Forum

Tato stránka je náhradou za zrušená diskusní fóra, která nevešla v užívání. Je určená pro diskuse o aktuálních tématech, která se ale věcně nehodí do žádné běžící diskuse pod aktuálně projednávanými texty. Takže sem každý může volně vkládat svá vlastní témata, která se mu právě zdají být příhodná pro společnou diskusi.

1 731 komentářů u „Forum“

  1. Pokud je kognitariát slovem, které vymyslel Heller, pak je zapotřebí hledat, co tím on myslel. A on měl podle mého názoru jinou představu než vy. Už jsem o tom psala mnohokrát a nechce se mi to znovu rozebírat, protože nevím, zda to má smysl.
    Pokud nechceme vyjít z Hellera (z jeho teorií), pak nevím, proč tady zavádět jeho termín. Pak nemá smysl bavit se o tom, kdo patří ke kognitariátu.
    Co se týče Marxova proletariátu, myslím si toto: Marx předpokládal, že k proletariátu jakožto revolučnímu subjektu se časem přidají další třídy a vrstvy, které pochopily, že jeho učení je správné. Například část inteligence. A že se budou všichni společně vzdělávat. A třeba taky to, že inteligence bude pracovat za dělnickou mzdu.
    Proletářské myšlení není myšlení dělníků, ale je to myšlení o novém (spravedlivém) uspořádání světa, jak si ho představoval Marx.
    Proletářská vláda nemusela nutně znamenat, že dělníci budou hned sami něco řídit. Když to přirovnáme k demokracii – o té se říká, že je to vláda lidu, skrze lid a pro lid. Na to třetí („pro lid“) se často zapomíná. Demokraticky vládnout by tedy v podstatě mohly i nějaké elity, kdyby vládly ve prospěch lidu.
    Podobně proletářská vláda nemusí znamenat jen vládu proletariátu, ale nejdříve vládu ve prospěch proletariátu, dokud se proletariát sám nestane schopným vlády.
    A Marx s Engelsem zcela samozřejmě předpokládali, že všichni pracující (včetně inteligence) budou dostávat stejnou mzdu.
    Chápu, že se mýlili, pokud si představovali, že se s tím všichni dobrovolně spokojí. Lidé přece vždycky chtějí vyniknout, pokud se cítí, že na to mají, a vydělávat víc než jiní.

  2. Tedy, ne že by si ten pojem „kognitariát“ vymyslel sám Heller, toto slovo je možno objevit i v zahraničních publikacích respektive novinových článcích, ale je to pojem který je i v rámci levice frekventovaný opravdu jenom velmi zřídka. Což je ovšem dané zřejmě především tím, že jenom málokdo dokáže uvěřit tomu, že zrovna de facto elita duševně pracujících by v sobě mohla mít nějaký revoluční potenciál. A to jenom proto, že se – také – nachází v zaměstnaneckém poměru. Zaměstnanecký poměr sám ještě z nikoho neudělal revolucionáře.

    O nějakém revolučním potenciálu je možno uvažovat pouze tam, kde dochází k vysloveně příkrému vykořisťování. A to ve dvojím ohledu: za prvé kde námezdně pracující trpí citelnou existenční nouzí; za druhé kde míra vykořisťování je extrémně vysoká, zcela evidentně nespravedlivá.

    Pokud si vezmeme současnou vrstvu těch, kdo pracují v námezdním poměru svou hlavou, pak zde prakticky naprosto odpadá první moment: ti nijak nejsou v existenční nouzi, nýbrž naopak pravidelně patří k lépe (respektive mimořádně dobře) placeným vrstvám společnosti.

    A co se „míry vykořisťování“ týče – i tady je velká otázka, zda je tato míra vykořisťování nějak exorbitantně vysoká. Každý vidí jenom obrovské majetky koncernů; ale to zdaleka neznamená, že by samotná míra vykořisťování musela být nějak extrémně vysoká, ty velké koncerny čerpají svůj majetek především z masy, tedy z množství prodaných produktů.

  3. ZMĚNA SPOLEČENSKÉHO VĚDOMÍ

    Musím přiznat, že jsem sám už na něco takového vlastně nevěřil. Velká část našich diskusí – a to už od dob Deníku Referendum – se točí kolem toho, zda je či není možno dosáhnout nějaké zásadní změny společenského vědomí. Já jsem v této věci zaujímal vlastně dost rozporuplný postoj: v oblasti čistě teoretické jsem argumentoval ve prospěch názoru, že to v zásadě možné je. Ale co se týče současné společnosti a současného člověka, byl jsem velice skeptický, jestli tady je možno – jmenovitě s pohledem na hrozící ekologickou krizi – doufat v takovouto zásadní změnu životních hodnot, životní orientace.

    Já už jsem v jiné diskusi zmínil, jak hluboce a nečekaně se v Německu za posledních několik desetiletí proměnilo ekologické vědomí, konkrétně pak vztah k ekologické straně „Zelených“. Ale – přece jenom jsem si celou tu dobu myslel, že to všechno se pohybuje právě jenom ve víceméně politické rovině; ale že konzumní společnost jako taková si pojede dále po starém, tedy nadále přebujelým konzumem. A ještě nedávno jsem opakovaně tvrdil, že nejspíše bude zapotřebí naprostého ekologického kolapsu celé planety, aby lidstvo pod traumatickým dojmem z této prožité katastrofy dokázalo nějak zásadně změnit své životní hodnoty. A jmenovitě u státníků tohoto světa jsem si – ostatně v plném souladu s Gretou Thunbergovou – myslel, že jejich příklon k ochraně životního prostředí jsou jenom takové typické politické verbální deklarace, ale že to ve skutečnosti nemyslí vážně.

    A teď – například německá vláda zrovna v minulých dnech vydala závazné prohlášení, kterým se zavazuje dosáhnout uhlíkové neutrality už do roku 2035. To znamená: už za pouhých 14 let by Německo nemělo produkovat více CO2, nežli kolik ho zase dokáže z atmosféry odebrat. (Jakým způsobem toto odebrání má být prováděno, je mi ovšem trochu nejasné. Nějaké emise budou vždycky; samozřejmě, je možné je zčásti kompenzovat výsadbou nových lesů, ale to také není možné donekonečna.)

    Ale budiž; ponechme teď technické otázky stranou, věřme tomu že německá vláda ví co dělá, a že si nevytyčuje žádné nerealistické cíle.

    Tedy – už za čtrnáct let; toho bych se tedy ještě dokonce mohl sám dožít. A docela rád bych to opravdu ještě zažil. 😉

    Ale tady hovoříme o té změně vědomí. Zdá se, že jsem v tomto ohledu byl přece jenom poněkud příliš pesimistický. Ovšem – v tomto ohledu jsem zdaleka nebyl sám; a dlouhá léta to opravdu vypadalo přesně tak, jak jsem to vylíčil výše: byli tu sice nějací zapálení ekologové, ale vládní politici na ně hleděli ne-li přímo s úsměškem, tak alespoň spíše jenom jako na jakýsi obtížný hmyz, který jenom zbytečně otravuje. A teď jsou to najednou konzervativní(!) politici, kteří se začínají předhánět v tom, kdo z nich bude více ekologičtější. A navíc se zdá, že oni to s ochranou životního prostředí myslí doopravdy vážně.

    Ano, trvalo to dlouhý čas; ale zdá se, že lidé (a dokonce i politici) nakonec přece jenom pochopili, že situace je vážná. A že je zapotřebí něco udělat.

    A vlastně – nutno říci – ti politikové to nakonec pochopili důsledněji, nežli obyčejní lidé. Ti se většinou stále ještě oddávají svému konzumu, a své případné ekologické vědomí či svědomí si uklidňují tříděním plastového odpadu. Zatímco to teď byli politikové, kteří vyhlásili radikální a závazný program uhlíkové neutrality. (Ovšem je v konkrétním německém případě nutno připojit i to, že je k tomu bezprostředně donutil svým rozhodnutím ústavní soud.)

    Takže všeho všudy: zdá se, že společenské vědomí se skutečně může proměnit, a to i dost zásadním způsobem. Trvá to ale hodně dlouho; a je k tomu zapotřebí nějaký opravdu silný impuls.

  4. Ztratilo se mi mé vnitřní Já,
    kdopak ho teď asi má?
    Ať ho hezky rychle vrátí,
    nežli ho má pěst sklátí!

    (ze sbírky „Pružiny psychoanalytikova lehátka“, neznámý autor z Blatnice kolem roku 1983; naleziště arboretum Sedmihorky).

    —————————-

    Mé tělo existuje – existuje úplně stejně, jako existují těla jiná, těla všech ostatních lidí. Zdánlivě tedy naprostá banalita. Jenže… jedno tělo z té masy těl je moje. Proč moje? Moje? Co to znamená „moje“? Čí je to vlastně tělo? Kdo je vlastníkem mého těla? Je tím vlastníkem mého těla zase moje tělo – nebo snad dokonce můj mozek? Vlastní toto tělo své vlastní tělo tak, jako třeba dům vlastní svůj dům a auto vlastní své vlastní auto? Nebo snad vlastníkem auta je jeho centrální řídící jednotka? Ne, cítíme, že pokud by totéž auto vlastnilo své vlastní auto (popřípadě i kdyby to auto vlastnila jeho centrální řídící jednotka), byl by to zjevně nesmysl. Mé vlastní tělo tedy není vlastnictvím mého těla, ani vlastnictvím mého mozku, je zde evidentně ještě něco jiného – nějaký jiný vlastník, který není totožný s mým tělem, ani s mým mozkem. Kde a odkud se ale ten vlastník vzal?

    Narazil jsem, pane Poláčku, na – dejme tomu snad filozofický – problém materialismu – materialismu, který mi není schopen zodpovědět otázku vzniku vlastního „JÁ“.

    Vznik těla si jistě dovedeme dobře (biologicky) vysvětlit. Jenže pořád nevíme, co je to to „JÁ“. Proč tento vlastník těla – toto „JÁ“ – proč to není třeba „ON“, proč to prostě není nějaký – v rámci ekosystému dokonale fungující organismus – nějaký ten „Descartův pes“, kterému když šlápnete na tlapu, vyvolá to u něj prostě reflex – pes reflexivně zaštěká nebo vás i reflexivně kousne. Takový pes je tedy podle této Descartovy představy v podstatě jen živý mechanický stroj, podobně jako my si dnes představujeme nějaký „shluk buněk“, které sice (pro účely všech systémů) dokonale fungují, ale neuvědomují si (podle této naší představy) samy sebe.

    http://kontextyhumanity.cz/tezky-problem-novodarwinismu/

  5. DARWINISMUS

    No dobře, pane Nusharte, pročetl jsem si ten článek Jiřího Váchy, stejně jako recenzi od Aleše Prázdného. Předem musím přiznat, že jsem samotné Darwinovo dílo nestudoval, takže některé věci mohu tvrdit jenom s určitou mírou pravděpodobnosti.

    Především: Jiří Vácha útočí frontálně na údajné metodologické chyby a vady darwinismu; ale přitom je to on sám, kdo strašlivým způsobem pomíchal věci patřící do zcela různých kategorií. V prvé řadě soustavně zaměňuje pojmy „vědomí“ a „prožitek vědomí“. To jsou opravdu dvě zcela různé kategorie.

    Vácha (a stejně tak recenzent A. Prázdný) předhazuje Darwinovi, že prý lidské vědomí pojímá redukcionisticky, pouze biologicky respektive fyzikálně. A tím samým redukcionistickým způsobem prý Darwin vysvětluje „podstatu života“.

    Ovšem: Darwin sám se nějakou „podstatou života“ vůbec nezabýval! A ještě méně se zabýval nějakým „prožitkem vědomí“. Tohle prostě vůbec nebylo předmětem jeho zájmu, obsahem jeho práce. (Alespoň pokud mně je známo.) Jestli takovéto závěry činí dnešní „syntetický darwinismus“, pak z toho není možno vinit samotného Darwina.

    Darwin sám netvrdil nakonec nic více, nežli to že

    1. živočišné druhy nejsou fixně dané od stvoření světa (jak se až do té doby věřilo), nýbrž že se neustále vyvíjejí

    2. v tomto vývoji druhů hraje klíčovou úlohu selekce, tedy přirozený výběr, kdy z nově vzniklých druhů (respektive variant) se natrvalo udrží pouze takové, které se dokáží lépe adaptovat na (změněné) přírodní respektive životní podmínky.

    Z těchto dvou Darwinových zjištění je pak možno zpětným pohledem dovodit, že i sám živočišný druh homo sapiens se stejně tak postupně vyvíjel; a že má společného předka s dnes žijícími druhy opic.

    To je v podstatě všechno; co se pak vědomí týče, tak to se pro člověka zřejmě ukázalo být evoluční výhodou, a proto mu pomohlo prosadit se v přírodním prostředí nakonec mnohem efektivněji, nežli jeho opičí příbuzní.

    To je v podstatě všechno, co sděluje (původní) darwinismus. O nějaké „podstatě života“ nebo o „prožívání vědomí“ tady vůbec není řeč.

    Jakým způsobem tyto fenomény vykládá onen zmíněný „syntetický darwinismus“ současnosti, o tom bohužel nemám žádné bližší znalosti.

    Ovšem: je to docela dobře možné. Je to skutečně faktem, že novodobé vědy vůbec mají velice silný sklon právě k takovémuto redukcionistickému vidění světa. Kdy se tedy snaží dejme tomu skutečnost lidského vědomí převádět p o u z e na jeho fyzikální, či jinak mechanisticky uchopitelný základ. V tomto smyslu je tedy skutečně naprosto právem možno takovéto tendence kritizovat.

    Velice dobře tento fenomén popsal Miroslav Veverka ve své knize „Evoluce svým vlastním tvůrcem“. On napsal, že evoluce ve svém progresu prochází různými, postupně kvalitativně vyššími vývojovými stupni. Například: lidské vědomí představuje vyšší kvalitu oproti vědomí ostatních primátů. Tento kvalitativní skok je „emergentní“ – to jest, vzniká tu nějaká zásadně nová kvalita, která tu předtím nebyla. Jak ale Veverka píše, věda je (přinejmenším napřed) neschopná tuto principiálně novou kvalitu uchopit pojmy, prostředky které by jí byly adekvátní; a proto používá pojmy které mají svůj původ ve stupni minulém, nižším. Veverka v této souvislosti píše, že nový fenomén je popisován „starou řečí“. Která ve skutečnosti vůbec nemá pojmy, které by byly schopné uchopit tu novou kvalitu.

    Nakonec tento problém známe vlastně víceméně všichni: když se pokoušíme pochopit Einsteinovu teorii relativity, tak také stále podléháme pokušení si ji přiblížit pomocí pojmů a představ ze světa newtonovské mechaniky. A právě proto máme takové potíže teorii relativity správně pochopit; protože to vůbec není možné, aby byla uchopena a vysvětlena pomocí pojmů staré newtonovské mechaniky.

    Pro nás je ale teď naprosto klíčovou otázka, na základě čeho vzniká ta nová, emergentní kvalita. Veverka – jak už zřetelně vyplývá z názvu jeho knihy – je přesvědčen, že evoluce je „svým vlastním tvůrcem“; tedy že i když zde vznikají nové kvality, tak k tomu není zapotřebí žádného externího (jmenovitě: božského) faktoru. Nová, emergentní kvalita vzniká s a m o p o h y b e m nižšího vývojového stupně, prostě nárůstem k o m p l e x i t y.

    Přibližně je možno dát takový příklad: novou kvalitou v oblasti hudby bylo, když byl objeven tón, tónová stupnice. Ale – opět další kvalitou je dejme tomu symfonie. Tato symfonie na jedné straně není samozřejmě tvořena ničím jiným, nežli určitým souborem či množinou tónů; ale na straně druhé tuto symfonii (tj. její hudební obsah, hudební sdělení) nevytváří ani jednotlivý tón, ani jejich (nahodilé) kvantum. Do hry zde vstupuje nový element vyšší míry u s p o ř á d a n o s t i jednotlivých hudebních tónů.

    Právě tento faktor uspořádanosti je (podle Veverky) klíčovým: každá nová (vyšší) vývojová respektive evoluční kvalita se vyznačuje vyšší mírou uspořádanosti svých elementů.

    V tuhle chvíli nechci tuto otázku rozvíjet dále (musím už končit); ale v tuto chvíli je tedy možno udělat tento závěr:

    – nelze právem samotnému Darwinovi vytýkat věci, kterými se on sám vůbec nezabýval

    – novodobé vědy skutečně mají silnou tendenci k (fyzikálnímu, biologickému atd.) redukcionismu

    – kvalitu vyššího stupně není možno bezezbytku vysvětlit kvalitou nižšího stupně; to znamená, že lidské vědomí má sice bezpochyby fyzikální základ, ale jeho vlastní obsah není možno vysvětlit pouze fyzikálně

    – jestli je možno konkrétně vznik lidského vědomí (jeho nejvyšších forem) vysvětlit pouze čistě evolučně (vlastním samopohybem hmoty), anebo zda je zapotřebí zde vzít v úvahu ještě nějaký jiný faktor (uchopitelný filozoficky či teologicky) nicméně zůstává v tuto chvíli ještě otevřené.

    Ovšem: tady asi záleží na tom, jestli samu evoluci budeme chápat ryze objektivisticky (přírodovědně), anebo i ji budeme vykládat filozoficky. To poslední udělal například Hegel; a nebyl to vůbec marný pokus. (I když o samotném Darwinovi Hegel samozřejmě ještě nic nemohl vědět.)

  6. Pane Poláčku, vědomí, že já jsem já, tady ta skutečnost, že nejsem nějaký „Descartův pes“, že nejsem – skvěle v rámci (eko)systému fungující – buněčný organismus (jsem samozřejmě – skvěle v rámci eko/systému fungující – buněčný organismus), to se nedá vysvětlit evolucí (evoluci {která se na mě dívá jako na objekt (jako na „tělo ve třetí osobě“)} nikdo nezpochybňuje).

    Tělo ve třetí osobě evolucí vysvětlit jde. Vám ale zevšedněl Váš subjekt, takže si ho možná už neuvědomujete.

  7. Ale jistě, pane Nusharte, že ten Váš p o c i t jako takový se nedá uchopit prostřednictvím pojmů evoluce. O tom jsem sám psal. Ale to o co jde je to, jestli je či není možno prostřednictvím kategorií evoluce vysvětlit, proč vzniklo samotné v ě d o m í; které pak může produkovat takové věci jako je náš vlastní úžas nad nepostižitelností našeho vlastního já.

    Já to tady teď nechci řešit do hloubky; ale leccos ukazuje na to, že se tu ocitáme ve velmi podobné situaci, do jaké se dostáváme když pozorujeme fyzikální fenomény v mikrosvětě. Kdy tedy to, zda se nám tyto fenomény jednou jeví jako vlnění a jednou jako částice, závisí výhradně od toho, jak m y se na to díváme. Obojí tedy platí objektivně; a jak řečeno záleží jenom na úhlu našeho pohledu, která z těchto dvou objektivních stránek se nám zrovna jeví jako rozhodující.

    A stejně tak i na vědomí se můžeme podívat jako na objektivně vysvětlitelný produkt evoluce; stejně jako můžeme zastávat pozici, že samotné o b s a h y tohoto vědomí čistě přírodními procesy vysvětlit nelze.

    Evoluce – opakuji ještě jednou – se může zabývat pouhým vznikem vědomí jako takového; ale už se nijak nezabývá tím, jakými činnostmi se pak toto vzniklé vědomí bude zabývat. Tedy nad jakými obsahy bude přemýšlet, a co přitom jeho nositel bude prožívat.

    Z čistě objektivního hlediska toto naše údajně nepostižitelné vědomí nás samých totiž není nic jiného nežli – docela obyčejná sebereflexe.

    Reflexe – to je víceméně docela obyčejný fyzikální fenomén; zrcadlo reflektuje vizuální obraz, ale i samotné oko živočichů reflektuje okolní svět. A sebe-vědomí tedy není nic jiného nežli kvalitativně vyšší stupeň této reflexe, kdy tedy reflektován není už jenom vnější, objektivní svět, nýbrž předmětem a objektem reflexe se stávám já sám.

    Ale protože já sám sebe nikdy nedokážu vnímat jenom a pouze jako objekt nazírání, pak právě z toho vzniká ten zmatek: já jsem si vědom sebe sama, tedy reflektuji se, čili hledím na sebe jako na objekt – ale zároveň se ve mně všechno bouří proti tomu, abych byl „pouhým“ objektem.

  8. K tomu článku o „zlomeném srdci“: tady se zdá být nějaký protimluv, na jedné straně se píše o tom že silný stres vyvolaný mimořádnými životními zážitky vede k velkému množství úmrtí; ale na straně druhé je tu výslovně psáno, že „přežití lidí postižených stresovou kardiomyopatií je téměř 100%“.

    Tady je opravdu obtížné dát oba údaje nějak dohromady.

  9. Já tomu rozumím tak, že 100% přežití je u diagnostikované kardiomyopatie. Ale podle autora na ni lidé asi umírají, aniž jim byla diagnostikována. Často se to prý schová pod infarkt nebo nějakou jinou srdeční příhodu.

  10. Před lety, v době, kdy jste, pane Poláčku, na obloze ještě nevídal Slunce a ani nikdy předtím jste ho na vlastní oči ještě neviděl, v té době jste se stal svědkem tajemství Bytí. Část vesmírného prachu, fádně a nezajímavě proměněná ve shluk živých buněk, byla náhle zprivatizována Vaším JÁ – už to nebyl shluk buněk, nebyl to dokonale v rámci eko/systému fungující živý organismus, nebyl to ON, najednou to bylo Vaše tělo – shluk buněk, zprivatizovaných Vaším JÁ – ta vesmírem propůjčená část prachu, kterou si vesmír jednou zase vezme zpátky.

    Vy jste tedy před lety byl svědkem toho zázraku, kdy JÁ dostalo své tělo, ale už si ten zázrak nepamatujete, protože tajemství Bytí je tajemství, chráněné racionálním myšlením.

    Myslet racionálně znamená ztratit se, ztratit sebe, ztratit se ve světě objektů, zapomenout, že jsem to JÁ, zapomenout, že JÁ nejsem objekt, že nejsem jedním z objektů, že objekt mého těla je částí vesmírného prachu a že tento můj movitý objekt bude jednou v rámci přerozdělení majetku spravedlivě levicově zvesmírněn.

  11. To půvabné na té celé věci je to, pane Nusharte, že to všechno je možno nahlížet i přesně opačně. Na určitém stupni svého vývoje, svého samopohybu si hmota (která ovšem nebyla pouhým „prachem“, neboť už ve svém nejhlubším základu měla dána schopnost své vlastní kombinace, tedy svého růstu) dala novou kvalitu, schopnost vědomí, a na dalším stupni další schopnost, schopnost sebe-vědomí.

    Velice krásně to vystihuje němčina, ve které se „sebevědomí“ řekne „Selbstbewusstsein“ čili doslovně přeloženo „sebe-vědomé-bytí“.

    Na samotném počátku tedy stojí Bytí (jakožto substantivum, substance), kteréžto Bytí teprve dodatečně jako své další atributy získává napřed vědomí, a potom ono „sebe“, tedy schopnost nazírat samo sebe.

    To že toto vzniklé sebevědomí nedokáže unést pohled na sebe sama, a – aby nějak uniklo z uzavřeného okruhu svého sebenazírání – prostě a jednoduše z tohoto kruhu vyskočí a sebe sama postuluje jako prvotní, jako předcházející všemu (materiálnímu) Bytí, tak nad tímto aktem zmateného vědomí ono Bytí může – obrazně řečeno – jenom lhostejně, či snad mírně pobaveně pokrčit rameny.

    Samozřejmě, jestliže vyjdeme z tohoto – jedině možného – pořadí, že na počátku bylo samotné Bytí (a nikoli naše vědomí), i pak zůstává otázka, jakou kvalitu, jaký charakter, jaký potenciál má toto „Bytí“.

    Podle Hegela mělo toto Bytí od svého samého počátku (pokud tady je vůbec možno o nějakém „počátku“ hovořit, jedná se vlastně o nadčasové kategorie) určitá základní metafyzická určení, která ho vysloveně nutila k jeho dalšímu rozvoji. Jednalo se především o výchozí (dialektický) vztah mezi kategoriemi „Bytí“ a „Nic“. Nic je opakem, protikladem Bytí, neguje a popírá ho – ale zároveň je jeho doplňkem, je jeho druhou stránkou. Není jedno bez druhého. Tyto dva principy tedy nestojí izolovaně proti sobě, nýbrž jsou ve vzájemném vztahu, ve vzájemném přechodu – a tento přechod je další ze základních kategorií, totiž „Pohyb“. Z tohoto pohybu se pak postupně vyvíjejí další a další metafyzické kategorie, které pak – na určitém stupni vývoje – vedou i ke vzniku materiální jsoucnosti. Tedy materiálního světa. (Tento Hegelův model ovšem vychází přesně z té Platónovy dialektiky, kterou jsem zmínil v diskusi pod článkem „Stará tramvaj“.)

    A dalším dialektickým vývojem pak na určitém stupni dochází ke vzniku vědomí, a poté nakonec onoho „sebe-vědomí“.

    Hegel tu tedy podává takový model, který v sobě obsahuje vlastně obojí: na jedné straně evoluci, evoluční (dialektický) proces postupného samovývoje; ale na straně druhé v jeho modelu skutečně stojí na samotném začátku něco nehmotného, totiž ona metafyzická, dialektická struktura veškerého Bytí. Přičemž Hegel tuto dialektickou strukturu veškerého Bytí ztotožňuje se samotným Bohem „kterým byl, než stvořil svět“.

    Jak je tedy vidět, Hegel se tady pokusil o syntézu Platónovy dialektiky s křesťanským výkladem světa a jeho stvoření. Ve své době to byl počin svým způsobem skutečně geniální; a zdálo se že je to opravdu řešení definitivní, že není možno vymyslet něco ještě lepšího.

    Jenže čas (a vývoj) ani tady nezůstal stát, mnoho z Hegelova učení se stalo archaickým, prostě proto že to nebylo použitelné na moderní svět. Jak mi svého času v osobním rozhovoru řekl jeden profesor filozofie na mnichovské univerzitě (a zdálo se mi že s určitým politováním), „dneska už Hegelovi jeho Absolutního Ducha nikdo neuvěří“.

    Nicméně i tak opravdu zůstává stále otevřenou otázka: jestliže na samotném počátku bylo Bytí (a ne vědomí) – jaký charakter, jaké vlastnosti, jaké určení, jaký potenciál mělo a má toto „Bytí“?… Byl jeho další samovývoj (až po fázi vědomí respektive sebevědomí) opravdu jenom čistě nahodilou záležitostí, jenom výsledkem o sobě chaotických interakcí jeho elementárních částeček – anebo tu skutečně bylo (jak to postuloval Hegel) už v samotném jádru tohoto Bytí uloženo něco, co tento další vývoj předznamenalo? Že tedy vývoj ke vzniku vědomí nebyl nahodilý, ale předem určený a nutný?…

    To jsou otázky, na které je krajně obtížné dát nějakou definitivní odpověď.

  12. Chtěl byste být raději hmotou se schopností sebeuvědomění, nebo „JÁ“ s možností existovat prostřednictvím těla?

    Hmotou, jejíž vývoj je dopředu dávno předurčen jednou daným dějinným vývojem, nebo „JÁ“, který o sobě rozhodne sám a jehož rozhodnutí je zaznamenáno po všechny předchozí i budoucí věky?

  13. Často přemýšlím, co vlastně znamená „já“. Je to totéž, co duše? Nebo spíš vůle?

  14. Jakékoliv slovo podle mě znamená na jedné straně to, co tím slovem chce mluvčí vyjádřit, a na druhé straně naopak to, jaký význam tomu slovu přikládá zase posluchač. (Například pod slovem „Bůh“ si často mluvčí a posluchač představují něco úplně jiného.) Přesné definice významu určitých pojmů jsou asi obvyklé spíše jen v některých vědách, zatímco jiné vědy mohou být částečně postavené právě na zvláštnostech a jiném než obvyklém významu své mluvy pro nezúčastněného běžného posluchače (myslím například právní věda) i když i tam jde vlastně o – uvnitř skupiny – zažité významy… Debata mimo navzájem si rozumějící skupinu (profesní, kulturní, filozofickou, náboženskou, ideologickou…) je pak obtížná, ne-li nemožná. V některých případech slova žádné informační významy mezi lidmi ani nepřenášejí – může jít jen vzájemné emoční naladění, třeba uklidnění…

    Ještli je slovo „já“ duše, vůle, sebeprosazující se ego – těžko říct bez toho, aniž z kontextu víme, co tím konkrétní člověk chtěl říci a co v tom jiný konkrétní člověk shledal za význam.

  15. Ke všemu i pod pojmy „duše“, „ego“ si také představuje každý něco jiného. Jak potom někomu něco vysvětlit, že? Nedomluví se ani vlastní rodina. Aspoň já mám takovou zkušenost… Naštěstí, rodina si vystačí většinou se slovy jako „co budeme vařit“, „kam odpoledne půjdeme“, kdo se postará o děti“ atd. Takové věci bývají srozumitelné všem. Ale když už je něco „nad to“, tak to pak bývá problém.
    Ale asi to ničím jiným než mluvením (byť bez porozumění) překonat nelze.

  16. Pane Nusharte, ono je dost málo irelevantní co my bychom „raději“ chtěli být. Já například bych si ze všeho nejspíše přál být mimozemšťanem; žít v nějaké mnohem vyspělejší, kulturnější a inteligentnější civilizaci, než je ta naše.

    A samozřejmě já bych si to i mohl představovat, je dost takových kteří jsou vnitřně pevně přesvědčeni že pocházejí odněkud z vesmíru. Ale tímto jejich přesvědčením se asi jen dost málo změní na objektivním stavu věcí.

  17. Co je já? – To je právě krajně zpropadená otázka, paní Hájková.

    Já svým způsobem mám porozumění pro pana Nusharta, že se tak usilovně snaží najít nějaké východisko z toho existenciálního zmatku, který nám nutně způsobuje právě jsoucnost našeho „já“.

    Já už jsem to kdysi zmínil: ve svém dětství jsem si jeden čas dost lámal hlavu nad otázkou, kdybych se nenarodil jako „já“, jestli bych se pak narodil jako někdo jiný. Zkrátka: i jako pan Nushart já jsem tehdy měl pocit, že mé vlastní „já“ je něčím primárním, absolutním, nepodmíněným, co se vlastně jenom nějakým podivným způsobem vtěluje do hmoty.

    Dnes – v dospělém věku – je mi ovšem už racionálně jasné, že kdybych se nenarodil jako „já“, tak bych se prostě nenarodil vůbec. Místo mě by se narodily jiné děti, které by měly svou vlastní identitu.

    Tak jako je tomu ostatně i u (jednovaječných) dvojčat: čistě geneticky jsou (téměř) totožná; a přece každé z nich se rodí se svou vlastní identitou.

    Nicméně, tohle – tedy objektivní podmíněnost našeho „já“ čirou materiální realitou, tedy vlastním tělem – je něco, co můžeme zjistit či vědět čistě racionálně; ale pocitově pro nás tato existence našeho vlastního já bude stejně vždycky vposledku nerozluštitelným tajemstvím, věčným mystériem.

  18. „JÁ“ A „DUŠE“ – ne, paní Hájková, to jsou přece jenom dvě různé kategorie.

    V úplně nejjednodušší filozoficko-pojmové podobě bych ten rozdíl vyjádřil takto: duše je obsah, „já“ je jenom forma.

    „Já“ není ve své ryzí podstatě nic jiného, nežli čiré vědomí sebe sama. Své vlastní identity. Proto také Kant svou „Kritiku čistého rozumu“ počíná konstatováním, že všechny naše akty myšlení musejí být nutně doprovázeny právě tímto vědomím našeho čistého Já.

    V tomto „Já“ nejsou žádné další obsahy, nic kromě holého vědomí vlastní identity. (Samozřejmě, v takto ryzí a holé podobě to vidí jenom pojmologická, kategoriální filozofie; filozofie existenciální by to viděla asi poněkud jinak.)

    Zatímco duše – to je naopak absolutní plnost, v naší duši je uloženo všechno co jsme kdy prožili, ale tam je to – na rozdíl od standardní či logické paměti – uloženo v podobě pocitů, emocí, smyslů, barev a vůní.

    Samozřejmě: tato duše je také vždycky „naše“, nemůže existovat bez toho Já; ale to pak už samozřejmý (dialektický) vztah mezi formou a obsahem, tedy mezi Já a duší.

    Právě proto nám je toto naše Já natolik záhadné, natolik nevysvětlitelné: my bychom ještě bez problémů dokázali pochopit to holé Kantovo Já jako čiré vědomí vlastní identity; jenže nám se toto Já nikdy neukazuje v této holé pojmové podobě, nýbrž vždycky už jako spojené s naší duší, tedy se všemi těmi našimi prožitky, zážitky a impresemi.

    Fakticky se nám toto naše já ukazuje vždycky rozpolcené na tyto dvě stránky, jako identita a zároveň ne-identita, protože ty naše zmíněné prožitky a zážitky jsou sice uložené v nás samých, ale svým původem jsou externí, nejsou tedy totožné s námi. My proto v tomto vztahu nevyhnutelně stále oscilujeme mezi pocitem identity a pocitem neidentity; a z toho pak nutně vznikají naše vnitřní zmatky.

  19. Pane Nusharte, toto Vaše hledání nějakého vyššího, metafyzického či jakého zázemí Vašeho já ve mně probudilo vzpomínku na jednu povídku Stanislava Lema. Protože ta byla vlastně právě o tom.

    Lem byl jak známo autor sci-fi; a ústřední osobou mnoha jeho povídek byl jakýsi futuristický vynálezce. Tedy žijící už někdy v daleké, futuristické budoucnosti; i když on sám na straně druhé nebudil zrovna nadprůměrně inteligentní dojem. Technicky dozajista zdatný; ale jinak spíše průměrně vnímavý, v některých momentech snad až skoro trochu tumpachový.

    Ale to jen tak na okraj. O co se v této povídce jednalo: tento vynálezce zkonstruoval robota. A to sice takového robota, který byl nejen schopen komunikovat s člověkem, tedy konat všechny práce na povel svého pána; ale on měl dokonce vědomí své vlastní identity. Tedy svého vlastního já.

    Jednou se ovšem stalo, že tento robot dospěl k přesvědčení, že přece není možné, aby jeho existence byla jenom nějaká profánně náhodná. Že tedy není možné, aby něco tak jedinečného jako jeho vlastní já bylo jenom nahodilým produktem nějakého konstruktéra. Který ho tedy mohl zkonstruovat, ale také nemusel.

    Robot tedy začal naléhat na onoho vynálezce, aby mu prozradil, na základě jakých vyšších (metafyzických, mystických) principů či popudů on dospěl ke zkonstruování jeho, robota. Na udivenou odpověď vynálezce, že on robota přece vytvořil prostě „jen tak“, robot – zjevně velmi rozhořčen – vůči němu začal argumentovat tím, že „to přece nemohla být nějaká ordinérní náhoda, vždyť se sám podívej, poměr mé hlavy k mému tělu přesně odpovídá poměru Zlatého řezu, a poměr mých očí ke středobodu mého čela je přesně ten poměr, jaký je u stran trojúhelníku Božího oka! Nevykládej mi tedy nic o tom, že by moje existence byla jenom něco nahodilého!!“

    Vynáleze byl z této řeči svého robota samozřejmě perplex; říkal mu: „Ale ten poměr tvé hlavy k tvému tělu je přece čistě technická záležitost, a stejně tak proporce tvé hlavy, prostě jak se mi do ní vešly mé mikročipy a paměťová deska tak jsem ji udělal velkou, nic víc v tom nebylo!“

    Ale teď se robot teprve naprosto dopálil: „Ty ubohý lidský červe, ty si ve své přízemnosti vůbec nedokážeš uvědomit, že přitom jak jsi mě tvořil, že jsi přitom byl ve skutečnosti veden a řízen mnohem vyšší inteligencí, která do mě, do mých proporcí projektovala své tajné božské kódy, které ty sám jsi vůbec nedokázal pochopit, ty jsi byl jenom slepý nástroj této vyšší inteligence, jejímž skutečným produktem a cílem jsem já, Robot!“ A k smrti uražený robot odběhl.

    Takže také takové to může být, pane Nusharte, když mystérium našeho já chceme řešit prostřednictvím předpokladu nějakého vyššího záměru…

  20. Díky za připomenutí téhle povídky:-) Obávám se že ten robot v ní má větší kousek pravdy:-) Ať už bytí (a naším jástvím v něm zprivatizovaný nebo spíš na něm propachtovaný díl) vidíme vyrůstat ze zázračné hmoty nebo zázračných ideí, to vědomí zázračnosti je tím co osvobozuje naši zvědavost od racionalizujících konstrukcí a případně uschopňuje zažívat „svou“ i ostatní skutečnost v jejím autentickém pohybu.

  21. Jasněže tajné božské kódy, pane Poláčku. Copak by mohl toho robota stvořit podle vlastních fyzikálních zákonů?

  22. Nikdo dnes nemusí být sám. Každý se po dlouhé sebereflexi může rozhodnout, že bude „my“. Strávil jsem několik let života v jednom ústavu mezi ploty na Praze 8, a to byste neřekli… Napadá mě, jestli by svět neměl být už oplocený.

  23. Robot a konstruktér: Lem sám tu nijak neřeší otázku, kdo má pravdu. On tu jenom čistě rozehrává situaci, jedna perspektiva proti druhé.

    Ale pro mě je to potvrzení mé téze, kterou jsem formuloval už někde výše: že se jedná prakticky o ten samý fenomén, jako v případě kvantové mechaniky: oba pohledy jsou naprosto legitimní, oba zachycují určitou část objektivní reality; a přijde jenom na to, z jaké strany se na věc (právě v daném okamžiku) díváme.

    Bezprostředně vzato má samozřejmě pravdu konstruktér: ten se při svém zkonstruování robota řídil čistě technickými záležitostmi, svého robota sestavil a „sešrouboval“, jak to právě nejlépe pasovalo dohromady. A nehleděl přitom na nějaké „božské kódy“ či tajemství.

    Na straně druhé – je nepochybné že i ty nejbanálnější konstrukční akty či pochody se odehrávají na pozadí určitého obecnějšího, univerzálního řádu, například řádu matematického. A řád matematický – tak tomu už pythagorejci (a po nich i Platón) přisuzovali mnohem vyšší, metafyzický smysl. Pro Platóna vlastně právě tyto náhledy pythagorejců byly východiskem pro jeho vlastní koncept „idejí“, nehmotných praobrazů hmotného světa.

    Na straně druhé se ale ukázalo, že tento jeho koncept idejí (respektive: všechny konceptuální filozofie vůbec) má velké potíže s tím, spojit se nějakým provázaným způsobem s přirozeným světem. Zkrátka: u těchto konceptuálních systémů je vždy přítomný velice silný sklon k tomu, přirozený svět víceméně mechanicky subsumovat pod ony velké, metafyzické principy oněch velkých, celosvětových konceptů.

    Nedá se nic dělat, ale i tomu „dolnímu“, přirozenému světu je nutno přiznat jeho nárok na jeho svébytnost, na jeho vlastní samopohyb, na vývoj „vlastním pořádkem“.

    Já jsem jednou použil příměr, že je to jako krápníky v jeskyních: jedny rostou shora dolů, jiné zase zespodu nahoru. A vše záleží na tom, jestli se dokáží potkat a spojit v jeden jediný celek.

    V každém případě se lidem doposud něco takového ještě nepodařilo.

  24. Co se té zpěvačky týče: já ji samozřejmě neznám ani nejsem její psychiatr, takže nemohu v daném případě posoudit objektivní stav věcí.

    Ale zřejmě je tomu opravdu tak, že tato osoba má velké problémy se svou identitou; respektive že se nemůže identifikovat ani se svou mužskou, ani se svou ženskou identitou. Za těchto okolností ovšem má nutně potíže se svým vlastním sebeoznačením: ani „on“, ani „ona“ tu nejsou případné, a tradiční jazyky nenabízejí nějakou použitelnou alternativu. Ale z toho že pro své vlastní sebeoznačení zvolila to „oni“ bych soudil, že nejenže má potíže se svou genderovou identitou, ale že má velké potíže přijmout sebe sama vůbec. V tom „oni“ je totiž znát velký odstup k sobě samé.

    ——————-

    Jak už jsem ale napsal, tyto přechodové stavy nejsou fakticky – z ontologického či metafyzického hlediska – ničím „abnormálním“, nýbrž jejich výskyt je fakticky nevyhnutelný. Ve světě nakonec všechno nějak souvisí se vším, to jenom my si fenomény zjednodušujeme tak, že je vnímáme jako fixní, a navzájem izolované. V každém z nás je nakonec nějaký podíl jin a jang, jenomže většinou je jedna složka dostatečně dominantní, abychom to nemuseli vnímat jako problém.

    Ostatně existuje také psychologický fenomén, kdy jedna a táž osoba má v sobě různé osobnosti. To jest, jednou se projevuje jako osobnost určitého typu, a jindy zase jako někdo naprosto jiný. Někteří psychologové dokonce zastávají názor, že ve skutečnosti máme tuto „multiosobnost“ v sobě každý. Jenomže – stejně jako v případě genderové identity – za normálních okolností se to neprojeví.

  25. Ostatně co se té genderové identity týče, tak tady mám zase jeden sci-fi příběh, a myslím že zase od Lema.

    Tato povídka je vyprávěná ich-formou; ale pro tentokrát je vypravěčem uměle stvořená bytost. Tedy opět vlastně robot. Jenomže – v tomto případě je to robotka. Která byla zkonstruována za tím účelem, aby se ve svůdné ženské podobě přiblížila nějakému význačnému muži, kterého pak měla zabít.

    A ona tu vzpomíná na proces svého stvoření, respektive zkonstruování. Zřejmě od samotného počátku byla vybavena fungujícím vědomím, takže mohla pozorovat všechny fáze kdy jí bylo „přidáváno tělo“. Ale – pak přišla chvíle, kdy měla být učiněna ženou. „Cítila jsem, jak do mně vjelo pohlaví; a celá jsem se přitom zachvěla.“ Takto popisovala tato umělá bytost onen moment, kdy z genderově neutrálního konstruktu se stala žena.

    Jistě, to celé je naprosté sci-fi; ale Stanislav Lem tu opět před čtenáře předkládá velký otazník. Co to vlastně vůbec znamená, být „ženou“ či „mužem“? – Nikoli v čistě fyzické podobě, nýbrž mít ženské či mužské v ě d o m í?… Ženskou či mužskou identitu?

    A teď navíc: bude to někdy v budoucnu opravdu možné, zkonstruovat nejen bytosti (roboty) s vlastním vědomím, nýbrž skutečně i s mužskou či ženskou genderovou identitou? A jestli to bude možné, pak bude dozajista možné vytvářet i kombinace obou identit.

    A jestliže to bude možné v budoucnosti, cíleným konstruktérským záměrem – pak nic nehovoří proti tomu, že něco takového může (už dnes) vznikat spontánně, přirozeným procesem kombinací genetických informací.

  26. „Mužská genderová identita“ a „ženská genderová identita“ tu věc trochu zatemňuje.

    Pro lepší pochopení problému bychom snad měli to jedno slovo, kterému úplně nerozumíme, nějak obměnit a říkat třeba „mužská neidentitní identita“ nebo „ženská neidentitní identita“. Také ale můžeme postaru říkat „mužská pohlavní identita“ a „ženská pohlavní identita“.

  27. „Mužská genderová identita“ a „ženská genderová identita“ tu věc trochu zatemňuje.

    Pro lepší pochopení problému bychom snad měli to jedno slovo, kterému úplně nerozumíme, nějak obměnit a říkat třeba „mužská neidentitní identita“ nebo „ženská neidentitní identita“. Také ale můžeme postaru říkat „mužská pohlavní identita“ a „ženská pohlavní identita“.

  28. To jen k tomu fenoménu kvantové mechaniky a vlivu kalibrace měřidel na výsledek měření.

  29. Není nakonec třeba ta změna „pohlavního“ na „genderové“ také trochu projevem skryté (nevědomé) prudérie? (Ono to druhé slovo přece jenom nezní tak „sprostě“ – ani tak lidově, pochází z intelektuálního prostředí…) Není to tedy nakonec vlastně přirozená (psychická, společenská, revoluční) reakce na předchozí sexuální revoluci? (Včetně třeba toho MeToo jako součásti té reakce; prostě „kyvadlo dějin“…)

  30. Bylo by na konci šedesátých let možné #MeToo (když pomineme neexistenci internetu)?

  31. Máme před volbami, revoluce začne požírat své progresivistické děti. „Mě taky“, uslyšíme teď i v Česku. Bude to pěkně nechutné. Nevím, jestli jim to patří, když se toho předtím sami zastávali, ale v tomhle s těmi progresivisty soucítím. Nechtěl bych být na jejich místě.

  32. Na konci šedesátých let se v USA bojovalo především o práva rasových menšin, tedy černochů. V tomto srovnání se práva žen jevila problémem menším, méně viditelným.

    Zatímco v naší části světa, tam se socialistický stát pyšnil tím, že zavedl rovnoprávnost žen; a že nadále dochází k útlaku žen v soukromí rodin, o tom socialistická propaganda nechtěla nic vědět.

  33. Mě z toho útlaku žen v soukromí rodin asi trefí šlak, pane Poláčku.

    A jak to pak dopadlo s tím bojem za práva černochů v USA?

  34. V soukromí rodin dochází kromě útlaku třeba taky k rakovinnému bujení, ale nedá se to léčit ozařováním z jaderného výbuchu, pane Poláčku.

  35. Včera večer jsem měla takový zvláštní zážitek. Byla jsem v koupelně a zničehonic se mi v hlavě vynořilo slovo „žárovka“. Protože jsem krátce předtím veršovala, napadlo mě, že mám na to slovo hledat rým. Ještě jsem se v duchu divila, proč bych měla psát verše o žárovce.
    Krátce na to zavolal manžel z obýváku: „Už zase praskla žárovka. A já nemám náhradní.“
    Myšlenka na žárovku se v mé hlavě objevila okamžik předtím, než žárovka přestala svítit.
    Manžel se tomu smál, protože to považoval za náhodu.
    Ale co když existuje nějaké předjímání událostí?

  36. Náhoda je jméno boha, jehož existencí se dá přirozeně vysvětlit jakýkoliv zázrak (viz Einsteinův spor o to, zda „Bůh hraje v kostky“).

  37. Jeden podobný zážitek jsem kdysi dávno prožil při losování Matesa v televizi, paní Hájková. Jako obvykle se tahala vyhrávající čísla, jedno po druhém. Až zbývalo poslední, a mně najednou projelo hlavou: „Šest“. A vzápětí pracovník televize který losování prováděl ohlásil poslední číslo: „Šest.“ Dodnes si to nedokážu racionálně vysvětlit. Samozřejmě, mohla to být náhoda; ale těch čísel v Matesu bylo tehdy – kolik? třicet šest? – takže v každém případě náhoda nemalá, ale především tu byla podivnou ta naprostá vnitřní jistota, s kterou mi právě toto číslo v hlavě vyskočilo. Něco takového se mi jinak nikdy nestalo.

  38. Ty kořeny útlaku v soukromí rodin bývají prostě hluboké, pane Poláčku, a nejedná se tedy vždy o jednoduše řešitelnou záležitost. Napadá mě třeba takový případ útlaku, ke kterému může dojít v manželství bílé bisexuální policistky (která byla kdysi mužem) a černého protirasového pansexuálního aktivisty s fluidním genderem.

    Jde docela už o takový vědecký oříšek. Naštěstí ale máme Akademii věd a na oddělení Gender & sociologie SÚ AV ČR, v.v.i. jsou i značné vědecké kapacity. Jen mě mate, že seznam členů zmíněného oddělení neobsahuje ani jednoho jediného muže. Na přiložené fotografii sice jeden fousáč je, ale to je tedy buď transgender žena, nebo snad nějaký údržbář, který zrovna přišel opravit zaseklé prkénko na WC a nějak se na tu fotografii připletl… (Kdyby todle viděla odborová právnička Šárka Homfray, možná by tam na ty genderové aspekty světa práce rovnou poslala kontrolu! Ještěže ty odbory a Stranu Zelených máme.)

  39. … teda zelených, Zelení (trochu podobně jako Piráti) mají stranu, která se jmenuje Strana zelených (Piráti mají zase Pirátskou stranu, někdy i Českou pirátskou stranu). Například ale komunisté sice také mají a měli svoji Stranu, ale sami nejsou žádní velcí Komunisté, ale jen ubozí komunisté.

  40. Lori Lightfootová, starostka Chicaga, černoška a lesba, si stěžuje na příliš velký počet bílých novinářů. Rozhovory bude proto poskytovat už jenom černým, nebo alespoň trochu tmavším.

    Boj za práva černochů tak, pane Poláčku, velmi úspěšně pokračuje a i v Moskvě nebo v Pekingu z tohoto pokroku Západu musejí mít jistě velkou radost.

  41. „Reformní koncil soudí reformistu“

    politika, morálka, teologie – šest set let staré odrazy v zrcadle současného společenského vývoje…

    https://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/215452801400022/

    Rozdílné pohledy na pravdu:

    Hus jako „konzervativec“:
    Dobrý a spravedlivý král má být esencí všeho dobrého a spravedlivého (když se od toho odchýlí, žije v hříchu).

    Zikmund jako politický pragmatik nebo dokonce „postmodernista“: Nikdo nežije bez hříchu…

    Jean Gerson, středověký filozof, politik, představitel kostnického koncilu, kancléř pařížské Sorbonny, po přečtení Husova spisu De ecclesia:
    Není možné, aby se vláda na pozemském světě zakládala na „pravdě a lásce“, protože žádný člověk nemá „patent“ na správný výklad pravdy: taková společnost by nutně spěla k neřešitelným konfliktům (k anarchii).

    Vývoj husitství po Husově smrti se ale možná neshodoval s Husovými představami: Byl by Hus proti husitství?

  42. Globalizace na fundamentu křesťanství versus globalizace na fundamentu ekonomiky (weberovský pohled na náboženské kořeny kapitalistické ekonomiky…)

  43. Mohl by (kdysi) „hodnotový rámec“ společnosti udržet „ekonomickou základnu“ společnosti ve středovověku? Může nás tam náš dnešní vznikající hodnotový rámec vrátit a kapitalistickou ekonomiku zase „vymazat“ na základě toho nově vznikajícího (a později třeba převažujícího) lidského přesvědčení?

  44. ŽIVOT S HŘÍCHEM A ŽIVOT BEZ HŘÍCHU

    To je celá řada opravdu zajímavých podnětů, pane Nusharte. Ten pořad sám jsem (zatím ještě) neviděl, budu tedy vycházet z toho jak jste zde jeho ústřední body prezentoval Vy.

    Napřed tedy ke kontrapozici mezi „životem bez hříchu“ (respektive „vládnutím bez hříchu“), a (postmoderním) životem s hříchem.

    Napřed bude snad užitečné připomenout: v každém případě první (římští) křesťanští císařové se skutečně cítili být zástupci Boha na zemi. A to sice ne primárně ve smyslu mocenském, nýbrž ve smyslu mravním, hodnotovém. Stejně jako Bůh byl symbolem a ztělesněním všeho (mravního) dobra ve veškerém vesmíru, analogicky to byl císař, který byl povinen své své říši (z Boží milosti) dbát na dodržování Božích příkazů, Boží mravnosti. V tomto smyslu tedy jak cílem, tak i povinností byl „život bez hříchu“. A to sice jak pro poddané, tak i pro samotného císaře. Hus tedy se svým nekompromisním mravním kodexem vstupuje do této prvokřesťanské tradice; není to tedy fakticky nějaký jeho vlastní osobní výmysl, nýbrž on skutečně navazuje na to, co zde (byť i jenom jako ideál, jako mravní závazek) už bylo.

    Oproti tomu Zikmund – ten se samozřejmě nachází už ve zcela jiné historické situaci, králové a císařové se sice stále cítí být zástupci Boha na zemi (jmenovitě náš Karel IV. byl jak známo velice religiózní); nicméně reálná praxe jejich vládnutí sestávala především ve víceméně neustálých vzájemných bojích o moc a o teritoria. Tedy v bojích o zájmy pohříchu velmi profánní. A navíc – církev samotná právě v tu chvíli překonávala snad nejtěžší krizi své existence, nejen (dokonce trojnásobné!) papežské schizma, ale i osobní život církevních hodnostářů (a to i těch nejvyšších) měl k „životu bez hříchu“ skutečně velice daleko. Zikmund tedy se svým mravním relativismem pouze reflektoval realitu své doby.

    Husův základní problém (a fatální omyl) byl v tom, že on se odvolával na skutečnost, která už dávno zmizela v hlubinách dějin. Zatímco aktuální skutečnost byla už naprosto jiná. On si tedy sice stále mohl ještě podržet pravdu ryze morální; ale takto striktně pojímaná morální pravda se už až příliš vzdálila žité realitě jsoucího světa.

    ——————————

    Tolik tedy ke konkrétní kauze s Husem. Všeobecně je možno říci: prakticky veškeré lidské dějiny se odvíjejí v neustálém zápolení, a v neustálé oscilaci mezi těmito dvěma mezními body: na straně jedné lidská přirozenost, která člověku velí v prvé řadě sledovat své vlastní osobní zájmy – a na straně druhé sféra kulturních/mravních norem, která člověku přikazuje nechovat se jako pouze přírodní tvor, nýbrž své jednání korigovat ve světle univerzálně platných norem jednání.

    Jedno je možno konstatovat prakticky s jistotou: tento spor a tento boj nebude nikdy rozhodnutý definitivně; na jedné straně člověk nikdy nemůže plně odložit svou přirozenost, svou přírodní podmíněnost – ale na straně druhé, dokud člověk bude žít v pospolitosti, už jenom z čistě pragmatických důvodů zde vždy bude nutna přítomnost oněch univerzálních norem, regulujících vzájemné styky příslušníků dané komunity.

  45. Jestli by Hus byl proti husitství? – To skutečně naprosto nelze vyloučit. Jeho vlastní cesta byla vlastně „gándhiovská“ – nenásilného odporu. Zatímco husité, ti se snažili svou revoluci „exportovat“ násilím.

    Hus by snad sám nemohl nic namítat proti tomu, když se husitské Čechy bránili proti invazím křižáckých vojsk; to byl akt legitimní obrany.

    Ale šířit husitství násilím – tady je opravdu hodně velká otázka, jestli by s tím Hus byl srozuměn. Tím spíše že i samo husitské hnutí postupem času mravně zdegenerovalo, a pro mnohé husitské bojovníky jejich účast v husitských oddílech byla nakonec spíše stavem docela obyčejného žoldnéřství. A jejich „spanilé výpravy“ měly fakticky charakter loupežných výbojů.

  46. PATENT NA SPRÁVNÝ VÝKLAD PRAVDY

    Pane Nusharte, to je opravdu podivuhodná shoda okolností: v současné době právě pročítám (k čemuž mě ovšem donutil pan Petrasek 😉 ) pojednání Hannah Arendtové o Sokratovi, a o jeho vztahu k pluralitě. Tedy – právě k pluralitě pravd.

    Teď pro mě ovšem vzniká poněkud problematická situace: knihu ještě nemám dočtenou, nemohu tedy ještě definitivně vědět k jakým závěrům dospěla autorka nakonec; ale na straně druhé se přímo nabízí využít této příležitosti ony obecné úvahy aplikovat na konkrétní případ. Já to tedy přece jenom zkusím, s uvedenou výhradou.

    Podle podání Arendtové i Sokrates zastával přesvědčení, že žádnému smrtelníkovi není dáno, aby poznal celou pravdu. Něco takového je výhradní doménou bohů. Ovšem – na straně druhé ovšem Sokrates také zásadně odmítal relativismus sofistů, podle nichž na každou otázku je možno dát dvě zcela rozdílné odpovědi. Z nichž principiálně ani jedna není nějak odůvodněnější či „pravdivější“ nežli ta druhá.

    Podle Arendtové Sokrates tento problém vyřešil tak, že sice na straně jedné přiznal obecnou pluralitu pravd; ale na straně druhé – a to je naprosto klíčový moment – tyto pravdy nesmějí být nějak čistě libovolné.

    Svým způsobem by se dalo říci (to je už má vlastní vsuvka), že Sokrates tady vlastně anticipoval Leibnize. S jeho monádami, které – každá se svého úhlu pohledu – hledí na jsoucí svět. I tyto monády tedy všechny mají legitimní pravdu – pravdu svého úhlu pohledu. A celá, úplná pravda – ta vzniká až kompletním složením všech těchto dílčích pravd dohromady.

    Ovšem – Sokrates tady vyžaduje ještě něco mnohem více, nežli tento pouhý dílčí pohled na pravdu. Jak řečeno on uznává, že jednotlivý člověk nikdy nemůže obsáhnout pravdu úplnou, v absolutním slova smyslu; ale co Sokrates od člověka vyžaduje, to je p r a v d i v o s t jeho náhledu. Člověk-smrtelník se tedy musí smířit s tím, že bude mít jenom částečnou, jenom dílčí pravdu – nicméně on je povinen tento svůj vlastní pohled na svět a na pravdu podložit, odůvodnit tak důkladně a dobře, jak je mu jen možno.

    Právě tohle je pak smysl pravé (sokratovské) plurality: ne pouhé uznání, že i ten druhý může mít svou pravdu (jak to činí současný liberalismus); nýbrž musí zde zároveň být přítomna vzájemná s d ě l n o s t těchto různých pravd. A něco takového je možno jedině ve vztahu vzájemného přátelství; tedy ve vztahu vzájemné důvěry, že ten druhý mě nechce pouze donutit k převzetí jeho vlastní ideologie, nýbrž že mi sděluje jinou perspektivu pravdy, za kterou on stojí celou svou osobností. Takovýto vztah vzájemné důvěry, vzájemného přátelství ale nikdy nemůže doopravdy vytvořit liberální demokracie; neboť ta je založena naopak na střetu vzájemně neslučitelných a nesmiřitelných ideologií.

    Ještě jednou tedy (a to je naprosto zásadně důležité): sokratovský pluralismus v žádném případě není povrchním pluralismem liberální demokracie; nýbrž je to pluralismus filozofický, jehož základem je bezpodmínečná povinnost hledat hlubokou a obsáhlou pravdu se vším vnitřním nasazením, s bezvýhradnou odpovědností člověka jako myslící bytosti.

    Tolik tedy Arendtová k Sokratovu pojetí pluralitní pravdy. Osobně mám určité podezření, že je tu přítomen ještě jeden aspekt který Arendtová nevidí či přehlíží; ale k tomu se vyjádřím blíže až po dočtení její publikace.

  47. P.S. K tomu „hodnotovému rámci“ a středověkému kapitalismu se ještě vrátím.

  48. Pane Poláčku, ty otázky spojené s globalizací v tom pořadu nenajdete, ty při poslechu napadly až mě právě na základě líčení té Zikmundovy politiky (jeho pořadí priorit, kde kauza Hus byla prý až někde dole) a zmíněné dosti nutné potřeby reformy tehdejší církve v období trojpapežství.

  49. Ten pořad jsem skoro celý viděl. Oproti některým vyloženě konzervativně laděným diskusím byla předvčerejší, o Husovi a Zikmundovi, určitě snesitelná. Moderátor Kučera vnášel, jako i jindy, laické hledisko, jež jsme si odnesli ze školy, aby odborníci na slovo vzatí ukázali, jak citlivá byla doba a jak složitá realita. Soudobé poznání nás, řekl bych, že nikoli náhodou, zpravidla dovádí k docenění role sloupů moci a pořádku. Co jiného ovšem čekat v případě lidí, kteří se o právě panující režim většinou sebeméně neotřou ani mezi řečí, zatímco o pořádky před rokem 1989 je to 30 let „po bitvě“ dobrým zvykem.

    Už jsem možná jednou zmínil, že v první hodině dějepisu jsme si z tabule opisovali klasické moudro „Historia magistra vitae“. Je stále pravdivé, což ale neznamená, že neplatí i opačné, totiž že také pozorné prožívání současnost vrhá světlo na historii. Samozřejmě si musíme dávat pozor na brýle růžové, černé i exotické. Na optiku, jíž bohatě svého Matěje Broučka při jeho výletu do 15.století vybavil Svatopluk Čech. Samozřejmě, pokušení „aggiornamenta“ minulosti stále hrozí.

    Kdybychom neprožili (neprožívali) současnou epidemii, chápali bychom hůře a jinak zprávy i obrazy z hrozných morových ran středověku. Naše dnešní poznání je naprosto neporovnatelné s tím, co bylo spíše jen tušeno kdysi, a přece stále podléháme iracionalitě. Svou pozornost můžeme (i jako zpravodajové) věnovat především tomuto fenoménu a připodobnit se tak nejednomu z dávných kronikářů. Když čteme o starých nářcích na všudypřítomný hnůj a nepořádek, vytane nám na mysli na přelomu milénia hojně traktované téma uklízení po psech, či nynější znečisťování vzácných, turisty proto přetěžovaných oblastí. Stěžovat si můžeme spolu s kronikáři jak na řádění živlů, strhávající věže kostelů, i na špatný stav cest, resp. (prý) pomalou výstavbu dálnic a časté uzavírky. Některé evergreeny zkrátka znějí napříč stoletími a kritického čtení dobových textů a představivosti je nám tedy potřeba.

    Ale to jsem se nějak od Mistra Jana zaběhl. I když byla televizní debata, jak se dnes říká, „výživná“, přece jsme ani tady neslyšeli nyní jen málokdy vyslovované. Odkazy na Husovu „neoriginalitu“, ústící pravidelně v konstatování jeho nikoli bezchybné obhajoby před koncilem, je třeba nahlédnout ve světle jeho tvrdého žalářování, třeba i ve světle ještě dnešních soudů v mnoha zemích (byť oponenti režimu nejsou nyní již upalováni, ale spíše v tichosti tráveni). Husova, koncilem snad preferovaná možnost odvolat „si žádá“ být konfrontována s alternativou, smutným a velmi nejistým osudem, snad internací v nějakém polském klášteře. „Doporučení“, že Hus měl do Kostnice jet „přes Cáchy“, tedy přímo v průvodu císařově, má tu drobnou vadu, že nevíme, zda by Zikmund k něčemu takovému svolil. Vyzdvihnutí hněvivé reakce císaře na Husovo věznění nezmění nic na faktu jeho rychlého „vychladnutí“. Bezprecedentní trojí slyšení Husovo zase nic na přidělené roli, jež byla zcela nepodobná jakékoli dobové teologické disputaci.

    Otázka, zda by se Hus stal (řečeno s názvem novely již zmíněného Svatopluka Čecha) „hrdličkou“, či „jestřábem“, kdyby byl v místě jednání koncilu upálen, dejme tomu, Stanislav ze Znojma, je ovšem málo relevantní. Obecně je známo a nakonec přirozené, že univerzitní mistři nebyli nakloněni stavu „inter arma“, už proto, že nepřeje nejen umění, ale ani bádání, ani vyučování. Předpoklad, že měl sklony k couvání, Hus sám vyvrátil zcela přesvědčivě. Právě tak však neměl dispozice stát se Prokopem Holým nebo Václavem Korandou.

    Není jisté, zda se Zikmund přenesl přes Husův výrok o důsledcích života v hříchu pro panování krále tak, jak dokázal strpět Karel IV. Milíčova slova o tom, že je Antikrist. Doba byla ostatně vypjatější. Kazatelova teze, že kněz v hříchu neposvěcuje představovala pro moc hierarchicky organizované katolické církve téměř neslýchané zpochybnění a nebezpečí. Ještě dnes, dokonce zřejmě i my tady, vnímáme jako hodně problematické, volá-li někdo po (pouhé) odvolatelnosti provinilých odvolatelnosti poslanců.

    Husitské reformní hnutí a následné války byly v minulosti hodnoceny z několika úhlů. Levice a zvláště pak komunistická moc zdůrazňovaly sociální zdroje pro pohon vývoje. Ještě předtím bývalo na krizi hleděno především jako na projev národního vzepětí. Nověji se dění vykládá především úžeji, jako opravné hnutí náboženské s morálním přesahem (příp. moralizováním). Přitom je celkem zřejmé, že všechny tři aspekty mají svou relevanci. Základním motivem byly změny materiální povahy, nárůst napětí mezi výrazně se profilujícími sociálními vrstvami obyvatelstva. Také na národnostní poměry nelze hledět jako na nepodstatné, to již neobstojí. Představy o výlučně stavovské, či cechovní příslušnosti člověka (pozdního) středověku jsou právem (spolu s řadou jiných) považovány za překonané.

    Nakonec veďme ještě jednu aktuální paralelu. Také nyní jsou základním problémem dramaticky narůstající sociální a majetkové rozdíly. Medikamentem konzervativní strany je zdůrazňování národní příslušnosti a svrchovanosti. Pokrokáři hledají východisko v nastolování nových a poněkud subtilních idejí. Zdůrazňování morální čistoty pro výkon funkcí je přítomno stále, ale spíše v rejstříku první ze stran. Pokusů o opravdu přijatelné systémovější řešení se ovšem nedostává. Vymítání rasismu, sexismu a kde čeho dalšího, boj za právo lidí měnit svou identitu stejně jako (nepravé) tetování apod. nahradily, už nejen na univerzitní půdě, staré probojovávání učení o remanenci, o přijímání, „pod obojí způsobou“ a co nejčastěji, či vášnivé diskuse o křtění neviňátek. Při příležitosti dnešního fotbalového koncilu se jedni snaží sociální nepatřičnosti současného světa zastřít duhovým nasvícením našich (svého druhu) chrámů, zatímco druzí, zatím mocnější, říkají, ekonomiku a zákony (a Azerbajdžán) ctěte. Ukažme sílu a jednotu a politiku si ponechme do kabinetu.

  50. Po jednodenní pauze – poté co se mi (a to s vydatným přispěním supportu firmy Microsoft) definitivně sesypal můj počítač, se mohu přihlásit zpět do diskusí.

    Začnu jednou aktualitou, kterou mi připomněla jedna věta z úvah pana Horáka: „Pokrokáři hledají východisko v nastolování nových a poněkud subtilních idejí.“ Shodou okolností zrovna v dnešním vydání Salonu (Právo) vyšel obsáhlý text levicového (tedy dozajista pokrokového) politologa Pavla Barši, kde referoval o myšlenkách jednoho francouzského (dozajista taktéž pokrokového) autora (teď si bohužel nevzpomenu na jeho jméno).

    Jednalo se o dost komplikovanou, široce pojatou a subtilní argumentaci, jejímž jádrem se nakonec ukázala být celkem jednoduchá, nicméně docela přesvědčivá myšlenka, v krátkosti vyjádřená ve větě, že „pro jednotlivce je závislost omezením, zatímco pro osobu je rozšířením jejích možností“.

    Autor tedy směřoval k tomu, aby odmítl novodobý individualismus, který vede k izolaci člověka, kdy tento každou svou vazbu k někomu druhému (tedy „závislost“ na něm) pociťuje jako omezení své vlastní svobody.

    Oproti tomu autor dokládá, že právě tyto vazby na druhé lidi, tedy to co je napohled „závislostí“, ve skutečnosti je pro nás ziskem, neboť nám otevírá nové vazby, nové perspektivy, nové možnosti.

    Tato myšlenka o omezenosti liberalistického individua ovšem není nijak zásadně nová; co mě na tom spíše zaujalo bylo to jasné rozlišení mezi „jednotlivcem“ a „osobou“. Jednotlivec – ten míří skutečně jenom na izolovaný atomismus své vlastní individuální existence; zatímco „osoba“ – to je plnost, naplnění, bohatství života.

    Ale proč mě na tento článek upomněla ona věta pana Horáka, že „pokrokáři hledají východisko v nastolování nových a poněkud subtilních idejí“ – totiž právě při jeho pročítání jsem měl přesně takový pocit, že se tu někdo snaží (z levicového respektive pokrokového hlediska) cosi vyargumentovat, cosi dokázat, cosi odůvodnit – ale že to všechno nakonec vlastně vůbec nemá sílu. Ukazuje se znovu a znovu, že současná levice nemá žádný archimédovský „pevný bod“, na jehož základě by mohla pohnout světem, nemá žádnou silnou vůdčí ideu. A proto jí nezbývá nic jiného nežli argumentovat jenom nepřímo, jaksi oklikou, jenom nějak naznačovat, že jiný způsob existence (než je ten současný) by snad přece jenom mohl a měl být poněkud lepší, humánnější. Chybí tu především nějaký jasný obraz člověka (s jakým pracoval například ještě Karel Marx); spolu s jasným vědomím, co je pro tohoto člověka přínosné a co škodí jeho rozvoji, respektive je vůbec v zásadním rozporu s jeho podstatou.

  51. Co se pak fenoménu husitství týče, nejsem na tuto dobu žádný odborník (tím spíše musím být povděčen panu Horákovi za obsáhlý přehled tehdejších relevantních aspektů jeho vzniku a trvání); nicméně mně se ze všech možných příčin ta nejvíce relevantní zdál být vlastně dost profánní poukaz na to, že ke konci 13. století hned třikrát Evropu postihla morová epidemie. Což mělo ten důsledek, že tehdejší lidé naprosto ztratili i tu nejzákladnější jistotu své pozemské existence. Rčení „nevíš dne ani hodiny“ tehdy mělo svou bezprostřední, a velice krutou aktualitu.

    To pak ale znamenalo, že tehdejší lidé se nemohli – jak je to jinak naprosto přirozené – svými životy vázat na svou krajně labilní pozemskou existenci; a jedinou svou jistotu spatřovali v životě posmrtném. A proto pro ně bylo naprosto klíčovou otázkou, jestli se po smrti dostanou do nebe nebo někam jinam (peklo či alespoň očistec) – a tedy to, zda služebníci církve budou mít potenciál jim tuto cestu do nebe zprostředkovat. A pohled na zhýralý život tehdejších služebníků Boží jim v tomto ohledu skýtal jenom velice problematické vyhlídky. A když pak přišel někdo takový jako Hus a veřejně vyhlásil, že „kněz v hříchu neposvěcuje“, tedy že zcela principiálně nemůže tuto cestu do nebe zprostředkovat, to pak za těchto okolností bylo zřejmě rozbuškou do sudu prachu. Z těchto důvodů bych se domníval, že přece jenom tento čistě náboženský aspekt byl pro vznik husitství ten rozhodující. I když ty ostatní (jako je měnící se sociální struktura obyvatelstva, především rostoucí sebevědomí obyvatelů měst) tu také dozajista hrály svou roli.

  52. Vrátím se teď ještě (abych na to nezapomněl) k otázce pana Nusharta, zda by bylo možné současným „hodnotovým rámcem“ nějak změnit (či konzervovat?) středověkou ekonomiku. Tedy „vymazat kapitalistickou ekonomiku“.

    Na toto odpověděl svého času Marx naprosto jednoznačně. I v jeho době mezi socialisty totiž existovaly takové představy, že by bylo možno ekonomiku jaksi zakonzervovat jenom v jakési přirozené, neagresivní, nekapitalistické, tedy „středověké“ podobě. Na to Marx opáčil:

    „Ty představy že by se ekonomika měla jaksi zastavit a nevyvíjet se dále ke kapitalismu, je přání stejně tak zbožné jako hloupé.“ (!)

    Marx tedy konstatuje naprosto jasně: produkční síly lidstva se stále vyvíjejí; a spolu se svým rozvojem si samy vytvářejí i příslušné produkční formy. To jest: progres ke kapitalistické zbožní produkci není možno zastavit jenom nějakým „hodnotovým rámcem“. To by bylo možné jenom kdyby produkční způsob sám začal stagnovat, tedy zůstal by stát na úrovni agrární, a malořemeslné produkce. Ovšem – to by se musel zastavit i veškerý technologický pokrok, který vedl k tomu že bylo možno akumulovat finanční prostředky – a tedy kapitál. Připomeňme si že vlastním počátkem kapitalismu bylo vlastně anglické „ohrazování“ – když angličtí pozemkoví magnáti zjistili, že masovou produkcí ovčí vlny pro nově vznikající manufaktury mohou vydělat daleko více, nežli kolik by dostali od svých nuzných pachtýřů. A tak tyto pachtýře prostě vyhnali do lesů, ohradili si své pozemky, a začali s velkochovem ovcí. V jedné dobové karikatuře (nevzpomenu si teď jestli to bylo k Moorově „Utopii“ či ke Gulliverovým cestám) je dokonce obrázek, jak ovce požírají lidi. To byl aktuální odkaz právě na tento proces (raně kapitalistického) ohrazování.

  53. Ve středověku volnému obchodu bránily například cechy, což byla dle Wikipedie zároveň náboženská bratrstva. Tyto monopoly také potlačovaly konkurenci a bránily technologickému pokroku. Musely být odstraněny.
    https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Cech

  54. Cechy si svá dobová práva hlídaly dost žárlivě. Aby třeba italský polír mohl získat členství, musel se nejdříve stát usedlým měšťanem, a to nebylo snadné. Postupně se konkurence přece jen víc prosazovala. Mistři zběhlí v moderním způsobu stavění si od časů renesance a hlavně v baroku s sebou přiváděli krajany, někdy příbuzné, jindy lidi doporučené. (Tehdy u nás nepřevládala pracovní síla z Ivano-Frankivské oblasti, ale zedníci od Luganského a Comského jezera.) Bylo jim vyčítáno, že pracují levně a tvrdě a že jsou protežováni před lidmi domácího (či německého) původu. Na zimu odcházeli víceméně pěšky domů a vraceli se poměrně pozdě, když to umožnil stav horských průsmyků. Časem se ovšem usazovali, ale nejen v první generaci ještě drželi převážně pospolu, jak to dokládají zapsaná jména svědků na svatbách a kmotrů při křtech. V době, kdy u nás ještě nebyla povolena jediná víra katolická, docházelo leckdy (z obou stran) ke konfesijním konfliktům. Rovněž na židovskou konkurenci byly stížnosti na denním pořádku.

    Ano, paní Hájková, lidé kdysi konkurenci necenili vysoko. Jestliže tak dnes (převážně) činí, dílem proto, že vědí o jejím významu, dílem však také proto, že se již přece jen umí poněkud vypořádat s jejími tvrdými dopady. Přesto by se to s jejím velebením nemělo přehánět. K tomuto tématu bych se chtěl ještě vrátit.

  55. Že středověké cechy měly i náboženskou funkci, to jsem opravdu nevěděl.

    Ale jak jsem teď vyčetl z německé Wikipedie, se zakládáním cechů to původně vůbec nebylo tak samozřejmé a jednoduché: v raně středověkých městech totiž prakticky monopol na produkci měla tehdejší městská šlechta a kláštery. Takže zakládání cechů bylo pociťováno jako konkurence k tomuto monopolu, bylo omezováno nebo přímo zakazováno.

    Jinak obecně k cechům: ve své době měly samozřejmě svou pozitivní funkci, především sociální, ale dokonce i produkční: byly zárukou kvality produkce. Ovšem – byly také sice zárukou stálých cen, ovšem prakticky monopolně diktovaných. A především: byly velkou brzdou inovace.

    Takže s dalším rozvojem společenské produkce se cechy opravdu čím dál tím více stávaly její brzdou, a proto byly odsouzeny k zániku. I když – jak jsem se také dočetl – ve Švýcarsku dokonce nějaké cechy existují dodnes, jsou součástí veřejného práva.

    A ještě jedna zajímavost kterou jsem se dočetl: proti moci cechovních mistrů si tovaryši také zakládali své vlastní organizace! Takže ani tyto cechy v žádném případě nebyly nějakou oázou pořádku, klidu a míru.

  56. Náboženská funkce není překvapující. Zdá se, že jakékoli svazky mezi lidmi musely vždy být buď posvátné nebo výhodné.

  57. No právě, tady jde o to „nebo“. 😉

    Výhodné ty cechovní vztahy a svazky dozajista byly; proto je trochu překvapivé, že byly n a v í c ještě i posvátné.

    Přesněji řečeno, co se na tom jeví být přece jenom trochu podivným: řekl bych, že cechovní organizace je sama o sobě dost profánní záležitostí; jeví se proto dost až skoro znesvěcením, když se do toho najednou zamíchá i výkon náboženského kultu.

    Zkusme si jenom představit, kdyby nějaká odborová organizace dnes najednou svá shromáždění začala provádět v nějakém kostele…

    Ve středověku ale zřejmě opravdu existovala dost jiná měřítka.

  58. No, já myslím, že si to neodporuje. Tedy, že nemusí výslovně platit buď anebo.
    Řekla bych, že zpočátku byly cechy (i jiné svazky, např. lenní) výhodné pro obě strany. A proto se braly zároveň jako posvátné a nezrušitelné. Ovšem jen do té doby, než si minimálně jedna strana začala všímat, že je pro ni ten svazek čím dál tím méně výhodný, ba že by bylo daleko nejlepší se ho zbavit. A hned bylo po posvátnu. Konec konců i v Komunistickém manifestu je o tom psáno (vše posvátné se znesvěcuje – čili ukazuje se, že „posvátné“ svazky se pouze přikrývají rouškou posvátnosti a ve skutečnosti jde o materiálno).

  59. Pro starozákonní Židy bylo manželství taky posvátné, ale rozlukový lístek jim Mojžíš povolil a oni ho využívali, když to šlo. Jak praví Ježíš v Mt 19, 8: „Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propustit manželku. Od počátku to však nebylo.“
    Ježíš neřešil: co když se nějaká manželka taky chce rozvést? Ona tehdy samozřejmě žádná nechtěla. Ne proto, že by všechny bez výjimky tak velmi milovaly své muže, ale proto, že rozvést se by pro ně bylo v tehdejších poměrech velmi nevýhodné. Zatímco pro muže to mohlo být i docela výhodné.

  60. No co jsem se na téma cechů dočetl v německé Wikipedii, tak ty ve středověku působily do jisté míry jako rytířské či klášterní řády. Dejme tomu něco jako třeba Řád německých rytířů.

    Zkrátka: kdo byl přijat do cechu, ten nebyl jenom nějaký řadový člen, nýbrž patřil mezi vyvolené. A takový rytíř (alespoň podle statutů rytířstva) měl být nejen bojovníkem, ale zároveň i morální autoritou. A – navíc i bojovníkem Božím.

    A tak analogicky nějaký mistr svého řemesla, člen svého profesního cechu, zdaleka nebyl jenom producentem, technicky znalým tajů svého řemesla, nýbrž byl stejně tak zároveň vůdčí a morální autoritou. A jak ve středověku vlastně prakticky všechno bylo chápáno jako součást jednoho jediného božího světa, tak i tato funkce vedoucí a mravní autority měla svůj náboženský kontext a přesah.

  61. Ještě je zapotřebí dodat, že Ježíš oceňoval lidské činy, které pro danou osobu nebyly výhodné. (Např. Marek 12, 44 Všichni totiž dali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa.“)
    Kdo totiž vykonal něco dobrého, zač ve svém životě odměněn nebyl (byť měla odměna jen podobu pochvaly či úcty), ten za to získal „poklad v nebi“.

  62. „Kdo byl přijat do cechu, ten nebyl jenom nějaký řadový člen, nýbrž patřil mezi vyvolené“.
    myslím, že spíš ten, kdo přijat nebyl, patřil mezi zavržené. Cechy mu nedovolily vyrábět zboží.
    Ale máte pravdu, že ve středověku bylo vše spolu propojeno a celý řád budil dojem, že je řádem Božím. Nicméně, za Komenského (a vlastně už dříve) už bylo jasně vidět, že to tak není.
    Mimochodem, četla jsem, že Komenský považoval to, když cechy bránily nečlenům svobodně vyrábět zboží, za omezování jejich svobody. A lidská svoboda byla pro Komenského velmi důležitá.

  63. Ježíš myslím žádal prohlédnutí k prožitku (skutečné) posvátnosti daru, posvátnosti společného těla… Šlo mu o jednotlivé „příznaky pobývání“ v Království Důvěry…
    A bojoval proti / varoval před instrumentací posvátnosti. Podobně jako varuje již dávná zkušenost v přikázání „nezrobit si model“ (za účelem klanění).

  64. To je na víře v transcendentního Boha zvláštní. Myslím, že oproti jiným náboženským systémům. Ačkoli řád je od Boha, není božský, a proto se mu není třeba klanět (ba ani se to nesmí, protože skutečná úcta přísluší jen Bohu). V Janovi 19 říká Ježíš Pilátovi:„Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry“.
    Znamená to: Máš moc a můžeš se mnou udělat, co chceš, ale nad tebou je někdo ještě vyšší, ke komu já se mohu obracet. Někdo, kdo může tvou moc rázem smést. A to je myslím pro vladaře docela důležitá informace.

  65. (Ježíš) „bojoval proti / varoval před instrumentací posvátnosti“, ale pozdější společnost se jí (opět) naplno oddávala. V posvěcování tkvěla a zbytkově ještě tkví „měkká síla“ řádu.

    Dosud pociťujeme některé okamžiky a přechody když ne jako posvátné, tak jako obřadnost zasluhující. Může se to týkat vstupu do manželství, jednání soudu nebo univerzity. Lze proto pochopit, že některým lidem se dosud nezdá, aby manželstvím byl rovněž vztah lidí, kteří spolu (už v principu) nemohou mít vlastní děti. Bývala to kdysi uzavření celkem pragmatické (a nerovné) smlouvy, taková svatba, bylo s ní však zároveň spojeno i tajemství, či zázrak, naděje na pokračování (obnovení) života. Mimochodem, trochu podobně se to ovšem mělo také s některými pracovními aktivitami, při nichž se člověk dotýkal neznámého, tajemna. Třeba taková příprava chleba, kynutí těsta. Nejspíš ještě dnes u někoho dopékání zamrazeného pečiva vzbuzuje smíšené pocity…

    Na radnicích Starého i Nového Města pražského se dochovaly hodně si podobné dřevořezby Bolestného Krista asi ze začátku reformního období husitského. Měly nepochybně za účel nabádat, aby při pohledu na zbědovaného Syna člověka soudili lidé spravedlivě. (Samozřejmě, že tou dobou měly již obě radnice své kaple. Podobnou, s arkýřovým závěrem, jako měla radnice staroměstská, měla ovšem i univerzita.) Když ještě radnice nebyly (králem povoleny), probíhala některá jednání u kostelů. Tympanony s Posledním soudem nenabádaly k ctnostnosti jen věřící, kteří procházeli na bohoslužbu, v jejich blízkosti, či v předsíni bylo vhodné místo k jednáním a soudům, které nahradily ordálie. Byla to ostatně sama církev, kdo dosáhl aspoň částečného umenšení sakrální povahy světské moci.

    Ve středověku bylo vše podstatné nějak sakralizováno. Není tedy divu, že také cechy se coby opora řádu nestaly záležitostí veskrze profánní. Jejich členům se ostatně dostávalo určitého zasvěcení. Na dávné sepětí řemesla a duchovna dodnes odkazují třeba Svobodní zednáři a jedním z titulů papeže je posud pontifex maximus. Heslem mnišského řádu benediktinů se stalo již na prahu středověku časem mimořádně vlivné heslo Ora et labora!

  66. Paní Hájková, u cechů nešlo jenom o právo produkovat; ale jde o to že přijetí do cechu bylo spojenou s celou řadou rituálů, spolu s přijetím do cechu se dotyčný stal poživatelem celé řady privilegií, ale zároveň přebíral celou řadu povinností, proto jsem to přirovnal k oněm rytířským řádům. Proto ten kdo byl přijat do cechu skutečně mohl mít právem pocit vlastní výlučnosti, exkluzivity.

    Co se Komenského kritiky řádů (jakožto překážky svobody) týče – tady je nutno si uvědomit že Komenský žil už v době, kdy se cechy začaly přežívat. A především Komenský žil v Holandsku, které do značné míry žilo ze zámořského obchodu, byl zde tedy neustálý pohyb a ruch, a v takovémto ekonomickém prostředí se tuhá omezení cechovní produkce jevila být už skutečně anachronismem.

  67. „Ora et labora“ – no ano, o tom spojení posvátného s profánním (tedy s prací) jsem vlastně kdysi psal v článku „Jak vznikl kapitalismus?“, kde jsem reprodukoval názory autora jednoho článku v německých novinách, kde on zastával tézi, že počátkem kapitalismu byl jeden zcela konkrétní benediktýnský klášter, totiž ten na Monte Cassinu, založen v roce 530. Podle autora právě toto byl zcela přelomový moment, neboť právě tady bylo skoncováno s předcházející antickou tradicí, kdy (fyzická) práce byla předmětem pohrdání ze strany elity, byla vhodná jenom pro nižší společenské vrstvy. Byli to tedy skutečně právě benediktýni, kteří naopak práci udělili status spolučinnosti na díle Božím. V tomto smyslu je tedy spojení profánního a religiózního aspektu ve středověkém cechovnictví naprosto přirozeným počinem.

  68. Ostatně, jak jsem se dočetl v německé Wikipedii, cechy mívaly často přímo v kostelech své vlastní oltáře, u kterých uspořádávaly svá shromáždění.

  69. Panu Horákovi
    Já nepochybuji o tom, že někteří (mnozí) lidé ty řády cítily jako posvátné. Ani o tom, co naznačuje pan Poláček, že po určitém čase vnímání posvátnosti ustalo a cechy se staly brzdou.

  70. „Malý krok pro Bransona, ale velký krok pro vesmírný turismus“ – takovýmto titulkem obdařil německý deník „Süddeutsche Zeitung“ svůj článek se zprávou o novém počinu amerického miliardáře Bransona, který se svou soukromou raketou dosáhl (snad) hranice vesmíru.

    Ano – jestliže proslulý výrok amerického astronauta Armstronga vyjadřoval přelomovou metu v rozmachu celého lidstva, které tímto dokázalo překonat hranice své vlastní planety, pak americký excentrik Branson svým počinem pouze otevřel novou komerční turistickou destinaci, pro kterou už u znuděných boháčů získal stovky objednávek.

    Snad by bylo možno nad touto novou zábavičkou pozemských milionářů a miliardářů jenom mávnout rukou, jako jenom nad dalším projevem prázdného konzumismu, který už tak jako ovládá tento svět. Jenže – když se člověk podívá na televizní záběry letící rakety, na obrovské proudy spalin tryskající z jejích motorů, pak není možno nepomyslet na to, jak tím byl (a to právě ve velmi citlivé stratosféře) uštědřen další úder naší pozemské atmosféře. A brzy už budou takto naprosto zbytečně a nesmyslně do vesmíru létat stovky a tisíce boháčů a superboháčů, aby si zase jednou mohli potvrdit pocit své vlastní exkluzivity. A to jenom proto, že se – ať třeba nějakým náhodným či nějakým pokoutním – způsobem dostali ke svým penězům.

    V dobách, kdy německá strana Zelených ještě měla u sebe své radikální (či ultraradikální, jak se to vezme) křídlo, bylo dost často frekventováno slovo „ekodiktatura“. Touto údajnou ekodiktaturou hrozili především ti, kteří se nechtěli vzdát ani toho nejmenšího ze svého pohodlného konzumního života.

    Zcela otevřeně: jsou chvíle, kdy bych pro takovouto „ekodiktaturu“ měl docela pochopení. Jestliže by se jedině tímto způsobem mohlo zamezit tomu, aby zazobaní zhýralci tohoto světa mohli zamořovat atmosféru naší planety, jenom proto aby mohli ukázat že „na to mají“, pak bych takovéto „ekodiktatuře“ i docela držel palce.

  71. Jak by taková ekodiktatura mohla vypadat? Byly by například zrušeny volby, aby nemohl být zvolen nikdo jiný než příslušná „ekovláda“? A kdyby byly zrušeny volby, byli by řadoví občané zbaveni odpovědnosti za případnou činnost této vlády? Nebo by naopak byli morálně odpovědni za to, že vůbec připustili nějakou diktaturu? Vynořuje se kolem toho spousta otázek.

  72. Ale vždyť my přece v ekodiktatuře žijeme! První hláskou přívlastku za jeho zkrácením je ovšem „n“. Třeba v centru Prahy byla, žel, realizována řada místně zcela nepatřičných utilitárních projektů, které jeden jako druhý podporu většiny občanstva nezískaly a … nepotřebovaly. Případů, jež nikdy žádné volby nerozhodnou, je samozřejmě velká většina. Nevidím proto principiálně problém zrovna s prospěšnými opatřeními chránícími životní prostředí. Ostatně, některá takhle již přijímána jsou. Jen za nimi musí stát nemalé ekonomické příležitosti a síly. Problém tkví do značné míry v tom, že zatímco malé prohřešky malých jsou, snad aby nadšení lidí v dané ohledu zchladlo, tepány a stíhány, velké hříchy, většinou velkých, možná mj. i z téhož důvodu, nikoliv.

  73. K tomu Bransonovi. Možná jsou důvody nemít o něm zvláštní mínění, ale právě tak jej lze považovat za nového Lindbergha. Úspěšný přelet Atlantiku kdysi notně přiblížil éru, jejíž přímé a nepřímé ekonomické a ekologické dopady změnily svět.

    Na jedné straně sledujeme, jak vynucené technologické odpovědi na enviromentální krizi jsou zdrojem obav a problémů a proto předmětem zpochybňování především ze strany starší generace, nakonec přiléváním do ohně sílícího politického konfliktu. Na straně druhé společnost naprosto nehlídá negativní potenciál invence, jež je výsledkem nebývalé odvázanosti soukromého snažení. Co někteří, zpravidla zainteresovaní, označují za veliké rozvojové dobrodružství, mají jiní (spolu s Václavem Havlem) za nebezpečný samopohyb. Bylo a je zajisté odůvodněné, když Karel Marx trval na nemožnosti společenského návratu (regresu), jak tu onehdy připomenul pan Poláček. Zároveň je však otázkou, jak vidno i pro pana Poláčka, zda si takhle můžeme a máme „mýt ruce“.

    Jestliže létání přes všechna negativa přineslo významný pokrok, o různých dalších vylepšeních, včetně Bransonova, to na Zemi už platí jen v hodně ztenčené míře. Každý, kdo se potřebuje dostat někam skoro na (druhý) konec světa, může. Pohledem minulosti řádově rychleji, bezpečně a pohodlně. Jsem si vědom, zařazení do jaké škatulky takovýhle text s sebou přináší, jsem však toho názoru, že vždy nadejde čas, kdy je další vývoj již především nezdravě usnadňující a stimulující. Samoúčel s konkrétními neblahými důsledky.

    Ostatně, let letadlem může rovněž být zážitkem, jen většina soudobých cestujících dává ve výšce 10 kilometrů přednost pospávání.

  74. Když už jsem se dotkl létání, mohl bych u něho ještě prodlít. Včera jsem si přečetl, že Lufthansa ruší oslovení „Dámy a pánové!“ Ač se mě to netýká, mohu konstatovat, že souhlasím. Ne pro těch, jak někde psali, snad tři sta (z 83 milionů) Němců, kteří během asi dvou let optovali pro k tomu účelu deklarovanou eventualitu „třetího pohlaví“. Důvodem budiž, že dam a pánů (o gentlemanech ani nemluvě) se obecně celkem nedostává…

    Otázkou je, čím zřejmě beznadějně staromódní oslovení nahradit. Ve zprávičce naznačené varianty působily rozpačitě. Předkládám proto tímto nezištně následující vlastní návrh. V nynějším čase nejlepším oslovením (i vzhledem k neutrálnímu rodu) bude: „Vážená individua!“ V jednotném čísle samozřejmě „Vážené individuum!“

  75. „EKODIKTATURA“ – upřímně řečeno, paní Hájková, o tom jaké v tomto směru byly konkrétní představy (pokud vůbec byly), toho sám nijak moc nevím. Jestli by tato „ekodiktatura“ byla odpovědná lidu, tedy jestli by byla odvolatelná prostřednictvím voleb – to opravdu nevím.

    Ale: v prvé řadě je nutno konstatovat, že tento pojem „ekodiktatura“ byl v prvé řadě výraz politického boje proti (nově vznikajícím) ekologickým stranám. Byla to tedy fakticky politická nadávka ze strany odpůrců (radikální) ekologie.

    Přičemž tyto ekologické strany samy žádnou „ekodiktaturu“ ve vlastním smyslu neplánovaly; ony jenom říkaly že když by se dostaly k moci, že by prosadily radikální ekologický program. Ovšem – právě v tomto radikálním ekologickém programu především konzervativní a pravicové kruhy viděly tuto „ekodiktaturu“; že prý tato radikální ekologická opatření „omezí svobodu“ občanů. Můžeme si dát konkrétní příklad: přinejmenším ve své tehdejší radikální fázi němečtí Zelení vyhlašovali za svůj cíl radikální omezení individuálního automobilového provozu: zavedení rychlostních limitů (Německo je prakticky jediná evropská země kde dodnes žádný rychlostní limit nebyl zaveden), vysoké zdanění pohonných hmot, možná i zákaz (respektive vysoké zdanění) nadměrně těžkých osobních automobilů (SUV), s mimořádně vysokou spotřebou pohonných hmot. Už při těchto o sobě zcela racionálních opatřeních ovšem mnozí okamžitě spustí povyk o „ekodiktatuře“. Oni si chtějí prostě užívat, bez ohledu na všechny ostatní, bez ohledu na příští generace.

    Tohle byl tedy hlavní význam toho pojmu „ekodiktatura“. Druhý význam se pak užíval v souvislosti s přesvědčením radikálních ekologistů, že současný stát není schopen v dostatečné míře chránit životní prostředí – a že jsou tedy zcela legitimní radikální, případně i násilné protestní akce. Něco takového, jako když před časem třeba čeští aktivisté obsadili jeden severočeský povrchový důl na (ekologicky samozřejmě zcela mizerné) hnědé uhlí.

    Jinak co se případného skutečného zavedení „ekodiktatury“ jakožto reálného způsobu vládnutí týče, pak – nevím jestli o tom někdo skutečně uvažoval, možná o tom byly u (extrémně) radikálních ekologistů nějaké úvahy, ale tady je zajímavá především filozoficko-právní stránka celé věci.

    Základní otázka tady je, jestli by byla taková „ekodiktátorská“ vláda legitimní, která by opatření na ochranu životního prostředí prosazovala i proti vůli většiny občanů.

    Tady na straně jedné tedy stojí princip demokracie; tedy princip vůle lidu, konkrétněji vůle většiny voličstva.

    V moderních dobách je tento princip demokracie obecně považován za absolutní a nezpochybnitelný; jenže v právní filozofii existuje jeden specifický institut, který tu dost náhle může vystoupit do popředí. Je to totiž institut „přírodního práva“, který vyjadřuje asi toto: v situaci kdy jde o holé přežití, padají všechny ostatní právní normy, podřizují se plně tomuto absolutnímu právu na zachování vlastního života.

    A tito radikální ekologové tvrdili (a dozajista nemalým právem): v současné době je akutně ohroženo samotné přežití lidstva; při pohledu na tuto hrozící katastrofu tedy na scénu nastupuje ono „přírodní právo“ na samotné přežití, a před ním ustupují všechny ostatní právní normy jakožto irelevantní, včetně práva na demokratický způsob vládnutí.

    Krátce řečeno: právo na přežití lidstva je legitimní prosadit i proti (bezprostřední) vůli většiny.

    Tak takové je tedy dané dilema. Nevím jestli ti radikální ekologisté o věci uvažovali až takto do hloubky filozoficky, ale v každém případě jejich základní přesvědčení bylo v tomto smyslu, že když jde o přežití celé planety, není možno se zdržovat tím, že většina populace podlehlá konzumu není (ještě) schopna či ochotna pochopit či akceptovat absolutní nevyhnutelnost radikálních ekologických zásahů a omezení.

  76. „Eko(n)diktatura“ – opravdu zajímavý novotvar, pane Horáku. 😉

    Ale – tady jsme skutečně zase u toho, jak všechno může být relativní. Z hlediska oněch pravicově-konzervativních kruhů je „ekodiktaturou“ všechno, co jakýmkoli způsobem omezuje naprosté právo jednotlivce užívat si, jak jemu samotnému se zlíbí.

    Ze strany opačné je ale „ekoNdiktaturou“ právě ten současný stav, kdy průmyslově-tržní komplex neustále tlačí (v první řadě masivní a sugestivní reklamou) konzumenty ke stále většímu hýření, a tedy k čím dál tím většímu ničení samotných základů naší existence.

    —————————

    Co se pak toho Bransonova letu k hranicím vesmíru týče – ano, už při psaní mého textu jsem si byl vědom i toho aspektu, že je to možno svým způsobem považovat za průkopnický čin. Nicméně – s Lindberghovým letem se to bez dalšího srovnávat nedá. Lindberghovi se jednalo v prvé řadě skutečně o čistě technický průlom, čili o průlom v technických možnostech lidstva. Zatímco v Bransonově případě se o nic takového nejedná, hranice k vesmíru jsou už dávno překonané expedicemi čistě vědeckými; zatímco Bransonovi se od samotného počátku nejednalo o nic jiného nežli o čirou komerci.

  77. Copak o to, kterýkoliv zákon se může někomu jevit jako diktatura. Tedy tomu, kdo s ním nesouhlasí, protože ho cítí jako zákon proti sobě. Zatímco lidem, kteří se zákonem souhlasí a podporují jej, se tentýž zákon jeví jako svoboda.
    To přirozené právo se podle mého názoru podobá tomu, co myslel Ježíš, když vysvětloval, proč on a jeho učedníci dělají v sobotu to, co je zakázáno. Odvolával se při tom na Davida, který kdysi pojedl posvátné chleby, jaké nebylo nikomu dovoleno jíst. Jedl je, protože měl hlad. To je přirozené právo – najíst se, když má člověk velký hlad a nemá možnost ho utišit jinak než porušením zákona. Který ale zůstal dál v platnosti.
    Jenomže tady jde o něco trochu jiného. Nejde o nerespektování stávajícího zákona v případě, kdy ten zákon brání přirozenosti. Tady jde o zavedení nového zákona ve jménu přirozenosti. A dlužno říct, že Ježíš žádné nové zákony nezavedl.
    Tím nechci říct, že by takový zákon byl nutně špatný. Růst civilizace si nové zákony asi vyžádá. Ale jistě to nebude jednoduché a jistě se to setká s odporem části obyvatelstva. Problém je totiž v tom, že někteří lidé nevěří, že taková opatření jsou nutná k přežití lidstva.

  78. „Damen und Herren“

    Pane Horáku, tady je především nutno uvědomit si stále trvající rozdíl ve formě společenských styků (a tedy i oslovení) na Západě a v regionech východních. Na Západě tradičně existuje mnohem vyšší míra úcty a respektu k druhému člověku, k jeho osobě a osobnosti; a to pak nachází své vyjádření i v obecné titulatuře.

    Zatímco na Východě byl tradičně běžnější plebejský způsob vzájemné komunikace. Já sám jsem po svém příchodu do Německa musel dost dlouho uvykat tomuto mnohem zdvořilejšímu způsobu vzájemných styků. Svého času na toto téma byl dokonce pořad ve Svobodné Evropě; když kromě jiného hovořili i o tom, že my příchozí si napřed musíme uvyknout tomu, že při vzájemném setkání je na Západě obecným zvykem si navzájem podat ruce. Zažil jsem jednou opravdu trapnou situaci na jednom úřadě (když jsem tam přišel jako tlumočník jednoho mého známého Slováka), když onen úředník při našem příchodu povstal (!) ze své židle, učinil několik kroků k nám, a vztáhl ruku směrem ke mně. Já jsem si vůbec nedokázal představit že on mi podává ruku k vzájemnému pozdravu; a domníval jsem se že mi jenom ukazuje židli na kterou si mám sednout.

    Ale zpět k tomu oslovení. Ano, z našeho pohledu se oslovení „dámy a pánové“ jeví být už příliš formální, nadnesené a archaické; ale na Západě je tomu skutečně zcela jinak, tam je takovéto oslovení víceméně zcela běžné, a je přijímáno jako standardní projev respektu vůči druhému.

    Jde o to, že pro české oslovení „paní a pánové“ jmenovitě v němčině neexistuje žádný přímý ekvivalent. Když někdo chce oslovit dejme tomu paní Meierovou, pak řekne „Frau Meier“; ale přivítat někoho například v letadle jako „Frauen und Herren“ by se muselo pak překládat jako „ženy a pánové“ – což by byl nonsens, a bylo by to pociťováno fakticky jako urážka, jako projev naprosté obhroublosti.

    Lufthansa tedy nyní přechází na alternativní způsoby oslovování, buďto prosté „Dobrý den!“, nebo „Vítejte!“, apod. Jak se teď postavit k této změně? Je to jenom výraz módy, ústupek před aktuálně vládnoucí vlnou – mnohdy skutečně až křečovité – genderové korektnosti?

    Dozajista je možno to tak pociťovat. Ovšem – ono je možné se na celou věc podívat i z opačné strany. Ano, v reálu jen velmi zřídka dojde k tomu, že by se některý cestující oním původním oslovením „Dámy a pánové“ cítil nějak osobně dotčen. Jenže – jak svého času velmi trefně konstatoval Václav Havel – lidská práva se měří právě na zcela konkrétních individuích. A i když jsou zkracována práva jenom jednoho jediného člověka (zdánlivě zcela zanedbatelné množství) – už to ukazuje, že je tady něco špatně.

    Opakuji ještě jednou: tento bezpodmínečný respekt k osobě a právům druhého člověka, to je něco na co my z Východu nejsme (ještě) dostatečně zvyklí, a proto nám to často připadá exotické; ale přesto je právě toto jeden z nejhodnotnějších charakterových rysů vyspělé západní občanské společnosti.

  79. PŘÍRODNÍ PRÁVO

    Paní Hájková, tady je především nutno rozlišovat mezi „přirozeným právem“ a „přírodním právem“. To jsou dva velice podobné pojmy, ale jejich význam je přece jenom jiný.

    To „přírodní právo“ o kterém jsem psal v souvislosti s ekologií, to se vztahuje skutečně jenom na onen akt záchrany holého života. Zatímco „přirozené právo“ – to se vztahuje na širší katalog práv, a vůbec ten význam je jiný, tady se jedná o to že člověku ze samé jeho přirozenosti náleží určitá nezadatelná práva, která mu nikdo nesmí upírat, pod žádnými záminkami nebo účely.

    Takže co se Ježíšovy interpretace (judaistických) zákonů a povinností týče, pak tady se v každém případě nejednalo o ono „přírodní právo“ (nejednalo se o holé přežití). Spíše by se jednalo o případ z oné sféry „přirozeného práva“ (oproti právu legalistickému, normativnímu). Ježíš tu – samozřejmě – zaujal tu pozici, že lidská přirozenost má přednost před formalistickým zněním zákona. Tedy v tom známém smyslu, že „zákon je tu pro člověka, nikoli člověk pro zákon“.

    Tento Ježíšův výrok byl v daném kontextu dozajista přelomový; nicméně je nutno si být vědom toho, že on ho učinil právě jenom ve velmi specifickém kontextu a významu. Protože kdyby tento jeho výrok byl pojat absolutně a univerzálně, pak by to neznamenalo nic jiného, nežli to že každý si pro sebe může vyhradit právo neposlouchat platné zákony, neboť přece „odporují jeho vlastním přirozeným potřebám“.

    Nakonec tu tedy máme naprosto klasický stav, kdy proti sobě stojí dva protichůdné momenty, dvě protichůdné hodnoty, z nichž každá má své vlastní oprávnění. A zásadním problémem – a základním úkolem – je pak to, dokázat je nějak navzájem skloubit dohromady.

    Samozřejmě – naprosto ideální stav je takový, když psaný zákon je v plném souladu s právem přirozeným, tedy s přirozenými potřebami člověka.

    Jenže: tady vždy nevyhnutelně dochází přinejmenším k rozdílu (a často rozporu) mezi „přirozenými potřebami“ člověka vůbec, a člověka jako konkrétního individua.

    Banální příklad: jako pro člověka je pro mě přirozenou potřebou, abych žil v čistém životním prostředí – a tedy aby například všechny potraviny byly produkovány ekologicky. Jenže – jako pro individuálního spotřebitele je pro mě přirozenou potřebou, že chci kupovat pokud možno levné potraviny. Dochází tedy nevyhnutelně ke konfliktu zájmů, z nichž oba jsou ve své rovině „přirozené“.

    Jen tak pro zajímavost: německá vláda uvažuje zrovna v současné době o přijetí zákona, který by povoloval produkovat (respektive prodávat) už jenom ekologicky produkované masné produkty. Bylo dokonce už i propočítáno kolik by za to koncový spotřebitel musel zaplatit více: podle všeho by tím způsobený nárůst cen nebyl až zas tak dramatický.

    Nicméně: v obecné rovině stále platí, že vždy nutně dochází ke konfliktu mezi zákonem platným, a mezi tím, co člověk – právem či neprávem – považuje za své právo přirozené. A opravdu by nebylo možné paušálně vyhlásit, že vždy je nutno upřednostnit jenom ty přirozené potřeby jednotlivce.

  80. On možná zákon ty přirozené potřeby ani nemusí vždy upřednostnit. Ony se možná prosadí samy, i navzdory zákonu. Protože, jak je známo, život si vždycky najde cestu, aniž by k tomu potřeboval zákon.
    Nedávno mi jeden můj známý napsal: „Život Církve se neřídí morálkou ani právem, ale životními zákony. Co není životné, co nežije, co neroste, nehledá budoucnost, rozvoj, nemůže být ani mravní.“

  81. K tématům kolem ekologie tu mám zcela aktuální zprávu z německých novin. Obvykle se zdá – především díky hnutí Fridays for future – že starost o životní prostředí je především záležitostí mladých.

    Ovšem – podle zmíněné zprávy německé výzkumy sdělují prakticky pravý opak. Z věkové kategorie 19 – 29 ani ne polovina respondentů souhlasila s hodnocením „v každodenním životě dávám pozor na to, abych šetřil/a přírodní zdroje“. Zatímco ve věku nad 30 let to bylo s 65 procenty signifikantně více. A dokonce platí přímá úměra: čím starší, tím větší starost o životní prostředí. Zatímco v oné mladé věkové kategorii celých 21 procent vyhlásilo, že ani v zájmu životního prostředí nehodlají nijakým způsobem omezovat svůj konzum. V oné starší kategorii to bylo 14 procent.

    Zdá se tedy, že velká část mladých si chce především užívat, přesně podle hesla „po nás potopa!“

    Takže to není nijak dobrá zpráva pro tuto planetu, že v jedné německé spolkové zemi teď chystají zavést volební právo už pro čtrnáctileté.

  82. Pane Poláčku, Vámi zde zveřejněné výsledky průzkumů mě nepřekvapují. Starší lidé jsou skeptičtější k „zelené“ politice mj. proto, že jsou více ochotni (i schopni) uskromnit se. Mladí, kteří mají celý svůj život teprve před sebou a právě se snaží udělat více pro svůj úspěch, chtějí „růst“. Další otázky, včetně té, kde to bude, tomuhle cíli spíše podřizují. „Zelená“ politická preference je v jejich případě jednak distancováním se od „starého světa“ rodičů, jednak, leckdy, rozžehnáním se s vlastní zodpovědností. Ze záhy nabyté důvěry v technologie ovšem plyne preferování tomu odpovídajících konceptů. Skromnějšímu životu se určitě vyhneme!

    My, starší bychom sice teoreticky neměli hledět již příliš dopředu, ale ono je tomu jinak. Rozhoduje spíše délka času, který již pamatujeme. Jestliže pro nás došlo k pádu moci komunistů předevčírem, rok 2050 je pozítří. Důsledkem této psychologické danosti jsou to spíše „starší ročníky“, kdo myslí na budoucnost světa.

    Stoupencem přiznání volebního práva dříve než v 18 letech nejsem. Případným ještě mladším voličům se totiž nutně nedostává právě (politické) paměti. Jak se opakovaně ukázalo v různých (původně poněkud nátlakových) cvičných volbách na středních školách, teenageři se rozhodují, zvláště nejsou-li přitom s rodiči, ale pospolu, zhruba tak, jako když mají jmenovat svou nejoblíbenější kapelu. Především se nechtějí shodit. (V Německu bych očekával, že by patnáctiletí své hlasy odevzdali nadproporčně Zeleným a AfD.)

  83. No – zčásti jste se trefil, pane Horáku. Tedy s tím odhadem volebních preferencí. Trefil jste se naprosto s odhadem popularity strany Zelených u mládeže; ale už méně s jejími sympatiemi pro pravicovou AfD. Informativní přehled je možno shlédnout tady: https://www.kas.de/documents/291186/291235/Datensammlung+Alter+und+Geschlecht.pdf/a25fb063-b305-d567-2d98-e77b1104f713?version=1.1&t=1618912553715 . Ta rozhodující tabulka se nachází na straně 32.

    Jak je tedy jasně vidět, u mládeže se strana Zelených těší nadprůměrné oblibě – ve srovnání s průměrem (sloupec zcela vlevo). Nicméně i tato věková kategorie 18 – 24 většinově volí (respektive v roce 2017 volila) jiné strany, tedy CDU/CSU a sociální demokracii.

    Oproti tomu nadšení mladých pro (ultra)pravicovou AfD není nijak velké; přesně naopak, je znatelně menší nežli průměr. Typickým voličem AfD je muž, středního věku, bez vyššího vzdělání. Dost možná se v této věkové kategorii projevuje ještě dědictví dřívější NDR: je známo že AfD je silná především na tomto teritoriu, a zde je mnoho takových kteří stále trpí pocitem „upozaděnosti“ za způsob jakým byla NDR pohlcena „velkým bratrem“ západním Německem. Takže ti kteří tehdy zažili toto trauma, ti jsou teď ve středním věku, a právě to jsou ti typičtí voliči AfD.

    Navíc: jak řečeno typický volič AfD je spíše nižšího vzdělání; takže mladá generace – která už je integrovaná ve vzdělávacím systému podle západního vzoru – dosahuje pravidelně mnohem vyššího vzdělání, nežli jak tomu bylo dříve. Z čehož pak naopak profitují Zelení: neboť jejich typický volič je nejen mladý, ale zároveň i nadprůměrně vzdělaný.

    Nicméně, celkově se nám tu – ohledně strany Zelených – ukazuje jeden nemalý paradox. Jak jsme si už řekli, čím starší věková kategorie, tím vyšší míra odpovědnosti vůči životnímu prostředí – ale zároveň tím menší podpora strany Zelených!!

    Tento paradox je možno vysvětlit asi pouze tím, že mnoha starším lidem strana Zelených stále ještě připadá tak nějak příliš „extrémistická“, příliš radikální. Takže i když s ní sdílejí společné hodnoty, pak nakonec své hlasy dávají stranám jiným, usedlejším. – Ostatně, nějaký ten ekologický program má teď prakticky každá z politických stran.

    A taky velkou úlohu hraje to, že ti starší jsou už za celý svůj život prakticky srostlí se „svou“ stranou (kdy tedy Zelení vůbec ještě neexistovali), a zůstávají jí věrní. Zatímco Zelení si tuto svou stálou, věrnou klientelu teprve budují; ale i oni se právě z toho důvodu už začínají prosazovat i ve středních věkových kategoriích.

    Ještě k těm mladým: ano, oni inklinují nadprůměrně k neortodoxnějším, radikálnějším stranám; ale místo AfD dávají své hlasy nadprůměrně (byť ne příliš) levicové „Die Linke“.

  84. Ještě něco k volebnímu právu ve věku pod 18 let: když já si vzpomenu na své mládí, pak musím přiznat, že v takových 16 letech jsem o politice neměl ještě žádné ponětí. Samozřejmě je fakt že ve státě liberální demokracie se politická a občanská výchova provozuje naprosto jiným způsobem, nežli jak tomu bylo za socialismu; ale stejně, sotva je možno očekávat že už v 16 letech by někdo mohl mít schopnost skutečně zralého občanského a politického úsudku. A přiznat volební právo už ve 14 letech – to už je naprosto ujeté, čirý populismus.

    Ovšem na straně druhé, když se člověk podívá jakým způsobem – a jaké politiky – volí dospělí, pak je sotva možné se zbavit myšlenky, že nakonec je to opravdu úplně jedno, jestli se tento cirkus naprosté občanské nekompetence rozšíří ještě i na nižší věkové kategorie.

  85. ZÁKON, PŘIROZENOST A SVĚDOMÍ

    „Život Církve se neřídí morálkou ani právem, ale životními zákony. Co není životné, co nežije, co neroste, nehledá budoucnost, rozvoj, nemůže být ani mravní.“

    Paní Hájková, zase jednou nastal případ, kdy jsem něco četl k tématu, které zde právě aktuálně projednáváme. V současné době – na podnět pana Petraska – pročítám Sokrata od Hannah Arendtové; a právě v těchto dnech jsem tam četl pasáž, která pojednává naprosto přesně o tom, o čem jsme diskutovali tady.

    Podle podání Arendtové byl vývoj názorů na dané téma takovýto:

    – sofista Protagoras vyhlásil svou proslulou tézi, že „měřítkem všech (užitečných) věcí je člověk

    – na to reagoval Platón tím, že „měřítkem všech věcí je theos, sféra božského vyjádřená v idejích

    – jako třetí pak nastoupil Aristoteles se svým pojetím, že „měřítkem pro všechny je ctnost a dobrý člověk“. Tím se tedy rozhodujícím měřítkem stává člověk jakožto jednající, a ne něco vnějšího jako jsou zákony, anebo něco nadlidského jako ideje.

    K tomu pak ovšem Arendtová ještě konstatuje, že takovýto postoj vedl (a vždy bude vést) k určitému konfliktu se státem – neboť tento musí vyžadovat určitý respekt vůči svým zákonům; respekt který je nezávislý od osobních rozhodnutí, která jsou vedena svědomím.

    V této souvislosti pak Arendtová ještě později připojuje, že tyto rozdíly v teoretických východiscích se pak projevily i v reálné praxi: Sokrates považoval zákony, na jejichž základě byl odsouzen k smrti, za špatné; nicméně za ještě mnohem horší považoval to, kdyby svým útěkem před trestem zpochybnil platnost a závaznost těchto zákonů vůbec. Dalo by se snad říci: Sokrates jako filozof prohlédl špatnost platných zákonů; ale jako občan se jim poslušně a odpovědně podřídil.

    Zatímco ale Aristoteles, když mu hrozil podobný proces jako Sokratovi, Atény opustil, s tím že „Atéňané se nesmějí dvakrát stejně provinit na filozofii“. Podle Arendtové tím tedy Aristoteles definitivně odtrhl filozofii od politiky; on prý od politiky žádal už jenom to, aby filozofa nechala v klidu ponořit se do jeho filozofického bádání. Zatímco Sokrates obě sféry ještě udržoval v nerozlučné jednotě.

    Tady ovšem Arendtová dost opomíjí rozdíly mezi postavením Sokrata a Aristotela. Na rozdíl od Sokrata Aristoteles nebyl aténským občanem; nebyl proto zdaleka tak srostlý s Aténami, s jejím státním uspořádáním jako on.

    A za druhé je také nutno mít na paměti: v mezidobí od Sokratovy popravy a Aristotelova útěku uběhla řada let, ve které pokračovala destrukce a mravní rozpad aténského státu. Jestliže tedy Sokrates ještě mohl věřit, že svým demonstrativním aktem občanské odpovědnosti posílí aténskou státnost, její mravní charakter – pak Aristoteles si v tomto ohledu už nemohl dělat žádné iluze. Jestliže Sokrates ještě mohl zákonům připisovat nějaký vyšší, metafyzický status, pak Aristoteles už tyto aténské zákony nemohl vnímat jinak, nežli jako subjektivní – a špatný – produkt pouhých lidí, vedených nikoli ušlechtilými motivacemi, nýbrž přízemními vlastními zájmy.

    —————————-

    Pokud se teď tedy vrátíme zpět k Ježíšovi, uvidíme že – jak už jsem sám dříve konstatoval – že on se dostává do konfliktu mezi lidskou přirozeností a mezi zákonem. Dalo by se říci, že on se dostává do konfliktu mezi Platónem, Aristotelem a Sokratem. Na jedné straně stojí platónovsko-sokratovské teologické či teokratické pojetí, že podstatou pozemských zákonů jsou zákony božské; a že je tedy nutno je bezpodmínečně respektovat. Zatímco podle Ježíše je rozhodujícím činitelem sám člověk, a zákony jsou tady pro člověka, nikoli člověk pro zákony. Ježíš se tu tedy jednoznačně přiklání k náhledu Aristotela.

    Ovšem: faktem zůstává právě i ta skutečnost, že stát – pokud se nemá zcela rozpadnout – musí trvat na tom, že jeho zákony musí být respektovány. A navíc: Židé sami trvali na tom, že jejich Zákon má božskou podstatu. Právě proto pro ně Ježíšovo odmítnutí absolutní platnosti těchto zákonů bylo natolik nepochopitelné, bylo herezí.

    Jenže – ono by se dalo říci, že Ježíš byl vlastně v té samé pozici, jako Aristoteles osobně. To jest: že i Ježíš žil už v časech, kdy se absolutní platnost starého Zákona už začala přežívat. A jedině proto vůbec mohl vystoupit s tou myšlenkou, že člověk je více nežli Zákon.

    Co se pak toho tvrzení známého paní Hájkové týče, že „život Církve se neřídí morálkou ani právem, ale životními zákony“ – tady se ovšem otevírá zase ten zásadní problém, kdo má mít právo autoritativně rozhodnout, CO konkrétně jsou tyto „životní zákony“.

    Takže i tady nakonec nevyhnutelně dochází k tomu samému konfliktu, který konstatovala Arendtová: ke konfliktu mezi svědomím na straně jedné, a mezi zákony církve na straně druhé. Tento konflikt je sám o sobě věčný a nezrušitelný; každá jen trochu komplexnější organizace lidské pospolitosti musí nutně mít svá formalizovaná pravidla vzájemných styků (tedy: zákony); ale na straně druhé tato pravidla – právě pro svůj formální a tedy fixní charakter – nutně znovu a znovu budou upadat do konfliktu s individuálním svědomím; a to především svědomím takových vizionářských osobností, které v sobě už dokázaly předejmout a ztělesnit budoucnost, budoucí vývoj.

  86. BIPOLÁRNÍ PORUCHA SVĚTA PODLE V. BĚLOHRADSKÉHO

    A ještě tu mám jednu aktualitu, z dnešního „Práva“. Kde B. Bělohradský napsal jednu ze svých filozoficko-politických úvah.

    Bělohradský jako autor má jeden citelný deficit: vyjadřuje se natolik akademicky složitě, že je jen krajně obtížné z jeho komplikovaných myšlenkových pochodů vyčíst, o co se mu vlastně vůbec jedná. A tak i já jsem dnes při četbě jeho vývodů napřed získal dojem, že jeho cílem je prostě ukázat, že staří, velcí konceptuální filozofové jako Hegel a Marx dnes už dávno patří minulosti, a že není zapotřebí se jimi nijak zabývat. V dalším průběhu článku (vlastně až zcela na jeho konci) se ale najednou ukázalo, že Bělohradský chce přece jenom říci něco poněkud jiného.

    On tady vlastně jenom konstatuje určitý mechanismus dějin, kdy v pravidelných periodách vždy napřed nastane fáze „přetížení“, kdy tedy svou intelektuální a ideovou nadvládu vykonávají tyto velké myšlenkové koncepty. A na tuto fázi „přetížení“ pak pravidelně následuje fáze „odbřemenění“, kdy se lidstvo zbaví těchto dominantních myšlenkových koncepcí, a kdy se vrhne do bezbřehého postmodernismu, kde neexistují žádná závazná fakta, nýbrž všechno je už jenom záležitostí subjektivního (a libovolného) výkladu.

    Bělohradský se tady nepřiklání ani na jednu ani na druhou stranu (a tedy nijak explicitně nezavrhuje ani Marxe); on jenom prostě konstatuje tento stav, a zjevně ho pokládá za stav patologický. Neboť v samotném závěru tento stav charakterizuje jako „bipolární poruchu“; a klade otázku: „Jak rozumně žít a vyjadřovat se v takovém režimu řeči, který trpí takovou bipolární poruchou?“

  87. Za projev současného odbřemenění považuji dominující akceptaci myšlenkové koncepce/idey, že trh za nás prověří a určí hodnotu společenskopolitických rozhodnutí. Jde o lapidární zkrat mysli umožňující jakýkoliv způsob bytí v globálním veletoku fiskálního kapitalismu a jalovosti masového konzumismu…..bych si dnes tak trochu pustil žilou.

  88. Panu Poláčkovi:
    „…kdo má mít právo autoritativně rozhodnout, CO konkrétně jsou tyto „životní zákony“?
    Asi nikdo jiný než život sám.

  89. „Odbřemenění trhem“ – no ano, pane Petrasku, to je naprosto přesné konstatování; a je plně v intencích marxistického materialistického myšlení, Marx by z Vás měl bezpochyby radost. 😉

    To je totiž ten aspekt který Bělohradský naprosto ponechává stranou, on se na věc dívá jenom pohledem filozofa, to znamená že on sleduje jenom a pouze vývoj samotných myšlenek, ideových systémů. On tedy vidí jenom tu linii, že se střídají různé ideové systémy, respektive míra jejich závaznosti. Ale on nevidí to co jste konstatoval Vy, totiž že tento novodobý postmodernismus, s jeho libovůlí názorů, kde zcela absentuje nějaké společně sdílené a společně uznávané dobro respektive jiná hodnota, že to všechno má svou příčinu v Marxově „materiální základně“, tedy v trhu. Jak živelný a neřízený je tento trh zboží, stejně tak živelný a neřízený je trh myšlenek. Prosazují se nikoli ideje které by obstály před zkouškou rozumu, nýbrž takové které dokáží dosáhnout prostě a jednoduše tržní hegemonie. Konečným kritériem úspěchu je tu vlastně čirá móda, co zrovna teď „letí“ – ať už je to na trhu materiálního zboží či na trhu politických či světonázorových idejí.

    Konkrétněji řečeno to znamená to, že ty velké konceptuální – a závazné – teoretické systémy minulosti (Hegel, Marx, v jistém smyslu i křesťanství) se snažily uchopit lidskou skutečnost v celé její úplnosti, jako jeden jediný vnitřně provázaný, jedním jediným centrálním ideovým momentem řízený celek. Zatímco postmoderní myšlení už zcela rezignovalo na možnost či schopnost uchopit tuto realitu lidského a společenského žití v její úplnosti, namísto toho nastoupila tříšť navzájem nesouvisejících poznatků – stejně jako trh je tříští či konglomerátem navzájem nesouvisejících spotřebních předmětů či tržních aktivit.

    Z toho všeho by tedy bylo nutno učinit závěr, že jestli se má zase prosadit nějaká jednotící, celou skutečnost našeho žití zahrnující idea, že by zároveň (či snad dokonce ještě předtím) bylo nutno přeměnit i současnou tržní ekonomiku na nějakou jinou.

  90. Co jsou životní zákony? – No ano, paní Hájková, nakonec je to skutečně život sám, kdo rozhoduje co jsou jeho vlastní zákony, co je životné a co je neživotné.

    Ovšem – problém je v tom že my lidé se do toho životu pořád mícháme našimi vlastními představami – že tedy m y sami apodikticky vyhlásíme, co je jedině pravé a přípustné. A to plně platí samozřejmě i pro celé dějiny církve křesťanské.

  91. DEMOKRACIE A LID

    Asi i ostatní z vás tak nějak zaregistrovali aktuální události v Jihoafrické republice. Tedy protestní bouře – spojené s rabováním obchodů – částí jihoafrického obyvatelstva v důsledku zatčení bývalého prezidenta Zumy.

    Dalo by se říci, že je to jenom nějaká čistě lokální záležitost; ať si to tam „ti dole“ sami nějak vyřeší mezi sebou. Nicméně, ve skutečnosti to celé odhaluje leccos z klíčových problémů demokracie vůbec.

    Vývoj věcí byl totiž takový, že bývalý prezident Zuma se dostal do své funkce zčásti ještě na vlně anti-apartheidního smýšlení černošského obyvatelstva; a zčásti díky svým schopnostem populistického vůdce. Zkrátka: on se dokázal prezentovat jako legitimní nástupce legendárního Mandely, jako někdo kdo teď bude bez oddechu usilovně pracovat pro blaho svého (černého) lidu.

    Jenže – ve skutečnosti jeho systém vládnutí byl přímo prolezlý korupcí, on sám okradl stát (a tedy vlastní lid) o obrovské prostředky, dopřával si luxusní život, svou rodnou vesnici nechal ze státních prostředků zcela přestavět na futuristickou aglomeraci – a když mu to v parlamentu někdo předhodil, odpověděl pouze smíchem. Mohl si to dovolit – celý justiční aparát byl stejně tak zkorumpovaný, nikdo se neodvážil ho za cokoli stíhat. Teprve až byl místo něj v posledních volbách zvolen jeho konkurent, pomalu a váhavě se rozjelo trestní stíhání. Které on napřed také zcela ignoroval; až nakonec přece jenom pro pohrdání soudem musel nastoupit do vězení.

    A teď nastal právě onen uvedený stav: ten samý lid, který Zuma soustavně podváděl a okrádal, ten samý lid (přinejmenším jeho velké části) nyní bojuje za jeho propuštění! Tito lidé mu stále ještě věří jeho populistické předstírání starostlivého národního vůdce.

    Taková je tedy aktuální situace v Jihoafrické republice. Ale, zcela upřímně řečeno: má naše vlastní demokracie k oněm africkým poměrům zas až tak moc daleko? Není tomu snad i u nás, v našem „civilizovaném“ prvním světě velice podobné? Že se na zádech lidu svezou vládychtiví populisté, kterým se ve skutečnosti vůbec nejedná o lid, nýbrž jenom o jejich vlastní prospěch – ale tento lid jim znovu a znovu uvěří, že právě oni jsou jeho legitimní a neúplatní vůdci? Co třeba Putin v Rusku (připomeňme si jen nedávnou aféru s jeho obrovskou rezidencí, jejíž videosnímky putovaly internetem)? Co třeba takový americký Trump, nebo brazilský Bolsonaro? Jeden jak druhý populisté držící se křečovitě vlastní moci a vlastních prebend; každý jen trochu střízlivě uvažující člověk by si nutně musel říct, že prohlédnout tuto falešnou hru přece musí dokázat každý jen trochu svéprávný občan – ale oni pořád znovu a znovu dokáží strhnout celé milióny a desítky a stovky miliónů svých příznivců, kteří jim znovu a znovu dávají své hlasy!

    Jaký smysl, jaký fundament pak může mít taková demokracie, která stojí na lidské nevědomosti, na ochotě mas nechat se znovu a znovu manipulovat schopnými demagogy?!…

    Jak daleko (či blízko) je to vlastně opravdu od nás do Jižní Afriky?

  92. ZÁSTUPCI LIDU

    Čeští politici podali svá majetková přiznání za minulý rok. Je to docela zajímavé čtení. Nijak nepřekvapí, že největší příjmy vykázal miliardář Babiš – jenom za minulý rok jeho majetek vzrostl o více než dalších sto miliónů. Ani druhé jméno v pořadí není žádným překvapením – knížeti Schwarzenbergovi jeho firma Orlík přinesla zisk 45 miliónů.

    Majetkové aktivity vicepremiéra a sociálního demokrata Hamáčka se v tomto srovnání vyjímají opravdu jenom velmi skromně: Hamáček nakoupil akcie za více než půl miliónu, a kryptoměny za více než sto tisíc korun. (Na co vlastně předseda vlády a sociální demokrat potřebuje kryptoměny – které používají většinou především kriminální živly pro ukrývání svých podvodných transakcí?!…)

    Faltýnek si pořídil nové bydlení; asi docela útulné, stálo ho to 25 miliónů. Zajímavé jsou soupisy majetků ministrů zdravotnictví (kterých se jak známo v poslední době vystřídala celá galerie): Roman Prymula nahlásil vlastnictví 11 nemovitostí a tří automobilů; jeho nástupce Jan Blatný má „pouze“ dvě auta, ale zato 29 nemovitostí. To ale ještě nic není proti Petru Arenbergerovi, který je majitelem 67 nemovitostí, a navíc má ještě uloženo 40 miliónů.

    Tak takto vypadá krátký přehled českých poslanců a dalších politiků. Na první pohled by spíše mohl vzniknout dojem, že se jedná o seznam časopisu Forbes – pořadí největších milionářů. Tady je sotva možno vyhnout se pochybnosti, do jaké míry tito boháči a superboháči skutečně mohou zastupovat obyčejného českého člověka.

    Pro srovnání: podle sociologických průzkumů 15 procent české populace náleží prekarizované třídě. Tedy těm, pro které je každý měsíc akutním problémem vystačit s jejich příjmy pro své základní existenční zabezpečení. A asi by byla dost zbytečná otázka, jaké zastoupení má tato celá šestina české populace v parlamentu, respektive ve vysoké politice vůbec.

    Což takhle změnit volební zákony pro volby do parlamentu v tom smyslu, že zde určité povinné kvórum budou mít právě příslušníci této dolní šestiny české populace? Z hlediska právního by to nebyl nijak zásadní problém; například v německé spolkové zemi Šlesvicku-Holštýnsku má tamější dánská menšina právě takovéto pevné kvórum v zemském parlamentu – bez ohledu na to kolik obdrží voličských hlasů. Proč tedy něco takového neudělat i s menšinou prekarizovaných?…

    Ovšem, jeden zásadní problém by tady přece jenom byl. Jakmile by totiž takovýto zástupce prekarizované menšiny obdržel už jenom svůj první poslanecký plat – v tom samém okamžiku by se příjmově vyhoupl přinejmenším o jednu třídu výš, a tím by tedy ztratil schopnost být skutečným reprezentantem prekarizovaných…

  93. Myslím, že na to jsou různé názory. Někteří lidé si myslí, že je správné, když bohatí lidé zastávají vysoké politické posty, protože oni nebudou mít potřebu materiálně těžit ze své funkce. Už mají dost svého. Vlastně ani nepotřebují svůj plat z dané funkce či úřadu, protože mají příjmy z podnikání.
    Jiní lidé se domnívají, že poslanecký plat (a jiné vysoké platy plynoucí z úřadů) umožňují kandidovat i nemajetným a zároveň zabraňují korupci (dotyčný má přece dost vysoký plat na to, aby nebral úplatky).
    Vzpomínám si, že ve starém Římě politici nedostávali nic. Museli být dost bohatí, aby mohli kandidovat. Naopak měli ještě ze svého majetku dávat něco na zvelebení obce, aby byli populární. Čekalo se to od nich. A dlouho to fungovalo. Řím byl plný staveb či soch, na nichž se skvěl nápis: Tohle postavil senátor ten a ten jako dar římskému lidu…
    Avšak po určité době to prý přestalo fungovat. Bohatí místo toho, aby něco dělali pro veřejnost, pro Město a pro stát, si začali budovat soukromá sídla na venkově a časem se tam úplně přesunuli. To byl, tuším, počátek nového systému – feudalismu.
    Já bych se zeptala, jak je možné, že politici mohou vydělávat tolik peněz (takové podnikání přece musí zabrat fůru času) a zároveň se mohou s plným nasazením věnovat politické činnosti. To snad musejí být nadlidé!

  94. No ano, paní Hájková, právě z toho důvodu jsem tu zprávu sem umístil: jak se někdo může starat o svých 67 (!) nemovitostí, a přitom ještě na plný úvazek vykonávat funkci ministra zdravotnictví?!… A to navíc za podmínek covidové epidemie, která tedy od ministra vyžaduje ještě vyšší nasazení nežli obvykle?

    —————————-

    Jinak ale co se té otázky „boháč a zástupce lidu“ týče, tak to je opravdu velice složitá otázka. Kterou je sotva možno zodpovědět nějak jednoznačně. Už Aristoteles ve své „Politice“ tuto otázku rozebíral znovu a znovu ze všech stran, aniž by sám dospěl k nějakému jednoznačnému závěru. Krátce se dá říci: ono je nakonec vždycky nějaké pro, a nějaké proti.

    Kdyby byli zástupci lidu (respektive nositelé vysokých státních úřadů) jenom bohatí (tedy členové oligarchie) – pak by bylo velmi reálné nebezpečí, že budou stát řídit jenom ve svém zájmu.

    Ukazuje se tedy nutnost, aby v těchto pozicích či funkcích byli (také) zástupci dolních vrstev. Ale – je teď dobré jim za to dávat plat, nebo ne?

    Když ne (když tedy zůstanou chudí) – pak budou velice náchylní ke korupci. Když ano – pak budou mít především zájem na tom udržet si tuto svou funkci, a budou tedy loajální se státem. Respektive s těmi kdo ve státě rozhodují. Takže zase nebudou nezávislí.

    Vzpomínám si na – dnes už zapomenutý, ale svého času obrovský – skandál s japonskou firmou Recruit. Jednalo se obrovskou korupční aféru – ani ne tak jednotlivých politiků, jako celých politických stran. V Japonsku totiž – na rozdíl od většiny vyspělých států – neexistovalo žádné financování politických stran státem. To se může napohled být jevit rozumným opatřením (proč by měly být politické partaje financovány z veřejných zdrojů?…); jenže reálný důsledek byl ten, že tyto strany pak byly naprosto náchylné vůči korupci. Zkrátka: tento koncern si fakticky koupil všechny (!) japonské politické strany, a jejich politiky.

    Zdá se tedy opravdu, že nakonec je pořád lepší když zástupci lidu dostanou státní plat; pak přece jenom nebudou tak náchylní vůči přímé korupci.

    ——————————-

    Co se těch bohatých mecenášů týče – ono to sice není nijak moc levicové, ale já se v poslední době přikláním k názoru, že na tom něco doopravdy je. Dokud totiž existuje tržní ekonomika (a nic nehovoří pro to, že by v historicky dohledné době měla zmizet), do té doby budou existovat i bohatí a superbohatí lidé. Že by bylo možno tyto velké majetky zrušit jenom jejich zdaněním, jak si to představují mnozí na radikální levici – ne, to je krajně nepravděpodobné. Právě v důsledku spojitosti s tržní ekonomikou.

    Takže nakonec jediná možnost, jak tyto obrovské soukromé majetky zase nějakým způsobem vrátit do veřejného sektoru, je víceméně na dobrovolné bázi – tedy právě jako mecenášové. (Ostatně jsem v poslední době poukázal na to, že už se to nyní začíná dít ve zvýšené míře; Bill Gates dává obrovské prostředky ze svého jmění na charitativní projekty, a i pro celou třídu boháčů je to v dnešní době vysloveně „in“, aby se mohli pochlubit – respektive své svědomí uspokojit – také takovými veřejně prospěšnými aktivitami.)

    Tady je ovšem velmi zajímavá ta poznámka o starém Římu: že tehdejší mecenáše to časem nějak „přestalo bavit“, s tímto mecenášstvím skončili a sami se stáhli do svého soukromí na venkov.

    Tady by ovšem bylo zapotřebí podrobněji prozkoumat příčiny, proč tomu tak bylo. V této oblasti opravdu nejsem žádný odborník; ale je nutno si uvědomit, že víceméně od počátku našeho letopočtu v římské společnosti všeobecně nastal proces mravní degenerace. Republiku vystřídalo císařství; a především, původní republikánské ctnosti začínaly mizet, a namísto toho se čím dál tím prosazovaly soukromé zájmy jednotlivých římských klanů respektive jejich členů. – A ostatně, pád Říma způsobil jenom bezprostředně tlak barbarů; skutečnou příčinou byl právě tento vnitřní rozklad římské společnosti. Ovšem – proč k tomuto vnitřnímu rozkladu došlo, to je právě dost velká otázka. Bylo tomu tak – jak někteří soudí – že Řím prostě překročil zenit svého trvání? Že tedy podlehl prostě erozi času, jako každá velká civilizace? – Proti tomu by hovořilo, že říše Východořímská (tedy byzantská) se dokázala udržet ještě dalších skoro tisíc let.

    Nebo tomu bylo tak – jak soudí Hegel – že římská říše „ztratila svou ideu“? Že ztratila svůj vnitřní impuls, protože se přežila prostě historicky? Protože už přišel čas na nový, progresivnější dějinný princip?… Opravdu těžko soudit; ale holým faktem je že (západo)římská společnost byla skutečně v oné době už velice heterogenní, prakticky rozvrácená neustálými boji o moc. Zatímco v říši Východořímské se přece jenom podařilo udržet silnou centrální moc; i zde se sice bojovalo o mocenské pozice, ale spíš jenom v rámci vládnoucího klanu.

  95. CIA na YouTube zveřejnila sérii náborových videí. Jedno z nich například ukazuje hispánskou ženu, která používá takovýto žargon:

    „Jsem cisgenderová, intersekcionální Hispánka. Trpím mentální poruchou. A přesto mě CIA přijala do svých řad. Mohu v ní pracovat a zůstat sama sebou.“

    Já k tomu dodávám: Bůh opatruj Ameriku 🙂

  96. Kdysi jsem pracoval jako asistent v chráněném bydlení pro lidi s mentálním handicapem. Asi tam zajdu a řeknu jim, že CIA hledá nové kolegy. Určitě to bude zajímavější práce než matlat hlínu v chráněné (keramické) dílně.

  97. Stejně ale nevím, jestli by je u CIA zaměstnali: cisgender – to by většinou asi sedělo, ale ten intersekcionální kádrový profil mají vesměs dost mizerný – nikdo není ani Hispánec, ani černoch… Nevíte někdo, jestli podle té nové kritické rasové teorie je rasa svobodně volitelná?

  98. Pane Nusharte, tady jste zřejmě podlehl nějakému fake-videu. To ostatní by snad ještě mohlo být realistické; ale že by CIA skutečně verbovala osoby s mentální poruchou?!…

  99. Ono je dnes dost věcí úplně popleteno. Například podle Petra Janyšky radikální levice zaměňuje islám s proletariátem:
    „část radikální levice a zelených zaměňuje dnešní islám s proletariátem a žádá pro něj tolerovat věci, které jsou v přímém rozporu s generacemi bojů velkých postav levice za svobodu a práva občana a občanky“
    https://denikreferendum.cz/clanek/32913-bruselska-ctvrt-molenbeek—kdysi-zidovska-a-dnes-ciste-muslimska

  100. Ano, paní Hájková, také jsem četl ten článek od P. Janyšky. Jeho úvahy na dané téma jsou vzácně vyvážené, nějakou chvíli jsem uvažoval že k tomu něco připojím, ale fakticky nebylo co, on sám vyjádřil už všechno potřebné.

    Ovšem – právě v daném bodě se myslím dost spletl. Asi se sotva dá tvrdit že by současná levice „zaměňovala islám s proletariátem“; jde jenom o to že současná západní „kulturní“ levice těžiště svého boje přesunula do oblasti boje za práva minoritních skupin. Janyška bohužel nenapsal o co se konkrétně jedná; ale bylo by myslitelné například to, že tato „kulturní levice“ může prosazovat toleranci k mnohoženství, které je samozřejmě ve státech Západu zakázané, ale v tradici islámu je naprosto legální záležitostí.

    Ovšem: tady v žádném případě nejde o to, že by levice nějak propagovala islám jako takový (či ho dokonce „zaměnila s proletariátem“); nýbrž jedná se výhradně o to, zda (národnostní či religiózní) menšiny mají právo žít svou tradiční kulturu, anebo zda se musejí podřídit kultuře domácí.

  101. Jak ale vidím, paní Hájková, u Vašeho jména se už zase objevilo to znaménko „+“, i když mě webmaster ujistil, že už to odstranil. Budu mu tedy muset dát zprávu.

  102. Tuhle jsem, pane Poláčku, poslouchal v rádiu nějaký pořad prošpikovaný archivními nahrávkami z dob normalizace. Komunistický funkcionář Oldřich Švestka tam mimo jiné říká: „Nemůžeme lidem říkat pravdu, oni by tomu neuvěřili…“ No a tohle (s tím náborem do CIA) je právě ten případ, kdy té pravdě neuvěříte…

    Švestka v tom pořadu také říká, že musíme Ameriku dohnat a předehnat, takže vlastně nevím, jestli by dnes byl nadšený nebo zklamaný, že ta Amerika už zase dohání nás (brzy už bude jen asi čtyřicet let za námi).

    Říkám si ale, že snad i my tu Ameriku zase brzy doženeme, protože (jak to zpívá ten Pepa Nos) Země je ku-ku-kulatá a když deš pořád na západ, voctneš se na východě…

  103. Pepa (Nos) ovšem také zpívá „sem agent Sí-aj-ej, sem nebezpečnej a sem zlej…“, takže on tu budoucnost vlastně tak nějak anticipuje, bych asi řekl.

  104. Pravda je, že dynamický vývoj je někdy těžko usledovat. Třeba ještě nedávno se zdálo, že němčina má v bezproblémovém přechylování obecných jmen výhodu a najednou ouha, s tímhle jazykovým repertoárem chcete vystačit?

    Možná by někdy stačilo upřímněji se smát.

  105. Americký spisovatel Rod Dreher k tomu v jednom rozhovoru říká, že nějaký jeho přítel ze zpravodajské komunity to náborové video do CIA vysvětluje asi takto: CIA se prý uchází o nejlepší a nejchytřejší studenty, kteří jsou ovšem už dnes natolik zasaženi tím „novým pohledem na svět“, takže aby je bylo možné pro takovou práci vůbec nějak získat, musí jim CIA v jejich pohledu na svět vyjít vstříc a převzít jejich žargon.

  106. Při vzpomínce na Černé barony bych nevylučoval ani tu možnost, že se CIA záměrně snaží zmást nepřítele a navodit dojem, že u ní pracují lidé s mentální retardací.

  107. COVID A DEMOKRACIE

    Já jsem tuto zprávu napřed hodlal umístit sem (a také ji odpovídajícím způsobem okomentovat); ale jak jsem právě zjistil, na podobné téma vyšel článek na Deníku Referendum. Takže jsem příslušný komentář umístil už tam.

    Ale protože je – podle mého názoru – celá záležitost skutečně klíčového významu, setrvávám u původního úmyslu tematizovat ji i tady.

    Ale protože by nemělo velkého smyslu abych ještě jednou opakoval víceméně to samé, zanechám tu jenom odkaz na onu stránku na DR: https://denikreferendum.cz/clanek/32926-lzi-o-vakcinach-opakuji-se-stare-famy-pachaji-vsak-nevidany-chaos

    Ostatně: bylo by velice zajímavé zvědět, jak by asi podobný výzkum dopadl v českých podmínkách. V každém případě autor článku uvádí (i když v trochu jiné souvislosti) praktiky to samé číslo: 20 procent fundamentalistických, nepoučitelných vyznavačů naprosto nesmyslných konspiračních teorií.

    Sotva je tady možno si nevzpomenout na proslulý výrok Jana Wericha: „Boj s lidskou hloupostí nikdy nemůžeme vyhrát!“

  108. Z vědeckého hlediska je to naprosto nevysvětlitelné. Ledaže by snad hloupost byla nakonec byla evoluční výhodou?!

  109. Pak bychom ovšem o to měli usilovat, měli bychom se snažit být hloupí.

  110. O vítězství není řeč, jde pouze o prohru na poli demokracie pane Poláčku. Krátce jsem navštívil rodnou vlast a seznámil se stavem světonázorů mých bližních nad Stříbropěnnou a nejen tam. Mj. jsem vyslechl na DVTV rozhovor s novým nejvyšším státním zástupcem, který započal svou kariéru jako vojenský prokurátor ČSSR….“ Za těch pár let mého působené jsem posuzoval a odsuzoval k trestu podle i dnes platných zákonů. Morální a etický výklad ústavy, tudíž i politický výklad byl zcela mimo mé zadání a o zločinných stránkách režimu jsem neměl potuchy. Mým zadáním byla péče o korektní dodržování zákona. Dokladem je má úspěšná činnost po roce 1989″….se nechal slyšet.
    A jsme u otázky jak má s tím zacházet demokrat začátečník v režimu demokracie v záběhu? Kdy a za jakých okolností může být nejvyšší státní zástupce zproštěn občanské zodpovědnosti?
    Coby o péči se pokoušející, jsme se rozhodli (já a Google) Stříbropěnným přeložit/předložit vám zaslaný Assheuera článek „Arendt Die Prophetin der Freiheit“. Máte zájem o krátkou a rychlou finální lektoračinu?
    popř. máte tip na dobrého konkurenta Google?

  111. Udělejme si, pane Poláčku, malý myšlenkový experiment: Pokud Čína připustí, že virus unikl z laboratoře ve Wu-chanu, budou se seriózní občané, kteří tvrdošíjně trvali na přirozeném původu viru a o lidech jiného názoru se vyjadřovali s despektem, jevit jako hlupáci podléhající konspiračním teoriím. (Nedůvěra dvaceti procent lidí k všemožným státním i nadnárodním institucím – například k WHO – pak bude zcela pochopitelná i ospravedlnitelná.)

  112. „HLOUPOST JAKO EVOLUČNÍ VÝHODA“ – pane Nusharte, tady jste dost možná udělal opravdu geniální objev!! 😀

    Ale opravdu, naprosto seriózně. Na tom by totiž opravdu mohlo něco být. Napřed jedna určitá analogie: v té dokumentaci o životě opic, o které jsem referoval v diskusi „Nebeské ptactvo“ byla kromě jiného samozřejmě ukázána také veškerá – víceméně standardní – sociální hierarchie. Přičemž – u makaků panuje matriarchát. Takže vedoucím činitelem je tam nikoli alfa-samec, nýbrž alfa samice. Zatímco na opačném konci celé skupinové hierarchie stála jedna skutečně politováníhodná opice, všemi odstrkovaná, která si svou potravu musí hledat vždy někde stranou vlastní tlupy. A které ta dominantní samice někdy dokonce i přímo z úst krade (přesněji: loupí) sousta potravy!

    K prerogativům této vůdčí samice patří samozřejmě i to, že ona má přednostní právo partnerského výběru, tedy přednostní právo plodit potomky. Ale – v závěru onoho televizního dokumentu náhle padla poznámka, že je to právě tato naprosto submisivní, podřízená samice, která má nakonec mnohem více vnoučat nežli ta dominantní alfa-samice!

    Takže se v každém případě ukazuje, že být na spodním konci společenského žebříčku někdy skutečně může znamenat úspěch právě v té evolučně nejvýznamnější oblasti, totiž v uchování – a šíření – vlastního genetického materiálu.

    A tedy „hloupost jako evoluční výhoda“ – ale ano, i to by skutečně mohlo být, už jenom proto že kdo nemyslí, ten šetří obrovská kvanta energie. Jak známo, právě mozek je tím orgánem, který spotřebovává nejvíce energie; a kdo ten mozek „šetří“, nepřetěžuje nadměrným přemýšlením, ten z toho skutečně získává nemalý prospěch v energetické bilanci.

    Dále: další výhoda intelektuální omezenosti může spočívat ve snadném sdružování se dotyčných do příslušných komunit, respektive tlup. Odměnou za to je pocit bezpečí, jistoty, vzájemného porozumění. Intelektuálové – ti se neustále navzájem sváří, protože věci rozebírají až do jejich jednotlivých aspektů, a proto se pak přou o jejich výklad. S takovými subtilními jemnostmi se ale primitivně uvažující jedinec nijak nezdržuje; ten se spokojí s jedním jediným – dominantním a povrchním – příznakem (například: škodlivost očkování), a pak už jenom sbírá argumenty pro potvrzení tohoto přesvědčení. A jak řečeno s tímto přístupem se může velice efektivně sdružovat do vzájemně se názorově podporujících komunit.

    A bylo by možno pokračovat ještě i dále. Intelektuál – ten má vždy tendenci se svými názory přečnívat, stává se tedy velice rychle objektem nevole – a represí – ze strany panující moci. Zatímco jedinec nemyslící daleko spíše splyne s davem, nevyčnívá – a proto může v klidu množit své geny.

    Takže skutečně leccos může hovořit pro to, že hloupost opravdu může znamenat signifikantní evoluční výhodu…

  113. Pane Petrasku, já už pro dnešek musím končit, proto jenom krátce k tomu překladu. – Já jsem si neuvědomil že se jedná o ten text který jste mi už poslal. Ale budiž, to na věci nic nemění. Ale v každém případě je tedy k dispozici v elektronické formě, a tedy je možno ho bez větších problémů nechat přeložit.

    Já jsem mezitím musel víceméně kompletně obnovit můj operační systém, takže spolu s tím starým zmizel i onen překladač textů. Ale – k mému vlastnímu překvapení, v naprostém rozporu s obvyklým stavem mé – krajně chatrné – paměti jsem si dokázal vzpomenout na jeho jméno. Tady je možno si ho stáhnout: https://www.deepl.com/de/translator . Potom ho instalovat, a jeho zástupce se objeví na ploše (obrazovce).

    Prý to má být nejlepší translator na překlady dlouhých textů. Jeho užití je naprosto jednoduché: zkopírovat příslušný text, a vložit ho do pole překladače. A pak už jen zvolit cílovou řeč.

    Ale protože tyto translatory samozřejmě ještě zdaleka nejsou dokonalé, je pak velmi doporučeníhodné onen překlad pak ještě zkontrolovat, někdy se tam objeví dost kuriózní formulace. Obzvlášť v souvislosti s němčinou, která jak známo má svá specifika, především s dělením sloves na dvě – bezprostředně zcela nesouvisející – části.

  114. Ano, je nabíledni, pane Poláčku, že hloupost je evoluční výhodou. Jistě budete souhlasit, že hlupáků je daleko více, než nás – skromných, moudrých, inteligentních a vysoce ušlechtilých lidí, což prostě jednoduše znamená, že hlupáci jsou evolučně úspěšnější než my. Evoluce je k nám nespravedlivá – jde vlastně také o systémový útlak.

    Útlaku je ovšem třeba se vzepřít. Je třeba čelit nespravedlnosti, je třeba usilovat o rovnost – je prostě třeba, abychom usilovali o vlastní hloupost. Solidarita je nezbytnou podmínkou života v současném světě.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *