Marxistické versus přirozené chápání kauzality
Josef Poláček
Při nedávné diskusi o marxistickém modelu podmíněnosti společenského dění objektivními, materiálními faktory se znovu ukázalo, s jak velkými obtížemi je toto výkladové schéma spojeno. A je velice obtížné ho vysvětlovat ad hoc, v (pouze) té či oné dané souvislosti; tím spíše když pak jeho případná recepce je spojena s ideologickou podjatostí. Nebude snad tedy od věci (respektive jeví se být naprosto potřebným) danou záležitost jednou objasnit poněkud systematičtěji.
Co je tedy na Marxově modelu světa a společnosti natolik specifického, že se běžná mysl brání tomu tento model akceptovat jako platný, nebo přinejmenším jako parciálně přínosný? Jako naprosto první bod je nutno si uvědomit, že tyto potíže spojené s recepcí Marxe jsou do značné míry ty samé, pro které se s tím samým nepochopením u svých spoluobčanů museli potýkat už i velcí antičtí myslitelé!
Dnes už jsou pro nás jména jako Sokrates, Platón, Aristoteles naprosto samozřejmými autoritami; ale tak tomu v jejich době ještě tak bezpodmínečně nebylo, a například Sokrata dost zle zesměšnil Aristophanes v jedné ze svých her. Už staří řečtí myslitelé si stěžovali, že v očích mnohých svých spoluobčanů nejsou ničím jiným nežli „zahleděnci do hvězd“, kteří si vymýšlejí jakési podivné teorie, namísto aby tvořili něco užitečného, hmatatelného.
V čem tedy spočívá tento nepřekonatelný rozdíl mezi přirozenou lidskou myslí, a mezi specifickým pohledem velkých dějinných myslitelů? Jedná se především o dva klíčové momenty.
V prvé řadě se zde střetávají lineární myšlení na straně jedné, a komplexní chápání skutečnosti na straně druhé. Běžné, přirozené lidské myšlení je principiálně lineární; to jest, ono hledá víceméně bezprostřední kauzální vztah mezi příčinou A a následkem B. Toto je naprosto přirozený, nepostradatelný nástroj orientace člověka ve světě, vyplývá už z těch nejzákladnějších životních instinktů, při pohledu na šavlozubého tygra není možno zdržovat se nějakými složitými, komplexními úvahami, kauzální linie je naprosto jasná, buďto uteču (respektive přijmu boj), anebo budu sežrán. To samé pak platí v nějakých 99 procentech všech běžných životních situací. Každý fenomén, každý výsledek má nějakou svou bezprostřední příčinu; a když chci tohoto výsledku či cíle dosáhnout, musím tuto příčinu nějakým způsobem přivodit; a naopak když tomuto důsledku chci zamezit, musím danou příčinu odstranit, zablokovat. Ve společensko-politickém dění pak tato lineární kauzalita znamená například, že když preferuji takové či onaké hodnoty, pak ve volbách svůj hlas dávám straně s odpovídajícím programem.
Takto tedy uvažuje – a koná – přirozená lidská mysl. Ale mysl filozofická, mysl metafyzická, ta se vyznačuje právě tím, že překračuje tento úzký horizont ryze lineární kauzality. Je to ostatně naprosto samozřejmé; kdyby filozofická mysl tento krok neučinila, pak by se nijakým způsobem nelišila od oné přirozené, konvenční mysli, a její přínos by pak byl fakticky zcela nulový.
Filozofická mysl tedy svět vnímá, hodnotí principiálně jiným způsobem; vysvětleme si, jakým. Bezprostředně by bylo možno soudit, že jestliže běžná mysl uvažuje v modelech lineární kauzality, pak filozofická mysl bude uvažovat nelineárně. Tak tomu dozajista je; ale jenom toto konstatování by bylo příliš málo. Je nutno si uvědomit, že filozofická mysl vychází zásadně z komplexního pojetí skutečnosti; a že tedy i její pojetí kauzality je taktéž komplexní. Takto vyřčeno se tato změna perspektivy nejeví být až zase tak příliš extrémně cizorodou; ale v reálné praxi se jedná o dva zcela různé světy. Běžné mysli postačí, když – na základě své přirozené životní zkušenosti – uvede do vzájemné, kauzální souvislosti víceméně pouze dva fenomény. Nic víc. Zatímco filozof – ten musí, obrazně řečeno, napřed projít celým světem, musí poznat všechny jeho vnitřní spojitosti, všechny jeho multipolární kauzality; a teprve na tomto základě, na tomto celkovém horizontu pak hodnotí i jednotlivé, konkrétní fenomény tohoto světa, jejich význam a jejich budoucí dynamiku.
Právě tento rozdíl činí specifické filozofické myšlení natolik cizím, natolik nesrozumitelným přirozené lidské mysli. Setkávají, srážejí se tu dvě zcela odlišná pojetí, a především praktikování příčinných souvislostí; a tam kde přirozená mysl spatřuje zcela jednoduchou lineární kauzalitu mezi fenoménem A a fenoménem B, tam je tato přirozená mysl krajně iritována tím, když filozofická mysl do této napohled natolik jenoduché kauzality vnáší ještě celá množství dalších vztahů a ohledů. Pro přirozenou mysl se pak naprosto zákonitě zdá, že filozofická mysl vytváří jakési neskutečné, až přímo fantasmagorické obrazy, modely a výklady světa, které s bezprostředně jsoucí, hmatatelnou realitou nemají nic společného.
Vraťme se teď zpět k Marxovi: u něj – totiž pro pochopení jeho obrazu světa – přistupuje ten problém, že on tento svůj výkladový model nikdy neodůvodnil, nevysvětlil tím všeobecně gnozeologickým způsobem jaký byl podán zde. Nýbrž on skočil rovnou tak nějak přímo doprostřed věci, aniž by pořádně vysvětlil jak se k tomuto středu vlastně propracoval. Ovšem – on toto vysvětlení vlastně ani vůbec nemohl podat. On totiž v tomto komplexním pojetí, chápání skutečnosti bezprostředně navazoval na Hegela, na jeho monumentální model „světového ducha“; jenže protože Marx zcela zásadně odmítal a popíral Hegelův idealismus, pak se k tomuto jeho dědictví nikdy nemohl otevřeně přihlásit. Tak došlo k tomu, že Marx svým způsobem vysloveně „parazitoval“ na Hegelově komplexním pojetí skutečnosti, aniž by pro tuto komplexitu sám vytvořil svůj vlastní pojmový a myšlenkový aparát. A tak Marx přichází se svými tézemi o vztahu „materiální základny“ a „společenské nadstavby“, „společenského vědomí“ a „společenského bytí“, aniž by dokázal tyto vztahy pojmout a vyložit formou vědeckého výkladu, kde jeden stupeň logicky navazuje na předcházející. (Tak jak to udělal Hegel, i když o logické návaznosti jeho metafyzických kategorií je mnohdy možno mít nemalé pochybnosti.)
—————————————————————–
Tento rozdíl mezi lineárním a komplexním pojetím kauzality (společenských) fenoménů je tedy první zásadní příčinou, proč je pro přirozenou mysl natolik obtížné pochopit myšlenkové pochody velkých myslitelů, a konkrétně i samotného Marxe. Existuje však ještě i druhá příčina, která ovšem přirozeně a zákonitě vyplývá z oné první. Zde se však už jedná výlučně o okruh specificky společenských procesů a jejich kauzalit.
Už bylo zmíněno, že konkrétně v politické oblasti běžné, přirozené vědomí uvažuje tím způsobem, že se snaží podporovat, posilovat politické subjekty, politické strany jejichž program je v souladu s vlastním přesvědčením. Logika tohoto uvažování je takováto: společnost je tvořena lidmi, osobami, subjekty, které určitým způsobem jednají, myslí, určitým způsobem se projevují; a já mohu na tyto lidi, na jejich mysli působit tak, aby jejich jednání bylo pokud možno v souladu s mým vlastním. Tím vytvářím pro sebe příznivé, pozitivní prostředí.
Toto je tedy naprosto přirozený přístup ke společenskému dění, ke společenským procesům. Tyto společenské procesy a fenomény jsou tu tedy chápány zásadně jako jednání těch či oněch subjektů; subjektů které se mohou chovat tak, anebo ale i jinak, podle jejich vlastního rozhodnutí.
Filozofická mysl ale i zde uvažuje naprosto jinak. Protože jak jsme si vysvětlili filozofická mysl svět chápe v celé jeho souvislosti, ona vidí především určité síly které tímto světem vládnou, které ve svých vzájemných interakcích vytvářejí jeho primární realitu. Filozofické myšlení tedy veškeré společenské dění chápe a pojímá především a primárně jako objektivně jsoucí realitu; do které teprve sekundárně vstupuje subjekt, člověk, a teprve následně se může tento subjekt snažit tuto objektivně jsoucí realitu nějakým způsobem ovlivnit, změnit.
Ještě jednou tedy, v čem spočívá zcela zásadní rozdíl mezi přirozeným pohledem na společenské dění, a mezi pohledem a náhledem filozofickým: přirozený náhled má trvalý sklon veškerou společenskou realitu subjektivizovat, vykládat ji výhradně jako konání těch či oněch subjektů, tedy lidí, kteří své jednání a konání mohou víceméně libovolně řídit, měnit, upravovat podle své vlastní vůle. Oproti tomu filozofická mysl toto společenské dění pojímá primárně v jeho objektivní jsoucnosti, jakožto ucelený, a to sice velice konstantní komplex určitých společenských vztahů, vazeb, institucí a struktur.
Zásadní rozdíl je pak tedy v tom, že tam kde přirozená mysl vidí společnost jenom jako sumu jednotlivých osob, jako sice určitý celek, ale s naprosto otevřenými, nepredikovatelnými, a především nedeterminovanými možnostmi vlastního jednání, tam filozofická mysl vidí především objektivně jsoucí komplex strukturálních společenských vazeb, kterýžto komplex má svou vlastní existenci, svou vlastní substanci, svou vlastní dynamiku – a lidskému subjektu (a tím spíše pak jednotlivci) je pak krajně obtížné s tímto objektivně jsoucím komplexem nějak hýbat, moci ho měnit podle své vlastní vůle.
A tím se dostáváme opět zpět k Marxovi. Jeho model determinace „společenské nadstavby“ onou proslulou „materiální základnou“ není sám o sobě ničím jiným, nežli jednou konkrétní formou (či formulí) ono obecného, objektivizující pojímání reality společenského dění, jak ho vidí a chápe filozoficky fundovaná mysl. Marx tedy vidí, že realita společenského dění nezávisí primárně na tom, co sami lidé si ve svých subjektivních představách o této realitě myslí, jakým způsobem ji vykládají, jakou by si ji přáli mít; nýbrž je to naopak tato objektivní realita společenského dění sama, která je konec konců tím určujícím faktorem, která má svou vlastní dynamiku, a která nakonec ovlivňuje a formuje i samotné mysli a představy subjektů-lidí, kteří tuto společnost vytvářejí, kteří jsou její součástí.
Zopakujme si tedy ještě jednou závěrem, čím se filozoficky fundovaná (a tedy i marxistická) mysl liší od mysli přirozeně uvažující:
– filozofická/marxistická mysl chápe tento svět nikoli v jeho bezprostřední, pouze lineární kauzalitě, nýbrž ho chápe důsledně jako komplexní celek, s vlastní systémově-komplexní kauzalitou;
– jestliže přirozená mysl vykládá společenské dění čistě působením volných, nepodmíněných subjektů, pak filozofická/marxistická mysl toto společenské dění chápe jako objektivně jsoucí útvar, který má své vlastní zákonitosti, svou vlastní dynamiku, která vůči jednotlivým subjektům/lidem vystupuje jako formující, určující, determinující.
