Kdo volí radikální levici?

264 komentářů u „Kdo volí radikální levici?“

1. Tento text jsem původně napsal v diskusním fóru strany Levice. (Proto také začíná odkazem na jinou, předcházející část diskuse.) Ale poté (kromě jiného pro jeho délku) jsem se rozhodl uveřejnit ho (také) zde. Snad i pro stálé účastníky tohoto webu nebude toto téma zcela bez zajímavosti.

2. Já pochybuji, pane Poláčku, že radikální levice má nadprůměrně vyvinutý smysl pro pospolitost. Ten má daleko spíše pravice, tedy hlavně ta konzervativní. Protože oni jsou si vědomi, že jejich úspěch záleží i na vztazích s jinými lidmi. Pokud vím, tak už v ProAltu někteří lidé mluvili o tom, že levičáci jsou individualisti (mají větší ego), a proto se jim nedaří žádné společné dílo. Zatímco pravice víc drží spolu.
   Ostatně, tady se tvrdí, že pojem pospolitost (Gemeinschaft) patří daleko spíš do tradiční společnosti. Zatímco moderní společnost je Gesellschaft.
   https://cs.wikipedia.org/wiki/Pospolitost

3. Pospolitost – tady v prvé řadě záleží na definici. Je sice možno ji pojmout oním obecným, abstraktním způsobem; ale v tom smyslu v jakém pojem „pospolitost“ používám já, by například onen zmíněný „dav“ nikdy nebylo možno označit jako skutečnou „pospolitost“. Už pro jeho anonymitu; ta je už z definice naopak typická pro „společnost“.

   Přičemž ovšem ani „společnost“ nemusí být nutně tak zcela anonymní a utilitaristická, jak je to líčeno ve Wikipedii; i společnost může být prodchnuta společným duchem, společným cílem. Ovšem ne za podmínek (individualistického) kapitalismu. Ten sociolog tady jako obecný zákon či rys formuloval něco, co je jenom specifikem a důsledkem kapitalismu. (V každém případě Marx by to tak viděl.)

   Že by pravice měla mnohem vyvinutější smysl pro pospolitost? Budiž, konzervativci, ti do jisté míry ano; ale tato jejich „pospolitost“ se omezuje především na tradiční formy jako je rodina, obec, případně církevní komunita. Ale s výjimkou těchto tradicionalistů jsou všechny ostatní části pravice principiálně individualisticky orientované. A i tito tradicionalisté respektive konzervativci nepřipouštějí, aby tyto jejich komunity (snad s výjimkou rodiny) byly nějakým způsobem závazné, institucionalizované. Něco takového je v jejich očích okamžitě nepřípustný nátlak.

   Zatímco levice – ta vyznává už v samotné produkční činnosti kolektivní formy (jak známo velkým heslem současné levice je družstevnictví). Na levici se například vyznává také kolektivní odpovědnost vůči životnímu prostředí; to je opět něco co pravice neuznává, pokud je vůbec ochotna chránit životní prostředí, pak jenom na základě individuální dobrovolnosti. A stejně tak je tomu i ve všech ostatních oblastech života: tam kde levice prosazuje závazné (tedy kolektivně platné) normy, tam pravice jakoukoli závaznost odmítá, ona chce mít všude jenom tuto individuální dobrovolnost.

   Levice také mnohem více preferuje pospolité, komunitní formy života; jako například byla svého času známá komunita „Klinika“.

   Že levičáci jsou individualisti – ovšem v takovýchto radikálních skupinkách, sestávajících jenom z malého počtu členů, se do čela vždy rychle prosadí tato „velká ega“. Ale to na (radikální) pravici není nijak jiné; naopak, ta vyznává „vůdcovský princip“ už ze samotné své podstaty.

   Ta roztříštěnost současné levice ovšem je způsobena také tím, že dnes není k dispozici žádná společná idea, která by její členy mohla spojit, sjednotit pod společným programem, společným cílem. Takže každý si pak vaří svou vlastní ideovou polívčičku, a tyto individuální představy se pak samozřejmě navzájem srážejí.

4. Pane Poláčku, a jakou jinou levicovou komunitu než byla svého času „Klinika“ znáte? (Mimochodem, ona už vůbec neexistuje? Ani v jiné podobě či na jiném místě?)
   A kolik znáte u nás levicových družstev?
   Jo, třeba v Latinské Americe, tam jsou. Možná i jinde ve světě. Ale u nás?
   Papež František má k tomu družstevnictví a jiným komunitám asi blízko. Proto je některými lidmi pokládán za jakéhosi levicového papeže. Předevčírem to bylo zmíněno i v této debatě https://www.youtube.com/watch?v=3vbDlTf8sHE
   která jinak nebyla nic moc a dělali si tam tak trochu legraci z pojmu „bratrství“.

5. Paní Hájková, pospolitost jako ideový program, a reálný svět, to mohou být dvě dost různé světy. Levicová družstva: jeden člen Levice jedno takové provozuje. Ale jinak: jak možná víte já sám jsem zásadním kritikem tohoto družstevnictví, protože tvrdím že ono je jenom nepravou, zástupnou formou pravé pospolitosti. A navíc vytváří iluzi, že kapitalismus je možno překonat jenom tím, že se založí určitý počet družstev.

   Takže tedy (levicových) družstev existuje skutečně (u nás) málo; ale to nic nemění na skutečnosti, že toto družstevnictví je propagováno, a jeho podpora je vepsána i v oficiálním programu Levice.

   Co se Kliniky týče: ne, ta už neexistuje, byla vyklizena, zrovna nedávno jsem četl v novinách že jsou teď velké tahanice o tom, kdo má zaplatit exekuční řízení, jsou to statisícové částky.

6. Ta debata je mi – přinejmenším pro tuto chvíli – moc dlouhá; ale jeden z jejích účastníků, Petr Fischer, je mi svými názory dost sympatický. (Pokud je to tedy ta osoba kterou mám na mysli, a ne jenom shoda jmen.)

   Ovšem k tomu pojmu „bratrství“ jsem sám dost skeptický, vždycky to na mě působí značně uměle. Například českoslovenští legionáři se nazývali „bratry“; a jmenovitě ve vojenském prostředí to působí opravdu dost cizorodě, když například podřízený osloví svého velitele „bratře poručíku“.

   Afričané (žijící mimo Afriku) se navzájem oslovují „bratře“, i když jsou si navzájem třeba zcela neznámí; ale u nich je to výraz jakési rasové (nedá se nic dělat, ale jiný termín tu není možno použít) solidarity respektive příbuznosti, v cizím (a nezřídka rasistickém) světě.

7. V křesťanství má bratrství svůj význam, i když v moderním světě je možná lepším výrazem solidarita. Proto tomu (a jiným papežovým výrokům) rozuměl nejlépe katolík Tomáš Petráček. Ti ostatní vůbec ne.

8. Paní Hájková, shodou okolností zrovna dnes vyšel oběžník Levice s programem ke komunálním volbám: je tady opakovaně vyjádřena jak podpora družstevnictví, tak dokonce i komunitního (mezigeneračního) bydlení! Je to tedy bezprostřední potvrzení mých tézí o tom, že myšlenka pospolitosti skutečně patří k ideovému arzenálu (radikální) levice.

   Ale vrátím se ještě k těm „velkým egům“ v táboře levice; to je opravdu docela zajímavá záležitost. Ovšem – nikterak nová, například je známo že v emigraci byli Lenin a Trocký velkými konkurenty. Shodou okolností zrovna v minulých dnech vyšel článek v německých novinách o pobytu Lenina v Mnichově. Byl tu ovšem nejen sám Lenin, ale i celá řada jeho spolustraníků; ale už tehdy se mezi nimi začaly vytvářet nemalé názorové rozpory. Byla to prý jediná žena mezi nimi (tuším že se jmenovala Susoličová), která působila jako tmel, která dokázala tlumit jejich „mužské“ ambice na ideové vůdcovství.

   Ono je to vůbec nějak nedořešené, to heslo pospolitosti a reálný individualismus. Například ve svých pamětech napsal Hitlerův architekt a později ministr zbrojního průmyslu Speer, že mezi nacisty (kteří ovšem také ve své ideologii vyznávali – národní – pospolitost) ve skutečnosti hořel neustálý boj o pozice, o to kdo vystoupá výše ve vůdcově přízni. Speer tento stav pak trefně charakterizoval: „Ano, byla to pospolitost – ale pospolitost izolovaných!“ Každý nakonec myslel v prvé řadě na svůj vlastní prospěch.

   Což opět potvrzuje můj názor, že tyto – ideově či ideologicky podložené – formy pospolitosti v sobě vždy mají něco umělého. Pravá pospolitost musí vyrůstat „zdola“, spontánně, na základě vnitřně pociťované potřeby. Samozřejmě je možno jejímu vzniku napomoci i přítomností nějaké vůdčí ideje; ale jakmile se z toho stane oficiální norma, jakmile jsou lidé automaticky zařazeni do kategorií „soudruh“ či „bratr“, pak se nevyhnutelně ztrácí či přinejmenším ustupuje onen moment přirozeného vztahu.

   Takže co se třeba toho křesťanského „bratrství“ týče, pak i tady je přítomna přinejmenším určitá ambivalence. Samozřejmě že především v raných obdobích křesťanství to bylo obrovské pozitivum, že zde existovala globální, univerzální, celoevropská komunita, kdy v oněch drsných, či přímo barbarských časech bylo možno se spolehnout na vzájemnou pomoc této komunity. Ovšem postupem času se toto „bratrství“ zřejmě do nemalé míry proměnilo už v pouhou formalitu. Kdy ostatně „bratři v Kristu“ spolu často bez jakýchkoli skrupulí vedli krvavé války.

9. Ještě bych k té mé tabulce s přehledem motivů, proč se kdo staví na stranu radikální levice dodal to, že jsou samozřejmě možné i kombinace různých faktorů. A to jak pozitivních, tak negativních (navzájem). Ten princip pospolitosti či vzájemné solidarity je na levici přítomen zřejmě obecně; ale jak jsem ukázal, leckdy je kombinován s mnohem méně ušlechtilými motivy toho či onoho jedince.

10. Andreas Baader nesnášel nespravedlnost, takže měl nejspíš soucit se všemi trpícími.

11. Možná i Breivik nesnášel nespravedlnost a měl soucit se všemi trpícími. Jeden levičák, druhý pravičák a přitom oba měli soucit se všemi trpícími a oba nesnášeli nespravedlnost.

12. Oba toužili osvobodit svět od jha (každý od jiného jha), aby tak mohlo propuknout to potlačené ryzí lidství.

13. Ono jim ale nešlo o spravedlnost. To si jenom namlouvali. Spíš za tím byla jakási posedlost.
    Spravedlnost ani pravda ostatně se soucitem tak úplně nesouvisí. Nedávno jsem poslouchala nějaké přednášky a debaty s Václavem Bělohradským, kde on se zmínil, jak problematické je heslo „pravda a láska“. Obojí prý spolu jde těžko dohromady. Lidé prý velmi často lžou právě z lásky.
    O tom by se dalo jistě vést spor, kde by se muselo nejprve upřesnit, co je lež, co je pravda, co je láska, atd. Protože v dnešní době není jasné už vůbec nic.
    A možná je to dobře, že dnes nic nevíme jistě. Protože, jak napsal Bertrand Russel: „Největší a nejhorší zlo, jaké člověk může způsobit druhému člověku, se rodí z jeho skálopevného přesvědčení, že má pravdu.“
    Ale ještě více mě zaujal jiný citát (od jiného autora), který jsem objevila také zcela nedávno.
    „Filosof je ten, kdo jde na nejvzdálenější okraj, aby se tam setkal s hranicí toho, co je možné myslet. Pokud se mu to nepodaří, zůstává chytrým mužem či ženou. Pokud najde dost odvahy a poctivosti, aby svou cestu dokonal, stane se moudrým, tedy pro svět neviditelným. Jediným opravdu možným cílem filosofie je totiž její ztroskotání.“

14. Paní Hájková, ten poslední citát mi přijde jako z nějaké dálněvýchodní provenience. Jenom v jejím kontextu totiž může mít smysl.

    Tam totiž „moudrost“ má právě ten specifický význam, že je spojena s odloučením se od vezdejšího, předmětného světa. Je pozdvihnutím se do nadzemských spirituálních výšin; a takto „moudrý“ je tedy pro svět „neviditelný“, protože k němu už nemá žádný další kontakt.

    Ovšem – takto separatisticky nikdy nebyla pojímána moudrost v západním světě. Asi nebudeme upírat Sokratovi, Platónovi, Aristotelovi, že šli „až na konec myslitelného“; a přece žádný z nich se nestal „pro svět neviditelným“, a žádný z nich to ani neměl v úmyslu. Přesně naopak; výslovným cílem jejich usilování bylo účastenství v reálném světě, tedy jeho náprava. Nějaký útěk do duchovní nirvány, to opravdu nikdy nebyl princip ani smysl západního způsobu myšlení.

15. Láska versus pravda: ano, matně si vzpomínám, svého času jsem také od V. Bělohradského slyšel ten výrok, že z lásky ve svém životě klamal bezpočtukrát.

    Ale máte pravdu v tom, že tady – zase jednou – všechno záleží od konkrétní definice. Napřed ale k samotnému (havlovskému) heslu „Láska a pravda“: musím říci, že to jsem sám vždy pociťoval jako naprostý kýč. I když je nutno hned připojit, že ten Havlův výrok byl samozřejmě delší, zněl „láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí“, a byla to v prvé řadě jeho reakce na totalitní režim. Bylo by nemálo zajímavé zvědět, jestli by takto optimistický výrok vyslovil ještě v pozdějších letech svého života, když už musel udělat – bezpochyby hořkou – zkušenost s tím, že i v „jeho“ demokracii lež a nenávist znovu a znovu vítězí nad pravdou a láskou.

    Ale nechme Havla Havlem, podívejme se na samotnou záležitost. Samotná pravda – ta se samozřejmě nemůže za všech okolností snést s láskou. Ona se nesnáší dokonce ani s docela obyčejnou slušností; přece nebudeme před někým, kdo má třeba hrb, vyslovovat „pravdu“ o jeho postižení.

    Někdy v sedmdesátých létech televize vysílala inscenaci, kde hrála – tehdy ještě mladičká – Daniela Kolářová a tuším Jaromír Hanzlík (?) mladý zamilovaný pár; a ve svém mladickém, zamilovaném idealismu si slíbili, že si vždycky a za všech okolností budou říkat jenom a jedině pravdu. No – není asi zapotřebí dlouze uhadovat jak to všechno dopadlo, tato „čistá pravda“ nevyhnutelně vedla k dalším a dalším neporozuměním a konfliktům, což bylo samozřejmě velice na úkor lásky.

    Zkrátka: nejen v politice, ale i v osobních vztazích není možno život vést podle hesel. Ať jakkoli ušlechtilých. Vždy je nutno znovu a znovu zvažovat, co je právě v daném okamžiku to nejlepší, nejsprávnější řešení. Vždy je nutno zvažovat něco proti něčemu.

    A co se „pravdy“ týče: jak řečeno je to především otázka definice, tady je především nutno rozlišovat „pravdu“ od „pravdivosti“. Není nutno za všech okolností říkat (holou a případně nemilosrdnou, či přímo bezohlednou) pravdu, ale je přitom možno zůstat pravdivým. Neříkat plnou pravdu ještě nemusí znamenat totéž, jako říkat lež. Takováto pravdivost jako životní postoj, jako habitus (Aristoteles) se pak naprosto může snášet s láskou.

16. Já jsem tu knížku zatím nestihla přečíst, pane Poláčku. Ale tu neviditelnost člověka pro svět si představuji jinak, než jako jeho neúčast v reálném světě. Totiž ta neviditelnost spočívá v tom, že se ten člověk nestane pro svět slavným. Čili že se nezviditelní. Svět totiž obvykle vidí slavné lidi, ale nevidí obyčejné lidi, kteří všichni splývají v jakousi šedou masu. Což ovšem neznamená, že se ti lidé neúčastní reálného světa. Naopak, oni jsou důležití. A někdo z té šedé masy může mít dokonce mimořádný význam. Tuším, že i Žižek o tom kdesi psal, že dějiny často rozhodnou zcela bezvýznamní jedinci, kteří byli náhodou v pravý čas na pravém místě a nějakým způsobem jednali. Jenže se pak už nikdo nedozví, že to byli právě oni, kdo pohnuli dějinami.

17. Ještě ten Bělohradský řekl, že filosof nemá v politice co dělat. Proto prý by se on sám nechtěl ucházet o žádnou vyšší politickou funkci. To se mi na něm taky líbí. Ale nemyslím si, že tím výrokem myslel, že filosofa politika nezajímá a že tedy chce žít v nějaké „nirváně“.

18. Ano, paní Hájková, i tohle je jeden možný výklad, sám jsem na něj pomýšlel. Ovšem k tomu druhému pojetí mě přivedla především závěrečná věta, že prý „jediným opravdu možným cílem filosofie je totiž její ztroskotání.“ Právě tohle mi velice nápadně připomnělo dálněvýchodní (především zenbuddhistický) náhled, kdy veškerá filozofie je vlastně jenom přítěží na cestě k pravému poznání, k pravé moudrosti.

    Ovšem: je také možné že autor to myslí tak, že je nutno zbavit se filozofie jakožto ryze teoretického, konceptuálního myšlení. Takové výtky na adresu (západní) filozofie skutečně existují, především pro celou tzv. „postsokratovskou“ filozofii.

    Na těchto výtkách samozřejmě něco je. Je tomu skutečně tak, že tato teoretická, pojmová filozofie se stala natolik abstraktní, že je pro běžný život prakticky nepoužitelná. (A musím přiznat že i já sám jsem prožil dost tvrdý náraz, když jsem se svého času s touto teoretickou filozofií setkal.)

    Pokud se tedy někomu jedná jenom a jedině o tuto čistě životní, přirozenou moudrost, pak samozřejmě musí žádat ono „ztroskotání filozofie“, tedy oproštění se od jejích suchých, abstraktních konstrukcí.

    Na straně druhé sám Aristoteles si byl plně vědom tohoto rozdílu mezi teoretickou filozofií, a mezi přirozenou životní moudrostí. Ale – to se nedá nic dělat – i tato teoretická filozofie je nutná a nezbytná, neboť jedině ona nám může dávat jasný a precizní obraz a výklad našeho světa.

    Jednou větou je možno říci: abstraktní filozof ztroskotává tam, kde by měl dávat moudré rady v konkrétních životních situacích; ale ten „filozof života“ zase na hranice svých možností naráží tam, kde by měl vysvětlit podstatu obecnějších fenoménů, jako je například společnost, stát, ale i třeba takových pojmů jako je „láska“ nebo „pravda“. On s nimi třeba dokáže moudře zacházet; ale není schopen je vysvětlit. Je to asi něco takového, jako když se někdo naučí dobře řídit automobil – aniž by znal technickou stránku motoru, respektive celého automobilu. On může být nakonec lepším řidičem nežli ten věci znalý technik; ale nelze od něj očekávat nic více, nežli jenom tuto čistě praktickou schopnost řízení. Ale další technický vývoj, nějaké technické inovace či vize – to už opravdu není jeho doménou.

    ——————————

    Co se toho výroku od Žižeka týče, že dějinami může pohnout i „malý člověk“ – to je trochu jiná záležitost, tady by bylo možno s určitou mírou cynismu k tomu říci, že „když Pánbůh dopustí, i motyka spustí“. Zkrátka: někteří lidé se stanou aktéry dějin, aniž by sami dost dobře věděli jak k tomu vlastně přišli. Prostě se dostali do nějaké situace, ve které se nějakým způsobem zachovali – no a najednou se ukázalo, že oni tím pohnuli dějinami. Že právě tohle byl ten iniciační moment, ta jiskra která zapálila oheň.

    Ovšem: samozřejmě že i tyto dějinné situace bude mnohem lépe, mnohem vědoměji řešit ten, kdo je na ně už předem připraven. Kdo si vypracoval schopnost správného, tedy „moudrého“ řešení životních situací vůbec.

19. Vždyť ale Bělohradský sám kandidoval v politice, mám pocit že dokonce na senátora! Jak se to tedy snáší s tím, že prý by se sám „nechtěl zajímat o žádnou politickou funkci“?!…

    Ovšem jinak má v zásadě pravdu; i o tom psal už Aristoteles, že moudrý muž se zabývá filozofií, a nemá ani čas ani chuť utrácet svůj čas v politice. Právě proto je podle Aristotela natolik obtížné pro vedení státních záležitostí získat ty nejlepší osobnosti.

    Trochu jinak to viděl Platón, u něj měl být „dokonalý stát“ přímo řízen filozofy. Ovšem: tady je zase nutno rozlišovat, tento pravý, skutečný stát neměl mít nic společného s tím přízemním politikařením, jak ho známe ze současné doby. Tito filozofové-vládci měli být státníky; nikoli politiky. Oni měli určovat základní principy, kterými se má řídit (dobrý) stát, měli určovat základní směr cesty, a neměli se utápět se v žabomyších politických sporech a tahanicích o moc.

20. Taky mám dojem, že kandidoval. Tak to možná bylo ještě předtím, než dospěl k tomuto názoru.
    Ačkoliv, možná že senát je (nebo měl by být) spíš takovým shromaždištěm vážených osob nežli skutečných politiků.

21. Mimochodem, paní Hájková, vyposlechl jsem si první část té diskuse na téma západního individualismu (zhruba první půlhodinu) – a musím říci, není to tak docela nezajímavé. Hned v úvodu, co řekla ta (mladá) filozofka, to bylo opravdu velmi zajímavé konstatování. Totiž jak srovnávala polistopadové „devadesátky“ s dnešní dobou. Jestli si vzpomenete, ona tam řekla že v devadesátých létech v tehdejší atmosféře prakticky panoval „zákaz zakazovat“ – panovalo prostředí ultraliberalismu, každý si směl (a měl) dělat jenom co se jemu samotnému zlíbí, jakákoli uložená povinnost (byť i v zájmu celku) byla okamžitě odmítána jako prý „útok na svobodu“.

    Zatímco dnes prý její studenti znovu a znovu mluví o „odpovědnosti“ a dokonce přímo o „povinnostech“ – a to v pozitivním smyslu. Na prvním místě tu zřejmě stojí ekologie; ale spolu s tím zřejmě vůbec odpovědnost člověka, jedince vůči celku. Pokud tomu tak skutečně je, pokud ti její studenti nejsou nějakou výjimkou, pak by to znamenalo skutečně zcela zásadní, snad až přímo přelomovou změnu ve společenském diskurzu, v postojích lidí, v jejich hodnotách. Znamenalo by to skutečně, že konečně byl překonán onen popřevratový extrémní individualismus, a že se – přinejmenším u vyspělejších částí populace – přece jenom zase začíná obnovovat pocit odpovědnosti, povinnosti vůči celku.

    Bylo by opravdu zajímavé, kdyby někdo na toto téma provedl nějaký obsáhlejší výzkum, ve všech vrstvách populace.

22. No ano, to je sice pravda (s tím senátem); ale v každém případě je to vysoká politická funkce, to se nedá popírat. Bylo by to tedy v naprostém rozporu s jeho deklarovanou nechutí přijmout takovouto vysokou politickou funkci.

    Ledaže by tou „politickou funkcí“ myslel jenom vyloženě exekutivu.

23. Máte pravdu, pane Poláčku, že v mladé generaci přibývá lidí, kteří chtějí jednat zodpovědně, tedy, kteří chtějí dobro. Ale já si vždycky vzpomenu na slova apoštola Pavla: „Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne.“ (Římanům 7,18)
    A dále vysvětluje, proč tomu tak je („…jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy“).
    Každý, kdo si myslí, že chce dobro, by s tím měl počítat.

24. Ztroskotání filosofie může podle mě také nastat, když něco rozumného řeknete a budete mít pravdu, a pak někdo řekne něco úplně opačného – a také bude mít pravdu.

25. Dnes studenti znovu mluví o solidaritě a odpovědnosti člověka vůči celku v pozitivním smyslu, což znamená zásadní přelomovou změnu přinejmenším u vyspělejší části populace, kde je opět povoleno zakazovat a regulovat (podobně jako je to povoleno u té méně vyspělé části populace), takže například měsíční částka za elektřinu a vytápění v jednom sociálním zařízení, kde jsou klienti v pozitivním slova smyslu odkázáni na solidaritu a odpovědnost člověka vůči celku (alespoň u vyspělejší části populace), vzrostla z původních 300 tisíc Kč za měsíc na 750 tisíc Kč za měsíc. Když to takhle půjde dál, bude buď státní rozpočet velmi vyrovnaný, nebo budou klienti sociálního zařízení v teplém obnošeném oblečení odkázáni na solidaritu a odpovědnost kolemjdoucích vůči celku (alespoň u té vyspělejší části populace).

    Jsem tedy velmi rád, že dnes studenti znovu a znovu mluví o odpovědnosti. Pokud ti studenti nejsou pouze nějakou výjimkou, pak by to znamenalo skutečně zcela zásadní, snad až přímo přelomovou změnu. Znamenalo by to, že konečně byl překonán onen popřevratový extrémní individualismus, přinejmenším u vyspělejších částí populace. Před dvaceti lety jsem měl možnost vidět dvě taková sociální zařízení na západní Ukrajině, takže nebudu nijak překvapen, když se jejich tehdejší stav stane naším současným vzorem (u vyspělejší části populace) a zítra bude opět znamenat včera.

26. Kdo volí radikální levici? Já bych řekl, že nikdo.

    Od loňska už není v PS žádná levicová strana, natož ještě radikální a ani mimoparlamentní KSČM za takovou považovat nemůžeme. Strana se o svůj elektorát dělí s SPD, již považovat za radikální levici by bylo překrucováním politologické abecedy. (V levičácké „baště“ Karviné dostala KSČM na podzim jen 4,5% hlasů, SPD skoro 15!)

    Žádné radikálně levicové politické uskupení nedovede (asi přes) 90% občanů ani jmenovat. Mezi sociálně slabšími to bude skoro 100%. Téměř stejně je tomu s důsledně levicově zaměřenými osobnostmi, a to nejen v politice, ale ve veřejném životě vůbec. Naprostá většina úspěšných levicově nesmýšlí a ještě méně takové postoje proklamuje.

    Nespokojenost sociálně slabých a vyloučených bývá ambiciózními cyniky a extrémisty zneužívána k ničemným snahám. „Státotvorní“ berou tohle jako hloupost spoluobčanů a vysvětlení jejich (materiální a duševní) bídy. Apelují na ně, aby nezáviděli, neškodili si a byli pozitivní. Nepomáhá-li to, pak je nejspíš dobře, je-li jejich zloba nějak odkanalizována. Neúspěšní a vyloučení, často nepříliš zdraví, pomáhají dnes krajním liberálům a reakčním sociálním darwinistům (napadáním jakýchkoli snah bránit v šíření covidu-19), konzervativcům i stoupencům diktatury (když hájí Rusko i Čínu).

    A radikálně levicové smýšlení? Opět okrajová salónní záležitost. Dobrodružství šustící papírem. (Vlastně dnes už ani to ne.)

27. Ano, radikálně levicové smýšlení už dnes nezastávají téměř žádní chudí, zastává ho už jen globální kapitalistická smetánka, protože není hloupá jako ti chudí.

    Naše naděje na revoluční přeměnu světa tedy vkládejme do nejvyšších pater globálního kapitalismu.

28. Nejvyšší patra globálního kapitálu se tak stala novou uvědomělou vedoucí sílou světového prekariátu, tahounem revolučních změn. Jsou naší zárukou konečné porážky kapitalismu a nástupu světové diktatury globálního kapitálu, která nás dovede do beztřídní společnosti.

29. Pane Nusharte, teď nevím, jestli píšete svůj názor, vykládáte (svérazně!) mé vyjádření, nebo jde o dada.

    Raději přece jen podotknu, že mnou výše uvedené „Nepomáhá-li to, pak je nejspíš dobře, je-li jejich zloba nějak odkanalizována“ nevystihuje můj názor, ale zájem zmíněných „státotvorných“, spjatých (dnes) s kapitalismem. Vaculík napsal v Sekyře roku 1966 odvážně něco jako „Všichni jsme se tu tak zglajchšaltovali, že ani není na koho udělat atentát!“. Není snad kapitalismus i v tomto směru úspěšnější než socialismus?

30. „Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne.“ – Paní Hájková, velice podobnou myšlenku vyslovil svého času i L. Trockij. I on si byl vědom toho, že oni, revolucionáři, sice „chtějí dobro“, ale že zdaleka ne všichni jsou schopni toto dobro skutečně konat, respektive ho vůbec mít v sobě. On tuto skutečnost ale přičítal tomu, že i oni, revolucionáři, jsou ještě deformováni kapitalistickým řádem, takže i když proti němu bojují, přece se z jeho vlivu osobně nedokázali osvobodit. (Což vlastně odpovídá tomu Pavlovu „boji dvou zákonů“.) Trockij ale tvrdil, že až nastane komunismus, pak všichni lidé budou po všech stránkách lepší, poctivější, upřímnější, „a budou mít lahodnější hlasy“.

    Což o to, tento předpoklad že za příznivých, kultivovaných podmínek se i lidský jedinec rozvíjí harmoničtěji, má svou logiku, a je podporován nálezy sociální psychologie. Na straně druhé je ale toto čekání na „krásný harmonický svět“ v podstatě čekáním na Godota. A opravdu lepší svět dokáží jen málokdy vytvořit špatní lidé. I když třeba hlásají pokrokové myšlenky.

31. „Kdo volí radikální levici?“ – Samozřejmě, pane Horáku, že v současné době už jenom málokdo. A jak jsem v oné analýze sám napsal, klasickým přívržencem radikálně levicových myšlenek je někdo, kdo se čistě svým osobním nastavením vymyká z průměru, tedy z většinové populace. Tedy někdo kdo má „nadprůměrný“ smysl pro spravedlnost, „nadprůměrně vyvinutý smysl pro rovnost, „nadprůměrně“ vyvinutou touhu po pospolitosti. Přičemž vlastně přesnější formulací by bylo: kdo má „extrémně“ vyvinutý smysl pro…

    Je tedy už ze samotné definice jasné, že – za standardních okolností – k radikálně levicovým myšlenkám bude směřovat jenom zlomek populace. Tento podíl může signifikantně narůst jenom tehdy, když je tlak životních okolností na tuto většinovou populaci tak silný, že i v ní začíná probouzet radikální myšlenky. Může to být (a klasicky také je) faktor citelné životní (sociální) nouze; pokud zasáhne široké vrstvy společnosti, pak tato může náhle začít inklinovat k radikálním idejím, k radikálním činům. Anebo to může být (jmenovitě v kombinaci s faktorem prvním) také přítomnost válečných událostí, které samy jsou ovšem extrémním zážitkem, a rozbíjejí usedlou občanskou společnost.

    Pokud tedy tyto dva faktory nejsou aktuálně přítomny, pak je podíl těch kteří vyznávají hodnoty radikální levice skutečně jenom nepatrný. Ale jak jsem napsal ve svém rozboru, mnohdy jsou to právě tito „radikálové“, kteří stáli u zrodu přelomových událostí v dějinách lidstva.

32. „Ztroskotání filosofie může podle mě také nastat, když něco rozumného řeknete a budete mít pravdu, a pak někdo řekne něco úplně opačného – a také bude mít pravdu.“ – Paní Hájková, tak tady z Vás zřetelně mluví Komenský! 😉

    Komenský ovšem neměl (a vlastně ani nemohl) mít znalost (Hegelovy) dialektiky; kdy tedy jedno tvrzení a jeho naprostý opak jsou nejenom možné, ale je to dokonce i naprosto standardní stav. Ovšem – je to pouze stav výchozí, je to stav kde proti sobě stojí dva protikladné fenomény (a tedy dvě protikladné pravdy). Každý z těchto fenoménů má svou vlastní pravdu; ale je to jenom pravda dílčí, omezená. Ke skutečné pravdě dochází tehdy (a jenom a jedině tehdy), když se podaří tuto vzájemnou negativitu těchto dvou pravd překonat, a spojit je v pravdu jedinou, komplexní, syntetickou.

    Můžeme si dát konkrétní příklad z fyziky: jak známo v současné době proti sobě stojí dva zcela rozdílné koncepty, teorie relativity a kvantová mechanika. Oba tyto koncepty – to je nade vší pochybnost dokázané – jsou pravdivé, odpovídají fyzikální realitě. Ale na straně druhé je jasné, že každý z nich odráží jenom jednu část reality, jenom jednu formu jak se tato realita projevuje. A proto se stále hledá „teorie všeho“; tedy taková teorie která by tyto dvě dílčí pravdy spojila v jednu jedinou, všeobsahující.

33. Paní Hájková, shlédl jsem teď celé to video o „západním individualismu“. Máte v jistém smyslu pravdu, že se tam neřeklo nic světoborného; ovšem tady je dost zásadní problém v tom, že tady byla řeč především o nutnosti „strukturálních změn“ (kapitalismu), jenže dnes nikdo neví, jakým konkrétním způsobem tyto strukturální změny provést. Takže tím byly možnosti účastníků něco velkolepého na toto téma říci či zvěstovat značně limitované.

    Ale přesto bylo v diskusi řečeno několik docela zajímavých věcí, ještě se k tomu vrátím.

34. K tomu Trockému: Spoléhat na to, že až tady bude nový společenský řád, staneme se lepšími lidmi, tedy že nás má vlastně formovat společenský řád, to je velmi problematické, vezmeme-li v úvahu, že nejdříve musíme ten společenský řád změnit či nově vytvořit, aby nás potom tento mohl správně formovat.
    Co je tedy pro člověka, který cítí, že není tak úplně dobrý, snazší? Změnit sama sebe nebo změnit společenský řád? Není pro člověka jednodušší formovat sebe než formovat úplně všechno, aby ho to pak zpětně formovalo?
    Jistě přijdete zase s tou komplexní syntetickou pravdou, s nějakou tou novou teorií všeho, kterou někdo vymyslí.
    Já si ale myslím, že nějaká teorie na papíře je k ničemu. Ono ztroskotání filosofie lze vysvětlit i tak, že propracovaná teorie může být sice krásná věc, ovšem její uvedení v život se nepodaří. Život je totiž něco víc než jakákoli teorie. Život není teorií beze zbytku postižitelný.

35. Cílem filozofů pochopitelně není ztroskotání filozofie, tak jako cílem byrokratů není ztroskotání byrokracie. Pokud jde ale o jediný MOŽNÝ cíl, tak tím je pochopitelně ztroskotání, a to jak v případě filozofie, tak i v případě byrokracie. Žádný další MOŽNÝ cíl filozofie nebo byrokracie totiž neexistuje.

36. Stejně jako s filozofií to máte i s člověkem: Cílem člověka pochopitelně není jeho ztroskotání, ale pokud jde o cíl jediný MOŽNÝ, tak tím pochopitelně ztroskotání člověka je.

    Pokud ovšem nějaký člověk neztroskotá, nejde o popření pravdivosti předchozího výroku, jde o dosažení pro samotného člověka NEMOŽNÉHO cíle.

37. Jenže ten Trocký to myslel zřejmě poněkud jinak, paní Hájková. Nejde (alespoň primárně ne) o to být formován komunismem, nýbrž o to nebýt deformován kapitalismem. Tohle plně odpovídá marxistickému pojetí, že člověk je ve své přirozenosti (tedy v přirozeném modu své produkce) pospolitý, tedy humánní, a tedy dobrý – a že je to jenom a jedině kapitalismus (respektive třídní řád vůbec), kdo mu brání v tom tuto svou humanitu realizovat. Jedná se tedy jenom o to, aby byl dán průchod (pozitivní, humánní, harmonické) lidské přirozenosti.

    ———————–

    Ovšem pokud nebudeme sdílet tento marxistický předpoklad (který je bezpochyby příliš optimistický), pak skutečně nezůstane nic jiného, nežli syntéza obou protichůdných konceptů: individuální metanoia na straně druhé, a strukturální změny na straně jedné. – Ostatně, právě o tom byla ta panelová přednáška; podívejme se tedy blíže, co se v ní projednávalo.

38. Myslím, že marxismus takové kategorie jako dobro a zlo vůbec nepoužívá. Proto silně pochybuji o tom, že Trockij si myslel, že člověk je ve své přirozenosti dobrý, jen zkažený kapitalismem. Nebyl snad člověk předtím zkažen feudalismem a ještě předtím otrokářstvím? Kdy to tedy byl ten správný člověk? Myslím si, že Marx nevěří na ušlechtilého divocha, jako na něj věří Rousseau. Proto s vámi nesouhlasím. Podle marxismu je člověk formován společností, konkrétně především výrobními vztahy, a to pozicí, jakou v těch vztazích zaujímá.

39. Ale zastavme se ještě trochu u toho tvrzení, že “ Život je totiž něco víc než jakákoli teorie. Život není teorií beze zbytku postižitelný.“

    Přesně touto záležitostí jsme se svého času zabývali na filozofickém semináři. Byl to seminář marxistický, to znamená že prakticky všichni účastníci více či méně sdíleli marxistické teorie společnosti, člověka a jeho dějin.

    Pak ale přece jenom někdo přišel s otázkou, jestli je (marxistickou) teorií možno postihnout opravdu všechno. Jestli tu přece jenom nezůstane nějaký „uneinholbarer Rest“, nepostižitelný zbytek. Už tehdy jsem si pomyslel, že například vyznavač zen-buddhismu by takovouto debatu považoval za naprosto groteskní. Protože u něj všechno podstatné je právě to, co je mimo jakékoli teorie; čemu je možno se blížit, co je možno prožít v aktu hluboké meditace. Pro něj by naopak veškerá teorie byla jenom jakýmsi „zbytkovým věděním“.

    Jak je to tedy doopravdy? – Je nepochybné, že „šedivá je všechna teorie, a věčně zelený je strom žití“. Jenže na straně druhé – v moderní době není možné obejít se i bez jasného, precizního teoretického vědění. I kdybychom zůstali jenom u onoho příměru se stromem – moderní dendrologii, respektive vůbec moderní lesnictví a sadařství, péči o stromy není možno dělat jenom na základě nějakého intuitivního vědění, nýbrž je k tomu zapotřebí celých let odborného studia. Tedy – teorie.

    A stejně tak i s lidským životem – když někdo se svými bolestmi duše přijde k psychoterapeutovi, tak ten mu může pomoci jenom proto, že má za sebou řadu let studia příslušných teorií.

    Takže i v záležitostech samotného života platí, že je zapotřebí syntézy obojího: jak spontánního prožívání života, tak ale i jasného, tedy teoretického vědění. Sama teorie nemůže onen prožívaný život nikdy nahradit; ale samotný prožívaný či prožitkový život je vlastně hra na náhodu, může to dopadnout dobře, ale když nastanou nějaké kolize, pak je to cesta naslepo. To platí i pro ryze individuální život; a tím více pak pro život celé společnosti. Která vytváří ještě další, komplexnější struktury, které mají svůj zcela konkrétní charakter, který je ale možno poznat a prohlédnout jenom prostřednictvím příslušné teorie.

40. Ale jistě, paní Hájková, že podle marxistické teorie je člověk formován výrobními vztahy. Jenže: podle Marxe mají tyto „výrobní vztahy“ principiálně společenský, pospolitý charakter. Nebo přesněji řečeno: samotná produkce má tento společenský charakter. Jenom za podmínek třídního antagonismu je tento společenský charakter deformován – a s ním i samotný člověk.

    Marx samozřejmě nikdy explicitně neprohlásil, že „člověk je dobrý“. Ale tento závěr naprosto jasně vyplývá z celého jeho konceptu. Jinak by jeho projekt komunismu vůbec nebyl možný. Marx ovšem neříká, že „člověk je dobrý od přirozenosti“ (něco takového jako „přirozenost člověka“ Marx zásadně neuznával); ale Marx tvrdil to výše řečené, tedy že produkční vztahy jsou ve své přirozené, nezdeformované podobě „člověkotvorné“, tedy že utvářejí člověka v jeho autentické, humánní podobě. No – a „humánní“, to fakticky není nic jiného nežli synonymum pro „dobrý“.

41. No, vždyť o to přece jde. To si tedy myslel Trockij, že správné výrobní vztahy budou vytvářet člověka v autentické, čili humánní podobě. Myslel si, že nové výrobní vztahy budou formovat jiného člověka, i když, pravděpodobně, nemyslel přitom zrovna sebe samého, ale spíš další generace. Ovšem změnit by ty vztahy musel člověk neautentický, člověk deformovaný. Jak by se mu to mohlo povést, když je deformovaný? Když je tak deformovaný, že není schopen změnit sebe, jak by mohl změnit ty výrobní vztahy, když to přece nemůže být otázka jednoho okamžiku? Tak rychle se nevymění deformovaná generace za nedeformovanou.
    I kdyby se to, dejme tomu, podařilo a byl by nastolen takový řád, který by sám od sebe vytvářel autentického, nedeformovaného člověka, jak by se zajistilo věčné trvání tohoto řádu? Kdo by zaručil, že se v tom ráji neobjeví nějaký nový had, který někomu našeptá, že má pro něj úžasnou nabídku?

42. ZÁPADNÍ INDIVIDUALISMUS

    Podívejme se teď tedy podrobněji na to, co se projednávalo v oné panelové diskusi. Pro ty, kdo ji neviděli, na úvod přetisknu doprovodný text k videu:

    „Papež František se ve svých encyklikách často kriticky vyjadřuje o západním individualismu. Co to západní individualismus vlastně je? Kde se bere? Je na něm jen všechno špatně, nebo může vnášet do světa i něco dobrého? Jak souvisí s tím, na co se v evropské kultuře klade důraz?

    Petr Kratochvíl je politolog a teolog. Je seniorním výzkumným pracovníkem v Centru evropské politiky. V současnosti přednáší na Sciences Po v Paříži a na Metropolitní univerzitě v Praze. Předmětem jeho odborného zájmu je především náboženství v mezinárodních vztazích a role křesťanství v globální politice. Je členem Řídícího výboru Konference evropských církví.

    Tereza Matějčková je filosofka a vysokoškolská pedagožka.V sou­časné době pracuje jako odborná asistentka pro obor filosofie na Ústavu filosofie a religionistiky FF UK. Příležitostně spolupracuje s českými médii, některé své přednášky nahrála také na youtube. Je členkou redakční rady Filosofického časopisu, spolupracovala s nakladatelstvím OIKOYMENEH.

    Tomáš Petráček je katolický teolog, kněz a církevní historik. Je akademickým kaplanem při kostele Nanebevzetí Panny Marie v Hradci Králové a vyučuje na KTF UK a na Univerzitě Hradec Králové.“

    O tom „zákazu zakazování“ v 90. létech, jakož i o tom že současná mládež naopak zase začíná vyznávat hodnoty odpovědnosti, už byla řeč. Jako další bod mě zaujalo tvrzení teologa Petráčka, že prý vznik individuality je možno situovat do doby 11. – 12. století; a to jakožto produkt křesťanství. S tím odůvodněním, že v křesťanství „jsou všichni součástí jedné společné rodiny“.

    Upřímně řečeno: takovéto tvrzení se jeví být značně dobrodružným. Za prvé: proč zrovna 11. a 12. století?… Co se právě tady událo za zásadní přelom, že by zde bylo možno hovořit o „zrodu individuality“? Nebyl snad už svobodný řecký či římský občan takovouto individualitou? A to členství v „jedné společné rodině“ křesťanů – není snad jakákoli pospolitost přinejmenším bezprostředně spíše opakem individuality?… Tento výrok T. Petráčka tedy zůstává krajně problematickým, pochybným.

    ——————————-

    „Kritika nevztahovosti“ – to byl další moment který mě v diskusi zaujal, zřejmě tím byl míněn papež František. Je to docela zajímavá varianta oné kritiky individualismu; vlastně její konkretizací, nejde jenom o to že lidé jsou individualisté; ale hlavní problém je v tom že zde (v kapitalismu respektive moderním světě) vzniká toto prostředí „nevztahovosti“, atomizace, vzájemné izolovanosti.

    ——————————

    Zajímavý byl postřeh T. Matějčkové, že zhruba od 60. let minulého století je možno pozorovat (v akademickém prostředí) vysloveně tlak na originalitu, na singularismus. To je skutečně zásadní přelom: v celých křesťanských dějinách Evropy šlo vlastně jenom o to, vykládat Boží dílo, Boží svět. Jednotliví autoři se tedy vlastně vůbec nemohli a nesměli snažit o to, být nějak mimořádně originální – neboť tím by se nutně odchylovali od závazného kánonu. A naprosto to samé platilo i ve světě, kde vládl marxismus. I tady byli povoleni pouze „vykladači“, ale žádní originální myslitelé. A najednou pravý opak: každý kdo chce ve vědě něco znamenat, kdo chce mít vůbec šanci aby byl citován ve vědeckých publikacích, ten musí být „originální“ za každou cenu. Což pak ovšem nevyhnutelně vede k tomu, že autoři jsou „originální“ bez ohledu na vědeckou odpovědnost, na samotnou pravdu věci.

    ——————————

    Základním tématem, které se jako červená nit táhlo celou diskusí, byla ovšem otázka, co je rozhodující: zda stav „bratrství“, anebo ale změna společenského uspořádání. Přičemž bylo v diskusi řečeno, že je to právě papež František, který jako první z papežů zcela cíleně vinu za deformovaný stav společnosti klade strukturám kapitalismu. Předchozí papežové sice také kritizovali ty či ony výstřelky kapitalismu, jeho sociální nespravedlnost; ale tyto jejich výtky neměly charakter skutečné systémové kritiky. Takovou je možno nalézt právě až u papeže současného.

    Tady pak ovšem vzniká jistý protimluv: na straně jedné František hlásá nutnost bratrství – a na straně druhé z jeho absence viní kapitalismus. Přitom zůstává nejasné, co by podle něj bylo prioritním počinem: praktikovat mezilidské bratrství, anebo napřed odstranit ony egoistické, individualistické struktury kapitalismu?…

    Tohle je naprosto klíčová otázka; a jak řečeno v rámci diskuse zůstala nevyřešená, a zřejmě ani sám František ve své encyklice nijak nevyjasnil svůj postoj v této záležitosti.

    Tolik tedy pro dnešek; k této diskusi se ale ještě vrátíme, bylo tam řečeno ještě mnoho zajímavých věcí.

43. Svět komunismu – v marxistickém pojetí to nebyl problém, paní Hájková. Tedy že i nedokonalý, kapitalismem deformovaný člověk může vybudovat „dobrý“ svět komunismu. Právě proto že Marx věřil, že všemu zlému je na vině jenom kapitalismus. Takže postačí tento kapitalismus svrhnout revolučním aktem (to dokáže i ten ještě nedokonalý člověk) – a ona komunistická, pospolitá produkce už přirozeným způsobem vytvoří komunistického člověka. (Po určité přechodné době ovšem, kdy produkce sice už bude pospolitá, ale lidé v sobě ještě ponesou zbytky měšťáckého myšlení.)

    Co se toho „hada pokušení“ v komunismu týče: podle Marxe to nebyl nijaký problém. V materiální oblasti žádné pokušení nebude – prostě proto že lidé budou mít všeho dostatek, a nebude tedy nijak zapotřebí hromadit bohatství na úkor ostatních, tedy chovat se egoisticky.

    A v ostatních oblastech života? – Marx si byl natolik jistý, že v komunismu se plně obnoví nezkažený člověk, že podle jeho přesvědčení k nějakým excesům v jednání jednotlivců bude docházet jenom zcela sporadicky; a dotyčný pachatel bude celým svým okolím okamžitě umravněn.

    A rodinné a jiné osobní, mezilidské vztahy? – Opět to samé; Marx všechny deformace rodinného života znovu a znovu kladl za vinu jenom a pouze kapitalismu. Z toho pak nevyhnutelně vyplýval závěr, že jakmile zmizí kapitalismus, obnoví se i zcela přirozené rodinné vztahy, bez jakékoli dominance muže nad ženou, kdy oba budou moci plně prožívat stav vzájemné lásky.

    ———————————–

    Není pochyb o tom: tyto Marxovy vize byly – v této podobě – naprosto naivní. On se nechal natolik strhnout svými teoriemi, že mnohdy ztratil jakýkoli smysl pro realitu. V tomto smyslu ovšem tuto vzdálenost teorie od pravého života kritizujete naprosto právem, paní Hájková.

    Ale – přes to všechno má celý Marxův koncept společnosti stále ještě obrovskou sílu. A nakonec to potvrzuje právě i ona poslední encyklika papeže Františka – kde jak bylo zmíněno on vinu za absentující bratrství mezi lidmi spatřuje ve strukturách kapitalismu. Z toho pak vyplývá jednoznačně: dokud tady ty struktury budou, a dokud budou (de)formovat člověka a mezilidské vztahy, do té doby není možno očekávat nějaké zásadní zlepšení současného stavu.

    Marx měl velkou pravdu v tom, že rozpoznal, jak obrovskou sílu má působení těchto společenských struktur na člověka, na lidský život. Toto působení nebude dozajista tak zcela jednostranné, jak to viděl Marx; nicméně to působení tady je, a je nutno s ním počítat.

44. Nejen oproti Marxovi akceptuji ošidnost nezlomného přesvědčení přebývající hluboko pod slupkou lidského vědomí: nakonec jsem to já, kdo zná správné/příslušné řešení.
    I naše civilizace – která nabízí prostor nezměrné touze po plném smysluplném životě v jakékoliv i nekřesťanské podobě – toho není ušetřená.
    Lákadlo profitu pohříchu vždy překlene jakoukoliv duševní energii, nezbytnou k ovládnutí komplexity sociální organizovanosti………bych JÁ dodal.

45. Jestliže pan Petráček napsal, že se individualita utvářela během 11. -12. století, mohl mít na mysli naše končiny, kde se v tu dobu teprve definitivně rozšířilo křesťanství. Omlouvám se, že si vezmu jako příklad Jiráskovy Staré pověsti české, tedy báje, ale vzpomněla jsem si zrovna na jednu pasáž, tak proč ne?
    „Když padalo za jeseně listí a husté mlhy ulehly na krajinu, když země umrzla a sníh všechen kraj zasypal, shromažďovaly se rodiny v prostorných jizbách povalových stropů, zavřených okenic.“
    Potom autor líčí, jak si naši slovanští předkové vyprávěli pohádky a příběhy. A dále píše: „Když oheň uhasl, lehali na lože vystlaná kožemi, poručivše dědinu modlitbou dědům. Jich duchové starostně opatrovali statek potomků. Žilať a kvetla příchylnost krve, rodinná láska od kolikátého pokolení, pojíc živé s mrtvými, plynoucí čas s tím, jenž dávno již přešel.“
    Tato poslední věta je, myslím, klíčová k pochopení situace před vznikem individuality. „Příchylnost“, tedy láska k druhým lidem byla dána předem – tím, kde se člověk narodil. Příchylnost ke svým. Cizinci byli potenciální nepřátelé.
    Ale tak to přece bývalo i v Ježíšově domovině za jeho časů a Ježíš proti tomu bojoval: Milujte své nepřátele, máte-li rádi jen ty, kteří mají rádi vás, jakou máte zásluhu? Což i celníci nedělají totéž? A další podobné výroky bychom u něj našli.
    Ježíš je ten, kdo nás smiřuje s nepřáteli, s lidmi „jiné krve“. Ale právě tím proti nám může popudit lidi „stejné krve“, kteří ho nepochopili.
    Vymanění z tohoto „zákona krve“ je Ježíšovou zásluhou, je počátkem individuality, tedy individuální duše, a vnitřní osobní svobody. Ale nebylo to tak jednoduché, že by s příchodem křesťanství všichni automaticky získali individualitu, tedy vnitřní svobodu a že by všichni začali milovat nepřátele. Kolektivní zákon krve se udržoval nebo se všelijak přetvořil v jiná pouta mezi skupinami lidí. Křesťanství se nakonec poněkud vzdálilo tomu, co chtěl Ježíš, a stalo náboženstvím, tedy tím, co lidi drží pohromadě a odlišuje je ostře od lidí jiných náboženství. Čili zase kolektivní nepřátelství.
    Ale přece jen se něco začalo měnit.

46. Panelovou diskusi, o níž je zde řeč, jsem neviděl. K probíraným názorům se tedy vyjádřím jen v obecnosti.

    Nevím, nakolik je možné postihnout celek tendencí, charakterizujících specificky současnou mládež. Sám k něčemu takovému určitě nemám dost zkušeností a podkladů. Myslím však, že ostrost opozice mladých vůči hodnotám střední generace je nyní malá. Jejich vymezování se proti (třeba enviromentální) nezodpovědnosti starších se u nás týká zřejmě jen menšiny a i v jejím případě konsekvence spíše chybějí. Příklon k větší míře solidarity nemám dnes za pro mládež charakteristický. Svědčí o tom mnoho jevů od způsobu života studentů po jejich volební preference. Nižší míra „vztahovosti“ je naproti tomu faktor zřetelně přítomný. Se smyslem pro kolektiv v souladu jistě není.

    Kladení vzniku individuality do 11.-12. století, tedy do doby vzestupu společnosti a lidnatosti v západní Evropě, zohledňuje nejspíš myšlenkový kvas v klášterech, výstavbu a výzdobu kostelů (první případy uvedení autorství), či atmosféru zakládání měst. Jsem ovšem přesvědčen, že individualita podle běžných kritérií byla nesporně vlastní spoustě lidí již před řadou tisíciletí.

    Co se týče vzestupu originality (již ovšem můžeme považovat za indikátor dosažení nejvyššího stupně individuality), rozhodující vzestup bych položil nejspíše do začátku 20. století. Projevil se v rozvolnění a rozvětvení volného umění a experimentováním v architektuře. Nejpozději po 1. světové válce se naplno přidává i literatura a další sféry lidské tvořivosti. Ve vědě se silná ctižádost a smysl pro publicitu objevují naplno poněkud později, možná až v (zmiňovaných) 60. letech.

    Na otázku, zda budovat dříve „bratrství“, nebo překonat kapitalismus, bych odpověděl, že nejlépe bude postupně zlidšťovat a transformovat kapitalismus a očekávat jen dílčí a nevelké změny ve vztazích mezi lidmi.

47. KOMPLEXITA A ENERGIE

    „Lákadlo profitu pohříchu vždy překlene jakoukoliv duševní energii, nezbytnou k ovládnutí komplexity sociální organizovanosti“ -pane Petrasku, myslím že právě tady jste trefil vlastní jádro věci.

    Totiž – jakákoli komplexita (ať už v budování sociální organizace nebo obecně v myšlení) vyžaduje veliký výdaj energie. A k něčemu takovému naprostá většina lidí prostě není ochotna. Ono je to dost možná podmíněné už evolučně: každý organismus se přirozeně brání tomu, aby vydával vyšší množství energie, nežli kolik mu tento jeho počin vrátí zpět. Přičemž – tato komplexita (pokud se zdaří) nakonec přinese mnohem vyšší efekt, nežli byl onen původní výdaj energie; jenže tento pozitivní efekt se projeví až někdy v budoucnu, a bývá obvykle velmi subtilní, tedy pro běžného člověka „neviditelný“. Proto lidé mají vždy sklon a snahu upřednostňovat jednoduchá, dílčí, nekomplexní řešení – protože ta vyžadují mnohem menší výdaj (duševní, intelektuální) energie, a poskytují vyhlídku na okamžitý efekt. I když tato vyhlídka je namnoze klamná (každý pokus o dílčí řečení okamžitě vyvolá reakci, odpor protichůdného – dílčího – řešení); ale právě toto si běžný člověk nedokáže uvědomit. A tak nakonec promrhá v neustálých bojích proti druhé straně nesrovnatelně větší kvanta energie, než jakou by musel vyložit při provádění komplexního řešení; ale jak řečeno, tento (ne)poměr si běžná lidská mysl obvykle vůbec nedokáže uvědomit.

    ———————————–

    A k tomu se druží ještě druhá myšlenka pana Petraska: i kdyby tu potenciálně nějaká připravenost/energie ke komplexním řešením byla, pak ji spolehlivě zničí „lákadlo profitu“. Protože profit – ten je v bezprostředním smyslu vždy privátní, a jakákoli privatizace se samozřejmě nachází v naprostém protikladu s jakýmkoli modelem pravé sociální komplexity. Zpříma řečeno: kdo myslí jenom na vlastní zisk, ten sotva bude ochoten věnovat se složitému a namáhavému budování subtilních struktur sociální komplexity. I když by – jak věděl už Marx – i tento kapitalista měl nakonec z dosaženého výsledku jako člověk, jako lidská bytost mnohem větší prospěch.

48. Vrátil bych se ještě k otázce uvozující tuto diskusi. Kdo volí radikální levici?

    Aniž bych házel socialismus a kapitalismus do jednoho pytle, vypomůžu si „zrcadlově“ formulovaným dotazem.: Kdo volil za (normalizačního) socialismu pravici?

    Může mi být namítnuto, že něco takového nebylo (samozřejmě) možné. Já však zformuluji několik konkrétních důvodů.

    1. Lidé se báli, důvodně i přehnaně, postihů, jich samých i jejich blízkých. (Kdyby nebyla zavedena praxe veřejné volby, jistě by bylo mnoho hlasů odevzdáno neplatných.)
    2. Lidé neměli koho volit, nikdo nezávislý, natož s pravicovým programem nemohl kandidovat (program nesměl být ani zveřejněn).
    3. Lidé věděli, že nepodpořit stávající kandidáty (NF) nemá vůbec žádný praktický význam. (Předstírání všeobecné loajality bylo nakonec aspoň odpírání informace režimu.)
    4. Lidé brali socialismus jako danost naší části světa.
    5. Lidé si na socialismus zvykli, často jim byl již jediným známým systémem. Brali z něho, co šlo (a nadávali na něj, když se jim něco nelíbilo).
    6. V KSČ bylo (jen v ČSR) asi jeden a čtvrt milionu lidí z cca milionu rodin s více než 3 miliony členů a s podobným počtem příbuzných a blízkých. Režim kořenil v lidech.

    Nyní posuďme platnost uvedených šesti bodů v podmínkách současného našeho kapitalismu (koexistujícího s demokracií).

    Ad 1. Dnes se lidé volit neobávají. (Volba je tajná a o postihu za ní nemluví snad ani dezinformátoři.) Zhruba třetina občanů však z různých pohnutek nevolí.
    Ad 2. Také dnes nemají občané (radikálně levicového smýšlení) vlastně koho volit. Natož aby měli spoleh na jeho věrnost zásadám.
    Ad 3. Lidé vědí, že volit slabé strany nemá smysl. Podpoří tak poměrným způsobem silné. Vybírají proto méně špatnou z těchto. Demokratický politický provoz nevede a mediální referování o něm nevede lidi k idealismu, spíše k hrubnutí jejich politických kritérií.
    Ad 4. Lidé berou kapitalismus jako danost (dokonce ve světovém měřítku).
    Ad 5. Lidé si na kapitalismus zvykli, je jim už často jediným známým systémem. Snaží se využívat možnosti, které nabízí a (hlavně pamětníci) nadávají, když se jim něco nelíbí.
    Ad 6. Množství lidí srovnatelné s počtem členů KSČM kdysi je dnes OSVČ. Také jejich sociální úloha je zásadní. Většině pak nedává smysl volit proti zájmu svých příbuzných a blízkých. Režim koření v lidech.

49. K tomu, co jsem napsala v předchozím příspěvku. Jestliže se někdo rozhoduje nezávisle, dejme tomu na rodičích, je to individualita. Jestliže se však o rodiče, kteří jsou na něj odkázáni, nestará, je to individualismus.
    Ježíš, který na jedné straně tvrdí, že jeho následovníci musí pro něj opustit otce i matku, na druhé straně požaduje, že je nutné se o rodiče starat:
    Mk 7
    9 A ještě řekl: „Jak dovedně rušíte Boží přikázání, abyste zachovali svou tradici!
    10 Vždyť Mojžíš řekl: ‚Cti svého otce i svou matku‘ a ‚kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí.‘
    11 Vy však učíte: Řekne-li někdo otci nebo matce: ‚To, čím jsem ti zavázán pomoci, je korbán (to jest dar Bohu),‘
    12 již podle vás nemusí pro otce nebo matku nic udělat;
    13 tak rušíte Boží slovo svou tradicí, kterou pěstujete.

50. Co se toho „zrodu individuality“ týče, pak T. Petráček – pokud si dobře vzpomínám – tu hovořil o celé Evropě, ne jenom o českém regionu. Ale budiž; bylo by možné že to opravdu myslel takhle, že dosavadní rodová, kmenová pospolitost byla v důsledku působení křesťanství vystřídána nástupem individuality.

    Ovšem: v tomto případě stejně nedošlo k ničemu jinému, než že dosavadní rodová pospolitost byla vystřídána pospolitostí křesťanskou. Nebo jak sám Petráček výslovně řekl, „křesťanské rodiny“. A tato křesťanská komunita se vůči cizím komunitám chovala ještě mnohem nepřátelštěji, nežli dejme tomu slovanské rody k cizincům. Stačí si jenom vzpomenout na krvavé boje křesťanstva proti muslimům, a na jejich násilném potlačování všech „pohanských“ náboženství.

    Je jenom jeden jediný aspekt, který by v souvislosti s křesťanstvím skutečně bylo možno považovat za podporující lidskou individualitu: totiž Ježíšovo odřeknutí se závazného kánonu Zákona, a na jejím místě důraz na osobní odpovědnost každého člověka za jeho činy. Toto a právě toto by skutečně mohl být základní moment či faktor pro historický vzestup lidské individuality; na straně druhé ovšem nelze přehlížet, že princip individuální odpovědnosti platil i jak u Řeků tak i u Římanů. – U Římanů snad ještě více, s jejich velice důkladně propracovaným systémem právních norem.

51. Ta individuální odpovědnost řeckého a římského občana ovšem platila jeho komunitě, respektive zákonům jeho komunity, čili obce.
    Zatímco Ježíšův učedník je svobodný. Ačkoli Zákon nebyl zrušen, jak podotýká Ježíš.

52. Jednou jsem četla, že na světě (bez ohledu na to, co nám říká religionistika), existují jen dva druhy náboženství.
    Náboženství zákona a náboženství milosti.

53. Jinak formulováno: víra jakožto „pistis“, jež je těsně spojena s přitakáním konkrétnímu věroučnému obsahu a víra jakožto „emunah“, která znamená v podstatě životní vztah důvěry vůči Bohu.

54. „Režim koření v lidech“ – no ano, pane Horáku, víceméně všechny státy a režimy tohoto světa (i v celé jeho historii) mají svou existenci založenou prakticky na tom, že „lidé si na ně zvykli“. Lidé sice vždycky tak či onak nadávají na poměry (na politiky, na své mocipány…); ale fakticky tyto poměry (pokud nejsou vysloveně nesnesitelné) přijímají jako objektivní danost. A panující systém se samozřejmě vždycky usilovně snaží (za pomoci svých ideologů, učitelů, novinářů a kněží) prezentovat sám sebe jako „jediný možný“, respektive jako ten nejlepší ze všech možných.

    Lidé se tedy přizpůsobují poměrům; a to sice mnohdy s vysokou mírou oportunismu. A to v těch případech, kdy daný režim je sice tak či onak mravně nebo sociálně deformovaný, ale oni se nechtějí vysilovat respektive ohrožovat (marným) bojem proti němu, a tak se na něj raději pasivně adaptují. Tato trpná přizpůsobivost ovšem není nijak ušlechtilým, heroickým počínáním; ale na straně druhé je nutno vidět, že má velmi racionální evoluční smysl. V opačném případě totiž – kdyby tedy lidé neustále zpochybňovali každé společenské respektive politické uspořádání, které není zcela dokonalé – by společnost byla roztrhána neustálými interními rozbroji.

    Z hlediska obecné teorie systémů (otevřených dynamických systémů) je tedy naprosto optimální právě ten stav, že aktuálně přítomné systémové uspořádání je akceptováno většinou jeho členů, kteří se s ním identifikují; a že opoziční směry jsou vytlačeny na periférii. Kde tedy za prvé danému systému nijak zásadně neškodí; ale kde na straně druhé stále udržují povědomí o možných alternativách k němu – po kterých je možno sáhnout, pokud daný systém narazí na hranice svých možností, ukáže se být dále neživotaschopným, respektive neperspektivním.

    Přesně takhle tomu proběhlo se systémem reálného socialismu: po dlouhou dobu svou opozici vytlačoval na periférii, ale když už nebyl schopen (především ekonomicky) obstát, pak tato opozice měla „v rukávě“ připravenu alternativu k němu.

    A obdobně je to i se současným kapitalismem: dokud dokáže (především ekonomicky) úspěšně fungovat, identifikuje se s ním většina jeho populace, a kritické skupiny a hnutí jsou vytlačeny na periférii společenského dění. Ovšem – jestli by se jednou ukázala i jeho další životaneschopnost (například v důsledku ekologické krize), pak popularita těchto doposud marginálních alternativních směrů a hnutí může vzrůst raketovým tempem, a právě ony se mohou stát základnou pro nový způsob organizace společnosti.

55. Mně šlo, pane Poláčku, o to, že o podílu (radikálně) levicově, či pravicově vyhraněných občanů ve státě lze hovořit víceméně jen podmíněně, podobně jako třeba o barvě tvora žijícího v temné hlubině moře. Jaká je jeho barva? Je to ona černá neviditelnost v přirozeném prostředí, nebo barva v nasvícení reflektorem z batyskafu, nebo po vytažení na hladinu? Samozřejmě, že trochu přeháním. Sociální mimikry však mnozí neodhazují vůbec ochotně.

56. Problém nabídky radikální levice vidím v tom, že ji většina lidí musí nutně vnímat jako silně restriktivní. Když si občan uvědomí, co všechno /sebemenší náznaky „kapitalistických“ zvyklostí a vztahů/ mu radikálně levicový systém zakáže, jde přes všechny přísliby sociálních výdobytků od toho. Zvlášť když je zřejmé, že se bude muset tvářit, že jakožto nový člověk to omezení přijímá dobrovolně a rád.

57. Paní Zemanová, souhlasím. Pravda je však také, že bez restrikcí se rozumná společnost neobejde a že mnozí lidé je mají, pokud tedy postihují hlavně druhé, vyloženě rádi.

58. Pane Horáku, tady ovšem tak trochu hovoříte sám proti sobě: na jedné straně stavíte skeptickou otázku po možnostech nějak definovat radikální levici – a poté sám uvádíte (spolu s paní Zemanovou) některé její základní znaky: restrikce kapitalistických zvyklostí a vztahů.

    Tím se ovšem dostáváme ke skutečně zcela klíčové otázce: jaká míra restrikce („kapitalistických“) zvyklostí by byla ještě přijatelná (tedy lidé by si na ni mohli zvyknout) – a jaká míra by už byla „za hranou“, kde by tyto restrikce bylo možno prosazovat už jenom státním násilím?

    V každém případě je nutno vycházet z toho, že (komunistické) rovnostářství by bylo natrvalo v moderní společnosti nepřijatelné. Vedle touhy po pospolitosti je touha po bezpodmínečné svobodě vlastního konání jednou z nejzákladnějších potřeb člověka vůbec. A já sám jsem vždy kritizoval marxistický koncept komunismu, že ta stránka individuální svobody je zde – sice verbálně deklarovaná („svobodný rozvoj jednotlivce je podmínkou pro svobodný rozvoj všech“), ale ve skutečnosti přinejmenším silně podreprezentovaná.

    Ale položme si zcela konkrétní otázku: patří k této bezpodmínečné individuální svobodě možnost založit si svůj vlastní soukromý podnik? A pokud ano: je součástí této svobody podnikání také právo „vykořisťovat“ své zaměstnance?

    Přičemž co se tohoto „vykořisťování“ týče, pak jsem ve svých analýzách marxistické teorie (doufám že dostatečně přesvědčivě) ukázal, že toto „vykořisťování“ na jedné straně není možno pojímat tak zjednodušeně jak to činil Marx; ale že na straně druhé ani není možno paušálně popírat jeho reálnou existenci. Zhruba by bylo možno říci, že je to především otázkou míry.

    Jenže – pak by vyvstal problém, jak tuto míru určit. Připustit jenom soukromou malovýrobu? Jak si to představovali ještě mnozí socialisté v 19. století? – Tady ovšem Marx naprosto přesvědčivě dokázal, že to je naprosto naivní představa; jakmile jednou existuje soukromé vlastnictví výrobních prostředků a tržní ekonomika, není možno tu stanovit nějaký limit; kapitál sám směřuje nevyhnutelně k neustálé expanzi.

    Právě tento ryze ekonomický fakt pak Marxe přiměl k závěru, že je nutný radikální krok: zrušit jakékoli soukromé vlastnictví produkčních prostředků, a navíc i tržní ekonomiku jako takovou. – Ovšem v reálné praxi států socialismu se ukázalo, že je to naprostý ekonomický nesmyl; a to sice právě proto že se tím naprosto podvázala individuální ekonomická (podnikatelská) aktivita.

    V tomto směru je opravdu obrovsky obtížné nalézt nějaké uspokojivé řešení. Já osobně jsem stále přesvědčen, že je nutno ho hledat někde „uprostřed“: tedy vytvořit takový ekonomický model, který na jedné straně vytvoří prostor pro tuto spontánní individuální ekonomickou aktivitu, ale který by zároveň organicky integroval i zájmy celku, principy humanity. Který by tedy onen individuální, respektive soukromý zájem (na maximalizaci zisku) nějakým způsobem „provázal“ se systémem či modelem činnosti v zájmu společenském.

    Pro pořádek ale ještě musím připomenout: současná radikální levice už jenom sotva kdy žádá tradiční model komunismu. Ikonou současné radikální levice je princip družstevnictví; tedy víra že negativní stránky kapitalismu je možno v dostatečné míře překonat skupinovými formami vlastnictví, kdy tito vlastníci jsou si navzájem rovni, všichni pracují rovným dílem, a všichni mají stejný podíl na zisku.

    A já jim marně znovu a znovu vysvětluji, že takovéto družstevnictví by bylo jenom pseudořešením: na straně jedné by se tím nijak neodstranil diktát kapitálu nad člověkem (i družstva by byla, už jenom v důsledku tlaku konkurence, nucena působit v zájmu maximalizace zisku); a za druhé, i když by třeba skutečně nastala rovnost příjmů v rámci jednotlivých družstev, pak stejně tak by trvala příjmová nerovnost mezi členy různých družstev – neboť některá by byla bohatá, a některá chudá. A tato příjmová nerovnost by mohla být případně ještě palčivější; obyčejný zaměstnanec dostává alespoň svou minimální mzdu, zatímco člen (chudého) družstva by před zákonem platil jako soukromník, takže by se ho tato zákonná minimální mzda netýkala. Takže by v konečném efektu mohl být ještě mnohem chudší, nežli onen – „vykořisťovaný“ – zaměstnanec s minimální mzdou.

59. Panu Poláčkovi
    Skutečně nevím, jak se Václav Bělohradský nyní staví k své někdejší kandidatuře. Ale docela by mě zajímalo, jak se dnes staví k rusko-ukrajinskému konfliktu. Nikde jsem totiž od něj nic nečetla. Viděl by v tom nějakou podobnost s někdejším konfliktem česko-německým? On přece dosti zpochybňoval pozitivní přínos vzniku Československého státu – státu zatíženého velkou německou menšinou, které neuměl nabídnout žádnou přijatelnou vizi ani ideu.
    V roce 2019 se vyjádřil ke vzniku Československa: „Stát není hračka pro frustrované menšiny nebo národy. Stát je strašně vážné rozhodnutí. Když uvážíte, kolik mrtvých a umučených Československo s sebou nese…“
    https://dvojka.rozhlas.cz/vaclav-belohradsky-ceskoslovensko-stalo-prilis-mnoho-krve-na-aby-byl-uspech-8096994?player=on

60. Ono je vůbec snadné dekonstruovat mýty. Ale vytvořit pak nové pro všechny, to je vskutku problém.
    Podobně jako není problém něco zbořit, ale postavit něco nového. To už problém je.

61. No ano, nějaké paralely tu opravdu jsou, jak v Československu tak i v Ukrajině byl a je přítomen silný národnostní střet. Ovšem – v Ukrajině tento národnostní konflikt nebyl zřejmě zdaleka tak ostrý, to jenom Putin ho nechal záměrně eskalovat. A tím se mu dozajista vztah mezi Rusy a Ukrajinci podařilo otrávit jedem na dlouhá desetiletí.

    Jak se Bělohradský staví k stávajícímu konfliktu Rusko – Ukrajina také nevím; ale jeho názory ohledně První republiky se mi zdají být velmi svéráznými. Vznik republiky opravdu nebyl nějakou „hračkou“, samostatný stát si Češi (a s nimi Slováci) vybojovali na frontách druhé světové války, a to byla velice vážná a závažná záležitost, tento boj za národní samostatnost. Jestliže Bělohradský píše o „prolité krvi“ jako o něčem nepatřičném, co by jako bylo „vinou“ republiky, pak všichni ti legionáři právě za tuto svobodnou republiku svou vlastní krev prolévali z vlastního rozhodnutí.

    Bylo by možno říci: jenom ten stát jehož občané jsou ochotni za něj položit třeba i své životy, má opravdové právo na existenci.

    Na druhé straně je samozřejmě skutečností, že První republika byla velmi zatížena národnostním konfliktem. Ale – s tímto faktem mnohonárodnostního státu se objektivně nedalo nic dělat. Co se dělat dalo – a za to tehdejší politikové skutečně nesou vinu – bylo, že československým Němcům se měla podat přátelská ruka, a ne jim dávat najevo, že jsou v nové republice víceméně jenom trpěni. – Na straně druhé je ovšem zase fakt, že v předcházejících dějinných periodách to byl německý, respektive rakousko-německý živel, který byl dominantní, a který dával českému národu na vědomí že ve státě hraje pouze druhé housle.

    Že nově vzniklý stát neměl žádnou vyšší ideu své existence – to je sice pravda, ale tu nemá žádný ze států buržoazní demokracie. To by pak Bělohradský musel stejným způsobem zkritizovat i všechny státy ostatní.

    Že intelektuálové té doby zpochybňovali stát? Musím přiznat, že o tom nic nevím; ale trochu podezření budí, když Bělohradský zároveň tvrdí, že Werich a Voskovec se mu posmívali. Oni se posmívali tehdejší politice, čachrům politických partají – ale ne samotné republice, naopak na její obranu se naprosto jednoznačně postavili. A myslím že dost podobné to bylo i u ostatních „intelektuálů“, které zmiňuje Bělohradský. (Je ovšem fakt že v krátké periodě „Druhé republiky“ se u mnohých příslušníků elit projevil naprostý defétismus, slouhovská vstřícnost vůči Třetí říši.)

    V každém případě v lidu jako celku naopak panoval velice intenzivní citový vztah k republice, ta byla přece pociťována jako osvobození z habsburské nadvlády, vždyť právě proto byl Masaryk natolik glorifikován jako „Prezident Osvoboditel“.

62. Ovšem na obranu Československé republiky se postavili i komunisté, dokonce nejen intelektuálové, ale i dělníci, kteří se s první republikou vůbec neztotožňovali. Ukázalo se to při mobilizaci 1938. Je otázkou, zač vlastně chtěli bojovat. Za vlast? Za československy stát, ne jaký byl, ale jaký by mohl být? Za sebe? Za to, aby to nebylo ještě horší? Těžko říct,

63. Bělohradskému nešlo o žádnou vyšší ideu státu (vždyť on je proti idejím), ale o něco, co mohlo Čechy i Němce spojit. Jenže nová republika byla ideově založena vyloženě na antiněmectví, což bylo pro Němce těžko stravitelné.

64. Pravdou je, že většina veřejně známých osobností se dosud k dokonávání ruského zvrhnutí nevyjadřuje. Nemám však proto ještě důvod domnívat se, že ztratily docela rozum a cit. Měl bych to za urážlivé. I v případě Václava Bělohradského. Intelektuálové mají leckteré nemálo kolektivní selhání za sebou a snad nemají chuť si je zopakovat.

    Mimochodem vyjádření „konflikt Rusko – Ukrajina“, paní Hájková, je eufemismem, stejně jako na DR asi redakční uvozování článků „Napětí na Ukrajině“, „Napětí kolem Ukrajiny“ a (dokonce) „Napětí nad Ukrajinou! Když vleze predátor do kurníku, hovořit o konfliktu kuny a slepic nejspíš nebudeme.

    Mimochodem, když jste, paní Hájková, zmínila tendenci dekonstruovat mýty, tak ono, žel, dochází i k dekonstrukci poznání. Včera jsem na Prima ZOOM shlédl, pořad zpochybňující zásadně fakt falzifikace RKZ.

65. Konflikt kuny a slepic – to je hezké, pane Horáku. Trochu mi to připomíná ten vtip o tom, jak dva vlci a jeden beránek hlasují, co bude k večeři.
    Myslím, že to byl zrovna Václav Bělohradský, kdo kdysi také zmínil jeden nesouměřitelný konflikt – totiž konflikt Antigony a obce. Řešení toho konfliktu je podle něj takové: Obec má pravdu a Antigona má také pravdu.
    Bělohradský se vždycky přimlouval za pluralitu pravd.

66. Řekl bych, paní Hájková, že už Sofoklés staví ve sporu s Kreóntem výše právo Antigoné. Naše doba pak její postavu a pravdu preferuje již zcela jasně.

    Lidé se sice během tisíciletí spíše nemění, ale poněkud snad přece jen. Atény ceníme dodnes vysoko a přitom jejich „zlaté období“ trvalo z řady staletí jen několik desítek let. Sofoklés se ještě dožil, jak vedly s blízkým ostrovem „mélský dialog“. Když takto jedná současné Rusko s Ukrajinou, měli bychom být, ale stále ještě všichni nejsme, upřímně zděšeni.

67. Nešlo o přirovnání Antigony k Ukrajině a Atén k Rusku.,pane Horáku, ale jen o volné asociace, o vybavování toho, co řekl Václav Bělohradský, jehož jsem minulý týden náhodou několikrát poslouchala na YouTube (nějaké starší věci).
    Jistě, i Voskovec a Werich použili kdysi přirovnání států k Davidu a Goliášovi. Mně se ta píseň kdysi líbila, ale to už je dávno. Ještě před padesáti lety mě naplnilo upřímným zděšením, když Pinochet provedl v Chile puč. To jsem velice prožívala. Teď už mě docela dlouho takové věci upřímným zděšením nenaplňují. I když občas mě naplňují lítostí aspoň jednotlivé lidské osudy,pokud se s nimi blíže seznámím. A počítám, že tragických lidských osudů bylo vždycky dost na všech frontách, na obou stranách. Ne, opravdu mi není líto států, protože stát není cítící bytost, nýbrž nástroj moci. Byť uznávám, že je třeba, aby státy respektovaly mezinárodní právo. Ano, je to třeba, zejména kvůli bezpečnosti na světě, a Rusko teď to mezinárodní právo porušilo, to je nesporný fakt. Občas se takové věci dějí.

68. Mimochodem, Keller poukazuje na to, že Rusko teď napodobuje někdejší postup západu v kauze Kosovo.
    http://casopisargument.cz/?p=41065

69. J. A. Komenský se také dlouho rozrušoval tím, jestli vítězí Švédi nebo císařští. Snažil se i o nápravu světa. Ale později to vzdal, protože poznal, že svět nepředělá. A staral se jen o to, jak se líbit Bohu. Ke konci života napsal knížku Unum necessarium – Jedno nezbytné (Jen jednoho je třeba). Název pochází z Lukášova evangelia: „Pán jí odpověděl: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde.“

70. A nakonec musím napsat, že mě skutečně mrzí, že ta válka vypukla, což jsem zjistila až poté, když jsem ráno vstala.
    Včera papež vyzval k modlitbám a půstu za mír na Ukrajině.
    https://www.vaticannews.va/cs/papez/news/2022-02/papez-vyzyva-k-postu-za-mir-na-ukrajine.html

71. Keller lže a manipuluje fakty, jako vždycky. Za prvé: je přímo groteskní když on tvrdí že NATO bombardovalo Bělehrad a Rusko nebombardovalo Kyjev – a to říká v tu chvíli, kdy ruské bombardéry už celý den bombardují celé území Ukrajiny!

    A za druhé a především: on srovnává nesrovnatelné, základní příčinou zásahu NATO (bombardování Bělehradu) bylo, že vládní srbské oddíly v Kosovu soustavně masakrovaly kosovské civilní obyvatelstvo, ženy i děti. Ano, násilností se dopouštěla i strana Albánců; ale ten zásadní rozdíl je v tom, že to byly akty individuálního teroru, zatímco ze srbské strany se cílených masakrů dopouštěly pravidelné vládní jednotky. Kdyby vláda v Bělehradu ony albánské teroristy postihovala podle práva, standardní policejní akcí, nikdo by proti tomu nemohl nic namítat. Ale jakmile se teror začne provozovat ze strany státu, pak se jedná o zcela jinou záležitost. A tohle všechno Keller zamlžuje formulací, že tady proti sobě bojovaly „srbská a albánská strana“.

    A ostatně, když Keller chce srovnávat: ať ukáže, kdy se vláda v Kyjevě srovnatelného cíleného teroru dopouštěla na ruskojazyčném obyvatelstvu v oblasti Donbasu!

72. Rusko tedy zase jednou poskytuje „bratrskou pomoc“. V dnešním Právu (tedy ještě ve vydání před ruskou invazí) byla otištěna opravdu výstižná karikatura.

    Obytný pokoj, v něm žena sedící v křesle sleduje televizi, kde hovoří Putin. Trochu stranou stojí muž, zřejmě intelektuál, před velkou knihovnou, v ruce drží nějaký svazek, a sděluje své ženě: „Ano, je nepochybné, že prvním případem bratrské pomoci v dějinách byla vražda knížete Václava jeho bratrem Boleslavem!“

    Co k tomu ještě dalšího říci…

73. Bělohradský: to máte pravdu, paní Hájková, on je zásadně proti nějakým „vyšším idejím“; v tom případě je ale dost těžko pochopitelné, jakou „státní ideu“ by si vlastně představoval pro První republiku. Tady fakticky popírá sám sebe.

    ————————-

    Co se jeho „plurality pravd“ týče: no ano, tady by skutečně bylo zajímavé vědět, jestli by tady byl schopen mít porozumění i pro „pravdu Putina“.

74. Falzifikace RKZ: pane Horáku, nebylo to snad v tom seriálu „Tajemství českých dějin“, nebo jak se to jmenuje? – Já se na rád dívám na mnohé dokumentární pořady na Prima ZOOM, ale tento seriál jsem sledoval jenom asi prvních deset minut, protože jsem poté dospěl k závěru že se jedná o naprosto neseriózní práci s historickými daty, že se jedná jenom o honbu za laciným efektem.

75. Jenže ta idea československého státu s Němci právě moc nepočítala. Šlo o stát Čechů a Slováků, ne o stát Němců. Teď nevím, jestli následující věty říkal Bělohradský, ale mám dojem, že ano. Německé děti, které chodily za první republiky do školy, musely tam pořád dokola poslouchat o tom, jak legionáři hrdinně bojovali proti Rakousku-Uhersku (se kterým se jejich rodiče ztotožňovali) a vůbec, jak bylo správné bojovat proti Němcům atd. Československo bylo skutečně postaveno na antiněmectví, byť to nebylo přímo v ústavě a byť tam měla německá menšina i své školy a jiná zařízení. Do státních úřadů ale Němci přístup neměli. Nejde ale vždycky jen o zákony. Jde i o přístup českého obyvatelstva, které Němce také nemělo rádo.
    Tím samozřejmě tehdejší Němci, kteří se spolčili s Hitlerem, nemohou být ospravedlněni. Jenomže s emocemi je to tak. Ony se u lidí nevytvářejí jen tehdy, pokud je jim to zákonem dovoleno. Neptají se na legalitu ani legitimitu, víte? Je zapotřebí s tím počítat.

76. Jediná cesta je vystoupit z bludného kruhu nenávisti a odplaty, bez ohledu na to, jestli totéž udělá druhá strana.
    Ježíšova cesta.

77. Paní Hájková, idea československého státu, o níž píšete, je stará sto let. Měly bychom na ni proto přikládat případné, dobové měřítko, podobně jako třeba na tehdejší naši strojírenskou produkci.

    Co se týče vystoupení z bludného kruhu nenávisti a odplaty, tak je třeba říci, že zdaleka ne každá oběť se v takovém zakletém kruhu nachází. A i kdyby, zde je každá rada …levná. V praxi jsou na takovou velkou věc zpravidla zapotřebí dva, jako tomu bylo např. mezi Francií a Německem celkem brzy po 2. světové válce.

78. Ano, pane Poláčku, asi to tak bylo.

79. Ještě ohledně toho Kellera – on to řekl už včera, ten článek nebyl dnešní. Dnes napsal jiný článek, kde píše: „Ve čtvrtek brzy ráno se stalo něco, co ještě ve středu večer nikdo nepředpokládal.“
    http://casopisargument.cz/?p=41096
    Zmiňuje se tam i o tom, že Ukrajina si prý chtěla opatřit jaderné zbraně.

80. Jestli ještě někdo trpí iluzemi o Kellerovi, pak by ho mohl vyléčit tenhle rozhovor:
    https://www.ihano.cz/rozhovory/co-se-na-nas-z-mainstreamu-vali-je-nefalsovana-valecna-propaganda/

81. Ano, paní Zemanová, ty Kellerovy lži jsou tak odporné, že se vůbec nechce je jakýmkoli způsobem komentovat.

    On vlastně sám naprosto jasně vylíčil, v jakém se v současném době pohybuje myšlenkovém světě: už dvacet let („z důvodů duševní hygieny“) prý nesleduje českou televizi a nečte české noviny. (Kupodivu jeho potřebě „duševní hygieny“ nijak nepřekáží spolupráce s falzifikátorskými „Parlamentními listy“.)

    Ale o co se jedná: on se evidentně uzavřel už jenom ve své názorové respektive ideologické bublině, do které nepouští nic co není v souladu s jeho ujetým, fundamentalistickým pseudolevičáctvím.

    Takoví lidé opravdu nemohou být partnerem pro jakoukoli seriózní diskusi. Není prakticky nic, co řekl či napsal v těchto dvou článcích, co by nebylo nestoudným převracením reality na hlavu.

82. Ale jistě, paní Hájková, že československá První republika všemožně šikanovala německou menšinu. O tom jsem sám psal už dost často (svého času jsem o tom vedl dost zásadní polemiku s panem Profantem na DR).

    To je nesporný fakt; ale dost dobře nevím jakou to má souvislost s tím, že tato První republika neměla žádnou vlastní státní ideu.

    Masaryk se sice snažil jí vdechnout svou ideu humanismu; to mu bezpochyby slouží ke cti, ale tato idea se ukázala být příliš akademickou, příliš éterickou, nežli aby mohla obstát v tvrdých politických střetech, kde se vždy jedná především o vlastní (partajní) zájmy.

83. Ještě dodatek ke Kellerovu tvrzení, že prý si Ukrajina „chtěla opatřit jaderné zbraně“. To se mi hned zdálo podezřelé; ačkoli dění na Ukrajině sleduji dost pozorně, o něčem takovém jsem doposud nic neslyšel.

    Mezitím jsem se dozvěděl následující: jde o to, že ukrajinský prezident Zelenskij – poté co Putin oznámil, že Rusko uznává nezávislost separatistických regionů – položil otázku, jestli to znamená, že už neplatí ujednání, v kterých se Ukrajina zavázala nevlastnit jaderné zbraně – výměnou za garanci nedotknutelnosti jejích hranic. Za dané situace – tedy kdy tento závazek byl z ruské strany naprosto jasně a eklatantně porušen – to byla naprosto legitimní otázka, jestli to tedy znamená že ona původní dohoda má být považována za kompletně neplatnou.

    Toho pak ovšem prokremelská propaganda okamžitě využila k – ničím nepodloženému – tvrzení, že Ukrajina si prý chce „opatřit jaderné zbraně“.

    Tento případ má svůj význam v tom, jak dokonale ilustruje, jak Keller a jemu podobní perfidně překrucují realitu: oni se chopí nějakého izolovaného momentu, vytrhnou ho ze všech souvislostí, a celou záležitost pak převrátí v naprostý opak. A tak se z Ukrajiny, naprosto jasné oběti ruské agrese, najednou stává potenciální agresor, svými jadernými zbraněmi ohrožující světový mír!

84. K našemu tématu radikální levice zatím snad jen tolik, že aktuální postup Ruska ukazuje, že šířit zevně mocí lze nejen socialismus bez demokracie, ale také kapitalismus bez demokracie.

    Již za socialistického režimu a tím více po jeho pádu jsme si zvykli spojovat v Evropě kapitalismus s politickou demokracií. Neuvědomovali jsme si už většinou, že relativně poklidné postupné rozšíření symbiózy obojího přicházelo až v důsledku válečné porážky hitlerovského Německa. K té ovšem pouze síly zemí tradiční politické (měšťanské) demokracie nestačily.

    Snad by z aktuální bolestné připomínky mohlo časem vzejít nejen posílení a vylepšení demokracie, ale posléze i naděje, že nejen kapitalismus, ale i socialismus (byť to napoprvé nedokázal) příště může najít s (lepší) demokracií společný parket.

85. Ano, podobná myšlenka mě napadla dneska. Už vícero mezinárodních pozorovatelů a komentátorů konstatovalo, že ruský útok na Ukrajinu je natolik zásadní přelom, že potom svět už nikdy nebude takový, jakým byl předtím.

    Oni to tak sice mysleli evidentně především v čistě politické (a bezpečnostní, potažmo vojenské) rovině; ale podle všeho se zásadní změny tak či onak projeví na chodu celého světa.

    Především se vysoce posílí vzájemná solidarita uvnitř celého západního světa. Jestliže byl Západ doposud mnohdy navzájem mnohdy rozdělován navzájem konkurujícími zájmy, pak nyní bude mnohem vyšší ochota tyto různé zájmy navzájem sladit.

    Ovšem: z této nové solidarity zřejmě budou těžit takové státy jako je Polsko a Maďarsko, proti kterým byly chystány sankce z důvodu jejich antidemokratických tendencí. Přinejmenším ve žhavé fázi bojů Ukrajiny s Ruskem nikdo nebude riskovat proti nim nějak zasahovat. A v příštích volbách by obě vládnoucí garnitury mohly pocitu ohrožení zvenčí využít pro své volební vítězství.

    Na opačném konci světa z těchto událostí bude ale velmi profitovat i Tchaj-wan; poté co Čína vidí masivní odvetu mezinárodního společenství proti pokusu Ruska anektovat Ukrajinu, bude velice váhat s případnými vlastními ambicemi násilně anektovat Tchaj-wan.

    Jisté je jedno: Putin – bez ohledu na to jak dopadne jeho válečné dobrodružství na Ukrajině – dosáhne naprostý opak svých cílů; namísto posílení moci Ruska toto nyní uvrhne do totální mezinárodní izolace. Dokonce i samotná Čína, v poslední době spojenec Ruska, se v daném konfliktu drží nápadně zpátky. Číně se jedná především o ekonomický rozvoj, a tento iracionální počin Putina hrozí způsobit těžké otřesy v celé světové ekonomice. Dokonce prý Čína – alespoň doposud – neprojevila žádnou ochotu pomoci Rusku ohledně sankcí v souvislosti s platebním systémem SWIFT, tím že by mu dala k dispozici svůj vlastní platební systém.

    Pokud se situace na Ukrajině brzy neuklidní (to jest pokud se Rusko nestáhne), dojde navíc k masivnímu propadu ruské ekonomiky; a není vyloučen ani její naprostý rozvrat.

    Zajímavé důsledky by tato ruská agrese mohla mít pro životní prostředí. Někteří komentátoři tvrdí, že to znamená konec „Green dealu“, tedy snah o zavedení „zelené“ ekonomiky. Protože výpadek ruských dodávek plynu prý bude nutno nahradit návratem k uhlí, či dokonce ke spalování mazutu – toho nejšpinavějšího paliva vůbec.

    Ovšem – daleko pravděpodobnější je, že touto událostí se naopak zelená ekonomika mnohonásobně urychlí. Především státy Západu definitivně poznají, že se nesmí vázat na ruské zdroje energie; a budou mnohem rychleji rozvíjet alternativní zdroje energie.

    Ovšem: není žádných známek toho, že by Rusko zastavilo dodávky plynu do Evropy. Důvod je nabíledni: právě v důsledku drtivých ekonomických sankcí si Rusko prostě nemůže dovolit ztratit tento jeden z posledních zdrojů příjmů ve světových měnách.

    —————————–

    Co se vlastní otázky dalšího vývoje kapitalismu či socialismu týče: což o to, tento trend podle mého názoru trvá už určitý čas. Vlastně už hodně dlouho je v politologii možno pozorovat jasný trend pohybu od protichůdných ideových bloků ke středu. – Konkrétním projevem tohoto trendu ke středovým pozicím například je, že vláda miliardáře (a tedy superkapitalisty) Babiše ani zdaleka nebyla tak asociální, jak by se vlastně dalo očekávat.

    Tento trend ke „konvergenci“ kapitalismu a socialismu tedy už je přítomen; ale na straně druhé se sotva dá očekávat, že by jenom tímto (politickým) pohybem ke středu bylo možno překonat zásadní protiklad mezi kapitalismem a socialismem. To je totiž protiklad systémový, kdy oba systémy spočívají na zcela protikladných výchozích principech, organizačních a funkčních základnách.

86. Václav Bělohradský zase napsal esej. Docela zajímavé.
    https://www.novinky.cz/kultura/salon/clanek/diagnoza-unipolarni-porucha-esej-vaclava-belohradskeho-40390022

87. Ano, paní Hájková, tu Bělohradského úvahu jsem už sám četl v Salonu. Má skutečně některé zajímavé momenty; na straně druhé ale Bělohradský jako obvykle svým stylem výkladu „honí příliš zajíců najednou“, takže je dost obtížné pochopit, o co se mu vlastně vůbec jedná.

    Jako jeho první klíčová myšlenka zřejmě musí platit tato: „Putin klečící u pomníku zavražděných v Katyni v roce 2010 neměl jinou esenci než Putin velící devastovat Ukrajinu v roce 2022, rozdíl mezi těmi dvěma Putiny je dán patologickým systémem mezinárodní komunikace.“

    Jinak řečeno: Bělohradský tu chce zřejmě říci, že ten dřívější „dobrý Putin“ a nynější „zlý Putin“ je stále ta samá osobnost; a že záleží jenom na konkrétní konstelaci mezinárodních vztahů, mezinárodní komunikace, jakým způsobem on bude jednat.

    To je samo o sobě naprosto správná, a ve svém jádru vlastně marxistická myšlenka. Já sám tvrdím už celá léta, že nám nikdy nebude možné stvořit nějakého andělského, „komunistického“ člověka; ale že přece jenom můžeme alespoň vytvořit cíleně takové rámcové podmínky jeho existence, které v něm budou podporovat jeho lepší, vstřícnější, mezilidsky solidárnější stránky.

    Poté Bělohradský dokládá, že Západ si o sobě celou dobu pěstoval falešný obraz své vlastní mravní dokonalosti; a na základě tohoto pocitu mravní nadřazenosti se cítil být oprávněn světu diktovat své normy.

    To je sice na straně jedné opět pravda; je nepochybné že svět Západu namnoze svou mravní čistotu jenom předstírá, a že za ní se mnohdy skrývají velice nemravné motivace. – Na straně druhé ale nelze popřít, že v mnohých ohledech, a především v konfrontaci s mnohými státy a režimy na této planetě je i tento nedokonalý západní mravní standard stále ještě tím relativně nejlepším, co je momentálně reálně k dispozici.

    A na závěr se Bělohradský snaží nalézt odpověď na otázku, co je tedy skutečnou mravní či duchovní substancí respektive výdobytkem Západu; a dává odpověď, že prý je to neustálé pnutí „mezi normou a realitou“. (Tady ovšem Bělohradský v prvé řadě znovu pěstuje své vlastní oblíbené téma, tedy napětí mezi legalitou a legitimitou.)

    Což o to, i v tomto ohledu má Bělohradský hodně pravdy. – To je, paní Hájková, vlastně právě to o čem jsme si v minulých dnech dopisovali: je to vlastně vztah mezi „mainstreamem“ na straně jedné, a mezi „ideovým fundamentalismem“ na straně druhé. A je skutečně fakt že to o co se jedná je to, dokázat tyto obě stránky nějak organicky navzájem propojit.

    Ovšem: u Bělohradského se vždy automaticky vynořuje podezření, že on chce tu normativní stránku ve skutečnosti potlačit. Jakožto pouhou „ideologii“. On totiž tyto mravní normy – a to se ukazuje i v tomto jeho článku – nepojímá v jejich konkrétním pozitivním obsahu, nýbrž právě jenom jako něco, co si osobuje právo na hegemonii, ačkoliv toto právo – podle Bělohradského – nemá a mít vůbec nesmí.

    Zkrátka, Bělohradský si tu zase jednou vaří svou polívčičku, ve které chce rozvařit všechno, co by svou závazností nějak mělo přesahovat akční rádius autonomního (liberalistického) individua.

88. Já si nemyslím, že Západ má nějaký vyšší mravní standard, pane Poláčku. Jenom je do značné míry vyspělejší a rozvinutější než ostatek světa. Bělohradský to myslím také tak chápe, ale domnívá se, že to Západ neopravňuje ani k pocitu nadřazenosti, natož k ovládání „těch druhých“, což se v minulosti velmi často dělo. Na konci píše, že pro Západ je charakteristický „rozpor mezi normou a realitou“. To zřejmě znamená něco jako usilování o ideály. On to dává do souvislosti s křesťanstvím, které prý „vyhlásilo rovnost lidí ve světě, v němž ale existovalo otroctví“, čímž přinutilo všechno ke „kritické sebereflexi“. Jenomže třeba takový apoštol Pavel přijímal, že ve světě existuje otroctví. On jen chtěl, aby nehrálo roli v křesťanských komunitách, kde si měli být lidé rovni. Původní křesťanství se nechtělo vnucovat světu, chtělo mu jen ukazovat, co je lepší způsob života – ale původně na životním příkladu svých vlastních členů, nikoliv direktivně či násilně. To přišlo až později, při dobývání světa a „ochočení si“ křesťanství představiteli moci.
    Bělohradský v mnohém zaujímá marxistická hlediska, ale právě v tomto náhledu na otroctví nikoliv. Marx se přece domníval, že otroctví zmizelo, když se otrocká práce přestala otrokářům vyplácet. Ne pod vlivem nějakých ideálů. To totiž není materialistické.
    Ale jinak s Bělohradským do jisté míry souhlasím.

89. MATERIALISMUS VERSUS IDEALISMUS

    Paní Hájková, tohle je docela zajímavá záležitost. Totiž ten zmíněný vztah marxismu a idejí. Základní problém je ten: nejen marxismus, ale i vůbec jakýkoli materialismus se vlastně „nevejde“ do filozofie, do kategorií kterými myslí filozofové, kterými filozofové uchopují svět.

    Ten klíčový rozdíl je: materialismus pojímá, vykládá svět na základě evidence; zatímco filozofie na základě logických pojmů.

    Já mám v tomto ohledu dvě dost charakteristické vzpomínky. Za prvé, Marx tuším že v „Německé ideologii“ – ve které se definitivně vypořádal s filozofickým idealismem – poté co znovu a znovu dokládal, že jedinou reálnou dějinnou silou jsou faktory materiální, nikoli tyto (hegelovské) filozofické kategorie, v jednu chvíli přece jenom své myšlenky oděl do hávu filozofických pojmů; a vzápětí dodal „to aby tomu filozofové rozuměli“. Zkrátka: ono tomu samozřejmě nebylo tak, že by Marx nedokázal také uvažovat v těchto filozofických kategoriích; ale on byl myšlenkově už někde zcela jinde.

    Druhá vzpomínka je z časů mých studií na mnichovské univerzitě. Marxističtí studenti tam tehdy vydávali svůj časopis „Widerspruch“ (Rozpor). A jednou uspořádali diskusi mezi jedním (vlastně vůbec jediným) marxistickým filozofem na univerzitě, a mezi několika jeho kolegy, klasickými filozofy.

    Na této debatě se naprosto jasně ukázala jedna věc: jak se obě strany myšlenkově naprosto míjejí. Ti klasičtí filozofové stále žádali, aby on jim své marxistické pojetí světa převedl do jejich stringentních filozofických kategorií; což ovšem jak řečeno právě vůbec není možné. A oni nedokázali z reality tohoto světa (jmenovitě z reality společenských procesů) chápat nic, co stojí mimo tyto abstraktní teoretické pojmy. On ze své strany se zase znovu a znovu pokoušel argumentovat evidencí těchto reálných materiálních procesů („a není tomu přece tak, že…); ale právě proto že tuto evidenci jsoucího světa nedokázal převést do filozofických kategorií, tak se nakonec obě strany zase rozešly, aniž by se dokázaly setkat v nějakém středním bodě, aniž by dokázaly vybudovat most přes tuto propast.

    Filozofové – ti vždycky mají snahu vykládat dějiny z idejí. Svým způsobem je to opravdu jakási jejich profesní nemoc. Oni jsou celý svůj život uvyklí řetězit dohromady pojmy, myšlenky, ideje – takže časem skutečně propadnou přesvědčení, že celý svět se otáčí kolem těchto jejich idejí.

    Abychom se tedy dostali k záležitosti s otroctvím: ještě pro Hegela bylo otroctví v prvé řadě výsledkem „boje vědomí“. Pán a sluha/otrok bojují o dominanci; a „panské vědomí“ se ukáže být silnějším, protože nemá strach ze smrti, ze svého zániku; zatímco „otrocké vědomí“ tento strach má, a proto (napřed) podlehne.

    Ovšem – na straně druhé ten samý Hegel do svého modelu přece jenom zabudoval i materialistický moment, totiž moment práce: sluha/otrok pracuje, tím opanovává svět; a tím vypracovává i své vlastní vědomí, své vlastní sebevědomí, až se stane rovným onomu „panskému vědomí“. Na tomto stupni rozvoje svého vědomí může otrok znovu vyhlásit boj svému pánu – a zvítězí, protože za ním stojí substance jeho reálné práce, zatímco za jeho pánem nestojí nic jiného, nežli jeho prázdné „panské vědomí“.

    Tento Hegelův koncept emancipace, osvobození otroka je tedy směsicí idealistických a materialistických elementů; ovšem přece jenom s celkovou převahou těch idealistických. Zatímco Marx důsledně dotváří tento materialistický moment: podle něj je výlučně práce, produkční činnost člověka jedinou reálnou hybnou silou dějin, jakož i osvobození člověka.

    Samozřejmě: spontánně dáme daleko spíše za pravdu Marxovi, že otroctví pominulo především v důsledku reálného vývoje v materiální sféře, nežli v důsledku jakési metafyzické dialektiky vědomí. Jenže: jak známo, po instalování socialismu se právě ono „panské vědomí“ okamžitě reprodukovalo v nečekané míře, jenom v nových formách. Zdá se tedy, že toto „panské vědomí“ je skutečně trvalou konstantou v lidských dějinách; a že není možno se ho jednou provždy zbavit pouhým vývojem, ať už v jakékoli oblasti. (V tomto ohledu se mýlil i Hegel.)

    A za druhé: musím přiznat, že pro mě bylo dost přelomovým zjištěním, když jsem se až celkem nedávno dočetl o tom, že například Anglie skončila s otrokářstvím v důsledku intenzivních protestů a kampaní ze strany především církevních aktivistů! Kteří argumentovali tím, že před Bohem jsou si všechny duše rovny; a že tedy není přípustné zotročit duši toho druhého. A nejinak tomu bylo i ve Spojených státech. A především: naprosto a v žádném případě není možno tvrdit, že by se jmenovitě Anglii ten obchod s otroky nevyplácel! Naopak, ten byl stále ještě lukrativní, a jak! Takže v tomto případě je nutno uznat, že ideje skutečně zvítězily nad ryze materiálním prospěchem!

    Ovšem, celý ten vztah mezi sférou materiální a ideální je ještě složitější. Ono je totiž možno zkoumat ještě dále, a položit otázku odkud se vlastně tak náhle vzaly ty nábožensky fundované protesty proti otrokářství; zda to přece jenom nebylo nějakým důsledkem reálných, materiálních dějinných procesů, kdy spolu s nastupujícím kapitalismem, tedy s rozvíjející se občanskou (buržoazní) společností se institut osobního vlastnictví nad druhým člověkem stával stále větším anachronismem.

    Celý ten vztah mezi materialismem a idealismem zůstává tedy krajně komplikovaným, vzájemně provázaným a propleteným, kde obě sféry mají své vlastní působení, a ovlivňují se navzájem. Ale – takto složitě jen málokdo uvažuje, a většinou jak řečeno na jedné straně stojí idealisté-filozofové, a na straně druhé materialisté, a každý se drží jenom své vlastní optiky.

    Abychom se tedy vrátili zpět ke Bělohradskému: ano, on občas používá určité elementy z marxismu; ovšem jenom jako doplněk, víceméně jenom pro účely kritiky kapitalismu. Ale podle mého názoru on kapitalismus kritizuje především proto, že pochopil že kapitalismus omezuje autonomii jednotlivce; ale jinak Bělohradský není schopen dospět dále, nežli právě za tuto autonomii jednotlivce. Marxistickou terminologií řečeno, on i tak zůstává v zajetí „buržoazního“ vidění světa. V zásadě Bělohradský i nadále zůstává (profesním) filozofem, a jako takový vykládá běh světa především z idejí, myšlenek, ideálů. On sice chápe, že i materiální elementy občas masivně ingerují do tohoto světa idejí; ale jak jsme viděli, toho si byl vědom už i Hegel. Aniž by proto přestal být ve svém jádru idealistickým filozofem, respektive filozofem idejí.

90. A co se Bělohradského téze o „kritické reflexi“ v důsledku vnímaného „rozporu mezi normou a realitou“, ve které on spatřuje jakousi exkluzivitu Evropy, pak je nutno v prvé řadě konstatovat, že něco takového nebylo přítomno pouze a jenom v Evropě, respektive v dosahu duchovní působnosti křesťanství. Například celé učení konfucianismu vzniklo právě jako kritika státních poměrů, kdy nejen státní úředníci, ale i sám císař „kázali vodu a pili víno“.

    To jediné co je možno určitým právem tvrdit je to, že v Evropě si toto kritické myšlení dokázalo zachovat podstatně vyšší míru autonomie, nežli v centralistických říších Východu. Ovšem – i tady by bylo možno sledovat vysvětlení ryze materialistické, totiž především čilý komerčně-obchodní ruch ve středomořském prostoru, tedy s protoelementy buržoazní společnosti, která jako taková podporuje autonomii jednotlivce, a tedy i jeho svobodné/kritické myšlení.

91. No, Marx nevěřil, že ideje jsou něco, co stojí mimo materiální svět nebo co mu předchází, jako si myslel Hegel. Ačkoliv na druhé straně připouští, že nejsou jen pasivním produktem hmotné základny, ale též ji zpětně ovlivňují. Například idea, že lidé jsou svobodní, určitě stála u zrodu všech revolucí, které pak přinášely do společnosti více (vnější) svobody. Bělohradský se zmiňuje o právech a svobodách, na které někde ještě ani „lidé nedosáhnou“. Tím myslí, že pro ně ještě nedozráli. On totiž musí působit i nějaký tlak zevnitř, nejen ideje zvenčí. Máme v sobě něco, co se vzpírá útlaku a touží po svobodě. Ale to „něco“ zpočátku asi spí. Až se to probudí, začne to po svobodě toužit. Je to snad nějaká energie nebo jak to nazvat? V tom případě by ale šlo spíš o něco materiálního než ideálního.
    Možná je ke změnám zapotřebí tlaku zvenčí i zevnitř.
    Ale, co mě napadá, pane Poláčku, je toto: slovem „duch“ nazývají filosofové právě ty ideje, ideály, nauky patřící do sféry vědomí. Zatímco u křesťanů je „duchem“ daleko spíš to, co působí zevnitř, tedy ta „energie“, tedy v podstatě to materiální (protože energie je přece materiální). Ačkoli se tato (nevědomá) „energie“ možná také probouzí částečně zvenčí. Ať už idejemi nebo něčím jiným.
    Prostě mi nějak připadá, že křesťanství je víc materiální než Hegelova filosofie.

92. Oprava: materialistické, ne materiální.

93. Paní Hájková, celý ten protiklad mezi tzv. „materialismem“ a „idealismem“ je do jisté míry umělý.

    Platón svého času samu skutečnost definoval jako to, co „má schopnost působit na jiné, a být samo předmětem působení“.

    To je naprosto jednoduchá definice; a přitom je zcela univerzální, bezezbytku charakterizuje danou záležitost. Skutečně všechno, co vůbec nějakým způsobem existuje, tedy je jsoucí, tuto svou existenci respektive realitu nemůže prokazovat žádným jiným způsobem než tak, že působí na jiné objekty, jiné fenomény – a že jiné objekty či fenomény mohou působit na něj.

    To ale pak znamená naopak: co má schopnost na něco působit (a být předmětem, objektem působení) – to existuje. A když se na tuto záležitost podíváme tímto způsobem, pak tu okamžitě mizí veškeré rozdíly mezi „materiálním“ a „ideálním“. Znovu a znovu se pak klade tato jediná otázka: „Může to působit?“

    Samozřejmě že tím nemizí veškeré rozdíly mezi hmotou a myšlenkou. Ale – tyto rozdíly vystupují až o jednu úroveň níže, až pod tou společnou jednotou „skutečnosti vůbec“.

    Marx (respektive před ním Feuerbach) měl samozřejmě pádné důvody k tomu paušálnímu zavržení idealistické filozofie: inovační síla Hegelovy (respektive vůbec německé) idealistické filozofie se už vyčerpala, a v praktické (společenské) sféře se zčásti už stala vysloveně reakčním elementem, z druhé části sice relativně pokrokovým, ale bezzubým. Toto vysoce akademické žonglování s pojmy idealistické filozofie se čím dál tím stávalo pouhým intelektuálním exhibicionismem; zatímco v reálném světě především masy proletářů bojovaly za své zcela „přízemní“, materiální potřeby a zájmy.

    Marx měl tedy závažné důvody ke svému paušálnímu zavržení idealistické filozofie; ovšem jak už tomu v takových případech pravidelně bývá, on vylil s vaničkou i dítě. On vytýkal Hegelovi „duchaření“; v tomto ohledu měl sice velkou část pravdy, ale přitom zavrhl zároveň i pohled na primární, metafyzicko-ontologické struktury, o kterých se v žádném případě takto paušálně nedá říci, že by byly jenom jakousi chimérou, že by neměly žádnou existenci. (To by bylo stejně tak možno říci o číslech, že jsou jenom chimérami, neboť nemají žádné „materiální tělo“.)

    Ještě jednou tedy: rozdíl mezi materialistickým a idealistickým pojetím světa samozřejmě existuje; ale každý z nich má svou (dílčí, relativní) legitimitu, každý z nich odráží určitou část skutečnosti. Zásadní chyba Marxe byla, že celou jsoucí skutečnost redukoval jenom na její víceméně čistě fyzikální stránku; a to je příliš úzký pohled.

    On by sice – když už jste zmínila tu „energii“ našeho já, našeho nitra – nejspíše uznal existenci jakési energie v psychologickém smyslu; možná že by uznal že i ideje (ve smyslu politickém, světonázorovém) mohou mít také svou působnost, a tedy určitou realitu; ale nikdy by neuznal, že může reálně existovat (a působit) něco co překračuje tento ryze fyzikální obraz světa. Nikdy by tedy například neuznal „ideje“ v platónském smyslu, jakožto ideální předobrazy, praformy skutečnosti.

94. Dobrý den, pane Poláčku.
    Nedalo mi to. Vaši nabídku k diskusi mimo Fórum Levice přijímám jako z mé strany nedokončenou.
    Nedávno se na Fórum Levice vedla diskuse: Kudy vede cesta autentické levice ?
    Vy jste se do té diskuse aktivně zapojil. Nebyli jsme spolu ve shodě. Tvrdil jste, že autentická levice, pokud chce být jako volební hnutí ve volbách úspěšné, musí v současném moderním světě oslovit i liberálního voliče, který není nějak zatím ohrožen globálním neoliberálním kapitalismem jako chudnoucí část střední třídy a ještě pod ní ti chudší . S ohledem na liberálního voliče jste v varoval, že úspěch autentické levice ve volbách, nemůže levice/Levice být radikálně levicová či levicově populistická.(…) Jenže zdatný lídr a kandidát francouzské radikální levice Jean-Luc Mélenchon minulý týden ve volbách jasně ukázal , že ve Francii poptávka po radikální levici je !
    Jasně, realita společnosti a politická scéna ve Francii je odlišná než ta, kterou znáte z Německa. Troufám si tvrdit, že společnost a politická scéna Francie se hodně podobá ČR.
    Petr Janiška ve svém komentáři na DR dobře popsal společnost rozdělenou na tři víceméně stejně silné politické tábory.
    https://denikreferendum.cz/clanek/33893-unavena-uzkostna-co-rekly-prezidentske-volby-o-francouzske-spolecnosti

    To Mélenchonovo 3. místo je ve srovnání s „úspěchy“ naší tzv. české levice velmi dobré umístění. Ale i kdyby se Mélenchon stal prezidentem, tlak neoliberální EU a nadnárodní kapitál by jej zpacifikoval natolik, že by dopadl stejně jako Mitterrand blahé paměti.

    Často a oprávněně jste v diskusi na Fórum Levice volal po „chybějící“ alternativě levice/Levice vůči ekonomickým směrům jako kapitalismus a centrálně plánovaný socialismus.
    Já jsem s tím nechtěl v diskusi hned vyrukovat, protože mám pocit, že moje otevřené sympatie a možná dalších spolustraníků mladé strany Levice k anarchismu nejsou úplně v souladu s hlavními proudem uvnitř samotné strany. Nicméně jsem současnou anarchistickou alternativu k diskusi vykopl. Zatím bez odezvy komentářů. Stalo se to po Vaší ostré neshodě s některými diskutujícími na Fórum Levice, která souvisela s válkou na Ukrajině, vztah levice k NATO a geopolitikou. Pak jste svoji registraci jako sympatizant Levice ukončil…

    Já se vrátím k tomu hlavnímu.
    Jaká alternativa/ekonomický směr vůči kapitalismus a centrálně plánovaným socialismem/ se autentické levici nabízí ?
    Třeba je Vám známa PARTICIPATIVNÍ EKONOMIKA navržená aktivistou a politickým teoretikem Michaelem Albertem a radikálním ekonomem Robinem Hahnelem.
    https://participatoryeconomics.info/more/economic-basics/

    Jistě, participativní ekonomika/Parecon/ je daleko ambicióznější a odvážnější než Nová dohoda pro ČR-sociálně-ekologická transformace, ke které se já a další spolustraníci i sympatizanti Levice rovněž hlásíme a podporujeme.
    Pro autentickou levice jako lidové hnuti a volební strana by měla mimo jiné být participativní ekonomika a programy jako Nová dohoda pro ČR nosná vize.

95. Všimla jsem si, pane Huďo, že v těch charakteristikách ekonomických systémů je u kapitalismu a (starého) socialismu uveden způsob řízení – autoritářský. Zatímco u participativní ekonomiky je namísto toho sebeřízení.
    To je sice pěkné, ale lidská společnost se až dosud vyvíjela tak, že někteří její členové vždy projevovali více aktivity, zatímco jiní se prostě přizpůsobovali, aby přežili, čili v jiném smyslu podřídili se dané situaci (což asi pro vás znamená to autoritářství).
    Odkud se v člověku, který byl až dosud zvyklý přizpůsobovat se, najednou vezme aktivní sebeřízení? Bude ono sebeřízení opět směřovat k přizpůsobování se přáním druhých nebo spíš k prosazování vlastních myšlenek a cílů? Bude směřovat k obecnému dobru? A co bude obecným dobrem? Zájem pracovního kolektivu nebo zájem širší společnosti?

96. Dobrý den, paní Hájková.
    Kladete otázku : Může se člověk vymanit z diktátu zaměstnavatele ?
    O tom všem se na webu PARTICIPATIVNÍ EKONOMIKA mimo jiné taky píše.
    Ano. Ale vyžaduje to aktivní přístup sebevědomých a aktivních ale současně solidárních občanů, tedy takových, jejichž priority nejsou pouze individualistické. Podnik vlastněný zaměstnanci je institucí, která je ekonomickou odpovědí na ideály vyjádřené heslem „Volnost, rovnost, bratrství“ O tom, zda-li jsou lidé „zralí“ pro takové rozhodování, nemohou nikdy rozhodovat stávající mocenské elity. To bychom ještě neměli ani všeobecné volební právo. Důkazem takové zralosti je usilování samotných občanů a zaměstnanců.
    Nicméně rozumím tomu, že ne každý na levici dostane uspokojivou odpověď .
    Vůbec o tom nepochybuji , že v rámci diskuse se proti participativní ekonomice najde ideologická a jiná předpojatost. Největší zastánci a propagátoři participativní ekonomie jsou libertariánští socialisté. .

    Jsem nesmírně rád, že Nová dohoda pro ČR, kterou letos představila platforma Re-set se nechala inspirovat právě PARTICIPATIVNÍ EKONOMII.

97. Vyžaduje to zavést nějaké nové zákony? Například zákaz přijímání zaměstnanců, kteří by nebyli zároveň spoluvlastníky a nechtěli se podílet na řízení?
    Nebo k participativní ekonomice povedou čistě ekonomické tlaky, čili že lidem nic jiného nezbude než se podílet?

98. PARTICIPATIVNÍ DEMOKRACIE A REÁLNÁ EKONOMIKA

    Tedy, pane Huďo, je nutno přiznat že svým příchodem sem jste mi přichystal docela nemalé překvapení. – Ovšem na straně druhé zrovna v minulých dnech jsem si právě na Vás vzpomněl; a jak by Vám mohla potvrdit paní Hájková, když se mi někdo takhle náhle vynoří v mysli, většinou to znamená, že se v nejbližší době skutečně přihlásí. Tak či onak, buďte pozdraven a přivítán v naší diskusní komunitě. Shodou okolností jsem zrovna před chvílí napsal jednomu svému německému známému (kterému jsem se zmínil o mých posledních diskusích s panem Krupičkou na DR), že i když já osobně s radikální levicí vězím vlastně ve stálém názorovém sporu, přes to je jí nutno uznat, že je to ona a právě ona, která jako jediná udržuje při životě systémovou kritiku kapitalismu. (Mimochodem, pane Huďo, jestli jste právě tyto mé poslední diskuse – ohledně polistopadové transformace – s panem Krupičkou sledoval, došlo tu k docela zajímavé změně: přes to že i teď jsem mu musel vytknout v mnohém jednostranný pohled, pro tentokrát jsme se na mnohých věcech shodli, a mohla se rozvinout docela rozumná a smysluplná diskuse.)

    Napřed ještě poznámka k mému odchodu z komunity Levice, kterou jste zmínil: já jsem tam původně vlastně napsal jenom to, že už se nebudu (aktivně) zúčastnit tamějšího diskusního fóra. Nic víc. Někdo si to ale – podle mého pocitu velmi ochotně – vyložil tak, že jsem se definitivně odhlásil; a zablokoval mi do diskusního fóra přístup. Za těchto okolností už pro mě nemělo žádný smysl zůstávat nadále „registrovaným sympatizantem“, a tak jsem požádal o zrušení tohoto statusu. To jen tak mimochodem.

    Teď tedy k samotnému tématu „participativní demokracie“. Co k tomu říci? Snad tolik: kdysi dávno v mých mladších létech (kdy jsem ještě neměl žádnou hlubší znalost ani ekonomických procesů, ani obecně rozhodovacích procesů, ale ani samotného lidského charakteru – v těch dobách nezralého mládí bych dost možná s těmito představami „participativní demokracie“ nejen vnitřně souzněl, ale považoval bych je i za uskutečnitelné, realizovatelné.

    Bohužel, právě tohle je prokletí běžících let: v dospělém věku člověk opravdu už nemůže bez dalšího věřit všemu, co se mu líbí a co by chtěl mít na tomto světě rád.

    Výchozí chyba těch, kdo sestavovali tento koncept „participativní demokracie“ leží už v tom, že oni sice kritizují systém centrálního plánování – ale vůbec nekladou otázku, proč k němu vlastně vůbec došlo. Oni – i když se to snaží používáním nové terminologie skrýt – nechtějí vlastně vůbec nic jiného, nežli co chtěl Marx zavést v komunismu. (Přesněji řečeno je to nějaká směs prvků „pravého“ komunismu, a první fáze tzv. „hrubého“ komunismu, respektive socialismu.) Aby veškerá společenská produkce byla řízena samotnými dělníky, respektive pracovníky – právě tohle je naprosto centrální bod Marxova konceptu komunismu. Na straně druhé si ale tvůrci „participativní demokracie“ zřejmě přece jenom netroufají vyhlásit komunistický program „každý podle svých schopností, každý podle svých potřeb“ – kdy tedy každý by pracoval jenom tolik kolik by se jemu samotnému zachtělo, a přitom si mohl ale v obchodě „koupit“ všechno co by chtěl, aniž by za to musel zaplatit. Místo toho se tedy tvůrci „participativní demokracie“ (dále už jenom: PD) pokouší vytvořit alespoň určitou korelaci mezi pracovním výkonem, a mezi právem na to opatřovat si konzumní předměty. Což je právě zase základní znak Marxovy „první fáze komunismu“, kdy lidé „ještě nesou všechny znaky buržoazní společnosti“, a proto ještě nebylo možno odstranit práci za mzdu.

    Jde o to: tento Marxův komunismus byl v reálné praxi vyzkoušen; a naprosto se zhroutil přesně v tom samém okamžiku. Ukázalo se, že toto řízení produkce samotnými dělníky je kapitální nesmysl, který v praxi nikdy nemůže fungovat.

    Proč? – Z celé řady důvodů. Za prvé: je naprosto nesmyslná představa, že zaměstnanci jednoho konkrétního podniku by mohli mít třeba i jenom základní přehled o celonárodní ekonomice. Ti by mohli – v optimálním případě – řídit jenom svůj vlastní podnik. Jenže – jak sladit podnikovou produkci s požadavky konzumentů, tedy celé populace? V tržním hospodářství je to právě sám trh, který vytváří tuto spojnici mezi producentem a konzumentem; každý producent se – ve svém nejvlastnějším zájmu – snaží vyrábět přesně to, v takové kvalitě a v takové ceně, o co bude mít zájem a co bude ochoten koupit konzument. Zatímco v konceptu PD by se jednou za rok (!) měly konat jakési konference (!) strany producentů a strany konzumentů, ve kterých by se mělo dojednat, co se v následujícím roce bude vyrábět, v jakém množství a v jaké kvalitě. – Ovšem, tady je naprosto nejasné, čím by se takovéto konference měly vlastně ještě lišit od plánovaného hospodářství?!… Které přece tak totálně selhalo? Jak je vůbec možno závažně uvažovat o tom, že jednou v roce se určí produkce na celý rok dopředu – když potřeby a požadavky zákazníků se mění mnohdy téměř ze dne na den – a stejně tak výrobní procesy, výrobní náklady variují neustále.

    A právě o to se jedná: socialistická ekonomika byla chronicky naprosto nevýkonná právě proto, že zde – po odstranění volného trhu – chybělo jakékoli objektivní měřítko, podle kterého by bylo možno určit reálnou hodnotu zboží! To jest: vůbec se nevědělo, jestli se daný výrobek produkuje efektivně, anebo ale zda ve skutečnosti je jenom mrháním společenských prostředků! A takováto „vyjednávání“ (jednou za rok!) mezi stranou výrobců a stranou konzumentů by tento deficit nikdy nemohla odstranit.

    Ostatně, přesně takováto vyjednávání existovala i za socialismu: když nějaký podnik chtěl u druhého objednat nějaký výrobek, tak ten mu napřed poslal vyúčtování svých nákladů – ovšem ne podle reálné efektivity, nýbrž podle státních tabulek! Potenciální kupec tuto kalkulaci prohlédl, a pak potenciálnímu prodejci poslal svou oponenturu – ale opět jenom podle nějakých tabulek! A když se pak přece jenom nějak dohodli, teprve potom došlo ke kupní smlouvě. Byl to tedy naprosto nesmyslný, byrokratický proces, zcela mimo reálnou produkční efektivitu. Zatímco v tržní ekonomice kupující prostě pošle či zveřejní zakázku; a pak si porovná nabídky, a vybere – naprosto přirozeně – tu nejlevnější, čili tu produkčně nejefektivnější. Což pak naprosto přirozeně vede k maximalizaci produkční efektivity. i v celospolečenském měřítku.

    Druhá věc: v této „participativní samosprávě“ by nevyhnutelně neustále docházelo k permanentním konfliktům a bojům! Vezměme si třeba jenom onu – vlastně naprosto šílenou! – představu, že zaměstnanci jednoho podniku by si navzájem měli vystavovat jakási vysvědčení (!) o tom, kolik kdo, s jakým nasazením a za jak těžkých podmínek pracoval – a ten by podle toho dostal „konzumní poukázky“. Při jen zcela fundamentální znalosti lidského charakteru je naprosto jasné, že by docházelo k neustálým sporům o to, kdo toho napracoval více, kdo pracoval usilovněji a za obtížnějších podmínek; a komu tedy přísluší vyšší odměna. Navíc by se tu otevíral prostor pro obrovskou korupci, ve smyslu „já tobě potvrdím že jsi usilovně pracoval, a ty to potvrdíš zase mně!“

    Tímto způsobem by bylo možno celý ten elaborát PD projít bod za bodem, a znovu a znovu odhalovat naprosto nereálný, až dětinsky naivní charakter těchto představ. Je naprosto jasně znát, že tento program psali ideologové, teoretici – ale nikdo kdo by měl reálnou osobní znalost jak samotné ekonomiky, tak ale i pracovního prostředí, pracovního kolektivu.

    Já nechci tento projekt zatracovat zcela naprosto. Ve své kritice současné kapitalistické produkce má samozřejmě naprostou pravdu. Samozřejmě bychom si všichni přáli, aby se společenská produkce řídila především celospolečenským prospěchem, nikoli diktátem zisku. Aby společenská produkce byla ekologicky orientovaná. Aby tu každý mohl pracovat pro své osobní uspokojení, a ne jenom proto že musí zaplatit (nadměrně vysoký) nájem. Ale zásadní problém tu je, že autoři tohoto projektu si prostě nalinkovali, jakou ekonomiku, jaký způsob společenské produkce by oni sami chtěli mít – a teprve poté začali reálnou ekonomiku vměstnávat do těchto svých představ. Ale takto to nikdy nemůže fungovat. Opakuji ještě jednou: to je nakonec přesně ten samý důvod, proč tak naprosto ztroskotal historický pokus o zavedení komunismu.

    Ještě jednou v krátkém přehledu, k čemu by takto organizovaná ekonomika vedla:

    – naprostý chaos v řízení společenské produkce; nebylo by tu nic co by mohlo racionálně propojit produkci s trhem, s potřebami odběratelů

    – dramatický propad efektivity produkce; neboť by zde nebylo nic, co by producenty nutilo k efektivní produkci. Výsledkem by bylo dramatické zdražení zboží, respektive jeho nedostatek.

    – a za třetí namísto předpokládané celospolečenské harmonie by zde docházelo k nepřetržitým sporům: o pracovní výkon, o rozdělování/přidělování konzumních statků, o organizaci výroby. Tedy o všechno to, co za normálních okolností (ať tak či onak) přirozeným způsobem vyřeší trh.

    Ještě jednou: výhrady proti kapitalismu autorů projektu PD jsou naprosto oprávněné; a stejně tak je možno plně souznít s jejich přáními, jak by opravdu spravedlivá a humánní společenská produkce měla fungovat. Jenže – ono opravdu není možné s (jenom) mravním katalogem v ruce jít na reálnou ekonomiku. Jak jsem zrovna včera na DR napsal panu Krupičkovi: takovéto ušlechtilé představy se na reálné ekonomice pravidelně rozbijí jako vodní tříšť o skálu.

99. Paní Hájková, zkuste si prosím pozorně celý web PARTICIPATIVNÍ EKONOMIKA přečíst znovu. Včetně jeho sekce -NEJČASTĚJŠÍ DOTAZY.

    Na vysvětlenou. Můj vstup do diskuse na humanistické dialogy nebyl o tom, abych zde vedl osvětu a přesvědčovací politickou kampaň ve prospěch ekonomického směru jako je Parecon. Na to skutečně nejsem dost povolaný. Nicméně bylo by fajn, kdyby na progresivní levici Parecon jako alternativa ke kapitalismu někdo kvalifikovaný uchopil. Proběhl k tomu taky nějaký seminář, odborná a laická diskuse apod. Třeba se toho dočkáme. Díky alespoň za Novou dohodu pro ČR od Re-set.
    Jak už jsem na začátku první příspěvku uvedl, chtěl jsem hlavně dokončit polemiku s panem Poláčkem na jiném diskusním fóru. (…)
    Komplexní řešení , které by celou společenskou produkci převedlo na jiný základ, nežli je kapitalismus, po kterém pan Poláček správně volá. Podle mého existuje. Přináší ho radikální levice- libertariánští socialisté. ..

100. Ještě něco k té „participativní samosprávě“: ano, je to samozřejmě svůdná představa, jak všichni (zaměstnanci) sedí v jednom kruhu, jsou navzájem dobré vůle, a v naprosté vzájemné shodě rozhodují o řízení svého vlastního podniku, svých vlastních záležitostí. Bez jakéhokoli nátlaku, bez jakékoliv hierarchie.

     Jenže: ve skutečnosti moderní teorie řízení naprosto jasně říká, že hierarchický systém řízení je nejen efektivnější nežli horizontální (tedy: demokratický); ale že v něm dochází k mnohem méně konfliktům a sporům!

     Tohle věděl už Aristoteles: že
     k největším sporům dochází právě tam, kde o všem rozhodují všichni společně, kde není dána žádná jasná a nezpochybnitelná rozhodovací pravomoc.

     Při hierarchickém způsobu řízení šéf prostě rozhodne; a v naprosté většině případů je tato jeho pravomoc rozhodovat také akceptována. (Pokud to není vyslovený „pes“, anebo vyslovený trouba vydávající zcela nekompetentní příkazy.) A i když třeba podřízení na toho svého šéfa mohou i remcat – tento konfliktní potenciál vzniká jenom mezi nimi a tímto jejich nadřízeným; zatímco mezi sebou mohou fungovat a pracovat ve vzájemné harmonii.

     Zatímco tam kde o všem rozhodují všichni, tam má každý svůj vlastní rozum, své vlastní přesvědčení o tom co a jak je „jedině správné“; a tak nevyhnutelně vznikají spory každého s každým. V konečném efektu je tedy hierarchická forma řízení skutečně jak efektivnější, tak především mnohem méně konfliktní, nežli forma horizontální, demokratická.

     (Zcela přesně vzato, naprosto optimální formou řízení je forma kombinovaná: v zásadě vertikální, hierarchická forma, ale doplněná vertikálními strukturami, kdy do rozhodovacích procesů je zapojen širší kolektiv účastníků. Ale i tento model je vlastně hierarchický, nebo přinejmenším pyramidovitý: není tomu opravdu tak, že u porady u ředitele by sedělo celé osazenstvo podniku, nýbrž jenom určitý okruh manažerů na nižších úrovních.)

101. Co se pak relativního úspěchu radikálního představitele levice Mélenchona ve francouzských volbách týče: pane Huďo snad jste četl i můj komentář ke zprávě P. Janyšky, že na jedné straně jde současný obecný trend k politickému středu – ale že na straně druhé je přítomen i určitý trend opačný, tedy směrem k extrémním pozicím. Ve Francii teď tedy převládl ten druhý trend; ovšem je otázka na jak dlouho. Sám P. Janyška napsal, že Mélenchonova strana je „hnutím jednoho muže“; Mélenchon má bezpochyby docela dobrý charismatický talent, ve svých veřejných vystoupeních dokáže strhnout masy. Ale – co se stane s tímto hnutím, jestliže si odmyslíme právě osobu samotného Mélenchona? Nerozpadne se v prach? – Je v prvé řadě nutno vidět, že on k sobě dokázal přitáhnout voliče bývalých komunistů i socialistů. Není tomu tedy tak, že by se nějak zásadně zvýšil samotný potenciál levice.

     A především: Mélenchon sám sotva nabízí nějaké přesvědčivé recepty. Jak sám píšete, i kdyby se dostal k moci, ztroskotal by se svými radikálními socialistickými reformami stejně tak, jako svého času Mitterrand. A to ne v důsledku jakéhosi „spiknutí“ kapitalistů či Evropské unie; nýbrž z toho jednoduchého důvodu, že by narazil na potřeby reálné ekonomiky. Jakmile by v důsledku jeho radikálních socialistických reforem začala stagnovat ekonomika (zatížená nadměrnými daněmi), v důsledku toho dramaticky stoupala nezaměstnanost a klesala životní úroveň – pak by samozřejmě i Mélenchon byl donucen tyto své socialistické experimenty zase stornovat. A to sice samotnými francouzskými voliči, nikým jiným.

102. Pane Huďo, pokud je participativní ekonomika jen jednou z ekonomických možností, nemám vůbec nic proti ní. Abych pravdu řekla, četla jsem to jenom zběžně. Protože neumím anglicky, musím se spokojit s internetovým překladem. Nejsem si ovšem jistá, zda je dostačující. Hned první otázka v „Nejčastějších otázkách“ v překladu totiž zní: „Je participativní ekonomika modrotiskem?“

103. „Komplexní řešení“ – bohužel, pane Huďo, tento předložený projekt PD je právě vším jiným, jenom ne komplexním řešením. Je to fakticky jenom soubor zbožných přání, zcela mimo jak reálné ekonomiky, tak i mimo reálného člověka. V daném smyslu je tedy sotva dána nějaká základna pro to, aby se pořádaly na dané téma nějaké semináře, konference apod. Něco takového mohou sice podnikat ideologové radikální levice mezi sebou; ale pochybuji velmi, že by k účasti dokázali získat alespoň jednoho opravdu seriózního ekonoma. Ten nad takovýmto sněním jenom pokrčí rameny.

     S tím souvisí ještě druhý bod. Píšete o tom, že takový projekt vyžaduje „zralého člověka“. Tedy člověka „aktivního a solidárního“. Jenže – právě tohle je kámen úrazu. Tyhle dvě vlastnosti jsou naprosto protikladné. Aktivní lidé bývají v naprosté většině individualisticky zaměření, chtějí vidět okamžitý výsledek své práce – a chtějí mít také bezprostřední odměnu za svou aktivitu.

     Zatímco ti solidární – ti by se sice třeba spokojili s menší odměnou, s menším osobním bohatstvím; jenže to jsou většinou spíše pasivní lidé, kteří by sotva měli schopnost vyvíjet aktivní činnost v moderní, dynamicky se rozvíjející ekonomice.

104. Vy jste si můj vstup do diskuse humanistické dialogy, pane Poláčku rovněž špatně vyložil.

     Já jsem nepřišel široce diskutovat na téma PARTICIPATIVNÍ EKONOMIKA.
     Myslím si, že natolik dobře znám Vaše názory a argumenty, že pro Vás alternativa ke kapitalismu prostě existovat nemůže. Jinak řečeno, není o čem diskutovat.
     Ale část levice i environmentalisté takovou nosnou alternativu znají . Já se počítám mezi ně. Nemusíte se s námi ztotožnit. Stačí, když budete tenhle fakt brát v potaz.

     Co se týče těch voleb ve Francii. V předešlém příspěvku jsem se k nim už vyjádřil.
     V nějakých věcech ohledně Mélenchona a jeho hnutí se s Vámi shoduji.
     Víc k tomu nemám, co dodat.

     Díky za možnost diskutovat.

105. Paní Hájková, těší mě Váš zájem o PARTICIPATIVNÍ EKONOMII.
     Stejně jako Vy jsem odkázaný jenom na ten internetový překlad.
     Ano, taky nevím , co je tím „modrotiskem“ myšleno.
     Jak říkám, chtělo by to někoho povolaného, který by např. některé nejasnosti v překladu vysvětlil.

106. Tak s tím modrotiskem už jsem doma. Zjistila jsem, že pojmem blueprint se označuje jakýkoliv podrobný plán. Znamená to tedy, že participativní ekonomika je něco, co se bude tvořit teprve na základě zkušeností, bez jakéhokoli předem daného plánu, aniž by kdo z účastníků přesně věděl, do čeho vlastně jde. To vyžaduje odvahu. Sotva je to tedy pro pasivní lidi, jak si myslí pan Poláček. Navíc je to práce na generace, jak se píše v „otázkách“. A bez výhledu na zisk. Já už jsem sice v důchodu, ale lidé, kteří by to zkusili, by rozhodně měli mé sympatie.

107. Paní Hájková, moc děkuji za Váš čas, který jste věnovala participativní ekonomii. Už víme, co ten „modrotisk“ znamená.

     Pan Poláček web participativní ekonomika vůbec nečetl. Ale názor si udělal hned:-)
     Jeden „zaručený“ recept jako „realisticky“ uvažující člověk pro levici má, aby byla ve volbách úspěšná : tlačit se více do středu a doprava. Hlavně moc nekritizovat sociální, ekonomickou a ekologickou nespravedlnost globálního neoliberálního kapitalismu.
     Nehledat alternativy….

     Ani moje generace dnešních padesátníků se ekonomického směru jako participativní ekonomie možná nedožije
     Nicméně věřím tomu, že řešení klimatické krize poptávku po participativní ekonomii rozhodně uspíší.

     Paní Hájková, znám Vaše články a komentáře z DR. Velmi hezky píšete.
     Nechtělo by se Vám o participativní ekonomii do DR napsat článek ?

108. „Ale část levice i environmentalisté takovou nosnou alternativu znají“ – pane Huďo, ještě jednou: to co se nachází v tomto předloženém elaborátu, to právě NENÍ žádná „nosná alternativa“. Je to soubor naprosto naivních představ, jejichž autoři naprosto ignorují jak reálnou ekonomiku, tak reálný charakter člověka, tak realitu tohoto světa vůbec. Zabývat se něčím takovým podrobněji by bylo pouze zbytečnou ztrátou času.

109. O Graeberovi, jeho myšlenkách a širším kontextu anarchismu si povídají antropolog Bob Kuřík, který s Graeberem pořídil před 12 lety první český rozhovor, a environmentální sociolog Arnošt Novák.
     Bob Kuřík závěrem říká: „Cesta z klimatické a sociální krize tedy vede k rozbíjení velkých celků a spíše hledání diverzit. Rozbíjet velký business ve prospěch malopodnikatelů, rozbíjet velký plantáže ve prospěch malozemědělců, rozbíjet centralizovaná ohniska energetiky ve prospěch těch decentralizovaných. To je jeden z principů, který je všemu společný. Rozbíjení ale taky samozřejmě znamená otázku, jak se nově skládat. To je ten pluriverzální dekolonizační princip, jak se skládat skrze uznání rovnosti rozmanitých skupin lidí.“
     https://www.listennotes.com/podcasts/trhlina/david-graeber-jsi-anarchista-Mmj9qSwR7DL/

     Pět důvodů, proč nás zelený růst nezachrání
     https://a2larm.cz/2022/04/pet-duvodu-proc-nas-zeleny-rust-nezachrani/

110. Pane Huďo,
     já toho o participativní ekonomice vím jen málo. Něco jsem pochytila v ProAltu. Ale když jsem ještě pracovala v archivu, měli jsme tam pár dokumentů, zbylých po jednom svazu spotřebních (konsumních) družstev, který v době první republiky působil na Ostravsku a Těšínsku. Napsala jsem k tomu před několika lety krátký text, který zhruba vysvětloval, oč se jednalo.
     Je to sice historie, ale vy byste se měli zabývat i historií. Pokud totiž směřujete k budoucnosti (a to asi směřujete, když je v Otázkách naznačeno, že u PE se jedná o běh na dlouhou trať), pak by vás měla zajímat i minulost participativní ekonomiky – její tradice a východiska.
     Zajímá vás to?