Forum

Tato stránka je náhradou za zrušená diskusní fóra, která nevešla v užívání. Je určená pro diskuse o aktuálních tématech, která se ale věcně nehodí do žádné běžící diskuse pod aktuálně projednávanými texty. Takže sem každý může volně vkládat svá vlastní témata, která se mu právě zdají být příhodná pro společnou diskusi.

3 388 komentářů u „Forum“

  1. Já sem napřed (než bych to zapomněl) vložím jednu aktualitu, která souvisí s našimi předešlými diskusemi o bezideovosti, duchovní i duševní prázdnotě a chladu současné společnosti. V dnešním Právu je rozhovor s jedním policejním vyjednavačem; tedy s tím který v krizových situacích vyjednává s osobou kolem které tato krizová respektive kritická situace vznikla. Může to být zločinec který má být přemluven aby se vzdal policii; ale jak tento vyjednavač uvedl, naprostou agendu jejich činnosti tvoří hovory se sebevrahy. Tedy s těmi, kteří se akutně chystají spáchat sebevraždu.

    V této souvislosti uvedl, že se v posledním roce zdvojnásobil (!) počet takovýchto případů, především u dětí a mladistvých. Zdvojnásobení četnosti takovýchto případů, tedy nárůst o celých sto procent – to je obrovské číslo. A přitom jako základní příčinu tohoto zoufalého aktu u mladistvých uvedl pocity osamocení, cizoty v tomto světě, pocit že jim nikdo nerozumí.

    Tento poznatek z reálné policejní praxe tedy plně koresponduje s tím o čem jsme my hovořili zde, tedy že tato společnost – přes všechnu její zdánlivou „svobodu“ – není schopna vytvořit opravdový domov pro lidskou bytost, nýbrž člověka ponechává ve stavu vyhraněného individualismu, který ale zároveň znamená existenciální samotu, izolaci, anonymitu uprostřed velkého davu.

  2. Křesťanství, církev a „hříšnost“. Paní Hájková, tady je věc opravdu dost složitá. Na jednu stranu když někdo dobrovolně vstoupí do určité organizace (jakou je církev), pak spolu s tím ovšem akceptuje i její vůdčí ideové postuláty. A pak si tedy musí nechat v zásadě líbit i výtku z „hříšnosti“, pokud něco z jeho způsobu života je v rozporu s těmito ideovými postuláty. Ovšem na straně druhé – i tady je dost velký rozdíl, jestli se daná záležitost řeší v zásadě „interně“, anebo zda jsou takové osoby pranýřovány veřejně, paušálně.

    A za druhé: stále zde platí to co napsal Ivan Štampach, tedy že zde existuje velký konflikt těchto dogmat s postuláty (moderního) humanismu. To znamená: i když je někdo osobně hluboce přesvědčen že dejme tomu život s někým bez církevního sňatku je „hříchem“, pak přesto nemůže žít natolik zcela mimo realitu novodobé společnosti, aby si nemohl/a uvědomit že dnešní normy partnerského spolužití nemají a nemohou mít ten samý charakter jako v době před dvěma tisíci lety. – Mimochodem, myslím že jsme už o tom hovořili: Ježíš toto přikázání nerozlučnosti manželství svého času vyslovil především jako akt ochrany žen, kterých se podle tehdejších norem jejich muži mohli velice pohodlně a lacino zbavit; zatímco dnes je pro mnoho žen naopak aktem vysvobození, když se mohou rozvést se svým nesnášenlivým, či dokonce přímo násilnickým mužem.

    Ještě jednou tedy: ano, pravověrný křesťan může i dnes mít určité důvody manželství pokládat za svátost, a partnerský život neposvěcený církví pokládat za „hřích“; ale vzhledem ke všem okolnostem by ve veřejném prezentování těchto svých názorů měl být velice opatrný a zdrženlivý. Kdo dogmaticky zůstává na pozicích a interpretacích starých dva tisíce let, ten se nakonec sám stává buďto směšným, anebo arogantním.

  3. Mimochodem, když už jsme u té arogance, pak malá poznámka k panu Kolaříkovi, u nějž je tento způsob vystupování zcela běžný: v dané záležitosti ho ovšem musím vzít trochu v ochranu, on to tady nemyslel v zásadě zle, pokud si dobře vzpomínám on tento monopol (katolické) církve na výklad biblických textů vychvaloval a oceňoval především proto, že se takto zamezí jejich libovolným, svévolným, extremistickým (dez)interpretacím.

    V této rovině je skutečně nutno uznat, že církevní práce s biblickými texty má za sebou dlouhou tradici, dlouhou genezi, že o jednotlivé formulace se vedly dlouhé a učené spory, takže každý z přijatých výkladů stojí na solidním a propracovaném argumentačním fundamentu. (To samé ovšem platí i o církvi evangelické.) Zatímco ty novodobé radikální interpretace, ty jsou mnohdy skutečně velmi „ujeté“.

  4. Čarodějnictví, sexuální sebeurčení a radikální feminismus: paní Hájková, radikální feminismus nebyl nikdy můj šálek kávy, proto se ani necítím nijak povinován ho v dané kauze nějak obhajovat. Já jsem ohledně spojitosti novodobých čarodějnic a jejich (sexuálního) sebeurčení pouze citoval co o tom napsaly německé noviny, v každém případě z mé strany se tedy nejednalo o akt hodnocení.

    Co se pak radikálního feminismu jako takového týče: tady se cítím poněkud rozpolcen, na jednu stranu samozřejmě respektuji právo žen na prosazování jejich rovnoprávnosti ve stále ještě mužským elementem dominovaném světě; ale na straně druhé jak už jsem zmínil tento ultraradikální feminismus mi byl vždy cizí, cítím v něm příliš mnoho povrchního exhibicionismu, nežli abych s ním mohl nějak vnitřně souznít.

  5. „střídmost v projektování/nakládání svých nadějí na své bližní“ – zajímavá myšlenka, pane Nusharte. Tak nějak jsem si přitom vzpomněl na komunismus – i ten byl vlastně takovýmto způsobem přetížen, samotná komunistická pospolitost měla mít potenciál být lékem pro všechny osobní problémy a kolize. Poté se ovšem ukázalo, že tyto naděje byly zcela marné, respektive zcela naivní a neodůvodněné. Ostatně k tomu se vztahoval i legendární výrok Ludvíka Vaculíka na sjezdu spisovatelů v r. 1967, že „za dvacet let trvání komunismu jsme nedokázali vyřešit ani jediný lidský problém“. – Ostatně po roce osmdesátém devátém, už s nadhledem a zbaven mnohých dřívějších iluzí, k tomu poznamenal: „Jak bychom také mohli?“ (Tedy: činností strany řešit osobní problémy lidí.)

    Skutečně bychom tedy měli být střídmí v tom zatěžovat své bližní našimi osobními záležitostmi a problémy; na straně druhé se mi zde opět vynořuje myšlenka na Aristotelův postulát „přátelství“. Přátelství, to je něco co poskytuje podporu když je zapotřebí; ale zároveň něco, co se nevnucuje, co nevstupuje násilně do osobní sféry toho druhého.

    Mně se velmi zalíbila definice přátelství, kterou jsem kdysi četl:

    Přítel je ten, komu můžeš zavolat i o půlnoci.

    – Přítel je ten, který nikdy o půlnoci nezavolá.

  6. „Střídmost v projektování/nakládání svých nadějí na své bližní“ znamená brát je takové jací jsou.
    Nevytvářet si o nich iluze a sny.
    Nedávno jsem četla v Buberovi, že člověk žije jakoby dvojí život. Život bdělý a život snový.
    Při bdění se člověk setkává s druhými lidmi a oni se setkávají s ním. Ve snu se sice také jakoby setkává s lidmi, ale oni se nesetkávají s ním. Nejsou to skuteční lidé. Ve snu je každý naprosto sám.
    Buber napsal, že podle Hérakleita (a Plútarcha) prý „bdící lidé mají jeden společný svět, ale spící se obrací každý k vlastnímu světu.“

  7. „… a prosím o moudrost rozeznat
    kdy jsem bděl a kdy snil. “ 😉

  8. Podle Hérakleita a Plútarcha by se to asi mělo poznat právě podle toho, že bdící člověk necítí samotu, protože žije ve společném světě.
    Ještě by mohl být problém, kdyby spali všichni ostatní, takže on by pak i v tom společném světě byl stejně sám.
    Je to podobné, jako když budou všichni blázni, tak bude mezi nimi za blázna ten jeden člověk, který je moudrý. (To je v té knize taky psáno).

    Asi moc čtu.
    Zrovna dnes ráno jsem napsala Václavu Pospíšilovi, že člověk je někdy příliš zvědavý a přitom by mu bylo líp, kdyby taky něco nevěděl a nechtěl vědět. Protože čím více toho ví, tím více toho neví. A že každý by se měl možná starat jen o prostor, který mu je nablízku, aby tam bylo vše v pořádku a ne o jiné věci.
    Taky jsem vyfotila ranní červánky před východem slunce a dala foto na Facebook, jako už mnohokrát. Je to nesmyslná činnost, nevím vlastně, proč to dělám.
    Mějte všichni hezký den.

  9. Taktéž se připojuji k Vašemu přání, všem tady 🙂 … Možná tyhle pocity máme teď – asi nejen tady – všichni podobné.
    Možná bychom si mohli dát nějakou pauzu od názorů vespolek?

  10. „Jádro křesťanství nespočívá nakonec v ničem jiném, nežli v kontinuálním zvyšování míry humanismu v tomto světě.“

    ———————-

    Nebývalo to tak vždy – křesťanství a humanismus šly spolu kdysi ruku v ruce. Dnes jsou ale křesťanství a humanismus už docela odlišné světy:

    Zatímco v křesťanství se Bůh stal člověkem (Bůh se tedy v tomto náboženství stal naším bližním), v humanismu se člověk stal bohem, což má (ne)překvapivě opačné důsledky (člověk už není naším bližním).

  11. Paní Hájková, ty pasáže respektive fragmenty z Hérakleita jsou jedny z jeho „nejtemnějších“, nejobtížněji interpretovatelných. A jsou také značně rozdílně překládány. Zde je tedy nutno být velice opatrný s jednoznačnými výklady. V každém případě je ale Hérakleitos toho názoru, že ve spánku, ve snu se člověk stýká se zcela jinou skutečností, nežli ve stavu bdění. Přičemž tato ve snu spatřovaná skutečnost je hlubší, významnější, a v daném smyslu tedy „skutečnější“ nežli ona skutečnost materiálního světa, kterou spatřujeme svýma očima v bdělém stavu.

    Jestli tento stav prožívání snů (nechtěl bych tu hovořit o pouhém „snění“ v obvyklém slova smyslu) daného člověka uvrhá do izolace? Možná to Hérakleitos myslel tak, že společné je nám pouze to standardní, banální vědomí a vědění materiálního světa. Zatímco onen vhled do hlubších rovin skutečnosti, ten je ovšem velice individuální, obecně nesdělitelný. Neprobíhá ve verbální (tedy obecně sdělitelné) formě, nýbrž výhradně ve formě niterného prožitku, mimo logické kategorie.

  12. Křesťanství a humanismus: pane Nusharte, vytvořit jednoznačnou spojnici mezi (původním) křesťanstvím a mezi humanismem je počin dosti problematický; připomeňme si jenom, že už nejranější křesťanství nic nenamítalo proti otroctví.

    A navenek křesťanství vystupovalo mírumilovně, pouze dokud se nacházelo v pozici slabšího; ale jakmile se dostalo k moci, pak svůj mocenský dosah zdaleka nešířilo pouze čistou vírou, nýbrž stejně tak násilím, ohněm a mečem. O nějakém „humanismu“ tu tedy lze hovořit jen s velkými pochybnostmi.

    ———————

    A že by novodobý humanismus člověka postavil na místo bohů? – Ani to se nedá tvrdit tak zcela jednoznačně. (Ostatně humanismus jako takový nemá nic společného s ateismem.) Humanismus pouze vyhlásil, že lidský svět musí být – lidský, že musí být v souladu s potřebami člověka, lidské bytosti.

    Za ono „postavení člověka na místo bohů“ nese odpovědnost spíše liberalismus, s jeho vyhraněným individualismem.

  13. Křesťanství nenamítalo nic ani proti římskému „útlaku“. Někteří židé to ale nepochopili a představovali si Mesiáše zcela jinak. Z dnešního hlediska bychom možná řekli, že si ho představovali jako politického vůdce.

    Nevím, pane Poláčku, co přesně máte na mysli tím humanismem ve starověku. Namítal třeba Protagoras něco proti otroctví?

  14. Jestli zrovna Protagoras, to opravdu nevím, pane Nusharte. Nicméně původně velmi progresivní úloha sofistů v řecké společnosti spočívala v tom, že učili, jakým způsobem jedinec může účinně hájit svá práva. Což je bezpochyby jeden z aspektů humanismu.

    Ale v každém případě – jak dosvědčuje Aristoteles, i když on sám považoval stav otroctví (pro určitý segment naprosto nevzdělaných, obhroublých jedinců) za legitimní, už v té době existovaly v řecké komunitě i názory opačné: že stav otroctví stojí v zásadním protikladu k principu svobody.

    Téma otroctví bylo tedy už u starých Řeků kontroverzně diskutováno; zatímco v křesťanství poslušnost vůči pánu (ať otrokáři nebo k feudálovi) byla po celá staletí, a vlastně tisíciletí integrální součástí křesťanské nauky.

  15. „…v křesťanství poslušnost vůči pánu (ať otrokáři nebo k feudálovi) byla po celá staletí, a vlastně tisíciletí integrální součástí křesťanské nauky.“

    To je totiž tak, že křesťanství jako první v dějinách vyzvedlo službu. Že totiž sloužit druhým lidem znamená něco velmi dobrého. Tudíž otrok, který dobře (a bez nenávisti) slouží svému pánu je morálně mnohem výš než jeho nemorální pán. V takové službě tkví vlastně něco božského (protože v podstatě i Bůh slouží lidem – „Váš nebeský Otec nechává slunce svítit na dobré i zlé a déšť sesílá dobrým i zlým“).

    Je pravda, že otroci (stejně jako majitelé otroků) byli i mezi prvními křesťany a křesťané nežádali, aby otroci byli propuštěni. Žádali však, aby se s nimi zacházelo lidsky.
    Vztah křesťanů k otroctví ilustruje Pavlův list Filemonovi, což byl majitel otroka Onezima, který uprchl k Pavlovi. Pavel se rozhodl Onezima poslat zpět a zároveň Filemonovi, také křesťanu, píše list. Mimo jiné tam uvádí:
    13 Chtěl jsem si ho ponechat u sebe, aby mi ve vězení, kde jsem pro evangelium, sloužil místo tebe,
    14 avšak bez tvého souhlasu jsem nechtěl nic udělat, aby tvá dobrota nebyla jakoby vynucená, nýbrž aby byla dobrovolná.
    15 Snad proto byl na čas od tebe odloučen, abys ho měl navěky –
    16 ne už jako otroka, nýbrž mnohem více než otroka: jako milovaného bratra. Když se jím stal mně, oč více jím bude tobě před lidmi i před Pánem.

    Čili Pavel po Filemonovi chce, aby si Onezima nechal a choval se k němu jako k bratrovi.

    Samozřejmě, že křesťanská civilizace to pak v průběhu dějin chápala a vykládala trochu jinak. A to tak, aby se vybrané prvky z křesťanství hodily mocným lidem „do krámu“.
    Nicméně i později se čas od času našly osobnosti, které ten Pavlův list pochopily tak, jak on ho myslel, a domnívaly se, že vrchnost se má skutečně chovat k poddaným jako by byli jejich rodina. No a ti pak byli většinou nařčeni z kacířství. Protože mocní měli na své straně církev, která držela „monopol na výklad Bible“, jak by to chtěli někteří lidé i dnes.

  16. Když jsem psala o tom posunu křesťanství od toho původního, napadlo mě pořekadlo: „Šedá je teorie, ale zelený je strom života“. Jenže tady nešlo o teorii, nýbrž o sny, konkrétně o sen žít ve světě bez otroctví, bez násilí, bez nenávisti, ve světě, kde vládne láska a přátelství.
    A jak tuhle napsal pan Poláček:
    „ve snu spatřovaná skutečnost je hlubší, významnější, a v daném smyslu tedy „skutečnější“ nežli ona skutečnost materiálního světa, kterou spatřujeme svýma očima v bdělém stavu“.
    Takže by se pak dalo říct: Zelené jsou sny, ale šedá je skutečnost materiálního světa, čili „běžný život“.

  17. Což o to, lidské zacházení s otroky požadoval už Aristoteles. Sice netvrdil že vztah mezi pánem a otrokem má být „bratrský“; nicméně napsal, že tento vztah má být – v optimálním případě – „přátelský“.

    Aristoteles sice nevyzdvihoval „službu“ jako takovou; nicméně otrok stejně jako jeho pán byli účastníky stejného procesu zvelebování hospodářství (které nakonec poskytovalo domov i tomu otrokovi).

  18. Jedna malá (ale ne zcela bezvýznamná) zpráva z politiky: jak bylo v minulých dnech oznámeno, rozpadlo se španělské levicové hnutí Podemos, koalice radikálně levicových stran. Prý se rozpadlo hlavně v důsledku osobních vlastností jejího vůdce Iglesiase, především jeho snahy neustále sám sebe prosazovat do popředí.

    A stejně tak v minulých dnech prošla tiskem zpráva, že stejně tak došlo k rozkolu uvnitř francouzského levicového seskupení, v důsledku toho že její radikální vůdce Mélenchon vyjádřil porozumění pro palestinské hnutí Hamas.

    Vypadá to tedy čím dál tím hůře s evropskou levicí; především ale symptomatický je rozpad hnutí Podemos. To bylo svého času velkou nadějí, vyslovenou ikonou (i české) radikální levice, jeden čas mělo dost vysoké volební výsledky, na chvíli se mohlo zdát že se podaří ve Španělsku prosadit důslednou socialistickou politiku. Jenže – pak toto hnutí začalo opět skomírat, především v důsledku vnitřního pnutí v tomto nemálo heterogenním svazku. A Iglésias sám – v podstatě naprosto typický případ, tito radikální levičáci sice mohou mít své charisma, ale v zásadě platí, že čím charismatičtější a čím radikálnější, tím méně hledí na úspěch hnutí, tím méně jsou schopni integrovat různé části levice, a tím silněji prosazují jenom svou vlastní osobu a své vlastní přesvědčení.

    Opakuje se to na levici znovu a znovu: vždycky se vynoří nějaká takováto radikální, agilní iniciativa, mezinárodní radikální levice s euforií slaví její vzestup – aby pak po nějakém čase bublina splaskla, a ze všech nadějí zůstane jenom kocovina.

    Já sám naštěstí do těchto radikálních hnutí už dávno nevkládám žádné naděje, a tak ani nemusím prožívat žádné zklamání z těchto snah pouhým ideologickým radikalismem zcela přebudovat tento svět.

  19. Levice se určitě nachází ve vážné krizi, dost možná i v dlouhodobém úpadku. Jde zřejmě ve značné míře o důsledek konce jednoho rozdělení světa a nástupu jiného. Pro mě je důležité, že se jedná mj. také o krizi morální. Jestliže kdysi byl na pováženou, ale přece jen ospravedlnitelný příklon západní levice k politice tzv. zemí reálného socialismu, nyní je tíhnutí k režimům, usilujícím zničit politický systém západu a nově sázejících na válečnou kartu, receptem bez naděje na domácí benefit.

  20. Upřímně řečeno, já mám dnes už jenom nepatrný přehled o tom, co vlastně žádá současná radikální levice. – Například ta francouzská, pod Mélenchonem.

    Pokud bych měl soudit z mých zkušeností s českou Levicí, pak s naprostou většinou jejích politických cílů (sociálně-humánní transformace společnosti) jsem mohl souznít, ale v určitých oblastech se vynořily nepřekonatelné diference.

  21. Co žádá radikální levice, je opravdu někdy těžko pochopitelné.
    Ale zaujal mě jeden názor z Facebooku, ze kterého vyplývá, že většina mladých dnes vlastně nežádá vůbec nic.
    „K pádu minulého režimu vedle toho, že nebylo možno cestovat, kam by člověk chtěl, vydávat a číst úplně všechny knížky, co by člověk chtěl, hlásat veřejně, co člověk má zrovna na srdíčku, nemožnosti vybrat si z 50ti druhů kartáčku či 121 druhů nanuků, též katastrofálni stav životního prostředí, ale i bytová krize.
    V 80tých letech uvadalo tempo výstavby paneláků a občas se stávalo, že se na byt čekalo pár let či že se bydlelo s rodiči.
    Tehdy to mladým vadilo.
    Dnešní mladí se kupodivu s utahující se smyčkou možného bydlení smiřují a tak nějak ví, že pokud se nenarodili do té správné rodiny, která vypomůže, tak mají smolíka nejen, co se týče vlastního bydlení, ale i v nejistotě nájemního bydlení.
    A přituhuje, čím dál více se jich bude dělit o jednu koupelnu a jednu kuchyň.
    Prostě i při lehce nadprůměrném měsíčním příjmu, smolík pacholík.
    Životní prostředí též jedno z nejhorších v Evropě, zejména, co se vzduchu týče, ale ti mladí snad propruží vše, neskutečně flexibilní a nenároková generace.“

  22. Paní Hájková, nemám dost informací abych mohl posoudit dostupnost bydlení tehdy a dnes. Je nepochybné, že v současné době je bydlení (jmenovitě v Praze) extrémně drahé. (To samé ostatně platí i o Mnichově – nejdražší město z celého Německa.)

    Takže pro ty kdo mají menší, nebo třeba i jen průměrný příjem, může být pořízení si vlastního bydlení skutečně nemalý problém. Rozdíl je ale ten, že dnešní (mladý) člověk má přece jenom pocit, že on je strůjcem svého vlastního osudu. Má pocit (a vlastně to není jenom pocit, nýbrž realita) že kdyby vystudoval tu správnou školu, s nějakou na trhu práce velmi žádanou kvalifikací, tak že by si pak mohl snadno najít natolik lukrativní zaměstnání, že by ani to drahé bydlení pro něj nepředstavovalo zásadní problém. Zatímco v minulém režimu byl žadatel o byt odkázán na pořadník u OPBH, a konkrétně v Praze věděl, že na svůj byt bude čekat přinejmenším nějakých deset let. A že s tím nemůže nic dělat, pokud se nepustí do družstevního stavebnictví (což nebylo pro každého), anebo pokud se mu nepodaří někoho podmáznout.

    Jistě, ta svoboda člověka současnosti je skutečně mnohdy pouze iluzorní; nicméně na straně druhé je to věc reálná, a proto v ní tolik lidí věří. Respektive proto nevidí nikam dále, nežli za tuto ryze individuální svobodu.

  23. „Má pocit (a vlastně to není jenom pocit, nýbrž realita) že kdyby vystudoval tu správnou školu, s nějakou na trhu práce velmi žádanou kvalifikací, tak že by si pak mohl snadno najít natolik lukrativní zaměstnání, že by ani to drahé bydlení pro něj nepředstavovalo zásadní problém.“

    Tak to pro mnoho lidí znamená: kdybych já nebyl já, ale někdo jiný…
    Já jsem také kdysi chtěla být někdo jiný.

    Jinak je vidět, pane Poláčku, že jste tu v osmdesátých letech už nebydlel. Do pořadníku u OPBH se už skoro nikdo nezapisoval, protože ten byl nekonečný. Nové (státní) byty, pokud byly, se dávaly k dispozici zaměstnavatelům, kteří je pak přidělovali zaměstnancům. Nebyl zase takový problém najít si práci s vyhlídkou na přidělení bytu do několika let. Ale bylo též možné dostat byt nějaké horší kategorie a upravit si ho. Takových bylo poměrně dost, protože stát (bytový podnik) neměl na rekonstrukci peníze.
    Samozřejmě, to je realita měst mimo Prahu. V Praze asi byla situace jiná.

  24. Paní Hájková, v dnešním Právu vyšel rozhovor s politoložkou Petrou Dvořákovou, který jako by přímo navazoval na to o čem jsme zde v minulých dnech hovořili my. Tedy o tom, že (respektive zda) po listopadovém převratu lidé nyní věří tomu, že svým studiem a tvrdou prací si sami mohou zabezpečit svůj život.

    Podle politoložky Dvořákové na to lidé opravdu věřili – ale jenom tak do poloviny devadesátých let. Poté prý došlo k velké deziluzi, především poté co lidé viděli korupční struktury a jednání zachvacující i nejvyšší patra politiky.

    Dvořáková se ovšem na celou záležitost dívá především z hlediska občanského a státního; to jest podle jejího názoru by lidé/občané měli začít znovu, odzdola začít budovat (solidní, řádný) stát. Kterému by pak také mohli věřit.

  25. My jsme zde v poslední době hovořili o tom, v jakém psychickém rozpoložení se nachází především současná mladá generace. Konstatovali jsme, že se v poslední době dramaticky zhoršila její psychická odolnost, že je dokonce mnohem náchylnější k sebevraždám.

    S tím docela koresponduje jedna zpráva z Německa, ačkoli se napohled týče zcela jiné oblasti, totiž silničního provozu. Byl totiž proveden výzkum, jehož výsledky dokládají, že němečtí řidiči jsou v poslední době stále nervóznější, bezohlednější, agresivnější; a že jsou zároveň naprosto nekritičtí vůči sobě samým, podle nějakých 97 procent (!) je pevně přesvědčeno že v proběhlých kolizích vinu na ní nese výhradně ten druhý účastník.

    Což zase docela koresponduje s počínáním účastníků internetových fór a jiných způsobů moderní komunikace, kde také je každý skálopevně přesvědčen o své vlastní pravdě, a není v nejmenším ochoten přiznat možnost vlastního omylu.

  26. Při 17. listopadu jsem zaznamenal tento titulek: „Skeptická nejstarší generace. Před rokem 1989 jsme se měli lépe, myslí si každý šestý Čech“.

    Co na to já? Nevnímat oproti době před 35 lety podstatně vyšší životní úroveň dnes, znamená nebýt k soudům tohoto druhu způsobilý, nebo se zdráhat tohle uznat. Uvádět doklady zcela nepřehlédnutelného vývoje mi přijde zbytečné. Několik podstatných okolností a vlastně i výhrad však zmíním.

    Zaprvé, víc jak třetina století je (v našich časech určitě) dlouhá a podstatná doba. Vzestup životní úrovně třeba mezi lety 1945 a 1980 (nebo 1935 a 1970) byl také velký a komunisté, kteří se jím chlubili, ochotně dělali chybu, kterou i my nyní zabudováváme do svých (pozitivních) hodnocení.

    Zadruhé. Lidé nevnímají zdaleka jen svou životní úroveň, ale také, co pro ni musejí (museli) udělat a nakolik pociťují jistotu ohledně jejího zachování. Lze zobecnit, že oba zmíněné aspekty relativizují míru uznalosti pro dosažený pokrok.

    Zatřetí. Člověk nehledí, obrazně řečeno, jen do svého talíře, ale i do sousedova. Není na tom nic špatného. Společenské postavení je podstatnou skutečností skoro pro každého (ať to přizná, nebo ne), podstatnější než jaké maso mívá k obědu. Příjmové a ještě více majetkové rozdíly v mezidobí samozřejmě silně narostly.

    Konečně začtvrté. Jedná se také o generační záležitost. Lidé, kteří byli v posledních letech předlistopadového režimu na vrcholu své profesní dráhy, jsou nyní starodůchodci. Mladší, kteří před sebou měli dobově slušnou perspektivu, do důchodu aktuálně odešli nebo na něj musí čekat (výrazně déle než jejich rodiče). Takoví lidé si ve většině ohledů pohoršili (nominálně mají dnes třeba jen pětkrát více než kdysi). Úplně jinak na tom ovšem jsou lidé dnes na vrcholu, nebo profesně stoupající. Před třetinou století byli buď dětmi (pak se se svými přáními museli obracet na rodiče), nebo začínali pracovat a jejich plat byl nízký (a úspory taktéž). Mají-li dnes průměrný příjem, je jeho výše v korunách zhruba 20x vyšší než dostávali „od komunistů“. To už ve většině oblastí představuje nepoměrně vyšší životní úroveň (i nároky). Generačně podmíněný rozdíl je do jisté míry přirozený a někteří lidé jej (za pro ně jinak příznivých poměrů) bez potíží akceptují. Historická proměna a její průběh u nás však běžnou míru diferencí hodně prohloubily a vyznívají proto v názorové polarizaci.

  27. Pane Horáku, svým způsobem zde máme ten samý případ jako s tou tanečnicí v druhém diskusním vláknu: každý věc vidí zcela jinak. A každý je naprosto skálopevně přesvědčen o své pravdě.

    Také jsem četl nějaké takové ankety. Bylo tam závěrem řečeno, že o přednostech minulého režimu jsou přesvědčeny spíše osoby starší (jak sám píšete), a s menším vzděláním.

    Ale ještě bych se zastavil u toho bodu, kde píšete že ten kdo popírá objektivní vzrůst životní úrovně tehdy a nyní tak může činit jenom z naprosté nevědomosti nebo úmyslně. Já jsem se také kdysi (už je tomu řada let) na internetu právě o to hádal s nějakou účastnicí jednoho internetového fóra. Ona také s železným přesvědčením tvrdila, že dříve byla životní úroveň vyšší; že člověk si mohl v obchodě koupit všechno co potřeboval. Poté se ovšem ukázalo, že ona žije na vesnici. Mě v tu chvíli napadlo, že právě tohle může být dost klíčový faktor: když někdo žil na vesnici, měl třeba své malé hospodářství, a nepotřeboval k životu více nežli koupit si občas nové hrábě na shrabování sena, ten skutečně mohl mít oprávněný pocit, že socialistické hospodářství člověku dodává vše co je k životu zapotřebí. Zatímco my „městští“, kteří jsme pořád sháněli to či ono (například nedostatkové ventilky do duší jízdních kol nebo dokonce takovou „vymoženost“ jako – extrémně poruchové – unašeče do magnetofonů), a kteří jsme na nedostatkové produkty vystávali nekonečné fronty, jsme ovšem nevyhnutelně dospěli k názoru zcela opačnému. A když se pak těm lidem na vesnici ty hrábě postupem času zdražily třeba na pěti- i vícenásobek, pak je možno pochopit že u nich vznikl dojem že všechno je mnohem dražší, a že dříve se žilo lépe. Nějaké suché statistiky o obecném vzrůstu životní úrovně zde nemají šanci přebít tuto ryze osobní zkušenost.

    ———————————

    Co mě ovšem na těchto anketách které jsem četl zaujalo: že velmi mnoho lidí (snad dokonce nadpoloviční většina) má v poslední době pocit že vzrůstá míra nesvobody; a že dokonce mají obavy z toho veřejně říkat svůj názor. Přitom vzhledem k tak vysokému podílu v populaci tomu nemůže být tak, že by se jednalo jenom o nějaké antivaxerové dezoláty či proruské aktivisty, kteří tvrdí jak je prý státní moc utlačuje když jim nedovoluje naprosto volně hlásat jejich pokroucené názory.

  28. Pane Poláčku, k tomu pocitu nesvobody: Příčinu bych hledal především v dojmu, k němuž přispívají svým zpravodajským pokrytím média, že dnes je na Západě všechno překroucené, či postavené na hlavu a že se za chvíli nebude smět, či už nesmí, tamní změny, „objevy“ a „výdobytky“ zpochybňovat. Socialismus, který, zvláště do určité doby, býval poměrně progresivistický, se ve vzpomínkách leckoho může přičiněním času začít jevit „starým dobrým systémem“ a la 1. republika. V takovém ovšem ještě platil selský rozum a věci byly tím, čím jsou.

    Podle mne je ovšem hlavní problém se svobodou ten, že sotva ji lidé získali, už se její oblast rychle menšila, neboť přednost svého zájmu si prosadili soukromí vlastníci a investoři.

  29. Ještě poznámka k tématu vnímání životní úrovně. Nadřazování poměrů za socialismu současným lze v některých případech obhájit. Třeba poukazem na leckoho vysávající drahotu bydlení (představující eldorado pro jiného). Příp. energií a služeb. Kritici však dnes většinou nelpí na tom, že za socialismu byly poměry a vztahy lépe balancované či regulované, a jen zřídka obviňují domácí kapitalisty, nebo obecně boháče. Místo toho zabírají na návnadu, že nás vykořisťuje Západ, kde se (proto) lidé mají obecně mnohem lépe. (Jak tomu bylo dříve, neřeší.) Takhle se mnozí nechávají orientovat (ano, na východ).

  30. Pane Horáku, taky slýchám podobné teorie, jako že nás vykořisťuje západ, kde se proto lidé mají lépe. Jak to bylo dříve, to možná někteří neřeší, jiní si ale naopak myslí, že jsme se měli lépe, protože všecko bylo „naše“. Problém je, že už ani čtyřicátníci (což už není žádné mládí) nemají představu o tom, jaké to bylo za socialismu, protože v roce 1989 jim bylo šest let.
    O tom, co je kapitalismus, nemají tihle mladí ani páru. Naprosto nechápou v čem je jeho podstata. Mají často „šílené“ teorie. Tuhle mě jeden čtyřicátník překvapil domněnkou, odkud mají miliardáři peníze. Prý od nějakého „chlebodárce“. Kdo je tím chlebodárcem, na to neuměl odpovědět. A na otázku, odkud vezme peníze ten chlebodárce, mi odpověděl: Vezme je ze společnosti.
    Jako by společnost automaticky generovala nějaké bohatství jenom tím, že je to společnost.
    Já si vždycky málem zoufám, když vidím takovou neznalost. Ale co s tím můžeme dělat? Tihle lidé se domnívají, že mají informace a znalosti, protože je přece vyčetli na internetu, a starší lidé, jako jsem třeba já, kteří si aspoň něco pamatují, už jsou pro ně odepsaní. Těm nevěří.

  31. Tuhle jsem to někde slyšela (snad o tom mluvil dokonce Bělohradský), že se tím lišíme od tradičních společností. Tam totiž byli staří lidé ctění, protože znali minulost, a tím i budoucnost – protože ta byla stejná jako minulost. Tehdy bylo možné se z minulosti (a od starých) poučit. Dnes už ne.

  32. A možná je to skutečně tak, že někteří lidé jsou obětí cílené orientace „na východ“.

  33. No ano, to je pravda, pokud to mohu takhle zdálky posoudit, určitá sorta lidí (vlastně stejně jako za socialismu) stále ještě pošilhává směrem na západ, že tam je všechno lepší. S tím rozdílem, že dnes prý tento Západ českého člověka vysává.

    Samozřejmě, v bezprostředním srovnání průměrný český příjem stále zaostává za tím německým nebo rakouským (HDP na osobu je ovšem už vyšší nežli v Portugalsku a Řecku). Oni si nedokáží uvědomit jak náročný je proces ekonomické transformace, vždyť ani v Německu se ještě zdaleka nevyrovnal ekonomický rozdíl mezi jeho západní a dřívější východní částí. Tito lidé srovnají jenom čirou délku pracovního dne, a zjistí že za ni dostanou mnohem méně nežli dělník na Západě – jenže ono je možno dávat jenom takové platy které ekonomika dokáže reálně vyprodukovat, a ekonomika to je mnohem více nežli jenom čirá (manuální) práce, to je především obrovské kvantum know-how, technických znalostí, organizace práce atd.atd., to je něco co se vybudovává po dlouhá léta.

  34. Co se pak vědomostí o kapitalismu týče – já jsem se svého času (už je tomu dost let) úporně dohadoval s jedním (českým) účastníkem jednoho diskusního fóra, který neústupně tvrdil, že něco takového jako „kapitalismus“ prý už dávno vůbec neexistuje. Za takovýchto okolností, když lidé nemají ani fundamentální vědomosti a znalosti o ekonomicko-sociální realitě, je pak sotva možná jakákoli smysluplná diskuse.

    Já jsem zrovna včera na DR zmínil, že dnes už ani radikální levice nemá prakticky žádné znalosti Marxe, jeho klíčových analýz kapitalismu. Oni ho sice stále ještě využívají jako kritika kapitalismu, ale jenom ve zcela obecné, spíše pouze v politické rovině. Znají několik hesel o „vykořisťování“ a podobně, ale nějaký hlubší vhled do podstaty kapitalismu (a možnostech a nemožnostech jeho překonání) je u nich asi sotva možno nalézt. A pojmu „odcizení“ pak už asi jen sotva kdo dokáže nějak blíže porozumět.

  35. Ještě k otázce svobody: já jsem probíhající oslavy k 17. listopadu nijak blíže nesledoval (už předem někdo trefně poznamenal, že je to většinou něco mezi rutinou a kýčem); ale náhodně jsem v televizi spatřil záběr tuším že z Václavského náměstí, kde šel nějaký průvod v čele s prezidentem Pavlem. Byla tam také jakási slečna, která do televize vykládala, jak je „hrdá na to že dnes můžeme svobodně vyslovit svůj názor“.

    Tady člověka nemůže napadnout nic jiného nežli: jak zoufale úzké a ploché je dnes pojetí lidské svobody. Veškerý horizont lidské svobody – tedy ta sféra kde by mělo docházet k plné realizaci bytostně lidských potenciálů – se zkrátí na jeden jediný moment, na možnost nerušeně do světa vykřičet svůj osobní názor. Není zde vůbec položena ani sebemenší otázka po kvalitě takto ventilovaných názorů; není zde položena otázka zda tento názor má za daných okolností (reálného kapitalismu) faktickou možnost vzbudit ve společnosti nějakou pozitivní rezonanci, být impulsem nějakého pro společnost přínosného počinu. Všechny tyto otázky se eliminují jako nepodstatné, jako jediná hodnota platí právě jen holá možnost nerušeně se vyslovit. A nad touto triviální možností volně se artikulovat se ještě vyjadřuje „hrdost“.

    Je to nakonec stejné jako s kapitalismem, o kterém byla řeč: dnešní člověk už naprosto odvykl přemýšlet o věcech jen trochu více do hloubky, jeho myšlení krouží už jenom kolem naprostých trivialit.

  36. Co se onoho vztahu minulost-budoucnost (a z toho vyplývající úcty k moudrosti ke starým lidem) týče: což o to, ono i v kapitalismu se nakonec všechno opakuje jenom stále dokola. Rozdíl je v tom: v těch tradičních společnostech si starých lidí nevážili v prvé řadě pro jejich ryze technické znalosti (například lovu) – nýbrž především pro jejich kompetenci v humánní oblasti, ohledně mezilidských vztahů. Oni svou životní moudrostí byli tmelem, který spojoval dané společenství.

    Zatímco dnes je ten humánně-sociální život (a s ním spojená kompetence) zatlačen zcela do pozadí, dnes je vše soustředěno jenom na „lov“ stále většího množství materiálních statků; a zde samozřejmě mnohem více mohou vyzískat mladí, dynamičtí, nežli ti starší.

  37. Tmel, který spojoval dané společenství….
    Prvotním společenstvím by měla být asi rodina (a pak další blízcí lidé). Některé kultury si zachovaly pozitivní tradice, které společenství udržují pohromadě a dávají mu smysl (třeba vyprávěním příběhů). Předevčírem jsem vyslechla přednášku Pavla Hoška o chasidech a proměňující moci vyprávění. Je to zajímavé.
    https://www.youtube.com/watch?v=SRGzGo7-3QY

  38. Paní Hájková, poslechl jsem si (zatím) začátek oné přednášky o chasidech, respektive o příběhu.

    Co je na tom zajímavé (respektive co mě opět jednou nutí k zamyšlení o mých schopnostech intuice): zrovna v minulých dnech jsem víceméně bez jakéhokoli popudu začal přemýšlet o tom, co to vlastně konkrétně znamená či má znamenat, když se řekne že „Bůh stvořil svět“. No – a najednou přesně o tom je ta přednáška na kterou jste zde nechala odkaz! Skutečně podivuhodná náhoda.

    Nicméně – musím říct že tvrzení přednášejícího, že pouhé slovo Boha-Stvořitele: „Budiž (světlo)“ znamená zároveň „vyprávění“ – takovýto výklad se mi jeví být až příliš odvážný. Jinak řečeno: přitažený za vlasy. Tady se přednášející asi až příliš usilovně snaží téma svého zájmu – tedy chasidské respektive vůbec biblické vyprávění – odůvodnit samotným počátkem Svatého písma.

    ———————-

    Nicméně samotná otázka, do jaké míry je možno člověka ovlivňovat, či vysloveně měnit (pouze) prostřednictvím vyprávění, ta je velmi zajímavá, a velmi závažná. Přitom – není to žádná samozřejmost, jmenovitě pro materialistu Marxe leží rozhodující faktor formující lidskou bytost někde zcela jinde, totiž v reálné materiální výměně člověka s přírodou, v procesu jejího opracovávání.

    Ovšem – ani sám Marx by nijak nepopíral že určitou formující sílu i toto vyprávění mít může; ale pro Marxe by se jednalo jenom o sekundární, nikoli o primární faktor formující člověka.

    Naprosto zřetelně se to ostatně ukazuje v jeho „Židovské otázce“, kde se (v první rovině) zabývá možnostmi židovské emancipace, tedy emancipace Židů žijících v zemích kde proběhla emancipace občanská. Podle Marxe zde pro Židy prvotním faktorem není jejich náboženství, nýbrž jejich reálná činnost ekonomická, tedy jejich „čachr“, půjčování za úrok, lichva. Židovský bůh je podle Marxe pouze ideálním, spirituálním odrazem, zrcadlením této reálné ekonomické činnosti. Podle něj se tedy Židé napřed musí emancipovat ekonomicky (od kapitalistické činnosti a buržoazní menality), a teprve poté se mohou úspěšně emancipovat i občansky.

  39. Vzpomínáte, pane Poláčku, jak jsem zde jednou citovala Karla Skalického? „Duše řecká je zraková, duše židovská sluchová. Proto Žid odmítá obrazy Boha, ale o to více mu naslouchá. Proto hlavní židovská modlitba začíná slovy Slyš Izraeli… Proroci Izraeli neustále vytýkali, že neposlouchá.“
    Slovo je důležité.
    Ještě můžu uvést Abrahamův příklad: „I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ (Gen 12)
    Abraham prostě poslouchal Boží hlas a ne své příbuzné. Proto od nich (a od jejich rodových bůžků) odešel, i když to v té době asi nebývalo zrovna obvyklé. Proto začal poslouchat Boha jako jakýsi svůj vnitřní hlas a šel, kamkoli ho o to Bůh požádal, ba odhodlal se dokonce i obětovat syna Izáka.
    V židovském náboženství (i v křesťanství) jsou důležité vztahy (mezi lidmi i mezi Bohem a lidmi). Vztah vyžaduje komunikaci, proto je zde mimořádně důležité slovo; řeč. Jak psal Buber – důležitý je vztah mezi Já a Ty. Vztahy jsou koneckonců tím, co nás formuje. Marx to také věděl, jenže on ze všech mezilidských vztahů vyčlenil výrobní vztahy, které postavil jako základ všech ostatních. Člověk prý je jimi determinován.

  40. Vztah se děje prostřednictvím otevřenosti pro komunikaci.. Vyprávění vytváří komunikační tmel společenství, ten tmel však, i kdyby nebyl už primárně interpretačně usměrňující („baletku ve 2-D sekvencích vidíme točit se do… „), může se stát dalšími pohyby skutečnosti nebo pohybem skutečnosti v nás méně funkční.

    Pro mne Nejnadějnější zpráva poslední doby: https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-blizky-a-stredni-vychod-nenavist-je-mozne-porazit-spolek-arabu-a-zidu-vyzyva-k-zastaveni-nekonecne-spiraly-nasili-40451412

    (Kdo jsi? – můj bližní ?… kým se nám stávají naše polis? – člověčišti? A kým se stáváme my prostřednictvím nich?)

  41. Musím se přiznat že přesně nevím proč se mi ve 2-D posouvané projekce pohybu baletky zdají točit chvíli tak a pak zas naopak 🙂 … A někdy dlouho stejným směrem.
    Faktem je že poškození oblastí mezi těmi co analyzují/syntetizují viděné a tělesně vnímané vede po cévní mozkové příhodě v pravé hemisféře k mnohem jasnějšímu syndromu opomíjení (levé části prostoru) než poškození v obdobných oblastech levé hemisféry. Z toho se dá usuzovat, že pravohemisferová tato asociační oblast je schopnější pracovat takto – uvádět do vědomí – vjemy/i pohyby z obou polovin. Obecně ale považuji za důležité uvědomění že potřebujeme aby nám mozek zpracovával toky vnějších a vnitřních informací (a návrhů jejich vyznamového hodnocení) v multiparalelní synchronizaci. Což mi připadá docela zázračné – i když i to už zřejmě budeme brzy umět (nebo se už umí?) „namodelovat“ pro efektivnější-adaptivnější strojové učení…

  42. Paní Hájková, napadlo mě teď: možná proto se židovská duše stala „sluchovou“, protože Židé byli po dlouhá období neusedlým národem – neměli tedy vůbec možnost si vytvořit takové opticky viditelné symboly, artefakty jejich duchovního života jako Řekové. – K prvnímu písemnému sepsání jejich náboženských textů došlo nakonec v babylónském zajetí.

    Zatímco Řekové, ti si mohli víceméně hned vystavět své chrámy, své oltáře, své sochy bohů – a mohli se tedy nechat fascinovat jejich čistě optickou nádherou a velkolepostí.

    —————————

    Co se úlohy mezilidské komunikace týče: ano, Marx šel v tomto ohledu natolik daleko, že vyslovil svůj známý postulát, že člověk je „soubor společenských vztahů“. Přičemž jeho následná téze, že z tohoto komplexu společenských vztahů určujícími jsou ty které vznikají ve sféře materiální produkce – tato téze je ovšem krajně složitá, respektive onen model vzájemně podmíněného vztahu mezi „materiální základnou“ a „společenskou nadstavbou“, vždy zde u toho stálo i ono proslulé vymezení „konec konců“, které je krajně obtížně přesně definovatelné. Marx s Engelsem vždy zdůrazňovali že nijak nepopírají relativní autonomii kulturní sféry respektive „společenského vědomí“; ale zároveň pro ně v posledku určujícím faktorem bylo ono „materiální bytí“.

    Ovšem – když je diskuse o těchto otázkách, vždy je nutno naprosto přesně určit, o jaký konkrétní vztah se jedná. Marx a Engels se zabývali výhradně otázkami velkých, přelomových dějinných změn – a v tomto ohledu skutečně mnoho hovoří pro oprávněnost této jejich téze. Oni se nezabývali mezilidskými vztahy respektive komunikacemi na nižší úrovni obecnosti, tedy například v rovině toho či onoho „vyprávění“. Které je samozřejmě vždy podmíněno tou či onou lokální kulturní tradicí.

    Jak velmi obtížně uchopitelný je tento model vztahu mezi „materiální základnou“ a „společenskou nadstavbou“ o tom svědčí korespondence mezi Marxem a Engelsem, z které vyplývá že v mnohých případech se i oni mezi sebou navzájem dohadovali, jestli je možno danou záležitost pokládat za oním způsobem determinovanou, anebo ale za – relativně – autonomní.

  43. Naděje pro smír v zemi násilí? – Pane Nusharte, takové mírové iniciativy existují v daném regionu už dlouhou dobu; ale jakkoli je jejich existenci ovšem nutno pozdravit, reálný stav věcí je takový že jsou to pouze malé oázy „pozitivní deviace“, a v současné době nemají žádný určující vliv na stále dále se rozvíjející spirálu násilí. Snad někdy v budoucnosti se mohou stát jakýmisi „zárodečnými tělísky“ pro nárůst ochoty ke vzájemnému smíření; ale je nutno se obávat, že k tomu vede ještě hodně dlouhá cesta.

  44. Já se ještě vrátím k mým úvahám o tom, co to vlastně znamená, když se řekne že „Bůh stvořil svět“. Respektive že stvořil to či ono. Anebo – jak to zaznělo v oné přednášce – když řekl „budiž (světlo)“. V naší spontánní představě se tento akt stvoření jeví být počinem ve své struktuře zcela jednoduchým, jednorázovým.

    Ale – není tomu ve skutečnosti tak, že tento akt je nutně vnitřně velmi složitě strukturovaný? Vezměme si jenom ten případ, když Bůh-Stvořitel stvoří zvířata. Nebo snad ještě přesněji: nějaké zvíře. Jak by bylo možno natolik složitý (navíc živoucí) organismus stvořit jedním jediným, jednoduchým aktem, vyjádřeným slovem „budiž“?…

    Takovýto akt stvoření musí být nutně přinejmenším stejně tak složitý, jako je konečný výsledek sám. Nakonec je v Bibli i ona zmínka o hrnci (člověku) a hrnčíři (Stvořiteli); ale hrnčíř může přece jenom proto tvořit nějaké hodnoty, že zvládl celý složitý proces jejich produkce. Nemůže říci prostě: „Budiž hrnec!“

    Tak takovéto myšlenky mi táhly hlavou, když jsem se zabýval aktem stvoření.

  45. Ještě dodatek k onomu Marxovu modelu s určující rolí „materiální základny“: jedná se o to, že my máme spontánně tendenci všechny společenské akty považovat za v zásadě rovnocenné, stejně relevantní. V tom smyslu, že prostě někdo nějakým způsobem jednal, něco řekl, něco se snažil prosadit – a že pak už záleží jenom na síle jeho osobnosti (případně na přízni nebo nepřízni okolností), zda se mu podaří jeho záměry, jeho myšlenky prosadit.

    Ano, tato představa principiální rovnocennosti v mezilidské komunikaci je přirozená; ale když se na společnost podíváme jako celek, ukáže se hned jak je pomýlená. Jak by totiž vůbec mohlo být možné, že by v tomto komplexu společenského bytí a žití všechny procesy měly/mohly být rovnocenné, mít stejnou sílu, stejnou účinnost?… Už na první pohled musí být přece jasné, že tomu tak být nemůže, že určité struktury a s nimi spojené procesy musí mít větší váhu, nežli ty jiné. A právě v tom spočívá význam onoho modelu Marxe a Engelse, že se vším důrazem poukázali na tento fakt, že faktory určující chod společnosti naprosto nejsou všechny rovnocenné, nýbrž že zde existuje určitá hierarchie jejich působnosti, jejich síly, jejich schopnosti formovat ostatní sektory společenského dění. O tom do jaké míry (respektive v jakých relacích) je touto v posledku rozhodující instancí právě ona „materiální základna“ je sice možno diskutovat; ale v obecné rovině lze tuto tézi o hierarchii různých faktorů sotva možno rozumně zpochybňovat.

  46. To je trochu jiný způsob tvoření, pane Poláčku.
    Budiž světlo! – Tady se tvoří z ničeho, a proto se tvoří jen slovem. Není třeba přiložit ruku k dílu.
    Kdežto hrnec je utvářen z kusu hlíny, která už existuje (a navíc klade odpor). Netvoří se z ničeho, nýbrž z určitého materiálu. Proto nelze jen říct „budiž hrnec!“
    🙂

  47. Ano, jsem si vědom že ta sounáležitost osiřelých otců z konkurenčních člověčišť je velmi bezvýznamný jev co se týká potenciálu změnit chování nebo i jen dominanci „vyprávěných příběhů“ v jejich společnostech. Nelze jednoduše říci „Budiž bližní! „.

    Ale z druhé strany, „po marxisticku“: ti kteří nyní jsou neodolatelně motivováni pracovat na dalším rozvoji adaptivity-efektivity využívání datových, materiálových, energetických zdrojů ve strojovém učení (protože tento směr investic do inovací produkčních sil nejspíš slibuje jejich revolučně novou výši zhodnocení), sami jako jednotliví lidé nemají myslím větší morální svobodu/schopnost dohlédat nebo dokonce nějak cíleně usměrňovat mnohočetné systémové důsledky své tvorby ani v materiální základně nových podob vztahů v budoucích společenstvech .

  48. V dnešním Právu napsal docela zajímavý článek o konzervatismu a tradicionalismu ve spiritualitě Adam Borzič: https://digiport.digitania.eu/1704/559112/11?readtoken=8D109d770E54D6e633cd22CfBACE92eC4ad7c3aD5B

    Jsou to jak řečeno zajímavé úvahy, ale nakonec se to zdá být spíše jenom přehled, chybí zde nějaká jednotící myšlenka. Že se Borzič sám nakonec vyznává k příchylnosti k „feministické spiritualitě Moudrosti“ je sice v daném smyslu pochopitelné a dobře odůvodněné, ale tato „Moudrost“ zde zůstává značně mlhavá, sotva obsahově sdělná. Což je ovšem klasický deficit víceméně veškeré východní spirituality, pokud je založena především na čiré kontemplaci.

  49. Ale o to se právě jedná, paní Hájková: nejen hrnec, ale ani reálně jsoucí svět nelze stvořit z ničeho. Jen tak, pouhým výrokem „budiž!“ Proto měl v daném smyslu naprosto pravdu Hegel, který sice také vycházel z názoru že materiální sféra je podřízena sféře ideální, ale onen proces jakým z původního – abstraktního, amorfního – Bytí vzniká jsoucí svět, tento proces je u něj velice složitě strukturovaný, je to celá kaskáda jednotlivých určení rodících se postupně z onoho počátečního pojmu „Bytí“. Nejedná se tedy o nějaký jednoduchý, jednorázový akt. (Tak se to může jevit pouze v religiózním podání.)

  50. Paní Hájková, já ty věčné nářky o údajném odtoku dividend (jakožto příčiny chudnutí českého národa) už nemohu ani slyšet. V naprosté většině případů se tím projevuje pouze naprostý ekonomický diletantismus autorů těchto tvrzení.

    Ano, jistě, z ČR odtékají směrem do zahraničí nemalé částky, které se napohled mohou zdát být obrovské. Co se při takovémto obraze o „okrádání české ekonomiky“ naprosto pravidelně opomíjí je zcela základní otázka, kde se v této české ekonomice vůbec vzaly ty peníze, jejichž – relativně nepatrná – část je zpětně transferována do mateřských koncernů v zahraničí.

    Vezměme si mladoboleslavskou Škodovku, která je v této souvislosti pravidelně jmenována na prvním místě. Ano, ona transferuje nemalé částky do mateřské centrály v Německu; jenže z čeho?… – Z ničeho jiného, nežli z těch peněz které byly předtím strženy za velice úspěšné prodeje škodovek – právě v tomto zahraničí! Čili: napřed přitečou obrovské částky ZE zahraničí DO české ekonomiky; a teprve následně odteče – opakuji ještě jednou – pouze relativně nepatrné procento z těchto přivedených peněz zase zpátky do zahraničí! Je tedy naprosto nesmyslné tvrzení, že tímto způsobem česká ekonomika chudne; je tomu přesně naopak, jmenovitě právě Škoda Auto je největším tahounem české ekonomiky.

    To je jedna věc. A za druhé: při tomto obraze se stále vytváří fikce, jako by to byl jenom a pouze český dělník, který svýma rukama vytváří hodnoty, a že z těchto hodnot velká část odtéká do zahraničí, aniž by za to byla poskytována protihodnota.

    Jenže – proč je prodej škodovek v zahraničí natolik úspěšný? – Z jednoho zásadního důvodu: protože jsou prošpikovány NĚMECKOU technikou! Kdyby svého času Škodovku nepřevzal Volkswagen, už by dávno zmizela z povrchu zemského. Technicky byly její produkty natolik zaostalé, že bylo možno je v zahraničí prodávat jenom za vysoce dumpingové ceny. To ale ve volné tržní ekonomice není možné. Byla to tedy jenom a pouze vyspělá, renomovaná technika koncernu Volkswagen, která české automobilce Škoda umožnila její vítězné tažení světem. Tohle a právě tohle je ta reálná protihodnota, kterou firma Škoda Auto dostává od mateřského koncernu; a spolu s ní i celá česká ekonomika. Tu ryze manuální práci, tu může vykonávat ne pouze český dělník, tu může stejně tak udělat dělník španělský, brazilský nebo čínský. Co se ale nakonec tak úspěšně prodává, to je práce německých inženýrů, německých techniků, německých vývojářů.

    Jediný jakž takž racionální argument v dané oblasti zazněl v minulých dnech na DR, kde kdosi tvrdil, že z ČR do zahraničí odtéká n a d p r ů m ě r n ě mnoho dividend, protože u nás jsou daně zahraničním výrobcům prý příliš nízké.

    To by mohl být skutečně reálný argument; ovšem zde by bylo napřed zapotřebí zcela konkrétní, hloubkové analýzy. Je tomu totiž zcela pravidelně tak, že když do země přijde nový investor, tak napřed dostane po několik let daňové prázdniny. Aby se mu poněkud kompenzovaly náklady na tuto investici. Mohlo by tedy být, že česká ekonomika stále láká nadprůměrné množství nových investorů, kteří tedy po určitou dobu mají tyto daňové prázdniny, a proto celý tento sektor zahraničních investorů odvádí relativně menší daně. – Nevím, nemohu soudit, nejsem zase natolik velkým znalcem ekonomiky, jak řečeno to by vyžadovalo velice podrobné ekonomické analýzy.

    Ovšem, je zde ještě jeden – až téměř groteskní – moment. Autor toho článku na DR naříká nad tím, že tyto dividendy odtékají do zahraničí, místo aby byly reinvestovány do české ekonomiky. Jenže – jak by bylo možno do české ekonomiky dělat ještě nějaké velké investice, když už ty současné znovu a znovu narážejí na naprostý nedostatek kvalifikovaných pracovních sil?!… To je naprostý nonsens.

  51. „dohlédat nebo dokonce nějak cíleně usměrňovat mnohočetné systémové důsledky své tvorby ani v materiální základně nových podob vztahů v budoucích společenstvech“ – ale právě to je ten problém, pane Nusharte, že dnes toto „dohlédání mnohačetných systémových důsledků“ naprosto a zcela zmizelo ze společenského diskurzu. Právě proto se současná společnost pohybuje vpřed (pokud se vůbec jedná o pohyb vpřed, a nikoli o neustálé točení se v tom samém kruhu) zcela naslepo, víceméně jenom „na dotyk“, doslova jako se slepeckou holí.

    Spolu s marxismem z veřejného diskurzu, z veřejného vědomí naprosto zmizela schopnost sledovat (nebo přinejmenším snaha uhadovat) potenciály a důsledky budoucího vývoje (respektive už současného stavu). Tam kde se člověk chápe jako pouhé – údajně zcela nezávislé – individuum, tam naprosto mizí možnost pochopit ho v celistvosti jeho společensky-systémových vazeb (tedy jako onen Marxův „soubor společenských vztahů“).

    Samozřejmě, že Marxův model trpí určitými deficity, které neumožňují ho bezprostředně užívat jako výkladový model jak současnosti, tak budoucnosti; ale to nic nemění na skutečnosti, že přinejmenším právě v tomto ohledu vyslovil zcela zásadní pravdu, totiž že člověka není nikdy možno adekvátně pochopit bez této společensky-komplexní stránky jeho existence.

  52. Jistě, je tu nedostatek kvalifikovaných pracovních sil. Přitom lidé, kteří kvalifikovaní přece jen jsou, chodí radši pracovat do zahraničí. Protože tam vydělají více.

  53. Taky se ten Kovanda zmínil, že jsme dostali dotace z evropských fondů. Ale pořídili jsme prý toho za ně méně než za stejný objem financí pořídily jiné státy.
    To skoro vypadá, jako by část peněz někam zmizela. Že by v soukromých rukou?

  54. Doufejme, že stále více Palestinců a Izraelců bude odmítat účastnit se spirály násilí, jak je o tom v panem Nushartem odkazovaném textu.
    Bohužel jsem nedávno na Facebooku viděla krátké video, ve kterém byla mladá Palestinka s dítětem, které (snad v souvislosti s válkou?) podstoupilo nějakou transplantaci. Tu z dobré vůle zaplatil Izraelec, jehož syn padl v Gaze.
    Palestinky se ptali, zda je ráda, že dítě žije. Prý ano. Ale když se zeptali, čím si přeje, aby se chlapec v dospělosti stal, řekla, že nejradši by, aby byl mučedníkem.
    Což mimochodem u muslimů znamená být zabit při zabíjení nepřátel.
    Nemocní lidé? Nemocná kultura?

  55. Stát se mučedníkem… To mi připomíná, viděl jsem svého času v německé televizi jakousi hranou dokumentaci o křesťanských křížových výpravách do „Svaté země“. Což v praxi neznamenalo nic jiného nežli provádět masakry na tamějším usedlém obyvatelstvu. V jedné scéně zde byli dva (snad němečtí) muži chystající se jít na tuto křížovou výpravu; a jeden z nich říkal tomu druhému, že „kdo se stane mučedníkem za svatou věc, hned po smrti se dostane do ráje“.

    Je holým faktem, že kulturní a civilizační vývoj na této planetě probíhá nerovnoměrně; v některých regionech stále vyznávají hodnoty a praktikují způsoby jednání, které v našich zeměpisných šířkách byly obvyklé naposled před několika staletími.

    Navíc – v islámu je tato „kultura mučednictví“ samozřejmě tradičně silně rozvinutá, a má velkou působnost dodnes. Z našeho – dnešního – hlediska jsou takovéto postoje samozřejmě už archaické, až přímo barbarské; neškodí ale si proto připomenout, že ani my sami jsme dříve nebyli příliš jiní.

    Svým způsobem se dá doufat ze všeho nejspíše ve vývoj Marxovy „materiální základny“; že poté co i arabský svět přejde na průmyslový způsob produkce, že se odpovídajícím způsobem změní, zracionalizuje i myšlení obyvatel tohoto regionu.

    Ostatně je to zřejmě znát už dnes, ty arabské státy které díky svému ropnému bohatství přijaly západní způsob života, většinou vykazují zřetelné zmírnění takto fanatických způsobů myšlení. Ovšem – u obyvatel chudých, či přímo v dezolátním stavu se nacházejících regionů jako je například pásmo Gazy, bez vlastního průmyslu a bez pořádného vzdělání, u těch právě náboženský fundamentalismus zůstává víceméně jedinou životní náplní a orientací.

  56. K těm dotacím: netroufám si rozhodnout kolik jsme z evropských dotacích dokázali či nedokázali čerpat respektive využít; je ovšem také otázka, jestli se jedná o srovnatelné případy. Například sousední Polsko se svým silným agrárním sektorem to má dost jednoduché, to dostává masivní subvence na svou zemědělskou produkci. Zatímco u nás je struktura produkce značně jiná, už jenom podat žádost na ten či onen projekt je asi o hodně složitější. Ale jak řečeno, nechci tady nic tvrdit s jistotou, nejsem tak dalece seznámen s podrobnostmi.

  57. Četl jsem v německých novinách zajímavou zprávu o jednom právě ukončeném výzkumu, týkajícím se „poločasu rozpadu“ států respektive civilizací. Podle závěrů tohoto výzkumu prý u nově vzniklých států napřed trvá jakási „mladická fáze“, s určitým růstovým bonusem. Tato fáze ale trvá jenom dost krátkou dobu; poté dochází k nárůstu krizových, vnitřně rozkladných faktorů, které vrcholí dvě stě let po vzniku daného státu. To je tedy to nejkritičtější období, kdy se tyto státy zase začínají rozpadat. A i když se třeba udrží dále, toto riziko rozpadu už zůstává stále stejné.

    Přitom nebezpečí – na rozdíl od dosavadního mínění – nehrozí ani tak zvnějšku, od vnějších nepřátel, jako od rozkladu vlastní vnitřní soudržnosti. Přičemž snad největší úlohu zde hraje růst sociálních rozdílů, narůstající nepoměr mezi bohatými a chudými.

    Měl tedy plnou pravdu už Aristoteles, když napsal že nejlepší ochranou státu před revolucí (tedy před krizovou situací) je majetkově pokud možno homogenní společnost, se silnou střední třídou.

    (Mimochodem: za „zánik státu“ se v onom výzkumu pokládá i revoluční změna jeho zřízení, nemusí to znamenat že na daném území daný stát zcela zmizí.)

  58. To mi kdysi také někdo říkal: Prý, Mohamed přišel šest set let po Kristu, a proto jsou muslimové na tom stejně, jako byli křesťané v době husitské (Kristus vám za oběť stojí, stokrát víc slibuje. A kdo jemu život složí, věčný míti bude). Jenže lidé se (ani na témže území či v témže kulturním okruhu) nevyvíjejí úplně rovnoměrně. To znamená, že ani tehdy nebyli všichni tak fanatičtí jako boží bojovníci.
    Já tu Palestinku ale nechci odsuzovat, pane Poláčku. Ona koneckonců nemůže za to, jaké prostředí ji formovalo a formuje.
    Ostatně, já jsem taky v šestnácti napsala báseň Smrt revolucionářky, takže jakási představa mučednictví byla ve mně jistě také. Ačkoliv já jsem to tehdy brala spíš tak, že revoluční časy už jsou za námi, že už je všechno vybojováno, takže nám už nic takového nehrozí a můžeme to sledovat už jenom ve filmech. Což byla na jednu stranu úleva pro člověka, který má nejradši klid.

  59. K otázce naší „odtokové ekonomiky“.

    Když byly Česko, Slovensko, Polsko a Maďarsko přijímány do EU, málokdo se tu zabýval otázkou, co tomu řeknou státy na jeho jihozápadním či jihovýchodním křídle. Co by měly říkat, že? Sotva jsme byli začleněni, začalo se však ozývat jak (zavazující a stimulující) skuhrání, tak (implicitně) i stále silnější „námi to mělo skončit“, ústící nyní v odmítání ukrajinského členství. Ukrajina ovšem dnes pro visegradskou čtyřku představuje totéž, co byla právě visegradská skupina pro Španělsko či Portugalsko před 20 lety. Nevadí! My máme pod čepicí. S běžným politickým tanečkem, či nějakým flastříkem se nespokojíme. My máme právo veta!

  60. A nyní, jak to vidím s naším odtokem peněz.

    Nejprve obecně. Jsou v zásadě dva druhy vyrovnávání ekonomické úrovně. První, dominantní a „přirozený“ představuje vzájemně výhodná spolupráce. Třeba o Číně asi málokdo dnes pochybuje, že se za několik posledních desetiletí dost přiblížila nejvyspělejším státům. Jistě také vlastní zásluhou, především prostých, dosud chudých lidí. Nicméně bez západní ochoty kupovat čínské výrobky by země nahoru (takhle rychle) nešla. Podobně jako dříve Japonsko, pak Jižní Korea a dnes už pomalu celá globální ekumena. Kapitalistický svět, to jsou svého druhu spojité nádoby.

    Druhý způsobem, jak vyrovnávat rozdíly v ekonomické rovině a životních podmínkách je cílené přerozdělování finančních prostředků. Záměrem je posílit další hospodářskou integraci a zvýšit politickou stabilitu. To druhé se ovšem, jak se stále více ukazuje, nedaří (či je možná fikcí). Jak uvnitř EU (bouří se i prostí obyvatelé bohatých, doopravdy odvodových států), tak vně (nepodařilo se podchytit Rusko).

    Za kapitalismu je aktuální přerozdělování financí poměrně mladou praxí a jeho výsledky byly leckdy převážně nevalné. Za socialismu československého typu bývalo snazší a úspěšnější. Slovensko se na západ federace s její pomocí markantně dotahovalo. Socialistický režim, jenž umlčoval idealistické oponenty, dokázal udržet v mezích také své méně ušlechtilé kritiky, trousící poznámky nejen proti Romům a Vietnamcům, ale i Slovákům (ústící posléze do odmítání „penězovodu na Slovensko“).

    V Jugoslávii bylo přerozdělování mezi bohatšími a chudšími republikami neúspěšné. Podobně v Itálii mezi severem a jihem. Také v SRN, po více než 30 letech, je přes ohromné výdaje, rozdíl mezi starými a novými spolkovými zeměmi nemalý. (V odpovědi p. Krupičkovi na DR jsem uvedl odkaz, mj. na mapku, kde je na tento stav upozorněno).

    Nahlíženo uvedeným vědomím, je v kapitalistických poměrech podpora slabších ekonomik v rámci EU dost úspěšná. S bohatnutím země ovšem převaha „přítoku“ peněz nad „odtokem“ slábne. Když jen poněkud nadsadím, nelze vyloučit, že v EU mohla zůstat Británie, či v Nizozemsku nemusel vyhrát Wilders, kdyby se naše země nestandardizovala tak usilovně, kdyby se polské, či rumunské silnice nelepšily tak překotně. Sám nemám, upřímně řečeno, z některých aspektů tohoto vývoje radost. Osobně bych (nyní určitě) upřednostnil, kdyby podpora ekonomicky slabším zemím nebyla zaměřena na jejich až glajchšaltizaci a ve prospěch vyšších a středních vrstev, nýbrž především na pomoc těm slabším. Např. na zvýšení důchodů a skrze ně získání přirozeně skeptických starších lidí pro evropský projekt.

  61. Ještě k onomu arabsko-muslimskému fundamentalismu; jmenovitě k poznámce paní Hájková, že ta palestinská žena-matka za svůj (z našeho hlediska nepochopitelný) výrok snad ani nemůže.

    Před časem jsem četl, že byl proveden nějaký výzkum, podle kterého se ukázalo, že u muslimských fundamentalistů, v těch chvílích kdy myslí na svého Boha, jsou naprosto vypnuta mozková centra pro kritické myšlení.

    To je tedy zřejmě holý neuropsychologický fakt. Oni pak za své jednání (tedy za svou ochotu obětovat svůj i cizí životy pro svého Boha) v daném smyslu zřejmě opravdu „nemohou“, vlastně by bylo nutno jim atestovat sníženou (či zcela vymizelou) příčetnost, tedy schopnost rozpoznávat následky svého jednání respektive ho řídit.

    Na straně druhé – takto snadno přece zase není možno negovat principiální lidskou odpovědnost za vlastní jednání. Ale hlavní příčinou – opakuji ještě jednou – bude zřejmě to, že v daném regionu se ještě neprosadil moderní způsob života spojený se schopností racionálního, a tedy i kritického způsobu myšlení. A když se k tomu ještě přidá pocit (národní) ukřivděnosti a s ní spojené nenávisti, pak už je neštěstí hotovo.

  62. Dislokace financí: ano, o finance budou vždy tahanice, v rámci Německa existují velké rozdíly nejen mezi bývalým západem a východem, ale i v rámci starých spolkových zemí, zrovna nedávno bohaté Bavorsko podalo ústavní žalobu na to, že v rámci přerozdělovacího klíče musí silně nadproporčně dotovat chudší spolkové země jako je například městský stát Brémy.

    Přičemž – s touto otázkou respektive sporem o přerozdělování financí také úzce souvisí otázka vlastního výkonu, právě jmenovaní Bavoři mají pocit že oni si své bohatství sami tvrdě vypracovali, zatímco jiní si ho pak – bez odpovídajícího výkonu – budou užívat.

    Paradoxní v tomto ohledu byl pak panem Horákem zmíněný vztah mezi Čechy a Slováky – kde byly obě strany přesvědčeny, že na nich ekonomicky parazituje strana druhá! Přitom transfer financí z české do slovenské části byl zcela evidentní; nicméně i tak měli Slováci pocit, že je Češi nějakým způsobem „vykořisťují“. Až pak při dělení republiky najednou Mečiar vystoupil s tvrzením, že Česká republika té slovenské prý dluží – sto miliard korun! Naprosto nesmyslná částka, ale na Slovensku to Mečiarovi asi mnozí uvěřili.

    ———————

    Ještě ke vztahu finance – výkon. Pan Horák také zmínil Čínu a Rusko; tady se jedná o to, že Západ – po zhroucení socialismu – do Ruska napumpoval obrovské peníze, ale s malým efektem. Tyto peníze se do značné míry utopily v ruské byrokracii, v ruské korupci, v ruské nevýkonnosti. Zatímco Číňané byli mnohem aktivnější, aktivnější, podnikavější – a proto mohli vytvořit svůj „hospodářský zázrak“, ačkoli z mnohem horší výchozí ekonomické základny.

  63. Já myslím, že vypnutí kritického myšlení při myšlení na Alláha není v tomto případě hlavní problém. Problém je, že ta žena kvůli Alláhovi neumí myslet na budoucnost a na život svého syna, což snad patří k úplně běžné mateřské lásce. Kdyby si přála, dejme tomu, aby vystudoval na inženýra nebo kdyby si přála, aby žil obyčejný život, aby v něm byl – jen docela prostě – šťastný, nevadilo by tolik, že neumí kriticky myslet.
    Ale přát si, aby syn byl mučedníkem, to není normální. Aspoň tedy z našeho evropského hlediska ne.

  64. Ona si tedy přeje, aby syn byl šťasten. Ale až po smrti.
    Možná protože nevidí možnost, jak by mohl být šťasten už zaživa.

  65. Vzpomněla jsem si ještě, co napsal o štěstí Richard Rohr. On se tedy v jedné své knížce zamýšlí nad úvodními slovy americké ústavy, kde stojí cosi o právu člověka hledat si své štěstí. A k tomu říká:
    „Když si vytkneme za cíl, že budeme usilovat o své vlastní štěstí, často si tak stvoříme modlu, která se dozajista skácí. Jakákoli snaha chránit si své dokonalé soukromé štěstí uprostřed tak velkého lidského utrpení nutně vychází z iluzí o charakteru světa, v němž žijeme. Tyto iluze si můžeme dělat pouze tehdy, když se do jisté míry zablokujeme před realitou a odmítneme solidaritu s „odvrácenou stranou“ čehokoliv, včetně odvrácené strany nás samých.“

  66. Ano, paní Hájková, na tuto pasáž z preambule americké ústavy musím také často myslet, já v současné době zrovna vedu prudkou polemiku na DR proti paní Zemanové a panu Profantovi, proti liberalistickému pojetí svobody, a počátek všeho je opravdu víceméně právě v této preambuli, ta formulace že „každý si sám smí hledat své štěstí“ je totiž velice ambivalentní, na jedné straně to tehdy samozřejmě znamenalo osvobození od poručnictví (anglického) státu, ale druhá stránka tohoto „sám“ je vyhrocený individualismus, toto „já sám“ znamená izolovat se od pospolitosti, od pohledu na štěstí těch druhých, znamená to omezit se výhradně jenom na svůj vlastní prospěch, nehledět na nic jiného.

    V tomto směru má tedy Rohr naprostou pravdu, že takto individualisticky pojímané „štěstí“ je modla, která plně odpovídá přízemně materialistickému pojetí současné buržoazní společnosti.

  67. Ještě k tomu myšlení islámských fundamentalistů: nejsem si zcela jistý jestli ten mozkový areál který je u nich vypnutý když myslí na svého Boha je příslušný pro kritické myšlení, nebo pro racionální myšlení vůbec. – V daném ohledu je to ale víceméně to samé, ta palestinská matka vůbec není schopna uvažovat racionálně, alespoň podle měřítek naší racionální civilizace.

    U nich se ale celý život pohybuje zřejmě ve zcela jiných dimenzích, které jsou velmi vzdálené našemu euroamerickému racionalismu. Já jsem zrovna v minulých dnech viděl jeden film natočený podle skutečných událostí, kde byla situace, kdy islámský terorista přemlouvá respektive povzbuzuje jednu mladou ženu, aby se – když byli pronásledováni členy amerického komanda – aby se odpálila s explozivní vestou připevněnou na těle. Ona přece jenom váhala; ale on ji přesvědčoval těmito slovy: „Ničeho se neboj, hned jak zmáčkneš ten knoflík ocitneš se okamžitě v nebi vedle svého muže!“ (Její muž byl zřejmě už mrtev, podle všeho také jako „mučedník“.)

    Ta mladá žena ještě chvíli váhala, ale nakonec se skutečně odpálila. Oni tomu (tedy okamžitému vstupu do ráje po aktu „mučednictví“) věří natolik pevně, že je to pro ně nezpochybnitelná realita.

  68. Děsivé na tom je, že „nebe“ je pro ně odměnou za zabití nevěřících.

  69. Otázkou je proč je zcela minula epocha liberálních ideálů křesťanské civilizace ve které je svoboda jedince zajímavým projektem. Základní pojetí britských zakladatelů liberálního smýšlení jsou neseny perspektivním ideálem společnosti ve které se jedinec cítí pouze tehdy svobodným, když netyje z nesvobody druhého. Což za těch více než 300 let se zatím stále jeví jako celkem nosná myšlenka.

  70. To byste se mohl také zeptat, pane Petrasku, proč některá společenství nebo některé kultury zůstaly na úrovni lovectví a sběračství.
    Svoboda jedince je skutečně poměrně nová záležitost. To proto, že historicky prvotní není jedinec, nýbrž prvotní je (přirozeně vzniklé) lidské společenství. Člověk-jedinec by v někdejších tvrdých podmínkách přežíval jen s velkými obtížemi. Myslím, že ve společenstvích musel od počátku vládnout jakýsi zákon, který je držel pohromadě. Pokud si členové ten zákon své skupiny zvnitřnili, nepovažovali se patrně v jejím rámci za nesvobodné. Aby si ho zvnitřnili, to bylo v zájmu společenství a bylo to i cílem výchovy, která pak vyústila v přijetí za právoplatného člena společenství.
    Členové, kteří si zákon společenství nezvnitřnili, se pro ně stávali rozkladným prvkem a tak se s nimi i nakládalo.
    Netvrdím, že v dávných společenstvích existovala rovnost. Jistě poměrně brzy vznikaly nerovnosti majetkové a také různá privilegia, což se muselo nějak zdůvodnit. Pokud si členové takové zdůvodnění nerovností zvnitřnili, považovali status quo za spravedlnost. (Zcela v logice nominalismu – spravedlnost je to, co většina za spravedlnost uznává a pojmenovává to tak.)
    A pocit (ne)spravedlnosti jistě úzce souvisí s pocitem (ne)svobody.
    Muslimové zřejmě dosud považují společenství (obec věřících) za prvotní. Nikoliv jedince.
    Už jsem četla i takový názor, že na „vzniku jedince“ se podílelo křesťanství.

  71. Mimochodem, k soudržnosti společenství patří i péče o chudé a nemohoucí.
    Včera na Vltavě vysílali zase pořad Spirituála (https://vltava.rozhlas.cz/duchovni-evropa-julian-apostata-pronasledovatel-ci-anonymni-krestan-9120427 ), ve kterém Martin C. Putna zajímavým způsobem mluvil o Juliánu Apostatovi, císaři, který se pokusil o restauraci pohanství a omezení křesťanství, které jeho předek Konstantin učinil státním náboženstvím. Julián už byl vychován jako křesťan a mnohé z toho se v něm nesmazatelně otisklo a provázelo ho i tehdy, když se rozhodl pro obnovu pohanství, které se mu zdálo lepší a kulturnější. Julián mimo jiné vyzýval své spoluobčany/poddané, aby se věnovali péči o chudé, protože si byl vědom, že právě to byla ta věc, která vedla k masovému šíření křesťanství. Pohanství před křesťanstvím zřejmě dobročinnost neznalo. No jo, ale ta dobročinnost se bez toho křesťanství nějak nedařila. Asi se neměla odkud brát, neboť pohanští bohové ji jaksi neměli v „popisu práce“.
    Nakonec celý projekt ztroskotal a padl s Juliánovou smrtí.

  72. Proč arabský svět nepřijal principy a ideály západní civilizace? Kdysi jsem četl docela zajímavý (a zřejmě kompetentně odůvodněný) názor respektive výklad, že svého času (časově snad v 19. století) se progresivní Arabové skutečně snažili přiblížit se k Západu. Jenže – potom zjistili že tato jejich snaha není Západem nikterak honorována, že ten na Araby stále hledí svrchu, jako na zaostalce. Pak se v nich probudila národní respektive etnická hrdost, a oni začali usilovně prosazovat svou výlučnost, založenou na islámu. Který jim mohl dodat nejen pocit (kulturní respektive náboženské) rovnosti se Západem, nýbrž dokonce i vlastní nadřazenosti.

    Jak řečeno zajímavý názor, má něco do sebe. V každém případě je právem možno soudit, že kdyby Západ dokázal s obyvateli třetího světa jednat jako se sobě rovnými, je dost pravděpodobné že by se vzájemný vztah vyvíjel o dost jinak.

    Na straně druhé je ovšem nutno vidět i to, že člověk Západu v tomto třetím světě znovu a znovu narážel na způsoby jednání které se mu jevily naprosto iracionální a zásadně nepřijatelné. Například v dokumentační sérii o svého času proslavené „Expedici Lambaréne“ československých studentů v roce 1968 byla jedna scéna, kdy tito studenti se svou nákladní tatrou uvízli někde v africkém vnitrozemí. Snad to byl nějaký hraniční přechod, už se nevzpomenu. V každém případě je tam ale zajal oddíl vojáků; a jeden ze studentů který trochu uměl místní řeč z jejich hovorů vyrozuměl, že se domlouvají o tom jestli je mají všechny postřílet, a rozebrat si mezi sebou věci z jejich kamionu. Naštěstí se o věci mezitím dozvěděl místní belgický úředník (snad se jednalo o tehdejší Belgické Kongo), a okamžitě se tam – znalý věci a mentality místních vojáků – okamžitě vypravil na drezíně. Přijel včas.

    A to byl jenom jeden – byť nejdrastičtější – případ z mnoha. Zkrátka: obyvatelé třetího světa (a to i když se navléknou do uniformy) mnohdy skutečně ještě vůbec nedokáží myslet v normách naší civilizace, nýbrž stále ještě podle norem buše, respektive nomádských tlup.

  73. „Týt z nesvobody druhého“. Obrat použitý panem Petraskem slyším poprvé. Týt z něčí práce, to je takový symbol vykořisťování. Ale z nesvobody?
    Napadla mě taková absurdita, jakási parafráze příběhu s milosrdným Samaritánem. Co kdyby Samaritán nebyl milosrdný a chtěl by se člověku, ležícímu v pustině (třeba se zlomenou nohou), zcela svobodně (jako před ním kněz a levita) vyhnout, jít si svou cestou a věnovat se svým soukromým záležitostem? A co kdyby nemocný nechtěl svobodně zemřít v pustině a měl by náhodou u sebe pistoli, kterou by Samaritána přinutil, aby se o něho postaral a dopravil ho k lékaři? Tyl by z jeho nesvobody?

  74. „Týt z nesvobody druhého“ (opravdu podivný slovní tvar, týt): paní Hájková tady je nutno si uvědomit, že právě britská tradice (vlastní) svobody byla po dlouhá staletí založena na docela obyčejném kolonialismu; čili vykořisťování.

    Ovšem já se obávám, že i britský liberalismus s tímto kolonialismem dokázal po dlouhý čas bez nějakých vnitřních mravních kolizí docela dobře koexistovat.

  75. Ještě se vrátím (včera jsem se sem dostal jenom na skok) k tomu co paní Hájková psala o „zvnitřnění zákonů“, v souvislosti s pocitem svobody.

    Ano, je tomu skutečně tak, je to jakýsi „paradox svobody“: omezení kteří (mnozí) lidé ještě včera pociťovali jako násilí proti své svobodě, se pro ně zítra stane samozřejmou součástí jejich životů, respektive rozumným opatřením v zájmu regulovaných vztahů uvnitř společnosti, a tedy i v jejich vlastním zájmu.

    Jeden z plastických příkladů této nesourodosti pojetí svobody byl například v tom, když expandující římská říše na dobytých územích – obydlených barbary – zaváděla svůj pax romana, kromě jiného včetně zákazu nošení (respektive vlastnění) mečů. Což tito divocí, nespoutaní bojovníci považovali za hrubé omezení své výsostné svobody. Zatímco nám dnes asi jen sotva kdy napadne, že zákaz producírovat se na veřejných prostranstvích s mečem po boku by mělo být opatřením na úkor naší svobody.

    I když na straně druhé i dnes je spousta takových, kteří by snad bez pistole v kapse vůbec nevyšli ze dveří svého bytu. Naštěstí v Německu jsou v tomto ohledu úřady daleko přísnější, střelnou zbraň může nosit jenom ten, kdo prokáže že je vystaven zvýšenému nebezpečí.

  76. Že by se na „vzniku jedince“ nějak zásadně podílelo křesťanství, se mi zdá být dost problematickým tvrzením. Jistě, na jedné straně je každý člověk individuální duše (ale tak tomu bylo ovšem i v judaismu); i když křesťanství asi klade víc důrazu na osobní odpovědnost (místo na slepou poslušnost zákonu). Ale na straně druhé v křesťanství je každý člověk především člen křesťanské, církevní komunity, a teprve poté individuem.

    Spíše bych soudil, že vznik novodobého individualismu je mnohem víc spojený prostě a jednoduše s narůstající průmyslovou produkcí, respektive přímo s kapitalismem, který člověka vytrhává z jeho tradičních společenství a dělá z něj buď samostatného podnikatele, anebo volně disponibilního námezdního pracovníka.

  77. Jen krátká poznámka. O tom, jaký je dnešní svět a co v něm rozhoduje, výtečně vypovídá aktuální úspěch Saudské Arábie (a Muhammada bin Salmána). Země naprosto jasně porazila Itálii i Jižní Koreu a získala pořadatelství EXPO 2030. Stejný bude nejspíš výsledek hlasování o dějišti MS v kopané 4 roky nato. Vždyť loňské světové mistrovství v Dauhá bylo fotbalovým svátkem. Možná se byli na některý zápas podívat i exiloví bossové z Hamásu.

    Ona Svoboda si dá od bohatých ženichů říct.

  78. Někdy se předpokládalo, že kdysi bylo prožívání individuality jen slabé. Myslím, že dnes už takové generalizované představy neobstojí.

    Pojímání sebe jako nezaměnitelného jedince, jehož bude (téměř vždy) ta největší škoda, je jako základ individualismu důsledkem evolučního vývoje. Zásadní nárůst této dispozice mohl jen stěží proběhnout až v historické době.

    Křesťanství nabízí člověku spásu výlučně osobní. Kromě toho je jeho úlohou odedávna krotit lidskou pýchu a různé druhy nezřízenosti. To svědčí o nemalé míře individualismu člověka v posledních dvou tisíciletích. Náboženství uplatňovalo svůj vliv dlouhodobě a všestranně, nicméně jeho přispěním dostával život (výše postaveného) svobodného jedince spíše než proměnu náplně jen změnu své formy.

    Konkrétněji. V Praze probíhá nyní výstava Petra Brandla. Umělec je na ní představen jako bohém. Vědom si svých kvalit, odmítal vstoupit do malířského cechu a své (nejvyšší dobové) honoráře snadno utrácel. Manželce s dětmi odmítal platit výživné. Moderní člověk, jenž chtěl žít na způsob svých bohatých (šlechtických i církevních) zaměstnavatelů, o kterých stěží platilo, že měli problém se sebeuvědoměním.

  79. Z příspěvku výše samozřejmě neplyne (ani plynou nemá), že „individualistická funkce“, tak jako i jiné vlastní člověku, se nepohybuje ve značném rozpětí, čili že nemůže být potlačena, nebo naopak enormně zbytnět. Za kapitalismu se individualismus markantně rozšiřuje a sílí. Jinak, přehnaně skromně, mluví s návštěvníky o upečeném hostitelka a jinak, vylepšenými reklamními reprodukcemi a slogany, komunikuje velkopekárna.

  80. Ano. Milosrdný Samaritán (ten skutečný, respektive ten biblický) byl vnitřně svobodný člověk. Zatímco kněz a levita, kteří se ležícímu v poušti vyhnuli, ač mu mohli pomoci, byli ve skutečnosti nesvobodní.

  81. Jak chápu řečené p. Petráskem:
    Ten kdo má potřebu profitovat z nesvobody druhého (stejně jako součást společenstva které musí svou odolnost čerpat z nesvobody jednotlivců), sám tím prodává také svoji svobodu. Může vůbec tuto ztrátu jakékoli bohatství či výsada pozice uspokojivě kompenzovat?

    Možná by nám bylo pro lepší pochopení přínosné pro tu epizodu z NZ představit si na místě slova „bližní“ pojem Spolu-poutník (životem). Kdokoli se můžeme ocitnout jednou v roli příjemce, jindy v roli dárce péče, nebo i v obojí roli současně. Vděčnost za spolu-poutníky a péče o ně je něco jiného než kam se dostalo běžné naše dnešní chápání „charity“ (I když caritas znamená právě péče).

  82. V latinsko-českém slovníku píšou, že caritas je drahota. A také úcta či láska (carus=drahý).

  83. Díky za korekci, máte pravdu. Nevím kde jsem svůj dojem z toho slova vlastně pochytil a omlouvám se že neověřený poslal dál.

  84. Dnes ráno jsem znovu přemýšlela o té charitě, přičemž mi, nevím proč, v mysli vyskočila věta: „Žijeme díky Boží milosti.“
    Všichni.
    Spousta lidí si myslí, že když dávají něco „na charitu“, dávají to chudákům, kteří pak žijí díky jejich milosti. A možná při tom i podléhají sebeuspokojení, jak jsou dobří, že byli tak milostiví a něco dali. Možná je to příklad toho, „kam se dostalo běžné naše dnešní chápání „charity“ – jak to zmínil pan Nushart.
    Ještě jsem si vzpomněla, že někdy před dvaceti lety jsem našla v jedné knížce větu, kterou prý užíval Tycho Brahe jako své motto: „Žijeme silou ducha, vše ostatní propadne smrti.“ Tehdy mě to úplně fascinovalo.
    Kdybych ty dvě, sobě se podobající věty dnes srovnala, tak ta první jistě působí křesťanštějším dojmem, protože je tam zmínka o Bohu a Boží milosti. Což se jistě může někomu nelíbit. Druhá je o síle ducha, bez něhož nastává smrt, rozpad. Nevím, jakého ducha Brahe myslel, zda lidského? Jenže ani toho lidského ducha jsme sami sobě nevytvořili. Ten nám byl dán. Jsme tak křehcí, že nikdo z nás s jistotou neví, zda zítra nezemře. Život nám byl dán, duch nám byl dán – bez naší zásluhy. Dokonce ani lidstvo jako celek zde není svou zásluhou. Vyvinulo sice v průběhu dějin nemalé úsilí o to, aby se zde na zemi udrželo, ale vyvinulo a vyvíjí i neméně destruktivity s níž se navzájem vraždí a škodí všemu živému.
    Napadá mě při tom věta (také z Bible): „Co zasejete, to sklidíte!“ Ta platí také spíš pro celek než pro jednotlivce, protože mnozí lidé sklidí, co nezaseli.
    Heidegger řekl: „Už jenom nějaký bůh nás může zachránit!“ Možná by nás zachránilo, kdybychom si uvědomili (jako jednotlivci – protože lidstvo si uvědomuje jen prostřednictvím jednotlivců), že život není samozřejmost, že je to vskutku „dar shůry“. Možná by se to odrazilo i na tom celku.

  85. „Žijeme silou ducha“ – to mi dost připomnělo Platóna, i podle něj je to (lidský) duch respektive duše, které jsou pravou příčinou toho že žijeme, respektive duše je podle Platóna nesmrtelná, a nový život vzniká reinkarnací duše. V daném smyslu tedy duše není závislá ani na bozích (i když ti člověka stvořili), protože ta je nesmrtelná sama ze sebe. Zdá se že Tycho de Brahe to mínil v podobném smyslu, tedy že (lidský) duch je ve své podstatě transcendentální, nepodléhá tedy zániku.

  86. Pane Horáku, tu výstavu s Brandlem mi ani nepřipomínejte, krvácí mi srdce při myšlence na to že ji nemám možnost spatřit, Brandl byl skutečně jedinečný umělec.

    Ovšem – opět jednou potvrzení dávno známé skutečnosti, že umělecká (či jiná) výjimečnost nijak nemusí souviset s osobními, charakterovými kvalitami dotyčné osoby. Velmi bychom si přáli opak, tedy aby dotyk s výšinami umění měl umravňující efekt, ale zdá se že to takto bohužel nefunguje. Ještě Platón byl přesvědčen že Krásno je bytostně totéž jako Dobro (a Pravda); ale i on to myslel vlastně jenom spíše v čistě metafyzickém smyslu, a ne tak že by nutně obojí bylo vždy spojeno v konkrétní osobě toho či onoho tvůrce.

  87. Co se pak individuality a její geneze týče, pak ta patří dozajista k základním antropologickým konstantám (a dokonce i příslušníci kolektivisticky žijícího hmyzu vykazují podstatně vyšší míru individuality nežli se obecně soudí); nicméně na straně druhé konkrétní míra této individuality byla v dějinách ovšem velmi odvislá od právě vládnoucích společenských poměrů a norem. Například člen nějakého bojovného nomádského kmene byl asi mnohem větším individualistou, nežli vesnický rolník bytostně spoutaný jak se svým kouskem půdy, tak i s celou vesnickou komunitou.

  88. „Dar shůry “ – osobně pro jednotlivce stejně jako pro jejich společenstva…

    Možná možnost uvědomit si jej nám stále intenzivněji zastírá každodenní zkušenost podrobných znalostí druhotných příčin jevů, spolu s neodolatelnou soutěživostí ve schopnostech modifikovat je -„hrát si“ s nimi… Zkušenost vedoucí k adoraci „osvobozené“ tvořivosti člověka.

    Snad proto že toto „hraní“ někdy vede k rychlým změnám materiální základny produkčních a obranných ne-vztahů, které už nestíháme „pospolitě zažít“ prostřednictvím našich kultur, mohou pak mít tendenci se rozpadat (pro naše přežití nezbytná) naše společenstva…

    Snad už jen „nějaká“ vděčnost – za úžasný Dar který jsme mohli sdílet – může náš potenciál pospolitého života zachránit? 😉

  89. „Například člen nějakého bojovného nomádského kmene byl asi mnohem větším individualistou, nežli vesnický rolník bytostně spoutaný jak se svým kouskem půdy, tak i s celou vesnickou komunitou.“
    Napadlo mě, že by mohlo existovat něco jako „skupinový individualismus“.
    A sice v souvislosti s nedávnou facebookovou diskusí o muslimech (jejichž víru ti nomádi často sdílejí) s jednou paní židovského původu.
    Napsala o muslimech, že prý je uráží multikulturalismus, protože staví jejich náboženství vedle jiných (samozřejmě nepravých). Také prý je pohoršuje, když si původní obyvatelé dělají nárok na svou zemi, protože přece „země patří všem“ (rozuměj všem, kteří vyznávají Alláha – ti ostatní se nepočítají).
    Ale to je asi spíš problém náboženského univerzalismu než by šlo o skupinový individualismus. Možná existují i muslimové, kteří jsou tolerantní vůči jiným vyznáním. Prostě se jenom nějakým způsobem hlásí k „víře otců“.
    Nicméně, naše diskuse vznikla jako reakce na odkaz na web založený českým muslimem. Zeptala jsem se jí na její názor, jak k tomu dojde, že se Čech stane muslimem. Odpověděla, že neví. Dál jsme nediskutovaly.

  90. Také jsem pro sdílení společné kultury.
    Naše náboženství ale ať je raději osobní. Může vypadat třeba takto (našla jsem také na Facebooku):
    „Pane, Bože, nemám ponětí, kam jdu.
    Nevidím na cestu před sebou.
    Nemohu s jistotou vědět, kde končí.
    Ani sám sebe pořádně neznám.
    A to, že věřím, že následuji tvou vůli, vůbec neznamená, že tomu tak skutečně je.
    Věřím však, že touha líbit se Tobě zajisté se Ti zalíbí.
    A doufám, že tato touha je přítomna ve všem, co dělám.
    Doufám také, že nikdy neudělám nic, co by bylo s touto touhou neslučitelné.
    Vím také, že pokud to udělám, Ty mě povedeš po správné cestě, i když o ní možná nic nevím.
    Proto Ti budu vždy důvěřovat, i když se mi bude zdát, že jsem ztracený a ve stínu smrti.
    Nebudu se bát, protože Ty jsi vždy se mnou a uprostřed nebezpečí mě nikdy nenecháš samotného.“
    T. Merton

    Ale klidně může vypadat i jinak.
    Přeji krásný advent všem. I těm, kterým toto období nic neříká.

  91. „Zachránit potenciál pospolitého života“ – pane Nusharte, já chápu co máte na mysli, ale zde je ten trvalý problém, že ten duchovní moment na který míříte je buďto příliš obecný, a tím abstraktní – anebo je příliš konkrétní, a tím omezený jenom na určitou skupinu jeho vyznavačů. Nevím sám, jakým způsobem tento protiklad překonat.

    Proto bych se přece jenom spíše klonil k názoru, že tuto pospolitost musí v prvé řadě dokázat vytvořit bezprostřední lidská jsoucnost a zkušenost, a teprve poté je možno doufat v nalezení i společně sdíleného duchovního momentu.

  92. Přesněji řečeno: tak trochu mi to připomnělo diskuse které právě vedu na DR o lidské svobodě; právě dnes jsem tam napsal o Hegelově pojetí svobodné vůle, která v sobě podle něj vždy musí obsahovat dvě základní komponenty, dvě základní roviny: moment jednotlivosti (dejme tomu: předmětného světa), a rovinu obecnou (dejme tomu: transcendentální). Pouze dialektickým propojením těchto dvou sfér pak může vzniknout pravá lidská svoboda.

  93. Jak k tomu dojde, že se Čech stane muslimem? – O tom jsem také svého času přemýšlel, především poté co jsem viděl jednu televizní dokumentaci, kde byla ukázána i jakási mladá Češka, která se stala vyznavačkou islámu, oblékla se do černého hábitu a začala žít striktně podle pravidel islámu. Nemohu si pomoci, ale působilo to na mě jako by se mladá, života plná žena najednou vrátila o celá staletí někam do středověku.

    Ovšem – člověk nemůže nahlédnout do nitra lidských duší, možná že v ní je nějaký vnitřní tlak, možná nejistota nebo napětí, takže jí právě takovýto – striktním pravidlům a normám podřízený – život může vyhovovat. Respektive je pro ni stále ještě lepší alternativou.

  94. Ta pasáž „nemohu vědět kde má cesta končí, neznám ani sám sebe“ má ovšem něco do sebe; takovýto osobní, hledající způsob spirituality je právě ten, který mohu ze všeho nejspíše akceptovat a pociťovat vůči němu respekt.

    – Takže v daném smyslu přijímám přání k adventu, a přeposílám ho i ostatním. 🙂

  95. Vnitřní tlak, nejistota nebo napětí…
    V souvislosti s těmi slovy mi zase „vyskočil“ jeden citát z knížky:
    „Neříkejte, že temnota je světlo. Neříkejte, že temnota je dobrá, což je lákavé a svedlo to mnoho lidí jak nalevo tak napravo. Povětšinou je totiž nikdo neučil moudrosti ani umění rozpoznávat, co je co. Svého vnitřního napětí se nejobvykleji snažíme zbavit tak, že přestaneme označovat temnotu za temnotu a že začneme předstírat, že je to celkem ucházející světlo.
    Z křesťanské moudrosti vyplývá, že je třeba pojmenovat temnotu jako temnotu a Světlo jako světlo a naučit se žít a pracovat ve světle, aby nás temnota nepřemohla.“
    Richard Rohr

  96. Ano musíme se učit akceptovat pouze Bohu známé spleti temných a světlých prostor lidského vnímání tak, aby nedocházelo mezi moudrými křesťany k licoměrným sporům o to
    kdo více předstírá…….bych k následkům temna obvzláště v notoricky nemoudrých lidských hlavách dodal.

  97. Možná Rohrovi nešlo ani tak o temnotu v hlavě jako ve světě. Temnotou podle všeho nazývá hlad, bídu, zabíjení lidí…
    Říká, že bychom neměli popírat existenci temnoty ve světě, tedy všech těchto negativních věcí. Neměli bychom před nimi ani zavírat oči ani tvrdit, že to není tak strašné.
    Je to strašné.
    Zároveň platí, že „temnota“ tady vždy byla (a pravděpodobně vždy bude). Křesťané ovšem mají věřit a doufat, že jednou temnota zmizí. Nemají se s ní ani smiřovat ani proti ní fanaticky bojovat.

  98. Právě tohle mi projelo hlavou hned při četbě onoho citátu z Rohra: co vlastně konkrétně myslí onou „temnotou“. Že by jenom vnější svět? Některé momenty by na to ukazovaly; ale na význačného křesťanského myslitele by se to zdálo přece jenom poněkud málo, zůstat stát pouze u vnějšího světa. To že války a chudoba a útlak jsou špatné, to řekne prakticky každý, k takovému poznání není zapotřebí nějaké vyšší duchovnosti.

    Mohl by tím leda mít na mysli skryté deformace našeho života vezdejšího, které obyčejná mysl nevidí, nerozpozná; například něco takového co Marx popsal jako fenomén „odcizení“. Ovšem je opět dost málo pravděpodobné, že by křesťanský myslitel mohl mít na mysli natolik profánní, respektive systémově-materiální skutečnosti a vztahy.

    Spíše by snad mohl mít na mysli tu skutečnost, že lidé se smiřují s bezduchým, respektive neduchovním světem – a přitom si vůbec neuvědomují a nepřipouštějí, kolik tím ztrácejí, a místo toho si namlouvají, že tato „temnota“, tento bezduchý svět není vlastně vůbec tak špatný. Že už jenom tím že jim dává možnost žít svou všední, zdánlivě spokojenou existenci, že prý se jedná o „světlo“.

    Ano, docela bych byl náchylný věřit tomu, že Rohr onou „temnotou zdající se být světlem“ měl na mysli právě tohle.

  99. Mimochodem, právě před chvílí jsem shlédl dokument České televize „Buddhismus v Čechách“. Tento pořad ve mně opět jednou potvrdil dojem, že buddhismus je v evropském prostoru v zásadě naprosto umělou záležitostí. Praktikující buddhisté se mohou jak chtějí dušovat, kolik jim toho buddhismus a buddhistické meditace přinášejí, kolik štěstí a vnitřního klidu; když se dívám jejich počínání, na jejich rituály, i na způsob jejich mluvy, vždy za tím cítím něco nepravého, umělého, až předstíraného.

    Budiž; v tomto pořadu byli ukázáni vlastně jenom dva čeští buddhisté, přičemž o tom jednom i laik může celkem zřetelně spatřit a vyčíst, že v jeho nitru se skrývá velké duševní napětí. (Máme tu tedy víceméně stejný případ jako s onou mladou českou muslimkou.) Dost možná i sklon k depresivním stavům. Pokud mu jeho meditace pomáhají toto napětí snížit a mysl uklidnit, pak je možno jenom říci: budiž mu přáno. Nicméně i tak se to zdá být spíše jenom útěk před sebou samým, nežli aby tento duchovní postoj vyplýval z jeho vlastní přirozenosti.

    Ovšem – druhý z oněch dvou českých buddhistů zde řekl docela zajímavou věc. Vyprávěl o tom, že před léty seděl v hospodě s jedním svým známým, věřícím křesťanem. Jak šla řeč, tento – budoucí – buddhista se ho zeptal, co je to vlastně vůbec Bůh. Onen křesťan začal nadšeně hovořit o Dokonalosti, o dokonalé Lásce a podobně; poté náš muž ale řekl: „No to je tedy ale přece Nic!“ Ten druhý se ovšem zeptal, co tím myslí. A dostalo se mu vysvětlení: „No přece když je něco takto absolutně dokonalé, pak to nemůže být ničím z tohoto světa. Protože na tomto světě je všechno dokonalé pouze relativně. Ale pokud by něco mělo být natolik dokonalé, že by s tím všichni souzněli, že by na tom nikdo nemohl nic kritizovat – pak by to muselo být něco co je naprosto mimo jsoucího světa, co v tomto vezdejším světě nemá žádnou existenci: tedy Nic!“

    O několik let později se tento muž dostal k jedné knížce o buddhismu, přečetl ji – a ke svému úžasu zjistil, že buddhismus je právě o tom: že skrytá podstata všech věcí, pramen vší dokonalosti je právě takovéto čisté „Nic“.

    V tomto smyslu – to je nutno uznat – je příklon k buddhismu nemálo logickou záležitostí.

    Ostatně, právě tohle on na buddhismu také vynášel. On dva roky předtím na nějaké vysoké škole technického směru měl zkoušku z logiky, takže všechny tyto logické procesy, řetězce měl ještě v hlavě. A buddhismus je prý ve výstavbě svého učení přesně tak striktně logický: vysloví se prvotní, nejvyšší téze, ta se pak argumentačně odůvodní, z ní se pak odvodí téze nižšího řádu, ta se opět logicky zdůvodní, a tak dále a tak dále.

    Zní to opět velmi přesvědčivě; ovšem tady náš dobrý člověk udělal jednu zcela zásadní záměnu: z – byť i zcela korektního – dodržení pravidel formální logiky nikdy nelze s konečnou platností odvodit materiální, obsahovou správnost toho či onoho tvrzení.

    On sice nesdělil která je ta prvotní, nejvyšší věta buddhismu; ale vlastně by se mělo jednat o Buddhův výrok, že „tento svět je jenom utrpení“. Což je víceméně čistý „výstřel od boku“; takováto věta může být stejně tak správná jako mylná, záleží čistě na tom jak se kdo s ní dokáže ztotožnit.

    Ale i kdyby touto první, výchozí tézí bylo cokoli jiného – obávám se, že by to fakticky bylo stejně tak málo dokazatelné (z hlediska někoho kdo stojí mimo kánon buddhismu), jako ona věta zmíněná.

    Ostatně, dokonce i v samotné matematice Kurt Gödel prokázal, že ani ona principiálně nemá možnost dokázat své vlastní axiomy; a to platí tím spíše pro jakýkoli jiný myšlenkový či výrokový systém. Vždy je nakonec možno pouze uvěřit (s takovou či onakou pravděpodobností), že tomu tak je; ale dokázat to možné není.

  100. Jistě to myslel tak, že temnota je svět, ve kterém chybí Bůh (a proto se tam dějí ty hrozné věci). A samozřejmě také, že v temnotě žije člověk, který ty hrozné věci páchá, popřípadě je k nim lhostejný. Ano, může to být odcizení.
    A světlo je zde jen jiné označení pro Boha/Ježíše Krista, jak je zřejmé i z Janova evangelia (na které se Rohr odvolává)
    „V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“ (Jan 1)
    „Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo.“ (Jan 3)

  101. Ještě jsem si od Rohra poznamenala: „Náboženství je pro lidi, kteří se bojí pekla nebo se bojí Boha, kdežto spiritualita je pro lidi, kteří si prošli peklem a ‚byli podmaněni‘ Bohem.“

    No ale když teď píšete zrovna o tom buddhismu, tak tam by asi podle Rohra žádná spiritualita nemohla být. Vždyť buddhismus nezná Boha. Čím by byl buddhista podmaněn?

    Rohr někdy používá zvláštní termíny nebo obraty. Člověk musí přemýšlet, co tím vlastně chtěl říct.

  102. To jeho rozlišení mezi „náboženstvím“ a „spiritualitou“ je skutečně zajímavé.

    Ovšem – při trochu volnějším výkladu se do oné spirituality může bez problému vejít i buddhismus. Totiž to, co je pro křesťany „Světlo“ (Ježíš), to je pro buddhisty ono „Nic“, respektive Buddha. A „peklo“ je pro buddhisty svým způsobem už sám vezdejší život.

  103. Budhismus zná pouze lidské peklo, ale tím otupuje podporu strachokracie ve společnostech kotvených na patologickém pojetí deismu…..viz elita ruské ortodoxie dnes.

  104. Ano, to je myslím základním „objevem“ buddhismu ( vše v tomto námi zažívaném světě je nějak svázáno s utrpením) ale nezdá se mi to banální zjištění. Naopak spousta či většina lidí si stavíme různé iluze – kdy, za jakých okolností budeme konečně šťastní, zabezpečení,.. a co pro to máme my nebo jiní udělat…
    A prospělo by nám (zvláště i těm momentálně dobře strategicky postaveným) pochopit že utrpení se žádnou zdejší cestou nevyhneme. Zklidnilo by nás to a otevřelo pro případné zachycení významů toho co se snad objeví po opadnutí „závojů zdání“.

    Vidím to tak, že v tomto výchozím předpokladu se buddhismus potkává s křesťanstvím: „Kdo se nenarodí znovu z…, nemůže vejít… “
    Rozdíl je v tom, že Ježíš ve svém kulturním kontextu uměl dát té naději (na skutečnou proměnu lidského už-už pekla) velmi důvěrné Jméno – byť to nutně vedlo (tehdy) k obvinění z hereze a ukřižování.

  105. Což o to, zbavovat se iluzí (o domnělém štěstí spočívajícím na pouze bezprostředně žitém předmětném světě) je ovšem vždy pozitivním počinem. Ale ta výchozí téze buddhismu, že vezdejší svět je pouze a jenom utrpením a iluzí a ničím jiným, se mi jeví příliš paušální, nežli aby mohla postihnout jak lidský život, tak vůbec samotnou skutečnost v celé jejich úplnosti a mnohovrstevnatosti.

    Je nutno vždy mít na paměti, že lidský život se vždy odvíjí ve dvou základních rovinách, v rovině přirozeného žití na straně jedné, a v rovině dejme tomu transcendentální na straně druhé. A obou těmto rovinám lidského žití je nutno dát, co jejich jest. Problémem – respektive limitem – většiny lidí je, že právě toto nedokáží, tedy pobývat v těchto obou rovinách či sférách zároveň, aniž by jedna nebyla potlačena na úkor druhé.

    Jmenovitě v buddhismu se mi tato nerovnováha mezi životem přirozeným a životem duchovním pak jeví obzvláště silně vyvinutá. (A to ještě sám Buddha-Sidhartha své původně zcela radikálně negativistické postoje vůči životu vezdejšímu ještě během svého života podstatně zmírnil.)

  106. Ostatně, i u samotného Ježíše – ačkoli právě on platí za zprostředkovatele mezi „nebem a zemí“ – stojí, že „má říše není z tohoto světa. A to platí i pro jím přinášenou Naději.

  107. Ano i mezi věřícími se proslýchá o vyjímečném údělu člověka, o jeho vizi neuskutečnitelného a jeho úpěnlivé snaze o ztvárnění jak náboženským tak světský přístupem.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *