Rubrika: TEXTY

Škola základ života

Eva Hájková

Přelom srpna a září býval v mém dětství neodmyslitelně spojen se začátkem nového školního roku. Patřilo k němu pár krásných dnů proteplených slunečními paprsky zralého léta. Koncem srpna poletovaly vlaštovky neklidně sem tam a posedávaly na drátech elektrického vedení. Chystaly se k odletu.

Ze školní brašny, které jsme u nás říkali aktovka, se otřel prázdninový prach, aby ji bylo možno začít plnit novými školními potřebami. Byly to nové učebnice, ještě nepopsané sešity s čisťoučkým savým papírem, nové tužky a pastelky, pera, štětce a vodové barvy, gumy svítící čistotou, ořezávátka různých tvarů a barev…. Část těch věcí dávala škola zdarma, zejména na prvním stupni. Učebnice se obvykle zapůjčovaly. Nebývaly vždy nové, protože je museli předávat starší žáci mladším. Balili jsme je do fialově modrého papíru nebo do obalů z PVC. Něco se muselo koupit, a tak se v prvních zářijových dnech občas tvořily v papírnictví fronty.

Na začátek školního roku jsem se těšila i netěšila. Netěšila proto, protože nastával konec prázdninové volnosti a na obzoru se rýsovaly nové povinnosti. Zato jsem se těšila na setkání se spolužáky, na to, že skončí samota, která už se pomalu blížila nudě.

Měla jsem školu vždy ráda. Kdesi hluboko v sobě nosím představu, jak má taková ideální škola vypadat. Měla by to být budova jedno- nebo dvoupatrová se sedlovou střechou a vikýřem v průčelí, s velkými okny, která vpouštějí dovnitř mnoho slunečního svitu, s prostornými dveřmi uprostřed. Nade dveřmi by určitě neměl chybět nápis: ŠKOLA, aby každý hned věděl, co je to za dům. Poblíž by se mohla nacházet školní zahrada nebo by tam mělo růst alespoň několik stromů. Ve třídách by byla veliká okna plná slunce s širokými parapety plnými živých květin, o které by se staraly samy děti. Nedaleko by se se rozprostíral les nebo alespoň park, kde by se daly na podzim sbírat kaštany.

Škola, do které jsem jako šestiletá dívenka začala chodit, byla skoro taková, jak si ideální školu představuji. Co já jsem se do ní natěšila! Vždyť človíček, který ještě ani nechodil do školy, nebyl tehdy u starších dětí v žádné vážnosti! Proto musel pořád počítat, kolikrát se ještě vyspí, než nastane onen slavnostní den, kdy se stane školákem. Jaké to asi bude?

Všimli jste si, že prvního září častěji prší než svítí slunce? Můžete si na to skoro vsadit. Ani můj první školní den se nemohl pochlubit hezkým počasím. Myslím, že bylo zataženo. Ráno ve tři čtvrtě na osm se před školou shromáždilo větší množství osob, nejen dětí, ale i dospělých, protože prvňáčky doprovázeli rodiče. Nějaký chlapeček přebíhal ulici a naneštěstí ho srazilo auto. Všichni dospělí kolem mě říkali: No, ten tedy bude mít hezkou památku na začátek školy! Pak už se šlo dovnitř a já jsem na tu událost rychle zapomněla. Škola byla totiž úžasná a paní učitelka také!

Ve třídě stály staré dřevěné lavice se sklápěcími sedátky a s mírně šikmou psací plochou, s důlkem na kalamář – i když se už ke psaní vesměs používala výhradně plnicí pera. Pod lavicemi byly umístěny police na knížky a sešity a na boční straně byl háček na pověšení školní brašny se svačinou. Denně jsem si nosívala chleba s máslem a jablko.

Na stěně byly zavěšeny obrázky, které sloužily jako názorné pomůcky. U prvňáčků to byly především obrázky s písmeny a doprovodnými básničkami: „O“ jako ovečky, „U“ jako umývadlo, „A“ jako Alenka nebo auto… Některé z básniček umím dodnes odříkat zpaměti. Písmenka jsem znala už před nástupem do školy, ale nikdy jsem se tam kvůli tomu nenudila.

Na čelní stěně byla tabule a vlevo u okna stůl paní učitelky. Ve druhém koutě umývadlo se studenou vodou a s ručníky, které jsme si přinesli z domu. Podlahy v přední části tříd bývaly tehdy zvýšené. Tvořily tzv. stupínek, takže vyučující seděl na vyvýšeném místě. A ten, kdo šel k tabuli, musel také na stupínek, odkud ho bylo ze zbývající části třídy krásně vidět. Na stupínku bylo i piáno, na kterém učitelka někdy doprovázela náš sborový zpěv.

Hned na začátku jsme obdrželi první učebnice – Živou abecedu, Slabikář a Početnici. Dostali jsme i desky na písmenka, sešity, tužky, pastelky a vodové barvy. Protože jsme jako prvňáčci ještě neuměli číst, každý z nás měl své sešity a učebnice označeny razítkem. Mou poznávací značkou byl tulipán. Paní učitelka disponovala mnoha různými razítky a zpočátku nám je tiskla místo známek do sešitků. Když už jsme znali číslice, toužili jsme po červené jedničce s hvězdičkou. To byl tehdy vrchol ocenění. Dnes prý se k informování rodičů užívá elektronických žákovských knížek.

Zpočátku jsme psali tužkou. Obtahovali jsme různé tvary, abychom si procvičovali zápěstí, potom písmena, a nakonec, když už nám šlo psaní tužkou, dostali jsme povolení psát plnicím perem do sešitů s širokými linkami. Nechtěné kaňky se musely ihned odsávat savým papírem, který pak býval plný modrých skvrn. Na piják se nesmělo čmárat, což ovšem bylo téměř nemožné dodržet.

Vyučovalo se jen dopoledne, ale zato i v sobotu. Ráda jsem ve vyučování četla nahlas, protože to mi velmi dobře šlo. A nerada jsem hrála v počtech na „zmrzlíka“, protože jsem nebyla právě nejrychlejší. Příležitostně nám paní učitelka zapůjčovala dřevěné čtverečky, kolečka, obdélníčky a trojúhelníčky v různých barvách – červené, modré, zelené, žluté, bílé. Ty jsem si vždycky přála mít doma. Barevné pastelky a vodovky jsem měla také ve velké oblibě, stejně jako barevné papíry sloužící k vystřihování.

Líbila se mi i prostorná tělocvična, plná zajímavého nářadí, které jsem dřív neznala. Mívala jsem velkou chuť si všechno vyzkoušet. Hlavně vysoko zavěšené kruhy, na které v hodinách tělocviku téměř nikdy nepřišla řada. Pamatuji si, že jsem jednou plakala, protože se mi uvolnil a rozpletl jeden ze dvou copů, právě ve chvíli, kdy jsme se měli na školním dvoře fotografovat. Paní učitelka mi to naštěstí spravila.

Pamatuji také sezení v lavicích se vzorně založenýma rukama (dnes už to snad nikdo nezná). Pamatuji, že se za trest mohlo stát v koutě, ačkoliv mě osobně to nikdy nepostihlo. Ve škole vládla kázeň, oproti dnešnímu standardu těžko představitelná. Možná někdo řekne, že to bylo špatně. Nebo naopak, že je to jen mé zdání. Že ve škole se odjakživa vyrušovalo, a že děti nikdy nebývaly žádní andílci. Jistěže ne, ale přesto si myslím, že se tehdy víc dodržovala kázeň. Děti zřejmě mívaly větší schopnost se té kázni podřídit, protože k ní byly vedeny také doma. Zdá se, že většina z toho už znamená hlubokou minulost, která se nikdy nevrátí. Jaká asi bude škola budoucnosti? A jakou roli v ní budou hrát počítače a internet? Zanechají první školní léta v dětských duších podobnou pozitivní stopu jako kdysi ve mně? Budou na ně lidé vždy tak vděčně vzpomínat?

Mrazivá balada

Eva Hájková


MRAZIVÁ BALADA

Slunce je nízko

svátky jsou blízko

V mrazivé chýši

zima mě svírá

až pláče víra

A co Bůh? Slyší?

Zimou se třesu –

já v husí kůži

Zkřehlými prsty

utrhnu růži

co na skle okna

vykvetla z jíní

Na prsty dýchám

V ledové síni

dlouží se stíny

Rampouchy slzí

Brzy už brzy

roztaje pýcha

Půlnoční zvony

do ticha bijí

a moje srdce

bije s nimi

Naděje lichá

po slunci vzdychá

Umlkly zvony

srdce je zticha

Duby. Biblický motiv.

Eva Hájková

DUBY

Prosincové odpolední slunce

přívětivě ale chladně září

Jdu úvozem – na svět se dívám zdola

a všechno vidím proti obloze

Žlutošedá kůra dřevin

kontrastuje s její jasnou modří

Ostré větve šípků se drápou

ke korunám stromů

jako by je chtěly korunovat

lesklými rudými plody

Ptáčci odlétli někam do zahrad

za lepším zobáním

Zlatohnědé listí dubů

se zimomřivě chvěje na slunci

a nahlas šustí ve větru

Ještě se nechystá opadat

Do jara je dost času

Duby jsou nerady nahé

Možná je zebe mráz…

Ještě se krajinou prožene

mnoho studených zimních větrů

Ještě ji mnohokrát zasype sníh

nebo ji při oblevě zbičuje liják

než spadne z dubů poslední list

Čeká je nové rašení

Čeká je mnoho nových jar

a mnoho nových zim

Budou tu stát ještě stovky let

ale my nebudeme

BIBLICKÝ MOTIV

Proniklo Slovo věčnou tmou,

v prázdnotě svět se objevil.

Duch, jenž se vznášel nad vodou,

pak světlo od tmy oddělil.

Když svět byl vodou prostoupen,

stvoření minul první den.

Pak horní vody nebeské

Stvořitel klenbou oddělil.

Níž stály vody pozemské,

v propastnou tůň se déšť jen lil.

Když svět byl takto rozdělen,

stvoření minul druhý den.

Přikázal vodní hlubině,

aby se v moře změnila,

potom dal vzniknout pevnině,

jež zelení se pokryla.

Bůh byl s tou prací spokojen.

Stvoření minul třetí den.

Nebeskou klenbu vyzdobil

měsícem, sluncem, hvězdami,

správci je času učinil,

ať věčně září nad námi.

Byl jejich krásou potěšen.

Stvoření minul čtvrtý den.

Zrodil se život pod vodou –

ryby a havěť ve vlnách.

A ptáci pluli oblohou

zahnízdit kdesi v korunách.

Svět zvířaty byl obydlen.

Stvoření minul pátý den.

A člověk vstoupil na scénu,

aby se Bohu podobal.

Z hlíny byl Adam. Za ženu

pak Stvořitel mu Evu dal,

tu pomocnici pro radost,

když v spánku vyndal jeho kost.

Tu Bůh oběma požehnal.

Vždyť byli jeho obrazem.

A nad zemí jim vládu dal

Tak v práci minul šestý den.

Pak Stvořitel si odpočal

a sedmý den se svátkem stal.

Nebe nad námi a v nás

Eva Hájková

Když je člověk dítětem, zdá se mu, že nebe se stýká se zemí v místech, kde je viditelný obzor. Možná by stačilo vylézt tamhle na ten kopec a dotkneš se mraků nebo duhy! Ale i dítě velmi brzy zjistí, jak se věci mají. Na vrcholku kopce se odkryje nový obzor. Žádná cesta nevede do nebe. Nebe je pořád stejně daleko.

Už na základní škole se mi líbil spirituál „Pole s bavlnou“, který zpívali Plavci. Začínal slovy: „Pane můj, co v nebi je tvůj dům…“ Ano, v nebesích či na výšinách lidé odedávna spatřovali Boží sídlo. Hospodin je Pánem nebes i země, ale za jeho hlavní sídlo je považováno nebe. Nebesa, ta patří Hospodinu, zemi dal však lidem. (Ž 115,16)

„Otče náš, který jsi v nebesích…“ – začíná Ježíšova modlitba.

„Hospodin je ve svém svatém chrámu, Hospodin má trůn svůj na nebesích.“ (Ž 11, 4) Nebo také „Hospodin je ve svém svatém chrámu. Ztiš se před ním, celá země!“ (Abk 2,20)

Šalomoun, který jako první postavil Hospodinovi chrám, se Boha ptá: „Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval?“ (1Kr 8,27) Když byl chrám dokončen, naplnila ho Boží sláva v podobě oblaku, podobně jako předtím po staletí naplňovala stan setkávání. To byla Boží přítomnost na zemi. Bůh sídlil na nebesích a na zemi byl přítomen v podobě své slávy. Obyčejní smrtelníci se nesměli ani přiblížit ke schráně úmluvy, která byla nejdříve ve stanu a potom v chrámu.

Když se chrám stal neplodným, přišel Ježíš, aby připravil nový Boží chrám – ten v lidském srdci. „Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, ten je pánem nebe i země, a nebydlí v chrámech, které lidé vystavěli“ – řekl svatý Štěpán. (Sk 17, 24) Bůh v osobě Ježíše Krista říká v Komenského Labyrintu Poutníkovi: „Synu, já na dvou místech bydlím: na nebi v slávě své a na zemi v srdci zkroušeném.“ Ta Komenského (a předtím Štěpánova) věta potvrzuje, že Boží sláva už na zemi nepřebývá v chrámech, jako tomu bylo dříve. Duch svatý sídlí v lidských srdcích a Ježíš je přítomen tam, kde se dva nebo tři sejdou v jeho jménu. K Bohu se dál modlíme jako k Otci, který je v nebesích, jak nás to naučil Ježíš. Ale víme, že Duch Boží je přítomen i v našem nitru. I uvnitř nás je něco jako nebe. Přesto ho někteří lidé nenacházejí.

Samotné nebe muselo dávnověkým lidem připadat svaté. Vždyť bylo tak čisté, tak vzdálené, tak nedotknutelné! Svaté bylo oddělené od nesvatého a nebe od země. Na zemi bylo možno vidět špínu a ošklivé věci, ale na nebi ne. Šmouhy mračen na obloze se nepočítaly, protože mraky přinášely životodárnou vláhu. Některá oblaka jsou navíc krásná.

Nebe bylo chápáno jako svaté v různých kulturách. V Číně ho pokládali přímo za božstvo. Císař byl synem Nebes a musel mít mandát Nebes. Muselo to být na něm poznat, jinak by ho dvořané odstranili a dosadili jiného.

My křesťané Boha s nebesy neztotožňujeme. Nebesa nejsou věčná. Nebyla tu před počátkem světa a nebudou tu navždy. („Nebesa se rozplynou jako dým a země zvetší jako roucho, rovněž tak její obyvatelé pomřou. Ale má spása bude tu věčně, má spravedlnost neztroskotá.“ – Iz 51,6) Můžeme však obdivovat jejich krásu. Ano, obloha je krásná. Tvary oblaků prozářené sluncem připomínají někdy krajinu s jezery, s temně modrými hlubinami uprostřed zasněžených kopců. Jako bychom na obloze viděli obdobu toho, co je na zemi. Jen je to křehčí a krásnější; jakoby pohádkové.

Noční obloha, ta pro nás viditelná část vesmíru, je tajemná, plná světel. Čas od času se na ní objevují pozoruhodné astronomické úkazy. Naši předkové je často pokládali za Boží znamení. Obloha je totiž zvlášť vhodná k tomu, aby se na ní ukazovala různá Boží znamení. Znamení na nebi jsou široko daleko viditelná. Vidí je velké množství lidí ze všech koutů země. Tak mohla Betlémská hvězda přivést tři mudrce od Východu, aby se přišli poklonit nově narozenému Králi. Nebesa mluví. „Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou.“ (Ž 19,2 N) Nebesa jakožto součást stvoření mají za úkol chválit Hospodina. „Chvalte ho, nebesa nebes…“ (Ž 148, 4)

Všimla jsem si, že slovního spojení „nebesa nebes“ je v Bibli užito opakovaně. Použil ho také Šalomoun ve výše uvedeném citátu. Vychází snad z představy, že nebe se skládá z více sfér. Pavel píše ve svém listu (2K 12, 2), že byl (buď on sám nebo jeho duch) ve vytržení přenesen do třetího nebe. Vlastně i samotný tvar „nebesa“ označoval v praslovanštině (a dosud snad v některých slovanských jazycích označuje) plurál, zatímco „nebe“ je v čísle jednotném.

Ve Zjevení je psáno, že z nebe jednou sestoupí na zem svaté město – nový Jeruzalém, vystavěný ze zlata, perel a drahokamů. Náš domov je zatím v nebi, potvrzuje Pavel v listu Filipským.

Boží lid věří, že Ten, který je v nebi, sestoupí jednou sem dolů na zem. Boží vůle bude platit jak nahoře, tak i tady dole. Věříme, že v nebi si ukládáme poklad, který nepodléhá zkáze: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi.“ (Mt 19, 21)

Jen svým čistým srdcem a svými dobrými skutky, za které na zemi nedostaneme odměnu ani pochvalu, si připravujeme poklad v nebi. Na základu, kterým je Kristus, můžeme stavět ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy (1K 3,12). Nic však nebudou platit skutky, na které jsme sice pyšní, jenže nevykonali jsme je z lásky. Všechno jiné, než dobré dílo vykonané z lásky, je pouhé dřevo a sláma, které shoří, až budeme procházet ohněm. A jenom láska nakonec bude tím, co přetrvá na věky věků.

Boj V. Bělohradského proti „digitálním mělčinám“

Josef Poláček

Poznámka úvodem: tento text byl původně sepsán jenom jako komentář v sekci „Forum“ na jeden aktuální novinový článek. Poté jsem se ale rozhodl uveřejnit ho jako samostatný text – za prvé pro jeho rozsáhlost, a za druhé pro význam jeho centrálního tématu. Z daných příčin tento text ale může trpět určitou nepřipraveností; je zde otištěn víceméně tak jak byl sepsán jako pouhý běžný komentář.

V dnešním vydání deníku Právo (18.11.2021, příloha Salon) byla otištěna část předmluvy k nové knize českého autora politicko-filozofických textů V. Bělohradského; článek má název „Čas pléthokracie“. (Pléthokracie – vláda tematických a dočasných většin.) V této předmluvě Bělohradský v zásadě rekapituluje svůj vlastní ideový vývoj od roku 1989; a dokonce své dřívější názory podrobuje určité kritice a revizi. Musím přiznat: pro tentokrát jsem více nežli kdykoli jindy mohl získat určité pochopení pro ideové postoje tohoto autora; z tohoto hlediska je to vlastně snad ten vůbec nejcennější text, který jsem od něj kdy (přinejmenším v posledních letech) četl.

Až se mi jednu chvíli skoro zazdálo, že bych s ním přece jenom mohl do určité míry sdílet společné názory; až se pak v závěru ukázalo, že je to nakonec pořád ještě ten samý, v zásadních otázkách nijak nezměněný Bělohradský jako vždy v minulosti.

Bělohradský napřed líčí, jak původně převzal disidentský koncept „přirozeného světa“ (jakožto kontrast k umělému světu ideologií); ale postupem času se mu i tato disidentská fixace na toto téma čím dál tím více zdála být taktéž jakýmsi ideovým fundamentalismem. A on se podle svých slov čím dál tím více rozcházel s jakýmkoli druhem fundamentalismu; až si vysloužil kritiku že – v českém veřejném diskurzu – znivelizoval respektive zrelativizoval všechny hodnoty. (Přesně z toho důvodu jsem jeho názory znovu a znovu kritizoval i já sám.)

Jeho klíčový výrok na dané téma je zřejmě tento: „Filosofická kritika fundamentalismu je jedním z velkých příběhů Západu: vypráví o tom, proč jeden příběh chce být více než jen příběhem, proč se jeho vypravěči neumějí smířit s tím, že jejich instance jsou jen vyprávěním, proč chtějí, aby byly happy endem lidstva. A proč jsou cestou k tomu happy endu tak krutí.“

Jistě: po všech zkušenostech s totalitními režimy jmenovitě ve 20. století a s jejich ideologiemi se takovýto kritický postoj vůči „fundamentalismům“ může zdát být zcela oprávněný. Jenže – právě tady se naprosto jasně ukazuje totální (a vysloveně fundamentalistický!!) Bělohradského relativismus, přecházející až ve vyslovený nihilismus.

Všechno co vůbec jenom lidský duch v celých dějinách vytvořil za velké a velkolepé projekty a ideje, nic – naprosto nic! – z toho nemá platit více, nežli pouhé „vyprávění“!!

A tak Sokratův neústupný důraz na vedení lidské duše k pravdě a mravnosti (podložený jeho vlastním životem, tj. jeho obětováním) není ničím více nežli jenom jakýmsi nezávazným „vyprávěním“; Platónův monumentální koncept imateriálních vůdčích idejí (na kterém do značné míry stojí i povelikonoční křesťanství) není ničím více nežli pouze „vyprávěním“ jakéhosi dávného filozofa, a samotné křesťanství (včetně smrti Ježíše na kříži) opět není ničím závažnějším a závaznějším nežli pouze jakousi dávnou „vyprávěnkou“.

Nic, naprosto nic tedy nemá mít nějaký vyšší status nežli pouhého subjektivního příběhu – ovšem s jedinou výjimkou samotného Bělohradského pluralismu a relativismu; tento jeho vlastní názor z jakýchsi záhadných důvodů nespadá do oné kategorie „pouhého vyprávění“, nýbrž má platit jako absolutní a nijak nezpochybnitelná maxima!!

Přitom – a to činí postoje V. Bělohradského natolik paradoxními – je to on sám, kdo velice přesvědčivě ukazuje, k jak nihilistickým důsledkům vede jím propagovaný princip pluralismu a liberalismu ve světě politiky, respektive v politické demokracii! Sám Bělohradský konstatuje:

„Legitimnost moci je v moderních demokraciích dána ustavením názorové většiny ve volbách, v digitálních mělčinách se však tradiční názorotvorné procesy rozpadly a názory se přibližují pouhému g u s t u. Ryba smrdí od hlavy, liberální demokracie od voleb.“ (!!)

A Bělohradský k tomuto konstatování pak staví ještě zcela jednoznačnou, ve vztahu ke klasické demokracii vysloveně kacířskou otázku:

„Mohou být většiny z digitální mělčiny zdrojem legitimní moci?“ (!!)

K těmto zcela klíčovým problémům současné demokracie pak Bělohradský připojuje (a tím bohužel celou záležitost jako obvykle značně rozmlžuje) další témata, jako je ekologie a jakási „hybridizace“.

Zůstaňme na rozdíl od něj u zcela zásadního tématu. Bělohradský zde tedy zpochybnil samotné jádro principu liberální demokracie – institut voleb, respektive legitimitu procesu utváření „vůle lidu“, jakožto údajně absolutního suveréna v této demokracii.

Já se zde ani vůbec nebudu zabývat problematizování této údajné „vlády lidu“ za podmínek kapitalismu (to by bylo už na jiné téma); naprosto postačí podívat se blíže na onen institut voleb a lidového mínění. Bělohradský tedy naříká nad „digitálními mělčinami“, které prý vedou k rozpadu „tradičních názorotvorných procesů“.

Podle Bělohradského tedy zřejmě kdysi (snad v jakémsi bájném „zlatém věku“ demokracie?…) existovaly blažené doby, kdy politika ve státech liberální demokracie byla provozována výhradně moudrými, rozmyslnými, odpovědnými a ušlechtilými občany a politiky – a teprve s nástupem digitalizace náhle došlo k jakémusi ďábelskému zvratu, kdy se do všeho začal míchat nějaký digitální plebs.

Když si ale vzpomeneme třeba jenom na časy československého parlamentu v naší – stále ještě často tak glorifikované – První republice, jaký obraz tu spatříme? Snad obraz uvážlivých, odpovědných politiků? Usilujících nezištně o obecné blaho? – Divoké hádky, ideologické střety, výtržnosti a bitky přímo v budově parlamentu – to je reálný obraz tehdejších zákonotvorných procesů. A samotný lid? – Poté co bylo prosazeno všeobecné volební právo, bezprostředním důsledkem byla až děsivá míra korupce – samotného voliče! Bylo pak nutno zavést speciální zákonodárství o tom, co se smí – a hlavně nesmí – dít přímo ve volebních místnostech a bezprostředně před nimi, neboť se jinak dělo naprosto běžně, že voličské hlasy byly masově kupovány – a to doslova za pivo a za uzenku! – v samotný den voleb, přímo před volebními místnostmi. V té době vznikl přímo speciální termín pro „uzenkové hlasy“.

Zkrátka: Bělohradský sice správně konstatuje naprostou devastaci veřejného diskursu v kontextu stávající liberální demokracie a jejích procesů tvorby státní (respektive lidové) vůle; ale ve skutečnosti se zcela vyhýbá skutečnému problému, tím že ho přesouvá a redukuje jenom na bezprostředně přítomný digitální věk.

Bělohradský ve svém článku píše, že jeho centrálním tématem je vztah mezi legalitou a legitimitou; ale odmítá připustit, že tento problém se vynořuje už se samotným principem plurality jako takové. Právě té plurality, která všechny vyšší ideje redukuje a devalvuje na pouhá subjektivní, nezávazná „vyprávění“. Kde bláboly hospodského opilce mají naprosto stejnou hodnotu jako velkého antického myslitele nebo duchovního zvěstovatele.

Celkem vzato, Bělohradský tedy správně konstatuje krizi současné doby respektive současné liberální demokracie; ale nepřispívá ničím k jejímu vyřešení, protože odmítá spatřit a uznat její skutečně kořeny.

Živá voda

Eva Hájková

Kdo měl v dětství rád pohádky, jistě ví, že některé z nich vyprávějí o živé vodě. Vzpomínám si namátkou, že se o takové zázračné vodě můžeme dočíst ve Zlatovlásce, v pohádce Pták Ohnivák a liška Ryška a také v pohádce Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Tam na prameni živé vody seděla veliká žába, kvůli níž voda nemohla prýštit.

Ale i zcela obyčejná voda je k životu nezbytná. Lidé si jí někdy začínají vážit teprve tehdy, až se jim jí nedostává. V tomto smyslu může být i obyčejná voda živou vodou.

Voda má své nezastupitelné místo také v Bibli, která nám vypráví úžasný příběh o vztahu Stvořitele a stvoření. Hned od samého počátku, když byla země ještě pustá a prázdná se vznášel Boží Duch nad vodami. Bez vody by to nešlo.

Voda napájí vše živé. Zahradu Eden zavlažoval pramen, jenž se větvil ve čtyři mohutné řeky. Voda ale také přinášela zkázu a smrt, když jí bylo příliš, jak názorně ukazuje příběh o potopě světa. I hučící a hlučící moře, k němuž jsou často přirovnávány národy, bylo krajně nebezpečné. Jeho hlubiny patřily k říši smrti, k hlubinám podsvětí, jak o tom svědčí prorok Jonáš: „Zachvátily mě vody, propastná tůň mě obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu. Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky.“ (Jn 2,6) O propastných tůních je ve Starém zákoně mnoho zmínek. Je to tak krásně poetické sousloví (aspoň mně se tak jeví), že by snad byla věčná škoda přeložit jej jiným výrazem.

Nebezpečná je nejen hlubina, ale i valící se proud vody. Proto je nepřítel líčen jako povodeň, jako záplava: „Hle, od severu vystupují vody a stanou se rozvodněným tokem. Zaplaví zemi se vším, co je na ní, město i ty, kdo v něm bydlí“ (Jr 47,2).

Nebo zde: „hle, proto Panovník na ně uvede vody Řeky, dravé a mnohé, krále asyrského s celou jeho slávou. I vystoupí ze všech svých řečišť a bude se valit přes všechny své břehy.“ (Iz 8,7) Řekou s velkým Ř je snad Eufrat. Valícím se veletokem je i Nil. „Egypt vystupuje jako Nil, jako řeky, jejichž vody se vzdouvají.“ (Jr 46,8)

Valit se jako řeka či záplava mohou však nejen nepřátelé, ale též právo a spravedlnost: „Ať se valí právo jako vody, spravedlnost jak proudící potok.“ (Am 5,24) „jako záplava se valí spravedlnost.“ (Iz 10, 22) A dokonce i pokoj či moudrost lze přirovnat k řece nebo k záplavě: „Jen kdybys dal pozor na má přikázání, byl by tvůj pokoj jako řeka a tvá spravedlnost jako mořské vlny, (Iz 48,18)“ „Poznání moudrého stoupá jako záplava a jeho rada je jako životodárný pramen.“ (Sír, 21,13)

A zase jsme u vody životadárné. Ale voda v biblických knihách je živá i jinak, jak názorně ukazují zejména žalmy. Je živá v tom smyslu, v jakém je živé veškeré stvoření, zvlášť to, které je nadáno pohybem. Bůh totiž stvořil živou přírodu, nikoliv mrtvou, pasivní hmotu. Stvořil živly, které se dovedou i bouřit, ale nakonec stejně poslechnou Pána stvoření, protože On je umí ukáznit svým řádem.

Voda je symbol života. Voda je živá, voda se nejen vzdouvá a hučí. Voda vidí, voda mluví, voda volá, voda má ruce, voda truchlí, voda utíká, voda chválí Hospodina, ale též se před ním svíjí v křeči, protože On přece dokáže ve svém stvoření vzbuzovat respekt.

„Dlaněmi nechť zatleskají řeky, s nimi ať plesají hory.“ (Ž 98, 8)

„Propastná tůň praví: ‚Ve mně není,‘ moře říká: ‚Já ji nemám.‘“(Jb 28,14)

„Ať ho chválí nebesa i země, moře se vším, co se v nich hemží.“ (Ž 69,35)

„Propastná tůně na tůni volá v hukotu peřejí tvých.“ (Ž 42, 8)

„Propastná tůň do křiku se dala, vysoko vzpíná své ruce.“ (Abk 3, 10)

„V den, kdy sestoupí do podsvětí, zavřu nad ním propastnou tůň a způsobím, aby truchlila, zadržím její proudy, hojné vody budou zastaveny.“ (Ez 31, 15)

„Zvedají řeky, Hospodine, zvedají řeky svůj hlas, zvedají řeky své vlnobití. Nad hukot mohutných vodstev, nad vznosné příboje mořské je vznešenější Hospodin na výšině. (Ž 93, 3-4)

„Moře to vidělo a dalo se na útěk, Jordán se nazpět obrátil.“ (Ž 114, 3)

„Spatřily tě vody, Bože, vody tě spatřily a svíjely se v křeči.“ (Ž 77, 17)

„Umíš zvládnout zpupné moře, zkrotit jeho vzduté vlny.“ (Ž 89, 10)

Jistě bychom v biblických knihách našli ještě mnoho podobných překrásných obrazů vody.

Mojžíše, když byl ještě nemluvnětem, unášel proud. Bůh ho zachránil a Mojžíš, jehož jméno znamená „z vody vytažený“, se později stal člověkem, který se nenechal unášet proudem. Plynutí vody se podobá plynutí času a její proměnlivost se podobá proměnlivosti světa. Když byli Šimon Petr a jeho bratr Ondřej svým Mistrem učiněni rybáři lidí, pomáhali je jakoby vytahovat z vody – dělali z lidí ty, kteří se nenechají unášet proudem, kdo nepodléhají proměnám světa, protože jsou zachráněni pro věčnost.

Ponořit se do vody a vyjít z ní znamená získat nový život. Koupel ve vodě byla znakem rituální čistoty – omytí od hříchů. Zaujalo mě, že u Šalamounova chrámu byla zřízena bronzová vodní nádrž, kterou nazývali mořem. V bronzovém moři se omývali kněží, jak nás zpravuje Druhá kniha Královská. Podle popisu to musela být nádhera! Později se dovídáme, že Babylóňané po dobytí Jeruzaléma bronzové moře rozbili a kov odvezli do Babylónu. A jak smutné pak asi bylo sedávat u babylónských řek, jejichž vlny se valily do dáli, a vzpomínat na rozbitý chrám a na bývalou slávu!

Čistá voda z pramenů zahání žízeň a osvěžuje. Studny a studánky byly nezbytnou součástí země. Lidé, kteří dobře znali pouštní suchopár, si jich velmi vážili. Také Ježíš, když byl unaven cestou Samařskem, se potřeboval docela obyčejně napít, proto se zastavil u Jákobovy studny a požádal ženu, která se tam vyskytla, aby mu nabrala vodu. Na oplátku Samařance prozradil, že existuje ještě jiná voda: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ (Jan 4, 13-14)

Ano, Bůh chtěl, aby celé jeho stvoření bylo plné života, a nejvíc mu záleželo na tom, aby byl živý ten, koho si stvořil jako svého společníka a přítele, kdo však ho neustále opouštěl a zrazoval. Bůh sám je pramenem, z něhož vyvěrá živá voda, jak je zmíněno už v Jeremiášovi: „Dvojí zlo spáchal můj lid: Opustili mne, zdroj živých vod, a vytesali si cisterny, cisterny rozpukané, jež vodu neudrží.“ (Jr 2, 13)

Opouštěli a potom litovali. A zase věřili, že Bůh je neopustí, jako oni jeho, že jim svou živou vodu jednou vrátí, jak to slibovali proroci: „V onen den potečou z Jeruzaléma živé vody, polovina k Mrtvému moři na východě a polovina ke Středozemnímu moři na západě. Potečou v létě tak jako v zimě.“ (Za 14, 8)

Ezechiel ve 47. kapitole vypráví o prameni, který vytéká z pod prahu chrámu. Je to životodárný pramen, „neboť kam se vlévají ony vody, tam se vody moře stávají zdravými a zůstane naživu všechno tam, kam se ten potok vlévá.“ (Voda je živá a když se její proud vlije do Mrtvého moře, jeho voda se uzdraví, ožije). Ezechiel dále líčí, že „na obou březích vzejde rozličné ovocné stromoví, jemuž nebude vadnout listí, jež nepřestane plodit, ale každý měsíc přinese rané plody, neboť vody, které je zavlažují, vytékají ze svatyně. Jeho ovoce bude sloužit za pokrm a jeho listí jako lék.“

Táž nekonečná touha Božího lidu po živé vodě se projevuje téměř stejným obrazem v poslední kapitole knihy Zjevení. Tam však živá voda nevyvěrá z pod chrámového prahu, ale přímo z Božího a Beránkova trůnu. „Kdo žízní, ať přijde, a kdo chce, ať zdarma nabere vodu života.“ (Zj 17, 22) Je to voda zahánějící žízeň navěky, voda uzdravující, voda oživující, kterou nám připravil sám Bůh a nic za ni od nás nežádá, přestože si ji nezasloužíme.

Volby: opravdu změna?

Josef Poláček

Je svým způsobem opravdu pozoruhodné, jak snadno je u některých lidí možno vybudit pocit životního štěstí. V ten volební večer, kdy se ukázalo že dosavadní český ministerský předseda ztratil většinu ve sněmovně, zavládla v mnohých kruzích vyslovená euforie. Znovu a znovu bylo opakováno a radostně zvoláváno jediné slovo: ZMĚNA!!

Budiž; nelze popírat že k určitým změnám v české politické krajině skutečně dojde. Ovšem – nejedná se v prvé řadě ani tak o Babiše samotného, nýbrž především o to, že se teď konečně rozlomí populisticko-nacionalistický, xenofobní a mnohdy vysloveně reakční blok Babiš – Zeman. Posledně jmenovaný se nyní dostane do citelné izolace; snad stále ještě ne společenské (v národě samém má ještě mnoho svých věrných), ale do izolace politické. Nyní proti sobě bude mít jak senát, tak poslaneckou sněmovnu, tak i vládu. Lze jen doufat, že těmto třem orgánům se podaří spojenými silami potlačit jeho šovinistické a vůči jistým autoritativním a totalitním státům velmi vstřícné choutky.

Ale jinak? Pokud se na proběhlé volby podíváme z poněkud jiného pohledu, pak se nám ukáže obraz dosti odlišný. Ano, na politické šachovnici se vyměnilo několik figurek; a co dál? Pojede se víceméně podle toho samého scénáře, podle těch samých pravidel; s tím jediným rozdílem, že tato pravidla teď snad přece jenom budou dodržována poněkud více, že – alespoň pro tuto chvíli – určitá základní solidnost v jednání vytlačí (zjevný) populismus, respektive – v případě M. Zemana – vyslovené buranství.

Ale: co se tak zásadního změní na celkovém pojetí politického – a především společenského – provozu? Změní se snad nějak základní nastavení celého systému? Přestane snad být ta zmíněná šachovnice politického života jenom kolbištěm pro prosazování partikulárních a partajních zájmů, těch či oněch ideologií?… Přestane snad jenom odvolením jednoho oligarchy celý společenský život být nadále ovládán zákony kapitálu, zákony zisku, zákony soukromého prospěchu? Jaký skutečně emancipační potenciál může mít heterogenní soubor různých politických subjektů, ve kterém vedoucí silou je strana otevřeně pravicová, která programaticky vzývá „prosperitu“, tedy nekonečnou honbu za ziskem? Ano, Česká republika se nyní více přiblíží Západu; což ovšem neznamená nic jiného, nežli že se přiblíží právě té západní společnosti, která se trvale utápí ve svém bezduchém konzumu, a navíc je rozštěpená na ty, kteří tohoto konzumního bohatství mají nadbytek, a na ty pro které z něj zůstanou jenom drobty. K jaképak „změně“ v těchto zcela klíčových oblastech dojde jenom tím, že nyní k té samé šachovnici usedli noví hráči?… Když se na výsledek voleb podíváme poněkud s odstupem, pak dospějeme s určitým zjednodušením k závěru, že pravostředové ANO nyní bude vystřídáno – pravostředovou koalicí!

Ponechme tedy ty, jejichž občanský horizont je omezen pouze sférou bezprostředních politických konstelací, aby se nyní opájeli nadšením ze své „změny“; a podívejme se raději na mnohem hlouběji ležící faktory, které budou skutečně rozhodovat o tom, jakým směrem se bude pohybovat budoucí vývoj.

Volební debakl levice

Že v právě proběhlých volbách naprosto propadla levice, je všeobecně známo. Mnoho politických komentátorů (především těch z pravicové strany politického spektra) už ohlašuje definitivní konec levice v Česku. Ale – při bližším pohledu situace nebude zdaleka tak jednoznačná. Celá tato záležitost stojí za hlubší analýzu, a za hlubší zamyšlení.

V prvé řadě je nutno konstatovat: skutečně a na celé čáře propadly jenom klasické levicové strany, které se spolehly víceméně jenom na tradiční sociální agendu. Propadla KSČM, propadla sociální demokracie; a nijak neuspěla ani radikální Levice.

Na straně druhé nelze zapomínat, že Piráti dostali svých 15 procent hlasů. A v určitém smyslu je paradoxem, že právě díky tomu, že se Babišovi ve svých tvrdých atacích proti Pirátům v předvolebním boji podařilo tuto stranu prezentovat jako „neomarxistickou“, je možno právem předpokládat, že těchto patnáct procent bylo voliči v naprosté většině skutečně míněno jako hlasy pro levici. Ovšem: nikoli pro levici tradicionalistickou, nýbrž pro levici moderní, liberální, tak jak ji představují například němečtí Zelení. (Kteří mimochodem v nedávných volbách dostali prakticky stejně tolik hlasů jako čeští Piráti.)

Za druhé je stále nutno mít na paměti, že Babišovo ANO, přestože v jeho čele stojí oligarcha, se na pravolevé ose rozkročilo značně doširoka, takže někdy bylo nakonec pokládáno za spíše levicové, nežli pravicové. V tuto chvíli je zcela nedůležité, do jaké míry tento názor odpovídal či neodpovídal realitě; rozhodující je, že v každém případě určitou část elektorátu A. Babiše je možno přinejmenším tendenciálně připočítat k táboru levice. A to samé platí dozajista i pro KDU-ČSL a pro STAN. Za této situace je tedy možno udělat dvě klíčová konstatování:

1. levicový potenciál v české společnosti naprosto není mrtev; jenom se přeskupuje

2. spoléhat se jenom na klasickou sociální agendu je pro levici cesta do propasti. Současný volič žádá od levicových stran mnohem více, nežli aby mu jenom neustále přisypávaly peníze ze státních fondů.

Záleží teď tedy jenom na levicových stranách samotných, jestli dokáží pozitivně odpovědět na tato očekávání současného voliče. Jestli dokáží přijít s novými myšlenkami, s novými vizemi, které by potenciálně levicovému občanu/voliči ukázaly, že on pro ně není jenom jakýmsi pasivním příjemcem státních sociálních podpor, nýbrž že je pro ně partnerem při hledání cest, jak vytvořit lepší, humánnější, spravedlivější svět.

Mlčící většina

Jako vždy po proběhlých volbách, i teď političtí komentátoři a astrologové dopodrobna rozebírají vzniklé politické konstelace, počty hlasů pro vítězné i pro poražené strany, vypočítávají možné koalice. Ale – jako zcela pravidelně, i tady prakticky zcela mimo pozornost těchto znalců zůstává strana, která je fakticky ta ze všech největší – totiž strana nevoličů.

Tato „strana“ v právě proběhlých volbách dosáhla úctyhodných 35 (!) procent z celkového volebního potenciálu. Kdyby se tato skupina populace dokázala domluvit, zorganizovat, dát dohromady – pak by fakticky právě ona musela být pověřena sestavováním nové vlády!!

Samozřejmě; takto jednoduchým způsobem není možno se na věc dívat. Ale přece jenom – i když odpočítáme dejme tomu 15 procent takových, kteří jsou nejen pro politiku v užším smyslu, ale vůbec pro občanskou společnost z těch či oněch důvodů ztracení, i pak tu zůstane potenciál 20 procent populace, který stojí za bližší prozkoumání.

Dalo by se totiž případně soudit, že velká část, dost možná většina z nich touto svou neúčastí ve volbách fakticky vyjadřuje souhlas se známým heslem: „Kdyby volby něco mohly změnit, už dávno by je zakázali.“

Pokud je tento předpoklad správný, pak by to ovšem znamenalo, že je tu velký společenský potenciál, který si přeje skutečnou, zásadní, systémovou změnu! A protože o takovouto zásadní systémovou změnu v současné době usiluje pouze (radikální, autentická) levice, pak by bylo nutno dospět k závěru, že právě tato autentická, antisystémová levice má ve společnosti mnohem vyšší potenciál, než by se na první pohled zdálo.

Pokud tuto skutečnost spojíme s výše uvedeným faktem, totiž že volební potenciál levice se v současné době posouvá od klasické sociální agendy k modernějším, aktivnějším formám politické spoluúčasti, pak by nám z toho vyplynul tento závěr:

Přes zdánlivě totální porážku levice v posledních volbách se ve společnosti naopak ukazuje velký potenciál pro novou, autentickou levici, která by dokázala přinést nové impulsy, jdoucí za rámec současného systému, který jen donekonečna reprodukuje sám sebe. Záleží jenom na samotné levici, zda dokáže tento trend uchopit, odpovědět na jeho požadavky novými vizemi a idejemi.

Sokrates: hořící kámen, rozumný oheň a van Gogh

Josef Poláček

V románu „Sokrates“ autorů Josefa a Miroslavy Tomanových je líčena scéna, kdy mladý Sokrates v rozhovoru se svým učitelem, materialistickým filozofem Anaxagorasem prožívá těžký otřes, když tento mu sdělí, že podle jeho soudu slunce není nic jiného, nežli prostě velký hořící kámen.

„Mé slunce kámen!?“ zvolal v bolestném zklamání. „Každé ráno se před ním ukláním! Slunce je má milá! Bez její lásky by nebylo žádného života! Nebyli by žádní lidé, žádná zvířata, žádné rostliny! Slunce je nejmilovanější ze všech lásek!“

V tomto svém úleku se Sokrates nenechá utišit ujišťováním Anaxagorase, že on jeho lásce přece nezkřivil ani jeden vlas na hlavě. Sokrates naříká: „Když je slunce kámen, pak to nemůže být bůh Hélios se zlatými vlasy a s korunou ze žhnoucích paprsků! Pak ani nemůže den po dni putovat na své cestě po nebi ve svém zlatém, čtyřspřežím okřídlených koní taženém voze!“

Na to mu Anaxagoras odpovídá, že on sám se přece také nepřestal slunci klanět. A pak mladému Sokratovi sděluje rozhodující slova:

„Uvědom si, že to, co tvrdíme my filozofové, se v podstatě nijak neliší od starých mýtů. My často pouze převádíme verše a básnické obrazy, proroctví a vize do prózy!“

Samo o sobě zde není vyřčeno nic tak převratného; konstatoval to například už Hegel, že náboženství a filozofie jsou v určitém smyslu jenom dvě stránky té samé mince. Mají oba společný obsah – jsoucí svět, a místo člověka v něm. Jenom jejich úhel pohledu je rozdílný – na jedné straně stojí racionální způsob uvažování, na straně druhé niterné vizionářství. Anebo jak to formuloval Hegel, obojí (ještě spolu s uměním) má za svůj předmět Absolutno; ovšem filozofie toto Absolutno pojímá prostřednictvím precizního pojmu, zatímco náboženství prostřednictvím představy (Vorstellung). – Ten třetí ve svazku, umění, pak toto Absolutno člověku zviditelňuje prostřednictvím nahlížení (Anschauung). Nicméně tato románová pasáž nám vykresluje s jedinečnou názorností, jak velice blízce se mohou navzájem dotýkat tyto dvě napohled zcela rozdílné sféry, tedy náboženská představa a racionální (a dokonce materialistické!) myšlení.

Anaxagoras ostatně pokračuje ještě dále se svou řečí, když mladého Sokrata upomíná na dílo Hérakleita z Efesu: „Jistě jsi také četl, že Hérakleitos určil věčný oheň za základ veškerého světa. Není tomu tak?“ A poté co Sokrates potvrdil tato slova svého mistra, vykládá Anaxagoras dále: „A nyní – netvrdí snad Hérakleitos, že oheň je příčinou veškerých změn? Že oheň je síla? A dokonce, že síla ohně je nositelem rozumu? Já, milý Sokrate, považuji rozum za vrchol veškerého lidského konání. Rozum je onen velký bůh, před kterým se lidé mají sklánět! Co chceš tedy více? Když já o slunci prohlásím, že je žhnoucí kámen, neuctívám ho tím víc, než kdybych v něm viděl jenom vozku s rozpálenou korunou na hlavě?“

Na to Sokrates ale stále ještě namítá, že potom by slunce nebylo tak krásné. Poté ho ale jeho mistr ostře napomene: „Nemluv tak! Obojí je zcela stejné, neboť pravda znamená zároveň krásu!“

Tady autoři románu zjevně chtějí ukázat kořeny vlastního jádra Sokratovy filozofie (ke kterému se on sám ovšem zřejmě dopracoval až mnohem později), totiž že pojmy „krása“ a „pravda“ znamenají fakticky to samé; a že obé v souhrnu znamená „dobro“.

V dalším průběhu hovoru pak Anaxagoras Sokratovi sděluje, že tedy není naprosto nic závadného v tom, když tento – jakožto mladý sochař – slunce zobrazí v poetických obrazech, čili (obdobně jako Homér) jako planoucího vozku či běžce s olympijským ohněm.

Tolik tedy k této scéně z románu „Sokrates“; povšimněme si zde jenom ještě, že jestliže Hérakleitos sám napsal, že onen kosmický oheň je rozumný, pak autoři knihy se uchylují k formulaci zdrženlivější, totiž že oheň je nositelem rozumu.

——————————————————————————–

Učiňme teď na tomto místě určitý úkrok stranou. Shodou okolností v těch samých dnech, kdy jsem pročítal tyto stránky románu Sokrates, vzal jsem do rukou knihu s reprodukcemi obrazů impresionistického malíře Vincenta van Gogha. Musím přiznat: jak jsem na jedné straně vždy byl fascinován stylem a způsobem jeho malby, na straně druhé tato mi vždy zůstávala nepochopitelnou záhadou. Pro popis, pro charakteristiku jeho jedinečně dynamických silokřivek zachycujících jakési neustálé pnutí a chvění znázorněných objektů, především samotného nebe, jsem si vytvořil příměr, že van Gogh na malířském plátně dokázal zachytit a zobrazit nejen trojrozměrný, ale dokonce i jakýsi čtyřrozměrný prostor. Přičemž tato hypotetická „čtvrtá dimenze“ bylo právě toto tajemno, bylo to právě ono vnitřní pnutí které svým dosahem a významem překračovalo jakýkoli nám známý pohyb standardního prostoru trojrozměrného. – Téměř bych si skutečně troufal vyslovit příměr, že ve svém čase byl van Gogh doslova Einsteinem malířské tvorby.

O co se tady v tuto chvíli jedná: všechny tyto obrazy a příměry se mi náhle spojily v jeden jediný celek, v jednu jedinou kauzální linii. Slunce – žhnoucí kámen – rozumný oheň – a van Goghovy žhnoucí silokřivky prostoru. Právě tady se mi odhalilo doposud nepochopitelné tajemství jeho malby: asi se sotva budeme mýlit, když vyslovíme přesvědčení, že van Gogh svou tvorbou konec konců směřoval – právě k Hérakleitovu „rozumnému ohni“!! Tento „kosmický oheň“, ten bychom dnes nazvali „vesmírnou energií“; energií která mohla být před vznikem našeho strukturovaného vesmíru ještě chaotická, tedy „nerozumná“, ale jakmile se z ní zrodil tento strukturovaný svět, pak už ona sama nemůže působit libovolně, chaoticky, nýbrž jenom v rámci zcela určitých zákonitostí, pravidel uspořádanosti; a tedy „rozumně“.

Van Gogh smělými křivkami své malby opustil vnějškovou strukturovanost viditelného světa, aby za ní spatřil mnohem hlubší, mnohem významnější, mnohem pravdivější strukturovanost „rozumného ohně“, samotného dynamického základu celého jsoucího vesmíru.

Vrací se nám tak tedy v našem moderním věku zpět původní poznání starých antických myslitelů, že jsoucí svět je ve své strukturované uspořádanosti rozumný; že tato rozumnost je sama pravdou; že tato pravda je totožná s krásou; a že toto všechno ve svém souhrnu je dobré.

Biblické stromy

Eva Hájková

V Bibli je mnoho překrásných obrazů živé přírody. Mnoho krásného je zde nejen o ptácích a zvířatech, ale také o vodě, o bylinách, o stromech. Moc ráda to čtu. Za těmito obrazy přírody se často skrývá ještě jiná skutečnost – ta lidská, neboť biblické myšlení je analogické. Tráva bývá analogií pomíjivosti, všeho, co není věčné. Kupříkladu u proroka Izajáše: „Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí. Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův. Věru, lid je pouhá tráva. Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky“ (Iz 40, 6-8).

Jindy bývají k trávě přirovnáváni nepřátelé: „Nevzrušuj se kvůli zlovolníkům, nezáviď těm, kdo jednají podle. Uvadají rychle jako tráva, jak zelené býlí zvadnou“ (Ž 37, 1-2). „Cizinci jak tráva zvadnou, vypotácejí se ze svých hradišť“ (Ž 18,46 a 2S 22, 46). Naproti tomu spravedlivý člověk je přirovnáván ke stromu zasazenému u vody: „Je jako strom zasazený u tekoucích vod, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří“ (Ž 1, 3). Strom u tekoucích vod – nádherný obraz!

Izrael je přirovnáván k olivě (Jr 11, 16). I apoštol Pavel v listu Římanům využil této analogie Božího lidu s ušlechtilou olivou. Ježíš sebe sama přirovnává ke kmeni vinné révy (J 15, 5) a své učedníky k ratolestem, které čerpají sílu z tohoto kmene.

Bible je plná obrazů krásných zdravých stromů s korunami zeleného listoví nebo s chutnými plody, v jejichž větví hnízdí ptáci, a které poskytují stín všemu živému kolem. Ať už jde o skutečné stromy nebo symbolické obrazy.

Krásný vysoký strom rostoucí až do nebes je v Bibli obrazem mocného sebejistého vládce, jako je tomu ve čtvrté kapitole proroka Daniela. Babylónský král Nebúkadnesar viděl ve snu nádherný vysoký strom pokrytý svěžím listím a obtěžkaný plody, který stál uprostřed krajiny a stále rostl, až nakonec dosáhl nebe. Tu se v králově snu objevil nebeský posel, který rozkázal ten strom skácet, osekat jeho větve, otrhat jeho listí a rozházet jeho plody. Byl z něj ponechán jen pařez s kořeny. Prorok Daniel vyložil králi ten sen. Znamenal brzký konec Nebúkadnesarova kralování. A vskutku se tak stalo. Král byl vyhnán z paláce do lesů, přišel o rozum a sedm let žil v divočině, kde se živil jako zvíře, dokud se neobrátil k Bohu, který mu potom vrátil zdraví i trůn.

Podobný obraz urostlého stromu sahajícího až k nebi je u Ezechiela (kapitola 31), kde je líčen vpád Babylóňanů do Egypta. Faraón je varován příkladem asyrského krále, který je poeticky vylíčen jako vysoký cedr z Libanonu, jenž byl zničen pro svou pýchu: „Hle, Ašúr byl jako cedr na Libanónu, krásně rozvětvený, vrhající hluboký stín, vysokého vzrůstu, jeho vrcholek byl mezi košatými korunami. Vody mu daly velikost, propastná tůň ho vyhnala do výše, její proudy protékaly kolem místa, kde byl vysazen; své potůčky vysílala ke všem stromům pole. Proto se svým vzrůstem vynášel nad všechny stromy pole, jeho větve se rozrostly, ratolesti se prodloužily díky hojným vodám, když vyrůstal. V jeho větvích hnízdilo kdejaké nebeské ptactvo, pod jeho ratolestmi se rodila kdejaká polní zvěř, v jeho stínu sídlily kdejaké početné pronárody. Byl krásný svou velikostí a délkou svého větvoví, neboť zakořenil u hojných vod. Nepřesahovaly ho cedry v zahradě Boží, cypřiše se nevyrovnaly jeho větvím, platany nebyly jako jeho ratolesti. Žádný strom v zahradě Boží se mu krásou nevyrovnal. Krásným jsem jej učinil množstvím jeho větvoví, záviděly mu všechny stromy Edenu, které byly v zahradě Boží.“

Libanonské cedry jsou ve Starém zákoně zmíněny vícekrát, podobně jako bášanské duby. V Týru se z nich vyráběly lodě. Vysoké silné kmeny se upravovaly jako stěžně. Cedrů se užívalo též ke stavbě domů. I David bydlel v domě cedrovém, jak sám připomíná. Vzácné dřevo cedrů a cypřišů použil Šalamoun ke stavbě chrámu.

Život stromu se v něčem může podobat životu člověka. Anebo životu celého národa, jak o tom svědčí výše zmíněná metafora olivy. Stromy i lidé žijí sice dlouho, ale věčný je jenom Bůh. My všichni, od prvního do posledního, jsme závislí na Bohu. Víme, že Bůh může „nechat uschnout strom zelený a dát vypučet stromu suchému“ (Ez 17,24). Může dát vyrůst mohutnému stromu z nepatrného výhonku. To všechno je v jeho moci. Strom, který nenese dobré ovoce, může být i vyťat a hozen do ohně, jak připomínají evangelia.

Posezení ve stínu stromu (fíkovníku nebo vinné révy) symbolizovalo život v pokoji a v bezpečí. Izraelité po staletí toužili právě po takovémto pokoji. I proroci slibovali, že v budoucnu zase jednou nastanou dobré časy, jaké bývaly za králů Davida a Šalomouna (1Kr 5,5): „A Juda i Izrael bydleli v bezpečí po všechny dny Šalomounovy, každý pod svou vinnou révou a pod svým fíkovníkem, od Danu až po Beer-šebu.“ Tentýž obraz je u Micheáše: „Každý bude bydlet pod svou vinnou révou, pod svým fíkovníkem, a nikdo ho nevyděsí“ (Mi 4,4) a také v 1. knize Makabejské: „Každý seděl pod svou vinnou révou a pod svým fíkovníkem a nebyl nikdo, koho by se musel bát“ (1Mak 14,12).

Pod fíkovníkem ostatně seděl i Nathanael, když si ho Ježíš poprvé všiml.

Fíkovník se objevuje jak ve Starém tak v Novém zákoně. Kromě toho v Bibli najdeme názvy mnoha dalších stromů a keřů: Dub, granátovník, ořešák, olivovník, vinná réva, myrta, cedr, cypřiš, platan, jasan, sosna, datlovník (palma), jabloň, mandloň, moruše, akácie, topol, vrba, lentišek, tamaryšek, zimostráz…

„V poušti dám vyrůst cedrům, akáciím, myrtě a olivám, na pustině vysadím cypřiš, platan i zimostráz“ praví Bůh (Iz 41,19). Stromy představují oázu v poušti. I zahrada Eden, v níž kromě stromu poznání dobrého a zlého a stromu života rostlo ještě množství jiných krásných stromů, připomíná jakousi oázu, z níž jsou lidé po svém pádu vyhnáni do pouště tvrdého života.

Pod zelenými stromy se ovšem mohlo nejen odpočívat, ale mohly se tam dít i nekalé věci – například se tam mohlo obětovat modlám, podobně jako na posvátných návrších (např. v 2 Kr 17,10). Hospodin ústy proroků připomíná, že panna sijónská mu byla nevěrná pod kdejakým zeleným stromem.

Hospodinův svatostánek, který dal postavit Mojžíš, byl, včetně schrány úmluvy, zhotoven ze dřeva akácií, jež je vysoce odolné vůči povětrnostním vlivům. Někteří křesťané v tom vidí souvislost. Akácie je totiž strom s trny a Ježíšovi byla před ukřižováním nasazena trnová koruna. Víko akáciové schrány úmluvy (tzv. „slitovnice“) zakrývalo desky zákona, který připomíná hříchy, a skrápělo se ve stanovený čas krví obětních zvířat. A v Pavlíkově překladu Bible je o Ježíši Kristu psáno jako o Boží slitovnici: „Toho Bůh vystavil za slitovnici skrze víru v jeho krev…“ (Žd 4, 25).

Stromy a dřevo z nich vyprovázely člověka po celou jeho historii a dodnes vyprovázejí i každého jednotlivce – od kolébky až po rakev. V Bibli mají stromy své místo snad ve všech jejích knihách. I Ježíšův kříž byl ze dřeva. Posledním zmíněným biblickým stromem je strom života z knihy Zjevení, nesoucí ovoce dvanáctkrát do roka, k němuž budou mít přístup všichni obyvatelé svatého města – nebeského Jeruzaléma.

Sokratův pluralismus

podle Hannah Arendtové

Josef Poláček

Úvodní poznámka: tento text vzniká spontánně, víceméně jako poněkud systematičtější doplněk k běžícím diskusím na HD. Jeho autor si nečiní žádný nárok na plnou (vědeckou, teoretickou) správnost hodnocení na adresu Hannah Arendtové, které zde budou učiněny. Nicméně ukázala se natolik aktuální potřebnost vyrovnat se s tézí pluralismu, že i přes tyto okolnosti padlo rozhodnutí sepsat tento text.

Základní předlohou pro následující analýzy je spisek Hannah Arendtové s názvem „Sokrates. Apologie plurality.“ Zrekapitulujme si napřed, co zde jeho autorka na dané téma píše a tvrdí.

Celé jádro autorského konceptu H. Arendtové na dané téma je zřejmě možno shrnout do těchto tří klíčových bodů:

– za prvé se opírá o známý Sokratův výrok „vím, že nic nevím“. Z toho Arendtová vyvozuje, že Sokrates (na rozdíl od Platóna) netvrdil existenci nějakých konečných, absolutních pravd. „Žádnému smrtelníkovi není možno poznat celou pravdu.“

– za druhé Arendtová operuje se Sokratovým postojem „přátelství“, kdy společník v diskusi není chápán jako oponent, jako někdo koho je nutno ve střetu názorů vyvrátit, porazit – nýbrž jako přítel, jehož (byť i dílčí) pravdu je nutno bezpodmínečně respektovat, a právě v aktu vzájemného přátelství je možno (a nutno) si ji sám přisvojit. Z toho Arendtová vyvozuje, že Sokrates zaujímal principiálně pluralistický postoj k pravdě.

– a do třetice, jestliže tedy nikdy není (smrtelníkům) možno dobrat se konečné, absolutní pravdy, pak tedy konečným měřítkem a úběžníkem lidského hledání pravdy nemá (a nemůže) být pravda samotná; nýbrž místo toho má být tímto kritériem pravdivost, tedy poctivost, důkladnost, upřímnost, odpovědnost v tomto (věčném, nikdy nekončícím) přibližování se k pravdě.

Takový je tedy Hannah Arendtové výklad Sokrata. A teď: co s tím? Jak zhodnotit tento její náhled na Sokrata? Odsouhlasit, anebo zavrhnout? – Kdyby tak věci byly natolik jednoduché, aby právem bylo možno učinit pouze jedno, anebo druhé…

V každém případě není žádného sporu o tom, že Arendtová byla příliš důkladnou a erudovanou znalkyní Sokratových myšlenek, nežli aby bylo možno u ní hledat nějaké ryze věcné chyby. Její výklad Sokratových postojů, tak jak zde byl reprodukován, má samozřejmě svou velkou přesvědčivost, svou vnitřní logiku.

Proč se nicméně něco příčí proti tomu, tento její výklad Sokrata prostě bez dalšího akceptovat, uznat ho jako naprosto správný a bezpochybný?

Především je zde jeden aspekt obecného filozofického rázu. Ano, víceméně všechno co Arendtová jak o samotném Sokratovi, tak vůbec o tehdejším řeckém duchovním a intelektuálním prostředí píše, je věcně správné. Jenže: samotná věcná správnost, to ještě zdaleka není zárukou toho, že jsme skutečně pronikli k samotné hluboké podstatě dané záležitosti. A tady se začínají projevovat principiální limity způsobu myšlení Hannah Arendtové.

Zcela bezprostředně vzato, při bližším pohledu si čtenář uvědomí, že Arendtová sice cituje mnohé pasáže z originálních platónsko-sokratovských dialogů; ale že se zde ukazuje jenom velice málo ze samotných obsahů sokratovsko-platónské filozofické tradice. Krátce řečeno: Arendtová daleko spíše sděluje pouze „jak“, nežli samotné „co“. Ona zůstává stát pouze u – údajného – sokratovského pluralismu; ale nijak se nezabývá tím, co Sokrates vlastně obsažného sdělil. Ona jako by celou sokratovsko-platónskou myšlenkovou tradici zcela rozštěpila na „pluralitního“ Sokrata, a na doktrinářského Platóna. Vést takovýto jasný, chirurgický řez ale opravdu není možné; už proto ne, že Sokrata známe prakticky jenom prostřednictvím Platóna, jeho sokratovských dialogů.

Tato snaha Arendtové „pluralitního“ Sokrata naprosto separovat od „doktrinářského“ Platóna, a dokonce Sokrata postavit nad Platóna (!) úzce souvisí s jedním jejím vlastním zásadním deficitem: totiž se zjevně naprostým neporozuměním toho, v čem závisí a co v sobě skrývá metafyzika, metafyzické filozofické myšlení.

K tomu je nutno vysvětlit: filozofické myšlení jako takové sestává v zásadě ze dvou hlavních směrů, respektive přístupů: na straně jedné stojí víceméně přirozené filozofování, které vychází z přirozené lidské zkušenosti, a snaží se do lidského světa vnést nějaký pořádek, především ve smyslu mravních norem. Na straně druhé ovšem stojí filozofie pojmová, striktní, strukturální; filozofie která přesahuje veškerou přirozenou lidskou zkušenost, veškeré přirozené lidské nazírání. Tento druhý sektor filozofického myšlení nese tradičně označení „metafyzika“.

I ten první způsob „přirozeného filozofování“ (u nás byl jeho vyznavačem Masaryk, s jeho „přemyšlováním“) má samozřejmě svou hodnotu, svou nezastupitelnou úlohu. A Arendtová (a všichni ostatní z této skupiny) mají samozřejmě plnou pravdu v tom, že když se to doktrinální, metafyzické myšlení příliš daleko vzdálí od přirozeného světa (a navíc mu začne vnucovat svou vůli, svou „jedinou pravdu“), že je pak často doopravdy zle.

Ale – to všechno naprosto nic nemění na tom, že je to právě tato myšlenková tradice metafyzická, která vytvořila ústřední linii celého evropského filozofického myšlení. Tady a právě tady jsou samotné filozofické obsahy; ale Arendtová jmenovitě celý ten obrovský myšlenkový monument, který po sobě zanechal Platón, prakticky jediným pohybem ruky smetá se stolu, jako neživotnou doktrínu, jako hluboký omyl o možnosti dosáhnout jediné platné pravdy!

Jen tak pro ilustraci: Arendtová – plným právem – konstatuje, že tato linie platónského myšlení se udržela až do novější doby, a (definitivně) skončila Marxem. V doktrínách marxismu tedy Arendtová zřejmě vidí definitivní ztroskotání této filozofické tradice snažící se dosáhnout nějakého definitivního poznání podstaty našeho světa; a nyní podle ní nastává (pro všechny časy a nikdy jinak?!…) říše myšlenkového pluralismu. Co je na tom celém pikantní z pohledu autora těchto řádek: já sám zrovna v této době pracuji na tom, abych právě Marxův koncept znovu uchopil, a rozvinul ho dále; a Arendtová mi tady ale předem sděluje, že to všechno je naprosto marné namáhání, neboť s Marxem je toto hledání pravdy už definitivně pohřbeno, a je naprosto nesmyslným počinem pokoušet se ho znovu oživit…

Budiž řečeno ještě jednou: zásadní deficit Arendtové spočívá v tom, že nakonec sděluje jenom „jak“, ale vůbec nic nám neříká o tom „co“ vlastně je. Ona tedy říká, jak se má myslet, respektive jak se má diskutovat; ale naprosto nic se od ní nedozvíme o tom, k jakým výsledkům, k jakým pravdám se vlastně má dospět. Tento výsledek, tento samotný obsah je fakticky vystaven čiré náhodě, je dán plně k dispozici účastníkům „pluralitních“ diskusí. Tato faktická bezobsažnost konceptu Arendtové se může jenom proto tak dlouho skrývat svému odhalení, protože ona se odvolává na díla velkých antických myslitelů; jenže jejich myšlenky jsou právě naopak apodiktické, jednoznačné! Právě v tom spočívá základní paradox – a protimluv – argumentace Arendtové: ona popírá tuto obsažnou, metafyzickou tradici řeckého myšlení – ale přitom její samotné výklady o údajné „pluralitě“ myšlení mohou mít nějaký vlastní obsah právě jenom na pozadí těchto „doktrinářských“ velkých myšlenkových konceptů! Jinak řečeno: kdyby nebylo Platónovy „doktrinářské“ metafyziky, pak by i všechno Sokratovo filozofování nemělo větší smysl nežli nezávazný potlach několika filozofů u sklenky dobrého vína.

——————————————–

Tolik tedy obecně k tomu, kde se Arendtová zcela míjí se samotným obsahem řeckého (a to i sokratovského) filozofického myšlení. Ale my můžeme i přímo u Arendtové odhalit zásadní protimluvy v její argumentaci.

Arendtová tedy tvrdí, že Sokrates sám byl „pluralista“, že „věděl že nic neví“, že si nečinil nárok na dosažení absolutní pravdy. A že každému z ostatních účastníků jeho hovorů přiznával legitimní právo na jeho vlastní část pravdy. – Ovšem, ta samá Arendtová přiznává, že Sokrates v těchto dialozích zaujímal vůdčí, dominantní pozici. Ale Arendtová si už vůbec nelámala hlavu s tím, vysvětlit tento rozpor.

Faktickým stavem věcí je totiž toto: Sokrates (alespoň tak jak ho známe z Platónova podání) v žádném případě nebyl hlasatelem nějakého názorového pluralismu ve vztahu k pravdě. Ano, Sokrates se svými partnery v dialogu jedná s vybranou přátelskostí, vždy jim – verbálně – přizná jejich filozofické kvality (a sám snižuje své vlastní); ale fakticky je to nakonec vždy Sokrates a jedině Sokrates, který celý hovor, celé hledání pravdy vede k jednomu zcela určitému cíli! Jestliže jeho spoludiskutující vždy dokáží odhalit nanejvýš jeden určitý aspekt konečné pravdy, je to právě Sokrates, který ví, kde je nutno tuto konečnou pravdu hledat! V tomto ohledu Sokrates nepěstuje a neuznává žádný „pluralismus pravd“; naopak zásadním rysem sokratovských dialogů je to, že Sokrates svým partnerům v diskusi znovu a znovu ukazuje (a dokazuje) chyby v jejich argumentaci!

Ano, jistě: stává se i to, že Sokrates daný dialog končí konstatováním, že onen cíl nebyl (ještě) nalezen, a že tedy bude nutno ještě hledat dále; ale to je něco naprosto jiného, nežli projev jakéhosi nezávazného pluralismu, že prostě každý má svou část pravdy, a tím je celá záležitost vyřízena!

Nad jiné jasně se tato Sokratova výjimečnost ukazuje v dialogu „Symposion“ (Hostina), kdy (na rozdíl od většiny ostatních sokratovských dialogů) se Sokrates sám po velkou část večera vůbec nevměšuje do diskuse; a tuto tedy vedou ostatní. A až teprve v samotném závěru sám Sokrates počíná svou řeč. Připomeňme si: jedná se zde o (pravé) určení pojmu „láska“. Ano, Sokrates skutečně nechává platit i dílčí názory a náhledy jeho předřečníků (v tomto ohledu postupuje skutečně „pluralisticky“); ale vzápětí se jasně ukazuje, jak vysoko sám Sokrates převyšuje všechny ostatní účastníky diskuse. On tyto jejich dílčí názory spojí v jeden jediný, integrovaný celek – ale přitom je zároveň demaskuje právě jenom jako pouze pravdy dílčí, a sám neúhybně a s plným vědomím směřuje k pravdě finální. Kterou – a o tom nenechává sebemenších pochybností – pokládá za pravda jedinou, nezpochybnitelnou, absolutní! Není tedy v žádném ohledu pravdou to, co sugeruje Arendtová – tedy že Sokrates by byl jakýmsi „antickým Leibnizem“, který každé monádě přiznává její naprosto legitimní právo jejího vlastního subjektivního pohledu na svět! Takovýto subjektivní pluralismus u Sokrata prostě neexistuje; Sokrates jednoznačně vychází z existence jedné jediné konečné pravdy o světě, a povinností člověka (jakožto myslící bytosti) je tuto jedinou pravdu hledat, k ní směřovat.

Zopakujme si ještě jednou, v čem se skrývá klíčový omyl: veškerý názorový pluralismus si jenom tam může dodat zdání vlastní obsažnosti, když se může postavit proti zcela zjevnému, dogmatickému doktrinářství. (A to tím spíše, nabude-li toto doktrinářství politické podoby, jmenovitě totalitní diktatury.) V této přímé konfrontaci se samozřejmě názorový pluralismus (a osobní svoboda) jeví vždy být tou lepší alternativou.

Jenže – jakmile zmizí tato bezprostřední konfrontace s panující doktrínou, pak se vzápětí ukáže naprostá vnitřní, myšlenková bezobsažnost tohoto „pluralismu“. Vztahem vzájemného přátelství – na který se Arendtová natolik odvolává – nijak není možno nahradit naprostou ztrátu všech konkrétních myšlenkových budov, které doposud vytvořila evropská myšlenková tradice, a které jediné mohou vytyčovat cestu k hledání pravdy. Zmizelo pak dokonce i všechno, podle čeho by mohlo být změřeno, zda ona požadovaná pravdivost v přístupu skutečně směřuje k nacházení hlubších, obsažnějších pravd, anebo je jenom bezcílným blouděním v kruhu.

—————————————————

Závěrem ještě musí být dodáno tolik: v dosavadních výkladech byla podána zásadní kritika na konceptu Hannah Arendtové údajného sokratovského „pluralismu“. Tato kritika však v žádném případě neznamená zavržení, odmítnutí pluralismu vůbec. Budiž řečeno ještě jednou: samozřejmě že Arendtová má v určitém smyslu naprostou pravdu. Co je ale zásadně důležité je uvědomit si, že tento názorový pluralismus jenom tehdy může mít skutečný smysl, když jde zároveň ruku v ruce s bezpodmínečným hledáním konečné, a tedy jediné a absolutní pravdy o tomto světě. Tento svět sám je konec konců jenom jeden; a tedy i pravda o něm – i když se ovšem skládá z mnoha faset – je sama o sobě taktéž jenom jedna jediná. Jestli tento fakt někdy ztratíme z očí, pak se onen pluralismus stane jenom samoúčelem, jenom výmluvou pro vlastní intelektuální plytkost.