Forum

3 216 komentářů u „Forum“

1. „Tam nalevo dole…“ Takto zněla proslulá věta Miloše Zemana, která měla podpořit jeho tvrzení, že novinář Ferdinand Peroutka napsal článek se vstřícnými formulacemi vůči fašismu. A to „nalevo dole“ mělo poukazovat na to, že M. Zeman má ve své paměti naprosto přesně uložen obraz stránky, na které se onen údajný výrok měl nacházet. Dnes už je naprosto nepochybné, jak ho toto jeho pevné přesvědčení oklamalo, jak dalece jeho paměť selhala.

   Já sám jsem při různých příležitostech – když se jednalo o otázku poznání pravé pravdy – uváděl jedno místo z Platónovy „Ústavy“, kde Sokrates sděluje svému protějšku v diskusi Glaukónovi, že za tímto účelem je nutno daný fenomén „prozkoumat ze všech jeho stran“, a poté se na základě tohoto vědění propracovat k poznání jeho hluboké podstaty. Dokonce mi v paměti utkvělo místo z příslušného výtisku Platónovy „Ústavy“: bylo to na levé stránce nahoře.

   Taková byla tedy celá léta jistota o dané pasáži, kterou mi produkovala má paměť. Jenže – právě teď jsem Platónovu Ústavu přečetl znovu: a po oné pasáži tam není vidu ani slechu! Prostě – vůbec neexistuje. Platón se zde sice velmi intenzivně věnuje možnostem pravého poznání; ale nikdy v onom uvedeném smyslu.

   Zkrátka: má paměť naprosto selhala, naprosto přesně jako svého času paměť oklamala Miloše Zemana. Nyní jsou v zásadě možné tři alternativy:

   – buďto celá tato konstrukce ohledně hledání pravé pravdy byla naprostou chimérou, čirým výplodem mé (deformované) paměti; to by pak bylo opravdu zlé

   – druhá, ještě relativně přijatelná možnost by byla, že jsem uvedenou pasáž četl v jiném Platónově díle, a že má paměť ji jenom „přesunula“ do jeho Ústavy. – Například onen knižní svazek kde jsem Ústavu četl je ještě jeden platónský dialog: Faidon. Bylo by tedy možné že tato pasáž je v tomto dialogu, a jenom má paměť ho přesunula do „Ústavy“.

   – pak by byla ještě jedna možnost, že jsem o této záležitosti četl někde jinde, nejspíše u Aristotela. I to by byl sice dost zásadní omyl, ale alespoň ne v samotném meritu věci.

   V tuto chvíli nemám možnost rozhodnout, která z těchto tří možností je ta reálná. V každém případě je to pro mě poučení, jak málo je možno se spolehnout na vlastní paměť. A jak opatrný by člověk měl být v používání citátů, pokud si jejich zněním (a původem) není zcela jistý.

   Určitým povzbuzením v těchto neradostných úvahách o chatrnosti vlastní paměti by mi mohla být nejenom zmíněná blamáž Miloše Zemana; nýbrž i v písemně vydaných přednáškách prominentního německého profesora filozofie Adorna (vydaných až po jeho smrti) u celé řady jeho citátů jiných autorů stojí ediční poznámka: „Tento citát nemohl být verifikován.“ Nebo dokonce přímo: „Tento citát neodpovídá originálu.“

   Zkrátka, i tento proslulý německý filozof byl – a to opakovaně – svou pamětí oklamán, i ona mu neustále vytvářela falešné obrazy skutečnosti. Přitom ale – a to může být poučení i varováním pro nás všechny – naše paměť, naše mysl nám tyto falešné obrazy dokáže předkládat s takovou přesvědčivostí, že my jsme si skutečně vnitřně naprosto „jisti“, že realita je právě taková, jak my sami tomu věříme.

2. Tedy, díky za ten odkaz na článek o Dubčekovi, paní Hájková, ale přestože u jeho autora stojí, že je „historik“, je jasně znát že on je především nekritickým Dubčekovým vyznavačem. Všechny Dubčekovy počiny líčí v příznivém světle; ale od jiných aktérů reformního procesu je Dubčekova osobnost (a především jeho postoje) líčena značně problematičtěji.

   Souhlasit bude ovšem v každém případě jeho lidský přístup, příkře kontrastující s mocenskou arogancí jeho předchůdců. Nevzpomenu si už přesně kdo to byl (Pavel Kohout?…), ale někdo z přímých účastníků zmínil jednu napohled nepatrnou scénku, kdy se konalo nějaké jednání ústředního výboru, a Dubček se zeptal zapisovatelů (!), jestli je v jejich práci příliš neruší hluk z ulice, a jestli by se neměla zavřít okna. To je napohled pouze nepatrný počin; ale ve skutečnosti naprosto jasně vypovídá o kvalitě charakteru dané osoby.

   Na straně druhé ale jeden z dalších prominentů Pražského jara Ota Šik líčil ve svých pamětech, že s Dubčekem se seznámil poprvé někdy v polovině šedesátých let při pobytu ve stranické rekreační chatě. Šik tu tvrdí, že se vůči němu i jeho manželce Dubček s jeho ženou chovali značně přezíravě; a Dubčekova manželka že se s nimi vůbec nebavila!

   Těžko soudit, jaké to tehdy bylo, jestli to byl opravdu nějaký mocenský postoj anebo nějaká čistě osobní antipatie; podávám jak jsem o tom četl. Ale v každém případě Dubčekovo počínání v roce osmašedesátém, a – pro mě – ještě více v roce osmdesátém devátém nebylo zdaleka tak jednostranně neproblematické, jak to líčí autor onoho článku v Argumentu.

3. Efektivita, nebo adaptabilita?

   V dnešním vydání Britských listů vyšla zpráva o nové myšlence Jeremyho Rifkina: https://blisty.cz/art/110553-jeremy-rifkin-tohle-je-posledni-geopoliticka-fosilni-valka.html

   Jádrem této myšlenky je téze, že současné lidstvo se samo žene do (ekologické) katastrofy tím, že úporně setrvává na principu efektivity. Veškerá (kapitalistická) produkce podléhá diktátu efektivity, neustále maximalizované produkce s čím dál menšími náklady, ale zcela bez ohledu na negativní respektive přímo ničivé důsledky, které takto hypertrofovaná produkce má pro společnost i pro člověka.

   Rifkin oproti tomu tvrdí, že původní životní či existenční maximou lidstva nebyla efektivita – nýbrž adaptabilita. Tedy schopnost přizpůsobit se prostředí, vnějším – měnícím se – přírodním podmínkám. Podle Rifkina to tedy byla právě adaptabilita, která byla tou schopností lidstva, která mu umožnila jeho přežití.

   Rifkin z toho vyvozuje, že i dnes je možno – a nutno – zatlačit do pozadí efektivitu, a místo toho se opět vrátit k životnímu principu adaptability. Zkrátka, poté co se změnily rámcové životní podmínky (destruované životní prostředí), musí se lidstvo – pokud chce přežít – na tyto změněné podmínky adaptovat, tím že vzdá nebo přinejmenším redukuje požadavek efektivity.

   Je to bezpochyby zajímavá, a nemálo svůdná myšlenka. Má ovšem bohužel jednu – byť i napohled málo viditelnou – chybu. Ve skutečnosti totiž jak adaptabilita, tak i efektivita jsou – dvě strany jedné a téže mince!

   Rifkin zde efektivitu prezentuje jako něco, co je samo o sobě zbytné; co člověk může mít, ale nemusí. Jistě – z pohledu společnosti zbytnělého konzumu se to takto naprosto může jevit. Jenže – v každém případě nelze právem tvrdit, že by zde adaptabilita vývojově byla před efektivitou. Nejen člověk, ale každý živý tvor vůbec musí totiž – aby přežil – v prvé řadě hledět právě na e f e k t i v i t u užívání svých zdrojů, svých životních energií. Právě tohle je ten naprosto základní kalkul, který musí neustále činit každý živý tvor. Kdo si nedokáže opatřit tolik energie kolik je nucen ji pro své životní úkony vydávat, ten nevyhnutelně zahyne. Jakákoli adaptabilita na okolní podmínky – ta je tedy vlastně až sekundárním konkrétním způsobem, jakým daný tvor zabezpečuje svou zdrojovou či energetickou efektivitu.

   V každém případě tu máme zase jeden konkrétní příklad toho, jak mnozí současní liberální aktivisté až zoufale hledají nějaké možnosti získání nového impulsu pro změnu/záchranu současného světa; ale přitom postupují velmi partikularisticky, to jest z celého složitého komplexu společenského a lidského dění vytrhnou jeden jediný aspekt, a ten pak prohlásí za ten rozhodující faktor, který pomůže spasit svět. Ale bohužel, tento liberalistický intelektualismus znovu a znovu ztroskotává na realitách tohoto světa, jak jeho (ekonomických) struktur tak i samotného člověka.

   Nicméně i přesto: na té myšlence „vyměnit efektivitu za adaptabilitu“ přece jenom něco je. Těmito kritickými poznámkami mělo být jenom upozorněno na to, že tato záležitost by byla mnohem složitější, nežli se entuziastickému aktivistovi může zdát. Ještě jednou: je to právě nutnost efektivity realizace vlastních zdrojů, která je první potřebou člověka a lidstva; pokud by tento diktát efektivity měl přece jenom být vzdán nebo změkčen, musel by se napřed tento faktor efektivity zcela zásadním způsobem předefinovat. Lidstvo nemůže reálně existovat jinak nežli efektivně; bylo by tedy nutno pro měření společenské efektivity stanovit zásadně jiná kritéria, nežli masovou produkci zboží. Ale to by vyžadovalo zcela zásadní kulturně-společenský přerod, doslova „kulturní revoluci“.

4. Beznaděj marxismu

   Včera jsem opět jednou podnikl pokus nalézt v (německém) internetu nějakou platformu, kde by bylo možno otevřeně a ideologicky nezaujatě diskutovat o problémech a perspektivách marxistické teorie. Ale – jak už naznačuje nadpis tohoto příspěvku, výsledkem tohoto hledání byla pouze nová frustrace, a vlastně definitivní vzdání se všech nadějí na to, že by v rámci marxismu bylo někdy možno dosáhnout uvedeného cíle.

   Totiž: marxistická diskusní fóra jako taková zřejmě vůbec neexistují. (Jedno jediné jsem před časem objevil, ale to je vedené tak extrémním dogmatikem marxistického učení, že jsem tam opět velice rychle skonči.) To málo co existuje jsou buďto politické subjekty k marxismu se hlásící (jako především strana Die Linke), anebo nějaké magazíny, jejich ideové (a ideologické) zaměření je jasně dané.

   Ale ať tam nebo tady, vždycky se okamžitě ukáže jedna věc: všichni účastníci žijí prakticky už jenom ve své – marxistické – minulosti. Všude se neustále dokola žongluje se dvěma klíčovými pojmy: „vykořisťování“ a „třídní boj“. Případně ještě „neokolonialismus“. Jakékoli zpochybnění, nebo i pouze relativizování relevance těchto „posvátných článků víry“ je naprosto nepřijatelné. Přitom i sami marxisté – pokud jsou alespoň trochu moderněji nastavení – přiznávají problém mizení klasického Marxova proletariátu. Ovšem – místo aby se této skutečnosti postavili čelem, hledají pouze únikové cesty. Jeden například – poté co zmínil tuto skutečnost – vzápětí uvedl čísla, o kolik milónů denně (!) na tomto světě narůstá počet příslušníků proletariátu.

   Ano, jistě, pokud se podíváme na stav na celé planetě, může to souhlasit: ve třetím světě, v rozvojových zemích teprve dnes probíhá proces ekonomické transformace z produkce agrární v produkci průmyslovou; takže pracovní sily ze sektoru zemědělství přecházejí do sektoru průmyslu, a tím tedy automaticky roste počet členů světového proletariátu. Jenže – sám Marx vždy trval na tom, že pro revoluci bude rozhodující stav v těch průmyslově n e j r o z v i n u t ě j š í c h zemích světa, nikoli někde na periférii. Tím že současní marxisté svou spásu hledají někde v rozvojových zemích, jenom uhýbají problému, který nevyhnutelně časem nastane i tam: totiž že i tamější dnešní proletariát se časem stane „postproletariátem“ (tento novotvar jsem si vymyslel právě v tuto chvíli), a tedy že i tam se Marxův klasický proletariát časem rozplyne, promění se v identity nových specializovaných produkčně-pracovních skupin či sektorů, zmizí třídní identita proletariátu.

   Krátce řečeno: se současnými marxisty (lhostejno zda se zcela ortodoxními či „moderními“) nelze vůbec diskutovat jinak, nežli na základech staré marxistické ortodoxie. O nějaké ochotě skutečně tvůrčím způsobem zásadně zrevidovat klíčové postuláty marxismu není vidu ani slechu.

   Ale nejen to. Až právě včera jsem si definitivně uvědomil, jak strašlivě úzký je celý marxistický pohled na svět, na člověka. Z celé nesmírně složité a komplexní skutečnosti lidského a společenského žití marxismus nevnímá více nežli jenom jednu jedinou dimenzi: dimenzi materiální a sociálně-ekonomické podmíněnosti.

   Kdyby tito marxisté tuto sociálně-ekonomickou podmíněnost alespoň dokázali promýšlet skutečně v její principiální (filozofické) rovině; ale u nich všechno okamžitě sklouzne jenom do oné jediné linie „vykořisťování“ a „třídního boje“.

   Včera jsem si tedy musel definitivně přiznat, že celý marxistický směr uvažování je naprosto neperspektivní. Těch málo momentů s trvalou hodnotou které jsou v něm obsaženy je už dávno pohřbeno pod hlubokým nánosem ideové ortodoxie. Mimo rámec této ortodoxie není nic, o čem by zde bylo možno přemýšlet, o čem by bylo možno diskutovat.

   To neznamená, že by současný marxismus neměl naprosto a vůbec žádný důvod ke své – přetrvávající – existenci. Je přece jenom pozitivním momentem když je tu stále přítomno a udržováno nějaké základní povědomí o tom, že zde existuje útvar zvaný kapitalismus, a že tento útvar má principiálně ahumánní charakter. A že by bylo nutně zapotřebí s tímto stavem nějak pohnout, a to třeba i radikálním aktem. Ale přes tento pozitivní moment marxismus evidentně natrvalo ustrnul na starých, dávno známých pozicích, a není od něj možno očekávat naprosto žádné nové impulsy – ani intelektuální, ani dějinně-emancipační.

5. V rozhovoru s Rifkinem mne zaujal úvod – konstatování zavádějících důsledků idealizovaného konceptu autonomní svobody jednotlivého člověka. Oproti pravděpodobné skutečnosti, že za prozatímní evoluční úspěšností (odolností – adaptivními potenciály na měnící se podmínky existence) našeho druhu byla schopnost spoluprožívání (i když užívaná nejen ke klasické spolupráci ale i třeba ke klamání v rámci konkurence…). Schopnost (m.j. díky úžasnému rozvoji jazyků i porozumění jim) adaptivního svobodného sebesdílení v pospolitostech – které takto prakticky sdílenou naší individuální svobodou nabývaly na odolnosti – budoucím adaptivním potenciálu.

   „… že jsme tady jako spřízněné duše na okamžik. „(Nebo spíš: “ sepředené duše „? – aby v tom nebyla jen ta nereálná pozitivita 🙂 )

   Směřování k energetické efektivitě je, jak píšete, pane Poláčku, obecnou strategií živých organismů ve snaze o prodloužení těch vzácných okamžiků svého zachování. Úsilí o (budoucí) potenciál adaptivity může jít jakoby nad to (ukázkově: energeticky náročná tvorba hypotéz a teorií, které se možná v budoucí praxi nevyužijí 😉 ) – ale je to energie jakoby zapůjčená nadějím na nějakou novou efektivitu za podmínek které ještě aktuálně nemůžeme znát. Je to vlastně podobné jako s poměrem efektivity/adaptivního potenciálu generativního x pohlavně rozrůzněného předávání informací o základní biologické životaschopnosti.

   Může tedy nyní jít, pokud již nejsme za bodem pouze nutného zřetězení kaskád amplifikujících (příčí se mi tu termín pozitivních) zpětných vazeb vedoucích k systémovým dezintegracím, snad o to resuscitovat naši původní evoluční výhodu: schopnost (adekvátně ale k rostoucím rychlostem změn skutečnosti) sdílet informace a zkušenosti s testováním hypotéz JAZYKY kterým bychom co nejvíce i napříč virtuálními bublinami i zatím skutečnými společenstvy rozuměli, uměli je tvořivě – s kritickou důvěrou – SDÍLET, tak abychom s rychlostí těch změn dokázali jako společenstva co nejdéle držet krok…
   ______
   Trochu s tím zákonem efektivity může souviset i ten dojem „mizení proletariátu“. Nechci zrovna já marxismus nějak obhajovat, ale co kdyby se ukázalo, že nejvyšší rozvojový potenciál (stran exponenciální další exploatace vstupů, které jsme nedokázali včas ocenit) je právě tam, kde je aktuálně cena práce nejnižší (a tedy efektivita jejího zhodnocení investicí potenciálně vysoká)? Může to být právě v těch zemích, kde je na trhu práce pracovní síly nadbytek… Alespoň do doby než se investoři (privátní, podílově-privátní či státní) naučí exploatovat nadhodnotu z robotické práce…

6. Beznaděje ortodoxie

   Již několik týdnů se pokouším znovuaznovu podnítit plodnou rozpravu s mým dlouholetým věřícím přítelem, ze které by vyplynula inspirativní i konstruktivní snaha o kritický postoj k dominující vitalitě mravního manicheismu. Mé úsilí ale troskotá na nezlomné odpovědi „jakýpak manicheismus, nemělo by to být machiavelismu“?
   Je vyučeným religionistou ale beletrii akceptuje a ponejvíce Dostojevského.
   Zalistoval jsem proto v Merežkovského textu z r. 1906: „Duše Dostojevského proroka ruské revoluce“, kde se odvolává na jeho slova: „Ruský národ je celý v ortodoxii a nic víc. Ostatně víc není třeba, protože ortodoxie je vše. Ortodoxií je církev. A církev je korunou budovy pro věčnost. Kdo ortodoxií nechápe, nepochopí nikdy v ničem lid. Ba mnohem víc: nikdy nemůže milovat ruského lidu.“…….. a nedostavila se naděje.

7. A protože ortodoxii nemůže chápat nikdo, neboť není určena k pochopení, …

8. „…neboť není určena k pochopení“ – něco velmi podobného jsem zrovna včera četl u Halíka, je to vlastně o Augustinovi, jedná se o jeho příměr že „bylo by stejně pošetilé chtít tajemství Trojjedinosti pochopit rozumem, jako chtít moře přečerpat pomocí jediné mušle“.

   Což o to, že jsou věci, jsou tajemství které „nejsou rozumem k pochopení“ samo naprosto není na škodu. K tajemství patří, že zůstává tajuplné.

   Nedobré ale je, když tato tajemství s rozumem kolidují, rozum popírají. Co se pak ruské ortodoxie týče – nemám s ní žádnou osobní zkušenost, nicméně i pro ni bych měl určité pochopení, je to zřejmě specifický, a to velmi hluboký a velmi intenzivní způsob prožívání mystického Tajemství bytí (respektive tajemství Boha).

   To by – budiž to řečeno ještě jednou – samo o sobě nemuselo být na škodu. Ale problémem (a to velkým problémem) je, když se toto hluboké prožívání osamostatní, respektive když se zcela izoluje od kontrolní instance rozumu. Přičemž tento „rozum“ nemusí být v daném případě nijak specificky definovaný respektive exkluzivní; naprosto by postačil docela obyčejný zdravý lidský rozum. Jenže (reálně praktikovaná) ruská ortodoxie bohužel zřejmě velmi silně neguje i tento docela obyčejný racionalismus všedního dne.

   Svým způsobem je to pochopitelné, tato extrémně hluboká ruská ortodoxie je – nikoli nepodobně jako ortodoxie židovská – víceméně přirozenou „reakcí organismu“ na zcela konkrétní životní podmínky. Jestliže u Židů se zde – totiž v útěku do náboženské ortodoxie – zrcadlí národní zkušenost, národní paměť se znovu a znovu se opakujícími tvrdými ranami osudu (včetně ztráty vlastní státnosti), zkušenost s neustálým pronásledováním, pak u Rusů zde svou roli zřejmě hraje především půl tisíciletí trvající zkušenost ruského člověka s carským samoděržavím, s jeho mocenskou zvůlí. Čím iracionálnější, čím nevypočitatelnější byly životní podmínky a životní osudy ruského člověka, tím iracionálnější (ale pochopitelnější) je i jeho útěk do mystických sfér.

   V daném případě bych opravdu dost věřil v Marxovi, že ruská společnost má napřed zapotřebí důkladné industrializace, to jest (staletou) zkušenost s ryze technologickým racionalismem, aby se pak v průběhu generací tento racionalismus propracoval i do mysli, do způsobu uvažování ruského člověka. Ovšem – k tomuto prosazení se racionalismu nepostačí pouze logika technologicko-produkčních procesů, je k tomu zapotřebí i solidnosti, předvídatelnosti, racionality celého společenského, státního a politického uspořádání. A to je v současném Rusku bohužel stále ještě v nedohlednu, naopak čím dál tím rychleji se obnovují struktury tradičního samoděržaví.

9. „Spřízněné duše“ – už Aristoteles tvrdil, že pro dobrou polis je naprosto konstitutivní přítomnost prvku vzájemného přátelství všech jejích členů. Klíčovým problémem dneška je, na jakém základě toto všeobecné přátelství vybudovat v moderní masové společnosti, v současných megapolis, kde

   1. nikdy nemůže vzniknout stav, kdy by každý osobně znal všechny ostatní

   2. dominantní typus produkce a konzumu („materiální základna“) je kapitalismus se svým vůdčím principem vzájemné konkurence, kde pro vzájemné „přátelství“ konkurentů zbývá ovšem jen velice málo prostoru.

   Tuto zcela reálnou negativitu ve vzájemných vztazích sotva bude možno překonat nějakým „společně sdíleným jazykem“, jak si to představuje například J. Habermas, se svým konceptem „rovnoprávného dialogu“ (herrschaftsfreier Dialog).

   Já se stále domnívám, že v tomto ohledu všechny potenciály marxistické ideje přece jenom nejsou ještě zcela vyčerpány. (Proto také je pro mě natolik frustrující, že stále nemohu nalézt nikoho z marxistické komunity s kým bych mohl o daných záležitostech podrobněji diskutovat.) Pokud má vzniknout nějaké takové aristotelské „vzájemné přátelství“, pak napřed musejí mít obyvatelé dotyčné polis společné materiální, ekonomické zájmy. Vládnoucí princip vzájemné konkurence v tržní ekonomice je tedy nutno přinejmenším doplnit a vyvážit momentem nějaké reálné ekonomické/majetkové pospolitosti. Nějak neurčitě se v mé mysli při této myšlence vznáší představa jakéhosi „druhého příjmu“ pro všechny obyvatele dané země, dané společnosti. Kdy by vedle svého individuálního příjmu (který v zásadě souvisí s úspěšností firmy ve které je zaměstnán, respektive kterou vlastní) pobíral ještě další příjem, který by byl úzce spjat s prosperitou celého národního hospodářství. Právě tím by vznikla zcela reálná pospolitost materiálních zájmů všech; obnovila by se tím socialistická myšlenka společného díla ve prospěch celé společnosti. Teprve na tomto reálném/materiálním základě by, domnívám se, mohla reálně vzniknout a existovat i názorová respektive (po)citová pospolitost všech členů dané společnosti. (Aniž by se ovšem tento vzájemný pozitivní vztah vyčerpával jenom tímto ryze ekonomickým společným zájmem; ten by byl pouze základem, nezbytnou podmínkou.)

10. Rozvojový potenciál a cena práce: jak se to vezme, pane Nusharte, na jedné straně samozřejmě planetární ekonomika (a někteří – levičáci – tvrdí, že především nás první svět) profituje z laciné práce v rozvojových zemích. Na straně druhá prosperující ekonomika (a především ekonomika perspektivní, ekonomika budoucnosti) je mnohem více, nežli jenom laciné zdroje. – Právě takové je víceméně myšlení marxismu, který sleduje fakticky pouze kvantitativní, nikoli kvalitativní faktory produkce.

    Ale moderní produkce je v prvé řadě produkcí inovativní; a za druhé je zde i faktor politické stability. Krátce řečeno: po prvotní vlně totálního outsourcingu produkce do rozvojových zemích mnohé firmy v západním světě nyní svou produkci zase přesouvají zpět do svých domovských zemí, kde je práce sice mnohem dražší, ale pod čarou může být konečná efektivita takto nakonec vyšší.

11. Doplním ještě něco k mému zážitku nemožnosti dialogu s komunitou marxistů, pokud by člověk a priori neakceptoval jejich ideologickou rétoriku o „vykořisťování“, „třídním boji“ atd.atd.: tento fenomén totiž zaznamenal už samotný Aristoteles, když si stěžoval, že jsou celé filozofické komunity vyznávající matematický způsob uvažování, kde se „s člověkem vůbec nebaví, pokud není ochoten argumentovat prostřednictvím čísel jako oni“.

    Aristoteles zde ovšem hovořil na základě zcela osobní zkušenosti, Platón sám byl vyznavačem pythagoreismu, a zřejmě tedy i v celé jeho Akademii (do které později přišel i Aristoteles) bylo toto ryze matematické myšlení velmi dominantní.

    Je to tedy zřejmě vždy to samé, a to už – přinejmenším – po celé tisíce let: vždy se znovu a znovu utvářejí komunity se zafixovaným způsobem uvažování, které se uzavřou jenom do sebe, a nejsou ochotny uznat legitimitu jiného způsobu myšlení, jiného pohledu na svět, jiného způsobu argumentace.

    Anebo jinak řečeno: ty proslulé „internetové bubliny“ dneška mají svůj předobraz už v exkluzivní pospolitosti antických filozofů…

12. .. ortodoxie..
    Ano, schopnost úcty k tajemství nesmí být (spojením s aparátem moci) zneužívána. Jak to „zajistit“, jak proti tomu bránit (člověka – bližního, sebe) …
    _____
    Kam až sahá „moje polis“ (s níž sdílím svůj dar potenciální svobody)?:
    To slovo „soucit“ jsem tam vložil já (při myšlence na dnešní už tak osudově nesmiřitelně dělící linie) , jinak samotné to evangelní podobenství asi neříká víc než: bližní může být kdokoli, kdo se jako takový projeví. Víme to dopředu?

13. To je zajímavá myšlenka, pane Nusharte. – Mám teď na mysli Vaše poslední dvě věty.

    Musím přiznat, že v tuto chvíli poněkud váhám, co na to odpovědět. Ale spontánně jsem si vzpomněl na mou někdejší mistryni reiki, která mi dávala zasvěcení v této léčitelsko-energetické disciplíně. Ona – samozřejmě – vynášela všechny přednosti které jsou s touto léčivou energií spojené: nejen samotné léčení těch či oněch konkrétních potíží, nýbrž i „osobnostní a duchovní růst“, jak je tato formulka v oblasti esoteriky zcela běžná. Někdo jí pak položil otázku, zda má reiki pozitivní účinek na vztah mezi lidmi. Ona se trochu zamyslela, a pak řekla že ve Státech (čili v USA), kde nějaký čas působila, několikrát zažila že se sblížila s lidmi, kteří jí původně nebyli příliš sympatičtí.

    Zdá se tedy, že je skutečně možno objevit „bližního“ i tam, kde jsme to původně neočekávali; ovšem na straně druhé je otázka, jestli se tato blízkost neprojeví, nerealizuje právě jenom za takovýchto mimořádných okolností. A že by tato blízkost nevydržela nadlouho v profánním všedním dni.

    Na straně druhé jsem slyšel – v televizi – historku opačného rázu, bylo to z prostředí církve, byl zde nějaký celkem mladý muž, napohled spíše progresivního zaměření, který vyprávěl o tom jak v církvi neustále naráží na konzervativní postoje. A pak vylíčil, jak takové setkání s jeho „bratry v církvi“ také vypadá: „Ústa se usmívají – Bible přece nakazuje vzájemnou lásku – ale za skly brýlí vidíte nenávist!“

    Je to tedy vždy značně problematické, toto hledání svého bližního. Na straně jedné je to bezpochyby žádoucím, vstřícným aktem; ale na straně druhé – jakmile se to začne dělat „na rozkaz“, je v tom vždy něco umělého, nepravého.

14. Správná víra má šanci tehdy, když se snaha o její správnost oprostí od domněnky víry pravé* a když se otevře prostor k analýze nedostatků, které člověčenstvu naskýtá duch doby. Dnes nejde jen o neochotu uznat legitimitu jiného způsobu myšlení, jiného pohledu na svět, jiného způsobu argumentace, jde o ochotu přiznat legitimitu pouze takovému střetu, který je zbaven znalosti pravé* víry.
    Jde o takový postoj, který nabízí biofilní prostředí, ve kterém argumenty limitované lidskými mentálními dispozicemi nejsou tabu, ba inspirací poznávání.
    Křesťanská věrouka prošla periodami a duchem lecjakých ideologických proudů i užitků lecjakých. A duch současné periody možná vyvolá touhu po správné víře.
    Tedy hlavně mezi mladými a bezmocnými…… bych tak trochu s rozpaky dodal.
    *Přiklad pravé víry : „Nejde totiž o definitivní pozemský (časoprostorový) rezultát, ale jde o neutuchající snahu dosáhnout takového lidství, které přesahuje definitivně jeho nynější smrtelnou pozemskost. Na to jsme totiž nastaveni, i když ne vybaveni. A to je též náš úděl v časoprostoru. Není a nemůže být spása v bezvadně rozumově dokázaném systému pravd přísně logicky skloubených“.

15. Zrovna čtu v knížce Anselma Grüna (Modlitba jako setkání) o tom, jak modlitba (za někoho) zlepšuje nejen vztah s Bohem, ale i vztahy mezi lidmi – mezi mnou a „tím druhým“, ke kterému jsme předtím cítili odpor:
    „Myslíme si, že můžeme své negativní myšlenky o druhém utajit, nechat si je pro sebe a že pak jde jen o to, navenek zachovat slušnost při setkání s ním. Ale druhý člověk ve skutečnosti cítí, co z nás čiší. Modlitba (za toho druhého) ale proměňuje naše vyzařování. A jestliže ze mne vyzařuje něco pozitivnějšího, proměňuje to nejen mě, ale i toho druhého.“
    „Modlitba bourá zdi mezi lidmi, otevírá zavřené dveře a osvobozuje nás od pout, která nám brání setkat se s druhým člověkem. Takto vytváří modlitba setkání s druhým a sama o sobě už je setkáním, „otevřeností k druhému“.“
    Každopádně – zaujalo mě to, že podle Grüna něco „vyzařujeme“, aniž bychom mluvili.

16. Ano paní Hájková ono tajení negativních myšlenek je kámen úrazu naší touhy po otevírání zavřených dveří, které osvobozuje od pout, která nám brání setkat se s druhým člověkem.

17. Dodatek k motivu střetu mezi správnou a pravou vírou:
    Nejde o to najít spásu v iluzi bezvadně rozumově dokázaném systému pravd přísně logicky skloubených, ale o to přijmout následující tézi Kundery jako inspiraci:
    „osvobodit velké lidské konflikty od naivní interpretace, která v nich vidí pouhý boj dobra se zlem, pochopit je ve světle tragedie, byl nesmírný výkon lidského ducha; odhalit fatální relativitu lidských pravd; naučit člověka být spravedlivým k cizímu, ba nepřátelskému. Jenomže vitalita mravního manicheismu je nepřemožitelná.“

18. Pane Petrasku, mně v té Vaší/Kunderově argumentaci hned byl nápadným jeden zádrhel; a to sice právě tam, kde se zdá být vyslovena nezpochybnitelná pravda. Totiž ta téze „dnes nejde jen o neochotu uznat legitimitu jiného způsobu myšlení, jiného pohledu na svět“ bezprostředně ovšem míří pozitivním, vstřícným, biofilním směrem; jenže sama o sobě ve svém důsledku vymazává všechny rozdíly mezi mezi tvrzeními, názory, argumenty rozumně odůvodnitelnými, a mezi zcela svévolnými.

    Anebo, abych to nazval aktuální terminologií, pod heslem vzájemné tolerance se tu zcela maže rozdíl mezi pravdou legitimní, a mezi pravdou „alternativní“.

    Milan Kundera – nejsem nijaký znalec jeho názorů, jeho životního vývoje, ale mám pocit (myslím že jsem to zrovna nedávno napsal), že on si pořád ještě hojí komplexy které utrpěl při svém vlastním vzývání „víry pravé“, tedy ideologie marx-komunismu. V důsledku těchto utrpěných traumat a komplexů nyní tvrdošíjně zastává pozice zcela opačné. Které se – ve srovnání s nadvládou totalitní ideologie – samozřejmě jeví mnohem „biofilnější“; ale fakticky se nejedná o nic jiného, nežli o známé české „ode zdi ke zdi“.

    Jinak řečeno: ze svého úhlu pohledu má Kundera ovšem pravdu; nicméně je to jenom jedna stránka celé věci, a pokud se zůstane pouze u ní, pak je to zase jenom zjednodušení, zploštění celé věci. Skutečná – a skutečně tvůrčí – práce sestává v tom, dokázat jít střední cestou mezi oběma extrémy: tedy na straně jedné být otevřený vůči názorům a pravdám těch druhých, ale na straně druhé přitom ve jménu falešné tolerance neztrácet cit pro rozlišování pravdy a lži, respektive pro rozlišování pravdivého, odpovědného přístupu od svévolné manipulace s fakty.

    Neexistuje žádný vzorec, žádný styl jednání, který by nám jednou provždy ukázal „tu jedině správnou cestu“. I když se jeví být jakkoli „biofilním“. Takovýto „věčný“ vzorec by nakonec sám o sobě nebyl ničím jiným nežli právě onou „pravou vírou“; jenom místo obsahu (tj. konkrétních článků víry) zde stojí jenom forma, tedy onen – přikázaný – vzorec jednání.

    V našem životě jsme jednou provždy „odsouzeni“ k tomu, vždy znovu a znovu hledat tu právě v daném okamžiku správnou střední cestu mezi oběma extrémy, tedy mezi postulátem tolerantnosti na straně jedné, a striktním nárokem na pravdu na straně druhé.

19. Co se pak té tragédie týče: Hegel (i o tom jsem myslím nedávno psal) při pohledu na řeckou tragédii napsal, že tyto tragické střety navzájem konkurujících pravd jsou nevyhnutelné; neboť jenom tím se duchovní vývoj lidstva posouvá o něco dále, respektive duchovní horizont lidstva jedině tímto bojem vystupuje na kvalitativně vyšší stupeň.

    A obdobně pro Hérakleita vše hodnotné vznikalo z „boje“, tedy ze střetu protikladů.

    Jde jenom a pouze o to aby tyto protiklady se navzájem neničily, nýbrž aby nakonec vstoupily do nové, kvalitativně vyšší úrovně svého vzájemného vztahování se.

20. Což o to, paní Hájková, toto „vyzařování“ (negativního vztahu k druhému) je celkem reálná záležitost. Mně samotnému se v životě opakovaně stalo že jsem od někoho druhého cítil takovýto podprahový negativní emocionální vztah ke mně; a sám jsem se přinejmenším v jednom případě stejně takovýmto způsobem vztahoval k druhému člověku.

    V dramatické podobě tuto záležitost zpracoval Sartre ve své hře, která u nás nese název „S vyloučením veřejnosti“. (Jiný možný překlad je: „Uzavřená společnost“.)

    Krátce: v jedné místnosti je – jakousi vnější, nadřazenou, ale zcela anonymní mocí – shromážděna a uzavřena skupinka lidí, u nichž se časem projeví, že se už v minulosti setkali, a napáchali si vzájemně mnoho zlého. Které nyní opět začne dramaticky pronikat na povrch.

    Aby zabránili opětovnému vynořování a vyostřování starých křivd, dohodnou se, že spolu prostě vůbec nebudou mluvit. Jenže – po chvíli kolektivního ticha se ukáže, že toto není možné; respektive to nic nepřinese. Neboť zde – i přes ukončení verbální komunikace – stále zůstává toto osobní vyzařování, němý, ale zcela nepřehlédnutelný vzájemný negativismus.

21. „Modlitba bourá zdi mezi lidmi“ – to je zajímavá myšlenka, paní Hájková. Já v zásadě nechci zpochybňovat že to takto – v případě opravdu upřímné modlitby – může fungovat, že tímto způsobem dotyčný skutečně může přelomit svůj emocionálně negativní vztah k druhému člověku (který je mnohdy ryze nahodilý, vyplývající z konstelace našeho nevědomí), a získat k tomu druhému mnohem pozitivnější vztah.

    Z mého pohledu je zde ale zároveň přítomen ten samý deficit, jako jsem ho vylíčil výše u Kundery. Totiž: naše emoce vůči druhým lidem, ty zde nejsou jen tak pro nic za nic, ony nám ukazují komu můžeme věřit a komu ne. Respektive: kdo je s námi osobnostně nějakým způsobem spřízněný, a kdo ne. Jak řečeno tento pocit může být na jedné straně nahodilý, svým původem; ale na straně druhé je to velice významný prvek pro naši orientaci ve světě. Jinak řečeno, vstřícnost k tomu druhému za každou cenu – tady platí totéž co u Kundery, je to přinejmenším ve své tendenci stírání rozdílů mezi tím, co je pravé, a mezi tím co je falešné.

    Zcela konkrétně: když z druhého člověka cítím jeho faleš – mám se snad začít modlit, za tím účelem abych se vůči jeho falši stal tolerantním?… Abych si řekl, ale vždyť je to přece taky člověk, můj bratr v Kristu, tak nebudu jeho nepravost vůbec brát na vědomí?

    V každém případě, sám Ježíš takovýmto způsobem nikdy tolerantní nebyl (s výjimkou několika málo specifických případů).

    Já nechci nijak upírat lidem, kteří jsou takto pozitivně, vstřícně naladěni, aby tento svůj pozitivní přístup praktikovali; je dobře že takoví lidé jsou. Ale tvrdím, že takováto univerzální vstřícnost nejenže nemůže reálně fungovat jakožto obecná norma, ale že má i svou negativní stránku, ve výše uvedeném smyslu.

22. Mým záměrem pane Poláčku je snaha bránit situacím názorové nedotknutelnosti opětovného vyostřování starých křivd a konzervaci vzájemného němého odporu.
    Kunderův text… „osvobodit velké lidské konflikty od naivní interpretace, která v nich vidí pouhý boj dobra se zlem, pochopit je ve světle tragédie, byl nesmírný výkon lidského ducha; odhalit fatální relativitu lidských pravd; naučit člověka být spravedlivým k cizímu, ba nepřátelskému. Jenomže vitalita mravního manicheismu je nepřemožitelná“….
    vyslovuje jeden z důvodů marnosti lidského úsilí o schopnost spravedlivého úsudku a zároveň jeden z důvodů, kdy rezignace na dosažení nezpochybnitelné pravdy se zároveň stává pnutím ze kterého literárně čerpá.
    Manicheismus je mravní šablonou ultimativního rozlišování mezi správným a pravým, což v politické rovině plodí opětovné vynořování a lpění na starých křivdách a konzervuje vzájemný němý odpor.
    A v oblasti umění pouze a jen kýč…..bych dodal.

23. Nemodlil bych se abych přestal vnímat faleš, dokonce ani aby faleš přestala. Spíš abych dokázal vnímat či jen věřit ve skutečnost dalších hlubších dějů v člověku (nezávislých na mém vztahu nebo zkušenosti s ním) – tedy za naději na vysvobození z konzervace mého (třeba i správného) soudu o něm/nás posunem do jiné komunikační úrovně. Takové věci se, i když ne snadno nebo běžně, i reálně občas dějí, myslím. Obvykle to však vyžaduje nějaký náraz skutečnosti – aby ta modlitba byla opravdu upřímná, ne účelová/zvyková.

24. Myslím, že samotné emoce nám spolehlivě neukazují, komu můžeme věřit a komu ne. Není radno řídit se jimi bezvýhradně.

    A jestliže Ježíš kázal milovat nepřátele, nemyslel tím jistě, že máme milovat každého naprosto stejně, „hlava nehlava“, přítele i nepřítele. Je samozřejmé, že někoho milujeme víc – s někým blízkým toho sdílíme mnohem více než s cizím člověkem. Myslím, že tím „milováním nepřátel“ myslel, že je zapotřebí chovat se i k nepřátelům lidsky, neupírat jim lidství a neupírat jim pomoc, pokud ji potřebují.

25. Ale jistě, pane Petrasku, Vaše/Kunderovy intence jsou myslím celkem zřejmé; mně se ale jedná ukázat na to že i takto samy o sobě pozitivní intence nejsou zcela prosty od určitých negativ. Krátce řečeno: když budeme příliš usilovně bojovat proti manicheismu, hrozí nám akutní nebezpečí že se nám ztratí jakékoli rozlišování mezi dobrem a zlem.

    Jmenovitě u Kundery se mi věc jeví dost náchylná k tomu, co pan Nushart jmenoval v souvislosti s modlitbou: že se může stát účelovou/zvykovou.

    Je nutno rozlišovat dvě různé věci: boj proti d o g m a t i s m u jenž je spojený s manicheismem na straně jedné, a nutnost rozlišování mezi dobrem a zlem na straně druhé.

    Nebo ještě takto: je nutno bojovat proti dogmatismu manicheismu stejně tak, jako proti dogmatismu hodnotového relativismu, který se často skrývá za principem liberalismu, zdánlivé tolerance vůči cizím názorům.

    Já mohu tyto abstraktní téze o zdánlivé toleranci konkretizovat vlastními životními zážitky. Když jsem svého času přišel z (univerzitního) prostředí dogmatismu a manicheismu v totalitním státě do (univerzitního) prostředí ve státě liberální demokracie, byl jsem napřed ovšem šokován neuvěřitelnou mírou názorové svobody v této liberální demokracii panující. Nejenže bylo svobodně možné vyjadřovat jakékoli názory; ale dokonce bylo naprosto přípustným zásadně protiřečit i vlastnímu vyučujícímu, vedoucímu semináře. Něco takového nám přišlým z Východu připadalo až anarchisticky volnomyšlenkářské, museli jsme si na tyto poměry teprve zvykat.

    Potud tedy dobře; jenže já jsem později udělal jednu zajímavou zkušenost: když jsem vyslovoval názory a téze, které vyučující buď nebyl ochoten akceptovat, anebo jim případně vůbec neporozuměl, pak pravidelně následovala jedna a ta samá reakce – dotyčný deklaroval mou svobodu myslet a hlásat co sám uznám za vhodné, ale on fakticky odmítl se mými myšlenkami nějak dále zabývat. Rozdíl mezi „dříve“ a „nyní“ byl ten, že dříve, tedy v totalitě, jsem se svými – heretickými – názory narážel na tvrdou zeď vládnoucích dogmat; zatímco ve „svobodném světě“ se mé myšlenky vždy znovu a znovu utopily ve vatě. Nikdo mi je nezakazoval; ale nikdo je nebral vážně. (Jednou z mála výjimek byl jeden profesor politologie – který ale pocházel až z daleké Kolumbie, kde taktéž měli trvalé zkušenosti se stále se opakujícími diktaturami. – Zdá se člověk opravdu potřebuje nějaký tlak či vysloveně útlak, aby byl ochoten začít skutečně myslet.)

    Anebo jinak řečeno: člověk potřebuje určitou – zdravou – míru manicheismu, aby vůbec začal myslet.

26. Modlit se „abych dokázal vnímat či jen věřit ve skutečnost dalších hlubších dějů v člověku“ – to je opravdu zajímavá myšlenka, pane Nusharte. – Snad se nakonec přece jenom budu muset naučit modlit, abych si tuto schopnost zvýšené vnímavosti také osvojil. 😉

    Ovšem, takovéto hlubší vhledy do zvýšených (či maximalizovaných) potenciálů lidské duše jsem také vícekrát získával; ovšem bylo to většinou (či snad výhradně) v souvislosti s uměním. Což má ovšem tu nevýhodu, že na rozdíl od modlitby – kterou člověk/věřící může pronášet víceméně kdykoli – v oblasti umění je člověk odkázán na více či méně nahodilá setkání s (hodnotným) uměleckým dílem, s autorem který má tuto schopnost odhalovat hlubší roviny (a vyšší potenciály) člověka, jeho duše.

    Ale obě tyto metody či přístupy mají zřejmě jeden rys společný: že jsou v určitém smyslu jakýmsi „zvětšovacím sklem“, které umožní spatřit i ty roviny, i ty hlubiny lidského prožívání, které samotné oko svým běžným všedním pohledem neuvidí.

27. Ale jistě, paní Hájková, že nás naše emoce mohou klamat (a činí tak dozajista znovu a znovu). Právě proto je tak důležité abychom naše emoce vždy doprovázeli – a korigovali – střízlivým rozumem, abychom si tímto způsobem naše emoce vytříbili, a tím zmenšili kvótu jejich omylnosti.

    Nicméně přesto naše emoce nám dodávají prvotní, spontánní a velice rychlou orientaci v našem prostředí; je to vlastně „první signální soustava“, nepostradatelná k přežití. Před časem jsem četl v německých novinách, že při setkání s druhým, nám doposud neznámým člověkem ho naše nevědomí jaksi „naskenuje“, zhodnotí, zařadí do určité kategorie – a to během snad několika prvních milisekund, mnohem dříve nežli bychom ho mohli stačit zhodnotit prostřednictvím racionálních soudů a hodnocení.

28. Ještě dodatek k onomu manicheismu: ukazuje se tedy, že ten má krajně ambivalentní charakter, na straně jedné svým sklonem k dogmatismu naše myšlení blokuje, ale na straně druhé ho zase svou absolutní mravní výzvou inspiruje.

    Abych se znovu vrátil k mé vlastní životní zkušenosti: jakkoli byl (intelektuální) život pod vládou (pseudo)marxistických dogmat nesnesitelný, na straně druhé to byl právě tehdejší manicheismus absolutního dobra (socialismu) a absolutního zla (kapitalismu), který mě vůbec přivedl k hlubšímu zájmu o společenské vědy, o pátrání po tom jaká je tedy skutečně podstata tohoto světa, a to právě v onom napětí mezi principem komunismu a principem kapitalismu.

    Nechci tvrdit že by to byly až tehdejší poměry které by mě přivedly k filozofickému způsobu uvažování (tyto sklony jsem v sobě cítil už v raném věku, kdy jsem o politice a jejích konfliktech ještě neměl ani ponětí); ale nelze nijak vyloučit že pokud by tohoto manichejského ideologického pozadí nebylo, že by se ze mě stal víceméně tuctový filozof, hrabající se donekonečna v zatuchlých textech abstraktní filozofie.

    Jednou větou: manicheismus bolí, ale na straně druhé pohání – jako ostruha koně… 😉

29. Jedna krátká zprávička: v dnešním Právu vyšel zajímavý rozhovor s jedním českým historikem o zítřejším státním svátku. Ten zde vyslovil zajímavý úsudek, že po listopadovém převratu roku 1989 to byli právě Češi, kteří po dalších deset let západním demokraciím „dávali umělé dýchání“. Zkrátka, že unavené a opotřebované západní demokracie z onoho revolučního impulsu, revolučního nadšení postkomunistických zemí čerpaly po celou příští dekádu novou životní mízu pro sebe samé. Především V. Havel měl tehdy jedinečnou schopnost přesvědčivě budit iluzi, že zde vzniká něco kvalitativně nového, jakýsi nový, neotřelý způsob autentické občanskosti. – Až se poté věci zase vrátily do starých pořádků, to jest do starých stereotypů.

30. Ještě k modlitbě za/skrz i neupřímnost: omlouvám se, asi jsem neměl, zvláště v této době, toto osobní téma rozvíjet. Modlitba nemůže být jiná než upřímná.
    (V tom může být dobrá paralela s uměním – jak píšete.) Někdy jen mlčení – i našich případných přání.

    _________
    Resuscitace upřímnosti naděje v demokracii…(V. Havlem)
    Velmi se omlouvám za tuto poznámku: trochu mi to připomíná resuscitaci (outsourcing) naděje v autentické vlastenectví. Je to pár let co se na DR diskutovalo o pojmu národ jako o již možná umělém konstruktu…

31. Pokud je člověk obdařen povahou šťastného koně s ostruhami ve slabinách, pokud se nestal víceméně tuctovým filozofem hrabajícím se donekonečna v zatuchlých textech abstraktní filozofie či jeho apoštolem, je vystaven kondici nejhlubší existenciální kontradikce -po „Něčem“ toužit, co vím, že svými lidskými silami nemohu dosáhnout.
    Což znamení mj i zájem o odhalování nevědomých zdrojů lidské mentality nejen formou moderního románu (je rozdíl mezi odhalování temnot lidského ducha Cervantese, jeho apoštola Kundery a Jiráska) a psychoanalýzy.

32. „zájem o odhalování nevědomých zdrojů lidské mentality“- pane Petrasku, shodou okolností jsem zrovna dnes pročetl na německé Wikipedii slovníková hesla „svoboda“ a „svobodná vůle“; a jmenovitě v souvislosti s pojetím svobody u Leibnize (které jsem ovšem objevil podrobně zpracované jinde) jsem se dočetl o tézích které jsou velice příbuzné Vašim vlastním zde užitým formulacím.

    Napřed k tomu, co jsem se dočetl ve Wikipedii: upřímně řečeno, je toho tolik (a natolik rozličného až protichůdného), že z toho jde vysloveně hlava kolem. Sice – nebylo zde nic tak přelomově nového, že bych o tom alespoň v zásadních obrysech neměl už předtím povědomost. Vztah svobody a determinovanosti, vztah svobody vnější a vnitřní, vztah svobody a spontaneity, vztah svobody a poznané nutnosti – tím vším se člověk tak či onak už předtím sám zabýval. Ale když je tu pak všechno toto víceméně hozené na jednu hromadu, pak z toho nevyhnutelně vznikne přinejmenším temporálně zmatek, chaos z nadkritického množství informací.

    Všechny tyto – natolik rozdílné až přímo protikladné – koncepty svobody se ale zdají mít jeden společný rys: totiž že danou záležitost pojímají většinou jenom s přihlédnutím k jednomu jedinému aspektu. A tak tu stojí deterministé proti liberalistům, autonomisté proti substancialistům, psychologisté proti objektivistům, atd. atd.

    V každém případě může ale platit za jisté: ani v té nejmodernější filozofii, psychologii či neurologii není otázka svobody lidského jednání, lidské vůle žádným způsobem definitivně zodpovězena.

    Ještě relativně nejkomplexněji otázku lidské svobody zřejmě pojal zmíněný Leibniz. Na jedné straně u něj stojí – stejně jako u Vás – horizont „Něčeho čeho lidskými silami není možno dosáhnout“, tedy jakási absolutní svoboda myšlení, která je dosažitelná jenom pro naprosto dokonalého filozofa, anebo pro Boha. – Přičemž ani tato absolutní svoboda není ale bez tlaku; například absolutní geometrické figury ani na této úrovni není možno řešit/rozhodovat jinak, nežli jedním jediným způsobem. Takovéto absolutní vědění tedy nemá fakticky žádnou volnost svého rozhodování.

    Nižší – reálnější – úroveň lidského vědomí, a tedy i lidského rozhodování je v zásadě „kontingentní“. Lidská mysl zde uvažuje (a rozhoduje se) ve sféře věcí, které se nacházejí někde v prostoru mezi nutností a možností. Tady vstupuje do hry onen moment „přibližování se“, který jste také uvedl. Rozhodujícím činitelem je tady (míra) inteligence; s jejím vyšším stupněm je možno přibližovat se čím dál tím více plné svobodě (aniž by kdy bylo možno jí zcela dosáhnout), a spolu s tím také rozpoznání dobra.

    U Leibnize tedy svoboda vůle nemá dichotomický charakter, ve smyslu alternativy buďto – anebo, nýbrž svoboda má u něj graduelní charakter.

    Třetím aspektem který tvoří celý systém Leibnizova pojetí svobody je „spontaneita“ – tedy to, do jaké míry dané rozhodnutí/jednání je v souladu s osobním nastavením, přesvědčením daného jednotlivce. (To je to, co většina lidí pokládá za svou svobodu vůbec.)

    Leibniz tedy svobodu pojímá jakožto „holistisches Zusammenspiel aller beteiligten Instanzen auf : „[W]ir wollen […] nur das, was harmonisch (harmonicum) erscheint. Was aber harmonisch erscheinen kann, hängt von der Beschaffenheit des Empfindenden, des Objekts (objecti) und des Mittels (medii) ab.“

    Tedy jako holistickou souhru všech tří uvedených instancí; přičemž spojujícím elementem je naše touha po harmonii. Která ale závisí od uspořádání toho, kdo pociťuje, objektu a prostředku.

    Leibnizovo pojetí svobody je tedy nemálo komplikované (je také asi dost podmíněné jeho specializací geometra); jak už jsem předeslal nepovažuji ho za definitivní (především zde zůstává otevřena otázka oné „kontingence“ – to je spíše abstraktní, nežli obsahové určení); nicméně Leibniz se zde zajímavým a komplexním způsobem pokusil dát dohromady princip svobody a princip determinace lidské vůle.

33. Mimochodem, v oněch wiki-textech jsem se kromě jiného dočetl, že v biblických textech je možno nalézt jak pasáže hovořící ve prospěch svobody lidské vůle (Pavel: je možno rozhodnout se pro Boha nebo proti němu), tak i pasáže směřující spíše k výkladu opačnému, tedy že svoboda lidského jednání je pouze podmíněná, respektive pouze zdánlivá.

34. „Resuscitace upřímnosti naděje v demokracii“ – pane Nusharte, zrovna v dnešním vydání DR vyšly hned dva články zabývající se upřímností (či naopak kýčovitostí, předstíraností) oficiálních oslav a tryzen k (obojím) výročím k 17. listopadu; sám jsem k tomu přidal také můj vlastní komentář. Především mě zaujal příspěvek onoho mladého studenta (z řad stávkujících studentů); právě u něj – a u jeho starosti o tento svět – jsem (k mému nemalému potěšení) nalezl nemalou dávku takto upřímného vztahu.

    Za minulého režimu to bylo jenom prázdným heslem, ideologickou floskulí; ale v poslední době se mi přece jenom při určitých příležitostech začíná zdát, že by přece jenom mohlo platit, že „v mládeži je naše budoucnost“… 😉

35. V Bibli je dost textů, které svědčí pro svobodu lidské vůle, ale jsou tam i pasáže ukazující na předurčení, Boží vyvolení, na to, že člověk je jen „nádobou v rukou „hrnčíře“ – Boha. Čtenář musí být schopen si to v hlavě dát nějak dohromady, skloubit to.
    Petr říká: „Jste svobodni, ale ne jako ti, jimž svoboda slouží za plášť nepravosti, nýbrž jako služebníci Boží.“
    I Pavel ukazuje, že svobodu lze chápat různě a že záleží na tom, čím ji naplníme:
    „Když jste byli služebníky hříchu, měli jste svobodu od spravedlnosti; jaký jste tehdy měli užitek z toho, zač se nyní stydíte? Konec toho všeho je přece smrt. Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími, máte z toho užitek, totiž posvěcení, a čeká vás život věčný. (Římanům 6, 20-22)
    (To osvobození od hříchu bylo samozřejmě uskutečněno skrze Ježíše Krista.)
    „Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým.“ (Ga 5,13)
    Podle Pavla je skutečná svoboda možná jenom „v Kristu“ – tedy skutečně svobodní jsou ti, kdo mají jeho ducha. „Duch je tím Pánem, kde je Duch Páně, tam je svoboda.“ (2K 3,17)
    Duch totiž způsobí ono „dobrovolné sebeomezení“ vytvářející „prostory svobody“. („Společenství vytvořené Duchem se uskutečňuje všude tam, kde dochází ke svobodnému sebeomezení z důvodu svobodné vydanosti jiným tvorům tak, aby vytvořilo prostory svobody a možnosti rozvoje pro sobě podobné.“)

36. Že „v mládeži je naše budoucnost“ je, pane Poláčku, vlastně velmi prostým a jednoduchým faktem. Nejde to nijak vyvrátit, snad jen kdyby člověk byl nesmrtelný – pak ano, pak by v mládeži naše budoucnost nebyla.

    Něco jiného je ovšem kult mládí – ten byl nezpochybnitelnou součástí fašismu a paradoxně i komunismu ještě v době, kdy ideálem byl sice mladý hrdina, ale vedoucí silou byl již starý geroj (příslušník světového geroatriátu).

37. (Geroatrie je tuším nějaký lékařský obor, který se zabývá vzpomínkami na hrdinství v mládí.)

38. Nevím jistě, jestli to není gerolatrie…

39. Možná jsi měl na mysli juvenální autogeroiolatrii – coby variantu reminiscenční terapie? (A Tvůj chytrý textový editor špatně přeložil složeninu řeckého a slovanského základu 🙂 )

    ( Oproti tomu gerontolatrie by byla prostě podmnožinou ideolatrie. Narozdíl od úcty ke stáří… i k tíži mládí 🙂 ).

40. Za určitých okolností ovšem, pane Nusharte (Jiří) může být mládež naopak naší minulostí. Zrovna v dnešních německých novinách jsem četl o mládežnické organizaci německé strany CDU „Junge Union“, o jejíchž členech či vedoucích představitelích prý mnozí ironicky soudí, že „jsou ještě starší nežli ti staří (členové CDU) samotní“.

    Zkrátka, být mladý věkem ještě naprosto neznamená být mladý duchem.

41. A ještě něco jsem četl v dnešních novinách (českých). A i to má svou nemalou zajímavost.

    Jedná se o to, že před nějakým časem se starostkou rakouského města Grazu stala komunistka. To byla – především v této katolicko-konzervativní spolkové zemi – tehdy naprosto mimořádná událost, která došla i nemalého mezinárodního ohlasu. A i v české straně Levice (v době kdy jsem k ní byl přidružen) se zdvihla vlna nadšení jak z jejího zvolení, tak především z jejího počínání: ona v prvé řadě masivně zlevnila komunální bydlení, zvedla podpory sociálně slabším vrstvám obyvatelstva, tuším že subvencovala energie, a tak dále a tak dále. Pro příslušníky (radikální) levice to byl živoucí důkaz, že je možno i za stávajících podmínek konat radikální a důslednou prosociální politiku. A už v tom viděli první vlaštovku, za kterou bude následovat celá vlna podobným způsobem provozované komunální politiky. Neboť kdo by si nepřál takovou starostku, která se takto aktivně stará o „své“ obyvatelstvo?

    Já jsem už tehdy v diskusních fórech Levice varoval, že napřed je nutno vyčkat, do jaké míry se tyto její štědrá prosociální opatření ukáží být trvale ufinancovatelná. No – a zrovna teď prosákla na veřejnost (vlastně tajná) zpráva, že finance města Grazu jsou v akutní krizi, a že město stojí možná před bankrotem!

    Je to stále ta samá písnička, stále ten samý problém: příslušníci radikální levice chtějí – z bezpochyby chvályhodných a úctyhodných motivů – rozdávat peníze plnými hrstmi chudým; ale nijak si nelámou hlavu s tím, kde na toto rozdávání vzít peníze. Jejich znovu a znovu opakované experimenty s takto štědrým rozdáváním peněz ve svém konečném efektu nakonec jenom hrají do rukou pravice, která tím získá další argument pro své tvrzení o „rozhazovačné levici“.

    Byl to ostatně jeden z klíčových důvodů proč jsem nakonec Levici opustil; neviděl jsem žádného dalšího smyslu pokoušet se jim znovu dokola – a to sice naprosto marně – vysvětlovat ty nejzákladnější ekonomické zásady a fakty. Že tedy není možno rozdávat více, nežli kolik je k dispozici zdrojů.

42. (oprava mého chytrého editoru: idolatrie)
    … Až na případy kdy je možné si půjčovat a podíly z úvěrů pak nabízet na trhu 😉

    K té Vaší souhrnné větě pane Poláčku mne napadá, že ačkoli jsou Zelení počítáni k levici, asi by s ní souhlasili a ještě by ji přitvrdili: není možné si již dál půjčovat (některé i dosud neoceněné) zdroje od příštích generací.

43. Tedy, v tomto ohledu se levice/Levice ocitá v dost nemalém rozporu: oni si nechtějí půjčovat od příštích generací (tj. nechtějí zvyšovat ekologickou zátěž respektive ekologický dluh); ale na straně druhé chtějí žít na dluh v současnosti; tj. – nikoli v ekologickém, nýbrž v ryze finančním smyslu – chtějí vydávat (především na sociální účely) více nežli kolik umožňují stávající zdroje.

    Svým způsobem je toto nastavení jednotlivých partají při daných příležitostech (tj. při přijímání nového sociálního zákonodárství) možno sledovat prakticky v přímém přenosu, při sledování hlasování v (německém) parlamentu. Jako to bylo právě v současné době v souvislosti s hlubokou reformou pověstného „Hartz IV“.

    Této reformy se ujala především strana sociální demokracie; poté co zjistila že jí dramaticky ubývá voličů, a že by bylo zapotřebí se zase nějak zviditelnit. Spolu s touto reformou má být zvýšena částka sociální pomoci: sociální demokracie původně chtěla nějakých 40 euro navíc; zelení chtěli ještě víc, takže se nakonec dohodla částka 53 euro; ale (nevládní) Die Linke požadovala ještě mnohonásobně vyšší navýšení, nevím teď přesně kolik, ale přinejmenším o 200 euro.

    Což o to, z hlediska příjemců sociální pomoci by ani tato posledně jmenovaná částka nebyla nijak extrémně vysoká; ale tady by už právě vznikal akutní problém s financováním; a zároveň pak vzniká problém další, totiž že pro mnoho těch, kteří nyní pracují, by se pak už vůbec nevyplatilo pracovat, nýbrž by pro ně bylo výhodnější žít ze sociálních dávek.

    Což je zase další moment který si příslušníci radikální levice zcela zásadně nepřipouštějí (a tento problém se vynořuje především v souvislosti s Nepodmíněným základním příjmem, který je další ideovou ikonou této levice): že při zavedení NZP by s velkou pravděpodobností nemalá část populace prostě přestala pracovat, a žila by bezpracně jenom z tohoto státem garantovaného a státem poskytovaného příjmu.

    Radikální levice zřejmě stále ještě sdílí Marxovo přesvědčení, že pro člověka je práce jeho prvotní životní potřebou, takže ji bude vždy (přinejmenším za podmínek „osvobozené“ práce) vždy rád a ochotně vykonávat, bez ohledu na odměnu.

44. „Strukturální egoismus“

    Diskuse na Deníku Referendum už dávno ztratily svou bývalou intenzitu (i rozsáhlost); ale přece jenom se čas od času – obvykle naprosto neočekávaně – stane, že se tu vynoří nějaký zajímavý moment.

    Stalo se, že jsem (právě dnes) v polemice s Otou Novotným v diskusním vlákně https://denikreferendum.cz/clanek/34601-iranska-vzpoura-jenadeji-mezinarodni-levice použil termín „strukturální egoismus“.

    Tato polemika je významná v tom, že se zde srážejí dvě naprosto protichůdná pojetí společnosti, respektive náhledy na společenské dění: na straně jedné stojí pojetí vycházející z toho, že společnost je tvořena akty jejích jednotlivých členů; a že se tedy nejedná o nic jiného nežli tyto jednotlivce nějakým způsobem přivést k lepšímu, mravnějšímu, humánnějšímu jednání. Na straně druhé pak stojí pojetí chápající společnost jako jeden komplexní celek, jako útvar vykazující nové, svébytné vlastnosti a charakteristiky, kterými pak zpětně ovlivňuje a formuje jednání (i motivaci) jednotlivých lidí.

    Co činí tuto aktuální polemiku zajímavou je právě ten moment, že zde došlo k přímé konfrontaci ohledně zcela konkrétního momentu, totiž k otázce lidského egoismu. Přičemž – na jedné straně stojí fakt že člověk moderní západní společnosti není nutně egoistický, v obvyklém individuálním smyslu. V polemice proti O. Novotnému jsem proto sáhl po pojmu „strukturální egoismus“. Na vyjádření toho, že tento člověk západní liberální společnosti, i když naprosto nemusí být egoistický osobně, je nicméně imanentní logikou jak liberalismu, tak kapitalistické „materiální základny“ formován a motivován k přinejmenším latentnímu, skrytému egoismu, který se ale pak nevyhnutelně projevuje ve zcela konkrétních životních situacích.

45. „Fake News“ před tři čtvrtě stoletím

    Přerovnával jsem si nějaké věci ve skříni, kde mám uložené staré, dávno přečtené (a dávno už nečtené) knihy; a přitom jsem tam narazil i na knihu Nikolaje Nosova „Neználkovy příhody“. Neodolal jsem, a začetl jsem se do jejích prvních kapitol.

    Znovu se mi potvrdilo, že se v tomto případě naprosto nejedná jenom o nějaké nezávazné pohádkové vyprávění; nýbrž že Nikolaj Nosov byl velice bystrým pozorovatelem lidských charakterů, a že jeho svět „malíčků“ v mnohém odrážel velmi reálný svět nás samých.

    Jedna scénka mě ale obzvlášť zaujala. Stalo se, že Neználkovi při jeho toulkách po polích narazil zezadu do hlavy chroust. A protože malíčkové byli opravdu malí, pak chroust byl v porovnání k Neználkovi hodně velký, a svým nárazem ho porazil na zem. Když se Neználek vzpamatoval, byl ale chroust už dávno pryč. Neználek tedy marně pátral po příčinách svého úrazu; až se pak zadíval upřeně na slunce, a zazdálo se mu že ho kousek chybí. Nabyl tedy přesvědčení, že mu „kousek slunce“ spadl na hlavu. S tímto svým přesvědčením se dostal až ke hvězdáři Okulárkovi, který se mu ovšem vysmál, s tím že slunce je přece obrovské, a že kdyby kousek z něj opravdu Neználkovi spadl na hlavu, že by ho rozdrtil na placku.

    Ovšem Neználek, místo aby nahlédl nesmyslnost svého původního přesvědčení, si naprosto svérázným způsobem spojil obě události – rozběhl se domů a začal alarmovat všechny ostatní malíčky, že „slunce je obrovské a jedna část z něj nám každou chvíli spadne na hlavu“. A poté co se mu ostatní vysmáli za tento nesmysl, odvolal se na svědectví Okulárka. A protože hvězdář Okulárek požíval všeobecné vážnosti, malíčci se přece jenom zarazili, znejistěli; co když na tom přece jenom bude? A začali se dívat do slunce, a oslepeni jeho jasem začali také mít pocit že ho kousek chybí. Vypukla všeobecná panika; až teprve sám Okulárek jim objasnil pravý stav věcí.

    Poté se všichni Neználkovi smáli a říkali:

    „To se divíme, jak jsme ti tak mohli věřit!“

    „Já se nedivím,“ odpověděl jim Neználek. „Vždyť jsem tomu věřil dokonce i já.“

    Nikolaj Nosov tedy už před tři čtvrtě stoletím v odlehčené pohádkové formě naprosto přesně popsal proces, jakým vznikají všechny ty možné „fake news“: nějaký trouba narazí na fenomén, který si nedokáže vysvětlit, který přesahuje možnosti jeho chápání. Poté někde objeví vědecké vysvětlení tohoto fenoménu. Jenže místo toho aby toto vysvětlení přijal v jeho racionální formě, tak z něj vytrhne jenom jednu izolovanou součást, tuto smísí se svými vlastními diletantskými výklady a představami – a od té chvíle je naprosto nezlomně přesvědčen, že nejenže tento jeho (o sobě zcela nesmyslný) názor je pravdivý, ale že je dokonce podepřený autoritou vědy!

    Přitom s Neználkem to nakonec dopadlo ještě relativně dobře, nakonec i on sám pochopil nesmyslnost svého původního tvrzení. To současní neználkové jsou zcela jiného ražení, ti nám vždy budou tvrdit s nezlomným přesvědčením, že nám „padá slunce na hlavu“…

46. Hádejte, kam se Neználek schovává, aby ho všichni kromě mě našli?

47. Ona snad pro naše pospolitosti není tak nebezpečná nebo destruktivní samotná (zákonitá) chybovost našich názorů, spíš až teprve míra agresivity s jakou jsou některé z nich sdíleny. Dispozice k občasné eskalaci agresivní reakce jsou přitom nám primátům (asi s výjimkou orangutanů) vrozené. Míra rizika penetrance té dispozice může být balancována aktuální úrovní frustrační tolerance. Takže snad se snižování rizika lavinovitých šíření skupinových frustrací daňovou investicí do přiměřené míry důvěryhodně sdíleného sociálního bezpečí vyplácí i „méně chudým“… (?)

48. Víra v kapitalismus je bohužel stále velmi silná. Spoléhání na sebe (kterému nás chce naučit vláda) jde se spoléháním na kapitalismus (že bude zcela určitě fungovat ještě za sto let) ruku v ruce.

    https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ekonomika-finance-osobni-nova-pravidla-pro-uspory-na-stari-umozni-odecist-si-vice-z-dani-220093#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=abtest203_personalizovany_layout_varBB&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

49. Spoléhat se na jiný než průběžný důchodový systém je, paní Hájková, prostě bláznovství (za víru v kapitalismus to nepovažuji).

    Spoléhat se, že mě ve stáří zabezpečí někdo jiný než právě společnost (třeba budoucí vývoj cen akcií) je čisté bláznovství.

    Víra v budoucí vývoj dějin je bláznovství, dějinná nutnost důchody nezabezpečí, může je zabezpečit jenom společnost (když se lidé postarají o své bližní).

    Víra v budoucí vývoj dějin je důvěra v nedůvěryhodného bližního, neboť i on je obrazem Boha.

    Víra v budoucí vývoj dějin je láska k Principu systému (levice píše malé p a velké s).

    Víra v budoucí vývoj dějin je důvěra, že všechno dobře dopadne i když tady už nebudu a důchod potřebovat nebudu.

50. :-)))

51. Z té našé křesťanské pozice bych řekl, že jde jak o víru ve schopnost kreace představ lepšího světa, než je ten ve kterém se nacházíme, tak i o víru ve schopnost kreace uspokojivých zdůvodnění věčného troskotání……. samozřejmě vždy s jistým pocitem neúplnosti.

52. „Problém eutanazie se ukázal například u těch lidí, kde hlavním zdrojem touhy po konci života bylo – kromě nějaké běžné chronické nemoci – hlavně to, že jsou chudí a hrozilo jim, že přijdou o střechu nad hlavou.

    Několik opravdu vážně nemocných pacientů si naopak veřejně stěžovalo, že lékaři ztrácejí zájem o jejich léčení a zástupci nemocnic jim s vytrvalou úporností podsouvají sebevraždu jako nejlepší řešení.

    Celkem nepřekvapivé, protože pojišťovny si hlídají peníze a podle studie ušetří jedna asistovaná sebevražda zdravotnímu systému zhruba 60 000 dolarů (patrně kanadských).

    V téhle logice tedy můžeme Linky důvěry nahradit automatickou nahranou odpovědí: „Tak už nekecej a skoč.“

    Konání dobra, zaštítěné verbálním bojem proti diskriminaci a za lidská práva, se nedá zastavit zpátečnickým zapšklým zlem. Od příštího roku se do programu eutanazie mohou v Kanadě přihlásit i mentálně postižení…“

    —————————-

    A taky by to řešilo tu důchodovou reformu.

53. Moderní liberál prostě nepřistoupí na myšlenku, že problém je ve skutečnosti velmi jednoduchý a jeho řešení spočívá ve skutečnosti, že dřív bylo hodně dětí a málo důchodců. Respektive ten moderní liberál na tuto myšlenku přistoupí „víc než si myslíte“.

    A navíc je velmi neodpovědné mít v tomhle světě dítě. Jednak bychom ho tím vystavili utrpení (zde máme na mysli především to dítě) a pokud by už nedej bože i vyrostlo, jako dospělý člověk by dýcháním ročně vyprodukovalo zhruba tolik CO2, co za dva a půl tisíce kilometrů vyprodukuje průměrně velký osobní automobil splňující emisní normu Euro 6 (o metanu ani nemluvě – metanu průměrně velký člověk vyprodukuje ještě mnohem více než dospělý automobil). A my přece nechceme vystavovat svět utrpení.

    Vědci si také stále hlavou lámu s problémem, proč se stoupající mírou pokroku rapidně klesá porodnost (dobrým příkladem je třeba Rusko), když antikoncepce s tím souviset nemůže. Příčinu tohoto neobvyklého jevu se zatím objasnit nepodařilo.

54. Jestě mě napadá, že negativní vývoj porodnosti (v závislosti na stoupající míře pokroku) určitě nemůže nijak souviset s prosazováním práv žen či s relativizací manželství („nepotřebujeme na to papír“), ani s rozvolněním významu tohoto slova („potřebujeme na to papír“) a změnou funkce manželství z původního „inkubátoru“ na vyprázdněný statusový symbol.

    Pokud vědci příčinu klesající porodnosti v pokrokových společnostech neobjeví, budou se nakonec muset o staré lidi postarat samotné akciové trhy, jak to chytře předjímá připravovaná důchodová reforma.

55. Pan Jaroslav Nushart: pane Nusharte, právě jsem v jiném diskusním vlákně („Ale pravdu mám přece já!“) vyjádřil můj postoj k deficitní míře inteligence u určitých osob – abych vzápětí zjistil, že víceméně to samé jste zde už napsal Vy sám! 🙂

    Ano, je tomu skutečně tak: problémem není ani tak samotný deficit inteligence u určitých jedinců, jako míra arogance s kterou oni své názory a postoje deklarují a prosazují. Někdy na počátku sedmdesátých let (nebo to bylo ještě v roce devětašedesátém?), tedy v době politické „normalizace“ kdy na každém úředním místě seděli prověření kádrováci užívající si svou moc, jeden český karikaturista vytvořil (anonymně) karikaturu s titulkem „Srážka s blbcem“. Toto sousloví se pak na jistý čas stalo dost často užívaným úslovím.

    Ze všeho nejhorší případ je právě kombinace hlouposti a arogance; a když je pak dotyčný navíc ještě obdařen mocí nad druhými, tak pak už je doopravdy zle.

    Co se pak Vaší zmínky či návrhu ohledně „snižování rizika lavinovitých šíření skupinových frustrací daňovou investicí do přiměřené míry důvěryhodně sdíleného sociálního bezpečí“ – tak to je něco co požadoval už Aristoteles, pro něj byla revoluční situace (vznikající ovšem především ze sociální frustrace) vždy příznakem krizové situace, nestability systému (a řecká polis, vždy přinejmenším latentně ohrožovaná vnějším nepřítelem, si jakoukoli vnitřní nestabilitu nemohla dovolit, to pro ni mohlo mít smrtelné následky) – proto tedy Aristoteles požadoval společnost s relativně malými sociálními rozdíly, se silnou střední třídou. (Jinak řečeno, i Aristoteles soudí, že i oligarchii se vyplatí dát „ze svého“ nějaký peníz na podporu méně majetných; jejím profitem pak bude sociální smír, kdy si tato oligarchie pak bude moci o to nerušeněji užívat svého bohatství.)

56. Což o to, paní Hájková, důchodové zabezpečení založené na kapitálovém trhu má naprosto svůj smysl, v Německu něco takového existuje už dávno, jde o to že akcie jsou obecně mnohem výnosnější nežli jakákoli jiná forma uložení peněz. A i kdyby celé důchodové pojištění i nadále držel v ruce stát, tak i on by musel vycházet z toho že se kapitalismus (tedy tržní ekonomika) bude rozvíjet úspěšně, protože jinak by ani stát neměl dost peněz na (dostatečné) důchody, respektive ty peníze které by měl by ztratily na hodnotě.

    Nedá se nic dělat, ale s kapitalismem už zřejmě budeme skutečně muset nějak vyžít, všechny snahy o jeho eliminování končí pravidelně naprostým propadem ekonomické činnosti. To jediné o co je možno se pokusit je tento kapitál – aby se tak řeklo – „zhumanizovat“, to jest změnit jeho nastavení tak, aby působil více v souladu s (pravými) zájmy člověka, místo aby on sám člověka podřizoval svým vlastním zájmům.

57. Hmmm…. Zajímavý bonmot, pane Petrasku. 😀

    Problém je dost možná toliko v tom, že lidé nejsou schopni otočit pořadí uvedených aktů kreativity. Totiž: kdyby si n a p ř e d dokázali uvědomit a přiznat, v čem jsou jejich představy o lepší budoucnosti nehotové, nedotažené (a v čem se tedy skrývá kořen jejich budoucího ztroskotání), pak by jejich kreativita ohledně možného lepšího světa rázem obdržela podstatně solidnější kvalitu. Takže by pak možná vůbec nemuselo docházet k bodu 2, tedy ke kreativnímu vymýšlení důvodů proč to „pro tentokrát zase nevyšlo“.

    Mimochodem, když už na to přišla řeč, jak jsem už zmínil měl jsem v minulých dnech určitou výměnu názorů s ekologickým (a antisystémovým) aktivistou Josefem Patočkou; a snažil jsem se mu vysvětlit že jeho koncept demokratizace kapitalismu respektive kapitálu je předem odsouzený ke ztroskotání, neboť neřeší komplexní problematiku ani samotné tržní produkce, ani zákonů a dynamik kapitálu. Nicméně jak se zdá, Patočka je železně přesvědčen o své pravdě; a tak ho zřejmě skutečně neočekává nic jiného, nežli za nějaký čas muset kreativně zdůvodňovat, že jeho koncept transformace kapitalismu byl sám o sobě sice naprosto správný, ale že jenom svět jaksi odpíral se podle něj řídit…

58. Pan Jiří Nushart: Váš příklad s nucením k eutanazii v nemocnicích je naprosto mimo realitu: nemocnice samy na (těžce nemocných) pacientech naopak vydělávají nejvíce. Bylo by proto z jejich hlediska naprosto protismyslné, aby je nutili k eutanazii.

    Měl jsem svého času kolegu, jehož starý otec ležel v nemocni, snad s rakovinou jater. Zřejmě víceméně ve finální fázi. V každém případě mi k tomu ten můj kolega řekl: „Oni naprosto přesně vědí, že mu nemůžou nijak pomoct. A přesto ho budou sedm hodin operovat!“

    Na takto složité a dlouhé operaci nemocnice vydělá obrovskou částku; že se tím samotnému pacientovi nijak nepomůže, tu nehraje žádnou roli.

59. Pane Poláčku, odmítnutí léčby je něco jiného než eutanazie. Před operací obvykle (pokud jste toho schopen) podepisujete tzv. informovaný souhlas a i v současném zákoně je také upravena instituce předem vysloveného přání. Například přání nezahajovat resuscitaci, nebo – u svědků Jehovových – nepřijmout krevní transfuzi. Pokud vím, tak hodnocení účelnosti léčby u pacientů v konečné fázi jejich života je zcela běžnou praxí – rozhodně se tomu nemocnice sama nebrání a neraduje se z poskytování bezúčelné léčby. Má totiž dlouhý pořadník a někteří pacienti se pak třeba výměny kloubu ani nemusí dožít. Situace je dnes snad také i v důsledku pandemie spíše opačná – člověk většinou opravdu nemusí mít strach, že by byl léčen nějak moc, lidé si spíše stěžují na nedostatek péče. Opravdu jsem se dosud nesetkal s nikým, kdo by si stěžoval na její neúčelný přebytek.

    Nevím, jak je třeba financovaná záchranka, jestli tedy z tohoto hlediska „potřebuje“ co nejvyšší počet „už vlastně zbytečných“ výjezdů. V roce 2009 těch výjezdů v ČR bylo 774 690, v roce 2021 to bylo
    1 164 811 výjezdů. Pokud by tímto tempem ten nárůst pokračoval, znamenalo by to, že nás čeká kolaps celého systému, a to bez ohledu na to jestli záchranka ty zbytečné výjezdy „potřebuje“ nebo nepotřebuje.

    Otázka, co je to „zbytečný výjezd“, je ovšem otázka docela jiná.

60. Podle Listiny základních práv a svobod má, pane Poláčku, každý člověk právo na život. Pokud by současně měl také právo být zbaven života, byl by to dohromady nesmysl.

61. Pro všechna základní práva platí, že jsou nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná, a že jsou pod ochranou soudní moci.

    Nezcizitelnost znamená, že subjekt se svého práva na život nemůže zřeknout. Nezadatelnost a nezcizitelnost chrání jednotlivce proti jemu samotnému tím, že ho omezují v dispozici s jeho vlastními. právy. Nezrušitelnost znamená, že státní moc nemůže právo na život zrušit nebo prohlásit za neplatné.

    Pokud tedy chcete legalizovat eutanazii, by nejprve nutné prohlásit Listinu základních práv a svobod za neplatnou.

62. Oprava: … bylo by…

63. Velmi těžká témata… Ale k jedné“záhadě“ – s těmi výjezdy RZ – mne napadá hypotéza: zvyšování povědomí o zásadním rozdílu účinnosti včasné a pozdní léčby cévních mozkových příhod. Nárůst nákladů zde se určitě vyplatí vzhledem k naději na pokles nákladů následné dlouhodobé péče a poklesu soběstačnosti…
    ____
    Negativní vývoj porodnosti ve vyspěle industrializovaných zemích by snad mohl souviset s poklesem pravděpodobnosti početí (kvalitou spermiogramu). Šlo by o ukázku takového přírodního autoregulačního mechanismu…
    ______
    Jinak systémy a podmínky úhrad akutní / neakutní / ambulantní nemocniční péče / materiálu.. od pojišťoven mohou být nastaveny trochu rozdílně v ČR a v Německu (nevím to) což pak může vést ke zde Vámi uváděným rozdílným pohledům na (finanční) motivace a chování zdravotnických zařízení…
    _____
    Pane Poláčku já jsem svou poznámku o přínosu společné péče o posilování frustrační tolerance (narozdíl od péče o určitě názory) motivoval spíše ohledem na ty se kterými je ta „nejhorší srážka“ 😉 – protože v té roli se dle kontextu můžeme ocitnout kdokoli.

64. Omlouvám se, byla to příliš uměle smířlivá formulace když to po sobě čtu.
    Jde mi o tu úvahu – jako o vlastní zájem pečovat o takové prostředí, ve kterém různá i (komu vlastně) zjevná chybovost/ Neználkovství a jeho „opevněnost“ nemusí vést ke křečovitě agresivní obraně těchto „pevností“, protože nakonec převáží ocenění té základní komplexní sítě/kultury vpodstatě vstřícných vztahů, kterými se (solidárně) snažíme bránit nutnosti svobodné volby mezi agresivním chaosem a (též nikoli mírnou) despocií …
    Takové podporující sítě jsou však bohužel reálně spíše jako příliš nákladné demontována / nebo podléhají (v intencích „evolučně-vlastnického ekonomismu“) přeci jen zákonité autodestrukci?

65. „Právo na život“ – pane Nusharte, základní problém je tu v tom, že proti tomuto právu stojí právo na to neprožívat zbytek svého života v nelidských mukách. Zkrátka: proti jedné hodnotě stojí hodnota jiná. To je – a to sice v ústavním právu – naprosto běžná záležitost. Právě proto zde jsou – ústavní i jiné – soudy, aby vždy znovu a znovu zvažovaly jaký je v daném případě poměr vzájemně protichůdných (morálních) principů a hodnot.

    Jestliže dříve ono „právo na život“ platilo většinou jako absolutní (a těžce nemocní pacienti tímto formalistickým pojetím byli fakticky odsuzování k nekonečným trýzním), dnešní převládající trend je opačný, totiž že – nevyléčitelně nemocný – pacient má právo na ukončení svého utrpení. A čím dál tím více se prosazuje i ta okolnost, že pokud je pacient natolik těžce nemocný, že není sám schopen ukončit svůj život, že je přípustné (přinejmenším nikoliv trestné), aby mu tuto službu poskytl někdo druhý.

66. Pan Jaroslav Nushart: já zase z mé strany nemám konkrétní vědomost o způsobu financování (respektive vyúčtování lékařských zákroků) v českých nemocnicích; ale vzpomínám si na líčení jednoho německého nemocničního lékaře na to, jak – když on ošetřuje nějakého nemocného pacienta – za ním neustále chodí nemocniční ekonom (!) a doptává se ho naléhavě: „A pane doktore, jste si skutečně jistý že tento pacient nepotřebuje ještě další rentgenologické vyšetření? Ještě jedno další CRT? Ještě další rozbor krve?…“

    Takto podáno to bylo možná poněkud přehnané; ale byl to velice názorný (a z vlastní praxe dotyčného lékaře přejatý) příklad toho, jak jsou (německé) nemocnice doslova hnány k tomu, aby na svých pacientech vykazovaly další a další, mnohdy zcela zbytečné zákroky.

    – Na straně druhé je fakt že před časem byla provedena určitá reforma, v jejímž důsledku se už nemocnicím (na rozdíl od dřívějšího stavu) nevyplatí držet u sebe pacienty pokud možno co nejdéle. Zkrátka, místo za počet dní strávených v nemocnici se dnes poskytuje úhrada za případ. Důsledek? – Skutečně se signifikantně zkrátila doba pobytu pacientů v nemocnicích… Zda se tato reforma projevila i na počtu (případně zbytečných) operativních zákroků, o tom bohužel nemám bližší vědomost.

67. Tolerance vůči „srážce s blbcem“: pane Nusharte, to mi připomíná to co svého času prohlásil Miroslav Horníček; už si nevzpomenu jestli to bylo v nějakém televizním vystoupení, anebo jestli to zaznělo na nějaké gramofonové desce od něj. Na tom ale tak moc nezáleží.

    – A vlastně záleží, už si vzpomínám, bylo to v televizi, M. Horníček zde apeloval na vzájemnou toleranci, přesně s tím odůvodněním které jste uvedl Vy, totiž že jemu se sice mohou leckteří lidé zdát být hlupáky, ale že stejně tak někdo může za hloupého považovat jeho samotného. Že tedy takovýmto způsobem může být postižen bez rozdílu každý. A poté co M. Horníček tato slova pronesl, zadíval se upřeně do kamery (tedy na potenciálního diváka v jeho domově), a ještě jednou naprosto důrazně pronesl: „Ano, i VY můžete být takto někým považováni za hlupáka!“

    Tento požadavek vzájemné tolerance je tedy dobře odůvodněný, je dobře míněný, a bezpochyby je způsobilý zmírňovat ovzduší vzájemné nevraživosti ve společnosti.

    Na straně druhé ale stejně tak platí, že jakýkoli progres v lidské společnosti je založen na tom, že zaostalé, nižší, primitivnější formy jednání respektive činnosti vůbec (v jakémkoli oboru) jsou formami vyššími, hodnotnějšími překonávány jenom tím, že ty nižší formy jsou jako takové detekovány a (veřejně) deklarovány.

    Zkrátka: kdybychom byli vůči „neználkovství“ až příliš tolerantní, pak bychom se mohli velice snadno ocitnout v situaci, když už nebude naprosto žádného rozdílu mezi „Neználkem“ a „Všeználkem“, mezi věděním a ignorancí, mezi hodnotou a pahodnotou.

    Vždy je tedy nutno – a to jsem se snažil objasnit posledně – hledat opět antickou „správnou střední cestu“ mezi příliš malou, ale zároveň i mezi příliš velkorysou, indiferentní tolerancí.

68. Předevčírem v deníku Právo vyšel docela zajímavý rozhovor s několika znalci či výzkumníky internetového prostoru. (Kromě jiného se ho účastnila i Kateřina Smejkalová, dříve dost často publikující na DR.) V rámci tohoto rozhovoru byly řečeny dvě nemálo zajímavé věci:

    Za prvé zde byla položena otázka, proč v internetu převládají negativní, až nenávistné emoce. Jeden z diskutujících řekl, že tento fenomén má konec konců čistě evoluční příčinu: pro naše předky žijící v divočině bylo životně mnohem důležitější veškerou svou pozornost soustředit na signály znamenající nebezpečí, nežli na zjištění že všechno běží normálně.

    To je zajímavé konstatování, které ovšem vypadá velice věrohodně. (Kromě jiného je to další doklad toho, jak dalece jsme ve svém jednání, ale i ve svých hodnotových preferencí formováni nevědomými faktory naší mysli.)

    Je tím vysvětlen vlastně i ten – v novinářské branži notoricky známý – fenomén, že „dobrá zpráva není žádná zpráva“. Jedině to co nějakým způsobem vybočuje ze zavedených pořádků, může vzbudit zájem. (Jak napsal Karel Čapek, zpráva že „pan Novák je řádný člověk“ nikoho nezajímá. Pozornost čtenářstva může získat pouze zpráva, že „pan Novák je lump“.)

    Jak bylo řečeno v této diskusi, první selekci informací tedy provádějí už veřejná média; a v prostředí internetu pak dochází k dalším kaskádovitým selekcím, takže nakonec zůstane už jenom to naprosto negativní, deformované, to co vzbuzuje ty nejnegativnější vášně.

    Snad by bylo zapotřebí určit všem provozovatelům internetových serverů povinnou kvótu hlášení, že „pan Novák je slušný člověk“?… 😉

69. Vzpomínám si v této souvislosti, jak Miroslav Horníček v autobiografické knize o svých hereckých začátcích líčil, že ve svých mladých létech působil jako elév v kulturní rubrice nějakých plzeňských novin. Navštívil jedno divadelní představení, jehož kvalitu pak sarkasticky ztrhal. Jeho šéfredaktor mu ale tuto jeho recenzi nepřijal, a dal mu ponaučení: „Nekritizujte – chvalte! Uvidíte že je to mnohem těžší!“

    I tento faktor zřejmě hraje nemalou úlohu v této převaze obecného (jmenovitě pak internetového) negativismu nad pozitivním, vstřícným vztahem: kritizovat je vždy mnohem snadnější. K tomu postačí z dané situace vzít, vyjmout jeden jediný aspekt, a ten označit jako špatný, zlovolný, nepřípustný.

    Zatímco pozitivní postoj, ten vyžaduje schopnost uchopit danou záležitost (dejme tomu divadelní představení) v celém jejím komplexu a kontextu, je nutno zhodnotit diferencovaně její (jeho) dílčí součásti; ale především, je nutno mít vlastní ucelenou představu o tom, co je samo o sobě dobré, kvalitní, hodnotné. A právě tato posledně jmenovaná schopnost u mnoha lidí absentuje, oni si nikdy nevypracovali toto širší povědomí o tom, co je skutečně dobré a hodnotné. – Mohu ostatně potvrdit z vlastní zkušenosti, jak velmi dlouho mi trvalo, než jsem opravdu dokázal pochopit, kam Platónův Sokrates míří, co má vlastně na mysli se svým postulátem „Nejvyššího dobra“ a „Nejvyšší krásy“. To co je dobré, to je vždy mnohem obtížněji uchopitelné, nežli to co je špatné.

70. Druhým poznatkem který v oné diskusi v Právu padl byl ten, že v internetovém prostředí – které vlastně platí jako médium zcela rovných možností – se ve skutečnosti udržují a reprodukují ty samé nerovnosti, ty samé hierarchie jako v ostatních sférách. To znamená: kdo v běžném životě patří do některé z – upozaďovaných – minorit (národnostní menšiny, sexuální minority atd.), ten se i v internetu velmi rychle ocitne v té samé pozici.

    Vlastně to není nic překvapivého, tyto hierarchie nerovnosti vytváří zcela určitá skupina osob, která je samozřejmě stejně tak přítomna v reálném jako i virtuálním světě: jsou to takoví kteří chtějí být sami za každou cenu dominantní, ale tato jejich touha po prioritě není postavena na osobních schopnostech či kvalitách, nýbrž čistě jenom na jejich „vůdcovském syndromu“, jejich vnitřním puzení být vždy a všude ti první. A toho mohou dosáhnout jenom tím, že shazují, marginalizují, ponižují všechny ostatní; především ti u kterých vycítí nějakou slabinu v jejich postavení.

    Svět internetu, který měl přinést všeobecnou rovnost, tedy v tomto aspektu selhává. A snad je to i dobře; protože by to byla příliš snadná, příliš laciná cesta, jak se vypořádat s touto snahou mnoha lidí získat nadvládu nad ostatními. V tomto směru bude asi zapotřebí hledat zcela jiné cesty k nápravě.

71. Nevím sice, jak se sem dostalo téma euthanasie a zdravotnictví, ale dobrá. Dřívější praxe operovat i beznadějné případy měla zajisté vícero příčin. V reakci na poměrnou novost podstatné sekularizace společnosti šla (objektivně) ruku v ruce i snaha dokazovat aktivním postupem její únosnost a přiměřenost. Věřit v rychlý postup vědy a techniky bylo záhodno a na místě. Všichni se učíme a třeba uděláme netušené pokroky. Co se nepodařilo tentokrát, podaří se podruhé, či za čas. Samozřejmě na tom něco bylo, vzpomeňme na transplantaci srdce…

    Dnes je podobný postup většinou shledáván jako již neospravedlnitelný. Diagnostické metody (vč. laboratorních zjištění) příliš pokročily. Také je vyspělý svět „větší“ a spojen, statistiky jsou velmi vypovídající a všeobecně známé. Prognózy jsou lépe podloženy a překvapení řidší. Svou roli hrají také náklady: Před lety jsem četl, že v USA je za jejich větší částí léčba v posledních snad 6 týdnech života.

    Do popředí ovšem vystupuje kvalita života a právo člověka s ním nakládat. Otázka dobrovolné smrti, vč. euthanasie, je z nejtěžších a nejcitlivějších. Proto četnost a snadnost kladných odpovědí překvapuje. Faktem je, že sebevrahy se společnost stále pokouší zachraňovat, nehledíc na skutečnost, že se mnozí ke svému činu dlouho a těžko odhodlávají. Rostoucí většina veřejnosti se dnes přiklání k euthanasii, u mediků je to prý až 95%. Snahy o právní kodifikaci (praxe, která ovšem sama není žádným novem) nejsou naštěstí odsouzeny ke snadnému úspěchu. Pominu-li nepřiznávané ekonomické motivy, je hlavním argumentem pro dobrovolné ukončení života pocit, že jde o (poslední) svobodný akt v životě, zkracující již jen trápení, jež zbývá. Je-li ovšem většina lidí ještě leckde pro trest smrti, není tomu tak proto, že jej má za nejhumánnější, nýbrž za nejtěžší. Skutečností je, že lidé, kterých se to týká, doživotně odsouzení i nevyléčitelně nemocní, se zpravidla okamžité smrti nedomáhají.

    Země, které se cestou euthanasie vydaly, většinou pokračují, s přirozeností zahájeným procesům vlastní, rozšiřováním práv a nabídek. Děti přece také nesmějí zůstat bezprávné. Nejde-li tedy o poručení si piva. A duševně nemocní? Ti jsou přece spíš jiní, než choří (to abychom se jich snad nedotkli a netlačili je k té euthanasii…).

    Jeden z hlavních problémů euthanasie, stejně jako trestu smrti, je, že by se mělo jednat o vlastně o nebývale rozšířený způsob řešení problému (žel v duchu, není člověk, není problém). Není také jisté, zda je trvale založit na často slabé či kolísající vůli jedince, prožívajícího krizi a samotu.. Nechceme-li to, pak se ovšem zabýváme pravidly pro jen malou část nabízejících se případů, jejichž výjimečnost bude vždy hodně sporná, dobově podmíněná a rizika s sebou stejně nesoucí.

72. Trest smrti je nehumánní, eutanazie je humánní. Z toho logicky vyplývá, že humanita je tedy (autonomní) svévole.

73. Pane Horáku, v jedné v daném ohledu „progresivní“ zemi (snad v Holandsku) byla před časem povolena eutanazie dokonce jedné mladé, snad čtrnáctileté dívce – která nebyla fyzicky nemocná, ale trpěla drtivými depresemi. Příslušná komise nakonec uznala její stav za natolik trýznivý, že jí byla povolena – asistovaná – eutanazie.

    Ovšem – tady je vlastně v prvé řadě nutno rozlišovat mezi eutanazií v pravém slova smyslu, a mezi asistovanou sebevraždou. Eutanazie v plném slova smyslu přichází v úvahu vlastně jen tehdy, když dotyčný dejme tomu už dříve ve svém testamentu či notářském zápisu vydal rozhodnutí, že pokud upadne do stavu kdy už nebude schopen vládnout svým tělem (a nebude schopen dát najevo svou vůli), že nemá být jeho život uměle prodlužován. Což se právě v klinické praxi velice často děje. – A zcela otevřeně řečeno i já uvažuji o tom že až přijde čas tak takovéto prohlášení učiním; vyhlídka na to že bych (a to třeba celá léta) jenom bezmocně ležel napojen na přístroje, je pro mě mnohonásobně nesnesitelnější nežli myšlenka na (urychlenou) smrt. Které nakonec tak jako tak neujdeme.

    (Mimochodem, pane Nusharte, právě tady směšujete zcela neslučitelné záležitosti: popravu na straně jedné – která se pravidelně koná proti vůli dotyčného, a eutanazii, „dobrou smrt“ na straně druhé, která se naopak koná se souhlasem, ba na přímé přání trpícího pacienta.)

    Vlastně – když už jsme u té čistě technické stránky věci – je nutno rozlišovat tři různé základní formy:

    – eutanazie proti vůli dotyčné osoby (klasicky tak jak ji prováděl nacistický režim)

    – eutanazie na základě (předchozí) vůle pacienta, který už není sám tuto vůli aktuálně vyjádřit

    – asistovaná sebevražda, kdy dotyčný chce ukončit svůj život, ale nemá už takovou vládu nad svým tělem aby tento akt mohl provést sám.

    ————————————

    Celkově je možno k dané věci možno říci v zásadě tolik: není sporu o tom, že se jedná o krajně kontroverzní záležitost. Jak už jsem napsal minule, stojí proti sobě dvě hodnoty, z nichž každá je pro člověka naprosto esenciální. Na straně jedné stojí absolutní právo na život; na straně druhé ale princip svobodné vůle člověka, jeho – stejně tak absolutní – právo na vlastní sebeurčení.

    A pokud se stane, že v určitých případech se tyto dvě hodnoty dostanou do vzájemné kolize – pak ať v konkrétním případě padne konečné rozhodnutí pro jakoukoli z nich, nevyhnutelně zároveň utrpí ta druhá.

    Já sám jsem se dříve – intuitivně, emocionálně – mnohem spíše klonil k principu nedotknutelnosti, „posvátnosti“ života; ale s přibývajícími léty mám čím dál tím více porozumění pro postoj opačný.

    Ovšem – i tak zůstává v platnosti co bylo řečeno výše: že (v případě že se přikloníme k možnosti odejít dobrovolně, nicméně násilným aktem ze života), že tím – a to velice hrubě – utrpí princip nedotknutelnosti života.

    Ne tak docela neprávem tedy věřící (alespoň jejich část) zcela zásadně odmítají eutanazii, neboť tím vidí porušení posvátnosti života daného Bohem. (Je ovšem zajímavé, že – především v minulosti, jmenovitě v USA – mnohem méně z nich vidělo totéž porušení v případě poprav, či dokonce v případě válek!)

    Ale v jednom ohledu bych tedy souhlasil – za každým aktem schválené/poskytnuté eutanazie by vlastně musel následovat akt jakéhosi rituálního duchovního očištění. To proto, aby bylo naprosto jasně uznáno a dáno najevo, že zde bylo učiněno něco co je samo o sobě nepřípustné; a že i když v daném případě převážily důvody hovořící pro provedení tohoto činu, že je nutno tímto aktem rituálního očištění jaksi věci vrátit zpět do rovnovážného stavu. Aby se touto formou zamezilo tomu, že by se braní života – ať už z jakýchkoli důvodů – stalo jenom jakýmsi ryze technickým opatřením.

74. … pocit že jde by šlo o poslední (možný svobodný) (dodám: někdy také: možný vůči pečujícímu blízkému láskyplný-ohleduplný) akt v utrpení které zbývá…

    Pan Horák nasvítil ty nebezpečné hrany velmi výstižně a citlivě, z různých pohledů. Zvlášť pro mne hodné pozoru je konstatování, že lidi pokoušející se o sebevraždu se naopak cítíme vysoce povinni snažit zachránit (dodám: lidi s, depresí a úzkostí se snažíme právě i s vědomím rizika mortality léčit)… A slova o často slabé, kolísající vůli jedince prožívajícího krizi (osaměle v někdy náhle nepřehledné hloubce svého prožívání..) .
    V různých jiných kontextech jsme tu (i ekumenicky nad postoji víry/agnosticismu/ateismu) sdíleli porozumění že člověk je bytost vztahová. Že i jeho svoboda je reálně uskutečňována prostřednictvím vztahů.
    Je výzvou/otázkou pro ty kterých se život hledajícího (smysl nebo vůli k další cestě utrpením) nějak dotýkal/dotýká, aby se spolu s ním pokoušeli kolísající vůli léčit důvěrou, že kterákoli příští společná chvíle je společně prožívaným darem…

    Je ale mnoho lidí osamělých, mnoho lidí osaměle z ubývajících sil pečujících, ….Umíme jim jako společenství/polis uspokojivě zkoušet pomáhat nebo se, vědomi si té neschopnosti, paušálním tabu snažíme chránit svá svědomí? (Schválení beztrestnosti asistované sebevraždy je možná jen převrácenou kopií téhož „vyviňujícího“ postoje? ).

    Jsou stavy které popsal pan Poláček, v nichž již možná reálně nedisponujeme vůlí žádnou (nebo schopností ji vyjádřit?) – můžeme tuto skutečnost bezmoci v rámci lidských údělů předem přijmout.. nebo předem odmítnout (což není žádost o asistovanou sebevraždu).
    Jsou velmi těžké stavy doživotní odkázanosti na podporu dýchání… ale jsou i stavy z nichž plynoucí absolutní fyzickou závislost jsme přijali smířeněji: náhrada za funkci ledvin, tvorbu inzulínu…
    A vedle toho jsou utrpení, která si působíme vzájemně nekompatibilním hodnocením nezbytnosti teritoriální obrany svých „Člověčišť“… (shodou okolností nyní opět i křesťanských)…
    Ale vždy můžeme hledat naději, že ti trpící byli/jsou jedné Církve – solí i námi žité země.

75. Myslím, že je potřeba rozlišovat především mezi eutanazií a odmítnutím léčby. Eutanazie je aktivní usmrcení člověka. Odpojení člověka od přístrojů nebo ukončení léčby eutanazie obvykle není.

    Pokud tedy člověk, jak, pane Poláčku, píšete, „upadne do stavu, kdy není schopen vládnout svým tělem a dát najevo svou vůli“ a na základě něčího rozhodnutí [tedy buď předchozího rozhodnutí samotného takto postiženého člověka, či jeho blízkých, nebo třeba – v případě sporu jeho blízkých mezi sebou navzájem nebo sporu jeho blízkých s nemocnicí – na základě rozhodnutí soudu] je odmítnuta léčba, nejde o aktivní usmrcení a tudíž se obvykle o eutanazii vůbec nejedná.

    Stejně tak ani ta asistovaná sebevražda (tedy situace, kdy člověk například zmáčknutím tlačítka nebo vypitím připravené sklenice jedu sám sebe aktivně usmrtí) není eutanazie.

    —————————-

    Dovolit člověku umřít tím, že ho odpojíte od přístrojů zajišťujích jeho životní funkce, tedy není eutanazie a není kvůli tomu vůbec potřeba eutanazii legalizovat, protože se o eutanazii nejedná.

76. No, ten původní význam toho snad řeckého slova („krásná smrt“) přece věcně vůbec neodpovídá „aktivnímu zabití“, věcně ten význam slova „eutanazie“ odpovídá paliativní péči o umírajícího.

77. Řecké slovo ve významu „dobrá smrt“ odpovídá především smrti rychlé (a bezbolestné). Takový byl náhled „starých“ v antice a takové mínění je často vyjadřováno i dnes. Trochu jinak tomu bylo ve středověku (v širším pojetí): Obava z náhlé smrti, bez duchovního zaopatření, byla velká, takže ovlivnila obecné nazírání.

78. Napřed několik aktualit (než by se mi zase vykouřily z hlavy 😉 ). Za prvé zde – ač zarytý ateista – musím zmínit nové výzkumy hovořící ve prospěch víry; totiž v tom směru že víra prodlužuje délku života! https://blisty.cz/art/110922-prekvapeni-verici-lide-ziji-o-pet-az-deset-let-dele-nez-ateisti.html

    K tomu je ovšem hned vzápětí nutno připojit, že autoři této studie – a to ovšem hovoří pro jejich serióznost – sami uvádějí že tím pozitivním, život prodlužujícím faktorem nemusí být nutně víra jako taková, nýbrž celá řada jiných faktorů, které jsou ovšem nadprůměrně často spojeny s životním způsobem věřících. Respektive že tím působícím faktorem nemusí být to či ono konkrétní vyznání, nýbrž že obdobných efektů je možno docílit například meditací.

79. Aktualita druhá: nedávno jsem zde referoval o norských věznicích, jmenovitě o jedné experimentální, vyznačující se (i pro norské poměry) až extrémní mírou vstřícného vztahu vůči vězňům. Výsledkem této „blahovůle“ je pak až dramatický pokles recidivy.

    Někdy předevčírem pak česká televize ukázala reportáž z velmi podobně uspořádané věznice u nás (zapamatoval-li jsem si to dobře, bylo to snad u Jiřetína). A bylo zde výslovně řečeno, že byla vybudována podle norských vzorů. Vězňové zde nejsou uzavřeni v celách, nýbrž tvoří jakési komunity, ubytované v domcích respektive chatách. – Ovšem nutno připojit, že na rozdíl od oné norské věznice, kde pobývají i pachatelé těžkých kriminálních činů, v té české jsou pečlivě předvybraní pachatelé činů pouze malé závažnosti, s příznivou psychologicko-sociální prognózou.

    Nicméně, první krůček na cestě další humanizace vězeňství to je; a stejně tak jako v Norsku, i zde je reálným efektem velké zmírnění recidivity vězňů.

80. Pane Horáku, rychlá smrt, kterou pozůstalí vůbec nečekají a jsou z ní v šoku, dobrá není. Z toho se člověk vzpamatovává dlouho.

81. Pane Nusharte, v případě náhlého skonu starších lidí přece pravidelně slýcháme (nebo jsme aspoň slýchali): „Ten měl hezkou (krásnou) smrt…“. Takové vyjádření se týká zemřelého, nikoli pozůstalých. Ti sami s takovým závěrem hned tak nepřijdou. Má ovšem (mj.) útěšnou povahu. Byl-li zemřelý ještě mlád, nebo jeho smrt nastala v důsledku tragické nehody, nejsou podobná slova samozřejmě na místě.

82. Shlédl jsem v minulých dnech televizní dokumentaci o německém císaři (a španělském králi) Karlu V. On byl (ještě před vznikem britského impéria) první panovník „nad jehož říší slunce nezapadalo“ (alespoň on sám se tak prý vyjádřil), rozsah jeho moci se rozprostíral od habsburských držav ve středovýchodní Evropě až po rozsáhlá území ve Střední a Jižní Americe. A právě o těchto latinskoamerických koloniích zde má být řeč.

    Svým způsobem životní tragédií Karla V. bylo, že on vlastně chtěl být mírotvorcem, vytvořit homogenní křesťanskou říši – ale místo toho musel neustále bojovat, jak s vnějšími nepřáteli, tak s novým protestanským hnutím. Co se ale oněch amerických území týče, tady vlastně všechny problémy „zavinil“ dominikánský kněz Bartolomé de Las Casas. Který původně byl typickým misionářem v „pohanských“ oblastech; ale poté byl šokován krutostí, s kterou španělští dobyvatelé zacházeli s domorodým obyvatelstvem. Začal tedy posílat protestní nóty panovníkovi, a pak napsal i několik spisů (včetně názorných ilustrací) toto zacházení s domorodými indiány dokumentující. – Tyto spisy byly vlastně původně určeny jenom „pro vnitřní potřebu“, ale pak se dostaly na veřejnost, byly vytisknuty v jiných zemích.

    A byly to právě tyto spisy, které prý v tehdejší Evropě zvedly vlnu pobouření. Které bylo ovšem využíváno především nepřáteli Karla V. – Francií a Anglií. Co mě na této záležitosti tak mimořádně zaujalo: že už v 16. století v Evropě existovalo něco takového jako „veřejné mínění“, které musel brát na vědomí dokonce i tehdy nejmocnější panovník! A za druhé: je skutečně hodné podivu, že se v Evropě – která sama byla plna krve a násilí – vůbec někdo zajímal o osudy jakýsi pohanů na nějakém vzdáleném kontinentu!

    Přitom – Karel V. sám choval vůči americkým indiánům naprosto humánní postoj (prý především pod vlivem jeho španělské manželky), vydal zákony na jejich ochranu, jednou dokonce vydal nařízení, že všichni mají být propuštěni na svobodu! Jenže – ačkoliv byl Karel V. císař a teoreticky vzato výsostný vládce jihoamerických kolonií, ve skutečnosti byla jeho moc na tak velkou vzdálenost oproti „místním zvyklostem“ jen pouze relativní. A za druhé: Karel V. pro své války nutně potřeboval další a další peníze. To znamená: potřeboval zlato z jižní Ameriky, a to bylo dobýváno právě prostřednictvím zotročených indiánů. Takže se pak Karel V. o osudy jihoamerických indiánů víceméně přestal zajímat. (Navíc pak zemřela královna, která byla jejich přímluvkyní.)

    Celá tato historie je tedy 1. dokladem toho, že i ve středověku (byť už pozdním) byla přítomna nečekaná míra humánního smýšlení; ale 2. dokladem toho, že i v tomto případě nakonec veškerá humanita ustupuje do pozadí, když se jedná o peníze.

83. Počítám, že náhodnost s dneškem bude asi zcela náhodná, co? Nebo jde o víceméně podobné vlny jdoucí za sebou – o vlnobití?

84. Středověká evropská humanita jasně pochází z křesťanství. To věděl už Nietzsche, kterému byla humanita (i křesťanství) trnem v oku. Považoval je za záležitost slabých (a stádních) lidí:
    „Problémem je, že tito lidé jsou naplněni strachem, a proto zakládají morálku a náboženství jako poddanost zlu. Náboženství se ze silného národního náboženství proměnilo v soucit a rovnost, která ze světa sprovodila vše silné a z původně silného udělala štvance.“

85. „Silné národní náboženství“ ale nemusí znamenat sílu jednotlivce, jen pouhou projekci – náhražkovou „transcendenci“ jím vytouženého pocitu síly.
    Člověk, kterému by dostatečná síla nechyběla (asi jako Érótovi kdyby nechyběla krása 😉 ), by naopak nemusel se za tím pocitem dál bláhově hnát a neměl by problém se o ni přiměřeně podělit.
    _____
    „Vlny jdoucí za sebou“… to by byl ještě relativně hezký obraz systému s potenciálem seberegulací – a tedy v tomto rámci nějak analyzovatélnemu a predpověditelnému – jako náš příští nádech nebo ranní probuzení. Ale jsou fáze kaskádoviteho řetězení pozitivních zpětných vazeb, které tu vlnitost autoregulací naruší, ..

86. „Středověký humanismus“ – to je v každém případě dost zajímavé slovní spojení 😉 , v prvé řadě mi připomíná populární dokumentární sérii o českých hradech, kterou (opakovaně) vysílala Česká televize, v jednom dílu byla zmínka o tom, že jednoho odsouzence popravovali tak že ho na vzdálenost několika set metrů katapultovali trebuchetem, a protože nebyl hned mrtev, pak ho „s typickým středověkým humanismem“ opakovaně katapultovali tak dlouho, dokud nebylo definitivně po něm.

    Ale budiž; jak se ukazuje z uvedeného případu (i z mnoha dalších), i temným středověkem skutečně probleskovaly paprsky lidské humanity. A asi skutečně nelze pochybovat o tom, že v této době se tyto projevy humanity opíraly o křesťanství.

    Na straně druhé – pro mě bylo svého času dosti přelomovým zjištění, že už ve starém, otrokářském Římě se našla celá řada humanisticky smýšlejících aktivistů a právníků, kteří se snažili zlepšit právní postavení otroků; a skutečně se jim časem v tomto ohledu podařilo docílit řady úspěchů. A už ve starém Řecku – jak zmiňuje Aristoteles – byla celá řada autorů kteří zastávali pozici že stav otroctví je principiálně nepřípustný.

    Zdá se tedy, že snad po všechny časy se navzájem potýkaly a navzájem svářely tyto dva hlavní proudy, dvě hlavní charakteristiky lidského smýšlení a lidského jednání: sklon k agresi na straně jedné, a pocit vzájemnosti, vzájemné pospolitosti a solidarity na straně druhé.

    Z hlediska ještě obecnějšího by bylo možno dokonce hovořit o vzájemné kohabitaci (a souvztažnosti) principů jin a jang. Které mají zřejmě věčnou existenci, nikdy nebude možno naplno potlačit, odstranit ani jeden, ani druhý. To o co se tedy jedná (a o co jediné je možno usilovat) je to, aby se tento jejich vzájemný boj přenášel na čím dál tím kultivovanější, jemnější rovinu. – Což by ovšem fakticky znamenalo jakési skryté vítězství (či vítězení) principu jin.

87. Co se onoho výroku od Nietzscheho týče, pak právě včera jsem shlédl jinou dokumentaci, a to sice o otevření římského Kolosea. Tedy – podle našich měřítek – arény pro bezuzdné vyžití lidské agresivity a brutality. V tomto pořadu bylo ale zároveň řečeno, že životní obraz Římanů byl už prostě takový; oni v prvé řadě vyznávali kult (osobní) síly, schopnosti prosadit se.

    Zřejmě na něco takového se odvolával Nietzsche, že s nástupem křesťanství (prý) zmizela tato antická síla, ale i hrdost na vlastní schopnosti. Že byla ztracena ta energie, která se tehdy vybíjela, ale zároveň stále znovu obnovovala ve vzájemných bojích. – Kterémužto náhledu by bezpochyby plně přisvědčil Hérakleitos (už jsme zmínili jeho větu že „boj je otcem všeho“); ale dokonce i sám Hegel, který jinak plně vycházel z křesťanství, a jehož cílem byl vznik „rozumného“, tedy uspořádaného právního státu, tak tedy i sám Hegel si byl vědom že tento „křesťansko-rozumný“ stát tlumí a omezuje tuto prapůvodní energii – a proto podle něj spolu tyto „rozumné státy“ musejí vést trvalé války! Právě z toho důvodu, aby si tímto bojem znovu a znovu obnovovaly svou životní energii, svůj dynamismus.

    – Takže kdoví, třeba se Putin jednoho dne, až bude stát před mezinárodním trestním tribunálem za svou agresi proti Ukrajině, bude obhajovat právě tím, že tak chtěl zachránit lidstvo před úpadkem do trvalé stagnace…

    Ale co se konstatování pana Nusharta týče, že po této nespoutané síle ryzího individua musí toužit pouze ten, komu se jí osobně nedostává – to je velmi zajímavá myšlenka, a paradoxně je možno ji podepřít jedním výrokem samotného Nietzscheho! Tento výrok zní:

    „Toužíš po tom, být velkým? – To tě ctí; ale znamená to, že velkým nejsi!“

    Je tedy skutečně možno proti jednomu výroku Nietzscheho postavit jeho výrok jiný: jestliže jednou naříká nad ztrátou individuální síly působením křesťanství, a touží po její obnově, pak tím jenom dokazuje, že sám tuto sílu nemá.

    – Ovšem je možné, že on sám by v zásadě nepopíral, že i on je nevyhnutelně postižen tímto deficitem, že ani on se nemohl plně vyvázat z tohoto „negativního“ působení všeobecně vládnoucí křesťanské doktríny.

88. Když už zde jsme u téma válek, včera vyšla zdánlivě méně významná zpráva o tom, že nyní už zase začínají klesat plynu (předtím mnohonásobě vystoupivší v důsledku války na Ukrajině). Což pak prý ale může znamenat, že se pak už cenově nevyplatí přecházet na vodík, který měl být (ekologickou) náhražkou za ruský plyn.

    To by pak ale ve svých důsledcích muselo znamenat to, že to možná byla právě a pouze ruská agrese proti Ukrajině, která zachrání celé lidstvo, celou planetu od klimatického kolapsu! Není to vlastně nijak nové zjištění, že právě v důsledku války se náhle velice urychlily snahy o dekarbonizaci ekonomiky. To znamená: je prakticky nepochybné, že bez tohoto akutního impulsu by tento proces dekarbonizace byl v každém případě mnohem pomalejší; a nelze tedy zcela vyloučit, že by pak byl jednoho dne překročen kritický bod, kdy by k tomu (nevratnému a fatálnímu) kolapsu skutečně došlo.

    Svým způsobem to tedy opravdu může být válka na Ukrajině, která by se mohla ukázat být „spásou“ pro tuto planetu!

    Není to ostatně jediný případ, kdy by bylo možno hovořit o – byť nezamýšlených – pozitivních efektech války. Totiž: je to dost málo (pokud vůbec) uvědomováno, ale kdyby nebylo druhé světové války, pak by nebyla svržena atomová bomba na Hirošimu. Ale kdyby lidstvo neprošlo tímto otřásajícím zážitkem, kdyby se Hirošima nestala symbolem a varovným znamením brutální ničivosti útoku jadernými zbraněmi – kdoví, jestli by pak příslušní činitelé obou supervelmocí v době studené války měli dost zábran k tomu, aby tyto bomby nasadili. (A jak je známo, v době kubánské krize k tomu chyběl pouhý vlásek.)

    Kdo věří tomu že dění na zemi je řízeno nějakou vyšší mocí, ten by tedy nakonec mohl učinit závěr, že pozitivním smyslem válek (alespoň v některých případech) je to, že svými hrůzami zabraňují zkázám ještě mnohem větším…

89. Zatímco MS v kopané spěje v Kataru do (semi)finále, vyplouvá na povrch celkem případná kauza. Kromě úspěchů bohaté pořadatelské zemičky potenciálně osvětluje také ústup od sociální politiky v tradičních politických stranách levého středu. Proč nebýt koherentní, že?

    https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-obvinena-mistopredsedkyne-europarlamentu-razantni-blondynka-byvala-v-recku-celebritou-40417172

90. Ad „vedlejší efekty“ válek:
    Člověk (s konkrétním rodným datem) by se asi měl chránit od úvah o různých teoretických, vždy nějak abstrahovaných modelech – a zkusit vydržet samotný ten individuální subjektivní vjem (lítosti i strachu,…?..) při pohledu na nezadržitelnost, neovlivnitelnost nemilosrdných nárazů bojů superorganismů člověčišť do života tolika jednotlivých konkrétních lidí.

91. (Omlouvám se že jsem tu perspektivu „nadhledů“ – modelem dezintegrace systému kaskádami pozitivních zpětných vazeb – otevřel.)

92. Kauza Kaililová: ano, i mě – když jsem tento text četl v dnešním Právu – zarazilo, jak někdo s takovými názory na poskytování či neposkytování sociální podpory mohl udělat politickou kariéru ve straně, která stále ve svém názvu nese označení „socialistická“. Zdá se že opravdu platí že „časy se mění“, a že asociální názory mohou být plně kompatibilní s prosociální politickou stranou.

93. Jistě, pane Nusharte, nečekané prolnutí „makrosvěta“ (v daném případě události války) a „mikrosvěta“ (tedy osudů jednotlivých lidí) může vést k velmi paradoxním, a třeba i cynicky znějícím výsledkům a závěrům. Respektive prolnutí roviny objektivního dění a subjektivního prožívání/utrpení.

    Nicméně ta myšlenka, že druhá světová válka (respektive konkrétně svržení atomové bomby na Hirošimu) dost možná lidstvo zachránila od naprostého zániku, tato myšlenka mě napadla už před časem, a znovu a znovu se mi vrací jako připomenutí někdy krajní paradoxie našich lidských životů a osudů.

    Naše možnosti hodnotit pozitivní či negativní (dlouhodobý) vliv či důsledek těch či oněch událostí jsou bohužel značně limitované; proto se musíme většinou omezit jenom na onen úzký horizont čistě subjektivního prožívání. Nicméně, občas nezaškodí pohlédnout i za poněkud vzdálenější horizonty…

94. V dnešním Právu vyšel docela zajímavý text M. Škabrahy. Zajímavý proto, že se v něm alespoň určitým způsobem pokusil navzájem provázat individuální svobodu moderního člověka na straně jedné, a vzájemnou pospolitost, solidaritu a odpovědnost na straně druhé.

    Zcela výjimečná v tomto ohledu je především ta okolnost, že Škabraha zde používá pojem či fakt totality – v pozitivním smyslu! To je dnes skutečně naprosto nezvyklý úkaz; naposled tento pojem v pozitivním pojetí užíval Hegel, a od něj snad už nikdo.

    Škabraha toto své pozitivní užití totality či totalitarismu opřel o dosti svérázný argument, že prý jsme v poslední době prodělali hned tři zkušenosti s totalitou: za prvé v souvislosti s globální klimatickou krizí, která nás zasahuje všechny bez rozdílu; za druhé v souvislosti s pandemií covidu, která nám uzřejmila že naše vlastní tělo je tvořeno totalitou našich vlastních buněk, ale i baktérií a virů (!); a nakonec v souvislosti s válkou na Ukrajině, kdy jsme se – z hlediska Moskvy – ocitli všichni v táboře „nikoli přátelských“ států. A tedy potenciálním objektem dalších ruských válečných aktů.

    Tento Škabrahův způsob argumentace je bezpochyby značně svérázný, a asi by se proti němu dala uvést celá řada protiargumentů. Nicméně pozitivním aspektem na celé této Škabrahově úvaze je její základní cíl, totiž oživit ve veřejnosti, ve veřejném diskurzu vůbec alespoň základní povědomí pro to, že je zásadně chybné člověka pojímat jenom v čistě individuální rovině jeho existence, nýbrž že je nutno člověka důsledně chápat v jeho „látkové výměně“, v jeho bytostné souvislosti a souvztažnosti s celým jeho životním okolím a prostředím, tedy s celou společností. Takovýto náhled je dnes velice vzácný, a Škabrahovi je nutno v každém případě vyslovit uznání za to, že se alespoň pokusil tento pohled na komplexní realitu lidského bytí znovu oživit.

    ————————

    Stojí ovšem ještě za zmínku i to, že Škabraha – aby nějak podepřel svou základní tézi o pospolitém charakteru člověka – vyslovil tvrzení, že (politická) demokracie je prý založena na solidaritě; neboť vítěz v politickém klání vždy počítá s tím, že i ten poražený se příště může stát vítězem, a neusiluje tedy o jeho definitivní potlačení, zničení.

    Tady Škabraha ovšem už vysloveně zaměňuje dva velmi rozdílné aspekty; samotná okolnost že v politické demokracii není přípustné potlačovat ideového odpůrce mocenskými prostředky ještě zdaleka neznamená, že by jenom na základě tohoto omezení vznikal nějaký reálný pocit vzájemné „solidarity“, ve vlastním slova smyslu. – Nebo snad už někdo někdy zažil, že by vítěz voleb projevil účastenství, solidaritu se svým politickým odpůrcem, s kterým předtím vedl předvolební souboj na nůž?!… To je naprosto iluzorní argument.

    A přitom – to naprosto není jenom nějaký vedlejší aspekt, nýbrž naopak zcela centrální. Škabraha se totiž sice snaží argumentovat ve prospěch syntézy individuální svobody a pospolitosti – nicméně na základě stávající liberální (tedy: buržoazní) demokracie, která je ze své nejvlastnější podstaty individualistická! Škabraha se zde dopouští naprosto typické redukce „buržoazních“ autorů (alespoň z hlediska marxismu), totiž že politické uspořádání pojímá naprosto izolovaně, odtrženě od uspořádání ekonomického. Marx by v každém případě Škabrahovi řekl, že tam kde v materiální (tedy rozhodující) sféře vládne princip soukromého vlastnictví, tam je naprosto iluzorní snažit se instalovat nějakou pospolitost, solidaritu ve sféře ideové a politické. Respektive by Marx Škabrahovi řekl, že převrací skutečnost z nohou na hlavu: že za rozhodující faktor společenského dění nespatřuje to, čím lidé doopravdy, reálně žijí, nýbrž to co si sami myslí, jaké obrazy světa chovají ve svých hlavách. (Anebo ještě jinak: Škabraha propaguje uvědomění si totality lidského žití; ale přitom sám tuto skutečnou totalitu není schopen spatřit.)

    Je to skutečně krajně tristní, jaká míra nevědomosti v daném směru ještě téměř dvě staletí po Marxovi přetrvává v hlavách současného mainstreamu – a to i toho akademického, a dokonce i toho relativně progresivního. Stále přetrvává naprostá slepota vůči formující síle „materiální základny“; takže se místo toho musí sahat po zástupných, zcela nahodilých událostech jako je covidová pandemie či válka na Ukrajině.

95. Nedávno jsem zde zmínil, jak se – jmenovitě na serveru Forum24 – pravicově orientovaní autoři mocně rozčilovali nad tím, že se Greta Thunbergová „opovážila“ označit kapitalismus za jednu z příčin stávajícího klimatického kolapsu. Teď se na stejném serveru J. X. Doležal zase zostra pustil do německých klimatických aktivistů „Poslední generace“ za to, že se radikálními prostředky snaží burcovat veřejnost pro boj za záchranu planetárního klimatu: https://www.forum24.cz/razie-proti-klimahysterikum-v-nemecku-jsou-opravnene/

    K tomu je možno poznamenat toto: jistě, počiny těchto aktivistů jsou radikální, podle obecných měřítek někdy až „za hranou“. A já sám – jakožto příznivec umění – samozřejmě nechovám žádné sympatie k akcím zaměřeným proti vystaveným uměleckým exponátům. (Nicméně předpokládám že tito aktivisté – pokud vím většinou vzdělaní lidé – vědí o tom že tyto obrazy které polévají barvou jsou chráněné bezpečnostním sklem, takže žádné nebezpečí reálného, nevratného poškození těchto artefaktů nehrozí.)

    Na straně druhé je ale nutno uznat, že i tito klimatičtí radikálové mají na své straně velkou část pravdy. Nebezpečí klimatického kolapsu totiž stále ještě naprosto reálně hrozí; a naprosto není pravou co tvrdí J. X. Doležal, totiž že by bylo nějakým způsobem jisté, že ta opatření která se v současnosti přijímají budou mít potenciál hrozící katastrofu odvrátit. V každém případě tomu – v ještě naprosto nedávné minulosti – bylo tak že se přijímala opatření pouze polovičatá (a například americký prezident Trump prakticky zcela stornoval i tyto polovičaté předchozí závazky USA k ochraně klimatu), a v naprosté většině právě jenom jako důsledek nátlaku klimatických aktivistů!

    Doležal se rozčiluje nad tím, že se aktivisté „Poslední generace“ svýma rukama přilepují na silnice německých měst, a že tím omezují práva prý „nevinných“ automobilistů!

    Jistě: kdybych já – dříve dokud jsem vlastnil automobil a jezdil jím do zaměstnání – pospíchal do práce a najednou byla silnice zablokovaná takovýmto protestem, nebyl bych z toho zdržení také v žádném případě potěšen. Ale – proto bych ještě nezavíral oči před skutečností, že i já se provozem svého automobilu podílím na celkových emisích CO2 do atmosféry. Že tedy i já nesu svůj podíl viny na globálním skleníkovém efektu. Tento fakt není možno rozumně popírat.

    Příslušníci tábora pravice ale napřed jakýkoli vliv člověka na stoupajících teplotách zásadně popírali, a pro klimatické aktivisty neměli nic jiného nežli posměch; poté když už se změny klimatu nedaly přehlédnout sice uznali, že „něco by se mělo udělat“; ale tato opatření měla být prováděna jenom pozvolně, a jenom ze strany státu, zatímco „svobodný občan“ těmito klimatickými opatřeními neměl být nijak zatěžován, nebo v míře jenom naprosto minimální. A hlavně – nikdy nesměla a nesmí být položena otázka viny, otázka odpovědnosti za klimatickou krizi; ani nesmí být obviňován systém (kapitalismu), ani nesmí být odpovědným činěn jednotlivec-konzument.

    J. X. Doležal tedy naprosto schvaluje policejní razie proti členům skupiny „Poslední generace“. Podívejme se tedy konkrétněji, jak tyto razie – jmenovitě předevčírem v Bavorsku – probíhaly: policejní komanda vtrhla v pět hodin ráno (!) do obydlí klimatických aktivistů, jako by se jednalo o nějaké teroristy; v jednom případě byla doma pouze stará, neslyšící stará matka či babička aktivisty, která zvonění vůbec neslyšela – a tak policie prostě vyrazila dveře! Přitom stará paní je kardiak, takovýto šok pro ni mohl mít případně i smrtelné následky.

    Policie už toto hnutí klimatických radikálů označila za „zločineckou skupinu“!; a v Bavorsku (které v takových případech vždy užívá mimořádně tvrdých opatření) dokonce několik aktivistů vzala do preventivní vazby, na 30 dnů. – Tady je sotva možné nevzpomenout si na proslulou „Schutzhaft“ z dob nacistického režimu!

    Přitom dokonce jeden bavorský soudce, když projednával jednu takovouto „přilepovací“ akci, jejím účastníkům osvědčil ušlechtilé důvody pro její konání!

    Sám stát se tu tedy dostává do schizofrenní situace, kdy na jedné straně nemůže popřít že i pro takto radikální akce existují naprosto závažné, nepopiratelné důvody a příčiny; ale na straně druhé je stále poplatný svému legalismu, svému pojetí „law and order“, v jehož jménu musí stíhat i akty, které jsou konány ve jménu záchrany celého lidstva, a tedy i těch lidí, které stát svými sankcemi údajně chrání.

    Ještě jednou: sám nejsem nijak bezvýhradně srozuměn se všemi počiny těchto radikálních aktivistů. Ale na straně druhé se nedá popírat, že oni mají na své straně velkou část pravdy; a v zásadě nelze zcela zpochybnit dokonce i jejich základní heslo o tom, že právě oni jsou tou „poslední generací“, která ještě vůbec může zachránit tuto planetu. Postavit se takto zaměřenému hnutí výlučně prostředky policejní moci, to svědčí v prvé řadě o naprostém cynismu stávajícího státu, ale i samotné společnosti.

96. ÚNOSNÁ MÍRA NEROVNOSTI

    V Britských listech vyšel zajímavý článek o tom, jaká je – mravně a sociálně – únosná míra rozdílnosti příjmů mezi zaměstnanci a vedoucími pracovníky: https://blisty.cz/art/111176-jak-moc-by-se-mela-snizit-nerovnost.html

    Co je na celé záležitosti obzvláště zajímavé, to je odvolávání se autora článku na stav odměňování ve známém španělském velkodružstvu Mondragón. Pro připomenutí: Mondragón je ikonou levicového družstevně-komunitárního hnutí, jeho existence (a jeho nesporný ekonomický úspěch) je znovu a znovu uváděn jako definitivní doklad toho, že by celá národní ekonomika mohla být převedena na družstevní základ, a že tím by prý byla zlomena moc kapitalismu, nadvláda kapitálu nad člověkem.

    Co je na celé věci nemálo pikantní: autor článku svou argumentaci zakládá na konstatování, že v Mondragónu je onen poměr mezi platy (obyčejných) zaměstnanců a mezi platy vedoucích manažerů (v samotném článku je tato pasáž dost nejasná, ale zřejmě má tento smysl) – tedy že tento poměr činí „pouze“ pětinásobek.

    Ovšem: v poválečném Německu tento poměr ještě v šedesátých létech činil jenom nějaký tří- až čtyřnásobek! (Teprve později vysloveně explodoval až na současný tuším třicetinásobek.) To pak ovšem znamená: v ryze kapitalistickém Německu, v době poválečného boomu byl tento poměr m e n š í, nežli v družstevnickém Mondragónu!

    A připomeňme navíc: družstevní princip jako takový vlastně předpokládá, že všichni družstevníci budou mít naprosto s t e j n ý příjem! Za stejnou práci stejnou odměnu.

    Tento fakt pětinásobného rozdílu mezi zaměstnanci a vedoucími manažery v Mondragónu se mimochodem plně kryje s tím, co svého času uvedl Josef Heller, jinak sám zapálený vyznavač družstevnictví a Mondragónu. On totiž zmínil, že když jednou mluvil s jedním členem Mondragónu – komunistou, tak ten mu přiznal, že největším problémem v družstvu je, aby jeho vedoucí manažeři nepřebírali kapitalistické manýry!

    Na příklad Mondragónu je tedy možno hledět ze dvou různých perspektiv. Na straně jedné tak, jak to činí autor článku v BL – tedy že tam kde je dáno spolurozhodování zaměstnanců, že se přece jenom daří omezovat extrémně vysoké rozdíly v příjmech vedoucích manažerů a obyčejných zaměstnanců. Na straně druhé je ale naprosto možný i ten pohled a výklad, že se jedná jenom a pouze o relativní zmírnění těchto rozdílů v odměňování; nicméně samotný základní družstevnický (respektive socialistický) princip rovného odměňování za stejné penzum práce ani zde není nijakým způsobem naplněn; a že i zde zřejmě jak samotná produkce, tak i systém odměňování je založen na víceméně kapitalistických principech, jenom v poněkud umírněnější podobě.

    —————————–

    K tomu všemu je nutno ještě připojit, že tyto levicové představy o překonání kapitalismu pouhým přechodem na družstevní formy vlastnictví se tak jako tak vyznačují naprostou naivitou: pouhým přechodem na družstevní formu se daný subjekt (ani družstvo samotné, ani jeho členové) ještě nijakým způsobem nevymaní z dosahu struktur a mechanismů ani kapitálu, ani kapitalistického trhu. Marx sám by nikdy neuznal a nepřijal, že je tímto způsobem možno překonat kapitalismus. To jediné co by zde snad mohlo zmizet by byl moment „vykořisťování“, když by zde nebyl přítomen soukromý kapitálový vlastník. Ovšem za situace kdy i zde vedoucí manažeři mají pětinásobně vyšší příjem nežli řadový zaměstnanec není možno vyhnout se otázce, jestli zde onen družstevnický princip není pouhou zástěrkou, za kterou se skrývá faktický kapitalismus. Neboť – z jakého jiného pramene by mohly pocházet fondy na platy oněch vedoucích manažerů, nežli z práce samotných zaměstnanců, tedy z „vykořisťování“ jejich práce?

    Ostatně, Marx o dost analogickém případu (kdy vyrábí pouze jediný malovýrobce se svou rodinou) napsal, že on se sice sám cítí být svobodným a nezávislým (neboť nad sebou nemá žádného dalšího nadřízeného respektive kapitalistu); ale že ve skutečnosti „vykořisťuje sám sebe“. Tato napohled paradoxní věta má vyjádřit právě to, že ani tento zdánlivě samostatný producent se nijak nemůže vymanit z dosahu a z logiky kapitalismu, jeho odosobněných, odlidštěných mechanismů.

97. Do určité míry alternativním (vůči družstevnictví) modelem jak zlomit nadvládu kapitálu nad člověkem (respektive nad humanismem) by mohl být ten, jak je vylíčen v článku na webu Forum24: https://www.forum24.cz/filantrop-libor-winkler-putin-je-horsi-nez-fukusima-obcanska-pasivita-ohrozuje-demokracii/

    V onom článku jmenovaný český filantrop tedy nepopírá, neruší princip zisku; ale odmítá se mu slepě podřídit, a místo toho do popředí staví jak obecně vyšší, humánní a kulturní hodnoty, tak dlouhodobý horizont lidské existence, ne pouze okamžitý zisk.

    Na jednu stranu by se skutečně mohlo soudit, že jestli je vůbec nějaká naděje na osvobození se ze současného stavu kapitalismu, pak jedině nějakým takovýmto způsobem. Po ztroskotání světa socialismu (s jeho plánovanou ekonomikou) je naprosto zřejmé, že reálná ekonomika nemůže existovat bez volného trhu, a bez ekonomického motivátora (a měřítka produkční efektivity) zisku. Takže jediné východisko by mohlo spočívat právě v tom, přeměnit celospolečenskou atmosféru tak, že princip okamžitého zisku by nebyl pociťován jako ta nejvyšší hodnota, ta nejvyšší meta, nýbrž že by hodnotový žebříček společnosti byl nastaven podstatně jinak.

    Ovšem – tady se zase staví zcela klíčová otázka, kdo si vlastně takovýto filantropismus může dovolit. Samozřejmě – v podmínkách volného trhu se vždy najdou jednotlivé subjekty, jednotliví producenti, které/kteří jsou mimořádně ekonomicky úspěšní, a mohou tedy nashromáždit nadprůměrné finanční prostředky. Které pak jejich majitelé mohou použít na filantropické projekty.

    Daleko běžnějším, respektive standardním stavem je ale ten, že producenti jsou neustále vystaveni nemilosrdné konkurenci; a že i když tedy mohou vytvořit – a uložit – určitý zisk, musí ho buďto použít na další inovace a expanze (aby obstáli před příští konkurencí), anebo ho uchovat jako rezervu pro případné krizové časy. (Které, jak vidíme i v současné době, se kdykoli mohou vynořit, i zcela nečekaně.)

    V dané záležitosti je tedy dosti obtížné učinit nějaký jednoznačný závěr či soud: na jedné straně se zásadní změna hodnotového nastavení společnosti skutečně jeví být tím jediným východiskem ze současné nadvlády kapitálu nad člověkem; ale na straně druhé se zdá být značně naivním očekávat, že všichni kapitalisté (nebo přinejmenším jejich rozhodující masa) se z tvrdě kalkulujících soukromých vlastníků rázem promění v přesvědčené filantropy.

98. V anketě na Novinky.cz odpovědělo na otázku „Je správné, že se mají emisní povolenky zohlednit i ve vytápění domácností a v cenách paliv?“ 14.611 lidí takto:

    Rozhodně, ekologie je na prvním místě 2,4%
    Ano, ale měly by existovat výjimky 0,4%
    Ne, ať si je platí velké firmy jako dosud 2,4%
    Ne, emisní povolenky by se měly úplně zrušit 94,8%

99. Jak vlastně funguje/s jakými vedlejšími efekty? obchodování s nimi? Nemůže být to příčinou tak většinové negativní odezvy?

100. Pane Nusharte, upřímně řečeno, nevím. Myslím však, že lidé jsou jednoduše předpojatí a podráždění. Charakteristické je, že se o problémech (zdánlivě) ani tolik nemluví, aby se pak případně během „vteřky“ daly „sežrat i s chlupama“. Mě však nejvíc zaujalo, že 95% z těch, kterým se chtělo poslat svůj hlas, podpořilo velké firmy v jejich nepřizpůsobivosti.

     Obchodování s emisními povolenkami považuji za tržní, efektivní, dobře regulovatelný a přitom spravedlivý mechanismus. Já třeba jezdím málo autem. Jsem rád, i v principu, že mám sjednáno levnější povinné ručení. Nevím, proč bych neměl být pro to, prodat aspoň nějakou tu povolenku na benzín.

101. Tady je ovšem velká otázka, kolik z oněch 95 procent skutečně má jasnou představu, jak ty emisní povolenky vlastně fungují. Respektive jaký je jejich reálný přínos.

     Například v levicovém prostředí (a musím přiznat že sám jsem kdysi sdílel tento názor) se celý systém emisních povolenek chápe jako ústup před lobby velkých znečišťovatelů! Totiž: namísto aby se jim prostě a jednoduše zakázalo produkovat ve velkém škodlivé emise se jim umožní se vykoupit, tedy koupit si právo k dalšímu masivnímu zatěžování a znečišťování životního prostředí!

     I já jsem dříve mnohem více inklinoval k tomu, aby byly v tomto ohledu státem stanoveny naprosto jasné normy a limity; a až teprve celkem nedávno jsem uznal, že tyto emisní povolenky přece jenom do určité míry plní svůj účel. To bylo poté když jsem se dočetl že uhelné doly postupně zavírají, protože emisní povolenky se staly natolik drahými, že už se jim nevyplatí další provoz.

102. Neměl jsem vlastně v úmyslu sem dnes ještě vkládat nějaké závažné texty; ale dostal jsem od pana Petraska mailem odkaz na jeden docela zajímavý článek o příčinách fašismu, ovšem v němčině: https://www.republik.ch/2022/11/01/der-quellcode-des-autoritaeren

     Shodou okolností určitý vztah k fašistickému smýšlení má i rozhovor s J. Hutkou, který jsem dnes četl na Forum24: https://www.forum24.cz/jaroslav-hutka-nejsme-narod-svetcu-ale-zadnou-katastrofu-necekam/

     Tento rozhovor je sám o sobě docela zajímavý, kromě jiného značně odhaluje charakter osobnosti M. Zemana, a to sice už v rané fázi jeho politické činnosti, tedy v době po Listopadu. Ale co zde pro mě bylo nemálo překvapivé, když Hutka líčí, že Karel Kryl se zřejmě vyznačoval nemalou afinitou k fašistům, jak českým tak slovenským.

     K tomu rozboru fašismu od švýcarského autora se ještě vrátím, ale asi až zítra.

103. Fašismus a jeho příčiny

     Po určité přestávce (zapříčiněné ani tak ne samotným časem vánočním, jako především tím že jsem téměř celý týden strávil nekonečně složitými instalacemi mého nového přijímače pro příjem českých televizních programů) se nyní konečně zase poněkud systematičtěji mohu věnovat zdejším tématům.

     Napřed tedy k onomu textu o fašismu. Připomeňme, o co se jedná: autor článku se snaží analyzovat podmínky, které vedou ke vzniku fašismu. Jak sám zdůrazňuje v závěru svého textu, není jeho ambicí určit samotnou podstatu tohoto společenského fenoménu; nýbrž právě jenom určit podmínky za kterých vzniká. Ovšem – i tak se ani on nakonec nemohl vyhnout tomu, aby se alespoň do určité míry zabýval otázkou, co fašismus vlastně je.

     Prvním – varovným – konstatováním autora článku je, že dnešní svět si na nástup vlny fašistických tendencí nebezpečně přivyká. Konkrétně uvádí, že nástup nové italské ministerské předsedkyně, která se otevřeně hlásí k fašistickému dědictví, ve světě vyvolal jen minimální rezonanci. – Tady je skutečně nutno přisvědčit: když před léty v Rakousku bylo Haiderovo fašistoidní sdružení „Svobodných“ přijato do vládní koalice, vyvolalo to tehdy ještě šok; a dokonce byly činěny úvahy o pozastavení členství Rakouska v některých mezinárodních organizacích. Mezitím ale svět respektive Evropa skutečně už přivykl existenci takovýchto profašistických subjektů jako něčemu víceméně „normálnímu“.

     Co se pak samotného vzniku fašismu týče, autor článku napřed cituje názor, podle kterého vyhraněný individualismus (západní společnosti) vybuzuje touhu po silných autoritách.

     To je ovšem nemálo problematická téze. Na první pohled působí přesvědčivě; ale na straně druhé je možno namítnout, že principem jakéhokoli individualismu je právě odmítnutí jakékoli autority. To jest, individualista je proto individualistou, že nesnáší aby byl podřízen jakékoli nadřazené, dominantní autoritě.

     Autor článku tvrdí, že tato téze se kryje s nálezy Fromma (i dalších autorů z Frankfurtské školy), podle kterých kapitalismus ve své pozdní fázi produkuje osobnostní typ inklinující k autoritářským strukturám. (Zajímavá je v této souvislosti poznámka D. Strassberga, že „většina teorií fašismu v posledních sto letech je směsicí marxismu a psychoanalýzy“.) Nejsem bohužel sám blíže seznámen s těmito neomarxisticko-psychoanalyticky fundovanými výklady vzniku fašismu, nemohu tedy posoudit jejich přesvědčivost a logickou konzistentnost.

     Věnujme se tedy vlastní tézi D. Strassberga, totiž že fašismus ve 20. létech vznikal jako odpověď na nebezpečí komunismu; zatímco dnes tomu už tak není. Nicméně – i současný fašismus svou existenční základnu staví na tom, že si přisvojuje argumenty protivníka. To znamená: například ochranou vlastních dělníků před zahraniční konkurencí, respektive před migranty.

     Domnívám se, že v této tézi spočívá základní omyl autora článku. Toto „vypůjčování si“ argumentů protivníka fašismus neměl a nemá zapotřebí; jsou to totiž jeho argumenty vlastní. To co D. Strassberg naprosto přehlíží je fakt, že fašismus sám vznikl – jako ryze sociální hnutí! Především italský fašismus, ale i německý nacismus vyrůstaly především „zdola“, z řad proletariátu, respektive lumpenproletariátu.

     Jinak řečeno: tvrdím, že fašismus ve skutečnosti nevznikl jako reakce na nebezpečí komunismu; nýbrž jak komunistické, tak i fašistické hnutí vznikly ze společné příčiny, totiž jako reakce na krizi kapitalismu, a s ním spojené (buržoazně) liberální společnosti.

     Právě proto vykazují jak komunismus, tak i kapitalismus určité společné prvky, především v sociální oblasti. Ale – nejen že vykazují přirozený zájem o jejich vlastní klientelu, tedy o pracující vrstvy; ale zároveň jsou obě tato hnutí reakcí právě na vyhraněný individualismus jak kapitalismu, tak liberalismu! Jak komunismus tak i fašismus jsou v prvé řadě hnutí komunitní, je jimi vytvářen pocit vzájemné, nadindividuální, až vysloveně transcendentální pospolitosti, vzájemnosti, solidarity.

     Zásadní rozdíl mezi fašismem a komunismem pak ale spočívá v tom, že – velice stručně vyjádřeno – komunismus je založen na altruismu, zatímco fašismus na egoismu.

     Komunismus je (alespoň ve své teorii, ve své ideji) založen na „proletářském internacionalismu“, tedy na rovnosti všech lidí, na osvobození všech lidí od panství kapitalismu. (Ponechme teď stranou fakt, že v reálné praxi pseudosocialistických států byl tento „proletářský internacionalismus“ pouhou ideologickou floskulí, plně podřízenou politickým zájmům.) Zatímco fašismus – ten sice také hlásá vzájemnou solidaritu, ale výhradně jenom pro vlastní národ! Zatímco vůči jiným národům se cítí být nadřazeným, dominantním, panským. Jestliže tedy v komunismu došlo k rozporu mezi ideou a praxí, pak fašismus je vnitřně protikladný, rozpolcený už v samotné své ideji: hlásá solidaritu i egoismus, rovnost i nadřazenost zároveň!

     —————————————–

     Co je v dalších částech onoho textu zajímavé, je otázka sklonu k násilí. Napřed rekurs na Nietzscheho, podle nějž utrpěná újma vede k napětí, které se vybíjí násilím vůči někomu druhému, který je pociťován (respektive subjektivizován) jakožto příčina vlastní újmy, vlastního utrpení.

     Což je ovšem celkem vzato dosti známá souvislost. Zajímavá je ale následná zmínka o C. Schmittovi, podle nějž je politika založena výhradně na rozlišování přítele a nepřítele. Strassberg pak dále píše: „Politik ist also nicht mehr der Versuch eine bestimmte Gesellschafts­form zu verwirklichen, sondern nur noch Kampf um des Kampfes willen. Faschistische Politik hat kein Ziel, kein Gesellschafts­modell, das es zu verwirklichen gilt, es geht um den reinen Kampf.“ Čili: „Politika tedy už není pokusem uskutečnit nějakou určitou společenskou formu, nýbrž už jenom boj pro boj. Fašistická politika nemá žádný cíl, žádný model společnosti, který by se měl uskutečnit, jedná se o čirý boj.“

     V tomto konstatování je na adresu fašismu vyslovena jedna velká pravda; nicméně ne pravda celá. Jak už jsem uvedl výše, Strassberg zcela přehlíží a ignoruje onen kolektivní, pospolitý charakter fašistických hnutí. Není tedy pravdou, že by se fašismus nesnažil o vytvoření nějakého konkrétního společenského modelu či uspořádání; nicméně je pravdou to, že toto kolektivistické hnutí nemá žádný další konkrétní obsah, nežli tento čirý kolektivismus.

     Nedávno jsem zde uvedl, že jsem shlédl několik starých německých „Wochenschau“, filmových týdeníků z doby samotného nástupu fašismu v této zemi. Konstatoval jsem přitom: na jedné straně je zde naprosto nepřehlédnutelný, nepopiratelný svěží duch nové pospolitosti, který mohl přilákat, který dokázal fascinovat a spoutat tak velké masy Němců – a to i těch poctivě smýšlejících. V době hluboké ekonomické, ale i společenské a ideové krize zde vyvstalo hnutí, dávající lidem jak novou (existenční) naději, tak ale i novou ideu, novou perspektivu společné práce za společnou věc.

     Na straně druhé ale bylo už v oněch tehdejších filmových záběrech znát, že toto nové hnutí, jeho vůdčí idea se utápějí samy v sobě. Že tento duch nové pospolitosti nemá žádný vlastní, samonosný obsah. Ano, byla zde samozřejmě výstavba, respektive obnova krizí zdevastované ekonomiky; ale jinak – kromě kolektivismu samotného – zde nebyl žádný další obsah, žádný další cíl. Bylo tedy jen v logice věci, že tuto ideovou prázdnotu bylo nutno vyplnit nějakým externím obsahem – tedy nepřetržitém bojem. A to sice jak bojem proti vnějšímu, tak i bojem proti vnitřnímu nepříteli.

     ———————-

     Závěrem je tedy možno konstatovat, že autor článku má ve svých analýzách podmínek vzniku fašistických hnutí v mnohých ohledech pravdu; ale na straně druhé nelze přehlédnout, že celý tento složitý fenomén dosti zjednodušuje. On vidí pouze násilnou stránku fašismu, pouze jeho patologii; ale i když zcela správně konstatuje, že vznik fašismu je velmi podporován vyostřováním sociálních/majetkových rozdílů (toto nebezpečí ostatně viděl už Aristoteles), není schopen vidět či uznat i jeho v určitém smyslu legitimní rys, totiž přirozenou reakci člověka a společnosti na individualismus, na atomizaci a anonymitu jak kapitalistického, tak ale i s ním spojeného liberálního modelu společenského uspořádání.

     To znamená: zmírnění majetkových nerovností (které je ovšem za podmínek kapitalismu iluzorní) by dozajista významně snížilo nebezpečí vzniku fašistických (respektive obecně: populistických) hnutí; nicméně ani tak by ještě nebyly odstraněny všechny příčiny ke vzniku takovýchto hnutí vedoucí; dokud nebude odstraněna i principiální izolovanost, anonymita jednotlivce za podmínek buržoazně-liberální společenské formace, pak zde stále budou existovat touhy po (radikální) alternativě k tomuto zřízení.

104. O fašismu docela podrobně pojednává Wikipedie: https://cs.wikipedia.org/wiki/Fa%C5%A1ismus
     Já bych řekla, že fašismus, navzdory určitým svým sociálním rysům, odmítá emancipaci.

105. Ano, paní Hájková, ten článek o fašismu je v (české) Wikipedii skutečně značně rozsáhlý; ještě rozsáhlejší je pak na Wikipedii německé, kde jsou projednávána (proto)fašistická hnutí v celém světě, například v Japonsku (které v české Wiki není zmíněno vůbec).

     Co k tomuto množství materiálu říci? – V zásadě jsou zde základní znaky fašistických režimů a hnutí vypočítány celkem vzato důkladně a přesně; nicméně – a to je naprosto rozhodující moment – vcelku se jedná jenom o to, jakým způsobem se fašismus projevuje navenek, ve svém (viditelném) jednání. Já jsem to chtěl zmínit už v souvislosti s autorem onoho článku od pana Petraska: on výslovně odmítá podat nějakou obecnou definici fašismu; prý by to nikam nevedlo, neboť fašistická hnutí a režimy vznikaly za nejrůznějších podmínek, a měla/y nejrůznější podoby.

     Hegel by k takovému postoji bezpochyby poznamenal, že takto to dopadá, když se nemyslí dialekticky; když se veškerá pozornost soustředí pouze na vnější, jevovou stránku daného fenoménu. Pak se pozorovatel nevyhnutelně utopí v onom množství nejrůznějších jevových forem, které jsou mnohdy dílem náhody, a není schopen určit samotnou hlubokou podstatu daného fenoménu. Respektive, podle Hegela, nedokáže určit „pojem“ dané věci.

     Respektive by Hegel řekl, že takto povrchní výčet určitých znaků fašistických hnutí nedokáže rozpoznat tento fenomén v jeho nutnosti. A právě to je skutečně klíčový moment. Ve všech těchto „definicích“ fašismu jsou tato hnutí podávána víceméně jenom v jejich čistě historicky vzniklé podobě; tedy jako víceméně nahodile vzniklé fenomény, které vznikly za těch či oněch okolností, ale které třeba také vůbec vzniknout nemusely.

     Naprosto rozhodující pro to, abychom se vysvobodili z této sféry nahodilosti, je – jak už bylo zmíněno – podívat se na danou záležitost pohledem dialektickým. To jest, napřed je nutno zjistit, čeho je fašismus negací. A to sice negací absolutní.

     To je přesně to, o čem jsem hovořil minule: podstatu fašismu nikdy nemůžeme pochopit, dokud si neuvědomíme (respektive nepřiznáme), že je reakcí na imanentní, systémové deficity státu liberální, respektive buržoazní (individualistické) demokracie. Sice i běžní (politologičtí) autoři samozřejmě vidí, že fašismus se dostává do konfliktu s liberálně-demokratickým, respektive vůbec republikánským zřízením; ale to je opět jenom jevová stránka věci. Naprosto rozhodující je uvědomit si systémový deficit novodobých (buržoazně-liberálních) státních zřízení; z toho pak už samo o sobě vyplyne, že tyto deficity samy nutně iniciují svůj protiklad, alternativu snažící se tyto deficity odstranit. Jedině tímto způsobem je možno rozpoznat onu Hegelovu „nutnost“ fašismu.

     Opakuji tedy ještě jednou: jak fašismus, tak komunismus jsou odpovědí na systémové deficity novodobého, individualistického, buržoazního uspořádání; jsou jeho dialektickou negací. A to sice negací absolutní, tedy ve svých metodách radikální, revoluční, a násilné. (O rozdílech mezi fašismem a komunismem už byla řeč, to není nutno zde opakovat.)

     Teprve poté co jsme si tímto způsobem určili samotnou podstatu (nutnost) fašismu, teprve poté je možno v jednotlivých případech odpovídat na otázku, zda daný stát je skutečně fašistický, nebo jenom fašistoidní, s určitými fašistickými rysy. Tady je nutno si uvědomit: samozřejmě že existuje velmi mnoho smíšených forem. Jestliže fašismus jako takový je (absolutní) negací republikánsko-liberálního, případně demokratického uspořádání, pak tento fakt ještě nijak nemusí znamenat, že ve všech konkrétních, historicky vzniklých formách fašismu dochází k takto naprosté a totální negaci všech elementů republikánského státního uspořádání. Je nutno vidět: i fašistická hnutí vznikají za určitých společenských podmínek, jejich síla není tak absolutní jak by tato hnutí sama chtěla; často tedy musí respektovat určité (přetrvávající) formy a normy standardní republikánské státní správy.

     Rozhodující pro pochopení fenoménu fašismu tedy je toto:

     – fašismus nikdy nelze vysvětlit pouhým výčtem jeho vlastností, jeho konkrétních historických forem

     – nýbrž je nutno určit samotnou (společenskou) podstatu fašismu, systémovou nutnost jeho vzniku

     – tuto podstatu je možno odhalit pouze za pomocí dialektické myšlenkové metody, cestou negace

     – konkrétně je tedy fašismus nutno chápat jako (v podstatě zákonitou, nevyhnutelnou) reakci na systémově imanentní deficity „mainstreamového“ republikánského zřízení, jmenovitě v jeho buržoazně-individualistické podobě, která za 1. plodí dramatickou majetkovou nerovnost; a za 2. člověka vytrhává z dosavadních komunitních, sociálních, ale i náboženských vazeb, které člověku pomáhaly vyrovnat se s – rovněž dramatickou – majetkovou nerovností v éře feudalismu. Za podmínek buržoazní společnosti, její anonymity tedy člověk hledá (především v časech krize) radikální, respektive extrémní formu návratu ke – skupinové – pospolitosti, hledá obnovení pocitu svého zakotvení ve své pospolitosti, a to sice radikálním nadřazováním vlastního národa, případně rasy nad všemi ostatními.

     (Toto není ovšem definitivní výčet znaků fašismu; jedná se však o základ všech dalších symptomů.)

106. Fašismus jako odmítnutí emancipace: ano, paní Hájková, toto zjištění víceméně koresponduje s tím co jsem napsal v té souvislosti, že komunismus je ve své ideji altruistický, zatímco fašismus egoistický. Je také možno říci: komunismus daleko spíše směřoval k podstatě lidské emancipace (aniž by ji ovšem dokázal postihnout v celé její šíři); zatímco fašismus zůstává stát jenom u vnějších forem emancipace.

     Tak jmenovitě ve vztahu dělník – kapitalista se sice fašismus snaží o vytvoření určité rovnosti obou stran; ale to jenom víceméně tím že oba zařadí do stejné korporátní skupiny. Ale fakticky se nic nemění na tom, že kapitalista zůstává kapitalistou, tedy dominantní postavou, zatímco dělník zůstává ve své pozici námezdního pracovníka (jehož práci respektive její část si kapitalista stále smí přisvojovat).

107. Dalším podstatným znakem fašismu – který zde doposud nebyl příliš projednáván – je jeho radikální, respektive extrémní populismus.

     V této souvislosti je nemálo zajímavé, jak Platón popisuje přechod od demokracie k tyranii.

     Napřed je nutno si připomenout, že Platón ve své „Ústavě“ líčí celý řetězec sestupných, tedy stále degradovanějších forem státního uspořádání, počínaje formou nejvyšší, tedy „státem filozofů“. Ale už na tomto počátku je nutno si uvědomit zcela zásadní okolnost: Platónovi se nijak nejednalo o „vládu filozofů“ jako takovou (jak se zcela obecně mylně tvrdí). Takovýto pohled je opět jenom zcela povrchní. Nýbrž Platónovi se v prvé řadě jednalo o to, že takovýto stát je vázán, je upnut k realizaci těch nejvyšších hodnot – mravních i ideově-filozofických. Role filozofů (jakožto vládců) tu spočívá toliko v tom, že jenom oni jsou schopni rozpoznat, jaké tyto nejvyšší hodnoty jsou, a jaká k nim vede cesta. Nejedná se tedy o nějakou samovládu kasty filozofů, nýbrž fakticky o vládu idejí, kde filozofové jsou pouze garanty, vykonavateli těchto idejí.

     To je tedy ideální stav, ideální stát. Ale protože všechno pozemské je v pohybu (na rozdíl od věčných, neměnných božských idejí), postupem času dojde k procesu degradace. Takže postupným ústupem od oněch nejvyšších idejí vznikají státní formy timokracie (vláda ctižádostivosti), poté oligarchie, pak demokracie, a nakonec další degradací demokracie dochází k nástupu tyranie.

     Přičemž demokracie (připomínám znovu, že Platón na ní nekritizuje ani zdaleka v prvé řadě její samotný volební systém, tj. vládu lidu, nýbrž především její excesivní libertinismus) je charakterizovaná tím, že už v ní zcela vyhasl pocit odpovědnosti vůči oněm vyšším idejím; středobodem všeho je v ní lidské individuum plně propadlé svému vlastnímu požitkářství.

     Pak ovšem dojde ke stavu, kdy vládychtivý (charismatický) jedinec tomuto lidu začne slibovat ještě více, nežli už má. Tím si získá jeho přízeň, velkým zástupem je entuziasticky obdivován. Takže ho nakonec ustanoví svým vládcem, což je definitivní konec republikánského zřízení. Tento vládce se sice napřed snaží uspokojit choutky svého lidu; ale poté zjistí, že není možné aby je uspokojil všechny. Musí tedy svou samovládu opřít už ne o celý lid; nýbrž jenom o jeho určité privilegované skupiny. S jejichž pomocí pak násilím utlačuje lid, žádající naplnění jeho slibů.

     V této Platónově analýze přechodu od demokracie k tyranii můžeme velmi snadno spatřit i základní mechanismy vzniku komunistických i fašistických států. Na počátku stojí populistická hnutí slibující „ráj na zemi“. Kterýžto slib ovšem nemůže být naplněn; a proto je nutno vlastní moc udržovat silou, a to sice prostřednictvím určité exkluzivní respektive privilegované vrstvy či skupiny respektive organizace.

     V každém případě vidíme, jak zásadně se i tento Platónův výklad liší od standardních, „mainstreamových“ teorií vzniku fašismu a komunismu. Tento Platónův model plně dostojí Hegelovu požadavku, že daný fenomén musí být pochopen, vysvětlen nikoli v jeho nahodilosti, nýbrž v jeho – systémové, vývojové – nutnosti. V jeho vlastní logice. Tato logika vývoje je zde dána onou sestupnou degradací od nejvyšších hodnot až k jejich naprostému rozpadu. Ve fašismu sice opět dochází k určité restauraci „hodnot“ – ale pouze v jejich pervertované, reakční, antihumánní podobě.

108. Po pospolitosti začíná být docela poptávka, neboť ona snižuje stresovou zátěž, jíž jsme vystaveni. Respektive způsobuje vyšší odolnost vůči stresu.
     K pocitu pospolitosti je asi zapotřebí vysoká míra jednoty společnosti. Zrovna jsem četla, že česká společnost patří podle jakéhosi výzkumu k těm nejvíce nejednotným, ba čím dál tím více rozděleným. U nás patrně žádná taková všeobecná pospolitost nevznikne, takže o snížení stresu se bude muset snažit každý sám, případně se svými nejbližšími.
     https://www.seznamzpravy.cz/clanek/audio-podcast-5-59-ukrajinci-obstali-valce-navzdory-existencni-boj-je-sjednotil-rika-expert-222056#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz
     https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-cesko-se-rozpada-poprve-po-30-letech-si-lide-prestavaji-vzajemne-verit-221533#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&source=hp&seq_no=1&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

109. Nahodilost/ nutnost:
     „Obnovení pocitu pospolitosti“ – to jsou asi klíčová slova pro (materialistickou??) analýzu podmíněnosti tlaků v atomizované společnosti ve směru k fašismu.(Z hlediska ekonomické podstaty v něm jde o lokalizaci-nacionalizaci výroby, trhů, odvodů pro zajištění sociálních, bezpečnostních aj. nuceně sdílených služeb? ).

     Příroda nemá ráda prázdnotu. Slyšel jsem že snad už Aristoteles byl přesvědčen že prázdnota vůbec ani nemůže reálně existovat. Zažíváme však denně i na sobě její reálné působení („horror vacui „): Strach z prázdnoty myšlenek, pozitivních citů, zdravých fyzických sil, základního bezpečí, prázdnoty talíře, peněženky, moci… Prázdnoty (nejen výrobních) vztahů.
     A tak když (třeba extrémním gravitačním nabalením některých příliš mocensky hmotných „těles“) by docházelo k vyprázdnění materiálu schopného ještě zprostředkovávat solidární sdílení pospolitosti, nutně se zvedají (a svými marketingy si konkurují) síly nabízející alespoň pocit schopnosti zaplnit tuto (zákonitě vznikající) „příležitost na trhu“.
     Přejete si zaplnit akční nabídkou pospolitosti v rozumně projektované, užitečné, i k duchovnímu vzestupu pobízející výrobě? // nebo snad reakčním slibem obnovené pospolitosti k obraně národa? (nesoucím však potenciál dehumanizace nečlenů národa – narozdíl od vůle k rehumanizaci třídních nepřátel v té první-pozitivní variantě)…
     _____
     Nešlo by ještě nevzít šanci na včasnější, empatičtější vyplňování prázdnot na „trzích“ – včetně prázdnoty vztahů – i tomu demokratickému liberalismu? Když už byl přistižen s fašismem v potenciálně dialektickém (tedy potenciálně plodném?) páru? Nešlo by ještě věřit v náhodu – každodenní šanci každého (bližního) pochopit a snažit se účinně vyplňovat ty prázdnoty v dosahu svých vztahů (a strachů) dříve, než se z hromadného „horroru vacui“ vyvalí další nezadržitelně vlny nutnosti – ať už příbojové nebo odbojové, jejichž zjištění pak je již teoreticky možné pouze dovyčerpáním zdrojů?

     Přeji všem hezký nový rok – ať chvilku nový vydrží 😉

110. Než jsem to vyťukal, vidím že p. Hájková napsala stručněji něco mířícího obdobným směrem: k víře v restauraci z bezprostředních dosahů aktérů obdařených vědomím (a svědomím)..