Nástěnka

Namísto rubriky „Exodus“, která byla zřízena právě jenom pro přechod základní skupiny účastníků z diskusí na Deníku Referendum sem, tímto zřizuji obecně pojatou stránku „Nástěnka“. Která je určena pro běžné organizační či jiné otázky spojené s provozem těchto webových stránek. Většinou tedy asi pro zprávy administrátora účastníkům; ale stejně tak zde mohou účastníci zadávat svá přání či návrhy. Rubrika „Exodus“ je tu uchována už jenom pro archivní účely (není jiná možnost ji archivovat jinde).

243 komentářů u „Nástěnka“

  1. Možná nebude od věci upozornit na toto: Když na úvodní stránce webu kliknu na poslední komentáře, na jméno pana Jaroslava Nusharta, nedostanu se rovnou na jeho příspěvek, ale na horní část Nástěnky. Musím sjet dolů a přeskočit na „novější komentáře“.

  2. Ano, paní Hájková, právě jsem si toho také všiml. Ale s tím se asi nedá nic dělat; a pokud o tom víme, tak to je jenom relativně malý problém.

  3. Za ten odkaz se ale omlouvám, čekal jsem od toho něco jiného a pak tajně doufal, že příspěvek neobjevíte;-)

  4. FYZIKÁLNÍ BALET, ANEBO BALETÍCÍ FYZIKA?

    Tedy, ten nápad vyjádřit určité fyzikální fenomény a vztahy prostřednictvím umění je dozajista zajímavý a nekonvenční; ale musím přiznat, že při pohledu na reálný výsledek tohoto experimentu zůstávám značně skeptickým.

    Za prvé zvolená konkrétní forma uměleckého vyjádření se mi jeví být značně nešťastná. Dovedl bych si docela dobře představit, kdyby skryté, o sobě neviditelné fyzikální vztahy a dynamismy byly vyjádřeny prostřednictvím toho či onoho způsobu umělecké grafiky – tedy volnou kreací světel, barev, všech možných vzorců a struktur. Ale balet – ten je ze samotné své podstaty vázán na tělo, tedy na hmotu, kde je škála výrazových možností velmi omezena. Především tedy právě v tom případě, kdy by se tyto o sobě neviditelné, velice subtilní síly měly nějak vyjádřit prostřednictvím velmi viditelných těl a pohybů jejich údů.

    Pro mě bylo fascinujícím zážitkem, když natolik přísný myslitel jako Parmenides svou filozofii Bytí ilustroval prostřednictvím výjevů z oblasti řecké mytologie. Nejen že Parmenides byl zřejmě tím posledním z řeckých filozofů kteří své myšlenky ještě vyjadřovali ve formě veršů; ale jeho líčení cesty filozofa k poznání Nejvyšší moudrosti bylo nádherně poeticky oživeno celou plejádou řeckých bohyň a jiných zjevení, na oné cestě ho vezl sluneční vůz, doprovázen byl přitom zlatovlasými Heliadami-slunečními dívkami, bránu k říši moudrosti hlídala přísná bohyně zákona a trestu Diké, a nejvyššího zasvěcení do tajemství moudrosti se mu dostalo od bohyně nejmenované, ale zřejmě se jednalo o samotnou bohyni pravdy jménem Aletheia.

    Tady se tedy striktní filozofická myšlenka nádherným způsobem prolíná s jedinečnou poetikou řecké mytologie, kde přítomnost každé z bájných bytostí má svůj sice skrytý, nicméně naprosto jednoznačný význam. Zatímco u baletu, především v dané souvislosti – tam je vždy nutno namáhavě bádat „co tím vlastně básník myslel“.

    K tomu se ještě přidružuje druhý problém: totiž klasický problém s konceptuálním uměním. Kdy tedy umělecké dílo nevzniká spontánně, na základě niterné tvůrčí intuice, nýbrž „z hlavy“, víceméně podle plánu. Něco takového je vždycky krajně problematická okolnost vzniku uměleckého díla; a jenom ve zcela výjimečných případech toto spojení racionální úvahy a uměleckého počinu může být korunováno úspěchem.

    A nezdá se, že by tomu tak v daném případě bylo. Tedy že by toto spojení bylo úspěšné. Už první scéna, která má vyjadřovat síly přitažlivosti a odpudivosti: tato kreace tří tanečníků (tj. jednoho tanečníka a dvou tanečnic) by stejně tak mohla nést název „Petr potkal Pavlu při hledání hub a přichomýtla se k tomu ještě i Monika“. Zkrátka: klasický partnerský trojúhelník; a ze samotného baletního provedení nelze vyčíst prakticky naprosto nic, co by mohlo poukazovat na nějaké fyzikální pozadí.

    Přičemž: ono by to v zásadě nebylo zcela nemožné; jenže to by bylo zapotřebí si s celou věcí opravdu velice důkladně „pohrát“. Vezměme si scénu „Pozitivní a negativní“: tady by byl opravdu nemalý prostor k rozehrání celé dialektiky vztahů mezi principem pozitivním a principem negativním – jejich vzájemnou cizotu, odmítání, nepochopení, až n a k o n e c dokonce i ten negativní moment tak nějak pochopí, že jeho vlastní existence je jenom omezená, a že k dovršení smyslu vlastního bytí má zapotřebí i svého vlastního protějšku, tedy momentu pozitivity.

    Jenže zde bylo ono počáteční odmítnutí prezentováno až příliš polopatisticky, triviálními gesty „Negativky“; zatímco vzájemné smíření obou protikladných elementů pak nastoupilo příliš rychle, bez skutečných vzájemných bojů, váhání, sbližování a zase se vzdalování.

    Takže mohu jenom opakovat: zajímavý experiment, ale jen málo zdařilé provedení.

    Ovšem vyslovené krédo oním profesorem má skutečně svou zajímavost: „Kromě toho, že používáme logiku, jsme vedeni intuicí, představivostí, elegancí, půvabem a přesvědčením o jednotě světa. K umění máme ve fyzice podstatně blíže, než se na první pohled může zdát“ – tohle je věta jako vystřižená z antického světa, z jeho přesvědčení o naprosté kosmické jednotě všech fenoménů, o principiální jednotě fyzikálního i estetického.

  5. No ano, pane Nusharte, to je právě to: když už někdo ohlásí a spustí takový projekt, tak by se od něj právem dalo očekávat něco více, nežli jenom víceméně konvenční baletní tanečky. Opakuji ale znovu, tady bych ani tak vinu nedával samotných baletním choreografům; nýbrž už samotná myšlenka pro toto spojení byla velice nešťastná.

  6. Ano, pamatuji se na rozhovory s kamarádem fyzikem za studijních let, kdy on podobně se zaujetím a užitím podobných slov která citujete vysvětloval, jaké „orientační body“ oni používají. Člověk by ale musel být matematikem, aby estetiku – eleganci tohoto druhu mohl vnímat. Přeložit do estetiky tance to, se zachováním autenticity sdělení, zřejmě nejde.

  7. Ano, i já jsem už kdysi dávno četl něco o tom, že jmenovitě moderní matematika je už na natolik vysoce složité, komplexní úrovni, že u nových řešení není vlastně možno jednoznačně prokázat jejich platnost či neplatnost; takže se prosazují taková řešení, která jsou prostě „elegantnější“, či snad přímo „estetičtější“ nežli ta ostatní.

  8. Současně se určitě aspoň v duchu omlouvám těm co dali tomuto projektu spoustu své energie, promýšlení, své tvořivosti, jejichž konkrétní cesty si umím představit stejně tak málo jako to pátrání po estetice či eleganci matematických metod interpretace skutečnosti. Je čistě moje chyba, že jsem čekal něco jiného (a nevím co).

    Asi to spolu nesouvisí, omlouvám se že ten odkaz že Seznamu sem stavím asi dost násilně, ale potěšil a v dnešní době svou prostou odvahou překvapil mne článek o tom, co jsme tu také občas probírali:
    O tom, „jak přistupujeme k těm věcem, které se nám občas nějak udělají v hlavě (k názorům)“:

    https://www.seznamzpravy.cz/clanek/komentar-zmenil-jsem-nazor-na-koronavirus-proc-je-to-tak-tezke-146375

  9. Odkazovaný příspěvek je zajímavý, pane Nusharte. Podotkl bych jen, že obavy většiny pracujících z existenčních dopadů karantény, či nemocnosti nemám za významný faktor. Spíše jim prostě přijde být škoda „těch peněz“. Podstatné je něco jiného. Po nějaké době podstupování riziku uvykáme, resp. snášíme snáze jeho vyšší míru. Svým způsobem se otužujeme. Získáváme zkušenost, že čas běží dál a ono se nic neděje. (Totéž platí v případě adaptaci na nemoc.) Nebezpečí si, v zájmu zachování klidné mysli, potom potřebujeme připouštět co nejméně. Postupně se naučíme zneškodňovat zprávy, které by nás jinak „rozhodily“. Názor nám vlastně slouží coby očkování, jež proto odmítáme. Je známo, že pravidelné bombardování za války také přestávalo působit a příliš nedemoralizovalo.

  10. Autor článku v každém případě argumentuje dost rozporuplně. Na jedné straně tvrdí že odmítání uznat akutnost nebezpečí je ve skutečnosti racionálním postojem – neboť dotyčný musí v prvé řadě zabezpečit sebe i rodinu. Ale na straně druhé toto popírání zase stejně charakterizuje jako počínání naprosto iracionální.

    V každém případě je samo o sobě naprosto úděsné, že se najdou lidé, kteří jenom proto aby mohli v chodu udržet svou hospodu (anebo třeba své divadlo), jsou ochotni bez mrknutí oka obětovat lidské životy. Protože to že každé rozvolnění s neúprosnou kauzální souvislostí bude znamenat nárůst úmrtí, je naprosto nepochybné. Jenomže tato dodatečná úmrtí jsou anonymní, umírají dotyčnému neznámí lidé, a tak se ho to nijak osobně nedotýká. Respektive umožňuje mu to nacházet si výmluvy, že to nebezpečí není přece až tak velké. Kdyby mu někdo mohl naprosto jednoznačně ukázat, že takto navíc zemře někdo z jeho rodiny – asi by velice zásadně změnil názor.

  11. Jinak je ovšem pravda, že změnit svůj vlastní, jednou už vytvořený názor (navíc pokud už byl veřejně publikován), je jednou z nejtěžších věcí v životě. Téměř zcela nemožné je to u názorů které souvisejí se základní životní orientací dotyčné osoby, s jejím celkovým světonázorem; ale i v dílčích, samo o sobě nijak ideologicky vázaných názorů je to krajně obtížné. Sám jsem už psal o tom, že i když se zastáncům nějakých iracionálních názorů naprosto jednoznačně dokáže chybnost jejich argumentace, nevede to nijak k tomu že by – pod tíhou důkazů – revidovali svůj názor; nýbrž oni vzápětí vyrukují s argumentem jiným, obvykle ještě iracionálnějším.

    Autor článku má plnou pravdu v tom, že by bylo krajně důležité (a přínosné), kdyby si lidé vypracovali schopnost revidovat své očividně chybné názory. Otázka je ovšem, jak k této schopnosti průměrného člověka přivést. Já sám jsem zrovna v těchto dnech myslel na ten samý problém; vlastně by se skutečně už od školních let muselo dětem doslova „natrénovat“ poznání, pochopení jejich omylnosti. Přitom dnešní vzdělávací systém je nastavený prakticky zcela opačně: získej si určité kvantum vědomostí, vytvoř si na jejich základě svůj vlastní názor – a pak je prosazuj se vší vehemencí!

    V člověku by skutečně bylo nutno doslova zlomit jeho želené přesvědčení o vlastní neomylnosti. Jak řečeno, muselo by se s tím začnout už v raném mládí. Člověk by si musel vštípit hluboko do své mysli pevné vědomí své vlastní omylnosti. Teprve potom by bylo možno doufat v racionální vedení veřejných (i neveřejných) diskusí a disputací.

  12. Možná není nutné soustředit se na škálu SVOJÍ (ne-)omylnosti ale jednoduše – nechat se v dialozích svých názorů s poznávanou skutečností vést respektem k té skutečnosti. Aby mohla být autenticky poznávána a ne pouze bezohledně (s pohledem upřeným do vlastních myšlenek) míjena. A ve vzájemném dialogu názorů nechat se vést respektem k (v něčem odlišné) skutečnosti, kterou se tento potkávaný názor (s různou mírou pozornosti vůči ní) možná snaží, možná bohužel ani nesnaží zobrazit. Aby, ideálně, někdy mohl dialog názorů ožívat dialogem autentických zkušeností se skutečností.

    Myslím, tedy jsem (právě přítomen ve svých myšlenkách)…

  13. Myslím, že člověk má celkem omezené možnosti (omezenou kapacitu) přijímat, vyhodnocovat, třídit a ukládat informace.

  14. Člověk ovšem svým myšlením svých názorů různé skutečnosti i tvoří (čehož příklad právě máme tu smůlu v přímém přenosu sledovat). Myslíme tedy jsme (zčásti uzavřeni) ve svých různých, spolu více či mnohem méně šťastně interagujících obrazech skutečnosti…se skutečnými následky, v různé míře myšlenkovitě míjenými…

  15. Člověk nejen poznává, ale i tvoří realitu. Ba on sám je také realitou pro druhé.
    Proto už apoštol Pavel řekl: „Dejte si pozor, aby se vaše svoboda nestala kamenem úrazu pro slabé“. Samozřejmě, myšleno uvnitř církve, která byla základní jednotkou spolužití.

  16. Je to úplně jednoduché a úplně neřešitelné:

    Téměř nikomu nečiní problém pochopit, že změnit názor je neskutečně obtížné. Téměř každý je schopen vcítit se do této velmi obtížné lidské situace a politovat všechny, kteří se v ní nacházejí. Nikdo ale není schopen vcítit se do sebe a politovat sebe…

    Změna vzdělávacího systému sice může člověka naučit sypat si na hlavu popel na povel a pokrokovou intenzitou myšlenkového pole po hlavě pohlavně rozpouštět pokrytecky i slovutné máslo – aby okolí žaslo, jak myšlení mydlení soudružskou loajalitu vyčlení… a v hlavě se pak zhaslo!

    Nemůže ale nikdy docílit pochopení sebe sama.

  17. Pochopení vlastní omylnosti ještě není pochopením sebe sama, pane Nusharte (Jiří). A v daném případě se daleko spíše jedná o výchovu, nežli o vzdělávání. Vzdělávání – to by bylo pouze abstraktní vědění o lidské omylnosti. Zatímco výchova – to by bylo pochopení právě v l a s t n í omylnosti.

    To přesvědčení o vlastní NEomylnosti nám zřejmě bylo vštípeno čirou evolucí; co by tedy bylo natolik zavrženíhodného na tom, toto přírodní naprogramování změnit vlastním vědomým kulturním počinem?

    Mimochodem zrovna v minulých dnech jsem četl o tom, jak naprosto zvlčí mládež, když se jí nedostane příslušné školní výchovy. A zdůrazňuji znovu: v ý c h o v y jako takové, ne pouze vzdělání. Četl jsem totiž článek o tom, jak velice rychle zhrubla mládež za první světové války, když učitelé odešli na frontu (a feminizace školství byla tehdy ještě zcela minimální). A otcové byli samozřejmě také na frontě, a ženy-matky se musely plně věnovat obstarávání živobytí.

    Bez této systematické školní výchovy tedy velice rychle zhrubly mravy mládeže, jejich řeč i jejich konání, které nezřídka sklouzávalo až do vysloveně kriminálního jednání. Až vlastně při tomto srovnání si člověk uvědomí, jak velice významná pro charakter celé společnosti je právě školní výchova; a jakou nezastupitelnou činnost zde vykonávají kantoři (alespoň ti lepší). Jakmile zmizí důsledná a každodenní výchova, pak (mladý) člověk okamžitě začne sklouzávat dolů, k obhroublosti a bezohlednosti.

  18. „Nechat se vést samotnou skutečností“ – to je samo o sobě velkolepá myšlenka, pane Nusharte (Jaroslav). Jenže jak vyplynulo už z následné diskuse, tato „skutečnost o sobě“ nám není prakticky nikdy přístupna bezprostředně. My se o ní dozvídáme do značné míry právě prostřednictvím jiných – tedy jiných osob, a jiných názorů. Které nám teprve zprostředkovávají ten fakt, že je možný i jiný pohled na skutečnost. A za druhé bylo uvedeno i to, že my si tuto „skutečnost“ do značné míry sami vytváříme. Stav věcí tedy bohužel není tak jednoduchý, aby na jedné straně stála „skutečnost sama“ a na straně druhé jenom naše ochota tuto objektivní skutečnost správně a adekvátně poznávat.

    Ale přece… Přece je na Vašem předestření celé záležitosti něco, co by nemělo jen tak zapadnout. Jedná se totiž o vymezení, které se napřed zdá být pouhým doplněním, specifikací – ale ve skutečnosti je dost možná samotným jádrem celé věci.

    Jedná se o tu formulaci, aby „mohl dialog názorů ožívat dialogem autentických zkušeností se skutečností“. Rozhodujícím je tady to slůvko „autentických“.

    Právě to je totiž to, čemu my se neustále bráníme. My totiž skutečnost vnímáme pravidelně nikoli autenticky (tedy takovou jaká je), nýbrž selektivně. Pod jedním jediným zorným úhlem pohledu, který je dán naším vlastním (prefabrikovaným) světonázorem. Svým způsobem se tedy skutečně nejedná o nic jiného nežli o to, abychom začali skutečnost vnímat zase cele, v celé její vlastní šíři a hloubce, a abychom ji přestali vměstnávat do korzetu našich vlastních očekávání.

    Pravdu má samozřejmě i paní Hájková v tom, že žádný člověk (jedinec) není schopen zpracovat všechny informace; tedy poznat celý svět, v jeho celé a úplné pravdě. To je bezpochyby fakt; ale ono se nejedná o to zpracovat či poznat všechny informace jako takové; ale jde o to vpustit do svého obrazu světa i jiný, našemu vlastnímu názoru odporující v ý k l a d těchto informací. A těchto výkladů není zase obvykle nijak nekonečné množství; a naopak pravidelně proti sobě nakonec stojí jenom dva základní, navzájem protichůdné výklady. Takže o tohle se jedná: dokázat se přenést přes své vlastní „posvátné“ přesvědčení, a dokázat se na věc podívat i ze strany přesně opačné.

  19. Vlastní (ne)omylnost nevisí ve vzduchoprázdnu, znamená, že (ne)pravda je někde jinde – tedy mimo nás.

    Mimo nás znamená, že si ji někdo může uzurpovat, urvat pro sebe. Už jste ale, pane Poláčku, viděl, aby si někdo urval pravdu pro sebe? Není to možné! Urvat pro sebe si lze… jenom nepravdu.

  20. Objektivizace subjektivity (důkaz existence pravdy)

    Moje vlastní (ne)omylnost vyjednává s (ne)pravdou umístěnou mimo mě. Nejsem v tom mezi lidmi žádnou výjimkou: (ne)omylnost každého člověka vyjednává s (ne)pravdou umístěnou mimo něj. (Ne)omylnost člověka a (ne)pravda mimo člověka tak vytváří dialektický vztah – člověku vlastní (ne)omylnost neexistuje bez (ne)pravdy umístěné mimo něj a (ne)pravda tedy nemůže být umístěna v člověku, protože jinak by v něm nemohla být umístěna (ne)omylnost – dialektika (ne)pravdy vně a (ne)omylnosti uvnitř by nemohla vytvářet stále novou kvalitu světa – pokud by v člověku místo (ne)omylnosti byla (ne)pravda.

    Člověku je tedy vlastní (ne)omylnost, člověk (ne)omylnost vlastní, protože si ji urval, protože pravdu si pro sebe urvat nelze.

    Číst prosím dvakrát!! (podruhé bez závorek)

  21. Chtěl bych být moudrý jak starý Nejedlý, chtěl bych být pravdou posedlý, aby mě žádné lži už nesvedly.

  22. …pýchou se dmout nad svojí pokorou,
    o mysl pečovat o svojí o chorou.

  23. Pane Nusharte, argumentujete sice s dialektikou, ale ve skutečnosti každým svým myšlenkovým úkonem základní principy dialektiky popíráte.

    „Pravda (nepravda) je mimo nás“ – takto řečeno je to naprosto nedialektický počin, plně ve smyslu staré metafyziky, která chtěla mít na jedné straně naprosto jasné, nezpochybnitelné, nejvyšší Bytí (s jeho vlastní objektivní a nepohnutelnou Pravdou) – a na straně druhé člověka, subjekt, který před sebou nemá žádný jiný úkol, nežli tuto Velkou Pravdu poznat, vystoupit k jejím výšinám, plně s ní splynout.

    Jenže: takto jednoduše-jednosměrně dnes už opravdu není v žádném případě možno otázku pravdy-nepravdy nahlížet, „pravda“ je něco co vždycky zároveň vzniká, konstituuje a verifikuje/falzifikuje se v nás samých. „Pravda“ tedy není (jenom) nějaká entita které by se vznášela někde v nebeských či metafyzických výšinách, jakožto jednou provždy daná; pravda je (zároveň) živoucí organismus, který se znovu a znovu musí osvědčit v reálném běhu života a světa.

    Právě tohle dělá celou záležitost tak krajně složitou a obtížnou: na jedné straně zde skutečně existuje nějaký objektivní, metafyzický, konstantní, nadčasový základ veškerého Bytí, a tedy i jeho pravdy – ale na straně druhé jak řečeno pravda je živoucí, pohyblivá entita, kterou je možno uchopovat jenom vždy v právě daném konkrétním kontextu.

    Připomínám proto ještě jednou, že já sám mnohem spíše nežli o „pravdě“ mluvím o „pravdivosti“: neboť nějakou „pravdu“ v absolutním smyslu nám tak jako tak není dopřáno poznat (už kvůli její zmíněné proměnlivosti, dynamičnosti); zatímco „pravdivost“ to je životní postoj (Aristoteles: habitus), který nás vede k poznání pravdy tak daleko, jak je nám to vůbec jenom v našem životě možno.

  24. Co se pak týče možnosti či nemožnosti „uzurpování pravdy“ – ale samozřejmě že to je možné, pane Nusharte, a děje se to dokonce naprosto běžně.

    Ono tomu totiž není tak, že by se běžně jenom vysloveně lhalo, či tvrdily se naprosté nesmysly, nemající s realitou (a tedy pravdou) naprosto nic společného. Naprosto standardní případ je ten, že někdo tvrdí něco, co sice samo o sobě má nějakou souvislost s objektivní pravdou – ale co je jenom č á s t této pravdy. Dotyčný si tedy prostřednictvím d í l č í pravdy, dílčí pravdivosti svého tvrzení uzurpuje pravdu celou.

  25. Podobnou otázkou, kde je pravda, zda v nás nebo vně, dnes řeší Dan Drápal.
    https://www.krestandnes.cz/dan-drapal-je-kralovstvi-bozi-blizko/
    V jeho textu ovšem neběží o pravdu, nýbrž o Boží království. Kde tedy podle Ježíše a podle evangelia to Království vlastně je – v nás, mezi námi? Mimo jiné uvádí i možnost, že Boží království je prakticky totožné s Ježíšem.

  26. Falzifikací pravdy v nás samotných tedy vzniká nová kvalita. Tato nová kvalita je pak lží nebo pravdou? Falzifikací pravdy tedy dostaneme lež, nebo pravdu? Je vůbec možné pravdu falzifikovat, nemění se tím pak sama podstata?

  27. Totiž, ten inkriminovaný výrok z Lukáše se dá přeložit také ještě úplně jinak: „Království boží tu bude, než se nadějete.“

    Což ovšem může mít zase dvojí význam: buďto v tom smyslu, že tu bude časově dříve, než se obecně očekává; anebo ale že se dostaví naprosto nenápadně, bude tu aniž by si toho někdo předtím vůbec všiml.

    Ovšem pak je dost obtížné k tomu zaujmout nějaké jednoznačné stanovisko, když je možných tolik různých překladů a výkladů.

  28. „Falzifikací pravdy“ – to je nonsens, pane Nusharte. Pravdu není možno (objektivně) falzifikovat, nýbrž pouze verifikovat. Falzifikovat je možno pouze nepravdu.

    Falzifikací nepravdy v nás ovšem vzniká (nebo při přinejmenším vzniknout měla) nová kvalita. Od oné původní, pouze dílčí pravdy se tímto aktem falzifikace (tedy prohlédnutím, rozpoznáním její omezenosti, a tedy její objektivní nepravdivosti) dostáváme někam výše, k poznání obsáhlejšímu, komplexnějšímu – které je tedy v každém případě podstatně blíže pravdě, nežli původní polopravda.

  29. To je podobná otázka, jako otázka, zda se Ježíš při svém druhém příchodu zjeví ve slávě nebo zda přijde vskrytu (jako zloděj v noci).

  30. No ano, z těch – mnohdy zcela protichůdných – tvrzení v NZ je často sotva možné si něco vybrat.

  31. Boží království se nemá očekávat nýbrž hledat (Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a toto vše vám bude přidáno).

  32. Naši vědci to království už vymýšlejí, pracuje se na tom. Až bude jednou vymyšleno, nikdo už ho nebude muset hledat, protože ho bude muset každý mít – to bude boží, stejně jako všechny ty ostatní věci, který člověk musí mít.

    Je ovšem třeba upozornit na rozdíl mezi vynálezem a objevem, někdy se to zaměňuje.

  33. Teď si zrovna lámu hlavu nad tím, jestli třeba národ nebo sociální pohlaví („gender“) je vynález nebo objev. Na jednu stranu, jak už nyní víme, nejde o přirozené charakteristiky – tedy o něco kdysi prostě jednou daného a dále již neměnného; jsou to naopak sociální konstrukty (nepřirozené výtvory lidí) závislé na socio-ekonomickém, politickém a kulturním kontextu, na druhou stranu se však nedá popřít, že jsme tyto přirozené kategorie s docela velkou slávou jako lidstvo nakonec objevili. Je to tedy objev, nebo vynález?

    Nakonec však i tento významný – ať už tedy objev, nebo vynález – bude jistě významným krokem na naší cestě k uskutečnění toho božího království (o vynálezu rasismu přitom ani nemluvě).

  34. I v českých vládních materiálech se před několika dny objevila rasistická („humanistická“) teorie intersekcionality (americké autorky Kimberlé Williams Crenshaw). Důsledkem této teorie je například i to, že nebinární – ale rasově nevhodná překladatelka nesmí překládat pokrokovou poezii.

    Temné stránky lidské povahy tak nyní s posvěcením těchto vládních materiálů mohou konečně vyplouvat na povrch a prezentovat se jako něco dobrého a potřebného – je možno konečně vypsat tu soutěž o největšího chudáčka a vyvolávat v normálních lidech pocit oběti – indukovat v jinak zdravých lidech deprese, indoktrinovat děti šílenstvím a vyvolávat neřešitelné konflikty, zda obyčejná žena je znevýhodněná více než černý transmuž, o kterém se ale nesmí říct, že je černý.

  35. Boží království ne očekávat, nýbrž hledat – paní Hájková, pokud to „hledání“ je míněno ve smyslu „vytváření“ či „budování“, pak je to skutečně velice pozitivní výzva. Ovšem já se obávám, že Židé tehdy právě naopak daleko spíše očekávali, že toto bájné „Království Boží“ jim bude prostě sneseno shůry, nějakým mystickým aktem. Jak tomu bylo u křesťanů, neodvažuji se soudit. Ale u samotného Ježíše bych si skutečně docela dobře dokázal představit, že on to myslel právě takhle: tedy ne pouze pasivně očekávat, nýbrž sami přiložit ruku k dílu.

  36. Hledat je možné jen to, co už existuje a je skryté. Buduje se naopak to, co neexistuje, teprve to existovat bude – až se to vybuduje, a většinou to skryté není, takže se to nehledá.

  37. Království podle všeho už existuje. Z Bible víme, že je možné do něj vejít nebo nevejít. Je možné někomu i zabránit vstoupit (jak píše Matouš ve 23, 13)

  38. Upozornění: objevil jsem komerční webmastery, kteří opravují webové stránky WordPress (tedy té platformy kterou máme zde). Pověřím tedy jednoho z nich, aby odstranil rušivé vady ohledně provozu našeho webu. V této souvislosti by ale mohlo dojít k přechodnému odstavení našeho webu, k přerušení provozu. Pravděpodobně jenom krátkodobému, ale pro jistotu o tom dávám předem vyrozumění.

  39. Upozornění: konečně jsem tedy zorganizoval odbornou pomoc pro problémy na našem webu. Opravné práce mají proběhnout během dnešního dne, pravděpodobně večer. (Ovšem jak se zdá, nebude to opravdu tak zcela jednoduchá záležitost.) Mohlo by se tedy případně stát že dojde k (doufejme že jenom krátkodobým) výpadkům.

  40. Zdá se, že možnost publikování nových textů je definitivně blokována. Což je ovšem situace značně nepříznivá; tím spíše že mám zrovna hotový jeden aktuální text, opět komentář k novému článku J. Přibáně ve čtvrtečním Salonu/Právo.

    No nic; alespoň mě to donutí zorganizovat skutečně odbornou pomoc. Já jsem už jednoho „odborníka“ angažoval, jakýsi mladý muž který se prezentuje tím, že prý má velké zkušenosti s prací s WordPress, a že spolupracuje s profesionálními agenturami. – No nakonec se ukázalo, že on toho o WordPress ví dokonce snad ještě méně, nežli já sám. Takže z toho nakonec nebylo nic; a nijak bych se nedivil, kdyby tyto aktuální potíže byly důsledkem nějakých jeho zásahů do našeho webu.

    Pokusím se tedy ještě dnes zjednat nějakou skutečně odbornou pomoc; bude to dražší, ale snad to konečně odstraní naše potíže.

  41. Tak teď opravdu nevím… Čirou náhodou jsem zjistil, že možnost otiskování nových textů je blokována jenom na mém standardním prohlížeči, ale s jiným to funguje.

    Tím lépe, je to nakonec – vedle běžících diskusí – ta nejdůležitější funkce celého našeho webu.

    ———————————–

    Mimochodem, získal jsem už pomoc pro tentokrát skutečně profesionálního pracovníka s programem WordPress; takže můžeme doufat že se mu konečně podaří odstranit ty obtížné problémy s přihlašováním.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.