Tato stránka je náhradou za zrušená diskusní fóra, která nevešla v užívání. Je určená pro diskuse o aktuálních tématech, která se ale věcně nehodí do žádné běžící diskuse pod aktuálně projednávanými texty. Takže sem každý může volně vkládat svá vlastní témata, která se mu právě zdají být příhodná pro společnou diskusi.
No ano, paní Hájková, Bismarck se tehdy – když začal vydávat ono sociální zákonodárství – přímo vyjádřil že je to proto aby vzal vítr z plachet „těm socialistům“. Nejednalo se tedy z jeho strany o nějaký akt sociálního prohlédnutí, ale víceméně o čirý politický kalkul. Nicméně, s trvale pozitivním efektem.
Sociální stát projektoval již Antoine de Saint Just. A na rozdíl od Bismarcka to myslel upřímně. Ostatně proto také šli Němci do té první světové. Aby měli
kolonie a nemuseli pojištění platit ze svého. Hitler byl hlupák, i když na jeho hospodářské úspěchy pak Němci navázali. Proč Čechy vyhladit, když je lepší je zotročit? Navíc kolonie, která je hned za hranicemi se lépe kontroluje, že?
Ehm, příjmení k předchozímu příspěvku dodávat netřeba, že? 🙂
Pane Kalousi, sociální stát (respektive náklady na něj) a „klesající míra zisku“ podle Marxe jsou dvě naprosto rozdílné záležitosti.
Náklady na sociální stát jsou celkem jasná záležitost: tyto náklady nese (také) produkční sféra, která je považuje (ať právem či neprávem) za konkurenční nevýhodu, za omezování svých finančních (a tedy operativních) možností.
Zatímco „klesající míra zisku“ je zcela specifický produkt marxistické teorie práce. Podle Marxe jediným zdrojem nadhodnoty (a tedy zisku kapitalisty) je vykořisťování živé lidské práce. To jest, podle Marxe tento kapitalista nemůže ze samotného strojového parku (tzv. „konstantní kapitál“) vytěžit naprosto žádný zisk. Prostě proto, že tu částku kterou zaplatil za toto strojové vybavení jeho fabriky promítne ze 100 procent do ceny svého výrobku zákazníkovi – ale o nic víc. To jest, opačně řečeno: stroje kapitalistovi nevydělají o nic víc, nežli kolik stálo jejich pořízení. Na rozdíl od živé lidské práce, kdy kapitalista ve formě mzdy svému dělníkovi zaplatí méně, nežli on mu svou prací vydělá.
Na základě těchto axiomů tedy Marx předpokládal, že spolu s tím jak se bude zvyšovat vybavení továren stroji bude zároveň klesat možnost vykořisťování, tedy míra zisku. Až jednoho krásného dne celý kapitalismus zajde na úbytě.
K tomu je možno říci: když se člověk nechá ovlivnit logikou Marxových výkladů a vývodů, může tento model skutečně znít velmi přesvědčivě. Ale – jak je kdykoli možno se přesvědčit pohledem na reálnou ekonomiku, faktický stav je naprosto jiný. Zvyšování podílu strojů/robotů v továrnách kapitalistický zisk nijak neumenšuje, daleko spíše ještě zvyšuje, neboť strojová práce je relativně mnohem levnější nežli ta lidská (v současnosti, za Marxových časů tomu ovšem bylo jinak).
Pane Ungere, když jste zde opět přítomen, chtěl jsem ještě vyřídit jeden rest. Totiž Vaši otázku v DR, zda případný přechod k nějaké kvalitativně vyšší (socialistické?) formě společenského uspořádání je podmíněn dostatečně vysokým stupněm zralosti dané společnosti. Tehdy jsem Vám na DR nemohl odpovědět, protože jsem tam měl zablokovaný přístup. A mezitím ono diskusní vlákno zmizelo v propadlišti času; takže Vám odpověď poskytnu až zde.
Mezitím jsem ovšem dosti zapomněl konkrétní kontext; tak alespoň všeobecně. V zásadě máte samozřejmě pravdu v tom ohledu, že k (úspěšnému) přechodu na nějaký kvalitativně vyšší stupeň své organizace musí daná společnost teprve vnitřně dozrát. Ať ve svém vědomí, jak to viděl Hegel, anebo primárně v materiální sféře, jak se domníval Marx.
Ovšem – pokud si ještě dobře vzpomínám – v dané záležitosti se jednalo o to, zda to bude jmenovitě společnost liberální demokracie, která k takovémuto systémovému zvratu dospěje. Ale tady já vidím jeden zcela zásadní rozdíl oproti tomu obecnému pravidlu. Totiž: ono tomu není tak že by vývoj probíhal vždy čistě lineárně. (Shodou okolností jsem zrovna toto téma lineárního/nelineárního vývoje k socialismu značně podrobně rozebíral na DR: https://denikreferendum.cz/clanek/36767-uspesna-levice-nebude-progresivni-ani-konzervativni-ale-hlavne-socialisticka)
Jde o to: společnost liberální demokracie je natolik uspokojená zdánlivě naprostou svobodou (a relativním blahobytem) této formy společenského uspořádání, že se jen stěží dá očekávat že by se sama od sebe „rozhoupala“ k nějakému radikálnímu zvratu, k radikální transformaci celého systému. Bylo by proto docela dobře myslitelné že by to mohla být – v daném ohledu – naopak méně rozvinutá občanská společnost (jako třeba ta česká), která by z frustrace nad panujícími poměry mohla mít vyšší potenciál k takovéto systémové změně.
Ale jak řečeno rozhodující moment je tento: vývoj nemusí vždy probíhat čistě lineárně. Respektive ne tak jednoduše samovolně, že by stačilo prostě si počkat až současná občanská společnost za podmínek liberální demokracie dostatečně dozraje, a pak už bude následovat příslušná změna. K takovéto systémové změně bude zapotřebí ještě nějaký specifický, velice intenzivní impuls, který se sotva zrodí z této saturované (a zpohodlnělé) měšťácké společnosti liberální demokracie.
Ještě k tomu Bismarckovi a jeho „politickému kalkulu“, který pomohl na svět zárodku sociálního státu. Zdá se, že v politice to skutečně takto funguje – že tedy není důležitý záměr, ale výsledek.
A vzhledem k tomu, že význam přisuzujeme dějinným událostem do jisté míry sami, dalo by se říct i to, co napsal pan Unger – že sociální stát může být dnes chápán jako uskutečňování Marxových myšlenek (s postupným zánikem direktivy).
Ostatně starý Marx už možná ani nebyl tím radikálním Marxem, který psal Manifest komunistické strany. Později byl nakloněn i parlamentarismu a tedy mírovému způsobu jednání. A kdo ví, kam by se ještě posunul, kdyby nezemřel v šedesáti pěti.
„Není důležitý záměr, ale výsledek“ – no ano, v politice to tak asi skutečně platí; ale na straně druhé je nutno vidět i to že Bismarck se k onomu sociálnímu zákonodárství odhodlal až v důsledku tlaku socialistického hnutí. Kterému se ovšem jednalo sice také o výsledek, ale tento výsledek byl jeho záměrem. (Toho hnutí.)
Co se dalšího možného názorového vývoje Marxe týče, kdyby žil ještě o něco déle: upřímně řečeno dost těžko si umím představit že by své názory a postoje nějak radikálně změnil. Byl až příliš srostlý se svým konceptem komunismu, nežli aby ho mohl opustit. A v té době ještě nebylo nic co by tento koncept, tuto víru nějak definitivně vyvracelo. K tomu bylo zřejmě skutečně zapotřebí až reálného dějinného experimentu, a ztroskotání tohoto experimentu.
Mimochodem, paní Hájková, jste si jistá že Marx se v pozdějších létech skutečně smířil s parlamentarismem? Tento krok dozajista učinil Engels (který ovšem proto nepřestal věřit v komunismus; on věřil že dělníci využijí své většiny v parlamentu k tomu aby zavedli komunismus); ale o Marxovi jsem musím přiznat něco takového ještě neslyšel. Nemohu to ovšem vyloučit, natolik důvěrně vývoj Marxových názorů zase neznám.
To jediné na co si v dané souvislosti dokážu vzpomenout je pasáž z Marxovy „Židovské otázky“, kde napsal že kapitalisté si klidně mohou dovolit dělníkům přepustit většinu v parlamentech – dokud oni sami (tedy kapitalisté) budou mít reálnou moc nad životy dělníků. (To jest, dokud bude dělník existenčně závislý na kapitalistovi.)
Vůbec si tím nejsem jistá. Ale na druhé straně mi zase připadá, že není možné, aby se s Engelsem v něčem tak zásadně rozcházeli, když byli přátelé a spolupracovníci. Mně šlo čistě o to, zda sociální stát může být dnes chápán jako uskutečňování Marxových myšlenek. A nevidím důvod, proč bychom ho tak chápat nemohli, když tak mohl být chápán minulý režim, se kterým by Marx jistě také nesouhlasil.
Otázkou je, zda sociální stát vydrží, když není žit a prohlubován, jak píše pan Nushart.
Pane Poláčku, děkuji, že jste nezapomněl. Ta diskuse byla pod článek Jiřího Pehe https://denikreferendum.cz/clanek/36737-na-kultech-osobnosti-aneb-ceske-trapeni-s-demokracii a týkala se nezralosti českého vztahu k politickým stranám a z něj vyplývajícího deficitu občanské společnosti, kdy jsem tvrdil, že pokud přeskočíme jeden stupeň (pluralitní vyzrále stranictví), nemůžeme se dostat dále. Vy jste české hledání něčeho „nad politikou“ bral jako ctnost, která může být naopak pozitivní možností překonat technokratický systém stranictví.
Zde jste tento názor brilantně generalizoval a přišel s pojetím nelineárního vývoje, za což vám děkuji. Je to v podstatě v rozporu s Marxem a ve shodě s Leninem, teorie nejslabšího článku v tom, že revoluce (neboli obecněji změna systému) vznikne v právě v té nejméně vyspělé zemi, která se v podstatě k plnému kapitalismu ještě nedostala a nepřekročila feudalismus. Dnes bychom mohli tvrdit, že postkomunistický prostor střední a východní Evropy má mnohem větší potenciál ke změně tím, že je zde větší frustrace, deficit či nezralost politických institucí, politických stran a občanské společnosti. Nosná myšlenka.
Paní Hájkové a panu Poláčkovi:
Ano, v politice to přesně tak funguje, a já znám mnoho příkladů i například z naší oborové a odborné vnitřní politiky, že ke změně ve formě výsledku (nikoli bohulibého záměru) je nutný onen tlak. Tony Blair a jeho labouristé by těžko vytvořili prostor pro skotskou, ale i velšskou a severoirskou samosprávu, kdyby Skotská národní strana měla stále téměř nulové volební výsledky jako do poloviny 60. let. Samozřejmě stejně tak tomu bylo s dělnickým hnutím a západoevropské vlády včetně pravice by jen těžko budovali sociální stát nebýt komunistického hnutí i nacismu.
Také, řekl bych, lze uvedené vysvětlit jako efekt rychlého dotažení se na vyspělé země. Může to být druhá stránka jedné mince. Nakonec zde, ve středu Evropy, s tím máme své národní zkušenosti, např. v podobě důsledku nástupu husitství i existence dalších produktivních vyostření rozporů.
Propad sociální demokracie (též panem Poláčkem diskutovaný na DR) může být jedním z případů tohoto typu. Podobně jako časná zdejší přítomnost „blbé nálady“, zaznamenaná V. Havlem, se může jednat o doklad docela frontální pozice Česka.
„Samozřejmě stejně tak tomu bylo s dělnickým hnutím a západoevropské vlády včetně pravice by jen těžko budovali sociální stát nebýt komunistického hnutí i nacismu.“
Tato myšlenka by potřebovala všestrannou publicitu.
Paní Hájková, nejde o to že by se Marx s Engelsem nějak zcela zásadně rozcházeli v názoru na parlamentarismus; ale hlavní moment zde leží v tom, že Engels jak známo Marxe o mnoho let přežil. Takže Engels už mnohem více zažil časy, kdy dělnické strany měly reálnou šanci ovládnout parlamenty.
Je těžko soudit jak by se k tomu postavil Marx, z uvedeného citátu z jeho „Židovské otázky“ by se spíše dalo soudit že by do dělnické moci v parlamentech příliš nadějí nevkládal. (Ostatně zcela oprávněně, jak ukázal pozdější vývoj, kdy dělnické strany v parlamentech žádné komunistické revoluce neprováděly. V což právě doufal Engels.)
Proto také považuji za vyloučené, aby sám Marx současný sociální stát považoval za dostatečný úspěch pro dělnickou třídu. Je nutno si připomenout, že pro Marxe se zlo kapitalismu ani zdaleka nevyčerpávalo se sociálními rozdíly, respektive protiklady. Za prvé, podle Marxovy teorie by i dnes trval stav „vykořisťování“, kdy si zaměstnavatel-kapitalista přisvojuje část dělníkovy práce. (Přesně takto to ostatně vidí i současní marxisté.)
A za druhé: podle Marxe dokud trvá nejen kapitalismus (v užším smyslu), ale i jeho ekonomická základna, totiž volnotržní ekonomika, potud trvá stav „odcizení“, kdy dělník nemá moc nad výsledky své vlastní práce, svých vlastních rukou, nýbrž naopak on sám je – tím že je existenčně vystaven nahodilostem živelného trhu – tímto světem věcí ovládán.
Ostatně právě tento moment respektive stav odcizení je podle mého přesvědčení tím momentem celé Marxovy teorie, který si stále uchovává tu největší platnost. Jenže bohužel – pro naprostou většinu lidí je tento pojem příliš abstraktní, příliš odtažitý, a proto vůbec nechápou jeho relevanci, jeho brizanci.
Pan Unger: děkuji za připomenutí, ta vazba na politické strany mi vypadla z paměti. V daném smyslu ale mohu pouze potvrdit můj původní postoj: ano, v zavedených (západních) demokraciích se už natolik dalece zakořenila víra v samospasitelnost systému politických partají, že je už jen sotva možno očekávat že by se většina populace dokázala od této iluze osvobodit.
Zajímavé srovnání: zrovna nedávno byl proveden výzkum českého veřejného mínění (také jsem zde o něm krátce referoval), podle kterého ani ne celá polovina české populace považuje demokracii za nějakým způsobem privilegované společenské respektive politické uspořádání. (A tuším 31 procent respondentů považuje minulý režim za lepší.)
Shodou okolností byla právě v dnešním vydání německého deníku Süddeutsche Zeitung podána zpráva o podobném výzkumu v Bavorsku. Zde celých 93 procent respondentů považuje demokracii za to nejlepší, nejsprávnější politické uspořádání. S reálným fungováním demokracie už panuje menší míra spokojenosti, 75 procent. Ovšem – v politické partaje má důvěru pouhých 34 procent respondentů!
Ukazuje se zde tedy značně zásadní protimluv: lidé mají na jedné straně důvěru v politický systém demokracie jako takový, ale na straně druhé v naprosté většině nedůvěřují politickým stranám, které jsou základním instrumentem tohoto politického uspořádání!
Já osobně vysvětlení tohoto rozporu spatřuji právě v tom, že lidé na Západě jsou po celý svůj život (a to už od školních let) vystaveni neustálé indoktrinaci právě v tom smyslu, že demokracie je jediným legitimním politickým uspořádáním, takže si už vůbec nedovedou představit, že by byly případně možné i jiné alternativy. Respektive – že by byly možné i jiné formy demokracie, nežli je právě ta stávající, buržoazně-liberální.
Takže oni sice vnímají že v reálné politické praxi (politických stran) tato demokracie funguje velice problematicky, ale jak řečeno od tohoto vědomí nejsou už vůbec schopni pokročit k uvědomění, k rozpoznání že by bylo možné hledat i něco principiálně jiného. Něco, co překračuje rámec pouhého politikaření, nýbrž co má širší a hlubší (humánní, hodnotový) fundament.
„…by jen těžko budovali sociální stát nebýt komunistického hnutí i nacismu“ – ano, to je okolnost na kterou se velice často (a velice rádo) zapomíná. Sociální stát se velice rád prezentuje jako něco co vzniklo nějak samo sebou, jako jakýsi samozřejmý (a samovolný) důsledek a výsledek demokracie, ale ve skutečnosti zde působil velice silný tlak těchto „extrémistických“ sociálních hnutí.
Pane Poláčku, celkově se mi zdá, že mnozí teoretici i ideologové levice v posledních 150 letech celkově příliš spěchají. Čekají, že změna systému proběhne maximálně za několik desítek let. Ale celý proces podle mě bude trvat déle, i když zřejmě rychleji, než jak se vyvíjel feudalismus. Vrcholná fáze liberální demokracie s pluralitou stabilních politických stran, kterou východní a střední Evropa prospala pod mocenskou ochranou SSSR, proběhla někdy souběžně se sociálním státem. Až do nástupu neoliberalismu ve 2. polovině 70. let by se mohlo stát, že Eduard Bernstein a pravicoví marxisté, později sociální demokraté a socialisté, měli pravdu. Ale vyhasl strach z totality a vítězství sovětského modelu v západní Evropě, který byl patrný ještě v 60. letech. A kapitalismus se rozvíjel dále a v současné době globálního kapitálu je prostě výhodnější, když jsou strany méně stabilní, více marketingové, více populistické, více „ad hoc“, se slabším jádrem a menší vazbou na společenské organizace, instituce, aktivní členskou základnu. U nás je to logicky méně patrnější, protože zde chybí ta občansko-společenská základna struktury ideově a společensky zakotvených tradičních politických stran.
Prosím, pane Horáku, o rozvedení myšlenky středoevropského, tedy vy myslíte především českého specifika. Měli bychom být zvyklí na vyostřování rozporů, ale proč mám pocit, že máme mnohem menší nastavení ke změnám, radikálním reformám… Jsme v podstatě dědicové konzervativního mocnářství, jsme mnohem konzervativnější než Rakušané. U nás je problém cokoli změnit, prosadit koncepci změn napříč obory jako školství, zdravotnictví, doprava. Jsme zapleteným Kafkovým zámkem a vesnicí pod ním, kde nic nejde, ničeho se nedopátráme, nic neprosadíme, vize budoucnosti je stále skrytá…
Pane Poláčku, k tomu, abych založil téma, se musím registrovat? Kde a jak – prosím o navedení.
Děkuji
Tentokrát s panem Poláčkem bez výhrad souhlasím.
Co by se stalo, kdyby většina lidí pochopila, že žijeme pod diktaturou kapitálu? A že je úplně jedno, kdo bude zvolen, protože stejně není šéf? Co by se stalo potom?
Rád bych připomenul výročí 23. října 1956, kdy vypuklo v Maďarsku spontánní celonárodní povstání, při kterém se tisíce lidí organizovaly do dělnických rad a milicí požadujících nikoli přechod ke kapitalismu, ale spíše socialismus ovládaný samotnou dělnickou třídou . 🏴☭ 🛠️
Potlačení maďarské revoluce bylo tak nestydatě kontrarevoluční, že způsobilo jednu z největších roztržek mezi autoritářskou levicí v historii. Také vzniklo slovo „tankie“ k popisu stalinistických kultistů bez spojení s realitou.
Kult osobnosti byl možná špatnou náhražkou náboženství, které lidé odmítli jako nevědecké a nemoderní. A které je přitom antropologickou konstantou.
Panu Kalousovi jste neodpověděl, pane Huďo, a on se možná naštval.
Označení „kult osobnosti“ je eufemismem. Ve skutečnosti se jednalo o stav, kdy diktatura přešla v tyranii. Kultické projevy i opravdová citová závislost měly charakter především přirozeně adaptační. Odpor k náboženství (jako „opiu lidstva“) však (mimochodem?) pomohl s přesměrováním niterných zdrojů lidí co se týče víry, podřízenosti, sjednocení, vůle (někdy je i monopolizoval) namísto zeslabených dobově obvyklých motivačních činitelů.
Pane Ungere, co jsem měl na mysli výše? Nejen to, že Marxova teze o prosazení (socialistické) revoluce v nejvyspělejších kapitalistických státech není (ani) dnes zřejmě blízko naplnění. Také z faktu, že rovněž Leninův názor (i dobová realita), totiž že revoluční situace se objeví v málo vyvinuté (kapitalistické) zemi, není dobrým popisem produktivního společenského mechanismu. Měl jsem včera na mysli, že podstatná je především vývojová dynamika. (Např. sociální nepokoje zpravidla nenastávají, když je situace nejhorší, samozřejmě ani tehdy, když je relativně dobrá. Nejpravděpodobněji vypuknou, když je na dohled podstatné zlepšení, někdy rovněž i zhoršení).
Měl jsem na mysli, že v ČR (samozřejmě nejen), došlo v minulosti dávné i nedávné opakovaně ke změnám, kdy sotva došlo k rychlejšímu srovnání kroku s „vyspělým světem“ (tj. sousedy), a ono vyústilo opakovaně v krizi, předznamenávající později obecnější vývoj.
Časnější a silnější pocit frustrace v nových zemích EU (jako je ČR) v porovnání se zeměmi „starými“ vlastně nepůsobí logicky. Pro většinu lidí socialistický režim nepředstavoval nic jejich srdci blízkého, natož (velmi) ceněného a ani v takové představě nevyrůstali. Přes rychle narostlé znepokojivé sociální rozdíly je růst zdejší životní úrovně rychlejší a nespornější než ve „starých“ západních zemích.
(Bylo by užitečné srovnat uvedené s postoji a volbou lidí v Řecku, Portugalsku a Španělsku po příslušném časovém odstupu od vlády diktatur).
Vidím, že ani pan Poláček neodpověděl panu Ungerovi, a tak mu odpovím já.
Máte-li založením nového tématu na mysli napsání nového článku, tak ten musíte odeslat panu Poláčkovi na jeho e-mail, který jistě znáte z Deníku Referendum.
Existuje náboženství, které je „opiem lidstva“ a existuje jiné náboženství. Z historie známe třeba teologii osvobození v Latinské Americe. Mimochodem, nedávno zemřel jeho představitel Gustavo Gutierrez. https://www.vaticannews.va/cs/cirkev/news/2024-10/zemrel-gustavo-gutierrez-teolog-osvobozeni-a-obhajce-chudych.html?fbclid=IwY2xjawGG-jdleHRuA2FlbQIxMQABHSsd_8HhHI5fMgY56BcsrC8WCihZrvQTNRdi8PPRG541a2M8sEbi6N24xA_aem_x34asnWEvGMctPCYa80nmA
Gutiérrez v roce 1984 pronesl na Harvardu následující slova: „Ústředním bodem Ježíšova poselství je… království Boží, království života, míru, spravedlnosti, svobody. Náš Bůh, Bůh Ježíše Krista, je Bohem Království. Všechna snaha oddělit Boha od Království je modloslužba, tedy uctívání a služba falešnému Bohu. Království je výrazem Boží vůle pro náš život. Je vrcholným smyslem lidských dějin. Království je vždy novým a zneklidňujícím vpádem Boha do našeho života. Jedním z trvalých pokušení křesťanů… je modlit se Otčenáš tímto způsobem: Otče náš, jenž jsi na nebesích, zůstaň tam.“
Pane Horáku,
s vaším názorem, že k radikálnější změně není třeba extrémní vyspělost či zaostalost, ale nějaký přechodový stav, kde visí naděje. Vracím se tím vlastně k otázce, kterou jsem před léty položil panu Poláčkovi, kdyby měl čas, ocenil bych nějaký remake. Tedy vlastně otázku po tom, kdy dochází k revolucím.
Ale k vašemu názoru. V nejvyspělejších státech je podle mě nejnadějnější, že dojde k reformám, k evoluci systému, ale ten má samozřejmě své jisté meze. Možná že sociální stát v západní Evropě nevznikl jen jako ochrana před dalším rozšiřováním stalinismu směrem na Západ. Jistě hrála roli i ekonomická vyspělost kapitalistické společnosti v souladu s koncepcí Marxe, ale možná také dost Eduarda Bernsteina.
Český příběh, ale do jisté míry i maďarský nebo polský má v sobě takový vnitřní rozpor. Má hodně energie ke změně, v českém prostoru snad dědictví husitství, v tom maďarském dlouholeté zkušenosti se stýkáním a potýkáním s Osmanskou říší a Turky, totéž platí o Polsku ve vztahu k Velkému bratru na Rusi. Ale proti tomu jde jistá stabilita, konzervativní prvek, který jsme sdíleli v rámci starého mocnářství, těžkopádnost, pomalost změn ve prospěch bezpečí a stability.
Srovnání se státy s autoritářskou a fašistickou minulostí po 2. světové válce, tedy s Portugalskem, Španělskem nebo Řeckem, není tak zcela možné. I když některé zrcadlové tendence v politickém vývoji po získání demokracie v 70. letech bychom jistě našli. Rozdíl je ten, že tyto státy chtěli mnohem více socialismus než my a samozřejmě více než Maďaři nebo Poláci, to je zřejmé. Jejich režimy ale zvítězili v občanské válce (Španělsko, Řecko), byly udržovány více méně zahraničně-politickou silou USA a konzervativní autoritářství (tak zcela úplně nelze mluvit o fašismu) zde neprorostlo hluboko do společnosti jako bolševický model ve střední Evropě. V podstatě občanská společnost odspodu nějak fungovala příliš nedotčena, zdravější, neproběhla běsnění jako u nás v 50. letech založena často na přirozené vůli a odhodlání občanů budovat lepší společnost nebo normalizační zaprodanectví, kdy lidé vyměnili svou vůli o lepší společnosti, naději ke změně k lepšímu za bezprostřední a přízemní materiální jistoty. Na pyrenejském poloostrově i na pobřeží egejského moře došlo od 70. let v podstatě ke kontinuálními zlepšování životních podmínek a není zde důvod k nostalgii po starém autoritářství. U nás jsme svědky periodických ohlédnutí za minulým režimem v podstatě v každé větší krizi. Co horšího se může ve středoevropském prostoru stát, než když maďarský premiér s masovou podporou voličů (sice mírně slábnoucí) řekne, že by bylo lepší, kdyby se Maďaři případné ruské invazi nebránili!
Vždy si vzpomenu na krásnou poznámku psychiatra Radkina Honzáka, která se snad zalíbí paní Hájkové: „Proč Mojžíš tahal Izraelce čtyřicet let po poušti, když by dorazili do země zaslíbené za pár dní? No přece aby umřel ten poslední, který si pamatoval, že faraón byl sice zvíře, ale každý den měli teplou večeři…“
Systémová změna: pane Ungere, zásadní problém v daném bodě je, že ono se definitivně pozná prakticky vždy teprve ex post, zda byl daný společenský útvar už nazrálý ke změně, anebo ještě ne.
Co se „nedočkavosti“ levicových teoretiků a ideologů týče: mně spíše vadí jejich povrchnost. (Z které pak vyplývá jejich zmíněná nedočkavost.) Tito levicoví teoretikové absolutizují určité krizové momenty, respektive systémové rozpory kapitalismu, a domnívají se že tyto krizové momenty už každou chvíli musejí vést k systémovému kolapsu. A přitom zcela přehlížejí že systém kapitalismu stále ještě disponuje celou řadou pozitivních elementů, které ho ještě celkem spolehlivě udržují v chodu. Respektive ještě hůře: některé systémové znaky které levicoví teoretici vykládají jako systémově krizové, jsou ve skutečnosti (přinejmenším zčásti) nositeli jeho stability, respektive jeho prosperity.
Tak například stratifikace bohatství: jistě, z levicového (respektive obecně humánního) hlediska se jeví o negativní stav; ale na straně druhé právě tyto rozdíly v příjmech respektive bohatství jsou prakticky nejsilnějším motivátorem ekonomické dynamiky kapitalismu, neboť každý se snaží na tomto žebříčku vystoupat co nejvýše. Já sám proto opakuji znovu a znovu, že to bylo socialistické rovnostářství, které bylo ekonomickým hrobem socialismu.
Takže ještě jednou: levicoví teoretici často silně zveličují interní problémy a rozpory kapitalismu. Ne že by tyto rozpory neexistovaly; a je skutečně dost dobře možné že jednoho dne skutečně povedou k destrukci, k rozpadu tohoto společensko-ekonomického uspořádání; ale v tuto chvíli není opravdu (snad s výjimkou hrozícího kolapsu ekologického) vidět nic, co by poukazovalo na brzký rozpad kapitalismu.
Přispívání do HD vlastními texty: pane Ungere, jak už Vám včera napsala paní Hájková, zde technicky vůbec není možno vlastní texty umisťovat přímo. Takže opravdu musíte svůj text poslat mně, a já – jakožto administrátor – ho pak musím překopírovat do zdejšího editoru.
Pane Huďo, že v Maďarsku v roce padesátém šestém (napřed) ještě nebylo požadováno kompletní odstranění socialismu, z obecnějšího hlediska hraje roli stejně tak málo jako že u nás v roce osmašedesátém (a zčásti ještě i krátce po listopadu roku osmdesátého devátého) se také ještě nikdo neodvážil vystoupit přímo s těmito požadavky. V reálném vývoji by se tak jako tak přirozenou cestou prosadil klasický kapitalismus (jako u nás po roce osmdesátém devátém) – prostě jako to s odstupem nejvýkonnější ekonomické uspořádání. To je holý fakt, se kterým je sotva možno nějak hýbat.
To jediné co by bylo možno postavit proti této ekonomické výkonnosti kapitalismu by bylo:
– buďto vymyslet ekonomický model, který by byl nekapitalistický, ale stejně výkonný (takový model ale doposud není v dohledu)
– anebo dokázat natolik zásadně změnit hodnotové nastavení naprosté většiny společnosti, že by jiné životní kvality upřednostňovala před čirým konzumem. Ovšem – takto proměněná, respektive zmutovaná lidská bytost je stejně tak v nedohlednu.
Nejsou tedy zrovna velké vyhlídky na brzký zánik kapitalismu. Určitou možnost by snad bylo možno spatřovat v určité – umírněné – kombinaci obou uvedených modelů. Tedy v zásadě výkonnou tržní (kapitalistickou) ekonomiku, ovšem přece jenom určitým způsobem limitovanou, kdy by (poněkud) snížený blahobyt byl vyvážen nárůstem oněch jiných životních kvalit. Ale – to je nutno vidět – i takovýto umírněný model není doposud vypracován, a i tak by bylo velice obtížné většinu populace přesvědčit i o mírném vzdání se jejich blahobytu.
„Otče náš, jenž jsi na nebesích, zůstaň tam.“ – to je opravdu velice výstižný obraz. 🙂
Panu Ungerovi
To s tím Mojžíšem zní vtipně. Možná by se dalo říct, že to tak nějak bylo. Hospodin o nich řekl, že jsou „lid tvrdé šíje“ a že do zaslíbené země vejdou až jejich potomci. Nicméně, i ti potomci, přestože už žili ve své vlastní (zaslíbené) zemi, byli stejně tak tvrdošíjní jako jejich otcové. Kdo čte Starý zákon, vidí, že Izrael se opakovaně obracel k modlám a Hospodin je prostřednictvím proroků musel pořád kárat.
Pane Poláčku,
děkuji, v tom spolu souhlasíme. Zkrátka se na tu změnu systému pořád moc spěchá. Jistě od dob Marxe a revoluce 1848 byla spousta dějinných momentů, kdy se zdálo, že kapitalismu odzvonilo. Ale spěch je tak nějak vlastní samotné lidské povaze a v dějinách se opakuje. Podobně první křesťané přeci očekávali, že Kristus se vrátí brzy, že se konec světa blíží. Stejně tak tomu bylo ve středověku, konec světa a návrat Krista byl očekáván brzy.
Nevím, jak to bylo u Marxe, zda měl období, kdy očekával rychlou revoluci nebo zda se dá vyčíst i jeho rezervovanost, že cesta bude dlouhá a více méně hodně evoluční, což se ukazuje. V každém systému jsou už zárodky toho nového, něco jako bohatnuvší města ve středověku byla zárodkem budoucího kapitalismu, dnes třeba vidíme tendence ke sdílení, růst vlivu neziskových organizací nebo jev, kdy vlastníci – kapitalisté nabízejí zaměstnancům nejen mzdu a odměny, ale přímo podíl na zisku. Takže zase pro vás podstatná otázka. Do jaké míry Marx spěchal, očekával rychlou revoluci a do jaké míry věřil i v přirozenou cestu postupného vývoje, nemyslím teď jen uplatňování parlamentní strategie, to jste tu popisoval, ale celkově.
Pane Poláčku, nedá se potvrdit, jak by další vývoj v Maďarsku(56) nebo Československu(68) vypadal, kdyby nedošlo ke kontrarevoluci ?
Socialističtí anarchisté např. tvrdí: „jestli má být sociální revoluce úspěšná, musí být mezinárodní a důsledná.“
Ano, Čína je úspěšná kapitalistická země, která má státem regulovaný volnotržný kapitalismus. Hledáte inspiraci, pane Poláčku, u čínských „soudruhů“ ?
Co se týče diskuse: společenská změna, revoluce.
Revoluci si často představujeme jako náhlou explozi – jedinou dramatickou událost, která v okamžiku svrhne vlády a přetvoří společnost. Je to romantická představa, živená příběhy o povstáních a revoltách, které jako by vypukly z ničeho nic. Ale když se podíváte blíže na historii a způsob, jakým se společenské změny skutečně odehrávají, začnete vidět, že revoluce není ani zdaleka spontánní událostí. Místo toho je to bod varu mnohem delšího a pomalejšího procesu evoluce. Pro anarchisty, kteří si představují svět bez hierarchie, násilí a útlaku, je pochopení této dynamiky klíčem k budování smysluplné a trvalé změny. Revoluce je produktem dlouhodobého, kumulativního procesu evoluce – toho, co bychom mohli nazvat sociální evolucí. Tento proces je pozvolný a často zůstává bez povšimnutí, dokud nedosáhne kritického bodu. Stejně jako rostlinám trvá, než rostou, pomalu, kousek po kousku, rostou i myšlenky na spravedlnost, svobodu a solidaritu. Šíří se prostřednictvím rozhovorů, vzdělávání, organizování a prožitých zkušeností. ✊🛠️ 🌞🤝🌞💥
Uspěchanost revolucí – pane Ungere, to je opravdu složitá otázka. Na jedné straně jsme se shodli na tom že tato netrpělivost, uspěchanost zde skutečně existuje. A velmi často pak vede k fatálním důsledkům. Ovšem – na straně druhé je stejně tak fakt, že víceméně veškeré progresivní změny se děly jenom díky tomu, že se našli takoví kteří se plně „zakousli“ do své ideje, a prosazovali ji s veškerým svým přesvědčením.
Například Francouzská revoluce byla také evidentně předčasná; tehdejší populace ještě nebyla vnitřně, občansky zralá na republikánské uspořádání, což pak vedlo napřed k jakobínskému teroru, a poté k restauraci císařství. Ovšem – kdyby nebylo této „předčasnosti“, pak by zde možná feudální systém existoval dodnes. A to samé platí o Vámi zmíněném působení Ježíše, s jeho vizí „Království nebeského na zemi“. Toto Království zde samozřejmě není dodnes; a přesto tato představa svou mocí velmi mnoho jedinců inspirovala k tomu, že vysoce přerostli sami sebe, omezený horizont své profánní existence. A i bolševická revoluce byla samozřejmě naprosto „předčasná“, a výsledkem byl opět masový teror. Jenže (jak jsme si tu nedávno sami zmínili) byl to do nemalé míry tlak i takto deformovaného komunistického hnutí, který významným způsobem přispěl k prosazení požadavků dělnické třídy i v západním světě. A stejně tak ke vzniku národně osvobozovacích hnutí. Nehledě k tomu, že bez této bolševické revoluce bychom dnes vůbec nemohli uvažovat o něčem takovém jako je „demokratický socialismus“.
Ovšem tento aspekt „uspěchanosti“ revolucí souvisí ještě s jednou další záležitostí, možná ještě důležitější. Já tvrdím vždy znovu a znovu, že všechny dosavadní revoluce trpěly tím, že měly pouze partikulární charakter. Že se soustředily (a tím zároveň omezily) jenom na jednu určitou výseč z celkového komplexu lidského a společenského žití. Zmíněný Ježíš veškeré své úsilí upřel na moment nábožensko-mravní; ale zcela stranou ponechal lidskou existenci na poli společensko-politickém. Občanská (buržoazní) revoluce se fixovala na aspekt ryze politický; ale zcela eliminovala prvek duchovního a duševního života člověka. Marx své revoluční úsilí koncentroval na otázku sociální; ale zase zcela opomenul jak duševní, tak ale fakticky i politický život člověka.
Je to tedy mé přesvědčení, že veškeré dosavadní revoluce, veškeré zlomové zvraty v dějinách měly takovýto partikulární charakter; a zároveň jsem přesvědčen že příští revoluce, příští dějinný zvrat musí mít už charakter komplexní, celistvý. Není už možno provádět cílené změny, respektive zásadní zlepšení lidského života, aniž by se přitom nějakým způsobem nezahrnuly všechny tyto základní aspekty lidského a společenského života.
Právě proto je ale tato – doufejme – budoucí změna natolik obtížná, protože se nemůže redukovat jenom na ten či onen aspekt, ale musí zahrnovat všechny, v jednom jediném vnitřně provázaném celku.
Pane Huďo, nevím jak jste přišel na to že bych snad měl hledat inspiraci u čínských soudruhů. Současná Čína je hybridní, nesourodá směs tržní ekonomiky a partajní totalitní diktatury. Takto nesourodá směs nemůže trvat, nemůže se udržet věčně. A pokud má svou platnost (jako že podle mého přesvědčení ji má) Marxova téze o prioritě materiální základny před společenskou respektive politickou nadstavbou, pak se časem nevyhnutelně prosadí tato materiální základna, čili kapitalismus. To jest: tento kapitalismus si časem vynutí klasickou občanskou/buržoazní revoluci.
A stejně tak by vývoj probíhal i u nás v osmašedesátém, a v Maďarsku. (Ostatně, v poslední fázi maďarského povstání už předseda vlády Nagy vyhlásil „nesocialistický charakter“ revoluce.
——————
Co se týče toho co jste napsal o vztahu povlovného vývoje a (náhlé) revoluce: ano, všechno pravda, v obecné rovině – ale to naprosto není žádný důkaz pro to, že by konečným výsledkem tohoto povlovného vývoje mělo či vůbec mohlo být anarchistické společenské uspořádání.
Zde plně platí co jsem napsal výše: tento projekt, tato vize jsou příliš partikulární, z celého velmi složitého komplexu lidského a společenského bytí vytrhávají pouze jeden jediný aspekt (osobní nezávislosti), nežli aby takto zjednodušený model vůbec mohl mít reálný potenciál byl nosným základem pro celý komplex lidského a společenského žití a bytí.
Pane Poláčku, pokud hledáte úspěšnou kapitalistickou zemi, která má státem regulované hospodářství ,tak je to jednoznačně Čína. 🧐 Může si Česko dovolit mít kapitalismus se sociálním programem, jak např. sousední Německo ?
Jaký je politický systém Číny? | Vysvětleno 👇
https://www.youtube.com/watch?v=ChFRnI7-QS4
„To jest: tento kapitalismus si časem vynutí klasickou občanskou/buržoazní revoluci.“
Pane Poláčku, když toto čtu nebo když (aspoň) v to sám doufám, vzpomenu si posléze na známou posloupnost římských dějin království – republika – císařství. Proč dosud (všeobecně a přesvědčivě) nezvítězil už před 2000 lety známý, v principu praktikovaný a (s hrdostí) vnímaný občanský a demokratický způsob vlády? Pak si připomenu výrok císaře, že nalezl Řím cihlový a zanechává jej z mramoru, podobně dávná mínění o starých republikánských ctnostech, a hned jsem pesimista. Po letmém porovnání étosu dnešní doby se o mě pokouší myšlenka, že před čtvrtstoletím jsme stáli na stejné křižovatce jako v čase narození Ježíše a od té doby jsme, ovšem, jak praví anekdota, učinili rozhodný krok vpřed.
Jinými slovy, kapitalistická logika světa může na určitém ekonomickém stupni vývoje nalézt nejen modus vivendi, ale možná i zalíbení v politickém systému, který se má k demokraciím 20. století podobně jako globální fastfoodový řetězec s objednávacími obrazovkami ke starému Cibulkovu uzenářství.
Marx svého času psal o asijském systému (asijské formaci), který je velmi stabilní, protože obsahuje minimum rozporů. Individuální lidská duše v něm totiž nehraje vůbec žádnou roli. Kdysi jsem se pokusila napsat o tom něco na Referendum, ovšem velmi neuměle.
Co když čínský kapitalismus do sebe tu asijskou formaci (pro niž možná mají Číňané historické předpoklady) tak nějak vstřebal? Pan Horák má možná pravdu.
Zatímco v Evropě se jednotlivec svým způsobem vydělil ze společnosti a uvědomil si sám sebe. Nepochybně na to mělo vliv křesťanství, které učí, že pro Boha má každý jednotlivý člověk velkou cenu. To se otisklo do celé kultury, přestože většinové křesťanství už dávno zdegenerovalo a pomalu mizí.
Ještě k tomu, co napsal pan Poláček o Božím království: “ Toto Království zde samozřejmě není dodnes, a přesto tato představa svou mocí velmi mnoho jedinců inspirovala k tomu, že vysoce přerostli sami sebe, omezený horizont své profánní existence.“
Ježíš přece řekl, že je připraveno od začátku světa. Řekl: Je mezi vámi, ale vy do něj nevcházíte.
Nevcházeli, protože o Království měli špatnou představu. Totiž tu, že ono se nachází někde mimo naši profánní existenci.
Pane Huďo, čínská komunistická partaj si samozřejmě (díky své totalitní moci) uchovává možnost kdykoli zasáhnout do ekonomických procesů; ale to naprosto neznamená že takto zasahuje standardně. V příkrém rozdílu k centrálně plánované ekonomice jakou jsme zažili za socialismu, kdy stát skutečně řídil a reguloval bezmála i počet snesených vajec, čínská ekonomika je ve svém běžném fungování skutečně volná, to jest ekonomické subjekty svou aktivitu řídí podle vlastního uvážení, to jest podle potřeb trhu. (Že k tomu většinou patří i určitá symbióza s místními stranickými kádry, to jest nutnost si jejich přízeň vysloužit určitým „všimným“, mění zásadní volnotržní charakter čínské ekonomiky stejně tak málo, jako na Sicílii nutnost platit výpalné tamější mafii nijak neruší volnotržní charakter ekonomiky italské.)
Zkrátka, trvám na tom že současná Čína je tvořena hybridní směsí volnotržní ekonomiky a partajní totalitní vlády; a že tento konflikt se časem nevyhnutelně vyostří, a nakonec bude rozhodnut ve prospěch kapitalismu, tedy víceméně standardní liberální (buržoazní) demokracie.
—————————–
Proč se takto nestalo ve starém Římě, nýbrž vývoj tam byl spíše opačný? – Pane Horáku, zásadní rozdíl je právě v tom, že ekonomika (čili Marxova „materiální základna“) ve starém Římě nebyla kapitalistická, nýbrž agrárně-otrokářská. Za dané situace tedy neexistovala žádná objektivní dynamika směrem k demokracii.
Principiálně je možno říci: ano, kapitalismus samozřejmě může koexistovat i s politickou diktaturou. Ale – trvám na tom že to není jeho přirozená, jeho optimální politická forma. Právě proto, že každé politické zásahy do volnotržní ekonomiky nějakým způsobem narušují, omezují její přirozené procesy. Není možno optimálním způsobem generovat zisk tam, kde je nutno brát ohledy na nějaké mimotržní faktory. Nebo jinak řečeno: jakmile se politika začne míchat do ekonomiky, je to vždy špatně. – Něco jiného je ovšem když (demokratická) politika určí jisté sociální standardy; respektive když politika aktivně zasáhne, když se volnotržní/kapitalistická ekonomika dostane do krize.
Optimálním stavem je tedy víceméně vstřícná souhra volnotržní ekonomiky a demokratické politiky; ale jakákoli diktatura má tendenci k zásahům svévolným, neadekvátním.
Asijský výrobní způsob: ano paní Hájková ten zmíněný současný hybridní stav v Číně se bezpochyby tak relativně dlouho drží protože tradiční čínská mentalita je skutečně většinově kolektivistická, kde osobnost jednotlivce nehraje žádnou roli. Ovšem – především mladá generace se vyvíjí jiným směrem, už proto že mají relativní svobodu cestování, oni poznali že je možno žít svobodně, bez diktátu politické partaje, a čím dále tím více budou tuto svobodu požadovat i pro sebe. Právě proto musí čínská cenzura vykonávat masivní dohled nad čínským internetem, protože především jeho mladí uživatelé tam permanentně vyjadřují podvratné myšlenky. Je prakticky nemyslitelné, aby tato mladá sebevědomá generace tento politický diktát a útlak snášela natrvalo. Je to jen otázkou času.
Panu Poláčkovi
Jistě. Pro jaký „úspěšně fungující“ kapitalismus a politický systém teda jste ?
Pane Huďo, opravdu nevím jak jste přišel na to že „jsem pro“ jakýkoli druh kapitalismu. Opakuji Vám to znovu a znovu, a pořád mi podsouváte naprosto nesmyslné názory a postoje.
Takže po sto a prvé: to jediné co tvrdím je to, že
1. tržní ekonomika (to jest: kapitalistická) je ten nejefektivnější způsob společenské produkce, jaký doposud byl kdy realizován
2. levice tento kapitalismus sice může právem kritizovat, ale sama nemá v ruce žádný fungující model, kterým by ho dokázala zahradit
3. což pak ve svém důsledku znamená, že tato levice marně doufá že pro svůj projekt systémové změny (respektive transformace) sežene ve společnosti dostatečnou podporu. Lidé dají vždy přednost svým bezprostředním materiálním zájmům (to jest: efektivně fungující ekonomice) před nějakými mravními (respektive sociálními) ideály.
To je všechno, nic jiného jsem nikdy netvrdil.
Pane Poláčku, já přece někde netvrdím, že jste pro jakýkoliv druh kapitalismu. Moje otázka na Vás byla, abych Vám dobře porozuměl: pro jaký druh kapitalismu teda jste. Druhá Vámi nezodpovězená : Může si Česko dovolit mít (regulovaný)kapitalismus se sociálním programem, jak např. sousední Německo ?
Jakou politickou levici myslíte, která chce překonat/odstranit podle Vás „nejefektivnější způsob společenské produkce“-kapitalismus ?
Pan Poláček má pravdu: „tržní ekonomika (to jest: kapitalistická) je ten nejefektivnější způsob společenské produkce, jaký doposud byl kdy realizován.“ Stejně jako otroctví, feudalismus, fašismus. Píše se rok 2024. Už bychom se měli posunout za „predátorskou fázi lidského vývoje“ (feudalismus, otroctví, kapitalismus). Ale existuje velmi malá, velmi bohatá třída, která nechce, aby se to stalo, a vyzbrojuje/platí mnoho lidí, aby udrželi vykořisťované masy pod kontrolou.
„Jsme řízeni, naše mysl je formována, naše chutě utvářeny, naše myšlenky navrhovány, převážně muži, o kterých jsme nikdy neslyšeli.“ – Edward Bernays 👍
Já bych pane Huďo člověka nepřeceňoval. Řekl bych že i muži, o kterých jsme nikdy neslyšeli se od nás liší pouze schopností a ochotou jakoukoliv mocí mazaně prosadit vágní myšlenky, které jim nabízí aktuální duch doby.
Taky znám lidi, kteří věří, že všechno, co se ve světě děje, řídí malá skupina lidí. Že tito snad dokonce předem rozhodují o tom, kdo bude zvolen do vysokých funkcí (udělají to tak, aby zvolen byl) i o jiných důležitých věcech. A tak všichni ostatní lidé jsou jejich loutkami. Ten, kdo to říká, si myslí, že on tou loutkou není, právě protože o tom ví (nenechá se obalamutit). Mně přijde, že i tito lidé, kteří si myslí, že „vědí“, jak svět funguje, mohou být někým řízeni, aniž to vědí.
Každý ví, že akciový trh je manipulován hedgeovými fondy. Každý ví, že peníze ovládají vládu. Každý ví, že bohatí skrývají své bohatství, aby se vyhnuli daním. Každý zná mediální lži. Atd.. atd.. atd.. Lidé často křičí „jaké je řešení“, když slyší kritiku, která zásadně zpochybňuje jejich světonázor. Nehledají skutečné porozumění, hledají důvod k odmítnutí kritiky, aby se mohli zbavit nesouladu, který cítí.
Pane Huďo, stále se motáme v tom samém kruhu.
Musím pro tentokrát položit otázku Vám: jak jste vůbec přišel na to, že já bych měl být (tedy: že bych si přál) jakýkoli druh kapitalismu?…
Znovu a znovu dokola opakuji to samé: kapitalismus je tady, protože je nejefektivnější (v současné době) produkční formou. Ano, máte pravdu: stejně tak jako svého času bylo nejefektivnější formou otrokářství. A teprve až se toto otrokářství ekonomicky přežilo, bylo možno ho odstranit.
Co se českého a německého kapitalismu (se sociálním programem) týče: nevidím tady žádný zásadní rozdíl. Samozřejmě, Německo je pořád ještě bohatší, a proto může mít štědřejší sociální programy; zatímco české sociální zabezpečení – alespoň jak to mohu posuzovat zdálky – je v mnohých ohledech opravdu mizerné. Ale v zásadě se jedná o ten samý typ, respektive kombinaci kapitalistické ekonomiky a sociálního státu.
Co se týče Vašeho tvrzení že tento kapitalismus je zde jenom proto že z něj těží úzká vrstva privilegovaných: opakuji ještě jednou, že tento kapitalismus je tak či onak podporován naprostou většinou populace – právě proto že je nejefektivnější, to znamená že této většině populace dokáže přinést relativně nejvyšší bohatství. To je právě ta největší překážka na cestě k možné transformaci kapitalismu – ne ta hrstka superboháčů, ale že naprostá většina populace se nedokáže (nebo nemůže) osvobodit od konzumního způsobu života.
Anebo jak to formuloval pan Petrasek: „duch doby“ je konzumní kapitalismus, a lidé jednají v souladu s tímto duchem.
Ještě jednou pro pana Huďu: to jediné co byste se mě mohl legitimně zeptat by bylo, jakou preferuji formu – ne kapitalismu, nýbrž tržní ekonomiky. (Možná že jste měl na mysli právě tohle?…)
V tom případě bych odpověděl, že bych preferoval takovou formu tržní ekonomiky, ve které jsou tak dalece jak jen možno potlačeny prvky kapitalismu. Ono to nikdy nepůjde bezezbytku; ale jde o to tuto tržní ekonomiku transformovat tak, aby sama v sobě měla nějaký nejen sociální, ale přímo „socialistický“ prvek. Nějak v tom smyslu, jak se o to pokoušeli českoslovenští reformátoři v roce osmašedesátém. Kdy začali zavádět tržní ekonomiku (protože poznali že bez ní to nepůjde); ale zároveň ještě doufali a věřili, že tato tržní ekonomika bude nějakým způsobem slučitelná se socialismem. Tedy že se podaří zachovat základní ideu socialistické ekonomiky, že společenská produkce má sloužit člověku, a ne že člověk má být jenom malým kolečkem v celém odosobněném mechanismu kapitalismu.
Pane Poláčku, čí je to vina, že se spolu v diskusi neustále „točíme v kruhu“ ?
„Lidé jsou zamilováni“ do kapitalismu. Má to ale háček. Desítky let sociálního podmiňování a vymývání mozků přesvědčily velkou část populace, že kapitalismus je tady, „protože je nejefektivnější (v současné době).“
Je to psychologická manipulace, gaslighting, nátlak, propaganda a lži třídy vlastníků, globálních elit, kterými se lidé řídí. Ano, těžko se osvobozuje otrok, který je zamilovaný do svých řetězů. Střední třída je falešný koncept, který byl navržen k rozdělení pracujících. Pokud pracující člověk prodává svou práci, aby si dal střechu nad hlavou, je dělnická třída.
Česko je ekonomická kolonie/periférie Západu. Především ekonomicky silnějšího souseda Německa. Na „štědrý sociální systém“ mimo jiné v Česku, zapomeňme. Američtí, evropští kapitalisté se nejen živí vykořisťováním amerických a evropských dělníků. Žijí z vykořisťování Dělníků po celém světě. Jsou to oni, kdo vlastní média, podplácí politiky a kapitalistické vládní úředníky, aby sloužili jejich zájmům, ne občanům a pracujícím.
Bohatá třída zmanipulovala veřejnost mnoha způsoby. Ničení klimatu. Ničení ekosystému Genocidy. Imperialismus. Válečné vykořisťování. Budu k Vám upřímný pane Poláčku. Humanistické Dialogy moc v lásce nemám. V diskusi nás dělnickou třidu lacině obviňujete, že „milujeme“ kapitalismus. Obviňujte vládnoucí třídu, hned.
Vaše rady, pane Poláčku, na adresu stranické/volební levice v diskusi DR, HD jsou k ničemu. Realita je taková, že hlasování v rámci současného systému nenabídne žádnou výraznou „změnu“. Stoly jsou nenávratně nakloněny.
Já mám Humanistické dialogy vcelku ráda. Kromě nich diskutuji už jenom na Křesťan dnes. Ale tam méně než zde. Nemám totiž takové znalosti Bible jako tamější diskutující a o jiných věcech se tam zas tolik nediskutuje. Leda někdy o politice. Tady je to tématicky pestřejší.
Diskusí na Facebooku jsem zanechala úplně. Přestalo mě to bavit. Vlastně tam už ani nesdílím fotografie, tím pádem jsem přestala i fotit. Vždycky, když se zadívám na něco krásného – třeba na nebe s oblaky nebo barevné stromy – řeknu si: nechám si tenhle pohled jen pro sebe.
Pane Huďo, a proč si vlastně myslíte že se – nejen v Československu, ale všude ve východní Evropě – po roce osmdesátém devátém prosadil kapitalismus? Podle tehdejších výzkumů veřejného mínění si ho alespoň v počátku lidé většinou nijak moc nepřáli – jenže on se prosadil prostě tím, že byl ekonomicky efektivnější nežli jakékoli jiné možné alternativy. A tak se s ním smířili i lidé – ne proto že by ho tak „milovali“ jak říkáte, ale prostě proto že pochopili že právě on je to ekonomické uspořádání, které jim přinese relativně největší blahobyt.
A co se týče toho „vykořisťování“ kterým tu operujete: to je stará marxistická respektive levičácká floskule, bohatství moderního kapitalismu zdaleka nepochází tolik z tohoto „vykořisťování“, nýbrž prostě a jednoduše z neustále narůstající efektivity produkce, to jest ze specializace, z dělby práce, jak věděl už Adam Smith.
Odvoláváte se na dělnickou třídu. Jenže kdybych se například u nás ve firmě (tedy v podniku se skutečně namáhavou fyzickou prací) zeptal mých kolegů na to jestli se cítí být příslušníky dělnické třídy a jestli chtějí provést revoluci proti kapitalismu, většinou by zřejmě vůbec nechápali o čem mluvím.
Pane Huďo, Vy prostě nemáte odvahu si přiznat že Vaše levičácké vize jsou naprosto fiktivní, že se pohybují zcela mimo realitu tohoto světa. (A proto se Vám také nelíbí HD, protože zde tyto Vaše snové představy samozřejmě vždy znovu narážejí na kritiku.) Sice můžete mít v mnohém pravdu při kritice kapitalismu, ale tím to také končí.
Pane Poláčku, to je ten důvod, proč Humanistické Dialogy moc nemusím. Kapitalismus je zde ospravedlněn, udržován, normalizován příběhem…
A co Československu a ostatním východním zemím po roce 1989 přinesli protagonisté (restaurace)kapitalismu „volného trhu“ a parlamentní demokracie ? Ekonomika… nízkou přidanou hodnotou nízkých mezd pro většinu pracující třídy. Stát a jeho patroni zničili veřejné služby. Nic už nefunguje. Jediná věc, která nadále funguje, je zločinecká organizace zisku. Stát a jeho patroni vedli své záležitosti bez ohledu na lidi; výsledky jsou žalostné.
Poslední průzkum agentury STEM ukázal, že 1/3 dospělých považuje komunistický režim za lepší, než je ten současný kapitalistický. Jednoznačně pozitivně vnímá současný stav méně než polovina populace. Významně se názory liší podle věku respondentů, dospělí do třiceti let, kteří komunismus nezažili, hodnotí současný kapitalistický režim jako lepší častěji. Z nových dat ale vyplývá, že lidé s přímou zkušeností s komunistickým režimem hodnotí současnost mnohem více kriticky než generace do třiceti let. S fungováním demokracie v Česku jsou lidé dlouhodobě spíš nespokojeni.
Je načase jednou provždy uznat, že volební politika je svinstvo a iluze. Pak se skutečně můžeme posunout vpřed a udělat něco produktivního. To si každopádně myslím.
Kapitalismus nemůže existovat bez neustálého lhaní těch, kdo z něj mají prospěch.
Ale jistě, pane Huďo, že to čemu říkáte „volební politika“ je do značné míry jenom klam a faleš, vymývání mozků. V dost podobném smyslu jsem právě před chvílí napsal nový komentář na DR. A dokonce už i jinak konzervativní V. Bělohradský to v posledních létech pochopil.
Ano, je nutno prohlédnout tento fiktivní charakter „standardní“ politiky, která jenom odvádí společnost a lidskou mysl od skutečně zásadních témat a problémů. Ale to ještě nijakým způsobem neřeší tu věc, že reálným základem současné společenské produkce je tržní ekonomika, a tedy i z ní vyplývající kapitalismus. A že k této tržní ekonomice nikdo v současné době nemá reálnou alternativu.
Ano, pane Poláčku, velká část našeho zajetí je zakořeněna v omezujících způsobech myšlení, které nám byly vštěpovány od narození. To neznamená, že neexistují alternativy.
„Problém světa je v tom, že inteligentní lidé jsou plní pochybností a hloupí jsou plní důvěry.“ – Charles Bukowski
S Vaší kritikou liberální demokracie v diskusi DR souzním. Liberální demokracie je tím, čím byly starověké monarchie v 18-19 století. Civilizace sama o sobě je navržena tak, aby udržovala lidi nemocné, strachované, ignorantské a oklamané. Je to stejný přístup, jaký používali starověcí Sparťané, kteří měli pravidlo: nikdy nenechte své helotské otroky uzdravit, protože pokud to uděláte, nevyhnutelně proti vám povstanou. Naše ekonomiky jsou postaveny na dluhu, centralizované kontrole a rigidních konsensuálních mechanismech. Tento model není jen nefunkční – aktivně se hroutí. Naše vlády budou pokračovat v prosazování „dluhu, chudoby, válek, ekocidy a hloupých pracovních míst“ – ekonomiky, dokud se vše nezhroutí. Dokud nám vládnoucí třída/ establishment bude diktovat, co můžeme nebo nemůžeme dělat, budeme jimi vždy zotročeni bez ohledu na to, kolik výsad nám dovolí mít. Pokud potřebujeme miliardáře, jako je Elon Musk, aby nás zachránili před námi samotnými, pak náš systém nefunguje tak, jak je inzerováno. Existuje lepší možnost. Vládci padnou a lid povstane. Nepotřebujeme vládu, aby nás osvobodila od kapitalismu. Potřebujeme se navzájem. Kapitalismus formuje psychiku pro západní hegemonický způsob myšlení. Odvádí nás od nás samých a zavádí konstruované já, které je komodifikované a snadno přizpůsobené výhradně spotřebitelské ideologii. Pokrok nespočívá ve státech, parlamentech a právních systémech, ale podstatou historie – historie bojů dělnické/vykořisťované/utlačované třídy. Všechno, čeho jsme se o „socialismu“ báli – že přijdeme o své domy a úspory a budeme nuceni věčně pracovat za mizivé mzdy bez hlasu v systému – se za kapitalismu naplnilo. Je na čase s tím něco udělat.
Charles Bukowski? – Obecně za autora tohoto výroku platí filozof Bertrand Russell.
Ale jinak – v tomto výroku se skutečně skrývá hluboká moudrost, všichni fundamentalisté, všichni dogmatici v něm naleznou svůj zrcadlový obraz, všichni kdo jsou skálopevně přesvědčeni o tom že jenom a jedině oni mají pravdu se svým výkladem světa, a že není nijak zapotřebí aby tento svůj názor podrobili kritickému přezkoumání.
Vlastně by se tomu muselo vyučovat už od nejútlejších let: nežli něco začneš tvrdit, napřed si pořádně rozmysli, zda to tvrdíš právem.
Před nedávnem jsme si zde uvedli citát jednoho amerického profesora, který svým studentům vždycky říká: „Máte právo jenom na taková tvrzení, která dokážete obhájit.“ To je o tom samém.
Jenže – kdyby se všichni drželi tohoto pravidla, pak by na tomto světě náhle zavládlo asi hodně velké ticho.
Výsledky amerických prezidentských voleb jsou v tuto chvíli už známy, takže s následujícím tématem přicházím až trochu ex post. I když – vlastně tak úplně ne, naopak právě zde je možno nalézt vysvětlení proč americké volby dopadly tak jak dopadly. Otázka totiž zní: jak je možné, že byl americkým prezidentem zvolen někdo, kdo – podle všech regulérních měřítek – je pro tuto funkci mravně absolutně nezpůsobilý?…
Ve včerejším vydání německého deníku Süddeutsche Zeitung vyšel nemálo zajímavý rozhovor s jedním americkým politologem. Jednalo se o ty regiony Spojených států, které se – především v důsledku propadu automobilového průmyslu – dostaly do hluboké ekonomické deprese, chudoby a existenční beznaděje. Jsou to zároveň ty regiony, kde má Donald Trump svou spolehlivou voličskou základnu.
V těchto oblastech je životní situace velkých částí obyvatelstva natolik dezolátní, že zde vznikl fenomén takzvané „smrti z beznaděje“. Alkoholismus, drogy, sebevraždy. Sám tento politolog – který z této oblasti pochází – takto ztratil 6 (!) členů své vlastní rodiny.
A teď přijde vlastní jádro věci: celá léta se politikové Demokratické strany o osudy zdejších lidí nijak nezajímali; ten jediný politik který zde pravidelně vystupoval byl – Donald Trump! Přitom jak tento politolog uvedl, místní lidé si nijak nedělají iluze o jeho mravním charakteru; ale holým faktem je že to byl právě on a jenom on, který o ně projevil alespoň vůbec nějaký zájem. Pak není dost dobře možno se divit, že své hlasy dávají právě jemu.
Tento politolog ovšem hovořil také o tom, proč je americká (progresivní, levicová) elita natolik vzdálená problémům obyčejných lidí, především těch manuálně pracujících, a těch z venkova. On uvedl, že naprostá většina této americké elity jsou absolventy těch samých elitních univerzit, a všichni pocházejí z 25 největších amerických měst. Oni jsou pak skutečně mentálně uzavřeni ve své „věži ze slonoviny“, k obyčejným Američanům nemají prakticky žádný kontakt.
Takže to je pak jeden z důvodů – a dost možná právě ten rozhodující – proč byl Donald Trump opět zvolen americkým prezidentem. Voliči tak jako tak jenom málo věří na morálku politiků; oni se rozhodují především na základě vlastního existenčního zájmu.
Děkuji vám, pane Poláčku, za vykopnutí tohoto tématu, právě o tom také přemýšlím a otevřu dialogy, vidím váš příspěvek. Možná bych se rád nad tím zamyslel ze sociálně a dějinně filozofické perspektivy.
Přijde mi to jako další stadium vývoje kapitalismu a liberální demokracie, došlo k postupnému odcizování elit od většiny společnosti tak, že demokracie pozbývá legitimitu, lidé v ní nevěří, nevěří, že zvolením nějaké strany, programu dokážou změnit společnost. Ztratila se víra na zlepšení poměrů prostřednictvím volby poklidnou cestou. Tak přicházejí populisté a autoritáři, kteří pracují s určitou mírou psychické regrese. V podstatě hovoří k lidem jako k dětem, se snahou získat je pro atraktivní, jednoduchá hesla, sliby, nabízejí regresivní rodičovskou omnipotenci a volič se tím dostává do dětské pozice, kdy jednak uniká od reálných dospělých starostí, se kterými si ani nemůže poradit, jednak je ta pozice závislosti na jednoduchých autoritářských heslech pohodlná. Dodává určitou nerealistickou, ale opojnou naději, kdy problémy jsou tím popřeny a zároveň velmi zjednodušeny. Konflikt je vyřešen jen zdánlivě, tedy tím, že je popírán a zároveň převeden do roviny infantilní grandiozity. Omnipotentní lídr, podobně jako potřebný rodič v batolecím období, mi tím pomáhá léčit pocity nedostatečnosti. Ale jen zdánlivě, a časem přijde s nutností jistá forma vystřízlivění. Vlastně je to podobný proces, kterým u jedince vznikají závislosti. Únik, popření problému a náhražkové jednoduché řešení, které ovšem dlouhodobě nemůže fungovat.
Rád bych, pane Poláčku, kdybyste tento proces dokázal popsat marxisticky z hlediska společenské dynamiky… Já to pojal spíše psychoanalyticky.
Možná by se na tento problém mohlo nahlížet skrze koncept falešného vědomí od Engelse, Lukácse a Gramsciho.
Falešným vědomím, které zakrývá skutečnost, je podle Marxe a Engelse ideologie. Je to zmíněno u hesla Ideologie na Wikipedii. https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Ideologie
Marx, podle něhož je ideologie spjata s třídním systémem, prý tvrdil, že proletariát je jedinou třídou, která nepotřebuje ideologii, protože nepotřebuje iluze.
Někdy se však označení ideologie používá i v pozitivním smyslu – jakožto výklad světa.
Nebožtík Heller měl pro ideologie takové přirovnání: Jsou to jakoby různé oblaky kouře, které někdo tu a tam „vypouští“ (a ony pak mohou žít svým životem). Často slouží apologetice stávajícího systému. Člověk, který se v tom „oblaku“ nachází – buď se v něm narodil nebo do něj nějak vstoupil – se na svět dívá prizmatem toho oblaku a to, co vidí, vnímá jako pravdu.
Marxista Heller taky tvrdil, že vědomí se bez nějakého toho „oblaku“ neobejde, že skutečnost nemůže nahlížet jaksi“přímo“, ale musí si ji nějak vyložit. Takže jen je důležité mít tu „správnou“ ideologii neprivilegovaných, za jakou považoval marxismus. On sám se ho snažil tvořivě rozvíjet. Jenom s tím neměl u nikoho moc úspěch. Vlastně ani u mě ne.
Pane Ungere, nejsem si v danou chvíli tak docela jistý zda je možno daný fenomén vysvětlit ryze marxistickou metodou. Falešné vědomí? Jak se to vezme. Já bych skoro docela řekl – z materialistického, ovšem nikoli z marxistického – hlediska, že toto vědomí je naprosto správné; to jest víceméně přesně odráží reálné životní poměry dotyčných aktérů.
Ale já napřed zkusím vyjmenovat bezprostřední příčiny toho, proč došlo právě k této volbě:
Za prvé, je nutno si uvědomit, že americký vzdělávací systém produkuje nejen vysoce vzdělanou elitu, ale na straně druhé stejně tak velké masy s jenom minimálním vzděláním. Takto nevzdělané masy se pak ovšem nechají velmi snadno manipulovat, nemají vůbec dostatečný rozhled aby byly schopny jednat občansky odpovědně.
Za druhé: v USA se nikdy neusadila nějaká konceptuální ideologie jako třeba marxismus; nicméně (nebo možná právě proto) je americká politika extrémně ideologizovaná. To jest: americkou politiku ovládají emoce, vášně, předpojatosti, nikoli střízlivý rozum.
Za třetí: už zmíněná prekérní sociální situace velkých segmentů populace. Člověk je schopen snášet rány osudu jenom po určitou hranici; nad touto hranicí už není schopen svou tíživou životní situaci pojímat racionálně, a utíká se k iracionálním výkladům. (Jak vidím, sám jsem tu učinil výlet do oblasti psychologie, ačkoli k tomu nemám příslušnou kompetenci.)
A když už jsme u těchto psychologických výkladů, pak já mám ještě jeden oblíbený ustálený, a to sice z oblasti evoluční psychologie. Tímto faktorem si vysvětluji znovu a znovu, proč – nejen v USA – v poslední době narůstají tendence příklonu k autoritářským vůdcům. Podle mého se zde projevují atavistické instinkty z dávných dob, kdy ještě lidé (respektive jejich živočišní předchůdci) žili v tlupách. Zde bylo rozhodujícím faktorem pro přežití mít v této tlupě silného, schopného, rozhodného vůdce. Jeho morální či jiné osobnostní kvality byly zcela druhořadé. Jsem přesvědčen, že tyto atavistické instinkty přežívají i v „moderním“ člověku; a především v časech které jsou pociťovány jako tíživé, v dobách nejistoty a dezorientace se lidé přiklánějí k těmto silným vůdcům, s nadějí že ti je spolehlivě a pevnou rukou vyvedou ze všech nebezpečí.
Zpět tedy k „falešnému vědomí“: jak napsala paní Hájková podle Marxe proletariát žádné falešné vědomí (ideologii) nepotřebuje, protože nepotřebuje iluze. Tuto tézi ovšem Marx mohl nastolit pouze v rámci svého železného přesvědčení o tom, že dějinný vývoj přímou linií směřuje k odstranění kapitalismu, a k vládě dělnické třídy. Jak se ukázalo, právě tato víra byla tou největší iluzí.
Já bych v této souvislosti raději hovořil o „deformovaném vědomí“ – které ovšem plně odpovídá deformovaným společenským a materiálním poměrům. Když se vrátíme zpět k objektivně velmi tíživé sociální a existenční situaci širokých vrstev americké populace, pak fakticky není divu že si vytvářejí fiktivní, iluzorní obrazy o možnostech řešení.
Celkově je tedy možno říci: ano, určité fenomény v současné (americké) politice jsou samy o sobě deformované, patologické; ale tato patologie má své zcela objektivní příčiny, a proto v daném smyslu nelze hovořit o tom že by toto (společenské) vědomí bylo „falešné“. Ono je deformované, ale na druhé straně je naprosto správné, to jest je adekvátní reálným (deformovaným) poměrům jejichž je odrazem.
Pokud bychom tedy skutečně chtěli použít nějaké instituty z marxistické teorie, pak právě tu zcela základní Marxovu tézi o tom, že společenské vědomí není autonomním zdrojem sebe samého, nýbrž že je konec konců pouze zrcadlovým odrazem reálných, materiálních společenských poměrů. Tedy že „společenské vědomí“ je určováno, determinováno „společenským bytím“.
Děkuji za odpovědi. Souhlasím, že je to odraz deformovaných materiálních a společenských poměrů. Ale ty dlouhodobě v USA (ale v podstatě ani jinde na světě) nevedou k revoluční změně poměrů. Ideologie jako falešné vědomí bylo po léta v USA demonstrací amerického snu, liberální demokracie v americké formě, tento sen již v podstatě padl s hospodářskou krizí 2008 a trumpismem od roku 2016. Nyní jsme svědky vrcholu další formy falešného (chcete-li deformovaného) vědomí. Ale podle mě se jedná o formu falešného vědomí, protože sice je odvozeno od reálného konfliktu ve společenském bytí, nicméně jedná se o manipulaci vládnoucí třídy (Trumpa a s ním spřízněným velkokapitálem) vůči podřízené třídě.
Je možné označit jako falešné vědomí něco, co má za úkol manipulativně „uchlácholit“ nižší vrstvu, aby měla iluzi, že přispívá k řešení problémů a jejich hlas, že je slyšen? Nebo hovořme o „deformovaném vědomí“.
Pokud jde o evoluční psychologii, to mi zcela konvenuje. V důsledku slavných amerických výzkumů a konceptů „korporátní psychopatie“ by se mohlo zdát, že narcistický jedinec, který se dostává do pozice autoritářského vůdce, je záležitost jen postmoderní reality. Není tomu tak. Jedná se skutečně o dlouhodobou, evoluční záležitost. Společnost prostě přirozeně tíhne zvláště v období nejistoty a krize k autoritativním jedincům, výrazným lídrům. Prostě proto, že to máme už i za ta desetitisíciletí v genech, osvědčilo se to. Takto lze vysvětlit, proč společnost s většinou žen si zvolí za prezidenta machistického muže, který ženami i běžnou populací reálně opovrhuje. Humanismus je v širším slova smyslu záležitostí maximálně pár staletí, pokud jde o ženskou emancipaci, jde o proces řádově v desítkách let, který se postupně vyvíjí. Proti tomu zkušenosti mnoho desítek tisíc let před neolitickou revolucí jsou stále silné.
Amerika byla téměř od svého objevení nadějí. Nadějí, že je Novým světem, kde bude všechno jiné a lepší než v tom starém. Už Poutníci v ní hledali útočiště před pronásledováním a možnost žít podle své morálky, aniž by jim v tom někdo bránil. Později, když byla cíleněji kolonizována evropským kapitalismem, stávala se „zaslíbenou zemí“ pro lidi toužící po zbohatnutí. Prosperita tam narůstala raketovým způsobem ‚a podporovala „americký sen“). I ti, kdo do Nového světa odešli pracovali jako dělníci, vydělávali zpravidla více než ve své domovině, pokud vydrželi tvrdší podmínky – což se jistě na obyvatelích podepsalo. Proto zde dělnické hnutí asi nebylo tak mohutné jako na evropském kontinentu. „Americký sen“ ovšem netrval na věky. Postupem času se začalo ukazovat jeho klamnost. Někteří lidé si to možná nechtějí přiznat. Pořád touží po tom „dobrém řádu“, který podle jejich názoru dříve panoval a v němž bylo možné plnit si své sny. Prostí Američané v něj věřili. U nás existoval podobný sen, i když v mnohem menší míře. Mohli bychom ho nazvat třeba Baťův sen. Ale byl taky především pro ty, kteří chtěli a mohli tvrdě pracovat. Což nebyli všichni. Proto tu dělnické a komunistické hnutí mělo daleko větší úspěch.
Když Marx říkal, že dělnická třída je jedinou třídou, která nepotřebuje ideologii, myslel tím, že nepotřebuje iluze o tom, že ve stávajícím řádu je možné lépe žít. Měl patrně na mysli uvědomělou dělnickou třídu, čili takovou, která skutečně nahlédla své postavení a poznala, že jedinou její šancí je změnit svět („Proletáři nemají revolucí co ztratit, leda své okovy. Získat mohou celý svět.“). Neřešil, co budou proletáři se „získaným světem“ dělat. Myslel si možná, že to už pak půjde samo. Ovšem našli se hned lidé, kteří se té moci chopili. Ano, Marxova vidina byla také iluze. Jen iluze jiného druhu. To, že západní model sociáldemokratického kompromisu bude trvat navěky, byla patrně také iluze. Takže pro toho, kdo nemá sílu pomoct si sám, už zbývá jenom Bůh. Anebo další dočasná iluze – například v podobě konspiračních teorií.
Falešné nebo deformované vědomí – záleží na tom z jaké strany se na věc podíváme. Pokud na věc pohlédneme z té strany že (lidské) vědomí má být „správné“, racionální, objektivní – pak jsou iluze kterými D. Trump zásobuje své voliče ovšem vědomím falešným, neodpovídajícím realitám tohoto světa. Pokud ovšem na věc pohlédneme z té perspektivy kterou jsem předložil já, totiž z hlediska relace mezi objektivními poměry a stavem obecného vědomí – pak nelze učinit jiný závěr nežli že tato relace je jako taková adekvátní, toto vědomí je deformované, ale není „falešné“, v tom uvedeném smyslu že naprosto přesně odráží deformovanou realitu.
Co se zmíněného úspěchu misogyna Trumpa u amerických žen týče: ano, je to dlouho i můj vlastní názor, že zde evoluční podmíněnost (ženského) vědomí respektive nevědomí vítězí nad ženskou hrdostí, respektive ženskou sebeúctou. (Ovšem to samozřejmě nijak neznamená že by tomuto trumpovskému nadsamčímu charizmatu podlehly všechny americké ženy.)
A stejně tak je samozřejmě nutno ještě jednou připomenout, že v moci těchto atavistických respektive evolučních instinktů ani zdaleka nejsou jenom ženy.
Vůbec, celá novodobá koncepce demokracie je založena na jedné základní fikci, totiž na fikci svobody. Ale právě v takových souvislostech jako je ta nynější se ukazuje naprostá mylnost, nereálnost této premisy. Člověk je v prvé řadě podmíněný, evolučně, emocionálně, hodnotově; a fakticky teprve sekundárně k tomuto faktu jeho nesvobody přistupuje moment určité míry svobody, respektive určité schopnosti svobody. Tuto svobodu je ovšem napřed nutno si vypracovat, dlouhodobým osobním úsilím a sebevzděláním. Tohle věděli naprosto přesně už staří antičtí myslitelé; ovšem současná doba člověka deklaruje jako „svobodného“ už okamžikem jeho zrození, takže on pro svou svobodu nemusí dělat už nic dalšího. Antický člověk ke své svobodě jako nezbytnou podmínku potřeboval vyspělého ducha, rozum; člověk „moderní“ demokracie ho nepotřebuje, a podle toho to také vypadá a dopadá.
Amerika jako naděje – ovšem je nutno si uvědomit, že ti kdo do Ameriky odcházeli za náboženskou svobodou byli do značné míry příslušníci různých sekt. A v rámci sekt jak známo sotva kdy vládne nějaká náboženská svoboda. Dost možná právě proto Američané sice vzývají svobodu, ale navzájem si ji nedopřávají – to jest, dopřávají si ji v náboženství, ale v politice se navzájem nenávidí a exkomunikují, když ten druhý zastává jiný politický názor.
Nevím, zda se dá říct, že Američané si „dopřávají svobodu v náboženství“. Dopřává jim ji podle všeho hlavně jejich stát. Oni sami „ty druhé“ moc rádi nemají, což znamená, že jim ani tu náboženskou svobodu nijak moc nepřejí. Je sice mnoho církví, ale hlavní dělicí linie je dnes mezi konzervativci a liberály, čili tzv. „progresivisty“. Dřív se tam asi „vešli“ tak nějak všichni a navzájem si nepřekáželi. Možná, že alespoň v hlavních věcech panovala jakás takás shoda. To už je ale pryč. Teď vládne na obou stranách strach, že se ti druzí zmocní vlády a budou jim chtít zákonem něco vnutit nebo naopak zakázat.
Důvodem je různý náhled na to, co je a co není morální. Morálka se s náboženstvím do jisté míry překrývá. A zákony, jak víme, mají vycházet z dobrých mravů. Takže je tady problém.
Příchod či vznik četných denominací náboženské války ani konflikty do USA nepřinesl. Laissez-faire se nerozšířilo jen v ekonomickém, ale i konfesijním ohledu. Takový stav má přirozeně vedle pozitivních i určité negativní důsledky. Samozřejmě, že ani za mořem nepanoval vůči jinověrcům jenom respekt, ale rovněž i despekt. Častá ovšem byla a je zejména vzájemná lhostejnost. Přece však platí, že klasická americká svoboda jako součást identity národa rozhodně nemá jen ekonomický rozměr. Ústavou zaručené právo hledat vlastní štěstí vyplývá z mimořádně velké a široce sdílené důvěry, že každý ví nejlépe, co on sám chce a že je svého štěstí strůjcem. Společnost jako taková je pro tohle přesvědčení setrvale (pro leckoho obdivuhodně) tak málo „náchylná“ k socialismu. V některých historických chvílích může ovšem být, přes „základní dohodu“, silně obnažen podstatný rozpor v tom, co je doopravdy americké. Zda, jak míní liberálové, stále věřit a dále reprodukovat kdysi uplatněné přístupy, jež posloužily k rozšíření „američtiny“, nebo, jak tvrdí konzervativci, si uvědomit, že to má své meze, že to nefunguje a že tím je ztrácen drahocenný vlastní obsah.
Mnozí křesťané považují Trumpa za mesiášského vůdce. Domnívají se, že bude bojovat proti potratům a proti šíření genderové teorie.
https://www.krestandnes.cz/buh-nam-dal-trumpa-cirkevni-predstavitele-v-usa-hlasaji-mesiasske-poselstvi/
Jednou ze sfér, s nimiž jsem hodně nespokojen a považuji ji za zdroj mnoha potíží a škod, jsou média. Myslím naše. Američanům proto vůbec nezávidím existenci v prostředí, kde snad, ani při nejlepší vůli, není možné připouštět si k tělu extrémismus mnoha veřejných sdělení a celých kanálů. To jsou mělčiny svobody.
Vzpomínám si, jak už v 70. letech dávali v Československé televizi občas nějaký americký seriál, třeba o Edisonovi, či Twainovi, a že jsem si myslel, že tak nějak, přinejhorším, vypadá divácká televizní strava v USA. Chyba komunistů a Zelenky, že vybírali (výlučně) z toho lepšího (konce spektra) tamní produkce a ještě tím šetřili.
Jeden diskutující na KD, který sympatizuje s Trumpem, k tomu vlivu amerických médií napsal:
„Naštěstí už lidé v USA prokoukli, že média nejsou objektivní ale řízena zcela účelově pro manipulaci s lidma a šíření nenávisti a chaosu. Doufejme, že Trump a Musk se pustí do díla a omezí vliv těchto …nezávislých..médií pomocí kterých nás manipulují jiné mocnosti.“
„Při vší úctě k metafyzikům a náboženským idealistům, filozofům, politikům nebo básníkům: Idea Boha znamená abdikaci lidského rozumu a spravedlnosti; je to nejrozhodnější negace lidské svobody a nutně končí zotročením lidstva, jak v teorii, tak v praxi.!“ Bůh a stát – Michail Bakunin
„Zde Bakunin znovu interpretoval Bibli, aby z lidí udělal v jejich lidskosti první myslitele a první rebely ze všech zvířat na světě.“ Bakuninův Bůh a stát. 21:39mins(CZ titulky)👇 https://www.youtube.com/watch?v=IaBzWH1KJns
Nedávno jsem tu, tuším, zmínila, Martina C. Putnu, který napsal komentáře ke knize Kazatel. Když se ho ptali, proč zrovna Kazatel, odpověděl:
„Protože to je ta možná nejtvrdší biblická kniha, která drsně demaskuje všechny naděje tohoto světa, aniž by dávala lacinou naději a rychlou náboženskou odpověď ve stylu „neboj, neboj, všechno dobře dopadne“. Je to kniha, která vychází vstříc naší beznaději. A právě její četba je to, co mi teď v těchto časech dodává naději.“
I Putna patrně došel k názoru, že beznaděj je vhodnou spiritualitou dnešní doby. A žádnými falešnými nadějemi ji člověk nepotlačí.
O náboženské toleranci Američanů vyprávěl Jan Werich ve svých vzpomínkách na jeho a Jiřího Voskovce pobyt ve Spojených státech v době války. Napsal, že Američané jsou skutečně naprosto tolerantní vůči jakékoli formě náboženského vyznání; ale na straně druhé s naprostou samozřejmostí očekávají, že každý člověk bude svého boha vyznávat. Proto když jednou Werich a Voskovec – zřejmě oba ateisté – byli svými americkými známými dotazováni na jejich víru, respektive na to proč nechodí do žádného kostela, si na místě si vytvořili jakousi modifikaci husitské víry, podle níž (této modifikace) Bůh ke svému kontaktu s věřícími nemá zapotřebí žádné kostely, ani jiné obřadnosti.
Na druhé straně má asi pravdu paní Hájková s tím, že v nové době se u mnohých Američanů jejich víra zradikalizovala, respektive zfanatizovala, a spolu s tím ubývá i náboženské tolerance.
Co se československé (za minulého režimu) televize a jejího vztahu k americkým médiím (filmu, televizi) týče: ano, paradoxně to byl nedostatek peněz a zároveň ideologický filtr, které nakonec vedly k tomu že u československého diváka (naprosto v rozporu s působením režimní propagandy) vznikal zcela neadekvátně optimistický pohled na kvalitu západní produkce. Já jsem si tento rozdíl nejvíce uvědomil vlastně na zcela nepolitickém poli, totiž ohledně filmových grotesek. Naše televize stále dokola vysílala většinou jenom krátké ukázky z amerických grotesek; takže divák si mohl jenom závistivě povzdechnout: „Kdyby nám tak ukázali všechno! Ti Američané jsou přece jenom mistři zábavy!“ Jenže poté co jsem přišel do Německa a tyto americké grotesky jsem mohl shlédnout v celé jejich délce jsem znovu a znovu zjišťoval, že ty krátké ukázky co nám ukazovala naše televize vybíraly skutečně to nejlepší. To jest: často byla celá groteska vlastně zcela nudná, nicotná, byla zde jedna jediná podařená scéna; ale protože čs. televize koupila jenom tuto jednu výseč toho nejlepšího, pak v divákovi vznikal ten zcela mylný dojem o velkoleposti amerického zábavního průmyslu, a o co všechno nás naše televize připravuje, když nám ukáže jenom tyto krátké ústřižky.
Mimochodem, co se mělkosti západních médií, jmenovitě televize týče: nutno uvést že tomu nebylo vždycky, alespoň ne v té míře jak je to obvyklé dnes. Když jsem na počátku osmdesátých let přišel do Německa, existovaly zde (stejně jako u nás) jenom a pouze dva celostátní televizní programy. (Pak ovšem ještě řada regionálních vysílání.) Konkrétně: v Mnichově jsem mohl sledovat tyto dva celostátní programy, potom Bavorskou televizi (naprosto konzervativní a naprosto nudnou); a kromě toho dva programy televize rakouské (tehdy ještě volně přístupné, tedy bez geoblokingu).
Přičemž – všech těchto pět programů bylo vlastně naprosto seriózních! Jestli si tedy někteří emigranti do Německa či Rakouska slibovali nějakou televizní americkou „divočinu“, byli asi dosti zklamáni. Například mravnostní normy zde byly bezmála stejně tak striktní, jako v televizi komunistické! Až teprve někdy ve druhé polovině osmdesátých let počal nástup televizí komerčních – a s nimi se tyto normy přijatelného (ve všech směrech) posouvaly respektive byly stlačovány čím dál tím níže.
„Idea Boha znamená abdikaci lidského rozumu a spravedlnosti“ – pane Huďo, jestliže víra na svět skutečně nahlíží zásadně jiným způsobem nežli holý (technický) rozum, pak je sotva možno stavět proti sobě víru a spravedlnost. Po dlouhá staletí, či spíše tisíciletí to fakticky byla jenom a právě víra, která byla fundamentem veřejné morálky, a tedy i spravedlnosti. Není žádnou náhodou, že v době vzniku velkých městských aglomerací (kde tedy v této anonymitě velké masy už zcela zmizela původní bezprostřední kontrola chování jedince ze strany jeho okolí) se ve všech státních útvarech s těmito velkými městy vyskytoval nějaký centrální bůh který přísně sankcionoval nemravné jednání. Tedy prohřešky proti spravedlnosti.
Takže jak je vidět, i existence víry (respektive příslušných božstev) naprosto má i svou objektivně racionální stránku.
M. C. Putna a „Kazatel“: musím přiznat že „Kazatele“ jsem nečetl; ale ze svého stanoviska, ze svého pohledu na svět, jmenovitě poté co se naprosto rozpadla idea socialismu, stejně jako Putna zastávám ten samý názor, tedy že „beznaděj je naši jedinou nadějí“.
Nedá se nic dělat, ale to jediné co je za dané situace možno dělat je oprostit se, osvobodit se od všech iluzí dřívějších dob; od všech nadějí že tento svět sám od sebe směřuje k nějaké lidsky přívětivé podobě a formě, že postačí ho jenom příslušným směrem poněkud popostrčit.
Je tedy nutno zbavit se dřívějších nadějí a iluzí; aby na jejich troskách bylo možno zcela znovu od počátku promyslet, co vlastně doopravdy je tento svět, co a kdo je sám člověk, a jakým způsobem je obojí možno přece jenom trochu zlepšit, zkvalitnit, zhumanizovat.
Pane Poláčku, já souzním s Bakuninem.
Z čistě filosofické analýzy nového zákona nepochybuji o tom, že v dnešním světě bychom Ježíše považovali za liberálního socialistu. Dost blízko k tomu, aby byl anarchistou. Můžeme si přečíst i Tolstoje nebo dokonce biografii Proudhona a dalších, abychom pochopili, jak moc křesťanství ovlivnilo anarchismus a komunismus.
Kdysi jsem četla svědectví jednoho anarchisty, který uvěřil.
https://old.meziprostor.cz/clanek/krestansky-anarchismus-2595
Ale mám pocit, že ten web už skončil.
Myslím, paní Hájková, že ten pocit máte správný. Ten Vámi zmiňovaný web už neexistuje.
Je křesťanství anarchismus?
Na otázku, zda křesťanství může být anarchismem, odpověděl už dávno Felix Ortt (1866-1959), jeden z hlavních teoretiků křesťanského anarchismu v Nizozemsku. V roce 1897 vydal knihu ‚Křesťanský anarchismus‘. . Nyní jsme asi 127 let napřed a anarchismus prošel všemi možnými změnami, protože následoval měnící se časy. To se svět tolik změnil? Je například militarismus mimo svět? Zmizely všechny formy nadvlády a útlaku? Svět se možná změnil, ale moc a válečné násilí jsou (stále) hlavním tématem tohoto světa. Francouzský teolog a učitel, Jérôme Alexandre, který to dělá se svou nedávnou knihou Le christianisme est un anarchisme.👇
https://www.editionstextuel.com/livre/le_christianisme_est_un_anarchisme
Jak se to vezme. Křesťanství je do jisté míry anarchismus. Jestliže totiž je Pánem Ježíš, nemůže být pánem císař. Ani žádný jiný vládce.
Je známo, že Nietzsche si na křesťanství velmi stěžoval. Na to, že právě ono rozeselo po světě jed – představu, že všichni lidé jsou si rovni.
Někteří lidé nechtějí rovnost, chtějí mít svou šanci být utlačovatelem.
Myslím, že Nietzsche vycházel právě z předpokladu, že všichni lidé si ve skutečnosti nejsou rovni. Že totiž existují lidé silní a lidé slabí, lidé odvážní a lidé zbabělí, lidé chytří a lidé hloupí, lidé vzdělaní a lidé nevzdělaní, atd.
Když mluvíme o rovnosti, vždycky se musíme ptát na to, v jakém směru jsme si rovni. Měla by být rovnost před zákonem? Rovnost ekonomická, rovnost(ářství) ve spotřebě? Rovnost ve vzdělání?
Co je vlastně rovnost? Je to pocit? Je to něco objektivního? Jak jí dosáhnout? Jenom tím, že svou rovnost s druhými uznáme navenek?
Když jsem se svého času pokoušela zapojit se do nějaké církve, seznámila jsem se s několika křesťankami z křesťanských sborů. Vzpomínám si, jak jedna z nich líčila, co dělala krátce po svém obrácení. Vzala evangelium doslova. Myslela si, že musí dělat to, co dělal Ježíš – krmit hladové a oblékat nahé. A tak pozvala do jejich domu bezdomovce z ulice. Nechala ho vykoupat ve vaně, připravila mu jídlo a nějaké to oblečení. Mezitím se však vrátil domů její manžel a když zjistil, co se děje, hrozně se rozčílil a bezdomovec musel ven z domu. No a ona si rozmyslela příště udělat něco podobného. Časem pochopila, že nic takového dělat ani nemusí. Přitom i ten manžel byl křesťan, čerstvě obrácený.
Co je vlastně to obrácení? Člověku se zachvějí jeho jistoty, jeho ego je poněkud narušeno. Jenže bez ega se nedá v tomto světě existovat. Člověk časem pochopí, že až tak nesobecký nemůže být. A vlastně – byla to skutečná nesobeckost a láska k bezdomovci? Nebo spíš snaha zavděčit se Ježíšovi?
Anarchisté věří, že si lidé mohou vládnout sami bez donucovacích institucí a hierarchií. Mají velkou víru v obyčejné lidi. Už žádné strany, žádná autorita, absolutní svoboda člověka a občana; to je jejich sociální a politická víra.
„Chci zrušení tříd jak v ekonomickém, sociálním, tak i politickém smyslu. […] … politická rovnost bez ekonomické rovnosti je lež.“
-Michail Alexandrovič Bakunin
Američané již přes rok dirigují genocidu Palestinců a další zvěrstva nejen na Blízkém východě a lidé se najednou diví, že si zvolili nějakého autoritáře Trumpa. Vtipné. Přitom by stačilo jen pogratulovat, dál se k nim lísat a čekat na nějaký ten drobák co občas někomu pustí. Tak jak nám to ukázal rozvědčík na Hradě, kterého si v NATO vycepovali.
Ježíš dnes jako liberální socialista? Či anarchista? – Především pane Huďo bych dost varoval před tím pokoušet se Ježíše vměstnat do nějaké šablony. On byl v prvé řadě svůj; a za druhé – což souvisí s prvním – on byl fakticky naprosto osamělý bojovník proti všem. Ano, on měl sice svůj houfec (nemáme žádnou doloženou vědomost o tom jak velký); ale i názory a postoji jeho členů musel zřejmě opakovaně vést trvalé boje. Zřejmě nejblíže názorově mu skutečně stála Máří Magdaléna; ale ta byla po jeho smrti dominantním mužským elementem odstavena na vedlejší kolej.
Chci tím říci: kdyby Ježíš žil dnes, dozajista by byl v opozici jak proti mocenským strukturám tohoto světa, tak i proti oficiální církvi. Je možné se právem domnívat že při pohledu na struktury a mocenské instituty oficiální církve by vyslovil podobný výrok jako svého času Marx na adresu francouzských marxistů: „Jestliže v y jste marxisté, pak j á žádný marxista nejsem!“
Ježíš by tedy zcela nepochybně byl stejně tak v opozici vůči všem vládnoucím strukturám a ideologiím, jak byl v této opozici ve svém čase. Ale – to ještě nijak neznamená že by nebyl v opozici i vůči ideologii anarchismu. Ano, možná by souzněl s jeho (anarchismu) opozicí vůči mocenským strukturám; ale anarchistická myšlenka nijak nepřesahující pouhé vzývání všeobecné rovnosti by mu nevyhnutelně připadala příliš plochá, příliš laciná. V této anarchistické myšlence všeobecné rovnosti naprosto chybí vertikální rozměr – a ten byl pro Ježíše naprosto určující. Ten křesťanský anarchista podává sice na jedné straně správný, ale na straně druhé velmi zkreslující výklad toho, jak Ježíš vnímal postavení a roli Boha. Ostatně je nutno připomenout, že toho „milujícího tatíčka“ z judaistického Hospodina udělal až apoštol Pavel a poté autor Janova evangelia; u Ježíše samotného byl Bůh-Otec ještě přinejmenším stejně tak trestající jako milující. (Zásadní rozdíl vůči Jahvemu je ovšem v tom, že Ježíšův Bůh už netrestal bezhlavě, paušálně, divoce, nýbrž trestal pouze za konkrétní provinění.)
Stejně tak jednostranně onen křesťanský anarchista podává výklad Ježíšova vztahu k hierarchiím: ano, u Ježíše bezpochyby platilo, že Bůh stojí výše nežli císař, čili výše nežli světská moc; respektive že před Bohem jsou si všichni rovni. Ovšem na straně druhé stojí známý Ježíšův výrok „dej císařovi co je císařovo“; a stejně tak je faktem že Ježíš znovu a znovu užíval příměry o vztahu pána a sluhy, aniž by kdykoli jediným slovem zpochybnil existenci sluhů a otroků.
Ještě jednou tedy: bylo by velice pochybným počinem pokoušet se Ježíše vměstnat do té či oné krabičky, ztotožnit ho s jedním jediným (politickým) proudem. Ježíš byl příliš komplexní osobnost, nežli aby bylo možno ho takovýmto způsobem legitimně „osekat“ jenom na jeden jediný směr, jednu jedinou dimenzi.
„Anarchisté mají velkou víru v obyčejné lidi“ – no ano, pane Huďo, a právě to je bohužel ta naprosto zásadní chyba. Vezměme si jenom aktuální událost, zvolení D. Trumpa americkým prezidentem. To znamená: nadpoloviční většina amerických voličů byla ochotna si do svého čela zvolit autoritáře, narcise, egomana, obhroublého primitiva, misogyna, pravděpodobně sexuálního násilníka, atd. atd. Jak můžete jenom pomyslet na to, že s takovýmito lidmi, kteří vyznávají takto naprosto deformované hodnoty, by bylo možno vybudovat nějakou veskrze humánní, spravedlivou společnost?…
Lidé – musím to bohužel opakovat znovu a znovu – nejsou stále nic jiného nežli produkty přírody, produkty evoluce; a stále je v nich uloženo toto staré animálně-divošské dědictví. Sice samozřejmě ne u všech se tato atavistická zátěž projevuje tak drasticky jako u onoho zdivočelého davu Trumpových příznivců útočících na Kapitol; ale nějaká paušální víra v „dobrého člověka“?… Ne, s něčím takovým se v tomto světě opravdu nikam daleko nedojde. Daleko spíše měl pravdu filozof Hegel se svou poznámkou ke své Filozofii práva: „Musí být přikázáno, čistě přikázáno v tomto světě.“ Je prostě určitý podíl populace, kterého je možno jenom čirým příkazem alespoň do jisté míry udržet na uzdě, alespoň v zásadě ukrotit jeho primitivní, divošskou přirozenost.
Vidíte, paní Hájková, jsou tací, kteří říkají, že anarchismus by nefungoval, že potřebujeme zákony, policajty a kapitalismus. Ale my říkáme, že jsou to právě zavedené systémy, které nefungují. Miliardy lidí nemají dostupné bydlení, zdravotní péči, hladovějí každý den po celém světě, protože globální kapitalismus dělá elitě hladovějících národů výnosnější pěstovat plodiny na export než živit vlastní lidi atd. apod. Věda byla rozvrácena požadavky zisku a výzkum je financován pouze tehdy, pokud zkoumá, co by mohlo některé bohaté bastardy učinit bohatšími. Dokonce i střední třída začíná upadat do záhuby a v této ekonomice už nezbylo mnoho těch, kteří se vrhli na mýtus prosperity, kterou některé z nás prodali, když jsme byli děti.
Bylo nám řečeno, že anarchie nemůže fungovat, protože lidé jsou „ve své podstatě“ chybní a jsou motivováni výhradně vlastním zájmem. Nějak nelogický skok od této myšlenky k myšlence, že proto potřebujeme vůdce a vládu. Ale když nedůvěřujeme lidem, že se vedou sami , proč jim věříme natolik, abychom je svěřili všem?
Solidarita je často v kontrastu s charitou. Charitu lze chápat jako způsob poskytování pomoci, která posiluje hierarchický vztah mezi skupinami. Bohatí lidé, kteří darují peníze na charitu, činí chudé ještě více závislými na bohatých. Chudí lidé, kteří se organizují za účelem sdílení zdrojů jako rovný s rovným, jednají ze solidarity.
Pane Poláčku, ale v Americe žádnou anarchistickou beztřídní společnost nemají. Mají tam neoliberální kapitalismus a zastupitelskou demokracii.
Americká „demokracie“ je oligarchie typu mrkev a biče. Volby v USA jsou rituálem posedlosti, ceremoniální hrou ovládání mysli, hrou, která nutí lidi, aby se vzdali své identity a kritického myšlení na oltář partyzánského dogmatu. Podívaná na moderní politiku funguje na znepokojivě jednoduchém binárním systému: kandidáta milovat a kandidát nenávidět. Nic nepřekračuje tuto dichotomii – nuance, složitost a nezávislé myšlení jsou obětovány slepé adoraci jedné postavy a manické démonizaci druhé. Jednotlivec je zredukován na pěšce, nádobu pobouření, sevřený kognitivní disonancí víry, že v systému organizovaném hrstkou mají vůbec nějaké skutečné jednání. Tento cyklus projekce je stejně bizarní jako destruktivní. Lidé vyřezávají ze svého zvoleného kandidáta hrdinu, spasitele, přičemž ignorují nebo omlouvají do očí bijící rozpory. Dívají se na tyto postavy s téměř náboženskou horlivostí a nacházejí v nich to, co chtějí vidět, ne to, co tam je. Je to klam živený zoufalstvím – potřeba věřit, že někdo musí mít vše pod kontrolou, že někdo musí mít odpovědi. Ale tím, že se poddají této iluzi, opouštějí svou vlastní autonomii a drží se představy, že odevzdání hlasu je aktem moci, i když ve skutečnosti jde o něco víc než rituální kapitulaci. Ve snaze o změnu se lidé uvězňují v narativech těch, kteří se je snaží ovládat. Dokonce i jazyk „nejzákladnější princip demokracie“ vykazuje známky etatistické indoktrinace věřit, že hlasování je nějaká magická věc a je naší povinností jako „občanů.“
Jeho indoktrinace je vidět, jak je systém zkorumpovaný, a myslet si, že ho hlasování mění. Vládnoucí třída je třídně uvědomělá, má třídní solidaritu a vede třídní válku.
Západní liberálové, kteří fňukají nad tím, jak je Trumpovo vítězství hrozné pro sociální a environmentální spravedlnost na celém světě, přestanou fňukat a začnou organizovat odpor proti neoliberálnímu průmyslově-kapitalistickému západnímu impériu. Představte si USA bez obstrukce a regrese republikánů a demokratů. Donald Trump je novým americkým prezidentem. Imperialistická hegemonie, která vede genocidní války, udržuje globální nerovnost a ničí planetu, má na vrcholu nového maskota. Svět se však bude i nadále bránit. Existuje nový svět, který čeká na zrození – jakmile americké impérium zemře…
Pane Huďo je možné že vaše pevné přesvědčení o lidské schopnosti vymanit se ze svého osudu raubíře a vykořisťovatele, vychází z poznatku že člověk je pánem ve vlastním domě. Tedy nejen znalcem svého charakteru, ale i tvůrcem?
Panu Poláčkovi
Ježíšův výrok „Dejte císaři, co je císařovo…“
Ježíšovo nezpochybňování, že existují páni a služebníci (otroci)…
Zákoníci a velekněží chtěli Ježíše nachytat. Kdyby tak odmítl placení daní Římu, mohli by ho hned udat.
Ale Ježíš se z té léčky dostal. Poukázal na císařův portrét na minci s otázkou „čí je ten portrét?“ Na odpověď „císařův“ pak řekl: „Odevzdejte tedy to, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“
Přitom Ježíš bezpochyby věděl, že Římané ty daně nevyužívají na provoz sociálního státu, nýbrž k upevnění státní moci, k tomu, aby mohli financovat armádu a ovládat další státy, potlačovat vzpoury atd. Ale kromě toho možná i k tomu, aby stavěli silnice, vodovody a jiné užitečné stavby… Věděl, že panství Říma nad Judeou je současná realita. a nechtěl jít hlavou proti zdi.
Druhá část věty – „odevzdejte, co je Boží, Bohu“ neznamená placení chrámové daně či později církevních desátků. Znamená to, že Bohu se má odevzdat celý člověk (patříte Bohu, tak plňte Boží vůli, nechte se jím vést). Je to jediný způsob, jak může růst Boží království.
Ježíšovi následovníci se podřizovali státní moci, jak zdůrazňoval i apoštol Pavel (Ř 13, 1). Na co však nemohli přistoupit, to byla adorace této moci, kult státních božstev, zbožštění císaře. Tato averze proti modloslužbě měla původ už u židů.
Zajímavé je, že v Ježíšově době se rozmáhaly mysterijní kulty – např. eleusínská mystéria a kulty dalších bohů (Dionýsos, Kybelé atd.), v nichž se lidé snažili uniknout osudu a získat větší vládu nad svým životem, popřípadě získat nějaké zvláštní schopnosti pro svou osobu, zažít vzkříšení, získat nesmrtelnost apod. Pojmy jako vzkříšení/zmrtvýchvstání nebo spása prý křesťané převzali z těchto kultů, ale dali jím nový význam. Židé sice také znali vzkříšení a spásu, ovšem tam to byly spíš pojmy kolektivního významu, na rozdíl od pohanských mystérií, v nichž jednotlivci chtěli získat něco pro sebe (a byli také zavázáni k mlčení).
Autor knížky, ve které jsem o tom četla, si odpovídá na otázku, proč (v podstatě individualistické) mysterijní kulty nevadily státní moci, která i nadále vyžadovala kolektivní vzývání státních božstev, zatímco křesťanství jí vadilo? Odpověď vidí ve skutečnosti, že účastníci mysterií státní kult neodmítali, zatímco křesťané odmítali zúčastňovat se kultu císaře a dalších státních božstev. Židé sice tu výjimku měli, ale ne vždy a ne každý císař je kvůli tomu nechal na pokoji. Židů však nepřibývalo, zatímco křesťanů ano. Což se zdálo nebezpečné.
Otázka „dobrého člověka“
V každém případě je pane Huďo dobře že jste zde přímo a jednoznačně vyslovil centrální článek víry: člověk je dobrý.
To je skutečně to nejvlastnější jádro, kolem kterého se odvíjejí všechny ostatní momenty, všechna ostatní tvrzení. Podívejme se tedy blíže na tento postulát, prozkoumejme jeho platnost.
Je tomu tak: my na levici se vší samozřejmostí vycházíme právě z této představy. My pokládáme za naprosto přirozené a samozřejmé, že lidé – když už jednou jsou lidé – že se tedy budou ze své nejhlubší přirozenosti chovat lidsky. A že jenom hrstka deformovaných, deviantních individuí se může záměrně chovat jiným způsobem, tedy egoisticky, misantropicky. A že tedy nejpřirozenější formou společenské organizace je socialismus, kde se nikdo nevyvyšuje nad druhé, nýbrž všichni poctivě a ve vztahu vzájemného přátelství a solidarity pracují pro blaho všech.
Ano, i já sám jsem kdysi sdílel tento optimistický pohled na člověka. I já jsem uvěřil tomu, že je to jenom a pouze zlý kapitalismus, který způsobuje nerovnost mezi lidmi, vykořisťování a nespravedlnost. Byl to pak hodně dlouhý a obtížný proces, během kterého jsem si musel čím dále tím více uvědomovat a přiznávat, jak dalece byla tato představa o „dobrém člověku“ naivní a klamná. Že spoléhání se na nějakého „dobrého člověka“ nemá prakticky nic společného s žitou realitou. Že lidé sledují vždy v prvé řadě své vlastní osobní zájmy, a teprve ve druhé linii (pokud vůbec) zájmy celku.
Položme otázku znovu od samotného počátku, pane Huďo: na základě čeho se domníváte, že by člověk vlastně měl být dobrý?…
Co je vlastně člověk? Kde se tu vůbec vzal? Když se na jeho genezi podíváme alespoň trochu střízlivým pohledem, pak není možno se vyhnout holému faktu, že člověk je stále ještě – opice, tedy produkt přírody, se vší všemi vlastnostmi kterými ji tato příroda vybavila, aby mohla přežít. A nedá se nic dělat, ale k této schopnosti přežít, uspět nevyhnutelně patří i patřičná dávka agresivity. Respektive ještě o stupeň dříve, jako úplně první vlastnost musí tato opice (jako každý jiný tvor) hledět právě na své vlastní přežití, prosazení se uprostřed svého okolí.
Vraťme se k člověku: i když se nejedná přímo o zájmy komerční či mocenské, každý člověk – pokud nezaujme naprosto submisivní, podřízený postoj – musí mít základní schopnost v mezilidských vztazích prosadit svou vlastní osobnost, své vlastní já. Tedy – své vlastní ego. Jenže – už jenom tímto základním faktem, touto základní nutností začíná nevyhnutelně boj o dominanci. Tato ega nikdy nemohou být stejně silná, a tedy ani navzájem rovná.
Podle křesťanství prvotní hřích spočívá ve vzpouře člověka proti Boží vůli – tedy v tom že tento člověk proti této Boží vůli (znamenající absolutní Dobro) postavil svou vůli vlastní, čili své vlastní individuální já. Nutno říci – na tomto obraze je skutečně mnoho pravdy. Jakmile člověk začne jednat na základě svého vlastního já, svého vlastního ega, pak vůbec nemůže jinak nežli dostat se do kolize se samotným Dobrem. Člověk jako individuum nikdy nemůže být absolutně dobrý; vždy musí nějakým způsobem prosazovat své ego, svůj vlastní individuální zájem. A tedy na úkor těch ostatních. Co ovšem křesťanství nevidí a vidět nechce je právě druhá stránka celé věci – že kdyby člověk nespáchal tento „prvotní hřích“, nikdy by se nestal svébytným člověkem. Byl by nadále pouze pasivní loutkou v rukách svého stvořitele.
Pane Huďo, Vaše analýzy toho jak kapitalismus negativně působí na lidskou mravnost, na lidský charakter jsou velmi výstižné, velmi přesvědčivé; jenže – kde pak se vůbec vlastně vzal tento kapitalismus? Nevytvořili ho snad náhodou sami lidé? Svou neukojitelnou touhou po stále větším hromadění bohatství, materiálních statků? Tedy tím, čím je vybavila už sama příroda: pud shromažďovat tolik zdrojů potravy, kolik je jenom možno.
Jak chcete – za podmínek absolutní rovnosti – dosáhnout toho aby ve všech lidech vzápětí naprosto vyhasla tato odvěká, evolučně zakódovaná touha po tom mít, vlastnit co nejvíce materiálních statků? Jak můžete v člověku uhasit touhu vyniknout nad ty ostatní? Jak můžete přimět člověka, aby se spokojil s tím že bude pro příště natrvalo už jenom průměrem, že navždy splyne s jednolitým davem, kde žádná hlava nesmí vyčnívat nad tu druhou?…
Když Marx vytvářel svou teorii člověka a společnosti, trval neústupně na tom, že základem této teorie nesmí být nějaké plané moralizování, nýbrž naprosto reálné, materiální životní podmínky člověka. Neboť člověk bude vždy jednat nakonec tak, jaké budou tyto materiální podmínky jeho života. Tento Marxův přístup byl naprosto správný, a je nutno na něm trvat. Jenomže – on tyto materiální podmínky života člověka pojal jenom naprosto jednostranně. On tvrdil že práce má prý společenský charakter – a že tedy způsob společenské produkce sám povede člověka ke společenskosti. Přitom – který sám nikdy v životě nepocítil tíhu skutečné práce – naprosto ignoroval, potlačil tu skutečnost, že práce je vždy v prvé řadě výsostně individuální počin. Individuální námaha. Člověk pracuje v prvé řadě pro sebe samého; pracuje proto aby on sám za svou práci dostal odměnu, a to sice pokud možno co nejvyšší. – Jak potom chcete zabránit tomu, aby agilnější jedinci s dobrými organizačními schopnostmi tuto svou životní obživu realizovali jakožto podnikatelé? To znamená, aby si najali určité množství pracovníků, kteří uskuteční jejich podnikatelský záměr? – Jenže tím zde hned vzápětí máme práci za mzdu, čili (podle Marxe) kapitalismus.
Anebo chcete zcela eliminovat, zakázat jakékoli podnikatelství? Jako tomu bylo v reálném socialismu? Pak zde zase budeme mít ten samý ekonomický marast, tu samou stagnaci společenské produkce.
Zkrátka, pane Huďo, pokud skutečně vezmeme vážně Marxův postulát o tom že rozhodující jsou nikoli zbožná přání, nýbrž holá materiální realita, pak nám všechno hovoří pro to že tato samotná materiální, produkční realita nikdy nemůže být naprosto rovnostářská, nýbrž že ona sama je dynamická, neustále proudící, a že zde nevyhnutelně agilnější jedinci nabývají vrchu nad těmi pasivnějšími.
Zkrátka, pane Huďo, v realitě – jak evoluční tak i produkční – nelze nalézt nic, co by nějak poukazovalo na to, že naprosté rovnostářství je přirozeným stavem člověka a lidstva. Respektive že by takovéto naprosté rovnostářství bylo vůbec materiálně možné.
Docela často se mi stává, že při čtení připadnu na řádky, které se nějak vztahují k tématům a argumentům, o nichž je zde diskuse. Vzal jsem onehdy do rukou Zweigova Balzaca a protože se mi tenhle autor pořád dobře čte, šel jsem zas jednou pozdě spát.
Přepisuji několik pasáží, které jsem si označil, neboť se vztahují k tomu, jaký (hodně) je člověk a navíc jsou od někoho, kdo uměl skvěle psát. Takže kousek beletrie. Zvláště pro pana Huďu.
„Od chvíle, kdy padly výsady aristokracie, od chvíle, kdy byly nivelizovány stavovské rozdíly, se peníze staly krví a hnací silou společenského života.
(…)
(D)ebutanti přicházející do Paříže získávají rychle přehled o tom, kolik stojí návštěva dobré společnosti, elegantní oblečení, naleštěné boty, nový kočár, byt, sluha a tisíc maličkostí a malicherností, které však musí zaplatit a naučit se s nimi i podle nich žít. Vědí, jaká je to katastrofa, když se kvůli nemoderní vestě dočkají pohrdání, brzy poznají, že jenom peníze nebo odlesk peněz otvírají dveře, a ze všech malých ustavičných ponižování pak vyrůstají velké vášně a houževnatá ctižádost.
(…)
(K)dyž se rozhlížejí po tom novém kouzelném světě elegance, bohatství a moci, cítí, že k dobytí těch paláců, těchto žen a těchto mocenských postavení je to málo, co si s sebou přinesli, bezcenné. Že svoje schopnosti, aby z nich mohli těžit, musí přetavit, mládí v houževnatost, chytrost ve lstivost, důvěru ve faleš, krásu v neřest, odvahu v prohnanost. Neboť (…) jsou lidé bezmezně lačnící po tom, aby uchvátili všechno. Všichni zažijí stejné dobrodružství: přežene se kolem nich kočár, jeho kola je postříkají blátem, kočí mává bičem, ale uvnitř sedí mladá žena a v jejích vlasech se třpytí drahokam. Jen se kolem nich mihne. Je svůdná a krásná, je symbolem rozkoše. A všichni (…) mají v tom okamžiku jen jedno přání: Mít tuto ženu, kočár, sluhy, bohatství, Paříž, svět.“
Pane Poláčku, kapitalismus nechce, abyste věřili v něco jiného než v chamtivost. Ti, kteří žijí v diktatuře kapitálu, NEMOHOU být svobodní bez dostatečného kapitálu.
Existuje myšlenka, která se na globální úrovni prokazatelně ukázala jako mylná, že je „dobré“ nebo „zdravé“ nebo „přirozenější“ pro většinu lidí ve společnosti jednat výhradně pro osobní prospěch. Z ekonomického hlediska je toto ústřední mýtus kapitalismu: že každý by se měl neustále snažit přenést jeden na všechny ostatní, a že když to udělá každý, většina lidí vyhraje. Lidé, kteří chtějí, abyste věřili tomuto mýtu, jsou lidé, kteří vyhrávají : lidé, kteří už všechno ovládají. Rasismus existuje, aby sloužil kapitalismu a nadřazenosti. Vždy existuje určitá úroveň korupce, kde je koncentrace moci a hierarchie. Náš systém postavil peníze nad lidstvo. Až tak, že se v něm vytvořily velké trhliny. Tento svět není takový, jaký je, kvůli lidské přirozenosti. Naše společnost je vyrobena na vrcholu a odráží psychopatickou mysl. To není lidská přirozenost. Je to lidské vykořisťování a manipulace prostřednictvím podmiňování strachu. Nejste zlý a já také ne. Lidé se stávají zlými, když mají moc nad ostatními a závisejí na využívání druhých pro vlastní údržbu. Levičák je někdo s logicky a morálně správnou politikou. Liberál je někdo, kdo se chce „cítit“ logicky a morálně korektně, aniž by se někdy stavěl do sporu s mocí nebo se připravoval o příležitosti nebo zažíval nepříjemné emoce, které pravda způsobuje. Kapitalismus je založen na mzdách otroků, které drží pracující dělnickou třídu na uzdě. Peníze a dluh jsou nástrojem… k zotročení a ovládání lidstva. Potřeba peněz k přežití je jednou z nejkrutějších věcí, jaké kdy lidstvo vymyslelo. Přežití nikoho by nemělo být určováno jeho finanční situací. Peníze jsou zbraň. Většina byla radikalizována, aby viděla pouze spotřebitelské volby místo skutečných voleb. Avšak uprostřed toho, co čekáme na vznik vůdců, hnutí a revolucí, musíme nejprve pochopit, že ti, kdo nakonec povstanou a vytvoří to, nebude nikdo než my. Náš zachránce jsme my. Odpor jsme my. Revoluce jsme my. Nebude to nikdo jiný než my. Možná na to jednoho dne konečně přijde více lidí, namísto toho, aby kupovali veškerou propagandu sociopatů o tom, proč je to jen „lidská přirozenost“ a jediný způsob, jak organizovat společnost tím, že jim dá veškerou moc. Pokud by více lidí chápalo plný rozsah a hloubku oligarchické kontroly v USA, nebyli by tak hloupí, aby si představovali, že oligarchové a korporace se někdy nechají odvolat od moci běžnými volebními procesy. Těším se na den, kdy budou výrobní, distribuční a směnné prostředky vlastněny a regulovány komunitou jako celkem. Socialismus nikdy nebyl radikální. Je to v podstatě jen zdravý rozum. Zákon je v kapitalismu prostitutka, která je podle libosti využívána ve prospěch bohatých proti chudým.
Zatím se zdá , že většina lidí miluje být otroky, ale nemusí tomu být napořád…
„Kdyby opice shromáždila více banánů, než mohla sníst, zatímco většina ostatních opic hladověla, vědci by tuto opici zkoumali, aby zjistili, co je na ní špatného. Když lidé projevují stejné chování, umístili jsme je na obálku časopisu Forbes. Liberálové, konzervativci, reformisté, levičáci zejména marxisté budou všichni tvrdit: nemůžeme fungovat bez nějaké formy vlády. Proč? Co pro nás vláda udělala? Jakou funkci hraje vláda v našem každodenním životě, která je zásadní pro naši existenci? Když si lidé nemohou vládnout sami, proč může malý počet lidí s velkou mocí vládnout nám ostatním? Jestliže lidem nelze věřit bez právního státu, proč tedy lze věřit malému počtu lidí, kteří jsou nad zákonem? Pokud lidé nemohou určit, co je pro sebe nejlepší, proč tedy může malý počet lidí určit, co je nejlepší pro všechny? A co je nejdůležitější, pokud se alespoň shodneme na tom, že vláda je problém, jak může být vláda odpovědí? Dokážete si představit svět bez vlád, oligarchů a korporací?
Liberálové jsou přesvědčeni, že žádná zpravodajská média, která osobně konzumují, nejsou propagandou. Ve svých srdcích a myslích konzumují pouze „objektivní, spolehlivé, nezkreslené a ověřitelně“ pravdivé informace. Toto je jejich výchozí bod. Potraviny 3krát dražší než před Covidem, že? To znamená, že jsem mnohem chudší, než jsem byl předtím. Ale liberálové rozhodí rukama a řeknou nám, že jde jen o „tržní síly“. Kecy. Je to záměrné, vědomé zvyšování cen.
Rovnost je skvělé klimatické řešení, o kterém nikdo nemluví. Podle nové zprávy o uhlíkové nerovnosti Oxfams 1 % nejbohatších zabíjí úrodu, zabíjí lidi a zabíjí naše šance na klimaticky bezpečný svět kvůli svým emisím. Existuje rovnost nebo destrukce klimatu.
„Anarchismus nikdy nebude fungovat!!“ CO TEĎ „funguje“?! Co po staletí „funguje“?! Co si myslíte, že bude „fungovat“ v průběhu příštích 5-10 let, pokud drasticky nezměníme kurz?!
Tresmontant píše, že lidská přirozenost jakožto dílo Boží není zlá, ale naopak dobrá. Problém je v tom, že člověk v dávných dobách získal svobodu oddělit se od Boha, čímž se stal neúplným a byl tak prakticky deformován celý lidský svět. Lidé se tedy rodí do zkaženého světa (on píše dokonce do zločinného světa, a proto jsou takoví, jací jsou).
Jediný způsob, jak to napravit, naznačil Ježíš Nikodémovi: „nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží“ (Jan 3, 3) Narodit se znovu značí narodit se z Ducha. Petr tomu říká stát se „účastným božské přirozenosti“ (2 P 1, 4).
To, co popisuje pan Horák, citáty z Balzaka, by se dalo nazvat šplh vzhůru. Nebo jízda vzhůru? Let vzhůru? Lidé se z nějakých důvodů snaží zaujmout „horní místa“ ve společnosti. Nechtějí zůstat „na dně.“.
Václav Bělohradský před několika měsíci v jednom rozhovoru rozpovídal o tom, jak se svého času ocitl na dně. Jako emigrantovi v Itálii se mu konečně podařilo uchytit se na univerzitě a učit tam. Už si myslel, že má vyhráno, když přišla krize. Univerzita měla málo peněz, mimo jiné i proto, že ztratila důvěru obyvatelstva. Souviselo to prý nějak s tehdejšími Rudými brigádami, které šířily strach. S univerzitou to asi nějak souviselo. No a Bělohradský nemohl učit, protože univerzita šetřila a nepřidělila mu žádný kurs. Vzpomínal, jak byl na tom zlé, že se mu kolegové složili i na zimník, který nutně potřeboval. Žili s manželkou ze dne na den, kolikrát neměli ani na jídlo.
Ale pak to zase pominulo a on zase dostal práci a už to bylo lepší.
Na konci rozhovoru se zmínil o tom, že se často říká „potřebujeme se odrazit ode dna“. Zřejmě proto, abychom mohli zase stoupat vzhůru. Ale proč? – říká Bělohradský. Proč vlastně na tom dně nezůstat? Najít si tam přátele a prostě tam docela obyčejně žít a nikam se nesnažit stoupat. Žít obyčejný život. Nikoliv „normální“ život, protože to sugeruje, že pro život existuje nějaká norma, ale obyčejný život.
Zpětně zase vidím chyby, kterých jsem se dopustila při psaní příspěvku v půl šesté ráno. Takže se omlouvám. Člověka něco napadne a má obavy, že to zapomene, když psaní odloží na později.
Funkcionář je aktérem společenského systému fungujícím na dobou daných imperativech ducha doby. Jejich funkčnost, jak funkcionáře tak ducha doby, je omezená a liší se pouze různou záruční dobou….mě napadlo.
Podle mne je zdravý rozum takový, který se naučil fenomén rozum akceptovat v celé šíři, jak jeho schopnosti diferencovaného poznávaní tak i neschopnosti poznatku, že člověk není pánem ve svém vlastním domě…….bych pane Huďo trucovitě poznamenal.
Ne že by takový se takový zdravý rozum stal garantem společenské funkčnosti, ale…..
Příkladně jenom si představme, že by západní civilizace byla schopna napříč společností vygenerovat a osvojit si takového společného jmenovatele způsobu poznávaní, který by nahradil současné ryze afektivní manicheistické pojetí polarizace dobra a zla, tedy dobrého a zlého člověka, pane Huďo. Tedy způsobu s následkem schopnosti osvojení a akceptace procesu hlubšího, rozumnějšího způsobu poznávání.
Slovy pana Poláčka : „během kterého jsem si musel čím dále tím více uvědomovat a přiznávat, jak dalece byla má představa o „dobrém člověku“ naivní a klamná.“…..bych zasněně dokreslil a dodal.
„Existuje myšlenka, která se na globální úrovni…“ – pane Huďo, právě v tomhle vězí zásadní problém, Vy totiž myslíte výhradně takto „v globálu“. Vy vidíte jenom svět kapitalismu, pak jako jeho protiklad rajský svět anarchismu – ale to co nevidíte a co vidět zarytě odpíráte, to je samotný člověk. Člověk jako naprosto konkrétní, živoucí jedinec, který se jen velice málo zajímá o nějaké „globální“ teorie, ale který v prvé řadě sleduje své vlastní zájmy.
Vy stejně jako Marx z celé reality tohoto světa vidíte a vnímáte jenom jednu jeho polovinu; a s tímto polovičatým viděním a věděním chcete měnit celý svět. Vy jste si – stejně jako Marx – vytvořil fikci skrz naskrz pospolitého, družného člověka, a tuto chiméru vydáváte za opravdového, reálného člověka. Kdyby se vám anarchistům někdy podařilo vytvořit svět na základě této chiméry, pak by to nevyhnutelně skončilo tou samou katastrofou, jako když byl učiněn pokus vytvořit nový svět a „nového člověka“ na základě marxismu.
Nevím, co bych Vám k tomu mohl dále říci. Vy jste se zjevně jednou provždy rozhodl, že ve jménu své fikce budete ignorovat realitu; s tím se pak už nedá nic dělat. Bylo a stále je velmi mnoho takových, kteří pro své vlastní osobní přesvědčení ignorují a popírají realitu; a právě v tom vězí veškerá bída tohoto světa.
Paní Hájková, tvrzení že „lidská přirozenost je (od Boha) dobrá“ má naprosto stejnou váhu jako tvrzení že člověk je od přírody zlý. Oba tyto výroky jsou výstřel od boku, bez jakéhokoli hlubšího zkoumání reality lidského žití.
Lidská přirozenost – musím to opakovat znovu a znovu – je od přírody ambivalentní, rozporuplná. Křesťanství ale – v rámci své doktríny – tuto ambivalenci, tuto vnitřní rozpolcenost člověka nedokáže postihnout, uchopit, vysvětlit. Proto ji musí externalizovat, jako důsledek působení ďábla.
J.P. – Křesťanství ale – v rámci své doktríny – tuto ambivalenci, tuto vnitřní rozpolcenost člověka nedokáže postihnout, uchopit, vysvětlit……,ale křesťanství je také kolébkou procesu rozpoznávání pozadí ambivalence/rozpolcenosti člověka, která přemýšlivému člověku/jedinci také umožnila ba přímo vnutila vlastní individualitu myslet a kultivovat……..bych upozornil s odvoláním na Safranského ódu na renezanci.
Bohužel, pane Poláčku. S Vámi seriózní diskuse není možná.
Kdo z nás dvou je totálně krátkozraký a odmítá mít jakýkoli kontakt s realitou běžných lidí ?
Ano, solidarita a komunita představují hrozbu pro mocenské struktury shora dolů. Chápu, že to je těžké přijmout. Typickou liberální logikou je ignorovat nebo hanit cokoli nebo kohokoli, kdo kritizuje liberalismus. Kdybychom mohli vykročit z éry reaktivních, trhavých, emotivních reakcí na neshody a do éry skutečného naslouchání jeden druhému, bylo by to skvělé. Je tak smutné, že i když volební politika znovu a znovu selhává v zastupování zájmů lidí, ti samí lidé bez moci se vracejí k dennímu snění o tom, jak příště ztratí více času volební politikou.
Abychom byli schopni pozorně naslouchat jeden druhému, jak by si přál pan Huďa, museli bychom mít schopnost vědomého žití v přítomnosti. Jeden člověk se o tom zmínil v diskusi na KD. Zkopíruji jeho vyjádření:
„Pokud se budeme zajímat o ne-dualitu, přeneseme se právě do počátečních kapitol Genesis a konkrétně do zahrady Eden, kde je uvedeno, jakým způsobem jsme o ni přišli a jaké to má pro nás důsledky. Posuzování věcí na dobré a zlé je nejen nezpochybnitelná ztráta ne-duality, ale dokonce i ztráta vědomé existence v přítomnosti. Vše, co je mimo přítomnost – tedy minulost a budoucnost – je zdrojem a potenciálem právě pro ono rozsuzování věcí na dobré a zlé. Jako důkaz v Bibli máme příklad Enocha, který byl vzat k Bohu na základě skutečnosti, že s Ním chodil. To jistě neznamená, že se za ním „neopožďoval ani Ho nepředcházel“, ale chodil s Ním v přítomném čase a tudíž nepotřeboval žádné Písmo, žádná moudra, ale v každém okamžiku nepochybně byl v Bohu a On v něm. Co může být více? To je ona ne-dualita, žádná abstrakce, ale skutečně žitá realita tady a teď, bez potřeby rozsuzovat věci na dobré a zlé.“
Ano nejen Enoch věřil, že Bůh do nás vstupuje pokřtěním, modlitbou se k němu obracíme a jsme vždy vyslyšeni. To je pro všechny věřící ona ne-dualita, žádná abstrakce, ale skutečně žitá realita. Která se tady a teď bez potřeby rozsuzovat věci na dobré a zlé neobejde.
I když dualista Kant by zkroutil jinak….bych dodal.
Paní Hájková, tato ne-dualita se vlastně zcela logicky redukuje jenom na pouhou přítomnost, a jenom na – podle všeho velmi krátký – pobyt člověka v ráji. Takto pojatá ne-dualita chce mít jenom identitu, jenom naprostou a nezkalenou homogenitu; ale ještě vůbec nedokázala projít zkouškou diferenciace, odloučení. Tato ne-dualita tedy v žádném případě nedosahuje kvalit a potenciálů pravé dialektiky, která je právě tou cestou která toto odloučení, tuto dualitu akceptuje, je schopna ji ustát, a proto je – na konci této cesty – také schopna ji opět překonat, na vyšším kvalitativním stupni.
Napadá mě: tato rajská ne-dualita je nakonec velmi podobná postoji pana Huďi, který také chce mít svůj rajský svět naprosté identity, naprosté homogenity, naprosté nediferencovanosti; a který v zájmu této rajské identity zarytě popírá a odmítá jakoukoli diferencovanost, jakýkoli rozdíl. To všechno jsou bohužel příliš zjednodušené obrazy, příliš zjednodušená pojetí člověka i světa, nežli aby v nich mohl být beze zbytku obsažen celý reálný svět.