Forum

4 039 komentářů u „Forum“

1. Pro paní Hájkovou: ten Váš komentář jsem skutečně objevil ve složce „Spam“, nechápu proč, nelze tam objevit naprosto nic závadného či podezřelého. Ale jak už jsem napsal při podobné příležitosti, ten antispamový program si někdy jede sám podle svého.

   Na straně druhé musíme být vděčni že ten antispamový program tady je, kdybychom ho neměli byli bychom zavaleni přívalem spamů, především z Ruska, naprostá většina jich je v azbuce.

2. Šíření vlastních genů: ano paní Hájková tady pan Horák naprosto přesně odpověděl to co jsem k tomu sám chtěl poznamenat. Nejde o to kdo co subjektivně chce nebo nechce, ale zde se jedná o to jaké má – v obou z uvedených životních strategií – „egoistický gen“ za možnosti svého dalšího šíření.

   Nicméně na straně druhé je to zajímavá poznámka: je tomu opravdu tak že tento zájem „egoistického genu“ na vlastním šíření je v současné době velmi úspěšně přebíjen stále rostoucím nezájmem konkrétních jedinců na plození a výchově dětí. Dalo by se téměř říci, že intence „egoistického genu“ jsou úspěšně přebíjeny egoismem reálných jedinců.

3. „Pak už zbývá zjistit jenom jednu zcela zanedbatelnou drobnost: Odkud se ta intence vzala…“ Pane Kalousi, jak už jsem zmínil musel bych se pro odpověď zabořit hodně hluboko do metafyziky, v tuto chvíli mám prioritnější témata. Ale v krátkosti je možno říci: jedná se o čistě logicko-ontologická určení. Která musejí platit prostě proto, že logicky není myslitelná žádná jiná varianta, nežli právě jenom jeden určitý rámec těchto základních určení, ve kterém jedině může existovat vše jsoucí.

   Poněkud konkrétněji: musím přiznat že v tomto směru se dost opírám o Hegela. I když jeho systém ontologické logiky byl v mnohých ohledech značně umělý, ten řetězec logických určení kterým se snažil jsoucí svět odvodit od primární kategorie (nejvyššího) bytí je na mnoha místech velmi nalomený, nicméně v zásadní věci mu dávám za pravdu, totiž právě v tom zmíněném předpokladu že věci tohoto světa nemohou existovat jinak, nežli v rámci takovýchto základních logicko-ontologických struktur. Z kterých pak vyplývají i příslušné „intence“.

   Taoismus: ano, v obecné rovině i ten směřuje dost podobným směrem; je zde ovšem velice zásadní rozdíl právě v tom že Hegel se pokusil vytvořit naprosto vědecký systém oněch logicko-ontologických určení; zatímco taoismus se pouze značně mlhavě odvolává na „vůli nebes“. Hegel sice také operoval s postavou (křesťanského) Boha; ale ten u něj fakticky nebyl primární entitou, nýbrž pouze teologickým vyjádřením onoho základního logicko-ontologického principu.

4. PARTICIPATIVNÍ EKONOMIE

   Dobře, pane Huďo, na základě těch dokumentů na které jste zde zanechal odkaz https://participatoryeconomy.org/explaining-communal-income-and-why-it-is-essential-to-socialism/#pll_switcher je mi tedy možno se k těmto modelům a představám vyjádřit. Napřed zrekapituluji jeho základní znaky:

   – Neexistuje zde trh, tržní směna.

   – Nicméně zde existují peníze.

   – Společenská produkce se orientuje v zásadě na principu společenské užitečnosti produkce.

   – O této produkci (tedy o tom co a v jakém množství má být produkováno) se rozhoduje výhradně demokraticky, v příslušných grémiích na různých stupních obecnosti, od podnikové až po celostátní.

   – Zaměstnanci/pracovníci jsou za svou práci odměňováni materiálně (to jest zřejmě dostávají výplatu v penězích); na straně druhé se od nich očekává značný podíl pracovního entuziasmu. (Který má zřejmě kompenzovat skutečnost že zde evidentně není nic co by tyto pracovníky opravdu nutilo k pracovnímu výkonu.)

   ———————————-

   Tolik tedy teoretický model participativní ekonomiky; nyní moje kritika.

   I. Absence trhu, tržní ekonomiky.

   Co si autoři a vyznavači modelů participativní ekonomiky zřejmě vůbec neuvědomují: že spolu s trhem nezmizí jenom sám kapitalismus, nýbrž i – základní princip konkurence. Tedy ten princip, který je s odstupem nejúčinnějším motivátorem pro efektivitu produkce, pro snižování její nákladovosti, pro její kvalitu, pro neustálé inovace.

   Už před dvěma a půl tisíciletími řecký myslitel Hérakleitos s lakonickou stručností vyjádřil základní princip (a přínos) principu konkurence: „To co děláš ty, já udělám levněji a lépe!“

   Právě tento postoj „levněji a lépe“ je tím nejzákladnějším principem, motorem veškerého ekonomického vývoje, toho až explozivního růstu výkonnosti a bohatství, s kterými je spojena novodobá (průmyslová) produkce. Jakmile odstraníte tento princip neustálého vzájemného srovnávání, soutěžení, porovnávání efektivity a kvality produkce – pak produkce nevyhnutelně začne upadat. Jak v množství, tak v kvalitě, tak ohledně schopnosti inovací. Přesně tak, jak tomu bylo v socialismu, kde také zmizel volný trh.

   Příčina je jednoduchá: v jakékoli produkci je vždy naprosto nejjednodušší, stojí nejméně námahy, když se stále jede po starém. Když se produkuje, pracuje stále tím samým způsobem. Jakékoli inovace vždy napřed znamenají zmatek, chaos, narušení dosavadních zaběhnutých produkčních a pracovních procesů. Proto se každý producent brání (a přesně tak tomu v socialismu bylo), aby musel nějak podstatně měnit svou produkci. Jenom a jedině pod tlakem (tržní) konkurence se producenti musí neustále snažit zvyšovat efektivitu vlastní produkce, zvyšovat (či alespoň udržovat) kvalitu, neustále inovovat.

   Ještě jednou tedy: tato „participativní ekonomika“, která by odstranila volný trh, by nevyhnutelně vedla k těžké stagnaci celé společenské produkce.

   2. Peníze

   Neměl by tedy existovat trh, nicméně měly by existovat peníze. Už to je vlastně protimluv sám o sobě. Peníze mají vyjadřovat reálnou, tedy tržní hodnotu zboží; to jest, za jakou cenu je možno to které zboží prodat na trhu. Respektive, za jakou cenu je spotřebitel ochoten dané zboží koupit. Pokud se ale odstraní volný trh, s tímto neustálým zkoumáním a srovnáváním reálných tržních hodnot, pak peníze ztrácejí schopnost být reálným ukazatelem hodnoty produktů, a stávají se čistě fiktivní veličinou. – Už jsem nedávno zmínil že čs. ekonomové se svého času až od svých rakouských kolegů dozvěděli, že v socialistické ekonomice není nic, čím by bylo možno určit reálnou hodnotu zboží. A tedy i peněz.

   Ještě jednou tedy: i v této „participativní ekonomice“ by peníze ztratily svou primární funkci ukazatele, reprezentanta reálných hodnot, a staly by se čistě administrativně, tedy svévolně a byrokraticky určovanou veličinou. Nevyhnutelným výsledkem by byl vznik černého trhu, s reálnými hodnotami.

   3. Kdo určuje kdo a kolik má vyrábět?

   O zaměření a objemu produkce se prý má rozhodovat „demokraticky“. To zní na papíře velice svůdně; ale zkusme se podívat jak by to mělo vyhlížet v praxi. Prý se všechno má rozhodovat „demokraticky“, na základě decentrálního plánování. Ale ve skutečnosti je to nakonec vždy nějaký nadřízený orgán, který má konkrétní fabrice určit co a kolik má produkovat. Přičemž na nejvyšší úrovni je to nějaký orgán s celostátní působností. Jinak řečeno: namísto „demokratických“ horizontálních struktur zde ve skutečnosti máme struktury vertikální, s pravomocí podřízeným místům nařizovat, naordinovat co a jak tyto konkrétní výrobny mají produkovat. Veškeré ohánění se „demokratickým rozhodováním“ zde tedy není ničím jiným nežli kouřovou clonou pro zakrytí této základní skutečnosti, že i zde by byly zavedeny vertikální, tedy hierarchické struktury řízení.

   Dále. Dejme tomu tedy že konkrétní výrobně je takto „demokraticky“ určeno, že má vyrobit tolik a tolik produktů. A na základě této produkce pak tato výrobna dostane určitou částku peněz, kterou si může „demokraticky“ rozdělit mezi své pracovníky.

   Teď ale: kdo posoudí, jestli je tento – shora nařízený – plán výroby spravedlivý, anebo ne? To jest: jestli osazenstvo jedné výrobny nebude přetíženo příliš ambiciózním plánem, zatímco druhé si – za stejně vysokou odměnu – bude moci „dávat lehára“?… V tržní ekonomice takovéto problémy řeší sám trh; ale v netržní ekonomice by se opět nevyhnutelně jednalo o ten samý svévolný byrokratismus, jako tomu bylo v centrálním plánování za socialismu.

   4. Vnitropodniková demokracie

   Dávný sen radikální levice: naprostá vnitropodniková demokracie, o všech svých záležitostech si rozhodují zaměstnanci sami. Opět: napohled to vypadá velice humánně, velice svobodomyslně, velice demokraticky. Ale zkusme se zase podívat blíže, jak by takováto „podniková samospráva“ vypadala v praxi.

   Takže tedy osazenstvo samo si má rozhodnout, kolik kdo má pracovat (to jest, jaká práce je těžší a jaká jednodušší, kdo má tedy pracovat déle a kdo kratčeji). A za druhé, stejně tak si má – na daném základě – osazenstvo rozhodovat, kdo kolik za svůj výkon dostane peněz.

   I při jenom naprosto základním smyslu pro realitu musí být hned naprosto jasné: o obojí by mezi osazenstvem okamžitě vypukly rozhořčené spory. Za prvé: každý má zcela přirozeně pocit, že právě jeho práce je ta nejtěžší. A za druhé: kdo by si nechal dobrovolně přikázat, že má pracovat déle nežli ostatní; respektive že má dostávat nižší odměnu nežli ti ostatní?!… Je naprosto jisté: tato zdánlivá „naprostá demokracie“ by už v nejbližší době naprosto rozvrátila všechny mezilidské, a tedy i pracovní vztahy na daném pracovišti. Za tržní ekonomiky (respektive soukromého vlastnictví) spory a konflikty podobného druhu řeší nadřízený, respektive majitel. Pracovník je pak sice třeba uražený, má pocit že se mu stalo bezpráví; ale svůj hněv zaměřuje jenom proti vedení firmy, proti svým nadřízeným, nikoli proti svým kolegům. Zatímco tato „totální demokracie“ by nevyhnutelně vedla k neustálým bojům každého s každým.

   5. „Celospolečenský zájem“

   Řízení a určování celospolečenské produkce by se tedy mělo řídit nikoli tržním ziskem, nýbrž jakýmsi „celospolečenským zájmem“. To je z humánního hlediska samozřejmě pozitivní počin; jenže jakým způsobem je možno objektivně měřit „celospolečenský zájem“?… To je naprosto mlhavá, objektivně neurčitelná veličina; a přitom právě na základě takto mlhavé veličiny by jednotlivým výrobnám měly být přidělovány zdroje, a především určovány odměny! Je naprosto samozřejmé, že i zde by docházelo k neustálým sporům o tom, co je či co není „společenský zájem“.

   —————————————

   Na tomto modelu „participativní ekonomiky“ by bylo možno kritizovat ještě celou řadu dalších bodů; ale i takto se ukazuje naprosto jasně, že tento model je založen čistě na principu „přání otcem myšlenky“. To jest: vytvářejí se zde vzletné, zdánlivě neohraničeně „demokratické“ vize, které se ale nijakým způsobem neřídí realitami tohoto světa: ani realitami čistě ekonomickými, ani realitami lidské psychologie, lidských motivací.

   Kdyby byl takovýto model zaveden, v oblasti ekonomiky by nevyhnutelně vedl k té samé produkční stagnaci a nevýkonnosti, kterou byla nechvalně proslulá ekonomika reálného socialismu; a v oblasti společenské by vedl k neustálým rozbrojům a sporům, takže jediné řešení by pak zřejmě spočívalo v instalaci tuhého centralistického řízení, také podle vzoru „reálného socialismu“.

   Tolik tedy v tuto chvíli ke kritice předloženého modelu „participativní ekonomiky“; k celé záležitosti se ještě vrátím ve zcela konkrétní, názorné rovině.

5. Pane Poláčku, měl jsem pravdu. Vy jste antikomunista zanícený konzumerismem. Jasně, ekonomické systémy nelze zpochybnit, jakmile se stanou vírou. Kapitalismus je pro Vás neporazitelný, protože se stal nejdéle žijícím a nejoblíbenějším náboženstvím, jaké jsme kdy vytvořili.
   Zpochybňování kapitalismu i technologie je vnímáno jako idealistické, nerealistické, klamné a rouhačské, protože zpochybňuje samotné základy naší kultury: průmyslovou produkci potravin, patologickou spotřebu a neudržitelný ekonomický a populační růst.

6. Panu Poláčkovi
   „…intence „egoistického genu“ jsou úspěšně přebíjeny egoismem reálných jedinců.“
   Ano, dnes to tak skutečně přečasto funguje. Ovšem „egoistický gen“ je možné přebít i jinak než egoismem jedince. Například v Mt 19,12 Ježíš říká, že: „někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské.“ Bezpochyby na tohle brzy navázali muži i ženy žijící v klášterních pospolitostech a později celibátní kněží.

7. S tím, že ekonomika má být tržní, souhlasím. Nicméně nemyslím, že je správné, aby bylo na prodej všechno. Jsou věci a hlavně služby, které by měly být z působnosti trhu vyňaty. Samozřejmě, že se to často již dávno stalo. V některých ohledech „prodejnost“ klesla, a nyní stoupá. Nikdy však nerozhodovaly peníze všechno. Taková společnost by byla nelidská.

   Jistě, hodnotu věcí nejde (a nešlo) v netržní ekonomice stanovovat. Výrobní ceny se snadno dostávaly na tržní hodnotu výrobků. Nicméně i kapitalismus má v této oblasti nemalé problémy. Spousta zboží se neprodá. Mnohé je raději likvidováno, jen aby se nekazila cena. Stačí zajít do supermarketu a na cenovkách vidíme „hausnumera“. Nejen výší, ale především svévolí. Shodou okolností psal právě jeden z největších zpravodajských serverů o slevové politice obchodních řetězců v ČR a o jejich slevových kartách. Při té příležitosti informoval také o pravidlech na západě. Ve vyspělých zemích bez socialistické minulosti na ně kladou (asi jen zdánlivě paradoxně) větší důraz. Totéž se týká mnoha oblastí (třeba otevírací doby). Ne náhodou česká pravice považovala i označovala západní Evropu za socialistickou.

8. …zatímco taoismus se pouze značně mlhavě odvolává na „vůli nebes“.

   Já to chápu tak, že „vůle nebes“ = systém zákonů a pravidel, které nicotný pozemšťan v celé jejich úplnosti nezná, nemůže znát a (z nějakých mně jako smrtelníkovi nejasných důvodů) ani není žádoucí, aby je poznal. Jediný způsob, jak se o jejich existenci může přesvědčit, je nějaká katastrofa, jejíž důsledky na něho dopadnou, když některé z těch pravidel poruší, přičemž dopředu (a často ani ex post) neví které, nezná jeho znění a vlastně se ani nemá jak přesvědčit o příčinném vztahu mezi porušením pravidla X a následnou katastrofou Y jako konkrétní reakcí na toto konkrétní porušení. Což ovšem neznamená, že je člověk působení těch důsledků ušetřen. Dá se nicméně předpokládat, že tento způsob poučení mu vydrží nadosmrti. V tomto ohledu je vymezení povinností čínského císaře z hlediska lidu (ať už pojem „lid“ v tomto kontextu znamená cokoli) veskrze alibistické až pokrytecké: Jediným úkolem císaře bylo zajistit komunikaci s nebesy a jejich hodnocení souladu pinožení lidu se zákony nebes tomu lidu zprostředkovat. Jestliže se však lid choval nepatřičně a proto na něj důsledky nějaké té katastrofy dopadly, byla to především vina císaře, který v té komunikaci selhal…

   Hegel sice také operoval s postavou (křesťanského) Boha…
   …zatímco taoismus (a ani buddhismus, třetí složka toho originálního čínského světonázorového mixu) postavu (ani pojem) osobního boha nezná; a nezná ho, protože ho nepotřebuje.

9. ano osobního boha nezná; a nezná ho, protože ho nepotřebuje………co pouze potřebuje je naplnit/splnit lidskou touhu po ultimativně platném. A to v důvěryhodně svůdné a jakékoliv době poplatné podobě…..bych dodal odkazujíc na frekvenci pestrých podob v povodí Nilu a křesťanském světě…..a to jak teistických tak ateistických nuancí.

10. Dialektika „vůle nebes“ a lidského individua

    Dobře, pane Kalousi, popovídejme si poněkud blíže na téma „vůle nebes“ a osudu člověka. (Dneska mám poněkud více času.)

    Je ovšem nemálo zajímavé (a vlastně až při pročítání těchto Vašich analýz mě to napadlo), že to co jste tu napsal o dálněvýchodním pojetí „vůle nebes“ a osudů jednotlivého člověka prakticky naprosto přesně koreluje s tím, co na dané svého času napsal i striktně logicky uvažující Hegel.

    Jedná se totiž o jeho kdysi proslulou tézi o „lsti rozumu“. Připomeňme si: Hegel byl přesvědčen že veškeré světové dění (to jest: evoluční a společenský vývoj) se děje podle určitých základních logicko-ontologických principů a pravidel. – Jak už jsem uvedl v této obecné rovině bych s ním docela souhlasil.

    Jenže Hegel toto obecné logicko-metafyzické pojetí pak subjektivizoval, v tom směru že všechny tyto vývojové procesy řídí jakýsi metafyzický „rozum“ (tj. „absolutní Duch“, objektivně identický s – křesťanským – Bohem), respektive konkrétně (co se vývoje na naší planetě týče) „světový duch“.

    A teď základní význam jeho téze o „lsti rozumu“ je takovýto: lidé jako jednotlivci sledují své vlastní osobní zájmy a cíle; o nějakých vyšších, obecnějších vývojových a dějinných zákonitostech nemají ani ponětí. Je to ale tento metafyzický „rozum“, který působí mimo vědomí jednotlivých lidí; ale tím že je staví do zcela určitých životních situací, nutí je k tomu aby je řešili, a tím uskutečňovali intence tohoto „rozumu“. Přičemž ovšem srážka s intencemi tohoto vůdčího „rozumu“ pro tyto jednotlivce může končit velice tragicky. Zčásti proto že oni si jeho působení vůbec nejsou vědomi; zčásti ale proto že určité fázové dějinné přechody je možno uskutečnit jenom prostřednictvím lidských tragédií. Kdy jsou lidé rozdrceni vzájemným střetem dvou protichůdných evolučních principů, kterýžto střet – ve své individuální omezenosti – nedokáží unést, zhroutí se pod jeho tíhou, respektive hynou. (Pro Hegela byl klasickým příkladem tohoto tragického, neřešitelného střetu osud Antigony, jakožto střetu lidského zákona na straně jedné, a božského zákona o pohřebních rituálech na straně druhé. Podle Hegela je tento střet vyřešen až v moderní křesťansko-civilní společnosti, kde už nemůže dojít k takovémuto konfliktu.)

    Jak je tedy vidět, tento Hegelův model je skutečně velmi podobný tomu asijskému; rozdíl ovšem i nadále spočívá v tom, že podle Hegela v zásadě je možné tuto hru „absolutního ducha“ prohlédnout, konkrétně natolik výjimečně filozoficky vzdělaným jedincům jako byl on sám. Zatímco v onom asijském pojetí ona „vůle nebes“ je pro člověka principiálně neprohlédnutelná; nanejvýše jako jakási spíše mlhavá představa o tom, co je správné a co nikoli.

    Jinak co se buddhismu a taoismu ohledně jejich vztahu k personálnímu bohu týče: ano, Buddha sám existenci bohů výslovně prohlásil za pouhou iluzi našeho vědomí. – Ovšem, v pozdějším vývoji buddhistické tradice nakonec došlo k tomu, že Buddha-Siddhartha, tento přesvědčený ateista, byl nakonec fakticky sám zbožštěn. Jak je vidět, lidé skutečně vždy potřebují nějakou víru, ať v cokoli.

    Co se pak taoismu týče, tady je situace dost komplikovaná, zde není dána nějaká jednotná systematika, jsou zde výroky které spíše směřují k tomu onu hypotetickou „vůli nebes“ pojímat pouze jako čistě objektivní stav (tedy něco podobného jako soustavu Hegelových logicko-ontologických určení), ale jiné by se zase spíše daly interpretovat v tom smyslu že zde přece jenom vládne nějaká „kosmická inteligence“ (obdobně jako Hegelův „absolutní Duch“).

    ——————————————–

    Obecně vzato všechny tyto modely ukazují na to, jak stále nedořešený je základní vztah mezi obecným a jednotlivým, to jest mezi strukturami a procesy „velkého světa“ na straně jedné, a mezi jednotlivými aktéry, lidskými individui na straně druhé.

    Hegel v zásadě naprosto správně viděl, že tento vzájemný vztah je možno řešit pouze dialekticky, kdy tedy oba tyto protikladné principy se spojí v jeden jediný, navzájem provázaný celek. (Tato vzájemná syntéza byla podle Hegela „konkrétní“, a jedině toto „konkrétní“ je podle něj pravdivé.) Tomu je možno naprosto přisvědčit; chyba byla ovšem v tom že samotnému Hegelovi se nikdy nepodařilo takto zdařilou vzájemnou syntézu vytvořit. Přes všechna jeho ujišťování o „dialektice“ jeho model ve skutečnosti zůstává jednostranně přechýlený, a to sice ve prospěch obecných určení. Jak už řečeno lidský jedinec v tomto modelu hraje nakonec pouze sekundární roli, je pouze hercem provádějícím intence obecného „absolutního Ducha“.

    Oproti tomu novodobá sekulární liberální demokracie činí naprostý opak: do centra veškerého dění staví bezprostředně zde jsoucí lidské individuum. Které pak takto demokracie doktrinálně deklaruje jako „svobodné“. Toto lidské individuum má svou nepodmíněnou osobní svobodou dostáhnout stavu všeobecné humanity; jenže humanita jako celkový stav společnosti je naopak určení obecného rázu, kterého tento – atomizovaný a jenom pro sebe existující – jedinec nikdy nedokáže efektivně dosáhnout.

    Takže nejen v teorii, ve filozofii, ale i v bezprostřední politické praxi vidíme tuto rozpolcenost na sféru obecnosti a sféru jednotlivosti, individuality; rozpolcenost kterou se doposud nepodařilo vyřešit ani teoreticky, ani prakticky.

11. „ano osobního boha nezná; a nezná ho, protože ho nepotřebuje………co pouze potřebuje je naplnit/splnit lidskou touhu po ultimativně platném“ – pane Petrasku, to je sice pravda, nicméně jenom jedna její část.

    Ano, na jedné straně je člověk sice skutečně schopen a ochoten uvěřit v cokoliv jenom aby „naplnil svou touhu po ultimativně platném“ (jak jsem sám zmínil je proto nakonec i možné zbožštit i tak vyhraněného ateistu jakým byl Buddha); nicméně zde zároveň existuje i druhá stránka věci.

    A to sice ta, že lidská víra v nadpřirozeno má sice na jedné straně nadčasový, transcendentální charakter – nicméně na straně druhé reflektuje zcela konkrétní lidskou existenci, ve zcela konkrétním světě, a to tedy na zcela konkrétním vývojovém stupni tohoto světa. To znamená: jednotlivý člověk sice může (u)věřit v cokoli; ale velké skupiny lidí pravidelně vyznávají takové formy víry, které nějakým způsobem reflektují konkrétní historicko-společenské poměry.

    Proto je – abychom zůstali konkrétní – sice naprosto možné že určité skupinky věřících i dnes v našich poměrech vyznávají dejme tomu pohanského Peruna; nicméně tato forma víry se už dnes jeví evidentně archaická, a obecný trend podle všeho směřuje přes personálního (křesťanského) Boha směrem k formám vyznání non-personálního charakteru.

12. „Socialistický“ trh: ano pane Horáku je tomu skutečně tak, že trend moderních západních společností už dlouho směřuje proti živelnosti samotného trhu, snaží se pokud možno přinejmenším zmírnit jeho excesy, ve prospěch hodnot celospolečenského charakteru. (Což naši popřevratoví tržní fundamentalisté pak ovšem pociťovali jako „prosocializovanost“ Západu.)

    Já jsem byl dlouho velmi skeptický vůči všem teoriím konvergence; nicméně je nutno uznat, že na nich něco je. V poslední fázi existence socialistických států se výrazně projevovaly snahy zavést do ekonomiky tržní principy; zatímco na Západě jak řečeno se už dávno prosadilo vědomí že není možno se slepě spolehnout pouze na živelné mechanismy neřízeného trhu.

    Je tedy jasně znatelný trend k nějakému vyváženému středu; ovšem stejně tak je nutno vidět, že takto vyváženého středu nemohly dosáhnout ani modely respektive systémy socialistické, ani ho nemohou dosáhnout systémy liberálního kapitalismu. Prostě proto, že ani jeden ani druhý nedokázaly, nemohly překročit svůj vlastní stín, to jest hranice které jim stanovil systém který reprezentovaly. Už jsem v minulých dnech zmínil, že za jediné možné řešení považuji proslulou „střední cestu“ mezi kapitalismem a socialismem, tedy mezi volným trhem na straně jedné, a prosazováním celospolečenských zájmů, autentických humánních hodnot na straně druhé. Nicméně – musím zopakovat znovu – dodnes nikdo nevymyslel model jak tyto dva protichůdné principy skloubit v jeden jediný navzájem provázaný, vnitřně bezrozporný celek.

13. Pane Huďo, Vaše poslední reakce na mou kritiku konceptu participativní ekonomiky je pouhé nálepkování. Uvedl jsem celou řadu zcela konkrétních, věcných argumentů proč tento model v praxi nikdy nemůže fungovat; Vy jste nedokázal vyvrátit ani jeden jediný z nich, a místo toho reagujete pouze výlevem emocí.

    Tvrdíte, že prý já vyznávám „víru v kapitalismus“; ve skutečnosti jste to Vy sám, kdo se oddává čiré víře. Základním znakem víry je to, že se upíná k nadreálným, ideálním, nemateriálním představám. Já pouze tvrdím že kapitalismus respektive volný trh je holou realitou tohoto světa; tuto realitu nebudete snad popírat ani Vy sám. Zatímco všechny představy o participativní ekonomice se povznášejí nad tuto realitu, upínají se k modelům které jsou ryze spekulativní, umělé, chimérické.

14. Dejme si nakonec k oné „participativní ekonomice“ ještě jeden naprosto konkrétní příklad, jak by její (ne)fungování mohlo vypadat.

    Pane Huďo, představte si tedy že jste členem jednoho takového „naprosto demokratického“ pracovního kolektivu, dejme tomu v továrně na výrobu počítačů.

    Na počátku vám tedy váš nadřízený orgán nadiktuje plán, že máte vyrobit deset tisíc počítačů. (Ano, je to diktát, jakkoli i tento nadřízený orgán může být „demokratický“, tedy volený, vůči vám má naprosto jednoznačně nadřízené postavení.)

    Teď je ovšem věc taková: dnes samozřejmě žádný výrobce počítačů nevyrábí sám všechny komponenty. Objednává je u specializovaných subdodavatelů, a sám je už pouze montuje dohromady. Budiž; to je jak řečeno naprosto normální stav. Vy tedy u jiného výrobce objednáte deset tisíc procesorů pro vaše počítače. Jenže – dejme tomu že u něj dojde k tomu, že tamější pracovní kolektiv se naprosto demokraticky a samosprávně rozhodne, že místo penězům dá přednost kvalitě vlastního života. To znamená: odhlasují si že si pracovní dobu zkrátí o deset procent. A protože se bude jednat o naprosto samosprávný kolektiv, nebude nikdo kdo by jim toto jejich rozhodnutí mohl zakázat, zvrátit. (Naopak, upřednostňování životní kvality před pouhým mamonem zde má přece platit jako společensky progresivní postoj.)

    Potud tedy dobře. Jenže – reálný důsledek tohoto rozhodnutí bude, že oni vám místo deseti tisíc potřebných procesorů dodají jenom devět tisíc. O deset procent méně. To pak ovšem znamená, že ani vy nebudete moci splnit svůj plán výroby, místo deseti tisíc počítačů vyrobíte jenom devět tisíc. A to znamená, že od svého nadřízeného orgánu dostanete méně peněz na výplaty.

    V tržní ekonomice – i kdyby takovýto případ svévolného zkrácení pracovní doby nastal – by se nejednalo o fatální problém. Tržní ekonomika je orientována na zákazníka, na odbyt; to jest prakticky vždy je zde převis nabídky nad poptávkou. To jest: když by potřebný počet komponent nedodal jeden výrobce, bylo by možno obrátit se na jiného. Který by s radosti zaskočil za svého konkurenta.

    V modelu „participativní ekonomie“ ovšem žádný trh neexistuje, neexistuje tedy ani konkurence. Veškerá společenská produkce je rozplánována; naprosto stejně jako tomu bylo v socialismu. Ten vzniklý výpadek produkce tedy není jak nahradit; nejsou zde žádné produkční rezervy. A není zde jak řečeno žádná páka na to to „stávkující“ osazenstvo dodavatelské továrny donutit k tomu aby plán splnilo.

    K tomu samému důsledku by ovšem docházelo i z celé řady jiných příčin. Dodavatelská továrna by mohla mít výpadek produkce například v důsledku poruch svého zařízení; nebo že v následku povodní by nedostávala po určitou dobu elektrický proud. Všeho všudy – docházelo by neustále k těm samým disproporcím, kterým se v socialismu říkalo eufemisticky „poruchy v dodavatelsko-odběratelských vztazích“.

    Docházelo by tedy k neustálým disproporcím v dodávkách množství; ale stejně tak by docházelo k neustálým problémům s kvalitou produkce. Jak už jsem zmínil, kvalitní produkce vyžaduje maximální pozornost, maximální nasazení ze strany pracovníků. V komerčně vedeném podniku je to úkolem produkčních manažerů a mistrů, aby zaměstnance honili k zachovávání kvality produkce. Ale – co se stane když si o sobě bude rozhodovat sám pracovní kolektiv? A když tedy nebude žádné nadřízené instance která by byla oprávněná „činit násilí“ na pracovnících tím že je bude nutit ke kvalitní práci?… Tím spíše že dodavatel má – v plánované ekonomice – vůči svému odběrateli monopolní postavení? Takže odběratel/zákazník si nemůže příliš „vyskakovat“ na svého dodavatele tím že by příliš ostře reklamoval nekvalitní dodávky, protože příště by od něj mohl dostat ještě méně?…

    Zkrátka, pane Huďo, nedá se nic dělat ale tato „participativní ekonomika“ by nevyhnutelně skončila v přesně tom samém marasmu, v jakém skončila i ekonomika reálného socialismu. Ono je to sice velice snadné verbálně proklamovat „konec kapitalismu“; ale je velice obtížné něčím reálně nahradit jeho tržní mechanismy.

15. Kontext pádu ministra Bartoše:
    https://www.visegradsky-jezdec.cz/konec-petikoalice-v-kontextech/

    Klukům, kteří spolu mluví, se mnohem závažnější neplnění úkolů srovnatelné důležitosti promíjí. (Za všechny: Ministerstvo spravedlnosti, ministerstvo zdravotnictví, ministerstvo školství.)

    Na předražených zakázkách pro stát (nejen v IT) jsme po převratě přišli o stovky miliard Kč. A kdo se to pokusí nabourat, stává se chybou v matrixu a musí být eliminován. Zvlášť pokud nepatří mezi ty kluky, co spolu mluví.

    A jako očekávatelný logický důsledek tu máme další porci voličů, která to nepůjde hodit nikomu, protože se jí chce blejt.

16. BTW: Bartoš musel skončit proto, že původního vítěze soutěže na DSŘ vykopl a soutěž vyhlásil znovu. Nejen pro jeho zkorumpovanost – byl to účastník aféry Dozimetr – ale i proto, že nová soutěž dokázala přinést řešení, které z původní ceny 1,9 mlrd mohlo přinést úsporu 1,2 mlrd. (Už to samo o sobě znamenalo, že si dovolil dost; dotkl se tak např. soukromých zájmů současného předsedy Hospodářské komory, jinak také zasloužilého člena ODS.)

    Ještě tu někdo chce tvrdit, že kapitalismus přináší díky svobodné tržní soutěži jenom ta nejlepší řešení? Nejlepší možná ano, ale jak pro koho; přičemž kritériem hodnocení je uspokojování soukromých zájmů a kont pečlivě některých vybraných jedinců z množiny kluků, co spolu mluví.

17. Někde se v té digitalizaci státu stala chyba.

    Každá větší nezisková organizace – za všechny jmenujme např. Člověka v tísni – zaměstnává v oblasti ICT- a umí jim i adekvátně zaplatit! – víc lidí než průměrné české ministerstvo. Takhle daleko to dopracovali oportunističtí politici, kteří se jako korouhvičky natáčejí podle hlasu lidu vedeného tzv. zdravým selským rozumem.

    (Těším se, že z tohoto poznání někdo vydedukuje další argumenty pro potřebu zavřít neziskovkám penězovody, jak ostatně také soudí hlas lidu, a ministerstvům ty peníze zároveň nedat, protože fuj fuj úředníků už máme taky zbytečně moc…)

18. Doktrína slabého státu coby ochránce občanského blaha před „sociální činností těhle neziskovek“, zaručuje již desetiletí více volebních hlasů než koblihy…….jsem si povšiml.

19. Doktrína slabého státu coby ochránce občanského blaha před „sociální činností těhle neziskovek“, zaručuje již desetiletí více volebních hlasů než koblihy…….jsem si povšiml.

    Ano. Jestli je současný režim v něčem mimořádně úspěšný, tak je to vytváření nenávisti vůči neziskovému sektoru v hlavách značné části populace.

20. Pane Kalousi, díky za zajímavé komentáře.
    Nechápu, proč by za nás měli rozhodovat vládní byrokraté, manažeři firem nebo bankéři. Systém je prohnilý až do základů a my si zasloužíme mnohem lepší.

21. Vyloveno z internetu pro všechny, kdo ještě nepochopili. (Psal to programátor.)

    Bartošovo stavební řízení mělo stát celkově 650 milionů korun (za ministryně Dostálové 1,9 miliardy) . Pro srovnání: OpenCard = 1,7 miliardy (a fiasko). Czech POINT = 2 miliardy jen do roku 2014. Software OKsystemu na MPSV = 6 miliard jen do roku 2017 (a 500 miliónů ročně za jeho provoz a údržbu dodnes a 4 roky nepodmíněně pro tehdejšího náměstka MPSV – poznámka moje). Datové schránky = 6 miliard jen do roku 2019. Systém elektronického mýta = 22 miliard (!) do roku 2016.

    Bartoš se snažil o to, aby do budoucna nešlo dělat vendor-lock-in; aby si jedna firma nemohla privatizovat celé ministerstvo tak, jako to dělá OKsystem na MPSV. Piráti protlačovali otevřené technologie namísto proprietárních. Jenže tím, tou transparentností, drželi cenu dole, čili šlapali jiným po penězovodech. (Poznámka moje: Existují státy, kde to vzali od podlahy a digitalizaci státních agend postavili na otevřeném operačním systému Linux. Jejich vlády má Microsoft za to, že si dovolují nepoužívat OS Windows a neplatit mu za něj jako mourovaté, opravdu, ale opravdu velice nerad. V tuzemsku? Věc nemožná, jak vám ostatně promptně a „kvalifikovaně“ vysvětlí kterýkoli lobbista z ICT Unie, viz níže. Bez proprietárních produktů ani ránu.)

    Potvrdila se také teorie, proč Bartoš nasadil betaverzi a nepočkal, až bude vyladěna. Zřejmě věděl, že ho Fiala může kdykoli hodit přes palubu, a tak se snažil projekt aspoň nějak rozjet, aby ho pak už nešlo skrečovat. Kdyby otálel, mohli by přijít jiní a udělat totéž, co ostatně on udělal s výběrkem své předchůdkyně.

    Je ale stavební řízení až taková tragédie? A v čem konkrétně? Funguje po tři čtvrtě roce vývoje hůř než registr vozidel po svém spuštění? (Stavební řízení je přitom mnohem komplikovanější systém než nějaký registr!) Opravdu se někdo domnívá, že by dokázal udělat digitální stavební řízení za tři čtvrtě roku líp? Jenže tady o tohle vůbec nejde. Nikdo nepředpokládá, že stavební řízení bude fungovat lépe do konce roku. Nebo příštího. Jde o to, zakázku předat spřátelené firmě, která ji bude dokončovat za tři sta milionů korun (které se nakonec ukážou jako jedna miliarda) a poté bude stát platit 500 milionů korun ročně za provoz, navíc skrze “desátky z každé prodané jízdenky” (ty „desátky“ jsou narážka na OpenCard – poznámka moje) budou další lobbisté dostávat všimné.

    Nicméně ono nejde ani o toto. Jde o to, že Piráti představovali pokus své generace uchopit moc a řídit si své životy po svém. Chtěli věci dělat transparentně a poctivěji. Tu moc však dosud drží v rukou jejich otcové, kluci devadesátek. Nyní už je to naprosto zřejmé. Až bude premiérem třeba pan Kuba a prezidentem Babiš, proti sobě určitě nepůjdou. Však Kuba prohlásil, že nechápe politiku antibabiš. A piráti? Skončí na smetišti i se svým desetkrát levnějším stavebním řízením. Měli ideály, ale nepochopili princip moci. Nepochopili, že kluci z devadesátek legálně kradou a nenechají si to vzít. Ti praví piráti jsou totiž oni a s Piráty právě vytřeli palubu.

    (Zdroj: https://blisty.cz/art/121413-kdo-ziska-digitalizaci-stavebniho-rizeni.html)

    Já k tomu článku programátora jenom ještě dodám, že budoucího vítěze této lukrativní zakázky je pravděpodobně nutno hledat někde mezi členy ICT Unie (jejich seznam zde https://ictu.cz/clenove-ictu), jejímž presidentem je (jistě zcela náhodou) mgr. Zajíček, člen ODS, bývalý mnohočetný politický funkcionář a dnešní president Hospodářské komory ČR. Tento nepochybně velice výkonný dvojpresident (vzděláním právník) se v minulosti osobně podílel mj. na projektech Czech Pointu a datových schránek a Němé Kláře radil s DSŘ po celou dobu jejího ministrování na MMR.

    Kruh se uzavřel. V kancelářích ICT Unie v tuto chvíli už jistě lítají špunty.

22. Ještě jedno doplnění k onomu modelu „participativní společnosti“. Podle tohoto modelu mají být zřejmě jakousi základní buňkou participativního rozhodování městské čtvrti, kde – ve jménu totálního demokratismu – všichni se mají společně radit a společně rozhodovat o co nejlepším rozvoji jejich obytné oblasti.

    Zní to napohled velice lákavě, není-liž pravda? Ta svůdná představa, že se všichni obyvatelé příslušné čtvrti sejdou, a ve vzájemné harmonii a všeobecném porozumění budou rokovat o tom, co je z hlediska humanismu, sociálního, kulturního i ekologického rozvoje to nejlepší, nejoptimálnější, nejprogresivnější.

    Ovšem – nepřišla snad s přesně takovýmito růžovými představami svého času docela obyčejná liberální demokracie? Ta liberální (respektive: buržoazní) demokracie, která se ovšem velice rychle rozpadla, roztrhala do neustálých bojů navzájem znesvářených stran, zájmových skupin a frakcí?…

    A tak se podívejme, jak by takovéto „participativní rozhodování“ asi vypadalo v praxi. Dejme tomu, že tedy občané dané městské čtvrti rokují a rozhodují o uspořádání veřejných prostranství, jmenovitě v souvislosti s dopravní obslužností. Nebude tomu snad tak, že přítomní se okamžitě rozdělí, rozpoltí do dvou názorově a zájmově protichůdných stran – do těch kteří chtějí více zeleně, a to i na úkor dopravy, a do těch kteří budou prosazovat další výstavbu silnic a parkovišť pro své automobily? Nerozbije se tedy snad už při prvním tématu ta vysněná „participativní“ harmonie všech?

    A nebude tomu tak snad i při všech ostatních záležitostech? Ať se jedná o cokoli ze života společnosti, prakticky vždycky se kolem toho okamžitě vytvoří zcela protichůdné názory, a navzájem neslučitelné zájmy. Jak by jenom samotné deklarování jakési „participativní společnosti“ mohlo či mělo zrušit, zcela eliminovat tento zcela základní rys lidské povahy, vůbec existence člověka v jeho světě?…

    Zkrátka, nejen v oblasti ekonomiky, ale i v oblasti obecné občansko-společenské správy se tento model participativní společnosti ukazuje být naprosto nereálným, fiktivním, chimérickým, zcela vzdáleným jakékoli reality. Jestliže ale ty původní představy liberální demokracie o společných poradách z 18. a 19. století mohly platit jako projev dějinného optimismu, dnes už – s vědomím reálného stavu – nemohou platit za nic jiného nežli projev bezbřehé naivity.

23. Velmi pravdivé!!!:“Však Kuba prohlásil, že nechápe politiku antibabiš. A piráti? Skončí na smetišti i se svým desetkrát levnějším stavebním řízením. Měli ideály, ale nepochopili princip moci. Nepochopili, že kluci z devadesátek legálně kradou a nenechají si to vzít. Ti praví piráti jsou totiž oni a s Piráty právě vytřeli palubu.“

24. A tak se podívejme, jak by takovéto „participativní rozhodování“ asi vypadalo v praxi.

    Být Vámi, nejdřív bych se podíval, jak v Německu fungují tzv. Planungszellen a místo jalových katedrových spekulací o tom, jak to nemůže fungovat, bych se zaměřil na posouzení a případnou věcnou kritiku jejich konkrétních výsledků, (ne)úspěchů a problémů.

    Možná překvapivé pro Vás bude zjištění, že se ve věci angažovala – kromě měst a obcí, neziskových organizací, nadací a různých aktivistů – i některá zemská a spolková ministerstva.

    Nějaké konkrétní odkazy máte např. tady:
    https://de.wikipedia.org/wiki/Planungszelle
    https://www.planungszelle.de/
    včetně databáze známých německých případů tady
    https://www.planungszelle.de/datenbank/
    Já jsem ale slabý němčinář, takže sledování německých zdrojů s radostí přenechám Vám.

25. Ještě něco k IT ve státní správě:
    https://www.newstream.cz/nazory/david-ondracka-konec-oksystemu-jurecka-chce-zatocit-s-miliardovym-vendor-lockem-na-svem-ministerstvu

    Článek, který reaguje na Jurečkovo chvástání, jak na MPSV zatočí s OKsystémem, je rok starý. Dost dlouhá doba na to, aby ho někdo volal ke zodpovědnosti. Takže po roce bratr Jurečka pro jistotu vypustil kouřovou clonu a místo zdůvodňování své nečinnosti/neschopnosti útočí na Bartoše a předstírá svůj altruismus, s nímž nabídl MMR pomoc svých lidí. Chucpe. Zvlášť v situaci, kdy na MPSV tento stav trvá už přes 20 let a kdy se tam vystřídalo 15 ministrů z 8 vlád; firma si za těch dvacet let přišla na krásných 19 miliard Kč.

    Teď kdekdo papouškuje výkřiky zaznívající z ODS (a z provládních a pravicových médií), jak to Bartoš dělal blbě. Jenže nikdo jiný než Bartoš a Piráti se o to ani nepokusil. Vždycky se dá post festum vykřikovat, že to udělali blbě, jenže Piráti byli jediní, kdo dělali vůbec něco.

    Příručka o vendor lock-inu pro zadavatele IT zakázek ve státní zprávě ČR – stav k r. 2021:
    https://datlabinstitut.cz/files/2022/10/p%C5%99%C3%ADru%C4%8Dka_vendor_lock.pdf

    Z dokumentu:
    Zhruba 53 % finančních prostředků v státním IT je vyplaceno bez reálné soutěže, a tedy s vysokým rizikem vendor lock-inu. Ročně se jedná o přibližně 8,5 miliardy Kč.
    V ČR se aktuálně až 365 úřadů nachází v alespoň jednom vendor lock-inu s ročními náklady nad 1 mil. Kč.
    Z 15 ministerstev se jich ve vendor lock-inu nachází 13.

    Hlavním problémem v situacích vendor lock-in obvykle bývá přístup zadavatelů zakázek ke zdrojovým kódům a datům. Vznikají tak absurdní situace, kdy se zadavatel bez spolupráce s dodavatelem nemůže dostat ke svým vlastním datům nebo nemá dostatek oprávnění s vlastními daty nakládat! Dokonce nastávají i do nebe volající případy, kdy se dodavatelé IT pokoušejí získat k datům svých zákazníků autorská práva!!!

    Autoři té příručky se drží při zemi; situace typu vendor lock-in z různých důvodů zcela eliminovat nelze. Zadavatelé zakázek ale i tak mají k dispozici řadu nástrojů, jak vyplývající rizika aspoň snížit na rozumnou míru.

26. Pokud mi chybí lidi či peníze, tak to přeci nahlas řeknu. Řeknu že je třeba např. vybrat více daní a zaměstnat více a lepších lidí, že je třeba v určitých ohledech silnější stát. Komunikuji, nestrkám hlavu do písku jako pštros a netvářím se, že je všechno ohledně stavebního řízení v pohodě, když evidentně není. Bartoš a jeho partička nebyli schopni měsíce adekvátně reagovat. Jsou záležitosti, ve kterých je možné se shodnout i s Petrem Fialou. Bartoš je mimo realitu.

    Piráti mají jistě dost schopných ajťáků, ale ti makají pro korporát za… nevím 70 000 měsíčně? Stát je jim ukradený. Škoda té strany nebude. Jsou to, či snad spíše byli, tuctoví pravičáci, hrající si na něco lepšího, kteří ve Fialově vládě definitivně splynuli se současným režimem.

    A opět – nemám rád progresivistický rádobylevicový Alarm, který od jisté doby ani nečtu, ale i ten může vyprodukovat kvalitní článek, jako tento na téma stavebního řízení: https://denikalarm.cz/2024/08/za-kolapsem-stavebniho-rizeni-stoji-spatna-komunikace-tentokrat-doopravdy/

27. „…nemám rád progresivistický rádobylevicový Alarm, který od jisté doby ani nečtu, ale i ten může vyprodukovat kvalitní článek, jako tento na téma stavebního řízení…“

    Výroková logika je zřejmě Vaší slabou stránkou. Obě části Vašeho výroku nemohou být současně pravdivé. Jestliže je pravda, že Alarm nečtete, pak nemůžete o kvalitě předmětného článku nic vědět; nebo jestliže dokážete kvalitu článku posoudit, pak nemůže být pravda, že Alarm nečtete.

28. Jak bývám často s panem Poláčkem ve sporu tak zároveň uznávám, že v něčem má pravdu. Není to vůbec zvláštní ve společnosti, která udržuje ekonomický systém založený na penězích, zisku a chamtivosti místo lidí.

29. Jako kdybych si to osobně objednal: my zde diskutujeme o tom zda člověk touží po naprosté rovnosti všech anebo nikoli; a zrovna dnes právě na toto téma vyšel článek v renomovaném německém deníku Süddeutsche Zeitung, a to hned na první stránce. Kupodivu se mi podařilo daný článek jak sem zkopírovat v originále, tak i v jeho českém (strojovém) překladu:

    Über­all Ri­va­len

    Psy­cho­lo­gen hal­ten den Traum von ab­so­lu­ter Gleich­heit für Uto­pie. Denn der Wunsch nach Sta­tus sei ein Grund­be­dürf­nis.

    Der Mensch braucht Luft, um nicht zu er­sti­cken, Was­ser, um nicht zu ver­durs­ten, Nah­rung, um nicht zu ver­hun­gern und Be­wun­de­rung, um nicht zu ver­wel­ken. Ja, die Sehn­sucht nach An­er­ken­nung und Sta­tus zählt zu den mensch­li­chen Grund­be­dürf­nis­sen. Je­der möch­te toll ge­fun­den wer­den, selbst die su­per­be­schei­de­nen Ty­pen, die das nie­mals zu­ge­ben wür­den. Wer von sei­nen Mit­men­schen re­spek­tiert oder gar be­wun­dert wird, dem geht es im Durch­schnitt bes­ser: Das per­sön­li­che Wohl kor­re­liert mit dem so­zia­len Sta­tus, ge­nau­so die psy­chi­sche und kör­per­li­che Ge­sund­heit, wie Stu­di­en welt­weit ge­zeigt ha­ben. Nun hat die An­ge­le­gen­heit ei­nen Ha­ken. Die mensch­li­che Sucht nach Sta­tus sei „in­hä­rent kom­pe­ti­tiv“, schrei­ben die Psy­cho­lo­gen Ca­me­ron An­der­son und John Hildreth in ei­ner ak­tu­el­len Stu­die im Fach­jour­nal Plos One.

    Wer so­zia­len Sta­tus er­lan­gen will, muss sich die­sen al­so in ei­nem Wett­be­werb er­strei­ten und Ri­va­len über­flü­geln. Es kann nicht je­der be­wun­dert wer­den, stets gibt es nur we­ni­ge Platz­hir­sche oder Leit­wöl­fin­nen. Ir­gend­je­mand ist im­mer schö­ner, er­folg­rei­cher, tu­gend­haf­ter, weiß mehr, hat mehr: Es exis­tie­ren un­zäh­li­ge Mög­lich­kei­ten, die Be­wun­de­rung sei­ner Mit­men­schen zu er­strei­ten. Am En­de geht es dar­um, die Kon­kur­renz zu über­trump­fen, den Platz an der Son­ne zu si­chern und sich am Bei­fall des Fu­ß­vol­kes zu la­ben. Es tut so gut her­aus­zu­ra­gen.

    Dass Sta­tus und Wohl­be­fin­den zu­sam­men­hän­gen, ha­ben For­scher in zahl­rei­chen Stu­di­en be­ob­ach­tet. Al­ler­dings, so be­to­nen An­der­son und Hildreth, exis­tier­ten bis­her kei­ne Be­le­ge da­für, dass hier tat­säch­lich ein kau­sa­ler Zu­sam­men­hang be­steht. Die­se Evi­denz­lü­cke be­gin­nen die bei­den For­scher nun zu schlie­ßen. Ih­re Ex­pe­ri­men­te mit meh­re­ren Hun­dert Teil­neh­mern lie­fer­ten In­di­zi­en da­für, dass der re­la­ti­ve Sta­tus tat­säch­lich auf das Wohl­be­fin­den wirkt. Den Teil­neh­mern ging es laut ent­spre­chen­der Test bes­ser, wenn sie mehr Be­wun­de­rung, mehr An­er­ken­nung und mehr An­se­hen ge­nos­sen als die an­de­ren Mit­glie­der in der Grup­pe.

    Die Po­si­ti­on in der Hack­ord­nung der un­ter­such­ten Grup­pen ma­ni­pu­lier­ten die For­scher, in­dem sie den Teil­neh­mern teil­wei­se fal­sches Feed­back dar­über ga­ben, wie sehr sie von den an­de­ren ge­schätzt wur­den und wie sich die an­de­ren in der Sta­tus­rang­lis­te ein­sor­tier­ten. Mit an­de­ren Wor­ten: Es geht nicht vor­ran­gig dar­um, toll zu sein; son­dern viel­mehr dar­um, tol­ler als die an­de­ren zu sein. Ei­ne Po­si­ti­on in der Mit­te der sprich­wört­li­chen Lei­ter reicht aus, so­lan­ge die Kon­kur­renz auf nied­ri­ge­ren Spros­sen her­um­krab­belt.

    Der so­zia­le Ab­stieg der ei­nen könn­te al­so das Glück der an­de­ren ver­grö­ßern. Men­schen fühl­ten sich bes­ser, „wenn sie an­de­re über­ra­gen“, so An­der­son und Hildreth. Dar­aus lei­ten die For­scher ei­ne wei­te­re zu schlu­cken­de Krö­te ab: Die be­schrie­be­nen Prä­fe­ren­zen mach­ten Ega­li­ta­ris­mus zu ei­ner höchst un­wahr­schein­li­chen An­ge­le­gen­heit. Ab­so­lu­te Gleich­heit blei­be ei­ne Uto­pie. Je­de Grup­pe, je­de In­sti­tu­ti­on for­me au­to­ma­tisch Hier­ar­chi­en, sa­gen die Psy­cho­lo­gen. Nur die Form des Wett­be­werbs un­ter­schei­det sich: Reich­tum, Tu­gend, Kom­pe­tenz, über­all gibt es Be­wun­de­rung zu er­strei­ten und Ri­va­len zu über­flü­geln.

    Se­bas­ti­an Herr­mann

    Všude soupeři

    Sen o absolutní rovnosti považují psychologové za utopii. Protože touha po postavení je základní potřeba.

    Člověk potřebuje vzduch, aby se neudusil, vodu, aby neumřel žízní, jídlo, aby neumřel hlady a obdiv, aby neuvadl. Ano, touha po uznání a postavení je jednou ze základních lidských potřeb. Každý chce být považován za úžasného, ​​dokonce i superskromní kluci, kteří by to nikdy nepřiznali. Každý, kdo je respektován nebo dokonce obdivován svými bližními
    V průměru se lidem daří lépe: osobní pohoda koreluje se sociálním postavením, stejně jako duševní a fyzické zdraví, jak ukázaly studie po celém světě. Nyní je v této věci háček. Lidská závislost na postavení je „neodmyslitelně soutěživá“,
    píší psychologové Cameron Anderson a John Hildreth v nedávné studii v časopise Plos One.

    Pokud chcete dosáhnout společenského postavení, musíte soutěžit a překonávat své soupeře. Ne každý může být obdivován,
    Špičkových psů nebo vůdčích vlků je vždy jen pár. Vždy je někdo krásnější, úspěšnější, ctnostnější, ví víc, má na víc: způsobů, jak získat obdiv svého okolí, je nespočet. Nakonec jde o překonání konkurence,
    zajistit si místo na slunci a užít si potlesk obyčejného lidu. Je to tak dobrý pocit vyniknout.

    Vědci v četných studiích pozorovali, že stav a pohoda spolu souvisí. Anderson a Hildreth však zdůrazňují, že v současné době o tom neexistují žádné důkazy
    že zde skutečně existuje příčinná souvislost. Oba výzkumníci nyní začínají tuto mezeru v důkazech uzavírat. Jejich experimenty s několika stovkami účastníků poskytly důkaz, že relativní postavení má skutečně vliv na pohodu.
    Podle odpovídajícího testu se účastníkům dařilo lépe, když se těšili většímu obdivu, většímu uznání a většímu respektu než ostatní členové skupiny.

    Výzkumníci manipulovali s pozicí v pořadí klování zkoumaných skupin,
    tím, že dávali účastníkům někdy falešnou zpětnou vazbu o tom, jak moc si jich ostatní váží a jak se ostatní umístili v žebříčku statusu. Jinými slovy, nejde primárně o to být skvělý; ale spíše o tom být větší než ostatní.
    Umístění uprostřed pověstného žebříčku stačí, dokud se konkurence plazí na nižších příčkách.

    Sociální úpadek některých by mohl zvýšit štěstí jiných. Lidé se podle Andersona a Hildreth cítili lépe, „když se tyčili nad ostatními“.
    Z toho vědci odvozují další ropuchu, kterou je třeba spolknout: popsané preference učinily z rovnostářství vysoce nepravděpodobný návrh. Absolutní rovnost zůstává utopií. Každá skupina a každá instituce automaticky tvoří hierarchie, říkají psychologové.
    Liší se pouze formou soutěže: bohatství, ctnost, kompetence, všude je třeba bojovat o obdiv a překonávat soupeře.

    Sebastian Herrmann

    Provedené výzkumy tedy sdělují naprosto jednoznačně: naprosto rovnostářská společnost je pouhým snem, utopií. Touha po vyniknutí je základní lidskou potřebou; a vždy a za jakýchkoli okolností se každý člověk bude snažit po onom žebříku sociálního statusu vyšplhat výše, vyniknout nad ostatními.

    Takže, pane Huďo, je mi líto ale všechny modely o „totálně demokratické“ a “ totálně participativní“ společnosti tímto definitivně ztrácejí jakoukoli reálnou základnu.

30. K tomu článku v SZ: Ale to je přece dávno známo. Ten článek jenom přináší další z nekonečné řady argumentů obhajujících závěry sociálního darwinismu jako platný popis přirozeného a nezměnitelného stavu lidských kolektivů.

    A možná by stálo za to podrobněji ohledat způsoby provádění a podmínky takových experimentů, které to údajně dokazují. Viz např. odbornou kritiku Milgramova experimentu nebo Zimbardova stanfordského vězeňského experimentu.

    Nebo ještě obecněji: Validitu uzavřených psychologických, pedagogických a sociologických experimentů je vždy nutno podrobovat obzvlášť důkladnému testování, protože v mnoha případech ji lze po bližším ohledání postupů a podmínek úspěšně zpochybnit. Ale snaha o falsifikaci vlastních závěrů je jedna ze základních metod vědecké práce, takže na tom není nic divného nebo podezřelého; jenom je to neustále nutno mít na paměti, nota bene když se pak vadných výsledků takových výzkumů zmocní média nebo dokonce nedejbože politici…

    Nemluvě o tom, že pojmy z etologie zvířat (jako třeba ten „klovací pořádek“) – nota bene když se s nimi zachází tak, jak je popsáno např. v tomto článku https://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/o-klovacim-radu-slepic-vlcih-alfa-samcich-a-dalsich-omylech – nelze voluntaristicky přenášet do popisů chování lidských společenství.

    Když už člověku byl dán rozum, tak by ho měl používat k tomu, aby se aspoň pokoušel zamezovat nejhorším projevům dinosauřího a opičího dědictví v lidském chování a důsledkům toho chování pro uspořádání společnosti.

31. Pane Poláčku, je mi líto. Ale ten Váš odkaz na článek mě o „lidské přirozenosti“ nepřesvědčil.

    Ano, existuje spousta lidí, kteří nechtějí lepší svět, chtějí být jen na vrcholu pyramidy. To je jejich politika. Naše společnost je vyrobena na vrcholu a odráží psychopatickou mysl. To není lidská přirozenost. Je to lidské vykořisťování a manipulace prostřednictvím podmiňování strachu. Systém je dobře namazaný stroj, který je uzpůsoben tak, aby sloužil sám sobě. Funguje na základě našeho vyrobeného souhlasu. Problémem nejsou lidé. Systém je problém. Systém vše řídí. Jak můžete obviňovat ostatní oběti? Jediným nepřítelem lidí je systém, který nás zotročuje, a ti, kteří ho podporují. Všichni jsme produkty našeho prostředí a mnozí jsou jím zkažení.
    Protože peníze a nedostatek odpovědnosti přitahují korupci.

32. Ještě k tomu článku ze SZ.

    Ty poslední dva odstavce postu p. Poláčka jsou ovšem učebnicovým příkladem nejméně dvou argumentačních faulů. (Račte si sami dohledat kterých.)

    A korunu tomu nasazuje použitý slovník:
    „…výzkumy tedy sdělují naprosto jednoznačně…“
    „…vždy a za jakýchkoli okolností…“
    „…tímto definitivně ztrácejí jakoukoli reálnou základnu…“

    Laskaví čtenáři si z toho nějaké závěry jistě udělají sami.

33. Pane Kalousi, díky za připomenutí a dobrý postřeh.
    Není to tak dávno, co jsem v diskuzi Dialogů panu Poláčkovi sdělil: socio-darwinismus, který byl později formulován „přežití nejschopnějších“ – pseudovědecký základ jako Vy NESDÍLÍM.

34. Omluva: špatné vyplnění jména.

35. Autor: Iain McKay/Vzájemná pomoc
    (Zkráceno)
    Lékař a biolog, zastánce Darwinovy evoluční teorie. Thomas Henry Huxley vyvodil tyto závěry z argumentu, že lidská společnost byla udržována proti našim přirozeným instinktům, což bylo v jádru „sociální darwinistické“:
    „Z pohledu moralisty je svět zvířat přibližně na stejné úrovni jako gladiátorské představení. S tvory se docela dobře zachází a jsou připraveni bojovat – přičemž ti nejsilnější, nejrychlejší a nejmazanější žijí, aby mohli bojovat další den. Divák nemusí otáčet palcem dolů, protože se nedává žádná čtvrtina.“
    To platilo i pro lidskou společnost a „takže mezi primitivními lidmi šli ke zdi ti nejslabší a nejhloupější, zatímco ti nejtvrdší a nejchytřejší, ti, kteří se nejlépe vyrovnali s jejich okolnostmi, ale ne nejlepší v jakémkoli jiném smyslu, přežili. Život byl nepřetržitý svobodný boj a mimo omezené a dočasné rodinné vztahy byla normálním stavem existence Hobbesova válka každého proti všem. Etika byla umělým výtvorem, který je v rozporu s „hluboce zakořeněnými organickými impulsy, které nutí přirozeného člověka, aby následoval svůj nemorální směr“. To naznačovalo, že civilizace byla křehkým výtvorem, postaveným proti přirozenému stavu lidstva a života zvířat:
    „Historie civilizace – tedy společnosti – je na druhé straně záznamem pokusů, které lidstvo podniklo, aby z této pozice uniklo. První muži, kteří nahradili stav vzájemné války stavem vzájemného míru, ať už byl motiv k tomuto kroku jakýkoli, vytvořili společnost.

    Anarchista, vědec, revolucionář Peter Kropotkin považoval Huxleyho spekulaci za „ukrutnou“ , což je v přímém rozporu s fakty přírody i historie. Také by se znepokojil tvrzením, že stát je pouze „lidmi v jejich korporativních funkcích“ a malthusiánským tvrzením, že dokud „bude pokračovat neomezené množení, žádná společenská organizace, která kdy byla vymyšlena… žádné fíglování s rozdělováním bohatství zbaví společnost tendence být zničen reprodukcí v sobě samém. Kromě jeho hrubě nepřesných předpokladů o „přírodě“, zejména o raném lidském životě, existuje také jeho zřejmá etatistická implikace. Ostatně, jestliže „civilizace“ vyžaduje popření „přirozeného člověka“, jak toho má být dosaženo, leda nátlakem ze strany státu? A pokud jsou naše sociální problémy u kořene biologické, jaká je potřeba sociální transformace?
    Jak Kropotkin vysvětlil v anarchistické eseji napsané po Vzájemné pomoci, Huxleyho postoj jako „veškeré naše náboženské, historické, právní a sociální vzdělání je prodchnuto myšlenkou, že kdyby byly lidské bytosti ponechány samy sobě, vrátily by se k divokosti; že bez autority by lidé jedli jeden druhého; protože říkají, že od „množství“ nelze očekávat nic jiného než surovost a válčení každého proti všem. Lidé by zahynuli, kdyby se nad nimi nevznesli vyvolení… Tito zachránci brání, jak nám bylo řečeno, bitvě všech proti všem.“ To je podle něj nesmysl, protože „ vědecká studie společností a institucí nás přivádí k docela odlišným názorům. Dokazuje, že obyčeje a zvyky vytvořené lidstvem pro vzájemnou pomoc, vzájemnou obranu a mír obecně, byly přesně vypracovány „bezejmenným davem“. A právě tyto zvyky umožnily člověku přežít v boji o přežití uprostřed extrémně tvrdých přírodních podmínek.“ Názor, že stát byl pouze nástrojem lidu, je jen stěží podepřen historií ani současnou praxí, neboť to, co stát a jeho zákony udělaly, je „opravit, nebo spíše vykrystalizovat do trvalé podoby takové zvyky, jaké byly již v r. existence“ a přidal k nim „některá nová pravidla – pravidla nerovnosti a servilní podřízenosti mas v zájmu ozbrojených zbohatlíků a válečných menšin“.
    Netřeba dodávat, že Huxleyho postoj byl poněkud protichůdný. Jestliže, jak naznačuje, „přirozený“ člověk je ze své podstaty agresivní a potřebuje, aby ho stát držel na uzdě, proč jsou naši vládci, ti, kdo mají na starosti stát, výjimkou z této „lidské podstaty“? Jak tvrdil Kropotkin jinde, „zatímco naši odpůrci, jak se zdá, připouštějí, že existuje jakási sůl země – vládci, zaměstnavatelé, vůdci – kteří naštěstí brání těm zlým mužům – ovládaným, vykořisťovaným, vedeným – od toho, abychom se stali ještě horšími, než jsou“ my anarchisté „zastáváme názor, že jak vládci, tak ovládaní jsou rozmazlení autoritou“ a „ vykořisťovatelé i vykořisťovaní jsou rozmazlení vykořisťováním“. Takže „je zde [je] rozdíl, a to velmi důležitý. Připouštíme nedokonalosti lidské povahy, ale neděláme výjimku pro vládce. Dělají to, i když někdy nevědomě, a protože my žádnou takovou výjimku neděláme, říkají, že jsme snílci.“ Kropotkin navíc tvrdil, že pokud „jediná lekce, kterou příroda dává člověku, je lekce zla, pak [Huxley] nutně musí připustit existenci nějakého jiného, ​​mimopřirozeného… vlivu, který člověka inspiruje k pojetí ‚ nejvyšší dobro“, což „ruší jeho vlastní pokus vysvětlit evoluci pouze působením přírodních sil“. Jinými slovy, Huxley omezuje sílu evoluční teorie tím, že z ní vylučuje lidi a jejich kulturní a sociální evoluci.

    Pokud je lidská přirozenost tak špatná, pak dát některým lidem moc nad ostatními a doufat, že to povede ke spravedlnosti a svobodě, je beznadějně utopické. Takzvané „civilizované“ národy byly totiž obvykle mnohem „divočejší“ a „barbarštější“, jak uvnitř, tak navenek, než společnosti, které tak arogantně označily. A jak Kropotkin poznamenal ve Vzájemné pomoci , takzvaný „divoch“ by byl šokován tím, jak se bohatí chovali k chudým – za předpokladu, že přežili často genocidní imperialismus, který na ně uvalili „civilizovaní“.

36. Vyloveno z internetu.

    „Piráti to politicky nezvládli a jsou out, privatizace státního sektoru má opět zelenou. Tohle vnímám jako největší prohru. Protože už tu není jiný subjekt, který by se snažil zaříznout penězovody, takže to zaplatíme všichni na daních. A stát bude škubat lidi, nikoli ty velké hráče. Ovšem když si toto lidi sami volí? Tak to maj mít!“

    (Zdroj: Z diskuse pod https://blisty.cz/art/121442-vrteti-piraty.html)

37. Pane Kalousi, myslím, že jste zbytečně konfrontační. Já přeci nemusím neustále číst Alarm, abych věděl, jak píší. Každé médium má svůj politický kurz, svůj styl, svoji strategii a články do něj jsou pečlivě vybírány. Ale pozor to neznamená, že ony články jsou homogenní! Je to vidět např. na Deníku Referendum, který je schopen tu a tam zveřejnit i poměrně dost levicový článek. Na jeho jinak spíše liberálním kurzu se zaměřením spíše na městského liberála ze střední třídy to ošem moc nemění. Nicméně já jsem tak laskav, že tu a tam si nějaký vzorek článků z Alarmu přečtu, abych onen politický kurz zkontroloval. Alarm, od té doby co ho (více či méně) sleduji, navíc píše pořád ten samý typ lidí, se změnou majitele může v případě některých médií přijít určitá změna, ale u Alarmu je to podle mě málo pravděpodobné (pominu-li, že nemá, samozřejmě, klasického majitele).

    Mohl bych Vám tady pane Kalousi také vysvětlovat, jakým způsobem např. přes sociální sítě analyzuji politické profily redaktorů médií a jejich vazby na politické struktury, ale obávám se, že mě podceňujete natolik, že by to byla ztráta času.

38. Nejenom v IT se budují lukrativní tunely.
    https://www.kverulant.org/cases/armadni-nakupy-miliardy-bez-odpovednosti/
    https://www.kverulant.org/cases/kardinal-duka-tuneluje-cirkevni-majetek-ii/

    A taky nějaká ta výnosná trafika se pro kluky, co spolu mluví, vždycky najde…
    https://www.kverulant.org/cases/jak-jaroslav-faltynek-proloboval-velkou-trafiku-pro-miroslava-kalouska/
    https://www.kverulant.org/cases/sto-trafik-rozezranych-politiku-ve-zdravotnich-pojistovnach/
    https://www.kverulant.org/cases/politici-v-dozorcich-radach-krajskych-nemocnic-lukrativni-trafiky-s-minimem-prace/

    Kostěj Nesmrtelný české politiky. Tuto přezdívku kdysi dostal Čunek, ale zdá se, že by si ji mnohem více zasloužil někdo úplně jiný.
    https://www.kverulant.org/cases/wanted-pavel-blazek-alias-don-pablo/

39. Mám to podobný jako Pavel Krupička. Přes řadu výhrad k Alarmu nebo DR či BL tam občas nějaký zajímavý článek podle mého najdu. Diskuzi pod články DR sleduji jenom kvůli Pavlu Krupičkovi. Jinak se mi zdá nezáživná a nudná.🙂

40. „Mohl bych Vám tady pane Kalousi také vysvětlovat, jakým způsobem např. přes sociální sítě analyzuji politické profily redaktorů médií a jejich vazby na politické struktury, ale obávám se, že mě podceňujete natolik, že by to byla ztráta času.“

    Naopak, to by mě právě docela zajímalo. Já jsem si zatím vždycky myslel, že taková analýza se dá provést jedině když se toho od nich co nejvíc přečte…

41. Děkuji Petře Huďo, já osobně si svých příspěvků na DR příliš nevážím. I když někdy spokojen jsem.

42. Pavle, nebuď na sebe nezaslouženě kritický. Velká většina diskutujících čtenářů „levicového“ DR se tváří levicově, ale jsou jen liberálové status quo.

43. Pane Kalousi, dostal jste se sám argumentačně do dosti příkrého rozporu: na jedné straně zpochybňujete téze (a výzkumy) že lidské jednání je hluboce formováno faktory evolučně-atavistickými; a na straně druhé pak sám tvrdíte že člověk by se měl „aspoň pokouše(t) zamezovat nejhorším projevům dinosauřího a opičího dědictví v lidském chování“.

    Tak jak je to tedy: je zde toto „dinosauří a opičí“ dědictví v lidském chování i současného člověka přítomno, nebo ne?…

    Přitom ve věci samotné ovšem nemáte nijak nepravdu: člověk – díky svým kognitivním schopnostem – není těmto determinacím svým živočišným původem vystaven naprosto bezezbytku. Ano, člověk má v zásadě schopnost vlastní sebereflexe, tedy má možnost uvědomit si tuto svou podmíněnost, a následně s ji cíleně pokusit překonat.

    Ovšem – tento akt vědomé sebereflexe a cílené transformace je jevem bohužel velmi řídkým; většinový stav je bohužel takový, že naprostá většina lidí se nechá víceméně pasivně ovládat svými atavistickými instinkty a pudy.

    Nebo snad přesněji: ano, my se můžeme – a musíme – snažit překonat tuto svou pouze nevědomou, přírodní determinaci; ale zároveň je holým faktem že tato determinace zde je a že působí, a že je krajně obtížné se z ní dokázat vymanit.

44. Pane Huďo, kdybyste si alespoň dokázal pořádně přečíst (respektive k tomu byl ochoten), co jsem doopravdy napsal.

    Napsal jsem naprosto jasně, že už ve zvířecích komunitách se vždy konstituují d v ě základní strategie přežití, a tedy i dvě různé, respektive navzájem protichůdné formy sociálních vztahů mezi členy této komunity:

    – na straně jedné vztahy vertikální, tedy hierarchické, mocenské, založené na síle daného jedince

    – na straně druhé ale vztahy horizontální, tedy rovnostářské, solidární, založené na vzájemné podpoře skupin jedinců.

    Celá Vaše argumentace Kropotkinem je tedy „mimo mísu“, respektive je vlamováním se do otevřených dveří. Chyba Kropotkina tedy není v tom že poukazuje na rovnostářské, solidární tendence u (mnoha) lidí; nýbrž jeho chyba záleží v tom že tento aspekt absolutizuje, a že v jeho prospěch zcela ignoruje reálnou existenci oněch struktur vertikálních, mocenských.

    Takže jak řečeno už ve zvířecích komunitách prakticky vždy dochází k určité kombinaci obou těchto faktorů, tedy vztahů jak vertikálních tak vztahů horizontálních, solidárních. A stejně tak zřejmě i po celou dobu existence lidského rodu (tedy od jeho nejvlastnějších počátků) vždy trvalo soupeření a zápas těchto dvou protichůdných principů. Které se tedy navzájem popíraly; ale zároveň se navzájem doplňovaly, a zjevně jedině právě díky této kombinaci obou se lidská společnost mohla relativně úspěšně vyvíjet a rozvíjet až ke svému současnému stavu.

    Ostatně už sám Aristoteles věděl, že (relativně) optimální formou státu není (čistá) demokracie, nýbrž kombinace prvků demokracie a oligarchie, s určitou nadváhou elementů demokracie.

    To o co se tu jedná je pochopení a uznání toho holého faktu, že naprosto egalitářské uspořádání odporuje jak evoluční přirozenosti člověka, tak ale i logice fungování celého systému. O všem ostatním je možno diskutovat, ale jakýkoli fundamentalistický egalitarismus se pohybuje naprosto mimo realitu člověka i společnosti.

45. Pane Kalousi, dostal jste se sám argumentačně do dosti příkrého rozporu: na jedné straně zpochybňujete téze (a výzkumy) že lidské jednání je hluboce formováno faktory evolučně-atavistickými; a na straně druhé pak sám tvrdíte že člověk by se měl „aspoň pokouše(t) zamezovat nejhorším projevům dinosauřího a opičího dědictví v lidském chování“.
    Tak jak je to tedy: je zde toto „dinosauří a opičí“ dědictví v lidském chování i současného člověka přítomno, nebo ne?…

    V tom přece není rozpor. Jestli něco zpochybňuji, jsou to především Vaše kategorické formulace:
    „…výzkumy tedy sdělují naprosto jednoznačně…“
    „…vždy a za jakýchkoli okolností…“
    „…tímto definitivně ztrácejí jakoukoli reálnou základnu…“

    Samozřejmě že jsme lidoopové (a ve vývojově nejstarších vrstvách psychiky i dinosauři) jen lehce natření civilizačním nátěrem. A přesto se toto tvrzení nevylučuje s pochybnostmi o absolutní platnosti závěrů sociálního darwinismu, z nichž jako šídlo z pytle leze ven snaha omlouvat jimi stav třídní vykořisťovatelské společnosti jako nezměnitelný nebo dokonce žádoucí. Stejně tak jsem zpochybnil – resp. někteří autoři, které jsem četl, zpochybnili, já tak chytrej nejsem – některé konkrétní výzkumy a jejich závěry, které ten údajně nezměnitelný stav potvrzují za pomoci podezřelých metod a argumentů. Proto taky tvrdím, že když už nejsme schopni změnit ho – možná bych měl přesněji napsat změnit ho v dohledné době, za života jedné nebo dvou generací -, měli bychom se aspoň pokoušet o změnu způsoby, které jeho nejhorší důsledky zmírní.

    Koneckonců i v mimolidských společenstvích – nejen u lidoopů, vcelku spolehlivě je to prokázáno např. u kytovců nebo slonů – existuje altruismus a empatie. Čili ani u lidí to okřídlené (a nepravdivé, viz níže) „člověk člověku vlkem“ neplatí obecně a jsou i jiné základy, na nichž lze obecné závěry platné pro život lidského společenství stavět. Jestli něco zpochybňuju, jsou to tvrzení těch, kdo si závěry sociálního darwinismu berou jako základ argumentace, podle které s tím nejenom nejde nic dělat, protože to je součást naší přirozenosti (a já přece nikde netvrdím, že není), ale že ani není žádoucí a nebylo by rozumné cokoli s tím dělat.

    (Hlavně ta argumentace rozumem je v tomto kontextu obzvlášť zákeřná; např. Ayn Randová a její obdivovatelé dokázali zblbnout desítky miliónů lidí především v USA do té míry, že napáchané škody se budou jen těžko napravovat. Ale to už jsme dost OT.)

    Nemluvě o tom, že chování, které lidé obvykle připisují těm vlkům, není běžné ani ve vlčích smečkách, pokud žijí v přirozených podmínkách, do kterých jim člověk nezasahuje… Jenže to se dá zjistit jedině dlouhodobým pozorováním života vlčích smeček v jejich přirozeném prostředí a bez zasahování pozorovatelů do jejich života. Dělat obecné závěry z poměrů ve vlčí smečce chované v zoo – nebo i žijící v přírodě, ale ovlivněné zásahy lidí (třeba i nezáměrnými) do jejího prostředí nebo i přímo do jejího života – pro celý vlčí druh je stejně málo platné jako zobecňovat výsledky Milgramových a Zimbardových laboratorních experimentů pro chování lidí (řečeno Vašimi slovy: „vždy a za jakýchkoli okolností“) v lidských společenstvích.

46. Pane Poláčku, věřte tomu, že se snažím rozumět psanému textu. Jak se to daří Vám ?

    Chápu. Lidé, kteří šílí pokaždé, když zpochybníte vyprávění, jsou beznadějně závislí na tomto vyprávění, aby vytvořili svou realitu, a zoufale touží po tom, aby se nerozpadl.
    Opakuji: Dávám přednost osvobození od vládnoucí třídy před malthusiánskými pohádkami a socio-darwinismem… Dostatečně dlouho jsme se přizpůsobovali status quo. Věci se exponenciálně zhoršily. Je čas na změnu a popírání nás ničí. Naše společnosti se od mého dětství hluboce změnily, k horšímu. Primárním důvodem je neoliberalismus a regresivní, krajně pravicová politika, které spolu úzce souvisí. Přesněji – západní finanční systém, díky ekologicky destruktivním průmyslu a miliardářům se hroutí klima; všechno je to o tom, kde budete, až se hudba zastaví. Amerika zdokonalila krizový kapitalismus.

    „Lidé si zvyknou na zavedený řád věcí a třesou se při představě změny. Právě tohoto letargického ducha je třeba nahradit revolučním duchem.“
    -Bhagat Singhem

47. Hezkou podzimní neděli všem.

    Chci se zeptat. Kdo četl text „Piráti pořád jsou nejlepší českou stranou. Zachránit se mohou prací a pokorou“ od Jakuba Patočky na DR ?
    https://denikreferendum.cz/clanek/36712-pirati-porad-jsou-nejlepsi-ceskou-stranou-zachranit-se-mohou-praci-a-pokorou
    Pod článkem v diskuzi je delší komentář pana Poláčka, který určitě stojí za přečtení a zamyšlení. Svým způsobem mi pan Poláček v komentáři DR nepřímo dává za pravdu, o co se už dlouho spolu přeme.
    Při čtení oprávněné kritiky pana Poláčka směrem k Pirátům či německé straně Zelených jsem si vzpomněl na slova přední španělské anarchistky Federica Montsenyová, která během občanské války sloužila jako ministryně zdravotnictví a sociální pomoci ve vládě druhé španělské republiky: „Nemůžete být jak na ulici, tak ve vládě, na barikádě a v konstoři; kde se drží privilegium a artikuluje a kde je zničena. Nemůžete zachovat a zničit zároveň. Před vší Mocí stojí princip svobody, osobnosti a lidských práv. Moc je zničena jen tím, že ji porazí silou revoluce a revolučních myšlenek.
    Veškerý ústupek moci; veškerý dialog a veškeré právní přijetí její osobnosti a existence, je slabostí, kterou moc využívá tím, že požírá lidi, využívá hnutí a neutralizuje povstaleckou a žíravou sílu myšlenek. Toto je lekce našeho
    historického zážitku.“

48. Díky za uznání, pane Huďo. (Alespoň jednou.) 😀

    Já se v tom komentáři obracím především proti té iluzi, že by ty společenské problémy, které jsou způsobeny deformací samotného systému, bylo možno vyřešit prostřednictvím politických partají, které jsou tohoto systému samy součástí.

    Respektive obecněji: systémově podmíněné deformace není nikdy možno vyřešit, odstranit pouze politickými prostředky. Právě to je ta na hlavu postavená víra, iluze celé liberální demokracie: že všechno je možno vyřešit politicky. A že co se nevejde do těchto politických forem (a čachrů), tak to že není možno vyřešit vůbec.

49. Pane Poláčku, nemáte zač. Tady jsme spolu 100% ve shodě.

50. Pane Kalousi, vzpomínám si, že jsme se kdysi na DR (v diskusi po vraždě D. Chášukdžího) trochu střetli ohledně Saudské Arábie. Vy jste byl kritický hodně, já méně (srovnával jsem s Ruskem).

    Nyní mě překvapilo vyjádření Terry Gilliama.

    https://www.novinky.cz/clanek/kultura-filmy-serialy-terry-gilliam-svoboda-byt-vtipny-smat-se-vsem-a-vsemu-ted-neni-povolena-40490735#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.web.nexttoart

    Je ke konci rozhovoru. Vnějškově snad má racionální jádro. Přesto se mi takový postoj (poněkud avangardních) umělců (stejně jako sportovních funkcionářů) nelíbí. Co Vy na to?

51. Ivo Horákovi: Musím předeslat, že moje osobní zkušenost z pracovních cest do Saúdské Arábie už je stará více než 10 let a za tu dobu se tam pochopitelně mohlo na první pohled cizince zvenku leccos změnit. Nicméně to podstatné je pořád středověk: Státní vlastnictví = vlastnictví královské rodiny, takže těch 500 (nebo kolik jich teď mají) princů si chodí pro peníze do státní kasy jako do prasátka. Demokracie = 0. Lidská práva = 0. „Ženy dostaly práva…“ – jaká práva? Že si můžou udělat řidičák a samy řídit auto? No to je skutečně pokrok na úrovni 22. století… Středověké tresty jako kamenování, bití holí nebo usekávání rukou se pořád praktikuje. Mnohoženství se pořád praktikuje. Pořád na ně ve fabrikách od dělnické až po vyšší inženýrskou práci dělají gastarbeiteři, pořád jsou tam pro neobčany tvrdě restriktivní limity na vlastnictví nemovitostí. A tak dále.

    Saúdi chtějí tomu člověku něco zasponzorovat; byl by blbej, kdyby kousal do ruky, která ho chce krmit, nicht wahr?

52. Mě také příspěvky pana Poláčka na DR pod komentářem o Pirátech a povolební situaci v Německu v dobrém smyslu zaujaly. Škoda, že na ně pan Poláček nenávazal v nějakém anarcho-komunistickém a protiimperialistickém duchu. Snad časem.

53. Pročpak chce asi umělec „milující život“, jak o sobě sám tvrdí, v takové zemi jako je Saúdská Arábie, která se podle něj nadějně otevírá budoucnosti (zavádí shora ojedinělé prvky modernismu), natočit film o tom, jak Bůh vyhladil lidstvo?

54. Pročpak chce asi umělec „milující život“, jak o sobě sám tvrdí, v takové zemi jako je Saúdská Arábie, která se podle něj nadějně otevírá budoucnosti (zavádí shora ojedinělé prvky modernismu), natočit film o tom, jak Bůh vyhladil lidstvo?

    Protože za to dostane od vládců té země zaplaceno.

    A proč zrovna od vládců této země? Protože jejich ideologie se odvolává na jiného Boha než na toho, o němž bude ten film…

    Všechno ostatní, co v této souvislosti bylo a ještě bude řečeno, jsou kecy.

55. Pavle, palec nahoru. 🙂
    Ale vážně. Vedle autora Jana Moliče článku BL :“Kdo získá digitalizaci stavebního řízení?“ považuji zmiňovaný diskuzní komentář pod článkem DR od pana Poláčka za to nejlepší, co jsem zatím na dané téma , kde četl. Oba autoři jdou mimo jiné na dřeň kosti… Je fajn, že pan Kalous to téma zde vykopl k diskuzi. Jsem názoru, že diskuzní komentář DR pana Poláčka měl být článek DR. Škoda.
    Sledovat diskuzi DR, BL či Alarm nebývá někdy úplně marný.

56. Nedávno jsem tu zaplul do vod, kterým je možná lepší se vyhnout, a napsal jsem, že ne vše se dá zveřejnit. Načež jsem byl prohlášen za paranoidního.

    Tento článek
    https://hlidacipes.org/dana-hunatova-ceske-absolventy-mgimo-porad-beru-jako-bezpecnostni-riziko/
    patří přesně do stejného šuplíka. Osobně obdivuji autorku, insiderku z diplomatických služeb, že téma otevřela. Ještě ani dnes by to nemuselo být bez rizika. Naštěstí se toho zhostila profesionálně – diplomaticky. 🙂 Nicméně jenom to potvrzuje moje poznání, že za kulisami každodenního provozu společnosti se dějí věci, od kterých je lepší držet se dál.

57. Jistě, chápu, pane Kalousi. Nicméně se domnívám, že žádný státní převrat, ani opravdová revoluce s sebou totální výměnu „kádrů“ nenesou. Tím spíše to platí v případě menší země, kde nepřetrvala ani se nepřipravovala alternativní garnitura. Bez nebezpečí nelze podniknout skoro nic. Jedním z rizik, a to opravdu nemalým, je zvolit cestu fundamentalismu. Mít chuť jít v íránských stopách bylo a je špatně. Námitka, že by se jednalo o protisměrný, jinak cílený proces, samozřejmě neobstojí. Jak víme z historie, podezřívavé a mocichtivé nic přijatelného neupokojí a neuspokojí. Podchytit je třeba spíše lidi,kteří slibují mít lepší předpoklady.

58. Četl jsem svého času v německých novinách rozbor toho, jak velice rychle a snadno se po skončené (tj.: prohrané) válce z bývalých příslušníků nacistického státního aparátu stali pravověrní demokraté. Ano, byli to samozřejmě naprosto klasičtí „převlékači kabátů“, kteří se novým poměrům přizpůsobili z ryze kariéristických důvodů. Ovšem – autor konstatoval že oni novému, demokratickému státnímu zřízení pak skutečně sloužili víceméně naprosto stejně loajálně, jako předtím státu nacistů.

    Takže v zásadě je možno učinit tu dvojí závěr: 1. tito „převlékači kabátů“ vždy zůstanou nějakým způsobem zatížení, nespolehliví; anebo ale 2. bez ohledu na jejich minulost, oni se (aťsi z ryze kariérních důvodů) plně identifikují s novou realitou, s novým mocenským uspořádáním, a je možno se spolehnout že mu budou loajálně sloužit.

    Autorka oné statě tedy v zásadě přesně popisuje tuto obojakost jejich pozice: na jedné straně sama uznává že jsou to odborníci plnící dobře svou práci; ale na straně druhé si k nim uchovává určitý morální odstup. Myslím, že na jejím místě bych se choval víceméně stejně.

59. „…kde nepřetrvala ani se nepřipravovala alternativní garnitura.“

    Ona se připravovala, ale pouze na převzetí ekonomické moci. Kdyby KSČ od politické moci neutekla jak parta malých kluků přistižená při rozbití okna, tak by události možná proběhly podobně jako v Bulharsku, kde se většina starých kádrů udržela u koryt i v nových podmínkách. Koneckonců ani v tuzemsku všichni od té moci utéct nechtěli. A o některých z těch, kdo zaujali nebo si udrželi posty i po převratě a prošli lustračním řízením bez ztráty kytičky, se možná už my ani naši potomci nikdy spolehlivě nedozvíme, že ve skutečnosti viseli na špagátkách řídících důstojníků KGB. (Možná to v některých případech nevěděli/nevědí ani oni sami… Nejhůř jsou na tom ti, kdo něco jenom mlhavě tuší. 35 let chodí spát ve strachu, odkud se někco nebo někdo vynoří… Rozhodně bych s nimi neměnil.) Otázka je, jestli je to dobře nebo špatně. Mohlo to všechno dopadnout ještě i mnohem hůř než v Bulharsku (jako třeba v Jugoslávii, v Moldávii a v Podněstří, na Kavkaze nebo v Bělorusku). Z hlediska „dolního lidu“ to ale i v Bulharsku nakonec dopadlo podobně jako kdekoli jinde na východ od železné opony a na západ od bývalého SSSR (v poslední době možná s jistou výjimkou Polska a pobaltských zemí), takže základní výsledky těch procesů by nejspíš tak jako tak byly v souladu s nějakou historickou nutností, bez ohledu na to, jakými způsoby a za účasti kterých kádrů se k nim dospělo.

    Na což přirozeně a logicky navazuje otázka, podle jakých historických zákonitostí se řídí současný pravicově-populistický vývojový trend vyjádřený výsledky voleb v celé Evropě, i v té tzv. lepší. (A případně kdo a odkud do něj ze zákulisí zasahuje.) Ale jistě se zase jako obvykle ozve spousta sociologů, politologů a v závěsu za nimi publicistů a různých skutečných i samozvaných analytiků a aktivistů, kteří se k tomu více či méně fundovaně (nebo zcela nekvalifikovaně, ale o to hlasitěji) vyjádří. Jenom bude potřeba pozorně sledovat nejen kdo něco říká, ale i proč to asi říká, jaké mocenské zájmy a čí peníze za ním stojí.

60. „Četl jsem svého času v německých novinách rozbor toho, jak velice rychle a snadno se po skončené (tj.: prohrané) válce z bývalých příslušníků nacistického státního aparátu stali pravověrní demokraté.“

    To byla strategie Konrada Adenauera (pochopitelně potichu posvěcená americkými a britskými okupačními orgány): Radši dostat lidi na svou stranu zapojením do budování (západo)německého hospodářského zázraku než si z nich vypěstovat doživotní nepřátele režimu. Výsledek zřejmě nečekal ani sám starý Konrád: Ve volbách do Bundestagu v r. 1957 dostala CDU/CSU 50,2% hlasů. V témže roce 77% pracovníků západoněmecké justice tvořili bývalí členové NSDAP. (Podobná situace byla v bundeswehru.) Teprve až další generace, která mezitím dospěla, se v 60. letech začala svých rodičů hlasitě ptát, co dělali v letech 1933 – 45.

    K tomu je ještě nutno zodpovědět otázku, proč se v procesech následujících po „velkém“ norimberském procesu masově a bez trestů odkládaly případy menších ryb z ekonomické sféry: Protože těch případů bylo moc, protože dokumentace ve spisech bylo řádově víc než u zločinů proti lidskosti, protože (především ze začátku) američtí vojenští právníci nebyli (= sami se necítili) dostatečně kvalifikovaní na to, aby ty procesy dotahovali do úspěšných konců a protože – když je měla s plnou parádou převzít domácí justice – z pochopitelných důvodů (77% starých nácků) nebyl zájem důsledně v nich pokračovat. Než by dopustily ochromení západoněmeckého ekonomického života nikam nevedoucími soudními tahanicemi, radši se na to okupační orgány ještě před r. 1949 a později i všechny západoněmecké orgány vykašlaly; i toto byl jeden z faktorů, které umožnily západoněmecký hospodářský zázrak.

61. Útěk KSČ od moci byl, zpětně viděno, realistickým zhodnocením situace. Události mívají podstatnou zahraničněpolitickou souvislost. Vývoj v SSSR i ostatních socialistických státech tu byl působivým imperativem. V našich podmínkách bylo z hlediska komunistů „dohrávání partie“ beznadějnou záležitostí. Pády režimů zpravidla mají dost rychlý průběh.

    Současná pravicově-populistická tendence má silnou komponentu podobnou. SSSR byl po mnoho let konzervativním režimem, ale jeho socialistický charakter stále ještě leckde budil naděje na domácí změny směrem doleva. Dnes je Rusko konzervativní mocností se vším všudy a tak chce působit a působí i jeho politika (včetně té změněnými prostředky). Nejdřív se přestaly dařit další občansky osvobozenecké revoluce, pak nastala doba restaurace. S ní je spojen nástup a naděje reakce.

    Asi už nepřekvapí, když dodám dvojí. Zaprvé: K přerušení (fakticky často i ukončení) procesu denacifikace došlo v souvislosti se začátkem studené války. Zadruhé: Aktuální fáze blízkovýchodní krize má, i když se o tom nepíše, se sázkou Ruska na válku Ruska spojitost.

62. Pavel Krupička napsal do diskuse v Deníku Referendum pod tímto
    https://denikreferendum.cz/clanek/36733-jana-malacova-nespoji-ceskou-levici-ale-antisystemove-oportunisty
    článkem:
    „Jakmile někdo se zalíbením cituje Sašu Uhlovou, netřeba snad už číst dále. Pan Veleman je další člověk, který si plete autentickou levicovost a socialismus s progresivismem, liberalismem a campusovým přeintelektualizovaným pseudolevičáctvím a výraznou obhajobou zájmů ekonomického centra Západu, které se nachází poměrně daleko od Prahy.“

    Mně zase úplně stačí tyto dvě věty, abych definitivně přestal brát vážně Pavla Krupičku. (Následující odstavec jakožto nevěcný odstraněn zásahem administrátora webu.)

    Realizovat návrhy, aby se o resuscitaci české politické levice pokoušely takové typy jako Maláčová nebo Konečná, bude znamenat 100% jistotu jejího definitivního pohřbení na smetišti dějin.

    Ještě k osobám Pavla Velemana a Saši Uhlové: Jestli má někdo morální právo vyjadřovat se k čemukoli v tuzemské politice a společnosti zleva, jsou to tito dva, kteří na vlastní kůži poznali a dnes a denně znovu zjišťují, co to je život deklasovaných a jak s nimi zachází zbytek společnosti – nejen stát z pozice moci, ale i většina tzv. slušných lidí v každodenních vztazích. A docela by mě zajímalo, jestli by to Pavel Krupička především Pavlu Velemanovi, který lidem na dně reálně pomáhá, dokázal říct z očí do očí; nevěřím tomu, že by tu odvahu posbíral, ale kdyby už se ten zázrak stal, jsem si jistý, že futra dveří by mu při urychleném odchodu z té místnosti nestačila.

63. Pavel Veleman se k věci vyjádřil i v Britských listech:
    https://blisty.cz/art/121542-jana-malacova-nam-stejne-jako-marian-jurecka-zadnou-nadeji-nikdy-neprinesla.html

64. Pane Kalousi, upozorňuji Vás že na tomto webu není přípustné osobně napadat názorové kontrahenty, a to ani nepřímo. V daném smyslu jsem vymazal určitou pasáž z Vašeho předposledního příspěvku.

    Obecně je záhodno si uvědomit: i v této malé skupince účastníků se setkávají, a tedy na sebe navzájem narážejí velmi protichůdné politické, filozofické, teologické názory. Nedá se nic dělat, ale je nutno si vypracovat schopnost – mnohdy i nemalé – tolerance vůči názorům které nám samým připadají naprosto nesmyslné a nepřijatelné. Pokud bychom se navzájem začali označovat za blbce, pak bychom tento web mohli rovnou zavřít.

65. Co se týče inkriminovaných textů: nečetl jsem ani jeden ani druhý, já sice mám uznání že P. Veleman koná záslužnou práci v terénu, ale jeho úvahy a rozbory na mě nikdy nepůsobily natolik inspirativním dojmem, abych se cítil motivován pročítat ještě nějaké další.

66. Teď k jinému tématu. Nevzpomenu si už v jakém diskusním vlákně o tom byla řeč, proto danou záležitost uvedu v tomto obecném fóru. Jednalo se o to, jakým způsobem se křesťanství vydělilo z judaismu. Shodou okolností právě v současné době televize vysílala seriál o dějinách antisemitismu, kde bylo zmíněno několik zajímavých aspektů ohledně tohoto vztahu mezi křesťanstvím a judaismem.

    Je ale nutno začít poněkud hlouběji; totiž historicky zřejmě prvním pogromem proti Židům. Ten se konal v egyptské Alexandrii, a to už v roce 38 našeho letopočtu. Popudem k tomu byla návštěva nového judského panovníka Herodese Agrippy, který – poté co byl do svého mocenského postavení instalován římským císařem Caligulou – rozhodl se cestou zpět navštívit Alexandrii. Ukázalo se ovšem, že to nebyl zrovna šťastný nápad. Setkaly se tu totiž hned dva kritické momenty. Za prvé: odpor egyptského obyvatelstva proti římské moci. A Herodes Agrippa platil za dobrého přítele Říma. Hned po jeho příjezdu bylo v jednom alexandrijském amfiteátru uspořádáno představení, které bylo posměšnou satirou na něj.

    A za druhé: správce alexandrijské knihovny Apion už dávno bouřil proti Židům. Z důvodů religiózní zášti. K tomu ovšem přispěl opět jeden aspekt v souvislosti s Římem: Židé tehdy – jakožto vyznavači monoteistického náboženství – dostali od Říma to vzácné privilegium, že ve svých chrámech nemuseli uctívat římského císaře jakožto boha. A mít privilegia oproti (domácí) většině, respektive se od této většiny nějak výrazně odlišovat – to je vždy značně rizikový faktor.

    Tyto dva kritické momenty se tedy setkaly v jednu společnou chvíli; výsledkem byl pogrom proti alexandrijským Židům, a tím vlastně počaly celé dějiny antisemitismu. (Stojí ještě za zmínku že tento pogrom se konal se souhlasem, respektive s povolením římského místodržícího.)

    ————————

    Nicméně v éře starověku, jmenovitě pod vládou Říma, se jednalo o víceméně ojedinělý exces. K systematické respektive principiální ostrakizaci Židů došlo až s nástupem křesťanství. Někdy v roce 135 křesťanský filozof Justin Mučedník jako první vyzval k definitivnímu oddělení křesťanství od judaismu. – Nutno podotknout, že do té doby obě komunity ještě víceméně splývaly; nově se konstituující křesťanství platilo stále ještě jenom za jednu z větví společného základu judaismu. Justin sepsal fiktivní dialog s postavou Žida Trifóna. V něm mu oznámil, že Bůh Židy opustil a že od této chvíle jsou křesťané předurčeni zaujmout jejich místo. „Nový zákon je pro všechny národy; nahrazuje Starý zákon a zcela ho ruší.“ (Tzv. „substituční teorie“.)

    Nyní tedy bylo zapotřebí Židy nějakým způsobem očernit, jakožto naprostou negaci křesťanství. A tehdy – a až tehdy!! – byla vyfabulována legenda o tom, že prý Ž i d Jidáš svým polibkem zradil Ježíše. A jméno „Jidáš“ – to není jakékoli jméno, nýbrž značí jak „Judea“, tak i „Žid“. Velice příhodná příležitost tedy, jak celý židovský národ obvinit ze smrti Ježíše na kříži. V obecnější teologické rovině se pak od poloviny druhého století vytváří obvinění z „deicidy“, z bohovraždy.

    ————————

    Nicméně jak řečeno v dobách starověku a ještě i později k žádnému systematickému pronásledování Židů nedocházelo. Židé – po zániku judského království rozptýleni po celém světě – se v té době také svým zevnějškem nijak neodlišovali od místního obyvatelstva, a to ani od toho křesťanského, po tisíc let panovala vzájemná tolerance, docházelo ke smíšeným manželstvím.

    Zlomem byl ale počátek křížových výprav. Které byly sice primárně zaměřeny proti islámu; ale kdosi přišel na to, že údajný „nepřítel pravého Boha“ je usídlen i ve vlastním teritoriu. A to sice Židé. Je nutno si připomenout, že účastníci křížových výprav, to byli většinou příslušníci spodiny, pouliční chátry. A ti se nechali velice ochotně strhnout k tomu aby se mohli rabujíc vrhnout na židovské majetky; a spolu s tím i popustit uzdu své krvelačnosti. A při této příležitosti byl znovu recyklováno ono obvinění z „bohovraždy“, které se od té doby stalo trvalou součástí křesťanského antijudaismu.

    Mimochodem, teprve v oné době křesťanští panovníci začali nutit Židy, aby se i svým zevnějškem odlišovali od většinového, křesťanského obyvatelstva. K tomuto odlišení sloužily například výrazné kónické čepice, anebo nášivky ze žluté barvy – která platila jako barva ďábla.

    ——————–

    Takový byl tedy proces oddělení křesťanství z judaismu. Po delší dobu nežli se obecně myslí k vyloženě striktnímu oddělení nedošlo; ale poté křesťanství pocítilo potřebu vyvýšit se nad judaismus, a upřít mu legitimní vztah a přístup k pravému Bohu. Se všemi důsledky které pak tento akt přivodil.

67. „Žid Jidáš zradil Ježíše…“
    Dalo by se taky říct, že Žid Jidáš zradil Žida Ježíše.
    Jméno Jidáš je počeštěná varianta jména Juda. První toho jména (Juda) byl jeden z Jákobových (a Leiných) synů a tedy zakladatel jednoho z dvanácti izraelských kmenů (pokolení).
    A jméno Ježíš je zase počeštěná forma židovského jména Ješua, též Jehošua nebo i Jozue.

68. Jinak, příčinou pogromů byla nejspíš nevzdělanost většinového obyvatelstva a davové myšlení, které dává průchod primitivním pudům. Ty se pak vybijí na někom, kdo se odlišuje. Důvod (či záminka) se najde vždycky. Možná i zištnost v tom hrála roli.

69. „V daném smyslu jsem vymazal určitou pasáž z Vašeho předposledního příspěvku.“

    Omlouvám se, že jsem použil doslovných formulací z knihy Cyrila Northcota Parkinsona Zákony profesora Parkinsona napsané v 50. letech, resp. z jejího českého překladu z roku 1966.
    https://www.databazeknih.cz/knihy/zakony-profesora-parkinsona-60197
    Tedy z dob, kdy ještě termín „politická korektnost“ nikdo ani nevymyslel, natož aby ji vyžadoval. (Nicméně stejného výraziva bylo použito i ve 2. českém vydání z r. 1991.)

70. Pavel Krupička v diskusi v DR napsal:
    „Je více než otázkou, zda má smysl jakkoli reagovat na člověka, který prohlásí, že koalice Stačilo je krajně pravicová…“

    Stojí psáno: „Po ovoci poznáte je.“ Jestliže soudružka Konečná v europarlamentu hlasuje společně s krajní pravicí, označit ji za levicovou političku vyžaduje (úzkostlivě politicky korektně řečeno) hodně rafinovaný intelektuální přemet. Vždyť ji ze své frakce vyhodila i GUE/NGL, tj. ta nejkrajnější levice, kterou lze v EU-parlamentu najít.

71. To záleží na jaké téma KSČM hlasovala s krajní pravicí, jak často… A co pak říci na to, že ta „správná levice“ hlasuje možná často s politickým středem či pravicí? Ve Francii pak třeba krajní pravice vyhrála, pokud se nemýlím, první kolo voleb do parlamentu, a to i díky tomu, že se přibližuje středu a zmírňuje svou rétoriku. A pak začala, pokud se opět nemýlím, spolupracovat s klasickou pravicí (či ji v něčem tiše tolerovat), ke které má blíže. „Krajní pravice“ může být jakousi fluidní nálepkou. Nálepky typu „extremisté“, „populisté“ „krajní pravičáci“ atd. někdy rozdává vláda, která se nechce vzdát moci, aby pak někdy s některými těmito spolupracovala. To samozřejmě nevylučuje fakt, že v Evrope je mnoho nebezpečných krajních pravičáků.

    Ale já se nechci KSČM nějak zvlášť zastávat či v ní hledat nějakou velkou naději. Její relativní úspěchy, její existence samotná je, zdá se, těžkým politickým kompromisem. Můžete vymyslet naprosto dokonalý a idealistický levicový program, který bude klást na lidi obrovské nároky. Ale bude vás pak někdo vůbec volit? Je pokrytecké a legrační, že do zbytků levice často kopou lidé s pravicovými či dosti vlažně levicovými postoji. Na druhou stranu se mi ale právě nelíbí démonizace KSČM za každou cenu. Dejme jí nějaký prostor a uvidí se, třeba. Na půdorysu kapitalismu, jehož lídři moc drží pevně v rukou a hrají si u toho někdy na demokracii, se levicová alternativa těžko buduje. Jaká skutečná opozice existovala např. před rokem 89? Parta disidentů pořádající divoké večírky na Hrádečku. Buďme tedy féroví.

72. K tomuto
    https://denikreferendum.cz/clanek/36737-na-kultech-osobnosti-aneb-ceske-trapeni-s-demokracii
    článku Jiřího Pehe v Deníku Referendum a k diskusi pod ním.

    Mýtus o TGM jako o nositeli vysokých morálních hodnot v politice utrpěl značné šrámy nejpozději díky práci historika Antonína Klimka, především v jeho dvoudílné knize Boj o Hrad a ve XIII. a XIV. dílu série Velké dějiny zemí Koruny české.
    https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/boj-o-hrad-i-ii-362611
    https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/velke-dejiny-zemi-koruny-ceske-velke-dejiny-zemi-koruny-ceske-svazek-xiii-1918-1929-78351
    https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/velke-dejiny-zemi-koruny-ceske-velke-dejiny-zemi-koruny-ceske-svazek-xiv-1929-1938-78353

    Ty dvě prvorepublikové neparlamentní struktury, Pětka a Hrad, které měly na stav tehdejší demokracie zásadní vliv, ve své činnosti často používaly i dost nemorálních metod. Někteří autoři dokonce uvádějí, že díky jejich činnosti lze už i prvorepublikovou demokracii nejpozději po roce 1929, od kterého se na vládě podílely všechny systémové strany (tzv. široká koalice) a v opozici zůstaly jenom KSČ, hlinkovci a později henleinovská SdP, považovat za oligarchickou formu vlády.

    O Hradu napsala jedna studentka FSV Karlovy university do své bakalářské práce velice politicky korektně: „[Edvard Beneš] zároveň získal pro skupinu Hradu významnou a široce rozvětvenou informační síť, díky které si zaručil podrobné zpravodajství o vnitropolitickém, ale i zahraničním dění.“

    Historici (např. Antonín Klimek nebo tvůrčí skupina disidentů Pithart-Příhoda-Otáhal vystupující pod pseudonymem „Podiven“) tyto hradní praktiky zdaleka tak nešanují. Hrad posiloval svůj vliv hlavně peněžními subvencemi vybraným politikům a hnutím. (Poud jde o zdroj těchto peněz, tak za součást hradní skupiny byla považována i Legiobanka.) Především si takto zavazoval sociální demokraty a národní socialisty. Pod vedením Kanceláře prezidenta republiky shromažďoval Hrad kompromitující materiály proti některým politikům, zejména proti Stříbrnému, Gajdovi a Hodžovi. Podle A. Klimka jsou důkazy o tom, že TGM a Beneš sanovali soukromé dluhy s Hradem spřízněných politiků, vzniklé z hazardních her, z výdajů na milenky, z utrácení manželek a podobně. Taktéž stáli v pozadí různých afér zcela deklasujících pověst některých nepohodlných politiků. Masaryk řídil stát za vydatné pomoci rozsáhlé sítě informátorů, jejichž udání shromažďovala a prezidentu předávala Kancelář prezidenta republiky. Lidé, dokonce i proslulí Pátečníci a další velmi známé osobnosti, psali, většinou anonymně, udavačské dopisy o tom, kdo, kde, co řekl, udělal, co zamýšlí a podobně, s upozorněními typu „slovutný pane presidente, račte si na něj dát pozor!“. Tyto dopisy s adresou President Masaryk, Hrad, házeli do schránek nočních redakcí prohradních listů. (Za prohradní listy byly považovány především Národní osvobození, České slovo, Prager Tagblatt, Lidové noviny a Přítomnost.) Ráno s nimi redakční poslíčci spěchali na Hrad. Skrytá, leč dovedná režie tiskových kampaní, vrcholící někdy i soudní dohrou, dokázala znemožnit nepohodlného protivníka, vesměs někoho „zprava“. Pravice se v 1. republice nevyhraňovala vůči levicovým stranám, nýbrž proti Hradu.

    Výhrad vůči úrovni demokracie za I. republiky by se tedy dalo najít víc než dost. (A to ještě necituju Tomáše Krystlíka, známého svými hérostratovskými snahami především o idealizaci druhorepublikových a protektorátních poměrů, kterého za jeho velice volnou práci s prameny a demagogické výpady proti všemu nalevo od agrárníků a především proti TGM a Benešovi častokrát museli umravňovat i poctiví konzervativci mezi českými popřevratovými historiky a publicisty; jestli existuje na české mediální pravici nějaký ekvivalent kojzarovštiny, je to činnost Tomáše Krystlíka. Nicméně i Krystlík – podobně jako Kojzar – mohl mít občas pravdu.) Rozhodně to nebyla procházka růžovou zahradou. I ten údajně nejmorálnější ze všech politiků I. republiky TGM se v politice choval především přiměřeně tomu, čím politika odjakživa byla a je: Hrou zájmů, hřištěm pro tuto hru, pravidly této hry a jejími rozhodčími. Nic víc, nic míň. Jestli lze v politice ospravedlnit snahu o dosahování deklarovaných ušlechtilých cílů používáním nemorálních prostředků, to ať si každý přebere sám.

73. „To záleží na jaké téma KSČM hlasovala s krajní pravicí, jak často…“

    S krajní pravicí se ve slušné politice nehlasuje. Proti krajní pravici se stavějí sanitární kordóny.

    „Ale já se nechci KSČM nějak zvlášť zastávat…“

    Pozdě, už se stalo. Ale můžete být spokojený. Socdem si zvolila do čela Maláčovou, tak nám obě soudružky jistě brzy předvedou, jak si to s tou lidovou frontou představují. Dienstbier – přestože jako jeden z mála tuzemských politiků má nějaký konkrétní program, ke kterému se navíc umí (spatra!) vyjádřit více než dvěma na sebe navazujícími smysluplnými souvislými větami (viz zde https://blisty.cz/art/121535-rozhovor-britskych-listu-688-jiri-dienstbier-kandiduje-na-sefa-soc-dem-se-socialnedemokratickym-programem-a-hodnotami-nebude-to-mit-jednoduche.html) – projel volby předsedy socdem na celé čáře. Socdem jako seriózní politická strana definitivně skončila. Ta parta, která se v dubnu 1878 sešla pod vedením Ladislava Zápotockého a J. B. Pecky v břevnovské hospodě U Kaštanu, se musí obracet v hrobech… 🙁 A Fierlinger se někde v pekle hlasitě chechtá.

74. „Na druhou stranu se mi ale právě nelíbí démonizace KSČM za každou cenu. Dejme jí nějaký prostor a uvidí se, třeba.“

    Toho prostoru měla po roce 1989 víc než dost. Jak ho využila a kam to dotáhla, to vidíme v přímém přenosu.

75. BTW, Konečná před eurovolbami neúspěšně jednala o koalici i s Rajchlem a Vrabelem. Jaké ještě potřebujete důkazy o tom, že s levicí už nemá nic společného?

76. Kéž by to bylo tak jednoduché, jak píšete, pane Kalousi. Existuje třeba vůbec nějaká strana, která nikdy nehlasovala s krajní pravicí?

    Jak už jsem napsal na DR, na Blízkém východe se masakrují a umírají civilisté po stovkách tisíc, ženy, děti, Evropa a USA tam dodávají zbraně či k tomu mlčí, ale krajně pravicová má být údajně KSČM, která patří k menšině těch, kteří se k tomu vymezují? Kdyby to nebylo k pláči, bylo by to k smíchu.

    To samé Ukrajina. Dříve byla za svou mírovou snahu KSČM ostrakizována (možná zde hlasovala spolu s pravicí?), ale nyní mluví o míru a kompromisech i někteří přední čeští, němečtí a dokonce už i ukrajinští politici. Mohli si ušetřit tisíce zbytečných mrtvých, utrpení milionů a ještě více zničenou zemi. Jenže to by na tom někteří tolik nevydělali.

    Jak říkal Paroubek. Pokud o něco jde, tak hlasovat klidně i s marťany. Člověk nevolí mravní ideál, ale nejmenší zlo a těžce upatlaný kompromis.

77. „Existuje třeba vůbec nějaká strana, která nikdy nehlasovala s krajní pravicí?“

    Já jsem napsal ve slušné politice.

    „…Evropa a USA tam dodávají zbraně či k tomu mlčí…“

    Aspoň nelžete. V Evropě k tomu jako jediní mlčí akorát čeští politici a česká veřejnoprávní TV. Račte si k tomu zjistit aspoň základní fakta. Například si něco přečíst třeba tady:
    https://blisty.cz/topics/43-izrael-palestina-blizky-a-stredni-vychod

    „…krajně pravicová má být údajně KSČM, která patří k menšině těch, kteří se k tomu vymezují?“

    Stejný odkaz. Těch, kdo se k tomu v Evropě vymezují, není menšina.

    „To samé Ukrajina. […] Mohli si ušetřit tisíce zbytečných mrtvých, utrpení milionů a ještě více zničenou zemi.“

    Proč tady papouškujete moskevskou propagandu? K zastavení toho všeho by stačil jediný rozkaz jediného člověka v Kremlu. Rusko je agresor a Ukrajina se brání. Z hlediska Ukrajiny je ta válka spravedlivá. Zatím se tam většina bránit chce. Je a bude to jejich rozhodnutí, jakou cenu za to chtějí zaplatit. Nás – dokonce ani Vás – to zatím nestálo skoro nic. Z této jednoduché skutečnosti se nevylžete. A zastavit Putina je i náš zájem. Dokonce i Váš, akorát že to ještě nevíte. Což je samo o sobě na pováženou, že Vám ani dva a půl roku nestačilo k takovému jednoduchému poznání.

    „Člověk nevolí mravní ideál, ale nejmenší zlo a těžce upatlaný kompromis.“

    Člověk by měl volit podle svých zájmů. Můj zájem rozhodně není, aby ruská armáda stála na hranicích NATO. Váš ano?

78. Pro mě platí, že čím blíže má někdo k anarchokomunismu – tím lépe. Reformisticky „radikální“ KSČM to není. Na druhou stranu: čím dále se od toho blížíte, tím blíže k opačnému extrému (fašismu) se dostáváte… Uvědomuji si, že to může znít příliš zjednodušeně, ale ještě jsem se nesetkal se situací, kdy by to bylo nepřesné.

    Pavel Krupička má pravdu, celý kapitalistický Západ se účastní genocidy na Blízkém východě. Takže nyní chápeme, že absolutně nic z toho, co říkají, nemá žádný morální základ. Všechna tvrzení o morálce jsou podvodná.
    „Cílem je využít Izrael k vymývání peněz z amerických a evropských daňových poplatníků přes Izrael a zpět do rukou nadnárodní elity. Cílem je nekonečná válka, nikoli úspěšná válka.“- Julian Assange
    Palestinská genocida je oknem do toho, jak se formovaly všechny kapitalistické liberální demokracie. Kapitalistický světový řád byl postaven na genocidě, etnických čistkách, násilném zabírání půdy a otroctví. Je snazší to ignorovat, protože mnoho z toho se stalo před několika sty lety.
    NATO je a vždy bylo fašistickou válečnou koalicí. Vměšování USA do záležitostí jiných zemí jako je Ukrajina je destruktivní + nezákonné. Je smutné, že USA je úplně fuk, jaké strašné ztráty na životech často vyplývají z jejich nezákonných snah prosazovat své vlastní zájmy – Proč EU stále podporuje americký imperialismus?

79. Pane Kalousi, vy tu papouškujete mainstreamovou euroatlantickou propagandu. A vyznáváte stejnou pozoruhodnou geopolitickou ezoteriku jako pan Poláček. Nikdo přeci nezpochybňuje, že Rusko napadlo Ukrajinu a že je to špatně, ani Kateřina Konečná, ani všichni ti „míroví“ levicoví intelektuálové jako třeba Eduard Chmelár. Jenže jak čekání na to, až Rusko přijme podmínky Ukrajiny pomůže Ukrajině? Nebo Evropě? Rusko totiž ukrajinské podmínky přijmout nehodlá a ta válka, která se už delší dobu vyvíjí pro Ukrajinu nepříznivě, stejně jednou nějakým kompromisem skončí. Pokud Vy nebo pan Poláček nechápete, že každá válka jednou skončí bez ohledu jak si její konec či podmínky míru představuje napadená země, tak je těžké se s vámi dvěma o tom vůbec bavit. Či spíše nemožné. Ledaže byste chtěli vést totální válku až do úplného vyhlazení či zmrzačení všech bojeschopných Ukrajinců (dnes jsem četl, že snad Západ na ukrajinskou vládu tlačí, aby povolala nejmladší, snad dokonce poslední, generaci branců).

    Pokud dále nechápete, že státy, zvláště ty velké a kapitalistické, primárně hájí své zájmy (mám tu zase opakovat kolikrát byly agresorem pro změnu USA či co se děje na Blízkém východě?) a morální důvody hrají bohužel v zahraniční politice tradičně snad ještě méně než druhořadou roli, tak opět, nemám již co dodat.

    Ano, co se týče postoje evropských států k Izraeli jsem se s největší pravděpodobností vyjádřil nepřesně či nepravdivě (nemám zapotřebí v této záležitosti lhát). Ale to je v podstatě irelevantní. Postoje KSČM jsou zkrátka slušnější a pravdivější než postoje mnohých států a politických stran, které jsou považovány za slušné. Nebudu předstírat, že studuji postoje všech evropských vlád ke krizi na Blízkém východě. A propo, co tedy ti, kterým se vývoj konfliktu nelíbí, pro Palestince, Jemence či Libanonce reálně udělali?

    Ad Raichl a spol. Jste předsedou strany, která má nízké preference a zoufale potřebuje spojence. S Raichlem máte společné dejme tomu 3 programové body, s vládou, kterou chcete nahradit, žádný. Co dělat? Buď se na to můžete vykašlat a nebo zkusit s tím Raichlem vyjednávat. A nebo jít někoho peskovat a moralizovat třeba na Humanistických dialozích 🙂 Jak říkal Švehal: „z cajku i z hedvábí, já tu košili (politickou koalici) ušiju“ (za každou cenu). Taková je politika – skoro vždy špinavá.

80. PS: Ono je samozřejmě „vymezovat“ a „vymezovat“ (vůči postupu Izraele na Blízkém východě). Symbolicky se vymezovat nic nestojí. KSČM má ve svém programu např. vystoupení z NATO, pokud se nemýlím. Neříkám, co si o tom myslím. Zkrátka KSČM to s tím vymezováním se na rozdíl od ostatních myslí vážně.

    A pokud tu nějaký šílený gaučový válečník hodlá doopravdy bojovat do posledního Ukrajince, tak vzhledem k poměru ukrajinské a ruské populace prohraje samozřejmě Ukrajina tak jako tak , ledaže by tu někdo plánoval plynulý přechod v nějaký rozsáhlejší či světový konflikt.

81. Ještě přeci jenom koukám na toto: „Je a bude to jejich rozhodnutí, jakou cenu za to chtějí zaplatit. Nás – dokonce ani Vás – to zatím nestálo skoro nic. Z této jednoduché skutečnosti se nevylžete.“

    Dosti arogantní, cynický a nepravdivý výstup.

    Na Ukrajině je již dávno silně autoritativní režim loutkový režim závislý zejména na USA, bez voleb. Lidé tam často nemají na výběr. Velká část z těch co mohla, tak utekla či se již nevrátila (nechtěli chcípnout v nějaké proxy válce USA a Západu). Samozřejmě, že to Evropu stojí hodně. V Česku to (včetně migrační vlny) prohloubilo krizi bydlení, zdravotnictví a sociálního státu obecně. Evropa, včetně v menší míře ČR, částečně válku financuje. Ukrajinci jiz dávno nerozhodují téměř o ničem, nemají na to finance a výrobní kapacity. Bez pomoci zvenčí by se jejich stát a nota bene „válečná mašinérie“ již dávno zcela zhroutily. Problémem pro část evropského hospodářství je i omezení či zastavení obchodní výměny mezi Evropou a Ruskem.

82. Horší než válka je strach z války. (Seneca)

    „…ta válka, která se už delší dobu vyvíjí pro Ukrajinu nepříznivě, stejně jednou nějakým kompromisem skončí.“

    Ze vás všech, kdo si tady přejete, aby to Ukrajina vzdala, čiší strach z války. Jenže vy jste si ještě nevšimli, že už v té válce jsme. Zatím se na zdejším území neválčí; tady se zatím válčí „jenom“ ve vašich hlavách. Ale v této virtuální válce už jste jejími prvními oběťmi. Jestli vaše postoje zvítězí podobně jako na Slovensku a v Maďarsku, nebudou tady Rusové muset ani jednou vystřelit, aby dosáhli svého x-krát veřejně deklarovaného cíle: Vrátit bývalé socialistické státy zpět do sféry svého vlivu. Pro Vás je tato jejich snaha kompromisem? Vy se fakt těšíte na to, až nám zase budou velet z Moskvy? Jestliže ano, není o čem diskutovat. Ukrajinci na rozdíl od vás přesně vědí, jak by u nich asi vypadal režim putinského typu. Zřejmě to vyhodnotili tak, že bude lepší nevzdat to a udržet aspoň to, co mají. A mimochodem, zkuste tyhle poraženecké řeči vést v Polsku nebo v Pobaltí. Dokonce i to miniaturní Estonsko s počtem obyvatel menším než má Praha je odhodláno bránit se. Asi tam vědí proč. A v této souvislosti dám k lepšímu jeden příběh, který se po r. 1968 tradoval v hanácké části mé rodiny pocházející z olomouckého německojazyčného ostrova. Pár dní po 21. srpnu, když ještě „bratrské“ armády tábořily volně v krajině a jejich logistika zřejmě těžce vázla, do jedné venkovské hospody na Hané vstoupilo pár sovětských vojáků vedených poručíkem s prosbou o trochu vody. Samozřejmě nic nedostali a když odcházeli, nějaký místní odvážlivec zvolal: „Da zdrávstvujet svabódnaja Čechaslavákija!“ Poručík, který z lokálu odcházel jako poslední, zřejmě záložák (pamětníci té situace tvrdili, že měl drátěné brejličky a že v nich vypadal jako učitel) se mezi dveřmi zastavil a pronesl se silně neruským přízvukem: „Da zdrávstvujet svabódnaja Estónija.“

    Trvám na tom, že pomoc Ukrajině je i v našem zájmu. I v zájmu vás všech, kdo ty souvislosti odmítáte vidět. Za sebe říkám, že země v naší situaci nikdy nebyla a nikdy nebude zcela suverénní (mohlo to být jinak, kdybychom se naučili zacházet s možnostmi EU; v roce 1999 jsem se vstupem do NATO nesouhlasil, ale to je zase jiný příběh); nicméně jestli máme na výběr, kterého impéria máme být součástí, tak volba toho ruského by byla čistá sebevražda. Jestli to nechápete a jestli vám ukrajinské důvody nejsou jasné nebo dost dobré, běžte o vysvětlení jejich postojů a důvodů požádat třeba ty Estonce.

83. Ještě jednou, pokud nebudete varováni, média vás donutí nenávidět utlačované a milovat utlačovatele. Nyní je čas obvinit Írán, zemi, která už po staletí nenapadla jiný národ, ale která je náhodou vinna z eskalace násilí na Blízkém východě za snahu zastavit genocidu palestinského lidu a izraelskou invazi do Libanonu. Izrael mezitím v posledních měsících bombardoval 5 suverénních států a způsobil smrt nejméně 45 000 lidí a několika milionů vysídlených lidí a také přivedl planetu na pokraj hrozby jaderného zničení. Pro hlavní západní média je Izrael „to dobré“ svobodného světa.

84. Panu Kalousovi

    Rozšiřování NATO je zdrojem války a územní spor je symptomem války – proč by tedy Rusové přijímali mírovou dohodu „země pro NATO“? – Na istanbulských jednáních Rusko nabídlo Ukrajině vrácení její země za účelem neutrality. – Rusko považuje expanzi NATO na Ukrajinu za existenční hrozbu, proto je válka. NATO může nesouhlasit s hodnocením Ruska, ale nelze pochybovat o tom, že toto je názor Ruska, podle kterého bude jednat. Existují pro to drtivé důkazy a žádný seriózní analytik to nemůže popřít. – Potřeba zachovat válečný příběh NATO má za následek mnoho škodlivých sebeklamů, protože důležitá fakta musí být ignorována. Cesty k míru jsou ignorovány a válka neustále eskaluje.

85. Zrovna čtu opakovaně „Výklad učení rabiho Ješuy“ od Tresmontanta. Zabývá se též mírností a tvrdí, že silný je ten, kdo je mírný, Ne ten, kdo je násilník.
    „V našem světě převládá a bují podivný názor: Je to čistě mytologické převrácení hodnot, jež nemá žádný opěrný bod v naší zkušenosti a jež také, popravdě řečeno, patří do oblasti patologie: představa silného člověka spojovaná s někým, kdo vraždí nebo zabíjí, je jednou z oněch zvráceností, které se mohou opírat pouze o fantasmagorie duševně nemocných lidí.
    V moderní době se běžně považuje za samozřejmost, že svět patří násilníkům, přesněji řečeno: těm, kdo zabíjejí a jimž se říká dobyvatelé. Předkládá se nám jako hotová věc, že tak učí dějiny.“
    Ty by bylo zapotřebí prozkoumat – říká autor – zda skutečně platí, že vyvinutí více násilí znamená i delší trvání říší (nebo civilizací). A pochybuje o tom. A dále píše:
    „Moc spočívá v plodnosti a tvoření, ne v ničení. Ztotožňovat mocného člověka se zabijákem, vrahem, ničitelem je po bližším prozkoumání zvrácenost, která s ničím nekoresponduje. Znamením a důkazem síly je tvoření.“
    Uvažuje o tom, že život potřeboval asi tři miliardy let na to, aby vznikla myslící bytost. „Anatomové a fyziologové se užasle zabývají informací uskutečněnou v živé a myslící lidské bytosti. A první hlupák, který dokáže stisknout spoušť samopalu, je schopen tuto úžasnou subsistentní skladbu v jediném okamžiku zlikvidovat. V jakém smyslu by to mělo být znamením síly nebo rozumu?“

86. Ve vlastní věci. Měl bych jednu prosbu na ty kdo mají přístup na DR: mohl by někdo zde https://denikreferendum.cz/clanek/36737-na-kultech-osobnosti-aneb-ceske-trapeni-s-demokracii zanechat zprávu panu Ungerovi, že mu v současné době nemohu odpovědět, protože můj přístup na DR je zablokován, na základě tvrzení že prý mé „předplatné vypršelo“? (Předplatné jsem samozřejmě zaplatil.)

    Děkuji předem.

87. Petru Huďovi.

    „Rozšiřování NATO je zdrojem války…“
    Švédsko a Finsko vstoupily do NATO až po zahájení války, a to se souhlasem velké většiny obyvatelstva – ve Finsku to bylo 78%. Na základě vlastní zkušenosti mohu dosvědčit, že Finům lze leccos vytknout, ale blbí určitě nejsou. A způsob jejich správy a řízení státu jim – podobně jako pobaltským státům – můžeme jenom závidět.

    „Rusko považuje expanzi NATO na Ukrajinu za existenční hrozbu, proto je válka.“
    Válka je proto, že Rusko přepadlo Ukrajinu. Rusko je agresor. Bránit se agresorovi má právo kterákoli země; stejně tak v souladu s mezinárodním právem jedná každý, kdo oběti agrese pomáhá. Z toho se prostě nelze vykecat.

    „Na istanbulských jednáních Rusko nabídlo Ukrajině vrácení její země za účelem neutrality.“
    Na jiných jednáních Rusko vykřikuje něco o tom, že Ukrajina nemá právo na existenci nebo že vlastně vůbec jako stát neexistuje, takže nějaké její zájmy vůbec není nutno brát v úvahu. A taky by bylo dobře podívat se, jak dopadly jiné země, které se spolehly na bezpečnostní záruky Ruska. Třeba na Kavkaz.

    Chcete popřít hrozby Ruska obnovením své sféry vlivu, které se týkají i ČR?

    „…toto je názor Ruska, podle kterého bude jednat. Existují pro to drtivé důkazy…“
    Které? Zatím Rusko vyhlásilo už x červených čar a jiných názorů a nestalo se nic.

    „…žádný seriózní analytik to nemůže popřít.“
    Argumentační faul.

88. „…média vás donutí nenávidět utlačované a milovat utlačovatele.“
    Ne. Nesprávné zobecnění. Jak která média.

    „Pro hlavní západní média je Izrael „to dobré“ svobodného světa.“

    Existují i jiná „hlavní západní média“, která Izrael od 7. října 2023 trvale kritizují a přinášejí dostatek důkazů o jeho činnosti na Středním Východě. Jestli se o tom chcete přesvědčit, račte nahlédnout do Britských listů sem
    https://blisty.cz/topics/43-izrael-palestina-blizky-a-stredni-vychod
    Jan Čulík už rok zprostředkovává informace z The Guardian, The Channel 4, BBC i jiných „hlavních západních médií“, která zdaleka nejsou proizraelská. Třeba zrovna dnes – komentář Simona Tisdalla v listu The Guardian:
    https://blisty.cz/art/121597-blizky-vychod-zapadni-predstavitele-vypadaji-slabe-a-bezmocne-zatimco-nabozensti-fanatici-a-pravicovi-extremiste-zatahuji-region-stale-hloubeji-do-konfliktu.html

    V BL jsou i odkazy na další kvalitní zdroj informací – TV Al-Džazíra, kterou ve zdejším prostředí jinak skoro nikdo necituje.

89. Takhle vypadá ruská mírotvorná iniciativa. Toto pronesl ruský velvyslanec při OSN na schůzi Valného shromáždění 24. září t.r.

    „Rusko bylo vždy připraveno žít v míru a dobrém sousedství s Ukrajinou, dokud se nezformovala do agresivního, rusofobního, neonacistického vosího hnízda, ohrožujícího naši bezpečnost. Jestliže nám však západní tábor nedovolí zbavit se tohoto „rakovinného nádoru“ (což je současný kyjevský režim) mírovými prostředky a pokud geopolitické a ekonomické úvahy Washingtonu a jeho satelitů budou vytrvale převažovat nad cíli zachránit tu zemi, budeme pokračovat ve speciální vojenské operaci, dokud nebude jejích cílů dosaženo vojenskými prostředky. Když se nenajde jiný způsob, jak dosáhnout míru.“
    (Zdroj: https://russiaun.ru/en/news/2409ukraine via http://www.louc.cz/.)

    Josef Goebbels by to lépe neřekl. A zároveň je to i důkaz původu postojů, které tady zaujímá Pavel Krupička. Tyto postoje jsou dokonalou kopií ruské propagandy. Jak může vůbec někdo brát vážně propagandu agresora nabízejícího bezpečnostní záruky oběti své agrese – státu, který zároveň označuje za „rakovinný nádor“?

90. „Samozřejmě, že to Evropu stojí hodně.“
    Máte nějaká čísla?

    „V Česku to (včetně migrační vlny) prohloubilo krizi bydlení, zdravotnictví a sociálního státu obecně.“
    Ta krize tu byla už dávno předtím.

    EU i ČR to stojí nanejvýš nějaké desetiny % HDP. A čisté ekonomické saldo přítomnosti Ukrajinců v ČR je kladné. Česky řečeno: Oni tu totiž přinášejí do státní kasy mnohem víc, než na ně státní kasa formou zcela nedostatečné a někdy až urážející pomoci vydává.

91. K tomu, co tvrdí pan Unger – totiž že bez vyzrálé stranickosti nelze hledat něco přesahujícího.
    A co středověk? Tehdy snad byla nějaká stranickost? Chce tedy D. Unger tvrdit, že středověk neznal nic přesahujícího?

92. „„Cílem je využít Izrael k vymývání peněz z amerických a evropských daňových poplatníků přes Izrael a zpět do rukou nadnárodní elity. Cílem je nekonečná válka, nikoli úspěšná válka.“- Julian Assange“ – pane Huďo, tento Assangeův výrok je naprostý blábol, který vůbec není možno brát vážně. Takovéto tvrzení je jako vystřižené z Rudého práva neblahé paměti, které svým čtenářům znovu a znovu líčilo obraz toho, jak vláda Spojených států není ničím jiným nežli loutkou v rukou zbrojařských koncernů. – Mimochodem, proč se tedy USA vlastně svého času stáhly z války ve Vietnamu?… Tato válka byla přece rájem amerických zbrojařských koncernů. Důvodem tohoto stažení se bylo za prvé že tato válka byla u amerického obyvatelstva extrémně nepopulární; a američtí prezidenti – na rozdíl od dřívějších i současných vládců Kremlu – museli veřejné mínění ve své zemi brát vážně. A za druhé, exorbitantní náklady na válku vysávaly státní rozpočet, a v konečném efektu celou americkou ekonomiku.

    Krátce řečeno: je naprosto nesmyslná představa, že by Američané nebo vůbec Západ nějak záměrně uměle udržovali blízkovýchodní konflikt, jenom proto aby jejich zbrojařské koncerny mohly vydělávat. Tyto prostředky by vlády západních států velice rády využily jinak, na mírové účely.

    P.S. Francouzský prezident Macron vyzval k zastavení dodávek zbraní Izraeli které by mohl využít k bojům v Gaze; a prohlásil že Francie Izraeli žádné takové zbraně nedodává.

93. Pane Krupičko, samozřejmě že i soudružka Konečná ví že válku proti Ukrajině rozpoutalo Rusko; jenomže ji tento fakt, tento válečný zločin zcela očividně nijak nepálí. A to je právě to o co se jedná.

    A její (a jí podobných) „mírotvorné snahy“: ano je značně pravděpodobné že tato válka bude nakonec ukončena nějakým mírem či alespoň příměřím, kde nějaké ústupky budou muset učinit obě strany. Jenže – on je zásadní rozdíl mezi tím jestli by se jednal o mír ke kterému by byla přinucena Ukrajina (a který by tedy byl fakticky diktátem Kremlu), anebo zda k tomuto míru bude – mezinárodním tlakem – nakonec donuceno Rusko.

    ——————————–

    Jinak co se – mravního – dilematu týče, zda je legitimní (v zájmu boje za sociální práva) paktovat i s Marťany: otázka je, zda je legitimní se za daným účelem paktovat i s Hitlerem. Neboť – jak už jsme o tom opakovaně hovořili – i nacistický režim měl svou sociální komponentu.

    Tuto otázku je krajně obtížné řešit paušálně; dejme tomu že by se někdy v roce 1932 v Německu (tedy ještě před uchopením moci nacisty) v německém parlamentě rozpoutal boj o přijetí nějakého významného zákona ve prospěch nemajetných. A kdy by levicové strany viděly, že tento zákon prosadí pouze s pomocí fašistů. Je možno říci: ano, v daném případě je možno hlasovat společně (to jest: stejným způsobem) jako fašisté, ve prospěch dobré věci; ale proto by ještě nebylo ani myslitelné, ani přípustné s fašisty uzavírat jakoukoli užší spolupráci, která by šla nad takovéto hlasování ad hoc.

94. Síla ve výbojích, nebo síla v tvoření? – Zajímavá myšlenka, paní Hájková. Ale i tady je jen obtížně možno soudit paušálně. V každém případě by sotva bylo udržitelné tvrzení, že v historii lidstva se jako úspěšné ukázaly pouze ony „tvořivé“ říše, které by se vzdaly válečných prostředků.

    Například starý Egypt: dozajista velmi tvořivá říše, ale zároveň velice expanzivní, válečná. Ovšem – kdyby této válečné komponenty nebylo, Egypt by nemohl ani tvořit, protože by se sám stal obětí svých – militantních a výbojných – sousedů. A takovýchto příkladů by bylo možno jmenovat víceméně nekonečnou řadu.

    Daná otázka zní spíše takto: může se nějaká říše natrvalo udržet jenom a pouze výboji? – Takovouto otázku je možno zodpovědět spíše negativně. Takto ryze militaristická říše většinou zčásti narazí na koncentrovaný odpor svého okolí; a z druhé části se velmi často rozpadne sama, interními boji. Protože ten kdo vede neustále válku navenek, ten ji přečasto vede i uvnitř, to jest mezi různými mocenskými klikami.

    Zajímavý je zde příklad Mongolů: ti byli vyložení nájezdníci, skutečné tvořivosti u tohoto původně pasteveckého národa asi nebylo nijak mnoho. Ale poté co dobyli Čínu jejich vládnoucí elita nakonec víceméně splynula s domácím čínským živlem; jinak řečeno expanzivní Mongolové splynuli s čínskou tvořivostí.

95. Pane Poláčku, vzkaz na DR jsem panu Ungerovi vyřídil. Maličkost. Na DR asi probíhá nějaká čistka 🙂 Kupodivu mě, i když platím příspěvky prakticky jednou za pár let a redakcí otevřeně pohrdám, nezablokovali.

96. To víte pane Poláčku, asi jste se rozjetím zdejších Dialogů stal pro DR nežádoucí konkurencí. To se v kapitalismu neodpouští 🙂 Ale vážně, nevím co se na DR a její diskuzi děje.

97. Co se pana Ungera týče, ten zde předložil velice zajímavé téma. Je proto o to více frustrující, že právě teď mám zablokovaný přístup na DR (jak už jsem zmínil výše), takže jeho myšlenku nemohu v tuto chvíli podrobněji rozvést.

    To srovnání se středověkem ale nebude v dané souvislosti korektní: panu Ungerovi šlo především o poukázání na ten fakt, že onen „přesah“ není možno generovat na základě nevyvinutých/zaostalých poměrů. Přičemž ovšem tuto zaostalost je nutno hodnotit vzhledem k dějinnému kontextu. Nedá se například tvrdit že česká společnost by svého času (například v době husitství) byla „nevyzrálá“; naopak tehdejší česká populace byla podle všeho mnohem vzdělanější nežli ve srovnatelných evropských státech.

    Pan Unger je tedy toho názoru že současná česká společnost je občansky ještě natolik nevyzrálá, že se natolik oddává snění o nějakém novém politickém vůdci, že nelze reálně očekávat že by byla schopna vytvořit nějaký progresivní projekt, tedy onen „přesah“. To je bezpochyby legitimní myšlenka, ale zároveň je zde ve hře ještě celá řada dalších souvislostí, které je zapotřebí dopodrobna rozebrat. V tuto chvíli doufám že moje blokace na DR bude v následujících dnech zrušena, a že odpověď budu moci napsat přímo tam.

98. Ještě zpět k – zásadní – otázce, zda je při pohledu na sociální otázku možno upozadit všechno ostatní, například něčí vojenskou agresi.

    Především: vždy je to velice pochybným počinem, když se z celkového kontextu lidského a společenského žití vytrhne jenom jeden jediný aspekt, a ten se postaví nade všechny ostatní. Lidské a společenské žití je ze své podstaty naopak velice komplexní, navzájem provázané; a takto jednorázový akt extrakce jedné jediné komponenty nevyhnutelně vede k deformaci celku, respektive je projevem (myšlenkové, názorové) deformace.

    Zkrátka: je velmi obtížné uvěřit někomu upřímnost jeho zápalu pro sociální otázku, když ten samý zároveň zavírá oči před – a to mnohem palčivějším – utrpením lidí v jiných oblastech. Je ostatně z historie známo, k čemu vede takovéto nadřazování sociální otázky: ve jménu boje za socialismus, za sociálně spravedlivou společnost byly bez jakýchkoli mravních skrupulí ujařmeny celé národy. A samozřejmě – své svobody byl zbaven i člověk sám.

    Jakékoli takovéto fixování veškeré pozornosti jenom a pouze na jeden jediný aspekt (tedy v daném případě na sociální otázku) je vždy znakem názorového fundamentalismu; a fundamentalismus ještě nikdy nevedl k něčemu dobrému.

    Samozřejmě: stejně tak jednostranně slepý je i druhý tábor, který vidí pouze vojenskou agresi Ruska, ale už ho vůbec nepálí právě otázka sociální, respektive utrpení sociální. Stojí tu tedy – jako obvykle – proti sobě dva protichůdné tábory, z nich má každý svou pravdu, ale nechce nic vědět o pravdě toho druhého.

99. „Jinak co se – mravního – dilematu týče, zda je legitimní (v zájmu boje za sociální práva) paktovat i s Marťany…“

    Tady jde totiž hlavně o to, že ti současní tuzemští Marťani (od Okamury přes Dýzla a Fízla až po Rajchla a Vrábela) vůbec za jakákoli sociální práva bojovat nehodlají. Jim jde jedině o vlastní hmotný prospěch nebo – což je ještě horší – o to, aby v politických funkcích dosáhli imunity ve svých trestních věcech, případně možnosti ohýbat zákony a politická rozhodnutí tak, aby ty trestní kauzy byly smeteny ze stolu nebo vůbec §§ trestního zákona přestaly podléhat. Dtto platí i pro ty Marťany z blízkého zahraničí – pro Orbána (x-krát potvrzeno v praxi) i pro Fica (x-krát potvrzeno v praxi).

100. Pane Kalousi, ta válka stojí podle některých odhadů několik miliard dolarů denně. Kdo jiný to zaplatí, než celá společnost, včetně té české? Nakonec je na této planetě jen jedna společnost. My se tedy nebudeme podílet na obnově zničení ukrajinské infrastruktury? Američané si to nechají zaplatit i od nás, např. na vyšších cenách plynu, který nám dodávají a jehož zdaněním můžou válku financovat. Nebo na rychlejší modernizaci naší armády. Pochopitelně že léčba zmrzačných ukrajinských mužů bude stát hodně peněz a lidské péče a bude se zčásti odehrávat i v Česku. Atd. atd.

     Vy tu pane Kalousi jen opakujete informace vládní propagandy vytržené z kontextu. Podávat to stylem, že se to vyplatí, protože část Ukrajinců zdaníme v práci pro nějaké kapitalisty je cynickém a hloupé.

     Vaše opakované osočování, že tu papouškuji ruskou propagandu, pane Kalousi, je nehorázné. Kdyby jste to nevěděl, tak ruské informace ona skvělá vláda, na kterou se odvoláváte, cenzuruje. A já nemám čas je shánět na hůře dospupných místech. Stejně tak tato vláda vede propagandu v metru, na zpravodajských webech a bůh ví kde. Cynicky lže i za mé peníze daňového poplatníka. Je to jak z nějaké orwelovské dystopie. Odvádí (vláda ČR) lidi s nepohodlnými názory na ulici, zatímco ty již zmíněné stovky tisíc mrtvých na Blízkém východě ji nechávají chladnou, vyhazuje lidi ze zaměstnání (Drulák), zbídačuje chudé, zastrašuje lidi s jinými názory (viz hlavní vládní propagandista plukovník Foltýn a jeho nadávání lidem do sviní) rozkládá stát (jen deficity státního rozpočtu jsou ve stovkách miliard ročně) atd. A vy tu budete strašit Ruskem.

     Pokud se něčeho bojím, tak je to primárně naše pravicová asociální fašizující se vláda, která není schopna hájit na mezinárodním poli naše zájmy a porušuje ústavu a lidská práva kde se dá.

     Pokud by volby byly povinné, volil bych tedy KSČM. Jak jsem psal, ne proto, že bych KSČM miloval, ale v danou chvíli se mi jeví tato strana jako nejmenší zlo.

     Dále pane Kalousi na vaše nenávistné výpady směrem ke všemu trochu ruskému, na vaši s tím související geopolitickou ezoteriku a na vaše neslušné výpady, reagovat nehodlám. Už jsem tu strávil času až příliš.

101. „Vaše opakované osočování, že tu papouškuji ruskou propagandu, pane Kalousi, je nehorázné.“
     Důkazem úspěšnosti té propagandy je, že ji vůbec jako propagandu nevnímáte.

     „Kdyby jste to nevěděl, tak ruské informace ona skvělá vláda, na kterou se odvoláváte, cenzuruje.“
     Takže je sháníte kde, když jsou cenzurované? Jak se o nich navzdory té cenzuře vůbec dozvídáte? Máte přímou linku do Kremlu? (Technická: „Kdyby jste“ – správně česky je kdybyste.)

     „A já nemám čas je shánět na hůře dostupných místech.“
     Ta místa, kde ty informace nejsou přefiltrované přes mediální senkruvny typu Parlamentních listů, jsou dostupná dost snadno. Já se taky nepotřebuju nikam složitě nabourávat, abych si přímo u pramene ověřil například skutečnost, na kterou upozornil důvěryhodný mediální analytik, že ruský velvyslanec při OSN nazval Ukrajinu rakovinným nádorem; jestliže jste moje upozornění na tuto snadno ověřitelnou skutečnost včetně odkazu na místo, kde si správnost můžete ověřit sám, nazval nenávistným protiruským výpadem, pak už Vám opravdu není pomoci.

     „…skvělá vláda, na kterou se odvoláváte…“
     Argumentační faul. Kde se odvolávám na skvělou vládu? Prosím citovat.

102. Zdravím vás všechny,

     vzkaz v pořádku vyřízen a našel jsem vás tady, takže pane Poláčku, e-mail posílat nemusíte. Pokud jde o výtku paní Hájkové, myslel jsem českou moderní společnost a politiku tak, jak byla konstituována v 19. století. Myslím, že ona nevyzrálost byla do značné míry ovlivněna antiněmectvím a s tím souvisejícím nacionalismem (česká levice) a absencí autentického konzervatismu (česká pravice). Konzervatismus tak, jak jej původně reprezentovali staročeši, byl komplikovaný tím, že kdyby byl šířeji rozvinutý, blokoval by část obrozenecké identity národa, musel by navázat i na dobu pobělohorskou, najít na ni pozitivní prvky ve smyslu odkazu Josefa Pekaře, a to byl problém.

     Občanská společnost se nejvíce rozvíjela v dobách Rakousko-Uherska. Stranická politika plynule pokračovala v dobách první republiky, ale už zde existovalo určité dělení na strany státotvorné a nestátotvorné. Byla to nepříznivá doba především mezinárodně na konsolidaci demokratické stranické politiky. Po válce vznikem Národní fronty byl tento proces závažně narušen. Již zrušení pravicových stran v rámci Košického vládního programu na sklonku války byl zcela fatální a nepřiměřený zásah, co potom následovalo během třetí republiky již bylo jen doplňkové. Málo se rovněž mluví o tom, jak moc byl totalitní režim u nás v podstatě národně-socialistický. Komunisté převzali nacionalismus a antiněmectví od socialistických stran první republiky, hlavně nár.soc. Dnešní koalice Stačilo! je jen dějinnou karikaturou, že se v ní spojili pohrobci soupeřů z let 1945-48, národní socialisté a komunisté.

103. Pane Poláčku, také jsem měl „vypršené předplatné“ na DR, napsal jsem na e-mail redakce@denikreferendum.cz a připojil jsem potvrzení o poskytnutí daru, obnovili mě přístup.

104. Oprava – ty denní náklady na válku budou nejspíše v miliardách korun. Ale kdo a jak to počítá? Zkrátka je to až příliš.

105. Tak jak mi kdysi nostalgie pana Ungera po Rakousku-Uhersku přišla zvláštní, tak dnes, s přihlédnutím např. k našemu nedobrému postavení v EU (která je závislá na USA), mám pro ni určité pochopení. Nicméně v mnohém jiném se s ním neshodnu, nikdy se to zřejmě nezmění, a nehodlám se tak pouštět do žádných velkých diskuzí.

106. Davidu Ungerovi: Když se nad tím člověk zamyslí, tak ho musí zarazit, že prakticky od konce r. 1929 až do Mnichova vládly v I. republice jenom tzv. široké koalice, kdy v parlamentní opozici byly v podstatě jenom strany, které bychom dnes nazvali antisystémovými (KSČ, ľuďáci, maďarské strany, henleinovci, Národní sjednocení, čeští fašisté). A pak je taky dle mého soudu už ne zcela v povědomí současné širší veřejnosti, jaký vliv na prvorepublikovou politiku měly mimoparlamentní struktury, tj. Hrad a Pětka. Zvlášť některé aspekty činnosti Hradu, které svou pečlivou prací s dobovými archívy zdokumentoval historik Antonín Klimek, nabourávají dnes tolik oblíbený mýtus o prvorepublikové politické idylce a o vysoce morálních zásadách, jimiž se v praktické politice řídili TGM a Edvard Beneš.

107. Víckrát jsem se tady zmínil, že bychom mohli závidět občanům pobaltských zemí, jak jejich vlády spravují své státy. Abych to doložil konkrétně, použiju příspěvek z blogu Karla Patáka, který ze sítě X (ex twitter) převzal shrnutí prvního roku činnosti lotyšské vlády, jak ho tam 16. září t. r. vyvěsila lotyšská premiérka Evika Silina.

     1/16 Kabinet je v úřadu již rok. Některá klíčová rozhodnutí v tomto vlákně.
     2/16 Změny ke snížení cen léků na předpis – podpořeno. Zvýšení výše úhrady za léky a zvýšení počtu hrazených léků.
     3/16 Změny ve zdanění práce vypracované společně se zaměstnavateli a zaměstnanci zvýší příjem „na ruku“ přibližně 95 % pracovníků, čímž se srovná konkurenceschopnost Lotyšska v oblasti nákladů práce na úrovni Pobaltí.
     4/16 Veřejné investice do obrany dosahují 3,2 % HDP. Vnitřní a vnější bezpečnost prioritou rozpočtu na tento i příští rok. Ozbrojené síly rozvíjejí schopnosti protivzdušné obrany, pobřežní obrany, raketového dělostřelectva a bezpilotních prostředků.
     5/16 Podepsány největší dohody o rozvoji obranných schopností v lotyšské historii. Úspěšně probíhá implementace Národní obranné služby.
     6/16 Závazek dokončit pozemní plot na hranici s Běloruskem v roce 2023, který má být na hranici s Ruskem dokončen v roce 2024, byl splněn. Zahájena byla také obranná linie na Baltu.
     7/16 Podpořen balíček na snížení byrokracie při výstavbě nemovitostí, který zkrátí dobu realizace projektu od konceptu po dokončenou stavbu až o 70 %, přijata další rozhodnutí o snížení byrokracie.
     8/16 Schválena strategie hospodářského růstu Lotyšska, která má v příštích deseti letech zdvojnásobit hrubý domácí produkt.
     9/16 Vypracován nový model financování všeobecného vzdělávání „Program ve škole“, který má zajistit spravedlivé a rovné odměňování učitelů bez ohledu na umístění školy nebo počet žáků.
     10/16 Vláda se rozhodla navýšit finanční prostředky na předměty STEM a podnítit tak zájem dětí o obory, které odpovídají potřebám ekonomiky a trhu práce, již od útlého věku. (Poznámka moje: STEM – školní předměty Science, Technology, Engineering, Mathematics, tj. přírodné vědy, technologie, technika, matematika.)
     11/16 Obnovení spravedlnosti důchodového systému postupným zaváděním příplatku za odpracované roky získané do 31. prosince 1995.
     12/16 Po zkušenostech s prudkým nárůstem plateb podpora domácností za elektřinu, stejně jako pro dlužníky hypoték.
     13/16 Dospělým osobám se zdravotním postižením od dětství byl příspěvek zvýšen o 100 eur měsíčně. Schváleno je spolufinancování domácí péče pro děti s těžkým a velmi těžkým funkčním postižením. Výrazně se posiluje Centrum pro ochranu práv dětí.
     14/16 Zákon o zavedení registrovaného partnerství přijat a vstupuje v platnost. Ratifikována Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí.
     15/16 Na podporu boje Ukrajiny proti agresorovi dosáhne vojenská pomoc Ukrajině v letošním a příštím roce nejméně 0,25 % HDP.
     16/16 Děkuji ministrům a všem zúčastněným, kteří se zasloužili o přijetí těchto a dalších důležitých rozhodnutí.
     (Konec citátu. Zdroj: https://x.com/EvikaSilina/status/1835631495404191816 via https://www.visegradsky-jezdec.cz/lotyssko-dohani-zapad-a-rychlejsim-tempem-nez-cr/)

     Blogger Karel Paták k tomu dodává, cituji doslova:
     „Tak co? Cítíte ten rozdíl? A to je souhrn jen za jeden rok.
     A. Forma: Tohle je ukázka strategické komunikace – jak vlády, tak politické formace. Jasně, přehledně, strukturovaně.
     B. Obsah: A jasně, Evika Silina má co prezentovat, což je rozdíl oproti nám, kde se musí hájit nezdanění tichého vína, zvýšení bankovních poplatků a pokračování windfall tax, kterou vláda slíbila pro příští rok zrušit… A hlavně: to jsou všechno důležité věci pro progres společnosti, s důrazem na školství a obranu.
     Mám strach, že současná vláda, protože nebude mít až tak co prezentovat, skončí zase u programu antiBabiš a to přesto, že pro halasně slibovanou deagrofertizaci neudělala za celé volební období zhola nic.
     Učme se a nebojme se dívat i od nás na východ. Tam se totiž odehrává nenápadný pohyb dopředu.“
     (Konec citátu.)

     Zaujalo mě třeba toto:
     „Změny ve zdanění práce vypracované společně se zaměstnavateli a zaměstnanci zvýší příjem „na ruku“ přibližně 95 % pracovníků.“
     Umíte si představit, že by se zdejší tripartita dokázala dohodnout na takové změně daní, která by prospěla 95% pracujících, a že by ji vláda realizovala?
     Nebo tohle:
     „Dospělým osobám se zdravotním postižením od dětství byl příspěvek zvýšen o 100 eur měsíčně.“
     Srovnejte si to s tuzemskou byrokratickou buzerací postižených, asociálním chováním posudkových lékařů pře revizích stupňů postižení a zamrznutím většiny příspěvků na péči na úrovni roku 2006. A to je prosím Evika Silina členkou strany, která je – aspoň nominálně – středopravicová…

     Už chápete, co a proč občanům pobaltských zemí závidím?

108. K panu Krupičkovi: Nejde primárně o nějakou nostalgii. Osobně nostalgii prožívám spíše k jaru 1968 a uvědomuji si, jak idealizovaná nostalgie to u mě je. Jde ale věcně o analýzu kořenů české občanské společnosti, stranické politiky (obojí bylo vzniklo v té době), celkové pojetí moderního českého národa (rovněž v tomto kontextu). Dále první republika čerpala z průmyslového rozvoje za mocnářství, kdy jsme byli v růstu průmyslové výroby na obyvatele na 4.-5. místě na světě (soupeřili jsme s Francií). Vzhledem k vyspělosti průmyslu a populačnímu růstu v případě zachování mocnářství by se český národ dříve nebo později nutně získal významné politické postavení v monarchii, byla to jen otázka času.

     Panu Kalousovi: Skvělý postřeh, ano, v podstatě zde od roku 1929 do roku 1993, tedy nějaké 2-3 generace nebyla demokratická opozice. To jistě mělo také významný vliv. Ale problém, který popisuje Petr Pithart ve své knize Po devětaosmdesátém, je především ten, že demokratické poměry a uvolnění přišlo tehdy, kdy na Západě již „zuřil“ neoliberalismus a nastupovala globalizace. Je to jak když nastoupíte pozdě do vlaku, kde ostatní již mají svá pohodlná místa, vy jste si roztrhl sako a košili, nestihl si koupit místenku, ztratil deštník, zmokl jste a navíc se vám chce hodně na toaletu, která je ale obsazena… Škoda, stačilo do toho vlaku pluralitní demokracie nastoupit o generaci dřív, v 60. letech, kdy se na Západě rozvíjel sociální stát a občanská společnost v trajektorii směrem nahoru.

109. Možná na tom, co píše pan Unger, něco je. Prostě se to tak stalo. Ale proč z toho máme být nešťastní a závidět – jako pan Kalous – pobaltským státům?
     Co mají potom říkat takoví obyvatelé Afriky – třeba Konga nebo Súdánu? Ti ještě ani do žádného vlaku demokracie nenastoupili.

110. „Co mají potom říkat takoví obyvatelé Afriky – třeba Konga nebo Súdánu? Ti ještě ani do žádného vlaku demokracie nenastoupili.“

     Argumentační faul. Proč by mě měly zajímat zhroucené státy, když žiju tady? Nebylo by užitečnější snažit se zabránit zhroucení toho zdejšího státu a jeho definitivnímu rozebrání do soukromého vlastnictví partajně-ekonomických mafií? A nebylo by jednodušší a účinnější převzít přitom zkušenosti od těch úspěšnějších evropských států, než se snažit – nebo spíš předstírat snahy – o nějaké cimrmanovské vlastní řešení?

     Koneckonců se zdejší poměry těm ve zhroucených státech (nejen) černé Afriky mílovými kroky blíží. Viz např. toto hořce ironické a politicky nekorektní, nicméně pravdivé a fakty podložené shrnutí:
     https://blisty.cz/art/121610-polib-mrkev-najdi-viru-posil-spolu-napni-silu.html

     Další level bude vznik a následná legalizace nestátních paravojenských organizací a soukromých milicí. Proč asi určité lobby tak vášnivě bojují proti tuzemské regulaci držení střelných zbraní? Až se vynoří první taková bojůvka, kterou bude stát tolerovat, protože ji nebude schopen/ochoten vykázat do zákonných mezí (a k tomu nedojde hlavně proto, že některým partajním mafiím bude vyhovovat legalizace ozbrojených skupin použitelných pro špinavou práci), nebo obecněji řečeno: jakmile zdejší stát (po vzoru Ruska) rezignuje na další ze svých funkcí, kterou je monopol na ozbrojené násilí, bude to příznakem toho, že už jde skutečně do tuhého.