Manifest Strany autentické levice

225 komentářů u „Manifest Strany autentické levice“

1. K osudu tohoto elaborátu je možno v tuto chvíli sdělit toto, že na diskusním foru strany Levice se pod tímto mým textem rozvinula značně živá, značně emocionální a značně kontroverzní diskuse. Krátce řečeno: ze strany některých členů byl tento můj ideový manifest přijat se sympatiemi, až přímo s nadšením; zatímco z členů opačného tábora je tento můj text zásadně odmítán, až přímo zavrhován.

   V zásadě je to naprosto typický střet mezi levicí humanistickou na straně jedné, a mezi levicí „přímé akce“ na straně druhé.

2. To mě těší, že jste zase zmínil Komenského, pane Poláčku. Mně se to docela hodí, protože včera jsem náhodou vzala do ruky jeho knížku Hlubina bezpečnosti a opsala jsem si z ní kousek, který by se snad mohl týkat tohoto tématu – tedy odcizení člověka.
   Komenský píše, že člověk se nachází v takové situaci, v jaké se nachází, protože se vzdálil svému středu. Respektive, píše o „vypadnutí ze tří středů“:
   1. Opuštění Boha – svého hlavního středu, což způsobuje duchovní bolest a smrt.
   2. Vypadnutí ze středu bytí, totiž z té důstojnosti, kterou člověku dal Stvořitel hned po sobě samém (a poctil ho veselou myslí, hbitým rozumem, šlechetnou vůlí, uspořádanou pamětí a mocnou vládou nad tvory).
   3. Kvůli tomu se duše kymácí i ve třetím středu, který jí byl dán za příbytek, totiž v těle, odkud ji vyhánějí nemoci a smrt. Co z toho všeho vzešlo, vidíme a cítíme s nesmírným smutkem, jmenovitě, že jsme se dostali do hrozných zmatků, které nás zachvacují a točí s námi k naší bídě a záhubě.

3. „…člověk tu sice má osobní svobodu hledat ve svém životě i hodnotnější obsahy nežli jen onen svět mrtvých věcí; ale s tímto svým hledáním vyššího smyslu….zůstane sám….“
   Pane Poláčku, můžu se zeptat – vy se také cítíte s tím hledáním vyššího smyslu sám?

4. Tedy, paní Hájková, pokud bych Vám měl na tuto otázku odpovědět přímo a spontánně, tedy jestli se v tomto hledání vyššího smyslu c í t í m být sám, pak odpověď v každém případě zní, že ano.

   Samozřejmě vím, že tomu tak objektivně není, že jsou i další kteří jsou na stejné, či alespoň podobné cestě tohoto hledání; ale těch je tak málo, že člověk má stejně pocit víceméně naprostého osamocení. Mým souputníkem v tomto „hledání smyslu“ byl dlouhá léta můj nejlepší přítel v Německu; ale ten je teď po své mrtvici velice limitován ve svých možnostech. A navíc je teď daleko pryč, u svých příbuzných. S ním jsem tedy kdykoli mohl vyměňovat mé myšlenky na dané téma; ale on se cítil být prakticky stejně tak izolovaný v tomto hledání jako já sám. Stejně jako on byl pro mě dlouhá léta prakticky jedinou příbuznou duší v tomto ohledu, tak stejně tak to bylo i opačně, ani on neznal ve svém okolí prakticky nikoho dalšího. Jenom se svým bratrem si může o mnohých věcech podiskutovat – jsou to dvojčata, a tak mezi nimi přece jenom je dána dost velká duševní spřízněnost.

   S tím „hledáním vyššího smyslu“: za prvé, je tak jako tak málo lidí kteří něco takového hledají. Většina si vystačí s jejich víceméně všedním životem.

   A za druhé: i z těch kteří snad opravdu „něco více“ hledají, tak naprostá většina z nich se zastaví víceméně u nějaké laciné náhražky. Mluvili jsme o esoterice – to je přesně klasický případ. Tady je velice svůdné to, že člověk tu velice rychle může získat pocit, že už něčeho dosáhl, nebo dokonce že je „vyvolený“. Takže postačí naučit se trochu pracovat s energiemi či meditovat, a už dotyčný může mít pocit něčeho velkolepého.

   Já jsem v tomto ohledu – ten čas kdy jsem se o esoteriku zajímal a trochu jsem k těmto kruhům měl kontakt – zažil zčásti až dost otřesné věci, a to mě pak dost rychle odradilo (respektive „vyléčilo“ z tužeb po tom abych se tím sám dál zabýval). Nechci tu soudit (či odsuzovat) paušálně, například moje dřívější duchovní léčitelka (která mi svým uměním velmi pomohla) byla velmi inteligentní a přemýšlivá žena, která také nějaký vyšší smysl lidské existence hledala; ale na straně druhé jsem nikdy neměl pocit že by ty její duchovní sféry mohly zrodit něco opravdu „hmatatelně“ hodnotného. Prostě řečeno: tady prostě chybí „Kniha“, jakou má k dispozici například judaismus nebo křesťanství.

   A to samé – totiž ta samá povrchnost – platí i v oblasti politiky, politické či společenské angažovanosti. To zakouším stále znovu v prostředí strany Levice, a znovu se to teď plně projevilo v souvislosti s tímto mým textem. Na jedné straně je to samozřejmě komunita angažovaných, kteří se snaží tenhle svět nějak vylepšit; ale na straně druhé naprostá většina z nich se zastaví u jakéhosi sociálního radikalismu, a myslí si že už jenom tím udělali pro věc a pro svět všechno, co je možno po nich chtít. A vůbec nejsou ochotni a schopni chápat, že takto laciným způsobem opravdu není možno se dobrat skutečných hodnot.

   Kdo tedy hledá nějaký takovýto opravdu vyšší smysl, ten je téměř vždy odsouzený k tomu bloudit sám po stezkách; a může být rád když alespoň tu a tam na nich potká nějakou spřízněnou duši.

5. To Komenského „vzdálení se svého středu“ je docela zajímavý příměr, ale já bych řekl že to je spíše charakteristika takové či onaké duševní poruchy. Zkrátka: netroufal bych si tvrdit o nějakém člověku, který sice nemá žádné vyšší duchovní potřeby, ale nicméně žije kvalitním přirozeným životem, se svou rodinou a se svými přáteli, že by se snad „vzdálil od svého středu“.

   Jde o to že my co hledáme toto „něco víc“, tak my tento střed vlastně nějak rozšiřujeme. Respektive rozšiřujeme dosah toho, co utváří člověka, v jeho celosti. – Právě proto se ostatně těm „normálním“ lidem zdáme být jakýmisi podivíny; protože oni si vystačí s tím co mají, a ty naše snahy o vyšší smysl jim přijdou jako jakési umělé natahování, přepínání lidské existence. Právě proto je pak tak obtížné si nějak navzájem porozumět.

6. Já bych řekla, že víc než vyšší smysl tady chybí nějaký společný smysl. Ale možná jde o totéž. Možná tím vyšším smyslem může být jenom společný smysl.

7. Škoda, že nemáte Facebook, pane Poláčku. Mohl byste si poslechnout, jak americký psycholog J. Peterson vysvětluje, proč ohromné a homogenní skupiny lidí (se stejným jazykem, stejnými zvyky, stejným smyslem) nemají dlouhodobou perspektivu. Velká skupina lidí vás sice ochrání před nebezpečím, ale vy jako člověk jí „můžete být ukradený“ (tak nějak to vyjádřil). Zatímco malá skupina vás neochrání, ale daleko spíš v ní najdete porozumění. Podle psychologů je člověk schopen se přátelsky stýkat s přibližně dvěma stovkami lidí. Každá skupina nad dvě stě lidí se rozpadá na různé tábory. Je to jakýsi efekt babylónské věže.
   https://www.facebook.com/Nebud.Knedlik/videos/3367606999920629

8. No, abych to upřesnila, on mluvil spíš o ekonomických než o přátelských skupinách. (O bankách, firmách a tak).
   A taky se zmínil o pokušení člověka vytvořit pro svou ochranu totalitní struktury, které by nahradily transcendenci.
   Čili z toho vlastně vyplývá, že transcendence by měla člověku stačit….
   Je hezké mít přátelskou skupinu, v níž si lidé rozumějí, ale člověk se nesmí stát na ní závislým. Podobně se nemá stát závislým na rodině, i když je skvělé a potřebné mít dobře fungující rodinu.
   Ale všechno jsou to věci, o které můžete přijít, a potom se z toho zhroutíte.
   Jedině člověk, který je závislý na Bohu, není závislý na čemkoliv jiném. (To zase tvrdí Komenský v Centrum securitatis.)
   A to byste mohl vyřídit i té své Levici.

9. Struktury s různými potenciály totalizace jsou ale vytvářeny už jen z podstaty lidských spolu-existování: specializací různých modalit reakce na prostředí a autsorcingem své individuální (i třeba orientační a poznávací) reakce na tyto specializované „tkáně“ společností.
   „Jen“ se snad nemusíme stát na nich závislí nasměrováním svého „instinktu“ k transcendenci. Protože jejich ochrana (a to nejen duchovní ale i materiální stránky našeho bytí) je opravdu jen zdánlivá.

   Přesto můžeme vnímat realitu vzájemné nutné sounáležitosti v „prostoru života“ prostřednictvím různých takových rizikových struktur. Evolucionistickým kukátkem nahlédnuto jde možná i o to, aby byla zachována variabilita socializujících-potenciálně totalizujicích struktur/z druhé strany „zaštítěná“ dostatečně robustní komplexitou. Protože vývoj adaptivně úspěšných reakcí společnosti na měnící se okolnosti prostředí (vnějšího i vnitřního) se děje jako u každého jiného materiálního života experimentováním s poruchami (mutacemi;-)) , v rámci odolnosti daného (kulturně-komplexního?) systému.
   Proč se snažím vyjádřit tak složitě tak samozřejmé skutečnosti?… Asi proto abych se pokusil vůči úvahám v této naší mikrokomunitě rehabilitovat vnímání funkce trhů – jako mediátorů ocenění/selekce působení těch různých specializovaných/potenciálně totalizujících funkcí různých „tkání“ společnosti vůči jednotlivci. Je znám jiný reálný „nástroj konzumace“ spontánně se dějícího zespolečenštění? Z praxe jistě ano – méně pružné/méně adaptivní prostředky byrokraticko-silové. V extrému bychom si mohli představit totální, bezporuchovou strukturu jako (již) neživý krystal.

   Nestačil by humanismu i tak těžký až nereálný cíl péče o udržení prostředí individuální svobody/solidární „ochrany spotřebitele “ na trzích ?

10. (I investoři ve velmi silných pozicích na trhu mají reálný zájem trh zrušit/si ochočit – takže pokud by trhy měl být definován kapitalismus, tak jeho „démoničnost“ „porazit“).

11. Pokud označením „trh“ máte na mysli možnost volby, tak takovýto „trh“ by vskutku neměl být zrušen. 🙂

12. Ale volba by neměla být ve stylu: „Ptáčku zobej nebo chcípni!“

13. Napřed tedy k výkladům J. Petersona (kupodivu jsem je mohl na FB sledovat; možná proto že jsem se tam dostal prostřednictvím přístupových práv paní Hájkové).

    Takhle: v zásadě samozřejmě nemá nepravdu. A například už Aristoteles dovozoval, že dobře uspořádaná polis nemá ohledně počtu svých obyvatel překročit takovou hranici, aby se všichni (svobodní) občané mohli znát navzájem. Protože jedině tak se může vyvinout vztah vzájemného přátelství, který je podle Aristotela konstitutivní pro dobrou obec. Bohužel si teď vůbec nevzpomenu, jestli Aristoteles udával nějakou konkrétní hranici pro možnost tohoto vzájemného poznání; ale mám pocit že spíše ano, a že se jeho odhad dokonce také shodoval s oním Petersonem uvádeným limitem 200 osob. – Oproti tomu Platón určil naprosto přesný počet občanů „dobré obce“: 5 400! Tady se už asi opravdu nedalo předpokládat že by se znali všichni osobně navzájem; i když Platón se velmi zasazoval o praktikování syssitií, tedy společného stravování mužů (což bylo zvykem ve starodórských státech Řecka, především ve Spartě) – právě za účelem posilování ducha vzájemnosti.

    Peterson tedy argumentuje pro to, aby nebyly vytvářeny umělé, organizované komunity – nýbrž že prý jediná správná pospolitost je ta „transcendentální“, čili v Bohu.

    Ovšem: tady je nutno namítnout, že komunistická pospolitost (kterou sám Peterson zásadně zavrhuje) měla původně také svůj „transcendentální“ prvek. Že celý komunistický projekt v praxi ztroskotal, to mělo své zcela konkrétní příčiny (z nichž některé rozebírám ve své chystané sérii o Marxovi). A na straně druhé je stejně tak faktem, že i křesťanská transcendence si vytvořila svou organizační formu.

    Dále je nutno se poněkud pozastavit nad Petersonovým tvrzením, že prý „Evropa se rozpadne“, protože je příliš velká. Přitom současný trend je přesně opačný: původně rozdělená, národnostně roztříštěná Evropa teprve začíná srůstat dohromady.

    Tak jak to celé tedy vlastně je? Na jedné straně je nepochybné, že osobní kontakt, osobní vztah může mít člověk jenom k určitému limitovanému počtu osob, dejme tomu k oněm dvěma stovkám. Ale: nemůže zde – nad toto limitní množství osobně vzájemně známých – existovat ještě nějaké jiné pojítko, které spolu navzájem může sbližovat i neznámé osoby?

    Vezměme si třeba jenom ten rozdíl mezi Platónem a Aristotelem: u Aristotela dvě stovky, u Platóna 5 400. Rozdíl je v tom: Aristoteles byl pragmatik, realista, vycházel z bezprostřední jsoucnosti věcí. Zatímco Platón byl idealista, až přímo mystik. On zřejmě viděl toto interpersonální pouto v tom, když všichni občané oné polis jsou spojeni nějakou společnou ideou. Zčásti to byla (obdobně jako v křesťanství) víra ve společné bohy; ale to zdaleka nebylo všechno. U Platóna byli všichni příslušníci obce navíc spojeni společným úsilím o vybudování dobrého, hodnotného, vyšším metám a vyššímu smyslu bytí upsaného státu. Dalo by se říci, že se jednalo o jakousi „civilní transcendenci“. Respektive občanskou transcendenci.

    Což je pak víceméně totéž, co jsem zmínil v souvislosti s – původní – ideou komunistické společnosti. Otázkou pro dnešní dobu je, jestli je možno ještě i dnes vytvořit takovouto „civilní transcendenci“, a na jakém základě. Já osobně stále ještě vycházím z toho, že to možné je; ale pro ten účel je nutno vytvořit něco, co bude této občanské transcendenci reálným základem. A to jak v oblasti čistě hmotné/materiální, tak i v oblasti ideové.

    V oblasti materiální: stále jsem přesvědčen, že Marx měl se svým konceptem pospolitého vlastnictví v nejhlubším jádru vlastně pravdu. Jenom reálné provedení tohoto konceptu je mnohem a mnohem složitější, než jak si to Marx sám představoval.

    A v oblasti ideální: tady je nutno vytvořit nějaké nové pojetí právě té platónské snahy o společné vytváření nějakého vyššího smyslu společenské existence. Což je podmíněno principiálně novou definicí člověka, a především lidské svobody.

14. Co se pak vztahu „vyššího smyslu“ a „společného smyslu“ týče, pak pokud je řeč o oné dejme tomu „civilní transcendenci“, pak ten „vyšší smysl“ samozřejmě musí být zároveň „společný smysl“, jinak by nemohl plnit funkci pojítka.

    Na straně druhé ale ne každý „společný smysl“ je zároveň „vyšším smyslem“; připomeňme si jenom, jak často jsou (a především v minulosti byly) národy spojeny čirým nacionalismem, respektive vysloveně šovinismem.

15. A co se „mé Levice“ 😉 týče, paní Hájková, pak jeden z mých nejostřejších kritiků mi vyčetl právě i to, že moje kritika konzumismu mu připomíná jakousi křesťanskou diskusi, kde se kritizovalo neekologické chování současného člověka. Zkrátka: můj náhled na celou věc se mu zřejmě jeví být příliš málo „revolučním“, nebo přinejmenším příliš nedostatečně razantním, ve smyslu třídního boje.

    To je stálý znak této radikální levice: oni pořád ještě věří tomu že postačí provést svou antikapitalistickou revoluci, a že tím bude celá práce hotova. Že nebude zapotřebí nijak dál měnit samotného člověka, jeho chování, jeho hodnoty – že ten se začne okamžitě po odstranění kapitalismu chovat jako dokonale pospolitá a solidární, uvědomělá bytost. A přitom veškerá zkušenost ze všech socialistických států naprosto jasně vypovídá o něčem zcela jiném.

16. Co se pak trhu a jeho vztahu k humanismu respektive svobodě člověka týče, já myslím že jsem to už jednou napsal: trh je „dobrý sluha, ale zlý pán“.

    To všechno o co se jedná je dokázat nějakým způsobem od sebe separovat tyto dvě jeho vlastnosti; ale právě to je extrémně obtížné.

    Na jedné straně samozřejmě trh nejen že dává člověku/spotřebiteli možnost výběru (a je tedy součástí či podmínkou jeho individuální svobody); ale jde i o to že trh s jeho spontaneitou skutečně v žádném případě není možno nahradit nějakým centrálním řízením či plánem (jak si to naivně představoval ještě Marx).

    Ostatně: v dnešní době ani na levici prakticky nikdo nepožaduje úplné zrušení trhu. Dnešní levice se ale zato oddává jiné iluzi: totiž té, že kapitalismus bude možno účinně potlačit či vytěsnit prostřednictvím družstevní vlastnické formy. A nedají si vysvětlit, že kapitalismus sám bude vždy preferovat a většinově produkovat vlastnické formy individuální – jakožto dravější, průbojnější, a tedy efektivnější. A vůbec: družstevnictví za podmínek volného trhu není ničím jiným, nežli jenom skupinovou variantou docela obyčejného kapitalismu. Vyznavači družstevnictví si nedokážou uvědomit ani natolik základní věc, že družstevnictví samo ve skutečnosti vůbec neřeší problém nerovných příjmů; naopak, svým způsobem je ještě prohlubuje.

    Protože i kdyby se sice podařilo prosadit plnou příjmovou rovnost v rámci jednoho družstva – pak mezi různými družstvy budou panovat obrovské rozdíly v jejich produkci zisku. Zkrátka: některá družstva budou obrovsky bohatá (dejme tomu, že by Microsoft nebo Google byly založeny jako družstva!); zatímco jiná družstva by balancovala na pokraji bankrotu. Čili by byla velice chudá, a tedy i jejich členové. Přitom: současný stav chrání zaměstnance alespoň do té míry, že jejich mzda je chráněna zákonem, kolektivní smlouvou, anebo prostě a jednoduše pracovní smlouvou. Zatímco členové družstev ze zákona platí jako soukromí vlastníci – takže oni by žádné takové ochrany nepožívali! Takže dejme tomu prodavačka v družstevním obchodě by nakonec mohla mít mnohem menší příjmy, nežli její „vykořisťovaná“ kolegyně u soukromníka!

    Ale otázkou družstevnictví a odcizení za podmínek volného trhu se budu zabývat v příslušné kapitole mého seriálu o Marxovi, takže bližší pak až tam.

17. Ještě něco k té „Babylónské věži“: ta ovšem neměla na výšku více nežli něco přes 90 metrů – čili v principu nebyla o nic vyšší, nežli egyptské pyramidy! Tady by pak ovšem bylo nutno se podivovat, proč bůh Jahve svým hněvem – za údajnou vypínavost lidí – postihl právě a jenom Babylónskou věž, a nikoli ty pyramidy.

    Vysvětlení této diskrepance je celkem dost profánní: všechno spočívá na chybném porozumění židovských pisatelů Starého zákona vůči babylónským náboženským představám. Podle nich totiž se celá věc měla tak, že babylónští bohové měli s e s t u p o v a t dolů k věži, aby navštívili jejich chrámové kněžky. Zatímco ti židovští pisatelé SZ to pochopili zcela opačně: že naopak lidé si troufají za pomoci této věže vystupovat nahoru k bohům. Což bylo pro judaistické myšlení ovšem naprosto nepřijatelné; člověk nemůže vystoupit k Bohu, naopak ten sám jediný může (láskyplně) sestoupit k Bohu. A z této záměny, z tohoto nepochopení tedy pak vznikla celá ta starozákonní historka o údajném „rozboření Babylónské věže Hospodinem“.

18. Pane Poláčku, obávám se, že těch, kterým „k pocitu životního naplnění nepostačí to, co poskytuje standardní tržně-kapitalistický systém současnosti, tedy neustálá honba za penězi, za materiálními statky, za osobní kariérou, a kladou si ohledně smyslu svého života vyšší nároky,“ bohužel nebude dostatečné množství nutné pro změnu.
    A odhaduji, že někteří budou dokonce popírat, že by se jich tato charakteristika vůbec týkala.

    Pocitu osamění, jak jste jej výše popsal, proto rozumím a zažívám jej také.
    V této souvislosti jsem si vzpomněl na dva postřehy F. Nietzscheho.
    1) Člověk je líný být sám sebou. 2) Vzdělávací systém má tu zásadní chybu, že neučí snášet samotu (volně citováno).
    Díky Nietzschovi jsem se vícekrát zamýšlel, co vlastně obnáší ono „být sám sebou“ a individualita vůbec.

    Takový člověk dle mého názoru se snaží nepodléhat nejen tlakům vnějším, ale ani vnitřním. Nietzschovskou „vůlí k moci“, zde míním „vůli k moci také nad sebou samým“.
    Nenechá si vštípit představu o šťastném (plnohodnotném, úspěšném atd.) životě od někoho jiného, ať je to kdokoliv (nejen reklamní a mediální průmysl). Sám přemýšlí o tom, co chce, a hlavně proč to chce.
    Je ochoten (připraven) – a to je důležité – ocitnout se pro svůj odlišný způsob života a myšlení ve větší či menší izolaci bez pocitu záště, ukřivdění či bez sektářského pocitu vlastní vyvolenosti.
    Protože má-li někdo odlišné priority a zájmy než velká část lidí v jeho okolí a jeho úsilí míří úplně jinam, do určité izolace se dostane poměrně brzy. Což je stav, který je ochoten ne každý podstoupit: snad proto, že je líný být sám sebou, nebo ho ve škole nenaučili snášet samotu 🙂 … A tak drží basu s ostatními.

    Z toho mi postupně vyplynulo, že vize „autentické levice“ či „humanisticky“ (tzn. „autenticky“?) pojatého marxismu nejsou a patrně nebudou lákavé pro davy, že je to svým způsobem elitářská záležitost.

    U myšlenky „autentické levice“ může navíc vyvstat problém.
    V létě jsem v jednom z příspěvků napsal: „Mezi marxismem intelektuála či umělce a dělníka může být značný rozdíl.“ Místo slůvka „marxismus“ lze dosadit něco obecnějšího, např. „pojetí levicovosti“.
    Které pojetí bude více autentické…? Nezavádí nás to zpět k Platónově pojetí duše a státu ? Není to hledání „autentické“ levice jen sekularizovanou obdobou hledání pravé cesty víry ?

    V této souvislosti jsem si vzpomněl na slova E. Fromma, který ve své knize o Marxovi píše: „Marxův atheismus je nejvyšší formou racionální mystiky. Marx má k Mistru Ekhartovi nebo zen buddhismu mnohem blíže než většina těch, kteří vystupují jménem božím a jménem náboženství, a Marxovi vytýkají ‚bezbožnost‘.“

19. OPRAVA:
    Pane Poláčku, obávám se, že těch, kterým „k pocitu životního naplnění NEpostačí to, co poskytuje standardní tržně-kapitalistický systém současnosti, tedy neustálá honba za penězi, za materiálními statky, za osobní kariérou, a KLADOU si ohledně smyslu svého života vyšší nároky,“ bohužel nebude dostatečné množství nutné pro změnu.

20. Touha po možnosti vymknutí se z lidské kondice -trvalé konfrontace s rozmanitostí protichůdných chápání/představ řešení lidských záležitostí – je obzvláště patrná tváří v tvář touze po eliminaci destruktivní polohy lidského charakteru. Jde o ožehavý kauzální motiv a proto reflektovaný víceméně celým politickým a religiózním spektrem. Západní (nejen) společnost nabízí pokusy o tvorbu jak religiózního tak sekulárního modelu řešení. Pestré modely přináší zajímavé i velmi romantické směsice obou pojetí, což je dané aktuální politickoekonomickou situací. Jde o pokusy doprovázené sporem (mnohdy i krvavým), který z nich je blíže onomu božskému.
    A nedosažitelnému …bych dodal.

21. oprava ..obzvláště patrnÁ tváří..

22. Ano. Je dobré být sám. Je dobré čas od času (nemusí to být jen každý sedmý den) zastavit svou aktivitu a vyhledat ticho.
    A přemýšlet o tom, nakolik na nás popohání svět (kapitalismus) a nakolik nás popohání stres zevnitř.
    https://www.krestandnes.cz/sabat-zivotny-rytmus-pre-sucasnost-ii/

23. V pořádku, pane Schollere, už jsem ten Váš text opravil. – A mimochodem je potěšujícím úkazem Vás zde znovu moci pozdravit. Už jenom z tohoto důvodu sepsání tohoto mého „Manifestu“ nebylo tak zcela zbytečným počinem. 😉

24. Stejně tak je pro mě potěšující opětovné přihlášení pana Petraska. – Pane Petrasku, zrovna v minulých dnech jsem na Vás myslel, mám tak trochu špatné svědomí že jsem se stále ještě nedostal k Arendtové „Diktatuře“ od Vás; ale jak jste možná už sám zaznamenal, v současné době mám rozpracovanou sérii článků o Marxovi, je to pro mě opravdu stěžejní dílo do kterého jsem vtělil víceméně celá léta mého zabývání se touto problematikou, a to má teď pro mě ovšem prioritu. Ale tato má práce se už chýlí ke konci, v nejbližší době začnu (zde) s jejím uveřejňováním; a hned potom se pustím do Vaší Arendtové. 😉

25. Teď tedy k samotnému tématu. – Pane Schollere, v jádru věci souhlasím a souzním prakticky naprosto se vším, co jste napsal; tedy s Vaším základním pojetím jak daného tématu, tak ale životního postoje vůbec.

    K jednotlivým bodům: ano, je samozřejmé že dnes je otázka „jak oslovit většinu“ naprosto klíčovým problémem všech snah o nějakou zásadní změnu stávajících poměrů. – Mimochodem, právě teď právě na toto téma běží (v souvislosti s mým „Manifestem“) dost intenzivní diskuse na fóru Levice; zrovna dnes jsme tam (na základě statistických dat) rozebírali otázku, jaký je dnes vlastně reálný podíl dělnické třídy na celkové populaci (v zásadě někde kolem 15 %). Jde o to, že většina členů Levice se domnívá, že je možno si vystačit s klasickou sociální agendou; a stále věří tomu že tu existuje nějaká prekarizovaná „mlčící většina“ utlačovaných respektive vykořisťovaných, které je touto sociální rétorikou možno oslovit a aktivovat. Zatímco já oproti tomu tvrdím, že dnes už je situace naprosto jiná, klasická dělnická třída jak už uvedeno tvoří jenom malý zlomek celé společnosti. A že – pokud chceme přivodit nějakou změnu – musíme dokázat oslovit docela obyčejného, „průměrného“ člověka. A k tomuto středovému člověku ale musíme hledat zcela nové cesty.

    Moje vlastní přesvědčení je, že jako naprosto první krok je nutno především vyrazit stávajícímu systému z rukou jeho nejsilnější zbraň – totiž jeho tvrzení, že prý člověku přináší plnou a naprostou svobodu. Na svou svobodu je člověk vždy (a především v moderní době) velmi citlivý (jak ostatně dokládá vzbouření odpíračů očkování). Jde tedy především o to tomuto člověku přesvědčivě ukázat a vyložit, jak je za podmínek kapitalismu nesvobodný; zevně i vnitřně.

    Samozřejmě že si nedělám žádné iluze že jenom tímto mým jedním manifestem bych mohl nějak „pozvednout masy“; ale jde o to udělat začátek. Napřed jde jenom o to shromáždit určitý počet zájemců, kteří by byli ochotni o daných tématech diskutovat více do hloubky. (Mimochodem: zrovna dneska jsem obdržel zprávu, že o otištění mého Manifestu by měl zájem i Institut české levice. Ten sice asi také nemá nějak příliš velký okruh čtenářů – ale přece jenom, je to v každém případě znamení že přece jenom by se mohly otevřít určité možnosti. Tím spíše že po totální porážce levice v posledních volbách je všem jasná nezbytnost onoho uvedeného hledání nových cest.)

    A ostatně: tento můj Manifest je z mé strany víceméně jenom jakousi „první vlaštovkou“. Mým hlavním dílem bude už zmíněná série „Marx a dnešek“, ve které nejenom analyzuji základní téze tohoto autora, ale zároveň provádím rozlišení, co z jeho myšlenek má trvalou platnost (a o které je tedy možno se opírat i dnes), a které z nich jsou přinejmenším dnes už nepoužitelné, a kde je tedy nutno hledat nové cesty.

    Mimochodem, ještě k tomu že „mezi marxismem/levicovostí intelektuála a dělníka může být značný rozdíl“ – no ano, toto dělení je naprosto jasně znát v tom jak je můj Manifest přijímán v komunitě Levice: ze strany těch několika intelektuálů kteří tam jsou byl tento můj ideový program přijat se souhlasem až přímo s euforií; zatímco tamější „proletářskou“ sekcí byl zcela zásadně (a značně nevraživě) odmítnut.

    To souvisí ostatně i tou „leností být sám sebou“: to naprosto stoprocentně platí právě i pro levicové aktivisty, oni sice vyvíjejí veškeré možné aktivity, ale myšlenkově, ideově se spokojí s jednoduchými myšlenkovými schématy. Na kterých nechtějí nic měnit.

    A právě tohle je ten zcela zásadní problém, vždy a ve všech dějinných situacích: naprostá většina lidí vždy znovu a znovu podlehne této „lenosti“. Základní otázka tedy zní: je možno tuto „lenost být sám sebou“ nějak rozbít, překonat?

    Marx doufal v to, že svobodná kreativita je bytostným charakteristickým znakem člověka; a že hned po osvobození člověka z pout kapitalismu tato lidská kreativita vytryskne do výše plným proudem. Ovšem – Marx tady (naprosto typicky pro něj!) zaměnil dvě věci: lidský rod jako takový na straně jedné, a lidské individuum na straně druhé. To jsou opravdu dvě velice rozdílné skutečnosti.

    Ano, je možno říci že lidský rod jako takový se vyznačuje vysokou mírou kreativy (ve srovnání s ostatními primáty v každém případě 😉 ); ovšem naprostá většina lidských individuí vždy daleko spíše propadne této pohodlné „lenosti“.

    Ostatně: i ve „zlatých obdobích“ lidstva, jako dejme tomu v antickém Řecku, byly všechny ty jedinečné výkony lidského ducha stejně tak záležitostí víceméně úzkého okruhu „elit“; a už tehdy se vynořila hluboká propast mezi touto elitou a mezi obecným lidem. „Hoí polloí kákoí“ – většina je špatná (méněhodnotná), takto lakonicky tento vztah mezi elitou a masou pojmenoval už Hérakleitos.

    Na straně druhé: já stále vycházím ze zkušenosti, ze zážitku reformního „Pražského jara“ roku osmašedesátého. Jistě: to tehdejší obrovské vzedmutí národního ducha bylo do značné míry jenom euforií, která nemohla trvat věčně. Ale přesto: tehdy se ukázalo, že lidé začnou být aktivní, lidé se začnou zajímat, když jsou svými životy upnuti do souboje dvou protichůdných principů. Což bylo právě tehdy: princip kolektivismu (socialismu) se konfrontoval (a pozitivně oplodňoval) s principem individuální svobody.

    Anebo z jiného soudku: dalo by se říci, že duch křesťanství byl tehdy nejsvěžejší, nejkreativnější, když se musel potýkat se svou duchovní „konkurencí“, ať už s řeckou filozofií nebo obecně s pohanstvím. Jakmile křesťanství získalo absolutní dominanci, a tedy „mělo své jisté“, pak to vedlo nutně ke stagnaci jeho kreativity.

    Takže má odpověď (a tím i výraz určité naděje) zní: ano, člověk je v zásadě „líný být sám sebou“ – ale je možno ho případně postavit do určitých životních/existenčních/existenciálních podmínek, které by mohly působit opačným směrem. Abych zase jednou sáhl po Veverkovi: kdy síly negentropie působí proti silám entropie.

26. Co se pak Frommova tvrzení o „racionální mystice“ u Marxe týče: to je velice složité téma. Pokusím se ho proto poněkud zjednodušit, a to sice poukazem na vývojovou linii evropského ducha, na jejímž konci stál Marx.

    Je nepochybné: Marx navazoval na Hegela. I když nevynechal jedinou příležitost jak se od jeho filozofického dědictví emancipovat, dokonce ho neustále zatracoval – ve skutečnosti (jak se svého času doslova vyjádřil jeden německý profesor filozofie) „bez Hegela by Marx vůbec nebyl možný“.

    A Hegel – ten vycházel zčásti z křesťanství, a zčásti z řecké filozofie, a to především Platóna. Že křesťanství má svou mystickou složku, o tom samozřejmě není žádného sporu; ale i u Platóna je možno nalézt silné mystické prvky. Dalo by se říci, že je to jistá „předurčenost Bytí“, která je základním jádrem Platónova filozofického konceptu. (A která má svůj předobraz vlastně už u Anaximandra, s jeho tajuplným „apeiron“, ze kterého se rodí – a podle „zákonů času“ zase zpět navrací – náš hmotný, předmětný svět.)

    Pokud je tedy možno u Marxe někde právem možno uvažovat o přítomnosti jakési „racionální mystiky“, pak právě v této linii „prestabilizované harmonie“ samotného Bytí. Marx sám by s nejvyšší razancí popíral toto duchovní dědictví svých teorií, neboť on se považoval za ryzího racionalistu. – Nicméně zrovna v minulých dnech jsem uvedl, že výslovné tvrzení Engelse, že marxismus je „čistou vědou“ a žádnou „ideou“, v žádném případě neodpovídá skutečnosti. Marx byl od samého počátku veden takovouto ideou; v prvé řadě ideou humanismu, ale v hlubším smyslu touto prastarou ideou v sobě samém dokonalém, harmonickém, „božském“ Bytí.

    Totiž: bylo by hrubým převrácením skutečnosti, kdybychom v této souvislosti Marxe označili za „mystika“. Marx byl skutečně v prvé linii materialista a racionalista; nicméně jak řečeno určité momenty či stopy starých mystických tradic je u něj skutečně možno objevit.

27. „Jde o pokusy doprovázené sporem (mnohdy i krvavým), který z nich je blíže onomu božskému.
    A nedosažitelnému …bych dodal.“

    – Pane Petrasku, k tomu bych zase já dodal 😉 tolik, že s největší pravděpodobností je to právě tato „nedosažitelnost božského“, která jediná tu zakládá pozitivní, tvůrčí napětí. Říkám to na adresu křesťanství znovu a znovu: kdyby se skutečně stalo a židovsko-křesťanské eschatologické naděje by došly svého finálního naplnění – byl by to fakticky konec všeho. Už by nebylo v co doufat, k čemu se upínat, kam směřovat. Absolutní naplnění je zároveň absolutním zánikem. Kdyby Anaxiamndrovo apeiron ze sebe přestalo rodit předmětný svět (kde jednotlivé věci si navzájem „činí bezpráví“), a kdyby toto apeiron zůstalo uzavřené jenom v sobě samém, ve své nezkalené dokonalosti – co by pak na něm ještě bylo zajímavého?… Nebylo by tu žádné napětí, žádná dynamika, žádné směřování; nic.

    A to samé platí i pro ty navzájem si konkurující a vzájemně se svářící koncepty: bez jejich neustálého boje by ustrnul jakýkoli vývoj.

    To jediné o co se jedná je to, u obou svářících se stran vytvořit alespoň základní pochopení pro to, že strana protilehlá je nejen odpůrcem, nejen nepřítelem – ale zároveň doplňkem, opačnou stranou té samé mince, toho samého bytí, toho samého lidského rodu v jeho společném směřování časem, dějinami. Tímto – případným – vzájemným porozuměním ovšem střet jako takový nekončí; ale z roviny negativní, pouze nepřátelské se přesouvá do roviny v zásadě pozitivní, vzájemného zkoumání a obohacování.

28. Co se té „zastavení aktivity“ týče: paní Hájková, samozřejmě v zásadě je to pravda, ale autor toho článku v Křesťanu používá v každém případě značně svérázné argumentace. Především by mě docela zajímalo, odkud bere své – zřejmě natolik zaručené – informace o tom, jakým způsobem pracovali židovští otroci v Egyptě, kolik přitom museli položit cihel, a že jim za nesplnění normy prý dokonce hrozila smrt. Když v úředních egyptských záznamech (velmi precizních) není vůbec žádná zmínka o přítomnosti jakéhosi izraelského národa v Egyptě; natož pak o jeho zotročení a o jeho pracovních podmínkách.

    Za druhé: nerad bych se mýlil, ale mám silný pocit že i v Egyptě panoval šestidenní pracovní týden. A jestliže na stavbě pyramid nepracoval sedmý den nikdo (ani žádní dozorci, stavbyvedoucí apod.), pak zde nemohli pracovat ani (izraelští) otroci.

    A konečně, jak už jsem před časem zmínil, podle nových archeologických nálezů egyptské pyramidy nestavěli otroci, nýbrž svobodní feláhové, za regulérní mzdu.

    —————–

    Jinak ovšem ta výzva k „zastavení aktivit“ jak řečeno je naprosto v pořádku; a to jak celou věc podává autor onoho článku mě opět velmi úzce upomínalo na Aristotela, s jeho důrazem na svobodnou činnost lidského ducha či duše, pomimo veškeré fyzické činnosti. Neboť při této fyzické činnosti není subjekt sám u sebe, je strháván vlastním utilitarismem světa věcí, a není tedy skutečně svobodný.

29. Včera jsem zcela zapomněl ještě něco dodat k oněm přednáškám J. Petersona: co se mi u něj opravdu zalíbilo, to byla krátká přednáška na téma „konzervativci a škatulkování“. Napřed se zdálo že zde zaujme jenom jednostranný postoj, ve prospěch konzervatismu – ale pak přece jenom celou věc otočil, a zaujal vyvážený postoj, že obě strany (jak konzervativci tak i liberálové) mají svou pravdu, a že záleží jenom na konkrétním kontextu, který z obou těchto protichůdných náhledů je zrovna odůvodněnější, situaci přiměřenější.

    Jedná se o toto video: https://www.facebook.com/Nebud.Knedlik/videos/konzervativci-rádi-dávají-věci-do-škatulek-škatulky-uspořádají-a-nechtějí-je-měn/277404837636421/?__so__=permalink&__rv__=related_videos

30. Teď se, pane Poláčku, trochu podobáte jednomu radikálnímu levičákovi, se kterým jsem nedávno diskutovala.
    Napsala jsem si totiž na Facebook větu z Jeremjášova Pláče:
    „Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina“. Nečekala jsem žádné reakce. Ale on si to přečetl a málem mi za to vynadal. Chtěl na mně, ať dokážu Boží existenci.
    Což samozřejmě nelze. Podobně nemohu dokázat, že Izraelci byli v egyptském otroctví. A nepřijde mi to ani jako zásadní věc vám něco takového dokazovat.

31. Já jsem tím odkazem vlastně chtěla naznačit panu Schollerovi, že samota člověka s Bohem se může podobat té jeho samotě. Tedy, pokud ho to zajímá.

32. Náhodou jsem si otevřela Biblický komentář ke Starému zákonu v místě, kde zrovna nějaký teolog píše:
    „O Bohu, o životě i o sobě samém jsem se dověděl daleko víc v temnotě strachu a selhání, než na výsluní. Existuje něco takového jako poklady temnoty. Temnota díky Bohu pomine. Co se však člověk naučí v temnotě, to nikdy neztratí.“

33. Paní Hájková, s Vaším příspěvkem jsem v základu tiše souhlasil, tak jsem nereagoval.
    Když už tedy píšu, tak jen doplním, že způsob Vašeho vyjádření mi připadá výstižnější a mně bližší než v dotyčném článku, který na můj vkus vyznívá příliš religiózně. Vaši myšlenku jsem tam však vysledovat dokázal – a tak jsem nic nenamítal. Pravda, mohl jsem dát alespoň nějaké znamení souhlasu 🙂

34. Pane Poláčku, má reakce vyznívala možná příliš pesimisticky.
    Rozhodně jsem tím nechtěl říct, že nemá smysl vnášet nové podněty do debaty o „restartu levice“ –a to tím spíš, že „po totální porážce levice v posledních volbách je všem jasná nezbytnost onoho uvedeného hledání nových cest“, jak sám píšete. A co se týče Vámi uvedeného nasměrování úvah, plně souhlasím.
    Mám dvě děti, takže si uvědomuji důležitost prvních malých krůčků :-), takže vítám, že o Váš text mají zájem i jiné iniciativy.
    Do jisté míry jsem rezignoval já a nyní si uvědomuji, že to není úplně dobře.

    K tomu Frommovi. Určitě bych také netvrdil, že Marx byl svého druhu mystik.
    Měl jsem asi raději rovnou napsat, že ideologie (a co jí vlastně není !) je v mém pohledu sekularizované náboženství nebo prodloužená ruka náboženství, jak s oblibou říkávám. Takže tu jsou (v rámci jedné ideologie) také jakoby spory o pravost víry jako v rámci jednoho náboženství.

35. Děkuji za odpověď, pane Schollere. Ano, chápu, že se vám ten článek zdá příliš religiózní. Je to možná tím, že Bible (a náboženství obecně) jsou vám příliš vzdálené. Mně se naopak líbil, protože mně Bible nikdy vzdálená nebyla, ani tehdy, když jsem se ještě považovala za ateistku. Měli jsme ji doma (můj tatínek ji měl) a já jsem si z ní občas četla. Tatínek byl předválečný komunista a horlil proti náboženství. V dětství měl katolickou výchovu, později vystoupil z církve. Bibli měl proto, aby mohl na ní dokazovat, že to není pravda. Já jsem to zpočátku, jako mladá studentka, zkoušela dělat po něm.
    Tomáš Halík prý někdy řekl, že militantní ateisté „jsou nám (křesťanům) blíže“ než ateisté lhostejní. Kdo ví? Možná proto, že v nich něco hoří, zatímco v těch lhostejných ne.
    Když jsem zestárla, uviděla jsem všechno v jiném světle. Bibli čtu téměř každý den, přestože se mi pan Poláček snaží dokazovat, že je nepravdivá.

36. Ten článek se mi líbil i proto, že v něm není žádné moralizování. A jak je známo, moralizování vyvolává v člověku odpor a touhu dělat to, co je zakázáno.

37. Paní Hájková, když jsem četl Vaši krátkou včerejší odpověď panu Schollerovi (18:11), okamžik jsem si myslel, že srovnáváte samotu člověka s Bohem se samotou samého Boha (s člověkem)… Při zdejších diskusích o povaze vztahu Boha k člověku (zda mu dává dost prostoru), mě totiž tahle myšlenka opakovaně napadala a zaujala natolik, že jsem ji chtěl sem vnést. Jako leckdy jindy k tomu ovšem nedošlo… Zatím. Těchto pár řádek sem totiž vkládám proto, aby se tak spíše stalo.

38. Srovnávala jsem samotu člověka s Bohem (tedy samotu bez přítomnosti jiných lidí) a samotu člověka se sebou samým, o jaké se domnívám, že tu mluvil pan Scholler.
    Bůh samozřejmě také nechce být sám. Proto stvořil svět i člověka (aby s ním mohl být), a proto k člověku mluví.

39. Paní Hájková, kdysi jsem takový „militantní ateista“ opravdu byl. S Marxem nebo levicí to ale nesouviselo; spíš se špatně čteným Nietzschem.
    Pak se mi stalo, že čím více jsem Boha popíral, tím větší námahu mě to stálo a cítil jsem, že jsem docílil spíše pravého opaku; a čím víc jsem se jej zase později snažil „najít“ či „vyslovit“, tím spíš se mi ztrácel. A u postřehu tohoto mezistavu jsem jaksi zůstal s domněnkou, že o tom to možná je.

    Člověk je dle mého názoru mimo jiné také „Homo religiosus“, proto ta všelijaká náboženství, ideologie atd.
    Osobně čerpám mně blízkou podobu religiozity a „duchovní outěchy“ ze Sókrata, Platóna a dokonce i Nietzscheho (především rané a střední periody jeho tvorby – tedy např. Nečasové úvahy; Radostná věda; Lidské, příliš lidské; Ranní červánky).
    Mimochodem doporučuji pro ucelenější vhled monografii „Nietzsche“ od Pavla Kouby, který je údajně křesťan (neověřeno).

    Bible mi není úplně cizí, zkoušel jsem, ale odložil na neurčito.
    Pravdivost bych zde moc neřešil; spíš, co sdělují ta která poselství, čím mohou pomoct k dosažení nějaké životní moudrosti. Pokud vím, společné čtení Bible je využíváno i v psychoterapii – a obdobně bych k tomu přistupoval i já.

40. Přemýšlel jsem, pane Poláčku, nad Vaším manifestem SAL. Jaký je? Začnu tím, jaký není. To si stačí vzít na pomoc nějaký známý příklad, třeba bojovný Komunistický manifest Marxův. Jeho již dříve zde vzpomenutý závěr je úplném protikladu s Vaším přístupem. (Že proletáři mohou ztratit víc než své okovy, se ukázalo u zdi hřbitova Pere Lachaise.)

    Také mi na mysl připadly dvě proklamace v zásadě umělecké. Prvním je známý Manifest futurismu F. Marinettiho, jenž dnes (podle mne) působí velmi nesympaticky. Nejinak než u Marxe, i zde staré musí zhynout! Není divu, oba jmenovaní autoři byli mladí, v Kristových letech. (Nakonec i v „manifestu“ samého Ježíše…)

    Rok před Marinettim vyšel umělecký manifest architekta A. Loose Ornament a zločin. Těžko stručně vysvětlit, jak silně na mě z něho vane kouzlo nechtěného. Není ornamentu, jenž by mohl působit tak zastarale jako text obhájce krásy pouhé účelnosti. Důsledky všude kolem k tomu stínují temně víc než celé jedno století. Je to, stejně jako v případě kapitalismu (abych parafrázoval titul mé oblíbené knížky architekta L. Kriera) osud, ne volba. Loosův manifest nicméně neztratil jedno, jako ostatní velké inscenace, stále dokáže generovat pochopení a nesouhlas. Čtu jej pravidelně.

    Manifest SAL je text nemilosrdně poučený, oproštěný, minimalistický. Vše, co bylo shledáno lehkým, bylo na cestě k němu odhozeno. Nikoli z dědictví věků, ale z vlastní výbavy nadějemi, nepodařilo-li se je podložit. Je to text mrazivé vnitřní poctivosti.

41. „… komu k pocitu životního naplnění postačí to co poskytuje standardní tržně-kapitalistický systém současnosti…“

    Podle mě je chybou klást pocit životního naplnění do závislosti na ekonomickém systému. Změnou ekonomického systému životního naplnění docílit nelze.

    („… někteří budou dokonce popírat, že by se jich tato charakteristika vůbec týkala.“)

42. Vážený pane Horáku, uznávám že k Vámi zmíněné zaujatosti myšlenkou na samotu člověka s Bohem// Samotu Boha s člověkem! by ode mne nejpravdivější bylo něco takového co zmínil pan Scholler: Souhlasně (a dodám: vděčně) mlčet.
    Jen zkusím (jako znamení souhlasu:-)) napsat, že jsem si položil vedle Vaší věty obraz Samoty(?) Ježíše od modliteb v Getsemanské zahradě po přijetí Kříže.

43. Téměř by se dalo říci, že pokud můj „Manifest“ nebude mít nijaké další reálné účinky, tak přinejmenším se mu podařilo zase důkladně rozproudit zdejší debatu. 😉 Ještě před několika dny jsme si tu povídali vlastně už jenom já s paní Hájkovou; a najednou vůbec nestíhám odpovídat na nové podněty.

    Tak tedy popořadě, napřed ještě k některým tématům ze včerejška.

    Pan Scholler: „Místo slůvka „marxismus“ lze dosadit něco obecnějšího, např. „pojetí levicovosti“.
    Které pojetí bude více autentické…? Nezavádí nás to zpět k Platónově pojetí duše a státu ? Není to hledání „autentické“ levice jen sekularizovanou obdobou hledání pravé cesty víry?“

    To je velice složitý komplex otázek. Začněme tím, co jsem napsal už včera, v souvislosti s tvrzením Fromma o „mystickém racionalismu“ u Marxe: ano, není pochyb že je zde naprosto jasná spojnice od Marxe k „Platónově pojetí duše a státu“. A to zcela bez ohledu na to, že Marx zavrhoval vlastně obojí: jak stát tak i duši. 😉

    Ve skutečnosti jeho představy o – dokonalé – komunistické společnosti spočívají právě na Platónově konceptu dokonalého (filozofického) státu, a stejně tak na představě dokonale dovršené lidské duše. Za oběma těmito koncepty stojí platónská „idea“, bez ohledu na to že Marx by tyto kořeny jeho konceptu komunistické společnosti nikdy nepřiznal.

    Co se pak toho týče, jak se k tomu všemu má (můj) koncept „autentické levice“ – to je otázka asi ještě o další řád složitější.

    Na straně jedné: ano, svým způsobem vlastně celý život hledám právě tuto platónskou ideu, respektive její uskutečnění na tomto světě. (A kdysi jsem dokonce věřil i ve zcela reálnou možnost zřízení komunistické společnosti.) Na straně druhé jsem během let pochopil, že právě toto uskutečnění ryzí ideje v reálném světě principiálně není možné. Tento fatální střet ideálu s realitou musel zakusit už sám Platón, když se pokusil v Syrakusách zřídit stát podle svých představ, a nakonec byl rád když vůbec vyvázl s holým životem; a přesně takovým fatálním střetem ideje s realitou byly všechny pokusy o zřízení komunistické, nebo i jenom socialistické společnosti.

    Zpět tedy ke konkrétní otázce pana Schollera, jestli snad „není to hledání „autentické“ levice jen sekularizovanou obdobou hledání pravé cesty víry?“ – Tady ovšem záleží na tom, kdo je tu míněn jako subjekt či aktér tohoto hledání. Pokud já sám hovořím o „autentické levici“, pak mám vždy na mysli právě už nějaký mix, syntézu mezi ideou a realitou. A právě tím ostatně stále znovu narážím na většinu těch, kteří se také považují za „autentickou levici“: oni stále vidí jenom svůj víceméně eschatologický projekt „odstranění kapitalismu“, na což má pak následovat víceméně naprosto harmonická a bezrozporná postkapitalistická společnost. Dnes se už sice jen málokdo odváží veřejně mluvit o komunismu; ale obávám se, že tyto představy o „postkapitalistické společnosti“ se od marxistického projektu komunismu až tak příliš neliší.

    Ano, jeden zásadní rozdíl tu je: většinou se dnes nežádá zrušení tržní ekonomiky. (Právě proto by ale sám Marx nikdy neuznal, že se pak může jednat skutečně o nekapitalistickou společenskou formaci.) Ovšem: na místo představ o klasickém komunismu s plánovanou ekonomikou pak nastupuje představa o nekapitalistické společnosti, kde roli společenského vlastnictví přebírá vlastnictví družstevní. Ale fakticky i za tímto alternativním konceptem stojí ta samá představa o finálním stavu dějin, kdy zlý kapitalismus je vystřídán veskrze humánní, spravedlivou, rovnostářskou a pospolitou (družstevnickou) společenskou formací.

    Abych se tedy ještě vrátil k mému vlastnímu poměru k marxismu: ano, jak to dnes naprosto přesně charakterizoval pan Horák „manifest SAL je text nemilosrdně poučený, oproštěný, minimalistický. Vše, co bylo shledáno lehkým, bylo na cestě k němu odhozeno.“ Z marxismu jsem skutečně odhodil vše, co jsem v něm shledal nepoužitelným, a zachoval jsem jenom několik z jeho klíčových momentů.

    Ale přece jenom bych se ještě vyjádřil k otázce pana Schollera, jestli „není to hledání „autentické“ levice jen sekularizovanou obdobou hledání pravé cesty víry?“

    Ano, v určitém smyslu musím přiznat: přes všechnu – jak osobní tak i léty získanou – skepsi ve mně stále ještě přetrvávají zbytky něčeho, co by bylo možno nazvat „vírou“. Přese všechno stále ještě věřím, že přece musí být možné, aby lidé jednou utvořili skutečně lidský svět. A dokonce uchovávám ještě i jakousi nezdolnou naději, že i když nám samotným už nebude dopřáno tento svět spatřit a zažít, tak že přesto by bylo možné položit k němu alespoň určité základy. Taková je tedy má „víra“.

44. Další téma ještě ze včerejšího dne: otázka osamělosti.

    Já tady nechci tuto osamělost řešit z hlediska víry; ale mám k tomu určitou paralelu z říše filozofie. Totiž: na tvrzení Hegela, že všichni filozofové v celých dějinách filozofie byli součástí jedné jediné ucelené vývojové (dialektické) linie kontroval Patočka konstatováním, že „na cestě filozofického hledání je nakonec každý osamělý jezdec“.

    Tento napohled tak prostý výrok má velmi hluboký dosah. Je tu totiž řečeno, že ten kdo skutečně hledá – filozofické či životní – pravdy, ten se nikdy nemůže stát (pasivní) součástí nějakého velkého množství, nějaké ideově homogenní skupiny. Kdo hledá filozofické pravdy, ten musí znovu a znovu zkoumat, přezkoumávat – a také zpochybňovat, a už jenom tyto nikdy nekončící pochybnosti ho nevyhnutelně vydělují ze všech komunit těch, kteří navzájem sdílejí nějaké věčné a nezpochybnitelné „pravdy“.

    Být filozofem, v pravém a úplném smyslu, respektive vůbec být hledajícím – nedá se nic dělat, ale to prakticky automaticky znamená odsouzení k tomu, být natrvalo tímto „osamělým jezdcem“.

45. K další otázce ze včerejška, od pana Schollera, co vlastně je „individualita“. Respektive schopnost „být sám sebou“.

    Musím otevřeně přiznat, že k definitivnímu zodpovězení těchto otázek se necítím (ještě) být dostatečně kompetentní. V jistém smyslu tato otázka po podstatě vlastního já zřejmě vždy musí zůstat neřešitelným mystériem. – Už proto že v tom okamžiku kdybychom tuto otázku po vlastní individualitě finálním způsobem zodpověděli, v tom okamžiku bychom tuto naši individualitu ztratili. Protože tu je možno definitivním způsobem uchopit pouze u robotů – ale ne u člověka.

    Ale – snad přece jenom něco. Čistě obsahově by se totiž zřejmě dalo říci, že to, co my považujeme za něco, co je exkluzivně jenom naše, že ve skutečnosti je to jenom individuací toho, co je obecné, univerzální. Jinak řečeno: jednotlivec je individuací celku, celého širého světa, veškerého bytí.

    Na straně druhé jsou ale přinejmenším velmi jednostranné všechny koncepty, které chtějí toto individuum vysloveně rozpustit v nějakém údajně nadřazeném celku. (Což je typické především pro východní způsob myšlení, jmenovitě pro zen-buddhismus například.)

    Protože na straně druhé stejně tak platí: neexistuje (reálně) nic obecného, co neexistuje ve formě jednotlivého. Jinak řečeno: je to právě (reálné) individuum, které je konečným nositelem všeho jsoucího. Zmíním ještě jednou Vítka Skočného: on vždy argumentoval tím, že všechny kapky se rozpustí v nekonečnosti moře. Na to já jsem mu vždy odpovídal: pokud zmizí všechny jednotlivé kapky, zmizí i samotné moře. Když zmizí všechna zrnka písku – zmizí i celá poušť.

    Jak řečeno neodvážil bych se tu definitivně řešit tajemství individuální existence; ale přece jenom bych tvrdil, že toto je hlavním úkolem (a zároveň základním smyslem) individuality, individuální existence: být reálným nositelem univerzálního bytí.

    Tento fakt až nekonečným způsobem zhodnocuje roli individuality; ale zároveň ji zatěžuje vysokou odpovědností. Právě proto, že toto univerzální bytí nemůže existovat jinak nežli prostřednictvím individuí; a jejich individuální kvalita tedy v posledku rozhoduje o tom, jaká bude kvalita samotného bytí.

46. …… Pane Petrasku, s největší pravděpodobností je to právě tato „nedosažitelnost božského“, která jediná tu zakládá pozitivní, tvůrčí napětí…..
    K tomu bych dodal pane Poláčku – nelze opomenout, že tvůrčí napětí kotvené poznatkem vím že nic nevím (znalostí nedosažitelného) je spíš nakloněno schopnosti pluralitního smýšlení a odolné extra toxické touze po absolutním naplnění, než tvůrčí napětí kotvené poznatkem vím kdo ví.
    Navíc schopnost pluralitního smýšlení dnes nabízí sympatie a ponouká k takové politické filozofii limitace „bezpráví“, které je notoricky vystavena demokracie. A jsme zas u Hanky.
    A plni pozitivního, tvůrčího napětí….. …..bych dodal.

47. Vidíte, pane Schollere, to jsem ani nevěděla, že společné čtení Bible je využíváno i v psychoterapii. Jenom jsem tu nedávno poznamenala (když byla řeč o intuitivním léčivém pohledu na západ slunce), že někomu k témuž účelu může posloužit čtení Bible (třeba i o samotě). A proto ji čte.
    Lidé tam od nepaměti hledali naději. A nacházeli.

48. Jeden již postarší z vyučujících filozofie uváděl na stará kolena svou přednášku suchou glosou – dřív jsem jsem se informoval o lidském údělu z Blesku. Dnes si otevřu bibli a mám to v ještě obnaženější podobě.

49. Dodatečně Panu Jiřímu Nushartovi:
    Když jsem výše psal „… někteří budou dokonce popírat, že by se jich tato charakteristika vůbec týkala.“, myslel jsem tím jejich popírání, že jim k pocitu naplnění postačí neustálá honba za penězi, za materiálními statky a osobní kariérou, aniž by si kladli ohledně smyslu svého života vyšší nároky. – Ať už to souvisí se závislostí na ekonomickém systému nebo ne.

    „Podle mě je chybou klást pocit životního naplnění do závislosti na ekonomickém systému. Změnou ekonomického systému životního naplnění docílit nelze.“
    Dle mě je chybou klást tuto závislost kategoricky a naivně si myslet, že pouhou změnou systému bude se vše v dobé obrátí (jak zde vícekrát zdůrazňoval i pan Poláček).
    Nicméně stejně tak je na místě přiznat, že každý jsme (někdo více, někdo méně) dítětem své doby. …Že ten který systém více či méně podporuje ty které sklony jedince.

50. Manifesty – pane Horáku, já vlastně napřed musím k celé věci říci, že můj text původně to slovo „manifest“ ve svém názvu neměl. Původně – když jsem s některými zástupci strany Levice domlouval, že bych takovýto elaborát mohl vypracovat a předložit – byla z mé strany řeč o „návrhu ideového programu Levice“. A teprve když jsem pak můj text vyvěsil na příslušném fóru Levice, obdařil jsem ho tímto názvem. Musí přiznat – s určitým postranním pohledem na proslulý „Manifest komunistické strany“.

    Ovšem – jak jste naprosto přesně vystihl – můj „Manifest“ je vlastně něčím naprosto jiným, nežli všechny manifesty obdobného druhu (ať politické či umělecké). Tyto manifesty mají jeden společný rys: se vší energií veškerou pozornost, veškerou aktivitu fokusují, až přímo vrhají jedním jediným směrem. V tom spočívá jejich síla v daném okamžiku: že vystihnou, v proudění časového dění vyhmátnou to, co se právě teprve rodí, co se ohlašuje, ale ještě tady není. Oni jsou v podstatě „porodními asistenty“ tohoto nového.

    Jak řečeno, v tom je jejich síla, a jejich přínos. Ovšem – je v tom zároveň jejich omezení. Protože tímto svým fixováním se na jedno jediné centrální téma se zároveň omezují jenom na jednu jedinou dimenzi jsoucího. Odstřihují se od všeho, co se nevejde do této jejich jediné perspektivy, do tohoto jejich jediného úhlu pohledu na o sobě samé vždy mnohotvárnou skutečnost.

    V tomto ohledu jde můj vlastní „Manifest“ skutečně směrem zcela opačným. A to zcela záměrně a programaticky. Mým základním cílem a metou je přesně naopak překonání jakékoli jednostrannosti, jakékoli zúženosti, jednodimenzionality pohledu. (Sice mi někteří radikální členové Levice pak vytýkali, že naopak jsem byl jednostranný, že jsem příliš zdůrazňoval jenom filozofické či obecně humánní aspekty, a příliš zanedbával reálnou sociální agendu. Ale to bylo z důvodů čistě věcných, můj text byl svým rozsahem limitovaný, takže k jeho konci – kde jsem tu sociální agendu zmínil – jsem měl už jenom málo prostoru.)

    Vyhýbám se tedy zcela záměrně jakémukoli zjednodušování, jakémukoli zúženému pohledu – ovšem důsledkem toho pak je, že takto pojatý „manifest“ nikdy nebude mít tu sílu, tu energii, tu údernost těch manifestů, které se fokusují a omezují právě jenom na jeden jediný aspekt daného tématu.

    Určitou útěchou – či nadějí – by pro mě na straně druhé mohlo být, že poločas rozpadu oněch druhých manifestů, proklamovaných oněmi „mladými revolucionáři“, bývá dost omezený. Jakmile přejde jejich čas, jakmile se toto jedno jediné téma vyčerpá (ať třeba jeho naplněním), pak už patří víceméně jenom do regálů muzeí. (Marinettimu je nutno uznat a přiznat alespoň tolik, že on si této pomíjivosti i sebe samého byl naprosto vědom, a byl s ní srozuměn.)

    Co se pak samotného textu mého „Manifestu“ týče: v určitém smyslu by – pro tentokrát s postranním pohledem na A. Loose – bylo možno říci, že jsem ho zbavil veškeré „ornamentaliky“. Snad bych to mohl říci takto: zbavil jsem se (respektive téma společenské transformace jsem zbavil) veškerého revolučního kýče. Nutnost změny jsem chtěl prokázat pohledem na člověka samotného – a ne nějakou plamennou revoluční rétorikou.

    Tolik bych tedy asi podotkl k mému „Manifestu“.

    P.S. Nejsem nijak velký znalec ideového a uměleckého zaměření A. Loose; ale přece jenom si nejsem jistý, jestli se mu jednalo jenom o čirý utilitarismus. Spíš bych řekl, že se mu jednalo – ve výše uvedeném smyslu – o překonání kýče. O odstranění výrazové přeplácanosti. O to, soustředit se jenom na čirou eleganci střídmých, střízlivých forem.

51. Pane Petrasku, to – věčné – téma vztahu plurality a „privilegované pravdy“ jsem právě dnes zpracoval v novém článku, na základě výkladů V. Bělohradského. (Teď si ovšem uvědomuji že v té rychlosti jak jsem tento článek sepsal jsem nakonec opomenul zdůraznit ještě jeden klíčový moment. Budu to muset napravit v nějakém komentáři pod článkem.)

    Já osobně bych stále setrvával u toho, že i to známé Sokratovo „vím že nic nevím“ má jenom a jedině proto svou dějinnou respektive dějinně kulturní sílu, protože i ono se nakonec upíná k božskému. Kdyby se nad tím vším nevznášelo vědomí (či povědomí) tohoto božského, pak by tento slavný Sokratův výrok nebyl ničím jiným nežli pouhou banalitou. (Jak je také ostatně velice často užíván.)

52. A ještě něco musím připojit k mému „Manifestu“: asi si toho málokdo povšiml, ale – ačkoli to byl samozřejmě ideový manifest levice, tedy manifest s principiálně antikapitalistickým impulsem – zcela záměrně jsem se v něm vyhýbal použití slova „socialismus“. V podstatě právě proto, že toto slovo je dnes už jenom „ornamentem“, už jenom symbolem či znakem, který v dnešní (polistopadové) době už zcela ztratil původní fundament.

    Namísto slova „socialismus“ jsem proto použil pojmu „pospolitost“. Obsahově to znamená fakticky totéž; ale není to zatíženo oním ideologickým balastem. Pojem „socialismus“ dnes už naprostá většina lidí asociuje jenom s diktaturou a zaostávající ekonomikou; ale troufám si tvrdit, že velmi mnoho lidí pociťuje vnitřní touhu po nějaké vyšší formě vzájemné pospolitosti, která by přesahovala jenom standardní formy osobních kontaktů a vztahů.

53. Pane Schollere, pořád mi v hlavě nějak vězí ty Vaše otázky ohledně pravého vlastního já (a „lenosti“ většiny lidí ho dosáhnout). Napadlo mě něco, co by mohlo být snad ne přímo odpovědí ve věci samé (jak už jsem napsal, takováto odpověď je zřejmě jak principiálně nemožná, tak i vlastně nežádoucí – ale alespoň by to mohlo naznačit určitý směr.

    Ale pak jsem dospěl k názoru, že se jedná o téma tak obsáhlé, a zároveň tak významné, že by zasluhovalo sepsání samotného textu. V současné době ale na to nemám čas, napřed musím ke konci dovést mé práce na Marxovi.

    Kdybych ale dejme tomu do dvou měsíců tuto odpověď na Vaše otázky neprezentoval, pak mě prosím upomeňte; na mou paměť v daném ohledu se skutečně není možno spolehnout. 😉

54. Pane Poláčku, děkuji, že mým podnětům věnujete takovou pozornost 🙂
    Souhlasím s Vámi, že nějaké definitivní zodpovězení otázky, co znamená „být sám sebou“ – ať už je to možné či nikoliv –, by způsobilo ztrátu naší individuality.

    Proto by případná odpověď měla být podána spíše jen v obrysech. Třeba by stačilo i nějaké negativní vymezení – ujasnění si, co nás od toho „být sám sebou“ vzdaluje.
    To se již ale možná ocitáme na poli psychoanalýzy a sociální psychologie.

    Nicméně svým původním příspěvkem jsem chtěl jen naznačit význam této záležitosti při hledání podoby „autentické levice“ a hodnot s ní spojených.

55. Děkuji panu Poláčkovi za pozvání do této diskuse. Již delší dobu jsem se chtěl vrátit k diskusi, která kdysi byla na Deníku Referendum, a nyní se vrátila v nedávné diskusi na předvolební situaci Pirátů, kdy se odehrála diskuse mezi p. Poláčkem, M. Profantem a J. Vyleťalem. Téma posilovaní a znovuvracení se kapitalismu (a problém všech Třetích cest, které v něm nakonec končily). https://denikreferendum.cz/clanek/32868-proc-pirati-ztraceji-podporu
    Pokud diskutujeme o manifestu nové autentické levice (Levice), jaké jsou vlastně její podmínky v reálné politické praxi? Když v rámci politických zkušeností ČSSD, byť si za své problémy mohla hodně sama, přece jen měla podstatně hůře nastavené podmínky ve srovnání s ODS. Totéž se v podstatě opakuje i s Piráty a ze světa to známe např. z vzestupů a ústupů stran jako je řecká Syriza nebo španělská Podemos.
    A obecnější otázka, jak vlastně dochází k revolucím? Čím to, že některý stav společnosti k revolucím vede a některý nikoli? Co vlastně revoluce je a jak ji poznáme? Je vůbec cesta k reformě kapitalismu, případně není nutná kombinace s revolučními procesy? V podstatě by potom byla stará dichotomie reforma vs. revoluce irelevantní, je třeba obojí. V podstatě je můj příspěvek i výzvou ke zprostředkování starých klasiků německého idealismu a materialismu…

56. OTÁZKA REVOLUCE

    V prvé řadě zde tedy vítám pana Ungera, který k nám nakonec přece jenom našel cestu. 😉

    Co se celého komplexu otázek kolem revoluce týče, pak já čím dál tím více docházím k přesvědčení, že v obecné rovině je možno je řešit jenom prostřednictvím moderních teorií systémů. Ovšem: i tady je ten zcela zásadní problém v tom, že v případě tzv. „otevřených dynamických systémů“, jakým je také lidská společnost (a ostatně i člověk sám), většinou nemáme znalost jeho vnitřní „černé skříňky“, tedy toho nejzákladnějšího kódu, programu, algoritmu jeho fungování. Takže nakonec jsme stejně odkázáni jenom na pozorování jeho chování, a na – více či méně odůvodněné – odhady dalšího vývoje, dalších stavů systému.

    Nicméně: poukaz na tuto obecnou teorii systémů nám pomůže zodpověděl alespoň jednu klíčovou otázku po revoluci vůbec. Revoluce, to neznamená nic jiného nežli zásadní systémová změna, kdy celý systém začne fungovat na nějakém jiném základě. To jest: nezmění se pouze fungování jeho (periferních) součástí, nýbrž změní se samotný „program“ oné černé skříňky.

    Pro lidskou společnost to znamená toto: vývoj může dlouhou dobu probíhat v podobě jednotlivých dílčích změn – které jsou sice také nějakým způsobem registrovány oním centrálním „programem“, a on na ně i nějak reaguje, ale v zásadě se s ním ještě nedostávají do zásadního rozporu. Když je ale překročena určitá hranice – buďto je těchto dílčích změn už příliš mnoho, anebo jsou příliš hluboké – pak už starý „program“, staré nastavení systému nejsou schopny tyto změny unést, a jsou nuceny k vlastní zásadní přeměně. Respektive starý program je nahrazen novým.

    Co se pak systému kapitalismu týče – Marx samozřejmě vycházel z nezlomného přesvědčení, že kapitalismus je zásadně nereformovatelný, neboť trpí natolik hlubokými rozpory, že ty není možno řešit jinak nežli revolucí. Tedy „přepsáním celého programu“. Těmito rozpory jsou v bezprostřední rovině protiklad mezi dělnickou třídou a třídou kapitalistů (soukromých vlastníků), v obecnější rovině protiklad mezi prací a kapitálem.

    Já v tuto chvíli nebudu tuto stránku marxismu rozebírat více do hloubky. Právě včera jsem dokončil poslední tematickou kapitolu mé chystané série na téma „Marx a dnešek“; už mi zbývá napsat jenom jakýsi epilog, přehledné shrnutí závěrů ke kterým jsem v průběhu mých analýz dospěl. Předběžně mohu snad prozradit jenom tolik, že Marx tyto uvedené protiklady až příliš vyostřil. Ne že by objektivně neexistovaly; ale je opravdu velká otázka, jestli mají skutečně potenciál celý systém kapitalismu donutit k zásadní systémové, tedy revoluční změně. Jsou aspekty které hovoří pro – ale i takové které hovoří proti.

    Celá situace je tedy značně ambivalentní. To celé pak souvisí s otázkou kterou jsme už v minulosti také opakovaně projednávali: jestli je kapitalismus přirozeným, anebo ale nepřirozeným útvarem. Podle Marxe se kapitalismus sice vyvinul v zásadě nutně, tedy přirozeně – nicméně vzhledem k samotnému člověku je to útvar (stejně jako třídní společnost vůbec) nepřirozený, neboť brání plné realizaci lidské svobody.

    Jakou odpověď v dané věci dávám já, to v tuto chvíli neprozradím 😉 – už proto že odůvodnění je trochu složitější, proto k tomto bodu zaujmu stanovisko až v onom zmíněném „epilogu“.

57. REFORMA A REVOLUCE

    Z výše řečeného pak vyplývají i odpovědi na další otázky pana Ungera. Za prvé: revoluce je vlastně vždycky vlastně – abychom parafrázovali známý výrok Clausewitze – jenom „pokračování reforem jinými prostředky“. Každý otevřený dynamický systém se neustále nějakým způsobem vyvíjí, vlastními změnami reaguje na změněné vnější podmínky, tedy „reformuje se“. A jak bylo popsáno výše pokud nastane bod že cesta pouhých reforem je už nedostatečná k řešení nahromadivších se pnutí, pak nadchází chvíle skokové systémové změny, tedy revoluce.

    Tolik tedy obecně. Co se pak samotného kapitalismu týče – tady je ovšem jednoznačná odpověď krajně obtížná. V zásadě zase mohu odkázat na mou chystanou práci o Marxovi, kde se těmito otázkami budu zabývat podrobněji.

    Za jisté je možno považovat jedno: nějaký jednoduchý, lineární automatismus přechodu od kapitalismu ke komunismu, jak si ho představoval Marx, zcela evidentně neexistuje. Komunistické (socialistické) útvary které byly zavedeny, a které měly odstranit všechny zásadní rozpory v lidské společnosti, tyto rozpory nakonec jenom reprodukovaly v nové podobě. A je velice klíčová právě otázka, jestli je určitý typ společenských protikladů možno prostě jen tak jednou provždy odstranit, nechat zmizet ze světa. Podle mého přesvědčení to možné není; nějaký stav zcela harmonické komunistické společnosti lidstvu opravdu nebude dopřán. Alespoň potud ne, pokud člověk zůstane tou bytostí, jakou známe z celých dosavadních dějin, i z doby přítomné. (Jestli nastane v tomto ohledu jiná situace například v důsledku možností, které bude už v blízké době skýtat genetická manipulace, to je ovšem otevřená otázka. Podle mého názoru ale ani ta nemůže nijak zásadně odstranit vztahy a dynamismy, které jsou přítomny v samotných základech přítomnosti člověka na tomto světě.)

    Mně osobně se věci rýsují tak, že problémy kapitalismus je možno řešit jenom jakousi „polorevolucí“. Kapitalismus (alespoň v současné fázi vývoje lidstva) není možno odstranit, nějakým jednorázovým revolučním aktem; ale je (doufejme) možno ho zreformovat tak komplexním způsobem, že se do značné míry změní způsob jeho fungování (a především se podstatně zmírní jeho negativní vliv na člověka a jeho svobodu). Nečekejme tedy revoluci, která by za nás jednou provždy odstranila všechny problémy; ale žádejme reformy systému tak hluboké, že by byly alespoň v určitém smyslu přece jenom revoluční.

58. To všechno pak úzce souvisí s onou uvedenou diskusí na DR. Přičemž se zde projevily vlastně ne pouze dva protichůdné (jak tomu standardně bývá), ale hned tři rozličné názory na to, jak řešit problémy kapitalistické společnosti. A to sice ne proto, že jsme tam byli tři hlavní aktéři; tyto tři pozice ztělesnili sami pánové Profant a Vyleťal. Pan Vyleťal totiž dokázal jinak dosti neobvyklý kousek: pro ten samý fenomén jmenoval – a to s nejhlubším vnitřním přesvědčením – dvě zcela protichůdné příčiny.

    Ale napřed k tématu: v zásadě se jednalo o klasickou otázku, zda je nutno problémy kapitalismu řešit radikálně, tedy jeho zrušením, odstraněním – anebo pouze dílčími (sociálními) reformami. Pozice M. Profanta je naprosto jasná: on je přesvědčený sociální demokrat, jakákoli revoluce je mu naprosto suspektní, staví se tedy plně na stranu dílčích reforem.

    Oproti tomu pan Vyleťal zaujímá radikálně antikapitalistické pozice; především příkré sociální rozdíly v kapitalismu jsou pro něj zucela nepřijatelné.

    Pan Vyleťal tedy argumentuje ve prospěch zrušení kapitalismu; nicméně jak řečeno zároveň vůči němu zaujímá velice rozporuplný postoj.

    Pokud totiž vyjdeme z předpokladu, že současný svět je v zásadě špatný, nehumánní, nespravedlivý, pak ohledně příčin tohoto stavu pan Vyleťal nastoluje zásadně podvojné vysvětlení:

    – za všechno může kapitalismus

    – za všechno může lidská špatnost.

    A přitom si zřejmě vůbec nepřipouští, že dost dobře není možno vidět základní příčinu v obou těchto momentech zároveň.

    „Za všechno může kapitalismus“ – to je v zásadě názor radikální levice; názor sice pochopitelný, ale v jiném ohledu velice problematický, neboť vede ke klasické iluzi, že postačí provést revoluci, a tím že už bude celé dílo vykonáno. Se samotným člověkem už není zapotřebí se nějak zabývat, zdržovat. Ten přece bude naprosto šťastný a vděčný když my pro něj provedeme revoluci, a bude se chovat jako řádný socialistický člověk. (Jak naprostá a fatální tato iluze byla, o tom svědčí celé dějiny všech socialistických zemí.)

    „Za všechno může lidská špatnost“ – to je postoj moralistní, praktikovaný především z věroučných, konkrétně křesťanských pozic. Jak je toto konstatování na jedné straně ovšem naprosto oprávněné, tak i tento postoj je stejně tak klamavý, neboť vede k iluzi, že postačí jenom umravnit člověka, a že už jenom tím se napraví celý svět. Tedy i celý svět kapitalismu.

    Přitom má pan Vyleťal s tímto svým podvojným postojem v zásadě pravdu, ono je opravdu bezpodmínečně zapotřebí obojí, jak systémová změna tak i metanoia, hluboká vnitřní proměna člověka; jenže on za prvé obojí nedokáže spojit dohromady, a za druhé oba tyto momenty pojímá jenom v jejich povrchní (právě proto že izolované) podobě. Tedy na straně jedné stojí iluze o odstranění kapitalismu jediným (revolučním) aktem, na straně druhé víra v účinnost čirého moralizování.

    Ještě bych ale něco připojil ohledně pana Profanta: on je jak řečeno na straně jedné přesvědčený sociální demokrat a reformátor; jenže drtivá prohra sociální demokracie i jeho zřejmě donutila k jakémusi radikálnějšímu systémovému pohledu, protože v nějaké následné diskusi dost nečekaně charakterizoval systém kapitalismu víceméně ne jinak, nežli jak to činí radikální revolucionáři. Tedy jako systém člověku nepřátelský, člověka utlačující, člověkem manipulující.

59. „Být sám sebou“ prostřednictvím negace – ale ano, pane Schollere, nejen Spinoza věděl, že nakonec „omnis determinatio est negatio“, ale ve skutečnosti tento princip objevil už Platón. Zkrátka: my nemůžeme žádný fenomén pozitivně určit, definovat jinak, nežli tím že ho odlišíme – tedy cestou negace – od fenoménů jiných.

    Samozřejmě že v běžném denním životě si vystačíme s definicemi, určeními pozitivními („tento předmět je stůl“); ale právě tam kde je předmět našich úvah nejistý, tam se k němu nemůžeme přibližovat jinak nežli pozorovat ho ve všech jeho souvislostech, a tím že ho odlišíme od fenoménů jemu podobných, nicméně odlišných.

    Proto i mé hledání pravé lidské individuality chystám provádět právě tímto způsobem, tedy spíše jenom naznačovat správný směr tohoto hledání; a co se vztahu tohoto pravého já k „autentické levici“ týče, pak to byl jeden z hlavních argumentů mých odpůrců ve straně Levice, že můj program je příliš moralizující, že příliš málo míří na palčivé sociální problémy kapitalismu.

    Tuto věc jsem ale vlastně už zodpověděl v souvislosti s postoji pana Vyleťala na DR: podle mého přesvědčení je k úspěšné změně poměrů bezpodmínečně zapotřebí obojí, jak systémová změna na straně jedné, tak ale hluboká metanoia, vnitřní proměna člověka na straně druhé. Obojí ale musí jít ruku v ruce, obojí musí být ve vzájemné provázanosti, musí vytvářet jeden komplexní, vnitřně provázaný celek.

    Není možno (v celospolečenském měřítku) dosáhnout pravé, autentické lidské individuality, dokud odcizené mechanismy kapitálu budou lidskou osobnost deformovat na pouhý nástroj kapitálu a zisku; ale na straně druhé není možno dosáhnout skutečně humánní změny kapitalismu, dokud sám člověk zásadním a radikálním způsobem nepřehodnotí své životní hodnoty.

60. Kolem 17. listopadu se u nás více než jindy objevují připomínky, že demokracie není samozřejmá, že je těžké ji získat, ale lehké ztratit, že je třeba si jí cenit a chránit ji. Říkají nám to v naprosté většině lidé, kteří považují kapitalismus za přirozený.

    Proč v jednom případě pečovat o truhlíkovou květinku, jež je náročná a snadno chřadne, zatímco v druhém se spokojit se záhonem, kde vládne příroda a plevel?

    Není nakonec přirozené, když obyčejní lidé nedýchají za demokracii, která natolik cení „nenápadný půvab buržoazie“, že riskuje onemocnění covidem?

61. Úplně s vámi souhlasím, pane Horáku. Lidé, kteří považují kapitalismus za zcela přirozený řád, tvrdí zároveň, že o demokracii (kterou s kapitalismem vlastně ztotožňují) je třeba pečovat, čili občansky se angažovat, protože bychom mohli o ni přijít.

62. „…byl jeden z hlavních argumentů mých odpůrců ve straně Levice, že můj program je příliš moralizující, že příliš málo míří na palčivé sociální problémy kapitalismu. …“

    Pane Poláčku, Vaši kritikové v „Levici“ mohou sebelépe „mířit na palčivé sociální problémy kapitalismu“, nezabrání tím však některým obavám lidí ze socialismu (ať už mu budeme říkat jakkoliv) a v důsledku toho i jeho odmítnutí.
    Těmi obavami mám na mysli snížení hospodářské efektivity (včetně služeb) a s tím spojenou „nižší životní úroveň“, jak jsme probírali v létě.
    Aby toto lidé jako obavy nevnímali, je zapotřebí nějaké přesvědčivé ideové „nadstavby“. A tu

    Jsem docela zvědavý, jak by Vaši kritikové v případě hypotetického nastolení kýženého státního zřízení byli schopni bez této „nadstavby“ lidem vysvětlit a hlavně před nimi ospravedlnit, proč to které zboží (služba) je drahé nebo fyzicky dokonce málo dostupné atd. …Aniž by opakovali chyby minulosti.

63. No ano, pane Schollere, přesně tohle já z mé strany vytýkám radikální frakci Levice: že oni si vůbec nelámou hlavu s tím, co přijde „den poté“. Oni si v prvé řadě chtějí pěstovat (neřkuli vysloveně: užívat!) svůj antikapitalistický boj, a stále se víceméně vznášejí v iluzorních představách, že na jejich straně je (mlčící) většina populace.

    Zrovna v minulých dnech v komunitě Levice způsobilo nemalý poprask, když jsem tam předložil statistiky, podle kterých podíl klasické dělnické třídy v Německu za posledního půl století z nějakých 70 procent poklesl na 15 procent! To je skutečně naprosto drastický pád. Jeden z oné radikální frakce se pak – viditelně šokován – vyjádřil, jestli za těch okolností má působnost strany Levice vůbec ještě nějaký smysl.

    Opakuje se to vlastně v celých dějinách lidstva znovu a znovu: velmi mnoho lidí si chce všechno velmi ulehčit, zjednodušit. (A vlastně to velmi úzce souvisí s onou nietzscheovskou „leností být sám sebou“.) Zkrátka: lidé namísto aby se zabývali realitou v celé její složitosti, z ní vždy vytrhnou jenom jeden jediný aspekt, a tento jeden aspekt pak povýší na „celou pravdu“, nebo přinejmenším za vrcholný cíl který stojí nad vším ostatním. Je pak jen samozřejmé, že všechna řešení spočívající na takto zúžených pohledech na realitu mohou být zase jenom dílčí; což pak automaticky zadává příčinu k další revoluci, k další revoltě proti poměrům instalovaným podle tohoto schématu.

    Kapitalismus – zopakujme to ještě jednou – má tu obrovskou výhodu že je (zdánlivě) přirozeným uspořádáním ekonomické činnosti člověka; ale ani tento fakt nijak definitivně neřeší problémy a antagonismy, které tento kapitalismus plodí.

64. Jenže, není nakonec možné, že ono „snížení hospodářské efektivity (včetně služeb) a s tím spojená „nižší životní úroveň“ nastane již během kapitalismu? Například s nějakou velkou hospodářskou krizí?

65. Demokracie, svoboda a kapitalismus – pane Horáku, tohle všechno jsou témata které bude ještě zapotřebí velmi důkladně zpracovat.

    I když – do značné míry jsem tak vlastně učinil už v minulost, především v polemikách proti P. Kužvartovi, když jsem analyzoval vztah kapitalismu a demokracie.

    Především tedy bude nutno rozebrat dopodrobna samotnou demokracii: co vlastně je, a především, co není. Ačkoli tím předstírá být. A to samé platí i pro samotnou svobodu; ale té se přece jenom dost pravidelně v našich diskusích věnujeme, s tím že převažující konsens je (u nás) ten, že pravá svoboda záleží v něčem podstatně jiném, nežli v pouhé vnějškové možnosti dělat si co se jenom zlíbí každému jednotlivci.

    – Mimochodem, zrovna dneska byl na webu Forum24 odkaz na jednu diskusi na Seznamu, kde se vedly opět spory o tom, co pro svobodu člověka znamená případná očkovací povinnost proti covidu: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/covid-vs-svoboda-jsou-neockovani-cerni-pasazeri-nebo-maji-pravo-zemrit-180584

    Co je na této diskusi zajímavé není ani tak různost názorů (na tu už jsme si zvykli), ale především to jak opravdu „dobrodružné“ názory mají mnozí na to, v čem vlastně skutečně spočívá lidská svoboda.

    V tomto ohledu především vyniká Stanislav Komárek; já jsem si ho dříve cenil pro jeho nespornou inteligenci, i když už tehdy se mi zdálo že mnohé jeho názory na svět lidí jsou až příliš černé. Jako by chtěl vidět z člověka vždy jenom to nejhorší, nejpesimističtější. Ale v daném případě jeho porovnávání pozice současných neočkovaných se Židy! a další příměry skutečně už překračují meze vší racionality.

66. Propad životní úrovně za kapitalismu – no ano, paní Hájková, principiálně to nikdy není možno vyloučit; ale veškerá dosavadní zkušenost hovoří spíše pro opak, samozřejmě k nějakým krizím dochází vždy znovu, ale už to zdaleka není ten stav jako za Marxe, kdy se těžké hospodářské krize opakovaly jeden čas víceméně zcela pravidelně každých deset let, takže Marx z toho nakonec vykonstruoval jeden ze základních zákonů kapitalistické ekonomiky vůbec. Mezitím se kapitalismus přece jenom naučil svou ekonomiku do značné míry řídit, těmto periodickým krizím předcházet, kromě jiného měnovou (úrokovou) politikou. A i ty relativně těžké krize kapitalismu z počátku tohoto století jím nakonec nijak závažně neotřásly.

    Radikální levice se sice pořád snaží argumentovat tvrzením, že ve skutečnosti životní úroveň pracujících v současném kapitalismu klesá, protože roste podíl špatně placených prací; to sice může v určitém ohledu souhlasit, ale v žádném případě z tohoto faktu nelze vyvozovat, že by to nějakým zásadním způsobem mohlo zpochybnit samou existenci kapitalismu. Ne že by lidé byli z kapitalismu tak nadšeni; ale dokud vůči němu nebude předložena nějaká ekonomicky výkonnější (nebo přinejmenším stejně výkonná) alternativa, potud se kapitalismus nemusí závažně obávat o svou existenci.

67. Paní Hájková, to se může stát a dokonce je to velmi pravděpodobné.
    Nicméně odhaduji, že značná část veřejnosti bude přesto hájit názor, že „nic lepšího než kapitalismus nikdo nevymyslel a že každý systém má své krize“. Nedivil bych se poukazům na krizi v r. 2008, kterou tento systém přece také ustál.
    Jinak případné snahy instalovat nějakou obdobu socialismu v době krize a snažit se z lejna uplést bič jsou dost ošemetné. A mohou vést tím spíše k další diskreditaci této myšlenky.

68. Pane Poláčku, na tom Komárkově porovnávání pozice současných neočkovaných se Židy přece jen něco může být. Já jsem onehdy přirovnala boj antivaxerů proti očkování a proti dalším covidovým opatřením k boji někdejších ruských starověrců proti reformě pravoslavné církve. Tenkrát šlo o takové „maličkosti“, jako kolika prsty se křižovat a podobně. Jenže oni to tehdy brali smrtelně vážně a někteří se kvůli tomu dali i popravit. Byli totiž naprosto přesvědčení, že mají pravdu a že je Bůh potrestá, přistoupí-li na tu reformu.
    Někteří nynější odpůrci jsou také přesvědčeni, že mají pravdu, že vakcína je škodlivá a nebezpečná, a berou svůj boj smrtelně vážně a domnívají se, že bojují proti zotročovatelům. Vždyť oni si přece vyhledali spoustu odborných informací! Někteří podstoupí i to, že budou od všeho odříznutí, že nebudou nikam smět. Taky takové lidi dobře znám.

69. Pane Schollere, ani já nechci něco jako socialismus „instalovat“. Není ovšem vyloučeno, že se o to někdo jiný nepokusí.

70. Ještě jsem chtěla dodat, pane Schollere, že lidé, kteří kdysi pevně věřili v socialismus, byli pro něj ochotni podstoupit i to jisté snížení životní úrovně, o kterém jste se zmínil (např. to, že v obchodech není dostatek zboží a pod). Ale ti, co nevěřili, k tomu pochopitelně ochotní nebyli. Že tedy víra je dost důležitá. Taky je ovšem možné věřit v něco jiného než v systém.

71. Kýžené přání mnohých – „globální otevřený demokratický společenský model s ideálem rozjímavé a tvůrčí harmonie s přírodou“ je nově vystaveno střetu navíc. K prvotnímu hlavolamu nad neoliberálně kapitalistickým uspořádáním ekonomiky, přibyl střet s invazorem, který společnost i kompetentní vědecká obec pojala jako válečný, kdy vítězství nad nepřítelem je otázkou zbrojení a totálního nasazení. Následkem je potřeštěné spřádání konfuzních nesmiřitelně bojových queraliancí. Alternativou (a možností návratu k prvotnímu hlavolamu) je klid zbraní a tou by mohla být emancipovaná militaristického vztahu/dikce k epidemii oproštěná zdravotnická politika…..bych bláhově dodal.

72. K tezi „demokracie&kapitalismus holding“:
    Mohlo by být konsensuálním řešením, kdybychom přídomek „přirozený“ nevnímali jako automaticky kladné hodnocení? I otrokářský výrobní způsob mohl být (a mohl by zas být) za určitých nepříznivých okolností vývoje „nabídky“ zhodnocování/obrany majetku či postavení/přístupu ke zdrojům lidským společenstvům přirozený. Změnu přinesla konkurence lepších nových „nabídek“ zhodnocení. Člověk se vůbec v historii evoluce variací uspořádání svých společenstev dopouští (z pohledu člověka jako jednotlivého, vztahujícího se vědomí) pravidelně dost děsivých – a přesto v rámci těch společenstev nelze říci že nepřirozených – činů a „projektů“.

    Možná mnozí lidé nevidí vážnou možnost „dýchat za demokracii “ jednoduše proto, že (u nás pro příliš vysoká očekávání?) realitu svého společenského prostředí nemají příležitost/motivaci důvěryhodně jako stále ještě živý pokus o demokracii – sdílení svobody/vzájemné zodpovědnosti- zažívat. Tento neuskutečnitelný, vlastně „nepřirozený“ ideál se dá opouštět velice snadno, není nutné proti němu bojovat. Žádná „relevantní síla“ jakkoli uspořádaných našich společenstev nám asi bláhovou důvěru v něj už nebude (vážně) vnucovat.

73. Panu Petráskovi: také se mi zdá že setkávání s vlnami prekolapsů běžně převážně snad dostatečných kapacit zdravotnictví (bohužel jen) potenciálně poučně testuje naše společnosti. Vytýkaná válečnická (a občanskoválečnická) frazeologie může být zde objektivně daná faktem potenciálně značných (společných) „energetických“ úspor v případě včasného adaptivně úspěšného reagování na rychle se proměňující skutečnost – v přímém frustrujícím kontaktu s nevůlí k vzájemně zodpovědně rychlému a efektivnímu dialogu reálných variant řešení. (Snad ještě, jak pro koho) malý test funkčnosti praktické humanity (=té lepší lidskosti) našich systémů?

74. Slovo „přirozený“ může mít různé významy. Já jsem tím v tomto případě myslela systém, který drží jaksi „sám od sebe“, aniž by ho bylo třeba udržovat nějakou zvláštní energií. A jistě máte pravdu, že takové byly svého času i jiné systémy. I feudalismus byl v tomto smyslu přirozený. Jistě se mění i přirozenost člověka, takže co bylo přirozené včera, není přirozené dnes. (A co je přirozené pro jednoho, není přirozené pro jiného).
    V kterési své knížce i Žižek přiznává, že (západní) demokracie je mnohem lepší než jiné systémy. Sice také mohou člověka sledovat a odposlouchávat, ale nestává se, že by byl někdo nepohodlný třeba zlikvidován. Za tato práva se jistě angažovali a angažují někteří jedinci víc než jiní, ačkoli ti druzí z toho mají také prospěch. Já to oceňuji. Ale může nám někdo vytýkat, že využíváme elektřinu, ačkoli ji nevyrábíme? Že využíváme výsledků vědy, ačkoli jsme nic neobjevili či nevynalezli?
    Každý člověk má zřejmě energii k něčemu jinému. Někdo má něco udržovat, někdo stavět, někdo bourat. A taky má asi každý jiný okruh, v němž se má „angažovat“.
    Možná to, co Žižek ocenil na demokracii (že člověk nemůže jen tak zmizet), není jen zásluhou demokracie samotné, nýbrž je to důsledkem úcty k člověku. A pokud je ta úcta k člověku u nás (myšleno třeba v Evropě) hlubší než někde jinde ve světě, pak na tom možná nejsme tak špatně.

75. Oprava
    Správně má být: „Ale může nám někdo vytýkat, že…“

76. Ano, příklady které uvádíte jasně ilustrují, že člověk je (také) vždy i v čase i funkčních potencích hluboce zesítěné společenstvo. Sledování idey demokracie vnímám jako (vždy nedokonalé) snahy nějak funkčně a vzájemně zodpovědně „instrumentalizovat“ sdílení morální osobní svobody jednotlivců (kteří jedině obsah takové svobody mohou reálně hledat – a proto jim patří ta úcta, o které píšete) . Technicky to může vypadat jako jen „vyvažování moci“..

77. Paní Hájková, tady se ale nejedná o to, jak usilovně odpůrci vakcín v toto své přesvědčení věří. Ale jde o to, že vůči Židům se dříve (jmenovitě za Hitlera) státní moc vztahovala selektivně, paušálně a destruktivně. A především: svévolně.

    Zatímco v současné době stát za jedná v zájmu ochrany zdraví a života většiny (a ostatně i těch odpíračů samotných). Nejedná se tedy o nějaký svévolný útlak, nýbrž o naprosto racionální opatření. Zcela iracionální je naopak postoj těch odpíračů. A jestliže si „opatřili nějaké vědecké údaje“, pak jenom zcela selektivně vybírané.

    Já bych mohl mít pochopení pro to, že je někdo odpíračem (existuje asi 4 – 5 procent populace, kteří mají skutečně nepřekonatelnou fobii z injekcí); ale pro co nemohu mít pochopení, to je jejich iracionalita, a jejich agresivita. Chápal bych, když by někdo upřímně doznal: „Já se očkování bojím, a nejsem schopen ho snést. Je to ale jenom mé čistě osobní rozhodnutí.“ Ale tato agresivní hysterie, s kterou odpírači tvrdí naprosté nesmysly a ještě je prosazují hrubým násilím, to nemůže být v žádném případě respektováno, a státem tolerováno.

78. KAPITALISMUS JAKO „ŠPATNÁ NEKONEČNOST“

    Co se toho týče, že lidé kteří věřili v socialismus byli ochotni přijmout i určité snížení životní úrovně – samozřejmě že takoví lidé byli, ale je otázka kolik jich doopravdy bylo. A kolik z nich mělo možnost se na vlastní oči přesvědčit, jak strašlivě československá ekonomika (a české zásobování trhu) zaostává za zeměmi Západu.

    Ale – tady je také nutno rozlišovat dvě různé věci. Jedna věc je, že by se dejme tomu zboží paušálně zdražilo o deset procent. Za předpokladu že by byly účinně utlumeny dopady na nejméně majetné skupiny obyvatelstva, by samotné snížení konzumu nemuselo být nijak tragické. (Naopak, v určitém smyslu by pokles konzumismu bylo možno pouze přivítat.) Ale – co bylo na socialistické ekonomice především nesnesitelné, to byl strašlivý šlendrián, který ji doprovázel na každém kroku. Nejenže se vyrábělo relativně dráže nežli na Západě – ale především se vyrábělo mizerné, nekvalitní zboží, nevyrábělo se to co lidé potřebovali a to co chtěli, ale vyrábělo se to co předepsali byrokraté ze Státní plánovací komise, respektive co se socialistickým podnikům vyplatilo vyrábět, protože tak (masovou produkcí) mohli snadněji splnit plán. Navíc technická úroveň produkce čím dál tím více zaostávala za zeměmi vyspělého Západu.

    Problém byl přitom právě ten samý, který vedl už k Šikovým ekonomickým reformám šedesátých let: za prvé naprostý nedostatek konkurence, tedy zcela monopolní a dominantní pozice výrobce vůči zákazníkovi; a za druhé nezájem celé produkční sféry (tedy jak podniků tak samotných pracujících) na odvádění řádné a kvalitní práce.

    Já opakuji znovu a znovu: obrovská výhoda kapitalismu je v tom, že on má k dispozici hned dva velice silné nástroje, jak motivovat k maximálnímu výkonu: za prvé pozitivní, za druhé negativní motivaci. Pozitivní: v konzumní společnosti, ve společnosti peněz společenský status každého jednotlivce stoupá prakticky zcela paralelně s jeho příjmy, s výší jeho majetku. Každý (téměř) se tedy snaží pracovat, produkovat co nejvíce, aby zvýšil své příjmy. A negativní motivace: každý ví že když nějakým způsobem vypadne z tohoto kolotoče maximálního výkonu, tak padne až na samé dno společnosti. Zatímco v socialismu, tam měl víceméně každý své jisté, nebylo tedy třeba se nijak moc namáhat. Nějakou práci bylo možno sehnat vždycky. A na straně druhé: ani při maximálním pracovním výkonu nebylo možné nějak velmi zbohatnout. Samozřejmě byli takoví kteří i za daných podmínek dosáhli relativní zámožnosti, ale ve srovnání s možnostmi za kapitalismu to nebylo skoro nic.

    Tohle a právě tohle je a zůstává klíčový problém jakéhokoli socialismu (ať už pod tímto označením rozumíme cokoli): jakmile by se odstranil ten jedinečný motivační systém kterým disponuje kapitalismus, čím ho nahradit. To jest: čím motivovat lidi, aby pracovali řádně a poctivě, aniž by zase propadli tomu zběsilému konzumismu a neustálé honbě za ziskem za kapitalismu.

    Vzpomněl jsem si teď na jeden pojem, vlastně z oblasti čiré metafyziky, už od starého Parmenida. Který jako první postuloval existenci „čistého bytí“. Které je podle něj nekonečné, protože je naprosto dokonalé, všeobsahující. Není nic, co by bylo mimo něj.

    Ovšem: vedle této „dobré“ nekonečnosti bytí existuje také „špatná nekonečnost“. Tato špatná nekonečnost vzniká tam, kde by se někdo snažil toto bytí „natahovat“ donekonečna, čistě kvantitativně. Zatímco Parmenidovi se jednalo o vymezení vnitřní kvality tohoto bytí, nikoli o pouze vnějškovou kvantitu.

    A kapitalismus – to je právě takováto „špatná nekonečnost“. Neustálý úprk dále a dále, za stále vyšším a vyšším (tedy čistě kvantitativním) ziskem, za stále vybičovanějším konzumem.

    To o co se jedná nakonec není nic jiného, nežli tuto „špatnou nekonečnost“ kapitalismu nahradit „dobrou“ nekonečností – tedy nahrazením pouhé kvantity za pravou kvalitu.

    Ovšem – je jen velice málo lidí, kteří tuto pravou, ale subtilní kvalitu dokáží upřednostnit před mnohem hmatatelnější kvantitou peněz a konzumního zboží.

    Jak uvedla paní Hájková, v zásadě to možné je. Ale jde o to, aby tento zásadní obrat ve svých životních prioritách dokázala udělat rozhodující většina společnosti.

79. „Alternativou (..) je klid zbraní a tou by mohla být emancipovaná militaristického vztahu/dikce k epidemii oproštěná zdravotnická politika…..bych bláhově dodal“ – pane Petrasku, tak zcela bláhová tato představa není, nejsem si jistý jestli jste na stránkách Deníku Referendum četl ten článek o tom, jak se k dané věci postavily příslušné úřady v německých Brémách. Tedy v těch Brémách, kde je z celého Německa nejvyšší míra proočkovanosti.

    V podstatě tam učinili přesně to, co navrhujete Vy: skeptické části obyvatelstva se nesnažili k ochotě nechat se očkovat donutit čelním útokem, nýbrž vytvořili mobilní týmy které tyto osoby získávaly osobním přesvědčováním, a především tyto mobilní týmy byly cíleně vysílány do problémových čtvrtí. Nemám teď v hlavě přesná čísla (a ten článek na DR zřejmě už zase zmizel), ale myslím že v Brémách bylo dosaženo kvóty přes 90 procent očkovaných.

    Zdá se tedy, že vstřícností a trpělivostí je možno dosáhnout více, nežli frontálním útokem (abychom zůstali u militaristické terminologie).

80. „Přirozený – nepřirozený kapitalismus“ – no ano, pane Nusharte, to je v podstatě to samé co jsem už zmínil v souvislosti s Marxem, on nahlížel kapitalismus jako zákonitě se vyvinuvší společensko-ekonomickou formaci, a v tomto smyslu se tedy jednalo o „přirozený“ vývoj, přirozený stav. (I když Marx pokud je mně známo to takhle explicitně nikdy nevyjádřil.)

    Ale za prvé podle Marxe je kapitalismus zároveň stavem, útvarem nepřirozeným, protože člověku bere možnost plně žít a uplatňovat jeho lidskost, jeho lidskou podstatu. Kapitalismus se tedy dostává do zásadního rozporu s touto lidskou podstatou.

    Pro nás se ale staví dodatečně ten problém, který jste sám nastínil: doposud byl každý (přežilý) ekonomicko-společenský systém vystřídán novým, protože ten byl ekonomicky (nebo i jinak) úspěšnější, efektivnější, funkčnější. Přesně tohle věřil Marx i ohledně přechodu od kapitalismu ke komunismu: on byl přesvědčen že v komunismu bude společenská produkce mnohem vyšší nežli za kapitalismu, protože v komunismu – kde dělníci sami budou řídit společenskou produkci – prý už nebude žádných krizí.

    Jenže – po zkušenostech s reálným socialismem – dnes už víme, že tomu tak v žádném případě není; a že naopak zrušení kapitalismu (pokud k němu kdy dojde) bude nejspíše zaplaceno přinejmenším určitým poklesem společenské produkce. A to je právě ten klíčový problém: v daném smyslu tato postkapitalistická (socialistická) společnost bude „nepřirozená“, protože bude tlumit primární instinkt člověka po neustálé maximalizaci jeho životních zdrojů. Tedy o neustálou maximalizaci jeho bohatství.

81. Tak proti mizernému nekvalitnímu zboží se musím ohradit. Vyrábělo se sice i mizerné zboží, ale vyrábělo se i dost kvalitního zboží, mnohem kvalitnějšího než je dnešní běžný standard. Jenom v tom třeba nebyl takový výběr a nedržel se takový krok s módou a s požadavky lidí, protože plánované hospodářství to nezvládalo.

82. Mezi vzdělanou střední vrstvou se nadměrně zahnízdila sebestřednost -přirozená neřest postmoderny. A to natolik, že zcela vytlačila z hnízda klubající se demokracie hned dva její zárodky egalité a fraternité. Zbytkový zárodek zbytněl natolik, že nadměrné množství movitých i vzdělaných spoluobčanů si dnes trpce stěžuje na nesvobodou a plni zloby se dožadují jiné než masové péče – individuální exklusivní a garantované.
    A z celého vědomí o demokracii tak mnohým vytane uprostřed promořované masy bližních na mysli jen jediná nutnost – hysterická obhajoba svobody …..bych už zase a smutně poznamenal k nutnosti H.A. – nárůstu schopnosti tvůrčího údivu nad pluralitou lidských záležitostí.

83. Demokracie a „úcta k člověku“ – paní Hájková, já jsem vůči této „úctě k člověku“, kterou se tak pyšní západní (liberální) demokracie, dlouhou dobu byl velmi skeptický, protože jsem ji považoval za ideologickou floskuli, která má jenom zastírat principiálně ahumánní charakter kapitalismu, i s celou jeho demokracií.

    Ovšem – s přibývajícími léty, a s přibývajícími zkušenostmi s tím, jak neurvale se dokáží chovat lidé když se jenom trochu více popustí uzda jejich samovládným či jinak násilnickým choutkám, se ve mně vyvíjí čím dál tím větší respekt k této „úctě k člověk“. Je fakt že západní společnost si především od časů občanských revolucí vytvořila vysokou míru tohoto bezpodmínečného respektu k právům člověka jakožto individua, a že v tomto pojetí je mnohdy daleko napřed před ostatním světem. Nikdy nepřestanu upozorňovat na to, že tato „úcta k člověku“ má jenom omezený charakter (vztahuje se právě pouze na toto čiré individuum); ale čím dál tím více poznávám, že je to skutečně conditio sine qua non, naprosto základní podmínka pro všechno dále jdoucí.

84. Pane Poláčku, souhlasím s Vámi, že moderní kapitalismus má určité předpoklady dosahovat větší efektivity a tím i vyšší kupní síly obyvatelstva než systém socialistický. Rozhodujícím se nejspíš stalo daleko větší nerozpakování se věnovat velké peníze do rozvoje technologií a podstatný byl také respekt k často neracionálnímu chování spotřebitelů, jež ekonomové neoceňují stejně vysoko a zdatně jako trh.

    Na druhé straně je při hodnocení výkonnosti obou systému třeba nepouštět ze zřetele jeden fakt, totiž že reálně socialistický blok fungoval jako celek, skoro jako spojené nádoby. Zaostávání v soutěži se Západem bylo proto velmi citelné v ČSR (a NDR), totéž však (ve stejné míře) neplatilo ve většině ostatních socialistických zemí, historicky mnohem méně vyvinutých. Socialistický „tábor“ byl (bez Číny) stále menší než kapitalistický (tím spíše v porovnání s nynější globální ekonomikou) a hodně jej zatěžovalo úsilí o minimálně vojenskou paritu s NATO. (Samozřejmě, třeba na příkladu Číny je patrné, že schopnost zakroutit potenciálnímu boomu krkem byla v podstatných fázích a směrech budování socialistické alternativy opravdu mimořádná.)

    Uzavření hranic, jež mělo udržet mladé a schopné lidi uvnitř rovnostářského systému, zvedlo postupně enormně prestiž a žádanost nedostupného zboží. Nyní již nemůžeme vůbec pochopit, jak byl z dnešního pohledu leckdy nepodstatný rozdíl v kvalitě prožíván dramaticky a některé opačné případy (aspoň „pražskou kavárnou“) ironizovány a zlehčovány. Při izolovanosti a ideologičnosti, která (u nás znovu po roce 1969 až 1970 v mimořádné míře) dusila společenské vědy a kulturu, si byl málokdo vědom toho, že obdivuhodné a nevalné výkony tvořily spolehlivě mix na obou stranách „železné opony“.

85. PROBLÉMY SOCIALISTICKÉ EKONOMIKY

    Napřed tedy k té diskutované kvalitě či nekvalitě zboží za socialismu: tady je především rozhodující, na který segment spotřebního zboží se hledí. Samozřejmě, i socialistický národní podnik dokázal vyprodukovat dejme tomu kvalitní kladivo nebo hrnec na vaření. Jenže – čím technicky náročnější produkt, tím hůře. Například automobily Škoda se na trzích vyspělého Západu mohly prodávat jenom díky jejich mimořádně nízkým cenám; technicky byly ale zaostalé, a jejich nekvalita a poruchovost byly příslovečné. A to samé platí prakticky o všech jiných produktech s vysokou technickou náročností. Televizory, magnetofony, cokoliv dalšího – nebylo prakticky nic kde by socialističtí producenti mohli uspět ve volné soutěži s konkurenty z vyspělých západních zemí. O počítačové technice ani nemluvě.

    Samozřejmě, v první fázi socialistické výstavby mohla mít socialistická produkce určité přednosti, především v původně agrárních zemích, kdy se prostřednictvím centralistického řízení mohly provádět zásadní systémové změny, směrem k industrializaci. (Navíc je nutno vidět i to, že v první fázi výstavby socialismu skutečně u částí obyvatelstva ještě bylo přítomno pravé socialistické nadšení.)

    Ale to všechno nic nemění na tom, že základní produkční respektive motivační faktory byly v socialistické produkci od samého počátku nastaveny zásadně špatně; a nedalo se s tím nic dělat.

    Reformní ekonom Ota Šik psal ve svých pamětech, jak se v šedesátých létech pokoušel nezbytnost ekonomických reforem vysvětlit dogmatickému prezidentovi Novotnému. Který navíc nijak nevynikal přílišnou inteligencí. Novotný sice věděl že v produkci panuje šlendrián, že se státní plán neplní, že produkce dalece zaostává za předpoklady – ale on na to všechno viděl jenom jeden jediný recept: zvýšit disciplínu ve výrobě! A marně mu Šik znovu a znovu vysvětloval, že opravdu není možné za každého jednotlivého pracovníka postavit dozorce, který by ho nutil k „větší disciplíně“. Nýbrž že jediná možná cesta je ta, když lidé budou mít zase svůj vlastní, bezprostřední zájem na kvalitě své práce. Což pak znamená: za lepší výkon vyšší odměna. Což ale právě v rovnostářském socialismu nebylo ideologicky žádoucí.

    A za druhé: samy podniky musejí mít tu samou vlastní motivaci k efektivní a kvalitní produkci. A tuto motivaci zase není možné nařídit shora, ale ta vzniká jenom v otevřeném konkurenčním prostředí. A to znamená: ve volné tržní ekonomice.

    Ale právě tohle Novotný zásadně odmítal; což pak nakonec vedlo k tomu, že Šik zorganizoval jeho svržení.

    Šik ostatně také líčil, jaké to bylo když svého času do Prahy přijel reformátor Chruščov. Ten si mnohem lépe nežli Novotný uvědomoval nutnost reforem, také se je snažil provádět – ovšem ani on nebyl schopen pochopit, v čem je samotné jádro problému. A tak tam kde Novotný stále dokola omílal jenom svou „disciplínu“, tam Chruščov zase neustále propagoval „decentralizaci“. A vůbec nebyl schopen pochopit že tím se celý problém jenom posouvá o jednu řídící úroveň níže.

    Zkrátka: socialistická (to jest: netržní) ekonomika od samého počátku trpí zcela zásadními systémovými závadami, které jsou prakticky neodstranitelné. Jediný (známý) způsob jak je odstranit je obnovit tržní ekonomiku – tedy takovou ekonomiku kde pánem na trhu je zákazník, nikoli producent; a kde odměna (mzda, zisk) je v přímé úměře k reálnému výkonu.

    Ovšem – a právě v tom je zakopaný pes – nikdo nezná způsob, jak tuto tržní ekonomiku separovat od kapitalismu. Principiálně není možno absolutně vyloučit, že to přece jenom nějak možné je; ale přinejmenším je to krajně obtížné, a jak řečeno doposud nikdo nevynalezl přesvědčivý model jak toho dosáhnout.

    Šik – už v emigraci -se o něco takového pokoušel svým modelem „nulového kapitálu“; ten si ještě musím důkladněji prostudovat, ale nezdá se že by takto svázaný kapitál mohl skutečně obstát v tržní konkurenci s kapitálem volným.

    Tejkl a Švihlíková vytvořili před časem svůj model jakéhosi státního přerozdělování – v určitém smyslu jde tento model správným směrem (zájmy kapitálového vlastníka zharmonizovat se zájmy společnosti); ale musím přiznat že jsem nikdy nepochopil, jak by takovýto model měl (mohl) fungovat v reálné tržní praxi. A asi to nepochopilo více lidí; alespoň se nezdá, že by tento model vzbudil – ať v produkční, ať v politické, ať odborně ekonomické – sféře nějaký hlubší zájem.

86. Ještě k té životní úrovni. Její pojetí bývá dobově podmíněné a charakteristické. Za socialismu se mluvilo o uspokojování potřeb. A byl to právě tenhle režim, který s nebývalou explicitností postavil blaho pracujícího člověka a růst jeho životní úrovně na uvolněnou eschatologickou rovinu. Pravidelný růst mezd ročně o nějaká 2%, u mladých o 5%, navíc v podmínkách slabé inovace a dovozu, ovšem pocity blízké vytržení nepřinášel. (Leckdy však svědčil životu.)

    Za kapitalismu se naproti tomu běžněji rýsovaly příležitosti zrychlené individuální cesty vzhůru a (tehdy ještě) také možnost vybojovat si větší zlepšení mezd i tvrdým kolektivním vyjednáváním, ba stávkou.

    Životní úroveň je dnes chápána v příliš úzké návaznosti na HDP a (libertinsky chápanou) svobodu. Žije-li někdo u teplého moře a skoro denně se v něm koupe, řekneme snad, že se má, ale nikoli, že má vysokou životní úroveň. Té naopak dosahuje jedinec, který k tomu teplému moři každoročně na týden létá.

    Posuzovat životní úroveň je nesnadné, záleží na hledisku. Jen stěží ji lze vnímat ve vlastním případě nezávisle na situaci i mínění druhých. Měřeno určitými kritérii těší se ovšem dnes i nezaměstnaný lepším podmínkám než císař kdysi. Vzpomeňme třeba strastiplnou cestu starého (61 let!) Karla IV. do Paříže a na jeho smrt po zlomenině krčku rok poté. Do určité míry však platí i opak: O dnes pro většinu nedosažitelném (tu a tam však znovu napodobovaném) postavení rodiny hospodáře jsem se tuším již zmiňoval.

    Na závěr bych odhadl, že panující kapitalismus bude ještě i dále těžit z dokořán otevřených technologických stavidel a z globálního trhu v nestejně rozvinutém světě. Otázkou je, zda bude podstatně více respektovat nejen ekologické limity Země, ale rovněž přání lidí neničit všechno pro zisk, především bezpracný. Je třeba mj. otočit vývoj růstu sociálních a majetkových rozdílů, který demokracii nesvědčí. Uvědomme si, že normální lidé si o zhoršení své životní úrovně samozřejmě neřeknou, neplyne z toho však, jak víme z historie i současnosti, že se s nimi nikdy a za nic nesmíří.

87. A propos, kdybych měl použít srovnání situace Židů za Hitlera se situací, jež panuje u nás nyní, pak jedině v tom, že tehdy jako teď si početná část společnosti zastírá fakt, že mnozí lidé mezi námi, když se jim nedostalo ochrany, nenávratně mizí!

88. K oněm možným metodám přesvědčování renitentních částí populace o potřebnosti očkování je ovšem nutno připojit ještě jednu věc: na straně jedné se na příkladu německých Brém ukázalo, že vstřícný, pozitivní přístup nese své ovoce; na straně druhé ale jeden psychologický výzkum ukázal, že když se nějaké nepopulární opatření ukáže být nezbytností, pak ho nakonec i velká část původních odpůrců akceptuje, ale nakonec si sami začnou hledat odůvodnění, proč to tak musí být a proč je to tak správné!

    Zkrátka: pan Petrasek to asi dost přesně trefil s onou „sebestředností“ jakožto „přirozené neřesti postmoderny“. Zkrátka: (post)moderní člověk chce vždy mít svou hlavu. Jinak řečeno: on je vlastně kverulantem z přesvědčení. Z principu. Ale když se mu vezme tato jeho „postmoderní“ sebestřednost, toto přesvědčení že on je pánem svého světa a že se nemusí nikomu a ničemu podřizovat – pak najednou sklapne, a je ochoten poslechnout.

    Podle mého názoru se celá covidová pandemie měla od samého počátku regulovat právě tímto způsobem: zavést striktní opatření a povinné očkování – a nepřipustit žádné diskuse. Pak je velká pravděpodobnost, že by rozhodující část populace to přijala jako holou nutnost, a nevyžívala by se v tom stavět se do pozice kverulantů.

89. I.H.: Při izolovanosti a ideologičnosti, která (u nás znovu po roce 1969 až 1970 v mimořádné míře) dusila společenské vědy a kulturu, si byl málokdo vědom toho, že obdivuhodné a nevalné výkony tvořily spolehlivě mix na obou stranách „železné opony“.
    Ano izolovanost dusila ducha doby – touhu po neregulovaném trhu a konzumu natolik, že Fromma otázka Mít nebo Být byla na jedné velké straně mnohými považovaná za scestnou a na druhé malé straně byla zdrojem inspirace pokusu o 3.cestu…řekl bych.
    Společným již tehdy byla a zůstává ideologie konzumismu, katalysátor dynamiky poválečného kapitalismu, která dodnes formou víceméně deregulovaného tržního uspořádání, působí jako globálně účinný společenský tmel.
    A od 90let se stal konzumismus – mimo malých výjimek – nepsanou státní ideologií všech víceméně liberálních společností…..bych dodal.

90. Sebestřednost a touha po konzumu za jakoukoli cenu je skutečně hříchem. Dnes vyšel na KD článek o tom, že máme všichni činit pokání. Ať věřící či nevěřící.
    https://www.krestandnes.cz/dan-drapal-buh-nam-chce-neco-rici/

91. Panu Petráskovi: lze tomu rozumět tak, že i reálný socialismus byl (vzhledem k většinové bagatelizaci otázky Mít nebo Být) rovněž konzumismem, avšak vědomým – plánovitým? 😉

92. K I. H. 11,50…když se jim nedostalo adekvátní ochrany… Tato krátká věta by měla znít velmi dlouho tiše-hlasitě v našem ještě snad společném prostoru… být tou nadkonfesijně srozumitelnou výzvou k pokání.

    Bohužel se obávám, že už se „vezeme“ ve vlnách stále hlučnější agrese, která snad má mít „psychohygienickou“ funkci odstřižení se od myslitelné souvislosti svého života se životy těch mizejících.

    Je zřejmé, že neexistuje „jediná vědecká pravda“ o prevenci, řízené umělé i přirozené imunizaci, možná ne zcela ani o způsobu léčby, jistě ne o regulaci dopadů do ekonomiky… A to již i proto, že skutečnost se poměrně rychle mění, postup zvolený se zpožděním za vhodným „časovým oknem“ může zvrátit poměr přínosu a „nežádoucích účinků“ léčby/prevence… Je pravda, že třeba pojem „prokázání bezifekčnosti“ je v souvislosti s očkováním zavádějící. Je pravda že konkrétní rozhodnutí pro očkování, jako pro každou léčbu nebo prevenci, by měl učinit každý svobodně na základě dialogu s lékařem, který mu má pomoci zvážit jeho (a jeho blízkých doma …i bližních na pracovišti?) individuální poměr rizika očkování/léčení nemoci pro něj aktuálně dostupným způsobem.
    Citlivému ale včasnému vážení těchto a mnoha různých náhledů nepřispěje ve společnosti bohužel zcela dominující „marketingová“ metoda komunikace skrze „agregáty podporovatelů“… Zdá se že virus nás zkouší i ze zde p. Poláčkem opakovaně nastolované otázky: jaký je skutečný obsah naší schopnosti demokracie?

    Je zřejmě pravda i to, že vlny epidemie dozní poté co se virus snad jednou „naučí“ přiměřené ohleduplnosti k hostitelům, výměnou za vítězství v konkurenci o rozšíření právě té své varianty… (Jak psal nedávno pan Horák: konkurentem šelmy není její kořist).., konkurentem delta-mutace je jiná mutace… Konkurentem dominantního investora není ten kdo nabízí svůj tvořivý pracovní potenciál…

93. Pokání prý v hebrejštině znamenalo „změnu cesty, návrat po ní v protisměru“ a také pociťování lítosti. Návrat v náboženském smyslu znamená návrat k Bohu. Nenábožensky bychom snad mohli mluvit o návratu k pravdě. Není tím myšlena „jediná vědecká pravda“, ale spíš vnitřní pravdivost.
    Staří Římané říkali: in vino veritas – ve víně je pravda. Patrně tím chtěli naznačit, že mírně opilý člověk se přestává kontrolovat, a tedy se spíš ukáže, jaký je uvnitř, ne jaký je navenek.
    Řecky prý se pravda řekne „aletheia“, což znamená holé, nezakryté bytí, holá realita. Bez závoje a bez masky.

94. Pardon, „znamenalo“, ne „znamenala“.

95. Napřed poreferuji o tom, co napsal dnešní německý (bavorský) deník Süddeutsche Zeitung k problematice očkování. To vymezení „bavorský“ tu má svou důležitost; psalo se tu totiž o tom, jak svého času v této zemi před dvěma stoletími probíhala očkovací kampaň proti neštovicím. A je nutno uvést, že paralely k dnešní době koronavirové jsou skutečně nemálo zajímavé.

    Už tehdy se proti údajnému nebezpečí plynoucímu z očkování postavila velká část populace. A proti jeho aplikaci se uváděly i takové „argumenty“, jako že prý děti po jejím podání začnou bučet jako krávy!! (Vakcína se dělala z kravího séra.) Anebo v Tyrolsku (které tehdy bylo vlastněno Bavorskem) se vynořila tvrzení, že prý je to snaha vnutit Tyrolákům „bavorský způsob myšlení“!! (Odtud skutečně není nijak velká vzdálenost k tvrzením současných odpíračů očkování, že prý Američané prostřednictvím vakcíny lidem do těla vpravují mikročipy, aby tak mohli ovládnout svět.) A dokonce i dnešní násilné demonstrace proti očkování měly už tehdy svou paralelu: tehdy došlo k velkému povstání Tyroláků proti bavorsko-francouzské správě, a podle některých názorů právě odpor proti nařízenému očkování byl hlavním popudem k tomuto povstání!

    Navíc ze strany kléru zazněly hlasy, že očkování znamená „protivení se Božímu plánu“ (kteréžto „argumenty“ je ostatně možno slyšet i dnes, zcela beze změny). Jak je vidět, lidská „kreativita“ nezná mezí, když se jedná o to zabránit pokroku. A tito brzdiči postupují vždy znovu podle těch samých schémat, zcela bez ohledu na to jestli se jedná o moderní dobu nebo (pozdní) středověk.

    Nicméně – v Bavorsku byla ta tehdejší očkovací kampaň proti neštovicím nakonec velmi úspěšná. Proč? – Za prvé, vládě se pro svůj projekt podařilo získat většinu duchovních; kteří pak ve svých diecézích velmi účinně kázali ve prospěch očkování. A za druhé (a zřejmě především): když nestačila dobrovolná účast, tak se proti odpíračům zavedly citelné peněžité tresty. – Zdá se tedy, že optimální je nakonec opravdu kombinace jak přesvědčování, tak i tvrdých sankcí.

    V každém případě tehdejší Bavorsko dokázalo svou očkovací kampaň úspěšně provést během tří let; zatímco v jiných zemích to trvalo ještě celá desetiletí!

96. Ovšem paní Hájková, když se všichni začneme modlit a všichni se dáme na pokání, jak to žádá Dan Drápal, to pak Bůh odstraní všechny choroboplodné zárodky z tohoto světa?.. A jak to udělá, když ty jsou zcela přirozenou součástí biosféry? Přestanou se pak tyto organismy vyvíjet, přestanou mutovat? To by pak fakticky znamenalo umrtvení veškerého života.

    Ostatně: za velkých epidemií (například ve středověku) se všichni modlili, všichni se káli za své hříchy – ale nezdá se že by to nějak pomáhalo, jenom v českých zemích tehdy Bůh nechal vyhynout polovinu populace. – Že by snad už tehdy všichni podlehli hříchu konzumismu? Když pro většinu z nich bylo jinak největší starostí jak nezemřít hlady?…

97. Socialismus a konzumismus: v každém případě zmíněný E. Fromm přesně tohle tehdejším socialistickým státům a režimům vytýkal – že namísto slibovaných pravých humánních ideálů zde nakonec také převládlo ryze konzumní myšlení a konání. Jediný rozdíl Fromm viděl v tom, že v zemích kapitalismu tyto konzumní choutky bylo možno uspokojovat mnohem lépe, nežli v zemích s nevýkonnou socialistickou ekonomikou.

    Dost ambivalentní obraz dostaneme ovšem, když se obrátíme k samotnému Marxovi. Ten totiž tehdejší proletariát lákal k provedení revoluce vyhlídkami na to, jak zde bude „společenské bohatství prýštit ze všech zdrojů“; jinak řečeno, lákal je na zcela klasický konzumní ráj.

    Na straně druhé bychom Marxovi bezpochyby činili bezpráví, kdybychom z něj ukázali či zmínili jenom tento jediný aspekt. Na straně druhé byl totiž ten samý Marx pevně přesvědčen o tom, že pravá svoboda člověka v komunistické společnosti spočívá v jeho tvůrčí, kreativní činnosti. (A tedy ne v pouhém hromadění konzumních předmětů.) Naopak: Marx se té kritice, že v komunismu lidé všechno zboží odnesou z obchodů, když všechno bude zadarmo, bránil argumentem, že jedině blázen by si celý svůj příbytek k prasknutí naplnil nepotřebnými věcmi, když přece ví že všechno co potřebuje může kdykoli dostat.

    Marx tedy na jedné straně pro život v komunismu opravdu sliboval materiální dostatek, až přímo blahobyt – ale na straně druhé se lidé v žádném případě neměli oddávat přízemnímu konzumismu. Ovšem – právě k tomuto konzumismu za socialismu nakonec došlo, a právě to mu vytýkal Fromm.

98. A co se té otázky týče, zda byl konzumismus za éry socialismu vědomým, „plánovitým“ – tady je odpověď poněkud nesnadná, na jedné straně se režim samozřejmě snažil uspokojit legitimní materiální potřeby obyvatelstva, na tom by nebylo samo o sobě nic zavrženíhodného.

    Ale problém byl právě v tom, že socialistický režim víceméně naprosto selhal v tom, nabídnout lidem nějakou lepší, hodnotnější, lákavější alternativu nežli pouhý materiální konzum. Vzletná hesla o „budování socialismu“ rychle vyčpěla, zdegenerovala v pouhé ideologické floskule. Takže lidé se pak utíkali ke svému privátnímu konzumu; a především u nás, v době husákovské „normalizace“, to režim víceméně vskrytu podporoval, protože mu bylo daleko milejší nemyslící konzumní stádo nežli skutečně myslící, ale kritická občanská společnost.

99. Ještě něco k Frommovu „pokusu o 3. cestu“, jak to zmínil pan Petrasek: ano, je fakt že Frommovy návrhy na uspořádání společnosti by bylo možno v určitém smyslu označit za takovýto pokus o třetí cestu; na straně druhé je evidentní, že jeho představy řešení byly až příliš optimistické respektive dobrodušné. A – což mu bylo hodně předhazováno – ovšem zčásti také „totalitní“, neboť o určitých záležitostech měla rozhodovat exkluzivně jakási „rada moudrých“. A to bez ohledu na to, co by si přála (latentně konzumistická) většina populace.

    Právě to činí veškeré hledání všech třetích cest natolik složitým: v podstatě je nikdo nechce. Společnost je vždy názorově (a to i ohledně způsobu života) rozdělena na dva tábory, na dvě krajní protipozice; ale středová, vyvážená pozice, to je vždy záležitostí jenom hrstky intelektuálů.

100. „Pokání jako návrat k pravdivosti“ – no ano, paní Hájková, takto „ekumenicky“ formulováno to ovšem může být přijatelné i pro zarytého ateistu. 😉

     Mimochodem, „Aletheia“ u Řeků neznamenalo jenom pravdu, nýbrž bylo to zároveň jméno samotné bohyně pravdy. Ovšem, jestli se jednalo o „nahou pravdu“ je sporné, ta se takto objevila až u Horáce, zatímco bohyně Aletheia u Řeků zřejmě byla oděná v bílé říze.

101. Panu Poláčkovi k tomu účinnosti modliteb a problematice středověkých epidemií
     Viry jsou jistě zcela přirozenou součástí biosféry, jenže v biosféře může vládnout všelijaká přechodná nerovnováha. Ta se potom různě projevuje, například v epidemii. Je přece rozdíl v tom, zda organismus, který má okolo sebe choroboplodné viry je zdravý nebo nezdravý. Zdravému viry neublíží, nezdravému ano. Proto se modlíme, abychom byli uzdraveni.
     Nakonec, můžeme říct, že i v tom středověku po nějakém čase všechny morové epidemie pominuly. Kdo může říct, zda to způsobily modlitby a posty nebo zda to způsobilo něco jiného? Když se bude nemocný člověk léčit u lékaře a zároveň se modlit, kdo rozsoudí, co mu pomohlo více – zda modlitba nebo léky? Drápal přece neodporuje požadavkům naočkovat se. Přesto se zároveň chce modlit.
     Ptáte se, proč Bůh nechal ve středověku vyhynout polovinu populace? Jedna věc je odpuštění viny a druhá věc je odstranění následků něčeho, co se nemělo dít. Nezdravý způsob života ve středověkých městech byl zřejmě tou hlavní příčinou morových epidemií. Některé příčiny vyvolávají prostě určité následky, které nepominou rychle, natož okamžitě. Ani když tu věc přestanete dělat. Bůh nemůže pořád zázračně zasahovat do zákonitostí světa a zachraňovat člověka z toho, co si sám způsobil. Můžeme od něj spíš čekat, že nás bude doprovázet, že v tom bude s námi a bude se snažit na nás působit, než že nás bude pořád zázračně tahat z bryndy.
     A protože se můžete rozhodnout, zda budete optimista nebo pesimista, zda budete litrovou láhev s půllitrem vody považovat za poloprázdnou nebo poloplnou, můžete se tak dívat i na Boží působení ve světě a jeho doprovázení lidstva. Na to, co je a co není milost.
     Já jsem spíš než pro výčitky pro postoj: „Jen nesmírnou Boží milostí jsme dosud nezanikli“.

102. Před nějakými řekněme 15 lety jsem četl vyprávění dvojice našich mladých cestovatelů, kteří se dostali do odlehlé končiny Nové Guinee. Se souhlasem skupiny domorodců přespávali u jejich primitivní vesnice. Večer za nimi přišlo několik místních včetně tlumočníka do pidginu. Ptal se jich, zda by mohli pomoci nemocnému dítěti. Když je přinesli, bylo zřejmé, že z běžné odřeniny se vyvinula těžká sepse. Cestovatelé domorodce ujistili, že dítě dají do pořádku, jen mu musí píchnout injekci. Tohle však neměli říkat. Skupinku ovládlo rozrušení a zákrok byl odmítnut. Mužský mluvčí dvojice naléhal. Opakoval, že bez protilátky dítě zemře. Mladá žena cítila bezmoc a při pohledu na dítě, jemuž nesměla pomoci, plakala. Obavu domorodců, že injekcí by se do jeho tělíčka dostal zlý duch, nebylo v lidských silách rozptýlit. Po jejich odchodu probděla dvojice cestovatelů v obavách celou noc. Sotva začalo svítat, vydala se spěšně z neblahého místa pryč.

     Jako člověku, netěšícímu se z mizení pradávné kulturní diverzity, mi tehdy příběh rezonoval v mysli. Jedno jsem ovšem netušil vidět ani ve snu: Že se v Praze octnu v obklíčení bojovníky primitivního kmene, kteří se přijdou mstít.

103. Panu Poláčkovi
     Četla jsem na internetu, že Aletheia byla řecká bohyně. Nicméně v Zamarovského encyklopedickém slovníku řeckých bohů a hrdinů jsem ji nenašla. Našla jsem tam jenom bohyni Léthé, jejímž je patrně popřením.
     Nahota tělesná může být alegorií nahoty duševní. Já jsem ten pojem „aletheia“ objevila u Anselma Grüna v knížce Poselství shůry, kapitola Anděl pravdivosti:
     „Pravdivým nazýváme člověka ryzího, bezelstného. Ježíš praví o Nathanaelovi: „Hle, pravý Izraelita, v němž není lsti“ (Jan 1, 47). Není vypočítavý, žije ze své vnitřní pravdy. Je prost intrik, diplomacie a úvah o tom, jak sebe druhým lépe prodat. Žije v harmonii sám se sebou. Je ryzí. Říká, co si myslí, a jedná podle toho, co cítí v srdci. Vždycky víme, na čem s ním jsme. Své myšlenky a city před námi netají. Nemá strach, že ho prokoukneme. Je sám sebou, protože stojí za vším, co je v něm. Nic neskrývá, protože nemá co, protože všechno v něm smí být.
     Pravdivý člověk je zároveň vždycky svobodný, protože jedině pravda nás osvobozuje. Kolik lidí dnes uhýbá z cesty své pravdě. Mají strach čelit skutečnosti svého srdce. Zmocňuje se jich panika, mají-li někdy být tiší. Mohlo by se v nich přece vynořit něco nepříjemného. Proto musejí být ustavičně v akci. Jsou věčnými štvanci. To nejhorší, co je může potkat, je chvíle, kdy se nic neděje, protože to by se mohla na svět prodrat jejich pravda. Kdo se vyhýbá své pravdě, spotřebuje mnoho energie, aby ji skryl před druhými. ustavičně přemýšlí o tom, co si asi o něm myslí okolí, Tak si láme hlavu, co má říci, aby uspěl s druhými. Co by si jinak pomysleli o jeho psychice, o jeho potlačených pudech, o jeho komplexech! Úzkostlivě váží každé slovo, aby nevyšel najevo nějaký jeho neurotický komplex nebo potlačovaná stinná stránka.
     V řečtině znamená aletheia – pravda – holé, nezakryté bytí. Závoj je odhalen a my vidíme holou realitu. Kdo pravdivě žije a nic neskrývá, u toho vystupuje na povrch jeho pravé já. Anděl pravdivosti ti chce opětovně otvírat oči pro realitu, protože snímá roušku, jež všechno zahaluje, osvobodí tě od brýlí, jimiž všechno vidíš. Možná máš brýle, které ti vše zkreslují, a ty vnímáš jen negativní věci. Anebo máš na nose brýle růžové a nechceš vidět lidi s jejich problémy. Něco si namlouváš, abys mohl žít pohodlněji. Anděl pravdivosti ti vezme oboje, protože ti skutečnost zkreslují, a ukáže ti ji v pravém světle. „Pošle-li k nějaké duši svého anděla Bůh, pak tato duše vpravdě prozře“, píše Mistr Ekkehart.
     Pravdivý člověk nás nutí obrátit se čelem k pravdě vlastního srdce. V jeho blízkosti se nelze skrývat, ale my se ani schovávat nemusíme, protože najdeme odvahu ukázat svou pravou tvář. Jakmile promluvil Ježíš, nemohli se už skrývat nečistí duchové, kteří zakalují lidského ducha temnými myšlenkami a jedovatými emocemi. Slovem Ježíšovým jsou vytaženi na světlo. Tak nám to líčí Marek. Když Ježíš poprvé káže v synagóze, vykřikne náhle nečistý duch jakéhosi muže. Cítí totiž, že se už nemůže skrývat za kritickými a ironickými výroky. Musí čelit pravdě, což pro něho znamená, že z toho muže musí vyjít a dát mu svobodu (srv Mk: 1,23nn). Ježíšova pravdivost osvobozuje lidi od nečistých duchů, kteří deformují a falšují pravdu. Jsou uzdravováni a stávají se z nich pravdiví, ryzí lidé.
     Přeji ti anděla pravdivosti, abys mohl být takový, jaký v jádru své bytosti jsi, abys byl sto osvobozovat lidi ve svém okolí k pravdě. Pravda také znamená soulad předmětu a poznání, věci a rozumu. Přeji ti, abys žil zcela a naprosto v souhlase sám se sebou i se svou životní realitou.“

104. Já jsem tušil a viděl ve snu : Že zažiji 1:1 takové vzepětí iracionality, které odzvoní konec jednoho snu o možnosti kulturní symbiózy globálního rozměru a to natruc globálnímu kapitalismu.
     I ten T.Assheuer láme nad svobodou nesvobodných hůl a se vztyčeným ukazováčkem upozorňuje ve včerejším Zeitu na Tomáše Akvinského – Was nach dem Glauben kommt …… Stellen wir uns also vor, es gäbe eines Tages keine Religion mehr

105. K návratu tíživé otázky (JP 13,12) : Snad je odpověď v tom co cituje p. Hájková : modlíme se za podstatnější druh uzdravení – za odvahu a důvěru nechat se pravdivě vystavovat skutečnosti. Možná pak ta skutečnost člověku napoví, že sama smrt (jako nezbytná součást života) není zlá. Těžká by byla až samota smrti. (lhostejné mizení bez vztahu, „bez ochrany“ před zapomněním. )

106. ATAVISTICKÉ KOŘENY OČKOVACÍ FOBIE

     Pane Horáku, ta událost z Nové Guineje kterou jste převyprávěl je skutečně velice tristní a bezútěšná; ovšem já jsem svého času četl o příběhu poněkud jiném. Bylo to tuším na Borneu, taktéž u nějakého domorodého kmene. Už si nevzpomenu jestli ti zástupci moderní civilizace kteří k tomuto kmeni pronikli byli Češi (mám pocit že ano), anebo jiné národnosti, ale to tu nehraje roli. V každém případě: jeden mladý muž byl napaden parazity, takže jeho varlata byla napnutá až k prasknutí. Tito badatelé (etnologové) mu píchli několik injekcí – a už za pár dní bylo vše v pořádku. V tom kmeni se pak rozneslo, že on byl bílými muži „píchnut“, a tím že byl uzdraven. Zdá se tedy, že i mezi domorodými kmeny mohou existovat mentální rozdíly.

     A jak jste trefně poznamenal, tato „divošskost“ není zdaleka omezena jenom na určitá vzdálená teritoria; ta může kdykoli propuknout i u členů naší zdánlivě už tak vyspělé civilizace.

     ——————————-

     Ale touto historkou jste vytvořil úvod pro určité téma či myšlenku, která se ve mně začala rodit až v poslední době. Totiž: jaké jsou vlastně skutečné, objektivní příčiny toho, že u tolika lidí se projevuje tak intenzivní, skutečně nepřekonatelná fobie respektive odpor vůči očkování.

     Totiž – když se člověk podívá na protestní pochody „odpíračů“, nedá se přehlédnout jedno. Na jedné straně je tam bezpochyby jedna část vyslovených primitivů, kteří jsou kverulanty za všech okolností. Ale – pak je tam i jedna část, kteří působí naprosto normálním, inteligentním, solidním dojmem. Co tedy vede vlastně tyto lidi k tomu, že se proti očkování staví tak fundamentalisticky agresivním způsobem?

     Já už jsem zmínil, že určitá část populace trpí hlubokou fobií vůči injekcím. Tím se dá vysvětlit (i omluvit) mnohé; ale ne právě tento zcela fundamentalistický zápal. Zdá se, že tady budou kořeny všeho ležet ještě hlouběji.

     Já už jsem před časem zmínil, že jsem četl knihu jednoho německého vedoucího laboratoře pro výzkum strachu. Jeho centrální tézí bylo, že naprostá většina fobií i současného, moderního člověka má ve skutečnosti atavistické kořeny. Že se jedná o původně zcela racionální strach ze zcela reálných nebezpečí plynoucích ze života v divoké přírodě; že ale tyto fobie se genetickou cestou stále reprodukují, i když jejich příčina už fakticky zmizela. Zcela typickým příkladem pro tuto souvislost je známý ženský strach z myší: to je vysvětlováno tím, že ženy samozřejmě vždy měly na starosti (malé) děti, a že v dávných dobách života v přírodě to byly právě malé děti respektive kojenci, kteří byli především ohroženi útoky hlodavců.

     Pokud tedy tato základní téze o atavistickém původu lidských fobií je správná, pak by bylo skutečně docela dobře možno fundamentalistický zápal odpůrců očkování vysvětlovat takovým způsobem, že člověk žijící v dávné (africké) divočině se musel úzkostlivě chránit toho, aby se mu do těla nedostaly nějaké cizí, neznámé látky, u nichž vždy hrozilo nebezpečí že by mohly být jedovaté.

     A skutečně se zdá, že u velké většiny těchto současných odpíračů je skutečně přítomna nepřekonatelná hrůza z toho, že jim do těla budou vpraveny cizí, nepřirozené, je samé ohrožující látky. A i když této své fobii dávají zčásti „zmodernizované“ výklady, jako že jim Američané chtějí do těla vpravit čipy aby je mohli ovládat na dálku – zdá se skutečně být nemálo pravděpodobným, že za tím vším nakonec stojí tato prastará atavistická (a sama o sobě evolučně důvodná a racionální) hrůza z toho, že by cizí látky pronikly do vlastního těla.

     Právě proto je v podstatě zcela marným namáháním pokoušet se je nějak přesvědčit racionálními argumenty. Stejně tak jako fobii z pavouků není možno překonat tak, že dotyčnému budeme vysvětlovat, že tato fobie je zcela nesmyslná, že pavouci jsou – našich zeměpisných šířkách – zcela neškodná, a nakonec vlastně zcela užitečná stvoření. (Ostatně – i tato fobie z pavouků má zjevně své reálné atavistické kořeny – jako dědictví z dob kdy dotyk s pavoukem mohl skončit smrtelným kousnutím.)

     Právě těmito atavistickými kořeny by se tedy do jisté míry dal vysvětlit fundamentalistický zápal odpíračů: oni nejenomže odpírají očkování sami pro sebe, ale zřejmě jim opravdu cosi v primárních hlubinách jejich nevědomí našeptává, že vakcína je jed, a oni jsou tedy zřejmě opravdu hluboce přesvědčeni že jsou nejen oprávněni, ale – v zájmu samotného lidstva – dokonce povinni bojovat proti těm, kdo tento jed do lidských těl vnáší.

     To celé je nakonec jenom dokladem toho, jak dalece je i zdánlivě tak moderní a racionální člověk stále ještě ovládán svým nevědomím, svými dávnými instinkty a fobiemi. Někdy se mi skutečně zdá, že by se v tomto ohledu mělo zcela zásadně změnit celé společensko-politické paradigma. Které – jmenovitě v moderních demokraciích – vychází z předpokladu v zásadě racionálně uvažujícího a jednajícího občana. Ale jak se ukazuje znovu a znovu, tato představa je pouhá fikce, daleko vzdálená realitě.

     Snad by tedy bylo nakonec mnohem účelnější přiznat si pravdu: že nejen ten či onen člověk jako jednotlivec, nýbrž že současný člověk jako takový je stále ještě naprosto iracionální tvor, kdy schopnost racionálního a odpovědného jednání je jenom malou součástí jeho celkového osobního nastavení.

     Kdyby se tento fakt přiznal a akceptoval veřejně, pak by to ovšem muselo mít dalekosáhlé následky, především v oblasti politiky. Kdyby se totiž vzdala ona iluze, že člověk-občan je v zásadě schopen jednat a uvažovat racionálně, kdyby se přiznalo že ve skutečnosti je stále ovládán iracionálními instinkty – pak by se přinejmenším zcela zásadním způsobem musel revidovat celý systém demokracie, vycházející z toho že všechno dění ve státě má nakonec určovat „svobodný“ lid. Tedy právě tento člověk, o kterém se ukazuje, jak málo je ve skutečnosti svobodný, jak dalece je ovládán a determinován svou iracionální, respektive atavistickou složkou.

107. „Anděl pravdivosti ti chce opětovně otvírat oči pro realitu, protože snímá roušku, jež všechno zahaluje, osvobodí tě od brýlí, jimiž všechno vidíš. Možná máš brýle, které ti vše zkreslují“ – paní Hájková, tato věta mi velmi připomněla výrok jednoho německého klinického psychoterapeuta, který jsem kdysi četl. Už si nevzpomenu na přesnou formulaci, ale on vynášel intenzitu a účinnost klinické psychoterapie oproti její pouze ambulantní formě tím, že „u nás jako zcela první věc pacientovi vyrazíme z rukou jeho nejsilnější zbraně, a vezmeme mu jeho nejoblíbenější hračky“.

     Tento napohled možná dosti krypticky znějící výrok zřejmě neznamená nic jiného nežli právě to, že lidé (a to především ti kteří ztratili svou duševní, psychickou rovnováhu) si vytvoří celý arzenál „zbraní a hraček“, s jejichž pomocí se vyhýbají pohledu do svého vlastního nitra. S jejichž pomocí si namlouvají, že je s nimi v zásadě všechno v naprostém pořádku. A právě proto se nemohou vyléčit, protože si vůbec neuvědomují nezbytnost terapie.

     A právě proto jsou jim při klinické terapii jako první krok odebrány tyto „hračky a zbraně“, aby byli donuceni podívat se na svou vlastní „nahou pravdu“. Neboť jenom tento hluboký otřes s holou pravdou o sobě samých u nich může vést ke katarzi, a k následnému vyléčení. K návratu k jejich pravému – a tedy zdravému – jádru.

     Takže v tomto smyslu, paní Hájková, ten Váš „anděl pravdivosti“ skutečně míří v zásadě tím samým směrem jako moderní terapie, tedy ke skutečnému osvobození člověka, jeho duše od všeho cizího a deformovaného.

108. A co se toho výroku týče, že „Proto musejí být ustavičně v akci. Jsou věčnými štvanci. To nejhorší, co je může potkat, je chvíle, kdy se nic neděje, protože to by se mohla na svět prodrat jejich pravda“ – to mi zase připomnělo mé gymnaziální časy, tam nám tehdy experimentálně zavedli hodinu psychologie, a naše psycholožka (z nějakých důvodů mi to navždy utkvělo v paměti) nám už tehdy řekla, že je mnoho lidí kteří „nesnesou být se sebou sami“. A proto neustále vyvíjejí nějaké aktivity, neustále musí mít někoho kolem sebe, aby se tímto neustálým akcionismem a neustálou komunikativností vyhnuli nutnosti zůstat o samotě sami se sebou.

109. Pane Poláčku, proč vlastně nahlížíte na člověka jako na něco, co je biologicky určováno? Vypadá to, jako byste uznával buď biologickou determinaci nebo rozumové schopnosti.
     Ale co třeba svědomí? Je snad svědomí závislé na biologických předpokladech? Nebo je snad přímo úměrné rozumu? Myslím, že i velmi chytří lidé se mohou rozhodovat nesvědomitě. Odkud se tedy svědomí bere?
     Proč vlastně nepřipustíte, že se někteří lidé řídí svým svědomím i při rozhodování o očkování proti covidu?
     A proč bychom nemohli nepřipustit, že se lidé mohou řídit svým individuálním svědomím a přitom se rozhodnout každý pro jinou věc?

110. „Was nach dem Glauben kommt…“ – pane Petrasku, mnoho současných religionistů říká, že „nach dem Glauben kommt nur ein anderer Glaube“; přičemž jmenovitě Tomáš Halík tvrdí, že když (křesťanskou) víru vyhodíme dveřmi, ona se vrátí zpátky oknem, ale v mnohem zaostalejší podobě všech možných pohansko-esoterických věr a pověr.

     A já se obávám, že je na tom mnoho pravdy. Všechno opravdu hovoří pro to, že iracionální (nebo snad přesněji: mimoracionální) složku v osobnosti člověka není možno trvale odstranit; a že to jediné o co je možno se pokoušet je tomuto pararacionálnu se postavit čelem, uznat jeho legitimní (a tedy: racionální) funkci v životě lidském, a uvést ji do souladu se složkou racionální, jak dalece to jen je možno.