Forum

Tato stránka je náhradou za zrušená diskusní fóra, která nevešla v užívání. Je určená pro diskuse o aktuálních tématech, která se ale věcně nehodí do žádné běžící diskuse pod aktuálně projednávanými texty. Takže sem každý může volně vkládat svá vlastní témata, která se mu právě zdají být příhodná pro společnou diskusi.

353 komentářů u „Forum“

  1. SOCIALISMUS A TOTALITARISMUS

    Na webu „Forum24“ se k tomuto trvale kontroverznímu tématu objevil nový, docela zajímavý příspěvek: https://www.forum24.cz/primitivni-antikomunismus-a-lidska-prava-v-cem-se-myli-dnesni-neomarxiste/

    Forum24 je pravicově orientované médium; a i autor onoho článku je zcela evidentně ideově napravo. Nicméně podává docela zajímavý přehled dané problematiky, a především různých náhledů na ni. On sám se celou dobu rozčiluje nad tím, jak dnešní „neomarxisté“ bagatelizují útlak v době socialismu, respektive popírají jeho totalitární charakter.

    Což o to: je dost dobře možné, že v této své kritice má určitou míru pravdy. Já jsem nečetl onu proslulou Pullmannovu publikaci; ale některé citáty z ní (pokud jsou zde reprodukovány skutečně korektně, tedy nejsou vytržené z širšího kontextu) působí skutečně až příliš shovívavě, ne-li přímo vstřícně vůči tehdejšímu režimu.

    Ovšem: naprosto symptomatické je, jak pravicový historik Kudrna ze své strany zase stejně tak zarytě zavírá oči před vším, co by mohlo nějak zpochybňovat jeho vlastní ideový a politický názor. Přitom on sám cituje západní, jmenovitě americké autory, kteří naprosto jasně a přesvědčivě dokládají, že jak kapitalismus, tal i západní (buržoazní) demokracie sama má své velmi problematické aspekty. Jeden z těchto amerických autorů přímo píše, že americký politický systém není demokratický, nýbrž „polyarchický“ – že se tu tedy u moci střídají určité mocenské skupiny, které jsou ale všechny součástí politické elity, zatímco skutečná demokracie zde zůstává jenom nesplnitelnou iluzí.

    Kudrna tedy má vědomosti o tom, že západní model společnosti a jejího politického systému je limitovaný; nicméně stále zarytě odmítá uznat, že tedy marxistická kritika na systému „buržoazní demokracie“ má přinejmenším v určitých oblastech nemalé oprávnění.

    A co především Kudrna zcela zásadně odmítá přijmout, že by socialistický režim požíval alespoň určitou míru akceptace u obyvatelstva. Pro něj to byl režim prostě a jednoduše „totalitní“, a tím je pro něj celá věc vyřízena. On naprosto není schopen (či spíše ochoten) k diferencovanému pohledu. Především není ochoten vidět, že vztah velké části populace k režimu byl značně ambivalentní. Že tedy tato část panující režim pro mnohé jeho aspekty kritizovala; nicméně na straně druhé ho v zásadě respektovala, byť i třeba jenom vládu de facto. A také vztah populace s režimu soudí paušálně, bez přihlédnutí k rozdílům v různých časech. Tedy ahistoricky; což je právě u historika chyba velice zásadní. V tomto ohledu daleko lepší a objektivnější práci odvedl historik Rychlík, jehož pojednání o éře socialismu jsme zde svého času rozebírali.

    Velmi symptomatickým místem je to, když Kudrna uvádí, že jeho desetiletá dcera definitivně „demaskovala“ totalitní systém: „Tati, ale to je přeci jasný, vždyť komunisti měli všechno, policii, armádu, peníze, volby, všechno kontrolovali.“

    Takže – všechno jasné? Což o to, někdy je skutečně zapotřebí nezkaleného dětského pohledu, aby odhalil, že „král je nahý“. Jenže na straně druhé by se definitivní řešení komplexních politologických témat opravdu nemělo přenechávat dětem.

    Ano, na jedné straně skutečně souhlasí že „komunisti všechno kontrolovali“; ale co tady chybí je otázka, p r o č to vlastně vůbec mohli všechno ovládat! Jak by mohli vykonávat natolik dominantní moc, kdyby skutečně – jak to sugeruje pravice – celý národ jako jeden muž stál proti nim?…

    Faktem je – budiž to řečeno ještě jednou – že vztah národa k socialistickému režimu byl značně ambivalentní; a že jenom určitou jeho část je možno právem označit za vyhraněně antikomunistickou či protirežimní. Velká část národa se s danými poměry víceméně aranžovala; a jeho vztah k vládnoucímu režimu procházel během času velkými změnami.

    Tento článek má tedy svou hodnotu především v tom, že ukazuje jak naprosto ideologicky zaslepení jsou příslušníci pravice. Oni vidí stále jenom ten svůj „totalitarismus“, a nejsou schopni a ochotni spatřovat nic, co jim do tohoto černobílého obrazu světa nezapadá, co relativizuje jejich simplifikovaný obraz reality.

  2. Dnes u nás byl manželův známý, aby se podíval, proč počítačová kamera nejede. Jednoduchá věc: stačilo zapnout klávesu F8.
    Kvůli takové maličkosti tedy musel přijet z města? – řekla jsem si v duchu. Naštěstí to nebylo všechno. Nabídl se, že si notebook vezme domů a vyčistí nám ho od balastu. Ony totiž všechny ty procesy docela dlouho trvají.

  3. Jak se nakonec sluníčkovští shodli s kardinálem Lůzou, že lid je Zeman

    V prosinci roku 2015 jsem pro jeden začínající web napsal tento článek. Chvíli tam na té zkušební verzi nového webu visel, ale stránky pak získaly jiné zaměření. Znovu jsem si na ten více než pět let starý text vzpomněl pod dojmem současných bouřlivých událostí. Byl jsem tedy zvědavý, jestli čas oponou trhnul, a jestli „polarizace společnosti je i nadále konsenzuálním řešením zájmů velkého východního bratra a korporátního kapitálu“. Podtitulek totiž tehdy zněl takto: „Polarizace společnosti je vlastně konsenzuálním ‚řešením‘ migrační krize“.

    Zde je tedy ten původní text (upozorňuji, že některé pasáže jsou míněny ironicky):

    Ačkoliv je nám to opakovaně sugerováno, nestojíme před volbou mezi láskou a nenávistí, mezi humanismem a nelidskostí. Jsme naopak vmanipulováni do situace, v níž se můžeme „svobodně rozhodnout“ mezi tím, koho chceme nenávidět a s kým naopak budeme v názorové shodě. Samotné rozhodnutí v této volbě je však téměř nepodstatné. Skutečná volba, před kterou stojíme a které si nejsme vědomi, je volba mezi polarizací společnosti za současné dezintegrace EU na jedné straně a reformou a demokratizací Evropské unie na straně druhé [a dnes ještě k té reformě a demokratizaci EU dodávám nutnost opuštění progresivistické ideologie, která nahání velkému bratrovi masy dalších sympatizantů, neboť pro ně velký bratr představuje protipól „zdravého rozumu“ – tedy jak pól, tak protipól].

    Kardinál Duka kdysi vešel ve známost svým výrokem o ochlokracii. Nevyhnul se pak ostré kritice, a to zvláště z levicových pozic. Bylo mu vyčítáno, že pohrdá prostými lidmi, kteří se zúčastnili tehdejších protestů proti vládě Petra Nečase. Nyní možná téměř titíž lidé, kteří kritizovali kardinála za pohrdání obyčejnými lidmi, také pohrdají lidmi, považují je za většinově hloupé a dělají tedy to samé, co podle jejich vlastních slov (v případě kardinála) zaslouží kritiku. „Obyčejní“ lidé jsou dnes dehonestováni z obou stran diskuse také tím, že hlas prezidenta je vydáván za jejich hlas a tuto symboliku opět potvrzuje kardinál Duka mší v Lánech, slouženou za vlast a za prezidenta.

    Sluníčkářsky otevřený postoj ke světu si jistě zaslouží obdiv a v mnohém by mohl být i vzorem. Sluníčkář je PODLE MĚ synonymem vlídného, usměvavého a otevřeného člověka. Slunce ale svítí na všechny lidi stejně, neozařuje přednostně jen ty spravedlivé, ani sluníčkář by tedy neměl soudit lidi za jejich názory a svůj laskavý přístup k lidem by neměl podmiňovat zastáváním jen těch jemu konvenujících názorů. Je tedy otázka, nakolik se sluníčkářům daří zaujímat skutečně pravdivý sluníčkářský postoj. Pokud je vlídnost směrována výhradně jen na členy vlastní názorové skupiny a k lidem s jinými názory je naopak zaujímán agresivní postoj, nejedná se už v pravém slova smyslu o sluníčkářství, ale spíše o sektářství.

    Abychom se vyhnuli nebezpečí tohoto pejorativního označení, je třeba vnímat skutečnost novým způsobem – ovlivnit diskurz, aby se ten z našeho hlediska správný a žádoucí názor stal jedním z dominantních názorových proudů. Toho lze nejlépe docílit tak, že přirozeně široké názorové spektrum zredukujeme pouze na dva protiklady a jakýkoliv objevivší se názor okamžitě zařadíme do jedné z těchto dvou skupin. Je třeba dělat tuto činnost dostatečně hlasitě a používat přitom ostré hodnotící morální soudy. V případě nouze sáhneme klidně i k vulgaritám. Pokud se přes naši veškerou snahu nějaký názor z tohoto dichotomického třídění vymyká, prohlásíme jeho nositele za ještě nebezpečnějšího než je náš dobře definovaný nepřítel a společnými silami s naším nepřítelem se pokusíme tohoto potížistu, zpochybňujícího náš spravedlivý boj, vyřadit z diskuse.

    V rámci té diskuse o migrační krizi se někdy můžeme setkat s velmi ostrými výroky. Že padají ze strany těch, kteří mají obavy z velkého přílivu neznámých lidí jiné kultury, to by bylo pochopitelné. Že je však pronášejí i lidé, kteří sami sebe považují pravděpodobně za sluníčkáře, to samozřejmé není a stojí to za zamyšlení. Na jedné straně tedy prezident ve svém projevu na Albertově říká: „Hlas prezidenta republiky má být hlasem národa,“ a na druhé straně se zase v jednom kritickém článku, pranýřujícím hnusně nadprůměrný podíl lidí s mentálním znevýhodněním v české populaci a vysokou míru netolerance tamtéž, můžeme dočíst, „že nás ostatní vidí jako opilé idioty s pneumatikami kolem břich“.  ((https://denikreferendum.cz/clanek/21469-ceska-republika-lezi-na-indianskem-pohrebisti)) Autorem tohoto výroku kupodivu není žádný obhroublý zemanovec, ale pravděpodobně „vlídný, usměvavý a otevřený“ sluníčkář.

    Matně se mi vybavuje jeden obrázek Vladimíra Renčína: Dva zralí a snad i určitou moudrostí venkovanů oplývající pánové, možná i s mírnými pneumatikami kolem břich, sedí na mezi a hledí do malebné české krajiny. Jeden z nich pojídá konzervu a nabízí i druhému se slovy: „Ochutnejte tuto konzervu, je jak ten český lid. Navrchu trochu tučná zdá se, ale uvnitř je to dobrý.“ Jedná se o parafrázi známé básně Jana Nerudy Romance o Karlu IV. a zdá se, že autor zmiňovaného kritického článku ji dočetl jen někam sem:

    „(…) Však jaká země — taký lid!
    vás kdyby učit chtěli všichni svatí,
    zda všimnou si jich Češi paličatí —
    buď svatý rád, když není bit!
    Jak bych zde mlátil otep slámy!
    Nechť chci со chci, za krátký čas
    se všechno jinak zvrtne zas —
    mám já to bídu s vámi!“

    Pokud tedy opustíme ideu ztotožnění panovníka s jeho lidem, otázka, jaký je ve skutečnosti uvnitř „ten český lid“ nás nutí ke generalizaci. Totiž, ke generalizaci nutí ti, kdo ji takto pokládají, přičemž za možné považují pouze dvě odpovědi. Ano, ve vztahu k migrační krizi prý člověk může zaujmout pouze dva postoje, buď migranty přijímat, nebo je odmítat. Na této tezi se vzácně shodnou zástupci obou pólů diskuse. „Možné“ odpovědi tedy vytvářejí ostrou dělicí linii ve společenské debatě, zdá se, jako by každý měl povinnost vybrat si jednu z těchto dvou možností. Přesně tak totiž zní třeba výzva: „Na které straně barikády vlastně stojíte a na které chcete stát? Na té hloupé, nebezpečné a agresivní (…), nebo na té solidární, otevřené a mírumilovné (…)?“ ((https://denikreferendum.cz/clanek/20709-kdo-vsechno-delal-ramena-u-trech-ocasku))

    Odtud už je opravdu jen malý krůček k tomu známému a nebezpečnému: „Kdo není s námi, je proti nám“. Chápání významů slov sluníčkář a xenofob se tu posunuje v závislosti na umístění pozorovatele vzhledem k této vztažné soustavě. Slovo sluníčkář už tedy neoznačuje vlídného a usměvavého člověka, ale nesmlouvavého bojovníka proti fašizaci společnosti, nebo naopak trochu přihlouplého naivku, a slovo xenofob neoznačuje člověka s nedůvěrou či odporem k cizímu a neznámému, ale člověka s deficitem inteligence, který se bojí a nemá proč [když vám vyletí do vzduchu muničák, je to ve skutečnosti vlastně jen probírka zboží]. Někde už se dokonce diskutuje i o tom, zda je xenofobie nemoc. ((https://denikreferendum.cz/clanek/21324-je-xenofobie-nemoc)) Možná je tedy jen otázkou času, kdy se někteří lidé začnou označením xenofob pyšnit a uspořádají i pochod hrdosti. Budou k tomu vlastně dotlačeni tou odmítavou reakcí a potřebou vážit si sebe sama.

    Objevuje se nyní oprávněná obava, že teroristické útoky budou mít za následek růst nenávisti k imigrantům a polepenštění politiky. Nebezpečí extremismu je reálné. Jako opatření proti němu je navrhováno, abychom na teroristické útoky, tedy na vraždění náhodně se vyskytnuvších lidí v nevhodný čas na nesprávném místě, reagovali s rozvahou a umírněně. To je prý totiž reakce,kterou teroristé neočekávají a která může zmařit jejich plány na rozpoutání nenávisti k imigrantům [například cizích pracovníkům velvyslanectví] a vnesení chaosu do Evropy. Věcně je to do značné míry nejspíše také pravda, je ovšem otázka, zda je vůbec s lidskou přirozeností slučitelné reagovat na nesmyslné vraždění s rozvahou a umírněně. V otřesených lidech mohou tyto výzvy k rozvaze, pokud nejsou doprovázeny jasnou, bezpečnostní rizika eliminující a nejlépe konsenzuální imigrační politikou, naopak zlobu vyvolávat. Zlobu na ty, kdo tato doporučení ke klidu vydávají. Když k tomu ještě dodají, že nic jiného než zachovat klid nám vlastně už nezbývá, neboť velmi dlouhé a členité hranice Schengenského prostoru prý nelze hlídat, nebo je to dokonce snad z nějakého důvodu nežádoucí, že teroristé [popřípadě diplomaté] k nám budou pronikat vždy a na teroristické útoky je tedy třeba si koneckonců zvyknout a že vlastně těch „pár lidských obětí“ na životech je v porovnání s počtem obětí autonehod naprosto zanedbatelných a že si hlavně musíme zachovat svoji lidskost ve vztahu k imigrantům [tedy lidem jiné kultury], je to vrcholný cynismus, je to, jako by někdo zcela lehkovážně odhazoval nedopalek cigarety do skladiště střelného prachu.

    V určité myšlenkové zkratce a ve snaze sejmout z politiků tíživou odpovědnost se pak vlastně může zdát, že ti, kteří se zlobí na politiky pro jejich neschopnost nalézat, ve společenské diskusi objasňovat a nakonec po dohodě konsenzuálně realizovat uspokojivá řešení a hledají tedy „schopnější“ politiky mezi Le Peny, jsou vlastně tak trochu vini i těmi samotnými teroristickými útoky. Postupně se mění společenská objednávka, po konsenzu už není poptávka, kruh se uzavírá a teroristé už nemusí do Evropy pronikat zvenčí, neboť je produkuje sama společnost. Jak ten kruh přerušit? Z hlediska těch, kteří trpí pýchou a příčinu zla vidí v hloupém lidu jsou možná dvě řešení.

    První by mohlo spočívat v zavedení cenzury, aby se o teroristických útocích a o jejich obětech nikdo nedozvěděl. Tím by možná po čase vymizel i samotný terorismus, neboť jeho cílem není ani tak vyvraždit co nejvíce lidí, cílem jsou hlavně následné reakce postižené společnosti. Takovéto řešení je v době internetu a sociálních sítí obtížně uskutečnitelné, přesto však v některých zemích funguje dobře idnes.

    Druhé z možných Řešení nabízí Bertolt Brecht ve své stejnojmenné básni, kterou napsal po povstání východoněmeckých dělníků v roce 1953. Jako tehdy v Německé demokratické republice „lid zmrhal důvěru vlády“ a Brecht tedy ironicky navrhuje „rozpustit lid a zvolit si jiný“, stejně tak i v současné České republice lid podle některých zmrhal důvěru svých vůdčích elit. Patendovým řešením by tedy bylo paličatý lid rozpustit a zvolit si jiný, který by svým elitám ochotněji naslouchal, nezpochybňoval jejich autoritu a řídil se jejich doporučeními.

    V knize Všechno dobré je k něčemu zlé zavádí její autor Paul Watzlawick nový termín patend (na rozum). Slovo patend je propojením slov Patentlösung a Endlösun. Jedna kapitola knihy je věnována také „patendu“, který k prosazení „konečného řešení“ využívá navození klamného pocitu, že nějaký problém má pouze a jen dvě řešení. Takovéto zúžení reality na „buď – anebo“ je nám často podsouváno různými manipulátory, kteří tuto metodu využívají k prosazení svých cílů, ačkoliv v naprosté většině případů se opravdu nemusíme rozhodovat pouze mezi dvěma možnostmi. Například v roce 1942 se prý na územích pod nacistickou nadvládou objevily plakáty s textem: Nacionální socialismus nebo bolševický chaos? Předpokládalo se jaksi samo sebou, že každý, ať hloupý nebo chytrý, musí v této volbě dát přednost „ušlechtilému dobru“ před „ďábelským zlem“. Velice prozíravou reakcí, odhalující nesmyslnost tohoto vězení volby, byly malé lístečky s textem Erteple nebo brambory?, dolepované na tyto plakáty. Nutno ovšem dodat, že to v té době bylo počínání značně riskantní, vyžadující osobní odvahu, a to právě proto, že ten malý lísteček celou tuto propagandistickou mašinerii nemilosrdně zesměšňoval a otevíral lidem oči.

    V české debatě o migrační krizi dnes bohužel nestojíme před volbou mezi „pravdou a láskou“ na jedné straně a „lží a nenávistí“ na straně druhé. Byli jsme uvrženi do vězení volby, na výběr je nám dáváno jen mezi tím, na kterou stranu chceme směrovat svoji nenávist. A tuto nenávist, v neuvědomělé snaze vyhrotit konflikt, v nás živí „společnými silami“ obě strany názorové barikády. Pokud ale někdo chce nenávist odmítnout a pokouší se hledat a zaujímat konstruktivní postoje ke složitému problému migrační krize, nejspíše se v tom hlasitém překřikování dvou znepřátelených stran, které už se nedá nazvat diskusí, jeho hlas ztratí, nebo se dokonce zcela osamocený stane společným terčem nenávisti ((https://www.lidovky.cz/relax/lide/sibik-nechci-nic-zamlcovat-neminim-zamlcovat-sam-sebe.A151022_165255_lide_ELE)) obou znepřátelených stran.

  4. No ano, paní Hájková, já jsem Vám stejně už chtěl doporučit používat nějaký čistící/opravný program. Nejběžnější je CCleaner, který vyčistí počítač od (internetového) balastu, který se v něm časem nahromadí. Nevýhodou je že on automaticky odstraní i cookies pro automatické přihlášení (pokud je člověk má uložené). Může se to sice změnit jako výjimka, ale to je pro laika poněkud složitější.

    Já používám také program „Advanced System Care“ (oba programy jsou v základní verzi zadarmo), který sice nečistí tak důkladně, ale zato má řadu dalších opravných funkcí. Ovšem je dobré užívat ho s mírou, on toho někdy chce „opravovat“ až moc; například funkce „zahuštění registry“ je dost riskantní, a fakticky nic nepřinese.

  5. Pane Nusharte, tak za prvé: pojem „sluníčkáři“ byl těm, kteří jsou vstřícní vůči migrantům, nanesen zvenčí; nemůžete se tedy dost dobře odvolávat na to, že by se měli usměvavě a přátelsky chovat ke každému.

    Oni jsou vstřícní k migrantům, protože jsou to evidentně lidé v nouzi; to se ovšem nedá tvrdit o xenofobech.

    Ti jsou nanejvýš v nouzi čistě psychické; v daném smyslu je ovšem skutečně možno právem uvažovat o tom, že „xenofobie je nemoc“; jak už ostatně dost jasně napovídá jedna součást onoho slovního spojení, totiž -fobie. (Daleko spíše je to prostý atavismus, jakých máme ve svém psychickém aparátu uloženu ještě celou spoustu.)

    Říkáte, že celý problém byl zúžen jenom na jedinou černobílou alternativu „přijímat – nepřijímat“. Ovšem, jakkoli jsem důsledným zastáncem dialektiky, v daném případě je sotva možné nějaké třetí řešení, které by vybočovalo z této ústřední linie; stejně jako není možno být jenom „trochu těhotným“. V zásadě je tedy nutno se rozhodnout: buďto budeme ochotni pomáhat migrantům, nebo je odeženeme od našich hranic.

    A teprve když se rozhodneme pro alternativu „v zásadě pomáhat“, teprve potom je možno začít diskuse o tom, jaká míra pomoci/přijetí je rozumná respektive ještě únosná.

    Pokud byste pane Nusharte sám znal nějaké řešení mimo oné osy přijímat – nepřijímat, byli bychom na něj opravdu velmi zvědavi.

    Hrozba terorismu: ta skutečně existuje; nicméně vždycky když nějakým způsobem navýšíte počet populace, vzroste s tím riziko zvýšené kriminality jakéhokoli druhu. Nejlepší prevencí by podle toho tedy bylo nechat vlastní populaci zredukovat na naprosté minimum; pak už by nebylo koho zabíjet, ani nikdo kdo by zabíjel či jiným způsobem porušoval zákon.

    Ostatně, například po listopadovém převratu bylo také provedeno několik spektakulárních teroristických útoků – čistě domácí provenience.

    Rozhodující je ale především jedno: Vy pořád jenom strašíte hrozbami terorismu, který může vzejít od imigrantů. Jenže naprosto přehlížíte, že vstřícnost vůči nim má také svá zásadní pozitiva; která jsou ovšem mnohem méně viditelná.

    Totiž: ta fanatická nenávist vůči imigrantům, ta nezůstane uzavřena jenom sama v sobě. Ta bude žít nadále, a bude se šířit kolem stále více. A to nejen vůči imigrantům, ale vůči všem. Jinak řečeno: taková společnost která je otevřená a vstřícná vůči – všem! – trpícím lidem (tedy i vůči migrantům), tak bude nakonec mnohem otevřenější, slušnější a přátelštější i uvnitř sebe samé.

    Svého času (asi tak před rokem) vyšla v deníku Právo reportáž jednoho muže (nevím jestli to byl redaktor novin nebo jenom čtenář) o tom, jak navštívil Německo, tuším že Mnichov. Vyprávěl jak prožil určitý kulturní šok z toho, že tu všude potkával cizince – ne pouze na ulici, ale prodavač v obchodě byl třeba Afričan, zřízenec v hotelu Arab, a tak dále a tak dále. Po nějaké chvíli si na tento stav ale zvykl; a jeho poslední věta byla, že „přes tuto všechnu národnostní pestrost jsem byl velmi překvapen a skoro až šokován z toho, jak – na rozdíl od nás – tu mezi lidmi všude vládne přátelská a vstřícná atmosféra“.

    A já bych si dokonce troufal tvrdit, že je tomu tak nikoli „přesto“, nýbrž – p r á v ě proto. Právě proto že západní otevřená společnost je vstřícná vůči lidem kteří jsou nějakým způsobem „jiní“, právě proto jsou v ní lidé k sobě obecně slušnější, zdvořilejší a přátelštější, nežli je tomu na – stále ještě posttotalitním – Východě.

  6. Ostatně, pane Nusharte, znovu jste mi připomněl že mám stále ještě v počítači katalog otázek od pana Horáka právě na téma migrace. Pořád jsem se nemohl dostat k tomu toto téma zpracovat; ale snad tak přece jenom teď budu muset učinit.

  7. Ostatně, pane Nusharte, ono to sice může znít cynicky, ale i ten argument že počet obětí terorismu je nesrovnatelně méně nežli třeba obětí autonehod má svou logiku: skutečně se nutně staví otázka, proč například Vy celou tu energii, kterou používáte na boj proti migraci, nevynaložíte například na boj proti těm, kteří v době pandemie zavile odmítají nosit ochranné roušky. Neboť o nich je možno prakticky s jistotou prohlásit, že oni svým cynickým a bezohledným chováním mají na svědomí už teď mnohem více lidských životů, nežli kolik obětí by veškerý islámský terorismus na české půdě mohl mít za celé století.

    Vaše – sama o sobě dozajista ušlechtilá – starost o lidské životy se tu zdá být poněkud selektivní.

  8. „Vy pořád jenom strašíte hrozbami terorismu, který může vzejít od imigrantů. Jenže naprosto přehlížíte, že vstřícnost vůči nim má také svá zásadní pozitiva…“

    Takže v zásadě nemáte nic proti přijetí několika tisíců ruských migrantů? To by česká společnost přece měla bez problémů zvládnout.

  9. Jde sice o trochu jinou kulturu, to by však nemělo být naprosto žádnou překážkou – naopak by nás to jistě obohatilo. Zaujetí vstřícného postoje k ruským imigrantům je přece projevem humanismu, humanismu, který v obhroublé české společnosti tolik chybí.

  10. Aktualizováno 14:13

    Bitky a tvrdé střety mezi policisty a demonstranty. Protestující nemají roušky. Na policisty se snesla sprška lahví. Dav se poté vydal směrem na Potsdamer Platz.

    Přes všechnu tuto pestrost je velkým šokem a překvapením, jak – na rozdíl od nás – tu mezi lidmi všude vládne vstřícná atmosféra. V západní společnosti jsou totiž lidé k sobě obecně slušnější, zdvořilejší a přátelštější.

  11. Jeden příklad působení progresivistické ideologie, která nahání velkému bratrovi masy dalších sympatizantů (neboť pro ně představuje protipól zdravého rozumu):

    Humanista roku R. Dawkins už není humanistou roku, protože „v uplynulých letech používal argumenty maskující se za vědecký diskurz, aby záměrně škodil marginalizovaným skupinám. To není v souladu s humanistickými hodnotami.“ Prostě a jednoduše – Dawkins napsal něco na Twitter a vono to bylo blbě. Takže si to nejlépe neměl vůbec myslet, a když už se tedy nemohl ubránit tomu, aby si to myslel, tak to alespoň neměl psát na Twitter. Patří mu to, nenávistníkovi jednomu hnusnýmu :-):-):-)

  12. „Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“ (Mt 7, 2)

  13. Pane Nusharte, Česká republika v současné době dost vstřícně přijímá například uprchlíky z Lukašenkova Běloruska. A nikdo se nad tím nerozčiluje. A jsou tu už statisíce gastarbeiterů z Ukrajiny a dalších zemí. Proč tedy obdobná vstřícnost není možná vůči uprchlíkům ze Sýrie?

  14. Pane Poláčku, ten přísvěk jsem sem přece nedával kvůli debatě o migraci. Byla to reakce na nejnovější události okolo toho teroristického útoku „proti zboží“ , paralela mezi (bezmála náboženskou) vírou ve velké Rusko a politickým islámem. (Svůj postoj k migraci jsem Vám už vysvětloval mnohokrát, ale asi marně – nejsem proti přijímání uprchlíků, jsem proti propagaci migrace – právě propagace migrace přijímání uprchlíků znemožňuje.)

    Obávám se, že mi nechcete rozumět.

  15. JEŠTĚ JEDNOU O ROBOTECH

    Z aktuálních důvodů sem připojuji ještě jeden komentář k oné diskusi o tom, jak dnes roboti už píší i divadelní hry, kterou jsme zde vedli nedávno.

    V dnešním Právu k tomu totiž vyšly další podrobnosti, které celou záležitost opravdu hodně relativizují. Jedná se konkrétně o divadelní hru, která byla provedena ve Švandově divadle.

    Až tady bylo vlastně poprvé jasně řečeno, že bez lidské pomoci by robot/počítač tuto hru vůbec napsat nedokázal, jako jeden alespoň v zásadě souvislý a smysluplný celek. Zkrátka, vždycky když se ve svých fabulacích vydal na nějakou naprosto falešnou cestu, museli ho dramaturgové zastavit, a vrátit ho zpět.

    Za druhé: vlastně to vůbec není jeden jednolitý divadelní kus, nýbrž spíš jenom volný řetězec jednotlivých scén.

    Což souvisí s dalším bodem, který se jeví být naprosto nejzávažnějším. Herci kteří znázorňovali jednotlivé role napsané robotem s těmito rolemi měli značné obtíže: za normálních okolností se herci snaží pochopit a vyjádřit autorovu myšlenku, jenomže robot – ten právě neměl vůbec ž á d n o u myšlenku! On prostě jenom vytvářel jednotlivé situace, tak jak je předtím vyčetl z osmi miliónů textů z běžné literatury či publicistiky.

    K tomu se ještě druží čistě technické „kiksy“, když například robot ve své hře nějakou postavu nechá odejít – nicméně ostatní postavy s ní nechá nadále mluvit! Zkrátka: robot vůbec nedokáže pochopit, že nějaká postava už není na scéně a co to vlastně znamená.

    Všeho všudy: jestliže po prvních zprávách o tom že „roboti už píší divadelní hry“ či jiná literární díla tak, že to je k nerozeznání od díla lidského, je možno – zřejmě s jistým ulehčením – konstatovat, že to (ještě) zdaleka není tak horké.

    Roboti dokáží dnes už sice opravdu mnoho; ale konec konců jsou to stále ještě jenom nemyslící stroje bez citu, a bez jakékoli skutečné vlastní kreativity. Které jenom v určitých situacích dokáží relativně přesvědčivě n a p o d o b i t chování člověka, ale jinak ho v žádném případě nedokáží nahradit.

  16. Že byste nebyl proti přijímání uprchlíků, ale jenom proti „propagaci migrace“ – to by pro mě byla skutečně novinka, pane Nusharte. Ovšem – jestliže Vám v tomto ohledu nebylo porozuměno, obávám se příčina bude spíše na Vaší straně; naprosto stejným způsobem totiž Vaše názory interpretuje/desinterpretuje naprostá většina ostatních.

    A ostatně opravdu nevím o nikom, kdo by „propagoval migraci“ (s výjimkou kapitánů průmyslu, potřebujících nové pracovní síly do jejich fabrik). Ve všech ostatních případech se jedná právě jenom o spor o to, zda mají být migranti přijímáni, anebo odmítáni.

  17. Všimněte si, pane Poláčku, že zatímco podle Vás je to „spor o to, zda mají být migranti přijímáni, anebo odmítáni“, já nejsem proti přijímání uprchlíků.

    (Spor o to, zda mají být migranti přijímáni nebo odmítáni samozřejmě brání přijímaní uprchlíků.)

    Ještě bych si dovolil znovu podotknout, že ten příspěvek výše jsem sem nedával kvůli debatě o migraci, ale měla to být reakce na nejnovější události okolo toho teroristického útoku „proti zboží“, snaha nasvítit prostřednictvím té paralely mezi (bezmála náboženskou) vírou ve velké Rusko a politickým islámem tento problém z jiného úhlu.

  18. Islám v současné situaci (kdy reaguje na globalizaci – tedy na ohrožení – popřípadě zánik – své vlastní [tradiční] kultury kulturou globální [kulturou původem západní]) asi jiný než politický být snad ani nemůže (podobně jako nemohlo křesťanství kdysi před staletími) a podobně jako nemůže víra ve velké všemocné Rusko být nepolitická – sekulární. To by totiž lidé museli být nejprve schopni oddělit svoji touhu po dobrém světě od touhy po moci, po vládě – tedy od té jejich touhy, aby ZDE to (jejich) dobro vládlo (aby zde vládlo například dobro křesťanství, dobro Islámu, dobro Ruska, nebo dobro levicově progresivistického humanismu spolu s dobrem globalizace). Pokud se toto oddělení dobra od moci, která by jej prosadila, v myslích lidí neprosadí, je víra ve své [subjektivní] dobro samozřejmě politická. Pak bych se ale přimlouval za to, aby tam, kde pro to existují kulturní předpoklady (ne jinde), byla tato politická víra alespoň regulována demokratickými mechanismy, protože se bohužel stále častěji vyskytují hlasy (ať už hlasy přímo explicitní, nebo hlasy rafinovaně implicitní) že bychom měli tuto demokracii – jakožto přítěž v našem svatém boji proti kapitalismu – odhodit.

  19. Pane Nusharte – a neprosazujete snad i Vy sám neustále svou vlastní představu tom, co je (a co není) dobro?…

  20. Pane Poláčku, jsem člověk, takže v důsledku své slabosti svoji představu o dobru možná prosazuji. Není to ale mým záměrem.

    Možná také zcela nerozlišujete mezi prosazováním představy a držením představy. Samozřejmě, že MÁM (držím si) nějakou představu o tom, co je dobro a co je zlo. Není ale mým záměrem ji prosazovat – nechci, aby se svět řídil mojí vůlí – aby se řídil mojí představou o dobru a zlu. Mým záměrem je totiž právě opak tohoto – mým záměrem není prosazovat svoji představu o dobru, aby se svět touto mojí představou o dobru řídil, aby se řídil mojí vůlí; mým záměrem je naopak toto existující dobro poznávat, stát se jeho součástí, připojit se k němu, konat v jeho intencích (plnit jeho vůli)…

    V tomto poznání dobra si samozřejmě člověk nemůže být nikdy jistý – když si totiž jistý začne být, začne tím prosazovat SVOJI PŘEDSTAVU dobra, nikoliv ale dobro. Z tohoto důvodu je dobro možné poznávat prostřednictvím osobního vztahu, ve kterém se přímo projevuje, a nikoliv prostřednictvím konceptu – či nějaké teorie.

    V osobním vztahu se stanete součástí dobra, připojíte se k němu, konáte v jeho intencích, kdežto vytvořením konceptu dobra vždy prosazujete VLASTNÍ PŘEDSTAVU dobra, prosazujete vlastní vůli, vnucujete tuto svoji vůli okolnímu světu.

  21. HLEDÁNÍ ŠTĚSTÍ

    Mám zde docela zajímavou aktualitu (vyčtenou z německého deníku „Süddeutsche Zeitung“) ohledně hledání štěstí.

    Výzkumníci na poli psychologie totiž udělali snad poněkud nečekaný, ale vlastně docela logický objev: zkráceně řečeno úměra je taková, že čím usilovněji kdo hledá štěstí, tím méně ho nachází!

    Vlastně tu svého potvrzení došel jeden ze základních principů buddhismu: nehledej, a najedeš! Respektive naopak: čím usilovněji budeš hledat, tím více se zapleteš v pouze materiálním světě, který nikdy nemůže přinést skutečné osvobození.

    Nicméně otázkou je, jestli ti výzkumníci tady nezaměnili příčinu s následkem. Totiž: kdo už je šťastný, ten své štěstí prostě žije, a nemusí ho už nijak dále hledat. To znamená naopak: štěstí hledá – hledat musí – jenom ten, kdo ho nemá, kdo se tedy v životě cítí být nešťastným. A čím méně šťastným se cítí, tím více o štěstí musí usilovat.

    Z toho pak ve výzkumu může vzniknout onen výsledek, jako by samotné hledání štěstí bylo příčinou toho, že se nemůže najít, nemůže dosáhnout.

  22. Pane Nusharte, jak se můžete „stát součástí dobra“, aniž byste si vytvořil k o n c e p t dobra? Sám znovu a znovu opakujete, že „dobro“ jako takové je nám vlastně nepřístupné; že je neuchopitelné, nedefinovatelné. Každé naše vztahování k oné chiméře zvané „dobro“ je tedy vždy nevyhnutelně naším vlastním aktem, je v tom obsažena naše vlastní osobnost, naše vlastní představa, náš vlastní koncept. Už jenom samotný předpoklad že tady nějaké „dobro o sobě“ existuje, je takovýto koncept. Z toho prostě není úniku.

    Tady je jenom tato alternativa: buďto vyjdeme z toho, že ono „dobro“ je absolutní, o sobě existující – ale pak je nám nepřístupné, nepoznatelné, nemá pro nás význam.

    Anebo musíme přiznat tu skutečnost, že ono „dobro“ se samo konstituuje jenom ve sféře našeho jednání a konání; a pak tedy nemá nějakou absolutní existenci jenom samo o sobě, ale je vždy nevyhnutelně svázáno s námi samými, jakožto jednajícími subjekty.

    A pak se toto „dobro“ samo vždy znovu a znovu musí jak konstituovat, tak i osvědčovat – a to ve zcela reálných životních situacích. Které je pak možno tím či oním způsobem hodnotit a soudit.

  23. Ano, dobro je podle mě, pane Poláčku, o sobě existující, MÁ pro nás význam, konstituuje se [nejen] ve sféře našeho jednání (tedy v osobním vztahu – a jeho prostřednictvím), můžeme se tedy stát součástí dobra (aniž bychom byli autory jeho konceptu). Součástí dobra se staneme právě tím, že v osobním vztahu budeme jednat v jeho intencích (postaru „podle jeho vůle“).

  24. No ano, pane Nusharte; jenže k o n k r é t n í výklad tohoto „podle jeho vůle“ nakonec vždy leží u Vás. Prostě – něčemu uvěříte, a něco zcela určitým způsobem vykládáte. A i když třeba uvěříte, že toto „dobro“ existuje nezávisle a jaksi jedná za Vás a místo Vás, přesto je to všechno pořád jenom Váš vlastní osobní výklad.

    Ten rozdíl se vždy nakonec pozná v praxi: Vaše výklady onoho „dobra“ jsou totiž pravidelně velmi specifické, a pravidelně kolidují s pojetím dobra, kteří zastávají jiní lidé, a dost možná většina jiných lidí.

  25. Ano, pane Poláčku, přesně to co zde uvádíte – ta rozdílnost pojetí dobra – rozdílnost různých konceptů dobra (pokud je autorem konceptu člověk), právě tato rozdílnost, ke které zákonitě (v případě autorství různých lidí) musí dojít, je velmi dobrým důvodem k tomu, abychom se autorství tohoto konceptu jako jednotlivci vzdali a hledali koncept existující sám o sobě, jehož součástí se můžeme stát tím, že v osobním vztahu budeme jednat v jeho intencích.

  26. Jenže pane Nusharte to tvrzení že je to „koncept existující sám o sobě“ není a principiálně nemůže být ničím jiným nežli V a š í m osobním, tedy konec konců ryze s u b j e k t i v n í m konceptem. Opakuji znovu: co je svět „o sobě“, o tom nemáme a nemůžeme mít žádnou definitivní jistotu. Můžeme pro to mít jenom takové či onaké výklady.

    Ve skutečnosti je stav věcí takový, pane Nusharte, že ten předpoklad „dobra o sobě“ konvenuje Vašemu osobnímu konzervatismu. Takovýto koncept „objektivně existujícího dobra o sobě“ je totiž ve své podstatě konzervativní; postuluje údajně „věčné“ hodnoty, ale selhává tam kde je nutno se vypořádávat se samotným životem, v jeho neustálé změně.

    Ono to souvisí s tématem které jsem právě dnes zpracoval, jako článek s názvem „Řád a chaos podle profesora Přibáně“. (Bohužel najednou nějak nefunguje administrátorská sekce pro zveřejňování nových textů.)

    Skutečně zvládnout dialektiku řádu a chaosu, tedy v jiné rovině konzervatismu a progresivismu, to je velice náročná záležitost, kterou dokáží zvládnout jenom málokteří. Právě proto naprostá většina lidí sklouzne jenom jedním směrem, buďto k – povrchnímu – progresivismu, anebo k nehybnému konzervatismu zachovávání údajně věčného řádu.

  27. Zdá se, že tu máme jeden zcela nový problém: nemohu se dostat do administrátorské sekce pro uveřejnění nových příspěvků. Pokud by to tak mělo zůstat, bylo by to opravdu fatální.

  28. „Vypořádat se se samotným životem, v jeho neustálé změně“ lze, pane Poláčku, například prostřednictvím konceptu vyhlazovacích táborů, eventuálně gulagů (abych zachoval vyváženost). Tento koncept vyhlazovacích táborů jistě není „koncept existující sám o sobě“ (neboť jeho autorem je člověk), a proto také může být svým autorem považován za koncept dobra. Je ovšem nad slunce jasnější, že koncept vyhlazovacích táborů není součástí o sobě existujícího konceptu dobra – pokud samozřejmě takový o sobě existující koncept dobra tedy vůbec existuje.

  29. Nejsem si, pane Poláčku, vlastně úplně jistý v čem se naše názory liší. Pokusím se to nějak shrnout – včetně těch rozporů.

    Vy pravděpodobně (podle mě – případně mě opravte) tvrdíte zhruba toto:

    Dobro samo o sobě neexistuje, aby totiž něco mohlo být uznáno za dobro (existovat jako dobro), musí to za dobro uznat člověk – to je samozřejmě zcela logické, pokud by totiž neexistoval nikdo jiný, kdo by toho byl schopen – například nějaký mimozemšťan, inteligentní opice nebo hloupý člověk – kdo jiný než člověk by to pak měl udělat?

    [Mimochodem – na inteligenci to záviset asi nemůže, ty vyhlazovací tábory se totiž zdály být dobrem i lidem velice inteligentním, z čehož pak tedy vyplývá, že inteligence k rozpoznání dobra asi není potřeba a uznat něco za dobro by tedy měla být schopna i ta zmíněná opice či hloupý člověk – o mimozemšťanovi ani nemluvě. Kdo má doma třeba jen obyčejného psa, ten jistě potvrdí, že dobro je schopen uznat i obyčejný pes.]

    Za předpokladu, že dobro je ale (podle Vás?) schopen uznat (tedy rozpoznat) pouze a jenom člověk (zde ale pozor – lidí je mnoho a my nevíme, který člověk – nebo jací lidé – by to měli přesně být), musel tedy tento člověk nějaké dobro uznat – rozpoznat (rozpoznal tedy nejprve dobro již samo o sobě existující?), aby pak tuto svoji prvotní zkušenost s dobrem mohl nějak zobecnit, aby mohl objevit (nebo snad dokonce sám určit? – to asi nejspíš nikoliv) jakési obecné zákonitosti, podle kterých je (například atom) nebo dobro vytvořeno. Na základě této své primární zkušenosti s (již o sobě existujícím?) dobrem (popřípadě atomem) si člověk ty zákonitosti pak nějak sepsal, zamyslel se nad tím, trochu to někde proškrtal a jinde zas něco ještě připsal a vytvořil tak koncept svého dobra, aby mohl dobro (popřípadě atom) sám podle sebe vyrábět a mohl se tak vypořádávat se samotným životem (v jeho neustálé změně), až si nakonec z toho začal trochu myslet, že dobro (popřípadě atom?) vytvořil on sám. Lidí, co se pustili do experimentální výroby dobra (nebo atomů) – aby se tak mohli vypořádávat se samotným životem v jeho neustálé změně – bylo mnoho, takže ta jejich různá dobra se pak začala vzájemně tlouci. Když už to takhle dál nešlo, požádali Immanuela Kanta, aby ty jejich nečisté rozumy, které – jak se domnívali – byli příčinou konstrukčních chyb jejich dober, trochu vyčistil a zkritizoval a Kant tedy napsal tu „Kritiku čistého rozumu“ (nechtěl se nikoho dotknout). Sliboval si od toho, že když si všichni ty své – všemožnými předsudky pošpiněné a zanesené – rozumy pěkně profouknou a vyčistí, tak přece musí všichni nakonec dojí k jednomu úplně jednotnému výsledku (tedy vlastně všichni musí dojít k jednomu úplně jednotnému rozumu pro všechny), a aby jim ušetřil zbytečnou práci, určil kategoricky imperativ pro všechny sám, protože nikdo jiný na to ten rozum neměl.

    Od těch dob tedy všichni fanatici (nejen islamističtí, ale obecně fanatici morálky) milují náš západní humanismus, neboť mohou spolu s Kantem požadovat, aby „všichni jednali jen podle té maximy (zásady), od níž mohou zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem“ (například aby všichni jednali podle zásad šaríi apod.)

  30. ABSOLUTNÍ DOBRO A PŘIROZENÝ SVĚT

    Pane Nusharte, otázka po onom „primárním dobru“ (respektive našeho vlastního pocitu tohoto „primárního dobra“ je natolik složitá, že se tady do ní vůbec nechci pouštět. Jednou se snad ujmu té práce že bych o tom napsal tématický článek.

    Tady se jedná jenom o mou kritiku Vašeho postoje, s kterým se odvoláváte na jakési „samo o sobě existující dobro“, který prý existuje zcela nezávisle na člověku; a já Vás poukazuji na to, že takovýto předpoklad je naprosto neudržitelný.

    To je v podstatě přesně ta samá myšlenková chyba, které se dopustil starý Parmenides. Který jako první formuloval teorii či pojem „čistého Bytí“. Podle jeho přesvědčení i toto „čisté Bytí“ existuje samo o sobě, nezávisle na – chybných a nekompetentních – názorech jednotlivých lidí, kteří ho vůbec nedokáží poznat a spatřit.

    Toto „čisté Bytí“ je absolutní, absolutně dokonalé, je v něm přítomna veškerá moudrost; dost možná je v něm obsaženo i samotné „Dobro“ (to z těch fragmentů které jsou od Parmenida dochovány nelze jednoznačně vyčíst).

    Jistě, Parmenides ve své době tímto svým postulátem „čistého Bytí“ vykonal ve filozofickém myšlení přelomový krok; jenže druhá stránka této mince bylo to, že celý přítomný (a tedy i lidský) svět se v tomto srovnání pak jevil být něčím pouze druhotným, nepodstatným, něčím co nemá svou vlastní hodnotu. Něčím, co k dokonalosti a vznešenosti onoho „čistého Bytí“ nepřispívá naprosto ničím.

    Už sofisté tehdejší doby mu vzápětí dokázali, že tento jeho koncept trpí závažnými logickými protimluvy; a později mu Aristoteles vytýkal, že tím že takto veškerou skutečnost roztrhl na dvě části, že pak musí postulovat dvojí princip této skutečnosti – tedy dvojí původ respektive počátek. Zkrátka: jsoucí, živoucí svět má u něj jiný základ, nežli toto „čisté Bytí“.

    A Platóna tyto logické protimluvy u Parmenida donutily k tomu, aby revidoval svůj vlastní koncept „idejí“: ty považoval původně za absolutní, fixní a nehybné, zatímco nyní je „rozpohyboval“, uvedl je to vzájemné souvislosti a interakce – a to právě proto, aby tímto dialektickým vztahem opět dohromady svázal onen čistý, metafyzický svět s přirozeným světem vezdejším.

    Pro naše téma to tedy znamená: postulovat nějaké čisté „dobro o sobě“, které by existovalo jenom samo sebou, zcela bez závislosti na člověku – to znamená opakovat Parmenidovu základní myšlenkovou chybu. Takovéto „dobro o sobě“ je pouhá chiméra, bez jakékoli skutečnosti. A je to jenom jsoucí (a tedy: lidský) svět, které tomuto p o t e n c i á l u dobra může udělit realitu.

    Dokonale to (v souvislosti s Parmenidem) vystihl Jan Patočka: jak ono „čisté Bytí“, tak ale i náš svět jednotlivých věcí, to jsou jenom dva aspekty té samé věci. Není možno postavit jednu proti druhé. Jednotlivé věci mohou existovat jenom proto, protože za nimi stojí ono „Bytí vůbec“, jako základní schopnost vůbec existovat; ale na straně druhé toto „čisté Bytí“ existuje reálně jenom v těchto jednotlivých věcech, a jenom jejich prostřednictvím.

    A ohledně onoho hypotetického „Dobra“ platí naprosto to samé. Ano, my můžeme předpokládat jakousi jeho apriorní existenci, jakožto kvintesenci všech jednotlivých „dober“ v tomto jsoucím světě; ale na straně druhé toto „čisté Dobro“ neexistuje reálně jinak, nežli právě prostřednictvím jednotlivých aktů zcela konkrétních lidí. Bez těchto reálných aktů toto „Dobro“ – opakuji ještě jednou – zůstává pouhou chimérou, bez jakékoli reality.

  31. STRANA LEVICE

    Snad bude i pro ostatní účastníky tohoto webu zajímavé, jakým způsobem se nadále vyvíjely/vyvíjejí mé kontakty ke straně „Levice“.

    Už jsem tady o tom podával průběžné zprávy; s tím že na mou přihlášku o přidružené členství dlouhou dobu nepřišla žádná reakce, až jsem dospěl k názoru že z jejich strany není o spolupráci se mnou zájem. Pak přišla zpráva od T. Ulricha, že teprve teď se konal sjezd, který určil nové předsednictvo. Které o těchto přihláškách rozhoduje.

    Pak zase delší dobu nic; až dneska jsem od „Levice“ dostal hned několik mailů. Takže momentální stav je takový: jsem přijat jako „Sympatizant Levice“; a tím pádem mám přístup i diskusnímu fóru této strany. To je pro mě naprosto klíčové, abych se za prvé mohl něco bližšího dozvědět o tom, kdo je tam vůbec přítomen, a jaké tam převládají názorové směry. A za druhé abych mohl mé vlastní myšlenky a koncepty „vhodit do ringu“.

    A zároveň přišla pozvánka k účasti na dnešní večerní společné posezení v jakémsi virutálním hostinci. Zkrátka, když není možno se setkat – v covidové době – osobně, tak se tak učiní virtuálně. A jsou tam jmenovitě zváni noví členové.

    Takže – pokud se mi podaří zprovoznit mou webovou kameru, kterou jsem už léta nepoužíval, tak bych už dnes večer mohl získat první osobní zkušenost s ideovým prostředím „Levice“.

  32. Dodatek: webovou kameru jsem bez problémů zprovoznil; problém je ten, že to virtuální posezení se konalo už včera. Což je ovšem poněkud komické; upozornění na to, že se koná virtuální posezení začínající včera v 19. hodin večer bylo rozesláno (alespoň ke mně došlo) v ten den až ve 21 hodin! Takže nevím, jestli se to pak vůbec konalo či ne.

    —————————————————–

    Náhradou za toto zmeškané virtuální setkání se členy „Levice“ jsem se podíval na její diskusní fórum, které se mi počínaje dneškem stalo přístupným. A shodou okolností jako první jsem navštívil zrovna tu diskusní místnost, kde se – a to dost intenzivně – probíralo právě moje jméno!

    Probíralo – a propíralo, dost kontroverzně se tam diskutovalo o tom, jestli já do „Levice“ opravdu patřím. Což je skutečně nemalá otázka; a právě proto já jsem byl tak váhavý ohledně toho se s ní nějak blíže spojit. A v této diskusi se mi opětně potvrdilo: je tu v každém případě několik účastníků respektive členů, s kterými cítím dost velkou ideovou spřízněnost (to je bezpochyby pozitivní aspekt); ale zároveň je tu řada dalších, kteří jsou z mého pohledu příliš radikální levičáci, tedy daleko více polapeni levičáckou ideologií, nežli kolik by pro mě mohlo být přijatelným.

    Vypsal jsem jim tam tedy mé obecné ideové krédo v dané věci; uvidíme přijde-li na to nějaká odpověď. (Nejsem si ovšem jistý jestli tato diskuse je ještě „živá“, poslední příspěvek tam byl z doby někdy před třemi týdny.)

  33. A ještě další zajímavé věci byly v oné diskusi „Levice“ zajímavé (málem bych je zapomněl zmínit). Za prvé tam šel hovor o panu Krupičkovi, který u nás byl svého času přítomen. Zřejmě je nějak aktivní v levicových strukturách; ale i zde je zřejmě dost kontroverzní, zřejmě i tady platí za „neřízenou střelu“.

    A za druhé se tam diskutovalo i o knize „Levice bez liberalismu“ (jakož i o té diskusi k ní které jsem se sám zúčastnil). Co mě především zaujalo bylo to, že tam zmínili i M. Hausera; a prý Hauser (a několik dalších) má na SOK s Drulákem trvalé kontroverze.

    To je pro mě opravdu potěšitelná zpráva; už jsem se skoro obával že i Hauser přece jenom naskočil na tuto loď konzervativního socialismu, to by bylo pro filozofa jeho kvalit opravdu škoda.

  34. Děkanka napsala, že záleží na každém životě, a… byla vyhozena. Její slova byla shledána jako štvavá a omezená.

    Univerzita na Twitteru poděkovala za upozornění na email děkanky a mluvčí vydala oficiální prohlášení. „Univerzita po 10 měsících 19. června [roku 2020] ukončila zaměstnanecký poměr doktorky Neal-Boylanové. Stejně jako u všech podobných rozhodnutí bylo učiněno v nejlepším zájmu univerzity a studentů.“

    Tvrzení, že na každém životě záleží, je příkladem naprostého morálního selhání, je to tvrzení nehumánní a zcela odporné!

    Na tomto webu v našich diskusích je ale, pane Poláčku, takovýchto tvrzení bohužel celá řada. Evropská komise se nyní chystá zařadit tyto různé nové nenávistné projevy mezi trestné činy. O interpretaci nového zákona by už neměly nekoordinovaně rozhodovat jednotlivé členské státy, ale přímo Komise. K přijetí směrnice dojde pravděpodobně v průběhu letošního podzimu – upozorňuji na to s předstihem, abychom měli dostatek času to tady zavřít.

    Předmětem trestního stíhání totiž bude „… obhajoba, propagace nebo podněcování k jakékoliv formě hanobení, nenávisti nebo hanobení osoby nebo skupiny osob, jakož i jakékoliv obtěžování, urážky, negativní stereotypy, stigmatizace nebo ohrožení ve vztahu k takové osobě nebo skupině osob a odůvodnění všech předcházejících způsobů vyjádření na základě rasy, barvy, původu, národního nebo etnického původu, věku, zdravotního postižení, jazyka, náboženství nebo víry, pohlaví, genderu, genderové identity, sexuální orientace a dalších osobních charakteristik nebo stavu“.

    Z toho vyplývá, že trestná bude nyní například i nenávist vůči fašistům.

    (Nenávist „znamená stav mysli, charakterizovaný jako intenzivní a iracionální emoce odporu, nepřátelství a nenávist vůči cílové skupině“.)

    Jako nejodpornější z těch výše jmenovaných trestných činů mi ale přijde hlavně to „jakékoliv obtěžování odůvodněné na základě dalších osobních charakteristik“.

  35. Tak mě napadá: Nepřipravuje ten nový zákon proti nenávisti Miškin s Čepigou?

  36. Zaznamenal jsem ale i další pozitivní zprávu: čínští ochránci lidských práv projevili velkou starost o jejich dodržování v USA, zejména kritizují rozbujelý americký rasismus, namířený proti černochům (viz např. projev čínského představitele v Anchorage na Aljašce, březen 2021).

  37. Pane Nusharte, opravdu mi naprosto uniká smysl Vašich posledních komentářů.

    Že byla propuštěna děkanka nějaké univerzity za – asi dobře míněný, ale v daném kontextu značně nešťastný – výrok, to je dokladem ideologického rozpolcení americké společnosti (které se už dávno projevuje v celé řadě oblastí); to je ovšem věc, se kterou my zde asi sotva co můžeme dělat.

  38. V daném kontextu nešťastný…
    Hm. Třeba podepsání Charty 77 bylo taky v daném kontextu nešťastné a taky jsme s tím nemohli nic dělat, že za to někoho vyrazili z práce.

    I když vlastně… Mohli jsme třeba potom jít na prvního máje na manifestaci – to jsme s tím, pane Poláčku dělat mohli. Vyslechnout si projevy o hrdinném budování naší spravedlivé společnosti a pomyslet si, že podepsání Charty 77 je v daném kontextu nešťastné… Tak netvrďte, že se s tím nedá nic dělat. Dá se s tím dělat: podívejte se třeba na toho čínského soudruha v Anchorage – jaký hrdinný postoj zaujal na obranu lidských práv – na obranu amerických černochů před tím – v Americe nyní tak rozbujelým rasismem.

  39. Pane Nusharte, ještě jednou: mohl byste nějakým srozumitelným způsobem vysvětlit, o co se Vám vlastně jedná?…

  40. Pokusím se, pane Poláčku.

    Vy si na jedné straně myslíte, že můžete přispět ke „zřízení autenticky humánního světa“, ale když někoho vyrazí z práce za to, že podepíše Chartu 77 nebo do mailu napíše, že „záleží na každém životě“, tak je to najednou „věc, se kterou sotva můžete co dělat“. Jak vlastně chcete zřizovat ten Váš „autenticky humánní svět“, když nejste schopen dělat nic ani s takovouhle prkotinou – například se k tomu aspoň jasně postavit?

  41. V autenticky humánním světě už nebudou lidi za slova nehodící se do daného kontextu stavět ke zdi (jako kdysi Lenin novináře).
    Těmi, kdo je vyslovili, budou ti, kdo ovládají kontext, pouze pohrdat, a oni pak budou muset „chodit kanálama“ a příště si rozmyslí něco říkat.
    „Nám je přece cizí hrubé násilí“ – pravil dr. Solfernus v Hrátkách s čertem.

  42. Pane Nusharte, včera jsem zaslechl v televizi hovořit T. Okamuru. Právě vyjadřoval názory na exekuce souznějící s mými. Naprosto nezviklán v jistotě, že by bylo skvělé, kdyby se do sněmovny nedostal, přepnul jsem na jiný program. V USA jsem podobně předpojatý vůči exprezidentu Trumpovi.

    Když jsem podstatné vytkl před závorku, mohu konstatovat, že vůči Spojeným státům, liberálům i jejich konformismu jsem značně kritický.

    Asi všichni jsme vyrůstali pod vlivem filmů, románů, popularizace vědy či humoru anglosaské provenience, jež nám připadaly osvobodivé. Dlouho jsme, paradoxně za vlády komunistů, sledovali kvalitní seriály a četli přínosnou literaturu, spíše tepající pokrytectví než pokrytecké, až jsme více než jinde uvěřili, že za mořem je rozhodnuto o tom, že slovo mají setrvale ti praví a správňáčtí.

    Nebylo tomu tak a snad ještě méně tomu tak je nyní. Jestliže Američan řekne, že jeho země je nejlepší na světě a zároveň soudí, že volby byly jeho favoritu, po staleté kontinuitě systému, ukradeny, něco tu dře. Vždyť ve východní Evropě jsme tohle dokázali raz dva hned v roce jedna po přihlášení se k aktuálně svůdnějšímu systému. Američanů, kterým se u nás a jinde v cizině líbí, je ostatně nemálo.

    Jak vypadá politický zápas západního typu vidíme dnes i doma. Jde o něco jako motokros, špinaví jsou brzy všichni, poslední jako první. Sledované cíle nebývají ty pravé a aby to nebylo tak patrné, je dobré, když jsou aspoň velmi rozporné. Svou roli tu ovšem hrají také média, nikoli nezištně budící pohoršené reakce.

    Můžeme-li se zabývat genderovými otázkami a příslušnou účelovou reformou jazyka, tak proč tematizovat nadmíru špatnou situaci svobodných matek? Můžeme-li pokrývat kauzu zabití George Floyda policistou, proč se věnovat otázce trestu smrti, v USA mnohem častějšího v případě černochů, neřku-li ostudně kratší dobou jejich průměrného dožití? Můžeme-li polemizovat nad vlivem stereotypů v „starých“ Simpsonových na děti a dospívající, proč bychom tak měli činit ještě v případě pornografie na tři kliky? Atd. Ostatně, abychom byli spravedliví, jak velký díl řekněme mainstreamové filmové tvorby věnuje pozornost závažným společenským problémům?

    Pane Nusharte, potíže Vámi zmíněné profesorky, nemusíme, myslím, srovnávat hned s postihem našich chartistů, podobně jako třeba 50. léta v USA hned s 50. léty u nás. Míra i povaha politického ovládání a zglajchšaltování společnosti tam a tady se přece jen významně lišily.

  43. Poslední odstavec posledního příspěvku pana Horáka mi připomněl jeden bonmot z časů totality: Setkají se spolu Američan a komunista z východní Evropy. Američan komunistovy předhodí: „Vy zavíráte politické odpůrce!“ A na to komunista nepohnutě opáčí: „A vy zase mlátíte černochy!“

    Zkrátka: každá z obou znepřátelených stran viděla jenom ty špatnosti, které prováděla protistrana; a byla slepá vůči zlu které se děje u ní samé.

  44. A to je zároveň i odpověď panu Nushartovi. – Pane Nusharte, my jsme především povinni napravovat ten svět, kterého jsme bezprostřední součástí. To samozřejmě neznamená že bychom se měli stavět lhostejně k tomu co se (špatného) děje jinde ve světě; nicméně platí řečené, tedy že v prvé řadě jsme odpovědni za náš vlastní svět.

    Opakuji otázku: co m y tady, na našem malém webu, můžeme pořídit s tím, že na nějaké americké univerzitě byla propuštěna jedna její zaměstnankyně? – My můžeme vyjádřit politování nad tímto projevem ideologizace a ideologické rozpolcenosti a nesnášenlivosti americké společnosti (a to jsem také výslovně zmínil); ale to je v zásadě tak všechno co s tím můžeme udělat.

    A navíc, co se konkrétního případu týče, výrok oné děkanky byl v daném kontextu velmi nešťastný, a přinejmenším velice necitlivý. A dokonce bych si troufal i říci, že byl vysloveně hloupý. I když – opakuji znovu – ona sama to snad nemyslela nijak zle.

    Totiž – jestliže někdo uprostřed vzduté vlny rozhořčení nad opakovaným (a smrtícím) projevem amerického rasismu (a to ze strany státního orgánu!), kdy tedy celému společenskému diskurzu dominuje heslo, že „na černých životech záleží“, když tedy za takovéto situace někdo vyhlásí, že „záleží na v š e c h životech“, bez rozdílu – pak tomu prostě nemůže být rozuměno jinak, než že dotyčný/dotyčná onen zločin spáchaný bílým policistou na jeho afroamerické oběti bagatelizuje, relativizuje.

    Představme si případ, že když islámští teroristé postříleli redakci francouzského satirického magazínu „Charlie Hebdo“, tak že by na to francouzský prezident reagoval prohlášením, že zabíjet kohokoli je samozřejmě špatné a nemělo by se to dělat. A vůbec by přitom nezmínil naprosto specifické jádro věci, totiž vražedný útok na novináře! Takto jednající prezident by působil nutně jako naprostý blázen; a byla by z toho taková aféra, že by ji sotva dokázal politicky ustát.

    Takže opakuji znovu: ta děkanka to snad nemyslela zle, ale její výrok v dané situaci nutně musel působit vysloveně provokativně.

  45. Pane Horáku, to co jste napsal o Okamurovi a jeho (a Vašeho) názoru na exekuce, to je prakticky naprosto to samé, co jsem před chvílí v diskusi „Chaos a řád“ odpověděl paní Hájkové ohledně Druláka: ano, i já mohu s Drulákem sdílet určité názory, například na sankce vůči nepřizpůsobivým; ale přesto si uchovávám krajní pochybnosti o tom, jestli by bylo dobře kdyby se Drulák a spol. opravdu dostali k politické moci. Ten jejich „konzervativní socialismus“ mi přijde přespříliš reakční, přespříliš nenávistný, přespříliš selektivní (už tam chybí jenom vymezení: „Pouze pro bílé!“), nežli abych mohl uvěřit že z toho může vzejít něco opravdu pozitivního, humánního.

  46. „Píšu, abych vyjádřila své znepokojení a odsoudila nedávné násilné činy proti lidem jiné barvy pleti. Nedávné události připomínají tragickou historii rasismu a zaujatosti, které se v této zemi stále daří…“ Co je na tom necitlivého, pane Poláčku? Ale Vy to překrucujete, ona nenapsala, že „na všech životech záleží“, ona napsala EVERYONE`S LIVES MATTER.

  47. Představme si tedy ten Vámi uvedený případ, kdy islámští teroristé postříleli redakci francouzského satirického magazínu „Charlie Hebdo“ a francouzský prezident by na to reagoval prohlášením, že „na každém životě záleží“.

    Takto jednající prezident by podle Vás působil jako naprostý blázen? Byla by z toho podle Vás aféra?

  48. A teď si představte, pane Poláčku, že by to nebyl francouzský prezident, ale děkanka školy ošetřovatelského oboru, která by v emailu adresovaném své škole na stejnou událost reagovala větou „na novinářských životech záleží“. A kdyby obětí nebyli novináři, ale lidé nějaké jiné profese, mohla by třeba reagovat větou „na soustružnických životech záleží“. Protože ale příčinou toho útoku bylo kreslení karikatur, její prohlášení by mělo správně znít „na životech karikaturistů záleží“.

    Když ale děkanka zdravotnické školy napíše v mailu určeném této škole, že „záleží na každém životě“, měli by ji za to plným právem vyrazit.

  49. Pane Nusharte, já jsem asi četl nějaký jiný, zkrácený citát. Ve kterém nebylo uvedeno její odsouzení rasistických činů. Potud tedy máte pravdu.

    Ale stejně pořád nechápu, co po mně vlastně chcete. Znovu opakuji: my tady sotva máme možnost proti jejímu propuštění něco udělat.

    Její smůlou zřejmě bylo, že se dostala do oné bouře vzdutých vášní; a někdo to zřejmě pochopil tak, že – přes své verbální vyjádření – nakonec přece jenom onu událost nějak relativizuje, bagatelizuje. Abychom to mohli odpovědně posoudit, museli bychom znát celý – opakuji, c e l ý kontext danéhoh případu.

    Ona tu něco napsala, něco vyjádřila – ale co tomu předcházelo? Asi toto prohlášení neučinila jenom tak, bez důvodu. Nepředcházel tomu nějaký jiný její výrok, který zadal pochybnosti o jejích skutečných postojích v dané věci?… Pokud tohle všechno nevíme, pak je velmi problematické učinit nějaký jednoznačný soud.

    ——————————-

    Pro srovnání: zrovna v dnešních německých novinách vyšla zpráva o tom, že Jens Lehmann, bývalý brankář německé fotbalové reprezentace, se vyjádřil o nějakém svém fotbalovém kolegovi černé pleti, který dostal místo fotbalového komentátora v nějaké německé televizní stanici, že on se tam dostal jenom jako „Quotenschwarzer“. To jest: že toto místo dostal ne snad pro své schopnosti, nýbrž jenom pro barvu své kůže, aby se ta televizní stanice mohla chlubit tím, že je principiálně ne- respektive antirasistická.

    Tady zase platí: já nevím, jaká je realita. Nevím a nemohu posoudit, jestli Lehman s tímto svým obviněním má či nemá pravdu.

    V každém případě ale tímto svým neomaleným vyjádřením v Německu vyvolal skandál, a sám vzápětí ztratil své místo manažera či poradce ve fotbalovém klubu kde měl svou smlouvu.

    A co teď: jak se k tomu postavit? Byla tato reakce přehnaná, nebo adekvátní? – Opakuji znovu, tady je krajně obtížné soudit, když neznáme všechny okolnosti.

    Ale v novinách psali, že to nebylo zdaleka poprvé, kdy se Lehmann „zaskvěl“ obdobně obhroublými výroky, i když třeba ne s rasistickým kontextem.

    V každém případě je prostě faktem, že v současné době je – alespoň na západ od českých hranic – jakýkoli projev rasismu pociťován, a také sankcionován jako projev absolutně nepřijatelného jednání. Že tyto reakce – respektive sankce – mohou být v jednotlivých případech přehnané, přemrštěné, nespravedlivé – to se naprosto může stát.

    Ale my můžeme tuto přemrštěnost oněch reakcí právem odsuzovat jenom a pouze tehdy, když se sami dokážeme naprosto přesvědčivě distancovat ne pouze od rasistického smýšlení, ale i od i sebemenšího náznaku relativizování absolutní nepřijatelnosti rasismu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.