Manifest Strany autentické levice

225 komentářů u „Manifest Strany autentické levice“

1. Znám člověka, který se rozhodně nebojí být o samotě sám se sebou. Dokonce před třemi lety vyzkoušel, jaké je to strávit týden o samotě ve tmě. A přesto se nerozhodl pro očkování.

2. Odkud se bere svědomí? – Paní Hájková, i jeho existenci je možno vysvětlit zcela racionálně – biologicky, evolučně. Svědomí je z evolučního hlediska naprosto nezbytný korektiv vlastního jednání, nepostradatelný pro život v komplexnějších komunitách. Pokud tedy život v těchto komunitách nemá být regulován čirým násilím, skupinovou hierarchií.

   Samozřejmě: svědomí jako takové není možno redukovat jenom na jeho objektivní (biologickou, evoluční) složku. Proto tato moje odpověď je jenom dílčí; nicméně je to odpověď pravděpodobně správná, tyto objektivní základy existence svědomí skutečně reálně existující.

   Stejně tak by bylo možno celou záležitost pojmout i z individuálního hlediska: svědomí je korektiv jednání jednotlivce, kterýžto korektiv mu umožňuje pokud možno bez větších kolizí žít v komunitě s ostatními. Je to prostě individuální feedback o tom, jak mé vlastní jednání a vystupování působí na ostatní členy mé vlastní komunity.

   ————————

   Ale jak řečeno svědomí samo není možno bezezbytku vysvětlit jenom těmito ryze objektivními faktory. Ale jde o to, že já u lidí skutečně stále více nacházím tuto objektivní podmíněnost. Samozřejmě, lidé sami se domnívají, že jednají tak a tak proto, že je to výsledkem jejich vlastního výsostného rozhodnutí (respektive jejich „svědomí“); ale jak řečeno já stále méně mohu věřit na tuto údajnou lidskou svobodu, stále více se ukazuje jak dalece jsou lidé ve skutečnosti ovládáni něčím, co stojí mimo dosah jejich vlastního vědomí a svědomí.

   Samozřejmě: ve svém vlastním osobním životě v konkrétních životních situacích neteoretizuji, nýbrž jednám – podle svého vlastního přesvědčení, podle svého svědomí.

   Ale – když se na lidské jednání podíváme s odstupem, právě ze stránky ryze teoretické, pak se nám (ať chceme či nechceme) čím dál tím více ukazuje tato podmíněná stránka lidského jednání, i lidského myšlení.

   Je ostatně nemálo současných výzkumníků z oblasti psychologie či neurovědy, kteří tvrdí, že lidská svoboda vůbec je ve skutečnosti pouhá iluze. Je to iluze nutná; neboť jenom s přesvědčením o vlastní svobodě jsme schopni jednat v každodenním životě; ale na straně druhé z objektivního hlediska je to skutečně pouhá iluze.

3. Oprava: „individuálním svědomím“

4. Paní Hájková, ochota k očkování a ochota být sám se sebou, to jsou opravdu dvě dost různé záležitosti. 😉

   Jak řečeno ta fobie z očkování má (zřejmě) atavistické kořeny, ta může v zásadě propuknout u každého, to je víceméně věcí čiré náhody.

   —————————-

   U mě ovšem v současné době propukly masivní problémy s mým (pracovním) počítačem, takže teď se musím věnovat této čistě technické záležitosti.

5. Vrátil bych se ještě k zdejší ekonomické diskusi. Pane Poláčku, jak vyplývá z mých vyjádření výše, v hodnocení nedostatečné pružnosti socialistických ekonomik s Vámi souhlasím. Snažím se však nepodceňovat ani specificky působící dobové faktory. Hlavně proto, že by lidé neměli být stále deprimováni neúspěchem (určitým konkrétním způsobem) zformovaného společenského vlastnictví a provozování výrobních prostředků (ani se na něj snadno vymlouvat). Vyplývá z toho ovšem zároveň i vědomí, že také v budoucnu může mít země, nebo jejich skupina, socializující nějak (poněkud) ekonomiku, nejspíš ne nepodobné problémy s dopady nových disproporcí budoucího světa.

   Úplně nejstručněji bych k Vašemu poslednímu vyjádření mohl podotknout, že ČSSR kupovala málo licencí. (Vzpomenout by se ovšem dalo i existence různých omezení, třeba COCOMu.)

   Čtrnáctimilionové Československo nebylo samozřejmě schopné vyrábět v dostatečné kvalitě všechno. Vyvíjet dobově špičkové automobily (pravda, asi ve snižující se míře) však dokázalo. Nižší kvalita sériově vyráběných vozů plynula do značné míry z dobových daností. Vzpomeňme, že až do začátku 80. let na silnicích hlavních evropských producentských zemí převažovaly vozy domácích automobilek. V tom nebylo Československo výjimkou. V poměrně rovnostářské zemi přetrvával pro spuštění výroby náročnějších modelů nedostatek movitějších potenciálních zákazníků. Ve východním bloku, na který bylo třeba také myslet, měly masy obyvatelstva kupní sílu ještě ještě méně dostačující. Rozjíždět zvláštní výrobu pouze pro přední západní trhy by bylo za této situace příliš nákladné a vlastně i nepatřičné. Zůstalo tedy u o něco lepší úpravy a výbavy automobilů, určených tu spíše finančně slabším či skromnějším. Zde i na trzích rozvojových zemí se navíc etablovala silná asijská konkurence. (Mimochodem, třeba dnešní Polsko zajisté dokáže vyrábět špičkové potraviny, od země se však žádá především jejich láce. V tomhle oboru ovšem orientace na levný segment produkce výrobu vysoce kvalitního zboží nevylučuje.)

   Když pomineme (bývalou!) výrobu vlastních automobilů v bohatém Švédsku (s těžbou vysoce kvalitní železné rudy v Kiruni), ostatní producentské země Západu byly lidnaté (a většinou nejdříve industrializované): Německo, Francie, Británie, Itálie měly již přes 50 milionů obyvatel. Pro výrobu a technický rozvoj se zde proto nabízely nejlepší předpoklady. Některé automobilky byly státní, či řekněme polostátní. Přímá konkurence nehrála dlouho příliš velkou roli (podobně jako třeba u aerolinek). Určitá ochrana a stabilita znamenala pro prestiž výrobců bonus.

   Státy bez vlastní výroby musely automobily kompletně dovážet. To znamenalo velkou zátěž a zadlužování V chudších a lidnatějších evropských zemích (Španělsko, Polsko, Jugoslávie, Rumunsko) proto přistupovali k výrobě osobních vozů v zahraniční licenci. Švýcarsko, Rakousko či státy Beneluxu si dovozy mohly dovolit. Řecko nebo Portugalsko měly problémy. Československá cesta, odvíjející se už od pozice Českých zemí ve velkém Rakousko-Uhersku, jakož i od solidního technického vzdělání a průpravy zdejších lidí, se musela zdát rozumnou a vzhledem k daným omezením (vč. relativního platového rovnostářství) dosahovala výsledků, jež nebyly nakonec dostatečné především v podmínkách nesnesitelnosti trvající společenské diktatury.

6. Chápu, pane Poláčku. Technika zlobí. Mně už zase do přihlašovacího okénka naskočilo jméno pana Petraska.

7. Ano, paní Hájková, můj optimismus ohledně toho že se problémy našeho webu upraví jaksi samy, se bohužel nepotvrdily. Budu se tomu přece jenom muset věnovat blíže, ale napřed musím dát do pořádku můj hlavní (pracovní) počítač, a pak konečně dokončit mou sérii článků k Marxovi. Tady chyběl jenom krůček k naprosté katastrofě, protože ty jsem psal právě na tom počítači, který teď vůbec nefunguje. V první chvíli jsem měl opravdu obavy, že by všechny mé práce o Marxovy mohly být ztraceny. Naštěstí mě zachránilo to, že jsem nechal pravidelně ukládat záložní kopie, a jak se pak ukázalo, obě zálohy pracovaly spolehlivě, takže nebude problém v práci pokračovat.

8. No dobře, pane Horáku, podívejme se blíže na výrobu československých škodovek, respektive na československý automobilový (a motocyklový) průmysl vůbec.

   Začnu motocykly: v prvním období socialismu měly československé motocykly vynikající pověst, a to i na západě. Jawa a CZ byly skutečně uznávané značky, dosahovaly úspěchů v mezinárodních soutěžích, byly úspěšným vývozním artiklem. Jenže – postupem času začaly čím dál tím více technicky zaostávat. Že by to bylo jenom malostí země? V sousedním Rakousku motocyklová značka KTM nijak netrpí tímto faktorem; je to už po celá desetiletí renomovaná značka. Zatímco značka CZ čím dál tím více mizela ze scény, Jawa se ještě mohla určitou dobu držet v „ekologických nikách“, speciální produkcí především pro ploché dráhy. Rozhodující ovšem není velikost země, ale schopnost pronikat na zahraniční trhy; a tato schopnost je podmíněna právě tím, když je daný produkt na nejvyšší technické úrovni. Jinak je nutno ho prodávat pod cenou, což pak ovšem limituje i prostředky jak na další vývoj, tak i na kvalitní materiál.

   Škodovky: tady byla vynikajícím produktem především Felicie-kupé, tu nejenže bylo možno prodávat i na západní trhy, ale ty byly dokonce tak žádané, že západní obchodníci by našim exportérům přímo utrhali ruce. – To pak Motokovu umožňovalo, že západním obchodníkům diktoval odběrové podmínky, že pokud chtějí určité množství Felicií, tak že musí odebrat i ještě množství jiných produktů československého průmyslu, o které byl jinak na vyspělých západních trzích minimální zájem. Oni – pokud chtěli dostat lukrativní Felicie – tedy museli se skřípáním zubů akceptovat tyto podmínky; ovšem v mezinárodním obchodním styku jsou takovéto vyděračské praktiky krajně svérázné, a vlastně vysloveně trapné.

   Ovšem: podnik Škoda nedokázal žádným způsobem navázat na tento úspěch Felicií; všechny další modely mohl na vyspělých západních trzích prodávat už jenom díky jejich lacinosti. – Přitom první model nové řady, Škoda 1000MB, byl do velké míry založen na západních licencích (například motor), ale za prvé v té době už byl celý koncept (motor vzadu) zastaralý, a za druhé škodovky byly na Západě „proslulé“ svou nekvalitou a poruchovostí. A nejen na Západě; i u nás Škoda 1000MB získala přízvisko „tisíc Malých Bolestí“.

   Mimochodem, já sám jsem svého času v Německu uvažoval o koupi ojeté škodovky, měl jsem ve vyhlídce docela výhodnou nabídku; ale pak jsem přece jenom raději koupil Golf od Volkswagenu, právě pro jeho mnohem větší spolehlivost a menší poruchovost. I když byl podstatně dražší.

   Že škodovky byly určeny pro méně mohovité zákazníky na Východě – no ano, to je pravda, ovšem to nehovoří o ničem jiném nežli právě o obecném zaostávání celého tábora socialismu. A za druhé: jak ukázal příklad (první) Felicie, i relativně malosériová produkce se mohla velice dobře prodávat na Západě, pokud představovala skutečnou kvalitu.

   Co se pak nákladních Avií týče: to byl v zásadě zřejmě opravdu podařený produkt; ovšem to byla kompletně francouzská licence.

   Nákladní Tatry: ty měly své nepopiratelné přednosti především v těžkém terénu; ale i ty postupem času čím dál tím méně mohly konkurovat co se týče technické vyspělosti (která se pak projevovala ve spotřebě, a také v emisích). Takže se mohly uplatnit jenom na méně náročných trzích.

   Traktory Zetor: svého času jsem jeden viděl dokonce v Německu, takže nějaké se uplatnily i na západních trzích, ale zřejmě obdobně jako škodovky, především díky jejich láci.

   Celkově platí co už jsem napsal minule: není to o tom že by českoslovenští technici a inženýři nebyli schopni zkonstruovat kvalitní produkt. Ale celkový charakter socialistické produkce byl takový, že technická úroveň produktů československého automobilového průmyslu čím dál tím více zaostávala za úrovní vyspělého Západu, a tím méně je pak bylo možno je uplatnit na náročných západních trzích.

9. Pane Poláčku, napsal jsem to už výše, já s Vaším hodnocením stavu a slabin výroby za socialistického režimu převážně souhlasím. Stejně je tomu i s konkrétními příklady. Také míním (a uvedl jsem to), že se situace během let vyvíjela – zhoršovala. Varovné ukazatele se objevovaly nejpozději od začátku 60. let, rok 1963 byl krizový, následovalo reformní přešlapování. V roce 1968 se jako prioritní prosadilo uvolnění společenské, jež ovšem potlačila vojenská intervence. Záhy došlo k silné vlně emigrace, normalizační moc měla za následek znechucení a švejkování. Typická pro ni byla politická strnulost, udržování sociální jistoty stůj co stůj. Mimochodem, já jsem za socialistického režimu cenil jeho hospodářské výkony velmi nízko a jak jen to šlo, dával jsem přednost západním výrobkům spotřebního průmyslu. Nespokojenost byla dvojhlavá jako karta, jednak s omezeností občanskou, politickou a kulturní, jednak se životní úrovní a ekonomickými možnostmi. Obojí se sčítalo a rostlo s bezmocí cokoli změnit, stejně jako iluzemi o Západě. Odříkaného chleba největší krajíc.

   Pane Poláčku, my se většinou stran negativních i pozitivních stránek jak kapitalismu, tak i socialismu dost shodneme. Přesto stojíme v jistém smyslu v opačném gardu. Já jsem si velmi přál konec socialistického režimu a byl šťasten, když nadešel. Vy jste o tom psal jinak. Také jste citoval průzkumy, podle nichž ještě v roce 1989 většina lidí kapitalismus nechtěla. Poněkud ale píšete ve smyslu, že vlastně chtít měla. Já si však pamatuji, jak aspoň v Praze a velkých městech většina lidí již v socialismus vůbec nevěřila a o žádný už nestála. Myslím si ovšem, že mnozí si, odhlédneme-li od celosvětového technického pokroku za 30 let, v mnoha ohledech pomohli – z deště pod okap. Náš cit pro spravedlnost zažívá novou „nakládačku“.

   Po zkušenosti z nyní panujícího pořádku ovšem nesouhlasím s tím, aby tehdejší nespokojenosti byla přiznávána exkluzivita. S odstupem času si uvědomuji, co jsem si kdysi mohl uvědomovat jen stěží: Míra naší soběstačnosti byla samozřejmě nákladná. (Vedle již zmíněných strojů se u nás vyráběly také tramvaje, autobusy, cvičná letadla, turbíny, lokomotivy, velké průmyslové celky, pračky, lednice, televizory, sporáky, kuchyňské spotřebiče, vysavače a mnoho a mnoho dalšího.) V něčem bylo dosahováno výsledků obstojných i výtečných, v něčem nevalných. Třeba většina produkce Tesly (taková značka!) a elektronika vůbec zaostávaly samozřejmě silně.

   Nyní i velké evropské země kupují stále rostoucí množství výrobků a produktů kdesi daleko, ve státech, ze kterých si, řekl bych, přátele neudělaly. Má to, jak dnes vidno, nemalá rizika a nevýhody. Globální ekonomika (dělba práce) bezesporu přináší vyšší kvalitu a láci. Nevím ovšem, zda je nutné a k něčemu dobré, aby varná konvice vyšla jako káva se zmrzlinou pro běžnou rodinu a televize jako nájem během týdenní dovolené. Pravda, zvykli jsme si na to. (Jako na všechno.)

   Určitě jsem pro to být na sebe (na vlastní) náročný, zpětně pak kritický, ale srovnávat jedině s většími a silnějšími také úplně nelze. Poměry v 70. či 80. letech mám dobře v paměti, mohl bych o nich napsat celou knihu a jsem pro to nezapomínat. (Argumentoval jsem tak kdysi na DR dokonce v případě válečných příkoří v diskusi s panem Profantem.) Zároveň je však vědět, že nejen žena, která chce mít znovu dítě, by si neměla připomínat znovu a znovu především porodní bolesti. Toužíme-li něčeho dosáhnout, je třeba „hledat způsoby, ne důvody“.

   Psal jsem nedávno o podceňování zásadního významu konkurence v přírodě a společnosti. Jsem si vědom, že i nevelká převaha zdatnějšího může po čase vyústit v úplný zánik slabšího. Přece se však pro lidskou společnost zdráhám připustit absolutizaci schopností v jediné, totiž produkční (průmyslové) sféře. Přál bych si, aby lidé dospěli k nastolení lepší rovnováhy mezi různými individuálními a společenskými potřebami, aby zamezili útlaku („válcování“) podstatných součástí lidského „já“ a „my“ jinými.

   Nekonečný růst a maximalizaci by už asi mělo nahradit určité zklidnění. Řeknu to takhle: Doprava byla za mnou výše zmíněného Karla IV. stejně pomalá jako tisíc let předtím. Cesta z Prahy do Paříže stále trvala pět týdnů a byla pro cestovatele hodně náročná. Pokrok nastat musel. Jestliže ovšem dnes zvládneme tutéž vzdálenost autem (o letadlu ani nemluvě) za méně než 10 hodin, ušetříme skoro 99% dříve potřebného času. Další progres, třeba i telekinezi, neshledávám v tomto případě za nutný ani dobrý. Soudím, že směr našich snah o seberealizaci a zdokonalování by se měl obrátit jinam. Volného prostoru se pro to nabízí určitě dost. Třeba jej objevíme i pro socialistickou polorevoluci.

10. Pane Horáku, jestliže opakovaně líčím systémově podmíněné nedostatky socialistického typu ekonomiky, pak v žádném případě ne proto, abych nějakým způsobem glorifikoval kapitalismus. Ale musím to připomínat proto, aby se stalo jasným, jak obrovsky obtížný a komplikovaný bude přechod k jakémukoli typu nějaké nekapitalistické společensko-ekonomické formace. Nedá se nic dělat, ale Marx měl pravdu v tom, že lidé jsou ve své většině formováni „materiální základnou“ společnosti – a to především právě tím, jak je ekonomická sféra výkonná, jak dokáže uspokojit jejich materiální (konzumní) potřeby.

    A nám jen málo pomůže, když my si budeme přát nějakou dejme tomu „polosocialistickou“, nekomerční ekonomiku, když naprostá většina populace bude nadále hledět jenom na holý materiální output, tedy kolik jim tato ekonomika dodá spotřebního zboží.

    – Mimochodem, vzpomínám si: svého času jsem sám někde napsal, že jako jednu z předností socialismu pokládám „nekomerční způsob existence“.

    O tom tedy mezi námi skutečně není sporu. Ale opakuji znovu: jestliže chceme zůstat realisty, musíme počítat ne s tím, jaký svět bychom si přáli my, ale jaký svět, jaké uspořádání bude ochoten přijmout průměrný člen společnosti.

    Přičemž: já bych docela věřil (alespoň v to doufám), že lidé by byli ochotni přijmout i určité omezení svého konzumu; ale v žádném případě ne ten příslovečný šlendrián socialistické ekonomiky. To chronické technologické zaostávání. Nekvalitu spotřebního zboží.

    To je právě to dilema, před kterým stojí každý pokus o zavedení nějakého postkapitalistického způsobu ekonomiky: společenská produkce musí být efektivní, musí být výkonná – ale zároveň nemá směřovat k prázdnému konzumismu, nemá být ovládána diktátem zisku.

    Jednou větou, problém zní: jak odstranit diktát zisku (a konzumismu), a přitom zachovat efektivitu a výkonnost ekonomiky?

    Kolem právě tohoto problému tak či onak kroužím už celá desetiletí; a dodnes nemohu říci, že bych znal nějaké konkrétní řešení. Spíše jenom na základě zcela obecných úvah si troufám uhadovat, že objektivní dějinný vývoj sám o sobě nevyhnutelně směřuje k nějakému způsobu dialektické syntézy mezi dvěma protikladnými útvary, které my známe pod označeními „kapitalismus“ a „socialismus“. Jsem i nadále pevně přesvědčen, že se jedná o zcela klasický dialektický proces, kdy jako první se vytvoří dva vyhraněně protichůdné momenty či formy -a kdy následně nevyhnutelně dojde k jejich pozitivní syntéze, tedy ke spojení užitečných vlastností obou.

    Nicméně (a právě toto naprosto podcenil či přehlédl Marx) i tato syntéza, tato „třetí cesta“ zůstane i nadále vztahem či svazkem dynamickým, tedy za vzájemného napětí, kdy každý z obou nyní spojených momentů bude i nadále vykazovat tendenci ke svému osamostatnění, na úkor spojeného celku.

    Hérakleitos takovýto svazek líčil na konkrétních příkladech harfy či luku: efektivita, či vůbec samotná funkčnost luku je dána výhradně tím, že jsou zde spojeny dvě protichůdné síly: síla dřevěného těla luku na straně jedné, a síla tětivy na straně druhé. Obě síly, spojené dohromady, vytvářejí novou, vyšší funkční kvalitu; nicméně každá z nich nadále „touží“ po osamostatnění, po prosazení svého vlastního pohybu či dynamismu.

    Proto stále znovu poukazuji na to, jak krajně labilní bude každá společnost, která se pokusí o nějakou třetí cestu mezi kapitalismem a socialismem respektive komunismem.

    Kapitalismus sám to má v tomto ohledu mnohem snadnější: ten lidem zatemní mysl jak konzumerismem, tak i zdánlivou svobodou (jejíž reálnou náplní je pak ovšem většinou právě onen konzumerismus). Ale: jak dosáhnout toho, aby lidé dobrovolně omezili svůj konzumerismus? A aby přitom podávali efektivní a angažovaný pracovní výkon?

    Opakuji znovu: sám na tuto otázku neznám jasnou odpověď. Jsou tu určité modely, jako Šikův „nulový kapitál“ nebo Tejklovy představy o jakémsi státním přerozdělování; i když snad míří správným směrem, není tu vidět nic, co by mohlo obstát v konkurenčním boji s kapitalismem.

    Snad se lidstvo opravdu bude muset napřed utopit ve svém konzumismu (a „utopit“ víceméně doslova, až celá teritoria začnou mizet pod hladinou moří v důsledku oteplování způsobeného komerční produkcí), až lidé opravdu pochopí, že život je něco více nežli jenom neustálá honba za novými a novými modely iPhonů.

    ——————————–

    Co se pak toho týče, zda si lidé přáli či nepřáli socialismus – to je skutečně dodnes zřejmě velice sporná otázka. Ovšem – jak historik Jan Rychlík naprosto správně poznamenal, právě v souvislosti s oněmi výzkumy veřejného mínění z konce roku osmdesátého devátého – lidé se tehdy sice (ještě) s drtivou většinou vyslovovali pro socialismus, ale že je velká otázka, co si kdo pod tímto „socialismem“ vlastně doopravdy představoval. Osobně bych soudil, že kdyby lidé tehdy měli možnost sami rozhodovat, že by se nejspíše rozhodli pro „švédský socialismus“ – tedy pro výkonnou tržní ekonomiku s relativně vysokou mírou sociálního zabezpečení. Ovšem: fakticky ani tento „švédský socialismus“ není ničím jiným nežli klasickým kapitalismem, jenom s určitými místními (respektive skandinávskými) specifiky.

    A je také nutno (což také zmínil J. Rychlík) zohlednit velké rozdíly mezi městy a venkovem v té době. Ano, v Praze (především mezi mládeží) byl už na počátku osmdesátých let socialismus do značné míry mrtev. Ovšem – jiná situace byla na venkově, jak Rychlík poznamenal dokonce už v roce osmašedesátém byl venkov spíše konzervativní, družstva se ukázala být baštou socialismu. Není to ostatně žádný div, družstva byla režimem protěžovaná, vysoce subvencovaná; být družstevníkem znamenalo většinou těšit se z nadprůměrné životní úrovně.

11. Dlouho jsem tu nebyla, takže jsem nezaznamenala debatu o očkování. Asi bych ani neměla, co k ní dodat, kdybych dnes nenarazila na tento /podle mne přímo surrealistický/ postoj k vakcínám, vyjádřený dopisem věřících arcibiskupovi Graubnerovi poté, co se vyslovil ve smyslu, že očkování z teologického i obecně lidského hlediska neodsuzuje. Tím se stal pro signatáře vyvrhelem.

    https://www.tedeum.cz/2021/11/22/otevreny-dopis-arcibiskupu-janu-graubnerovi-ohledne-jeho-vyzvy-k-ockovani-proti-covid-19/

12. Vážená paní Zemanová, děkuji za tento text. Nejsem schopen posoudit (snad kromě bodů 6 a 7) míru jeho věcné správnosti. Možná je – jako u těch bodů 6 a 7 – vysoká, ale těch pár stupňů odchylky (pro potřeby „marketingové zkratky“) může podstatně změnit čtený význam…

    Možná by bylo ode mne rozumnější zůstat smutně mlčet. Ale na dně toho mlčení: Vyvarovat se (nebo aspoň ty druhé) hříchu je asi nereálný požadavek na život. Zatímco každodenní naše snahy o poctivou aktualizaci úcty/obdivu/solidarity s bližním nám umožňují společně ten hřešící život unést…. Snad kamsi k obětování/modlitbě.

13. Vlastně bývá technikou marketingových zkratek zahlušena podstatná část prostoru demokratického generování podporovatelů – a tím i zahlušeno hledání společných pokusů o adaptaci na skutečnost. Je to asi naivní představa, ale nešlo by nějak („po chruščovovsku?“;-)) decentralizovat vstupní demokratické procesy do odborově/oblastně si snad hlouběji rozumějících „sympozií“… a zlepšit snad tak naději na věcnost a tím účelnou adaptivnost nad nimi vystavěných dialogů napříč „oborovými/oblastními logy“?

14. Podstata věci je v tom, pane Nusharte, že dnes celá velká oblast biochemie pracuje se speciálními buňkami, jejichž linie historicky pochází z buněk potracených embryí. Podle některých vědců tzv.linie HEK, o kterou jde v případě výroby vakcín, vzešla v sedmdesátých letech z ledvinových buněk jednoho embrya, přičemž nebylo zjištěno, jestli šlo o spontánní nebo vyvolaný potrat. Upravené a rozmnožené buňky se od té doby používají při složité cestě k získání látky schopné v člověku vyvolat protilátky. Samotné tyto buňky se pochopitelně do finální vakcíny nedostávají, pouze se z nich izoluje vir, jehož sekvence slouží jako vakcína. Ono se tomu nedá dost dobře vyhnout, protože embryonální buňky mají vlastnosti, které se obtížně nahrazují, i když jsou snahy je nevyužívat, pokud je to možné. Podobné to je s přípravou monoklonálních léků, jako dosud jediných spolehlivých přípravků proti covidu v začátcích nákazy.
    Tvrzení listu o dítěti, které bylo vyjmuto matce císařským řezem z těla a vivisekcí mu byla odstraněna ledvina pro pozdější zisky farmaceutického průmyslu, a že k zahájení výroby vakcín musely touto cestou zemřít minimálně desítky, ale spíše stovky nevinných dětí, je čirá fantasmagorie. Tvrzení o množství úmrtí v důsledku podání vakcíny ponechávám bez poznámky, protože relevantní data, která číslo takových úmrtí porovnávají s obětmi nákazy, jsou k dispozici.
    Tak snad ještě odkaz na mínění nejvyšší katolické autority: https://press-vatican-va.translate.goog/content/salastampa/it/bollettino/pubblico/2020/12/21/0681/01591.html?_x_tr_sl=auto&_x_tr_tl=cs&_x_tr_hl=cs#ing

15. Tedy paní Zemanová, Vy jste tu opravdu delší čas nebyla -a teď tu hned vyrukujete s takovouto bombou!… 😀

    Já jsem se sice tady snažil jednání odpíračů očkování do jisté míry omlouvat, vysvětlovat ho působením objektivních příčin, konkrétně atavisticky podmíněného nastavení systému nevědomí – ale když pak člověk na vlastní oči uvidí tento příval lidské stupidity, doprovázené i naprosto nestoudným lhaním, tady pak končí veškerá možnost porozumění, i veškerá shovívavost.

    Je vlastně historickou škodou, že dnes už nežije Jaroslav Hašek, neboť lidská blbost byla jeho specialitou. Je možno se jen domýšlet, jak sžíravé povídky by po celých tuctech mohl psát v současné situaci.

    Nejhorší na tom všem je, že takto strašlivým způsobem zabedněné jsou nejenom osoby s viditelně sníženou inteligencí, ale i celá řada nositelů akademických titulů! Téměř by se muselo konstatovat, že vedle epidemie covidu 19 současné lidstvo ohrožuje ještě i epidemie lidské hlouposti, která se taktéž šíří pandemickou rychlostí. A navíc proti ní zřejmě doposud nebyla vynalezena žádná vakcína.

    ———————————————-

    Shodou okolností jsem já sám sem dnes chtěl vložit nový příspěvek na dané téma. Ve včerejších německých novinách totiž vyšel článek o nových výzkumech právě ohledně odpíračů očkování. I když vlastně samotné zadání výzkumu bylo obecnější; týkalo se mechanismů, jak lidé na základě své zcela individuální osobní zkušenosti zcela popírají výsledky objektivních vědeckých výzkumů. Prostě: nějaký čistě osobní emocionální prožitek či zážitek v jejich mysli zcela spolehlivě vytěsní a potlačí všechno, co je s ním v rozporu – ať je to jakkoli nevývratně vědecky doložené. Znovu se tedy ukazuje, jak je člověk (přinejmenším velmi mnoho lidí) stále ještě plně ovládán nevědomými složkami své mysli.

    Oni pak nejenom že nevěří těmto vědeckým výzkumům; oni jsou navíc přesvědčeni, že právě oni jsou součástí jakési „elity“, která jediná dokázala prohlédnout klam šířený oficiální vědou, a že se takto pozitivně odlišují od všech těch „ovcí“, které se tímto klamem prý nechají manipulovat.

    V každém případě je pak nutno sdílet obavy pana Petraska ohledně toho, jaký důsledek má tento současný výron lidské iracionalisty pro celý veřejný diskurs v systému liberální demokracie.

    Demokracie – jak zrovna v dnešním Právu opět jednou zdůraznil V. Bělohradský – je záležitostí konsensu na základě racionálního diskursu; ale jak je možno dosáhnout konsensu s někým, kdo je bez jakýchkoli zábran ochoten obětovat tisíce a desetitisíce lidských životů, jenom aby nemusel ani v nejmenším zpochybnit a zrevidovat své vlastní osobní přesvědčení, ať jakkoli nesmyslné a iracionální?…

16. Ale abych se vrátil k tomu článku v německých novinách. Tam byl jako jeden z názorných příkladů oné kolize mezi vlastním přesvědčením a mezi nálezy vědeckého výzkumu uveden jeden výzkum ohledně vztahu lidské identity (tedy srozumění vlastního „já“) a náboženského přesvědčení.

    Stav věcí je totiž takový: když někdo jako sídlo svého „já“ považuje především své srdce, pak zároveň inklinuje k náboženskému cítění. Zatímco ti kdo jako sídlo svého vlastního „já“ pociťují svou hlavu respektive mozek, ti naopak zase inklinují k ateismu.

    Já pro svou osobu musím říci, že mě nikdy ani v nejmenším nenapadla představa, že by mé „já“ mělo být nějak přítomno v tělesném orgánu krevního oběhu.

    Takže, paní Hájková, tímto je zároveň vědecky a objektivně vysvětlen můj evidentně nevyléčitelný ateismus; a zřejmě se s tím už nedá nijak hnout… 😉

17. Ono by to ovšem chtělo zeptat se, co vlastně je to „srdce“. Skutečně jenom tělesný orgán? Nebo (básnicky) sídlo citů?
    „Srdce bylo považováno spíše za symbol „vnitřního člověka“, přesněji rozumu a vůle.“
    (https://bosekarmelitky.cz/duchovni-zivot/duchovni-rozvoj/blahoslaveni-cisteho-srdce/ )
    A dočetla jsem se i jinde, že nejde jen o pojetí v křesťanství. Všechny staré civilizace prý považovaly srdce za sídlo životního principu, za orgán rozumu.

18. Mt 13,15 Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže neuvidí očima a ušima neuslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se – a já je neuzdravím.‘
    J 12,40 ‚Oslepil jim oči a zatvrdil jim srdce, takže neuvidí očima a srdcem nepochopí, neobrátí se a já je neuzdravím.‘
    Sk 28,27 Neboť srdce tohoto lidu otupělo, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže očima neuvidí a ušima neuslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se – a já je neuzdravím.‘“

    Tady ale nejde o chápání vědecké pravdy.

19. Včera jsem viděl v televizi rozhovor s mladým mužem, kterému bylo umožněno opustit vězení, aby se mohl zúčastnit představení knihy, jejíž vydání navazuje na dokumentární film ČT 13 minut o vinících smrtelných dopravních nehod. Řidič dodávky, který v důsledku mikrospánku způsobil smrt dvou lidí, se vyjadřoval velmi upřímně a sympaticky. Ani v nejmenším náznaku se nelitoval, a přesvědčivě líčil, jakou vinu za nehodu (při níž mohl sám také zahynout) cítí a že si ji ponese s sebou po celý život.

    Řekněme si na rovinu, že každý z nás, kdo sedá do auta, může (tak, či onak) přijít do situace, jakou jsem právě popsal. Žádná opatrnost nemusí být dostatečná. Naší povinností ovšem je minimalizovat rizika. Podobně se tomu má i s možností přenosu nakažlivé choroby, covidu-19.

    V posledních letech zahyne na silnicích ČR většinou pod 500 lidí. V mnoha případech doplatí osudově na svou chybu nebo riskování sám řidič. V řekněme 200 případech jsou to však jiní lidé, někdy i viníkovi nejbližší. Nejinak je tomu při šíření nemoci: ač byly některé oběti třeba neopatrné, přece to byl někdo jiný, kdo je nakazil a způsobil shodou okolností jejich smrt. Nejednou ví čí, leckdy, stejně jako v případě automobilisty, nejdražších, jimž chtěl jen pomáhat. Počty takových tragédií v důsledku nakažení covidem-19 jsou ovšem nyní mnohem vyšší než zaviněním řidičů. Za poslední rok stokrát vyšší!

    Během desítek let sílícího automobilového provozu a od něho se odvíjejících havárií bylo zavedeno množství opatření a předpisů, snižujících významně nebezpečí fatálních následků. Zmíním dva: omezení rychlosti a zákaz požití alkoholu před jízdou. Pod tlakem pandemie byla nyní rovněž přijata určitá základní rozhodnutí. Uvedu nošení respirátorů ve vnitřních prostorách (příp. i jinde) a očkování se (zatím jen doporučené).

    Jsem přesvědčen, že očkování by se mělo stát povinným a dodržování přijatých protiepidemických opatření by mělo být kontrolováno a vymáháno stejně samozřejmě jako neporušování nejdůležitějších pravidel silničního provozu. Jejich dodržování přece také není věcí individuální úvahy a případná diskuse o nich zpravidla nenabývá demagogické a povahy extrémismu ani formy demagogie.

20. Paní Zemanové
    Mimochodem, o panu arcibiskupovi Graubnerovi napsal před rokem a půl Ivan Štampach:
    „také pro Graubnera je protivníkem prohnilý liberální Západ“. https://denikreferendum.cz/clanek/31129-posun-odnikud-nikam-v-ceske-biskupske-konferenci
    Takže se možná mezitím někam posunul.

21. Ještě panu Poláčkovi
    Myslím, že o potřebě sestoupit z hlavy do srdce mluví veškerá mystika, nejen ta křesťanská, ale i mystika východních náboženství.
    http://www.kna.cz/ctenarsky-koutek/ticho-srdce.html
    Ani tady se nejedná o srdce jako sídlo emocí, ale – jak je psáno -o srdce jako jakési centrum, místo vnitřního pokoje, o vnitřní hloubku, v níž hovoří Bůh.

22. Jestli se arcibiskup Graubner někam posunul nebo neposunul, neumím posoudit, paní Hájková. Ale silně pochybuju, že kamsi k bližšímu vztahu k západnímu liberalismu. Co je jisté, od Štampachova článku se posunula doba, umírají lidé. Zřejmě i představitelé vysoké katolické hierarchie cítí, že před tím nemohou zavírat oči.

23. S Vaším hodnocením, paní Zemanová, souhlasím. Církevní hodnostáři jsou nakonec jako „pastýři“ povinni své „ovečky“ chránit. Navíc nemohou zavírat oči, vidí-li zblízka vzdouvat se temnou vlnu (V. Dyk: „Devátá vlna nese, však živé nenosí“)

    Žel, k nepřehlédnutí je, že západní liberalismus se tváří v tvář smrtelné hrozbě (především pro staré a nemocné) aktuálně zrovna nevyznamenal. Zklamala vláda, opozice, soudy, média i občanská společnost.

24. 2.12.,13.11: sídlo pocitu „já“:
    Mozek osidluje celé tělo/naše vědomé i nevědomé duševní stavy žijí celým tělem a mění se jeho změnami. Z dálky poznáte člověka smutného,… A naopak: změňte (třeba jen dotekem) člověku držení hlavy, ramen, stereotyp chůze… a jeho mozek bude, zcela bez analytické psychoterapie, pracovat v jiném modu…

25. Já sám se v tuto chvíli nechci hlouběji zaobírat problematikou vlastního „já“ – to totiž souvisí velice úzce s tím tématem které jsem panu Schollerovi už přislíbil zpracovat, pro jeho obtížnost a komplexitu ale až poté co budu hotov s mým elaborátem o Marxovi.

    Takže v tuto chvíli jenom krátce, k několika konkrétním bodům.

    Paní Hájková: samozřejmě že pojem „srdce“ byl postupem časů naplněn určitou specifickou symbolikou; nicméně v danou chvíli věc stojí prostě a jednoduše tak, že někteří lidé svou identitu vidí v hlavě, zatímco jiní v srdci. A já osobně jsem i nadále přesvědčen o tom, že mozek je nejenom sídlo rozumu, ale i pravý zdroj jak citů, tak i onoho základního povědomí mravního jednání, které je v tom Vámi uvedeném (prvním) článku prezentováno jako „přítomnost Boha v našem srdci“. Abychom zůstali u našeho tématu: Bůh by mohl stejně tak dobře být přítomen v naší hlavě, se stejným účinkem. Jedná se tedy skutečně o záležitost čistě pocitovou; jde o čistě osobní pocit, kde ten který jedinec cítí mít středobod své existence.

    Ostatně, asi se sotva dá paušálně tvrdit, že „všechny staré civilizace“ by sídlo myšlení spatřovaly v srdci. Jak sama uvádíte, tak u Židů tomu bylo jinak; a Řekové naprosto jasně věděli, že centrem myšlení je hlava, mozek.

    ———————-

    Co je v onom článku ovšem zajímavé je onen poukaz na vztah různých duchovních směrů k „já“ a „ne-já“. S tím, že samotné „já“ směřuje k hříchu, a proto buddhismus směřuje k „ne-já“. Zatímco křesťanství je prý optimální kombinací „já“ a „ne-já“. Napohled to zní velmi přesvědčivě; ovšem leccos hovoří pro to, že pro křesťanství by daleko výstižnější byl takový model, který by byl kombinací „já“ a „Nad-Já“; přičemž toto „Nad-Já“ tu není míněno ani tak ve freudovském, jako v religiózním smyslu. To jest: člověk se svým vlastním „já“ tu není považován za autonomní entitu, za autonomní subjekt, nýbrž jenom za sekundární odvozeninu nadřazeného božského „Nad-Já“.

26. „Sestoupit z hlavy do srdce“ (tedy: do vnitřní hloubky) – no ano, paní Hájková, tento požadavek (pokud se jeho praktikování až příliš nepřehání) má dozajista svou oprávněnost; ale zase platí, že „srdce“ je tady jenom vnějškovým symbolem, ve skutečnosti se i tento proces sestupu do vlastních hlubin odehrává v hlavě, nikoliv v srdci.

    Ovšem: v běžné lidské mluvě i v běžné lidské představě se určitá kategorie prožitků už jednou provždy identifikovala se „srdcem“. Ono by skutečně sotva bylo možno říci: „vydám se z jedné sféry mé hlavy do jiného sektoru, od jednoho modu mozku k jinému modu“. To by ani zdaleka nemělo natolik intenzivní efekt, jako když se řekne „sestoupím z hlavy do srdce“.

27. Pane Horáku, co se týče očkování proti covidu, tak tady se především udělala ze strany státu ta zásadní chyba, že se začalo licitovat s jeho (očkování) odpůrci. Jak už jsem uvedl, podle příslušných výzkumů existuje psychologický efekt, podle kterého se lidé nakonec nejen smíří s nevyhnutelným, ale nakonec si sami (a to i jeho původní odpůrci!) začnou hledat důvody proč to nutné je.

    Stát měl od samotného počátku zaujmout naprosto jasnou a nekompromisní pozici: Ukáže-li se nutnost očkování, pak se také očkovat bude. Povinně, pro všechny.

    Jenže tím že stát zaujal nejednoznačnou, váhavou pozici, tak tím sám teprve umožnil tomu celému podhoubí odpíračů a kverulantů, aby čím dál tím více rostlo, aby se – prostřednictvím efektu skupinové dynamiky – čím dál tím navzájem přesvědčovalo o své „pravdě“, o údajné škodlivosti očkování. „Braňte počátkům!“, stojí v Bibli; a je to jedna z nejmoudřejších vět v ní. Už jsem to včera napsal v trochu jiné souvislosti: jakmile se destruktivním tendencím umožní přerůst přes určitou hranici, pak už je velice obtížné je zase zatlačit zpátky.

    Základní problém je v tom, že liberální stát je ve své podstatě vlastně vysloveně „zbabělý stát“. Je to stát, který se ze své vlastní státní doktríny neodvažuje občanům cokoli nařídit, jenom aby jim náhodou nešlápl na kuří oko jejich „výsostné svobody“; i kdyby toto nařízení bylo sebepotřebnější. A důsledky tohoto liberalistického postoje se plně projevují právě v současné době pandemie. Lidé se v této „čisté svobodě“ stali už natolik zpovykanými, že už ani nejzákladnější ohled na holý lidský život je nepřiměje k tomu, aby byli ochotni sebemenším způsobem omezit své hypertrofované ego. V daném smyslu je tedy současná pandemie zároveň i krizí liberální demokracie; a liberální demokracie nese svou část viny na celé té mase lidských obětí.

28. EPIDEMIE A DEMOKRACIE

    Ještě něco bych připojil k těm prezentovaným názorům odpíračů očkování, jak na ně upozornila paní Zemanová. Musím totiž přiznat, že pro mě to bylo vlastně zcela poprvé, kdy jsem jejich názory (a hlavně jejich argumenty) spatřil takto „zblízka“. A musím říci: byl to zážitek opravdu otřásající.

    Mám pocit, že si pořád ještě málokdo uvědomuje, jak zcela přelomové důsledky má tento stav pro celé pojetí současného státního uspořádání. Liberálně demokratický stát současnosti stále ještě v zásadě stojí na představě zralého, vědomého, racionálně uvažujícího občana. Neboť jenom občan s takovýmito charakteristikami, s takovýmito kvalitami může vytvářet onen „démos“, který má být základem, a vlastně primárním suverénem této „demokracie“.

    Když se ale ukazuje, jak velké části společnosti – a to dokonce i v těch existenčně zcela základních záležitostech – nejen nejsou schopni myslet racionálně, ale naopak hromadně propadají bludům, tyto bludy vydávají za čirou pravdu a ještě tyto bludy hlásají a prosazují s nekonečnou arogancí, pak se tím fakticky zcela hroutí tato původní idea demokracie. Pokud demokracie nemůže stát na racionálně uvažujícím a odpovědně jednajícím občanu – pak by bylo nutno přinejmenším zcela zásadním způsobem revidovat její základní definici, její sebesrozumění.

    Bylo by nutno naprosto jasně a veřejně vyhlásit (což se ostatně ve skutečnosti už dávno ví), že moderní stát se nikdy nesmí stát jenom pasivní hříčkou „lidu“. Že tento lid musí být za určitých okolností držen na uzdě, s jeho iracionálními pohnutkami a choutkami. A že zde existují ještě jiné hodnoty, jiné vůdčí principy, nežli pouhá „demokratická vůle lidu“.

    Jenže: kdyby se tato pravda skutečně veřejně přiznala a vyhlásila, pak by bylo zapotřebí tyto jiné hodnoty, jiné principy začít hledat. Jenže právě na to si nikdo netroufá; a proto se i nadále křečovitě navenek udržuje fikce „rozumného lidu“, i když je už nade vší pochybnost jasné jak je tato fikce falešná, vzdálená od reality.

29. Pro zajímavost, v předvčerejším Právu se předseda České hospodářské komory Vladimír Dlouhý naprosto jasně vyslovil ve prospěch očkování; a přitom pronesl jednu pamětihodnou větu. Totiž, že „v mírových časech určití lidé postrádají konfliktní potenciál“.

    Ano, na tom skutečně mnoho je. Jsou prostě lidé, kteří mají nepotlačitelné nutkání neustále žít v konfliktu, neustále proti někomu či něčemu bojovat. V dřívějších dobách se mohli vyžívat v tom, že byli fanatickými antikomunisty, respektive fundamentalistickými komunisty. Ale tato jejich „hračka“ jim v mírových dobách odpadla; a teď našli v agresivním vystupování proti očkování vítanou náhražku pro vyžití jejich nenávistných choutek.

30. Koncepty radikálního protestu proti masovému očkování pochází převážně z pozic pravicové inteligence, tedy obhájců stávajícího. Pan Dlouhý patří k elitě tvůrců neoliberalismu, režimu dnes tmeleném pocitem neomezeného konzumismu. Jeho pozoruhodná věta vnucuje iluzi bezkonfliktního mírového světa, ve kterém zdárný občan neví roupama coby.
    Zdrojem mnohdy nenávistných projevů bude spíše krize konzumismu.
    A zdroj napětí bych hledal v ignoraci fraternity a egality – demokratických principů společenské soudržnosti.
    „Co demokracie ta je nebo není, důležitá je svoboda“….mnohdy začínají a končí sofistické litanie pravicové obce.

31. Pane Poláčku, jen málokdy mi tu nějaký příspěvek mluvil z duše tak, jako ten Váš zde na poledne a závěrečný odstavec textu následujícího.

    Jestli bych musel dělat hnutí militantních antivaxerů či podobných advocata diaboli, viděl bych to jedině tak, že užívají práva otestovat „náčelníka“ i adepty na funkci, že se vlastně opravdu silnému uchazeči o vládu vydávají na milost a nemilost.

    Vzpomněl jsem si na film Obecná škola. Jak učitel Igor Hnízdo v podání Jana Třísky, ač si svou partyzánskou minulost vymyslel, dokázal kluky ve třídě (kteří předchozí učitelku úplně odrovnali) dát do latě, zaujmout, ba nadchnout. Více než před (již) 30 lety se dnes obávám, že závěrečný tichý triumf neokázalého poctivce pana Součka byl (i z nadčasového hlediska) „velmi optimistickým scénářem“.

32. Nepomohlo by ocenění demokracie alespoň, kdybychom se na její konstrukce podívali jako na pokus o velkou společenskou hru – třeba na studenou občanskou válku?

    Je pravda že pokud v té „trojnožce“ kterou zmiňuje pan Petrásek jedna až dvě nohy nejsou funkční – silní hráči zcela ovládli výklad a úpravy jejích pravidel – musí růst nechuť jiných dál hrát. Je ale dobré si uvědomit, že za tou hrou byl nějaký pokus společně pochopit skutečnost a vést s ní rozumějící dialog.
    Jistě nebude dnes problém aby tento chátrající konstrukt neprošel testem odolnosti „náčelníka“ že strany i malých ale energických skupin „mladých kluků“ a byl nahrazen jednoduššími a evolučně prověřenějšími/staršími způsoby organizace společností. Mají výhodu i nevýhodu větší setrvačnosti v držení ústřední moci nebo paradigmatu porozumění sobě a světu. Takže i ustojí delší postupné kumulace chyb v hodnocení skutečnosti, což nakonec může přinést větší rozliv uvolněné neřízené energie při jejich konečném nárazu na vnitřní a vnější skutečnosti.

33. CHYBÍ FRATERNITÉ?

    No dobře, podívejme se tedy blíže, co vlastně stojí za celým tím vyváděním „antivaxerů“. Jako první bod je nutno si uvědomit, že tu skutečně neexistuje jedna jediná příčina, nýbrž jejich celá řada. Které pak u různých jedinců mohou vystupovat v různé intenzitě, respektive dokonce vzájemně protichůdně.

    V dnešním vydání Deníku Referendum vyšel na dané téma rozhovor s politologem Charvátem: https://denikreferendum.cz/clanek/33415-jan-charvat-odpor-k-ockovani-poprve-propojil-krajni-pravici-s-ezoteriky

    On zde napřed konstatuje, že postoj (respektive odpor) k očkování na jedné straně spojil některé do té doby zcela heterogenní skupiny (jako právě krajní pravici a esoteriky) – ale na straně druhé proti sobě postavil různé směry na pravici, u kterých působí různé faktory či motivy.

    Jako velmi klíčová se mi zdá být ale ta pasáž rozhovoru, kde J. Charvát jako specifickou příčinu českého antivaxerského hnutí uvádí tradiční českou nedůvěru vůči státu, a českou extrémně individualistickou variantu liberalismu: “ Česká verze liberalismu je extrémně individualistická. Ač individualismus je charakteristickou součástí liberální ideologie, v českém prostředí se spojuje se specifickou zkušeností z dob komunismu, kterou bylo stažení se do soukromí, nedůvěra v instituce, ale i v ostatní lidi. Výsledkem je pak přístup: „Já“ mám právo.“

    Potud tedy zjištění profesionálního politologa. My se však pokusme pokročit ještě o krok dál, a zeptejme se: „Co vlastně lidi vede k natolik vyhraněnému individualismu? Že jsou ochotni pro jeho absolutní nedotknutelnost ohrozit jak životy jiných lidí, tak ale i svůj vlastní?…“

    Charvát jako příčinu uvádí zkušenost české populace s totalitou. To může dozajista souhlasit; ovšem na straně druhé odpor vůči očkování existuje i v zemích, které tuto zkušenost nemají. Musejí zde tedy existovat ještě i příčiny jiné, univerzálnější.

    Zeptejme se: co je vlastně individualismus? (V jeho vyhraněné, negativistické podobě?) – To vymezení v závorce je důležité; určitou míru individualismu musí mít nakonec každý jedinec, jinak by vůbec nemohl existovat. A – vzhledem k platnosti Gaussovy křivky o rozdělení sociálních fenoménů ve společnosti – zde nepochybně vždy bude určitý segment populace, který se bude vyznačovat vyšší mírou individualistického cítění a jednání.

    Ale nám se tady jedná o individualismus natolik vyhraněný, až je přímo patologický, asociální. Kdo se asi stane takto extrémním individualistou?

    Zdá se, že dost do černého trefil pan Petrasek se svým poukazem, že v současné liberální společnosti chybí „fraternita a egalita“.

    Já bych to formuloval takto: vyhraněným, negativistickým individualistou se stává ten, kdo ve společnosti nedokáže nalézt své ukotvení. A ještě bych dodal: kdo v ní nedokáže (či nemůže) nalézt přátelské, vnímavé ukotvení. Kdo se cítí být cizím, nepřijatým ve svém světě – ten se z tohoto světa stahuje, a uchyluje se do jediné jistoty která mu ještě zbývá – do jistoty svého vlastního já. Respektive svého ega. A právě tady vzniká kámen úrazu: kdokoli mu sáhne na absolutní nedotknutelnost tohoto výsostného já, ten mu bere, ohrožuje to zcela poslední, co mu ještě v životě zbývá. A proto pak následuje tak hysterická (respektive agresivní) reakce.

    Takový je tedy – alespoň podle našeho výkladu -základní kauzální řetězec. Ale pojďme ještě dál; podívejme se na bližší příčiny, které k tomuto stažení se do „vozové hradby“ svého vlastního já vedou. Ty totiž mohou být v zásadě dvojího původu.

    Na straně jedné stojí příčiny ryze individuální. Za prvé je to už ono zmíněné osobní nastavení (někdo se už rodí s vyšším individualistickým potenciálem); ale především tito jedinci zřejmě už v časech kdy se jejich osobnost formovala nikdy nezažili ono „přátelské přijetí“, o kterém byla řeč. Mnozí z nich zřejmě zažili přímé násilí v rodině, ve své výchově; anebo přinejmenším citový chlad. Který může mít pro osobnost dospívajícího, pro jeho vazbu a důvěru k jiným lidem víceméně stejně devastující dopad jako zážitek přímého násilí.

    Navíc je známo, že kdo sám ve svém mládí byl vystaven násilí, k němu má sám ve své dospělosti sklon. To všechno pak vysvětluje násilný charakter vystupování odpůrců očkování: na jedné straně se vládními nařízeními k povinnému očkování (respektive nošení roušek) cítí být ohroženi v poslední baště svých životních jistot, tedy v nedotknutelnosti svého vlastního já – a na straně druhé nedovedou často na negativní, jim nepříjemné aspekty života reagovat jinak nežli výbuchem násilí.

    To by tedy byly ryze osobní respektive psychologické příčiny toho, proč odpůrci očkování jednají tak jak jednají. Nám se ale jedná především o druhý okruh příčin – těch společensky podmíněných.

    Vraťme se znovu k tézi pana Petraska, že je to právě krize (neoliberálního) konzumismu, která je zdrojem mnohých nenávistných projevů. Pan Petrasek tedy odmítá tézi (neoliberála) V. Dlouhého, že by standardní konzumní společnost byla jakousi oázou klidu a míru, a místo toho vyzdvihuje její skrytý konfliktní potenciál. Nutno říci: to je skutečně to, čemu se říká „dobře vrácený míč“.

    Tato „mírová“ konzumentská, neoliberální společnost V. Dlouhého totiž skutečně na jedné straně plodí neustálé konfliktní situace a pocity – především u těch kteří jsou z (neomezeného) přístupu k lákavým předmětům konzumu tak či onak vyloučeni.

    Ale je tu ještě druhý aspekt: totiž naprostý citový chlad této „společnosti konzumu“. Tím se obloukem vracíme zpět k tomu, co bylo uvedeno výše: citový chlad může mít na lidskou osobnost stejně devastující účinek jako přímé násilí. A co platí v měřítku individuálně-rodinném, to samé nevyhnutelně platí i v měřítku celospolečenském.

    Nejen ten, kdo trpí citovou deprivací v prostředí rodinném, ale i ten kdo je jí vystaven v měřítku celospolečenském, pak s nemalou pravděpodobností bude svou záchranu hledat v tom posledním, co mu zbývá za životní jistotu – totiž ve stažení se do svého vlastní já. A do jeho hypertrofovaného vnímání. A do až hystericko-agresivních forem jeho ochrany a obrany.

    Konzumní společnost současnosti tedy skutečně nemůže produkovat ani pravou „egalité“ (neboť konzumní způsob života vlastně předpokládá nerovnost přístupu ke konzumním statkům), tak ale ani pravou „fraternité“, neboť za lesklým povrchem tohoto konzumního ráje se skrývá citový chlad a lhostejnost, které neumožňují vytvoření opravdových citových pout mezi lidmi.

    Jak je tedy vidět, z daného hlediska je pak výskyt vyhraněně negativistických, antiautoritářských, asociálně vystupujících skupin populace nejen ničím překvapivým, nýbrž naopak je to fenomén za daných okolností zcela zákonitý a nevyhnutelný.

    „Fraternité“, citové zakotvení člověka ve společenství osob jemu blízkých – to je stav, ke kterému sotva kdy sama ze sebe může dospět (neo)liberalistická společnost, se svým imanentním individualismem a izolacionismem.

34. Citové zakotvení dnešního občana spočívá v liberté, konzumité, anicvíc.
    Důkaz:
    In diesem Weihnachtsgeschäft geben Menschen in den USA mehr Geld denn je aus. Mit der Kreditkarte trotzen sie der Pandemie – man spricht schon von „Revenge Shopping“

35. oprava – liberté, konzumité, pomstychtivost.

36. No ano, přepjatý konzumismus u psychologů vlastně vždy platil jako „Ersatzbefriedigung“, náhražkové jednání respektive uspokojení. V daném smyslu je pak jenom logické, že v časech pandemie se lidé snaží „osladit si“ život ještě větší, ještě silnější dávkou konzumu.

    Respektive ještě intenzivnější dávkou vzájemné nesnášenlivosti.

    Vlastně to není špatný nápad: třeba i my bychom mohli/měli jít s duchem doby, a náš přece natolik nepraktický, neboť planě filozofující web přeměnit v nějaký on-line zásilkový shop…

37. Ale, pane Petrasku, revenge shopping (nebo klidně shopping lust), to je dnes přece real patriotism, řekli by mnozí (nejen) Američané.

38. Ještě bych se vrátila k problematice „já“. Totiž, nějak se mi vynořila v hlavě věta ze staršího českého filmu „Zítra vstanu a opařím se čajem“, ve kterém se objevuje motiv cestování do minulosti:
    „To jsem já ze včerejšího dne.“
    Aktéři děje sledují sami sebe v minulém čase. A někdy hodně minulém.
    Nevím, proč mě to napadlo. Asi mi přišlo na mysl, že člověk, jehož „já“ je pořád stejné (dnes, včera i před čtyřiceti lety), je možná šťastný. Jeho život má jakousi kontinuitu….
    Včera jsem dala na Facebook kresbičku od své pětileté vnučky. Rozproudila se diskuse o dětech a o kreslení, o tom, že děti mají ještě magické vidění světa. (Například vnučka na tom obrázku nakreslila na obloze slunce, měsíc a hvězdu vedle sebe. Všechno s obličejem.)
    Závěr diskuse byl, že děti jsou úžasné (řekla to ta paní, která se o kresbu živě zajímala). A taky, že prý očišťují člověka.

39. Dítě, které napadne nakreslit slunce i měsíc a hvězdy na obloze, je vyvede bez problému (odporu poučeného vědomí) vedle sebe. „Dospěláci“se po dlouhou dobu růstu naší civilizace zdráhali něco podobného činit. V jiných epochách se však právě takhle úsporně (i působivě) lidé svým uměním vyjadřovali. Jediný obrázek zachycoval děj, třeba ve starém Egyptě nebo na středověkých vyobrazeních (svého druhu biblia pauperum), sloužících i jako mnemotechnická pomůcka. Tento přístup byl znovu objeven, resp. shledán únosným a nosným, až moderním uměním: Více náhledů na skutečnost a tím její postižení v čase rehabilitoval kubismus.

    Dnešní doba učinila z dětí a mladých do značné míry celospolečenský ideál. Souvisí to s jejich relativní nepočetností. Dospělí v lecčem napodobují nezletilé, nejen oblékáním. Dříve tomu bylo právě naopak. Malé děti, na obrazech zámeckých galerií v drahých šatičkách stejného typu jako u dospělých, vyjadřovaly přání svých rodičů: „Už aby se dožily rozhodující doby plodnosti!“

40. Pane Horáku, lidé kdysi chtěli, aby se jejich děti staly co nejdříve dospělými, zřejmě proto, aby se rychle staly součástí světa, v němž jejich rodiče žili. Aby tam získaly odpovídající postavení a mohly se pak případně ve stáří o své rodiče postarat. Nebo prostě, aby byly jakýmsi jejich jejich pokračováním. Možná lidé věřili, že čím víc vychovají dětí, tím budou mít blíž do nebe. Možná byly už samotné děti jakýmsi druhem transcendence (sebepřekročení).
    Dřív možná děti nebyly tolik středem pozornosti. Vždyť jich bylo hodně, v poměru k dospělé populaci víc než dnes. Nicméně už Ježíš hodnotil děti velmi vysoko, jak vyčteme z evangelií:
    „V tu hodinu přišli učedníci k Ježíšovi s otázkou: „Kdo je vlastně největší v království nebeském?“ Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed a řekl: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském. A kdo přijme jediné takové dítě ve jménu mém, přijímá mne.“

41. S těmi dětskými – chladným ratiem nezdeformovanými – malovánkami… To mi připomnělo jednu knihu, kterou jsem četl; knihu o pravdě. Její autor hledal – a to právě v současném postmodernistickém a pluralistickém světě – něco, co by přece jenom mohlo zadat nějaký objektivní fundament pro nalézání, pro určení pravdy. Pro rozlišení pravdy od jejího pouhého zdání, či vyslovené falše.

    Proč to uvádím zrovna v tuto chvíli, v této souvislosti? Hned první kapitola nesla název – pokud si správně vzpomínám – „Pravda je chlupatá měkká koule.“

    Tuto dozajista velice svéráznou definici pravdy autor knihy nalezl tuším že někde v Tichomoří, u nějakého ostrovního nárůdku. Tedy u lidí žijících – obdobně jako děti – ještě zcela přirozeným způsobem života, nezkaleným moderním technicistním racionalismem. Oni žijí své životy v jejich bezprostřední přítomnosti, a reflektují je nikoli racionálně, nýbrž především pocitově. A proto i pravda, dotyk s pravdou je tu opisován jako dotyk s „chlupatou měkkou koulí“.

    Autor knihy tímto příměrem chtěl zpochybnit dominantní nárok naší vlastní technické civilizace na jedinou a nezpochybnitelnou pravdu. Chtěl ukázat, že pravdu světa a života je možno vnímat, cítit, nazírat i jinými způsoby, nežli jaké za svůj neměnný standard přijala technická civilizace.

    A tak i „pravda“ dětského obrázku sice neobstojí před pravdou dejme tomu astronomických věd, ale to ještě zdaleka neznamená, že by nemohla mít svou vlastní platnost. Možná by se dalo říci, že je to pravda „holistická“ – kdy věci jsou nazírány ještě v jejich nerozdílné spojitosti, kdy se ještě nezačaly uměle separovat na ty či ony izolované předmětné fenomény.

    Jestli tento přístup k – znázorňované – realitě může nějak souviset s kubismem?… Těžko říci. Samozřejmě, sám Picasso se velmi inspiroval u afrického umění, jmenovitě u afrických (ceremoniálních, magických) masek; tedy taktéž u specifického vidění přírodního člověka.

    Ale přes to všechno, přes tyto společné kořeny – nemohu si pomoci, ale (evropský) kubismus v umění na mě daleko spíše působí právě už racionalisticky-vykalkulovaně, nežli s onou bezprostřední spontaneitou specifického způsobu vidění přírodních národů. A jestliže byla řeč o magii dětských kreseb, pak jedinečná, intenzivní (byť mnohdy negativní, démonická) magie afrických masek se už u Picassa prakticky zcela ztrácí. Alespoň já sám jsem ji u něj takto nikdy nenašel.

42. Nedávno jsem tu citovala A. Grüna, jeho vyjádření o tom, co je pravda a pravdivost (pravda=aletheia, nezakrytost). Včera jsem si zase od téhož autora přečetla něco o hájení pravdy:
    „Leckdo se pouští do žhavých diskusí, protože si myslí, že je povinován svému svědomí hájit pravdu. Anděl oproštěnosti ti při takových debatách ukáže, že pravda nespočívá ve správnosti slov a argumentů, nýbrž na jiné rovině. Pravda znamená souhlas, shodu se skutečností. To, co považujeme za absolutní pravdu, bývá často jen výrazem našich projekcí. Vytváříme si obrazy pravdy, obrazy Boha. Pravda sama je neuchopitelná, nelze ji definovat. Kdo něco ví o nejhlubší pravdě, ten jde do diskuse oproštěně, bez rezignace nad tím, že pravdu přece nelze poznat. Je si vědom toho, že naše poznání je vždy relativní, že vždy existují různá stanoviska, takže pravda bývá většinou uprostřed rozhádaných stran. Proti počtářskému myšlení, jež chce mít pravdu za každou cenu, postavil filozof Heidegger dva principy: oproštěnost od věcí a otevřenost vůči tajemství. Řekl: „Obojímu se daří jen v ustavičném myšlení srdcem.“ (Anselm Grün: Poselství shůry)

43. Dnes, v den posledního rozloučení s Petrem Uhlem (na Den lidských práv), publikoval Petr Pithart hezký nekrolog:

    https://www.novinky.cz/kultura/salon/clanek/petr-uhl-byl-jen-jeden-vzpominka-petra-pitharta-40380567

    Chtěl bych zde upozornit pouze na jednu – signifikantní – skutečnost. Petr Pithart ve svém textu vzpomenul známý fakt, že to byl právě Petr Uhl, kdo zveřejnil (jak se posléze ukázalo) nepravdivou zprávu o smrti studenta během demonstrace 17. listopadu 1989 a nezamýšleně tak vystupňoval panující tlak na zásadní společenskopolitickou změnu.

    Jaký rozdíl je mezi tehdejším čistým omylem, za nějž se Uhl omluvil, a dnešní permanentní snahou vědomě fabulovat jakýkoli nesmysl s cílem „přihřát si svou polívčičku“ a vzbudit společenské napětí! Z morálního hlediska jsme za 32 let ušli, špatným směrem, notný, vpravdě rozhodující kus cesty.

44. Ten článek Petra Pitharta (a V. Bělohradského) jsem včera zmínil v diskusním fóru Levice. Tam se totiž neustále navzájem srážejí dva tábory: dělničtí radikálové hlásající třídní boj na straně jedné, a humanističtí intelektuálové na straně druhé (kde jsem samozřejmě zastoupen především já).

    Mému hlavnímu oponentovi jsem napřed vytkl, že je příliš ovládán svou sociální frustrací, což ho vede k tomu že z celé složité skutečnosti tohoto světa vnímá vždycky jenom to co sám vidět chce.

    Tak trochu na usmířenou jsem pak ale včera zmínil tu část toho textu, kdy V. Bělohradský při vzpomínce na – vždy radikálního – Petra Uhla napsal, že v současné době mnoho autorů vyzdvihuje potřebnost vášně ve společenském dění, společensko-politických aktivitách.

    Ovšem – na straně druhý ten samý Bělohradský pak píše, že tato vášnivost Petra Uhla vedla k rozštěpenectví ve všech spolcích, ve kterých P. Uhl kdy působil.

    Je to opravdu velké dilema: činnost (politická) bez zaujetí je bezzubá, sterilní; ale činnost příliš vášnivá nevyhnutelně vede k fundamentalismu a ideologické zaslepenosti.

45. Teď jsem zjistil, že na tom odkazu od pana Horáka je jenom ta část toho původního článku v Salonu, kterou napsal Petr Pithart, ale už ne ta kterou napsal Bělohradský. Což je docela škoda, pro tentokrát tam Bělohradský psal docela zajímavé věci.

46. K té „pravdě uprostřed rozhádaných stran“ (Grün) a „oproštěnosti od věcí a otevřenosti vůči tajemství“ (Heidegger): to všechno je dozajista pravda, ale ani tyto pravdy samé nejsou zase absolutní. 😉

    K prvnímu bodu: ano, já sám vždy znovu a znovu tvrdím, že skutečné pravdy je možno se dobrat jenom dialektickou syntézou protichůdných názorů. Které vždy postihují jenom jeden dílčí aspekt věci.

    Ovšem – už z této formulace je znát, že je zde míněno něco podstatně jiného, nežli Grünova maxima „pravda sama je neuchopitelná, nelze ji definovat“.

    Takto nedefinovatelná pravda je amorfní, bez kontur, a tedy konec konců bez obsahu. Zatímco pravda rezultující z dialektické syntézy je zcela jiná, ta je spojením dvou zcela konkrétních pozic, dvou zcela konkrétních momentů.

    Dejme si příklad: dnes jsou takovými naprosto protikladnými pravdami teorie relativity na straně jedné, a kvantová mechanika na straně druhé. A až se jednou podaří se spojit do jedné jediné komplexní teorie, pak asi sotva bude možno tvrdit, že tato pravda je „neuchopitelná“. Nýbrž tato pravda bude uchopena a definována zcela jasnými a jednoznačnými fyzikálními formulemi.

    Samozřejmě, Grünovi (a taktéž Heideggerovi) se jedná o jiný druh pravdy, o pravdy „nejhlubší“. I tady je ale nutno rozlišovat dvě různé pozice.

    Na straně jedné skutečně platí, že v úplně posledním smyslu tu vždy zůstane něco nepostižitelného, nějaké tajemství provždy skryté dosahu a možnostem lidské mysli. A dokonce i sám Platón zmínil, že i nad sférou nejen jeho božských idejí, ale i nad sférou samotných (řeckých) bohů existuje jeden jediný bůh, jehož tajemství pro nás vždy zůstane nerozpoznatelné.

    Na straně druhé ale právě ten samý Platón celé své filozofické úsilí zaměřil právě na možnost zcela precizně určit základní pojmové (metafyzické) kategorie našeho světa, a tedy i naší vlastní existence. (Ovšem zase právě za to ho kritizuje Heidegger; neboť podle jeho názoru touto ryze pojmovou filozofií se z evropského myšlení ztratilo původní tajemství bytí, které bylo přítomno u předsokratiků.)

    Celkově vzato je tedy možno říci, že i tady mají pravdu obě strany: jak striktně pojmové, metafyzické myšlení, tak i to hledání nevyzpytatelného, pojmově neuchopitelného tajemství bytí.

    V daném kontextu je v tuto chvíli ovšem nutno vyzdvihnout především ten aspekt, že ani ten postoj zaměřený na hledání „pravdy srdcem“ není nijak absolutní; že má sice svou pravdu, ale že je i pravda jiná, která je stejně tak oprávněná a legitimní.

47. *Dejme si příklad: dnes jsou takovými naprosto protikladnými pravdami teorie relativity na straně jedné, a kvantová mechanika na straně druhé.*
    Já se obávám, že tyto teorie, z nichž obě se svým dílčím způsobem pokoušejí popsat realitu, nelze ztotožnovat s pravdou. A právě pro ten dílčí přístup do sebe navzájem nezapadají.
    Věda by se neměla holedbat, že hledá pravdu. Řekla bych, že jejím hlavním posláním při nikdy nekončícím popisování skutečnosti je eliminovat omyly a tím upřesnit lidské znalosti. A to s vědomím, že se tím skutečnosti může přibližovat, ale jenom to.

48. Možná by ta „nejhlubší“ pravda mohla znamenat totéž, co Boží pravda (?)
    Grün píše, že poznání pravdy prospívá oproštěnost od věcí. Oprostit se má však člověk nejen od věcí, ale i od sebe samého: „Oproštěný je ten, kdo opustil své ego a vzdal se Bohu; zklidnil se ve svém srdci, protože se nechává volně padat do Božské podstaty. Oproštěnost v mystice znamená osvobození člověka od jeho já, zbavení se všech strachů a starostí o sebe, aby se v našem srdci mohl zrodit Bůh, abychom ve svém nejhlubším nitru poznali svou pravou podstatu, nezfalšované osobní jádro. Oproštěnost jako postoj vnitřní svobody, vnitřního klidu, jako zdravý odstup ode všeho, co k nám přistupuje zvenčí a co by se nás chtělo zmocnit“.
    Oproštění je vlastně prázdnota.
    Dočetla jsem se, že v buddhistické flosofii má prázdnota stejný význam jako pravda.

49. Ale ano, paní Zemanová, i pokud bude pozemskou vědou nalezena či formulována nějaká „teorie všeho“, i pak tato evidentně nebude znamenat konečné poznání, nýbrž jenom další jeho stupeň.

    Ovšem: proto ještě není nutno tvrdit dokonce ani to, že by Einsteinova teorie relativity byla „nepravdivá“. Je nutno si uvědomit, že existuje určitá hierarchie „pravd“. A právě o to se tu nakonec jedná. Existuje pravda vědecká, ale i pravda „nadvědecká“, buďto metafyzicky či jinak pojímaná či konstituovaná.

    „Pravda“ – v definitivním smyslu je „pravdou“ absolutní souhlas našeho (lidského) výroku se jsoucí, objektivní realitou.

    Na jedné straně není nijak obtížné takovéto nepopiratelné souhlasnosti dosáhnout. Když pronesu výrok: „Něco existuje“ – pak je tento výrok zcela nepopiratelně pravdivý, neboť už tím že ho vyslovím nevývratně dokazuji, že skutečně něco existuje; i kdyby tím „něčím“ nebylo nic dalšího nežli já sám.

    Stejně tak je možno například postulovat existenci „Bytí“. Jakožto nejobecnější kategorie pro všechno, co vůbec nějak existuje.

    Jak je tedy vidět, opravdu je naprosto možné vyslovovat výroky s absolutním nárokem na pravdivost. Jde ale o to, že takovéto výroky jsou pro jejich obecnost krajně abstraktní. A čím konkrétnější jsou naše výroky, tím větší je ovšem možnost omylu. Už proto že skutečnost sama se neustále vyvíjí a mění.

    Ale zpět například k teorii relativity. Všeobecně se soudí, že ona jako taková je už natolik spolehlivě verifikována, že je možno ji považovat za pravdivou. Totiž – v okruhu jejího dosahu, její platnosti. Stejně jako platí – a tedy je pravdivá – Newtonova mechanika, v jejím specifickém okruhu. Jediná „falzifikace“ je možná směrem „nahoru“; tedy přesně tak jako u Newtonovy mechaniky, že tato se vřadí do nějakého vyššího teoretického celku, s vyšší mírou obecnosti dosaženého poznání.

50. No ano, paní Hájková, Grünovi se jedná výhradně o tuto „mystickou pravdu“. Tady by ovšem napřed bylo nutno posoudit, jaký je vůbec zcela principiálně vztah mystického vnímání k realitě. A toto posouzení je možno odpovědně učinit pouze cestou logických úvah; a tedy nikoli „mysticky“.

    To je přesně to, co já vytýkám asijskému způsobu myšlení vůbec – a proč už Hegel kritizoval například meditační praxi buddhistických mnichů.

    On jim nijak neupíral, že toto jejich „nic“ (respektive „prázdnota“) má svůj reálný obsah (i pro dialektika Hegela bylo „nic“ zcela integrální součástí reálného bytí; „nic“ je pouze negací, tedy rubem toho, co znamená „bytí“). Hegel ale těmto buddhistickým mnichům s jejich meditacemi vytýkal, že jejich „nic“ je jenom a pouze prázdné – to znamená, že je abstraktní, že z něho nemůže vzejít žádné poznání konkrétního, jsoucího světa. A tato jeho kritika je dozajista oprávněná.

    A za druhé, abych se vrátil k původní otázce, jaký je vlastně vztah mystického prožitku k realitě: tady je zcela klíčovou otázkou to, zda tento mystický prožitek (tedy tato „mystická pravda) nějakým způsobem adekvátní odraz objektivní reality – anebo zda je to záležitost ryze subjektivní, skutečně jenom čistě niterný prožitek, produkt našeho (ne)vědomí, bez jakéhokoli vztahu k objektivní realitě.

    Já bych v tomto ohledu sám nechtěl dávat nějakou jednoznačnou, apodiktickou odpověď; nechci a priori vylučovat, že i mystický prožitek či vize může být specifickým způsobem zrcadlení objektivní reality. Jenže – abychom mohli plným právem tvrdit, že právě a jedině tento mystický prožitek je „pravdou“, a to dokonce tou pravdou nejhlubší, tak to by napřed bylo nutno nějakým způsobem přesvědčivě dokázat. A to bude asi sotva někomu možné.

51. Je fakt, že křesťanská prázdnota od věcí, světa a ega není úplně prázdná, ale je naplněna Bohem, který je Láska.
    V tom bude asi rozdíl od buddhismu.

52. Prázdnota tak jak byla tady vykládána – cestou oproštění (od představ, obav, interpretací zpřesňujících popisy,… ) by byla vlastně „jen“ plné otevření všech oken našeho vědomí realitě – tedy spíš opak než „nic“.
    Zda je to prakticky člověku možné nebo je to jedna další úroveň „zdání „…
    Kdoví jestli to Buddha ví 😉

53. Nejsme i my sami součástí oné reality? Možná by v ní bez nás něco chybělo.
    A. Grün interpretuje jakousi chasidskou povídku:
    „Svůj život můžeme žít jen tehdy, jsme-li ochotní se o něj podělit s jinými lidmi. Každý člověk je povolán, aby ve světě něco dotáhl až k dovršení. Svět potřebuje jednoho každého. Někteří ale sedí stále ve svém kumbálku a studují, aniž by vyšli z domu pohovořit s druhými, a tak o nich lidé říkají, že jsou zlí. Ale hovoří-li s druhými, dovrší nějaký svůj přidělený úkol. To znamená: nebuď zlý sám před sebou, neizoluj se, vyjdi mezi lidi. Existuje dobrá samota, která nás uschopňuje ke společenství. Je však i zlá samota, která nás izoluje. V té se uzavíráme do sebe, a tak neodevzdáváme příspěvek, který od nás lidská společnost očekává, abychom svým zcela osobním způsobem zúrodnili společenství a abychom svým jedinečným způsobem v tomto světě zviditelnili něco z Boží plnosti.“

54. Já se vědy jako prostředku k poznání pravdy zastávám. Jestliže jako lidstvo víme o světě více a více, je tomu tak především zásluhou rozvoje vědy. Jejím kritériem jsou zvláště experiment a technické využití.

    Takový vývoj je na jedné straně přijímán s notnou dávkou samozřejmosti, na straně druhé však budí i různě se projevující obavy a nespokojenost. Třeba aktuální, také zde probírané, antivaxerské hnutí je nepochybně vyživováno ze zdroje tohoto druhu. Nejde jen o to, že spousta lidí nerozumí již skoro nezbytné, každou chvíli užívané technice ani zbla. Oni, potenciální běžní aktivisté, si totiž uvědomují, že jejich nevalné sociální postavení plyne nemálo ze zaostávání ve schopnosti ovládat všechna ta „hejblata“, s kterými jim musí pomáhat druzí, kteří na ně jinak, „normálně“ sociálně nemají. Mimochodem, myslím si, že u „nosičů vody“ proruských kruhů hraje podobnou roli nestrávené vědomí, že angličtina jde už mimo ně, že za kurz by (zase) leda vyhodili peníze: Proto je jazykem nepřátel, před nimiž se u nás trapně hrbíme.

    Ale zpátky k vědě a pravdě. Také pojmy procházejí během času vývojem. Může o tom svědčit, že k výrazu „pravda“ byla kdysi antonymem spíše „křivda“ než lež. Také slovo „svět“, resp. „mir“, mělo jinou významovou polohu než dnes. Pravda byla spíše napravováním tohoto světa (jeho usmiřováním, zajišťováním jeho pokračování, obnovování), než jeho chladným „pitváním“. Český výraz „věda“ je vzhledem k novějšímu původu celkem jednoznačný, latinská „scientia“, anglická „science“ i německá „Wissenschaft“ si však ponechávají také původní význam, řekněme „znalost“. Znalost pravdy je ovšem důležitá.

    Uvědomit si, že věda poznává když ne pravdu, tak pravdy, to lze na úžasném zpřesňování všelikého měření, jež umožnila. Týká se to postupně dalších a dalších parametrů a veličin, nejen vzdálenosti či času. Když však může být zakřiven prostor a relativní být čas, proč by se totéž nemělo týkalo také pravdy. Vždyť ona asi jedna dvoumiliardtina zářivého výkonu Slunce, jež zahřívá právě Zemi, bude pro nás vždy důležitější než všechny ostatní.

    V jednu všeobsahující pravdu je ovšem možné, snad jedině možné, věřit. Celistvou, vyváženou, všechny přesvědčující a uspokojující její znalost nelze nabýt vědeckým bádáním. Poznat ji lze, můžeme věřit, nejspíš až na konci života, trochu na způsob specifického starozákonního významu použitého slovesa.

55. „…k výrazu „pravda“ byla kdysi antonymem spíše „křivda“ než lež…“
    Ano. Také jsem to četla. „Pravda“ bývala myšlena spíš ve významu „spravedlnost“.
    Byl li někdo na „pravdě Boží“, už se na něj nevztahovala světská spravedlnost, nýbrž jen Boží spravedlnost.
    Když řekl Ježíš Pilátovi, že přišel, aby „vydal svědectví pravdě“, mohl tím myslet, že přináší evangelium, dobrou zprávu o Boží spravedlnosti. Nebo spíš o Boží milosti. Protože o spravedlnosti si lidé předtím vytvořili příliš lidskou představu.

56. Jan Hus vysvětlil svou představu, proč je třeba pravdu hledat, slyšet, mluvit, držet se jí a hájit ji do konce života: „pravda tě osvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše i od smrti věčné, kterou je věčné odloučení od Boží milosti“.
    Totéž (osvobození od hříchu, ďábla a smrti…) vlastně dělá Ježíš Kristus.
    Který také o sobě řekl: Já jsem pravda.

57. Tedy – ta buddhistická „prázdnota“ také zdaleka není zcela prázdná; a i tohle viděl a uznával i Hegel. Ale jemu na ní vadilo to, že její obsah je bez kontur. Že není konkrétní. Že se jedná pouze o mystický prožitek bezprostřední identity s veškerenstvem.

    Hegel oproti tomu v křesťanství viděl naplněnou, dovršenou dialektiku „obecného“ na straně jedné a „jednotlivého“ na straně druhé (princip obecnosti ztělesňuje Bůh, princip jednotlivosti člověk), přes zprostředkující instanci Ježíše, který pak – právě tím že spojil oba tyto protichůdné momenty – pravdu teprve činí konkrétní, tedy živoucí, přítomnou ve jsoucím lidském světě.

58. „Časoprostorově zakřivená pravda“ – to je opravdu zajímavá myšlenka. 😉

    Ale dost to koresponduje s tou knihou o pravdě kterou jsem zmínil. Ten příměr či charakteristika pravdy jakožto „chlupaté koule“, to byla jenom úvodní kapitola. Autor pak v dalším průběhu rozebíral celou škálu dalších pojetí pravdy: napřed pravdu doktrinální (teologickou), jejíž „pravdivost“ se měří prostě a jednoduše porovnáním s výchozí doktrínou. „Pravdou“ je tedy to, co odpovídá doktríně.

    Pravda vědecká: tu autor nijak nepopírá, ale ukazuje její omezenost jenom na určitou specifickou kategorii fenoménů. Těmito „vědeckými pravdami“ je možno postihnout jenom to, co je možno uchopit, změřit, definovat exaktním a reprodukovatelným způsobem. V podstatě se jedná o doménu lineární logiky; ale především náš vlastní lidský svět je oproti tomu v převážné míře charakterizován logikou nelineární.

    Co se týče současné éry relativismu a „alternativních pravd“, tak k tomu se autor staví s viditelnou skepsí. Protože takovýto postoj prakticky zcela podemílá jakoukoli možnost dobrat se skutečné, univerzálně platné a všeobecně evidentní (a tedy přijímané) pravdy.

    Ke konci knihy autor vyjadřuje naději, že přece jenom musí existovat nějaká cesta, jak i v postmoderní době znovu nějakým způsobem rehabilitovat pojem pravdy, s její jednoznačností a závazností; nicméně on sám žádnou takovouto konkrétní cestu nenachází, nepředkládá.

59. „Zda je to prakticky člověku možné nebo je to jedna další úroveň „zdání „…
    Kdoví jestli to Buddha ví ?“ – ano, pane Nusharte, to je opravdu velice klíčová otázka. Každá doktrína (ať z té či oné oblasti) je přesvědčena že právě ona přináší tu „definitivní pravdu“, tedy konečně platný způsob poznávání. To znamená: každá z těchto doktrín je velmi kritická ke všem svým předchůdkyním; ale tento kriticismus nikdy neaplikuje sama na sebe.

    Já jsem tento fenomén už svého času monitoroval u V. Bělohradského, s jeho (téměř až křížovým) tažením proti všem ideologiím. Tedy proti všem -ismům.

    On tím bojoval ovšem především proti marxismu, komunismu a podobně; ale při tomto svém heroickém boji proti všem -ismům naprosto přehlédl, že jeho vlastní postoj (nedoktrinálního) liberalismu je konec konců stejně takovým -ismem. Že i on je určitou doktrínou, která určitý způsob jednání a myšlení apodikticky vyhlašuje za „jedině pravý“, jediný legitimní. A která popírá všechny ostatní.

    A Buddha je nakonec přesně to samé. On všechno z dosavadních lidských způsobů myšlení a představ deklaruje jako iluzi – s výjimkou své vlastní doktríny. Pro tu tato věta „všechno je jenom iluze lidské mysli“ zřejmě platit nemá.

60. Já dost pochybuji o tom, že oproštění je „prázdnotou“. Prázdnota od čeho? Od ega? Naše „já“ tady přece zůstane. Prázdnota od světa a jeho věcí?
    Svět i jeho věci tady přece zůstanou a my nemůžeme žít jaksi úplně „mimo ně“.
    Oproštění znamená jenom, že se toho všeho nemáme křečovitě držet. Máme se naučit se od toho všeho (i od sebe samých) distancovat. Poodstoupit a zadívat se na sebe jakoby zvenčí. Potom zůstaneme klidní, nebudeme cítit, že ztrácíme půdu pod nohama, nebudeme se cítit ohroženi, získáme odstup od všeho vnitřního i vnějšího zmatku.
    Zjistíme, že existuje něco víc než mínění druhých, víc než úspěch a image.
    Grün vykládá, čím se oproštění liší od sebeovládání. Sebeovládající se člověk je navenek klidný, ale uvnitř s ním lomcuje vášeň. Kdežto s člověkem oproštěným už nic nelomcuje. Jaký je navenek, takový je i uvnitř.
    A to myslím chtěl i Ježíš, aby takoví byli všichni. Pokud s člověkem ta vášeň uvnitř lomcuje, ať ji dá raději najevo než aby ji v sobě potlačoval.

61. Ale ano, ta buddhistická (a snad ještě více zen-buddhistická) „prázdnota“ znamená jak oproštění se od věcí, tak i od vlastního já. Toto vlastní já se má rozpustit v prožitku bezprostřední identity s veškerenstvem; je to tedy jakýsi holistický „vnik“ do podstaty bytí.

    Ale tohle je opravdu na tomto přístupu nelogické, ve skutečnosti se nemůžeme reálně oprostit ani od jsoucích věcí, ani od našeho já. Fakticky je možné si takovéto prostředí uměle vytvořit právě jenom pro klášterní mnichy, kteří se stáhli z reálného světa, a setrvávají už jenom v odloučeném světě svých meditací.

62. To Grünovo rozlišení mezi „oproštěním“ a „sebeovládáním“ má dozajista svou správnost; ale na straně druhé je zase nutno dávat pozor, aby toto „oproštění“ nezašlo až příliš daleko. Aby pak člověku nezůstalo nic jiného, nežli právě ta buddhistická „oproštěnost od všeho“. Člověk zcela bez vášní je člověkem bez života.

63. Třeba člověk tu vášeň jenom nějak transformuje.

64. Pane Poláčku, ještě k té problematice „vlastního já“.
    Náhadou jsem si dnes na Vás vzpomněl a napadlo mě tyto úvahy trošku posunout (či rozšířit?) a pokusit se o revizi pojmu individualismus + co znamená být individualistou?

    S individualismem se často pojí především egoismus až bezohlednost apod. Mně osobně toto pojetí připadá zvádějící, zúžené.
    To bychom tu měli individualistů plno. Ale jsou to skutečně individualisté, nejde spíš – s ohledem na sávající nastavení společnosti – o projevy stádního pudu spojené s podléháním vlastní žádostivosti?

    Své pojetí jsem už naznačil v listopadu (https://humanisticke-dialogy.eu/levice/manifest-strany-autenticke-levice/comment-page-1/#comment-8572). Na základě toho často říkám, že dnešní doba je chudá na individualismus.
    Další rozměr nabízí slova mého učitele z gymnázia, ten kdysi řekl s odkazem na Hérakleita: „Každý se snaží být jiný, až jsou proto nakonec všichni stejní.“ …Protože se všichni tito jakoby příhlásili do „soutěže v originalitě“ a přijali její pravidla – dodávám já.

65. OTÁZKA INDIVIDUALITY

    Pane Schollere, to co jste tu napsal na téma individualismus/neindividualismus, to naprosto přesně odráží mé pocity které jsem měl když jsem svého času (na počátku osmdesátých let) přišel do Německa.

    Přišel jsem přímo z tehdejšího socialismu, kde se samozřejmě žádný individualismus nepěstoval; bylo žádoucí (a v případě potřeby to bylo i vynucováno) mít stejné, uniformní myšlenky, sdílet oficiálně předkládané názory. A to neplatilo zdaleka jenom pro oblast samotné ideologie; ale obecně ve vzdělávacím systému učitel platil jako konečná autorita, po žácích se nežádalo nic jiného nežli se zpaměti naučit co mu bylo takto autoritativně předkládáno. O nějaké výchově k samostatnému, kritickému myšlení nemohla být ani řeč.

    Z tohoto prostředí jsem tedy přešel do prostředí demokratického Západu – a tady jsem náhle zakusil naprostý opak. Svým způsobem to pro mě byl vysloveně kulturní šok. Tento kontrast byl pro mě o to markantnější, že jsem vlastně mohl srovnávat dvě totožná, totiž akademická prostředí. V Praze jsem studoval práva, v Mnichově pak filozofii. Ne že by se na české vysoké škole vůbec nijak nediskutovalo, o těch či oněch ryze odborných záležitostech; ale v zásadě stále platil onen uvedený limit, poslušnost vůči autoritám. Zatímco na Západě – byl jsem opravdu šokován tím jak volně studenti na Západě diskutují se svým vedoucím semináře, jak s ničím nenarušeným sebevědomím své vlastní názory obhajují a prosazují i proti docentům a profesorům.

    Tehdy jsem měl při pohledu na toto sebevědomí západních studentů pocit, že jsem vůči nim naprosto zaostalý, že nemám prakticky už vůbec šanci dohnat tento jejich náskok ve schopnosti jasně a sebejistě formulovat své vlastní názory a koncepty.

    Jenže – s postupem času jsem čím dál tím více začal mít pocit, že za tímto individualistickým sebevědomím západního člověka respektive studenta nejsou k nalezení žádné hlubší obsahy. A co více – že za touto individualitou názorů se nakonec skrývá vyslovená uniformita! Ano, každý má nějaký svůj vlastní, osobní názor či postoj, který sebevědomě (či přímo žárlivě) obhajuje a prosazuje; ale tato různost názorů je čistě nahodilá, nestojí za ní nějaký hlubší prožitek či myšlenka. Přesněji řečeno: každý si sice hájí svůj individuální názor – ale obsahově jsou tyto názory vlastně skupinové, až vyloženě stádní. Prefabrikované předem. Jsou tu prefabrikované názory levicové, prefabrikované názory pravicové. Prefabrikované názory konzervativní, prefabrikované názory progresivní. Zkrátka, je tu dán určitý (nikterak velký) počet myšlenkových schémat; a naprostá většina lidí i se svým individualismem nakonec pasivně přejme některé z tohoto nabízejícího se katalogu prefabrikovaných schémat. Nakonec jsem dospěl k názoru, že ve skutečnosti jsme to my, lidé z Východu, kdo nakonec projevuje vyšší míru individuálního myšlení, nežli průměrný člověk Západu. Právě proto že nás nutili do uniformity, tak to – alespoň v některých z nás – budilo odpor; nutilo nás to přemýšlet, co se vlastně děje. Zatímco člověk „svobodného“ Západu takovýto bezprostřední tlak necítí; a o to snadněji sklouzne do oněch prefabrikovaných myšlenkových schémat. Která on ovšem považuje za své vlastní, nepodmíněně „individuální“ názory.

    Tento vyhraněný individualismus liberální společnosti je tedy jenom jednou stránkou téže mince, jejíž rubem je zmíněná uniformita a stádnost. Byly to právě tyto mé tehdejší zážitky, které mi jednou provždy ujasnily, jak velkou pastí pro člověka, pro schopnost jeho myšlení může být zdánlivě absolutní svoboda. Je jen velice málo takových, kteří se těmto svodům zdánlivé svobody dokáží vzepřít, kteří si dokáží uchovat (respektive vybudovat) svobodu skutečnou.

    Pro objasnění celé záležitosti je především zapotřebí uvědomit si jednu zásadní věc: je nutno bezpodmínečně od sebe odlišovat dva velmi podobné, ale ve skutečnosti zásadně rozdílné pojmy. A to sice „individualismus“ na straně jedné, a „individualitu“ na straně druhé.

    „Individualismus“ – to je ten vylíčený postoj obyvatele liberální demokracie, který je hrdý a žárlivý na své výsostné právo mít svůj vlastní názor; ale který o to snadněji přejímá schematické, uniformní, prefabrikované názory a způsoby jednání.

    Zatímco „individualita“ – to je něco co si člověk musí napřed vypracovat, vybudovat, a to sice v prvé řadě zásadním odmítnutím veškeré uniformity. A to i té skryté, subtilní.

    Individualismus – to je v podstatě křečovitá snaha odlišit se od všech ostatních; ale tato odlišnost zůstává stát jenom u zcela vnějškových artefaktů. (V současné době je to možno zcela vizuálně sledovat na módě tetování: každý se snaží propůjčit si nějakou vlastní individualitu takovým či onakým tetováním, mnohdy až velmi extravagantním; ale tato móda jako celek je fakticky naprosto uniformním fenoménem.)

    Zatímco individualita – to je v daném smyslu synonymum pro osobitost. Tato osobitost nemá zapotřebí se křečovitě prezentovat a dokazovat nějakými vnějšími artefakty. Ta vychází z hloubi dané osobnosti samotné, stojí za ní celá životní cesta daného člověka, jeho bytostný odpor k jakékoli uniformitě, k jakýmkoli pohodlným myšlenkovým schematismům. Za touto individualitou stojí jeho vlastní hledání, jeho neustálé přezkušování všeho jsoucího na jeho pravdivost; neustálé tříbení schopnosti rozlišovat věci pravé od věcí povrchních, falešných.

    Tak takový je tedy rozdíl mezi vnějškovým, prázdným individualismem na straně jedné, a pravou a osobitou individualitou na straně druhé.

66. Co se pak Hérakleita týče, nedokážu si teď bezprostředně vybavit, o který z jeho výroků by se mělo jednat (překlady jeho fragmentů také bývají velice odlišně znějící); ale naprosto jistým faktem je, že on hleděl s velkým despektem na velkou masu, na průměrného člověka. „Hoí polloí kákoí“, to je výrok právě od Hérakleita. Většina, velká masa je špatná. Právě proto že myslí, jednají, chovají se stádně, uniformně, schematicky, nemají ani potenciál ani vůbec snahu dobrat se hlubších pravd.

67. Ono mu proto také bylo vytýkáno „elitářství“. No ano – není pochyb o tom že Hérakleitos byl svým založením skutečně elitář; ale na straně druhé je nutno vidět, že on pro tento svůj exkluzivismus měl velmi dobré důvody. Už on zřejmě narážel na to, že (téměř) nikdo z jeho spoluobčanů nebyl schopen pochopit velikost jeho myšlenek. Za těchto okolností je opravdu obtížné dokázat si uchovat bezpodmínečně „demokratické“ smýšlení, tedy že názory všech jsou zcela rovnocenné a není mezi nimi žádného rozdílu.

68. „Transformovat své vášně“ – no ano, na tom něco je, paní Hájková. Jestliže tedy skutečně na jedné straně platí že člověk nemá propadat slepě svým vášním, ale na straně druhé že člověk bez vášní, bez tužeb je vlastně neživotný, pak jediná cesta která se nabízí je skutečně ta, své vášně ovládnout tím způsobem, že jejich původní, fakticky animální či pudová podstata je potlačena, a tyto vášně jsou transformovány do mnohem ušlechtilejší, kultivovanější podoby.

69. Buddhistická cesta se dá asi vidět jako transformace vášní do radikální důvěry ve skutečnost, která „musí“ dokonale existovat za všemi našimi představami. To vypadá hodně podobné křesťanské důvěře. Jenže: náš mozek je uzavřen v tichu a tmě „černé skříňky“, o vnitřním a vnějším světě se dozvídá se zpožděním, fragmentárně, prostřednictvím dílčích zpráv svého těla, stále je nucen tvořit a ověřovat hypotézy: Nenadálý dotyk zad, co asi znamená? – reaguji na základě dřívější vědomé i nevědomé zkušenosti… Odvrhnout tyto někdy zavádějící a znesvobodňující ale jindy užitečné zkušenosti by znamenalo něco jako vystavit se realitě lyžařské sjezdovky s odvržením již zautomatizovaných stereotypů… Nemuselo by to dobře dopadnout 🙂

    My potřebujeme důvěřovat, že naše interpretační pokusy vstupují včetně omylů do formující souhry s realitou kdykoliv. Že se o ni mohou (i musí) opřít – opřít o ni svou individuální historii zkušeností – se svými interpretačními pokusy – a jejich selháními 🙂

70. Prorok Izajáš o tom něco musel vědět:
    „Slepé povedu cestou, již neznají, stezkami, o nichž nic nevědí, je budu vodit. Tmu před nimi změním v světlo, pahorkatiny v rovinu. Toto jsou věci, jež učiním, od toho neupustím.“ (Iz 42,16 )
    Slovo na cestu to překládá:
    „Ty, co tápali v mrákotách, povedu cestou, kterou nikdy nepoznali. Temnotu kolem nich proměním v jasné světlo a vyrovnám všechny překážky na cestě. To všechno vykonám a nikdy je neopustím.“

71. Pane Poláčku, s nutností rozlišovat individualismus a individualitu souhlasím.
    Jen mě s odstupem napadlo, zda není individualismus spíše jen obecný názor, podle kterého mají do života jednotlivce zasahovat zákony, normy (konvence) – např. oproti kolektivismu – co nejméně, aby mohl rozvíjet právě svoji individualitu.
    Jakým způsobem ji bude reálně rozvíjet (zda to např. nebude jen „v podstatě křečovitá snaha odlišit se od všech ostatních“), už je věc druhá.

    Ještě se vrátím k pojetí – tentokrát – individuality. Donesl jsem si do práce monografii Nietzsche od Pavla Kouby, abych z ní opsal (doma není moc kdy :-)) mně imponující vyjádření obecného rysu individuality z Nietzschovy písemné pozůstalosti:
    „Přijmout velmi mnoho podnětů a nechat je hluboce působit, nechat se zatáhnout daleko stranou, téměř se až ztratit […] a – přesto prosadit svůj směr. […]“
    (Pro ověření – KOUBA, P. Nietzsche. 2.vyd, Praha: Oikoymenh, 2006. str. 241.)
    Nietzsche v této souvislosti mluví o tzv. plastické síle. Je tu řeč o individualitě, která se nebojí o ztrátu sebe samé, přestože je tomuto riziku vystavena.
    Přemýšlím, zda v tom sebeodevzdání není kus víry; ale v co ? – V sebe? V „pravou“ skutečnost?
    Možná to souvisí s Nietzschovým amor fati, tedy ať se děje, co se má dít. V této věci se nabízí náhled „pokud jsem co k čemu, prosadím se; pokud nejsem, nevadí, když zaniknu“, který může být i osvobozující.

    K údajnému výroku Hérakleita. Myslím, že se jednalo vůbec o velmi volnou až kreativní interpretaci Hérakleitova myšlení ze strany mého učitele, který mi toto navíc řekl mimo výuku v soukromí.

72. Pane Schollere, ještě to může být tak, že do člověka je už při jeho narození vložen v zárodku jak nějaký životní řád, který má respektovat, tak jeho zvláštnosti – jeho vlohy, jeho individualita. Ale tím, jak vyrůstá v určitém prostředí, zároveň do sebe přijímá vlivy toho prostředí, které často překryjí to, co v něm je. Ono to ani jinak nejde. Člověk nemůže vyrůstat jinde než ve společnosti. Jde spíš o to, aby našel to, co je v něm původní, a rozvíjel to.

73. Tedy, pane Schollere, já napřed musím vyjasnit, že já sám jsem velmi vyhraněný individualista. 😉

    Nejedná se tedy o to, že by individualismus byl automaticky protikladem individuality (osobitosti).

    Na straně druhé já nemám naprosto žádné problémy s tím, když do mého života „zasahují“ zákony a jiné společenské normy, pokud jsou alespoň v zásadě rozumné. Právě to je rozdíl od onoho negativistického, křečovitého, pózérského individualismu který jsem vylíčil minule.

    Vezměme si třeba jenom dodržování pravidel silničního provozu: s jejich dodržováním (v zásadě) nemám problém; ne že bych je nikdy neporušil, ale uznávám jejich potřebnost a platnost. Zatímco onen druh individualistů například každé omezení rychlosti okamžitě pociťuje jako útok na svou „svobodu“. A stejně tak to bylo (a u mnohých stále je) s povinností připoutávat se za jízdy bezpečnostními pásy. Proto opakuji znovu, u tohoto druhu individualistů se jedná v zásadě jenom o vnější stránku svobody, která se váže většinou jenom na bezprostřední svobodu těla. Oni jsou většinou nesvobodní vnitřně, jsou ovládáni celou řadou nevědomých impulsů, a celou svou „svobodu“ spatřují v tom moci tyto nevědomé impulsy kdykoli a bez jakéhokoli omezení volně ventilovat.

    Můj vlastní individualismus spočívá především v tom, že jsem vždy šel svou vlastní cestou; a především jsem se nenechal ovlivňovat či dokonce ovládat právě panujícími módami. Jestli tato má cesta vedla k tomu, abych se stal taktéž opravdovou individualitou, v tom smyslu jak jsem ho definoval včera, to musejí už posoudit jiní. Nicméně se domnívám, že individualismus v právě popsaném smyslu je první a základní podmínkou pro to, aby si člověk takovouto vlastní individualitu mohl dokázat vypěstovat.

74. Co se pak té Nietzscheho maximy „přijmout do sebe mnoho podnětů, nechat je na sebe hluboce působit – a přesto prosadit svůj směr“ – no ano, to všechno mohu bez dalšího podepsat.

    Ti negativní individualisté, ti jsou většinou vnitřně chudí, právě protože do sebe přijímají jenom velmi omezený okruh (skutečně inspirativních) podnětů. Oni přijímají jenom povrchní podněty, ve smyslu výše zmíněných mód.

    Kdo chce být skutečnou individualitou, musí tedy do svého nitra přijímat velmi mnoho podnětů – a to sice velmi silných, strhujících podnětů, které člověka skutečně mohou zatáhnout „velmi daleko stranou“.

    Ale na straně druhé skutečně platí, že skutečná osobnost/individualita se ani takto silnými podněty nenechá plně ovládnout; ona se jimi nechá inspirovat, ona s nimi vede neustálý dialog, ale nakonec vždy prosadí „vlastní směr“.

    V čem tedy spočívá tento „vlastní směr“? Především je tady zase nutno rozlišovat: tento „vlastní směr“ mají i ti prázdní, povrchní, negativističtí individualisté. Samo o sobě tedy není žádná velká zásluha si toto své základní osobní nastavení či přesvědčení podržet.

    To kde dochází k zásadnímu rozlišení je právě ten stav, kdy dotyčný do sebe přijme onu „řadu podnětů“, nechá se jimi unášet – a přece si podrží svou vlastní autonomii. Tento způsob vlastní autonomie není pouhé čistě osobní „já“, jak ho má prakticky každý člověk. Takovéto já má zcela jiný fundament. Toto „nietzscheovské“ já spočívá především na vlastní schopnosti, na vlastní připravenosti znovu a znovu přezkoumávat kvalitu od zdání. Biblicky řečeno, oddělovat zrno od plev.

    Shodou okolností zrovna v dnešním Právu Jiří Přibáň (při vzpomínce na V. Havla) zmínil sokratovské „daimonion“. To je přesně o tom. To je jakési nedefinovatelné „něco“ v nás, které (alespoň u vědomých a vnitřně vyzrálých jedinců) spontánně a nepřekonatelně odmítá vše nepravé a falešné; anebo třeba i pravé, ale jdoucí nějakým jiným směrem, než kam nás vede naše vlastní cesta.

    Ale tady je zapotřebí udělat ještě jedno, a pro tentokrát už opravdu velice jemné rozlišení. (Pro připomenutí: první rozlišení bylo mezi prázdným, povrchním individualismem a mezi individualismem pravým, jako podmínky pravé individuality.)

    Snad bude nejlépe, když podám zcela konkrétní příklad. Mé vlastní „daimonion“ by se dozajista ve velmi mnohých směrech bez dalšího shodlo s „daimonionem“ Nietzscheho nebo Sokrata – prostě proto že by všechna sdílela onen společný základ zásadního rozlišování mezi pravým a mezi falešným.

    Ale – na straně druhé bychom se všichni tři dozajista i v mnohých aspektech navzájem odlišovali. Prostě proto, že naše konkrétní životní individuality (a s tím i naše konkrétní, osobní „já“) jsou rozdílné.

    U tohoto „daimonion“ je tedy nutno odlišovat dvě jeho různé složky: složku univerzální, která je společná všem kteří jsou na této cestě hledání skutečných kvalit; ale vedle toho ještě i složku individuální, která je jedinečná a nezaměnitelná, vázaná vždy jenom na zcela konkrétní danou osobu.

75. Co se pak té „radikální (buddhistické) důvěry ve skutečnost, která ‚musí‘ být dokonale existovat za všemi našimi představami (předmětného světa)“ týče – tady je základní problém (či snad naopak ulehčení?…) v tom, že tuto předpokládanou skutečnost není možno nijakým způsobem ani verifikovat, ani falzifikovat. O její existenci je možno uvažovat jenom nepřímými prostředky, například cestou filozofické indukce, metafyzické dedukce; anebo ale také cestou psychosociální evidence.

    Ovšem je opravdu vždy velmi záhodno tuto bezpodmínečnou důvěru v onen „dokonalý svět“ nevystavit příliš bezprostředním zkouškám reálného světa. Svého času vyšla zpráva v novinách o jednom mladém čínském vyznavači energetického cvičení chi-kung, který nabyl tak nezlomného přesvědčení o svých nabytých dovednostech, že věřil tomu že dokáže svým vlastním tělem zastavit rozjetý vlak. O což se pak také – před očima své zhrozené matky – také pokusil.

    Asi není zapotřebí dodávat, jak tato konfrontace vlastního přesvědčení s realitou dopadla. Vyplývá z toho ovšem jasné ponaučení, i svá naprosto nezlomná přesvědčení o reálnosti oné sféry mimo náš vlastní zkušenostní (fyzikální) svět ponechat v platnosti právě jenom pro sféru duchovní, a nikdy ji nesměšovat se sférou reálně předmětnou.

76. Pane Poláčku, v podstatě se shodujeme.
    Výše jsem napsal „…Na základě toho často říkám, že dnešní doba je chudá na individualismus.“ Nyní budu spíše říkat, že dnešní době schází pochopení podstaty individualismu.
    Individualismu, ve kterém znamená touha nebýt příliš svazován plněním norem psaných i nepsaných pouze předpoklad k rozvíjení vlastní individuality, nikoliv vlastní cíl.
    …Skloubení touhy po svobodě od něčeho se svobodou k něčemu – bez výše zmíněných infantilních variant samozřejmě 🙂

    Paní Hájková, nemám námitek.
    Vaše myšleka, že člověk v daném prostředí „zároveň do sebe přijímá vlivy toho prostředí, které často překryjí to, co v něm je“ mi připomněla spory s lidmi v mém okolí o to, co více determinuje člověka – zda geny, nebo vnější vlivy (nejen výchova v rodině).
    Zvlášť když se tato debata týkala určité etnické menšiny, měli všichni kromě mě jasno…

77. Co více determinuje člověka… Pane Schollere, ještě v 70. létech minulého století proti sobě v psychologii stály dva nesmiřitelné názorové proudy, z nichž jeden apodikticky tvrdil, že člověk je formován primárně genetikou, dědičnými faktory – zatímco ten druhý se stejně tak železným přesvědčením vyhlašoval, že člověk je formován především vlivem prostředí. (Že k tomu druhému proudu náleželi všichni vyznavači marxismu se rozumí samo sebou.)

    Dnes se už víceméně obecně přijímá jako skutečnost, že působí oba tyto faktory. A dost možná, že působí opravdu tak půl na půl.

    Ale co se týká té „svobody od něčeho a svobody k něčemu“ – tady pořád ještě zůstává velká řada otazníků, snad se časem rozhoupu k tomu abych na toto téma napsal nějakou úvahu, za prvé je tu problém vztahu obou složek („svoboda od něčeho“ vlastně nevyhnutelně koliduje se „svobodou k něčemu“), a za druhé je tu věčná otázka co má být vlastně to „něco“, k čemu by naše svoboda vlastně měla směřovat.

78. Co třeba svoboda být sám sebou (tedy být „já“)? Měla by být spojená s určitou mírou nezávislosti na druhých, ale i odpovědnosti k druhým

79. Výše do diskuse vnesené téma individualismu a individuality mi ještě úplně nepřestalo „harašit“ v hlavě.

    Individualismus mám za teoretické zohlednění a rehabilitaci (ne zcela patologické míry) sobectví, zatímco v tomto lze vidět (třeba nevědomé) praktikování individualismu.

    Individualita je naše, řekl bych, svébytnost, podstatná osobitost, zatímco za osobnost považujeme nyní především člověka, schopného uplatnit široce svůj vliv.

    Stát se individualitou vyžaduje především nebýt poplatný preferencím a názorům většiny. (Majorita ovšem bývá často jen situační.) Základní předpoklad však neznamená, že uchylovat se co nejčastěji k cizorodým, okrajovým, či dokonce extrémním závěrům nebo postojům je to „pravé ořechové“.“ Při potřebném respektování druhých, při zachovávání klidu a zdvořilosti, jakož i při trvající loajalitě (až oddanosti) ke skupině je na místě nepodléhat rozmanitým obdobám nejen postupného (a potupného) souhlasného zvedání rukou, ale ani pouhé abstence při hlasování. Něco z tradiční kultury individualismu, anglosaské provenience, je nám přece jen zapotřebí. Ona to vyjadřuje slovy „I don´t think so“.

    Někdy a pro začátek to postačí. Jindy však bude třeba pokračovat. Za tím účelem je třeba naučit se diskutovat,nikoli jen formálně, jak s jinými, tak i sami se sebou.

80. Ta odpovědnost k druhým může právě někdy vyžadovat snahu obhájit menšinový názor… Jak píše pan Horák.
    Znamená to tedy že je to něco jiného než názory, co nás (potenciálně) spojuje do spolupracujícího společenství.

    Je to třeba daňové „spoluvlastnictví“ státem zprostředkovávaných struktur, služeb, dotací aj. investic?
    A pokud by to tak mohlo být, máme opravdu chuť a rozhodovací potenciál toho spoluvlastnit ještě víc?
    (Omlouvám se že jsem sem takto „propašoval“ jeden z liberalistických „reklamních sloganů“ 😉 ) .
    On má dvě strany mince: stát sice má jen ty peníze co si od nás vybere, my ale zas máme jen ty služby a podpůrné-zklidňující „sítě“, které si zaplatíme ať u společného státu nebo soukromých pojišťovacích subjektů nebo u jiných soukromých investorů (s vlastními motivacemi).

81. Ono není jen peněžní hospodářství. Tak třeba práce v domácnosti, které jsou neplacené (například výchova dětí), mají také určitý dopad na společnost. Ne že ne.
    A neplacená nemusí být jen práce v domácnosti, ale například i dobrovolnictví, čili bezplatné služby.

82. Ano, mnohé vklady užitečné až nezbytné pro zachování života společnosti měly a mají přímou, nepeněžní formu.

    Já jsem chtěl jen v rámci zveřejnění vnitřního dialogu s „liberalistou v sobě“ dát za pravdu tomu, že nejen stát potřebuje od nás soukromých spotřebitelů prostředky na své funkce, ale také my se neobejdeme bez společné správy mnohých funkcí – a kdyby ji nebyl schopen efektivně zajišťovat demokraticky balancovaný stát, jeho funkce plynule převezmou (či přebírají) jiné struktury – což nemusí být pro průměrného občana příjemnější. Protože i tržní mechanismy jsou většinově spotřebitelsky příjemné jen do fáze vysoké koncentrace kontroly-dominance jedné z nabídek. (Připomíná to pak monopolistické „zespolečenštění“ – parcelaci trhu – které známe z reálného socialismu) .
    K reálné funkčnosti vyvažování této přirozené tendence by bylo dobré hledat nějaké nástroje pro sdílenou zodpovědnost za udržení „zespolečenštění“ trhů – spíše než se chtít nějak vracet k monopolizaci kontroly/harmonizace produkčních prostředků „celou společností“ – reálně tedy jejími „národními správci“…

83. Pane Nusharte, zrovna před chvílí jsem na fóru Levice napsal odpověď na jeden podnět týkající se problému (skomírajícího) života na současném venkově. (Jednalo se především o knihu novináře Vratislava Dostála, který „zmapoval“ především ztrátu společných aktivit v současné české vesnici.) Abych nemusel reprodukovat velkou část mé úvahy na toto téma, zkopíruji ji sem raději celou:

    „Zcela otevřeně je nutno říci: tohle jsou krajně obtížné záležitosti, pro které je sotva možné nalézt nějaké snadné řešení. Vylidňování venkova, migrace do měst – to je trend prakticky ve všech zemích „prvního světa“; a vlastně i světa třetího. Ve městech je větší možnost získat práci, mnohem větší možnosti kulturního a osobního vyžití. Především mladou generaci to proto všude táhne do měst.

    Samozřejmě, proti tomuto obecnému trendu je možno podnikat určitá protiopatření – ovšem to všechno stojí peníze, hodně peněz. Ano, za socialismu bylo jinak, a v daném smyslu lépe; ovšem je nutno si uvědomit, že i tady byla rozhodující Marxova „ekonomická základna“. Prakticky v každé vesnici bylo nějaké zemědělské družstvo; a tato družstva byla – z ideologických důvodů – státem masivně subvencována. Důsledkem toho pak bylo, že na vesnici bylo možno vydělat více peněz nežli ve městě; a bylo také dost peněz pro pěstování místních aktivit. Ovšem – tyto státem štědře poskytované subvence pak státnímu rozpočtu samozřejmě chyběly jinde.

    Po změně režimu a zavedení tržního hospodářství se ovšem tato družstva většinou rozpadla; na jejich místo nastoupili soukromníci. A spolu s družstvy pak postupně zmizelo i všechno ostatní.

    Co tedy dělat? – Jak už řečeno, situace je objektivně krajně složitá, a nějaké „královské řešení“ nevidět. Určitou možností by bylo možno zvýšit míru přerozdělování mezi velkými a malými obcemi (tj. mezi městy a vesnicemi); jenže pak si zase budou stěžovat města, že musejí zvládat čím dál tím větší množství svých obyvatel (kromě jiného právě migrantů z vesnic), a stát jim pak ještě ubírá prostředky.

    Nedávno byla v televizních novinách reportáž o vesnických obchůdcích – a o tom že ubývají stále více, protože se ekonomicky nemohou udržet. Alespoň se teď snad rozbíhá nějaký program pro jejich subvencování.

    V zásadě platí: ano, život na vesnicích je možno na určité přijatelné úrovni udržet jenom s výraznou státní podporou; ale pak by musel nastat celospolečenský konsens v tom, že pak bude v odpovídající míře méně prostředků jinde. Nebo řečeno na rovinu: že se kvůli tomu zvýší obecné daně. Pak by se ukázalo, do jaké míry je společnost ochotna si toto udržení vesnického života nechat něco stát.

    To by tedy byla čistě materiální stránka věci. Ale – pak je tu ještě stránka obecná, ideová. Totiž jestliže je řeč o tom, že lidé na vesnici se ze společných aktivit stáhli do svého soukromí, pak toto je taktéž zcela obecný trend – v liberalistické společnosti, která je ze své samotné podstaty individualistická. V této společnosti absentuje, chybí něco, co by mohlo být všem lidem společné. Co by mohlo být jejich společným zájmem, jejich společným úsilím. A co by je tedy také mohlo niterně spojovat.

    I tady zase plně platí Marxova téze o prioritě „materiální základny“: individualistický (soukromovlastnický) způsob produkce vede nakonec k atomizaci celé společnosti. Zjednodušeně řečeno, lidé si pak už navzájem nemají co říci; protože je samotná realita jejich žití nespojuje, nýbrž rozděluje.

    Právě o něco takového by se muselo jednat do budoucna, v souvislosti s projektem transformace kapitalismu: musí se opět vytvořit/obnovit něco, co by mohlo být reálným společným zájmem všech. Nebo alespoň většiny lidí. Tam kde jsou společné zájmy, společný předmět usilování, tam už se lidé nějakým způsobem sami dají dohromady.“

    ——————————–

    V každém případě tedy plně přijímám Váš koncept „sdílené odpovědnosti“; ale ještě jednou zdůrazňuji, že reálně možné je něco takového vybudovat jenom na nějakém nosném základě; tedy v prvé řadě na oné Marxově „materiální základně“. Když tedy lidé budou mít společné – materiální – zájmy a aktivity. Zatímco v liberální společnosti a za podmínek volného trhu máme stav přesně opačný – atomizaci, uvolňování respektive rozpad reálných vztahů a svazků mezi lidmi.

84. Co se pak té myšlenky se „zespolečenštěním trhů“ týče – ano, právě o něco takového se skutečně jedná, ale problém je v tom že trhy právě naopak působí směrem zcela opačným. Tedy směrem k rozdílnosti, vzájemné konkurenci zájmů. Tedy k atomizaci.

    Hegel – ten ještě věřil tomu, že tržní prostředí svou vlastní dynamikou, svou vlastní dialektikou povede k nastolení univerzálního zájmu, který takto bude spojovat společnost: totiž k nastolení vlády obecně platného zákona.

    Ovšem – tady je nutno si uvědomit, že Hegel žil ještě v době kdy se teprve moderní občanská, liberální společnost probojovávala ze sevření feudálních pořádků, stavovské nerovnosti. Hegelovi se tedy ještě do jisté míry právem mohla zdát tato pouhá vláda zákona tou ideou, která svým impulsem všeobecné rovnosti a spravedlnosti dokáže sjednotit společnost.

    Jenže – brzy se ukázalo, že pouhá zákonná rovnost je příliš málo, nežli aby mohla vytvářet natrvalo nějaké pevné pouto mezi lidmi. A to tím spíše, když jejich bezprostřední životní (materiální) zájmy se rozcházejí, respektive si navzájem konkurují. Právě proto pak Marx přišel s názorem, že je nutno takovouto společnou jednotu vytvořit na základě společného vlastnictví, společné produkce – a to sice v jednom aktu společně se zrušením trhů.

    Jenže pak se ukázalo, že i tato jednota na základě společného vlastnictví měla jenom krátké trvání; a za druhé odstranění trhu mělo fatální důsledky na výkonnost ekonomiky.

    To všechno ve svém souhrnu vedlo k rozpadu socialistického experimentu. My dnes tedy nějak tušíme, že ztracenou společenskou homogenitu je zapotřebí nějakým způsobem obnovit; my víme že trhy není možno zrušit, a že by tedy bylo zapotřebí je – alespoň v rámci možného – zespolečenštit; jenže bohužel stále nevíme jak to provést.

    My jsme aktuálně skutečně někde na plavbě mezi Scyllou atomizujících kapitalistických trhů na straně jedné, a mezi Charybdou „národních správců“ s uměle instalovanou pospolitostí vlastnictví na straně druhé. A nevíme, kde nalézt správnou cestu. – Že by i tady řešení záleželo v tom, zalít si uši voskem? Neposlouchat vábení ani z jedné, ani z druhé strany ideově-politického spektra?…

85. „Svoboda být sám sebou (tedy svým vlastním já)“ – paní Hájková, jak už jsem slíbil panu Schollerovi já časem na toto téma napíšu podrobnější úvahu, tady bych jenom poukázal na to, že podle všeho máme ne jedno, ale hned dvě vlastní „já“. To jedno je individuální (tedy „já“ v užším smyslu); ale to druhé je univerzální, obecné. Dalo by se snad říci, že by se neustále pohybujeme na rozhraní mezi těmito dvěma „já“. (Ostatně takovéto pojetí dost úzce koresponduje s Freudovým modelem „Ich“ a „Über-Ich“.)

    Ta odpovědnost kterou žádáte ta je součástí toho „univerzálního já“ (respektive Nad-Já). Ale klíčový problém je, kde v tomto vztahu – a souboji – těchto „dvou já“ nacházet prapůvodní kořen a zdroj své vlastní identity. (Dalo by se snad říci: své „kmenové já“.)

86. Dvě Já
    I staří Hebrejci se domnívali, že člověk má dvě duše: Nefeš (kterou symbolizuje krev, která je neoddělitelná od těla a mají ji i zvířata) a nešama. Nefeš je prý obrácená ke světu. Chce někam patřit, být někde doma. Zatímco nešama je duše obrácená jen k Bohu. Není doma nikde tady na zemi. Pohyb mezi těmi dvěma dušemi zajišťuje ruach – duch.
    Podle tradice se tělu, jemuž chybí nešama, čili ta božská duše, říká Golem. V knížce o židovské symbolice, ve které jsem o tom četla, se k tomu poznamenává: Jde vlastně o tělo moderního člověka, který je zcela ponořen do věcí tohoto světa, pro kterého existuje jen výkonnost, zvyšování výroby a výdělek. Takové tělo je tu samo pro sebe.
    Bylo by zajímavé vědět, jestli může nastat i opačný případ. Tedy, zda může existovat tělo, jemuž chybí nefeš, čili ta duše obrácená ke světu. O tom jsem se nikde nic nedočetla. Ovšem takový člověk by možná vůbec nemohl existovat.

87. „Něco z tradiční kultury individualismu, anglosaské provenience, je nám přece jen zapotřebí“ – ano, pane Horáku, toto „anglické já“ by bylo skutečně možno považovat za zdařilou syntézu jak individuálního, tak i onoho „obecného“ já.

    Jestliže u Freuda (pokud vím) ono „Nad-Já“ vystupuje především ve funkci omezení, kontroly našeho vlastního já, pak tady se ta obecná, univerzální složka projevuje především jako akt kultivace. Nevystupuje tedy vůči našemu individuálnímu já jako něco cizího, jako nadřazená instance – nýbrž jako něco co je i tomuto individuálnímu já ve skutečnosti vlastní; jenom to v něm musí být probuzeno, aktivováno.

88. Paní Hájková, příměr s Golémem jsem použil v mé chystané sérii o Marxovi, v kapitole o nadhodnotě a vykořisťování. 😉

    Ale jinak to židovské dělení na „nefeš“ a „nešama“ – to skutečně dost značně odpovídá tomu co jsem tu napsal já. Jenom je to přenesené více do teologické, transcendentální roviny.

    Jestli může existovat nešama bez nefeš – to asi opravdu ne. Jak sama píšete, takový člověk (respektive jakýkoli jiný tvor či vůbec entita) by vůbec nebyl schopen vlastní existence. Jsou ovšem lidé, ve které je složka jejich individuálního já (čili nefeš) velmi potlačena ve prospěch stálého náboženského vytržení. Sotva je ale takovýto stav možno považovat za přirozený, zdravý.

89. Anselm Grün píše v knížce Poselství shůry (kap. Anděl společenství), že společnost může člověka i zraňovat. Člověk může zjistit, že skutečně doma se bude cítit jen ve společenství andělů, kde může být skutečně takový, jaký je: „Tady do tebe nikdo nešťourá, nikdo do tebe nepromítá své problémy. Potřebuješ anděla společenství, aby ti v takových nepříjemných situacích ukázal, že existuje ještě jiné, hlubší seskupení, že jsi vnořen do společenství andělů. V něm poznáš, že ideál, který sis o své křesťanské společnosti učinil, není vlastní silou splnitelný. Abys vůbec mohl žít ve společnosti plné konfliktů a intrik, plné lidské slabosti a falše, musíš mít v sobě nějaký hlubší důvod, který je mimo tebe. Společnost nikdy nemůže uspokojit tvou touhu po domově a hřejivém bezpečí a tebe i s tvou touhou odkáže na Boha.“

90. O té anglosaské společnosti svého času informoval zesnulý pan Rychetník (v diskusích na Referendu). Napsal o tom i knihu Svobodný řád. Děti v Anglii se prý odmalička učí, jak co má správně být, jak se má co dělat, a proto je ani nenapadne dělat to jinak.
    Nedávno se zmínil také Dan Drápal ve svém článku na KD, že v Anglii není zvykem ve škole napovídat. Takové věci se prostě vůbec nedělají.
    https://www.krestandnes.cz/dan-drapal-budovani-duvery/

91. „.. i s tvou touhou odkáže na Boha“ – to je vlastně odpověď na tu otázku zda se může umenšit nešama…a neztratit svou funkci. Duše obrácená k světu může pamatovat na „… byl jsem na cestě a ujali jste se mne,…“ ale bude přitom docházet k porozumění, že (jako společnost tak i ona sama) nejhlubší touhu bližního nedokáže uspokojit jinak než tím odkazem/prosbou…

92. Našla jsem na internetu text, kde je duše (nefeš, psyché) označena jako individualita:
    http://casdpribram.sweb.cz/Studium/Biblicka_antropologie.htm
    „Zatímco hebrejské slovo nefeš, které se překládá jako duše, označuje individualitu nebo osobnost, starozákonní hebrejské slovo ruach, překládané jako duch, se vztahuje na jiskru života, plnou energie, která je pro život jednotlivce nezbytná. Představuje Boží sílu nebo princip života, který lidem dává život.“
    Řekla bych, že nešama by se možná dala označit jako lidský duch, zatímco ruach jako duch Boží. V Bibli se to (duch Boží a duch lidský) často ani nerozlišuje, protože jednak se předpokládá jakési jejich vzájemné propojení, jednak je lidský duch (podle křesťanského výkladu) bez Božího ducha, čili bez Ducha svatého, mrtvý.

93. Anselm Grün se zmiňuje o společnosti „plné konfliktů a intrik, plné lidské slabosti a falše“. Ale možná nepřemýšlí o tom, že taková společnost musí být časem logicky odsouzena k zániku jako neživotaschopná.
    Jsou snad takové jiné části stvoření? Je snad příroda plná konfliktů a intrik, plná slabosti a falše? Nezdá se mi.
    Ostatně Bůh (Ježíš, Duch svatý) nabízí lidem neustále možnost nápravy.

94. „Společnost nikdy nemůže uspokojit tvou touhu po domově a hřejivém bezpečí“ – tak tady by Marx samozřejmě prohlásil naprostý opak.

    Je opravdu zajímavé, jak naprosto protikladně může být hodnocen ten samý fenomén. Svého času nás na to upozornil náš marxistický docent filozofie, když zmínil že podle Marxe je tedy člověk ve společnosti domovem, zatímco podle (vlastně taktéž marxisty) Sartra je druhý člověk principiálně zdrojem tlaku, konfliktních situací (nevzpomenu si teď na přesný termín).

    Ovšem: tady je nutno zase vyzdvihnout, že jak Grün tak i Sartre soudí paušálně, ahistoricky. V každém případě by jim toto vytkl Marx. Podle Marxe by tento negativní vztah člověka k člověku platil jenom pro současnou, tedy buržoazní společnost – třídně protikladnou, konkurenční a odcizenou. Zatímco ve společnosti komunistické tento negativní faktor z mezilidských vztahů zmizí, a zůstanou jenom vztahy pozitivní, vstřícné, pospolité.

    V každém případě se ale staví otázka, jestli ta „touha po společnosti andělů“ u Grüna není jistou formou útěku ze jsoucího světa, ze společenství lidí.

95. Anglická výchova: to snad skutečně stojí za bližší pohled. Tu knihu pana Rychetníka jsem ovšem svého času podrobil dost zásadní kritice. A to přesto, že jeho argumenty napohled opravdu vypadají „neprůstřelně“.

    On skutečně vycházel z anglického prostředí, tedy ze – zřejmě opravdu už od mala vštěpovaného – smyslu pro fair play. To pak u něj vedlo k přesvědčení, že to všechno o co se ve státě a společnosti jedná, je stanovit právě takováto „férová pravidla“ pro mezilidské respektive mezi-občanské styky. A já jsem mu marně vysvětloval, že takováto formální „fair-play-pravidla“ za určitých okolností mohou naopak jenom cementovat vzájemnou nerovnost. Co když například pustíme do jednoho ringu dva zápasníky různé váhy? Kteří budou zápasit podle „férových pravidel“, ale ten slabší nebude mít proti tomu silnějšímu reálně žádnou šanci?… V celospolečenském měřítku to pak samozřejmě neznamená nic jiného nežli poukaz na to, jestli skutečně bude ve stejně rovné, spravedlivě vyvážené pozici třída nevlastníků, kteří mají jenom svou pracovní sílu, a třída miliardářů, disponujících obrovskou materiální, a tedy i faktickou mocí.

    Liberálové jak L. Rychetník nevidí nic jiného, nežli to že dejme tomu před soudem mají oba ta samá práva; ale nechtějí vidět nic dalšího z celé společenské a životní reality. Být ve společenském žebříčku zcela dole, to je podle nich buďto osud, nebo důsledek vlastní viny; ale v takovýchto lidech oni pak vidí nanejvýš objekt pro sociální instituce, ale důsledně odmítají připustit, že by zde mohla existovat nějaká zásadní, systémově podmíněná a (kapitalistickým) systémem generovaná nerovnost a nespravedlnost.

96. Ostatně je nutno se také ptát, do jaké míry je tento anglický pocit pro „fair-play“ v celé anglické společnosti skutečně přítomný. Toto je totiž samozřejmě termín z oblasti sportu, jmenovitě fotbalu; a na straně druhé to byli právě angličtí fotbaloví hooligans, kteří se stali symbolem pro divoké řádění na stadionech, které s nějakým smyslem pro férovou hru nemělo samozřejmě naprosto nic společného.

97. Myslím že jak z historie osobní tak při pohledu na dosud zformované různé způsoby organizace života společenství není nutné v tomto Grünově textu konstatovat ahistoričnost. Je samozřejmě léčivé zachovávat si naději. Šlo mi v mé poznámce o to uvědomění že jakkoli „ideální, vyspělý“, empatický, zodpovědný…jedinec si nemůže myslet že je schopen dostát u druhého uspokojení té touhy. Tu transcendentní touhu je pravdivé směřovat tam, kde je její skutečný domov a zdroj.
    Naděje – možnost nápravy – je stále přítomna a bude člověku vždy nutným lékem. Bez ohledu na možný budoucí stupeň dokonalosti jeho samého nebo dokonalosti společenské formace která bude umožňovat hájit jeho existenci za možná stále náročnějších, méně bezpečných „vnějších“ okolností.

98. Pokud andělé neexistují (podobně jako podle nevěřících neexistuje Bůh), pane Poláčku, pak by šlo samozřejmě o marnou touhu po vzdušných zámcích.
    Já jsem přemýšlela o tom, jakou souvislost by mohla mít věta „nešama je duše, která je obrácená jen k Bohu“ s Ježíšovou větou:
    „Dejte si pozor, abyste nepohrdali žádným z těchto maličkých. Říkám vám totiž, že jejich andělé v nebesích neustále hledí na tvář mého nebeského Otce.“ (Mt 18, 10)
    Nedávno jsem četla, jak se kdosi ptal jedné řádové sestry, jakým způsobem se v kapli modlí. Ona se podivila: „Modlit se? Proč? Já se celou dobu usmívám na Pána a on se usmívá na mě. To je vše.“

99. Hromadná náprava (byť jen relativní) se v historii jistě děla a možná zase bude dít.
    R. Rohr v jedné své knize konstatoval: „Spásu nám přináší, že jsme součástí těla… Dnes jsme příliš zaujatí „spásou jednotlivců“, což má katastrofální důsledky.“

100. V těch větách AG mluví o KŘESŤANSKÉ společnosti, kde slova o nesplnitelnosti nejhlubší touhy vlastní silou(tohoto společenství) nemusí znít nijak překvapivě nebo konfrontačně (naopak jsou určitým jemným varováním před záměnou víry za také přirozenou touhu „někam patřit“).
     Já jsem jejich význam zkusil trochu „zobecnit“ – je docela možné že nevhodně, protože jsem stejný pojem použil pro naděje různého řádu.

101. Máte pravdu, že mluví o „křesťanské společnosti“. Otázkou je, co tím vlastně myslí. Církev? Proč by ji ale nepojmenoval přímo?

102. Domnívám se že myslí jakékoli křesťanské společenství. Prostě říká že jsou naděje a touhy které máme adresovat výš… Společně a vzájemně solidárně můžeme a máme nést to adresování.

103. V odkazovaném textu bylo mimo jiné řečeno, že duše nefeš je individualita, zatímco to, jak je definována („snaží se někam patřit“) v nás vzbuzuje spíš představu člověka, který chce někam mermomocí zapadnout, lhostejno kam. Člověka bez individuality.
     Ovšem „snažit se někam patřit“ by se dalo pojmout i jako vědomě zvolená nesamozřejmá (a prožívaná) příslušnost k nějakému místu, k nějaké tradici….
     Pak by to s individualitou jistě souviselo.
     Vždycky záleží na tom, co si pod konkrétním pojmem představíme.

104. Ale to by možná byla spíš identita než individualita.

105. Vaší poznámku ze včerejška, 22.08 jsem si přečetla až teď, pane Nusharte. Ano. Vzájemně solidárně.

106. Člověk dnes často zažívá i tu neuspokojenost instinktu „někam patřit“, včetně nějaké kultury-tradice, vnímá to (hlavně v mládí) jako vitálně důležité. Přesun do měst popisovaný panem Poláčkem také přispívá k vykořenění této potřeby. Je to naše přirozená výbava, nelze to kritizovat, jen je dobré si stále uvědomovat že víra se vztahuje ještě kamsi dál, i když má být současně ztělesňována zcela konkrétně. Vždy však s vědomím chybovosti/vděčnosti…

107. My jsme ve svém životě zažili přesun úplně opačný. Z velkého města do menšího a pak na vesnici. Ale sem také nepatříme. Jsme „náplava“, jak se říká. Myslím, že by to však většině zdejších lidí nevadilo. On už skoro nikdo není zcela původní ve smyslu dodržování jakýchsi tradic. To spíš my máme v povaze držet se stranou.
     Přesun z venkova do města, o němž psal pan Poláček, zažili naši rodiče, kteří už nežijí.

108. Transcendence versus ahistoričnost – to je docela zajímavé spojení, pane Nusharte. Já nijak nechci popírat či znevažovat funkci respektive vůbec jsoucnost transcendence; nicméně tento fakt ještě sám o sobě nijak nevyvrací relevantnost výtky ahistoričnosti.

     Ono je to celé – to je nutno uznat – velmi propletené. Sama paní Hájková jednou zmínila, že Marx sám možná nebyl až tak velkým odpůrcem víry; ale že kritizoval její únikový charakter za podmínek odcizení v kapitalistickém uspořádání.

     Jinak řečeno, můžeme se snad sjednotit na tom, že prvek transcendence je tu dán; nicméně i tak naprosto může platit, že za určitých společenských okolností je tlak na jednotlivce natolik velký, že si spásu v transcendenci hledá až příliš násilně a křečovitě – zatímco za jiných společenských podmínek je tento tlak mnohem menší. A cesty k transcendenci pak mnohem pravdivější, protože svobodnější, vycházejí ze samotného nitra dotyčného jednotlivce.

109. To samé pak platí i o mé poznámce ohledně Anselma Grüna, paní Hájková. Tady se nejednalo o jsoucnost či nejsoucnost andělů; nýbrž o to, že Grün podle všeho až příliš trpí svou přítomností mezi lidmi, a až příliš intenzivně hledá únik v jiných, nadzemských sférách.

     —————————–

     Mimochodem, už jsem si vzpomněl jak tehdy náš marxistický docent charakterizoval vztah lidí k sobě navzájem podle Satra: „Ten druhý (člověk) je peklo.“ (!)

110. Kapitalismu a liberalismu se daří především ve městech. Právě zde se rozvíjí společnost (citovanými slovy Anselma Grüna) „plná konfliktů a intrik, plná lidské slabosti a falše“. Života neschopná rozhodně není. Příležitostmi, které nabízí, naopak přitahuje. Když to přeženu, tak o tomhle vypráví každý druhý román a každý třetí film. Marné ovšem bylo (a je) (zvláště děvčatům určené) jejich varování…

     Když jsem se v zaměstnání (postupem času častěji) setkal s nepříjemně ambiciózními jedinci, přibyli snad vždycky z nějakého „Zapadákova“. Někteří byli jak vystřižení ze satirického magazínu (jenž tu chybí), když četli (a zapomínali na stole otevřené) kariérní rukověti a la Bohatý táta, chudý táta. Jejich rady, že na cestě za úspěchem mají měnit prostředí, aby se (mj.) zbavili svědků svých neúspěšných začátků, i že mají vyměnit staré kamarády za přiměřenější (golfovější), mě nejdříve pobavily, aby mě z nich vzápětí zamrazilo.

     Nic nového pod sluncem. Také moji rodiče podlehli vábení Prahy. Tatínek přišel ještě před válkou. Maminka, která to měla skoro desetkrát blíž, před nástupem komunistů. (Když před tím projevila nějakou nedočkavost, slýchala ostatně: „Jen počkej, až pojede Praha kolem!“). Příruček se rodičům ovšem nedostávalo, trh nebyl, co teď. Možná jim to nakonec šlo k duhu. Úspěch nečekal „za prvním bukem“, jako princ, nebo princezna v pohádce, dvourozměrnou karikaturu mi z rodičů neudělal. Při vší mé kritice mám pro lidská dilemata a slabosti také dost pochopení…

     Lidnatost města nabízí více konexí (nejen ve známém, negativním smyslu slova) a příležitostí. Podstatná je ovšem také daleko větší anonymita. Zatímco na vesnici má skoro všechno pokrytectví a přetvářka za cíl pouhé vnějškové přizpůsobení se očekávání, v metropoli lze předstírat několik životních rolí a aspoň k některé z nich se třeba i reálně dostat.

     Já jsem se ovšem dostal na konec téhle úvahy, zatímco její volné pokračování o významu lži a přetvářky v životě si nechám na dobu… Vánoc?