Josef Poláček
Úvodem: jak už jsem nedávno zmínil, došlo k určité dohodě mezi mnou a částí vedení strany Levice, že vypracuji můj vlastní návrh ideového programu autenticky levicové strany, který pak předložím k posouzení straně Levice, jestli ta si z něj pro sebe dokáže něco pozitivního vybrat. Následující dokument tedy v žádném případě není oficiální dokument strany Levice, nýbrž výhradně mým vlastním dílem. Použil jsem proto v tomto textu který zde překládám neutrální respektive fiktivní označení pro onen potenciální autenticky levicový subjekt: „Strana autentické levice.“
STRANA AUTENTICKÉ LEVICE – STRANA NADĚJE
Na tržišti politických idejí se to přímo hemží celou řadu partají, z nichž každá se snaží se vší vehemencí přesvědčit voliče, že právě a jedině ona sama je tím, kdo přichází s tím správným programem, kdo národu přinese štěstí a státu blahobyt. Proč a z jakých důvodů by to tedy měla být – v tuto chvíli ještě se teprve rodící, slabá a neznámá – Strana autentické levice, která by se měla nějakým zásadním způsobem odlišit od tohoto množství všech ostatních?
První odpověď je zcela jednoduchá: právě Strana autentické levice je ta, která jediná usiluje o skutečnou změnu. Která si za svůj cíl klade ne pouze dílčí přesuny v aktuálních politických konstelacích a v mocenských postech, nýbrž která usiluje o zásadní proměnu nejen politického systému samotného, ale nakonec i celého společenského uspořádání.
Kdo je tedy naprosto spokojený se současným stavem, komu k pocitu životního naplnění postačí to co poskytuje standardní tržně-kapitalistický systém současnosti, tedy neustálá honba za penězi, za materiálními statky, za osobní kariérou, a kdo si ohledně smyslu svého života neklade žádné vyšší nároky – ten se o Stranu autentické levice skutečně nemusí zajímat.
„Naplnil svůj dům věcmi a zemřel“ – takto začínalo svého času jedno vyprávění. On to vlastně měl být román; ale autor poté co napsal tuto úvodní větu o hlavním hrdinovi, svém strýci, zjistil že už není dále o čem psát. V této jediné větičce byl obsažen celý strýcův život. Byl to život naplněný pouhým pachtěním se za věcmi; a nebylo v něm nic dalšího. A to je zároveň přesně ten samý život, který dnešnímu člověku nabízí standardní konzumní kapitalismus. Naplňte svůj život věcmi – jedině tak budete šťastni! A až pak zemřete, pak se můžete ještě nechat pohřbít v luxusní urně; jako konečný projev a důkaz vaší životní úspěšnosti.
Veškerý ideový program Strany autentické Levice je možno nakonec koncentrovat do jedné jediné věty: do hlubokého přesvědčení, že člověk je více nežli pouhá věc. Že tento svět má být v nejhlubším smyslu světem lidským; a že není přípustné, aby život člověka byl fakticky podřízen světu věcí. Že je v plném slova smyslu ne-lidské, když je lidský život ovládán slepými zákony trhu a zisku; když člověk sám je jenom tržní komoditou, volně obchodovatelnou na trhu práce. Ano, liberální demokracie velice úspěšně člověku sugeruje iluzi jeho osobní svobody; ale fakticky ho plně ponechává v moci zvěcnělých sil, které on nemá pod svou kontrolou, které nemá ve své moci; naopak je jimi ovládán, musí se podřídit jejich slepým mechanismům, jejich odosobněné logice, pokud se nechce ocitnout na okraji společnosti, respektive na jejím spodním konci. Ano, člověk tu sice má osobní svobodu hledat ve svém životě i hodnotnější obsahy nežli jen onen svět mrtvých věcí; ale s tímto svým hledáním vyššího smyslu – pokud to v něm vůbec není vytěsněno svůdným rejem reklamy na nikdy nepřestávající konzum – zůstane sám, nadále vystavený mechanismům trhu a stejně tak odcizeného světa politiky.
Strana autentické Levice tvrdí, že tento svět se opět musí stát světem člověka. Standardní politická demokracie nikdy nemůže dosáhnout tohoto cíle; ta umožňuje jenom čistě technokratickou správu veřejných záležitostí, a je pojistkou proti přímé politické diktatuře. Nic víc. Je to ale Strana autentické Levice, která žádá něco navíc. Autentická levice žádá „návrat věcí tvých zpět do rukou lidu“, ve smyslu Komenského provolání. Autentická levice žádá, aby středobodem všeho společenského dění se stal znovu sám člověk; a aby veškerá materiální produkce sloužila člověku, a ne aby člověk zůstával pouze jakýmsi vedlejším přívěskem produkčního procesu plně podřízeného diktátu zisku.
V tomto vytčení našich cílů se plně hlásíme k odkazu někdejšího „Pražského jara“ – toho času naděje, tohoto jedinečného pokusu o spojení ideálů lidské pospolitosti na straně jedné, a nepodmíněné osobní svobody na straně druhé. Jistě, jsme si plně vědomi toho že dnes není možno jen tak bez dalšího vstoupit do stop tehdejších reformátorů; ti ještě nebyli tak daleko, aby mohli dokázat pozitivně vyřešit tento základní problém, překlenout tento protiklad. To k čemu se ale hlásíme je jejich humanismus; jejich snaha o občanskou svobodu, ale přitom jejich setrvávání na základní ideji společného úsilí celého národa o naplnění ideálů lidskosti; usilování o rovnost všech lidí nejen politickou a občanskou, ale i materiální a sociální.
Jsme si plně vědomi toho, že tento dějinný projekt komplexní společenské transformace kapitalismu v nějakou formu postkapitalistické společnosti je velice složitý, a že jeho uskutečnění vyžaduje ještě velmi mnoho práce a hledání nových cest. Zveme proto všechny, kdo touží po něčem více nežli pouze „naplnit svůj život věcmi a zemřít“, aby se připojili k tomuto našemu hledání. Nemáme žádnou záruku, že se nám v dohledné době podaří tohoto cíle dosáhnout; ale jak už bylo kdysi jednou řečeno, „samotná cesta je cíl“.
Tento projekt všeobecné společenské transformace je tedy naším konečným ideovým cílem; ale protože jsme zároveň politická strana působící v reálném čase a v reálném světě, do té doby nežli by se podařilo tohoto konečného cíle dosáhnout, chceme už teď ve všech oblastech života společnosti působit k tomu, aby se tak dalece jak jen možno zmírnila nadvláda odcizeného světa věcí nad světem lidským, aby už teď se prosazovaly ideály humanismu a spravedlnosti tak dalece, jak to jenom současný systém kapitalismu připustí a umožní. Chceme náš přítomný svět humanizovat až po samé hranice kapitalismu – a tím zároveň ukázat jeho zásadní omezenost a neperspektivnost.
Proto hodláme v praktickém politickém životě podporovat především všechny, kdo se v tomto světě odosobněného kapitalismu nejvíce dostali pod jeho kola: především v oblasti ryze materiální respektive sociální, ale i ve všech dalších oblastech lidského života.
Jsme levicoví, a tedy primárně sociálně orientovaní; ale to neznamená, že bychom byli fundamentalistickými odpůrci produkční sféry. Naopak: hodláme podporovat veškerou společenskou produkci, která má svůj pozitivní smysl, která slouží člověku a jeho dalšímu osobnímu a kulturnímu rozvoji. Naši podporu může očekávat především veškerá produkce ekologická; ale stejně tak i každá produkční inovace, která slouží k ulehčení života člověka, která mu umožní čím dál tím více se osvobozovat od sféry věcí směrem k jeho vlastnímu osobnímu a kulturnímu vyžití.
Budiž závěrem řečeno ještě jednou: my nepřicházíme v tuto chvíli s žádnými definitivními řešeními aktuálních problémů kapitalismu; ale my – ve zmíněné tradici legendárního Pražského jara – přicházíme s nadějí na změnu. Přicházíme s nadějí pro člověka, že on jednou dokáže svůj osud, svůj život jako bytosti společenské a pospolité vzít do svých vlastních rukou.
Stejně si myslím, že kromě konfliktů a intrik, lidské slabosti a falše se na světě dá najít také přátelství, láska, věrnost a upřímnost.
Jsem rád, že s Vaším názorem, paní Hájková, souhlasím. Ne nadarmo se totiž říká: „Podle sebe soudím tebe.“
Jsou to možná příliš příkrá slova (v tom diskutovaném textu AG) , ale jejich funkční sdělení vidím v tom: nezrobit si bůžka z komunity „kam patřím“(toužím patřit) // neztratit víru pro zklamání z její “ implementace“ tou komunitou.
oprava: …příliš příkrá…
To co pan Horák píše o těch „nepříjemně ambiciózních jedincích“, to je ostatně zároveň doklad nemožnosti komunismu. Zkrátka, vždycky bude existovat určitá sorta lidí, kteří se vyznačují nejen mimořádným egoismem, ale navíc ještě i vysloveně agresivním egoismem. A i kdyby jich byla jenom malá menšina, oni dokáží spolehlivě otrávit celou atmosféru ve společnosti. Protože s tímto svým agresivním egoismem mají samozřejmě většinou úspěch, a tak s sebou strhávají i ostatní.
Komunismus by bylo možno vybudovat vlastně jenom tehdy, kdyby ve společnosti převládla taková společenská norma (třeba v důsledku „anglické výchovy“?…), že každý kdo by projevoval známky egoismu by naopak okamžitě spadl v žebříčku společenské prestiže až na samé dno. (Třeba jako ti – neangličtí – napovídači ve školách.)
Ale je nutno se obávat, že oni by se velice rychle přizpůsobili, že by poznali jaké nové cesty vedou k úspěchu, a tak by naopak předstírali skromnost a altruismus, ale jejich skutečným cílem by zase nebylo nic jiného, nežli jak se prosadit na úkor všech ostatních.