Forum

Tato stránka je náhradou za zrušená diskusní fóra, která nevešla v užívání. Je určená pro diskuse o aktuálních tématech, která se ale věcně nehodí do žádné běžící diskuse pod aktuálně projednávanými texty. Takže sem každý může volně vkládat svá vlastní témata, která se mu právě zdají být příhodná pro společnou diskusi.

3 118 komentářů u „Forum“

  1. „Vypořádat se se samotným životem, v jeho neustálé změně“ lze, pane Poláčku, například prostřednictvím konceptu vyhlazovacích táborů, eventuálně gulagů (abych zachoval vyváženost). Tento koncept vyhlazovacích táborů jistě není „koncept existující sám o sobě“ (neboť jeho autorem je člověk), a proto také může být svým autorem považován za koncept dobra. Je ovšem nad slunce jasnější, že koncept vyhlazovacích táborů není součástí o sobě existujícího konceptu dobra – pokud samozřejmě takový o sobě existující koncept dobra tedy vůbec existuje.

  2. Nejsem si, pane Poláčku, vlastně úplně jistý v čem se naše názory liší. Pokusím se to nějak shrnout – včetně těch rozporů.

    Vy pravděpodobně (podle mě – případně mě opravte) tvrdíte zhruba toto:

    Dobro samo o sobě neexistuje, aby totiž něco mohlo být uznáno za dobro (existovat jako dobro), musí to za dobro uznat člověk – to je samozřejmě zcela logické, pokud by totiž neexistoval nikdo jiný, kdo by toho byl schopen – například nějaký mimozemšťan, inteligentní opice nebo hloupý člověk – kdo jiný než člověk by to pak měl udělat?

    [Mimochodem – na inteligenci to záviset asi nemůže, ty vyhlazovací tábory se totiž zdály být dobrem i lidem velice inteligentním, z čehož pak tedy vyplývá, že inteligence k rozpoznání dobra asi není potřeba a uznat něco za dobro by tedy měla být schopna i ta zmíněná opice či hloupý člověk – o mimozemšťanovi ani nemluvě. Kdo má doma třeba jen obyčejného psa, ten jistě potvrdí, že dobro je schopen uznat i obyčejný pes.]

    Za předpokladu, že dobro je ale (podle Vás?) schopen uznat (tedy rozpoznat) pouze a jenom člověk (zde ale pozor – lidí je mnoho a my nevíme, který člověk – nebo jací lidé – by to měli přesně být), musel tedy tento člověk nějaké dobro uznat – rozpoznat (rozpoznal tedy nejprve dobro již samo o sobě existující?), aby pak tuto svoji prvotní zkušenost s dobrem mohl nějak zobecnit, aby mohl objevit (nebo snad dokonce sám určit? – to asi nejspíš nikoliv) jakési obecné zákonitosti, podle kterých je (například atom) nebo dobro vytvořeno. Na základě této své primární zkušenosti s (již o sobě existujícím?) dobrem (popřípadě atomem) si člověk ty zákonitosti pak nějak sepsal, zamyslel se nad tím, trochu to někde proškrtal a jinde zas něco ještě připsal a vytvořil tak koncept svého dobra, aby mohl dobro (popřípadě atom) sám podle sebe vyrábět a mohl se tak vypořádávat se samotným životem (v jeho neustálé změně), až si nakonec z toho začal trochu myslet, že dobro (popřípadě atom?) vytvořil on sám. Lidí, co se pustili do experimentální výroby dobra (nebo atomů) – aby se tak mohli vypořádávat se samotným životem v jeho neustálé změně – bylo mnoho, takže ta jejich různá dobra se pak začala vzájemně tlouci. Když už to takhle dál nešlo, požádali Immanuela Kanta, aby ty jejich nečisté rozumy, které – jak se domnívali – byli příčinou konstrukčních chyb jejich dober, trochu vyčistil a zkritizoval a Kant tedy napsal tu „Kritiku čistého rozumu“ (nechtěl se nikoho dotknout). Sliboval si od toho, že když si všichni ty své – všemožnými předsudky pošpiněné a zanesené – rozumy pěkně profouknou a vyčistí, tak přece musí všichni nakonec dojí k jednomu úplně jednotnému výsledku (tedy vlastně všichni musí dojít k jednomu úplně jednotnému rozumu pro všechny), a aby jim ušetřil zbytečnou práci, určil kategoricky imperativ pro všechny sám, protože nikdo jiný na to ten rozum neměl.

    Od těch dob tedy všichni fanatici (nejen islamističtí, ale obecně fanatici morálky) milují náš západní humanismus, neboť mohou spolu s Kantem požadovat, aby „všichni jednali jen podle té maximy (zásady), od níž mohou zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem“ (například aby všichni jednali podle zásad šaríi apod.)

  3. ABSOLUTNÍ DOBRO A PŘIROZENÝ SVĚT

    Pane Nusharte, otázka po onom „primárním dobru“ (respektive našeho vlastního pocitu tohoto „primárního dobra“ je natolik složitá, že se tady do ní vůbec nechci pouštět. Jednou se snad ujmu té práce že bych o tom napsal tématický článek.

    Tady se jedná jenom o mou kritiku Vašeho postoje, s kterým se odvoláváte na jakési „samo o sobě existující dobro“, který prý existuje zcela nezávisle na člověku; a já Vás poukazuji na to, že takovýto předpoklad je naprosto neudržitelný.

    To je v podstatě přesně ta samá myšlenková chyba, které se dopustil starý Parmenides. Který jako první formuloval teorii či pojem „čistého Bytí“. Podle jeho přesvědčení i toto „čisté Bytí“ existuje samo o sobě, nezávisle na – chybných a nekompetentních – názorech jednotlivých lidí, kteří ho vůbec nedokáží poznat a spatřit.

    Toto „čisté Bytí“ je absolutní, absolutně dokonalé, je v něm přítomna veškerá moudrost; dost možná je v něm obsaženo i samotné „Dobro“ (to z těch fragmentů které jsou od Parmenida dochovány nelze jednoznačně vyčíst).

    Jistě, Parmenides ve své době tímto svým postulátem „čistého Bytí“ vykonal ve filozofickém myšlení přelomový krok; jenže druhá stránka této mince bylo to, že celý přítomný (a tedy i lidský) svět se v tomto srovnání pak jevil být něčím pouze druhotným, nepodstatným, něčím co nemá svou vlastní hodnotu. Něčím, co k dokonalosti a vznešenosti onoho „čistého Bytí“ nepřispívá naprosto ničím.

    Už sofisté tehdejší doby mu vzápětí dokázali, že tento jeho koncept trpí závažnými logickými protimluvy; a později mu Aristoteles vytýkal, že tím že takto veškerou skutečnost roztrhl na dvě části, že pak musí postulovat dvojí princip této skutečnosti – tedy dvojí původ respektive počátek. Zkrátka: jsoucí, živoucí svět má u něj jiný základ, nežli toto „čisté Bytí“.

    A Platóna tyto logické protimluvy u Parmenida donutily k tomu, aby revidoval svůj vlastní koncept „idejí“: ty považoval původně za absolutní, fixní a nehybné, zatímco nyní je „rozpohyboval“, uvedl je to vzájemné souvislosti a interakce – a to právě proto, aby tímto dialektickým vztahem opět dohromady svázal onen čistý, metafyzický svět s přirozeným světem vezdejším.

    Pro naše téma to tedy znamená: postulovat nějaké čisté „dobro o sobě“, které by existovalo jenom samo sebou, zcela bez závislosti na člověku – to znamená opakovat Parmenidovu základní myšlenkovou chybu. Takovéto „dobro o sobě“ je pouhá chiméra, bez jakékoli skutečnosti. A je to jenom jsoucí (a tedy: lidský) svět, které tomuto p o t e n c i á l u dobra může udělit realitu.

    Dokonale to (v souvislosti s Parmenidem) vystihl Jan Patočka: jak ono „čisté Bytí“, tak ale i náš svět jednotlivých věcí, to jsou jenom dva aspekty té samé věci. Není možno postavit jednu proti druhé. Jednotlivé věci mohou existovat jenom proto, protože za nimi stojí ono „Bytí vůbec“, jako základní schopnost vůbec existovat; ale na straně druhé toto „čisté Bytí“ existuje reálně jenom v těchto jednotlivých věcech, a jenom jejich prostřednictvím.

    A ohledně onoho hypotetického „Dobra“ platí naprosto to samé. Ano, my můžeme předpokládat jakousi jeho apriorní existenci, jakožto kvintesenci všech jednotlivých „dober“ v tomto jsoucím světě; ale na straně druhé toto „čisté Dobro“ neexistuje reálně jinak, nežli právě prostřednictvím jednotlivých aktů zcela konkrétních lidí. Bez těchto reálných aktů toto „Dobro“ – opakuji ještě jednou – zůstává pouhou chimérou, bez jakékoli reality.

  4. STRANA LEVICE

    Snad bude i pro ostatní účastníky tohoto webu zajímavé, jakým způsobem se nadále vyvíjely/vyvíjejí mé kontakty ke straně „Levice“.

    Už jsem tady o tom podával průběžné zprávy; s tím že na mou přihlášku o přidružené členství dlouhou dobu nepřišla žádná reakce, až jsem dospěl k názoru že z jejich strany není o spolupráci se mnou zájem. Pak přišla zpráva od T. Ulricha, že teprve teď se konal sjezd, který určil nové předsednictvo. Které o těchto přihláškách rozhoduje.

    Pak zase delší dobu nic; až dneska jsem od „Levice“ dostal hned několik mailů. Takže momentální stav je takový: jsem přijat jako „Sympatizant Levice“; a tím pádem mám přístup i diskusnímu fóru této strany. To je pro mě naprosto klíčové, abych se za prvé mohl něco bližšího dozvědět o tom, kdo je tam vůbec přítomen, a jaké tam převládají názorové směry. A za druhé abych mohl mé vlastní myšlenky a koncepty „vhodit do ringu“.

    A zároveň přišla pozvánka k účasti na dnešní večerní společné posezení v jakémsi virutálním hostinci. Zkrátka, když není možno se setkat – v covidové době – osobně, tak se tak učiní virtuálně. A jsou tam jmenovitě zváni noví členové.

    Takže – pokud se mi podaří zprovoznit mou webovou kameru, kterou jsem už léta nepoužíval, tak bych už dnes večer mohl získat první osobní zkušenost s ideovým prostředím „Levice“.

  5. Dodatek: webovou kameru jsem bez problémů zprovoznil; problém je ten, že to virtuální posezení se konalo už včera. Což je ovšem poněkud komické; upozornění na to, že se koná virtuální posezení začínající včera v 19. hodin večer bylo rozesláno (alespoň ke mně došlo) v ten den až ve 21 hodin! Takže nevím, jestli se to pak vůbec konalo či ne.

    —————————————————–

    Náhradou za toto zmeškané virtuální setkání se členy „Levice“ jsem se podíval na její diskusní fórum, které se mi počínaje dneškem stalo přístupným. A shodou okolností jako první jsem navštívil zrovna tu diskusní místnost, kde se – a to dost intenzivně – probíralo právě moje jméno!

    Probíralo – a propíralo, dost kontroverzně se tam diskutovalo o tom, jestli já do „Levice“ opravdu patřím. Což je skutečně nemalá otázka; a právě proto já jsem byl tak váhavý ohledně toho se s ní nějak blíže spojit. A v této diskusi se mi opětně potvrdilo: je tu v každém případě několik účastníků respektive členů, s kterými cítím dost velkou ideovou spřízněnost (to je bezpochyby pozitivní aspekt); ale zároveň je tu řada dalších, kteří jsou z mého pohledu příliš radikální levičáci, tedy daleko více polapeni levičáckou ideologií, nežli kolik by pro mě mohlo být přijatelným.

    Vypsal jsem jim tam tedy mé obecné ideové krédo v dané věci; uvidíme přijde-li na to nějaká odpověď. (Nejsem si ovšem jistý jestli tato diskuse je ještě „živá“, poslední příspěvek tam byl z doby někdy před třemi týdny.)

  6. A ještě další zajímavé věci byly v oné diskusi „Levice“ zajímavé (málem bych je zapomněl zmínit). Za prvé tam šel hovor o panu Krupičkovi, který u nás byl svého času přítomen. Zřejmě je nějak aktivní v levicových strukturách; ale i zde je zřejmě dost kontroverzní, zřejmě i tady platí za „neřízenou střelu“.

    A za druhé se tam diskutovalo i o knize „Levice bez liberalismu“ (jakož i o té diskusi k ní které jsem se sám zúčastnil). Co mě především zaujalo bylo to, že tam zmínili i M. Hausera; a prý Hauser (a několik dalších) má na SOK s Drulákem trvalé kontroverze.

    To je pro mě opravdu potěšitelná zpráva; už jsem se skoro obával že i Hauser přece jenom naskočil na tuto loď konzervativního socialismu, to by bylo pro filozofa jeho kvalit opravdu škoda.

  7. Děkanka napsala, že záleží na každém životě, a… byla vyhozena. Její slova byla shledána jako štvavá a omezená.

    Univerzita na Twitteru poděkovala za upozornění na email děkanky a mluvčí vydala oficiální prohlášení. „Univerzita po 10 měsících 19. června [roku 2020] ukončila zaměstnanecký poměr doktorky Neal-Boylanové. Stejně jako u všech podobných rozhodnutí bylo učiněno v nejlepším zájmu univerzity a studentů.“

    Tvrzení, že na každém životě záleží, je příkladem naprostého morálního selhání, je to tvrzení nehumánní a zcela odporné!

    Na tomto webu v našich diskusích je ale, pane Poláčku, takovýchto tvrzení bohužel celá řada. Evropská komise se nyní chystá zařadit tyto různé nové nenávistné projevy mezi trestné činy. O interpretaci nového zákona by už neměly nekoordinovaně rozhodovat jednotlivé členské státy, ale přímo Komise. K přijetí směrnice dojde pravděpodobně v průběhu letošního podzimu – upozorňuji na to s předstihem, abychom měli dostatek času to tady zavřít.

    Předmětem trestního stíhání totiž bude „… obhajoba, propagace nebo podněcování k jakékoliv formě hanobení, nenávisti nebo hanobení osoby nebo skupiny osob, jakož i jakékoliv obtěžování, urážky, negativní stereotypy, stigmatizace nebo ohrožení ve vztahu k takové osobě nebo skupině osob a odůvodnění všech předcházejících způsobů vyjádření na základě rasy, barvy, původu, národního nebo etnického původu, věku, zdravotního postižení, jazyka, náboženství nebo víry, pohlaví, genderu, genderové identity, sexuální orientace a dalších osobních charakteristik nebo stavu“.

    Z toho vyplývá, že trestná bude nyní například i nenávist vůči fašistům.

    (Nenávist „znamená stav mysli, charakterizovaný jako intenzivní a iracionální emoce odporu, nepřátelství a nenávist vůči cílové skupině“.)

    Jako nejodpornější z těch výše jmenovaných trestných činů mi ale přijde hlavně to „jakékoliv obtěžování odůvodněné na základě dalších osobních charakteristik“.

  8. Tak mě napadá: Nepřipravuje ten nový zákon proti nenávisti Miškin s Čepigou?

  9. Zaznamenal jsem ale i další pozitivní zprávu: čínští ochránci lidských práv projevili velkou starost o jejich dodržování v USA, zejména kritizují rozbujelý americký rasismus, namířený proti černochům (viz např. projev čínského představitele v Anchorage na Aljašce, březen 2021).

  10. Pane Nusharte, opravdu mi naprosto uniká smysl Vašich posledních komentářů.

    Že byla propuštěna děkanka nějaké univerzity za – asi dobře míněný, ale v daném kontextu značně nešťastný – výrok, to je dokladem ideologického rozpolcení americké společnosti (které se už dávno projevuje v celé řadě oblastí); to je ovšem věc, se kterou my zde asi sotva co můžeme dělat.

  11. V daném kontextu nešťastný…
    Hm. Třeba podepsání Charty 77 bylo taky v daném kontextu nešťastné a taky jsme s tím nemohli nic dělat, že za to někoho vyrazili z práce.

    I když vlastně… Mohli jsme třeba potom jít na prvního máje na manifestaci – to jsme s tím, pane Poláčku dělat mohli. Vyslechnout si projevy o hrdinném budování naší spravedlivé společnosti a pomyslet si, že podepsání Charty 77 je v daném kontextu nešťastné… Tak netvrďte, že se s tím nedá nic dělat. Dá se s tím dělat: podívejte se třeba na toho čínského soudruha v Anchorage – jaký hrdinný postoj zaujal na obranu lidských práv – na obranu amerických černochů před tím – v Americe nyní tak rozbujelým rasismem.

  12. Pane Nusharte, ještě jednou: mohl byste nějakým srozumitelným způsobem vysvětlit, o co se Vám vlastně jedná?…

  13. Pokusím se, pane Poláčku.

    Vy si na jedné straně myslíte, že můžete přispět ke „zřízení autenticky humánního světa“, ale když někoho vyrazí z práce za to, že podepíše Chartu 77 nebo do mailu napíše, že „záleží na každém životě“, tak je to najednou „věc, se kterou sotva můžete co dělat“. Jak vlastně chcete zřizovat ten Váš „autenticky humánní svět“, když nejste schopen dělat nic ani s takovouhle prkotinou – například se k tomu aspoň jasně postavit?

  14. V autenticky humánním světě už nebudou lidi za slova nehodící se do daného kontextu stavět ke zdi (jako kdysi Lenin novináře).
    Těmi, kdo je vyslovili, budou ti, kdo ovládají kontext, pouze pohrdat, a oni pak budou muset „chodit kanálama“ a příště si rozmyslí něco říkat.
    „Nám je přece cizí hrubé násilí“ – pravil dr. Solfernus v Hrátkách s čertem.

  15. Pane Nusharte, včera jsem zaslechl v televizi hovořit T. Okamuru. Právě vyjadřoval názory na exekuce souznějící s mými. Naprosto nezviklán v jistotě, že by bylo skvělé, kdyby se do sněmovny nedostal, přepnul jsem na jiný program. V USA jsem podobně předpojatý vůči exprezidentu Trumpovi.

    Když jsem podstatné vytkl před závorku, mohu konstatovat, že vůči Spojeným státům, liberálům i jejich konformismu jsem značně kritický.

    Asi všichni jsme vyrůstali pod vlivem filmů, románů, popularizace vědy či humoru anglosaské provenience, jež nám připadaly osvobodivé. Dlouho jsme, paradoxně za vlády komunistů, sledovali kvalitní seriály a četli přínosnou literaturu, spíše tepající pokrytectví než pokrytecké, až jsme více než jinde uvěřili, že za mořem je rozhodnuto o tom, že slovo mají setrvale ti praví a správňáčtí.

    Nebylo tomu tak a snad ještě méně tomu tak je nyní. Jestliže Američan řekne, že jeho země je nejlepší na světě a zároveň soudí, že volby byly jeho favoritu, po staleté kontinuitě systému, ukradeny, něco tu dře. Vždyť ve východní Evropě jsme tohle dokázali raz dva hned v roce jedna po přihlášení se k aktuálně svůdnějšímu systému. Američanů, kterým se u nás a jinde v cizině líbí, je ostatně nemálo.

    Jak vypadá politický zápas západního typu vidíme dnes i doma. Jde o něco jako motokros, špinaví jsou brzy všichni, poslední jako první. Sledované cíle nebývají ty pravé a aby to nebylo tak patrné, je dobré, když jsou aspoň velmi rozporné. Svou roli tu ovšem hrají také média, nikoli nezištně budící pohoršené reakce.

    Můžeme-li se zabývat genderovými otázkami a příslušnou účelovou reformou jazyka, tak proč tematizovat nadmíru špatnou situaci svobodných matek? Můžeme-li pokrývat kauzu zabití George Floyda policistou, proč se věnovat otázce trestu smrti, v USA mnohem častějšího v případě černochů, neřku-li ostudně kratší dobou jejich průměrného dožití? Můžeme-li polemizovat nad vlivem stereotypů v „starých“ Simpsonových na děti a dospívající, proč bychom tak měli činit ještě v případě pornografie na tři kliky? Atd. Ostatně, abychom byli spravedliví, jak velký díl řekněme mainstreamové filmové tvorby věnuje pozornost závažným společenským problémům?

    Pane Nusharte, potíže Vámi zmíněné profesorky, nemusíme, myslím, srovnávat hned s postihem našich chartistů, podobně jako třeba 50. léta v USA hned s 50. léty u nás. Míra i povaha politického ovládání a zglajchšaltování společnosti tam a tady se přece jen významně lišily.

  16. Poslední odstavec posledního příspěvku pana Horáka mi připomněl jeden bonmot z časů totality: Setkají se spolu Američan a komunista z východní Evropy. Američan komunistovy předhodí: „Vy zavíráte politické odpůrce!“ A na to komunista nepohnutě opáčí: „A vy zase mlátíte černochy!“

    Zkrátka: každá z obou znepřátelených stran viděla jenom ty špatnosti, které prováděla protistrana; a byla slepá vůči zlu které se děje u ní samé.

  17. A to je zároveň i odpověď panu Nushartovi. – Pane Nusharte, my jsme především povinni napravovat ten svět, kterého jsme bezprostřední součástí. To samozřejmě neznamená že bychom se měli stavět lhostejně k tomu co se (špatného) děje jinde ve světě; nicméně platí řečené, tedy že v prvé řadě jsme odpovědni za náš vlastní svět.

    Opakuji otázku: co m y tady, na našem malém webu, můžeme pořídit s tím, že na nějaké americké univerzitě byla propuštěna jedna její zaměstnankyně? – My můžeme vyjádřit politování nad tímto projevem ideologizace a ideologické rozpolcenosti a nesnášenlivosti americké společnosti (a to jsem také výslovně zmínil); ale to je v zásadě tak všechno co s tím můžeme udělat.

    A navíc, co se konkrétního případu týče, výrok oné děkanky byl v daném kontextu velmi nešťastný, a přinejmenším velice necitlivý. A dokonce bych si troufal i říci, že byl vysloveně hloupý. I když – opakuji znovu – ona sama to snad nemyslela nijak zle.

    Totiž – jestliže někdo uprostřed vzduté vlny rozhořčení nad opakovaným (a smrtícím) projevem amerického rasismu (a to ze strany státního orgánu!), kdy tedy celému společenskému diskurzu dominuje heslo, že „na černých životech záleží“, když tedy za takovéto situace někdo vyhlásí, že „záleží na v š e c h životech“, bez rozdílu – pak tomu prostě nemůže být rozuměno jinak, než že dotyčný/dotyčná onen zločin spáchaný bílým policistou na jeho afroamerické oběti bagatelizuje, relativizuje.

    Představme si případ, že když islámští teroristé postříleli redakci francouzského satirického magazínu „Charlie Hebdo“, tak že by na to francouzský prezident reagoval prohlášením, že zabíjet kohokoli je samozřejmě špatné a nemělo by se to dělat. A vůbec by přitom nezmínil naprosto specifické jádro věci, totiž vražedný útok na novináře! Takto jednající prezident by působil nutně jako naprostý blázen; a byla by z toho taková aféra, že by ji sotva dokázal politicky ustát.

    Takže opakuji znovu: ta děkanka to snad nemyslela zle, ale její výrok v dané situaci nutně musel působit vysloveně provokativně.

  18. Pane Horáku, to co jste napsal o Okamurovi a jeho (a Vašeho) názoru na exekuce, to je prakticky naprosto to samé, co jsem před chvílí v diskusi „Chaos a řád“ odpověděl paní Hájkové ohledně Druláka: ano, i já mohu s Drulákem sdílet určité názory, například na sankce vůči nepřizpůsobivým; ale přesto si uchovávám krajní pochybnosti o tom, jestli by bylo dobře kdyby se Drulák a spol. opravdu dostali k politické moci. Ten jejich „konzervativní socialismus“ mi přijde přespříliš reakční, přespříliš nenávistný, přespříliš selektivní (už tam chybí jenom vymezení: „Pouze pro bílé!“), nežli abych mohl uvěřit že z toho může vzejít něco opravdu pozitivního, humánního.

  19. „Píšu, abych vyjádřila své znepokojení a odsoudila nedávné násilné činy proti lidem jiné barvy pleti. Nedávné události připomínají tragickou historii rasismu a zaujatosti, které se v této zemi stále daří…“ Co je na tom necitlivého, pane Poláčku? Ale Vy to překrucujete, ona nenapsala, že „na všech životech záleží“, ona napsala EVERYONE`S LIVES MATTER.

  20. Představme si tedy ten Vámi uvedený případ, kdy islámští teroristé postříleli redakci francouzského satirického magazínu „Charlie Hebdo“ a francouzský prezident by na to reagoval prohlášením, že „na každém životě záleží“.

    Takto jednající prezident by podle Vás působil jako naprostý blázen? Byla by z toho podle Vás aféra?

  21. A teď si představte, pane Poláčku, že by to nebyl francouzský prezident, ale děkanka školy ošetřovatelského oboru, která by v emailu adresovaném své škole na stejnou událost reagovala větou „na novinářských životech záleží“. A kdyby obětí nebyli novináři, ale lidé nějaké jiné profese, mohla by třeba reagovat větou „na soustružnických životech záleží“. Protože ale příčinou toho útoku bylo kreslení karikatur, její prohlášení by mělo správně znít „na životech karikaturistů záleží“.

    Když ale děkanka zdravotnické školy napíše v mailu určeném této škole, že „záleží na každém životě“, měli by ji za to plným právem vyrazit.

  22. Pane Nusharte, já jsem asi četl nějaký jiný, zkrácený citát. Ve kterém nebylo uvedeno její odsouzení rasistických činů. Potud tedy máte pravdu.

    Ale stejně pořád nechápu, co po mně vlastně chcete. Znovu opakuji: my tady sotva máme možnost proti jejímu propuštění něco udělat.

    Její smůlou zřejmě bylo, že se dostala do oné bouře vzdutých vášní; a někdo to zřejmě pochopil tak, že – přes své verbální vyjádření – nakonec přece jenom onu událost nějak relativizuje, bagatelizuje. Abychom to mohli odpovědně posoudit, museli bychom znát celý – opakuji, c e l ý kontext danéhoh případu.

    Ona tu něco napsala, něco vyjádřila – ale co tomu předcházelo? Asi toto prohlášení neučinila jenom tak, bez důvodu. Nepředcházel tomu nějaký jiný její výrok, který zadal pochybnosti o jejích skutečných postojích v dané věci?… Pokud tohle všechno nevíme, pak je velmi problematické učinit nějaký jednoznačný soud.

    ——————————-

    Pro srovnání: zrovna v dnešních německých novinách vyšla zpráva o tom, že Jens Lehmann, bývalý brankář německé fotbalové reprezentace, se vyjádřil o nějakém svém fotbalovém kolegovi černé pleti, který dostal místo fotbalového komentátora v nějaké německé televizní stanici, že on se tam dostal jenom jako „Quotenschwarzer“. To jest: že toto místo dostal ne snad pro své schopnosti, nýbrž jenom pro barvu své kůže, aby se ta televizní stanice mohla chlubit tím, že je principiálně ne- respektive antirasistická.

    Tady zase platí: já nevím, jaká je realita. Nevím a nemohu posoudit, jestli Lehman s tímto svým obviněním má či nemá pravdu.

    V každém případě ale tímto svým neomaleným vyjádřením v Německu vyvolal skandál, a sám vzápětí ztratil své místo manažera či poradce ve fotbalovém klubu kde měl svou smlouvu.

    A co teď: jak se k tomu postavit? Byla tato reakce přehnaná, nebo adekvátní? – Opakuji znovu, tady je krajně obtížné soudit, když neznáme všechny okolnosti.

    Ale v novinách psali, že to nebylo zdaleka poprvé, kdy se Lehmann „zaskvěl“ obdobně obhroublými výroky, i když třeba ne s rasistickým kontextem.

    V každém případě je prostě faktem, že v současné době je – alespoň na západ od českých hranic – jakýkoli projev rasismu pociťován, a také sankcionován jako projev absolutně nepřijatelného jednání. Že tyto reakce – respektive sankce – mohou být v jednotlivých případech přehnané, přemrštěné, nespravedlivé – to se naprosto může stát.

    Ale my můžeme tuto přemrštěnost oněch reakcí právem odsuzovat jenom a pouze tehdy, když se sami dokážeme naprosto přesvědčivě distancovat ne pouze od rasistického smýšlení, ale i od i sebemenšího náznaku relativizování absolutní nepřijatelnosti rasismu.

  23. Mám tu jednu zajímavost; starou už několik dní, ale vždy znovu jsem ji zapomněl tady zmínit. Takže teď při opětovné vzpomínce:

    Je to ze světa ekonomiky respektive financí, je to napohled jenom drobná zpráva, která také proběhla médii bez nějaké větší pozornosti. A přitom je to svým způsobem zpráva přelomová.

    Byla totiž uzavřena v zásadě první globální dohoda o zdaňování ekonomických subjektů, tedy především nadnárodních koncernů. To znamená: do budoucna už nesmějí nastat takové případy, které byly – právem – znovu a znovu kritizovány, když nějaký velký mezinárodní koncern své sídlo formálně přenese třeba do Irska, a tam pak platí jenom naprosto směšné daně.

    Pokud tato dohoda o globálním zdaňování tedy vejde v platnost a bude-li opravdu dodržována (respektive účinně kontrolována a vynucována), pak to bude mít opravdu přelomový charakter: byl by to první skutečně koordinovaný, celoplanetární zásah proti světovému kapitalismu, respektive proti jedné z jeho největších nespravedlností. A svým způsobem by to zároveň mohlo znamenat první malý krůček k ustanovení celoplanetární vlády, která jako jediná by v budoucnu mohla mít účinné nástroje na další krocení excesů kapitalismu. Případně dokonce i na jeho transformaci v jiný, humánnější ekonomický pořádek.

  24. Paní Hájková, chtěl jsem se zeptat: na fóru strany „Levice“ jsem se teď poznal s jedním panem profesorem, který znal J. Hellera. Trochu teď tam kolem toho diskutujeme; ale já jsem si najednou vůbec nemohl pořádně vzpomenout, jak vlastně J. Heller přesně nazýval tu svou vysněnou novou revoluční třídu: kognatiarát? Nebo přece nějak jinak?

  25. Ano, mezitím jsem si už sám vzpomněl. Ale napřed jsem si vůbec nedokázal vybavit, jak to vlastně přesně konkrétně znělo. Je to přece jenom umělý pojem, který je jinak dost málo frekventovaný, například v německé Wikipedii (kde je jinak k nalezení opravdu skoro všechno) pro něj vůbec nemají slovníkové heslo.

  26. Leckdo máme nějaká víceméně unikátní (konkrétně historicky vzniklá) rodová, rodinná, či jen osobní pojmenování.

    Nejsme my, co tady vartujeme, snad jedním, viděno skepticky, reziduem, či, nahlédnuto optimisticky, zárodkem budoucího kognitariátu, jenž podle tvůrce termínu, nejspíš má poznávat a uvědomovat si a uvědomovat se?

  27. V dnešním Salonu/Právo napsal politolog Ondřej Slačálek docela zajímavý článek ke stému výročí založení KSČ. Ten článek nese název „Ztracený sen o vládě rozumu“, bezprostředně se to vztahuje především na období války, kdy dělnická třída jednoho státu nesmyslně střílela na dělníky státu druhého, a to všechno většinou za aktivního přispění nacionálně orientovaných stran sociálně demokratických. Právě to pak umožnilo Leninovi jeho bolševickou stranu prezentovat jako zcela novou kvalitu, která důsledně žádá mír mezi národy, respektive mír mezi příslušníky pracujících tříd různých národů.

    Tím získalo komunistické hnutí velký bonus; který pak ale samo prošustrovalo svým způsobem vládnutí, který samozřejmě byl opakem nějaké osvícené „vlády rozumu“.

    Slačálek konkrétně sleduje vývoj v KSČ, kde se B. Šmeral snažil o jakousi střední pozici mezi sociálně demokratickým reformismem na straně jedné, a mezi stalinismem na straně druhé. Ovšem – s touto snahou o demokratický socialismus se nakonec ocitl v izolaci, a Kominterna ho pak poslala na misi někam do Mongolska…

    Slačálek tady ovšem opomíjí položit naprosto klíčovou otázku: jestli tento vývoj KSČ ke stalinismu byl jenom nějakou historickou nahodilostí, anebo naopak vývojem zákonitým a přirozeným.

    —————————

    Slačálek ve svém článku ale píše ještě jednu docela zajímavou věc. Básník Nezval svého času psal entuziastické verše o komunismu a o tom, jak komunistická myšlenka změní celý svět; Masaryk mu poté vytkl „titanismus“.

    K tomu Slačálek poznamenává, že dnes je takovýmto „titanismem“ postižen spíše neoliberalismus, se svou úpornou snahou stálé maximalizace produkce, s nutkáním člověka vyždímat ze sebe za každou cenu maximální výkon.

  28. JSME KOGNITARIÁT?

    Shodou okolností zrovna dnes na fóru strany Levice (kde jsem předtím rozebíral otázku revoluce) na to navázal jeden účastník s otázkou, jak to vlastně bylo s Marxovým proletariátem. Tedy – s tím který měl provést společenskou změnu, revoluci. Tento proletariát podle Marxe přece „neměl co ztratit, jenom své okovy“ – a přesto žádnou revoluci neprovedl. (A pokud k nějakým revolucím přece jenom došlo, pak jenom v důsledku zcela mimořádných – válečných – událostí.)

    Já jsem na to odpověděl, že tento proletariát „neměl co ztratit“ jenom tehdy, když se na něj díváme jako na anonymní masu. Což byl přesně Marxův pohled, on člověka pojímal vždy jenom z této stránky.

    Jenže: když přestaneme hledět na tuto anonymní masu (která nemá žádné konkrétní vlastnosti či určení mimo jenom toho, že nevlastní výrobní prostředky a je „vykořisťována“), a když se místo toho podíváme na jednotlivého proletáře, pak zjistíme že on naprosto má co ztratit: on má přece jenom většinou nějaké (i když třeba mizerně placené) zaměstnání, má svou rodinu kterou musí živit; a má nakonec i svůj vlastní život, který by případně v nějakém příliš ohnivém revolučním boji mohl ztratit.

    A za druhé: tento proletář vlastně většinou vůbec nemá žádnou chuť vlastnit továrnu, aby ji pak musel řídit, a být odpovědným za její chod. On chtěl mít jenom vyšší mzdu, a snesitelnou pracovní dobu. Což všechno si pak také postupem času vybojoval, zčásti klasickým pracovním bojem (stávkami), zčásti vybojováním všeobecného volebního práva, čímž získal moc prostřednictvím většiny v parlamentu prosadit pracovní a sociální zákonodárství.

    Proč to tady uvádím do souvislosti? – Ono je to vždy velmi pochybné, někoho definovat prostřednictvím masové respektive skupinové příslušnosti. Nakonec je každý ve svém vlastním sebevnímání naprosto nezaměnitelné individuum. (Což ovšem neznamená, že by lidé nebyli stavěni do stejných životních podmínek, které je pak formují stejným nebo přinejmenším podobným způsobem.)

    Takže my jako „kognitariát“ – to záleží právě na tom jestli to teď má být chápáno individuálně nebo „třídně“. 😉

    Jestliže se jedná o to „poznávat a uvědomovat si a uvědomovat se“ – no ano, v zásadě tohle je v každém případě smysl mého konání jak dříve na Deníku Referendum, poslední rok zde na HD, a nově v prostředí „Levice“.

    A zcela otevřeně: právě teď když diskutuji (někdy konfliktně) s členy „Levice“, docházím k přesvědčení že to naše dosavadní hledání a uvědomování nebylo tak docela marné. My máme prodiskutovanou už celou řadu věcí, které mnohým členům „Levice“ ještě zdaleka nejsou jasné.

    Pro mě je toto setkání (a konfrontace) s „Levicí“ právě naprosto vítanou příležitostí v tom ohledu, že si mohu ověřit zda to co my jsme v minulosti diskutovali a rozebírali víceméně v rovině teoretické, zda je to skutečně použitelné i v reálné (politické) praxi.

    V tomto smyslu bych tedy tu položenou otázku, zda my tady jsme či nejsme zárodkem nějakého budoucího kognitariátu, mohl odpovědět s určitým pozitivním optimismem. To jest: my samozřejmě (ještě) nemůžeme vědět zda se z toho našeho „poznání a uvědomění“ opravdu vyvine něco, co nějakým způsobem ovlivní reálný svět. To nezáleží jenom na nás. Ale domnívám se, že z naší strany jsme pro to opravdu udělali nemálo, že jsme v našem hledání a zkoumání už přece jenom někam dospěli.

  29. Pokud je kognitariát slovem, které vymyslel Heller, pak je zapotřebí hledat, co tím on myslel. A on měl podle mého názoru jinou představu než vy. Už jsem o tom psala mnohokrát a nechce se mi to znovu rozebírat, protože nevím, zda to má smysl.
    Pokud nechceme vyjít z Hellera (z jeho teorií), pak nevím, proč tady zavádět jeho termín. Pak nemá smysl bavit se o tom, kdo patří ke kognitariátu.
    Co se týče Marxova proletariátu, myslím si toto: Marx předpokládal, že k proletariátu jakožto revolučnímu subjektu se časem přidají další třídy a vrstvy, které pochopily, že jeho učení je správné. Například část inteligence. A že se budou všichni společně vzdělávat. A třeba taky to, že inteligence bude pracovat za dělnickou mzdu.
    Proletářské myšlení není myšlení dělníků, ale je to myšlení o novém (spravedlivém) uspořádání světa, jak si ho představoval Marx.
    Proletářská vláda nemusela nutně znamenat, že dělníci budou hned sami něco řídit. Když to přirovnáme k demokracii – o té se říká, že je to vláda lidu, skrze lid a pro lid. Na to třetí („pro lid“) se často zapomíná. Demokraticky vládnout by tedy v podstatě mohly i nějaké elity, kdyby vládly ve prospěch lidu.
    Podobně proletářská vláda nemusí znamenat jen vládu proletariátu, ale nejdříve vládu ve prospěch proletariátu, dokud se proletariát sám nestane schopným vlády.
    A Marx s Engelsem zcela samozřejmě předpokládali, že všichni pracující (včetně inteligence) budou dostávat stejnou mzdu.
    Chápu, že se mýlili, pokud si představovali, že se s tím všichni dobrovolně spokojí. Lidé přece vždycky chtějí vyniknout, pokud se cítí, že na to mají, a vydělávat víc než jiní.

  30. Tedy, ne že by si ten pojem „kognitariát“ vymyslel sám Heller, toto slovo je možno objevit i v zahraničních publikacích respektive novinových článcích, ale je to pojem který je i v rámci levice frekventovaný opravdu jenom velmi zřídka. Což je ovšem dané zřejmě především tím, že jenom málokdo dokáže uvěřit tomu, že zrovna de facto elita duševně pracujících by v sobě mohla mít nějaký revoluční potenciál. A to jenom proto, že se – také – nachází v zaměstnaneckém poměru. Zaměstnanecký poměr sám ještě z nikoho neudělal revolucionáře.

    O nějakém revolučním potenciálu je možno uvažovat pouze tam, kde dochází k vysloveně příkrému vykořisťování. A to ve dvojím ohledu: za prvé kde námezdně pracující trpí citelnou existenční nouzí; za druhé kde míra vykořisťování je extrémně vysoká, zcela evidentně nespravedlivá.

    Pokud si vezmeme současnou vrstvu těch, kdo pracují v námezdním poměru svou hlavou, pak zde prakticky naprosto odpadá první moment: ti nijak nejsou v existenční nouzi, nýbrž naopak pravidelně patří k lépe (respektive mimořádně dobře) placeným vrstvám společnosti.

    A co se „míry vykořisťování“ týče – i tady je velká otázka, zda je tato míra vykořisťování nějak exorbitantně vysoká. Každý vidí jenom obrovské majetky koncernů; ale to zdaleka neznamená, že by samotná míra vykořisťování musela být nějak extrémně vysoká, ty velké koncerny čerpají svůj majetek především z masy, tedy z množství prodaných produktů.

  31. ZMĚNA SPOLEČENSKÉHO VĚDOMÍ

    Musím přiznat, že jsem sám už na něco takového vlastně nevěřil. Velká část našich diskusí – a to už od dob Deníku Referendum – se točí kolem toho, zda je či není možno dosáhnout nějaké zásadní změny společenského vědomí. Já jsem v této věci zaujímal vlastně dost rozporuplný postoj: v oblasti čistě teoretické jsem argumentoval ve prospěch názoru, že to v zásadě možné je. Ale co se týče současné společnosti a současného člověka, byl jsem velice skeptický, jestli tady je možno – jmenovitě s pohledem na hrozící ekologickou krizi – doufat v takovouto zásadní změnu životních hodnot, životní orientace.

    Já už jsem v jiné diskusi zmínil, jak hluboce a nečekaně se v Německu za posledních několik desetiletí proměnilo ekologické vědomí, konkrétně pak vztah k ekologické straně „Zelených“. Ale – přece jenom jsem si celou tu dobu myslel, že to všechno se pohybuje právě jenom ve víceméně politické rovině; ale že konzumní společnost jako taková si pojede dále po starém, tedy nadále přebujelým konzumem. A ještě nedávno jsem opakovaně tvrdil, že nejspíše bude zapotřebí naprostého ekologického kolapsu celé planety, aby lidstvo pod traumatickým dojmem z této prožité katastrofy dokázalo nějak zásadně změnit své životní hodnoty. A jmenovitě u státníků tohoto světa jsem si – ostatně v plném souladu s Gretou Thunbergovou – myslel, že jejich příklon k ochraně životního prostředí jsou jenom takové typické politické verbální deklarace, ale že to ve skutečnosti nemyslí vážně.

    A teď – například německá vláda zrovna v minulých dnech vydala závazné prohlášení, kterým se zavazuje dosáhnout uhlíkové neutrality už do roku 2035. To znamená: už za pouhých 14 let by Německo nemělo produkovat více CO2, nežli kolik ho zase dokáže z atmosféry odebrat. (Jakým způsobem toto odebrání má být prováděno, je mi ovšem trochu nejasné. Nějaké emise budou vždycky; samozřejmě, je možné je zčásti kompenzovat výsadbou nových lesů, ale to také není možné donekonečna.)

    Ale budiž; ponechme teď technické otázky stranou, věřme tomu že německá vláda ví co dělá, a že si nevytyčuje žádné nerealistické cíle.

    Tedy – už za čtrnáct let; toho bych se tedy ještě dokonce mohl sám dožít. A docela rád bych to opravdu ještě zažil. 😉

    Ale tady hovoříme o té změně vědomí. Zdá se, že jsem v tomto ohledu byl přece jenom poněkud příliš pesimistický. Ovšem – v tomto ohledu jsem zdaleka nebyl sám; a dlouhá léta to opravdu vypadalo přesně tak, jak jsem to vylíčil výše: byli tu sice nějací zapálení ekologové, ale vládní politici na ně hleděli ne-li přímo s úsměškem, tak alespoň spíše jenom jako na jakýsi obtížný hmyz, který jenom zbytečně otravuje. A teď jsou to najednou konzervativní(!) politici, kteří se začínají předhánět v tom, kdo z nich bude více ekologičtější. A navíc se zdá, že oni to s ochranou životního prostředí myslí doopravdy vážně.

    Ano, trvalo to dlouhý čas; ale zdá se, že lidé (a dokonce i politici) nakonec přece jenom pochopili, že situace je vážná. A že je zapotřebí něco udělat.

    A vlastně – nutno říci – ti politikové to nakonec pochopili důsledněji, nežli obyčejní lidé. Ti se většinou stále ještě oddávají svému konzumu, a své případné ekologické vědomí či svědomí si uklidňují tříděním plastového odpadu. Zatímco to teď byli politikové, kteří vyhlásili radikální a závazný program uhlíkové neutrality. (Ovšem je v konkrétním německém případě nutno připojit i to, že je k tomu bezprostředně donutil svým rozhodnutím ústavní soud.)

    Takže všeho všudy: zdá se, že společenské vědomí se skutečně může proměnit, a to i dost zásadním způsobem. Trvá to ale hodně dlouho; a je k tomu zapotřebí nějaký opravdu silný impuls.

  32. Ztratilo se mi mé vnitřní Já,
    kdopak ho teď asi má?
    Ať ho hezky rychle vrátí,
    nežli ho má pěst sklátí!

    (ze sbírky „Pružiny psychoanalytikova lehátka“, neznámý autor z Blatnice kolem roku 1983; naleziště arboretum Sedmihorky).

    —————————-

    Mé tělo existuje – existuje úplně stejně, jako existují těla jiná, těla všech ostatních lidí. Zdánlivě tedy naprostá banalita. Jenže… jedno tělo z té masy těl je moje. Proč moje? Moje? Co to znamená „moje“? Čí je to vlastně tělo? Kdo je vlastníkem mého těla? Je tím vlastníkem mého těla zase moje tělo – nebo snad dokonce můj mozek? Vlastní toto tělo své vlastní tělo tak, jako třeba dům vlastní svůj dům a auto vlastní své vlastní auto? Nebo snad vlastníkem auta je jeho centrální řídící jednotka? Ne, cítíme, že pokud by totéž auto vlastnilo své vlastní auto (popřípadě i kdyby to auto vlastnila jeho centrální řídící jednotka), byl by to zjevně nesmysl. Mé vlastní tělo tedy není vlastnictvím mého těla, ani vlastnictvím mého mozku, je zde evidentně ještě něco jiného – nějaký jiný vlastník, který není totožný s mým tělem, ani s mým mozkem. Kde a odkud se ale ten vlastník vzal?

    Narazil jsem, pane Poláčku, na – dejme tomu snad filozofický – problém materialismu – materialismu, který mi není schopen zodpovědět otázku vzniku vlastního „JÁ“.

    Vznik těla si jistě dovedeme dobře (biologicky) vysvětlit. Jenže pořád nevíme, co je to to „JÁ“. Proč tento vlastník těla – toto „JÁ“ – proč to není třeba „ON“, proč to prostě není nějaký – v rámci ekosystému dokonale fungující organismus – nějaký ten „Descartův pes“, kterému když šlápnete na tlapu, vyvolá to u něj prostě reflex – pes reflexivně zaštěká nebo vás i reflexivně kousne. Takový pes je tedy podle této Descartovy představy v podstatě jen živý mechanický stroj, podobně jako my si dnes představujeme nějaký „shluk buněk“, které sice (pro účely všech systémů) dokonale fungují, ale neuvědomují si (podle této naší představy) samy sebe.

    http://kontextyhumanity.cz/tezky-problem-novodarwinismu/

  33. DARWINISMUS

    No dobře, pane Nusharte, pročetl jsem si ten článek Jiřího Váchy, stejně jako recenzi od Aleše Prázdného. Předem musím přiznat, že jsem samotné Darwinovo dílo nestudoval, takže některé věci mohu tvrdit jenom s určitou mírou pravděpodobnosti.

    Především: Jiří Vácha útočí frontálně na údajné metodologické chyby a vady darwinismu; ale přitom je to on sám, kdo strašlivým způsobem pomíchal věci patřící do zcela různých kategorií. V prvé řadě soustavně zaměňuje pojmy „vědomí“ a „prožitek vědomí“. To jsou opravdu dvě zcela různé kategorie.

    Vácha (a stejně tak recenzent A. Prázdný) předhazuje Darwinovi, že prý lidské vědomí pojímá redukcionisticky, pouze biologicky respektive fyzikálně. A tím samým redukcionistickým způsobem prý Darwin vysvětluje „podstatu života“.

    Ovšem: Darwin sám se nějakou „podstatou života“ vůbec nezabýval! A ještě méně se zabýval nějakým „prožitkem vědomí“. Tohle prostě vůbec nebylo předmětem jeho zájmu, obsahem jeho práce. (Alespoň pokud mně je známo.) Jestli takovéto závěry činí dnešní „syntetický darwinismus“, pak z toho není možno vinit samotného Darwina.

    Darwin sám netvrdil nakonec nic více, nežli to že

    1. živočišné druhy nejsou fixně dané od stvoření světa (jak se až do té doby věřilo), nýbrž že se neustále vyvíjejí

    2. v tomto vývoji druhů hraje klíčovou úlohu selekce, tedy přirozený výběr, kdy z nově vzniklých druhů (respektive variant) se natrvalo udrží pouze takové, které se dokáží lépe adaptovat na (změněné) přírodní respektive životní podmínky.

    Z těchto dvou Darwinových zjištění je pak možno zpětným pohledem dovodit, že i sám živočišný druh homo sapiens se stejně tak postupně vyvíjel; a že má společného předka s dnes žijícími druhy opic.

    To je v podstatě všechno; co se pak vědomí týče, tak to se pro člověka zřejmě ukázalo být evoluční výhodou, a proto mu pomohlo prosadit se v přírodním prostředí nakonec mnohem efektivněji, nežli jeho opičí příbuzní.

    To je v podstatě všechno, co sděluje (původní) darwinismus. O nějaké „podstatě života“ nebo o „prožívání vědomí“ tady vůbec není řeč.

    Jakým způsobem tyto fenomény vykládá onen zmíněný „syntetický darwinismus“ současnosti, o tom bohužel nemám žádné bližší znalosti.

    Ovšem: je to docela dobře možné. Je to skutečně faktem, že novodobé vědy vůbec mají velice silný sklon právě k takovémuto redukcionistickému vidění světa. Kdy se tedy snaží dejme tomu skutečnost lidského vědomí převádět p o u z e na jeho fyzikální, či jinak mechanisticky uchopitelný základ. V tomto smyslu je tedy skutečně naprosto právem možno takovéto tendence kritizovat.

    Velice dobře tento fenomén popsal Miroslav Veverka ve své knize „Evoluce svým vlastním tvůrcem“. On napsal, že evoluce ve svém progresu prochází různými, postupně kvalitativně vyššími vývojovými stupni. Například: lidské vědomí představuje vyšší kvalitu oproti vědomí ostatních primátů. Tento kvalitativní skok je „emergentní“ – to jest, vzniká tu nějaká zásadně nová kvalita, která tu předtím nebyla. Jak ale Veverka píše, věda je (přinejmenším napřed) neschopná tuto principiálně novou kvalitu uchopit pojmy, prostředky které by jí byly adekvátní; a proto používá pojmy které mají svůj původ ve stupni minulém, nižším. Veverka v této souvislosti píše, že nový fenomén je popisován „starou řečí“. Která ve skutečnosti vůbec nemá pojmy, které by byly schopné uchopit tu novou kvalitu.

    Nakonec tento problém známe vlastně víceméně všichni: když se pokoušíme pochopit Einsteinovu teorii relativity, tak také stále podléháme pokušení si ji přiblížit pomocí pojmů a představ ze světa newtonovské mechaniky. A právě proto máme takové potíže teorii relativity správně pochopit; protože to vůbec není možné, aby byla uchopena a vysvětlena pomocí pojmů staré newtonovské mechaniky.

    Pro nás je ale teď naprosto klíčovou otázka, na základě čeho vzniká ta nová, emergentní kvalita. Veverka – jak už zřetelně vyplývá z názvu jeho knihy – je přesvědčen, že evoluce je „svým vlastním tvůrcem“; tedy že i když zde vznikají nové kvality, tak k tomu není zapotřebí žádného externího (jmenovitě: božského) faktoru. Nová, emergentní kvalita vzniká s a m o p o h y b e m nižšího vývojového stupně, prostě nárůstem k o m p l e x i t y.

    Přibližně je možno dát takový příklad: novou kvalitou v oblasti hudby bylo, když byl objeven tón, tónová stupnice. Ale – opět další kvalitou je dejme tomu symfonie. Tato symfonie na jedné straně není samozřejmě tvořena ničím jiným, nežli určitým souborem či množinou tónů; ale na straně druhé tuto symfonii (tj. její hudební obsah, hudební sdělení) nevytváří ani jednotlivý tón, ani jejich (nahodilé) kvantum. Do hry zde vstupuje nový element vyšší míry u s p o ř á d a n o s t i jednotlivých hudebních tónů.

    Právě tento faktor uspořádanosti je (podle Veverky) klíčovým: každá nová (vyšší) vývojová respektive evoluční kvalita se vyznačuje vyšší mírou uspořádanosti svých elementů.

    V tuhle chvíli nechci tuto otázku rozvíjet dále (musím už končit); ale v tuto chvíli je tedy možno udělat tento závěr:

    – nelze právem samotnému Darwinovi vytýkat věci, kterými se on sám vůbec nezabýval

    – novodobé vědy skutečně mají silnou tendenci k (fyzikálnímu, biologickému atd.) redukcionismu

    – kvalitu vyššího stupně není možno bezezbytku vysvětlit kvalitou nižšího stupně; to znamená, že lidské vědomí má sice bezpochyby fyzikální základ, ale jeho vlastní obsah není možno vysvětlit pouze fyzikálně

    – jestli je možno konkrétně vznik lidského vědomí (jeho nejvyšších forem) vysvětlit pouze čistě evolučně (vlastním samopohybem hmoty), anebo zda je zapotřebí zde vzít v úvahu ještě nějaký jiný faktor (uchopitelný filozoficky či teologicky) nicméně zůstává v tuto chvíli ještě otevřené.

    Ovšem: tady asi záleží na tom, jestli samu evoluci budeme chápat ryze objektivisticky (přírodovědně), anebo i ji budeme vykládat filozoficky. To poslední udělal například Hegel; a nebyl to vůbec marný pokus. (I když o samotném Darwinovi Hegel samozřejmě ještě nic nemohl vědět.)

  34. Pane Poláčku, vědomí, že já jsem já, tady ta skutečnost, že nejsem nějaký „Descartův pes“, že nejsem – skvěle v rámci (eko)systému fungující – buněčný organismus (jsem samozřejmě – skvěle v rámci eko/systému fungující – buněčný organismus), to se nedá vysvětlit evolucí (evoluci {která se na mě dívá jako na objekt (jako na „tělo ve třetí osobě“)} nikdo nezpochybňuje).

    Tělo ve třetí osobě evolucí vysvětlit jde. Vám ale zevšedněl Váš subjekt, takže si ho možná už neuvědomujete.

  35. Ale jistě, pane Nusharte, že ten Váš p o c i t jako takový se nedá uchopit prostřednictvím pojmů evoluce. O tom jsem sám psal. Ale to o co jde je to, jestli je či není možno prostřednictvím kategorií evoluce vysvětlit, proč vzniklo samotné v ě d o m í; které pak může produkovat takové věci jako je náš vlastní úžas nad nepostižitelností našeho vlastního já.

    Já to tady teď nechci řešit do hloubky; ale leccos ukazuje na to, že se tu ocitáme ve velmi podobné situaci, do jaké se dostáváme když pozorujeme fyzikální fenomény v mikrosvětě. Kdy tedy to, zda se nám tyto fenomény jednou jeví jako vlnění a jednou jako částice, závisí výhradně od toho, jak m y se na to díváme. Obojí tedy platí objektivně; a jak řečeno záleží jenom na úhlu našeho pohledu, která z těchto dvou objektivních stránek se nám zrovna jeví jako rozhodující.

    A stejně tak i na vědomí se můžeme podívat jako na objektivně vysvětlitelný produkt evoluce; stejně jako můžeme zastávat pozici, že samotné o b s a h y tohoto vědomí čistě přírodními procesy vysvětlit nelze.

    Evoluce – opakuji ještě jednou – se může zabývat pouhým vznikem vědomí jako takového; ale už se nijak nezabývá tím, jakými činnostmi se pak toto vzniklé vědomí bude zabývat. Tedy nad jakými obsahy bude přemýšlet, a co přitom jeho nositel bude prožívat.

    Z čistě objektivního hlediska toto naše údajně nepostižitelné vědomí nás samých totiž není nic jiného nežli – docela obyčejná sebereflexe.

    Reflexe – to je víceméně docela obyčejný fyzikální fenomén; zrcadlo reflektuje vizuální obraz, ale i samotné oko živočichů reflektuje okolní svět. A sebe-vědomí tedy není nic jiného nežli kvalitativně vyšší stupeň této reflexe, kdy tedy reflektován není už jenom vnější, objektivní svět, nýbrž předmětem a objektem reflexe se stávám já sám.

    Ale protože já sám sebe nikdy nedokážu vnímat jenom a pouze jako objekt nazírání, pak právě z toho vzniká ten zmatek: já jsem si vědom sebe sama, tedy reflektuji se, čili hledím na sebe jako na objekt – ale zároveň se ve mně všechno bouří proti tomu, abych byl „pouhým“ objektem.

  36. K tomu článku o „zlomeném srdci“: tady se zdá být nějaký protimluv, na jedné straně se píše o tom že silný stres vyvolaný mimořádnými životními zážitky vede k velkému množství úmrtí; ale na straně druhé je tu výslovně psáno, že „přežití lidí postižených stresovou kardiomyopatií je téměř 100%“.

    Tady je opravdu obtížné dát oba údaje nějak dohromady.

  37. Já tomu rozumím tak, že 100% přežití je u diagnostikované kardiomyopatie. Ale podle autora na ni lidé asi umírají, aniž jim byla diagnostikována. Často se to prý schová pod infarkt nebo nějakou jinou srdeční příhodu.

  38. Před lety, v době, kdy jste, pane Poláčku, na obloze ještě nevídal Slunce a ani nikdy předtím jste ho na vlastní oči ještě neviděl, v té době jste se stal svědkem tajemství Bytí. Část vesmírného prachu, fádně a nezajímavě proměněná ve shluk živých buněk, byla náhle zprivatizována Vaším JÁ – už to nebyl shluk buněk, nebyl to dokonale v rámci eko/systému fungující živý organismus, nebyl to ON, najednou to bylo Vaše tělo – shluk buněk, zprivatizovaných Vaším JÁ – ta vesmírem propůjčená část prachu, kterou si vesmír jednou zase vezme zpátky.

    Vy jste tedy před lety byl svědkem toho zázraku, kdy JÁ dostalo své tělo, ale už si ten zázrak nepamatujete, protože tajemství Bytí je tajemství, chráněné racionálním myšlením.

    Myslet racionálně znamená ztratit se, ztratit sebe, ztratit se ve světě objektů, zapomenout, že jsem to JÁ, zapomenout, že JÁ nejsem objekt, že nejsem jedním z objektů, že objekt mého těla je částí vesmírného prachu a že tento můj movitý objekt bude jednou v rámci přerozdělení majetku spravedlivě levicově zvesmírněn.

  39. To půvabné na té celé věci je to, pane Nusharte, že to všechno je možno nahlížet i přesně opačně. Na určitém stupni svého vývoje, svého samopohybu si hmota (která ovšem nebyla pouhým „prachem“, neboť už ve svém nejhlubším základu měla dána schopnost své vlastní kombinace, tedy svého růstu) dala novou kvalitu, schopnost vědomí, a na dalším stupni další schopnost, schopnost sebe-vědomí.

    Velice krásně to vystihuje němčina, ve které se „sebevědomí“ řekne „Selbstbewusstsein“ čili doslovně přeloženo „sebe-vědomé-bytí“.

    Na samotném počátku tedy stojí Bytí (jakožto substantivum, substance), kteréžto Bytí teprve dodatečně jako své další atributy získává napřed vědomí, a potom ono „sebe“, tedy schopnost nazírat samo sebe.

    To že toto vzniklé sebevědomí nedokáže unést pohled na sebe sama, a – aby nějak uniklo z uzavřeného okruhu svého sebenazírání – prostě a jednoduše z tohoto kruhu vyskočí a sebe sama postuluje jako prvotní, jako předcházející všemu (materiálnímu) Bytí, tak nad tímto aktem zmateného vědomí ono Bytí může – obrazně řečeno – jenom lhostejně, či snad mírně pobaveně pokrčit rameny.

    Samozřejmě, jestliže vyjdeme z tohoto – jedině možného – pořadí, že na počátku bylo samotné Bytí (a nikoli naše vědomí), i pak zůstává otázka, jakou kvalitu, jaký charakter, jaký potenciál má toto „Bytí“.

    Podle Hegela mělo toto Bytí od svého samého počátku (pokud tady je vůbec možno o nějakém „počátku“ hovořit, jedná se vlastně o nadčasové kategorie) určitá základní metafyzická určení, která ho vysloveně nutila k jeho dalšímu rozvoji. Jednalo se především o výchozí (dialektický) vztah mezi kategoriemi „Bytí“ a „Nic“. Nic je opakem, protikladem Bytí, neguje a popírá ho – ale zároveň je jeho doplňkem, je jeho druhou stránkou. Není jedno bez druhého. Tyto dva principy tedy nestojí izolovaně proti sobě, nýbrž jsou ve vzájemném vztahu, ve vzájemném přechodu – a tento přechod je další ze základních kategorií, totiž „Pohyb“. Z tohoto pohybu se pak postupně vyvíjejí další a další metafyzické kategorie, které pak – na určitém stupni vývoje – vedou i ke vzniku materiální jsoucnosti. Tedy materiálního světa. (Tento Hegelův model ovšem vychází přesně z té Platónovy dialektiky, kterou jsem zmínil v diskusi pod článkem „Stará tramvaj“.)

    A dalším dialektickým vývojem pak na určitém stupni dochází ke vzniku vědomí, a poté nakonec onoho „sebe-vědomí“.

    Hegel tu tedy podává takový model, který v sobě obsahuje vlastně obojí: na jedné straně evoluci, evoluční (dialektický) proces postupného samovývoje; ale na straně druhé v jeho modelu skutečně stojí na samotném začátku něco nehmotného, totiž ona metafyzická, dialektická struktura veškerého Bytí. Přičemž Hegel tuto dialektickou strukturu veškerého Bytí ztotožňuje se samotným Bohem „kterým byl, než stvořil svět“.

    Jak je tedy vidět, Hegel se tady pokusil o syntézu Platónovy dialektiky s křesťanským výkladem světa a jeho stvoření. Ve své době to byl počin svým způsobem skutečně geniální; a zdálo se že je to opravdu řešení definitivní, že není možno vymyslet něco ještě lepšího.

    Jenže čas (a vývoj) ani tady nezůstal stát, mnoho z Hegelova učení se stalo archaickým, prostě proto že to nebylo použitelné na moderní svět. Jak mi svého času v osobním rozhovoru řekl jeden profesor filozofie na mnichovské univerzitě (a zdálo se mi že s určitým politováním), „dneska už Hegelovi jeho Absolutního Ducha nikdo neuvěří“.

    Nicméně i tak opravdu zůstává stále otevřenou otázka: jestliže na samotném počátku bylo Bytí (a ne vědomí) – jaký charakter, jaké vlastnosti, jaké určení, jaký potenciál mělo a má toto „Bytí“?… Byl jeho další samovývoj (až po fázi vědomí respektive sebevědomí) opravdu jenom čistě nahodilou záležitostí, jenom výsledkem o sobě chaotických interakcí jeho elementárních částeček – anebo tu skutečně bylo (jak to postuloval Hegel) už v samotném jádru tohoto Bytí uloženo něco, co tento další vývoj předznamenalo? Že tedy vývoj ke vzniku vědomí nebyl nahodilý, ale předem určený a nutný?…

    To jsou otázky, na které je krajně obtížné dát nějakou definitivní odpověď.

  40. Chtěl byste být raději hmotou se schopností sebeuvědomění, nebo „JÁ“ s možností existovat prostřednictvím těla?

    Hmotou, jejíž vývoj je dopředu dávno předurčen jednou daným dějinným vývojem, nebo „JÁ“, který o sobě rozhodne sám a jehož rozhodnutí je zaznamenáno po všechny předchozí i budoucí věky?

  41. Často přemýšlím, co vlastně znamená „já“. Je to totéž, co duše? Nebo spíš vůle?

  42. Jakékoliv slovo podle mě znamená na jedné straně to, co tím slovem chce mluvčí vyjádřit, a na druhé straně naopak to, jaký význam tomu slovu přikládá zase posluchač. (Například pod slovem „Bůh“ si často mluvčí a posluchač představují něco úplně jiného.) Přesné definice významu určitých pojmů jsou asi obvyklé spíše jen v některých vědách, zatímco jiné vědy mohou být částečně postavené právě na zvláštnostech a jiném než obvyklém významu své mluvy pro nezúčastněného běžného posluchače (myslím například právní věda) i když i tam jde vlastně o – uvnitř skupiny – zažité významy… Debata mimo navzájem si rozumějící skupinu (profesní, kulturní, filozofickou, náboženskou, ideologickou…) je pak obtížná, ne-li nemožná. V některých případech slova žádné informační významy mezi lidmi ani nepřenášejí – může jít jen vzájemné emoční naladění, třeba uklidnění…

    Ještli je slovo „já“ duše, vůle, sebeprosazující se ego – těžko říct bez toho, aniž z kontextu víme, co tím konkrétní člověk chtěl říci a co v tom jiný konkrétní člověk shledal za význam.

  43. Ke všemu i pod pojmy „duše“, „ego“ si také představuje každý něco jiného. Jak potom někomu něco vysvětlit, že? Nedomluví se ani vlastní rodina. Aspoň já mám takovou zkušenost… Naštěstí, rodina si vystačí většinou se slovy jako „co budeme vařit“, „kam odpoledne půjdeme“, kdo se postará o děti“ atd. Takové věci bývají srozumitelné všem. Ale když už je něco „nad to“, tak to pak bývá problém.
    Ale asi to ničím jiným než mluvením (byť bez porozumění) překonat nelze.

  44. Pane Nusharte, ono je dost málo irelevantní co my bychom „raději“ chtěli být. Já například bych si ze všeho nejspíše přál být mimozemšťanem; žít v nějaké mnohem vyspělejší, kulturnější a inteligentnější civilizaci, než je ta naše.

    A samozřejmě já bych si to i mohl představovat, je dost takových kteří jsou vnitřně pevně přesvědčeni že pocházejí odněkud z vesmíru. Ale tímto jejich přesvědčením se asi jen dost málo změní na objektivním stavu věcí.

  45. Co je já? – To je právě krajně zpropadená otázka, paní Hájková.

    Já svým způsobem mám porozumění pro pana Nusharta, že se tak usilovně snaží najít nějaké východisko z toho existenciálního zmatku, který nám nutně způsobuje právě jsoucnost našeho „já“.

    Já už jsem to kdysi zmínil: ve svém dětství jsem si jeden čas dost lámal hlavu nad otázkou, kdybych se nenarodil jako „já“, jestli bych se pak narodil jako někdo jiný. Zkrátka: i jako pan Nushart já jsem tehdy měl pocit, že mé vlastní „já“ je něčím primárním, absolutním, nepodmíněným, co se vlastně jenom nějakým podivným způsobem vtěluje do hmoty.

    Dnes – v dospělém věku – je mi ovšem už racionálně jasné, že kdybych se nenarodil jako „já“, tak bych se prostě nenarodil vůbec. Místo mě by se narodily jiné děti, které by měly svou vlastní identitu.

    Tak jako je tomu ostatně i u (jednovaječných) dvojčat: čistě geneticky jsou (téměř) totožná; a přece každé z nich se rodí se svou vlastní identitou.

    Nicméně, tohle – tedy objektivní podmíněnost našeho „já“ čirou materiální realitou, tedy vlastním tělem – je něco, co můžeme zjistit či vědět čistě racionálně; ale pocitově pro nás tato existence našeho vlastního já bude stejně vždycky vposledku nerozluštitelným tajemstvím, věčným mystériem.

  46. „JÁ“ A „DUŠE“ – ne, paní Hájková, to jsou přece jenom dvě různé kategorie.

    V úplně nejjednodušší filozoficko-pojmové podobě bych ten rozdíl vyjádřil takto: duše je obsah, „já“ je jenom forma.

    „Já“ není ve své ryzí podstatě nic jiného, nežli čiré vědomí sebe sama. Své vlastní identity. Proto také Kant svou „Kritiku čistého rozumu“ počíná konstatováním, že všechny naše akty myšlení musejí být nutně doprovázeny právě tímto vědomím našeho čistého Já.

    V tomto „Já“ nejsou žádné další obsahy, nic kromě holého vědomí vlastní identity. (Samozřejmě, v takto ryzí a holé podobě to vidí jenom pojmologická, kategoriální filozofie; filozofie existenciální by to viděla asi poněkud jinak.)

    Zatímco duše – to je naopak absolutní plnost, v naší duši je uloženo všechno co jsme kdy prožili, ale tam je to – na rozdíl od standardní či logické paměti – uloženo v podobě pocitů, emocí, smyslů, barev a vůní.

    Samozřejmě: tato duše je také vždycky „naše“, nemůže existovat bez toho Já; ale to pak už samozřejmý (dialektický) vztah mezi formou a obsahem, tedy mezi Já a duší.

    Právě proto nám je toto naše Já natolik záhadné, natolik nevysvětlitelné: my bychom ještě bez problémů dokázali pochopit to holé Kantovo Já jako čiré vědomí vlastní identity; jenže nám se toto Já nikdy neukazuje v této holé pojmové podobě, nýbrž vždycky už jako spojené s naší duší, tedy se všemi těmi našimi prožitky, zážitky a impresemi.

    Fakticky se nám toto naše já ukazuje vždycky rozpolcené na tyto dvě stránky, jako identita a zároveň ne-identita, protože ty naše zmíněné prožitky a zážitky jsou sice uložené v nás samých, ale svým původem jsou externí, nejsou tedy totožné s námi. My proto v tomto vztahu nevyhnutelně stále oscilujeme mezi pocitem identity a pocitem neidentity; a z toho pak nutně vznikají naše vnitřní zmatky.

  47. Pane Nusharte, toto Vaše hledání nějakého vyššího, metafyzického či jakého zázemí Vašeho já ve mně probudilo vzpomínku na jednu povídku Stanislava Lema. Protože ta byla vlastně právě o tom.

    Lem byl jak známo autor sci-fi; a ústřední osobou mnoha jeho povídek byl jakýsi futuristický vynálezce. Tedy žijící už někdy v daleké, futuristické budoucnosti; i když on sám na straně druhé nebudil zrovna nadprůměrně inteligentní dojem. Technicky dozajista zdatný; ale jinak spíše průměrně vnímavý, v některých momentech snad až skoro trochu tumpachový.

    Ale to jen tak na okraj. O co se v této povídce jednalo: tento vynálezce zkonstruoval robota. A to sice takového robota, který byl nejen schopen komunikovat s člověkem, tedy konat všechny práce na povel svého pána; ale on měl dokonce vědomí své vlastní identity. Tedy svého vlastního já.

    Jednou se ovšem stalo, že tento robot dospěl k přesvědčení, že přece není možné, aby jeho existence byla jenom nějaká profánně náhodná. Že tedy není možné, aby něco tak jedinečného jako jeho vlastní já bylo jenom nahodilým produktem nějakého konstruktéra. Který ho tedy mohl zkonstruovat, ale také nemusel.

    Robot tedy začal naléhat na onoho vynálezce, aby mu prozradil, na základě jakých vyšších (metafyzických, mystických) principů či popudů on dospěl ke zkonstruování jeho, robota. Na udivenou odpověď vynálezce, že on robota přece vytvořil prostě „jen tak“, robot – zjevně velmi rozhořčen – vůči němu začal argumentovat tím, že „to přece nemohla být nějaká ordinérní náhoda, vždyť se sám podívej, poměr mé hlavy k mému tělu přesně odpovídá poměru Zlatého řezu, a poměr mých očí ke středobodu mého čela je přesně ten poměr, jaký je u stran trojúhelníku Božího oka! Nevykládej mi tedy nic o tom, že by moje existence byla jenom něco nahodilého!!“

    Vynáleze byl z této řeči svého robota samozřejmě perplex; říkal mu: „Ale ten poměr tvé hlavy k tvému tělu je přece čistě technická záležitost, a stejně tak proporce tvé hlavy, prostě jak se mi do ní vešly mé mikročipy a paměťová deska tak jsem ji udělal velkou, nic víc v tom nebylo!“

    Ale teď se robot teprve naprosto dopálil: „Ty ubohý lidský červe, ty si ve své přízemnosti vůbec nedokážeš uvědomit, že přitom jak jsi mě tvořil, že jsi přitom byl ve skutečnosti veden a řízen mnohem vyšší inteligencí, která do mě, do mých proporcí projektovala své tajné božské kódy, které ty sám jsi vůbec nedokázal pochopit, ty jsi byl jenom slepý nástroj této vyšší inteligence, jejímž skutečným produktem a cílem jsem já, Robot!“ A k smrti uražený robot odběhl.

    Takže také takové to může být, pane Nusharte, když mystérium našeho já chceme řešit prostřednictvím předpokladu nějakého vyššího záměru…

  48. Díky za připomenutí téhle povídky:-) Obávám se že ten robot v ní má větší kousek pravdy:-) Ať už bytí (a naším jástvím v něm zprivatizovaný nebo spíš na něm propachtovaný díl) vidíme vyrůstat ze zázračné hmoty nebo zázračných ideí, to vědomí zázračnosti je tím co osvobozuje naši zvědavost od racionalizujících konstrukcí a případně uschopňuje zažívat „svou“ i ostatní skutečnost v jejím autentickém pohybu.

  49. Jasněže tajné božské kódy, pane Poláčku. Copak by mohl toho robota stvořit podle vlastních fyzikálních zákonů?

  50. Nikdo dnes nemusí být sám. Každý se po dlouhé sebereflexi může rozhodnout, že bude „my“. Strávil jsem několik let života v jednom ústavu mezi ploty na Praze 8, a to byste neřekli… Napadá mě, jestli by svět neměl být už oplocený.

  51. Robot a konstruktér: Lem sám tu nijak neřeší otázku, kdo má pravdu. On tu jenom čistě rozehrává situaci, jedna perspektiva proti druhé.

    Ale pro mě je to potvrzení mé téze, kterou jsem formuloval už někde výše: že se jedná prakticky o ten samý fenomén, jako v případě kvantové mechaniky: oba pohledy jsou naprosto legitimní, oba zachycují určitou část objektivní reality; a přijde jenom na to, z jaké strany se na věc (právě v daném okamžiku) díváme.

    Bezprostředně vzato má samozřejmě pravdu konstruktér: ten se při svém zkonstruování robota řídil čistě technickými záležitostmi, svého robota sestavil a „sešrouboval“, jak to právě nejlépe pasovalo dohromady. A nehleděl přitom na nějaké „božské kódy“ či tajemství.

    Na straně druhé – je nepochybné že i ty nejbanálnější konstrukční akty či pochody se odehrávají na pozadí určitého obecnějšího, univerzálního řádu, například řádu matematického. A řád matematický – tak tomu už pythagorejci (a po nich i Platón) přisuzovali mnohem vyšší, metafyzický smysl. Pro Platóna vlastně právě tyto náhledy pythagorejců byly východiskem pro jeho vlastní koncept „idejí“, nehmotných praobrazů hmotného světa.

    Na straně druhé se ale ukázalo, že tento jeho koncept idejí (respektive: všechny konceptuální filozofie vůbec) má velké potíže s tím, spojit se nějakým provázaným způsobem s přirozeným světem. Zkrátka: u těchto konceptuálních systémů je vždy přítomný velice silný sklon k tomu, přirozený svět víceméně mechanicky subsumovat pod ony velké, metafyzické principy oněch velkých, celosvětových konceptů.

    Nedá se nic dělat, ale i tomu „dolnímu“, přirozenému světu je nutno přiznat jeho nárok na jeho svébytnost, na jeho vlastní samopohyb, na vývoj „vlastním pořádkem“.

    Já jsem jednou použil příměr, že je to jako krápníky v jeskyních: jedny rostou shora dolů, jiné zase zespodu nahoru. A vše záleží na tom, jestli se dokáží potkat a spojit v jeden jediný celek.

    V každém případě se lidem doposud něco takového ještě nepodařilo.

  52. Co se té zpěvačky týče: já ji samozřejmě neznám ani nejsem její psychiatr, takže nemohu v daném případě posoudit objektivní stav věcí.

    Ale zřejmě je tomu opravdu tak, že tato osoba má velké problémy se svou identitou; respektive že se nemůže identifikovat ani se svou mužskou, ani se svou ženskou identitou. Za těchto okolností ovšem má nutně potíže se svým vlastním sebeoznačením: ani „on“, ani „ona“ tu nejsou případné, a tradiční jazyky nenabízejí nějakou použitelnou alternativu. Ale z toho že pro své vlastní sebeoznačení zvolila to „oni“ bych soudil, že nejenže má potíže se svou genderovou identitou, ale že má velké potíže přijmout sebe sama vůbec. V tom „oni“ je totiž znát velký odstup k sobě samé.

    ——————-

    Jak už jsem ale napsal, tyto přechodové stavy nejsou fakticky – z ontologického či metafyzického hlediska – ničím „abnormálním“, nýbrž jejich výskyt je fakticky nevyhnutelný. Ve světě nakonec všechno nějak souvisí se vším, to jenom my si fenomény zjednodušujeme tak, že je vnímáme jako fixní, a navzájem izolované. V každém z nás je nakonec nějaký podíl jin a jang, jenomže většinou je jedna složka dostatečně dominantní, abychom to nemuseli vnímat jako problém.

    Ostatně existuje také psychologický fenomén, kdy jedna a táž osoba má v sobě různé osobnosti. To jest, jednou se projevuje jako osobnost určitého typu, a jindy zase jako někdo naprosto jiný. Někteří psychologové dokonce zastávají názor, že ve skutečnosti máme tuto „multiosobnost“ v sobě každý. Jenomže – stejně jako v případě genderové identity – za normálních okolností se to neprojeví.

  53. Ostatně co se té genderové identity týče, tak tady mám zase jeden sci-fi příběh, a myslím že zase od Lema.

    Tato povídka je vyprávěná ich-formou; ale pro tentokrát je vypravěčem uměle stvořená bytost. Tedy opět vlastně robot. Jenomže – v tomto případě je to robotka. Která byla zkonstruována za tím účelem, aby se ve svůdné ženské podobě přiblížila nějakému význačnému muži, kterého pak měla zabít.

    A ona tu vzpomíná na proces svého stvoření, respektive zkonstruování. Zřejmě od samotného počátku byla vybavena fungujícím vědomím, takže mohla pozorovat všechny fáze kdy jí bylo „přidáváno tělo“. Ale – pak přišla chvíle, kdy měla být učiněna ženou. „Cítila jsem, jak do mně vjelo pohlaví; a celá jsem se přitom zachvěla.“ Takto popisovala tato umělá bytost onen moment, kdy z genderově neutrálního konstruktu se stala žena.

    Jistě, to celé je naprosté sci-fi; ale Stanislav Lem tu opět před čtenáře předkládá velký otazník. Co to vlastně vůbec znamená, být „ženou“ či „mužem“? – Nikoli v čistě fyzické podobě, nýbrž mít ženské či mužské v ě d o m í?… Ženskou či mužskou identitu?

    A teď navíc: bude to někdy v budoucnu opravdu možné, zkonstruovat nejen bytosti (roboty) s vlastním vědomím, nýbrž skutečně i s mužskou či ženskou genderovou identitou? A jestli to bude možné, pak bude dozajista možné vytvářet i kombinace obou identit.

    A jestliže to bude možné v budoucnosti, cíleným konstruktérským záměrem – pak nic nehovoří proti tomu, že něco takového může (už dnes) vznikat spontánně, přirozeným procesem kombinací genetických informací.

  54. „Mužská genderová identita“ a „ženská genderová identita“ tu věc trochu zatemňuje.

    Pro lepší pochopení problému bychom snad měli to jedno slovo, kterému úplně nerozumíme, nějak obměnit a říkat třeba „mužská neidentitní identita“ nebo „ženská neidentitní identita“. Také ale můžeme postaru říkat „mužská pohlavní identita“ a „ženská pohlavní identita“.

  55. „Mužská genderová identita“ a „ženská genderová identita“ tu věc trochu zatemňuje.

    Pro lepší pochopení problému bychom snad měli to jedno slovo, kterému úplně nerozumíme, nějak obměnit a říkat třeba „mužská neidentitní identita“ nebo „ženská neidentitní identita“. Také ale můžeme postaru říkat „mužská pohlavní identita“ a „ženská pohlavní identita“.

  56. To jen k tomu fenoménu kvantové mechaniky a vlivu kalibrace měřidel na výsledek měření.

  57. Není nakonec třeba ta změna „pohlavního“ na „genderové“ také trochu projevem skryté (nevědomé) prudérie? (Ono to druhé slovo přece jenom nezní tak „sprostě“ – ani tak lidově, pochází z intelektuálního prostředí…) Není to tedy nakonec vlastně přirozená (psychická, společenská, revoluční) reakce na předchozí sexuální revoluci? (Včetně třeba toho MeToo jako součásti té reakce; prostě „kyvadlo dějin“…)

  58. Bylo by na konci šedesátých let možné #MeToo (když pomineme neexistenci internetu)?

  59. Máme před volbami, revoluce začne požírat své progresivistické děti. „Mě taky“, uslyšíme teď i v Česku. Bude to pěkně nechutné. Nevím, jestli jim to patří, když se toho předtím sami zastávali, ale v tomhle s těmi progresivisty soucítím. Nechtěl bych být na jejich místě.

  60. Na konci šedesátých let se v USA bojovalo především o práva rasových menšin, tedy černochů. V tomto srovnání se práva žen jevila problémem menším, méně viditelným.

    Zatímco v naší části světa, tam se socialistický stát pyšnil tím, že zavedl rovnoprávnost žen; a že nadále dochází k útlaku žen v soukromí rodin, o tom socialistická propaganda nechtěla nic vědět.

  61. Mě z toho útlaku žen v soukromí rodin asi trefí šlak, pane Poláčku.

    A jak to pak dopadlo s tím bojem za práva černochů v USA?

  62. V soukromí rodin dochází kromě útlaku třeba taky k rakovinnému bujení, ale nedá se to léčit ozařováním z jaderného výbuchu, pane Poláčku.

  63. Včera večer jsem měla takový zvláštní zážitek. Byla jsem v koupelně a zničehonic se mi v hlavě vynořilo slovo „žárovka“. Protože jsem krátce předtím veršovala, napadlo mě, že mám na to slovo hledat rým. Ještě jsem se v duchu divila, proč bych měla psát verše o žárovce.
    Krátce na to zavolal manžel z obýváku: „Už zase praskla žárovka. A já nemám náhradní.“
    Myšlenka na žárovku se v mé hlavě objevila okamžik předtím, než žárovka přestala svítit.
    Manžel se tomu smál, protože to považoval za náhodu.
    Ale co když existuje nějaké předjímání událostí?

  64. Náhoda je jméno boha, jehož existencí se dá přirozeně vysvětlit jakýkoliv zázrak (viz Einsteinův spor o to, zda „Bůh hraje v kostky“).

  65. Jeden podobný zážitek jsem kdysi dávno prožil při losování Matesa v televizi, paní Hájková. Jako obvykle se tahala vyhrávající čísla, jedno po druhém. Až zbývalo poslední, a mně najednou projelo hlavou: „Šest“. A vzápětí pracovník televize který losování prováděl ohlásil poslední číslo: „Šest.“ Dodnes si to nedokážu racionálně vysvětlit. Samozřejmě, mohla to být náhoda; ale těch čísel v Matesu bylo tehdy – kolik? třicet šest? – takže v každém případě náhoda nemalá, ale především tu byla podivnou ta naprostá vnitřní jistota, s kterou mi právě toto číslo v hlavě vyskočilo. Něco takového se mi jinak nikdy nestalo.

  66. Ty kořeny útlaku v soukromí rodin bývají prostě hluboké, pane Poláčku, a nejedná se tedy vždy o jednoduše řešitelnou záležitost. Napadá mě třeba takový případ útlaku, ke kterému může dojít v manželství bílé bisexuální policistky (která byla kdysi mužem) a černého protirasového pansexuálního aktivisty s fluidním genderem.

    Jde docela už o takový vědecký oříšek. Naštěstí ale máme Akademii věd a na oddělení Gender & sociologie SÚ AV ČR, v.v.i. jsou i značné vědecké kapacity. Jen mě mate, že seznam členů zmíněného oddělení neobsahuje ani jednoho jediného muže. Na přiložené fotografii sice jeden fousáč je, ale to je tedy buď transgender žena, nebo snad nějaký údržbář, který zrovna přišel opravit zaseklé prkénko na WC a nějak se na tu fotografii připletl… (Kdyby todle viděla odborová právnička Šárka Homfray, možná by tam na ty genderové aspekty světa práce rovnou poslala kontrolu! Ještěže ty odbory a Stranu Zelených máme.)

  67. … teda zelených, Zelení (trochu podobně jako Piráti) mají stranu, která se jmenuje Strana zelených (Piráti mají zase Pirátskou stranu, někdy i Českou pirátskou stranu). Například ale komunisté sice také mají a měli svoji Stranu, ale sami nejsou žádní velcí Komunisté, ale jen ubozí komunisté.

  68. Lori Lightfootová, starostka Chicaga, černoška a lesba, si stěžuje na příliš velký počet bílých novinářů. Rozhovory bude proto poskytovat už jenom černým, nebo alespoň trochu tmavším.

    Boj za práva černochů tak, pane Poláčku, velmi úspěšně pokračuje a i v Moskvě nebo v Pekingu z tohoto pokroku Západu musejí mít jistě velkou radost.

  69. „Reformní koncil soudí reformistu“

    politika, morálka, teologie – šest set let staré odrazy v zrcadle současného společenského vývoje…

    https://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/215452801400022/

    Rozdílné pohledy na pravdu:

    Hus jako „konzervativec“:
    Dobrý a spravedlivý král má být esencí všeho dobrého a spravedlivého (když se od toho odchýlí, žije v hříchu).

    Zikmund jako politický pragmatik nebo dokonce „postmodernista“: Nikdo nežije bez hříchu…

    Jean Gerson, středověký filozof, politik, představitel kostnického koncilu, kancléř pařížské Sorbonny, po přečtení Husova spisu De ecclesia:
    Není možné, aby se vláda na pozemském světě zakládala na „pravdě a lásce“, protože žádný člověk nemá „patent“ na správný výklad pravdy: taková společnost by nutně spěla k neřešitelným konfliktům (k anarchii).

    Vývoj husitství po Husově smrti se ale možná neshodoval s Husovými představami: Byl by Hus proti husitství?

  70. Globalizace na fundamentu křesťanství versus globalizace na fundamentu ekonomiky (weberovský pohled na náboženské kořeny kapitalistické ekonomiky…)

  71. Mohl by (kdysi) „hodnotový rámec“ společnosti udržet „ekonomickou základnu“ společnosti ve středovověku? Může nás tam náš dnešní vznikající hodnotový rámec vrátit a kapitalistickou ekonomiku zase „vymazat“ na základě toho nově vznikajícího (a později třeba převažujícího) lidského přesvědčení?

  72. ŽIVOT S HŘÍCHEM A ŽIVOT BEZ HŘÍCHU

    To je celá řada opravdu zajímavých podnětů, pane Nusharte. Ten pořad sám jsem (zatím ještě) neviděl, budu tedy vycházet z toho jak jste zde jeho ústřední body prezentoval Vy.

    Napřed tedy ke kontrapozici mezi „životem bez hříchu“ (respektive „vládnutím bez hříchu“), a (postmoderním) životem s hříchem.

    Napřed bude snad užitečné připomenout: v každém případě první (římští) křesťanští císařové se skutečně cítili být zástupci Boha na zemi. A to sice ne primárně ve smyslu mocenském, nýbrž ve smyslu mravním, hodnotovém. Stejně jako Bůh byl symbolem a ztělesněním všeho (mravního) dobra ve veškerém vesmíru, analogicky to byl císař, který byl povinen své své říši (z Boží milosti) dbát na dodržování Božích příkazů, Boží mravnosti. V tomto smyslu tedy jak cílem, tak i povinností byl „život bez hříchu“. A to sice jak pro poddané, tak i pro samotného císaře. Hus tedy se svým nekompromisním mravním kodexem vstupuje do této prvokřesťanské tradice; není to tedy fakticky nějaký jeho vlastní osobní výmysl, nýbrž on skutečně navazuje na to, co zde (byť i jenom jako ideál, jako mravní závazek) už bylo.

    Oproti tomu Zikmund – ten se samozřejmě nachází už ve zcela jiné historické situaci, králové a císařové se sice stále cítí být zástupci Boha na zemi (jmenovitě náš Karel IV. byl jak známo velice religiózní); nicméně reálná praxe jejich vládnutí sestávala především ve víceméně neustálých vzájemných bojích o moc a o teritoria. Tedy v bojích o zájmy pohříchu velmi profánní. A navíc – církev samotná právě v tu chvíli překonávala snad nejtěžší krizi své existence, nejen (dokonce trojnásobné!) papežské schizma, ale i osobní život církevních hodnostářů (a to i těch nejvyšších) měl k „životu bez hříchu“ skutečně velice daleko. Zikmund tedy se svým mravním relativismem pouze reflektoval realitu své doby.

    Husův základní problém (a fatální omyl) byl v tom, že on se odvolával na skutečnost, která už dávno zmizela v hlubinách dějin. Zatímco aktuální skutečnost byla už naprosto jiná. On si tedy sice stále mohl ještě podržet pravdu ryze morální; ale takto striktně pojímaná morální pravda se už až příliš vzdálila žité realitě jsoucího světa.

    ——————————

    Tolik tedy ke konkrétní kauze s Husem. Všeobecně je možno říci: prakticky veškeré lidské dějiny se odvíjejí v neustálém zápolení, a v neustálé oscilaci mezi těmito dvěma mezními body: na straně jedné lidská přirozenost, která člověku velí v prvé řadě sledovat své vlastní osobní zájmy – a na straně druhé sféra kulturních/mravních norem, která člověku přikazuje nechovat se jako pouze přírodní tvor, nýbrž své jednání korigovat ve světle univerzálně platných norem jednání.

    Jedno je možno konstatovat prakticky s jistotou: tento spor a tento boj nebude nikdy rozhodnutý definitivně; na jedné straně člověk nikdy nemůže plně odložit svou přirozenost, svou přírodní podmíněnost – ale na straně druhé, dokud člověk bude žít v pospolitosti, už jenom z čistě pragmatických důvodů zde vždy bude nutna přítomnost oněch univerzálních norem, regulujících vzájemné styky příslušníků dané komunity.

  73. Jestli by Hus byl proti husitství? – To skutečně naprosto nelze vyloučit. Jeho vlastní cesta byla vlastně „gándhiovská“ – nenásilného odporu. Zatímco husité, ti se snažili svou revoluci „exportovat“ násilím.

    Hus by snad sám nemohl nic namítat proti tomu, když se husitské Čechy bránili proti invazím křižáckých vojsk; to byl akt legitimní obrany.

    Ale šířit husitství násilím – tady je opravdu hodně velká otázka, jestli by s tím Hus byl srozuměn. Tím spíše že i samo husitské hnutí postupem času mravně zdegenerovalo, a pro mnohé husitské bojovníky jejich účast v husitských oddílech byla nakonec spíše stavem docela obyčejného žoldnéřství. A jejich „spanilé výpravy“ měly fakticky charakter loupežných výbojů.

  74. PATENT NA SPRÁVNÝ VÝKLAD PRAVDY

    Pane Nusharte, to je opravdu podivuhodná shoda okolností: v současné době právě pročítám (k čemuž mě ovšem donutil pan Petrasek 😉 ) pojednání Hannah Arendtové o Sokratovi, a o jeho vztahu k pluralitě. Tedy – právě k pluralitě pravd.

    Teď pro mě ovšem vzniká poněkud problematická situace: knihu ještě nemám dočtenou, nemohu tedy ještě definitivně vědět k jakým závěrům dospěla autorka nakonec; ale na straně druhé se přímo nabízí využít této příležitosti ony obecné úvahy aplikovat na konkrétní případ. Já to tedy přece jenom zkusím, s uvedenou výhradou.

    Podle podání Arendtové i Sokrates zastával přesvědčení, že žádnému smrtelníkovi není dáno, aby poznal celou pravdu. Něco takového je výhradní doménou bohů. Ovšem – na straně druhé ovšem Sokrates také zásadně odmítal relativismus sofistů, podle nichž na každou otázku je možno dát dvě zcela rozdílné odpovědi. Z nichž principiálně ani jedna není nějak odůvodněnější či „pravdivější“ nežli ta druhá.

    Podle Arendtové Sokrates tento problém vyřešil tak, že sice na straně jedné přiznal obecnou pluralitu pravd; ale na straně druhé – a to je naprosto klíčový moment – tyto pravdy nesmějí být nějak čistě libovolné.

    Svým způsobem by se dalo říci (to je už má vlastní vsuvka), že Sokrates tady vlastně anticipoval Leibnize. S jeho monádami, které – každá se svého úhlu pohledu – hledí na jsoucí svět. I tyto monády tedy všechny mají legitimní pravdu – pravdu svého úhlu pohledu. A celá, úplná pravda – ta vzniká až kompletním složením všech těchto dílčích pravd dohromady.

    Ovšem – Sokrates tady vyžaduje ještě něco mnohem více, nežli tento pouhý dílčí pohled na pravdu. Jak řečeno on uznává, že jednotlivý člověk nikdy nemůže obsáhnout pravdu úplnou, v absolutním slova smyslu; ale co Sokrates od člověka vyžaduje, to je p r a v d i v o s t jeho náhledu. Člověk-smrtelník se tedy musí smířit s tím, že bude mít jenom částečnou, jenom dílčí pravdu – nicméně on je povinen tento svůj vlastní pohled na svět a na pravdu podložit, odůvodnit tak důkladně a dobře, jak je mu jen možno.

    Právě tohle je pak smysl pravé (sokratovské) plurality: ne pouhé uznání, že i ten druhý může mít svou pravdu (jak to činí současný liberalismus); nýbrž musí zde zároveň být přítomna vzájemná s d ě l n o s t těchto různých pravd. A něco takového je možno jedině ve vztahu vzájemného přátelství; tedy ve vztahu vzájemné důvěry, že ten druhý mě nechce pouze donutit k převzetí jeho vlastní ideologie, nýbrž že mi sděluje jinou perspektivu pravdy, za kterou on stojí celou svou osobností. Takovýto vztah vzájemné důvěry, vzájemného přátelství ale nikdy nemůže doopravdy vytvořit liberální demokracie; neboť ta je založena naopak na střetu vzájemně neslučitelných a nesmiřitelných ideologií.

    Ještě jednou tedy (a to je naprosto zásadně důležité): sokratovský pluralismus v žádném případě není povrchním pluralismem liberální demokracie; nýbrž je to pluralismus filozofický, jehož základem je bezpodmínečná povinnost hledat hlubokou a obsáhlou pravdu se vším vnitřním nasazením, s bezvýhradnou odpovědností člověka jako myslící bytosti.

    Tolik tedy Arendtová k Sokratovu pojetí pluralitní pravdy. Osobně mám určité podezření, že je tu přítomen ještě jeden aspekt který Arendtová nevidí či přehlíží; ale k tomu se vyjádřím blíže až po dočtení její publikace.

  75. P.S. K tomu „hodnotovému rámci“ a středověkému kapitalismu se ještě vrátím.

  76. Pane Poláčku, ty otázky spojené s globalizací v tom pořadu nenajdete, ty při poslechu napadly až mě právě na základě líčení té Zikmundovy politiky (jeho pořadí priorit, kde kauza Hus byla prý až někde dole) a zmíněné dosti nutné potřeby reformy tehdejší církve v období trojpapežství.

  77. Ten pořad jsem skoro celý viděl. Oproti některým vyloženě konzervativně laděným diskusím byla předvčerejší, o Husovi a Zikmundovi, určitě snesitelná. Moderátor Kučera vnášel, jako i jindy, laické hledisko, jež jsme si odnesli ze školy, aby odborníci na slovo vzatí ukázali, jak citlivá byla doba a jak složitá realita. Soudobé poznání nás, řekl bych, že nikoli náhodou, zpravidla dovádí k docenění role sloupů moci a pořádku. Co jiného ovšem čekat v případě lidí, kteří se o právě panující režim většinou sebeméně neotřou ani mezi řečí, zatímco o pořádky před rokem 1989 je to 30 let „po bitvě“ dobrým zvykem.

    Už jsem možná jednou zmínil, že v první hodině dějepisu jsme si z tabule opisovali klasické moudro „Historia magistra vitae“. Je stále pravdivé, což ale neznamená, že neplatí i opačné, totiž že také pozorné prožívání současnost vrhá světlo na historii. Samozřejmě si musíme dávat pozor na brýle růžové, černé i exotické. Na optiku, jíž bohatě svého Matěje Broučka při jeho výletu do 15.století vybavil Svatopluk Čech. Samozřejmě, pokušení „aggiornamenta“ minulosti stále hrozí.

    Kdybychom neprožili (neprožívali) současnou epidemii, chápali bychom hůře a jinak zprávy i obrazy z hrozných morových ran středověku. Naše dnešní poznání je naprosto neporovnatelné s tím, co bylo spíše jen tušeno kdysi, a přece stále podléháme iracionalitě. Svou pozornost můžeme (i jako zpravodajové) věnovat především tomuto fenoménu a připodobnit se tak nejednomu z dávných kronikářů. Když čteme o starých nářcích na všudypřítomný hnůj a nepořádek, vytane nám na mysli na přelomu milénia hojně traktované téma uklízení po psech, či nynější znečisťování vzácných, turisty proto přetěžovaných oblastí. Stěžovat si můžeme spolu s kronikáři jak na řádění živlů, strhávající věže kostelů, i na špatný stav cest, resp. (prý) pomalou výstavbu dálnic a časté uzavírky. Některé evergreeny zkrátka znějí napříč stoletími a kritického čtení dobových textů a představivosti je nám tedy potřeba.

    Ale to jsem se nějak od Mistra Jana zaběhl. I když byla televizní debata, jak se dnes říká, „výživná“, přece jsme ani tady neslyšeli nyní jen málokdy vyslovované. Odkazy na Husovu „neoriginalitu“, ústící pravidelně v konstatování jeho nikoli bezchybné obhajoby před koncilem, je třeba nahlédnout ve světle jeho tvrdého žalářování, třeba i ve světle ještě dnešních soudů v mnoha zemích (byť oponenti režimu nejsou nyní již upalováni, ale spíše v tichosti tráveni). Husova, koncilem snad preferovaná možnost odvolat „si žádá“ být konfrontována s alternativou, smutným a velmi nejistým osudem, snad internací v nějakém polském klášteře. „Doporučení“, že Hus měl do Kostnice jet „přes Cáchy“, tedy přímo v průvodu císařově, má tu drobnou vadu, že nevíme, zda by Zikmund k něčemu takovému svolil. Vyzdvihnutí hněvivé reakce císaře na Husovo věznění nezmění nic na faktu jeho rychlého „vychladnutí“. Bezprecedentní trojí slyšení Husovo zase nic na přidělené roli, jež byla zcela nepodobná jakékoli dobové teologické disputaci.

    Otázka, zda by se Hus stal (řečeno s názvem novely již zmíněného Svatopluka Čecha) „hrdličkou“, či „jestřábem“, kdyby byl v místě jednání koncilu upálen, dejme tomu, Stanislav ze Znojma, je ovšem málo relevantní. Obecně je známo a nakonec přirozené, že univerzitní mistři nebyli nakloněni stavu „inter arma“, už proto, že nepřeje nejen umění, ale ani bádání, ani vyučování. Předpoklad, že měl sklony k couvání, Hus sám vyvrátil zcela přesvědčivě. Právě tak však neměl dispozice stát se Prokopem Holým nebo Václavem Korandou.

    Není jisté, zda se Zikmund přenesl přes Husův výrok o důsledcích života v hříchu pro panování krále tak, jak dokázal strpět Karel IV. Milíčova slova o tom, že je Antikrist. Doba byla ostatně vypjatější. Kazatelova teze, že kněz v hříchu neposvěcuje představovala pro moc hierarchicky organizované katolické církve téměř neslýchané zpochybnění a nebezpečí. Ještě dnes, dokonce zřejmě i my tady, vnímáme jako hodně problematické, volá-li někdo po (pouhé) odvolatelnosti provinilých odvolatelnosti poslanců.

    Husitské reformní hnutí a následné války byly v minulosti hodnoceny z několika úhlů. Levice a zvláště pak komunistická moc zdůrazňovaly sociální zdroje pro pohon vývoje. Ještě předtím bývalo na krizi hleděno především jako na projev národního vzepětí. Nověji se dění vykládá především úžeji, jako opravné hnutí náboženské s morálním přesahem (příp. moralizováním). Přitom je celkem zřejmé, že všechny tři aspekty mají svou relevanci. Základním motivem byly změny materiální povahy, nárůst napětí mezi výrazně se profilujícími sociálními vrstvami obyvatelstva. Také na národnostní poměry nelze hledět jako na nepodstatné, to již neobstojí. Představy o výlučně stavovské, či cechovní příslušnosti člověka (pozdního) středověku jsou právem (spolu s řadou jiných) považovány za překonané.

    Nakonec veďme ještě jednu aktuální paralelu. Také nyní jsou základním problémem dramaticky narůstající sociální a majetkové rozdíly. Medikamentem konzervativní strany je zdůrazňování národní příslušnosti a svrchovanosti. Pokrokáři hledají východisko v nastolování nových a poněkud subtilních idejí. Zdůrazňování morální čistoty pro výkon funkcí je přítomno stále, ale spíše v rejstříku první ze stran. Pokusů o opravdu přijatelné systémovější řešení se ovšem nedostává. Vymítání rasismu, sexismu a kde čeho dalšího, boj za právo lidí měnit svou identitu stejně jako (nepravé) tetování apod. nahradily, už nejen na univerzitní půdě, staré probojovávání učení o remanenci, o přijímání, „pod obojí způsobou“ a co nejčastěji, či vášnivé diskuse o křtění neviňátek. Při příležitosti dnešního fotbalového koncilu se jedni snaží sociální nepatřičnosti současného světa zastřít duhovým nasvícením našich (svého druhu) chrámů, zatímco druzí, zatím mocnější, říkají, ekonomiku a zákony (a Azerbajdžán) ctěte. Ukažme sílu a jednotu a politiku si ponechme do kabinetu.

  78. Po jednodenní pauze – poté co se mi (a to s vydatným přispěním supportu firmy Microsoft) definitivně sesypal můj počítač, se mohu přihlásit zpět do diskusí.

    Začnu jednou aktualitou, kterou mi připomněla jedna věta z úvah pana Horáka: „Pokrokáři hledají východisko v nastolování nových a poněkud subtilních idejí.“ Shodou okolností zrovna v dnešním vydání Salonu (Právo) vyšel obsáhlý text levicového (tedy dozajista pokrokového) politologa Pavla Barši, kde referoval o myšlenkách jednoho francouzského (dozajista taktéž pokrokového) autora (teď si bohužel nevzpomenu na jeho jméno).

    Jednalo se o dost komplikovanou, široce pojatou a subtilní argumentaci, jejímž jádrem se nakonec ukázala být celkem jednoduchá, nicméně docela přesvědčivá myšlenka, v krátkosti vyjádřená ve větě, že „pro jednotlivce je závislost omezením, zatímco pro osobu je rozšířením jejích možností“.

    Autor tedy směřoval k tomu, aby odmítl novodobý individualismus, který vede k izolaci člověka, kdy tento každou svou vazbu k někomu druhému (tedy „závislost“ na něm) pociťuje jako omezení své vlastní svobody.

    Oproti tomu autor dokládá, že právě tyto vazby na druhé lidi, tedy to co je napohled „závislostí“, ve skutečnosti je pro nás ziskem, neboť nám otevírá nové vazby, nové perspektivy, nové možnosti.

    Tato myšlenka o omezenosti liberalistického individua ovšem není nijak zásadně nová; co mě na tom spíše zaujalo bylo to jasné rozlišení mezi „jednotlivcem“ a „osobou“. Jednotlivec – ten míří skutečně jenom na izolovaný atomismus své vlastní individuální existence; zatímco „osoba“ – to je plnost, naplnění, bohatství života.

    Ale proč mě na tento článek upomněla ona věta pana Horáka, že „pokrokáři hledají východisko v nastolování nových a poněkud subtilních idejí“ – totiž právě při jeho pročítání jsem měl přesně takový pocit, že se tu někdo snaží (z levicového respektive pokrokového hlediska) cosi vyargumentovat, cosi dokázat, cosi odůvodnit – ale že to všechno nakonec vlastně vůbec nemá sílu. Ukazuje se znovu a znovu, že současná levice nemá žádný archimédovský „pevný bod“, na jehož základě by mohla pohnout světem, nemá žádnou silnou vůdčí ideu. A proto jí nezbývá nic jiného nežli argumentovat jenom nepřímo, jaksi oklikou, jenom nějak naznačovat, že jiný způsob existence (než je ten současný) by snad přece jenom mohl a měl být poněkud lepší, humánnější. Chybí tu především nějaký jasný obraz člověka (s jakým pracoval například ještě Karel Marx); spolu s jasným vědomím, co je pro tohoto člověka přínosné a co škodí jeho rozvoji, respektive je vůbec v zásadním rozporu s jeho podstatou.

  79. Co se pak fenoménu husitství týče, nejsem na tuto dobu žádný odborník (tím spíše musím být povděčen panu Horákovi za obsáhlý přehled tehdejších relevantních aspektů jeho vzniku a trvání); nicméně mně se ze všech možných příčin ta nejvíce relevantní zdál být vlastně dost profánní poukaz na to, že ke konci 13. století hned třikrát Evropu postihla morová epidemie. Což mělo ten důsledek, že tehdejší lidé naprosto ztratili i tu nejzákladnější jistotu své pozemské existence. Rčení „nevíš dne ani hodiny“ tehdy mělo svou bezprostřední, a velice krutou aktualitu.

    To pak ale znamenalo, že tehdejší lidé se nemohli – jak je to jinak naprosto přirozené – svými životy vázat na svou krajně labilní pozemskou existenci; a jedinou svou jistotu spatřovali v životě posmrtném. A proto pro ně bylo naprosto klíčovou otázkou, jestli se po smrti dostanou do nebe nebo někam jinam (peklo či alespoň očistec) – a tedy to, zda služebníci církve budou mít potenciál jim tuto cestu do nebe zprostředkovat. A pohled na zhýralý život tehdejších služebníků Boží jim v tomto ohledu skýtal jenom velice problematické vyhlídky. A když pak přišel někdo takový jako Hus a veřejně vyhlásil, že „kněz v hříchu neposvěcuje“, tedy že zcela principiálně nemůže tuto cestu do nebe zprostředkovat, to pak za těchto okolností bylo zřejmě rozbuškou do sudu prachu. Z těchto důvodů bych se domníval, že přece jenom tento čistě náboženský aspekt byl pro vznik husitství ten rozhodující. I když ty ostatní (jako je měnící se sociální struktura obyvatelstva, především rostoucí sebevědomí obyvatelů měst) tu také dozajista hrály svou roli.

  80. Vrátím se teď ještě (abych na to nezapomněl) k otázce pana Nusharta, zda by bylo možné současným „hodnotovým rámcem“ nějak změnit (či konzervovat?) středověkou ekonomiku. Tedy „vymazat kapitalistickou ekonomiku“.

    Na toto odpověděl svého času Marx naprosto jednoznačně. I v jeho době mezi socialisty totiž existovaly takové představy, že by bylo možno ekonomiku jaksi zakonzervovat jenom v jakési přirozené, neagresivní, nekapitalistické, tedy „středověké“ podobě. Na to Marx opáčil:

    „Ty představy že by se ekonomika měla jaksi zastavit a nevyvíjet se dále ke kapitalismu, je přání stejně tak zbožné jako hloupé.“ (!)

    Marx tedy konstatuje naprosto jasně: produkční síly lidstva se stále vyvíjejí; a spolu se svým rozvojem si samy vytvářejí i příslušné produkční formy. To jest: progres ke kapitalistické zbožní produkci není možno zastavit jenom nějakým „hodnotovým rámcem“. To by bylo možné jenom kdyby produkční způsob sám začal stagnovat, tedy zůstal by stát na úrovni agrární, a malořemeslné produkce. Ovšem – to by se musel zastavit i veškerý technologický pokrok, který vedl k tomu že bylo možno akumulovat finanční prostředky – a tedy kapitál. Připomeňme si že vlastním počátkem kapitalismu bylo vlastně anglické „ohrazování“ – když angličtí pozemkoví magnáti zjistili, že masovou produkcí ovčí vlny pro nově vznikající manufaktury mohou vydělat daleko více, nežli kolik by dostali od svých nuzných pachtýřů. A tak tyto pachtýře prostě vyhnali do lesů, ohradili si své pozemky, a začali s velkochovem ovcí. V jedné dobové karikatuře (nevzpomenu si teď jestli to bylo k Moorově „Utopii“ či ke Gulliverovým cestám) je dokonce obrázek, jak ovce požírají lidi. To byl aktuální odkaz právě na tento proces (raně kapitalistického) ohrazování.

  81. Ve středověku volnému obchodu bránily například cechy, což byla dle Wikipedie zároveň náboženská bratrstva. Tyto monopoly také potlačovaly konkurenci a bránily technologickému pokroku. Musely být odstraněny.
    https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Cech

  82. Cechy si svá dobová práva hlídaly dost žárlivě. Aby třeba italský polír mohl získat členství, musel se nejdříve stát usedlým měšťanem, a to nebylo snadné. Postupně se konkurence přece jen víc prosazovala. Mistři zběhlí v moderním způsobu stavění si od časů renesance a hlavně v baroku s sebou přiváděli krajany, někdy příbuzné, jindy lidi doporučené. (Tehdy u nás nepřevládala pracovní síla z Ivano-Frankivské oblasti, ale zedníci od Luganského a Comského jezera.) Bylo jim vyčítáno, že pracují levně a tvrdě a že jsou protežováni před lidmi domácího (či německého) původu. Na zimu odcházeli víceméně pěšky domů a vraceli se poměrně pozdě, když to umožnil stav horských průsmyků. Časem se ovšem usazovali, ale nejen v první generaci ještě drželi převážně pospolu, jak to dokládají zapsaná jména svědků na svatbách a kmotrů při křtech. V době, kdy u nás ještě nebyla povolena jediná víra katolická, docházelo leckdy (z obou stran) ke konfesijním konfliktům. Rovněž na židovskou konkurenci byly stížnosti na denním pořádku.

    Ano, paní Hájková, lidé kdysi konkurenci necenili vysoko. Jestliže tak dnes (převážně) činí, dílem proto, že vědí o jejím významu, dílem však také proto, že se již přece jen umí poněkud vypořádat s jejími tvrdými dopady. Přesto by se to s jejím velebením nemělo přehánět. K tomuto tématu bych se chtěl ještě vrátit.

  83. Že středověké cechy měly i náboženskou funkci, to jsem opravdu nevěděl.

    Ale jak jsem teď vyčetl z německé Wikipedie, se zakládáním cechů to původně vůbec nebylo tak samozřejmé a jednoduché: v raně středověkých městech totiž prakticky monopol na produkci měla tehdejší městská šlechta a kláštery. Takže zakládání cechů bylo pociťováno jako konkurence k tomuto monopolu, bylo omezováno nebo přímo zakazováno.

    Jinak obecně k cechům: ve své době měly samozřejmě svou pozitivní funkci, především sociální, ale dokonce i produkční: byly zárukou kvality produkce. Ovšem – byly také sice zárukou stálých cen, ovšem prakticky monopolně diktovaných. A především: byly velkou brzdou inovace.

    Takže s dalším rozvojem společenské produkce se cechy opravdu čím dál tím více stávaly její brzdou, a proto byly odsouzeny k zániku. I když – jak jsem se také dočetl – ve Švýcarsku dokonce nějaké cechy existují dodnes, jsou součástí veřejného práva.

    A ještě jedna zajímavost kterou jsem se dočetl: proti moci cechovních mistrů si tovaryši také zakládali své vlastní organizace! Takže ani tyto cechy v žádném případě nebyly nějakou oázou pořádku, klidu a míru.

  84. Náboženská funkce není překvapující. Zdá se, že jakékoli svazky mezi lidmi musely vždy být buď posvátné nebo výhodné.

  85. No právě, tady jde o to „nebo“. 😉

    Výhodné ty cechovní vztahy a svazky dozajista byly; proto je trochu překvapivé, že byly n a v í c ještě i posvátné.

    Přesněji řečeno, co se na tom jeví být přece jenom trochu podivným: řekl bych, že cechovní organizace je sama o sobě dost profánní záležitostí; jeví se proto dost až skoro znesvěcením, když se do toho najednou zamíchá i výkon náboženského kultu.

    Zkusme si jenom představit, kdyby nějaká odborová organizace dnes najednou svá shromáždění začala provádět v nějakém kostele…

    Ve středověku ale zřejmě opravdu existovala dost jiná měřítka.

  86. No, já myslím, že si to neodporuje. Tedy, že nemusí výslovně platit buď anebo.
    Řekla bych, že zpočátku byly cechy (i jiné svazky, např. lenní) výhodné pro obě strany. A proto se braly zároveň jako posvátné a nezrušitelné. Ovšem jen do té doby, než si minimálně jedna strana začala všímat, že je pro ni ten svazek čím dál tím méně výhodný, ba že by bylo daleko nejlepší se ho zbavit. A hned bylo po posvátnu. Konec konců i v Komunistickém manifestu je o tom psáno (vše posvátné se znesvěcuje – čili ukazuje se, že „posvátné“ svazky se pouze přikrývají rouškou posvátnosti a ve skutečnosti jde o materiálno).

  87. Pro starozákonní Židy bylo manželství taky posvátné, ale rozlukový lístek jim Mojžíš povolil a oni ho využívali, když to šlo. Jak praví Ježíš v Mt 19, 8: „Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propustit manželku. Od počátku to však nebylo.“
    Ježíš neřešil: co když se nějaká manželka taky chce rozvést? Ona tehdy samozřejmě žádná nechtěla. Ne proto, že by všechny bez výjimky tak velmi milovaly své muže, ale proto, že rozvést se by pro ně bylo v tehdejších poměrech velmi nevýhodné. Zatímco pro muže to mohlo být i docela výhodné.

  88. No co jsem se na téma cechů dočetl v německé Wikipedii, tak ty ve středověku působily do jisté míry jako rytířské či klášterní řády. Dejme tomu něco jako třeba Řád německých rytířů.

    Zkrátka: kdo byl přijat do cechu, ten nebyl jenom nějaký řadový člen, nýbrž patřil mezi vyvolené. A takový rytíř (alespoň podle statutů rytířstva) měl být nejen bojovníkem, ale zároveň i morální autoritou. A – navíc i bojovníkem Božím.

    A tak analogicky nějaký mistr svého řemesla, člen svého profesního cechu, zdaleka nebyl jenom producentem, technicky znalým tajů svého řemesla, nýbrž byl stejně tak zároveň vůdčí a morální autoritou. A jak ve středověku vlastně prakticky všechno bylo chápáno jako součást jednoho jediného božího světa, tak i tato funkce vedoucí a mravní autority měla svůj náboženský kontext a přesah.

  89. Ještě je zapotřebí dodat, že Ježíš oceňoval lidské činy, které pro danou osobu nebyly výhodné. (Např. Marek 12, 44 Všichni totiž dali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa.“)
    Kdo totiž vykonal něco dobrého, zač ve svém životě odměněn nebyl (byť měla odměna jen podobu pochvaly či úcty), ten za to získal „poklad v nebi“.

  90. „Kdo byl přijat do cechu, ten nebyl jenom nějaký řadový člen, nýbrž patřil mezi vyvolené“.
    myslím, že spíš ten, kdo přijat nebyl, patřil mezi zavržené. Cechy mu nedovolily vyrábět zboží.
    Ale máte pravdu, že ve středověku bylo vše spolu propojeno a celý řád budil dojem, že je řádem Božím. Nicméně, za Komenského (a vlastně už dříve) už bylo jasně vidět, že to tak není.
    Mimochodem, četla jsem, že Komenský považoval to, když cechy bránily nečlenům svobodně vyrábět zboží, za omezování jejich svobody. A lidská svoboda byla pro Komenského velmi důležitá.

  91. Ježíš myslím žádal prohlédnutí k prožitku (skutečné) posvátnosti daru, posvátnosti společného těla… Šlo mu o jednotlivé „příznaky pobývání“ v Království Důvěry…
    A bojoval proti / varoval před instrumentací posvátnosti. Podobně jako varuje již dávná zkušenost v přikázání „nezrobit si model“ (za účelem klanění).

  92. To je na víře v transcendentního Boha zvláštní. Myslím, že oproti jiným náboženským systémům. Ačkoli řád je od Boha, není božský, a proto se mu není třeba klanět (ba ani se to nesmí, protože skutečná úcta přísluší jen Bohu). V Janovi 19 říká Ježíš Pilátovi:„Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry“.
    Znamená to: Máš moc a můžeš se mnou udělat, co chceš, ale nad tebou je někdo ještě vyšší, ke komu já se mohu obracet. Někdo, kdo může tvou moc rázem smést. A to je myslím pro vladaře docela důležitá informace.

  93. (Ježíš) „bojoval proti / varoval před instrumentací posvátnosti“, ale pozdější společnost se jí (opět) naplno oddávala. V posvěcování tkvěla a zbytkově ještě tkví „měkká síla“ řádu.

    Dosud pociťujeme některé okamžiky a přechody když ne jako posvátné, tak jako obřadnost zasluhující. Může se to týkat vstupu do manželství, jednání soudu nebo univerzity. Lze proto pochopit, že některým lidem se dosud nezdá, aby manželstvím byl rovněž vztah lidí, kteří spolu (už v principu) nemohou mít vlastní děti. Bývala to kdysi uzavření celkem pragmatické (a nerovné) smlouvy, taková svatba, bylo s ní však zároveň spojeno i tajemství, či zázrak, naděje na pokračování (obnovení) života. Mimochodem, trochu podobně se to ovšem mělo také s některými pracovními aktivitami, při nichž se člověk dotýkal neznámého, tajemna. Třeba taková příprava chleba, kynutí těsta. Nejspíš ještě dnes u někoho dopékání zamrazeného pečiva vzbuzuje smíšené pocity…

    Na radnicích Starého i Nového Města pražského se dochovaly hodně si podobné dřevořezby Bolestného Krista asi ze začátku reformního období husitského. Měly nepochybně za účel nabádat, aby při pohledu na zbědovaného Syna člověka soudili lidé spravedlivě. (Samozřejmě, že tou dobou měly již obě radnice své kaple. Podobnou, s arkýřovým závěrem, jako měla radnice staroměstská, měla ovšem i univerzita.) Když ještě radnice nebyly (králem povoleny), probíhala některá jednání u kostelů. Tympanony s Posledním soudem nenabádaly k ctnostnosti jen věřící, kteří procházeli na bohoslužbu, v jejich blízkosti, či v předsíni bylo vhodné místo k jednáním a soudům, které nahradily ordálie. Byla to ostatně sama církev, kdo dosáhl aspoň částečného umenšení sakrální povahy světské moci.

    Ve středověku bylo vše podstatné nějak sakralizováno. Není tedy divu, že také cechy se coby opora řádu nestaly záležitostí veskrze profánní. Jejich členům se ostatně dostávalo určitého zasvěcení. Na dávné sepětí řemesla a duchovna dodnes odkazují třeba Svobodní zednáři a jedním z titulů papeže je posud pontifex maximus. Heslem mnišského řádu benediktinů se stalo již na prahu středověku časem mimořádně vlivné heslo Ora et labora!

  94. Paní Hájková, u cechů nešlo jenom o právo produkovat; ale jde o to že přijetí do cechu bylo spojenou s celou řadou rituálů, spolu s přijetím do cechu se dotyčný stal poživatelem celé řady privilegií, ale zároveň přebíral celou řadu povinností, proto jsem to přirovnal k oněm rytířským řádům. Proto ten kdo byl přijat do cechu skutečně mohl mít právem pocit vlastní výlučnosti, exkluzivity.

    Co se Komenského kritiky řádů (jakožto překážky svobody) týče – tady je nutno si uvědomit že Komenský žil už v době, kdy se cechy začaly přežívat. A především Komenský žil v Holandsku, které do značné míry žilo ze zámořského obchodu, byl zde tedy neustálý pohyb a ruch, a v takovémto ekonomickém prostředí se tuhá omezení cechovní produkce jevila být už skutečně anachronismem.

  95. „Ora et labora“ – no ano, o tom spojení posvátného s profánním (tedy s prací) jsem vlastně kdysi psal v článku „Jak vznikl kapitalismus?“, kde jsem reprodukoval názory autora jednoho článku v německých novinách, kde on zastával tézi, že počátkem kapitalismu byl jeden zcela konkrétní benediktýnský klášter, totiž ten na Monte Cassinu, založen v roce 530. Podle autora právě toto byl zcela přelomový moment, neboť právě tady bylo skoncováno s předcházející antickou tradicí, kdy (fyzická) práce byla předmětem pohrdání ze strany elity, byla vhodná jenom pro nižší společenské vrstvy. Byli to tedy skutečně právě benediktýni, kteří naopak práci udělili status spolučinnosti na díle Božím. V tomto smyslu je tedy spojení profánního a religiózního aspektu ve středověkém cechovnictví naprosto přirozeným počinem.

  96. Ostatně, jak jsem se dočetl v německé Wikipedii, cechy mívaly často přímo v kostelech své vlastní oltáře, u kterých uspořádávaly svá shromáždění.

  97. Panu Horákovi
    Já nepochybuji o tom, že někteří (mnozí) lidé ty řády cítily jako posvátné. Ani o tom, co naznačuje pan Poláček, že po určitém čase vnímání posvátnosti ustalo a cechy se staly brzdou.

  98. „Malý krok pro Bransona, ale velký krok pro vesmírný turismus“ – takovýmto titulkem obdařil německý deník „Süddeutsche Zeitung“ svůj článek se zprávou o novém počinu amerického miliardáře Bransona, který se svou soukromou raketou dosáhl (snad) hranice vesmíru.

    Ano – jestliže proslulý výrok amerického astronauta Armstronga vyjadřoval přelomovou metu v rozmachu celého lidstva, které tímto dokázalo překonat hranice své vlastní planety, pak americký excentrik Branson svým počinem pouze otevřel novou komerční turistickou destinaci, pro kterou už u znuděných boháčů získal stovky objednávek.

    Snad by bylo možno nad touto novou zábavičkou pozemských milionářů a miliardářů jenom mávnout rukou, jako jenom nad dalším projevem prázdného konzumismu, který už tak jako ovládá tento svět. Jenže – když se člověk podívá na televizní záběry letící rakety, na obrovské proudy spalin tryskající z jejích motorů, pak není možno nepomyslet na to, jak tím byl (a to právě ve velmi citlivé stratosféře) uštědřen další úder naší pozemské atmosféře. A brzy už budou takto naprosto zbytečně a nesmyslně do vesmíru létat stovky a tisíce boháčů a superboháčů, aby si zase jednou mohli potvrdit pocit své vlastní exkluzivity. A to jenom proto, že se – ať třeba nějakým náhodným či nějakým pokoutním – způsobem dostali ke svým penězům.

    V dobách, kdy německá strana Zelených ještě měla u sebe své radikální (či ultraradikální, jak se to vezme) křídlo, bylo dost často frekventováno slovo „ekodiktatura“. Touto údajnou ekodiktaturou hrozili především ti, kteří se nechtěli vzdát ani toho nejmenšího ze svého pohodlného konzumního života.

    Zcela otevřeně: jsou chvíle, kdy bych pro takovouto „ekodiktaturu“ měl docela pochopení. Jestliže by se jedině tímto způsobem mohlo zamezit tomu, aby zazobaní zhýralci tohoto světa mohli zamořovat atmosféru naší planety, jenom proto aby mohli ukázat že „na to mají“, pak bych takovéto „ekodiktatuře“ i docela držel palce.

  99. Jak by taková ekodiktatura mohla vypadat? Byly by například zrušeny volby, aby nemohl být zvolen nikdo jiný než příslušná „ekovláda“? A kdyby byly zrušeny volby, byli by řadoví občané zbaveni odpovědnosti za případnou činnost této vlády? Nebo by naopak byli morálně odpovědni za to, že vůbec připustili nějakou diktaturu? Vynořuje se kolem toho spousta otázek.

  100. Ale vždyť my přece v ekodiktatuře žijeme! První hláskou přívlastku za jeho zkrácením je ovšem „n“. Třeba v centru Prahy byla, žel, realizována řada místně zcela nepatřičných utilitárních projektů, které jeden jako druhý podporu většiny občanstva nezískaly a … nepotřebovaly. Případů, jež nikdy žádné volby nerozhodnou, je samozřejmě velká většina. Nevidím proto principiálně problém zrovna s prospěšnými opatřeními chránícími životní prostředí. Ostatně, některá takhle již přijímána jsou. Jen za nimi musí stát nemalé ekonomické příležitosti a síly. Problém tkví do značné míry v tom, že zatímco malé prohřešky malých jsou, snad aby nadšení lidí v dané ohledu zchladlo, tepány a stíhány, velké hříchy, většinou velkých, možná mj. i z téhož důvodu, nikoliv.

  101. K tomu Bransonovi. Možná jsou důvody nemít o něm zvláštní mínění, ale právě tak jej lze považovat za nového Lindbergha. Úspěšný přelet Atlantiku kdysi notně přiblížil éru, jejíž přímé a nepřímé ekonomické a ekologické dopady změnily svět.

    Na jedné straně sledujeme, jak vynucené technologické odpovědi na enviromentální krizi jsou zdrojem obav a problémů a proto předmětem zpochybňování především ze strany starší generace, nakonec přiléváním do ohně sílícího politického konfliktu. Na straně druhé společnost naprosto nehlídá negativní potenciál invence, jež je výsledkem nebývalé odvázanosti soukromého snažení. Co někteří, zpravidla zainteresovaní, označují za veliké rozvojové dobrodružství, mají jiní (spolu s Václavem Havlem) za nebezpečný samopohyb. Bylo a je zajisté odůvodněné, když Karel Marx trval na nemožnosti společenského návratu (regresu), jak tu onehdy připomenul pan Poláček. Zároveň je však otázkou, jak vidno i pro pana Poláčka, zda si takhle můžeme a máme „mýt ruce“.

    Jestliže létání přes všechna negativa přineslo významný pokrok, o různých dalších vylepšeních, včetně Bransonova, to na Zemi už platí jen v hodně ztenčené míře. Každý, kdo se potřebuje dostat někam skoro na (druhý) konec světa, může. Pohledem minulosti řádově rychleji, bezpečně a pohodlně. Jsem si vědom, zařazení do jaké škatulky takovýhle text s sebou přináší, jsem však toho názoru, že vždy nadejde čas, kdy je další vývoj již především nezdravě usnadňující a stimulující. Samoúčel s konkrétními neblahými důsledky.

    Ostatně, let letadlem může rovněž být zážitkem, jen většina soudobých cestujících dává ve výšce 10 kilometrů přednost pospávání.

  102. Když už jsem se dotkl létání, mohl bych u něho ještě prodlít. Včera jsem si přečetl, že Lufthansa ruší oslovení „Dámy a pánové!“ Ač se mě to netýká, mohu konstatovat, že souhlasím. Ne pro těch, jak někde psali, snad tři sta (z 83 milionů) Němců, kteří během asi dvou let optovali pro k tomu účelu deklarovanou eventualitu „třetího pohlaví“. Důvodem budiž, že dam a pánů (o gentlemanech ani nemluvě) se obecně celkem nedostává…

    Otázkou je, čím zřejmě beznadějně staromódní oslovení nahradit. Ve zprávičce naznačené varianty působily rozpačitě. Předkládám proto tímto nezištně následující vlastní návrh. V nynějším čase nejlepším oslovením (i vzhledem k neutrálnímu rodu) bude: „Vážená individua!“ V jednotném čísle samozřejmě „Vážené individuum!“

  103. „EKODIKTATURA“ – upřímně řečeno, paní Hájková, o tom jaké v tomto směru byly konkrétní představy (pokud vůbec byly), toho sám nijak moc nevím. Jestli by tato „ekodiktatura“ byla odpovědná lidu, tedy jestli by byla odvolatelná prostřednictvím voleb – to opravdu nevím.

    Ale: v prvé řadě je nutno konstatovat, že tento pojem „ekodiktatura“ byl v prvé řadě výraz politického boje proti (nově vznikajícím) ekologickým stranám. Byla to tedy fakticky politická nadávka ze strany odpůrců (radikální) ekologie.

    Přičemž tyto ekologické strany samy žádnou „ekodiktaturu“ ve vlastním smyslu neplánovaly; ony jenom říkaly že když by se dostaly k moci, že by prosadily radikální ekologický program. Ovšem – právě v tomto radikálním ekologickém programu především konzervativní a pravicové kruhy viděly tuto „ekodiktaturu“; že prý tato radikální ekologická opatření „omezí svobodu“ občanů. Můžeme si dát konkrétní příklad: přinejmenším ve své tehdejší radikální fázi němečtí Zelení vyhlašovali za svůj cíl radikální omezení individuálního automobilového provozu: zavedení rychlostních limitů (Německo je prakticky jediná evropská země kde dodnes žádný rychlostní limit nebyl zaveden), vysoké zdanění pohonných hmot, možná i zákaz (respektive vysoké zdanění) nadměrně těžkých osobních automobilů (SUV), s mimořádně vysokou spotřebou pohonných hmot. Už při těchto o sobě zcela racionálních opatřeních ovšem mnozí okamžitě spustí povyk o „ekodiktatuře“. Oni si chtějí prostě užívat, bez ohledu na všechny ostatní, bez ohledu na příští generace.

    Tohle byl tedy hlavní význam toho pojmu „ekodiktatura“. Druhý význam se pak užíval v souvislosti s přesvědčením radikálních ekologistů, že současný stát není schopen v dostatečné míře chránit životní prostředí – a že jsou tedy zcela legitimní radikální, případně i násilné protestní akce. Něco takového, jako když před časem třeba čeští aktivisté obsadili jeden severočeský povrchový důl na (ekologicky samozřejmě zcela mizerné) hnědé uhlí.

    Jinak co se případného skutečného zavedení „ekodiktatury“ jakožto reálného způsobu vládnutí týče, pak – nevím jestli o tom někdo skutečně uvažoval, možná o tom byly u (extrémně) radikálních ekologistů nějaké úvahy, ale tady je zajímavá především filozoficko-právní stránka celé věci.

    Základní otázka tady je, jestli by byla taková „ekodiktátorská“ vláda legitimní, která by opatření na ochranu životního prostředí prosazovala i proti vůli většiny občanů.

    Tady na straně jedné tedy stojí princip demokracie; tedy princip vůle lidu, konkrétněji vůle většiny voličstva.

    V moderních dobách je tento princip demokracie obecně považován za absolutní a nezpochybnitelný; jenže v právní filozofii existuje jeden specifický institut, který tu dost náhle může vystoupit do popředí. Je to totiž institut „přírodního práva“, který vyjadřuje asi toto: v situaci kdy jde o holé přežití, padají všechny ostatní právní normy, podřizují se plně tomuto absolutnímu právu na zachování vlastního života.

    A tito radikální ekologové tvrdili (a dozajista nemalým právem): v současné době je akutně ohroženo samotné přežití lidstva; při pohledu na tuto hrozící katastrofu tedy na scénu nastupuje ono „přírodní právo“ na samotné přežití, a před ním ustupují všechny ostatní právní normy jakožto irelevantní, včetně práva na demokratický způsob vládnutí.

    Krátce řečeno: právo na přežití lidstva je legitimní prosadit i proti (bezprostřední) vůli většiny.

    Tak takové je tedy dané dilema. Nevím jestli ti radikální ekologisté o věci uvažovali až takto do hloubky filozoficky, ale v každém případě jejich základní přesvědčení bylo v tomto smyslu, že když jde o přežití celé planety, není možno se zdržovat tím, že většina populace podlehlá konzumu není (ještě) schopna či ochotna pochopit či akceptovat absolutní nevyhnutelnost radikálních ekologických zásahů a omezení.

  104. „Eko(n)diktatura“ – opravdu zajímavý novotvar, pane Horáku. 😉

    Ale – tady jsme skutečně zase u toho, jak všechno může být relativní. Z hlediska oněch pravicově-konzervativních kruhů je „ekodiktaturou“ všechno, co jakýmkoli způsobem omezuje naprosté právo jednotlivce užívat si, jak jemu samotnému se zlíbí.

    Ze strany opačné je ale „ekoNdiktaturou“ právě ten současný stav, kdy průmyslově-tržní komplex neustále tlačí (v první řadě masivní a sugestivní reklamou) konzumenty ke stále většímu hýření, a tedy k čím dál tím většímu ničení samotných základů naší existence.

    —————————

    Co se pak toho Bransonova letu k hranicím vesmíru týče – ano, už při psaní mého textu jsem si byl vědom i toho aspektu, že je to možno svým způsobem považovat za průkopnický čin. Nicméně – s Lindberghovým letem se to bez dalšího srovnávat nedá. Lindberghovi se jednalo v prvé řadě skutečně o čistě technický průlom, čili o průlom v technických možnostech lidstva. Zatímco v Bransonově případě se o nic takového nejedná, hranice k vesmíru jsou už dávno překonané expedicemi čistě vědeckými; zatímco Bransonovi se od samotného počátku nejednalo o nic jiného nežli o čirou komerci.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *