Rubrika: TEXTY

Duše v poušti

Eva Hájková

Jak stárneme, všechno kolem nás se mění. Lidé stárnou s námi a někteří umírají. Mizí z našeho života. Mění se i prostředí, ve kterém jsme vyrostli. Domy byly buď zbourány nebo přestavěny či aspoň nově omítnuty. Pokud ne, jsou tak zchátralé, že vůbec nejsou k poznání. Stromy se rozrostly do mohutných rozměrů nebo naopak už byly vykáceny a nahrazeny mladými stromky. Lavičky a sochy v parku jsou jiné. Zkrátka, nic není jako dřív. Nic na zemi není na místě, kde to bylo kdysi dávno. Kdybychom na čtyřicet let odletěli na jinou planetu (nebo aspoň někam hodně daleko) a pak se vrátili, možná bychom se divili, kde jsme se to ocitli. Přesto to tady považujeme za svůj domov.

Něco ale přece zůstává stále stejné. Slunce a měsíc a hvězdy. Je to totéž slunce, které nás hřálo v našem dětství. Tentýž měsíc, který na nás už tenkrát tajemně shlížel z noční oblohy. Tytéž hvězdy a tatáž souhvězdí, která jsme se tenkrát učili pojmenovávat. Zdá se, že jediný čas, který znají, je čas cyklický. Cykličnost vládne také přírodě. I příroda je stále táž, přestože krajina se mění. Může však nám být příroda oporou?

Někdy se mi zdá, jako by měl člověk dvě duše – pozemskou a nebeskou. Obě hledají naplnění. Ta pozemská ho hledá ve světě okolo sebe – v lidech i v přírodě. Ta nebeská mimo tuto zemi. V něčem, co je radikálně jiné. Věřící křesťan jistě řekne, že v Bohu. Někdo by si mohl myslet, že nebeskou duši to táhne tam nahoru ke hvězdám. K nebi. Vždyť kdo by se nedíval rád na oblaka, na slunce, měsíc a hvězdy? Okno vesmíru se v noci otvírá dokořán pro každého, kdo má zájem pozorovat nebe.

Možná nejde o dvě duše, ale jen o dvě tváře téže lidské duše. Nebo o duši a ducha? Nevím. Neumím to přesně pojmenovat. Jisté je, že v duši je přítomna touha po lásce, po radosti ze života, po domově, po bezpečí, po přijetí druhými a po uznání. Je v ní i touha po Bohu, často nevědomá. Vždyť Bůh je ta konstanta, ta stálost a neměnnost v proměnlivém světě. Bůh je to naplnění. Opora, po níž naše duše touží.

Duše může v sobě nosit krajinu dětství a vše krásné, co kdy prožila. I slunce, měsíc a hvězdy v ní mohou svítit. Může být vyprahlá jako poušť, což je utrpení. A může se stát i oázou pro druhé, když je poušť všude okolo. Může z ní vytrysknout pramen živé vody. Jak řekl Ježíš ženě u studny – „Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ ( J 4,14) Taková duše bude nesmírně šťastná, protože se před ní začne otvírat brána nebeského království.

A taková duše naplněná láskou by se mohla stát požehnáním pro ty, kdo nemají tak velikou víru. Pro ty, kdo se propadají do pouště beznaděje. Možná bude v těchto časech poušť okolo nás narůstat. Možná jí budeme muset projít, než se dostaneme někam dál. Kéž bychom každý den vysílali k Bohu modlitby: Pane, učiň mě oázou v poušti, učiň mě požehnáním pro druhé!

Politické procesy padesátých let

Josef Poláček

V názvu článku uvedené téma mě vždy až přímo magicky přitahovalo. Dlouhá léta pro mě zůstávalo nevysvětlitelnou záhadou, jak se mohlo právě to ideové hnutí, které se samo definovalo jakožto vyvrcholení všeho dějinného směřování k plnému humanismu, jak právě toto hnutí se mohlo dopustit tak nesmírného barbarství, které je neoddělitelně spojeno s tím, co je známo jako „divadelní procesy“. U nás v létech padesátých, ve stalinském Sovětském svazu už mnohem dříve, od let třicátých minulého století.

Zůstaňme ale u nás. Jak řečeno toto téma mě vždy přitahovalo; a nevynechal jsem jedinou příležitost jak se o těchto událostech, o jejich příčinách a jejich pozadí dozvědět něco více. Především jsem shlédl prakticky všechny dokumentace na dané téma které vysílala Česká televize; a domníval jsem se že mě v daném ohledu už víceméně nic nového nemůže zásadně překvapit. Ovšem: před časem tato televize reprízovala jeden už starý reportážní pořad z kdysi legendárního cyklu „Zvědavá kamera“, natočený v reformním roce 1968, s názvem „Svědectví pro výstrahu“: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1006323478-zvedava-kamera/20754215554/ A shlédnutí tohoto pořadu mnou přece jenom v mnohém otřáslo; neboť zde bylo ukázáno celé pozadí těchto procesů tak důkladně, jako málokde jinde. A byly zde sděleny věci, okolnosti, které jsem doposud sám neznal.

Napřed ke konkrétní kauze, o co se v tomto pořadu jednalo: reportáž začíná tím, že reportérka Ota Bednářová (která se později angažovala v disidentském hnutí) oznamuje, že se zúčastnila (víceméně v tajnosti drženého) jednání u Státního soudu v Praze na Pankráci, ohledně rehabilitačního řízení sedmi odsouzených mužů za údajné protistátní spiknutí. Podle obžaloby se jednalo o tzv. „Velkou radu“ (jejíž existence byla ovšem kompletně zfabulována vyšetřujícími orgány komunistické Státní bezpečnosti), a v této souvislosti byli její údajní členové odsouzeni k mnohaletým (deset až dvacet let) trestům vězení. Původní soud se konal v roce 1953; toto odvolací řízení až v roce 1963. To znamená: všichni strávili – na základě zcela nezákonných procesů a zcela nezákonných rozsudků – v těžkém vězení celých deset let. Přitom se jednalo o vysoce vzdělané, kultivované osoby, tři nebo čtyři z nich dokonce sami byli doktory práv.

Co bylo na této kauze (alespoň pro mě) natolik výjimečného, až přímo šokujícího? – Bylo už známo prakticky všechno o krutých vyšetřovacích metodách tehdejší StB; ale přece jenom je něco jiného, když zde právě jeden takovýto naprosto kultivovaný muž vypráví o tom, jak na něj osobně komunistická (!) policie používala doslova středověké metody mučení, které jinak známe jenom z učebnic dějepisu: vložili mu do úst železnou hrušku, a otáčením šroubu tuto pak roztahovali čím dál tím více. Fakticky se takovýmito metodami tento – pokrokový! – komunistický režim sám katapultoval do dob temného středověku.

Přitom – a to jsem do této chvíle sám nevěděl – tyto barbarské vyšetřovací metody byly v té době svým způsobem „legální“! Vyšlo totiž jakési nařízení, že v případě nejzávažnějších činů proti (socialistické) republice musejí být dodržovány jenom „ty nejzákladnější“ procesní normy! Z toho si pak už ovšem každý vyšetřovatel mohl vybrat, co sám uznal za vhodné. Respektive z toho vyplývala fakticky volná ruka k používání i těch nejbarbarštějších vyšetřovacích metod. – Jeden z těch několika málo vyšetřovatelů, kteří byli později za tyto své vyšetřovací metody souzeni (tuším že to byl Doubek) pak také na svou obhajobu uvedl, že „teprve později přišla direktiva že se má (v průběhu vyšetřování) dodržovat zákon“. (!!) Sotva co může názorněji svědčit o naprostém rozkladu elementárního právního vědomí v té době: postupovalo se nikoli podle základních právních a mravních norem, nýbrž výhradně podle politických direktiv, které vydal nějaký mocenský orgán. Legalita (respektive ilegalita) takovýchto direktiv nebyla pak žádným způsobem zpochybňována respektive přezkoumávána.

(Pokud by v tuto chvíli – o sobě oprávněné – zhrození nad zneužíváním moci komunistickými vyšetřovateli bylo příliš ideově jednostranné, je ovšem zapotřebí si připomenout, že ještě historicky zcela nedávno se prakticky to samé dělo s vyšetřovanými vězni na americké základně v Guantánámu! Zrovna před několika týdny na toto téma v Deníku Referendum vyšel článek: https://denikreferendum.cz/clanek/34254-co-s-nimi-udelalo-guantanamo , ve kterém se uvádí že i v nynějších „demokratických“ USA onen dekret o „intenzivních“ vyslýchacích metodách prošel celou řadou institucí, byl schválen celou řadou podpisů; až na samém konci stála opět fakticky naprostá libovůle vyšetřovatelů mučit vězně podle vlastního uvážení.)

Dalším šokujícím sdělením bylo, když manželka jednoho z odsouzených (v době natáčení reportáže pořadu byl už po smrti) vyprávěla, že poté co byl její muž odsouzen, děti přicházely domů ze školy zbité (!); neboť rodiče jejich spolužáků je proti nim poštvávali, jakožto na děti „zrádce a třídního nepřítele“!! I kdyby dotyční byli skutečně jakkoli vinní, takováto štvanice proti dětem vždy neklamně svědčí o mentalitě smečky; fakticky se nejedná o nic jiného nežli o pověstnou německou „Sippenhaft“ z politického a policejního arzenálu fašistického režimu.

Už tedy samotné okolnosti procesů jsou otřásající; ale jak sama Ota Bednářová v pořadu řekla, to co následovalo v dalších letech bylo vlastně ještě mnohem horší. Onen soud se jak uvedeno konal v roce 1953; tedy v roce smrti Stalina. Už jenom tím by vlastně měl ustat největší tlak na další pořádání zinscenovaných politických procesů; ale v každém případě o tři roky později byla proslulou Chruščovovou řečí definitivně odhalena pravá tvář těchto politických procesů, jejich vykonstruovanost, jejich bezprávnost.

Jak odsouzení, tak jejich rodinní příslušníci celou tuto dobu podávali žádosti o obnovu procesu, vysvětlovali že k rozsudkům došlo nezákonnou cestou; celou tu dobu ale naráželi na hluché uši úřadů; a to i těch nejvýše postavených osob a institucí. Až právě v roce 1956 se zazdálo, že teď skutečně nastal bod obratu. Jeden z odsouzených vyprávěl, že k němu do věznice přišel nějaký prokurátor, zjevně slušný a sympatický, a sdělil mu že návrh na zrušení rozsudku je už vypracovaný a podaný k Nejvyššímu soudu; a slíbil mu že do měsíce už bude volný.

Jenže: když pak došlo k onomu líčení, tak náhle tam o nějakém zrušení původního rozsudku nebylo ani řeči; a pak tam nakonec vstoupil právě onen prokurátor, pronesl jakousi „neslanou nemastnou řeč“, jejímž vyzněním pak bylo, že prokuratura žádá potvrzení původního rozsudku! Onen prokurátor tedy najednou otočil o celých 180 stupňů!

V pořadu bylo ovšem zároveň vysvětleno, proč k tomu došlo. Problémem byl právě onen rok padesátý šestý; v něm došlo nejen k oné odhalující řeči Chruščova, ale i k lidovému povstání v Maďarsku a Polsku. Českoslovenští komunisté pak dostali panickou hrůzu, že – kdyby se veřejně přiznaly politické procesy v Československu – že by se něco takového mohlo stát i zde. Proto se rehabilitace zastavily; a na své osvobození tito vězni museli čekat ještě dalších sedm let.

Nutno objektivně přiznat: z hlediska režimu to byla docela oprávněná obava, a zastavení rehabilitací byl tedy v daném smyslu logický počin. Na straně druhé se tu ale ukazuje naprostý cynismus režimu, přesněji řečeno jeho zcela konkrétních představitelů, kteří naprosto přesně věděli že jsou vězněni zcela nevinní lidé – a jenom z ryze politických důvodů je nechali věznit dál! Když už tu byl strach z lidových bouří – i pak je mohli propustit alespoň „tichou cestou“; jak se pak ostatně fakticky stalo ještě v roce třiašedesátém.

Co ale bylo na této reportáži ještě zcela výjimečné, bylo to že zde ke slovu přišlo i několik osob „z druhé strany“ – tedy ti kteří se na oněch nezákonných procesech sami aktivně podíleli! To jest: přímo před kameru se postavili jenom dva; oba prokurátoři, jeden z onoho původního procesu, a druhý – to byl právě ten který původně sliboval revizi rozsudků a brzké osvobození, pak pak u soudu žádal pravý opak, potvrzení původních rozsudků!

Je nutno zmínit: oba působili skutečně solidním, důvěryhodným dojmem. Co se jejich role v dané záležitosti týče, pak onen původní prokurátor svou účast na procesu vysvětlil tím, že on sám dostal vyšetřovací spis pouhý týden před procesem. On tedy fakticky vůbec neměl možnost nějakým způsobem odhalit všechny ty nezákonnosti, které se v průběhu vyšetřování děly. On se mohl jenom seznámit s onou čistě a přesvědčivě vyfabulovanou vyšetřovací verzí (včetně vlastnoručně podepsaných doznání), na jejíž základě on sám uvěřil, že se obžalovaní oněch činů proti státu skutečně dopustili. Nyní s odstupem let se sám o sobě vyjádřil jako o „naivním důvěřivci“.

Onen druhý prokurátor, který naprosto evidentně zapřel a zradil své přesvědčení, své vědění o nezákonnosti původního rozsudku – ten se snažil své tehdejší jednání nějakým způsobem osvětlit, ale z až přímo neurotického cukání jeho očních víček bylo jasně patrné, že si je sám zcela vědom že se zde pokouší obhajovat neobhajitelné. Na jeho omluvu je však nutno uvést, že tehdejší komunistická prokuratura byla založena na principu striktní hierarchie, s prakticky vojenskou subordinací. Zkrátka: podřízený prokurátor byl naprosto a bezezbytku vázán příslušnými pokyny svého nadřízeného. A nemohl s tím naprosto nic udělat.

Ota Bednářová v onom pořadu položila otázku, proč dotyční proti těmto evidentním nezákonnostem neprotestovali alespoň tím způsobem, že by složili svou funkci. Jenže – ani tohle v té době opravdu nebylo nijak jednoduché. Ano – Zdeněk Mlynář, který byl pověřen rehabilitačními řízeními, poté co poznal že jsou z vrchních míst blokována, udělal právě toto gesto, a svou funkci složil. Jenže – Mlynář měl za prvé reálnou alternativu dostat jiné (solidní) zaměstnání respektive funkci; za druhé, on byl absolventem Vysoké školy politické v Moskvě, což znamenalo že měl nemálo silnou politickou pozici; a za třetí pokud vím, neměl v té době ještě rodinu. Mohl tedy jednat jenom sám za sebe. Zatímco nějaký řadový prokurátor, který by v souvislosti s těmito procesy demonstrativně složil svou funkci, musel s jistotou počítat s tím, že tím bezprostředně existenčně ohrozí respektive vysloveně zničí jak sám sebe, tak svou rodinu, své vlastní děti. Za takovýchto okolností bylo opravdu krajně obtížné učinit takovéto gesto; tím spíše že dotyčný musel vědět, že tímto svým osobním počinem nikomu nepomůže, na protiprávném stavu se nezmění naprosto nic.

Co k tomu všemu říci závěrem? – Byl to nakonec celý systém moci, totiž moci vzešlé z ideologie a poplatný této ideologii, který lámal lidské charaktery. Byl to systém v pravém smyslu totalitní, ze kterého nebylo úniku žádným směrem. Tato totalitní moc byla na jednu chvíli nalomena, v onom krátkém čase reformního „Pražského jara“. Poté se ale se vší samozřejmostí zase obnovila; a to přesto že jejím čelním představitelem byl muž, který se sám dříve dostal do soukolí politických procesů padesátých let. Co tedy k tomu říci? – „To jsou paradoxy, pane Vaněk!“

Vnitřní květina

Eva Hájková

VNITŘNÍ KVĚTINA

V mém nitru rozkvétá

divoká květina

Vyrůstá ze srdce

k nebi se upíná

V mém nitru vyvěrá

studánka chladivá

Vodou se napájí

květina žíznivá

Kořínek v srdci má

korunku u nebe

Máš-li chuť přivoň si

vykvetla pro tebe

LIPOVÁ ALEJ

Půjdu lipovou alejí

se srdcem plným nadějí

a v duši žhavé léto

Polední větřík rozvoněl

žlutavé květy plné včel

Vždyť lípy právě kvetou

Poledne v dálce vyzvání

A možná za chvíli

uslyším píseň skřivaní

nad lány obilí

Já jsem ta cesta do polí

po které projde kdokoli

v alejích lipových

Když hroudu bota rozdrolí

někdy to cestu zabolí

než zasype ji sníh

Platónův stát a Sokratova anarchia

Josef Poláček

Před nějakým časem byly na webu „Humanistické dialogy“ vedeny dost intenzivní diskuse na téma anarchie jakožto formy společenské samosprávy. Vzhledem k tomu že jsem právě v té době na téma „anarchie“ narazil i při četbě komentáře k Platónovu ústřednímu politickému dílu „Politeia“, přislíbil jsem že toto téma zpracuji a rozvedu podrobněji.

Napřed je ale nutno poněkud šířeji uvést celé téma, respektive jeho širší kontext. K samotné Platónově knize: její název „Politeia“ bývá do češtiny překládáno jakožto „Ústava“; což je překlad sice nikoli chybný, ale vzhledem k vlastním obsahu a směřování Platónova díla nemálo zavádějící. Onen termín „politeia“ se tak jako tak ze staré řečtiny jen značně obtížně – především v důsledku jeho mnohovýznamovosti – dá přeložit do moderních jazyků; v němčině se proto tento název Platónova spisu buďto nepřekládá vůbec, anebo ale jakožto „Stát“. Což je sice také ne zcela přesné, ale přece jenom mnohem výstižnější nežli překlad jakožto „Ústava“. Neboť překlad či pojem „ústava“ sugeruje jako by se zde jednalo jenom o psaný, respektive sepsaný soubor určitých norem či zákonů, podle kterých se má řídit příslušný stát; ale takto minimalistické respektive formalistické toto monumentální Platónovo dílo skutečně není. Ale ani o „stát“ se tu nejedná primárně, pokud bychom tím rozuměli v prvé řadě státní aparát; podle mého názoru by relativně nejblíže vlastnímu smyslu a cíli tohoto Platónova díla odpovídal překlad „Státní a společenské uspořádání“. Kde už je více zřejmé že se nejedná pouze o zákony či o státní aparát, nýbrž o kvalitu existence celé společnosti. (Ostatně, jeden z možných překladů slova politeia také znamená „občanstvo“.)

Dále je úvodem ještě zapotřebí zmínit, že Platón zde jako obvykle hovoří ústy Sokrata; jestliže tedy v dalším textu budou obraty typu „Sokrates říká“ nebo „Platón tvrdí“, pak jsou to prakticky synonyma, identická sdělení. (Takové specifické detaily jako že v první části knihy je „více Sokrata“ a v druhé „více Platóna“ nás zde nemusejí zajímat.)

—————————————————-

Nyní tedy k samotnému tématu. Ještě než se ale dostaneme k samotné záležitosti anarchie, je ještě nutno zmínit, že Sokrates celý rozsáhlý dialog počíná otázkou po tom, co je „spravedlnost“. Poté co jeho spoludiskutující navrhnou několik víceméně konvenčních výkladů tohoto pojmu (značně nekonvenční je ovšem názor sofisty Thrasymachose, že „spravedlnost je to co prospívá silnějšímu“), Sokrates jeden po druhém tyto názory demaskuje jako nepřípadné, nepřiléhavé, respektive princip spravedlnosti zcela převracející. Otázka po spravedlnosti (ve státě a společnosti, ale i v lidské duši) pak bude profilovat celý tento dialog až do konce; už na tomto místě ale Sokrates vytyčuje jednu centrální vlastnost principu spravedlnosti. Podle jeho soudu je spravedlivé, když „každý dělá to svoje“. Toto zdánlivě dosti banální tvrzení má ve skutečnosti dalekosáhlý dopad. Sokrates zde fakticky říká toto: každý člověk má zcela specifické schopnosti a dovednosti; a jenom tehdy když má možnost tyto své jedinečné schopnosti a dovednosti plně rozvinout a uplatnit, teprve tehdy může docílit svého vlastního nejvyššího naplnění. Sokrates tedy fakticky říká: spravedlivé je, když každý může v plné míře realizovat maximum svých vlastních, jedinečných potenciálů. (Stojí snad za zmínku, že Sokrates respektive Platón zde zaujímají zcela opačnou pozici nežli Marx a Engels, podle nichž člověk v komunistické společnosti – na rozdíl od té kapitalistické – už nemá být omezen, fixován jenom na tu či onu dílčí činnost, nýbrž může se volně věnovat činnostem všem.)

Následně se hovor stáčí k otázce, jakým způsobem tento sokratovský princip spravedlnosti uplatnit v lidské společnosti. Účastníci diskuse zde konstatují, že v lidské společnosti „každý potřebuje každého“. Tento fakt logicky vyplývá z předchozího: když je každý jedinec specialistou, pak je nutná vzájemná kooperace, vzájemná výměna produktů. Sokrates pak začne zcela konkrétně vypočítávat, jaké specializace (respektive specialisty) takováto kooperující lidská komunita respektive město potřebuje: rolníky, stavitele, tkalce, ševce; asi také zedníky a kováře, pastevce a obchodníky, pokud si dané město nedokáže samo vyprodukovat vše co potřebuje. A když obchodníky tak také námořníky (jsme zde přece v Řecku); a nikoli v posledku lidi, kteří zboží prodávají na trhu; ti zase potřebují pomocníky, kteří za peníze vykonávají těžké práce.

Následující konstatování autora onoho komentáře k Platónově „Ústavě“ jsou pro naše vlastní téma natolik klíčová, že bude záhodno je ocitovat doslovně: „Jakkoli detailní je toto vypočítání povolání, ze kterých město sestává, stejně tak zajímavé je, že zde vůbec není zmíněno, kdo v tomto městě vládne. Člověk by mohl mínit, že toto město je pohromadě drženo čistě jenom principem dělby práce a že vůbec nemá zapotřebí nějakého vládnutí; jinak řečeno že je to anarchistické (!!) město v pozitivním (!) slova smyslu.“ (Vykřičníky vsunuté mnou.) K tomu pak ale autor ještě uvádí v poznámce pod čarou, že „an-archia znamená doslova bez vlády“.

Prapůvodní význam termínu „anarchie“ tedy skutečně neznamená fakticky nic více, nežli prostě a jednoduše stav absence institucionalizované vlády; a to (také) tam, kde této institucionalizované vlády objektivně není zapotřebí. Právě z toho v oněch zmíněných dřívějších diskusích na toto téma vznikla celá řada nejasností, kdy kritici především pozic zastávaných panem Huďou pod pojmem „anarchie“ zřejmě rozuměli něco podstatně jiného, totiž víceméně stav chaosu, kde si každý smí dělat co se jemu samotnému zlíbí.

Zde je však (ovšem autorem komentáře, nikoli samým Sokratem) vyřčena ona klíčová věta, že toto město „jak se zdá je drženo pohromadě samotným principem dělby práce a vůbec nemá zapotřebí nějakého vládnutí“. Sokrates zde pak ještě jako „třešničku na dortu“ líčí idylickou slavnost obyvatel města, kdy tito užívají plodů své práce.

Až potud nám tedy vzniká – a jako nemálo přesvědčivý se ukazuje – tento idylický obraz města či společnosti, kterému či které nemusí vládnout nějaký – nadřazený a privilegovaný – vládce. Jenže – mezitím v rozhovoru Sokrates položí zdánlivě zcela nevinnou otázku: „Je tedy naše město nyní už tak veliké, že už mu nic nechybí?“ Tato napohled nezáludná otázečka ale – jak vzápětí uvidíme – vede ke zcela fatálním důsledkům.

Rozhodující otázkou zde je: je život v tomto městě skutečně tak zcela bezvýhradně příjemný? Glaukón (jeden z účastníků hovoru) připomíná, že Sokrates ve svém výčtu opomněl několik přísad, které se mnohým – a to ne pouze Řekům – jeví být nepostradatelnými: olivy, sůl a sýr. Zelenina chybí také, o moučníku ani nemluvě. A takový výdobytek civilizace jako je lehátko by se také nechtěl postrádat. (Staří Řekové stolovali v leže na lehátku.)

Samo o sobě se napohled nejedná o nějaké převratné požadavky; a přesto zde postupně, neznatelně fakticky dochází k vyložené revoluci. To původní, pouze na základní lidské potřeby omezené (respektive uskromněné) město se stává stále bohatším, zjemnělejším a diferencovanějším; až tu místo původního města idylické prostoty a skromnosti najednou máme město zbohatlé, ne-li přímo zhýralé!!

A přitom – a to je klíčový aspekt – ačkoliv se jedná o zcela zásadní rozdíl, přesto samotný přechod mezi těmito dvěma městy je zcela povlovný, neznatelný; jak je například možno rozhodnout, zda „olivy, sůl a sýr“ patří ještě k legitimním lidským potřebám, anebo už jsou prvními příznaky „zhýralého“ způsobu existence?…

V každém případě jsou pro Sokrata s tímto nástupem (nadměrného) bohatství spojeny zcela zásadní důsledky. V prvé řadě toto bohaté město začne budit závist u svých sousedů, kteří se tohoto jeho bohatství budou chtít zmocnit. Původně zcela přirozeně a bezstarostně ve vzájemné – i vnější – pohodě žijící komunita tohoto města si bude muset opatřit ozbrojenou ochranu; tzv. „strážce města“. Tito ovšem ani zdaleka neplní pouze funkci obrany před vnějším nepřítelem; neboť tím že město zbohatlo, je vystaveno i akutnímu nebezpečí vlastního mravního, a tedy i sociálního rozkladu. Tito strážci města tedy stejně tak (a vlastně ještě mnohem více) musí dohlížet na dodržování vnitřního pořádku a řádu; především musejí dokázat předcházet nežádoucím změnám, novotám, které by onen přirozený a zdravý řád mohly narušit, podemlít.

S těmito „strážci města“ a jejich dohledem nad chodem dané společnosti pak ovšem přistupuje i samotný prvek vládnutí. Nadřazené, institucionalizované moci, která má pravomoc stanovit závazné normy chování pro obyvatelstvo města respektive státu.

————————————————

Toto nám tedy Platón a Sokrates sdělují o rozdílu mezi „přirozeným“ a mezi zbohatlým, respektive „zhýralým“ městem. Pro naše téma an-archie to tedy znamená:

Pokud byly úvahy těchto dvou filozofických velikánů správné, pak ono prvotní město, které žije přirozeným způsobem života bez vyšších nároků, takové město kde každý dělá co je mu vlastní, specifické, a tím přispívá k prospěchu všech, a kde je tedy touto jeho činností přirozeným způsobem zároveň určeno jeho místo v dané komunitě či společnosti, tedy takové město či obec skutečně nemá zapotřebí nějaké formy institucionalizované vlády. (Vzpomeňme si jenom opět na jezuitské redukce, které jsme svého času podrobně projednávali; to je naprosto dokonalý příklad takovéto komunitní pospolitosti, kde se vyrábí víceméně jenom pro bezprostřední spotřebu, kde neexistují žádné majetkové rozdíly a tedy žádné sociální hierarchie, a kde tedy není ani zapotřebí nějaké institucionalizované vlády či panství.)

Na straně druhé ale, jak nám Sokrates s jedinečnou názorností ukazuje, takto an-archický způsob uspořádání dané obce či komunity je možný jenom a pouze za setrvávajících velmi jednoduchých poměrů; když její obyvatelé ještě vůbec nebyli vystaveni pokušení pohodlného života a vlastního majetku. Jakmile ale daná komunita, obec či stát vykročí z hranic této přirozené, ale fakticky velmi nuzné existence – v tom okamžiku se vynoří celá řada problémů s tímto novým bohatstvím souvisejících, a od té chvíle takovéto město či stát už není možno spravovat jenom dosavadním přirozeným, konsensuálním způsobem, nýbrž je zapotřebí neustálého dohledu nad tím, aby toto město neskončilo v anarchii v obvyklém smyslu, tedy v chaosu – jehož důsledkem je pak nevyhnutelně tyranie, vláda jednotlivce který tyto anarchistické, rozkladné choutky zpovykaného obyvatelstva musí krotit železnou rukou.

Pro současné vyznavače anarchisticko-demokratického způsobu rozhodování a řízení společnosti to tedy nejsou žádné dobré zprávy: moderní společnost jako takovou samozřejmě není žádným způsobem možno vrátit do onoho původního, „idylického“ stavu. (Dokonce i Marx, jehož „prvobytně pospolná společnost“ vykazovala prakticky ty samé znaky jako toto Sokratovo „skromné město“ věděl, že vývoj musí jít dál, od rovnosti v nouzi k třídní společnosti a třídnímu panství, nežli se – podle jeho názoru – může učinit pokus o obnovení oné původní beztřídní společnosti na vyšší úrovni.)

Protože ale pokus zavést tuto Marxovu komunistickou společnost jak známo v praxi naprosto ztroskotal, pak jedinou zbývající alternativou pro vyznavače anarchické formy rozhodování by byly malé komunity lidí žijících někde na venkově alternativním způsobem života. Což je ovšem model, který v žádném případě nemůže poskytnout řešení problémů moderní masové, industriální společnosti.

Díky za krásné léto

Eva Hájková

Navzdory tomu, co se s dnešním světem děje, navzdory zprávám o různých pohromách a hrozbách, navzdory obavám z budoucnosti, které dnes trápí mnoho lidí, jsem vděčná za letošní krásné léto! Červenec nebyl ani příliš mokrý ani příliš suchý. Horké dny se střídaly s chladnějšími a občas se dostavil déšť, který nikdy netrval příliš dlouho. Ještě před třemi lety byla naše hluboká studna téměř vyschlá. Letos v ní šplouchá dostatek vody na zalévání záhonů. A i když se nám koncem června porouchalo čerpadlo, takže jsme vodu ze studny nemohli používat, zalévali jsme dešťovou. Nikdy jsme nezůstali dlouho nasuchu. Po vyčerpání zásob dešťovky pokaždé včas zapršelo a nádrže se znovu doplnily.

Díky za zahradu, která nám po většinu roku působí radost. Na jaře krásou kvetoucích stromů, v létě jejich chladivým stínem, na podzim bohatou úrodou jablek, z níž velkou část rozdáme sousedům a známým. Občas se člověk při práci na zahradě zapotí, ale dokud nám budou stačit síly, dotud ji budeme obhospodařovat.

Díky za okolní krajinu s lány zralého obilí a s lesem na obzoru, za vlčí máky, za polní cesty lemované stromy a keři, na kterých lze občas zahlédnout zajíce nebo srnku.

Díky za klidné bydlení na venkově i za blízké město, ve kterém jsme prožili třiadvacet šťastných let a ve kterém vyrostly naše děti. I teď se tam ještě cítím doma. Nejraději ho mám právě v létě. Kdy jindy než v prázdninových měsících má člověk možnost, aby se v sandálech naboso prošel parkem, poseděl tam chvíli na lavičce pod košatými lípami nebo kaštany a jen tak pozoroval kolemjdoucí?

Díky za překypující fontány uprostřed městských sadů a náměstí, za šumění vody v kašnách, za rušné i klidné ulice plné starobylých, ale udržovaných domů, za věže, za sochy, za stromy v ulicích. Za řeku, která protéká městem, za kachničky koupající se poblíž mostů, za hejna ptáků kroužící vzduchem, vysoko nad horkem rozpálenou dlažbou i nad střechami. Za prodavače zmrzliny a kávy v parku. Za stánky přetékající různobarevným ovocem, zeleninou, květinami. Za pestré slunečníky v zahrádkách, kde si můžete v klidu vypít limonádu. Za tolik krásných, i když úplně obyčejných věcí.

Díky za to, že se léto každoročně opakuje. Desítky let, stovky let, tisíce let. I když každý z nás má těch let vyměřen jen určitý počet, je to, jako bychom v každém létě zažívali zároveň všechna léta, která kdy byla. A nemusíme kvůli tomu ani nikam daleko jezdit. Stačí jen dívat se okolo sebe, naslouchat, vnímat všemi smysly a radovat se z toho. Na chvíli zapomenout na všudypřítomné hrozby budoucnosti.

Díky za to, že i toto léto jednou skončí, aby mohl přijít zase jiný čas. Ale zatím je tady, tak si ho užívejme!

Červencová přemítání

Eva Hájková

PŘEMÍTÁNÍ V ČASNÉM ČERVENCOVÉM ODPOLEDNI

Je všední den a červenec

Poledne sotva minulo

polední žár ale trvá

Na inkoustovém nebi bílí beránci

si plují klidným tempem

Nemají naspěch

vždyť vítr je jen mírný

Tráva je šťavnatě zelená

včera ji totiž svlažil déšť

Je svátek svaté Markéty

ale obilí se srp zatím nedotknul

Zlatavě žluté zástupy

pšeničných klasů

dosud zaplňují pole

Manifestují svou mnohost

v lehkém vánku

Zlatá a zelená

Bílá a modrá

Všechny barvy jsou od slunce

Všechno je jak má být

Ale proč tedy člověk

vnímá tíhu světa?

Proč neplyne s větrem a beránky

po inkoustově modrém nebi?

Proč nesplývá s obilnými zástupy

s tím pohupujícím se davem?

Proč se nerozlévá po zelené trávě

jako letní déšť?

Protože má svobodu klást si otázky

Svobodu hledat svůj úděl

ČERVENCOVÁ NEDĚLE 

Slunečná neděle

tichá a poklidná

barevný korálek na šňůře dní

Stromy jsou nehybné

Sekačky na trávu mlčí

Kdesi za horami

sbírá se na déšť

A také se tam dějí dějiny

Možná že je už brzy

spatříme tváří v tvář

Zázraky a kouzla

Eva Hájková

Všichni si pamatujeme ten příběh z knihy Exodus, jak Mojžíš hodil před faraonem na zem hůl a ona se proměnila v hada. Pamatujeme si, že to tenkrát egyptští mágové udělali po něm. Mimoto zvládli také proměnit nilskou vodu v krev a vyvést z Nilu žáby. Další kouzla už nesvedli. Na rozdíl od mágů, u kterých kouzla byla známkou jejich umění, to však Mojžíš udělal z moci Hospodinovy. Lidé se rodili a rodí s různými schopnostmi a nadáními, které lze ještě dále zdokonalovat. Během dějin se nashromáždilo mnoho vědění a moudrosti, kterým se lze naučit. (Vlastně i dnešní věda se vyvinula z někdejší magie.) Ale něco jiného je vzdát se úsilí o dosažení moudrosti a přenechat sebe sama Bohu, aby on mohl skrze nás konat své dílo. A to právě udělal Mojžíš.

Ani Ježíš u nikoho nestudoval magii nebo léčitelské umění. Veškeré zázraky, které konal, konal z Boží moci. Přemýšlela jsem, jak by to měl Ježíš těžké v dnešní době. Kdybychom spatřili Ježíše kráčet po vodě, mysleli bychom si, že jde o nějaký „fígl“ a nevěřili bychom tomu. Možná by ho v některých zázracích napodobil nějaký šikovný iluzionista, podobně jako egyptští mágové napodobili Mojžíše. Alespoň virtuální realita se „zázraky“ jen hemží. Podívaná, kterou nabízí, poutá pozornost miliónů lidí. Ani jim nevadí, že nejde o skutečnost.

A co teprve moderní věda! Tam už o skutečnost jde. O „zázracích“, které předvádí současná věda a technika, se dřívějším lidem ani nesnilo. Díky umění lékařů-chirurgů se lidé uzdravují po úrazech, jež byly dříve neslučitelné s životem. Jsou léčeny nemoci kdysi považované za nevyléčitelné. Transfúze krve, která zachraňuje životy, se stala běžnou záležitostí. Existují pomůcky pro navrácení nebo alespoň vylepšení zraku a sluchu. Lidem jsou nahrazovány zničené orgány a klouby. Ti, kteří už prošli klinickou smrtí, jsou navraceni do života. Naopak věci, které dřív byly považovány za samozřejmost, se dnes začínají jevit jako něco mimořádného. Například člověka s bezvadným chrupem (bez jediného zásahu zubního lékaře), aby dnes v moderním světě pohledal.

Úspěchy medicíny mají i svou odvrácenou tvář. Kam asi povedou pokusy o klonování, o manipulaci s DNA? Kam povede „výroba“ novorozenců podle přání rodičů, kteří je nemohou zplodit přirozenou cestou? U čeho se vědecký pokrok vlastně zastaví? Existuje nějaká nepřekročitelná hranice, nějaké tabu? Bude nakonec vše regulovat jenom trh? Bude bohatým umožněno, aby si kupovali náhradní části těla, geneticky upravené děti, aby za peníze získali lepší zdraví, delší život?

S nakrmením zástupů by Ježíš dnes ještě snad uspěl v nějaké chudé africké zemi, ale zcela jistě ne v přesycené Evropě. Cizoložnici by dnes nikdo neodsoudil ke kamenování, takže by ji Ježíš nemohl ani zachránit. Tedy – ne že by dnes nebyli různí „farizeové“, že by se nikomu nedělo bezpráví, že by nebylo koho se zastat. Jistě by se našlo dost příkladů nespravedlnosti. Ale proč bychom měli čekat, až to Ježíš začne řešit? Když umíme téměř zázračně léčit, měli bychom si při troše dobré vůle poradit i s udržením spravedlnosti, byť nebude nikdy dokonalá. Jen bychom se předtím museli umět mezi sebou domluvit.

Čím by tedy Ježíš dnes upoutal lidskou pozornost, kdyby se znovu objevil, třeba tady u nás? Jak by lidé poznali, že jde o mimořádného člověka, ba o syna živého Boha, když dnes v Boha málokdo věří? Čím by dnes lidi oslovil? Potřebujeme ho vůbec ještě, když máme tak skvělou civilizaci? To, že je skvělá, si o sobě myslela každá civilizace. Mysleli si to Egypťané, mysleli si to Peršané, myslel si to Babylón, myslela si to starověká Čína, myslela si to římská říše.

Všechny ty říše svým věhlasem, nádherou a přepychem vábily obyvatelstvo sousedních i dalekých, méně vyspělých, méně úspěšných a méně bohatých zemí. Všechny uchvacovaly cizí území, vzbuzovaly pohoršení i obdiv, odpor, závist i nenávist. Mnohé národy přijaly jejich porážku či rozklad se zadostiučiněním. Prorok Nahum líčí ve svých záznamech zkázu asyrské říše a jejího pyšného města Ninive, které v proroctví nazývá „mistryní kouzel“ (Nahum 3, 4). Města bývala často připodobňována k ženám či pannám, nenáviděná města k nevěstkám. Izajáš líčí zánik pyšného Babylónu: „Tvá moudrost a tvé vědění tě svedly na scestí. Říkala sis v srdci: „Jsem jenom já a nikdo víc už není.“ (Iz 47, 10). I zde je řeč o kouzlech a čarách, které však nebyly babylónské říši nic platné. Neuchránily ji před zánikem.

„Tvá kouzla sváděla všechny národy“ – je psáno ve Zjevení 18, 23 – jmenovitě sice o Babylónu, ale historicky možná spíš o Římu. Kdo by nechtěl získat pro sebe aspoň kousíček toho bohatství, pohodlí a přepychu, jímž tyto říše přitahovaly a lákaly?

Občas mě napadne, zda se dnešní Evropa, tento domov naší západní (kdysi křesťanské) civilizace, v něčem trochu nepodobá těm někdejším pyšným říším. Třeba starověkému Římu. Vždyť i Evropa kdysi uchvacovala cizí území, vzbuzovala a dosud vzbuzuje pohoršení i obdiv, odpor, závist i nenávist. Lidé z různých národů se do ní hrnuli a hrnou proudem, aby v ní hledali své štěstí. Kvůli vábení jejích „kouzel“ jsou ochotni riskovat bezdomovectví v táborech, utopení v moři nebo udušení v uzavřených kamionech. Jen aby získali naději, že ochutnají alespoň zlomek toho evropského blahobytu. Je-li na nějakém území vyšší životní úroveň než jinde, není divu, že se stane takovým lákadlem pro jiné. Obdiv chodí ruku v ruce se závistí. Možná i v dnešní době existují národy, které čekají na to, až ta pyšná Evropa, která tak svádí svými kouzly, padne, až se položí, až se ta úžasná civilizace blahobytu zhroutí.

Možná už svět Evropu nepotřebuje. Evropa kdysi rozesela símě civilizace po celé planetě, takže dnes už lze mluvit o planetární civilizaci. V Evropě se zrodil zárodek dnešního vědecko-technického pokroku. Co by se vlastně stalo, kdyby se ten pokrok zhroutil? Co se stane, až dojdou surovinové a energetické zdroje nebo až přestanou fungovat antibiotika – někdejší zázrak medicíny, protože bakterie budou vůči nim rezistentní? Nahradí je nové zázračné léky? Co bude, jestliže se zázračná medicína časem stane – vzhledem k finančním nákladům – pro širší vrstvy nedostupnou? A to ani nemluvím o válce, které nám stále hrozí!

Neuvědomujeme si ani, jak je ta naše civilizace křehká. Dál bereme ty její zázraky a kouzla jako samozřejmost. Jen málo lidí dnes hledá Ježíše, málo lidí na něj čeká. Čím by vlastně Ježíš dnešního moderního západního člověka oslovil, když ne zázraky, jimiž by ukázal svou moc? Co by dnes rozdával přesyceným zástupům, když o chleba by tu málokdo stál? S čím by uspěl? Možná je to ode mne hloupá spekulace. My, kteří čteme Bibli, přece víme, jak se věci mají…

Čím by tedy Ježíš získal dnešní lidi? Čím by se dotknul jejich srdcí? Existuje něco, co je i dnes vzácné a srovnatelné se zázraky. Co je to? Myslím, že je to láska, která se nedá koupit za peníze. Skutečná láska, jak o ní mluví apoštol Pavel v 1 Kor 13. Ať už si to lidé uvědomují nebo ne, touží po lásce, která je tady na zemi vzácná, možná čím dál tím vzácnější. Citelně nám tu schází. Mnohem více než zázraky. A možná právě láska je tím největším Božím zázrakem.

(Původně napsáno pro „Křesťan dnes“.)

Memy V. Bělohradského a liberální demokracie

Josef Poláček

V deníku Právo z 16. června tohoto roku byla pod názvem „Názory, memy, násilí“ otištěna jedna další z rozsáhlých úvah a analýz filozofa V. Bělohradského, pro tentokrát na téma tzv. „memů“. Obecněji vzato jednalo se o to, jak soudobý způsob především internetové komunikace vede k prosazování se zúžených, ideologických, fundamentalistických, heslovitých názorů a tvrzení na úkor odpovědně argumentačně vedeného veřejného diskurzu.

Jak vyplývá už z nadpisu článku, Bělohradský k vyjádření tohoto – o sobě nijak obzvlášť nového či překvapivého – náhledu používá faktum tzv. „memů“. Které jsou jakousi obdobou genů, ovšem na poli společenské komunikace. Stejně jako geny i tyto „memy“ mají tendenci šířit se, řetězovitě se reprodukovat, a především podřizovat sobě samým, tedy svému „genetickému kódu“, vše co se ocitne v dosahu jejich vlivu.

Bělohradský tedy toto šíření a působení memů pokládá za fenomén veskrze negativní; podle jeho soudu jsou memy „vzpourou proti komplexitě světa“. Bezprostředně vzato by bylo možno namítnout, že jestli memy jsou opravdu komunikativní obdobou genů, proč by pak zrovna ony měly být něčím veskrze negativním, když na genech je založená celá naše lidská existence, bez působnosti genů bychom vůbec nemohli existovat. Ale budiž; berme jako fakt že Bělohradský se tu zaměřil na – o sobě naprosto oprávněnou – kritiku reduktivního způsobu uvažování které je v současné internetové komunikaci skutečně velice rozšířené (pravděpodobně dokonce dominantní), a ponechme stranou případnou určitou nelogičnost jím zvoleného nástroje kritiky. Co je ale opravdu zajímavé – a jmenovitě u V. Bělohradského nemálo překvapivé – je jeho odůvodnění, jaké reálné společenské příčiny a konstelace podle jeho názoru stojí na touto explozí (negativních, destruktivních, až přímo násilnických) memů. Bělohradský píše:

„Memy… šíří se coby výraz vzpoury proti pokrytectví západní kultury, která je přetížena stále viditelnějším rozporem mezi normou rovnosti a realitou třídní společnosti.“ (!!)

Musím přiznat, že ačkoli se Bělohradský v minulosti už opakovaně kriticky vyjádřil na adresu kapitalistického společenského uspořádání, je to naprosto poprvé – a pro mě téměř neuvěřitelné – kdy se setkávám s tím že se v minulosti natolik konzervativní až přímo pravicový autor propracoval k tak zásadnímu posunu k opačnému pólu ideového spektra, že nyní současné západní společnosti dokonce atestuje vysloveně třídní charakter!

Pro vysvětlení je ovšem nutno připojit, že on jako původce těchto destruktivních memů považuje především takové sociální vrstvy, které jsou víceméně identické s masou amerických podporovatelů Donalda Trumpa. Tedy takové vrstvy, které jsou sociálně frustrované mizením pracovních míst v jejich oboru, tedy v sektoru především manuální (dělnické) práce; a vinu za tento stav spatřují u liberálních společenských elit, které se nijak nezajímají o jejich (dělnické třídy) osud. V této souvislosti Bělohradský píše:

„Extrémní formou vzpoury proti liberálně demokratickým oligarchiím (!!) je regresivní kultura nadvlády bílé rasy.“

Je skutečně nemálo zajímavé sledovat, jak liberál (!) Bělohradský zde náhle používá formulace o „liberálně demokratických oligarchiích“! Musím přiznat, že názorová variabilita, neuchopitelnost tohoto prominentního autora je pro mě někdy nemalou hádankou.

Bělohradský tedy stanoví určitou diagnózu současné společnosti liberální demokracie. V závěru své úvahy ale předkládá i svou představu příslušné terapie: prý jedinou možností, jak překonat tuto hrozbu nadvlády redukcionistických, reakcionářských memů, je podle jeho názoru „humanities“, soubor humanitních oborů a činností, které ve svém souhrnu vytvářejí schopnost dané společnosti komunikovat na základě odpovědné úvahy, svobodné volby. „Nakažlivá a osvobozující kritika tradic (hermeneutická kompetence), kterou šíří ve společnosti humanities, je hlavním zdrojem jedinečné západní soft power. (…) V civilizacích, které se tímto uměním nakazí, budoucnost přestane být jen opakováním minulosti, stane se výsledkem svobodné volby politické obce.“

Tolik tedy V. Bělohradský. Ovšem: jestliže jsme mu úvodem prominuli určitou logickou nedůslednost ve vytváření umělého protikladu mezi reproduktivní funkcí genů a memů, na tomto místě je nutno v jeho argumentaci zaznamenat nedůslednost, ne-li přímo rozporuplnost zcela zásadní.

Bělohradský totiž na straně jedné – ohledně příčin vzniku „memů“ – argumentuje ryze materialisticky, tedy reálným působením sociálních a třídních disproporcí; ale když pak přejde k možnostem překonat tento stav, pak náhle argumentuje čistě idealisticky!

Jednou větou řečeno: působení reálných sociálních konfliktů má být překonáno – výchovou k humanitě!! Karel Marx – na kterého se sám Bělohradský při svých kritikách kapitalistického společenského zřízení nezřídka odvolává – se v tuto chvíli musí obracet v hrobě. Neboť to co zde Bělohradský provozuje, to je naprosto přesně to, co Marx nazýval „stavěním věcí na hlavu“. Kdy se reálné společenské problémy nemají řešit v té sféře, ve které vznikají – tedy ve sféře materiálně sociální, nýbrž čistě jenom ve sféře myšlenek! Nikoli ve sféře (reálného) bytí, nýbrž pouze ve sféře vědomí! Nakonec tu fakticky vše zase jednou skončí u Habermase, u jeho akademické fikce „nikdy nekončícího nenásilného dialogu“.

Co k tomu dodat závěrem? Upřímně řečeno, je jen obtížně možné nějak nezaujatě komentovat takovýto argumentační kotrmelec, kterého se tu Bělohradský dopouští. Ono Marxovo „stavění věcí na hlavu“ evidentně zůstává i dnes oblíbenou zábavou akademicky preformovaných intelektuálů, pro které i nadále primární realitou zůstává to, co oni mají ve svých vlastních hlavách. Téměř by se chtělo říci, že ze všech možných „memů“ ten nejfatálnější je právě toto železné přesvědčení intelektuálů, že svět je možno v kvetoucí krajinu transformovat prostě tím, že všude zavedeme akademický diskurs, kde každá ze stran bude nezaujatě a vstřícně naslouchat argumentům strany náprotivné.

Vlčí máky

Eva Hájková

VLČÍ MÁKY

Zas je tu pomíjivý čas

rozechvělých vlčích máků

v tenoučkých rudých košilkách

vlajících ve větru

lehce zmačkaných

jak surové hedvábí

Jsou pořád stejné

ale už nejsou co bývaly

Už nejsou tak rudé

Trochu vybledly

Jako když někdo

plivne do moře obilí

krvavou slinu

DÉŠŤ ZA SVÍTÁNÍ

Prší

Zem pije vodu

pro příští časy

Vydá nám úrodu

v potu naší tváře

SNĚNÍ O BUDOUCÍM VĚKU

Tání ledovců

vylidňování spálených zemí

stěhování národů

zatahují oponu

za starým světem

Za naším starým světem

co už se nikdy nevrátí

Stanem se poutníky

s hlavou v oblacích

kterým ujel

poslední vlak Mléčné dráhy

Za noci u ohně

budem se hřát

schoulení v přikrývkách

Dívat se na nebe

a počítat hvězdy

jako Abraham

Počítat hvězdy

a tiše snít

o příštím životě

ČERVNOVÁ NEDĚLE

Drobné vlnky běží

po cihlové zdi

To na ni slunce promítá

světelný obraz vodní hladiny

Vítr zachvívá rákosem

dutými varhánkami z bambusu

a temným listím

na odvrácené straně domu

kde ještě leží ranní stín

Z dálky je slyšet zvony

Za plotem zahradní idyly

postává svět a bolí

Bolestí o sobě dává vědět

protože rána k ráně sedá

jedna u druhé pomoc hledá

jako by rána ránu

mohla zahojit

Petr Chelčický: anarchismus nebo christocentrismus?

Eva Hájková

Petr Chelčický (asi 1379-1460) je výraznou postavou našich duchovních dějin. Ideově na něj navazovaly významné osobnosti moderní doby (Masaryk, Tolstoj a jiní). Chelčického řadíme k české reformaci, která byla jakousi „předreformací“, protože předcházela evropskou reformaci zhruba o sto nebo i o více let. V rámci této české reformace je Chelčický snad nejoriginálnějším myslitelem. Je autorem takových prací jako je Síť víry pravé, O trojím lidu, O boji duchovním, Postilla a řady jiných. O jeho životě se toho ví celkem málo. Jedni ho považovali za nižšího šlechtice, jiní za neurozeného svobodného venkovana, což by jistě vyvolalo otázku, jak mohl skloubit práci v zemědělství s tak rozsáhlou literární činností. Jeho nábožensko-sociálně-kritická díla vypovídají o pozoruhodném myšlenkovém světě autora, o jeho způsobu uvažování, které je vyhraněně biblické, s důrazem na novozákonní učení, tak jak mu Chelčický sám rozuměl.

Nebyl teologem. Spíš reformátorem, který se především zabýval otázkou, jakým způsobem lze dostát zákonu Božímu. Šokující bylo, že tento muž, ač zřejmě neměl univerzitní vzdělání, byl tak sečtělý, že si svými traktáty troufal ve věcech víry poučovat i univerzitní mistry. Ti mu někdy vytýkali nedostatek logického řádu v textech a jistou chaotičnost v myšlení. Ale na druhé straně žasli nad originálností jeho nápadů.

Pokud nazveme Chelčického reformátorem, můžeme říct, že mu nešlo o reformu celé společnosti, o její nápravu. Šlo mu o praktický život křesťana, který touží žít dobrý život a dosáhnout spásy. Křesťana, který od církve nemůže čekat vůbec nic, protože ta je skrz naskrz zkažená. Křesťanstvo podle Chelčického zcela odpadlo od Boha a většina světa stojí ve zlém, čili je pod nadvládou ďábla.

Proto křesťan nesmí bezvýhradně poslouchat autority. Má se jim sice podrobovat, ale jen v případě, že to, co požadují, neodporuje Božímu zákonu. Křesťan má milovat každého člověka, ale nic nedat na vrchnost, ani světskou ani církevní. Má spoléhat výhradně na sebe a poslouchat výhradně samotného Boha. Chelčický zpochybňoval posvátnost společenských vazeb, včetně lenních vztahů.

„Chelčický je naprostý individualista, obrací se k člověku jako jedinci a pouze od člověka – jedince očekává změnu. Nevidí společnost jako organisovaný celek, nemluví o obrácení církve, národa, státu, lidstva – to všechno jsou mu prázdné pojmy. Vidí jen člověka a od člověka jedině očekává obrácení, nápravu. Jde o zvláštní druh individualismu – individualismus v biblickém smyslu. Individualismus člověka osamoceně stojícího se svým svědomím před Božím soudem a zodpovídajícího se za své vlastní činy“, napsal jeden z jeho následovníků, Přemysl Pitter.

Zhruba před deseti lety vyšly dvě různé publikace o Petru Chelčickém. Jedna pochází z pera historika Jaroslava Boubína, druhou napsal teolog a husitský farář Jan Rokyta.

Rokyta spatřuje u Chelčického prvky humanismu. Píše: „Pojetí člověka u Petra Chelčického se všemi jeho předpoklady a východisky je v některých bodech možné označit jako humanistické:

1. Pro Chelčického je člověk svobodná bytost se svobodnou vůlí, darovanou mu od Boha. Možnost volby je mu vlastní.

2. Člověk má své vlastní svědomí a člověku byla dána znalost Božího zákona, který je obsažen v Písmu. Není bytostí elementárně nevědomou, o tom, co je dobro a zlo.

3. Vnitřní mravnost člověka je naučitelná a každý člověk se může napravit.

4. Spása člověka není jistotou. Lidský život je neustávající snahou dostát závazku zákona Božího.

5. Každý člověk je zodpovědný za své vlastní spravování se zde na světě – pojetí očistce je Chelčickému cizí.

6. Chelčický se zamýšlí nad tím, jak dostát zákonu Kristovu v reálném světě. Útěk ze světa není pro křesťana nikdy řešením.

7. Člověk musí kvůli vlastní spáse ovládnout žádosti vlastního těla. Ovládne je ovšem nikoli pouhým umrtvením vlastního těla, ale ukázněním své mysli. Chelčický nemá apriorně negativní postoj k tělu a tělesnosti.“

Pokud ale můžeme věřit druhému z autorů, Jaroslavu Boubínovi, Chelčický měl na člověka spíš středověký než humanistický náhled: „Člověk jest mdlá věc, nemocná a hlúpá.“ Boubín poznamenává, že Chelčický ke konci života vítal blížící se smrt jako vysvobození. Tyhle věci neznějí příliš humanisticky. Patří spíš k typickým znakům středověku. S naší obvyklou představou humanismu se neslučuje ani Chelčického asketismus, který plynul z odmítání bezbožného života vyšších vrstev, vůči nimž především směřovala jeho sociální kritika. Slučuje se snad s bratrskou láskou, když se páni, kteří v parném létě sedí pohodlně v chládku, vysmívají sedlákům, lopotícím se celý den v potu tváře na poli? A když v zimě, sedíce v teple u kamen, posílají sedláky v krutém mrazu chytat zajíce? Jeho nemilosrdná kritika (např. v pojednání O trojím lidu) zbavuje stavovskou společnost jakékoli aury posvátnosti. Rovnost a bratrství se Chelčickému jevily jako fundamentální základ křesťanství. Feudalismus nic z toho neměl.

Petr Chelčický kladl mimořádný důraz na svobodu člověka. Poukazoval na to, že původně (jak je psáno v knize Soudců) i Izraelci žili bez krále. Odsuzoval každou formu podrobení člověka člověkem, jako něco, co se příčí Božímu zákonu. To bylo v jeho době velmi neobvyklé. Nechtěl však moc svrhnout, ač je někdy pokládán za předchůdce anarchismu. Moc ustavil na zemi Bůh, i když to udělal jen z nutnosti, aby mezi národy, které neznají Boha, panoval aspoň nějaký řád. Čili není to ani tak řád z Boží vůle, jako spíš z Božího dopuštění, protože vzhledem k úrovni člověka to nešlo jinak.

Světská vláda je vláda nad lidmi, kteří se nechtějí řídit Kristovým zákonem. Světská moc je založena na strachu. Beze strachu z moci by lidé nepodřízení Kristu kradli, loupili a zabíjeli se pro majetky. Proto tuto úlohu (zajistit základní pořádek) mohou plnit i vlády pohanské. Avšak neodpustitelnou chybou bylo zavést světskou moc, spočívající na nadvládě jedněch nad druhými, do církve Boží. K čemuž došlo za císaře Konstantina a tím počinem (smísením moci duchovní s mocí světskou) byla církev nadobro zkažena. Chelčický odmítá potřebnost chránit víru mečem.

Chelčického svoboda je především svobodou vnitřní. Člověk se má oprostit od přemrštěných ohledů k pozemským autoritám a od ulpívání na čemkoliv v tomto světě. Má se plně odevzdat Bohu. Podle Chelčického nejlépe naplňuje Boží zákon společenství svobodných lidí, kteří žijí ve vzájemné rovnosti a lásce. To je zcela dostačující k dobrému a poctivému křesťanskému životu, aniž by bylo zapotřebí užívat donucovací moci. Za stav společnosti, která se bez donucovací vlády neobejde, se Chelčický necítil odpovědný. Byl skeptický k myšlence, že celý svět přijme Krista a nechá se jím vést. Předpokládal, že vždycky půjde jen o hrstku následovníků. Chelčický hlásal život podle evangelia uprostřed světa ovládaného Antikristem. Jeho představy možná nejsou ani tak anarchismem jako spíš christocentrismem.

Za socialismu se v dějepise učilo, že Petr Chelčický (a po něm Jednota bratrská) upustili od radikálního husitství, které bylo režimem kladně hodnoceno, a smířili se s utiskujícím systémem. Tehdy jsem to brala jako fakt. Ale dnes to vidím trochu jinak. Nepřizpůsobování se systému je účinnější než ozbrojený boj – pokud jde ovšem o odpor duchovní, který není jen prázdnou negací. Chelčického kritika směřuje k delegitimizaci základů moci, což může být nebezpečnější než pokusy moc přímo svrhnout.

Přestože byl Chelčický radikál, srovnatelný s radikály táborskými, a trval na svém emancipačním ideálu (lidské svobodě, rovnosti a bratrství), odmítal k jeho dosažení použít násilí. Zatímco táboři tu svou radikální utopickou vizi společnosti rovných utopili v krvi. Chelčický si s tábority zprvu psal, ale později se rozešli. Vytýkal jim, že užívají „meče“.

Chelčický byl pacifista – můžeme-li použít to slovo pro středověkého člověka. Neschvaloval války a neschvaloval ani trest smrti. Měl ho za ukrutný. Někdo si možná řekne: Jak jinak, když byl křesťan! Jenomže evropský středověk byl skrz naskrz křesťanský, a přitom války, stejně jako hrůzné popravy, byly naprostou samozřejmostí. Drtivá většina tehdejších křesťanů popravování zločinců schvalovala. Zdály se jim spravedlivé. Někteří prý dokonce věřili, že duším zločince to prospěje ku spáse. Chelčický soudil opak. Poprava člověku znemožní, aby dospěl k pokání a nějakým způsobem mohl napravit to, co spáchal. To, že člověk má napravit, co spáchal, se Chelčickému jevilo jako důležité.

Odpor vůči násilí Chelčický převzal snad od valdenských, kteří v tom navazovali na ranou církev. Ten odpor si církev uchovávala ještě nějakou dobu poté, co bylo křesťanství prohlášeno státním náboženstvím, ale později od něj, až na výjimky, ustoupila. Ale i husité, vzhledem k tomu, že Tábor chtěl být Boží obcí, svého času uvažovali o zrušení poprav, kterých středověk užíval nadmíru (dokonce i za krádež) a které byly v rozporu s Biblí. Odpor vůči popravám za krádež měl zřetelný sociální podtext.

Už bylo výše řečeno, že Chelčický odmítal sakralizaci společenských vazeb. To se týkalo i manželství. Na manželství není podle Chelčického nic posvátného, vždyť ho uzavírají i pohané. Neznamenalo to ovšem, že by Chelčický manželství zcela odmítal, nebo že by dokonce byl propagátorem sexu bez manželství, jako některé středověké sekty. Manželství bylo pro něj jen jakýmsi kompromisním řešením pro tento svět.

Chelčický soudil, že názory učenců a církevních autorit vůbec nejsou pro křesťana závazné. Vždyť už sama skutečnost, že se mezi sebou neshodnou, svědčí proti tomu, že mají pravdu. Jedinou autoritou pro křesťana je Písmo. Má je bedlivě studovat a učit se mu porozumět.

Velmi odmítavý vztah měl Chelčický k materiálnímu bohatství. Zatímco Lutherova a Kalvínova reformace spatřovala v bohatství požehnání od Boha, Chelčický soudil, že přílišné bohatství je od ďábla, protože logicky nemůže vzniknout poctivým způsobem, který by byl slučitelný s životem křesťana. Velké bohatství je buď nakradené nebo získané klamáním bližních. Věřil, že na konci věků Bůh potrestá zejména pýchu bohatých a mocných.

Tento text nevystihuje plně všechno, co Chelčický učil. Jde jen o pár „záchytných“ bodů. Některé části Chelčického učení (i když ne všechno) převzala od něj Jednota bratrská. Zejména ideu svobodného společenství lidí, žijících ve vzájemné rovnosti a lásce.

Někteří lidé v reformátorovi vidí spojení humanismu a komunismu, což je zvlášť pozoruhodné. (https://www.jstor.org/stable/43322151)

Možná i dnes by Chelčický mohl být v některém směru inspirující.