Forum

Tato stránka je náhradou za zrušená diskusní fóra, která nevešla v užívání. Je určená pro diskuse o aktuálních tématech, která se ale věcně nehodí do žádné běžící diskuse pod aktuálně projednávanými texty. Takže sem každý může volně vkládat svá vlastní témata, která se mu právě zdají být příhodná pro společnou diskusi.

3 476 komentářů u „Forum“

  1. „Přirozený a ne až tak zlý“ – teď mě napadá ještě druhá možnost. Totiž že Bárta si dovede představit život bez mnohých civilizačních vymožeností (a možná už ho žije), asi podobně jako Cílek.

  2. Pokud si však život bez některých civilizačních vymožeností, popřípadě razantní snížení životní úrovně, dovedou představit Bárta a Cílek, neznamená to, že ho stejně lehce přijmou ostatní lidé. Z toho se dají vyvodit různé závěry, různé možnosti, co by mohlo po kolapsu následovat.
    Stručně řečeno, kolaps civilizace je velmi vážná věc.

  3. Cílek a Konvička: no ano, paní Hájková, to je právě ten naprostý rozpor v postojích V. Cílka, na jedné straně se staví na pozice humanismu (a snad to i míní doopravdy), ale na straně druhé se vyznačuje zcela zjevnou xenofobií (i když své xenofobní postoje díky své erudici samozřejmě dokáže dovedně ukrýt za pseudověcnými argumenty). Pro mě to byl svého času (když jsem Cílkovi ještě věřil jeho humanistické postoje) nemalý otřes, když se objevily zprávy (a reportážní záběry) že vystupuje na společné akci s fundamentalistickým xenofobem Konvičkou. V tuto chvíli jsem ale o jejich názorové příbuznosti nedokázal nalézt nic více neži toto: https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Filozof-Cilek-Utecenci-maji-puzeni-dobyvatelu-znaji-radost-z-nasili-My-si-dobre-pamatujeme-jak-nas-islam-chtel-dobyt-Konvicky-se-spise-zastavam-381308. Ale i to je asi dostatečně výmluvné.

  4. Pane Horáku, díky za zprostředkování názorů M. Bárty. Že v jeho zmíněné knize není tematizována otázka migrace je skutečně poněkud překvapující; ale svůj kritický postoj k migraci vyjádřil při jiných příležitostech.

    Že jeho klasifikace krizových symptomů civilizací není nikterak příliš objevná – toto zjištění není asi příliš překvapivé, už jsem sám zmínil že takovéto teorie o cyklických změnách (respektive krizích) jsou příliš obecné, nežli aby mohly mít nějakou hlubší výpovědní hodnotu.

    Vzpomněl jsem si při této příležitosti na dobu, kdy jsme my studenti na filozofické fakultě mnichovské univerzity psali naše závěrečné práce pro magisterskou zkoušku. Jeden student (z okruhu nás studentů kteří jsme byli tak nějak shromážděni kolem jediného docenta-marxisty na celé fakultě) se rozhodl, že svou práci napíše na téma „krize“. A ačkoli moment krize patří k základnímu pojmovému arzenálu jak dialektiky obecně, tak marxismu konkrétně (krize z nadvýroby), sám tento marxista ho varoval, že v takto obecné rovině sotva bude moci nalézt něco, co by k tomuto tématu dalo říci konkrétnějšího. V podstatě jenom to, že krize vznikají, a že vedou k otřesům. – Bohužel si tento student nedal říci, v tomto tématu pokračoval, a se svou magisterskou prací pak dopadl hodně špatně.

    Co se týče zmíněného údajného „Hérakleitova zákonu“ o tom že co vedlo k vzestupu to samé vede k úpadku, musím přiznat že si tuto pasáž u Hérakleita nedokážu v tuto chvíli vybavit. Nicméně mám zde určité pochybnosti, Hérakleitos sice své téze formuloval skutečně značně apodiktickým způsobem, ale sotva ve formě nějakých „zákonů“.

    Narůstání kvantity, složitosti a nesrozumitelnosti právních předpisů: to mi zase připomnělo Platónova Sokrata, který taktéž brojil proti příliš nabobtnalému zákonodárství, a advokáty by nejraději vůbec vykázal z města. Vzájemné spory se prý mají řešit přirozeným způsobem, jaksi „po sousedsku“. – Ovšem nutno konstatovat, že zde se zřejmě v prvé řadě projevil Platónův bytostný konzervatismus.

    Zajímavé v této souvislosti: německá vláda zrovna nedávno přijala opatření, které by mělo právě tuto odcizenost složitých právních předpisů od přirozeného vědomí pokud možno zmírnit. Celý systém právních předpisů má být zjednodušen, a formulace zákonů a jiných právních předpisů se mají oprostit od typické šroubovanosti, má jim být dána forma přirozené lidské řeči. – No uvidíme, jakým úspěchem bude tato iniciativa korunována. V každém případě je to ovšem pozitivní počin, projev snahy s daným problémem něco udělat.

  5. Je také možné, že Bártovi k poněkud stoickému pohledu dopomohla jeho profese. Nahlížení dějů prizmatem věků. Svou roli může případně hrát i názor na západní civilizaci. Není-li u někoho vůbec vřelý, jeden si může s jejím eventuálním úpadkem (za svého života) škodolibě pohrávat. Někteří lidé cítí už déle silně nejistotu, jiné zase uklidňuje jejich materiální zabezpečení, či schopnosti, takže se nějakého toho „trhnutí času oponou“ nebojí.

    Přes relativní rychlost příchodu dramatických změn v historii (již při diskusích o událostech v budoucnosti zdůrazňuji), skutečně velké propady lze přece jen čekat za horizontem předpokladatelného zbytku našich životů. Mnozí proto jednají v duchu známého „po nás potopa. Např. „klasický“ pád Římské říše si současníci podle všeho vůbec neuvědomovali. Podstatné a rozhodující ovšem bylo, že už (by) jim (býval) asi ani nevadil. Samozřejmě, považujeme-li za případ společenského kolapsu konec socialistických režimů během pouhých pouhých asi tří let, pak nějaká podobná událost by nás zaskočit mohla. Nebo jsme optimisté a přece jen si ji -pozitivní- ještě (už zase) přejeme? Někteří lidé, úspěšní a dobře se cítící za komunistů, si totéž „zařídili“, nebo ještě lépe, i v časech po kolapsu. Otázkami, co si přejí, se ovšem takoví zpravidla nezabývají.

    Přistoupím-li k Bártově knize velmi vážně a vstřícně a aplikuji-li její text jen na naši západní civilizaci, pak bych se asi mohl sám pokusit o následující formulace. Případný kolaps (ne tedy jen částečný ústup) západního systému hrozí nejspíše v souvislosti s nevůlí k obraně (válce), s partikulárními zájmy i přemrštěným chápáním a vciťováním se, s možnou akceptací vnucené nadměrné imigrace. Problematickým se stalo lpění na volném obchodu. Otázkou je též, nakolik je normální, nebo naopak předehrou hrozeb počínající demografický pokles. Jinými slovy, jde pro svou potřebnost o inspirující příklad, nebo vyzní jako manifestace slabosti? Znepokojivá může být nechuť k vlastnímu náboženství i stupňující se zavrhování starších kulturních rámců. Pocit odpovědnosti za svět nemůže být o moc silnější než respekt, jemuž se těšíme. Ekologická hrozba, již na Západě silně prožíváme, je nejspíše ohrožením a výzvou především jinde a pro druhé. Svou roli bychom proto měli hodnotit realisticky.

  6. „„klasický“ pád Římské říše si současníci podle všeho vůbec neuvědomovali“ – zajímavá poznámka, pane Horáku. Tento postřeh na jedné straně zjevně souhlasí (rozpad Západořímské říše byl skutečně postupný, probíhal fázovitě v delším časovém horizontu, a především vzdálenější provincie si fakticky už dávno vymohly svou samostatnost, takže samotný – oficiální – pád Říma pro ně fakticky nic neznamenal); nicméně na straně druhé je zde jeden nemálo zajímavý faktor. V jedné dokumentaci o zániku Říma padla zmínka o tom, že za definitivní datum jeho pádu se považuje rok 476, neboť „v tom roce definitivně ustaly toky peněz z centra říše do jejích periférií“.

    Domnívám se, že právě toto bude rozhodující faktor. Nebo přinejmenším symptom. Samozřejmě – bylo by nutno blíže zkoumat příčiny toho proč tato centrála Západořímské říše (která v té době už nebyla v samotném Římu nýbrž v Ravenně) tuto schopnost financovat jak státní správu tak i (snad především) svá vojska ztratila; nicméně skutečně klíčovým momentem je zřejmě právě toto, zda centrální vláda ovládá či neovládá rozhodující toky peněz. Jakmile centrální vláda nemá schopnost financovat ani své silové složky ani své úřednictvo, pak pro tyto subjekty ztrácí jakoukoli relevanci. (Jinak řečeno: potvrzuje se zde centrální Marxova téze o prioritě „materiální základny“ nade vším ostatním.)

    Z tohoto hlediska by ovšem pro naši stávající civilizaci sotva bylo možno právem predikovat nějaký úplný kolaps v dohledné době. Volnotržní ekonomika (přes všechny její temporální krize) stále ještě funguje; a centrální vlády (stejně tak jako nadnárodní instituce) mají toky finančních prostředků relativně spolehlivě ve své moci. Migrace se zde nejeví být zásadním problémem; migranti jsou ve své naprosté většině značně rychle integrováni do nové společnosti, a to právě tím že jsou včleněni do tohoto koloběhu produkce a peněz.

    Jako reálné krizové momenty by tedy přicházely v úvahu především případná globální ekologická krize, pokud by dokázala rozvrátit stávající ekonomické struktury a procesy; a za druhé (respektive v souvislosti s tím) náboženský (islámský) fundamentalismus, který by (tím že preferuje jiné nežli materiální hodnoty) mohl, byť třeba i jen dočasně, podkopat či rozvrátit loajalitu nově příchozích k jejich hostitelským státům. Nicméně tato druhá alternativa se přece jenom jeví méně pravděpodobná; neboť i zapálený muslim musí v prvé řadě vydělávat peníze aby uživil svou rodinu. Musí tedy respektovat ekonomický pořádek v hostitelské zemi, nechce-li sám spáchat ekonomickou sebevraždu. A s tímto ekonomickým řádem musí respektovat i stávající státní struktury.

  7. Co asi měl na mysli papež František během tohoto kázání proneseného před několika lety? Kolaps civilizace nebo jen její morální obrodu?
    Co asi myslel tím „impériem marnosti a pýchy“, které bude svrženo?
    Kapitalismus? Západ? Což o to, on je Jihoameričan, ne obyvatel západu. Ale na druhé straně, křesťanství je přece pro západ ono „civilizaci vlastní náboženství“, o kterém se zmínil pan Horák.
    https://www.radiovaticana.cz/clanek_print.php?id=24777

  8. Tak je to jasné. Podle papeže Františka je třeba budovat Evropu národů, ne globalizovanou civilizaci:
    „Evropa národů“, otevřená dialogu a setkávání s jinými civilizacemi, sjednocená v odlišnostech, v níž církevní a občanská společenství neztrácejí svou „identitu“ a nerozpouštějí se „v homologizující globalizaci, vydané na milost a nemilost dominantním mocnostem“. https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2024-06/papez-budujme-evropu-narodu-ne-homogenizujici-globalizaci.html

  9. Co se toho prvního kázání týče, tady asi není nutno se dlouho dohadovat o jeho významu. Slova o „bůžku blahobytu, bůžku peněz, bůžku vykořisťování“ jsou naprosto jasná a nedvojsmyslná. Zajímavá je zde v prvé řadě ta jednoznačnost, s kterou papež František pranýřuje vykořisťování; jeho kritika není tedy obecně zaměřena jenom proti mravní zkaženosti naší civilizace, nýbrž její osten je zcela zřetelně zaměřen i proti samotnému kapitalismu.

  10. Zatímco to druhé kázání je přece jenom spíše o něčem jiném, totiž o vztahu globalizace a národní identity. I v tomto ohledu bych s papežem Františkem naprosto souhlasil, já jsem už sám pojem globalizace nikdy neměl moc rád, připadal mi příliš módní a příliš povrchní, a především jsem za ním cítil kosmopolitismus, který je pro mě vždy spojen s vykořeněností, s nezávazným (a plytkým) těkáním člověka sem a tam. Takovýto „globalizovaný“ člověk je domovem všude a nikde, on má sice své obydlí, ale nemá žádné místo kde by vybudoval skutečný lidský domov.

  11. V dnešních německých novinách vyšla zajímavá zpráva o vztahu Němců k životnímu prostředí. Jmenovitě se jednalo o to, do jaké míry jsou dnešní Němci obětovat něco ze svého blahobytu ve prospěch ochrany klimatu. Co na tomto přehledu bylo nemálo zajímavé: existuje zde zcela dramatický rozdíl v postojích pravicové a levicové části politického spektra.

    Zatímco příslušníci levicových stran (tedy německé sociální demokracie, strany Zelených a radikálně levicové Die Linke) jsou většinově (přinejmenším v relativně většině, jako u členů SPD) ochotni pro ochranu životního prostředí obětovat něco ze svého blahobytu (logicky nejčastěji členové strany Zelených, až téměř z 90 procent), pak u příslušníků stran pravicových respektive středopravých je tento poměr naprosto opačný – v zásadě pouze 10 procent (!) by bylo ochotno se ve prospěch ochrany životního prostředí vzdát něčeho ze svého blahobytu! (Zdaleka nejméně členové fašistoidní AfD, pouhá 3 procenta.)

    Nemálo paradoxní (či spíše: pokrytecký) je v této souvislosti postoj strany CDU/CSU, která vždy předhazovala levici že se prý „nechová odpovědně“ – ale když by se ona sama měla zachovat odpovědně vůči kriticky ohroženému životnímu prostředí, pak najednou kde nic tu nic.

    Členové těchto pravicových stran zřejmě cítí „odpovědnost“ jenom a pouze ke svému vlastnímu blahobytu…

  12. Pan Horák napsal: „Pocit odpovědnosti za svět nemůže být o moc silnější než respekt, jemuž se těšíme.“
    Ale možná může být o dost menší.

    Velmi odpovědně se dnes zachovala moje sedmiletá vnučka, která, končíc první třídu, nesla kytku paní učitelce. Sama chtěla v zahradě vybrat květiny, které jí dá, přičemž můj návrh, že nejhezčí jsou přece růže, striktně zamítla slovy: „V žádném případě, to by se paní učitelka píchla o trn.“

  13. Ano, odpovědnost vůči ostatním je možno projevit mnoha způsoby. 😉

    Ovšem já tu mám novou aktualitu dokumentující přesně to o čem jsem psal minule: totiž že mnozí lidé dnes pociťují odpovědnost výhradně ke svému vlastnímu blahobytu.

    Tato zpráva se objevila v souvislosti s aktuálně probíhajícím mistrovstvím Evropy ve fotbale. Médii proběhla zpráva že některému z hráčů byl v době jeho nepřítomnosti vykraden jeho byt. A kromě jiného on takto přišel o – čtrnáct luxusních náramkových hodinek!

    Tady rozum (obyčejného člověka) zůstane bezradně stát: k čemu má nějaký fotbalista zapotřebí čtrnáct (!) náramkových hodinek?!… Bere si snad na každý trénink v měsíci nějaké jiné?

    Anebo je možno tuto otázku postavit také jinak: proč se vlastně těmto fotbalovým hvězdám vyplácejí natolik extrémně vysoké odměny, když oni pak evidentně vůbec nevědí co s nimi, a tyto peníze doslova vyhazují za naprosto nesmyslný luxus? – Totiž peníze, finanční prostředky které by jinak bylo možno využít společensky neskonale užitečnějším, prospěšnějším způsobem?…

    Někdy si člověk nevyhnutelně pomyslí, že takovéto zvrácenosti může odstranit opravdu pouze revoluce.

  14. O problému (nejen) fotbalovém začnu úplně od postranní čáry. Málokdy na festivalech (jako je teď v Karlových Varech) vídám filmové komedie. U nás byly dříve nejvíc oceňovány francouzské a italské, zatímco německý smysl pro humor (na rozdíl od anglického) byl, asi i pod vlivem pořadu Ein Kessel Buntes, shledáván „málo japným“. Přesto jsem při sporadických návštěvách již po hodně let v kině neviděl lepší (svého druhu) komedii než německý Velký sen. Vypráví o začátcích té anglické hry, fotbalu, (i fair play) v Říši. Film se vyznačuje sympatickým sociálním étosem. Neznáte jej, pane Poláčku, náhodou?

    Fotbal mám pořád ještě trochu rád. Hrával jsem ho jako kluk v parku pod svými i nynějšími okny. Je tam dnes televizní věž a pod ní minigolf. Je mi docela líto, že jsem si v dospělosti kopanou už nikdy nezahrál. Když se ke mně jednou za uherský rok zatoulá kdesi míč, snažím se jej pěkně nakopnout zpět a jsem pak celý povznesený. Na některý zápas nynějšího německého ME (50 let po vítězném MS) se v televizi tak obden podívám.

    Už jsem jednou zmiňoval, že zatímco (v Německu) vzrostly běžné příjmy od 70. let asi čtyřikrát, peníze za přestupy i platy fotbalistů o dva řády. Proč? Nafoukly se snad 25x stadiony? Asi ne. Zarážejí mě (nebo i urážejí?) dvě poněkud rozporné skutečnosti. Na jedné straně praxe, že se s fotbalisty handluje jak na koňském trhu, po uzavření obchodu jsou skoro nevolníky a nemohou ani normálně vyjadřovat své názory a postoje. Na druhé straně, když jsem zmínil ty koně, na zubech hráčů nikdo nepozná, co za tu, řekněme poměrně umírněně, miliardu, odkopou, příp. kolikrát dokonce i vystřelí na(d) bránu. (Nabízím teď občas nějaké duplicitní knihy do antikvariátu a vím proto, jak je moderní přenášet vlastní obchodní rizika. Ovšem, na slabší.)

    Co se týče těch náramkových hodinek, co jich bylo jak svatých pomocníků. „Pana fotbalisty“ bych se snad trochu zastal. Pro sběratelství mám pochopení, protože málem i slabost. Více mi vadí, když bohatí, nejen sportovci, především investují, což ovšem nejspíš zvládnou i vedle pořizování precizních kousků od Cartiera či Patek Philippe. Vynikající fotbalista, který se někde prosadil a z něhož dokonce, při troše štěstí, i nadále nevyzařuje zoufalství z toho, co má udělat s míčem, bere proto závratné peníze. No dobře. Proč ale má kupovat kdejakou nemovitost co investici, být i při hře venku (panem) domácím, či chodící reklamou? Tuším, že popularita takových hráčů (nejen černé pleti) nebude nikterak jiného druhu než (liberálních) hollywoodských hvězd, když voličům zalichotí a podchytí je někdo jako Trump.

  15. Já jsem nejdřív dala zapravdu panu Poláčkovi – k čemu je fotbalistovi čtrnáctero luxusních náramkových hodinek? Takový zbytečný přepych. Napadlo mě, že v počátcích kapitalismu bylo dobrým zvykem nedopřávat si příliš mnoho osobního luxusu, ale raději co nejvíce investovat do průmyslu, do něčeho užitečného. Ovšem pan Horák ocenil právě fakt, že onen fotbalista vydělané peníze neinvestuje do podnikání, nýbrž ukládá si je do cenných předmětů. Vytváří si z nich asi jakousi „šackameru“. Nad tím jsem se musela zamyslet.
    Sběratelé mohou mít různé motivace. Mohou být vedení čistě obchodním zájmem – nakupují cennosti, které možná jednou prodají se ziskem. Nebo si do věcí prostě jen tak ukládají (přebytečné) peníze, jako třeba jiní do nemovitostí. Někteří ale mohou skutečně sbírat věci hlavně proto, že z nich mají radost. Ze samotného faktu „sbírání“ asi nepoznáme, co sběratele vede. Možná platí – když dva dělají totéž, není to vždycky totéž.
    Sport je dnes asi obrovský byznys. Dnes večer jsem jela s oběma dcerami a sousedkou z divadla taxíkem. Jeli jsme okolo jedné nemovitosti, už dosti zchátralé, ale nedávno v ní ještě bydleli lidi. A taxikář řekl: „Už je vystěhovali. Tohleto teď koupil pan Hadamczik.“ (Ten hokejový magnát).
    Sousedka na to: „Co mu tady vlastně ještě nepatří?“

  16. Tedy, v daném případě by ovšem bylo napřed nutno zodpovědět otázku, zda se u onoho fotbalisty jednalo opravdu o (nadšenecké) sběratelství, anebo o budování thesauru (spíše málo pravděpodobné), anebo ale o čiré hýření, demonstrativní konzum. (Tento pojem „demonstrativní konzum“ jsem vlastně přejal z knihy Thorsteina Veblena „Teorie zahálčivé třídy“, právě uvedený termín je u něj zcela centrální.)

    Ale i kdyby se jednalo o čiré sběratelství: budiž u hodinek to snad ještě nepadá tolik v úvahu, ale četl jsem kdysi o – nevím už kdo to byl, snad nějaký obchodník – tedy o německém obchodníkovi, který má ve svých garážích zaparkovaných tuším že 27 automobilů značky Porsche! No ano, na jedné straně je sběratelství automobilových veteránů (a péče o ně) dozajista pozitivním počinem; nicméně na straně druhé tady se nejednalo o nějaké veterány, nýbrž zřejmě o víceméně aktuální automobily, a výroba každého jednoho z nich spotřebovala obrovská kvanta zdrojů, které jdou ovšem na úkor životního prostředí. (Četl jsem kdysi, že na výrobu jednoho automobilu se spotřebuje tolik energie, kolik on na svůj provoz spotřebuje během celé doby své životnosti!)

    Co mě na celé této věci irituje je tento samozřejmý gestus zbohatlíků: Já si to mohu dovolit, a tak si mohu dělat co chci, užívat si svého bohatství jak se mi zachce, a nikdo mi do toho nemůže a nesmí mluvit. Do jejich vědomí vůbec nepronikne poznatek, že člověk by se také někdy měl dokázat v něčem omezit. A že touto schopností ovládnout své (materiální) choutky dokonce může získat více, nežli pohledem na stále narůstající kvanta věcí které mu patří.

    ———————————————–

    Na druhé straně, co se fotbalistů nebo současných sportovců vůbec týče, je fakt že oni jsou vlastně vyslovení nevolníci. Mně se tento fakt plně ozřejmil někdy v minulém či předminulém roce, když tiskem proběhla zpráva že český hráč basketbalu Satoranský (tehdy ještě hrající v americké NBL) se během své dovolené dozvěděl, že byl mezitím (zcela bez jeho vědomí, natož pak souhlasu) prodán jinému klubu, ve zcela jiném městě. A nemohl proti tomu naprosto nic dělat; neboť tento „volný obchod“ s lidmi je zřejmě zakotven v každé profesionální smlouvě. Snad nejhorší na celé věci je to, že na tomto obchodu s lidmi zřejmě nikdo neshledává nic pobuřujícího. Bere se to jako už naprosto normální záležitost.

    A nejen tento legální obchod s lidmi; ale tito profesionální sportovci jsou navíc nuceni prodávat svou čest v reklamách, pitvořit se podle požadavků reklamní agentury, musejí lhát o tom že k jejich sportovnímu úspěchu jim v rozhodující míře pomohly sušenky od firmy XY.

    Ano, jako pan Horák i já jsem ve svém mládí hrával fotbal (jako víceméně každý kluk). A i na některé zápasy probíhajícího ME ve fotbale se také podívám. Dokázal bych si představit že – kdybych na to měl talent – bych mohl být fotbalistou. Ale nedokážu si představit, že bych ze sebe nechal takovýmto způsobem nechat udělat cvičenou opici, usmívat se přiblble v reklamách jenom proto že si je objednal někdo, kdo je zrovna sponzorem našeho klubu.

    P.S. A troufám si tvrdit že i kdybych byl dobře vydělávajícím fotbalistou, že by mě to přesto nevedlo k tomu abych si nakupoval luxusní náramkové hodinky ve velkém.

  17. Kdy vznikla inteligence?

    Čas od času zde hovoříme o tom, jak se – ve světle nových vědeckých poznatků – stále zužuje propast mezi člověkem a mezi říší zvířat. Propast, kterou ještě Marx považoval za naprosto zásadní, neboť i pracovní činnost zvířat je podle něj zcela instinktivní, vrozená. – Ovšem on si vůbec nepoložil otázku odkud se tyto „vrozené instinkty“ vlastně vzaly; napřed si přece tyto propracované pracovní postupy (Marx sám zmiňuje včely, srovnává je s lidským architektem) musel někdo vymyslit. Pro zajímavost: zrovna nedávno byl učiněn objev který v etologii platí za průlomový, totiž že i živočichové jsou schopni habitace, to jest naučit se během svého individuálního života novým způsobům jednání; respektive přesněji, změnit svou vlastní podmíněnost.

    Ale to jsme vlastně už u tématu o kterém tu chci ptát. Otázka zní: kdy se vlastně v průběhu evoluce vyvinulo to, čemu říkáme „inteligence“? Až u lidí? Nebo už u opic? Nebo ještě dříve, u savců? Anebo?…

    V minulých dnech jsem shlédl dokument o jistém živočichovi, spíše přesněji řečeno o organismu, který se na stromu evoluce objevuje už někde v jeho počátcích, před miliardou let. Jedná se o jednobuněčný organismus, i když s mnoha jádry. Je tedy – přes své jednobuněčné uspořádání – relativně velký, má tvar dejme tomu rozlitého lívance. Pohybuje se víceméně jako měňavka, tedy tím že své výběžky posílá jedním směrem, zatímco na opačném konci se stahuje zpět. Jeho vědecký název je vápenatka mnohohlavá, ale v tom filmovém dokumentu byl spíše nazýván jako „hlenka“, anebo jako „blob“. – Někdo si snad ještě vzpomene že „blobem“ byl nazýván projekt architekta Kaplického, který chystané nové budově Národní knihovny v Praze hodlal propůjčit velmi kontroverzní podobu, kterou mnozí pojímali jako hroudu beztvarého slizu. Onen pojem „blob“ ostatně pochází z jednoho amerického béčkového hororu, kde obyvatele země ohrožuje jakýsi rozpínavý sliz z vesmíru.

    Co je na této vápenatce či hlence natolik zajímavé: ona nemá ani mozek ani nervovou soustavu, ale přesto se dokáže ve svém okolí orientovat a pohybovat naprosto cíleně. Především fascinující je její schopnost nalézt cestu labyrintem, do kterého ji vědci umístili. To jest: kousek od ní položili kousek její oblíbené potravy. Kterou ona nějakým způsobem ucítila (ačkoli nemá žádné smysly), a vydala se nejkratší cestou k ní. Ovšem – do této cesty výzkumníci umístili malý, ale nijak jednoduchý labyrint. Dalo by se vlastně předpokládat, že hlenka – nemající žádný mozek, a tedy žádnou inteligenci – se stále bude snažit se k potravě dostat nejkratší možnou cestou, a přitom bude znovu a znovu narážet na překážku, jako moucha slepě naráží na okenní sklo. Ovšem – ne tak naše hlenka. Poté co zjistila že nejkratší cesta nevede k cíli, začala si hledat cestu labyrintem – a to i přesto že se tak musela napřed vzdalovat od objektu své touhy. Vysílala žilky svých panožek cestičkami labyrintu, zkoušela nové a nové možnosti. Až se nakonec proplazila kolem celého labyrintu, a dosáhla místo s laskominou. Je nutno konstatovat: laboratorní krysa by cestu labyrintem zvládla dozajista rychleji; ale sotva lépe. A tento výkon – připomínám znovu – zvládl organismus který nemá ani mozek, ani smysly, ani vyvinutou nervovou soustavu.

    Za těchto okolností je zřejmě otázku po původu inteligence položit zcela novým způsobem. Jestliže inteligence bývá obecně definována jako schopnost živých organismů účelně reagovat na výzvy okolního prostředí, pak znaky této definice zde byly zcela nepochybně naplněny. Bylo by tedy možno soudit, že „inteligence“ má evolučně naprosto objektivní základ, je to právě toto – intuitivní? instinktivní? – hledání nových cest, které je prvotním počátkem jakékoli (vyšší) inteligence.

  18. „Až u lidí? Nebo už u opic? Nebo ještě dříve, u savců? Anebo?…“
    Anebo…? 😉

    Nedávno jsem zahlédl zmínku o životě chobotnice – v kontextu: podivuhodná inteligence-komunikace („házení“ předmětů po sousedkách) // krátký čas života, na jeho konci dokonalá a vyčerpávající péče o oplodněná vajíčka ukrytá v děrách útesu, po vylíhnutí ještě pomoc s vyproštěním ale již nemožnost předat jim jakoukoli další informaci o tom „jak my tady žijeme“ – tedy nemožnost sdílet a rozvíjet přírodou (evolucí) v nouzi darovanou inteligenci kulturou… Jakoby marnotratné hýření?

    Nouze (evoluční ztráty srsti) možná vedla naše prapředky k snaze bránit se hody kameny na cíl (což prý není nic jednoduchého a většina dnešních primátů se to prý tak přesně jako člověk naučit neumí) a bránit své životy více pospolitě.
    Nouze (evoluční ztráty vápenaté schránky) „naučila“ zřejmě takto postižené hlavonožce hájit svůj krátký holý život s podivuhodnou kreativitou…

  19. Hmm…. K té záležitosti s chobotnicemi je ovšem dosti obtížné (jakožto laikovi) připojit nějaký kompetentní komentář. (Předpokládejme že je správný onen údaj že se jedná skutečně o cílené házení, a ne pouze o vyhazování předmětů z vlastního hnízda, v rámci úklidu, jak bylo také uvedeno.)

    Určitým klíčem k řešení by mohla být ona okolnost, že ta chobotnice která je takto atakována neodpovídá protiútokem, nýbrž se jenom přikrčí. To by ovšem odpovídalo dosti submisivnímu jednání. Bylo by tedy možné že i u chobotnic – ačkoli nežijí ve skupinách, nýbrž pouze „v sousedství“ – se přece jenom také konstituují určité hierarchie. To jest: mocenské hierarchie. Bylo by pak prostě a jednoduše možné, že ty silnější, dominantnějších chobotnice mají „právo“ házet předměty po svých sousedkách (a tím jak utvrzovat svou dominanci, tak i vynucovat uctivý odstup k vlastnímu teritoriu, jak také bylo v onom pořadu naznačeno), zatímco jiné musí tyto ataky pouze pasivně strpět. – Zde by bylo nutno vědět, zda jsou tyto role „házejících“ a „pasivně přijímajících“ fixně rozděleny na určité jedince. Pokud by ale toto chování bylo reciproční (tj. jednou ta a podruhé zase ta druhá), pak by tento fenomén ovšem vyžadoval jiné vysvětlení.

  20. Co se pak vztahu inteligence a házení kameny týče, nikdy mi nevymizí z paměti jedna scéna kterou jsem viděl v jakési dokumentaci o životě (a inteligenci) opic. Mám pocit že jsem zde tuto záležitost už jednou zmínil, ale dozajista nebude na škodu si ji připomenout ještě jednou.

    Jednalo se o skupinu opic které svá hnízda měly na stěnách strmého svahu, či spíše skály. V zásadě by se dalo soudit že jsou tam v bezpečí; nicméně jim i tak hrozilo stálé nebezpečí od jednoho predátora, tuším že se jednalo o leoparda. Pro kterého nebyl ani tento velmi strmý svah nepřekonatelnou překážou, nějakým způsobem by se dokázal k opičím příbytkům vyšplhat. Kdyby…. Kdyby ovšem tyto opice nevybudovaly svou cílenou obranu proti takovýmto útokům. Úplně nahoře na hraně oné skály si totiž předem připravily velké zásoby munice – velkých kamenů. A když se dole pod skálou objevil lovící leopard, opice na něj tyto kameny svrhávaly dolů – naprosto stejně jako tak činily posádky středověkých hradů vůči útočníkům dobývajícím jejich hradby!

    Musím přiznat, že tento pohled na takto promyšlené, až přímo vojensky strategické jednání a myšlení těchto opic mě fascinoval, a fascinuje podnes. Tento výjev je jedním z nejpregnantnějších dokladů toho, jak velice relativní může být hranice mezi kognitivními schopnostmi člověka a jeho živočišných příbuzných, přinejmenším těch z říše primátů.

  21. Jeden zajímavý moment z právě proběhnuvších francouzských parlamentních voleb. Jak známo velkého (relativního) vítězství zde dostáhla krajně pravicová strana Rassemblement national. Jak tomu tak obvykle bývá, byly dopodrobna analyzovány i struktury jejích voličů. Není nijakým překvapením (naopak je to v obdobným případech naprosto pravidelným zjištěním), že voliči těchto pravicových stran většinově vykazují nižší míru vzdělání, jsou spíše z malých nežli z velkých měst, profesně se jedná především o dělníky a zaměstnance. (Marx by se asi musel obracet v hrobě kdyby viděl, jaké partaje dnes preferuje jeho „revoluční“ dělnická třída!…)

    Nicméně v těchto analýzách voličských skupin se ukázal jeden značně nečekaný výsledek. Totiž – voličská skupina vedoucích manažerů (u které by se automaticky přepokládalo tvrdě pravicové smýšlení) naopak relativní většinou (nějakých 30 procent) své hlasy dala levicovému uskupení Nová lidová fronta! Na druhém místě jejich přízně bylo Macronovo hnutí „Spolu“, a teprve na místě třetím pravicové Rassemblement national.

    Zdá se, že dnešní svět je skutečně naprosto naruby. Dělnická třída volí pravici, zatímco „vykořisťovatelé“ levici…

  22. „nýbrž se jenom přikrčí. To by ovšem odpovídalo dosti submisivnímu jednání.“
    Nebo je to deeskalační strategie šetřící energii pro hlavní životní úkoly… 😉

    Já také o chobotnicích nic víc nevím, jen mne napadly jako ilustrace k Vašim třem tečkám, pane Poláčku – ilustrace obdivu ke kreativitě samovývoje hmoty vůbec 🙂

  23. Což o to, pane Nusharte, submisivita sama je – o tom jsem přesvědčen – právě tato „deeskalační strategie šetřící energii pro hlavní životní úkoly“. Je to konstantní úkaz právě už ve zvířecích či jiných živočišných komunitách: sociální hierarchie nejsou žádnou nahodilostí (ani pouhou nespravedlností), nýbrž jsou velice účelným vynálezem evoluce, především zabraňují neefektivnímu mrhání energie v neustálých bojích o dominanci. Tyto boje sice probíhají; nicméně většinou pouze vskrytu, principiálně zná každý své místo v platné, zavedené hierarchii.

    Dokonce i moderní – čistě ekonomický respektive sociálně-ekonomický – výzkum jednoznačně ukazuje, že vertikální modely řízení podniků jsou efektivnější, nežli modely demokratické horizontální. A nejen že jsou efektivnější; ale konec konců vedou i menšímu počtu vzájemných konfliktů. (Přesněji řečeno: nejefektivnější modely jsou smíšené: určitá základní míra demokratismu, otevřené vzájemné diskuse; ale konečné rozhodování musí být vertikální.)

    Ostatně právě to je jeden z důvodů proč nejsem nijak ochoten uvěřit v samospasitelnost (levičácké) víry v „totální demokracii“ zespoda. Už Aristoteles věděl, že stav kdy každý může rozhodovat o všem vede nakonec jenom ke vzájemným sporům, a nakonec k paralýze celého rozhodovacího procesu.

  24. nejefektivnější modely jsou smíšené: určitá základní míra demokratismu, ; ale konečné rozhodování musí být vertikální.
    Dodal bych: určitá základní míra demokratismu, tedy schopnost vzájemné diskuse zaručující takovou diferenciaci rozličných horizontů/rovin mocenské vertikály, která umožní optimalizaci konečného rozhodování………tedy tak jak se to někdy odehrává i v lidských komunitách.

  25. Optimalizace konečného rozhodování… Ano, to by samo o sobě asi mělo být konečným cílem. Ovšem – v prvé řadě by bylo nutno určit, v čem toto „optimum“ vlastně spočívá. Asi to bude poněkud složitější záležitost, nežli pouhá směska vertikálních a horizontálních elementů rozhodovacích procesů.

    Ale budiž: vezměme jako první výchozí bod a závěr, že naprostým základem je právě tato kombinace demokratických a vertikálních/autoritativních způsobů rozhodování.

    Jako další krok je zřejmě zapotřebí diferencovat dvě základní roviny pohledu: zda hledíme pouze na čirou formu rozhodovacích procesů – anebo ale na samotnou k v a l i t u konečného výsledku, tedy na vlastní obsah.

    Toto diferencování má naprosto klíčový význam; v naprosté většině (především když je řeč o „demokracii“) se zůstane stát u té pouze vnější, formální stránky rozhodovacích procesů. Konkrétně: slavnostně se vyhlásí princip demokracie, tedy princip naprosté horizontální rovnosti – a vůbec se už nijak nehledí na to, zda výsledky této ryze horizontální formy budou vykazovat žádoucí kvalitu. Takovou kvalitu, která by odpovídala dosaženému (či ještě lépe: budoucímu, progresivnějšímu) stupni kulturního vývoje člověka a lidstva.

    Ale zůstaňme napřed u té holé formy; jak uvidíme, je dokonce možné se od ní imanentním způsobem dostat i k oné otázce po obsahové kvalitě.

    Pan Petrasek zmínil vzájemnou diskusi (která je předpokladem dosažení onoho optimálního výsledku). Připomeňme si tedy proslulý Masarykův výrok o tom, že „demokracie je diskuse“ – ovšem v souvislosti s jeho vlastním konkretizováním, že jenom a pouze taková diskuse může být přínosem, která je založena na vzájemném naslouchání. Kde tedy diskuse není pouhým slepým srážením se beraních hlav (jak je tomu zcela pravidelně v praxi „demokratické“ politiky); nýbrž kde skutečně dochází k výměně myšlenek, ke vzájemnému myšlenkovému obohacování se.

    Už jenom tímto upřesněním se tedy dostáváme od čirého formalismu „demokratické diskuse“ někam jinam, totiž ke vzájemnému dialogu, který nutně musí vykazovat nějakou obsahovou kvalitu. Postupme ale ještě o další krok dále.

    Položme otázku: za jakých okolností je reálně myslitelný takovýto vzájemně vstřícný dialog? Je snad možný za okolností, kde na sebe narážejí ne snad pouze různé názory, nýbrž zároveň zcela protichůdné, navzájem neslučitelné (materiální) zájmy?… Jakým způsobem by dejme tomu v dobách středověku spolu mohli takovýto nezaujatý dialog vést třeba dráb a robotník? Respektive feudální pán a jeho nevolník?

    Vidíme tedy snadno, že k takovémuto navzájem vstřícnému dialogu naprosto nepostačí mít pouze dobrou vůli (která je tak jako tak jen velmi zřídkakdy přítomna), nýbrž je k tomu naprosto nezbytné vytvořit i odpovídající materiální podmínky.

    V daném smyslu tedy vůbec nebyla marnou Marxova idea, že pro vzájemnou vstřícnost, vzájemnou domluvu všech lidí je nejlepší cestou je všechny navzájem spojit společným ekonomickým zájmem, tedy společnou prací na společném díle.

    V tomto smyslu měl tedy Marx velkou pravdu; jenže klíčovým problémem respektive vadou jeho modelu bylo to, že zde naprosto absentuje zase ona rozhodovací rovina vertikální. Takováto „naprostá shoda zájmů a názorů“ mohla být pouze prázdná floskule z komuniké o jednání partajních představitelů z dob „reálného socialismu“; ale jak známo už tehdy se pod touto frází skrývaly těžké konflikty mezi příslušníky vládnoucí vrstvy, konflikty ideologické i mocensko-kariérní.

    Takže – jak teď? Jaký z tohoto propletence nalézt východ, jaký učinit konečný závěr? – Není to nakonec až zas tak obtížné. Vraťme se k naší výchozí premise: optimálním modelem je kombinace prvků demokracie a autority, horizontálního a vertikálního způsobu rozhodování. (Což ostatně věděl už sám velký Aristoteles.)

    To o co se jedná je nezůstat stát u oné pouhé f o r m y rozhodování, nýbrž uvědomit si, že v principu stejným způsobem musí být organizována i samotná materiální stránka života společnosti. Přímo řečeno: i zde musí být vytvořena nějaká kombinace zájmů, tedy především zájmu veřejného a zájmu soukromého. Zájem soukromého vlastníka (podnikatele, kapitalisty) bude vždy „vertikální“, to jest on bude vždy chtít maximalizovat (tedy směrem vzhůru, horizontálně kvantifikovat) svůj materiální prospěch, svůj zisk. Oproti tomu společenský zájem je i v materiální sféře spíše „horizontální“, směřující k vyrovnávání rozdílů. To všechno o co se jedná je tyto dvě roviny navzájem spojit tak, aby se nacházely ve vzájemné harmonii, synergii, a nikoli ve vzájemném konfliktu. Jedině na takovémto materiálním základě pak může docházet i k optimalizaci společenských rozhodovacích procesů, tedy k optimálnímu poměru demokratických/horizontálních a vertikálních/autoritativních prvků rozhodování.

  26. Francouzi si vzpomněli na to lepší ze svých dějin a levice ty volby vyhrála. A v českých médiích včetně veřejnoprávních i ve většině internetových diskusí opět zavládla morální panika: Česká pravice není schopna rozlišit progresivní daň a majetkové daně od gulagů a zvyšování státních výdajů ve prospěch nemajetných od politických procesů.

  27. Během týdne získala (nominální) levice druhou a třetí největší zemi evropského Západu. Ukazuje se, že nezájem, či nechuť volit nalevo mohou rychle opadnout, jakmile se objeví šance na dobrý výsledek. Platí to samozřejmě obecně, ale v případě sociálně slabších zvláště. Nastávající poměr sil přinese přece jen nutně změny, jež se nezdály být na dohled. Je samozřejmě otázkou, v jakém poměru budou kladné a záporné efekty, ale snad netřeba být pesimisty.

  28. Sympatický člověk, sympatické myšlenky.
    https://blisty.cz/art/119963-rozhovor-britskych-listu-673-joseph-feinberg-vyhlasili-jsme-diasporu-nezavislou-na-jakemkoliv-state.html
    Nacházím řadu styčných bodů s moderním anarchismem. (Tím, který představoval např. David Graeber.) I když se to, co teď napíšu, zdejšímu panu domácímu nejspíš nebude moc líbit, tak to nelze přehlížet: Svépomoc a vzájemná pomoc malých nezávislých kolektivů je účinným způsobem, jak čelit prohlubující se krizi současnosti. Aspoň do doby, než se z aktuální „vratké“ situace dostane společnost do stavu, kdy zase bude jasnější, kam vlastně vývoj směřuje. (Výhoda a současně i nevýhoda vratké rovnováhy spočívá ve skutečnosti, že pro její „postrčení“ žádoucím směrem je potřebná jen malá síla.) O tom, do jaké míry na ní lze postavit další fungování moderní společnosti, lze samozřejmě diskutovat, stejně jako o tom, jestli už moderní společnost vlastně nekončí nebo neskončila, nicméně jako způsob sebeorganizace a sebeobrany v krizích se už svépomoc a vzájemná pomoc „dolního lidu“ historicky osvědčila. A jestli současná civilizace skutečně stojí před nějakou formou kolapsu, tak tímto způsobem se je a bude možno bránit proti jeho nejtragičtějším důsledkům.

  29. Napřed tedy k volebním výsledkům (respektive vítězstvím levice) v Anglii a Francii: já bych tyto volební výsledky nijak nepřeceňoval. Je nutno si uvědomit, že se jednalo především o protestní volby, a to dokonce ve více směrech.

    Anglie: zde se zřejmě jedná především o naprosto klasický kyvadlový pohyb voličské přízně od jednoho politického tábora k druhému. Když byla jedna strana už příliš dlouho u moci, časem se lidem (a to i mnohým svým vlastním voličům) už „přejí“ (tj. ve smyslu přesycenosti). Tváře stále těch samých politiků se časem okoukají, a především: časem se na tuto stranu nabalí, naakumuluje příliš mnoho afér, respektive je činěna odpovědnou za všechno co ve státě respektive politice běží špatně. A tak prostě časem nevyhnutelně přijde chvíle, kdy voliči chtějí změnu. Přičemž: je nutno si připomenout, že podle volebních analýz Labour party nezískala prakticky žádné nové voliče; to pouze konzervativci ztratili ty své. Kdo získal to byla celá řada nezávislých kandidátů – což je okolnost která také velice silně naznačuje že se jednalo především o volbu protestní, a že voliči ztrácejí důvěru v obě velké etablované strany. Mně toto – relativní – vítězství labouristů velice nápadně připomíná svého času (tuším že v roce 1998) velké vítězství německé sociální demokracie, které bylo tehdy také označováno za „politické zemětřesení“, po dlouhých 16 letech vlády kancléře Kohla z CDU. Tehdy se také velmi mnoho psalo a spekulovalo o tom, jak dramatické důsledky bude mít toto vítězství levice; ve skutečnosti se ale tato levice udržela u vlády pouze několik let, a pak zase přišla dlouhá éra vládnutí kancléřky Merkelové, opět z CDU.

    Je nutno si také uvědomit: britští labouristé nebudou schopni vyřešit naakumulované problémy britské společnosti, ekonomiky, konkrétně pak zdravotního systému, železnic atd. A to jim voliči velmi brzy spočítají. Nijak bych se nedivil, kdyby už při příštích volbách britští labouristé utrpěli stejně tak drtivou porážku, jako se velkým zdá být jejich současné vítězství.

    ————————————-

    Francie: tady je nutno si uvědomit, že volby byly protestní hned ve dvou směrech. Na jedné straně proti Macronovi, na straně druhé proti Le Penové. Takže víceméně jediná alternativa která zde voličům zbývala byla dát svůj hlas levici. Z tohoto hlediska bych tedy ani relativní vítězství francouzské levice nijak nepřeceňoval; tím spíše že se jedná o vnitřně velmi heterogenní seskupení.

  30. Diaspora Josepha Feinberga: upřímně řečeno, nad jeho myšlenkami poněkud bezradně krčím rameny. Nenacházím v nich nic, co by naznačovalo potenciál vyřešit zásadní problémy současného světa. Vzájemná podpora mezi členy komunit v diaspoře? – Jistě, takováto vzájemná mezilidská podpora je vždy důležitá; ale aby se mohla stát nějakým reálným základem budoucí lidské společnosti, k tomu by se napřed musely naprosto zhroutit všechny stávající státní, společenské i mezistátní struktury. Tady raději budeme doufat, že k takovému totálnímu kolapsu nakonec přece jenom nedojde.

  31. Mám zde něco zase z poněkud jiného soudku. My jsme tu v minulých dnech hovořili o názorech českého egyptologa Bárty na – podle něj hrozící – zánik současné civilizace. Včera jsem shlédl první část jakési televizní dokumentace kterou natočil jeden český dokumentarista, který létá všude po světě (od rovníku až po severní pól) a přitom pozoruje změny kterými tento svět prochází. (Nějakým způsobem se dal s Bártou dohromady, takže pak nějaký čas po světě létali spolu, a zřejmě se shodli na tom, že všechno jde do kytek.)

    Ale já teď tento snímek zmiňuji z jiného důvodu. Byla zde totiž také jedna scéna s příslušníky jakéhosi malého domorodého nárůdku kdesi v hlubinách Amazonie, kteří žijí ještě zcela původním způsobem života. V této scéně místní šaman (a zároveň náčelník) hovořil o tom, že když u nich mladý muž dospěje, že postoupí rituál vstupu do dospělosti. A přitom „tím že se stane dospělým přejme odpovědnost za celý svět“. Poté onen šaman-náčelník ještě připojil: „Když je někdo náčelníkem, přejímá odpovědnost za celý svět.“

    Poté mu jeho evropští návštěvníci ovšem sdělili, že u (politických) náčelníků naší civilizace (byly přitom ukázány záběry tuším z inaugurace amerických prezidentů) tento pocit odpovědnosti velice často naprosto absentuje.

    Poté onen domorodý šaman-náčelník položil otázku: „A řekl jim někdo, že jsou dospělí?…“

    Musím přiznat, že tato věta mě vysloveně „uzemnila“. V jedné jediné, zdánlivě naprosto prosté otázce byla vyjádřena veškerá povrchnost, plytkost, krátkodechost naší – ach přece tak vyspělé – civilizace.

    Já jsem zde před časem vyslovil tvrzení, že systém liberální demokracie je ve skutečnosti založen na NEodpovědnosti člověka vůči světu, vůči společnosti. (Také jsem za to sklidil značně silný příval protestů.) Že prý přece naopak tato liberální demokracie předpokládá (občanskou) odpovědnost.

    Ano, snad ji předpokládá – ale právě jenom a pouze v tomto bezprostředně občansko-politickém smyslu. Ale co já jsem tehdy měl především na mysli, to vyjádřil tento starý, věkem vrásčitý indiánský šaman: pravá odpovědnost je taková, kterou člověk pociťuje vůči celému světu. Ne pouze vůči svému státu, a ani ne pouze vůči vlastní společnosti či komunitě, nýbrž vůči veškerému bytí. Odpovědnost vůči tomu, zda tento svět se bude vyznávat a praktikovat pravé hodnoty, anebo ne.

    Je dávno známo, že naše současná technicko-informační civilizace je juvenilní; to jest jsou v ní preferovány především atributy mladosti, svěžesti, dynamičnosti. Ale zdá se, že při této křečovité honbě za věčným mládím jsme zcela zapomněli stát se skutečně dospělými.

  32. Mám dnes bohužel jenom málo času, jsem tu vlastně jenom na skok, takže jenom to nejdůležitější. V každém případě bych chtěl upozornit na úvahu Vl. Justa o Sokratovi, o svobodě, demokracii a osobní odpovědnosti: https://www.forum24.cz/sokrates-2024-jak-davovy-clovek-neustale-ohrozuje-svobodu-a-demokracii

    Toto sokratovské téma osobního hledání jsme zde už opakovaně probírali, kromě jiného v souvislosti s H. Arendtovou; já k výkladu Vl. Justa ještě připojím jednu kritickou poznámku, ale to nic nemění na tom, že tento jeho text je velice dobře promyšlený, a dotýká se zásadních otázek člověka/občana v (nejen) dnešním světě.

  33. Vrátím se (to jest: musím se bohužel vrátit) ještě k oné televizní dokumentaci „Dobrá zpráva o konci světa“, kde byly ukázány také záběry ze života amazonského kmene Woaraní. Citoval jsem zde i hlubokou životní moudrost jejího náčelníka o „dospělosti“ a o pocitu odpovědnosti za celý svět.

    Bohužel, další snímky ze života tohoto indiánského kmene už byly mnohem méně povzbudivé. Byl zde náhle záběr, kdy tento náčelník drží v ruce obrovský oštěp (mnohem větší nežli jak si ho obvykle představujeme, spíše připomínal harpunu); a přitom říká: „Tento oštěp jsem vytáhl z těla mého syna. A takových oštěpů měl ve svém těle zaražených asi deset. Zabili ho ‚nekontaktovaní‘ z našeho kmene.“

    Ukázalo se že tento kmen je vnitřně těžce rozpolcený na ty, kteří jsou ochotni udržovat kontakty s bílou civilizací – a na ty kteří tyto kontakty striktně odmítají. A to natolik striktně, že jsou kvůli tomu ochotni i zabíjet, vraždit.

    Jako první zde nevyhnutelně nemalé trhliny obdrží onen původní dojem o hluboké životní moudrosti lidí žijících ještě přirozeným způsobem života. Jaká „odpovědnost za celý svět“ se může projevit v tom, když příslušníci toho samého kmene se začnou vraždit mezi sebou navzájem, jenom proto že mají rozdílné názory?…

    Ovšem celá záležitost pak šla ještě dál. Ukázalo se totiž, že tato „bílá civilizace“ má podobu především hledačů zlata, kteří svým bezohledným dolováním ohrožují životní prostor indiánů. – V této souvislosti lze pak přece jenom už poněkud spíše pochopit, proč jedna část kmene vůči takovéto „civilizaci“ striktně odmítá jakýkoli kontakt.

    A tato naše vesnice? Žijící ještě přirozeným způsobem života, ale neodmítající kontakty k civilizaci? Byla zde vidět i jedna scéna, kdy jeden z jejích příslušníků nahodil generátor – a celá vesnice se začala dívat na televizi. Tím zároveň zhasla iluze diváka o „přirozeném způsobu existence“.

    Mimochodem, indiánští obyvatelé této vesnice si přivydělávali i tím, že – jak to v takových případech často bývá – pořádali „folklórní“ představení pro turisty. Ale – v samotném závěru tohoto filmu bylo řečeno, že její autoři dostali od některých turistů zprávu, že už se nevyplatí do této vesnice zajíždět; její obyvatelé totiž začali brát drogy.

    Ten útěšný příběh o „nezkažených domorodcích“ nabral tedy nakonec velice tristní konec.

  34. Ještě malý dodatek k tomu snímku: jak už jsem zmínil, vystupuje v něm i český egyptolog M. Bárta, se svou teorií o zákonitostech vzniku a zániku civilizací. (Tyto jím postulované zákonitosti vlastně tvořily základní kostru celého filmu.)

    Ukázalo se (pro mě poněkud překvapivě), že jeho názor na zánik naší civilizace není zase až tak úplně pesimistický (a dogmatický), jak jsem se domníval. Ano, on tvrdí že doposud všechny civilizace prošly svým cyklem vzniku a zániku; ale na straně druhé netvrdí nijak apodikticky, že ten samý osud by nevyhnutelně musel potkat i naši, globální planetární civilizaci. On vkládá naději právě do toho, že tato naše planetární civilizace pochopí co ty předchozí civilizace dělali špatně, a dokáže se těmto fatálním omylům vyhnout.

  35. A ještě v jedné věci u mě M. Bárta pozitivně zabodoval: když prohlásil, že sice naše současná civilizace „rozkvetla na svobodě jednotlivce“ – ale zároveň konstatoval, že když tato naprostá svoboda jednotlivce vede k tomu že tito pak šikanují (!) všechny ostatní pro jejich vlastní choutky a záliby, že „pak máme problém“.

    Názory M. Bárty na mě někdy působí tak že je přece jenom až příliš ovlivněn léty strávenými na staroegyptských vykopávkách (kdy je tedy neustále znovu konfrontován se zánikem starých civilizací které se považovaly za „věčné“); nicméně je znát, že na straně druhé dokáže mít i mnohem širší záběr pohledu.

  36. Jenom malou terminologickou poznámku. Je nutno důsledně rozlišovat kolapsy a zániky civilizací. Bárta i jiní (u nás např. Cílek, v cizině Joseph Tainter, Jared Diamond, Ugo Bardi a řada dalších) většinou píšou/mluví o kolapsech, které nemusí znamenat zánik. Například čínská civilizace zkolabovala za 4000 let už několikrát (naposledy po pádu císařství v r. 1911 a stav kolapsu trval až do nástupu Teng Siao-pchinga v l. 1977-8), vždycky se z toho ale dokázala vyhrabat a postoupit do vyššího levelu.

    Dokud není zcela zničeno životní prostředí, něco z kolabující civilizace přežije vždycky; jenom ta kontinuita často vymizí ze společné paměti a pak se pracně znovu objevuje. Čína se od jiných případů odlišuje právě zachováním a vědomým udržováním té kontinuity.

  37. Ještě k tomu Bártovi. On sám jistě ví nejlépe, jak by se asi tvářil kterýkoli Egypťan, kdybyste mu řekli, že je Arab. I v těch egyptských arabskojazyčných praktikujících muslimech zřejmě zbylo víc staroegyptské civilizace, než si sami chtějí a dokážou připustit.

  38. Neprošel mi komentář. On ten redakční systém blokuje posty s internetovými odkazy? Mám to poslat znovu?

  39. Ještě ad „..konfirmační bias“: Člověk se prostě učí vidět co to vlastně vidí, myslet v pojmech a obrazech – snad aby se mu vešly do omezené kapacity sebe-si-vědomé existence… a hlavně aby se staly jazykem ke sdílení s ostatními: toto je tvář maminky, tamto jsou jiné tváře, toto je na nich úsměv,… toto je kočička.. tamto pejsek ale takto už vypadá vlk…toto je respirátor pro ochranu mých zranitelných blízkých ale tamto už panika a znásilnění mé svobody…

    Většinou, když prožívali lidé kolaps, asi neměli šanci vědět zda to bude potomky vnímáno jako zánik či ještě fragmenty pospolitostí nějak nově naváží na původní „atraktory“…

    V „souladu s evolucí“ je naštěstí nejen válka, ale prostě vše co se děje, bude dít nebo už nebude dít… 😉
    Zkusme myslet jednu jedinou věc, která v souladu s evolucí není 😉 …

    Zajímá nás ale nebo měla by zajímat víc evoluční zdatnost „člověčišť“ nebo osud jednoho každého člověka, který si s větší či menší tvrdohlavostí snaží podržet své křehké obrazy – anebo mu někdy nezbývá než je pustit a hledat odvahu uvěřit neznámé skutečnosti?

  40. Napínavou záhadou je ta skutečná podstata budoucí postneoliberální civilizace, která nahradí ideologické dogma fiskálního profitu coby ultimativního měřítka lidské činnosti.

  41. Jindřich Kalous:
    Máte pravdu, že jsem jeho výpověď zjednodušila, podobně jako obsah článku zjednodušuje nadpis.
    Válkou Cílek nemyslí válku, jak si ji obvykle představujeme, ale nějaké to „období konfliktů“. A domnívá se, že je v naší moci tuto „válku“ alespoň částečně ovlivňovat, aby nebyla tak ničivá: „…my nemáme ve své moci omezit, nebo zamezit válce, ale máme ve své moci, aby konflikt probíhal lepším způsobem, třeba že neumírají lidé, nebo něco takového“.
    Panu Nushartovi
    Když je v souladu s evolucí všechno, co se děje, pak by s ní musely být v souladu i naše (neuskutečnitelné) představy, čili naše fantazie. Ale ty prý jdou – podle onoho textu – proti evoluci.

  42. Jaroslav Nushart: V „souladu s evolucí“ je naštěstí nejen válka, ale prostě vše co se děje, bude dít nebo už nebude dít…

    Dějiny jsou plné příkladů vědomých a většinou násilných pokusů o zvrácení společenského vývoje, které směřovaly proti zákonům evoluce. Problém je v tom, že se charakter toho směřování dá skoro vždycky posoudit až po vymření všech přímých účastníků a pamětníků.

  43. Směřování proti zákonům evoluce…
    Nějak jsem si přitom vzpomněla na Gamaliela, který (ve Skutcích apoštolů) radil: „Nechte tyto lidi a propusťte je. Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit – nechcete přece bojovat proti Bohu.“

  44. Ano, to je výstižné. Avšak i křehká, rozpadající se „díla“ jsou nedílnou součástí evoluce.. 😉

    Panu Kalousovi: „zákony evoluce“ však jsou už naším kognitivním obrazem o Ní Samé. Který bude sám samozřejmě podléhat svému vývoji ~ evoluci, revolucím i „válkám“… někdy (jak poznamenáváte) docela bez ohledu na prožitky přímých účastníků…

    (Původně jsem svou poznámku o „evoluci vším“ myslel aspoň trochu ironicky, ale po Vašich odpovědích jsem si to rozmyslel.) Snad jen platonské ideální formy, pokud vůbec existují, by nemusely být součástí evoluce. Ale souhlasil by s tím Hegelův „Světový duch“?

  45. Napřed technická poznámka pro pana Kalouse: ano, někdy tu bývá problém s akceptací postů, které obsahují externí odkazy. V každém případě systém neakceptuje post kde je více nežli 5 externích odkazů, protože pak má podezření že se jedná o spam. Někdy ale vyvstává tento problém i u menšího množství odkazů. Záleží asi také na tom z jakého komunikačního zařízení se daný post posílá, s PC jsou obecně asi menší potíže nežli z (chytrého) telefonu.

    Pokud jste ve svém příspěvku měl více externích odkazů, zkuste je poslat jednotlivě.

  46. Civilizace: zánik, kolaps a kontinuita. Což o to, to samé bylo řečeno i v onom filmu (a zřejmě v souladu s názory M. Bárty), že i když zanikne civilizace jako taková, neznamená to že by spolu s ní zmizelo všechno. V každém případě lidé (většinou) přežijí.

    Mimochodem Egypt: byly zde také ukázány záběry o tom, jak důkladně je v Káhiře recyklován veškerý odpad. Tuto (ovšem že nepříliš lukrativní) činnost provádějí místní křesťanští Koptové – o nichž tam bylo řečeno, že právě oni jsou jediní původní Egypťané. Tedy – potomci stavitelů pyramid.

  47. Co se otázky válek týče, pak Bárta tvrdí, že „všechny civilizace se zrodily z války a skončily válkou“. Právě tohle je ovšem jeden z případů, kde se mi jeho „zákony zániku civilizací“ zdají být značně povrchními. V minulých dobách – tedy v časech všeobecné konkurence o teritoria – fakticky vůbec nebylo možné aby se nějaká nová civilizace konstituovala jiným způsobem, nežli prostřednictvím výbojů. A vice versa, když nějaká taková civilizace zanikala, bylo to opět nevyhnutelně doprovázeno vojenskou expanzí jejích sousedů, hladových po jejím území. Tato souvislost vzniků/zániků civilizací s vojenskými akty má ovšem daleko spíše charakter prosté korelace, nežli kauzální souvislosti.

  48. Co se pak (evoluční) nutnosti válek týče – zcela objektivně je nutno říci, že zde není daná věc nijak jednoznačná.

    Už starý Hérakleitos postuloval, že „boj je otcem všeho“; to jest, že jenom a pouze střet protikladů může světovému dění dodat potřebnou (progresivní) dynamiku. A analogicky Hegel tvrdil, že dokonce i tehdy až na celé planetě zavládne stav „rozumných států“, jakožto finálního dovršení a naplnění rozumné „ideje“, že i pak budou tyto státy muset navzájem vést trvalé války, aby si uchovaly tento impuls pohybu.

    Ovšem – je možno přiklonit se i k mnohem pozitivnějšímu, kultivovanějšímu výkladu onoho (o sobě zřejmě nezpochybnitelného) Hérakleitova axiomu. Termín „boj“ je totiž značně široký pojem, může samozřejmě znamenat násilný střet, ale stejně tak dejme tomu i sportovní soutěžení, anebo ale i akademickou výměnu (protichůdných) názorů. Podle mého soudu obecný vzestup lidské civilizace bude doprovázen právě tím, že vzájemné střety sice nezmizí, ale budou nabývat čím dál tím více subtilnější, kultivovanější charakter. Zkrátka, na místo střetů zbraní nastoupí střet myšlenek. (V optimálním případě.)

  49. Světové dění a zákony evoluce: tady v prvé řadě záleží, jak tuto evoluci vlastně budeme definovat. Pokud ji chceme chápat jako celkově progresivní vývoj od nižších, jednodušších forem k formám vyspělejším, komplexnějším, pak samozřejmě můžeme učinit závěr že velmi mnohé co se v historii lidstva (či vůbec přírody) událo k této evoluci vlastně nepatří, že představuje omylné pokusy, slepé uličky vývoje.

    Jenže na straně druhé je stejně tak dobře možno zastávat názor, že i všechny tyto omyly a slepé větve vývoje jsou této evoluce nevyhnutelnou, nepostradatelnou součástí; že konečnou správnou cestu je možno nalézt právě jenom a pouze korekcí těchto omylů.

    Co se poznámky pana Nusharta týče „Snad jen platonské ideální formy, pokud vůbec existují, by nemusely být součástí evoluce. Ale souhlasil by s tím Hegelův „Světový duch“?“ – napřed tedy čistě ke vztahu Platón – Hegel, v tomto ohledu by se nejednalo o žádný problém, Hegel byl stejně tak vyznavač hérakleitovského principu neustálého boje a neustálého pohybu, jako byl vyznavačem Platónova pojetí idejí. Jediný rozdíl vůči Platónovi byl u Hegela v tom, že on tyto jeho – o sobě naprosto fixní – věčné ideje „rozpohyboval“, obohatil je o princip dialektického vývoje. (V tomto ohledu by tedy tyto samy sebe rozvíjející ideje byly přirozenou součástí evoluce, pokud by o ni Hegel už něco mohl vědět.)

    Ovšem: tento vývoj probíhá pouze v kruhu, a když je ten kruh opsán, dokončen (prostřednictvím činnosti Světového ducha), pak nejsme nakonec nikde jinde – nežli právě zase u oněch platónských věčných idejí! Které jsou tedy na samý závěr zase stejně tak fixní, nehybné jako u Platóna – protože bylo dosaženo jejich dovršeného, dokonalého stavu, ze kterého už principiálně není možno směřovat nikam dále.

    V tomto bodě tedy Hegel opustil (a dalo by se i říci: zradil) prapůvodní Hérakleitův princip nikdy nekončícího střetu, nikdy nekončícího pohybu. (Tento Hérakleitův princip všeobecné protikladnosti své platnosti pozbývá snad až nanejvýš někde v těch nejvyšších sférách bytí, v moudrosti Jediného nejvyššího božstva, které je povzneseno nad všechny protiklady a střety tohoto světa, a spojuje je v jeden jediný vnitřně provázaný, nejvyšším smyslem naplněný celek. – Ale v tomto bodě Hérakleitos zůstává ještě mlhavější, ještě neurčitější nežli jinde.)

  50. Rozhovor s V. Cílkem – zde mě zaujala (a musím přiznat, nemálo překvapila) především tato pasáž:

    „Pro stoiky bylo odvahou ani pod tlakem nedělat špatné věci. To je jeden z důvodů, proč je dnes slovo „odvaha“ skoro zakázané, protože je to osobní vzpoura proti režimu, který nutí lidi dělat špatné věci.“

    Ano, tento citát je zřejmě pouze mezititulek, ale podle všeho korektně vyjadřuje Cílkovy názory. Co je na tom pro mě nemálo překvapivé (a stejně tak potěšitelné), že on se tímto způsobem zřejmě kriticky obrací i proti současnému státnímu a společenskému uspořádání. On tedy zřejmě vidí, že ne pouze vyložené diktatury, ale i náš svět „svobody“ nutí člověka dělat špatné věci. A jen málokdo má odvahu se proti tomu postavit.

    ————————

    Ovšem co se oné pasáže o „nevyhnutelnosti válek“ týče, pak tady Cílek zjevně odporuje sám sobě, na jedné straně tvrdí že věčný mír je utopií, na straně druhé ale pak on sám zmiňuje že nepřítelem v „konfliktním období“ může být třeba také pouze stav sucha.

  51. Vrátím se teď ještě k oné úvaze Vl. Justa na webu Forum24, na kterou jsem zde výše nechal odkaz. Připomeňme si: Just se zde obrací proti tupé stádnosti, a proti ní – s odvoláním na Sokrata – vyzdvihuje osobní, individuální postoj, jakož i odpovědnost za tímto osobním postojem stát neúhybně až do konce.

    Ano, s tím vším je takto možno (a vlastně nutno) souhlasit; nicméně v tomto zdánlivě natolik jasném a nezpochybnitelném postoji se skrývá jedna zcela zásadní vada. Vada věcná, stejně tak jako zcela zásadně mylný výklad filozofický.

    Sugeruje se zde totiž, jako by nejvyšší metou lidského snažení nebylo nic jiného nežli právě a pouze tato čirá ne-stádnost, ryzí individualismus. Jako by se jednalo jenom o tom mít svůj vlastní, autentický názor – a tento zastávat neúhybně, až vyloženě tvrdošíjně.

    Vl. Just zde sugeruje, že naprosto postačí ono sokratovské „tázal jsem se sebe sama“, aby se dospělo k nepochybně hodnotným závěrům a postojům. Takto to ale ve skutečnosti zdaleka není; a nebylo to takto jednoduché už u samotného Sokrata. Pokud se celá záležitost hledání pravdy zkrátí jenom a pouze na tento subjektivní moment, pak se zcela ztrácí druhá část celé věci, která je stejně tak podstatná a neopominutelná.

    Je nutno si uvědomit: Sokrates ještě zažil starého Parmenida, a byl tedy jeho žákem. A Parmenides – to byl právě ten myslitel, který jako první postuloval pojem „čistého Bytí“. Tedy absolutního, metafyzicky-božské fundamentu všeho jsoucího. Bylo to tedy toto samotné Bytí, které bylo pro Parmenida tou nejdůležitější entitou ze všech.

    Ano, ukázal se pak konflikt mezi touto jeho teorií „čistého Bytí“ a mezi reálným, přirozeným světem; proto Sokrates a poté Platón zčásti opustili tento Parmenidův koncept čistého bytí, a přivrátili se více směrem ke jsoucímu, reálnému světu. Ovšem – na straně druhé tento moment absolutního Bytí nikdy nechtěli vzdát.

    Proč je tento moment pro nás tak důležitý? – Právě proto že i pro Sokrata nikdy vlastní, subjektivní názor nebyl konečnou entitou či hodnotou, jak to sugeruje Just, nýbrž naopak, v Sokratově duchovně-filozofickém světě vždy bylo přítomno vědomí toho, že zde existují nějaké nejvyšší, objektivně jsoucí pravdy, které nejsou ve volné dispozici lidského subjektu. A to sice ani toho, který se „táže sám sebe“.

    Jinak řečeno: Just sám používá sokratovského příměru o „pomáhání k porodu“. (Just používá značně nešťastný pojem „babictví“; odvozeno od „porodní bába“.) Ano, takto to sám Sokrates skutečně vyjadřoval; nicméně zde se jedná o to, že to co se má tímto způsobem zrodit, naprosto není něco libovolného. Nejedná se tedy v prvé řadě pouze o to aby se narodilo n ě j a k é dítě – nýbrž o to abychom na svět pomohli „správnému“ dítěti – tedy takovému které bude ztělesňovat nejvyšší pravdy samotného Bytí.

    Toto rozlišení subjektivní a objektivní pravdy je eminentně důležité právě v současné době, která systematicky vše podstatné, hodnotné přisuzuje právě a pouze jenom individuu, jenom a pouze jeho subjektivnímu názoru. Jestliže tedy Vladimír Just argumentuje výhradně ve prospěch tohoto ryzího subjektivismu, pak – i když tak činí bezprostředně oprávněně, oproti otupující stádnosti – nakonec tím skutečné cestě člověka za pravdou prokazuje medvědí službu.

  52. Zase můj komentář neprošel. Odkaz jsem z toho vymazal. Nepadá to někde v redakčním systému do nějakého koše, kde to čeká na Vaše schválení? Zřejmě jsem použil některé (nekorektní?) výrazy jako např. třídní boj – není součástí toho redakčního systému nějaký automat, který takové nevhodné výrazy filtruje? Ani bych se nedivil, kdyby tam byl bez Vašeho vědomí…

  53. Hmmm, tak tady mi třídní boj prošel… Není tam někde nastavená max. délka postu?

  54. Ještě mě napadlo: Já jsem si ten post nejdřív napsal v textovém editoru Libre Office Writer v jeho nativním formátu .odt a pak jsem ho chtěl zkopírovat Ctrl+C/Ctrl+V do komentářového okna. Nemůže to být tak, že formát .odt redakčnímu systému nechutná? A do jakého formátu bych to tedy měl převést? Nebo sem nejde psát jinak než přímo?

  55. „Nejedná se tedy v prvé řadě pouze o to aby se narodilo n ě j a k é dítě – nýbrž o to abychom na svět pomohli.. “

    Člověk intuitivně chce souhlasit. Ale: Jak pomohli?…při vědomí všech těch závislostí a pozičně podmíněných zkreslení (p.Kalous: konfirmační bias) našich vyvíjejících se a navzájem válčících představ?

    Jen: pokud dáme na pocit-zdání? běžné osobní zkušenosti se zázračností všech těch „produktů selekce náhodných mutací“, může být člověk nakloněn věřit, že evoluce není zcela náhodná (minimálně: určitá konkrétní již -náhodně?? – vzniklá prostředí vytvářejí určité konkrétní podoby selekčních tlaků). A pokud tedy není zcela náhodná, to co ji činí nenáhodnou… si opravdu věříme nějak cíleně a přesto moudře modifikovat?
    Nutno říci z praxe – rozhodně ano: přece léky, operace, genové manipulace, … rakety, radary…
    Ale není to nakonec tak že „to prostě jen zkoušíme“ (protože ti druzí určitě také) – a jak to naše „hraní“ dopadne necháváme (někdo s důvěrou, někdo bezstarostně, někdo stoicky) – té evoluci ;-(

  56. Pane Kalousi, Váš příspěvek jsem skutečně objevil ve složce „Spam“. Proč a jak se tam ocitl, skutečně nevím. Ale bohužel – tato technika stále ještě někdy hraje své vlastní hry. Dokonce se mi ani nepodařilo ten Váš příspěvek vrátit zpět, i když jsem ho označil jako „Není spam“, a i když se tam pak objevilo hlášení „Odesláno“. Nakonec mi tedy nezbylo nic jiného nežli onen text zkopírovat a vložit sem:

    Josefu Poláčkovi ke komentáři v Deníku Referendum z 9. července pod článkem Josefa Patočky: Vaše kritika není úplně fair. Někde se začít musí a to „někde“ je dole. Vy v podstatě píšete, že se nejdřív musí vymyslet, jak má vypadat nový člověk a pak se snažit žádoucího cílového stavu vědomě dosáhnout. Jenže takhle to nefunguje a nikdy v dějinách nefungovalo. Nikdy nikdo neměl k dispozici jiný „lid“ než ten, který v té které době existoval, takže kdokoli chtěl dosáhnout jakékoli společenské změny, musel pracovat s tím „lidem“, který byl k dispozici. To jinak než zdola nejde, zvlášť pokud chcete postupovat pokud možno bez násilí. A navíc: Snad s výjimkou Lenina a jeho historicky zatím (?) ojedinělého pokusu o cílevědomou a teoreticky podloženou demontáž kapitalismu se společenské systémy nikdy neměnily tak, že by si (například) obchodníci ve Florencii, Benátkách nebo Janově ve 13. století sedli někde v taverně a řekli si: „Tak, a teď povalíme ten hnusnej feudalismus.“ Naopak: Oni zcela sobecky formulovali svoje zájmy a způsoby jejich hájení a hledali praktické způsoby, jak na to. Tím položili – zcela nevědomě! – základy nového společenského systému. Lidi jako Jane McAlevey nedělají nic jiného: Učí pracující třídu hájit svoje zájmy v současných podmínkách, zcela odlišných od dob relativního společenského smíru po 2. světové válce, a sebeorganizace nemajetných zdola je k tomu jediným zbývajícím fungujícím nástrojem, kterému nota bene třída vlastníků velice dobře rozumí – a proto taky vždycky upadá do hysterických projevů morální paniky, když toho nástroje někdo někde úspěšně použije, protože z ničeho jiného vládnoucí třída nemá strach. Rádo se zapomíná na ten slavný výrok Warrena Buffeta: „Je to třídní boj, ale válku vede moje třída, třída bohatých, a my vyhráváme.“ Takže nemajetné vrstvy nemají mít v tom boji právo bránit se jediným způsobem, který jim ještě zbývá k použití? Lidé jako byla Jane McAlevey se domnívají, že čím víc lidí (anarchisté by nejspíš řekli „autonomních kolektivů“) dokáže své zájmy úspěšně obhájit, tím je lepší šance, aby se takové případy staly těmi příslovečnými „ostrůvky pozitivní deviace“. Podoba cílového stavu přitom nemusí a nemůže být rovnou známá a v průběhu vývoje se může nebo spíš zákonitě musí měnit; a můžeme si být jistí, že jakmile se k ní vývoj přiblíží, tak se objeví i osobnosti, které to pochopí a postaví se (nebo budou postaveny) do čela té nové dějinotvorné společenské třídy, ať už bude vypadat a jmenovat se jakkoli.

    Zkuste si prosím od Jane McAlevey něco přečíst.

  57. Pane Kalousi, ale právě o to se jedná: já jsem přesvědčen že dnešní člověk právě n e n í takový jak si ho představují příslušníci radikální levice. Jinak řečeno: nějakou komplexní společenskou transformaci dnes už není možno provést (jenom) na základě třídního boje. Proto všechny takovéto snahy o „organizaci“ nutně skončí pouze další frustrací, z dalšího prohraného boje. Člověk dnešní doby – ať se nám to zamlouvá nebo ne – se sám v prvé řadě definuje jako individualista, jako jedinec se svými vlastními prožitky, se svými vlastními osobními zájmy. Které se sice – jak jsem napsal v mém komentáři k J. Patočkovi – někdy mohou sdružit do zájmů skupinových, ale to je jenom v zásadě ad hoc.

    Píšete, že veškerý dějinný vývoj (a dějinné zvraty) se doposud děl vždy spontánně; jenom tím že lidé prostě sledovali své vlastní zájmy.

    Ano, je tomu tak: jenže já právě tvrdím, že takto to už do budoucnosti nepůjde. Dnes skutečně stojíme na zcela klíčovém přelomu věků, na prahu zcela zásadně nového dějinného paradigmatu, kdy už nebude možno se nechat jenom víceméně pasivně unášet samospádem dějin. Opakuji znovu, že budoucí společenská transformace musí mít principiálně komplexní, a to znamená: dialektický charakter. Ale takovouto dialektickou syntézu protikladů nelze provést jenom tím, že se prostě „dočká času“. A už vůbec ne jenom (klasickým) třídním bojem. Tato budoucí transformace musí být vědomá a uvědomělá, vedená vědoucím lidským rozumem.

    Samozřejmě: ten spontánní vývoj, respektive spontánní působnost systému zde také musí existovat. (Nelze očekávat od každého jedince aby dokázal obsáhnout všechny aspekty vysoce komplexního společenského dění.) Ano, je – a bude – tomu tak že lidé budou opět formováni svými reálnými životními podmínkami (v Marxově „materiální základně): ale konkrétní charakter této materiální základny musí být pro tentokrát vytvořen záměrně a vědomě.

    Opakuji znovu co jsem nedávno napsal (tuším že v mém textu o marxismu): všechny dosavadní revoluce nakonec skončily na tom, že mohly pouze svrhnout něčí vládu, něčí moc. Ale něco takového dnes už nebude stačit. Už není koho svrhnout. Ne že by nebyly privilegované (a podprivilegované) vrstvy; ale jejich existence vyplývá nevyhnutelně ze samé podstaty tržní ekonomiky. Pokud tedy chceme něco změnit v tom ohledu jaké sociální podmínky (a jakého člověka) bude generovat tato materiální základna, pak musíme sáhnout právě do těchto mechanismů tržní ekonomiky. Jinudy cesta nevede.

  58. Ještě pro pana Kalouse: s editorem LibreOffice by neměl být problém, používám ho také, a myslím že jsem z něj sem už opakovaně něco zkopíroval. Ale jak řečeno ta technika má někdy své vlastní manýry. Pro tentokrát je tedy tato záležitost vyřešena, doufejme že to byl jen ojedinělý případ. (Kdysi se ovšem stalo i panu Horákovi že sem taktéž nemohl dostat svůj text; až pak nějak změnil jeho formát nebo co, a najednou to šlo.)

  59. Jaké se má „narodit dítě“?… No ano, pane Nusharte, to je právě otázka všech otázek. Respektive kde my můžeme vzít jistotu že právě to (duchovní) dítě kterému se my sami chystáme pomoci na tento svět je to jedině správné, anebo zda se nejedná pouze opět o náš vlastní další omyl.

    Vraťme se napřed zpět k Sokratovi. Ale ještě jeden zásadní moment je nutno v této souvislosti zdůraznit: vždy je nutno mít na paměti, že se zde navzájem dotýkají jak subjektivní, tak objektivní stránka hledání pravdy. (Právě proto jsem kritizoval Vl. Justa, za to že on jednostranně zdůraznil pouze ten subjektivní aspekt.)

    Položme si napřed otázku: v čem byl Sokrates vůči svým současníkům o tolik napřed? Proč se mohl právem domnívat, že právě on má v porovnání s nimi mnohem vyšší nárok na předpoklad, že se svými úvahami blíží samotné objektivní pravdě?

    Běžný člověk, běžné lidské vědomí se dopouští především dvou základních, rozhodujících chyb:

    – za prvé, z celého komplexu všech aspektů dané záležitosti si vybere, vytrhne jenom jeden jediný moment – a tento pak prohlásí za pravdu celou, a s železnou úporností trvá na tomto svém přesvědčení (to je fakticky právě onen „konfirmační bias“ o kterém hovořil pan Kalous)

    – a za druhé, toto běžné vědomí zůstane stát pouze u vnější, jevové stránky věcí, nedokáže proniknout k jejich podstatě.

    Stačí tedy když si vyjmenujeme tyto dvě základní chyby běžného vědomí při hledání pravdy, abychom zvěděli čím natolik jedinečným se vyznačovala – hledající – mysl Sokrata. Sokrates byl totiž naprostým opakem těchto dvou omylů.

    Sokrates – a to se naprosto jasně ukazuje v jeho rozhovorech s ostatními účastníky diskusí – měl vždy celou věc promyšlenou už dopředu, ze všech jejích stran. Konkrétní příklad: v „Ústavě“ se napřed řeší otázka, co vlastně vůbec je spravedlnost. Jeden z účastníků navrhne definici, že spravedlivé je „když se každému dostane co jeho jest“. Na to ovšem Sokrates namítne: „A co když se stane, když někdo kdo předtím odložil svou zbraň, náhle dostane záchvat zuřivosti? Bude skutečně spravedlivé mu v tuto chvíli jeho meč vrátit?…“

    Sokrates tím tedy ukazuje, že to co by se napohled zdálo být spravedlivým vůči konkrétnímu jednotlivci, by se ve svých důsledcích mohlo velice snadno stát bezprávím vůči mnoha ostatním. Je to jenom jeden – napohled banální – příklad, ale už tady se jasně ukazuje naprostý základ celého sokratovsko-platónovského myšlení: všechny aspekty našeho života je nutno pojímat a zvažovat ne v jejich bezprostřední, izolované podobě, nýbrž vždy v jejich celé komplexitě, ve vztahu k celku. A v konečném smyslu vše směřuje k samotnému – univerzálnímu – Dobru.

    Znovu tedy: proč si Sokrates mohl být tak jistý, že pravdu má on a ne ti jiní? – Protože on pojímal vždy skutečnost v jejím celku, ne v jejích jednotlivých aspektech jako to činili jiní. Přičemž – i ti druzí mohli mít svou část pravdy, ale právě že pouze část. Sokrates se proto také nikdy se svými kontrahenty nepřel, v klasickém stylu sporu: „Já mám pravdu, a ty se mýlíš!“ Sokrates napřed nechal své oponenty či partnery v diskusi přednést jejich stanovisko – aby pak tento jejich názor rozvedl do jeho důsledků, které se pak ukáží být absurdními. (Jako onen případ s mečem.) Sokrates proto může svůj hovor, své úvahy rozvíjet imanentně, vycházeje z (prvotního, dílčího) názoru ostatních účastníků diskuse.

    Ještě jednou tedy: Sokrates proto může právem pociťovat vnitřní jistotu své pravdy, protože – na rozdíl k naprosté většině ostatních – má už předem danou záležitost promyšlenou ze v š e c h jejích stran a aspektů. Abychom se tedy vrátili k našemu příměru s porodem: Sokrates si může být jist že to dítě kterému on pomáhá na svět má všechno potřebné, že mu nechybí nějaká noha či ruka či cokoli jiného.

    Tímto konstatováním bychom tuto úvahu vlastně mohli ukončit; ale ve skutečnosti bychom se takto nedostali nikam dále nežli kam se dostal Vl. Just, se svou chválou Sokratovy jedinečnosti, výjimečnosti, ve srovnání s nemyslícím davem.

    Ve skutečnosti zde přetrvávají dva zcela klíčové problémy:

    – za prvé, tento pocit vnitřní „jistoty“ svého vlastního přesvědčení pociťuje fakticky každý člověk. (Právě proto se vedou natolik rozhořčené ideové spory, protože každý je takto intuitivně plně přesvědčen o své „pravdě“.) Neměli bychom tedy takto opět žádné (všeobecně uznávané) kritérium pro to zda pravdu má Sokrates, anebo jeho oponent.

    – a za druhé: nedá se nic dělat, ale ani velký Sokrates nemohl dokázat svým individuálním vědomím postihnout objektivní pravdu celou. V některých případech to sám konstatuje, že v danou chvíli není schopen daný problém vyřešit až do konce; v jiných případech zase později korigoval své dřívější názory. Krátce řečeno: ani takový velikán myšlení nikdy nemohl mít absolutní jistotu, že by nalezl skutečnou, objektivní pravdu, v celé její úplnosti.

    Tím nám ovšem vyvstává kapitální problém. Když se opět vrátíme k našemu příkladu s porodem, pak ani Sokrates nemůže mít absolutní jistotu, že to dítě kterému on – se vší myslitelnou péčí – pomáhá na svět bude skutečně mít všechny předpoklady vyžít v tomto světě.

    Musíme se tedy podívat i na druhou, objektivní stránku celé záležitosti; k tomu ale zase až někdy příště.

  60. Josefu Poláčkovi: Ty anarchistické autonomní svépomocné kolektivy se nevytvářejí a neprovozují svou činnost proto, aby změnily uspořádání společnosti, dokonce ani aby někoho svrhávaly a samy se chopily vlády (což tzv. normální lidi chápou jen těžko a liberálové už vůbec ne…), ale proto, aby si zajistily naplnění svých potřeb vlastní prací. (I když současným médiím se bohužel daří vytvářet ve veřejném mínění pocit, že anarchisté nepracují, protože pracovat nechtějí a nikdy pracovat nebudou… Je to stejně hnusná a úspěšná lež jako většinové přesvědčení „slušných lidí“, že těch pár lidí závislých na dávkách bourá státní rozpočet.) Ono by úplně stačilo, kdyby je vládnoucí režim nechal dělat si své; oni by ho taky ignorovali a nic by po něm nechtěli. Dokonce i platné zákony by nepochybně dodržovali – nebo aspoň neporušovali častěji než věrchuška a určitě ne tak prasáckým způsobem. Jenže právě tohle „the powers to be“ nikdy nepřipustí.

    Když společná práce dokázala polidštit i opice, nevím, proč by praxe samosprávných svépomocných kolektivů nemohla vést ke změně společenského systému postupnou evolucí – i bez násilných revolučních převratů. Nebo aspoň poskytnout většinové společnosti trénink pro přežití nadcházejících krizí, které lidstvo čekají, ať už to budou války, pandemie nebo „jen“ důsledky ničení životního prostředí a změny podnebí. Jak kdysi – ještě ve svých lepších dobách, než se stal europoslancem – napsal (a teď se k tomu nehlásí a nejspíš takového názoru ex post lituje) Jan Keller: Až se to všechno zhroutí, ještě rádi se od nich budeme učit, jak zachránit aspoň zbytky toho, co nás udrží naživu.

    A ještě otázka k zamyšlení. Proč se ukrajinští anarchisté rozhodli podporovat svou vládu a pokud přímo nebojují v armádě, tak proč ji aspoň podporují nějakou formou dobrovolných aktivit? A proč míra té podpory v evropských anarchistických kruzích klesá od východu k západu, takže už v takovém Německu jsou ukrajinští (ale i pobaltští, polští a čeští) anarchisté svými tamními souputníky považováni za zrádce hnutí, o Francii a dalších zemích nemluvě? Anarchistickou scénu sleduji už dost dlouho, takže se domnívám, že odpověď je zřejmá: Ukrajincům je jasné, že i když byl předválečný ukrajinský režim (předválečný = před únorem 2022) jen o málo méně hnusný než ten ruský, tak představa, že by po vojenské porážce Ukrajiny nastaly v jejich zemi ruské poměry, je děsí mnohem víc než skutečnost, že podporují své odvěké třídní nepřátele. Na druhé straně anarchisté v západní Evropě s režimy sovětského a postsovětského typu nemají vlastní zkušenosti, žijí v neotřesitelné averzi vůči USA, často upadají do dogmatismu a pořád se řídí starými hesly „Čím hůř, tím líp“ a „Nepřítel mého nepřítele je mým přítelem.“

  61. Ještě ke konkrétnímu charakteru materiální základny: Ale ona už se mění, právě teď to sledujeme v přímém přenosu, jenom to jako současníci příliš nechápeme, jako to ostatně nechápal „dolní lid“ nikdy v dějinách. Nastupující technologie (= výrobní síly), ať už půjde o AI, výrobu a uchovávání energie nebo změny charakteru mobility, už se dávno jako trend prosadily; teď už půjde „jenom“ o to, jaké formy vlastnictví (= výrobní vztahy) se vytvoří jako jejich nadstavba. Zatím je vidět, že se „ředitelé zeměkoule“ snaží udržet z toho nastupujícího co nejvíc pod svou kontrolou, a to nejlépe formou přímého vlastnictví; nicméně můžeme si být jistí, že když tato forma bude v rozporu s charakterem technologií, tak že se ten rozpor projeví dost rychle a dost rychle – aspoň v měřítku dějinných procesů, které přesahuje horizont jednoho lidského života – bude i vyřešen. Jistá není jenom jedna věc: Jestli si mezitím nerozebereme zeměkouli pod nohama způsoby, které předpověděli už v r. 1972 autoři Mezí růstu. Jestliže ano, pak se bude sice nově řešit stejný vztah výrobní síly vs. výrobní vztahy, ale na zcela jiné materiální úrovni a tudíž i jinými tomu odpovídajícími způsoby.

  62. Když tak čtu, co píše pan Kalous, nedá mi to, abych sem nevložila další odkaz, a sice na podcast s Pavlem Baršou, který má z budoucnosti podobné obavy, a proto prohlašuje, že už není liberálem (ač jím dříve byl), nýbrž že se z něj stává radikál.
    https://www.voxpot.cz/uz-nejsem-liberal-stal-se-ze-me-radikal-zapad-neni-mozne-reformovat/?fbclid=IwZXh0bgNhZW0CMTAAAR2cicCKJuNuofWJY6wLTtLoIh3aRCU_iw15ciNU4jZpkejJnbE88oob6Vw_aem_GCyAVGkBhGqOCNsDj-fpWw

  63. Evě Hájkové: Zdrojem moci byly majetky odjakživa. Tady jde o to, jaká míra koncentrace majetků a moci je ještě přijatelná, aby neohrožovala základy demokracie. V EU jsme skoro jediná země, kde se to neřeší. Historie ukazuje, že od určité míry majetkové nesouměřitelnosti dochází k rozkladu společnosti zákonitě. A přitom na to existuje prostředek, který je zcela tržně konformní a vposledku přijatelný i pro liberály a konzervativce: Daně.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *