Forum

3 224 komentářů u „Forum“

1. Tedy, paní Hájková, já mám především pocit že v těch článcích (především v tom prvém) došlo k určitému pomíchání tří různých pojmů: odolnost, pospolitost, a míra důvěry k vládě.

   Je docela dobře možné, že Češi mají v mezinárodním srovnání nižší, či dokonce nejnižší míru odolnosti vůči stresu. (Zrovna dnes jsem ovšem četl, že Češi vykazují – opět – nejvyšší spotřebu piva na celém světě! Že by mezi obojím existovala nějaká vnitřní souvislost?…)

   A také nijak nepřekvapuje, že Češi mají velmi kritický postoj ke své vládě. – Že Češi mají tradičně velký odstup ke světu politiky a k politikům vůbec, je všeobecně známo.

   Ale z těchto dvou faktů se dost dobře ještě nedá bez dalšího usuzovat na míru pospolitosti vzájemné, mezilidské. To je skutečně zase zcela jiná kategorie.

   A ani ten údaj, že poprvé za třicet let tato vzájemná pospolitost klesla, naprosto nic nevypovídá o její absolutní míře. (Po všech těch covidových sporech, jakož i polarizaci názorů ohledně Ukrajiny by bylo velmi překvapivé, prakticky nemožné, aby tento pocit vzájemné pospolitosti nepoklesl.) Onen jmenovaný údaj na straně druhé totiž vypovídá o Češích vlastně pravý opak: že po celá tři desetiletí (s výjimkou právě uplynulého roku) tento pocit vzájemné pospolitosti u Čechů neklesal; a protože je dost málo pravděpodobné že by se celých těch třicet let vůbec neměnil, je nutno z toho dovodit, že tedy celkově stoupal.

   Totiž: já osobně si netroufám takto na vzdálenost posuzovat míru pocitu vzájemné pospolitosti u současných obyvatel České republiky; pouze poukazuji na to, že argumenty uvedené v onom článku nejsou příliš přesvědčivé. Působí dojmem dosti selektivního výběru i výkladu.

2. Pane Nusharte, jsem dnes poněkud zdravotně indisponován, proto se raději vůbec nebudu pouštět do nějakého složitého uvažování. Tedy na téma možností a nemožností politického systému liberální demokracie ohledně generování pocitu vzájemné pospolitosti.

   Proto uvedu jenom zcela obecně, že jakési možnosti ke zlepšování jsou samozřejmě v zásadě dané vždy. (A ty byly dány například i za totality.) Připomenu v dané souvislosti svého času dost proslavený fejeton disidenta Milana Šimečky o „malých a velkých dějinách“. Disidentská komunita tehdy žila především svým bojem, tedy svou účastí ve „velkých dějinách“; ale Šimečka zde chtěl upozornit na to, že vedle těchto „velkých“, heroických dějin existují i ony „malé dějiny“, tedy docela obyčejné, přirozené lidské životy, s jejich každodenními starostmi, ale i radostmi a láskami.

   Jde o to, že já sám jsem – v našich diskusích – v určitém smyslu „specialistou“ právě na ty velké dějiny, na podmíněnost člověka plynoucí z jeho vřazení do určitých společensko-ekonomických, politických a jiných struktur a vazeb. Proto vždy znovu a znovu převádím pozornost právě na tento aspekt. To ale naprosto neznamená že bych si nebyl vědom této dvojkolejnosti lidské existence, tedy toho faktu že lidé žijí i své individuální, přirozené životy.

   Ale podrobněji k dané záležitosti až někdy příště; tedy za poněkud příznivější zdravotní – a tedy i kognitivní – konstelace. 😉

3. Opět dotaz: Bezvýsledně bych rád bych podsunul upozornění na pojetí fašismu Umbertem Ecem …je či není to zaviněno rozsahem textu??

4. Pane Poláčku přeji klidné a úspěšné léčení, přidám jeden tip:
   https://www.milanschirlo.cz/houby-uzivani-hub.html

   Také si dám zas pár dní Novoroční pauzu.

   Pane Petrásku mohu pak poprosit o repetici odkazu na U. Eca?

5. Pane Nusharte Umberto odmítá zveřejnění textu i v jakkoli zkrácené formě. Nezbývá než věřit že se osobně seznámil s mým překladem a …….takže není nám shůry dáno.

6. Co se týče pospolitosti, nebo – řekněme – přístupu k druhým lidem, hezky jeho logiku v minulosti ilustroval pan Jiří Nushart. A skutečně, jestliže se mi zdá, že lidé nejsou k sobě ani zcela lhostejní, ani protivní, a častěji ten dojem mívám, je tomu tak dost možná proto, že já se v tomhle století sám postupně stávám přátelštějším, či pospolitějším.

   Celkově bych soudil, že se to tu také ve společenském ohledu poněkud připodobňuje světu. Na jednu stranu to znamená určitou – někdy potěšující a život usnadňující zdvořilost, z níž někdy vyplyne lehký potenciál kontaktů pro budoucnost, na stranu druhou je v tom i více soudobé korektnosti, respektu, či odtažitosti, s nimiž se lidé ve městě míjejí. (Ve filmech z přítomnosti jsou lidé, kteří rozčeří hladinu, nápadnější a nápaditější než pozorujeme před kinem).

   Ohledně minulosti si nedělám iluze. Pospolitější byly převážně vrstevníci, hlavně mladí. Ti si spolu začali (povídat) samozřejměji než tak činí (třeba v metru nebo ve fast foodu) dnes. Asi se trochu vytrácí smysl pro humor a investovat do běžného spíše neperspektivního sblížení (Kunderovy „registráže“ a „kontaktáže“) je ochoten či umí jen málokdo. Intenzita a přirozenost mezigeneračního dialogu (mezi známými i obecně) však podle mne spíše vzrostla. Souvisí to s menší formálností takových hovorů. Více rodin také provozuje, abych tak řekl, otevřený dům. Pamatuji si, jak si babička a sousedka (sousedky) povídaly, přestože byly samy, zpravidla jen před domky (sedíce na příkopě), příp. přes zídku nebo plot dvora či zahrady. Zpravidla se se nenavštěvovaly. Čeho naopak v souvislosti s rychlejší dopravou ubylo, jsou (návštěvami) přijatá pozvání přespat.

   V zaměstnání podle mé zkušenosti dochází během let ke zhoršování poměrů. Přesto je stále možné najít jiné místo, kde to zkraje bývá lepší. Běžné pracovníky někdy sbližuje „osud“, tj. nefér praxe vedení. Vůči nadřízeným jsou u nás dnes vztahy zřejmě neformálnější, ale reálná propast je větší. Většina mladých je se soudobým nastavením srozuměna. Odmítání „team buildingů“, o němž psali na DR, je v naší souvislosti spíš ambivalentní záležitostí. Když jsem je označoval místo tmelení kolektivu jako tlemení, mnozí z kolegů nerozuměli. Podobně, jako pokladní, když na dotaz, zda chci účtenku krátkou nebo dlouhou, dím „jako Lovosice“…

   Takže celkově -řekl bych -střídavě oblačno.

7. Příspěvek o fašismu už letos (na souběžném vláknu) nedám. Popřeji tedy místo něho (zde) všechno nejlepší v nadcházejícím novém roce 2023. Všem hlavně zdraví, to je určitě nejdůležitější. Vedle dalšího, míru a klidu, nakonec i trochu psavosti, co dokladu trvající duševní čipernosti.

8. Pane Petrasku, proč systém odmítl zveřejnit Váš odkaz, je mně samotnému záhadou. Zkontroloval jsem pro jistotu znovu nastavení komentářů, tam je jediné omezení v tom, že jeden komentář nesmí obsahovat více nežli 4 (v praxi: ne více nežli 3) odkazy zároveň. – Vy jste ale dával asi jenom jeden odkaz?…

   Ovšem – od té doby co jsem náš web přesunul na jiný server jsem také nainstaloval ještě jeden dodatečný security program, který by náš web měl chránit před útoky všeho druhu. A jeho nastavení je pro mě příliš složité; nemohu proto zcela vyloučit že on třeba blokuje určité zdroje či určité výrazy, které se tak či onak staly součástí Vašeho komentáře. Se samotnou délkou textu by to nemělo mít nic společného. – Ale jak jsem tomu porozuměl, celá věc se (díky přátelské výpomoci paní Zemanové) mezitím už vyřešila.

9. Zajímavá myšlenka, pane Nusharte, s těmi „vitálními houbami“. Musím přiznat, že o něčem takovém jsem doposud nic neslyšel. Budu o tom uvažovat; ale v danou chvíli by jejich nasazení postrádalo smyslu, ty (včerejší) potíže totiž byly evidentně výsledkem (respektive důsledkem) mých vlastních pokusů o (energetickou) samoléčbu; a ve zcela optimálním případě by se dokonce mohlo jednat o vývoj pozitivní, totiž o známé „prvotní zhoršení“. Po kterém by mohl/měl následovat obrat ke zlepšení. V tuto chvíli tedy nezbývá nic jiného nežli vyčkat věcí příštích.

   A za druhé nejsem si zcela jistý čeho se tyto potíže týkají, dost možné mého starého svalového zranění respektive poškození, tady by asi obecné posilování organismu sotva mělo nějaký přímý terapeutický dopad.

10. Co se pak hovorů na téma mezilidské pospolitosti, pak tady se opět jeví, že se zde prolíná (a někdy zaměňuje) povícero různých rovin respektive významů tohoto pojmu. Ale jednu z těchto rovin docela přesně vystihl pan Horák: „někdy potěšující a život usnadňující zdvořilost, z níž někdy vyplyne lehký potenciál kontaktů pro budoucnost, na stranu druhou je v tom i více soudobé korektnosti, respektu, či odtažitosti, s nimiž se lidé ve městě míjejí“.

    Přesně tohle byl můj pocit a má zkušenost, když jsem svého času rovnýma nohama přešel ze společnosti socialismu do společnosti Západu. Napřed jsem byl až bezmála šokován bezpodmínečným respektem a zdvořilostí, s kterou lidé na Západě se k sobě chovají v běžném (konvenčním) styku. Ale – na straně druhé se mi postupem času čím dál tím více ozřejmovala ona „odtažitost s níž se lidé ve městě míjejí“.

    Právě tato „odtažitost“ (respektive přímo lhostejnost) je ten základní charakterový rys který mám na mysli vždy, když kritizuji individualismus a atomizaci západní (liberální) společnosti. Oproti životu v totalitě má v liberální společnosti jedinec mnohem vyšší hodnotu, požívá mnohem většího respektu, a to se pak projevuje i ve (zdvořilé) formě vzájemných kontaktů; ale druhou stránkou věci je ona odtažitost, vzájemný chlad. V totalitě jsme spolu byli – aby se tak řeklo – mnohem více „natěsnáni“, bylo s námi zacházeno především jako se členy toho či onoho kolektivu, a to pak nemohlo zůstat bez důsledků. Důsledky tohoto „natěsnání do kolektivů“ mělo samozřejmě i své důsledky negativní, kromě jiného právě i ztráta respektu vůči osobě druhého, respektive vůči důstojnosti osobnosti toho druhého; ale na straně druhé jsme k sobě v mnohém ohledu měli mnohem blíže. Mnohem spíše, mnohem bezprostředněji jsme sdíleli podobné osudy, a to samozřejmě velmi sbližuje. Zatímco v liberální společnosti – v souladu s jejím ideálem – nakonec každý „kope jenom sám za sebe“.

    Jednou jedinou větou by se dalo říci: lidé v liberální společnosti jsou vůči sobě přátelštější (v onom zdvořilostním smyslu), ale zároveň distancovanější, chladnější.

11. Zároveň se taktéž připojuji k – vzájemným – přáním všeho dobrého v nastávajícím roce. Jehož kvalita ovšem bude do jisté míry záležet právě i na nás samých. 🙂

    P.S. A zároveň – ačkoli se to mě osobně snad až tak bezprostředně netýká – bych přál českému národu aby se mu dostalo prezidenta/prezidentku za kterého/kterou by se nemusel stydět.

12. Také přeji všem diskutujícím i příznivcům tohoto webu nový rok, který bude, jak doufám, v mnoha ohledech lepší, než ten uplynulý.

13. Opravdový pluralismus

    Napadla mě dnes – při pročítání pravicově orientovaného serveru Forum24 – poněkud nevšední myšlenka. Je to všeobecně známým fenoménem, že naprostá většina nejen uživatelů internetu se uzavírá do své vlastní informační a názorové bubliny. To jest: čtou jenom to co je v souladu s jejich vlastním přesvědčením, s jejich vlastním světonázorem, stýkají se jenom s lidmi kteří jsou jim názorově blízcí. Jistě, nějakým způsobem se dostanou i k tomu aby se dostali do kontaktu i s názory protistrany; ale ty přijímají a priori s nedůvěrou, odmítavě, prakticky si jejich obsahy vůbec nepřipustí do hlubin vlastní mysli. Vůbec o nich neuvažují; celé jejich úsilí je zaměřeno na to je vyvrátit, porazit, ukázat jako nevěcné, nesmyslné, iracionální, zlovolné a lživé. Nedochází tedy fakticky k žádnému skutečnému dialogu obou stran.

    Ta má myšlenka – když jsem pročítal názorově homogenní pravicový web Forum24 – byla, že by se mohla zákonem stanovit povinnost každého média ponechat určitý procentuální prostor pro názory protistrany. Například Deník Referendum by mohl navázat takovouto „kooperaci“ s Forum24; a tak třeba když se pravicoví autoři na Forum24 začnou rozvášněně navážet do Grety Thunbergové za to že se opovážila označit kapitalismus za jednu z hlavních příčin znečišťování životního prostředí, pak by zde nějaký levicově orientovaný autor z okruhu Deníku Referendum mohl umístit repliku, ve které by i tamějším pravicově orientovaným (respektive předpojatým) čtenářům vysvětlil, že tento počin ekologické aktivistky Thunbergové naprosto má své dobré a zcela racionální důvody.

    Jistě, i tak by mnoho pravicově orientovaných čtenářů webu Forum24 tyto levicové náhledy na danou záležitost vzápětí „vyplivlo“, vůbec by nebylo ochotno o nich uvažovat. Ale – přece jenom by snad alespoň něco proniklo do jejich myslí.

    Shodou okolností jsem v minulých dnech četl o tom, že v jednom pobaltském státě (nevím teď zda se jedná o Litvu nebo Lotyšsko) vznikla iniciativa „Zavolejte Rusům“. Už asi 50 000 dobrovolníků zavolalo asi čtvrt miliónu Rusům, aby je informovali o pravém charakteru ruské invaze na Ukrajinu. Přičemž – časem zde došlo k zajímavému posunu. V prvních týdnech po vypuknutí války Rusové zavile odmítali jakoukoli diskusi – respektive jakékoli pochybnosti – o ruské invazi. Ale mezitím se jejich přístup přece jenom trochu změnil, a oni jsou už mnohem více ochotni o válce a jejích příčinách diskutovat a uvažovat. – Jistě, tento posun je bezpochyby do značné míry zapříčiněn tím, že se válka nyní dotýká i Rusů v týlu, především díky mobilizaci; nicméně i tak je možno tuto změnu vědomí označit za pozitivní moment.

    Já sám – poté co jsem přišel do Německa – jsem po celý jeden rok četl pravicový deník „Die Welt“. Nebylo to z mé strany zcela dobrovolné; Springerovo nakladatelství tehdy určitému procentu studentů toto předplatné na jeden rok věnovalo zdarma.

    Po dobu jednoho roku jsem tedy sledoval, jak svět vypadá v perspektivě vyhraněně pravicově orientovaných žurnalistů a jejich čtenářů. Nutno říci: byly chvíle kdy mi jejich výklad světa byl jen velmi obtížně stravitelný. Nicméně – tento jeden rok pro mě znamenal neocenitelnou zkušenost, od té doby vím přece jenom něco o tom, jakým způsobem uvažují, co preferují, a především co nesnášejí pravicově orientovaní lidé. (Přičemž – musím hned připojit – jsou dokonce určité momenty ve kterých s nimi naprosto souzním, například jejich preferování pořádku a solidního jednání.)

    Už na základě této vlastní zkušenosti jsem přesvědčen, že toto seznámení se s náhledy a názory protistrany by skutečně mělo být fakticky občanskou povinností. A dokonce – jak řečeno úvodem – třeba i podepřenou příslušnou zákonnou úpravou. Protože jinak onen celý slavný „demokratický pluralismus“ liberální společnosti není ničím jiným, nežli stavem vzájemné izolovanosti, vzájemného nedohovoru různých společenských skupin. Pravý pluralismus může existovat pouze tam, kde jsou jeho různé součásti alespoň nějakým způsobem spojeny, v rámci jedné jediné platformy. Anebo jak řekl Masaryk – demokracie je diskuse, ale jenom taková, kde se diskutující navzájem berou vážně, kde si navzájem naslouchají. Vše ostatní je pouze parodií na demokracii. (To už ovšem neřekl Masaryk, to je můj vlastní dodatek.)

14. Zase jsem si v této souvislosti připomněl „chválu zvědavosti“ od pana Kubičky. Tou zvědavostí se nějak diskuse „materializuje“ – protože vychází z ochoty vnitřního tázání jak je to „doopravdy“. Případně proč (doopravdy) lze nahlížet skutečnosti tím jiným způsobem.
    Nevidím ale možnost vždy přehledné existence názorové bi-polarity.

15. „Anebo jak řekl Masaryk – demokracie je diskuse, ale jenom taková, kde se diskutující navzájem berou vážně, kde si navzájem naslouchají.“
    Možná je těžké, brát někoho vážně, když člověk nebere vážně sám sebe. Ono se často říká „neber se tak vážně“. Aspoň já jsem to párkrát slyšela.
    https://forbes.cz/psycholog-o-smyslu-zivota-nekteri-lide-se-berou-prilis-vazne-a-potom-jsou-frustrovani/
    Anebo platí opak? Tedy že právě tehdy, když sami sebe nebereme příliš vážně, bereme vážněji ty druhé?

16. Zaujala mě následující slova psychologa:
    „Často mluvím o dvou základních mechanismech vyrovnání se. První z nich je takzvaný „samurajský způsob“. Podívám se na to, co se děje, zjistím, že s tím mohu něco udělat, a jdu do toho. Druhým mechanismem je cesta přijetí. Když si uvědomím, že nějakou situaci nemohu nijak vyřešit, musím se naučit ji přijmout, což se snáze řekne, než udělá.“

17. Myslím, že rada „neber se tak vážně“ směřuje zpravidla k člověku, jenž se na něco upnul křečovitě, takže z toho „má blok“. Jestli tu někdo byl jedním z prý 1,8 mil. diváků, kteří na Nový rok sledovali film Zátopek, pak takové sdělení, nikoli ovšem explicitní, má postava československého vytrvalce pro svého australského přítele Rona Clarka.

    Člověk by si měl (přiměřeně) věřit, aby místo toho nemusel hned věřit, či naopak nevěřit druhému.

18. Nepřicházet do kontaktu s míněním, jež má nepominutelnou roli, ale v nás vzbuzuje odpor, připomíná trochu snahu některých bohatých rodin neposílat své děti do normální školy, nýbrž je učit doma. Přes určitou svůdnost nelze ani jedno doporučit. Jak pro (sociální) dobro jedince, tak (v případě většího rozšíření jevu) i celé společnosti. Je skutečností, že nenávist lidé cítí často spíše k něčemu, co neznají z praxe, než k něčemu lépe poznanému. Souvisí to se strachem. (Např. z ptačí chřipky býval u nás jistě větší, když se vyskytovala v Indonésii, než když řádí za humny). Podobně bylo před 30 lety zjištěno, že nejvíce Slováků nemá rádo maďarskou menšinu ne na jihu, ale na severu země. Jedním z prostředků k oslabování předsudků může být cestování. Nebo zavítání do názorově cizorodého prostředí (z hlediska politického, víry apod.).

    Na druhou stranu není ovšem nereálná obava, že (více méně) nucené prodlévání v nepřátelském názorovém ovzduší může z nesouhlasícího člověka učinit jedince pociťujícího averzi či beznaděj. Nejvíce flexibilní jsme v mládí a tehdy je nejpříhodnější čas seznámit se s odlišným. (Tohle vědí např. i amišové). Totéž platí do jisté míry i při změně prostředí (tedy třeba v té emigraci). Dlouho otužovaná duševní svěžest přetrvává. Posléze se však člověk přece jen k něčemu (tak řka definitivně) přikloní a představu o zbylých částech celku má právo považovat za dostatečnou. Řečeno s básníkem „Už aby bylo po tom pekelcování místy, kam nepatřím.“ (František Halas nežil ani do padesáti).

    P.S. Sváteční návštěvy, k nimž se mi dostalo laskavého pozvání, se pro mě staly čerstvou příležitostí rychle a dost z několika „výživných“ cizorodých bublin nasát.

19. Halasovo Já se tam vrátím je úžasné. Ale mně se líbí i Nezvalovo:
    „Vesničko, plná hvězdných střech,
    tvůj zatoulaný básník se ti vrací.
    Jde posadit se na ten říční břeh,
    v němž jistě dodnes bydlí raci.
    Vrací se domů ze světa
    k ráčatům, k chrpě, k polní růži,
    aby si znovu nechal sevřít kůži
    kleštěmi račího klepeta.“

20. „Neber se tak vážně“ – zpočátku jsem byl vůči radám onoho psychologa poněkud skeptický, ale pak se ukázalo že on na celou záležitost přece jenom nahlíží vyváženě. Anebo jak by asi řekl Aristoteles, rozhodovat je vždy nutno podle zcela konkrétní konstelace. Tedy jednou hledat cíleně smysl vlastního konání, ale jindy zase „povolit otěže“.

    Na celém tom rozhovoru s psychologem mě zaujaly především dva momenty. Tím prvním byl pojem „toxická pozitivita“. Toto slovní spojení jsem ještě nikdy neslyšel; ale dost dobře vystihuje to co jsem svého času pozoroval v prostředí esoterické komunity. Nevím jak dnes, ale tehdy bylo velkým trendem tzv. „pozitivní myšlení“. Všechny životní překážky se měly překonat prostě tím, že dotyčný jedinec je silou svého přesvědčení jaksi přetaví v ryze pozitivní prožitky. Napohled takovýto postoj ovšem působí lákavě (kdo by se chtěl natrvalo utápět v negativitě?…), ale už po krátkém čase mi bylo jasné, že se jedná nakonec jenom o strnulou, neživotnou pózu, naučený postoj který nutně ztroskotá na realitě, na mnohotvárnosti samotného života. Proto za velmi výstižné pokládám ono hodnocení psychologa, že „to dělají lidé, kteří nechtějí nijak trpět, bojí se toho a neumějí s těmito emocemi konstruktivně zacházet“.

    Druhá pasáž která mě obzvláště zaujala byla tato: „Existuje také druh rozhodovací paralýzy, kdy si nevybíráme žádnou možnost, jen abychom nepřišli o ty ostatní. A jsou tu vnější cíle, které jsou bohužel součástí tohoto kapitalistického, individualistického a konzumního způsobu života. Být bohatý, úspěšný, slavný, mít určité postavení, získat status ve společnosti. V mnoha výzkumech se ukazuje, že tyto cíle nás odvádějí od pocitu smysluplnosti.“

    To je prakticky z pohledu psychologa to samé, co já – dejme tomu z pohledu metafyziky – stále vytýkám společnosti liberalismu: vládne zde napohled naprostá svoboda, ale v této bezbřehé svobodě rozhodování, v tomto chaotickém pluralismu je člověk nakonec utopen, dezorientován, takže tam kde má napohled všechny možnosti hledat smysl svého života, tento smysl ve skutečnosti ztrácí, a východisko a náhražku si nachází v plytkých artefaktech konzumní společnosti.

21. Pane Horáku, „Zátopka“ jsem si nahrál na videorekordér, ale asi se sotva v dohledné době dostanu k tomu se na něj podívat, už proto že stále vedu tuhý boj s technikou mého nového satelitního přijímače.

    Tak jako tak jsem byl vůči kvalitě filmu dost skeptický, byl jsem toho názoru že se bude spíše jednat jenom o ryze filmařskou snahu „vytěžit“ úspěšně nějakou slavnou osobnost, nežli o nějaké hlubší vhledy do dané osobnosti, jakož i její doby. Co jsem o tom četl nějaké recenze, tak ty v zásadě potvrdily tento můj předpoklad. Anebo jste to sám vnímal jinak?

22. Co se toho „samurajského způsobu“ řešení situací na straně jedné, a jejich přijetí na straně druhé, pak tato alternativa se mi zdá být poněkud příliš dichotomická. Je mnoho situací, které nemohu překonat, ovládnout pozitivním způsobem (prostě k tomu nemám dostatečné prostředky respektive pravomoci); ale to ještě neznamená že bych se s nimi měl pasivně smířit. Vůči určitým věcem si člověk musí udržovat svůj vnitřní vzdor, i když je nemůže aktuálně změnit.

    Ovšem – i tady by záleželo na konkrétním kontextu, ten psycholog to asi mínil tak, že člověk se nemá zbytečně užírat svými životními prohrami či kolizemi.

23. „Nevidím ale možnost vždy přehledné existence názorové bi-polarity“ – pane Nusharte, ono ani tak nejde o tuto (reálnou) možnost, respektive její aktuální přítomnost, jako především o onu „ochotu vnitřního tázání jak je to ‚doopravdy’“.

    Jinak řečeno, dovolil bych si tu parafrázovat svého času proslulý výrok Eduarda Bernsteina: „Cíl není nic, hnutí je všechno.“ 😉

    Zkrátka, jedná se především o to, aby toto – dejme tomu – „vnořování“ se do světonázorově odlišných idejí bylo ve společnosti přítomno jako vůdčí idea. Namísto současného stavu, kdy vládne princip plurality – ale jak už jsem několikrát zmínil, plurality pouze vnějškové, která končí pouze u vzájemného střetu, ale nepostoupí nikam dále.

    Nejde tedy o to že bychom měli očekávat že vždy dojde ke vzájemnému porozumění, k syntéze názorových protimluvů; něco takového je vždy velmi dlouhý, náročný a mnohdy bolestný proces, kdy výsledky se dostaví až po dlouhé době. Ale jde o to aby zde vůbec vládla základní snaha o toto porozumění napřed i velmi vzdáleným, či vůbec nepřijatelnými se jevícím názorům a náhledům.

    Já bych v této souvislosti vzpomenul Vítka Skočného, který zde kdysi byl přítomen: když jsme se seznámili na jednom internetovém fóru, nebylo mi nic vzdálenějšího nežli jeho mystický pohled na realitu. (A pro něj byl zase nepřijatelný můj – marxisticky fundovaný – materialismus a racionalismus.)

    Vedli jsme spolu tehdy dlouhé, náročné, a ve věci samé dost neústupné boje a souboje; nicméně jsme při nich vytrvali, a pro svou osobu mohu říci, že s pozitivním výsledkem: získal jsem tehdy přece jenom alespoň určité základní pochopení pro to, když někdo na svět hledí z výhradně idealistických pozic. Musel jsem přitom do nemalé míry revidovat jak má materialistická, tak i ryze racionalistická přesvědčení (aniž bych je ovšem jako taková opustil); byl to opravdu náročný proces vnitřní názorové proměny, ale dnes musím být vděčen za to, že jsem touto cestou prošel, výsledkem bylo bezpochyby vnitřní obohacení.

24. Pane Poláčku, musím vám napsat, že nesouhlasím s vaším včerejším příspěvkem v DR (https://denikreferendum.cz/clanek/34755-tricet-let-nesamozrejme-svobody-vyznani-isvobody-byt-bez-vyznani)
    Napsal jste tam: „Buďto Bůh skutečně existuje, je skutečně tvůrcem všeho jsoucího a je naším Otcem a Nejvyšší instancí – pak jsou ovšem všichni lidé povinni v tohoto Boha věřit (tak jak to žádal už Platón), jsou povinni Ho uctívat, jsou povinni Mu skládat účty. A stát těchto lidí je pak stejně tak povinen víru v tohoto jsoucího Boha udržovat, chránit a pěstovat. Pro nějakou „svobodu víry“ zde objektivně není žádný prostor.
    Anebo ale tento – hypotetický – Bůh neexistuje, a víra v něj je pouhým omylem, fikcí, klamem lidské mysli; ale pak je stát povinen učinit všechno pro to, aby svůj lid osvobodil od této fikce, od tohoto klamu, od falešných a zavádějících cest životem.“
    Nejedná se přece jenom o „svobodu víry“, ale o svobodu svědomí. Stát je vlastně jen takový nástroj na udržení pořádku, na zajišťování práv a relativní spravedlnosti pro všechny. Nemá organizovat žádný kult ani mu nemá bránit. Všechno co je organizované a centrálně řízené, je zároveň byrokratické.
    Jak vůbec můžete vědět, že Bůh si přeje být uctíván? Já si myslím, že to nechce, ale chce, aby s ním lidé přebývali. Každý člověk. To stát nemůže zajistit. Bůh nechce, aby s ním přebýval nějaký stát.
    Já si nemyslím, že stát může člověka vnitřně osvobodit. Může pouze zajistit vnější svobodu.
    Když Bůh nepotřebuje být vnějšně uctíván, tím méně může takové uctívání vyžadovat stát.

25. „Bůh nechce, aby s ním přebýval nějaký stát.“ – Paní Hájková, a odkud pak vlastně můžete vědět, co „chce“ či nechce Bůh?… Do toho mu lidé nemohou žádným způsobem mluvit.

    Ale mně se vůbec nejednalo o Boha jako takového; mně se jednalo o to poukázat na imanentní rozpor modelu liberální demokracie, která s její náboženskou (pseudo)svobodou pouze předstírá řešení základních existenciálních problémů člověka, ale přitom ve skutečnosti před tímto řešením pouze neustále uhýbá. Ale – jak jsem napsal – toto uhýbání nemůže jít donekonečna, časem se tato taktika zakrývání si očí vždy vymstí, vždy se vrátí zpět, jako bumerang, společnost která se těmto otázkám nedokáže postavit zpříma za to vždy zaplatí, společnost která nemá odvahu postavit se čelem „horkým“ otázkám, ta pak nevyhnutelně vnitřně vychladne, a pak jenom marně naříká nad chladem a prázdnotou své existence.

    “ Stát je vlastně jen takový nástroj na udržení pořádku, na zajišťování práv a relativní spravedlnosti pro všechny. Nemá organizovat žádný kult ani mu nemá bránit“ – paní Hájková, tato tvrzení jsou jako vystřižená z manuálu liberálního státu, ano tak se tento stát sám samozřejmě definuje, jenže už Aristoteles dovozoval, že stát je naopak něco více, že stát je vždy zároveň zcela konkrétním, zcela specifickým místem k životu, stát bude vždy zrcadlem společnosti, ať si ideologové liberalismu říkají co chtějí, stát se nikdy nemůže plně vydělit, izolovat ze společnosti, a pokud tak přece jenom činí, pak právě jenom tehdy když sama společnost je izolovaná, když sama společnost žije izolovaným, odtrženým způsobem existence, když jsou lidé izolováni od sebe navzájem a celá společnost je izolována od své (lidské) podstaty, jenom za těchto okolností si stát může hrát na jakéhosi nezúčastněného rozhodčího, na nezaujatého technokrata, protože společnost ve své existenci sama poklesla na triviální úroveň víceméně pouze materiální existence, kterou i takto redukcionisticky pojímaný stát dokáže relativně dostatečně spravovat.

    Ostatně, já jsem v žádném případě neargumentoval ve prospěch jakéhosi „božího státu“, naznačil jsem sice jenom krátce, ale myslím že dost jednoznačně že jediné pravé řešení by muselo mít dialektický charakter, tedy překlenutím propasti mezi teismem a ateismem, ale právě na něco takového si současný liberální stát v žádném případě netroufá, a tak se z tohoto úkolu vyvazuje laciným a pohodlným heslem „ať si každý dělá co chce“.

26. Co chce a nechce Bůh… Kdyby o tom člověk vůbec nic nevěděl, bylo by Boží a lidské naprosto odděleno. Byly by to dva světy, které se navzájem nikde neprotínají. Takže něco málo se vědět musí.
    Tak třeba desatero přikázání (tedy Božích požadavků a zákazů) v podstatě stále platí a sděluje Boží vůli.
    V minulosti o tom, co chce či nechce Bůh, informovali kupříkladu proroci. Pravda, mnozí lidé jim nevěřili. Být prorokem bylo velmi riskantní, protože hrozilo kamenování a pod. Taky v té době existovali různí falešní proroci, kteří svá sdělení vydávali za Boží vůli.
    Dejme tomu, že dnes už proroci nejsou, protože Ježíš lidem natrvalo zprostředkoval spojení s Bohem. V něm máme možnost postupně poznávat Boží charakter. Takže aspoň něco by křesťané mohli vědět.
    Já samozřejmě nemůžu vědět všechno. Vím, že to zní poněkud troufale, psát tady, co Bůh chce nebo nechce. Zejména když to říkám já. Kdyby o tom mluvil nějaký kněz, to byste asi nic moc nenamítal. Nedávno jeden kněz sdílel na Facebooku informace z knihy, kterou napsal jiný kněz. https://www.paulinky.cz/emocne-zdrava-spiritualita/
    Tam o tom přebývání s Bohem je zmínka. Vím to, ač jsem knihu nečetla, protože ten člověk sdílel několik bodů – znaky, jež charakterizují nezdravou spiritualitu:
    1. využívání Boha k útěku od Boha,
    2. ignorování svého hněvu, smutku a strachu,
    3. umírání nesprávným věcem,
    4. popírání vlivu své minulosti na přítomnost,
    5. dělení života na sektor „světský“ a „duchovní“ (posvátný),
    6. namísto přebývání s Bohem konání věcí pro Boha,
    7. snaha „řešit“ konflikty spiritualizováním,
    8. maskování své zraněnosti, svých slabostí a selhání,
    9. nerespektování zdravých hranic,
    10. posuzování duchovní cesty druhých lidí.

    Ano, to, co jsem napsala výše, je liberální program. Marx byl v podstatě také liberál. (Až na diktaturu proletariátu. Kterou já už samozřejmě nechci).
    Netvrdím, že zde musí navždy být liberální demokracie, ale nic dopředu neplánuji. Já nechávám na Bohu, co bude v budoucnu. Protože mu věřím.
    A klidně nemusíme mluvit o Bohu, ale třeba o Realitě, jak o tom psal kdysi pan Nushart. Nebo Richard Rohr („Bůh“ je jen jiné jméno pro Realitu – pro Realitu s Tváří!“)

27. Ano, vidíme dnes opět, že státy mají svou specifickou a velmi razantní živost (liberální/neliberální, ideologie/ne ideologie).
    Jednotlivý člověk – subjekt prostoru, pokoušejícího se neustále, ve vlastním životním zájmu, o nějaké reflexe setkávání s Realitou/realitou – je vůči „živnosti“ konkrétního prostředí svého státu (spolku, gangu,…) téměř bezmocný. Přesto současně ví, že není schopen plně lidské existence mimo nějaké takovéto prostro-nadčasové v společenství. Pokud věřím že Bůh existuje- působí, věřím, že sdělil tak jasně jak jen bylo možné (až nemožné), že se s námi osobně setkává právě v těch jednotlivých prostorech (zdánlivé?) bezmoci, naplněných (už snad jen) vůlí/prosbou/ochotou k pravdivé reflexi.

28. Jakkoli živý, nepředstavitelně mocný stát bude skutečně živý jen díky reflexi našimi skutečnými životy a nebude mít jiný „orgán“ ke schopnosti a vůli neustále hledat společné(!) osvobození od klamu, falešných a zavádějících cest, než jsou naše konkrétní, jednotlivé, téměř bezbranné duše.

29. Ano, bezmoc je to slovo, které to vystihuje.
    Nakonec i ten kněz, který zveřejnil oněch deset bodů z knížky, tedy to, jak nemá vypadat naše spiritualita, napsal, že většinou nejsme (přes své snahy) té skutečně zdravé spirituality schopni.

30. Já musím opět začít jednou aktualitou. V dnešním Právu vyšel komentář V. Bělohradského k úmrtí emeritního papeže Benedikta VI. A musím říci: podle mého soudu se jedná o nejzajímavější, nejinspirativnější Bělohradského článek z posledních let (alespoň z těch publikovaných v Právu). Skoro začínám uvažovat o tom, že bych ho – po dlouhých letech – opět zkontaktoval, a položil mu k dané věci několik otázek.

    Co je tématem tohoto článku? Bělohradský píše: „Největším a nejdramatičtějším tématem Ratzingerova pontifikátu byl pokus o dialog s osvícenstvím, jež mělo být v jeho pohledu spojencem církve v boji s největším nepřítelem: s ‚diktaturou‘ relativismu, kterou vnesl do euroamerické kultury postmoderní obrat.“

    Bělohradský ale v daném ohledu teologovi Ratzingerovi protiřečí: „Mýlil se: postmoderní obrat není odvrácením se od pravdy, ale obratem k vědomí podmínek, za nichž aparáty produkující pravdy fungují. Postmoderní pravda je ‚pravdivá‘ zkušenost, okamžik, kdy se rozplývá pýcha subjektivity, která by pomocí svých aparátů chtěla vládnout ‚bytí‘.“

    Bělohradský dále cituje z Ratzingerova „slavného, ale kontroverzního“ projevu v Řezně, že „křesťanský Bůh není transcendentní vůči rozumu, ale naopak je jeho zárukou: zatímco – v Ratzingerově interpretaci – islám věří v Boha nespoutaného rozumem, transcendentního vůči rozumu.“

    Bělohradský dále píše o Ratzingerovi/Benediktovi: „Tato obrana rozumu je klíčem k jeho pontifikátu – osvícenství a křesťanství jsou spojenci v tom, že považují veřejný prostor za místo k hledání pravdy, ne k pěstování sémiotických hříček.

    V dialogu s filosofem Habermasem našli společnou půdu: je možné spolupracovat s věřícími v Bohu nebo ve vědeckou pravdu, oběma stranám jde o hodně; nelze však vést dialog s postmoderními ironiky, kteří neberou vážně pravdu, ale pouze podmínky její produkce a oběhu.“

    Tolik tedy V. Bělohradský k odkazu J. Ratzingera/papeže Benedikta; Bělohradský ovšem také (vlastně na úvod) připomněl vývoj křesťanství především od druhého vatikánského koncilu: „Téma svobodné volby vyjádřil epochálně (ateistický i křesťanský) existencialismus: smysl volby je vždy dramaticky omezen, nikdo nemůže říct s jistotou, zda bojuje za Boha, nebo proti němu, zda je vrah, nebo hrdina.“

31. V tomto Bělohradského článku je obsažena celá řada myšlenek, které zasluhují podrobné prodiskutování. V tuto chvíli se spokojím s reakcí na poslední odstavec: „nikdo nemůže říct s jistotou, zda bojuje za Boha, nebo proti němu“.

    To je – ovšem – velice silné „slovo do pranice“. Bělohradský ovšem železně trvá na tom, že postmodernismus sám neznamená relativismus pravdy; nýbrž pouze relativismus, či spíše neurčitost našeho vlastního poznávání pravdy. Toto poznávání je podle něj vždy kontextuální, dějinné; nemůžeme tedy už nikdy právem říci: „Pravda je to a to,“ nýbrž pouze: „Svůj soud o pravdě vyslovuji z takové a takové perspektivy, za takové a takové historické konstelace.“

    Tuto tézi Bělohradského ponechám v tuto chvíli takto stát, vrátím se k ní ještě později.

32. Z dnešního Práva stojí ale ještě několik dalších míst za ocitování. Ve své recenzi nové knihy francouzského spisovatele Houellebecqua, která se zabývá existenční prázdnotou a smysluprázdností současného světa, literární kritk Jan Bělíček píše o tom, že „asi není náhoda, že se její překlad dostal na český trh až se zpožděním deseti let, a to uprostřed neskutečně tupých a vyprázdněných nultých let nového milénia. Ať si totiž o devadesátých letech myslíme cokoliv, jejich česká varianta příliš nekorespondovala s mrtvolnou stagnací tehdejší francouzské reality, jak ji ve svém románovém debutu popisuje Houelleebecq. Netrvalo to ale dlouho a ubíjející fádnost pozdního kapitalismus se zabydlela i u nás.“

    „Ubíjející fádnost pozdního kapitalismu“ – to je krásná formulace, především je to pádný argument proti všem apologetům stávající „svobodné společnosti“, ano toto liberalistické uspořádání bezpochyby poskytuje určité svobody, ale k čemu jsou tyto svobody platné, když jejich reálným výsledkem je „ubíjející fádnost“, která spolehlivě destruuje vše autenticky lidské?!…

33. Paní Hájková, kdyby mi totéž co Vy řekl nějaký kněz (tedy že Bůh nechce být ztotožňován se státem), pak bych mu v prvé řadě odpověděl, že celá řada kněží (respektive teologů) tvrdila naprostý opak. Zkrátka – jak by zřejmě podotkl V. Bělohradský – my s našimi „pravdami“ nikdy nemůžeme definitivně vědět jestli právě skutečně stojíme na straně Boha či proti němu; tyto naše „pravdy“ jsou vždy kontextuálně, historicky podmíněné.

    Dnes v časech liberálně-sekulární společnosti platí (a to i pro věřící), že Bůh nemá být identifikován se státem (a že „si to on sám nepřeje“); ale o několik málo století zpátky byly názory na tuto záležitost ne-li přímo opačné, pak především značně jiné.

    Ovšem, co se výroku onoho psychologa „využívání Boha k útěku od Boha“ – to je opravdu vynikající, tato věta by se měla tesat. (Stejně tak ovšem v jiném kontextu by bylo možno hovořit například o „využívání Marxe k útěku od Marxe“.) Je to nakonec vždy to samé, neexistuje žádná doktrína či idea tak velká, aby nebylo možné ji zneužít, respektive vyprázdnit. Nakonec vždy rozhoduje osobní přístup toho či onoho jednotlivce. To je právě ona „pravdivost“, kterou měl zřejmě na mysli i Bělohradský.

34. Je těžké nahlédnout reálnou mnohotvárnost doby, máme-li jen hodně nedostatečný časový odstup. Může se nám pouze líbit, nebo naopak nelíbit. „Zlatá dvacátá“ léta (minulého století) zajisté nebyla nynějším způsobem hodnocena hned, maximálně (a asi nedostatečně) jako mírová ve srovnání s předchozím obdobím a méně ohrožující v porovnání s 30. lety, jež přinesla velkou krizi a záhy ještě horší mračna na obzoru. O mínění lidí často rozhoduje jejich osobní spokojenost, či nespokojenost, leckdy spíše bagatelní věci, jež v obecném povědomí představují pokrok, a často pozitivní hodnocení pořádků, které si uzurpují nárok na vyspělost.

    Je ovšem skutečností, jež nás opakovaně dostihuje, že přechodná období, jimž je imanentní jak naděje, tak i zklamání, vybuzují v nemálo lidech podstatné a originální výkony, časem pak legendarizované. Naproti tomu v dobách, které mnoho úspěšných průběžně považuje za velké a náležitě je chválí, se citlivost a tvořivost lidí vytrácí. Padá na vrub fádnější, či aspoň privátnější zajištěné existenci, s níž jsou spojena poněkud samozřejmá mírně pozitivní kvantitativní očekávání, jež pocitu naděje většinou zvedají práh.

35. Pane Poláčku, každý křesťan se musí nějak vyrovnat s faktem, že v minulosti křesťané hlásali nepravdy. Uznávám, že nelze s člověkem v Boha nevěřícím mluvit o tom, co Bůh chce nebo nechce, pokud se o to on sám nezajímá. Natož s cílem ho nějak ovlivnit určitým směrem (což jsem snad neměla v úmyslu, doufám). Lze o tom mluvit z pohledu tradice a v rámci tradice, ale jenom s těmi, kdo se nacházejí uvnitř tradice. Ještě by se dalo o tom mluvit z pohledu osobního zjevení, ale to, jak už jsem podotkla, mohli jen proroci v určité době. Kdokoliv jiný by měl nějaké Boží zjevení, nemůže o tom mluvit s nikým jiným než s lidmi stejně věřícími ve zjevení, nebo raději vůbec ne.
    Na druhé straně je divné, když o Božích vlastnostech mluví sami nevěřící. Ale budiž.
    Mám dojem, že o tom srovnání křesťanského Boha s Alláhem kdysi psal i Žižek. Tomu se to ovšem jevilo naopak. Bůh islámu je pro něj naprosto racionální, protože muslimové věří v absolutní předurčení. Cokoli se na světě děje, ať dobré či zlé, děje se z Boží vůle. Alláh = osud. Neexistuje zde žádný rozpor. Zatímco v křesťanství je problém s teodiceou – otázka jak může dobrý Bůh dopustit špatné věci, atd. Dá se to ovšem vyložit, ale vůbec ne jednoduše. To je něco, co je podle Žižeka daleko spíš proti rozumu.

36. Jinak musím říct, že je docela zvláštní, ale já, aniž jsem věděla, že dnes vyjde Bělohradského text a že zde o tom budete psát, jsem si na něj zrovna včera také po nějaké době vzpomněla a hledala jsem na jeho blogu a pak na YouTube, co nového napsal nebo přednesl. A našla jsem přednášku, kterou jsem ještě neslyšela, týkající se ještě té jeho knihy.
    https://www.youtube.com/watch?v=hpM6gmMPrK4

37. Ohledně těch osvícenců a jejich vztahu ke křesťanství ještě upozorním na zajímavý článek v KD:
    https://www.krestandnes.cz/timothy-keller-nietzsche-mel-pravdu/
    Článek se týká Hollandovy knížky Panství kříže.

38. Mimochodem, já jsem tu knihu Panství kříže ještě celou nepřečetla, ale zrovna včera jsem v ní četla o císaři Juliánovi, zvaném Apostata, který chtěl křesťanství nějak zarazit, neboť se mu zdálo, že kazí antický svět. Lidé si však už mezitím zvykli na křesťanskou dobročinnost, která jim pak začala chybět. Načež císař Julián vyzval pohanské kněze (nebo zkrátka ty, co měli na starosti kulty pohanských bohů), aby se také chopili dobročinnosti. Jenže oni se k tomu prý jaksi neměli, protože (z jejich hlediska) nebyl důvod.

39. Pokud by se mělo shrnout do jediné věty, čím především se liší křesťanství třeba od islámu nebo od jiných náboženství, pak bychom mohli říct – tím, že Bůh se stal člověkem a přijal lidský úděl.

40. „Zlatá dvacátá“ – pane Horáku, v současné době sleduji (ze záznamu, s určitým zpožděním) seriál České televize „Životní styl první republiky“. A zde bylo řečeno právě to co Vy zpochybňujete – totiž že dvacátá léta byla skutečně už tehdy (asi tak od roku 1923 až do roku 1929) pociťována jako „zlatá“. Jako éra naplněná nejen obecně vzrůstající životní úrovní, ale především nesena určitým espritem, který se projevoval ve všech oblastech společenského a kulturního života, v architektuře (o té napíšu ještě něco podrobněji), divadle a filmu, ale i třeba v módě. Je nutno si připomenout, že tehdy republika respektive společnost za prvé ještě žila z pocitu národního osvobození; ale za druhé zde byl stále ještě přítomen duch Masarykova humanismu, stále ještě bylo možno sdílet optimistická očekávání o směřování společnosti k nějakým pokrokovějším, vyšší mírou lidskosti naplněným formám své existence. A to je právě to, o co se jedná: zda je přítomen nějaký takovýto společenský esprit, směřování někam, anebo ne. Tento esprit zde byl přítomen (respektive se obrodil) ještě v létech šedesátých; i zde se rodila jakási nová očekávání, nové naděje. Ale – od té doby je víceméně mrtvo.

    Ano, ještě po roce devětaosmdesátém „vypukla svoboda“; ale ačkoli jsem její euforii nezažil zblízka, přesto zůstávám u přesvědčení že ta byla od samého počátku bezduchá, byla pouze neoriginální kopií modelu, který na Západě už dávno ztratil svůj lesk. (Tam už byla plně přítomna ona „ubíjející fádnost pozdního kapitalismu“, o které píše J. Bělíček.)

    „Zlatý věk“ antiky nebyl proto zlatým, protože by zde převládal nějaký univerzální pocit štěstí, či obecný blahobyt; nýbrž především pro bohatost ducha, který otvíral nové horizonty, a který lidem dával pocit že jejich vlastní existence má smysl převyšující pouhou profánnost všední existence.

41. Náboženství a rozum – ano, mě také nemálo překvapilo Ratzingerovo tvrzení, že křesťanství je prý „zárukou rozumu“. Bělohradský sám tuto záležitost nijak blíže nekomentoval. Islám – ten se rozumem v žádném ohledu nezabývá, je to ostatně pochopitelné, islám vznikl a šířil se v prostředí polokočovných beduínů, tedy v naprosté většině analfabetů, a sám Mohamed se až později seznámil s texty Starého i Nového zákona. Ty Žižekovy výklady o tom, že Bůh islámu je prý proto racionální, že muslimové věří v absolutní předurčení, se mi zdají spočívat na velmi tenké půdě. Nebo přesněji, mezi jedním a druhým nevidím žádnou podstatnou souvislost.

    Křesťanství – tam je samozřejmě silně přítomen duch antiky, antické filozofie; snad tedy z tohoto důvodu je možno křesťanskou víru dávat do spojitosti s rozumem, ale to je až pozdější tradice, sám Ježíš se otázkami rozumu, či snad dokonce otázkami ryze filozofickými zabýval stejně tak málo, jako později Mohamed.

42. Co se pak té otázky týče, který výklad „Božího slova“ či „Boží vůle“ je či není správný, pak v úvodu svého článku ještě Bělohradský napsal, že velkém tématem druhého vatikánského koncilu byla „historičnost, situovanost každé víry (…) do jejich (lidí) omezené možnosti rozumět slovu evangelia.

    Instituce odvolávající se na věčnost s pokorou přijala svou situovanost do dějin lidí, kněz (…) akceptuje historické omezení interpretace božího (jako každého jiného) slova.“

    Takový je tedy alespoň Bělohradského výklad významu druhého vatikánského koncilu: přijetí faktu že člověk sám (a to dokonce ani kněz!) si nikdy nemůže být definitivně jist, zda právě on vykládá slova evangelia správně; každý takovýto výklad je historicky podmíněný, to jest odráží v sobě zcela konkrétní historický kontext.

43. Vrátím se ještě k filmu „Zátopek“, o kterém zde padla zmínka. Mezitím jsem si přece jenom našel čas tento film shlédnout – a musím přiznat, že jsem jím byl příjemně překvapen.

    V prvé řadě: nejedná se v žádném případě o nějaký laciný kýč; a nejedná se o nějaké laciné parazitování na slávě našeho předního běžce. Autoři filmu si dali poctivou práci seznámit diváka nejen se sportovními výsledky, ale i se skutečným, reálným životem Emila Zátopka. A nevyhýbali se nijak ani problematickým místům jeho života. Celkově je možno říci, že se jedná o solidní, poctivé filmařské dílo.

    Co se samotné ústřední postavy týče, mám pocit že představitel Zátopka se musel dost namáhavě nutit, stylizovat do Zátopkovy dozajista nevšední, dosti specifické osobnosti. Mnohem přirozeněji působila Martha Issová v roli Dany Zátopkové, s jejím půvabně zemitým moravským naturelem.

    Na straně druhé je nutno poznamenat i to, že film „Zátopek“ není nijaké filmové veledílo. Zátopkův život je zde – přes všechnu snahu o pohled zblízka – ukazován nakonec pouze zvnějšku; sotva kdy může mít divák pocit, že se může vnořit skutečně do nitra jeho osobnosti. Tento rozdíl se ukazuje především v určitých klíčových situacích, například jak je Zátopek svými nadřízenými tlačen (a nakonec dotlačen) k tomu aby podepsal výzvu k odsouzení obžalovaných v procesu se Slánským. Je zde sice ukázáno že Zátopek váhal, nechtělo se mi do tohoto aktu, intuitivně cítil jeho nepoctivost – nicméně toto váhání je zde opět předestřeno jenom ve formě jeho vnějšího jednání, ale není zde – autentickými filmovými prostředky – zprostředkován žádný vhled do jeho vnitřních bojů. K něčemu takovému by bylo nutno pohrát si mnohem více s kamerou, použít střihy, záběry zblízka; a taktéž by k tomu bylo zřejmě zapotřebí vyzrálejší herecké osobnosti, nežli jaká byla reálně k dispozici.

    Takže ještě jednou: ano, solidní a poctivě udělaný životopisný film, jsem nakonec rád že jsem ho viděl; ale nic více.

44. K výkladům Toma Hollanda je možno podotknout především to, že podléhá naprosto klasické chybě akademicky fundovaných intelektuálů – totiž že dějiny světa vykládá výhradně jako dějiny idejí. A zcela opomíjejí „profánní“, to jest materiální stránku dějinného vývoje.

    Marx by v každém případě řekl, že vývoj (evropské) civilizace k postupně kultivovanějším, mravnějším formám společenského života byl zapříčiněn především kontinuálním vývojem ve sféře materiální, tedy ve sféře reálných mezilidských vztahů, mezilidské komunikace.

    V dobách starověku bylo možno bohatství dosáhnout ze všeho nejsnadněji prostě agresí, loupeží půdy a majetku, případně přímo loupeží lidí. Za těchto okolností nebyl prostor pro vznik nějakého humánního cítění, humánních norem. Zatímco s narůstající komplexitou produkce se stále více ukazovala potřeba stabilních, vypočitatelných poměrů, neboť jakékoli válečné operace destruovaly čím dál tím zřetelněji zavedené komplexní produkční struktury, vazby a vztahy.

    Nechci teď tento ryze marxistický koncept probírat dopodrobna; nicméně Holland v každém případě naprosto opomíjí stránku kontinuálního samovývoje lidské společnosti k vyspělejším, komplexnějším formám její existence, které si samy vyžadují (a vytvářejí) odpovídající formy a normy vzájemného jednání.

    Konkrétně pak Holland zcela opomíjí, že ty humánní ideje, které on přisuzuje do výhradní sféry křesťanství, existovaly i mimo křesťanství, a leckdy už před ním. Už dříve jsem například poukázal na to, že už Hérakleitos požadoval neoplácet zlo zlem; a že už mnozí řečtí myslitelé zpochybňovali legitimitu otroctví. – A co vůbec takový buddhismus, s jeho striktním nakázáním neubližovat žádným živým bytostem?!…

    Holland (a Nietzsche) mají samozřejmě pravdu v tom, že v evropském (respektive euroamerickém) regionu byly pokročilé mravní normy zprostředkovány (a prosazeny) především prostřednictvím křesťanství. To ale v žádném případě neznamená, že by křesťanství na tyto mravní normy mělo nějaký monopol; ani to neznamená, že bez křesťanství by tyto normy nevznikly, a neprosadily by se jako (nezbytný) korektiv lidského jednání ve vlastní komunitě.

    Není tedy žádného důvodu obávat se, že by s ubývající silou křesťanství došlo k nějakému dramatickému propadu obecné mravnosti.

45. On nepíše o divokém propadu mravnosti, ale o humanistických hodnotách.
    Mimochodem, vy sám jste kdysi líčil, jak v minulosti křesťanství přispělo k humanizaci Divokého Západu.
    A teď se k tomu stavíte jakože „mouřenín posloužil, mouřenín může jít“.
    Už to asi vážně nemá cenu.

46. Možná kroužíme kolem té podvojnosti směrů hledání původu toho zásadně nově originálně nastaveného způsobu morálního cítění (a osobních intencí k jednání).
    Jak/skrze jaké konkrétní materiální předpoklady došlo k jeho (možná nečekané) kolektivní akceptaci kulturami, …později s (v různé míře laskavým) převzetím „patronátu“ a monopolu na jeho dointerpretování státo- církevními strukturami.

    Podvojnosti nutné asi proto, že způsob vysvětlení z vývoje materiálních předpokladů konsenzuálně sdílené reflexe „správnosti“ či přijatelnosti určitých konkrétních vyjádření (nejen výrobních) vztahů ve společnostech sice vychází z denně žité zkušenosti reálné podmíněnosti naší nesvobody, my však stále z nějakého záhadného důvodu cítíme že bychom měli věřit v možnost svobody svých vědomých rozhodnutí. K čemu jinak bychom byli ten „orgán“ vnímání sebe ve vztazích obdrželi? Aby jen spočetl a „poznal nutnost“ působení aktuálního součtu výslednice sil? Nebo kde by se bralo opravdové umění?

    Současně ale křesťanství vchází do našeho společenství právě skrze nabídku proměny chápání materiálních podmínek naší SPOLU-existence: proč (PRO KOHO) „používat“ nově nabytou svobodu,..co všechno může znamenat společný stůl, …co by muselo znamenat skutečné panování.

47. Paní Hájková, mezi „propadem mravnosti“ a „ztrátou humanistických hodnot“ nebude asi existovat žádný principiální rozdíl.

    Co se pak toho výroku týče, že „mouřenín posloužil, mouřenín může jít“, pak já nejsem zdaleka první, kdo přišel s myšlenkou této temporální limitovanosti příspěvku křesťanství k (nepopiratelnému) vzestupu obecné míry mravnosti. Už před časem jsem citoval jakéhosi (západního) autora, který v dané souvislosti použil příměr o žebříku. Totiž v tom smyslu, že křesťanský mravní katalog byl takovým „žebříkem“, který lidstvu (respektive euroamerické společnosti) pomohl vystoupit na určitou úroveň chápání (a praktikování) mravnosti. Nicméně dnes jsou – podle jeho soudu – tyto mravní normy v myslích už natolik pevně usazené, že už je možno tento „žebřík“ opustit, aniž by lidstvu hrozil nějaký opětovný pád dolů.

    Ostatně, opakuji znovu, každá civilizace si nevyhnutelně na cestě svého vzestupu vytvoří určitý mravní katalog, tady není euroamerická civilizace se svým křesťanstvím naprosto žádnou výjimkou. Co třeba takový konfucianismus? Ten v sobě zahrnuje velice přísné mravní učení.

48. Pane Nusharte, tady se bezpochyby dotýkáte krajně obtížně řešitelných problémů vztahu materiálního a ideálního. Budiž řečeno rovnou a otevřeně: tento – odvěký – konflikt mezi materialistickým a idealistickým výkladem světa není dodnes uspokojivě vyřešen; a právě proto znovu a znovu nevyhnutelně narážíme na problémy, které jsou s touto nedořešeností, nedotažeností spojené.

    Máte bezpochyby pravdu v tom, že člověk sám sebe, svou kulturu musí považovat za autonomní.

    To platí ostatně už ve sféře čiré neuropsychologie: jsou naprosto seriózní vědci kteří tvrdí že lidská mysl je ve skutečnosti nesvobodná, plně determinovaná; nicméně že člověk sám musí věřit tomu, že je svobodný. Jinak by propadl naprostému fatalismu, respektive rezignaci.

    O velmi problematickém (dialektickém) vztahu mezi svobodou vůle a její determinovaností jsme zde už mnohokrát hovořili, nemělo by teď velký smysl znovu opakovat už mnohokrát řečené. Nicméně, v případech kdy příliš převáží víra v naprostou autonomii sféry idejí, v takovýchto případech se cítím být povinen upozornit na relevanci i oné sféry (materiální) podmíněnosti těchto idejí.

    Položil jste otázku po tom, kde by se bralo (pravé) umění. Samozřejmě: umění jako takové nelze mechanicky-lineárně vykládat pouze působením těch či oněch materiálních faktorů. Já už jsem několikrát zmínil ten případ, kdy svého času (někdy v osmdesátých létech minulého století) byl slavný americký houslista Isaac Stern na návštěvě v komunistické Číně. A tam mu jakási ideologicky preparovaná kulturní funkcionářka vykládala, že Beethovenova hudba byla „výrazem přechodné doby mezi feudalismem a kapitalismem“.

    Takto vulgárně pojatý výklad materiální determinace kulturní sféry (jaký by sám Marx samozřejmě nikdy nepoužil) je v této primitivní podobě ovšem pouze směšný. Nicméně, na straně druhé: byl například nástup impresionismu skutečně ryze autonomním, tedy od společenského kontextu zcela izolovaným procesem – anebo byl (intuitivní) reakcí umělců na měnící se svět, kdy jeho klasické formy a společenské hierarchie byly rozbity dynamikou nového industriálního světa? Nebyl snad dadaismus – se svým výšklebkem všemu konvenčnímu -přímou odpovědí na státní militarismus doby první světové války? Nebyl snad expresionismus – se svým bytostným negativismem – prakticky tou samou reakcí, jenom poněkud subtilnější, na ten samý společenský kontext? Co třeba taková ruská avantgarda? Ta byla dokonce přímo programovým uchopením moderních věd, jejich nových pohledů na (fyzikální) realitu.

    Ukazuje se tedy naprosto jasně: jakkoli samozřejmě sféru ducha, sféru umění, sféru idejí nikdy nemůžeme redukovat jenom a pouze na materiální podmínky jejich vzniku, přesto na straně druhé ani tyto produkty lidského ducha nikdy nevznikají naprosto autonomně, izolovaně od společenské reality. A tato společenská realita, to se nedá nic dělat, obsahuje vždy i komponentu své materiální podmíněnosti.

49. Působení křesťanské víry na člověka ve prospěch jeho většího altruismu či vyšší mravnosti a plněji rozvinuté lidskosti bylo v minulosti zřejmě značně selektivní a prosazovalo se často přetržitě, pomalu a nenápadně (pokud vůbec). Na každého Bartolomého de las Casas připadal i po staletích intenzivního prožívání víry nejeden Hernán Cortéz či Francisco Pizarro a dokonce i dnes nemusí být samou hlavou církve jen papež František, ale stejně může v praxi obstát i (válku podporující) patriarcha Kyrill. V případě křesťanství bude tedy na místě hovořit o odpovědi na evoluční výzvu (potřebu), jež se asi hned tak (právě nyní) nevyčerpává. Navíc není pravděpodobné, že umíme zformovat světonázor, jemuž by byla vlastní efektivnější sada nástrojů k podpoře pozitivních pohnutek či pobídek. Je třeba mít za to, že ten, který se na úkor předchozího (evropského) hegemona nyní nejvíc prosazuje, tedy liberální agnosticismus, nemusí ve sledovaném smyslu přinášet nový stupeň lidského rozvoje ani šíření ohleduplnosti. O nový systém se tu již rozhodně nejedná a bát se o něj také asi není třeba.

    Většina křesťanů se samozřejmě nepřidržuje svého pohledu na svět proto, aby neupadla jejich mravnost, nýbrž k tomu mají (i) jiné důvody, jimiž je existence dalších skutečných, či domnělých benefitů. U agnostiků tomu není v zásadě jinak, mohou zůstat flexibilní.

50. Pane Horáku, jestliže chceme uvažovat o míře přínosu té či oné ideje, toho či onoho normativního kánonu, pak vždycky musíme mít především na mysli, vůči jaké výchozí základně tento přírůstek mravního jednání poměřujeme.

    Pokud za výchozí základnu (a měřítko) vezmeme ty představy o mravně bezúhonném jednání, jak je chováme dnes, v naší současné kultuře a civilizaci, pak se nám ovšem nutně jeví, že i křesťansky formovaný člověk se přečasto chová v naprostém rozporu s mravními normami tímto náboženským učením hlásané.

    Na straně druhé ale sám jste použil termín „evoluce“. Je nutno si uvědomit, že dokonce i z čistě dějinného hlediska (tedy z hlediska běhu dějin lidské společnosti) vlastně ještě nedávno byla velká část evropské populace vysloveně barbarská; a že příslušníci těchto „barbarských“ kmenů, pokud tyto byly začleněny do svazu římské říše, měli mnohdy velké potíže s tím vnitřně akceptovat i pouze normy římského práva. Například tu (trestní) normu, že za vraždu nevyhnutelně následuje striktní trest (smrti); zatímco u těchto národů ještě vládlo obyčejové právo, že za vraždu bylo možno se vykoupit. A pokud pohlédneme na samotnou evoluci, pak z tohoto hlediska byl člověk ještě relativně nedávno vysloveně zvířetem. Nedá se nic dělat, ale je tomu tak. A tento přírodně-animální základ je v nás stále ještě pevně zakotven, a při každé jen trochu příhodnější příležitosti prorazí tenkou slupku civilizace a přebere vládu nad daným jedincem.

    Především v situacích krajního ohrožení se tak děje; bylo už napsáno mnoho dramat o tom, jak se v takových situacích i zdánlivě velice kultivovaný člen moderní společnosti náhle stává bezohledným dravcem. (Pan Petrasek by zde zřejmě hovořil o „nekrofilním způsobu jednání“.) Tyto animální instinkty nám totiž neustále napovídají jenom jedno jediné: „Nejvyšší, absolutní hodnotou pro tebe je v prvé řadě zachování tvého vlastního života; a za druhé všechno další, co slouží tvému přežití, tedy především potrava, ale i veškeré další materiální statky.“

    Z tohoto pohledu pak není nijak překvapivé, když se například španělští conquistadoři dopouštěli nezměrných krutostí na indiánském obyvatelstvu Jižní Ameriky: byli to většinou příslušníci evropského „lumpenproletariátu“, pro které indiánské zlato představovalo neodolatelně lákavou vyhlídku na materiální zabezpečení jejich vlastní existence. Zkrátka, probudila se v nich animální dravost šelmy.

    Je to tedy fakticky tento barbarsko-animální horizont, na kterém musíme poměřovat přínos křesťanství pro pozvednutí obecných mravů. Vždy znovu je nutno klást otázku: a jak by bylo bez křesťanství? Bez jeho působení na lidskou mysl? Ve většině případů nám pak zřejmě jako výsledek vyjde, že bez něj by bylo ještě hůře.

    Ovšem – je nutno si uvědomit i to, že toto prosazování (křesťanských) mravních norem šlo ruku v ruce s pádnou rukou (trestního) práva. Například infanticida (ještě za starého Říma naprosto běžná a mravně legitimní) vymizela ne proto (nebo přinejmenším ne v prvé řadě proto), že ji zavrhovalo křesťanství; nýbrž proto že za ni byl ustanoven trest smrti. – Ovšem, pod vlivem křesťanství.

    Samozřejmě, zcela konkrétní, zcela specifický přínos křesťanství by bylo možno dostatečně určit jenom na základě jeho porovnání s účinností jiných mravně normativních kánonů: například buddhistického či konfuciánského. Ovšem takovéto srovnání je fakticky nemožné, neboť by se srovnávalo nesrovnatelné, srovnávaly by se zcela rozdílné planetární regiony, se zcela rozdílnými kulturními (a třeba i státními) tradicemi, a s velmi rozdílnými způsoby produkce.

    Tento poslední – materialistický – bod je podle mého soudu skutečně relevantní; ve srovnání s kontinentální Čínou, ale i ostrovním, ale izolovaným Japonskem se v Evropě konalo nesrovnatelně více obchodních i jiných styků mezi různými národy a státy, proto zde mnohem dříve a více vznikla potřeba univerzálních norem, jak právních tak i mravních.

    Kterážto – naprosto reálná a objektivní – potřeba pak bude sama zárukou toho, že ani po ústupu křesťanství z jeho doposud dominantních pozic nedojde k nějakému zásadnímu propadu v obecné morálce. – Pokud by ovšem nedošlo k naprosto mimořádným deformacím, například naprosto akutní a dramatické klimatické krizi, ve které by se opět plně probudily ony čistě animální pudy stavící na první místo holé zachování vlastního života. V takovém případě by nás nezachránilo ani křesťanství, ani jinak fundované civilizační normy.

51. Zmínil jsem, že se ještě vrátím k seriálu České televize „Životní styl první republiky“, konkrétně k jejímu dílu o architektuře. Tehdejší česká/československá architektura byla profilována především funkcionalistickým stylem: na jedné straně rovné, strohé linie, na straně druhé ale velmi volné prvky, například zcela asymetrické rozmístění oken, a ona strohost linií byla – nedá se říci mírněna, ale spíše ¨přebíjena výrazně rudou barvou okenních rámů. Tato velmi svérázná kombinace tvarů a barev asi není podle vkusu každého; nicméně nedá se popřít, že tehdejší vily postavené v tomto stylu měly svou estetickou ideu, vykazovaly přesvědčivý architektonický esprit.

    Při pohledu na tyto stavby prvorepublikánského funkcionalismu jsem si ale náhle uvědomil, že něco takového mám už několik let vlastně denně před očima. Totiž vždy, když z okna svého mnichovského bytu pohlédnu určitým směrem. Tam totiž postavili před časem dům – víceméně zcela normální městskou zástavbu, v řadě jiných panelových domů, kde byla jakási stavební proluka. Jenže – místo obvyklé, konvenční fasády panelového domu zde byly použity právě ty zmíněné prvky funkcionalismu: asymetricky rozmístěná okna, zářivě bílé zdi, a na nich se o to výrazněji (respektive křiklavěji) vyjímající rudočervené okenní rámy.

    Co je na celé záležitosti pikantní (alespoň pro mě osobně): jestliže mě prvorepublikánský funkcionalismus dokázal přesvědčit svým nesporným tvůrčím duchem, tento novodobý výtvor mnichovských architektů jsem od samého počátku vnímal jako naprostý kýč. Především ty řvavě rudé okenní rámy přímo tlučou do očí.

    Tady se ovšem nevyhnutelně staví otázka: proč jsem víceméně to samé jednou vnímal jako architektonické umění, a podruhé jako kýč? Nebylo to snad jenom a pouze proto, že v prvém případě jsem byl předem nastaven, jaksi „preparován“ na to, že se bude jednat o umění, a proto jsem ho také tak vnímal – zatímco v případě druhé jsem očekával pouze konvenční bytovou výstavbu, a proto jsem vůbec nebyl schopen sám rozpoznat jeho umělecké ambice? To by pak nebylo nijak dobré vysvědčení pro kvalitu mého estetického úsudku.

    Ovšem – na celou věc je možno se podívat ještě i jiným způsobem. Za prvé: tehdejší prvorepublikánský funkcionalismus svým architektonickým novátorstvím, svým smělým experimentováním s neomšelými formami plně odpovídal tehdejší atmosféře nového společenského i duchovního vzmachu po přestálé válce; navíc se zde zřejmě – obdobně jako třeba v ruské avantgardě – odrážela zřejmě i tehdejší fascinace zdánlivě nekonečnými možnostmi moderní vědy a techniky. Zatímco dnes? Dnes se použití těch samých architektonických prvků, ve zcela jiné době, ve zcela jiné společenské atmosféře jeví daleko spíše pouhým epigonstvím, nežli kreativním novátorstvím. A za druhé: je něco podstatně jiného použít takto atypické formy a barvy při stavbě vily, u které se očekává že ji bude obývat majitel se smyslem pro tento tehdejší novátorský duch doby; a je něco zcela jiného postavit konvenční obytný panelák, a ně něj potom neorganicky naplácat pseudokreativní, ale jeho vlastnímu účelu zcela cizorodé elementy. V tomto případě to, co ve své době a ve svém kontextu působilo osvěživě moderním dojmem, v případě onoho novodobého paneláku působí jako pěst na oko. Nemohl jsem si v této souvislosti nevzpomenout na knihu Nikolaje Nosova „Neználek ve Slunečním městě“, kde Neználek svou kouzelnou hůlkou proměnil několik oslů v človíčky. A ti pak ve městě začali provádět své „oslí“ dílo, viditelné především v módě a také právě v architektuře. Takže rovné stěny domů se náhle zkroutily, střechy deformovaly, vikýře převrátily. A v oblékání byla v módě především brčálově zelená, a řvavě rudá…

    Objektivně vzato je ovšem možné že jsem beznadějný staromilec, neschopný ocenit odvážný novátorský počin současných architektů… 😉

52. Mírotvůrci

    Musím přiznat, že téma o kterém se tu teď chystám psát jsem napřed musel trochu „rozdýchat“. Svého času písničkář Hutka v jednom ze svém protestsongů zpíval, že „nejsou zločiny za které by se mělo střílet, jenom za lež která se pravdě podobá“. Obecněji by se dalo říci, že není nic hnusnějšího, nežli podlost vydávající se za ušlechtilost. A v aktuálním kontextu: není nic zvrácenějšího nežli hrát do rukou ruskému agresorovi, a přitom předstírat „snahu o mír“.

    Popudem k těmto mým úvahám je aktuální výzva skupiny signatářů s názvem „Mír a spravedlnost“: https://www.miraspravedlnost.cz/výzva

    Co je na tomto počinu natolik perfidní je velice dovedné předstírání, jako by signatáři této výzvy byli v dané záležitosti zcela neutrální, že se jim jedná jenom a pouze o čirý mír, o zabránění dalším obětem na životech. Ale při bližším pohledu se u každého jednotlivého bodu znovu a znovu ukazuje, že se jim ve skutečnosti jedná o pravý opak: o to aby Putinovi bylo umožněno cementovat, anebo dokonce ještě rozšířit jeho územní zisky na Ukrajině!

    Signatáři při předstírání své neutrality dokonce přiznávají, že válku rozpoutal Putin (což je ovšem fakt natolik zjevný, že ani nejzapálenější Putinův přívrženec ho nemůže popírat); nicméně ovšem hned vzápětí vyrukují s jakýmisi temnými narážkami na to, že touto ruskou agresí je ve skutečnosti nejvíce vinen Západ, tím že prý dostatečně nerespektoval „bezpečnostní obavy Ruska“. Zkrátka, je zde jenom stále dokola omílán vlastní ruský narativ; aniž by tito „neutrálové“ sebeméně zmínili, jakou kritikou je jeho platnost zpochybňována. Znovu se zde opakuje ruská lež, ruská paranoia o tom, jak prý Rusko – to obrovské Rusko, jaderná velmoc! – je ohrožováno expanzí Západu, který dnem i nocí nemyslí na nic jiného nežli jak zničit „svatou Rus“.

    Signatáři výzvy svůj seznam zahajují tvrzením, že „po deseti měsících války na Ukrajině je zřejmé, že zbraněmi tento konflikt tak jako mnohé jiné vyřešit nejde“. Ale – není tomu snad ve skutečnosti přesně naopak? Nejsou všechny válečné konflikty nakonec tak či onak vyřešeny výhradně silou zbraní?… A to třeba i tím způsobem, že dojde k patové situaci, kdy jsou síly obou stran trvale vyrovnané; to ale znamená že agresor (kterým bývá pravidelně jenom jedna z obou stran) pochopí že už více nemůže získat, a proto je ochoten k jednání?…

    A ostatně, jak mohou signatáři výzvy vědět, že konflikt na Ukrajině nemůže být vyřešen, nebo přinejmenším výrazně posunut právě silou zbraní? Je to pouze náhoda, že jejich „mírová výzva“ přichází právě ve chvíli, kdy Západ bojující Ukrajině přislíbil dodávky dalších obrněných vozidel, dokonce stíhačů tanků – a kdy se dokonce otevírá možnost že Německo konečně vzdá svou dosavadní blokádu, a že Západ začne Ukrajině dodávat i německé tanky Leopard, s řádově mnohem vyšší bojovou silou nežli jakou mají jejich ruské protějšky?…

    Ostatně, právě toto je zřejmě hlavním cílem a účelem oné výzvy: aby Západ okamžitě přestal Ukrajinu vojensky podporovat. Neboť prý tím Západ jenom „prodlužuje válku“!! Autoři petice ovšem nijak nezmiňují, co by nevyhnutelně následovalo kdyby Západ definitivně opustil bojující Ukrajinu (tak jako spojenci Československo v čase mnichovské krize): Ukrajina by bez pomoci padla do rukou Putina; kdo pak by v tu chvíli ještě vedl nějaká „mírová jednání“?!…

    Nenechme se nijak zmýlit předstíraným zápalem pro mír autorů této výzvy. To jediné o co se jim skutečně jedná je to, aby si i nadále mohli vést svůj fundamentalistický džihád proti světu kapitalismu, tedy proti celému Západu. Ostatně už seznam prvosignatářů naprosto jasně naznačuje, o to se zde doopravdy jedná: je zde podepsána celá galerie známých českých ultralevičáků, od Kellera a Druláka až po Švihlíkovou a Konečnou.

    Zajímavé je: mnozí z těchto signatářů stále ještě hlásají nesmiřitelný „třídní boj“, tedy včetně násilí a prolévání krve; ale z těchto jestřábů revoluce jsou náhle jako mávnutím kouzelné hůlky holubičky míru. Kdo jim má věřit tento jejich náhlý obrat k přímo gándhiovskému vzývání nenásilí?

    Nejsou zločiny, za které by se mělo střílet; jenom za lež která se pravdě podobá…

53. Ostatně, plně se ztotožňuji s tím co signatářům výzvy napsal Jan Čulík na Britských listech, kde jsem se o celé záležitosti také dozvěděl: https://blisty.cz/art/111507-dotaz-panum-horejsimu-stropnickemu-a-kavanovi-co-si-myslite-ze-se-asi-stane-az-budou-splneny-pozadavky-vasi-petice.html

54. K dané záležitosti se v „Alarmu“ vyjádřil i Ondřej Slačálek; a musím přiznat že je pro mě určitým zadostiučiněním, že tento renomovaný autor argumentuje víceméně naprosto tím samým způsobem jako já sám: https://a2larm.cz/2023/01/ano-potrebujeme-spravedlivy-mir-kavan-horejsi-a-stropnicky-misto-nej-zduraznuji-nase-ekonomicke-zajmy/ A stejně tak i Petr Jedlička v Deníku Referendum.

    Bylo by skoro až podivné, že se komentáře k tomuto tématu (navíc natolik kontroverznímu) od zcela různých autorů mohou tak dalekosáhle shodovat; nicméně tato shoda je evidentně způsobena samotnou logikou věci, ačkoli signatáři výzvy se usilovně snaží vzbudit dojem „upřímných mírotvorců“, ve skutečnosti z nich na každém místě jejich pamfletu přímo stříká pokrytectví, faleš jejich postojů, naprostá překroucenost jejich způsobu argumentace.

55. Kdybych psal o té proruské záležitosti, také bych se asi zařadil do jednolitého proudu hodnocení jinak dost rozdílně smýšlejících komentátorů. Musel bych však odolávat značnému pokušení použít i jadrnější formulace. Počin petentů mě nepohoršil kvůli Ukrajině: Pro ni je těžší čelit „horkým zbraním“ agresora, než jako psí čumák chladné vypočítavosti a absenci solidarity hlučné menšiny v jedné z přátelských zemí. Mrzí mě podpisy několika signatářů, včetně zřejmě iniciátora výzvy, o nichž jsem měl lepší mínění.

    Tristní je, že v jednotlivých případech je nám těžko rozlišit, u koho máme co do činění s projevy naivity a u koho s jejím předstíráním. Kde rozhoduje vypočítavost, kde zloba a co už je projevem skutečné kolaborace.

56. Ano, je tomu skutečně tak, nelze (přinejmenším u některých) zcela vyloučit opravdu relativně upřímný, byť i v konkrétních situacích naprosto naivní zápal pro mír. Ale – z uvedených důvodů přinejmenším u velké části signatářů nemohu v nějakou „upřímnou, byť naivní“ pacifistickou motivaci uvěřit.

    Co se Stropnického týče – kdysi mi byl docela sympatický, ale pak učinil celou řadu výroků, které mě přiměly k značnému odstupu k této osobnosti. Krátce řečeno: přílišná blízkost k osobám typu Druláka a Kellera.

    Co se pravých motivací signatářů výzvy týče, k té jsem právě dnes podal obšírnější komentář na DR, pod vyjádřením právě M. Stropnického, kde se snažil své/jejich pozice znovu odůvodnit.

    Domnívám se že má teorie „Velkého ďábla“ Ameriky a „Malého ďábla“ Sovětského svazu respektive Ruska vystihuje jádro věci; je to totiž naprosto ten samý myšlenkový vzorec, s kterým jsem se setkával (a s kterým jsem musel vést tvrdé boje) v komunitě strany Levice.

    I její členové sice – většinově – ruskou agresi tak nějak víceméně odsoudili; ale vždy hned vzápětí s železnou pravidelností, jako Pavlovův psí reflex přišlo: „Ale vždyť jsou tím vším vinny i Spojené státy! Vždyť Rusko se jenom brání proti expanzi NATO!“ Zkrátka, bylo naprosto jasně znát, že jejich ideologická předpojatost vůči USA a NATO jejich myšlení, jejich postoje ovládá a zajímá nesrovnatelně více, nežli osud Ukrajiny.

57. Musím už podruhé v krátké době zaznamenat, že V. Bělohradský napsal velmi zajímavý a inspirativní text. Opět v Právu; tato jeho úvaha má název: Proti Evropě filosofů.

    Tento text obsahuje celou řadu myšlenek, které by stály za podrobnější rozebrání; ještě si musím rozmyslet, jestli komentář k němu nenapíšu jako samostatný článek. Pro tuto chvíli se tedy omezím jenom na jeden bod z jeho úvah, který pro mě osobně znamená nemalé zadostiučinění: on zde totiž západní koncept „lidských práv“ označuje za ideologii, která neslouží ničemu jinému nežli k cementování povrchního, konzumního způsobu života západní civilizace. Což je přesně to, co já sám hlásám a tvrdím už celou řadu let, víceméně v pozici „osamělého vojáka“, a pro co jsem musel především s M. Profantem znovu a znovu svádět tvrdé boje.

    Mimochodem, zmínil jsem po onom minulém textu V. Bělohradského na který jsem upozornil že se ho možná pokusím zkontaktovat, s mými poznámkami k němu. To jsem nakonec přece jenom učinil; on mi poté (s určitým zpožděním, je v současné době zdravotně indisponován) nejen odpověděl, ale zmínil dokonce jeden můj dřívější komentář k jednomu článku O. Slačálka, s tím že by bylo záhodno tuto záležitost ještě důkladněji prodiskutovat.

    Ale ještě k aktuálnímu text: shodou okolností jsem zrovna v těchto dnech napsal vlastní text, který do jisté míry přímo protiřečí tomu, co je řečeno v titulku Bělohradského článku. Jestliže on se totiž staví proti „Evropě filosofů“, proti hegemonii evropského filozofického myšlení, já naopak vysvětluji, v čem spočívá exkluzivita filozofického myšlení, ve srovnání s myšlením přirozeným. Tento můj text zde zveřejním ještě dnes.

58. Článek pana Ondřeje Slačálka nabízí osvěžující (omlouvám se za takové slovo v tak smutném kontextu) pootočení perspektivy pohledu na tuto válku: zkouší vracet i k vnímání lidí válčících stran. Snaží se dokonce i naznačit možné směry hledání odpovědí na citovanou otázku VB (jak se bez násilí bránit agresorovi) : nabídkou omezení sankcí výměnou za poskytnutí svobody (ne té poznané nutnosti) ze strany státu jeho vlastním jednotlivým lidem. Přispívá tím k rehabilitaci „samozřejmého“ předpokladu humanity – vědomí že všude (i v superefektivních válečných strojích nepřítele) musí žít, cítit a někdy umírat lidé jako jsme my (co jsme mohli slavit Silvestra v ulicích jakoby se o pár set kilometrů dál nic nedělo) .

59. S tím Slačálkovým článkem se dá vcelku souhlasit. Na rozdíl od jiných lidí poukazuje na to, že válkou trpí i Rusové.
    Já bych tu výzvu také nepodepsala, ač jsem velmi proti válce. A je pravda, že u některých signatářů lze cítit jistou neupřímnost, pokud to lze na dálku posuzovat.

60. Možná to není neupřímnost. Těžko říct. Oni prostě asi věří v geopolitiku a na všechno pohlížejí tímto prizmatem.
    Drulák už byl za tu svou činnost potrestán:
    https://echo24.cz/a/HeznS/zpravy-domaci-petr-drulak-vypoved-velvyslanec-ve-francii-ustav-mezinarodnich-vztahu-ministerstvo-zahranici?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=867801&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box

61. Pane Horáku, i já sám jsem při psaní mého komentáře musel „odolávat pokušení použít jadrnější formulace“. 😉 A to sice pokušení značně silnému. Ale nakonec jsem rád, že jsem tak neučinil. Je přece jenom určitý rozdíl mezi tím, co si člověk myslí soukromě, a s čím se obrací na veřejnost. Tento rozdíl má pak tu přednost, že člověka do jisté míry osvobozuje od jeho emotivních stavů, a nutí ho o dané záležitosti rozmýšlet přece jenom poněkud diferencovaněji.

62. Kauza Drulák: ačkoliv jsem zásadním kritikem Drulákových postojů, přesto musím souhlasit s jeho názorem, že důvody jeho propuštění z institutu jsou evidentně zástupné. A něco takového vždy nutně zanechává nepříjemnou pachuť.

    Sice na straně jedné samozřejmě i ředitel institutu má pro tento svůj počin (podání výpovědi Drulákovi) závažné důvody, jedná se o institut s určitým profilem a s určitým renomé, který dost těžko může natrvalo snášet stav, že jeden z jeho vedoucích pracovníků veřejně hlásá názory, které jsou v příkrém rozporu s vůdčími ideovými principy institutu, jakož i se zahraniční politikou státu. Na straně druhé ale je tu ten moment, že je zde někdo profesně postihován za své názory (byť jakkoli deformované).

    Musím přiznat, že kdybych já byl ředitelem oné instituce, sám bych dost dobře nevěděl jak se v dané situaci zachovat. V každém případě – pokud by to umožňovalo pracovní právo – bych ho zbavil vedoucí funkce, a degradoval na úroveň řadového pracovníka. Tím už by pak neměl pozici reprezentanta institutu, a měl by mnohem větší volnost ventilovat své „disidentské“ názory. Anebo, pokud by to možné nebylo, vydal bych veřejné prohlášení, že institut se od Drulákových vyjádření k ukrajinskému konfliktu naprosto zásadně distancuje, a že ty jsou jenom jeho čistě osobním názorem.

63. Mám zde jednu docela zajímavou aktualitu. My jsme už mnohokrát diskutovali o tom, do jaké míry je člověk jako konkrétní jedinec formován, či přímo determinován reálnými, respektive materiálními podmínkami svého života. Teď jsem shlédl jednu dokumentaci o synovi Otto Šlinga, popraveného svého času v souvislosti s procesem se Slánským. To znamená, že Karel Šling byl ve svém mládí vystaven těžkému traumatu (i když o tom že jeho otec byl popraven se dozvěděl až později, napřed mu matka tvrdila že je v zahraničí). Ale nejen to: jednalo se o židovskou rodinu, z 24 jeho příbuzných kteří se dostali do Osvětimi přežila jenom jedna jediná osoba, jeho teta.

    A nyní se jedná o toto: s Karlem Šlingem (stejně jako s řadou obdobně osudem zasažených) je prováděn vědecký výzkum, do jaké míry se tato utrpěná traumata přenášejí ještě i na další generace. Především jsou prováděny snímky mozku prostřednictvím magnetické rezonance.

    Nálezy jsou takové, že v první generaci je možno přímo zaznamenat význačné ztenčení mozkové kůry; a ještě i ve druhé a třetí generaci jsou patrné změny na mozku, i když jiného druhu.

    Co je v daném ohledu pro nás zajímavé: vedoucí tohoto výzkumu (prý je tento český výzkum i v mezinárodním srovnání nejobsáhlejší) tyto nálezy komentoval tak, že „zde můžeme přímo sledovat, jak dějiny působí na životy lidí“. To jest – jak dějiny (tj. dějinná traumata) nejen působí na životy lidí v bezprostředním smyslu, tím že je stavějí do určitých situací; ale i tím že dalekosáhle formují (deformují) jejich neuropsychický aparát.

    V této souvislosti byly ale zmíněny i „týdenní jesle“, které existovaly za socialismu. To znamená, že dítě po celý týden s výjimkou víkendu vůbec nevidělo své rodiče! Podle onoho výzkumníka tento stav také nevyhnutelně vedl k hluboké citové deprivaci, s dalekosáhlými následky. Sice zde nebylo přímo řečeno jestli i v tomto případě je možno zjistit příslušné změny na mozku; ale z kontextu by zřejmě vyplývalo že ano.

    V každém případě: ukazuje se že skutečně „dějiny“ formují, a tedy i determinují člověka, jeho zcela individuální, osobní schopnosti a možnosti, a to až po dobu několika generací.

64. Co se toho posledního článku V. Bělohradského týče, dospěl jsem k rozhodnutí, že ho přece jenom zpracuji ve formě samostatného textu. Stojí to za to, je v něm skutečně celá řada velmi zásadních momentů. Obtíž je ovšem v tom, že tento výklad je dost složitě strukturovaný, Bělohradský jako obvykle „honí mnoho zajíců zároveň“, a to pak činí celou záležitost dosti složitou a nepřehlednou. Napřed si budu muset jeho text znovu přečíst, pak se uvidí.

65. Výsledkům výzkumu, o němž se zmínil pan Poláček, se nedivím. Někdy, ne v tomto případě, objevují vědecké týmy dokonce (znovu) „Ameriku“.

    Že nejde o překvapivý, proti intuici jdoucí závěr, se dá podpořit vícerem argumentů. Třeba moji rodiče před víc jak padesáti lety předpokládali s úplnou samozřejmostí, že rozvod je bezohledností vůči dětem, jež je může poznamenat na celý život. Myslím, že důraz by měl být na tom „může“. Zaprvé proto, že následky se dají citlivým postupem podstatně zmírnit až eliminovat. Zadruhé, každý jsme jiný a jinak na co vnímaví. Zatřetí, nikdo není zcela ušetřen traumat, většinou naštěstí však ani je vyvažujících ozdravných zásahů a příležitostí.

    Na to, aby měl člověk pokažený den, stačí občas úplná blbost. Ve sportu i politice lze snadno vidět veliké rozdíly mezi bezprostředním dopadem vítězství a porážky. Míní se ovšem, že prohry jsou jako zkušenost aspoň tak důležité jako vítězství. Nejde jen o útěšné řeči. Člověk je nakonec velmi adaptabilní tvor.

    Základní podmínky života dětí se u tzv. přírodních a u moderních společenství dost liší. V prvním případě byl v útlém věku pravidlem téměř nepřetržitý kontakt s matkou, později prostředí dítěti představovala široká rodina. Osvojení si dovedností přicházelo časněji. Model jeslí, o němž byla výše zmínka, jistě nebyl nejlepší. Ale asi ani nejhorší. Třeba já jsem v jeslích ani školce nebyl. Když jsem skoro v sedmi nastoupil do školy, scházelo mi to. Zemětřesení zkrátka vždycky přijde, lepší ovšem je, když to není zrovna v noci.

66. To, že byl Drulák takto, byť nepřímo, potrestán, nejspíš způsobí, že si teď bude připadat jako hrdina.

67. Tedy, pane Horáku, zdá se že kromě většinou společně sdílených názorů máme i nějaké jiné podobnosti. Ani já jsem neprošel žádným kolektivním výchovným zařízením (jesle, školka); a i já jsem nastoupil do školy až téměř v sedmi letech. Jestli mi absolvování těchto předškolních zařízení chybělo – nemohu soudit, prostě proto že nemohu mít srovnání jak by bylo v opačném případě.

    Co se způsobu zvládání traumat týče, respektive rozdílu mezi přírodními národy a naší civilizací – na to já musím vzpomínat vždy když vidím nebo čtu něco o traumatech která si s sebou nesou z válečných konfliktů američtí, ale třeba i čeští veteráni, jedná se především o klasickou „posttraumatickou stresovou poruchu“. Která ovšem může mít pro postiženého velice závažné důsledky. Žena jednoho takto postiženého amerického veterána se vyjádřila, že je to jako by se jí z války vrátil úplně jiný muž. Já pak v takovýchto případech musím myslet na to, jak třeba američtí indiáni – kteří často museli žít v modu prakticky nepřetržité bojové připravenosti – toto zatížení zvládali. Podle mého soudu to kromě jiného (či snad dokonce na prvém místě) byly jejich válečné tance, kdy rituálním způsobem mohli vybít, ze svého nevědomí uvolnit toto bojové napětí. Naše civilizace už nemá k dispozici takto přirozené způsoby vybití, uvolnění svého stresu, a tak si místo toho musí vypomáhat psychofarmaky.

68. Jistě, paní Hájková, Drulák si teď dozajista připadá jako neústupný bojovník za pravdu, který je za ni nespravedlivě trestán, jak už jsem naznačil tento pocit může mít do určité míry právem, nějaký ten mocenský zásah tu dozajista byl, ale na straně druhé Drulák nemá naprosto žádnou schopnost vlastní sebereflexe, já už jsem dříve napsal že on na mě působí dojmem nějakého fanatického náboženského kazatele, respektive jako někdo jako asketický páter Koniáš, Drulák je klasický prototyp toho čemu já říkám „jednodimenzionální člověk“, je naprosto fixovaný jenom na jeden jediný pohled na skutečnost, a za svou „pravdu“ je ochoten bojovat až do vlastního sebezničení.

    Ano, on sám svou neústupnost může považovat za akt hrdinství, ale mnoho jiných v tom asi bude vidět čirý fundamentalismus.

69. Mám tu opět jednu docela zajímavou aktualitu, včera nebo předevčírem jsem četl v německých/bavorských novinách, že se ve městě Mnichově pořádá jakási vzpomínka k dvousetletému výročí požáru jejich Národního divadla! Musím přiznat že jsem o tom doposud nic nevěděl, jak velice podobné osudy měly české a bavorské Národní divadlo. To bavorské totiž nejenže také lehlo popelem; ale stalo se to také už relativně krátkou dobu po jeho zřízení, pět let po jeho postavení. (Stalo se tak ovšem o půl století dříve.) Dokonce i bavorský král se dostavil k požáru, a podle vlastního vyjádření mu pohled na zkázu jeho divadla „rval srdce“. A jeho syn, princ, prý osobně s vyhrnutými rukávy pomáhal při hašení!

    Přitom divadlo bylo vlastně vybaveno moderním Sprinklerovým hasicím zařízením (které se vlastně používá v budovách dodnes); ale problémem bylo že když požár vypukl (za běžícího představení!), tak v důsledku silných mrazů voda v nádržích zčásti zamrzla. – A navíc snad zčásti ani nádrže nebyly řádně naplněné. Takže jak vidět, šlendriánu se mohou dopustit i jinak akurátní Němci. Ty extrémně silné mrazy velmi překážely i při hašení zvenku, i hasičům zamrzala voda. Nakonec pomohly pivovary (!), které dodaly teplou vodu. Ale divadlo samotné se už zachránit nepodařilo, jenom okolní budovy.

    Nicméně, nové Národní divadlo tehdy Bavoři stačili postavit už za další dva roky.

70. K „dějiny formují struktury našich mozků“: Ano, přirovnal bych to běžné zkušenosti se zbytněním svalů v důsledku práce nebo návštěv posilovny; mozek jde trénovat nebo vyčerpat jako takový „sval“. Vzpomínám matně na informaci o nějaké studii o taxikářích ve velkoměstě – na magnetické rezonanci měli zbytnělé hippokampy – strukturu pořádající paměťové záznamy. Naopak lidem trpícím chronickým stressem například v souvislosti s dlouho neléčenou depresí nebo do nevědomí odsunutým nezhojeným traumatem tato část mozku má tendenci atrofovat.

    Když jsem někde dříve psal, že člověk věří (snaží se věřit) že může jednat i svobodně navzdory všem těm jasným a velmi mocným determinacím, myslel jsem tím na „důvod“, proč vůbec bychom měli (a v evoluci udrželi) vědomí sebe, své historie.., kdyby nám v ničem nepomáhalo (neotevíralo možnosti svobodných rozhodnutí).
    Právě díky tomu může být pravdivá povzbudivá věta pana Horáka : prohry bývají nejméně stejně důležité jako vítězství 🙂

    Tu práci na kterou odkazujete podrobně neznám a ani bych jí asi plně nerozuměl, ale vím o její existenci a zdá se mi v ní jako jedna z hlavních otázek tato: jsou mechanismy zprostředkování přenosu změn souvisejících s posttraumatickým chronickým stressem na i měřitelné parametry mozkových struktur v další jedné, možná dvou generacích pouze sociálně-psychologické nebo i materiálně-genetické?(mitochondriální DNA).

    Našel jsem pro ilustraci tento odkaz o té práci:
    https://www.ceitec.cz/je-stres-dedicny-neurovedecky-vyzkum-druhe-a-treti-generace-prezivsich-holocaustu/t10343

71. Já jsem se o dané záležitosti (aktuálně) dozvěděl z dokumentárního filmu „Syn nepřítele státu“: https://www.ceskatelevize.cz/porady/13120214410-syn-nepritele-statu/

    Ten výzkum o kterém se tam zpravuje je zřejmě opravdu ten samý, o kterém se píše v onom uvedeném článku. Ano, i tady se jednalo o atrofii mozkových regionů (ta tam byla přímo ukázána) – ne ovšem hippokampu, nýbrž mozkové kůry.

    K této atrofii dochází u postižených první generace; u dalších generací bylo řečeno, že i tam dochází k měřitelným změnám, ale jiného druhu. Myslím, že v této souvislosti padla zmínka o epigenetice.

    A ano, i zde bylo zmíněno, že s poslední jistotou není možno určit, zda k přenosu těchto důsledků na další generace dochází přes genetiku/epigenetiku, anebo ale cestou sociálního zprostředkování. Ale dost možná jsou ve hře oba tyto faktory.

72. Velmi smutné, děkuji za odkaz.. Ty otázky (v kolikáté generaci ještě, zda i propsáno epigenetikou) vypadají vedle plasticity těch zobrazených osudů docela až vypreparovaně…
    Zase ta nutnost konfliktu zcizení perspektivy životů jednotlivých konkrétních lidí konkurenčními konstrukty perspektiv jakýchsi supraorganismů člověčišť… bez účasti v nich bychom ale (také) nepřežili…

    Dnes zase (něčím podobné) výročí nárazu života studenta JP na víru v možnost živě sdílené autenticity(?) jednoho takového na pár měsíců oživlého supraorganismu… a o jen pár měsíců později už „realismus“ pendrekového zákona.

73. … JAKOBY oživlého (supraorganismu) by asi bylo výstižnější

74. Ony ty organismy člověčišť živé jsou – až moc, ale asi jinak – hmotněji?, bezdušeji?, než my si svým reflektujícím vědomím (i reflektujícím nevědomím) do nich projikujeme.

    To co jsem teď psal nezní asi v souladu s bojem o sebepochopení národa skrze Knihami sdílenou tradici zkušeností s Bohem.. (?) Omlouvám se za to – za tu nedomyšlenost.

75. Napřed k onomu „jakobyoživení“ v souvislosti s úmrtím Jana Palacha: jeho pohřeb se tehdy stal mohutnou národní manifestací, televizní dokument o něm – natočený v naprostém pietním mlčení, tedy bez jakéhokoliv komentáře – i o léta později až mrazil tímto „křikem ticha“.

    Nicméně – nevzpomenu si už kdo to napsal (Hutka?), že už tehdy při této národní manifestaci cítil, že je zde něco nepravého, že národ se neměl sejít k tichému pohřbu, ale k hlasitému vyjádření své vůle.

    Což byl tehdy předvídavý pocit, toto mlčení při pohřbu se pak ukázalo být mlčením při všem dalším, co ještě mělo přijít.

    Já jsem tehdy toto mlčení, toto podřízení se tomuto „superorganismu“ měl velmi za zlé; ale s odstupem času i toto vnímám poněkud jinak. Objektivně nahlíženo tu masu ruských tanků nebylo možno porazit; tím spíše že vrchní vedení a velení armády od začátku kolaborovalo. Ten tlak na podvolení se byl obrovský; a kdo se nepodvolil, ten byl nemilosrdně rozdrcen. – To co ale bylo mravně devastující to byl kariérismus mnoha lidí, kteří se podvolili nikoli z nutnosti, ale z ohledu na vlastní prospěch.

    Ovšem, ta „možnost živě sdílené autenticity“ – to je impuls, to je výzva která přetrvává nadále, a je podložena tímto vědomým sebeobětováním se jednoho mladého člověka.

    Tuto „možnost živě sdílené autenticity“ ovšem dnes postrádám (téměř) naprosto stejně, jako v olověných časech normalizace.

    Tato „autenticita“ – vlastně by tomu muselo být tak že tato autenticita živoucí, hledající, inspirující, že bude naprosto přirozeným stavem každé lidské bytosti. Ve skutečnosti je tomu ale bohužel spíše přesně naopak: být „autentickým“ v uvedeném smyslu slova, to je zřejmě velice náročný, velice namáhavý stav, a většina příslušníků onoho „supraorganismu“ si chce tuto námahu ušetřit.

    Přičemž tady je nutno ještě dále rozlišovat. Velmi mnoho lidí není takto autentických, poctivě životných dokonce ani ve svém vlastním osobním životě. Místo toho pouze předstírají pravý život, nasadí si určité masky, hrají určité role.

    Pak je kategorie lidí, kteří dokáží být víceméně autentičtí alespoň ve svých vlastních individuálních životech. A je dobře že jsou; neboť to je vlastní základ života.

    Ale pak je ještě určitá kategorie těch, kterým nestačí tato ryze individuální autenticita respektive životnost; kteří hledají něco více. Kteří hledají -abychom zůstali u zde použité terminologie – „autenticitu supraorganismu“. Tedy něco, co přesahuje onen omezený horizont každého jednotlivce, něco co tohoto jednotlivce vřazuje do souvislostí, do kontextu, do významovosti vyššího řádu.

    I když i v tomto posledním případě je vlastně také nutno rozlišovat. Jsou totiž i takoví (a bohužel vůbec ne málo), kteří sice vzývají tuto vyšší významovost, tento vyšší smysl – ale nežijí je skutečně autenticky, nýbrž pouze formalisticky, jako naučené role; nakonec naprosto stejně jako příslušníci oné jako první jmenované kategorie.

    Ve všech sférách tedy platí: skutečně autentická, živoucí existence, to je velmi náročný modus bytí, a jen nemnozí jsou ochotni tuto námahu podstoupit.

76. S daným tématem vlastně souvisí něco, co jsem chtěl už několik dní zmínit (ale pak jsem na to zapomněl). Poslechl jsem si totiž po dlouhé době zase Kryla. Byl totiž až někdy nedávno objeven snímek dánské televize (tuším z roku 1970 nebo 1971), kde nazpíval několik svých písniček (myslím že byly všechny z desky „Bratříčku zavírej vrátka“).

    Uvědomil jsem si (v určitém smyslu až teď), jak dalece se tento způsob pěveckého vyjádření odlišuje od všeho, co je možno jinak slyšet ze všech komunikačně-zábavních kanálů tohoto světa. A odlišuje se dokonce i od toho, co je – v onom hudebním mainstreamu – samo o sobě třeba docela kvalitní.

    Byla zde řeč o „žité autenticitě“ – a právě něco takového velmi intenzivně zaznívá z tehdejších Krylových songů. Je to naprosto jiný, zvláštní pohled na svět, nežli jaký je obsažen v běžné písňové tvorbě. Já jsem tento zásadní rozdíl zmínil už před časem, když jsem náhodně v internetu shlédl první televizí natočený song Jaroslava Hutky. A přestože tento Hutkův song (Slunečnice) byl naprosto nepolitický, už tady bylo jasně znát toto hledání „živé autenticity“. Hledání hlubšího smyslu věcí, jakož i naší vlastní existence.

    Tento rys, toto hledání pravého žití bylo stejně tak možno nalézt a zakusit i u Kryla. Navíc u obou bylo toto hledání hlubšího smyslu umocněno jejich specifickou poetikou. Někdy se mi zdá, že my sami nedokážeme dost dobře docenit, jak jedinečná – a to i ve světovém srovnání – tvorba těchto dvou českých bardů byla.

    Poté co jsem odešel do emigrace – bylo to v dobách ještě doznívající polské Solidarity – byl jsem v Mnichově na koncertu populárního polského protestního zpěváka, tuším že se jmenoval Jacek Kaczmarek. – Téměř jsem si to jméno zapamatoval správně; jak jsem teď zjistil v internetu, byl to Jacek Kaczmarski. Ale – jeho vystoupení pro mě bylo dost velkým zklamáním, jeho protestsongy proti politické moci (po porážce a zákazu Solidarnošči) byly sice bojovné, on v nich vykřičel všechen svůj odpor; ale co v tomto bojovém patosu naprosto absentovalo, to byl právě onen jedinečný poetismus našich českých bardů. Je to totiž právě tato schopnost poetického nazírání skutečnosti, která jde nakonec mnohem více „pod kůži“, nežli kovově znělý, ale nakonec stále stejný až vysloveně monotónní hlas bojovného vzdoru.

77. Cituji z jednoho svého čtyři roky starého mailu, který jsem v tento den napsala V. Pospíšilovi:
    „Přemýšlela jsem o tom Palachovi. On možná očekával, že se všechno úplně změní, tedy v podstatě, že začíná něco jako revoluce, která úplně změní svět. Čili on se vlastně duchovně probudil. A když viděl, že je v tom sám, že se lidé stahují zase zpátky, tam, kde byli, tak to asi neunesl.“

    Dalo by se to také přirovnat k zimní přírodě. V lednu se najednou objeví nezvykle teplé počasí, takže začnou rašit a rozkvétat keře nebo stromy (které nějak mylně vyhodnotily roční dobu). A najednou buch, vrátí se zima a květy zmrznou, protože ještě nenastal jejich čas.
    Rozdíl je ovšem v tom, že keře a stromy, které nerozkvetly, nejsou mrtvé, ale jenom spí a čekají na skutečné, nikoli zdánlivé jaro.
    Jak slovy bible říkával jeden z těch vlasteneckých páterů v F.L. Věkovi: „Neumřelať, ale spí“.
    Nicméně, ten výzkum patrně potvrzuje, že „umřelať.

78. Jan Palach: já myslím že on především vyznával ideály Pražského jara. Že se nechal plně strhnout jejich nadějí, že nastává nový, obrozený svět (socialismu). Bylo to tehdy všeobecně vzrušené, emocionálně vypjaté období. A podle svědectví jeho učitelky Jan Palach nikdy nesnášel jakoukoli nespravedlnost. V danou chvíli ho zřejmě nejvíce zasáhlo znovuzavedení cenzury, ve které viděl – právem – definitivní konec pokusu o obrodu socialismu, o novou svobodu. Proto se zřejmě cítil být povinen proti tomu vystoupit, s nadějí že svým činem probudí opět pasivní národ.

    Problém byl ten: v oné době už prakticky nebylo co probouzet. Ideály Pražského jara se ukázaly být v danou chvíli neživotnými, už začaly odumírat samy od sebe. Nebyly samonosné. Pokud by z jejich odkazu demokratického socialismu bylo možno ještě něco obnovit, probudit v životu, pak na zcela jiné, nové základně.

79. Zvířecí demokracie

    Shlédl jsem zajímavou televizní dokumentaci na výše uvedené téma. (Její druhý díl bude vysílán v příštích dnech, na druhém programu.)

    Jedná se o to, že etologický výzkum se doposud soustředil v první řadě (či snad výhradně) na monitorování sociálních hierarchií ve zvířecích komunitách. To jest, především na dominantní roli alfa-samce, respektive alfa-samice.

    Podle novějších výzkumů se ale ukazuje, že tato optika byla zaměřená příliš jednostranně; a že i když tato skupinová respektive mocenská hierarchie je nesporným faktem, přesto tomu není tak, že by o všem co podnikne daná zvířecí skupina či tlupa rozhodoval jenom a pouze vůdčí jedinec. Může být sice dosti spornou otázkou, zda je možno daný fenomén skutečně nazvat „zvířecí demokracií“; nicméně je zřejmě nepopiratelné, že se v určitých záležitostech může prosadit i vůle většiny.

    Byla zde ukázána situace, kdy se opičí tlupa vydá na výpravu za potravou. Ovšem – jeden člen skupiny se vypraví jedním směrem, ale jiná samice se vydá směrem zcela opačným. Zbývající členové skupiny se pak jeden za druhým přidávají k jednomu či druhému. Až nakonec rozhodne většina (dalo by se téměř říci „hlasováním nohama“); a ona menší skupina, pokud nechce zůstat izolována, se pak musí přizpůsobit. Ale bylo ukázáno více případů takovéhoto druhu.

    Jak řečeno může být dost sporným že takovéto jednání může být právem prohlášeno za „zvířecí demokracii“; nicméně je dost dobře možné uvažovat tím směrem, že se zde projevuje jakási „moudrost kolektivu“. Zdaleka ne všechno rozhodování je ponecháno na vůli (eventuálně omylného) vůdce, v určitých případech vystupuje kolektiv (respektive jeho většina) jako svébytný faktor.

    Konec konců tedy funguje kombinovaný model vůdcovství a „demokracie“; a vlastně právě takovýto model svého času už Aristoteles prohlásil za relativně optimální.

80. Shlédl jsem mezitím druhé pokračování oné televizní dokumentace o „zvířecí demokracii“. Celkem vzato nepřinesla žádné přelomově nové poznatky oproti dílu prvnímu; nicméně mě přece jenom překvapilo několik zjištění.

    Já jsem totiž doposud vycházel z přesvědčení, že všechna zvířata žijící v komunitách vytvářejí víceméně pevné (mocenské) hierarchie. Což vyplývá z čiré evoluční efektivity: tam kde je jasně dán „klovací pořádek“, kde tedy každý člen komunity zná své místo, tam probíhá mnohem méně aktuálních bojů o dominanci. Nyní tu ale bylo řečeno, že u zubrů neexistuje vůbec žádná hierarchie! A u koní je vedoucí hřebec vlastně jenom rušivým elementem (a stejně tak u jelenů). Neboť o tom, co se bude dělat, i zde rozhoduje většina.

    Napřed k těm zubrům: tady bude vysvětlení ležet zřejmě v té okolnosti, že 1. zubři se – v kulturní evropské krajině – sotva musí obávat nějakých nepřátel; není pro ně proto natolik životně potřebné aby stádo fungovalo jako jeden jediný kompaktní (obranný) celek. A za druhé: stádo zubrů tvoří jenom samice s mláďaty, zubří samci se pohybují jenom v malých skupinkách, podle příbuznosti nebo vzájemné náklonnosti. Takže případný zubří alfa-samec tu fakticky nemá komu vládnout.

    Zásadně jiná situace je například u slonů: pokud migrují na daleké vzdálenosti za vodou, pak je pro ně životně důležitá postava vůdčího samce či samice, se schopností naprosto přesně si pamatovat správnou cestu.

    V každém případě se tedy zdá, že ačkoliv autoři oné dokumentace se snažili divákům vsugerovat své přesvědčení, že ve zvířecí říši je demokratický způsob rozhodování obecně přítomný, že v realitě je tomu daleko spíše tak, že příroda používá velmi rozličné formy „vládnutí“, podle toho která je u daného živočišného druhu nejvíce funkční.

    A za druhé: sice zde bylo přesvědčivě ukázáno že je to skutečně většina, která svou početní převahou vynutí to či ono rozhodnutí; nicméně okruh těchto rozhodnutí byl zjevně velice úzký, fakticky se nejednalo o nic více nežli o to, kdy a kterým směrem se vydat za potravou, respektive k napajedlu. To jsou záležitosti, které jen stěží může efektivně posuzovat jeden vůdce (nemůže vědět kolik členů stáda či tlupy je či není hladových respektive žíznivých); on se tedy spokojí s tím že si udrží svou vlastní dominanci; což je opět evolučně efektivní, protože tím je zajištěn jeho exkluzivní přístup k samicím, a tedy rozmnožování jeho – nejsilnějších – genů.

    Ještě jednou tedy: ve zvířecí říši jsou formy rozhodování zřejmě plně odvislé od jejich evoluční funkčnosti a efektivity; a v zásadě nejinak je tomu i v říši lidské. Například za feudalismu bylo ekonomicky efektivní nevolnictví, spolu s celým systémem feudální stavovské hierarchie, v čele s jedním vládcem; zatímco „tekutý“ kapitalismu vyžaduje mobilního, k půdě nevázaného, samostatné práce schopného dělníka respektive pracovníka; a proto se zde vytvořil systém republikánské demokracie. Který umožňuje oněm jednotlivcům jejich individuální mobilitu a svébytnost; ale zároveň je pevně spoutává celým předivem vztahů komerčně-konzumentského způsobu produkce a života.

81. Přečetla jsem si váš poslední příspěvek na DR, pane Poláčku. Pod článkem Oty Novotného.
    Předhodím vám tuhle udičku:
    Procházela jsem si výsledek prvního kola prezidentské volby v našem okrese. Ten je specifický tím, že jeho velká část byla po válce vysídlena a přišli sem noví obyvatelé. Tyhle obce, včetně měst, po roce 89 pravidelně volí komunisty větším procentem než je průměr a taky zde lidé v minulých prezidentských volbách dávali hlasy Zemanovi. Tradiční české vsi a města volí jinak. I letos je ten rozdíl markantní. Když jsem otvírala jednotlivé výsledky, nečekalo mě žádné překvapení. V našem městě i v širokém okolí zvítězil Pavel, v bývalých německých obcích Babiš.
    Ani po tolika letech se nesmazal rozdíl mezi lidmi, kteří mají ke svému domovu vztah daný povědomím o generacích předků, kteří tu vybudovali své domy a obdělávali půdu, a těmi, kteří sem přišli odjinud, nastěhovali se do chalup a statků, které postavili jiní, a hroby předků i vazby tradic nechali bůhví kde.
    Mohl byste na tuto jasnou zprávu aplikovat své teze, předestřené v DR?

82. Na Moravě a ve Slezsku to tak úplně neplatí, paní Zemanová. Tam je spousta „starousedlických“ obcí, ve kterých zvítězil Babiš.
    Také se říká, že velká města volí jinak než venkov. Prakticky všude ve velkých městech vyhrál Pavel nad Babišem. S jednou výjimkou, a to je Ostrava.
    V Ostravě sice žilo také dost Němců, kteří byli vysídleni, to je pravda. Ale pohraničí to není. I když, potomků přistěhovalců (různých generací) je tam také dost. Jenže ti tam nepřišli kdysi proto, aby něco dostali zadarmo, nýbrž se přistěhovali v době industrializace za zaměstnáním. On se kapitalismus mohl kdysi rozvinout jen za podmínek masového přistěhovalectví do měst.
    Dívala jsem se také, jak volili Češi žijící v cizině. I to je docela zajímavé. https://www.irozhlas.cz/volby/prezidentske-volby-2023/zahranici?zeme=99

83. K tomu, co napsala paní Zemanová.

    Ano, uvedený faktor tu od 90. let stále působí. Důvod však nespatřuji v tom, že lidé, kteří přibyli do pohraničí po Němcích, přišli o své kořeny či domovy jinde. Leckdy něco takového skoro ani neměli. Zato věděli, kdy a čí zásluhou nastal příznivý obrat v jejich životech. Tři čtvrtě století není tak dlouhá doba, aby kolektivní paměť takto důležitou informaci nepodržela.

    Za 1. republiky bylo u nás (spíše méně než jinde) „neřešitelných“ cca 10% bezzemků, nádeníků a děveček. Potomků či spřízněných trhanů, o nichž psal Neruda, a zkrachovalých existencí. Kdyby nepřišlo na řešení jejich situace, jaké bylo možné po válce a za komunistů, tito lidé a jejich rodiny by se déle (občas asi až dosud) jen těžce vymaňovali z poměrů skutečně chudinských. Nekoncentrovali by se ovšem (a jako elektorát nepůsobili) především v býv. Sudetech, nýbrž by všude, co menšina, byli slabší politickou sílou. Populismus by však proto na úbytě asi stejně nesešel.

84. Možná by bylo také dobré, zeptat se, proč určitá část lidí volí nikoliv populisty, ale nevolí vůbec. Pravda, prezidentských voleb se nezúčastňuje asi jen třicet procent. Ale u jiných voleb je to daleko více. Proč tolik lidí nevolí?
    Mají něco společného? Třeba že to jsou zkrachovalé existence? Nebo jsou to anarchisti, kteří věří, že „kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali“? Nebo nechtějí volit „menší zlo“?
    Každopádně jsou to lidé, kteří nevěří už ani v populisty.

85. Paní Zemanová, netuším sice na kterou část mé repliky Otovi Novotnému se Vaše poznámka vztahuje; nicméně onen signifikantní rozdíl mezi voličstvem A. Babiše a P. Pavla je zjevně dán obecně rozdílem mezi urbánním a mezi venkovským obyvatelstvem, nikoli mezi staro- a novousedlíky. Takže Vaše „udička“ se v každém případě zdá být nějak mimo vlastní osu dění.

    Osobně bych soudil, že onen rozdíl je dán tím, že obyvatelstvo vesnic (jak jsem ho sám poznal) je daleko spíše uvyklé uvažovat a soudit jaksi „po sousedsku“. Jejich sympatie tedy získávají především kandidáti, kteří dokáží lépe vzbudit dojem, že jsou jedním z tohoto „prostého venkovského lidu“, že mohou kdykoli vstoupit do místní hospody a poklábosit s místními. Tuto schopnost lidovosti měl ve vysoké míře Miloš Zeman; a má ji v nemalé míře i Andrej Babiš. Zatímco u exgenerála Pavla, který stále působí poněkud vojensky odměřeně, takováto vize nenuceného sousedského hovoru spontánně nevzniká.

    Tento způsob sousedské bodrosti ovšem méně přitahuje populaci urbánní, která spíše preferuje věcnost, racionalitu, spolehlivost – tedy charakterové vlastnosti které jsou spojeny spíše s průmyslovou, technologickou, nikoli agrární formou produkce.

    Dalo by se tedy docela dobře konstatovat, že opět má jednou pravdu Marx: je to způsob produkce, tedy způsob materiálních vztahů do kterých vstupuje ten či onen jedinec, který podstatně formuje jeho vědomí, a tedy i jeho politické preference.

86. Je ovšem nemálo zajímavá poznámka paní Hájkové, proč určitá část lidí nevolí populisty, nýbrž nevolí vůbec. – Mimochodem, tato část populace (a její motivace) mě zajímá obzvláště, protože sám jsem její součástí.

    V zásadě jsou zde možná dvě vysvětlení (respektive dvě podskupiny):

    – jedna část je natolik sociálně deprivovaná, že se už vůbec nezajímá o veřejné dění, a nejde tedy volit ani populisty. Je ovšem docela dobře možné (či spíše velmi pravděpodobné), že kdyby dejme tomu existovala povinnost volit, že tato skupina by svůj hlas dávala převážně populistům

    – druhá skupina oproti tomu zaujímá vědomě distancovaný postoj vůči celému světu politiky; buďto nevěří tomu že (současná garnitura) politiků má závažný zájem sloužit lidu, a nikoli svému vlastnímu či stranickému prospěchu, anebo ale skutečně prohlédla celý tento mechanismus (pseudo)voleb, a postupuje podle onoho hesla které zmínila paní Hájková, tedy na základě přesvědčení/poznání že tyto takzvané „volby“ nikdy nemohou ovlivnit, změnit něco podstatného, nýbrž že jsou jenom spektáklem pro obecný lid, aby tento byl nadále držen v iluzi, že on je přece „vládcem“.

87. Já myslím, že už si vůbec nikdo nemyslí, že lid je vládcem. Ale jsou tu určité rozdíly. Někteří lidé se domnívají, že lid vládnout ani nemůže, protože toho není schopen, zatímco jiní si myslí, že by lid skutečně měl být vládcem, ale „kdosi“ mu v tom brání. Přičemž toho „kohosi“ je zapotřebí se zbavit nebo ho aspoň nějak zneškodnit.
    Pak jsou ještě různé názory na to, co vůbec znamená pojem „lid“ a kdo všechno k němu patří či nepatří.

88. Paní Zemanová, čirou náhodou jsem připadl na jeden článek v magazínu Reportér; je sice už starší, týká se poslední (tedy minulé) prezidentské volby, ale je přesně o tom, proč – a s jakými odůvodněními – lidé z menších lokalit volí populisty: https://reportermagazin.cz/a/wQbNQ/vkralovstvi-milosezemana-text-jenz-ziskal-novinarskou-cenu

    Přičemž klíčovou pasáží je zjevně tato: (Miloš Zeman) „umí uchopit populární téma a prodat ho lidem, kteří nechtějí přemýšlet a nechtějí nic slyšet. Hraje na nízkou strunu lidí, kteří nevidí žádné východisko a žádnou perspektivu.“

    To jsou dvě až neuvěřitelně výstižné věty, které v koncentrované podobě odhalují kořeny jakéhokoli populismu vůbec. Respektive kořeny toho, proč populismus zabírá, proč se stále ještě najde mnoho takových, kteří populistům na jejich laciné řečičky skočí.

    Je holým faktem, že velká část voličstva se rozhoduje podle velmi primitivních kritérií; a především podle své vlastní kapsy.

    To je ostatně zároveň jeden z hlavních důvodů, proč já se zásadně odmítám takovýchto voleb zúčastnit: protože účastí na nich byl zároveň potvrzoval jejich legitimitu, tedy legitimitu nadvlády primitivismu nad rozumem. (A nenamlouvejme si, že takto primitivní výklad politiky není široce přítomen i ve velkých městských aglomeracích.)

89. co vůbec znamená pojem „lid“ – paní Hájková, tady jste trefila přímo do černého, to je téma které mám už celé roky v hlavě, přesněji řečeno už celé roky tak nějak plánuji na toto téma napsat rozsáhlejší úvahu, ale pořád jsem se k tomu nějak nedokázal dostat.

    V každém případě – pokud mě paměť neklame – jsem už v minulosti poukázal na interní rozpor modelu liberální demokracie, kdy na jedné straně má vládnout „lid“, tedy celek, jednota; ale na straně druhé je celá společnost (tedy onen „lid“) vzápětí roztržena, rozbita na různé, navzájem spolu konkurující (a tedy proti sobě bojující) zájmové skupiny, ať už komerčně nebo jinak (mocensky, ideologicky) motivované.

    Jisté je: dokud trvá tato názorová roztříštěnost a nevraživost, do té doby není prakticky vůbec možné mluvit o „lidu“ v plném významu tohoto slova. Ledaže by se opravdu chtělo sugerovat, že „lid“ vzniká tehdy, když se určitá část populace víceméně ve stejnou dobu dostaví k volebním urnám a vhodí do nich své papírky s několika křížky.

    ——————————-

    „Já myslím, že už si vůbec nikdo nemyslí, že lid je vládcem“ – těžko říci, i tady se postoje lidí zdají být nemálo schizofrenní, na straně jedné lidé skutečně ztratili už mnoho ze svých původních iluzí o demokracii jakožto „vládě lidu“, ale na straně druhé se většina z nich znovu a znovu nechá zlákat k účasti ve volbách.

    Co se té otázky týče, zda lid vůbec je schopen si vládnout: podle mého názoru sice ano, ale jenom v určitých věcech a v jasných hranicích. Ostatně stejného názoru byl už i Aristoteles; a nakonec fakticky podle tohoto principu postupují i ústavy moderních států, které sice nadále předstírají a tvrdí že „všechna moc vychází z lidu“, ale ve skutečnosti reálnou moc toho samého lidu omezují, a celou řadu klíčových principů zcela zásadně vyjímají z okruhu témat, o kterých lid může rozhodovat. (Například prakticky kompletní katalog základních „lidských práv“.)

    V zásadě je tedy tato omezená, limitovaná moc lidu jediným fakticky správným řešením; protimluv respektive klam současné demokracie ale spočívá v tom, že ona tento stav reálné omezenosti suverenity lidu nikdy nepřizná, nýbrž stále vytváří fikci plné a nezkrácené „vlády lidu“.

    A ono to není nijak překvapivé že tato demokracie se této fikce drží pevně jako klíště; kdyby totiž přiznala reálný stav, totiž že lid vůbec nemá schopnost, nemá kompetenci o určitých (a to právě těch nejzákladnějších!) věcech rozhodovat, pak by nebylo možné se vyhnout otázce, kdo a co vlastně vůbec je tento „lid“, jaké jsou jeho skutečné motivace, a jestli je vůbec možno do jeho rukou vložit rozhodování o vrcholných státních záležitostech. Ale na tyto otázky liberální demokracie nikdy nemůže dát (pravdivou) odpověď, protože by zpochybnila své vlastní základy. A tak se stále ještě hraje hra na „vládu lidu“.

90. Co vlastně vůbec je tento „lid“, jaké jsou jeho skutečné motivace volby?
    Řekl bych, „lid“ je variabilní veličina motivací, která se nabízí k rozluštění uchazečům o politickou/výkonnou moc ve společnosti.
    Pokud „lid“ není obeznámen s pastí léček a nástrah pokleslých tkalců slibných záměrů v buržoazně demokratickém modu, tak hra na vládu lidu se stává fraškou a zákonitě končí tragédií.
    A zcela konkrétně dnes jsem si nad výsledkem volby tak trochu oddechl……. coby příznivec absurdního divadla.

91. Pane Poláčku, tím svým příspěvkem o výsledcích prvního kola prezidentské volby jsem chtěla říct, že v našem okrese nerozhodovala velikost obce. Ty zmíněné rozdíly ve výsledcích se týkaly velkých vesnic s několika tisíci obyvatel i malých obcí, kde žije pár desítek lidí. Týkaly se i čtyř měst. Možná jsem měla dodat, že nerozhodovala ani životní úroveň – lidi v obcích, které volily Pavla, žijí podobným způsobem a musí vyjít s obdobnými příjmy jako lidi v oblasti, kde zvítězil Babiš. Nemáme tu žádné milionářské enklávy, ale ani žádné vyloženě chudinské čtvrti anebo vsi. Takže to není stejná písnička jako srovnání Prahy a severočeského venkova.
    Takže zůstává otázka, co jiného než absence tradice zde dokáže to, co jste uvedl výš, totiž prodat lidem různá populární témata. Proč se někde daří hrát na takovou strunu a jinde ne, když mají lidé do kapsy stejně hluboko.

92. Paní Zemanová, v zásadě to naprosto přesně vystihl pan Petrasek: lid je opravdu velice „variabilní množina motivací“. Kterou je krajně obtížné nějak jednoznačně uchopit.

    V zásadě zde vždy platí zákon velkých (ale i malých) čísel. To jest: čím menší množinu jedinců máme ve fokusu svého zkoumání, tím více do popředí vystupují individuální respektive lokální specifika. A naopak: čím větší celky vezmeme v úvahu, tím zřetelněji se projevují faktory (a tedy i motivace) společné, obecné, nadindiviuální.

    Krátce řečeno: obecná rovnice že ve venkovských oblastech mají většinou větší rezonanci populisté, naprosto neznamená že v jedné konkrétní venkovské oblasti by nemohlo dojít k efektu zcela opačnému.

    A za druhé: jak konstatoval pan Petrasek, lidské motivace jsou velmi různorodé a velmi nevypočitatelné, jestliže u jedněch je příklon k populismu víceméně naprosto jasně detekovatelný, nemusí to ještě bez dalšího znamenat, že opačná množina respektive skupina populace je zcela imunní vůči pochybným, nebo přinejmenším nedostatečně odůvodněným motivacím. Jenom to u nich není natolik nápadné.

    Jsou vůbec možnosti, jak tento chaos nejrůznějších motivací – ať zjevně populistických či jiných – nějakým pozitivním způsobem racionálně zvládnout? I tady je možno sáhnout po jasnozřivých slovech pana Petraska: „Pokud ‚lid‘ není obeznámen s pastí léček a nástrah…“ – ano, to je to o co se jedná, velmi zásadní rozdíl, ne-li přímo převrat by zde mohla přivodit docela „obyčejná“ osvěta, vzdělání, výchova. V zásadě se nejedná o nic složitějšího, nežli dokázat rozpoznat alespoň to, jestli někdo jedná upřímně, anebo jestli chce lidem pouze manipulovat ve vlastním zájmu.

    Jenže – i toto napohled zcela jasné a jednoznačné kritérium vyžaduje nemalý intelektuální výkon, a problém je že je obrovská část populace která ani tohoto minimálního intelektuálního výkonu vůbec není schopna.

    Česko-ameriká hráčka tenisu Martina Navrátilová se svého času vyjádřila, že by bylo skvělé, kdyby lidé výběru svých představitelů věnovali alespoň tolik pozornosti, jako koupi své imobilie. To jsou na jedné straně zlatá slova, je tomu přesně tak, jestliže lidé při koupi své imobilie (většinou) důkladně prozkoumají všechny relevantní okolnosti, aby nepřišli o své peníze, pak při volbě svých politických zastupitelů se většinou rozhodují čistě emocionálně. Tedy zcela bez zapojení střízlivého rozumu.

    Jenže – na straně druhé je velmi mnoho lidí, kteří svůj rozum nezapojí ani při koupi oné imobilie! Respektive – oni vůbec nevládnou dostatečnou intelektuální kapacitou, aby byli nějakého rozmyslného rozhodnutí schopni. Znovu a znovu je možno číst o lidech, kteří se při svých investicích – ať už do imobilií či čehokoli jiného – nechali až neuvěřitelným způsobem podvést, napálit. Dospělí lidé mnohdy jednají jako nevědomé děti.

    Vzpomínám si na svá školní léta: ve třídě byl určitý počet žáků, které učitelé – ani přes veškerou usilovnou snahu – nemohli přivést k vyšší schopnosti užívání jejich rozumu.

    Na straně druhé ovšem stejně tak platí: v moderní psychiatrii se ukazuje znovu a znovu, že i napohled velmi těžké případy vyloženě rozkvetou, když se jim věnuje dostatečná péče – v jejich přirozeném prostředí.

    Zdá se tedy že i v případech těžké občanské retardace by musela existovat nějaká možnost posunout jejich schopnosti rozlišování mezi tím, co je pravé a mezi tím co je jenom předstírání dosáhnout signifikantního pokroku; ale chtělo by to asi opravdu cílenou výchovu už od útlého mládí. Ovšem – to by vyžadovalo nejen změnu samotné výuky a výchovy, nýbrž i zásadní změnu celé společenské atmosféry. Dokud totiž platí liberalistické heslo, že každý se může rozhodovat zcela podle vlastní libovůle a nenese za to žádnou odpovědnost, pak je ovšem motivace k vlastnímu sebevzdělání v občanských kvalitách naprosto minimální.

93. K otázce, proč – a v jakých regionech – lidé podléhají populismu, dosti přesvědčivou odpověď poskytují statistiky z právě ukončené volby prezidenta ČR.

    Vycházejme z premisy, že z obou konečných kandidátů to byl A. Babiš, který se mnohem spíše uchyloval k populistickému způsobu argumentace. Stojí zde tvrzení, že populismu podléhá mnohem více obyvatelstvo „venkova“, nežli (velkých) měst. S tímto názorem je ovšem v nemalém protikladu fakt, že v druhém kole prezidentských voleb relativně nejméně A. Babiš za P. Pavlem zaostal v obcích od 30-ti do 50-ti tisíc obyvatel! A až na druhém místě jeho relativně největší podpora byla v obcích do jednoho tisíce obyvatel.

    Nicméně na straně druhé je stejně tak naprosto jasný fakt, že přízeň ve prospěch P. Pavla strmě stoupá ve velkých městských aglomeracích.

    Ovšem – naprosto nejjednoznačnější korelace existuje mezi počtem hlasů pro P. Pavla, a mezi počtem vysokoškoláků v dané oblasti. Zdá se, že právě toto je naprosto rozhodující kritérium; a nikoli samotná velikost obce. Neboť je samozřejmé, že ve velkých městech je přítomno mnohem vyšší množství vysokoškoláků.

    Další údaj hovoří, že popularita Babiše je relativně největší v oblastech s vysokou nezaměstnaností. Ovšem – i tady se klade otázka, kde leží skutečná příčina. Totiž, není-li tomu především tak, že příčinou vysoké míry nezaměstnanosti je především nízká míra vzdělání. Bylo by totiž dost těžko pochopitelné, proč například nezaměstnaní, nebo vůbec sociálně deprivovaní by měli mít důvod nějak nadměrně preferovat (miliardáře) Babiše. Jeho vláda sotva proslula nějakou mimořádnou vstřícností vůči právě těmto skupinám populace.

    Takže tedy: skutečně rozhodující příčinou pro sklon podléhat populistickým, respektive přímo demagogickým argumentům a politikům se jeví opravdu být míra vzdělání. V tom případě pak platí co jsem napsal už včera: vzdělávat, vzdělávat, vzdělávat. Zvyšovat jak obecnou vzdělanost, tak ale i speciálně občanskou výchovu; a to především v uvedeném smyslu, totiž zvyšovat schopnost rozlišování mezi tím, co je pravé, poctivé, a mezi tím co pouze dovedně manipuluje lidskou myslí.

94. K předešlému je ovšem ještě nutno doplnit: podle některých komentátorů jsou hlasy pro Babiše ze sociálně zaostalých oblastí v prvé řadě výrazem protestu proti vládě, která nedokázala jejich sociální situaci zlepšit.

    Těžko soudit; tady bychom museli mít k dispozici podrobnější údaje, především o tom jestli ti kteří dnes prý volili „proti vládě“, jestli i dříve hlasovali pro Babiše, když on sám vedl vládu.

95. Ještě k faktorům, které nejvíce ovlivnily volební výsledky.

    Roli vzdělání jsem chtěl zmínit podobně jako pan Poláček. Příspěvek jsem měl dokonce už napsaný, ale pak se mi na něm něco nelíbilo a tak jsem jej neodeslal. Nedostatek vzdělání ovšem souvisí s mnoha dalšími z vlivu na rozhodování lidí podezíranými činiteli.

    Média se zmínila, že A. Babiš měl vůbec nejvyšší podporu ve vyloučených lokalitách s romským obyvatelstvem. Důvodem mohou být všestranně neutěšené poměry v nich žijících lidí. Zároveň nelze pominout, že oproti prvnímu kolu hodně zvýšená volební účast v těchto případech trochu „smrdí“ nefér pokusy Romy manipulovat a využít. Vysvětlení, že právě oni byli nejvíce ovlivněni spontánním strachem z války, nevypadá nejdůvěryhodněji.

    Píšu ovšem tento příspěvek především proto, abych tu uvedl jeden, myslím, že hlavní faktor, který o minulém víkendu určoval preference českých voličů. Je jím historická podmíněnost, a to jak dlouhodobá, tak i novější.

    K té dlouhodobé. V minulosti jsme se někdy pokoušeli vyjádřit míru lidové podpory socialismu (a komunistů), nebo naopak kapitalismu (a občanských stran) ze strany v minulých sedmdesáti i sto letech. Opravdu důvěryhodných čísel je minimum. Zůstaňme proto u výsledků voleb roku 1946. Komunisté získali na území dnešní ČR přes 2 mil. 200 tis. hlasů (tj. přes 43% při 93% účasti). Docela to sedí!

    Podíváme-li se na mapu tehdejších výsledků, podobnost s aktuálními je po tolika letech až zarážející. Hlavní rozdíl je asi v Praze (která přišla teprve poměrně nedávno o dělnictvo). Severozápad Čech vypadá před víc než 75 lety jak vystřižený z včerejších novin. Příslušnou mapu stojí za to prohlédnout. https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/7c/Volby_1946_komunist%C3%A9.png

    Co se týče nejnovější historie. Není od věci poukázat na volební preferenci obou žijících českých prezidentů. Lze říci, že jak Klaus, tak Zeman během let prokázali afinitu k východním mocnostem s dlouhodobě a podstatně odlišným společenským a politickým zřízením. Je zřejmé, že v podobnou budoucí (doslova) orientaci A. Babiše věřila (či doufala) velká většina jeho voličů. Naopak, obyvatele velkých měst a mladší studované lidi (se znalostí angličtiny) vede instinkt i vkus jednoznačně západním směrem. Většina z těchto voličů v zahraničí již strávila nějaký čas a nebyly to jen koupací zájezdy s výlety do celkem několika měst. Jsou evropskými Čechy, a to setrvale (nejen v euforické chvilce dějin).

96. Ta podobnost mezi regiony s poválečnou podporou komunistů a současnou podporou politických hráčů typu Zemana a Babiše je opravdu nápadná; nicméně sama o sobě ještě nic nesděluje o vlastní příčině tohoto úkazu. To jest: jak tehdy tak dnes se jednalo a jedná o sociálně problémové lokality. Ovšem zůstává otázkou jestli vlastní příčinou je stav sociální frustrace, anebo míra vzdělání. A čistě teoreticky by mohla mít pravdu i paní Zemanová se svým názorem, že dané regiony byly – po odsunu německého obyvatelstva – osídleny migrujícími osobami bez pout k zemi.

    Ale tak jako tak: u těchto skupin voličů se jedná zřejmě o osoby preferující snadná, jednoduchá řešení problémů.

    Zrovna dnes se na BL rozepsal komentátor Karel Dolejší na podobné téma: stěžoval si na to jak nezodpovědní levičáci chtějí rozdávat chudým, aniž by si lámali hlavy s financováním těchto programů: https://blisty.cz/art/111860-reakcionarska-politika-tradicni-levice-uz-cr-zadne-uspechy-neprinese.html

    Přitom K. Dolejší zmínil, že společnost je velmi komplexní celek, který tito levičáci svým zjednodušením viděním nejsou schopni pojmout v této komplexitě. A že místo těchto radikálních levičáků je zapotřebí rozumné (levicové) opozice.

    Což o to – v zásadě má Karel Dolejší naprostou pravdu. Sám jsem během své přítomnosti u strany Levice s tamějšími levičáky vedl trvalé spory právě na toto téma: štědré přerozdělování, bez ekonomického zajištění.

    Ale – zastavme se poněkud blíže u termínu „komplexita“. Je to pojem opravdu zajímavý, podstatný, rozhodující. Ovšem: zásadní otázkou zde je jestli mainstreamoví autoři jako Karel Dolejší tuto komplexitu skutečně pojímají – aby se tak řeklo – v její úplné komplexitě.

    Karel Dolejší tedy zjevně propaguje klasický pravolevý model politiky. Ovšem – nijak nevěnuje pozornost tomu, že tento zdánlivě univerzální model se pohybuje v jednom zcela konkrétním historicko-systémovém rámci, totiž na půdě stále ještě naprosto klasického kapitalismu. Který se chová v souladu se svým systémovým nastavením, to jest (kromě jiného) neustále produkuje příkré sociální rozdíly. A není tomu opravdu tak – jak stále sugerují apologeti pravice – že by rozdíly v příjmech a majetcích byly vždy zasloužené větším či menším výkonem (jak titánský výkon by vlastně musel přinést takový A. Babiš, aby se dostal ke svým miliardám?…)

    To znamená: přinejmenším zčásti jsou rozdíly v příjmech a v majetku za podmínek kapitalismu hluboce nespravedlivé. A kdo trpí nespravedlivostí – ten ovšem touží po tom tuto nespravedlivost odstranit. A to nějakým přímočarým počinem. Pro nějaké „komplexní“ uvažování je tady jen velice málo prostoru. Kdo se nachází ve stavu trvalé (sociální) deprivace, ten má jen málo pochopení pro jakési standardní pravolevé modely politiky, o nichž už dávno ví, že ho z jeho prekérní situace nedostanou.

    Všeho všudy: kdyby pohled Karla Dolejšího byl skutečně natolik komplexní, jak on sám tvrdí, pak by do svého modelu společnosti a politiky musel zabudovat i systémovou přítomnost kapitalismu, se všemi jeho (sociálními) důsledky. A teprve poté by bylo možno začít odpovědně uvažovat o tom, jaký model politiky, jaký model financování, jaký model společenského uspořádání je skutečně optimální, a tedy nejkomplexnější.

97. Stručný úvod do filosofie marnosti napsal Ondřej Galuška, vydalo nakladatelství Togga v roce 2023.

98. Stálí členové našich diskusí si dozajista vzpomenou, že jsem zde už opakovaně referoval o nejnovějších poznatcích z oblasti etologie, především co se týče našich nejbližších „příbuzných“, tedy primátů. Ale to co jsem se v tomto ohledu dozvěděl včera, to překračuje rámec všeho dosavadního, doposud poznaného. V určitém smyslu se jedná o přímo „revoluční“ poznatky, respektive skutečnosti.

    Napřed k roli vůdce tlupy, tedy alfa-zvířete. (Ať už samce nebo samice.) Doposud platilo jako nezpochybnitelný kánon evoluční teorie, že tímto alfa-vůdcem musí být (fyzicky) nejsilnější jedinec; který tak má výlučné právo reprodukovat své geny – tedy geny toho nejzdatnějšího jedince. Což má pak ovšem rozhodující význam pro prospívání celého daného živočišného druhu.

    Už při nedávném shlédnutí jedné dokumentace o životě stáda slonů u napajedla byl tento princip do jisté míry narušen; bylo tam totiž ukázáno, že o vedoucí pozici se bojuje ne jenom čistě fyzickou silou, nýbrž vysloveně „politicky“, totiž snahou daného jedince s vůdčími ambicemi opatřit si potřebný počet příznivců, podporovatelů. Ale v této nové dokumentaci bylo už řečeno s naprostou jednoznačností: v opičí (šimpanzí) tlupě je naprosto rozhodujícím faktorem právě tato schopnost politika, schopnost opatřit si dostatečnou podporu mezi „lidem“; a tak se vůdcem stáda naprosto může stát i jeho nejslabší jedinec!

    To je téze, která skutečně prakticky na hlavu staví samotný základ evoluční teorie. Ledaže – ledaže bychom za rozhodující faktor schopnosti přežití nepovažovali čistě fyzickou kondici, nýbrž celkovou sumu potenciálů daného jedince; tedy i potenciálů kognitivně-sociálních!

    V každém případě zde bylo řečeno, že vůdce stáda není pouze někým, kdo by jenom užíval výhod svého dominantního postavení; nýbrž on musí řešit konflikty ve skupině, musí utěšovat poražené, musí vytvářet prostředí sociálního smíru, a tak dále a tak dále. Zkrátka: už v komunitě opic máme přítomny prakticky všechny úlohy, který musí v lidské společnosti plnit (schopný) politik!

    V každém případě se tedy opět jednou ukazuje, jak vysoká je míra naší příbuznosti s opičí říší; znovu a znovu se ukazuje, že základní vzorce našeho jednání mají svůj původ už tam.

99. A tato příbuznost se ukazuje i v případě vlastností, které si doposud člověk vyhrazoval jenom sám pro sebe. V té samé dokumentaci bylo například řečeno, že už u šimpanzů existuje princip „odpuštění“; to jest po přestálém konfliktu (třeba i fyzickém) se poté jeho účastníci jaksi rozpomenou na lepší stránky svého já, a provádějí vůči svým předchozím kontrahentům gesta smíření (například vzájemným líbáním!).

    Jinak řečeno: „odpouštění hříšníku“ není až specificky lidskou záležitostí, v základní podobě ho praktikují už naši opičí příbuzní.

    ——————————–

    A ještě další, zdánlivě ryze lidská vlastnost či schopnost byla u opic detekována: totiž smysl pro spravedlnost.

    Já už jsem před časem referoval o experimentech, na jejichž základě se zjistilo, že opice mají elementární smysl pro spravedlnost; to jest když jsou jim dávány určité úkoly, a jedna opice zjistí že ta druhá za ten samý výkon dostává větší odměnu, urazí se nad touto nespravedlností natolik, že nejenže odmítne plnit další úkoly, ale dokonce ještě vztekle odhodí odhodí tu – méně hodnotnou – odměnu kterou dostala ona.

    Tehdy jsem ještě tvrdil, že tento opičí smysl pro spravedlnost je pouze jednostranný, že opice takto podrážděně reaguje pouze když jsou takto narušeny její vlastní nároky. Zatímco osud těch druhých aže je jim lhostejný. A také jsem tvrdil, že tuto schopnost univerzálního smyslu pro spravedlnost vykazují až lidská mláďata.

    Ale v této dokumentaci byl řečen – a ukázán – naprostý opak: v každém případě opice bonobo mají i tento univerzální smysl pro spravedlnost! A i ony když vidí, že nespravedlivým odměňováním je postižen jenom jejich druh (a tedy nikoli ony samy), pak i v tom případě odmítnou se této nespravedlivosti dále zúčastnit! Tedy k vlastní škodě, protože se tím zbaví možnosti dostávat další (hodnotné) odměny!

    Nedá se nic dělat, ale ty dřívější, zdánlivě jasné a pevné hranice mezi námi lidmi a mezi našimi opičími příbuznými se hroutí čím dál tím více.

100. Ne že by se hroutily nějaké hranice. To jen primitivní lidské představy o zásadním předělu mezi lidmi a zvířaty.

101. Tedy ne práce ale šikovná sociální komunikace polidštila naši pramatku opici 🙂

     Nároky na orientaci až přežití v zápletkách sociální komunikace v rámci stále evolučně testovaných variabilních forem vysoce komplexních člověčišť jsou tím faktorem prostředí, kterému vyšla vstříc náhodná expanze našich čelních laloků 😉 … Která umožnila jedinci vybojovávat si odstup od bezprostředně kauzálních reagování. A inspirace k užívání takto získané svobody i svými kulturami sdílet.

102. (sdílet) .. ale také zpevnělými dominantními kulturami nebo technologiemi nabídky rychlé názorotvorby zas naopak tento vzácný ale rizikově nevyzpytatelné prostor (který nějaké naší pramamince umožnil vychovat z opice člověka) vyplňovat zadavatelem požadovaným obsahem a v rámci člověčišť pak obsahy synchronizovat.

103. V každém případě je celá tato historie jasným potvrzením mého dávného přesvědčení, že není prakticky nic v chování lidí (respektive ve schématech vzájemné komunikace ve společnosti), co by nemělo tak či onak své kořeny v evoluci.

     Když se vrátíme k onomu aktu odpouštění, který by měl vlastně platit za specifický, exkluzivní produkt lidské kultury – tady vidíme zcela jednoznačně, že tento má svůj původ ve zcela profánní efektivitě skupinového žití. Komunita která by neměla tuto schopnost by se zřejmě zcela rozklížila, respektive destruovala neustálými vzájemnými rozbroji a nepřátelstvími; takže tato schopnost odpouštění se zjevně vyvinula jako zcela nezbytný evoluční prvek.

     Na straně druhé – není přípustné propadnout druhému extrému a začít tvrdit (což je v současné době dosti rozšířenou módou), že není žádného principiálního rozdílu mezi člověkem a přírodou, a že člověk prý není ničím více nežli jenom jednou dílčí (pod)součástí nadřazeného komplexu „matky přírody“.

     Já v takovýchto případech vždy znovu musím vzpomínat na Veverkovu knihu „Evoluce svým vlastním tvůrcem“, kde on sice na jedné straně naprosto vidí a uznává tuto zakořeněnost produktů lidské kultury v evoluci, ale na straně druhé varuje právě před takovýmto redukcionismem. Neboť každý další stupeň vývoje představuje další, vyšší stupeň komplexity; a tuto vyšší komplexitu nelze beze zbytku postihnout instrumenty, pojmovým aparátem stupně předcházejícího, nižšího.

     Veverka v dané souvislosti hovořil o „staré a nové řeči“; když vznikne takovýto nový vyšší stupeň komplexity, pak napřed ještě vůbec není k dispozici pojmový aparát který by byl schopen postihnout jeho novou kvalitu, a proto jsou tyto nové kvality vměstnávány do pojmů „staré řeči“. Jednoduše řečeno je to ten případ, když se dejme tomu teorie relativity chápe prostřednictvím pojmů respektive představ pocházejících z newtonovské mechaniky, z trojrozměrného chápání prostoru.

     Jestliže tedy na straně jedné konstatujeme spojitost mezi určitými elementy lidské kultury respektive lidských vzorců vzájemného jednání a obdobnými prvky v říši živočišné, pak to ještě nijak neznamená, že by v těchto oblastech nedošlo k žádnému nárůstu komplexity v celém velmi složitém a jemném předivu interpersonálních a společenských vztahů.

     K takovémuto nárůstu komplexity došlo i v rámci vývoje samotné lidské společnosti; tím spíše pak mezi říší živočišnou a humánní.

     Nicméně, toto vysledovávání vzájemných souvislostí a podobností nás vždy znovu a znovu může překvapovat svými výsledky; a nezřídka v nás vzbudit nemalé pochybnosti o naší domnělé výlučnosti.

     Pro mě osobně je především ta zmíněná skutečnost fascinující, že už ve zvířecí říši je možno se k vrcholu moci dobrat čirou „politikou“, a nikoli pouhou čistě fyzickou dominancí.

104. Evoluce a logika

     Celá tato záležitost má ale ještě jeden další, a to velmi zajímavý aspekt. Je totiž možno tuto linii podmíněnosti prodloužit ještě dále, tedy až za samotnou evoluci. Leccos zde totiž poukazuje na to, že nakonec měl přece jenom přinejmenším část pravdy Hegel se svým tvrzením, že na počátku všeho – tedy ještě před vznikem hmotného světa i s jeho evolucí – stála logika.

     Nechceme se tu teď zabývat jeho metafyzickými úvahami o logice, respektive dialektice filozofických kategorií jakožto prapůvodních struktur veškerého bytí; vraťme se ale zpět konkrétně ke struktuře sociálních vztahů ve zvířecích (i lidských) komunitách.

     Ukázalo se nám totiž, že tyto struktury sociálních vztahů naprosto nejsou nahodilé; nýbrž že se evolučně vyvinuly zcela v souladu s potřebami efektivity. To jest, efektivity, optimální uspořádanosti dané (zvířecí či lidské) pospolitosti. Je to tedy samotná tato efektivita, která je fakticky původním principem, původním organizátorem. Lidé – to věděl už právě Hegel – jednají bezprostředně ve svém vlastním osobním zájmu, sledují své vlastní individuální cíle, nemají vůbec povědomost o nějakých širších a hlubších souvislostech; ale přitom objektivně jednají v rámci, v intencích rozumu, tedy rozumného uspořádání, rozumného řádu světa. Hegel tento fenomén označil jako „lest rozumu“.

     A skutečně se věci jeví tak, že Hegel s tímto svým schématem naprosto přesně trefil reálný stav věcí – a to v době kdy o poznatcích moderní etologie ještě nebylo známo prakticky naprosto nic. Nezbývá nic jiného nežli sklonit se před geniální předvídavostí tohoto velkého německého myslitele.

     A zároveň je tato skutečnost odpovědí na bezbřehý relativismus většiny soudobých evolucionistů, kteří tvrdošíjně hlásají, že evoluce je prý naprosto neurčitelná, nedeterminovaná, nepředvídatelná. K takovému závěru je možno dojít jenom tehdy když se pohled omezí jenom na čistě jevovou stránku věci, tedy na – bezprostředně skutečně nekonečné – množství všech morfologických variant, ve kterých se ukazuje život na této planetě.

     Ovšem na straně druhé je možno právem tvrdit: čím vyspělejší, čím komplexnější je která životní forma, tím omezenější je variabilita jejích možných způsobů existence. Já už jsem kdysi zmínil populárního českého záhadologa sedmdesátých let minulého století Ludvíka Součka, který dovodil, že potenciální inteligentní bytosti kdekoli ve vesmíru by musely vypadat velmi podobně jako my sami. Řetězce jeho úvah byly skutečně velmi přesvědčivé:

     – jakýkoli život musí vzniknout na základě uhlíku, neboť jenom ten může vytvářet komplexní struktury
     – tyto bytosti by musely mít velký mozek; to ale také znamená že by to museli být masožravci, respektive všežravci, neboť jenom tak by si mohly opatřit dostatek výživy pro tento mozek. Nějaké „inteligentní rostliny“ jsou tedy jenom čiré fantazie autorů sci-fi románů.
     – mozek těchto bytostí by musel být umístěn v přední části těla (hlavě); neboť jedině tak by byla zaručena pokud možno krátká cesta mezi smyly (oči, uši) a řídícím centrem. Oči by musely být vpředu, neboť jakožto masožravec by onen tvor musel být predátorem (a zároveň by se musel bránit atakům jiných predátorů).
     – jeho morfologie těla by musela být symetrická (jenom tak je dána dostatečná pohyblivost)
     – musel by mít dvě nohy (pro dostatečnou mobilitu), a zároveň dvě ruce – neboť jedině tak by mohl začít pracovat s nástroji. Zároveň ale nikoli více nežli dvě – neboť pak by vzájemná koordinace příliš přetěžovala mozek.

     Argumentace Ludvíka Součka byla tedy skutečně velmi přesvědčivá; a tedy naprostým právem možno předpokládat, že morfologie všech inteligentních bytostí v celém vesmíru bude navzájem velmi podobná; a dokonce i to, že jejich komunitní, tedy sociální uspořádání bude vykazovat velmi podobné znaky.

     Ještě jednou tedy: navzdory módním tvrzením evolucionistů o naprosté nepředvídatelnosti evolučních procesů je možno právem tvrdit, že je to samotná logika nevyhnutelné evoluční efektivity, která jak pro morfologii, tak pro formy vzájemné pospolitosti především komplexnějších, inteligentních tvorů vytváří velice úzké limity pro možnou variabilitu těchto forem.

105. Což pak ovšem znamená, že ani sám Bůh nemohl člověka stvořit nikterak libovolně; nýbrž že i on se musel držet těchto železných zákonů evoluční efektivity. Jinak by tvor jím stvořený vůbec nemohl být schopen reálného existování.

106. Člověk není tvor od přírody masožravý (carnivorní), ale všežravý (omnivorní). Právě takové flexibilní „nastavení“ bylo pro vzestup lidí (a jejich) evolučních předků důležité. Ve společenstvích lovců a sběračů bylo běžné, že až 80% kalorií lidé přijímali z rostlinné potravy. Byli ovšem přizpůsobiví, relativně snadno přecházeli na docela jiný způsob výživy (rozdíl mezi Indy a Inuity).

     Primáti (pomineme-li některé jejich primitivní formy) jsou často všežravci. Neumí spásat a trávit trávu a na lov nejsou specializovaní. Na rozdíl od prasat jsou čistotní a vybíraví, takže se potravními zvyklostmi podobají nejvíc medvědům. Naprostou většinou však žijí v lesích tropů a subtropů a na stromech (srovnat možno s medvědem malajským).

     Nám nejbližší šimpanzi konzumují především rostlinnou potravu. Někdy však také loví, především guerezy. Přestože se jejich úspěšnost v tomto počínání prý blíží sto procentům (když jich opici na stromě několik obklíčí), maso zůstává výrazně menšinovou součástí šimpanzího jídelníčku. (Bylo pozorováno např. jeho předkládání samcem favorizované samici).

     Výhoda všežravců z hlediska příležitostí a potřeby rozvoje kognitivních schopností je dost zřejmá. Býložravci se musí celý den pást, příp. přežvykovat. Žijí často ve velkých stádech, v nichž se jedinci navzájem neznají a jejich sociální postavení není zcela určující, zařazení je spíše skupinové než individuální. (Takový „socík“). Existence masožravců je zase hodně nejistá. I velké druhy jako např. lvi, se dožívají relativně nízkého věku, a mívají větší počet mláďat, které „musí“ rychle (byť ne tak jako u býložravců) dospět. Trávení syrového masa je náročné a lov také, takže šelmy prospí i osmkrát více času než koně či sloni.

     Pro rozvoj inteligence, resp. učení je podstatná doba trvání dětství. Nejdelší je u orangutanů (až 10 let).
     Tito lidoopi žijí převážně samotářsky, každý tedy musí umět pokud možno všechno. U nich a především u šimpanzů probíhá učení se dovednostem už kulturního typu. Nějaký (dávný) předek skupiny „rozrodů“ objevil kdysi cosi skvělého, a to místní tradují dál a dál.

107. Ne práce polidštila opici….
     To je pravda. Koně, krávy, voli a osli se už po tisíciletí také používají k práci – a ne a ne se polidštit….
     Počítám, že dnes (nebo nejpozději v brzké budoucnosti) by Komenský už ani nesměl říkat „všeliké kvaltování (čili donucování) toliko pro hovado dobré jest“. Protože už přece existují práva zvířat.

108. Zádrhel je, že zvířata asi znají svá práva jinak, než jejich právům rozumíme my.

     Ve vztazích mezi lidmi 2x rozumnými (1x do – a 1x do +?) donucování (strukturami jejich člověčišť) narůstá – v určitých oblastech už nade všechny přijatelné meze, bohužel.

     K predestinaci podob subjektů inteligence: Chobotnicím se možná nezdá ani tak moc přetěžující muset ovládat tolik chápadel 🙂

     K hospodaření s energií: ano to je v přírodě a asi i v oblasti využívání prostoru svobody člověka (učit se novým postupům – adaptovat se na nová prostředí) – směrodatný evoluční tlak. Jakmile se člověk nečemu vědomě a energeticky náročně naučí, posune tu aktivitu do arzenálu svých automatických, energeticky úspornějších reagování. Jde tedy o to používat svobodu k učení dokud je pro to příhodná situace, aby pak reagování ve chvílích poznané nutnosti bylo to správné, které bychom si následně nevyčítali. Připomíná mi to to evangelní podobenství o nevěstách s lampami a zásobou oleje.

     Jednoduchá řečová komunikace s pro nás nepředstavitelně rychle data zpracovávající strojovou inteligencí nám asi brzy ušetří i hodně energie vynaložené na naše namáhavé učení. Otázka zda nás ušetří i učení z vlastních chyb…

109. Ano. Jistě donucování existuje i dnes. Ale Komenský si myslel, že by člověk (jinými lidmi) donucován být neměl. Ani k práci ani k učení ani třeba k víře… Zatímco u zvířat mu patrně donucování (například popohánění bičem) nevadilo. Soudím, že osobní svobodu považoval za velmi důležitý faktor pro rozvoj člověka a jeho lidství.

110. Chobotnice a počet chapadel: no, však ono také není známo, že by chobotnice dokázaly vytvořit nějakou komplexní civilizaci vyššího stupně… 😉 Nicméně v rámci živočišné říše prý chobotnice vykazují relativně vysokou úroveň inteligence. Není tomu tedy tak že by nestandardní tělesná morfologie byla vysloveně v nepřímé úměře k míře inteligence; nicméně vysoké stupně inteligence skutečně zřejmě vyžadují i určité tělesné/morfologické předpoklady.

     Co se pak učení týče: jistě, stroje respektive umělá inteligence v budoucnu člověku ušetří velmi mnoho námahy s – mechanickým – učením; už dnes já znovu a znovu velebím dobrodiní Wikipedie, díky níž mohu úspěšně kompenzovat mezery v mé paměti (respektive vůbec ve vědomostech). Na straně druhé se ale sotva dá předpokládat nějaké zmírnění zátěže pro lidský mozek. V optimálním případě přesně naopak – osvobozením se od nutnosti osvojovat si ryze mechanické vědomosti by se lidský kognitivní potenciál mohl uvolnit pro kreativní přemýšlení o skutečně podstatných záležitostech.

     Donucení: zde je v prvé řadě opět nutno vyvinout vytříbený cit pro antický princip „správného středu“. Samozřejmě, pozitivní motivace je vždy mnohem lepší nežli akt pouhého donucení; ale na straně druhé bez určitých tlaků by ani lidský jedinec, ani celá společnost prakticky nebyly schopny racionálního a efektivního fungování. – Například už jenom pochopit že se nemá plivat na zem vyžaduje určitého výchovného tlaku… 😉