Forum

Tato stránka je náhradou za zrušená diskusní fóra, která nevešla v užívání. Je určená pro diskuse o aktuálních tématech, která se ale věcně nehodí do žádné běžící diskuse pod aktuálně projednávanými texty. Takže sem každý může volně vkládat svá vlastní témata, která se mu právě zdají být příhodná pro společnou diskusi.

1 856 komentářů u „Forum“

  1. Pane Poláčku, vy tvrdíte, že příčinou úpadku občanských ctností byla profesionalizace armády. Co když tomu ale bylo právě naopak? Co když profesionalizace byla důsledkem občanského úpadku? Skutečně platilo, že všichni Římané tak strašně chtěli bojovat (čili de facto vést útočné války, protože Řím se stále rozšiřoval), že když jim to bylo znemožněno, došlo u nich k úpadku? Anebo obyčejní Římané ztratili chuť bojovat za stát, nad nímž se facto ztratili moc a mnozí byli bohatými spoluobčany ožebračeni?

  2. Mimochodem, v důsledku získávání nových závislých území, z nichž se dováželo levné obilí a kvůli levné otrocké práci přece mnozí svobodní římští drobní rolníci zbankrotovali. Pak už nepracovali na půdě (což bývalo kdysi dávno považováno za nejčestnější zaměstnání), ale nechávali se živit erárem a prodávali své volební hlasy kandidátům, kteří za ně něco nabídli. Demokracie se tak sama vyprázdnila.

  3. Cestou profesionalizace armády se naše civilizace celkem nedávno také vydala.

  4. Paní Hájková, já jsem ale nenapsal že by profesionalizace římské armády byla „příčinou“ úpadku občanských ctností v římské populaci. Já jsem pouze napsal, že je tady nutno vidět (vzájemnou) souvislost.

    Tato Mariova vojenská reforma samozřejmě nespadla sama s nebe (nebo z nebe? – nás ještě učili že je to se „s“, jakožto pro vyjádření směru „seshora dolů“, ale dnes už možná platí jiná pravidla). Samozřejmě že napřed tu byly určité změny společenské, a teprve na ně navazovala ona reforma vojenská. Také je nutno si uvědomit: to co je obvykle označováno za „Mariovu vojenskou reformu“, byl ve skutečnosti celý řetězec dílčích změn, které probíhaly v průběhu víceméně celého 2. a 1. století př.n.l. Které ve svém souhrnu ovšem znamenaly právě profesionalizaci římské armády.

    Marius ovšem v každém případě zavedl jednu reformu, která je právě pro naše téma zřejmě rozhodující: on slíbil vojákům po skončení jejich služby (16 let) jako „výslužné“ přidělení parcely zemědělské půdy. Napřed se to týkalo jenom veteránů kartágské války (za účelem udržet je v armádě); ale později se z toho vyvinul faktický nárok. Jehož garantem byl ovšem příslušný vedoucí velitel kohorty. To pak vedlo právě k tomu efektu který jsem zmínil minule: 1. vojáci se cítili být (materiálně) více spjati s tímto svým velitelem nežli se samotným státem, a proto byli vůči němu více loajální nežli vůči státu, a 2. tito vojevůdci pak tyto kohorty fakticky používali jako své soukromé armády v občanských válkách, jmenovitě v 1. století př.n.l. A právě tento faktor zřejmě nejvýznamněji přispěl k rozpadu republikánského zřízení, a k jeho nahrazení císařstvím.

  5. Ano, pane Horáku, naše civilizace se také vydala na cestu profesionalizace armády; ovšem to má své specifické příčiny. Moderní vojenská technika je už natolik složitá, že ji mohou efektivně ovládat prakticky jenom specialisté-profesionálové.

    Alespoň se tomu doposud věřilo, že příští vojenské konflikty budou víceméně už jenom bojem vysoce komplexních zbraňových systémů. Ovšem – po vypuknutí války na Ukrajině se například v Německu už vyskytly hlasy, že by se opět měla obnovit prezenční vojenská služba. Nejsem si ovšem jistý jestli tyto požadavky vzešly od samotné armády, nebo spíše od nějakých ideologů.

  6. Pane Nusharte, přát někomu „mučivou bolest“ při umírání se ovšem naprosto nesluší.

    Ovšem, na straně druhé se nelze ubránit myšlence, kde pak zůstává pozemská – i nebeská – spravedlnost, když dejme tomu takový tyran jako byl Stalin, který nechal trýznivě umučit celé milióny, si nakonec může zemřít víceméně v poklidu ve své vlastní posteli. (Jediným určitým spravedlivým trestem by tu mohla být ta okolnost, že poté co zřejmě dostal mrtvici byl po dlouhé hodiny ponechán bez pomoci; podle některých názorů proto že se nikdo neodvážil obávaného tyrana vyrušovat z vyspávání jeho alkoholového opojení.)

    Ovšem například křesťanství tento deficit pozemské spravedlnosti řeší tím, že delikventům přeje dlouhá, respektive nekonečná muka buďto v pekle, anebo přinejmenším v očistci. Ve srovnání s tím je i „mučivá bolest“ při umírání jenom pouhou bagatelou.

  7. To už je ale hodně dávno, pane Poláčku, co se píše „z nebe“ a „ze stolu“… Tuhle reformu i s „prezidentem“ jsem přijal, ale později jsem už „kurs“ neměnil a vůbec o tom nevedl „diskusi“.

    P.S. Budu do konce měsíce na dovolené. Doufám, že poté nebudu vědět na co tady reagovat dřív.

  8. Psát diskusi se „z“ je naprostý nesmysl. V tomto slově se „z“ správně ani nemá vyslovovat, ačkoli to lidé s oblibou dělají. Kdo měl latinu, ví, že dvojité „s“ se nikdy nečte jako „z“, ale vždy jako „s“. A diskuse je odvozena od „discutio, -ere, cussi, cussum“, takže tam dvě „s“ původně byla.
    To by se také místo agrese mohlo říkat agreze.

  9. AMERICKÁ PROFESORKA A SPRAVEDLNOST

    „Přeji umírající panovnici zlodějské znásilňující genocidní říše mučivou bolest.“

    „Křesťanství delikventům přeje dlouhá nekonečná muka.“

    ————————–

    Nevím, pane Poláčku, jestli křesťanství někomu přeje dlouhá nekonečná muka. Já jsem to pochopil (tedy špatně?) úplně obráceně – křesťanství se podle mě od podobného osudu snaží každého člověka ochránit a přeje každému dlouhé nekonečné štěstí (ovšem s tím, že cílem není „štěstí“, ale vztah k člověku [včetně toho člověka, který se stal Bohem]) – v první řadě to přeje nevěstkám a celníkům (prostitutkám a zlodějům), tedy právě delikventům.

    Spravedliví lidé ovšem mohou mít velký problém s tím, že se tu přeje [že křesťanství přeje] dlouhé nekonečné štěstí právě těm delikventům; pro spravedlivé lidi je taková nespravedlnost prostě odpuzující, nechtějí prožívat dlouhé nekonečné štěstí společně se zavrženíhodnými delikventy – je to pro ně naprosto nesnesitelná představa, takže se sami dobrovolně dlouhého nekonečného štěstí vzdávají.

    Křesťanství se podle tohoto mého nesprávného pochopení snaží všechny lidi zachránit od toho, aby se takhle úplně sami a zcela dobrovolně vzdávali dlouhého nekonečného štěstí ve prospěch spravedlnosti.

  10. No, ať už je to ale, pane Poláčku, tak nebo tak, sama ta naprostá diametrální odlišnost možného pochopení cílů křesťanství je alarmující.

  11. Pane Nusharte, jak jsem včera napsal v paralelní diskusi, už samotný Ježíš měl vůči lidem (respektive hříšníkům) velice ambivalentní postoj. Na jedné straně samozřejmě všichni mají nalézt kontakt k nebeskému dobru; ale na straně druhé pro ty kteří to z těch či oněch důvodů nechtějí pochopit jsou nachystána věčná muka.

  12. S procesem modernizace ortografie je to vždycky problém. Na jedné straně my jsme – v dobách mého mládí – měli doma staré knihy z První republiky, kde se ještě psalo „professor“ se dvěma „s“. Mně to tehdy připadalo až nesnesitelně anachronické. Nebo když se třeba ještě psalo „býti“, „psáti“, „seděti“.

    Na straně druhé mě dost rušilo, když třeba Vítek Skočný psal slovo „kapitalizmus“ se „z“. To pak mám vždycky pocit, jako by někdo mluvil slovensky.

    Řeč se tedy vyvíjí, psaná řeč se čím dál tím více přibližuje mluvenému jazyku; ale pro mou osobu si na něco takového jako „kapitalizmus“ nebo „diskuze“ opravdu nechci zvykat.

    ————————-

    Pro zajímavost: nejen v Německu, ale v celé německé jazykové oblasti (tedy i v Rakousku a Švýcarsku) se před léty provedla velká společné jazyková reforma. Která byla extrémně kontroverzní; a například spisovatel Günther Grass vydal pro všechny své knihy nařízení, že nikdy nesmějí být vytištěny s novou ortografií!

    A je nutno vidět, že ta – ačkoli se tváří být velice „vědecká“ – obsahuje některé naprosté iracionality. Například v některých slovech (například Massstab – měřítko) se píší ne dvě, ale hned tři „s“ v jedné řadě! Obdobně ve slově „Schifffahrt“ stojí hned tři „f“ za sebou. Němčina je už tak jako tak „dlouhá“ řeč (ten samý text je v němčině mnohem delší nežli v češtině); a tito „reformátoři“ ji pak tímto naprosto nesmyslným způsobem natáhnou ještě více.

  13. Jinak přeji panu Horákovi hezkou dovolenou (zdá se že zrovna příhodně přichází perioda hezkého počasí, alespoň tady v Německu). Pokusíme se zde v této době nevyhlásit žádnou revoluci (ani třeba nějakou ortografickou), abyste toho moc nezmeškal. 😉

  14. V dnešním vydání deníku Právo (příloha Salon) vyšlo hned několik docela zajímavých článků. Přesněji řečeno: tři. Dva z nich se vztahují k právě proběhlému sjezdu Asociace spisovatelů. Především zajímavý je úvodní projev spisovatelky Aleny Wagnerové, která v něm rozebrala ideologický antikomunismus polistopadové éry, jmenovitě v oblasti kultury. Podle jejího vyjádření zde byl proveden naprostý zlom v kulturní kontinuitě národa, kdy předcházejících čtyřicet let bylo prohlášeno za prakticky neexistentní. Takovýto kulturní zlom neznamenal ani nástup komunismu v roce čtyřicátém osmém, neboť komunisté přece jenom navazovali na „pokrokové tradice“ dřívějších dob.

    Wagnerová v této souvislosti kritizuje kulturní prázdnotu nadcházející éry pravicově-neoliberální; v této souvislosti používá výrazy jako „poušť banality a bezradnosti“ (Habermas), nebo „neoliberální společnosti chybí jakýkoli duchovní rozměr a představa o hodnotě člověka; ten je pro ni jenom konzumentem“.

    Obdobně v další zprávě ze sjezdu jsou citována slova spisovatele Stanislava Bilera, podle něhož „území, které kdysi obývali ti nejkritičtější a nejcitlivější, osídlily dekorace, dečky přes televizi, závoje přes oči, krasopisné metafory odvádějící pozornost. Subverzi nahradila submise a únava, tištěná verze lexaurinu. (…) Ze situace čtyřiceti let nesvobody pod despotickým režimem tady kupodivu i ty nejkritičtější hlavy, s několika výjimkami, vyvodily, že bude nejlepší režim následující nekritizovat a rovnou s ním mlčky kolaborovat. A to je strašlivý omyl a selhání.“

  15. Třetí z oněch článků v Salonu je o něčem zcela jiném; v prvé řadě je zde zkoumána otázka, které způsoby jednání sdílí všechny lidské kultury na této planetě. Těchto společných vzorců jednání byla napočítána celá řada, nějaké půl druhé stovky. Ale ty nejzákladnější jsou zřejmě jazyk, užívání nástrojů, záležitosti spojené s narozením a úmrtím (rituály!); dále pak rodina, manželství, sexuální omezení apod.

    V této souvislosti pak ale přišla řeč i na to, kolik z těchto základních, univerzálních způsobů chování člověk sdílí i s jinými živočišnými druhy; a ukázalo se, že je toho překvapivě mnoho. Konkrétně zde bylo uvedeno, že i takoví mravenci praktikují taková pravidla vzájemného styku jako vzájemné návštěvy, předávání dárků (!), pozdravy, populační politika; navíc pak ještě kastovnictví, eutanazie, péče o larvy a tykadlové obřady (!). Zdá se tedy, že – poté co padla dřívější víra že jedině člověk dokáže vyrábět nástroje – se i v celé řadě dalších oblastí budeme muset vzdát falešného přesvědčení o naší lidské exkluzivitě.

  16. ČLOVĚK A JEV

    „Je sotva možno pochopit proč se touto událostí tolik zabýváme – skoro by se mohlo zdát, že nebude pohřbena panovnice cizího státu…“

    Když ve Středozemním moři začali umírat lidé z cizích států, zabývali jsme se tím, pane Poláčku, ve zvýšené míře také, aniž bychom přitom hodnotili morální profil zemřelých a vyžadovali tak předložení pozvánky na zahradní slavnost.

    Nevidím tedy nic divného na tom, že křesťanství přeje „dlouhé nekonečné štěstí“ hodným i zlým ČLOVĚKŮM – hodným (do zahrady snadno se integrujícím) uprchlíkům i zlým (do zahrady neintegrujícím se) teroristům, kteří vystřílejí redakci časopisu, kavárnu, koncertní sál, nebo uříznou hlavu učiteli, který žákům vysvětluje, co je to svoboda slova, a zároveň to nekonečné štěstí tedy přeje i hodné panovnici „zlodějské znásilňující genocidní říše“.

    V obou případech jde přece o reprezentaci nějakých sjednocujících ideálů, které v současné společnosti tolik chybí. (Nemůžeme naříkat, že chybí sjednocující zahradní ideál a zároveň vytváření sjednocujího zahradního ideálu kritizovat.)

    Tím ovšem nemá být řečeno, že přát dobro hodnému i zlému ČLOVĚKU bez rozdílu znamená totéž co schvalovat zlo. (V nastíněném kontextu se požadavek „pokrokové rozmanitosti a nerozlišování“ v kontrastu s ideou rozmanitost ostře rozlišujícího třídního boje před úzkou brankou do zahrady jeví dosti zajímavě.) Máme tu co do činění s ČLOVĚKEM (neuděláme chybu, když „nekonečné dobro“ budeme přát ČLOVĚKU každému) a s JEVEM (v rozlišování dobrých a zlých „JEVŮ“ děláme chyby dost často, protože do „jablka poznání dobrého a zlého“ jsme si sotva jen trochu kousli a už jsme z té zahrady byli vyhnáni).

  17. Panu Poláčkovi – ohledně mravenců.
    Myslím si, že mravenci (včely a jiní „kolektivně“ žijící živočichové) jsou jen malou částí živých organismů. Vedle nich tady existuje celá řada živočichů žijících v podstatě samotářsky, s výjimkou kdy zakládají rodinu. Žádná jiná společenství nevytvářejí. Takže příroda zná to i to.
    Mravenčí společenství je vlastně také jakousi rodinou. Všichni členové jsou příbuzní. Dokonce jsem někde četla, že z genetického hlediska je pro ně dokonce „výhodnější“ podporovat své „sourozence“, protože ti mají úplně stejné genetické složení jako oni, zatímco potomci vzniklí při pohlavním spojení s geneticky odlišným protějškem, by s nimi neměli shodnou DNA.
    Mravenci a včely prý v drtivé většině případů taky nepřijímají do mraveniště/úlu cizí jedince.
    V některých ohledech jsou lidé přece jenom exkluzivní. A ten hlavní důvod ani nemusí spočívat ve výrobě nástrojů.

  18. „Pro ty, kteří to z těch či oněch důvodů nechtějí pochopit, jsou nachystána věčná muka.“

    Nechtějí to, pane Poláčku, pochopit z vlastní vůle?

    Nebo to pochopit nemohou, protože k tomu nejsou disponovaní?

  19. No, paní Hájková, však i mnozí lidé se vší silou brání proti tomu, aby do jejich „mraveniště“ směli přijít jacísi cizáci…

    Ovšem zajímavé je, že se v současné době i do našich zeměpisných šířek čím dál tím více doslova probojovává jedna atypická mravenčí sorta odněkud z tropů. Na rozdíl od všech ostatních mravenců totiž oni sebe všichni pojímají jako jeden společný rod – což pak znamená, že nebojují spolu navzájem. Právě to jim dává jejich obrovskou sílu, takže se mohou pak celou svou spojenou mocí šířit stále více na sever. Zatímco domácí druhy, které se vysilují bojem jednotlivých mravenišť proti sobě navzájem, proti nim nemají šanci.

    ————————-

    Co se té zmíněné exkluzivity člověka týče: samozřejmě že člověk má něco co ostatní živočichové nemají. Souvisí to nejen s ryze kognitivními schopnostmi, ale i s tou „duší“, o které hovoříme v paralelní diskusi.

    Základní otázkou ale je, jestli v daném ohledu existuje nějaká zcela absolutní propast mezi člověkem a zvířetem, anebo zda se jedná o v zásadě kontinuální vývoj. Zrovna to co jsem se včera dočetl o těch mravencích (vzájemné pozdravy, dávání dárků) mě v tomto ohledu nemálo znejistělo. To jsou činnosti které jsme doposud považovali ne-li za výlučně lidské, tak přinejmenším vyhrazené jenom vyšším primátům. A teď najednou – už mravenci…

    Včera – v souvislosti s onou druhou diskusí – jsem si opět jednou položil otázku, kdy a jak vlastně vzniká útvar zvaný „duše“. Právě v souvislosti s tím, jestli ta je nějakou exkluzivní lidskou záležitostí, anebo se vyvinula postupně, kontinuálně. Jinak řečeno: mohou mít zvířata duši? Přinejmenším v její zárodečné podobě?

    Nežli bychom tuto otázku paušálně zamítli, připomeňme pro zajímavost že svého času (bílí) Evropané zcela vážně vedli diskuse o tom, zda černoši mají duši. Už jenom tento fakt by nás měl vést k určité opatrnosti, pokud bychom zvířatům alespoň její počáteční formy chtěli zásadně odepřít.

    Například zrovna nedávno vědci oznámili, že definitivně zjistili (což mnohý majitel psů už dávno tak jako tak tušil), že psi mohou mít smysl pro humor.

    A je sotva mnoho „lidštějších“ projevů, nežli právě smysl pro humor.

  20. Pane Nusharte, co má mít islámský teror společného se sentimentálním kýčem kolem pohřbu anglické panovnice?…

  21. „Nemohou pochopit z vlastní vůle, anebo proto že k tomu nejsou disponovaní?“ – To je ovšem zapeklitá otázka, pane Nusharte, která mi také projela hlavou když jsem psal onen příspěvek. Tady se (zase jednou) dostáváme k věčnému problému vztahu determinace a svobodné vůle.

    Navíc tu máme co dělat hned se dvěma druhy determinace: za prvé vůbec schopnost (racionálně) pochopit, rozeznat co je (v daném případě) dobré a co ne. (Například v aktuální situaci: spousta občanů -Ruska – především ti z vnitrozemí, kteří často nemají jiný přístup k informacím nežli přes státní televizi – vůbec dost dobře nemá možnost rozpoznat, že státní propaganda je soustavně obelhává o situaci na Ukrajině, především o důvodech ruské invaze.)

    Ale druhý moment je ten, že jsou lidé kteří sice mají dostatek informací, nicméně se i tak zavile staví na stranu zjevného zla. Jsou v tomto svém rozhodnutí pro zlo skutečně v plné míře „svobodní“ – anebo jsou přinejmenším zčásti determinovaní, svým genetickým aparátem, svou výchovou, politickou kulturou země ve které žijí?…

    To jsou otázky které je velice obtížné nějak jednoznačně zodpovědět. V zásadě ovšem platí: nakolik vycházíme z toho, že člověk je rozumný tvor, je tím dána i jeho odpovědnost za jeho rozhodování. Anebo jak to napsal tuším Petr Bittner v souvislosti s demonstrací na Václavském náměstí, kde se pod záminkou demonstrace proti zdražování energií prováděla proruská propaganda: kdybychom těmto demonstrujícím uznali že se nechali pomýlit těmito zástupnými důvody a nebyli schopni pochopit pravý obsah a účel demonstrace, pak bychom jim tím upírali jejich nejvlastnější právo být pojímáni jako rozumné, svou vlastní vůli mající bytosti.

  22. Já se ještě vrátím k oné konferenci českých spisovatelů. Jak jsem napsal jeden z jejích účastníků si stěžoval na pasivitu, neangažovanost současných českých literátů (řekl dokonce, že česká literatura je dnes v jakési „jiné krajině“; ale on že vůbec netuší v jaké vlastně). Oproti tomu ale jiná spisovatelka si naopak stěžovala na to že by po ní měl někdo žádat nějakou politickou angažovanost; a prohlásila že ona tvoří výhradně na základě „překvapení“.

    Což o to, samozřejmě se nejedná o to aby každé literární dílo mělo nějaký politický či jinak „angažovaný“ podtext. Ale pokud se ta autorka s oním „překvapením“ odvolávala na Aristotela (podle nějž je právě moment překvapení počátkem jakéhokoliv filozofického uvažování), pak ten toto „překvapení“ a z něj rezultující myšlenkovou činnost se vší samozřejmostí vztahoval na c e l ý horizont lidské existence. A kdo jiný, kdo spíše nežli literáti (kteří především v české tradici vždy zaujímali pozici „svědomí národa“) by se měl vztahovat k celému tomuto horizontu, tedy i včetně souvislostí společenských a politických?

    Nebylo by toho ani tak zapotřebí, kdyby v těchto oblastech bylo všechno v naprostém pořádku. Jenže – právě v této oblasti by tím prvotním, iniciačním „překvapením“ mělo být právě to zjištění, že společenský vývoj po Listopadu se naprosto neubíral tím směrem, který se všeobecně očekával. Došlo k celé řadě deformací v tomto vývoji; a budiž řečeno ještě jednou, měli by to být právě literáti kdo by tuto skutečnost konfliktu ideálu s realitou měli reflektovat, vyjadřovat ve formě uměleckého ztvárnění.

  23. „Co má islámský teror společného se sentimentálním kýčem kolem pohřbu anglické panovnice.“

    V obou případech jde o reprezentaci sjednocujících ideálů, které v současné společnosti velmi chybí.

  24. V jednom případě jde o reprezentaci konzervativního sjednocujícího ideálu, zatímco v tom druhém o reprezentaci sjednocujícího ideálu pokrokového.

  25. Otázka je, který z těchto dvou sjednocujících ideálů nám pomůže kapitalismus porazit lépe.

  26. Kapitalismus musíme porazit v zájmu záchrany světa, protože s kapitalismem, jak víme, planetu nezachráníme.

    Máme tu tedy konflikt světa (planety) s kapitalismem a konflikt kapitalismu s Ruskem. Rusko pomáhá co může, aby západní kapitalismus byl poražen.

  27. Dost dobře mi ovšem není jasné, co by na současném islamismu mělo být „pokrokového“. Jedná se o hluboce konzervativní hnutí (už z tohoto důvodu by Vám, pane Nusharte, vlastně mělo být blízké). Jediná souvislost mezi islamismem a pohřbem anglické panovnice tedy může záležet v tom, že se jedná o určitou – byť i nepřímou – konkurenci dvou různých konzervatismů.

  28. Konzervatismus, pane Poláčku, není v protikladu k pokroku, konzervatismus sám je pokrokový. Je ovšem podporovatelem pokroku evolučního, nikoliv pokroku „kreacionistického“ (tedy pokroku, vytvořeného svým stvořitelem „od rýsovacího prkna“).

    Přebírání starých tradic není zastavení vývoje, převzetí tradice je naopak právě ten evoluční výběr [výběr z hlediska kulturní evoluce výhodného prvku, který má prozatím zůstat zachován]. Tradice je tedy nositelem evolučně úspěšných řešení, zatímco kreacionismus „od rýsovacího prkna“ představuje „mutace“, které většinou mají negativní nebo žádný vliv. Nějaké naprosté minimum těchto „mutací“ pak může být i vitálních.

    („Kulturní evoluce má řadu shodných znaků s evolucí biologickou. Genu je analogický mem (např. známá písnička)… Hlavním rozdílem oproti biologické evoluci je však přednostní vytváření účelných memů, kdežto mutace vznikají náhodně co do směru, výhodné nevznikají přednostně.“)

    V kulturní evoluci ovšem nejde o přednostní „vznik“ výhodných „mutací“, nýbrž pouze o záměr výhodnou mutaci vytvořit, o záměr, který je testován dalším vývojem, přičemž ale nejde o záměr vytvořit mutaci evolučně úspěšnou, nýbrž o záměr vytvořit například mutaci subjektivně spravedlivou, ideově souznivou s mým přesvědčením, nebo třeba nevědomě mocensky výhodnou. Konzervatismus tedy tento kreacionismus ve svatém boji za spravedlnost odmítá a chce docílit spravedlnosti („dociluje systémové nespravedlnosti“) pouze tou (kulturní) evolucí, nikoliv kreacionismem mutací vytvořených na „rýsovacím prkně“ stvořitele, či zapáleného kolektivu inženýrů, a to proto, že stvořitel ani kolektiv inženýrů není a nemůže být demokraticky odpovědný lidu. Čili konzervatismus v tom sporu mezi kreacionismem bez zpětné demokratické vazby a mezi demokraticky odsouhlaseným směrem vývoje volí to druhé.

  29. Přičemž cílem konzervativního pokroku je společnost konsenzu, nikoliv ideální systém společnosti.

  30. Pane Nusharte, musím Vám vyslovit hluboké uznání a respekt za to, jak dokonale jste zde odůvodnil vznik a legitimitu marxismu. 😉

    Neboť marxistická teorie – ta byla vlastně velice tradicionalistická, navazovala na filozofii Hegelovu (byla pouze jejím materialistickým převrácením); a Hegelův model zase navazoval prakticky až na Platóna. Který byl – mimochodem – velice konzervativní, a opakovaně zdůrazňoval, že jedním z hlavních úkolů „strážců státu“ je zabránit jakýmkoli novotám. Ostatně, existuje i velmi přímé spojení mezi marxismem a Platónem, v daném případě nikoli oklikou přes Hegela: Marxův model beztřídní, pospolité společnosti, s naprostým vyloučením soukromého vlastnictví, má svůj přímý předobraz opět u Platónových „strážců státu“, kteří – aby u nich bylo zamezeno jakémukoli vnitřnímu pnutí a sporu – nesměli mít žádné vlastnictví, vše muselo být společné. Platón tu zcela výslovně říká: „Musí tu vládnout společenství chuti a nechuti“. To jest: musí být dosaženo stavu, kdy všichni (strážci státu respektive polis) ty samé věci považují za dobré, a ty samé věci považují za špatné.

    Takže ještě jednou, pane Nusharte: marxistický model dějin a společnosti naprosto není nějakou ryze novodobou záležitostí, a už vůbec není jenom jakýmsi svévolným výmyslem dvou ze řetězu utržených, nudících se intelektuálů; nýbrž stojí plně v tradici jedné ze dvou hlavních větví jak celého evropského filozofického a politického myšlení, tak ale i reálné politické praxe. Marxismus je – právě proto že reprezentuje jenom JEDNU z obou zmíněných větví – ovšem pouze jednostranný; ale opakuji znovu, systémově stojí na velmi starých, velmi tradičních základech.

    P.S. Já sám osobně nemám nic proti tradicím, pokud nejsou vykládány reakcionářsky. Já jsem ale pouze konstatoval, že Vy byste pro islám a islamismus vlastně musel mít pochopení, neboť i to jsou velmi staré, tradiční záležitosti, a například nikdo nebude pochybovat, že íránská podoba islámu je praktikována velice konzervativně. Jak je možno zrovna v těchto dnech pozorovat.

  31. Ostatně, pane Nusharte, Vy zde argumentuje vlastně úplně naprosto stejně jako pan Profant, když mi před nedávnem na DR vytýkal, že hodlám příliš „revolučně“ zavádět, do společnosti implantovat jakési svévolné koncepty. A že ve skutečnosti je vše nové napřed nutno důkladně „vymyslet a promyslet“. Na to jsem mu odpověděl, že například jak křesťanství, tak novodobou svobodnou občanskou společnost také napřed někdo musel „vymyslet a promyslet“. Svého času bylo křesťanství velmi radikálním, a velmi umělým zásahem do „přirozeného“ stavu společnosti. A i křesťanství bylo v praxi namnoze daleko spíše zaváděno čirým násilím (rozhodnutím panovníka), nežli spontánní vírou „zezdola“.

    Zkrátka, pane Nusharte, lidské dějiny jsou plny takovýchto „umělých“ projektů, které si napřed kdosi vymyslel ve své hlavě, a které se snažil nějakým způsobem prosadit; je pak na reálné praxi, aby tyto koncepty podrobila zkoušce, a buďto je přijala jako pozitivní, progresivní, anebo je naopak zavrhla jako nefunkční.

  32. Shlédl jsem včera v televizi hned dva pořady s dvěma známými osobnostmi české (divadelní a filmové) kultury. A to sice pořad Marka Ebena „Na plovárně“, pro tentokrát s režisérem (a taktéž hercem) Jiřím Menzelem, a poté televizní „Vzkaz Josefa Somra“. Co na tom bylo zajímavé: zcela nezávisle na sobě vyslovili prakticky tu samou myšlenku.

    Napřed k J. Menzelovi: jeho názory na svět mi byly vždy blízké a sympatické; on byl zřejmě velice citlivý (snad až přecitlivělý) člověk, který velmi trpěl obhroublostí tohoto světa. – A snad v prvé řadě tou obhroublostí, která k nám, do naší kultury vtrhla po „sametové“ revoluci, bezhlavým a komerčním importem bezduché a brutální filmové produkce západní, především americké provenience.

    Pak ale Marek Eben položil Menzelovi napohled zcela nevinnou otázku. Či spíše jenom tak nadhodil, že v současné době, s moderní všeobecně dostupnou technikou je mnohem jednodušší natočit si nějaký film, nežli jak tomu bylo v minulosti. A že by se tedy dalo očekávat, že díky těmto mnohem dostupnějším možnostem tvorby se zrodí celá řada nových – filmařských – talentů. (To co Marek Eben přímo nevyslovil, ale tak nějak se skrývalo v pozadí této zmínky byl fakt, že – jmenovitě v porovnání s filmařkou generací J. Menzela – je těchto nových českých filmařských talentů jako šafránu.)

    A na to Jiří Menzel odpověděl opravdu nevšedním příměrem. Řekl: „Když někdo v minulosti chtěl vytesat do kamene nějaké sdělení, které mělo přetrvat věky, pak si napřed důkladně rozmyslel, jestli to opravdu stojí za to.“ Zkrátka: námaha spojená s vyslovením, s vytesáním onoho sdělení nutila k odpovědnosti, k hledání kvality. Zatímco současná inflace tvůrčích možností naopak vede k povrchnosti, k exhibicionismu. Jak to sám Menzel formuloval „u počítače můžete dneska blbostmi zavalit celý svět“.

    A Josef Somr ve svém příhovoru vyslovil velice podobnou myšlenku. Vzpomínal na svého otce, který mu řekl že naprosto nemusí usilovat o to aby byl nejlepším; neboť už i být „jenom“ dobrým hercem vyžaduje velké a poctivé úsilí. Josef Somr sám k tomu ještě připojil, že vůbec vytvořit něco dobrého vždy stojí nemalou práci; zatímco spáchat něco špatného je dílem okamžiku.

    V každém případě se tedy ukazuje: žít v zemi či v čase „neomezených možností“ ještě samo o sobě naprosto není zárukou kvality, zárukou že bude konáno a tvořeno dobré dílo. A leckdy spíše přesně naopak: tato snadnost tvorby, snadnost vlastního konání velice často svádí k povrchnosti, k honbě za laciným efektem, za rychlou slávou.

  33. Jedna „nepatrná“ zprávička z oblasti ekologie: podle projekcí které včera zveřejnil německý tisk, kdyby nejbohatších deset procent populace svou energetickou spotřebu snížilo na úroveň průměrného spotřebitele, pak už jenom tím by se celková národní spotřeba energie snížila více než o čtvrtinu! (26 procent.)

    Nebylo by tedy ani nijak zapotřebí aby oněch „horních deset procent“ se nějak extrémně uskromňovalo; naprosto by stačilo aby nespotřebovávali více nežli průměrný občan, a už to by mělo dramatické důsledky pro celkovou spotřebu energie. Jenže to jsou právě tito bohatí a superbohatí, kteří si musejí – energeticky velice náročně – vytápět své haciendy, ohřívat vodu ve svých swimming-poolech, kteří neustále někam létají (například koupit si kabelku do Říma nebo nejnovější model smartphonu v Singapuru). A to ještě mnohdy létají svými vlastními soukromými tryskáči.

    A podle druhého grafu by tuto celkovou spotřebu energie bylo možno snížit dokonce o 41 procent (!), kdyby nikdo nespotřebovával více energie, nežli dolních příjmových 50 procent populace. Tady se ovšem nutně staví otázka, jestliže s daným množstvím energie dokáže vyžít celá jedna polovina populace, proč to nemůže – jmenovitě v dobách energetické nouze – dokázat i ta polovina druhá.

    Bezmála by v této souvislosti bylo možno hovořit o „třídní společnosti v energetické sféře“. Aneb co je dovoleno bohovi…

  34. Následující hodnocení stavu ruského národa jsou takového druhu, že by vlastně musely nutně vést k podezření z nacionálních resentimentů či dokonce xenofobie – kdyby jejich autorem nebyl právě rodilý Rus.

    Jedná se o to: shlédl jsem v těchto dnech film známého ruského režiséra Andreje Končalovského „Slepička Rjaba“. Tento film byl (ve francouzské koprodukci) natočen už v roce 1994, tedy v dobách kdy se ruská společnost (a ruský člověk) musela vypořádávat s procesem transformace od éry komunismu do éry kapitalismu. Děj se odehrává v jedné ruské vesnici, kde ještě přežívá jak místní sovchoz tak i komunistická strana – ale kde je zároveň přítomen jeden podnikavý jedinec, který si tam zřídil pilu a stal se boháčem. Kterému všichni závidí jeho bohatství, jeho úspěch; a místo aby sami začali vyvíjet vlastní aktivitu, vlastní podnikatelství, tak dělají vše proto aby ho mohli zničit.

    Tolik tedy rámcový děj; ale co je zde především naprosto výmluvné, to jsou obrazy ruského člověka, především toho žijícího v provincii. Tento obraz je naprosto výmluvný; a naprosto zdrcující. (Ostatně mám pocit že právě proto televize tento už relativně starý film reprízovala právě v této době – aby se ukázalo společenské zázemí toho faktu, že ruský stát se mohl dopustit natolik zvrácené agrese vůči svému sousedu, a přitom stavět na souhlasu naprosté většiny svého obyvatelstva.)

    Tento obraz ruského člověka který zde podal režisér Končalovskij je možno shrnout víceméně do dvou slov: zaostalost a tupost. Ruská vesnice je tu tvořena chátrajícími dřevěnicemi které nikdo nemá zájem či chuť pořádně udržovat; a je obývána stejně tak sešlými, zchátralými bytostmi, jejichž tváře (a duše) jsou rozežrané vodkou. Navenek se ještě udržuje soudružská jednota – a soudružské ideály – sovětského sovchozu a komunistické strany; ale ve skutečnosti je jednání lidí ovládáno hamižností a bezohledným egoismem.

    Nejdrastičtější hodnocení této ruské skutečnosti ke konci filmu pronáší hlavní hrdinka: „Možná že má Serjoža (onen podnikatel) pravdu: jsme pořád stejní divoši. Má pravdu – no jo, co se v tý naší vesnici změnilo za posledních tisíc let?!… Opravdu vůbec nic!“ Pak se obrací do kamery, tedy na (ruské) diváky: „Co si myslíte vy? – Já si taky myslím že nic. Jací jsme byli, takoví jsme!“

    Je to vskutku velice málo povzbudivé konstatování, že ruský člověk má stále tu samou mentalitu jako v době před tisíci lety, v dobách hlubokého středověku. Ale bohužel – právě v současné době se ukazuje, že toto konstatování odráží holou realitu; a podle tohoto to pak také vypadá. Ruský člověk má stále myšlení středověkého sedláka, respektive spíše nevolníka; a stále ještě nevyzrál tak daleko, aby byl schopen jednání na základě občanské odpovědnosti moderního člověka.

  35. Jsme skutečně o tolik lepší? O Češích je přece taková anekdota: „Soused si pořídil kozu, pane Bože. – Ty bys chtěl taky kozu? – Ne, já bych chtěl, aby mu ta koza chcípla.“
    Psychiatr tvrdí, že jen dvacet lidí ze sta má vnitřní zábrany někoho zabít, když na to přijde.
    https://plus.rozhlas.cz/je-znepokojive-jak-jsme-biologicky-ochotni-zabijet-rika-psychiatr-vevera-8822165?fbclid=IwAR1T-JzlpLIlxeem2f7xTm4hMmXNwrOgs165IC_pA84xrvGxYteZQmPcPgA

  36. Paní Hájková, tu anekdotu „Bože, dej, ať sousedovi taky chcípne koza“ jsem četl kdysi jako anglickou. Myslím, že je spíše dokladem našeho a anglického smyslu pro humor a sebekritiku, že si ji v našich zemích přivlastňujeme.

  37. Co se týče charakteristiky Rusů, už v roce 1968 se poukazovalo na jejich zaostalost a nezpůsobilost myslet vlastní hlavou. Vlastně tomu takhle bylo leckdy už v pětačtyřicátém. Ale ruku na srdce, byl opravdu takový rozdíl mezi mladíkem z klasické ruské „děrevně“ či ze sídliště na Sibiři a třeba z Ohia, nemluvě o černochu z Alabamy? Také dnes Ukrajinci, pochopitelně, poukazují na civilizační „podřadnost“ okupantů, lidem u nás to ovšem může přijít trochu s podivem. Předsudky existují a špatné zkušenosti je přiživují.

    Záleží prostě velmi, o kom je řeč. Na obyvatelích ze „zapadákova“, kteří jsou všude, nakonec až tolik nezáleží. Ostatně věřím, že v nejedné z jeho chalup, nejen na Ukrajině, ale stejně tak i v Rusku, žijí dosud Matrjony jak ze Solženicyna. V rámci svého zaměstnání jsem hovořil se značným počtem turistů a dojem z nich odvisel ne tolik o toho, z které země přijížděli, ale z jaké (a jak relevantní) vrstvy (jinými slovy proč). Mé soukromé srovnání Rusů třeba s Italy dopadalo trvale lépe pro prvně jmenované. Ano, vzácně se mladý Ital zeptal na „Gian-Palu“ (Jana Palacha), ale většina byla hodně „netknutá“, chtěla se akorát (asi nic moc) pobavit. Nejsem nikterak překvapen, jak většina Italů volí. Když jsem byl jednou, v prvních dnech roku, v ZOO, „posilvestrovský“ Ital tam nebyl žádný. Tři čtvrtiny z těch asi sto návštěvníků však byli (otužilí a zdálo se méně stádní) Rusové.

    Zatímco Bohatí Rusové byli kritizováni, že skupují Karlovy Vary, jejich italští protějšci činili totéž se spíše ještě horšími důsledky v Praze. Ony jsou nakonec rozdíly mezi národy i jejich sociální strukturou většinou menší než si myslíme. Válka je ovšem hodně specifická věc: Z historie sice víme, že se proti ni, je-li zahájena, protestuje těžko, všude a kdykoli, nadchnout ovšem Italy pro válečné dobrodružství, to by se žádnému Putinimu nepovedlo. Fanouškům tam stačí fotbal.

  38. I když tím vlastně tak trochu polemizuji sám proti sobě, ohledně posledního tvrzení pana Horáka je nutno připomenout, že Mussolinimu se naprosto podařilo Italy strhnout pro válku. (Byť i pak reálný příspěvek Italů pro vedení války měl – ve srovnání s německou důkladností a úporností – spíše jenom operetní charakter.)

    V dané záležitosti je nutno diferencovat dvě různé roviny: na straně jedné je naprosto nepochybné, že v každém národě se najde určité kvantum jedinců, jejichž životní horizont je krajně omezený, a úroveň jejich občanské vyspělosti velice tristní. – A právě to jsou většinou takoví, s kterými je ze všeho nejspíše možno táhnout do války. Respektive v nich vybudit nadšení pro válečné tažení (tím spíše když kyne vyhlídka na tučnou kořist). O tom tedy není sporu.

    Na straně druhé se ale skutečně jeví, že v tomto ohledu je obecná úroveň ruské populace (a především té z provincie) skutečně velmi pokulhávající za tím, co je obecným standardem ve (středozápadní) Evropě.

    Věnujme se napřed obecné kulturní úrovni. Režimní propaganda do nás svého času neustále pumpovala ten obraz Sovětského svazu, že právě on (a tedy i sovětský člověk) je tím nejvyspělejším regionem na celé planetě, a že jsme to my kdo se může – a musí – od Rusů velmi mnoho naučit. Musím přiznat, že jsem sám tomuto obrazu uvěřil; a bylo pro mě nemalým šokem, když pak třeba známí z hotelové branže – opatrným šepotem – sdělovali, že návštěvníci ze Sovětského svazu neumí ani používat splachovací toalety. A že zatímco oni jsou nám dáváni za vzor, že ve skutečnosti i v jejich (Rusů) vlastním vnímání „my jsme pro ně Západ“. – Mimochodem, i v tomto filmu bylo navozeno téma sociálního zařízení: onen bohatý podnikatel byl ten jediný z celé vesnice kdo měl splachovací záchod, což bylo předmětem obdivu – a především závisti – celé vesnice.

    Další srovnání, už z novější doby. Ve svém zaměstnání v Německu jsem měl jednoho kolegu, ruského Němce. Který se vystěhoval do Německa, ale jednou se rozhodl svým dětem ukázat jejich babičku. Žijící někde na ruském venkově. Poté mi ale vyprávěl, že už po týdnu pobytu byly jeho děti svými zážitky tam natolik znechucené, že už jenom žadonily aby se zase směly vrátit domů. Ta ruská vesnice zřejmě působila v zásadě tím samým dojmem jako ta ve filmu (ten byl ostatně natáčen v reálu, ty neudržované, chátrající chatrče nebyly žádné filmové kulisy, nýbrž holá realita ruské vesnice). Nebylo tu k nalezení nic, čím by se děti mohly nějakým způsobem zabavit, všude jenom tristní nicota.

    Co se pak upravenosti oné vesnice – respektive konkrétně jejích cest – týče, onen kolega učinil srovnání, že v bavorské vesnici obdobné velikosti by snad byla vyasfaltována i cesta ke kozímu chlívku – zatímco tam nebyla asfaltována ani centrální hlavní ulice! Jakmile jen trochu zapršelo, museli se brodit a prodírat hlubokými vrstvami bahna.

    I můj synovec, když svého času -asi tak před patnácti lety, v době svého studia – byl v Rusku, byl značně frustrován z povahy a chování Rusů, především jejich alkoholismem; a to přitom byl v nějakém velkoměstě.

    Tolik tedy k obecné kulturní úrovni. Co se pak občanských postojů ruské populace týče, několik reportáží z Ruska které jsem ohledně tohoto tématu viděl podávalo krajně tristní obraz: prakticky nulová schopnost kritického myšlení, tak jak ho známe z našich západoevropských regionů, naopak zřetelná dominance lidského typu „homo sovieticus“, tedy takový který pasivně a trpně přejme ideové názory „shora“, naprosto se s nimi ztotožní, a pak už v nejmenším není ochoten je jakýmkoli způsobem zpochybnit. Jedna z těchto reportáží (finské televize, natočená v minulém nebo předminulém roce) podávala dokonce natolik tristní obraz ruského člověka současnosti a jeho občanských a politických názorů a postojů, že jsem vůbec neměl síly ji sledovat až do konce.

    Ještě jednou: ano, i u nás jsou segmenty společnosti (a snad i celé regiony) propadlé přízemnímu, nekulturnímu a nekultivovanému způsobu existence; ale v Rusku (především v jeho venkovských oblastech) se tato forma existence jeví být skutečně vysoce dominantní.

  39. Co se pak toho příměru s „chcíplou kozou“ týče, ten byl používán především novou pravicí po listopadovém převratu, jako argument proti – stále ještě přetrvávající – socialistické mentalitě.

    Na jedné straně to byl tedy klacek pravice na ideologického protivníka; ale na straně druhé – to se nedá nic dělat – odráží nemálo z reálné české mentality. Sám jsem svého času slyšel vyprávět případ, který jako by byl vystřižený z onoho filmu: po Listopadu se na jedné vesnici v západních Čechách kdosi osamostatnil, založil vlastní farmu, otevřel obchod se zemědělskými produkty; ale ostatní z vesnice se zařekli, že u něj oni přece kupovat nebudou! Zkrátka: holá závist, že se někdo opovážil vybočit z řady.

    Jestli má toto heslo svou platnost i v Anglii, netroufám si odhadovat; ale v každém případě zde v Německu zřejmě mnohem menší, nežli v mentalitě české. Samozřejmě, závist je všude; ale tady v Německu běžný člověk sice také úkosem hledí na třídu velmi bohatých, ale na straně druhé jmenovitě stav středního podnikatelství požívá obecně nemalé vážnosti a respektu. A především ve Spojených státech je mentalita zřejmě skutečně zcela opačná: kdo se dokázal sám vypracovat, požívá všeobecného obdivu, a slouží především jako příklad hodný následování.

  40. I já mám dosti úděsné zážitky na pobyt v Rusku, respektive v Sovětském svazu v letech 1980-81. Učitelé ruštiny na naší pedagogické fakultě nás před studijním pobytem připravovali na to, že zažijeme tzv. „kulturní šok“. Je-li člověk dopředu připraven, je potom takový šok menší.
    Ale jak to vlastně je? Je kultura obrazem toho, jací jsou lidé uvnitř? Podobně, jako se zpívalo: kakaja natura, takaja kultura? Nebo jsou lidé naopak formováni kulturou? Koneckonců, jak píše pan Poláček – oni Rusové žijící v Německu, pod vlivem tamější kultury, se stali někým úplně jiným.

  41. Pan Horák se zmínil, že my Češi si umíme ze sebe dělat legraci (v souvislosti s onou chcíplou kozou). Tak jsem si vzpomněla na pořad Toulky českou minulostí, kapitolu Kde domov můj, kde se pojednává o původu české hymny. Je tam taková perlička. V roce 1917 prý nějaký pražský velkoobchodník navrhoval na českou národní hymnu sbor chudiny ze Smetanovy opery Braniboři v Čechách (Udeřila naše hodina). Ujal se toho skladatel Jindřich Jindřich a začal ten sbor upravovat. Rychle však s tím skončil, když si uvědomil, co je vlastně v oné Smetanově písni obsaženo: „Nemeškejme, nemeškejme, kde co najdem, pobírejme!“
    Tak to prý raději ne. To bychom na sebe prozradili příliš. 🙂

  42. Mimochodem, tady je recenze (a pár obrázků) z onoho filmu: https://www.csfd.cz/film/35233-slepicka-rjaba/recenze/ . Až tady jsem se dozvěděl, že tento příběh měl svou genezi, že byl vlastně až pokračováním původního, ovšem trezorového snímku.

    Velmi výstižně film charakterizuje především přispěvatel „Autogram“ (jmenovitě co se tématu týče které je zde kontroverzně diskutováno): „Dedinská závisť, neprajníctvo a malosť akoby z oka vypadli tomu slovenskému, ale v Rusku je všetko stokrát väčšie.“ – Ano, u nás je to mnohdy stejné či podobné; ale na straně druhé v Rusku „je všetko stokrát väčšie“.

    Našel jsem teď dokonce i možnost shlédnout krátký trailer z filmu: https://www.youtube.com/watch?v=B1tfgb0YAvY Je tu docela přesvědčivě ztvárněna celková atmosféra celého dění.

  43. „Jací jsou lidé uvnitř“: musím přiznat, že jeden moment z filmu jsem zamlčel. Poté co hlavní hrdinka v jeho závěru podává onen velice tristní obraz ruského člověka („jsme stále ještě divoši“), pak ještě poté následuje scéna, kdy ona přece jenom čerpá novou (či staronovou) naději. Bere do ruky stéblo trávy, a říká že tráva je také „tisíc let pořád stejná“. A že to nemusí být nijak na škodu. A k tomu znějí tradiční ruské zpěvy. Zkrátka: Končalovskij zřejmě přece jenom nechtěl zcela paušálně zavrhnout svůj vlastní národ, a chtěl poukázat na to že i on má své skryté dobré stránky.

    Já jsem tuto scénu nezmínil, protože se nachází v naprostém rozporu se vším, co jinak vyjadřuje a o ruském člověku ukazuje celý film. Tento „příštipek“ je sice možná lidsky pochopitelný, ale vzhledem k celkovému vyznění filmu nelogický a málo věrohodný.

  44. Co se té připravenosti člověka zabíjet týče – to není nic tak překvapivého. Pokud je – třeba i o sobě mírumilovný – člověk poslán do války, pak platí prakticky jediné: buďto zabiješ nepřítele který stojí proti tobě – nebo on zabije tebe.

    Daleko zajímavější je oněch 20 procent, kteří dokonce ani v takové situaci nedokáží vystřelit. Takové případy byly skutečně zdokumentovány už během první světové války. Dokonce koluje – nepotvrzená – historka, že jedině díky tomu unikl smrti na frontě sám Adolf Hitler. Že prý se v jedné situaci ocitl (zřejmě sám bezbranný) tváří v tvář francouzskému vojáku s puškou; ale ten na něj nevystřelil.

    V daném případě je ovšem možno právem soudit, že zde by to naopak byla menší míra zábran zabíjet na straně onoho francouzského vojáka, která by ve svém konečném efektu zachránila desítky milionů lidských životů.

  45. K tomu poslednímu – totiž otázce, zda by francouzský voják, kdyby byl ochoten zabít Hitlera, zachránil miliony životů…
    Marx by s něčím takovým jistě nesouhlasil, protože marxismus má tendenci spíše podceňovat úlohu osobnosti v dějinách. Včetně jich samotných, tedy včetně Marxe a Engelse. Kdyby nebyli oni, byl by někdo jiný, kdo by přišel s podobnou teorií. A kdyby se Hitler nenarodil nebo by zemřel předčasně, našel by se někdo jiný, kdo by „zařídil“ něco podobného. Ba nemůžeme vědět, zda by místo Hitlera nepřišel někdo ještě horší.

  46. A k tomu, zda máme právo paušálně zavrhovat celý národ…
    Zrovna dnes mi poslali z KD text jednoho amerického pastora, který důrazně varuje před tím, abychom se ke komukoliv, byť by šlo o nemorálního jednotlivce, stavěli pohrdavě. Je v něm i tato věta:
    „Někým pohrdat je hřích – když se na někoho díváme úkosem a myslíme si, že svět by byl lepší, kdybys neexistoval. Je to víc než nesouhlas, je to odpor zakořeněný v neschopnosti vidět v druhém Boží obraz. Před takovým postojem Ježíš varoval v kázání na hoře (Matouš 5,21-22).“

  47. Paní Hájková, tato Vaše poslední zmínka o zákazu pohrdání člověkem přesně koresponduje s tématem, které jsem zde sám chtěl zmínit. Viděl jsem totiž v minulých dnech jednu reportáž o „nejluxusnější“ ze všech norských věznic. A přitom norské věznice mají tak jako tak u nás pověst, že jsou prakticky na úrovni našeho tříhvězdičkového hotelu. Zkrátka – typický „fešácký kriminál“. A tato věznice je i podle norských měřítek naprosto výjimečná, byla postavena jako experiment, před deseti lety. Jejím základním principem a cílem není trest, nýbrž resocializace. A přitom – jsou zde umístěni i nejtěžší zločinci, včetně vrahů.

    Tato reportáž byla vlastně natočena v souvislosti s návštěvou dřívější anglické ministryně vnitra (tedy příslušné pro správu věznic) v tomto vězení. Tato žena – už napohled zakyslá, nesympatická, zapšklá osoba; byl zde ukázán krátký záběr jak svého času jako ministryně hrozí potenciálním delikventům veškerou tvrdostí anglických věznic – ta prožívala v této moderní norské věznici jeden šok za druhým: žádné mříže (!), vězni mající volný pohyb po věznici, časté „opušťáky“, právo na (i intimní) návštěvu životního partnera dvakrát týdně. V každém pokoji televize, DVD-přehrávač, sprcha… Napohled skutečně daleko spíše zařízení hotelového typu, nežli cokoli co by mohlo mít něco společného s věznicí podle klasických představ. Navíc – přátelští a vstřícní dozorci; kdy například velitel směny ve společenské místnosti hraje karty s odsouzenci.

    To všechno věci, které ona tvrdá a nesmlouvavá anglická exministryně zcela evidentně jenom velice těžce skousávala. Pro ni má být pobyt ve vězení především represí. Jenže – poté v rozhovoru s ředitelem věznice přišla řeč na kvóty recidivity. V Anglii je to 70 procent; čili téměř tři čtvrtiny odsouzených se znovu dopouštějí trestné činnosti. Onen norský ředitel věznice přiznal, že dříve to ani v Norsku nebylo příliš jiné – nějakých 60 až 70 procent recidivity. Jenže – pak byl učiněn onen zásadní obrat od represe k resocializaci. Základní myšlenka je taková: v Norsku není ani trest smrti, ale ani trest doživotí. To znamená: i ti nejhorší zločinci se dříve či později dostanou na svobodu, mezi ostatní společnost. A je tedy nutno učinit vše pro to, aby byli schopni nalézt svou cestu zpět k této společnosti, k normálnímu občanskému způsobu života.

    A výsledek tohoto „luxusního“ norského vězeňství? – Míra kriminální recidivity spadla ze 70 na pouhých 25 procent! To je až neuvěřitelná změna. (A kromě jiného úderný argument proti všem, kdo si stěžují na údajně příliš humánní zacházení s vězni.)

    Jistě, podle obecného lidského cítění je to nespravedlivé, když si zločinci mohou vést takto „luxusní“ život. Ovšem:

    – za prvé, hlavní cíl je splněn: ochrana společnosti před zločiny. Každé procento o které je snížena míra recidivity znamená, že o to méně lidí se stane obětí násilí, ataků, vražd…

    – a za druhé: právě zde se ukazuje, jak dalece je člověk produktem svého okolí, tedy svých životních podmínek. Které si mnozí z nich nijak nevybrali. Sotva kdo vstoupí do svého života s předsevzetím: „Budu zločinec. Budu vrah.“ V naprosté většině případů do kriminální činnosti dotyčný nějakým způsobem „sklouzne“, tím že zapadne do určitého – sociálně deformovaného – prostředí. Ale právě na neuvěřitelné úspěšnosti norského humánního vězeňství se ukazuje, že když se tento vliv kriminálního prostředí nahradí humánním a vstřícným přístupem, že se najednou může i u delikventů doslova probudit zcela jiná osobnost.

    Což je teologicky možno ovšem vyjádřit i tím způsobem, že v každém (a tedy i v odsouzenci) je nutno spatřovat „Boží obraz“.

  48. Co se pak „paušálního zavrhování celého národa“ týče: tady samozřejmě nikdo nezavrhuje ruský národ jako celek. (Už proto že je relativně mnoho Rusů kteří se proti Putinově režimu staví, nebo přinejmenším se nechtějí zúčastnit jeho válek.)

    Ale na straně druhé není možno zavírat oči před skutečností, že ruský národ má určitou historii, a s ní související určité tradice, určitý národní charakter, určité ustálené vzorce jednání. I u ruského národa je samozřejmě možný – a nutný – proces resocializace; tedy proces osvojení si hodnot běžných ve vyspělých civilizacích západního světa. Nejde tedy o „paušální zavrhování“; ale počátkem veškeré nápravy je schopnost vlastní sebereflexe. Tedy přiznání si vlastních chyb. A vlastních zločinů. A to je právě ta úloha, před kterou současný ruský lid jako celek stojí, respektive stát bude po – doufejme – prohrané válce na Ukrajině. Když mohli – a museli – touto sebereflexí projít Němci, proč by nemohli i Rusové.

  49. Co se pak toho tvrzení týče, že „kdyby nebylo Hitlera přišel by někdo jiný, možná horší“ – možná ano, ale možná také ne. Tady zase stojíme před dialektikou vztahu individua a rámcových podmínek. Z marxistického hlediska je sice možno predikovat, že kapitalistická/buržoazní společnost vždy bude procházet obdobími krize; ale není možno ani na jejím základě jednoznačně prorokovat že dojde k natolik extrémním excesům jako za Hitlera.

    Za prvé: „ještě hůře“ nežli za Hitlera – tady je asi sotva možné si představit, co ještě horšího, co ještě démoničtějšího nežli plynové komory by si kdo byl schopen vymyslet.

    Za druhé: na vině ničivého charakteru německého nacionálního socialismu nebyla pouze samotná ideologie, nýbrž také jedinečná vůle k moci právě Adolfa Hitlera, která v celém nacistickém hnutí neměla obdoby. (Riefenstahlové „Triumf vůle“ skutečně naprosto přesně vystihl jádro věci.) Zkrátka: kdyby nebylo Hitlera (to jest kdyby byl Hitler včas zabit), sotva by se v Německu našel druhý takový, který by měl jeho schopnost prodrat se až k nejvyšší moci.

    Za třetí: u Hitlera hrála klíčovou roli jeho osobní patologie. Antisemitismus byl sice v té době v Německu obecně rozšířený (to bylo ostatně i u nás, především v předcházejícím století); ale jen asi málokdo by tehdy přišel až na tak šílenou myšlenku jako celý židovský národ zlikvidovat čistě fyzicky.

    Zkrátka: i bez Hitlera by – jmenovitě v období hospodářské krize – v Německu došlo k silným sociálním napětím a politickým střetům; ale skutečně se dá sotva očekávat, že by došlo k plnému převzetí moci takto extrémně radikálním fašistickým hnutím. (Ostatně, i sám Hitler se k moci prodral jenom „s odřenýma ušima“.)

  50. U toho marxismu jde asi o otázku nutnosti a nahodilosti v dějinách. Ale já si myslím, že nemá smysl zabývat se úvahami, co by se bylo stalo, kdyby…
    Pokud jde o to Norsko, jistě je takové zacházení se zločinci známkou vysoké úcty k člověku. Řekla bych, že úcty institucionalizované. Je otázkou, zda by se i průměrný Nor (osobně) choval se stejnou úctou ke zločincům nebo třeba k odlišně smýšlejícím lidem, i kdyby byl „přesazen“ někam na druhý konec světa, do úplně jiného prostředí. Čili kdyby se ocitl mimo dosah své země.
    V tom textu, o kterém jsem se zmínila, se tvrdí, že pohrdání druhými lidmi je v dnešní době obecně na vzestupu:
    „Proč je pohrdání dnes tak silné téma? Protože tento postoj je lukrativní. Funguje. Když se v politice spojí lidé, kteří shodně někým pohrdají, mobilizuje to a spojuje. Dobrá inspirující vize sice také sjednocuje, ale daleko rychlejší a jednodušší způsob je začít společně někoho ponižovat. Ke dnešní kultuře patří, že pohrdavými výroky na adresu oponentů jakoby dokazujeme svou nevinnost, a také loajalitu vůči té straně, k níž se počítáme.“

  51. “ I u ruského národa je samozřejmě možný – a nutný – proces resocializace…“
    Tato myšlenka mě v souvislosti s norským vězenským systémem přiměla k promýšlení podobného přístupu k celému národu.
    Bylo by skutečně možné vytvořit pro Rusy něco jako komfortní celu? Vlídné zacházení, návštěvy možné, žádné náznaky pohrdání…
    Snad by to šlo.
    Z mé strany by tu byl požadavek na dostatečně široké ochranné pásmo na východ od dnešní ukrajinské hranice. Pro případ recidivy, která i u Norů hrozí ve čtvrtině případů.

  52. Všechno to chce moc peněz.
    Otázkou je, zda zhoršení ekonomické situace nevyvolá další vlny nenávisti i uvnitř demokratického světa. Dcera má známého s Bechtěrevovou chorobou, kterému z nepochopitelných příčin (nejspíš kvůli všeobecnému šetření) odebrali invalidní důchod. Podle posudku nějakého lékaře, který ho ani neviděl, se prý jeho zdravotní stav zlepšil. To však u Bechtěrevovy nemoci není pravděpodobné, protože jde o degenerativní proces, který lze nanejvýš zpomalovat. Někdy ho to tak bolí, že nemůže chodit bez berlí.
    Zdá se, že ten člověk navíc přijde i o současné zaměstnání na zkrácený úvazek, které prý je vyhrazeno jen pro lidi s invalidním důchodem.
    Vyjádřil se, že nenávidí tento stát.

  53. Paní Hájková, pak v tomto ohledu mám pro toho pána plné pochopení. A mohu Vás ujistit, že v Německu tomu není nijak zásadně jinak. Když jsem svého času v práci utrpěl trvalé zranění/degenerativní změnu pohybového aparátu která mi především v tehdejší akutní fázi dělala nemalé potíže při chůzi i na nejkratší vzdálenost a já jsem u příslušné instituce podal žádost o uznání invalidity (kromě jiného by mi to umožnilo parkovat na místech pro invalidy, což by v mém tehdejším stavu pro mě znamenalo nemalé ulehčení), dostal jsem pak výkaz takového druhu, že jsem se napřed domníval, že došlo k nějaké záměně a že mi poslali hodnocení na někoho zcela jiného. Krátce řečeno: ačkoliv jsem se tehdy jak řečeno sotva mohl volně pohybovat na vzdálenost větší než několik metrů, z tohoto rozhodnutí příslušné instituce jsem se dozvěděl, že jsem vlastně naprosto zdravý, a že na příslušný stupeň invalidity nemám žádný nárok. A v novinách pak dokonce referovali o případě, že jeden člověk dostal stejně tak naprosto negativní rozhodnutí, ačkoli se nemohl pohybovat jinak nežli v kolečkovém křesle! (Až poté co se o tento případ začaly zajímat noviny pak „náhle“ bylo ono rozhodnutí revidováno.)

    Zkrátka: tyto instituce všude hledí především na to jak ušetřit vlastní peníze. A za druhé (to byl právě můj případ): ony rozhodují především podle tabulek. Kdybych například přišel o oko, byl bych v mém životě (i v mé pracovní schopnosti) omezen fakticky mnohem méně; ale na to by měli tabulky, nebyl by problém. Mé – atypické – poranění ale neměli v tabulkách, a tak jsem vyšel naprázdno. Zkrátka, typicky byrokratický přístup: faktický stav věcí nikoho nezajímá, rozhodují čistě administrativní předpisy.

  54. Jak resocializovat národ?

    Zajímavá otázka, paní Zemanová. V každém případě – jak už jsem napsal, německý národ tímto procesem resocializace prošel, a podle všeho úspěšně. Ne že by zde ještě neexistoval určitý počet nacisticky smýšlejících jedinců; ale takoví jsou v každém národě. A troufal bych si tvrdit, že v Rusku mnohem více, a to i procentuálně, ne jen v absolutních počtech.

    Ovšem rozdíl je tady ve dvou klíčových bodech. Za prvé, Německo po své vojenské porážce podléhalo okupační správě spojenců. Kteří tedy měli po určitou dobu naprostou kontrolu nad médii, jakož i nad školstvím apod. Takže ti mohli prosadit proces denacifikace. K něčemu takovému v Rusku – bohužel – asi sotva dojde. Jedinou nadějí v tomto ohledu by bylo, že porážka Ruska bude natolik citelná, že povede k pádu celého putinovského režimu. A za určité příznivé konstelace by se případně mohlo stát, že se k moci (alespoň na určitou dobu) dostane frakce demokratů. Kteří by pak mohli tuto národní osvětu (to jest: doznání vlastních zločinů) provést.

    Druhý zásadní rozdíl je ovšem v tom, že u Němců nacistická éra představovala naprostý exces. Který byl vysvětlitelný jenom extrémně těžkými existenciálními podmínkami do kterých Německo upadlo v době hospodářské krize. Jinak byli ale Němci už přinejmenším celé jedno století formováni přítomností vyspělé občanské společnosti, s příslušnými občanskými právy. Zatímco Rusové – to je nutno konstatovat znovu a znovu, ti nikdy nedostali příležitost k obdobnému rozvoji občanské společnosti, naopak u nich je dána tisíciletá tradice samoděržaví a nevolnictví, na kterémžto vztahu se po bolševické revoluci jen velice málo změnilo. Navíc – podle mého soudu je velmi silným faktorem to, že Rusko je převážně vnitrokontinentální stát; to jest, bylo vždy izolováno, velice vzdáleno od progresivních vývojů na Západě. To je deficit, který i v době moderních komunikací má stále ještě svou platnost, svou působnost.

    Jak tedy resocializovat Rusko? – V každém případě platí to samé co zaznělo v oné reportáži: rozhodně nebudou působit sankce, výtky, hrozby. To by daleko spíše Rusy jenom více semklo v jejich chronickém patologickém přesvědčení, že celý svět je proti nim.

    Není pochyb o tom, že jakýkoli pokus „resocializovat“ Rusko bude znovu a znovu narážet na tuto tisíciletou tradici ruského samoděržaví, a jemu odpovídající mentalitu. V zásadě by byl nutný dvojí přístup: na jedné straně jim dávat (myslím teď na dobu po jejich porážce) najevo naprosto zásadní morální odsouzení ze strany civilizovaného světa; ale na straně druhé jim dát poznat, že tento svět jim nezavírá cestu k sobě, pokud oni sami budou ochotni se na ni vydat. Vše je ale podmíněno onou ochotou vlastní sebereflexe; všechno bude záležet na tom jestli se poválečná konstelace vyvine tak, aby Rusové byli donuceni tímto momentem své kritické sebereflexe projít.

    Ostatně i v oné dokumentaci byl ukázán jeden – bývalý – vězeň, který právě v oné „luxusní“ věznici dokázal provést svůj životní obrat, opustit svou kriminální cestu. Ale i on řekl, že právě přiznat si že celý vlastní dosavadní život byl špatně – že to je to nejtěžší ze všeho.

    Jestli se k takovémuto aktu sebereflexe propracuje i současný ruský národ jako celek – jak řečeno bude záležet na poválečné konstelaci, ale je nutno se obávat že tady bude zapotřebí ještě velmi mnoho času, a dost možná ještě několik příštích generací.

  55. Je to sice z poněkud jiného soudku, ale přece jenom dost příbuzné téma. V současné době čtu paralelně Platónovu „Ústavu“ a zároveň sborník s úvahami Masaryka o demokracii a humanismu. A v minulých dnech jsem u obou četl velice příbuzné pasáže, týkající se výchovy k mravnosti.

    Oba tito autoři jsou si naprosto zajedno v tom, že mravně zralá a pevná společnost nevznikne sama od sebe, nýbrž že je k tomu zapotřebí důkladné a cílené výchovy, už od dětského věku. Masaryk výslovně píše, že nepostačí pouze vzdělávat v běžném, odborném vědění, nýbrž že je stejně tak zapotřebí i „vzdělávat k mravnosti“. U Platóna se pak jedná o „výchovu k ctnostem“.

    Tento souhlasný postoj by sám o sobě nebyl ovšem nijak příliš překvapivý; ale zajímavé je, že zde existuje shoda ještě v jednom dalším bodě. Oba – jak Platón tak i Masaryk – totiž v zásadě vycházejí z předpokladu, že mravný život je člověku víceméně přirozeným stavem. A že se tedy nejedná o nic jiného, nežli (mladého) člověka k tomuto jemu přirozenému stavu dovést.

    Rozdíl mezi nimi ale existuje v tom, kde hledají základ pro tuto výchovu k mravnosti. Platón tento základ spatřuje v samotné ontologii: bytí samo je podle jeho přesvědčení bezpodmínečně dobré; a dobrý je tedy nutně i vnitřní základ člověka, který je tohoto bytí součástí. Kdyby se (vědomě) rozhodl pro zlo, pak by byl nakonec jenom sám proti sobě.

    Přičemž – to je ještě nutno připomenout – Platón jednu z největších překážek pro tuto výchovu k mravnosti spatřuje v libertinismu demokratického uspořádání. Platón se tu tedy ocitá v určitém argumentačním protikladu: na straně jedné vychází z předpokladu, že mravnost je člověku přirozená – ale na straně druhé pouze přísnou a důslednou výchovu (tedy bez libertinské volnosti respektive zpovykanosti) vidí jako jedinou cestu k osvojení si mravních hodnot.

    Oproti tomu Masaryk sice také žádá důslednou výchovu k mravnosti – ale naopak na půdě demokracie! Neboť pro Masaryka jsou všechny mravní hodnoty nerozlučně spjaty s principem svobody, demokratismu – a tedy jedině výchovou k demokracii a za podmínek demokracie je možno dospět k žádoucímu cíli.

    Ovšem ani Masaryk se nevyhnul určitým kolizím ve své argumentaci. On sám totiž píše, že „výchova však je do značné míry sebevýchovou – obtíže výchovy nemáme s dětmi, nýbrž s dorostlými, se sebou“. (!)

    To ovšem znamená: i Masaryk tady fakticky uznává, že nepostačí pouze zavést demokracii a doufat, že vzápětí a spontánně nastane všeobecné umravnění národa; k tomu je zřejmě zapotřebí ještě něčeho více.

    Masaryk zmiňuje „krizi parlamentů“; a výslovně píše: „Pravá reforma parlamentu se stane reformou voličů (!), jejich politickým vzděláním a vyšší mravností.“ To vše ale nakonec nějak tvoří uzavřený kruh: ke vzdělání (a k umravnění) lidu respektive voličů je zapotřebí demokracie; ale pravá demokracie je možná jenom s politicky vzdělaným a mravně uvědomělým voličem. To je ovšem tautologie; pes se tu kouše do svého vlastního ocasu.

    Navíc Masaryk – v pasáži o demokracii hospodářské a sociální – v polemice s marxismem respektive bolševismem a jeho zcela postátněnou ekonomikou píše, že „egoism je vlastností každého člověka a uplatňuje se všude, ale vedle egoismu je právě také nadání pro zvláštní obory“. (Masaryk tím chce říci, že kapitalista není pouze egoistou, ale taktéž podnikatelem, v pozitivním slova smyslu; a že tedy není smysluplné celou ekonomickou činnost převést pod kuratelu – byrokratického – státu.)

    V každém případě tedy ale sám Masaryk doznává, že „egoism je vlastností každého člověka“ – jak pak by tedy tento přirozený a vrozený egoismus bylo možné potlačit prostředky liberální demokracie, kde je naopak každému umožněno žít v plném souladu s vlastní (individuální) přirozeností, s jeho vlastními osobními zájmy a touhami, a tedy i s jeho vlastním egoismem? Není tu přece jenom blíže pravdě (respektive psychosociální realitě) Platón, když postuluje že důsledná výchova k pevným mravním postojům je možná pouze ve státě, který je sám ve svém nejvlastnějším základu postaven na hodnotách rozumu a mravnosti (a nikoli na komerční činnosti)?…

    V každém případě se tedy jeví: spoléhat se jenom a pouze na přirozenost člověka, na jeho spontánní sebevývoj k mravnosti za podmínek plné svobody a demokracie, to se jeví být podnikem značně nejistým.

  56. Masaryk patrně viděl egoismus a individualismus jako důležité prvky rozvoje společnosti:
    „…Co do principu, nepokládám komunism za ideál sociální a socialistický, jestli se komunismem rozumí rovnost hospodářská a sociální naprostá. Normální stav společnosti politický a sociální nedá se uskutečnit bez silného individualismu, to jest bez svobodné iniciativy jednotlivců, a to prakticky znamená takový režim, který umožňuje rozvoj rozmanitých individualit, fysicky i duchovně od přírody nestejně nadaných. Nestejná je situace každého individua ve společnosti, nestejné je jeho okolí společenské, jednotlivec nejlépe dovede využít svých vlastních sil a sil svého okolí podle vlastního uznání. Rozhoduje-li o člověku člověk jiný a vede-li, je nebezpečí, že se všech sil vedeného náležitě nevyužije. To vidět všude a vidět to politicky ve všech formách vlády, v nichž se vyvinul silnější centralism. A komunism je právě centralistický.”

  57. Pozoruhodné je, že týž Masaryk (i když v mladších letech) razil heslo Tábor je náš program! Tábor – s jeho společnými káděmi cenností a peněz.

  58. Zas tak velký protiklad by to být nemusel: aby bylo co do těch „kádí“ dát (aby byly fondy pro pospolité sdílení podmínek sociální bezpečnosti na úrovni, snižující účinně nutnost individuální agresivity), potřebujeme vždy i otevírat prostory individuální tvořivosti – alespoň do doby než pro nás a za nás vše obstará samoučící se inteligence 🙂
    ______
    Aby byla nákladovost dávek ze sociálního pojištění společensky smírně ufinancovatelná (a to ještě v konkurenci s dalšími položkami rozpočtu – např.náklady na zabezpečení „výchovné izolace“ některých nebezpečných národů 😉 ) , nějaká míra zobecnění stupně znevýhodnění zdravotním handicapem („tabulky“) být používána posudkovými lékaři musí. Pokud daný konkrétní stav v tabulce uveden není, používá se (až na několik výjimek) srovnatelnost se stavem funkčně analogickým, uvedeným. K chybám a nespravedlnostem jistě dochází – analogicky např. soudnictví…, proto lze i zde použít odvolání a lze žádat o osobní přítomnost při projednávání odvolací komisí.
    Jinak lze vycházet z popisů funkčního stavu dostupných v dodané dokumentaci. Samotná diagnóza může mít velmi rozdílné funkční následky. Známý Vaší dcery by měl určitě zkusit k odvolání dodat nějaký z posledních lékařských nálezů, kde je jeho funkční stav co nejvýstižněji objektivně popsán. K uvedené nemoci to bývá nález z rehabilitace (nebo samozřejmě revmatologie).
    Držím palce…

  59. Co se Masaryka týče, jeho vztah k socialismu nebyl zdaleka tak odmítavý, jak se obecně soudí. Daleko spíše byl velmi ambivalentní; a v mnohých ohledech neměl k socialismu nijak daleko. (Mám pocit že se dokonce sám za socialistu výslovně prohlásil.) Onen „Tábor“ je tedy v jeho pojetí plně slučitelný s jeho odmítnutím komunistické nivelizace.

    Ostatně, on už i ten reálný Tábor byl velmi ambivalentní. Jak nás učili už ve škole, omezenost táborsko-husitské „komunistické“ pospolitosti spočívala v tom, že zde byla zavedena pouze (výchozí) pospolitost majetku; ale nikoli pospolitost produkčních prostředků. Při svém příchodu do Tábora tedy sice každý do společných kádí vhodil veškerý svůj majetek; ale když byl někdo například zručný řemeslník, mohl konat své řemeslo, a tím se dopracovat k novému majetku. Což je víceméně přesně to co žádal Masaryk: na jedné straně sociální solidarita, ale na straně druhé žádná nivelizace, schopným podnikavým jedincům má být zachována možnost (ekonomického) uplatnění jejich talentů.

    Tento Masarykův model je samozřejmě mnohem realističtější nežli komunistický model totální pospolitosti, mnohem více vychází z lidské přirozenosti; v zásadě odpovídá tomu, co dnes znamená moderní sociální stát.

    Nicméně, na straně druhé Masaryk přitom přechází celou řadu klíčových, dejme tomu „metafyzických“ problémů, které tematizoval marxistický myšlenkový proud: fenomény jako „vykořisťování“, „odcizení“, „třídní protiklad“ atd. se Masaryk vůbec nezabývá.

    Což je spojeno zase s jeho principiálně optimistickou premisou, že víceméně jenom postačí zavést demokratické politické uspořádání, a to dobré v člověku si už samo nějak najde cestu ke svému uplatnění. – Přičemž ale jak jsem uvedl včera pak upadá do aporií tohoto optimismu na straně jedné a přiznaného lidského egoismu na straně druhé.

  60. Respektive co Masaryk nevidí při své glorifikaci individualismu: že tito „schopní jedinci“ nezůstanou pouze individuálními podnikateli (tvořícími k prospěchu společnosti), nýbrž po určitém čase vytvoří víceméně kompaktní skupinu (tedy: třídu), s vlastními zájmy, které se jen velice zřídka kryjí s postulátem všeobecné solidarity. Vzniká tu tedy nevyhnutelně zájmový, respektive třídní konflikt – který ale Maryk nijakým způsobem neřeší.

  61. Já skutečně nevím, jak se to vyvíjelo v Táboře. Zda lidé své přebytky odevzdávali do společných kádí pouze při svém příchodu nebo průběžně. On ten táboritský systém neměl dlouhého trvání, aby z toho šlo vyvodit nějaké jednoznačné závěry. Ani nemohl trvat déle, protože šlo o jakýsi ostrov, který se nakonec ještě ke všemu rozhodl bojovat „proti všem“ a vnucovat druhým svůj způsob života (přestože se domnívali, že bojují za pravdu Boží).
    Když si srovnáme následující dvě možnosti…
    1. rovnost po stránce materiální (o níž se říká, že nakonec vždy bývá rovností v chudobě)
    2. nerovnost po stránce materiální (ale taková, aby v „kádích“ bylo dost prostředků na uspokojení potřeb těch méně úspěšných, čili relativní blahobyt, a aby bylo i na nutnou obranu tohoto způsobu života, jak naznačil pan Nushart)
    Co z toho by si zvolil svatý František z Assisi, pro kterého chudoba byla životním programem?
    Já bych řekla, že jedničku. Samozřejmě by ale takový způsob života nikomu nevnucoval. Čili bojovný Tábor určitě ne. To tedy znamená co? Že by zvolil dvojku bez vlastního nároku dostávat něco z kádě? Možná. Ale určitě by se nijak nepodílel na obraně.

  62. Ještě něco ke specifikům ruské společnosti: na webu Forum24 vyšel rozsáhlý článek vycházející ze zkušeností příslušníků pobaltské kontrarozvědky s ruskou hrozbou. Ale jsou zde implementovány i pohledy historické. https://blisty.cz/art/110210-lidsky-zivot-tam-nema-zadnou-hodnotu-dustojnici-pobaltske-kontrarozvedky-otevrene-hovori-o-ruske-krutosti.html

    Jako červená nit se těmito hodnoceními táhne přesvědčení, že Rusové mají naprosto specifickou mentalitu, která je zásadně jiná nežli ta u člověka Západu. (Je zde dokonce řečeno: „Rusko nepatří do našeho ekosystému.“) To jediné čemu Rusové rozumí a co respektují, je čirá síla. Dominující je u nich – už od dob Ivana Hrozného – velkoimperiální myšlení, doprovázené naprostým pohrdáním lidským životem. Rozhodující je jenom čirá moc.

    Tento pohled pobaltských zpravodajců může být sice do jisté míry podmíněn jak specifickou historií pobaltských států a jejich vztahy k Rusku/Sovětskému svazu, tak i jejich vlastní profesí; nicméně i oni se brání paušalizování, neodsuzují či nezatracují všechny Rusy jako takové, ale konstatují, že ruská společnost jako taková má zcela specifický charakter, s kterým je nutno i do budoucna počítat.

  63. Jak to doopravdy bylo v Táboře – paní Hájková, tak tohle já také nevím. Já jsem jenom zreprodukoval to, co nás učili v hodinách dějepisu. Tady by bylo zapotřebí přečíst si nějakou novodobou odbornou studii. Respektive Kaplický napsal svou „Táborskou republiku“, ale to je jenom román. Ovšem podložený důkladnými studiemi autora.

    V každém případě bych si ale troufal odhadovat, že reálné poměry v „Táborské republice“ byly mnohem komplexnější, mnohovrstevnatější, a také konfliktnější, nežli jak nám to bylo prezentováno v idealizovaném obrazu „husitského revolučního hnutí“. Jak známo vnitřní konflikty se nakonec vyhrotily natolik, že sám Žižka (znechucen neustálými ideologickými tahanicemi s frakcí husitských fundamentalistů) Tábor nakonec fakticky opustil, a se svými vojsky se – až do své smrti – pohyboval mimo něj.

    Dá se asi právem předpokládat, že celá existence Tábora byla provázena právě zásadním konfliktem mezi ideovými fundamentalisty na straně jedné, a mezi umírněnými pragmatiky na straně druhé. Že Žižka patřil do frakce umírněných, bylo dáno už jeho vlastními majetkovými poměry – on sám totiž v žádném případě „nevhodil do kádě“ celý svůj majetek, on byl v Praze zámožným měšťanem, vlastnil zde dva domy (ne-li tři, nepamatuji si už přesně).

    Ostatně právě tento majetkový disens byl zřejmě nejvlastnější příčinou postupného rozpadu husitství v Táboře, byli to nakonec táborští obyvatelé respektive měšťané sami, kdo posléze svrhli vládu zastánců čistého učení, a dokonce radikální kněze vydali nepříteli!

    Tím je zároveň zodpovězena otázka po postojích třeba Františka z Assizi: chudobu jako celoživotní program si mohou zvolit jednotlivci, ale je naprosto nerealistické očekávat od většinové společnosti, od obyčejného člověka že se pro trvalou chudobu rozhodne dobrovolně.

    Z toho samého důvodu zůstal utopickým i Platónův koncept „dobré obce“: i ta měla zůstat ne snad vysloveně chudobná, ale v každém případě omezená jenom na uspokojování „nezbytných“ životních potřeb. Jakékoli nad to jdoucí hromadění majetku Platón považoval (v daném smyslu dozajista právem) jako první akt rozkladu jeho ideální obce.

    Z toho pak tedy ovšem vyplývá: stejně tak jako není možné člověka, lidskou společnost udržet v trvalé nemajetnosti, stejně tak není možné instalovat nějaké „ideální“ uspořádání společnosti. Takové snahy vždy časem nutně narazí na lidskou přirozenost.

  64. Žižka nebyl zámožným měšťanem, protože patřil k rytířskému, nikoliv městskému stavu. Ale nějaké domy v Praze pravděpodobně vlastnil. Podle knížky Petra Čorneje se většinou soudí, že jakýsi „královský vrátný Janek“, o němž lze dohledat historické záznamy o koupích a prodejích nemovitostí, by mohl být on. Celou tu knížku jsem bohužel zatím nečetla, takže nevím, jak to bylo s jeho majetkem dál. Celý svůj majetek možná nedal, ale určitě celou svou duši vložil do boje „za pravdu“, čili za to, co považoval za správné a potřebné zhlediska své (a nejen své) představy o spáse.

  65. Způsob boje si zvolil takový, jaký mu byl nejbližší – tedy mečem.
    Zatímco Chelčický bojoval spíš psaním dopisů či traktátů. Ale jistě i on do toho dával celou svou duši.

  66. Totiž, paní Hájková, vlastnit v Praze dva domy (z nichž jeden Žižka užíval jako dům nájemní, to jest pronajímal ho jiným), to už podle mého soudu tehdy (stejně jako dnes) už znamenalo být „zámožným měšťanem“. Samozřejmě, Žižka byl původně chudým zemanem; ale podle všeho se už za své služby u krále dokázal majetkově vypracovat. A ostatně nezůstal jenom „královským vrátným“, nýbrž podle všeho pak byl velitelem královských stráží, nebo něco podobného.

    Jestli pak „celou svou duši vložil do boje za pravdu“ – jak už jsem naznačil i mezi samotným husity byly nemalé názorové rozdíly na to, co tato „pravda“ vlastně je. Opět vzpomínka ze školních let: už tehdy nám říkali, že k husitskému hnutí se připojilo i mnoho příslušníků nižší šlechty – kteří ale místo vzývání ideálů majetkového bratrství daleko spíše měli zálusk na získání pozemků především klášterů do svého vlastnictví. Husitské hnutí bylo tedy od samého svého počátku nemálo heterogenní, kdy spojujícím prvkem byl především odpor proti Římu, respektive obecně Husovy ideje; ale především v oblasti prakticko-materiální zde existovaly zřejmě nemalé diference.

  67. My se touto diskusí na DR https://denikreferendum.cz/clanek/13453-myslel-jsem-to-vazne-s-astrologii sice zabýváme už v jiné diskusi, ale přece odkaz na ni dám ještě sem. V oné druhé diskusi se totiž jedná o téma vztahu k pravdě, zatímco zde chci svým způsobem reaktivovat původní téma, jak ho tam nastolil Ivan Štampach.

    Diskuse sama totiž – jakkoli začala docela zajímavě – poté sklouzla (či upadla) do víceméně zcela prachobyčejné polemiky, kdy každá ze stran se zakope ve svém vlastním zákopu, a pak už jenom střílí projektily argumentů (nebo i pseudoargumentů) na protistranu.

    A přitom víceméně zcela zanikla samotná klíčová otázka: co vlastně můžeme vůbec (právem) považovat za samotnou skutečnost.

    Diskuse se časem utopila v nesmiřitelných sporech o metodě – zda je přípustné užívat pouze a výhradně postupy exaktních věd, anebo zda je možno se na svět dívat i jiným způsobem. A přitom tam – v zápalu ideového střetu – docházelo znovu a znovu k nejrůznějším konfúzím. Protože si – jako obvykle – nikdo nedal práci naprosto jasně definovat, o co se vlastně jedná.

    Jenom občas tam zaznělo, v čem je jádro věci: exaktní vědy (přinejmenším na jejich současné úrovni) dokáží postihnout jenom jednu určitou výseč toho, co je možno označit za „skutečnost samu“. Proto principiálně není nijak možno vyloučit, že existují – naprosto reálné – procesy, entity, síly, které se dosahu těchto exaktních věd (doposud) vzdalují. Z čehož pak ovšem vyplývá i legitimita snah tyto vědou nepokryté segmenty skutečnosti podchycovat i jiným způsobem.

    V každém případě J. Dolejšovi bych kladl za vinu, že si svou argumentaci příliš usnadňoval tím, že zde (a to je ostatně pokud vím naprosto klasická metoda celého spolku Sisyfos) na jednu společnou hromadu házel zjevné (a nikým nepopírané) šarlatánství, a zároveň nálezy – dejme tomu – alternativních pohledů na skutečnost.

    Jmenovitě astrologie: je něco podstatně jiného když někdo na základě pouťových horoskopů někomu předpoví: „Toho a toho dne ti spadne na hlavu květináč“; a něco jiného jsou velmi složité astrologické výpočty, které se snaží – jak to ostatně v rámci diskuse bylo řečeno – postihnout celkový komplex působnosti vesmírných sil.

    Co se astrologie týče, netroufám si ji nijak hodnotit; ale měl jsem svého času velmi podobný zážitek jako Ivan Štampach. Běžné horoskopy založené pouze na kalendářním dni narození jsou většinou formulovány natolik obecně, že se v nich víceméně každý nějak „najde“. Ale – jednou jsem si (v internetu) nechal udělat jakýsi staroindický horoskop, kde bylo nutno uvést nejen pouze kalendářní den, ale zároveň ještě i rok narození. A tady musím říci: ta charakteristika mé osobnosti která zde byla podána byla neuvěřitelně precizní; a přitom se nejednalo o žádné mlhavé obecnosti, nýbrž přinejmenším zčásti o zcela specifické osobnostní rysy.

    Musím přiznat: dodnes dost dobře nevím, co si o tom myslet. Ale mohu pouze potvrdit: v každém případě u mě tyto výpovědi naprosto souhlasily; a opakuji znovu, byly to charakteristiky naprosto konkrétní a specifické, takže faktor náhody se tu zdá být značně málo pravděpodobný.

  68. Já jsem jen chtěla zdůraznit, že šlechtici (i ti nižší), kteří vlastnili domy ve městech, se nestávali měšťany ve smyslu stavovské příslušnosti. Například nepodléhali městskému právu, nýbrž zemským soudům. Ale to není důležité.
    Nepochybuji o tom, že mezi husitskou šlechtou byli lidé, kteří si chtěli urvat majetky, zejména ty církevní. Ale nějak se mi nechce připsat tohle zrovna Žižkovi. Myslím si, že on patřil spíš k těm, kterým skutečně šlo o spásu. Čornej to vysvětluje zhruba takhle, pokud jsem si stačila všimnout:
    Žižka měl za sebou velmi krvavou historii (lapkovství, žoldnéřství..). On se za takových okolností vskutku a právem bál, co s ním bude po smrti. Bál se pekla. Ve středověku se ale razilo heslo: Mimo církev není spásy. Žižka se tedy nemohl spokojit s tím, že bude-li se (on sám) kát, že už nějak té spásy dosáhne. On ke své spáse nutně potřeboval církev, potřeboval její rozhřešení. Jenže stávající církev Žižka neuznával. Proto ze svého hlediska musel nutně změnit celou církev, aby se chovala tak jak má, a to třeba i násilím (které asi nepokládal za nemístné).

  69. Já nechci nijak zpochybňovat, že Žižka pro své přimknutí se k husitskému hnutí měl i osobní, ideové důvody. Nejen u Žižky, ale v té době obecně mezi lidmi vzrůstal pocit, že zkažená církev jim nemůže zajistit vstup do nebe. A přitom – především ve 14. století se Evropou přehnalo hned několik ničivých vln moru, v důsledku toho byla myšlenka na smrt mezi lidmi všudypřítomná. Nikdo neměl jistotu svého života vezdejšího; všechny naděje se proto upíraly k životu posmrtnému. A když pak nebylo možno se spolehnout už ani na dekadentní církev, pak tím pro lidi mizela jakákoli naděje vůbec. Když pak Jan Hus ve svých kázáních žádal radikální obrodu církve, pak to u velmi mnoho lidí (a především v Praze) vyvolalo velkou rezonanci. Právě toto byl tedy zřejmě ten hlavní důvod proč vůbec došlo ke vzniku husitského hnutí, respektive proč toto dospělo k takovému rozmachu.

    Do jaké míry pak Žižka sám trpěl výčitkami svědomí, respektive pocitem hříchu za své dřívější činy – ano, Čornej to tvrdí, je to dozajista zajímavá hypotéza, ale my se už nikdy nedozvíme, jestli tomu tak bylo doopravdy. Toto „lapkovství“ bylo totiž v oněch dobách do značné míry pojímáno jako „kavalírský delikt“, a bylo – mezi lokálními šlechtici – velmi oblíbeným zdrojem příjmů. A žoldnéřství – to už vůbec nebylo pojímáno jako nějaký hřích. Pokud by tedy Žižka měl inklinovat k husitství jenom na základě svých osobních pocitů viny, pak by musel v té době projít nějakou hlubokou osobní a mravní krizí/sebereflexí. Což se u natolik silné a pevné osobnosti jeví alternativou ne zrovna příliš pravděpodobnou.

    Ale zpět k věci. Já jsem nechtěl zpochybňovat že se Žižka k husitskému hnutí přidal z ideových důvodů (ať už jakéhokoli druhu); já jsem chtěl jenom vysvětlit že existovaly čistě materiální důvody pro to, že se stal členem pragmatického, nikoli radikálního křídla husitů.

  70. Vy si tedy myslíte, pane Poláčku, že člověk, který je silnou a pevnou osobností, jakou byl podle vás Žižka, vůbec nemusí trpět výčitkami svědomí za to, že zabil stovky lidí? Jenom protože takovou činnost považuje za „normální“.

  71. Paní Hájková, pokud by Žižkův příklon k husitství byl zapříčiněn jeho duševní trýzní z toho, že jako žoldnéř způsobil smrt mnoha lidem – jak potom vysvětlit to, že jako husitský vojevůdce (a to zjevně bez sebemenších výčitek svědomí) nechal pobít mnohonásobně více nepřátel? To nemá logiku. (Jako žoldnéř nemohl dokázat zabít více nežli maximálně několik desítek nepřátel; zatímco ty „stovky lidí“ připravil o život právě až jako husitský vojevůdce.)

    Obecně: já jsem nevyloučil že i silná a pevná osobnost může projít osobní (mravní) krizí, vedoucí k jejímu „obrácení“. Já jsem jenom napsal, že v tehdejším historickém kontextu ona Čornejova argumentace má jen značně malou přesvědčivost.

  72. Rozumím. Pro ideje se vraždí mnohem víc a mnohem snáz než třeba pro majetek. Ostatně proto je Bělohradský odmítá (ačkoli vám se to nelíbí).

  73. Panu Nushartovi
    Tak ten známý mé dcery, který má Bechtěreva, se odvolal proti rozhodnutí o odebrání důchodu. Odpověděli mu, aby předložil další lékařské zprávy. Takže je určitá naděje. Můj muž mu vzkázal, aby si opatřil lékařské vyjádření také z neurologie, nejenom z revmatologie.
    Obě mé dcery mají invalidní důchod prvního stupně (ale s jinou diagnózou) a také ho dostaly až na opakovanou žádost. Člověk to nesmí hned vzdát.

  74. Ano. Pokud by přesto měl pocit že v žádné ze zpráv nejsou jeho FUNKČNÍ OMEZENÍ popsána a zdůvodněna dostatečně výstižně, může žádat o osobní přítomnost u jednání odvolací komise.

    Pokud by ani odvolání nedopadlo, může s doložením dalšího (setrvalého) zhoršení stavu požádat po čase znovu.

  75. Paní Hájková, můj názor je že konzervativní liberálové jako Bělohradský (nebo Popper) ono „vraždění pro ideje“ používají jenom jako záminku, jako klacek proti přítomnosti (závazných) idejí ve světě vůbec. Ostatně, pro ideu liberalismu se svého času také zabíjelo a vraždilo ve velkém, jak v americkém Prohlášení nezávislosti, tak ve Francouzské revoluci. Nebo i dejme tomu v revoluci protestantské, což byl svým způsobem boj za liberalismus v oblasti víry.

    Rozdíl je v tom, že idea liberalismu je ideou s negativním obsahem – a to je právě to co její ideologové typu Poppera a Bělohradského žádají. Oni chtějí negovat všechny konkrétní obsahy, oni chtějí volnou, ničemu neodpovědnou nevázanost „svobodného“ individua.

  76. Nedávno jsme zde hovořili o přednostech norského vězeňského systému. Nyní ale z Norska přišla zpráva zcela jiného druhu. I když se nejednalo přímo o výkon trestu, nýbrž o jeho samotné udělení. Zjistilo se totiž, že v norských věznicích jeden vězeň strávil 21 let – ačkoli byl zcela nevinný!

    On byl svého času odsouzen pro údajné zneužití a vraždu dvou školaček (falešně ho z toho obvinil jeho – spolu s ním odsouzený – přítel). Ale nejen to – i v tom případě by byl v Norsku už mezitím propuštěn na svobodu; jenže příslušní experti mu znovu a znovu atestovali, že je stále ještě nebezpečný, a proto nesmí být propuštěn! Norsko má teď tedy opravdu pořádný justiční skandál.

    Na straně druhé se ale jedná o další případ jasně hovořící pro humanizaci výkonu trestu (a jmenovitě proti trestu smrti) – nikdy se nedá zcela vyloučit že se do vězení dostanou i zcela nevinní lidé, a pak je vždy lepší alternativou když se dostanou do norského vězení „hotelového typu“, nežli aby museli trpět například v ruských vězeňských táborech.

  77. A ještě jeden návrat k jednomu dřívějšímu tématu. Před časem jsme zde probírali osobnost – a především důvěryhodnost – ukrajinského prezidenta Zelenského. Kterou jsem já do jisté míry zpochybňoval. I když se bezprostředně jednalo především o styl jeho vystupování, nikoli o samotný způsob jeho výkonu funkce.

    V dnešním čísle renomovaného německého deníku „Süddeutsche Zeitung“ byla ale prakticky celá jedna stránka věnovaná pro tentokrát nikoli válečné situaci na Ukrajině, nýbrž právě charakteru tamější politiky. A to především s ohledem na míru korupce.

    Já sám jsem už na samotném počátku ruské invaze na Ukrajinu – kdy tedy Ukrajina platila jako nevinná oběť ruské agrese – na DR upozorňoval, že jenom proto Ukrajina jako taková nepřestává být problematickým státem. A to v prvé řadě právě v oblasti korupce.

    Nedá se nic dělat, ale v Ukrajině je korupční jednání zřejmě stejně tak samozřejmou záležitostí, jako v samotném Rusku. Rozdíl je jenom v tom, že v Ukrajině se přece jenom alespoň trochu začíná probouzet občanská společnost; právě proto byl ostatně svého času Zelenskyj zvolen prezidentem, protože sliboval vést důsledný boj proti korupci.

    Ovšem – realita v době jeho vládnutí vypadá zcela jinak. V oblasti boje proti korupci nejenže nebylo dosaženo téměř žádného pokroku; ale je to podle všeho Zelenskyj sám, který tento boj záměrně blokuje! Kromě jiného až na nátlak západních států (a finančních donátorů) byl vůbec zřízen nezávislý úřad pro boj proti korupci; ale dalšího půl roku nebyl ustanoven jeho vedoucí! A kroky tohoto ústavu jsou systematicky blokovány. Několik vedoucích protikorupčních pracovníků bylo odstraněno z jejich pozic; na straně druhé tuším že do čela oddělení prokuratury pro boj proti korupci byl Zelenským jmenován člověk (z okruhu jeho souputníků), který sám čelí masivnímu podezření z korupce!

    V tomto článku v SZ se psalo, že největší korupční bažinou je – oblast vojenství! (Ostatně opět stejně jako v Rusku.) Tam je to totiž mimořádně snadné, protože vojenské dodávky (materiál) podléhají režimu utajení, takže veřejnost tu nemá prakticky žádnou možnost kontroly. Navíc – v ukrajinské armádě dodnes neexistuje elektronický systém evidence vojenského materiálu. Prý už léta se kupčilo se zbraněmi pro donbaskou frontu; a nejinak se prý děje i v současné době, se zbraněmi dodávanými od západních zemí pro bojující ukrajinskou armádu.

    V tomto článku v SZ bylo ostatně řečeno i to, že v probíhajícím válečném dění sice byly do pozadí odsunuty politické protiklady a zápasy; ale že například starosta Kyjeva Vitalij Kličko nemá jmenovitě k Zelenskému nijak vřelé vztahy. (Kromě jiného existují diference právě i ohledně způsobu veřejného vystupování.)

    Faktem je: v současné situaci národní obrany proti vnější agresi má Zelenskyj nenapadnutelnou pozici národního hrdiny. (Kterou svými neustálými veřejnými vystoupeními sám účinně posiluje.) Ale tento nepochybný heroický boj ukrajinského lidu by nás neměl vést k iluzím, že ukrajinská společnost jako taková už překonala všechny problémy kterými je stále ještě zatížena. A až skončí válka a nastane čas obnovy a do země začnou proudit masivní finanční prostředky pomoci západních států – pak to bude přímo roh hojnosti pro ukrajinskou korupční chobotnici. Jeden z ukrajinských bojovníků proti korupci navrhuje, aby pro ten případ západní státy vyčlenily několik miliónů euro, a z těch financovali oddíl kontrolorů, kteří by měli právo na jakémkoli místě ukrajinské správy (včetně armády) kdykoli provést neohlášenou kontrolu, zda jsou Západem poskytnuté finanční prostředky opravdu vynakládány v souladu s jejich účelem.

  78. „byla jsem jediná, která absolvovala bez podplácení odbornou školu s diplomem absolventka“ , hrdě a opakovaně říkávala Daša z Dnipra svým oči klopícím EUhostitelům.

  79. V onom článku se zase zcela konkrétně psalo o tom, že pokud chce na Ukrajině dejme tomu nějaká stavební firma dostat státní zakázku, pak napřed musí přepsat nový byt na příslušného – státního – úředníka.

    Ovšem – abychom veškerou korupci na tomto světě nepřipisovali pouze světu (zaostalého) Východu: když jsem svého času přišel do Bavorska, s jeho tehdy ještě naprosto dominantní vládou křesťanskosociální CSU, naznačil nám v kursu němčiny náš učitel, že ani v Mnichově tomu není příliš jinak: že se „proslýchá“, že šanci na udělení státních zakázek nemá nikdo, kdo nemá v kapse „tu správnou“ stranickou legitimaci…

  80. Můžete nějak blíž zprostředkovat ten zmíněný text ze Süddeutsche Zeitung, pane Poláčku? Já jsem se do toho článku nedostala.
    Zajímalo by mě zejména údajné blokování protikorupčních snah ze strany prezidenta Zelenského.
    Děkuji.
    Na oplátku dávám odkaz na nedávný rozhovor pro ZDF:
    https://m.youtube.com/watch?v=UlYXT9umcNg&t=32s

  81. Paní Zemanová, ty články s SZ Vám přepošlu mailem, měl bych mít tuším ještě někde Vaši adresu.

    Tyto zprávy o blokování vyšetřování korupčních kauz na Ukrajině nejsou ovšem ničím novým, přicházely už ještě dávno před vypuknutím současné války.

    Tyto nově ohlášené (vyšetřované) kauzy na které upozorňujete ještě nemusí mít zásadní relevanci; jedná se především o to že byla blokována především vyšetřování proti osobám, které jsou úzce spojené s prezidentem Zelenským.

  82. Srdečné díky za ty texty, pane Poláčku.
    Pro mne vcelku nic překvapujícího. S mnohými jmény jsem se setkala v nedávno proběhlé kampani /její dozvuky ještě úplně neutichly/ proti Zelenského spolupracovníku Jermakovi.
    Některé mé ukrajinské zdroje potvrzují, že teď není čas na pokračování předválečných půtek. Zelenského dřívější kritikové přešli na platformu, že pokud Zelenský dělá to, co má /a dělá to výborně/, je možné počkat, až jestli bude po válce kandidovat. Zatím plní zadání zdrcující většiny Ukrajinců, jak si s jistou nedůvěrou povšiml ten druhý článek.

  83. Ta kampaň, o které jsem se zmínila, neměla původ na Ukrajině, ale přišla z USA, ze strany republikánské političky Victorie Spartz, která bombardovala Bidena žádostmi, aby tajné služby prověřily Jermakovy vazby na Kreml. Bylo to provázeno obviněními z obrovských ztrát dodávaného vojenského materiálu způsobených rozkradením.

  84. Ještě malý dodatek k celé záležitosti. Nejedná se zdaleka jenom – nebo ne primárně – o osobu Zelenského. Jedná se především o to, že na Ukrajině je korupce do značné míry zřejmě ještě prostě zavedeným způsobem života.

    Není na tom nic překvapujícího; vzpomeňme si jenom jak to bylo i u nás za dob socialismu; a ještě i dlouhá léta poté. Jsou věci, které v mentalitě lidí přetrvávají ještě velmi dlouho; a zavedené korupční struktury se jen velice obtížně odstraňují. Ovšem – první krok k tomu musí bezpodmínečně přijít ze strany státu. Respektive – musí tu na jedné straně být tlak ze strany probuzené občanské společnosti, a zároveň musí přijít od státu jasný signál, že korupce bude tvrdě a důsledně stíhána.

    Na Ukrajině – na rozdíl od Ruska – se v daném smyslu občanská společnost přece jenom určitým způsobem probudila; výsledkem toho bylo také zvolení Zelenského, který sliboval boj proti korupci. O to větší zklamání ale bylo, že tento boj byl jen velice váhavý, především vůči určitému okruhu podezřelých. Rozhodující bude vývoj po skončení války; a já zůstávám u přesvědčení že bude záležet především na západních dárcích, do jaké míry si dokáží prosadit kontrolu nad jimi poskytovanými finančními prostředky na obnovu země.

  85. Pane Poláčku, nedávno jsem se setkala s názorem jednoho člověka, který napsal, že nechápe rozdíl mezi korupcí a lobbismem (který je oficiálně povolen). Umíte to nějak vysvětlit?

  86. Tak tohle je krásná otázka, paní Hájková, díky za ni! 😀

    Totiž: přesně s touto záležitostí jsem se i já sám dlouhá léta nedokázal vypořádat. A musím přiznat, velice mě dráždilo když byl (i u nás) lobbismus nakonec plně legalizován.

    Ovšem – to bylo (totiž tyto mé ideové konflikty s principem lobbismu) ještě v dobách, kdy ve mně ještě přežívaly zbytky víry v socialistickou ekonomiku. Tedy v takové uspořádání hospodářské činnosti společnosti, která má sloužit výhradně zájmům celku. Za těchto okolností, respektive z této perspektivy se ovšem jakákoli lobbistická činnost jeví být pokusem o ovlivnění zástupců lidu ve prospěch zájmů ryze soukromých. Jinak řečeno: takovéto snahy o ovlivnění se z tohoto pohledu nemohou jevit ničím jiným nežli jednáním ryze korupčním.

    Takto jsem to tedy sám viděl a vnímal dříve. Jenže – mezitím jsem pochopil (a chtě nechtě se s tím faktem smířil), že přinejmenším v současné fázi vývoje lidstva zdravá, efektivní ekonomika opravdu nemůže fungovat jinak nežli jako ekonomika tržní. Kde se tedy zájmy jednotlivých subjektů (výrobců) nekryjí bezprostředně se zájmy celku, nýbrž že zájem soukromého výrobce je primární, a blaho celé společnosti je jaksi až sekundárním efektem. Nedá se nic dělat, ale je tomu tak.

    To pak ale znamená: my nemůžeme ty soukromé výrobce nechat padnout. My musíme respektovat skutečnost, že aby mohli efektivně (a tedy konec konců ve prospěch celé společnosti) vyrábět, tak k tomu musejí mít odpovídající rámcové podmínky. To jest: nesmíme přijímat zákony, které by těmto soukromým výrobcům házely klacky pod nohy. Protože když se to stane, oni pak nebudou moci vyrábět efektivně, a to se odrazí přinejmenším na tom, že omezí výrobu, propustí zaměstnance – bude tedy více nezaměstnaných, a státní rozpočet bude mít méně příjmů a více výdajů.

    Tento – napohled natolik korupčně zatížený – lobbing má tedy skutečně ten naprosto racionální smysl, že už v průběhu přípravy budoucích zákonů dává informace o tom, k jak negativním důsledkům v oblasti produkce by daný zákon mohl vést.

    Je samozřejmě naprosto nepochybné: pod tímto příkrovem legitimních zájmů se soukromí producenti vždycky budou snažit prosadit i své vlastní ryze partikulární, respektive egoistické zájmy. A že k tomu budou někdy používat i metody vyložené korupce.

    To všechno ale nemění nic na tom, že tento samotný akt zohlednění nutných potřeb produkční sféry už do procesu tvorby nových zákonů je sám o sobě potřebný a pozitivní. Vždy je lepší, když tento feed-back přijde už předem, nežli by se přijal špatný zákon, než když je tento zákon pak nutno uspěchaně a pod tlakem reality upravovat a novelizovat.

  87. Možná v zájmu deformalizace a posílení adresnosti zodpovědnosti v demokracii by lobbisté měli do voleb přímo veřejně podporovat své kandidáty/více kandidátů/stran a vysvětlovat a obhajovat vůči jinak zainteresovaným částem producentů a dalších složek společnosti, jaké meze chování si za svoji podporu od zvolených budou přát. Mohlo by se tak ve zpětnovazebném zesítění mnohozájmové společnosti postoupit ještě o krok před přímou pozitivní korupci – k transparentní demokratické soutěži konstruktivní korupce 😉 …

  88. Jenže, pane Poláčku, ona produkce (po níž je poptávka) často není doopravdy společensky prospěšná. Jednotlivci ji (pod vlivem jiných a reklamy) kupují (nebo neodmítají), ale kdyby rozhodovali (zvláště pak za lepších mediálních poměrů) společně, většina, jež v demokracii vládne, by jí někdy „vystavila stopku“, resp. by zabránila její nehorázné ziskovosti. Žádná ústava, žádné zákonodárství samozřejmě neustanovují lobbing jako způsob, jak vyvažovat vůli veřejnosti i politiků. Často se přitom nejedná o reálnou, domácí produkci, ale o dovoz, jenž nakonec vytvoří prostor pro zdražení běžného lokálního zboží. Říká se pak: Naše společnost je bohatá. Jde tu však hlavně o prospěch obchodníků, nikoli většiny obyvatelstva.

    Zrovna dneska jsem kdesi zahlédl titulek s významem „státy EU s omezováním čínských investic váhají“. Můžeme si představit, že lidé zvolili představitele, který nesouhlasí s přílišnou participací Číny na místní ekonomice. Vzápětí však už nemají žádný prostředek, jak si své „vítězství“ ohlídat, jak čelit lobbingu. „Kaše, kterou navařili“ nebude pro Číňany nikdy „tak horká“. Využít téhle zvláštní „šance pro rozum“ nemusí samozřejmě vždy jen soukromé firmy. Jak ale mají ti poslanci odolat a nezradit důvěru občanstva? Ano, většinou je proti opozice a někdo se k ní může přidat. Volič však není úplný trouba. Je tu tedy zaděláváno na názor, že politici jsou nesolidní a prodejná sorta lidí. Proč potom chodit k volbám, že? Leda kdyby (a vypadá to tak) Trump kandidoval znovu.

  89. Já sem napřed vložím jedno aktuální téma. V dnešním – 27. 10. – Salonu (deník Právo) vyšel zajímavý článek od Romana Polúcha ohledně reflexe dnešního člověka a světa ze strany básníků a literátů.

    Bezprostředním popudem k sepsání tohoto článku byla nějaká básnická soutěž, kde autor článku byl účasten jako porotce. Prvním jeho konstatováním bylo „že je o poezii stále překvapivě vysoký zájem“ – přihlásilo se přes čtyři sta básnířek a básníků. V dalším textu se ale autor zabývá především tím, že obec básníků (a zřejmě literátů vůbec) je rozdělena na dva základní tábory.

    Jeden z nich se věnuje především vnitřnímu, existenciálnímu prožitku – který vzniká na základě čistě osobní kolize či traumatu. „Přihlášené příspěvky se tematicky zhruba z poloviny týkaly individuálních existenciálních lidských zkušeností, drtivých i více či méně znejišťujících setkání s mezní situací, která nás jednou provždy vrhne doprostřed života, kdy si uvědomíme vlastní tragický podíl na existenci, kdy najednou stojíme uprostřed světa nazí.

    Druhá polovina příspěvků zpracovávala aktuální témata, jež e dotýkají nejen individua, ale společnosti obecně. Ekonomická krize, enviromentální problémy či problematika kulturních válek přinášejí existencialitu takzvaně z druhé strany, neboť nejsme rozrušováni zevnitř, ale zvnějšku.“

    Obzvláště poslední věta je velmi zajímavá: existenciální prožitek – který je tradičně spojován především s niterným světem – se tu náhle uvádí do podstatné souvislosti s děním společenským a světovým. Především ona závěrečná formulace „nejsme rozrušování zevnitř, ale zvnějšku“ má velmi silný potenciál. (Mimochodem, takový výrok by bez dalšího mohli podepsat i otcové marxistické teorie.)

    Polúch sám se ovšem zřejmě přiklání právě k tomu pojetí, že tento vnější svět vždy nějakým způsobem ingeruje do našeho (zdánlivě autonomního) světa vnitřního. A že není možno – v rámci jedné společnosti – oplotit nějaké zdánlivě autonomní oblasti či rezervace. Polúch píše: „Každý politický systém má svou ideologii, své vidění světa. Fašisty vězněný Antonio Gramsci poukázal ve své době na to, že každý politický hegemon má rovněž svou hegemonní kulturní politiku.“

    – To je mimochodem přesně to, co už léta tvrdím o systému liberální demokracie: ta se sice tváří naprosto nezaujatě a pluralisticky, ale i ve skutečnosti i ona se snaží ze všech sil ve společnosti prosadit svou vlastní hegemonii, své vlastní pojetí toho co je a co není správné, co má a co nemá platit.

    A pak píše Polúch ještě jednoznačněji: „Většina účastníků diskusí o angažovanosti tedy postupem času snad pochopila, že termín ‚ideologie‘ nekoreluje pouze s totalitaristickým uchopením světa, ale že existuje i (neo)liberální ideologie, která je jen oproti oněm uřvaným totalitarismům tišší a principiálně funguje na nenápadném, zdánlivě přirozeném zpeněžnění našich životů, na neustálém růstu výkonu, dalším a dalším hromadění prostředků a destruktivním drancování přírodních zdrojů.“

    Polúch tedy evidentně vytváří (byť i jen v závorce) spojnici mezi liberalismem a neoliberalismem (což je další z mých trvalých tézí); já osobně bych jenom spíše zdůrazňoval ono obecné působení ideologie za podmínek liberální demokracie, zatímco ono „zpeněžnění“ je záležitostí už celkem vzato obecně dosti známou.

    Nicméně v každém případě jsou úvahy a analýzy v tomto článku (z něhož jsem zde pouze malé části mohl zreprodukovat) velmi zajímavé, a stojí za přečtení.

  90. „Rozdíl mezi konstruktivní a destruktivní korupcí“ – pane Petrasku, tady jsem poněkud zmaten položenou otázkou, v každém případě v mém vlastním vstupu jsem o něčem takovém nepsal. Možná že jste takto vytvářel analogii k „pozitivnímu a negativnímu lobbingu“.

    Ovšem korupce a lobbing jsou – jak jsem se snažil vysvětlit – dvě dost rozdílné záležitosti. I když se někdy (či často) navzájem prolínají. Ale – principiálně by bylo možno uvažovat dokonce i tím způsobem, že může existovat také „pozitivní korupce“. Dejme tomu, že v rámci rozvojové pomoci má být v nějaké zemi postavena nemocnice. Jedná se ovšem o státní útvar zamořený hlubokou systémovou korupcí; to znamená, onu nemocnici bude možno postavit jenom tehdy, když příslušní státní úředníci obdrží svá příslušná procenta. Takovýto případ by bylo možno právem nazvat „pozitivní korupcí“.

    Ovšem je možno o dané záležitosti uvažovat i ještě jiným způsobem. Zrovna dnes jsem četl (na Britských listech?…) o výroku jednoho ruského ekonomického reformátora (tuším že to byl Gajdar) po rozpadu Sovětského svazu, tedy v časech ekonomické reformy: „Co je efektivní, to je také mravné.“ (!)

    Tento výrok napohled zavání naprostým cynismem; ovšem on to Gajdar zřejmě vůbec nemyslel nijak zle, v oné době naprostého ekonomického rozvratu postsovětské ekonomiky šlo opravdu v prvé řadě o to vůbec reanimovat „materiální základnu společnosti“.

    V dané souvislosti je pak ovšem možno vzpomenout si na svého času proslulý výrok V. Klause (taktéž z období ekonomické transformace), který byl pak kolportován v mediální zkratce, že „nezáleží na tom zda jsou peníze zločinného původu“ – hlavně když to poslouží ekonomice. Ve skutečnosti Klaus tehdy řekl něco poněkud jiného, totiž že „nelze zjistit“ které peníze mají legální či ilegální původ; a že jak jednou vstoupí do reálné ekonomiky, pak ty i ony pro tuto mají pozitivní efekt.

    Zkrátka: v určitém smyslu není možno zcela vyloučit, že i korupční toky peněz (a míním teď výslovně ne takové které mají tak ušlechtilý účel jako výstavbu nemocnic) mohou mít pro národní ekonomiku jako takovou přece jenom pozitivní efekt. Prostě tím, že roztáčejí kola reálných ekonomických procesů. Nedá se nic dělat, ale je tomu tak. Ostatně – už Marx věděl, že kapitalistická ekonomika je založena na zisku, nikoli na morálce.

  91. Co se té veřejné (sebe)deklarace lobbistů týče: no ano, právě o to se jedná v souvislosti s legalizací jejich činnosti: oni teď mají zákonné právo působit v parlamentu, ovšem zároveň musí být vždy veřejně deklarováno který poslanec vešel kdy do styku s kterým lobbistou a proč.

    Jestli takovéto opatřeni může mít dostatečný potenciál zamezit korupci (schované za – legitimním – lobbismem) je dozajista velmi nejistá záležitost; ale na straně druhé zde vzniká alespoň určitý nástroj kontroly, za pravé když se o některém poslanci bude vědět že on byl cílovou osobou toho či onoho lobbisty a poté prosazoval v parlamentu právě takové zájmy a zákonné návrhy, pak bude jasné že jeho argumenty ve prospěch dané věci je nutno brát s určitou rezervou. A na straně druhé, kdyby takovéto lobbistické styky nebyly oznámeny a přišlo se na to, pak by to vzápětí znamenalo příslušné sankce.

    Nedá se tedy sice očekávat že by toto opatření plně zamezilo korupčním tlakům v souvislosti s lobbingem; ale ve srovnání s předcházejícím – zcela neregulovaným – stavem se zřejmě jedná přece jenom o určitý pokrok.

  92. Společenská (ne)prospěšnost produkce prosazené (či zvýhodněné) prostřednictvím lobbingu: ale jistě, pane Horáku, o tom jsem sám psal že tento – o sobě systémově pozitivní – lobbing bude vždy doprovázen snahou příslušných producentů prosadit jejich partikulární, respektive vysloveně egoistické zájmy. To je ale záležitost, která je tak jako tak nerozlučně spojená s kapitalismem (a řekl bych, že i se samotným parlamentarismem).

    Mně se jednalo o to upozornit na to, že přese všechno – a i přes mé vlastní původní přesvědčení – může mít lobbing t a k é určitý pozitivní přínos, tím že předchází otřesům a deformacím v procesu přijímání zákonných opatření, a tedy i v samotné ekonomice.

    Samozřejmě, je zcela legitimní klást vůbec zásadní otázku po tom, která produkce je – z hlediska celospolečenského – pozitivní a která destruktivní: je to samotné zvyšování produkce (a tedy kvantitativního národního bohatství) za každou cenu – anebo se má daleko spíše hledět na kritéria kvalitativní? To je samozřejmě velmi zásadní otázka; ale samo o sobě je to spíše už jiné téma, nežli samotná otázka lobbismu.

  93. Mezi korupcí a lobbingem ovšem rozdíl je. Korupcí se jednotlivci a jejich prostřednictvím i firmy snaží o získat neoprávněné a neodůvodněné výhody. Lobbing cílí především na poslance, kteří nedisponují většinou, nýbrž vlivem ve svých klubech, a kteří by tak jako tak měli sbírat informace a podklady. Předmětem lobbování je často zájem celých sektorů ekonomiky.

    Typickým příkladem lobbingu, jímž byl konkrétně osloven např. konzervativec (a skoro inventář PS) Marek Benda, byla snaha zachovat staré společenské postavení kuřáků, aby výroba cigaret neklesla příliš. Lobbisté neuspěli, vítr změny totiž v tomhle případě v krátké době zasáhl a změnil prakticky celý svět. Je to dobře, nikdo na zakouřené společenské prostory ani na různé strašení zastánců statu quo nevzpomene. V řadě jiných, třeba neméně důležitých střetů však lobbisté tahají za delší konec provazu. To se, žel, týká třeba nového stavebního zákona. Jak dopadne další politický zápas, v němž se také za loterie (a lobbisty) bere Marek Benda, uvidíme časem.

    Vliv lobbingu v na něj adaptovaných systémech může vypadat jako zvládnutelný. Představuje však permanentní tlak velmi silných uskupení, jejichž zájem je často zájmem nikoli veřejným, ale hodně partikulárním.

  94. Zemřela Zuzana Burianová.

    Před několika málo dny přišla zpráva že (ve Švýcarsku, kde několik posledních desetiletí se svým druhým mužem žila) zemřela Zuzana Burianová, bývalá zpěvačka divadla Semafor.

    Já jsem zde v minulosti už několikrát naznačil, že mám nemalou slabost pro celé tvůrčí prostředí tohoto jedinečného pražského divadelního fenoménu, především v šedesátých a počátku sedmdesátých let jeho činnosti. Co se pak semaforských zpěvaček týče, pak těch se tam postupem času vystřídala celá řada, ale pro mě je tato „zlatá éra“ Semaforu spojená především se třemi z nich: s Jitkou Molavcovou, Miluškou Voborníkovou, a se Zuzanou Burianovou.

    Z těchto tří právě Zuzana Burianová zůstala asi tak trochu v pozadí, především v pozdějších létech. Ona sice měla k dispozici velmi výrazný hlas, který byl ale asi poněkud omezen jenom na jednu určitou polohu. A především asi pro ni více nežli pro jiné fatálním bylo úmrtí Jiří Grossmanna, který byl jedinečně kreativním tvůrcem vtipných, a přitom zároveň poetických semaforských písniček.

    Ale i přes tuto relativní „upozaděnost“ Zuzany Burianové mě při zprávě o její smrti přepadl smutek. Ona samozřejmě není zdaleka první z tehdejšího souboru divadla Semafor, kdo už není mezi námi. Ale – nějak pro mě právě jejím odchodem jako by definitivně odešla i ona éra „krásného“ Semaforu šedesátých a sedmdesátých let. Uzavírá se něco, co tak či onak formovalo naše pojetí hudební poetiky (v tehdejší době byly semaforské písničky prakticky všudypřítomné, omnipotentní); a toto „něco“ se v nové, mnohem méně poetické době zjevně už nikdy nevrátí. Alespoň pro nás, pro naši generaci už ne.

    Věnujme tedy tichou vzpomínku jedné z těch, které tehdy svým zpěvem, půvabem svého projevu formovaly náš pocit pro krásu, a buďme jim za to vděčni. Pro tuto vzpomínku jsem vybral čistě náhodně jednu písničku zpívanou Zuzanou Burianovou. Tato písnička je zřejmě ještě ze staršího období, za jejím textem je naprosto zřetelně znát specifická, nezaměnitelná poetika Jiřího Suchého:

    https://www.youtube.com/watch?v=g4lAQhHyrOQ

  95. Ale protože v uvedené ukázce je Zuzana Burianová jenom na fotografii, přidávám ještě jednu ukázku „naživo“: https://www.youtube.com/watch?v=eaiIpZRdnkU

    Tato písnička je laděná více poeticky-melancholicky; a její závěr jako by předjímal právě tuto aktuální smutnou událost:

    „A půlnoc neúplatná
    šeptá: máš už jít…“

  96. Děkuju za vzpomínku na Zuzanu Burianovou. Hned jsem si pustila několik písniček, které mi připomenuly zlatá semaforská léta.

  97. Já se k těmto semaforským písničkám vracím znovu a znovu, paní Zemanová. 🙂 To jest: když se mi nějak vnitřně zasteskne vyhledám si na YouTube nějaké české písničky z šedesátých či sedmdesátých let; ale v naprosté většině to tak či onak skončí u Semaforu.

    Zuzana Burianová: pořád na mně nějak leží smutek z jejího odchodu. Je to vlastně trochu podivné, ona už samozřejmě dlouhá léta nebyla pěvecky činná, mé vzpomínky na ni respektive na onu „zlatou éru“ jsou staré už půl století; a přece je to všechno v mých vzpomínkách stále ještě živé, mnohem živější než velmi mnoho z toho co se na pěvecké scéně provozuje dnes. Mnohé z toho je fakticky mrtvé v tom okamžiku, kdy to bylo zplozeno. Zatímco ty vtipné a poetické semaforské texty je možno s požitkem poslouchat dodnes. I mnoho účastníků na YouTube to vidí stejně tak.

  98. Protože jste mě nedávno přiměl, pane Poláčku, stát se sledujícím Jiřího Suchého na Facebooku, objevují se mi teď čas od času jeho nové příspěvky, v nichž odhaluje svůj smysl pro humor.
    Před několika dny si Suchý na Facebook napsal:
    „Pavouček, který byl příčinou mého pádu na hlavu, už je nějaký čas po smrti a život se vrací do normálních kolejí. Ale včera se mi dostal do rukou Blesk, který na titulní straně věnoval prostor mému pádu. Když jsem se tam dočetl, že jsem musel být odvezen do nemocnice, tak to mě vyděsilo. Netušil jsem, že mé zranění bylo tak velké. Okamžitě jsem běžel koupit dva pomeranče jako drobnou pozornost, protože nemocné navštěvovati patří k mým zálibám. Ale vzápětí jsem si uvědomil, že nevím, kde ležím. I chtěl jsem se obrátit přímo na Blesk, aby mně prozradil, ve které nemocnici se můžu najít, ale pak jsem si řekl, že jsem už třeba v domácím ošetření. Když jsem ale prohledal byt, zjistil jsem, že nikde tu neležím! To mě vylekalo. Kdyby došlo k nejhoršímu a já byl uložen do rodinné hrobky, to bych o tom musel něco vědět. Vzhledem k tomu, že přes den zkouším a večer hrávám v divadle, uvažuju o tom, že můj převoz do nemocnice a další eventuality taky nemusí odpovídat skutečnosti. Neboli, že to není pravda. Ale zase na druhou stranu si říkám, že lhát se musí umět a pokud vím, Blesk toto umění ovládá a provozuje na profesionální bázi. Zkrátka mě to důkladně rozhodilo a chci doufat, že je to nejspíš vylhaná zpráva, která měla na titulní stránce přimět důvěřivé prosťáčky z řad čtenářů, aby si tento list koupili.“

  99. „Lhát se musí umět“ – pokud si ještě dobře vzpomínám, Aristoteles definoval „techné“ jako čistě řemeslnou schopnost zacházet s danou věcí tak, aby byl splněn zamýšlený účel. Tato čistě řemeslná schopnost je sama o sobě oddělena od jakýchkoli mravních konotací; to ovšem znamená, že tuto – o sobě pozitivní – řemeslné zručnosti je možno použít/zneužít i pro špatné účely.

    Na Jiřím Suchém je ovšem to jedinečné, že tam kde obyčejný člověk by prostě rozhořčeně napsal: „Oni přece lžou!“ on dokáže takovouto v podstatě triviální záležitost podat způsobem, který z ní učiní za prvé událost poetickou, a za druhé právě tím donutí čtenáře k hlubšímu zamyšlení nad tím, co se tu vlastně událo a proč.

  100. Mimochodem, paní Hájková, pro tentokrát jsem nezapomněl – byť i s jednodenním zpožděním – změnit čas na našem webu na zimní! 😉

  101. POGROM

    Napřed jsem uvažoval o tom, že toto téma umístím do diskusního vlákna „Ale pravdu mám přece já!“, neboť i tam se jednalo o to, jaké jsou základní, nejhlubší motivy lidského jednání. Zda jsou „biofilní“ či „nekrofilní“. Mezitím se ale tamější diskuse pohnula poněkud jiným směrem, proto toto téma uvádím zde, v obecné diskusi.

    Viděl jsem před několika dny pořad České televize z cyklu „Stopy, fakta, tajemství“ s názvem „Pogrom“. Jednalo se tedy o akty násilného jednání většinové populace proti židovské minoritě. Co však na této konkrétní události je natolik mimořádné, je za prvé to, že se odehrála u nás, v moravském městečku Holešov; a především to, že se nejednalo o pogromy z minulých století (jeden se právě zde konal ještě v 19. století) – nýbrž že tato událost se odehrála v roce 1918, v prosinci, tedy už za existence nové, demokratické První republiky!

    A co na tom bylo ještě nejvíce zvrácené: tento pogrom zahájily fakticky státní instituce, to jest oddíl československého vládního vojska!

    Tento oddíl který zde byl přítomen měl totiž být přesunut zpět do Ostravy; a tak vojáci přišli na nápad, že vyrabují místní Židy, a že když vzápětí budou pryč tak že je pak už nikdo nebude stíhat. Celá akce byla také vojensky naplánována, byla napřed přestřižena všechna telefonní a telegrafní vedení, aby nikdo nemohl zavolat pomoc zvenčí. A poté začalo divoké rabování židovských majetků. Přitom byli dva Židé zabiti; oba přitom byli sami bývalí legionáři.

    Už sám tento akt veřejného lupičství ze strany vládního vojska by byl otřesný; ale pak se k němu připojila nejen nádražní stráž (tedy další státní útvar!), ale i obyvatelstvo města. Ti samí, kteří ještě včera s těmito Židy pěstovali běžné mezilidské kontakty jako ke svým sousedům, kteří nakupovali v jejich obchodech – ti se náhle jako divoká smečka vrhli na jejich majetky, v některých případech to prý bylo doslova jako při stěhování, oni přijeli s povozem a Židům vyrabovali celý dům, včetně nábytku.

    Byla zde vylíčena (přímou svědkyní) scéna, kdy jeden takovýto holešovský občan svou židovskou sousedku chytil pod krkem, a sdělil jí: „Ničeho se nebojte, paní Müllerová, my vás máme rádi – ale teď nám dáte všechno co máte!“

    Pod vnějším zdáním počestných občanů úhledného moravského maloměsta tu tedy jediným rázem prorazily vlastnosti a choutky doslova zvířecí: rvát a trhat z cizího, bez jakýchkoli ohledů. Slupka civilizace rázem zmizela, zůstalo ryzí barbarství.

    A co více: když konečně brněnská vojenská posádka učinila tomuto řádění vojenské soldatesky a holešovských občanů přítrž, a když tedy měl přijít čas spravedlivé odplaty, pak za tento pogrom byly vysloveny pouze směšné několikaměsíční tresty! Jenom soudy vojenské – pojednávající činy vojáků – byly poněkud důslednější, velitel onoho oddílu dostal deset let.

    A ještě něco: tímto rabováním bylo postiženo 60 holešovských židovských rodin, mnohdy přišly o celý svůj majetek; ale odškodnění dostalo jenom 16 z nich, a jenom v řádu několika tisíc korun! I v tomto ohledu tedy „demokratický“ stát První republiky selhal na celé čáře.

    Celá tato záležitost ukazuje, jak tenkou stále zůstává slupka civilizace i u zdánlivě „osvíceného“ člověka současnosti; a jak málo stačí aby jeho barbarská stránka nabyla vrchu. Což zadává jen velmi málo optimismu i do časů budoucích.

  102. Ano. A málo důvodů k (na různých osách) porovnávání vždy asi křehké kulturní zralosti našich „člověčišť“.

    (Což neznamená že by šlo o falešný nebo marný „cíl“/úběžník v nekonečnu).

  103. Je možno dělat jediné: tuto „slupku civilizace“ posilovat jak jen možno; s nadějí že se časem promění ve „skořápku“, alespoň tak pevnou jako u (vlašského) ořechu.

  104. Hledět na budoucnost

    Dívám se pravidelně na staré filmové týdeníky z doby před padesáti lety, které vysílá Česká televize. Prosledoval jsem takto už nemalou část našich poválečných dějin, od padesátých let kdy ještě v pražských ulicích po celé jejich délce bylo zaparkovaných nějakých pět, maximálně deset aut (to zní dnes už jako výjev z nějakého jiného světa), přes léta šedesátá s jejich pozvolným politickým uvolňováním, pak reformní rok osmašedesátý, a jeho potlačení zahraniční intervencí. Pak následovala doba „normalizace“, s opětovným nástupem tuhého ideologického dogmatismu. Nyní tedy běží týdeníky z roku 1972. Prakticky každý z nich počíná typicky pro onu dobu buďto zprávou o návštěvě nějaké zahraniční delegace z bratrských socialistických států, anebo reportáží z nějakého stranického zasedání či obdobné ideologické akce. V posledním vydání byly ukázány záběry z jakési velké ideologické konference, kde řečníci zpravovali o „upevnění socialismu“ po údajně krizovém vývoji v roce osmašedesátém, o „definitivním poražení“ reformátorů (respektive „revizionistů“), a o nezvratnosti dalšího budování socialismu.

    Při pohledu na tyto ideologické tirády nebylo možno ubránit se myšlence: kdybyste jenom tušili, co vás doopravdy čeká! Jak krátká bude ta vaše cesta k „socialistické budoucnosti“! V tuto chvíli – v roce sedmdesátém druhém – vám bude dopřáno ještě celých 17 let vašeho vládnutí; ale pak bude s veškerým socialismem definitivně konec. Ale už ještě dříve, už za dvanáct let se vaše ideologická dogmata začnou těžce otřásat; a nová vlna „revizionismu“ přijde právě odtud, odkud byste si to ani v nejdivočejších nočních můrách nedokázali představit – totiž ze samotné Moskvy!

    Je to opravdu poněkud zvláštní pocit – hledět na aktéry veřejného života, jak si v železném přesvědčení o vlastní neomylnosti spřádají plány na celá desetiletí dopředu, vlastně až na věčnost; a přitom vědět jak chimérické jsou tyto jejich představy, tato jejich dogmatická přesvědčení o tom, že svět bude jednou provždy takový, jak oni mu to nadiktovali ve svých ideologických poučkách.

    Při takovémto pohledu je sotva možno ubránit se myšlence na krajní relativitu všech věcí lidských, veškerého lidského konání; jak dlouhý je vlastně poločas rozpadu našich vlastních názorů, našich vlastních přesvědčení, našich vlastních životních plánů a cílů?…

    A jak bude, až někdo za dalších padesát let bude hledět na filmové záběry z naší dnešní doby? Co on si pak pomyslí o našich nynějších představách o tom, co je vlastně tento svět, a jakým způsobem se bude dále vyvíjet? Nezjistí i on, že jsme se hlavou vznášeli v oblacích, ale nohama stáli na prohnilém prkně? Které se – aniž bychom o tom měli sebemenší ponětí – co nevidět proboří, a my spadneme do bezedného močálu?…

    Je to divný pocit, patřit na něčí budoucnost, ve chvíli kdy on ještě plně prožívá svou přítomnost. A je to svým způsobem milost osudu, že my sami svou vlastní budoucnost spatřit nedokážeme. Jinak bychom vlastně ani vůbec nemohli žít svou přítomnost.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *