Josef Poláček
Po osvětlení samotného pojmu „demokracie“ – tak jak je používán zde, v daném kontextu – v prvním pokračování této série je v tomto druhém dílu pokročeno k teoretické analýze vzájemného vztahu fenoménu kapitalismu a demokracie.
2. Kapitalismus a demokracie
Po úvodním vyjasnění, co vlastně vůbec rozumíme pod pojmem demokracie, se tedy nyní můžeme věnovat hlavnímu tématu: vztahu kapitalismu a demokracie. Petr Kužvart ve svém příspěvku podává rozsáhlý a fundovaný historický přehled vývoje demokratických forem; přičemž jak už řečeno se mu tu dost neorganicky prolínají momenty demokracie institucionální a demokracie substanciální. Ale to tady není tak důležité. Rozhodující je jiný moment. Ve svém historickém přehledu P. Kužvart celkem vzato souhlasně s mým vlastním pojetím dokumentuje, že stupeň demokracie je úzce propojen se stavem „materiální základny“ společnosti. Ovšem: už tady se zdá, že jeho pojetí demokratického vývoje je poněkud zužující, ve smyslu „kdo má peníze, ten může participovat na moci“. Samozřejmě že tento kauzální nexus velmi výrazně existoval; ale není to zdaleka celá skutečnost.
Tento rozdíl se pak zcela radikálně vyhraňuje tam, kde se dostáváme ke vzniku společnosti kapitalistické, a k otázce participace širokých lidových vrstev na politickém rozhodování v této společnosti. Petr Kužvart správně konstatuje, že 1. postupem času se i dělnictvo dobralo možnosti politické participace (tj. všeobecné volební právo); a že 2. dělnictvo ale – v naprostém rozporu s očekáváním B. Engelse – této své politické moci nikdy nevyužilo k tomu, aby zlomilo moc a nadvládu kapitálu. Ovšem: Kužvart tyto okolnosti pouze letmo zmiňuje, ale přitom je ponechává bez jakéhokoli dalšího komentáře; a přitom právě tyto dva momenty jsou pro všechny další úvahy o vztahu kapitalismu a demokracie naprosto klíčové.
Ty zásadní otázky které zde vyvstávají (a které Petr Kužvart nijak neřeší) jsou tyto:
1. jak je to vůbec možné, že dělnická třída – která je přece v kapitalismu třídou utlačovanou! – se mohla domoci tak velké politické moci; fakticky by čistě svou početní silou mohla plně ovládnout parlament
2. jak je to pak ale možné, že tato dělnická třída, ačkoli má naprosto jednoznačnou politickou majoritu, této skutečnosti nikdy nevyužila ke svému „osvobození ze jha kapitalismu“?!…
Tohle a právě tohle jsou naprosto klíčové otázky, které musíme bezpodmínečně vyřešit, abychom mohli adekvátně popsat a analyzovat další vývoj vztahu kapitalismu a demokracie.
Vraťme se k už zmíněnému momentu, který se ukáže být opravdu naprosto zásadním. Připomeňme si, že podle P. Kužvarta je rozhodovací moc vázána v prvé řadě na bohatství; tedy za podmínek kapitalismu především na vlastnictví kapitálu. Ovšem: dělnická třída – přinejmenším v tom období kdy si vydobyla hlasovací právo, tedy demokratickou participaci a moc – tak v té době neměla prakticky žádný majetek, žádné bohatství! Jak je to tedy vůbec možné, že jí – mocensky vládnoucí – třída kapitalistů vůbec povolila získat si tuto politickou participaci?!
Samozřejmě, je možno odpovědět, že kapitalisté dělníkům tuto politickou participaci nepřenechali nijak dobrovolně, nýbrž že dělnická třída si ji musela vybojovat. Tak to dozajista skutečně souhlasí z hlediska historického; ale nijak nám to nezodpovídá principiální otázku jako takovou. Položme otázku poněkud jinak: jak je to možné, že v kapitalismu, který je založen na třídním panství buržoazie, jak je to vůbec systémově možné, že se zde prodere k parlamentní moci třída ovládaná, potlačovaná?
Touto otázkou se dostáváme k nejvlastnějšímu jádru celého problému; ale je nutno hned upozornit a varovat, že se jedná o záležitost, kterou je obecně velmi obtížné pochopit. A snad především pro vyznavače marxismu je to velice těžké, neboť to nabourává jejich klasické představy. A přitom to fakticky vyplývá ze samých základů marxistické teorie. Tato záležitost je natolik klíčová, že si ji musíme vytyčit jako další tematickou kapitolu:
3. Rozpolcená dynamika kapitalismu
Napřed se na věc tedy podívejme z optiky čistého marxismu. Podle marxistické teorie je kapitalismus samozřejmě společenský systém, který je založený na třídním antagonismu, a nad nadvládě třídy kapitalistů nad třídou proletářů. A veškeré úsilí marxisticko-komunistického hnutí pak směruje k tomu toto panství buržoazie zlomit, a celou společnost převést do stavu bez vykořisťování a bez nadvlády jedné třídy nad druhou.
Z tohoto hlediska se tedy kapitalistická společnost nejeví ničím jiným nežli právě jenom tímto třídním panstvím. Jenže: podle té samé marxistické teorie se v samotných základech této kapitalistické společnosti rodí síla, dynamika směřující přesně opačným směrem. Základním faktorem a zdrojem této dynamiky je to, co Marx nazývá „rozvojem výrobních sil“. Na rozdíl od Hegela totiž, který impuls dějinného vývoje spatřoval v seberealizaci (absolutního) ducha, materialista Marx tento impuls shledával nikoli ve filozofující, nikoli v ideální – nýbrž v naprosto reálné, praktické činnosti člověka, tedy v materiální produkci jeho vlastních životních podmínek.
Je to tedy právě tento „rozvoj výrobních sil“, který je motorem dějinného vývoje; který rozhoduje o tom, jaké vzniknou společenské formace, a jaký charakter budou mít společenská a politická zřízení s těmito formacemi spojená. Tento „rozvoj výrobních sil“ je zcela objektivní; a je nezadržitelný; a proto nevyhnutelně žene i společenský pokrok neustále dále. Tento pokrok svého času vedl ke vzniku kapitalismu (jakožto vůči feudalismu pokročilejšího uspořádání).
Ovšem: tento pokrok, tento „rozvoj výrobních sil“ neustává nijak ani za kapitalismu. – Přesněji řečeno zcela naopak, teprve k nástupem kapitalismu jeho dynamika přímo exploduje. To pak ovšem nevyhnutelně vede k tomu, že pro jeho další rozvoj nakonec i sám kapitalismus je už příliš těsnou, nevyhovující formou. Podle marxistické teorie se tu především dva momenty dostávají do zcela zásadního konfliktu: společenský charakter produkce na straně jedné, a soukromovlastnický způsob přivlastňování na straně druhé. Tento protiklad není možno v rámci kapitalismu vyřešit; a proto ta společenská třída, která svou pracovní činností přímo stojí v oné – objektivně společenské – produkci, nakonec svrhne třídu soukromých vlastníků, a nastolí společenský řád založený na společném vlastnictví. Ve kterém tedy zmizí onen zmíněný rozpor, zcela společenská bude jak produkce, tak i vlastnictví produkčních prostředků i vytvořených produktů.
Tolik tedy marxistická teorie. Jak víme dnes, onen pokus se zespolečenštěním vlastnictví se nepovedl. Nepovedl se pokus s „reálným socialismem“; ale stejně tak dělnická třída v západním světě obecně nijak nejevila ochotu převzít vlastnictví veškerých výrobních prostředků do vlastních rukou. Běh dějin se tedy nevyvíjel podle marxistických představ; ale přesto tu alespoň něco z oné marxistické teorie zůstává v platnosti. Totiž právě ta zmíněná dynamika „rozvoje výrobních sil“. To je objektivní stav věcí, který nikdo nemůže popřít. A tato dynamika skutečně směřuje někam za kapitalismus; přinejmenším za kapitalismus jeho původní, neregulované, tedy vlastně „ryzí“ podoby. Opírajíc se o tuto dynamiku, třída pracujících sice nesvrhla kapitalismus jako takový; ale prosadila vůči němu celou řadu opatření a zákonů ve svém zájmu, které onen původní „divoký“ kapitalismus velice zásadně modifikovaly, které ho donutily respektovat alespoň do jisté míry práva zaměstnanců, a vůbec dolních vrstev obyvatelstva.
Máme tu tedy i nadále stav, že kapitalismus není nějakým jednoduchým, homogenním, monolitním systémem prostého třídního panství; nýbrž současný kapitalismus v celém komplexu své existence je útvarem vnitřně rozpolceným, se dvěma zcela protichůdnými tendencemi a dynamikami. Na straně jedné kapitalismus samozřejmě nadále vykazuje tendence k nadvládě privilegovaných vrstev (tříd) nad vrstvami ovládanými; tedy tendence samovládné, vykořisťovatelské, latentně nebo akutně antidemokratické.
Ale na straně druhé jsou zde stejně tak přítomny tendence a síly progresivní, s vysokým emancipačním potenciálem, tedy tendence působící obecně k nárůstu a posilování demokratických institutů, procesů a struktur. Přičemž pod pojmem „demokracie“ zde nemám na mysli jenom pouhou formu politického uspořádání; to je jenom jedna část obecného demokratizačního trendu. Do toho musíme počítat právě i to zmíněné sociální a pracovní zákonodárství omezující svévoli zaměstnavatelů, jakož i nejrůznější formy reálné participace pracujících vrstev jak na řízení společenských procesů, tak v užším smyslu i na řízení procesů produkčních.
Opakuji tedy ještě jednou – a je to naprosto rozhodující moment: kapitalismus jako celek, jako společenský útvar je systémem niterně hluboce rozpolceným, ambivalentním, ve kterém působí jak faktory a tendence antidemokratické, tak ale i síly demokratické respektive demokratizační. Je tedy hlubokou a zásadní chybou (která se ovšem v táboře radikální levice objevuje znovu a znovu) kapitalismus pojímat jako jednolitý monoblok, který je chápán jako jenom systém třídního panství, jenom jako nedemokratický. To je hrubé zplošťování, zužování celé komplexní skutečnosti kapitalismu; a takto zúžený pohled nikdy nemůže vést k pravému poznání a pochopení toho, jakým způsobem je možno tuto omezenou dějinnou formaci překonat.
Ovšem, bylo by možno namítnout: tyto demokratizační tendence přece nejsou součástí samotného kapitalismu, nýbrž jsou naopak jemu cizí element. Všechna ta sociální, emancipační a demokratizační opatření přece bylo nutno vybojovat proti kapitalismu, a nikoli jeho vlastním přičiněním.
Tady si ale musíme jasně uvědomit, v jakém smyslu právě v kterou chvíli o kapitalismu hovoříme: zda hovoříme o kapitalismu jakožto o světě neúprosného zákona zisku a neustálé maximalizace kapitálu, bez jakýchkoli humánních ohledů – anebo zda hovoříme o kapitalismu jakožto celku, jakožto o komplexním ekonomicko-společenském útvaru. Neboť připomínám ještě jednou: sám Marx ten přímo explozivní rozvoj výrobních sil – tento primární zdroj emancipační dynamiky – spojil právě s tímto kapitalismem! Jednou větou by se tedy dalo říci: kapitalismus plodí demokratické tendence, i když sám nechce. On sám svou produkční dynamikou budí síly, které se vzápětí postaví proti němu samému. Je tedy skutečně možno právem konstatovat: kapitalismus – jako celek – je stejně tak nedemokratický jako demokratický; kapitalismus usiluje o nadvládu, ale zároveň rodí demokracii.
Konkrétní stav demokracie v tom či onom kapitalistickém státě je pak dán konkrétním poměrem sil obou těchto složek; proto dochází k neustálé oscilaci tím i oním směrem, podle toho zda právě vítězí zájmy kapitálu, anebo síla emancipace.