Diskuse a dialogy z perspektiv levicově orientovaného humanismu
Umění, kultura, estetika – to všechno prolíná naše životy možná víc, než si obvykle dokážeme uvědomit. Vždyť nakonec všechny věci tohoto světa dělíme podle toho, co s nám líbí, a co ne. Takže na této stránce má být přítomna estetika, umění, kultura – vše co náš život naplňuje krásou a estetickým rozměrem.
——————————————————————————————-
Ediční poznámka: při umístění obrázků zde bohužel není možno překročit určitý – relativně malý – formát jejich vyobrazení. Je ale možno si je zvětšit – buďto prostřednictvím zoomové funkce internetového prohlížeče, nebo pomocí funkce lupy operačního systému Windows. V obou případech je optimálním zvětšením 200 procent. Nejjednodušší metodou je pak stisknout zároveň klávesy „Ctrl“ a „Shift“, a přitom pohybovat kolečkem myši. (Když se pak ty obě klávesy zase pustí, je možno kolečkem myši obraz posouvat vertikálně.) V tom třetím případě je pak ale trochu obtížné zvětšení zase vrátit do původní velikosti; nejjednodušeji je to pak možné zase prostřednictvím internetového prohlížeče, když se zoom vrátí na 100 procent.
Jaro proudí do domu
oknem dokořán
Ranní slunce pohladí
oprýskaný rám
Ruku na něj položí
dívka v košili
Její srdce zašeptá
Sbohem můj milý
JARNÍ RÁNO U OKNA DOKOŘÁN II.
Vidím sluneční paprsky
jemně prosvítat mladou zelení listí
Slyším zvony z dálky
a hlasy ptáků když pak zvony utichnou
Cítím směs vůní
z keřů kvetoucích v okolních zahradách
Vnímám chuť
jogurtu a džemu od snídaně
Cítím na kolenou
chlad proudící z otevřeného okna
Pampeliško, tvé zlaté vlasy
v stříbro se přes noc změnily.
Nadešel konec tvojí krásy.
Už nezajímáš motýly.
Tvůj závoj z lehounkého chmýří
zítra ti vítr rozčepýří
a po lukách ho rozptýlí.
Pomněnko modrá, myslím na památník,
který jsem kdysi měla.
Kde asi skončil? Prohledávám šatník.
Zavzpomínat bych chtěla.
Už je to dávno, co jsme malovali
barvami nebo tuší,
na bílé listy přání lásky psali
svým spřáteleným duším.
Pomněnko křehká, trochu starodávná,
ty pro mne nejsi veteš.
Pomněnko něžná, znám tě od pradávna.
V mém srdci stále kveteš.
Sedmikrásko, podle jména
měla bys jak krásná žena
okouzlovat okolí.
Ale tys jak Popelka –
– nenápadná, nevelká,
nenáročná, obyčejná,
v létě, v zimě stále stejná,
k nalezení kdekoli.
Chudobkou tě nazvali,
kdo se v tobě zklamali.
Kde je těch tvých sedm krás?
Sedmikrásko, klameš nás!
Melancholické jaro
když přihořívá k létu
zahrady přetékají
záplavou vonných květů
A cestou do polí
až hlava zabolí
z šeříků fialových
bílých či purpurových
Celý kraj se jim koří
krasavcům z Černomoří
Čím v létě okna rozkvétají
červeně růžově i bíle?
S kým babičky si povídají
když ráno dveře otvírají
a nikdo nejde okolo?
S kým tráví dlouhé chvíle?
Za okny sluní se peřiny
na oprýskaných rámech
A taky květináče
V nich kvetou krásné květiny
Laská je ruka od hlíny
a rosa na ně pláče
Až stanu se starou babičkou
(a to už bude brzy)
taky si zasadím muškáty
abych si měla s kým povídat
Budu stát u okna s konvičkou
a neudržím slzy
Tulipáne, prý nevoníš
Patrně je to vada
(aspoň se to dřív říkalo)
Mně to tak nepřipadá
Od dětství tě mám ráda
O to víc barev a odstínů
dali ti šlechtitelé
Jaro by mohlo být bez tebe
však nebylo by celé
Vím, nerad rosteš ve stínu
tvá blizna v pestré korunce
dívá se ráda do slunce
a navečer se schová
V zimě si pospíš v cibulce
Na jaře vykveteš znova
Tajemný keř
v zeleném lese
bílý květ nese
A hořce vonící
v čajové konvici
nemoci léčí
Šetrnou péčí
navrací zdraví
Něco ti schází?
Bylinám věř!
Kašle tě zbaví
Horečku srazí
Kaštan je stromem podzimu
Když kraj se chystá na zimu
pichlavé plody pukají
a kaštany z nich padají
Spí mezi listím v chladném ránu
hlaďounké jako z porcelánu
V květnu se celý rozzáří
až princeznu nám připomíná
se závojíčkem na tváři
Z krajek je bílá krinolína
rudě a zlatě tečkovaná
paprsky slunce protkávaná
Břízo v kabátku z bílé kůry
tmavými stíny žíhaném
pod kterým ukrýváš svou sladkou mízu
z kořenů životadárně proudící
Jsi jako zebra mezi stromy
Ty dcero lesů smíšených
sestřičko dubů borovic a smrků
Kde vlastně nerosteš?
Vzpažené větve k nebi vztahuješ
když ve větrném tanci pozvedáš
svůj jemně zelenavý závoj listí
Lehounkou sítí svého stínu
dopřáváš trávě slunce
Za vesnicí u potoka
co se k lesu stáčí
stojí vrba křivoboká
ve vodě se smáčí
Hrbí se jak stařenka
co zná staré časy
Pohazuje ve větru
zelenými vlasy
Za měsíčných nocí
vábí nás svou mocí
Když někoho tajemství
na jazyku svrbí
pošeptá ho do nitra
vykotlané vrby
Tančily stromy
vítr jim hrál
zeleným listím
zachvíval
Tleskaly stromy
vítr se smál
píšťalky jara
rozfoukal
Šeptaly stromy
a vítr vál
když dveře létu
otvíral
Mlčely stromy
když vítr spal
nad tichým lesem
měsíc stál
Slunce se skrylo do smutku
Velkého pátku
Nebe svlažuje slzami deště
těhotnou jarní zem
Stromy a keře s pučící zelení
už zažívají svoje vzkříšení
Nemusí čekat na nedělní jitro
To jenom člověk
musí čekat
na to své
Příroda už pije rozkvetlé jaro
plnými doušky
Jen lidé jsou letos rozpačití
Vždyť kdesi daleko
cení své zuby válka
jako kostlivec ve skříni
Po dlouhém čase jsem viděla žluťáska
Na pár okamžiků
upoutal můj pohled
jak létal z byliny na bylinu
v probuzeném lese
Třepetavě a bezstarostně
Jako když není žádná smrt
co umí nemilosrdně
přeseknout radost z bytí
Škoda že mi tak rychle
zmizel z očí
Březnové slunce zahřívá zemi
tři týdny před Velkým pátkem
hodiny na věži odbíjí třetí
A vzápětí
je slyšet odpolední zvonění
Bronzové srdce zvonu mluví
pradávnou řečí k srdci lidskému
k srdci zlomenému
a rozbitému
co touží po míru
a po uzdravení
Vypráví o tom že život dál trvá
a dá-li Bůh tak nikdy neskončí
Vždyť zvony tady zněly dávno před námi
a budou znít i po nás
Možná že duše zná ten jejich hlas
z hlubiny věčnosti
a proto důvěřuje
Je chladné a šedivé ráno
Za oknem neslyšně padá sníh
mokře se kupí na zahradní hlínu
Nešťastné narcisy
v něm uvízly hlavami
jako pštros v poušti
Jaro už v rozkvětu
se uchýlilo kamsi do podzemí
k pučícím kořenům
nebo se schovalo do slunce
co zakryly husté sněhové mraky
Když vykročím do polí
všechno kolem se ukrývá a maskuje
Horizont splývá s bílou vertikálou
Daleké hory se skryly v mlze
Ptáci se schoulili do křoví u cesty
Jenom já trčím na vršku kopce
a nemám kam se schovat
Přítomnost je plná truchlení
truchlení za rozbitý svět
Jen občas probleskne spásná myšlenka
na nový život
Musí být někde blízko
Na dosah ruky
Ale kde?
Až skončí zatmění duše
Až zahodíš to začouzené sklo
přes které se díváš
Až najdeš cestu z lesa výmluv
proč něco nejde
Až svlékneš kůži hrocha
a utřeš slzy krokodýla
vynoří se jak perla
z mořských vln
Vítr hučí vysoko v korunách stromů
a já stojím pod nimi v závětří kopce
Dívám se na les
a mlčky naslouchám jeho temným zvukům
Nahé větve se navzájem dotýkají
vztahují se k nebi jako košťata
sněhuláků z dětských obrázkových knížek
Kymácejí se desítky metrů nad mou hlavou
Na pozadí těžkých tmavě šedých mraků
ze kterých visí nad polem cáry
(někde v dálce asi prší)
vidím letět několik ptáků
Míří do lesa
Hledají v jeho otevřené náruči
útočiště před větrem?
Vysoký starý smrk co přežil své bratry
možná kdysi napadené kůrovcem
stojí tu obklopen holými listnáči
I on je skoro holý
a větrem ošlehaný
ale pořád ještě žije
A jako každoročně
pokorně očekává
zázrak znovuzrození jara kolem sebe
přestože sám
vypadá pořád stejně temně
smutně a unaveně
Kdy už to začne?
Osm ptáků sedí na jabloni
bříška ozářená odpoledním sluncem
Den plyne tempem února
ale oni zůstávají
Nikdo kromě mě se na ně nedívá
Nikdo je nevyplaší
A tak ptáci
dál sedí na větvích
jak nehybné vánoční ozdoby
co jednou za rok vytáhneme z krabice
a pak je zase uklidíme
Vánoce zmizely nenávratně za oponou
tak jako mizí každý rok
Venku se táhne šedivé nebe
nad zasněženým obzorem
V krbových kamnech hoří dřevo
Oheň ho pomalu mění v prach
Kalendář snímám ze zdi
Poslední list už neotočím
Blíží se Nový rok
a bude tu co nevidět
Ručičky hodin jenom na okamžik
spočinou na dvanácté
Dál budou sledovat svou dráhu –
opisovat kruh
Šampaňské ťukne sklem o sklo
Hymna odezní a slza neukápne
Znovu se roztočí
všední dny
Už nejsem nejmladší
Bolest mě tu a tam
přibije k lůžku
nebo mě aspoň
připoutá k domovu
Díky že ho mám!
Bolest někdy uzemní tělo
Duše se ale nedá
Zahradu za oknem drtí lednový chlad
Na parapetu kvetou bílé orchideje
Sluneční paprsek je hladí
a prostupuje tichým pokojem
Pod jeho dotekem všechno zjihne
Hodiny tikají
Roky se propadají někam do hloubky
rychlostí lidského času
A když se snese sametová noc
z temnoty zazáří stálice
vzdálené stovky světelných let
od mé bolesti
Také čas hvězd je odměřen
Paprsky světla k nám mohou doletět
i po jejich zániku
A co my lidé?
Beránky bílé
po modrém nebi
studený vítr
pohání k jihu
Zesláblé slunce
na holé stromy
znaveně svítí
z posledních sil
Neptej se ptáků
zda trpí zimou
Do jara schází
šedesát dní
Neptej se ptáků
zda trpí hladem
Krmítko naplň
dobrým zrnem
Zeptej se ptáků
co je to život
Zeptej se ptáků
co je to smrt
Mé srdce tluče
na okenní sklo
bubnuje jako déšť
Mé srdce buší
na dveře Království
Prosí a hledá
kudy vstoupit
Ten který řekl
Já jsem Dveře
už podává svou dlaň
Jen ještě přejít
údolí stínů
a nebát se tam zlého
Mé srdce usychá
jak pouštní bylina
už chléb mi nechutná
Ten který řekl
Já jsem Chléb života
mi nabízí sám sebe
Jen ještě otevřít
sevřenou dlaň
a dát se obdarovat
V noci se snesl sníh
Zasypal krajinu
Pole si natáhlo
sněhovou peřinu
Ráno už bílý sníh
přikrýval zahradu
Stromy si oblékly
třpytivou parádu
Když slunné poledne
vyzvání na zvony
Stíny jim u nohou
skládají poklony
Sýkorky v korunách
střásají bílý prach
V slunečních paprscích
už tuší teplý jih
Hřejivou nadějí
na chvíli okřejí
než přijde zase noc
a vrátí mrazu moc
Ptám se zda může v duši
napadat bílý sníh
Sníh jaký pokryl dnes krajinu
v třpytivých závějích
Ptám se zda může v duši
rozkvétat zahrada
Když je v ní jen křehká květina
a ještě uvadá
Po návštěvě pošty čekám na autobus
pod žlutým listím podzimu
Je první listopad – zářivě slunečný den
Na modrém nebi
pár bílých obláčků nezastírá nízké odpolední slunce
Jen ho občas lehce přistíní
Z chladu zastřešené zastávky
vyjdu pod širé nebe – blíž ke kostelu
Stojí tu na kopci v sluneční záři
Na věži leskne se kříž
Schody vedou k zamčeným dveřím
Dívám se na nebe
jak hejno ptáků neúnavně krouží nad vesnicí
chvíli výš a chvíli níž
Užívají si bezstarostného odpoledne
Občas prolétnou
mezi sluncem a kostelní věží
a jejich stín se rychle mihne po zdi
Nemohu od nich odtrhnout svůj pohled
Vtom přijede autobus
a přeruší tu odpolední idylu
Oknem ještě naposledy zahlédnu
kroužící ptáky
Podzimní večer
Venku je sychravo
Má lampa tiše svítí do tmy
jak v časech pradědů
Navléknu nit a přišívám
utržený knoflík
Ale co dělat se světem
který se otřásá v základech
neviditelným chvěním?
Má utrženou minulost
a tu mu nikdo nepřišije
Budoucnost pohasla
a novou nikdo nerozsvítil
Jen osamělá světla v oknech domů
září do tmy ulice
Padá listí do zahrádky
Rozkvétají listopadky
Pomalu a váhavě
rozsvěcují svatozář
v celé pozdní kráse
Slunce začíná svou tvář
skrývat před chladnoucí zemí
Místo rosy na trávě
jiskřivě či mlhavě
jinovatka zamrazí
Utrhnu si do vázy
kvítek žluté chryzantémy
Kousek slunce dopřeje mi
v dušičkovém čase
HLUBINY
Každý člověk
je zrníčkem vesmírného prachu
Každý člověk
je středem vesmíru
Každý člověk
nese v sobě celý vesmír
Kdo prozkoumá hlubiny vesmíru
kdo prozkoumá hlubiny člověka
rozprostřené či schoulené
mezi počátkem a koncem?
ŽIVOT NA PODZIM
Podzim už rozpouští slunce v mlze
Mrazivý vítr zavane z polí
Tma se prohlubuje
a rozpíná v čase
Život se stává křehčím
a stahuje se zvnějšku do nitra
jak míza do kořenů
Za dveřmi na závoru potichu skomírá
Možná se mu zdá sen
o košatější budoucnosti
Starý dub na kraji paseky
Vydechl naposledy
Podříznut pilou
A podťat sekerou
Nebude už nikdy slunce vítat
Slunce co noří se z ranních mlh
Z červánků na obloze
Nebude naslouchat ptačímu zpěvu
Houkání sovy za nocí
Bzučení včel
Ani bublání potoka
Neuslyší
Neucítí vůni pryskyřice
Ani svěžího lesního vzduchu
Padl strom
Dohořel život
Zalomil větvemi
Zanaříkal listím
Míza v něm nebude dále proudit
Kolik let tady stál
Srostlý se zemí
Zbude tu po něm
Jenom prázdné místo
Den dohořel. Jak popel zhas.
Nastává konce věků čas.
A nad skalnaté pohoří
se černé slunce vynoří,
jež temným ohněm plápolá
jak černý démant blýskavý.
Ach běda! Kdo mu odolá?
Svým žárem srdce roztaví.
Tráva prožívá jarní obrození
Velké obrození trávy
Zelená bylina v zimě jako by nebyla
Suché loňské listy padly za oběť mrazu
A brzy se obrátí v prach
(Život něco stojí)
Zatímco tiše hynou,
už týmiž drny prorážejí
nové zelené čepele,
obnažené a hladové po slunci
Polní tráva vyrůstá
do nové slávy
A co my lidé?
Hladíme trávu očima
Dotýkáme se jí dlaněmi
Akumulujeme sluneční světlo
Přemáháme nemoci a únavu,
kterou pociťujeme ve všech tkáních
S nadějí vyhlížíme jarní rovnodennost
a lepší časy
Nastal večer
Tiše sedím
Noc už ke mně pluje tichem
Oknem vstoupí do domu
Březnový vzduch voní chladem
Pozorně naslouchám bezvětří
Jak krásná je ta noc!
Jak prozářená světlem měsíce!
Nemohu odtrhnout oči
od souhvězdí za oknem
Cítím s nebem i se zemí
a vyznávám to slovy,
která nikdo z lidí neslyší
Možná je slyší nebe i země,
ale neodpovídají
Jen hvězdy sem tam mrknou z výšin
nad hlubokou propastí světa,
v jehož rozvalinách žijeme
Starý šicí košíček z proutí
Uvnitř potažený hedvábím
Které už ztratilo barvu
A taky bylo trochu ušpiněné
Víko zevnitř vypolštářované
Propíchané jehlami a špendlíky
Nedovíralo
Na dně košíčku pestrá směs utržených knoflíků
Malých i velkých, bílých i barevných, kostěných, dřevěných, perleťových
Patentek, sponek a přezek
A všeho, co se někdy mohlo hodit
Nechyběly nůžky a náprstek
Prádlová guma
Cívky s nitěmi (černou i bílou)
A všechno to bylo trochu v nepořádku
Protože se v tom každou chvíli někdo hrabal
Když potřeboval něco přišít
Nebo spíchnout
Ta hrdost, že už si umím
Přistavit židli
Sundat košíček
Navléknout nit do jehly
Udělat uzel
A přišít knoflík
