Forum

Tato stránka je náhradou za zrušená diskusní fóra, která nevešla v užívání. Je určená pro diskuse o aktuálních tématech, která se ale věcně nehodí do žádné běžící diskuse pod aktuálně projednávanými texty. Takže sem každý může volně vkládat svá vlastní témata, která se mu právě zdají být příhodná pro společnou diskusi.

3 770 komentářů u „Forum“

  1. Malá zajímavost: v minulých dnech (v souvislosti s textem V. Bělohradského) zde byla řeč o „vědeckých pravdách“, jakožto jednom ze tří sloupů moderní civilizace. Jenže – právě nyní byly zveřejněny výsledky jednoho experimentu, jaké rezonance se dostává takovýmto vědeckým publikacím.

    Zkrátka: v internetu byla zveřejněna vědecká studie, od určitého autora, na určité téma, s určitými výsledky. Už během tuším 24 hodin tato studie docílila – pokud si dobře vzpomínám – 170 citací a odkazů. Potud tedy dobře; jenomže chyba celé věci záležela v tom, že celá tato „vědecká“ studie byla naprosto fiktivní, její výpovědi zcela nesmyslné, a jméno jejího autora bylo – jméno kocoura!

    Nebylo by tedy asi nijak od věci, kdyby současná víra v samospasitelnost vědy byla schopna projít procesem vlastní sebereflexe.

  2. „…trestající bohové (či jiné sankce metafyzicko-duchovního ražení) v tomto ohledu sehrály dějinně nezastupitelnou úlohu, neboť tento (úzký) mravní základ rozšiřovali, konkretizovali a svými tresty garantovali.“

    Což ovšem ještě nutně nemusí znamenat jejich personifikaci.

    Vezměte si například tao. Tao není Bůh (ani bůh). Tao je princip a zákon. (Překládá se to taky jako cesta.) Je vcelku jedno, kde se vzalo (a správný taoista je v tomto smyslu agnostikem 😀 – nesnaží se odpověď na tuto otázku hledat…) , což ovšem neznamená, že neexistuje a že jeho porušování není trestáno. Takový trest ovšem není pomsta. Možná to dokonce není ani trest, jenom se automaticky dostaví nutné důsledky porušení zákona. Asi jako když kopnete do vosího hnízda: Dokud dáte hnízdu pokoj, ono Vám dá taky pokoj. Jakmile porušíte princip „žít a nechat žít“, nutně následuje zákonitá reakce vosího hnízda. Není divu, že jedním z hlavním principů, podle nichž správný taoista žije, je wu-wej. (Více viz např. tyto originální stránky: https://blog.wuwej.net/2014/10/09/co-znamena-wu-wej.html)

    (Avšak ani čínští císařové nebyli proti následkům porušování principů taa imunní: Když se dostavily nějaké katastrofy, ať už přírodní či společenské, byly považovány za projevy hněvu Nebes nad neschopností císařů. Není divu, že když pak v čínské společnosti takový personifikovaný autoritativní činitel dohlížející na každého jejího jednotlivého příslušníka začal chybět, musela si vymyslet konfucianismus. Načež v Číně na více než 2000 let převládly vcelku racionální a účinné meritokratické způsoby řízení a organizace společnosti. A nic s tím nenadělala ani KS Číny…)

  3. Snad ještě k tomu metafyzicko-duchovnímu ražení: Konfucius byl (s největší pravděpodobností) podobně jako Sokrates nebo Siddhártha Gautama aka Buddha skutečně žijící osoba. (Všichni tři žili – s určitou mírou nejistoty týkající se Buddhy – zhruba ve stejné době, což některé milovníky esoterických teorií přivedlo k přesvědčení, že je na vezdejší svět koordinovaně vyslala nějaká vyšší moc s nějakým nám prostému lidu dosud nejasným cílem…)

  5. Vyloveno z internetu – vyjádření jednoho českého inflluencera k presidentským volbám v USA:
    „Jsou to neuvěřitelné volby, které mě hrozně baví sledovat.“
    (Zdroj: https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/influencer-barek-pokud-taylor-swift-podpori-harrisovou-demokratum-dost-mozna_2408082111_adn)
    Zdánlivě to potvrzuje výrok zdejšího pana domácího o internetových hračkách. OK, infotainment jako hračka – proč ne, ale i hračky mohou posloužit jako užitečné nástroje a občas i jako nebezpečné zbraně. V citovaném rozhovoru je uvedeno: „Mileniálové a příslušníci následující generace Z dohromady tvoří největší voličskou skupinu a zároveň nejpočetnější skupinu na TikToku, kam sice většina lidí chodí hlavně za zábavou, ale zhruba třetina i za politickým obsahem.“ Přesně tohle je ta cílová skupina, která by mohla volby (nejen Kamale Harris) vyhrát, kdyby se s ní zacházelo odpovídajícím způsobem.

    V tuzemských podmínkách tady leží na zemi obrovský politický potenciál, který se levice (myslím tím skutečnou levici, nikoliv s. Konečnou nebo dinosaury držící se funkcí v socdem jako h…. – dámy prominou – fekálie košile) ještě ani nepokusila zvednout. To tam ještě nikoho nenapadlo nebo jim nikdo neporadil, ať si najmou nějaké marketéry, kteří s těmito nástroji umějí zacházet?

  6. Ale jistě, pane Kalousi, že ta mravně sankcionující duchovní instance nemusí mít nutně personifikovanou podobu. (Přesně to tao jsem měl také na mysli, když jsem to psal.) Není ovšem důležité zda personifikovanou či nikoli, rozhodující je tento mravní dohled „shůry“.

    Co se současné existence Sokrata, Konfucia a Buddhy-Siddharthy týče: ano, hovoří se v této souvislosti o „osové době“. Ovšem na straně druhé tento současný výskyt těchto tří osobností případně nemusí být zase tak zcela náhodný, ačkoli je to dost nečekané, tak ve skutečnosti už tehdy existovala čilá obchodní spojení mezi Evropou a Asií, a po těchto cestách a stezkách putovalo nejen zboží, ale i myšlenky. Takže není až zas tak překvapivé, že určité myšlenky se ocitly relativně současně tam i tam.

    A ostatně, kdyby se do života Buddhy a Konfucia „netrefil“ Sokrates, mohl se do ní trefit i jeho žák a následovník Platón, anebo Platónův žák Aristoteles. Takže to časové rozpětí pro vzájemné proniknutí Západu a Východu nebylo zase tak úplně malé.

  7. Jedna zajímavost z poněkud jiné oblasti: shlédl jsem televizní dokumentaci o otázce podmíněnosti našich osobností. Konkrétně řečeno, šlo o otázku jestli se určití jedinci rodí už jako (budoucí) vrahové.

    Byla zde ukázána jedna skutečně zajímavá scéna. Vystoupil zde jeden americký neurobiolog, který zkoumá právě patologie lidského jednání, a jejich organickou či biologickou (genetickou) podmíněnost. V souladu s touto svou specializací byl dlouhá léta přesvědčen, že sklony ke zločinnému jednání jsou podmíněny (a předurčeny) neurobiologicky, tedy objektivně.

    Jenže – pak sám prožil prapodivnou příhodu. Na svém pracovním stole měl hromádku dokumentací, rentgenových snímků, víceméně neutrálních, nezávadných. Ovšem – až úplně dole byl jeden snímek, po jehož shlédnutí prohlásil ke svým kolegům, že takovýto člověk by vůbec neměl běhat volně po světě, neboť je – svou strukturou mozku, se svým extrémně psychopatickým nálezem -predestinovaný vrah.

    Jenže – vzápětí se ukázalo, že na onom snímku je napsáno jeho vlastní jméno! Tedy – byl to snímek jeho vlastního mozku! – Není třeba zmiňovat, že on se žádné vraždy nedopustil, a jako akademický pracovník zřejmě ani nedopustí. Nicméně on s důkladností vědce začal zkoumat svůj rodokmen, aby zjistil jak je to vlastně s tou genetickou podmíněností. A zjistil věci nesporně zajímavé. Na jedné straně jeden z jeho (relativně nedávných) předků byl například zakladatel univerzity; ale na straně druhé, když se propracoval ještě dále do minulosti, do dob prvotního osidlování, tak zjistil že mezi jeho (pra)předky bylo hned několik vrahů!

    A teď je možno z celé této historie vyvodit dva závěry, zcela diametrální:

    1. Neurobiologická podmíněnost lidského jednání neexistuje: přestože všechny jeho genetické i organické (neurobiologické) předpoklady jasně hovořily pro to, že tento člověk bude vrahem, ve skutečnosti se tak nestalo.

    2. Neurobiologická podmíněnost lidského jednání existuje; výskyt vrahů v rodinném rodokmenu naprosto jasně koresponduje s organickými změnami v mozku, s jeho psychopatologickými změnami.

    Tento výzkumník sám k dané věci zaujal středový postoj: ano, tato neurobiologická predispozice existuje; ovšem v jeho případě se pozitivním způsobem projevilo, že se mu dostalo šťastného dětství s dobrou výchovou. Jednou větou: epigenetika zvítězila nad genetikou.

  8. Genetika vs. prostředí 1:1. Ale to není nic nového.

  9. Není to samo o sobě nic převratně nového. Ale je to opravdu zajímavý konkrétní příklad.

  10. „Ale je to opravdu zajímavý konkrétní příklad.“

    Takových konkrétních příkladů byla zjištěna celá řada už snad někdy v 60. letech, kdy se psychologové pokoušeli poprvé systematicky a metodicky stanovit, jak to vlastně s tím vlivem dědičnosti a prostředí na různé charakteristiky osobnosti je. Zkoumali celoživotní osudy jednovaječných dvojčat, která od sebe byla z různých důvodů oddělena a své životy prožívala zvlášť, v různých prostředích a podmínkách a bez vzájemného kontaktu. Sice kolem toho byla spousta i kontroverzních diskusí, ale nakonec převládl ten názor „50:50“. (Někteří obzvlášť zatvrzelí obhájci poměru 100:0 nebo 0:100 nanejvýš svůj postoj změnili na 70:30 nebo 30:70. 😀 Před různými formami kognitivního zkreslení nejsou imunní ani vědci, zvlášť když/dokud něco nejde pořádně změřit…) Duše po narození není tabula rasa, ale nic jako předurčené osudy neexistuje; za určitých vhodných vnějších okolností se dá s pomocí zděděných vlastností vyhrabat i z toho nejhoršího bahna, na druhé straně může prostředí být tak nepřátelské, že mu nedokáže čelit ani génius nebo svatý. A už vůbec to pro běh života konkrétního člověka nelze s nějakou rozumnou mírou jistoty předpovědět.

    Nové (relativně, ony už se některé taky používají desítky let) na tom Vašem příkladu jsou metody, kterých bylo použito; v 60. letech se pojem „neurovědy“ v dnešním smyslu interdisciplárních oborů ještě nepoužíval, i když některé obory (třeba behaviorální psychologie) už měly tímto směrem našlápnuto.

  11. Jednovaječná dvojčata 50 : 50? – Tady musím říci, že v tomto směru mám jiné informace. Podle výzkumu o kterém jsem relativně nedávno četl (a zdál se být solidně dokumentovaný) se právě na životních osudech jednovaječných dvojčat zjistilo, že jejich nejhlubší osobnostní základ se projeví za všech životních okolností. Když se tedy někdo narodí například s pozitivním, optimistickým životním základem respektive nastavením, nezlomí ho ani rány osudu. (Pokud se ovšem nejedná o zcela extrémní případy.)

  12. Pane Poláčku, kvituji, že na Dialozích teď máme diskusi daleko živější než je na DR.

  13. Chci reagovat na diskusní přísěvek Josefa Poláčka pod tímto
    https://denikreferendum.cz/clanek/36598-v-ceske-politice-se-zacnou-hybat-ledy
    článkem v DR.

    Josef Poláček do diskuse napsal:
    „Bylo by tedy mnoho a ještě více toho, co by exilová média, respektive exulanti vůbec byli morálně povinni sdělit, prozradit svým doma zůstavším krajanům o pravém stavu západního světa. A troufám si tvrdit, že kdyby tato pravda byla k dispozici ve chvíli listopadového převratu, že by celý proces transformace mohl probíhat podstatně jinak.“

    Těžko. Jak už zde bylo řečeno, „Potáčovi kluci“ se na převzetí ekonomické moci připravovali už od poloviny 80. let a hlavním (ne-li jediným) politickým úkolem té doby bylo vytvoření třídy vlastníků, což bylo splněno dokonale. „Dolní lid“ měl v prosinci 1989 takovouto představu o dalším vývoji: „Zachovat socialismus“ – 47% dotázaných, „vrátit kapitalismus“ – 3%, „něco mezi“ – 50%. (Se vší rezervou k reprezentativnosti takového výzkumu, který tu provedla jedna – už jsem zapomněl která – západní tisková agentura.) Při bližším ohledání se ale dalo zjistit, že kromě nenávisti vůči komunistické věrchušce a snaze hodit jim do toho vidle poháněla většinu tehdejší populace představa, že v obchodech bude mávnutím proutku (a bez front a pořadníků) výběr zboží jako v reklamách západoněmecké a rakouské TV nebo v katalozích zásilkového obchodu Neckermann, to vše při zachování socialistické pracovní morálky ohodnocené západoněmeckými nebo aspoň rakouskými platy. (Dál do Evropy, natož do zámoří většina lidí neviděla.) Nějaký mediálně významnější, avšak ani zdaleka ne většinový dosah do veřejného mínění měly možná Svobodná Evropa, Hlas Ameriky a v jižním a západním pohraničí ještě rakouské a západoněmecké TV a rozhlasové stanice. Takové tiskoviny jako Svědectví nebo Listy znalo a četlo možná pár intelektuálně zaměřených disidentů ve větších městech, případně bývalí „lepší lidi“, tj. továrníci nebo šlechtické rody a jejich potomci, kterým byly znárodněny větší majetky; „dolní lid“ se na jejich tuzemské konzumenty většinou díval s podobnou nedůvěrou jako na disent, a to i včetně lidí reálně postižených po r. 1948 např. kolektivizací zemědělství.

    Já sice moc nedám na tzv. zdravý selský rozum, ale na základě jedné zkušenosti z vlastní širší rodiny musím přece jen udělat výjimku. Strýc mé matky, Hanák jako poleno, si ve 30. letech vzal Němku z olomouckého německého jazykového ostrova. Na předměstí Olomouce měli selské hospodářství, na tehdejší dobu dost velké. Matčin strýc za okupace odolal tlaku na smíšená manželství a k Němcům se nedal, takže do odsunu nemuseli. (Na rozdíl od manžela jeho švagrové, která jako Němka svého muže – taky Čecha – ukecala, takže v r. 1946 byli odsunuti. A to ještě jejich starší syn, jemuž bylo 18 let v březnu 1945, stačil jako formálně říšský Němec narukovat ke Kriegsmarine. Ale přežil to.) Pak mu však polnosti, koňský potah i dobytek zabrali do JZD, kam on sám odmítl vstoupit. Celý zbytek života pak pracoval jako dělník ve fabrice a doma hospodařil na velké zelinářské zahradě, kterou mu spolu s chalupou nechali a ze které pak rodina (vedle svých většinou dělnických zaměstnání) prodávala úrodu v olomoucké tržnici. Teta (1908-1995) se ještě dožila převratu v roce 1989. Na všeobecné popřevratové jásání svých čtyř dětí a jejich manželů/manželek reagovala následujícím způsobem (zhruba přeložím do češtiny její památné vyjádření pronesené s patřičným hanácko-německým nátiskem): „Proč se radujete? To už se tak těšíte, až se zase budete muset klanět před panstvem a nějakým milostpaním líbat ruce?“

    Ať si to zdejší ctěné publikum přebere po svém, každý jak umí.

  14. V této souvislosti ještě stojí za zmínku útlá knížka – esej brněnského sociologa Iva Možného vydaná hned na jaře roku 1990 pod názvem Proč tak snadno.
    https://www.databazeknih.cz/knihy/proc-tak-snadno-nektere-rodinne-duvody-sametove-revoluce-64333

    Autor se v ní zamyslel nad tím, proč režim padl tak snadno a rychle a proč ho „zradily“ i dosavadní vrstvy dosud považované za jeho opory na – řekněme – středních příčkách tehdejšího „potravního řetězce“, které se v něm už dávno před převratem dokázaly velice dobře zabydlet a zaopatřit, tj. od lidí typu nákupčích v JZD, kteří uměli sehnat cokoli nejen pro své zaměstnavatele, přes různé ty řezníky, zelináře, pumpaře a další, kdo pracovali u logistických řetězců se zbožím, které denně potřeboval nebo aspoň chtěl každý, až po typickou šedou a kriminální zónu, jako byli světští, veksláci a podobné existence; a nad tím vším čněli pracovníci podniků zahraničního obchodu, nomeklaturní šéfíci ve fabrikách a dalších podnicích, příslušníci silových struktur a straničtí funkcionáři. Nakonec všem uvedeným nešlo o nic jiného než o to, aby mohli přestat utajovat své skutečné majetky bez rizika, že je někdo zavře za rozkrádání a jiné specificky starorežimní majetkové trestné činy, a aby zkrátka mohli na veřejnosti vystupovat jako ekonomické elity, což si podle svého názoru už dávno zasloužili. Všichni uvedení si z titulů svých funkcí zkrátka přišli na své a ten permanentní tanec mezi vejci je už dávno přestal bavit.

    Řečeno slovy recenzenta:
    „Sociální podmínky listopadového převratu vytvořily rodinné zájmy komunistických aparátčíků i standardní populace, jejichž potřebám přestal represivní režim vyhovovat“. Respektive paradox, že komunistický režim, který aspiroval na dokonalost, „byl přemožen občany, kteří využívání jeho nedokonalostí přivedli téměř k dokonalosti, a tím ho nakonec zdolali“.
    I když komunističtí „papaláši“ měli majetek, nemohli ho navenek pyšně ukazovat před ostatními. Na rozdíl od lidí mimo komunistické struktury: „Zatímco úspěšný vekslák si mohl dovolit předvést dámě svého srdce jako statusový symbol svůj bílý mercedes, syn ministra si nic takového dovolit nemohl, i když třeba s ním soutěžil o přízeň téže dámy. Neměl na to příslušnou valutu, a když ji měl, nesměl to demonstrovat: ohrozil by svého otce v jeho postavení, tedy znejistil by právě ten kapitál, na němž závisel. Někdy to mohlo být i dost pokořující.“ Ano, revoluce přišla hlavně proto, aby se i syn mocného a bohatého stranického aparátčíka, který se po roce 1989 rychle zbavil své stranické legitimace, mohl veřejně chlubit svým mercedesem…
    (Zdroj: https://www.iliteratura.cz/clanek/46042-mozny-ivo-proc-tak-snadno)

  15. Proč tak snadno?

    Myslím, že vlastní příčina pádu předlistopadového režimu je celkem jednoduchá. Daleko jednodušší než soudí různí odborníci. Jejich vysvětlení se týkají až času po „velkém třesku“.

    Komunistický režim odvozoval ke konci své existence svou legitimitu od vítězství ve 40 let starých volbách (40% hlasů) a následným zmařením pokusu „reakce“ o zvrat v nastoupené (pluralitu a demokracii likvidující) cestě. 20 let staré události se ve prospěch stávající moci nedaly použít už vůbec. Zbývaly tedy manifestační stvrzovací akty, s více než 99% účasti i hlasů pro kandidáty NF. V režimní prezentaci jsme já a mnoho dalších lidí kolem s našimi názory prostě neexistovali. To bylo horší než nevalná nabídka zboží v obchodech.

    Téměř stoprocentní nominální podpora moci (výjimkou byli jen „samozvanci a zaprodanci“) měla za výhodu, že v takovém světě se těžko začíná s nějakou skutečnou neposlušností, natož opozicí. Měla však i svou Achillovu patu, nesměla zeslábnout. A k tomu především v důsledku událostí v (bratrském) zahraničí došlo.

    V letech 1988 a 1989 přibývalo „výročních“ demonstrací. Gorbačovovo „Éto váše ďélo“ proniklo do povědomí. Pořád však byla účast jen kolem 10 tisíc lidí. Mnozí se stále ještě báli. Podobně jako nevolit. Sdíleli desetiletí staré odstrašující příběhy a varování, výmluvy, jako by na režimní objednávku. Především však pesimisticky „nečuli“ historickou chvíli. Avšak poté, co v polském senátu získala Solidarita 99 ze sta křesel, poté, co Maďaři otevřeli hranice a i východní Němci „zrušili“ berlínskou zeď, lidé uvěřili, že dějiny se daly do pohybu. Že jsou to komunisti u moci, kdo jsou malí a mají strach.

    Denní statisícové demonstrace na způsob východoněmeckých definitivně vzaly režimu veškerou legitimitu. Snad ještě horší pro jeho představitele bylo (poznání), že strana není schopna jakékoli protiakce. Jejich členů, podobně jako vojska nešlo použít. (Situace připomínala mocenské začátky KŠČ v únoru 1948. Tehdy byly neakceschopné a bezmocné na papíře stále silné demokratické strany.). Zakročit silou náhle znamenalo převzít plnou zodpovědnost za krveprolití. Před takovou možností příslušníci končící mocenské garnitury couvli, či spíše se schovali. Roztřesený R. Hegenbart se stal předobrazem budoucího stejného selhání Janajevova.

  16. Diskuse na HD a DR: no ano, pane Horáku, v současné době se zde probírají zásadní témata společenského uspořádání, a to je bezpochyby potěšitelné zjištění. Sice – v posledních dnech se něco podobného zadařilo i na DR; ale rozdíl je v tom, že tam na dané podněty (téměř) nikdo nereaguje. Někdy to skutečně budí dojem jako by tam bylo už zcela mrtvo, jako by tamější diskuse už vůbec nikdo nečetl. Ale přitom se čas od času náhle vyjeví, že i tamější diskuse jsou čteny, a to možná i dosti velkým počtem čtenářů. Těžko soudit, proč se nikdo nepouští do natolik angažovaných diskusí jako je tomu zde. Některým možná chybí potřebná teoretická průprava, takže si snad netroufají. Ale možná příčina by mohla být i v tom, že je tam relativně silně zastoupený sociálně demokratický směr – ale ten ze své samotné podstaty sotva může přicházet s nějakými novými impulsy. Respektive on ani nedokáže reagovat na impulsy když už jsou mu předloženy, protože nedokáže pohlédnout za horizont své – intelektuálně nenáročné – mainstreamovosti. Sice ty články na jejichž základě tam v posledních dnech bylo možno rozvinout přece jenom o něco dále jdoucí diskuse pocházely právě od autorů z okruhu sociální demokracie – ale skutečnou „šťávu“ jim dodaly vlastně levicové kruhy jiné, radikální.

    Právě to je ostatně přetrvávající pozitivní smysl těchto radikálních proudů: jakkoli jejich pohled na společenskou problematiku bývá velmi jednostranný, jsou to právě ony které udržují „oheň pod kotlem“.

  17. Přechod od socialismu ke kapitalismu: souhlasím s panem Horákem, že zde není zapotřebí hledat namáhavě jakési skryté specifické důvody, proč se naprostá většina populace ztotožnila s převratem. Tehdejší panující režim byl zevnitř naprosto prohnilý, ekonomicky, společensky i ideově, je naopak spíše s podivem že se dokázal držet tak dlouho. Nakonec se prostě sesypal jako domeček z karet.

    Jestli někdo už od poloviny osmdesátých let „konspiračně“ chystal vytvoření třídy vlastníků: svým způsobem to možné je, od nástupu Gorbačova k moci se čím dál tím víc rýsovala reálná možnost systémové změny. Je tedy docela dobře možné že určitá část ekonomů se už předem snažila vytvářet odpovídající struktury. Jestli tak činili primárně ve vlastním zájmu – netroufám si rozhodnout, oni tak totiž mohli činit i ze zájmu ryze odborného, protože jim muselo být naprosto jasné že socialistický model státem řízené ekonomiky je naprosto neudržitelný. Jinak řečeno: nijakou zvláštní „konspiraci“ bych v tom nehledal, byl to víceméně přirozený proces.

  18. Proč nikdo nediskutuje v DR? Třeba proto, že tam je přístup do diskusí placený…?

    Mluvit o demokracii a svobodě slova v médiích, která se schovávají za paywall, je čisté pokrytectví.

  19. Josefu Poláčkovi a Ivo Horákovi: Mně se líbí, jak snadno a rychle odmítavě odpalujete moje odkazy na něčí práce, aniž byste s nimi aspoň zhruba seznámili. Kdo z vás si toho Iva Možného aspoň prolistoval?

  20. Já jsem tu Možného knížku četla. Ale už je to dávno. Zhruba tak před patnácti lety. Utkvělo mi v hlavě například jeho tvrzení, že minulý režim údajně posílil rodinné vazby a spolupráci, protože se to vyplatilo. V situaci, kdy nic nebylo k dostání, se prý spousta věcí dala sehnat či zařídit přes příbuzné a známé. Zatímco na západě člověk rodinu na tyhle věci nepotřeboval.

  22. Pane Kalousi, za prvé tady v zahraničí mám opravdu jen velmi omezenou možnost dostat se k české literatuře. A za druhé: v současné době mám rozečtené hned dvě knihy, o kterých se chystám napsat referát. (A třetí takovou jsem zrovna dočetl.) To znamená: nejde jen o to si takové knihy přečíst, ale zároveň je nutno si z nich dělat výpisky, poznámky. Abych si do tohoto řetězce (a dalších podobných knih mám – nepřečtených – ještě celou řadu) přidával ještě další, to už by skutečně přesahovalo mé časové možnosti.

  23. Jistě, zajímavé. Ale neméně tak aktuální zpráva, že Musk zrovna dostal nabídku od Trumpa být v jeho případné vládě a že na ní kývl. Zdá se, že cesta, jíž se u nás dal Babiš, nepřipadající v USA v úvahu, je i v redukované podobě pro velkopodnikatelé lákavější než naznačené prý reálné speciální možnosti.

  24. Vyloveno z internetu:
    „Na naší planetě se v posledních letech – zejména v jihovýchodní Asii a v Africe – rychle tvoří oblasti, kde kvůli nesnesitelným vedrům nebude možný lidský život. Některé z těchto oblastí jsou přitom v současnosti hustě zabydlené. Klimatické uprchlictví je realitou už dnes. Evropské státy je ovšem zatím formálně neuznávají. Environmentální nemožnost žít v místě narození se tak mění v legální nemožnost žít v zemi, kde by to bylo možné.“
    „[P]řežít zkrátka mají ti silnější, ekonomicky a fyzicky.[…]Všechno ostatní by byl socialismus.“
    Zdroj: https://denikalarm.cz/2024/08/klimaticka-krize-prohlubuje-nerovnosti-a-promenuje-je-v-boj-o-preziti/

  26. „Takže existuje volba – socialismus nebo barbarství?“

    Dialektika – i když to tak zvenku může vypadat – opravdu nefunguje jako logické obvody, které mají na výběr jen nuly nebo jedničky, ano nebo ne, absolutní pravdu nebo absolutní nepravdu. I ty Meze růstu pracují se čtyřmi základními modely a všechny ty modely představují nějaká kontinua, nehledě na to, že je lze kombinovat navzájem a těch kombinací může být až 12.

    A kromě toho neznám Vaše definice socialismu ani barbarství. Pro antické Řeky byli barbary i příslušníci dost vyspělých civilizací – například Peršané. A pojem „socialismus“ je tak gumový, že se do něj dá nacpat v podstatě cokoli, což ostatně naše boomerská generace zná z první ruky a zažila na vlastní kůži…

    (I když teď mě ještě napadlo, že černobílé dichotomie manichejského rázu skutečně mají svůj prapůvod v Persii…)

  27. Bylo to prý heslo Rosy Luxemburgové. Ona možná měla nějakou představu obojího.

  28. „Na naší planetě se v posledních letech – zejména v jihovýchodní Asii a v Africe – rychle tvoří oblasti, kde kvůli nesnesitelným vedrům nebude možný lidský život.“

    Pane Kalousi, o nesnesitelných (jarních) vedrech na indickém subkontinentu psal už např. R. Kipling v Mauglím, či E. M. Forster v Cestě do Indie. Bohem nadaný básník A. Rimbaud odjel poté, co už jako teenager sekl s poezií, obchodovat do Hararu, nejteplejšího místa na světě. (Pravda na zdraví mu to nepřidalo, ale byli na tom Wolker a statisíce dalších tady v našem podnebném pásu líp?)

    „Některé z těchto oblastí jsou přitom v současnosti hustě zabydlené.“

    Právě. Za sto let od dob Kiplingových vzrostlo obyvatelstvo bývalé Britské Indie, zmiňoval jsem onehdy, že už šestkrát! Možná je problém spíš v tom. Ano, jistě, vsadit na budoucí boom ohledně prodeje klimatizací právě v uvedené oblasti nebude hloupý nápad. (A my si „zaneřádíme“ zemi ráj to napohled ještě ke všemu větrníky, s implicitně přítomným nemálo iritujícím argumentem „aby si ty klimačky mohli Indové s menšími následky dovolit).

    Osobně mám radši spíš chladnější počasí a vidět sníh, natož ledovce, to mě vždycky potěší. Nicméně si jsem vědom stížností na déšť, co měl zase přijít o víkendu, jak jsem to slýchal od chatařek a chalupářů v zaměstnání v osmdesátkách. Taktéž faktu, že hlad v Evropě za „malé doby ledové“ způsobovaly především deště, ne sucho, či že kroniky alpských obcí ve Švýcarsku plnily kdysi stížností na postup ledovců. (Osud vikingských Gróňanů dávám už jen do závorky. Nářky provozovatelů různých letních atrakcí nejinak).

    O srovnání úživnosti a atraktivity ostrovů Jáva a Ellesmerova jsem jednou něco poznamenal na DR. Myslím, že právě Vás, pane Kalousi moje zmínka nějak zaujala. Je velmi pravděpodobné, že velkolepá adaptace velmi nečetných populací lidí na hodně trpké podmínky glaciálu a na život ve vysokých zeměpisných šířkách severní polokoule stojí za ztrátou, jež nás postihla poté, co jsme byli (tak brzy) připraveni o mamuty. Arktická příroda je krásná a (relativně) zachovalá. Rozkládá se ovšem na opravdu nemalém dílu území světové souše. Antarktida se „usalašila“ zrovna kolem jižního pólu a Asie i Severní Amerika si zase na úkor moří zabraly většinu území zrovna na severu.

    Přece jen, uvažme bez emocí, jsme primáti a to je zrovna mimořádně teplomilný řád. Snad jen langur čínský a makak japonský zvládli adaptaci na větší chlad. Mohli jsme však vidět, v sérii BBC Earth, jak se první k sobě choulí za mrazivých nocí a druzí si zase rádi užívají termálů. Život na 50. rovnoběžce bez vynálezů topení a oblečení by nás dlouho nebavil.

  29. Pro ty, kdo nesledují diskuse na DR: v dnešním vydání deníku Právo vyšla zpráva o tom, jak se na stav svých občanských práv dívá a jak ho hodnotí současná česká populace. Podle těchto výzkumů sice lidé na straně jedné oceňují relativně vysokou svobodu slova; jakož i možnost svou vlastní vůlí řídit svůj vlastní život respektive ovlivňovat dění v jejich bezprostředním okolí, v jejich obci a podobně.

    Jenže: zároveň jenom 21 procent české populace věří, že může ovlivnit dění na celostátní úrovni! Tady není možno vyhnout se otázce: kam se vlastně poděla celá ta slíbená demokracie, ona glorifikovaná „vláda lidu“?!… Jak může být řeč o „vládě lidu“ tam, kde drtivá většina tohoto lidu nevěří tomu že by mohla dění ve státě reálně ovlivnit? (Ostatně – to že oněch 21 procent tomu věří ještě nijak neznamená, že tuto možnost skutečně reálně mají.)

    Co je na celé věci vlastně nejfrapantnější: tato zpráva, která fakticky znamená úplné selhání vůdčí státní ideje, její naprosté demaskování jako pouhé ideologické fikce – tato zpráva která by vlastně měla vést k lidovému povstání proti naprosto nepravdivému a podvodnému režimu, ta je oznámena pouze jako jakási podružná zajímavůstka, která ale v dalším provozu tohoto státního a mocenského systému nepohne ani stéblem trávy!

    Za dob socialismu by takováto zpráva měla explozivní potenciál, bylo by nutno ji okamžitě zavřít do trezoru – zatímco současná „demokracie“ nad tímto odhalením její falešnosti pouze nepohnutě pokrčí rameny. Jak je to vůbec možné, že státní občanstvo takto trpně přijme zprávu o jeho vlastním vyloučenín od jakékoli reálné moci?

    Odpověď sotva může být jiná nežli ta, že tato demokracie je proto tak stabilní, že se jí velice úspěšně podařilo člověka-občana naprosto depolitizovat. To jest – podařilo se jí tohoto člověka zatlačit do jeho ryze soukromého života, jeho soukromých osobních zájmů, takže s nějakou odpovědnou občanskou angažovaností si už vůbec neláme hlavu, respektive s ní neztrácí čas. Tento občánek se sám velice rád spokojí s pouhou iluzí demokracie, s pouhou iluzí že on sám je ve své zemi „vládcem“. Reálný výkon moci ale ochotně přenechá příslušným profesionálům, tedy politickým partajím s jejich aparáty. Tento občánek se takto velmi rád pasuje do role anglické královny: formálně je panovníkem, ale veškerou faktickou výkonnou moc vykonává někdo druhý.

    Takový je tedy reálný obraz současné „demokracie“.

  30. Pro většinu západních Slovanů stav zcela přirozený a pro mnohé východní Germány také….. bych dodal.
    Demokracie vždy byla v někdy více a někdy méně čistých plenkách. A mnohým se dokonce neustále vyhýbá…….bych si na ní také postěžoval.

  31. Pane Horáku, nevím, jestli jste fakt tak nepolíbený fakty, jestli si děláte srandu nebo tady jen tak trollíte. (O argumentačních faulech, kterých je Váš post plný, se radši zmiňovat nebudu.)

    Jestli jste tu narážku na Kiplinga fakt myslel vážně, zkuste si prosím nastudovat, co je to teplota mokrého teploměru, jaké jsou její hraniční hodnoty, nad nimiž už lidský organismus nemůže existovat, a především jak rychle a kde všude přibývá dnů a oblastí, kde je těchto hodnot dosahováno a kolik tam žije lidí.

  32. „Takový je tedy reálný obraz současné ,demokracie‘.“

    V tom případě to má demokracie spočítané. Demokracii lze budovat i udržovat jedině zdola.

    Těm zbývajícím 79% populace demokracie zřejmě chybět nebude za předpokladu, že si udrží své soukromé „smrádky-ale-teploučka“. Což jim ovšem nikdo nezaručí ani v současných poměrech, a tím míň ti pretendenti moci, kteří se na té vlně vezou v opozici.

    Asi je potřeba, aby si většina národa řádně nabila huby. Jenže když Hitler prohrál válku, většině Němců nevadilo to, že ji rozpoutal, ale právě to, že ji prohrál.

    Vyhlídky jsou dost děsivé.

  33. Což o to, pane Petrasku, on svého času dokonce i samotný Masaryk ve slabé chvíli přiznal, že „skutečná demokracie neexistuje vlastně ještě nikde“. Toto poznání respektive prohlédnutí mu nicméně nijak nebránilo v tom, aby na spásnost této demokracie nadále neotřesitelně věřil.

  34. K diskusi v DR k srpnovému výročí a filmu Vlny.

    Sovětům – aspoň v dobách, které pamatuju – bylo (přes všechny proklamace) vcelku ukradené, jaké ekonomické poměry vládly v zemích tábora míru a socialismu, dokud provincie odváděly do metropole povinný tribut v podobě průmyslových výrobků, za který výměnou dostávaly suroviny. Nevadily jim roztříštěnost polského soukromého zemědělství, ponechání soukromého sektoru v malovýrobě a službách v NDR, Kádárův gulášový socialismus ani tragické devizové zadlužení především Polska a Maďarska. Stejně tak nechávali (kromě verbálních deklarací) víceméně volný průběh i některým ideologiím neslučitelným s tou komunistickou – viz vliv katolické církve v Polsku a na Slovensku. (Takové věci jako např. likvidace některých řeholních řádů v 50. letech nebo sdružení Pacem in terris z roku 1971 apod. byly výhradně tuzemské provenience.) S největší pravděpodobností by byli nechali na pokoji i Československo, nebýt jediné záležitosti: Memoranda k vojenské doktríně zveřejněného v červnu 1968.
    (Viz zde: https://www.google.com/search?client=firefox-b-lm&q=memorandum+vojensk%C3%A1+doktr%C3%ADna+%C4%8Dssr+1968)
    V dokumentu šlo zhruba o to, že by mohla být vypracována nová československá doktrína, která by nebyla tak závislá na té sovětské. Sověti nechtěli připustit ohrožení Varšavské smlouvy (i když o opuštění VS nebylo v dokumentu ani slovo) ani stávajících geopolitických poměrů založených na jaltských dohodách (jejichž platnost si Brežněv nechal ještě před 21. srpnem potvrdit od presidenta USA Johnsona, který měl tou dobou spoustu vlastních starostí ve Vietnamu). Dokument se dovolával toho, aby ČSSR zformulovala své státní zájmy, které by se promítly do obranné politiky a aby místo ideologie byla vojenská doktrína založena na poznatcích vojenské vědy. Dnes se má za to, že memorandum bylo ten poslední hřebíček do rakvičky Pražského jara 1968, protože definitivní rozhodnutí o vstupu vojsk padlo právě po jeho zveřejnění. Proto taky ze všech vojenských objektů Sověti úplně nejdřív neobsadili Ministerstvo národní obrany ani genštáb, ale Vojenskou politickou akademii, kde memorandum vzniklo. Škola byla rozprášena a obnovena byla až po několika letech – pro jistotu v Bratislavě.

    Dneska už se málo ví, že ze všech profesních a sociálních skupin byla normalizací relativně daleko nejvíce postižena armáda. Teď nemůžu najít ten odkaz, ale pokud si dobře pamatuju, tak o práci po roce 1968 přišla asi čtvrtina vojáků z povolání – a to tak, že byli degradováni na vojíny, vyhozeni z armády bez nároku na výsluhy a většinou nemohli najít nejen kvalifikovanou, ale vůbec žádnou práci. A v podstatě všichni, kdo se dožili roku 1989 a požádali o to – šlo asi o 12 000 lidí – byli řádně soudně rehabilitováni.

  35. K prvnímu odstavci. O uvedených poměrech v případě řady zemí socialistického tábora se nedomnívám, že byly SSSR zrovna celkem „ukradené“, ale, ovšem, jako dlouhodobě trvající „nepřekonané“ skutečnosti, nepředstavovaly bezprostřední hrozbu a nebyly proto důvodem pro krajní postup. Sovětský svaz právě zažíval určitou politickou oblevou. V předchozím období za tvrdších politických poměrů zasáhl v NDR a Maďarsku. Není divu, že nyní zejména v Polsku o něco podobného opravdu nestál.

    K motivům rozhodnutí o vojenském zásahu proti ČSSR je, myslím, třeba zmínit vícero skutečností.

    Doba tání v SSSR končila.
    Gomulka, Kadár a Ulbricht vyjadřovali znepokojení a byli ochotni vojenské akce se zúčastnit.
    Hlasování v dané věci bylo v sovětském politbyru těsné.

    Vedle uvedeného motivu, nové vojenské doktríny, bývají zmiňovány také další:

    Čistky na MV prováděné J. Pavlem.
    Blížící se (vysočanský) sjezd KSČ a zřejmá porážka konzervativců na hlavu.
    Ztráta kontroly „aspoň trošku zdravých sil“ nad všemi rozhodujícími sdělovacími prostředky.

  37. Evě Hájkové: V tom článku je toho mnohem víc, snaží se pokrýt důvody popsaného stavu v co největší šířce a rozmanitosti argumentace. Já si to v diskusi taky občas zjednodušuji, když jako hlavní důvod zdůrazňuji snahu těch, kdo zcela ztratili důvěru v autority všeho druhu, házet do toho autoritám – a z nich v první řadě politikům – vidle; a to se s nejmenší intelektuální námahou dá provozovat tak, že se zásadně vždy rozšiřují a opakují tvrzení právě opačná k tomu, co tvrdí autority, bez ohledu na jejich obsah. Nicméně připouštím, že takové zjednodušení není ve spoustě případů úplně korektní. A – pochopitelně – by se v první řadě měly hledat příčiny tak všeobecné ztráty důvěry.

    Ta diskuse pod tím článkem je příznačná. Po jejím (samozřejmě nejen jejím) přečtení ztrácím naději, že to s lidstvem ještě může dopadnout dobře.

  38. Ano, paní Hájková, sdělení lidí o tom, co si prý myslí, je třeba brát s rezervou. Kromě přiklánění se k (momentálně) „in“ odpovědím může být svůdné také protestovat, či provokovat, kazit statistická čísla apod. Není-li dotazování anonymní, lidé mohou projevit konformitu, je-li, mohou zase mařit úsilí o relevantní zjištění. Bylo by třeba ptát se na mnoho otázek a účinně znejasnit i jen intuitivní poznání, o co ve výzkumu jde (jaké skutečnosti jím jsou zjišťovány, či jaké předpoklady ověřovány).

    Některé ze sklonů respondentů si možná pamatujeme už ze školy. Může jít o to zesměšnit. Být (chvíli) na koni. Myslím, že Koblížkovo označení „kognitivní nadřazenost“ je vystižením jednoho z motivů jevu, jež jsme tu i my diskutovali.

    Vzpomněl jsem si, jak jsem (někdy kolem roku 2000) navštívil přednášku na pražské radnici, týkající se graffiti. Sál byl plný. Najednou se referující zeptal: „Je tu někdo, kdo má zkušenost z druhé strany, s tvorbou graffiti?“ K jeho překvapení se postupně zvedl les rukou. Na akci zjevně přišlo více „graffiťáků“ než by jeden očekával. Myslím však, že kromě toho ještě další lidé se k nim spontánně , leč bez opodstatnění přihlásili. Na beztrestnost se mohli spolehnout a možností „stát se zajímavými“ nepohrdli. Shodili výklad a připadali si, že řekli ne oficióznosti a šosáctví.

    V 60. a snad i 70. letech ještě lidé často věřili, že na UFO, yetim či Nessii něco je. Později byly předkládané „důkazy“ dostatečně zpochybněny a autoři, mající z tematizace záhad příjem (např. takový Däniken), si vytvořili bublinu a tam přitlačili. Dnes mnohé lidi stará témata už pustila a zaměstnávají je nová, aktuálnější, či důsažnější. Nebo zůstávají u starých, jestliže byla dána do nových služeb. Mnoho lidí má nechuť uznat tím, či oním způsobem oficiálně platný status odkouzleného světa. Mnozí další mají jen za za nepatřičné říkat vážně pravdu o samozřejmých věcech.

  39. Co se motivů provedení invaze států Varšavské smlouvy do ČSSR týče, ty jsem dnes ještě jednou podrobněji (jako odpověď panu Horákovi) rozebral právě dnes na DR, nebudu to tady opakovat.

    Že by Sovětský svaz podnikl intervenci (jenom) kvůli nové čs. vojenské doktríně (která ostatně vůbec ještě nebyla přijata), je krajně nepravděpodobné. – V mém zmíněném komentáři dokládám, proč vůbec imperiální pohnutky nelze považovat za prioritní.

    Jinak pokud bychom chtěli najít nějaký konkrétní důvod proč k invazi došlo právě v daný čas, pak má zjevně plnou pravdu pan Horák s tím, že Sověti nemohli připustit konání sjezdu KSČ, kde bylo naprosto jasné že by naprostou většinu získali reformátoři. Od tohoto okamžiku by reformní proces byl definitivně nezvratný; a to bylo přesně to co (nejen sovětští) dogmatici v žádném případě nemohli připustit.

  40. Také děkuji za inspirativní odkaz, p. Hájková.
    Všiml jsem si (trochu smutné ale myslím zcela realistické) věty: „..ale nenabídnete jim místo něj žádné vysvětlení. Mysl nemá ráda prázdná místa,.. “
    Tedy vzdorně sdílenou „stužku“ jsem ochoten odhodit pokud by se ukázala už zjevně pomuchlaná ale potřebuji ji rychle nahradit nějakou „skutečnější“ … s požadavkem na rychlost která plyne z nesnášenlivosti vakua přírodou (nebo samoty, vědomí slabosti, …člověkem?) obecně.

  41. „v první řadě měly hledat příčiny tak všeobecné ztráty důvěry.“
    Ale – upřímně – v co vlastně byla (doopravdy) ve všeobecnosti či většinovosti důvěra ztracena?
    Pokud v nějakou zdánlivou naději, je to přirozená a nutná adaptace na postupující skutečnost.
    Pokud ve skutečnou „mocnost“ panující moci (skrze kterou jsem se chtěl pokusit „zabezpečit“) – pak není problém: případné momentální vakuum jistě ochotně zaplní jiná.

    Slova p. Horáka o „nechuti uznat tím, či oním způsobem oficiálně platný status odkouzleného světa“ mi připadají v těchto souvislostech hodně závažná a blízká.

  42. Já jsem také trochu prolétla diskusi. Zaujalo mě tam, jak jeden člověk vysvětluje, čím se konspirace liší od teorie. Smyslem teorie, na rozdíl od konspirace, není obviňovat a útočit, nýbrž osvětlit problém:
    „Konspirativní je v podstatě paranoidní a paranoidní (nebo perzekuční) stojí na projikované agresi. Když si jedinec vytváří fiktivní/bludný obraz spiklenců, totalitářů, utlačovatelů, pronásledovatelů atd.(cizích viníků), tvoří ho projekcí vlastní nezpracované agrese, kterou takto umisťuje do „cizího a zlého“ objektu „mimo sebe“, proti němuž musí bojovat, resp. jehož je ve svém bludném narativu sám čistou a nevinnou obětí. Proto jsou konspirace nabity tak silnou nenávistí (chrání ohrožené ego/sebeobraz).
    Takový člověk takto zástupně a bludně v podstatě bojuje proti své vlastní nezpracované pudové agresi (a jiným pudovým touhám), proti svému vlastnímu stínu – „zlu“, proti vlastním nezpracovaným a odmítaným (nenáviděným a ohrožujícím) vinám. Konspirace není teorie, konspirace je emocionálně silně nabitý sebeklam, resp. emočně silně nabitá bludná víra, která chrání ohrožené ego/sebepojetí před devalvací a rozpadem.
    Konspirace je funkcí ega podobně jako např. popření, vytěsnění, přesunutí, racionalizace, disociace atd. atd., které chrání ego před bolestivou a ohrožující realitou. Teorie je přesný opak. Teorie se snaží realitu naopak osvětlit (pracuje ve službách poznání), nikoliv zatemnit, zastřít, překroutit, zamlžit atd. jako konspirace, která je nástrojem nevědomí, ohlupování a pomýlenosti (klamu). Konspirace je vlastně vzpoura proti realitě, na kolektivní úrovni vzpoura (paradoxně spiknutí) idiotů, kteří touží podrobit realitu své vlastní bludné fantazii.“

  43. „Že by Sovětský svaz podnikl intervenci (jenom) kvůli nové čs. vojenské doktríně (která ostatně vůbec ještě nebyla přijata), je krajně nepravděpodobné. – V mém zmíněném komentáři dokládám, proč vůbec imperiální pohnutky nelze považovat za prioritní.“

    Pochopitelně. Pamětníci – tehdejší insideři obeznámení s dobovými dokumenty (včetně některých jejich spoluautorů) a s tím, jak se tehdy v armádě i stranických orgánech „točila kolečka“ – se mýlí a pocity a spekulace amatérského filosofa jsou potvrzenými důkazy.

  44. „… v co vlastně byla (doopravdy) ve všeobecnosti či většinovosti důvěra ztracena?“

    Relevantní otázka není „v co“, ale „v koho“.

  45. „..ale nenabídnete jim místo něj žádné vysvětlení. Mysl nemá ráda prázdná místa,.. “
    Myslím si, že by asi nepomohlo nabídnout jiné vysvětlení. Leda by to byla jiná konspirační teorie.

  46. Evě Hájkové: Já si k tomu jenom dovolím dodat, že ten diskutující, kterého citujete, stojí – aspoň pokud to dovedu posoudit – na freudovských pozicích. Čili kdyby už mu chtěl někdo věcně oponovat, tak by to mělo být aspoň se základními znalostmi o Freudovi. Kdo a jak mu oponuje v diskusi, to je taky jeden z typických příznaků bídy současného diskursu nejen v této věci.

  47. „Mysl nemá ráda prázdná místa…“

    Nejen mysl. Horror vacui.

  48. Vakuum
    L. Cohen by řekl (zazpíval): Ve všem je trhlina, trhlina, trhlina. Tak se dovnitř dostává světlo.
    A Jan by řekl, že „lidé si zamilovali více tmu než světlo“.

  49. Relevantní otázka…
    Chápu a s plnou pokorou respektuji že jsou životní kontexty v nichž člověk skoro musí víru v Boha (i nějakou neartikulovanou, intuitivní – nebo právě takovou?) až jakoby nutně ztrácet (a snažit se čímsi to prázdno nutkavě sebezáchovně zaplňovat).

    Proč by se ale právě v nich měl zříkat respektu – soucitu vůči člověku, který se rozhodl Bohu důvěřovat nade všechny lidské meze?
    („Nikdo není dobrý.. “ – Zajímavé je že Matouš-19.16 – ten hovor „zaslechl“ trochu jinak: „co dobrého mám činit.. „. Dál už se rozhovor vyvíjí podobně – zprvu se zdá že člověku přísluší jen zachovávat pravidla pospolitého života, nikoli „činit dobro“, nakonec ale přichází i těžká nabídka spolu-odevzdání se…).

  50. Evě Hájkové & Jaroslavu Nushartovi: Horror vacui… Zdá se, že lidský mozek (vy byste asi spíš řekli duše…) přímo nenávidí nezodpovězené otázky. Většina „normálních“ lidí tenduje k tomu, aby na složité otázky hledali a akceptovali jednoduché a snadno (nejlépe jen s pomocí tzv. zdravého selského rozumu nebo i bez ní, jenom pocitově, intuitivně nebo na základě předsudků) pochopitelné, nicméně vždy (zásadně vždy a ve 100% případů) nesprávné/nepravdivé/lživé (nehodící se škrtněte) odpovědi. (A pokud možno vždy jenom jednu odpověď, a to i tam, kde na tu otázku jediná platná odpověď nestačí.) No a vidíte to, přesto existuje určitá – nikoli malá – množina lidí, kteří z toho prázdna nejen nemají strach, ale přímo programově si ho v některých ohledech pěstují. Jsou to agnostici (k nimž se hrdě hlásím), kteří – aspoň pokud usilují o myšlenkovou poctivost a důslednost – nejenže neřeší základní ontologickou otázku, ale udržují si v mysli (v duši?) i určité „šuple“, kam odkládají i (zatím?) nezodpovězené (nebo nezodpověditelné?) otázky menšího kalibru. Mohu z vlastní zkušenosti dosvědčit, že se s tím dá žít; trvalý přísun nových otázek zajišťuje, že se na ty staré (zatím?) nezodpovězené dá dost dobře (aspoň na čas) účelově zapomínat. Sice občas mívám pocit zoufalé přeplněnosti toho šuplete, ale lidský mozek koneckonců za normálních okolností jede nanejvýš asi tak na 5% teoretické kapacity synapsí, takže prostoru pro jeho zvětšování a ukládání dalších nezodpovězených otázek tady je víc než dost…

  51. Duše určitě není totožná s mozkem ani s myslí. I když definovat ji neumím.

  52. Člověk si pamatuje úplné zbytečnosti. Teď si třeba uvědomuji, že výraz horror vacui jsem poprvé četl v souvislosti s údajnou potřebou pračlověka pokrývat jeskynní stěny co nejvíc nějakým výtvarnem. Třeba nechal ruku na skále a okolo nastříkal barvu. Dělám to i já se stěnami svého bytu. (Uvedené tedy zrovna ne, moderní obrazy se do mého interiéru nehodí). Nyní však lidé od podobné praxe většinou ustupují. Docela podle slavného manifestu Adolfa Loose Ornament a zločin. Je mojí téměř nejčastější četbou. Při ní si vždy znovu silně uvědomím, jak je platné úsloví, že není nic staršího než včerejší noviny. A nejvíc se zatracuje minulý stavební sloh (podobně jako tomu bylo se sovětskými vůdce a bude, doufejme, i s nynějším ruským). Pokrok lidstva spatřoval Loos v překonání nutkání kazit materiál, jeho plochy, jeho přirozenou krásu. (Primitivům však jejich sklony nezazlíval. Také bohatým stavebníkům na rozdíl od veřejných exteriérů v interiérech přece jen dopřával). Prosazení revolučních zásad mělo mj. pomoci zvýšit a zlevnit výrobu. To zrovna nyní tak docela nepotřebujeme. Kráse dáváme často vale příliš ochotně.

    Graffiti ovšem fungují, jako by se nechumelilo. (Nechumelí). Na místě mohou asi leckdy být jiná vysvětlení. Třeba nejde o důsledek horroru vacui, nýbrž velmi příznivého poměru cena/výkon. Nebo prostě o funkci času, lidé jeskyně nějak využívali (aniž by tam zrovna bydleli) po tisíce let.

  53. „…nejvíc se zatracuje minulý stavební sloh…“

    Jak kdy, jak kde. Například některé budovy v centru saúdskoarabského Dammámu (kde se nejvíc stavělo cca v letech 1950 – 1975) jako kdyby vypadly z oka sovětské (polské, československé…) sorele. Cítil jsem se tam, jako by mě stroj času omylem vyvrhl v roce 1950 v některé z metropolí zemí tábora míru a socialismu. (Akorát místo Stalina byly všude gigantické podobizny králů saúdské dynastie, toho živého i některých z těch mrtvých, které jsem se ke své škodě nenaučil navzájem rozeznávat…) Petrodolary mají zřejmě podobnou potřebu projevovat se pompézní imperiální architekturou jako měla stalinistická ideologie. Není divu, Dammámu se přezdívá světové hlavní město ropy. Impérium jako impérium.

  54. „Duše určitě není totožná s mozkem ani s myslí. I když definovat ji neumím.“

    Z toho si nic nedělejte. Na opačném konci škály taky dosud neexistuje všeobecně přijatelná definice vědomí. Kdybyste vedle sebe posadila dejme tomu psychologa, neurovědce, psychiatra, filosofa, teologa a kněze a požádala je o definici vědomí, tak se dřív nebo později do krve pohádají nebo – podle nátury – možná i poperou. 😀

  55. Paní Hájková, co myslíte – byl Marx spíše teoretik, nebo konspirátor?…

    Obávám se, že na tuto otázku by nebylo nijak jednoduché dát jednoznačnou odpověď. Jistě, Marx sám se považoval za teoretika, a bezpochyby jeho analýzy především světa kapitalismu a kapitálu mají formu teorie; nicméně na straně druhé je stejně tak skutečností, že Marx velmi zredukoval nekonečně složitou problematiku jsoucího světa (jeden z uvedených znaků konspiračního myšlení); a že víceméně všechno zlo tohoto světa vytěsnil (další znak) právě do systému kapitalismu. V každém případě – a to opakuji znovu a znovu – Marxovy teorie nebyly v žádném případě vědecky nezaujaté, nýbrž byly motivovány a vedeny jeho centrální motivací dokázat, že na stadium kapitalismu nevyhnutelně následuje stadium komunismu.

    Ostatně on sám napsal onu svého času proslulou větu, že „filozofové svět doposud pouze vykládali; ale jde o to ho změnit“. Prioritním zájmem Marxe tedy skutečně nebylo svět (objektivně a nezaujatě) vysvětlit v jeho objektivním fungování, nýbrž jeho prioritním zájmem bylo tento svět změnit.

    Což ovšem nic nemění na tom, že – a to sice právě díky tomuto jeho zaujetí – dokázal odhalit skryté mechanismy kapitalismu tak hluboko jako nikdo předtím.

    Zdá se tedy, že určitá míra „konspiračního zaujetí“ může být intelektuálním výkonům i docela na prospěch.

    Ostatně, veškeré modely tohoto světa jejichž integrální součástí je role ďábelské mocnosti reprezentující veškeré zlo tohoto světa jsou v daném ohledu také „konspirační“.

  56. Nicméně s autorem onoho „freudovského“ výkladu konspiračních (a obdobných) teorií musím vyslovit zásadní souhlas. Je to už dávno mé přesvědčení, že za velmi mnohými radikálními ideově-politickými směry, které se snaží veškeré zlo tohoto světa fixovat (a omezit) jenom na jeden jediný zdroj, jednu jedinou příčinu – že tedy za takovýmito extrémně radikálními postoji velmi často stojí neuvědomovaná, a tedy nezvládaná duševní pnutí jejich autorů respektive vyznavačů.

    Ostatně, pokud vím v moderní psychologii respektive psychoterapii se terapeut už neptá jenom na čistě niterné prožívání svých pacientů, nýbrž i na jejich (politický) světonázor.

  57. Pane Kalousi, rok osmašedesátý má – stále ještě – celou řadu pamětníků, a chci tvrdit že jenom malá minorita by vyznávala názor že Rusové k nám vpadli jenom proto že jeden čs. generál si napsal nějaké vojenské memorandum.

    Ostatně pokud se nemýlím, i autor onoho článku v Listech na který se odvoláváte pouze napsal, že tento počin Sověty „nejvíce naštval“; z toho ale nijak nemusí vyplývat že by svou invazi provedli jenom kvůli tomu. Nehledě k tomu že Dubček v dané záležitosti stížnostem Sovětů vyhověl a gen. Prchlíka odvolal; tím pádem tato záležitost pro Sověty mohla být vyřízena, a bylo by naprosto iracionální jenom proto provádět tak obrovskou (a politicky krajně ožehavou) akci.

  58. Ostatně, pane Kalousi, možná by nebyla tak docela nezajímavá otázka, zda Váš agnosticismus kterým se tak pyšníte není také svého druhu útěkem před prázdnotou. Anebo možná spíše – útěkem do prázdnoty. Útěkem před světem, který se ve své nekonečné složitosti stále nechce vejít do Vašeho redukcionistického racionalismu, a zřejmě Vás znovu a znovu znepokojuje a dráždí svou neuchopitelností, svou mnohoznačností. A proto Vy si tento nekonečně rozmanitý svět redukujete pouze na jeho ryze racionální složku; která se ovšem – ve srovnání s oněmi nekonečně bohatými obsahy jsoucího světa – jeví být značně prázdná.

    Mimochodem: toto hodnocení napsal bývalý racionalista. 😉 A možná – svého času, v dobách nezralého mládí – i agnostik.

  59. „…jenom malá minorita by vyznávala názor že Rusové k nám vpadli jenom proto že jeden čs. generál si napsal nějaké vojenské memorandum.“

    Hmmm, no jo, zase jste si to ani nepřečetl, ale jasno máte hned… Článek Antonína Raška, na který odkazuju, má jenom 4 stránky. Ale jestli chcete, můžu Vám dát i odkaz na celé znění memoranda. Jeho spoluautorů bylo 42 a pod znění zaslané vrcholným představitelům státu, KSČ a armády se podepsalo 30 lidí.

  60. Váš post 24.08. 15:50 je ovšem z větší části argumentační faul ad hominem.

  61. »…udržují si v mysli (v duši?) i určité „šuple“, kam odkládají i (zatím?) nezodpovězené (nebo nezodpověditelné?) otázky.. «

    Pane Kalousi přiznávám že agnostický postoj je i pro mne sympatický až lákavý.
    Možná i staří Izraelité byli agnostici – srv. druhé přikázání o nepoužití Jména…

    Svého času, na gymnáziu, po přečtení Jatek č. 5, jsem přečetl všechno to málo dalšího co jsem sehnal od Vonneguta.
    Nicméně v praxi „horror vacui“ možná přemáhá i agnostický šuplík – možná odolnější by byl šuplík vědomě dysgnostický?
    S tím koncilem odborníků na téma vědomí máte asi skoro pravdu 🙂 (naštěstí – vzhledem k charakteru lidské „hravosti“).

    Téma ztráty víry (v koho) jste tu ale tentokrát tady vynesl Vy 😉
    A skutečností kterou je nutné přijmout je, že vůle po upřímně prožívané důvěře Bohu se ve fragmentech naší kulturní pospolitosti stala (možná už docela dávno? ) asi výrazně menšinovou. A víra v osvobozený kritický rozum nebo pak víra v progres k lidsky rozumnému – prozíravému pospolitému řízení využívání zdrojů, produkčních sil a prostředků se v praxi nepotvrdily jako realistické „vyplnění vakua“. Populárnější nebo i pravděpodobnější se momentálně jeví víra v regres do novofeudálních struktur – kde může být svoboda coby „poznaná nutnost“ opět snadněji či pádněji vymezitelná.

    Stále je tu ale ten slabý jednotlivý člověk, s velmi omezenou, pomalou kapacitou chybující, klamatelné reflexe ve svém vědomí nebo duši (ta myslím má těžký úkol zahrnout – a sdílet – i to co ve vědomí právě ještě nebo už dosažitelné není).

  62. Proč vlastně lidé kdysi neztráceli důvěru, přestože se jim často vedlo zle?
    Napadlo mě sdílet dnešní žalm (102), z něhož je to patrné.

    HOSPODINE, VYSLYŠ MOU MODLITBU
    1 Modlitba pro poníženého, když je sklíčen a vylévá před Hospodinem své lkání.
    2 Hospodine, vyslyš mou modlitbu, kéž k tobě pronikne moje volání!
    3 Neukrývej přede mnou tvář v den soužení mého, nakloň ke mně ucho, v den, kdy volám, pospěš, odpověz mi!
    4 Mé dny se v dým obracejí, mé kosti jsou rozpálené jak ohniště.
    5 Jak zlomená bylina schne moje srdce, i svůj chléb jíst zapomínám;
    6 od samého naříkání jsem vyzáblý na kost.
    7 Podobám se pelikánu v poušti, jsem jak sova v rozvalinách,
    8 probdím celé noci, jsem jak ptáče, jež na střeše osamělo.
    9 Celé dny mě moji nepřátelé tupí, klnou mi a za potřeštěnce mě mají,
    10 popel jím jak chleba, nápoj slzami si ředím
    11 pro tvůj hrozný hněv a pro tvé rozlícení; tys mě vyzvedl a srazil.
    12 Mé dny jsou jak stín, který se prodlužuje, usychám jako bylina.
    13 Ty však, Hospodine, ty zůstáváš věčně, budeš připomínán ve všech pokoleních.
    14 Ty povstaneš, slituješ se nad Sijónem, je čas smilovat se nad ním, nastala ta chvíle!
    15 Vždyť tvým služebníkům je v něm milý každý kámen a nad jeho sutinami je přepadá lítost.
    16 A budou se bát Hospodinova jména pronárody, tvé slávy všichni králové země,
    17 protože Hospodin vybuduje Sijón, ukáže se ve své slávě
    18 a k modlitbě bezmocných se skloní, jejich modlitbami nepohrdne.
    19 Pro budoucí pokolení je to psáno, aby lid, jenž bude stvořen, chválil Hospodina,
    20 že pohleděl ze svých svatých výšin, že Hospodin shlédl z nebe na zem,
    21 vyslyšel sténání vězňů, osvobodil syny smrti,
    22 aby na Sijónu vyprávěli o Hospodinově jménu, aby v Jeruzalémě šířili jeho chválu,
    23 až se tam shromáždí vjedno národy a království a budou sloužit Hospodinu.
    24 Na té cestě pokořil mou sílu a moje dny zkrátil.
    25 Pravím: Bože můj, uprostřed mých dnů mě odtud neber! Z pokolení do pokolení půjdou tvá léta.
    26 Dávno jsi založil zemi, i nebesa jsou dílo tvých rukou.
    27 Ta zaniknou, a ty budeš trvat, všechno zvetší jako roucho, vyměníš je jako šat a vše se změní.
    28 Ale ty jsi stále týž a bez konce jsou tvoje léta.
    29 Budou zde přebývat synové tvých služebníků, jejich potomstvo bude před tebou stát pevně.

  63. „Možná i staří Izraelité byli agnostici…“

    V naší rodině z matčiny strany se tradovaly nikdy nepotvrzené, nicméně často protřepávané pověsti, že někdo z prapředků přišel na Moravu ze Středomoří, resp. z té oblasti, které se kdysi říkalo Levanta. (Do matrik vidíme zhruba od roku 1850 a tam se nikdo takový nevyskytuje.) Faktem je, že při mých zahraničních cestách mě Rusové považovali za Bulhara, Turci za Itala, Řekové za Turka a Izraelci za svého… Dalším faktem je, že právě při jedné z mých pracovních cest do Izraele se dostavil neskutečně silný pocit déjà vu, který si dodnes neumím vysvětlit. (BTW: Bylo to v místě zvaném v antice Caesarea Maritima, kde měl Pontius Pilatus svou residenci a křižáci svůj hlavní přístav při dobývání Svaté země.) Současná psychologie přemýšlí o možné dědičnosti traumat. Třeba se dědí i některé netraumatické vzpomínky…? Ten můj pocit déjà vu nebyl nepříjemný…

    Pokud jde o to druhé přikázání: Už si nepamatuju, ve které knize (ale byla to beletrie, příběh z Izraele odehrávající se v období kolem zničení Druhého chrámu) jsem narazil na popis údivu jednoho cizince, který se tajně dostal až do chrámové svatyně, kam jinak měli zakázaný vstup i nejvyšší kněží. (Kupodivu to přežil.) Byl dost překvapený i zklamaný tím, že ve svatyni nebylo vůbec nic… A následovala úvaha na téma, zda tato skutečnost nejlépe nepopisuje i obsah a smysl judaismu…

  64. „ve svatyni nebylo vůbec nic…“
    Byla tam Hospodinova sláva, která byla pro Izraelity viditelná, minimálně jako oblak, jak dokládá Starý zákon.
    Jejich vnímání bylo asi dost jiné, než to naše, odkouzlené.

  66. „Současná psychologie přemýšlí o možné dědičnosti traumat.“
    Možná by šlo pojem „dědičnost “ nahradit slovem sdílení? (Třeba v tom šuplíku) 🙂

  67. Slyšela jsem, že židovské obce na našem území vítají ty, kdo se k nim nově hlásí. Stačí prý, když se mezi předky najde jedna osoba židovského původu… A snad prý ani to není nutné. Stačí snad dokonce, když člověk v sobě ty kořeny jenom cítí.
    Asi prostě chtějí, aby jich bylo víc (po válce tu zbylo Židů žalostně málo). Aby jim víc lidí pomáhalo sdílet jejich traumata.

  68. „…sdílení…“

    Dědičnost traumat = předávání z generace na generaci. Mechanismus zatím (?) vůbec není ani v náznaku jasný. Ale znovu se tady vnucuje to jungovské kolektivní nevědomí. Nebo aspoň zatím (?) nikdo nic lepšího nevymyslel.

  69. „Slyšela jsem, že židovské obce na našem území vítají ty, kdo se k nim nově hlásí. Stačí prý, když se mezi předky najde jedna osoba židovského původu… A snad prý ani to není nutné. Stačí snad dokonce, když člověk v sobě ty kořeny jenom cítí.“

    Judaismus nikdy neměl misijní ambice. (Důvody by sice stály za delší řeč, ale na tu tady není vhodný formát ani prostor.) Přesto za určitých podmínek k judaismu konvertovat lze, a to i bez židovských předků a v dost pokročilém věku. (V našem prostředí z poslední doby viz mediálně známý případ Benjamina Kurase, který konvertoval až po padesátce, prý včetně obřízky, nebo případ „rabínky v zácviku“ Kamily Kopřivové.)

    A taky je nutno rozlišovat tři směry judaismu. Ten nejliberálnější – reformní – toho s ostatními dvěma (konzervativním a ortodoxním) nemá organizačně ani v praktickém provozování ritu moc společného – zase aspoň v tuzemských podmínkách. Podobně tomu zřejmě je i v přístupu k misii a konverzi. (Opět odkážu na Kamilu Kopřivovou.)

  70. „Dědičnost traumat = předávání z generace na generaci. “

    Možná je vysvětlením dědičnost lamarckismu.

  71. Nebo se traumata (i jiné věci) možná „nasávají“. Nechci říct, že s mateřským mlékem, ale třeba nějak „atmosféricky“.

  72. Evě Hájkové: Jungovci by z Vás měli radost. Stačí pojem „atmosféricky“ nahradit kolektivním nevědomím a jsme tam. A jestli čtete sci-fi, tak poslední díly Duny (ty, co píše syn původního autora prvních dílů Franka Herberta Brian spolu s Kevinem Andersonem) dotahují tuhle myšlenku kolektivního sdílení a dědění vědomí celého lidstva až úplně „na doraz“.

  73. V daném případě sdílených traumat se ovšem nejedná o nějaké „kolektivní nevědomí“ celého lidstva, nýbrž v rámci jedné konkrétní rodiny. Které ovšem může být sdíleno mnoha nonverbálními způsoby.

    Na straně druhé je možno poukázat na nejnovější výzkumy (na kterých jsou významně zúčastněni i čeští vědci), že tato traumata (z holocaustu) se skutečně dědí, a to na genetické (epigenetické) úrovni.

  75. Trauma z holocaustu…
    Před časem jsme se s manželem znovu dívali na starý český film natočený v roce 1931 (!) podle Karla Poláčka. Je tam taková (snad komická) scéna, jakási výměna názorů či hádka (už si přesně nepamatuji oč) v rodině pana Načeradce, což měl být obchodník, patrně židovský. Mluví při tom různí lidé a jedna rozrušená příbuzná náhle pronese větu: „Uvidíte, že Židi přijdou k vyhubení“. Nejsem si teď jistá, jestli tam místo toho „vyhubení“ nebylo jiné slovo s obdobným významem, ale to není důležité.
    Mě to trochu zarazilo a říkala jsem si, jak to, že jsem si toho nikdy dřív nevšimla, vždyť film jsem viděla několikrát? Jak hroznou pravdu vyslovila ta herečka (či vlastně jejími ústy sám Poláček) ještě v době před nástupem Hitlera, zřejmě aniž tušili, jak brzy o to vyhubení vskutku půjde.
    Ono vlastně už dávno před holocaustem působilo trauma z pogromů.

  76. Z komentáře Josefa Poláčka pod tímto článkem
    https://denikreferendum.cz/clanek/36619-dohaneni-zapadu-selhalo-najdeme-v-krizi-novy-pribeh-ktery-by-nas-spojoval
    v dnešním DR:

    „Ano, je pravda že platy v ČR jsou stále hluboko pod průměrem „jádrové“ části Evropské unie; ale na straně druhé tato výše platů naprosto přesně odpovídá výkonnosti české ekonomiky.“

    Bylo x-krát doloženo, že headquarters zahraničních korporací se vůči svým českým dcerám dopouštějí účetních a cenových manipulací, které v důsledku zkreslují ukazatele, z nichž se pak posuzuje jejich výkonnost a počítá HDP celých států.

    Jde zhruba o dvě věci:
    1: České dcery prodávají svým německým i jiným zahraničním matkám své výrobky (většinou polotovary nebo nehotové výrobky určené k finalizaci) za ceny, které mají charakter vnitropodnikových předávacích cen; tudíž si je mateřské společnosti mohou stanovit zcela libovolně, tzn. tak, aby většinu zisku shrábly samy.

    2. Mateřské společnosti odsávají peníze od svých dcer například taky libovolně stanovenými příspěvky na svou správní režii nebo cenami za vnitrokoncernové služby (obzvlášť oblíbené jsou v tomto ohledu například služby v oblasti IT, protože těm kromě ajťáků nikdo nerozumí a oni sami jako pracovníci dcer většinou nebývají v pozicích, aby to mohli úspěšně rozporovat; a když se o to někdo přesto pokusí, není nic jednoduššího dát mu nabídku, která se neodmítá…).

    V obou případech na takový postup mají mateřské společnosti plné právo, protože jde o jejich tzv. manažerská rozhodnutí, tudíž je to až na výjimky v EU právně nepostižitelné. A pro dceřiné společnosti to má ještě jednu výhodu: Ve jejich domovských zemích takto lze velmi elegantně snižovat jejich zisky s cílem dosáhnout minimálního nebo nulového zdanění.

    Když se pak spočítají konsolidované výsledky celé skupiny, samozřejmě to vychází velice pěkně a akcionáři bývají velmi spokojení; nicméně v domovských zemích dceřiných společností, kde se do HDP těch zemí promítají výsedky jednotlivých dcer (které jsou formálně samostatnými právními a účetními subjekty, takže to ani jinak počítat nelze…), se pak může při stížnostech na nízké platy argumentovat bídnými ekonomickými výkony dotčených států a zároveň tak držet pod krkem dolní lid pro případ, že by si z tohoto důvodu příliš vyskakoval.

    A ještě: I kdybychom se po všech oprávněných výhradách spolehli na to, že metodika těchto výpočtů je správná, tak po jednoduchém porovnání (například) HDP na osobu a průměrného platu v ČR a v Německu ani zdaleka nelze dojít k závěru, že „tato výše platů naprosto přesně odpovídá výkonnosti české ekonomiky.“

    HDP/rok na osobu: ČR 32 000 EUR, Německo 41 300 EUR, tj. v ČR jsme na 77,5% německé výkonnosti národního hospodářství.
    Průměrná měsíční mzda : ČR 1760 EUR, Německo 4105 EUR, tj. v ČR jsou mzdy na 43% mezd v Německu.
    Čili posuzováno podle výkonnosti národního hospodářství by zdejší spravedlivé mzdy a platy měly být nejméně kolem 3000 EUR.

    Tož tak.

  77. Evě Hájkové: Karel Poláček jako žid měl k takové předtuše své důvody. Vždyť jeho souvěrci zažili v historii takových (dnes bychom řekli genocidních) situací – od vyvrácení prvního chrámu přes Masadu a buzeraci ze strany středověkých a raně novověkých feudálů až po pogromy přelomu 19. a 20. století – víc než dost.

  78. Mně připadalo, že to snad ani tak docela vážně nemyslel. Pogromy se v té době děly víceméně už jenom na východě, který byl přece jen zaostalejší. Vždyť zřejmě proto přicházeli Židé z východu na západ, protože se jim jevil jako osvícený, rozumný, více civilizovaný… Netušili, že místo divokých, nevypočitatelných pogromů je brzy čekají ty plánovité a organizované.

  79. „Vždyť zřejmě proto přicházeli Židé z východu na západ, protože se jim jevil jako osvícený, rozumný, více civilizovaný…“

    Už od ruských pogromů konce 19. století běžel Herzlův sionistický projekt návratu do Palestiny, kam odcházeli i židé z těch údajně rozumnějších a civilizovanějších zemí. (V 80. letech 19. století, tj. před Herzlem, představovali židé nějaká 2 nebo 3% palestinské populace.) O osvícenosti a rozumnosti např. Francie nebo Rakouska-Uherska nesvědčí Dreyfusova aféra ani hilsneriáda. (Četla jste Pražský hřbitov od Umberta Eca?) A na konečné řešení židovské otázky připravila československou veřejnost už II. republika, a to vlastními silami; takové druhorepublikové orgány jako třeba všelijaké stavovské a profesní komory (nota bene plné údajných osvícenců a demokratů – stejných osob, které je ovládaly už za I. republiky) v tom udělaly velký kus špinavé práce, kterou tak ušetřily říšským protektorům.

  80. Pane Kalousi, nemám teď chuť dohledávat onen článek o poměru ekonomické výkonnosti a výše mezd. (Ani si už nevzpomenu zda jsem o tom četl v novinách německých nebo českých.) Prodávám tak, jak jsem koupil, tedy jak to v onom článku bylo uvedeno. Tam se ovšem neuváděly konkrétní hodnoty HDP, nýbrž se pouze uváděla pořadí v Evropě. Možná že tím tedy bylo míněno že ČR je ohledně výši mezd na tom samém pořadí v jakém je ohledně ekonomické výkonnosti.

  81. Paní Hájková, tady by bylo zapotřebí znát konkrétní kontext v onom filmu; asi se jednalo o „Muže v ofsajdu“, čili o komedii, takže ani onen výrok o „vyhlazení Židů“ zde zřejmě nebyl míněn zcela vážně.

    Nicméně i tak tato okolnost přece dosvědčuje, že v židovské komunitě bylo nějak stále přítomno vědomí trvalého ohrožení. Není to ovšem žádný div, když má určitá komunita ve svých – ještě velmi nedávných – dějinách přítomny opakované pogromy proti ní (a ostatně i v českém prostředí byl mnohdy stále přítomný lidový antisemitismus), pak je přirozené že toto – byť i jen mlhavé – tušení vlastního ohrožení je stále přítomno.

  82. K příspěvku s číselnými údaji pana Kalouse.

    Já celkem nepochybuji o tom, že kapitalismus není tak spravedlivý, jako se snaží být třeba rodiče ke svým dětem, i když ani oni se nějakým rozdílům, třeba složitě podloženým, někdy nevyhnou. Samozřejmě, že různí pracovníci, různé podniky, různá odvětví, kraje, či státy neobdrží zpátky přesně stejný díl z toho, co do systému vložily. Nebývá také snadné všechno vyčíslit, přínos poslance, učitele, či soudce, kteří jsou nakonec rovněž placeni z celku bohatství, jež produkuje ve výrobě velkou převahou kapitalistická ekonomika. Právě tak význam půdy, práce, infrastruktury… Ti, kteří se nacházejí nahoře, nebo blíž centra přirozeně snáze dosáhnou na větší balík prostředků (nakonec nejen peněz).

    Uvedené statistické údaje mají svou váhu, ale nejsou kompletní. Celkové poměry charakterizují také skutečnosti, jako výše daní z příjmu, rozdíly v cenové úrovni, transfery peněz chudším státům, prostředky věnované na infrastrukturu.

    Nedomnívám se, že by pan Kalous považoval za doopravdy rozumné, aby mzdy v ČR stouply náhle o z čísel vyplývajících více než 70%. Na kolik by asi vzápětí skočila inflace? Podle mne je třeba vycházet z historických skutečností. Ještě před vlastně třemi desetiletími se kurz Kč k paritě eura, „dvoumarce“, blížil skoro 1:50 (pomalu dvojnásobek dnešního poměru). Průměrný plat byl tehdy zhruba 100 dnešních EUR! (A žít se s tím celkem dalo.) Za třicet následujících let narostl v uvedené cizí měně příjem českého zaměstnance přibližně 17x. V Německu, kde znám z hlavy údaj z poloviny 70. let, 935 „dvoumarek“, je nárůst nominální hodnoty platů za prakticky půlstoletí pouze něco k 340%.

    Pro kapitalisty, ani zahraniční investory fair play samozřejmě nepředstavuje conditio sine qua non jejich životů. Přesto si nemyslím, že bychom si měli stěžovat na celkové vykořisťování zrovna naší země (ač je to politicky velmi nosné). Při svých (turistických) cestách po Evropě v 90. letech a v letech nedávných jsem opakovaně pozoroval, co nejmarkantnější proměnu, jak se obecně Východ silně dotáhl na Západ. Ursula von der Leyenová měla pravdu. Zažili jsme tu hospodářský zázrak. Ten starší německý (co poněkud otrávil pana Poláčka) nebyl jiného druhu. Samozřejmě, můžeme říct upřímně (to jen málokdo), či s ironií (to leckdo): „Pěkně za to děkujeme.“ Také já často upřednostňuji druhý význam. Zvláště v případech, kdy si pro sebe povídám s obyvatelem obce, jíž projíždím. „No, co z toho boomu máš? Byly to snad tvoje pozemky, na nichž nyní stojí řada průmyslových hal? Jak se ti líbí rodná vesnice, kde už nezbyl jediný pěkný dům, jakých bývala plná? K čemu ti je příroda, jejíž bory šumí za dálnicí, zatímco auta hučí po ni?“

    Pokud někdo touží po „altius, fortius, citius“… Žijte Olympiádou!

  83. „Pane Kalousi, nemám teď chuť dohledávat onen článek o poměru ekonomické výkonnosti a výše mezd. (Ani si už nevzpomenu zda jsem o tom četl v novinách německých nebo českých.) Prodávám tak, jak jsem koupil, tedy jak to v onom článku bylo uvedeno. Tam se ovšem neuváděly konkrétní hodnoty HDP, nýbrž se pouze uváděla pořadí v Evropě. Možná že tím tedy bylo míněno že ČR je ohledně výši mezd na tom samém pořadí v jakém je ohledně ekonomické výkonnosti.“

    Pořadí… To je fakt srandovní. Tohle má vážně být argumentem pro posuzování čehokoli v ekonomice? (Škoda, že nevím, ve kterých novinách se to objevilo a kdy a kdo tuhle perlu stvořil.) Jestli to takhle zaznělo v německých novinách, tak z toho jak šídlo z pytle leze ven neutuchající německý pocit panské nadřazenosti nad východoevropským čeledníkem. (Ale můžeme si za to jako Češi sami, že ani po 80 letech nedokážeme směrem přes Šumavu a Český les na západ zvednout hlavy a chovat se jako „já pán – ty pán“. Asi bychom potřebovali trochu víc jiných vlastností – např. polské vzdornosti a tvrdohlavosti.)

    Nemáte chuť… Tak s tím se toho asi moc nadělat nedá. Ale přesto děkuji. Já si na tenhle post příště vždycky vzpomenu pokaždé, až zase někoho nařknete ze všeználkovství.

  84. „Nedomnívám se, že by pan Kalous považoval za doopravdy rozumné, aby mzdy v ČR stouply náhle o z čísel vyplývajících více než 70%.“

    A to jsem napsal kde, že by měly stoupnout náhle? Měli jsme na to dohánění 35 let času. (Vzpomínáte si ještě na jistého vrcholového politika, který nám v 90. letech sliboval, jak doženeme německé platy do 20 let?)

    „Uvedené statistické údaje mají svou váhu, ale nejsou kompletní. Celkové poměry charakterizují také skutečnosti, jako výše daní z příjmu, rozdíly v cenové úrovni, transfery peněz chudším státům, prostředky věnované na infrastrukturu.“

    Já si toho samozřejmě jsem plně vědom. Průměry čehokoli jsou vždycky ošidné kritérium. Kromě toho jsou i sofistikovanější ukazatele jako třeba parita kupní síly nebo podíl spotřeby domácností na výši HDP. V tom druhém ukazateli Německo trčí vysoko nad ostatní země EU včetně těch tzv. „lepších“, což je (velmi zjednodušeně řečeno) i důsledkem exportního zaměření německé ekonomiky. Jenže všichni nemůžou žít z exportu jako Němci. (Viz např. tuto knihu: https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/globalni-minotaurus-166581.) To vždycky je – a nikdy nemůže nebýt – hra s nulovým součtem.

    A kromě toho by pro přesnější posouzení bylo nutno spočítat, co se tu na všech úrovních rozkradlo a rozkrádá. Ale to už by byl zase jiný příběh…

    „A žít se s tím celkem dalo.“

    Asi jak kdo- už tenkrát. Jenže tenkrát tu taky ještě nebylo tolik stovek tisíc rodin potácejících se nad propastí pádu mezi deklasované, ke kterému jim stačí výpadek jednoho nebo dvou platů nebo důchodů, to tu ještě neřádila exekutorská mafie ani některé lidovecké vzory echt křesťanské lásky k bližnímu na ministerských a hejtmanských postech… Nemluvě o novém občanském zákoníku, který zřejmě brzy bude následovat i nový zákoník práce.

  85. Panu Poláčkovi
    No ano, však i mně to tak připadalo, že ona to své zvolání nemyslela tak úplně vážně, přes všechny historické důvody, které k těm obavám mohly vést. Kdyby Židé skutečně věděli a věřili tomu, co jim v budoucnu ze strany Německa reálně hrozí, tak by se patrně snažili odtamtud včas uprchnout, třeba za moře. Oni přes všechny řeči a obavy, jací jsou Židé chudáci, přece jen spoléhali na tu civilizovanost.
    Já jsem nedávno vyslechla pořad o Rose Luxemburgové. Její případ (narozena Zamośći, v „ruském“ Polsku) potvrzuje právě to, že Židé tehdy přicházeli z východu do Německa, protože tam byly svobodné poměry a společnost nebyla vůči nim nepřátelsky naladěná tak, jako na tom východě.

  86. Nedávno jsme se zde o tom bavili, že člověk ve skutečnosti nevěří vždy tomu, o čem říká, že tomu věří.
    Jestliže něčemu skutečně věří, pak podle toho zpravidla i jedná.
    Koneckonců, tak je to i se samotným kapitalismem. Lidé dosud věří v to, že funguje, a tak se podle toho zařizují, aspoň nakolik jsou schopni přizpůsobit se mu (chodí do práce, nakupují, spoří atd.). Přestože mohou mluvit či psát proti kapitalismu a otevřeně deklarovat svá přání, aby už skončil.

  87. Speciálně pro Evu Hájkovou:
    https://www.irozhlas.cz/

    Jeden z těch kultů vztahujících se k přírodě vizte např. zde:
    https://www.ecosophia.net/
    J. M. Greer byl svého času dokonce 12 let „veleknězem“ tohoto sdružení https://aoda.org/, které navazuje na keltské tradice. Ale jeho aktivismus není jenom nějaká obskurní odnož esoterismu. Spíš bych to přirovnal k hlubinné ekologii, jak ji založil Arne Naess: https://cs.wikipedia.org/wiki/Arne_N%C3%A6ss, Naessovy knihy přeložené do češtiny zde: https://www.databazeknih.cz/vydane-knihy/arne-n-ss-53855

    Stručně bych to vyjádřil asi takto: Jestliže má člověk potřebu něčeho posvátného, ať je to příroda. (Kdybych chtěl být jedovatej, napsal bych: Jestliže se nedokážeme chovat k přírodě slušně jen na základě rozumové úvahy, bez vnějšího nebo vnitřního donucení, tak ať je radši důsledně sakralizována včetně hrozeb existenciálních trestů pro každého, kdo se tak chovat nebude. Ale JMG své úvahy na trestech nestaví, jak se u něho lze dočíst, nebo aspoň ne většinou.) A jestliže většinově setrváme u vztahu k přírodě jako ke zdroji, který lze neomezeně a bez všech ohledů na následky vykořisťovat, jsme jako lidstvo nenávratně ztraceni.

  88. Minulý post mi spadl do schvalování, omlouvám se. Asi je v něm moc odkazů. Můžete ho prosím pustit dál?

  89. Nerozumím, proč speciálně pro mě odkazujete, co řekl Klvaňa o Trumpovi. Nebo šlo o ten titulek „Náboženství, které tematizuje přírodu, bude v kurzu.‘ Moderní pohanství u nás sílí ‚raketovou‘ rychlostí“?
    Papež František má také porozumění pro ekologii. https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-08/papezuv-modlitebni-umysl-za-placici-zemi.html
    Já sama, bohužel, nemám moc velký smysl pro posvátno. Původně jsem byla přesvědčená ateistka. K hledání Boha jsem se dostala snad po velkém zklamání světem či lidmi. Potřebovala jsem nějakou kotvu.

  90. V pořádku, pane Kalousi, Váš příspěvek jsem mezitím vrátil ze složky „spam“; zároveň jsem změnil nastavení tak, že od nynějška je povoleno 7 odkazů. Pokud by to dělalo potíže, zase bych to nějak omezil, ale zkusíme to takto.

  91. „…od nynějška je povoleno 7 odkazů.“

    Děkuji mnohokrát.

  92. Nebo šlo o ten titulek „Náboženství, které tematizuje přírodu, bude v kurzu.‘ Moderní pohanství u nás sílí ‚raketovou‘ rychlostí“?

    Ano. Plus ten Greer, protože to je přesně ten příklad dost početného – a narůstajícího – hnutí v USA i jinde.

  93. „Já sama, bohužel, nemám moc velký smysl pro posvátno.“

    Psychologové – aspoň ti rozumnější – jsou dnes většinou toho názoru, že bez víry člověku v hlavě něco chybí, resp. že tam má „díru“, kterou je nutno něčím zaplnit (horror vacui!) a do které nejlépe pasuje právě to, čemu se dnes obvykle říká víra a co nejspíš vzniklo právě z té potřeby posvátna. Jinak řečeno, ta potřeba posvátna předcházela potřebě víry definované dnešním způsobem. (Viz např. starořecká mystéria, pravděpodobně ještě praindoevropského původu.) Takže to hledání posvátna v přírodě je nejspíš návratem k přirozenému stavu – ke stavu, kdy se pámbu ještě nechoval jako vzteklý a mstivý dědek ve funkci náčelníka nějakého pouštního kočovného kmene.

  94. „Papež František má také porozumění pro ekologii.“

    Jenže římskokatolické mocenské struktury se mu do toho snaží házet vidle; obávám se, že osoba příštího papeže bude vybrána speciálně z řad těch nejzatvrzelejších klerikálních konzervativních ultras jako reakce na Františkův progresivismus. (A takové extra odpudivé postavy jako Radomír Malý nebo na Slovensku Kuffové se znovu octnou na koních…)

  95. Náboženství možná vzniklo z potřeby posvátna, ale víra je spíš od slova „věrnost“. Původně vlastně šlo o věrnost smlouvě mezi Bohem a lidmi. Kterou lidé často porušovali, ale Bůh ji nikdy neporušil.
    Ano, představy o Bohu se měnily. Ale ve skutečnosti si člověk o něm žádné představy dělat nemá. Ovšem, je to docela těžké. Musíte mít v hlavě pořád to prázdno, které je docela bolestné…

  96. „Ale ve skutečnosti si člověk o něm žádné představy dělat nemá. “

    A v čem se tento postoj liší od agnosticismu?

    „Musíte mít v hlavě pořád to prázdno, které je docela bolestné…“

    Mě to prázdno nebolí. (Na rozdíl od jiných věcí v hlavě. A ne, netrpím migrénami ani tam nemám – aspoň pokud vím – žádný novotvar… 😀 )

  97. Možná je lepší říkat „otevřeno“, než „prázdno“. Někdy je opravdu těžké najít pro nějaký jev vhodné slovo.
    Od agnosticismu se to liší tím, že agnostici se patrně nesnaží své „prázdno“ oslovovat, např. modlitbou. A taky je tu ten rozdíl, že vy asi nemáte stejný vztah k Bibli jako já. Nevidíte tam ty souvislosti, které tam vidím já. Pro vás je to asi jen kniha o „vzteklém a mstivém dědkovi“.

  98. Mimochodem, o tom Kuffovi napsal před čase Ivan Štampach na Referendu.
    https://denikreferendum.cz/clanek/35626-rozporuplny-slovensky-knez-marian-kuffa-a-my
    Vyplývá z něj, že lidé nebývají tak jednoznační – jednoznačně kladní nebo jednoznačně záporní.
    Jistě, Kuffa má některé zavrženíhodné názory. Na druhé straně – on skutečně pomohl mnoha lidem – drogově závislým i bezdomovcům. Což třeba lidé se správnými názory nedokázali.

  99. „Na druhé straně – on skutečně pomohl mnoha lidem – drogově závislým i bezdomovcům.“

    Jo. Ale vybral si za to svou cenu. Ne v penězích. Vždyť ta jeho sociální zařízení jsou jako kriminály. Akorát že v kriminále nikdo nenutí nevěřící modlit se.

  100. Pro vás je to asi jen kniha o „vzteklém a mstivém dědkovi“.

    Podceňujete mě.

    Starý zákon se svými potoky krve a neustálým ponoukáním vyvoleného národa, aby vyvraždil všechny sousední kmeny, z větší části už dávno do dnešní doby nepatří. To ale neznamená, že moderní člověk – dokonce i agnostik – nenajde nic aktuálního třeba v Knize Kazatel.

  101. Zřejmě máte dojem, že sousedé izraelitů byli mírumilovní. Akorát třeba (ve vší nevinnosti) obětovali své děti Melekovi a pod., že?
    Ale budiž, neřešme staré záležitosti. Je tam opravdu spousta krve a není vždy příjemné to číst. Určitě nechci být jako Věra Tydlitátová, která za nic na světě nedá dopustit na Izrael.
    https://babylonrevue.cz/kdy-mir-znamena-zlo/?fbclid=IwY2xjawFAI1VleHRuA2FlbQIxMQABHWteYeDE7GKRrYtnxyKgW9IK5w5Q_v1s0ltObrnUPHXtIOEZoeBgA-lfyA_aem_gQSXlw0q6NLOofpU9O1ZGw
    Knihu Kazatel jsem si taky zamilovala jako první z Bible. Pochází myslím už z doby, kdy Židé poznali, že jejich Bůh není jen jejich, ale je Bohem všech (i když se všemi nemá smlouvu).

  102. Evě Hájkové: Území, na které si dělal nároky údajně vyvolený národ, bylo ve skutečnosti nárazníkovým územím mezi dvěma supervelmocemi té doby, Egyptem a babylónskou říší, které podle momentálního poměru sil obě střídavě dobývaly, ovládaly a opouštěly. (Současné přechodné oslabení obou říší umožnilo vlastně tu jedinou chvíli, po kterou byl Izrael skutečně samostatný, to bylo za králů Davida a Šalamouna v letech cca 1010 – 930 před Kristem.) Z tohoto pohledu byli drzí a hyperaktivní Izraelité jenom osinou v zadcích vládců obou impérií a jako s takovými s nimi zacházela zvláště Babylónie. (Viz babylónské zajetí, osud Prvního chrámu a první diaspora.) Ty starozákonní příběhy včetně jejich značně pokrytecké mravoučné složky pak většinou měly ospravedlnit chování židovských náčelníků („králů“) i kněží před vlastním národem a případně ex post potvrdit údajná proroctví těch pár jurodivých podivínů (což byl zase zájem těch kněží) jako byl třeba Jeremiáš, kteří varovali před vnitřními spory; v babylónském „zajetí“ se židé po opadnutí vášní na obou stranách neměli nejhůř (a taky jich tam spousta zůstala nebo se rozprchla po celém tehdy známém světě i poté, kdy jim bylo umožněno vrátit se do zaslíbené země, což ale bylo podmíněno tím, že se Judea stane vazalským územím Babylónie). Jeremiáš působil před babylónským zajetím a přečtěte si, co o politickém kontextu jeho působení píše česká Wikipedie:

    Jeremjáš působil v Jeruzalémě, kde náležel k „pacifistické“ straně. Naléhal na krále a na dvůr, aby se v nebezpečné politické situaci nesnažili kličkovat a hrát nebezpečné partie, ale aby se dobrovolně podvolili nové mocnosti, babylonskému králi, nespoléhali na svou sílu a na vratkou pomoc Egypta a okolních národů a nepokoušeli se o vzpouru proti Babylonii.
    (Paradoxně pak Jeremiáš utekl radši do Egypta.)

    Nakonec se jako nejhumánnější ze všech tehdejších vládců projevil perský král Kýros II. Když dobyl Mezopotámii, umožnil po 50 letech exilu židům návrat do Judeje s podmínkou, že zůstanou jeho vazaly, což ale zase nelibě nesli ti, kdo zůstali na místě (do zajetí odešla max. čtvrtina vyvoleného národa). Nicméně v této době se zformovaly základy judaismu i Starého zákona, jak ho známe dnes, a byl vybudován Druhý chrám..

    Takže když se člověk pokusí číst Starý zákon se znalostí historicko-politických souvislostí, nezbývá mu než velkou většinu jeho obsahu brát s hodně velkou rezervou… (A to ani nebudu komentovat praktické pokyny, od právních přes morální až třeba po hygienické, které byly šity na míru životním podmínkám na tehdejším Středním východě.)

    A ještě odkážu na dobrou knihu Franze Werfela Jeremiáš, která tehdejší historické události a politické souvislosti reprodukuje dost přesně: https://www.databazeknih.cz/knihy/jeremias-127901

  103. Podvolit se vládě Babylónu ovšem pro Jeremjáše v žádném případě neznamenalo uctívat jejich bohy.
    On měl pocit, že si tu babylonskou nadvládu zaslouží svou nevěrností a že Hospodin je z ní po čase vysvobodí. Já jsem o tom před časem napsala kázání, z něhož jsem udělala článek pro zdejší web.
    https://humanisticke-dialogy.eu/texty/sila-nadeje/
    Tu Werfelovu knížku jsem četla. Kdysi jsem tu z ní i něco citovala. Ale už si všechno nepamatuji.

  104. „Podvolit se vládě Babylónu ovšem pro Jeremjáše v žádném případě neznamenalo uctívat jejich bohy.“

    No ale vždyť jim nakonec v jejich víře nikdo nebránil ani v tom exilu, proč by jich tam jinak tolik zůstávalo? Zdá se dokonce, že už babylónský král Nabukadnesar II., který je do toho zajetí vzal, jim povolil určitou míru samosprávy. A o perském králi Kýrovi II. už jsem psal.

  105. Některým Židům ani později zřejmě nevadilo žít v diaspoře. Ale u mnohých byla touha po zaslíbené zemi (a po chrámu) příliš silná.

  106. „Ty starozákonní příběhy včetně jejich značně pokrytecké mravoučné složky pak většinou měly ospravedlnit chování židovských náčelníků („králů“)“

    Starozákonní texty jsou podle mne jedinečné v tom, že vlastně žádného krále Izraele, ani ty největší, žijící ještě po třech tisíciletích v ojedinělé míře svůj „druhý život“, nevidí bez poskvrnky, bez lidských chyb a slabostí. Pouze několik málo ze všech má podle učených autorit (talmudu a midrašů) „podíl na budoucím světě“.

  107. Morální pokrytectví nejen židů, ale obecně většiny starověkých levantských národů bez ohledu na to, co a jak vyznávaly, vidím v tom, že si nejdřív své proroky přinášející špatné zprávy vyháněli do pouště, kamenovali nebo všelijak jinak buzerovali, načež – když proběhly katastrofy jimi předpovězené a ti proroci už většinou byli na útěku nebo po smrti – jim stavěli pomníky a jejich slova zapisovali do svatých knih.

    A platí to až po Krista včetně. Toho židé nevzali na milost nikdy. V tomto ohledu je mi sympatičtější islám, který s ním naložil přiměřeně jeho významu a zařadil ho mezi své proroky. Mohamed byl možná negramotný, ale blbej určitě nebyl. Homéra asi neznal, ale zato nejspíš znal jednu zásadu, která se Homérovi připisuje: „Vítězové, kteří ušetří bohy poražených, budou zachráněni.“ Koneckonců je známo, že pokud jde o soužití všech abrahámovských náboženství, tak nejtolerantnější ve středověku byli muslimští vládcové na Iberském poloostrově.

  108. Ano, Ježíš řekl Židům (respektive zákoníkům) „Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste!“
    Přesto platí, že vycházel z židovské tradice, z toho, co po sobě zanechali Mojžíš a proroci. Platí, co řekl Augustin: „Nový zákon je ukryt ve Starém a Starý zákon je zjevný v zákoně Novém“. Existuje přímá návaznost.
    Proč nepřijali Ježíše, je věc složitá. Někteří lidé dávají vinu křesťanům, kteří s nimi neměli dost trpělivosti a brzy se proměnili z pronásledovaných v pronásledovatele.
    Ale myslím, že obhajovat Bibli před nevěřícími je ztrátou času.

  109. „Ale myslím, že obhajovat Bibli před nevěřícími je ztrátou času.“

    Smysl to má i pro nevěřící, dokud se její věřící obhájci nezaseknou na tom, že lidem byla dána přímo od Boha. Jako agnostik některé její části respektuji jako obraz doby, jako literární dílo i – v některých případech – jako možnou útěchu v osobních existenciálních krizích. Dtto ovšem platí i pro ty její části, které z ní vysoký klérus postupně nechal z mocenských či jiných důvodů vyhodit (jako třeba apokryfní evangelia). A podobně mají můj respekt i jiná díla podobného dosahu. Třeba Tao-te-ťing. Nebo některé texty helénistických a římských stoiků.

    Koneckonců Saul z Tarsu aka sv. Pavel, první známý (a velmi schopný!) marketér a influencer v dějinách, který vetkl Novému zákonu jeho podobu (někteří biblisté dokonce tvrdí, že ho z větší části sám sepsal) a zasloužil se o rozšíření křesťanství víc než všech 12 původních apoštolů dohromady, byl sice Žid, ale formálně římský občan vychovaný a vzdělaný řecky a převážně v prostředí ovládaném řeckou a helénistickou tradicí taky působil. I v jeho novozákonních dopisech může agnostik po vyškrtání organizačních pokynů a dalšího balastu najít leccos i pro sebe. 😉

    Suma sumárum, v mém případě se vlamujete do otevřených dveří. Bibli přede mnou obhajovat netřeba, ale nikoli z důvodů, které předpokládáte. Beru si z ní víc, než byste čekala.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *