Forum

Tato stránka je náhradou za zrušená diskusní fóra, která nevešla v užívání. Je určená pro diskuse o aktuálních tématech, která se ale věcně nehodí do žádné běžící diskuse pod aktuálně projednávanými texty. Takže sem každý může volně vkládat svá vlastní témata, která se mu právě zdají být příhodná pro společnou diskusi.

699 komentářů u „Forum“

  1. Podle mě je to tak. Sklon (genetická dispozice) existuje. Ovšem nemusí se rozvinout. Na to mohou mít vliv jak vnější faktory, tak vůle onoho jednotlivce, který je touto dispozicí nadán (nebo postižen).
    Queer příznivci si myslí, že v případě, kdy bude eliminován tlak zvenčí (tlak na normálnost), budou mít osoby s homosexuální dispozicí svobodu rozhodnout se, zda se svými sklony budou řídit nebo ne.

  2. Paní Hájková: rozhodně nejsem na větvi. Tohle téma mě zajímá.
    Mohu k němu nesměle podotknout jen tolik, že aby duchovní úsilí fungovalo, je podle mého názoru nutné, aby o něm příjemce věděl a aby v jeho účinky věřil.
    Něco podobného /míním tím mechanismus působení/ se odehrává i ve zcela odlišných konsekvencích a v opačném gardu než je prospěch obmyšleného. Myslím tím například rituál prokletí u australských domorodců.

  3. Tedy, musím napsat, paní Zemanová, že vysvětlit, jak působí modlitba, si vůbec netroufám. Není to jednoduché vysvětlit. A možná je to dobře, protože musí existovat také nějaké tajemství.
    Vzpomínám si, že papež František v nějaké své promluvě vysvětloval, jak modlitba ne snad „funguje“, ale působí: „Modlím se za chudé, aby netrpěli hladem, pak vstanu a jdu je nakrmit“ 🙂
    Jistě hodně záleží na tom, čeho chceme dosáhnout, zač se modlíme a ke komu se modlíme.
    Richard Rohr napsal, že člověk je tvor, který má silný sklon k negativitě. A negativita nepřináší nic dobrého, nemůže se stát základem společnosti. Proto se má každý jedinec snažit o to, aby se negativitě vyhýbal. Modlitba je jeden z dobrých způsobů, jak na to. Ale na druhé straně, nemůže jít o jakési pozitivní myšlení za každou cenu. Člověk si musí připustit, že má i negativní myšlenky. Prožít je, ale nepěstovat si je.
    Kletby by křesťan používat neměl, ale u těch domorodců víme, že působí. Možná proto, že u nich je silná kolektivní duše? Těžko říct.
    V evangeliích Ježíš opakovaně zdůrazňuje: „Víra tvá tě uzdravila“. Líčí, co všechno víra zmůže (i přenášet hory).
    U toho woodoo snad hraje roli negativní víra. Řekla bych, že víra ve zlé síly, v démony. Člověk věří, že někdo mu chce způsobit smrt a skutečně zemře. Na Ježíšových příbězích vidíme, jak démony vymítal, jak uzdravoval tělo i duši.

  4. Paní Hájková, napsala jste tento svůj poslední komentář na „Nástěnce“, nebo tady na „Fóru“?… Zdá se že teď opravdu komentáře svévolně migrují sem a tam. V každém případě jsem tento Váš komentář zkopíroval z „Nástěnky“ sem, protože tady je evidentně věcně příslušný.

    Ale jinak to vypadá, že tu novou webovou stránku budu opravdu muset zřídit v dohledné době, ty problémy se tu množí čím dál tím víc.

  5. Paní Zemanová, jak už jsem napsal, já sám jsem posílal léčivé energie i lidem, kteří o tom vůbec nevěděli, a zdá se že to i v těch případech působilo. Jednalo se ovšem jenom o jednotlivé případy (nejsem v žádném případě profesionální léčitel), ale přesto se ty účinky zdály být dost jednoznačné. (Ale stejně tak naopak byly případy kdy jsem někomu předem sdělil že mu pošlu léčivé energie; ale účinek byl v daném případě nulový.)

    Ostatně, docela zajímavou příhodu na toto téma svého času vyprávěla zpěvačka Eva Pilarová. Ona měla dost velké zdravotní problémy (kromě jiného s rakovinou), a tak si jednou (to bylo snad ještě za socialismu) nechala k sobě přijít nějakého léčitele. A zajímavé bylo: její koucourek okamžitě vycítil kouzlo jeho osobnosti, a sám se k němu nanutil, aby z jeho rukou přijal dávku léčivých energií. O tom se vůbec dost často zpravuje v léčitelských kruzích, že zvířata dokáží tyto schopnosti mnohem citlivěji vycítit nežli lidé. A také je ovšem možno i zvířata těmito energiemi léčit; kde tedy asi sotva je možno hovořit o nějaké „sugesci“. 😉

    Ostatně, Eva Pilarová líčila i jeden svůj další zážitek s léčitelstvím, který je ovšem už skutečně i pro mě velmi podivuhodný. To už bylo po převratu, kdy už tedy mohla cestovat na Západ. (Což předtím celou dobu nesměla, jako „nespolehlivá“.) Dostala se tedy do Kanady, aby tam zpívala krajanům. Byla tam ubytovaná v nějakém českém (to jest: českými emigranty vedeném) hotelu či něco takového. A ta česká hoteliérka měla také léčitelské schopnosti. A najednou se Evy Pilarové zeptala, jestli snad nemá něco s krkem. Zpěvačka ten den skutečně byla silně ochraptělá; vůbec nevěděla jak bude moci zpívat. Ale ta hoteliérka jí přiložila svou ruku na krk, a delší dobu ji tam držela. A když ji pak zase odtáhla z jejího krku – ta ruka byla náhle úplně zčernalá! Eva Pilarová doslova řekla, že ta ruka byla černá jako kdyby ji ta paní vytáhla z uhláku. A – ochraptění bylo pryč, ona mohla bez problémů zpívat!

    K tomu všemu je ještě zapotřebí dodat: Eva Pilarová jak už zmíněno měla svého času rakovinu; a lékaři jí nedávali více než půl druhého roku života. Ona se pak právě tehdy obrátila na pomoc léčitelů; a o této příhodě pak mohla vyprávět ještě o řadu desetiletí později! Bylo to myslím v jednom show Karla Šípa; ten to spontánně doprovodil komentářem: „Kdo ví, kde jsou dneska ti doktoři!“ Zatímco jejich pacientka, které přiznávali už jenom rok a půl života, zde byla ještě stále.

  6. Šlo o komentář na Fóru. On ale nikam nemigroval. Vždycky, když se načne nová stránka (nebo nový list) diskusních příspěvků a dotyčný komentář (příspěvek) se ocitne už na tom novém listě, nelze se na příspěvek přímo dostat. Jak jsem upozorňovala pana Nusharta, musí se jít na předchozí příspěvek a pak překliknout na novější komentáře.

  7. Ale ten Váš komentář se pak objevil na Nástěnce. Já jsem ho jenom zkopíroval sem, na Fórum.

  8. K těm zážitkům s léčitelstvím Evy Pilarové se mi podařilo příslušné pořady objevit v archivu České televize.

    Především se jedná o to show Karla Šípa: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10090925908-vsechnoparty/207522161600038/

    Kdo by ho nechtěl sledovat celé, jenom tu část s vyprávěním Evy Pilarové, to je možno nalézt na spodní liště, jsou tam žlutá znaménka; když se přes to přejede myší, u toho posledního se objeví popiska „Eva Pilarová“.

    A o své nemoci a o léčitelství vypráví také v pořadu „13. komnata“: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/205562210800007-13-komnata-evy-pilarove/

    Tady je ostatně možno jednoho léčitele spatřit přímo v akci.

  9. Šlo o následující komentář:
    „Podle mě je to tak. Sklon (genetická dispozice) existuje. Ovšem nemusí se rozvinout. Na to mohou mít vliv jak vnější faktory, tak vůle onoho jednotlivce, který je touto dispozicí nadán (nebo postižen).
    Queer příznivci si myslí, že v případě, kdy bude eliminován tlak zvenčí (tlak na normálnost), budou mít osoby s homosexuální dispozicí svobodu rozhodnout se, zda se svými sklony budou řídit nebo ne.“

    Tento komentář byl hned od začátku na Fóru, kam jsem ho i napsala, nikoli na Nástěnce.

  10. Ne, paní Hájková, jedná se o Váš komentář z 12:42. Tedy ten který začíná „Tedy musím napsat, paní Zemanová…“

    Ten byl na Nástěnce, i když věcně i logicky patří sem, na Fórum.

  11. Velmi souhlasím s názorem paní Hájkové, že (konkrétní) dispozice se nemusí vždy rozvinout (manifestovat). Blízké mi je stanovisko odborníků, s nímž nás tu seznámila paní Zemanová. Byl by to nádherný doklad působení přírodního výběru, kdyby se s každým narozeným chlapcem stávalo pravděpodobnější, že jeho mladší sourozenec bude mít homosexuální (pre)dispozici. Zvlášť „důmyslné“ by bylo, kdyby předpokladu v rozvinutí mohlo zabránit, pokud by starší sourozenci předčasně zmizeli z dosahu (zemřeli). Nelze ovšem vyloučit, že zde máme co do činění s výsledkem hledání hodně právě tímto směrem… Pochybnosti vzbuzuje především, že s nižším počtem dětí by (dnes) ve většině světa mělo být méně homosexuálně disponovaných jedinců. Asi si nemyslíme, že tomu takhle je. Existuje však i možnost, že dávnou realitu dnes nepoznáme pro řídké manifestování sexuální orientace.

    Má-li někdo se svým sourozencem (tak jako jsem měl i já se svým bratrem) krásný vztah, může mít potíže pochopit, jak evolučně přínosný
    může být úspěch při snižování rivality a napětí. Není proto od věci uvědomit si, o čem vypráví mýty a historie od Romula a Rema přes Boleslava a sv. Václava až třeba po tři knížecí bratry, ohrožující svými úklady reálně samostatnost státu Čechů na počátku 11. století.

    Každopádně je skutečností, že homosexuální chování je poměrně běžné u mnoha živočišných druhů. Nejvlastnější původ tedy bude v genetické sféře a výše zmíněný účel nemusí mít obecnou platnost. U tvorů nám biologicky nejbližších je však velmi zřetelný. Šimpanzi bonobo získali zřejmě v první řadě takto mnohem klidnější život (ve srovnání s jejich příbuznými na druhém, pravém břehu veletoku Kongo).

    O tom, co udělalo člověka člověkem, je spousta teorií. Nejznámější asi zůstává Engelsova o vlivu práce. Když se dnes podíváme na lidskou spolupráci a (díky ZOO nebo TV) na rozruch ve větších skupinách různých primátů, pochopíme, že to mohla být i schopnost plného soustředění, jež vyžaduje, jak víme, dostatek klidu. Později ovšem mohla homosexualita (i její nové, sociální, funkční ekvivalenty) zastat i další podstatnou roli, třeba ušetřit čas i jiné prostředky, potřebné na rozvíjení celé škálu poněkud zbytných záležitostí.

  12. K příběhu kocourka paní Pilarové mohu dát k lepšímu příběh našeho milovaného bígla Maxe, který miloval lidi a každá návštěva ho naprosto nadchla. Až na jedinou výjimku. Kolegyně k nám dovedla léčitele, ke kterému měla naprostou důvěru. Předtím nám vyprávěla, že ji ten člověk přesvědčil, že ji svým působením dokáže zbavit bulky v prsu, takže nebude muset podstoupit ani chirurgický zákrok ani žádnou další léčbu.
    Maxíkova reakce při vstupu léčitele do bytu nás šokovala. Vrčel na něj vyloženě nepřátelsky a nedalo se dělat nic jiného, než že jsme psa museli zavřít v ložnici, kde zuřivě štěkal po celou dobu, než návštěva odešla.
    Kolegyně po půl roce naštěstí dala na naše naléhání a obrátila se na odborníky. Ukázalo se, že jde o zhoubný nádor a řešením byla operace a chemoterapie. Skončilo to dobře, tu ženu čekalo přes třicet let spokojeného života v láskyplné rodině.
    To bylo opravdu poprvé a naposledy, kdy dal Max najevo, že si někdo nezaslouží jeho důvěru.

  13. K tomu poslednímu případu: paní Zemanová, v komunitě nejen léčitelů, ale esoteriků všeobecně naprostá většina bez dalšího otevřeně přizná, že se zde pohybuje i obrovské množství šarlatánů. Nedá se nic dělat, ale toto je sféra, kde jsou reálné schopnosti (a reálné výsledky) jen značně obtížně prokazatelné a kontrolovatelné. Navíc: mnozí z dotyčných snad ani nejsou šarlatány ve vlastním slova smyslu; to jest, oni ve své vlastní (nadpřirozené) schopnosti sami věří, i když je nemají, nebo jenom v daleko menší míře, než jak jsou sami přesvědčeni.

    Ovšem: celá množství šarlatánů bychom našli i v oboru přírodních věd a klasické (školské) medicíny. Že praskne to že ten či onen výzkumník – v honbě za slávou a za finančními prostředky – zmanipuloval data svých výzkumů, to se děje prakticky jako na běžícím pásu. Ale to asi ještě nebude dostatečný důvod k tomu, abychom zavrhli vědu jako takovou.

    Seriózní léčitel – jak bylo ostatně jasně ukázáno v oné „Třinácté komnatě“ s Evou Pilarovou – se bezpečně pozná podle toho, že nikdy nebude pacienta zrazovat od prostředků klasické terapie. A optimální stav – jak bylo také řečeno tamtéž – je ten, kdy oba tyto léčebné způsoby najdou cestu k sobě, doplňují se navzájem.

  14. Co se pak tématu homosexuální orientace týče, musím přiznat, že mě už poněkud unavuje, respektive nevidím v jeho neustálém propírání žádný další podstatný přínos.

    Nicméně se zdá, že je – z čistě metodologického hlediska – nutno rozlišovat dvě základní skupiny působících faktorů. Krátce řečeno: faktory interní (individuální) a faktory externí (evolučně funkční).

    Především je nutno si uvědomit jednu věc, kterou si za normálních okolností nijak nepřipouštíme: totiž že celá oblast sexuality (jak lidské tak obecně biologické) je krajně složitý mechanismus. Je to krajně složitý mechanismus – ve kterém se kdykoli něco může „porouchat“. Stejně jako dejme tomu u automobilu se může stát, že při vadné konstrukci (či produkci) jeho převodové skříně se po zařazení prvního rychlostního stupně místo žádoucího pohybu vpřed rozjede vzad. Prostě proto že tam někdo přehodil nějaká kolečka.

    A v řádově mnohonásobně složitějším mechanismu sexuality a pohlavních preferencí je prakticky nevyhnutelné, že tu a tam dojde k této „záměně koleček“. S tím rozdílem ovšem, že tuto sexuální orientaci není možno „opravit“, neboť je velice úzce spojena se základním pocitem vlastní identity. (Přinejmenším doposud žádná možnost „opravy“ objevena nebyla. Uvidíme, co přinese další rozvoj genetické „crispr“-techniky.)

    To je tedy oblast interních faktorů. (Těch může být ovšem ještě celá další řada, psychické predispozice především.) Externí (evoluční) faktory jsou ale takové, které například zmínil pan Horák s opicemi bonobo: zdá se že evoluce nepokládá homoerotické vztahy za nikterak zásadně škodlivé co se týče přežití, udržení rodu; a naopak, ona si je dokázala přizpůsobit pro vlastní, žádoucí účely (především asi pro zvýšení vzájemných přátelských vztahů mezi samci, a tím utlumení jejich vzájemné vnitrodruhové agresivity). Ovšem k tomu je nutno připojit i to, že tyto homoerotické vztahy v přírodním prostředí většinou zřejmě nejdou na úkor vztahů heteroerotických, tedy nijak neomezují plodnost a rozmnožování daného živočišného druhu.

    Ovšem k tomu je nutno připojit ještě to, že u skupinově žijících druhů má většinou vůdčí samec monopol na plození potomků; samotná kvantita reprodukce tím tedy nijak není ohrožena, zatímco pro „přebývající“ samce jsou pak homoerotické styky do značné míry jedinou možností pro odbourání vnitřního pnutí.

    Všeho všudy: homosexuální orientace je – ve svém jádru – evidentně přírodně podmíněnou a přirozeně danou záležitostí, a je dost marným namáháním se proti tomu mravně rozčilovat.

    I když – na straně druhé dost možná, že i toto „mravní rozčilování“ nad lidskou homosexualitou opět může mít své čistě evoluční důvody! U lidského rodu totiž onen skupinový monopol na plození potomků většinou není dán; z hlediska evoluce je tedy naopak potřebné (pro udržení druhu), aby byly projevy homosexuality potlačovány co nejvíce. Přinejmenším v těch fázích vývoje lidstva, kdy je reprodukční číslo příliš malé (respektive protivenství přírody příliš velká), takže by reálně mohlo hrozit vyhynutí celého druhu.

  15. Pane Poláčku, ono vnitřní pnutí je patrně energie, která se ovšem mohla vynaložit k jinému účelu než k sexuálnímu styku, ještě ke všemu takto neproduktivnímu, když to řeknu tak utilitaristicky.

  16. Možná že člověk nezůstal na úrovni opice právě proto, protože nebyl sto okamžitě uspokojovat všechny své potřeby. Kdyby mohl, nebyl by vývoj.

  17. K slovům pana léčitele (o mamince tišící bolest dítěte) a příběhu s Maxíkem mne napadá: Třeba by lepší integraci těchto přístupů do úsilí o uzdravení napomohlo, kdybychom si zvykli nazývat tyto reálné děje schopnostmi „podpřirozenými“ 😉 …. Kdybychom je brali s pokorou a vděčností jako výraz faktu, že člověk existoval jako smečkový tvor, že byl/může být reálně částí „těla“ rodiny/společenství a tato společenství vyvinula (v předvědeckých dobách) tyto určité nástroje vzájemné podpory a pomoci… Existují i jiné „atavismy“ 😉
    Uzdravení/prosba o ně ale může člověka pomoci vyladit k hlubší důvěře… K onomu „Ne jak já chci… „

  18. Tak jsem si teď poslechla pořad Třináctá komnata Evy Pilarové. Asi to tak bude, že člověk potřebuje mít motivaci k životu, vůli k životu, a pomáhá mu především to, když má pro koho žít. Zaujal mě (ke konci) příběh s drahým autem na dluh, které dotyčný nemocný musel splácet, a proto „nemohl“ umřít a nechat dluh ženě. A lékař potvrdil, že mu to patrně pomohlo k uzdravení.
    Taky se mi líbila ta vstřícnost lékaře k léčiteli a naopak, která prakticky vedla k jejich spolupráci při léčbě. To se asi málokdy vidí.

  19. No ano, právě tuto vzájemnou vstřícnost jsem měl na mysli, když jsem psal o tom že tohle by měl být ideální stav. Bohužel v realitě je tomu většinou pořád ještě tak, že klasická medicína alternativní způsoby léčby (a tím spíše léčbu energiemi) neuznává. Zatímco – jak to zmínila paní Zemanová – leckteří šarlatáni na poli léčitelství zase hledí spatra na klasické léčebné terapie. A tato vzájemná konkurence a nevraživost jde samozřejmě na úkor pacientů.

    Ovšem – pokud vím tak v USA už je celá řada klinik, kde je klasická a alternativní medicína praktikována ve vzájemné kooperaci a koordinaci. Ovšem nevím jestli se tu používá i léčení energiemi; spíše asi jenom takové metody jako je akupunktura, TCM a podobně.

  20. „Podpřirozené“ léčitelské schopnosti – to je opravdu nezvyklá definice, pane Nusharte! 😉 Ale opravdu otvírá prostor pro nové náhledy.

    Přitom ovšem onen léčitel se vyjádřil asi poněkud nešťastně, on chtěl říci že energetické léčitelství má své přirozené/přírodní základy, jenom že určití jedinci mají tuto schopnost více vyvinutou; ale tak jak to formuloval to spíše budilo takový dojem, že léčitelství spočívá vlastně jenom na sugesci, jako když matka pofouká svému dítěti bolístku.

    Ovšem, v esoterické komunitě se právě o tom vedly spory (a asi to dodnes nebude rozřešené), jestli tyto schopnosti má skutečně v zásadě každý člověk, a že jenom někteří jedince mají tyto schopnosti vyvinuté více nežli jiní; anebo jestli se jedná o zcela exkluzivní schopnosti které jsou dopřány jenom určitému okruhu jedinců.

    Jisté je: schopnost působit prostřednictvím energií reiki může být vybuzena prakticky u každého člověka (pokud má k dané věci jenom trochu vstřícný vztah); teorie je taková, že mistr reiki prostřednictvím iniciačního aktu v daném adeptovi „pročistí“ jeho energetické kanály, takže on jimi pak může přijímat, a dále posílat „kosmické“ léčivé energie. Jinak řečeno: podle této teorie má tyto energetické kanály v sobě skutečně každý člověk; a tedy v zásadě u každého mohou být aktivovány.

    Ovšem: léčení energiemi reiki je hodně nespecifické, to jest je to víceméně jenom čiré dodávání energií. S léčivými energiemi je možno zacházet i mnohem aktivněji a cíleněji; ale to je pak opravdu asi záležitostí jenom omezeného okruhu k tomu osobně disponovaných jedinců.

  21. Termín podpřirozené mne napadl v souvislosti s představou, že třeba vlci se možná léčí navzájem ve smečce (nevím to, je to jen moje představa) , tak jako možná někteří psi někdy léčí ve své (lidské) smečce… Nemyslím si ani, že hlavním mechanismem opravdové pomoci maminky svému dítěti je (auto)sugesce. Myslím že tam působí nějaká hluboká prosba a důvěra.

  22. Možná proto je dnes samozřejmostí, že musí-li malé dítě do nemocnice, je dovoleno, aby tam s ním byl někdo z rodičů, většinou matka.
    Kdysi to nešlo. Ba ani za ním nesměli na návštěvu. Domnívali se (odborníci) zřejmě, že to naopak léčbě brání.

  23. A co teprve novorozenec, který tvořil a ještě i po porodu tvoří s matkou jeden celek. Ani na to se před desítkami let (v porodnici) nebral moc ohled.

  24. O možnosti posílání léčivých energií na dálku se jistě vedou spory.
    Ale spory se vedou i o jiných věcech – například o možnosti předávat evangelium pomoci moderních technologií jako je televize, internet…
    Já myslím, že ano. Tam se totiž neposílá energie, nýbrž informace, která v člověku může (a nemusí) vzbudit něco, co v něm vlastně už je.
    Nebo je ona léčitelská energie také informace? Která ovšem necílí na ducha člověka, nýbrž na jeho tělo?

  25. Ano, v určité době došlo k velkému odklonu od „starého dobrého“, od přirozenosti. Víra v pokrok a změnu zasáhla celý svět, ale v zemích východního bloku vítězila jednoznačně. Rozchod s tradicí můžeme dodnes vidět třeba na charakteristické podobě sídlišť. (Současnost naproti tomu přece jen zase už vyrůstá z více kořenů.) Praxe ve zdravotnictví, jejíž jeden příklad zmínila paní Hájková, byl také charakteristickou dobovou oscilací.

    Je dobře, jestliže se aspoň v některých ohledech vracíme k zavrhovaným archetypálním formám. Neměli bychom to však přehánět. Zvláště v oblasti zdravotní péče ne. Různé přirozené způsoby navracení zdraví byly dlouho tím nejlepším, co lidé měli. Později byly často rovnocennou alternativou k novým odborným postupům a výkonům. Již nějaký čas však jde jen o doplňkový „sortiment“, byť třeba populární a poptávaný. Leckdy proto, že nutná léčebná praxe bývá hrazena, a v lidech je přitom dnes opět posilován pocit, že to nejlepší přece koupí za své na trhu.

  26. Energie a informace: myslím, že o tom už jsme jednou mluvili, paní Hájková. Ovšem – ono je to skutečně poněkud složitější.

    Bezprostředně vzato je to rozlišení evangelium = informace, zatímco léčitelství = energie bezpochyby správné.

    Ovšem: na straně druhé každá energie je zároveň také informace. Protože jinak by byla naprosto amorfní, nespecifická, byla by to jenom čirá síla, ale bez jakéhokoli konkrétního působení. A to platí tím spíše o energii léčivé (léčitelské), která tedy musí nutně obsahovat i vysokou míru zcela specifické informace.

    A na straně druhé: ano, evangelium jako takové je svým obsahem bezpochyby především informace. Kdy je tedy víceméně jedno, jakým médiem jeho zvěst bude šířena.

    Ovšem: na straně druhé Ježíš sám své evangelium vůči svým posluchačům nešířil jenom a pouze slovem (informací), nýbrž dozajista zároveň i silou své osobnosti, svým charismatem. (A skoro by bylo možno soudit, že toto jeho charisma bylo fakticky nezbytnou podmínkou pro to, aby lid obecný vůbec začal přemýšlet i o obsahu jeho sdělení.) A charisma – co to vlastně je? Osobní vyzařování – je to více energie, nebo více informace?…

    Vlastně ještě užší je tento vztah mezi slovem (jakožto pouhou informací) a mezi způsobem jejího podání v islámu. V něm jsou totiž slova proroka Mohameda tradičně přednášena ve verších, zpěvavým hlasem přednašeče při společných shromážděních nábožného zástupu v mešitách. A ti muslimové, kteří „vyrostli“ na těchto společných modlitbách, na tomto poeticko-zpěvném přednášení súr Koránu, když se později dostali k jeho pouze písemné podobě, byli pak těžce zklamáni, v této písemné formě vůbec nedokázali objevit tu intenzitu duchovnosti, jakou prožívali dříve, v tomto bezprostředně osobním sdělení.

    Takže jak je vidět, obsah (sdělení) přece jenom není možno tak docela oddělovat od formy, jakou se tento obsah sděluje.

  27. Evangelium bylo/je sdělováno právě také formou informací o možném uzdravení. To nejhlubší uzdravení má však (v Ježíšově podání) konkrétní cíl: návrat k základní důvěře. (Což může znamenat vlastně zhojení podstaty prvotního hříchu.)

  28. No, to poeticko-zpěvné přednášení súr Koránu má možná obdobu v katolických bohoslužbách, kde na věřící působí též hudba, obrazy, oltáře, výzdoba kostela a j.
    Protestanti to většinou odmítají. I když ne tak úplně (třeba tu hudbu mají také). Ale rozhodně by to nemělo být to hlavní. Ony vůbec ty bohoslužby by neměly být to hlavní. Důležité je, aby člověk víru přenášel do života, ne aby byl „okouzlen“ bohoslužbou či dokonce charismatickým knězem.
    Apoštol Pavel přikazoval ženám zahalovat si v modlitebním shromáždění hlavu, zejména proto, aby neokouzlovaly přítomné muže svými dlouhými vlasy.

  29. Pane Poláčku, tak jsem před chvílí otevřela knížku A. Grüna „Biblické obrazy o vykoupení“ na zcela náhodné stránce a hned jsem tam narazila na zmínku o tom, že Ježíš vlastně léčil i samotným svým zjevem, tedy svým charismatem. A také lidi uzdravoval rozhovorem s nimi. To jsem sem tedy musela opsat, protože je tam i o té informaci a o tom, co je to informace.
    „Ježíš položil dvěma učedníkům na cestě do Emauz otázku, která vnesla do jejich smutné bezradostnosti smysl a která by i pro nás mohla být klíčem k životu: „Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?“ (Lk 24,26)
    Projdeme-li spolu s tímto klíčovým slovem svůj život, tu pocítíme, že i v našem případě měly všechny ty krize a trampoty, všechna naše selhání a poranění svůj smysl, že nás vedly k naší vlastní podobě, k naší slávě (doxa) a mohly nás osvobodit od všech našich iluzí, které jsme si udělali o životě. Tím, že ve svém životě objevíme během rozhovoru nějaký smysl, se uzdravíme, smíříme se sami se svou osobní historií a probudí se v nás nové síly. Evangelista Lukáš jakožto Řek podporuje dnešní víru ve spásu prostřednictvím informace. Informace u něho ovšem není žádný poznatek, nýbrž nový vhled do tajemství života, který se člověku ozřejmí právě během rozhovoru. Tím, že spolu hovoříme, přidruží se k nám Kristus a otevírá nám smysl našeho života. Přitom nejde jen o nový vhled, nýbrž i o Ježíšovo vyzařování, o vyzařování jeho tepla, jeho lásky a jeho síly. V Ježíšově blízkosti se uzdravují lidé, cítí ve svém srdci dotek.
    Tak nám Lukáš ukazuje, že lidské setkání a rozhovor jsou místa, kde nás dostihne spása skrze Ježíše Krista, kde nám sám Ježíš ukáže cestu k životu; cestu kterou nezpochybní ani sama smrt; cestu, která spíše vede smrtí do slávy nebes.“

  30. No ano, paní Hájková, to je to co jsem psal že Ježíš působil nejenom slovem, ale i svým osobním vyzařováním, svým charismatem. Přičemž ovšem toto charisma je těžké nějak definovat: je to také svého druhu „informace“, nebo ne?…

    Teď mě ale napadla jedna opravdu dost neobvyklá myšlenka. Právě teď jsem v druhém diskusním vláknu psal o tom, jak Sokrates věřil tomu, že lidská duše na svět nepřichází prázdná, nepopsaná, ale že si „vzpomíná“ na to co věděla a znala dříve.

    Co kdybychom tedy i Ježíšovo působení nakonec pojímali tak, že Ježíš vlastně nakonec lidské duše přiváděl k tomu, aby se „rozpomenuly“ – ovšem ne na pouhé vědomosti, nýbrž na svůj původní, čistý, ryzí stav; ten stav ve kterém se nacházely ještě před „prvotním hříchem“?… – Což je vlastně právě to, co napsal i pan Nushart.

  31. K čemuž je možno připojit ještě i to, že i podle Platóna byli lidé původně „u bohů“, ve své původní čisté, nezkalené, nezkažené podobě.

    A teprve později ztratili tento svůj bezprostřední kontakt ke světu bohů – zčásti v důsledku světové potopy, zčásti v důsledku vlastní zkaženosti. A i podle Platóna musí teď lidé namáhavě hledat svou cestu zpátky k onomu původnímu, božskému stavu v dobách „Zlatého věku“.

    – Teď mě napadá, že toto Platónovo pojetí se ve své struktuře nakonec nijak příliš zásadně neliší od křesťanského konceptu „Království božího“…

  32. Pan Nushart ovšem o preexistenci lidských duší nic nenapsal. I když, mám dojem, že i v křesťanství se svého času ten koncept objevil. Ale asi se to neujalo.
    Myslím, že duchovní uzdravení je snad totožné se spásou. Jde o uzdravení ze hříchu. Hřích lze pokládat za ránu v duši, za něco, co stojí mezi člověkem a Bohem. Lidské chování je hluboce ovlivňováno nevědomím a prožitky z raného dětství, různými pocity viny, závislostí atd.
    Boží království není návratem zpátky k Zlatému věku, k nějakému původnímu božskému stavu (ten nikdy neexistoval) nýbrž cestou k budoucnosti. Tresmontant kdysi psal o tom, že lidstvo má být „přebožstveno“.

  33. Jde o totéž, co řekl Ježíš Nikodémovi.
    „Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ (Jan 3, 3)

  34. Myslel jsem to myslím jen jednoduše tak, že člověk uzdravením pochopí/prožije (nevím zda znovu), že může Bohu plně důvěřovat.

    (Ztráta? / nenalezení? této důvěry a její nahrazení strachem je asi podstatou prvotního hříchu).

  35. Strachem z lidí? Strachem z bolesti? Strachem ze smrti? Strachem ze života?

  36. Možná všechny tyto a další strachy (kvůli kterým člověk škodí sobě nebo druhým) pochází ze strachu z Boha. (Ať v představách Jeho Bytí či prázdného chaosu. Na místě Důvěry.)

  37. Je tenhle strach už u malých dětí? Když jsem hlídala 4 a půl letou vnučku, přišla za mnou v noci do postele. Ráno jsem se jí ptala, proč. Řekla: No protože já jsem se bála, že v mojí postýlce je strašidlo.

  38. Předevčírem jsem chtěla něco přidat do diskuse v Dr. Ale zjistila jsem, že už mi zanikl přístup. Přestože ještě přispívám měsíčně stokorunu. Zřejmě to nestačí. Zruším tedy i to, co dosud platím, protože navyšovat předplatné už nechci.
    Ale stejně je zajímavé, že největší diskuse bývají ohledně komunistů či komunismu. Jako by to bylo stále nějaké aktuální téma. Proč?

  39. Tak to je skutečně zajímavé, paní Hájková: já poplatky na DR neplatím vůbec – a přesto tam stále mohu umisťovat své příspěvky!

    Já bych ty poplatky platil – jenže se vůbec nemohu dostat do mé osobní sekce, abych tam ty poplatky mohl poukázat. Místo toho jsem tedy těch tuším 500 korun poslal jako dar.

    A tuším že pan Morbicer také napsal, že se do své osobní sekce nemůže dostat.

    Ale jestli máte zaplaceno a nemáte možnost přístupu, nejlépe když pošlete mail do administrace. Myslím že i pan Nushart (Jiří) s tím měl problémy, a když tam poslal mail tak to dali do pořádku.

    Jinak: ano, i já jsem si toho povšiml, že sice to někdy vypadá, jako by nejen že tam už skoro nikdo nediskutoval, ale skoro to ani vůbec nesledoval. Ale u určitých témat se najednou ukáže, že je tomu jinak. Že ta „stará garda“ je tu stále ještě přítomna, a občas jsou ochotni i diskutovat. Neřekl bych ovšem že jenom když se jedná o komunismus; ale když se jedná o nějaké zásadní politické téma.

  40. Shodou okolností jsem zrovna dnes v německých novinách (Süddeutsche Zeitung) četl článek o duších, v jejich posmrtné existenci. To jest přesněji: byla to recenze Dantova „Pekla“, jeho nového vydání.

    A byl zde zaznamenán docela zajímavý rozdíl mezi zemřelými v tradici antické, a v tradici křesťanské.

    Totiž: v té antické tradici jsou tito zemřelí vlastně jenom „stíny“. Které jako takové samy nevrhají stín (podle toho se od nich sám Dante ve svém pobytu v podsvětí odlišoval). Zatímco v křesťanském pojetí – které tu ovšem není nijak jednoznačné, jedná se spíše o vlastní interpretaci Danteho – by duše zemřelých musely být pojímány jako „světlo“, neboť jejich pramenem je Boží světlo.

    Ovšem co je tu obecně problémem, je vztah k tělu, k tělesnosti, k tělesné schránce. Ty antické „stíny“ jsou už ze samotné své definice netělesné; jsou jenom jaksi odrazem, tedy „stínem“ původní tělesné existence.

    Ale u křesťanských duší je jejich vztah k tělu dost nejasný. Podle podání Danteho jsou to tedy v jejich současné podobě jenom jakési světelné útvary či entity; které nicméně čekají na to, že ke konci věků jim budou vrácena jejich původní těla, nyní ovšem už v dokonalé podobě.

  41. K té větě, že duše (podle Danta)“čekají na to, že ke konci věků jim budou vrácena jejich původní těla, nyní ovšem už v dokonalé podobě…“
    Myslím, že ta těla nebudou původní. Vždyť ani naše současná těla nejsou „původní“. Veškerá jejich hmota v podobě atomů atd. se už několikrát vyměnila. A duše je podle Bible součástí těla. Proto se i ona obnovuje.
    Nakonec o tom psal i apoštol Pavel ve 2. listu Korintským 4:
    „16A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme.
    17Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy
    18nám, kteří nehledíme k viditelnému, nýbrž k neviditelnému. Viditelné je dočasné, neviditelné však věčné.“

  42. Včera jsem si koupila katolický kalendář s citáty, které jsem si hned přečetla. Dověděla jsem se tam, že katolická teoložka Georgette Blaquière řekla: „Bůh sestoupil do kolébky, abychom z něj už neměli strach.“
    Vzpomněla jsem si hned, že se tu pan Nushart nedávno zmínil o strachu z Boha. Z Boha v kolébce by asi nikdo strach neměl. Trochu mi to připomnělo feministickou teologii o „slabém Bohu“. Takový Bůh se ale zdá být bezmocný. Místo strachu z Boha by nás pak mohl přepadnout strach z nepřítomnosti Boha, čili strach z chaosu. Jenže Bůh přítomen je, i když může být (zatím) v kolébce. Vždyť i v malém dítěti je vůle a potenciál s chaosem bojovat.

  43. Musím přiznat, paní Hájková, že toto zlidštění Boha se křesťanům skutečně povedlo. Nejen zmíněným položením syna Božího do kolébky, ale i tím, jak Kristovi přisoudili prožitek utrpení.

  44. Což o to, utrpení – a to mnohonásobné – prožíval i Prométheus. I když ten byl vlastně jenom „polobůh“.

    Ale to „položení do kolébky“ – ano, to by asi dost sotva v nějakém jiném náboženství hledalo paralelu.

  45. Ovšem, co se toho strachu z bohů týče – zdaleka ne všechna náboženství měla nezbytně bohy, kterých bylo zapotřebí se bát. Například – bylo to tuším v době mínojské, na ostrově Kréta – tamější obyvatelé měli původně náboženství přírodními, dobrotivými bohy. Jenže – potom došlo ke katastrofě, k obrovskému zemětřesení, které smetlo půlku ostrova. A zbylí obyvatelé pak zcela změnili své náboženství, nyní byl jejich parthenón plný strašlivých, děsivých bohů, kterém bylo nutno přinášet lidské oběti.

    Ovšem, tato změna kultu jim nijak nepomohla; přišlo další ničivé zemětřesení, archeologové dokonce objevili jednu místnost či skalní sluj kde právě probíhala taková lidská oběť, která byla právě v tom okamžiku zasypána v důsledku zemětřesení.

    Zdá se tedy, že proti přírodním silám nic nezmohou ani dobří, ani zlí bohové…

  46. Na přírodní zákony poukázal i Ježíš slovy:
    „On jim na to řekl: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo myslíte, že oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma?“ Lukáš 13, 2-4
    Podle přírodních zákonů tělo zde ve světě čeká smrt, ať byl člověk spravedlivý nebo ne. S tím se nedá nic dělat. Ježíš nabízí pokání, tedy změnu smýšlení, jako způsob, jak překonat myšlení těla, které směřuje ke smrti.

  47. PROFESOR V. V. ŠTĚCH

    Před nedávnem Česká televize reprízovala seriál hovorů s profesorem V. V. Štěchem. Ačkoliv jsem tento seriál (nebo přinejmenším některé jeho díly) už kdysi viděl, přesto (nebo možná právě proto) jsem si je teď nahrál na videorekordér, a sleduji ho znovu. Připomínám, že tento seriál byl zahájen tuším v roce 1966, a pak v nepravidelných intervalech pokračoval po několik dalších let.

    Co mě na celé této záležitosti fascinuje (a proč považuji za potřebné respektive přínosné tuto věc zmínit i zde), to je právě samotná osoba pana profesora. Přitom: on sám na první pohled působí dost nenápadným dojmem, starší pán (už na počátku oné série mu bylo nějakých 80 let!), oblečen v dost nevzhledném dlouhém kabátě, typickém pro tehdejší dobu (a pro tehdejší náš textilní průmysl).

    Ale: profesor Štěch, to byla v podstatě chodící, či lépe řečeno: živá historie. Byl to jedinečný vypravěč; a už sám jeho způsob řeči, způsob přednesu je – především ve srovnání s dnešními standardy – téměř zázrakem. Dnes je nutno takovéto vzpomínkově-dokumentární pořady přednášet suverénním tónem, v tempu, divák se ani na chvíli nesmí nudit; jinak by hrozilo nebezpečí, že přepne na jiný program. Profesor Štěch si nijakým způsobem neláme hlavu s tím, jestli bude na televizního diváka působit tím či oním dojmem; znovu a znovu se zarazí, zastaví v řeči, a hledá příhodný výraz. Ovšem – toto hledání nese své ovoce, jak už řečeno on byl jedinečný vypravěč, on ještě hovořil víceméně starou, historickou, nebo spíše literární češtinou, která se dnes už v běžném hovoru reálně nepoužívá. Ale – u něj to působí naprosto přirozeně, je neklamně znát že on mluví tak jak doopravdy myslí, jeho řeč je vlastně jakýmsi románem spatra přednášeným, či právě tvořeným, nesmírně rozkošatá, místy až bezmála poetická. Dnes už prakticky nikdy není možno zažít tak neuvěřitelné bohatství naší mateřštiny. On mluvil ještě jazykem Jiráska, Masaryka, Palackého…

    A nejenom samotným jazykem; ale je naprosto jasně znát, že on celou tehdejší národní kulturu do sebe vstřebal, on s ní splynul v jedno, byl prakticky jejím ztělesněním, personifikováním – a právě proto o ní dokázal tak živě a přesvědčivě vyprávět. Jak sám řekl, on znal v Praze osobně prakticky každého, kdo v té době v kultuře něco znamenal. Do velké míry se spolu poznávali a setkávali v Národním divadle, kam chodili -jakožto chudí studenti – na místa k stání. – V této souvislosti Štěch pronesl jednu skutečně pamětihodnou větu: „To bylo v dobách, kdy umělci ještě chodili do divadla.“ (!)

    Co je dále fascinující na vyprávěních V. V. Štěcha, to jsou jeho neuvěřitelné faktografické znalosti a fenomenální paměť. On například dokázal z hlavy říci, jak se jmenoval italský zahradník (!) na pražském císařském dvoře někdy v 17. století! A když vypráví o novějších dějinách – o mnohém může vyprávět z vlastní zkušenosti, on se narodil ještě v 19. století, a tak například tehdejší konfliktní vztah mezi českým a německým elementem může dokreslovat zcela názornými obrazy a prožitky.

    Ale proč vlastně především zde tato vyprávění V. V. Štěcha uvádím a zmiňuji: v jeho podání nejen že národní dějiny doslova znovu ožívají – ale v jeho obrazech se zde přímo rodí národní duše, celé to putování českého národa jeho dějinami, a znovu a znovu velké kulturní počiny jako substance jeho existence; divák je nevyhnutelně stržen tímto proudem jeho vyprávění, a získává nezlomné přesvědčení, že (český) národ nejen žije, ale že směřuje odněkud někam, že jeho dějiny mají svůj nevývratný, jedinečný a s nikým jiný nezaměnitelný smysl. Musím přiznat, že sotva kdy jsem prožíval takový pocit národní příslušnosti, a i národní hrdosti, jako právě při vyprávění profesora V. V. Štěcha.

    Pokud by někdo měl chuť se také ponořit do jedinečného proudu jeho vyprávění, vyhledal jsem v archivu ČT dva díly této série, sahající až do hlubin národní dějin: https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/896866-v-v-stech-vypravuje-a-vzpomina/26753130283-o-prazskem-hrade

    https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/896866-v-v-stech-vypravuje-a-vzpomina/26753130284-o-vysehrade

    A přece jenom ještě něco dodatkem: co je na samotné osobě V. V. Štěcha hodné obdivu (a asi i závisti), je jeho neuvěřitelná vnitřní vitalita. Jak řečeno už starý pán, kdy sama tělesná schránka už příliš neslouží; ale jeho naprosté vnitřní zaujetí pro věc mu dávalo jedinečnou sílu ducha. Mohu jenom ještě jednou zopakovat: dnes už prakticky není vůbec možné ještě někde zažít a zakusit takovýto dotyk se „starými časy“, s živou minulostí, s živou kulturou našeho národa.

  48. SAMURAJ VE VATIKÁNU

    Několik posledních dnů mě pronásledoval jakýsi mlhavý pocit, že jsem měl připraveno zajímavé téma pro zdejší rubriku; ale vůbec jsem nebyl schopen si vybavit, o co se vlastně mělo jednat. Až včera mi to najednou zase vyskočilo v hlavě: „Samuraj ve Vatikánu“!

    Tak se totiž jmenovala jakási hraná dokumentace (tuším španělské televize) o události, která se skutečně reálně stala. A dodnes jsou o ní k nalezení dokumenty v archivech jak Vatikánu, tak španělského královského dvora.

    O co se tedy jednalo? V 16. století se jeden mocný japonský provinční šlechtic (daimyó) rozhodl navázat své vlastní styky se západním světem. A to sice jak styky obchodní, se španělským králem, tak i styky v oblasti náboženské. Dost možná měl v plánu zřídit na svém území biskupství. (Bylo to už v době, kdy v Japonsku už delší dobu působili portugalští jezuité.)

    On tedy jednoho svého samuraje (který byl ovšem předtím v nemilosti) poslal jako svého vyslance na tuto (dlouhou a nebezpečnou) cestu, východním směrem, přes Tichý a potom Atlantický oceán, ke španělskému králi. Jeho společníkem a průvodcem byl křesťanský misionář; který sám zřejmě nijak nebyl bez osobních ambicí, dost možná snil o tom, stát se hlavou onoho nového biskupství. Tento samuraj byl skutečně přijat s vysokými poctami, dostalo se mu audience u krále. A co víc: on pak konvertoval ke křesťanství, a sám král byl osobně přítomen jeho biřmování.

    Vše tedy bylo zdánlivě na nejlepší cestě; ale pak se – jako obvykle – do věci zamíchala politika. Všechno totiž bylo mnohem složitější. Španělský král by sice rád navázal výhodné komerční styky s exotickým Japonskem (tím spíše že jihoamerické zlaté a stříbrné doly už pozvolna vysychaly); jenže ty obchodní cesty by vedly přes Mexiko. Které sice patřilo jemu; ale které už začalo mít pocit že španělského krále vlastně k ničemu nepotřebuje, a že by si mohlo vládnout samo. A tato nová obchodní cesta by nadále zvýšila bohatství Mexika, a tedy jeho separatistické tendence.

    Španělský král tedy velmi dlouho váhal se svým rozhodnutím (snad celý rok); poté přislíbil souhlas, ale podmínil ho tím, že bude souhlasit i Vatikán. Náš samuraj i se svým průvodcem se tedy vydali do Říma. I zde byli přijati se všemi poctami, samotným papežem. Který pak ovšem také dlouho čekal s vydáním rozhodnutí – a nakonec celý projekt zamítl! V onom pořadu nebylo jasně vysvětleno proč; ale zjevně i zde byly ve hře ty či ony politické zájmy. Totiž: papež samozřejmě nerozhodoval o samotné obchodní cestě; ale on zakázal zřízení onoho japonského biskupství, a dokonce onen misionář dostal zákaz působit nadále v Japonsku!

    Náš samuraj se tedy vrátil zpět domů s nepořízenou. Mezitím se ovšem poměry v Japonsku radikálně změnily; křesťanství bylo nyní zakázáno a pronásledováno. O dva roky později tento samuraj přišel o život za nevyjasněných okolností; a o dalších dvacet let později byla popravena jeho žena i oba jeho synové pro praktikování křesťanství. (Zdá se tedy, že jeho konverze ke křesťanství nebyla jenom účelová, nýbrž opravdová.)

    A onen misionář? – Ten ignoroval papežský zákaz, a vrátil se tajně do Japonska. (Snad se domníval, že se mu přece jenom podaří to křesťanské biskupství zřídit?…) Jenže jak řečeno nyní byla situace v Japonsku pro křesťanství už zcela jiná; on byl nakonec zatčen, a spolu s 25 dalšími misionáři upálen.

    ————————————

    Proč tady celý tento příběh vyprávím? – Protože mě velice nápadně upomněl na to všechno, co jsme zde diskutovali v souvislosti s knihou a filmem „Mlčení“. Jestliže příběh z „Mlčení“ byl ale bezprostředně vzato jenom literární fikcí, tato dokumentace pojednávala o zcela reálných lidských osudech, a opírala se o zcela reálné události, doložené oficiálními archivními dokumenty. O to – alespoň pro mě – byl celý tento příběh plastičtější a přesvědčivější.

  49. PROBLÉMY IDEOLOGIE

    O sérii článků konzervativního křesťanského filozofa D. Kroupy jsme zde už nedávno diskutovali. Teď vyšlo další pokračování jeho úvah: https://www.forum24.cz/obrana-konzervatismu-proti-konzervativcum-3/ ; ale protože se tato část týká zcela jiného tématu, umisťuji ji zde.

    Kroupa se zde zaměřuje na kritiku ideologického vztahování se ke světu, ke společnosti, k politické moci. Jeho argumentace je opět velmi kvalitně promyšlená a konzistentní, v bezprostřední rovině stěží nějak vyvratitelná. Ale – i tady se zdá, že Kroupa zde něco (a to dost zásadního) opomíjí.

    Uveďme si napřed jeden klíčový citát z jeho článku: „Základní struktura ideologického způsobu uvažování od jeho vzniku po současnost se nemění. Mění se jen důraz na její jednotlivé prvky: nezpochybnitelně dané principy, utopické vize ideální společnosti, konsensus avantgardního společenství, utiskovaní, nepřítel, rozhořčení nad stavem světa, ideje a boj, v němž je vše dovoleno. Je to schéma, které se opakuje od jakobínů, spiknutí rovných, utopických socialistů, vědeckých komunistů, fašistů, nacionálních socialistů až po současné liberální pokrokáře. A také u „konzervativců“.“

    Především: v tomto výčtu všech negativních, k samovládě tendujících ideologií tu nějak chybí křesťanství. Protože: nestalo se v průběhu času i samo křesťanství faktickou ideologií, usilující o totalitní vládu nad myšlením lidí, ale i nad politickou mocí?!… (To že tento druhý boj křesťanství nakonec v zásadě prohrálo, na věci nic podstatného nemění.)

    A právě tento fakt, že i křesťanství (či víra vůbec) se nevyhnutelně dříve či později stává i politickou ideologií, pak odhaluje jeden aspekt ideologie, který Kroupa zcela zastírá: totiž ten, že bez nějaké ideologie fakticky vůbec není možno řídit stát!

    Tato „ideologie“, kterou Kroupa prezentuje jako něco jenom zcela negativního, nepřirozeného, co si vždy jenom vymyslí nějaký nezodpovědný aktér, aby tak mohl prosadit své vlastní panství – právě tato ideologie je totiž naprosto nezbytný tmel, který spojuje danou společnost společnými hodnotami, společnými cíli, společnou orientací. A jenom na této principiální názorové a ideové homogenitě je vůbec možno budovat společný stát.

    I současný stát liberální demokracie má svou vlastní ideologii; a na této skutečnosti nic nemění to, že jádrem této ideologie je právě předstírání, že žádnou ideologií není. Ano, liberální demokracie ruší a zakazuje dominanci všech tradičních ideologií; ale to jenom proto, aby se ona sama postavila na jejich místo. Ideologie liberální demokracie je ideologií negativní: ruší a neguje všechny konkrétní ideologické obsahy, aby je mohla nahradit jenom čirým (svým vlastním) politickým mechanismem.

    Ideologie liberální demokracie je ideologií prázdnoty, bezobsažnosti; takto bezcílná ideologie může svou roli úspěšně plnit jenom potud, pokud je možno duše lidu zaplnit a oslepit stále běžícími koly neustále narůstajícího konzumu, soukromých zájmů a radovánek. Ale pokud se toto soukolí konzumu nějak zadrhne, okamžitě se ukáže, jak prázdná je tato ideologie, a že velké části populace touží po nějaké skutečné ideové orientaci. A když zde není žádná ideologie pozitivní, pak se uchylují k reakčním, populistickým hnutím, jako jsou současná identitární hnutí, anebo třeba „trumpisté“.

    Všeho všudy: jakkoli má Kroupa se svou kritikou (dosavadních, a především totalitárních) ideologií pravdu, přes to si celou věc velmi zjednodušuje. Jako ostatně všichni ti, kdo se snaží stávající systém politické demokracie prezentovat a adorovat jako ten „nejlepší ze všech možných“.

  50. Paní Zemanová – tedy pokud jste právě přítomna 😉 – my jsme se nedávno dohadovali o tom, jestli umění jenom zachycuje realitu, anebo jestli je vlastním konstruktem umělcovým. Konkrétně se tu jednalo o impresionisty.

    Viděl jsem teď jednu část dokumentace „Civilizace“ – tato část byla věnována především světlu a barvám, ale v prvé řadě se jednalo o umění. Kromě jiného zde bylo ukázáno i něco z tvorby impresionistů. A kromě jiného zde byl i citován originální výrok Moneta, který skutečně stojí za zreprodukování:

    „V krajině nebo na budově nejsou žádné objektivní skutečnosti, které musíme doslovně popsat. Je to jen pocit, který máme, když se na ně díváme.“

    Máme tu tedy z autentického (a sotva zpochybnitelného) zdroje jasné potvrzení toho, že ani impresionistům se nijak nejednalo o to, zachytit nějakou „objektivní realitu“. Neexistuje žádná „objektivní realita“, dokud se na ni svým specifickým pohledem nepodívá oko umělcovo. Každý umělecký výtvor je tedy v prvé řadě jeho vlastní kreací.

    A ještě jeden úryvek z oné dokumentace: „Pro van Gogha se barva stala duchovním médiem, jež zprostředkovávalo zázračnou sílu života a dokázalo tak soupeřit s kostelem, anebo jej dokonce úplně nahradit.“

    I tady se tedy zcela jasně ukazuje: nijak nešlo o pouze profánní „objektivní realitu“, nýbrž o její transcendovaný, snad až přímo duchovní smysl a význam.

  51. To mi připadá výstižně řečeno. Ideologie se nevtěluje – nesdílí osud a nedaruje se ve vztahu, ona v tělech a jejich duších… a v tělech našich živých pospolitostí parazituje: „plení pozornost“(Bělohradský :-)) – vykořisťuje a v různé formy privátních zisků přetváří čas naší (případné) autentické existence.

  52. Je ale pravda, jak píšete, pane Poláčku, že každá naše pospolitost, na různých úrovních, něco jako „nástroj orchestrace“ – jazyk zprostředkující regulativní interakce – ke sdílení existence potřebuje. A jestliže „neexistují promluvy, které by někoho k něčemu nepřemlouvaly“ 😉 .. pak každý takový (nutný) komunikační nástroj bychom mohli nazývat ideologií…

    Ale za každou promluvou je také nějaká (mimo jiné i materiální) skutečnost, která k ní, k její konkrétní podobě – přemlouvacímu určení – vedla. A v tom moři skutečnosti jsme nějak „namočeni“ a jím prostoupeni každý, společně.

  53. Já napřed ocituju jednu část z promluv papeže Františka (z onoho odkazu), která mě nejvíce zaujala. Jedná se o to, že jezuité se mají vydávat na „křižovatky cest a myšlenkové rozcestníky“ – a že právě tohle je opak ideologie.

    Musím přiznat: tohle je opravdu jedno z nejtrefnějších vystižení podstaty (falešných) ideologií – ony se jako čert kříži brání tomu, aby se musely vydat právě na takovéto „křižovatky cest a myšlenkové rozcestníky“. Základním znakem ideologie je, že nesnáší pochybnost. U ideologie musí být všechno naprosto jasné, všechna skutečnost je zúžena do jedné jediné linie, jasného lineárního pohybu k předem určeného cíli. Jakékoli (myšlenkové) křižovatky a rozcestníky jenom zdržují na cestě k dosažení onoho cíle; anebo ještě hůře, hrozí přímo myšlenkovým vykolejením.

    Jestliže Aristoteles vyhlásil svou známou tézi, že veškeré filozofické myšlení počíná z překvapení – pak ideologie přesně naopak zcela vytěsňuje jakékoli překvapení, u ní musí být všechno naprosto jasné a nepochybné.

    ——————————–

    Nicméně se musím znovu vrátit k tomu co jsem napsal, že ideologie mohou mít i pozitivní funkci. Jestliže totiž filozofický myslitel se utápí v nekonečných úvahách a v nekonečných pochybnostech, znovu a znovu bloudí po nekonečných křižovatkách ducha, až se nakonec nedostane k žádnému rozhodnému činu, pak je to ideologie, která naopak uchopí (byť i objektivně jenom partikulárního) ducha doby, a nechá ho stát se realitou.

    Vezměme si příklad Francouzské – občanské – revoluce. Samozřejmě, i koncept občanské společnosti je svým způsobem ideologií. I tady je z nekonečně složitého komplexu lidských a společenských vztahů vyjmuta, separována jenom jedna jedná část (občanské rovnosti a politické svobody) – a ta je (spolu s romantickým připojením ještě principu „bratrství“) prohlášena za ten definitivní cíl, ke kterému je zapotřebí směřovat a za který je nutno bojovat.

    Dnes už víme leccos o tom, jak je tato – pouze občansky a politicky definovaná – svoboda limitovaná, když ji porovnáme s všestrannou a obsažnou svobodou plnohodnotné lidské bytosti; nicméně sotva bude možno popřít, že ve své době právě tato ideologie občanské rovnosti vykonala velice progresivní dílo.

    O ideologiích je všeobecně možno říci asi toto: ve své rané fázi, když uchopují rodícího se ducha budoucího vývoje a bojují za jeho dosažení, plní progresivní roli. Ale později (a především když se samy dostaly k moci) se postupně čím dál tím více stávají momentem omezeným, až reakčním.

    Nicméně: zcela klíčová otázka do budoucnosti je, jestli lidstvo bude schopno překonat tuto fázi ideologií. Tedy tu fázi, kdy se jedna (zastaralá) partikularita nahrazuje novou – sice v tu chvíli progresivní, nicméně nakonec také omezenou, partikulární.

    Podle mého soudu jsme – po ztroskotání ideologie komunismu a po zjištění bezvýchodnosti kapitalismu – skutečně v tom bodě, kdy nějaké další řešení už bude muset být skutečně komplexní, všeobsáhlé; a tedy ve své podstatě neideologické.

  54. Po ztroskotání ideologií nelze než znovu neúnavně hledat pravdu.

  55. Ještě se vrátím k oné promluvě papeže Františka: co je z ní s až drastickou jednoznačností možno vyčíst, je to na jak obrovskou opozici, až vyložené nepřátelství tento reformátor naráží v konzervativním aparátu katolické církve. Nejen že ho jedno z hlavních katolických médii permanentně kritizuje (!); ale dokonce mnozí (a to i uvnitř samotného církevního aparátu) mu vysloveně přejí smrt!

    Za těchto okolností není možno vyhnout se velkým pochybnostem, jakou reálnou šanci mají progresivní snahy papeže Františka. Tak nějak to připomíná reformní snažení císaře Josefa II., který stejně tak narazil na takovou zeď odporu konzervativních kruhů, že některé ze svých reforem ještě za svého života musel sám vzít zpátky.

    V každém případě je ale jisté: jestliže skutečně mohou (a to nijak nemalé!) části katolické církve přát svému papeži smrt, pak je to neklamné znamení hluboké krize této instituce. Krize natolik hluboké, že se zcela závažně staví otázka, jestli je vůbec možné tuto krizi překonat jinak, nežli opětovným rozštěpením, podobným tomu jaké bylo svého času rozštěpení křesťanství na protestantský a katolický proud.

  56. Papežova upřímná snaha o aktuálně autentickou interpretaci křesťanství však není žádným „konstruktem“, snaží se maximálně respektovat „Autorský záměr“ 😉
    I když se to zřejmě nepodaří nebo podaří pouze v něčem, nemusí to být důvod k rozdělení, spíše pro budoucí inspirace k zamyšlení…

    Otázka je co vůbec znamená takové rozdělení institucí… Jestli to není trochu varování tvořícímu se „homo sociabilis“ typu zmatení jazyků při stavbě babylonské věže… (a nikoli rozpad skutečného Společenství – který možná ani není v lidských silách 😉 ) .

  57. To samé je ovšem možno říci i o (luteránských) protestantech. Tedy že se jednalo o „snahu o aktuálně autentickou interpretaci křesťanství“, a že jejím záměrem bylo „maximálně respektovat Autorský záměr“.

    No – a stejně došlo k rozštěpení.

    On totiž zásadní problém může být obsažen právě už v té snaze o „autentickou interpretaci“. Připomeňme si, že k těžkým interním bojům o právě tuto autentickou interpretaci křesťanství docházelo už na jeho samotném počátku; a tyto boje byly nakonec rozřešeny daleko spíše aktem čistě mocenským, nežli silou argumentů.

    A za druhé je nutno připomenout: tento zásadní střet mezi církví jako institucí a snahou o pravý život ve smyslu evangelií doprovází křesťanství víceméně po celou dobu jeho existence. Stačí si vzpomenout třeba jenom na konflikty ohledně „doktríny chudoby“ řádu Františkánů.

  58. Existence-působení tohoto střetu je asi nezbytnou podmínkou zachování životnosti – křesťanských společenství, z „definice“ jejich křesťanskosti: obnovování vztahu ke Zdroji a tak i – i napříč generacemi jak hezky popisuje pan Horák – k sobě navzájem. Kdybychom nepředpokládali okamžiky upřímné modlitby předků v týchž lavicích týchž kostelů, celé by se to stalo jen prázdným mocenským konstruktem: babylonskou věží.

  59. … a jako babylonská věž by postupně přišlo o vzájemně srozumitelný jazyk – protože o skutečný vztah ke skutečné Osobě, kterým je „funkčnost“ toho jazyka prověřována. Působí-li, rozštěpení instituce Jeho působení nemusí být překážkou – někdy třeba i nástrojem (?).

  60. Jistě; takový Hérakleitos by ovšem s naprostou samozřejmostí potvrdil, že jenom a jedině prostřednictvím vzájemné opozice se udržuje pohyb, a s ním i samotná jsoucnost věcí.

    Ovšem: rozhodují je, jestli se podaří tyto navzájem opoziční momenty přivést do stavu vzájemné (vyšší, komplexnější) komplexnosti, harmonie.

    Což je ovšem něco, co se u dynamických systémů dá jen velice obtížně predikovat do budoucnosti. Je totiž kdykoli možné, že centrifugální síly překročí kritickou hranici, a pak dojde k onomu rozštěpení respektive rozpadu.

  61. Ano, možná se jen trochu lišíme v pojetí, co je v tomto případě oním živým systémem (společenstvím) .

    Např. tady jsme asi skoro každý v jiné církvi nebo „církvi“;-)… A přesto zaznamenáváte že tu občas dochází k docela zajímavé „synchronizaci excitací kvantových polí“ pulzujících za našimi čely 😉

  62. Pane Nusharte, na to by tentýž Hérakleitos (a s ním i celá další řada velkých antických myslitelů) dost možná poznamenal, že tato (občasná) shoda není nic podivného, nýbrž že je objektivně dána. Neboť jestliže ve sféře smrtelníků vládne rozdílnost a protiklady, pak nad tím vším vládne Rozumný Oheň (kosmická energie, kosmická moudrost), který je Jeden, všeobsahující, všeprostupující a vše jsoucí řídící.

    A jestliže tedy my smrtelníci jsme na straně jedné provždy odsouzeni k tomu setrvávat v našich pouze dílčích poznáních a s tím spojených protikladech, pak na straně druhé i my jsme součástí onoho moudrého Ohně, a máme (byť i třeba jen nevědomou) účast na této jeho všejednotě a všepoznání.

    (Nehledě k tomu, že tito velcí myslitelé po sebe samé vznášeli nárok, že oni to jsou, kdo přece jenom dokázali prorazit tuto hradbu lidské nevědomosti, a získat pravý náhled do oné všeobsáhlé podstaty veškerého bytí.)

  63. Ano.. I když já musím přiznat že jsem svou poznámkou (která měla původně obhajovat relativitu případného dalšího institucionálního štěpení církve) mířil trochu níže: k tomu záhadnému jevu / zdání? konkrétních časových synchronicit v zabývání se určitými konkrétními tématy… který jste zde několikrát s podivením či pobavením konstatoval 🙂

  64. „Peníze“ a „byty“

    Funkce „peněz jako oběživa“ je v rozporu s funkcí „peněz jako dlouhodobého uchovatele hodnoty“. Jestliže jsou peníze oběživem („krví ekonomiky“), nemohou být zároveň uchovatelem hodnoty (a také i naopak) – vždy jde o nějaký kompromis mezi „uchováním hodnoty“ a „oběživem“. Když peníze uchovávají hodnotu, jsou pak k tomu uchování hodnoty použity – a jsou tedy staženy „z oběhu do slamníku“. A když naopak peníze dobře obíhají, obíhají proto dobře, že poměrně rychle ztrácejí hodnotu a nikdo je nechce trvale držet v zásobě.

    Lze tedy říci, že „byty“ nyní částečně převzaly funkci peněz – tu funkci uchovatele hodnoty (z toho důvodu, že peníze tuto funkci neplní), a to je pak důvodem, proč je bydlení nedostupné („byty jsou ve slamníku“ místo peněz).
    V Berlíně tedy nejde o „nemravné podnikatele s byty“ (nebo třeba o „spiknutí Židů“), které je třeba odsoudit v referendu, jde prostě o ekonomicky uvažujícího člověka…

    Z tohoto hlediska lze nedostupné bydlení [například v Berlíně] řešit nikoliv referendem o vyvlastnění některých prázdných bytů, výstavbou bytů nových a zdaněním bytů prázdných, ale naopak nalezením něčeho jiného, co poslouží k uchování hodnoty (popřípadě navrácením této funkce penězům samotným).

    Co by na to asi řekl Karel Marx? Znárodnil by výrobní prostředky?

  65. Což o to, prostředků k uchovávání hodnoty je dostatek. Je možno nakupovat například obrazy, cenné známky, anebo docela prostě i drahé kovy, klasicky zlato. V tomto tedy nespočívá ani problém, ani řešení.

    Spekulace s byty – zcela upřímně musím přiznat, že i mně je poněkud nejasné, z jakých důvodů vlastníci bytu tyto nechávají po dlouhou dobu prázdné. Neboť tím fakticky ztrácejí peníze, které by jinak mohli vydělat na nájemném.

    V zásadě jsou tady možná dvě vysvětlení:

    1. Z důvodů spekulativních. Majitel bytu ho nechce pronajmout, nýbrž prodat. A jestliže má dobrý důvod předpokládat, že ceny bytů v dohledné době ještě stoupnou, pak by byl jenom sám proti sobě, kdyby je prodával už teď. Když na nich pak bude moci vydělat daleko více.

    2. Mnohé z těchto bytů jsou prázdné jenom pro úřady. Ale ve skutečnosti jsou používány jako hotelové pokoje, za mnohonásobné ceny, nežli jakých by bylo možno docílit prostřednictvím klasického nájemného. Například v Mnichově během každoročního „Oktoberfestu“, kdy se do města sjíždějí masy turistů z celého světa (osobně nechápu proč, mně osobně bylo toto stupidní masové opilství vždy hluboce protivné), jsou všechny obvyklé ubytovací kapacity zcela vyčerpané, a pak je možno za jeden byt (a za jednu osobu!!) žádat poplatek tuším kolem 400 – 500 euro. To by pak odpovídalo jenom za dobu trvání Oktoberfestu zisku nějakých 40 000 euro – tedy mnohem více, nežli by bylo možno docílit klasickým nájemným za celý rok! (A navíc ještě většinou načerno, tedy nezdaněně.) Právě proto město Mnichov v poslední době proti těmto praktikám podniklo razantní kroky. Není tomu tedy tak že by nebylo možné proti tomu nic dělat (například – vysoké – zdanění prázdných bytů je hodně účinný prostředek, navíc fakticky „tržní“); ale na straně druhé takovíto spekulanti se samozřejmě vždycky budou snažit úřední opatření nějak obejít.

  66. Celkově vzato je tedy tento problém s byty klasickou ukázkou toho, jak se kapitalistické myšlení (a kapitalistické zájmy) dostávají do zásadního rozporu se zájmy celospolečenskými.

    Ano, Marx by tu zřejmě znárodnil (tj.: zestátnil) byty, jak se to ostatně prakticky stalo při nástupu komunismu u nás. Ono to bezprostředně naprosto může mít své přednosti, stávající bytový fond je do určité míry spravedlivě rozdělen mezi potřebné; ovšem na straně druhé stát je pravidelně méně efektivním správcem (a především stavebníkem), nežli soukromník.

    Zkrátka: na žádné straně (ani státní ani soukromé) není vidět nějaké zcela optimální řešení. Nicméně v oblasti samotné bytové politiky se zřejmě dost osvědčil model jakýchsi polostátních bytových družstev, jak ukazuje například ten natolik vychvalovaný vídeňský model. Neznám sice blíže konkrétní okolnosti jeho fungování, ale zásadní princip je zřejmě ten, že se na jedné straně jedná o nekomerční činnost a nekomerční subjekt (takže nájmy jsou mnohem nižší nežli na komerčním trhu), ale na straně druhé přece jenom v zásadě fungující v tržním prostředí, takže přece jenom musí nějak hledat na efektivitu svého podnikání. A především – na jeho kvalitu. (Tedy na kvalitu svých bytů, a její údržby. V příkrém rozporu s tím, co jsme museli svého času zažívat s pověstnými socialistickými OPBH, Obvodními podniky bytového hospodářství.)

  67. Prapůvodní problém je ovšem především v tom, že stále trvá proud migrace z venkovských oblastí do měst. Což pak samozřejmě vytváří stále rostoucí tlak na dosažitelné bytové prostory, a tedy i na jejich ceny.

    Skoro by se až dalo říci, že tento problém bude vyřešen až tehdy, až už se všichni lidé z vesnic přestěhují do měst – takže pak jednou nastane chvíle, kdy už nebudou zapotřebí žádné nové byty, nýbrž bude stačit jenom udržovat jejich (dostatečný) stav.

  68. Měl byste, pane Poláčku, napsat zase nějaký politický článek. To, co píšu já, je spíš poetické a nikoho to asi moc nezajímá. Bohužel, mě politika už vůbec nevzrušuje. Přemýšlela jsem, koho budu volit. Volební kalkulačka mi vybrala sociální demokracii. Nicméně, asi dva dny před volbami mi něco napovídalo, abych volila zelené. Nikdy předtím jsem je ne volila, ani k nim nemám vcelku žádný vřelý vztah. Říkala jsem si: Není to hloupost? Vždyť oni se tam ani nedostanou! Právě proto je máš volit, říkal mi zase ten vnitřní hlas. Tak jsem je volila.
    Výsledky voleb jsou celkově pro levici katastrofální, ale myslím, si, že levice tu prohru potřebuje.

  69. Rád bych ještě reagoval na postřeh bratra Jiřího, který se možná dá shrnout do otázky: musí byty zůstat jednou z investičních komodit?

    Odpověď by asi, ač se nám to intuitivně moc nemusí líbit, měla znít Ano – už jen z ohledu a při vědomí velikého „spotřebního úsilí“ věnovaného splácení hypotéky po významný kus života, mnohdy za účasti „spotřeby“ více generací (pokud myslíme na některé malé investory: „osoby samostatně investičně činné“) .
    Druhá část Jiřího otázky je vlastně: Vyřešilo by tu situaci nějak vyvlastnění – „znárodnění „? Viděli jsme že ne: spontánně vznikl “ meta-trh“(barterový: se známostmi, pozicemi a vlivy) a současně to co píšete o OPBH: převis poptávky zničil motivace ke kvalitě.
    Vracím tedy při této „příležitosti“ svou někdejší otázku: Nebyla by nejreálnějším, nejpřirozenějším prostředkem zespolečenštění (rozdíl proti zestátnění či znárodnění! ) společná – společensky průhledná a demokraticky modulovatelná – snaha o péči o kvality a férovost i individuální ohleduplnost trhů?
    I toto „konformní“ řešení by bylo/je trvale velmi konfliktní. U bytů konkrétně nyní by ten konflikt mohla znamenat například snaha o definování – rozdělení komodity(vždy nějak formální) na „kolaudovanou k bydlení“ a tu (větší) část k jinému podnikání.
    Můžeme se třeba uklidnit konstatováním, že hodnoty všech investičních komodit i na reálných, „neeukleidovských“ trzích také nerostou stále… Na toto konstatování ovšem by nebylo třeba „vymýšlet“ nějakou společnost učící se stabilizačním přínosům férovosti a solidarity, stačil by malinký (liberální) stát;-)

  70. Což o to, paní Hájková, politická témata mám hned dvě. Na jedné straně mám stále rozpracovanou celou sérii článků na téma „Marx a dnešek“; ovšem tady mě napřed velmi zbrzdily nějaké podivné zdravotní potíže (mám podezření že to byly následky proticovidového očkování). Tyto potíže – zdá se alespoň – už v zásadě pominuly; ale zase se vynořil problém nový. Toto téma o Marxovi jsem totiž plánoval především jako jakési interní teoretické školení pro členy strany Levice; ovšem tam v poslední době zesílily hlasy se zřejmým účelem mě umlčet. Zkrátka, tamějším – levičáckým – fundamentalistům je má kritika jejich ortodoxie evidentně čím dál tím méně stravitelná. Za těchto okolností ovšem rapidně klesá moje motivace dávat si práci s psaním pro někoho, kdo o mé myšlenky nemá zájem. A ani vůbec není jisté, jestli u nich vůbec ještě zůstanu.

    Druhé politické téma souvisí s právě proběhlými volbami; ale to co o tom chci napsat je příliš málo, než aby to vydalo na celý text; k tomu napíšu jenom komentář tady ve fóru.

    ———————————-

    Co se Vašich „poetických“ textů týče: ne že by o ně nebyl zájem, ale ono je hodně obtížné k nim cokoli dodávat či přidávat. A to sice právě pro jejich poetičnost. Jmenovitě Vaše básně: to bychom tady museli mít nějakého profesionálního literárního kritika, který vládne příslušným výrazovým aparátem, aby k tomu mohl přidat nějaký kompetentní komentář. Já sám se sice snažím připojit nějaké své dojmy či myšlenky, které to ve mně vybudilo – jenže já sám právě nemám prakticky naprosto žádné schopnosti nějakého poetického vyjadřování, i při těchto komentářích stále znovu a znovu cítím jak vysloveně zakopávám o to, že nejsem schopen v odpovídající míře užívat příslušné pojmy či obrazy.

    Ostatně, poezie (a to stejně tak platí i o poetických textech) je tady především pro to, aby byla prožívána, a ne proto aby o ní bylo nějak teoretizováno.

    Jak obtížné je nějak teoretizovat o poezii, to jsem svého času zakusil na webu „Písmák“, kde jsem byl nějaký čas přítomen. Sice ano – když tam někdo napsal novou básničku, tak ti ostatní se k tomu nějak vyjádřili – to bylo ovšem jenom v rámci určitých básnických komunit. A především – právě i tady se ukazovalo, jak obtížné je nacházet správné výrazové prostředky, jak komentovat poezii.

    Takže si nedělejte těžkou hlavu, paní Hájková; nemohu samozřejmě mluvit za ostatní, ale mně se Vaše poetické výtvory opravdu líbí; a znovu a znovu musím pociťovat obdiv (a musím přiznat, i určitou závist) k Vašim schopnostem poetického výrazu.

  71. A ještě jedno nové téma mě napadlo, právě včera. Není sice politické; ale je to v souvislostí s tím „Sokratem“ od Josefa a Miroslavy Tomanových, na kterého jste mě upozornila.

    Napřed ovšem musím říci, že mě ta kniha čistě literárně dost zklamala. (Jsem ovšem teprve na samotném začátku.) Čte se mi to nějak kostrbatě, namáhavě. Na rozdíl od takového „Slovanského nebe“, kde příběh plynul naprosto přirozeně a volně jako potůček z kopce, tady se mi jednotlivé scény zdají být příliš uměle koncipované, nepřirozené. Opravdu to vypadá že autoři se příliš nechali strhnout (či polapit) svým tématem, že chtěli velkému Sokratovi vystavět monument, a tak ho vysloveně nutí (i už jako mladého) do situací a jednání, z nichž je jasně znát předem daný autorský záměr. – Ovšem také může být problém v tom, že na rozdíl od „Slovanského nebe“ tady Josef Toman psal „Sokrata“ společně se svou ženou; a aby jedno dílo tvořili dva tvůrci, to jen velice málokdy může dobře fungovat. „Příliš mnoho kuchařů zkazí polévku,“ říká se v Německu.

    A ostatně jsou zde nemalé kolize s reáliemi; například když se zde líčí, jak sedmnáctiletý (!) Sokrates prý pásl osla. (!) Sedmnáctiletý mladík u Řeků, ten už v podstatě prodělával vojenskou přípravu, chystal se na dospělý život, jak je i v knize psáno studoval filozofii – a ten tu najednou bude pást osla jako nějaký desetiletý klučina!! Vždyť by byl všem svým vrstevníkům zcela pro smích.

    Ale zpět ke knize: tady je – hned na začátku – jedno samo o sobě velice zajímavé místo, když mladý Sokrates prožívá šok, když mu jeho učitel, materialistický filozof Anaxagoras, sdělí že slunce není bůh, nýbrž – hořící kámen! Anaxagoras ovšem tento prvotní šok a zklamání mladého Sokrata vzápětí hojí poukazem na filozofii Hérakleita, na jeho „moudrý oheň“. To už je samo o sobě velmi zajímavá myšlenka, vlastně zcela zásadní; ale u mě se k tomu přidal ještě jeden další aspekt, zrovna včera jsem si prohlížel knihu s obrazy od van Gogha, s jejich jedinečnou dynamikou – a náhle mě napadla zcela nová, svým způsobem strhující myšlenka. – Takže o tom zřejmě napíšu nový text.

  72. JAKÝ MODEL (CELONÁRODNÍ) EKONOMIKY?

    „Nebyla by nejreálnějším, nejpřirozenějším prostředkem zespolečenštění (rozdíl proti zestátnění či znárodnění! ) společná – společensky průhledná a demokraticky modulovatelná – snaha o péči o kvality a férovost i individuální ohleduplnost trhů?“ – Pane Nusharte, vždy když se zabývám myšlenkami na to, jaký by vlastně měl být „správný“ model ekonomiky, tak aby na jedné straně měla alespoň v základních rysech humánní (sociální) charakter, a aniž by na straně druhé sklouzla do byrokratické a zcela neefektivní deformace jak jsme ji poznali v časech „reálného socialismu“, pak se mi znovu a znovu ukazuje jako jediná možná cesta jakási syntéza trhu na straně jedné, a principu „společného statku“ na straně druhé. Naprosto klíčová je ale otázka, jakým konkrétním způsobem toho dosáhnout. Tedy aby trh fungoval jakožto základna pro dynamiku a efektivnost společenské produkce, ale aby zároveň zde svou váhu obdržel i onen veřejný zájem.

    Musíme si uvědomit: trh jako takový je vždycky „hladový tygr“. A pokoušet se vytvořit nějaký společensky a sociálně odpovědný model tržní ekonomiky, to je vždy svým způsobem pokus zkrotit tygra. Ne že by to nebylo možné vůbec (a moderní sociální stát stojí právě na tomto principu); nicméně tento tygr nakonec vždycky zůstane masožravec, a vždy bude mít choutky trhat a žrát lidské maso.

    Ten jediný model který se mi v daném ohledu jeví jako perspektivní je systém jakýchsi „lidových akcií“. Kdy by tedy jednotlivé tržní subjekty (a to i včetně zaměstnanců firem!) na jedné straně svůj příjem měly odvozen od klasické tržní činnosti (a tedy tržní úspěšnosti, tržní a produkční efektivity); ale aby na straně druhé polovina tohoto zisku byla přerozdělena ve formě oněch „lidových akcií“.

    To by znamenalo toto: na straně jedné by tržní subjekty stále ještě měly zájem na vlastním úspěchu, na své ekonomické prosperitě a efektivitě; ale na straně druhé by tento „tygr“ nebyl až zas tak úplně hladový a dravý, protože by měl záruku, že druhá část jeho potravy se mu dostane prostřednictvím oněch „lidových akcií“.

    Jinak řečeno: každý účastník produkčního procesu by měl zájem na vlastním prospěchu, na vlastním zisku – ale zároveň by stejným dílem měl zájem i na prospívání celé národní ekonomiky! Tedy na prospěchu celospolečenském. To by pak znamenalo, že na jedné straně by jeho konkurent byl stále někým, s kým je nutno soutěžit o lepší, efektivněji (levněji) produkované výrobky – ale na straně druhé by to byl spojenec ve společném úsilí o prospěch a prosperitu celé národní ekonomiky!

    ————————–

    Nějaký takový model se mi tedy vznáší v mysli, když se zabývám možnými alternativami ke klasické tržní (kapitalistické) ekonomice. Ovšem co se samotné bytové problematiky týče – obávám se že ta je příliš specifická, tady hraje svou roli celá řada faktorů, například byty (nové) jsou čím dál tím dražší proto, protože se neustále zpřísňují předpisy například v ohledu jejich bezpečnosti či jiné vybavenosti (protipožární ochrana, zateplení atd.), což neustále zvyšuje jejich nákladovost. A další faktor je mnou minule zmíněný stálý migrační proud z venkova do měst, což neustále zvyšuje tlak na byt s trhy, a tedy zvyšuje jejich ceny na volném trhu. Jedinou alternativou by byla masivní státní (respektive komunální) výstavba; ta se sice (alespoň na Západě) provádí, ale za prvé komuny většinou nemají tolik peněz jako soukromí investoři, a za druhé mnohdy už vůbec ani není dostatek místa, kde ještě nové byty stavět.

  73. VOLEBNÍ DEBAKL LEVICE

    Teď tedy ta avizovaná poznámka k právě proběhlým volbám. Celkem vzato je výsledek voleb příliš jednoznačný, nežli aby bylo zapotřebí se ještě dopodrobna probírat jejich jednotlivostmi; to můžeme přenechat profesionálním politologům.

    To co je ale skutečným politickým zemětřesením, to je totální propad levice. Ovšem – znamená tato skutečnost bez dalšího, že skončila politická/ideová levice jako taková? Že nemá už vůbec žádnou budoucnost?

    Musíme si uvědomit především jeden zcela zásadní moment: tento totální volební debakl utrpěly ty levicové strany, které se plně spolehly jenom na tradiční, klasickou, ortodoxní sociální tématiku! Už celá léta sděluji v příslušných diskusích zástupcům především sociální demokracie (ale stejně tak i Levice), že opírat se jenom a pouze o sociální komponentu, to je příliš málo. Tyto strany tak nějak stále ještě žijí v přesvědčení, že – zkráceně vyjádřeno – „co člověk, to sociální případ“. Ony stále ještě sní o nějaké „mlčící většině“, která se sice navenek neprojevuje, ale která vnitřně touží po socialismu, nebo přinejmenším po sociální rovnosti.

    Ukázalo se teď s až krutou jednoznačností: to je naprostý omyl. Pouhou sociální rétorikou dnes už není možno nejen mobilizovat masy, ale vůbec ani vzbudit širší zájem voličstva. Strany tradiční levice naprosto zmeškaly nutnost vypracovat si program, ideu, s kterými by mohly dokázat oslovit člověka 21. století. Tyto strany si vlastně fakticky chtěly zcela klasickým způsobem „koupit voliče“, tím že mu slibovaly všechny možné sociální výhody. A v tomto smyslu – při této jejich programové omezenosti a ideové zaostalosti – byly naprosto po právu potrestány, ba přímo odmrštěny.

    KSČM – ta už dávno ztratila svůj dřívější akční (neřkuli revoluční) impuls; dnes už je to strana zahleděná pouze do minulosti, mnohdy s až vysloveně reakčními postoji. – Například v minulých dnech byl na fóru Levice odkaz na jedno vyjádření komunistické kandidátky Kateřiny Konečné, kdy ona veškerá opatření na ochranu životního prostředí označila doslova za „zelené šílenství“!! Že prý by něco takového jenom škodilo naší národní ekonomice. Je skutečně hodné pozoru sledovat, jak radikální komunistka ohledně ochrany životního prostředí náhle používá naprosto té samé rétoriky jako kapitalisté, třesoucí se o své komerční zisky!!

    Sociální demokracie – tu zřejmě definitivně potopila především naprostá bezvýraznost, až přímo rozbahnělost hamáčkovského vedení. Takováto partaj neukázala voličům naprosto žádný vlastní ideový či politický profil, prezentovala se (ostatně obdobně jako KSČM) jenom jako „podržtaška“ Babiše.

    Tato drtivá prohra je ovšem svým způsobem určitá možnost pro reanimaci sociální demokracie: tímto debaklem by se totiž muselo posílit progresivnější křídlo Hamáčkových odpůrců, kteří by případně mohli sebrat síly na svůj restart. Ovšem – jak řečeno podmínkou a předpokladem by bylo, že najdou či vytvoří i nějaké skutečně nové ideje. A na to to ani v tom progresivnějším křídle doposud nijak moc nevypadá.

    Přitom ovšem – přes drtivou porážku politické levice – se nezdá, že by v zemi nastal nějaký masový příklon k pravici. Ve vítězných koalicích je mnoho subjektů, které zaujímají daleko spíše středové pozice, se sociálním smýšlením. A dokonce i samotná ODS pod vedením P. Fialy zaujímá spíše umírněná, nežli vyhraněně pravicová stanoviska.

    Jaký tedy bude reálný vývoj české politiky, o tom je možno se v tuto chvíli jenom dohadovat. Ale pro levici platí v každém případě už řečené: buďto bude schopna revidovat svůj program tak, aby dokázala oslovit, něčím novým zaujmout i voliče dvacátého prvního století; anebo si ale opravdu už může začít kopat svůj hrob.

  74. Mimochodem, paní Hájková, já – ačkoli zásadový nevolič – jsem si také udělal voličský test. Vyšlo mi z toho: 77 procent Levice, 76 procent sociální demokracie.

    Se samotným programem sociální demokracie bych tedy v zásadě měl dost styčných bodů; ale všechno pak ničí její reálná politika, a především její (současné) vedení.

  75. Asi deset dní před volbami jsem šel jako jindy s docela těžkými taškami z nákupu přes Náměstí Jiřího z Poděbrad. Najednou skoro narazím na stánek s označením ČSSD. V teplý podvečer vysedávalo venku na předzahrádkách stále dost lidí u jídla nebo občerstvení (na náměstí je nyní už 16 podniků zaměřených na gastronomii), ale zde bylo prázdno. Tu v počínajícím soumraku rozpoznávám nezaměstnané agitátory: Maláčová a Špidla. Dávám se s oběma do řeči a není to jen na moment. Opravdu sympatičtí lidé.

    Druhý den jdu zase kolem. Stánek je teď větší a asi o dvacet metrů dál. Tentokrát kolem lidé nechybí. „Kandiduje“ zde poněkud jiná firma, módní, Hermes, proslulý luxusní prodejnou v Pařížské. Místu se vyhýbám.

    Proč lidé nevolili ČSSD? Je tu ovšem letité nepřátelství prezidenta Zemana a z něho rostoucí rozpolcení strany. Také nepřízeň médií a vlivných osobností. To vše v podmínkách, kdy lidé rádi zapomínají, jaká byla jejich kupní síla za Klause i Nečase. Úspěšnější fáze připodobňování se naší země západním poměrům především právě za vlád ČSSD neztotožní správně. Od koho nyní berou, 30, 50 ne-li 100 tisíc? Od „socanů“ ne, přece. Úsloví „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej!“ platí!

    Andrej Babiš se do politiky vrhl jako zachránce sebevražedně právě konající české pravice. Odhodil její těžkou ideologičnost, nedostatek pragmatismu, nevůli ke kompromisům, trvalé povýšenectví a neschopnost empatie. Pravicové politiky zkritizoval pro jejich nekompetentnost a nepracovitost, ne pro nesprávnou a nespravedlivou politiku. Babiš by neměl ani nyní nic proti koalici ANO s ODS (poměr mandátů stran je 72 ku 34). Zatímco se ODS z nezbytí očišťovala v opozici (mnoho pro to udělat nemusela), podnikatelé měli své jisté pod méně a méně potřebným (spasitelným) Babišovým politickým podnikem. Byla to ČSSD, která ho dostala z jejich přízně a do zorného pole ostřelovačů.

    Babiš může nyní (v závislosti na svých přáních i potřebě imunity) snadno záhy kandidovat na prezidenta a ANO zanechat v té či oné výtečné pozici. Lidé si jen málo uvědomují, že se i v minulosti mohl bez problému posunout do blízkosti pozice ODS, či jiných pravicových stran. Jestliže byla jeho politika dosud středová (a považovaná za levicovou) a v lecčem úspěšná, je to z dobré poloviny zásluhou ČSSD. Jít před 4 lety do vlády bylo ze strany sociálních demokratů zodpovědné (neboť jiná pro zemi rozumná alternativa vlastně nebyla). Byl to i způsob, jak pomoci většině lidí. Ve volbách jsem neviděl žádnou (volební) stranu, které bych přál víc hlasů než na kolik u nich ukazovaly předvolební průzkumy. Jediné, co mi dávalo vůbec nějaký smysl, bylo proto odevzdat hlas právě ČSSD, aby (o chlup) spíše nevypadla z PS.

  76. Ještě k těm „bytům jako prostředku uchování hodnoty“.

    Řekl bych, pane Poláčku, že rozdíl mezi „bytem“ na straně jedné a třeba těmi „cennými obrazy nebo zlatem“ na straně druhé je v tom, že množství cenných obrazů nebo zlata v ekonomice není možné zvyšovat stejně snadno jako množství bytů.

    Peníze byly kdysi kryté zlatem, takže množství peněz v ekonomice nešlo úplně snadno zvyšovat [zlata je k dispozici pouze omezené – v podstatě tedy konečné množství – viz třeba španělská inflace po přílivu zlata z dobyté Incké říše]. To znamená, že tyto historické peníze (klasicky zlaté mince) si celkem dobře udržovaly svoji hodnotu.

    „Byt“ je z tohoto hlediska dost zvláštní případ: množství bytů v ekonomice se dá relativně snadno (za vynaložení příslušných nákladů) zvyšovat, ale nedá se zvyšovat úplně neomezeně [limitem je například množství stavebních pozemků], nedá se zvyšovat úplně neomezeně jako je tomu například u současných peněz. Naproti tomu množství vzácných obrazů se skutečně moc zvyšovat nedá, pokud nejde o padělky.

    Ke vzniku bytu je ovšem potřeba mít reálné hodnoty (pozemek, lidská práce, stavební materiál), zatímco ke vzniku peněz takovéto reálné hodnoty potřeba nejsou, konkrétní peníze – ta čísla na účtech – vznikají při vzniku úvěru…

  77. Proč by Sokrates nemohl pást osla? Vždyť (ještě ne zcela dospělý) David, když byl Hospodinem vybrán za krále a když byl za ním poslán prorok Samuel, také pásl dobytek:
    „Představil jsi mi skutečně všechny své syny?“ „Máš pravdu,“ odvětil Jišaj, „ještě zbývá můj nejmladší syn David. Ten ale právě někde pase a hlídá stáda.“ „Ihned pro něj pošli,“ nařídil Jišajovi Samuel. „Nezasedneme ke stolu dříve, dokud nepřijde i on.“ Jišaj tedy pro svého syna poslal se vzkazem, aby bez váhání přišel. Netrvalo dlouho a David se dostavil. Byl to pohledný mladík s ryšavými vlasy a přívětivým pohledem. Když David přišel, Hospodin řekl Samuelovi: „To je on. Jdi a pomazej ho olejem!“

  78. Tady jde, paní Hájková, především o důležitý archetyp. Také náš Přemysl, když za ním dorazilo poselstvo, právě oral: proto Oráč. Taková činnost měla vedle praktické rovněž výsostně symbolickou, sakrální povahu. Ve rčení „vyorat první brázdu“ z toho ještě dnes cosi zaznívá. Takhle prý byla zakládána města: Budoucí Řím byl nejdříve samozřejmě „oborán“. Souvislosti a tradice jsou to někdy docela fascinující. (Hodně se o tom rozepsal Dušan Třeštík v knize Mýty kmene Čechů.)

    Nepředpokládám, že Tomanovi „vybavili“ Sókrata oslíkem z nějakých kryptických pohnutek. Próza o historických osobnostech mívá v porovnání s (jí současnou) historickou vědou zpravidla někdy naivní drobnokresbu a výraznější tendenci. Její úloha je jiná než (jen) historiografická. Čte-li ještě dnes někdo Jiráska, Wintera, Durycha, Vančuru nebo třeba Körnera, může to mít docela dobrý smysl. Třeba už poznáním rozdílného přístupu a specifických dispozic jednotlivých autorů. Někdy vedle kouzla vyprávění (po čase) působí také „kouzlo nechtěného“. (Třeba knížka Niny Svobodové Duše fresek, vyprávějící příběhy velkých italských umělců, mi jím byla až roztomilá. Podobnou, ještě větší daní o dost starší době působí namátkou Tři legendy o krucifixu Julia Zeyera.) U novějších děl je tendenční záměr protivnější, např. u Slavíků kamenného mostu Tomáše Mlynkece. (Největší rozdíl je ovšem u reklamy, stará, „zneškodněná“ budí úplně jiné pocity než nová, právě „kandidující“.)

  79. Pane Nusharte, s Vaším konstatováním úpadku jedné z rolí peněz ve prospěch nemovitostí souhlasím. Do jisté míry tomu tak sice je odedávna, ale nyní, v podmínkách velké kumulace lidí a bohatství, jde jednoznačně o velmi problematickou hypertrofii této praxe. Přirovnejme si to k ukládání aktiv především do dobytka po způsobu Masajů. Asi by to také nebylo obecně právě únosné.

    Proč si lidé pořizují bydlení jako investici? Především proto, že peníze jsou levné. Příjem většiny lidí roste rychleji než jejich úspory na účtech. Půjčit si je výhodné.

    Cena pořízeného bytu na rozdíl od téměř všeho zboží neklesá, nýbrž právě naopak. Kdysi bylo možné mít peníze v lecčem, dokonce i ve starých látkách či peřinách na půdě. Jestliže (vedle nemovitostí) najdeme ještě dnes něco takového (třeba umělecké předměty), tak jde o vzácné zboží, jehož pořízení vyžadující velké znalosti oboru.

    Představme si, že se někdo rozhodne uložit své peníze řekněme do autobusu. Je jasné, že jeho cena půjde hned a trvale dolů. Může však majiteli mezitím vydělávat. To však může nemovitost také. A opět, jde o oblast, kde člověk k tomu nemusí být profesionál. Vlastnit nemovitost je tedy nejdostupnější podnikání. Skoro „pro blbce“.

    Navíc, co lidé vědí, třeba jejich dcera bude mít tři děti a ty budou mít za za dvacet let kde bydlet. 30 dětí, aby s nimi jezdila shnilým autobusem
    na dovolenou mít nebude.

    P.S.: K problematice se, jak doufám, vrátím.

  80. Pane Horáku, já myslím, že ty mýty byly založeny na realitě. Samozřejmě, nemyslím to tak, že všechno muselo být doslova tak, jako je tomu v oněch dochovaných příbězích. Ale to, že zemědělství a pastevectví bylo v archaických dobách vážené zaměstnání, je fakt. Dobytek (ovce, osly a j.) nepásli jen děti, pacholci nebo otroci, ale i dospělí svobodní muži.
    Proto i „král“ Odysseus, nežli odešel do Trojské války, oral pole.
    Řekla bych, že tak tomu bývalo dávno předtím, než vznikla třídní (otrokářská) společnost. Později už asi platilo, že čím vyšší postavení, tím méně fyzické práce.

  81. Ano, paní Hájková, starost o domácí užitková zvířata byla kdysi denním údělem a chlebem mnoha lidí. Samo zdomácnění a šlechtění zvířat bylo zprvu činností, již se zajisté nevěnoval jen tak někdo. Šlo přece o skutečný, revoluční přínos, který museli dále rozvíjet lidé, dobově odpovídající dnešním branžím kolem pokročilých technologií. Slyšíme-li nyní třeba papežský titul „pontifex maximus“ nebo označení „svobodný zednář“, dýchají na nás počátky jiných též kdysi vysoce postavených profesí, jež jsou dnes poněkud degradovány (pročež se v nich nedostává pracovních sil).

    Dnes máme sklon takový život si idealizovat. Nidesi to

  82. Pane Horáku, já jsem nedávno viděl předvolební panelovou diskusi Mladých sociálních demokratů (snad už jsem ji zmínil?…); byla tam i Jana Maláčová, a mohu potvrdit, působí skutečně velmi sympatickým a angažovaným dojmem. A vůbec: tito mladí sociální demokraté se mi docela zalíbili; byl to pro mě svým způsobem objev, že i v sociální demokracii (kterou jsem už považoval za víceméně beznadějně zkostnatělou) se pořád ještě najdou lidé kteří se za její ideály berou opravdu s přesvědčením a angažovaně. Bohužel – Hamáčkův způsob politiky (i osobního vystupování) bez jakéhokoli vlastního profilu, víceméně stylem „my už to nějak doklepeme“, pod hladinu potopil i toto progresivnější křídlo ČSSD. A je otázka, jestli se z toho tato partaj ještě vůbec dokáže vzpamatovat.

    Jestli ČSSD měla jít do koalice s Babišem? – Zrovna včera jsem o tom nějakou chvíli přemýšlel. V zásadě je samozřejmě přípustné jít – chtě nechtě – do svazku s někým, kdo se nám nezamlouvá, pokud se tím zabrání ještě horší alternativě. Ovšem: sociální demokracie pod Hamáčkem naprosto nebyla schopna (a zřejmě ani ochotna) se proti Babišovi a jeho kauzám jakkoli přesvědčivě vymezit. Nakonec byla – spolu s KSČM – veřejností vnímána jenom jako poslušný pomahač, pasivní přívěsek Babišova ANO. A jeho – potenciálně nezákonné – kauzy padaly i na ni.

  83. Paní Hájková, on je přece jenom rozdíl mezi agrární (venkovskou) židovskou rodinou (kde starost o dobytek byla běžnou každodenní činností), a životem dospívajícího mladého muže z aténské metropole. Který – jak jsem zmínil – v té době byl plně uprostřed svých vzdělávacích procesů, vojenských i filozofických. A že by zrovna ten neměl nic jiného na práci, nežli celý den někde u řeky pást osla?!…

    Ostatně, mám značné pochybnosti i o té historce, že by král Odysseus „oral pole“. Pokud by tam vůbec byl osobně přítomen, pak daleko spíše jenom aby dohlédl, jestli jeho sluhové a otroci řádně vykonávají polní práce.

  84. Já skutečně nevím, zda Sokrates pásl či nepásl osla, pane Poláčku. Předpokládám, že než Toman knížku napsal, obeznámil se trochu s historickými fakty. Ovšem, co se týče dávného Odyssea, u toho skutečně věřím (pokud vůbec nějaký Odysseus žil), že klidně mohl sám orat pole. Však to taky nebyl žádný král v dnešním slova smyslu, ale prostě jenom jakýsi „přednosta“ či „patriarcha“ ne příliš rozlehlého území, jistě také převážně agrárního. Dnešní Ithaka prý je ostrov o rozloze 96 km² s 5000 obyvateli. Kolik jich tam asi žilo za Odyssea?
    Tehdy bylo podle mého názoru ještě velmi málo otroků. Pokud vůbec nějací byli. I kdyby měl Odysseus nějakou čeleď, jako že možná měl, nebránilo by mu to v orbě. Bohatí sedláci v minulém či předminulém století obvykle také sami pracovali na půdě, i když měli početnou čeleď.

  85. Pane Nusharte, pořád mi není tak zcela jasné co chcete svým příkladem s byty dokázat.

    V současné době (tedy v době velmi nízkých úroků) není možno vlastní finanční prostředky smysluplně thesaurovat v bance, na vkladní knížce – protože ztráta jejich hodnoty v důsledku inflace je větší nežli zisk z úroků.

    Ostatně, bylo by záhodno precizovat, o čem/o kom je vlastně řeč: o velkých investorech v bytové výstavbě – anebo o soukromých majitelích (jednoho) bytu?…

    V každém případě musím korigovat tvrzení, že peníze dnes „vznikají bez práce“, neboť jejich zdrojem je prý „úvěr poskytnutý bankou“: pane Nusharte, už několikrát jsem Vám vysvětlil, že takováto tvrzení je sice možno vyčíst z nějakých ekonomických příruček, ale že takovýto pohled zachycuje jenom zcela vnější, povrchní stránku věci.

    Za prvé: tyto úvěry (a tedy tyto peníze) mohou jenom a pouze tehdy mít nějakou realitu, když jsou podloženy reálným produkčním (tedy tržním) výkonem. Čili prací. Na této základní skutečnosti naprosto nic nemění ta okolnost, že v daném případě tato práce bude vykonána až v budoucnosti. A za druhé: ani samotné poskytnutí úvěru ze strany banky zákazníkovi není nijak bezpracné: stojí za ním práce zaměstnanců banky, a i tu je nutno nějakým způsobem zaplatit.

  86. Paní Hájková, z historických zdrojů o Sokratovi opravdu není možné vyčíst, zda pásl či nepásl osly. 😉

    A vůbec: o výchově dětí a mládeže v řeckých městech se toho všeobecně ví dost málo. Ale – z uvedených důvodů se mi zdá opravdu velmi nepravděpodobné, že by aténský mladík ještě ve věku svých 17ti let své dny trávil takovouto (ne)činností. Tím spíše že je dost pravděpodobné, že (i když o tom nejsou žádné historické záznamy) Sokrates měl další sourozence; a v tom případě se by tímto pasením osla dozajista zabýval některý z jeho mladších sourozenců.

    A navíc: podle všeho Sokratovi rodiče nebyli zřejmě nijak zcela nemajetní; v tom případě je spíše pravděpodobné, že měli nějaké sluhy či otroky, kteří by daleko spíše takovou činnost vykonávali. Anebo by toho osla – za nepatrný peníz – páslo třeba nějaké chudé dítě ze sousedství.

    Já jsem celou tu historku s „pasením osla“ uváděl tak jako tak jenom jako jeden konkrétní doklad toho, že podle mého zdání autoři knihy ho zde nějak příliš stylizují; vytvářejí pro něj umělé situace, které mají nějak zvýraznit (byť i třeba jako kontrast) jeho osobnost. Ale alespoň na mě to působí dost nepřirozeně.

    ——————–

    Co se pak Odyssea týče, ten ovšem nebyl pouze vládcem Ithaky, nýbrž i několika dalších ostrovů, a dokonce vlastnil i určitou část pobřeží pevninského Řecka. Byl to tedy skutečný panovník, a i tady bych měl dost nemalé pochybnosti o tom, že by osobně byl jakýmsi ithackým „Přemyslem Oráčem“.

    Ostatně jak málo je možno spolehnout se na výpovědní hodnotu starých mýtů vyplývá i z toho, že na základě uvedených zdrojů by se muselo vycházet z toho, že Odysseus měl za své předky jak boha Hermese, tak i samotného Dia…

  87. Já přece jen uvažuji, co v té době bylo či nebylo možné a mám na to trochu jiný názor než vy. Ani vy nemáte žádné důkazy, že Sokrates osla nepásl. Jistě byste mohl namítnout, že důkazy má podávat ten, kdo něčemu věří, ne ten, kdo nevěří. Jenže tady jde přece o beletrii, o uměleckou fantazii. Nezdá se vám málo pravděpodobný třeba Máchův Máj? Autor nechtěl napsat Sokratův přesný životopis. Možná mu Sokratova postava jen posloužila k vyjádření nějakých jeho myšlenek.
    Mimochodem, osel se vám nezdá, a to, že se Sokrates před odchodem na vojnu miloval s jakousi Korinnou, to se vám jeví dost pravděpodobné? Svobodným dívkám to bylo tehdy v Aténách umožněno?

  88. „… samotné poskytnutí úvěru ze strany banky zákazníkovi není nijak bezpracné: stojí za ním práce zaměstnanců banky, a i tu je nutno nějakým způsobem zaplatit.“

    ———————-

    Jistě, ale ptejme se, odkud se vezme ta konkrétní částka, která se v okamžiku poskytnutí úvěru objeví ve formě čísla na účtu dlužníka (kterému je úvěr ve této výši poskytnut).

    Pokud mám správné informace, konaly se přesně na toto téma (odkud se najednou vezme ta „cifra na účtu“, zda změně této cifry odpovídá jiná změna jiné cifry opačným směrem) i nějaké experimenty, pane Poláčku.

  89. Webovým stránkám ČNB by se, pane Poláčku, asi mohlo věřit, a to i vzhledem k charakteru poskytnuté informace (tedy informace, která jde „z bankovního sektoru proti zájmům bankovního sektoru“). Pochopil bych naopak, pokud by se bankéři snažili „konejšit“ veřejnost, že to tak není.

    https://www.cnb.cz/cs/o_cnb/vlog-cnb/Jak-vznikaji-penize-v-ekonomice/

    Video má šest a půl minuty, samotná informace o způsobu vzniku peněz je přibližně v čase 0:40 až 2:00. Ta minuta se tomuto zásadnímu poznání věnovat dá, informace pocházejí z ověřeného zdroje (ČNB).

  90. Jak to bylo se „svobodnou dívkou Korinnou“, to opravdu nevím, paní Hájková. 😉 Problém je ten: o tom jakým způsobem žily (a byly vychovávány) řecké respektive aténské dívky, o tom se zachovalo ještě mnohem méně historických záznamů, nežli v případě mladíků. Vdané ženy byly tehdy drženy dost zkrátka; to jest, v zásadě se neslušelo aby vůbec opouštěly své obydlí, pokud k tomu nebyly nějaké konkrétní důvody. Ale jakou volnost – či nevolnost – měly neprovdané dívky?… U Platóna jsem narazil na jednu pasáž, kde tento doporučuje aby mladé (dospívající) dívky konaly společná cvičení s chlapci (v obou případech zahalení jenom kolem beder), za účelem vzájemného poznání se. Z toho by se dalo usuzovat přece jenom na dost uvolněný přístup k daným záležitostem; ale jinak jak řečeno zde existuje jenom naprosté minimum historicky podložených zpráv. Také je nutno mít na paměti, že v každém z řeckých městských států mohly existovat poněkud jiné zvyky a mravy. V každém případě asi v militaristické Spartě panovaly jiné normy, nežli v podstatně liberálnějších Aténách.

  91. Pane Nusharte, já jsem nijak netvrdil, že ten výrok že „peníze vznikají úvěrem v bance“ je věcně chybný. Já jsem jenom napsal, že takovýto pohled zachycuje, odráží pouze vnější, povrchní stránku věci.

    On to ten bankovní úředník či manažer v tom videu nakonec řekl docela správně: takto vzniklé „peníze“ ještě v žádném případě nevytvářejí reálné hodnoty. A tyto „peníze“ opět zanikají tím okamžikem, kdy úvěr byl splacen.

    Peníze samy o sobě nemají žádnou hodnotu; jsou to pouhé symboly. Reálnou hodnotu mají jenom potud, pokud odrážejí reálné tržní hodnoty podložené prací.

    Naprosto názorně by to bylo možno ukázat na tom příkladu v televizi: tady vzniká dojem, jako by se tu peníze jaksi rozmnožovaly donekonečna jenom samy od sebe. Ve skutečnosti ale – aby tento proces vůbec mohl reálně probíhat – musí být podložen reálným pracovním výkonem jak pana Čecha, tak paní Černé, tak onoho výrobce nábytku. A tak dále a tak dále.

    To je právě ten zásadní rozdíl, jak se liší pohled běžného bankéře (respektive běžného, mainstreamového ekonoma) od pohledu klasické politické ekonomie (s kterou pracoval i Marx). Marx se nezabýval – primárně – penězi jako takovými; nýbrž Marx se zabýval hodnotou zboží, jakožto reálným základem peněz.

    Proto opakuji znovu: ano, z bezprostředního pohledu bankéře se opravdu může zdát, že peníze „vznikají v bance“, poskytnutím úvěru. My ale musíme hledět především na reálnou ekonomiku, jako jeden komplexní, vnitřně provázaný celek. Pak se nám ukáže že všechno podstatné tu probíhá právě na úrovni reálné zbožní hodnoty; a že veškerá sféra peněz je jenom derivátem, odvozeninou této primární sféry reálných hodnot.

  92. Ono tomu mohlo být přesně naopak – čili v Aténách mohli požadovat na ženách více ctnosti než v militaristické Spartě. Tom Holland píše v knize Perský oheň: „Sami Sparťané byli citliví na to, když někdo posměšně označoval jejich dcery za“ ty, jimž se blýskají stehna“. V takových případech stroze kontrovali tvrzením, že „obnažení dívek neznamená nic hanebného, poněvadž při tom převládá cudnost, nikoli nezdrženlivost“. Citát vzal Holland údajně z Plutarcha.
    Ono je patrně nejdůležitější všechno umět patřičně zdůvodnit. Sparťané a jiní Řekové si tak zdůvodnili (a tím ospravedlnili) i běžně praktikovanou pederastii.

  93. Je zvláštní, jak se v češtině stále drží slovo „milionář“ jakožto označení pro velmi bohatého člověka. Přitom co to dnes je milión korun? Žádná závratná částka.
    „V Praze je pět milionů korun na nákup bytu 2+1 o 50 m2 málo.“
    https://www.novinky.cz/finance/clanek/cena-bytu-bere-dech-ale-prodaji-se-40374750#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.sznhp.box&dop_req_id=PVLkirTwAi0-202110130627&dop_id=40374750&source=hp&seq_no=5&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

  94. Paní Hájková, také jsem si to už uvědomil. Snažím se vyjadřovat správně, neříkám třeba, na rozdíl od politiků, „bavit se“ místo „debatovat“ a „řádově“ místo „asi třikrát“. Výraz „milionář“ vyjadřuji nejčastěji starým slovem „boháč“. (Někdy jsem, přiznám se, v pokušení užít i „bohatce“.) Je ovšem pravda, že pod pojmem milionář je na místě si představit milionáře dolarového (či eurového), byť je takových již taky hodně. Kdybychom totiž movitost člověka vyjadřovali vždy v příslušné místní měně, nemělo by to valný smysl. Přepočítávat ji na koruny by bylo zase příliš „čechocentrické“. Jak plyne z právě použitého termínu „movitost“, na místě je mluvit zejména o milionářích příjmových. Naše možnosti se totiž běžně od ceny domu, jenž nám slouží k bydlení, neodvíjejí.

  95. Tenhle problém se mě netýká; já žiju v eurové měnové oblasti. 😉

    Ovšem – stejně je zajímavé, jak dlouho vědomí ulpívá ve starých vzorcích, ve starých myšlenkových mechanismech. Totiž – když svého času většina západní Evropy přešla na eura, i pak ještě hodně dlouho člověk nové ceny neustále automaticky přepočítával na marky. A trvalo to asi celý jeden rok, že si vědomí dokázalo vytvořit nové mechanismy.

    A my emigranti jsme na tom vlastně byli ještě hůře; my jsme se museli takto přeorientovávat dvakrát. Napřed jsme museli přejít z korun na marky; a potom zase z marek na eura.

    To jest: právě tady se jedná o otázku vztahu peněz a hodnoty. Člověk sice vidí takové a takové (nové) cenovky; ale nemá žádnou představu, jaká se za těmi cenami skrývá reálná hodnota. Protože tento poměr cena – hodnota má zafixovaný ještě ve staré měně. Takže aby si dokázal uvědomit, jakou hodnotu má to či ono zboží, musí si novou cenu napřed v duchu přepočítat na ceny staré.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *