Forum

Tato stránka je náhradou za zrušená diskusní fóra, která nevešla v užívání. Je určená pro diskuse o aktuálních tématech, která se ale věcně nehodí do žádné běžící diskuse pod aktuálně projednávanými texty. Takže sem každý může volně vkládat svá vlastní témata, která se mu právě zdají být příhodná pro společnou diskusi.

1 574 komentářů u „Forum“

  1. Mám pocit, že to, co Apolena Rychlíková kritizuje („kulturní vymezení vůči liberálním elitám“), k tomu sama přispívá.

  2. Kromě základní míry uspokojení materiálních potřeb (bydlení – elektřina, vytápění; strava…) je potřeba i něco, co z lidí dělá celek společnosti. Snažit se tento spojující prvek (účelově) rozbít a pak si stěžovat na roztříštěnost společnosti nedává smysl (nebo dává…)

  3. Například Green Deal asi nebude na celosvětové emise skleníkových plynů mít žádný vliv, zato bude mít celkem jistě vliv na evropskou ekonomiku…

  4. Zrušení hotovosti, záporné úroky… Celkem v klidu očekávám katastrofu.

  5. Causa Stříž: pane Petrasku, k této záležitosti mohu i já přispět možná docela zajímavou vzpomínkou. Svého času jsme totiž na studiu pražské právnické fakulty měli kromě jiného na výuku jistého docenta Stříže. Vzhledem k identitě (nijak běžných) jmen a k příbuznosti profesního zaměření se dá právem předpokládat, že se jedná o jednu a tutéž rodovou linii. Tedy že „náš“ docent Stříž byl otec, zatímco „dnešní“ státní zástupce Stříž je syn.

    Nevzpomenu si už přesně, ale mám pocit že docent Stříž působil na katedře teorie státu a práva. Což byla ovšem tehdy ideologicky značně svázaná záležitost, poplatná tehdy závazné státní ideologii marxismu-leninismu. (Bylo ostatně nemálo paradoxním jevem, když naši teoretici socialistického státu nicméně tvrdošíjně mechanicky opakovali Marxovu tézi, že za socialismu stát musí odemřít. Zřejmě si nijak nelámali hlavu s tím, že obojí znamená logický rozpor.)

    Nicméně co se Stříže samotného týče, nevzpomínám si že by se nějak negativně projevil jako ideologický dogmatik. V tomto ohledu tam byly mnohem horší případy.

    —————————

    Co se současného státního zástupce Stříže – a jeho působení v době totality – týče, tady opravdu vůbec není jednoduché soudit.

    Já sám jsem tedy v té době práva studoval; a čistě teoreticky by se mohlo stát, že i já bych šel dělat na prokuraturu. Respektive vojenskou prokuraturu, jako Stříž.

    Ten pořad v DVTV jsem neviděl; ale četl jsem v Právu dost dlouhý rozhovor s ním. On argumentoval tím, že měl v agendě (a tedy obžalovával) jenom klasické vojenské trestné činy – dezerce apod. A že do jisté míry politický charakter měly jenom trestné činy odpírání vojenské služby – ovšem tady Stříž poukázal na to, že za tohle se odsuzovalo už za Masaryka.

    Nutno uznat – tato obhajoba stojí na hodně pevném fundamentu. Jak řečeno – teoreticky vzato jsem se i já mohl stát vojenským prokurátorem; samozřejmě bych i já tedy obžalovával tyto ryze vojenské trestné činy.

    Ovšem – zas tak jednoduché to přece jenom nebylo. A už tehdy jsem vnímal jako naprostou státní – a právní – svévoli, že tito odpírači vojenské služby za tento svůj postoj nebyli odsouzeni jenom jednou (jak jinak přikazují naprosto základní právní principy); nýbrž tehdejší postup byl takový, že oni dostali povolávací rozkaz, když se mu odmítli podrobit tak dostali dva roky nepodmíněně, a po propuštění dostali povolávací rozkaz nový – a když se mu znovu odmítli podrobit, byli odsouzeni znovu! A takto to mohlo pokračovat až donekonečna. Tehdejší právní výklad byl takový, že ten další povolávací rozkaz je novou událostí, a že tedy jeho odepření je zcela novým trestním činem, který je tedy možno soudit znovu; ovšem takovýto výklad byl samozřejmě proti vší logice.

    Jestli by tedy někdo tehdejšího vojenského prokurátora Stříže chtěl opravdu „přitisknout ke zdi“, pak by mu měl položit otázku, jak on se tehdy stavěl k tomuto opakovanému odsuzování za jeden a tentýž čin.

    A vůbec: ďábel jak známo vždy vězí v detailu. Celkově vzato skutečně není možno někoho prohlásit za mravně nezpůsobilého jenom proto, že za minulého režimu vykonával povolání (vojenského) prokurátora; tady by bylo zapotřebí prohlédnout si zcela konkrétní kauzy, které měl na stole. A jestli mezi tím skutečně nebyly i kauzy tak či onak zpolitizované. A tady by bylo opravdu velice zajímavé zvědět, jak konkrétně se prokurátor Stříž k těmto kauzám stavěl.

    Protože dokonce i v politických kauzách měla tehdejší justice (pokud se nejednalo o vysloveně prominentní případy, jako soud s Havlem apod.) určitou volnost. Zažil jsem sám – jako student práv – případ se skupinou mladých lidí, kteří benešovskou výpadovku postříkali protisovětskými nápisy. Byla z toho tehdy obrovská aféra, a obrovské vyšetřování, tyto „pachatele“ nakonec dopadli. Ale – cítil jsem snahu justičních orgánů dosáhnout, aby ti mladí lidé z toho vyšli ještě relativně bez závažných následků pro svůj další život. Pokud si ještě dobře vzpomínám, celý případ byl tehdy – mladou, sympatickou – prokurátorkou dokonce zastaven, tedy ani vůbec nebyl předán k soudu.

    Takže jak řečeno: těžko soudit paušálně, vždycky přišlo na to, jak se který soudce či prokurátor stavěl k těmto konkrétním politickým kauzám.

  6. EU se nejspíše rozpadne z důvodu ekonomické sebevraždy (podobně jako kdysi socialistické státy). Je to smutné, ale nic s tím pravděpodobně nejde udělat.

  7. Pane Nusharte, názor zda covidový virus unikl z čínské laboratoře anebo je přirozeného původu, sám o sobě nijak nesouvisí s mírou inteligence (ani její absence). My to prostě (s definitivní jistotou) nevíme.

    Projevem omezené inteligence ovšem v každém případě je, když někdo zcela apodikticky tvrdí, že ty viry z čínských laboratoří unikly – ačkoliv jak řečeno pro něco takového doposud neexistuje žádný nezpochybnitelný důkaz. A dokonce ani zcela přesvědčivé indicie.

  8. Jestli ty opice „nežily ve společném světě“?… To je docela zajímavý náhled, paní Hájková. Který může skutečně leccos odhalit i o nás, lidech.

    Na straně jedné – samozřejmě že ty opice žily v jedné společné komunitě, věděly o sobě navzájem víceméně všechno. Jenže: svět dejme tomu té dominantní vůdčí samice byl samozřejmě naprosto jiný, nežli svět oné submisivní, odstrkované chudinky. Ta dominantní samice žila ve světě síly, vyniknutí, úspěchu; a problémy té „prekarizované“ členky její vlastní tlupy jí byly naprosto cizí.

    A nějak tak je to skutečně i v naší vlastní lidské společnosti. Osud těch prekarizovaných, odstrčených nijak nezajímá ty, kteří jsou sami „nahoře“, kteří mají svůj úspěch, své postavení, své materiální zabezpečení.

    Ovšem – je otázka, jestli tomu dříve bylo nějak podstatně jinak. Na straně jedné naprostá většina pamětníků trvá na tom, že dříve (tedy za socialismu) k sobě lidé měli mnohem blíže, byli pospolitější. Je to celkem přirozené a logické: tehdejší společnost byla skutečně sociálně mnohem homogenizovanější, všichni měli víceméně podobný sociální status. Nebyly prakticky žádné možnosti nějak mimořádně vyniknout, stát se – legálně – milionářem. A vůbec byly sotva možnosti pěstovat si nějaké vlastní, soukromé aktivity; takže se lidé více navzájem stýkali, k sousedskému pohovoru.

    Zatímco dnes – autoři toho článku věc podávají tak, že dnešní (polistopadová) společnost je stratifikovaná do různých sociálních skupin, které navzájem nesdílejí svůj osud. To je dozajista pravda; jenže přitom se přehlíží, že došlo také ke zcela přirozené stratifikaci (či fragmentarizaci) ohledně životních zájmů. Které je možno daleko více pěstovat. A které mnohdy zaujímají víceméně veškerý volný čas dotyčného. Ještě Hrabal líčil v jedné ze svých povídek, jak u jejich stolu v hostinci „U Zlatého tygra“ u jednoho stolu sedí třeba profesor a dělník, a nejsou mezi nimi žádné stavovské rozdíly. To byl na jedné straně skutečně doklad tradičního českého demokratismu; ovšem dnes by tento profesor nejspíš nevysedával v hospodě, ale pracoval by na nějakém výzkumném projektu, nebo by byl na nějaké konferenci v zahraničí. (Což bylo tehdy možné jen zcela výjimečně, zvlášť pokud se ta konference konala na Západě.)

    Ale zpět k věci: chci tvrdit, že tato v článku popisovaná fragmentarizace současné společnosti má do značné míry přirozený charakter. A i já sám se daleko raději věnuji svým vlastním zájmům, nežli abych vedl konvenční hovory s někým, kdo mě vůbec nezajímá, jenom proto že náhodou bydlí ve stejném domě jako já sám.

    Na straně druhé je ovšem faktem i to, že současná společnost nemá „společný příběh“. Že tu není přítomno prakticky nic, co by nás – přes všechnu rozdílnost našich osobních zájmů – dokázalo pospojit dohromady, co by nám mohlo zprostředkovat nějaký společný obecný zájem, společnou aktivitu příslušníků téhož národa. Něco tu doopravdy chybí; a je velká otázka, bude-li možno takovouto pospolitost ještě nějak obnovit.

  9. Pane Nusharte, v tom článku v „Konzervativních novinách“ stojí jedna opravdu moudrá věta: „Střežme se jednořádkových vysvětlení a těch, kdo je šíří.“

    Vůbec by nebylo na škodu, kdyby si tuto maximu vzal k srdci i autor oné knihy. Jeho pojetí světa je zcela evidentně zjednodušené, jednodimenzionální, trivializované; vyhýbá se (respektive denuncuje) všemu, co by nějak zpochybnilo jeho triviální obraz „přirozeně konzervativního“ světa.

  10. Ostatně, pane Nusharte, je přímo groteskní když právě natolik dogmatický konzervativec jako Peterson příslušníkům Frankfurtské školy vytýká „jednořádkovost“. Jejich – ovšemže marxisticky fundované – analýzy kapitalistické společnosti, jejích hierarchií a jejích dehumanizujících tendencí jsou velice komplexní, sofistikované, plně na výši současného filozofického myšlení.

    Zatímco – co proti tomu na myšlenkovém bohatství může postavit takový Peterson? Celý jeho myšlenkový svět se zřejmě pohybuje neustále v jedné jediné smyčce: „Nikdo nám nesmí nic předepisovat!“ „Nikdo nám nesmí nic předepisovat!“ „Nikdo nám nesmí nic předepisovat!“ Peterson vlastně musí být vděčný za to, že existují marxisté a neomarxisté – protože jenom svými neustálými útoky na ně on sám může budit dojem, že má světu co sdělit. Kdyby nebylo marxistů, okamžitě by se ukázala naprostá prázdnota a jednodimenzionalita jeho myšlenkového světa.

    V každém případě naprosto pozitivní charakterovou vlastností marxistů a neomarxistů je to, že se staví kriticky ke stávajícímu světu, jeho zkostnatělým strukturám a jeho (skrývaným) hierarchiím; že se snaží tento stav překonat, že se snaží tento svět učinit humánnějším.

    Zatímco konzervativci typu Petersona už od dob otrokářského Říma se stále stejným nezlomným přesvědčením tvrdí: „Právě ten náš svět je ten nejlepší ze všech možných světů; a my nepřipustíme aby nám někdo vnucoval nějaké nebezpečné revoluční myšlenky!“

    Ostatně, v kontextu této stránky na „Konzervativních novinách“ se objevilo jedno velmi demaskující tvrzení: že prý kořenem všeho toho údajného marxistického zla je už – Francouzská revoluce! Tady se jasně ukazuje, o co se těmto konzervativcům jedná: oni by ze všeho nejraději žili ještě ve středověkém feudalismu, s jeho fixními stavovskými hierarchiemi, kde o všem rozhoduje císař pán, respektive Jeho Milost král. A papež. Kde není zapotřebí si sám nijak lámat hlavu s tím, co je dobré a co je špatné, a zda by přece jenom nebylo zapotřebí tento svět nějak zlepšit, zhumanizovat.

    Ostatně, bylo by docela zajímavé zvědět, jestli by se jim tento svět (ať ten feudální nebo ten přítomný, kapitalistický) zdál být stejně tak bezchybný a dokonalý, kdyby se sami ocitli někde na jeho dně. Kdyby sami museli žít život středověkého chalupníka, nádeníka raného kapitalismu, anebo sociálně prekarizovaného pracovníka dnešních dnů. Jestli by to pak nebyli právě oni, kdo by jako první křičeli o nutnosti revoluce.

  11. Plně s Vámi, pane Poláčku, souhlasím, že nevíme, zda virus unikl z laboratoře, nebo je přirozeného původu. Jelikož se ale spíše stýkám jen se seriózními lidmi, setkával jsem se proto prakticky jen s tím apodiktickým tvrzením, že virus je přirozeného původu. Apodiktická tvrzení ovšem zase bývají projevem omezené inteligence (pokud to, co apodikticky tvrdíme, nemůžeme současně i vědět)… uff, nějak jsem se do toho asi zamotal – není přece možné, aby seriózní tvrzení bylo projevem omezené inteligence?!

  12. Pane Poláčku, myslím, že ve skutečnosti to tak není, že by bohatí a úspěšní lidé byli šťastnější než chudí a neúspěšní.
    Bohatství, úspěch a sláva dost často nestačí naplnit život člověka. Takoví lidé mohou být ve skutečnosti nešťastní, mohou trpět depresemi či dokonce se pokoušet o sebevraždu.
    Naproti tomu chudí lidé nebo outsideři mohou být šťastní navzdory společenské neúspěšnosti, protože po bohatství a slávě třeba ani netouží.

  13. „… Kde není zapotřebí si sám nijak lámat hlavu s tím, co je dobré a co je špatné, a zda by přece jenom nebylo zapotřebí tento svět nějak zlepšit, zhumanizovat.“

    Ano, pane Poláčku, rád si lámu hlavu s tím, co je dobré a co špatné. Jiní si zase lámou hlavu s tím, zda by nebylo zapotřebí tento svět zlepšit a zhumanizovat. Až se jim to podaří, tak si už nebudu moci lámat hlavu s tím, co je dobré a co špatné [veřejně o svém lámání hlavy psát], protože by mě za to pak vyhodili z práce. To už pak bude svět zhumanizovaný.

  14. K té větší pospolitosti za socialismu: Pospolitost za normalizace tvořil společný nepřítel – tedy režim – snadná možnost společného vymezení se vůči všem těm nesmyslům (ano, člověk třeba rád vzpomíná na vojnu, ale prožít by to znovu nechtěl – bylo to velmi kruté, někdy mohlo jít o život a člověk přitom neměl jakoukoliv pozitivní motivaci k čemukoliv, všechno byla jen fraška – třeba „přísaha“ – a za tuhle frašku – za ten socialismus – člověk svůj život opravdu nijak nasazovat netoužil).

    V tehdejší pospolitosti si člověk musel dávat pozor na ústa, protože s jistotou nevěděl, kdo členem pospolitosti není. Nemluvě o lidech v saku a v kravatě – s těmi se tehdy vůbec nijak rozumně mluvit nedalo – ti měli zase svoji pospolitost, ve které vedli dlouhosáhlé řeči o ničem…

  15. Dětství (a mládí) jsem za té normalizace prožil hezké, byl to svět, jehož oficiální mluva byla řečí ufonů z jiné galaxie, řečí, které nebylo možno rozumět, řečí, kde se mluvilo a mluvilo a vůbec nic se neřeklo, ale možná to mělo nějaký skrytý význam…

  16. Ale že by člověk za socialismu žil více v klidu, jak píše Apolena Rychlíková, tak to tedy (alespoň v mém případě) pravda není. Nad hlavou například stále visela ta fatální hrozba střetu Západu s Východem – hrozba atomové války, a to až do příchodu Gorbačova. Dobře si pamatuji, jaký to pro mě byl tenkrát šok, když najednou pozdě večer táta musel odejít a my nevěděli, jestli už nezačala válka (kterou komunistická propaganda stále dokola připomínala skoro jako nutnou) a jestli se vrátí. Vrátil se za několik hodin – komunisti si nacvičovali, jestli jsme na tu válku dost připravení.

  17. V jedné knížce jsem četla zajímavé vyjádření toho, jak lidé žijí v nestejných světech:
    „Náš boj není jejich bojem.“

  18. Sochy bych ale – jako na Západě -nekácel, Stalina bych na Letné nechal, jen bych tam dal vysvětlující tabulku:

    „Největší socialistický vůdce (hned po velkém Maovi, kterého v roce 1968 milovali i pokrokoví západní studenti). Za vlády tohoto velikána byl podle docenta Pullmanna zaveden ve třicátých letech 20. století tzv. demokratický prvek stalinismu, takže počet poprav v SSSR pak v jednu dobu běžně dosahoval i jednoho tisíce za den.“

  19. Ale on to Rohr myslel spíš psychologicky, než politicky. Dělí lidi do devíti typů. A to je vlastnost jednoho z těch typů.

  20. Paní Hájková, nějak si nemohu vzpomenout, že bych někde v této diskusi tvrdil, že by “ bohatí a úspěšní lidé byli šťastnější než chudí a neúspěšní“.

    Ale když už jste to zmínila, pak odpověď zní, že tomu tak skutečně je. Podle všech seriózních výzkumů jsou bohatí lidé skutečně všeobecně šťastnější, nebo přinejmenším spokojenější se svými životy, než ti chudí.

    Je to ostatně logické: kdo si nemusí každý den lámat hlavu s tím, jestli bude mít dost peněz na zaplacení nájmu, kdo se nemusí znovu a znovu dohadovat se svým životním partnerem, co si mohou dovolit opatřit a co ne, ten má bezpochyby menší stresové zatížení, nežli ten kdo je tento problémům vystaven.

    To je jedna věc. A druhá – ta je snad ještě výraznější, samozřejmě že kdo měl ve svém životě úspěch je mnohem šťastnější než ten, kdo musí žít v pocitu že se svým životem ztroskotal, že se mu nic nepovedlo.

    Samozřejmě – je možná i ta kombinace, že někdo není bohatý, respektive je vysloveně chudý, a přesto nemá pocit že by byl se svým životem neúspěšný, protože ho i tak dokázal naplnit něčím smysluplným. To samozřejmě může být; ale přece jenom obecně platí co bylo řečeno výše, bohatí lidé jsou v zásadě šťastnější, nebo přinejmenším spokojenější nežli chudí.

    Ovšem – je možné že tu přece jenom existuje určitá hranice pro tuto konjunkci mezi bohatstvím a pocitem štěstí. Když si někdo svůj majetek vypracoval činností, kterou považuje za smysluplnou, která naplňuje jeho život, pak je přirozené, že může prožívat pocity štěstí.

    Ale – četl jsem jednou v německých novinách nějaký článek o jednom žurnalistovi, který napsal celou knihu rozhovorů s příslušníky skutečné společenské smetánky. Tedy těch nejbohatších, nejurozenějších, nebo jinak prominentních. Kteří své milióny často jenom zdědili, nebo se k nim dostali jiným, víceméně bezpracným způsobem (příjmy z akcií například).

    V tomto novinovém rozhovoru byla onomu žurnalistovi (respektive spisovateli) položena otázka, jestli pro něj nebylo překvapením, že tito superboháči (kteří jinak žijí víceméně izolovaně od veřejnosti ve svém vlastním světě bohatých) byli tak ochotni mu otevřeně vyprávět o sobě a o svém bohatství. A on na to odpověděl, že za prvé oni se nakonec přece jenom docela rádi pochlubí svým majetkem. A jako druhý důvod této jejich ochoty k hovoru s novinářem uvedl: „Víte, jak oni se uprostřed těch svých miliónů hrozně nudí?!…“

    Takže i rozhovor se zvídavým žurnalistou byl pro ně alespoň malým vytržením z jejich neustálé nudy.

  21. O cestě za úspěchem a bohatstvím ostatně je i ten příběh, o kterém teď bude řeč. Asi přede dvěma dny byla ve zprávách České televize zpráva o tom, že do kin přijde nový film. Je to vlastně reportáž točená po dobu jednoho roku – s jedním malým chlapcem, jehož rodiče ho už od tří let jeho věku začali vychovávat v budoucího slavného (a samozřejmě bohatého) sportovce. Přičemž – o „výchově“ v pravém slova smyslu tu sotva může být řeč; i z těch několika ukázek které zde byly předvedeny se ukázalo, že daleko případnějším by tu bylo slovo „drezúra“. Tito rodiče se prostě rozhodli, že jejich potomek bude slavnou a bohatou sportovní hvězdou – a začali ho trénovat na výkon víceméně jako koně. Bylo jasně vidět, že tento nešťastný hoch vůbec nemůže žít nějakým svým vlastním dětským životem, že naprosto všechno je podřízeno této sportovní drezúře ze strany jeho rodičů. A ta scéna, kdy on se se zoufalým pláčem brání nátlaku své matky, že „já s tebou už nechci trénovat“, je skutečně drastická. Prakticky v přímém přenosu je tady možno sledovat, jak tito rodiče, posedlí svou vlastní touhou po vyniknutí, systematicky ničí jeden dětský život – a nikdo proti tomu nemůže nic udělat.

    Fakticky se tu jedná o případ týrání svěřené osoby; ale nikoho to nezajímá. Je nakonec jenom víceméně maličkostí (ovšem dokreslující celý obraz), že rodiče (čeští) se svým synem mluví jenom německy; aby ho zřejmě už předem udělali „světovým“.

    Musím říci: velice bych tomuto hochovi přál, aby jednou našel sílu se proti diktátu těchto svých „rodičů“ vzbouřit; aby od nich utekl jakmile to jen bude možné, a aby je nechal samotné se užírat v jejich zklamaných nadějích na rodovou slávu a status prominentních rodičů prominentního sportovce.

  22. Šimon Sloupník bohatý nikterak nebyl, ale kdoví, zda se i on trochu nenudil. Příležitost k tomu měl. Kdyby ale byl nešťastný, asi by slezl.

  23. V přání nechat rodiče toho chlapce užírat se se k Vám, pane Poláčku, nepřipojím.

  24. Hloupost skutečně může být evoluční výhodou. Zatímco pomalá gazela či pomalý gepard budou jako šiřitelé svých genů eliminováni tím spíše, čím více budou v rychlosti (v rámci svého druhu) zaostávat, u lidí je inteligence podporována způsobem, který bychom mohli nazvat s Darwinem přírodním výběrem skupinovým. Byla-li tedy pro nějaký rod či kmen existence lidí s vysokou mírou inteligence velmi žádoucí, nemuselo proto být ještě výhodné také její všeobecné rozšíření. Důsledkem nastaly větší rozdíly lidí v inteligenci než zdravých gazel a gepardů v rychlosti. Přišel-li totiž dávný kreativec třeba na to, že z horniny je možno získat kov, jež se dá snadno a opakovaně odlévat (nebo to rychle a přesně odkoukal, či pochopil po experimentování s draze získanými předměty), bylo to pro lid kolem něho báječné. Ještě báječnější však bylo, jestliže zůstalo dost takových, kteří se s těmi kovovými zbraněmi šli bez velké představivosti a rozmýšlení bít. Intelektuálů hrozilo běhat časem po světě více než vítáno a zdrávo. Přes jejich jistě obdivuhodné výkony totiž nemizela potřeba celé řady tvrdě pracujících, aby byl jeden každý z nich náležitě zabezpečen. Ač podporu a zavedení celibátu zdůvodňujeme jinak, dopad ve výše uvedeném smyslu lze stěží popřít. O moderní době pak lze říci, že škola jen stěží napravuje to, co populační dynamika nižších společenských vrstev (v průměru) kazí. Tohle by nás však nemělo mást: Současné prostředky, jak udržet dostatečnou většinu společnosti intelektuálně tam, kde se hodí, aby byla, jsou zajisté působivé a účinné.

  25. Nemyslím si, že lidé jsou doopravdy úplně hloupí. Nevěřím, že si 20% z nich (v USA) skutečně myslí, že očkování maskuje čipování. Zaprvé bych řekl, že právě mezi tou pětinou bude docela vysoké procento takových, kteří by se očipovat docela rádi nechali, aby jejich peníze byly konečně jejich součástí a oni nemuseli platit „postaru“ a třeba ani exekutoři by pak na ně nemohli…

    Hlavně však jde o něco jiného. Položí-li v anketě na nějakém zpravodajském portále otázku řekněme „Dokázaly USA roku 1969 dostat lidi na povrch Měsíce?“, bude výsledek dost pravděpodobně zhruba fifty fifty. Samozřejmě, mechanismus tu je jiný než v průzkumu (účastníci se zapojují sami, normální lidé nemají velkou motivaci hlasovat, počáteční vývoj ankety je dále odradí). Právě proto je ovšem výsledek průzkumu 80:20, kdežto hypotetické ankety 50:50. Lidé takhle rozhodně neuplatňují své mínění, jako když odpovídají třeba na to, jak se jim líbí oděvní kolekce pro olympioniky. Zde bojují. Anonymně to nebolí. Je-li to třeba udělat veřejně, jde o nemalou oběť. Normální lidé totiž neříkají nesmysly rádi. Jedná se tedy o důkaz spolehlivosti. Někteří prostí (ale ne na hlavu padlí) se takhle nejdřív asi mstí za nedostatek respektu a uznání. Postupně však spálí (skoro) všechny mosty a zůstávají na druhé straně.

    Pamatujme si snad, že mnozí z lidí, o nichž tu hovoříme, bývali velmi služební státu. Pokud byl totalitní, nebo pokud je aspoň autoritářský. Krátce po listopadu 1989 se ještě někteří, váhavě, zkoušeli dojmout Havlem. Brzy však zjistili, že nejenže bude divný, neautoritářský, ale že o jejich službu vůbec nestojí. Taková urážka! Stoupenci autoritářského, či ještě lépe totalitního státu jsouce zklamáni pravidelně přecházejí do služeb soukromníků (ať už politických, či ekonomických), tak jako k sektám. Někdy cítí, že tam nejsou poměry v pořádku, ale zpátky to už nejde. Mají to dnes ještě celkem dobré, nemusí riskovat životy. Stačí, když obětují své renomé rozumných (či dokonce inteligentních) lidí a hlavně postupně své staré přátele. Nahradí je zdánlivě věrnější kooperující společenství.

  26. RADIKÁLNÍ LIBERALISMUS

    Pane Petrasku, Vy jste přece vyznavačem liberalismu: jeden účastník diskusního fóra Levice mi poslal odkaz na jedno dávné prohlášení, přesněji řečeno „Manifest radikálního liberalismu“, uveřejněný před jedenácti lety na Deníku Referendum.

    A opravdu: není vůbec marné si tento „Manifest“ znovu přečíst, i po těch dlouhých létech. Za prvé: jsou tu naprosto výstižně vylíčeny negativní stránky neoliberalismu respektive kapitalismu, které nezměněně jsou stejné podnes.

    Za druhé: je zde – právě v kontrastu s neoliberalismem – velice přesvědčivě podáno, v čem spočívá (respektive by měl spočívat) pravý, hodnotový liberalismus.

    Nicméně: tento manifest liberalismu má své některé zásadní slabiny. Které se zčásti odhalily v následné diskusi; a já sám jsem k tomu nyní přidal můj kritický komentář.

    Takže pokud byste si to chtěl přečíst, ten původní text Manifestu je tady: https://denikreferendum.cz/clanek/5863-manifest-radikalniho-liberalismu?fbclid=IwAR31ibhuEEAxRwE68xzNWRhCLeO7sHXEPH4ZO2TO-p08yxtOHNPJ0OMG2ZE ; zatímco můj komentář je možno shlédnout v dnešním vydání Deníku Referendum: https://denikreferendum.cz/clanek/32931-rijnove-volby-se-jevi-jako-temer-jisty-pohreb-cssd

  27. Mimochodem: opět je možno se přesvědčit o tom, jak živé, zajímavé a fundované byly dřívější diskuse na DR. Dnes už po tom není prakticky ani památky.

    A co je mě na tom ještě dost zaujalo: u mnohých autorů bych vůbec neřekl, že kdy zastávali takové názory. Už například u Jiřího Pehe bych nevěřil, že by se dokázal prezentovat natolik vyhraněně levicově.

  28. Evoluční strategie: Ano, pane Horáku, kooperující společenství jsme asi stavěni hodnotit jako významnou bezprostřední potřebu. Pravdivost porozumění sobě a prostředí je pak testována až s odstupem…

  29. Na tézi, že člověk je (respektive snad spíše: lidé jsou) bytostně kooperujícím tvorem, založil Karel Marx celou svou teorii, že dějinný vývoj nezadržitelně směřuje ke komunismu.

    Tato jeho téze se zdála být naprosto skálopevná; a je opravdu fakt potvrzený moderními výzkumy, že člověk se od (jiných) zvířat odlišuje ani tak ne samotnou schopností práce, jako právě mírou vzájemné kooperace. Z tohoto faktu Marx vyvozoval závěr, že jestliže je člověku podstatná a bytostná produkční pospolitost, pak z toho nevyhnutelně vyplývá i pospolitost sociální.

    Marx tu ovšem smísil respektive zaměnil dvě zcela rozdílné skutečnosti: víceméně ryze technickou produkční kooperaci na straně jedné, a skutečnou mezilidskou pospolitost na straně druhé.

    Triviální příklad: vysokou mírou kooperace se vyznačuje i smečka vlků, když jde na lov. Stejně tak i kosatky svůj lov provádí často velice promyšleně, při vzájemné kooperaci. A nakonec by se dalo říci, že nikde jinde není potřeba vzájemné kooperace tak vysoká, jako při vojenských operacích.

    Zkrátka: ze samotné produkční či jiné – víceméně technické – kooperace není možno bez dalšího odvodit přítomnost mezilidské pospolitosti jako takové.

  30. Ještě něco ke vztahu mezi inteligencí a evolucí: svého času jsem četl nějaký článek o výzkumu jednoho druhu much. Ukázalo se že i tady jsou velké rozdíly; někteří jedinci mají mnohem větší „mozek“, nežli ostatní. A zřejmě se to pozitivně projevuje i na jejich „kognitivních“ schopnostech.

    Ovšem – v závěru článku byla položena otázka, proč tedy všichni jedinci tohoto druhu much nedostanou stejně tak vyvinutý neuronální aparát, když by to přece bylo jasnou evoluční výhodou. Pak ale následovalo konstatování: „Ukázalo se, že tito ‚hlavouni‘ rostli o poznání pomaleji.“

    Poslední větou v tomto článku bylo zjištění: v přírodě nic není zadarmo. Kde se na straně jedné přidá, tam se na straně druhé zase ubere.

  31. Nedávno jsme tu psali o tom, jak za časů přírodních a jiných katastrof náhle skokově narůstá míra mezilidské solidarity. Bylo to především samozřejmě v kontextu ničivých účinků tornáda na několik vesnic na jižní Moravě.

    Jenže – ukázalo se, že ani tady není vše zcela jednoznačné. Podle vyjádření tamějších starostů se i tady projevila odvrácená stránka lidských charakterů. Jestliže jedni skutečně ochotně a naprosto nezištně pomáhali, pak jiní se naopak snažili vyzískat co nejvíce jenom pro sebe samotné. A to na obou stranách.

    Konkrétně: objevila se i taková skupina „dobrovolných pomocníků“, která za své služby žádala finanční odměnu, a to dokonce v řádu desítek tisíc korun! Ale stejně tak se našli takoví mezi postiženými, kteří vysloveně zneužívali tuto poskytnutou pomoc.

  32. Pokud tomu dobře rozumím: jestliže hloupost je evoluční výhodou, pak evoluce pochopitelně směřuje ke stále hloupějším a primitivnějším organismům, z čehož tedy vyplývá, že člověk je někde na spodku té vývojové pyramidy a skvělá budoucnost ho teprve čeká.

  33. Spíše bych řekl, pane Nusharte, že vitalita společnosti složené ze samých géniů nebude právě vynikající. Nakonec to takhle leckdy bývá i ve svazku pouhých dvou takových.

  34. Z hlediska společnosti jako celku je evidentně optimální víceméně vyvážený mix vlastností (a schopností) různého druhu. Na tom není nic překvapivého, ani nic nového. V minulých dobách byl pro přežití konkrétní společnosti životně nutný mix třídy pracujících, a vrstvy bojujících. Ti pracující museli svou prací (a svými daněmi) alimentovat tu vrstvu bojujících, což se jim (těm pracujícím) dozajista nepříliš zamlouvalo. Ale – když pak přišlo akutní ohrožení nepřítelem, pak to byli právě tito „nepracující“ bojovníci, kteří jediní mohli celé své společnosti uhájit přežití, nebo přinejmenším svobodu.

    Ovšem – jak známo „časy se mění“. A co platilo (a tedy: co bylo evoluční výhodou) včera, to už nemusí platit zítra.

    Například: svého času v šogunském Japonsku měli vysoký společenský status právě bojovníci, válečníci. Kteří tedy měli přednost ve výběru – atraktivních – nevěst. Zatímco obchodníci byli na jednom z nejnižších stupňů společenské hierarchie; jejich obchodní činnost totiž nebyla uznávána jako práce, platili fakticky za společenské parazity.

    Někdy asi tak před dvěma desetiletími prezident městského státu Singapuru Li začal nabádat tamější vzdělané vrstvy, aby měly více dětí. Z jeho hlediska to byl naprosto logický počin: Singapur byl „asijský tygr“, zisková produkce se stále více z manuální práce přenášela do sektorů, které vyžadují vysokou míru vzdělání. A tento singapurský prezident byl zřejmě vyznavačem genetiky; byl tedy přesvědčen, že inteligentní rodiče budou mít inteligentní děti. Které tedy budou nadále přispívat k blahobytu Singapuru. (Problém byl totiž v tom, že vzdělaní lidé mívají naopak méně dětí.)

    Takže nedostatek inteligence může být sice v jistém smyslu evoluční výhodou; ale v jiném smyslu (a za jiných okolností) zase nevýhodou.

    Stále nám tedy do budoucna zbývá ta naděje, že se lidská inteligence bude stále více a více prosazovat jako evoluční výhoda.

  35. Já bych z prosazování inteligence jako evoluční výhody měl docela obavy, pane Poláčku.

  36. Kazuistické argumentaci pana Horáka z 25.7.10.45 jsem porozuměl tak, že možnost inovativní inteligence se může stávat (v závislosti na okolnostech) evoluční výhodou pro kooperující společenství, nikoli však pro její jednotlivé nositele.

    Věrnost kooperujícího společenství zájmům jednotlivého participujícího bývá zdánlivá…přesto ten instinkt přimknout se působí…

    Zajímavé může být zkoušet se dívat na variace samoorganizací společenství z pohledu, v jaké míře jsou otevřené „testování mutací“ inovativních postupů, při zachování kooperující odolnosti. Když tyto inovace z podstaty mohou být zdrojem/rizikem pohybu k novým (neplánovatelným) variantám samoorganizací… Tady asi by mohla mít nějaký transmisní vliv ta „kultura“ ve smyslu, v jakém o ní mluví bratr Jiří. Pokud nějak dokáže existovat.

  37. Zpráva z tisku

    Kandidátka Zelených na německou kancléřku Annalena Baerbocková použila v přednášce slovo na N (N-word). Baerbocková se omluvila. Podle kritiků jedná pokrytecky, protože dříve požadovala rezignaci jiného člena Zelených, který řekl totéž slovo. Momentálně slovo na N
    (N-word) v USA smí používat jen Afroameričané vůči sobě navzájem, přičemž slovo reinterpretují jako výraz hrdosti na vlastní rasu.

    „Naneštěstí, v záznamu interview, jsem citovala slovo na N v emotivním popisu tohoto nevýslovného incidentu,“ omluvila se spolupředsedkyně Zelených. Na záznamu zveřejném Baerbockovou je inkriminovaná pasáž nahrazena pípnutím. „Zvažovali jsme, zda odstrašující příklad je vhodný ke zdůraznění nesprávností ve vzdělávání nebo zda vyslovení slova na N působí kontraproduktivně vůči této obavě,“ vysvětlila. Politička už dříve tvrdě kritizovala starostu Tübingenu Borise Palmera, který též použil slovo na N a žádala jeho o vyloučení ze strany.

    Veřejná pochybení se nevyhýbají ani předsedovi CDU Arminu Laschetovi. Ten se v neděli opětovně omluvil za to, že se smál vtipu od kolegy za zády prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera.

    Do konce volebního období by Bundestag měl projednat ještě slova na K.

    Podle návrhu Zelených by slovo na K nadále směli použít jen příslušníci stejného genderu vůči sobě navzájem, přičemž slovo by bylo reinterpretováno jako výraz hrdosti na vlastní gender.

  38. Ovšem Baerbocková použila inkriminovaný výraz v naprosto jiném kontextu, pane Nusharte. Ona jenom reprodukovala situaci, kdy se tuším jeden student gymnázia vzepřel výzvě, aby napsal slohovou práci, která by toto slovo obsahovala.

    Ovšem – dnešní společnost je vůči rasistickým projevům už natolik senzibilizovaná, že je považováno za nepřípustné určitá slova používat i tehdy, když se od nich dotyčný sám naprosto jasně distancuje.

    Svého času dost podobný přehmat stál politickou kariéru předsedu německého spolkového sněmu Jenningera, když při slavnostním zasedání parlamentu k výročí holocaustu zreprodukoval tehdejší, nacistický vokabulár o Židech jakožto „hmyzu“. A přestože jak řečeno tím pouze reprodukoval tehdejší užití tohoto slova, a sám se s tím samozřejmě nijak neztotožňoval, přesto byla reakce na tuto jeho verbální nešikovnost natolik prudká, že jak řečeno fakticky to znamenalo konec jeho politické kariéry. Nakonec byl odsunut tuším na pozici nějakého velvyslance.

  39. Co se toho příspěvku pana Horáka o inteligenci týče, tady se mi zdá, pane Nusharte (Jaroslav), že se jednalo o něco poněkud jiného: dotyčný jedinec (frustrovaný polistopadovým respektive posttotalitním vývojem) raději vzdává svůj nárok na inteligenci, když na straně druhé získá pocit příslušnosti k té či oné skupině.

    Což je ovšem kardinální problém zcela univerzálního dosahu.

    Shodou okolností jsem zrovna včera sledoval (zatím jenom první část) televizního pořadu s deníkovými záznamy básníka a překladatele Jana Zábrany, z éry socialismu. Kromě jiného tu líčil svou vlastní izolaci v českém kulturním prostředí, když v padesátých letech (téměř) všichni jiní básníci psali oslavné básničky na Stalina. (U něj něco takového nepřicházelo v úvahu už proto, že oba jeho rodiče byli z politických důvodů ve vězení, dohromady 18 let.)

    A to je jenom jeden příklad za všechny obdobné; skutečně se to jeví tak, že pro člověka je pocit skupinové příslušnosti mnohem důležitější, mnohem prioritnější, nežli to, co Sokrates nazýval „péči o duši“. Přičemž u Řeků „duše“ byla pojímána především jako duch, jako inteligence.

    Toto upřednostňování skupinové identity před inteligencí ovšem opět může mít ryze evoluční výhody, a to sice v obojím vztahu. Tedy jak pro jednotlivce, tak pro celou skupinu.

    Pro jednotlivce: tady je to celkem jasné, už jsem o tom psal, kdo příliš (neortodoxně) myslí, ten se nejen vzdaluje, izoluje od ostatních – ale velmi často se jim svými kritickými či příliš inovativními/progresivními názory stává až přímo suspektní. Zkrátka: rozvrací jim jejich zavedené pořádky. Pokud zde už byl zmíněn Sokrates, pak právě u něj se jedná o zcela klasický případ, kdy ho toto jeho intelektuální vyčnívání nad ostatní nakonec stálo život. A takovýchto případů by se v historii našla celá řada.

    Takže tedy pro jednotlivce je to jasnou evoluční výhodou, příliš nemyslet, příliš nevyčnívat, nýbrž splynout s davem, se skupinou. Ale i pro skupinu je evolučně výhodnější, když své vlastní skupinové identitě dá přednost před – příliš radikální – inteligencí. Tato skupinová (respektive: stádní) bezmyšlenkovitost respektive intelektuální průměrnost má právě tu výhodu, že daná komunita je názorově homogenní; vzniká tu tedy méně třecích ploch. Z ryze fyzikálního hlediska není nutno zbytečně plýtvat energií pro tlumení vzájemných konfliktů.

    Jak je tedy možno vidět, absence (nadměrné) inteligence má jasné evoluční výhody jak pro jednotlivce, tak i pro skupinu.

    Za daných okolností je vlastně podivné, že něco takového jako (nadprůměrná) inteligence vůbec ještě existuje, že může evolučně přežít. Dost možná, že se skutečně jedná o pouhé anomálie, v trvalém procesu mutačních změn, jak o tom psal pan Nushart. Přičemž tyto mutace samy o sobě skýtají evoluční výhodu; za určitých okolností mohou otevírat spásné nové cesty, nový záchranný modus interního fungování celého systému. A ty mutace který systém za standardních okolností pociťuje jako škodlivé, rušící – jak už řečeno, ty jsou systémem prostě eliminovány. Včetně mutací „systémově nekompatibilní inteligence“.

  40. Ještě k té „zprávě z tisku“:

    Když to tedy, pane Poláčku, Němcům už stojí za to, nezmínil jste ovšem, že i ten Boris Palmer (krititizovaný krititizovanou Baerbockovou) slovo na N také samozřejmě použil v jiném kontextu – v podstatě jen citoval citovaného (a jakousi ženou za způsob „balení“ kritizovaného) bývalého německého fotbalistu černé pleti Dennise Aoga, čímž vlastně bojoval proti nepřijatelné toxické maskulinitě, takže není jasné, zda kritika, kterou na adresu Palmera vyslovila kritizovaná Baerbocková, je spíše progresívní, nebo spíše reakční. Abychom tedy tento oříšek mohli rozlousknout, museli bychom se stát opravdu fundovanými odborníky na poli intersekcionality, což zatím pochopitelně ještě nejsme.

  41. „Vyčnívání“ (z nějaké lidské skupiny) souvisí stejně tak s radikální inteligencí, jako souvisí i s radikální hloupostí. (Proč si nejprve s vyčníváním spojíme tu inteligenci a nikoli hloupost je psychologicky pochopitelné.) To vyčnívání tedy podle mě nesouvisí ani tak s těmi jednotlivými oblastmi (například s onou míra inteligence), ve kterých je možno vyčnívat stejně nahoru i dolů, ale spíše s odolností daného jedince vůči společenskému (kulturnímu) tlaku. Ta odolnost může být zvolená („vědomě chci být svobodný od tlaku na konformitu“), nebo vynucovaná.

  42. „Vyčnívání směrem dolů“ je ovšem dost neobvykle užitý výraz, pane Nusharte. „Vyčnívá“ se standardně směrem vzhůru.

    To za prvé. A za druhé: bohužel, skutečné inteligence je vždy dramaticky méně, nežli lidské hlouposti. Inteligence tedy „vyčnívá“ už jenom proto, že je velice vzácná. Zatímco lidská hloupost, tu je možno sbírat po věrtelích. Ostatně, dnes k tomu naprosto postačí zapnout si internet. (Doufejme, že se vzácnou výjimkou našeho vlastního webu. 😉 )

    Samozřejmě, jsou i extrémní případy kognitivních schopností „směrem dolů“ – ovšem to jsou pak už prostě vyloženě případy pro psychiatra.

    A ta „odolnost vůči společenskému tlaku“ (tedy: nonkonformita) – ta bývá asi sotva kdy vynucená (naopak, vynucována je konformita); zásadní rozdíl je tady v tom, že někdo je nekonformní protože se dokázal osvobodit z průměrného mainstreamového myšlení, a někdo ale z čirého kverulantství. I tento kverulant – který mnohdy hlásá ty největší nesmysly – je ovšem stejně tak hrdý na svou nekonformitu, na svou údajnou „svobodu“. Přičemž právě on je nejvíce ve vleku, v zajetí zcela nahodilých, myšlenkově nijak nereflektovaných (tedy vlastně: „netranscendovaných“) názorů a mýtů.

  43. Kde je „nahoře“ a kde je „dole“ je věcí dohody (Země je ku-ku-kulatá).

    Řekl bych, že rozložení inteligenčního kvocientu v běžné populaci asi nejspíše odpovídá symetrické Gaussově křivce – nejvíce je průměrně inteligentních lidí, takže inteligence i hloupost by pak byla vzácná úplně stejně.

    S vynucenou „odolností vůči společenskému tlaku“ jsem setkal například právě u lidí s mentálním handicapem. Oni se sami pro ten handicap pochopitelně nerozhodli – tím svým handicapem ale velice vyčnívali (vyčnívali klidně třeba „nahoru“), takže pak museli odolávat společenskému tlaku – jejich odolnost vůči tomuto tlaku byla tedy vynucená.

  44. Odolnost vůči tlaku na konformitu

    by mohla souviset s tím, jakou důležitost ten určitý daný jedinec přikládá svému sebeobrazu – tedy nejen jak je pro něj důležité co si o něm myslí jeho okolí (přesněji řečeno co si o něm myslí příslušníci té lidské skupiny, do které chce on sám patřit), ale i to, jak je pro něj důležité co si myslí on sám o sobě.

    Zde se pochopitelně nabízí úžasný prostor pro „sociální konstrukt boha“: ono mínění té preferované lidské skupiny, do které chci sám patřit, či dokonce i to mé vlastní mínění o mně samotném lze totiž nahradit míněním „nějak zkonstruovaného [pochopitelně nejspíše osobního, ale možná i neosobního] boha“.

    Má „svoboda od tlaku na konformitu“ pak tedy bude záviset právě na té konstrukci boha, na tom, JAK je můj bůh [má představa o něm] „zkonstruovaný“, zda je přísný či velkorysý, milosrdný či trestající, na čem mu vlastně opravdu záleží – zda na nějakých malichernostech, či třeba na našem vzájemném vztahu, který by pak mohl být i jakýmsi zrcadlem i všech vztahů mezilidských.

    Určitým typem NEOSOBNÍHO (z osvícenského myšlení postupně narozeného) boha [pro lepší představu tedy vlastně jakousi „inkarnací umělé inteligence“] by vlastně mohl být třeba i onen humanismus – nebo prostě jakýkoliv SYSTÉM [pravidel] (bohužel třeba i čínský systém osobních kreditů) se kterým by můj sebeobraz měl být v souladu…

  45. KONFLIKTY KONSTRUKTŮ

    Problém je v tom, pane Nusharte, že všechno kolem nás je nějaký konstrukt něčeho. Přesněji řečeno: všechno kolem nás je výsledkem, produktem těch či oněch sociálních konstruktů. Jenže i my sami (tedy naše nevědomí, naše já) je taktéž výsledkem působení určitých faktorů, je tedy konstruktem dědičnosti, výchovy, vlivů okolí.

    Opačně řečeno: my v celém našem světě nenajdeme nic, co by nebylo svého druhu „konstruktem“. Jenže – z jakýchsi záhadných důvodů my v našem nejhlubším pocitu vlastní identity splyneme s některými těmito konstrukty, a jsme neotřesitelně přesvědčeni, že právě a jedině toto je „to pravé“; něco co je o sobě nepochybné a nezpochybnitelné, co nevyžaduje žádného dalšího odůvodnění ohledně své absolutní pravdivosti či odůvodněnosti.

    A aby to všechno nebylo tak jednoduché, pak se v nás navíc ještě sváří konstrukty externí a konstrukty interní. Přičemž ovšem ty konstrukty externí jsou někdy viditelně externí; ale jindy zase neznatelně najdou cestu do našeho nitra, a stávají se tedy konstrukty interními. A přitom někdy vůbec není možno definitivně rozlišit, zda toto zvnitřnění vnějších konstruktů bylo výsledkem nějakých tlaků, anebo naopak aktem vnitřního rozpoznání.

    Zkusme si dát nějaký – dnes už relativně neutrální – konkrétní případ. Dejme tomu že za minulého režimu byl někdo nekomunistou, nebo přinejmenším nemarxistou. V té době byl samozřejmě vystaven masivnímu ideologickému respektive indoktrinačnímu tlaku, směřujícímu k jeho podřízení se panující doktríně. Dejme tomu, že tento tlak byl úspěšný; u dotyčného skutečně došlo k názorové konverzi.

    Takže tedy: objektivně to bylo výsledkem tlaku, a tedy aktem konformismu. Jenže: pokud ten dotyčný marxistickou doktrínu převzal nejenom navenek, nýbrž tak že v ni, v její absolutní platnost skutečně sám uvěřil – jak je pak možno tento krok konverze objektivně zhodnotit? Samozřejmě, i ten dotyčný ví že na něj musel být vykonáván určitý nátlak; nicméně teď je on sám přesvědčen, že to všechno bylo jenom k jemu vlastnímu dobru, že mu tím byly otevřeny oči k pochopení jediné správné, platné a nezpochybnitelné pravdy.

    Někdy se tedy celá věc opravdu daleko spíše jeví tak, že jediným skutečným „bohem“ (tedy absolutní entitou) je právě tento náš pocit, respektive potřeba vlastní identity; a tuto svou vlastní identitu plníme obsahy získanými víceméně náhodně, které my ale po jejich zvnitřnění obdařujeme oním momentem absolutna, které je ovšem ve skutečnosti zakotvené jenom v nás samých.

    (Pro jistotu připojuji: tato poslední téze nevyjadřuje bez dalšího můj vlastní náhled na věc; to co jsem napsal platí v naprosto doslovném smyslu, tedy že celá věc se – v daném kontextu – právě takto jeví.)

  46. Ještě je ovšem nutno připojit: vlastně i to naše vlastní já, tento (absolutním se jevící) pocit vlastní identity – i to je nakonec také konstrukt! Konstrukt evoluce, konstrukt našeho vnitřního psychického aparátu, možná i konstrukt samotného Bytí; nicméně vždy konstrukt něčeho, co je ještě původnější, než tento náš pocit vlastní identity…

  47. „Konstrukt“ je v tomto Vašem podání přirozenou realitou, nebo nepřirozeným zdáním reality?

  48. Lidé svůj druh nazývají celkem vznešenými epitety, oficiálně sapiens, tedy moudrý, neoficiálně např. faber, tj. tvůrce, apod. Myslím, že přívlastek konstruktér by se hodil neméně. Už proto, že konstrukce se může snadno, nejen co slovo, změnit v dekonstrukci, což je přesně to, co se světem i sebou samými leckdy podnikáme.

    Od dětství konstruujeme svou identitu. Já jsem tohle, a tohle já nejsem. Někdy se chováme svévolně, podle toho, co nás napadne, co nám přijde pod ruku, či do zorného neb myšlenkového pole. Jindy jsme pod záměrným, či nezáměrným vlivem a reagujeme na to buď vstřícně (pozitivně), nebo odmítavě (negativně).

    Podstatné jsou otázky, nakolik efektivní a nakolik legitimní je vyvíjení tlaku na jedince, jeho přesvědčování. Jak uvedeno, každý reaguje jinak a stále častěji se úspěšně ohrazuje. Tradiční etiketa byla plná zdvořilosti, šlo však o škrabošku zakrývající ošklivou tvář autoritativního trvání na mocenském pořádku doby. Elity 21. století, zdá se, aspoň na západě, od přesvědčování ustupují již vskutku dalekosáhle a důsledně. Moc lidi tvarovat přenechávají mimořádně úspěšnému svému konstruktu – penězům. Důvody jsou pro to četné, v poznaném, v úpadku vlastního přesvědčení, v pohodlnosti a nechuti nést odpovědnost.

    Rodiče nechávají své děti jejich vlastnímu směřování (hledí jen na jejich fyzickou bezpečnost), přemlouvat ohledně volby profese, vztahu či manželství se má za nepřípustné. Názorů se většina lidí veřejně „nedopouští“. Dospělé lidi je možné komerčně koučovat, nelze jim však dělat mentora. V případě státu, či veřejné sféry vůbec, je toto už v náznaku vnímáno co příslovečné čertovo kopýtko.

  49. V připisování nečestných či dokonce podlých záměrů „nevyjádřeným původcům děje“ bych v prostředí všeobecné hrůzy z konspiračních teorií byl velmi opatrný… Ano, vím – moderní teorie pokroku se bez toho neobejde.

  50. „Konstrukt“ je v tomto Vašem podání přirozenou realitou, nebo nepřirozeným zdáním reality?

    – Pane Nusharte, touto otázkou jste skutečně trefil samotné jádro věci. Celý problém by se dal snad nejspíše vyjádřit tak, že nám naprosto chybí onen proslulý archimédovský „pevný bod“, ve kterém bychom mohli ukotvit počátek všech věcí.

    My sami jsme dozajista „konstrukty“ něčeho co stojí před námi, co nám v každém případě časově předcházelo, a co vytvořilo ne-li nás samé, pak v každém případě objektivní rámec pro naši existenci.

    Na straně druhé ale my sami jsme – jak napsal pan Horák – „konstruktéry“; tedy my sami vytváříme konstrukty naší mysli.

    Ovšem: tím celý řetěz respektive koloběh zdaleka nekončí; konstrukty vytvořené naší vlastní myslí se následně osamostatňují, získávají objektivní realitu, to jest nám se jeví být něčím na nás nezávislým, co má naopak určující postavení vůči nám.

    Za těchto okolností je opravdu krajně obtížné rozpoznat (pokud je to vůbec objektivně možné), co je přirozenou realitou, a co je jenom „nepřirozeným zdáním reality“.

    A celá věc je ještě složitější o to, že určité jevy jsou sice dozajista produkty našeho ducha respektive naší představivosti – nicméně nelze vyloučit, že takto subjektivní cestou jsme nicméně odhalili, vizualizovali něco, co samo o sobě je objektivní realitou.

    Zdá se tedy opravdu, že tím nejpříhodnějším obrazem či příměrem pro reprodukci tohoto stavu je obraz jakési spirály, respektive vzájemně podmíněné oscilace, kde na straně jedné stojí konstrukty objektivně dané, na straně druhé konstrukty subjektivně tvořené – ale kde probíhá onen proces nejen nepřetržité výměny, ale dokonce i proces nepřetržité záměny, kdy nikdy není aktuálně jisté, na kterém místě oné spirály se právě nacházíme. Tedy jestli se nacházíme blíže té polorovině objektivní, či subjektivní.

    Opravdu tu schází onen „pevný bod“. A Archimédes dobře věděl, proč po tomto bodu volá; a že kdyby ho někdo získal, opravdu by už jenom tím mohl „pohnout světem“.

    Možná že tím jediným „pevným bodem“ je naopak právě toto vědomí, toto uvědomění si této neustálé, věčné oscilace, této nikdy neustávající změny perspektiv.

    Nebo jinak řečeno, tímto „pevným bodem“ je trvalá, nikdy nekončící neustálost našeho vlastního věčného hledání, našeho neustálého tápání mezi jedním a druhým pólem tvořícími obě mezní hranice naší přítomnosti na tomto světě.

    Samozřejmě: je možno právem předpokládat že určité struktury (tedy snad spíše „konstrukce“ než „konstrukty“) mají objektivní existenci, bez ohledu na naše vlastní představy (tedy: konstrukty) o nich. Takto to může obecně platit pro struktury fyzikálního světa.

    Jenže: na takto nepochybné, jednoduché úrovni se s nimi stýkáme jenom na těch nejnižších, fyzikálně-biologických stupních a rovinách naší existence. Ale – jakmile se na ně začneme vztahovat jako lidé, tedy jako myslící bytosti – pak už se jejich o sobě objektivní existence okamžitě stává „konstruktem“, tedy předmětem (a výsledkem!) našich vlastních představ.

    Jinak řečeno, z Kantových „věcí o sobě“ se tímto okamžikem stávají „věcí pro nás“ – tedy subjektivně zbarveným, subjektivně (de)formovaným konstruktem.

    Z tohoto koloběhu konstruktů tedy pro člověka principiálně není úniku. A jediné co zbývá je právě onen o sobě nepřetržitý, nikdy nekončící proces stále nového hledání, stále nového vyhmatávání střední cesty mezi (nám vposledku nedostupnou) objektivitou, a mezi námi samými podmíněnou subjektivitou.

    Dejte mi pevný bod…

  51. CO NÁS FORMUJE DNES?

    Pan Horák píše, že „elity 21. století, zdá se, aspoň na západě, od přesvědčování ustupují již vskutku dalekosáhle a důsledně. Moc lidi tvarovat přenechávají mimořádně úspěšnému svému konstruktu – penězům.“

    Podle toho tedy peníze nejsou realitou, nýbrž pouhým konstruktem. Bezpochyby smělé tvrzení; ovšem faktem je, že sám Marx to viděl právě takhle.

    Peníze jsou podle Marxe pouhým produktem tržních vztahů, respektive takového způsobu produkce, který je založen na tržní směně. Jakmile bude společenská produkce položena na jiný základ (pospolitá dobrovolná produkce v komunistické společnosti), pak peníze zmizí, jakožto přežilý, a nyní už regresivně působící konstrukt.

    Ovšem – velmi mnoho hovoří pro to, že právě v tomto ohledu se Marx velmi šeredně zmýlil. A odporuje to vlastně samotným Marxovým ekonomickým analýzám, které říkají, že peníze jsou vyjádřením hodnoty zboží. V tomto ohledu jsou tedy peníze něčím objektivně podmíněným.

    Ovšem na straně druhé Marx byl právě pevně přesvědčen o tom, že je to samotná tato tržní, trhem zprostředkovaná hodnota zboží, co je jenom historicky podmíněným, tedy svým způsobem „kulturním“ produktem respektive konstruktem; a že samotná hodnota zboží v komunistické produkci zmizí, bude nahrazena přímým vztahem společensky užitečná produkce – společensky oprávněná spotřeba.

    Ale veškerá zkušenost se socialistickým experimentem jasně sděluje, že právě bez této zbožní hodnoty mizí jakékoli kritérium hodnoty produkce vůbec. Socialistická ekonomika ztroskotala do značné míry (možná výhradně) právě na tom, že nebylo možno určit společensky reálnou hodnotu produktů.

    ————————-

    Ale zpět k tématu. Jisté je, že peníze – ať už subjektivní konstrukt či objektivní realita – velice účinně formují jednání lidí; respektive (z pohledu elit) velice účinně formují naprostou většinu populace tak, aby se tato chovala konformně s etablovaným společensko-politickým systémem. A tedy konformně vůči právě oněm elitám, který tento systém ztělesňují a řídí.

    Ovšem: tento tlak na konformitu v západních demokraciích není praktikován jenom prostřednictvím působení peněz. Pan Horák píše, že tyto elity v 21. století ustupují od přímého formování myslí či názorů lidí. To je sice v zásadě pravda; ale sám systém má ještě další, subtilní, ale velice účinné nástroje, jak tuto systémovou konformitu produkovat a zajišťovat.

    Nejúčinnějším nástrojem je právě ten dominantní princip „svobody“, který zdánlivě znemožňuje či zakazuje jakoukoli indoktrinaci.

    Jenže – v reálné praxi tato „svoboda“ znamená, že se zde zcela neregulovaně, zcela živelně vytvářejí, a navzájem srážejí názory z opačných stran politického (respektive světonázorového) spektra. To znamená: panující systém si sám vůbec nemusí „špinit ruce“ tím, že by do těchto střetů a bojů sám nějak zasahoval. On toho vůbec nemá zapotřebí. On si prostě v klidu počká, až občanská společnost vybojuje tyto své boje; jako nevyhnutelný rezultát pak vyjde všeobecný průměr. Opoziční, protichůdné síly (a ideje) se navzájem vyruší; a to co zůstane je tento víceméně beztvarý, amorfní, rozbředlý ideový průměr.

    Obrovská síla systému liberální (a tržní) demokracie spočívá právě v tom, že ona fakticky vyznává IDEOLOGII PRŮMĚRNOSTI. Liberální demokracie se tváří, jako by právě ona byla tím jediným zřízením, které poskytuje všechny možnosti pro rozlet lidského ducha, lidské kreativity; ale ve skutečnosti její životní substancí je holá průměrnost lidských postojů, myšlenek, názorů. Jakékoli skutečně kreativní ideje jsou tomuto systému suspektní, jsou vůči němu subverzivní, protože nevyhnutelně demaskují jeho lidsky a ideově omezený charakter. Proto tento systém všechny takovéto nadprůměrné, výjimečné myšlenky nechá vzápětí utopit v oné bažině všeobecné průměrnosti.

    Jak tedy vidíme, vládnoucí elity ve standardní (západní) demokracii vůbec nemají zapotřebí, aby názory lidí formovaly nějak cíleně, nátlakově; to by jenom vybudilo odpor. Tyto elity se mohou plně spolehnout na sílu průměrnosti; na to čemu se v dobách Francouzské revoluce říkalo „bahno“, jakožto středu mezi parlamentní (vyhraněnou) pravicí a levicí. Toto „bahno“ se přelévá sem a tam, podle právě panujících (a právě vítězících) konstelací; jeho jedinou vlastní substancí je tato naprostá průměrnost, beztvářnost postojů a myšlení.

    A to je vlastně konec celé historie; tam kde systém v ideové oblasti spolehlivě produkuje tuto názorovou průměrnost, tam v oblasti materiální do této amorfní průměrnosti právě svět peněz vnáší jasné, pevné struktury. – Které ovšem jako svou hlavní charakteristiku obsahují právě ten samý moment všeobecné průměrnosti.

  52. LIDSKÁ HLOUPOST A GENETIKA

    Ve včerejším vydání internetového deníku „Forum24“ byl otištěn článek J. X. Doležala na téma fundamentalistických odpíračů očkování.

    Celá jeho úvaha začíná citací vtipu který koluje po internetu, že „by antivaxery neměl nikdo přesvědčovat k očkování. Že když vymřou, zlepší se genofond.“

    Což je sice vtip hodně drsný, ale nedá se nic dělat- má opravdu něco do sebe. V přírodě, v evoluci to funguje přesně tak: kdo jedná natolik iracionálně, že není schopen se postarat o své zdraví, ten nevyhnutelně vymře. A zůstanou/přežijí jenom ti s vyšší schopností racionálního jednání.

    Ovšem: jak dále uvádí autor článku, profesor přírodních věd Flegr tento evoluční optimismus ohledně zlepšení lidského genofondu zmrazuje tímto konstatováním: „I kdyby se všichni jedinci s IQ pod 90 rozhodli, že sebe a své děti nenechají naočkovat proti 100% smrtelné nemoci, na průměrném IQ by se to v následujících generacích projevilo jen málo. Kombinace genů vedoucích k nízkému IQ by se totiž opět vyštěpily u potomků osob, které měly normální či dokonce vysoké IQ.“

    Jinými slovy: podle tohoto zjištění je lidská hloupost definitivně neodstranitelná. I kdybychom ji „odstřihli zespodu“ (jak to formuluje J. X. Doležal) – ona se v krátké době jakýmisi složitými genetickými mechanismy zreprodukuje znovu. To jsou opravdu dost neveselé vyhlídky do budoucna.

    ——————————-

    Ovšem – J. X. Doležal s panem profesorem polemizuje v tom smyslu, že zde existuje nejen čistě genetická, ale taktéž psychosociální podmíněnost. Že tedy i když snad není možno lidskou hloupost vymýtit geneticky, pak že to je stále ještě možné nějakým způsobem psychosociálního působení.

    To je samo o sobě bezpochyby zajímavá myšlenka; ovšem Doležal z ní vzápětí extrahuje naprosto nesmyslný závěr. Totiž ten, že by se odpíračům očkování mělo na dvacet let vzít volební právo. Že tím by se pak do parlamentu nedostali jejich reprezentanti, a tím by se (natrvalo?…) ozdravěla česká politika.

    Ne že by proti takovému opatření stály nepřekonatelné důvody mravní; kdo je evidentně neschopen ani základní míry racionálního jednání, toho je opravdu neradno nechat rozhodovat o záležitostech vedení státu, byť i jen nepřímo, prostřednictvím jím zvolených poslanců.

    Zásadní problém je někde jinde: oni by se tímto odnětím volebního práva vzápětí začali cítit navíc jako hrdinové, jako ušlechtilí bojovníci proti diktátorskému režimu. Z pozice okrajové části společnosti nadané mizivou mírou inteligence by se náhle dostali do pozice heroických bojovníků za svobodu. A jejich „psychosociální genofond“ by se tím s největší pravděpodobností ještě mnohem více rozšířil.

    Takže: ani cestou psychosociálního působení není žádná naděje na překonání lidské hlouposti?…

    Ještě to zcela nevzdávejme; zkusme si představit, že u nás jednou přece jenom přistanou zástupci nějaké cizí, vesmírné civilizace. Která bude samozřejmě mnohem vyspělejší než ta naše.

    Položme si teď otázku: bude se i tato vysoce vyspělá civilizace stále ještě muset potýkat s evidentním hlupáctvím?… Podle všech našich představ o takovéto vyspělé civilizaci by tomu nemělo a nemohlo být.

    To pak ale ovšem znamená: nějaké cesty k eliminování lidské hlouposti přece jenom musejí existovat.

    Vraťme se k tomu „psychosociálnímu působení“, s kterým vyrukoval J. X. Doležal. Sám o sobě to není nijak marná myšlenka.

    Toto „psychosociální působení“, pokud má být opravdu účinné, musí být ovšem mnohem subtilnější; ona skupina ho nesmí pociťovat jako nějaký frontální útok, především ne ze strany státní moci. To jenom posiluje její vzdor.

    Takovéto účinné „psychosociální působení“ musí vycházet ze středu samotné společnosti; a účinně ho může praktikovat jenom taková společnost, která je sama vnitřně intaktní, zdravá, která sama funguje a žije podle principů rozumu. Pak takováto společnost svým působením může takovéto iracionální názory (včetně jejich nositelů) skutečně účinně vytlačit na periférii společnosti – a tím je učinit neatraktivními. A to sice neatraktivními i z čistě genetického respektive reprodukčního hlediska.

    Ovšem: takovouto racionálně založenou společnost je dost sotva možné vytvořit na základě kapitalismu – který sám je vlastně jenom regulovaným chaosem. Veškerá materiální produkce společnosti není řízena racionálně odůvodnitelnými zájmy, nýbrž iracionálními výkyvy trhu – a to jak na straně odbytu, tak na straně produkce.

    A za druhé: takovouto racionální, principem inteligence vedenou společnost je sotva možno vybudovat na základě politického principu liberální demokracie – která je založena na neomezené možnosti individua hlásat a politicky prosazovat své názory, ať už jsou jakkoli iracionální či přímo nesmyslné. Taková společnost, která jako svou nejvyšší hodnotu vyhlásí ničím neomezovanou libovůli jednotlivce, principiálně nemá žádné možnosti, aby najednou začala jako vůdčí princip prosazovat rozum a lidskou inteligenci.

    Co tedy dělat? – Snad bychom se přece jenom měli nějak pozeptat u těch mimozemských civilizací, jak to vlastně dokázaly, že se zbavily (lidské) hlouposti. A jestli přitom nemusely přinejmenším zásadně modifikovat produkční systém kapitalismu, a stejně tak politický systém liberální demokracie.

  53. No já nevím … co třeba nějaké ty vyhlazovací tábory (samozřejmě v rámci psychosociálního působení)?

    ——————

    Racionální a principem inteligence vedenou společnost totiž skutečně není možno vybudovat na principu liberální demokracie! Buď můžeme mít tuto racionální společnost, nebo liberální demokracii, ale nikdy nemůžeme mít obojí současně. V demokracii totiž jako vůdčí princip rozum a lidskou inteligenci prosadit možné není.

  54. Tak jsem se, pane Poláčku, někde dočetl, že planetě selhávají základní životní funkce a mnoho času už jí nezbývá. To je strašný, co ji ti hajzlové provedli. Je vlastně zázrak, že ještě existují slušní lidé, kteří nikomu nenadávají.

  55. Vždyť to není racionální – nechat ji takhle trápit! Nebylo by mnohem rozumnější nechat konečně planetu důstojně zemřít?

  56. „Racionální a principem inteligence vedenou společnost totiž skutečně není možno vybudovat na principu liberální demokracie!“

    Však ono také, pane Nusharte, je v liberální demokracii jen o máločem rozhodováno vskutku demokraticky, podle mínění veřejnosti. Demokracie se zdá být na vstupu, ale na výstupu? Nejde jen o to, že za demokracie se výtečně daří vskutku nemasovým soukromým zájmům. Také reálné potřeby společnosti se prosazují více než tomu jsou lidé nakloněni. Zmíním třeba výdaje na obranu.

  57. Před onou racionální a principem inteligence vedenou společností já v každém případě, pane Horáku, dávám přednost nedokonalé demokracii. (Pokud jde o ten přívlastek, tak hlavně, aby ta demokracie nebyla „lidová“:-)

    On třeba takový anetický psychopat jedná velmi racionálně a principem inteligence je veden také.

  58. Plus pani Hájková vedle schopnosti dialogu je důležitý také výchozí postoj……příkladně Martin Heidegger popsal lidský osud jako existenci vstříc smrti; Hannah Arendt zrození slavila: „Nenarodili jsme se proto, abychom zemřeli, ale abychom společně zahájili něco nového. Existence se může vyvinout, pouze v lidské pospolitě v daném společném světě.“ Proto také neoddělovala život od politiky: „pouze prostřednictvím politického jednání, napsala, rozptýlíme svůj zármutek nad tím, že naše dny jsou sečteny a po krátké době života opět zmizíme v onom „nikde“, ze kterého jsme přišli aniž by si kosmos povšiml.“………..Martin učil růžolící studenstvo schopnosti filozofického myšlení uprostřed totality a Hana učila omladinu zákonitě nedokonalé liberální demokracie identifikovat kořání živící bujení despocie. Známe dialog s koblihou v ruce i s apologií Sokrata v srdci….bych dodal.

  59. Žít v době, kdy je člověk pomalu „ze všech stran“ přesvědčován oním „pokrok vzývajícím humanismem“ jak je tento svět hnusný a zkažený – žít v takové době není úplně jednoduché, pokud to vlastně není nemožné.

    Samozřejmě je pak nutno „odhalit viníka“ té „oprávněně kritizované“ světové hnusoty a zkaženosti (ty doby, kdy veškerou hnusotu a zkaženost bylo možno psychoterapeuticky „vtělit“ v bájnou podpozemskou bytost jsou na(ne)štěstí už dávno pryč – dnes je strůjcem všeho člověk), takže toto neustálé ukazování na „odporné viníky“ mezi námi – viníky bezmála vlastně dokonalého „spiknutí proti celému světu“ – to prostě společnost spolehlivě rozloží a uvede spoustu lidí do deprese nebo do agrese (spolupráce – tedy ta schopnost vést dialog – v takové atmosféře bohužel možná asi vůbec není).

    Dnes už nám není (jako kdysi za mého dětství) zdůrazňována nutnost nukleární apokalypsy, ale vlastně je to jedno… (jedno a to samé).

  60. „Však ono také, pane Nusharte, je v liberální demokracii jen o máločem rozhodováno vskutku demokraticky, podle mínění veřejnosti. Demokracie se zdá být na vstupu, ale na výstupu?“ – Ano, pane Horáku, to je naprosto přesné.

    Já tady tuto záležitost teď nechci řešit do hloubky; už dávno plánuji toto téma dopodrobna rozebrat v samostatném článku. Předběžně je ale skutečně možno konstatovat to, že liberální demokracie není tou demokracií, kterou předstírá být.

    Pan Nushart: ono nejde o to že by liberální demokracie byla „nedokonalou demokracií“; nýbrž jedná se o to, že ona ve skutečnosti není demokracií vůbec. Alespoň ve velkých částech státně-politického systému.

    To že liberální demokracie je „nedokonalá“ – to se ví přinejmenším od časů Churchilla. Jenže – toto údajné doznání (z kterého nyní ale vyjímám samotného Churchilla) ve skutečnosti pravidelně hraje roli výmluvy, úhybu.

    Proč jsem z toho vyjmul Churchilla? – Protože on opravdu nebyl hlupák; on si byl opravdu naprosto plně vědom toho, že demokracie je principiálně špatný politický systém. A že jejím jediným důvodem existence je právě jen to, že ze všech doposud vyzkoušených politických uspořádání se všechna ostatní ukázala být ještě horšími.

    Zatímco dnes se tento Churchillův výrok fakticky používá/zneužívá v přesně převráceném smyslu: napřed se s jakýmsi povzdechem opakuje toto konstatování, že „demokracie bohužel není dokonalá“; ale vzápětí se okamžitě zaujme postoj, že když tedy všechno ostatní v minulosti bylo ještě horší, tak že ta „naše demokracie“ je tedy lepší nežli všechno ostatní, a že je tedy vlastně docela dobrá. A že tedy nijak není zapotřebí hledat něco jiného.

    P.S. To že by ona mimozemská civilizace k všeobecné inteligenci (ovšem i včetně inteligence emoční) dospěla jinou cestou nežli za přítomnosti liberální demokracie, to bych jí ani v nejmenším nezazlíval. Přesně naopak: překonání (dialektické) liberální demokracie směrem k nějakému vyššímu stupni společenské samoorganizace se v tomto ohledu jeví zcela nepostradatelnou podmínkou.

  61. Schopnost vést dialog – paní Hájková, to mi připomnělo jednu příhodu z časů mých studií na mnichovské univerzitě. Bylo to někdy v časech sovětské perestrojky, kdy tedy politický režim v tehdejším Sovětském svazu byl už uvolněnější, a i Rusové mohli poměrně svobodně cestovat (například na studia) na Západ; což předtím bylo naprosto nemyslitelné.

    Přesněji řečeno: má vzpomínka je vlastně dvojí. Ta první se vztahuje na článek od jednoho takového Rusa (evidentně vzdělaného a kultivovaného), který se zřejmě na nějaký takový studijní či akademický program dostal do Německa. A on v tomto článku nejen s překvapením, ale až téměř s pocitem naprostého nepochopení zjišťoval, že na Západě spolu lidé diskutují, že si navzájem naslouchají, i když mají různé názory. A k tomu připojil, že „u nás“ (tedy v Rusku respektive Sovětském svazu) je tomu tak, že nikdo neposlouchá nikoho; že v diskusích „vyhrává“ prostě a jednoduše ten, kdo má nejsilnější hlas, kdo překřičí všechny ostatní.

    A ten druhý zážitek? – To bylo na jednom politologickém semináři, na který se (nevím jakými cestami) dostal i nějaký takový Rus. Na rozdíl od nás studentů byl to už člověk středního věku, soudím že někde mezi padesáti a šedesáti lety. A tady jsem mohl zcela názorně zažít a zakusit přesně to, o čem psal autor toho článku. Tento „náš“ Rus – ten do diskusí vstupoval víceméně způsobem jako když opilý kovboj s revolvery v ruce vykopne dveře saloonu; ani v nejmenším se neohlížel na to že jeho předřečník ještě vůbec nedokončil svou řeč, a prostě s neotřesitelným sebevědomím dunícím hlasem seminárnímu osazenstvu sděloval svá moudra. S ním opravdu nebylo možno jakkoli diskutovat; na jakékoli argumenty odpovídal jenom dalším zvýšením intenzity svého hlasu.

    ———————–

    Co je k tomu tedy možno říci? – Ano, autor onoho článku v Argumentu má dozajista pravdu v tom, že společnost která není schopná vzájemného dialogu je společnost vnitřně rozpadlá. A je skutečně možno právem tvrdit, že míra schopnosti takovéhoto dialogu je zároveň mírou vyspělosti dané společnosti.

    Na straně druhé ale je nutno poznamenat i toto: ani v liberální společnosti západního typu ani zdaleka nedochází ke skutečnému dialogu.

    Svým způsobem to krásně svého času vyjádřil jeden student na mnichovské univerzitě, když po shlédnutí jakési předvolební diskuse německých politiků konstatoval, že „oni si vlastně už vůbec navzájem nenaslouchají, nýbrž sie sprechen aneinander vorbei“. Tu poslední část věty jsem musel uvést v originále, to se nedá v této pregnantnosti bez dalšího převést do češtiny, doslova to znamená, že „hovoří pomimo sebe“. Prostě se míjejí. Každý z těchto politiků vrhne do arény ideologii své vlastní strany; ale už si vůbec nedává námahu s tím, aby vzal vážně to co říká a jaké názory má politický konkurent.

    To okouzlení onoho Rusa z diskusní kultury na Západě – to se totiž fakticky týkalo zdaleka více pouhé formy, nežli vlastního obsahu. Ano, v kultivovaném prostředí na Západě si lidé neskáčou do řeči, navzájem se nepřekřikují, dokonce jakoby opravdu brali vážně argumenty protistrany; ale ve skutečnosti nakonec většinou každý stejně zůstane uzavřený ve své vlastní bublině, ve svém vlastním přesvědčení.

    Jednou větou je možno konstatovat: v kultivovaném prostředí na Západě probíhají (kultivované) diskuse; ale ani tady neprobíhá skutečný dialog, skutečné setkávání myšlenek, jejich vzájemné obohacování. Jmenovitě v oblasti politiky tomu tak není.

  62. CO NÁM O NÁS SDĚLUJÍ OPICE

    Trochu jiné téma: nějak mám v poslední době štěstí na televizní dokumentace o opicích. Shlédl jsem teď opět jednu takovou. A byly zde ukázány opět věci nemálo zajímavé.

    Napřed co se jejich (technické) inteligence týče: ještě Marx napsal svého času proslulou větu o tom, že „i ten nejhorší stavitel se i od té nejlepší včely liší tím, že než začne svou práci, má už v hlavě hotový celý její plán“. Už Marx sice věděl, že i některá zvířata dokážou používat primitivní nástroje; ale byl přesvědčen že to všechno je jenom záležitostí instinktů.

    Tady ovšem bylo ukázáno, jak si jeden druh jihoamerických opic opatřuje sladkou mízu ze stromů: tím že nahryžou jejich (určitého druhu) kůru. Na tom by samo o sobě nebylo nic až tak příliš překvapivého; ale jde o to, že než ta chutná a výživná míza začne ze stromové kůry vytékat, trvá to celé dva dny! Což pak neznamená nic jiného nežli to, že tyto opice dokážou své aktivity při získávání potravy plánovat na dva dny dopředu!

    A jeden druh afrických opic je ještě přetrumfne. Ony napřed poklepem zjistí, které palmové ořechy jsou už zralé; a jenom ty utrhnou a shodí na zem. Ale – tím celá věc ještě zdaleka nekončí, nýbrž teprve začíná. Dostat se k chutnému jádru, to je totiž pro tyto malé opice velice problematická záležitost. Není možné prostě jen tak prokousnout jejich tvrdou skořepinu. Tyto opice tedy napřed okoušou jejich měkčí obal; ale pak je nechají celé tři dny ztvrdnout na slunci! Takže tyto opice tedy plánují na celé tři dny dopředu. A teprve poté je možno tyto ořechy rozbít; ale i toto samotné rozbíjení je velice obtížné. Ty opice k tomu musejí používat (vzhledem k jejich vlastní tělesné velikosti velmi těžké) kameny; (někdy až tak těžké jako ony samy!); ale i to by bylo málo, ony používají doslova systém kladiva a kovadliny. K tomu účelu mají jeden velký, okrouhlý kámen, s prohlubněmi, ve kterých ty ořechy poněkud lépe drží, a seshora do nich vší silou buší oněmi těžkými kameny. Postupem času je tento kámen už z celé poloviny seshora obroušen; když ho etologové poprvé uviděli, napřed se domnívali, že to je dílo lidí, lidských lovců! A teprve potom zjistili, že takto ho opracovaly opice.

    To znamená: tyto opice nejenom že dokážou plánovat na několik dní dopředu; ale k získávání jader těchto ořechů vypracovaly vysloveně celý technologický postup!

    ————————————–

    A na závěr oné dokumentace tam byla ukázána scéna, která byla opravdu fascinující: byl to nějaký druh skalních opic, které měly svůj úkryt v jeskyni pod vrcholem skály. Ovšem – ani zde nebyly zcela bezpečné, najednou se tu ukázal nějaký predátor, pardál či levhart. Který by se i tam nahoru možná dokázal nějak dostat. A pak ale následovala scéna skutečně až fantaskní: ty opice měly na horní hraně oné skály naskládané jeden na druhém velké kameny; a když se onen predátor přiblížil k úpatí skály, tak na něj tyto kameny jeden po druhém vrhaly dolů – naprosto stejně jako když obránci hradů z cimbuří vrhali kameny na útočící nepřátele!!

    To jsou opravdu chvíle, kdy je sotva možno se ubránit – nemálo znepokojující – otázce, v čem natolik zásadním jsme my lidé vůči opicím vlastně ještě napřed.

    ——————————–

    A tyto pochybnosti byly ještě posíleny tím, když v oné dokumentaci padla poznámka o tom, že opičí vůdci se chovají naprosto stejně jako lidští vládci: střídají volně despocii s demokracií, podle toho co je pro ně v daném okamžiku právě výhodnější. A když ztratí svou moc, pak se jich zmocňují nemoci, a oni propadají depresím.

    Což mi zase připomíná jeden zážitek z Německa, také z časů perestrojky. Respektive přesněji: ze zániku tehdejší NDR. Nutno připomenout: stejně jako v samotném Sovětském svazu, i v NDR byla u moci prakticky vláda gerotů. Když byly v oněch zlomových dnech v televizi ukázány záběry ze zasedání východoněmeckého politbyra, sdělil jsem jedné mé (německé) spolustudující, že to vypadalo jako shromáždění mumií. (A ona, která ty záběry také viděla, s tímto ohodnocením vřele souhlasila.)

    Ale – o nějaký čas později se autor jednoho článku v německých novinách pozastavil nad tím, že dokud tito starci byli u moci, dokázali stále vzdorovat zubu času. Zatímco jakmile tuto moc ztratili – začali padat za oběť nemocem jeden po druhém!

    Vypadá to tedy opravdu tak, že pocit vlastní moci dodává životní energii; a to platí naprosto stejně jak u opic, tak i u lidí.

  63. V čem jsme my, lidé, před opicemi napřed?
    No, z toho, co jste uvedl jako příklad, pane Poláčku, tak se dá říct, že opice byly sice občas důmyslně vynalézavé. Ovšem jediným účelem veškeré té jejich činnosti bylo získání potravy (popřípadě zahnání nebezpečného predátora).
    Lidé však, na rozdíl od opic, vytvářejí kulturu, která neslouží pouze k těmto dvěma účelům. Kulturu hmotnou i nehmotnou. A kromě toho jsou schopni omezit moc jednotlivce zákonem.

  64. To druhé jsem napsala, protože jsem večer četla, že například u šimpanzů se vyskytují vůdcové tlupy, kteří se chovají vyloženě tyransky. Dokonce se, myslím, i pan Poláček o podobném případu zmínil v diskusi. Prý takové tyrany ostatní členové tlupy dovedou i svrhnout, když už je to přespříliš. Možná by se tedy dalo říct, že jakýsi zákon v nich působí. Ovšem na nevědomé úrovni.
    Včera večer jsem zase sáhla po Tresmontantovi, který člověka charakterizoval jako duchovního živočicha, schopného mít podíl na nadpřirozeném řádu, na životě Stvořitele. Ovšem ne sám od sebe. Potřebuje k tomu Boží milost. Tresmontant píše, že pro řecké myšlení (kniha totiž srovnává řecké a hebrejské myšlení) je to něco nepředstavitelného. Že by takovou představu dokonce označili za hybris. To prý platí i pro novověké filosofy, kteří z řeckého myšlení vycházejí. Zřejmě v tom je i kořen dnešních odpůrců křesťanství, kteří křesťanství vytýkají údajný antropocentrismus.

  65. Tak jsem si myslela, že už toho psaní sem nechám, protože to nikam nevede. A vida, po dvou týdnech už sem zase píšu. No, jak se říká: Nikdy neříkej nikdy.

  66. Ano, paní Hájková, mívám stejné pocity.

    Podle mě to souvisí s nutností uspokojit potřebu otevřeného -hlavně tedy pro
    pocity •}~{ prožitky
    svobodného
    – dialogu.

    (pro myšlenky {až} nakonec)

    Pokud je potřeba snadněji
    uspokojena jinde,
    není už potřeba
    sem psát.

  67. Pro nás se to psaní sem už stalo životní potřebou, paní Hájková… 😉

    A že „to nikam nevede“?… Ono vlastně žádné psaní nikdy nikam nevedlo, v určitém smyslu. Z hlediska vulgárního materialismu jsou všechny takovéto úvahy jenom marnými a zbytečnými intelektuálními hrátkami.

    Ovšem – možná je právě schopnost psaní tím posledním, co nás ještě odlišuje od opic… Tohle ony opravdu ještě nedovedou.

    Co se onoho výroku Tresmontanta týče, ten je mi ovšem poněkud nesrozumitelný. Co by mělo být pro řecké myšlení nepřijatelné, či dokonce projevem hybris? Účast na nadpřirozeném řádu? Anebo ale to, že by k této účasti měli zapotřebí Boží milosti?

    To první v každém případě nesouhlasí ani v nejmenším; přesně naopak, alespoň v podání Platóna je nejvyšším a konečným cílem lidské bytosti právě ona „účast na nadpřirozeném řádu“, na dokonalosti celého univerza.

    Rozdíl je ovšem v tom, že Řekové k tomuto vzestupu skutečně nemají zapotřebí „Boží milosti“ (něco takového u nich ještě neexistovalo), nýbrž oni tento vzestup k vyššímu řádu mají dokázat sami ze sebe, prací na své vlastní duši. (Která je ovšem pojímána především jako sídlo myšlení.)

    Spíš přesně naopak, jako „hybris“ se toto řecké pojetí jeví křesťanům, protože poskytuje člověku příliš mnoho autonomie vůči božím intencím.

  68. Zde je možné vyzkoušet, pane Poláčku, naši schopnost dialogu:

    https://www.konzervativninoviny.cz/jak-orban-vyhrava-svou-kulturni-valku/

    Předpokládám, že se na vyznění toho článku nejen neshodneme (to by bylo ještě úplně v pořádku), ale patrně nebudeme schopni vést na to téma ani žádnou smysluplnou diskusi (čili jsme prostě obyčejnými příslušníky lidstva, které také nedokáže vést diskusi nad podobným druhem rozdělujících a polarizujících – často ke kolektivní kulturní zkušenosti se vztahujících – témat).

  69. Paní Hájková, ne že bych Vás nechápal: Je nás tu moc akorát tak do mariáše a hudeme si při svých problémech každý svou. Při mém málu a malých radostí mě ovšem, zvláště pak ještě po ránu, potěší, když se kdokoli jen trochu známý jakkoli připomene. Je-li to účastnice příliš mužských seancí, tím více.

    Sám se k psaní dostávám obtížně. Na starost mám všechno, co je potřeba, velký byt a domek s dvorem a zahradou. O maminčině vysokém věku jsem se tu v minulosti zmiňoval, přibývá pro mě nové práce a starostí. Někdy zde chci promptně reagovat a reaguji místo toho na ně: útlumem. Nedovedu přešaltovat a je den druhý a den třetí… Muset psát nějaké denní penzum, to bych nyní opravdu nesvedl. Možnosti snadno a svobodně se kdykoli vyslovit si však cenit nepřestanu.

  70. Pane Nusharte, ad poněkud výše musím říct, že upřednostňovat, nehledě na důsledky, vždy demokracii bych nedokázal. Respektive by to u mě byla spíše ochrana reálných menšin, než hlasu lidu. Sám jste ovšem napsal: hlavně, aby ta demokracie nebyla „lidová“.

    Upřímně řečeno, pokud je pro Vás demokracie všemu ostatnímu nadřazena, pak se ptám, proč na argumenty pana Poláčka ohledně racionality a efektivity soukromého vlastnictví firem „nestartujete“ s tímhle principiálním demokratismem a netrváte na tom, že také zaměstnanci musí mít na řízení podniku jeden každý rovný podíl. Jaký je principiálně rozdíl mezi tím, když dostal stejný volební hlas kdejaký pacholek jako sám Schwarzenberg a mezi tím, mělo-li by být totéž aplikováno na třeba na firmy Bezose nebo Babiše?

  71. Pane Poláčku, já bych také přivítala, kdyby se byl Tresmontant víc snažil hledat shody mezi řeckým a hebrejským myšlením, než aby se snažil dokázat jejich neslučitelnost. Ale určité rozdíly tu jsou. Například v řečtině duch znamená spíš rozum. V hebrejštině je to něco jiného.
    Hebrejské pojmy duch a tělo se chybně překládaly, protože v řečtině se místo toho nabízel protiklad duše a těla. Což je ale něco jiného a hebrejskému myšlení cizího. Podle Tresmontanta je řecké myšlení dualistické.

  72. „… upřednostňovat, nehledě na důsledky, vždy demokracii bych nedokázal.“ 

    Demokracii, pane Horáku, upřednostňuji z důvodu, že právě naopak „HLEDĚ“ na důsledky, které by v našem kulturním okruhu (nikoliv tedy třeba pro Afghánce) mělo její upozadění.

    Demokracie …

    [„lidová“ vláda lidu – tento pleonasmus na mě pochopitelně – s přihlédnutím k té nedávné nedemokratické, ale přesto mnohde v samotném názvu deklarované „lidové“ minulosti – působí pochopitelně jako karikatura demokracie, ke které se ovšem svým způsobem přibližujeme i nyní]

    … takže jsem tedy chtěl říct, že demokracie VŮBEC NESMĚŘUJE k „racionální a principem inteligence vedené společnosti“ a zrovna toto ale není možno považovat za žádnou vadu demokracie, jak to snad činí pan Poláček.

    Cílem demokracie je něco úplně jiného, jiného než tato „racionální a principem inteligence vedená společnost“ (čímž se pochopitelně ona demokracie dostává do vnitřního rozporu s těmi původními osvícenskými myšlenkami, kterým bych právě přisoudil jak tuto „racionální a principem inteligence vedenou společnost“, tak i onen ideál demokracie). Tyto dvě věci se ale navzájem vylučují [nevím, zda si to ti osvícenci dostatečně uvědomovali], cílem demokracie je něco jiného, cílem demokracie je předcházení „horkému“ společenskému konfliktu umožněním pokojné výměny moci (tzn. i umožnění pokojné „soutěže představ“ o tom, kam má svět „správně“ směřovat). Pokud ovšem výměna moci nemůže (prostřednictvím těch demokratických mechanismů) proběhnout pokojně a pokud ona diskuse o „správném“ směřování světa není (tedy jen v tom našem kulturním okruhu, nikoliv někde jinde) svobodná a je zde naopak apriorně prosazován nějaký pohled [pohled na „správné“ směřování světa, reprezentovaný nějakou skupinou, která ho prosazuje] jako ten jediný správný pohled, pak v takto chápaném světě (světě, kde se bojuje za prosazení toho přece naprosto a „jedině správného směřování světa“) snadno vznikne konflikt velmi horký.

    [Je tedy dokonce možné, že jakýsi „zárodek budoucích totalit“ je zabudovaný přímo v tom zmíněném „vnitřním rozporu osvícenství“ – v tom rozporu mezi „ideálem demokracie“ a mezi „osvícensky racionální a principem inteligence vedenou společností“.

    To mé upřednostnění demokracie si tedy, pane Horáku, prosím interpretujte tak, že dávám přednost pokojné změně (vůbec tedy MOŽNOSTI té pokojné změny) před nutností změny násilné.

  73. Pane Nusharte, co se článku toho amerického konzervativce týče, tady se hned objevuje jistý rozpor. On na jedné straně naříká nad tím, že konzervativci v amerických médiích nedostávají žádný prostor; a přitom je v závěru článku vypočítáno, kolik on sám mohl zveřejnit publikací.

    A jeho tvrzení v daném smyslu je tak jako tak krajně podivné, naprosto odporuje tomu, co je jinak možno o amerických poměrech možno slyšet a číst: že jsou to naopak konzervativní (a ultrakonzervativní) uskupení typu Tea Party, která ovládají velké části mediálního prostoru.

    Co se jeho nářků nad agresivním vystupováním amerických (ultra)liberálů týče: za prvé, nejsem bohužel dost důvěrně seznámen s americkými reáliemi, abych se k tomu mohl kompetentně vyjádřit. Za jisté je možno považovat jedno: ten kulturní boj se v USA vede (na různých kolbištích) už přinejmenším celou řadu desetiletí, víceméně od konce druhé světové války. A tento boj je z obou (opakuji: z obou!) stran veden se vší vášnivostí, a mnohdy skutečně s naprostým fundamentalismem. A jestliže tento konzervativec si stěžuje na všechno to, co způsobují a tropí ultraliberální fundamentalisté – pak by měl v zájmu vyváženosti připomenout například i to, jak američtí konzervativci svého času po celá desetiletí zakazovali na školách vyučovat Darwina!!

    Zkrátka: jeho pohled na věc se jeví být krajně jednostranným.

    Teď konkrétně k situaci v Maďarsku. Především: jeho argumentace že Židé se v Maďarsku cítí bezpečněji, nežli jinde v západní Evropě, je dost nestoudná demagogie. – Samozřejmě, když Orbán do země nepustí ani jednoho uprchlíka z arabských zemích (kteří jsou víceméně přirozenými nepřáteli státu Izrael), pak je logické že tu nedochází k odpovídajícím útokům na židovskou komunitu.

    Co se týče údajné „svobody tisku“ v Maďarsku: toto tvrzení odporuje všem nezávislým zprávám, které ohledně této věci z Maďarska přicházejí. Samozřejmě, ještě tam nedošlo k takovým poměrům jako za totality, nebo dejme tomu v současném Bělorusku; nicméně je evidentní, že Orbánův režim se snaží glajchšaltovat média, jak mu to jenom je možné, aniž by se ještě proměnil v čirou diktaturu. (Ostatně velice podobně to probíhá v Polsku.)

    Co se onoho inkriminovaného zákona týče: neznám jeho podrobné znění, nemohu se k němu proto dost dobře vyjádřit. Pokud by se skutečně jednalo jenom o „zákaz propagandy“ LGBTQ-životních forem, pak by se zřejmě nejednalo o tak závažný problém. Jenže ve skutečnosti se zřejmě jedná o něco zcela jiného: totiž o to, osoby žijící v těchto alternativních respektive atypických životních formách uzavřít do společenského ghetta. Zakázat, znemožnit jim jakékoli veřejné projevy jejich životního způsobu – neboť to všechno by mohlo být vykládáno jako „propaganda prováděná před dětmi“. Každý další „pride“-průvod by mohl být okamžitě kriminalizován; neboť by samozřejmě nikdy nebylo možno vyloučit, že to spatří nějaké dítě.

    Takže zřejmě tohle je ve skutečnosti to, o co se tu jedná, pane Nusharte; a proto jsou západní demokraté natolik rozhořčeni. Neboť tento zákon, který předstírá že chce jenom chránit děti, je ve skutečnosti zákonem diskriminačním, zacíleným na jednu specifickou skupinu populace. A něco takového v moderních demokraciích skutečně v žádném případě není přípustné.

    Takže i tady náš americký konzervativec celou věc účelově překrucuje, zamlčuje její podstatné stránky. On sám se staví do role ušlechtilého bojovníka za konzervativní hodnoty; ale jeho reálné jednání ukazuje, jak daleko má ke skutečně férovému způsobu jednání vůči svým názorovým odpůrcům.

  74. Paní Hájková, o tom údajném řeckém dualismu duše a těla už jsme v minulosti hovořili; mohu tedy jenom zopakovat moje pochybnosti o oprávněnosti takového výkladu.

    Samozřejmě, Platón napsal svůj výrok o tom, že duše je v těle sevřena jako ve vězení; ovšem je nutno vidět, že v křesťanství tento svár duše s tělem nebyl v zásadě příliš jiný.

    Za prvé je nutno připomenout, že to byla naopak křesťanská církev, která svého času zcela masivně popírala, doslova umrtvovala lidskou tělesnost, která prý člověka pouze svádí k hříchu. Zatímco řecké myšlení naopak vždy vycházelo z jednoty přirozené tělesnosti a lidské duše.

    Ten Platónův výrok nelze vykládat izolovaně; jde o to že Platón v zásadě vycházel z předpokladu nesmrtelné, transcendentální duše. Pro takovouto duši je samozřejmě pobyt v pozemském, lidském těle jenom přítěží, protože ji vytrhává z její čisté, transcendentální, ryze duchovní existence.

    To je ale v křesťanství nakonec velmi podobné; „čistá“ duše byla vlastně jenom ta zcela původní, u Adama a Evy, nežli spáchali svůj „prvotní hřích“. Potom je ovšem Bůh proklel, jejich těla zatížil namáhavou prací, u ženy rozením dětí. A i v křesťanství platí, že do svého ryzího stavu se duše navrátí prakticky až po smrti, když se dostane do nebe. A tedy když se taktéž osvobodí od svého pozemského těla.

    U Platóna samotného by ale stejně asi bylo nutno rozlišovat mezi tím, když má na mysli tuto čistou, transcendentální duši – a když hovoří o duši konkrétního člověka. Tato duše sice také je stále strhávána dolů přízemními choutkami těla; ale tato duše má možnost (a vlastně povinnost) toto tělo ovládnout, donutit ho žít podle mravních norem řeckých „ctností“. V takovém případě pak ovšem tento protiklad mezi duší a tělem padá, obojí se pak už nachází v harmonické jednotě.

  75. Jenže to učení o nesmrtelnosti duše se do křesťanství dostalo patrně s platónským myšlením. V hebrejském myšlení je duše zcela totožná s tělem (tělo bez duše vůbec není myslitelné – abstrakce je totiž řeckou záležitostí) Protože je duše totožná s tělem, je také smrtelná.
    Vypadá to, jako by Tresmontant měl kdysi v úmyslu vrátit křesťanství k jeho hebrejským kořenům.

  76. Schopnost dialogu nad článkem amerického konzervativce

    K článku jste, pane Poláčku, vznesl tyto námitky:

    1. Pociťujete rozpor mezi výčtem uveřejněných publikací tohoto autora a jeho názorem, že konzervativci v amerických médiích nedostávají odpovídající (srovnatelný?) prostor.

    2. Podle Vašich slov nemůžete posoudit, zda američtí (ultra)liberálové vystupují či nevystupují agresivně, protože nejste důvěrně seznámen s americkými reáliemi. Kulturní boj se podle Vás v Americe vede již řadu desetiletí, autorův pohled na věc se Vám jeví jako jednostranný.

    3. Argumentace, že Židé v Maďarsku se cítí bezpečněji než v západní Evropě je podle Vás nestoudnou demagogií – když v Maďarsku nejsou uprchlíci z arabských zemí, pak samozřejmě (podle Vás) nemůže docházet k odpovídajícím útokům na Židy.

    4. Autorovo tvrzení o svobodě tisku v Maďarsku podle Vás odporuje nezávislým zprávám, které z Maďarska přicházejí.

    5. K inkriminovanému maďarskému zákonu se nemůžete vyjádřit, protože neznáte jeho znění. Ve skutečnosti se ale podle Vás zřejmě jedná o to, aby osoby žijící v atypických formách soužití byli uzavřeny do společenského ghetta. Tento zákon, který předstírá, že chce chránit děti, je tedy podle Vás zákonem diskriminačním, zacíleným na jednu skupinu populace a něco takového není v moderních demokraciích přípustné.

    6. Z uvedeného vyplývá, že americký konzervativec celou věc účelově překrucuje a jeho jednání vůči názorovým odpůrcům není férové.

    —————————————

    Souhlasíte, pane Poláčku, s tímto shrnutím? Některé Vaše formulace jsem použil téměř v doslovném znění, a to proto, že celkové vyznění mi připadá vnitřně rozporné (pokud by například podobná argumentace byla použita před soudem, domníval bych se, že advokát protistrany by měl usnadněnou práci – zvláště mě pak „trkly“ Vaše formulace
    v bodě 3).

  77. Co se týče Maďarska:

    Lavírování mezi dvěma bloky, či systémy považuji (podobně jako třeba licitování obchodníka) za celkem normální hledání výhod. Omezeně to však platí, je-li země dobrovolně členem většího na vzájemném prospěchu kooperujícího celku. Problém naroste, zadá-li si s mocností, jež na tento celek působí rozkladně a nepřátelsky, přičemž se nevyhýbá ani přímým hrozbám. Situaci ještě podstatně zhorší, jestliže tvrdě se rivalizující stát vojenskou silou zabírá cizí území a doma i zahraničí likviduje své domácí oponenty.

    Když Maďarsko zavádí právní restrikce dotýkající se lidských práv po vzoru Ruska, má to potenciál ostrakizace sexuální menšiny a uvolnění prostoru pro tvorbu společenského klimatu v podání „ulice“.

    Ač nejsem, jak jsem snad již dříve dal najevo, kdovíjakým liberálním progresivistou, myslím, že dětství je nejpříhodnějším časem k snadné akceptaci různých podob lidské přirozenosti. Setkají-li se děti již v raném věku třeba s lidmi z východní Asie či Afriky, přijímají je pak daleko samozřejměji než to dokážeme my, o předchozích generacích ani nemluvě. Mají-li se sexuální menšiny zbavit staletého stigmatu, nestane se tak skrze působení na názorově už „hotové“ spoluobčany.

    P.S. Nemám samozřejmě za překvapující, cítí-li se konzervativec dobře v konzervativně vedené zemi.

  78. Pane Horáku, a vy jste se s těmi jinými podobami lidské přirozenosti setkal už v dětství, smím-li se zeptat?
    Já ne. Ale přesto můj postoj k nim není odmítavý. V dospělosti jsem přijala názor, že jiní lidé jsou jiní, že k tomu mají důvod, a nic proti nim nemám.
    Srovnání s lidmi jiných ras je trochu zavádějící. Na těch totiž děti samy poznají, že jsou jiní. Jsou viditelně odlišní. Na homosexuálech to myslím nepoznaji, když je na to někdo neupozorní a nevysvetlí jim, oč jde.

  79. Omlouvám se za překlepy. Když píšu na tabletu bez brýlí, tak se jich dopouštím dost často.

  80. Paní Hájková, setkal. Ale dobově příznačným způsobem. Především na pánských záchodcích, které bývaly už tak hnusné a ještě k tomu s výtvory „těch lidí“! Naproti tomu o orientaci třeba největších umělců byť jen minulosti (ani v doslovech knih) nic sdělováno být nesmělo.

    Jestli jsem to překonal? Ano. I když, jak se to vezme. Kdybych vyrůstal nyní, byl bych dost možná samozřejmým stoupencem legislativních úprav, jejichž uzákonění nyní spíše nepodporuji. Krajina formování je pro člověka totiž velmi podstatná. Proto se nakonec také bojuje o její podobu.

    Karel Čapek se v Hovorech s TGM Masaryka ptá na jeho poměr k židům. Odpověď prezidentova je dokladem jeho upřímnosti a odvahy. Říká, že ve svém nejhlubším nitru pocitově antisemitismus (19. století na Moravě) nepřekonal nikdy.

  81. Ke schopnosti dialogu bych poznamenal toto:

    Pokud je názorové protistraně (automaticky) přisuzován zlý úmysl, je zhola nemožné diskutovat věcně o těch vlastních názorech.

    Nemožné je to proto, že „zlý úmysl“ nelze nijak logicky vyvrátit, nelze nijak přesvědčit oponenta (který je přesvědčen o mém zlém úmyslu), že žádný zlý úmysl nemám. Schopnost dialogu je v takovém případě nulová.

    Můžeme tedy snad diskutovat o tom, co je to vlastně „zlý úmysl“.

  82. To vše souvisí, pane Horáku, se sexuální výchovou. U té je vždycky důležité jakým způsobem a v jakém věku. Bez konkretizace nemá smysl o tom mluvit.

  83. Co se týče toho přisuzování zlého úmyslu, to právě, myslím, souvisí s tím vzájemným neporozuměním. S neporozuměním motivaci druhého.

  84. Paní Hájková, ty překlepy jsem už odstranil.

    Já sám jako (alespoň určitou) ochranu před překlepy které jinak produkuji zcela masově používám funkci mého prohlížeče s automatickou kontrolou pravopisu. Tato funkce pak chybně napsaná slova podtrhne červeně.

  85. KONZERVATISMUS A ALTERNATIVNÍ FORMY ŽIVOTA

    Ano, pane Nusharte, mou kritiku na pozicích a argumentech onoho amerického konzervativce jste zreprodukoval věcně v zásadě správně. A já ani teď v mých argumentech nevidím žádný rozpor.

    Naopak: deklarované „hodnoty“ onoho amerického konzervativce se velice rychle bortí při zjištění, že prakticky každý z jeho argumentů je přinejmenším zčásti založen na lži. Jakožto vyznávající křesťan by především měl pomyslet na „břevno v oku vlastním“, než bude údajné poklesky vytýkat jiným.

    To velice úzce souvisí s oním „podsouváním zlého úmyslu“, které Vás zřejmě tak pálí. Konkrétně tento americký (ultra)konzervativec se staví do role obránce a ochránce humánních hodnot; ale přitom z něj přímo čiší zapšklá nenávist vůči všemu lidskému, co se vymyká jeho vlastním konzervativním názorům.

    Právě na tomto se dají velice spolehlivě dobré úmysly odlišit od úmyslů zlých: jestli je dotyčný vstřícný vůči jiným lidem, vůči jejich problémům – anebo jestli je sráží dolů pro jejich jinakost, jestli jim chce reglementovat jejich životy, přikazovat jim jak mají žít.

  86. Pokud jde o konzervativce, kteří jsou zároveň věřícími křesťany, tak tady je jeden problém, pane Poláčku. Oni (na základě biblických textů) často věří, že Bůh homosexualitu netoleruje. Pokud tomu skutečně věří, pak nemohou než upozorňovat na to, že homosexuální styk je z Božího hlediska nepřípustný. Ostatní lidé (kteří v Boha nevěří nebo mají o něm jinou představu) to pak chápou tak, že tito křesťané druhým přikazují, jak mají žít.

  87. Samozřejmě – to nemá znamenat že by společnost neměla mít žádné právo stanovit určité normy životních projevů. A já musím přiznat, že i ve mně ty „Pride“-průvody dlouhou dobu budily (a zčásti dodnes budí) nemalý odpor, a to sice právě formou svého projevu, svým explicitním exhibicionismem. A docela bych tady mohl mít určité pochopení dokonce i pro slova Václava Klause staršího, který v této souvislosti hovořil o „homosexualismu“. Kdy se tedy už nejedná o homosexualitu jako takovou, ale o – slovy V. Klause – o svého druhu „ideologii“.

    K tomu ovšem musím připojit, že projevy exhibicionismu stejně tak nesnáším ani u heterosexuálů. Homosexuálové (a podobné komunity) mají v tomto ohledu jenom tu smůlu, že jsou více vidět.

    A především: po jedné takové „Pride-Parade“ v Berlíně se televizní reportéři ptali její účastníků na jejich pocity. Kromě jiného se zde vyjádřil jeden pár už spíše postarších mužů. A i oni řekli, že z takovéhoto způsobu projevu v daném průvodu nejsou nijak nadšeni; že oni chtějí prostě mít právo spolu žít jako kdokoli druhý. A kdyby toto právo měli, vůbec by se toho nezúčastňovali. (To bylo ještě před přijetím vstřícnějšího zákonodárství vůči nim.) Zkrátka: tento explicitní exhibicionismus je nakonec jenom reakcí na dlouhodobé restrikce, kterým tyto skupiny obyvatelstva byly vystaveny.

    To souvisí s tím co napsal pan Horák: ano, i já jsem ještě zažil časy, kdy stejnopohlavně orientované osoby byly obecně pociťovány jako něco výstředního, zvráceného. A dokonce ještě na gymnáziu někdy v polovině sedmdesátých let se jeden (značně maskulinní) student chlubil (!) tím, jak s partou svých kumpánů po ulicích Prahy „honili teplouše“. A ostatní studenti tuto historku přijímali bez jakéhokoli protestu, s pobaveným souhlasem.

    Tehdy se opravdu ještě obecně věřilo, že stejnopohlavně orientované osoby (tedy: „homosexuálové“) jsou takovými čistě z vlastního rozhodnutí, z vlastní zhýralosti. A je nutno konstatovat že od těch dob ve společenském vědomí došlo opravdu ke zcela dramatickému zvratu, že se (většinově) pochopilo, že tito lidé si svůj osud nijak nezvolili, ale že jsou k tomu prostě geneticky naprogramováni. Bylo asi opravdu zapotřebí, aby povědomí o genetice vůbec napřed proniklo do širokého společenského vědomí, aby pak následně mohlo narůst i pochopení pro kauzální vztah mezi genetikou a stejnopohlavní sexuální orientací.

    Jako projev zhýralosti by to bylo možno hodnotit ve starém Římě; méně už asi v antickém Řecku, kde pro všeobecně rozšířené a akceptované homoerotické vztahy také existovaly objektivní příčiny, i když poněkud jiného rázu. Tady je nutno si uvědomit, že každý občan řecké polis byl automaticky příslušníkem místní domobrany; to znamená, že tamější muži velkou část svého života (a především svého mládí) trávili ve vojenských leženích, zcela bez přítomnosti žen. Za takových okolností homoerotické vztahy vznikají víceméně zcela přirozeně a nezadržitelně. Víceméně stejně tak tomu bylo například i v křesťanských vojenských oddílech, například u Řádových rytířů; jenomže na rozdíl od antického Řecka se o tom nemluvilo veřejně.

  88. Paní Hájková, jak jsem mezitím napsal, já bych mohl mít určité pochopení, že někteří lidé homoerotické vztahy chápou jako „nepřirozené“.

    Jenže tady se jedná o to, že dotyčný americký konzervativec při svých výpadech proti těmto komunitám

    – za prvé znovu a znovu argumentačně překrucuje pravý stav věcí, jinými slovy dopouští se tak či onak lží

    – a za druhé, přímo z něj čiší jeho vnitřní nenávistnost vůči těmto lidem. Já bych chápal že vůči nim, vůči jejich životnímu projevu může cítit odstup, nedůvěru, distanci – ale u něj je naprosto jasně znát, že on by je ze všeho nejraději pozavíral někam do ghetta. (Pokud by je už rovnou nenechal násilně kastrovat, jak se to také dělo v minulosti.)

    A jestliže opravdu chce vycházet z křesťanských pozic – kde je pak u něj znát nějaká „křesťanská láska“?!… Nějaké pochopení pro svého bližního?… Opakuji ještě jednou: dnes už i takový zavilý konzervativec musí vědět, že takto orientované osoby si svůj osud nevybraly záměrně (naopak, pro většinu z nich je to stále spojené se společenskou ostrakizací, s ústrky, s životními traumaty), ale že jsou tak předurčené čistě geneticky. A že to tedy v žádném případě není jejich vina; a že je tedy nutno jim umožnit žít jejich život v klidu a bez pronásledování, stejně tak jako těm kteří měli prostě to štěstí, že byli geneticky naprogramováni jako heterosexuálové.

  89. Mimochodem, nenapadlo vás někdy pane Poláčku, že někdo může být „geneticky naprogramován“ jako konzervativec?

    Ona je otázka, nakolik jde o genetické naprogramování a nakolik je homosexualita získaná. Možná ta genetika skutečně hraje zásadní roli. Mnozí homosexuálové se ovšem brání tomu, aby je ostatní považovali za chudáky, kteří musejí dělat to, k čemu byli „geneticky naprogramovaní“, protože si „nemohou pomoci“.

  90. V každém případě není špatné, když existují lidé, kteří druhé varují před neuváženým jednáním. Byť by třeba nebylo dobré, aby měli politickou moc.

  91. Občas mi lidé, kteří nejsou schopni se v ničem dohodnout, neuvěřitelně lezou na nervy. Mám chuť se někde zavřít a říct: Nechoďte mi na oči, dokud se nedomluvíte a nebudete spolu vycházet.
    Ale nejde to.

  92. Paní Hájková, já j s e m také konzervativec. 😉 V některých věcech v každém případě. V některých případech se dokonce domnívám, že se jedná o zdravý konzervatismus; o zdravou a oprávněnou skepsi vůči přílišným výstřelkům ať už moderní doby všeobecně, nebo vůči příliš nevázanému způsobu chování určitých jednotlivců či skupin.

    Na straně druhé ale – a to jsem si postupem let musel sám přiznat – některé části mého konzervatismu byly ryze konzervativní. Některé (nové) věci jsem nesnášel, aniž by k tomu byl jakkoli racionální důvod. Například jsem nemohl napřed vůbec vystát pohled na to, když se na střechách domů v našem okolí (na které jsem měl výhled) objevily první solární panely. Měl jsem intenzivní pocit, že se tímto vpádem technologicky chladných (opticky) ploch narušuje přirozený charakter tradiční bytové architektury. A dodnes na mě tento pohled působí poněkud rušivě – i když už mnohem méně, nežli dříve.

    Zkrátka: nedá se nic dělat, ale my jsme opravdu vždy určitým způsobem naprogramováni. Ať si to přiznáme nebo ne. Ale naší životní úlohou (a povinností) je stále znovu rozlišovat mezi tím, co z tohoto našeho naprogramování je smysluplné, dobře odůvodnitelné – a co je jenom naší vlastní osobní podjatostí. A kdy tedy okolní svět soudíme (a odsuzujeme!) jenom proto, že nezapadá do našich vlastních osobních představ.

    Ostatně, u toho amerického konzervativce mi naprosto chybí ona proslulá věta papeže Františka na adresu stejnopohlavně cítících a žijících lidí: „Kdo jsem já, abych je soudil?!…“

    A vůbec, jestli se zde vychází z křesťanských pozic, zcela tu absentuje jeden z klíčových požadavků křesťanství: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni!“

    A co se toho týče, že – prý – z křesťanského hlediska jsou stejnopohlavní svazky nepřirozené: že Bůh „stvořil muže a ženu“, je víceméně zcela banálním zjištěním. V tomto kontextu případné alternativní vztahy a svazky vůbec nemohly být tematizovány.

    V každém případě Ježíš sám se proti stejnopohlavním svazkům nikdy explicitně nepostavil; ačkoliv mu přinejmenším z řeckého (Dekapolis) a římského prostředí musely být známy.

    A docela bych si troufal odhadovat, že kdyby byl konfrontován se situací, kdy by se k tomu musel nějak postavit, že i zde by jeho odpověď zněla: „Kdo jsi bez viny, hoď kamenem!…“

  93. A to je zároveň odpověď na rozhodnutí onoho (homosexuálně orientovaného) pastora raději zůstat v celibátu: to je čistě osobní rozhodnutí. Z Bible samotné je možno vyčíst stejně tak pro i proti; záleží na tom co si z toho kdo chce vybrat.

    Ale přece jenom bych se vztáhnul na ten konkrétní Ježíšův výrok v Mt 15, kde Ježíš říká, že lidská špatnost (včetně „smilstva“) vychází z lidského srdce.

    Jenže: já bych toto místo interpretoval zcela jinak, než jak to činí onen pastor. Totiž tak, že měřítkem špatnosti, měřítkem zhýralosti není samotný čin (tak jak to vidí zákoníci a farizejové) – nýbrž že rozhodujícím měřítkem je naopak stav, nastavení, charakter srdce. To jest: ten samý čin může, ale stejně tak nemusí být zavrženíhodným – rozhodujícím je vnitřní mravní charakter dotyčného. Tedy jeho „srdce“.

    Z tohoto důvodu – troufám si tvrdit – Ježíš by jako „smilstvo“ neodsoudil (dnes) stejnopohlavní svazky, pokud ty jsou upřímné, založené na vzájemné opravdové lásce.

  94. Jenže oni si nemyslí, že soudí. Teď se nevyjadřuji konkrétně k onomu článku, protože už zas nevím, co v něm bylo. Vyjadřuji se k těm, kteří si myslí, že soudí Bůh, který homosexualitu nepřipouští. A oni jsou tedy povinni na to upozorňovat. Když někoho upozorňujeme, že nejedná podle zákona, tak ho přece nesoudíme.
    Papež František sice tu větu (kdo jsem já, abych soudil) pronesl, ale z praxe víme, že homosexualitě v církvi zelenou nedal.

  95. Přiznám se, že před několika dne jsem se cítila téměř vyhořelá. Možná na tom mají vinu i ty diskuse. Proto jsem na čas přestala psát. Ale už je to zase o něco lepší.

  96. „… jsou k tomu prostě geneticky naprogramováni.“

    Pokud má jednovaječné dvojče homosexuální orientaci, má ji druhé jednovaječné dvojče zhruba asi ve třinácti až patnácti procentech případů. „Genetické naprogramování“ tedy padá. Že neheterosexuální orientace není geneticky naprogramovaná [vylučuje to odlišná sexuální orientace jednovaječných dvojčat v naprosté většině těch případů, kdy jedno z nich je homosexuální] ovšem samozřejmě vůbec neznamená, že by si ji člověk vědomě vybral.

    Domnívám se také, že „orientace“ a „jednání“ jsou dvě odlišné věci. Způsob jednání [tedy i to „homosexuální jednání“] si člověk samozřejmě v určitých situacích [například ve věznici] může zvolit vědomě. Má-li například gay dítě se ženou, předcházelo tomu obvykle jednání [heterosexuální styk], které si ten gay také vědomě zvolil.

    Rád bych zde opravdu hodně(!) zdůraznil, že citování ze statistik [o jednovaječných dvojčatech] ani mínění o tom, že „jednání“ a „orientace“ jsou dvě věci – že toto skutečně nijak neimplikuje zlý úmysl ani to neimplikuje nějaký (zlý) postoj k lidem s jakoukoliv sexuální orientací. Jde prostě o přemýšlení, které neignoruje realitu, i když ta třeba úplně nezapadá do jakéhosi chtěného postoje. Nemohu si ohýbat realitu proto, abych nebyl v rozporu se současným diskurzem, nemohu předstírat, že jednovaječná dvojčata mají vždy stejnou sexuální orientaci, předstírat to proto, abych se někomu jevil jako tolerantní člověk s moderními názory, nemohu to předstírat, když přece vím, že v případě homosexuálního jednovaječného dvojčete je druhé dvojče v naprosté většině případů heterosexuální. Nevypovídá to nic o mém postoji k lidem s jakoukoliv sexuální orientací, vypovídá to o mém postoji k souboru idejí, který mě z důvodu takzvaně „dobré společenské pověsti“ nutí být v rozporu s realitou.

  97. Možná že na vině bylo i počasí, paní Hájková. I já jsem v poslední době cítil víceméně trvalou únavu, vlastně jsem se mnohdy sám musel vysloveně nutit do toho, abych náš web udržoval v chodu. Já jsem na vlivy počasí hodně citlivý, a když je takové vlhko jaké bylo v poslední době, nemohu pořádně dýchat. A když organismus nemá dost kyslíku, pak samozřejmě přichází vyčerpání.

  98. Pane Nusharte, ten Váš příklad s jednovaječnými dvojčaty ovšem přesně naopak dokládá, že v sexuální orientaci hraje svou velkou úlohu genetika! Jestliže „standardní“ podíl homosexuální orientace v populaci jsou čtyři procenta, a u jednovaječných dvojčat je – jak uvádíte – tento výskyt 13 – 15 procent, pak to znamená, že tento výskyt se zde objevuje s troj- až čtyřnásobně vyšší pravděpodobností!

    Ostatně nedomnívejte se, že jednovaječná dvojčata jsou geneticky zcela identická. Právě v poslední době se zjistilo, že ke genetickým odchylkám mezi jednovaječnými dvojčaty dochází ještě v matčině těle!

    ———————-

    Co se orientace a jednání týče: samozřejmě že tady je rozdíl, sám jsem napsal že v čase antiky se naprosto jednalo i o záležitost čiré volby. Ale tady je řeč právě a jedině o těch, kteří prostě „nemohou jinak“.

  99. Pane Poláčku, teď jste ale úplně překroutil to, co napsal pan Nushart. Nebo jste mu dobře nerozuměl?
    On přece napsal: „Pokud má jednovaječné dvojče homosexuální orientaci, má ji druhé jednovaječné dvojče zhruba asi ve třinácti až patnácti procentech případů.“
    Vůbec nenapsal, že třináct až patnáct procent jednovaječných dvojčat jsou homosexuálové.

  100. Ale jistě, paní Hájková; tomu jsem porozuměl, a na to jsem se také vztahoval. Zdá se, že Vy jste neporozuměla mně.

    Ještě jednou: za „normálních“ okolností mají homosexuální orientaci vrozenou zhruba 4 procenta populace.

    Ale: když je u jednovaječných dvojčat tento poměr náhle třikrát až čtyřikrát vyšší (v poměru k oněm 4 procentům) – pak je naprosto jasné, že zde nevyhnutelně svou roli hrála genetika.

  101. Já tomu rozumím tak, že pan Nushart nenapsal, že homosexualita je u dvojčat četnější. Ba nenapsal ani kolik procent dvojčat je homosexuálních. Napsal pouze to, že sourozenci (dvojčata) homosexuálů jsou v drtivé většině heterosexuální. Těch třináct až patnáct procent homosexuálů není přece počítáno z celkového množství jednovaječných dvojčat.

  102. Pokud jsem tomu rozuměl, tak právě že ano; jinak nevím, co by ten údaj „třináct až patnáct procent“ měl vlastně znamenat.

  103. Jiný výzkum říká, že pokud je jeden z jednovaječných sourozenců gay, je pravděpodobnost homosexuality jeho dvojčete 50:50. U dvouvaječných dvojčat je to 20:80.
    Někteří vědci tvrdí, že se na tom podílí vývoj v prvním trimestru. Jestliže například dojde k tomu, že jedno z dvojčat je poněkud utiskováno tím druhým, může to mít vliv na vývoj hypotalamu, který údajně může být rozhodující, a to přes shodný genetický základ. Ale teorií, co všechno může mít vliv na pozdější sexuální identitu, je víc. Například zajímavé je pozorování, že čím má chlapec víc starších bratrů, tím vyšší je pravděpodobnost, že bude gay. V xtém těhotenství údajně dochází ke komplexnímu působení hormonů, protilátek a dalších faktorů imunitního systému. Plod není vystaven dostatečnému působení mužských pohlavních hormonů a tak je vyšší pravděpodobnost, že jeho mozek bude mít spíše „ženský“ charakter spojovaný s homosexualitou.

  104. Paní Zemanová, jistě existují různé teorie, jak to vysvětlit. I kdyby se s tím nenarodili, ale vzniklo to teprve v průběhu zrání na nevědomé úrovni, tak to určitě mají velmi těžké a potýkají se s tím celý život.

  105. Příčina prostě není známa, patrná je snaha vidět tuto příčinu v období před narozením a odmítnout ji v období po narození.

  106. Pokud skutečně statistiky dokazují, jak napsala paní Zemanová, že „čím má chlapec víc starších bratrů, tím vyšší je pravděpodobnost, že bude gay“, pak by to zrovna mohlo znamenat to druhé – totiž že homosexualita vzniká až v období postnatálního vývoje. Napadá mě, že třeba proto, že ti starší bratři tomu menšímu ubližovali nebo něco podobného. Prostě ten chlapec nějakým způsobem vnitřně nepřijal realitu, do které se narodil.

  107. Ti, co s tímto postřehem přišli, paní Hájková, vidí příčinu ve změnách matčina organismu v závislosti na počtu chlapců, které porodila. Nevím o žádné studii, která by zkoumala souvislost homosexuality s rolí rodinného otloukánka. Ale taková práce třeba existuje, ať už tu souvislost potvrdila nebo vyvrátila. Pan Nushart by zajisté podotknul, že k takovému potvrzení chybí vědcům odvaha, neb je jim doporučováno nacházet důkazy příčin pouze v prenatálním období.?

  108. Tedy přece jenom musím ještě trochu upřesnit můj výrok ohledně těch procent: samozřejmě nejde o to že „třináct až patnáct procent jednovaječných dvojčat by mělo být homosexuálních“; nýbrž o to že – alespoň podle údajů pana Nusharta – když jedno takové dvojče je homosexuálně orientované, pak pravděpodobnost té samé orientace u druhého dvojčete je oněch třináct až patnáct procent (podle údajů paní Zemanové dokonce 50 procent) – ačkoli by sama o sobě měla být jenom čtyřprocentní. Vzniká tu tedy disproporce onoho tři-až čtyřikrát vyššího výskytu; kterou není možno vysvětlit jinak nežli geneticky. Respektive jiným prenatálním mechanismem, jak uvádí paní Zemanová.

    ————————–

    Ale jinak budiž sláva a chvála stejnopohlavní orientaci; neboť to zjevně byla právě ona, kdo k nám opět po dlouhé době dokázala přilákat paní Zemanovou… 😉

    Mimochodem, paní Zemanová, zrovna v minulých dnech jsem si na Vás opakovaně vzpomněl. Něco takového mi jinak funguje spíše s paní Hájkovou; ale Vy na nějaké mimosmyslové vnímání či spojení stejně nevěříte…

  109. ANIMISMUS A KONSPIRAČNÍ TEORIE

    Ale mám tu aktuálně téma z jiného soudku. Začal jsem číst knihu Thorsteina Veblena s názvem „Teorie fajnových lidí“, což má být zřejmě jakási sociologicko-sarkastická analýza institucí.

    On zde napřed analyzuje vztahy v prvotních společnostech („divošských“, „barbarských“); a dnes jsem narazil na pasáž, kde zmínil projevy prvotního animismu. A stojí zde skutečně zajímavá věta: „…Vztahuje se na takové věci, které v představě animistického divocha nebo barbara mocně působí, a to sice díky skutečným nebo připisovaným schopnostem dokázat vyvolat nějaký děj. (…) V myšlenkových mechanismech naivních lidí přetrvává toto rozlišování mezi neživým a aktivním i nadále a ovlivňuje ještě i dnes dalekosáhle teorie o lidském žití a o přirozených procesech…“

    Ačkoli Veblen tyto věty psal ve zcela jiné epoše (zemřel r. 1929), napadlo mě že by jeho konstatování mohlo mít právě v současné době naprosto nečekanou aktualitu. Všechny ty novodobé konspirační teorie (včetně současné hysterie kolem očkování proti covidu) by skutečně možná bylo možno vysvětlit tím samým mechanismem jako svého času animistické představy: (naivní) lidé nejsou schopni chápat určité (především politické) procesy jako přirozené, a proto si je převádějí do formy své představivosti jako působení těch či oněch – ovšemže zlých, či přímo démonických – sil.

    Zdá se, jako by opravdu animismus byl jakousi konstantou lidského (ne)vědomí. Nebo alespoň dosud nepřekonaným (respektive jenom částečně překonaným) dědictvím minulosti.

  110. No vida. A já jsem myslela, že mě tady drží jen ty zajímavé diskuse. Přitom pan Poláček používá magie, aby mě přivolával. 🙂

  111. Ale teď vážně. Četla jsem pojednání o rozdílu mezi duchovní a duševní mocí (silou). Dost často se to prý zaměňuje. Někdy i lidé v církvích se domnívají, že využívají duchovní síly (tedy Boží), ale ve skutečnosti aktivují sílu duševní (tedy lidskou).
    Modlitba má směřovat k Bohu, nikoliv přímo k člověku, za kterého se modlíme. To druhé mu může ublížit (neboť lidská přirozenost je, jak víme, padlá, „kontaminovaná“ hříchem). Není prý snadné to v praxi rozlišit.
    Nedávno jsem četla na webu Křesťan dnes, že kterási menší církev zakázala modlit se za „obrácení“ homosexuálů, protože mnozí lidé používali právě tento způsob. Vysílali modlitby ne k Bohu, nýbrž přímo k těm homosexuálům. Dotyční z toho prý mohou až onemocnět.

  112. Tady je opravdu dost obtížné rozlišovat jednotlivé pojmy. A například v němčině se to nedá odlišit vůbec. Například léčitelské uzdravování – to je „Geistheilung“, čili léčení duchem.

    Ale chápu, co máte na mysli. Alespoň do jisté míry. Potřeboval bych ale vědět co se konkrétně míní tím „působením duchovní (Boží) silou“. Jedná se tu také o uzdravování, či o něco jiného?

    Pokud o uzdravování, tak tady je pak už všechno opravdu propletené. Mnozí duchovní léčitelé (i když léčí prostřednictvím dejme tomu vizualizace, čili „duševní silou“), tak jsou stejně přesvědčeni že pravý zdroj jejich schopností je v energiích božského původu. Na druhé straně osobně znám jednu energetickou léčitelku, která je přesvědčenou ateistkou. Takže v jejím případě se o „božské“ energie zřejmě jednat nebude.

    Ale jak říkám, v praxi je to asi velice propletené. Když mě svého času jedna léčitelka osvobodila z těžkých zdravotních problémů, se kterými si klasická medicína po dva roky nevěděla rady, tak ta má k „oficiálnímu“ křesťanství spíše distancovaný vztah, a léčí asi spíše jenom „ze sebe“, čili „z duše“. Ovšem – když mě tehdy léčila, pak k tomu volala i nějaké anděly. Musím přiznat, že jsem tomu nijak moc nevěřil; ale holý fakt je, že to s čím školská medicína nedokázala pohnout dva roky, tato léčitelka dokázala plně odstranit během dvou až tří sezení. Jestli tam tehdy působili ti andělé či co, opravdu nevím; ale výsledek byl naprosto jednoznačný.

  113. Co se týče toho „léčení homosexuálů modlitbou“ – to je samozřejmě nesmysl už ze samotné podstaty. Takové pokusy se děly, ale samozřejmě s nulovým výsledkem. Pro „pravé“ homosexuály je jejich stejnopohlavní orientace jejich přirozeností; a proti této přirozenosti nepomůže žádná modlitba.

    Jestli je možno někomu ublížit tím, že se léčí (duchovně) proti jeho vůli?

    V „branži“ duchovních léčitelů obecně platí, že než se někomu začnou posílat léčivé energie, že je vždy nutno si předem vyžádat jeho souhlas. Podle mého názoru je to ale jenom jakási interní víra těchto léčitelů. Sám jsem několika osobám posílal léčivé energie bez jejich vědomí – a přinejmenším v některých případech to zřejmě přineslo pozitivní výsledky.

    Něco jiného je ale posílat někomu léčivé energie či modlitby proti jeho vlastní vůli – tady už by se skutečně mohlo stát, že tu dojde k nějakému konfliktu. Něco takového by se skutečně nikdy nemělo (a nesmělo) dělat. Protože z hlediska dotyčného, jeho organismu by to pak byly energie cizí, útočné, nepřátelské. Zcela bez ohledu na intence toho, kdo by ty energie (či modlitby) vysílal.

  114. Myslím si, že už jsem tu následující citát někdy uváděla:
    „Rozdíl mezi modlitbou a magií je tento: Opravdová modlitba končí i začíná slovy „Buď vůle tvá.“ Zatímco magické zaklínadlo má jiný záměr: „Buď vůle má.“ (David Steindl-Rast)
    I zde je ukázán rozdíl mezi duchovní (Boží) mocí a lidskou mocí. První znamená: Ať se stane, jak si přeje Bůh (pokud neuzdraví, smířím se s jeho vůlí), zatímco druhá: Ať se stane, jak já chci. Samozřejmě, tomu, kdo v Boha nevěří, to nedává smysl. Jak by se mohla dít nějaká Boží vůle, když Bůh neexistuje? Duchem pro tohoto člověka není Bůh, nýbrž jakási duchovní (léčivá) energie.
    Musím říct, že znám různé křesťany. Ty, kteří si myslí, že veškeré léčitelské schopnosti jsou darem od Boha, i ty, kteří z nich mají hrůzu, protože si myslí, že jsou od ďábla. Věří, že uzdravuje Bůh, k němuž je prosbu třeba směřovat, nikoliv samotná modlitba. Paradoxní je, že právě někteří z těchto křesťanů používají duševní sílu, aniž jsou si toho vědomi.
    Nechám už toho vysvětlování. Je to složité a paní Zemanová z nás jistě musí být na větvi. 🙂

  115. „Vzniká tu disproporce onoho tři-až čtyřikrát vyššího výskytu; kterou není možno vysvětlit jinak nežli geneticky.“

    Výše v diskusi jsem napsal:

    „Pokud má jednovaječné dvojče homosexuální orientaci, má ji druhé jednovaječné dvojče zhruba asi ve třinácti až patnácti procentech případů.“

    Můžeme to obrátit?

    „Pokud má jednovaječné dvojče HETEROsexuální orientaci, má druhé jednovaječné dvojče stejnou (heterosexuální) orientaci zhruba v kolika procentech případů?“

    —————————-

    Jak disproporci vysvětlíte nyní?

    Je kladení těchto otázek projevem „homofobie“, nebo projevem „kritického myšlení“?

  116. Paní Zemanové

    Naprogramování sexuální orientace v prenatálním období člověka je v rozporu s queer teorií.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.