Forum

Tato stránka je náhradou za zrušená diskusní fóra, která nevešla v užívání. Je určená pro diskuse o aktuálních tématech, která se ale věcně nehodí do žádné běžící diskuse pod aktuálně projednávanými texty. Takže sem každý může volně vkládat svá vlastní témata, která se mu právě zdají být příhodná pro společnou diskusi.

3 116 komentářů u „Forum“

  1. Kapitalismus zatím tedy neskončil (ač jsme si to před léty mysleli).
    Ale určitě už skončila éra, kdy jsme věřili, že lidé jsou v podstatě dobří a rozumní.

  2. Konec dějin/počátek dějin: no ano, paní Hájková, v každém případě u Marxe je tomu tak že jak jsem už napsal podle něj až teprve po pádu kapitalismu teprve počínají pravé lidské dějiny, kdy tedy člověk vědomě a svobodně řídí svůj vlastní rozvoj, respektive rozvoj celé společnosti. U Hegela je tomu ovšem poněkud (respektive podstatně) jinak: tam je na dané úrovni vývoj dovršen, a to i v duchovní a společenské rovině, a pak už není kam dále jít. Jestliže tedy u Marxe od onoho zlomového okamžiku člověk začne plně rozvíjet a realizovat všechny své bytostné lidské potenciály, pak u Hegela se už žádný další rozvoj a vývoj nekoná (nanejvýš ryze technický a ekonomický); a proto aby si národy v tomto „čase bez dějin“ vůbec mohly udržet respektive obnovit nějaký vlastní životní impuls, pak spolu musí znovu a znovu vést války! To je tedy skutečně zásadně klíčový rozdíl mezi těmito dvěma koncepty.

  3. Co se vztahu přírodních a společenských zákonitostí týče, pak já jsem především poukázal na tom, že u Marxe zde existuje nemalá konfuze ohledně jeho konceptu. Zákonitosti společenského vývoje – tady totiž všechno ukazuje na to že on neviděl jiné zákonitosti nežli ty, které vedou k pádu kapitalismu a k nastolení komunismu. Zatímco poté jako by už žádné další zákonitosti vývoje neexistovaly, nebo přinejmenším jako by člověk jimi nebyl nijak omezován, nijak determinován. Jako by s nastolením komunismu skutečně mohl zcela svobodně určovat svou vlastní budoucnost. (V tomto jeho pojetí se zřejmě dost zřetelně odráží optimismus osvíceného a technického 19. století; je to víceméně optimismus Julese Vernea, že nyní jsou pro člověka otevřeny všechny vůbec jen myslitelné možnosti, že se jedná už jenom o to je technicky realizovat.)

    Právě proto jsem poukázal na to že Marx – ačkoli jinak důsledný respektive ortodoxní materialista – zde zcela opomíjí všechny zákonitosti, které pro člověka vyplývají z jeho fyzické, biologické, a tedy i biologicko-sociální podmíněnosti. (Čili roli nevědomí, jak sama píšete.)

    Jinak řečeno: dnešní psychologie, sociální psychologie, evoluční psychologie a další vědy toho už příliš vědí o člověku, o jeho podmíněnostech, nežli aby bylo možno se ještě oddávat tomu optimismu 19. století, že postačí odstranit systém kapitalismu (respektive systém manuální práce), a že se člověk rázem stane naprosto svobodnou bytostí.

    Což o to, Marxovi v zásadě nelze vytýkat, že on nebyl psychologem, že svůj pohled soustředil jenom na společenskou stránku existence člověka. Tento pohled byl fakticky jeho specializací, a každý specialista má tendenci vykládat fenomény jenom z optiky svého oboru. Nicméně Marxovi je možno právem vytýkat jeho zmíněnou metodologickou nedůslednost: na jedné straně fokusoval veškerou pozornost na determinaci člověka materiálně sociálním prostředím (tedy zákonitostmi dějinného vývoje), na straně druhé ale ignoroval jeho podmíněnost stejně tak materiálními, ovšem evolučně-biologickými determinantami.

  4. Jmenovitě se pak jedná o to, že Marx – s poukazem na materiální produkci, na její údajně společenský charakter – odvozoval výhradně pozitivní, pospolitou, tedy altruistickou stránku mezilidských vztahů; a přitom zcela ignoroval všechny stejně tak materiálně (biologicky) podmíněné faktory, které by naopak plodily lidský (individuální) egoismus.

    Co se toho týče zda tento egoismus je absolutně primární, tedy společný všem živým tvorům, anebo zda někteří přece jenom jednají z jiných pohnutek (altruisticky), to je ovšem velice složitá otázka.

    Dewkins se svým „egoistickým genem“ tvrdí, že absolutně primární je tento individuální egoismus; a že teprve sekundárně se mohou u určitého biologického druhu rozšířit i altruistické formy jednání. Oproti tomu Patricia Churchlandová, na jejíž knihu „Biologický původ morálky“ nedávno upozornil DR, tvrdí opak, tedy že solidární jednání (čili: morální normy) může být podmíněné už čistě biologicky, evolučně.

    Jisté je: určité živočišné druhy mají – vedle pudu sebezáchovy – své kolektivní, respektive prosociální jednání taktéž zakódované už geneticky. A je nesporné, že dochází i k případům, že ten či onen jedinec svůj vlastní život obětuje ve prospěch celku.

    Ovšem – o to se tady nejedná. Tady se jedná o to, který z těchto pudů, instinktů je skutečně primární. A to sice principiálně. Nejedná se tedy o tu či onu konkrétní konstelaci genetických podmíněností u toho či onoho biologického druhu (včetně člověka). Můj argument byl (prakticky analogicky jako je tomu u Dewkinse): každý jedinec j a k o ž t o jedinec má (a mít musí) základní, primární pud sebezáchovy; jinak by vůbec nebyl schopen žít. Je nesporné že jak řečeno v určitých případech může tento primární pud být potlačen, „přebit“ silnější kartou, tedy genetickou podmíněností pospolitosti (daného druhu), nebo třeba i skupinovým/společenským tlakem; ale jde o to že tento primární egoismus je vždy přinejmenším latentně přítomen, a vždy může prorazit.

    Ostatně – přesně k takovýmto úkazům dochází i ve společenstvích, které jsme si tradičně zvykli považovat za nedostižné vzory pospolitosti, totiž ve včelích úlech nebo v mraveništích. Ve včelím úle se totiž kdykoli může stát (a také se pravidelně stává), že některá z královniných vlastních služebnic a opatrovnic si pomyslí: „Co tady pořád má vládnout ta stará rachejtle, já přece nejsem o nic horší než ona“ – a začne sama mutovat v plodnou samičku, tedy v královnu! Vyhlásí tedy své královně a vládkyni konkurenční boj. – Ovšem, tento boj pravidelně prohrává, královna sama se ani nemusí namáhat s ní bojovat, jenom ji označkuje určitým feromonem, a ostatní dělnice ji už příslušným způsobem zpacifikují.

    A mraveniště? Společná práce všech pro blaho kolektivu? – Ale kdež! Je to až zcela nedávný objev, ale s dramatickým významem: zjistilo se, že v mraveništi tuším nějakých třicet procent jejích členů vede naprosto parazitický způsob života! To jest: nejsou to ani dělníci, ani vojáci, ani pečovatelé o kukly; oni jenom konzumují, ale vůbec nepracují!

    Vědci doposud nepřišli na to, jak je vůbec možné, že se evolučně mohlo vyvinout respektive udržet takovéto obrovské mrhání zdroji. Jedna hypotéza míní, že by se mohlo jednat o ryze biologickou rezervu pro horší časy, když by bylo nutno nahradit velký počet uhynulých jedinců; ale to je pouhá hypotéza, jak řečeno jasné zde není doposud nic. – S výjimkou toho, že ti jedinci kteří náleží k této „kastě“ si vedou velice pohodlný život, a nechávají se živit ostatními.

    Ještě jednou tedy: v každém případě příroda vytváří velmi silné faktory působící směrem k egoistickému jednání jednotlivců; a to je právě ten faktor který Marx, který se jinak tolik oháněl přírodními zákony, zcela ignoroval.

  5. Paní Zemanová, leckterý ortodoxní zastánce konzervativního pohledu na lidskou společnost by s Vámi silně polemizoval už ohledně Vaší formulace, že lidské dějiny probíhají v podobě výměn společenských formací. Tedy ohledně toho, že něco takového jako „společenská formace“ vůbec objektivně existuje. Připomeňme si jenom výrok M. Thatcherové: „Společnost neexistuje, existují jenom jednotliví lidé.“

    Tito „jednotliví lidé“ pak ovšem vůbec nemohou mít potenciál vytvářet nějaké „společenské formace“.

    Dokázat si vůbec uvědomit reálnou existencí takovýchto „společenských formací“ totiž už samo o sobě představuje nemalý kognitivní výkon, kterého naprosto není schopný každý. Naše vědomí je přirozeně kondicionováno na lineární způsob myšlení, na myšlení jednotlivin. Je to jak řečeno přirozené: my se vždy setkáváme primárně vždy s jednotlivými osobami, které jednají jedna tak, a jiná zase jinak. Naše prvotní životní zkušenost je tedy taková, že každý člověk je jiný; a že tedy i celková kvalita celé společnosti záleží nakonec jenom na tom, jaký charakter budou mít její jednotliví členové.

    Dokázat si uvědomit že vůbec existuje také něco takového jako „společnost“, a navíc pak dokonce „společenská formace“, to vyžaduje především dokázat se oprostit od onoho zdánlivě zcela přirozeného vnímání pouhých jednotlivostí. Jako první věc je zde nutno mít dobrou paměť; to jest dokázat si zapamatovat, že nejenom že každý jednotlivec je jiný a jedná jinak, osobitě; ale že vedle této individuální rozdílnosti za určitých podmínek, v určitých vztahových sítích i tito jednotlivci vykazují určité společné znaky, respektive společné způsoby chování.

    To je tedy první nezbytný krok; dalším krokem je pak, když se už plně oprostíme od onoho vnímání světa jako neorganizovaného konglomerátu jednotlivostí, a když místo toho začneme chápat celek oněch profilujících systémových (společenských) vztahů. Teprve na této úrovni se pak před naším vědomím, před naším okem může objevit i něco natolik abstraktního, jako je „společenská formace“.

    Jestli pak změna těchto „společenských formací“ proběhne viditelně či vskrytu, to už skutečně nehraje zcela zásadní úlohu. Rozhodující je, zda dojde k zásadní transformaci charakteru společenských, mezilidských vztahů, respektive k vnitřní transformaci člověka samotného.

    Nicméně, Marxova definice kapitalismu zde naprosto není irelevantní; jedná se totiž o to zda je skutečně možno vytvořit beztřídní společnost, tedy takovýto model společnosti kde by sociální postavení jedné vrstvy společnosti nebylo privilegované, dominantní vůči vrstvě jiné. – Právě takovýto stav naprosté vzájemné rovnosti byl ostatně vždy ideálem člověka, nebo přinejmenším velké většiny příslušníků lidského rodu.

  6. Pane Poláčku, máte naprostou pravdu, že existence společenských formací a společnosti vůbec je předmětem sporů a že by mi mnozí kritici vyčetli, že taková slova používám. Ale i ten nejkonzervativnější konzervativec, pokud je aspoň trochu přemýšlivý, by musel připustit, že svět je v pohybu a tím pohybem se mění způsob života lidí a mění se i vztahy mezi nimi. Dokonce by mohl připustit, že mnohé aspekty těchto změn se dají zobecnit, protože přesahují individuální osudy a jsou společné pro velké skupiny lidí.

  7. Ještě jsem žádného včelaře neslyšela mluvit o včelí královně. Vždycky jí říkají matka. Pojmenování v sobě nesou význam, který může přesahovat jinam, a to může zkreslovat obsah sdělení. „Královna“ vzbuzuje poněkud jinou představu než „matka“.
    I takové slovo jako „kapitalismus“ může v různých lidech vzbuzovat různé představy. Některým třeba připomíná VUML nebo něco ještě horšího. Proto netrvám na tom, že ho musíme používat.
    Možná se někdy v budoucnu nějakého společného pojmenování společných zkušeností dočkáme.

  8. K otázce civilizačních posunů „svět je v pohybu a tím pohybem se mění způsob života lidí a mění se i vztahy mezi nimi“. Úzkoprsý konzervativec dnes: „Jen profit sám stačí vyvolat veškeré žádoucí duchovní energie, nutné k udržení komplexní sociální organizovanosti a plně nahradit jakékoliv jiné snahy.“ Přemýšlivý konzervativec dnes: „??“

  9. Ještě k těm různým epochám či dobám.
    Když jsem chodila na gymnázium, učili jsme se v hodinách literatury, že 30. léta jsou „zlatý věk české prózy“. Zmínila jsem se o tom i doma. Pamatuji si, že můj tatínek, tehdy už sedmdesátiletý, s tím velmi nesouhlasil. Třicátá léta podle něj nemohla být žádným zlatým věkem, protože byla krize, nezaměstnanost a hlad. Já jsem mu oponovala, že to je sice pravda, ale označení „zlatý věk“ že se týká jen české prózy. Prostě to nějak nemohl pochopit.

  10. Řekl bych, paní Zemanová, že i konzervativec může připustit fakt že ve společnosti probíhají změny, které mají dopad na tento společenský celek, a tedy i na všechny jednotlivce v této společnosti žijící. Ovšem – konzervativec se vždy bude zuby nehty bránit proti představě, že by tyto společenské/systémové změny měly (či směly) mít nějakým způsobem svébytné postavení vůči člověku. U nich musí být člověk – jakožto jedinec – vždy výhradním strůjcem svého osudu, a je pro ně naprosto nepřijatelné že by byť i jen část této své výsostné autonomie měli respektive museli odstoupit ve prospěch nějaké neosobní moci, objektivní dynamiky dějin.

    Tato averze vůči této ingerenci externích sil do života člověka je na jedné straně pochopitelná, i tady hraje svou zásadní roli naše podmíněnost (respektive omezenost) naším přirozeným vnímáním světa, naše vlastní nepodmíněné já je pro nás víceméně tím nejdražším statkem, a uznání faktu že alespoň v určitých směrech jsme pouze míč v rukou cizích hráčů respektive cizích sil, to se příčí naší hrdosti. Na straně druhé ale u konzervativců toto odpírání uznání něčeho, co je dávno nepopiratelným faktem, nabývá mnohdy až forem fundamentalismu. V obecné psychologii platí, že takto vyhraněné postoje většinou zastávají lidé, kteří jsou vnitřně slabí, nejistí; právě proto se křečovitě drží své domnělé „absolutní svobody“. – Je to fakticky ten samý efekt jako při hypnóze; na rozdíl od obecného přesvědčení je hypnóza mnohem účinnější u vnitřně pevných osobností; neboť ty nemají strach z toho vydat se pro danou chvíli pod moc hypnotizéra, vědomi si své vlastní osobní síly.

  11. Pane Petrasku, zrovna dnes v německém deníku „Süddeutsche Zeitung“ vyšel článek o klíčové osobě moderní politické ekonomie Adamu Smithovi. A byla zde tedy ovšem řeč o profitu. Byla tu citována proslulá pasáž ze Smithova „Bohatství národů“, kde píše, že při našem styku s řezníkem, sládkem a pekařem se nespoléháme na jejich lásku k člověku, nýbrž na jejich egoismus. Tedy na jejich snahu docílit jejich vlastního profitu.

    Potud tedy dobře. Jenže na straně druhé to byl ten samý Adam Smith, který přišel s „teorií mravního jednání“; tedy s tézí, že jednou ze základních lidských potřeb je touha po sympatii. Tedy touha po tom, abychom byli přijati svým okolím, abychom se tomuto okolí jevili sympatickými. A toho je možno ovšem dosáhnout jedině tím způsobem, když se budeme chovat v souladu s mravními normami které vyznává většina našeho okolí, tedy nakonec společnost jako celek.

    Zkrátka: nevím zda byl Adam Smith konzervativně založený, ale v každém případě jeho poselství je, že usilování o profit je sice skutečně základním stavebním kamenem ekonomiky, ale že samo o sobě nestačí; že je nutno ho doplnit a vyvážit normami mravními.

    A soudím, že k podobnému závěru by dospěl i „přemýšlivý konzervativec dnes“. 😉

    Ovšem předmětem sporu (mezi konzervativci a progresivisty) stejně i pak zůstane, jaký konkrétní obsah tyto mravní normy mají mít. (Konkrétně dnes: zda mají mít práva i všichni ti „queer“-lidé, anebo zda se jedná jenom o amorální výstřelky zpovykaných exhibicionistů.)

  12. Ještě jsem chtěl něco doplnit k předcházející diskusi o prominentních českých protestních písničkářích, Hutkovi a Krylovi. Zdá se mi být symptomatickým, že po listopadovém převratu (a vlastně už v emigraci) je víceméně naprosto opustila tvůrčí invence. Sice samozřejmě ještě skládali nějaké písničky; ale nevím o žádné z tohoto období, které by zlidověly, které by se staly součástí obecné kultury, které by se hrály u táboráků. Především jako by naprosto ztratili cit pro zpěvnost; texty jejich protestních songů byly sice i nadále angažované, ale působí jaksi „kostrbatě“, není zde nic co by mohlo posluchače spontánně oslovit, neřkuli strhnout.

    Docela se zdá že i oni – stejně tak jako zpěváci Semaforu – měli své zlaté období ke konci šedesátých let a na počátku let sedmdesátých (v případě Hutky až do jeho odchodu do emigrace), ale potom už jejich tvůrčí duch vyhasl.

  13. Paní Hájková, nedávno jsme diskutovali o vztahu „nadhodnoty“ a „nadpráce“. Už jsem myslím zmínil že v současné době pročítám knihu jednoho předního německého marxisty, s názvem „Kritika politické ekonomie“. Právě včera jsem tam narazil na zajímavou pasáž právě s tímto tématem.

    M. Heinrich zde uvádí příklad, kdy kapitalista vlastní restaurační zařízení, pracují tedy pro něj za mzdu jeho kuchaři. Je to tedy klasický zaměstnanecký vztah, on jim zaplatí (v daném smyslu spravedlivou) mzdu, totiž hodnotu jejich pracovní síly. Ale jimi připravené pokrmy samozřejmě prodá za vyšší cenu, a tento rozdíl (jimi vytvořenou nadhodnotu) si ponechá, jako svůj vlastní zisk.

    Až posud tedy všechno probíhá podle klasického marxistického schématu. M. Heinrich pak ale ještě přidává ten příklad, kdy onen kapitalista ve svém domě pořádá pro své známé a přátele jakousi párty, a k tomu si soukromě angažuje kuchaře, aby pro jeho hosty připravil pohoštění. Zde je ale situace náhle zcela jiná: sice i kuchařova pracovní síla má svou hodnotu, kterou mu jeho objednavatel (onen kapitalista) zaplatí; ovšem podle Heinricha zde onen kuchař nevytváří žádnou nadhodnotu! Nýbrž pouze „koná nadpráci“. Neboť on zde prý pro svého objednatele vytváří pouze užitnou hodnotu (pokrmy), ale žádnou nadhodnotu, kterou by kapitalista sám mohl zhodnotit, prodat na trhu. Tu mzdu kterou on tomu kuchaři zaplatí mu zaplatí z oné nadhodnoty, kterou odčerpal ze svých vlastních zaměstnanců – tedy oněch kuchařů v jeho restauraci.

    To všechno má ovšem svou logiku; nicméně při bližším pohled se tu objeví celá řada otázek. Především: jak je možno onu „nadpráci“ zcela izolovat od „nadhodnoty“. Skutečně onen soukromě objednaný kuchař svému objednavateli (který ovšem vůči němu nevystupuje jako kapitalista) nepřináší žádný hodnotový zisk, nýbrž jenom čistě užitnou hodnotu, tedy připravené pokrmy?

    Připomeňme si: tento kapitalista je restauratér; dá se tedy předpokládat, že také alespoň v zásadě rozumí vaření. On by tedy mohl pohoštění pro své hosty připravit sám. Ale tím že tuto práci za něj převzal onen kuchař, tím tento kapitalista ušetřil spousty času. A čas – to je v marxistické teorii naprosto klíčová kategorie. Samozřejmě, bylo by možno argumentovat tím, že tím ušetřil kapitalistovi jenom jeho čistě soukromý volný čas; ovšem na straně druhé je možno se na věc podívat i tak, že v té době mohl onen kapitalista být ve svém podniku, a dohlížet tam na provoz – a tím ze svých zaměstnanců vyždímat větší profit.

    Vůbec, s touto organizační činností kapitalisty je to taktéž velká otázka: na straně jedné M. Heinrich znovu a znovu píše o tom (a vlastně to uznával už i Marx), že je to právě kapitalista a pouze kapitalista, kdo organizuje celou produkci; ale na straně druhé marxistická teorie tuto práci kapitalisty nikdy neuzná jako práci hodnototvornou! Přičemž je to právě tato organizační činnost, která je vůbec základní podmínkou pro to, aby běžela výroba, a aby tedy kapitalista mohl produkovat zisk.

    Samozřejmě, je možno jakožto „hodnotu“ označit jenom ten výkon či produkt který vzniká z námezdní práce; ovšem pak se nevyhnutelně staví otázka, do jaké míry se takto definovaná „hodnota“ kryje či nekryje s tím, co je obecně považováno za společenské bohatství.

    Mimochodem: v této souvislosti mě napadla ještě jedna myšlenka; a ta je vůči klasickému marxismu už naprosto „heretická“. Přitom je vlastně naprosto přirozená; jenže jak se zdá, v celé marxistické komunitě na ni doposud ještě nikdo nedokázal přijít. K tomu ale zase až někdy příště.

  14. No, on asi marxismus vůbec dělí práci (výrobu) na společenskou (pro veřejnost, pro trh) a soukromou (pro sebe, pro rodinu, případně pro přátele). Do té druhé patří i veškerá práce v domácnosti, i když ji vykonávají (vykořisťované) služky. Z toho asi ten Heinrich vychází. Pamatuji si, že i Heller o něčem takovém mluvil. Marxismus se zabývá jen tou společenskou výrobou, zatímco práce v domácnostech ho nezajímá. Proto bylo povolání služky v očích marxistů jaksi méně čestné než povolání dělnice. I když se o tom navenek moc nemluvilo.
    Naproti tomu za feudalismu byla větší část práce vykonávána pro „domácnost“, přihlédneme-li k tomu, že i feudální velkostatek byl jednou velkou domácností.

  15. Feudální velkostatek – přesněji řečeno jeho část zvaná dominikál. To, co patřilo přímo feudálovi. Poddaní s dědičnou držbou půdy měli samozřejmě také svoje domácnosti.

  16. Totiž takhle: ten Heinrich píše že i ten kuchař který připravuje jídla pro soukromníky je „vykořisťován“. I když nevytváří nadhodnotu. Takovýto výklad je evidentně nutný; protože jinak by nebylo ani možné za „vykořisťovanou“ označit například ani práci otroků, kteří také žádnou nadhodnotu nevytvářejí, protože nepracují za mzdu.

    Takže ano, marxismus je skutečně fixovaný především na kapitalistický výrobní způsob, na práci za mzdu; ale právě tato fixace vede k dalším a dalším, pro přirozenou mysl sotva přijatelným paradoxům. Tak například lékař který je zaměstnán ve státní či komunální nemocnici vykořisťován není, protože jeho zaměstnavatelem není kapitalista, nikdo si tedy nepřisvojuje jeho práci ve formě zisku. Ale lékař který je zaměstnán v soukromé klinice, ten je „vykořisťován“ – přestože má pravidelně mnohem vyšší plat nežli jeho nevykořisťovaný kolega!

    To je právě to co jsem napsal, marxismus vytvořil zcela specifickou definici „vykořisťování“, která se ale – přinejmenším v současné době – dostala už daleko mimo toho, co je obecně vnímáno jako „společenské bohatství“. (Nebo i soukromé, to je jedno.)

    Navíc – při četbě této knihy s mi znovu ozřejmilo, jak marxisté stále ještě obrovským, nepřiměřeným způsobem nadnášejí reálnou míru vykořisťování. Autor knihy zde znovu a znovu operuje s příklady, kdy například denní produkce v továrně je vyjádřena faktorem 80, zatímco hodnota dělníkovy práce faktorem 40; z toho tedy pak vyplývá stoprocentní míra vykořisťování! Sice jsou to jenom zjednodušené hodnoty, pro lepší přehlednost; ale přece jenom i tato čísla vytváří určitý obraz o tom, co se míní marxistickým pojmem „vykořisťování“.

    Stoprocentní míra vykořisťování – tady pak samozřejmě vzniká sugestivní obraz kapitalisty-upíra, který naprosto nestoudně vysává svého zaměstnance. Přitom ale reálná skutečnost je taková, že obvyklá míra zisku u (zdravých) komerčních subjektů obnáší zhruba tři či čtyři procenta! Když je to pět procent, to už je pak mimořádně úspěšný podnik.

    Marxističtí teoretikové ale k tomuto svému výpočtu docházejí tak, že navzájem porovnají finanční hodnotu denní produkce (dejme tomu oněch 80), a pak to vydělí objemem mezd zaměstnanců (v daném případě 40). Pak z tohoto výpočtu ovšem – zdánlivě zcela legitimně – vyjde výsledek onoho stoprocentního vykořisťování.

    Přitom ale oni zcela opominou (co ovšem jinak sami naprosto přesně vědí), že kapitalista si onen rozdíl 40 naprosto nemůže připsat jako svůj zisk, nýbrž musí z něj zaplatit ještě investice, tedy konstantní kapitál (a navíc pak ještě celou řadu daní a odvodů).

    To jest, přesněji řečeno z těchto 40 procent musí financovat konstantní kapitál (tedy už existující budovy a stroje); ale pokud chce rozšiřovat produkci, pak musí tyto nové investice financovat právě z onoho zisku. (Nebo z úvěru.) Sice – ovšem – tyto budovy a tyto stroje jsou v majetku kapitalisty; ale na straně druhé, ty jsou spotřebovávány v průběhu produkce, a pro podnik v socialistickém vlastnictví platí prakticky naprosto to samé.

    Jinak řečeno: reálná míra vykořisťování je mnohem a mnohem menší, nežli jak to stále sugerují marxističtí teoretikové.

    Ty – nesporně obrovské – majetky některých kapitalistů jsou výsledkem velké m a s y prodané produkce („kapka ke kapce“), a nikoli nějak exorbitantně vysoké míry vykořisťování.

  17. Ani nevím, zda má smysl rozebírat, kde vlastně udělal Marx chybu. Ono už stačí, že není (a nikdy ani nebude) k dispozici ten proletariát, který by mohl kapitalismus ukončit. Takže vlastně není co řešit.

  18. A nyní k oné „heretické myšlence“, která mě napadla. Jedná se taktéž o vykořisťování. Připomeňme si napřed standardní marxistický model vykořisťování: dělník/zaměstnanec prodává kapitalistovi svou pracovní sílu. Hodnota (cena) této pracovní síly je dána stejnými faktory jako kteréhokoli jiného zboží: tedy hodnotou/cenou jeho produkce. Tedy hodnotou všech produktů, kterými dělník udržuje svou pracovní sílu, jakož i své rodiny.

    Kapitalista tedy v daném ohledu dělníkovi zaplatí samu o sobě zcela spravedlivou částku; koupil od něj „zboží“ jeho pracovní síly, a za toto zboží zaplatil zcela adekvátní cenu.

    Jenže: specifikum „zboží“ lidské práce tkví v tom, že tato dokáže vytvořit vyšší hodnotu, nežli jaká je hodnota jejího vlastního pořízení. Dělník během svého pracovního dne u svého kapitalisty tedy vytvoří produkt ve vyšší hodnotě, než jakou má jeho vlastní pracovní síla (a kterou ve formě mzdy dostane uhrazenu). Vzniká tedy diference, nadhodnota; a tuto nadhodnotu si bezezbytku přivlastní kapitalista. A právě tímto přivlastněním dochází k „vykořisťování“. (Termín „vykořisťování“ je tedy čistě technická hodnota, bezprostředně nemá nic společného s vykořisťováním v emocionálním smyslu.)

    Ale nyní se jedná o toto: my jsme si přivykli tento model „vykořisťování“ se vší samozřejmostí přijmout a užívat tak, jak nám byl marxistickou teorií předložen. Tento model ovšem zní naprosto přesvědčivě: jediným cílem činnosti kapitalisty samozřejmě není nic jiného nežli produkovat zisk; jestliže jeho profit pramení výhradně z nadhodnoty, z vykořisťování dělníkovy práce (pracovní síly), pak je naprosto samozřejmé že kapitalista svého dělníka zaměstná právě jenom proto, aby si tuto nadhodnotu přivlastnil.

    Má myšlenka nyní ale byla: jestliže je objektivně prakticky naprosto nemožné určit reálnou hodnotu dělníkovy pracovní síly (ceny produktů kterými dělník vyživuje sebe a svou rodinu neustále variují, navíc nikdy není jasné které produkty jsou ještě „nutné“ k udržení jeho pracovní síly, a které jsou už v daném ohledu „luxusem“, tedy jsou navíc) – jestliže tedy nikdy není možno exaktně určit hodnotu dělníkovy pracovní síly, pak ani nikdy není možno určit reálnou míru vykořisťování!

    To jest: tvrdím tímto, že neexistuje naprosto žádný moment, na jehož základě by bylo možno dokázat, že si kapitalista přisvojuje celou nadhodnotu vytvořenou dělníkem! Jinak řečeno: nikdy není možno vyloučit, že ve skutečnosti se kapitalista se svým dělníkem o vytvořenou nadhodnotu dělí!!

    Samozřejmě: i za těchto okolností by stále docházelo k faktu vykořisťování; alespoň podle klasické marxistické teorie, podle které jediným zdrojem nadhodnoty je živá dělníkova práce. Nicméně: i kdyby kapitalista z oné vytvořené nadhodnoty dělníkovi přenechával jenom dejme tomu deset procent – už to by znamenalo zcela zásadní, dramatický průlom do kánonu klasické marxistické teorie „vykořisťování“.

    Ostatně, právě tímto rozdělením vytvořené nadhodnoty mezi dělníka a kapitalistu by bylo možno naprosto přirozeným způsobem vysvětlit fenomén, s kterým si současní marxističtí teoretici stále musejí lámat hlavu: jak je možné, že dejme tomu kvalifikovaný německý dělník si může do práce jezdit třeba mercedesem. Když je přece „vykořisťován“, a kapitalista mu ve formě mzdy nedá nic jiného, nic více, nežli je hodnota/cena produktů n e z b y t n ý c h pro reprodukci dělníkovy pracovní síly. Ten mercedes (a dovolenou v Egyptě atd.atd.) i s největší mírou fantazie asi nebude možno označit za „nezbytné“ výdaje.

    Ještě jednou: troufám si tvrdit, že zde zeje obrovská trhlina v marxistické teorii vykořisťování; a alespoň pokud mně je známo, doposud tento rozpor nikdo neobjevil. (Alespoň v rámci marxistických diskusí ne.)

  19. Což o to, paní Hájková, jak víte například J. Heller pevně věřil tomu že povstane vznikne nový proletariát, uvnitř technické inteligence pracující za mzdu („kognitariát“).

    Ale autor oné zmíněné knihy M. Heinrich sám (v rámci „nové četby Marxe“) také nevkládá žádné naděje v revoluční proletariát; nicméně on stále předpokládá, že kapitalismus se nakonec rozpadne sám, svými vlastními vnitřními rozpory. Respektive – snad – obecným rozporem mezi sebou a mezi hlubokou touhou člověka po skutečně svobodném žití.

  20. Zajímalo by mě, pane Poláčku, co říkají marxističní teoretici na ty případy, kdy je dělník zaplacen za práci, kterou nevznikla žádná hodnota. Jsou přece situace, podle mne nijak řídké, že všechno, co bylo vloženo do výroby /suroviny, energie, lidská práce duševní i fyzická/ přišlo naprosto vniveč a výsledkem je nutnost totální likvidace výrobků, aby se vyprázdnily sklady. Nebo je tu předpoklad, že i to, co nuceně skončí ve spalovně, představuje nějakou hodnotu? Jakou? Kdyby spravedlivě placení keramici celé dny točili na hrnčířském hruhu hliněné misky a večer všechnu hlínu zase pěkně uplácali na hromadu, aby mohli ráno začít znova, bylo by to totéž.

  21. Dílo (či objev) vynikající osobnosti, ať myslitele, vědce nebo třeba umělce, je možno pochopit a nakonec i docenit jen tehdy, nahlížíme-li je v kontextu doby, kdy vzniklo. Závěry (natož predikce) mohou, a nemusí být správné, vzhledem k absenci současných znalostí nejsou nikdy zcela korektně podloženy, přesto však trvá jejich podnětnost a zůstávají významným dílem lidského ducha, imaginace a logiky.

    Marx samozřejmě nepředjímal (a stěží by si dovedl vůbec představit) příklady vysokého finančního oceňování v současnosti relativně vzácných, kvalifikovaných a vyspělou technologií vybavených dělníků, jací pracují např. u (zmíněného) předního výrobce automobilů. V jiných případech však staré poměry přetrvávají v daleko vyšší míře. Jmenujme např. majitele několika domů, kterému staré nemovitosti vynášejí vcelku automaticky řekněme milion Kč měsíčně. Ani jejich adresu k tomu nemusí znát. Může pobývat kdekoli a užívat si čehokoli, peníze mu samy tečou. A nájemník dává za bydlení peníze, za něž vydává značnou část svých sil, soustředění a umu. Otázka zní, jaký plat poskytne majitel domů jejich správci. Asi nikoli jen na prostou reprodukci (kamrlík, pivo a rohlíky), spíše ve výši v místě a funkci obvyklé, možná plus několik procent. Z uvedeného příkladu plyne, že nelze zobecnit, že kapitalista vydělává od kusu jen minimum. To může platit o výrobci nějaké součástky, na níž má velkoodběratele, v mnou právě uvedeném případě to zajisté neplatí.

    Marx charakterizoval kapitalismus (resp. vykořisťování) vztahem mezi kapitalistou, jemuž patří výrobní prostředky (jež mu typicky půjčila banka, či je zdědil) a námezdním zaměstnancem, jenž může nabídnout jen svou práci (o čase většinou příliš řeč nebývala). Zmíněný kapitalista sice může lecčíms, i podstatně, pomoci, ale nutné to nebývá. (Časem s tím proto naši noví podnikatelé vesměs přestávali). Ostatně, zemře-li majitel, podnik přebírají pozůstalí a většinou se žádný pokles nedostavuje. (Uvést bych mohl i vlastní zkušenost, kdy si zaměstnanci týden své dovolené v létě horko těžko nadělávali, zatímco spolumajitel firmy se měsíc „bezkontaktně“ potuloval po nějaké zbývající divočině, o čemž pak na dotaz upřímně pohovořil na team buildingu).

    V současné době mi Marxova charakteristika vykořisťování přijde, jak uvedeno, ne dost výstižná. Na významu podle mne nabývá jiný rozpor, mezi prodávajícím a nakupujícím. Dosahovaná cena totiž bývá často podstatně vyšší než ospravedlňují nutné náklady a pořád ještě obhajitelné procento zisku. Je tomu tak z důvodu příležitosti, specifických okolností nákupů a leckdy značné koupěschopnosti určitého segmentu kupujících (který v praxi, žel, rozhoduje).

  22. Panu Horákovi
    Příjem z vlastnictví nemovitostí lze nazvat rentou. Tím se Marx pochopitelně také zabýval, ale patrně považoval rentiérství víceméně za jistý druh parazitismu. Myslel si prý, že rentiéři budou časem buď přinuceni něco vyrábět, jinak vyčerpají své prostředky. Nicméně rentiérství nezaniklo. Dokonce se mluví o rentiérském kapitalismu.
    https://en.wikipedia.org/wiki/Rentier_capitalism

  23. „..není proletariát. .“ Možná je ho pořád dost, jen je pro nás zde (již, zatím? ) málo viditelný, protože investice do produkčních prostředků se lépe zhodnocují v jiných krajích (paradoxně i socialistických), kde jsou náklady zaměstnancovy prosté reprodukce i díl nadhodnoty o který si na trhu práce dokáže říci významně nižší.

    Také kapitalisté (jakožto vlastníci produkčních prostředků) nám tu možná mizí (když se tu spíše než investice do výroby s účastí příliš nákladných dělníků vyplácí investice do distribuce strategických zdrojů, případně dominantních pozic z nichž lze čerpat rentu a udělovat léna). Tím se možná vracíme (v našich zatím bohatších krajích) do nějaké variace na feudalismus…a tak dále a tak dokola.

    Z čeho by (aspoň podle Marxe) mělo plynout, že zánikem reálného zájmu o tržní vztah investora do své pracovní síly a investora do produkčních prostředků se otevře prostor nějakým vztahům (ve výrobě) společenštějším a současně svobodnějším?
    _____
    Faktická poznámka: lékař v nemocnici zřizované jiným než soukromým subjektem rovněž „produkční prostředky“ se kterými a ve kterých pracuje nevlastní (a většinou ani vlastnit netouží). O nadhodnotu své práce se zřejmě tedy i on dělí se svým zaměstnavatelem…(A pak je tu ještě vyjednávání o ceně na „trhu“ se zprostředkovateli solidárního pojištění..a za ním „trh“ zprostředkovatelů pojištění péče pro jednotlivé plátce/klienty…)

  24. Proletariát, který není uvědomělý a revoluční (a nečte Marxe) nebyl pro Marxe žádným proletariátem. On žil v Evropě, převážně v Anglii, která byla průmyslově nejvyspělejší. V koloniích za jeho života průmysl fakticky neexistoval. Dnes ano, ale tamější dělníci Marxe nečtou. Mají za sebou jiné dějiny než měli tenkrát ti evropští, což má jistě také nějaký vliv na utváření jejich životů. O revoluci zřejmě ani nesní. Chtějí prostě přežít.
    Jak je známo, Marx odsuzoval i lidové snahy se nějak dohodnout s „těmi nahoře“, protože to mohlo mařit revoluční situaci.
    Myslím, že Marx si nemyslel, že „zánikem reálného zájmu o tržní vztah investora do své pracovní síly a investora do produkčních prostředků se otevře prostor nějakým vztahům (ve výrobě) společenštějším a současně svobodnějším“. Spoléhal spíš na to, že hrozné poměry povedou k boji o život a že tento boj nesmí být veden „bezhlavě“ nýbrž s určitým „know how“, jímž měl být podle jeho mínění tzv. vědecký socialismus (později přejmenovaný na vědecký komunismus),
    Marx své učení začal formulovat v Anglii 40. let 19. století a pak v následujících desetiletích. Postavení dělníků tehdejších bylo skutečně hrozné, což vedlo k závěrům, že revoluce bude nevyhnutelná. Ve stáří prý už trochu připouštěl, že to může být trochu jinak.
    Další marxisté si marxismus přizpůsobovali podle svých potřeb – různě ho doplňovali svými poznatky (a něco vynechávali), aby se to hodilo na jejich situaci. Viz například Lenin, který „opravil“ Marxovu myšlenku, že v zaostalých zemích není možná proletářská revoluce.
    K té myšlence se v jistém smyslu vrátil Heller. Proto nejen soudil, že dělníci ve „třetím“ světě nemohou plnit roli (revolučního) proletariátu, ale už ani dělníci v Evropě, tedy ani u nás ne. Usoudil, že jejich roli převezme tzv. kognitariát, jak pojmenoval vysoce vzdělané zaměstnance zejména informačního sektoru a podobných průmyslových odvětví. Prostě si ten marxismus také upravil na novou situaci a napsal o tom knihu.
    On nechtěl, aby „reálný socialismus“ byl zcela vyloučen z dějin, jako něco, co nikdy nemělo přijít. Říkal mu „protosocialismus“ a věřil, že šlo o nezdařený pokus, a že časem přijde nový (ten pravý) socialismus. Zpočátku věřil, že i komunistická strana se změní a vedl neustálý boj se „stalinisty“, což byly většinou nějaké bývalé kádry z onoho „protosocialismu“, Ti se prostě chtěli vrátit před rok 89.
    Teprve ke konci života už pochyboval, že strana ještě kdy bude moci hrát nějakou pokrokovou úlohu. Ale je fakt, že do té doby se aspoň podle svých možností snažil šířit tam to, k čemu došel a snažil se ji směřovat k jakési sebereflexi. Pořád s někým polemizoval. Ale býval také dost prudký, tak asi nebyl oblíben. Teď už je pět let po smrti.

  25. Napřed se ještě vrátím ke skeptické poznámce paní Hájkové, zda není lhostejné kde Marx ve svých teoriích udělal chybu. – Právě naopak, paní Hájková, právě tohle (tedy odhalení zcela konkrétních chyb jeho teorií) je naprosto klíčovou záležitostí. Společnost – jak napsal Masaryk a jak uznala i paní Zemanová 😉 – se bude neustále dále vyvíjet. A já jsem pevně přesvědčen, že v tomto dalším vývoji bude svou významnou roli hrát i marxismus. Zopakujme si ještě jednou, v čem především vězí – z obecného hlediska – největší, nezastupitelný přínos marxistické teorie pro pochopení společenských procesů a dynamiky jejího vývoje:

    1. metodologický materialismus; to jest pochopení, že společenské procesy se nerodí primárně v lidských hlavách, nejsou tedy (pouze) důsledkem lidských představ, myšlenek a idejí, nýbrž že zde probíhá objektivní samovývoj určitých sil a faktorů, které teprve sekundárně nacházejí svůj odraz v lidských hlavách, v lidských představách, v těch či oněch ideových projektech;

    2. důsledně komplexní, celostní pohled na dění ve společnosti. Nikdo jiný neučinil tolik pro sebepochopení člověka jako (taktéž) kolektivní bytosti, jako Marx se svým radikálním pojetím člověka jakožto „souboru společenských vztahů“.

    Jsou to tedy právě tyto dva body, které (mnohem více nežli ono zde právě diskutované „vykořisťování“) podle mého přesvědčení představují hlavní a trvalý přínos marxismu pro obecnou teorii společnosti. Prakticky není možno si představit do budoucna nějakou (vyzrálejší a komplexnější než jsou ty dnešní) teorii společnosti, v nichž by nebyly implementovány právě tyto dva klíčové momenty Marxova pohledu na společensko-dějinné procesy.

    Je tedy bezpodmínečně nutné odhalit a přesně určit, kde se Marx dopustil buďto chybných závěrů, anebo – to spíše – už chybných předpokladů, aby bylo možno ony hodnotné části jeho metodologického aparátu použít pro budoucí vývoj, ale zbavené už oněch chyb.

  26. Co je a co není hodnota podle Marxe? – Mohlo by se to zdát sotva uvěřitelné, ale právě o tuto otázku se dodnes přou marxističtí teoretikové.

    Ale napřed je zjevně zapotřebí připomenout si několik základních elementů Marxovy teorie hodnoty. V prvé řadě je nutno rozlišovat mezi „užitnou hodnotou“ a „hodnotou“ v komerčním, tržním smyslu. (Onen užívaný pojem „hodnota“ je fakticky zkrácením korektnějšího slovního spojení „směnná hodnota“, respektive „tržní hodnota“.)

    Užitná hodnota – ta vzniká vždy když člověk vytvoří nějaký produkt (pokud tento není naprostý nonsens, jako kdyby hrnčíř vzápětí rozbíjel hrnce které právě vyrobil).

    Oproti tomu (směnná) hodnota – ta vzniká jenom u té produkce, která je od počátku zacílena na prodej, na směnu. Takže tedy: když hrnčíř vyrobí hrnec jenom pro svou vlastní potřebu, pak tento jeho výrobek má samozřejmě (pro něj) užitnou hodnotu; nicméně nemá „hodnotu“ ve smyslu oněch uvedených definičních znaků, protože není určen pro prodej, pro směnu.

    Tato (směnná) hodnota je vyjádřitelná v penězích; nicméně její vlastní základ je podle (marxistické, ale už i předmarxistické) politické ekonomie někde jinde, tímto základem je lidská práce v onom produktu zhmotněná.

    Nyní ale u marxistických teoretiků současnosti existují dva základní názorové směry: podle jednoho („substanciálního“) hodnota vzniká vždy, když člověk svou prací vyrábí produkty pro směnu (tedy už v předkapitalistické éře); zatímco podle druhého tato „hodnota“ je výlučným specifikem kapitalistického produkčního způsobu.

    Čistě obecně vzato: je to věcí definice. My můžeme samozřejmě „hodnotu“ definovat tak i tak: jako fenomén typický pro kapitalismus, stejně jako zcela obecný, univerzální fenomén jakékoli produkce určené pro směnu.

    Ovšem: musím přiznat že mě osobně je argumentace onoho druhého názorového proudu vlastně nepochopitelná. To jest: je mi nepochopitelné jak oni mohou popírat natolik zcela evidentní fakt, že i v předkapitalistické éře byla v produktech určených pro směnu obsažena, zhmotněna lidská práce, a to sice ve zcela určitém množství, tedy kvantifikovatelná – čili že tyto produkty měly taktéž svou (směnnou) hodnotu. – Kdyby toho nebylo, pak by v předkapitalistických dobách například onen hrnčíř vůbec nemohl vědět, zda má svůj hrnec směnit dejme tomu za pytel mouky, anebo ale za dvacet pytlů!

    Já za tímto (druhým) názorem vidím především úpornou snahu určité části marxistických teoretiků stále uchovat centrální motiv a cíl celé Marxovy teorie: totiž kapitalismus prezentovat jako dějinně zcela exkluzivní, specifické stadium, na které nevyhnutelně bude následovat komunismus. Oni se zřejmě obávají, že kdyby uznali existenci „hodnoty“ i v předkapitalistických formách produkce, že by tím jaksi „rozmělnili“ samotný kapitalismus, i s jeho údajnou nevyhnutelnou dynamikou přechodu ke komunismu.

    Abych ale odpověděl na Vaši otázku: tady totiž vyvstává další problém, a to sice „společensky uznaná hodnota“. Totiž: ta „hodnota“ zboží je dána hodnotou (cenou) dělníkovy práce; ovšem ne toho či onoho konkrétního dělníka, nýbrž „společensky nutnou“ mírou jeho práce, to jest času který je průměrně potřebný pro vyrobení daného druhu produktu.

    Ovšem: tady se velmi různí názor právě mezi oněmi „substancialisty“ a oním druhým směrem, v kterém časovém okamžiku se určuje toto „společensky nutné“ množství práce. Podle substancialistů už v samotné produkci; ale podle oněch nesubstancialistů až v okamžiku směny. Neboť až na trhu se rozhodne o tom, za jakou cenu je trh ochoten onen daný produkt koupit. A pokud je vůbec tedy ochoten ho koupit.

    K Vaší otázce tedy: podle „substancialistů“ má zboží určitou hodnotu dánu už samým aktem produkce, jakožto zhmotnění lidské práce – bez ohledu na to zda se toto zboží podaří prodat, nebo zda skončí na skládce či ve spalovně.

    Oproti tomu podle „nesubstancialistů“ je tomu přesně naopak: až do okamžiku směny, prodeje prý tyto produkty nemají „hodnotu“ (v onom definičním smyslu), neboť tato hodnota se určuje až právě v okamžiku směny.

    Jak už jsem naznačil, já daleko spíše inklinuji k onomu substanciálnímu pojetí hodnoty; ovšem je nutno rozlišovat moment produkce a moment směny. Krátce řečeno: ten fakt že trh nepřijme vyrobené zboží a toto pak skončí ve spalovně, to znamená z n i č e n í hodnot (jak hodnoty užitné tak i směnné); ale neznamená to, že by zde tato hodnota nebyla vůbec.

    Nicméně: jak řečeno v rámci samotné marxistické teorie na to existují rozličné náhledy (a každý z nich má své nepochybné relevantní argumenty). Tato různost názorů ovšem svědčí o tom, jak krajně složitá je celá problematika, a že Marxovy teorie v jejich původní formě nejsou schopny pokrýt všechny vztahy, všechny fenomény které vznikají v oblasti (kapitalistické) produkce a směny.

    Ovšem: na straně druhé trvám na přesvědčení, že Marx i tak objevil a formuloval velice zásadní faktory fungování (kapitalistické) produkce, a že jeho teorie je sice nutné modifikovat, doplnit, rozšířit, ale že je nicméně nezbytně nutné uchovat jejich progresivní, přelomové jádro.

  27. Pan Horák: Marx se samozřejmě zabýval i rentiérstvím všeho druhu, ale to nebylo středobodem jeho zájmu. Renta z půdy – ta patří vývojově vlastně do feudalismu, to není profilující faktor kapitalistické produkce.

    Oproti tomu rentiérství akcionářů, finančních spekulantů (kteří tedy sami nepracují, nicméně hromadí třeba i obrovské majetky) – tak celý tento finanční sektor (respektive finanční kapitál) Marx naopak považoval za vrcholné stadium, a zároveň vrcholný exces kapitalismu. Právě proto že zde narůstá (peněžní) majetek, aniž by byl pokryt jakoukoli reálnou produkcí. Podle Marxe zde už jenom „Geld heckt Geld“, peníze snášejí peníze, jako slepice vejce.

    Není sporu o tom: takovýto čistě finanční či rentiérský parazitismus v kapitalismu samozřejmě existuje. Ovšem – podle mého přesvědčení i zde je realita kapitalistické produkce a finančních oběhů mnohem složitější, nežli jak to chtěl vidět Marx. Ano, jednotliví akcionáři či spekulanti mohou vydělávat obrovské částky, tedy přisvojovat si obrovské hodnoty které svou (fyzickou) prací vytvořili jiní; ale na straně druhé není možno říci, že by celý tento finanční sektor byl jenom čistě parazitární. On totiž slouží jako svého druhu „krevní oběh“, který sice sám živiny nevytváří, nicméně je distribuuje po celém těle. Reálným smyslem finančně-burzovního sektoru je, že disponibilní společenské finanční prostředky neustále nově dislokuje do sektorů, které jsou finančně nejvýhodnější – to ovšem zároveň obvykle znamená které jsou nejprogresivnější, nejefektivnější. Tady se zase ukazuje trvalá chyba Marxova konceptu hodnoty: on uznává jenom hodnotu bezprostřední dělníkovy práce, ale neuznává hodnotu vzniklou zvýšením efektivity společenské produkce. (To jest: on toto zvyšování efektivity samozřejmě znal a viděl, ale podle něj se jednalo jenom o vedlejší, přechodný fenomén „extra nadhodnoty“.)

    A ani se nedá říci, že by tito finanční spekulanti nepracovali: oni musí dokázat zpracovat obrovská kvanta informací, ovšem opět platí, že Marx duševní práci nepovažoval za hodnototvornou. (Alespoň ne duševní práci tohoto typu.)

    Znovu je tedy nutno říci: ano, Marx měl ve své kritice kapitalismu v mnohém pravdu, tento rentiérský parazitismus dozajista existuje; ale na straně druhé je možno právem tvrdit, že bez těchto finančních spekulací by (kapitalistická) produkce byla mnohem méně výkonná, a že by tedy celá společnost byla mnohem chudší.

  28. Což je pak i odpověď panu Nushartovi: samotný fakt že se určitá část investorů soustředila na čistě finanční, spekulativní sektor, ještě zdaleka neznamená (a znamenat nemůže) zánik reálné ekonomiky, a tedy i zájmu o ni.

    I když je nutno podotknout, že M. Tejkl (a I. Švihlíková) to vidí právě tak: že prý současný kapitalismus je už převážně jenom rentiérský, a že je tedy možno vytvořit stav, kdy zisk komerčních subjektů bude distribuován už jenom přes stát; což pak státu prý umožní činnost těchto komerčních/kapitalistických subjektů regulovat s ohledem na celospolečenské zájmy.

    Je to sice svým způsobem zajímavá teorie, nicméně podle mého názoru visí ve vzduchu, právě proto že opomíná fakt že i onen – přebujelý -finanční sektor je stále ještě jenom derivátem reálné ekonomiky, reálné produkce; a je to tedy právě tato reálná produkce (a její snaha o realizaci profitu), která i nadále zůstává základem ekonomiky.

    —————————

    Co se pak onoho lékaře v nekomerčním zdravotnictví týče: ten podle marxistické teorie žádnou nadhodnotu (o kterou by se mohl „dělit“ se svým zaměstnavatelem) vůbec nevytváří. On nanejvýš může konat „nadpráci“; ale nikoli nadhodnotu ve smyslu marxistické definice, právě proto že jeho zaměstnavatelem není kapitalista, který by výsledky jeho práce používal pro akumulaci kapitálu. Tedy pro nepřetržitou spirálu produkce, prodeje, zisku, a další investice s jediným účelem: dosáhnout nového zisku.

  29. Ještě se musím vrátit k tomu co napsal pan Horák, totiž že někdy se naprosto může daleko spíše zdát že prodávající (obchodník) „vykořisťuje“ kupujícího, svého zákazníka tím že mu své zboží vnucuje za přemrštěné ceny. – Tady je ovšem nutno podotknout že Marx své teorie stavěl zásadně na společensky p r ů m ě r n ý c h hodnotách, nikoli na jednotlivých případech, či dokonce excesech.

    Ovšem – tato záležitost nicméně skrývá jeden další, velice zásadní problém v celé marxistické teorii (nad)hodnoty, na který jsem sám přišel až zcela nedávno (při četbě oné knihy marxistického autora). Ale to by byla velmi složitá záležitost, do které se v tuto chvíli raději vůbec nebudu pouštět.

  30. Co se Marxova proletariátu týče: paní Hájková, tady se jedná především o to že podle Marxovy teorie je proletariát kapitalisty okrádán o celou nadhodnotu kterou vytvořil. Což by pak samozřejmě muselo časem vést k uvědomění proletariátu, a k revoluční situaci.

    Pokud by ale mělo platit to co jsem tu sám v minulých komentářích uvedl, totiž že

    – ve skutečnosti si kapitalista nepřisvojuje c e l o u nadhodnotu, nýbrž jenom její část, a druhá část zůstává dělníkovi (čili „proletariátu“)

    – a že ve skutečnosti i kapitalista sám poskytuje dělníkovi určité plnění, totiž že mu pro jeho práci dává k dispozici celý (jím, tedy kapitalistou zorganizovaný) produkční aparát, bez kterého by dělník svou pracovní sílu nemohl nijak realizovat;

    pokud tedy platí tyto dva body, pak tím samozřejmě do značné míry mizí reálná základna pro existenci proletariátu.

    To co pak zůstává (a takovýto obraz se podle mého soudu také nejvíce blíží objektivní realitě) je jakýsi „poloviční proletariát“; tedy velká masa námezdně pracujících, kteří sice na jedné straně skutečně svému kapitalistovi svou prací přinášejí (nadměrný) zisk; nicméně na straně druhé i oni sami profitují ze vzájemné kooperace kapitalista – zaměstnanec. Což jim umožňuje relativně přijatelnou životní úroveň, a odvádí je od revolučních myšlenek.

    Tím chci říci: určitý potenciál touhy po změně tu stále ještě je; a je objektivně daný. Ale tato změna bude mít spíše charakter jakési modifikace, transformace současného kapitalistického uspořádání, nežli nějakého radikálně revolučního převratu.

  31. Když jsem tu včera napsal, že „na významu podle mne nabývá jiný rozpor, mezi prodávajícím a nakupujícím“, reflektoval jsem skutečnost, že lidé si nestěžují ani tak na nízké platy (neboť ty rostou), jako na drahotu (která růst běžných příjmů, samozřejmě i důchodů, celkem spolehlivě eliminuje). Jistě, je možné říci, že jde o dvě strany téže mince. Nicméně, kapitalismus v jistém smyslu drahotu znamená. (Obchodníci ovšem vždy prodávali svoje zboží s podstatnou marží. Kdysi však byla doprava z dnešního pohledu neuvěřitelná svízel, kdežto nově časem relativně zlevňuje právě skoro jen zboží přivezené z hodně daleka).

    Místo teoretizování si nyní trochu zavzpomínám. Moji prarodiče (kteří nežili v Praze) ve „zlatých“ 20. letech jen výjimečně utráceli v podnicích nabízejících hotové jídlo. Jako tehdy velká většina obyčejných lidí. Babička o návštěvě pražské Koruny (poznamenané setkáním s „dojížďáky“) vyprávěla ještě po padesáti letech. Naproti tomu moji rodiče, krátce po roce 1950, tedy v nejtemnějších časech stalinského socialismu, se už v Praze běžně stravovali a v Koruně i luxusnějších podnicích se cítili už jako doma. Já jsem kolem roku 1980, zaměstnán na Václaváku, běžně snídal v bufetu obložené chlebíčky a kakao, obědval v rybárně (třeba kapra po židovsku) a odpoledne chodil na zmrzlinový pohár, nebo mléčný koktejl. To poslední do Koruny. Koktejl s ovocnou příchutí stál 1,30 Kčs (později 1,60 Kčs) a stála na něj fronta, přestože jeho rozléváním do sklenic byly zaměstnané tři šikovné prodavačky. Všiml jsem si, že počty prodaných nápojů zaznamenávají na tabuli a jednou jsem uslyšel oznámení jedné z nich: „Tak dneska jich máme už pět tisíc.“ Onehdy jsem měl čas a vešel do poloprázdného podniku firmy, jež vyrostla (a rozrostla se) z původní zmrzlinové cukrárny v pasáži Světozor. Koukal jsem tam ovšem po ovocném mléčném koktejlu. Zobrazen ho tam měli. Byl za 75 Kč. Ač osloven prodavačkou, zůstal jsem pohroužen v zamyšlení, něco pak zamumlal a odešel.

    A teď se ve vzpomínkách vydám ještě na cesty. Je rok 1986 a já sedím za vedra s bratrem v athénském parku, když tu se objeví prodavač zmrzliny, chlazené suchým ledem ve speciální tašce. Vidím, jak celkem elegantní pán přistupuje k jednotlivým lidem a zase odstupuje. Nic. Až teď se konečně jeden táta smiloval (nad ním a hlavně nad svým děckem). Hlavou mi šla Praha, z níž jsem před pár dny odjel, když každý třetí člověk na Václaváku lízal zmrzlinu. (Dokonce jedna demonstrace, to roku 1988, začala jako fronta na zmrzlinu, již přítomní policisté nemohli rozpustit. Kšeft byl kšeft. I za socialismu).

    A ještě jeden moment. Vracel jsem se ve zmíněném roce 1988 (poprvé) ze Západního Německa, z Mnichova (po nákupu televize ze složeného trojího kapesného). „Čedokácký“ autobus nám zastavil u poslední německé benzinky, abychom utratili zbývající marky. Já měl všehovšudy 66 pf., tj. dnešních 33 centů. (Jaké detaily si člověk někdy zapamatuje na celý život!). Tehdy jsem za ty drobné pořídil dvě čokoládové tyčinky (za 35 a za 30 pf.) a poslední pfennig si nechal pro štěstí. O tom, jak to s cenami i na benzínkách dnes, psát nebudu. Asi to všichni známe.

    Kapitalistické „Nechceš? Neubyde!“ nám jako dětem říkala babička. Kapitalismus je drahota, říká na různé způsoby mnohý z nás. Když nehrozí, že se shodí.

  32. Pane Horáku, u nás jsou lidé vždy nespokojení a domnívají se, že jinde je to lepší. Před rokem osmdesát devět všichni pošilhávali po západu, protože tady přece „chcípl pes“. Mnozí si to však myslí i dnes.
    Můj syn, který žije a pracuje pět let v Německu a předtím pět let ve Švýcarsku, jako zaměstnanec Googlu, se chce nyní i s rodinou vrátit do České republiky. Všude okolo slyším od známých, že je blázen, když se chce vracet. Vždyť to tu jde stále k horšímu a kdo ví, co nás čeká. Že prý budou muset mladí pracně shánět zubaře a pediatry (a školu a práci), zatímco v Německu by byli v klidu.
    Přiznám se, že když někdy slyším tu spoustu stížností, jak to bylo v „reálsocialismu“ lepší, napadne mě v duchu myšlenka: Máte přece, co jste chtěli! Vím, že to ode mne není hezké, tak tu myšlenku rychle zaplaším. A pokud můžu někomu pomoct, tak jsem ochotná pomoct.

  33. Když jsem nedávno (na DR) psal, že netřeba žádat všeobecný ekonomický nerůst, protože strukturálně hospodářství nabývat může, měl jsem (už) na mysli především právě včera zde mnou výše vzpomenutou oblast. Proč by si nemohli třeba naši důchodci (a důchodkyně) kupovat porůznu 10x více čerstvých koktejlů nebo absolvovat 10x více masáží zad? Proč si mají připadat přinejmenším jako nerozumní tvorové a „nominální hříšníci“, když občas podlehnou pokušení?

  34. Nejčastěji říkají, že bývaly lepší mezilidské vztahy na pracovišti. To se teď hodně změnilo. Ale v tom lidem samozřejmě nikdo nepomůže.

  35. Paní Hájková, musím přiznat že ona myšlenka „máte co jste chtěli“ mi také často projela hlavou, především v devadesátých létech. Ano, je to škodolibost; ale mnozí lidé si o takovouto reakci vysloveně říkali.

    Nejde o to, že lidé – právem – chtěli změnu; ale jedná se o to že mnozí chovali skutečně naprosto nekritický obdiv ke všemu západnímu; a to byli právě ti, kdo s (někdy až přímo hysterickým nadšením) přijímali i Klausův „trh bez přívlastků“, tedy čirý a syrový kapitalismus. Který se pak i vůči mnohým z těchto jeho nekritických vyznavačů ukázal být velice surovým. V takových případech bylo sotva možno zdržet se oné myšlenky „máte, co jste chtěli“.

    Co se Vámi zmíněných vztahů na pracovišti týče, pak tuto oblast já dnes už samozřejmě nemohu kompetentně posoudit, ale přece jenom bych soudil, že tady byly dříve poměry značně ambivalentní.

    Já napřed ale převyprávím jednu historku kterou kdysi vyprávěl jeden můj spolužák na mnichovské univerzitě, když po jejím ukončení napřed brigádničil u německé pošty. (Bylo to tedy někdy koncem osmdesátých let.) Říkal, že tam pracoval i jeden Čech, který dříve pracoval u pošty české. A tento Čech prý poměry v české a německé poště porovnal tímto výrokem: „Tam i tady je to nakonec stejná pakárna, ale tam jsme se tomu aspoň mohli smát!“

    Myslím že to je velmi trefný výrok. Za socialismu panoval na pracovištích šlendrián, nízká pracovní morálka, nadřízení vedoucí (jmenovitě mistři) měli většinou nízkou autoritu; ale na straně druhé právě proto že lidem (pracujícím) na jejich pracovním výkonu nijak příliš nezáleželo, mohli si pracovní dobu do značné míry zpříjemnit po svém, především typicky českým humorem a vzájemným pošťuchováním.

    Zatímco kapitalismus, ten s sebou přináší bezpodmínečný tlak na výkon. Pracovní dobu už není možno trávit vzájemnými hovory a hrátkami. – Mimochodem, jedno z prvních opatření vedení automobilových závodů Škoda poté co tyto přešly do německých rukou byl zákaz, aby zaměstnanci během pracovní doby provozovali tyto vzájemné žertíky! Marx by k tomu dozajista napsal, že kapitalismus tady zase jednou ukázal, jak je smrtelně vážnou záležitostí.

    Takže v tomto smyslu je skutečně možno uvěřit tomu, když mnozí tvrdí že za socialismu byly vztahy na pracovištích lepší, přátelštější, respektive pohodovější.

    Na straně druhé ale ještě za mého pobytu v Československu mě vždy znovu a znovu vysloveně ohromovalo, jak k sobě dokázali členové jednoho a téhož pracovního kolektivu k sobě navzájem být nevraživí, až vysloveně jedovatí. Například v obchodech prodavačky nezřídka tyto své osobní spory bez jakýchkoli zábran řešily přímo před obchodníky. Něco takového jsem v Německu nezažil nikdy, a bylo by to také naprosto nemyslitelné. Ne že by nikdy nevznikaly spory mezi jednotlivými členy jednoho pracovního kolektivu; ale aby si je řešili přímo před zákazníky, něco takového by jejich nadřízení nikdy nestrpěli. A za druhé: ani z nich samých (tedy zaměstnanců) by něco takového nikoho nenapadlo, považovalo by se to za hrubou nezdvořilost.

    Jak jsem napsal, ty poměry za socialismu byly tedy velmi ambivalentní: na jedné straně skutečně více prostoru pro vzájemné mezilidské vztahy, více osobních styků, hovorů, vzájemného škádlení v pracovní době; ale na straně druhé tlak poměrů otravoval obecně ovzduší, což se pak promítalo i do podrážděných vztahů mezi lidmi.

  36. Co se cen některých produktů týče: no ano, pane Horáku, pro mě to svého času byl také určitý šok, když jsem zjistil jak nečekaně vysoké (ve srovnání se socialismem) jsou některé ceny. Ovšem tady je nutno si uvědomit jeden klíčový bod: jaký plat měly za socialismu dejme tomu ty prodavačky koktejlů.

    Je to holý ekonomický fakt, že (za kapitalismu) většinou největší položku produkčních nákladů tvoří mzdy na živou pracovní sílu. Jestliže taková prodavačka za socialismu mohla brát dejme tomu nějakých dva tisíce korun, pak to bylo v tehdejším reálném směnném kursu tuším asi tak dvě stě západoněmeckých marek. Zatímco v Německu ta samá prodavačka mohla brát tak dejme tomu 1 600 marek. Čili osmkrát víc. A tento rozdíl musel samozřejmě zaplatit zákazník.

    Rozdíl mezi kapitalistickou a socialistickou ekonomikou byl především v tom, že za socialismu byla velmi laciná pracovní síla, ale jen velmi těžko dostupná byla moderní technika. Zatímco v kapitalismu naprostý opak: ve srovnání se socialismem vysoké nasazení techniky, ale velmi drahá živá práce.

  37. Chystám se na toto téma už několik dní, ale pořád jsem se – pro probíhající živé diskuse – k němu nemohl dostat. V současné době totiž televize vysílá třídílný seriál o slavné ekologické aktivistce Gretě Thunbergové. Já jsem už několik takových reportáží a filmů s ní i o ní viděl; a nenechal jsem si ujít ani tento dokument. (Zatím jsem shlédl jenom první díl.)

    Musím přiznat: Greta Thunbergová je mi velmi sympatická, a v určitých ohledech k ní cítím i čistě osobní blízkost. Ale v tomto (zatím) posledním dokumentu, v době jehož natáčení jí bylo už nějakých 18 či 19 let, mě u ní především znovu a znovu fascinuje její stále jakoby zcela stejný dětský vzhled. Jako by byla pořád ještě tou malou školačkou, která se svého času umíněně rozhodla místo školy protestovat před budovou parlamentu za životní prostředí.

    Co je ale na celé věci natolik fascinující: jak tato drobná, subtilní dívenka dokázala vyzvat na souboj víceméně celý „velký“ svět; a že tento boj dokáže vést s neotřesitelnou vírou a sebejistotou doslovně novodobé Jany z Arku. Jak neohroženě – nesená svým nezlomným přesvědčením – dokáže v samotné aule Spojených národů všem mocným tohoto světa vmést do tváří své proslulé „Jak se opovažujete!?…“

    Musím přiznat, nedokážu si sám o sobě představit že bych byl něčeho takového schopen, takovýmto spontánním a přitom naprosto přesvědčivým způsobem.

    Mimochodem, když už jsme zmínili tento její slavný výrok: ona právě v tomto televizním dokumentu řekla, že si je plně vědoma toho, že do mediálního prostoru (a do vědomí lidí) nakonec proniknou jenom právě takovéto její markantní výroky. Což jí samotné ale vůbec žádnou radost nedělá, ona by byla mnohem raději kdyby lidé vnímali to, co ona chce světu sdělit ve věci samotné, tedy holá vědecká respektive ekologická fakta. Jenže – jak sama říká – ve skutečnosti právě tato holá fakta si ani z jejích vlastních posluchačů nezapamatuje prakticky nikdo. A proto – když koncipuje své projevy – především na jejich úvod cíleně dává nějaké takové silné, emocionální sdělení, aby vůbec dokázala získat zájem a pozornost publika.

    A ještě jedna věc. Zdálo by se, že takto prominentní, slavná osobnost má snadný život, že si může užívat své obliby, své popularity. Ve skutečnosti ale tento její status světoznámé osobnosti má i svou odvrácenou stránku, ona dostává i velká množství nenávistných mailů, kde je jí dokonce i vyhrožováno smrtí!

    Musím znovu a znovu vyjádřil svůj obdiv nad tím, jak tato křehká dívenka dokáže ustát všechnu tu tíhu, napětí a tlaky které vyvstávají v souvislosti s jejím veřejným působením. Přejme jí, ať jí tato její vnitřní síla vydrží i nadále.

  38. No jo. Vždyť ona je v tom beztak sama. Nemá nikoho, kdo by za ní stál, nikoho, o koho by se mohla opřít… Má tu energii jenom ze sebe.

  39. A opravdu si myslíte, pane Poláčku, že stačí někomu vynadat, aby se svět změnil k lepšímu?

  40. Ale je možné, že Greta zároveň studuje, kde udělal Marx chybu.

  41. Tedy, co se té energie týče, pak Greta v tom zase tak úplně sama není. Za prvé ji podporuje její otec (o její matce se v oněch reportážích o Gretě ovšem nemluví skoro vůbec, ta se tam vždy jenom mihne tak nějak na okraji, zdá se jako by Greta ke svým psům měla bližší vztah nežli k matce, respektive obráceně, zdá se že její matka se o její ekologické aktivity buďto vůbec nezajímá, anebo je dokonce neschvaluje, ne z ideových důvodů, ale možná si myslí že se do těchto veřejných aktivit vůbec neměla pouštět).

    Ale za druhé, Greta samozřejmě cítí tu obrovskou energii která vůči ní prýští z velkých zástupů především jejích mladých přívrženců. Přitom ale i to je trochu ambivalentní záležitost; na jedné straně je znát že jí tato přízeň zástupů dělá radost a dodává další sílu, ale na straně druhé si právě v této poslední dokumentaci postěžovala jak je pro ni mnohdy velmi obtížné muset ustát tyto tlačenice uprostřed cizích davů. Což je pro ni jako autistku ovšem ještě mnohem náročnější nežli pro jiného teenagera v jejím věku.

    ———————–

    Jestli pak stačí „někomu vynadat aby se svět změnil k lepšímu“ 😀 – no jak jsem uvedl ona sama by byla mnohem raději kdyby se mohla spokojit s tím že přednese na příslušných konferencích střízlivá vědecká data o klimatické krizi, a kdyby svět tato fakta vzal na vědomí, a začal se podle toho řídit. Ale realita je holt taková, že svět vnímá především její emotivní vystoupení.

    Ale k samotné otázce, zda postačí „někomu vynadat“ – holým faktem je, že v dějinách zřejmě ke všem změnám docházelo tím, že napřed někdo někomu „vynadal“. Že mu tedy sdělil že všechno to co zastává a koná ten druhý že je naprosto špatné, a že je nutno udělat pravý opak.

    Jestli to v současné době nějak pomůže? – Já jsem před časem četl docela zajímavou vlastně jenom jakoby vedlejší zmínku, bylo to v novinovém rozhovoru s jedním vysokým manažerem v letectví (které je ovšem jedním z velkých znečišťovatelů zemské atmosféry); a tam padla věta o tom, že „i tito velcí manažeři mají doma děti, a před nimi se musejí nějak obhájit za to, že podniky jimi řízené znečišťují životní prostředí, a jestli oni sami proti tomu dělají dost“.

    To byl skutečně nemálo zajímavý moment, kdy do světa těchto manažerů kapitalistické produkce, pro které vlastně nemá z titulu jejich funkce platit nic jiného nežli čirý profit, nečekaně jakýmisi zadními vrátky, přes čistě rodinné vazby, vtrhnou i zcela nekomerční, ekologické ohledy a požadavky.

    Mně se až v tu chvíli ozřejmilo, že to velké světové ekologické hnutí přece jenom může mít určitou reálnou sílu něco změnit (do té doby jsem byl v tomto ohledu značně skeptický), že tito většinou mladí lidé mají své rodiče, a tito rodiče mnohdy sedí u rozhodujících pák moci a ekonomie. V tuto chvíli se ještě nedá říci zda toto hnutí bude nakonec úspěšné; ale v každém případě se nedá popírat, že v průmyslově vyspělých zemích (v „prvním světě“) už v zásadě došlo ke změně ekologického vědomí, že se podnikají rozhodné kroky k radikálnímu snížení emisí. – Daleko větším problémem v tomto ohledu jsou nyní rozvojové a polorozvojové země jako je Čína, Indie a tak dále, kde ekonomický růst je stále ještě mnohem větší prioritou ve srovnání s potřebou ochrany klimatu.

  42. Jestli Greta studuje kde Marx udělal chybu 😀 – no že by zrovna v tuto chvíli studovala právě toto dost specifické téma je asi dost málo pravděpodobné, nicméně alespoň nějaký kontakt s marxismem zřejmě měla, v každém případě před nedávným časem pořádně „nadzvedla“ pravičáky, když prohlásila že na ničení životního prostředí nesou vinu všechna dosavadní společenská a ekonomická uspořádání, včetně kapitalismu.

    Tento její výrok sice ovšem nijak nemusí znamenat že by se nějak blíže zabývala marxismem, spíš k tomuto závěru dospěla na základě výměny myšlenek s celou tou velkou ekologickou komunitou; nicméně samotný fakt že dokáže vidět i o něco dál za čistě ekologickou problematiku, že se ptá i na společenské příčiny klimatické krize, je dozajista pozitivním znamením. A kdoví – při její důkladnosti a důslednosti při studiu ekologické problematiky by nebylo nijak překvapivé, kdyby se časem dostala i k hlubšímu studiu marxismu.

  43. My jsme tu v poslední době diskutovali o možnostech transformace kapitalismu; v dnešním Salonu (Právo) vyšel zajímavý rozhovor se sociálním antropologem Martinem Trenčinským, který na toto téma vyslovil zajímavou větu:

    „Ještě před deseti patnácti lety se všude opakovala mantra, že je pro nás lehčí představit si konec světa než konec kapitalismu. To už není pravda. Dnes už si většina sociálních vědců konec kapitalismu představit umí. Ovšem to, co řada z nich vidí jako jeho nástupce, není progres, ale regres do takzvaného technofeudalismu.“ (Myslím, že tento „technofeudalismus“ zde nedávno zmínila i paní Hájková.)

    Přičemž jak Trenčinský říká, toto označení je samo o sobě dost nepřesné, nejedná se o to že by měla vzniknout nějaká nová společenská, stavovská hierarchie; velké technologické koncerny nebudou ovládat stát, nicméně budou ovládat životy lidí.

    Trenčinský dokonce tvrdí, že tito podnikatelé či kapitalisté v oblasti informatiky stále ještě potřebují stát, aby garantoval jejich provozy, jejich zisky; Bill Gates by podle něj nikdy nemohl získat své miliardy, kdyby mu stát nepomáhal uplatňovat copyright na jeho operační systém Windows. Protože jinak by si z něj všichni prostě udělali nelegální kopie. – Tady se ovšem Trenčinský přinejmenším zčásti mýlí, jmenovitě v českém prostředí byly nelegální kopie prvních verzí Windows naprosto běžným jevem; byl to nakonec Microsoft sám, kdo tomu dokázal učinit přítrž tím, že zavedl povinnou aktivaci Windows.

    Nicméně zajímavá je i další zmínka Trenčinského, že dnes je velký rozruch (až snad přímo panika) kolem toho co všechno se světem lidí udělá nástup umělé inteligence; on ale připomněl že víceméně naprosto srovnatelná situace už proběhla s nástupem průmyslového věku, kdy také do propadliště mizel celý dosavadní svět, a lidé tehdy vůbec nevěděli kam je ten nový svět průmyslové revoluce vlastně zavede. – V každém případě je možno konstatovat, že průmyslový věk na straně jedné skutečně významným způsobem transformoval jak společnost tak i samotného člověka, ale že na straně druhé žádný „zánik světa“ se nekonal. Člověk je velmi adaptabilní tvor, a zdá se že nakonec se dokáže přizpůsobit všemu.

    V tomto ohledu ale stojí za zmínku i úvaha učiněná v onom rozhovoru o tom, jaký charakter bude (za éry nástupu umělé inteligence, případně onoho „technofeudalismu“) mít lidská práce. Byly zde uvedeny tři základní alternativy:

    – svět zotročující práce

    – utopický svět bez práce

    – dystopický svět bez práce.

    To je skutečně docela zajímavé rozčlenění. Onen „svět zotročující práce“ by byl zřejmě onen svět pod nadvládou „technofeudalismu“. Utopický svět bez práce: lidé pracovat nemusejí, ale místo toho se mohou věnovat svým vlastním zájmům a své rodině. Zatímco v dystopickém světě bez práce by lidé pracovat chtěli, ale nemohou, protože jim umělá inteligence veškerou práci přebrala; a to i včetně práce operátorů.

    Docela zajímavé vyhlídky; nicméně já soudím, že tato takzvaná „umělá inteligence“ ještě dlouhou dobu nebude schopna člověka skutečně nahradit.

    Ovšem – to je nutno uvést – člověk práce se skutečně i pro tentokrát bude muset velmi přizpůsobit radikálním změnám pracovního světa, a obrovská část dosavadních pracovních činností bezpochyby zmizí bez náhrady.

  44. Vsichni mladí ovšem nemají rodiče na vedoucích postech. Někteří, co na tom nejsou dobře, tedy svým rodičům spíš závidí, že na rozdíl od nich žili v ještě relativně klidné a jisté době. Já dávám na facebook občas nějaké úryvky z duchovní literatury. Možná to některým lidem leze na nervy. Těžko říct. Nedávno jsem tam napsala tento citát: „Jednou ze základních zkušeností dnešního člověka je strach. Ohrožují nás obavy všeho druhu: strach z budoucnosti, z terorismu, z války, z nezaměstnanosti, z vlastního selhání, ze smrti a z nesmyslnosti bytí. V rámci terapeutického rozhovoru se mnozí psychologové snaží pomoct svým klientům zbavit se strachu nebo jim přinejmenším ukázat, jak se strachem lépe žít. Jejich možnosti se ale často projevují jako značně omezené. S lidským bytím se pojí zásadní strach, s nímž si psychologie nedokáže poradit. Ten pramení z konečnosti lidské existence a z pocitu, že člověk nemá právo na existenci, že nemá právo spočinout v sobě, ale že je ve všem zcela odkázaný na druhé. Tento existenciální strach nedokáže odstranit žádná psychologická věda, protože jej dokáže překonat jedině bezmezná důvěra v Boha. Jedině tak nám otvírá přístup k Základu našeho bytí, který nás stvořil z lásky a který nám dává žít z milosti.“
    (z knížky A. Grüna Dimenze víry)
    Mám v „přátelích“ jednu odborářku, anarchistku, která je mladší než já, a ta k tomu napsala: „Já nevím ale za komárů jsem neměla strach z nezaměstnanosti, terorismu a války.. paradoxně za časů studené války byla šance že se nečekaně vypaříme výrazně nižší než dnes. Strach že v selžu v „krysím závodu“ a zemřu opuštěná a nemocná na ulici byl naprosto neznámý a nepředstavitelný, dnes jej mám denně před očima.“
    Napsala jsem, že ani já jsem tehdy (za „komárů“) neměla strach, ale někteří lidé měli naopak strach z těch „komárů“. Pak už nic nenapsala.

  45. V době studené války jsem měla malé děti a dodnes nedokážu zapomenout na děsivé sny, ve kterých hrál hlavní roli atomový výbuch. V těch snech jsem s dětmi musela utíkat a pak jsem v davu prchajících jedno dítě nebo obě ztratila a zoufale hledala.
    Jen jeden „atomový“ sen, který mi utkvěl v paměti, se z tohoto rámce vymyká. Začíná v noci, v ložnici našeho domu, kdy z okna sledujeme obzor. Najednou celý venkovní prostor vyplní nezvyklá záře. Cítím, že s mým tělem se něco děje, že ho prostupuje mocná energetická vlna. Je mi jasné, že je to nevratná změna, přinášející konec života. Ale není v tom hrůza, ten pocit je spíš povznášející. Vycházíme z domu a jdeme na náměstí. Lidé, kteří se tam shromáždili, cítí to samé, co já. Je to zvláštní, protože tenhle způsob konce světa se podobá jakési slavnosti.
    Tím sen skončil, ale ten zvláštní pocit přeměny ve mně zůstal.

  46. Tak já taky nemůžu říct, že bych se tehdy té atomové války nebála vůbec. Trochu ano.
    Ale strach z budoucnosti, z terorismu a z nezaměstnanosti mě netrápil, stejně jako tu odborářku. Ani z nesmyslnosti bytí ne. Strach z vlastního selhání ten ano. Ten jsem měla. A jako dítě jsem poměrně brzy měla strach ze smrti rodičů.

  47. No ano, šířit apokalyptické vize v souvislosti s nástupem UI se dnes stalo bezmála módou. – Už jsem zmínil, že naprosto podobná hysterie panovala například v době nástupu parních strojů. Osobně se nedomnívám, že to bude zase tak horké. Z těch sedmi vypočítaných bodů údajné „zkázy lidstva“ ze strany UI bych sotva nějaký uznal za skutečně fatální. Je nutno si uvědomit jedno: stále ještě jsou to lidé, kteří určují, co UI smí rozhodovat a co ne. Ano, stane se samozřejmě několik nehod; jenže právě tyto kolize budou pro lidstvo varováním, že Umělé inteligenci musí nasadit uzdu. Je to něco podobného jako už dnes jsou celé systémy státní správy, celé nemocnice závislé na operačním systému Windows; a pak stačí jeden jediný hackerský útok, a celá nemocnice nemůže třeba celé týdny fungovat. Jenže – takovéto případy pak vedou k tomu, že se zavedou důkladnější a důslednější bezpečnostní opatření. Jsem si dost jistý, že s UI to bude probíhat velmi podobně. Jak řečeno dozajista bude docházet k nějakým excesům, kdy se UI „utrhne ze řetězu“; ale pak bude spoutána o to více.

    Je nutno si uvědomit: celá tato slavná „umělá inteligence“ ohledně kognitivních a rozhodovacích schopností stále ještě obrovsky zaostává za člověkem. Ona je samozřejmě mnohonásobně rychlejší a výkonnější; ale lidskou schopnost myšlení může nakonec pouze napodobovat, nikoli nahradit.

    Ostatně, zrovna dneska jsem četl – dost nečekanou – zmínku o tom, jak UI může naprosto znamenat značně pozitivní přínos pro lidstvo. A to sice právě tam, kde by to málokdo čekal – totiž v odhalování fake news. (Běžně se totiž předpokládá pravý opak: že právě ona je bude nekontrolovatelně produkovat a šířit.) Bylo to v dnešním Právu, v rozhovoru s jedním kandidátem při volbě nového ředitele České televize; ten zmínil, že jedna z jeho představ o nové formě fungování televize by byla, že například moderátoři diskusních pořadů by měli k dispozici umělou inteligenci, která by jim okamžitě mohla dodat varovnou zprávu ohledně tvrzení nějakého účastníka diskuse: „Pozor, tenhle člověk lže.“

    Zdánlivě jenom drobnička; ale ve skutečnosti by to mohlo znamenat naprosto zásadní přelom v celém společenském diskursu. Dnes si totiž může veřejně lhát víceméně každý jak se mu jenom zachce; ze záplavy různých faktů a sdělení si vždy může vytrhnout taková, která se mu právě hodí do krámu. Nebo si je může rovnou vymyslet. Zatímco teď by Umělá inteligence v časovém horizontu několika vteřin odhalila: „Tohle tvrzení je lež, neodpovídá objektivním faktům!“

    Jednou ze základních podmínek kvalitativního přelomu ve společenském diskurzu je právě účinné eliminování lži, jakožto běžného způsobu veřejné komunikace.

  48. Co se oné údajné vlny strachu v současné (technické) civilizaci týče: i tady bych byl značně skeptický. Vzpomeňme si na středověk: tam lidé žili po dlouhé doby ne ve strachu, ale ve vyslovené hrůze například z moru; nebo za třicetileté války ve zcela akutním nebezpečí ze zabití. Nebo Češi za německé okupace; i to byl fakticky život v neustálém strachu. V tomto srovnání je současný stav vyslovená „havaj“. Je vždy nutno se ptát, jestli skutečně stoupá obecná míra psychických zátěží – anebo zda tato statistická křivka stoupá především proto, že je více psychologů, kteří tyto zátěže odpovídajícím způsobem častěji diagnostikují.

    Nechci nijak bagatelizovat pocity vnitřní nejistoty či marnosti, smysluprázdnosti u příslušníka současné technické, anonymizované, zkomercializované civilizace; ale skutečně bych byl velmi opatrný ohledně soudů, že tento člověk permanentně „žije ve strachu“.

    Jak zmínila paní Zemanová, za našich časů (studené války) tomu bylo daleko hůře, já sám si vzpomínám jak někdy v šedesátých létech (nebylo to snad v čase karibské krize?…) naši rodiče nás děti instruovali, jak se chovat v případě kdyby se najednou na nebi objevil kotouč oslnivé záře: skočit do příkopu, hlavou směrem od epicentra výbuchu, zkříženýma rukama si krýt hlavu. Neměl jsem tehdy ještě vůbec ponětí co je to atomová bomba; ale toto varování se mi vrylo do duše jako předzvěst jakési neznámé, hrozící a hrůzné apokalypsy.

  49. Co se pak děsivých nočních můr týče, pak musím přiznat, že mě takovéto noční přízraky jeden čas skutečně pronásledovaly; a to po dlouhou řadu let.

    Ovšem: jednalo se o to že já jsem měl po celá léta dvě zaměstnání: jedno (hlavní) začínalo v podvečerních hodinách, ale vedle toho jsem ještě jednou týdně měl vedlejší přivýdělek, rozvážel jsem skříňovým nákladním autem jedny lokální noviny (anonce). Problém byl v tom: já jsem prakticky nikdy nevěděl, kdy budu se svou jízdou hotov. Každá byla jiná, záleželo na tom kdy budou vytištěny noviny v tiskárně, a především kolik v nich bude reklamních příloh. Protože podle jejich počtu jsme mohli mít náklad dejme tomu tři tuny, ale třeba také trojnásobek. A když to bylo takto hodně – pak pro mě ten den jízda byla obrovský stres, neustále jsem musel hledět na hodinky, zda vůbec stačím včas přijet do mého hlavního zaměstnání. A tento – stále se opakující a celé roky trvající – stres se mi natolik usadil v povědomí, že ještě i řadu let po mém vstupu do důchodu jsem znovu a znovu měl noční můry toho typu, že jsem s oním nákladním autem někde na mé trase; že je už jedna nebo dvě hodiny po poledni, já mám být ve čtyři v mém druhém zaměstnání – a přitom mám ještě celý náklad uvnitř, a že nemám šanci na to být s mou jízdou hotový včas.

    Toto byl tedy základní vzorec mých nočních můr; ten byl ale ještě často „vyšperkován“ takovými vylepšeními, jako že například vůbec nemám k dispozici plán mé jízdy, takže vůbec nevím kam mám jet a kde mám ty noviny vykládat. Případně jedna nijak řídká alternativa byla, že já jsem takto po poledni teprve začínal se svou jízdou (normálně jsme vyjížděli od tiskárny tak v půl desáté – v deset), měl jsem plné auto mých vlastních novin; a přitom mi došla zpráva z centrály že vedle toho ještě musím zaskočit za jednoho svého kolegu, a vyřídit ještě jeho vlastní jízdu. Čili zase: totální stres, vědomí naprosté nemožnosti stihnout včas svou práci.

    Budíval jsem se z těchto snů (dnes už jsou naštěstí jen velmi řídké) zpocený a s pocitem hrůzy z vlastního profesního selhání; a trvalo vždy nějakou chvíli nežli jsem se z tohoto hororu vzpamatoval a uvědomil si, že ležím doma ve své posteli, jsem už dávno v důchodu a tyhle věci se mě nijakým způsobem netýkají.

    P.S. Snad jednou jedinkrát měla tato noční můra poněkud přívětivější tvář: to jsem totiž jako závoznice obdržel hned dvě půvabná děvčata. 😉

  50. Paní Zemanová, ten Váš sen o zářivé, povznášející (i když snad zároveň apokalyptické) energii: kdyby tu byl ještě Vítek Skočný, on by Vám ten sen dozajista vyložil, on byl přesvědčen že sny vyjadřují nějakou hlubší skutečnost, hlubší pravdu; a zároveň byl vyhraněným mystikem. V každém případě by Vám řekl (a v daném případě bych s takovýmto výkladem i docela souhlasil), že jste v tu chvíli zažila moment vlastního splynutí s celým univerzem, respektive s celou (a celostní, holistickou) vesmírnou inteligencí.

    V němčině se něco takového v esoterických kruzích označuje jako „Seinserfahrung“, prožitek samotného Bytí. To ještě není samo osvícení; ale je to předstupeň k osvícení.

    Ještě tedy nejste zcela u (duchovního) cíle; ale jste už na dobré cestě. 😉

  51. Tak jsem přemýšlela, pane Poláčku, kde jsem nedávno četla, že se něco „utrhne ze řetězu“, jako ta UI. A už vím. V diskusi na KD. Jenomže tam se ten obrat týkal nikoliv umělé inteligence, nýbrž Putinovy války, která prý neznamená nic jiného než to, že se „satan urval z řetězu“. Tento slovní obrat (či obraz) pochází samozřejmě ze Zjevení svatého Jana, jak jinak.

  52. „Člověk si zvykne na všechno…“, tak začíná známé úsloví. Je pravdivé, neboť co jiného nám zbývá? Když „spálení přestalo hrozit leda od slunce“, mladé nebezpečí atomové zkázy bylo pociťováno (také v důsledku tragédií Hirošimy a Nagasaki) velmi bolestně. Postupně se lidé s novou realitou smířili. (Sám jsem z jaderných zbraní v podstatě strach neměl, snad i díky mému otci, který je vnímal jako prostředek proti dalšímu opakování světové války).

    Uvedený mechanismus ovšem platí šíře. Když se objevily první větrné elektrárny, haly sloužící logistice i leccos jiného, mnoho lidí bylo znechuceno a pobouřeno. Ne proto, že tušili budoucí rozšíření oněch jevů, ale pro šok ze zásahu do krajiny. Jak se nové stavby šíří a jsou, teprve nyní, všeobecným útokem na svět, jak si jej (mnozí) zamilovali, zvykají si na ně, nebo lépe řečeno, docházejí svižně k tomu, že je zas něco ztracené a lepší bude mlčet (a občas vyjet na dovolenou do „rájů“).

    Vcelku totéž se týká rovněž umělé inteligence. Kolem roku 1968 bylo běžné, že naši lidé považovali současnou podobu civilizace za „už přetechnizovanou“, když ne u nás, tak na Západě jistě. Zvláště v Japonsku. V magazínech byly třeba fotografie davů v Tokiu, v nichž měl leckdo na ústech roušku (sic!), jež pak byla pokládána za tamější opatření nutné proti smogu. Podobně působily (měly působit) zmínky o tom, že newyorské děti nevědí, že mléko dávají krávy (a když jim to staří řeknou, nechtějí ho pít). Nynější víceméně první fáze přerůstání kvantity (půlstoletého každé tři roky přibližně zdvojnásobování hustoty integrovaných obvodů) v kvalitu (AI, či, dobře, UI) je přijímáno (přes nepochybné výjimky, jak v podobě strachu a obav, tak i fandovství a naděje) většinou už dost laxně.

    Nedávno tu paní Hájková upozornila na (tradiční) názor, podle něhož se v přírodě prosazuje vedle zájmu jednotlivce i zájem druhu. Příslušná vědecká obec však nověji dokládá, že určující je ve skutečnosti gen (či genom). Je to tedy „zájem“ genu, který „nehledí“ na utrpení živých organismů (také naše) i na zánik živočišných druhů či vyšších taxonomických jednotek. (Mimochodem, k jedné větvi nedávné diskuse zde zmíním, že nespočetné „egoismy“ fungují, při obdivuhodné celkové uspořádanosti, i uvnitř každého mnohobuněčného organismu, v jehož případě nakonec jde o mladší progresivní adaptaci, jejíž počátky můžeme vidět snad u kolonií váleče koulivého.)

    Paralelně k boji a evoluci života v přírodě bývalo běžně smýšleno také o vývoji a pokroku lidstva. Mohl být buď důsledkem prosazení zájmu schopných jedinců, nebo schopných národů. Přestože peníze existují teprve nějaké tři tisíce let, je ovšem dnes docela adekvátní vysvětlovat mnohé stránky společenského vývoje „zájmem“ tohoto mladého fenoménu. Samotná UI může zde být za dobrý příklad. A zároveň být kandidátem na dalšího nositele kolíku evolučního štafetového závodu, jež teď, co lidstvo, neseme – domněle do cíle – my.

    Abych řekl pravdu, mně UI (už!) spíš obtěžuje, než znepokojuje. Dnes jsem musel ohledně jistých úprav komunikovat své přání telefonicky s nějakým virtuálním Alešem, roční parkovné (jež je mi k ničemu) platit do automatu a paní dát jen potvrzení a půjčené knihy jsem vracel v knihovně skrze samoobslužné chytré zařízení, zatímco tři pracovnice na mě koukaly. Fastfoody jsem přestal navštěvovat úplně poté, co si tam člověk vybírá jídlo prstem na obrazovce.

    Rezignace na znepokojení ovšem není dobrá zpráva. Lze tušit, že je už nejspíš pozdě. Během maximálně nějakých tří tisíc let, pravděpodobně však – vzhledem k prudce rostoucí dynamice probíhajících procesů – podstatně dříve, nebudou o dalším vývoji nyní rozhodující lidské sféry rozhodovat lidé. Ani co (bohatí) jedinci, ani co národy. Možná dokonce, konečně, to zase nebudou ani peníze! Na jejich místě může klidně trůnit „zájem“ umělé inteligence.

  53. Napadá mě, jestli zárodek strachu z UI neztvárnil už Werich ve svém golemovi ve filmu Císařův pekař. Ačkoliv u golema, přestože byl umělý, bychom inteligenci těžko hledali. Rozbíjet, ničit a bořit přece neznamená žádnou inteligenci. To je čirá destrukce.

  54. Paní Zemanová je na cestě k duchovnu a já naopak na cestě od duchovna. Moje představa o křesťanství je spíše hmotná (nebo tělesná). Chtěla bych totiž, aby ho lidé praktikovali na zemi a aby to bylo všude vidět a znát. Praktikovat, tím nemyslím „praktikovat“ v kostele, ale uvádět do života.
    Nechci ovšem nikoho kritizovat, protože se sama necítím být lepší. A tak zůstává jen u touhy.

  55. Musím napřed vlastně sám sebe tak trochu korigovat. Tedy co se týče přítomnosti strachu v současné civilizaci. Minule jsem poukázal na to že ještě v polovině minulého století byly obavy lidí (z atomové války) mnohem bezprostřednější, nežli mohou být spíše neurčité pocity ohrožení současného člověka; ale na straně druhé došlo k určité změně i v negativním smyslu.

    Ta šedesátá léta – to byla totiž pořád ještě léta technického, ale i společenského optimismu. Snad nejlépe je to možno vysledovat na sci-fi románech a filmech: tehdy tyto vize ukazovaly budoucnost lidstva v dobrodružných cestách při dobývání vesmíru, případně v setkáních s cizími, vyspělými civilizacemi; zatímco dnes je možno vidět prakticky už jenom apokalyptické výjevy země už v blízké budoucnosti zničené ekologickou či jinou katastrofou, kde zdivočelé hordy lidí spolu navzájem vedou nesmiřitelný boj na život a na smrt o poslední zbývající zdroje.

    A je fakt, že především pro mladou generaci se akutní ekologická hrozba stává (či už stala) nevytěsnitelnou součástí jejich životů; možná opravdu nemálo z nich propadá hluboké skepsi při myšlence: kam mám vlastně nasměrovat svůj život, když se stejně celá planeta řítí do nezadržitelné katastrofy?…

    Greta Thunbergová (v druhém pokračování oné dokumentace) zmínila v jednu chvíli velký strach, ale i další negativní pocity, které vnímá v současném světě, v současné společnosti. A sama byla v tuto chvíli touto zmínkou stržena natolik, že se jen stěží bránila pláči.

    Jistě, ona je mimořádně citlivá, senzitivní bytost; musím přiznat že já nevím nic o tom, jaký je skutečný stav mysli její současné generace. Na straně jedné se nezdá že by byla nějak ovládána strachem; ale na straně druhé, do hlubin jejich myslí je jen těžko možné dosáhnout. Nejsou nijak vzácné případy kde se třeba o nějaké známé, populární osobnosti projeví, že ve skutečnosti trpí stavy vnitřní nejistoty a sebepochybností.

    V zásadě bych tedy zopakoval mou tézi: ve srovnání s dejme tomu šedesátými léty minulého století nemusí člověk dnešní západní civilizace natolik trpět pocitem bezprostředního ohrožení; ale na straně druhé onen civilizační optimismus oné doby je zřejmě už nenávratně pryč, a byl vytlačen pocitem pesimismu, apokalyptických očekávání ohledně budoucího vývoje.

  56. A ještě jednou Greta Thunbergová: v tomto druhém dílu dokumentace bylo ukázáno, jak se zajela podívat na polskou elektrárnu u dolu na hnědé uhlí Turów (nedaleko českých hranic) – největší uhelnou elektrárnu v Evropě, která ročně chrlí obrovská kvanta, megatuny kysličníku uhličitého.

    Ona byla samozřejmě zděšena, znepokojena tímto masivním ničením našeho životního prostředí; nicméně pak udělala i krok, který by se od ní – jakožto prominentní ekologické aktivistky – asi nedal jen tak bez dalšího očekávat. Navštívila totiž také polské horníky, kteří ztratili své zaměstnání poté, co jejich důl byl uzavřen. Sama prohlásila, že se chce na celou záležitost podívat i z druhé strany; tedy z perspektivy těch, kteří zavíráním dolů přicházejí o svou vlastní existenci.

    Musím přiznat, tímto počinem si mě Greta získala ještě více. Ukázala tak, že není jenom nějakou fundamentalistickou aktivistkou za dosažení jednoho jediného (vposledku politického) cíle, nýbrž že se jí jedná skutečně o člověka, o celou šíři podmínek jeho (dobrého) žití na tomto světě.

    Nutno zmínit, že dalším určitým překvapením bylo, že tito polští horníci malou Gretu přivítali nikoli s výčitkami, nýbrž docela vstřícně, až snad vysloveně přátelsky. K tomu je ovšem nutno uvést i to, že jejich vlastní důl byl zřejmě zavřen nikoli z ekologických, nýbrž čistě z ekonomických důvodů. (A také je možno se domýšlet, jakou roli hrála skutečnost, že u scény jejich setkání byla přítomna televize.) Nicméně: jestliže Greta ze své strany uznala, že je při ekologické transformaci nutno hledět i na oprávněné zájmy těch kteří jsou jejími důsledky postiženi, tak zase polští horníci deklarovali, že naprosto nezpochybňují nutnost transformace, jenom že je nutno ji provádět sociálně ohleduplně.

  57. „Zhmotňovat duchovno“ – zajímavá myšlenka, paní Hájková. Je ovšem fakt, že prakticky každý z velkých duchovních směrů obsahuje i tuto praktickou stránku, především ve formě pomoci slabším a utlačovaným.

    Nicméně – konkrétně u buddhismu byla cesta k tomuto „zhmotnění“ dost dlouhá, Buddha-Siddhartha původně provedl natolik radikální odvrat od materiálního světa, že hlásal že vůbec nemá cenu se v něm o cokoli snažit, a tedy ani pomáhat svým bližním. Neboť vše podstatné se prý odehrává výlučně v říši ducha. Byl to fakticky až tlak ze strany jeho žáků a následovníků, který ho donutil revidovat toto své učení; takže nakonec naopak hluboký soucit vůči všem živoucím stvořením se stal jeden ze základních sloupů celé jeho duchovní doktríny.

  58. Takže ten pan Skočný se zatím nachází čistě jen v „říši ducha“ a ještě „nesešel dolů“, kde by mohl mít soucit s živoucím stvořením? Nebo už tam došel?

  59. Občas čtu Anselma Grüna i Richarda Rohra, jak už jsem tu párkrát napsala, dokonce dávám citáty z nich na Facebook, když mě zaujmou. A občas mi také trochu lezou na nervy, podobně jako té odborářce. Myslím totiž, že se oba inspirovali Jungem a myslím si také, že to není tak úplně pro mě.

  60. „Zhmotňovat duchovno“ – zajímavá myšlenka a otázka se kterou se potýká lidská činnosti zvaná umění.
    Jaké jsou to projevy umění poutavě zhmotňují utajené tajemné síly skrytě hárající v lidské duši, aby se nám staly předmětem a poznáním lidského ducha?
    A také které jsou to projevy umění, které tržním zhmotněním nabízející poznatky o tajemných silách lidského ducha, které dominují paradigma doby?…..bych přidal k úvahám o možnostech zhmotňování ducha lidského k jeho blahu.

  61. Strach člověka o právo na existenci (v rámci rodu, vesnice, polis, říše práv, společenství víry…) je bohužel zcela oprávněný, historicky (i pro laika) mnohonásobně pevně podložený, není to pouhý psychoanalytický konstrukt.

    Myslím že jako lék bychom mohli vděčně přijmout obojí jeho formy: duchovní i tělesně prožívanou. Jak hojivý sen o společném okamžiku/věčnosti kdy již nebude o co se bát, tak nezavírání očí/srdce před skutečností, že život je nedělitelně spojen s tolikerým utrpením, že pokoušet se představovat si Boha kdesi mimo nejplnější účast v každém z nich – by bylo nelidské.

  62. Ještě pokus o námitku k teorii „sobeckého genu“: Je lidské vědomí (v dělné propojenosti s podvědomím) pouhým nástrojem genu? Proč tak komplikovaným a poruchovým?

  63. Myslím, že „představovat si Boha kdesi mimo nejplnější účast v každém z nich“ ani není křesťanské. Svatý Augustin to vyjádřil: „Ty jsi byl vždycky se mnou, ale já jsem nebyl s Tebou“.

  64. Pane Poláčku, mám prosbu, která jde mimo tuto diskusi:
    Před časem mi vypršelo předplatné v DR a ráda bych se zase občas zapojila do tamních diskusí. Nemohu přijít na způsob, jak svůj účet obnovit. Poslala jsem peníze a dotaz formou mailu, ale odezva žádná. Nemáte nápad, jak bych mohla postupovat?

  65. Moje zkušenost paní Zemanová je trpělivě urgovat. I slibovat horydoly se někdy vyplatí. Liknavost co se fiskální zdatnosti dotejčí jsou průkazem/dokladem pozice DR v mediálním světě.

  66. Paní Zemanová, myslím že podobnou zkušenost s administrací DR před časem učinila i paní Hájková. Já sám v tomto ohledu nemám problémy, mám tam permanentní předplatné, takže to se každý měsíc obnovuje automaticky. Ale jinak Vám v tuto chvíli sotva mohu pomoci, zřejmě budete muset použít tu metodu kterou naznačil pan Petrasek, tedy opakovaně urgovat, až se tam konečně snad přece jenom někdo probudí. Do té doby – pokud byste měla nějaký aktuální komentář k něčemu či někomu – mohl bych ho tam reprodukovat pod mým accountem (s uvedením jména pravé autorky, samozřejmě).

  67. Paní Hájková, nejsem si teď tak docela jistý, jestli jste poněkud nezaměnila osoby Vítka Skočného a prince Siddharthy-Buddhy :-D. Tu naprostou odloučenost od materiálního světa hlásal především ten druhý jmenovaný (alespoň na počátku své duchovní cesty). Jak je to v daném ohledu s Vítkem Skočným – tady si sám nejsem tak docela jistý, skoro mám spíše pocit že u něj došlo k pohybu v opačném směru, totiž že se čím dál tím více vzdaloval vezdejšímu světu, a čím dál tím více se nořil (nebo snad spíše: utápěl?…) do svých duchovně-mystických vizí. Zcela upřímně řečeno, tento jeho vývoj jsem zdálky sledoval s nijak velkou radostí, spíše s rostoucími obavami. Jak už jsem naznačil, měl jsem pocit že on se v tomto mystickém duchovnu utápí čím dál tím víc; a nevím vůbec k jakým to pak dospělo (či ještě dospěje) koncům. Nemám naprosto žádné námitky proti duchovní cestě; ale člověk by si nicméně měl zároveň dokázat uchovat cit pro realitu.

    ————————-

    Nicméně, u Grüna jsou mi naopak jeho styčné body s Jungem docela sympatické. 😉 A dokonce mám v takových chvílích pocit, že je to spíše naopak výrazem smyslu pro realitu. I když k Jungovi samotnému a jeho teoriím jsem spíše skeptický.

  68. Umění jako zhmotnění duchovna – pane Petrasku, k tomuto tématu se svého času vyjádřil už Platón, a to velmi zásadně a velmi radikálně, tím že proklel a zavrhl (a nejraději by do vyhnanství poslal) všechny básníky a především malíře. A to sice právě z uvedeného důvodu: protože ono zhmotnění duchovna (tedy nejvyšších pravd) především v malířském díle, ve hmotném, viditelném obraze považoval za naprosto neadekvátní, fakticky za svatokrádež.

    Z hlediska našeho vnímání role umění se samozřejmě jedná o postoj nepochopitelný, až přímo fundamentalistický (ve smyslu středověkého obrazoborectví); nicméně Platón pro tento svůj postoj měl závažné, výše uvedené důvody. Jeho pohled na svět byl ovšem radikálně dichotomický: existují jenom Nejvyšší pravdy, a pak už jenom více či méně nedokonalé nápodoby těchto pravd. (Je ovšem zajímavé že takto paušálně Platón nezavrhl hudbu; naopak v ní spatřoval přímé vyjádření oněch nejvyšších pravd. Možná proto že hudba ovšem sama není „materiální“, nýbrž její harmonie přímo splývají s božskou harmonií samotného vesmíru.)

    Malířství Platón zavrhoval více nežli jiné druhy umění proto, že podle jeho soudu ztělesňuje dvojí nepravdu: za prvé čistě technicky, protože předstírá znázornění určitého předmětu, ačkoli ve skutečnosti pozorovali zprostředkuje jenom vnější obraz tohoto objektu (ne tedy jeho pravou a pravdivou realitu). Ale především malířství (stejně jako jiné druhy umění) neukazuje pravou podstatu věcí (tedy jejich „ideje“), nezprostředkuje tedy pravdivé poznání, nýbrž pouze ulpívá na povrchu, na vnějším zdání věcí.

    Tady se plně projevuje Platónův jednosměrný koncept světa, kdy vše pravdivé a dokonalé je usídleno výhradně „nahoře“, ve sférách božských idejí; zatímco člověk, lidská kreativita v tomto ohledu nehraje žádnou klíčovou roli. Člověk se může těmto božským předobrazům pouze přibližovat, ale sám nemůže vytvořit nic lepšího, dokonalejšího.

    My dnes samozřejmě daleko více vycházíme z uznání lidské, respektive umělecké tvůrčí kreativity, jakožto autonomního zdroje umění. Nicméně – ten Platónův koncept absolutních idejí podle všeho není zcela obsoletní. Protože kdybychom ho naprosto vzdali, pak nám zmizí jakékoli kritérium pro vyšší a nižší, pro pravdivější a méně pravdivé umění. Každý by pak mohl prohlásit (jak se tomu ostatně v „postmoderní“ době zcela pravidelně děje): „Já jsem kreativní po mém vlastním způsobu – a tak mi do toho nikdo nemůže mluvit!“ A tak je možno na běžícím pásu chrlit naprosté kýče, a přitom ještě zaujímat pózu velkého „novátorského“ umělce.

    Já osobně jsem tedy přesvědčen, že zde přece jenom musí být zachován i onen platónský koncept absolutních kritérií v umění, v umělecké tvořivosti; ovšem právě toto je obrovsky složitý problém, jak uvést do vzájemné souvislosti na jedné straně tato kritéria absolutní duchovnosti či absolutních uměleckých pravd na straně jedné, a volnou a spontánní uměleckou kreativitu na straně druhé.

    Stále znovu se tu otevírá zásadní otázka: když umělec tvoří – vytváří tím něco principiálně nového, co by tu jinak nebylo, nikdy nevzniklo; anebo ale naopak pouze ztvárňuje, materializuje něco, co zde o sobě (an sich) už nějakým (duchovním, metafyzickým) způsobem existuje, a on to jenom našel, a dal tomu určitou konkrétní (předmětnou, materiální, vizualizovanou) podobu?…

    Ve své knize „Milí spolužáci“ spisovatel Ludvík Vaculík napsal jednu velmi zajímavou pasáž o tomto vztahu umělce k umění, nevzpomenu si z hlavy na přesnou formulaci, ale bylo tam něco o tom že „velcí géniové (umění) nám z nebes za zem strhávají cáry těchto velkých duchovních pravd“. (To byl záznam z jeho deníků někdy z dob kdy mu bylo nějakých tuším osmnáct let, kdy tedy sám teprve hledal své cesty k umění.) Nejsem si teď ovšem zcela jistý, zda tu byla řeč o pravdách „duchovních“, anebo uměleckých.

    Mně se ale zalíbila tato jeho formulace, je v ní obojí, jak nezastupitelná role oněch velkých uměleckých géniů, tak ale i vědomí toho, že velké umělecké či duchovní pravdy někde nějakým způsobem existují samy o sobě, a my je v daném smyslu pouze nalézáme, objevujeme, realizujeme.

  69. Co se pak „zhmotňování umění“ ve smyslu zájmu ryze komerčního týče: ano, to je zase další, pro tentokrát už ryze materiální aspekt celé záležitosti, kdy se fakticky už vůbec nejedná o umění či duchovno jako takové, nýbrž už pouze výhradně o nejsnadnější cesty k jejich monetarizaci.

    Právě toto jsou ostatně ty momenty, kdy i já nabývám nemalého pochopení pro Platónovy výzvy poslat takovéto „umělce“ do vyhnanství. Zabránit jim tímto způsobem permanentně ohlupovat, duchovně, kulturně a intelektuálně degradovat ostatní členy vlastní polis.

    Je v této souvislosti klíčově významné si uvědomit: existuje přímá spojnice mezi uměleckou nepravdou, a mezi vládou nepravdy v celospolečenském diskurzu, tedy v celé společnosti. Není tedy možno očekávat obecnou nápravu věcí lidských, aniž bychom odpovídajícím způsobem nevyřešili i dominanci (komerčního) kýče v současném světě.

  70. „Sobecký gen“ versus (poruchové!) lidské vědomí: pane Nusharte, v první řadě bych soudil že se nám tu reprodukuje ten samý problém, respektive ten samý vztah jako tomu bylo v konfrontaci platónských idejí s reálným, materiálním (a tedy nutně nedokonalým) světem.

    Jde o to: tento „egoistický gen“ působí zřejmě velmi bezporuchově jenom na té nejnižší, nejpřízemnější úrovni. Ale paralelně s rostoucí mírou komplexity (jejíž nejvyšším nám známým stupněm je ovšem lidské vědomí) pak nevyhnutelně roste i míra „poruchovosti“.

    Bylo by ovšem možno položit otázku, proč se onen „egoistický gen“ na tuto cestu (nadbytečné) komplexity vůbec vydal. Odpověď by asi sotva mohla znít jinak nežli tak, že tím se sice zvýšila četnost poruchovosti, ovšem na straně druhé dramaticky narostla míra schopnosti adaptability.

    Ale abych se vrátil k tomu co jsem naznačil úvodem: na existenci (a charakter) lidského vědomí je skutečně možno nahlížet i tím způsobem, že ono – jakožto princip, nebo přinejmenším jako potenciál – zde bylo evolučně (respektive už předevolučně) dáno a přítomno už předem, an sich, a priori. V každém případě: pokud bychom vycházeli z předpokladu že podstatou lidského vědomí je logické myšlení, pak je samozřejmě plným právem možno prohlásit, že zákony logiky zde existují „transcendentálně“, zcela bez ohledu na to zda je právě někde přítomna lidská mysl která je – více či méně adekvátně – uplatňuje. Tyto zákony logiky existují na každé planetě v celém vesmíru, nejsou tedy nijak závislé na lidské mysli.

    Na straně druhé ovšem lidské vědomí nesestává zdaleka pouze z logického myšlení; a jsme tedy opět zpět u zmíněné otázky: jaká část z celkového komplexu lidského vědomí je dána takto apriorně, metafyzicky – a jaká je vzniklá volnou, spontánní kreativitou samotného člověka? Nebo abychom se vrátili k uvedenému příkladu: do jaké míry by mysl člověka nesla stejné znaky jako mysl člena nějaké civilizace na zcela jiné planetě, a do jaké míry by se navzájem lišily?…

    To jsou otázky na jaké je krajně obtížné nalézt jednoznačnou odpověď; nicméně já bych se i zde klonil ke „zlaté střední cestě“, tedy k názoru že zde budou přítomny oba aspekty. Přičemž ovšem především je důležité uvědomit si onu skutečnost, že přinejmenším určité základní znaky, funkce, procesy vědomí mají zjevně univerzální charakter, determinovaný jak zmíněnými zákony logiky, tak ale i holou nutností živého tvora vypořádávat se racionálně s víceméně stejnými či obdobnými materiálními životními podmínkami.

  71. Pane Poláčku, já právě vím už z dřívějších vašich vyjádření o panu Skočném, že on tráví čas v jakémsi „duchovním prostoru“ mimo realitu, jestli jsem vás dobře pochopila. Ptala jsem se na něj, ne na Buddhu. Ale protože jste napsal něco v tom smyslu, že Buddha se také zpočátku odvrátil od materiálního světa, aby se pak do něj vrátil, proto jsem se ptala, zda totéž udělal i pan Skočný.
    Co se týče A.Grüna, napsala jsem, že někdy mě něco od něj velmi zaujme (právě protože je to dobře napsáno). Junga jsem nečetla, četla jsem jenom něco o něm (takže s Grünem nemohu tolik srovnávat), ale vzhledem k tomu, že se na něj Grün často odvolává, usoudila jsem, že z něho vychází.
    Někdy možná v Grünových knihách bude problém oddělit, která myšlenka je Jungova a která je Grünův originál.

  72. Co se týče mých zkušeností s administrací DR, tak já jsem se po zrušení přístupu do diskusí ani nepokoušela tuto možnost obnovit. Takže jsem kvůli tomu nikoho neurgovala. Nevěděla jsem, proč mi byl účet zrušen, ale usoudila jsem, že asi platím malý příspěvek. Platila jsem pouhých sto Kč měsíčně, zatímco redakce mezitím zvedla svůj požadavek na dvě stovky měsíčně. Trochu mě to sice mrzelo, protože jsem pro DR napsala více než sto článků a kdysi, pokud vím, platilo, že za každý napsaný článek je měsíc diskusí zdarma. Takže jsem si myslela, že by mně redakce mohla ty diskuse umožnit i za stovku měsíčně. Ale vem to ďas! Kdybych o to tolik stála, urgovala bych je. Já jsem nestála, protože jsem v té době už málokdy chtěla něco do jejich diskusí napsat.

  73. Pane Nusharte, podobně jako při vysvětlování samého bytí bude podle mě také v případě lidského vědomí docela dobré zůstat blízko tradičnímu pohledu filosofickému i náboženskému. Také můžeme upozornit na funkci antropického principu. Kdyby uvedeného vůbec nebylo, resp. v případech kdy není, jde o realitu z jiného vesmíru, než je náš (soukromý).

    Vědomí, jaké má člověk, ovšem jistě nebylo na světě vždycky. V tomto smyslu se vyvinulo. Můžeme samozřejmě dát přednost formulaci, že se jedná o zázrak (jak při podobných příležitostech říkala moje maminka). Stejně se však po vysvětlení pídit nepřestaneme… Třeba, že existuje něco jako nadkritické množství síťových spojů a operací, jež odpovídá aktivitě a kognitivním schopnostem člověka. Snad nám tu s představivostí pomáhá, co se týká internetu. O něm ovšem nemíníme, že má vědomí podobné lidskému. Spočívá snad celý rozdíl v chemii?

  74. Pane Horáku zcela spontánně bych se přiklonil k formulaci kterou navrhovala Vaše maminka 🙂
    Nakonec podobně i u toho „samého bytí“.

    Ten svůj krátký vstup stran dnes dominující interpretace „subjektu evoluce“ jsem sem umístil omylem:
    Jednak u sebe necítím dostatečný odborný potenciál případnou polemiku na toto téma dál rozvíjet, jednak si nejsem jist zda jsem nenavazoval omylem na zmínku o této teorii kterou jsem četl někde jinde. Diskuse zde, i když příjemně komorní, se rozvíjejí na mne přeci jen často moc rychlým tempem 🙂

  75. Strach člověka o právo na existenci je skutečně oprávněný. A taky je lidský.
    71 x v Bibli říká Bůh člověku: Neboj se! (Alespoň v ekumenickém překladu.)
    Nejčastěji říká: Neboj se, vždyť já jsem s tebou!
    Marií (která se bude právem bát o existenci uvnitř svého lidu), říká „neboj se, María, neboť jsi nalezla milost u Boha“. A Josefovi říká: „neboj se přijmout Marií za svou manželku“.
    Oni se samozřejmě všichni báli. Ale strach je neodradil od života.

  76. Prosím o opravu nadbytečných čárek, které automaticky dělá predikce na tabletu. Takže 2x Marii, nikoliv Marií a jednou Maria, nikoliv María.

  77. Ano. Já jsem si za touto částí Vašeho citátu z AG představoval hlavně strach z vyloučení – exkomunikace – a jejích důsledků. Je Skutečností, že touto cestou (která se bohužel stále znovu v našich společnostech jakoby biologicky-zákonitě otevírala a otevírá) již nemusí jít žádný člověk sám.

    (Jako na takové paradoxní „alternativní lidové léčitelství“ tohoto strachu vlastně lze nahlížet na maximalizaci odosobnění základních funkčních struktur v liberálních společnostech. Aby to převrácení mohlo „fungovat“, snad by stačilo je doprovázet jen autenticitou osobního zájmu – nevylučováním ve vlastní osobní účasti… Zatím však se zdá že přirozenější nám je vyplňování domělého vakua spontánní tvorbou náhradních společenství – i pod těmi nejjednoduššími praporci, které politická reklama nemá problém interaktivně produkovat).

  78. Paní Hájková, měsíční poplatek za právo diskuse na DR činí v současné době 50 korun měsíčně. – To ale zřejmě jenom při pravidelném předplatném, může být že když se někdo chce do diskuse přihlásit jednorázově, že je pak cena vyšší; na BL je stejný systém.

    To automatické doplňování započatých slov – ano, to je „služba“ která nadělá mnohem více škody než užitku, ale naštěstí se dá vypnout. – Vy myslím používáte také LibreOffice? Jestli ano (a jestli byste tuto funkci chtěla zrušit), vyhledejte si v Pomoci heslo „Automatické doplňování“, nebo něco takového; tam pak někde bude uvedeno jak se to dá vypnout.

  79. Strach z vyloučení – ano, to je skutečně zřejmě jedna z největších obav která doprovází člověka na jeho cestě v životem, většina lidí si to bezprostředně neuvědomuje, protože obvykle každý má alespoň určitou komunitu kde je nějakým způsobem přijímán a respektován, ale když pak přece jenom dojde ke kolizi, k hrozbě vyloučení (a to třeba i „jenom“ ztrátou zaměstnání), pak se ukáže jak dramatické (a traumatické) důsledky toto vyloučení může mít.

    Zdá se to asi napřed z jiného soudku, ale zrovna v minulých dnech médii proběhla zpráva, že brazilské ministerstvo zdravotnictví vydalo výnos, na základě kterého bude poskytnuta zdarma plastická operace všem dětem (!), které trpí nějakou viditelnou vadou svého zevnějšku, pro kterou jsou předmětem posměchu ze strany svých spolužáků či vrstevníků.

    To je sice na straně jedné samozřejmě velmi kontroverzní rozhodnutí, proti kterému se také vzápětí vzedmula vlna protestu. Ale na straně druhé – naprosto reálným faktem je že takovýchto případů je hodně, a že ty takto postižené děti se skutečně stávají objektem vyloučení, šikany a ústrků. A stojí za zmínku, že jestliže se proti tomuto opatření zdvihla vlna kritiky, pak naopak ze strany postižených bylo přivítáno s velkým souhlasem a nadějemi.

    Být vyloučen je skutečně traumatický prožitek; mimochodem ve starém Řecku prý za nejvyšší trest neplatil trest smrti, nýbrž vyhnání z domovské obce!

    A naopak, mohlo by být docela zajímavé, kdyby někdo spočítal, kolik zločinů bylo spácháno proto, že někdo měl strach a hrůzu z toho, že jinak přijde o svou příslušnost ke své komunitě, že z ní bude vyloučen. Nejtypičtější příklad je za války, kdy se mnozí podílejí na zabíjení jenom proto, aby si nezadali před ostatními, aby neplatili za slabochy. Ale bylo by i mnoho jiných případů, kdy se leckdo dopouští těch či oněch nepravostí jenom proto, aby neztratil svůj společenský status, svůj pocit náležení k určité (privilegované) skupině či třídě, nebo k vlastnímu politickému hnutí.

  80. Pane Horáku, „tradiční pohled“ filozofický a náboženský ohledně bytí se ovšem nachází v nemalé kolizi s Vámi zmíněným principem antropickým. – Ovšem záleží za prvé na tom, kterou z možných interpretací AP byste v daném případě preferoval aplikovat; a za druhé, kterou filozofickou tradici bychom tu chtěli prohlásit za „tradiční“.

    Onen antropický princip totiž svým způsobem nepostuluje nic jiného nežli s čím vystoupil svého času už Kant (můžeme či nemůžeme ho vřadit do kontinua „tradiční filozofie“?…) se svým známým diferencováním mezi „věcmi an sich, o sobě“ a „věcí für uns, pro nás“. Podle Kanta tedy lidské vědomí nikdy nemůže realitu vnímat jinak, nežli prizmatem svých vlastních struktur. Jinak řečeno, podle Kanta (a stejně tak podle moderní psychologie) lidské vědomí nikdy neodráží objektivní realitu, nýbrž naopak je to ono samo, které si neustále vytváří svou vlastní představu o světě (kteroužto představu pak následně pociťuje jako „nezpochybnitelnou realitu“).

    Tolik tedy Kant; ovšem je možno (a nutno) jít ještě o krok dále, a položit otázku, odkud se vlastně vůbec (evolučně) vzaly tyto struktury našeho vědomí. A jestli nejsou produktem právě oné – zdánlivě nedosažitelné – reality an sich. Jinak řečeno: z tohoto pohledu je to objektivní realita sama, která formuje naše vědomí, a proto nelze předpokládat, že by se naše vědomí mělo (či dokonce vůbec mohlo) nacházet v zásadním rozporu s touto realitou. (Přes všechny limity a deficity svých individuálních/lidských forem.)

  81. Napadla mě ještě jedna myšlenka (troufám si soudit, že dost nevšední) ohledně charakteru, původu a podstaty umění. Minule zde padla zmínka o tom, že logika bude zřejmě naprosto stejná na všech planetách tohoto vesmíru. Tedy ve všech vyspělých civilizacích, které jsou založeny na racionálním řízení svých záležitostí.

    Napadlo mě v této souvislosti: a jak je to s uměním? Lze také očekávat, že i umění, tedy formy uměleckého vyjádření budou v zásadě totožné, nebo alespoň strukturálně podobné u všech civilizací tohoto univerza? – Troufal bych si tvrdit, že s nemalou pravděpodobností ano.

    Umění totiž – stejně jako jiné formy vědomí – v prvé řadě nějakým způsobem reflektuje, odráží životní zážitky; a tedy sám okolní svět, jehož je člověk součástí. A i když zde velkou roli hraje schopnost imaginace, tedy schopnost tento vnímaný a zakoušený svět přetvořit silou své vlastní fantazie, přesto se zdá být oprávněným tvrzení že i tak stále primárním zůstává onen dotyk s objektivně jsoucí realitou.

    Proto bych se docela odvážil odhadovat, že i na jiných planetách by umění procházelo určitými základními fázemi, které by odpovídali stupňům jeho materiální existence. Napřed by asi existovalo „divoké“ umění – v té fázi vývoje kdy tamější populace by ještě žila přírodním způsobem života, vystavená všem nebezpečím tohoto způsobu existence. Kdy tedy okolní příroda se zdá být – takto nevyvinutému – lidskému vědomí plná jakýchsi magických bytostí, duchů (většinou zlých), které je nutno nějakým způsobem zaříkávat či odpuzovat, prostřednictvím taktéž magických, a to většinou značně expresivně působících artefaktů. (Mám zde na mysli například africké rituální masky či indiánské totemy.)

    V dobách kdy daná populace dospěje už do stadia vyspělé civilizace, se stabilnějšími životními poměry, se pak dá předpokládat přechod ke klasickému umění (ovšem souběžně s nadále přetrvávající reflexí vždy hrozícího vlastního zániku, za ještě nedostatečně rozvinuté například medicínské péče). A nakonec v době industriální a postindustriální dynamiky se dá očekávat i odklon od svázanosti klasickým uměním, a příklon k individuální kreativitě volně tvořícího tvůrce.

    A další stadia vývoje umění?… To dnes nedokážeme předpovědět ani na naší zemi, natož pak jinde ve vesmíru. Návrat k tuhému, závaznému, unifikujícímu kánonu klasického umění už asi sotva bude možný (leda při nástupu nějaké nové, postapokalyptické totality); že by tedy už natrvalo vládla naprostá volnost, diverzifikace forem uměleckého vyjádření? Anebo lidstvo přece jenom najde, objeví nějaký nový princip své existence, který by v současné době chaoticky divergované části jeho bytí zase dokázal nějakým způsobem pospojovat dohromady?… Opravdu těžko soudit.

  82. Ano, používám Libre Office. Ale své příspěvky na internet v něm píšu jen někdy. A predikci v něm nemám nastavenou. Mám ji však v tabletu. Nechci ji rušit, protože výrazně usnadňuje psaní na dotykové klávesnici. Musí se ovšem dávat při psaní pozor, aby byl výsledek správný. Bohužel, někdy píši při snížené viditelnosti, bez brýlí nebo příliš narychlo. Potom dělám chyby.

    Pamatuji si, že tu zprávu redakce DR o dvou stovkách příspěvku jsem jednou četla, už je to dost dlouho. Máte pravdu, že teď je tam uvedeno padesát korun. Potom nechápu, proč mi před třemi lety zrušili přístup, když jsem platila sto a platila jsem měsíčně už léta letoucí, protože jsem měla trvalý příkaz na účtu.
    Obnovovat ale nic nebudu. Pana Kolaříka už jsem si užila dost.

  83. Ježíš své nepřijetí židovskou komunitou vyjádřil slovy, která zachycuje Matoušovo i Lukášovo evangelium: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“
    Anselm Grün o tom píše: „Přirovnáním o liškách a ptácích se nám Ježíš snaží říct, že naše pravá vlast je v nebi. Lukáš ho líčí jako božského poutníka, který vyšel z nebe k nám do ciziny, aby nám připomněl, že v sobě máme božské jádro, a aby nás doprovázel cestou k domovu. Nepatříme zemi, ale jsme děti světla, jsme děti nebe“.
    Mně připadá, že Grün v tomhle není příliš uvěřitelný. Vždyť on musí být, díky nesmírnému množství duchovní literatury, jež vyprodukoval, nesmírně bohatý člověk. Nepřipadá mi jako někdo, kdo má domov v nebi, zatímco zde na zemi nemá, kde by hlavu složil. Ale možná se mýlím.

  84. Jen poznámka k tomu vyloučení. Různí autoři je jako nejtěžší trest předpokládali již pro pravěk. (Povědomí o tom máme již od četby Štorchových Lovců mamutů). Z druhé strany nahlíženo, snaha vyhnout se ostrakizaci měla vedle jistých pozitiv (socializace individualistů) u mnoha běžných jedinců převahu negativních důsledků. K strategii „vše pro firmu“ nepřistupují jen dospělí, jak to popsal třeba Goldhagen, silná je již v dětských kolektivech. Není to nějaký včerejší objev. Např. už Verne má tohle (co kritiku národních animozit) v knize Dva roky prázdnin. Modernější klasikou, mou oblíbenou, je Pán much W. Goldinga.

  85. Když už jsem udělal zmínku o J. Vernovi, odrazím se tu trochu od poznámky pana Poláčka o sci-fi. V souladu s tím, co jsem napsal před pár dny, tenhle žánr dosáhl svého vrcholu v době, kdy technický pokrok byl ještě poměrně novým fenoménem, určitě ještě ne všudypřítomným, a vzbuzoval velké naděje i obavy. Jak postupoval a na rozdíl od knih zasahoval především běžný život lidí (kteří jej financovali), na místo sci-fi se (asi příznačně) tlačila fantasy. Kdysi tak oblíbený žánr ztratil hodně na atraktivitě.

    Když jsem tu onehdy (specificky) vyjádřil obavu z role UI v budoucnu, měl bych asi uvést, že se nepovažuji za nějakého generálního kritika vědy ani techniky. Např. ohledně letů do vesmíru si myslím, že je škoda, že jako lidstvo nejsme, kde jsme mohli být, totiž nejspíš dost „za Marsem“ a krátce „před Jupiterem“. Roli, již hraje sport (co se týče soutěživosti) i sběratelství (co se týče přijatelného utrácení narostlého bohatství), mohlo v globálním měřítku zaujímat pronikání lidí do kosmu (jako tomu bylo ne tak dávno, k budoucí škodě přírody ovšem, při objevitelských cestách do neznámých končin Země). Lze dodat, že kdyby USA pokračovaly naplno v započatém směru a nenechaly další vývoj do jisté míry na „bastlení“ miliardářů, svět snad mohl vypadat lépe.

    V klasické západní sci-fi lze konstatovat jak technooptimismus, tak technopesimismus. A. C. Clarke, přestože patřil ke stoupencům prvního z uvedených směrů, ve slavné Vesmírné odyseji z roku 1968 popsal vražednou vzpouru UI (počítače HAL 9000) proti člověku (a Asimovovým zákonům robotiky). Když jsme se tu v diskusích zabývali jadernou hrozbou, resp. vývojem jejího vnímání, nebude snad od věci připomenout, že Clarke první díl své (nakonec) trilogie zakončil právě záchranou světa už už podléhajícího nukleární zkáze. David Bowman tu předznamenává Supermana, stane se z něho ovšem tak trochu UI člověk, nejen nesmrtelný, ale i digitalizovaný.

    Vysloveně technooptimisticky vyznívají sympatické filmové potvůrky jako E.T. či Číslo 5 žije. Za reprezentanta sci-fi ze SSSR je povídka D. Bilenkina upomínající na Příběh opravdového člověka. Nevědomá unikátní dispozice zachrání svého nositele, když se ukáže, že je schopen dýchat cizí atmosféru, považovanou za nedýchatelnou. Fantasy ovšem v této době už klepalo na dveře…

    Ale dost, je po půlnoci a Dialogy taky nejsou žádný fanzin!

  86. Já si myslím, pane Horáku, že objevování kosmu se zbrzdilo kvůli financím. Proto k němu byli přizváni i soukromníci – miliardáři, kteří mají dnes mnohem více peněz než státy. Souvisí to jistě s novým stádiem kapitalismu, kterému se říká neoliberalismus. Marxista Heller by vám řekl, že žádné „kdyby“ neexistovalo. Že kapitalismus se prostě zákonitě musel vyvíjet tímto směrem. Proto kdysi kdosi v diskusích na Referendu vyslovil myšlenku, že marxisté jsou neoliberalisté – podle mylného názor, že když o něčem tvrdíš, že to bylo nutné nebo zákonité, schvaluješ to. Nutnost či zákonitost protiřečí svobodné vůli. Zatímco však ekonomičtí liberalisté chtějí mít svobodnou vůli v ekonomické sféře, političtí liberálové by ji rádi měli v řízení státu.
    Ještě k tomu Grünovi. Nerada bych mu křivdila. Jeho knihy jsou ostatně podezřele levné. Možná, že výnos z nich dává nějaké nadaci nebo s ním nakládá podobně. Taky byla ode mne hloupá myšlenka, že bohatý člověk se nemůže cítit vyloučený. Může. Spíš jsem se pozastavila nad tím, že mluví v množném čísle: „Nepatříme zemi, ale jsme děti světla, jsme děti nebe“. Pak tedy mluví o křesťanech nebo o církvi. Apoštol Pavel říká v listu Filipským (3,20): My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. V době vzniku Nového zákona byli křesťané skutečně vyloučenými osobami. Zatímco o středověku se to již říct nedá, poněvadž v Evropě byli křesťany prakticky všichni. Teprve pak nastalo štěpení a vzájemné vylučování ve velkém. Do té doby bylo vyloučení jedinců z církve (exkomunikace) tragédií. Bylo by zajímavé vědět, od kolika jedinců začíná být vyloučení snesitelné, pokud mají možnost vytvořit novou komunitu. Každopádně osud vyloučených je těžký a musejí se spoléhat na ta „nebesa“, pokud jsou schopni se na ně obracet. Anebo bojovat o přijetí někam. Jenže problém je, že každý chce být přijat takový jaký je, zatímco komunity mívají tendenci jedince formovat k obrazu svému.

  87. Jinak -potřeba být milován, být přijat v nějaké komunitě, patřit někam, tak o tom se zmíněný Grün vyjádřil, že jde o „potřeby ega“. Jde o potřeby velice silné, dá se říct, že nikdy zcela nezmizí, ale člověk je schopen překročit je, přesáhnout tím, že se jimi nebude řídit. Přesah „roviny ega“ znamená transcendenci. Dokázal to Ježíš, ač i on byl smuten, že „nemá kde hlavu složit“. Neodradilo ho to však od jeho zvláštního poslání.

  88. No ano, paní Hájková, Grün onen citát „nemá kde by hlavu složil“ mínil dozajista nikoli v materiálním, nýbrž v duchovním slova smyslu. Ten kdo „přichází z nebe“ zůstává nakonec vždy osamocen, cizí, a mezi svými. Myslím že ještě více, ještě silněji tuto cizotu vyjadřuje známá pasáž z NZ „přišel mezi své, a oni ho nepoznali“.

    V těchto výjevech se zrcadlí odvěká propast mezi „přirozeným“ vědomím na straně jedné, a dejme tomu duchovním poznáním na straně druhé. Toto přirozené vědomí nikdy nemá potenciál skutečně pochopit, nahlédnout výši těch sdělení, která mu přináší ten, kdo se vydal duchovní cestou; a proto ho odmítají, či se mu dokonce posmívají nebo ho pronásledují.

    Toto je – opakuji znovu – naprosto obecně přítomný, znovu a znovu se vyskytující fenomén, tato propast mezi přirozeným a „vyšším“ vědomím. Nevím jak důvěrně či cize se cítil takový Buddha-Probuzený mezi svými žáky, ale docela bych spíše odhadoval, že i on se mezi nimi cítil nakonec sám, osamocený se svými vlastními myšlenkami, se svými vizemi. Měl sice své oblíbené žáky (stejně jako Ježíš měl své oblíbené učedníky), ale myslím že ani k těm nejoblíbenějším neměl skutečně důvěrný vztah. Nakonec – vždy to byl vztah mezi učitelem a žákem, a ten nikdy nemůže být plně důvěrný, je to asymetrický vztah.

  89. Ovšem, paní Hájková, k tomu vylučování docházelo už v raných fázích křesťanství, a vlastně právě v nich, ještě před definitivním konstituováním respektive kanonizováním textů Nového zákona zde neexistovala žádná jednotící doktrína, to jest neexistoval ani závazný kánon textů Evangelia, a tím méně výklady jednotlivých textů. Tehdy – tedy v prvních dobách poté co se křesťanská komunita musela obejít bez svého mistra, bez Ježíše – mezi jednotlivými křesťanskými komunitami rozptýlenými v oblasti Středomoří kolovaly především dopisy, oběžníky ve kterých tyto jednotlivé komunity navzájem konfrontovaly své pojetí, své výklady těch či oněch – více či méně autentických – výroků Ježíše. A přitom docházelo k velice ostrým názorovým střetům, kde zřejmě nikterak zřídka docházelo ke vzájemné exkomunikaci. To jest, kdy si jednotlivé komunity navzájem předhazovaly herezi. Ostatně, stačí jenom vzpomenout si na velice dramatický střet s frakcí arianistů, který byl nakonec definitivně vyřešen nikoli teologickými argumenty, nýbrž čistě na válečném poli.

  90. Expanze do vesmíru: pane Horáku, já jsem svého času také dost litoval (a měl jsem to vládě Spojených států dost za zlé), že tato se vzdala dalších projektů při dobývání vesmíru, a toto pole přenechala nejen soukromým, ale spolu s tím i ryze komerčním subjektům.

    Časem ale tento můj pocit frustrace přece jenom poněkud ochladl; trochu paradoxně právě díky dalším výsledkům a úspěchům vesmírného výzkumu. Především Měsíc – jak dlouho svým tajemným světlem dráždil fantazii hvězdářů, hvězdopravců, básníků a dobrodruhů; za jak přelomovou byla pokládána ta chvíle kdy na něj první vyslanec naší Země položil svou nohu. No – a co tam lidstvo nakonec objevilo? Jenom hromadu mrtvého kamení… A sotva se dá očekávat, že by v rámci naší vlastní sluneční soustavy bylo možno očekávat nějaká o mnoho vzrušivější překvapení. Ano, je možné že se někde vyskytnou určité primitivní, respektive zárodečné formy života; ale ani to by dnes už nebylo žádným zcela převratným objevem, vznik života ve vesmíru se za příhodných podmínek obecně považuje za velmi pravděpodobný.

    Pro mě bylo vlastně právě toto ještě relativně nejvíce vzrušujícím (a zároveň nejvíce povzbudivým) objevem výzkumu vesmíru v poslední době: totiž definitivní potvrzení předpokladu, že ve vesmíru existuje (zřejmě nemalé, či dokonce velké) množství planet s podmínkami příhodnými pro existenci života. Přičemž tento objev byl učiněn nikoli nějakou dobrodružnou vesmírnou expedicí, nýbrž docela profánním pozorováním pozemskými teleskopy a radiolokátory.

  91. Transcendence ega jakožto vědomé vzdání se nároku na přijetí – to je ovšem zajímavá myšlenka (Grünova). A asi na tom něco bude. Jak už jsem napsal, toto nepřijetí či odmítnutí vlastní komunitou je zřejmě neměnným osudem každé velké duchovní osobnosti; tyto osobnosti tedy musejí dokázat ustát toto odmítnutí, a místo přirozené identity ve vlastní komunitě si vytvořit identitu novou, duchovní, transcendentální.

  92. I o tom Buddhovi se zmiňuje Anselm Grün, a sice v knížce Poselství shůry, v kapitole Anděl pokory, kde popisuje scénu z knihy jiného autora:
    „Hermann Hesse to líčí ve své knize „Siddharta“ fascinujícím způsobem. Nejprve se Siddharta cvičí v tvrdé askezi, ale s tou ztroskotá. Pak se vydá do světa a žije podle svých žádostí. Posléze se tohoto způsobu života nasytí a opět se stahuje zpět. U řeky se mu náhle dostane velkého osvícení. Vidí „lidičky“ plavící se na člunu přes řeku. Dříve by si byl připadal nad ně povznesený. Teď však s nimi soucítí, cítí s nimi těsnou jednotu. Je právě takový, jako jsou oni. Má s nimi soucit, ale sdílí i naději. Nikoho neodsuzuje, ale ví: pro ně pro všechny existuje větší láska, která může všechno proměnit.
    Anděl pokory ho vzal do své školy a poučil ho, že jen tehdy bude moci zakusit svou jednotu s lidmi a se sebou, bude-li ochoten sestoupit k nim a ke své pravdě.“
    Ale máte pravdu, taková ta normální družnost, která je blízkým lidem většinou vlastní, ta asi takovému člověku chybí. Karmelitán Wilfrid Stinissen píše v knize „Noc je mým světlem“: „Je těžké se dorozumět, žijeme-li v různých světech.“

  93. V té Stinissenově knížce – je to už dlouho, co jsem ji četla – mě zaujala mimo jiné tato jeho myšlenka, kterou jsem si zapsala. Podle něj jsou dnešní lidé mnohem sebestřednější než byli lidé dříve. Ale z druhé strany prý také cítí daleko větší sounáležitost s lidmi, i hodně vzdálenými, než tomu bylo dřív. Kdysi cítil člověk sounáležitost jenom s blízkými lidmi.
    Mě k tomu ještě napadlo, že mnozí cítí sounáležitost i se zvířaty, což asi dříve také nebývalo (snad vyjma Františka z Assisi). Takový příklad: Nějací ornitologové sledují čápy kamerou a dělají dokonce přímé přenosy toho, co se děje v čapím hnízdě. Já to nesleduji, ale bylo o tom něco v rozhlase. Nějakým čápům se prý vylíhlo víc čápat, než jsou schopni uživit. Oni vědí, kolik toho zvládnou, takže v takových případech prostě některé mládě vyhodí z hnízda, aby zachránili ty zbývající. Lidé, co to sledovali, měli prý z toho hysterický záchvat a neustále bombardovali ornitology telefonáty, ať proboha proti tomu něco udělají. Zdálo se jim to strašlivé. Nechtěli přistoupit na vysvětlení, že tohle je příroda a takhle to v ní chodí.

  94. Tak hlásím, že urgence na DR zafungovaly a že díky ochotné paní Panákové jsem si obnovila heslo, takže mohu do diskusí.

  95. Tak jsem DR přechválila. Po prvním přijatém komentáři už jim to zase stávkuje.

  96. Pane Poláčku, možná by vás zajímalo, že Anselm Grün v podstatě souhlasí s vaším názorem, že evangelium sv. Jana má gnostické rysy. Jenom netvrdí, že by Jan sám byl gnostikem; pouze jim snad chtěl vyjít vstříc, aby je získal pro Ježíše Krista:
    „Jan se snaží odpovědět svým evangeliem na otázku gnóze, která znepokojovala srdce lidí žijících na přelomu prvního století. Toužili po osvícení a po poznání. Uvědomovali si: to všechno, co podnikáme, o co se snažíme a za co bojujeme, přece ještě nemůže být všechno. Musí tu být ještě okno, kterým k nám proudí skutečné nebeské světlo prozařující naši temnotu. A musí přece být ještě jiný život než ten, který vymezujeme naši pozemskou existenci, musí tu být víc než zápas o to, abychom v konfrontaci s druhými dobře obstáli. Musí tu přece někde být skutečný život v plnosti, ve svobodě, v radosti a lásce. Musí existovat něco víc než rozpolcené srdce a vzájemné rozmíšky. Lidé toužili po jednotě: po jednotě Boha a člověka i po vzájemné jednotě mezi sebou. Osvícení, poznání, život, světlo, pravda, láska a jednota – to všechno byly klíčové pojmy gnostiků a Jan je převzal do svého evangelia.
    Apoštol odpovídá na touhy a otázky svých současníků. Obléká svou odpověď do Ježíšových slov. Ježíš je tím, který přišel z nebe a který přináší světlo a život.“

  97. Paní Hájková, sice ještě není okurková sezón, ale já je ještě ani ještě nedal na záhon! Něco ale tedy zkusím rozdiskutovat.

    Paní Hájková, pokud Stinissen míní, že jsou „dnešní lidé mnohem sebestřednější než byli lidé dříve“, ale že zároveň „cítí daleko větší sounáležitost s lidmi, i hodně vzdálenými“, svědčí to podle mne nejspíš o tom, že dispozice člověka se vyvíjejí jen velmi pomalu, a posuny v chování jsou převážně pouze odpovědí na společenské změny v rámci přirozeného adaptačního rámce. Vezměme v úvahu jen rozdíl mezi vesnickou drbnou, jako zdrojem informací, a moderními sdělovacími prostředky. Nebo proměnu charakteru pracovního kolektivu (od převážně víceméně rodinného kruhu k nyní dominantnímu typu specializovaných týmů).

    Sám se někdy snažím o evokaci hlavních proměn lidské psychiky třeba od středověku. O lidech té doby se dalo číst mnohé: že jsou nám vzdálenější a nepochopitelnější než Řekové či Římané, že samo vnímání vlastní individuality bylo před staletími málo vyvinuté, že národnostní cítění takřka neexistovalo, že dokonce matky neměly hlubšího vztahu ke svým dětem atp. Rozmýšlení o nabízejícím se směřování vývoje ovšem stereotypnost předpokladů vesměs nabourává, konfrontace s historickými prameny a poznatky oprávněnost generalizování pravidelně zpochybní. Samozřejmě, jistou, specifickou roli hraje (hrálo, bude hrát) např., kolik času má člověk zabývat se sebou. Při vypěstovaném pravidelném pomyšlení na Boha může být ovšem zcela ovládán myšlenkou na svou individuální spásu. Národnostní animozity negramotných lidí vytanou na světlo (na celá století) jen za značně vzácných okolností a vztah matky (rodičů) k vlastním dětem těžko zhodnotíme, když je téměř už jen minulostí jak nezamýšlené početné potomstvo, tak i vysoká dětská úmrtnost (o absenci školy a nuzných podmínek ani nemluvě). Jistě, v lecčem se lidé mění jednou provždy. Proud informací na ně tlačí (ale ukazuje také, jak se mu brání). Např. pověrčivost, už asi nebude, co bývala, ale zmizí úplně?

    Na to, že jsme už spoustu let všestranně vedeni aspoň k redukované podobě humanismu, že vidíme, naživo či v televizi, normální lidi, kteří se narodili na hodně vzdálených místech světa, zůstává naše sounáležitost s bližním, zdá se, stále jen dost povrchově založená.

    Také náš vztah ke zvířatům formuje leccos. Městské obyvatelstvo, jehož atributy jsou dnes vlastní velké většině naší společnosti, přirozeně má sklon k sentimentalitě. Vždyť, nakonec, různá (většinou, ne však vždy) domácí zvířata jsou za pozornosti médií kolikrát zachraňována z tenat civilizace nasazením prostředků civilizace. Na druhé straně můžeme konstatovat, že letité vysílání přírodovědných pořadů (s technikou umožněnou, vzrůstající pronikavosti) přece jen dostalo do povědomí veřejnosti daleko adekvátnější pohled na živou přírodu, než byl kdysi dostupný komukoli.

  98. To my, pane Horáku, máme okurky zasazeny už dávno. I papriky a rajčata. Ale bohužel málo rostou. Dlouho byly chladné noci – až teď se to zlepšilo. A druhý důvod zřejmě bude ten, že jsme poněkud přehnojili slepičím trusem. Je to sice dobré přírodní hnojivo, ale všeho moc škodí. Jsme spíš takoví zahradníci-diletanti. Ale nevzdáme to. Aspoň ještě nějakou dobu ne.

  99. Moje čím dál skromnější samozásobitelské zahrádkaření je z důvodu, že zahradu mám 30 km od bytu, neekologické, ale bio. To druhé pro v důsledku nehnojení drobné plody, to první pro množství projetého benzínu na každou konev vody, jež vyplývá z nutnosti jet zalévat, sotva hezky, ale vyčítavě svítí mými pražskými okny slunce.

  100. Člověk asi nikdy nezvládne chovat se stoprocentně ekologicky. A jedinec už vůbec ne. Bylo by proto lepší, aby člověk zmizel z povrchu zemského a přenechat ho přírodě a zvířatům, která ho k ničemu nepotřebují? Vždyť ani ta planeta není věčná. Psal o tom už Izajáš:
    „Pozvedněte své oči k nebi, pohleďte dolů na zem! Nebesa se rozplynou jako dým a země zvetší jako roucho, rovněž tak její obyvatelé pomřou. Ale má spása bude tu věčně, má spravedlnost neztroskotá.“(Iz 51,6 )
    Anebo
    „Všechno tvorstvo zvetší jako oděv; od věků platí výrok: „Určitě zemřeš.“ (Sír 14,17)

  101. Už jsem tu napsala, že Junga moc nemusím, ale zaujalo mě, jak věřil, že vědomí smrtelnosti vede člověka k mírnosti a lidskosti. Řekl prý, že dostane-li se člověk do velkého konfliktu se svým přítelem nebo s manželkou, popadne ho zlost a může se dopustit agresivního jednání. Ale když si skutečně uvědomí, že zítra tu už jeden z nich (nebo i oba) nemusí být, musí ho v tu chvíli zaplavit soucit.

  102. V posledních dnech jsem nějak pod stálým časovým tlakem, ani dnes to nevypadá o mnoho lépe, takže jenom krátce.

    Pane Horáku, Vaše zmínka o „redukované podobě humanismu“ a o „povrchně založené sounáležitosti“ se nečekaně zkřížila s jedním textem od R. Assauera, který mi v těchto dnech poslal pan Petrasek. Jedná se o velmi kontroverzní, ale zajímavé téma, docela mám chuť onen text (v němčině) sem zkopírovat, čekám vlastně jenom na to zda mi pan Petrasek potvrdí že je toto otištění možno riskovat bez (přílišného) narušení něčích autorských práv.

  103. Pan Petrasek mi vlastně poslal dva texty, ten druhý je od nějakého zastánce „fundamentální teologie“, musím přiznat že jsem o tomto teologickém směru doposud neměl ani ponětí, jejím cílem je prý nové přehodnocení teologických (křesťanských) výpovědí za podmínek moderní doby; a zároveň hledání stop přítomnosti Boha v tomto – moderním, sekularizovaném, pluralitním – světě.

  104. V tom včerejším Právu byl ještě jeden zajímavý text, výňatky z něj jsem umístil na DR takže to zde nebudu opakovat; nicméně v každém případě je zajímavá ona téze, že v dřívějších dobách plnily ideologie roli společenského tmelu, zatímco v dnešní postideologické době není nic, co by jednotlivé – divergované – subsystémy společnosti mohlo nějakém způsobem spojit dohromady.

  105. Větší sebestřednost a větší sounáležitost s jinými (i velmi vzdálenými) lidmi: no ano, něco na tom je, ta větší sounáležitost přes velké vzdálenosti je ovšem dána prostě moderními sdělovacími prostředky, které nás okamžitě informují o všech katastrofách na tomto světě. A nejen informují, ale zároveň přinášejí obrazové záběry z toho dění.

    Nicméně tato sounáležitost je často dost selektivní a náhodná, jde do značné míry opravdu jenom o to kdo se dostane či nedostane před čočky televizních kamer. Proto opravdu docela dobře věřím, že tato sounáležitost naprosto může jít ruku v ruce s onou sebestředností: člověk moderní doby se rychle dojme, ale většinou mu tato jeho účast s jinými příliš dlouho nevydrží. – Je ovšem nutno podotknout že je tento stav prchavosti do značné míry dán objektivně, právě tím že dnešní člověk je neustále bombardován obrazy nových a nových katastrof; je sotva myslitelné aby nějaký jedinec cítil stejnou účast se všemi takto postiženými na celé planetě. Tyto drastické obrazy katastrof ve svém efektu nakonec dost účinně otupují naši schopnost opravdu intenzivní účasti.

  106. Ano pane Poláčku, cílem Skalického a Štěcha je upozornit na proces přehodnocení teologických (křesťanských) výpovědí za podmínek moderní doby; a zároveň hledání substance a působení fenoménu víra v současném – moderním, sekularizovaném, pluralitním – světě.

  107. K fenoménu víra říká Anselm Grün:
    „Víra je pro mě určitým způsobem pohledu na život a cestou k jeho pochopení. Když mi někdo řekne, že by nedokázal věřit a že je mu víra příliš vzdálená a abstraktní, nesnažím se mu hned vysvětlovat její základní pravdy. Spíš se ho zeptám: Jak se díváš na svůj život? Jaký je tvůj pohled na svět? Pak ho upozorním, že má zcela specifický pohled na vlastní život a na svět jako na celek. Přitom se nabídne otázka, kde bere právo na tak vyhraněný pohleď. Vždyť přece nehovoří o realitě, ale pouze o své interpretaci skutečnosti. Ať se nám to líbí nebo ne, vždycky jen interpretujeme to, co jsme prožili. Víra je pro mne zcela zvláštním způsobem výkladu světa a všeho, co ve světě prožíváme.“ (Z knížky Dimenze víry)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *