Existuje třídní boj?
Josef Poláček
O máloco z celého komplexu Marxových teorií se vedou tak zásadní spory, respektive máloco z jeho tézí dokáže ještě dnes vybudit tak rozhořčený odpor vyznavačů pravicového smýšlení jako sebemenší zmínka o tom, že i dnes by stále ještě bylo možno právem hovořit o přítomnosti „třídního boje“. Podle těchto apologetů kapitalismu (ovšem skrytého pod cudným eufemismem „svobodná tržní ekonomika“) jakékoli zmínky o třídním boji jenom svévolně a zlovolně rozdmýchávají nenávist mezi lidmi, kteří by prý jinak mohli žít v naprosté, ničím nerušené shodě a harmonii mezi zaměstnavateli a jejich zaměstnanci.
V předcházejících dvou kapitolách týkajících se marxistického termínu „vykořisťování“ bylo v zásadě už vyloženo, že celá záležitost je mnohem komplikovanější, nežli aby se mohla nechat odbýt jenom takovýmto reflexivním odmítnutím a zavržením všeho, co má nějakou spojitost s otázkou třídních protikladů a třídního boje. Bylo ukázáno, že vztah zaměstnavatel – zaměstnanec za podmínek kapitalistického způsobu produkce a soukromého vlastnictví výrobních prostředků je principiálně velmi ambivalentní: na straně jedné skutečně obě strany společným dílem přispívají k tvorbě nových materiálních statků (tedy k tvorbě nových hodnot); nicméně že z jiného úhlu pohledu stále platí i to, že v tomto vztahu má majitel-kapitalista nadřazené, privilegované postavení, a že je to právě on, kdo z takto vytvářené nadhodnoty pravidelně profituje mnohonásobně více nežli ten, kdo tyto hodnoty svou bezprostřední osobní prací vytváří.
Tím byl tedy osvětlen základní stav věcí; nicméně ukázalo se, že ohledně zmíněného „třídního boje“, jakož i existence tříd vůbec stále ještě existují velké zmatky; je tedy nutné tuto klíčovou záležitost marxistické teorie projednat ještě i v samostatné kapitole.
Třídní boj – zlovolný výmysl Marxe?
Všichni ti, kdo tvrdí že všechny ty řeči o „třídním boji“ jsou jenom výmyslem komunistů snažících se do jinak harmonické společnosti násilně vnést nenávist mezi lidmi, ti všichni by byli asi nemálo překvapeni tím, kdyby měli znalost o tom, že o třídním boji s naprostou samozřejmostí hovořil už – samotný Aristoteles! Už on konstatoval, že společnost je rozpolcena na dva velké tábory, stranu oligarchie na straně jedné, a stranu „demokracie“ (to jest: nemajetného lidu) na straně druhé. A že mezi těmito dvěma třídami panuje vzájemný boj: oligarchie si chce zachovat své majetky a z nich plynoucí privilegia, zatímco „demokracie“ (tedy sám lid) naopak usiluje o to tyto majetky oligarchů rozdělit mezi sebou.
Proč je tato připomínka Aristotelových společenských analýz natolik důležitá? – Je totiž přímo módou v současné době tvrdit, že tento třídní konflikt dnes už prý vůbec neexistuje, nýbrž že všichni lidé jsou prostě „svobodní občané“, kteří každý jeden mají to samé právo (a údajně dokonce i tu samou možnost) usilovat o své vlastní zbohatnutí. Současné společenské vědy sice stále zcela běžně pracují s pojmem „třída“; ale význam tohoto označení je ve skutečnosti zcela jiný, a fakticky jenom rozmělňuje a zamlžuje význam původní.
Jestliže tedy současná sociologie rozlišuje například „nižší střední třídu“ a „vyšší střední třídu“ podle výše disponibilních příjmů, pak je to konstatování samo o sobě dozajista správné, ale fakticky se tím zcela zastírá ono původní, originální pojetí tříd jakožto společenských skupin či vrstev se zásadně antagonistickými, příkře protichůdnými zájmy.
Abychom se tedy vyhnuli tomuto zmatení pojmů, kde to samé označení „třída“ je používáno pro fakticky zcela rozdílné společenské fenomény, musíme si zcela jasně a jednoznačně stanovit a určit, že v původním a vlastním smyslu je možno o existenci tříd hovořit jenom za těch okolností, kdy
– proti sobě stojí dvě třídy antagonistické, kdy tedy prospěch jedné třídy je bezprostředně ztrátou třídy opačné, a naopak
– existence těchto protikladných tříd je spojena s otázkou státní, společenské, politické moci; tedy když jedna z těchto tříd svého privilegovaného postavení může využívat k faktické mocenské nadvládě nad třídou druhou
– tento třídní protiklad je určujícím rysem celé dané společensko-ekonomické formace
– příslušnost konkrétního jedince k té či oné třídě je pro něj samotného konstitutivní, to jest zásadním způsobem formuje a předurčuje celé jeho životní postavení, jeho reálné materiální, příjmové a jiné životní možnosti.
Jestliže se tedy podíváme na postavení například typického rolníka za éry feudalismu, pak je na první pohled patrné, že jsou zde splněny všechny uvedené podmínky či faktory: rolník povinovaný robotou vůči svému feudálnímu pánu má samozřejmě zcela protichůdné zájmy nežli tento jeho pán, nacházejí se tedy ve vztahu vzájemného antagonismu; tato možnost vykořisťování pracovní síly robotníka ze strany feudálního pána je samozřejmě spojena s mocenskou nadvládou druhého nad prvním; celé toto společenské uspořádání je profilováno právě tímto vztahem těchto dvou základních tříd; a každý člen jedné z obou tříd je ohledně svého životního postavení a svých životních možností zcela zásadně předurčen právě svou třídní příslušností.
Zatímco když současná sociologie hovoří o „třídách“ v uvedeném smyslu sociální stratifikace víceméně jenom na základě různé výše disponibilních příjmů, pak zde – v dané rovině zkoumání – není dán prakticky ani jeden z uvedených momentů. Snad s jedinou výjimkou bodu posledního: i dnes příslušnost k té či oné majetkové „třídě“ do značné míry rozhoduje o tom, jaké bude mít dotyčný jedinec reálné životní perspektivy a šance.
Je tedy naprosto jasně znát, že když současné společenské vědy používají termín „třídy“, tak že se tím naprosto stírá původní, autentický, a především systémově kritický význam tohoto slova; a namísto toho nastupuje užívání ve víceméně nicneříkajícím smyslu obyčejné sociální stratifikace. To že současná sociologie vůbec pracuje s pojmem „třída“ je v daném smyslu tedy vlastně vůbec nelegitimním počinem; neboť tu jsou fakticky míněny pouhé sociální skupiny respektive vrstvy, jejichž členové jsou navzájem spojeni jenom určitými, v zásadě vnějškovými znaky. Právě toto je zcela zásadní rozdíl: původní význam třídní příslušnosti je pro daného jedince primární, určující, konstitutivní; zatímco toto „moderní“ užívání téhož pojmu pracuje jenom s určitými sekundárními znaky té či oné společenské skupiny.
Existuje ještě i dnes třídní boj?
S tímto vědomím o pravém, autentickém významu termínu „třída“ si teď tedy můžeme položit otázku, jestli i dnes je ještě možno právem hovořit o existenci tříd, třídního antagonismu a třídního boje.
Jisté je jedno: na rozdíl od časů Marxe dnes na tuto otázku nemůžeme dát žádnou tak zcela jednoznačnou odpověď, jakou ještě víceméně legitimně mohl dát on. Jako první krok je nutno si ujasnit jednu věc: je samozřejmě nesporné, že v současné době neprobíhá nějaký „třídní boj“ v jeho klasické, akutní formě. Ovšem uvědomme si: v rozporu s Marxovým tvrzením, že „celé dějiny lidstva jsou dějinami třídních bojů“, ve skutečnosti po dlouhé periody existoval i faktický stav třídního smíru. Abychom zůstali u příkladu s feudalismem: ačkoli byl rozdíl ve společenském postavení obou základních tříd naprosto jasný, přesto byla tato společenská hierarchie po dlouhou dobu zcela obecně přijímána a uznávána. A jenom tehdy když se postavení třídy rolníků stávalo bezprostředně nesnesitelným, docházelo k akutním projevům „horkého“ třídního boje.
To tedy znamená: samotná skutečnost že v aktuální fázi vývoje kapitalismu nehoří tento akutní třídní boj ještě zdaleka neznamená, že by zde neexistovaly navzájem antagonistické třídy podle uvedené definice. A že by jejich vzájemný konflikt za určitých vyostřených okolností (například v nastalém chaosu v důsledku klimatického kolapsu) nemohl vypuknout s náhlou a nečekanou prudkostí. Neboť připomeňme si, co bylo řečeno už v předcházející kapitole: i dnes máme stále stav obrovské diferenciace majetků, kdy na jedné straně stojí skupina megamiliardářů, a na straně druhé třída prekarizovaných, kteří – naprosto stejně jako Marxův proletariát – nevlastní prakticky nic více nežli jenom svou vlastní pracovní sílu. Kterou musejí prodávat na trhu práce; a jsou stále plně závislí na straně kapitálu, jestli ten vůbec bude ochoten jejich práci koupit.
Ano, jak už bylo vyloženo v kapitole o vykořisťování, dnes už nelze legitimně tvrdit to co prohlašoval ještě Marx, tedy že vlastník-kapitalista by byl jenom a pouze zcela neužitečným příživníkem; bylo jasně řečeno, že i ten k celkovému úspěchu, k celkové efektivitě produkce přispívá svým vlastním dílem. V daném smyslu tedy obě strany – strana práce i strana kapitálu – mají společný zájem na zdaření produkčního procesu. Ale stejně tak bylo ukázáno a doloženo, že na straně druhé, z opačného úhlu pohledu zde stejně tak přetrvává stav vzájemné protichůdnosti zájmů – tedy stav klasického třídního antagonismu.
Nenechme se tedy mýlit, nenechme se ukolébat skutečností, že v současné době aspekt „třídního smíru“ obecně převažuje nad aspektem „třídního boje“. Kapitalismus sám sebou, ze své nejhlubší podstaty vždy bude rodit dvě navzájem protikladné třídy, z nichž jedna bude mít oproti té druhé vždy výhodnější, privilegované postavení; a kdykoli se může stát, že tento skrytý třídní konflikt vzplane s novou silou. V každém případě, z dlouhodobého dějinného hlediska tento stav faktické – třídní – nerovnosti bude dříve či později žádat své řešení; jak už bylo řečeno v úvodních kapitolách, člověk je bytost nevyhnutelně směřující k plnému uplatnění své svobody. A tam kde existuje nerovnost (i když „pouze“ majetková jako v současném kapitalismu), tam není možno hovořit o skutečné a plné svobodě.
(Pokračování)
Tato kapitola původně vůbec nebyla v plánu. Ale po mých kontroverzích s M. Profantem na Deníku Referendum se ukázalo, jak velké zmatky stále ještě existují ohledně společenských tříd a jejich vzájemných vztazích; ukázala se tedy nutnost tuto tematiku probrat dopodrobna v samostatné kapitole.
Pane Poláčku, budete se divit, ale já znám mladé lidi, kteří vůbec nechápou, co vlastně je to ten kapitalismus, tedy naprosto nechápou jeho podstatu. Někteří jenom tak nějak vědí, že kapitalismus je něco špatného, protože to někde četli nebo slyšeli, někteří ani to ne. Prostě ho považují za něco, co se jich netýká, a proto diskuse o něm není na pořadu dne. Rozpory kapitalismu byly úspěšně nahrazeny kulturními válkami.
Mám mladého příbuzného, který si myslí, že kapitalismus=západ. Ekonomickou podstatu kapitalismu nechápe (protože nic jiného než kapitalismus ani nezná). O třídním boji nemá ani potuchy, ale domnívá se, že základem dějin je jakýsi konflikt mezi západem a východem. Západ – to je podle něj západní Evropa + USA, zatímco východ tvoří Rusko a my, t.j. Slované. My jsme samozřejmě ti hodní (máme úplně jinou psychiku), kdežto západ je převážně zlý a chce nás už od úsvitu dějin zničit.
Když lidé v něčem žijí, vidí to jinak než z dálky. Zpřijatelňují si to, zatímco na druhém konci světa se jim to samé zdá nedat vyrůst ani trávě. Tohle obrácení perspektivy přijde, prožíváme-li zblízka třeba epidemii, nemoc nebo výkyvy počasí či politické normality. Rovněž války se to týká, není-li tedy úplně blízko.
Kapitalismus vnímá zde v Praze, mohu-li to tedy odhadnout, většina mladých jako něco, čím se sice dá, ne úplně nesmyslně, strašit, ale rozumnější je přizpůsobit se, normálně fungovat a zaměřit se na příležitosti. Nejlépší nakonec bude stát se součástí té buržoazie, co má (stále) „nenápadný půvab“.
Řekl bych, že kapitalismu lidé rozumí přece jen lépe než demokracii. K jejímu docenění je totiž potřeba delšího času (a ne vždy se nám to, jak víme, i potom daří). Nejjednodušší je tedy přijmout ji, i s opentlením liberálními narativy, jako podivnou součást celé té základní danosti. Asi podobně jako připomínání Ježíše na Vánoce nebo Velikonoce…
Možná jste chtěl naznačit, pane Horáku, že kapitalismus (tedy maximalizace osobního prospěchu) je člověku přirozenější než demokracie. Vždyť lidská přirozenost je od Adama a Evy narušena hříchem a tedy sobecká.
Zatímco demokracie je nepřirozená, člověk se jí musí učit jako zákonu. Čili, jak píšete, přijmout ji.
Drtivá většina lidi vám ovšem bude tvrdit, že jsou pro demokracii, ale že by měla vypadat jinak.
Paní Hájková, já jsem se – už je tomu dost dlouhá řada let – kdysi na internetu úporně dohadoval s jedním člověkem, který zarytě tvrdil, že něco takového jako „kapitalismus“ vůbec neexistuje! Že to všechno je jenom ideologický výmysl. A marně jsem mu říkal, že v západní politologii a společenských vědách vůbec se s pojmem „kapitalismus“ naprosto běžně operuje.
Ale v zásadě jde o to, že – především právě v postkomunistické východní Evropě – se pojem „kapitalismus“ prakticky zcela rozplynul v eufemismu „svobodná trží ekonomika“. Zatímco na Západě se (především v levicovém prostředí) už dávno (prakticky od 60. let minulého století) časem vyvinul značně kritický vztah vůči této tržní ekonomice a jejím údajným „svobodám“, v postkomunistické východní Evropě byl trend přesně opačný, v euforii z nových svobod naprosto zmizela schopnost (či spíše: ochota) vnímat i negativní stránky kapitalismu.
Ostatně právě tohle bylo jedním z pohnutek že jsem začal psát tento seriál o Marxovi: aby se obnovilo povědomí o zcela základních teoretických pojmech a institutech kolem kapitalismu. Jako naprosto první krok je nutno lidem (a to nejen v Česku) přesvědčivě ukázat, že systém kapitalismu sice na straně jedné skutečně přináší určité osobní svobody, ale že na straně druhé člověka zase uvrhá do závislostí a manipulací jiného druhu.
To samé platí obdobně i o samotném pojmu „třídní boj“. Přičemž ovšem tady je situace ještě obtížnější, u kapitalismu se jedná jenom o to dokázat jeho existenci a jeho negativní působení na člověka; zatímco u tříd je nutno bojovat proti dvěma extrémům zároveň, na jedné straně stojí ti kteří existenci tříd a třídního boje zcela paušálně popírají, ale na straně druhé stojí levicoví radikálové kteří tvrdí že třídní boj je tady víceméně zcela aktuálně a že jde jenom o to ho pořádně nastartovat, rozpoutat.
Proto jsem se tady musel snažit o zaujetí střední pozice, tedy o vysvětlení toho že v současné fázi vývoje kapitalismu třídní boj skutečně ustoupil do pozadí; ale že na straně druhé v samotné podstatě kapitalismu stále ještě jsou přítomny faktory, které tento třídní antagonismus stále znovu generují. A že i onen „třídní boj“ sám může principiálně kdykoli znova propuknout.
Určitě, paní Hájková, nejen podle Marxe je ekonomika rozhodující, odtud kyne lidem největší naděje na vylepšení jejich postavení, nehledě na to, že udržet se v soutěži je naléhavě nutné. Plyne z toho ovšem, že většina přenechává správu veřejných záležitostí těm, kteří si to (už) mohou dovolit a příznačně je potom podezřívá z nekalých úmyslů a práce spíše v její neprospěch. Navíc je skutečností, že schůzování není příliš atraktivní, dokonce ani cizí, třeba americké provenience, zatímco „dělat pro toho šikovnýho kluka“ může být přinejmenším školou života. Asi nikdy nezapomenu na nicotnou příhodu z cesty na hory před víc než dvaceti lety. V autobuse se blízko mě náhodou sešly po čase dvě kamarádky ze školy. Začaly si povídat, co dělají. Jedna z nich líčila s až dojatým výrazem ve tváři, že dostala skvělou práci v reklamním oddělení deníku Blesk. Druhá jí opravdu nadšeně, dokonce s polibkem k tomu štěstí blahopřála. Bylo to jak z amerického filmu. Pochopil jsem později. Vzpomenu třeba na dívku, bojující o místo u České Pošty. Přestát tam zkušební dobu vyžadovalo velké sebezapření a nasazení. Pamatuji, jak skoro zhroucená odpočítávala každý den a stále opakovala, že jestli jí vyhodí, zpět do „hamburgrárny“ nepůjde, to raději do Bohnic.
Tak jsem teď četla rozhovor s psycholožkou: „Musíme si být vědomi toho, že dnešní systém již dlouhou dobu vychovává jedince, kteří nerozumí sobě samým.“
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-psycholozka-pokud-clovek-zvlada-kazdodenni-zivot-je-vitez-185553#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&dop_req_id=b2pOPM7mIWq-202201121621&dop_id=185553&source=hp&seq_no=2&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz
Nevím, zda „dnešní systém“ znamená kapitalismus nebo v tomto případě prostě západní civilizaci. Psycholožka tvrdí, že lidé v ní jsou neskutečně ovládáni strachem ze smrti.
A já jsem dnes četl v textu o neoliberální psychopolitice následující –
Konstantní pocit strachu vedoucí k neúnavné činnosti/ podnikavosti je přirozený centrální emocionální komponent kapitalismu/akumulace kapitálu. Nově, v současném neoliberálním režimu ekonomiky konzumu nejsou konstitutivní hodnoty užitkové, ale emotivní/kultovní. Racionalizace formou represivního tlaku ztrácí prvotní význam
a formou stupňování produktivity se stala emocionalita .
Neustálé zrychlování komunikace otvírá nekonečné pole konzumu emocí a diktatuře emocí. Dnes nekonzumujeme věci, ale emoce.
A pomalá racionalita smí jako vždy přihlížet….bych ne beze strachu dodal.
Byung-Chul Han Neoliberalismus und die neuen Machttechniken.
Je přirozené, pane Petrasku, že se zájem kapitalistů mnohem více soustředí na oblast zábavy. Děje se to tou měrou, jak přibývá volného času v důsledku automatizace a robotizace. Ovšem nepřibývá ho všem rovnoměrně. Pracovat se musí dál, i když někoho se to netýká.
Papež se včera zmínil o lidech, pro které práce není a musejí se životem těžce protloukat. https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2022-01/papez-pri-generalni-audienci-svaty-josef-tesar.html
Myslím, že ti, o kterých papež mluvil, na sociálních sítích nejsou.
Ale pochybuji i o tom, že relaxují, meditují a chodí obdivovat přírodu, jak radí paní psycholožka.
Pane Horáku, před několika lety se v německém Mnichově odehrála velká aféra, když se služební pistolí zastřelila jedna mladá policistka, poté co se v prostředí své služebny stala obětí masivní šikany. Po její smrti byl v jejích posledních poznámkách v jejím osobním diáři nalezen také záznam, že uvažovala i o tom odejít od policie a zkusit se živit jinak; a byla tam také poznámka „FB“ (čili: fabrika), s výpočtem kolik by si tam vydělala. A vyhlídka na bezduchou dřinu ve fabrice s mizerným platem se jí zřejmě zdála být natolik neperspektivní, že místo toho raději sáhla po pistoli…
Je pochopitelné, že v časech pandemie trpí psychický aparát (většiny) lidí; ale na straně druhé je nutno se ptát, jestli naši psychologové (především tam kde vyslovují paušální soudy o současném člověku) netrpí přece jenom určitou profesionální deformací. Oni se totiž profesně setkávají samozřejmě jenom s lidmi, kteří nějakými osobními problémy trpí; zatímco ti kteří žádné problémy nemají a tímto světem procházejí s víceméně stabilním psychickým aparátem, ti k nim do ordinace samozřejmě nepřijdou.
Takže jestli současný člověk obecně trpí nějakým permanentním strachem ze smrti (nemyslím tím teď specifickou dobu covidovou), bych se opravdu neodvážil tvrdit. Na základě určitých zážitků z esoterické scény bych ale v každém případě souhlasil s názorem, že současný člověk trpí vysokou mírou existenciální lability. Je zřejmě velmi mnoho lidí, kteří napohled vypadají naprosto normálně, sebejistě, stabilně – ale jakmile se jenom trochu nabourá tato vnější slupka jejich veřejného vystupování, pak se náhle celý tento zdánlivě tak stabilní aparát jejich psychiky rozsype. Samozřejmě ne u všech; ale zdá se že u mnohých tomu tak doopravdy je.
Ovšem – i v tomto ohledu jen sotva můžeme učinit nějaké srovnání, jestli na tom člověk v dřívějších dobách (a v jiných prostředích) na tom byl nějak zásadně lépe. Co se strachu ze smrti týče, tak s tím musel žít člověk středověku (především v dobách morových pohrom) prakticky neustále; ale na straně druhé venkovský člověk, plně zapřažený v těžké práci, byl dost možná opravdu emocionálně mnohem stabilnější nežli „městský neurotik“ moderní civilizace.
Co se toho kázání papeže Františka týče, pak mimořádně zajímavá je tam především tato pasáž: „Vnímáme svou činnost pouze v kontextu svého vlastního osudu, nebo ji spojujeme s osudy druhých? Práce je totiž způsobem, jak vyjádřit svou osobnost, která je ze své podstaty vztahová. Práce je také způsobem, jak vyjádřit svou kreativitu.“
Tyto věty by totiž víceméně stejně tak mohl napsat i sám Karel Marx! Papež tu za prvé říká, že práce je činnost „vztahová“ – což je prakticky totéž jako když Marx tvrdí, že práce je činnost kooperativní, společenská. A že práce (osvobozená) je činnost kreativní, to je taktéž jedna z centrálních tézí marxismu.
Osvobozená práce dnes a konzument již nejen věcí ale i emocí.
Investor a s ním celý investiční komplex a dnes od vedení až po nejnižší etáž, trpí obavami o propad odbytu – o ztrátu své práce/existenci. A burzovním zprávám nervózně naslouchá nejen akcionář a zaměstnanec BMW, ale i „venkovský člověk“, dnes majitel firmy JÁ s.r.o. zadluženého industriálního zemědělského podniku.
Konstantní pocit strachu vedoucí k neúnavné činnosti/ podnikavosti je přirozený základní emocionální komponent kapitalismu. Akumuluj kapitál více než ostatní, není pokynem k pokojné ohleduplnosti………..by nejen Marx dodal.
Ovšem i tady platí: bylo by nutno udělat srovnání s minulostí. Dnešní zaměstnanec má už přece jenom podstatně menší strach ze ztráty zaměstnání, nežli dejme tomu dělník ještě v první polovině 19. století – kdy ztráta zaměstnání mohla znamenat ztrátu jakékoli existenční základny. Jinak řečeno, naprosto holou bídu.
Ale jinak v zásadě souhlas; já sám už dávno tvrdím, že síla kapitalismu vězí v tom, že dokáže dokonalým způsobem používat metodu „cukru a biče“: na jedné straně stojí obrovské lákadlo získání osobního bohatství (respektive vůbec konzumu), a na straně druhé stále hrozí bič osobního bankrotu, chudoby, pádu až na samé dno na společenském žebříčku.
Právě proto je ale tak obrovsky obtížné nalézt nějakou alternativu k tomuto kapitalismu; protože jakákoli alternativa (která by z humánního hlediska byla snesitelnější, k člověku vstřícnější) by nevyhnutelně byla ekonomicky méně výkonná – a znamenala by tedy pokles obecné životní úrovně. A právě tohle většinová společnost nikdy nepřipustí.
Jednou větou by se to celé dalo charakterizovat takto: v kapitalismu lidé raději obětují sami sebe, jenom aby si mohli užívat lákadel konzumního života.
Nebo by se to dalo nazvat i takto: za kapitalismu lidé znovu a znovu uzavírají faustovský pakt s ďáblem: pro svůj bezprostřední požitek prodávají svou duši i své tělo.
Budiž jim ovšem trochu omluvou, že za podmínek kapitalismu většinou ani žádnou jinou volbu reálně nemají. Žít jako bezdomovec sice znamená vymanit se z tohoto molochu kapitalismu; ovšem také tohle není alternativa příliš lákavá.
Popisuje termín „třídní boj“ skutečnost, sociální realitu? Jde o základní hnací motor společenských změn, resp. jediný způsob, jak dosáhnout skutečného pokroku?
Proti vymezení dvou tak řečených tříd lze asi namítat jen málo. Marx nezavíral oči před skutečností a neidealizoval ji jako mnozí před ním i po něm. K nabytí podstatných statků a výrobních prostředků dochází často během staletí za neopakovatelných historických okolností a z jejich vlastnictví povstávají zásadní rozdíly mezi lidmi, determinující povahu jejich vztahů.
Jsou zde však i skutečnosti, které závaznou platnost prubířského kamene Marxovy teorie zpochybňují. V nejobecnější rovině je to pravděpodobnost, že formulace trvale platných postulátů a předpovědí je v případě lidské společnosti složitější než v oblasti exaktních věd a zdá se přesahovat lidské možnosti nejen v 19., ale i v 21. století. Dále je zde okolnost, že právě na základě teorie, která má být ověřena, se mobilizovaly síly, strany i vůdcové usilující v měnících se a demokratizujících podmínkách o moc. Jedná se o fenomen schopný „zkreslení“, ale především zřejmě jednorázový.
Co se týče termínu „boj“, tak ten je mnohoznačný. V zásadě může skončit nejen (zpravidla předvídaným) vítězstvím, ale rovněž i porážkou. Může také dojít k příměří i k míru, zvláště jde-li o pro obě strany zápas příliš vyčerpávající. Každopádně jeho horká fáze nemůže trvat příliš dlouho a tohle se ostatně i v minulém půldruha století ve vztazích obou tříd projevovalo. Z historického hlediska se nabízí možná výstižnější pojmenování v plurálu: třídní boje (bitvy, války).
Proč však podle mnohých ustupuje třídní boj dnes do pozadí? Četní lidé soudí zhruba, že šlo, pokud vůbec, o přechodnou nezvládnutou krizi rané modernity, kapitalistické společnosti, jejíž přínosy, plody, ještě nesklízely dost široké vrstvy (možná i pro sobectví nepoučené horní třídy). Růst ekonomiky (v globálním měřítku) a obecného blahobytu posléze má být dobrým lékem na staré křivdy a danosti. Vedle toho existuje názor, že se horní (vládnoucí) třída společnosti (nebo společnost jako taková) postupně zdokonaluje ve zvládání dříve velmi ničivých jevů jako jsou hospodářské krize, nezaměstnanost, inflace a projevy napětí z nich plynoucí. Kritická varianta tohoto mínění hovoří především o podstatném zlepšení schopnosti potlačovat nespokojenost nebo ventilovat lépe její projevy. Také lze mluvit o tom, že třídní boj utlačovaných si úspěšně přivlastnily síly, které se dopustily velkých zločinů a hrůz, třídní boj tak delegitimovaly a zanechaly tuto zkušenost v (účelově připomínanou) v kolektivní paměti.
Nakonec ovšem kapitalistické demokratické státy dnes soutěží s de facto kapitalistickými státy nedemokratickými, pročež si nemohou dovolit příliš velké ztráty efektivnosti, což cítí i dělnická třída, ujišťovaná, že oni nahoře za tohle (přece) nemohou. Dědici i pohrobci vítězných případů třídního boje tak ochotně pomáhají třídě bývalých nepřátel. Jistě však není skutečností, že ekonomické podmínky, přinejmenším v některých lidnatých rozvojových zemích, již nepřejí vzplanutí třídního boje zdola. Spíš platí, že iniciativu přebrala druhá strana. Příslovečně se bohatí bouří proti chudým. Jejich někdy draze nabyté zkušenosti přicházejí pomalu vniveč.
Jsou podle mne i jiné podstatné mechanismy společenského vývoje než ten, který pojmenoval Marx. Zmíním „ generační boj“, který posouval (západní) společnost nemálo dopředu a stal se, do určité míry, i nástrojem třídního boje. Nyní se zdá také slábnout. Bojuje se na jiných polích. Leckdo si povzdychne, ale také řekne zaplaťpánbů za ty dary.
Pane Horáku, napřed dvě poznámky: za prvé, právě před chvílí jsem v diskusním vlákně pod kapitolou o vykořisťování (VI. kapitola) vložil komentář ve kterém odhaluji pravděpodobně jednu další (a zásadní) chybu v Marxově pojetí vykořisťování – což je ovšem základem pro teorii třídního boje. Jinak řečeno: celý vzájemný vztah tříd je skutečně mnohem komplikovanější, nežli jak ho chtěl vidět Marx.
A za druhé: buďto dnes nebo zítra zveřejním další část mých výkladů o Marxovi, která se také ještě bude týkat tříd a třídního boje; pro tentokrát především v souvislosti s otázkou revoluce.
Celkově je možno říci, že v dnešní době je skutečně nemálo obtížné moci ještě nějak doložit platnost téze o tom, že vůbec ještě existují třídy a třídní protiklad v původním, marxistickém smyslu. V současné době je tento třídní konflikt či protiklad skutečně velmi překryt celou řadou jiných faktorů; nicméně mohu jenom opakovat, že to ještě zdaleka nemusí znamenat, že by tento třídní konflikt nemohl i nadále doutnat ve skrytu, a že by za určitých okolností nemohl znovu propuknout i aktuálně.
Ovšem: není tomu bez dalšího tak, že by Marx (jenom) sám třídní konflikt pokládal za motor společenského vývoje. Tím je především samotný „rozvoj výrobních sil“, který vyplývá ze schopností lidského mozku plánovitě provádět (respektive vůbec anticipovat) vlastní pracovně-tvůrčí akt. Třídní konflikt vzniká vlastně až v důsledku rozvoje těchto produkčních sil (když vzniká „nadprodukt“, tedy nad holou potřebu a spotřebu, ale kterého není dost aby k němu mohli mít rovný přístup všichni). A podle Marxe spolu s dalším rozvojem produkčních sil tento třídní protiklad zase zmizí; jak už bylo řečeno má v komunistické společnosti a komunistické produkci natolik „společenské bohatství prýštit ze všech zdrojů“, že bude dost pro všechny, a nebude tedy zapotřebí o toto společenské bohatství vést vzájemné boje.
Což je ovšem – nutno podotknout – představa skutečně velmi utopická.
Paní Hájková, vrátím se ještě k rozhovoru s psycholožkou, na nějž jste výše odkázala. Asi bych neřekl, že strach ze smrti je silnější než dříve. Přes snahu téma více medializovat (což může být i dvojsečné, jako v případě covidu a vakcinace), lidé se jím příliš zabývat nechtějí, neboť si nemyslí, že tím něčemu pomohou. Před svými povinnostmi vůči druhým však dnes uhýbají méně než bylo běžné za našeho mládí, kdy byl problém delegován na doktory. Samozřejmě, že život není v současných podmínkách jednoduchý, takže rozmanitých psychických problémů a poruch spíše přibývá a různé fobie jsou toho demonstrací.
Myslím, že před staletími se lidé smrti báli většinou více. Pravděpodobnost úmrtí byla v každém věku o hodně vyšší než teď, a nejvíce to platilo o dětech. Proto byla otázka, kdy je křtít velmi citlivá. Dodnes může podle katolického učení v nouzi nejvyšší pokřtít umírajícího doslova každý. Většina lidí se obávala, že se nestihnou vyzpovídat, takže náhlá smrt již neplatila, na rozdíl od předkřesťanské éry, za „euthanasii“. Mnozí se velmi báli trestu za své hříchy, proto četné odkazy Církvi (určené v první řadě na konání výročních mší až do „skonání světa“).
Při posuzování otázky je třeba vzít v úvahu, že většina lidí umírala kdysi předčasně, doma ve stísněných podmínkách, často vlastně následkem neléčení a že paliativní prostředky byly velmi nedokonalé. Traumatické zážitky si odnášeli všichni, zvláště se ovšem dotýkaly dětí. Také jejich výchova zvyšovala mnohdy jejich úzkost. (Karafiátovi Broučci jsou něčeho takového známou pozdní připomínkou.)
Ve středověku bylo rozšířeno zobrazování tance smrti (Totentanz), později Marnosti (Vanitas), atd. Memento mori bylo všudypřítomné. Někteří lidé reagovali samozřejmě otužilostí, jiní otrlostí, nicméně mnozí byly přestrašení. Na dnešní horory nešli ani za nic (což platilo vlastně ještě nedávno).
Krátké postele a průvodci na zámcích často probírané napůl sezení v nich nebývalo pouze praxí k ochraně barokních účesů, či prevencí kašle, byla za tím také obava ze smrti. Strach panoval i z pohřbení zaživa. Poukazy na oživlé nebožtíky byly běžné a dlouho se tradovaly. Dodnes se u nás opakuje (nepravdivé) podání osudu Jana Václava Vratislava z Mitrovic. Běžné bylo ovšem bdění u mrtvých.
Důvěrnější vztah k smrti měl svá pozitiva i negativa. Byl tehdy často z nouze ctností. Církev dlouho zastávala roli jediné psycholožky a jistě ne vždy v ní „klientům“ duševně pomáhala.
No jo, pane Horáku, jenže lidé dříve vnímali smrt jinak než dnes.
„Smrt byla součástí běžného života a můžeme-li to tak říci, byla na každodenním pořádku. V dávné minulosti člověk nežil se svými nemocemi dlouho. Vysokého věku se dožíval výjimečně. Zní to možná příliš drsně, ale dříve neměl člověk čas o smrti přemýšlet, a tudíž se jí tolik bát. Dnes vlivem nástupu očkování a kvalitní lékařské péče žijí lidé mnohem déle. Zažívají smrt jinak. Mají čas vnímat, že se smrt blíží. Mají více prostoru o smrti přemýšlet a zažívají psychický tlak i potíže se smrtí spojené.“
https://www.zeny.cz/vztahy-a-rodina/proc-se-bojime-smrti-jak-se-vyrovnat-s-tim-ze-prijde-6919.html
Oba tyto směry pohledu mají svou užitečnou pravdu – pospolitost se obvykle nějak (kulturně) adaptuje na konkrétní podmínky života, pokud k tomu má trochu času.
Ale k tomu co píše pan Horák musím přiznat, že teprve nedávno jsem si uvědomil dluh vděčnosti za čas navíc, který člověk přijímá někdy s až bezmyšlenkovitou samozřejmostí „od“ technologií umožňujících včasnou preventivní diagnostiku a efektivní léčbu různých chorob, které by jinak jednoznačně život zkrátily.
Snad by tohle větší uvědomění toho faktu mohlo vést i k větší vůli neodcizovat se tak lehkovážně svému „přídělu“ času zde.
Smrt je připomínkou,
že velkolepé lidské koncepty světa (neboli „chrámu“ jako jeho podobenství) nemají smysl.
[Smrt je připomínkou klamu té pevné lidské víry v ČAS (například víry v „pokrok“ na „přímce časové osy dějin“), víry v Čas, který v prostoročasu věčnosti reálně nejspíše ani neexistuje.]
Všechno pomíjí a ve věčnosti prostoročasu už to kdesi (mimo všechny představitelné vesmíry) pominulo – kdesi v bodě alfa (totožném s bodem omega) už všechno pominulo – i „MY JSME bohužel už POMINUTÍ“ :-), „jsme pominutí“ tím naším velkolepým dílem, které pomine a ve věčnosti prostoročasu „je“ – tedy neustále -pomíjivé.
Opusťme naši POMINUTOST 🙂 a hledejme co nepomíjí, hledejme co má smysl, co zůstává ve věčnosti prostoročasu našich srdcí i potom, co dotlučou.
—————————–
Strach ze zkázy – nebo ze smrti (která přijde tak jako tak) nám při hledání smyslu toho, co nepomíjí, pomoci nemůže. Naproti tomu ale může pomoci strach z nedořešených lidských vztahů, strach z toho, že se nestihneme usmířit. S ohledem na ta „v budoucnu ještě“ skrytá zákoutí prostoročasu se tedy snažme být smířeni trvale (i když je to nejspíše tak nějak v rozporu se samotnou esencí marxismu, nahlížejícího na každý společenský proces v rovině utlačovatel – utlačovaný, tedy v rovině časově lineární třídně pulsující srdečné nenávisti k bližnímu, bez níž se pokrok v čase vůbec neobejde).
Pane Nusharte, absolutním protikladem pojmu či fenoménu „čas“ není „nadčasovost“, nýbrž – „bezčasí“!
Analogicky jako absolutním protikladem, negací pojmu „bytí“ je pojem „nic“, pak stejně tak protikladem času musí být naprostá absence času, čili ono zmíněné bez-časí.
Zatímco „nadčasovost“ – ta se už ze své samotné definice vztahuje k času; je jenom jakousi jeho všeobecnou substancí, je tím společným co se udržuje z jednotlivých kvant či momentů času jako to co v běhu času přetrvává.
Neexistuje tedy nijaký „nadčasový smysl“, který by se vznášel někde v jakýchsi transcendentálních výšinách, a který by nemusel být zároveň ukotvený ve smyslu věcí přítomných a času přítomně žitého.
Naprosto přesně to vystihl Hegel, podle jehož nálezu i samotný Bůh si MUSÍ dát svou realitu, svůj protějšek ve jsoucím světě – protože bez něj by i on sám zůstal pouhou potencialitou, bez reálného naplnění.
Pane Poláčku, slova nadčasovost či nadčasový jsem v předchozím příspěvku nikde nepoužil, měl jsem prostě na mysli naprostou neexistenci času, a to přesto, že měnící se svět v nás dojem času vyvolává. Svět ani nelze vnímat jinak, než jako „svět v běhu času“. Podobně třeba ani gravitaci jaksi není možno vnímat jako „zakřivení prostoru“ – prostě k tomu nejsme uzpůsobeni.
Když chce ale člověk popustit uzdu své fantazii, nemůže zůstat svázaný rigidními filozofickými schématy. (Kdybychom se například stále řídili rigidním schématem myšlení v intencích „podstaty“ a „případku“, bylo by to možná dobré pro zkostnatělou teologii, ale naše myšlení by se tím už nikam dál nedostalo.)
Když prostě zůstaneme v zajetí těch rigidních schémat filozofického myšlení (dobrých snad leda tak pro zkostnatělou teologii), můžeme pak třeba klidně tvrdit, že „psovitost“ (jakožto substance) se nemůže změnit v „kočkovitost“, protože samotná substance přece změně nepodléhá. Druhy se tudíž měnit nemohou a evoluce proto neexistuje :-).