Kapitalismus a demokracie III/2

Josef Poláček

Po osvětlení samotného pojmu „demokracie“ – tak jak je používán zde, v daném kontextu – v prvním pokračování této série je v tomto druhém dílu pokročeno k teoretické analýze vzájemného vztahu fenoménu kapitalismu a demokracie.

2. Kapitalismus a demokracie

Po úvodním vyjasnění, co vlastně vůbec rozumíme pod pojmem demokracie, se tedy nyní můžeme věnovat hlavnímu tématu: vztahu kapitalismu a demokracie. Petr Kužvart ve svém příspěvku podává rozsáhlý a fundovaný historický přehled vývoje demokratických forem; přičemž jak už řečeno se mu tu dost neorganicky prolínají momenty demokracie institucionální a demokracie substanciální. Ale to tady není tak důležité. Rozhodující je jiný moment. Ve svém historickém přehledu P. Kužvart celkem vzato souhlasně s mým vlastním pojetím dokumentuje, že stupeň demokracie je úzce propojen se stavem „materiální základny“ společnosti. Ovšem: už tady se zdá, že jeho pojetí demokratického vývoje je poněkud zužující, ve smyslu „kdo má peníze, ten může participovat na moci“. Samozřejmě že tento kauzální nexus velmi výrazně existoval; ale není to zdaleka celá skutečnost.

Tento rozdíl se pak zcela radikálně vyhraňuje tam, kde se dostáváme ke vzniku společnosti kapitalistické, a k otázce participace širokých lidových vrstev na politickém rozhodování v této společnosti. Petr Kužvart správně konstatuje, že 1. postupem času se i dělnictvo dobralo možnosti politické participace (tj. všeobecné volební právo); a že 2. dělnictvo ale – v naprostém rozporu s očekáváním B. Engelse – této své politické moci nikdy nevyužilo k tomu, aby zlomilo moc a nadvládu kapitálu. Ovšem: Kužvart tyto okolnosti pouze letmo zmiňuje, ale přitom je ponechává bez jakéhokoli dalšího komentáře; a přitom právě tyto dva momenty jsou pro všechny další úvahy o vztahu kapitalismu a demokracie naprosto klíčové.

Ty zásadní otázky které zde vyvstávají (a které Petr Kužvart nijak neřeší) jsou tyto:

1. jak je to vůbec možné, že dělnická třída – která je přece v kapitalismu třídou utlačovanou! – se mohla domoci tak velké politické moci; fakticky by čistě svou početní silou mohla plně ovládnout parlament

2. jak je to pak ale možné, že tato dělnická třída, ačkoli má naprosto jednoznačnou politickou majoritu, této skutečnosti nikdy nevyužila ke svému „osvobození ze jha kapitalismu“?!…

Tohle a právě tohle jsou naprosto klíčové otázky, které musíme bezpodmínečně vyřešit, abychom mohli adekvátně popsat a analyzovat další vývoj vztahu kapitalismu a demokracie.

Vraťme se k už zmíněnému momentu, který se ukáže být opravdu naprosto zásadním. Připomeňme si, že podle P. Kužvarta je rozhodovací moc vázána v prvé řadě na bohatství; tedy za podmínek kapitalismu především na vlastnictví kapitálu. Ovšem: dělnická třída – přinejmenším v tom období kdy si vydobyla hlasovací právo, tedy demokratickou participaci a moc – tak v té době neměla prakticky žádný majetek, žádné bohatství! Jak je to tedy vůbec možné, že jí – mocensky vládnoucí – třída kapitalistů vůbec povolila získat si tuto politickou participaci?!

Samozřejmě, je možno odpovědět, že kapitalisté dělníkům tuto politickou participaci nepřenechali nijak dobrovolně, nýbrž že dělnická třída si ji musela vybojovat. Tak to dozajista skutečně souhlasí z hlediska historického; ale nijak nám to nezodpovídá principiální otázku jako takovou. Položme otázku poněkud jinak: jak je to možné, že v kapitalismu, který je založen na třídním panství buržoazie, jak je to vůbec systémově možné, že se zde prodere k parlamentní moci třída ovládaná, potlačovaná?

Touto otázkou se dostáváme k nejvlastnějšímu jádru celého problému; ale je nutno hned upozornit a varovat, že se jedná o záležitost, kterou je obecně velmi obtížné pochopit. A snad především pro vyznavače marxismu je to velice těžké, neboť to nabourává jejich klasické představy. A přitom to fakticky vyplývá ze samých základů marxistické teorie. Tato záležitost je natolik klíčová, že si ji musíme vytyčit jako další tematickou kapitolu:


3. Rozpolcená dynamika kapitalismu

Napřed se na věc tedy podívejme z optiky čistého marxismu. Podle marxistické teorie je kapitalismus samozřejmě společenský systém, který je založený na třídním antagonismu, a nad nadvládě třídy kapitalistů nad třídou proletářů. A veškeré úsilí marxisticko-komunistického hnutí pak směruje k tomu toto panství buržoazie zlomit, a celou společnost převést do stavu bez vykořisťování a bez nadvlády jedné třídy nad druhou.

Z tohoto hlediska se tedy kapitalistická společnost nejeví ničím jiným nežli právě jenom tímto třídním panstvím. Jenže: podle té samé marxistické teorie se v samotných základech této kapitalistické společnosti rodí síla, dynamika směřující přesně opačným směrem. Základním faktorem a zdrojem této dynamiky je to, co Marx nazývá „rozvojem výrobních sil“. Na rozdíl od Hegela totiž, který impuls dějinného vývoje spatřoval v seberealizaci (absolutního) ducha, materialista Marx tento impuls shledával nikoli ve filozofující, nikoli v ideální – nýbrž v naprosto reálné, praktické činnosti člověka, tedy v materiální produkci jeho vlastních životních podmínek.

Je to tedy právě tento „rozvoj výrobních sil“, který je motorem dějinného vývoje; který rozhoduje o tom, jaké vzniknou společenské formace, a jaký charakter budou mít společenská a politická zřízení s těmito formacemi spojená. Tento „rozvoj výrobních sil“ je zcela objektivní; a je nezadržitelný; a proto nevyhnutelně žene i společenský pokrok neustále dále. Tento pokrok svého času vedl ke vzniku kapitalismu (jakožto vůči feudalismu pokročilejšího uspořádání).

Ovšem: tento pokrok, tento „rozvoj výrobních sil“ neustává nijak ani za kapitalismu. – Přesněji řečeno zcela naopak, teprve k nástupem kapitalismu jeho dynamika přímo exploduje. To pak ovšem nevyhnutelně vede k tomu, že pro jeho další rozvoj nakonec i sám kapitalismus je už příliš těsnou, nevyhovující formou. Podle marxistické teorie se tu především dva momenty dostávají do zcela zásadního konfliktu: společenský charakter produkce na straně jedné, a soukromovlastnický způsob přivlastňování na straně druhé. Tento protiklad není možno v rámci kapitalismu vyřešit; a proto ta společenská třída, která svou pracovní činností přímo stojí v oné – objektivně společenské – produkci, nakonec svrhne třídu soukromých vlastníků, a nastolí společenský řád založený na společném vlastnictví. Ve kterém tedy zmizí onen zmíněný rozpor, zcela společenská bude jak produkce, tak i vlastnictví produkčních prostředků i vytvořených produktů.

Tolik tedy marxistická teorie. Jak víme dnes, onen pokus se zespolečenštěním vlastnictví se nepovedl. Nepovedl se pokus s „reálným socialismem“; ale stejně tak dělnická třída v západním světě obecně nijak nejevila ochotu převzít vlastnictví veškerých výrobních prostředků do vlastních rukou. Běh dějin se tedy nevyvíjel podle marxistických představ; ale přesto tu alespoň něco z oné marxistické teorie zůstává v platnosti. Totiž právě ta zmíněná dynamika „rozvoje výrobních sil“. To je objektivní stav věcí, který nikdo nemůže popřít. A tato dynamika skutečně směřuje někam za kapitalismus; přinejmenším za kapitalismus jeho původní, neregulované, tedy vlastně „ryzí“ podoby. Opírajíc se o tuto dynamiku, třída pracujících sice nesvrhla kapitalismus jako takový; ale prosadila vůči němu celou řadu opatření a zákonů ve svém zájmu, které onen původní „divoký“ kapitalismus velice zásadně modifikovaly, které ho donutily respektovat alespoň do jisté míry práva zaměstnanců, a vůbec dolních vrstev obyvatelstva.

Máme tu tedy i nadále stav, že kapitalismus není nějakým jednoduchým, homogenním, monolitním systémem prostého třídního panství; nýbrž současný kapitalismus v celém komplexu své existence je útvarem vnitřně rozpolceným, se dvěma zcela protichůdnými tendencemi a dynamikami. Na straně jedné kapitalismus samozřejmě nadále vykazuje tendence k nadvládě privilegovaných vrstev (tříd) nad vrstvami ovládanými; tedy tendence samovládné, vykořisťovatelské, latentně nebo akutně antidemokratické.

Ale na straně druhé jsou zde stejně tak přítomny tendence a síly progresivní, s vysokým emancipačním potenciálem, tedy tendence působící obecně k nárůstu a posilování demokratických institutů, procesů a struktur. Přičemž pod pojmem „demokracie“ zde nemám na mysli jenom pouhou formu politického uspořádání; to je jenom jedna část obecného demokratizačního trendu. Do toho musíme počítat právě i to zmíněné sociální a pracovní zákonodárství omezující svévoli zaměstnavatelů, jakož i nejrůznější formy reálné participace pracujících vrstev jak na řízení společenských procesů, tak v užším smyslu i na řízení procesů produkčních.

Opakuji tedy ještě jednou – a je to naprosto rozhodující moment: kapitalismus jako celek, jako společenský útvar je systémem niterně hluboce rozpolceným, ambivalentním, ve kterém působí jak faktory a tendence antidemokratické, tak ale i síly demokratické respektive demokratizační. Je tedy hlubokou a zásadní chybou (která se ovšem v táboře radikální levice objevuje znovu a znovu) kapitalismus pojímat jako jednolitý monoblok, který je chápán jako jenom systém třídního panství, jenom jako nedemokratický. To je hrubé zplošťování, zužování celé komplexní skutečnosti kapitalismu; a takto zúžený pohled nikdy nemůže vést k pravému poznání a pochopení toho, jakým způsobem je možno tuto omezenou dějinnou formaci překonat.

Ovšem, bylo by možno namítnout: tyto demokratizační tendence přece nejsou součástí samotného kapitalismu, nýbrž jsou naopak jemu cizí element. Všechna ta sociální, emancipační a demokratizační opatření přece bylo nutno vybojovat proti kapitalismu, a nikoli jeho vlastním přičiněním.

Tady si ale musíme jasně uvědomit, v jakém smyslu právě v kterou chvíli o kapitalismu hovoříme: zda hovoříme o kapitalismu jakožto o světě neúprosného zákona zisku a neustálé maximalizace kapitálu, bez jakýchkoli humánních ohledů – anebo zda hovoříme o kapitalismu jakožto celku, jakožto o komplexním ekonomicko-společenském útvaru. Neboť připomínám ještě jednou: sám Marx ten přímo explozivní rozvoj výrobních sil – tento primární zdroj emancipační dynamiky – spojil právě s tímto kapitalismem! Jednou větou by se tedy dalo říci: kapitalismus plodí demokratické tendence, i když sám nechce. On sám svou produkční dynamikou budí síly, které se vzápětí postaví proti němu samému. Je tedy skutečně možno právem konstatovat: kapitalismus – jako celek – je stejně tak nedemokratický jako demokratický; kapitalismus usiluje o nadvládu, ale zároveň rodí demokracii.

Konkrétní stav demokracie v tom či onom kapitalistickém státě je pak dán konkrétním poměrem sil obou těchto složek; proto dochází k neustálé oscilaci tím i oním směrem, podle toho zda právě vítězí zájmy kapitálu, anebo síla emancipace.

Kapitalismus a demokracie III/1

Josef Poláček

Tímto tedy zahajuji mou odpověď na článek Petra Kužvarta „K textu ‚Kapitalismus a demokracie‘ Josefa Poláčka“, kterým tento autor reagoval na můj původní text uvedeného jména. Na úvod mé vlastní odpovědi na jeho kritiku musím udělat několik poznámek. Především: ačkoli jsem se původně domníval, že má odpověď bude běžnou polemikou, v rozsahu jednoho dalšího běžného textu, nakonec se jeho délka roztáhla na více nežli 20 stran. Petr Kužvart s jemu vlastní důkladností totiž při své polemice proti mým názorům probral prakticky všechny jednotlivé aspekty dané problematiky; což pro mě znamenalo nutnost učinit totéž, ale navíc ještě mnohem podrobněji. Neboť jádro mého vlastního pojetí spatřuji právě v tom, že namísto zjednodušujícího lineárního výkladu používám komplexní systémovou analýzu, která zohledňuje celý okruh různých, mnohdy zcela protichůdných faktorů.

Tato nutnost podrobného rozpracování všech relevantních elementů daného tématu má ovšem jeden pozitivní aspekt. Já sám jsem do budoucna chystal celou sérii textů, analyzujících všechny podstatné rysy jak kapitalismu, tak i marxisticky fundované analýzy a kritiky tohoto kapitalismu. Zde vzniklý názorový střet mě tedy přiměl k tomu, abych celou řadu z těchto momentů projednal už zde. V daném smyslu je tedy tento můj text prvním článkem této plánované řady.

Vzhledem k délce, jaké tento mnou napsaný text dosáhl, bude zde rozdělen do celé série jednotlivých dílů – pravděpodobně v pěti pokračováních, která budou označena pořadovými čísly v arabských číslicích. Je plánováno, že následující díly budou vycházet obden.

Na můj text „Kapitalismus a demokracie II.“ reagoval Petr Kužvart svým vlastním rozsáhlým komentářem, který byl následně uveřejněn jako samostatný text: https://humanisticke-dialogy.eu/texty/k-textu-kapitalismus-a-demokracie-josefa-polacka/ Tento jeho komentář byl vůči mnou nastoleným tézím o principiálním systémovém spojení kapitalistického produkčního způsobu a demokracie značně kritický; prý byl mým článkem „zklamán“. Oproti mému závěru, že kapitalismus je ve vztahu k demokracii velice ambivalentní, nicméně že nakonec nejpřirozenější formou kapitalismu je systém parlamentní liberální demokracie, postavil své vlastní tvrzení, podle kterého kapitalismus vždy směřuje k nedemokratickým formám vládnutí, a že ve skutečnosti jsou to především nadnárodní koncerny, které fakticky ovládají veřejné a politické dění.

Ovšem: z mé strany musím ve vztahu k jeho komentáři konstatovat víceméně to samé. Tedy určité zklamání. A to sice z jednoho zcela konkrétního důvodu. Já jsem mé téze o principiálním propojení kapitalismu a demokratismu opíral především o centrální marxistickou tézi o determinujícím vztahu „materiální základny“ vůči „společenské nadstavbě“; přičemž – a toto je naprosto rozhodující moment – já toto působení pojímám jakožto komplexní, nikoli pouze mechanicky lineární vztah. Ale P. Kužvart jako by se této nastolené marxistické analytické metodě vysloveně systematicky vyhýbal; což je skutečně krajně překvapivé u někoho, kdo byl alespoň dříve důsledným marxistou. A jestliže P, Kužvart mně vytýká „určitou povrchní abstraktnost pojednání“, pak musím konstatovat, že nemálo podobný pocit jsem měl z jeho vlastních vývodů. S jedním rozdílem ovšem: jeho (historická) líčení nejsou samozřejmě – v bezprostředním smyslu – abstraktní, nýbrž velice podrobná a konkrétní; ale jen krajně zřídka jsem měl pocit, že by šly opravdu k podstatě věci. Tedy právě k onomu marxistickému propojení „materiální základny“ se „společenskou nadstavbou“.

Základní – a vše ostatní určující – rozdíl mezi mou a jeho perspektivou je právě v oné zmíněné komplexitě pohledu. On sice také v zásadě vidí spojení mezi ekonomikou a politikou – jenomže nikoli v celé komplexitě tohoto mnohotvárného a mnohdy ambivalentního propojení, nýbrž v jedné jediné výkladové ose, víceméně ve smyslu „bohatství rovná se moc“. Samozřejmě, že tato téze není zásadně chybná; ale k tomuto konstatování naprosto není zapotřebí být erudovaným marxistou. Jinak řečeno: jestliže se celá problematika zúží jenom na tento jeden jediný faktor, pak se fakticky ztrácí celé to (potenciální) myšlenkové bohatství, které je v marxistické systémové teorii skryto. Tento redukcionistický výklad je ovšem velice rozšířený, a to právě mezi angažovanými marxisty. Mohu na tomto místě tedy vyjasnit předem, jednou provždy: veškerá má argumentace je zaměřena proti tomuto zjednodušujícímu lineárnímu výkladu, a směřuje ke komplexně-systémovému pojetí kapitalismu, s celou jeho mnohotvárností a ambivalencí. Pokud se totiž zůstane stát jenom u toho lineárního vztahu „bohatství (respektive kapitál) rovná se moc“, pak to pak nevyhnutelně vede k ideologizovaným závěrům toho typu, že „celý svět ovládají koncerny“. Což je tvrzení v současné době u radikální levice sice velice oblíbené respektive přímo módní; ale pro opravdu seriózní systémovou analýzu společnosti pokročilého kapitalismu zadává jenom velmi nedostatečnou základnu. Pro takto „hlubokomyslnou“ úvahu není opravdu zapotřebí být znalcem marxismu; tato hesla vykřikuje i každý levicový (respektive levičácký) aktivista, když si svou životní frustraci vybíjí tím, že hází dlažební kostky do výkladních skříní nenáviděného kapitalismu.

Tolik tedy úvodem; nyní se podívejme konkrétně na jednotlivé body komentáře P. Kužvarta.

—————————————————————————


1. Co je demokracie?

Toto je naprosto klíčová otázka. Už v úvodu mé polemiky s názory P. Kužvarta jsem mu sdělil, že mnoho problémů vyplývá už jenom z toho, že se nedostatečně vyjasní, kdo co má konkrétně na mysli pod pojmem „demokracie“. A vybídl jsem ho, aby upřesnil, jak tento pojem definuje on – zda institucionálně, substanciálně či nějak jinak. Jeho odpověď v tomto bodě zněla:

„Demokracii nechápu jen v politicko institucionálním smyslu a už vůbec ne ve smyslu substanciálním. Jde o formu vlády, jež se v dějinách druhové kultury moderního člověka vyskytuje dost řídce. Jejím základním předpokladem je, že společnost (kmen, obec) tvoří alespoň zčásti osobně svobodní a plnoprávní jedinci (občané v dnešním smyslu, ale třeba i vůdci rodových klanů), kteří mají právo účastnit se rozhodování o společných záležitostech kmene nebo obce, tedy o věcech veřejných, politických.“

No budiž; takováto definice demokracie dozajista postihuje určité její základní rysy. Ovšem: jestliže P. Kužvart výslovně popírá, že by demokracii chápal v politicko-institucionálním respektive substanciálním smyslu, pak ve skutečnosti činí toto obojí: pokud chápe demokracii jako formu vlády, pak se jedná samozřejmě o pojetí politicko-institucionální; a pokud je demokracie chápána jako účast na rozhodování o veřejných záležitostech, pak se jedná o pojetí demokracie ve smyslu substanciálním (obsahovém, reálném). Toto rozlišování je samo o sobě krajně důležité: musíme vždy naprosto přesně vědět, zda mluvíme o demokracii jakožto formě vládnutí, anebo zda máme na mysli reálnou možnost účasti, participace lidu obecného na rozhodování o společných záležitostech; to opravdu naprosto není to samé. P. Kužvart obojí spojuje v jeden blíže nediferencovaný celek; a v důsledku toho se mu v jeho dalších výkladech obojí mnohdy prolíná a směšuje.

Proč je toto rozlišování natolik zásadní se snad ještě blíže ozřejmí, když teď předestřu své vlastní pojetí demokracie (upozorňuji: především v dané souvislosti, to jest v souvislosti s kapitalismem, respektive vůbec s marxisticko-materialistickým pojetím dějinného vývoje). Demokracii v daném smyslu pojímám především jako hnutí emancipační, kdy se člověk v procesu svého dějinného vývoje osvobozuje od veškerých závislostí omezujících jeho druhový, společenský, humánní a kulturní vývoj. To o co se mně jedná je tedy daleko spíše samotný proces demokratizace, nežli demokracie v obecném smyslu, tedy jako fixní (politický) stav. A ostatně připomínám, že i sám Marx daleko spíše operoval s pojmem „emancipace“, chápané v takto širokém a univerzálním smyslu, nežli s pojem „demokracie“, která vždy přinejmenším svádí k onomu zúženému, pouze politicko-institucionálnímu pojetí.

Já tedy – opakuji znovu – pojem a institut „demokracie“ v dané souvislosti chápu především jako vývojovou linii „emancipace – demokratizace – demokracie“. Přičemž „demokracie“ ve smyslu formy vlády je až posledním stupněm této linie; kdy ovšem jednotlivé momenty této linie mají svou vlastní relativní samostatnost. Není to tedy jenom ryze lineární vývoj a vzestup, emancipační proces může například „předběhnout“ politickou demokracii a rozvíjet se bez ohledu na ni.

—————————————————————————

V souvislosti s určením pojmu „demokracie“ je nutno vyjasnit ještě jednu věc. Petr Kužvart mi – v samotném závěru svého příspěvku – vytýká, že ztotožňuji kapitalismus se skutečnou, pravou a pravdivou demokracií: „‘přirozenou formou vyspělého kapitalismu‘ (cit. J. Poláček) není parlamentní liberální
demokracie, ale stále více zdání demokracie, demokracie jako kulisa a sféra politické
bezmoci.“

Tady je to ale P. Kužvart sám, kdo zaměňuje pojmy. – Petře, kdybys mohl sledovat dřívější diskuse už na Deníku Referendum i zde na Humanistických dialozích, pak bys měl vědomost o tom, že jsem to právě já, kdo – v neustálých polemikách se zastánci občanského pojetí politiky (jmenovitě M. Profantem na DR a paní Zemanovou na HD) znovu a znovu zdůrazňuje, že tato parlamentní liberální demokracie není skutečně pravou, substanciální demokracií, nýbrž víceméně jenom prázdnou formou, která pod svým svobodomyslným zevnějškem může skrývat i velice nedemokratické (ve smyslu oné humánní emancipace) obsahy. V tomto ohledu se tedy naše názory na věc nijak dramaticky neliší; a zřejmě nemalá část Tvé polemiky proti mně spočívá právě na tomto nedorozumění, že jsi mi podsouval glorifikaci stávajícího modelu (buržoazní) demokracie, ačkoli mně ve skutečnosti není nic vzdálenějšího nežli právě toto.

Ovšem – na straně druhé je nutno mít důsledně na paměti i to, že jestliže tento způsob demokracie označíme za „formální“, že to ještě zdaleka nemusí znamenat, že by byla zcela nereálná. I samotná forma si může dávat svůj vlastní obsah, jak nám ostatně sděluje Platón.

Socialismus versus samospráva

Josef Poláček

K přednášce Petra Kužela na téma „Rok 1968 a zápas o společenskou samosprávu“: https://www.youtube.com/watch?v=yhHtVtABxp8&pbjreload=101

Petr Kužel dozajista provedl důkladné rešerše materiálů souvisejících s jeho tématem; ovšem – a to je naprosto profilujícím momentem celé jeho přednášky – zcela pravidelně zůstává stát jenom u povrchu tehdejších událostí. Souhrnně je nutno konstatovat, že se víceméně zcela míjí s tím, co tehdy bylo opravdu podstatné; a opomíjí prakticky všechno, co je – jmenovitě na projektu společenské samosprávy – problematické.

Napřed krátké shrnutí jeho přednášky: P. Kužel se tady zabýval především ekonomickou reformou „Pražského jara“. Veškeré tehdejší ideové střety zkoncentroval víceméně do jedné jediné linie – totiž do otázky, kdo má řídit ekonomickou sféru. Toto zkrácení problematiky samo o sobě není nelegitimní; neboť i podle teorie marxismu je to právě tato ekonomická sféra, která je – jakožto „materiální základna“ – konec konců určující pro celý život společnosti.

V Kuželově podání se veškeré tehdejší diskuse a kontroverze točily kolem jedné zásadní dichotomie: zda má v reformovaných národních podnicích mít hlavní slovo podnikové vedení („technokratický model“), anebo ale nově se ustavující samosprávné orgány zaměstnanců („samosprávný model“).

Právě v tomto místě ale nastává zcela klíčový zádrhel. Přednášející zde celý další tok úvah svádí do jednoho jediného koryta, ze kterého pak už není návratu zpět. A činí tak velice nenápadným způsobem, takže si sotva kdo povšimne, že zde fakticky došlo k ideologické manipulaci, k tendenčnímu výkladu, který znemožňuje jakýkoli výklad alternativní či opoziční. (Budiž P. Kuželovi jistou omluvou, že on si této své manipulace nejspíše nevšiml sám.)

Jestliže on totiž celý problém postaví jako konflikt mezi „technokratismem“ a „samosprávou“ – pak je bez dalšího jasné a jisté, že – jmenovitě před levicovým publikem – budou všechny sympatie stát na straně řešení samosprávného. Tím spíš že v tehdejším politickém kontextu může to „technokratické“ řešení velice snadno uvést do blízké souvislosti s konzervatismem.

Jenže: ono to tenkrát ve skutečnosti bylo daleko složitější. V tehdejších diskusích na dané téma mohla totiž i frakce „technokratů“ uvádět velice závažné argumenty. Ono se totiž ve skutečnosti zdaleka nejednalo jen o pouhý technokratismus – jak Kužel sugeruje – nýbrž o otázky související s celým dalším rozvojem socialismu! A právě tohle Kužel zamlčuje prakticky naprosto.

V jednom jediném okamžiku zmiňuje, že argument technokratického řešení zněl, že řízení podniků vedoucími orgány jmenovanými státem (respektive komunistickou stranou) by mělo zaručovat, že v produkci budou respektovány „celospolečenské zájmy“. Kužel tedy tuto skutečnost zmiňuje – ale vzápětí od ní odbíhá, a už se k ní nikdy nevrací, jako by to byla pouze jakási efemérní, respektive ryze ideologická záležitost.

Jenže – ve skutečnost právě tohle byl klíčový moment všech tehdejších diskusí a kontroverzí ohledně toho, jakými formami má být nadále řízena nejen produkční sféra, ale obecně i celá společnost!! Tyto „celospolečenské zájmy“, to není fakticky nic jiného, nežli samotný socialismus! Respektive naopak: rozhodující otázka jakéhokoli socialismu je, jestli se podaří prosadit právě tyto „celospolečenské zájmy“ proti vždy přinejmenším latentně přítomným zájmům partikulárním, čili egoistickým!! Takže opravdu naprosto centrální otázka; kterou ale Kužel zcela bohorovně shazuje se stolu.

Ukažme si zcela konkrétně, jak se tehdy tento zásadní střet mezi celospolečenskými a partikulárními zájmy projevoval – a to právě v produkční sféře. Musíme si připomenout: tehdy byla ekonomika skutečně zcela aktuálně celospolečenskou záležitostí. Tehdejší centrálně plánovaná ekonomika byla zoufale nevýkonná a neefektivní, byl trvalý nedostatek spotřebního zboží, mnohdy i zcela základního. Bylo tedy akutním zájmem celé společnosti, každého člověka, aby se národní ekonomika konečně postavila na nohy. Aby začala pracovat mnohem efektivněji.

Jenže: v té době existovala ještě celá řada podniků, které pracovaly naprosto neefektivně, prakticky zcela ztrátově – a jenom z ideologických důvodů byly uměle udržovány při životě, masivními státními subvencemi. Tyto zcela neefektivně vynaložené prostředky pak ale samozřejmě chyběly jinde. V průběhu ekonomických reforem roku osmašedesátého se začalo plánovat, že některé tyto závody budou zrušeny. Jmenovitě se jednalo především o jeden závod tuším na výrobu nějakých elektrických či elektronických dílů. Tento zcela neefektivní závod tedy měl být zrušen, a místo něj zřízen závod mnohem modernější, výkonnější, efektivnější. Bylo tedy v zájmu celé společnosti, aby tato modernizace byla provedena – jenže zaměstnanci tohoto závodu (i když měli nalézt nové zaměstnání v tom novém závodě) se proti zrušení jejich vlastního závodu začali bouřit, a nakonec dokonce vyhlásili stávku! Politické vedení státu tento tlak neustálo, a tak jim nakonec zachování jejich dosavadního, ač zcela nevýkonného a ztrátového produkčního místa zaručilo!

Právě tady se tedy ukazuje onen naprosto zásadní střet mezi zájmy celospolečenskými a mezi zájmy partikulárními. Zaměstnanci onoho technicky zcela zaostalého závodu jednali vlastně „demokraticky“, tedy ve smyslu samosprávy: vynutili si respektování jejich vlastních zájmů. Jenže – přitom se ukázali být naprosto lhostejní vůči zájmům celospolečenským, tedy vůči zájmům všech ostatních obyvatel společného státu!!

A právě tady se ukazuje krajní problematičnost všech konceptů „společenské samosprávy“. V táboře radikální levice se pořád udržuje ten postoj, že „co je samosprávné to je dobré“. A nikdo si vůbec neláme hlavu s tím, že takto pojatá samospráva ve skutečnosti cílí jenom na čistě p a r t i k u l á r n í zájmy té či oné skupiny (v daném případě pracovního kolektivu) – ale že to nejenom v žádném případě nezaručuje respektování skutečných zájmů celé společnosti, nýbrž že tyto celospolečenské zájmy v této partikularistické samosprávě principiálně vůbec nejsou obsaženy!!

Ano, Kužel jednou – velice krátce – zmínil, že zde byly určité obavy zda podnikové rady které v té době už začaly vznikat, jestli nebudou příliš jednostranně preferovat zájmy zaměstnanců na úkor efektivity podniku. Vzápětí ale hned dodal, že tyto obavy se prý nijak nepotvrdily.

Ovšem: hned potom ale sám přiznal, že tyto podnikové rady existovaly příliš krátce (po potlačení „Pražského jara“ byly zase zrušeny), nežli aby bylo možno v tomto ohledu provést nějaké objektivní hodnocení.

A co Kužel opomíjí naprosto: totiž že českoslovenští reformátoři měli celou dobu před očima příklad samosprávy jugoslávské: a tento příklad byl daleko spíše odstrašující, nežli povzbuzující. V jugoslávských samosprávných podnicích totiž zcela pravidelně docházelo právě k tomu zmíněnému efektu: podnikové rady (kde tedy hlavní slovo měla zaměstnanecká složka) si pravidelně odhlasovávaly zvýšení mezd pro zaměstnance, ačkoliv tyto navýšené mzdy nijak nebyly kryty odpovídající produkcí! Takže tento rozdíl nakonec musel být zase subvencován ze státního rozpočtu.

Zkrátka: už tehdy se ukazovalo, že podniková samospráva má přinejmenším svá velká úskalí; a že zastánci „technokratického řešení“ měli přinejmenším velkou část pravdy v tom, když poukazovali na nebezpečí, že v důsledku přílišné autonomie zaměstnanecké složky nakonec zájmy celospolečenské budou zcela obětovány ve prospěch zájmů partikulárních, neřkuli přímo egoistických. A opakuji znovu: tam kde se začnou prosazovat zájmy partikulární, tam prakticky zmírá socialismus jako takový.

To je ale právě to, co si i současná radikální levice nedokáže, či spíše nechce připustit. Ona je stále fixována jenom na svou vlastní vizi samosprávy, a naprosto odmítá tuto vizi jakkoli problematizovat. Takto jednostranné zaměření je ale krajně povrchní a ploché, a vůbec nerespektuje skutečný – a vždy rozporuplný – stav tohoto světa. Proto je tak krajně obtížné u současné radikální levice nalézt někoho, s kým by bylo možno vůbec zahájit nějaký smysluplný a odpovědný dialog o reálných perspektivách levice. Dokud se tato levice bude utápět ve svých ideologicky zjednodušených představách o samospasitelnosti samosprávy, pak není prakticky o čem hovořit.

Je nutno si uvědomit ještě jednu věc: jestliže je tento koncept skupinové samosprávy ve své nejvlastnější podstatě partikularistický, pak se fakticky nijak podstatně neliší od docela obyčejného – buržoazního individualismu! Neboť v obou případech tu vládne společné přesvědčení, že co přichází shora, od státních struktur, je principiálně špatné – zatímco všechno co přichází zdola, z vlastní autonomie, je apriori dobré! Jediný rozdíl je v tom, že buržoazní partikularismus je fixován na autonomii individua, zatímco partikularismus samosprávný cílí na autonomii skupin. Tato autonomie skupin může být ale – jak jsme si ukázali – nakonec stejně tak egoistická, jako autonomie individua. O skutečném zájmu celospolečenském není žádná řeč ani v jednom, ani ve druhém případě.

K textu „Kapitalismus a demokracie“ Josefa Poláčka

Petr Kužvart

Se zájmem jsem očekával avizovaný text Josefa Poláčka, mého dávného kamaráda a v řadě směrů i spřízněné duše. Nyní to pročítám a jsem trochu zklamán. Nejde jen o to, že mi autor podsouvá poněkud upravené názory, jež jsem v debatě s ním uplatňoval – to se vcelku často stává a zdaleka nejde vždy o úmysl. Horší je historická nezakotvenost, poněkud povrchní abstraktnost pojednání.. Autor jako by dosud žil někdy v 70. – 80. letech minulého století. Překotný a podstatný vývoj posledních desetiletí jako by šel zcela mimo něj. Co tedy dodat a doplnit? Bude toho víc. Především toto:

Demokracii nechápu jen v politicko institucionálním smyslu a už vůbec ne ve smyslu substanciálním. Jde o formu vlády, jež se v dějinách druhové kultury moderního člověka vyskytuje dost řídce. Jejím základním předpokladem je, že společnost (kmen, obec) tvoří alespoň zčásti osobně svobodní a plnoprávní jedinci (občané v dnešním smyslu, ale třeba i vůdci rodových klanů), kteří mají právo účastnit se rozhodování o společných záležitostech kmene nebo obce, tedy o věcech veřejných, politických, Pokud pomineme (limitovaně) demokratická rozhodování v kmenově a rodově organizovaných společnostech, pak první moderní výskyt demokracie lze najít v (některých) řeckých antických městských státech a po nějakou dobu i v římské republice.

Pokud Josef Poláček zmiňuje dobu vrcholného středověku, pak zde fungovala omezená stavovská demokracie feudality, jež byla institucionalizována jako zemské, říšské sněmy, případně i nižší, např. krajské sjezdy šlechty. Teprve v závěru tohoto období se k nižší a vyšší šlechtě a kléru připojuje i městský stav, tedy zastoupení královských měst (poddanská města zastupoval feudál – vlastník příslušného panství). Královská města podřízená přímo koruně byla zastupována různě široce. Na českém zemském sněmu to jeden čas byla dokonce jediná osoba, reprezentující městský stav jako celek. Jindy to bylo několik představitelů nejvýznamnějších královských měst. Vždy zřetelná menšina ve srovnání s hojně zastoupenou feudalitou. Pokud přijdete ve starém královském paláci na Pražském hradě do historické zasedací síně zemského sněmu, pak uvidíte trůn, na němž přesedal schůzi panovník, před ním pak dlouhé polstrované lavice pro šlechtu a stranou u okna malé pódium s ohrádkou – tady stáli zástupci měst. Demokracie v době feudalismu byla omezená, hierarchicky odstupněná, třetí stav zde hrával zcela podružnou roli a pokud vůbec nějakou, pak tu byl zastoupen jen patriciát královských měst.

Původně byly omezeně demokratickými republikami i středověké městské státy v Itálii. Jak měšťanstvo bohatlo, soustředila se faktická moc v rukou podnikatelského, posléze finančního patriciátu a ty republiky končívaly zpravidla jako oligarchicky řízené státy a státečky (Florencie, Benátky, Milán, Janov). Měšťanská oligarchie se zde často postupně měnila ve feudalitu. Nicméně vznik moderních měst v raném evropském středověku byl původně veden ve vyloženě demokratickém kolektivistickém duchu, kdy do měst prchali poddaní feudálů a města se za ně stavěla a navzdory snahám feudality nově příchozí chránila a asimilovala. V průběhu vrcholného středověku se ale města sama stávají feudály s rozsáhlým nemovitým majetkem. Omezeně demokratické rozhodování a správa měst se soustřeďovaly zpravidla v rukou patriciátu, který ovládal městské rady a volil městské hodnostáře.

V tomto smyslu lze mluvit o limitovaném uplatnění demokratických principů za feudalismu. Že se bohatnoucí městský stav postupně hlásil o slovo a snažil se i o svou politickou emancipaci, je faktem. Ale k jeho prosazení byla ještě dlouhá cesta. Celým středověkem se táhne spíše neustálé mocenské potýkání mezi panovnickou ústřední mocí a poněkud partikularistickým a odstředivým postojem šlechty, pro níž byly zemské či jiné sněmy nástrojem uplatňování politického vlivu a zatlačování panovnické moci. Další vývoj šel dvěma cestami. Především cestou potlačení politického vlivu feudality ve prospěch panovnické moci – vzniká tak absolutní monarchie, politický absolutismus. Druhou cestou byl stavovský stát, kde sněm hrál rozhodující roli a zatlačoval slabou moc stavy voleného panovníka. Někde se tento systém rozvinul až do šlechtické republiky, ba sebedestruktivní šlechtické anarchie – viz Polsko v 18. století.

Rodící se kapitalismus, zprvu charakteristický kupeckým a manufakturním podnikáním a také koloniálním obchodem, demokracii vyloženě přál. Typicky lze uvést revoluční Nizozemí 16. století a jeho Generální stavy, jež se směle postavily španělské okupační moci, koloniální veleříši, nad níž tehdy slunce nezapadalo – a po mnohaletém krvavém boji zvítězily. Ale je také pravdou, že absolutní monarchie, zejména v období osvícenského absolutismu, byla překvapivě dobrým pařeništěm, kde se dařilo rozvíjet raně novověké kapitalistické podnikání šlechty i měšťanstva. Takové monarchie bezděky připravily podmínky pro nadcházející průmyslovou revoluci, Příkladem tu může být Francie i poněkud zaostalé Rakousko, ale i Prusko a pruské Slezsko. Ve špičkovém případě pak Anglie: po absolutistických peripetiích (Jindřich VIII., ale i jeho nástupci včetně nešťastného Karla I.) se stabilizovala jakási forma konstituční monarchie (bez psané ústavy, pouze na obyčejovém právu založené), kde se rozvíjel parlamentarismus, a to na půdorysu historického kompromisu z konce 17. století mezi šlechtickými velkostatkáři a měšťanskými podnikateli – proto dodnes existující Horní a Dolní sněmovna, té horní se říká Sněmovna lordů, proto Hauses of Parliament v množném čísle. Právě a především zde byly vytvořeny (zejména dík existenci světové koloniální říše) vynikající předpoklady pro průmyslovou revoluci a vznik moderního kapitalismu. Čím je dneska Čína počátku 21. století, tím byla v 19. století viktoriánská Británie.

Po odstranění absolutních monarchií nebo jejich transformaci v konstituční formu se vyvíjí klasický parlamentarismus období kapitalismu volné soutěže. Je to omezená demokracie – platí tu majetkový census a aktivně se politiky účastní velkostatkářská šlechta a nově vznikající buržoazie. Do politiky vstupují první moderní profesionální politikové, pracující v médiích, parlamentu a vládě v zájmu svých privilegovaných a mohovitých voličů. Tady lze souhlasit s Josefem Poláčkem, že tato omezená demokracie bohatých je pro tehdejší kapitalismus nejvýhodnější formou vlády.

Ale vývoj postupuje dál. Je tu v druhé polovině 19. století mohutná vlna zakládání akciových společností a společností s ručením omezeným, vlastnictví kapitálu se výrazně kolektivizuje, kolektivizuje se i jeho správa a řízení. Jde o jakousi svéráznou vzájemnou demokracii vlastníků kapitálu. Velmi omezenou – hlasuje se vždy podle výše vlastního kapitálového vkladu. Dovršením této ekonomické demokracie jsou družstva, kde už existuje rovnost členských podílů i hlasů. Ale jde se dál. Vznikají mohutné korporace často s monopolním postavením na trhu a relativně se osamostatňuje finanční kapitál, který má všechny předpoklady k vůdčí roli při řízení a ovládání monopolistických korporací.

Zároveň je na počátku 20. století mnohde prosazena reforma dosavadního demokratického zřízení: je prosazeno všeobecné hlasovací právo, byť majetkové odstupnění váhy hlasu je zachováno (typicky majetkově odstupňované volební kurie při volbách do rakousko-uherské Říšské rady). Demokracie se postupně z vlády bohatých stává masovou záležitostí. Vypadá to, zejména v Německu na přelomu 19. a 20. století, že už jen volebními výsledky masových sociálně demokratických stran může dojít k socialistického převratu – bez revoluce! Jenže kapitalismus je mimořádně přizpůsobivý a přežije skoro všechno. Začínají proto experimenty s jiným uspořádáním, na základě autoritativní vlády a potlačení masové demokracie. Fašistické a korporativní koncepce se zprvu zdají nadějným řešením, ale nakonec se zas tak moc neosvědčí. Kapitalismus ovšem pod fašistickým režimem nejen přežije, ale někde i docela vzkvétá (Českomoravská Kolben – Daněk, a.s. v Praze se transformovala do Tschechisch – Mährische Maschinenbaufabrik, Aktiengesellschaft in Prag, bez přestávky vyráběla tanky – a jelo se prostě dál!). Aby ne, když má kapitál k fašistické vládě podstatně blíž, než potlačené dělnictvo a zaměstnanectvo. Fašistický režim ekonomiku výrazněji reguluje, a to především v zájmu svém – ale nevyhnutelně i v zájmu bezproblémového provozu co možná efektivního kapitalistického hospodářství. Tady se kapitál často mocně přisává na stát cestou rozsáhlých státních zakázek. Monopolismus se dál při tom prohlubuje.

Ale fašistické formy se moc neosvědčují a přežijí jen v zaostalejších zemích světové ekonomické periférie (typicky Portugalsko, Španělsko, řada diktatur a autokratických monarchií v rozvojovém světě). Fašistické režimy jsou málo předvídatelné a jejich agresivita (útočné války) nezná v kontextu disponibilních zdrojů mezí, takže se hroutí a jsou vojensky poráženy. Demokratické formy jsou přece jen efektivnější, mívají lépe fungující zpětnou vazbu a pohotověji eliminují dysfunkce a excesy – v politice i v hospodářství.

Společnost už je po polovině 20. století v západní Evropě natolik bohatá a ekonomika natolik efektivní, že dochází k jakémusi přechodnému sociálnímu, třídnímu smíru a vzniknuvší sociální stát zastřešuje celkem úspěšně národní kapitalismus i počínající spotřební společnost a provozuje rozsáhlé systémy sociálního pojištění, sociální péče, veřejného zdravotnictví a vzdělávání, často vlastní i strategickou infrastrukturu a důležité podniky. Jsou zavedeny zaměstnanecké závodní rady a existují vlivné odbory. Antagonismy se obrušují, alespoň pro tuto chvíli. Rozvíjí se standardní západní parlamentarismus, byť v řadě různých variant (parlamentní republika, prezidentský a poloprezidentský systém), Tento vývoj vrcholí v 60. a 70. letech 20. století. A zároveň začíná nová kapitola vývoje jak kapitalismu, tak i reálných forem vlády.

Přichází neoliberalismus, zakládající si na maximální privatizaci, zejména veřejného majetku a také řady dosavadních funkcí státu. Zakládá si na ideji rádoby svobodného, deregulovaného trhu, ve skutečnosti jde však o trh ovládaný monopolistickými korporacemi a v jejich prospěch regulovaný ochotnými státy, později stále víc i nadnárodními integracemi a mnohostrannými smlouvami o volném obchodu. Drsně se osekávají státní výdaje, jež jsou pro kapitál neproduktivní – typicky sociální péče, nemocenské pojištění, sociální (důchodové) pojištění, veřejné školství, veřejná zdravotní péče, je snaha mnohé z toho privatizovat. A navazuje logická snaha snižovat daně pro podnikatelské subjekty, zejména pro ty velké. Stát už přece tolik peněz nepotřebuje. V módě je “minimální” stát. Řada dosud státem provozovaných a zajišťovaných agend se privatizuje. Jde o prudké a rozsáhlé trhnutí kormidlem, které je právem těžko stravitelné pro velké skupiny obyvatel. Proto se prvý neoliberální experiment koná v prostředí chilské fašistické diktatury 70. let. Nejprve bylo nutno svrhnout a zavraždit demokraticky zvoleného levicového prezidenta a povraždit stovky a tisíce potenciálních odpůrců. Pak se v nastalém hřbitovním klidu a márnicovém pořádku mohlo začít v klidu privatizovat a liberalizovat. Ke zlomení odporu dosud vlivných odborů v Británii baronkou Thatcherovou dochází po mnoho týdnů trvající stávkové vlně, zejména v ohroženém těžkém průmyslu. Vítězství neoliberálních principů je především vítězstvím “volného trhu” pro velké korporace. Trhu již zřetelně celosvětového. Důsledkem je deindustrializace ekonomik Západu – průmyslové výroby se stěhují do rozvojových zemí, kde je podstatně levnější pracovní síla a nulové sociální a pracovněprávní zákonodárství, nulová regulace oběhu kapitálu. Nově vznikající soustava nejvýznamnějších a určujících nadnárodních monopolistických korporací na tomhle zakládá svůj výnosný business. Jejich poptávka je u zrodu daňových rájů a následují zázračné “optimalizace” korporátních daní. V zemích Západu se redukuje masové průmyslové dělnictvo a tenčí se a chudnou dosud prosperující střední vrstvy, jež měly na politický systém stabilizační účinek (jejich pronikavá slabost a nepočetnost v latinské Americe byla po celé 20. století jednou z příčin tolika fašistických pučů a diktatur).

Sociální stát nemá kde brát prostředky na své udržení a provoz. Velký kapitál “optimalizuje” daně a nejraději neplatí žádné. Chudnoucí střední vrstvy poskytují stagnující daňový výnos, průmyslové dělnictvo, zejména kvalifikovaní dělníci, součást dosavadních nižších středních vrstev, je likvidováno, snad část z něj vstřebá rychle se rozvíjející sektor služeb a nevýrobní sféra. Ale jejich příjmy stagnují, nebo se přímo snižují. Takže z hlediska daňového výnosu zase nic moc. Restrukturalizace průmyslu znamená vyšší náklady na pomoc v nezaměstnanosti. Stát na to i na další sociální programy přestává mít prostředky. Následují vlny úspor, škrtání v rozpočtech, zeštíhlování pro kapitál nepotřebných, neproduktivních agend státu a privatizace státního majetku, často včetně strategické infrastruktury a dosud státních firem. Stát se zbavuje všeho, co lze prodat a na čem může soukromý kapitál následně bohatnout.

Již několik desetiletí bijí ekonomové, politologové a sociologové na poplach: vlastnictví kapitálu i ostatního bohatství se koncentruje v rukou stále se zmenšující globalistické hyperoligarchie, jež si vydržuje mohutné a mocné servisní aparáty a struktury, a to v rámci národních států i na nadnárodní úrovni. Ty vnucují ostatní chudnoucí společnosti pravidla, poměry a rozhodovací procedury vhodné a výhodné pro zglobalizovaný velkokapitál. Nadnárodní struktury, typicky kdysi Evropské hospodářské společenství, nyní EU, se od ryze ekonomické integrace posunují k zárodkům vševládného nadnárodního superstátu. Jsou ovládány neoliberální doktrinální výbavou a je pro ně charakteristický pronikavý deficit demokratických rozhodovacích procedur. Vrcholný politický management je sestavován kooptací, nikoli volbou. Má k ruce nikým nevolený mohutný byrokratický aparát. Mezinárodní dohody o volném obchodu obcházejí národní legislativy v oblastech technických, bezpečnostních, ekologických, hygienických a kvalitativních požadavků na produkci. Arbitrážní doložky pak obcházejí soudnictví národních států. Ve všech těchto případech jde o sofistikovaný a účinný servis především pro zglobalizovaný kapitál.

Nadnárodní korporace nejsou řízeny na principech demokracie, to ani náhodou. Jde o drsně centralistický diktátorský systém, který deleguje kompetence v zájmu optimalizace výroby zisku na nižší úrovně vnitrokorporátní diktatury. Je třeba si uvědomit, že je velký rozdíl mezi demokratickým rozhodováním a štábním rozhodováním v rámci nedílné velitelské pravomoci. V demokratické proceduře se rozhoduje ve sboru rovnoprávných členů daného grémia, zpravidla se tak děje hlasováním, přičemž každý člen má jeden hlas a tyto hlasy jsou si rovny. V rozhodování povojensku samozřejmě jsou využívány kolektivní aktivity, ale štáb je tu jednak aby zajistil obsluhu řady různorodých agend a včas dodal jejich použitelné výstupy, jednak proto, aby jeho členové uplatnili své názory, návrhy, rady a podněty. Nakonec ale rozhodne oprávněný a odpovědný jedinec v čele daného orgánu tak, že prostě zavelí. Tento styl je v nadnárodních korporacích pravidlem. Demokratické rozhodování je tu výjimkou. Tendence k demokratizaci tu neexistuje, spíše se uplatňuje tendence právě opačná.

V soudobém kapitalismu je opravdu málo demokracie. V politice je trpěna ještě tak na národní úrovni a na nižších, regionálních a lokálních úrovních. Ale pozor: kompetence demokratických kolektivních orgánů a demokraticky zvolených hodnostářů je zásadním způsobem omezována po řadu desetiletí pečlivě budovaným (v poslední době také shora, od nadnárodní integrace direktivně vnucovaným) obsahovým, organizačním, institucionálním a procedurálním rámcem, který je obtížně změnitelný (nebo je prostě prostřednictvím voleb nezměnitelný!) a který demokratické rozhodování výrazným způsobem omezuje (omezuje jeho sféru, kde se může uplatňovat), vylučuje řadu agend z dosahu demokratických procedur a volených představitelů nebo jim direktivně určuje, co musí nebo co nesmějí dělat. Demokratické procedury jsou tak i nadále provozovány a jakoby se nic nemění, pokud stav povrchně srovnáte třeba s praxí 60. let – ale kompetence volených zástupců a reálný dosah demokratických procedur jsou zásadním a rozsáhlým způsobem redukovány a stále dál potupně omezovány. Volený zástupce se tak stává pouhým zřízencem, který musí poslušně účinkovat v direktivním rámci, který nemůže změnit ani opustit. Musí také poslouchat v rámci hierarchických struktur závazné pokyny shora – nikoli pokyny od svých voličů.

V tomto světě, ve kterém je nám dáno žít, je bohužel reálně fungující demokracie na výrazném ústupu. Je trpěna na nižších rozhodovacích úrovních, ale i tam je drasticky omezována. Stále víc se stává vyprázdněnou procedurální hrou, jež formálně drží kontinuitu s minulostí, ale reálně je stále více pouhou kulisou, za kterou se teprve připravují a činí zásadní rozhodování, jež se pak mění v součást závazného rámce pro provoz demokratických procedur a obsluhu demokratických agend. No, opravdu, tedy nic moc!.

Pár tezí závěrem:

– je v principu pravda, že kapitál potřebuje pro své zhodnocování, pro svůj oběh a výrobu nadhodnoty – zisku osobně svobodnou pracovní sílu, aby se ta mohla kapitálu prodávat a uvádět jej do pohybu, ale to je jen obecná teze. Je tu řada významných jiných řešení. Raně novověké podnikání bylo velmi často šlechtickým podnikáním (města byla dlouho svazována cechovním zřízením, takže se v nich více rozvíjelo spíše obchodní a finanční podnikání). V manufaktuře zaměstnával urozený podnikatel své poddané, své nevolníky (a druhé nevolnictví ve střední Evropě bylo docela drsným pořádkem!). I dnes zejména v rozvojovém světě (Asie) ale nejen tam pracuje často reálně znevolněná ba zotročená pracovní síla – typicky gastarbeitři naverbovaní a dovezení z daleka agenturou, která je pronajímá podnikatelům a participuje na jimi vytvořené nové hodnotě.

– jak jsme viděli, kapitalismus je velmi přizpůsobivý a v každé fázi svého vývoje je tak trochu někým jiným. Snese demokratické politické poměry, ale může fungovat i pod drsnou fašistickou diktaturou a co je zvlášť nebezpečné, může si vydržovat vyprázdněné formálně demokratické procedurální divadlo, aby si o to bezpečněji a účinněji rozhodoval v zákulisí o tom důležitém a podstatném.

– není všechno zlato, co se žlutě třpytí! Není všechno demokracie, co se tak navenek tváří!

– kapitalismus je děvka, jež se vyrovná se vším a přizpůsobí čemukoli. Přežije cokoli. Zatím!

– “přirozenou formou vyspělého kapitalismu” (cit J. Poláček) není parlamentní liberální demokracie, ale stále více zdání demokracie, demokracie jako kulisa a sféra politické bezmoci. Přirozenou formou soudobého zglobalizovaného kapitalimu je skrytá, interně provozovaná fašistoidní diktatura korporátních struktur. jež jsou úkolovány zglobalizovanou hyperoligarchií, čítající pouhých pár promile lidské populace, ale vlastnící již skoro všechno.

– máme se do budoucna opravdu na co těšit!

.

Český Honza

Eva Hájková

Český Honza býval oblíbeným národním pohádkovým obrazem Čecha. Někdy byl hloupý. A někdy líný. Ale nemuselo to tak být. Jen mu býval vlastní jistý druh zápecnictví. On to byl totiž takový starodávný „mamánek“. Docela nerad se pouštěl někam daleko od své rodné chalupy. Ale když ho k tomu donutila nouze, tak co mu zbývalo? Vzal do rance buchty a šel. Někdy udělal ve světě štěstí. Někdy se mu podařilo třeba i zabít draka a oženit se s princeznou. Ale někdy ho taky ve světě trochu zklamali nebo ošidili a on se raději vrátil domů. A místo princezny si našel nějakou Mařenku nebo Andulku.

Český Honza z Drdovy stejnojmenné pohádky nebyl hloupý ani líný. Jenom trošku naivní. Takže snadno naletěl. Honza vystupuje i v lidových básničkách (Jedna dvě, Honza jde, nese pytel mouky, Princeznička na bále) i v novodobých umělých pohádkách. Například v Ladově žertovné pohádce O statečné princezně Máně, v níž je Honza omylem odnesen do pekla. Nebo v socialistické televizní pohádce Princové jsou na draka, která se ještě i do nás, už tehdy dospělých, nesmazatelně zapsala oblíbenými písničkami.

Nedávno jsem si vzpomněla také na jednu starší báseň, v níž vystupuje český Honza. Báseň napsal Josef Václav Sládek a věnoval ji K. V. Raisovi. Jmenuje se Čtyři bohatýři. Ve čtvrté třídě jsem ji přednášela na oblíbené každoroční školní soutěži, takže jsem se ji musela naučit nazpaměť. Je to takhle:

Kdys čtyři bohatýři
jsou vyjeli si z Čech,
to v kápi mnich, a měšťák
a v zbroji statný lech.

A čtvrtý, — odpusť, bože,
mu bohatýrský los! —
byl Honza, český Honza
a pěšky šel a bos.

Vzal režný bochník chleba
a uzel na ruku
a máma po dědkovi
mu dala hazuku. —

Kdys čtyři bohatýři
jsou z Čech vyjeli ven
a slíbili, že vrátí
se domů v rok a den.

Mnich obrátil se k jihu
a dojel v svatý Řím,
tam dostal zlatou mitru
a vlasť mu byla dým.

A lech kdes na severu
na králův přijel hrad
a proti vlastní zemi
šel za erb bojovat.

A měšťák na západu
si hezkou ženu vzal,
za její těžké věno
i řeč jí zaprodal.

Náš Honza, český Honza
šel rovnou slunci vstříc,
tam dvé měl rodných bratří,
však nedali mu nic.

Pak v sever, jih a západ
jej vede bludný krok,
tam byli by ho ctili
na víc než den a rok.

A slibovali kmenty
a zlato na ruku,
jen když jim Honza prodá
tu českou hazuku.

A slibovali dvory
a čeleď v zástupu,
jen když jim zapomene
na rodnou chalupu.

Však Honza tvrdou kůrku
si vytáh‘ z uzlu ven
a sedl sobě na mez
a plakal, plakal jen.

Co jsou mu panské dvory,
a čeleď, zlata lesk,
když utrhne mu srdce
ten po domovu stesk!

A Honza, český Honza
jen stále říkal: „Ne!“
A domů šel, — a zbude
tam do soudného dne.

Honza z básně není hloupý, není ani líný. Dokonce se zdá, že do světa vyjel dobrovolně (asi na zkušenou). A dokonce ho tam snad i chtěli! Vždyť mu slibovali „zlato na ruku“, „kmenty“, „dvory“ a „čeleď v zástupu“! Takže to musel být Honza, který pravděpodobně měl i „zlaté české ruce“, i když byl tak chudý, že chodil pěšky a bos. Honza plačící steskem po domově, který mu bránil dělat v cizině kariéru. Ani doma ji dělat nemohl. Asi pro tu „českou hazuku“, s níž se v jisté době moc neuspělo ani doma.

Takže Sládek zde vlastně podává typický obrázek manuálně zručného, ale málo průbojného hodného, prostého a skromného Čecha, tíhnoucího k domovu a k rodnému jazyku, kterého zradily elity tím, že se mu odcizily. Archetyp „holubičí“ české povahy, který byl tolikrát brán vážně a tolikrát zesměšňován.

Sládkovi rozhodně nemůžeme předhazovat, že by byl pansláv. Na rozdíl od jiných Čechů tehdejší doby neměl žádné sympatie k „ruskému dubisku“. Obracel se spíš na Západ, do Ameriky. Zajímali ho například tamější indiáni. Přesto tomu národnímu obrazu patrně i on věřil.

My to můžeme stokrát zesměšnit. Můžeme tvrdit, že česká národní povaha je vymyšlenost, kterou se ospravedlňují naše neúspěchy nebo přímo lenost. Dokonce můžeme poukazovat na to, že Češi se mnohdy v dějinách chovali jako zvířata (například při odsunu Němců). A že ten obraz plačícího Honzy je prostě lživý.

Netvrdím, že Češi jsou samí hodní lidé a že za nic nemohou. Ale ať už je to jak chce, ten obraz Českého Honzy tady prostě je, a je v nás kdesi hluboko uložen. Může mít různé podoby (dokonce i nějakou tu chlapáckou – že jsme lepší než jiní). Může v člověku působit i mindráky, nedostatek sebedůvěry, sebelítost. Nebo se kvůli němu člověk může naopak přeceňovat. A taky Čechům může bránit vzít věci jaksi do svých rukou (vždyť my na tu politiku nejsme!) Proto se k nám pořád nějak nechce vrátit ta „vláda věcí našich“. Milan Kundera o tom jistě ví své.

Můžeme si říkat, co chceme, ale když se u nás v 19. století zakládala sociální demokracie, tak se nutně musela založit českoslovanská. Přes veškerý proletářský internacionalismus našim proletářům nestačila sociální demokracie rakouská. Český dělník nemohl mít společnou organizaci s Němci, přestože se nevyhýbal úplně spolupráci s nimi. Jenže český dělník byl něco extra. Bylo by přílišným zjednodušením nazývat to nacionalismem.

Ten obraz může být i příčinou, proč se u nás už dlouhou dobu nedaří církvím. Neumějí Čechy oslovit. Na Západě jsou s církvemi poměrně dobré zkušenosti jako s důležitou součástí liberální demokracie. Je to (nebo možná byl to) způsob, jak se lidé integrovali do společnosti. My Češi máme ke své společnosti takový zvláštní, mnohdy nevyjasněný vztah.

Myslím, že není marné o tom přemýšlet.

Jsou vlastně jen dvě možnosti. Buď je ten obraz „holubičího“ Čecha veskrze falešný, naši předkové si to o sobě jen namlouvali a my bychom se ho měli co nejrychleji zbavit (i když nikdo asi neví, jak) a být „normální“, jako všichni ostatní. Nebo je hluboko v našem nevědomí, a proto je v jistém smyslu pravdivý a my bychom ho měli vzít vážně, protože když ho nějak „nezpracujeme“ (nábožensky či politicky), nebude u nás demokracie dobře fungovat. Češi prostě potřebují zvláštní přístup. Potřebují oslovit nějakým jiným způsobem než obyvatelé Západu.

Kapitalismus a demokracie II.

Josef Poláček

Díl druhý: Kapitalismus a jeho demokracie

V první části našich analýz jsme si ukázali, že kapitalismus ve vztahu k demokracii vykazuje principiálně podvojný, ambivalentní charakter: na straně jedné kapitalismus jako takový samozřejmě vykazuje samovládné (tedy antidemokratické) tendence; ale na straně druhé svou vlastní dynamikou podporuje vznik demokratických prvků ve společnosti. Nyní se podíváme blíže na konkrétní charakter této demokracie za podmínek kapitalismu.


V této souvislosti je ale nutno uvědomit si jeden naprosto klíčový rozdíl. To jsou dvě věci, které se naprosto pravidelně zaměňují; a z toho pak vzniká celá řada zmatků. Vždy je nutno naprosto přesně určit, zda hovoříme o kapitalistech, jako určité sociální skupině (respektive: třídě), mající určité společné zájmy na udržení svého privilegovaného postavení – anebo zda je řeč o kapitalismu jako takovém, o celém komplexním systému ekonomicko-společenských procesů, struktur a faktorů.

Jedná se o to: kapitalisté sami žádný (bezprostřední) zájem na nějaké přílišné demokratizaci samozřejmě nemají. Jejich bezprostřední zájem jakožto kapitalistů je ten, aby mohli svou neomezenou vůlí vládnout ve svém vlastním podniku, aby jejich zaměstnanci poslušně podávali maximální výkon, za pokud možno minimální mzdu. A je nepochybné, že (mnozí) kapitalisté nemají žádné morální skrupule tyto své mocenské choutky prosazovat všemi prostředky, pokud k tomu dostanou příležitost.

Jenže: tento zájem jednotlivých kapitalistů, respektive skupin kapitalistů, a třeba dokonce ani celé třídy kapitalistů není bez dalšího identický se zájmem kapitalismu jakožto systému. Kapitalismus jako systém má – jakožto každý subjekt, jakožto každý živoucí celek – v prvé řadě naprosto primární, vitální zájem na svém vlastním udržení. Na svém vlastním přežití. Pokud by tento zájem neměl respektive by nebyl schopen ho realizovat, pak by prostě zahynul, přestal by existovat. A co je naprosto rozhodující: tento vitální zájem systému jakožto celku se prosazuje proti každému zájmu partikulárnímu – a to dokonce i proti zájmu vládnoucí třídy! Neboť i zájem vládnoucí třídy je ovšem ze samé své podstaty jenom partikulární; je to zájem jenom jedné určité skupiny aktérů. I když momentálně té nejmocnější. Tato vládnoucí vrstva/třída se sice samozřejmě vždy snaží svůj (třídní) zájem prezentovat jako zájem obecný, jako zájem celé společnosti; ale budit tento dojem se jí úspěšně daří jenom ve „šťastných okamžicích“ relativního třídního smíru. Když se tedy třídní rozpory zmírní natolik, že i třída ovládaná přijme za svou ideologii třídy vládnoucí. Ale to nic nemění na základní skutečnosti, že zájmy vládnoucí třídy mají konec konců jenom partikulární charakter; zatímco systém jako takový musí usilovat o pokud možno efektivní, tj. bezkonfliktní fungování celého tělesa dané společnosti.

Jednoduše řečeno, jedná se o toto: to že konkrétně v kapitalismu je třída kapitalistů objektivně dominantní, vládnoucí třídou, to ještě zdaleka neznamená, že by zde kapitalisté vykonávali i bezprostřední moc politickou. Tedy že by stát byl prostě ovládán kapitalisty. Především v táboře radikální levice se celá věc pravidelně zkracuje na výrok, že „všemu vládnou koncerny“. A že prý tyto koncerny si i „kupují stát“. Samozřejmě: kapitalistické koncerny mají své vlastní, ryze komerční zájmy; a ty se ovšem snaží realizovat, a to i cestou ovlivňování politiky. Ale – v žádném případě není možno právem vyslovovat taková zjednodušená tvrzení, že soudobý stát parlamentní demokracie prostě a jednoduše „ovládají koncerny“. Respektive kapitalisté. Ostatně, sám Marx ve své „Židovské otázce“ říká naprosto jasně a jednoznačně: buržoazie nepotřebuje ovládat parlament, aby si udržela své faktické (třídní) panství.

Jak už řečeno výše: kapitalismus sám svou dynamikou produkuje i emancipační, a tedy demokratické tendence. Sám Marx napsal, že kapitalismus si sám vytváří své vlastní hrobaře. (Měl tím ovšem na mysli to, že kapitalismus vytváří masovou, vyspělou a uvědomělou dělnickou třídu, která ho posléze svrhne jako celek.) Tento Marxův předpoklad o „hrobařích kapitalismu“ se sice ovšem historicky nepotvrdil; nicméně zůstává plně v platnosti ten fakt, že kapitalismus sám plodí opozici k sobě samému. A spolu s rozvojem kapitalismu tato opozice získává čím dál tím více na síle. Dělnická třída – pokud máme zůstat jenom u tohoto faktoru – už dávno získala přístup do buržoazních parlamentů; a tím získala naprosto reálné nástroje omezovat svévoli vládnoucí třídy kapitalistů, omezovat moc koncernů.

Jenže – v rozporu s očekáváním Engelse v jeho posledních letech dělnická třída své parlamentní moci nikdy nevyužila k tomu, aby provedla revoluci a zavedla komunistický řád. Dělnická třída prosadila celou řadu sociálních opatření, politicky zatlačila buržoazii – ale zároveň ponechala kapitalistický systém netknutý. Což má ovšem ten (obvykle velmi přehlížený) důsledek, že buržoazie zůstává vládnoucí třídou – s přinejmenším tichým souhlasem dělnické třídy! Což pak ovšem v nemalé míře tuto vládu buržoazie legitimizuje. Nedá se nic dělat, ale je tomu tak.

Zopakujme si tedy: kapitalismus je sám o sobě velmi komplexní ekonomický, společenský a politický systém, ve kterém je sice dominantní vrstvou třída buržoazie; to ale v žádném případě neznamená, že by soudobý moderní demokratický stát na tomto kapitalismu vzrostlý byl přímo politicky touto buržoazií ovládán. Jsou zde zároveň přítomny relevantní síly opozice, které mají reálnou moc zatlačit vliv buržoazie tak daleko, jak jen je to v rámci kapitalistického systému možné.

——————————————————-

Z dosavadních výkladů tedy vyplývá, že politická demokracie je nejen možnou, ale dokonce i nejpřirozenější, standardní politickou formou kapitalismu. V této souvislosti je nutno se vypořádat s námitkou, že kapitalismus může stejně tak dobře existovat ve státech s autoritativním, či dokonce diktátorským způsobem vládnutí. (A připomeňme ještě jednou i onen názor, že prý naopak diktatura je pro kapitalisty tou nejpříhodnější formou vlády.)

Ano, jistě; jak už bylo řečeno, kapitalismus je vnitřně protikladný, ambivalentní systém, který bez jakýchkoli pochyb obsahuje i tendence k samovládě, tendence k přímému panství nad člověkem. Kapitalismus se tedy opravdu může, když na to přijde, bez větších potíží aranžovat i s nedemokratickými, diktátorskými režimy. O tom není sporu.

Ovšem: jestliže bylo výše rozebráno, proč je přesto demokratická forma vlády pro kapitalismus nejpřirozenější a standardní, vztahovala se tato téze samozřejmě výhradně na vyspělý, plně rozvinutý kapitalismus. Ty samovládné tendence kapitalismu se mnohem více projevují v jeho rané, „divoké“ fázi. Ale čím je kapitalismus vyspělejší, tím více je jemu samotnému zapotřebí stabilních, zákonem regulovaných, vypočitatelných, bezkonfliktních poměrů. Zatímco diktatury jsou už ze své vlastní podstaty vždy plné vnitřního napětí, konfliktů potenciálních anebo akutních.

Ostatně: naprosto stačí se rozhlédnout po současném světě. Na celé této planetě se nenajde prakticky jeden jediný opravdu vyspělý průmyslový kapitalistický stát, který by neměl státní formu politické demokracie. Je tedy možno naprosto právem tvrdit, že kapitalismus sice politickou demokracii nepotřebuje bezpodmínečně; nicméně že tato je pro něj tou nejpřirozenější, a nakonec nejvýhodnější formou.

Ale: tady je vždy nutno mít na paměti, že touto přirozenou formou kapitalismu je právě a pouze demokracie politicko-občanská, jiným termínem „buržoazní“. Jedná se o takový typ demokracie, která nejde nikam dále, nežli k víceméně nespoutané možnosti soukromého individua sledovat výhradně své vlastní – tedy přinejmenším latentně egoistické – zájmy. A za druhé: tato demokracie v žádném případě neodstraňuje moc kapitalistických struktur nad člověkem, nad lidským životem.

——————————————————-

Na závěr je tedy možno ještě jednou shrnout základní body:

– není nijak oprávněným tvrzení, že kapitalismus přirozeně inklinuje k diktatuře

– není pravdivým tvrzení, že stát ve standardních demokraciích v současné době je přímo ovládán mezinárodními koncerny, respektive kapitalisty

– třída buržoazie sice zůstává i v tomto moderním kapitalismu ekonomickým, a tedy i společenským hegemonem; ale toto její dominantní postavení má strukturální charakter, není založeno na přímé politické vládě

– naopak standardní, přirozenou formou vyspělého kapitalismu je forma parlamentní liberální demokracie

– tato parlamentní demokracie ovšem v žádném případě není demokracií úplnou, dovršenou; neboť ani neodstraňuje reálnou dominanci určitých skupin společnosti nad jinými, ani neodstraňuje podřízenost člověka pod odcizené struktury a tlaky kapitálu. Jinak řečeno: tato demokracie nijak nepřináší skutečnou „vládu lidu nad věcmi jeho“.

(Dokončení)

Kapitalismus a demokracie I.

Josef Poláček

Díl první: Sociální dynamika kapitalismu

Tento text musím zahájit trochu osobně. Před nedávnem jsme se neshodli s Petrem Kužvartem ohledně toho, jakým způsobem hodnotit charakter čínského modelu kombinace kapitalistického produkčního způsobu a totalitního způsobu vlády. Má téze byla, že tato kapitalistická „materiální základna“ nutně bude posilovat především střední třídu, kteréžto její nové sebevědomí časem zákonitě dospěje do zásadního konfliktu se systémem politické diktatury. Jinak řečeno: přijatý model kapitalismu postupem času nevyhnutelně smete (pseudokomunistickou) totalitní diktaturu, která se nachází v zásadním rozporu s kapitalistickým principem osobní autonomie volného ekonomického subjektu. Oproti tomu P. Kužvart tvrdí, že kapitalistům ve skutečnosti diktátorská metoda vládnutí vyhovuje mnohem lépe, protože jim umožňuje ovládat – a tedy vykořisťovat – dělnickou respektive pracující třídu. Jinak řečeno: podle jeho názoru je pro kapitalismus diktatura nejvýhodnější formou vlády; zatímco podle mého tvrzení je diktatura za podmínek kapitalismu pouhou anomálií, zatímco jeho pravidelnou a přirozenou formou vlády je (občanská, buržoazní) demokracie.

Je nabíledni, že tato otázka o kauzálním vztahu mezi kapitalismem a demokracií je velice zásadní; rozeberme si ji tedy více do hloubky, a především systematicky. Protože jinak stojí jenom názor proti názoru, tvrzení proti tvrzení. Jako naprosto první bod si ale musíme určit, co vlastně vůbec myslíme pod pojmem „demokracie“. Napohled by se totiž sice zdálo, že je to naprosto jasné a samozřejmé; ale ve skutečnosti se pravidelně ukazuje, že si pod tím téměř každý představuje něco zcela jiného.

Především je nutno zcela zásadně rozlišit, jestli hovoříme o demokracii ve smyslu politicko-institucionálním, anebo ale ve smyslu obsahovém, substanciálním. Ten první smysl je víceméně jasný: jedná se o klasickou politickou demokracii, kde občan je politicky svobodný, a kde má k dispozici instituce zaručující mu možnost aktivní účasti na tvoření státní vůle. Ten druhý způsob demokracie, který jsem nazval „substanciálním“, je ale o dost nesnadnější jasně uchopit a konturovat.

Svým způsobem by se totiž dalo prohlásit, že – pokud pomineme antické republiky respektive městské demokracie – že k první velké vlně demokratizace v Evropě došlo už někdy za Karla IV., nejpozději za Václava IV.! Už v té době totiž došlo ve feudální společnosti k tomu naprosto zásadnímu zvratu, že sice vládnoucí vrstva (respektive: třída) feudálů stále ještě nadále požívala svá stavovská privilegia, nicméně v oné době enormně vzrostla ekonomická síla měst. Ne tedy už jenom venkov se svou zemědělskou produkcí, ale i města se stala ve státě významným ekonomickým faktorem. A tito bohatí měšťané, řemeslníci, kupci pak naprosto přirozeně čím dál tím méně byli ochotni snášet stav, kdy by stále byli ve srovnání s feudály jenom víceméně zcela neprivilegovanou, podřízenou vrstvou. Jinak řečeno: ekonomická síla, ekonomická emancipace s sebou zákonitě přináší i emancipaci občanskou a politickou. Nebo přinejmenším touhu po takovéto emancipaci.

Přičemž tato tendence k politické emancipaci sama sestává ze dvou složek. Za prvé ta ekonomická, materiální síla danému subjektu či společenské vrstvě přináší vůbec základní možnost, potenciál usilovat o svou emancipaci. To mohlo nabývat i naprosto přímých forem: bohatá města si mohla vydržovat svou vlastní vojenskou moc, která mohla být schopna konkurovat vojenské moci vládnoucí třídy feudální. Ale byly i formy nepřímé: jak známo královské pokladny byly chronicky prázdné, a bohatství produkované městy tedy mohlo být velmi vítaným zdrojem k jejich naplnění. Ovšem města pak měla docela příznivou vyjednávací pozici vůči panovníkovi: ano, my ti přepustíme část našeho bohatství – ale za to žádáme přiznání těch či oněch privilegií a svobod.

Druhá složka oné tendence k emancipaci je sice „pouze“ psychologické povahy, ale jak uvidíme později, právě ona je svým způsobem rozhodující. Jde o to, že kdo vládne určitým bohatstvím, ten přirozeně má určitou moc. Svými hmotnými prostředky může ovlivňovat dění okolo sebe, může působit na jiné subjekty aby se chovaly v souladu s jeho přáními. Je tu tedy přítomen někdo, kdo je fakticky, materiálně mocný, dominantní; ale zároveň je s ním v občansko-politické rovině zacházeno tak, jako by byl stále ještě pouhým kmánem. On je tedy v materiální rovině tím, kdo rozhoduje, kdo vydává příkazy – a přitom v rovině občanské a politické se naopak musí sklánět před někým, kdo fakticky nemá o nic větší materiální moc či dokonce menší než on, ale kdo má vůči němu ta či ona politická privilegia. Je samozřejmé, že tyto dva stavy se nacházejí v hlubokém vzájemném konfliktu. Kdo je emancipovaný materiálně, ten nebude ochoten natrvalo setrvávat ve stavu osobní a politické závislosti. Bouří se v něm celá jeho hrdost, celé jeho vědomí, že ve skutečnosti je tomu druhému naprosto roven, či dokonce materiálně stojí nad ním. A jednou nutně dojde ke chvíli, kdy tento konflikt musí být vyřešen vzájemným bojem. Který v dlouhodobé, historické perspektivě nakonec nevyhnutelně vyhraje ten, kdo má moc materiální, ekonomickou. Protože ten kdo se opírá jenom o svá stavovská privilegia, ale nemá k dispozici reálnou moc materiální, ten má ve svém boji na své straně nakonec jenom pouhé chiméry.

Pro náš výklad je důležité si uvědomit: tato druhá forma demokracie sice není (ještě) samotnou standardní demokracií politickou; nicméně – jmenovitě v uvedeném případě středověkého městského živlu – se jedná o silný prvek demokratizace, který byl prvním, ale rozhodujícím krokem na cestě k celkové emancipaci dolních společenských vrstev.

——————————————————-

S tímto vědomím o základní kauzální souvislosti mezi emancipací ekonomickou a emancipací občansko-politickou se můžeme vrátit k naší výchozí otázce: zda kapitalismus demokracii plodí, anebo zda je s ní v protikladu.

Napřed si připomeňme, co k danému tématu řekl Karel Marx; tedy vlastně opovědný nepřítel kapitalistického společenského řádu. Kdo se jenom trochu hlouběji seznámil s dílem Karla Marxe, ten ví, že Marx vůči kapitalismu ve skutečnosti zároveň choval hluboký obdiv: neboť to byl právě kapitalismus, kdo svou enormní produkční silou a kreativitou dokázal společnost doslova katapultovat na vyšší civilizační stupeň, kdo dokázal rozbít přežilý a zatuchlý řád feudální, s jeho stavovskými hierarchiemi a privilegii. Byl to právě tento kapitalismus, který přivodil nástup nového, osobně svobodného člověka-občana.

Marx znovu a znovu zdůrazňoval, že tuto občanskou emancipaci kapitalismus přinesl nikoli náhodně, nýbrž naprosto nevyhnutelně: neboť kapitalismus nemůže nic smysluplného počít s nevolníkem připoutaným k půdě, nýbrž kapitál nezbytně potřebuje pracovníka osobně volného, nezávislého, mobilního, který může kdykoli putovat tam, kde ho produkční kapitál zrovna potřebuje.

Navíc: moderní produkce – ať průmyslová či neprůmyslová – potřebuje čím dál tím více ne pouhého dělníka vykonávajícího stále stejnou činnost, nýbrž pracovníka vzdělaného, aktivního, samostatně se rozhodujícího v neustále se měnících pracovních činnostech. A zase platí: spolu s touto pracovní emancipací pracovníka stoupá i jeho všeobecný „emancipační potenciál“. Ten kdo už není pouhým – kdykoli zaměnitelným – přidavačem, nýbrž má vysoce specializovanou roli v produkci, ten se sebou nenechá pasivně manipulovat ani u svého zaměstnavatele, ani jako občan.

A do třetice: samotná řídící struktura moderní produkce si vyžaduje demokratičtější formy rozhodování. Za starého způsobu produkce stačilo, když majitel továrny vydal své příkazy, a dělníci plnili jeho pokyny. Ale moderní produkce vyžaduje neustále nová rozhodnutí, neustále nová přizpůsobení produkce – a toto už potřebuje kolektivní rozum, tedy nikoli pouze hierarchicky-vertikální, nýbrž horizontální, čili ve svém jádru demokratické formy rozhodování. Navíc: především velké firmy jsou čím dál tím méně vlastněné jedním jediným soukromým vlastníkem, nýbrž jsou to většinou akciové společnosti, tedy prakticky s kolektivním vlastnictvím a s kolektivními řídícími orgány. I tady je tedy možno nalézt prvky alespoň určitého demokratismu.

Samozřejmě; kapitál neposkytuje tomuto osobně svobodnému dělníkovi svobodu skutečnou, svobodu skutečně všestranně emancipované lidské bytosti, nýbrž hned vzápětí ho uvrhuje do závislostí jiných, podřizuje ho svým vlastním zájmům a tlakům, především zájmu na permanentní maximalizaci zisku.

A právě tady leží ten zcela klíčový bod sporu o to, zda kapitalismus podporuje demokratizaci, anebo ji potlačuje. V každém případě je tady nutno si zcela jasně uvědomit: v daném ohledu má kapitalismus zcela zásadně podvojný, ambivalentní charakter. Jsou v něm tedy faktory působící v obou směrech: jak ve směru větší demokratizace, tak i ve směru opačném.

Kapitalismus samozřejmě vytváří příjmové, majetkové, a tedy i mocenské hierarchie; ale stejně tak ten samý kapitalismus vytváří i struktury a faktory, které působí ve smyslu demokratizačním, emancipačním. Kapitalismus tyto demokratizační faktory samozřejmě nevytváří záměrně; ony jsou jenom jakýmsi jeho „vedlejším efektem“, nechtěným dítětem.

(Pokračování)

Boření chrámů

Eva Hájková

Boření chrámů lze chápat doslovně nebo obrazně. O boření a stavění chrámu mluvil Ježíš a měl přitom na mysli sama sebe, své tělo, které mělo být usmrceno a pak vzkříšeno. Chrámem může být obrazně míněno i něco, co je lidem posvátné. O „boření chrámů v lidských srdcích“ psal kdysi v Epištolách kutnohorských Karel Havlíček Borovský: „Mně zajisté svatá jest víra upřímná každého člověka i v tom pádu, kde ji držeti musím dle svého přesvědčení za pošetilou, neboť umím oceniti ten pokoj duše, tu mnohou utěšenou chvíli, kterých člověk nabývá pevným náboženským přesvědčením, pročež za nedovolené držím bořiti chrámy v srdcích lidských (třeba to i chrámy model byly), pokud se jiné na jejich místo postaviti nemohly.“

O boření chrámů se zmiňují i jiní autoři. Nedávno mě zaujal například Saint-Exupéry, ačkoliv on zřejmě, na rozdíl od Havlíčka, „chrámem“ neměl na mysli jenom náboženství. Ve své Citadele, vyjadřuje myšlenku, že člověk, který přestal věřit ve smysl své práce, člověk, pro nějž něco, čemu věřil, ztratilo význam, se stává obyčejným cynikem a egoistou, prázdným člověkem, který pak svůj cynismus šíří dál. Boří „chrámy“ jiných lidí.

„Takový člověk ti řekne: „K čemu umírat pro chrám, když je to pouze snůška kamení?“ A ty mu nemáš co odpovědět… Ve skutečnosti však ten člověk postupně ničí všechno tvé bohatství. A ty už nebudeš chtít umírat, a tedy ani milovat, a nazveš to odmítnutí rozumem, zatímco jsi nevědomý a vynakládáš síly na to, abys zbořil, co bylo uděláno, a abys promrhal svůj nejvzácnější majetek: smysl věcí.“

Havlíček a Saint-Exupéry měli asi pramálo společného. Žili v různých zemích a v různých dobách. Havlíček byl patrně racionalista (i když se srdcem), kdežto Saint-Exupéry byl spíš snílek. Zatímco Havlíček se svými slovy odvolává na (osvícenský) rozum, který jemu samotnému nedovoluje některým věcem věřit, Saint-Exupéry rozum odsuzuje jako cynický. Píše o rozumu člověka vedeného iluzí falešné vědy, která si myslí, že má-li poznat, musí rozložit. Rozložením se ztrácí smysl věcí. Jejich kouzlo a nesamozřejmost. Podobnou myšlenkou se zabývá i Karel Čapek ve své Kritice slov, v úvaze Pouhost. Vyjadřuje tam myšlenku, že Bůh nestvořil „pouhý svět“. Pouhost je dílem člověka, který sám zbavuje věci a jevy jejich smyslu a činí je samozřejmými a všedními, místo aby se z nich radoval a byl za ně vděčný. Kdo ví, zda si Čapek myslel, že cynik je „pouhý cynik“? Možná je cynismus jenom maska. Slupka, za níž je něco ukryto.

Havlíček se tedy vyjádřil, že má za nedovolené „bořiti chrámy v srdcích lidských (třeba to i chrámy model byly)“. Možná se nám zdá, že Havlíček se tím sám neřídil. Že to byl právě on, kdo ty chrámy bořil (už jenom tím, co psal). Ale on se neprezentoval jako cynik, který nemá žádnou víru. Odvolával se jak rozum, tak na srdce . Podle svých vlastních slov nebyl proti víře, která pomáhá prostým lidem překonávat životní těžkosti, je jim oporou, ale vadilo mu, když si někdo na víře druhých postavil dobré živobytí. Kritizoval tedy určitou část kléru. Havlíček doufal v rozum a v toleranci. Nevěřil v samospasitelnost římskokatolické církve: „Každé náboženství je pravé, pokud mu ten, kdo je veřejně před světem vyznává, také skutečně ve svém srdci věří. Falešné náboženství se jen před světem ukazuje, v srdci ale nevěří.“

Je zajímavé, že Havlíček v tom svém výroku připouští možnost postavení jiných „chrámů“ na místo „chrámů model“. Havlíček totiž výslovně píše: „…pokud se jiné na jejich místo postaviti nemohly“. Zřejmě tedy ani podle něj nebylo tak úplně jedno, v co člověk věří.

Na to, zda a do jaké míry byl Havlíček křesťanem, by asi měli různí lidé různý názor. On se za křesťana pokládal. Dokonce prý za katolického křesťana. Někteří mu jeho křesťanství nevěřili, i když se odvolával na Ježíše, jak je patrno z Kutnohorských listů. Možná byl spíš humanistou. Karel Skalický vyslovil v jednom svém článku názor, že Kutnohorské listy jsou jakousi starší verzí „teologie osvobození“. S Havlíčkem v některých věcech souhlasí a v některých ne.

Můžeme si myslet cokoliv o správnosti či nesprávnosti bořit „chrámy model“, čili falešná přesvědčení či falešné naděje. Skutečnost je taková, že stále ještě žijeme v postmoderní době, která je charakteristická tím, že „každý má svou pravdu“. Oficiálně vládne (alespoň v části světa) tolerance i náboženská pluralita. Může ovšem vládnout taková tolerance, aby do sebe jednotlivé víry, náboženství a přesvědčení vůbec nenarážely? Je možné, aby si každý tu „svou pravdu“ udržel napořád?

Co když některé „chrámy“ zboří prostě sám život? A co když sám staví nové? Co když už jenom tím, že jeden člověk nahlas vyznává svou víru, může druhému jeho víru zbořit? Je vůbec možné chránit víru druhých a nezapírat při tom tu svou? Vím sama, jak je těžké smiřovat se se ztrátou víry. Vím, jak to rozbíjí duši. Ale říkám si, pokud člověk svou víru nebude stavět na písku, nemůže o ni přijít. Ta, která je vystavěna na skále, nemůže být přece vyvrácena.

Někteří křesťané si stěžují, že se na jejich víru neberou ohledy. Vadí jim sekulární stát. Chtěli by raději křesťanský. Ztotožňují význam slov „sekulární“ a „ateistický“, ale ono to není totéž. Vlastně by si měli přát, aby boření i stavění „chrámů“ bylo zákonem dovoleno. Vždyť za takových podmínek lze snáze zvěstovat evangelium. Boření nebo stavění „chrámů“ by však určitě neměl dělat sám stát. Stát se nemá a nesmí vázat na náboženství, ale ani na ateismus. Sekulární stát, který by záměrně šířil a propagoval ateismus, tedy určitou ideologii, by nebyl ideologicky nezávislý, a tedy by vlastně nebyl sekulární. Sekulární stát naopak musí dovolovat, aby každý vyznával to, čemu věří. Dovolovat, ale nezajišťovat. Zajišťování toho, abychom vyznávali, v co věříme, je na nás. Někdy to může být těžké. Ne protože nesmíme, ale protože nevíme nebo to neumíme vyjádřit. Nesprávně pochopená slova zkreslují smysl vyjádření. Můžeme se však alespoň to, v co věříme (nebo co cítíme), snažit žít.

Život v socialismu podle J. Rychlíka

Josef Poláček

V „Salonu“, příloze deníku Právo z 25. září 2020 historik Jan Rychlík připojil ve svém článku „V dějinách žádná morálka není“ svůj názor k současné emotivně vedené diskusi na téma života v tzv. „reálném socialismu“. Rychlíkovy úvahy na dané téma jsou v každém případě velmi zajímavé; a jeho základní téze značně nekonvenční, bezmála až provokativní. V každém případě: kdo se chce seriózně vypořádat s fenoménem života v socialismu, ten se musí tak či onak s těmito Rychlíkovými tézemi a tvrzeními vypořádat.

Jan Rychlík jakožto historik své úvahy a výklady otevírá prostým konstatováním, že „dějiny“ jsou tvořené fakticky jejich výkladem. Každý národ má své vlastní pojetí, svůj vlastní výklad svých dějin; kterýžto výklad musí být v zásadě jednotný, jinak by se národní společenství začalo nevyhnutelně rozpadat. A tak si český národ například po první světové válce vytvořil svůj narativ o „třech stech letech poroby“; po nastolení komunistického respektive socialistického režimu byl národu implantován výklad o „vítězství pracujícího lidu“; zatímco po listopadovém převratu roku osmdesátého devátého podle Rychlíka zase zvítězil narativ z provenience antikomunistické emigrace: tedy že celá éra socialismu nebyla ničím jiným nežli totalitní diktaturou, proti které byl v opozici (kromě samotných komunistů) prý celý národ. Spolu s tím se pak vytvářela legenda o „třetím odboji“; počet jehož údajných účastníků narůstal souběžně s dobou od éry socialismu uplynulou. Rychlík sarkasticky poznamenává, že jako akt „odporu proti komunismu“ pak bylo vykládáno vše možné, třeba i jenom neochota chodit na pracovní brigády – stejně jako po válce se do pózy „bojovníka proti okupaci“ nakonec stylizoval téměř každý, kdo za války tajně porazil doma prase.

Zkrátka: jako naprosto první krok Jan Rychlík odmítá zjednodušené, paušalizující polistopadové prezentování éry socialismu jako „doby temna“, kdy na jedné straně by stál jenom ryze diktátorský režim, a na straně druhé trpící lid, netoužící po ničem jiném nežli po obnovení předválečné demokracie. Rychlík ostatně poukazuje na to, že výhybky pro poválečný vývoj Československa nebyly nastaveny až únorovým převratem v roce 1948, nýbrž už v roce 1945 – za převážného konsensu nejen národa, ale i prakticky všech relevantních politických subjektů (stran). Ocitujme si teď vlastní Rychlíkovy výklady, kterými dokumentuje reálnou komplexitu a ambivalenci vztahů socialistického režimu a masy obyvatelstva:

„Polistopadový narativ totiž mimo jiné zcela pomíjel skutečnost, že na počátku své existence měl komunistický režim značnou sociální podporu: řada lidí tehdy uvěřila, že vyvlastnění výrobních prostředků je lékem na všechny neduhy světa a že sociální nerovnosti lze definitivně odstranit. Jiná věc samozřejmě je, že tato podpora postupně slábla, a nakonec se prakticky vytratila.

Na počátku padesátých let byl režim nejrepresivnější a nemilosrdně vystupoval proti všem oponentům – skutečným i zdánlivým. Občanské svobody a jakékoli záruky právního státu neexistovaly. Ale paradoxně právě v té době se komunistický režim těšil velmi silné aktivní podpoře širokých vrstev. (!!) Neexistenci skutečné svobody a demokracie si totiž velká část obyvatelstva vůbec neuvědomovala. Dokud měla převážná většina příslušníků nižších vrstev v živé paměti bídu meziválečných hospodářských krizí a druhé světové války, netesknila příliš po demokratických svobodách první republiky, protože ty pro ni ani tehdy neměly větší význam.

Dělník v továrně v roce 1949 nepociťoval jako újmu, že se nemůže v novinách kriticky vyjádřit k politice strany a vlády, protože do novin nepsal a zpravidla je ani nečetl; příliš jej netrápilo, že jsou uzavřeny hranice, a nemůže tedy jet na dovolenou do Itálie či na výstavu moderního umění do Paříže, protože ani dříve na dovolenou do zahraničí nejezdil a na výstavy nechodil. Ocenil naproti tomu stálou práci a určité sociální výhody, které dříve neměl. Pokud jej něco trápilo, pak nedostatek zboží na trhu na lístky a drahota zboží na volném trhu. Podobně nedostatek svobody netrápil ani rolníka na vesnici. Ocenil, že získal příděl půdy z revize pozemkové reformy či půdu zabavenou po válce Němcům, a jestli jej něco sužovalo, pak povinné dodávky a nízké výkupní ceny.“

Právě v této pasáži historik Rychlík tedy vyslovuje své „nejheretičtější“ téze oproti nyní převládajícímu antikomunistickému narativu: dokládá velice názorně a přesvědčivě, že po nastolení komunistického režimu velká část národa (a především dělnická třída, ale i značný počet rolníků) nové pořádky nijak nepociťovala jako stav nesvobody; nýbrž že se s novým, komunistickým respektive socialistickým řádem v zásadě identifikovala, protože v něm pro sebe spatřovala osobní výhody.

Ovšem – Rychlík konstatuje i to, že tuto počáteční důvěru lidu komunistický režim časem více a více ztrácel. Vlastní vinou. Rychlík píše: „Aktivní podpora velké části obyvatelstva v padesátých letech ale netrvala dlouho, neboť sociální základna, o kterou se režim původně opíral, se neustále ztenčovala: odpadli soukromí rolníci, které komunisté nutili ke vstupu do JZD a brali jim půdu, odpadli řemeslníci, kterým sebrali živnosti, odpadli levicoví intelektuálové a umělci, kteří rychle zjistili, že v podmínkách nadekretovaných parametrů socialistického realismu se svobodně tvořit nedá, a nakonec odpadla i velká část dělníků, které měnová reforma z června 1953 připravila o úspory. Zásahy vůči církvím navíc postavily proti režimu věřící, kterých tehdy bylo mnohem více než dnes.“

Jan Rychlík tedy líčí proces ztráty důvěry komunistického režimu u lidu; na straně druhé uvádí i skutečnost, že „ztráta aktivní podpory ovšem ještě neznamenala pád režimu; většina obyvatelstva sice ztratila víru v možnost vybudování komunistického ráje na zemi (a došla postupně ke správnému závěru, že žádné ráje na zemi nejsou a nikdy nebudou), ale zůstala pasivní a nebouřila se.“ Navíc si režim „v šedesátých letech dokonce vytvořil novou sociální oporu v družstevních rolnících, jejichž životní úroveň začala díky dotacím do zemědělství rychle stoupat. Stojí za zmínku, že ‚družstevní venkov‘ byl poslední oporou komunistického režimu ještě v roce 1989.“ (!)

Rychlík pak také ještě zmiňuje raketový nárůst popularity komunistické myšlenky v reformním roce osmašedesátém: „Masovou podporu měl komunistický systém i v roce 1968, kdy dokázal představit reformní program, který měl skloubit výhody socialismu, o nichž tehdy u nás ještě většina lidí nepochybovala, s výhodami klasické demokracie, které velká část obyvatel naopak postrádala. Tentokrát se ale o aktivní podporu režim připravil v důsledku akceptace sovětské okupace a přijetí Brežněvovy koncepce tzv. reálného socialismu.“

Jan Rychlík tedy – plným právem – tvrdí, že komunistický režim nebyl ze strany obyvatelstva paušálně vnímán jako jenom a pouze stav nesvobody, nýbrž že v určitých obdobích se s ním značné části populace dokázaly do velké míry identifikovat. Po násilném potlačení reformního procesu roku osmašedesátého však ovšem nastává finální fáze existence „reálného socialismu“, kdy už režim fakticky vzdal všechny původní ideály o nastolení spravedlivé komunistické společnosti, a místo toho veškeré své úsilí zaměřil na pacifikaci projevů nespokojenosti. Rychlík reprodukuje tehdejší postoj režimu takto:

„Husákův režim, který postavil koncept reálného socialismu proti myšlence demokratického socialismu z roku 1968 říkal občanům zhruba toto: Žádný jiný socialismus než tento reálný, tedy ten, který máte teď, neexistuje. Ano, vytoužená beztřídní společnost jednou přijde, ale to neřešte, protože komunismu se nedožijete ani vy, ani vaše děti, ani vaši pravnuci. Hleďte si dneška. My vám zajistíme slušnou životní úroveň – a vy se nebudete plést do politiky. (…) Ideálem se stal maloburžoazní typ rodiny s omezeným okruhem zájmů a slušnou životní úrovní. Husákovo vedení se spokojovalo s tím, že občané občas vyjádřili s jeho politikou formální souhlas; co si lidé skutečně mysleli, nemělo větší význam.“

Rychlík naprosto otevřeně konstatuje, že většina národa na tuto nečestnou hru přistoupila: „Je třeba k naší vlastní hanbě říct, že systém založený v podstatě na sociální korupci nejširších vrstev fungoval až do osmdesátých let bez větších poruch. Většina lidí s normalizačním režimem nesouhlasila, systém to ovšem dlouho nijak neohrožovalo. Změna nastala teprve v důsledku rozkladu celého systému v mezinárodním měřítku.“


*****************************************************


Tolik tedy historik Jan Rychlík k danému tématu. Na jeho analýze éry socialismu je – budiž to řečeno ještě jednou – mimořádně hodnotným především jeho nezaujatý, diferencovaný postoj, kdy bez ideologických předpojatostí konstatuje jak míru souhlasu obyvatelstva s komunistickým režimem (a rozebírá jeho konkrétní příčiny), stejně jako míru nesouhlasu v obdobích jiných. V daném ohledu není prakticky naprosto nic, co by mu bylo možno oprávněně vytýkat; podává obraz historické reality v zásadě přesně takový, jakou ona objektivně byla.

V jednom jediném ohledu bych však přece jenom vyslovil určitou kritiku: totiž tam kde píše, že „většina lidí s normalizačním režimem nesouhlasila, systém to ovšem nijak neohrožovalo“.

Nemohu ovšem mluvit za celou tehdejší populaci; ale podle mých vzpomínek se především mladé městské generaci v sedmdesátých a osmdesátých létech panující režim vysloveně hnusil, a z hloubi duše jím pohrdala. Ne tedy že by s ním pouze „nesouhlasila“. Rychlík věc podává tak, jako by národ jako takový byl zkorumpován k naprosté pasivitě; a že aktivní odpor proti režimu byl věcí jenom nepatrné hrstky disidentů. Ano, jistě: ta míra zkorumpovanosti byla tehdy obrovská a nesnesitelná; jak Rychlík sám konstatuje, komunistický režim to nakonec dovedl tam, že ideálem se reálně stala maloburžoazní (!) rodina hledící jenom na svůj materiální prospěch, bez jakýchkoli vyšších mravních či kulturních ideálů.

Ovšem: v rámci spravedlnosti je nutno říci, že na vině této pasivity obyvatelstva vůči normalizačnímu režimu nebyla jenom a pouze maloměšťácká mentalita populace; nýbrž že tuto pasivitu vynucovala i všudypřítomná hrozba represe. Každý věděl, že jakmile projeví sebemenší nesouhlas s panujícím režimem, že důsledkem bude postih ze strany státní moci, jak proti němu samotnému tak i proti členům jeho rodiny. Ano, společnost byla tehdy v až děsivé míře zkorumpovaná a maloměšťácká; ale tato reálná hrozba represí její vinu za její pasivitu přece jenom do určité míry relativizuje.

Dostaneme čtvrtý mozek?

Josef Poláček

V příloze deníku Právo „Styl pro ženy“ z 22. září vyšel zajímavý článek o teorii amerického výzkumníka Paula D. MacLeana o „mozkové trojjedinosti“. (!) Podle jeho modelu náš mozek sestává ze tří, evolučně a funkcionálně zásadně rozdílných částí: z mozku protoplazího (také možno říci: ještěřího, dinosauřího); ze staršího mozku savčího; a z nového mozku savčího. Ve své funkcionalitě se tyto tři mozky odlišují v zásadě takto:

„Ještěří“ mozek je tvořen mozkovým kmenem a je spojený s primitivními pudy, jako je žízeň, hlad, sexualita, a teritorialitou, stejně jako se zvyky a procedurální pamětí (například pokládání klíčů každý den na stejné místo, aniž bychom o tom přemýšleli nebo si to uvědomovali, případně jízda na kole).

Starý savčí mozek je centrem motivace, emocí a paměti a jsou v něm uloženy vzorce chování, jako je například rodičovství.

Nový savčí mozek zajišťuje schopnost osvojit si jazyk, přemýšlet abstraktně, uvažovat a plánovat.

Ve zmíněném článku je věnována pozornost především vlivu onoho „ještěřího mozku“ na naše každodenní jednání. Tento pravěký mozek totiž znal prakticky jenom dva způsoby zhodnocení stavu okolí, jenom dva signály: bezpečí a nebezpečí. A na stav nebezpečí znal jenom tři způsoby reakce: útok – útěk – zmrznutí. (To „zmrznutí“ je stav naprosté nehybnosti, který může zmást predátora, respektive umožní splynout s okolím, a být tak predátorem přehlédnut. Svým způsobem je to tedy také druh útěku před hrozícím nebezpečím.)

Tyto základní, primární reakce jsou pro nás i dnes nepostradatelné pro naše holé přežití: například divoké zatroubení automobilu v nás vybudí okamžitý reflex uskočit, aniž bychom se jakkoli zdržovali nějakým rozumovým rozborem situace. Ale – na straně druhé nás tyto primitivní reflexy znovu a znovu limitují či ovládají v našich běžných společenských stycích, například emocemi hněvu v situacích, kdy by to objektivně vůbec nebylo nutné. A tyto reakce jsou prakticky neovladatelné, právě proto že vycházejí z té nejstarší části mozku, kde je navláda těchto reakcí nad naší vědomou složkou žádoucí, a dokonce životně důležitá.

V článku je také řeč o tom, jak se onen signál či povel k útěku projevuje u dnešního člověka v jeho emocionálních vztazích: „Ze skutečných vztahů se dá účinně mizet například při četbě romantické červené knihovny nebo v mimomanželské aféře. Utéct se dá i před obrazovku televize, člověk se může v důsledku strachu zavřít doma nebo třeba v garáži, ale také se zavalit prací či jen nonstop koukat do mobilu.“

Co se pak oné útočné reakce týče, pak tu v nás může vybudit nejen strach o náš život, ale třeba i o pocit vlastní hodnoty: „Pokud se vám třeba zdá, že vás váš protějšek přehlíží, mozkový kmen to může velmi rychle vyhodnotit jako ohrožení vašeho ega. Než si to zbytek mozku stačí rozmyslet, vyrazíte do útoku. Váš partner je z toho velice zmatený, protože přece přišel o patnáct minut později z nějakých objektivních důvodů…“

Co je pro onen „ještěří“ mozek typické: žije jenom v přítomném okamžiku. Budoucnost pro něj neexistuje. – Jako příklad je v článku uváděno například chování dětí, když při nákupu v obchodě spatří čokoládu: „Když jim řeknete, že ji nemůžou mít ozve se plazí mozek, pro kterého budoucnost neexistuje. Jen tady a teď. Místo toho si tedy automaticky ‚myslí‘: Jsem hladový! Tohle je jediný zdroj jídla na téhle planetě a já ho potřebuju! Musím ho mít hned, nebo umřu hlady!“

Mimochodem: tato existence našeho primárního dinosauřího mozku výlučně v současném okamžiku by mohla poskytovat vysvětlení pro to, jak je současné lidstvo neschopné adekvátně reagovat na hrozící ekologické nebezpečí. Je to právě tento dinosauří mozek, který nám znovu a znovu nakazuje: „Já se chci nakrmit! Já chci konzumovat! Tady a teď!“ A něco takového jako „budoucnost“ pro něj prostě vůbec neexistuje. – To jediné co proti tomu můžeme udělat je to, vypracovat si s pomocí vývojově novějších částí našeho mozku schopnost přece jenom ovládnout a do příslušných mezí vykázat tyto primitivní signály našeho pramozku.


*********************************************


Tolik tedy článek ve „Stylu pro ženy“. K tomu je nutno ještě připojit, že ve vědeckém světě byla tato teorie MacLeana většinově zásadně odmítnuta. Že prý je příliš zjednodušující, a že existuje spousta příkladů které platnost tohoto modelu vyvracejí. Jsou ale i renomovaní vědci, kteří tuto kritiku nesdílejí. Ta se tak jako tak zdá míjet se s pravým jádrem věci. Samozřejmě že takovýto model je zjednodušující; to je ale základní charakteristikou každého myšlenkového modelu vůbec, že nekopíruje originál v celé jeho složitosti, nýbrž ho pro naše myšlení zjednodušuje na jeho základní momenty, struktury a vazby.

Pro nás se tu ale teď staví jedna nikoli nezajímavá otázka. Pokud by tomu skutečně bylo tak, že dosavadní evoluce vytvořila tyto tři základní druhy mozků, a s nimi spojených mozkových funkcí – bylo by pak v zásadě myslitelné, že ta samá evoluce nás v budoucnu obdaří ještě nějakým dalším, čtvrtým druhem či stupněm mozku? Který by svými schopnostmi, svými možnostmi, svou funkcionalitou opět ještě dalece převyšoval to, co je nám v tomto ohledu dáno v současnosti?…

Samozřejmě: od té doby co jsme obdařeni schopností abstraktního myšlení, které nám umožňuje osvobodit se od bezprostřední jsoucnosti věcí, od jejich pouhé materiální existence, a myslet náš svět v jeho nemateriální, myšlenkové, ideové podobě – od tohoto stavu se nezdá, že by mohlo přijít něco, co by mohlo přinést ještě nějaký kvalitativně zásadně nový skok. Ovšem: stejně tak ten dinosaurus si nemohl vytvořit sebemenší představu o možnostech a schopnostech ani jenom onoho „mladšího savčího“ mozku; natožpak o tom, co vůbec znamená schopnost abstraktního myšlení. A je tedy v zásadě stejně tak možné, že objektivně tu nějaká principiálně vyšší schopnost mozku, tedy intelektuální činnosti dána je; jenomže tato latentní schopnost je právě natolik revolučně vyšší, že my – ve své současné existenci, a s naším současným mozkem – pro tuto schopnost, pro tento potenciál nemáme k dispozici vůbec žádnou představu.

Zkusme ale uvažovat o případě, že by jednoho krásného dne na naší planetě přistáli příslušníci nějaké mimozemské civilizace – která by byla evolučně o celé statisíce, nebo dokonce milióny let před námi. Nebylo by opravdu možno nemalým právem předpokládat, že tyto bytosti by měly už k dispozici nějaký takový „čtvrtý mozek“?… Zajímavé je: ve všech vědeckofantastických románech líčících takovéto hypotetické setkání s jinou civilizací je sice se vší samozřejmostí předpokládána jejich nesmírná technická vyspělost; ale jinak jim – například v oblasti emoční inteligence – nejsou přisuzovány principiálně žádné vyšší schopnosti či způsoby myšlení, nežli jaké známe už my! Jako by se od současného stavu lidstva dále nemělo rozvíjet už vůbec nic jiného, nežli jenom čistě technické schopnosti, technické dovednosti!

Na jedné straně ta zmínka o „mozkové trojjedinosti“ opravdu může docela svádět k závěru, že je zde – v rámci dialektické triády – vývoj už v zásadě ukončen. Že už teď jsou k dispozici všechny principiální funkce a schopnosti lidského mozku; a že teď už jde jenom o to tyto schopnosti dále rozvíjet, víceméně v přímé linii. Možné to ovšem je; ale na straně druhé stejně tak může být, že nás v budoucnosti přece jenom čeká nějaký kvalitativní zlom, jehož potenciál si dnes, s naší omezenou perspektivou, vůbec nedokážeme představit.