Forum

Tato stránka je náhradou za zrušená diskusní fóra, která nevešla v užívání. Je určená pro diskuse o aktuálních tématech, která se ale věcně nehodí do žádné běžící diskuse pod aktuálně projednávanými texty. Takže sem každý může volně vkládat svá vlastní témata, která se mu právě zdají být příhodná pro společnou diskusi.

3 476 komentářů u „Forum“

  1. Já se ještě vrátím k tomu co jsem na dané téma četl na BL, autorka toho článku totiž reagovala na mou poznámku, a upozornila mě že (čehož jsem si sám vůbec nevšiml) je v textu link na kurs k oné záležitosti se „zranitelností“: https://pavelrataj.cz/zranitelnost/

    Trochu mě zarazilo, že se tedy vlastně jednalo o komerční záležitost; nicméně je tam jedna zajímavá věta: „Zranitelnost není zranění“.

    Tou „zranitelností“ se zřejmě míní skutečně především vnitřní, citové otevření se vůči světu; z kteréžto citové, empatické otevřenosti pak ovšem rezultuje nebezpečí zranitelnosti. Ovšem – cílem tohoto postoje evidentně není to být zraněn; nýbrž i zde se zřejmě jedná o to, dokázat se naopak se svými zraněními vypořádat.

    Co se pak Grüna týče: no on má zřejmě dost specifický výklad určitých duševních záležitostí, který si „upletl“ jakousi svéráznou kombinací prvků křesťanství a C. G. Junga. Já v tomto ohledu nejsem odborník, dozajista na jeho názorech a výkladech něco je, ale já mohu odpovědět vlastně jenom to samé co jsem dnes na BL napsal autorce onoho textu, že mám sice pochopení pro takovéto názory a výklady, ale že mě ve své konkrétní podobě nepřitahují, nepřesvědčují. Prostě – já jsem čistě osobně někde jinde.

    Ta Grünova věta „Nevíš, proč k tobě lidé chodí tak rádi a proč ti tak otevřeně o sobě vyprávějí?“ – tu už jste tu jednou citovala, dozajista zde Grün hovoří na základě svých vlastních zkušeností, ale já jsem už tehdy napsal, že on má zřejmě svou specifickou „klientelu“, která na tyto jeho postoje reaguje pozitivně, cítí se jimi (respektive jeho osobností) být přitahována. Ale já sám skutečně velmi pochybuji, že bych patřil do tohoto okruhu těch kteří se mu tak otevřeně svěřují se svými životními problémy a kolizemi. To jest: docela ochotně bych si s ním podiskutoval o jeho názorech na svět, na lidskou duši; ale to by bylo také všechno.

    K této mé skepsi mě ostatně vedou i mé někdejší zážitky z prostředí ezoteriky, kde se také neustále hovoří o „celistvosti osobnosti“, o „duchovním a osobním růstu“; ale když člověk přihlédne blíže, jen málokdy za těmito vzletnými slovy stojí skutečná substance.

  2. Tedy, musím říct, pane Poláčku, mně se jako ezoterika jeví spíš ten váš odkaz než ten výše uvedený úryvek z Grüna. Přestože Grün si bere určité myšlenky z Junga, přece v něm zůstává i dost z klasického křesťanství. A uzdravení (duše), pokoj či spása, to jsou pojmy z křesťanství. Akorát že Grün nemluví o Bohu či Ježíši, nýbrž o jakémsi andělu (který pak působí tím dojmem ezo-).

  3. Ale ještě mě napadá jeden úryvek, týkající se lidské slabosti. Napsal ho jeden duchovní, který popisuje jakýsi starý zdevastovaný kostel, který přirovnává ke své duši (nebo spíš obráceně). A já s ním docela souzním.
    „Jsou chvíle, kdy mi připadá, že i moje duše se podobá prázdnému a zplundrovanému kostelu, jakých je u nás v Sudetech docela dost. Takové chvíle k duchovnímu životu patří a není správné utíkat od nich. Sami se nenaplníme, na to naše ega nestačí, i kdyby se nafukovala sebevíc. Ale může nás naplnit vděčnost, když nám právě v těchto chvílích dojde, že naši vnitřní prázdnotu objímá nekonečně trpělivá Láska.“

  4. Ale ano, ten – psychologický – kurs na mě také působil nemálo ezotericky, i když se odvolává na to že ho vede prý jeden z nejuznávanějších českých psychologů. (Nevím, nemám takový přehled o české psychologii, abych toto tvrzení mohl potvrdit či vyvrátit.) V každém případě mě by účast na něčem takovém nijak nelákala. Respektive přesněji: byl byl značně opatrný, než bych ho třeba někomu známému doporučil.

    Grün: já jeho dílo, jeho myšlenky a názory neznám natolik podrobně abych mohl definitivně soudit, samozřejmě že v zásadě spočívá na půdě křesťanství; nicméně pokud vím tak právě z křesťanských kruhů mu jeho inspirace C. G. Jungem byla mnohdy dost zásadně vytýkána.

  5. No, víte, pane Poláčku, těch všelijakých duchovních a psychologických škol a teorií je dnes trochu moc. Už jednou jsem se tu zmínila, že mě to někdy až znechucuje. Občas mívám i takový pocit: ať si každý nechá to své duchovno pro sebe. Ale na druhé straně – je to má chyba, že to všechno čtu. A občas sama něco vkládám, třeba sem nějaký odkaz nebo úryvek.
    Facebook už jsem omezila. Dřív jsem tam denně vkládala nějaké citáty a úryvky z duchovní literatury. Někteří lidé to občas nevhodně komentovali nebo na to nějak zvláštně reagovali, čímž mě zaskočili. Ale většinou nereagovali vůbec. Teď už tam jen sem tam vkládám některé své fotky krajin. Fotky vnoučat nesmím. Tuhle se mi stalo, že jsem na Facebook nic nenapsala celý týden. Prostě už mě to omrzelo.

  6. Já Facebook nemám vůbec; ale jinak já sám v poslední době cítím, že mě už tyto veřejné diskuse zdaleka tolik nelákají jako dříve. Dříve jsem měl pocit že musím okomentovat všechno na co jsem v internetu narazil (naštěstí má přítomnost v něm je omezena prakticky jenom na dvě-tři média, včetně našeho HD).

    Ale dnes už si často řeknu, že mi daná věc nestojí za to abych ztrácel čas jejím komentováním. (Například právě dnes na DR pan Morbicer napsal něco k domácí politice a také k válce na Ukrajině, můj prvotní popud byl napsat k tomu komentář, ale pak jsem to nechal být.) Čím dál víc se mě ovšem zmocňuje pocit že to stejně k ničemu nevede, lidé budou stejně stále dokola opakovat to samé.

    To neznamená že bych už přestal diskutovat vůbec, ale vybírám si už jenom to co mi stojí za to. Tedy co se týká zásadních věcí. Například na DR jsem dnes napsal komentář o vztahu médií a demokracie, a na BL o vztahu liberální demokracie a populistických hnutí. – I když i zde mám pocit, že to nakonec nic nepřinese.

  7. Narazil jsem v posledních dnech na dvě novinky, ze zcela rozdílných oblastí (sociální literatura a etologie), které spolu ale přece jenom dost podstatně souvisejí.

    Napřed k oné literatuře: jedná se o knihu nějaké mladé české autorky o bydlení v jakémsi squatu v Curychu. Jak řečeno je to bezprostředně vzato literární fikce; ovšem autorka sama má s životem ve squatu zřejmě osobní zkušenosti, její první kniha na totéž téma byla víceméně autobiografická, tuším že pobývala nějaký čas ve squatu v Ústí nad Labem.

    Proč je toto téma pro nás zajímavé? – My jsme zde v poslední době dost často diskutovali o anarchismu, tedy o naprosté mezilidské pospolitosti, zbavené jakýchkoli mocenských hierarchií. A bydlení ve squatu – to se principiálně velice blíží tomto anarchistickému ideálu.

    Jenže: autorka zde přesvědčivě popisuje, jak i v tomto zdánlivě naprosto rovnostářském squatu se velice rychle vytvoří neformální, ale o to striktnější hierarchie. Které jsou založené na osobním, ale i genderovém, nacionálním či rasovém základě. Padla zde jedna věta, která sama o sobě vyjadřuje všechno: „Někteří bydlí v pokoji s balkónem, zatímco jiní nemají ani okno.“

    Je tedy vidět (a ukazuje se to znovu a znovu), že i zdánlivě naprosto rovnostářské formy vzájemného spolužití nakonec stejně zcela pravidelně vedou vytvoření těch či oněch nerovností a mocenských hierarchií. Kde tedy jedni jsou „rovnější než ti druzí“. A tíha této hierarchie může být nakonec třeba i větší ve srovnání se stavem, kde jsou tyto hierarchické struktury neskrývanou realitou, ale právě proto je možno vytvořit obranné instituty k jejich zmírnění.

  8. Druhá zpráva je jak řečeno z oblasti etologie. V dnešním vydání německého deníku „Süddeutsche Zeitung“ vyšel rozhovor s jednou výzkumnicí chování vos. A ta zde sdělila některé opravdu nemálo zajímavé věci.

    Především velmi překvapivým momentem bylo to, že když dělnice nějakého hnízda (jednalo se o jeden konkrétní druh vos z Jižní Ameriky) nemají dost práce ve vlastním hnízdě (například starost o larvy), tak poté zaletí k sousednímu hnízdu a pomáhají tam! Takováto pomoc druhému je až neuvěřitelným projevem altruismu. (Tedy pokud bychom nechtěli zaujmout skeptické stanovisko, že se tu prostě slepě projevuje geneticky vrozený pracovní instinkt.)

    Co ona výzkumnice bohužel nezmínila, to byl vztah obou hnízd, respektive jejich osazenstva. Totiž – vzhledem k tomu že se jedná o hnízda sousedící, je docela dobře možné, že to druhé bylo založeno jedinci pocházejícími z onoho hnízda prvního. Že se tedy jedná o hnízdo „sesterské“, a že ty vosy které v něm takto externě vypomáhají, že takto svou pracovní energii vydávají ve prospěch svých příbuzných.

    V každém případě: velmi zajímavý příklad reálného altruismu v živočišné říši; který by mohl snadno (s)vést k závěru, že tedy altruismus je přece jenom primárním principem života. A že tedy i pro člověka je tím nejpřirozenějším stavem altruismus, nikoli egoismus.

    Ovšem: v tom samém článku ona výzkumnice zpravovala i o tom, že v oněch vosích hnízdech vládne naprosto striktní hierarchie; a že ty vosy které se pokoušejí jednat v rozporu se svým sociálním statusem, se stávají cílem fyzických ataků ze strany ostatních.

    A když pak náhle zemře královna, pak je ještě hůř – v celém hnízdě propukne anarchie, vosy nyní začnou brutálně bojovat proti sobě, neboť každá dělnice má náhle ambice stát se sama novou královnou.

    Takže tolik pár zajímavůstek z živočišné říše; případné paralely k životu lidí jsou ovšem jenom ryze náhodné. 😉

  9. A ještě jedna zpráva z (poněkud) příbuzné oblasti, pro tentokrát ohledně chování (respektive vývoje) druhu homo sapiens.

    My jsme zde už vícekrát probírali otázku, jak a proč se vlastně natolik razantně vyvinul lidský mozek, respektive kognitivní schopnosti člověka. V těchto dnech vyšla zpráva o jedné nové teorii na toto téma. Podle této teorie rozhodující roli v rozvoji mozku člověka měla – potřeba vyvíjet sofistikovanější, efektivnější lovecké zbraně!

    Ukázalo se totiž, že tento rozvoj v kvalitě a efektivitě loveckých zbraní (to jest oštěpy s kamenným hrotem místo oštěpů pouze přiostřených, celodřevěných; objevení „střelných“ zbraní, tedy luku a šípu) spadá do té samé doby, ve které se dramaticky zmenšila velikost člověkem ulovené zvěře. Jestliže na počátku tohoto období tehdejší lidé lovili velkou kořist (v průměru tři metrické centy), pak ke konci tohoto období už tato ulovená kořist měla pouze padesát kilogramů! Z této skutečnosti tedy tvůrce oné teorie vyvozuje, že spolu s tím jak tehdejší lidí už nemohli lovit velkou (a spíše pomalou) zvěř, jako především slony, a museli se přeorientovat na malou a rychlou zvěř, že proto byli nuceni neustále vylepšovat své lovecké zbraně, a spolu s tím se vyvíjel i jejich mozek.

    Samozřejmě, jako vždy v takových případech se vzápětí ozvaly i kritické hlasy. Tuto časovou korelaci mezi zmenšením velikosti zvěře a rozvojem lovecké techniky nikdo nepopírá; ale otázka je zda se skutečně jedná o kauzální souvislost.

    A pokud ano, ta by mohla být i přesně opačná: v důsledku lepších zbraní tehdejší lidé mohli vybít velkou zvěř, takže pak zůstala už pouze ta menší…

    Nicméně, i tak je to zajímavá teorie, jak zdánlivě pouze vnější faktory a okolnosti mohou také ovlivňovat nejvlastnější jádro lidské bytosti, tedy schopnost člověka užívat aktivně svůj mozek.

  10. Proč zrovna zbraně, pane Poláčku? Z toho byste také mohl usoudit, že na vývoj mozku měla vliv změna stravy (pojídání malých zvířat namísto velkých), když se to odehrálo zrovna v té době, kdy člověk přešel od lovu velkých zvířat k lovu malých.

  11. Velká či malá zvířata – množství masa které tehdejší lidé pozřeli zůstalo asi zhruba stejné, paní Hájková. Takže tohle asi opravdu roli nehrálo.

    Já jsem ale sám napsal, že nepochybné je jenom to že se jedná o (časovou) korelaci. A že oponenti onoho vědce zpochybnili, že se jedná o kauzální souvislost.

    Nicméně ta jeho teorie má něco do sebe. Jádrem této myšlenky je v zásadě to, že lidský mozek, respektive lidské kognitivní schopnosti se vyvíjejí spolu s úkoly, který tento mozek musí řešit. A čím naléhavější jsou tyto úkoly, tím spíše je mozek nucen pracovat, a tedy rozvíjet své schopnosti.

    Totiž – s těmi velkými zvířaty, konkrétně slony, v tehdejších dobách postačilo zahnat je někam do bažin. Kde na jejich usmrcení už nebylo zapotřebí nějakých sofistikovaných zbraní. Zatímco poté co tato velká zvířata zmizela (respektive byla už většinou odlovena), a zůstala jenom menší, pohyblivější, obtížněji ulovitelná zvířata, pak tehdejší lidé museli zapnout svůj mozek, aby si vymysleli účinnější metody lovu.

    To celé nevyjadřuje vlastně nic jiného nežli zcela obecné konstatování, že „člověk roste se svými úkoly“.

    V každém případě se skutečně zřejmě dá tvrdit, že rozvoj lidstva začal až spolu s tím, že skončil původní „ráj“ – tedy kdy zemská flóra byla natolik bujná a štědrá, že člověku naprosto postačilo živit se pouhým sběrem jejích plodů. A nestálo to ani příliš mnoho práce; před časem jsem četl nějaké srovnání, že k nasycení se tehdejšímu člověku postačilo – nevzpomenu si už zcela přesně, ale mám pocit že pouze nějaké dvě až tři hodiny „práce“ denně. Když touto „prací“ nebylo téměř nic jiného nežli prostě jenom natáhnout ruku a utrhnout si plody štědré přírody.

    Jenže pak se pozemské klima změnilo, už nebylo možno vyžít z takto pohodlného sběračství, a člověk se musel začít mnohem více starat.

    Je skutečně docela dobře možné, že kdyby vegetace zůstala stejně štědrá, že by lidé zůstali natrvalo v oné štědré „zahradě Eden“, a nic by je nenutilo se rozvíjet někam dále.

  12. Takže inteligence člověka roste přímo úměrně tomu, jak velkému stresu je vystaven?

  13. Ano paní Hájková……..inteligence člověka roste přímo úměrně tomu, jak velkému stresu je vystaven …….. a to pokud nedojde k bezvýchodné traumatizaci jak jedince, tak společnosti….bych dodal.

  14. Paměť (její vědomá část) může však selhávat úměrně stresu jakému je člověk vystaven 😉

    … Korelace/koincidence/kauzalita – nedostatečné rozlišování významu těchto pojmů je docela typický problém a bohužel i metoda (reklamního/ideologického) používání výsledků různých retrospektivních studií.

  15. Selhávání paměti při velkém stresu…
    To mi připomíná jeden citát, který jsem si zapamatovala, ale bohužel jsem nezjistila jeho autora:
    „Lidé zapomenou, co jste řekli. Lidé zapomenou, co jste udělali. Ale nikdy nezapomenou, jak se vedle vás cítili.“

    To by svědčilo o jakési emocionální paměti.
    Takhle asi může vznikat podhoubí nenávisti.

  16. Vliv stresu na jednání (a myšlení) člověka: je to sice trochu o něčem jiném, ale nějak se mi teď v hlavě vynořila vzpomínka na jednu dokumentaci o „Dni D“, tedy o invazi spojeneckých vojsk v Normandii. Ovšem – ještě nežli byla provedena samotná akce vylodění na plážích, tak ještě předtím byly shozeny nad nepřátelským územím celé oddíly parašutistů, aby ještě v noci provedli diverzní akce, to jest aby především přerušili komunikace, po kterých by Němci mohli posílat záložní jednotky na frontu.

    Pro zúčastněné parašutisty se tedy samozřejmě jednalo o vysoce stresovou záležitost; za prvé bojová akce jako taková, tedy s vysokým nebezpečím pro ně samotné; a navíc vědomí historického významu celého podniku. A v oné dokumentaci k tomu bylo řečeno, že po doskoku na zem prakticky v totožných situacích jednotliví parašutisté jednali naprosto rozdílným způsobem. Někteří okamžitě po doskoku začali vyvíjet vysokou aktivitu, shromažďovali se s ostatními ve skupiny a pak začali plnit své bojové úkoly – zatímco jiní byli jako by ochromení, jejich psychika byla tím vysokým stresem prakticky naprosto blokována, oni zůstali stát (či sedět) v místě dopadu, a nebyli schopni se vzchopit k jakékoli činnosti.

    A nakonec – nemusí tomu dokonce být ani tak že různé osoby pod stresem reagují různě, ale například já sám si vzpomínám že u různých zkoušek jsem sám zažil oba tyto stavy, někdy jsem byl aktivní, a někdy zase zcela pasivní pod tíhou situace.

    Abychom se vrátili k tématu: k tomu je nutno ještě podotknout, že oni ti pravěcí (či se jednalo spíš už o starověk?) lidé své lovecké zbraně nevymýšleli a nevyvíjeli ve stavu akutního stresu. Oni prostě viděli, že velké zvěře ubývá, a došlo jim že pokud mají být i nadále schopni se v dostatečné míře zásobit masitou stravou, že si musejí vymyslet něco nového.

    Alespoň tak si to představuje tvůrce oné teorie. Já osobně jsem zde ale sám poněkud skeptický – například luk a šíp nikdo nevymyslí jenom tak na povel. Tady zřejmě hraje velkou roli náhoda, nějaká šťastná myšlenka. Ovšem – to je nutno uznat – za okolností kdy by dotyčný kmen měl k dispozici dostatek relativně snadno ulovitelných velkých zvířat, je docela možné že by nad tím vynálezcem luku všichni jenom pokrčili rameny. K čemu takový vynález, když je možno si maso opatřit mnohem jednodušším způsobem?… Takže tato inovativní idea by dost možná zase upadla v zapomnění.

    To ovšem pouze za okolností, když by onen kmen neměl žádné lidské nepřátele; protože tady možnost svého nepřítele ničit už na dálku představuje samozřejmě naprosto jednoznačnou, životně rozhodující výhodu.

    Ještě jednou ale ke stresu: ten tedy může být jak ochromující tak i aktivující, destruktivní i inspirující. Záleží na okolnostech, i na jednotlivých charakterech.

    P.S. O zkouškovém stresu pojednává ostatně i můj čerstvě napsaný text; vyvěsím ho zde zítra.

  17. Emocionální paměť: ta ovšem může působit v obou směrech, jak směrem k nenávisti tak ale i směrem k příchylnosti. Nicméně ona uvedená věta má mnoho do sebe, je to znát například v politice, tam si lidé mnohdy své politiky vybírají čistě jenom na základě svého vlastního emočního nastavení. A pak je už zcela lhostejné jestli onen politik je třeba zcela neschopný nebo říká naprosté nesmysly; ta primární emoční vazba je mnohem silnější nežli jakákoli logika, respektive nežli střízlivé posouzení činů daného politika.

  18. Vztah inteligence a traumatizované společnosti: ano, v okamžiku těžké traumatizace ovšem rapidně upadá i kognitivní potenciál člověka, respektive jeho mozku. Je to chronicky známý jev: v obdobích těžkých sociálních disproporcí, pocitů bezperspektivnosti a bezvýchodnosti lidé inklinují ke zjednodušeným řešením, především za účasti silného vůdce, který domněle svým vlastním charismatem sám vyřeší složitou situaci.

    Ve svých memoárech napsal Hitlerův dvorní architekt Albert Speer, že jeden jeho profesor na akademii architektury mu v době rozvrácenosti Německa v těžké hospodářské krizi (ale ještě před nástupem Hitlera) řekl, že „dnes je všechno natolik komplikované, že by se žádalo aby přišel někdo zcela jednoduchý, jakoby nějaký sedlák, který by celou tuto složitou situaci dokázal zjednodušit“. No – a přišel Hitler.

  19. Taková emoční vazba na politika by se ovšem udržela jen tenkrát, pne Poláčku, kdyby lidi kvůli tomu politikovi nepostihly žádné pozdější nepříjemnosti.
    Nebo snad chcete tvrdit, že Němcům zůstal v emoční paměti pocit, že se vedle Hitlera cítili báječně, i v době, kdy už Německo neslo následky druhé světové války?

  20. Mimochodem, totéž se týká revolucí. Kdysi se o tom, jak si vzpomínám, zmínil i Josef Heller. Že totiž každá revoluce vzbudí v lidech velké naděje, načež se jim v příštích letech ukáže, jak velice se zmýlili. Že sice většinou jde o úžasný emocionální zážitek (on konkrétně mluvil o Pražském jaru), ale lepší je zachovat si střízlivost a nebýt pak zklamaný.

  21. A tak jsme zas jednou u Aničky A. u fatality triumfu Doxa nad schopností hinterfragen.

  22. No ano, paní Hájková, samozřejmě u politika rozhoduje i jeho reálné působení ve světě. Tohoto aspektu jsem si byl vědom, ale záměrně jsem ho vypustil. Ani nemusíme sahat do (naštěstí už dosti vzdálené) minulosti k Hitlerovi, ale i takový český Zeman si velkou část své popularity vybudoval na svém nesporném osobním charizmatu. Ovšem – mnozí z jeho nekritických vyznavačů pak museli strávit hořké zklamání ze svého idolu, když on se v čase covidové krize zasadil za očkování proti němu; zatímco nemalá část jeho příznivců patřila ke scéně antivaxerů. Bylo pak docela zajímavé sledovat jejich reakce; když někteří z nich hovořili o „zradě“ kterou na nich spáchal jejich bývalý geroj, zatímco jiní se nechtěli tak zcela vzdát svého oblíbence, a tak rozvíjeli teorie o tom že on je pouze manipulován svým okolím.

    Ovšem většinou obě stránky – emocionální i praktická – splývají v jedno; to jest ten politik s kým se určitá část populace emocionálně (nekriticky) ztotožní, ten většinou v politice také koná takové kroky které jim konvenují. Nutno přiznat: jeden ze skutečně nemnoha pozitivních počinů v politické kariéře M. Zemana spočívá právě v tom, že dokázal (stejně tak jako v případě ruské invaze proti Ukrajině) bez váhání takto „zradit“ příslušnou část svých příznivců, a zaujmout v daných kauzách jednoznačný postoj.

    (Na druhé straně je ovšem fakt, že on tak učinil v době, kdy už před ním nestály žádné další volby, a když už tedy své vyznavače k ničemu nepotřeboval. Bylo by velice zajímavé zvědět, jak by se zachoval v opačném případě, tedy když by potřeboval každého voliče, a s nikým by si to tedy nesměl rozházet.)

  23. Co se (zklamaných) emocí a revolucí týče, tady je nutno rozlišovat dva různé aspekty. Na jedné straně skutečně souhlasí, že každá revoluce s sebou nese až přílišná očekávání, která takto nemohou být nikdy naplněna, a výsledkem je pak zklamání. To je naprosto obecný rys lidské psychiky, který nás sleduje (a pronásleduje) prakticky po celý náš život. Například radost koupě z nového (a třeba i luxusního) automobilu vydrží nanejvýš několik prvních měsíců; potom novému majiteli už tento předmět zevšední, a nakonec do popředí vystoupí dokonce spíše starosti a výdaje spojené s jeho provozem.

    Na straně druhé ale stojí ta skutečnost, že všechny dosavadní revoluce slibovaly mnohem více, nežli objektivně mohly splnit. Já tvrdím vždy znovu a znovu: všechny dosavadní revoluce měly ten společný rys, že měly pouze partikulární charakter. Že tedy z celé komplexity lidského a společenského žití vybraly, vytrhly vždy jeden jediný aspekt, který pak povýšily na symbol a konečný cíl revoluce. V naprosté většině se jednalo víceméně jenom o změnu mocenských poměrů. Takže reálným výsledkem bylo, že pouze staré elity byly nahrazeny elitami novými. Či snad přesněji: na místo svržených „starých struktur“ se velice rychle postavily „nové struktury“, většinou poháněné tou samou touhou po moci.

    Pokud by tedy v budoucnu měla přece jenom být provedena nějaká revoluce která by se dokázala vytrhnout z tohoto nekonečného řetězce pouhého střídání mocenských elit, pak by tato revoluce musela být komplexní; to jest, musela by být schopna obsáhnout všechny (základní) momenty a faktory společenského žití. Ale kdyby skutečně byla takto komplexní, úplná – pak by si zároveň byla nutně vědoma obrovské obtížnosti takovéto komplexní společenské transformace, a nevzbuzovala by předem marné iluze. Takováto revoluce by musela být v prvé řadě založena na rozumu, tedy na střízlivé úvaze – a nikoli primárně na emocích, na kterých stavěly revoluce dosavadní.

  24. P.S. To se ostatně týkalo i Pražského jara: i tato revoluce byla pouze partikulární, fixovaná pouze na demokratizační proces, a vůbec si nebyla vědoma toho jak složitá a rozporuplná je sama společenská skutečnost. A čím více se tato rozporuplnost ukazovala, tím spíše už začínala opadávat původní euforie.

  25. Což pak ovšem skutečně velice úzce souvisí s „fatalitou triumfu doxa nad schopností hinterfragen“.

    Mimochodem „hinterfragen“ je jedno z nemnoha německých slov, které mě fascinuje svou bezmála až poetickou precizitou. Nedá se to přeložit do češtiny. „Ptát se za…“ (ve smyslu dostávat se – kritickým – vyptáváním za vnější zdání věcí) – tento výraz v češtině nemá ekvivalent.

    Napsal jsem, že všechny dosavadní revoluce měly pouze partikulární charakter – to ovšem znamená, že byly všechny založeny konec konců na pouhé doxa, nedostatečně odůvodněném mínění. (A to přesto že jmenovitě marxismus tvrdil že svou revoluci staví na „vědecký“ základ; ukázalo se že i tento zdánlivě vědecký fundament je konec konců jen jednostranně, ideologicky pojatý.)

    Na straně druhé ovšem platí i to, že kdyby se revoluce měly konat jenom a pouze na základě střízlivého rozumu, na základě vždy kritického „Hinterfragen“ – že by nejspíš dodnes nedošlo ani k jedné jediné revoluci. Ještě jednou: ano, dosavadní revoluce měly pouze partikularistický charakter (a tedy přinejmenším zčásti s potlačením kritického rozumu); nicméně i tak měly svou objektivní historickou odůvodněnost. Klíčovou otázkou je, jestli do budoucna je možno provést takovou revoluci, která by mohla obstát i před oním kritickým „Hinterfragen“, před zkouško střízlivého rozumu.

  26. Myslím, že revoluce dosud vznikaly jak spontánně, tak i uměle, čili že některé byly vyvolány.
    Já hlavně nevěřím na možnost jednorázové, byť déletrvající akce, která zásadně a natrvalo změní lidi. Ač se dosud pokládám za křesťanku, nevěřím příliš ani na charismatická shromáždění, během kterých probíhá hromadný křest účastníků. Někteří lidé ale tvrdí, že to prý funguje.
    Na druhé straně bych nespoléhala ani na „drobnou masarykovskou práci“, pokud by nebyla doprovázena vnitřní proměnou.

  27. Ta naše možnost „malých“ vnitřních proměn.
    Příkladně osvojení si vnitřní svobody a to za cenu trvale nepříjemného pocitu/Unbehagen osamělosti.
    Tedy stranou fascinujících kolektivních radovánek hledat a nacházet drobná uspokojení v „drobné“ masarykovské práci.
    Tedy ovlivňovat prostředí instrumenty které máme k dispozici (viz Dialogy) stejně tak, jak prostředí ovlivňuje nás.
    Tím že máme k dispozici určitou formu svobody i víme, že i my neseme zodpovědnost ……………..bych hrdě s uspokojením dodal.

  28. Totiž, paní Hájková, Masaryk se k tématu revoluce vyjádřil při různých příležitostech velice rozdílně, až přímo rozporuplně. (Což samo o sobě není až takový div; i mně se nezřídka stává že v různých situacích zastávám třeba i napohled zcela protichůdné pozice, když je zapotřebí – v zájmu vyváženosti – právě v tu chvíli zapotřebí zdůraznit jeden, anebo ale jiný aspekt dané záležitosti.)

    Takže od Masaryka známe na jedné straně onen výrok o „drobné práci“; ale na straně druhé ten samý Masaryk na počátku 20. let napsal, že „lidstvo se bude vyvíjet snad ještě dalších sto tisíc let, a během té doby bude znovu a znovu docházet k revolucím“! Masaryk tato slova napsal ovšem v souvislosti s tehdy ještě čerstvou ruskou revolucí; a on přitom Marxovi a Engelsovi vytýkal ne snad jejich program revoluce, ale přesně naopak to, že oni tu svou revoluci prohlásili za tu historicky zcela poslední!

    A do třetice pak od Masaryka máme onen taktéž známý výrok (tuším učiněný v té samé době), že „jediná pravá revoluce je ta hlav a srdcí“.

    Takže zde máme tři výroky od jedné a téže osobnosti, a každý z nich směřuje víceméně někam jinam. Bohužel nevím z které doby pochází onen první Masarykův výrok o „drobné práci“; je ovšem faktem že v průběhu jeho výkonu prezidentské funkce zřejmě zaujímal čím dál tím konzervativnější stanoviska, v každém případě o nějaké sociální revoluci nechtěl už nic slyšet.

    Nicméně paní Hájková ten jeho výrok o „revoluci hlav a srdcí“ míří zjevně právě k tomu co Vy zřejmě míníte onou „vnitřní proměnou“.

    Totiž: myslím že každá revoluce ve svém efektu nakonec vede k určité vnitřní proměně. Přinejmenším v tom ohledu, že si lidé osvojí, zvnitřní nové vzorce chování. My už jsme několikrát konstatovali, že „polistopadový“ člověk je dost znatelně jiný, nežli byl člověk předlistopadový, žijící ještě v socialismu.

    Ovšem Vy máte na mysli samozřejmě něco jiného, hlubokou vnitřní proměnu, katarzi. To je skutečně něco jiného, nežli pouhé přizpůsobení se vnějším poměrům.

    V zásadě s Vámi plně souhlasím; ale na straně druhé, otevřeně řečeno, bylo by asi příliš optimistické očekávat, že velká masa běžné populace bude k takovéto – intenzivní a bolestné – vnitřní katarzi ochotna a schopna. U této většiny budeme asi už dost spokojeni s tím, když si osvojí alespoň ty (nové) hodnoty a způsoby jednání, pokud ty budou opravdu dobré a humánní.

    Charizmatická křesťanská shromáždění a vnitřní proměna: já jsem vůči takovýmto masovým, emocionálně vypjatým akcím a priori také velmi skeptický, většinou je v tom daleko více spektákl, nežli opravdová a upřímná konfrontace s vlastním nitrem. Ovšem – nelze vyloučit že v jednotlivých případech to může být i takovýto prožitek, který dotyčného k takové vnitřní katarzi přivede. To ale zřejmě jenom v takových případech, kdy dotyčný byl k takovému kroku už vnitřně připraven, byl k němu ochoten, a potřeboval jenom nějaký intenzivní impuls, který by ho k této vnitřní katarzi inspiroval.

  29. Pan Petrasek: ano, osvojení si vnitřní svobody jde bohužel pravidelně ruku v ruce s pocitem vnitřní osamělosti. Jak jsem zmínil výše, velká masa jde obvykle pouze cestou přizpůsobení se právě panujícím poměrům, normám a vzorcům chování; k pravé, vědomé vnitřní svobodě se dokáže propracovat pouze málokdo. A těch málo kteří tak učiní o sobě navíc většinou navzájem nevědí. Možná že jich není zase tak úplně málo; ale nenajdou k sobě cestu.

    V daném ohledu naše vlastní „Dialogy“ tedy skutečně mohou plnit úlohu sice malé, ale přece jenom životadárné oázy. 🙂

  30. V německých novinách se v minulých dnech objevily zprávy vlastně z různých oblastí, které ale nakonec směřují stejným směrem.

    Ta první zpráva sdělila, že mnoho nových vyznavačů ekologického způsobu života tak nečiní ani tak z vnitřního přesvědčení – nýbrž proto aby ostatním ukázali že jsou „in“, že jsou „trendy“; krátce řečeno, aby se před nimi mohli předvést.

    Druhá zpráva (v dnešní Süddeutsche Zeitung) zpravovala o výsledcích široce založeného výzkumu o tom, co činí lidi šťastnými. Hned v úvodu článku pak bylo sděleno, že (dnes už) primárním zdrojem pocitu štěstí není ani tak holé materiální bohatství, jako mnohem více – sociální status! Bylo tam jmenovitě řečeno, že dnešní člověk se už neprezentuje například drahým Porsche ve své garáži, nýbrž tím, že si pořídí ekologické elektrokolo. Ovšem – i zde bylo dovozeno že on tak nečiní primárně proto že by jeho vnitřní smýšlení natolik ekologické, nýbrž proto aby dosáhl uznání v očích těch ostatních, že on je „trendy“.

    Tento psychologický respektive psychosociální fenomén je pak možno hodnotit dvojím způsobem. Na jedné straně je možno skepticky poznamenat, že i když lidé napohled jednají společensky a mravně odpovědně, že ve skutečnosti nakonec stejně cílí jenom na svůj vlastní zájem (tedy vydobýt si vyšší status).

    Ovšem je možný i optimističtější pohled na věc. Já sám už léta tvrdím (alespoň ve svých světlejších, optimističtějších okamžicích), že jestliže sice není možno společnost rázem přeměnit, umravnit prostřednictvím revoluce, že přece jenom existuje určitá možnost konzumně-kapitalistickou společnost transformovat jaksi „plíživě“ zevnitř – a to sice na základě společenského tlaku.

    I ten největší individualista je totiž vždy nějakým (a to hlubokým) způsobem závislý na kvalitě jeho vztahů, jeho interakcí s jeho okolím. (A právě ti největší individualisté mají mnohdy největší strach o svůj sociální status, respektive strach z jeho ztráty.) Výsledky těchto výzkumů tedy plně potvrzují tento můj starý předpoklad, že i konzumně, materiálně založený člověk své jednání začne měnit, když se změní hodnotové nastavení celé společnosti. On tuto změnu svého jednání sice neprovede kvůli těmto hodnotám samotným; nicméně ji provede prostě a jednoduše proto aby neztratil svůj sociální status. Aby se nepropadl na dno společenské hierarchie.

    Právě v tom tedy paradoxně spočívá největší naděje na mravní transformaci lidstva: ne na základě jeho (tj. většiny populace) mravního prozření, nýbrž de facto na základě lidského egoismu. V podstatě stejně tak jako když svého času ekonom Adam Smith ve svém „Bohatství národů“ napsal, že když jde nakupovat ke svému řezníkovi nebo pekaři, tak že se nespoléhá na jejich mravnost, nýbrž na jejich egoismus. Oni chtějí vydělat své peníze – a proto mu za ně (většinou) poskytnou korektní plnění. A stejně u tohoto průměrného občánka není reálné spoléhat se na jeho mravní přerod, mravní obrodu – nýbrž na jeho sociální vázanost, na jeho eminentní zájem udržet (či zvýšit) svůj společenský status.

    To jediné o co se pak jedná je to, aby společnost jako taková skutečně dokázala změnit své celkové hodnotové nastavení. Aby tedy vyšší společenský status byl skutečně svázán, spojen s jednáním, které je z hlediska celé společnosti prospěšné, pozitivní, humánně a kulturně progresivní.

  31. To by se ale Ježíšovi nelíbilo, že někdo koná dobré skutky, aby před druhými vypadal dobře:
    „Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích. Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu.“ (Mt 6, 1-2)

  32. Dále se pák píše: „Váš otec, který vidí, co je skryto, vám odplatí.“
    Dnes je toho ovšem čím dál méně skryto. Existují takové technické nebo i vědecké prostředky, které umožňují (některým) lidem sledovat, co dělají jiní, tedy co by jinak bylo skryto. Takže lidé vlastně berou Bohu jeho roli, aby jen on viděl, co je skryto.
    Na druhé straně lze „díky“ technice fingovat, že něco je odkryto (například uměle vyrobit něčí nahé fotky).
    Některým lidem je tedy umožněno, aby viděli, co je skryto, zatímco jiní budou mít čím dál větší problém poznat, co je skutečně pravda a co ne.

  33. „… který vidí co je skryto, vám odplatí. “ – Protože i to co je skryto, (v nás, námi) skrytě působí a má/bude mít jednou i viditelné důsledky.
    Je úžasné jak tyto promluvy z času kdy zřejmě neexistovala psychologie jsou zároveň i (bezedně pravdivě) praktické…

    ____
    Je otázka jaká kritéria užitečnosti (těžko možná z úzkého pohledu člověka hovořit o smysluplnosti?) využití si jsou schopni stanovit ti c
    kdo by mohli mít dnes užitek z přístupu k informacím o multi – korelacích z databází které jim poskytujeme.
    A zda prostředky ušetřené na mzdách nespotřebují a nepřesáhnou výdaje na energetické zajištění těch funkcí.

  34. Ano, paní Hájková, čekal jsem námitku tohoto druhu. Samozřejmě: tato korekce lidského jednání, která pramení pouze z přizpůsobivosti, pouze z touhy získat (či neztratit) své postavení, svůj status před ostatními – takováto víceméně pouze vnějšková korekce nikdy nebude mít tu kvalitu, jako pravá metanoia, vzešlá z vnitřní očistné katarze.

    Ale, nedá se nic dělat, tady platí – lepší málo nežli nic. A za druhé: tato přizpůsobivost vůči aktuálně platným společenským normám dost možná nakonec není přece jenom pouze natolik povrchní, jak by se napohled zdálo. V každém případě jestli se dnešní civilizovaná společnost přece jenom signifikantně odlišuje od zvyků a norem společností barbarských, pak je to prakticky především v důsledku působení právě tohoto mechanismu. Kdy se tedy lidé napřed jenom vnějškově přizpůsobí platným normám, ale postupem času si je natolik zvnitřní, že je pak už i oni sami pociťují jako samozřejmé, a sami prosazují – vůči případným narušitelům – jejich prosazování.

    Mohu uvést například vývoj, ke kterému v Německu došlo ve vztahu k tělesnému trestání dětí. Když se před léty zaváděl zákon toto zakazující, tak to ještě mnozí považovali za nepřípustné vměšování státu do soukromých respektive rodinných záležitostí. Zatímco dnes, o několik málo desetiletí později, je tento zákaz násilí vůči dětem už všeobecně akceptovanou normou. (Což samozřejmě neznamená, že by toto násilí už nijak neexistovalo; ale pokud se vyskytne, naráží skutečně na všeobecný odsudek.)

    A snad ještě výraznější posun ve veřejném vědomí nastal v oblasti ekologie. Když jsem svého času (na počátku osmdesátých let minulého století) přišel do Německa, bylo zde ekologické hnutí ještě zcela čerstvé, mladé. Jmenovitě v konzervativním Bavorsku se jim za jejich ekologický radikalismus mnozí (a to včetně bavorského ministerského předsedy!) posmívali, a nazývali je „chaoty“. A dnes? Dnes ta samá partaj která se jim kdysi posmívala má se vší samozřejmostí ekologická témata ve svém vlastním programu. A ve společnosti samé se sotva ještě najde někdo, kdo by závažnost ekologické problematiky nějak závažně zpochybňoval.

    Takže k těmto posunům ve společenském vědomí (ale i nevědomí) skutečně dochází, a když už se tato změna usadí dostatečně hluboko ve strukturách lidské mysli, pak mívá i dost velkou sílu a vytrvalost.

  35. Takže důležitá je schopnost procitnutí pokud není pozdě, tak jako se stalo příkladně dnešní ruské elité ……. geeint durch einen gemeinsamen Hintergrund des Elends, den jedes ihrer Mitglieder durchlaufen hat, bevor es bei den Villen an der Côte d’Azur und den Flaschen Château Pétrus angelangt ist. Die einen berufen sich darauf, die anderen schämen sich dafür, aber wenn sie einander in ihren 30.000-Dollar-Anzügen ins Gesicht sehen, wissen sie, dass sie die gleiche brutale Geschichte in sich tragen und das gleiche, etwas kindliche Erstaunen über das, was aus den Dingen geworden ist.

  36. na odpovídající nonšalanci textu se dnes a nejen dnes jaksi necítím.

  37. To je zvláštní. Dnes ráno jsem něco hledala v knížce Symbolika biblického jazyka a náhodně jsem narazila na větu: Tradice praví, že svět nastal, aby na sebe člověk mohl vzít mohutný úkol konání „zadarmo“.
    Kdo ví, jak dlouho to bude trvat, pokud věříme že takového člověka, kterému nejde o vlastní zisk, snad jednou vygeneruje evoluce…

  38. Pane Petrasku, i já jsem v současné době nějak podivně indisponován; nějakou podivnou zřejmě infekcí, která vyhlíží jako obyčejné nachlazení, ale přitom nevykazuje žádné z obvyklých symptomů; ale v důsledku toho jsem indisponován i intelektuálně. Takže nějaké složitější texty a myšlenky v tuto chvíli přesahují můj duševní potenciál.

    Nicméně i tak zde zmíním jeden nový aspekt, o kterém jsem se dočetl v dnešních německých novinách; souvisí totiž dosti úzce s naším tématem. Tedy s otázkou mravního nastavení člověka a lidstva. Jednalo se opět o jakýsi psychologický výzkum, který dospěl k nálezu, že lidé vykazují neobyčejně silnou tendenci k vlastnímu morálnímu respektive charakterovému nadhodnocování respektive přeceňování. Krátce řečeno – ve svých vlastních očích je každý ten nejlepší, je morálním vzorem pro všechny ostatní. Vzpomněl jsem si teď na jednu pasáž z „Výletu pana Broučka do 15. století“, kde tehdejší středověký občan panu Broučkovi sděluje tehdejší českou lidovou moudrost: „Sobě ježek kadeřav.“

    A skutečně: dokonce i vyslovení zločinci jsou o sobě pevně přesvědčeni, že oni jsou charakterově naprosto čistí, a že špatný je pouze svět okolo nich. V onom článku byl jmenovitě zmíněn známý americký mafián Al Capone – i on si stěžoval že svět ho pronásleduje naprosto neprávem, že on přece nedělal nic jiného nežli že se staral o zábavu lidí; takže ti by mu za to přece měli být daleko spíše vděčni!

    Ano, je to až neuvěřitelné, ale i vyslovený gangster a mafián si dokáže o sobě samém vytvořit obraz (kterému zjevně sám věří) mravně čisté, či dokonce příkladné osoby!

    Proč to zde zmiňuji? Jestliže jsme zde mluvili o možnostech mravní obrody, pak je evidentní, že dokud si lidé budou o sobě pěstovat tento přikrášlený obraz sebe samých, že tím tato mravní obroda bude naprosto blokována. Neboť – proč na sebe brát všechnu tu námahu mravního přerodu, když se sám cítím být čistým jako lilie?…

    Ovšem – jak bylo v oné zprávě také řečeno – toto přesvědčení o vlastní mravní dokonalosti je zřejmě jednou ze základních psychických potřeb, či přímo nutností každého jedince.

    Základní podmínkou mravního přerodu lidstva by tedy bylo nalezení možností, jak otřást touto morální sebejistotou člověka.

  39. Přece jenom ještě poznámka k těm ruským novozbohatlíkům na francouzské Riviéře: ano, to je zřejmě ten samý případ jako zmíněný Al Capone. Oni samozřejmě vědí, jak brutálním způsobem se dobrali svých miliónů a svých miliard; ale jakmile na sebe navěsí artefakty západního civilizovaného světa, získají o sobě dojem že oni jsou přece stejně tak úctyhodní a kultivovaní jako on.

  40. „svět nastal, aby na sebe člověk mohl vzít mohutný úkol konání „zadarmo““ – shodou okolností jsem zrovna dnes na DR polemizoval proti panu Profantovi, když jsem dokládal, že už ze samotné logiky pracovních vztahů člověk vždy musí být nutně egoistou. Neboť už ze své evoluční nutnosti či přirozenosti musí vždy hledět, aby ta pracovní energie kterou vydal se mu vrátila zpět, a to sice pokud možno s nejvyšším ziskem.

    Přičemž ovšem – onen „zisk“ naprosto nemusí být bezpodmínečně ryze materiální povahy. Je mnoho lidí kteří konají něco zadarmo ve prospěch svých bližních; ale odměnou za to je jim vděčnost těch kterým pomohli, nebo alespoň pocit z vlastní užitečnosti, z (nalezeného) smyslu svého vlastního života.

  41. Určitě by každý chtěl nalézt smysl svého života. Ale podle evangelií není tak jednoduché ho nalézt: „Kdo nalezne svůj život ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ (Matouš 10,39)
    Někde se místo „život“ překládá „duši“.

  42. Pan Petrasek a pan Poláček jsou prý nějak indisponovaní nebo se necítí. Musím říct, že já taktéž. Asi podzimní viróza. Snad to bude zítra lepší.

  43. Milovaná družka života mého se v současnu cítí ještě hůře než mi tři dohromady.
    Jsem v současné době nějak podivně indisponovaná; nějakou podivnou zřejmě infekcí, která vyhlíží jako obyčejné nachlazení a přitom vykazuje některé ze symptomů postcovidu, a v důsledku toho disponuji ztrátou humoru….to by okamžitě podepsala……což jaksi nesouhlasí s takřka ultimativním pojetím humoru Nietzscheho:
    Humor je zdvořilostní forma zoufalství .
    Možná je na čase rozloučit se s časem, kdy jsme listovávali v dějinách evropské civilizace a hledali generace obdobného údělu – 75 let bez válečné vřavy za oknem……bych k podzimní viróze dodal.

  44. Tak na nějakou formu „postcovidu“ jsem u sebe už také sám myslel. Tím spíše že nyní prý přichází nějaká nová (byť i relativně nevýznamná) covidová vlna. Přičemž – symptomy jsou u mě minimální, ale když jsem byl předevčírem jenom nedaleko nakoupit, na zpáteční cestě mi už dost citelně docházel dech. Tady nezbývá než čekat, co se z toho nakonec vyvine.

    Co se pak humoru týče, tak o něm svého času dokonce i takový „suchar“ jako Aristoteles napsal celé vědecké pojednání; ale tento jeho spisek se bohužel nezachoval. Což je skutečně škoda, nemálo by mě zajímalo co takový striktně a precizně uvažující myslitel sdělí světu na takto nevážné téma. Ale dost se obávám, že by to dopadlo dost podobně jako když se Aristoteles rozepsal na téma lidské duše: je to skutečně spíše vědecko-psychologická analýza, nežli průnik do lidské duše tak jak si ho představujeme my. – V tomto ohledu je skutečně mnohem kompetentnějším zdrojem židovsko-křesťanská Bible. 😉

  45. „Kdo nalezne svůj život ztratí jej“ – paní Hájková, tato formulace se mi zdála být nějaká podivná, proto jsem se poněkud porozhlédl po (německém) internetu.

    Co jsem nalezl je toto: daná pasáž (Mt 10,39) je v němčině překládána takto: „Kdo chce život získat, ten ho ztratí“; toto „získat“ se mi zdá v daném kontextu logičtější nežli „nalézt“.

    Tím spíše že pak ještě u Matouše (16,25) stojí dost podobný výrok: „Neboť kdo svůj život chce zachránit, ten ho ztratí.“ Zde se (vzhledem ke kontextu) zřejmě jedná o čistě fyzické zachování vlastního života; (pravou) alternativou je pak obětování svého života při následování Ježíše.

    Ovšem za zmínku stojí i jedna pasáž z Janova evangelia: „Wer sein Leben liebt, verliert es; wer aber sein Leben in dieser Welt haßt, wird es zu ewigem Leben bewahren.“ Čili „kdo svůj život miluje, ztratí jej; kdo ale svůj život v tomto světě nenávidí (!), ten ho uchová k věčnému žití.“

    Je zde tedy možno zaznamenat zajímavý posun: tam kde u Matouše se jedná bezprostředně o obětování své čistě fyzické existence, u Jana už není řeč o pouhé připravenosti k oběti, nýbrž dotyčný musí svůj (pozemský) život naprosto negovat („nenávidět“), aby touto negací mohl získat život věčný.

  46. Na ten vámi uvedený výrok z knížky o panu Broučkovi (sobě ježek kadeřav) jsem si vzpomněla, když jsem si v jednom článku na KD přečetla, co řekl Miroslav Horníček:
    „Vzpomínám si na to, jak rozlišoval smích humorista Miroslav Horníček v jednom svém vyprávění. Říkal, že existuje smích prospěšný, srdečný a bodrý, jako když jedete v tramvaji a smějete se, jak někdo venku nestihl nastoupit a těsně před očima mu tramvaj ujela; a pak je smích zlomyslný a zlý, který mají lidé uvnitř tramvaje, když vy běžíte, abyste ji stihli, a ona vám zavře dveře před nosem. Jistě, chápeme asi všichni, že je to tatáž škodolibá a potměšilá radost z neštěstí druhého. Je to radost nad tím, že „sousedovi taky umřela koza, jako mně“.
    https://www.krestandnes.cz/immanuel-buh-s-nami-ve-smutku-i-v-radosti-2/?noamp=mobile#comments

  47. Problém, ukázaný na Horníčkově vyprávění, je právě v tom, že si lidé někdy neuvědomují, že jejich smích nad smůlou druhého je škodolibý, ale mají ho za dobromyslný. Zatímco když se někdo ve stejné situaci směje jim, mají to za škodolibost.
    Tady spíše než „miluj svého bližního“ pasuje „nedělej druhým to, co nechceš, aby dělali oni tobě“.
    Milovat bližního naráží hned na dva problémy. Že totiž nevíme, co znamená milovat, a nevíme, kdo je bližní. Ježíš to, kdo je bližní, nijak přesně nedefinoval, pouze to názorně ukázal na příkladu milosrd. samaritána. S tím, že člověk se má sám dovtípit.

  48. Chránit (a tak ale marně p ztratit) svůj život… Zdají se mi ty promluvy čitelné (jejich konkrétní smysl) z kontextu: Zde Mt 16.21,…Ježíš je Petrem přemlouván ať nejde do Jeruzaléma, kde mu hrozí nebezpečí. To o ztrátě/naplnění života je odpověď.

    Analogicky bych z kontextu zkoušel rozumět konkrétnímu obsahu výzvy milovat bližního: předchází výzva milovat Boha celým svým srdcem, myslí,.. Až na cestě k této otevřenosti pak může člověk doufat v dopomoc-vedení-hojení svých slabostí v tom druhém.
    A také i v dopomoc k rozlišování, kdo je (nebo by mohl být/jednou snad bude…) můj bližní.
    _____
    Postkovid/long kovid/nenápadný kovid…
    Už jsem tu asi jednou ten odkaz dával – k projasnění postkovidové mlhy možná zkusit 3-4 týdny nenápadně přidávat do kávy nálev z bazalky posvátné + pupečníku asijského.

    Je inspirativní jak rychle kovidový virus evolučně přizpůsobuje své chování, aby si zcela nezničil prostředí svého hostitele. Kéž by si homo /:sapiens:/ dokázal z toho vzít nějaké inspirace 😉

  49. Známým Ježíšovým výrokem jsem reagoval na citát pana Poláčka z Janova evangelia.

    K zmínce paní Hájkové, „že (…) nevíme, co znamená milovat, a nevíme, kdo je bližní“. Bližní představují ne-li snad všechny lidi, tedy aspoň ty, s nimiž se dostaneme do kontaktu. Nesporně jde o daleko širší množinu než je kategorie „našich nepřátel“, které Ježíš káže milovat rovněž. A co znamená milovat? Snad Ježíš ne nadarmo zjevně předpokládá, že toto by lidé vědět měli.

  50. Ježíš mluvil takto k Židům, takže možná předpokládal, že ti to budou vědět.
    Apoštol Pavel to pro jistotu vyložil v listu Římanům, 13. kap. :
    „9 Vždyť přikázání ‚nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš‘ a kterákoli jiná jsou shrnuta v tomto slovu: ‚Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.‘
    10 Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona.“

    Martin Buber ve své knize Dvojí způsob víry napsal, že láska určitě nemůže být emoce nebo cit. Protože pak by nemohlo být vydáno přikázání „miluj svého bližního“. Cit totiž nelze vyvinout na příkaz. Láska je tedy spíš odhodláním pro bližního něco udělat, něco, co je nám třeba i nepohodlné.

    Dan Drápal napsal v článku Co je tvým cílem, že milovat je něco, čemu se musíme učit a že to není jednoduché. „Kdysi jsem slyšel v kázání svědectví o jednom slavném současném prorokovi. Tento muž se ocitl (tuším po nějakém úrazu, ale to je celkem jedno) tváří v tvář Ježíšovi, který se ho zeptal: „Naučil ses ve svém pozemském životě milovat?“ A pak ho poslal zpátky na zem.“
    https://www.krestandnes.cz/dan-drapal-co-je-tvym-cilem/

  51. Upřímně řečeno, nevěděl jsem že i v současné době ještě existují nějací proroci.

    Ale to jen tak na okraj. K pojmu lásky: zdá se že tento pojem, respektive tato skutečnost ještě zdaleka nejsou (a to i v křesťanském prostředí) nade vší pochybnost objasněny ve svém významu. Ona pasáž z Pavla: ta formulace že uvedená přikázání jsou shrnuta ve slovu „milovat budeš bližního svého…“ ještě neznamená, že by láska byla v dostatečné míře vyjádřena či definována jenom těmito přikázáními. (Například to že hrušky a jablka jsou ovoce ještě neznamená, že bychom jenom prostřednictvím hrušek a jablek mohli postihnout celý význam univerzální kategorie „ovoce“.)

    Ovšem sotva je možno souhlasit s Buberem, že by láska nebyla emoce respektive cit; co jiného by pak láska mohla být, nežli hluboký vnitřní cit?…

    Ovšem – zároveň platí co bylo uvedeno výše, totiž že – křesťanskou, boží – lásku nelze v plné míře definovat pouze prostřednictvím toho, že se projevuje formou citu. Spíše by se v dané souvislosti dalo říci, že takováto láska je opět aristotelský „habitus“; tedy základní nastavení osobnosti. V takovém případě pak neplatí Buberova námitka že cit nelze nařídit; nýbrž spíše platí Drápalovo zjištění že (takováto) láska je něčím, čemu je možno (a nutno) se naučit. Co je nutno si v sobě vypěstovat. (Například umělecký cit je možno v sobě vypěstovat.) Takováto (křesťanská, boží) láska není ovšem natolik spontánně respektive živelně emocionální jako ta obvyklá, má přece jenom jiný základ a jiný účel; ale přesto nelze popírat že se nakonec projevuje (a udržuje) jako cit, ne pouze jako (mravní) příkaz.

  52. Ad covid: pane Nusharte, v mém případě se zjevně nejedná o nějaký „longcovid“, nýbrž zcela evidentně o akutní záležitost. I když už téměř dva týdny trvající. Ještě několik dní počkám, pokud by to nezmizelo musel bych se nechat otestovat, zda se přece jenom nejedná o covid.

    Ty doporučené byliny: bohužel, jak už jsem v minulosti zmínil, můj žaludek už nesnáší žádné bylinkové čaje, nedá se tedy očekávat že by snesl i tyto byliny, byť i léčivé. Neřkuli že by měl dokázat vydržet šálek kávy. 😉

  53. Kávu jsem navrhl jen jako maskovací médium (pro p. Petráska 😉 ) – ale nikdy jsem tu kombinaci nezkusil, asi by to nebyla ta nejlepší káva. Zlepšení chuťových vlastností/stravitelnosti kombinace lze zkusit pár lístky obyčejné máty. To vyzkoušeno mám.

    Čerstvý kovid – to si distančně netroufám. Pokud probíhá nějak divně, poproste o konzultaci svého lékaře.

  54. Souhlasím s panem Poláčkem, že i křesťanská láska je těžko představitelná bez osobní účasti – citu. Nejméně stejně jako o její vyjádření konkrétními vztahy jde asi také o osobní důvěru v možnost takto se (s neustálými chybami a pochybami) účastnit Sebesdílení Božího vztahu ke konkrétnímu bytí – stvoření.
    Cit nelze přikázat, lze jej ale (nechat) probouzet… (Tím kdo má tu moc).

  55. Toto „probouzení citu“ – ano, to je zajímavá formulace, je to něco zásadně jiného nežli ona „láska k bližnímu na příkaz“, ale když se to pojme takto, že tuto lásku k bližnímu má vlastně každý člověk přirozeně v sobě samém, že se jedná pouze o to ji probudit, aktivovat, pak se jedná o zcela jinou záležitost.

    Tak trochu mi ti připomíná Sokrata, i když v poněkud jiné rovině, Sokrates byl přesvědčen o reinkarnaci lidské duše, a odtud pak jeho známé tvrzení, že znovuzrozená lidská duše se nemusí učit nic nového, nýbrž že se jenom „rozpomíná“ na to co už věděla ze svého minulého života. Tedy co už je v ní, co také stačí jenom nějak aktivovat, vybudit.

  56. Mám zde opět jednu aktualitu, právě v současné době byl ukončen „Human Brain Project“, jehož cílem bylo definitivní poznání struktur mozku a jeho funkcí, kromě jiného měla být činnost mozku bezezbytku digitalizována, to jest reprodukována pomocí počítačového programu. Na tento výzkum a jeho reálné možnosti dnes už ovšem vědci hledí mnohem střízlivěji.

    Přesněji řečeno, dnes už je jasné, že tento pokus počítačové simulace všech mozkových neuronů a synapsí naprosto ztroskotal. Jeden z vědců zúčastněných na onom projektu se nyní vyjádřil, že „není dána ani jednota co máme na mysli centrálními pojmy jako je paměť, kognice, a už vůbec ne vědomí“. Místo toho prý vládne „množství nejasné počítačové metaforiky“. Jiný vědec pak konstatoval, že tento Human Brain Project „přišel v každém případě příliš brzy“.

    To neznamená, že by tento výzkumný projekt skončil zcela bez výsledků, vědci v jeho rámci získali celou řadu nových poznatků; ale co se týče tajemství lidského mozku a vědomí jako takového, pak zde lidstvo učinilo pouze malý krůček vpřed.

  57. Nikdy není na škodu přiznat, že o něčem víme hrozně málo. Trošičku to srazí lidskou pýchu.

  58. Ano, jmenovitě cech vědců má trvalý sklon k tomu právě v daném momentu dosažený stupeň poznání pokládat (a vydávat) za poznání celé, maximálně možné. Toto ztroskotání pokusu „definitivně poznat“ činnost lidského mozku prostřednictvím počítačové simulaci mi připomnělo vlastně dost obdobný případ s „definitivním“ rozklíčováním lidského genomu. Tehdy se také vědci kteří se na tom projektu zúčastnili domnívali, že jenom tím že kompletně zdokumentují celý genetický aparát člověka, že tím jednou provždy získají klíč ke stavbě a funkcím celého lidského organismu (včetně mozku respektive vědomí). Jenže – vzápětí se před jejich zraky otevřel celý další, mnohem rozsáhlejší vesmír epigenetiky, kde se teprve rozhoduje o tom, jaká písmena z genetického aparátu daného jedince budou „přečtena“.

    Sám jeden z výzkumníků účastnících se onoho projektu později při zpětném pohledu přiznal: „Je to až trapné, jak jsme tehdy byli naivní.“

  59. To je zajímavé označení – cech vědců. Konec konců, věda souvisí s univerzitami a ty mají taky v podstatě cechovní zřízení. Základem jsou přece tři stupně, student-bakalář-magistr, podobně jako u cechů učedník-tovaryš-mistr.
    A pak ještě ta nadstavba nad tím…

  60. Cechovně dozorovaná/garantovaná dovednost či poznání v práci s objektem svého zájmu může generacemi dosáhnout značné pokročilosti a k danému okamžiku v daném segmentu až dokonalosti, vždy ale záleží na nástrojích (objev „genetických nůžek“ CRISPR) které mohou „řemeslníci“ používat a „brýlích“ kterými mohou pozorovat (radioteleskop ukáže vesmír jinak než optika, funkční magnetická rezonance ukáže mozek jinak než multikanálová elektroencefalografie…) – od toho se pak vyvíjejí a proměňují převažující výkladové hypotézy, na stejný vnitřní život člověka se jinými „vnitřními brýlemi“ dívá klasický psychoanalytik, klinický psycholog a jinak zas sociální psycholog..

    Těžko asi tvrdit že některé „brýle“ jsou správnější… Možná ano, ale je dobré vědět že vždy mám nějaké brýle – které mají své konkrétní vlastnosti a limity.

  61. Ve fyzice se v současné době hledá „teorie všeho“, tedy komplexní teorie která by dokázala v jeden konzistentní celek provázat teorii relativity a kvantovou mechaniku. Otázka je (vedle toho zda se to vůbec podaří alespoň ve fyzice), zda je možné takovouto „teorii všeho“ vytvořit v humánní sféře, tedy ve vědách, v poznání o člověku. Ale tato vyhlídka se spíše jeví velmi nepravděpodobnou.

  62. Vlastně jenom krátká zpráva: v minulých dnech bylo oznámeno, že až 40 procent (českých) dětí vykazuje znaky střední až těžké deprese. Pokud by toto číslo opravdu mělo souhlasit, pak by to byl fakticky velice otřásající údaj. Byl by to vlastně doklad, že naše současná, na svůj neustálý vývoj natolik hrdá civilizace se řítí do propasti, přinejmenším v humánní sféře. Když už i děti by byly v takto masové míře postiženy pocity úzkosti a životní beznaděje.

    Samozřejmě určité procento je nutno připsat tomu že dnes se takovéto psychologické výzkumy dělají mnohem častěji a podrobněji. Respektive že se dělají vůbec; za našeho dětství se něco takového sotva dělo. Ale přesto si troufám tvrdit, že takovýto výzkum tehdy by dospěl k podstatně jiným závěrům. Existuje totiž naprosto markantní rozdíl mezi tím, jak jsme svůj život trávili my, a jak ho tráví děti v současné době. My jsme své dětství trávili do značné míry na ulici – v pozitivním smyslu, to jest společnými hrami, dobrodružstvími, hraním fotbalu, ježděním na kole atd. atd.; zatímco generace dnešních dětí místo toho neustále visí na svém mobilu.

    Je evidentní, že ten kdo se zabývá fyzickou aktivitou, tím spíše ve formě her, se mnohem méně může zabývat svými případnými depresemi (i kdyby k nim třeba měl dispozice). Ale – jakoupak hradbu proti depresivním sklonům může poskytnout celé hodiny trvající zírání na displej mobilu?…

  63. „Existuje totiž naprosto markantní rozdíl mezi tím, jak jsme svůj život trávili my, a jak ho tráví děti v současné době.“
    Já hlavně zaznamenávám nepříliš markantní rozdíl mezi tím, jak jsem trávila svůj čas v dětství, a jak ho trávím teď. Ano, nehoním se s kamarády na kole ani si nehraju na Indiány v lese. Ale na druhou stranu čas, který jsem trávila nad knížkami pod peřinou nebo při svíčce /zkazíš si oči, říkala mi maminka a měla pravdu/ dnes trávím zíráním na displej mobilu.

  64. Já jsem své dětství, na rozdíl od většiny dětí, netrávila společnými hrami, dobrodružstvími, hraním fotbalu, ježděním na kole, ale spíš tím čtením, podobně jako paní Zemanová. Ale určitě jsem si nečetla pod peřinou ani při svíčce, ale zcela normálním způsobem, na který jsem měla doma dost času odpoledne při denním světle nebo normálním večerním osvětlení.
    Někdy mi připadá, že nepatřím vůbec k žádné generaci.

  65. Tak to se mohu hned přičlenit ke kolektivu raných (v dětství) čtenářů, i já jsem byl v té době „knihomol“.
    Ale -za prvé my jsme v tomto ohledu asi nebyli typickými reprezentanty či vzorky naší generace, a za druhé i vedle těchto knih jsem si přece jenom našel alespoň určitý čas na sportovní aktivity, například na kole jsem sjezdil nemalou část krajiny jižně od Prahy. (Tam kam my jsme jezdili na kole do volné přírody, tam dnes už vede metro, a v naprosté většině případů je tam zřejmě už urbánní zástavba.)

    Ano, je fakt že dnes já sám trávím velmi mnoho času ne sice nad displejem mobilu (chytrý telefon jsem si pořídil ostatně až teprve před měsícem), ale před obrazovkou počítače. Ovšem co tam vidím a co se tam dovídám, to mě většinou naplňuje dalšími a dalšími depresemi. 🙁 A to si přitom vybírám jenom určité, mně relativně blízké stránky.)

    Snad bych místo toho raději měl zase začít jezdit na kole; to mi ale bohužel už dlouhá léta neumožňuje mé pochroumané koleno.

  66. Povzbudivá deprese 😉 – pane Nusharte, tu Vámi zmíněnou básnickou sbírku bohužel neznám, nicméně plně souhlasím s tím, že i depresivní pohled na svět může být v určitém smyslu povzbudivým zážitkem, pokud je spojen s kvalitním uměleckým podáním. Neboť dokud žije (opravdové) umění, dotud není tento svět zcela ztracen a prost všech nadějí.

  67. A opět jedna malá aktualita: asi před týdnem či dvěma na zemi přistála sonda, kteří přinesla určité (s odstupem doposud největší) množství materiálu z jedné tuším komety či obdobného vesmírného tělesa. Tento materiál poskytne výzkumníkům dost práce pro několik příštích let; ale už teď byly oznámeny výsledky prvních zkoumání.

    Samo o sobě není ani tak překvapivé, že v onom materiálu byla objevena voda; ta byla už dříve ve vesmírném prostoru detekována. Ovšem – podle tohoto sdělení zde byly objeveny i zlomky RNA! Tedy substance blízce příbuzné známější DNA, nositelky dědičné informace. Tento nález by tedy potvrzoval názor, že život se nevyvinul na Zemi, nýbrž se k nám dostal z vesmíru, právě prostřednictvím komet či asteroidů.

    Vedoucí skupiny která provádí tento výzkum navíc oznámil, že až budou učiněny ještě podrobnější výzkumy onoho vesmírného materiálu, že pak bude nutno „přepsat dějiny“. Zdá se tedy, že zde bylo nalezeno něco opravdu významného, co se týče historie naší země a života na ní. Uvidíme; snad se dočkáme brzy dalších sdělení.

  68. Abych se taky připojil do „ankety“ (když už se nedokopu, abych napsal něco podstatnějšího). Asi nepřekvapím, ale jsem rovněž, už od mala, čtecí typ. Souviselo to jistě s tím, že jsem v dětství nebyl právě družný a nestál o to, zažívat nespolehlivost v klukovských koalicích, nýbrž o skutečné kamarádství. Na kole jsem ale jezdil. Na Praze východ. Vybavuje se mi, jak jsem se na tom kole dostal do „sovětských Milovic“. Dodnes vidím jasně tamní zřetelně cizí kluky, jak drsně vyvádějí v bazénu ve Vanovicích i jak jim visí sušené ryby k ukusování na krku. Právě tak jsem nezapomněl, jak jsem se právě dozvěděl, na klukovskou partu z jedné slovenské horské vísky, jak dlouho a rychle běžela skoro komplet za autobusem, v němž jsem odjížděl, a házela po něm kameny… Čím se mají děti lépe, tím méně „přírodní“ bývají.

    V současnosti trávím taky dost času u počítače. Nejčastěji na úkor televize. Upřímně řečeno, za maminčina života by mě mrzelo vůči staré dobré (a veřejnoprávní) televizi takhle zatrpknout. Telefon mám dosud takový, že si s ním užít celkem nic nejde.

    Jsem, podobně jako pan Poláček, dost politickým člověkem. Tedy v tom smyslu, že mi není jedno, co se děje. Myslím si o sobě sice, že moje skromnost v mnoha ohledech platí také co se týče množství dobrých zpráv, ale vysloveně špatné mě dovedou srazit. Aktuálně si tak vysvětluji svoji nevalnou náladu, k níž vlastně celkem nemám důvody. Varovně horké léto i podzim byly docela příjemné, soudím spontánně s mladšími. Leckam jsem se podíval. Ke spokojenosti mě taky dovedlo přivést, když ještě občas oběhnu nedaleký park, ten samý, kde jsem dělal své první krůčky. Jsem rád, že je, i s docela širokým okolím pořád stejný jako býval.

    U mě je barometrem pohody právě čtení. Když čtu, je to doklad, že se psychicky zvedám. Teď jsem přečetl text Marguerite Durasové Psát! Knížka je to slabá, pardon útlá a silná, autorčina poslední. Pane Poláčku, při jejím, ač zaujatém, čtení jsem si na Vás vzpomněl. Aspoň krátce budu citovat. „Stůněme nadějí, my, lidé roku ´68, nadějí, kterou vkládáme do úlohy proletariátu. A žádný zákon, nic, nikdo a nic nás nevyléčí.“ A ještě jeden úryvek. „Všechno kolem nás píše, nakonec si toho musíme všimnout, všechno píše, moucha, i moucha píše, po zdech, hodně psala ve velké místnosti ve světle, které se lámalo na hladině rybníka. Její písmo by zabralo celou stránku. Stala by se pak písmem. Jakmile by se mohla stát písmem, tak písmem už je. Možná jednoho dne během příštích staletí i tohle písmo přečtou, rozluští a přeloží. A po nebi se rozprostře nezměrná nečitelná báseň.“

    Tuším, že vedle čtení se mi také psaní stává domácí rosničkou, stoupající po žebříčku.

  69. Tedy, pane Horáku, s tou mouchou, která píše po zdech, jste mě doběhl. Já jsem totiž včera večer před spaním četla šestileté vnučce z knížky Z deníku kocoura Modroočka. O tom, jak si psal deník (škrábal drápky po pohovce)!
    Byla jsem ráda, že se knížka vnučce líbí, protože i já jsem ji jako dítě četla. A společná četba spojuje. Ona je ostatně vděčný posluchač četby. Před třemi týdny jsem jí četla že Zápotockého Barunka (ona sama to chtěla). Zrovna kapitolu, jak šly děti z Malovesky na Velký pátek do kostela k líbání Božího těla. Podle mého názoru tomu vůbec nemohla rozumět. Ale poslouchala to.

  70. Paní Hájková, to je pěkné, že takhle vnučce čtete. Široký tematický a žánrový záběr přitom jistě není na škodu. Pamatuji si, že jsme s bratrem vždycky chtěli, aby tatínek pohádky, jež nám vyprávěl, co nejvíc popletl dohromady. Děti mají obdivuhodnou schopnost srovnat si v hlavičkách i hodně nesourodé věci. Skládají jaksi několik puzzle najednou.

  71. Pane Poláčku, k tomu, že by „cech vědců“ z materiálu nějaké komety extrahoval nesporný doklad o původně funkční RNA, jsem krajně skeptický. Jestli tu nezapracoval jiný „cech“, novinářů, k jehož produkci mám důvěry jen pomálu.

    I když, na druhou stranu, čím dříve po vzniku naší planety zde vznikl život, tím je celkem brzké setkání naší civilizace aspoň s nějakým tím mimozemským stromatolitem pravděpodobnější. Přesto asi půjde o příslovečný okamžik pro Boha, ne pro nás. Nikdy jsem nedoufal, ani se nestrachoval, že bych se objevu objevů mohl dočkat. Nepodlehl jsem ani nakrátko vybuzení očekávání, díla to novinářů kolem roku 1968.

  72. „Stůněme nadějí které vkládáme do úlohy proletariátu“ – je to více (legitimní) naděje, anebo spíše opravdu nemoc?

    Já sám jsem touto vírou v „úlohu proletariátu“ také trpěl, velmi dlouho; ale tato naděje, či spíše iluze, mě už opustila. Ovšem – spolu s tím se čím dál tím více vkrádají pocity beznaděje. Není vidět sílu, není vidět subjekt nápravy tohoto světa.

    Zrovna v těchto dnech jsem uvažoval o tom, v co vlastně ještě mohu vůbec věřit. V člověka? – Fakticky vůbec nevíme, co to je. Pořád se mu snažíme nějak přiblížit, nějak ho uchopit v jeho (neuchopitelné) jsoucnosti, ale pořád nám uniká, v rukou nám zůstávají pouze vnějškové atributy. Snad měl skutečně pravdu Goethe, že „šedivá je všechna teorie, věčně zelený je strom žití“. Takže – přestat marně teoretizovat, a jenom prostě žít? Jenže – právě takhle to dělá naprostá většina lidí, a přesto se tento svět nestal o nic lepším, o nic smysluplnějším. Samozřejmě, jsou lidé kteří dokáží svůj vlastní osobní život prožít dobře a – snad bych to tak formuloval – „půvabně“, s espritem a šarmem; ale tyto jednotlivé podařené životy mají jen málo potenciálu zlepšit tento svět jako takový.

    Právě dnes jsem si zase jednou (po delším čase) vzpomněl na Bělohradského. Ve své Pléthokracii dospěl nakonec víceméně právě k takovémuto závěru jako Goethe: veškerá společenská obroda má podle něj vycházet ze spontánně jednajícího individua, respektive ze skupin volně se ad hoc sdružujících individuí.

    Jenže: jaký obrodný či inspirující potenciál je možno očekávat od takovýchto izolovaných, pouze do sebe sama zapouzdřených individuí?… Aniž bychom přitom položili otázku, co tato (lidská) individua vlastně jsou, v hloubce jejich bytí, co vlastně zakládá jejich humánní podstatu, v čem je možno spatřovat vyšší smysl jejich existence? Vůbec nechápu, jak někdo kdo je svou profesí filozof, nakonec může skončit u takto naprosto povrchního a banálního pohledu na člověka, s vyloučením všech těchto otázek s filozofickým horizontem.

    Samozřejmě, je možno říci že tento svět (s výjimkou akutních válečných či jiných) konfliktů není tak úplně špatný, konkrétně v našem „prvním“ světě západní civilizace, lidé zde přece žijí relativně svobodně, mohou v zásadě sami utvářet své vlastní životy. Ale – není zde nic co by mohlo poskytnout nějakou vyšší inspiraci, co by mohlo nějak hlouběji zaujmout lidského ducha. Při jen trochu skeptičtějším pohledu se tato společnost jeví být jenom konglomerátem víceméně zcela banálních individuálních existencí, naprosto přesně podle základního refrénu Hutkova songu Litvínov:

    „My to své městečko
    docela rádi máme
    za byt a za stravu
    za oděv děláme…“

  73. Pane Horáku, podíval jsem se znovu jak je to vlastně s tím nálezem RNA (poté co jste ho poněkud zpochybnil). Musím přiznat, že jsem tu poněkud popletl dvě různé události: ten nález (fragmentů) RNA byl učiněn už při jedné z minulých misí v roce 2020 k asteroidu Ryugu. Pro jistotu sem zkopíruji originální text z vědecké stránky deníku Süddeutsche Zeitung:

    „Im Dezember 2020 brachte die Folgemission Hayabusa 2 zum Asteroiden Ryugu 5,4 Gramm „schwarze sandartige Partikel“ mit, wie es hieß, einen guten Teelöffel voll. Im vergangenen Februar hieß es im Wissenschaftsjournal Science, das Material von Ryugu enthalte „komplexe organische Moleküle“ sowie Aminosäuren. Die Forschenden stießen in den Krümeln sogar auf einen Baustein der RNA, ein Schwestermolekül des Erbmaterials DNA. Das sind eine Menge Hinweise darauf, dass das Leben womöglich nicht so einzigartig ist, wie sich das viele auf der Erde vorstellen.“

    V Google-překladu (mou poněkud upraveném) tato pasáž zní takto: „V prosinci 2020 přivezla následná mise Hayabusa 2 k asteroidu Ryugu zpět 5,4 gramu toho, jak bylo řečeno, že jsou „černé částice podobné písku,“ plnou čajovou lžičku. Loni v únoru vědecký časopis Science uvedl, že materiál z Ryugu obsahoval „složité organické molekuly“, stejně jako aminokyseliny. Vědci dokonce objevili v drobcích stavební blok RNA, sesterskou molekulu genetického materiálu DNA. To je mnoho náznaků, že život nemusí být tak jedinečný jako mnoho lidí na zemi představuje.“

    Co se té poslední mise týče, pak v souvislostí s ní se vrchní manažerka NASA vyjádřila, že „v příštích měsících a letech definitivně poněkud přepíšeme dějiny“. Otázka je, co konkrétně znamená ono „poněkud“; ale v každém případě onen výraz „definitivně“ naznačuje, že si je značně jistá tím, že náš obraz světa dozná v dohledné době nemalých korektur.

  74. Nevím, pane Horáku. Všechny děti to tak asi nemají. Některé jsou dyslektiky nebo dysgrafiky a mají problém srovnat si písmenka v pořadí, v jakém mají správně být.

  75. Ano, paní Hájková. Samozřejmě. Člověk by neměl zapomínat, že více vnímá sluncem osvětlené. Jako třeba stranu ulice. A něco, podobně jako odvrácenou stranu Měsíce, nevidí už vůbec.

  76. A blízcí bližní jsou mu proto většinou bližší, než vzdálení bližní.

  77. Ten pořad jsem si (zatím) neposlechl, je příliš dlouhý. Ale zřejmě se jedná o nějaký „genetický otisk“ oněch organických sloučenin respektive primitivních forem života?… Podle toho vědci už teď na zemi mohou rozpoznat, které živočišné druhy jsou spolu příbuzné a které ne.

  78. Napadla mě dnes trochu podivná myšlenka. Díval jsem se včera na pořad k osmdesátinám Václava Neckáře, zazněl tam také úryvek jeho kdysi slavné písničky „Stín katedrál“. Poslechl jsem si tu písničku dnes znovu; a přitom mi nějak hlavou projela myšlenka, co to vlastně svého času pro člověka znamenalo, když začal stavět katedrály. Když byl náhle přímo posedlý hnát jejich klenby čím dál tím výše. Až na hranice konstrukčních možností; a leckdy i za ně. Je málo známou skutečností, že – pokud si dobře pamatuji číslo – nějakých třicet procent katedrál postavených ve Francii v raném středověku se zřítilo! To je obrovský počet.

    Nicméně – napadlo mě dnes, že tyto katedrální stavby do života člověka vnesly prostor. Tedy – třírozměrný, vertikální prostor. Předtím žil člověk víceméně v dvojrozměrném světě, v dvojrozměrném prostoru. Byly tu samozřejmě určité trojrozměrné útvary, skály, hory, stromy, i domy které si člověk sám vystavěl; ale v zásadě člověk sám žil stále na zemi, tedy na ploše. Zatímco s těmito katedrálami, s jejich napohled až nekonečně vysokými, velebnými klenbami člověk náhle zakusil pocit dotyku s třetí dimenzí bytí. Ano, i olympští bohové sídlili na hoře; ale když se měli setkat s člověkem, sestoupili k němu, na zem. Zatímco nyní člověk, aby zakusil mystérium duchovna, musel svůj zrak sám obrátit vzhůru, až do nekonečna.

    Ostatně, je to sice z poněkud jiného soudku, ale už Platón napsal, že „astronomie nutí duši člověka hledět vzhůru, a uvádí ji v jiný svět“.

  79. To, že se třicet procent staveb katedrál zřítilo, a člověk přesto pokračoval v jejich stavbě, docela koresponduje s pověstí o stavbě kostela na Karlově.
    https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_Nanebevzet%C3%AD_Panny_Marie_a_svat%C3%A9ho_Karla_Velik%C3%A9ho
    Ve Starých pověstech českých ji uvedl Jirásek. Stavitel prý navrhl tak smělou klenbu, že k jejímu uskutečnění potřeboval smlouvu s ďáblem. Ani pak nevěřil tomu, že se klenba nezřítí, tak po dokončení stavby sám zapálil lešení a oběsil se – v domnění, že místo lešení s rachotem padá sama klenba.
    Stavba vydržela, ale ďábel si vzal jeho duši.

  80. Zajímavé je, že člověk často hledal pomoc spíš u ďábla než u Boha.
    Zřejmě proto, že ďábel sliboval peníze, slávu, moc a podobné věci.
    Přitom v žalmu 127 se píše: „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé.“

  81. Všimla jsem si, pane Poláčku, že jste se i na Referendu znovu zmínil o proletariátu a o tom, že v něj už nelze vkládat žádné naděje, protože bývá daleko spíš voličem populisticko ultrapravicových stran. Marx si totiž myslel, že každá třída a každý její příslušník musí sledovat své zájmy. A ty zájmy neviděl až tak přízemně, jak si o něm mnozí myslí.
    My dnes vnímáme, že všude bují individualismus a dáváme ho do protikladu ke kolektivismu. Martin Buber kupodivu viděl individualismus stejně jako kolektivismus jako dva podobné útěky od mezilidského. A vysvětluje, jak se mezilidské liší od sociálního:
    „O sociálních fenoménech smíme mluvit všude tam, kde má pobývání určitého množství lidí pospolu a jejích vzájemná propojenost za následek společné zkušenosti a reakce. Tato propojenost však znamená jen to, že všechny jednotlivé existence jsou zahrnuty do jedné skupinové a v ní pojaty; neznamená to, že by mezi jedním a druhým členem skupiny existoval nějaký osobní vztah.“ I když členové vnímají svou příslušnost ke skupině, členství nezahrnuje bytostný vztah dvou osob.
    Vztah ke skupině – kolektivita zbavuje osamělosti, úzkosti ze světa a opuštěnosti. Zdá se, že mezilidské, tj život mezi dvěma jednotlivci, ustupuje v současné době do pozadí před kolektivitou.“
    To napsal Buber někdy v půlce století. Dnes tu zase máme osamělost, úzkost ze světa a opuštěnost. A lidé možná zase začnou hledat kolektivitu. Bez bytostných vztahů jednotlivců.

  82. Ano, paní Hájková, na tu pověst od Jiráska jsem také myslel. 🙂

    Ovšem u těch francouzských katedrál je nutno zohlednit i to, že některé se zřejmě staly obětí zemětřesení. V každém případě ta úplně největší katedrála, to byl opravdu obrovský komplex budov (bohužel jsem si nezapamatoval v kterém byla městě), u té se strop zřítil po nějakém zemětřesení.

    ————————

    Co se pak toho týče že lidé hledají pomoc spíše u ďábla nežli u Boha: to mi připomíná jednu televizní dokumentaci o vyznavačích ďábla, kterou jsem viděl už před léty. Možná to nebylo jenom o vyloženém satanismu, ale obecně o čarodějnictví, černé magii apod. Byl tam ukázán také jeden mladý, sympatický, přemýšlivě působící muž, který řekl, že ho k těmto okultním kultům přivedla především schopnost léčitelství; že se sám sebe ptal, jaký může být zdroj těchto schopností. Ale vůbec – i ostatní vyznavači těchto kultů, respektive vyslovení satanisté, společný tenor byl ten, že zde cítí nějakou sílu, kterou nenacházejí v (současném) křesťanství. Přičemž – jak se vyjádřil jeden satanista – oni v ďáblovi nevidí negativní, destruktivní element, nýbrž naopak životadárnou sílu, energii.

  83. Individualismus versus kolektivismus – ano, to co k tomu napsal Buber je naprosto přesné, fakticky zde máme naprosto klasický dialektický protiklad, dva zcela protichůdné momenty, z nichž každý má svou pravdu, své oprávnění, ale zároveň je každý z nich omezený, uzavřený pouze do sebe, žádný z nich není schopen obsáhnout celou živoucí realitu. To by mohla dokázat pouze jejich – dialektická – syntéza.

    Já jsem – ačkoli vlastně individualista – byl dříve vyznavačem kolektivismu; ale časem jsem pochopil tuto jeho omezenost, jeho nevyhnutelné směřování ke stádnosti.

    Je to docela zajímavé: Platón byl vlastně také vyznavačem kolektivismu, pospolitosti; ale když ve svých „Zákonech“ v osobě Atéňana hovoří se zástupcem Kréty o krétském způsobu výuky a výchovy, pak se k němu vyjádří velice kriticky: „Protože vy vychováváte děti jako dobytek – kolektivně!“ Co se tedy způsobu výuky týče, tady Platón tedy zjevně preferoval výuku ryze individuální.

    Buber má tedy v zásadě pravdu s tím, že jedině pravým mezilidským vztahem je „interpersonalismus“: je to vztah dvou (či více) lidí, vzniká tu tedy nějaká (osobní, intimní) pospolitost, ale zároveň do ní každý z účastníků vstupuje jako zcela konkrétní osobnost, nikoli jako anonymní, standardizovaný člen masy.

    Marxovi samotnému se dozajista jednalo také o tuto (pravou) lidskou individualitu, o tuto vyzrálou osobnost, která se svobodně a vědomě sdružuje s jinými; jenomže pro takovýto vztah či stav nedokázal vybudovat žádný ideově-teoretický fundament, a proto nakonec v marx-komunismu všechno sklouzlo právě k onomu anonymnímu, stereotypnímu kolektivismu.

  84. “ že zde cítí nějakou sílu, kterou nenacházejí v (současném) křesťanství.“

    Tak tomu nerozumím. Buďto Bůh je – něco znamená – (soudí se většinou, že dobro, lásku, světlo atd.) a potom je snad jedno, zda je ho možné nalézt v současném křesťanství (respektive v současných církvích). Když ne tam, tak jistě někde jinde.

    „…oni v ďáblovi nevidí negativní, destruktivní element, nýbrž naopak životadárnou sílu, energii“
    Proč tedy oné „životadárné energii“ říkají ďábel, když ďábel byl přece vždycky synonymem zla? Napadá mě jediný důvod – že to dělají nejspíš církvi natruc. Nebo snad existuje nějaký „SKUTEČNÝ“ ďábel, který je životadárnou sílou, energií?

  85. V poslední době tu bylo „nastoleno“ nejedno téma, které mě velmi láká pojednat (kromě jiných, abstraktnějších, ptactvo a katedrály). Vzhledem ke své nynější zaneprázdněnosti však minimálně do konce týdne, podobně jako ani na DR, nebudu moci žádnou z otevřených otázek komentovat. Doufám, že posléze najdu příležitost, abych se aspoň k některému z předmětů svého zájmu ještě vrátil.

  86. „Životodárné energie… „: asi záleží co vnímáme jako podstatu reflektovné existence – sdílené omezování/usměrňování (své primární) svobody skrze vztahy // anebo vůli po maximalizaci dosahu svého „vlastního podpisu“ ve světě.

    Neviděl bych to ale fatálně polarizovaně: tak jak předvádí Bulgakov ve Faustovi a Markétce, „… nakonec vždy dobro vykoná“ (možná skrze očistnou trpkost nakonec nevyhnutelného poznání, co ten „podpis vlastní svobodné vůle“ omezené pouze vlastní fantazií reálně vyjadřuje (a působí).

  87. Každopádně je to jedna ze známek rozpadu společného (protože společně chápaného) světa.

  88. Díky za hezký odkaz. S podle mne velmi výstižnými a cítit že osobně prožitými formulacemi – např. distinkce mezi rizikem společné osamělosti v náboženství a důvěrou v pozvání k (byť někdy i osamělému) hledání a spoluvytváření skutečných životodárných vztahů.

    Z evangelních promluv opravdu zní otevřenost budoucímu (Království…), které právě přichází/možná už je/bylo mezi námi. Nemyslím že je nutné to interpretovat jako očekávání konce světa (který má nejméně 2 tis. let zpoždění), myslím že to jde číst jako realistický popis osobní situace kohokoliv z nás.

  89. Tak dobře, pane Horáku, tímto jsou Vám uděleny „prázdniny“ od povinnosti komentovat aktuální dění jak zde, tak na DR. 😉 Poté se ovšem budeme o to více těšit na Vaše nové myšlenky.

  90. Paní Hájková, centrální tézi onoho teologa (Zdeněk Eminger) o tom, že Ježíš svým působením směřoval do budoucnosti, jsesm napřed pokládal za příliš troufalou, až snad přímo v rozporu s realitou. (Ježíš sám se sotva zaobíral nějakými úvahami o časové ose, jemu šlo o to jak jednají lidé, a to sice tady a teď. Jinak řečeno: Ježíš byl a působil především v aktuální přítomnosti.)

    Poté jsem ale s nemalým překvapením zjistil, že Emingerova hlavní intence je velmi podobná tomu, co jsem sám dnes napsal pod článkem I. Štampacha na DR. V mém – ovšemže ateistickém – podání se jednalo o to, že (pravé, skryté) jádro křesťanství nespočívá nakonec v ničem jiném, nežli v kontinuálním zvyšování míry humanismu v tomto světě. Což je zřejmě skutečně přesně to samé, co svými úvahami chtěl vyjádřit i Eminger.

  91. Ještě k tomu satanismu: ano, paní Hájková, je to dozajista tak nějak „natruc“; většinou se mu věnují (respektive ho vyznávají) takoví jedinci, kteří ve svém vlastním osobním respektive civilním životě nemohou nebo nechtějí akceptovat „standardní“ způsob života většinové společnosti, standardní (respektive: konvenční) struktury a instituty. Včetně těch církevních.

    Ovšem – on v tom všem bude svou roli hrát zřejmě ještě jeden další aspekt. Shodou okolností jsem zrovna dnes v německých novinách četl článek, který pojednával o čarodějnických procesech ve středověku. Ve kterých většinou jejich objekty a oběťmi byly ženy; kterým byly tehdejší společností s dominantním mužským elementem podsouvány a připisovány všechny možné nectnosti, především neschopnost (či neochota) ovládat své tělesné chtíče. (A následně k nim svádět i nebohé, nevinné muže.)

    Ovšem – v závěru toho článku bylo řečeno, že dnes se obraz čarodějnice zásadně proměnil; že dnes být čarodějnicí znamená především vyjádření vlastní svázanosti s přírodou, výraz vlastního (ženského) sebevědomí a sebeurčení (a to i v oblasti sexu).

    Především ten pocit spojitosti s přírodou, ten je zde myslím skutečně značně významným aspektem, lidé ztracení v anonymní, odosobněné technické civilizaci hledají opětovné spojení s přírodou, a to i s jejími magickými či mystickými silami a energiemi. A ďábel v tomto pojetí je právě nositelem takovýchto přírodních sil a energií.

  92. Jedna malá noticka tak trochu mimo hlavní proud běžících diskusí: včera jsem se díval na jednu dokumentaci o konci druhé světové války. Byly zde ukazovány letecké záběry naprosto zničeného Berlína, kde do výšin čněly už pouhé kostry domů.

    Americký prezident Truman, který do Německa přijel na Postupimskou konferenci, si při spatření těchto záběrů zničených německých měst do svého deníku poznamenal: „Technika předběhla morálku o mnoho staletí. (Tou „technikou“ měl ovšem na mysli spojenecké bombardéry.) Až ji zase doběhne, snad už nebude zapotřebí takovéto strašlivé ničení.“

    Je to nevšední myšlenka, která nutí k zamyšlení.

  93. Já jsem si, pane Poláčku, přečetla diskusi, která je k tomu Štampachovu článku na Facebooku, a jsem z toho úplně znechucená. Totiž jde o to, že někteří diskutující by Räsänenovou nejradši zavřeli za to, že prohlásila, že homosexualita je hřích. Prý se z její strany jedná o nenávistný projev.
    Já si nemyslím, že někdo by měl být souzen za to, že si něco takového myslí (a tedy to říká nahlas). Podle mého názoru není nenávistným projevem, když někdo o někom prohlásí, že žije v hříchu, zvlášť když tu není nikdo, kdo by mohl nestranně a nadkonfesijně posoudit, co je a co není hřích. Hřích je přece náboženskou, nikoliv světskou kategorií. A náboženství nemáme jednotné pro všechny. V tom směru existuje svoboda svědomí.
    Räsänenová prý zároveň napsala, že všichni lidé, ať hetero-, či homosexuálové, mají stejnou hodnotu, protože, jak známo, křesťané oddělují hřích a hříšníka. Proč by tedy měla být souzena za nenávistný projev?
    Někdo v diskusi prohlásil, že je to totéž jako zákony proti rouhání, jenže naruby.

  94. Jinak čím dál tím víc zjišťuji, že jsem racionálně myslící člověk a pro magické či mystické přírodní síly nemám pochopení.

  95. Pokud si dobře vzpomínám, kdysi Ivan Štampach prohlašoval spolu s Adamem Borzičem, že je zapotřebí porazit (obraz) přísného, tvrdého, trestajícího Boha (zřejmě ve prospěch Boha laskavého). Je možné něčeho takového dosáhnout zákonem?

  96. Možná bych si měla dát také prázdniny jako pan Horák. Nějak mě to všechno vzalo a nevím proč. Člověk občas narazí na skálu zvanou marnost.

  97. Marnost nad marnost a všechno marnost – paní Hájková, tento pocit se mě s postupujícím časem zmocňuje čím dál tím častěji. Jak jsem tu psal zrovna nedávno, v současném světě není vidět nic, co by mohlo poskytnout nějakou naději, nějakou inspiraci. Bezduchá přítomnost se mechanicky reprodukuje ve stále stejných kulisách. Jenom ti mladší si ještě mohou udržovat iluzi, že tyto kulisy se neustále mění, respektive že sám svět je v pohybu odněkud někam.

    Ovšem na straně druhé, jak jsme tu také nedávno psali, právě ta mladá generace v současné době propadá masivním depresím, pocitům beznaděje.

    Poněkud cynicky by tedy bylo možno konstatovat, že my starší s tímto pocitem marnosti z tohoto světa (už) nejsme sami. Dochází tu k nečekanému názorovému, respektive pocitovému propojení starší a mladé generace.

  98. Co se té Räsänenové týče, její výroky jsem v originálu nečetl, těžko je tedy mohu nějak odpovědně hodnotit. Ovšem – je něco podstatně jiného, když se někdo sám soukromě domnívá (na základě biblických textů), že homosexualita je hřích – a je něco jiného, když to začne hlásat veřejně. V prvém případě je to jeho (její) osobní názor, na který má v zásadě právo; ale v druhém případě se už jedná o osobní útok na osoby s touto sexuální orientací.

  99. Já jsem chtěl ještě něco připojit k tomu, co jsme zde psali o Buberovi. Shodli jsme se na tom že jeho pojetí interpersonalismu je správnou středovou pozicí mezi vyhraněným individualismem na straně jedné, a mezi ke stádnosti tendujícím kolektivismem na straně druhé. Ovšem k tomu je nutno připojit ještě i to, že ani tento interpersonalismus sám o sobě ještě není skutečným řešením. V této podobě se totiž vztahuje fakticky pouze na vztah mezi dvěma osobami; ale nedává žádný návod pro řešení otázek společnosti. Protože společnost jako taková je celek, a nemůže fungovat jenom na bázi interpersonálního vztahu dvou osob.

    Klíčovou otázkou tady je, jak tento interpersonalismus aplikovat na celou společnost. Já v tomto ohledu stále ještě preferuji Aristotelův postulát „přátelství“, jakožto předpoklad pro dobře uspořádanou polis. Toto přátelství je samozřejmě také interpersonálním vztahem; ale zároveň má prostupovat, profilovat celou obec, život celé společnosti.

    Ovšem – i zde se staví otázka jak tohoto přátelství konkrétně dosáhnout; tím spíše v rámci kapitalistické společnosti, která svou imanentní dravostí a egoismem sotva může vytvářet příznivé podmínky pro pěstování přátelských vztahů, které jdou nad rámec jenom oněch čistě osobních vztahů.

  100. Pane Poláčku,
    kdysi jsem se přátelila (i když více méně na dálku) se ženou, která byla původně vychovaná jako ateistka, ale potom se stalo, že vstoupila do katolické církve. Prostě, s někým se setkala, někdo na ni zapůsobil tak, že uvěřila, že je věřící, že se jí dotkl Bůh, a zatoužila po křtu, po společenství věřících atd. atd. Rozumím tomu, protože i já jsem prošla něčím podobným, jenže já jsem díky Bohu nevstoupila do katolické církve. Katolická církev si totiž klade před křtem různé podmínky. Ta žena žila v té době už asi dvacet let v manželství s mužem, ze kterého se ovšem věřící nestal. On nikam vstoupit nechtěl. Církev jí však řekla, že bez církevního sňatku žije s tímto mužem v hříchu a tlačili na ni, aby si ho dodatečně vzala v kostele. Nevím už, jestli do toho kostela šel, nebo nakonec stačilo podepsat jen nějaký papír. Každopádně, ona by přece to konstatování, že žije v hříchu, mohla také vzít jako útok na svoji osobu a církev mohla žalovat. Samozřejmě, něco takového by ji ani nenapadlo. Proč to někoho napadne? Dobře, můžete namítnout, že církev to nepsala na Facebook.
    Před pár lety se mi bohužel přestala ozývat, ale mám pocit, že ten její pokus stát se regulérní katoličkou, nakonec skončil fiaskem. Že se patrně vydala nějakým jiným směrem.

    Ještě dodám, že v diskusi na DR se mi nelíbilo ani to, co řekl pan Kolařík. Že totiž církev (patrně ta katolická) by měla mít monopol na výklad Bible. Měla bych chuť poslat ho do háje. Dobře, že už si diskuse neplatím.

  101. Mimochodem, člověk, který se Räsänenové zastal (řekl, že máme svobodu slova a homosexuálové by něco takového měli být schopni ustát), není kupodivu žádný konzervativec, ale je spíš levicově orientovaný. Vzpomínám si, že jsem kdysi četla jeho blog.
    Je to Jaroslav Polák https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_A._Pol%C3%A1k

  102. „…dnes se obraz čarodějnice zásadně proměnil; že dnes být čarodějnicí znamená především vyjádření vlastní svázanosti s přírodou, výraz vlastního (ženského) sebevědomí a sebeurčení (a to i v oblasti sexu).“
    Mimochodem, pane Poláčku, právě před chvílí jsem četla blog Radkina Honzáka o takových radikálních feministkách. Co myslíte, vymýšlí si ten známý psycholog? Už mu taky „touha po normálním světě“ leze na mozek?
    https://blog.aktualne.cz/blogy/radkin-honzak.php?itemid=45752&fbclid=IwAR238mejj-LtCwc7DIBNGPfCrpw7K3emqZlv3XCOdq-JswU9xNVf50EzOpc

  103. „Přátelství prostupující polis… “
    Nějak mi to připomíná to nedávné zde ohledávání – co může či má být zdrojem a praxí křesťanské lásky 😉
    Také by nestačila jen samotná suma kvalitních interpersonálních vztahů a charitativních aktivit.

    Ad: přítelkyně která přijetím křtu „vstoupila do života v hříchu.. “
    Tuto realitu nám katolíkům nezbývá než přijmout.
    Ale nemusí to být zas až tak smutné, protože : „Lékaře nepotřebují zdraví ale nemocní.“ 🙂

  104. V hříchu žijeme všichni, jen o některých se to nesmí říkat. Tedy aspoň veřejně ne. 🙂
    Ona pak myslím úplně přestala praktikovat. Ale ne kvůli tomu. Pro víru ji totiž získala skupina levicově orientovaných katolických aktivistů. Ti svého času protestovali i proti církevním restitucím.
    Jenže ona pak zjistila, jak hluboce neaktivistická, konzervativní a do sebe uzavřená je církev, tedy běžní katolíci (jistě jsou i výjimky).
    Myslím, že nakonec jsem ji zklamala i já. Zřejmě do mě vkládala nějaké naděje ještě v době, kdy jsem psala na Referendum, a já jsem ji zklamala, protože jsem se vlastně od aktivismu úplně odklonila.
    Ono je vůbec těžké nikoho nezklamat. Člověk vždycky dříve nebo později někoho zklame. Možná i to patří k té lidské hříšnosti.

  105. Souhlasím. S vědomím toho bychom si také mohli ukládat střídmost v projektování/nakládání svých nadějí na své bližní 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *