Autor: Josef Poláček

Josef Poláček

Touto kapitolou končí celá série článků na dané téma. V minulém pokračování byla dána odpověď na celou řadu konkrétních tvrzení P. Kužvarta ohledně poměru v současném kapitalismu; teď už zbývá jenom uzavřít samotné centrální téma.

6. Kapitalismus, demokracie autentická a demokracie formální

Teď – poté co jsme vyřešili a zodpověděli řadu dílčích témat – se tedy konečně dostáváme k tomu, abychom zhodnotili, v jakém poměru spolu vlastně navzájem stojí kapitalismus a demokracie. Přičemž zde musíme rozlišovat demokracii v užším smyslu, tedy demokracii politickou, a obecně demokratické formy spoluúčasti, především ve sféře podnikového řízení.

A. Politická demokracie

Tady je v prvé řadě nutno zaznamenat velmi významný posun v hodnocení politické demokracie ze strany Petra Kužvarta. Jestliže ve své původní odpovědi na mou tézi, že demokracie je tou nejpřirozenější formou vlády za kapitalismu reagoval tvrzením, že tohle může platit nanejvýš pro rané formy demokracie, s omezeným volebním právem (kdy tedy pracující vrstvy neměly ještě žádný nebo jen omezený přístup k politické participaci), pak v rozšířené a přepracované verzi svého textu zveřejněném na webu outsidermedia.cz: https://outsidermedia.cz/k-povaze-a-roli-demokracie-v-dejinach-2/ podrobuje tuto tézi zásadní revizi, a dospívá k závěru, že ani masová demokracie nevede pravidelně k žádné systémově změně, ve smyslu převzetí moci pracujícími vrstvami společnosti. Kužvart konstatuje: „Výsledkem je nakonec stav, kdy s vlastně nic moc ani po zavedení všeobecného a rovného hlasovacího práva nemění, kapitalismus není podroben žádným zásadním změnám a funguje dál.“

Tohle je ovšem zcela zásadní obrat. Jestliže totiž v prvém případě Kužvart ještě zcela zásadně popíral mou tézi, že (politická) demokracie je pravidelnou formou kapitalismu, nyní tuto skutečnost zřejmě (i když jen implicitně) akceptuje! Následně však (opět implicitně) dělá to zásadní rozlišení, že tuto masovou politickou demokracii zjevně neuznává za demokracii pravou, neboť nevede k onomu uchopení moci pracujícími vrstvami. Reálná moc tedy zůstává i nadále v rukou buržoazní třídy.

Kužvart tento – z hlediska revoluční doktríny – vlastně zcela nepochopitelný fakt, že pracující vrstva svou politickou moc nikdy nevyužila k reálnému převzetí moci od kapitalistů – vysvětluje mnohými faktory, jako je přeměna sociálně demokratických stran ve strany reformistické (tedy systémově konformní), roztříštěností politického spektra do mnoha různých subjektů, tím že masová demokracie zásadně nepřeje radikálním, antisystémovým změnám.

To všechno samozřejmě může být tím či oním způsobem pravda. Zásadní problém je ale v tom, že Kužvart zde zásadně zaměňuje příčinu a následek. Kdyby totiž pracující třída opravdu pociťovala svůj vitální zájem na systémové změně – pak by ani nedošlo ke konverzi revolučních stran ve strany reformistické, ani by nedošlo k roztříštění sil dělnictva do celé řady politických směrů, mnohdy se zcela opačným zaměřením. Zkrátka: ať se to komu líbí nebo ne, nedá se nic dělat, ale široké vrstvy pracujících v zásadě akceptovaly systém kapitalismu; a v odpovídající míře tedy tento kapitalismus má demokratickou legitimitu!

Ovšem: tato demokratická legitimita skutečně není absolutní. Nýbrž jen velice relativní. Podle jednoho výzkumu prováděného před lety v Německu by si vysoce nadpoloviční většina obyvatelstva (tedy celé populace, nikoli pouze dělnické třídy!) přála nahrazení kapitalismu nějakým jiným, humánnějším uspořádáním, kdyby takové bylo k dispozici. (Pokud mě neklame paměť, bylo to dokonce přes 60 procent respondentů – čili téměř dvě třetiny!)

To tedy znamená: demokratická legitimita kapitalismu sahá jenom potud, že aktuálně není k dispozici žádná funkční náhrada. Ovšem: to zároveň ovšem znamená i to, že právě dokud tu nebude k dispozici takováto použitelná náhrada, potud má kapitalismus svou část legitimity. Právě tuto skutečnost si radikální levice stále zatvrzele odmítá přiznat a připustit: že ona sama takovouto funkční alternativu ke kapitalismu nemůže nabídnout! Experiment se stáním socialismem kolosálně ztroskotal; a jinak nemá současná levice k dispozici nic jiného, s výjimkou stále přetrvávajících iluzí o samospasitelnosti družstevnictví.

Vraťme se ale k samotnému tématu vztahu kapitalismu a demokracie. Pokud bychom se tedy s Petrem Kužvartem shodli na tom, že za podmínek kapitalismu je politická demokracie jeho pravidelnou, tedy jeho přirozenou formou, ale že tato demokracie má nakonec pouze formální charakter, neboť nevede ke skutečné „vládě věcí svých“ samotným lidem – pak mezi námi není žádného zásadního názorového sporu!

Nikdy jsem netvrdil, že tato (buržoazní) demokracie by byla demokracií skutečně pravou, plnohodnotnou, právě ve zmíněném smyslu autentické správy vlastních věcí lidem a člověkem:

– za prvé, v této demokracii fakticky vůbec není přítomen lid ve vlastním slova smyslu, tedy jako homogenní entita; nýbrž tento lid je zde rozštěpen na řadu vzájemně konkurujících zájmových skupin a navzájem sebou pohrdajících ideových směrů

– a za druhé, člověk je zde sice v zásadě osobně svobodný, ale tato osobní autonomie na druhé straně pouze kašíruje jeho faktickou svázanost celou řadou společensko-ekonomických vazeb a determinací.

Ovšem: na straně druhé je nutno i tuto osobní autonomii vzít vážně. Ta sice nepřináší plnou, plnohodnotnou svobodu člověka; nicméně vytváří základní podmínku této svobody. Právě proto jsem ve svém vlastním článku zdůraznil, že pod pojmem „demokracie“ rozumím celou sumu procesů a vymožeností, která je součástí celkového dějinného demokratizačního procesu. Kapitalismus sice nepřináší plnohodnotnou lidskou svobodu; ale přináší alespoň tuto relativní autonomii jednotlivce.

Tuto pasáž je tedy možno ukončit konstatováním, že vztah kapitalismu k demokracii je zcela zásadně ambivalentní; že kapitalismus na jedné straně přináší určité demokratizační elementy, ale na straně druhé nejen že nepokračuje dále k demokracii úplné (substanciální), nýbrž lapá lidskou bytost do celá řady nových závislostí a manipulací. Což je tedy přesně to, co jsem tvrdil už v mém prvním textu, a co P. Kužvart odmítl uznat.

——————————————————————————–

B. Demokracie v produkční sféře

Podívejme se tedy ještě nakonec, jaký je stupeň demokracie, to jest stupeň participace na řídících procesech za podmínek kapitalismu v samotné produkční sféře. P. Kužvart tvrdí, že jestliže sice ještě v šedesátých či sedmdesátých létech minulého století docházelo k progresivnímu vývoji, například instalováním podnikových rad, pak že s nástupem neoliberalismu došlo k pohybu regresivnímu, a že především ve velkých koncernech vládne fakticky tvrdý autokratismus. A že pokud zde jsou nějaké skupinové formy rozhodování, tak že se jedná jenom o „štábní“ formu technické přípravy rozhodování, ale že nakonec rozhoduje výhradně svými rozkazy koncernový šéf.

V prvé řadě je ovšem nutno konstatovat, že Kužvart tu – opět jednou – protiřečí sám sobě. Totiž tím, když uznává, že byla doba, kdy se v kapitalismu prosazovaly i reálné formy spoluúčasti zaměstnanců na podnikovém vedení. Tady je naprosto vedlejší, jestli snad poté opět došlo k neoliberální restauraci, tedy k odbourávání oněch participačních (a tedy demokratických) vymožeností. Naším centrálním tématem zde není otázka neoliberalismu; nýbrž otázka, do jaké míry sám kapitalismus přináší či nepřináší demokratické prvky spoluúčasti. Je tedy zcela nelegitimní tady srovnávat neoliberalismus s léty šedesátými; nýbrž je nutno srovnávat poměry za kapitalismu s poměry za feudalismu! Nebo přinejmenším s poměry za raného, ještě nerozvinutého kapitalismu. A v tomto ohledu není žádných pochyb: kapitalismus (vyspělý) přináší i ve sféře zaměstnanecké spoluúčasti naprosto jednoznačný pokrok. Jestliže Kužvart tvrdí, že v současných koncernech prý vládne fakticky armádní princip nepodmíněné velitelské pravomoci, pak je nutno si uvědomit, že ve skutečnosti to byl naopak fabrikant z dob manufaktur, který byl fakticky neomezeným diktátorem ve své firmě! Mohl produkovat co se mu zlíbilo a jak se mu zlíbilo, mohl platit mzdy jaké sám uznal za vhodné, a když se mu někdo znelíbil, mohl ho okamžitě vyhodit na ulici! To všechno jsou věci, které si i ten nejvyšší koncernový šéf současnosti jen tak bez dalšího nemůže dovolit. Je tu svázán celou řadou zákonů, mocí odborů, podnikových rad, ale i obecně panující „politickou kulturou“. Ne že by leckterý koncernový šéf neměl žádné choutky diktátora; ale jak řečeno platí pro něj mnohá omezení, a alespoň navenek musí dodržovat určité dekorum.

Zde zase musím přijít s vlastní osobní vzpomínkou. Pracoval jsem dlouhá léta ve filiálce jednoho velkého mezinárodního koncernu. Tedy přesně takového, které Petr Kužvart označuje za reálné vládce tohoto světa, a kterým (tj. jejich vedením) přisuzuje autokratický, zcela nedemokratický způsob rozhodování.

Ano, skutečně souhlasí: když do naší odbočky měli přijet na kontrolní návštěvu velcí koncernoví šéfové z Ameriky, pak u našeho vlastního managementu vypukl poplach. Bylo to doslova jako když svého času Brežněv přijel do Prahy: všude se čistilo, uklízelo, jindy od špíny černá obrovská produkční hala se celá nově nabílila; jindy přímo pekelné pracovní tempo se náhle zmírnilo snad o polovinu. Zkrátka, stavěly se naprosto klasické Potěmkinovy vesnice. Naše místní vedení mělo vyslovenou hrůzu z toho, že velcí šéfové objeví něco v nepořádku, a že to pro ně (to jest: pro jejich kariéru) bude mít fatální důsledky. A když tito velcí šéfové při své kontrolní pochůzce procházeli naší produkční halou – nedá se nic dělat, ale oni opravdu i svým zevnějškem vypadali jako karikatury sebe sama: distancovaní, strnulí, nepřístupní, s trvale nakysle-přísným výrazem v obličeji. Ano, v tomto smyslu je skutečně nutno dát Petru Kužvartovi za pravdu: zde skutečně vládla daleko spíše militaristická hierarchie, nežli nějaký humánní demokratismus.

Ovšem – to je jen jedna stránka věci. Druhá stránka věci je ta, že v naší vlastní firemní odbočce například dveře do kanceláře vedoucího manažera byly permanentně otevřené (až ten úplně poslední tento zvyk porušil); kdykoli k němu kdokoli mohl vstoupit a projednat s ním svou záležitost. Každý den se konaly porady šéfa s vedoucími jednotlivých oddělení a týmů; samozřejmě že šéf měl nejsilnější pozici, ale i tady platilo, že každý mohl a směl říci svůj vlastní názor na věc. Mimochodem: protože se jednalo o americký koncern, panovaly v něm i typicky nenucené americké normy vzájemného styku: všichni jsme si (a to i našimi vedoucími manažery) navzájem tykali a oslovovali se křestními jmény. A například já sám (ačkoli na jedné z nejnižších vedoucích pozic) jsem se mnohokrát takto nenuceně bavil s nejvyšším šéfem celého jihoněmeckého distriktu našeho koncernu! A že jsem leckdy měl zcela opačný názor nežli on, a to jsem mu také zcela otevřeně sděloval!

A co se těch podnikových rad týče, o kterých Kužvart tvrdí, že byly zaváděny v šedesátých a snad ještě i sedmdesátých letech, ale pak byly v průběhu nástupu neoliberalismu zase osekávány: já sám jsem byl přitom, když se takováto podniková rada u nás zaváděla – někdy v první dekádě tohoto století! Tedy už v plné éře neoliberalismu.

Tedy: je fakt, že zřízení této podnikové rady našim vedoucím manažerům nijak nevonělo. Dělali přitom viditelně velice kyselé obličeje. A jeden funkcionář celoněmeckých podnikových rad, který k nám přijel poskytnout pro její zřízení podporu, při svém úvodním projevu prozradil, že v jiné německé koncernové filiálce za takové příležitosti doslova „létaly lavice vzduchem“! Takže prosazování těchto podnikových rad opravdu ne všude nacházelo pochopení a láskyplnou vstřícnost ze strany vedení. Nicméně: tyto podnikové rady (tedy forma spoluúčasti zaměstnanců) vznikaly a stále vznikají; a já sám jsem od naší podnikové rady dostal významnou podporu, když firma napřed zruinovala (vlastním zaviněním) mé zdraví, a potom se mě chtěla pokud možno lacině zbavit.

Všeho všudy tedy: jestliže jsme naše analýzy politické demokracie za podmínek kapitalismu uzavřeli konstatováním, že tento vzájemný vztah je velice ambivalentní – pak přesně ten samý závěr můžeme učinit i s pohledem na demokracii respektive zaměstnaneckou spoluúčast v oblasti vlastní produkce. Je samozřejmé, že soukromí vlastníci respektive kapitalisté mají maximální zájem na tom, aby ve svých firmách a koncernech mohli rozhodovat co možná „nejsvobodněji“, tedy podle vlastního uvážení a ve svém vlastním zájmu; ale na straně druhé je stejně tak fakt, že rozvinutý kapitalismus rozvíjí a prosazuje určité formy participace zaměstnanců na podnikovém vedení a rozhodování, a že tyto formy participace je nutno hodnotit jako prvky demokratické.

Opakuji ještě jednou co jsem uvedl už výše: samozřejmě že tento principiálně ambivalentní vztah kapitalismu a demokracie vede k tomu, že jejich vzájemný silový poměr není vždy stejný; je to neustálý zápas, kdy se poměr sil přesouvá sem a tam. V tomto světle je nutno vidět i současnou éru tzv. „neoliberalismu“. Není to proto že by po jakémsi „zlatém období“ sociálního a demokratického kapitalismu šedesátých let minulého století nyní došlo k nějakému trvalému zvratu, kdy by se definitivně prosadil tvrdý, asociální a nedemokratický kapitalismus (neoliberalismus); nýbrž jedná se víceméně o kyvadlový pohyb sem a tam. Kdy po nadměrně štědrém (finančně trvale neudržitelném) sociálním státu šedesátých let nevyhnutelně došlo k protipohybu, tedy k uvolnění produkční sféry jak od nadměrných daní, tak i od celé řady dřívějších sociálních výdobytků.

Ještě jednou tedy: kapitalismus je vnitřně naprosto rozpolcený, rozštěpený historický společenský útvar, který na jedné straně přinesl celou řadu nesporných demokratizačních prvků; ale který na straně druhé zůstává stát na půl cesty, a jeho demokratismus jen málokdy překračuje pouhou autonomii osobně nezávislého individua.

Veškerý další vývoj – a tedy veškeré usilování levice – musí jít tedy tím směrem, tento pouze individualistický, a tedy limitovaný demokratismus rozvinutého kapitalismu převést do formy demokracie nové, která se neváže pouze na individuum (ale ani ne pouze na kolektiv, což je fakticky jenom druhá strana téže mince) – nýbrž na celého člověka, v plném horizontu jeho humánní a kulturní existence.

*************************************************

V samém závěru je tedy ještě jednou možno souhrnně zhodnotit ten názor (tolik rozšířený v prostředí radikální levice), že současný svět je prý fakticky plně ovládán mezinárodními koncerny. A že bude stále hůř. Svým způsobem je ovšem docela zajímavý vývoj v této oblasti: původně za všechno zlo na této zemi mohli prostě „kapitalisté“. Respektive buržoazie. Potom na scénu nastoupily kapitalistické monopoly, které bylo možno vinit z toho, že ovládají a dusí veškerý lidský život. A nyní tedy jsou zase vysloveně v módě „koncerny“. Teď jsou to ony, na které je možno zaměřit a cílit veškerou aktivitu radikální levice; na které je možno svalovat vinu za to, že levice není schopna uskutečnit svůj program socialistické přeměny světa.

Toto tvrzení, že původem všeho zla na této planetě jsou mezinárodní koncerny, ve skutečnosti obsahuje všechny strukturální momenty konspirativních teorií:

– monokauzální výklad namísto složité a komplexní systémové analýzy

– za viníka se označí jediný subjekt (respektive skupina subjektů), namísto aby se odhalovaly objektivní strukturální příčiny dějinného vývoje

– tomuto subjektu jsou připisovány jakési démonické snahy ovládat a vysávat lidstvo

– zároveň je mu připisován reálný potenciál k ovládnutí světa; je to prý on, který v pozadí všech politických i jiných rozhodnutí tahá za nitky a všechno ovládá svou temnou vůlí.

Takovýto výklad má tu „výhodu“, že je velice zjednodušující, zbavuje nutnosti zdržovat se složitými a náročnými analýzami komplexní a vždy vnitřně protikladné skutečnosti. Ovšem: takovéto konspirativní výklady pak neumožňují nic více, nežli praktikovat víceméně slepý akcionismus; promyšlená a cílená změna světa na jeho základě možná není.

Dokončení

Josef Poláček

V minulé kapitole jsme si ukázali, že nástup tzv. neoliberalismu v sedmdesátých létech minulého století nebyl žádnou historickou nahodilostí ani zlovolným aktem konspirujících asociálních skupin, nýbrž zcela přirozenou reakcí reálné ekonomiky na zbytnělý sociální stát předcházející poválečné periody. Dnes si podrobně rozebereme názor P. Kužvarta, že prý v rámci tohoto neoliberalismu světovou politiku fakticky ovládají mezinárodní koncerny.

5. Diktatura koncernů?

Podívejme se teď podrobněji na centrální tézi P. Kužvarta. Podle jeho tvrzení jsou to mezinárodní respektive nadnárodní koncerny, které fakticky vládnou světu; a veškeré vlády, a stejně tak mezinárodní organizace (jako EU apod.) nejsou prý ničím jiným nežli „servisními organizacemi“ plnícími poslušně všechna přání těchto koncernů. Je to prý důsledkem tohoto dominantního postavení těchto koncernů, že ony bohatnou stále více (neboť tyto vlády a mezinárodní organizace jim úslužně stále snižují daně), zatímco chudší vrstvy prý stále chudnou.

Podívejme se tedy blíže, jaká je vlastně realita. Samozřejmě: není žádné pochybnosti o tom, že jak v národních ekonomikách, tak i v mezinárodní ekonomice existují „silní hráči“. Kteří jsou mnohem silnější než ti ostatní. Ovšem – na tom není nic nepřirozeného. Když znovu sáhneme po příkladu s evolucí respektive džunglí: i tady samozřejmě existují živočichové větší a silnější, stejně tak jako menší a slabší. Prakticky všude kam se jenom v tomto světě podíváme, všude se vytvářejí víceméně přirozené hierarchie. Ty existují třeba i v mraveništi nebo ve včelím úle, které jinak platí za symbol pospolitosti.

Teď se ale jedná o Kužvartovo obvinění, že tyto koncerny, tito silní hráči plně ovládají i národní vlády a mezinárodní organizace. Že tu tedy neexistuje žádná skutečná demokracie, nýbrž pouze její zdání; neboť tyto politické subjekty prý nerozhodují v zájmu lidu, nýbrž výhradně v zájmu koncernů. Podívejme se tedy konkrétně na některá jeho obvinění, a přezkoumejme si je na jejich platnost:

Tvrzení: vlády těmto koncernům – na jejich nátlak – odpouštějí nebo přinejmenším snižují daně.

Realita: takto paušálně se to v žádném případě nedá tvrdit. Zásadní chyba této radikální části levice je, že se dívají vždy jenom nahoru, k oněm mohutným a bohatým koncernům; ale naprosto opomíjejí podívat se také dolů. Tedy: k dolním patrům produkční sféry. Tady totiž velká část firem vede fakticky permanentní boj za vlastní přežití. Protože mají příliš malé ziskové marže. A když pak přijde nějaká náhlá kolize (třeba jenom přechodný pokles odbytu) – pak už to neunesou, finančně se zhroutí. To znamená: každá vláda ví, že jestliže zvýší daně podnikové sféře – že tím fakticky popraví celou řadu svých vlastních produkčních podniků! A spolu s tím se na dlažbě ocitnou i všichni jejich zaměstnanci! Které nikdo nově nezaměstná, protože těmito vyššími daněmi bude zatížena celá produkční sféra. (O tom už byla řeč výše.) Zkrátka: demokraticky zvolené vlády nesnižují daně proto, že by byly jenom jakýmsi pasivním posluhou či pomahačem velkých koncernů; nýbrž proto že vědí, že kdyby příliš zvýšily daně ekonomické sféře, tak tím nakonec poškodí svou vlastní ekonomiku, a svůj vlastní (pracující) lid!

Samozřejmě: je vždy možno uvažovat o progresivní dani. Jenže: ani tady není možno zvyšovat daňovou zátěž donekonečna. Protože i tady platí naprosto základní a jednoduchý zákon: čím více je nějaký ekonomický subjekt zatížen daněmi ze zisku, tím více klesá jeho motivace tento zisk vůbec produkovat. Jinak řečeno: při přílišném zatížení klesá produkce, spolu s tím stoupá nezaměstnanost – a to už jsme si všechno vysvětlili. A za druhé: ani ty nejbohatší koncerny nejsou „nesmrtelné“. I jim se může stát, že za nečekané kritické situace (jako je například současná pandemie) se zcela náhle ocitnou na pokraji bankrotu. A proto je i pro ně životně nutné, aby si vytvářely dostatečné finanční rezervy.

Není pochyb o tom, že je to z morálního hlediska až vysloveně perverzní, když nějaký superbohatý mezinárodní koncern jako Google je nějakou (konkrétně irskou) vládou prakticky zbaven povinnosti odvádět jakékoli daně. Jenže: ani ta irská vláda to neudělala proto že by byla jenom otrockou „servisní organizací“ Googlu poslouchající poslušně na rozkaz; nýbrž tato vláda věděla, že i s tímto minimálním zdaněním se jí to pořád ještě vyplatí. Že Google přinese do země pořád ještě obrovský balík peněz, že tam vytvoří celou řadu (dobře placených) pracovních míst (ze kterých pak tito zaměstnanci budou státu odvádět daně).

Ano, tyto téměř nulové daně jsou skutečně odsouzeníhodné; ale to není proto že by tyto koncerny nějak přímo ovládaly politickou sféru, nýbrž národní vlády se samy předhánějí ve snaze, aby se u nich tyto velké firmy usídlily. Něčemu takovému je možno zabránit jenom na mezinárodní úrovni; a není tomu tak že by se v tomto ohledu nic nedělalo. Ostatně, Irsku byly tyto praktiky pokud vím také už zatrženy. (Mimochodem, tady se ukazuje jak naprosto nesmyslná jsou tvrzení všech těch Kellerů a Druláků, že prý kapitalismus je možno regulovat jenom v rámci národního státu. Přesný opak je skutečností: jenom mezinárodními opatřními je možno takovéto praktiky omezit.)

Ostatně: ohledně toho tvrzení, že snižování daní slouží prý jenom zájmům bohatých koncernů, můžeme předložit zcela aktuální data z ekonomického vývoje Spojených států, pod vedením pravicového prezidenta Trumpa. Ten své první klání o prezidentský úřad vyhrál především proto, že slíbil oživení ekonomiky tím, že radikálně sníží daně pro komerční sféru. Což pak také doopravdy udělal. Jaký je výsledek tohoto snížení daní koncernům? Takovýto (cituji teď z německého deníku Süddeutsche Zeitung, z 29. 10. 2020):

„Sice z této reformy profitovaly především firmy a vyšší příjmové skupiny, ale ona oživila také ekonomický růst (i když zdaleka ne tolik jako bylo slibováno) a stlačila míru nezaměstnanosti s 3,5 procent na nejnižší hodnotu za 50 let. (!) I menšiny jako afroameričané a latinos dosáhli rekordních čísel zaměstnanosti, dokonce tak okrajové skupiny jako zdravotně postižení a osoby po výkonu trestu, které to jinak mají na trhu práce velmi těžké, nacházely v důsledku rostoucího nedostatku pracovních sil (!) zaměstnání. Kursy na burze stoupaly – ale také mzdy prostých dělníků a zaměstnanců. Míra chudoby klesla.“

Je tedy možno vidět na naprosto reálném příkladě, že snížení daní komerční sféře se nakonec opravdu vyplatí pro všechny. I když – samozřejmě – v nestejné míře. To jediné co na této Trumpově kalkulaci ovšem nevyšlo je to, že tento hospodářský boom nestačil na to, aby dokázal vyrovnat ztráty státního rozpočtu vzniklé oním snížením daní. Jinak řečeno: nakonec to celé bylo na úkor rostoucího státního zadlužení.

Tvrzení: vlády nedělají nic proti neustále rostoucí moci koncernů.

Realita: a co pak všechno to antimonopolní zákonodárství, které má za cíl právě toto, totiž zamezit naprosté dominanci jednoho jediného ekonomického subjektu?!… A proč například zrovna v minulých dnech americká vláda (prezidenta Trumpa!!) podala žalobu na softwarového giganta Google právě za to, že (podle jejího názoru) zneužívá svého monopolního postavení?!… Je to snad všechno jenom divadlo pro veřejnost? Ze strany samotného Trumpa to možná bylo divadlo, před blížícími se volbami; ale to nic nemění na tom, že tato žaloba má naprosto reálnou šanci uspět. Není tomu tedy v žádném případě tak, že by vlády tohoto světa jenom vždy poslušně srazily podpatky před přáními (ne-li přímo rozkazy) velkých koncernů; tyto vlády naprosto dokáží vystoupit na ochranu veřejnosti, na ochranu spotřebitelů i proti těmto velkým koncernům. Každý politik chce být znovu zvolen; a proto musí takovéto aktivity ve prospěch běžného spotřebitele vyvíjet, i kdyby nechtěl, jinak by na znovuzvolení neměl šanci.

Tvrzení: anglická/britská ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová svého času brutálně potlačila akce pracujících, bojujících za udržení svých pracovních míst, a postavila se na stranu velkých koncernů. Kužvart tím má zřejmě na mysli svého času opravdu masivní konflikt Thatcherové s horníky, když se Thatcherová rozhodla zavřít uhelné doly kvůli jejich neefektivitě. Tehdy se opravdu rozhořel „třídní boj“ v plné síle, a byl veden s plnou vášní a vzdutými emocemi. A nakonec horníci svůj boj prohráli, Margaret Thatcherová byla velkou vítězkou, doly byly zavřeny, a pro mocného šéfa hornických odborů Scargilla to znamenalo prakticky jeho politický konec.

Skutečnost: ano, všichni jsme tenkrát drželi palce anglickým horníkům, aby vyhráli tento boj za svá pracovní místa; jenže nedá se nic dělat, objektivně je nutno uznat, že M. Thatcherová měla pravdu. Totiž: ty doly byly opravdu naprosto neefektivní, vláda je musela permanentně subvencovat ze svého rozpočtu; a navíc – jak víme dnes – uhlí z nich těžené bylo i krajně neekologické.

Snad by se mohlo říci, že státní rozpočet je tady přece právě od toho, aby (ve prospěch pracujících) zasahoval a intervenoval právě tam, kde zákony volného trhu selhávají, respektive projevují až příliš svou principiální necitelnost. Jenže Thatcherová tehdy v jednom televizním vystoupení předvedla jeden zcela názorný příklad, jehož platnost nelze žádným způsobem popřít: ukázala jednu nákupní tašku, s produkty které si v obchodě koupí běžná hospodyně. A pak ukázala tašku druhou, mnohem prázdnější – a dodala k tomu, že ta je tak prázdná právě proto, že tolik finančních prostředků jde na subvence neefektivních a zastaralých dolů. A je to fakt: vláda nevydává prostředky na subvence ze svého; vláda žádné vlastní peníze nemá. Ona může jenom přerozdělovat. A když jednomu přidá nadmíru, pak musí zase vzít někomu jinému.

Zkrátka: ani samotná M. Thatcherová v daném případě nejednala jenom proto, že by se nějak chtěla „zaprodat kapitálu“; nýbrž z hlediska čiré ekonomické racionality jednala naprosto oprávněně, ve prospěch běžného spotřebitele.

Tvrzení: kapitalismus má silnou tendenci k diktátorským formám vládnutí, případně přímo k fašismu.

Skutečnost: takto paušální tvrzení naprosto neobstojí před střízlivou historickou analýzou. Když se podíváme na německý fašismus, jakožto nejvyhraněnější ze všech fašistických režimů, pak se nám zjeví tento obraz:

Hitler sám ve svém programovém díle „Mein Kampf“ opakovaně útočil na kapitalisty, na to jak vykořisťují německého dělníka. Mnohé jeho formulace jsou v tomto ohledu natolik radikální, že by mohly bez dalšího stát i v „Komunistickém manifestu“! A není to nakonec žádný div; Hitler sám pocházel z dolních vrstev společnosti, jeho otec byl sice státní zaměstnanec, ale Hitler sám zakusil časy citelné bídy.

A obdobné platí i pro naprostou většinu sociální základny německého nacistického hnutí: to byli muži z ulice, z nemalé části deklasovaní proletáři, kteří sotva mohli mít nějaký důvod pociťovat obzvláštní sympatie k vrstvám zbohatlíků. A velitel SA (ve své době nejmocnější složky nacistického hnutí) Röhm byl vysloveně radikální socialista, který plánoval provedení revoluce! Až ho Hitler – kterému se jednalo aby v boji o politickou moc proti sobě příliš nepopudil konzervativní kruhy – musel brzdit. Bojůvky SA zcela běžně v ulicích německých měst fakticky přepadaly zámožně vypadající chodce a vyžadovaly od nich příspěvky na sociální fondy SA!

V každém případě po převzetí moci němečtí fašisté donutili zaměstnavatele (tedy: kapitalisty!) provést na vlastní náklad celou řadu sociálních opatření ve prospěch dělníků: týden placené dovolené, pro dělníky v továrnách se musely postavit řádné ubikace místo dosavadních maringotek, zavedla se zdravotní a hygienická opatření, kvůli k nim bylo nutno přestavovat celé továrny, aby v nich bylo více světla a lepší větrání. A to všechno, opakuji znovu, na vlastní náklady zaměstnavatelů! Jak je při pohledu na všechny tyto skutečnosti možno závažně tvrdit, že kapitalisté si přejí vládu fašistů?!…

Samozřejmě: když se kapitalisté musejí rozhodovat mezi nebezpečím komunismu a nebezpečím fašismu, vždycky se mnohem raději rozhodnou pro fašismus; neboť tam jim alespoň nehrozí ani totální konfiskace majetku, ani osobní internace v gulagu. Ale v zásadě je jim fašismus suspektní, neboť i u něj vždy hrozí že se jim politika bude míchat do jejich vlastních podnikatelských aktivit.

Tvrzení: v Chile provedl svého času Augusto Pinochet svůj pravicový puč ve prospěch asociálního neoliberalismu; a právě proto zavedl fašistický režim, aby mohl brutálně potlačit pracující vrstvy bouřící se proti tomuto neoliberalismu.

Skutečnost: nazývat Pinochetův režim „fašistickým“, to byla ideologická floskule komunistických režimů. Ve skutečnosti se jednalo fakticky o docela „standardní“ jihoamerickou diktaturu; tvrdou a brutální, ale bez jakékoli strukturované ideologie. (Pokud bychom za ideologii nechtěli prohlašovat jenom čirý zavilý antikomunismus.) Není ale nic známo že by zde byl zaváděn nějaký korporativismus – naprosto základní znak jakéhokoli fašismu. A že pak Pinochet zavedl v ekonomické sféře tvrdý neoliberalismus? – No bože, chtělo by se říci, a co měl vlastně jiného dělat? Allende byl socialista, stát i jeho ekonomiku tlačil víceméně směrem ke kubánským poměrům – a to je v prostředí jihoamerické „politické kultury“ krajně rizikové počínání. Když tedy Pinochet Allendův socialistický experiment zarazil násilným pučem, pak bylo jasné že musí ekonomiku převést na zcela jinou kolej. Zavedl tedy klasický „trh bez přívlastků“, tedy první historickou realizaci tehdy nově se konstituujícího neoliberalismu. A nelze popírat: jeho ekonomická reforma byla úspěšná, chilská ekonomika zažila celá léta hospodářského boomu.

——————————————————————————–

Krok za krokem, případ za případem tedy můžeme sledovat, že obraz který nám P. Kužvart vymaloval, o jakési absolutní nadvládě koncernů na tomto světě a o poslušné servilitě vlád a mezinárodních organizací, že to je obraz ideologicky zaujatý, který v této absolutní a vyhraněné podobě nenachází oporu v realitě. Jistě: není sebemenšího sporu o tom, že tyto nadnárodní koncerny jsou velmi silní hráči; že znovu a znovu projevují snahy prosadit své zájmy i prostřednictvím politiky, a že se jim to nezřídka i daří. Ale to všechno nemění nic na tom, že toto dominantní postavení koncernů není absolutní, nýbrž že společnost a politika mají nástroje jak tuto moc koncernů omezit, a tyto nástroje také využívají. Pokud bychom se ještě jednou vrátili k našemu příměru s džunglí, pak by to bylo asi tak, že zde skutečně existují mohutní predátoři typu tyrannosaurus rex; ale že ostatní, menší zvířata v džungli se už mezitím dala dohromady, spojila své síly a těmto predátorům sdělila: „No dobře, vy jste tedy ti velcí dravci; my vás necháme existovat, protože kdybychom vás odstranili, na vaše místo by okamžitě nastoupil jiný predátor. V celkovém ekosystému máte svou objektivní funkci, a to my hodláme respektovat. Ale: odsud až podsud, nedovolíme vám vaší síly zneužívat víc, než jak je to v zájmu přirozeného fungování celého ekosystému potřebné a nutné!“

Neexistuje tedy žádné přímé ovládání společnosti ze strany koncernů prostřednictvím politiky; ale nakonec se musíme podívat blíže právě ještě na specifickou oblast politiky samotné. Musíme si položit otázku, jestli tato politika – v soudobých kapitalistických státech – je ve své podstatě demokratická, anebo ne. O tom bude pojednávat příští kapitola.