TEXTY – 9. stránka

Vzpoura barbarů

Lze ještě zastavit demagogy a konspirátory?

Věra Tydlitátová

Tento článek je převzat – se souhlasem autorky i provozovatele – z Nové Orientace, přílohy webové publikace Forum24

Ať chceme nebo nechceme, stojíme před zásadní otázkou: co s politickou negramotností lidstva? Demokracie moderního typu, kdy má volební právo každý dospělý občan, jen zvýraznila odvěké sny a touhy stejně jako iracionální tenze přítomné v každé populaci.

Jinými slovy to, co dříve bylo skryto v náboženských komunitách, studijních kroužcích, ezoterických a mysterijních bratrstvech, revolučních buňkách, stolních společnostech, salónech a uzavřených klubech, se díky všeobecné možnosti vstupovat do politiky a vytvářet politickou poptávku i současné mediální revoluci stává politickými silami.

Historický exkurz

Divíme-li se tomu, jak mocně dnes plebejci ovládají veřejné dění, je třeba si uvědomit, že nejde o nový jev. Pěkným příkladem je vulgarizace společenského diskurzu po Badeniho reformě v roce 1896. Rakousko-uherský ministerský předseda Kazimír Felix Badeni za podpory mladočechů prosadil pro volby do Říšské rady tzv. pátou kurii s uplatněním všeobecného volebního práva. Na naše poměry bylo toto volební právo ještě dost okleštěné, netýkalo se žen a muži mohli volit teprve od 24 let. Tento bezpochyby pozitivní krok, který roku 1907 vyústil v zavedení všeobecného hlasovacího práva pro všechny muže, měl ovšem v českých zemích i svá negativa.

Zatímco od poslední třetiny 19. století v jistých kruzích již kvetl antisemitismus, ale stále zde byl korektiv z pozice vzdělané šlechty, inteligence, ba dokonce i císaře, nyní byly elity prostě přehlasovány. Všeobecné volební právo znamenalo, že mnozí politici museli či chtěli jít naproti poptávce chudých, nevzdělaných vrstev po nacionalismu, ale i antisemitismu. Vášně a iracionalita frustrovaných lidí držících náhle moc kontaminovala politickou soutěž. Nejen plebs, ale i jeho zástupci vsadili na hledání viníků neutěšených poměrů, přičemž v české společnosti byli obětními beránky Němci a Židé, jakož i sílící sociální demokracie.

Tak například Karla Luegera jeho ukazování na židovské škůdce po několika neúspěšných pokusech, kdy jej císař odmítl jmenovat, vyneslo roku 1897 až do křesla starosty císařského hlavního města Vídně. V českých zemích se v témže roce vzedmula vlna šovinismu a antisemitismu během voleb do Říšské rady. Mezi některými mladočechy, do té doby pokrokovou, liberální stranou středních a vzdělaných vrstev, vypuklo protižidovské třeštění. Mladočeský politik, rukavičkář Václav Březnovský, vsadil ve své volební kampani na nejnižší nenávistné pudy a soustavně argumentoval konspirační teorií o všeobecném židovském spiknutí. Na jaře roku 1897 založil a posléze vedl antisemitský spolek Národní obrana. Paradoxní je, že mnozí Židé mladočeskou stranu aktivně podporovali, po výbuchu nacionální a rasové nenávisti v jejích řadách však přešli k socialistům. Ačkoliv Březnovský útočil také na klérus, nakonec jej katolické strany podpořily proti socialistickému kandidátovi Karlu Dědičovi a Březnovský se stal poslancem.

Březnovský však nebyl jediný. Ve volbách roku 1897 uspěl též významný člen mladočeské strany Eduard Grégr, jehož zvolání: „Praha jest antisemitskou!“ bylo míněno pochvalně. Během voleb do Říšské rady podle Grégra prý židovstvo ukázalo svůj nevděk vůči českému národu. Od roku 1897 vznikaly nové antisemitské strany, neboť ambiciózní politici povzbuzení úspěchem populistů vycítili voličský potenciál. Síla veřejného mínění se brzy naplno odhalila během Hilsnerovy aféry.

Můžeme se smát, nebo…

V globalizované komunikační síti je nadmíru snadné aktivizovat plebejské a nespokojené davy a nasměrovat je do podobného řečiště, které vyneslo do křesla Luegera, Grégra nebo Březnovského, později pak řadu dalších včetně jistého malíře pohlednic, jehož jménem argumentovat není v diskusi slušné. Současní demagogové již nemusejí vydávat nevzhledné sešitky svých agitací, mají k dispozici sociální sítě s obrovským dosahem a možností bleskurychlé reakce na každý závan nálady veřejnosti. Nahrává jim i vizuální kultura, stále více populární díky všelijakým „nezaměnitelným obličejům“. Populističtí politici včetně úspěšných diktátorů velmi dbají na to, aby je bylo snadné karikovat, a tak i neobratný kreslíř dokáže vyjádřit jejich podobu, jestliže si pěstují například patku a knírek nebo huňaté obočí, výrazné brýle, odbarvenou kštici, úspěšné jsou i takové absurdity jako oranžový make-up.

Demagogům nahrává infantilní popkultura a jejich projevy jsou záměrně či bezděky komické. Můžeme v přímém přenosu detailně pozorovat celou plejádu neuvěřitelných figur od nejmocnějších mužů planety přes chlupatého, rohatého mamánka pomateně bloumajícího po Kapitolu až po podivně vystrojené frustráty s megafony, křižáky s lepenkovými štíty a vřískající paničky na pražských náměstích. Mimo kategorii „věřících“ je pak řada manipulátorů, kteří se skrytě vysmívají svým obětem, ale jejich hněv obratně využívají k vlastnímu prospěchu, ať finančnímu či mocenskému. Pro takové není problém děsit lidi islámským vpádem a na druhé straně s muslimy čile obchodovat. Jde o psychopaty, kteří se v politice zpravidla pohybují s obratností úhořů.

Můžeme se jim smát a je vskutku těžké to nedělat. Za výsměchem a karikováním je zřejmá touha přimět ty lidi, aby si uvědomili, že je něco špatně. Ale výsměch nikoho z nich nevede k sebereflexi, naopak je palivem, které pohání jejich nenávist. Na jednu stranu jim dává nimbus mučedníka, na druhou stranu pomáhá šířit jejich věhlas. I největší ztrapnění mají zapracováno ve svém souboru sebepotvrzujících floskulí, posiluje totiž jejich víru v konečné vítězství pronásledované alternativní pravdy. Namaluje-li si zoufalec, věřící, že Trump vyhrál volby a vskrytu připravuje svou epifanii, na zadnici rudé srdce, jeho obrázek prolétne sociálními sítěmi a jeho věhlas předčí slávu posledního nositele Nobelovy ceny. Nelze se nesmát, ale bude také třeba objevit cestu, jak tyto zoufalce nejen přesvědčit, že destrukcí se jejich život nezlepší, ale také jak jim účinně pomoci, aby se vymanili z bídy a nevzdělanosti, aby měl jejich život smysl a aby byli užitečnější sobě i druhým. A ano, musíme vědět, že mezi nimi nejsou pouze pologramotní zoufalci, ale že mentální infekce zasahuje mnohdy i vysokoškolsky vzdělané, ale z nějakých důvodů nespokojené, ukřivděné, omezené, infantilní a snadno manipulovatelné jedince.

… přesvědčovat?

Zdánlivě je řešením nebezpečného trendu, kdy na celém světě vyhřezává nenávist a hloupost, trpělivé poučování a přesvědčování. I k tomu sociální sítě nabízejí řadu příležitostí. Můžete se zapojit do diskusí, můžete zpracovávat sofistikované analýzy, ukazovat grafy, odkazovat na odborné autority. Je pravda, že je to kultivovanější způsob než výsměch. Ale je účinný? Každý, kdo se o to pokouší, zjistí, že má co do činění se sektářským myšlením, v němž pro racionální argumenty není místo. Jakmile je jeden blud vyvrácen, ihned se vynoří jiný pomatený výklad. Názorně to lze ukázat na zřetězení konspirací o údajném převzetí moci Donaldem Trumpem i po nedávno prohraných volbách. Jeho zfanatizovaní podporovatelé, nikoliv pouze v USA, ale i u nás, upínali své naděje k několika milníkům, v nichž měl Trump zvrátit výsledky voleb. Jak tyto termíny postupně procházely a Trump vyklízel pozice, vytvářeli stále fantastičtější vysvětlení a bizarní konstrukty. Poté, co Trump definitivně opustil Bílý dům a byl inaugurován Joe Biden, vynořily se „tajné“ informace, že ve skutečnosti byl Biden zatčen a uvězněn, Trump je stále prezidentem a po víkendu (kterémkoliv příštím) se to projeví. Joe Biden přítomný na inauguraci je údajně dvojník dosazený Trumpem, aby zmátl nepřátele a umožnil v klidu provést rozsáhlé zatýkání a popravy satanistů. Variací na toto téma je bezpočet.

QAnon – moderní forma radikálního dualismu

Nábožensko-filosofický postoj založený na přesvědčení o odvěkém souboji dobra se zlem je prastarým myšlenkovým vzorcem. Nejznámější je dualismus původem ze starověké Persie, radikálně formulovaný manicheismus, z něhož vychází gnóze, jež ovlivnila judaismus i křesťanství. Antický duchovní kvas, kde se tyhle myšlenky na přelomu letopočtů prolínaly, je dosti složitý fenomén a k jeho pochopení je třeba studovat nejen historii, ale i teologii, religionistiku, psychologii nebo sociologii, proto jen stručně: v radikální formě jde o víru v personifikované antagonistické duchovní síly, jimiž jsou například Ahura Mazda a Ahriman, Bůh a Satan a podobně, do jejichž vzájemného zápasu se na obou stranách zapojují lidé. Namísto racionální etické volby mezi dobrem a zlem, při vědomí, že tyto hodnoty neumíme nikdy naplnit dokonale a nedokáží to ani ti druzí, nastupuje fanatické přimknutí k idealizovaným mesiášským postavám na jedné straně a hledání Antikrista na straně druhé.

Judaismus i křesťanství ve své ortodoxní podobě potlačovaly dualistický radikalismus důrazem na boží jedinečnost a svrchovanost, na hříšnost každého člověka a na možnost pokání a odpuštění. To však nezabránilo průniku dualismu do heterodoxních proudů a do lidové spirituality. Identifikace nepřítele s odvěkým zosobněným zlem pak ospravedlňuje jakékoliv násilí. Jestliže zfanatizovaný dav následuje nekriticky vůdce, kterého si postaví do role božího pověřence, a jestliže tentýž dav lynčuje člověka, kterého kdokoliv označí za satanova služebníka, jde o popření našich duchovních tradic, jakkoliv v davu mohou vlát i prapory s Ježíšovým jménem.

Okolo Donalda Trumpa se zformovala řada do té doby oddělených konspiračních teorií a manichejských konstruktů pod označením QAnon. Různorodý materiál rozklenutý od všech forem ezoteriky, magie a spikleneckých teorií až po domnělé kontakty s mimozemšťany vykrystalizoval v popkulturní dualismus s mesiášskou postavou Donalda Trumpa na jedné straně a kabalou, tj. komplikovaným spiknutím politických, finančních, mediálních, vědeckých, hospodářských a kulturních elit, na straně druhé. Roli Satana zastupuje několik významných a vlivných osobností jako například Bill Gates, George Soros, rodiny Rockefellerů a Rothschildů, v poslední době též Hillary Clintonová a Joe Biden.

Toto nyní již světové hnutí má všechny charakteristiky náboženské sekty včetně symbolů a atributů, víry v černou a bílou magii, v černé mše, v krevní pověry, v záměrné šíření nemocí (AIDS, COVID), což je obdoba středověkého obviňování Židů z šíření moru. Donald Trump je naopak spasitelskou postavou poslanou Bohem, zachráncem před kabalou.

Konec iluzí a hledání cesty

Možnost nahlédnout do myšlení lidí postižených konspiračními bludy, dualistickým viděním světa a infantilismem zrozeným z nudy, z blahobytu či nouze i ze zmatení složitým světem může být frustrující. Zjistíme, že západní civilizaci hrozí obrovská barbarizace, zkáza racionality a všech výdobytků s ní spojených, sektářské násilí, vzestup diktatur. Nyní již víme, že nesmírný komplex destruktivních sil od vzývání násilí nebo odmítání vědeckých postupů, například v léčbě či prevenci nemocí, přes recyklování nejhloupějších pověr až po zneužití demokratických procesů k nastolení totality jsou živeny nejen ze suterénu nezvládnutých sociálních problémů a výchovy doma, ale i ze zahraničí. Existují nepřátelské státy, které vítají mentální rozpad západní civilizace, bez větších nákladů rozdmychávají vzpouru plebejců a dovedně využívají předrážděné naladění nemalé části společnosti.

Netuším, nakolik si naši politici, publicisté, kulturní sféra, učitelé a vědci připouštějí, že se zde děje něco nebezpečného, nebo zda se na této tiché válce sami nepodílejí. Jestliže žijí ve sladkých iluzích, že vše bude pokračovat jako dosud, že temný proud iracionálních vášní a pudů bude dále skrytý někde na periférii společnosti a veřejného zájmu, že jde jen o jakési zábavné kuriozity, jimž je nejlépe se vysmát nebo je ignorovat, pokud je vůbec zaregistrují, pak se zpronevěřují svému poslání. Jestliže se křupanský tělocvikář pokouší zavalit svým tučným dvoumetrákovým tělem předsedajícího Poslanecké sněmovny a rve mu z rukou mikrofon, je to samozřejmě směšné. Můžeme si to neustále přehrávat a bavit se. Ale je to jeden ze symptomů obrovského selhání. Především je něco v nepořádku, jestliže se nevychovaný násilník dostane ve svobodných volbách do parlamentu. Déjà vu, Lueger, Grégr a Březnovský? Ti aspoň byli vzdělaní.

Kdyby opravdu všechna média dokázala ignorovat tyto jevy, jistě by přispěla k jejich oslabení. Ale to je jen naivní iluze, média nefungují na ignorování a už vůbec nedokážou, ba ani nesmějí uzavřít vzájemný pakt o mlčení. A máme zde ještě obrovskou kapacitu sociálních sítí, jejichž regulace není nejen možná, ale ani žádoucí. Ani přehlížení, ani výsměch nejsou cestou z této páchnoucí stoky lží, nenávisti, fanatismu, lehkověrnosti, hlouposti a rozvratu.

Musíme si přiznat, že jsme se probrali pozdě a reagujeme neúčinně. Příliš mnoho našich spoluobčanů se již chytilo do sítě iracionality a negace. Žádné řešení, pokud je ještě vůbec možné, nebude rychlé a snadné. Zde má naprosto klíčovou roli stát. Ať jsme jakkoliv kritičtí k současné vládě, musíme ji vytrvale žádat, aby plnila svou roli. Nebo na to myslet při volbách.

Je naprosto nezbytné pomoci podfinancovanému školství na všech stupních včetně terciárního, kde jsou poměry doslova ostudné. Je nutné dbát o zdravý tělesný, duševní i duchovní rozvoj dětí. Nesmíme si dovolit ponechávat celé velké skupiny obyvatel na periférii zájmu, v materiálním nedostatku, bez kvalitního vzdělání, v nudě bez možnosti smysluplného využívání volného času. Je třeba podporovat sportovní aktivity na úrovni obcí a lokálních komunit, protože miliardy plynoucí do privilegovaných odvětví vrcholového sportu mnoho nepomohou.

Je nezbytné podpořit přímou komunikaci, neponechávat deprimované lidi manipulaci sociálních sítí. Záchrana začíná od malých obcí a komunit, setkáváním se sousedy v hospodách, klubech, spolcích, na tancovačkách, hřištích, trzích, výletech, přednáškách a výstavách. To je samozřejmě závislé na obětavosti a zájmu běžných lidí, ale stát by jim neměl házet klacky pod nohy. Jestliže v důsledku přílišné byrokracie a kriminalizace živnostníků zanikají v obcích hospody, malé obchody a drobné podnikatelské aktivity, jestliže jsou rušeny knihovny, malotřídky, poštovní pobočky a ordinace, jestliže chátrají sokolovny, kina a taneční sály, jestliže jsou likvidováni drobní zemědělci a důležité krajinné prvky, nejde jen o ohrožení venkova. Zánikem aktivního života a komunikace mezi lidmi a zahnáním zoufalců do virtuálního exilu si připravujeme chmurnou budoucnost.

Jistě budu obviněna, že propaguji centrální hospodaření a sociální inženýrství, že chci od státu, aby dotoval venkovskou infrastrukturu a vychovával občany. Myslím si, že do jisté míry to úlohou státu je, platíme si jej za to všichni. Koneckonců i dnes stát dotuje kdeco a bohužel kdekoho, kdo je dost vlivný a napojený na správné mafie. Stejně tak si ale myslím, že i bez dotací by stát mohl zasáhnout už jen tím, že by neškodil a nechal by lidi žít, kdyby jeho představitel například zanechal všelijakého zaklekávání a kdyby bezpáteřní zbohatlíci ztratili téměř feudální moc nad svými državami. Nyní je to už věc příštích voleb, je to na nás…

Co byl reálný socialismus? IV.

Josef Poláček

Co tedy vlastně byl „reálný socialismus“?

V dosavadních výkladech jsme si vlastně ozřejmili jenom to, co tento ominózní „reálný socialismus“ nebyl: nebyl v žádném případě nějakým „státním kapitalismem“, tedy prostě jenom dalším třídně-vykořisťovatelským útvarem; nebyl ale ani tím, čím měl být, tedy odstraněním všech třídních antagonismů, sociálně plně homogenní společností, založenou na vzájemné spolupráci a solidaritě. Byl jak řečeno útvarem hybridním, vnitřně rozpolceným, s neustálým pnutím mezi ideologií a přirozeným světem; ale co tento hybridní charakter vlastně doopravdy znamená?

Sám Petr Kužvart ve svých výkladech o reálném socialismu zmiňuje historickou společensko-ekonomickou formaci tzv. „asijského výrobního způsobu“, také někdy nazývané „orientální despocie“. Ovšem bohužel – Kužvart tuto formu zmiňuje jenom velice krátce a vzápětí od ní zase odbíhá; naprosto ke škodě věci, neboť je to právě a především tato „orientální despocie“, která je tou daleko nejnadějnější stopou při našem hledání podstaty historického fenoménu reálného socialismu!

Ocitujme si napřed, co pod heslem „Asijský výrobní způsob“ uvádí německý Pojmový slovník Marxe a Engelse, od autorů Lottera, Meinerse a Treptowa:

„Asijský výrobní způsob je jedna z předkapitalistických ekonomických formací, které spočívají na společném vlastnictví půdy. Ve své vlastnosti jakožto člen společenství je jednotlivec spoluvlastníkem společného majetku. (…) Jeho ekonomická základna spočívá na kombinaci agrikultury a manufaktury v malých obcích s pevně stanovenou plánovitou (!!) dělbou práce s cílem pouhé reprodukce jednotlivce, rodiny a dané pospolitosti (Gemeinwesen). Politická moc, která se může projevovat v různých formách, je založena na kontrole společně vykonávaných prací (například zavlažování) prostřednictvím určité kvalifikované skupiny (třídy) společnosti, která si pomocí této mocenské pozice přivlastňuje nadprodukt.“ (!)

Uveďme si ještě, co na toto téma píše sám Marx ve svých zápiscích „Grundrisse“: „Vůbec s ní (s formou přivlastňování) není v rozporu, že ta vyšší společná jednota, která stojí nad všemi těmito malými pospolitostmi (Gemeinwesen), se projevuje jako jediný vlastník, skutečné pospolitosti (obce) jenom jako dědičný držitel. Protože tato (vyšší) jednota je skutečný vlastník a skutečný předpoklad společného vlastnictví – tak se ona může zdát být něčím zvláštním nad těmi mnohými zvláštními pospolitostmi, kde je jednotlivec fakticky bez vlastnictví (!!), respektive vlastnictví se mu jeví být zprostředkováno jako přepuštěné celkovou pospolitostí – která je realizována v despotovi jakožto otci těch mnohých pospolitostí – jednotlivci prostřednictvím zvláštní obce (Gemeinde).“

Základními systémovými znaky asijského výrobního způsobu tedy jsou:

– společné vlastnictví výrobních prostředků

– společně vykonávané práce

– tyto práce mají plánovitý charakter

– tyto společné práce jsou řízeny a kontrolovány určitou specifickou společenskou vrstsvou

– této své mocenské pozice tato skupina využívá pro přivlastňování si nadproduktu

– jednotlivý člověk/pracovník je zde sice formálně spoluvlastníkem veškerého majetku; ale faktickým vlastníkem je centrální moc, která jednotlivé části společného majetku jednotlivcům pouze přepouští do držby, do užívání

– jako symbol, jako personifikace této pospolitosti vystupuje vládnoucí despota, který se jeví být společným „dobrým otcem“ všech jednotlivých pospolitostí.

A když se pozorně podíváme na tyto charakteristiky asijského výrobního způsobu, zjistíme – asi s úžasem, a dost možná i s ohromením: máme tady zároveň celý „reálný socialismus“ jako na dlani!

Není prakticky jedna jediná z těchto klíčových vlastností asijského výrobního způsobu, která by nenašla buď přímý, nebo alespoň nepřímý protějšek v základních určeních systémů reálného socialismu!

Ano, i reálný socialismus byl založen na společném vlastnictví a na společné práci; ale fakticky skutečným vlastníkem i v něm byl někdo jiný, a to sice ona mocenská skupina, která řídila, která kontrolovala tyto společné práce a vše s nimi související! A dokonce i natolik specifický znak reálsocialistické ekonomiky jako bylo centrálně plánované hospodářství – dokonce i to bylo přítomno už ve starém asijském výrobním způsobu! A když se podíváme na to jak se v zemích reálného socialismu provozoval kult osobnosti, a především když si vzpomeneme na samotného Stalina – pak tady máme přesně ten stav, který Marx popisuje jako takový, že vrchní despota se jeví jako „dobrý otec“ všech jednotlivých dílčích pospolitostí, a že i samotné majetky jednotlivců se jeví jako jím zprostředkované, jím poskytnuté!

Prakticky ta jediná modifikace či transformace kterou je zde nutno učinit je ta, že jestliže Marx hovoří většinou o jednotlivci jakožto subjektu produkce v asijském výrobním způsobu, v socialismu tímto subjektem produkce byly především národní podniky; ale jinak je ekonomicko-majetkový stav přesně stejný, i tyto „národní podniky“ dostaly svůj majetek samozřejmě poskytnutý z centra, jakožto reprezentanta celku, formálně správce společného vlastnictví.

Bylo by sice možno namítnout, že existuje rozdíl v tom, že onen „asijský výrobní způsob“ byl ekonomicky zaměřený na pouhou substituční reprodukci, že tedy jeho ekonomika neměla expanzivní (růstový) charakter, zatímco socialismus se neustále snažil zvyšovat svou produkci. (Kterýžto aspekt by ho skutečně mohl stavět do jedné řady s kapitalismem.) Ovšem: ekonomiky za podmínek asijského výrobního způsobu byly statické proto, že jim objektivní rámcové podmínky žádný intenzivní růst vůbec neumožňovaly. Kdyby tu možnost měly, samozřejmě by také ochotně zvyšovaly svou produkci. A na straně druhé reálný socialismus: ten se sice skutečně snažil o zvyšování produkce (už proto že mu to přikazovala komunistická doktrína o „stále vyšším uspokojování potřeb pracujícího lidu“); nicméně naprosto zásadní je ten moment, že v socialistickém režimu byla vždy na prvním místě jednoznačně ideologie, nikoli produkce. Kdyby se jednalo jenom o maximalizaci produkce (respektive zisku), pak by nic nebránilo tomu národní ekonomiku prostě transformovat na kapitalistickou, jak to bylo učiněno v Číně. Jenže v reálném socialismu byla primární doktrína pospolitosti, a pro ni byla obětována možnost efektivní produkce.

Ještě jednou onen naprosto klíčový moment: ano, je zde přítomno (formálně) společné vlastnictví, vykonávají se práce které v zásadě mají sloužit celé pospolitosti (celému lidu); ale faktickým vlastníkem je ona zvláštní skupina společnosti, která také drží politickou moc, a tohoto mocenského postavení využívá pro vlastní obohacování, tedy pro přivlastňování si vytvořeného nadproduktu!

Je tedy možno konstatovat: jakmile se vytvoří nějaká příliš monopolní moc (byť by to bylo původně ve společném zájmu!), tak se postupem času nevyhnutelně zdeformuje v moc samovládnou, v moc nad lidem. Anebo jak to vyjádřil Ludvík Vaculík ve svém kdysi legendárním projevu na IV. sjezdu československých spisovatelů: ať moc vykonává kdokoli (tedy i „předvoj dělnické třídy“), tak nakonec se jejím hlavním zájmem stane – právě čiré udržení moci! Z tohoto železného pravidla zřejmě není úniku; a proto je skutečně bezpodmínečně nutné i ty nejlepší úmysly mající moc vyvažovat autonomním postavením „dolního lidu“.

Jeden aspekt je ale nutno ještě zvláště zmínit: to privilegované postavení oné řídící skupiny tedy není zcela a naprosto svévolné, parazitární; za daných podmínek je tato centrálně řídící a organizační činnost nutná a potřebná. O této vládnoucí a řídící skupině je tedy sice na straně jedné možno hovořit jako o „třídě“, a to dokonce v jistém smyslu třídě vykořisťovatelské; ale na straně druhé jak řečeno ji není možno degradovat pouze na tuto čistě parazitární činnost, nýbrž ona přese všechno vykonávala určitou společensky potřebnou činnost.

Pokud tento aspekt přeneseme na poměry ve společnosti reálného socialismu, pak se nám ozřejmí, proč ta byla vnímána mnohdy natolik diametrálně rozdílně: tato vládnoucí skupina se sama skutečně domnívala, byla pevně přesvědčena o tom, že ona – svou řídící činností – vykonává společensky prospěšnou činnost! A své vyšší příjmy (ve srovnání s jednoduchými pracovníky) považovala za svou legitimní odměnu, a nikoli za akt třídního vykořisťování. A je nutno vidět i toto: po určitou dobu tento náhled sdílel i „dolní lid“! Protože je samozřejmé, že stát musí být někým řízen, že výroba musí být někým organizována – a kromě Marxe je prakticky každému jasné, že tyto řídící činnosti nemohou být efektivně organizovány prostě „sdruženími svobodných výrobců“, nýbrž že je k tomu zapotřebí určité specializované vrstvy (respektive státní byrokracie).

Jak už bylo zmíněno na samotném počátku tohoto textu, za podmínek kolektivního vlastnictví je prakticky nemožné najít objektivní kritéria pro rozlišení, zda tato řídící vrstva své nadřazené vůdčí postavení vykonává ještě alespoň relativně legitimně, anebo jestli je fakticky jejím jediným zájmem už jenom udržení vlastní moci a vlastních prebend, a nějakou činnost pro blaho celku vykonává už jenom jako víceméně obtížnou povinnost.

Toto rozhodování o legitimitě či nelegitimně vládnoucí vrstvy je tedy principiálně velmi nejisté; a rozhodují konkrétní podmínky, které z obou mínění nabude vrchu. V zásadě je možno říci: dokud tato vládnoucí vrstva dokáže alespoň v základní míře efektivně organizovat výrobu a jiné společné záležitosti, do té doby může být lidem pociťována za principiálně legitimní; a to dokonce i když používá násilných metod prosazení své vůle. Ale jakmile ztratí tuto schopnost racionální organizace společných záležitostí a především společné ekonomiky, pak se její parazitární charakter už nedá přehlédnout, a ona ztrácí dramaticky na legitimitě v očích vlastního lidu.

Má socialismus budoucnost?

Co tedy říci závěrem o světě reálného socialismu? – Socialismus měl vlastně tu smůlu, že byl zaveden v době průmyslové revoluce – ačkoli nese všechny znaky toho systému, který byl svého času příhodný pro agrární produkci a řemeslnou malovýrobu. Marx se domníval, že jeho projekt komunismu bude návratem – na vyšším vývojovém stupni – k počáteční fázi vývoje lidstva, tedy k prvotnímu komunismu; ve skutečnosti socialismus vzniklý na základě jeho teorií byl návratem k formaci „asijského výrobního způsobu“. Je tedy samozřejmé, že za podmínek moderní průmyslové produkce se tento systém nemohl natrvalo udržet, neboť neodpovídal reálným historickým materiálním podmínkám.

Je tímto tedy možno celý projekt socialismu odškrtnout jako historický omyl? – Buďme přece jenom opatrnější. Za prvé: jako první faktor zde máme právě onen rozdílný stupeň charakteru společenské produkce; asijský výrobní způsob byl naprosto nepoužitelný pro dnešní charakter produkce, ale byl příhodný ve své době. A my v tuto chvíli nijak nemůžeme s jistotou predikovat, jakým dalším směrem se produkční síly společnosti budou dále vyvíjet. Je sice opravdu krajně nepravděpodobné, že by se kdy tento „asijský výrobní způsob“ mohl znovu uplatnit v celé své původní podobě; ale nelze vyloučit že alespoň některé jeho elementy znovu nabudou určité platnosti. Jestliže jedním z klíčových faktorů pro instalaci „asijského výrobního způsobu“ byla nutnost společných prací na zavlažování, pak se může stát, že současné lidstvo bude taktéž postaveno před úkoly (například v souvislosti s hrozící klimatickou krizí), které bude možno zvládnout pouze společným úsilím, společnou koordinovanou činností.

A za druhé: jestliže jsme v předcházející pasáži hodnotili systém (reálného) socialismu v zásadě z hlediska čiré ekonomické efektivity, pak nelze přehlédnout, že celý projekt socialismu byl zároveň něčím mnohem ambicióznějším, nežli jenom snahou o vyšší efektivitu společenské produkce. Byl především historickým projektem osvobození člověka od tlaků a závislostí, kterým je vystaven za podmínek současné soukromovlastnické, tedy kapitalistické organizace produkce. Onen projekt socialismu neuspěl, protože z uvedených objektivních příčin uspět nemohl; ale to neznamená, že by tím otázka skutečného osvobození lidské bytosti od působení ahumánních struktur a tlaků kapitalismu přestala být méně naléhavou, méně palčivou. Jestliže socialismus byl pokusem o jednostrannou orientaci společnosti a společenské produkce na princip kolektivismu a pospolitosti, pak kapitalismus je modelem naprosto stejně jednostranným, jenom směrem opačným – směrem k individualismu, který ale principiálně vždy upozaďuje zájem celospolečenský, a jeho hnacím impulsem je výhradně zájem soukromý, tedy egoistický.

Zopakujme si: socialismus neztroskotal proto, že by byl skrz naskrz špatný či vadný; on byl pouze jednostranný. Obrazně řečeno, on stál jenom na jedné jediné noze; a proto se časem musel přechýlit, zhroutit. Ztratil rovnováhu. Ke stejně tak jednostrannému kapitalismu ale princip socialismu stále ještě zůstává komplementárním momentem, nutnou protiváhou. A veškeré snažení do budoucna nemůže jít jiným směrem nežli tím, dokázat oba tyto protichůdné momenty spojit v jeden jediný, vnitřně provázaný a harmonující celek. Svým způsobem se nejedná o nic jiného, nežli dotáhnout do konce to, o co se svého času pokusili českoslovenští reformátoři roku osmašedesátého. Oni si ještě nedokázali uvědomit hloubku problémů které před nimi stojí, a proto je nemohli vyřešit, i kdyby nedošlo k zásahu zvenčí; ale i tak jejich pokus o demokratický socialismus zůstává jasným signálem do budoucnosti, kudy musí vést další cesta.

(Dokončení)

Co byl reálný socialismus? III.

Josef Poláček

III. Podstata útvaru „reálný socialismus“

Pokud se podíváme souhrnně na celou éru existence dějinného útvaru zvaného „reálný socialismus“, od chvíle jeho vzniku, přes léta a desetiletí jeho trvalých systémových potíží, až po fázi jeho vnitřního vyhnívání a konečného zániku, pak se nám jako jeho profilující znak ukazuje především jedno: reálný socialismus byl ve svém nejvlastnějším jádru hybridní útvar. Hybridní – to znamená, že byl vnitřně rozpolcený. A to sice tak naprosto zásadně, že toto své doslova schizofrenní uspořádání za žádných okolností nemohl natrvalo ustát.

V čem spočíval tento jeho hybridní, vnitřně protikladný charakter? – V prvém, nejobecnějším smyslu v tom, že veškerý pokus o socialismus byl nakonec permanentním střetem mezi ideologií na straně jedné, a mezi přirozenou realitou lidského žití na straně druhé.

Vraťme se opět ke sféře materiální produkce, kterou jsme si ve shodě s marxistickou teorií označili za rozhodující. Podle Marxových představ má produkce principiálně společenský, tedy kolektivistický charakter; podle toho tedy veškerá dynamika dějinného rozvoje zcela přirozeně směřuje ke komunismu. Jenže: veškerá zkušenost právě s reálným socialismem zcela jednoznačně ukazuje, že skutečností je pravý opak: přirozeným základem jakékoli produkční aktivity člověka je výhled na vlastní užitek, na vlastní prospěch. Kdo nemá možnost vidět v zásadě přímé lineární spojení mezi vlastním výkonem a mezi získaným užitkem – u toho okamžitě mizí veškerá motivace podávat výkon. Z jeho hlediska se plnohodnotný pracovní výkon za dané situace nevyhnutelně jeví jako mrhání vlastními zdroji: on sice vynakládá svou energii, ale nevidí žádný bezprostřední efekt své námahy. Heslo „jeden za všechny, všechny za jednoho“ mohl platit právě tak ještě u počtem čtyř mušketýrů – tedy v malých skupinkách, kde činnost každého jednotlivce je bezprostředně kontrolovatelná všemi ostatními. Ale jakmile mizí tento bezprostřední vzájemný dozor – a ten samozřejmě naprosto mizí v moderní masové produkci – pak nutně mizí i jakákoli motivace podávat maximální pracovní výkon.

Abychom se tedy vrátili zpět k našemu definování reálného socialismu jakožto fatálního střetu mezi ideologií a přirozeným světem: podle socialistické ideologie měl každý člověk pracovat nezištně s plným nasazením ve prospěch celku; ale podle své přirozenosti každý člověk samozřejmě hleděl především na svůj vlastní osobní, individuální zájem. My tento postoj samozřejmě můžeme – a to třeba i právem – dehonestovat jako „egoismus“; ale tím tento přirozený instinkt nijak nesprovodíme ze světa. A nejen každý člověk, každý pracovník – ale to samé platilo i ve sféře podnikové, tam kde ideologie nakazovala vzájemnou soudružskou kooperaci všech socialistických podniků, tam ve skutečnosti každý z nich hleděl jenom na jediné: aby on sám mohl splnit jemu uložený státní plán, a tedy aby byly prémie. To že jiné podniky jsou třeba plně závislé na jeho vlastní (monopolní) produkci, a že bez jeho dodávek ony nemohou splnit svůj vlastní plán – to bylo těmto podnikům respektive jejich vedení srdečně jedno.

Můžeme si tedy jako první poznatek poznamenat: socialismus nikdy nemohl fungovat. Byl odsouzený k zániku od svého samotného počátku; respektive ještě dříve, tento hluboký a neřešitelný konflikt v něm byl obsažen už od samotné jeho teorie, tedy ještě dávno před jeho první dějinnou realizací.

Tady je zapotřebí se ještě jednou vrátit k výkladům P. Kužvarta. Podle něj byli prvotní uskutečňovatelé socialismu naprosto bez viny na jeho pozdějším ztroskotání – oni se ho prý pokoušeli vybudovat s nejlepším svědomím, a to až teprve jejich následovníci ho prý tak zlovolně deformovali v byrokraticko-diktátorský systém.

Takže tedy: opravdu už sám Marx nenesl sebemenší vinu na tom, že tvrdošíjně odmítal uznat oprávněnost vší kritiky ohledně umělého charakteru jeho konceptu socialismu? Že od sebe nerudně a arogantně odmršťoval všechny námitky, že ekonomika s kolektivistickým vlastnictvím nikdy nemůže řádně fungovat, právě proto že je v ní přervána přirozená spojnice mezi pracovním výkonem a vlastním zájmem jak pracovníka, tak i majitele produkčních prostředků?

A opravdu nenesl žádnou vinu na další deformaci socialismu třeba takový Lenin – ten samý Lenin, který kritikům své bolševické cesty z demokratického tábora pohrozil, že je nechá všechny postavit ke zdi?!… Že by mezi tyto „nevinné“ měl patřit i Trockij – který sice kritizoval Stalinův systém partajně-byrokratické samovlády, ale sám se osobně podílel na krvavé likvidaci povstání kronštadtských námořníků – prakticky toho jediného hnutí v rámci celé bolševické revoluce, které mělo skutečně demokratický charakter?… Kde je zde vůbec ještě možno nalézt někoho bez viny na tom, že socialistická revoluce skončila nakonec nejenom historickým krachem, ale navíc za cenu obrovských obětí, obrovského utrpení?…

Pokročme teď ale dále. Jestliže se systém reálného socialismu ukázal být útvarem hybridním na poli ryzí ekonomiky, kde se spolu svářely komunistická doktrína a přirozené potřeby ekonomických subjektů, pak ta samá protikladnost existovala prakticky i ve všech dalších oblastech společenského života; v prvé řadě v oblasti politiky a v oblasti idejí.

Jestliže nebyla v praxi udržitelná komunistická doktrína o naprosté jednotě všech lidí v oblasti ekonomické produkce, pak je naprosto jasné, že nemohlo dojít k žádné jednotě ani na poli idejí, přesvědčení, a tedy i politiky. Zase zde nevyhnutelně došlo ke střetu ideologie a reality: doktrína hlásala naprostou názorovou jednotu všeho lidu, zatímco tento lid byl naprosto přirozeně diferencován na zastánce kolektivistického způsobu života na straně jedné, a na zastánce individualistického usilování o vlastní osobní zájmy na straně druhé. V oblasti politiky to pak znamená, že komunistická doktrína a komunistická strana měly od počátku svého zásadního odpůrce – nikoli pouze v rezervoáru „poražené buržoazie“, nýbrž u všech vyznavačů individualistického životního stylu. A tento rozpor nemohla socialistická moc potlačovat jinak, nežli politickým diktátem a permanentním násilím, nebo přinejmenším neustálou hrozbou násilím. Z toho co bylo řečeno sice vyplývá, že komunistická idea měla u části obyvatelstva zásadní podporu (u té části která preferuje zabezpečený, kolektivistický způsob existence) – ale tu druhou, opačně orientovanou část populace si nikdy nemohla natrvalo získat.

V této souvislosti je zapotřebí opět uvést jedno tvrzení P. Kužvarta. On se odvolává na výsledky výzkumu veřejného mínění z listopadu roku 1989, podle kterého si drtivá většina obyvatelstva nepřála odstranění socialismu. Kužvart z tohoto faktu dovozuje, že kapitalismus byl v Československu restaurován uměle, shora, proti vůli lidu, jenom v důsledku masivního působení pravicové propagandy ze strany nového režimu.

Jenže: už Jan Rychlík ve své publikaci o socialismu v Československu naprosto oprávněně konstatuje, že tady je velká otázka, co si kdo tehdy pod pojmem „socialismus“ vlastně představoval. Samozřejmě, že lidé uvyklí relativním sociálním jistotám z dob socialismu se jich nechtěli vzdávat: plná zaměstnanost, levné (i když mnohdy nedostupné) bydlení, a tak dále.

Ale: to samé obyvatelstvo toužilo po dosažení toho životního standardu, jaký vidělo všude kolem sebe ve státech rozvinutého kapitalismu. A tady prostě nebylo možno mít obojí; bylo nutno se rozhodnout, buďto socialismus anebo kapitalismus. Buďto socialistické jistoty anebo konzumní blahobyt. Třetí volby nebylo. Pokud by se tehdy obyvatelstvo mohlo svobodně rozhodovat, nejspíše by zvolilo něco takového jako je skandinávský model; ovšem ten svého času natolik populární „švédský socialismus“ ve skutečnosti sám není ničím jiným nežli ryzím kapitalismem, jenom s poněkud vyšší mírou přerozdělování a vyšším společenským konsensem ohledně ideálu vzájemné solidarity. Ale jinak – zopakujme znovu – jedná se o čistý kapitalismus, o nic jiného.

Zase tedy platí: jestliže celá éra existence reálného socialismu byla profilována fatálním konfliktem mezi kolektivistickou doktrínou na straně jedné a mezi přirozeným osobním individualismem na straně druhé, pak v okamžiku zhroucení socialistického systému prostě přirozená realita zvítězila nad doktrínou; to je všechno. Že to všechno probíhalo za doprovodu masivní propagandy vítězné pravice, to je nesporný fakt; ale to všechno byly pouhé kulisy, a nikoli vlastní příčina zániku socialismu.

(Pokračování)

Co byl reálný socialismus? II.

Josef Poláček

(V tomto oddíle bude pokračováno v reprodukci názorů Petra Kužvarta na historický útvar reálného socialismu.)

3. Reálný socialismus jako nadvláda partajní byrokracie

Petr Kužvart ve své dlouhé sérii článků znovu a znovu obdařuje vládnoucí kliku v reálném socialismu všemožnými atributy a charakteristikami: věrchuška, vláda partajní byrokracie, a mnohé další. To všechno samozřejmě víceméně přesně vystihuje stav, kdy se tato vládnoucí klika už dávno odtrhla od pracujícího lidu (za jehož „předvoj“ se neustále vydávala), a nakonec už hájila jenom přežilá dogmata a především svou vlastní moc. Jenže: to všechno jsou nakonec jenom invektivy, které – jakkoli oprávněné – nám nevypovídají naprosto nic o podstatě věci.

Úvodem jsme si poněkud ozřejmili styl práce a uvažování P. Kužvarta – tedy především jeho fixování se na precizní popisy stavu věcí, které ale nevedou k odhalení vnitřní podstaty. Teď k tomu musíme přidat ještě zmínku o dalším charakteristickém rysu jeho pohledu na sociální skutečnost. A jedná se o aspekt skutečně zcela zásadní.

Petr Kužvart původně vycházel z marxismu; ale jak sám přiznal, mezitím mnohé z Marxových metod opustil. Tady je jenom možno konstatovat: zcela ke škodě věci. Kužvart totiž zcela očividně z marxismu opustil a odhodil právě to, co je na něm to nejcennější a nedůležitější: totiž schopnost rozpoznat a analyzovat skryté, strukturální, objektivní faktory společenského dění. To jedinečné – a stále přínosné – na Marxovi bylo, že (plně v hegelovské tradici) za zdánlivě nepodmíněným, volním jednání aktérů společenského dění odhaloval hlubší, objektivní, materiální příčiny. Naprosto ne neprávem Marx o sobě prohlašoval, že je to právě on, kdo staví věci „z hlavy na nohy“. Že tedy tam, kde se běžný pozorovatel domnívá, že světem hýbají myšlenky, názory, představy jednotlivých aktérů, tam ve skutečnosti tito jenom nevědomě provádějí intence skrytých, materiálních procesů. Petr Kužvart ale naopak společenské dění přinejmenším zčásti zase subjektivizuje; jinak řečeno, zase všechno obrací zpátky z nohou na hlavu.

Právě proto se znovu a znovu tolik naváží do představitelů reálsocialistického systému: protože nedokáže detekovat objektivní příčiny jeho degenerace, a proto všechno musí vykládat subjektivisticky, jako víceméně zlou vůli těch či oněch aktérů. Už úvodem bylo řečeno, že on vlastně vůbec nestaví otázku, proč a jak vůbec mohlo dojít k tomu, že se porevoluční socialismus tak zásadním způsobem zpronevěřil původnímu projektu socialismu; a proto mu nezbývá nic jiného, nežli všechnu odpovědnost za tento deformovaný vývoj dávat za vinu jenom subjektivním faktorům, tedy oné komunistické „věrchušce“. Stejně jako v případě jeho snahy určit systém reálného socialismu prostřednictvím třídního panství – může to sice být správné, ale nic nám to neříká o vlastní podstatě daného fenoménu.

Navíc je Kužvartův pohled na svět vyhraněně černobílý; on musí mít vždycky svého nepřítele, proti kterému je možno vést „svatou válku“. Nic mu není vzdálenějšího nežli aristotelská maxima hledání „správného středu věcí“, uprostřed mezi extrémy. Veškeré společenské dění se mu pak zužuje prakticky jenom na třídní boj; a tento svůj třídní boj je s neotřesitelnou umanutostí odhodlán vést i tehdy, když už v každém případě klasický Marxův proletariát už dávno zmizel ze světové scény.

4. Proč ztroskotal reálný socialismus?

K oné první řadě tří bodů, kterými se Petr Kužvart pokouší vysvětlit fenomén reálného socialismu, je nutno připojit ještě bod čtvrtý, kdy se zabývá příčinami jeho zániku. Tento oddíl je proto důležitý, protože tady – a vlastně až tady – do celé věci vnáší to, co je nejvlastnější podstatou marxistické metody, totiž faktor materiální produkce. V tomto ohledu P. Kužvart zmiňuje tři faktory:

– socialismus prohrál v soutěži (ekonomické) s kapitalismem

– socialistická ekonomika selhala, protože prý byla příliš centralizovaná

– historickou úlohou (reálného) socialismu byla prvotní akumulace kapitálu.

První bod – porážka socialismu v ekonomické soutěži s kapitalismem – je naprosto správný a zjevně klíčový; škoda že mu P. Kužvart věnuje jenom velmi krátkou zmínku. Ovšem hned je nutno připojit: nejde o to, že socialismus prohrál v soutěži s kapitalismem; nýbrž socialismus to ve sféře materiální produkce prohrál sám se sebou. Krátce řečeno: i kdyby svého času socialismus zvítězil na celé planetě, a kdyby se tedy žádná soutěž s kapitalistickým protivníkem nekonala – i tak by se socialismus musel dříve či později stejně zhroutit. Neboť socialismus nejen že nedokázal produkovat tolik jako kapitalismus; ale socialistická produkce byla chronicky mizerná, nekvalitní, nedostatková, nedokázala uspokojovat mnohdy ani základní potřeby obyvatelstva. I ten kdo by nikdy nic neslyšel o kapitalismu by nemohl přehlédnout, že musí znovu a znovu vystávat třeba hodinové fronty na nedostatkové zboží, že v produkci vládne trvalý šlendrián, že národní ekonomika není často schopna zabezpečit ani dostatek elektrického proudu na svícení, a tak dále a tak dále. Není naprosto žádných pochyb: žádný socialismus s takto dezolátní ekonomikou nemohl přetrvat.

Jestliže ovšem Petr Kužvart měl v prvém bodu alespoň částečnou pravdu, pak ohledně jeho výkladu, že socialistická ekonomika selhala proto, že prý byla „příliš centralizovaná“, je možno pouze nevěřícně potřásat hlavou, že je takovýto výklad možno vyslovit vážně. Vždyť například svého času Chruščov celou svou snahu o ekonomickou reformu postavil právě na decentralizaci! A vůbec nebyl schopen pochopit, když se mu – při jeho návštěvě Prahy – otec československé ekonomické reformy Ota Šik snažil vysvětlit, že veškerou decentralizací se základní problém jenom přesune z centra o úroveň níž. Co pak může pozitivního přinést nějaká „decentralizace“, když veškerá socialistická ekonomika trpí tou zcela fundamentální a fatální vadou, že veškeří její aktéři – a to od národních podniků až po samotné dělníky – nemají žádnou skutečnou motivaci na tom, vykonávat smysluplnou a efektivní produkci? Tohle a právě tohle bylo nejvlastnější příčinou ekonomického, a tedy i celkového ztroskotání socialismu; ale právě tímto zcela klíčovým faktorem se Petr Kužvart nezabývá vůbec! Zde by se tedy muselo hovořit o tom, že základní vadou socialistického hospodářství byla plánovaná, tedy netržní ekonomika – ale to je principiálně jiný pojem, nežli otázka centralizace či decentralizace.

A co se třetího bodu týče, že prý historickým účelem reálného socialismu byla „prvotní akumulace kapitálu“ – tady je opět možno jenom pokrčit rameny. Za prvé: jmenovitě vyspělá československá a (východo)německá ekonomika skutečně neměly zapotřebí této prvotní akumulace; a za druhé i kdybychom vzali jenom samotné Rusko, tak ani tam nebylo k této akumulaci kapitálu provádět socialistickou revoluci, na to by naprosto stačil kapitalismus (respektive volný trh) sám. Který ostatně v předrevolučním Rusku byl přítomen ve větší míře nežli se všeobecně soudí, v evropské části Ruska, především ve velkých městech existoval už nemálo rozvinutý průmysl. A navíc: v Rusku byl potenciálního kapitálu naprostý dostatek, venkovská vrstva pozemkových vlastníků držela ve svých rukou obrovské majetky, obrovské finanční prostředky, stačilo by je pouze transformovat v průmyslový kapitál.

Závěrem je nutno ještě zmínit, že Petr Kužvart tedy sice na jedné straně uznává, že (reálný) socialismus historicky neuspěl; ale na straně druhé jak řečeno stále ještě neúhybně vede svůj třídní boj; jako by žil v přesvědčení, že na ulicích stále ještě celé masy zbídačelého proletariátu jenom čekají na první znamení, aby mohly provést novou socialistickou revoluci, pro tentokrát „tu pravou“. Tuto svou víru v budoucnost socialismu opírá o několik příkladů s kolektivistickým hospodářstvím na samosprávném principu, například v mexickém Chiapasu, anebo v regionu s kurdskou samosprávou na syrsko-tureckém pomezí. Ponechme teď stranou okolnost, že těchto několik početně nepatrných případů skutečně ještě žádné „socialistické jaro“ neudělá; rozhodující vada v úsudku je v tom, že Kužvart jako doklady možnosti uskutečnit socialismus jmenuje výhradně regiony s víceméně agrární či řemeslnou malovýrobou; ale nemůže uvést jediný příklad, kde by takto kolektivistické hospodaření efektivně působilo ve velkém měřítku za podmínek moderní masové průmyslové a vysoce technologické produkce.

———————————————————————————

Tím je tedy možno uzavřít tuto část našich úvah o reálném socialismu, které se zakládají na sérii článků Petra Kužvarta na toto téma. Zopakujme ještě jednou: celá řada jeho charakteristik tohoto společenského útvaru je naprosto přesná a výstižná; ale jeho pozorování a úsudky nakonec zůstávají stát jenom u jevové stránky, a poskytují nám jenom velice málo poznatků ohledně vlastní podstaty tohoto fenoménu. Jestliže se tedy chceme dobrat poněkud blíže této podstatě, musíme sami provést své vlastní analýzy dané věci.

(Pokračování)

Co byl reálný socialismus? I.

Josef Poláček

Úvodem: následující úvahy a analýzy týkající se dějinného fenoménu známého pod názvem „reálný socialismus“ vychází ze série článků Petra Kužvarta, zveřejněné na webových stránkách „E-republika“ a „Nová republika“. Vzhledem k tomu že by bylo neúčelné sem kopírovat celé dlouhé pasáže z těchto textů, je proto čtenářům naléhavě doporučeno přečíst si alespoň určité části ze závěrečného dílu této série: https://www.e-republika.cz/article4379-Realny-socialismus-Co-to-bylo-a-proč-13-dil. Důležitá je především úvodní část („Místo reálného socialismu v dějinách“), přinejmenším až k oddílu projednávajícímu ekonomický rozpad světa socialismu. V poměru k centrálnímu tématu už ne tak nepostradatelná, nicméně značně zajímavá a velmi výstižná je ovšem i závěrečná pasáž textu, ve které jeho autor staví do jedné roviny bezbarvé, šedivé a přizpůsobivé politiky éry finálně stagnujícího reálného socialismu, a politiky systému liberálně demokratického kapitalismu.

Ještě jedna technická poznámka úvodem: samotný termín „reálný socialismus“ se sice vytvořil až v procesu husákovské normalizace po potlačení reformního hnutí tzv. „Pražského jara“; nicméně v následujícím bude používán i pro označení celé éry trvání socialistických států – jako výraz skutečnosti, že pravý, autentický socialismus (natož pak komunismus) nikdy vytvořen nebyl, a všechno co pod tímto označením bylo vytvořeno bylo pouze socialismem deformovaným, nepravým.

I. O co vůbec jde?

Když se pronese slovo „socialismus“ respektive „reálný socialismus“, pak se z dnešního hlediska, na základě konkrétních zkušeností a poznatků s tímto historickým fenoménem nevyhnutelně vynoří celá řada otázek: Jaká byla vlastně podstata socialismu? Vznikl socialismus náhodně, jenom z nedočkavosti hrstky revolucionářů, anebo za jeho vznikem přece jenom stála nějaká objektivní dějinná dynamika, respektive přímo dějinná nutnost? A jestliže socialismus nevznikl náhodou, nýbrž jako objektivně podmíněný historický pokus o instalování sociálně spravedlivé, veskrze humánní společnosti – jak se pak vůbec mohlo stát, že tento pokus tak strašlivým způsobem ztroskotal? Tedy nejenom že se nepovedl, neuspěl v soutěži s kapitalismem; ale navíc namísto humánní a spravedlivé společnosti přinesl útlak, nespravedlnost, a namnoze děsivý a masový teror. Byly příčiny selhání socialistického experimentu pouze subjektivní, tedy na straně lídrů socialistických států – anebo byly tyto příčiny objektivní, systémově imanentní? A nakonec otázka ze všech nejdůležitější: jaké jsou výhledy do budoucna? Je možné vytvořit nějaký nový model pravého, svobodného, demokratického socialismu – anebo je nutno smířit se se skutečností, že socialismus byl, je a vždy bude pouhou utopií; a že každý pokus zavést tuto utopii nevyhnutelně skončí naprosto stejným výsledkem, tedy útlakem a násilím?…

Pokud zde tedy navazujeme na dílo Petra Kužvarta, pak je už v tuto chvíli nutno konstatovat, že on tyto zcela klíčové otázky prakticky vůbec neklade; a proto na ně ani nemůže poskytnout žádnou odpověď. Bude to tedy naším vlastním úkolem, abychom napravili toto jeho zmeškání; a abychom se pokusili – nakolik to stav našeho poznání umožňuje – zodpovědět především dvě zcela centrální otázky: za prvé, co byla vlastní podstata systému reálného socialismu; a za druhé, jestli je do budoucna možno reálně počítat s nastolením nějaké formy „pravého“ socialismu.

II. Reálný socialismus podle P. Kužvarta

Začněme naše pátrání po podstatě historického fenoménu zvaného „reálný socialismus“ tím, jak jeho vznik, trvání a zánik vidí Petr Kužvart. Předem je ale zapotřebí říci něco o stylu psaní a uvažování tohoto autora. On dokáže – to je mu nutno přiznat – velice přesně popsat způsob fungování systému reálného socialismu, včetně procesu jeho rozkladu, respektive jeho mutace v režim vlády odcizené většině lidu. Ale – na straně druhé je právě tato jeho schopnost velmi přesných popisů a vystižení svým způsobem pastí, do které se uchytil. Je to nakonec ten samý případ jako je přístup současných věd vůbec: totiž přesvědčení, že když se nějaký fenomén naprosto precizně popíše a definuje, tak že už tím bylo dosaženo veškerého možného poznání, a že není možno žádat ničeho více. Jenže: tento popis jevových forem na straně jedné a postižení pravé, vnitřní podstaty daného fenoménu na straně druhé – to jsou dvě velmi rozdílné záležitosti. Kdo se chce dobrat podstaty, ten se musí napřed oprostit od všeho toho, co je vidět očima; podstata sama je neviditelná, tu je možno si jenom nepřímo odvodit z celého komplexu fenoménů, jaksi „za nimi“.

Proto jsem měl od samého počátku sledování výkladů P. Kužvarta o vývoji reálného socialismu dost rozporný pocit: na jedné straně skutečně natolik precizní popisy, že se zdálo že je sotva možno k dané věci říci ještě něco více; ale na straně druhé narůstající dojem, že zde něco zcela zásadního chybí. Jeho výklady o reálném socialismu jsou konec konců vlastně jenom popisem jeho historie; ale je tu nabídnuto sotva něco více, nežli co by mohl předložit víceméně každý jen trochu schopný historik-amatér. Chybí zde nadstavba; něco co by čtenáři mohlo zprostředkovat nějaké skutečně hlubší poznání.

Víceméně pouze v úvodním, a pak v závěrečném dílu své třináctidílné série P. Kužvart prezentuje několik tézí, které by mohly směřovat k určení toho, co reálný socialismus vlastně vůbec byl. Podívejme se tedy blíže na tyto jeho charakteristiky systému socialismu. Podle něj byl reálný socialismus především:

– třídní společností, třídním panstvím

– státním kapitalismem

– vládou partajní byrokracie.

Co se pak otázky týče, proč se vůbec reálný socialismus vyvinul právě v takto deformovaný útvar, a proč nakonec historicky ztroskotal, nabízí autor prakticky jediné vysvětlení: že prý zásadní chyba byla v tom, že jeho ekonomika byla řízená příliš centralisticky!

Rozeberme si teď tedy bod po bodu jeho téze.

1. Reálný socialismus jako třídní panství

Což o to: tato téze může být v zásadě pravdivá. Přinejmenším její pravdivost není možno vyloučit. Ovšem – není to možno ani definitivně dokázat. Na rozdíl od kapitalismu, kde moment třídního vykořisťování vyplývá ze samé definice námezdní práce, je v socialismu situace podstatně jiná. (Blíže bude tento bod osvětlen v pasáži o „státním kapitalismu“.)

Samozřejmě že v socialismu je část vyrobené hodnoty (přesněji: společenského produktu) odčerpávána státem. A samozřejmě že tento stát ovládala komunistická partaj, respektive její vedoucí vrstva. Jenže – už sám Marx psal o tom, že i za socialismu bude toto odčerpání určité části nadproduktu naprosto nutné a legitimní – jak pro budoucí investice, tak i pro obecné úkoly při řízení společnosti, například pro zdravotní pojištění. A neexistuje prakticky žádné objektivní kritérium pro určení toho, zda tento – socialistickým státem odčerpaný – nadprodukt je využíván pro celospolečenské zájmy, anebo ale jako zdroj ilegitimních prebend vládnoucí třídy.

Samozřejmě – komunistické špičky měly příjmy které několikanásobně přesahovaly průměrnou dělnickou mzdu. Jenže: je možno už ze samotného faktu příjmové diferenciace tvrdit existenci třídního panství v klasickém slova smyslu? Aby zde existovalo třídní panství, musela by panující třída mít možnost vlastnit produkční prostředky – to jest, ovládat a užívat je svou vlastní mocí, a ve svém vlastním zájmu. Jenže: i když dejme tomu komunistická strana skutečně měla faktickou výkonnou moc ve státě, a i v hospodářství, a její špičky z tohoto stavu také profitovaly – přesto ani strana jako celek, ani nejvyšší stranické špičky nikdy nemohly ovládat ekonomiku jako soukromí vlastníci. Nakonec to vždycky byli jenom správci společného majetku – nebyli jeho dědičnými vlastníky. A jakmile byl někdo odstraněn ze své funkce – okamžitě spolu s tím ztrácel možnost tohoto společenského nadproduktu užívat.

Samozřejmě, je možno říci že státní hospodářství (a tedy společenské bohatství) bylo ovládáno komunistickou partají jako celkem; ovšem i tady se staví dost zásadní teoretická otázka, do jaké míry je vůbec možné, aby institut vlastnictví byl realizován ryze politickou cestou.

Navíc je zde další otázka: jestliže bychom skutečně chtěli vycházet z existence třídně antagonistické společnosti – kdo všechno by pak personálně byl členem vládnoucí třídy? Všichni členové komunistické strany? Když mnozí řadoví členové z toho neměli prakticky žádné, nebo jenom minimální výhody? Nebo touto „třídou“ byly opravdu jenom stranické špičky? V našich poměrech by to bylo řádově snad několik tisíc lidí – může takto relativně malé množství jedinců dát skutečně dohromady jednu celou společenskou třídu?…

K tomu si ještě připočtěme tu okolnost, že – ve srovnání s kapitalismem – byly příjmy i těch nejvyšších stranických špiček naprosto zanedbatelné. Stačí si jenom připomenout legendární projev M. Jakeše na Červeném Hrádku, jak se zcela zjevnou závistí předčítá, kolik miliónů si za rok vydělá zpěvačka Hana Zagorová…

Ještě jednou: nemá tu být principiálně popíráno, že společnost reálného socialismu může být definována jako společnost třídní, třídně antagonistická. Ale má tu být upozorněno na to, že takovéto tvrzení je nemálo problematické, a především by bylo krajně obtížné jeho platnost jednoznačně prokázat.

—

V předchozím úseku jsme se zabývali problematičností definování fenoménu reálného socialismu jako třídní společnosti z hlediska teorie; daleko závažnější ale nakonec je to, že toto třídní hledisko – i pokud by bylo opravdu správné – je jen omezeně přínosné. Jen málo nám prozradí o vnitřní podstatě dané věci.

Především: jestliže prohlásíme, že svět reálného socialismu byl třídně antagonistickou společností, pak tím fakticky nezískáme žádný jiný poznatek, nežli že tento společenský typ byl – naprosto stejný jako všechny ostatní, s výjimkou prvobytně pospolné společnosti! Neboť i všechny následující historické společenské formace byly samozřejmě taktéž společnostmi s třídním antagonismem. Takovýto pokus o definici nám tedy neříká naprosto nic o tom, v čem spočívá vlastní specifikum systému reálného socialismu. Vlastně nám tento třídní aspekt jenom sděluje, čím reálný socialismus nebyl (třídně neantagonistickým řádem); ale nijak nám neosvětluje, čím byl.

Jistě; svého času pro nás bylo toto odhalení, ať od Djilase či od Kuroně a Modzelewkého vzrušujícím, přelomovým, až osvobozujícím zjištěním: neboť to pro nás znamenalo, že husákovský normalizační režim už v žádném případě nemusíme respektovat jako pravý socialismus, ale že mu můžeme naprosto legitimně vyhlásit boj. Jenže – dnes je situace už naprosto jiná, celý svět reálného socialismu je dnes už natolik jednoznačně demaskovaný jako říše útlaku a násilí, že jestli k tomu přistoupí ještě i aspekt třídního antagonismu, to je už naprosto vedlejším aspektem, který dnes už prakticky nikoho nezajímá.

Tuto pasáž tedy můžeme ukončit konstatováním, že snaha systém reálného socialismus vysvětlit prostřednictvím momentu třídního antagonismu naráží na nemalé teoretické potíže; ale především je její přínos pro určení podstaty tohoto fenoménu velice omezený.

2. Reálný socialismus jako státní kapitalismus

Jako druhou základní charakteristiku pro systém reálného socialismu Petr Kužvart uvádí, že tento je prý „státním kapitalismem“. Podívejme se tedy blíže, do jaké míry je tento náhled oprávněný.

Jako zcela první krok si ovšem musíme uvědomit jednu zcela základní věc: jakýkoli kapitalismus nemůže existovat nikde jinde, nežli za podmínek soukromého vlastnictví a volného trhu. Už jsme si ukázali, že snahy deklarovat státní vlastnictví za socialismu jakožto vlastnictví soukromé (třídní) naráží na nemalé teoretické potíže; ale v každém případě bez jakýchkoli pochybností platí toto: všechny socialistické státy jako jedno z prvních opatření po převzetí moci odstranily volný trh. A učinily tak z naprosto nutných důvodů: volný trh je principiálně nekompatibilní s principem socialismu. Volný trh a kapitalismus jsou prakticky synonyma. Toho si byl naprosto přesně vědom už Marx; a proto důsledně žádal, aby v komunismu byl volný trh odstraněn, a aby veškerá produkce byla plánovitě řízena přímo „svobodnými sdruženími výrobců“, tedy dělníků.

To pak ovšem znamená: jestliže za reálného socialismu neexistuje trh – pak zde není vůbec možno hovořit o jakémkoli kapitalismu. A to ani o kapitalismu státním. Jestliže tedy P. Kužvart systém reálného socialismu definuje jako „státní kapitalismus“, pak se tím v každém případě ocitá naprosto mimo klasickou marxistickou terminologii; pokud by pak chtěl zavést terminologii vlastní, musel by její platnost a nosnost podložit odpovídajícím teoretickým aparátem.

Jistě: je možno namítnout, že v Číně, do určité míry ve Vietnamu, a v období Leninova NEPu existuje či existoval volný, tedy kapitalistický trh. Jenže: právě proto není možno jmenovitě Čínu bez dalšího zařadit do kategorie „reálný socialismus“. Současná Čína je smíšený útvar, je to směsice kapitalistické ekonomiky a přetrvávající (pseudo)komunistické ideologie. Tato vyčpělá ideologie ale už dávno ztratila poslední zbytky jakékoli původní substance, a jejím jediným účelem a smyslem je udržování politického panství vládnoucí kliky. Ponechme tady stranou spekulace, zda by v daném případě opravdu mohlo být legitimním zde hovořit o státním kapitalismu (nejsme natolik seznámeni s interním charakterem čínské ekonomiky, abychom mohli určit podíl státního a soukromého sektoru); ale zopakujme ještě jednou, současnou Čínu není možno hodnotit současně s klasickými státy „reálného socialismu“, neboť se jedná o dva různé fenomény. Paralelní existenci kapitalistické ekonomiky a komunistické ideologie v Číně je možno vysvětlit především tamějšími specifickými podmínkami; ale i tak se nevyhnutelně jedná jenom o přechodný jev, tato koexistence vzájemně protichůdných principů není natrvalo možná. Kapitalismus si žádá volný trh a ten si žádá (a tvoří) osobně svobodné aktéry; výsledkem bude nevyhnutelné svržení svěrací kazajky ideologie, která se stává rodící se čínské občanské (buržoazní) společnosti čím dál tím cizorodějším elementem.

V každém případě je tedy možno konstatovat: označení systému reálného socialismu jako „státní kapitalismus“ je pouhá nálepka, která nic nevysvětluje; a která spočívá na zcela zásadním teoretickém omylu ohledně vztahu kapitalismu, volného trhu a klasického centralistického socialismu.

(Pokračování)

Mlčení Boha

Josef Poláček

Úvodem: následující text jsem původně zamýšlel pouze jako komentář do diskuse; poté co v obecných diskusích se krátce vynořilo téma filmu podle románu Šúsakua Endóa „Mlčení“. Poté co jsem ale dopsal tento můj komentář k tomuto filmu, uvědomil jsem si že témata v něm projednávaná jsou natolik závažná, že zasluhují prezentaci jako samostatný text. Ovšem – tento text zde zveřejňuji víceméně v jeho původní, tedy zcela spontánní formě pouhého diskusního příspěvku; tím mohla být negativně ovlivněna jeho kvalita, stylistická i obsahová.

Předem musím předeslat jedno: původní Endóův román jsem vůbec nedočetl do konce. Jeho literární styl mě zčásti nudil, zčásti dráždil. Dráždil především naprostou nevěrohodností jednání jeho aktérů. Bylo jasně znát, že pro autora románu je naprosto prioritní jeho ideová stránka – a že jednání svých aktérů bez jakýchkoli skrupulí podřídil svým vlastním potřebám. Především onen japonský – polokřesťanský – průvodce misionářů Kičidžiró jedná opakovaně naprosto iracionálně, znovu a znovu mizí, a opět se vynořuje z ničeho jako čertík z krabičky, i v těch nejméně pravděpodobných situacích. Ano, takto iracionální jednání aktérů je zřejmě dost obvyklé v japonské literární či divadelní tradici, tam se vždycky jednalo především o velké, vyhrocené střety emocí a daleko méně o dějový realismus; ale můj smysl pro realitu něco takového nesnáší, to mě velmi rušilo například už u Kurosawových „Sedmi samurajů“. A jmenovitě v Endóově románu „Mlčení“ – postupem času pro mě jednání aktérů ztratila i poslední zbytky jakékoli věrohodnosti, nemohl jsem se s nimi v žádném případě ztotožnit; a proto jsem knihu nakonec odložil.

A ostatně, i samotný literární styl autora se mi jevil značně plochý; je mi nemalou záhadou jak za takové dílo mohl dostat vysokou literární cenu, ale předpokládám že to bylo daleko spíše díky populárnímu tématu které si zvolil, nežli kvůli skutečné literární kvalitě.

Ovšem jednu věc je nutno uznat: ačkoli filmová zpracování literárních předloh mnohdy za těmito kvalitativně zaostávají (neboť jsou spíše zaměřena na bezprostřední vizuální efekt), v daném případě je stav věcí zcela opačný. Tvůrci filmu – dost možná proto že to nebyli Japonci – důsledně osekali většinu těch nejnejpravděpodobnějších scén, takže výsledné dílo poskytuje už celkově přijatelný, relativně věrohodný obraz, a místy i skutečně silný příběh.

K samotnému tématu je ovšem jako první nutno připojit jednu okolnost, která je zcela zamlčena jak v románu tak v jeho zfilmování: pronásledování křesťanství v Japonsku se totiž naprosto nedělo bez příčiny. Jenom z nějaké zlé vůle. Napřed byli Japonci vůči nově přicházejícímu křesťanství naprosto tolerantní; přijímalo ho (zcela typicky) především chudé, zbídačelé rolnictvo, které pro sebe hledalo naději ve vyhlídce na křesťanské nebe pro všechny bez rozdílu. Ale postupem času ke křesťanství konvertovali i mnozí příslušníci vyšších vrstev, respektive místní vládci.

Ovšem – pak došlo ke zlomovému momentu, kdy se při ztroskotání jedné španělské lodi výslechem jejího osazenstva provalilo, že Španělsko chová plány na vojenské obsazení Japonska – a že křesťanští misionáři k tomu měli připravit příhodnou duchovní půdu! Je samozřejmé, že něco takového se prakticky rovná vyhlášení války; křesťanští misionáři od té chvíle fakticky měli status špiónů, nepřátelských diverzantů. A není tedy žádného divu, že s nimi japonské úřady zacházely jako s nepřáteli, s agenty cizí moci.

Tolik jen tak pro pořádek. Ale i pokud bychom ponechali stranou tento aspekt, i tak skýtá děj skutečně dosti látky k zamyšlení. Musím sám přiznat, že jsem očekával jiné vyústění příběhu – tedy že hlavní hrdina nepodlehne, že raději zvolí mučednickou smrt za Krista. Ovšem – autor se v daném ohledu výjimečně držel reality, jeho misionáři měli své reálné předlohy, a dva z nich (včetně hlavní osoby) skutečně odřekli křesťanství, a zbytek svého života strávili – byť i pod dozorem – jako konvertité v Japonsku.

Co pro mě osobně bylo nejzajímavějším místem celého filmu, to byly ty scény, kdy páter Rodrigues vede teologický spor s japonským inkvizitorem. Jestliže totiž v dosavadním ději sympatie diváka zcela přirozeně stojí na straně hlavního hrdiny, a tedy i na straně křesťanské zvěsti – tady se najednou ve vší ostrosti vynoří otázka, proč by vlastně křesťanství mělo být nějakým privilegovaným vyznáním oproti buddhismu. A jaký to vůbec má mít smysl exportovat křesťanství do regionu, který už má svou vlastní, a to velmi vyspělou duchovní tradici.

Navíc zde stojí velmi palčivá otázka, do jaké míry japonští křesťané (a jmenovitě prostí japonští rolníci) skutečně dokázali pochopit duchovní podstatu křesťanství. A jestli to jediné co si z něj vzali nebyla právě jenom zcela osobní touha po ráji.

Vlastním tématem románu a filmu je ovšem něco jiného: drastická zkušenost mladého misionáře s tím, že Bůh/Kristus mlčí. Že i v těch nejdrastičtějších životních situacích (respektive právě v nich) neposkytuje ani žádnou reálnou podporu, ale ani žádnou osobní útěchu. Mlčí. V podání autora sice onen misionář nakonec právě v tomto mlčení objeví jakousi odpověď; ale vzhledem k dalším životním osudům onoho misionáře, který byl reálnou předlohou, je toto útěšné prozření nutno považovat spíše jenom za literární fikci.

Všeho všudy: pokud zde mám hodnotit pouze film jako takový (a tedy odhlédnout od jeho literární předlohy), pak zde byl předestřen bezpochyby silný příběh, který zaujme syrovostí svého podání; a jeho hodnotu já sám jak řečeno spatřuji především v odvaze k sebepochybnostem. Tedy k sebepochybnostem o tom, do jaké míry křesťanství skutečně má či mít může univerzální dosah. A také o tom, odkud opravdu přichází jeho hlas – zda skutečně shůry, anebo „pouze“ z lidského nitra.

Zlatý věk dětství

Eva Hájková

Jednou jsem napsala, že v době svého dospívání jsem vzhlížela k obloze a ke hvězdám. Dodnes ráda fotografuji koruny stromů a oblaka. V době mého dětství směřoval můj pohled spíš dolů – častěji jsem se rozhlížela po zemi. Latinský název pro zemi (hlínu) je humus. Humilis znamená zemitý. A také pokorný. Maličký člověk – dítě – má k zemi mnohem blíže než člověk dospělý. Se zemí se sbližujeme, když se učíme lézt po čtyřech. Se zemí se sbližujeme, když se učíme chodit a padáme, tu na kolena, tu na tvář, což často nezůstane bez následků – bez odřenin, modřin, boulí nebo i krvavých ran. Naštěstí zpočátku padáme jen z velmi malé výšky. Se zemí se sbližujeme, když tvoříme bábovičky na pískovišti, když se brouzdáme v kalužích, když kreslíme skákacího panáka, když trháme pampelišky (nebo se omylem popálíme o kopřivy).

Do mých deseti let jsme bydleli poblíž nádraží Ostrava-Svinov. Přestože Svinov byl součástí Ostravy, měl v té době vcelku venkovský ráz. Staré domy u nádraží, před válkou postavené pro železniční zaměstnance, doplňovaly malé zahrádky rozparcelované mezi rodiny nájemníků. I my jsme měli svou část půdy k pěstování zeleniny. Na jaře, v létě i na podzim zahrádky neúnavně rozkvétaly. Pořád bylo nač se dívat. Nejvíc jsem obdivovala macešky, šeřík a srdcovku nádhernou, které jsme my děti z našeho domu říkaly prostě „srdíčka“. Na zahrádkách byla lavička, kde se dalo posedět a zahrát si třeba Černého Petra. Nebo si jen tak pohrát se slunéčkem sedmitečným a pozorovat motýly.

Občas se pobyt dětí na oplocené zahrádce znelíbil některému z dospělých nájemníků. Asi se obávali, že pošlapeme záhonky, a tak jsme byli vyhnáni na dvorek. Branka se za námi se skřípotem zavřela. Dospělí si někdy stěžovali, že branka skřípe, protože děti se na ní přes všechny zákazy vozí. Ono se toho tehdy zakazovalo dětem mnohem více než dnes. Ale nikomu to nijak zvlášť nevadilo.

Na dvorku, kam jsme byli obvykle vykázáni, květiny nerostly – leda snad nějaký plevel, jako jetel, svlačec nebo rozrazil. Svlačec, který se pnul po plotě, mě okouzloval svými bílými korunkami. Hodně jsem si s ním vyhrála. Modrému rozrazilu jsme říkali „pršikvítek“. Když někdo „pršikvítek“ utrhl, hned mu ostatní děti vyčetly, že kvůli němu začne co nevidět pršet. Což si vůbec nikdo nepřál, protože potom se muselo sedět doma. A ono přitom bylo tak krásné zdržovat se venku, i když to bylo jenom na dvoře. Vždyť se tam dala hrát vyvolávaná s míčem, dalo se tam skákat přes švihadlo, hrát si na schovávanou nebo na indiány. Víte, jak si na indiány hrály holky? Splétaly si copy ze starých punčoch a vázaly si čelenky ze šátků. Když se prodlužovaly stíny a blížil se večer, ani se nám nechtělo domů.

Člověk se až diví, kolik detailů si pamatuje z doby, kdy byl dítětem. Třeba střechy mokré deštěm, kapky stékající po skle, sluneční paprsky pronikající oknem kuchyně, třpyt sněhu, tající rampouchy, šumění potoka, vůni deště padajícího do prachu cesty… Z jakého důvodu nám tak nepodstatné věci utkvěly v paměti? Zřejmě proto, že naše paměť v té době nebyla ničím zahlcená. Protože děti se obvykle za ničím nehoní, například se nestarají o kariéru, ale o to víc vnímají, co se děje okolo nich. Co okolo nich žije a roste.

Na dětství mám kouzelné vzpomínky, přestože jsem měla mnohem méně hraček než v průměru mívají dnešní děti. Přestože jsem jen zřídkakdy opustila rodné město. Přestože býval v lecčem nedostatek. Přestože nebyly počítače a televize ze svého omezeného vysílání věnovala dětem jen zlomek času. Kouzelné vzpomínky mám proto, protože samotný dětský věk je kouzelný. „Kdekoliv jsou děti, trvá zlatý věk“ napsal jeden dávný básník. Zlatý věk je stará antická představa domnělého bezstarostného období lidstva, jakési původní blaženosti, ztracené v nenávratnu. Ježíš sice o zlatém věku nemluvil, ale řekl, že dětem patří království nebeské.

Každý z nás nosí v sobě své dětství, pokud bylo aspoň trochu šťastné. Nosí ho v sobě po celý svůj život. Je to bohatství, které si často ani neuvědomujeme. Jako bychom na ně zapomněli. Možná by stačilo jen sundat všechny ty slupky, které jsme si na sebe během svého dospělého života navrstvili.

Existuje alternativa ke kapitalismu? II.

Josef Poláček

2. Bod druhý – „naprostá svoboda slova a projevu“

Toto jsou ovšem základní principy liberální demokracie; jenže ve skutečnosti platí to samé co bylo řečeno o soukromém vlastnictví. „Naprostá svoboda“ slova a projevu neexistuje prakticky nikde. Za prvé: v téměř všech státech prvního světa jsou zakázány projevy smýšlení propagující fašismus. Jistě: z hlediska elementárního zdravého rozumu je to naprosto legitimní omezení. Jenže: onen zdánlivě posvátný princip liberalismu o „naprosté svobodě“ slova a projevu tím byl fakticky vyvrácen. A jestliže tento princip ve své absolutní nedotknutelnosti padl, pak už platí to samé jako v případě soukromého vlastnictví: pak jsou hranice mezi tím, co je povoleno a co už ne, pohyblivé a nejisté, a nakonec záleží jenom na momentálním stavu společenského konsensu, kudy tyto hranice povedou. A za druhé: i tam kde „naprostá svoboda“ projevu není omezena trestním právem, tam je mnohdy limitována ustanoveními práva občanského. Například když začnu rozhlašovat o mém sousedu že je ničema – pak on mě může úspěšně zažalovat, i kdyby mé tvrzení bylo tisíckrát pravdivé. (Ovšem – v dané obecné rovině prakticky nedokazatelné.)

Zkrátka: ani za podmínek liberální demokracie nějaká „naprostá svoboda“ slova a projevu neexistuje; i tady se vždy znovu a znovu sváří zájem jednotlivce se zájmem celospolečenským. Jak dramatické důsledky tento vzájemný boj (a jeho špatné řešení) může mít, je možno snadno nahlédnout při pohledu na současnou pandemii. Ve státech s liberální demokracií nikomu nemůže být zakázáno, aby veřejně šířil své bludy o tom, že buďto žádná epidemie vůbec neexistuje; anebo že nařízená ochranná opatření (roušky) jsou zcela neúčinná; nebo že očkování je taktéž buďto neúčinné, anebo dokonce škodlivé.

Šíření těchto nesmyslů je tedy v liberálních demokraciích kryto svobodou slova; ale podívejme se teď blíže, co má tato „svoboda slova“ za reálné důsledky. Státy liberální demokracie za jednu z nejvíce chráněných hodnot deklarují právo na život; jenže jakékoli zlehčování nebezpečí pandemie koronavirem, které je šířené veřejně, nevyhnutelně ohrožuje – právě lidské životy! Učiňme si jenom zcela reálné srovnání: v etatistické Číně – kde jak známo epidemie vypukla – byla takto pojatá „svoboda slova“ která by podkopávala státní protiepidemická opatření ovšem bezu okolků potlačena; s tím výsledkem že tato země s miliardovou populací je dnes téměř bez nákazy, jenom sporadicky se objeví nějaké lokální ohnisko. Zatímco státy s neregulovanou svobodou slova úpí pod následky pandemie.

Zcela napřímo řečeno: v zájmu zachování dogmatu „svobody slova“ státy liberální demokracie denně hází přes palubu svou povinnost chránit právo svých obyvatel na život; denně doslova a do písmene obětují lidské životy, jenom abych si uchovaly netknutou svou ideologii „svobody slova“.

Tady není prostor na to aby se konkrétně řešil tento hluboký konflikt mezi svobodou slova a právem na život; tady se jedná jenom o to ozřejmit, že naprostá svoboda slova, pokud je pozvednuta na dogma, se může stát jedem, který má doslova smrtelné následky. A liberální demokracie zcela evidentně není schopna tento konflikt pozitivně vyřešit.

3. Bod třetí – volná hra politických sil

I tady platí to samé co bylo už řečeno v souvislosti se svobodou slova: ani v liberální demokracii nějaká naprosto „volná hra“ politických sil neexistuje. Snad s výjimkou ultraliberálních Spojených států a možná i Velké Británie jsou zakázány strany podporující fašismus. Opět: tento zákaz je dozajista rozumný; ale znamená to prolomení principu. Fakticky jsou povoleny pouze strany systémově konformní.

A za druhé: „volná hra“ je zde tak jako tak víceméně iluzorní. Každý sice může založit vlastní partaj či hnutí; ale fakticky se relevantní politickou silou může stát jenom takový politický subjekt, který je tak či onak „mainstreamový“. To opět znamená: systémově konformní.

„Kdyby volby mohly něco změnit, už dávno by byly zakázány“ – tento výrok je projevem frustrace těch částí společnosti, které trpí trvalým pocitem, že jejich hlas není slyšen. Že jejich názory nejsou sice přímo zakázány – ale že jsou fakticky permanentně vytěsňovány na periférii. A pro pocit trvalé deprivace není až zase tak příliš rozhodující, jestli se toto vytlačení děje prostřednictvím přímých státních represí, anebo nenápadně, faktickým ideovým monopolem panujícího systému. I stát liberální demokracie provádí neustálou ideologickou indoktrinaci svých obyvatel – od školní výuky počínaje, přes mainstreamová média až po všechny státní instituce.

Opět: zde není místo na to řešit oprávněnost či neoprávněnost těchto okrajových hlasů a názorů. Jde o to uvědomit si že ani liberální demokracie není zdaleka tak „otevřeným“ systémem za jaký se vydává; a že i zde trvale existují skupiny s hlubokou ideovou a politickou deprivací z nemožnosti vlastního uplatnění se. Pokud by takto na periférii zájmy byly vytlačovány pouze ideje evidentně reakční, bylo by to v pořádku. Jenže liberální demokracie nemá žádná kritéria pro posouzení co je opravdu reakční, a co by mohlo být ideou progresivní. Na periférii zájmu je vytlačováno všechno, co není v souladu se samopohybem systému. Toho systému, jehož reálným fundamentem a jádrem stále zůstává docela obyčejný kapitalismus fixovaný na neustálou maximalizaci profitu, a na straně druhé bezduchý konzumismus.

4. Neutralita v oblasti ideologie

Liberální demokracie tvrdí, že ona a právě ona je tím jediným politickým uspořádáním, které je ideologicky neutrální, nevázané. A že má tedy naprosto exkluzivní postavení, že právě ona je ta jediná „opravdu svobodná“. Už z toho co bylo uvedeno výše vyplývá, že toto tvrzení je krajně problematické.

Připomeňme si: lidská společnost je nakonec jenom specifickou větví obecné evoluce. A evoluce neklade mravní nároky. U ní platí jediné: účelnost. Schopnost v daném čase a na daném místě adekvátně reagovat na dané životní podmínky. Jsou vytvářeny určité modely přežití – a každý model prosazuje sám sebe, to jest neguje všechny modely ostatní. A tak ani liberální demokracie v dějinách naprosto není nějakým exkluzivním modelem platným či účelným pro všechny situace; za středověku například by její paušální zavedení znamenalo uvrhnout celý stát do chaosu. Tehdejší společnost bylo možno efektivně vést jenom prostřednictvím striktních hierarchií; a myšlenku všeobecné demokracie by rezolutně zavrhly nejenom vládnoucí elity, ale nejspíše by ji jako nesmyslnou utopii s nepochopením odmítly i široké lidové masy.

Současná liberální demokracie je přesně tím, čím je: státní doktrínou společnosti rozvinutého kapitalismu. Kde je tedy společnost tmelena, řízena a fakticky i hierarchizována všeobecnou snahou o maximalizaci (vlastního) bohatství. Ale – co když se změní vnější rámcové podmínky? Co když opravdu vypukne klimatická krize? Co když se celé pásy země stanou neobyvatelnými? Co když povstanou masové migrační vlny, proti nimž je současná migrace jenom nevinnou hříčkou? Co když nastane všeobecný boj o přežití? Skutečně zůstane i za těchto okolností liberální demokracie exkluzivní, privilegovanou, nedotknutelnou formou státně-politického uspořádání? Neobnoví se tu – jakožto v dané situaci efektivnější – opět hierarchické modely řízení společnosti? Ještě jednou: evoluce se neptá na morálku; evoluce staví své aktéry do situací, a očekává adekvátní reakci. A který organismus nenajde správný modus existence, ten zahyne.

Tím vším má být řečeno toto: tvrzení liberální demokracie, že právě ona jako jediná nemá žádnou vlastní ideologii, je falešné. Právě tato zdánlivá bezideologičnost je její ideologií. I ona postuluje jeden určitý, zcela specifický způsob uspořádání společnosti – a neguje tím všechny mody, způsoby ostatní. Z metafyzického hlediska ideologií liberální demokracie je vlastně princip chaosu. Jednotlivým subjektům respektive entitám je ponechána naprostá volnost pohybu a vzájemných interakcí – a zcela se rezignuje na to, z tohoto chaosu vytvořit nějakou novou, principiálně vyšší a komplexnější kvalitu. Napohled tu tedy existuje naprostá volnost – ale fakticky jsou zde zataraseny všechny cesty vedoucí k vyšším stupňům komplexity, a tedy k vyšší vývojové kvalitě.

Samozřejmě že reálně nejsou státy liberální demokracie zcela chaotické. To je ovšem dáno za prvé oním zmíněným fenoménem, že faktickým vládcem a řídícím prvkem jsou zde mechanismy kapitalismu; každý kdo chce efektivně přežít, musí se jim podřídit. A za druhé: ve skutečnosti si tyto „demokracie“ vytvořily řídící struktury, které mají fakticky oligarchický charakter (v aristotelském smyslu „vlády některých“). Právě proto je tento systém natolik relativně stabilní; protože víceméně přesně odpovídá Aristotelovu modelu kombinace demokratických a oligarchických prvků. V daném smyslu by tedy všechno bylo v pořádku; ale jedná se o to, že celý tento systém se stále ještě vydává za „čistou“ demokracii, a přítomnost oligarchických elementů je zamlčována, ukrývána, popírána. Ani tady se tedy nejedná o pravou, vědomou a otevřenou syntézu protichůdných elementů; nýbrž jedná se daleko spíše o neorganickou směsku, kde jednou vítězí element jeden, podruhé zase ten opačný. Ale to všechno neutváří dohromady jeden opravdu vnitřně provázaný, harmonizující celek.

Tak tedy: jaký společenský systém místo stávajícího kapitalismu?

Jak už jsem uvedl na počátku, byl jsem J. Rychlíkem vyzván, abych – pokud sdílím záměr překonat systém současného kapitalismu prostřednictvím zásadní systémové, tedy fakticky revoluční změny – abych předložil koncept jiného, alternativního společenského modelu, který by ale splňoval jím stanovená kritéria. Už tehdy jsem mu odpověděl, že nemám schopnosti proroka, abych si troufal s apodiktickou jistotou určovat, jaký bude příští vývoj dějin, a tedy i lidské společnosti. V tuto chvíli opravdu není nikdo, kdo by byl schopen takovýto model předložit, v nějaké definitivní a fixní podobě. To jediné co je v tuto chvíli možné – a právě o to jsem se zde pokusil – je to, jaksi vykolíkovat cestu, která by k tomuto cíli mohla vést. Určit základní směr; a vytyčit základní koordináty této cesty. To je ale prakticky možné jenom prostřednictvím analýzy, kritiky, negace stavu současného.

V tomto elaborátu jsem se tedy v prvé řadě pokusil ukázat, že stávající systém kapitalismu i s jeho liberální demokracií není ani zdaleka systémem natolik homogenním, jak se na první pohled zdá. Přesněji řečeno: že je to systém vnitřně rozporný, který své interní protiklady principiálně není schopen řešit, a místo toho je zametá pod koberec, ukrývá je pod ideologickou mlžnou clonou „čisté demokracie“.

Případná postkapitalistická společnost by tedy musela splňovat tyto základní systémové znaky:

– pravá, provázaná a vyvážená syntéza mezi prvkem soukromé iniciativy (soukromého vlastnictví) na straně jedné, a legitimním celospolečenským zájmem (společně sdílené statky) na straně druhé

– svoboda jednotlivce vsazená do systému odpovědnosti vůči celku. Nikoli tedy principiálně nevázaná (a pouze negativně vymezená a vnějškově omezená) svoboda individua v liberalistickém pojetí, nýbrž integrovaná syntéza obou těchto o sobě protikladných principů

– v oblasti politické platí naprosto to samé: na jedné straně samozřejmě volnost politických aktivit a iniciativ – ale na straně druhé přítomnost momentu společenské odpovědnosti. Nikoliv princip nevázané svévole propagovat a prosazovat cokoli, bez ohledu na společenské a mravní kvality respektive destrukční potenciál těchto iniciativ

– co se pak přítomnosti či nepřítomnosti státní ideologie týče, bylo ukázáno že nějaká státní doktrína je přítomna vždy; ať už přiznaně či skrytě. Je tedy daleko lepší, a v každém případě poctivější její existenci přiznat otevřeně. Existuje jediný způsob, jak může být přítomna hegemonní státní doktrína, aniž by přitom byla ideologickým diktátem: když bude od samotného svého počátku formulována na dialektickém principu. Tedy na principu syntézy protikladů. Liberální demokracie vlastně už sama učinila první krok v tomto směru, tím že všechny názory uznala za legitimní; ona ale nemá schopnost jejich pozitivní syntézy, a proto je musí nechat slepě na sebe narážet v neustálém boji, a sama (liberální demokracie) si nad tímto bojem myje ruce, a staví se do pohodlné role nadstranického rozhodčího, který dbá pouze na zachování obecných regulí boje, ale sám do střetu ideových obsahů nijak nezasahuje.

Jednou větou je tedy možno říci: tato postkapitalistická společnost by se měla vyznačovat vyváženou, autentickou syntézou protikladných společenských elementů na všech úrovních společenského žití. Společnost liberálního kapitalismu tuto úlohu neplní a splnit nedokáže; ona jednostranně preferuje zájem privátní, a jenom ve zcela zřejmých, evidentních případech se odváží prosazovat zájem celospolečenský. V praxi to sice – na současné úrovni a za současné situace – funguje relativně úspěšně; ale to nic nemění na tom, že to není žádné skutečné systémové řešení. V důsledku toho přinejmenším u částí populace vzniká stav trvalé deprivace; a nikdo nemůže předpovědět, jestli se tato deprivace jednou nenahromadí, a nevybuchne kataklyzmatickou explozí. Nedávný útok běsnícího davu na symbol americké demokracie by se mohl ukázat být jenom malou, předběžnou demonstrací toho, k čemu jednou povedou tyto systémově imanentní rozpory a napětí současného kapitalismu.

Dosavadní terminologií vyjádřeno, tato budoucí – hypotetická – společenská formace by nesměla být ani kapitalismem ani komunismem; ale nebyla by ani pouhou konvergencí jejich elementů, neboť konvergence v daném smyslu je jenom mechanickou směsí. Nebyla by ale ani nějakou „třetí cestou“ mezi kapitalismem a komunismem“ – neboť takovéto „mezi“ je samo o sobě prázdné, nemá svou vlastní substanci. Musela by být vlastně kapitalismem a zároveň komunismem – to jest, musela by nést určité znaky obou, ale v takové jejich syntéze, která by znamenala zcela novou systémovou a dějinnou kvalitu.

(Dokončení)

Existuje alternativa ke kapitalismu? I.

Josef Poláček

V souvislosti s mou recenzí knihy historika Jana Rychlíka „Československo v období socialismu 1945 – 1989“ došlo ke krátké výměně názorů mezi jejím autorem a mnou o tom, zda je vůbec reálně možné uvažovat o nějakém druhu demokratického socialismu, respektive vůbec o nějaké pozitivní alternativě ke kapitalismu, která by neznamenala nástup další revoluční diktatury. Nakonec jsem byl J. Rychlíkem vyzván, abych – pokud mám něco takového k dispozici – předložil koncept takovéhoto alternativního nekapitalistického společenského modelu; přičemž si položil tři (fakticky čtyři) základní podmínky, za kterých by takovýto projekt pro něj mohl být přijatelný:

1. nedotknutelnost soukromého vlastnictví

2. volná hra politických sil při naprosté svobodě slova a projevu

3. neutralita v oblasti ideologie.

Moje odpověď zněla, že nějaký definitivní model takovéto postkapitalistické společnosti dnes ovšem nemá k dispozici nikdo; nicméně že se mi postupem času vykrystalizovaly určité základní rysy, kterými by se takováto společenská formace musela vyznačovat. Upozornil jsem ale zároveň, že celá záležitost je krajně složitá, takže není možno ji předestřít v rámci emailové korespondence; a že mnohé její aspekty vyžadují ještě dlouhých diskusí.

Dohodli jsme se tedy nakonec na tom, že svou odpověď zveřejním na těchto webových stránkách; s tím že další otázky je možno prohovořit v následné diskusi.

Vyjasnění základních východisek

Úvodem je ovšem nutno hned poukázat na skutečnost, že jsem zde postaven před úkol někomu – aby se tak řeklo – nově příchozímu v krátké a přehledné formě prezentovat témata, o kterých my v naší komunitě (ať na stránkách Deníku Referendum či zde) – diskutujeme opakovaně prakticky už celé roky. Určité věci které nám jsou už víceméně samozřejmé (přinejmenším jejich argumentační pozadí, i když ne vždy se shodneme na konečném hodnocení) budu teď muset předkládat jako takto vyjasněné, aniž bych měl prostor uvést tento jejich argumentační fundament.

Jedná se především o takové záležitosti jako je

– otázka pravé svobody člověka

– ambivalence kapitalismu

– ambivalence liberální demokracie

– vztah „materiální základny“ a „společenské nadstavby“ ve smyslu marxistické teorie

– otázka směřování dějin

atd.atd.

Poslední jmenovaný bod (směřování dějin) se ostatně zcela aktuálně projeví už v mé první reakci na podmínky, které si stanovil J. Rychlík pro koncept nekapitalistické společnosti. Tedy že pouze za splnění těchto podmínek on by byl ochoten takovéto společenské uspořádání akceptovat. Jinak že raději zůstane u toho stávajícího.

K tomu je nutno zcela zásadně podotknout toto: my máme opravdu jenom dost málo možností budoucímu vývoji cokoli diktovat. Tady se musíme znovu vrátit k otázce determinovanosti dějin, kterou jsem projednával už v rámci původní recenze. Bylo sice řečeno, že „lidé sami dělají své dějiny“ (a bylo to řečeno jak J. Rychlíkem tak samotným Marxem); nicméně stejně tak platí, že člověk v žádném případě nemá neomezenou moc manipulovat (budoucími) dějinami podle své libosti. Je nutno si uvědomit: dějiny lidské společnosti jsou prakticky jednou specifickou součástí obecné evoluce. Tato evoluce staví své aktéry do určitých situací; a oni jsou nuceni tyto situace řešit – a to sice určitým způsobem, pokud chtějí přežít. A pro člověka a celou společnost platí nakonec to samé. Jak už jsem uvedl v mé recenzi: variabilita ani těchto situací (to jest jejich základní momenty), ani variabilita jejich řešení nejsou nekonečná. A mnohdy je naopak velice omezená. To znamená: my si sice můžeme vytyčit, jaký budoucí vývoj společnosti by se nám líbil a který ne; ale fakticky tento vývoj bude probíhat v rámci určitých základních určení, která jsou objektivně daná, a naše přání na tom mohou jen velice málo změnit. (Pro ilustraci připomenu uvedený moment nevyhnutelného vzniku nadhodnoty, a stejně tak nevyhnutelně nastupujícího problému jejího přivlastňování.) – Srv. poznámku pod čarou.

To pak konkrétně znamená: já sice beru na vědomí podmínky pro budoucí, postkapitalistickou společnost vyslovené J. Rychlíkem; ale pokud můj koncept takovéto společnosti má mít nějaký vztah k realitě, pak se musím především držet těch faktorů a koordinátů, které před nás staví samotné dějiny, respektive struktura a dynamika společnosti v současné fázi jejího vývoje.

V každém případě je možno předem postulovat jeden zásadní princip: společenská skutečnost je krajně složitá; a každý realistický model jejího – alespoň relativně – optimálního uspořádání musí být vždy nutně ambivalentní. Neexistují tedy nějaká „čistá“, konečná řešení – ať ve smyslu komunistické společnosti, ale stejně tak ve smyslu liberální demokracie. Je možno právem říci, že veškerá bída celých dosavadních dějin lidstva spočívá v tom, že se vždy přijímala zjednodušená řešení vysoce komplexních problémů. A všechno záleží na tom, jestli se už konečně pochopí, že jedině pravým řešením může být tato vnitřní ambivalence, která jediná dokáže udržovat relativně stabilní, ale zároveň dynamický chod společenského tělesa.

K oněm podmínkám stanoveným J. Rychlíkem je nutno podotknout ještě jedno: toto jsou ovšem základní principy systému liberálního kapitalismu. Jestliže tedy položíme otázku po možných alternativách kapitalismu, ale zároveň apodikticky diktujeme takovéto podmínky – pak je jasné, že nakonec neskončíme nikde jinde, nežli zase u toho samého kapitalismu! Je to asi něco podobného, jako kdyby – poněkud liberálnější – přívrženec komunismu prohlásil, že je ochoten akceptovat i jiný společenský model nežli komunismus, pokud jenom bude splňovat podmínku společenského vlastnictví výrobních prostředků, princip kolektivismu a princip demokratického centralismu! Zkrátka: jestli se opravdu chceme dostat někam dále nežli co nám ukazují dosavadní modely, musíme v prvé řadě být ochotni je přezkoumat opravdu kriticky – a to včetně jejich „nejposvátnějších“ principů a dogmat.

1. Bod první – nedotknutelnost soukromého vlastnictví

Rozeberme si teď tedy první podmínku stanovenou J. Rychlíkem pro hypotetickou postkapitalistickou společnost: nedotknutelnost soukromého vlastnictví.

Z tohoto požadavku samozřejmě hovoří osobní zkušenost autora s vlastnickou formou státně-socialistickou, která se ukázala být v každém případě ekonomicky vysoce neefektivní. Aktem přímé negace tohoto socialisticky kolektivistického vlastnictví pak logicky vyplývá návrat k vlastnictví soukromému.

Jenže: co je to vlastně toto „soukromé vlastnictví“? Když žádáme jeho nedotknutelnost – máme tím opravdu na mysli jeho nedotknutelnost absolutní?… Jenže – takovýmto požadavkem bychom zaostali přinejmenším o tři čtvrtě století za reálným vývojem společenských priorit.

Nejpozději od poválečného německého „rýnského kapitalismu“ platí v zemích vyspělého Západu maxima o „společenské odpovědnosti vlastnictví“. Platí v Německu, platí v severských zemích „švédského socialismu“, platí v Anglii i ve Francii. A co více – platí dokonce i v samotných Spojených státech, které od Anglie převzaly roli prototypu a symbolu kapitalismu vůbec. Pro ilustraci jeden velmi symptomatický případ právě ze Spojených států: bylo to někdy v devadesátých létech minulého století, v období rodící a rozvíjející se computeristiky. Stalo se, že jeden velký výrobce počítačových procesorů do jejich programu zabudoval nějakou funkci, která upadla do podezření že by mohla být k nevýhodě spotřebitelů; dost možná tím že omezovala volný přístup konkurenčních produktů. Tento producent byl proto zažalován, zřejmě nějakou organizací na ochranu spotřebitelů. Před soudem se zástupce oné firmy – zjevně velmi rozhořčen – bránil tím, že je to přece svobodná volba každého výrobce, jaké bude produkovat výrobky: „A i kdybychom se rozhodli naše procesory vložit do sendvičů, tak je to pořád naše svaté právo!“

Jenže: americký soud rozhodl jinak. I ve vedoucí zemi současného kapitalismu soudní nález zněl, že už dávno neplatí absolutní nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Volnost soukromého vlastníka produkovat cokoli a jakkoli končí tam, kde by mohla být k neprospěchu spotřebitelů. – Samozřejmě, americký soud argumentoval právy spotřebitelů, a nehovořil o „celospolečenském zájmu“ (to by znělo zřejmě příliš socialisticky) – ale fakticky je to naprosto totéž. Ještě jednou: nějaká „absolutní nedotknutelnost“ soukromého vlastnictví je v současném moderním světě už dávno pasé. Proti ní stojí zájem celospolečenský; a ten je velmi silnou a mocnou protiváhou.

Ovšem: jestliže padl princip absolutní nedotknutelnosti soukromého vlastnictví – kde je pak možno určit hranici mezi jím, a mezi legitimním zájmem společnosti? Současný stát (a to i ten zcela demokratický!) omezuje soukromé vlastnictví tisícerým způsobem (a však si na to také soukromí podnikatelé neustále hořce stěžují); a on by ho dokonce mnohdy velice rád omezil ještě daleko více, jenomže v určitém bodu naráží na čistě ekonomickou hranici ekonomické únosnosti.

Celkem vzato se tedy věc jeví takto: „soukromé vlastnictví“ jako takové už dávno není nějakým nedotknutelným fetišem. To co je evidentně ekonomicky nepostradatelné, to je soukromé podnikání, bez kterého národní ekonomika ztrácí svou dynamiku. Tady není prostor pro to řešit konkrétní otázky poměru soukromého sektoru a státních opatření ve jménu celospolečenských zájmů; zde je důležité konstatování, že se skutečně ukazuje to, co bylo řečeno úvodem: že skutečnost sama je vždy ambivalentní, a že takové musí být i každé (komplexní) řešení. Na první stanovenou podmínku ohledně možností nekapitalistické společnosti je tedy J. Rychlíkovi možno odpovědět: ano, přítomnost takové či onaké formy soukromého sektoru je zřejmě nevyhnutelná a potřebná; ale tento soukromý sektor v žádném případě nesmí být nějaké nedotknutelné dogma, a musí být nutně doprovázen a vyvažován silnou přítomností zájmu celospolečenského.

___________________________________________

Poznámka pod čarou: Evoluce a determinace

Na rozdíl dejme tomu od fyziky, kde postačí výzkum soustředit na jeden jediný obor, zkoumání na poli společenských a dějinných procesů vyžaduje mnohem širší záběr. Často se stane, že při rozmýšlení nad nějakým společenským tématem se najednou v mysli vynoří nějaký údaj, poznatek ze zcela jiné oblasti, který odhalí nějakou nečekanou souvislost nebo dodá potřebný argument. Jen velice zřídka se ale stane, že se autor nějakého textu či rozboru společenských témat přímo při jeho zpracování dostane k nějakému přelomovému objevu, který zapadne do jeho vlastní argumentační struktury jako klíč do zámku.

Přesně to se mi ale přihodilo právě teď, při psaní tohoto textu o možných alternativách budoucího vývoje lidské společnosti. Shlédl jsem včera v televizi dokumentaci o výzkumu prováděném na jednom druhu ještěrek – tedy napohled zcela vzdálené téma z oblasti evoluční teorie. Ovšem v průběhu této dokumentace se vynořily zcela fascinující objevy a odhalení.

Jedná se o to: bylo zjištěno, že na skupině čtyř karibských ostrovů je rozšířen jeden druh ještěrek žijících na stromech. Ovšem: morfologie těchto ještěrek je diferencována podle toho, v které části stromů žijí: ty co se pohybují ve spodní části a i na zemi, ty mají dlouhé rychlé nohy – aby mohly lépe lovit kořist a samy unikat predátorům. Ty co žijí ve velkých výškách mají především velmi vyvinuté přísavné polštářky na nohou. Ale ty které se pohybují především po velmi malých větvičkách, ty mají malé krátké nohy, s jejichž pomocí mohou obemknout tyto tenké větvičky a bezpečně se na nich udržet.

Otázka teď byla, jestli se z výchozího ostrova na ty další rozšířily už tyto specifické formy – anebo ale jestli se ony ještěrky takto diferencovaly až sekundárně. Průzkumem genetického materiálu DNA se ukázalo naprosto jednoznačně: k této diferenciaci došlo až sekundárně, tedy na každém ostrově nezávisle na sobě – ale s naprosto stejným výsledkem! Je tedy naprosto zjevné, že konkrétní životní podmínky si tu vynutily naprosto konkrétní změny v morfologii. (Tento fenomén obdržel speciální pojmenování: ekomorfismus.)

A teď přijde naprosto klíčový moment. Výzkumníci provedli vlastní evoluční experiment – tento druh ještěrek vysadili na nový ostrov, na kterém předtím nežily. A ony se tam diferencovaly stejně tak naprosto podle předpokladů – a to už během pouhých čtrnácti let! Tady bylo možno sledovat evoluci vysloveně v přímém přenosu.

To pro nás znamená ale především toto přelomové zjištění: budoucnost je možno předpovídat.

Když máme definovány konkrétní životní podmínky, pak z nich můžeme odvodit budoucí vývoj evoluce! Tím je tedy zcela převrácena dosavadní víra většiny evolucionistů v to, že evoluce probíhá chaoticky, neřízeně, a že v ní nelze odhalit žádné obecné zákonitosti.

A nenamlouvejme si, že člověk by se nějak zásadně vymykal z tohoto pravidla, jenom proto že má schopnost myslet. Spíše přesně naopak: právě proto že člověk má schopnost myslet, je uzpůsoben v daných situacích nalézat optimální řešení. A – optimální řešení je ze samé své definice vždy jenom jedno. I pro lidské společenství tedy platí: jestliže budeme mít k dispozici znalost určitých základních životních parametrů (a některé přece jenom známe) – pak můžeme přinejmenším s vysokou mírou pravděpodobnosti predikovat, že lidstvo časem objeví – a také uskuteční – tu jednu specifickou formu své existence, která bude za daných okolností optimálním řešením.

(Pokračování)

Magie Grety Thunbergové

Josef Poláček

O Gretě Thunbergové zřejmě už alespoň něco slyšel, četl nebo viděl každý člověk na této planetě, který má vůbec nějaký přístup k současným komunikačním prostředkům. A zřejmě každý si o ní a o jejím boji za planetární klima učinil svůj názor – ať příznivý či odmítavý. Neboť fenomén Greta Thunberg se nedá přehlédnout, a nedá se ignorovat.

Proč jsem se i já rozhodl k tomu snad až inflačnímu množství všech těchto hodnocení, komentářů, článků, videí o této mladé Švédce připojit i můj vlastní díl, bylo zapříčiněno tím, že jsem v minulých dnech shlédl dokumentární film o této dívence. A přestože i já jsem samozřejmě už předtím věděl o jejím působení a měl jsem nějaké představy o ní a o její osobnosti, přesto mě – musím přiznat – tento dokument zachycující ji z blízkosti oslovil s nečekanou intenzitou. A to sice – nutno připojit – v době a věku, když už dění tohoto světa a jeho aktérů pozoruji s čím dál tím narůstající skepsí, a vlastně i dezinteresovaností. Neboť s určitou životní zkušeností člověk časem zjistí, že skutečně platí, že v lidském světě se nakonec všechno opakuje pořád dokola. Opakují se stále dokola stejná schémata jednání, stejné řeči a stejné pózy politiků, a nakonec i vzorce jednání lidu obecného. Jestli takto distancovaný pozorovatel může být v dnešním světě ještě něčím překvapen, pak v naprosté většině už jenom mírou nestoudnosti, s kterou jeho aktéři projevují – a nezřídka s hrdostí prezentují – svou obhroublost, svou přízemnost, a velmi často i vyloženou ničemnost.

A najednou do tohoto bezútěšného světa vskočí někdo takový jako Greta Thunbergová. A všechna dosavadní klišé jsou najednou pryč; a asi jen velmi obtížně by se pátralo v paměti, kdy naposled někdy někdo – tím spíše někdo takto mladý – dokázal tak hluboce otřást svědomím světa. Snad Jan Palach?…

Ale vraťme se k onomu filmovému dokumentu. Co je na Gretě Thunbergové především natolik fascinující, to je jedinečná kombinace její nedětské vážnosti, a zároveň jakési stále ještě dětské hravosti. Tam kde se plně vnoří do svého poslání – do smrtelně vážného poslání zachránit život na této planetě – tam je její výraz nedětsky přísný a vážný; ale když ji kamera pozoruje v jejím vlastním životě, v běžném rozhovoru s jinými lidmi, byť i třeba také o ekologii, pak znovu a znovu její obličej náhle prozáří spontánní, snad někdy dokonce až trochu rošťácký úsměv. A právě proto celé její vystupování nakonec působí neobyčejně přirozeným dojmem. Je naprosto neklamně znát, že ona se sama nenutí do nějaké umělé, naučené pózy; nýbrž že vždy je naprosto sama sebou, a je takovou jak to právě vyžaduje daná situace.

Ovšem – ze všeho nejvíce fascinující, a vlastně až neuvěřitelné jsou ty scény, kdy ona jako teprve patnáctileté(!) děvče má své první veřejné vystoupení před velkým publikem, na klimatické konferenci v Polsku, před tisíci posluchači. Ano, chvílemi je znát že musí trochu bojovat s vlastní nejistotou – s nejistotou nedospělého teenagera, ale navíc zřejmě i s nejistotou osoby s Auspergerovým syndromem nesnášející přítomnost velkého množství lidí; a přece se znovu a znovu zachytí svého tématu, svého poslání, a pevným hlasem do světa volá své výzvy. – Dost dobře není možné si tu nevzpomenout na slova Ježíše z evangelia, když na misijní cestu vysílá své znejistělé učedníky: „Bude z vás mluvit Duch Svatý!…“

Ano, i u Grety Thunbergové se zdá, jako by nemluvila pouze ona sama – že tu neuvěřitelnou sebejistotu s kterou dokáže atakovat i největší světové státníky nemůže mít pouze sama ze sebe, ale že tato jistota musí mít nějaký jiný, vnější zdroj. Jako by tu ústy této drobné dívenky promlouval skutečně samotný Duch země.

Je tomu už nemalá řada let, když v jedné televizní reportáži z prostředí tibetské buddhistické komunity v exilu došla řeč na to, jestli snad duchovní nadějí do budoucnosti nemohou být snahy o syntézu mezi klasickým buddhismem a mezi duchovním prostředím západního světa. Tibetští mnichové se nad touto položenou otázkou spolu krátce poradili, ale pak jejich soud zněl: „Ne.“ Přinejmenším v současné době v těchto snahách nelze rozpoznat žádný přelomový zvrat. A na otázku západních reportérů, proč zde buddhističtí mniši žádnou zásadní naději pro tento svět nespatřují, tito odpověděli: „Potom by promluvila Země!“

Což tedy zjevně znamenalo, že v tuto chvíli Země ještě stále mlčí; že k tomu aby přišel do tohoto světa nějaký naprosto nový, převratný impuls bude zapotřebí něčeho mnohem silnějšího, nežli jenom víceméně eklektické snahy o propojení některých elementů východní a západní duchovnosti. Ale Greta Thunbergová – mohlo by se stát, že právě jejím prostřednictvím se sama Země hlásí ke slovu? Ke svému právu na přežití?…

Proč tato úvaha nese název „Magie Grety Thunbergové“? – Je tomu už hodně dávno, kdy Andrej Tarkovskij natočil svůj film „Stalker“. Je to jeden z jeho nejsilnějších filmů; svým až neskutečným vnitřním napětím snad vůbec nejsilnější. Tarkovský zde ovšem v prvé řadě reflektoval vlastní životní zkušenost s totalitou, která se mnohdy jevila jako nějaká zcela cizí moc, jako by to byla jakási mimozemská civilizace která iracionálními údery zasahuje do našich životů. Ovšem – bylo by velkou chybou chtít Tarkovského filmy vykládat jenom a pouze prvoplánově, jako pouze politickou alegorii. Tarkovského umění mělo vždy mnohem širší záběr, dotýkalo se nejhlubších momentů přítomnosti člověka v tomto světě vůbec.

A tento Tarkovského film začíná i končí jakousi podivnou, němou scénou, kdy v nějaké dřevěné chatě či příbytku u stolu sedí dívka – už napohled nezvyklého vzhledu, s jakýmsi podivným tělesným postižením, které ji neumožňuje vlastní chůzi. Ale co jí bylo upřeno ve schopnostech a možnostech tělesných, to jí bylo přidáno v oblastech jiných: ona jenom svým upřeným pohledem uvede do pohybu pohár položený na stole, až se tento překulí přes hranu stolu a s hlasitým třesknutím dopadne na zem. A v samotném závěru – typickou Tarkovského obrazovou symbolikou – se tato postižená dívka ukáže být poslední nadějí lidstva; neboť právě ona má svými magickými schopnostmi něco navíc, co nemá nikdo jiný kromě jí samé.

A nemohu si pomoci, ale při sledování onoho dokumentárního filmu o dívce Gretě Thunbergové, postižené Aspergerovým syndromem, jsem si musel vzpomenout na tu dívku z Tarkovského „Stalkera“. Že by tento svět mohl zachránit opravdu už jenom někdo, kdo není, kdo nemůže být „normální“ jako všichni ostatní, ale kdo byl svým osudem donucen dívat se na svět, na život zcela jiným pohledem, v nějaké zcela nové perspektivě?…

Těžko hádat, těžko soudit. Ale pro mě v každém případě Greta Thunbergová zůstává jedním z mála světlých zjevení v tomto profánním a bezduchém světě. Je jednou z velice mála těch, kterým je stále ještě možno věřit, že svou věc myslí skutečně upřímně a opravdově. A že za ní stojí celým svým životem.

Eva Hájková: Oblaka
Eva Hájková: Forum
Josef Poláček: Oblaka
Josef Poláček: Forum
Josef Poláček: Forum
Eva Hájková: Oblaka
Eva Hájková: Forum
Eva Hájková: Forum
Josef Poláček: Forum
Josef Poláček: Oblaka
Eva Hájková: Forum
Eva Hájková: Forum
Jaroslav Nushart: Forum
Eva Hájková: Oblaka
Eva Hájková: Forum
Jaroslav Nushart: Oblaka
Ivo Horák: Oblaka
Eva Hájková: Oblaka
Josef Poláček: Oblaka
Josef Poláček: Oblaka
Josef Poláček: Forum
Eva Hájková: Forum
Eva Hájková: Oblaka
Eva Hájková: Oblaka
Eva Hájková: Oblaka
Josef Poláček: Oblaka
Josef Poláček: Oblaka