejsou „původní“. Veškerá jejich hmota v podobě atomů atd. se už několikrát vyměnila. A duše je podle Bible součástí těla. Proto se i ona obnovuje.
Nakonec o tom psal i apoštol Pavel ve 2. listu Korintským 4:
„16A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme.
17Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy
18nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné.“
Včera jsem si koupila katolický kalendář s citáty, které jsem si hned přečetla. Dověděla jsem se tam, že katolická teoložka Georgette Blaquière řekla: „Bůh sestoupil do kolébky, abychom z něj už neměli strach.“
Vzpomněla jsem si hned, že se tu pan Nushart nedávno zmínil o strachu z Boha. Z Boha v kolébce by asi nikdo strach neměl. Trochu mi to připomnělo feministickou teologii o „slabém Bohu“. Takový Bůh se ale zdá být bezmocný. Místo strachu z Boha by nás pak mohl přepadnout strach z nepřítomnosti Boha, čili strach z chaosu. Jenže Bůh přítomen je, i když může být (zatím) v kolébce. Vždyť i v malém dítěti je vůle a potenciál s chaosem bojovat.
Musím přiznat, paní Hájková, že toto zlidštění Boha se křesťanům skutečně povedlo. Nejen zmíněným položením syna Božího do kolébky, ale i tím, jak Kristovi přisoudili prožitek utrpení.
Což o to, utrpení – a to mnohonásobné – prožíval i Prométheus. I když ten byl vlastně jenom „polobůh“.
Ale to „položení do kolébky“ – ano, to by asi dost sotva v nějakém jiném náboženství hledalo paralelu.
Ovšem, co se toho strachu z bohů týče – zdaleka ne všechna náboženství měla nezbytně bohy, kterých bylo zapotřebí se bát. Například – bylo to tuším v době mínojské, na ostrově Kréta – tamější obyvatelé měli původně náboženství přírodními, dobrotivými bohy. Jenže – potom došlo ke katastrofě, k obrovskému zemětřesení, které smetlo půlku ostrova. A zbylí obyvatelé pak zcela změnili své náboženství, nyní byl jejich parthenón plný strašlivých, děsivých bohů, kterém bylo nutno přinášet lidské oběti.
Ovšem, tato změna kultu jim nijak nepomohla; přišlo další ničivé zemětřesení, archeologové dokonce objevili jednu místnost či skalní sluj kde právě probíhala taková lidská oběť, která byla právě v tom okamžiku zasypána v důsledku zemětřesení.
Zdá se tedy, že proti přírodním silám nic nezmohou ani dobří, ani zlí bohové…
Na přírodní zákony poukázal i Ježíš slovy:
„On jim na to řekl: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma?“ Lukáš 13, 2-4
Podle přírodních zákonů tělo zde ve světě čeká smrt, ať byl člověk spravedlivý nebo ne. S tím se nedá nic dělat. Ježíš nabízí pokání, tedy změnu smýšlení, jako způsob, jak překonat myšlení těla, které směřuje ke smrti.
PROFESOR V. V. ŠTĚCH
Před nedávnem Česká televize reprízovala seriál hovorů s profesorem V. V. Štěchem. Ačkoliv jsem tento seriál (nebo přinejmenším některé jeho díly) už kdysi viděl, přesto (nebo možná právě proto) jsem si je teď nahrál na videorekordér, a sleduji ho znovu. Připomínám, že tento seriál byl zahájen tuším v roce 1966, a pak v nepravidelných intervalech pokračoval po několik dalších let.
Co mě na celé této záležitosti fascinuje (a proč považuji za potřebné respektive přínosné tuto věc zmínit i zde), to je právě samotná osoba pana profesora. Přitom: on sám na první pohled působí dost nenápadným dojmem, starší pán (už na počátku oné série mu bylo nějakých 80 let!), oblečen v dost nevzhledném dlouhém kabátě, typickém pro tehdejší dobu (a pro tehdejší náš textilní průmysl).
Ale: profesor Štěch, to byla v podstatě chodící, či lépe řečeno: živá historie. Byl to jedinečný vypravěč; a už sám jeho způsob řeči, způsob přednesu je – především ve srovnání s dnešními standardy – téměř zázrakem. Dnes je nutno takovéto vzpomínkově-dokumentární pořady přednášet suverénním tónem, v tempu, divák se ani na chvíli nesmí nudit; jinak by hrozilo nebezpečí, že přepne na jiný program. Profesor Štěch si nijakým způsobem neláme hlavu s tím, jestli bude na televizního diváka působit tím či oním dojmem; znovu a znovu se zarazí, zastaví v řeči, a hledá příhodný výraz. Ovšem – toto hledání nese své ovoce, jak už řečeno on byl jedinečný vypravěč, on ještě hovořil víceméně starou, historickou, nebo spíše literární češtinou, která se dnes už v běžném hovoru reálně nepoužívá. Ale – u něj to působí naprosto přirozeně, je neklamně znát že on mluví tak jak doopravdy myslí, jeho řeč je vlastně jakýmsi románem spatra přednášeným, či právě tvořeným, nesmírně rozkošatá, místy až bezmála poetická. Dnes už prakticky nikdy není možno zažít tak neuvěřitelné bohatství naší mateřštiny. On mluvil ještě jazykem Jiráska, Masaryka, Palackého…
A nejenom samotným jazykem; ale je naprosto jasně znát, že on celou tehdejší národní kulturu do sebe vstřebal, on s ní splynul v jedno, byl prakticky jejím ztělesněním, personifikováním – a právě proto o ní dokázal tak živě a přesvědčivě vyprávět. Jak sám řekl, on znal v Praze osobně prakticky každého, kdo v té době v kultuře něco znamenal. Do velké míry se spolu poznávali a setkávali v Národním divadle, kam chodili -jakožto chudí studenti – na místa k stání. – V této souvislosti Štěch pronesl jednu skutečně pamětihodnou větu: „To bylo v dobách, kdy umělci ještě chodili do divadla.“ (!)
Co je dále fascinující na vyprávěních V. V. Štěcha, to jsou jeho neuvěřitelné faktografické znalosti a fenomenální paměť. On například dokázal z hlavy říci, jak se jmenoval italský zahradník (!) na pražském císařském dvoře někdy v 17. století! A když vypráví o novějších dějinách – o mnohém může vyprávět z vlastní zkušenosti, on se narodil ještě v 19. století, a tak například tehdejší konfliktní vztah mezi českým a německým elementem může dokreslovat zcela názornými obrazy a prožitky.
Ale proč vlastně především zde tato vyprávění V. V. Štěcha uvádím a zmiňuji: v jeho podání nejen že národní dějiny doslova znovu ožívají – ale v jeho obrazech se zde přímo rodí národní duše, celé to putování českého národa jeho dějinami, a znovu a znovu velké kulturní počiny jako substance jeho existence; divák je nevyhnutelně stržen tímto proudem jeho vyprávění, a získává nezlomné přesvědčení, že (český) národ nejen žije, ale že směřuje odněkud někam, že jeho dějiny mají svůj nevývratný, jedinečný a s nikým jiný nezaměnitelný smysl. Musím přiznat, že sotva kdy jsem prožíval takový pocit národní příslušnosti, a i národní hrdosti, jako právě při vyprávění profesora V. V. Štěcha.
Pokud by někdo měl chuť se také ponořit do jedinečného proudu jeho vyprávění, vyhledal jsem v archivu ČT dva díly této série, sahající až do hlubin národní dějin: https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/896866-v-v-stech-vypravuje-a-vzpomina/26753130283-o-prazskem-hrade
https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/896866-v-v-stech-vypravuje-a-vzpomina/26753130284-o-vysehrade
A přece jenom ještě něco dodatkem: co je na samotné osobě V. V. Štěcha hodné obdivu (a asi i závisti), je jeho neuvěřitelná vnitřní vitalita. Jak řečeno už starý pán, kdy sama tělesná schránka už příliš neslouží; ale jeho naprosté vnitřní zaujetí pro věc mu dávalo jedinečnou sílu ducha. Mohu jenom ještě jednou zopakovat: dnes už prakticky není vůbec možné ještě někde zažít a zakusit takovýto dotyk se „starými časy“, s živou minulostí, s živou kulturou našeho národa.
SAMURAJ VE VATIKÁNU
Několik posledních dnů mě pronásledoval jakýsi mlhavý pocit, že jsem měl připraveno zajímavé téma pro zdejší rubriku; ale vůbec jsem nebyl schopen si vybavit, o co se vlastně mělo jednat. Až včera mi to najednou zase vyskočilo v hlavě: „Samuraj ve Vatikánu“!
Tak se totiž jmenovala jakási hraná dokumentace (tuším španělské televize) o události, která se skutečně reálně stala. A dodnes jsou o ní k nalezení dokumenty v archivech jak Vatikánu, tak španělského královského dvora.
O co se tedy jednalo? V 16. století se jeden mocný japonský provinční šlechtic (daimyó) rozhodl navázat své vlastní styky se západním světem. A to sice jak styky obchodní, se španělským králem, tak i styky v oblasti náboženské. Dost možná měl v plánu zřídit na svém území biskupství. (Bylo to už v době, kdy v Japonsku už delší dobu působili portugalští jezuité.)
On tedy jednoho svého samuraje (který byl ovšem předtím v nemilosti) poslal jako svého vyslance na tuto (dlouhou a nebezpečnou) cestu, východním směrem, přes Tichý a potom Atlantický oceán, ke španělskému králi. Jeho společníkem a průvodcem byl křesťanský misionář; který sám zřejmě nijak nebyl bez osobních ambicí, dost možná snil o tom, stát se hlavou onoho nového biskupství. Tento samuraj byl skutečně přijat s vysokými poctami, dostalo se mu audience u krále. A co víc: on pak konvertoval ke křesťanství, a sám král byl osobně přítomen jeho biřmování.
Vše tedy bylo zdánlivě na nejlepší cestě; ale pak se – jako obvykle – do věci zamíchala politika. Všechno totiž bylo mnohem složitější. Španělský král by sice rád navázal výhodné komerční styky s exotickým Japonskem (tím spíše že jihoamerické zlaté a stříbrné doly už pozvolna vysychaly); jenže ty obchodní cesty by vedly přes Mexiko. Které sice patřilo jemu; ale které už začalo mít pocit že španělského krále vlastně k ničemu nepotřebuje, a že by si mohlo vládnout samo. A tato nová obchodní cesta by nadále zvýšila bohatství Mexika, a tedy jeho separatistické tendence.
Španělský král tedy velmi dlouho váhal se svým rozhodnutím (snad celý rok); poté přislíbil souhlas, ale podmínil ho tím, že bude souhlasit i Vatikán. Náš samuraj i se svým průvodcem se tedy vydali do Říma. I zde byli přijati se všemi poctami, samotným papežem. Který pak ovšem také dlouho čekal s vydáním rozhodnutí – a nakonec celý projekt zamítl! V onom pořadu nebylo jasně vysvětleno proč; ale zjevně i zde byly ve hře ty či ony politické zájmy. Totiž: papež samozřejmě nerozhodoval o samotné obchodní cestě; ale on zakázal zřízení onoho japonského biskupství, a dokonce onen misionář dostal zákaz působit nadále v Japonsku!
Náš samuraj se tedy vrátil zpět domů s nepořízenou. Mezitím se ovšem poměry v Japonsku radikálně změnily; křesťanství bylo nyní zakázáno a pronásledováno. O dva roky později tento samuraj přišel o život za nevyjasněných okolností; a o dalších dvacet let později byla popravena jeho žena i oba jeho synové pro praktikování křesťanství. (Zdá se tedy, že jeho konverze ke křesťanství nebyla jenom účelová, nýbrž opravdová.)
A onen misionář? – Ten ignoroval papežský zákaz, a vrátil se tajně do Japonska. (Snad se domníval, že se mu přece jenom podaří to křesťanské biskupství zřídit?…) Jenže jak řečeno nyní byla situace v Japonsku pro křesťanství už zcela jiná; on byl nakonec zatčen, a spolu s 25 dalšími misionáři upálen.
————————————
Proč tady celý tento příběh vyprávím? – Protože mě velice nápadně upomněl na to všechno, co jsme zde diskutovali v souvislosti s knihou a filmem „Mlčení“. Jestliže příběh z „Mlčení“ byl ale bezprostředně vzato jenom literární fikcí, tato dokumentace pojednávala o zcela reálných lidských osudech, a opírala se o zcela reálné události, doložené oficiálními archivními dokumenty. O to – alespoň pro mě – byl celý tento příběh plastičtější a přesvědčivější.
PROBLÉMY IDEOLOGIE
O sérii článků konzervativního křesťanského filozofa D. Kroupy jsme zde už nedávno diskutovali. Teď vyšlo další pokračování jeho úvah: https://www.forum24.cz/obrana-konzervatismu-proti-konzervativcum-3/ ; ale protože se tato část týká zcela jiného tématu, umisťuji ji zde.
Kroupa se zde zaměřuje na kritiku ideologického vztahování se ke světu, ke společnosti, k politické moci. Jeho argumentace je opět velmi kvalitně promyšlená a konzistentní, v bezprostřední rovině stěží nějak vyvratitelná. Ale – i tady se zdá, že Kroupa zde něco (a to dost zásadního) opomíjí.
Uveďme si napřed jeden klíčový citát z jeho článku: „Základní struktura ideologického způsobu uvažování od jeho vzniku po současnost se nemění. Mění se jen důraz na její jednotlivé prvky: nezpochybnitelně dané principy, utopické vize ideální společnosti, konsensus avantgardního společenství, utiskovaní, nepřítel, rozhořčení nad stavem světa, ideje a boj, v němž je vše dovoleno. Je to schéma, které se opakuje od jakobínů, spiknutí rovných, utopických socialistů, vědeckých komunistů, fašistů, nacionálních socialistů až po současné liberální pokrokáře. A také u „konzervativců“.“
Především: v tomto výčtu všech negativních, k samovládě tendujících ideologií tu nějak chybí křesťanství. Protože: nestalo se v průběhu času i samo křesťanství faktickou ideologií, usilující o totalitní vládu nad myšlením lidí, ale i nad politickou mocí?!… (To že tento druhý boj křesťanství nakonec v zásadě prohrálo, na věci nic podstatného nemění.)
A právě tento fakt, že i křesťanství (či víra vůbec) se nevyhnutelně dříve či později stává i politickou ideologií, pak odhaluje jeden aspekt ideologie, který Kroupa zcela zastírá: totiž ten, že bez nějaké ideologie fakticky vůbec není možno řídit stát!
Tato „ideologie“, kterou Kroupa prezentuje jako něco jenom zcela negativního, nepřirozeného, co si vždy jenom vymyslí nějaký nezodpovědný aktér, aby tak mohl prosadit své vlastní panství – právě tato ideologie je totiž naprosto nezbytný tmel, který spojuje danou společnost společnými hodnotami, společnými cíli, společnou orientací. A jenom na této principiální názorové a ideové homogenitě je vůbec možno budovat společný stát.
I současný stát liberální demokracie má svou vlastní ideologii; a na této skutečnosti nic nemění to, že jádrem této ideologie je právě předstírání, že žádnou ideologií není. Ano, liberální demokracie ruší a zakazuje dominanci všech tradičních ideologií; ale to jenom proto, aby se ona sama postavila na jejich místo. Ideologie liberální demokracie je ideologií negativní: ruší a neguje všechny konkrétní ideologické obsahy, aby je mohla nahradit jenom čirým (svým vlastním) politickým mechanismem.
Ideologie liberální demokracie je ideologií prázdnoty, bezobsažnosti; takto bezcílná ideologie může svou roli úspěšně plnit jenom potud, pokud je možno duše lidu zaplnit a oslepit stále běžícími koly neustále narůstajícího konzumu, soukromých zájmů a radovánek. Ale pokud se toto soukolí konzumu nějak zadrhne, okamžitě se ukáže, jak prázdná je tato ideologie, a že velké části populace touží po nějaké skutečné ideové orientaci. A když zde není žádná ideologie pozitivní, pak se uchylují k reakčním, populistickým hnutím, jako jsou současná identitární hnutí, anebo třeba „trumpisté“.
Všeho všudy: jakkoli má Kroupa se svou kritikou (dosavadních, a především totalitárních) ideologií pravdu, přes to si celou věc velmi zjednodušuje. Jako ostatně všichni ti, kdo se snaží stávající systém politické demokracie prezentovat a adorovat jako ten „nejlepší ze všech možných“.
Paní Zemanová – tedy pokud jste právě přítomna 😉 – my jsme se nedávno dohadovali o tom, jestli umění jenom zachycuje realitu, anebo jestli je vlastním konstruktem umělcovým. Konkrétně se tu jednalo o impresionisty.
Viděl jsem teď jednu část dokumentace „Civilizace“ – tato část byla věnována především světlu a barvám, ale v prvé řadě se jednalo o umění. Kromě jiného zde bylo ukázáno i něco z tvorby impresionistů. A kromě jiného zde byl i citován originální výrok Moneta, který skutečně stojí za zreprodukování:
„V krajině nebo na budově nejsou žádné objektivní skutečnosti, které musíme doslovně popsat. Je to jen pocit, který máme, když se na ně díváme.“
Máme tu tedy z autentického (a sotva zpochybnitelného) zdroje jasné potvrzení toho, že ani impresionistům se nijak nejednalo o to, zachytit nějakou „objektivní realitu“. Neexistuje žádná „objektivní realita“, dokud se na ni svým specifickým pohledem nepodívá oko umělcovo. Každý umělecký výtvor je tedy v prvé řadě jeho vlastní kreací.
A ještě jeden úryvek z oné dokumentace: „Pro van Gogha se barva stala duchovním médiem, jež zprostředkovávalo zázračnou sílu života a dokázalo tak soupeřit s kostelem, anebo jej dokonce úplně nahradit.“
I tady se tedy zcela jasně ukazuje: nijak nešlo o pouze profánní „objektivní realitu“, nýbrž o její transcendovaný, snad až přímo duchovní smysl a význam.
Já se ještě vrátím k příspěvku na téma Daniel Kroupa a ideologie. Všímám si už delší dobu, že papež František také často odsuzuje různé ideologie. Zrovna včera řekl:
„Ideologie je pokaždé čarovně ďábelská, neboť se nevtěluje. Je třeba z ní strhnout masku, a to hned u pramene“.
(https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2021-09/svoboda-nam-nahani-strach-papez-v-dialogu-se-slovenskymi-jezuit.html )
To mi připadá výstižně řečeno. Ideologie se nevtěluje – nesdílí osud a nedaruje se ve vztahu, ona v tělech a jejich duších… a v tělech našich živých pospolitostí parazituje: „plení pozornost“(Bělohradský :-)) – vykořisťuje a v různé formy privátních zisků přetváří čas naší (případné) autentické existence.
Je ale pravda, jak píšete, pane Poláčku, že každá naše pospolitost, na různých úrovních, něco jako „nástroj orchestrace“ – jazyk zprostředkující regulativní interakce – ke sdílení existence potřebuje. A jestliže „neexistují promluvy, které by někoho k něčemu nepřemlouvaly“ 😉 .. pak každý takový (nutný) komunikační nástroj bychom mohli nazývat ideologií…
Ale za každou promluvou je také nějaká (mimo jiné i materiální) skutečnost, která k ní, k její konkrétní podobě – přemlouvacímu určení – vedla. A v tom moři skutečnosti jsme nějak „namočeni“ a jím prostoupeni každý, společně.
Já napřed ocituju jednu část z promluv papeže Františka (z onoho odkazu), která mě nejvíce zaujala. Jedná se o to, že jezuité se mají vydávat na „křižovatky cest a myšlenkové rozcestníky“ – a že právě tohle je opak ideologie.
Musím přiznat: tohle je opravdu jedno z nejtrefnějších vystižení podstaty (falešných) ideologií – ony se jako čert kříži brání tomu, aby se musely vydat právě na takovéto „křižovatky cest a myšlenkové rozcestníky“. Základním znakem ideologie je, že nesnáší pochybnost. U ideologie musí být všechno naprosto jasné, všechna skutečnost je zúžena do jedné jediné linie, jasného lineárního pohybu k předem určeného cíli. Jakékoli (myšlenkové) křižovatky a rozcestníky jenom zdržují na cestě k dosažení onoho cíle; anebo ještě hůře, hrozí přímo myšlenkovým vykolejením.
Jestliže Aristoteles vyhlásil svou známou tézi, že veškeré filozofické myšlení počíná z překvapení – pak ideologie přesně naopak zcela vytěsňuje jakékoli překvapení, u ní musí být všechno naprosto jasné a nepochybné.
——————————–
Nicméně se musím znovu vrátit k tomu co jsem napsal, že ideologie mohou mít i pozitivní funkci. Jestliže totiž filozofický myslitel se utápí v nekonečných úvahách a v nekonečných pochybnostech, znovu a znovu bloudí po nekonečných křižovatkách ducha, až se nakonec nedostane k žádnému rozhodnému činu, pak je to ideologie, která naopak uchopí (byť i objektivně jenom partikulárního) ducha doby, a nechá ho stát se realitou.
Vezměme si příklad Francouzské – občanské – revoluce. Samozřejmě, i koncept občanské společnosti je svým způsobem ideologií. I tady je z nekonečně složitého komplexu lidských a společenských vztahů vyjmuta, separována jenom jedna jedná část (občanské rovnosti a politické svobody) – a ta je (spolu s romantickým připojením ještě principu „bratrství“) prohlášena za ten definitivní cíl, ke kterému je zapotřebí směřovat a za který je nutno bojovat.
Dnes už víme leccos o tom, jak je tato – pouze občansky a politicky definovaná – svoboda limitovaná, když ji porovnáme s všestrannou a obsažnou svobodou plnohodnotné lidské bytosti; nicméně sotva bude možno popřít, že ve své době právě tato ideologie občanské rovnosti vykonala velice progresivní dílo.
O ideologiích je všeobecně možno říci asi toto: ve své rané fázi, když uchopují rodícího se ducha budoucího vývoje a bojují za jeho dosažení, plní progresivní roli. Ale později (a především když se samy dostaly k moci) se postupně čím dál tím více stávají momentem omezeným, až reakčním.
Nicméně: zcela klíčová otázka do budoucnosti je, jestli lidstvo bude schopno překonat tuto fázi ideologií. Tedy tu fázi, kdy se jedna (zastaralá) partikularita nahrazuje novou – sice v tu chvíli progresivní, nicméně nakonec také omezenou, partikulární.
Podle mého soudu jsme – po ztroskotání ideologie komunismu a po zjištění bezvýchodnosti kapitalismu – skutečně v tom bodě, kdy nějaké další řešení už bude muset být skutečně komplexní, všeobsáhlé; a tedy ve své podstatě neideologické.
Po ztroskotání ideologií nelze než znovu neúnavně hledat pravdu.
Ještě se vrátím k oné promluvě papeže Františka: co je z ní s až drastickou jednoznačností možno vyčíst, je to na jak obrovskou opozici, až vyložené nepřátelství tento reformátor naráží v konzervativním aparátu katolické církve. Nejen že ho jedno z hlavních katolických médii permanentně kritizuje (!); ale dokonce mnozí (a to i uvnitř samotného církevního aparátu) mu vysloveně přejí smrt!
Za těchto okolností není možno vyhnout se velkým pochybnostem, jakou reálnou šanci mají progresivní snahy papeže Františka. Tak nějak to připomíná reformní snažení císaře Josefa II., který stejně tak narazil na takovou zeď odporu konzervativních kruhů, že některé ze svých reforem ještě za svého života musel sám vzít zpátky.
V každém případě je ale jisté: jestliže skutečně mohou (a to nijak nemalé!) části katolické církve přát svému papeži smrt, pak je to neklamné znamení hluboké krize této instituce. Krize natolik hluboké, že se zcela závažně staví otázka, jestli je vůbec možné tuto krizi překonat jinak, nežli opětovným rozštěpením, podobným tomu jaké bylo svého času rozštěpení křesťanství na protestantský a katolický proud.
Papežova upřímná snaha o aktuálně autentickou interpretaci křesťanství však není žádným „konstruktem“, snaží se maximálně respektovat „Autorský záměr“ 😉
I když se to zřejmě nepodaří nebo podaří pouze v něčem, nemusí to být důvod k rozdělení, spíše pro budoucí inspirace k zamyšlení…
Otázka je co vůbec znamená takové rozdělení institucí… Jestli to není trochu varování tvořícímu se „homo sociabilis“ typu zmatení jazyků při stavbě babylonské věže… (a nikoli rozpad skutečného Společenství – který možná ani není v lidských silách 😉 ) .
To samé je ovšem možno říci i o (luteránských) protestantech. Tedy že se jednalo o „snahu o aktuálně autentickou interpretaci křesťanství“, a že jejím záměrem bylo „maximálně respektovat Autorský záměr“.
No – a stejně došlo k rozštěpení.
On totiž zásadní problém může být obsažen právě už v té snaze o „autentickou interpretaci“. Připomeňme si, že k těžkým interním bojům o právě tuto autentickou interpretaci křesťanství docházelo už na jeho samotném počátku; a tyto boje byly nakonec rozřešeny daleko spíše aktem čistě mocenským, nežli silou argumentů.
A za druhé je nutno připomenout: tento zásadní střet mezi církví jako institucí a snahou o pravý život ve smyslu evangelií doprovází křesťanství víceméně po celou dobu jeho existence. Stačí si vzpomenout třeba jenom na konflikty ohledně „doktríny chudoby“ řádu Františkánů.
Existence-působení tohoto střetu je asi nezbytnou podmínkou zachování životnosti – křesťanských společenství, z „definice“ jejich křesťanskosti: obnovování vztahu ke Zdroji a tak i – i napříč generacemi jak hezky popisuje pan Horák – k sobě navzájem. Kdybychom nepředpokládali okamžiky upřímné modlitby předků v týchž lavicích týchž kostelů, celé by se to stalo jen prázdným mocenským konstruktem: babylonskou věží.