Forum

Tato stránka je náhradou za zrušená diskusní fóra, která nevešla v užívání. Je určená pro diskuse o aktuálních tématech, která se ale věcně nehodí do žádné běžící diskuse pod aktuálně projednávanými texty. Takže sem každý může volně vkládat svá vlastní témata, která se mu právě zdají být příhodná pro společnou diskusi.

3 476 komentářů u „Forum“

  1. Jak teď vidím, uvedl jsem původně chybné údaje; onen index velikosti domů neobnáší 1,77 a 1,20 jak jsem uváděl, nýbrž 0,77 a 0,20. Ale celkový poměr je tedy v zásadě stejný.

  2. Děkuju, pane Poláčku.
    Moje otázka, jestli se způsob života v Tripollyi lišil od jiných neolitických lokalit, zůstává bohužel nezodpovězena. Kdyby to tak bylo, němečtí archeologové by na to pravděpodobně upozornili. Proto se domnívám, že život lidí v době neolitu, včetně sociálních rozdílů, byl obdobný všude, kde lidé stavěli své domy. A to bez ohledu na to, zda se jednalo o tzv. megaosady anebo menší sídliště. Myslím, že to nezpůsobovaly nějaké mocné mechanismy, ale přirozený způsob získávání obživy, zejména naprostá soběstačnost jednotlivých farem, která lidi nenutila hledat obtížné širší vztahy.

  3. „Čím bohatší domácnost, tím větší budova obvykle bývá, tvrdí vědci.“

    ————————

    Jsou tedy lidé na venkově většinou výrazně bohatší než lidé ve městech?
    (Lidé ve městech žijí obvykle v bytech, které jsou většinou mnohem menší než venkovská stavení.)

    Obávám se, že zde automaticky vycházíme ze zatím stále nepodloženého předpokladu, že bohatší člověk má větší dům a více věcí, zatímco chudší člověk má menší dům a méně věcí. (Do menších domů se ale pochopitelně větší množství věcí vůbec nevejde, takže to tak být nutně i musí.)

    Hofmannův tým má podezření, že když se po několika staletích sociální rozdíly ve městech zvětšily, bohatší lidé své domy, natěsnané obrovským množstvím věcí, vypálili a odstěhovali se na venkov, kde s půdorysnou plochou domu zdaleka takové problémy nebyly. V nedávné době jsme tento logický jev mohli pozorovat například na vzniku satelitní zástavby ve stylu podnikatelského baroka, kde Giniho koeficient rovněž nedosahuje nijak závratné hodnoty a blíží se spíše k nule.

  4. Paní Zemanová, v onom článku je výslovný poukaz jak na vykopávky urbánních center v oblasti Varny, tak se sumerským městem Uruk – kde v obou případech byly zaznamenány velké sociální rozdíly u městského obyvatelstva. A opakuji znovu: jedná se o případy z přibližně té samé doby. Nedá se tedy nijakým způsobem paušálně tvrdit, že v neolitu by lidé všeobecně měli stejnou životní úroveň.

    Ostatně co se Vašeho poukazu ze včerejšího dne týče, že tehdy i městské domy měly své zahrádky: může být, ale z takovéto zahrádky nelze vyžít, k tomu je zapotřebí mít vlastní pole. – Je samozřejmě možné že i městští obyvatelé v onom rovnostářském městě tato pole měli – ale mimo města, nikoli v městě samotném. Ale i tak zůstává překvapivým faktem, že zde nedošlo k výraznějším majetkovým rozdílům. Tím spíše že tato – případná – pole mimo města by musela obdělávat jejich čeleď, sami by nemohli neustále putovat sem a tam.

  5. Pane Nusharte, proč obyvatelé oněch měst v ukrajinském Trojpolí svá města vypálili (nebo byla vypálena nepřáteli?…) se ovšem v onom článku nijak nevysvětluje. Ale že by to bylo v důsledku toho že už neodpovídala jejich požadavkům na vzájemnou rovnost, se zdá být přece jenom dost málo pravděpodobné. (Počin srovnatelného charakteru udělali svého času jenom Rudí Chmérové, když „zpanštělé“ městské obyvatele vyhnali kompletně na venkov, a nechali je tam provádět výhradně manuální práce na polích.)

  6. Mnozí z vás už asi něco zaslechli o novém projektu populárního výtvarníka Davida Černého, který na vnější zdi renovovaného pražského obchodního domu Máj hodlá umístit naddimenzionované plastiky jakožto (prý) výraz úcty československým letcům v Británii ve druhé světové válce. Jak by se tyto výtvory měly vyjímat, je možno shlédnout například zde: \https://magazin.aktualne.cz/kultura/david-cerny-maj-motyli-navrh/r~0a756c7ef74411ee95ee0cc47ab5f122/

    Je skutečně podivuhodné, jak určití autoři nikdy nedokáží stvořit nic jiného nežli kýč, i kdyby se snažili sebevíce. Je docela dobře možné že David Černý své plastiky skutečně zamýšlí jako poctu čs. letcům; ale to naprosto nic nemůže změnit na skutečnosti, že jak z hlediska provedení, tak z hlediska umístění se nejedná o nic jiného nežli o další z celé řady uměleckých kýčů, kterými D. Černý systematicky znetvořuje vizuální výraz hlavního města republiky. V prvé řadě je zde naplněn jeden ze základních klasických respektive definičních znaků kýče: totiž prvoplánovost. Vzít siluetu stíhacího letounu a zkombinovat ji s obrovskými křídly vážky v jakýsi hybridní útvar, navíc v pestrých barvách typu umělé hmoty – v díle takovéhoto druhu nelze objevit ani náznak nějakého hlubšího uměleckého sdělení. Naopak, zcela evidentně se jedná o další projev typického výtvarného exhibicionismu tohoto autora.

    Tento projekt kritizuje nemálo odborníků; na rozdíl od nich ale já nezastávám názor, že by tímto kýčem nějak výrazně byla znehodnocena samotná budova obchodního domu Máj. Tento architektonický projekt ze sedmdesátých let minulého století jsem totiž taktéž vždy pociťoval jako z estetického hlediska naprosto nenápaditý až přímo urážlivý: nevzhledné šedivé stěny kombinované se skleněnými okenními plochami, jejichž rámy jsou nalakovány nevzhlednou žlutou barvou.

    Snad se mělo jednat o dílo v brutalistickém slohu; ovšem samotný fakt že určité dílo je vypracováno v nějakém (právě módním) slohu ještě nijakým způsobem negarantuje jeho uměleckou respektive architektonickou kvalitu. V daném ohledu podle mého soudu se zde tedy pouze jeden architektonický kýč setká s novodobým výtvarným kýčem.

    Jsou chvíle, kdy jsem vlastně rád že už nežiji v mém rodném městě, takže nemusím natolik intenzivně prožívat pocity hnusu při pohledu na mnohá jeho znetvoření, které muselo a musí strpět v současné době, která mnohdy naprosto převrátila veškeré hodnoty a kýč povýšila na artefakt hodný nejvyššího obdivu a uznání. (Ne snad že by německý Mnichov neobsahoval také kýče podobného druhu; ale ten není mým rodným městem, a tak mě to zase až natolik nepálí.)

    Nicméně stále se ve vzduchu vznáší otázka, kam vlastně směřuje svět, který zřejmě už naprosto ztratil i ten nejzákladnější smysl pro estetiku, a který místo pravého umění vzývá fetiše kýče a uměleckého exhibicionismu.

  7. Vaše stránky odmítají přijmout mé příspěvky, pane Poláčku. Zřejmě jste to nějak zařídil. Blahopřeju.

  8. Asi je to složitější. Jde tedy o jisté informace, které odporují vaší teorii?

  9. Paní Zemanová, já sice chápu že je to frustrující když se vyskytnou problémy s otištěním vlastního příspěvku; nicméně není nutno přitom hned vyslovovat podezření z jakési cenzury. Pokud jsou nějaké komentáře zablokovány, pak je to způsobeno výhradně příslušným programem, který nás chrání před záplavou spamů. Tento program má určité interní nastavení, do kterého se já – jakožto neodborník – neodvažuji pokud možno zasahovat, abych nezpůsobil chaotický stav který bych pak nebyl schopen opravit.

    Ano, tento program má seznam určitých nepovolených slov; že by k němu patřilo i to Vámi uvedené, je ovšem málo pravděpodobné. (Tím spíše že sem toto slovo bylo vpuštěno.)

    Jedna možnost zablokování by byla: neměla jste ve svém příspěvku příliš mnoho odkazů? Tuším že limit je v současné době 4 (to je také jeden z mála parametrů které si ještě troufám manuálně nastavit); větší množství onen ochranný program vyhodnotí jako spam.

    Jinak je ovšem v daném případě odpomoc docela snadná: pokud Vám zdejší systém nadále blokuje Váš komentář, pošlete mi tento komentář prostě mailem, a já ho zde otisknu. Alespoň uvidíme, jestli to potom bude či nebude fungovat.

  10. Paní Hájková, ten článek na Seznamu je bohužel opět za platební (respektive reklamní) bránou, takže ho nemohu přečíst. Ale že Češi jsou v mezinárodním srovnání značně rovnostářští ve svém smýšlení, to je obecně známo. Ovšem – pokud se skutečně i současná mladá generace takto skepticky vyjadřuje ohledně soukromého podnikání, pak by to přece jenom znamenalo dost zásadní obrat. Totiž ve srovnání s polistopadovou mladou generací, která byla tvrdě pravicová. Byli to vlastně čeští „yuppies“, thatcherovští vyznavači neustálé honby za bohatstvím a kariérou jakožto jediného životního smyslu.

    – Tak se se mi tu platební bránu na Novinkách přece jenom podařilo obejít, díky tomu že jsem ji vyvolal prostřednictvím německého Googlu. Vedle samotného údaje o skepsi současné české mladé generace je tam něco i o možných příčinách – které jsem sám víceméně předpokládal. Tato mladá „generace Z“ je totiž už konfrontována s poznáním, že dravý kapitalismus nevede pouze k trvalému růstu blahobytu (jak to svého času tvrdil a sliboval Klaus), nýbrž že zároveň produkuje celou řadu velmi závažných společenských i ekologických problémů.

  11. Ale jak jsem prováděl hledání s Google, narazil jsem přitom na jiný, velmi zajímavý článek současné mladé generace k podnikatelství, respektive ke komerčním aktivitám a vlastní kariéře: https://forbes.cz/uz-zadne-zdimani-a-otroceni-jak-se-firmy-pripravuji-na-mladou-generaci/

    V zásadě je zde potvrzeno o čem byla řeč výše: současná mladá generace se už dokázala osvobodit od zaťatého kariérismu generace předcházející, nyní si více cení jak kvality vlastního života, tak i enviromentálních hodnot. A to třeba i za cenu menšího výdělku.

    Přičemž jedna psycholožka zde činí přímé srovnání mezi těmito dvěma generacemi: ona polistopadová zkomercializovaná generace je v jejích očích vinna hlubokou životní frustrací generace současné. Protože ta první generace té nadcházející pro samotnou honbu za penězi vůbec nedokázala vytvořit a poskytnout pravé rodinné zázemí.

    Tato všechna sdělení o odvrácené části komerčního způsobu života jsou o to zajímavější, že vycházejí v magazínu který se sám věnuje byznysu. Že by dokonce už i v jeho redakci došlo k určitému posunu hodnot?…

    V každém případě pro mou osobu musím konstatovat, že tento nový životní postoj současné mladé generace je pro mě velmi pozitivním překvapením; musím přiznat že jsem už ani nevěřil že se u české populace něčeho takového ještě budu moci dožít.

  12. Ale co se týká principu rovnostářství, tady mám také jednu aktualitu. Shodou okolností jsem včera shlédl francouzský televizní dokument o teroru Rudých Chmérů (respektive Khmerů, jak se komu líbí). Ano, byl to bez jakýchkoli pochyb strašlivý teror, způsobený ideologickým fanatismem; nicméně zde bylo podáno nikoli nezajímavé vysvětlení, z čeho tato snaha vytvořit naprosto rovnostářskou společnost vlastně vznikla.

    Řetězec událostí byl v zásadě takový: původně byli Rudí Chmérové spíše jen opozičním hnutím. Ale tehdejší vládce princ Norodom Sihanuk jich nechal několik stovek postřílet; oni se pak uchýlili do lesů, respektive do džungle. Tam ovšem narazili na tu žijící horské kmeny – jejichž příslušníci skutečně žili prakticky komunistickým způsobem života, společně obdělávali svá pole, a taktéž spolu sdíleli prakticky veškerý majetek. A přitom v tomto svém prostém způsobu života byli zřejmě vlastně zcela šťastni!

    Rudí Chmérové – z nichž mnozí studovali ve Francii, a tedy znali francouzskou revoluční literaturu – v nich spatřovali onoho „ušlechtilého divocha“, o kterém snil už Rousseau. A pojali úmysl tento způsob prosté, ale šťastné existence rozšířit na celou kambodžskou populaci.

    Samozřejmě: k celé věci se postavili fanatickým, fundamentalistickým způsobem, který pak vyústil v masový teror; nicméně je přesto zajímavé vidět, že dokonce i oni měli určitou vizi, o které věřili že znamená něco pozitivního, že přinese obrodu lidstva zkaženého komercí a konzumem.

  13. Paní Zemanová, není to zase problém, s kterým jste se tu už jednou setkala? Program se zřejmě chová diskriminačně k textům, které jsou podezřelé pro kopírování nezměněných, či málo změněných pasáží odjinud, třeba z nějakého pracovního souboru. Když jsem někdy sem přenášel něco ze svého přípravného souboru „koncepty“, musel jsem dělat opravy textu (na ten samý stav) skoro v každém řádku.

  14. Co se těch Rudých Khmérů týče, je otázka, zda jejich budoucí vůdce nezaujal maoismus v Paříži docela naživo. „Kulturní revoluce vypadala na dálku podnětně i v očích leckterého agilního zástupce evropské studující mládeže. Šance uvádět do praxe zůstala ovšem na západě našeho kontinentu naštěstí prakticky nulová. Phnompenh, zvaný dříve Paříž východu, můžeme mít stěží za našemu krajně cizorodé, anticivilizační prostředí. Venkovské komunity, jak tomu bylo třeba v Íránu, či Afghánistánu, nebo ještě poněkud je (dokonce u nás), charakterizuje odpor ke „zkaženosti“ metropolí. Mimochodem, z tohoto pocitu (i jeho literárního postižení) nemálo čerpal fašismus 30. let.

  15. Zkusila jsem změnit podpis a mail, ale stejně to nepomohlo.
    Další pokus: z jiného mobilu

  16. Hurá! Zafungovalo to. Takže už jen stručně napíšu, co jsem se pokoušela vložit:
    Nálezy v bulharské Varně podle všeho nejsou z doby neolitu, ale z doby bronzové, takže známky sociálních rozdílů, na které ukazují, nejsou neobvyklé a nemění naše poznatky o neolitické společnosti.

  17. Napřed tedy ještě k oné rovnostářské kultuře na území dnešní Ukrajiny: jak už jsem uvedl z onoho článku v novinách není bohužel zcela zjevné, jak dlouho se tato kultura udržela: zda několik století, anebo celá tisíciletí. Takže by bylo možné, že existovala ještě i v době bronzové. V každém případě když se v tom článku uvádí že tato kultura existovala souběžně s městy ve Varně, považoval bych za značně pravděpodobné že tomu tak skutečně bylo.

  18. Ale jistě, pane Horáku, že ti studentští vůdci Rudých Chmérů kteří studovali ve Francii byli „naočkováni“ maoismem. To ovšem nic nemění na setkání rudochmérských partyzánů s oněmi horskými kmeny. Navíc: ne všichni vůdci tohoto hnutí se rekrutovali z těch kteří studovali v Paříži. A svým způsobem naopak: právě ti byli později (v době teroru) paušálně obviněni buržoazních manýrů, skončili buďto v pracovních táborech nebo na popravišti.

  19. Ve včerejším Právu vyšel docela zajímavý článek o působení Edvarda Beneše v české/československé politice. Tento článek (v rámci celé řady takovýchto článků o velkých osobnostech naší minulosti) napsal jeden historik. Beneš – ovšem velmi kontroverzně vnímaná osobnost, jak tento historik uvedl především v souvislosti s rokem 1938, poté s jeho sbližováním se se Sovětským svazem, poté s „Benešovými dekrety“, a nakonec s únorovými událostmi roku 1948.

    Tento historik však Beneše v zásadě obhajuje; uvádí že všechny tyto jeho sporné počiny je nutno hodnotit vzhledem ke kontextu doby. Uvádí dokonce citát z řeči V. Havla k nějakému Benešovu výročí, kdy Havel řekl, že „jen málokdo si dokáže představit osamělost toho, kdo musí ve vlastní odpovědnosti volit mezi zlem menším, a mezi zlem horším“. (Havel zde zřejmě hovořil už na základě vlastní zkušenosti s českou politikou.)

    Takovýto názor na Beneše jsem sám choval víceméně vždy, toto bylo tedy pouze potvrzení od odborníka. Nicméně bylo zde uvedeno i několik zajímavých, obecně málo známých aspektů.

    Například co se odsunu Němců týče, ten naprosto nebyl Benešovou iniciativou, nýbrž tato myšlenka vznikla u domácího odboje. Zatímco Beneš ještě v roce 1940 v jedné řeči prohlásil, že v Československu i nadále zůstane německá menšina.

    Co se týče sblížení se Sovětským svazem, to historik vysvětluje prostým citem pro realitu. Tedy vědomím toho že Sovětský svaz tak jako tak bude v dohledné době dominantním hráčem v celé východní Evropě. Uvádí v této souvislosti zajímavé srovnání: polská exilová vláda se s Rusy nedohodla – a po válce zůstala sedět v Londýně. A Západ nakonec stejně musel uznat polskou vládu, kterou dosadili Rusové. Zatímco česká exilová vláda se s Rusy dohodla, a mohla se vrátit domů.

    Navíc: postoj anglické politiky k českým nárokům byl dlouhou dobu značně nejednoznačný. Nebylo totiž vůbec jisté, zda bude podporovat obnovení Československa v předmnichovských hranicích. (Je nutno si uvědomit, že Anglie fakticky dodnes nezpochybnila původní platnost mnichovských ujednání!) Za těchto okolností bylo celkem vzato pochopitelné (či přímo nevyhnutelné), že Beneš hledal podporu i u opačné strany, tedy u Rusů.

    Co se pak výtek na adresu Beneše týče, že neodstoupil hned po převzetí moci komunisty – historik oproti tomu uvádí zajímavé tvrzení, že tím že ještě zůstal nějaký čas v úřadě dosáhl zpoždění počátku teroru o půl roku – což pak statisícům ohrožených umožnilo dostat se na Západ.

    V každém případě je možno říci: ono je vždy snadné pronášet soudy (a odsudky) zdáli, jenom na základě emocí. Ale když se přihlédne k celé složitosti těch či oněch situací, těch či oněch rozhodnutí, pak se mnohdy celá záležitost začne jevit v podstatně jiném světle.

  20. Beneše je podle mne skutečně na místě hodnotit jako předního dobového státníka a činitele. Ne náhodou jej za svého nástupce chtěl Masaryk, který jej dobře znal. (Kdyby to neviděl jako jednoznačný zájem republiky, jistě by nechal vývoji volný průběh).

    Na druhé straně je ovšem pravda, že charakterově, či morálně nebyl Beneš ukotven stejně pevně a hluboko jako TGM. Byl prostě víc člověkem politiky, však také se specifickou disciplínou začínal na nejvyšší úrovni podstatně dříve než první prezident.

    Beneš měl vskutku neobyčejně dobrý politický odhad (jímž se ve svých knihách chlubil). Jeho politika v poměru k SSSR vycházela jednak ze správného pochopení změněné poválečné situace (jako taková nebyla zcela bez efektu), jednak ovšem i z určité rozšířené iluze o tom, že v Sovětském svazu důsledky revoluce a války snad konečně vyústí v jistou normalizaci. (Už stalinskou ústavu takhle přivítal K. Čapek a nebylo to zřejmě bez politické objednávky). Role prvorepublikové levicové inteligence co politického backgroundu nebyla nevýznamná, zatímco ostře kritická pravice si často, dříve, nebo později, nešťastně zadávala.

    Prezidentova zkušenost z exilu byla určitě nelehká, často trpká. Beneš byl uzavřený a nedával své emoce najevo. S oddaností a jistou urputností pracoval pro budoucí Československo. Viděl přitom jistě mnohé chyby minulosti a byl připraven ke změnám. Možná, že špatné zdraví už po šedesátce má původ (mj.) v extrémním dobovém vypětí a panem Poláčkem vzpomenutém osamění. Byla to jistě nemoc, která poznamenala poslední tři roky Benešova života a jeho váhavost.

    Beneš samozřejmě dělal chyby. Podcenil, nakolik si Slovensko zvyklo na svou válečnou samostatnost. Neuvědomoval si dostatečně, že není jako Masaryk skutečný Čechoslovák. Nedával po 2. světové válce politikům pocítit, že není jen moderátor, ale po přechodné období skutečný výkonný prezident. Jeho příklon k formálnímu pojetí funkce, např. nekonání proti projevům národního šovinismu, neudělení milosti J. Tisovi a další posílily pocit nadpráví a beztrestnosti (zbylých) radikálních politických aktérů ve státě.

    Benešovo setrvávání ve funkci po únoru 1948 bylo zřejmě způsobeno jeho nerozhodností, plynoucí ze špatného zdravotního stavu. Zároveň, protože uvažoval o emigraci, nechtěl pravděpodobně opakovat těžko napravovanou předválečnou chybu, kdy z republiky odešel jako soukromá osoba.

    P.S.: Byl jsem se letos v květnu podívat, jak jsou upravena pietní místa zatáčky, kde došlo k atentátu na Heydricha, a Kobyliské střelnice. V návaznosti jsem si přečetl několik textů na tato dějinná témata. Británie ve věci „oduznání“ Mnichovské dohody (od počátku, ne až po záboru zbytku okleštěné země) požadovala podstatný důkaz neloajality Čechoslováků vůči Německé říši. Takový (jako demise protektorátní vlády) se nepodařilo zajistit. Atentát, navržený Fr. Moravcem jako odvetu za popravu gen. Bílého, schválil Beneš zřejmě s vyhlídkou na dosažení změny britského a následně francouzského stanoviska. Nedlouho po Heydrichově smrti k očekávanému skutečně došlo.

  21. Ano, na ten atentát na Heydricha jsem v dané souvislosti také myslel, to je právě jeden z případů kdy politik (či přesněji: státník) musí jednat ve vlastní odpovědnosti, a v určitém smyslu proti vlastnímu lidu, v zájmu dlouhodobějších perspektiv. Proti tomuto záměru se postavil domácí odboj, bylo mu jasné k jakým důsledkům, k jakým represím takový čin povede; a musel si toho tedy být vědom i Beneš. A přesto tento atentát nařídil. Co si o tom pomyslet? Já jsem přitom myslel na všechny ty oběti – zčásti uvědomělí odbojáři, zčásti ale i zcela „normální“ lidé kteří se k dané věci jenom nějak náhodně připletli, byli zatýkáni, podrobováni krutým výslechům, popravováni. Z jejich perspektivy – jak oni k tomu přijdou, jak to mohou pociťovat jako spravedlivé, že jenom na základě rozhodnutí někoho kdo si žije někde daleko v bezpečí oni si musejí projít takovým martyriem?…

    Jenže druhá stránka věci je ta, že v zájmu národa jeho vedoucí činitel někdy musí učinit i taková rozhodnutí, kterými víceméně vědomě obětuje takové a takové množství lidských životů. Prakticky každý státník, který – ať z jakýchkoli důvodů – vyhlásí válečný stav vůči jiné zemi takovýto akt obětování životů příslušníků vlastního národa provede. Když je tímto státníkem diktátor, pak si s tímto mařením lidských životů nijak neláme hlavu; naopak například pro Hitlera bylo obětování života za vlastní národ aktem nejvyšší cti. – Kteroužto „čest“ ovšem delegoval především na miliony německých mužů. Ale státník se smýšlením alespoň trochu demokratickým – ten vždy nevyhnutelně musí projít tímto velmi trýznivým zvažováním a rozvažováním, jaké jeho rozhodnutí pro jeho národ, pro lidi jejichž osud mu byl svěřen do jeho rukou bude znamenat více, a které méně zla. O oprávněnosti či chybnosti takovýchto rozhodnutí se velmi snadno vytvářejí soudy ex post (když už se ví jak to všechno nakonec dopadlo); ale v danou chvíli je to vždy šachová partie s ďáblem. Jenom na tomto pozadí je možno získat bližší porozumění, proč Beneš byl ochoten přijmout mnichovský diktát – i proč poté nařídil atentát na Heydricha.

  22. Co se oné proslulé kobyliské zatáčky týče – tu já dobře znám ještě v její původní podobě, v prvních letech mého života jsme bydleli v Kobylisích, ještě o něco výše, takže touto zatáčkou jsme vždy projížděli když jsme jeli do centra Prahy, ať už tramvají nebo automobilem. A už tehdy nám dětem rodiče sdělili (či alespoň pro naše ještě dětské chápání naznačili), že tato zatáčka není jen tak ledasjaká silniční zákruta, ale že je spojena s velice významnou národní událostí.

    Když byla tato historicky tak významuplná lokalita před lety prakticky zlikvidována v důsledku velkoryse pojatých silničních úprav, pociťoval jsem to jako dost těžkou újmu pro historickou paměť národa. I když ovšem na straně druhé jsem si vědom toho že tato zatáčka byla z ryze dopravního hlediska značně problematická, svým malým poloměrem byla skutečně velmi ostrá, navíc (ve směru do centra) dost silně se svažující, především za deště nemálo nebezpečná, asi se zde stávalo dost nehod. Ale přesto se domnívám, že stálo za to alespoň nějak opticky toto jedinečné místo národní historie nějakým způsobem uchovat. Když mohl být svého času (a to ještě za minulého režimu) na Mostecku přesunut celý kostel, jistě by bylo nějakým způsobem možné uchovat i tento národní památník.

  23. Ještě se vrátím k tomu, jak snadno diktátoři (jmenovitě Hitler) jiným ukládají jako nejčestnější povinnost obětovat ve válce své zdraví i své životy. Takovéto pojetí „nejvyšší cti“ ovšem není vždy bez dalšího sdíleno těmi, kterých se bezprostředně týká. V jedné dokumentaci o druhé světové válce vyprávěl jeden pamětník, tehdy německý voják, o tom že byl na východní frontě zraněn, poté se dostal do lazaretu kde byl operován, pokud si dobře vzpomínám byla mu amputována noha. Trpěl tedy velice silnými bolestmi; a pak zpozoroval, že na stěně nemocničního pokoje či snad stanu visí malá fotografie s portrétem Hitlera. Vztyčil směrem k obrazu svého vůdce ruku – jakoby k nacistickému pozdravu, ovšem spolu s výkřikem: „Heil, du Schwein!“

    Vojáci na frontě tedy ne vždy sdíleli to samé nadšení pro zabíjení a utrpení, jako jeho vůdci. – V daném příběhu je navíc ta okolnost nemálo zajímavá, že onen pamětník nijak nezmiňoval, že by po tomto svém heretickém počinu měl nějaké potíže. Dost možná, že v oné nemocnici byli od vojáků zmrzačených pro führera na takovéto projevy radikální neloajality už docela uvyklí.

  24. Byla zde řeč o D. Černém a jeho plastikách. Nedávno jsem četla, jak je někdo velmi chválil v jakési facebookové diskusi. Oceňoval kromě uměleckého stylu také fakt, že prý Černý dovede své umění dostat i do veřejného prostoru. Zdá se, že tohle je ještě důležitější, než vlastní obsah díla. Umění dostat své umění do veřejného prostoru.

  25. Na plastiky Davida Černého, mimina na televizní věži, se dívám (jak jsem už asi někdy psal) nablízko z okna. Původně mělo jít o instalaci na dobu jednoho roku (2000, kdy byla Praha vyhlášena jako jedno z tehdy několika „evropských měst kultury“). Oslovený David Černý při té příležitosti, po „pomnožení“, věnoval vlastně již hotové jako poutač. Na rozdíl od Grazu, kde o rok později měli při stejné příležitosti jako atrakci černou plechovou siluetu své hodinové věže, bylo Praze „babies“ na Aulického (snad jediné nezbourané) stavbě, přezdívané kosmodrom, líto a tak dílo na místě zůstává až dosud. Mnozí turisté (Žižkov se stal cizinci oblíbenou oblastí) si věž s deseti Černého černými lezoucími dětičkami hojně fotografují, berou je na dálku mezi prsty jako Gulliver obyvatele Liliputu apod.

    Černého objekty mi přijdou dost levné, většinou jsou součástí PR a hoví infantilnímu vkusu. V Lucerně tak stále visí za nohy kůň, na jehož břiše sedí sv. Václav (jenž, na tom bronzovém, kdysi kopí potěžkal). Máme asi být už natolik zrelativizovaní, že secesní „gesamtkunstwerk“ pasáže nesneseme a potřebujeme jej proto spolu s dějinami odlehčit. (Však ona váha materiálu sochy jejich významu odpovídá). Dnes lidé už Černého provokaci ani nevnímají. O obří Kafkově hlavě v tzv. Quadriu jsem se kdysi již zmiňoval.

    Když před 10 dny instalovali „stíhací motýly“ na OD Máj, šel jsem zrovna okolo (v rámci návštěv při festivalu Open House). Slyšíme, že instalace je jen dočasná. Mám obavu, že podobně jako pobyt vojsk Varšavské smlouvy a dětičky na „mé“ věži, která se tlačí do městského obrazu mj. i při pohledu z Mostecké či Kaprovy ulice. Socialistický „hi-tech“ je třeba zlidštit, říkají někteří. (Někdy také chtějí ochotně zbourat „brutalismus“ (a nahradit jej novým a brutálnějším). Je pravda, že doba se (vždy, zase) mění a aktuální vyznění funkcionalismu v moderní olbřímí objekty je právem vnímáno jako velmi, v původním slova smyslu, trapné. David Černý se zřejmě opravdu vyzná, neboť jeho podíl na uměleckém „ztvárnění“ veřejného prostoru je víc než značný. Na druhé straně jistá rehabilitace pokusu o umění, tedy něčeho zbytného, je logickým řešením odporu veřejnosti k těžké profanaci architektury a urbanismu.

    Velmi souhlasím s nedávnou poznámkou pana Poláčka o vztahu k rodnému městu. Místního zde vše bolí nejvíc. Černého „ptákoviny“ nebo „zkapacitnění“ tahu přes Kobylisy jsou ovšem jen dva dílky ošklivého puzzle, jež skládá současný hospodářský zázrak (U. von der Leyenová) přes krásný, světově proslulý a nenahraditelný obraz Prahy.

  26. „Hoví infantilnímu vkusu“ – ano, to je myslím velmi výstižná charakteristika. Já nechci popírat že D. Černý možná mohl mít určité umělecké vlohy – ale podle všeho se umělecky socializoval v době, kdy poctivé vypořádávání se umělce s uměleckým sdělením začalo být razantně vytlačováno ryze exhibicionistickým gestem. Zkrátka, namísto hloubkových sond do tajů umění rozhoduje už jenom schopnost vzbudit bezprostřední zájem nenáročného masového publika. Exhibicionismus tvůrce se tak setkává s touhou masového publika po exhibici.

    Že jsou tyto Černého výtvory často chváleny i z tábora samozvaných „znalců umění“, je pouze další moment svědčící o všeobecném kulturním úpadku současné doby. Svým způsobem je to důsledek „totální demokratizace“, kdy se každý cítí být oprávněn mluvit do všeho, i do toho o čem nemá žádné hlubší porozumění.

  27. Ještě se rozepíšu k té naší rovnostářské tematice.

    Problém je, že archeologie má jen omezené možnosti poznání dávné minulosti. Přestože patřím k lidem, kteří obecně vědu nesnižují, nýbrž cení, vím, že tenhle obor vyprodukoval dost bezděčných omylů. A to pomíjím záměrná uvedení v omyl. Důvody nesprávného vysvětlení nálezů lze vidět v zaujetí, v touze dočkat se úspěchu, v národní stranickosti. Přání zkrátka bývá otcem myšlenky. Kolikrát se naopak chodí „kolem objevu“ a pořád nic. Každopádně odborníci dnes neuznávají mnohé staré interpretace. Některé kosterní pozůstatky předků člověka se do krasových jeskyň měly propadnout (údajné z míst, kam je na stromy zatáhli lovící levharti), zpochybněny jsou některé nejstarší záměrné pohřby, doklady medvědího kultu, dávno Maškův jezdecký pohřeb, také dobově slavné pohřby „upírů“. Podobně vzaly za své příliš nadšené ideální rekonstrukce prvotních kostelů, či časové určení jejich nejstarších stavebních etap atd.

    Představuji si, jak by budoucí archeologové interpretovali majetkové poměry v našich současných městech a domech. Napadlo by je, že zdánlivě podobné byty nyní jedni vlastní, leckdy jich hned několik, aby jim málo majetní museli platit nájem?

    V jednu a tu samou dobu mohou samozřejmě i v relativní vzájemné blízkosti (ko)existovat společnosti na velmi odlišném stupni vývoje. Ten totiž neodvisí pouze od šíření (dostupnosti) myšlenek, technologií a lidí, které ovšem bylo v minulosti mnohem pomalejší než dnes. Pro všechna společenství není tentýž evoluční progres dobově stejně naléhavý, resp. žádoucí. Záleží na prostředí, v němž fungují. Pro ještě další pak platí, že jsou konzervativní, defenzívně naladěné, relativně zdatné (nebo že v důsledku přírodních podmínek nelákají dobyvatele).

    S Divokým západem 19. stol. si většinou spojujeme prérijní indiány. Skutečností je, že jejich společenství žilo z lovu (hlavně bizonů). Jen o nějaká dvě století dříve byli předkové Siouxů a dalších kmenů dokonce jen opěšalí… Na severozápadě dnešních USA žily v téže době kmeny na úrovni náčelnictví. Oblast při Pacifiku, pro dostatek srážek a teplé mořské proudění velmi plodná, s nárazovou nadúrodou oříšků, živila relativně nivelizované společenství, vyznačující se přerozdělováním (asi poněkud jiným než např. v Mykénám) s dost furiantskými „potlachy“. (Výraz si vzal za svůj Werich). Za poměrně rovnostářské je považováno Mohendžodaro.

    Když dojde k nějaké nové podobě společenského uspořádání, bývá běžné, že počáteční rozdíly nejsou tak velké jako později (neboť časem a různými okolnostmi vzrostou). Když třeba Karel IV. založil Nové Město pražské, měly být všechny domy postaveny, myslím, za 19 měsíců a měly mít nad přízemím vždy ještě (jen) jedno patro. (V době, již považujeme za žijící náboženstvím, stavěli domy asi jen rok a půl, hradby tři roky, zatímco kostely i padesát let!). Prvotní novoměstské parcely byla mimořádně velké, avšak nestejně. Z doby po fundaci se nám nedochoval zřejmě ani jediný pozůstatek kamenného sklepa, jaké se běžně nacházejí na území sousedního Starého Města. Vysvětlení pouze větší stavební aktivitou na Novém Městě od 19. století, asi nedostačuje. Spíše je pravděpodobné, že opravdu solidní výstavba začala až v souvislosti s další parcelací (v soukromé režii) koncem 14. stol. a hlavně ještě později. Za husitských válek bylo Nové Město jasně baštou „levice“ (např. Jana Želivského).

    Podobně leckteré vesnice, kupř. Holašovice ze seznamu památek UNESCO, vykazovaly, mimo dobu s důsledky třicetileté války, dlouhodobou setrvalost poměrů a poměrně malé majetkové rozdíly. Ve vsi bylo po více než 200 let stále 17 usedlostí, jež ještě dnes, přezděné kolem poloviny 19. stol., se celkem podobají jedna druhé. Množství půdy, připadající ke každému hospodářství, se dlouho kvantitativně lišilo méně než nyní platy zaměstnanců v jednom podniku. Drobná domkářská zástavba se objevuje až se značným časovým odstupem. Mezi „našimi furianty“ jistě byly majetkové rozdíly, ale nikoli velké.

    Po požáru Malé Strany v roce 1541 můžeme naopak (zpětně) pozorovat důsledky prudkého nástupu šlechty do (fyzické) blízkosti panovníka. Po třicetileté válce tento vývoj vrcholí. Kousek od sebe stojí dodnes Černínský palác (s průčelím dlouhým 110 metrů) a nejmenší domeček (dnes už propojený se sousedním) na rohu Černínské ulice a Nového světa, jenž vyhlíží skoro jako pro panenky. Městská chudina je do určité míry produktem příchodu „přespočetných“ lidí ze zázemí. Města by bez nich byla ztrácela populaci většinou již ve středověku.

    Samozřejmě, poblíž vesnic býval kdysi nějaký hrad, klášter nebo zámek, příp. uvnitř tvrz. Vrchnost ve středověku samozřejmě existovala, někdy byla neporovnatelně bohatá a mocná. Jindy ne tak moc. (Rozdíl např. mezi hrázděnými panskými domy v Normandii a Palladiovými staršími objekty na italském severovýchodě jsou značné. O to větší zámky si ovšem stavěli francouzští králové). V některých oblastech mohly kdysi elity žít v sídlech, jež snadno podléhala „zubu času“. Dokonce i nomádským životem jezdců.

    Nicméně, ano, proč nebýt trochu optimisty? S utilitárním narativem, že lidé se svými „majetkovými parametry“ přirozeně a nezměnitelně zásadně liší, bez kteréžto vymoženosti společnost trpí a ustrne, generálně souhlasit netřeba. V nezglajchšaltovaném světě vždy existují pozoruhodné výjimky a místa pozitivní deviace.

  28. Myslím si, že pro Marxe nebyly majetkové rozdíly mezi lidmi (rozsah majetku a jeho konzumace) tím nejpodstatnějším, co dělá třídní společnost třídní společností. Podstatným byla právě ta existence nerovných tříd, která se reprodukuje. Nerovnost nespočívala jenom v nerovných majetkových poměrech. V Komunistickém manifestu je deklarováno, jaká má být příští (svobodná) společnost: „Sdružení, kde svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech“.
    Za tím účelem „prvním krokem v dělnické revoluci je pozvednutí proletariátu na panující třídu, vydobytí demokracie. Proletariát využije svého politického panství k tomu, aby postupně vyrval buržoazii všechen kapitál, soustředil všechny výrobní nástroje v rukou státu, tj. proletariátu zorganizovaného v panující třídu, a co nejrychleji rozmnožil masu výrobních sil. To se ovšem může stát nejprve jen despotickými zásahy do vlastnického práva a do buržoazních výrobních vztahů, tedy opatřeními, která se zdají ekonomicky nedostatečná a neudržitelná, která však v průběhu hnutí přerůstají sama sebe a jsou nevyhnutelná jako prostředek k převratu v celém způsobu výroby. Tato opatření budou ovšem podle různých zemí různá. V nejpokročilejších zemích může však být téměř všeobecně použito těchto opatření:
    1. Vyvlastnění pozemkového majetku a použití pozemkové renty na výdaje státu.
    2. Silně progresívní daň.
    3. Zrušení dědického práva.
    4. Konfiskace majetku všech emigrantů a rebelů.
    5. Soustředění úvěru v rukou státu prostřednictvím národní banky se státním kapitálem a výhradním monopolem.
    6. Soustřední veškeré dopravy v rukou státu.
    7. Zvýšení počtu státních továren, výrobních nástrojů, získávání nové orné půdy a meliorace pozemků podle společného plánu.
    8. Stejná pracovní povinnost pro všechny, zřízení průmyslových armád, zejména pro zemědělství.
    9. Spojení zemědělské a průmyslové výroby, úsilí o postupné odstranění rozdílu mezi městem a venkovem.
    10. Veřejná a bezplatná výchova všech dětí. Odstranění tovární práce dětí v její dnešní podobě. Spojení výchovy s materiální výrobou atd. atd.“

    (Citováno z Manifestu komunistické strany)

    Podotýkám, že já tomu už nevěřím, že by se někdy mohlo „despotickými zásahy do vlastnického práva a do buržoazních výrobních vztahů“ dosáhnout svobodné společnosti. V tom se prostě Marx mýlil. Společnost se násilím změnit nedá.

    Mimochodem, Campanella, vycházející pravděpodobně z Platóna, ve svém Slunečním státě, pokud si vzpomínám, viděl i jiné nerovnosti než by případně mohly být ty majetkové. Viděl nerovnosti v lidských vlastnostech a chtěl je odstranit (nebo zabránit jejich kumulaci v určitých skupinách společnosti děděním) tím, že spolu budou vstupovat do plodných vztahů muži a ženy s protichůdnými fyzickými a psychickými vlastnostmi, čímž se mělo zabránit vytváření skupin s určitými vlastnostmi (dobrými či špatnými). Například tlustý muž měl mít potomky s hubenou ženou, velký s malou apod.

  29. Postihly mě dnes dosti citelné potíže s očima, takže se pro dnešek musím omezit jenom na krátký vstup. Co se Marxovy víry týče, že je možno progresivní změny společenských poměrů dosáhnout „despotickými zásahy do majetkových poměrů“ – tady je nutno mít na paměti že pro Marxe tyto čistě majetkové zásahy byly až „třešničkou na dortu“, až posledním článkem řetězce předcházejících změn v „materiální základně“, tedy v „rozvoji výrobních sil a vztahů“. Z jeho hlediska se tedy nejednalo o nějaký umělý, izolovaný akt, nýbrž pouze o vědomé a cílené dokončení procesu, který už předtím proběhl spontánně v samotné společnosti. – Na rozdíl od mnoha dnešních levičáků, kteří si s nějakým dějinným vývojem oné materiální základny vůbec nelámou hlavu, a domnívají se že už jenom tím že například vytvoří družstevní formy vlastnictví že už jenom tím se jim podaří transformovat respektive porazit celý systém kapitalismu.

    Marxův zásadní omyl tedy nespočíval v tom že chtěl provést tato radikální majetková opatření, nýbrž v tom že velmi přecenil vlastní dynamiku právě oněch „výrobních sil a vztahů“, které ve skutečnosti nijak lineárně nesměřují ke společné, pospolité produkci (a tedy ke komunismu), jak tomu věřil Marx.

  30. No, nevím, pane Poláčku. Kdyby šlo jen o „vědomé a cílené dokončení procesu, který už předtím proběhl spontánně v samotné společnosti“, proč by potom bylo vůbec zapotřebí nějakých „despotických zásahů“?
    I když – beru na vědomí, že Marxovy názory se vyvíjely a že pozdější Marx už asi onu změnu nechápal tak despoticky jako mladý Marx, ale naopak, ještě více spoléhal na spontánnost a samovolnost.

  31. Paní Hájková, tady je vždy nutno mít na paměti rozdíl mezi „materiální základnou“ a „společenskou nadstavbou“, politické, a především právní a vlastnické formy a instituty vždy reagují až se zpožděním na onen vývoj který probíhá ve skrytu v oné „materiální základně“, proto je vývoj ve sféře politiky vždy nutno cíleně „popostrčit“ takovou či onakou revolucí, čili „despotickými zásahy“. Je nakonec samozřejmé, že třída vlastníků se nikdy dobrovolně nevzdá svých privilegií.

    Ostatně některé formulace z Komunistického manifestu není nutno brát tak zcela doslova, sama jste zmínila že i Marx s Engelsem prošli určitým názorovým vývojem, po létech se o svém Komunistickém manifestu vyjádřili v tom směru, že v zásadě setrvávají na jeho základních výpovědích, ale že leckteré body by dnes už přece jenom formulovali poněkud jinak (zřejmě zdrženlivěji).

  32. Já se ještě vrátím k tomu co jsem zde psal o působení Edvarda Beneše v české politice, shodou okolností v posledním čísle magazínu Listy vyšla příloha o sudetoněmeckých sociálních demokratech, čili odpůrcích Hitlera. Především zde byly otištěny vzpomínky jednoho sudetoněmeckého sociálního demokrata, který za války jako parašutista seskočil nad územím Sudet, aby zde organizoval odpor proti Hitlerovi. (Musím přiznat že jsem až do této chvíle neměl sebemenší ponětí o tom, že i sudetští Němci měli své parašutisty-odbojáře.)

    Co zde ale bylo zajímavé v souvislosti s Benešem: bylo zde totiž řečeno že v prvních letech války měli i sudetští Němci své rozhlasové vysílání z Londýna; jenže v roce 1942 se sám Beneš zasadil o to, aby toto vysílání bylo zrušeno! Beneš zde tedy sudetoněmecký antifašistický odpor obětoval za vlastní české národní zájmy. Vedoucí sudetoněmecký sociální demokrat Jaksch pak marně protestoval u britské vlády; zřejmě už bylo definitivně rozhodnuto o poválečném odsunu sudetských Němců.

    Ovšem – tato vzájemná nedůvěra byla zřejmě oboustranná, a zřejmě nemálo důvodná. Onen parašutista si zde na jedné straně stěžoval na „nesnášenlivost“ Čechů, na jejich šikany vůči sudetským Němcům za dob První republiky; na straně druhé ale zároveň bezelstně přiznal, že po první světové válce dokonce i sudetoněmečtí sociální demokraté žádali „právo na sebeurčení“ – což pak ovšem ze strany Čechů nemohlo být pociťováno a vykládáno jinak nežli snaha odtrhnout velké části území, která Češi z historických důvodů nevyhnutelně chápou jako svá vlastní. (Ostatně tento parašutista ve svých vzpomínkách přiznal i to, že jeho posláním v Sudetech bylo nejen organizovat odpor proti Hitlerovi, ale zároveň i posilovat sudetoněmecké uvědomění – právě jako náhradu za zrušené rozhlasové vysílání.)

    Ukazuje se tady, jak naprosto neslučitelné jsou mnohdy zájmy různých stran, především tam kde se jedná o zájmy národní; a ani boj proti společnému nepříteli tyto vzájemné diference nemůže překlenout.

  33. Ještě něco k onomu rovnostářství: jak uvádí pan Horák že u (některých) indiánských kmenů existovala vysoká míra rovnostářství, pro mě bylo překvapivým zjištěním právě to že u oněch kambodžských horských kmenů toto rovnostářství panovalo ještě v druhé polovině minulého století. (A dost možná existuje dodnes.)

    Na straně druhé je nutno vidět i to, že v jiných (středo- a jihoamerických) indiánských komunitách existovaly značné hierarchie a sociální rozdíly. Zdá se tedy opravdu, že naprosté rovnostářství může existovat pouze na nízké úrovni „rozvoje výrobních sil“, tedy na úrovni lovců a sběračů, zatímco vyšší civilizační formy jdou přece jenom ruku v ruce s nástupem výrazné sociální stratifikace. A přinejmenším v současné době nic nehovoří pro to, že by se na tomto stavu mohlo něco zásadního změnit. I kdyby byl skutečně zaveden univerzální základní příjem (jako že já ho stále považuji už z čistě ekonomického hlediska za naprosto neuskutečnitelný), i pak by to znamenalo pouze určité majetkové vyrovnání v nejnižších sociálních segmentech, ale na nad tímto rovnostářským základem by stále vyčnívaly „vrcholky pyramid“ těch majetnějších, respektive superbohatých. Jedná se především o to: dokud reálnou materiální základnou společnosti bude volná tržní ekonomika, pak naprosto nevyhnutelně bude docházet i k nerovnoměrnému rozdělení bohatství. Krátce řečeno: agilní podnikatel (pokud bude jen trochu schopný) bude vždy mít mnohem vyšší příjmy nežli pouze řadový zaměstnanec. Můžeme to z hlediska morálního považovat za nespravedlivé, za sociálně patologický jev – ale z hlediska ryze ekonomického je to jak řečeno fenomén kterému není možno se ubránit. Pokud bychom nechtěli znovu zavést příkazový typ ekonomiky.

  34. »rovnostářství může existovat pouze na nízké úrovni „rozvoje výrobních sil“«
    Naopak pro udržení vysoké úrovně rozvoje VS může být velmi podporující „protiproudní“ péče o udržení rovnosti přístupů – k člověku ne pouze jako použitelného elementu makrostruktur národa, říše, třídy,…

  35. Omlouvám se, svedu to na automatický editor – oprava: použitelnému (člověku).

    (Sdílenou snahu o) rovnost PŘÍSTUPU je snad možné vnímat jako léčivo proti potenciálně destruktivním důsledkům (pouhé) extrémní nerovnosti majetkové. Vyjadřovanou nejen osobně ale i konkrétními uspořádáními různých praktických struktur které jako složité komplexní společnosti tvoříme.

  36. To jsou ovšem dvě poněkud rozdílné záležitosti, pane Nusharte. Či snad přesněji: dvě stránky jedné a téže mince. Je dost málo známou věcí, že už Marx napsal, že ona rovnostářská prvotní pospolitost (ve které jinak viděl předobraz své komunistické společnosti) je ve skutečnosti „daleko spíše projevem slabosti tehdejšího individua, nežli jeho síly“.

    Zkrátka: už sám Marx si byl vědom toho, že pokud se má lidská individualita (a tedy osobnost) dále rozvíjet, nemůže zůstat stát na tehdejším stupni onoho prvotního rovnostářství, kde každý jedinec je stejně tak chráněn svou skupinovou příslušností, jako je jí fakticky podřízen. Musí tedy dojít k diferenciaci, k rozvoji jednotlivé svébytné osobnosti, individuality. Marx ovšem věřil tomu že v komunistické společnosti bude možné obojí: jak tato svébytná individualita, tak na straně druhé všeobecná rovnost, na základě rovného přístupu k materiálním statkům a rovného práva společně řídit společenskou produkci. – Marx se ovšem nijak blíže nezabýval problémem, jak v bezrozpornou jednotu spojit tyto dva principy, které jsou o sobě samých zcela protikladné: individuální svébytnost na straně jedné, a všeobecná pospolitost na straně druhé.

    Jedná se především o to: tato svébytná individualita si žádá, aby tato její výlučnost byla obecně respektována a uznávána. No – a nejbezprostřednějším a nejviditelnějším projevem a dokladem této individuální výlučnosti je diferenciace materiální, majetková. A s ní spojená diferenciace ohledně míry společenského statusu.

    Zkrátka: je nutno soudit že v rozvinutějších typech společnosti skutečně vždy dojde k procesu diferenciace (do jisté míry na základě osobních dispozic, zčásti v důsledku nahodilých okolností), tedy k takovým či onakým projevům nerovnosti.

    Na straně druhé ovšem máte plnou pravdu v tom ohledu, že stupeň vyspělosti té či oné civilizace je možno do značné míry měřit na tom, do jaké míry dokáže tyto společenské nerovnosti umenšovat, respektive převádět je na subtilnější, kultivovanější formy. (Jak řečeno, jedná se o dvě stránky jedné a té samé mince.)

    Podle mého soudu tedy naprostá společenská rovnost přinejmenším v dohledném historickém horizontu není možná; a naopak určitá míra diferenciace je jak neodstranitelná tak dokonce přínosná a žádoucí. Ovšem – na straně druhé je vždy nutné znovu a znovu prosazovat mezilidskou rovnost všude kde je to možné a účelné. Zmínil jsem termín „kultivovanost“; snad by tedy jako konečný cíl bylo možno vytyčit něco jako „kultivovanou diferenciaci“.

  37. Ano, myslím že pokud bychom dokázali brát vážně principiální rovnost svých postavení (řekněme v bytí před … ), pak majetkové a další společenské diferenciace bychom mohli vnímat jako jakési „specializace“ – dočasnou dělbu osudů…
    Takové postoje ale, aby jim mohlo být věřeno i nenábožensky, potřebují i určité struktury vhodné k jejich vyjádření – a trvalou motivaci k jejich aktualizacím…

  38. Ale ano, přesně o tyto „struktury“ a o tuto „trvalou motivaci“ se jedná. Jde o to vytvořit takové (společenské, ekonomické, politické, právní i morální) struktury, které by ve vzájemné rovnováze udržovaly to co jsem nazval „dvěma stranami téže mince“, tedy na jedné straně volný prostor pro aktivitu lidského individua (a tedy ale i pro jeho přirozenou touhu po vlastním prosazování se), a na straně druhé postulát vzájemné nejen rovnosti, ale (především) pospolitosti, která vyvažuje a překonává přirozený sklon onoho individua k preferování vlastních zájmů, tedy k egoismu. A ano – k dosažení tohoto cíle naprosto nepostačí vytvořit pouze ony zmíněné „struktury“ ve smyslu institucionálním, nýbrž musí zde být přítomno něco, co bude lidem poskytovat trvalou motivaci tuto velmi labilní rovnováhu znovu a znovu obnovovat (a bojovat proti oné zmíněné negativní přirozenosti).

    To je tedy ten cíl o který se jedná; jenomže bohužel my stále nevíme, jak tyto „struktury“ konkrétně vytvořit, a na jaký základ postavit onu „trvalou motivaci“.

  39. Pane Poláčku, vím sice, že mě zase odbudete, ale přece jenom musím napsat, co mi v hlavě „naskočí“, když slyším o nějakém základu, na který je zapotřebí něco postavit – konkrétně trvalou motivaci znovu a znovu obnovovat velmi labilní rovnováhu mezi přirozeným lidským sklonem k egoismu a potřebami lidského společenství. Jsou to slova apoštola Pavla: „Nikdo nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus.“ (1K 3,11)

  40. Musím se znovu vrátit k onomu článku v Právu o prezidentu Benešovi. Uvedl jsem, že historik Zídek byl vůči němu viditelně vstřícný; nyní však tento článek vyšel i na iDnes, a na pravicovém webu Forum24 na tento Zídkův obraz E. Beneše tvrdě zaútočil Vladimír Just. A jestliže Zídkův postoj vůči Benešovi byl vstřícný a chápavý, pak Justovy výpady proti Benešovi jsou nesmlouvavě kritické, až vysloveně žlučovité: https://www.forum24.cz/o-provozovani-kultu-edvarda-benese-a-nasi-povalecne-pseudodemokracii

    Zcela upřímně musím přiznat, že nejsem nijakým hlubším znalcem Benešova životopisu a jeho působení; ale pokud to co uvádí V. Just je alespoň v zásadě pravda, pak Benešova vstřícnost vůči Sovětskému svazu a jeho vůdci Stalinovi zřejmě skutečně nebyla založena pouze na ryze geopolitických úvahách jak to naznačuje Zídek, nýbrž že Beneš byl zřejmě opravdu důsledný socialista, který k sovětskému socialismu respektive komunismu choval nemalou afinitu. Vl. Just se například velmi rozhořčuje nad tím, že Beneš v socialismu spatřoval „překonání buržoazní demokracie“, a naplnění „mnohem vyšších forem svobody“, nežli jakou může poskytnout buržoazní společnost.

    Zdá se tedy že Beneš byl nejenom socialistou v běžném slova smyslu, nýbrž že se do nemalé míry ztotožnil se socialismem radikálním, který nemalou část svého ideového arzenálu čerpá přímo u Marxe respektive komunismu.

    Tento fakt by pak ovšem mohl poskytnout vysvětlení pro to, proč se Beneš v únoru 1948 zachoval natolik vstřícně vůči Gottwaldovým požadavkům. Ostatně, pokud mě paměť neklame, on svůj postoj už tehdy odůvodnil výrokem, že „já proti lidu nepůjdu“. Proti lidu – to jest proti stávkujícím dělníkům.

  41. Vrátím se také ještě k tématu archeologie a rovnostářství, především k tomu co k tomuto tématu napsal pan Horák. Je to skutečně dost podivný úkaz, ale stává se velmi často, že když je zde projednáváno nějaká záležitost, pak právě v té chvíli na dané téma vyjde odpovídající článek v novinách které já čtu, ať českých nebo německých. A přesně tak tomu bylo i v tomto případě.

    Připomeňme si: pan Horák zpochybnil výpovědní hodnotu archeologických nálezů, s odůvodněním že jejich interpretace bývají často velmi nejisté a podmíněné. No – a hned druhý den poté v německých novinách Süddeutsche Zeitung vyšel článek na to samé téma, a s tím samým konstatováním: že archeologické nálezy mají často jenom velmi malou výpovědní hodnotu, a že především první evropští archeologové do jejich interpretace vkládali sociální realitu své vlastní doby. Především důsledné dělení společenských rolí mezi mužem a ženou, které bylo v Evropě oné doby samozřejmostí; a s tou samou samozřejmostí se předpokládalo, že tak tomu bylo i v prvotních lidských společenstvích. Přitom o tom ve skutečnosti neexistují žádné důkazy, že by tomu tak bylo. Dokonce se v onom článku tvrdilo, že nijak nelze vyloučit že tehdy i ženy chodily na lov. A stejně tak se dodnes vůbec neví, zda tyto prvotní lidské komunity byly založeny na čistě rodinném základě, anebo zda se jednalo o společenství širší.

    V každém případě ale za nepochybné platí, že až do střední doby kamenné byli mrtví pochováváni zcela stejným způsobem (tedy včetně žen i dětí) – což by mohlo být znamením že tehdy skutečně neexistovala žádná zásadní diferenciace mezi postavením mužů a žen. A až teprve od mladší doby kamenné dochází ke změně, že ženy jsou pohřbívány jiným způsobem nežli muži. A ještě později pak dochází k viditelným rozdílům ve způsobu pohřbívání podle výše majetku.

    Takže tedy: na jedné straně je skutečně nutno být velmi opatrnými při interpretaci starých archeologických nálezů; nicméně na straně druhé jsou skutečně významné indicie pro domněnku, že prvotní lidé (a to relativně dlouhý čas) žili ve stavu vzájemné (sociální) rovnosti.

  42. A ještě k jednomu tématu bych se chtěl vrátit: k výtvorům Davida Černého, konkrétně k jeho Kafkově hlavě, kterou zde zmínil pan Horák. Já jsem totiž až teď poprvé uviděl jak obraz (statický) této hlavy https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Soubor:David-Černý,-Franz-Kafka,detail-%282014%29.jpg, tak ale i video zachycující její pohyby: https://www.facebook.com/watch/?v=5730792876977948 .

    Musím přiznat, že v prvé chvíli, když jsem viděl pouze onen statický záběr, jsem měl pocit že můj (negativní) názor na tohoto výtvarníka budu muset přece jenom dosti revidovat. Jak šedivý lesk použitého kovu tak i lomené kontury skulptury působí opticky strohým, a zároveň mnohoznačným, nesnadno definovatelným dojmem – tedy takovým který docela dobře může odpovídat našim představám o tomto spisovateli. A stejně tak při tomto statickém výjevu není přítomno nic, co by jakýmkoli způsobem působilo dojmem kýčovitosti.

    Ale proboha – proč se pak tato věc ještě musí otáčet?!… Respektive proč se hlava Franze Kafky musí znovu a znovu rozpadat, aby se pak zase vracela do původní podoby? – Jistě; výtvarník sám by bezpochyby dokázal podat přesvědčivý výklad o tom, že právě tímto způsobem má být znázorněna mnohovýznamovost a neuchopitelnost Kafkových románů; ovšem ve skutečnosti se zde daleko spíše jedná o další doklad toho, že D. Černý je bytostně neschopen ponořit se do vlastního nitra svých artefaktů, a proto musí toto absentující vnitřní sdělení nahrazovat bezprostředně působícími, lacinými vizuálními efekty. Tento pulsující pohyb Kafkovy hlavy sice není až natolik zjevně kýčovitý jako jiný jeho artefakt, který donekonečna prováděl vleže stále ty samé kliky, ale v principu se jedná o ten samý ryze mechanický pohyb, bez jakékoli další a hlouběji jdoucí myšlenky.

    Nicméně, pro mě alespoň v určitém smyslu úlevné zjištění, že jsem se v názoru na výtvarníka D. Černého nemýlil, a nemusím můj úsudek o něm tedy nijakým zásadním způsobem revidovat.

  43. Dnes je to přesně sto let, co Franz Kafka zemřel. Nebyl jsem přes den doma, ale zítra bych se mohl zajít podívat k jeho hrobu.

  44. Dříve než kdo byl Kafka jsem se na gymnáziu dověděla, co byla kafkovská konference. Ale to byl možná spíš obraz tehdejší doby. Kdo ví, kolik středoškoláků se o Kafku zajímá dnes?
    Dnes má většina lidí úplně jiné starosti.
    Například má nejmladší dcera, 34 letá. Po absolvování bakalářského studia knihovnictví nemohla několik let dostat práci. Několikrát ji vzali na pár měsíců do knihovny (na smlouvu na určitý počet hodin), mezitím byla vedená na úřadu práce aniž dostávala podporu, jen za placení zdrav. a soc. pojištění. Doufala, že ji do té knihovny nakonec přijmou nastálo, ale přijali někoho jiného.
    Mnozí lidé se mě ptali, proč nemohla jít na mé místo v archivu, když jsem šla do penze. Jako by předávání pracovních míst dětem bylo u nás normální. Také bych byla tomu ráda, ale neměla jsem a nemám takovou moc.
    Mezitím se u ní bohužel ukázalo určité zdravotní postižení, na které dostala invalidní důchod prvního stupně. Lékařka řekla – to je výborné, že jste knihovnice, to můžete při tomto postižení dělat. Ale stejně nemůže, protože ji do knihovny nikam nevezmou. Místa jsou beznadějně obsazená, pokud se některé uvolní, na konkursy se hlásí obrovské množství zájemců.
    Nevím, jak je to jinde, ale u nás je docela časté, že lidé s vysokou školou neseženou ani středoškolskou práci. Znám jednu, co vystudovala obor čeština a filmová věda a po létech pokusů zakotvit na některé základní škole jako učitelka (vždy jen na krátký čas) dělá uklízečku.
    Znám i jiné vysokoškoláky, kteří pracují za minimální mzdu.
    Moje dcera pracuje jako ostraha (vrátná). Na poloviční úvazek. Vlastně by ani nemohla na celý, protože jednak trpí zvýšenou únavností, jednak by mohla přijít o ten důchod a měla by problém dostat ho pak znovu.
    Nestěžovala by si, ale bohužel jsou tam zaměstnaní dva lidé, kteří ostatním znepříjemňují život. Například sprosté nadávky z jejich strany jsou na denním pořádku. Vedoucí se jich bojí, neví si s nimi rady, a tak radši nic neřeší.
    Ráda by si našla jinou práci, jenže v České republice není zvykem dávat poloviční úvazky. Zaměstnavatelé se tomu brání. Přitom v Německu prý značná část žen, zvlášť těch s dětmi, má snížený pracovní úvazek. Je to běžné i jinde.
    Víte, že mě vůbec nedojímá, že vzdělaní disidenti museli kdysi pracovat v kotelnách? Přesto všechno si myslím, že patřit k západu je pořád lepší než k Rusku.
    Tak jsem si postěžovala a přeji všem dobrý den. Nemůžu napsat hezký den, protože tady prší.

  45. To tady v Mnichově se dnes konečně vyjasnilo, alespoň pro dva dny, určitě to slunce dojde brzy i k vám. 🙂

    Vzdělání a zaměstnání: paní Hájková, já jsem se s mými dvěma absolvovanými univerzitami celý můj život mohl život pouze ryze manuální prací. (Kde jsem si nakonec také zcela zruinoval zdraví.) V mém případě to ovšem bylo v prvé řadě z ideových respektive ideologických důvodů, především po absolvování mého studia filozofie na mnichovské univerzitě jsem definitivně zjistil, že nepasuji do žádných existujících ideových škatulek, mým zájmem totiž nebyla v prvé řadě obecná, nebo spíše: abstraktní filozofie, mým zájmem byla filozofie politická, a tady existovala v zásadě pouze dvojí alternativa, buďto nekriticky papouškovat oficiální respektive mainstreamovou propagandu o údajně nedostižné a nepřekonatelné „demokracii“, anebo na straně druhé spolu s marxisty taktéž stále dokola papouškovat jejich „třídní boj“. Sice jsem měl v zásadě blíže k oněm marxistům, ale byli to vlastně oni sami kdo mě ze svého středu exkomunikovali, poté co jsem se „opovážil“ podrobit kritice některé základní Marxovy téze.

    Zkrátka: ocitl jsem se jako obvykle mezi všemi židlemi, no a protože jsem neměl žádné praktické vzdělání které by se dalo uplatnit na trhu práce, tak jsem nakonec začal pracovat manuálně. Svým způsobem mi to tak relativně vyhovovalo, nakonec jsem našel místo kde jsem za poloviční pracovní úvazek (plus jednou týdně vedlejší úvazek) vydělal dost k živobytí, a přitom mi zůstalo poměrně dost času pro mé vlastní zájmy.

    Ale jinak – máte pravdu v tom že v současném světě (a to platí i pro relativně bohatší země Západu) tato napohled tak blahobytně vyhlížející a dokonale fungující společnost pod svým nablýskaným povrchem skrývá stále ještě velmi mnoho lidského neštěstí a utrpení, jedním z největších zdrojů tohoto utrpení je právě podlomené zdraví, kdy ti kdo jsou takto postižení jsou často odkázáni sami na sebe. Zrovna v minulých dnech v televizních (českých) zprávách ukazovali případy dvou žen které se starají o své (dospělé) syny kteří byli postiženi mozkovou obrnou či podobně. Vyžadují tedy neustálou péči, ale přitom tyto ženy samy jsou už ve vysokém věku, jedna je sama těžce nemocná, ale stále odkládá nutnou operaci, protože jinak by se o jejího syna neměl kdo postarat. Až teprve teď (a právě proto byla vysílána tato reportáž) byl přijat zákon který by v takovýchto případech poskytl nárok na výpomoc s péčí.

    Na jedné straně je tedy bezpochyby pozitivním počinem, že současný moderní stát přece jenom stále více věnuje svou pozornost i takovýmto individuálním osudům a neštěstím; ale na straně druhé jak už jsem zmínil stále ještě zde pod příkrovem blahobytné a spokojené společnosti přetrvává velmi mnoho lidského neštěstí.

    Mimochodem, co se té zdravotní péče týče – tady definitivní pomoc přinesou zřejmě až roboti-pečovatelé, řízení umělou inteligencí. Ale to bude ještě nějaký čas trvat, než se něco takového zavede do běžné praxe.

  46. Franz Kafka: v minulých dnech jsem četl nějaký článek o tom jak byly vydávány jeho knihy, zde je vidět jak i tento naprosto fenomenální, přelomový autor to měl ve svém literárním životě těžké, jak musel bojovat s neuznáním, za jeho života vyšlo vlastně jenom několik jeho povídek, ale ještě i po válce měl jeho přítel Max Brod nemalé problémy s tím nalézt vůbec vydavatele jeho knih, musel je nechávat tisknout jednotlivě, u různých vydavatelů.

    A byl to prakticky až nástup existencialismu v šedesátých létech, který pro sebe Kafku objevil, a který doširoka otevřel bránu pro posmrtný světový úspěch tohoto autora. – Ostatně právě určitý existenciální náboj měla i ona proslulá libická konference o Kafkovi, ta byla pro jeho recepci u nás skutečně přelomová, ale v časech normalizace byl už zase víceméně vytlačen z oficiální literatury.

    ———————-

    Mimochodem, četl jsem také že Max Brod svého přítele Kafku charakterizoval tak, že tento se nacházel „v napětí mezi potřebou soukromí a potřebou sounáležitosti“: na jedné straně tedy individualista, ale na straně druhé se angažoval v sionistickém hnutí, uvažoval o emigraci do Palestiny. (Přičemž ovšem tento český sionismus byl spíše záležitostí vzájemné pospolitosti, nežli politickým hnutím.)

    Onen výraz „napětí“ (v českém překladu) asi nebude zcela výstižný, soudil bych že Brod použil německý obrat „im Spannungsverhältnis“, tedy spíše ve stavu „pnutí“ mezi potřebou soukromí a potřebou pospolitosti. – Ostatně uvědomil jsem si v tu chvíli, že v daném ohledu jsme si s Kafkou nemálo podobní, tento jeho stav určité rozpolcenosti mohu naprosto pochopit.

  47. Zaměstnávání osob se zdravotním znevýhodněním nebo invaliditou by mělo teoreticky přinášet zaměstnavatelům nějaké daňové benefity. Možná se tato motivace projevuje spíše u větších firem.
    ______
    Roboti – pečovaté… I to je možné ale mnohem pravděpodobnější se mi zdá náhrada dražších (a přitom dost rozšířených) pracovních pozic – ta se investorům do AI daleko spíše vyplatí.

  48. Roboti pečovatelé, to je dobrý případ úskalí nástupu UI, o němž se nyní, asi především z propagačních důvodů, hodně píše (vysloveně jako o vis maior). Kdo rozhodne, kdy třeba starý, ale nakonec i mladý „opečovávaný“ bude v důsledku nasazení robotického pomocníka trpět snesitelně a kdo bude zmaten a vyděšen až k (brzké) smrti?

  49. Panu Nushartovi
    Ona existuje pro firmy nad dvacet pět zaměstnanců dokonce zákonná povinnost zaměstnávat 4% osob zdravotně znevýhodněných. Ale dá se to obejít tím, že firma místo toho odvede nějaké peníze do státního rozpočtu, což může být pro ni výhodnější, pokud pro ně nemá práci. Ještě existuje možnost zaměstnávat takové lidi nikoliv přímo, ale odebírat služby nebo výrobky od specializovaných firem, které tyto lidi zaměstnávají. A to právě je případ mé dcery. Pracuje u společnosti, která zaměstnává jenom postižené lidi a zajišťuje s jejich pomocí ostrahu objektů patřící velkým firmám. Outsourcing.

  50. Kafka: Připomněl bych opět poznámku Mileny Jesenské: Kafka není nemocný, nemocní jsme my. Jeho literaturu chápu jako výjimečně talentovaný doklad nastínit nepřeklenutelné hranice bytostně odlišných pojetí lidské existence, a to jak v literární tak i osobní (jeho nikdy dokončený a nezaslaný dopis otci) rovině.
    Ruediger Safranski se o tom trefně zmiňuje v jedné z jeho posledních knih .
    Aapropó a notabene pane Poláčku, zrovna si nadšeně listuji v jeho „Einzeln sein“. Pokud nemáte velmi rád bych si dovolil zaslat. Nastiňuje jak se pokoušela celá škála myslitelů s tím době poplatně vyrovnávat …….a to od renezance až po současno.

  51. Pro pana Poláčka – týká se to strany Levice, se kterou má jisté zkušenosti takže co on na to. Toto prý kandidáti slíbili:
    „Slibuji, že v případě svého zvolení do Evropského parlamentu si ze svého platu nechám jen částku ve výši průměrného evropského platu a zbytek odevzdám do sociálního fondu, který strana Levice zřídí, jakmile naplní všechny potřebné právní podmínky. Finance v rámci tohoto fondu budou sloužit k podpoře různých sociálních, humanitárních, enviromentálních a neziskových aktivit za účelem pomoci pro sociálně slabé, studenty, důchodce, matky samoživitelky a pro lidi trpící nouzí v důsledku mimořádné enviromentální či válečné katastrofy.“
    A vyzývá:
    „Strana Levice nekandiduje kvůli postům, ale kvůli šíření myšlenek a ideálů demokratického socialismu. Naši reprezentanti nechtějí žít odstřiženi od reality běžných lidí – vyzýváme proto ostatní levicové kandidáty, aby následovali našeho příkladu. Co zvítězí, peníze anebo ideály? Jak se zachová Kateřina Konečná a Lubomír Zaorálek?“

  52. Kafka a „einzeln sein“: shodou okolností jsem zrovna na toto téma dnes napsal komentář k jednomu textu na BL: https://blisty.cz/art/119473-kafka-a-overlord.html

    Ano, je tomu skutečně tak: „nemocní“ jsme my, to jest současná lidská civilizace žijící (či spíše snad: vegetující?) odcizeným, zmechanizovaným způsobem existence, ze kterého se vytratila veškerá (téměř) autentická lidskost.

    Pane Petrasku: zmíněnou publikaci skutečně nevlastním (a neznám); pokud jeden její výtisk můžete postrádat, bezpochyby ho s povděkem přijmu.

    P.S. Právě dnes jsem si na Vás vzpomněl, že jste se zde už delší dobu neukázal. Buďto jsem tedy intuitivně vycítil Váš „návrat“, anebo naopak jsem Vás nějakým tajuplným působením myšlenek na dálku dokázal pohnout k tomu opět vstoupit do našich diskusí…

  53. Paní Hájková: tady tedy strana „Levice“ stále ještě existuje? – Upřímně řečeno, nebyl jsem si jejím dalším přetrváním nijak jistý.

    Co se jejích – eventuálních – europoslaneckých platů týče, pak jejich deklarovaný záměr jejich část věnovat na dobročinné účely je bezpochyby ušlechtilý; ovšem je nutno vzápětí připojit i tu skutečnost, že tento akt velkorysosti je ryze fiktivní. Totiž: naděje této pidistrany, která i v českých volbách sklízí jen zlomky procenta voličských hlasů, na zisk byť i jen jednoho jediného křesla v Evropském parlamentu jsou naprosto mizivé…

    Tím ovšem nechci tvrdit že jejich deklarovaný záměr nebyl míněn v zásadě upřímně.

  54. K poznámce pana Poláčka z 6 června 2024 (15:26)
    Intuitivně vycítit návrat nebo přimět k opětovnému vstupu?
    Nemívám skoro žádné sny nebo si je nepamatuji. Ale dnes v noci se mi něco zdálo a já jsem si na to ráno vzpomněla. Dokonce ne hned po probuzení, ale až za nějakou dobu.
    Podrobnosti snu si nepamatuji (možná žádné nebyly). Ale zdálo se mi, že vidím nějakého člověka, jak leze po stěně (snad horolezce?). Pomyslela jsem si v duchu: vždyť může spadnout. A on se vzápětí zřítil dolů. Velmi jsem se (v tom snu) polekala představou, že má negativní myšlenka způsobila jeho pád.
    Víc si nepamatuji.

  55. Už jsem takřka podlehl obavám že mé velmi měkké i vyrazilo dech nejen mně, ale i Vám pane Poláčku. Rád zašlu Safranského nabídku na trhu s vlastní kůží. Je výzvou nejen filozofům .

  56. Autentická lidskost se bez vylodění v Normandii neobejde…..bych si povzdechl a k utrpení autora BLtextu nad strašidelně nevyváženou lidskostí FK dodal.

  57. Vaše „velmi měkké ‚i'“ působilo opticky skutečně poněkud neortodoxně, pane Petrasku. 😉 Nicméně jsem si dovolil předpokládat, že jeho umístění v textu nebylo Vaším úmyslem, a proto jsem si dovolil (bez konzultace s autorem) provést malý redakční zásah.

  58. Autentická lidskost a vylodění v Normandii: ovšem právě před chvílí jsem na BL (pod článkem historičky M. Blaive spojenecké vojáky oslavující) napsal kritický komentář tuto událost poněkud relativizující. V krátkosti: Spojené státy po první světové válce vyznávaly velmi silný izolacionismus, který nakonec vyústil v zákon o neutralitě. Krátce řečeno: nebyly to Spojené státy které vyhlásily válku Hitlerovi, nýbrž bylo to naopak. A kdyby Hitler tento fatální krok neučinil – je velká otázka zda by kdy noha byť i jediného amerického vojáka vstoupila na evropskou půdu.

  59. V tom svém diskusním příspěvku na BL, pane Poláčku, píšete: „Ty tehdejší události jsou natolik propletené a hodnotově protikladné, že by snad opravdu bylo lepší je přenechat už pouze ryze odbornému zájmu nezaujatých historiků…“
    Já bych je také už nechala historikům (ačkoliv nevěřím, že jsou všichni tak nezaujatí) a tomu jejich nekonečnému bádání, které chce neustále nacházet něco nového.
    Vždyť ta doba už je nám velmi vzdálená. Konec napoleonských válek nebo ukončení třicetileté války přece taky neoslavujeme. Po tak dlouhé době už bych nepořádala žádné veřejné oslavy osvobození roku 1945. K čemu? Vždycky bude totiž někdo nespokojen a bude to vidět jinak. Lidé si pamatují zkušenosti svých rodičů a prarodičů. Nikdy se neshodnou na tom, zda šlo o osvobození nebo ne. Někdo se cítil osvobozen, někdo ne.
    Nedávno jsem se o tom pokusila diskutovat na Facebooku, mimo jiné i s panem Štampachem. Zjistila jsem, že on má představu jakéhosi „objektivního“ osvobození (které podle něj nenastalo). Neuznává, že někdo se tak cítil. Tak jsem to vzdala.

  60. Paní Hájková, mou zmínku o „objektivních historicích“ jsem mínil ve smyslu „těm historikům kteří jsou (tedy dokáží být) objektivní“. Byl jsem si plně vědom že do této kategorie naprosto nepatří všichni kdo se zabývají historií.

    Jinak co se týče oslav: ono se tomu těžko dá zabránit, obzvláště u takto přelomových výročích. Lidé chtějí, lidé potřebují mít nějaké slavnosti, nějaké vzory. Já bych proti tomu v zásadě nic neměl; kdyby nebylo té okolnosti, že mnohé z těchto oslav jsou už pouze vyčpělými ceremoniemi. A za druhé: jak jsem uvedl, mnohdy je při nich zamlčována přinejmenším část pravdy.

    Co se I. Štampacha týče – nevím přesně jak to mínil s oním „objektivním osvobozením“, myslel tím že jsme se z moci německé říše dostali do sovětské mocenské sféry? Anebo to myslel tak – jak já jsem to napsal na BL – že vojenskou silou „mohou být osvobozeny pouze národy, ale nikdy samotný člověk“?…

  61. Ne, on to nemyslel jako osvobození národa. On myslím s kategorií „národ“ moc nepracuje, leda snad s pojmem „společnost“. Podle mého názoru to mínil tak, že totalitu nacistickou pouze vystřídala jiná totalita. Přičemž ani moc neuznával, že aspoň v období květen 1945-únor 1948 zde vládla demokracie. Zmínil se o košickém vládním programu (asi už v něm bylo rozhodnuto o budoucím režimu).
    Celá diskuse vznikla tak, že facebooková skupina „Židovský hlas solidarity“ vzpomínala výročí osvobození nějakého koncentračního tábora (snad Osvětimi?) Rudou armádou. On se vložil do diskuse s tím, že o žádné osvobození nešlo, právě z výše uvedených důvodů. Já jsem namítla, že se nechci přít o to, jaký po válce vznikl systém, ale že snad aspoň ti vězni tehdy to osvobození zažili. Ale on stejně diskutoval o systému (režimu).

  62. Hmm, to by byl skutečně značně dogmatický pohled. Na jedné straně je ovšem pravda, že leckdo kdo prošel nacistickými koncentráky se po několika málo letech ocitl ve stalinských lágrech gulagu; ale popírat paušálně samotný akt osvobození z nacistických koncentráků, to by přece jenom byla „poněkud příliš silná káva“.

  63. Možná chtěl spíš jenom vyprovokovat diskusi, než aby přednášel nějakou ideologii.
    Ale diskusí už bylo dost.

  64. Nevím, to bych tu konkrétní diskusi musel vidět. Nemáte na ni náhodou ještě adresu?

  65. Nějak neumím dát odkaz přímo na příspěvek, ale když na těchto facebookových stránkách (https://www.facebook.com/profile.php?id=100027472255746) sjedete o dost dolů, na starší příspěvky, najdete to pod datem 27. ledna – jde o fotku tábora s podtitulem „Dnes si připomínáme den, kdy byla osvobozena Osvětim. Den, kdy si každoročně připomínáme památku obětí holocaustu Židů, Romů a Sintů, politických vězňů a válečných zajatců. Miliony obětí, miliony vzpomínek.“.
    Včetně následující diskuse.
    Já jsem nakonec z diskuse ustoupila, protože na to nemám sílu. Napsala jsem na závěr, že se „v poslední době snažím, pokud možno, o politice a o historii, která s ní souvisí, raději nediskutovat. (Jen občas udělám výjimku). Člověku se totiž snadno stane, že není objektivní, ale že do diskuse vkládá svoje vlastní „já“, tedy svůj rozum, své city a svá přání.“

  66. Člověku se totiž snadno stane, že není objektivní, ale že do diskuse vkládá svoje vlastní „já“, tedy svůj rozum, své city a svá přání.“
    S tím společenským zasítěním je to dnes extra soeinesache. Již v dobách minulých člověk žil s podezřením, že se mu společnost občas jaksi zajídá, přestože na je na ní trvale zcela přirozeně závislý. Jistý Solon prý sdělil: Athénský jednotlivec je povětšinou chytrý jak liška, je jich ale více pohromadě, stanou hloupými jak ovce a nebezpeční jak dravec………jsem si vypůjčil od R.S.

  67. Je vůbec jakési „objektivní osvobození“ pro člověka dostupné? Člověka který nemá jak existovat jinak než nějak „společensky zasítěn“ – současně těmi sítěmi různých člověčišť trochu chráněn, vzděláván / trochu polapen či obětován…

    Spíš než na jakousi abstraktní „svobodu vůbec“ máme doufám aspoň šanci na konkrétní osvobození pro vztahování se k něčemu/někomu – ve smyslu: „Kde je tvé srdce, tam je tvůj poklad.“

    Pro ilustraci k aktuálně diskutovanému se možná hodí tento odkaz:

    https://plus.rozhlas.cz/v-normandii-jsem-si-myslel-ze-nastal-konec-sveta-pribeh-otakara-riegela-jehoz-9252020

  68. Tak tedy dobře, paní Hájková, přečetl jsem si onu diskusi na FB. Ivan Štampach tam argumentuje víceméně přesně tím způsobem, jak jsem to předpokládal. Jeho argumenty jsou v zásadě legitimní; potíž je ale v tom, že on – podle svého nikoli právě dobrého zvyku – svůj polemický názor formuloval až příliš apodikticky a nesmlouvavě. Ano, je možno diskutovat o tom jak relativní byl – vzhledem k širším souvislostem – tento akt osvobození; ale výkřik toho druhu že „o žádné osvobození se nejednalo“ je přespříliš fundamentalisticky formulovaný, nežli aby mohl být základem pro nezaujatou diskusi, respektive pro vzájemný dialog. A tak i když se I. Štampach poté snažil svou dikci poněkud umírnit, i tak nakonec diskuse skončila vzájemným neporozuměním.

  69. Jedinec a společnost: na dost podobné téma jsem právě dnes napsal komentář k článku B. Kartouse na BL, pokud by to někoho zajímalo: https://blisty.cz/art/119561-vzkaz-generaci-pod-35-pokud-se-nevzpamatujete-prijdete-o-budoucnost.html

    Jedná se tam sice bezprostředně o téma eurovoleb a vztahu liberální demokracie k populismu, nicméně obecně – alespoň taková je moje argumentace – je příčinná souvislost taková, že atomizované individuum v této liberální demokracii žijící je frustrované její ideovou prázdnotou, a proto hledá útočiště v populistických identitárních hnutích, která mu nabízejí (ať jakkoli klamavý) pocit skupinové příslušnosti, pocit jakéhosi vyššího smyslu vlastní existence.

    Co se pak Solónovy zkušenosti s aténskými občany týče: ano i pro mě je to vždy znovu a znovu fascinující (a mnohdy velice frustrující) pohled na to, jak i sami o sobě velmi rozumní lidé se obratem ruky projevují jako zcela nekritičtí, nemyslící fundamentalisté, jakmile se stanou součástí určitého stáda či smečky vyznávající tu či onu ideologii. V daném smyslu je nutno dát za pravdu například Konfuciovi, že počátkem všeho je výchova řádného jedince. „A bude-li řádným jedinec, bude pak řádná rodina. Bude-li řádná rodina, bude řádná celá obec. A bude-li řádná obec, bude řádný celý stát.“

    Potíž je ovšem v tom kde nalézt obecně uznávaný fundament pro to, co vlastně vůbec znamená „být řádným člověkem“. Především příslušníci ideologické pravice a levice si pod tím většinou představují naprostý opak.

  70. Co se týče otázky osvobození, tady je ovšem nutno rozlišovat mezi osvobozením vnějším (například z koncentračního tábora) a vnitřním, které zasahuje vlastní jádro osobnosti.

    Ovšem i toto vnitřní osvobození je nutno dále dělit, na osvobození (respektive pocit svobody) individuální, a na stav svobody obecně platný. Je mnoho lidí (a dost možná naprostá většina), kteří se cítí být svobodnými prostě proto, že mohou zakoušet pocit identity se sebou samým. Ale tato bezprostřední tautologie („já jsem já“) ještě nijak nezaručuje že došlo k pravému osvobození lidského jádra jako takového. Jako například v pojetí Platóna, který první podmínku k všestrannému rozvoji lidské duše spatřoval v jejím osvobození se od nízkých pudů, vášní a požadavků tělesné stránky člověka.

  71. „…pocit skupinové identity, pospolitosti, a zároveň pocit jakéhosi vyššího smyslu jejich osobní existence“(LD nemůže nabídnout)

    .. Nestačila by společná péče o velmi křehký, vzácný prostor úcty-respektu k osobním a společným hledáním (ne pouze pocitů!) uvedeného?

    (Vím že je to marné, „kyvadlo“ už pozitivními zpětnými vazbami běží za maximalizací koncentrace moci – a monopolizací produkce uvedeného pocitu…)
    Zajímavé – a …. díky že v církvi (katolické) probíhá právě opačný – synodální – proud.
    (Ani ona donedávna příliš neexperimentovala s demokracií, ačkoli k tomu mohla mít vždy ten záchovný předpoklad: přítomnost Jednotícího Ducha/Těla přímo i dotknutelnou.)

  72. To je docela zajímavé s tou katolickou církví. Totiž to, že se tam víc a víc uplatňuje demokratické rozhodování. Ještě totiž poměrně nedávno lidé z katolické církve odcházeli právě kvůli jejím autoritářským způsobům.
    Jak už jsem tu sdělila, čtu občas diskuse na Facebooku. Před pár dny jsem zde informovala o jedné politické diskusi, do níž jsem se zapojila, tak možná nebude bez zajímavosti informovat také o diskusi náboženské, do níž jsem se ale nezapojila, protože k danému tématu nemám úplně vyhraněný názor. Dlouho mi ale utkvěla v hlavě, proto jsem si také jednu z reakcí v diskusi stáhla a uložila.
    Tak tedy, vznikla diskuse o tom, že někteří lidé by chtěli být pokřtěni, ale nechtějí být součástí církve, protože ta se jim nelíbí. A co s tím.
    Jedna paní, o které vím, že je v katolické církvi, reagovala následujícími slovy:
    „Být součástí církve je součástí víry, a součástí úcty k předkům, kteří ji po tisíciletí rozvíjejí, předávají a nesou, často se pletou, hřeší, mýlí se, kteří pro víru umírali, kteří pro ni vraždili. Uchovali nám samotné Písmo. I to, že jej i dnes dokážeme číst a mu rozumět. Přese všechno je spojovala jen jedna naděje, jedna víra, jedna myšlenka.
    Dějiny jsou a byly složité a nelze z nich vystoupit. Vím, že dnes se každý štítí být s čímkoli a kýmkoli spojován.
    A že on sám má tu svou svobodu a na ni své právo. Svobodu ale určují mantinely, uvnitř kterých se může naplňovat. Beztak každý z nás z 90% přejímá vše, co ví a co si myslí přes rodiče, školu, a všechny, kteří byli před námi, a jediné co máme ve svých vlastních rukou, je s tím naložit, předávat dál, co jsem převzal, a svým životem žil. Veškeré vzdělání je přebírání poznání minulých dob, kontinuální proces, který nekončí.
    Zda se ale, že kulturní vzorec naší doby je touha, být si každý svou vlastní církví, protože všichni ostatní jsou zkrátka blbci. Jen každý sám to letadlo.
    Kam asi bez navigace doletí?“
    Přemýšlela jsem o tom a v některých věcech bych jí dávala i za pravdu. Přesto bych do katolické církve nevstoupila. Aspoň ne kvůli tradici a předkům. Co je to tradice? Vždyť existuje i tradice být proti katolické církvi. I mnozí naši předkové byli proti ní.
    Ježíš kritizuje farizeje slovy: „A proč vy přestupujete přikázání Boží kvůli své tradici?“
    Souhlasím s podstatou křesťanství a je myslím i dobré nacházet se na území, kde se po tisíciletí křesťanství vyvíjelo a utvářelo zde své tradice. Ale myslím si, že je také dobré, když člověk může hledat vlastní způsoby, jak křesťanství žít. „Navigaci“ bych nečekala od viditelné institucionální církve, ale spíš od Ducha.

  73. Napřed jen tak mimochodem: pane Nusharte, Vaši větu „LD nemůže nabídnout“ (pocit identity) jsem napřed interpretoval jakožto „lidová demokracie nemůže nabídnout“, než jsem si uvědomil že se daleko spíše jedná o demokracii liberální. 😉

    Zda by stačila „společná péče o velmi křehký, vzácný prostor úcty-respektu k osobním a společným hledáním“ – no ano, na jednu stranu se alespoň mně osobně jedná právě o toto, to jest ve společnosti probudit právě tohoto ducha hledání (respektive ducha vůbec); ale na straně druhé je nutno si uvědomit že samotná úcta respektive respekt zde nepostačí, toto hledání zde musí mít i nějaký pevnější fundament, musí zde být přítomno jako přinejmenším do určité míry závazný faktor, třebas i jen mravní.

    Například k oné tradici na kterou se odvolávala ta paní kterou zmiňuje paní Hájková, tato křesťanská tradice v sobě (s výjimkou samotných počátků) vždy nesla tento moment závaznosti, bez tohoto tlaku by se křesťanství sotva dokázalo rozšířit takovým způsobem jak k tomu reálně došlo, za prvé by se zřejmě rozpadlo do celé řady různých heretických směrů, a za druhé by nedokázalo odolat tlaku islámu.

    Zpříma řečeno: bohužel není možno se spolehnout na to že člověk (průměrný) bude sám ze svého popudu svou životní energii věnovat opravdu hlubokému a odpovědnému hledání vyšších pravd, které by mohly mít potenciál osmyslit veřejný prostor. Právě proto spatřujeme trvalý rozpad jakékoli vyšší duchovnosti za podmínek liberální demokracie, kde – jak opět velmi správně uvedla ta paní – každý sám sobě je „letadlem“ se svou vlastní, individuální navigací.

    To jest: tento moment individuálního hledání, individuální svobody zde samozřejmě také musí být přítomen; ale zároveň musí být přítomna i ona zmíněná druhá stránka, něco co toto hledání konstituuje (a udržuje) jako společensky trvale působící duchovně-intelektuální výzvu.

  74. P.S. Právě proto je celá záležitost natolik obtížná, protože zde existuje naprosto klasický dialektický protiklad, svoboda individuálního hledání zde stojí proti nutnosti společně akceptovaného (duchovního či intelektuálního) principu, to jsou dva momenty které se navzájem vylučují, a přesto je nutno je nějakým způsobem uvést do vzájemného souladu.

  75. Katolická církev a demokratizace: ano i to je svým způsobem určitý pokus o syntézu protikladného; ovšem zde je nutno mít na paměti že k tomuto procesu demokratizace dochází až tehdy když církevní dogmata, respektive víra vůbec v současném světě zakoušejí velmi citelnou ztrátu své platnosti, akceptace ve společnosti. Zde se nutně staví otázka, zda už není příliš pozdě.

    Stejně tak na straně druhé ale církev evangelická – která je ovšem principiálně vybudovaná mnohem demokratičtěji – principiálně nemá tu závaznou sílu, jako církev katolická. Jinak řečeno: když něco vyhlásí nebo učiní papež, má to pravidelně ve světě (a to i v tom ateistickém či snad dokonce i mezi evangelíky) mnohem větší dopad, nežli když se na něčem usnese nějaký orgán církve evangelické.

  76. Pane Petrasku, v pořádku jsem obdržel Vámi věnovanou knihu „Einzeln sein“; ještě jednou tedy srdečné díky, i když se zároveň nemohu zbavit určitého podezření, že tento dar je spojen s (byť i přímo nevysloveným) očekáváním, že o dané publikaci při dané příležitosti sepíšu příslušný referát. 😉 A to prosím v době, kdy ještě ani zdaleka nejsem hotov s Hauserovým „Pražským jarem“, jehož zpracování respektive komentování jsem už před časem avizoval a přislíbil. Ovšem musím říci, že tato jeho kniha mě dost zklamala, to jest zůstal jsem nad ní stát dost bezradný, on sice má velmi slibné (filozofické) zahájení, s aplikací principu dialekticky na společensko-politické události tehdejší doby, ale poté celou záležitost posouvá do polohy, která podle mého přesvědčení se skutečnou dialektikou nemá naprosto nic společného.

    – Mimochodem pane Petrasku ještě k tomu „Einzeln sein“ – já jsem si až dodatečně uvědomil že jméno jejího autora mi něco říká, celkem nedávno jsem četl knihu hovorů tří německojazyčných literátů, hovorů velmi duchaplných a svým vyzněním mi sympatických (mám pocit že jsem o ní i zde krátce referoval) – a jeden z účastníků byl právě R. Safranski. Tím spíše se těším na četbu této nové knihy, bude pro mě bezpochyby zajímavou a inspirativní.

  77. „proč vy přestupujete přikázání Boží kvůli své tradici?“
    Myslím že je pozoruhodné, jak byly Ježíšovské výzvy k re-formaci vztahování se k Bohu velmi osobní a přesto / spíš právě proto mají potenciál udržovat a postupně kultivovat účastně pospolité identity do takových vzdáleností v časech a společenských kontextech.

    Ta Vámi citovaná paní důvody své souvztažnosti s církví popsala hezky, upřímně. Také jsem napojení na církev jako nedílnou součást a zdroj své víry v základu prostě zdědil. A určitě jsem tím svým vstupem (o myslím spíš prohlubujícím se vědomí sdílení cesty než o „demokratizaci“ v ní) neměl v úmyslu doporučovat vstup do církve. Věřím že Ježíš ví, kdo s Jeho církví je a z ní skutečně žije…(dost možná i někteří či mnozí její upřímní oponenti).

  78. Stačil jsem si dnes přečíst alespoň první stránku oné knihy kterou mi zaslal pan Petrasek – a je nutno říci že už tato jediná stránka naprosto potvrdila má očekávání. Její autor zde na malém prostoru zmiňuje prakticky všechny aspekty tématu vztahu jedince jak k širšímu kolektivu, tak ale i k hledání hlubších pravd, které jsme zde diskutovali v posledních dnech. Kupodivu se mi podařilo v hlubinách internetu objevit „Leseprobe“ z této knihy; v každém případě alespoň ona úvodní „Vorbemerkung“ stojí za přečtení: https://www.google.de/books/edition/Einzeln_sein/C0gpEAAAQBAJ?hl=de&gbpv=1&pg=PT6&printsec=frontcover

    Protože se ale zdá že tato ukázka je ve formátu který není přístupný pro internetové translatory, pro jistotu úvodní (a rozhodující) odstavec přeložím sám zde:

    „Seberealizace měla kdysi dobrý zvuk, když tím bylo míněno především politické, společenské a ekonomické osvobození. Mezitím ale onen původní lesk poněkud potemněl, neboť seberealizace dnes znamená často jenom: všechno musí ven, tedy sebeprezentace za každou cenu, nebo: všechno musí dovnitř, tedy seberealizace prostřednictvím konzumu.“

    Safranski zde tedy úvodem konstatuje víceméně to samé jako ona paní kterou citovala paní Hájková, tedy že dnes je každý jedinec sám pro sebe svým samým „letadlem“ se svou vlastní navigací, která ovšem nevede nikam dále nežli kam sahá ryze osobní okruh právě tohoto jednoho individua.

    Přitom Safranski chce evidentně rehabilitovat právě toto lidské individuum – ovšem v podstatně jiném smyslu, totiž jakožto autentickou individualitu, která ve své vlastní svobodě, ale zároveň ve své vlastní odpovědnosti hledá ony hlubší pravdy života a světa.

  79. Ještě je nutno připojit: Safranski dále píše i o tom, že jestliže se dnes samotné individuum považuje za střed světa, pak ta (pravá) individualita kterou má na mysli on je naopak neoddělitelně spojena s překonáním sebe sama. Což koresponduje úzce například už s Platónovým pojetím, kdy – zralá – duše se také napřed musí osvobodit od svodů své spodní „břišní“ části, od jejích čistě tělesných tužeb a instinktů.

    Mimochodem: můj německý přítel svého času navštívil jednu přednášku Safranskiho v Mnichově, a dodnes je z toho zážitku nadšený. Když jsem mu napsal o této knize, odepsal mi že už jenom tato pouhá zmínka ho intelektuálně opět „nabila“.

  80. V dnešním Právu je zajímavý fejeton od P. Pitharta o slovenské prezidentce Čaputové, je to o tom jak překonávat vzájemnou nevraživost, nebo se o to alespoň pokoušet, podle jeho svědectví se Čaputová vždy snažila pochopit důvody nevraživosti jejích politických odpůrců, ona tedy nezůstala stát u toho že by jenom odrážela tyto útoky na ni (tedy vlastně: oplácela zlo zlem), nýbrž snažila se vyjít svému kontrahentovi vstříc, odhalit hlubší příčiny jeho (nevraživého či přímo nenávistného) chování.

    Toto by zřejmě mohla být opravdu ta jediná cesta jak překonat animozity, spory mezi lidmi; ovšem zásadní problém je v tom že aby takováto vstřícnost vedla k žádoucímu výsledku je zapotřebí dobrá vůle z obou stran, a takových lidí jako Čaputová je zoufale málo, v politice i kdekoli jinde.

  81. ….takových lidí jako Čaputová je zoufale málo, v politice i kdekoli jinde……….svého času v jedné obdobné rozpravě poznamenal Safranski k tézím kontrahenta: víte vaše argumentace je natolik kongruentní, že vaši tezi nelze přijmout.

  82. ….protože pane Poláčku my jsme připraveni ony početné formy osobní osamocenosti promýšlet a něco s tím dělat……lépe zesumírováno str.251 Schlussbetrachtung.

  83. „vaše argumentace je natolik kongruentní, že vaši tezi nelze přijmout“ – to je skutečně velice elegantní způsob jak svému protějšku dát na vědomí, že je podle našeho soudu úplný trouba. 😉

    Poněkud podobnou záležitost jsem v minulých dnech v jedné rozpravě na Britských listech vyjádřil poněkud přímějším způsobem (nejednalo se ovšem o bezprostřední dialog mezi mnou a někým druhým, nýbrž jednalo se o knihu jiného autora, o které můj protějšek v diskusi tvrdil, že argumentuje „naprosto přesvědčivě a nevývratně“). Na to jsem odpověděl, že dané téma (ekonomie) je natolik extrémně složité, že jakmile někdo začne tvrdit že jeho argumenty jsou „naprosto nevývratné“ (bylo by také možno říci: kongruentní), pak musí nevyhnutelně okamžitě vyvstat podezření, že se jedná buďto o naprostého diletanta, anebo o ideologického fundamentalistu.

    Dnes dopoledne mi tato diskuse ještě poněkud doznívala v hlavě; a dospěl jsem k úsudku že tento svět je všeobecně natolik složitý, že o něm nelze právem vyslovit jednu jedinou skutečně jednoduchou pravdu. Jakákoli „jednoduchá a nezpochybnitelná“ pravda je v nejlepším (respektive nejmírnějším) případě omyl.

  84. P.S. Ještě malý dodatek k tomu ideologickému fundamentalismu: dnes v noci jsem měl podivný, ale velmi živý sen. V nějaké univerzitní budově (nebylo zcela jasné zda v Praze nebo v Mnichově) jsem vstoupil do jakési místnosti ve víře, že se tam koná marxistický seminář. Zjistil jsem ale po nějaké chvíli, že ve skutečnosti tam probíhá schůze jakéhosi fundamentalisticky marxistického uskupení. (Takové jsem ovšem poznal v Mnichově, jmenovalo se to „Marxistische Gruppe“.) Co na této situaci bylo natolik výjimečné, respektive mě uvádělo do nemalých rozpaků: už jenom tím aktem že jsem tam vstoupil (byť i omylně) jsem jaksi nonverbálně deklaroval svou ideovou příslušnost k nim, respektive můj úmysl se k nim připojit. A oni by mě evidentně rádi přijali mezi sebe; nicméně na straně druhé vnímali mé váhání, že ještě nejsem tak zcela „jejich“. Já jsem neměl tu odvahu jim rovnou sdělit (respektive jsem je tím sdělením nechtěl urazit) že jakýkoli ideologický fundamentalismus je pro mě naprosto nepřijatelný, a že k nim tedy evidentně nepatřím.

    Takže jsem nějaký čas (trvalo to celé poněkud déle) jsem bezradně lavíroval sem a tam, nežli se mi podařilo se z celé té situace nějak osvobodit. Tuším že jsem nakonec řekl že si to všechno musím ještě jednou důkladně uvážit; a s tím jsem pak mohl onu místnost opustit, s pevným úmyslem do ni už nikdy nevstoupit.

    Případní majitelé snářů mi tedy teď mohou dodat vysvětlení, jakým způsobem sny tohoto druhu vykládat… 🙂

  85. S. 251 der Schlussbetrachtung – ano, zajímavé utřídění možného vztahování se jednotlivce ke společnosti, pro mou osobu musím přiznat (respektive konstatovat) že s přibývajícími léty se stále více posouvám od oné rousseauovské pozice (tedy snahy o nápravu společnosti) k pozici montaignovsko-diderotské, tedy ke stažení se do myšlenkové autonomie svého vlastního já, kam deformované myšlenkové a hodnotové produkty vnějšího světa nemají přístup (alespoň ne bezprostředně).

  86. I já jsem měl sen. Vstoupil jsem do domu plného rozjařením sálající společnosti všech barev a stáří. Odpověď na můj nechápavý dotaz zněla…. zde žijí ti kterým se povedlo polapit a zajmout na štědrý večer Ježíška a ten teď nadále naděluje a naděluje.
    Výklad je stejně „víceznačný“ jako váš posun
    od touhy po ústraní na ostrůvku na švýcarském jezeře se svou vyvolenou, francouzskou kuchyní a opisováním notových záznamů, neznajíce důvody vyhnanství za dobromyslné snahy o nápravu společnosti,
    do snahy o trucovitý vzdor deformovanému světu.

  87. Přečtěte si knížku „Podivuhodné chvíle se sluneční písní“ od Miloslava Nevrlého, pane Poláčku. Samota nemusí být stažení se do myšlenkové autonomie svého vlastního já. Začíná to takhle:
    „Již nevím, kdo mně Sluneční píseň dal. Necelých čtyřicet ručně opsaných řádek na tuhém papíře. Když jsem se před více než půlstoletím vydával na svoje první osamělé toulky po slovenských Karpatech, nosil jsem ty řádky v ruksaku, byly úplně lehoučké. Nevím, co mě tehdy přivedlo k tomu, abych si je vzal s sebou, míval jsem tehdy v hlavě úplně jiné, divočejší myšlenky. Poprvé jsem si Františkova slova přečetl za horké hvězdnaté noci na Plešivecké planině v Jihoslovenském krasu. Na oheň jsem přiložil poslední dřevo a plameny začaly vonět něžnou vůní dřínu. Pod hlavu jsem si dal ruksak a pomalu usínal. Pak jsem si ale vzpomněl na darovaný papír se Sluneční písní. Z obavy, abych jej nepomačkal, jsem jej vyndal z ruksaku a mimovolně začal číst. Slova stará tři čtvrtiny tisíciletí mě začala pohlcovat. Dřín dohoříval, oheň ztrácel svůj jas a písmena Františkovy Písně pomalu tmavla. Zbývalo několik posledních veršů. Vedle spacího pytle ležela zapomenutá jalovcová větev. Položil jsem ji na skomírající oheň a suché jehličí prudce vzplanulo. A v jeho jasu a vyletujících jiskrách jsem ta nádherná slova dočetl. Zdálo s mi, že svět se náhle změnil. Od východu stoupal na nočním nebi k zenitu úplněk, nedaleko se ozývaly neznámé noční hlasy zvířat, velkých i těch úplně nepatrných. Ležel jsem na dně vesmírného oceánu, v nedohledných černých výšinách kroužila nade mnou nesmírně pomalu, ale nezadržitelně daleká hvězdná slunce, zdánlivě malá, ale ve skutečnosti obrovská a rozumem nepochopitelná. Přestože jsem se na rozlehlé planině, kde na míli daleko nežili lidé, mohl cítit osamělý a bát se o život, tonul jsem po přečtení Sluneční písně v blaženém bezpečí. Ze slov Františka z Assisi, nejchudšího z chudých, vanula jistota, že se mně ve světě nemůže ani za noční tmy nic zlého přihodit, nic, co by nebylo v řádu věcí. Nedokážu samozřejmě vysvětlit, proč tomu tak bylo. Je téměř jisté, že kdybych byl té noci obklopen lidmi, nic podobného bych nezažil. Možná proto trávil František své noci o samotě.“

  88. Ježíšek polapený, rozdávající – anebo František nepolapený, a taktéž rozdávající?… V každém případě se paní Hájková velmi obávám že kdybych se já ocitl v oné vylíčené situaci za noci v opuštěných lesích, že bych sotva měl smysl pro nějaké metafyzicko-mystické krásy přírody a tajemství hvězdné oblohy, nýbrž v mé bytostné přízemnosti by mě v tu chvíli nenapadlo nic jiného nežli že je mi zima, že mě tlačí tvrdá zem, a že si na mě sedají komáři a ovádi. – Zkrátka, zdá se že pro vnímání subtilnějších duchovních dimenzí je poněkud paradoxně zapotřebí být vybaven naopak dostatečně robustní tělesnou konstitucí, která dotyčnému umožni povznést se nad drobné, nicméně značně rušivé iritace ze strany profánního světa.

    – Na straně druhé ovšem musím přiznat, že jsem jednou sám měl zážitek či prožitek podobného druhu. Bylo to ještě v mém raném dětském věku – jedna z nejranějších vzpomínek které se mi ještě uchovaly v paměti. Bylo to u naší babičky, ve vesnici v Krušných horách. Byli jsme – větší skupina dětí i dospělých – na jakési delší večerní procházce. Mě se poté zmocnila únava, že jsem už jenom klopýtal, takže mě pak někdo z dospělých při návratu nesl na rukou. Já jsem přitom usnul; ale pak jsem se najednou probudil, a nad sebou jsem v noční temnotě spatřil hvězdné nebe. Ale nebylo to ledajaké hvězdné nebe; dodnes nevím jaký to byl zvláštní atmosférický efekt, či to způsobilo mé náhle probuzené vědomí – ale toto nebe bylo nejen zcela zaplněné zářícími hvězdami, ale tyto hvězdy se jevily být naprosto mimořádně velkými a ve svém světelném vyzařování nejen intenzivními, ale i v jakémsi tajuplném smyslu naléhavými.

    Jak řečeno je to zážitek či vzpomínka z mého raného dětství; ale tento pohled se mi nesmazatelně vtiskl do paměti.

    Nicméně i tak zůstává nadále otevřená a nezodpovězena otázka: tento okouzlující, až přímo mystický efekt – je způsobován hvězdnou oblohou samotnou, anebo je to ale naše vlastní vědomí, které má ten jedinečný potenciál takto kouzlem obdařit o sobě profánní objekty předmětného světa?…

  89. Ještě ale zpět k onomu snu o Ježíškovi polapeném, rozdávajícím: tento výjev by pane Petrasku skutečně mohl mít potenciál být velice, ale opravdu velice mnohovýznamovým a hlubokomyslným. Je skutečně nutno Ježíška napřed – ať tím či oním způsobem „polapit“, aby on nám poté začal „rozdávat“?… I to je otázka jen velmi obtížně zodpověditelná.

  90. Vzbudil jsem se s dojmem ojediněle trefného zobrazení naší lidské dětinskosti, hledající své sebeuspokojení v jakémkoliv kardinálním excesu. Lapání ověřeně nezištných ze zištných důvodů je jinak akceptovanou morální normou…..natož v tom našem konzumním ráji.

  91. Panu Poláčkovi
    Myslím, že to okouzlení nezpůsobuje jen samotná hvězdná obloha. Spisovatel líčí v knize ještě další zážitek – tentokrát polední.
    „Podruhé jsem si Františkova slova nahlas četl, když jsem za poledního slunce ležel sám v nízkých travách na skalnatém vrcholu Velkého Choče na severním Slovensku. Letní vítr chladil zpocené tělo; pode mnou se tiše rozkládal nádherný hornatý a lesnatý svět pokrývající matku zemi a přede mnou byl ještě celý život. Nevím vlastně, co bylo na Františkových slovech tak ohromujícího, ale vstoupily mi slzy do očí. Jako bych opět, stejně jako na Plešivecké planině, prošel během okamžiku na vrcholu té majestátní hory celým životem. S jeho sluncem i hvězdami, vichry a bouřemi, řekami a lesy a nakonec skončil s díkůvzdáním v náruči sestry smrti.“

    A nakonec – myslím si, že k podobným zážitkům není nutně zapotřebí vydávat se daleko, do divoké přírody, nechat se tam štípat komáry či zažívat jiné nepohodlí. Jsou možné i na procházkách někde poblíž domova.

  92. Dnes jsem objevila rozhovor s Václavem Cílkem o tom, jak přežít současnou krizi:
    „Prohlubující se všeobecná krize je podle všeho přechodovým obdobím přirozené cyklické proměny světa. Na vnější uklidnění se spoléhat nedá, a tak doporučujete spoléhat se uklidnění vnitřní. Máte nějaký recept?
    Někdy mi připadá, že problémy začínají být tak velké, že vnitřní harmonie už není možná. Řadu věcí, které se ve světě dějí, lidé běžně ani nevědí. Myslím si, že většina z nás bude brzy periodicky propadat do smutku a deprese, chvilku nám bude zle a pak zase najdeme odvahu.
    Nejdůležitější je být si vědom smyslu života i této doby a mít odvahu navzdory tomu, že jsme udržováni ve strachu.“
    Dále prý podle Cílka pomáhá „pracovat rukama a něco vytvářet. A také je důležité pěstovat dobré vztahy se všemi lidmi, s nimiž přicházíme do styku, a více se zajímat o komunální politiku.“
    https://www.ecoista.cz/rozhovor-s-vaclavem-cilkem-jak-prezit-krizi-a-proc-na-zahrade-nechat-suche-stromy/?fbclid=IwAR3yg0ccf1sar4oedIsr8Q7lGAWYDnDzeSIRPerwo0teUQnL_FrB7tNdBXI_aem_7ugLKc4kryZhPeJwWtZ1AQ&utm_medium=paid&utm_source=fb&utm_id=120208915543350725&utm_content=120208915543490725&utm_term=120208915543450725&utm_campaign=120208915543350725

  93. „Více se zajímat o komunální politiku“ – to mi tak nějak docela připomíná V. Bělohradského, který také vidí spásu ze současné společensko-ideové krize v tom, že lidé se budou volně sdružovat za účelem řešení lokálních, komunitních záležitostí.

    A tak nějak tu cítím i příčnou souvislost s textem předsedy strany Levice Májíčka na dnešním DR, kde i on nabádá k tomu, aby levicoví aktivisté se více starali o potřeby obyčejných lidí (a z nich čerpali svou novou energii).

    Já si ovšem nemohu pomoci, z toho všeho cítím především rezignaci na skutečné řešení této společenské krize, je to stažení se do svého bezprostředního životního okruhu. Samozřejmě, že i ten má svou platnost, svou legitimitu, ale natrvalo nemůže suplovat onu společenskou dimenzi lidského žití. Tu dimenzi, o které v každém případě Karel Marx tvrdil, že je pro člověka ve skutečnosti primární. A o které i samotný Aristoteles konstatoval, že je pro člověka v každém případě konstitutivní.

  94. „hledající své sebeuspokojení v jakémkoliv kardinálním excesu“ – víte, pane Petrasku, někdy si myslím že současná perioda existence lidstva by vlastně mohla nést označení „éra exhibicionismu“. Samozřejmě, lidé (mnozí) se vždycky rádi předváděli, rádi se stavěli do centra dění, do centra pozornosti a obdivu. Ale nikdy v celých dosavadních dějinách lidstva k tomu neměli tolik příležitostí jako dnes. Především internet přinesl obrovskou vlnu „demokratizace“, kdy každý má víceméně stejnou možnost se prosadit. Jenže – tato vlna demokracie přinesla především obrovské množství lidské hlouposti, laciného předvádění se, exhibování za každou cenu. Kdo dokáže předvést nějaký nový – ať jakkoli nesmyslný – gag či „hype“, ten je okamžitě králem, je obdivován a napodobován. V. Bělohradský má pro tento nový fenomén označení „digitální mělčiny“, či dokonce „digitální žumpa“; a je to jeden z nemnoha momentů, kdy víceméně bezvýhradně sdílím jeho názor.

  95. Ještě se vrátím k Cílkově teorii o „cyklické proměně světa“: samozřejmě na tom může něco být, ostatně není žádného divu, těch základních forem ve kterých může existovat lidské společenství není zase tak mnoho, tak je jen přirozené že se tak či onak stále znovu opakují. Ale takto řečeno je to příliš paušální, není zde přítomen hlubší vhled do dynamiky – současných – společenských procesů. Není zde jmenován centrální protiklad současného světa, který by umožňoval jeho současnou krizi pojmout a pochopit jako dialektický protiklad, který jako takový vyžaduje řešení cestou dialektické syntézy.

  96. Paní Zemanová (pokud přítomna): směl bych se Vás zeptat na Váš názor na – v současné době natolik kontroverzně diskutovanou – petici za odvolání vedení AVU (jakož i další body)?

    Já sám bohužel neznám bližší okolnosti provozu zmíněných institutů (vedle AVU i Národní galerie) ani udílení ceny J. Chalupeckého, takže si k dané kauze nemohu dostatečně odpovědně vytvořit vlastní úsudek.

  97. „Cyklická proměna světa“…
    Ano, mně se to také zdá zajímavé, ale zdá se mi, že to slovo „cyklická“ snadno může vzbudit dojem, že za „cyklickou proměnu světa“ vlastně vůbec nikdo nemůže. Nevede to k žádné sebereflexi. My jsme nic neudělali špatně, to všechno je jen „cyklická proměna“ (přírodní cyklus).
    Snad by se to ještě dalo chápat tak, že my lidé v dějinách opakovaně děláme chyby a dostáváme se do slepých uliček.

  98. Zkouším odpovědět, pane Poláčku, ale nedaří se mi.
    O té věci nemám dost informací.

  99. My si opakovaně volíme chyby stejného dopadu, ale jiného hávu. Tedy pokud nazýváme chybou naši přirozenou lidskou kondici – zážitek společenského kolapsu civilizačního projektu na základě „vypršení jeho záruční lhůty“ ( ta se nachází v rukou Božích). Formu kolapsu doprovází forma společenské schopnosti minimalizovat brutalitu, která je spjatá s koncepcí nových společenských projektů. Rozumně začínat znova doporučoval Kant a používat výhradně rozumu k porozumění nerozumu druhých H. A. ……bych si také přál.

  100. Knihy Václava Cílka jsem nečetl. Byl mi podezřelý jejich úspěch a jejich občasná „ochutnávka“ mě utvrzovala v názoru, že charakteristického ochucovadla je v nich příliš. Jsem na podobné věci citlivý, protože určitá nepoctivost se vkrádá snadno (u nás např. L. Souček či J. Mareš. O diskutovaném J. Duškovi ani nemluvě).

    Rozhovor, na který odkázala paní Hájková, ovšem ukazuje, že Cílek není nějaký výstředník a že jeho práce sledují skrze určitý z vědeckého hlediska „surrealismus“ nejspíš stále dobře obhajitelný popularizační záměr. Doufám.

    V rozhovoru probíraná praxe, týkající se mj. cestování, automobilismu, topení, hnojení, jídla či odpadů, dost koresponduje s tím, jak postupuji ve svém případě já. Také s vyslovenými názory docela souhlasím. Téměř nekritizované (a nekritizovatelné) rozbujelé stavební podnikání vskutku stojí u počátku celé řady antiekologických (i podnebně škodlivých) jevů. Ekologicky jednající člověk si pak připadá jako když si v krajině, jíž staví dálnici, krátí cestu přes kukuřičné pole a vyčítá si, že šlape v obilí. Co se týče kupování šatstva, tak toho nemám již skoro zapotřebí. I toto léto vytáhnu mj. také velmi hezké košile, jež jsem koupil už před třiceti i více lety. Praxe prodeje oblečení v hypermarketech však lidi povzbuzuje k nákupům šatstva navrch, abych tak řekl, z jedny vody načisto. Nebo skoro na způsob balené vody. To je mimochodem také věc, která si mě nezískala.

    Aspoň tolik tedy po pauze způsobené dovolenou, resp., nikdo mi ji nemá co dovolovat, takže cestovnímu poznávání mimo Prahu, jakož i 30 km vzdálený domek se zahrádkou (kde na rozdíl od Cílka suché stromy nenechávám, ale proschlé ano).

  101. Napřed ještě k oné záležitostí s kulturní peticí: právě dnes na toto téma napsal článek Jan Šícha na DR: https://denikreferendum.cz/clanek/36447-provoz-vytvarneho-umeni-jako-krive-zrcadlo-pomeru

    Ovšem jeho komentář k dané záležitosti se mi jevil být poněkud konfuzním; asi tak do poloviny jeho textu mi vůbec nebylo jasné na které straně vlastně stojí. Nakonec se tedy vyjevilo, že přece jenom na straně autorů petice. Ovšem – budilo to dojem že spíše z čistě osobního konzervatismu; nepodal totiž žádné jiné přesvědčivé kritérium, na jehož základě utváří své estetické soudy, respektive nároky.

  102. Cyklický vývoj civilizací: je to pokud vím především jeden přední český egyptolog (tuším že se jmenuje Bárta), který tvrdí že každá civilizace prochází zcela určitými vývojovými stadii, až k – nevyhnutelnému – zániku. A na základě určitých analogií s Egyptem prohlašuje, že i naše vlastní civilizace se už přežila, a že stojí před svým zánikem. Ovšem mám pocit že jako hlavní symptom tohoto údajně nevyhnutelného zániku civilizace prohlašuje především zvýšenou (respektive nekontrolovanou) migraci.

    Což sice může na jedné straně v některých případech souhlasit; ale na straně druhé všechny stávající (i minulé) světové civilizace vznikly jenom díky migraci. (Jinak by veškeré civilizace mohly vzniknout pouze v Africe.)

    Zkrátka, tento výkladový vzorec cyklických vývojů (a zániků) se mi jeví být příliš mechanickým, příliš povrchním, nežli aby mohl postihnout samotnou podstatu jak evolučního vývoje lidstva, tak i podstatu lidské existence samotné. Samozřejmě: dějinné zlomy a krize doprovázely tento dějinný vývoj lidstva vždycky, a zřejmě tomu tak bude i do budoucna, a tak není nijak obtížné zde objevit jakýsi „železný cyklus“ vznikání a zanikání. Ale je velice pochybné z tohoto pouhého faktu opakujících se krizí činit příliš lineární závěry ohledně naší vlastní civilizace (a obzvláště když tyto závěry „zavánění“ ideologickou předpojatostí). Ostatně zde je nutno zohlednit, že naše současná civilizace má do značné míry singulární charakter; jak svou bezpříkladnou technickou vyspělostí, tak ale i svým globálním charakterem.

  103. „Rozumně začínat znova“ – tady je ovšem velká otázka jakou formu rozumu pro daný účel použít. Rozum technický? Rozum technokratický? Rozum metafyzický? Rozum dialektický? Anebo obyčejný rozum selský?

    Obávám se pane Petrasku že pro nějakou opravdu zdařilou transformaci („nový počátek“) naší současné civilizace bude zapotřebí všech těchto rozumů, a ještě to bude málo. Připojil bych ještě „rozum emocionální“, pokud by toto slovní spojení ovšem nezavánělo interním protimluvem. Ovšem – mám tím na mysli to čemu se obecně říká „emocionální inteligence“; a jsem přesvědčen o tom že právě bez této složky nebude vytvoření nějaké lepší alternativy k současné technicko-politické civilizaci možné.

    P.S. Pojem „technicko-politická civilizace“ je pokud vím neologismus, který jsem vytvořil právě v tuto chvíli. Mám tím na mysli tu okolnost, že naše současná civilizace samu sebe spravuje sice bezprostředně relativně efektivně – ovšem tato efektivita se povětšině omezuje pouze na víceméně čistě věcnou, tedy povrchní stránku věci. Technická, technokraticky se spravující civilizace – význam tohoto určení je myslím jasný. Civilizace politická – zde by se ovšem dalo namítnout že politika je přece spojena s emocemi, tedy s opakem chladně věcného technokratismu. Ovšem – a to je okolnost která je asi obecně jen dost málo uvědomována – tyto politické emoce jsou prakticky výhradně čistě negativního charakteru. Není zde prakticky žádný prostor, žádný fundament pro sdílení emocí pozitivních, autenticky a spontánně lidských. Takovýto způsob politiky, kde se pouze vybíjejí (víceméně standardizované) politicko-ideové vášně, je nakonec pouze jinou formou onoho zmíněného technokratismu. Je to technokratismus naruby, respektive je to rubová stránka té samé mince bezduchého, a především bezduševního způsobu existence současné civilizace.

  104. V. Cílek – pane Horáku můj názor na osobu V. Cílka se do značné míry kryje s tím Vaším. Já jsem od něj také nic nečetl, ale před několika lety televize vysílala celý seriál pořadů o jeho putování krajinami českými i zahraničními, kde on tedy mohl doširoka prezentovat své názory.

    Musím přiznat: napřed mi byl velmi sympatický, jeho názory na tento svět se zdály být rozumnými a rozmyslnými. Ovšem – s postupem času ve mně začal narůstat slabý, nicméně nepříjemný pocit že on svou osobní skromnost pouze dovedně předstírá, a že ve skutečnosti se dostává do pozice jakéhosi neomylného guru, kritika současné civilizace. A definitivně jakékoli mé sympatie pro něj vyhasly v tom okamžiku kdy se objevily zprávy o tom, že vystupoval na společných manifestacích s fundamentalistickým xenofobem Konvičkou. (Myslím že přítomní si ještě vzpomenou na tuto osobu, jejíž sláva dnes už ovšem – naštěstí – zase značně pohasla.)

    Od té doby, od tohoto zážitku mohu sice uznat že mnohé Cílkem prezentované názory (i reálné počiny) jmenovitě co se zacházení s přírodou týče mají své oprávnění; ale jinak ohledně jeho pravých motivací zůstávám velice skeptickým.

  105. Cílek že vystupoval s Konvičkou? Já jsem měla zato, že v Klubu pátečníků, jehož je přece Cílek členem, jsou samé progresivní osobnosti.

  106. Pane Poláčku, knihu Miroslava Bárty Sedm zákonů jsem (zjara) přečetl. Během 24 hodin, neboť podobná problematika je pro mě velmi čtivá. (Chtěl jsem být připraven na případnou diskusi s kamarádkou, která mi říkala, že má knihu rozečtenou, tak jsem si ji půjčil v knihovně. Na téma jsme se pak nedostali. Jí možná zklamalo, že není natolik „proti“, jak se povídalo. Mě to spíš potěšilo. Určité známky nevůle ocenit soudobý typ naší společnosti jsou ovšem v textu dobře patrné. Já jsem nespokojen sice rovněž (a nejspíš více), ale sympatie k aktuálním antagonistům z toho neplynou žádné.

    Upřímně řečeno, můj hlavní dojem byl, že kniha mnoho převratného nepřináší. Naznačují to již názvy jednotlivých kapitol. Je jich, jak naznačuje už název, sedm.
    1. Zákon kolapsu a regenerace. (Střet je místně a časově podmíněný, po zhroucení následuje obnova).
    2. Zákon skokové změny . (Události přijdou rychle a nečekaně).
    3. Hérakleitův zákon. (To, co přineslo vzestup, přivodí posléze i krizi a pád). Jedná se vlastně o
    obrácení teze z Masarykova odkazu.
    4. Zákon sdílených hodnot a vizí. (Nutnost uvedeného a implicitního práva). Jde o asi ústřední téma
    knihy. Bárta považuje za kritickou a alarmující komplikaci a narůstání kvantity právních předpisů,
    a jejich vzdálení běžnému pohledu na spravedlnost.
    5. Zákon společenské smlouvy. (Taková nepsaná praxe je nutná). Autor se tak dívá („egyptským
    prizmatem“) na funkci náboženství.
    6. Zákon energetické a technologické determinace. (Nutností je levná energie).
    7. Zákon adaptace. (Schopnost adaptace na změny přírodního prostředí je nutná, přitom omezená).

    Miroslav Bárta na několika místech výslovně polemizuje s významnou knihou Kolaps Jareda Diamonda. Podle mého názoru je však tato podnětnější. Mimo jiné pro precizní probírání řady příkladů, kdy ke kolapsu došlo a kdy byl naopak odvrácen. Horší varianta (pro zúčastněné) je nahlížena především jako překročení ekologických mezí. Pohled přírodovědce se ukazuje (ještě) nosnější než je tomu u archeologa.

    Určitým problémem Bártovy knihy je, že kolaps určité civilizace považuje za natolik přirozený a ne až tak zlý, že jeho rady, ostatně nikterak působivé, vyznívají poněkud vágně či laxně. Není zřejmé, co cenné by bylo „odepsáno“ a co bychom měli především uchovat. Není nakonec dost jasné ani, jaký typ (a územní rozsah) je v případě současné civilizace podle Bárty kolapsem ohrožen.

  107. Dodatek: Bárta klade důraz na legitimitu elit. Migrace není v knize docela překvapivě prakticky vůbec tematizována.

  108. Zajímavý postřeh, pane Horáku, že M. Bárta považuje civilizační kolaps za „přirozený a ne až tak zlý“. Asi proto ho nemají rádi levicoví liberálové. (Soudím tak podle některých, i když starších reakcí z Deníku Referendum).
    „Přirozený a ne až tak zlý“ – to by znamenalo, že Bárta se dívá odtažitě či z nadhledu, jako by se jeho samého ten možný kolaps ani moc nedotýkal.
    Skoro bychom ho mohli přirovnat k proroku Jonášovi, který se usadil na „vyvýšené místo“, odkud chtěl pohodlně pozorovat jím prorokovanou zkázu Ninive.
    S tím rozdílem, že Jonáš se zlobil, když obyvatelé napravili své chování a žádná zkáza nepřišla. Bárta by se asi nezlobil, kdyby jeho prognózy nevyšly. Mohl by je prostě jen posunout do vzdálenější budoucnosti.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *