Tato stránka je náhradou za zrušená diskusní fóra, která nevešla v užívání. Je určená pro diskuse o aktuálních tématech, která se ale věcně nehodí do žádné běžící diskuse pod aktuálně projednávanými texty. Takže sem každý může volně vkládat svá vlastní témata, která se mu právě zdají být příhodná pro společnou diskusi.
Copak o to, kterýkoliv zákon se může někomu jevit jako diktatura. Tedy tomu, kdo s ním nesouhlasí, protože ho cítí jako zákon proti sobě. Zatímco lidem, kteří se zákonem souhlasí a podporují jej, se tentýž zákon jeví jako svoboda.
To přirozené právo se podle mého názoru podobá tomu, co myslel Ježíš, když vysvětloval, proč on a jeho učedníci dělají v sobotu to, co je zakázáno. Odvolával se při tom na Davida, který kdysi pojedl posvátné chleby, jaké nebylo nikomu dovoleno jíst. Jedl je, protože měl hlad. To je přirozené právo – najíst se, když má člověk velký hlad a nemá možnost ho utišit jinak než porušením zákona. Který ale zůstal dál v platnosti.
Jenomže tady jde o něco trochu jiného. Nejde o nerespektování stávajícího zákona v případě, kdy ten zákon brání přirozenosti. Tady jde o zavedení nového zákona ve jménu přirozenosti. A dlužno říct, že Ježíš žádné nové zákony nezavedl.
Tím nechci říct, že by takový zákon byl nutně špatný. Růst civilizace si nové zákony asi vyžádá. Ale jistě to nebude jednoduché a jistě se to setká s odporem části obyvatelstva. Problém je totiž v tom, že někteří lidé nevěří, že taková opatření jsou nutná k přežití lidstva.
„Damen und Herren“
Pane Horáku, tady je především nutno uvědomit si stále trvající rozdíl ve formě společenských styků (a tedy i oslovení) na Západě a v regionech východních. Na Západě tradičně existuje mnohem vyšší míra úcty a respektu k druhému člověku, k jeho osobě a osobnosti; a to pak nachází své vyjádření i v obecné titulatuře.
Zatímco na Východě byl tradičně běžnější plebejský způsob vzájemné komunikace. Já sám jsem po svém příchodu do Německa musel dost dlouho uvykat tomuto mnohem zdvořilejšímu způsobu vzájemných styků. Svého času na toto téma byl dokonce pořad ve Svobodné Evropě; když kromě jiného hovořili i o tom, že my příchozí si napřed musíme uvyknout tomu, že při vzájemném setkání je na Západě obecným zvykem si navzájem podat ruce. Zažil jsem jednou opravdu trapnou situaci na jednom úřadě (když jsem tam přišel jako tlumočník jednoho mého známého Slováka), když onen úředník při našem příchodu povstal (!) ze své židle, učinil několik kroků k nám, a vztáhl ruku směrem ke mně. Já jsem si vůbec nedokázal představit že on mi podává ruku k vzájemnému pozdravu; a domníval jsem se že mi jenom ukazuje židli na kterou si mám sednout.
Ale zpět k tomu oslovení. Ano, z našeho pohledu se oslovení „dámy a pánové“ jeví být už příliš formální, nadnesené a archaické; ale na Západě je tomu skutečně zcela jinak, tam je takovéto oslovení víceméně zcela běžné, a je přijímáno jako standardní projev respektu vůči druhému.
Jde o to, že pro české oslovení „paní a pánové“ jmenovitě v němčině neexistuje žádný přímý ekvivalent. Když někdo chce oslovit dejme tomu paní Meierovou, pak řekne „Frau Meier“; ale přivítat někoho například v letadle jako „Frauen und Herren“ by se muselo pak překládat jako „ženy a pánové“ – což by byl nonsens, a bylo by to pociťováno fakticky jako urážka, jako projev naprosté obhroublosti.
Lufthansa tedy nyní přechází na alternativní způsoby oslovování, buďto prosté „Dobrý den!“, nebo „Vítejte!“, apod. Jak se teď postavit k této změně? Je to jenom výraz módy, ústupek před aktuálně vládnoucí vlnou – mnohdy skutečně až křečovité – genderové korektnosti?
Dozajista je možno to tak pociťovat. Ovšem – ono je možné se na celou věc podívat i z opačné strany. Ano, v reálu jen velmi zřídka dojde k tomu, že by se některý cestující oním původním oslovením „Dámy a pánové“ cítil nějak osobně dotčen. Jenže – jak svého času velmi trefně konstatoval Václav Havel – lidská práva se měří právě na zcela konkrétních individuích. A i když jsou zkracována práva jenom jednoho jediného člověka (zdánlivě zcela zanedbatelné množství) – už to ukazuje, že je tady něco špatně.
Opakuji ještě jednou: tento bezpodmínečný respekt k osobě a právům druhého člověka, to je něco na co my z Východu nejsme (ještě) dostatečně zvyklí, a proto nám to často připadá exotické; ale přesto je právě toto jeden z nejhodnotnějších charakterových rysů vyspělé západní občanské společnosti.
PŘÍRODNÍ PRÁVO
Paní Hájková, tady je především nutno rozlišovat mezi „přirozeným právem“ a „přírodním právem“. To jsou dva velice podobné pojmy, ale jejich význam je přece jenom jiný.
To „přírodní právo“ o kterém jsem psal v souvislosti s ekologií, to se vztahuje skutečně jenom na onen akt záchrany holého života. Zatímco „přirozené právo“ – to se vztahuje na širší katalog práv, a vůbec ten význam je jiný, tady se jedná o to že člověku ze samé jeho přirozenosti náleží určitá nezadatelná práva, která mu nikdo nesmí upírat, pod žádnými záminkami nebo účely.
Takže co se Ježíšovy interpretace (judaistických) zákonů a povinností týče, pak tady se v každém případě nejednalo o ono „přírodní právo“ (nejednalo se o holé přežití). Spíše by se jednalo o případ z oné sféry „přirozeného práva“ (oproti právu legalistickému, normativnímu). Ježíš tu – samozřejmě – zaujal tu pozici, že lidská přirozenost má přednost před formalistickým zněním zákona. Tedy v tom známém smyslu, že „zákon je tu pro člověka, nikoli člověk pro zákon“.
Tento Ježíšův výrok byl v daném kontextu dozajista přelomový; nicméně je nutno si být vědom toho, že on ho učinil právě jenom ve velmi specifickém kontextu a významu. Protože kdyby tento jeho výrok byl pojat absolutně a univerzálně, pak by to neznamenalo nic jiného, nežli to že každý si pro sebe může vyhradit právo neposlouchat platné zákony, neboť přece „odporují jeho vlastním přirozeným potřebám“.
Nakonec tu tedy máme naprosto klasický stav, kdy proti sobě stojí dva protichůdné momenty, dvě protichůdné hodnoty, z nichž každá má své vlastní oprávnění. A zásadním problémem – a základním úkolem – je pak to, dokázat je nějak navzájem skloubit dohromady.
Samozřejmě – naprosto ideální stav je takový, když psaný zákon je v plném souladu s právem přirozeným, tedy s přirozenými potřebami člověka.
Jenže: tady vždy nevyhnutelně dochází přinejmenším k rozdílu (a často rozporu) mezi „přirozenými potřebami“ člověka vůbec, a člověka jako konkrétního individua.
Banální příklad: jako pro člověka je pro mě přirozenou potřebou, abych žil v čistém životním prostředí – a tedy aby například všechny potraviny byly produkovány ekologicky. Jenže – jako pro individuálního spotřebitele je pro mě přirozenou potřebou, že chci kupovat pokud možno levné potraviny. Dochází tedy nevyhnutelně ke konfliktu zájmů, z nichž oba jsou ve své rovině „přirozené“.
Jen tak pro zajímavost: německá vláda uvažuje zrovna v současné době o přijetí zákona, který by povoloval produkovat (respektive prodávat) už jenom ekologicky produkované masné produkty. Bylo dokonce už i propočítáno kolik by za to koncový spotřebitel musel zaplatit více: podle všeho by tím způsobený nárůst cen nebyl až zas tak dramatický.
Nicméně: v obecné rovině stále platí, že vždy nutně dochází ke konfliktu mezi zákonem platným, a mezi tím, co člověk – právem či neprávem – považuje za své právo přirozené. A opravdu by nebylo možné paušálně vyhlásit, že vždy je nutno upřednostnit jenom ty přirozené potřeby jednotlivce.
On možná zákon ty přirozené potřeby ani nemusí vždy upřednostnit. Ony se možná prosadí samy, i navzdory zákonu. Protože, jak je známo, život si vždycky najde cestu, aniž by k tomu potřeboval zákon.
Nedávno mi jeden můj známý napsal: „Život Církve se neřídí morálkou ani právem, ale životními zákony. Co není životné, co nežije, co neroste, nehledá budoucnost, rozvoj, nemůže být ani mravní.“
K tématům kolem ekologie tu mám zcela aktuální zprávu z německých novin. Obvykle se zdá – především díky hnutí Fridays for future – že starost o životní prostředí je především záležitostí mladých.
Ovšem – podle zmíněné zprávy německé výzkumy sdělují prakticky pravý opak. Z věkové kategorie 19 – 29 ani ne polovina respondentů souhlasila s hodnocením „v každodenním životě dávám pozor na to, abych šetřil/a přírodní zdroje“. Zatímco ve věku nad 30 let to bylo s 65 procenty signifikantně více. A dokonce platí přímá úměra: čím starší, tím větší starost o životní prostředí. Zatímco v oné mladé věkové kategorii celých 21 procent vyhlásilo, že ani v zájmu životního prostředí nehodlají nijakým způsobem omezovat svůj konzum. V oné starší kategorii to bylo 14 procent.
Zdá se tedy, že velká část mladých si chce především užívat, přesně podle hesla „po nás potopa!“
Takže to není nijak dobrá zpráva pro tuto planetu, že v jedné německé spolkové zemi teď chystají zavést volební právo už pro čtrnáctileté.
Pane Poláčku, Vámi zde zveřejněné výsledky průzkumů mě nepřekvapují. Starší lidé jsou skeptičtější k „zelené“ politice mj. proto, že jsou více ochotni (i schopni) uskromnit se. Mladí, kteří mají celý svůj život teprve před sebou a právě se snaží udělat více pro svůj úspěch, chtějí „růst“. Další otázky, včetně té, kde to bude, tomuhle cíli spíše podřizují. „Zelená“ politická preference je v jejich případě jednak distancováním se od „starého světa“ rodičů, jednak, leckdy, rozžehnáním se s vlastní zodpovědností. Ze záhy nabyté důvěry v technologie ovšem plyne preferování tomu odpovídajících konceptů. Skromnějšímu životu se určitě vyhneme!
My, starší bychom sice teoreticky neměli hledět již příliš dopředu, ale ono je tomu jinak. Rozhoduje spíše délka času, který již pamatujeme. Jestliže pro nás došlo k pádu moci komunistů předevčírem, rok 2050 je pozítří. Důsledkem této psychologické danosti jsou to spíše „starší ročníky“, kdo myslí na budoucnost světa.
Stoupencem přiznání volebního práva dříve než v 18 letech nejsem. Případným ještě mladším voličům se totiž nutně nedostává právě (politické) paměti. Jak se opakovaně ukázalo v různých (původně poněkud nátlakových) cvičných volbách na středních školách, teenageři se rozhodují, zvláště nejsou-li přitom s rodiči, ale pospolu, zhruba tak, jako když mají jmenovat svou nejoblíbenější kapelu. Především se nechtějí shodit. (V Německu bych očekával, že by patnáctiletí své hlasy odevzdali nadproporčně Zeleným a AfD.)
No – zčásti jste se trefil, pane Horáku. Tedy s tím odhadem volebních preferencí. Trefil jste se naprosto s odhadem popularity strany Zelených u mládeže; ale už méně s jejími sympatiemi pro pravicovou AfD. Informativní přehled je možno shlédnout tady: https://www.kas.de/documents/291186/291235/Datensammlung+Alter+und+Geschlecht.pdf/a25fb063-b305-d567-2d98-e77b1104f713?version=1.1&t=1618912553715 . Ta rozhodující tabulka se nachází na straně 32.
Jak je tedy jasně vidět, u mládeže se strana Zelených těší nadprůměrné oblibě – ve srovnání s průměrem (sloupec zcela vlevo). Nicméně i tato věková kategorie 18 – 24 většinově volí (respektive v roce 2017 volila) jiné strany, tedy CDU/CSU a sociální demokracii.
Oproti tomu nadšení mladých pro (ultra)pravicovou AfD není nijak velké; přesně naopak, je znatelně menší nežli průměr. Typickým voličem AfD je muž, středního věku, bez vyššího vzdělání. Dost možná se v této věkové kategorii projevuje ještě dědictví dřívější NDR: je známo že AfD je silná především na tomto teritoriu, a zde je mnoho takových kteří stále trpí pocitem „upozaděnosti“ za způsob jakým byla NDR pohlcena „velkým bratrem“ západním Německem. Takže ti kteří tehdy zažili toto trauma, ti jsou teď ve středním věku, a právě to jsou ti typičtí voliči AfD.
Navíc: jak řečeno typický volič AfD je spíše nižšího vzdělání; takže mladá generace – která už je integrovaná ve vzdělávacím systému podle západního vzoru – dosahuje pravidelně mnohem vyššího vzdělání, nežli jak tomu bylo dříve. Z čehož pak naopak profitují Zelení: neboť jejich typický volič je nejen mladý, ale zároveň i nadprůměrně vzdělaný.
Nicméně, celkově se nám tu – ohledně strany Zelených – ukazuje jeden nemalý paradox. Jak jsme si už řekli, čím starší věková kategorie, tím vyšší míra odpovědnosti vůči životnímu prostředí – ale zároveň tím menší podpora strany Zelených!!
Tento paradox je možno vysvětlit asi pouze tím, že mnoha starším lidem strana Zelených stále ještě připadá tak nějak příliš „extrémistická“, příliš radikální. Takže i když s ní sdílejí společné hodnoty, pak nakonec své hlasy dávají stranám jiným, usedlejším. – Ostatně, nějaký ten ekologický program má teď prakticky každá z politických stran.
A taky velkou úlohu hraje to, že ti starší jsou už za celý svůj život prakticky srostlí se „svou“ stranou (kdy tedy Zelení vůbec ještě neexistovali), a zůstávají jí věrní. Zatímco Zelení si tuto svou stálou, věrnou klientelu teprve budují; ale i oni se právě z toho důvodu už začínají prosazovat i ve středních věkových kategoriích.
Ještě k těm mladým: ano, oni inklinují nadprůměrně k neortodoxnějším, radikálnějším stranám; ale místo AfD dávají své hlasy nadprůměrně (byť ne příliš) levicové „Die Linke“.
Ještě něco k volebnímu právu ve věku pod 18 let: když já si vzpomenu na své mládí, pak musím přiznat, že v takových 16 letech jsem o politice neměl ještě žádné ponětí. Samozřejmě je fakt že ve státě liberální demokracie se politická a občanská výchova provozuje naprosto jiným způsobem, nežli jak tomu bylo za socialismu; ale stejně, sotva je možno očekávat že už v 16 letech by někdo mohl mít schopnost skutečně zralého občanského a politického úsudku. A přiznat volební právo už ve 14 letech – to už je naprosto ujeté, čirý populismus.
Ovšem na straně druhé, když se člověk podívá jakým způsobem – a jaké politiky – volí dospělí, pak je sotva možné se zbavit myšlenky, že nakonec je to opravdu úplně jedno, jestli se tento cirkus naprosté občanské nekompetence rozšíří ještě i na nižší věkové kategorie.
ZÁKON, PŘIROZENOST A SVĚDOMÍ
„Život Církve se neřídí morálkou ani právem, ale životními zákony. Co není životné, co nežije, co neroste, nehledá budoucnost, rozvoj, nemůže být ani mravní.“
Paní Hájková, zase jednou nastal případ, kdy jsem něco četl k tématu, které zde právě aktuálně projednáváme. V současné době – na podnět pana Petraska – pročítám Sokrata od Hannah Arendtové; a právě v těchto dnech jsem tam četl pasáž, která pojednává naprosto přesně o tom, o čem jsme diskutovali tady.
Podle podání Arendtové byl vývoj názorů na dané téma takovýto:
– sofista Protagoras vyhlásil svou proslulou tézi, že „měřítkem všech (užitečných) věcí je člověk
– na to reagoval Platón tím, že „měřítkem všech věcí je theos, sféra božského vyjádřená v idejích
– jako třetí pak nastoupil Aristoteles se svým pojetím, že „měřítkem pro všechny je ctnost a dobrý člověk“. Tím se tedy rozhodujícím měřítkem stává člověk jakožto jednající, a ne něco vnějšího jako jsou zákony, anebo něco nadlidského jako ideje.
K tomu pak ovšem Arendtová ještě konstatuje, že takovýto postoj vedl (a vždy bude vést) k určitému konfliktu se státem – neboť tento musí vyžadovat určitý respekt vůči svým zákonům; respekt který je nezávislý od osobních rozhodnutí, která jsou vedena svědomím.
V této souvislosti pak Arendtová ještě později připojuje, že tyto rozdíly v teoretických východiscích se pak projevily i v reálné praxi: Sokrates považoval zákony, na jejichž základě byl odsouzen k smrti, za špatné; nicméně za ještě mnohem horší považoval to, kdyby svým útěkem před trestem zpochybnil platnost a závaznost těchto zákonů vůbec. Dalo by se snad říci: Sokrates jako filozof prohlédl špatnost platných zákonů; ale jako občan se jim poslušně a odpovědně podřídil.
Zatímco ale Aristoteles, když mu hrozil podobný proces jako Sokratovi, Atény opustil, s tím že „Atéňané se nesmějí dvakrát stejně provinit na filozofii“. Podle Arendtové tím tedy Aristoteles definitivně odtrhl filozofii od politiky; on prý od politiky žádal už jenom to, aby filozofa nechala v klidu ponořit se do jeho filozofického bádání. Zatímco Sokrates obě sféry ještě udržoval v nerozlučné jednotě.
Tady ovšem Arendtová dost opomíjí rozdíly mezi postavením Sokrata a Aristotela. Na rozdíl od Sokrata Aristoteles nebyl aténským občanem; nebyl proto zdaleka tak srostlý s Aténami, s jejím státním uspořádáním jako on.
A za druhé je také nutno mít na paměti: v mezidobí od Sokratovy popravy a Aristotelova útěku uběhla řada let, ve které pokračovala destrukce a mravní rozpad aténského státu. Jestliže tedy Sokrates ještě mohl věřit, že svým demonstrativním aktem občanské odpovědnosti posílí aténskou státnost, její mravní charakter – pak Aristoteles si v tomto ohledu už nemohl dělat žádné iluze. Jestliže Sokrates ještě mohl zákonům připisovat nějaký vyšší, metafyzický status, pak Aristoteles už tyto aténské zákony nemohl vnímat jinak, nežli jako subjektivní – a špatný – produkt pouhých lidí, vedených nikoli ušlechtilými motivacemi, nýbrž přízemními vlastními zájmy.
—————————-
Pokud se teď tedy vrátíme zpět k Ježíšovi, uvidíme že – jak už jsem sám dříve konstatoval – že on se dostává do konfliktu mezi lidskou přirozeností a mezi zákonem. Dalo by se říci, že on se dostává do konfliktu mezi Platónem, Aristotelem a Sokratem. Na jedné straně stojí platónovsko-sokratovské teologické či teokratické pojetí, že podstatou pozemských zákonů jsou zákony božské; a že je tedy nutno je bezpodmínečně respektovat. Zatímco podle Ježíše je rozhodujícím činitelem sám člověk, a zákony jsou tady pro člověka, nikoli člověk pro zákony. Ježíš se tu tedy jednoznačně přiklání k náhledu Aristotela.
Ovšem: faktem zůstává právě i ta skutečnost, že stát – pokud se nemá zcela rozpadnout – musí trvat na tom, že jeho zákony musí být respektovány. A navíc: Židé sami trvali na tom, že jejich Zákon má božskou podstatu. Právě proto pro ně Ježíšovo odmítnutí absolutní platnosti těchto zákonů bylo natolik nepochopitelné, bylo herezí.
Jenže – ono by se dalo říci, že Ježíš byl vlastně v té samé pozici, jako Aristoteles osobně. To jest: že i Ježíš žil už v časech, kdy se absolutní platnost starého Zákona už začala přežívat. A jedině proto vůbec mohl vystoupit s tou myšlenkou, že člověk je více nežli Zákon.
Co se pak toho tvrzení známého paní Hájkové týče, že „život Církve se neřídí morálkou ani právem, ale životními zákony“ – tady se ovšem otevírá zase ten zásadní problém, kdo má mít právo autoritativně rozhodnout, CO konkrétně jsou tyto „životní zákony“.
Takže i tady nakonec nevyhnutelně dochází k tomu samému konfliktu, který konstatovala Arendtová: ke konfliktu mezi svědomím na straně jedné, a mezi zákony církve na straně druhé. Tento konflikt je sám o sobě věčný a nezrušitelný; každá jen trochu komplexnější organizace lidské pospolitosti musí nutně mít svá formalizovaná pravidla vzájemných styků (tedy: zákony); ale na straně druhé tato pravidla – právě pro svůj formální a tedy fixní charakter – nutně znovu a znovu budou upadat do konfliktu s individuálním svědomím; a to především svědomím takových vizionářských osobností, které v sobě už dokázaly předejmout a ztělesnit budoucnost, budoucí vývoj.
BIPOLÁRNÍ PORUCHA SVĚTA PODLE V. BĚLOHRADSKÉHO
A ještě tu mám jednu aktualitu, z dnešního „Práva“. Kde B. Bělohradský napsal jednu ze svých filozoficko-politických úvah.
Bělohradský jako autor má jeden citelný deficit: vyjadřuje se natolik akademicky složitě, že je jen krajně obtížné z jeho komplikovaných myšlenkových pochodů vyčíst, o co se mu vlastně vůbec jedná. A tak i já jsem dnes při četbě jeho vývodů napřed získal dojem, že jeho cílem je prostě ukázat, že staří, velcí konceptuální filozofové jako Hegel a Marx dnes už dávno patří minulosti, a že není zapotřebí se jimi nijak zabývat. V dalším průběhu článku (vlastně až zcela na jeho konci) se ale najednou ukázalo, že Bělohradský chce přece jenom říci něco poněkud jiného.
On tady vlastně jenom konstatuje určitý mechanismus dějin, kdy v pravidelných periodách vždy napřed nastane fáze „přetížení“, kdy tedy svou intelektuální a ideovou nadvládu vykonávají tyto velké myšlenkové koncepty. A na tuto fázi „přetížení“ pak pravidelně následuje fáze „odbřemenění“, kdy se lidstvo zbaví těchto dominantních myšlenkových koncepcí, a kdy se vrhne do bezbřehého postmodernismu, kde neexistují žádná závazná fakta, nýbrž všechno je už jenom záležitostí subjektivního (a libovolného) výkladu.
Bělohradský se tady nepřiklání ani na jednu ani na druhou stranu (a tedy nijak explicitně nezavrhuje ani Marxe); on jenom prostě konstatuje tento stav, a zjevně ho pokládá za stav patologický. Neboť v samotném závěru tento stav charakterizuje jako „bipolární poruchu“; a klade otázku: „Jak rozumně žít a vyjadřovat se v takovém režimu řeči, který trpí takovou bipolární poruchou?“
Za projev současného odbřemenění považuji dominující akceptaci myšlenkové koncepce/idey, že trh za nás prověří a určí hodnotu společenskopolitických rozhodnutí. Jde o lapidární zkrat mysli umožňující jakýkoliv způsob bytí v globálním veletoku fiskálního kapitalismu a jalovosti masového konzumismu…..bych si dnes tak trochu pustil žilou.
Panu Poláčkovi:
„…kdo má mít právo autoritativně rozhodnout, CO konkrétně jsou tyto „životní zákony“?
Asi nikdo jiný než život sám.
„Odbřemenění trhem“ – no ano, pane Petrasku, to je naprosto přesné konstatování; a je plně v intencích marxistického materialistického myšlení, Marx by z Vás měl bezpochyby radost. 😉
To je totiž ten aspekt který Bělohradský naprosto ponechává stranou, on se na věc dívá jenom pohledem filozofa, to znamená že on sleduje jenom a pouze vývoj samotných myšlenek, ideových systémů. On tedy vidí jenom tu linii, že se střídají různé ideové systémy, respektive míra jejich závaznosti. Ale on nevidí to co jste konstatoval Vy, totiž že tento novodobý postmodernismus, s jeho libovůlí názorů, kde zcela absentuje nějaké společně sdílené a společně uznávané dobro respektive jiná hodnota, že to všechno má svou příčinu v Marxově „materiální základně“, tedy v trhu. Jak živelný a neřízený je tento trh zboží, stejně tak živelný a neřízený je trh myšlenek. Prosazují se nikoli ideje které by obstály před zkouškou rozumu, nýbrž takové které dokáží dosáhnout prostě a jednoduše tržní hegemonie. Konečným kritériem úspěchu je tu vlastně čirá móda, co zrovna teď „letí“ – ať už je to na trhu materiálního zboží či na trhu politických či světonázorových idejí.
Konkrétněji řečeno to znamená to, že ty velké konceptuální – a závazné – teoretické systémy minulosti (Hegel, Marx, v jistém smyslu i křesťanství) se snažily uchopit lidskou skutečnost v celé její úplnosti, jako jeden jediný vnitřně provázaný, jedním jediným centrálním ideovým momentem řízený celek. Zatímco postmoderní myšlení už zcela rezignovalo na možnost či schopnost uchopit tuto realitu lidského a společenského žití v její úplnosti, namísto toho nastoupila tříšť navzájem nesouvisejících poznatků – stejně jako trh je tříští či konglomerátem navzájem nesouvisejících spotřebních předmětů či tržních aktivit.
Z toho všeho by tedy bylo nutno učinit závěr, že jestli se má zase prosadit nějaká jednotící, celou skutečnost našeho žití zahrnující idea, že by zároveň (či snad dokonce ještě předtím) bylo nutno přeměnit i současnou tržní ekonomiku na nějakou jinou.
Co jsou životní zákony? – No ano, paní Hájková, nakonec je to skutečně život sám, kdo rozhoduje co jsou jeho vlastní zákony, co je životné a co je neživotné.
Ovšem – problém je v tom že my lidé se do toho životu pořád mícháme našimi vlastními představami – že tedy m y sami apodikticky vyhlásíme, co je jedině pravé a přípustné. A to plně platí samozřejmě i pro celé dějiny církve křesťanské.
DEMOKRACIE A LID
Asi i ostatní z vás tak nějak zaregistrovali aktuální události v Jihoafrické republice. Tedy protestní bouře – spojené s rabováním obchodů – částí jihoafrického obyvatelstva v důsledku zatčení bývalého prezidenta Zumy.
Dalo by se říci, že je to jenom nějaká čistě lokální záležitost; ať si to tam „ti dole“ sami nějak vyřeší mezi sebou. Nicméně, ve skutečnosti to celé odhaluje leccos z klíčových problémů demokracie vůbec.
Vývoj věcí byl totiž takový, že bývalý prezident Zuma se dostal do své funkce zčásti ještě na vlně anti-apartheidního smýšlení černošského obyvatelstva; a zčásti díky svým schopnostem populistického vůdce. Zkrátka: on se dokázal prezentovat jako legitimní nástupce legendárního Mandely, jako někdo kdo teď bude bez oddechu usilovně pracovat pro blaho svého (černého) lidu.
Jenže – ve skutečnosti jeho systém vládnutí byl přímo prolezlý korupcí, on sám okradl stát (a tedy vlastní lid) o obrovské prostředky, dopřával si luxusní život, svou rodnou vesnici nechal ze státních prostředků zcela přestavět na futuristickou aglomeraci – a když mu to v parlamentu někdo předhodil, odpověděl pouze smíchem. Mohl si to dovolit – celý justiční aparát byl stejně tak zkorumpovaný, nikdo se neodvážil ho za cokoli stíhat. Teprve až byl místo něj v posledních volbách zvolen jeho konkurent, pomalu a váhavě se rozjelo trestní stíhání. Které on napřed také zcela ignoroval; až nakonec přece jenom pro pohrdání soudem musel nastoupit do vězení.
A teď nastal právě onen uvedený stav: ten samý lid, který Zuma soustavně podváděl a okrádal, ten samý lid (přinejmenším jeho velké části) nyní bojuje za jeho propuštění! Tito lidé mu stále ještě věří jeho populistické předstírání starostlivého národního vůdce.
Taková je tedy aktuální situace v Jihoafrické republice. Ale, zcela upřímně řečeno: má naše vlastní demokracie k oněm africkým poměrům zas až tak moc daleko? Není tomu snad i u nás, v našem „civilizovaném“ prvním světě velice podobné? Že se na zádech lidu svezou vládychtiví populisté, kterým se ve skutečnosti vůbec nejedná o lid, nýbrž jenom o jejich vlastní prospěch – ale tento lid jim znovu a znovu uvěří, že právě oni jsou jeho legitimní a neúplatní vůdci? Co třeba Putin v Rusku (připomeňme si jen nedávnou aféru s jeho obrovskou rezidencí, jejíž videosnímky putovaly internetem)? Co třeba takový americký Trump, nebo brazilský Bolsonaro? Jeden jak druhý populisté držící se křečovitě vlastní moci a vlastních prebend; každý jen trochu střízlivě uvažující člověk by si nutně musel říct, že prohlédnout tuto falešnou hru přece musí dokázat každý jen trochu svéprávný občan – ale oni pořád znovu a znovu dokáží strhnout celé milióny a desítky a stovky miliónů svých příznivců, kteří jim znovu a znovu dávají své hlasy!
Jaký smysl, jaký fundament pak může mít taková demokracie, která stojí na lidské nevědomosti, na ochotě mas nechat se znovu a znovu manipulovat schopnými demagogy?!…
Jak daleko (či blízko) je to vlastně opravdu od nás do Jižní Afriky?
ZÁSTUPCI LIDU
Čeští politici podali svá majetková přiznání za minulý rok. Je to docela zajímavé čtení. Nijak nepřekvapí, že největší příjmy vykázal miliardář Babiš – jenom za minulý rok jeho majetek vzrostl o více než dalších sto miliónů. Ani druhé jméno v pořadí není žádným překvapením – knížeti Schwarzenbergovi jeho firma Orlík přinesla zisk 45 miliónů.
Majetkové aktivity vicepremiéra a sociálního demokrata Hamáčka se v tomto srovnání vyjímají opravdu jenom velmi skromně: Hamáček nakoupil akcie za více než půl miliónu, a kryptoměny za více než sto tisíc korun. (Na co vlastně předseda vlády a sociální demokrat potřebuje kryptoměny – které používají většinou především kriminální živly pro ukrývání svých podvodných transakcí?!…)
Faltýnek si pořídil nové bydlení; asi docela útulné, stálo ho to 25 miliónů. Zajímavé jsou soupisy majetků ministrů zdravotnictví (kterých se jak známo v poslední době vystřídala celá galerie): Roman Prymula nahlásil vlastnictví 11 nemovitostí a tří automobilů; jeho nástupce Jan Blatný má „pouze“ dvě auta, ale zato 29 nemovitostí. To ale ještě nic není proti Petru Arenbergerovi, který je majitelem 67 nemovitostí, a navíc má ještě uloženo 40 miliónů.
Tak takto vypadá krátký přehled českých poslanců a dalších politiků. Na první pohled by spíše mohl vzniknout dojem, že se jedná o seznam časopisu Forbes – pořadí největších milionářů. Tady je sotva možno vyhnout se pochybnosti, do jaké míry tito boháči a superboháči skutečně mohou zastupovat obyčejného českého člověka.
Pro srovnání: podle sociologických průzkumů 15 procent české populace náleží prekarizované třídě. Tedy těm, pro které je každý měsíc akutním problémem vystačit s jejich příjmy pro své základní existenční zabezpečení. A asi by byla dost zbytečná otázka, jaké zastoupení má tato celá šestina české populace v parlamentu, respektive ve vysoké politice vůbec.
Což takhle změnit volební zákony pro volby do parlamentu v tom smyslu, že zde určité povinné kvórum budou mít právě příslušníci této dolní šestiny české populace? Z hlediska právního by to nebyl nijak zásadní problém; například v německé spolkové zemi Šlesvicku-Holštýnsku má tamější dánská menšina právě takovéto pevné kvórum v zemském parlamentu – bez ohledu na to kolik obdrží voličských hlasů. Proč tedy něco takového neudělat i s menšinou prekarizovaných?…
Ovšem, jeden zásadní problém by tady přece jenom byl. Jakmile by totiž takovýto zástupce prekarizované menšiny obdržel už jenom svůj první poslanecký plat – v tom samém okamžiku by se příjmově vyhoupl přinejmenším o jednu třídu výš, a tím by tedy ztratil schopnost být skutečným reprezentantem prekarizovaných…
Myslím, že na to jsou různé názory. Někteří lidé si myslí, že je správné, když bohatí lidé zastávají vysoké politické posty, protože oni nebudou mít potřebu materiálně těžit ze své funkce. Už mají dost svého. Vlastně ani nepotřebují svůj plat z dané funkce či úřadu, protože mají příjmy z podnikání.
Jiní lidé se domnívají, že poslanecký plat (a jiné vysoké platy plynoucí z úřadů) umožňují kandidovat i nemajetným a zároveň zabraňují korupci (dotyčný má přece dost vysoký plat na to, aby nebral úplatky).
Vzpomínám si, že ve starém Římě politici nedostávali nic. Museli být dost bohatí, aby mohli kandidovat. Naopak měli ještě ze svého majetku dávat něco na zvelebení obce, aby byli populární. Čekalo se to od nich. A dlouho to fungovalo. Řím byl plný staveb či soch, na nichž se skvěl nápis: Tohle postavil senátor ten a ten jako dar římskému lidu…
Avšak po určité době to prý přestalo fungovat. Bohatí místo toho, aby něco dělali pro veřejnost, pro Město a pro stát, si začali budovat soukromá sídla na venkově a časem se tam úplně přesunuli. To byl, tuším, počátek nového systému – feudalismu.
Já bych se zeptala, jak je možné, že politici mohou vydělávat tolik peněz (takové podnikání přece musí zabrat fůru času) a zároveň se mohou s plným nasazením věnovat politické činnosti. To snad musejí být nadlidé!
No ano, paní Hájková, právě z toho důvodu jsem tu zprávu sem umístil: jak se někdo může starat o svých 67 (!) nemovitostí, a přitom ještě na plný úvazek vykonávat funkci ministra zdravotnictví?!… A to navíc za podmínek covidové epidemie, která tedy od ministra vyžaduje ještě vyšší nasazení nežli obvykle?
—————————-
Jinak ale co se té otázky „boháč a zástupce lidu“ týče, tak to je opravdu velice složitá otázka. Kterou je sotva možno zodpovědět nějak jednoznačně. Už Aristoteles ve své „Politice“ tuto otázku rozebíral znovu a znovu ze všech stran, aniž by sám dospěl k nějakému jednoznačnému závěru. Krátce se dá říci: ono je nakonec vždycky nějaké pro, a nějaké proti.
Kdyby byli zástupci lidu (respektive nositelé vysokých státních úřadů) jenom bohatí (tedy členové oligarchie) – pak by bylo velmi reálné nebezpečí, že budou stát řídit jenom ve svém zájmu.
Ukazuje se tedy nutnost, aby v těchto pozicích či funkcích byli (také) zástupci dolních vrstev. Ale – je teď dobré jim za to dávat plat, nebo ne?
Když ne (když tedy zůstanou chudí) – pak budou velice náchylní ke korupci. Když ano – pak budou mít především zájem na tom udržet si tuto svou funkci, a budou tedy loajální se státem. Respektive s těmi kdo ve státě rozhodují. Takže zase nebudou nezávislí.
Vzpomínám si na – dnes už zapomenutý, ale svého času obrovský – skandál s japonskou firmou Recruit. Jednalo se obrovskou korupční aféru – ani ne tak jednotlivých politiků, jako celých politických stran. V Japonsku totiž – na rozdíl od většiny vyspělých států – neexistovalo žádné financování politických stran státem. To se může napohled být jevit rozumným opatřením (proč by měly být politické partaje financovány z veřejných zdrojů?…); jenže reálný důsledek byl ten, že tyto strany pak byly naprosto náchylné vůči korupci. Zkrátka: tento koncern si fakticky koupil všechny (!) japonské politické strany, a jejich politiky.
Zdá se tedy opravdu, že nakonec je pořád lepší když zástupci lidu dostanou státní plat; pak přece jenom nebudou tak náchylní vůči přímé korupci.
——————————-
Co se těch bohatých mecenášů týče – ono to sice není nijak moc levicové, ale já se v poslední době přikláním k názoru, že na tom něco doopravdy je. Dokud totiž existuje tržní ekonomika (a nic nehovoří pro to, že by v historicky dohledné době měla zmizet), do té doby budou existovat i bohatí a superbohatí lidé. Že by bylo možno tyto velké majetky zrušit jenom jejich zdaněním, jak si to představují mnozí na radikální levici – ne, to je krajně nepravděpodobné. Právě v důsledku spojitosti s tržní ekonomikou.
Takže nakonec jediná možnost, jak tyto obrovské soukromé majetky zase nějakým způsobem vrátit do veřejného sektoru, je víceméně na dobrovolné bázi – tedy právě jako mecenášové. (Ostatně jsem v poslední době poukázal na to, že už se to nyní začíná dít ve zvýšené míře; Bill Gates dává obrovské prostředky ze svého jmění na charitativní projekty, a i pro celou třídu boháčů je to v dnešní době vysloveně „in“, aby se mohli pochlubit – respektive své svědomí uspokojit – také takovými veřejně prospěšnými aktivitami.)
Tady je ovšem velmi zajímavá ta poznámka o starém Římu: že tehdejší mecenáše to časem nějak „přestalo bavit“, s tímto mecenášstvím skončili a sami se stáhli do svého soukromí na venkov.
Tady by ovšem bylo zapotřebí podrobněji prozkoumat příčiny, proč tomu tak bylo. V této oblasti opravdu nejsem žádný odborník; ale je nutno si uvědomit, že víceméně od počátku našeho letopočtu v římské společnosti všeobecně nastal proces mravní degenerace. Republiku vystřídalo císařství; a především, původní republikánské ctnosti začínaly mizet, a namísto toho se čím dál tím prosazovaly soukromé zájmy jednotlivých římských klanů respektive jejich členů. – A ostatně, pád Říma způsobil jenom bezprostředně tlak barbarů; skutečnou příčinou byl právě tento vnitřní rozklad římské společnosti. Ovšem – proč k tomuto vnitřnímu rozkladu došlo, to je právě dost velká otázka. Bylo tomu tak – jak někteří soudí – že Řím prostě překročil zenit svého trvání? Že tedy podlehl prostě erozi času, jako každá velká civilizace? – Proti tomu by hovořilo, že říše Východořímská (tedy byzantská) se dokázala udržet ještě dalších skoro tisíc let.
Nebo tomu bylo tak – jak soudí Hegel – že římská říše „ztratila svou ideu“? Že ztratila svůj vnitřní impuls, protože se přežila prostě historicky? Protože už přišel čas na nový, progresivnější dějinný princip?… Opravdu těžko soudit; ale holým faktem je že (západo)římská společnost byla skutečně v oné době už velice heterogenní, prakticky rozvrácená neustálými boji o moc. Zatímco v říši Východořímské se přece jenom podařilo udržet silnou centrální moc; i zde se sice bojovalo o mocenské pozice, ale spíš jenom v rámci vládnoucího klanu.
CIA na YouTube zveřejnila sérii náborových videí. Jedno z nich například ukazuje hispánskou ženu, která používá takovýto žargon:
„Jsem cisgenderová, intersekcionální Hispánka. Trpím mentální poruchou. A přesto mě CIA přijala do svých řad. Mohu v ní pracovat a zůstat sama sebou.“
Já k tomu dodávám: Bůh opatruj Ameriku 🙂
Kdysi jsem pracoval jako asistent v chráněném bydlení pro lidi s mentálním handicapem. Asi tam zajdu a řeknu jim, že CIA hledá nové kolegy. Určitě to bude zajímavější práce než matlat hlínu v chráněné (keramické) dílně.
Stejně ale nevím, jestli by je u CIA zaměstnali: cisgender – to by většinou asi sedělo, ale ten intersekcionální kádrový profil mají vesměs dost mizerný – nikdo není ani Hispánec, ani černoch… Nevíte někdo, jestli podle té nové kritické rasové teorie je rasa svobodně volitelná?
Pane Nusharte, tady jste zřejmě podlehl nějakému fake-videu. To ostatní by snad ještě mohlo být realistické; ale že by CIA skutečně verbovala osoby s mentální poruchou?!…
Ono je dnes dost věcí úplně popleteno. Například podle Petra Janyšky radikální levice zaměňuje islám s proletariátem:
„část radikální levice a zelených zaměňuje dnešní islám s proletariátem a žádá pro něj tolerovat věci, které jsou v přímém rozporu s generacemi bojů velkých postav levice za svobodu a práva občana a občanky“
https://denikreferendum.cz/clanek/32913-bruselska-ctvrt-molenbeek—kdysi-zidovska-a-dnes-ciste-muslimska
Ano, paní Hájková, také jsem četl ten článek od P. Janyšky. Jeho úvahy na dané téma jsou vzácně vyvážené, nějakou chvíli jsem uvažoval že k tomu něco připojím, ale fakticky nebylo co, on sám vyjádřil už všechno potřebné.
Ovšem – právě v daném bodě se myslím dost spletl. Asi se sotva dá tvrdit že by současná levice „zaměňovala islám s proletariátem“; jde jenom o to že současná západní „kulturní“ levice těžiště svého boje přesunula do oblasti boje za práva minoritních skupin. Janyška bohužel nenapsal o co se konkrétně jedná; ale bylo by myslitelné například to, že tato „kulturní levice“ může prosazovat toleranci k mnohoženství, které je samozřejmě ve státech Západu zakázané, ale v tradici islámu je naprosto legální záležitostí.
Ovšem: tady v žádném případě nejde o to, že by levice nějak propagovala islám jako takový (či ho dokonce „zaměnila s proletariátem“); nýbrž jedná se výhradně o to, zda (národnostní či religiózní) menšiny mají právo žít svou tradiční kulturu, anebo zda se musejí podřídit kultuře domácí.
Jak ale vidím, paní Hájková, u Vašeho jména se už zase objevilo to znaménko „+“, i když mě webmaster ujistil, že už to odstranil. Budu mu tedy muset dát zprávu.
Tuhle jsem, pane Poláčku, poslouchal v rádiu nějaký pořad prošpikovaný archivními nahrávkami z dob normalizace. Komunistický funkcionář Oldřich Švestka tam mimo jiné říká: „Nemůžeme lidem říkat pravdu, oni by tomu neuvěřili…“ No a tohle (s tím náborem do CIA) je právě ten případ, kdy té pravdě neuvěříte…
Švestka v tom pořadu také říká, že musíme Ameriku dohnat a předehnat, takže vlastně nevím, jestli by dnes byl nadšený nebo zklamaný, že ta Amerika už zase dohání nás (brzy už bude jen asi čtyřicet let za námi).
Říkám si ale, že snad i my tu Ameriku zase brzy doženeme, protože (jak to zpívá ten Pepa Nos) Země je ku-ku-kulatá a když deš pořád na západ, voctneš se na východě…
Pepa (Nos) ovšem také zpívá „sem agent Sí-aj-ej, sem nebezpečnej a sem zlej…“, takže on tu budoucnost vlastně tak nějak anticipuje, bych asi řekl.
Pravda je, že dynamický vývoj je někdy těžko usledovat. Třeba ještě nedávno se zdálo, že němčina má v bezproblémovém přechylování obecných jmen výhodu a najednou ouha, s tímhle jazykovým repertoárem chcete vystačit?
Možná by někdy stačilo upřímněji se smát.
Americký spisovatel Rod Dreher k tomu v jednom rozhovoru říká, že nějaký jeho přítel ze zpravodajské komunity to náborové video do CIA vysvětluje asi takto: CIA se prý uchází o nejlepší a nejchytřejší studenty, kteří jsou ovšem už dnes natolik zasaženi tím „novým pohledem na svět“, takže aby je bylo možné pro takovou práci vůbec nějak získat, musí jim CIA v jejich pohledu na svět vyjít vstříc a převzít jejich žargon.
Při vzpomínce na Černé barony bych nevylučoval ani tu možnost, že se CIA záměrně snaží zmást nepřítele a navodit dojem, že u ní pracují lidé s mentální retardací.
COVID A DEMOKRACIE
Já jsem tuto zprávu napřed hodlal umístit sem (a také ji odpovídajícím způsobem okomentovat); ale jak jsem právě zjistil, na podobné téma vyšel článek na Deníku Referendum. Takže jsem příslušný komentář umístil už tam.
Ale protože je – podle mého názoru – celá záležitost skutečně klíčového významu, setrvávám u původního úmyslu tematizovat ji i tady.
Ale protože by nemělo velkého smyslu abych ještě jednou opakoval víceméně to samé, zanechám tu jenom odkaz na onu stránku na DR: https://denikreferendum.cz/clanek/32926-lzi-o-vakcinach-opakuji-se-stare-famy-pachaji-vsak-nevidany-chaos
Ostatně: bylo by velice zajímavé zvědět, jak by asi podobný výzkum dopadl v českých podmínkách. V každém případě autor článku uvádí (i když v trochu jiné souvislosti) praktiky to samé číslo: 20 procent fundamentalistických, nepoučitelných vyznavačů naprosto nesmyslných konspiračních teorií.
Sotva je tady možno si nevzpomenout na proslulý výrok Jana Wericha: „Boj s lidskou hloupostí nikdy nemůžeme vyhrát!“
Z vědeckého hlediska je to naprosto nevysvětlitelné. Ledaže by snad hloupost byla nakonec byla evoluční výhodou?!
Pak bychom ovšem o to měli usilovat, měli bychom se snažit být hloupí.
O vítězství není řeč, jde pouze o prohru na poli demokracie pane Poláčku. Krátce jsem navštívil rodnou vlast a seznámil se stavem světonázorů mých bližních nad Stříbropěnnou a nejen tam. Mj. jsem vyslechl na DVTV rozhovor s novým nejvyšším státním zástupcem, který započal svou kariéru jako vojenský prokurátor ČSSR….“ Za těch pár let mého působené jsem posuzoval a odsuzoval k trestu podle i dnes platných zákonů. Morální a etický výklad ústavy, tudíž i politický výklad byl zcela mimo mé zadání a o zločinných stránkách režimu jsem neměl potuchy. Mým zadáním byla péče o korektní dodržování zákona. Dokladem je má úspěšná činnost po roce 1989″….se nechal slyšet.
A jsme u otázky jak má s tím zacházet demokrat začátečník v režimu demokracie v záběhu? Kdy a za jakých okolností může být nejvyšší státní zástupce zproštěn občanské zodpovědnosti?
Coby o péči se pokoušející, jsme se rozhodli (já a Google) Stříbropěnným přeložit/předložit vám zaslaný Assheuera článek „Arendt Die Prophetin der Freiheit“. Máte zájem o krátkou a rychlou finální lektoračinu?
popř. máte tip na dobrého konkurenta Google?
Udělejme si, pane Poláčku, malý myšlenkový experiment: Pokud Čína připustí, že virus unikl z laboratoře ve Wu-chanu, budou se seriózní občané, kteří tvrdošíjně trvali na přirozeném původu viru a o lidech jiného názoru se vyjadřovali s despektem, jevit jako hlupáci podléhající konspiračním teoriím. (Nedůvěra dvaceti procent lidí k všemožným státním i nadnárodním institucím – například k WHO – pak bude zcela pochopitelná i ospravedlnitelná.)
„HLOUPOST JAKO EVOLUČNÍ VÝHODA“ – pane Nusharte, tady jste dost možná udělal opravdu geniální objev!! 😀
Ale opravdu, naprosto seriózně. Na tom by totiž opravdu mohlo něco být. Napřed jedna určitá analogie: v té dokumentaci o životě opic, o které jsem referoval v diskusi „Nebeské ptactvo“ byla kromě jiného samozřejmě ukázána také veškerá – víceméně standardní – sociální hierarchie. Přičemž – u makaků panuje matriarchát. Takže vedoucím činitelem je tam nikoli alfa-samec, nýbrž alfa samice. Zatímco na opačném konci celé skupinové hierarchie stála jedna skutečně politováníhodná opice, všemi odstrkovaná, která si svou potravu musí hledat vždy někde stranou vlastní tlupy. A které ta dominantní samice někdy dokonce i přímo z úst krade (přesněji: loupí) sousta potravy!
K prerogativům této vůdčí samice patří samozřejmě i to, že ona má přednostní právo partnerského výběru, tedy přednostní právo plodit potomky. Ale – v závěru onoho televizního dokumentu náhle padla poznámka, že je to právě tato naprosto submisivní, podřízená samice, která má nakonec mnohem více vnoučat nežli ta dominantní alfa-samice!
Takže se v každém případě ukazuje, že být na spodním konci společenského žebříčku někdy skutečně může znamenat úspěch právě v té evolučně nejvýznamnější oblasti, totiž v uchování – a šíření – vlastního genetického materiálu.
A tedy „hloupost jako evoluční výhoda“ – ale ano, i to by skutečně mohlo být, už jenom proto že kdo nemyslí, ten šetří obrovská kvanta energie. Jak známo, právě mozek je tím orgánem, který spotřebovává nejvíce energie; a kdo ten mozek „šetří“, nepřetěžuje nadměrným přemýšlením, ten z toho skutečně získává nemalý prospěch v energetické bilanci.
Dále: další výhoda intelektuální omezenosti může spočívat ve snadném sdružování se dotyčných do příslušných komunit, respektive tlup. Odměnou za to je pocit bezpečí, jistoty, vzájemného porozumění. Intelektuálové – ti se neustále navzájem sváří, protože věci rozebírají až do jejich jednotlivých aspektů, a proto se pak přou o jejich výklad. S takovými subtilními jemnostmi se ale primitivně uvažující jedinec nijak nezdržuje; ten se spokojí s jedním jediným – dominantním a povrchním – příznakem (například: škodlivost očkování), a pak už jenom sbírá argumenty pro potvrzení tohoto přesvědčení. A jak řečeno s tímto přístupem se může velice efektivně sdružovat do vzájemně se názorově podporujících komunit.
A bylo by možno pokračovat ještě i dále. Intelektuál – ten má vždy tendenci se svými názory přečnívat, stává se tedy velice rychle objektem nevole – a represí – ze strany panující moci. Zatímco jedinec nemyslící daleko spíše splyne s davem, nevyčnívá – a proto může v klidu množit své geny.
Takže skutečně leccos může hovořit pro to, že hloupost opravdu může znamenat signifikantní evoluční výhodu…
Pane Petrasku, já už pro dnešek musím končit, proto jenom krátce k tomu překladu. – Já jsem si neuvědomil že se jedná o ten text který jste mi už poslal. Ale budiž, to na věci nic nemění. Ale v každém případě je tedy k dispozici v elektronické formě, a tedy je možno ho bez větších problémů nechat přeložit.
Já jsem mezitím musel víceméně kompletně obnovit můj operační systém, takže spolu s tím starým zmizel i onen překladač textů. Ale – k mému vlastnímu překvapení, v naprostém rozporu s obvyklým stavem mé – krajně chatrné – paměti jsem si dokázal vzpomenout na jeho jméno. Tady je možno si ho stáhnout: https://www.deepl.com/de/translator . Potom ho instalovat, a jeho zástupce se objeví na ploše (obrazovce).
Prý to má být nejlepší translator na překlady dlouhých textů. Jeho užití je naprosto jednoduché: zkopírovat příslušný text, a vložit ho do pole překladače. A pak už jen zvolit cílovou řeč.
Ale protože tyto translatory samozřejmě ještě zdaleka nejsou dokonalé, je pak velmi doporučeníhodné onen překlad pak ještě zkontrolovat, někdy se tam objeví dost kuriózní formulace. Obzvlášť v souvislosti s němčinou, která jak známo má svá specifika, především s dělením sloves na dvě – bezprostředně zcela nesouvisející – části.
Ano, je nabíledni, pane Poláčku, že hloupost je evoluční výhodou. Jistě budete souhlasit, že hlupáků je daleko více, než nás – skromných, moudrých, inteligentních a vysoce ušlechtilých lidí, což prostě jednoduše znamená, že hlupáci jsou evolučně úspěšnější než my. Evoluce je k nám nespravedlivá – jde vlastně také o systémový útlak.
Útlaku je ovšem třeba se vzepřít. Je třeba čelit nespravedlnosti, je třeba usilovat o rovnost – je prostě třeba, abychom usilovali o vlastní hloupost. Solidarita je nezbytnou podmínkou života v současném světě.
Možná ty opice už ani nežily ve společném světě a nerozuměly si proto.
https://a2larm.cz/2021/07/uz-nezijeme-ve-spolecnem-svete-dokazuje-studie-zamerena-na-duvody-spolecenskeho-neporozumeni/
Společnost možná rozděluje i ten samotný marxismus, respektive ta snaha o přetvoření společnosti…
https://www.konzervativninoviny.cz/jordan-peterson-o-marxistickych-intelektualech/
Mám pocit, že to, co Apolena Rychlíková kritizuje („kulturní vymezení vůči liberálním elitám“), k tomu sama přispívá.
Kromě základní míry uspokojení materiálních potřeb (bydlení – elektřina, vytápění; strava…) je potřeba i něco, co z lidí dělá celek společnosti. Snažit se tento spojující prvek (účelově) rozbít a pak si stěžovat na roztříštěnost společnosti nedává smysl (nebo dává…)
Například Green Deal asi nebude na celosvětové emise skleníkových plynů mít žádný vliv, zato bude mít celkem jistě vliv na evropskou ekonomiku…
Zrušení hotovosti, záporné úroky… Celkem v klidu očekávám katastrofu.
Causa Stříž: pane Petrasku, k této záležitosti mohu i já přispět možná docela zajímavou vzpomínkou. Svého času jsme totiž na studiu pražské právnické fakulty měli kromě jiného na výuku jistého docenta Stříže. Vzhledem k identitě (nijak běžných) jmen a k příbuznosti profesního zaměření se dá právem předpokládat, že se jedná o jednu a tutéž rodovou linii. Tedy že „náš“ docent Stříž byl otec, zatímco „dnešní“ státní zástupce Stříž je syn.
Nevzpomenu si už přesně, ale mám pocit že docent Stříž působil na katedře teorie státu a práva. Což byla ovšem tehdy ideologicky značně svázaná záležitost, poplatná tehdy závazné státní ideologii marxismu-leninismu. (Bylo ostatně nemálo paradoxním jevem, když naši teoretici socialistického státu nicméně tvrdošíjně mechanicky opakovali Marxovu tézi, že za socialismu stát musí odemřít. Zřejmě si nijak nelámali hlavu s tím, že obojí znamená logický rozpor.)
Nicméně co se Stříže samotného týče, nevzpomínám si že by se nějak negativně projevil jako ideologický dogmatik. V tomto ohledu tam byly mnohem horší případy.
—————————
Co se současného státního zástupce Stříže – a jeho působení v době totality – týče, tady opravdu vůbec není jednoduché soudit.
Já sám jsem tedy v té době práva studoval; a čistě teoreticky by se mohlo stát, že i já bych šel dělat na prokuraturu. Respektive vojenskou prokuraturu, jako Stříž.
Ten pořad v DVTV jsem neviděl; ale četl jsem v Právu dost dlouhý rozhovor s ním. On argumentoval tím, že měl v agendě (a tedy obžalovával) jenom klasické vojenské trestné činy – dezerce apod. A že do jisté míry politický charakter měly jenom trestné činy odpírání vojenské služby – ovšem tady Stříž poukázal na to, že za tohle se odsuzovalo už za Masaryka.
Nutno uznat – tato obhajoba stojí na hodně pevném fundamentu. Jak řečeno – teoreticky vzato jsem se i já mohl stát vojenským prokurátorem; samozřejmě bych i já tedy obžalovával tyto ryze vojenské trestné činy.
Ovšem – zas tak jednoduché to přece jenom nebylo. A už tehdy jsem vnímal jako naprostou státní – a právní – svévoli, že tito odpírači vojenské služby za tento svůj postoj nebyli odsouzeni jenom jednou (jak jinak přikazují naprosto základní právní principy); nýbrž tehdejší postup byl takový, že oni dostali povolávací rozkaz, když se mu odmítli podrobit tak dostali dva roky nepodmíněně, a po propuštění dostali povolávací rozkaz nový – a když se mu znovu odmítli podrobit, byli odsouzeni znovu! A takto to mohlo pokračovat až donekonečna. Tehdejší právní výklad byl takový, že ten další povolávací rozkaz je novou událostí, a že tedy jeho odepření je zcela novým trestním činem, který je tedy možno soudit znovu; ovšem takovýto výklad byl samozřejmě proti vší logice.
Jestli by tedy někdo tehdejšího vojenského prokurátora Stříže chtěl opravdu „přitisknout ke zdi“, pak by mu měl položit otázku, jak on se tehdy stavěl k tomuto opakovanému odsuzování za jeden a tentýž čin.
A vůbec: ďábel jak známo vždy vězí v detailu. Celkově vzato skutečně není možno někoho prohlásit za mravně nezpůsobilého jenom proto, že za minulého režimu vykonával povolání (vojenského) prokurátora; tady by bylo zapotřebí prohlédnout si zcela konkrétní kauzy, které měl na stole. A jestli mezi tím skutečně nebyly i kauzy tak či onak zpolitizované. A tady by bylo opravdu velice zajímavé zvědět, jak konkrétně se prokurátor Stříž k těmto kauzám stavěl.
Protože dokonce i v politických kauzách měla tehdejší justice (pokud se nejednalo o vysloveně prominentní případy, jako soud s Havlem apod.) určitou volnost. Zažil jsem sám – jako student práv – případ se skupinou mladých lidí, kteří benešovskou výpadovku postříkali protisovětskými nápisy. Byla z toho tehdy obrovská aféra, a obrovské vyšetřování, tyto „pachatele“ nakonec dopadli. Ale – cítil jsem snahu justičních orgánů dosáhnout, aby ti mladí lidé z toho vyšli ještě relativně bez závažných následků pro svůj další život. Pokud si ještě dobře vzpomínám, celý případ byl tehdy – mladou, sympatickou – prokurátorkou dokonce zastaven, tedy ani vůbec nebyl předán k soudu.
Takže jak řečeno: těžko soudit paušálně, vždycky přišlo na to, jak se který soudce či prokurátor stavěl k těmto konkrétním politickým kauzám.
EU se nejspíše rozpadne z důvodu ekonomické sebevraždy (podobně jako kdysi socialistické státy). Je to smutné, ale nic s tím pravděpodobně nejde udělat.
Pane Nusharte, názor zda covidový virus unikl z čínské laboratoře anebo je přirozeného původu, sám o sobě nijak nesouvisí s mírou inteligence (ani její absence). My to prostě (s definitivní jistotou) nevíme.
Projevem omezené inteligence ovšem v každém případě je, když někdo zcela apodikticky tvrdí, že ty viry z čínských laboratoří unikly – ačkoliv jak řečeno pro něco takového doposud neexistuje žádný nezpochybnitelný důkaz. A dokonce ani zcela přesvědčivé indicie.
Jestli ty opice „nežily ve společném světě“?… To je docela zajímavý náhled, paní Hájková. Který může skutečně leccos odhalit i o nás, lidech.
Na straně jedné – samozřejmě že ty opice žily v jedné společné komunitě, věděly o sobě navzájem víceméně všechno. Jenže: svět dejme tomu té dominantní vůdčí samice byl samozřejmě naprosto jiný, nežli svět oné submisivní, odstrkované chudinky. Ta dominantní samice žila ve světě síly, vyniknutí, úspěchu; a problémy té „prekarizované“ členky její vlastní tlupy jí byly naprosto cizí.
A nějak tak je to skutečně i v naší vlastní lidské společnosti. Osud těch prekarizovaných, odstrčených nijak nezajímá ty, kteří jsou sami „nahoře“, kteří mají svůj úspěch, své postavení, své materiální zabezpečení.
Ovšem – je otázka, jestli tomu dříve bylo nějak podstatně jinak. Na straně jedné naprostá většina pamětníků trvá na tom, že dříve (tedy za socialismu) k sobě lidé měli mnohem blíže, byli pospolitější. Je to celkem přirozené a logické: tehdejší společnost byla skutečně sociálně mnohem homogenizovanější, všichni měli víceméně podobný sociální status. Nebyly prakticky žádné možnosti nějak mimořádně vyniknout, stát se – legálně – milionářem. A vůbec byly sotva možnosti pěstovat si nějaké vlastní, soukromé aktivity; takže se lidé více navzájem stýkali, k sousedskému pohovoru.
Zatímco dnes – autoři toho článku věc podávají tak, že dnešní (polistopadová) společnost je stratifikovaná do různých sociálních skupin, které navzájem nesdílejí svůj osud. To je dozajista pravda; jenže přitom se přehlíží, že došlo také ke zcela přirozené stratifikaci (či fragmentarizaci) ohledně životních zájmů. Které je možno daleko více pěstovat. A které mnohdy zaujímají víceméně veškerý volný čas dotyčného. Ještě Hrabal líčil v jedné ze svých povídek, jak u jejich stolu v hostinci „U Zlatého tygra“ u jednoho stolu sedí třeba profesor a dělník, a nejsou mezi nimi žádné stavovské rozdíly. To byl na jedné straně skutečně doklad tradičního českého demokratismu; ovšem dnes by tento profesor nejspíš nevysedával v hospodě, ale pracoval by na nějakém výzkumném projektu, nebo by byl na nějaké konferenci v zahraničí. (Což bylo tehdy možné jen zcela výjimečně, zvlášť pokud se ta konference konala na Západě.)
Ale zpět k věci: chci tvrdit, že tato v článku popisovaná fragmentarizace současné společnosti má do značné míry přirozený charakter. A i já sám se daleko raději věnuji svým vlastním zájmům, nežli abych vedl konvenční hovory s někým, kdo mě vůbec nezajímá, jenom proto že náhodou bydlí ve stejném domě jako já sám.
Na straně druhé je ovšem faktem i to, že současná společnost nemá „společný příběh“. Že tu není přítomno prakticky nic, co by nás – přes všechnu rozdílnost našich osobních zájmů – dokázalo pospojit dohromady, co by nám mohlo zprostředkovat nějaký společný obecný zájem, společnou aktivitu příslušníků téhož národa. Něco tu doopravdy chybí; a je velká otázka, bude-li možno takovouto pospolitost ještě nějak obnovit.
Pane Nusharte, v tom článku v „Konzervativních novinách“ stojí jedna opravdu moudrá věta: „Střežme se jednořádkových vysvětlení a těch, kdo je šíří.“
Vůbec by nebylo na škodu, kdyby si tuto maximu vzal k srdci i autor oné knihy. Jeho pojetí světa je zcela evidentně zjednodušené, jednodimenzionální, trivializované; vyhýbá se (respektive denuncuje) všemu, co by nějak zpochybnilo jeho triviální obraz „přirozeně konzervativního“ světa.
Ostatně, pane Nusharte, je přímo groteskní když právě natolik dogmatický konzervativec jako Peterson příslušníkům Frankfurtské školy vytýká „jednořádkovost“. Jejich – ovšemže marxisticky fundované – analýzy kapitalistické společnosti, jejích hierarchií a jejích dehumanizujících tendencí jsou velice komplexní, sofistikované, plně na výši současného filozofického myšlení.
Zatímco – co proti tomu na myšlenkovém bohatství může postavit takový Peterson? Celý jeho myšlenkový svět se zřejmě pohybuje neustále v jedné jediné smyčce: „Nikdo nám nesmí nic předepisovat!“ „Nikdo nám nesmí nic předepisovat!“ „Nikdo nám nesmí nic předepisovat!“ Peterson vlastně musí být vděčný za to, že existují marxisté a neomarxisté – protože jenom svými neustálými útoky na ně on sám může budit dojem, že má světu co sdělit. Kdyby nebylo marxistů, okamžitě by se ukázala naprostá prázdnota a jednodimenzionalita jeho myšlenkového světa.
V každém případě naprosto pozitivní charakterovou vlastností marxistů a neomarxistů je to, že se staví kriticky ke stávajícímu světu, jeho zkostnatělým strukturám a jeho (skrývaným) hierarchiím; že se snaží tento stav překonat, že se snaží tento svět učinit humánnějším.
Zatímco konzervativci typu Petersona už od dob otrokářského Říma se stále stejným nezlomným přesvědčením tvrdí: „Právě ten náš svět je ten nejlepší ze všech možných světů; a my nepřipustíme aby nám někdo vnucoval nějaké nebezpečné revoluční myšlenky!“
Ostatně, v kontextu této stránky na „Konzervativních novinách“ se objevilo jedno velmi demaskující tvrzení: že prý kořenem všeho toho údajného marxistického zla je už – Francouzská revoluce! Tady se jasně ukazuje, o co se těmto konzervativcům jedná: oni by ze všeho nejraději žili ještě ve středověkém feudalismu, s jeho fixními stavovskými hierarchiemi, kde o všem rozhoduje císař pán, respektive Jeho Milost král. A papež. Kde není zapotřebí si sám nijak lámat hlavu s tím, co je dobré a co je špatné, a zda by přece jenom nebylo zapotřebí tento svět nějak zlepšit, zhumanizovat.
Ostatně, bylo by docela zajímavé zvědět, jestli by se jim tento svět (ať ten feudální nebo ten přítomný, kapitalistický) zdál být stejně tak bezchybný a dokonalý, kdyby se sami ocitli někde na jeho dně. Kdyby sami museli žít život středověkého chalupníka, nádeníka raného kapitalismu, anebo sociálně prekarizovaného pracovníka dnešních dnů. Jestli by to pak nebyli právě oni, kdo by jako první křičeli o nutnosti revoluce.
Plně s Vámi, pane Poláčku, souhlasím, že nevíme, zda virus unikl z laboratoře, nebo je přirozeného původu. Jelikož se ale spíše stýkám jen se seriózními lidmi, setkával jsem se proto prakticky jen s tím apodiktickým tvrzením, že virus je přirozeného původu. Apodiktická tvrzení ovšem zase bývají projevem omezené inteligence (pokud to, co apodikticky tvrdíme, nemůžeme současně i vědět)… uff, nějak jsem se do toho asi zamotal – není přece možné, aby seriózní tvrzení bylo projevem omezené inteligence?!
Pane Poláčku, myslím, že ve skutečnosti to tak není, že by bohatí a úspěšní lidé byli šťastnější než chudí a neúspěšní.
Bohatství, úspěch a sláva dost často nestačí naplnit život člověka. Takoví lidé mohou být ve skutečnosti nešťastní, mohou trpět depresemi či dokonce se pokoušet o sebevraždu.
Naproti tomu chudí lidé nebo outsideři mohou být šťastní navzdory společenské neúspěšnosti, protože po bohatství a slávě třeba ani netouží.
„… Kde není zapotřebí si sám nijak lámat hlavu s tím, co je dobré a co je špatné, a zda by přece jenom nebylo zapotřebí tento svět nějak zlepšit, zhumanizovat.“
Ano, pane Poláčku, rád si lámu hlavu s tím, co je dobré a co špatné. Jiní si zase lámou hlavu s tím, zda by nebylo zapotřebí tento svět zlepšit a zhumanizovat. Až se jim to podaří, tak si už nebudu moci lámat hlavu s tím, co je dobré a co špatné [veřejně o svém lámání hlavy psát], protože by mě za to pak vyhodili z práce. To už pak bude svět zhumanizovaný.
K té větší pospolitosti za socialismu: Pospolitost za normalizace tvořil společný nepřítel – tedy režim – snadná možnost společného vymezení se vůči všem těm nesmyslům (ano, člověk třeba rád vzpomíná na vojnu, ale prožít by to znovu nechtěl – bylo to velmi kruté, někdy mohlo jít o život a člověk přitom neměl jakoukoliv pozitivní motivaci k čemukoliv, všechno byla jen fraška – třeba „přísaha“ – a za tuhle frašku – za ten socialismus – člověk svůj život opravdu nijak nasazovat netoužil).
V tehdejší pospolitosti si člověk musel dávat pozor na ústa, protože s jistotou nevěděl, kdo členem pospolitosti není. Nemluvě o lidech v saku a v kravatě – s těmi se tehdy vůbec nijak rozumně mluvit nedalo – ti měli zase svoji pospolitost, ve které vedli dlouhosáhlé řeči o ničem…
Dětství (a mládí) jsem za té normalizace prožil hezké, byl to svět, jehož oficiální mluva byla řečí ufonů z jiné galaxie, řečí, které nebylo možno rozumět, řečí, kde se mluvilo a mluvilo a vůbec nic se neřeklo, ale možná to mělo nějaký skrytý význam…
Ale že by člověk za socialismu žil více v klidu, jak píše Apolena Rychlíková, tak to tedy (alespoň v mém případě) pravda není. Nad hlavou například stále visela ta fatální hrozba střetu Západu s Východem – hrozba atomové války, a to až do příchodu Gorbačova. Dobře si pamatuji, jaký to pro mě byl tenkrát šok, když najednou pozdě večer táta musel odejít a my nevěděli, jestli už nezačala válka (kterou komunistická propaganda stále dokola připomínala skoro jako nutnou) a jestli se vrátí. Vrátil se za několik hodin – komunisti si nacvičovali, jestli jsme na tu válku dost připravení.
V jedné knížce jsem četla zajímavé vyjádření toho, jak lidé žijí v nestejných světech:
„Náš boj není jejich bojem.“
Sochy bych ale – jako na Západě -nekácel, Stalina bych na Letné nechal, jen bych tam dal vysvětlující tabulku:
„Největší socialistický vůdce (hned po velkém Maovi, kterého v roce 1968 milovali i pokrokoví západní studenti). Za vlády tohoto velikána byl podle docenta Pullmanna zaveden ve třicátých letech 20. století tzv. demokratický prvek stalinismu, takže počet poprav v SSSR pak v jednu dobu běžně dosahoval i jednoho tisíce za den.“
Ale on to Rohr myslel spíš psychologicky, než politicky. Dělí lidi do devíti typů. A to je vlastnost jednoho z těch typů.
Paní Hájková, nějak si nemohu vzpomenout, že bych někde v této diskusi tvrdil, že by “ bohatí a úspěšní lidé byli šťastnější než chudí a neúspěšní“.
Ale když už jste to zmínila, pak odpověď zní, že tomu tak skutečně je. Podle všech seriózních výzkumů jsou bohatí lidé skutečně všeobecně šťastnější, nebo přinejmenším spokojenější se svými životy, než ti chudí.
Je to ostatně logické: kdo si nemusí každý den lámat hlavu s tím, jestli bude mít dost peněz na zaplacení nájmu, kdo se nemusí znovu a znovu dohadovat se svým životním partnerem, co si mohou dovolit opatřit a co ne, ten má bezpochyby menší stresové zatížení, nežli ten kdo je tento problémům vystaven.
To je jedna věc. A druhá – ta je snad ještě výraznější, samozřejmě že kdo měl ve svém životě úspěch je mnohem šťastnější než ten, kdo musí žít v pocitu že se svým životem ztroskotal, že se mu nic nepovedlo.
Samozřejmě – je možná i ta kombinace, že někdo není bohatý, respektive je vysloveně chudý, a přesto nemá pocit že by byl se svým životem neúspěšný, protože ho i tak dokázal naplnit něčím smysluplným. To samozřejmě může být; ale přece jenom obecně platí co bylo řečeno výše, bohatí lidé jsou v zásadě šťastnější, nebo přinejmenším spokojenější nežli chudí.
Ovšem – je možné že tu přece jenom existuje určitá hranice pro tuto konjunkci mezi bohatstvím a pocitem štěstí. Když si někdo svůj majetek vypracoval činností, kterou považuje za smysluplnou, která naplňuje jeho život, pak je přirozené, že může prožívat pocity štěstí.
Ale – četl jsem jednou v německých novinách nějaký článek o jednom žurnalistovi, který napsal celou knihu rozhovorů s příslušníky skutečné společenské smetánky. Tedy těch nejbohatších, nejurozenějších, nebo jinak prominentních. Kteří své milióny často jenom zdědili, nebo se k nim dostali jiným, víceméně bezpracným způsobem (příjmy z akcií například).
V tomto novinovém rozhovoru byla onomu žurnalistovi (respektive spisovateli) položena otázka, jestli pro něj nebylo překvapením, že tito superboháči (kteří jinak žijí víceméně izolovaně od veřejnosti ve svém vlastním světě bohatých) byli tak ochotni mu otevřeně vyprávět o sobě a o svém bohatství. A on na to odpověděl, že za prvé oni se nakonec přece jenom docela rádi pochlubí svým majetkem. A jako druhý důvod této jejich ochoty k hovoru s novinářem uvedl: „Víte, jak oni se uprostřed těch svých miliónů hrozně nudí?!…“
Takže i rozhovor se zvídavým žurnalistou byl pro ně alespoň malým vytržením z jejich neustálé nudy.
O cestě za úspěchem a bohatstvím ostatně je i ten příběh, o kterém teď bude řeč. Asi přede dvěma dny byla ve zprávách České televize zpráva o tom, že do kin přijde nový film. Je to vlastně reportáž točená po dobu jednoho roku – s jedním malým chlapcem, jehož rodiče ho už od tří let jeho věku začali vychovávat v budoucího slavného (a samozřejmě bohatého) sportovce. Přičemž – o „výchově“ v pravém slova smyslu tu sotva může být řeč; i z těch několika ukázek které zde byly předvedeny se ukázalo, že daleko případnějším by tu bylo slovo „drezúra“. Tito rodiče se prostě rozhodli, že jejich potomek bude slavnou a bohatou sportovní hvězdou – a začali ho trénovat na výkon víceméně jako koně. Bylo jasně vidět, že tento nešťastný hoch vůbec nemůže žít nějakým svým vlastním dětským životem, že naprosto všechno je podřízeno této sportovní drezúře ze strany jeho rodičů. A ta scéna, kdy on se se zoufalým pláčem brání nátlaku své matky, že „já s tebou už nechci trénovat“, je skutečně drastická. Prakticky v přímém přenosu je tady možno sledovat, jak tito rodiče, posedlí svou vlastní touhou po vyniknutí, systematicky ničí jeden dětský život – a nikdo proti tomu nemůže nic udělat.
Fakticky se tu jedná o případ týrání svěřené osoby; ale nikoho to nezajímá. Je nakonec jenom víceméně maličkostí (ovšem dokreslující celý obraz), že rodiče (čeští) se svým synem mluví jenom německy; aby ho zřejmě už předem udělali „světovým“.
Musím říci: velice bych tomuto hochovi přál, aby jednou našel sílu se proti diktátu těchto svých „rodičů“ vzbouřit; aby od nich utekl jakmile to jen bude možné, a aby je nechal samotné se užírat v jejich zklamaných nadějích na rodovou slávu a status prominentních rodičů prominentního sportovce.
Šimon Sloupník bohatý nikterak nebyl, ale kdoví, zda se i on trochu nenudil. Příležitost k tomu měl. Kdyby ale byl nešťastný, asi by slezl.
V přání nechat rodiče toho chlapce užírat se se k Vám, pane Poláčku, nepřipojím.
Hloupost skutečně může být evoluční výhodou. Zatímco pomalá gazela či pomalý gepard budou jako šiřitelé svých genů eliminováni tím spíše, čím více budou v rychlosti (v rámci svého druhu) zaostávat, u lidí je inteligence podporována způsobem, který bychom mohli nazvat s Darwinem přírodním výběrem skupinovým. Byla-li tedy pro nějaký rod či kmen existence lidí s vysokou mírou inteligence velmi žádoucí, nemuselo proto být ještě výhodné také její všeobecné rozšíření. Důsledkem nastaly větší rozdíly lidí v inteligenci než zdravých gazel a gepardů v rychlosti. Přišel-li totiž dávný kreativec třeba na to, že z horniny je možno získat kov, jež se dá snadno a opakovaně odlévat (nebo to rychle a přesně odkoukal, či pochopil po experimentování s draze získanými předměty), bylo to pro lid kolem něho báječné. Ještě báječnější však bylo, jestliže zůstalo dost takových, kteří se s těmi kovovými zbraněmi šli bez velké představivosti a rozmýšlení bít. Intelektuálů hrozilo běhat časem po světě více než vítáno a zdrávo. Přes jejich jistě obdivuhodné výkony totiž nemizela potřeba celé řady tvrdě pracujících, aby byl jeden každý z nich náležitě zabezpečen. Ač podporu a zavedení celibátu zdůvodňujeme jinak, dopad ve výše uvedeném smyslu lze stěží popřít. O moderní době pak lze říci, že škola jen stěží napravuje to, co populační dynamika nižších společenských vrstev (v průměru) kazí. Tohle by nás však nemělo mást: Současné prostředky, jak udržet dostatečnou většinu společnosti intelektuálně tam, kde se hodí, aby byla, jsou zajisté působivé a účinné.
Nemyslím si, že lidé jsou doopravdy úplně hloupí. Nevěřím, že si 20% z nich (v USA) skutečně myslí, že očkování maskuje čipování. Zaprvé bych řekl, že právě mezi tou pětinou bude docela vysoké procento takových, kteří by se očipovat docela rádi nechali, aby jejich peníze byly konečně jejich součástí a oni nemuseli platit „postaru“ a třeba ani exekutoři by pak na ně nemohli…
Hlavně však jde o něco jiného. Položí-li v anketě na nějakém zpravodajském portále otázku řekněme „Dokázaly USA roku 1969 dostat lidi na povrch Měsíce?“, bude výsledek dost pravděpodobně zhruba fifty fifty. Samozřejmě, mechanismus tu je jiný než v průzkumu (účastníci se zapojují sami, normální lidé nemají velkou motivaci hlasovat, počáteční vývoj ankety je dále odradí). Právě proto je ovšem výsledek průzkumu 80:20, kdežto hypotetické ankety 50:50. Lidé takhle rozhodně neuplatňují své mínění, jako když odpovídají třeba na to, jak se jim líbí oděvní kolekce pro olympioniky. Zde bojují. Anonymně to nebolí. Je-li to třeba udělat veřejně, jde o nemalou oběť. Normální lidé totiž neříkají nesmysly rádi. Jedná se tedy o důkaz spolehlivosti. Někteří prostí (ale ne na hlavu padlí) se takhle nejdřív asi mstí za nedostatek respektu a uznání. Postupně však spálí (skoro) všechny mosty a zůstávají na druhé straně.
Pamatujme si snad, že mnozí z lidí, o nichž tu hovoříme, bývali velmi služební státu. Pokud byl totalitní, nebo pokud je aspoň autoritářský. Krátce po listopadu 1989 se ještě někteří, váhavě, zkoušeli dojmout Havlem. Brzy však zjistili, že nejenže bude divný, neautoritářský, ale že o jejich službu vůbec nestojí. Taková urážka! Stoupenci autoritářského, či ještě lépe totalitního státu jsouce zklamáni pravidelně přecházejí do služeb soukromníků (ať už politických, či ekonomických), tak jako k sektám. Někdy cítí, že tam nejsou poměry v pořádku, ale zpátky to už nejde. Mají to dnes ještě celkem dobré, nemusí riskovat životy. Stačí, když obětují své renomé rozumných (či dokonce inteligentních) lidí a hlavně postupně své staré přátele. Nahradí je zdánlivě věrnější kooperující společenství.
RADIKÁLNÍ LIBERALISMUS
Pane Petrasku, Vy jste přece vyznavačem liberalismu: jeden účastník diskusního fóra Levice mi poslal odkaz na jedno dávné prohlášení, přesněji řečeno „Manifest radikálního liberalismu“, uveřejněný před jedenácti lety na Deníku Referendum.
A opravdu: není vůbec marné si tento „Manifest“ znovu přečíst, i po těch dlouhých létech. Za prvé: jsou tu naprosto výstižně vylíčeny negativní stránky neoliberalismu respektive kapitalismu, které nezměněně jsou stejné podnes.
Za druhé: je zde – právě v kontrastu s neoliberalismem – velice přesvědčivě podáno, v čem spočívá (respektive by měl spočívat) pravý, hodnotový liberalismus.
Nicméně: tento manifest liberalismu má své některé zásadní slabiny. Které se zčásti odhalily v následné diskusi; a já sám jsem k tomu nyní přidal můj kritický komentář.
Takže pokud byste si to chtěl přečíst, ten původní text Manifestu je tady: https://denikreferendum.cz/clanek/5863-manifest-radikalniho-liberalismu?fbclid=IwAR31ibhuEEAxRwE68xzNWRhCLeO7sHXEPH4ZO2TO-p08yxtOHNPJ0OMG2ZE ; zatímco můj komentář je možno shlédnout v dnešním vydání Deníku Referendum: https://denikreferendum.cz/clanek/32931-rijnove-volby-se-jevi-jako-temer-jisty-pohreb-cssd
Mimochodem: opět je možno se přesvědčit o tom, jak živé, zajímavé a fundované byly dřívější diskuse na DR. Dnes už po tom není prakticky ani památky.
A co je mě na tom ještě dost zaujalo: u mnohých autorů bych vůbec neřekl, že kdy zastávali takové názory. Už například u Jiřího Pehe bych nevěřil, že by se dokázal prezentovat natolik vyhraněně levicově.
Evoluční strategie: Ano, pane Horáku, kooperující společenství jsme asi stavěni hodnotit jako významnou bezprostřední potřebu. Pravdivost porozumění sobě a prostředí je pak testována až s odstupem…
Na tézi, že člověk je (respektive snad spíše: lidé jsou) bytostně kooperujícím tvorem, založil Karel Marx celou svou teorii, že dějinný vývoj nezadržitelně směřuje ke komunismu.
Tato jeho téze se zdála být naprosto skálopevná; a je opravdu fakt potvrzený moderními výzkumy, že člověk se od (jiných) zvířat odlišuje ani tak ne samotnou schopností práce, jako právě mírou vzájemné kooperace. Z tohoto faktu Marx vyvozoval závěr, že jestliže je člověku podstatná a bytostná produkční pospolitost, pak z toho nevyhnutelně vyplývá i pospolitost sociální.
Marx tu ovšem smísil respektive zaměnil dvě zcela rozdílné skutečnosti: víceméně ryze technickou produkční kooperaci na straně jedné, a skutečnou mezilidskou pospolitost na straně druhé.
Triviální příklad: vysokou mírou kooperace se vyznačuje i smečka vlků, když jde na lov. Stejně tak i kosatky svůj lov provádí často velice promyšleně, při vzájemné kooperaci. A nakonec by se dalo říci, že nikde jinde není potřeba vzájemné kooperace tak vysoká, jako při vojenských operacích.
Zkrátka: ze samotné produkční či jiné – víceméně technické – kooperace není možno bez dalšího odvodit přítomnost mezilidské pospolitosti jako takové.
Ještě něco ke vztahu mezi inteligencí a evolucí: svého času jsem četl nějaký článek o výzkumu jednoho druhu much. Ukázalo se že i tady jsou velké rozdíly; někteří jedinci mají mnohem větší „mozek“, nežli ostatní. A zřejmě se to pozitivně projevuje i na jejich „kognitivních“ schopnostech.
Ovšem – v závěru článku byla položena otázka, proč tedy všichni jedinci tohoto druhu much nedostanou stejně tak vyvinutý neuronální aparát, když by to přece bylo jasnou evoluční výhodou. Pak ale následovalo konstatování: „Ukázalo se, že tito ‚hlavouni‘ rostli o poznání pomaleji.“
Poslední větou v tomto článku bylo zjištění: v přírodě nic není zadarmo. Kde se na straně jedné přidá, tam se na straně druhé zase ubere.
Nedávno jsme tu psali o tom, jak za časů přírodních a jiných katastrof náhle skokově narůstá míra mezilidské solidarity. Bylo to především samozřejmě v kontextu ničivých účinků tornáda na několik vesnic na jižní Moravě.
Jenže – ukázalo se, že ani tady není vše zcela jednoznačné. Podle vyjádření tamějších starostů se i tady projevila odvrácená stránka lidských charakterů. Jestliže jedni skutečně ochotně a naprosto nezištně pomáhali, pak jiní se naopak snažili vyzískat co nejvíce jenom pro sebe samotné. A to na obou stranách.
Konkrétně: objevila se i taková skupina „dobrovolných pomocníků“, která za své služby žádala finanční odměnu, a to dokonce v řádu desítek tisíc korun! Ale stejně tak se našli takoví mezi postiženými, kteří vysloveně zneužívali tuto poskytnutou pomoc.
Pokud tomu dobře rozumím: jestliže hloupost je evoluční výhodou, pak evoluce pochopitelně směřuje ke stále hloupějším a primitivnějším organismům, z čehož tedy vyplývá, že člověk je někde na spodku té vývojové pyramidy a skvělá budoucnost ho teprve čeká.
Spíše bych řekl, pane Nusharte, že vitalita společnosti složené ze samých géniů nebude právě vynikající. Nakonec to takhle leckdy bývá i ve svazku pouhých dvou takových.
Z hlediska společnosti jako celku je evidentně optimální víceméně vyvážený mix vlastností (a schopností) různého druhu. Na tom není nic překvapivého, ani nic nového. V minulých dobách byl pro přežití konkrétní společnosti životně nutný mix třídy pracujících, a vrstvy bojujících. Ti pracující museli svou prací (a svými daněmi) alimentovat tu vrstvu bojujících, což se jim (těm pracujícím) dozajista nepříliš zamlouvalo. Ale – když pak přišlo akutní ohrožení nepřítelem, pak to byli právě tito „nepracující“ bojovníci, kteří jediní mohli celé své společnosti uhájit přežití, nebo přinejmenším svobodu.
Ovšem – jak známo „časy se mění“. A co platilo (a tedy: co bylo evoluční výhodou) včera, to už nemusí platit zítra.
Například: svého času v šogunském Japonsku měli vysoký společenský status právě bojovníci, válečníci. Kteří tedy měli přednost ve výběru – atraktivních – nevěst. Zatímco obchodníci byli na jednom z nejnižších stupňů společenské hierarchie; jejich obchodní činnost totiž nebyla uznávána jako práce, platili fakticky za společenské parazity.
Někdy asi tak před dvěma desetiletími prezident městského státu Singapuru Li začal nabádat tamější vzdělané vrstvy, aby měly více dětí. Z jeho hlediska to byl naprosto logický počin: Singapur byl „asijský tygr“, zisková produkce se stále více z manuální práce přenášela do sektorů, které vyžadují vysokou míru vzdělání. A tento singapurský prezident byl zřejmě vyznavačem genetiky; byl tedy přesvědčen, že inteligentní rodiče budou mít inteligentní děti. Které tedy budou nadále přispívat k blahobytu Singapuru. (Problém byl totiž v tom, že vzdělaní lidé mívají naopak méně dětí.)
Takže nedostatek inteligence může být sice v jistém smyslu evoluční výhodou; ale v jiném smyslu (a za jiných okolností) zase nevýhodou.
Stále nám tedy do budoucna zbývá ta naděje, že se lidská inteligence bude stále více a více prosazovat jako evoluční výhoda.
Já bych z prosazování inteligence jako evoluční výhody měl docela obavy, pane Poláčku.
Kazuistické argumentaci pana Horáka z 25.7.10.45 jsem porozuměl tak, že možnost inovativní inteligence se může stávat (v závislosti na okolnostech) evoluční výhodou pro kooperující společenství, nikoli však pro její jednotlivé nositele.
Věrnost kooperujícího společenství zájmům jednotlivého participujícího bývá zdánlivá…přesto ten instinkt přimknout se působí…
Zajímavé může být zkoušet se dívat na variace samoorganizací společenství z pohledu, v jaké míře jsou otevřené „testování mutací“ inovativních postupů, při zachování kooperující odolnosti. Když tyto inovace z podstaty mohou být zdrojem/rizikem pohybu k novým (neplánovatelným) variantám samoorganizací… Tady asi by mohla mít nějaký transmisní vliv ta „kultura“ ve smyslu, v jakém o ní mluví bratr Jiří. Pokud nějak dokáže existovat.
Zpráva z tisku
Kandidátka Zelených na německou kancléřku Annalena Baerbocková použila v přednášce slovo na N (N-word). Baerbocková se omluvila. Podle kritiků jedná pokrytecky, protože dříve požadovala rezignaci jiného člena Zelených, který řekl totéž slovo. Momentálně slovo na N
(N-word) v USA smí používat jen Afroameričané vůči sobě navzájem, přičemž slovo reinterpretují jako výraz hrdosti na vlastní rasu.
„Naneštěstí, v záznamu interview, jsem citovala slovo na N v emotivním popisu tohoto nevýslovného incidentu,“ omluvila se spolupředsedkyně Zelených. Na záznamu zveřejném Baerbockovou je inkriminovaná pasáž nahrazena pípnutím. „Zvažovali jsme, zda odstrašující příklad je vhodný ke zdůraznění nesprávností ve vzdělávání nebo zda vyslovení slova na N působí kontraproduktivně vůči této obavě,“ vysvětlila. Politička už dříve tvrdě kritizovala starostu Tübingenu Borise Palmera, který též použil slovo na N a žádala jeho o vyloučení ze strany.
Veřejná pochybení se nevyhýbají ani předsedovi CDU Arminu Laschetovi. Ten se v neděli opětovně omluvil za to, že se smál vtipu od kolegy za zády prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera.
Do konce volebního období by Bundestag měl projednat ještě slova na K.
Podle návrhu Zelených by slovo na K nadále směli použít jen příslušníci stejného genderu vůči sobě navzájem, přičemž slovo by bylo reinterpretováno jako výraz hrdosti na vlastní gender.
Ať žije hrdost na vlastní rasu! (?)
Sláva progresivismu!
V Německu mají s hrdostí na vlastní rasu nemalé zkušenosti.
Ovšem Baerbocková použila inkriminovaný výraz v naprosto jiném kontextu, pane Nusharte. Ona jenom reprodukovala situaci, kdy se tuším jeden student gymnázia vzepřel výzvě, aby napsal slohovou práci, která by toto slovo obsahovala.
Ovšem – dnešní společnost je vůči rasistickým projevům už natolik senzibilizovaná, že je považováno za nepřípustné určitá slova používat i tehdy, když se od nich dotyčný sám naprosto jasně distancuje.
Svého času dost podobný přehmat stál politickou kariéru předsedu německého spolkového sněmu Jenningera, když při slavnostním zasedání parlamentu k výročí holocaustu zreprodukoval tehdejší, nacistický vokabulár o Židech jakožto „hmyzu“. A přestože jak řečeno tím pouze reprodukoval tehdejší užití tohoto slova, a sám se s tím samozřejmě nijak neztotožňoval, přesto byla reakce na tuto jeho verbální nešikovnost natolik prudká, že jak řečeno fakticky to znamenalo konec jeho politické kariéry. Nakonec byl odsunut tuším na pozici nějakého velvyslance.
Co se toho příspěvku pana Horáka o inteligenci týče, tady se mi zdá, pane Nusharte (Jaroslav), že se jednalo o něco poněkud jiného: dotyčný jedinec (frustrovaný polistopadovým respektive posttotalitním vývojem) raději vzdává svůj nárok na inteligenci, když na straně druhé získá pocit příslušnosti k té či oné skupině.
Což je ovšem kardinální problém zcela univerzálního dosahu.
Shodou okolností jsem zrovna včera sledoval (zatím jenom první část) televizního pořadu s deníkovými záznamy básníka a překladatele Jana Zábrany, z éry socialismu. Kromě jiného tu líčil svou vlastní izolaci v českém kulturním prostředí, když v padesátých letech (téměř) všichni jiní básníci psali oslavné básničky na Stalina. (U něj něco takového nepřicházelo v úvahu už proto, že oba jeho rodiče byli z politických důvodů ve vězení, dohromady 18 let.)
A to je jenom jeden příklad za všechny obdobné; skutečně se to jeví tak, že pro člověka je pocit skupinové příslušnosti mnohem důležitější, mnohem prioritnější, nežli to, co Sokrates nazýval „péči o duši“. Přičemž u Řeků „duše“ byla pojímána především jako duch, jako inteligence.
Toto upřednostňování skupinové identity před inteligencí ovšem opět může mít ryze evoluční výhody, a to sice v obojím vztahu. Tedy jak pro jednotlivce, tak pro celou skupinu.
Pro jednotlivce: tady je to celkem jasné, už jsem o tom psal, kdo příliš (neortodoxně) myslí, ten se nejen vzdaluje, izoluje od ostatních – ale velmi často se jim svými kritickými či příliš inovativními/progresivními názory stává až přímo suspektní. Zkrátka: rozvrací jim jejich zavedené pořádky. Pokud zde už byl zmíněn Sokrates, pak právě u něj se jedná o zcela klasický případ, kdy ho toto jeho intelektuální vyčnívání nad ostatní nakonec stálo život. A takovýchto případů by se v historii našla celá řada.
Takže tedy pro jednotlivce je to jasnou evoluční výhodou, příliš nemyslet, příliš nevyčnívat, nýbrž splynout s davem, se skupinou. Ale i pro skupinu je evolučně výhodnější, když své vlastní skupinové identitě dá přednost před – příliš radikální – inteligencí. Tato skupinová (respektive: stádní) bezmyšlenkovitost respektive intelektuální průměrnost má právě tu výhodu, že daná komunita je názorově homogenní; vzniká tu tedy méně třecích ploch. Z ryze fyzikálního hlediska není nutno zbytečně plýtvat energií pro tlumení vzájemných konfliktů.
Jak je tedy možno vidět, absence (nadměrné) inteligence má jasné evoluční výhody jak pro jednotlivce, tak i pro skupinu.
Za daných okolností je vlastně podivné, že něco takového jako (nadprůměrná) inteligence vůbec ještě existuje, že může evolučně přežít. Dost možná, že se skutečně jedná o pouhé anomálie, v trvalém procesu mutačních změn, jak o tom psal pan Nushart. Přičemž tyto mutace samy o sobě skýtají evoluční výhodu; za určitých okolností mohou otevírat spásné nové cesty, nový záchranný modus interního fungování celého systému. A ty mutace který systém za standardních okolností pociťuje jako škodlivé, rušící – jak už řečeno, ty jsou systémem prostě eliminovány. Včetně mutací „systémově nekompatibilní inteligence“.
Ještě k té „zprávě z tisku“:
Když to tedy, pane Poláčku, Němcům už stojí za to, nezmínil jste ovšem, že i ten Boris Palmer (krititizovaný krititizovanou Baerbockovou) slovo na N také samozřejmě použil v jiném kontextu – v podstatě jen citoval citovaného (a jakousi ženou za způsob „balení“ kritizovaného) bývalého německého fotbalistu černé pleti Dennise Aoga, čímž vlastně bojoval proti nepřijatelné toxické maskulinitě, takže není jasné, zda kritika, kterou na adresu Palmera vyslovila kritizovaná Baerbocková, je spíše progresívní, nebo spíše reakční. Abychom tedy tento oříšek mohli rozlousknout, museli bychom se stát opravdu fundovanými odborníky na poli intersekcionality, což zatím pochopitelně ještě nejsme.
„Vyčnívání“ (z nějaké lidské skupiny) souvisí stejně tak s radikální inteligencí, jako souvisí i s radikální hloupostí. (Proč si nejprve s vyčníváním spojíme tu inteligenci a nikoli hloupost je psychologicky pochopitelné.) To vyčnívání tedy podle mě nesouvisí ani tak s těmi jednotlivými oblastmi (například s onou míra inteligence), ve kterých je možno vyčnívat stejně nahoru i dolů, ale spíše s odolností daného jedince vůči společenskému (kulturnímu) tlaku. Ta odolnost může být zvolená („vědomě chci být svobodný od tlaku na konformitu“), nebo vynucovaná.
„Vyčnívání směrem dolů“ je ovšem dost neobvykle užitý výraz, pane Nusharte. „Vyčnívá“ se standardně směrem vzhůru.
To za prvé. A za druhé: bohužel, skutečné inteligence je vždy dramaticky méně, nežli lidské hlouposti. Inteligence tedy „vyčnívá“ už jenom proto, že je velice vzácná. Zatímco lidská hloupost, tu je možno sbírat po věrtelích. Ostatně, dnes k tomu naprosto postačí zapnout si internet. (Doufejme, že se vzácnou výjimkou našeho vlastního webu. 😉 )
Samozřejmě, jsou i extrémní případy kognitivních schopností „směrem dolů“ – ovšem to jsou pak už prostě vyloženě případy pro psychiatra.
A ta „odolnost vůči společenskému tlaku“ (tedy: nonkonformita) – ta bývá asi sotva kdy vynucená (naopak, vynucována je konformita); zásadní rozdíl je tady v tom, že někdo je nekonformní protože se dokázal osvobodit z průměrného mainstreamového myšlení, a někdo ale z čirého kverulantství. I tento kverulant – který mnohdy hlásá ty největší nesmysly – je ovšem stejně tak hrdý na svou nekonformitu, na svou údajnou „svobodu“. Přičemž právě on je nejvíce ve vleku, v zajetí zcela nahodilých, myšlenkově nijak nereflektovaných (tedy vlastně: „netranscendovaných“) názorů a mýtů.
Kde je „nahoře“ a kde je „dole“ je věcí dohody (Země je ku-ku-kulatá).
Řekl bych, že rozložení inteligenčního kvocientu v běžné populaci asi nejspíše odpovídá symetrické Gaussově křivce – nejvíce je průměrně inteligentních lidí, takže inteligence i hloupost by pak byla vzácná úplně stejně.
S vynucenou „odolností vůči společenskému tlaku“ jsem setkal například právě u lidí s mentálním handicapem. Oni se sami pro ten handicap pochopitelně nerozhodli – tím svým handicapem ale velice vyčnívali (vyčnívali klidně třeba „nahoru“), takže pak museli odolávat společenskému tlaku – jejich odolnost vůči tomuto tlaku byla tedy vynucená.
Odolnost vůči tlaku na konformitu
by mohla souviset s tím, jakou důležitost ten určitý daný jedinec přikládá svému sebeobrazu – tedy nejen jak je pro něj důležité co si o něm myslí jeho okolí (přesněji řečeno co si o něm myslí příslušníci té lidské skupiny, do které chce on sám patřit), ale i to, jak je pro něj důležité co si myslí on sám o sobě.
Zde se pochopitelně nabízí úžasný prostor pro „sociální konstrukt boha“: ono mínění té preferované lidské skupiny, do které chci sám patřit, či dokonce i to mé vlastní mínění o mně samotném lze totiž nahradit míněním „nějak zkonstruovaného [pochopitelně nejspíše osobního, ale možná i neosobního] boha“.
Má „svoboda od tlaku na konformitu“ pak tedy bude záviset právě na té konstrukci boha, na tom, JAK je můj bůh [má představa o něm] „zkonstruovaný“, zda je přísný či velkorysý, milosrdný či trestající, na čem mu vlastně opravdu záleží – zda na nějakých malichernostech, či třeba na našem vzájemném vztahu, který by pak mohl být i jakýmsi zrcadlem i všech vztahů mezilidských.
Určitým typem NEOSOBNÍHO (z osvícenského myšlení postupně narozeného) boha [pro lepší představu tedy vlastně jakousi „inkarnací umělé inteligence“] by vlastně mohl být třeba i onen humanismus – nebo prostě jakýkoliv SYSTÉM [pravidel] (bohužel třeba i čínský systém osobních kreditů) se kterým by můj sebeobraz měl být v souladu…
KONFLIKTY KONSTRUKTŮ
Problém je v tom, pane Nusharte, že všechno kolem nás je nějaký konstrukt něčeho. Přesněji řečeno: všechno kolem nás je výsledkem, produktem těch či oněch sociálních konstruktů. Jenže i my sami (tedy naše nevědomí, naše já) je taktéž výsledkem působení určitých faktorů, je tedy konstruktem dědičnosti, výchovy, vlivů okolí.
Opačně řečeno: my v celém našem světě nenajdeme nic, co by nebylo svého druhu „konstruktem“. Jenže – z jakýchsi záhadných důvodů my v našem nejhlubším pocitu vlastní identity splyneme s některými těmito konstrukty, a jsme neotřesitelně přesvědčeni, že právě a jedině toto je „to pravé“; něco co je o sobě nepochybné a nezpochybnitelné, co nevyžaduje žádného dalšího odůvodnění ohledně své absolutní pravdivosti či odůvodněnosti.
A aby to všechno nebylo tak jednoduché, pak se v nás navíc ještě sváří konstrukty externí a konstrukty interní. Přičemž ovšem ty konstrukty externí jsou někdy viditelně externí; ale jindy zase neznatelně najdou cestu do našeho nitra, a stávají se tedy konstrukty interními. A přitom někdy vůbec není možno definitivně rozlišit, zda toto zvnitřnění vnějších konstruktů bylo výsledkem nějakých tlaků, anebo naopak aktem vnitřního rozpoznání.
Zkusme si dát nějaký – dnes už relativně neutrální – konkrétní případ. Dejme tomu že za minulého režimu byl někdo nekomunistou, nebo přinejmenším nemarxistou. V té době byl samozřejmě vystaven masivnímu ideologickému respektive indoktrinačnímu tlaku, směřujícímu k jeho podřízení se panující doktríně. Dejme tomu, že tento tlak byl úspěšný; u dotyčného skutečně došlo k názorové konverzi.
Takže tedy: objektivně to bylo výsledkem tlaku, a tedy aktem konformismu. Jenže: pokud ten dotyčný marxistickou doktrínu převzal nejenom navenek, nýbrž tak že v ni, v její absolutní platnost skutečně sám uvěřil – jak je pak možno tento krok konverze objektivně zhodnotit? Samozřejmě, i ten dotyčný ví že na něj musel být vykonáván určitý nátlak; nicméně teď je on sám přesvědčen, že to všechno bylo jenom k jemu vlastnímu dobru, že mu tím byly otevřeny oči k pochopení jediné správné, platné a nezpochybnitelné pravdy.
Někdy se tedy celá věc opravdu daleko spíše jeví tak, že jediným skutečným „bohem“ (tedy absolutní entitou) je právě tento náš pocit, respektive potřeba vlastní identity; a tuto svou vlastní identitu plníme obsahy získanými víceméně náhodně, které my ale po jejich zvnitřnění obdařujeme oním momentem absolutna, které je ovšem ve skutečnosti zakotvené jenom v nás samých.
(Pro jistotu připojuji: tato poslední téze nevyjadřuje bez dalšího můj vlastní náhled na věc; to co jsem napsal platí v naprosto doslovném smyslu, tedy že celá věc se – v daném kontextu – právě takto jeví.)
Ještě je ovšem nutno připojit: vlastně i to naše vlastní já, tento (absolutním se jevící) pocit vlastní identity – i to je nakonec také konstrukt! Konstrukt evoluce, konstrukt našeho vnitřního psychického aparátu, možná i konstrukt samotného Bytí; nicméně vždy konstrukt něčeho, co je ještě původnější, než tento náš pocit vlastní identity…
„Konstrukt“ je v tomto Vašem podání přirozenou realitou, nebo nepřirozeným zdáním reality?
Lidé svůj druh nazývají celkem vznešenými epitety, oficiálně sapiens, tedy moudrý, neoficiálně např. faber, tj. tvůrce, apod. Myslím, že přívlastek konstruktér by se hodil neméně. Už proto, že konstrukce se může snadno, nejen co slovo, změnit v dekonstrukci, což je přesně to, co se světem i sebou samými leckdy podnikáme.
Od dětství konstruujeme svou identitu. Já jsem tohle, a tohle já nejsem. Někdy se chováme svévolně, podle toho, co nás napadne, co nám přijde pod ruku, či do zorného neb myšlenkového pole. Jindy jsme pod záměrným, či nezáměrným vlivem a reagujeme na to buď vstřícně (pozitivně), nebo odmítavě (negativně).
Podstatné jsou otázky, nakolik efektivní a nakolik legitimní je vyvíjení tlaku na jedince, jeho přesvědčování. Jak uvedeno, každý reaguje jinak a stále častěji se úspěšně ohrazuje. Tradiční etiketa byla plná zdvořilosti, šlo však o škrabošku zakrývající ošklivou tvář autoritativního trvání na mocenském pořádku doby. Elity 21. století, zdá se, aspoň na západě, od přesvědčování ustupují již vskutku dalekosáhle a důsledně. Moc lidi tvarovat přenechávají mimořádně úspěšnému svému konstruktu – penězům. Důvody jsou pro to četné, v poznaném, v úpadku vlastního přesvědčení, v pohodlnosti a nechuti nést odpovědnost.
Rodiče nechávají své děti jejich vlastnímu směřování (hledí jen na jejich fyzickou bezpečnost), přemlouvat ohledně volby profese, vztahu či manželství se má za nepřípustné. Názorů se většina lidí veřejně „nedopouští“. Dospělé lidi je možné komerčně koučovat, nelze jim však dělat mentora. V případě státu, či veřejné sféry vůbec, je toto už v náznaku vnímáno co příslovečné čertovo kopýtko.
V připisování nečestných či dokonce podlých záměrů „nevyjádřeným původcům děje“ bych v prostředí všeobecné hrůzy z konspiračních teorií byl velmi opatrný… Ano, vím – moderní teorie pokroku se bez toho neobejde.
„Konstrukt“ je v tomto Vašem podání přirozenou realitou, nebo nepřirozeným zdáním reality?
– Pane Nusharte, touto otázkou jste skutečně trefil samotné jádro věci. Celý problém by se dal snad nejspíše vyjádřit tak, že nám naprosto chybí onen proslulý archimédovský „pevný bod“, ve kterém bychom mohli ukotvit počátek všech věcí.
My sami jsme dozajista „konstrukty“ něčeho co stojí před námi, co nám v každém případě časově předcházelo, a co vytvořilo ne-li nás samé, pak v každém případě objektivní rámec pro naši existenci.
Na straně druhé ale my sami jsme – jak napsal pan Horák – „konstruktéry“; tedy my sami vytváříme konstrukty naší mysli.
Ovšem: tím celý řetěz respektive koloběh zdaleka nekončí; konstrukty vytvořené naší vlastní myslí se následně osamostatňují, získávají objektivní realitu, to jest nám se jeví být něčím na nás nezávislým, co má naopak určující postavení vůči nám.
Za těchto okolností je opravdu krajně obtížné rozpoznat (pokud je to vůbec objektivně možné), co je přirozenou realitou, a co je jenom „nepřirozeným zdáním reality“.
A celá věc je ještě složitější o to, že určité jevy jsou sice dozajista produkty našeho ducha respektive naší představivosti – nicméně nelze vyloučit, že takto subjektivní cestou jsme nicméně odhalili, vizualizovali něco, co samo o sobě je objektivní realitou.
Zdá se tedy opravdu, že tím nejpříhodnějším obrazem či příměrem pro reprodukci tohoto stavu je obraz jakési spirály, respektive vzájemně podmíněné oscilace, kde na straně jedné stojí konstrukty objektivně dané, na straně druhé konstrukty subjektivně tvořené – ale kde probíhá onen proces nejen nepřetržité výměny, ale dokonce i proces nepřetržité záměny, kdy nikdy není aktuálně jisté, na kterém místě oné spirály se právě nacházíme. Tedy jestli se nacházíme blíže té polorovině objektivní, či subjektivní.
Opravdu tu schází onen „pevný bod“. A Archimédes dobře věděl, proč po tomto bodu volá; a že kdyby ho někdo získal, opravdu by už jenom tím mohl „pohnout světem“.
Možná že tím jediným „pevným bodem“ je naopak právě toto vědomí, toto uvědomění si této neustálé, věčné oscilace, této nikdy neustávající změny perspektiv.
Nebo jinak řečeno, tímto „pevným bodem“ je trvalá, nikdy nekončící neustálost našeho vlastního věčného hledání, našeho neustálého tápání mezi jedním a druhým pólem tvořícími obě mezní hranice naší přítomnosti na tomto světě.
Samozřejmě: je možno právem předpokládat že určité struktury (tedy snad spíše „konstrukce“ než „konstrukty“) mají objektivní existenci, bez ohledu na naše vlastní představy (tedy: konstrukty) o nich. Takto to může obecně platit pro struktury fyzikálního světa.
Jenže: na takto nepochybné, jednoduché úrovni se s nimi stýkáme jenom na těch nejnižších, fyzikálně-biologických stupních a rovinách naší existence. Ale – jakmile se na ně začneme vztahovat jako lidé, tedy jako myslící bytosti – pak už se jejich o sobě objektivní existence okamžitě stává „konstruktem“, tedy předmětem (a výsledkem!) našich vlastních představ.
Jinak řečeno, z Kantových „věcí o sobě“ se tímto okamžikem stávají „věcí pro nás“ – tedy subjektivně zbarveným, subjektivně (de)formovaným konstruktem.
Z tohoto koloběhu konstruktů tedy pro člověka principiálně není úniku. A jediné co zbývá je právě onen o sobě nepřetržitý, nikdy nekončící proces stále nového hledání, stále nového vyhmatávání střední cesty mezi (nám vposledku nedostupnou) objektivitou, a mezi námi samými podmíněnou subjektivitou.
Dejte mi pevný bod…
CO NÁS FORMUJE DNES?
Pan Horák píše, že „elity 21. století, zdá se, aspoň na západě, od přesvědčování ustupují již vskutku dalekosáhle a důsledně. Moc lidi tvarovat přenechávají mimořádně úspěšnému svému konstruktu – penězům.“
Podle toho tedy peníze nejsou realitou, nýbrž pouhým konstruktem. Bezpochyby smělé tvrzení; ovšem faktem je, že sám Marx to viděl právě takhle.
Peníze jsou podle Marxe pouhým produktem tržních vztahů, respektive takového způsobu produkce, který je založen na tržní směně. Jakmile bude společenská produkce položena na jiný základ (pospolitá dobrovolná produkce v komunistické společnosti), pak peníze zmizí, jakožto přežilý, a nyní už regresivně působící konstrukt.
Ovšem – velmi mnoho hovoří pro to, že právě v tomto ohledu se Marx velmi šeredně zmýlil. A odporuje to vlastně samotným Marxovým ekonomickým analýzám, které říkají, že peníze jsou vyjádřením hodnoty zboží. V tomto ohledu jsou tedy peníze něčím objektivně podmíněným.
Ovšem na straně druhé Marx byl právě pevně přesvědčen o tom, že je to samotná tato tržní, trhem zprostředkovaná hodnota zboží, co je jenom historicky podmíněným, tedy svým způsobem „kulturním“ produktem respektive konstruktem; a že samotná hodnota zboží v komunistické produkci zmizí, bude nahrazena přímým vztahem společensky užitečná produkce – společensky oprávněná spotřeba.
Ale veškerá zkušenost se socialistickým experimentem jasně sděluje, že právě bez této zbožní hodnoty mizí jakékoli kritérium hodnoty produkce vůbec. Socialistická ekonomika ztroskotala do značné míry (možná výhradně) právě na tom, že nebylo možno určit společensky reálnou hodnotu produktů.
————————-
Ale zpět k tématu. Jisté je, že peníze – ať už subjektivní konstrukt či objektivní realita – velice účinně formují jednání lidí; respektive (z pohledu elit) velice účinně formují naprostou většinu populace tak, aby se tato chovala konformně s etablovaným společensko-politickým systémem. A tedy konformně vůči právě oněm elitám, který tento systém ztělesňují a řídí.
Ovšem: tento tlak na konformitu v západních demokraciích není praktikován jenom prostřednictvím působení peněz. Pan Horák píše, že tyto elity v 21. století ustupují od přímého formování myslí či názorů lidí. To je sice v zásadě pravda; ale sám systém má ještě další, subtilní, ale velice účinné nástroje, jak tuto systémovou konformitu produkovat a zajišťovat.
Nejúčinnějším nástrojem je právě ten dominantní princip „svobody“, který zdánlivě znemožňuje či zakazuje jakoukoli indoktrinaci.
Jenže – v reálné praxi tato „svoboda“ znamená, že se zde zcela neregulovaně, zcela živelně vytvářejí, a navzájem srážejí názory z opačných stran politického (respektive světonázorového) spektra. To znamená: panující systém si sám vůbec nemusí „špinit ruce“ tím, že by do těchto střetů a bojů sám nějak zasahoval. On toho vůbec nemá zapotřebí. On si prostě v klidu počká, až občanská společnost vybojuje tyto své boje; jako nevyhnutelný rezultát pak vyjde všeobecný průměr. Opoziční, protichůdné síly (a ideje) se navzájem vyruší; a to co zůstane je tento víceméně beztvarý, amorfní, rozbředlý ideový průměr.
Obrovská síla systému liberální (a tržní) demokracie spočívá právě v tom, že ona fakticky vyznává IDEOLOGII PRŮMĚRNOSTI. Liberální demokracie se tváří, jako by právě ona byla tím jediným zřízením, které poskytuje všechny možnosti pro rozlet lidského ducha, lidské kreativity; ale ve skutečnosti její životní substancí je holá průměrnost lidských postojů, myšlenek, názorů. Jakékoli skutečně kreativní ideje jsou tomuto systému suspektní, jsou vůči němu subverzivní, protože nevyhnutelně demaskují jeho lidsky a ideově omezený charakter. Proto tento systém všechny takovéto nadprůměrné, výjimečné myšlenky nechá vzápětí utopit v oné bažině všeobecné průměrnosti.
Jak tedy vidíme, vládnoucí elity ve standardní (západní) demokracii vůbec nemají zapotřebí, aby názory lidí formovaly nějak cíleně, nátlakově; to by jenom vybudilo odpor. Tyto elity se mohou plně spolehnout na sílu průměrnosti; na to čemu se v dobách Francouzské revoluce říkalo „bahno“, jakožto středu mezi parlamentní (vyhraněnou) pravicí a levicí. Toto „bahno“ se přelévá sem a tam, podle právě panujících (a právě vítězících) konstelací; jeho jedinou vlastní substancí je tato naprostá průměrnost, beztvářnost postojů a myšlení.
A to je vlastně konec celé historie; tam kde systém v ideové oblasti spolehlivě produkuje tuto názorovou průměrnost, tam v oblasti materiální do této amorfní průměrnosti právě svět peněz vnáší jasné, pevné struktury. – Které ovšem jako svou hlavní charakteristiku obsahují právě ten samý moment všeobecné průměrnosti.
LIDSKÁ HLOUPOST A GENETIKA
Ve včerejším vydání internetového deníku „Forum24“ byl otištěn článek J. X. Doležala na téma fundamentalistických odpíračů očkování.
Celá jeho úvaha začíná citací vtipu který koluje po internetu, že „by antivaxery neměl nikdo přesvědčovat k očkování. Že když vymřou, zlepší se genofond.“
Což je sice vtip hodně drsný, ale nedá se nic dělat- má opravdu něco do sebe. V přírodě, v evoluci to funguje přesně tak: kdo jedná natolik iracionálně, že není schopen se postarat o své zdraví, ten nevyhnutelně vymře. A zůstanou/přežijí jenom ti s vyšší schopností racionálního jednání.
Ovšem: jak dále uvádí autor článku, profesor přírodních věd Flegr tento evoluční optimismus ohledně zlepšení lidského genofondu zmrazuje tímto konstatováním: „I kdyby se všichni jedinci s IQ pod 90 rozhodli, že sebe a své děti nenechají naočkovat proti 100% smrtelné nemoci, na průměrném IQ by se to v následujících generacích projevilo jen málo. Kombinace genů vedoucích k nízkému IQ by se totiž opět vyštěpily u potomků osob, které měly normální či dokonce vysoké IQ.“
Jinými slovy: podle tohoto zjištění je lidská hloupost definitivně neodstranitelná. I kdybychom ji „odstřihli zespodu“ (jak to formuluje J. X. Doležal) – ona se v krátké době jakýmisi složitými genetickými mechanismy zreprodukuje znovu. To jsou opravdu dost neveselé vyhlídky do budoucna.
——————————-
Ovšem – J. X. Doležal s panem profesorem polemizuje v tom smyslu, že zde existuje nejen čistě genetická, ale taktéž psychosociální podmíněnost. Že tedy i když snad není možno lidskou hloupost vymýtit geneticky, pak že to je stále ještě možné nějakým způsobem psychosociálního působení.
To je samo o sobě bezpochyby zajímavá myšlenka; ovšem Doležal z ní vzápětí extrahuje naprosto nesmyslný závěr. Totiž ten, že by se odpíračům očkování mělo na dvacet let vzít volební právo. Že tím by se pak do parlamentu nedostali jejich reprezentanti, a tím by se (natrvalo?…) ozdravěla česká politika.
Ne že by proti takovému opatření stály nepřekonatelné důvody mravní; kdo je evidentně neschopen ani základní míry racionálního jednání, toho je opravdu neradno nechat rozhodovat o záležitostech vedení státu, byť i jen nepřímo, prostřednictvím jím zvolených poslanců.
Zásadní problém je někde jinde: oni by se tímto odnětím volebního práva vzápětí začali cítit navíc jako hrdinové, jako ušlechtilí bojovníci proti diktátorskému režimu. Z pozice okrajové části společnosti nadané mizivou mírou inteligence by se náhle dostali do pozice heroických bojovníků za svobodu. A jejich „psychosociální genofond“ by se tím s největší pravděpodobností ještě mnohem více rozšířil.
Takže: ani cestou psychosociálního působení není žádná naděje na překonání lidské hlouposti?…
Ještě to zcela nevzdávejme; zkusme si představit, že u nás jednou přece jenom přistanou zástupci nějaké cizí, vesmírné civilizace. Která bude samozřejmě mnohem vyspělejší než ta naše.
Položme si teď otázku: bude se i tato vysoce vyspělá civilizace stále ještě muset potýkat s evidentním hlupáctvím?… Podle všech našich představ o takovéto vyspělé civilizaci by tomu nemělo a nemohlo být.
To pak ale ovšem znamená: nějaké cesty k eliminování lidské hlouposti přece jenom musejí existovat.
Vraťme se k tomu „psychosociálnímu působení“, s kterým vyrukoval J. X. Doležal. Sám o sobě to není nijak marná myšlenka.
Toto „psychosociální působení“, pokud má být opravdu účinné, musí být ovšem mnohem subtilnější; ona skupina ho nesmí pociťovat jako nějaký frontální útok, především ne ze strany státní moci. To jenom posiluje její vzdor.
Takovéto účinné „psychosociální působení“ musí vycházet ze středu samotné společnosti; a účinně ho může praktikovat jenom taková společnost, která je sama vnitřně intaktní, zdravá, která sama funguje a žije podle principů rozumu. Pak takováto společnost svým působením může takovéto iracionální názory (včetně jejich nositelů) skutečně účinně vytlačit na periférii společnosti – a tím je učinit neatraktivními. A to sice neatraktivními i z čistě genetického respektive reprodukčního hlediska.
Ovšem: takovouto racionálně založenou společnost je dost sotva možné vytvořit na základě kapitalismu – který sám je vlastně jenom regulovaným chaosem. Veškerá materiální produkce společnosti není řízena racionálně odůvodnitelnými zájmy, nýbrž iracionálními výkyvy trhu – a to jak na straně odbytu, tak na straně produkce.
A za druhé: takovouto racionální, principem inteligence vedenou společnost je sotva možno vybudovat na základě politického principu liberální demokracie – která je založena na neomezené možnosti individua hlásat a politicky prosazovat své názory, ať už jsou jakkoli iracionální či přímo nesmyslné. Taková společnost, která jako svou nejvyšší hodnotu vyhlásí ničím neomezovanou libovůli jednotlivce, principiálně nemá žádné možnosti, aby najednou začala jako vůdčí princip prosazovat rozum a lidskou inteligenci.
Co tedy dělat? – Snad bychom se přece jenom měli nějak pozeptat u těch mimozemských civilizací, jak to vlastně dokázaly, že se zbavily (lidské) hlouposti. A jestli přitom nemusely přinejmenším zásadně modifikovat produkční systém kapitalismu, a stejně tak politický systém liberální demokracie.
No já nevím … co třeba nějaké ty vyhlazovací tábory (samozřejmě v rámci psychosociálního působení)?
——————
Racionální a principem inteligence vedenou společnost totiž skutečně není možno vybudovat na principu liberální demokracie! Buď můžeme mít tuto racionální společnost, nebo liberální demokracii, ale nikdy nemůžeme mít obojí současně. V demokracii totiž jako vůdčí princip rozum a lidskou inteligenci prosadit možné není.
Tak jsem se, pane Poláčku, někde dočetl, že planetě selhávají základní životní funkce a mnoho času už jí nezbývá. To je strašný, co ji ti hajzlové provedli. Je vlastně zázrak, že ještě existují slušní lidé, kteří nikomu nenadávají.
Vždyť to není racionální – nechat ji takhle trápit! Nebylo by mnohem rozumnější nechat konečně planetu důstojně zemřít?
„Racionální a principem inteligence vedenou společnost totiž skutečně není možno vybudovat na principu liberální demokracie!“
Však ono také, pane Nusharte, je v liberální demokracii jen o máločem rozhodováno vskutku demokraticky, podle mínění veřejnosti. Demokracie se zdá být na vstupu, ale na výstupu? Nejde jen o to, že za demokracie se výtečně daří vskutku nemasovým soukromým zájmům. Také reálné potřeby společnosti se prosazují více než tomu jsou lidé nakloněni. Zmíním třeba výdaje na obranu.
Před onou racionální a principem inteligence vedenou společností já v každém případě, pane Horáku, dávám přednost nedokonalé demokracii. (Pokud jde o ten přívlastek, tak hlavně, aby ta demokracie nebyla „lidová“:-)
On třeba takový anetický psychopat jedná velmi racionálně a principem inteligence je veden také.
E. Chmelár píše v Argumentu, že základem společnosti je schopnost vést dialog. Pokud si už lidé nemají co říct (kromě nadávek), tak je patrně konec.
http://casopisargument.cz/?p=37165
Plus pani Hájková vedle schopnosti dialogu je důležitý také výchozí postoj……příkladně Martin Heidegger popsal lidský osud jako existenci vstříc smrti; Hannah Arendt zrození slavila: „Nenarodili jsme se proto, abychom zemřeli, ale abychom společně zahájili něco nového. Existence se může vyvinout, pouze v lidské pospolitě v daném společném světě.“ Proto také neoddělovala život od politiky: „pouze prostřednictvím politického jednání, napsala, rozptýlíme svůj zármutek nad tím, že naše dny jsou sečteny a po krátké době života opět zmizíme v onom „nikde“, ze kterého jsme přišli aniž by si kosmos povšiml.“………..Martin učil růžolící studenstvo schopnosti filozofického myšlení uprostřed totality a Hana učila omladinu zákonitě nedokonalé liberální demokracie identifikovat kořání živící bujení despocie. Známe dialog s koblihou v ruce i s apologií Sokrata v srdci….bych dodal.
Žít v době, kdy je člověk pomalu „ze všech stran“ přesvědčován oním „pokrok vzývajícím humanismem“ jak je tento svět hnusný a zkažený – žít v takové době není úplně jednoduché, pokud to vlastně není nemožné.
Samozřejmě je pak nutno „odhalit viníka“ té „oprávněně kritizované“ světové hnusoty a zkaženosti (ty doby, kdy veškerou hnusotu a zkaženost bylo možno psychoterapeuticky „vtělit“ v bájnou podpozemskou bytost jsou na(ne)štěstí už dávno pryč – dnes je strůjcem všeho člověk), takže toto neustálé ukazování na „odporné viníky“ mezi námi – viníky bezmála vlastně dokonalého „spiknutí proti celému světu“ – to prostě společnost spolehlivě rozloží a uvede spoustu lidí do deprese nebo do agrese (spolupráce – tedy ta schopnost vést dialog – v takové atmosféře bohužel možná asi vůbec není).
Dnes už nám není (jako kdysi za mého dětství) zdůrazňována nutnost nukleární apokalypsy, ale vlastně je to jedno… (jedno a to samé).
„Však ono také, pane Nusharte, je v liberální demokracii jen o máločem rozhodováno vskutku demokraticky, podle mínění veřejnosti. Demokracie se zdá být na vstupu, ale na výstupu?“ – Ano, pane Horáku, to je naprosto přesné.
Já tady tuto záležitost teď nechci řešit do hloubky; už dávno plánuji toto téma dopodrobna rozebrat v samostatném článku. Předběžně je ale skutečně možno konstatovat to, že liberální demokracie není tou demokracií, kterou předstírá být.
Pan Nushart: ono nejde o to že by liberální demokracie byla „nedokonalou demokracií“; nýbrž jedná se o to, že ona ve skutečnosti není demokracií vůbec. Alespoň ve velkých částech státně-politického systému.
To že liberální demokracie je „nedokonalá“ – to se ví přinejmenším od časů Churchilla. Jenže – toto údajné doznání (z kterého nyní ale vyjímám samotného Churchilla) ve skutečnosti pravidelně hraje roli výmluvy, úhybu.
Proč jsem z toho vyjmul Churchilla? – Protože on opravdu nebyl hlupák; on si byl opravdu naprosto plně vědom toho, že demokracie je principiálně špatný politický systém. A že jejím jediným důvodem existence je právě jen to, že ze všech doposud vyzkoušených politických uspořádání se všechna ostatní ukázala být ještě horšími.
Zatímco dnes se tento Churchillův výrok fakticky používá/zneužívá v přesně převráceném smyslu: napřed se s jakýmsi povzdechem opakuje toto konstatování, že „demokracie bohužel není dokonalá“; ale vzápětí se okamžitě zaujme postoj, že když tedy všechno ostatní v minulosti bylo ještě horší, tak že ta „naše demokracie“ je tedy lepší nežli všechno ostatní, a že je tedy vlastně docela dobrá. A že tedy nijak není zapotřebí hledat něco jiného.
P.S. To že by ona mimozemská civilizace k všeobecné inteligenci (ovšem i včetně inteligence emoční) dospěla jinou cestou nežli za přítomnosti liberální demokracie, to bych jí ani v nejmenším nezazlíval. Přesně naopak: překonání (dialektické) liberální demokracie směrem k nějakému vyššímu stupni společenské samoorganizace se v tomto ohledu jeví zcela nepostradatelnou podmínkou.
Schopnost vést dialog – paní Hájková, to mi připomnělo jednu příhodu z časů mých studií na mnichovské univerzitě. Bylo to někdy v časech sovětské perestrojky, kdy tedy politický režim v tehdejším Sovětském svazu byl už uvolněnější, a i Rusové mohli poměrně svobodně cestovat (například na studia) na Západ; což předtím bylo naprosto nemyslitelné.
Přesněji řečeno: má vzpomínka je vlastně dvojí. Ta první se vztahuje na článek od jednoho takového Rusa (evidentně vzdělaného a kultivovaného), který se zřejmě na nějaký takový studijní či akademický program dostal do Německa. A on v tomto článku nejen s překvapením, ale až téměř s pocitem naprostého nepochopení zjišťoval, že na Západě spolu lidé diskutují, že si navzájem naslouchají, i když mají různé názory. A k tomu připojil, že „u nás“ (tedy v Rusku respektive Sovětském svazu) je tomu tak, že nikdo neposlouchá nikoho; že v diskusích „vyhrává“ prostě a jednoduše ten, kdo má nejsilnější hlas, kdo překřičí všechny ostatní.
A ten druhý zážitek? – To bylo na jednom politologickém semináři, na který se (nevím jakými cestami) dostal i nějaký takový Rus. Na rozdíl od nás studentů byl to už člověk středního věku, soudím že někde mezi padesáti a šedesáti lety. A tady jsem mohl zcela názorně zažít a zakusit přesně to, o čem psal autor toho článku. Tento „náš“ Rus – ten do diskusí vstupoval víceméně způsobem jako když opilý kovboj s revolvery v ruce vykopne dveře saloonu; ani v nejmenším se neohlížel na to že jeho předřečník ještě vůbec nedokončil svou řeč, a prostě s neotřesitelným sebevědomím dunícím hlasem seminárnímu osazenstvu sděloval svá moudra. S ním opravdu nebylo možno jakkoli diskutovat; na jakékoli argumenty odpovídal jenom dalším zvýšením intenzity svého hlasu.
———————–
Co je k tomu tedy možno říci? – Ano, autor onoho článku v Argumentu má dozajista pravdu v tom, že společnost která není schopná vzájemného dialogu je společnost vnitřně rozpadlá. A je skutečně možno právem tvrdit, že míra schopnosti takovéhoto dialogu je zároveň mírou vyspělosti dané společnosti.
Na straně druhé ale je nutno poznamenat i toto: ani v liberální společnosti západního typu ani zdaleka nedochází ke skutečnému dialogu.
Svým způsobem to krásně svého času vyjádřil jeden student na mnichovské univerzitě, když po shlédnutí jakési předvolební diskuse německých politiků konstatoval, že „oni si vlastně už vůbec navzájem nenaslouchají, nýbrž sie sprechen aneinander vorbei“. Tu poslední část věty jsem musel uvést v originále, to se nedá v této pregnantnosti bez dalšího převést do češtiny, doslova to znamená, že „hovoří pomimo sebe“. Prostě se míjejí. Každý z těchto politiků vrhne do arény ideologii své vlastní strany; ale už si vůbec nedává námahu s tím, aby vzal vážně to co říká a jaké názory má politický konkurent.
To okouzlení onoho Rusa z diskusní kultury na Západě – to se totiž fakticky týkalo zdaleka více pouhé formy, nežli vlastního obsahu. Ano, v kultivovaném prostředí na Západě si lidé neskáčou do řeči, navzájem se nepřekřikují, dokonce jakoby opravdu brali vážně argumenty protistrany; ale ve skutečnosti nakonec většinou každý stejně zůstane uzavřený ve své vlastní bublině, ve svém vlastním přesvědčení.
Jednou větou je možno konstatovat: v kultivovaném prostředí na Západě probíhají (kultivované) diskuse; ale ani tady neprobíhá skutečný dialog, skutečné setkávání myšlenek, jejich vzájemné obohacování. Jmenovitě v oblasti politiky tomu tak není.
CO NÁM O NÁS SDĚLUJÍ OPICE
Trochu jiné téma: nějak mám v poslední době štěstí na televizní dokumentace o opicích. Shlédl jsem teď opět jednu takovou. A byly zde ukázány opět věci nemálo zajímavé.
Napřed co se jejich (technické) inteligence týče: ještě Marx napsal svého času proslulou větu o tom, že „i ten nejhorší stavitel se i od té nejlepší včely liší tím, že než začne svou práci, má už v hlavě hotový celý její plán“. Už Marx sice věděl, že i některá zvířata dokážou používat primitivní nástroje; ale byl přesvědčen že to všechno je jenom záležitostí instinktů.
Tady ovšem bylo ukázáno, jak si jeden druh jihoamerických opic opatřuje sladkou mízu ze stromů: tím že nahryžou jejich (určitého druhu) kůru. Na tom by samo o sobě nebylo nic až tak příliš překvapivého; ale jde o to, že než ta chutná a výživná míza začne ze stromové kůry vytékat, trvá to celé dva dny! Což pak neznamená nic jiného nežli to, že tyto opice dokážou své aktivity při získávání potravy plánovat na dva dny dopředu!
A jeden druh afrických opic je ještě přetrumfne. Ony napřed poklepem zjistí, které palmové ořechy jsou už zralé; a jenom ty utrhnou a shodí na zem. Ale – tím celá věc ještě zdaleka nekončí, nýbrž teprve začíná. Dostat se k chutnému jádru, to je totiž pro tyto malé opice velice problematická záležitost. Není možné prostě jen tak prokousnout jejich tvrdou skořepinu. Tyto opice tedy napřed okoušou jejich měkčí obal; ale pak je nechají celé tři dny ztvrdnout na slunci! Takže tyto opice tedy plánují na celé tři dny dopředu. A teprve poté je možno tyto ořechy rozbít; ale i toto samotné rozbíjení je velice obtížné. Ty opice k tomu musejí používat (vzhledem k jejich vlastní tělesné velikosti velmi těžké) kameny; (někdy až tak těžké jako ony samy!); ale i to by bylo málo, ony používají doslova systém kladiva a kovadliny. K tomu účelu mají jeden velký, okrouhlý kámen, s prohlubněmi, ve kterých ty ořechy poněkud lépe drží, a seshora do nich vší silou buší oněmi těžkými kameny. Postupem času je tento kámen už z celé poloviny seshora obroušen; když ho etologové poprvé uviděli, napřed se domnívali, že to je dílo lidí, lidských lovců! A teprve potom zjistili, že takto ho opracovaly opice.
To znamená: tyto opice nejenom že dokážou plánovat na několik dní dopředu; ale k získávání jader těchto ořechů vypracovaly vysloveně celý technologický postup!
————————————–
A na závěr oné dokumentace tam byla ukázána scéna, která byla opravdu fascinující: byl to nějaký druh skalních opic, které měly svůj úkryt v jeskyni pod vrcholem skály. Ovšem – ani zde nebyly zcela bezpečné, najednou se tu ukázal nějaký predátor, pardál či levhart. Který by se i tam nahoru možná dokázal nějak dostat. A pak ale následovala scéna skutečně až fantaskní: ty opice měly na horní hraně oné skály naskládané jeden na druhém velké kameny; a když se onen predátor přiblížil k úpatí skály, tak na něj tyto kameny jeden po druhém vrhaly dolů – naprosto stejně jako když obránci hradů z cimbuří vrhali kameny na útočící nepřátele!!
To jsou opravdu chvíle, kdy je sotva možno se ubránit – nemálo znepokojující – otázce, v čem natolik zásadním jsme my lidé vůči opicím vlastně ještě napřed.
——————————–
A tyto pochybnosti byly ještě posíleny tím, když v oné dokumentaci padla poznámka o tom, že opičí vůdci se chovají naprosto stejně jako lidští vládci: střídají volně despocii s demokracií, podle toho co je pro ně v daném okamžiku právě výhodnější. A když ztratí svou moc, pak se jich zmocňují nemoci, a oni propadají depresím.
Což mi zase připomíná jeden zážitek z Německa, také z časů perestrojky. Respektive přesněji: ze zániku tehdejší NDR. Nutno připomenout: stejně jako v samotném Sovětském svazu, i v NDR byla u moci prakticky vláda gerotů. Když byly v oněch zlomových dnech v televizi ukázány záběry ze zasedání východoněmeckého politbyra, sdělil jsem jedné mé (německé) spolustudující, že to vypadalo jako shromáždění mumií. (A ona, která ty záběry také viděla, s tímto ohodnocením vřele souhlasila.)
Ale – o nějaký čas později se autor jednoho článku v německých novinách pozastavil nad tím, že dokud tito starci byli u moci, dokázali stále vzdorovat zubu času. Zatímco jakmile tuto moc ztratili – začali padat za oběť nemocem jeden po druhém!
Vypadá to tedy opravdu tak, že pocit vlastní moci dodává životní energii; a to platí naprosto stejně jak u opic, tak i u lidí.
V čem jsme my, lidé, před opicemi napřed?
No, z toho, co jste uvedl jako příklad, pane Poláčku, tak se dá říct, že opice byly sice občas důmyslně vynalézavé. Ovšem jediným účelem veškeré té jejich činnosti bylo získání potravy (popřípadě zahnání nebezpečného predátora).
Lidé však, na rozdíl od opic, vytvářejí kulturu, která neslouží pouze k těmto dvěma účelům. Kulturu hmotnou i nehmotnou. A kromě toho jsou schopni omezit moc jednotlivce zákonem.
To druhé jsem napsala, protože jsem večer četla, že například u šimpanzů se vyskytují vůdcové tlupy, kteří se chovají vyloženě tyransky. Dokonce se, myslím, i pan Poláček o podobném případu zmínil v diskusi. Prý takové tyrany ostatní členové tlupy dovedou i svrhnout, když už je to přespříliš. Možná by se tedy dalo říct, že jakýsi zákon v nich působí. Ovšem na nevědomé úrovni.
Včera večer jsem zase sáhla po Tresmontantovi, který člověka charakterizoval jako duchovního živočicha, schopného mít podíl na nadpřirozeném řádu, na životě Stvořitele. Ovšem ne sám od sebe. Potřebuje k tomu Boží milost. Tresmontant píše, že pro řecké myšlení (kniha totiž srovnává řecké a hebrejské myšlení) je to něco nepředstavitelného. Že by takovou představu dokonce označili za hybris. To prý platí i pro novověké filosofy, kteří z řeckého myšlení vycházejí. Zřejmě v tom je i kořen dnešních odpůrců křesťanství, kteří křesťanství vytýkají údajný antropocentrismus.
Tak jsem si myslela, že už toho psaní sem nechám, protože to nikam nevede. A vida, po dvou týdnech už sem zase píšu. No, jak se říká: Nikdy neříkej nikdy.
Ano, paní Hájková, mívám stejné pocity.
Podle mě to souvisí s nutností uspokojit potřebu otevřeného -hlavně tedy pro
pocity •}~{ prožitky
svobodného
– dialogu.
(pro myšlenky {až} nakonec)
Pokud je potřeba snadněji
uspokojena jinde,
není už potřeba
sem psát.
Pro nás se to psaní sem už stalo životní potřebou, paní Hájková… 😉
A že „to nikam nevede“?… Ono vlastně žádné psaní nikdy nikam nevedlo, v určitém smyslu. Z hlediska vulgárního materialismu jsou všechny takovéto úvahy jenom marnými a zbytečnými intelektuálními hrátkami.
Ovšem – možná je právě schopnost psaní tím posledním, co nás ještě odlišuje od opic… Tohle ony opravdu ještě nedovedou.
Co se onoho výroku Tresmontanta týče, ten je mi ovšem poněkud nesrozumitelný. Co by mělo být pro řecké myšlení nepřijatelné, či dokonce projevem hybris? Účast na nadpřirozeném řádu? Anebo ale to, že by k této účasti měli zapotřebí Boží milosti?
To první v každém případě nesouhlasí ani v nejmenším; přesně naopak, alespoň v podání Platóna je nejvyšším a konečným cílem lidské bytosti právě ona „účast na nadpřirozeném řádu“, na dokonalosti celého univerza.
Rozdíl je ovšem v tom, že Řekové k tomuto vzestupu skutečně nemají zapotřebí „Boží milosti“ (něco takového u nich ještě neexistovalo), nýbrž oni tento vzestup k vyššímu řádu mají dokázat sami ze sebe, prací na své vlastní duši. (Která je ovšem pojímána především jako sídlo myšlení.)
Spíš přesně naopak, jako „hybris“ se toto řecké pojetí jeví křesťanům, protože poskytuje člověku příliš mnoho autonomie vůči božím intencím.