Měsíc: Září 2024

Vyšší spravedlnost

Eva Hájková

Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou;

a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej.

Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘ Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.

Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.

/Mt 5, 38-48/

Možná se někdo z vás zeptá: k čemu to pojmenování „vyšší spravedlnost“? Možná si řeknete, že spravedlnost nemá přívlastky, že buďto je anebo není. Ale je to trochu jinak. Sám Ježíš v této páté Matoušově kapitole, která zahrnuje tzv. kázání na hoře neboli horské kázání, říká učedníkům: „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.“ Už z této jedné věty lze usuzovat, že spravedlnost může dosahovat různého stupně.

Ježíš zde uvádí příklad spravedlnosti z dob Staré smlouvy: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Byla v tom jakási rovnost – co způsobíš druhému, to bude způsobeno tobě. Tím se vina jakoby vymazala a obě strany se s tím měly spokojit. Tato spravedlnost směřovala k tomu, aby se lidé, kteří spolu žijí, nějak mezi sebou porovnali. Spravedlnost byla totiž důležitá pro pokojné soužití společenství. Ten, který žije blízko mě, je můj bližní – tak se to kdysi chápalo. S tím musím vyjít především. Vztahy k bližním se obvykle řídily jinými pravidly než vztahy k nepřátelům. Milovat nepřátele, to bylo v době Staré smlouvy a v Ježíšově době něco neslýchaného. A nejen tehdy, ale i dnes, po dvou tisíciletích trvání tzv. křesťanské civilizace (která už se ke svému křesťanství, byť větším dílem formálnímu, pomalu přestává hlásit).

Spravedlnost „oko za oko“ bychom mohli nazvat reaktivní, protože reaguje obdobným způsobem na nějaký špatný čin, jehož se někdo dopustil. Zlo musí být potrestáno a dobro odměněno. To se chápalo jako spravedlivé a správné. Jak šokující asi muselo být Ježíšovo prohlášení „Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť.“

Kolik jen sporů o ta slova vznikalo v minulých dobách. Jedni je brali doslovně, málem jako podmínku spásy, jiní se je snažili různě vyložit, někteří z nich odvodili teorii (politického či vojenského) nenásilí, mnozí je přímo zavrhovali jako defétismus, jako postoj otroka, který prý je nakonec vlastní celé křesťanské nauce. I dnes ve světě vládne spíš heslo: nenechat si nic líbit, umět se bránit.

V horském kázání však nejde o nějaké „zrušení zákona“ nebo jeho nahrazení jinými příkazy. Možná spíš o nevyužití práva na (spravedlivou) odplatu, které v sobě skrývá určitý smysl. Apoštol Pavel podobnou věc vykládá v listu Římanům 12, 19-20: „Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: ‚Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.‘ Ale také: ‚Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti.“

Už slyším námitky dnešního člověka, že přece existují lidé, které nikdy nic k lítosti nepřivede a že je zapotřebí ukázat jim, zač je toho loket. V to, že by mohl odplácet Bůh, věří dnes málokdo. V mé oblíbené písni Soudce všeho světa, Bože se zpívá: „nechť křivdy Tobě samému, soudci poroučím pravému“. Myslím, že to určitě neznamená „co tě nepálí, nehas“. Ani nejde o zrušení světské spravedlnosti. Která dnes, mimochodem, aspoň ve vyspělých zemích, odpuštění trestu nebo jeho části také zná. Zná i udělení milosti na základě posouzení konkrétního provinění. Čím dál tím více zemí už nepoužívá trest smrti. Je to díky tomu, že Ježíšovy myšlenky přece jen tu a tam pronikly do právního myšlení i do myšlení mnoha lidí. Někdy však mívám pocit, že se to v poslední době mezi lidmi zase mění, že sami neodpouštějí a volají po odplatě. Často slyším kolem sebe (nebo čtu) spíš tvrdé výroky lidí, jimž bylo způsobeno něco zlého: „nikdy mu/jí/jim neodpustím!“ Bohužel, jakoby všude přibývalo i toho zlého, co se lidem od lidí děje. Někdy ve mně na chvíli zarezonují slova Kazatele – „to, co se dělo, bude se dít zas…“

Ježíšovy výzvy neznamenají, že se člověk bránit nesmí, když je v právu. Ježíš to nebere jako novou verzi zákona, který je od nynějška platný pro všechny. Z horského kázání je patrné, že mluvil jen ke svým učedníkům a dával jim rady, jak žít dokonalý život. Mluvil k těm, kteří se chtěli od něj učit, kteří se mu chtěli podobat. K těm, kterým říká: vy jste sůl země. Jistě všichni nebudou solí. Pak by totiž sůl neměla co solit.

Známý český reformátorský myslitel a předchůdce Jednoty bratrské, Petr Chelčický, neschvaloval trest smrti. Na něj pak navazovali různí hlasatelé nenásilí. Vzít člověku život podle Chelčického znamenalo vzít mu možnost napravit se a odčinit svou vinu, což on pokládal za viditelný znak nápravy. Kdo je spasen, to totiž podle něj lze vytušit na základě skutečnosti, jak dotyčný člověk žije, do jaké míry se ve svém životě řídí Ježíšovým učením. Ne podle toho, jak dobře se mu ve světě daří, jak to později pochopili někteří kalvinisté. Chelčický byl kritikem většinového křesťanství. Představoval si, že opravdová Ježíšova církev bude vždy jen malou skupinkou ve světě, který se Ježíšovými radami nikdy řídit nebude.

Jednota bratrská se během svého působení rozhodovala, zda zůstat maličkým společenstvím věřících stranou světa (a uchovat si čistotu víry) nebo zda se otevřít světu, být pro něj požehnáním, ale vystavit se tak i jeho negativnímu působení. A je to téměř nadlidský úkol – žít ve světě a nepřizpůsobovat se mu. Znamená to především neustálé spojení s Ježíšem. I Ježíš žil ve světě a nikoho se nestranil. Jen občas utíkal do samoty k modlitbě.

To, co zde Ježíš předkládá učedníkům, není nic menšího než návrh na popření sebe sama, svých osobních zájmů a přenechání se Bohu. Výzva k tomu, žít pro druhé, bez ohledu na to, zda vám ti druzí dělají dobře nebo zle. Muselo to ve své době působit velmi skandálně. Vlastně to tak působí i dnes. Je to totiž radikální sebevzdání se, nekonečná trpělivost a láska, vydání sebe sama, které Ježíš dovedl až k vrcholu na kříži. Je to výzva, kterou nemusíme povinně následovat, a přece to někteří lidé, kteří mají velkou lásku k Bohu a k bližním, udělají. Nazvala jsem to „vyšší spravedlností“, ale ve skutečnosti jde možná spíš o vyšší stupeň lidství, o dokonalé lidství podle Ježíšova vzoru.

Svobodný člověk, svobodná společnost

Josef Poláček

V posledních diskusích na Deníku Referendum jsme postupem času dospěli k prakticky finálnímu bodu: totiž k otázce, v jakém poměru k sobě navzájem stojí (politická) svoboda jednotlivce, svoboda člověka a svoboda společnosti. Ukázali a odůvodnili jsme si, že pouhá politická svoboda jednotlivce ještě zdaleka nemusí znamenat, že svobodná je samotná společnost, totiž svobodná ve smyslu její existenční a hodnotové kvality. Politický systém může být bezprostředně svobodný; a přesto společnost jako taková (a s ní i sám člověk) přesto může setrvávat ve stavu faktické nesvobody, může být ovládána silami a strukturami které jsou pravé lidské podstatě odcizené, které potenciálně nekonečný horizont bytostných lidských možností zužují na (pa)hodnoty přízemně materiální, věcně utilitaristické.

Toto jsme tedy konstatovali; nicméně je zapotřebí ještě konkrétněji analyzovat a popsat vzájemnou dynamiku působení mezi jedincem a mezi společností, aby se nám tyto mechanismy působení (a dehumanizování) ukázaly se vší přesvědčivostí.

Napřed si ale připomeňme, že zde máme ve hře tři základní subjekty, které se navzájem velmi úzce dotýkají či prolínají, ale přece nejsou bez dalšího totožné. Tyto tři subjekty jsou:

– jedinec

– člověk

– společnost.

Přičemž:

– svobodný jedinec (ve smyslu občansko-politickém) ještě naprosto nemusí znamenat totéž co „svobodný člověk“)

– analogicky „svobodný jedinec“ ještě nijakým způsobem negarantuje přítomnost v autentickém slova smyslu svobodné společnosti

– v daném smyslu autenticky svobodná společnost může být tvořena pouze taktéž v plném (niterném) smyslu svobodným člověkem; tento člověk se ale nachází uprostřed mezi oním individuem a společností, je obojím formován a obojím ovlivňován, a je pro něj velkou výzvou a velkou námahou udržet, respektive vůbec si vypracovat svou autentickou lidskou svobodu.

———————————————-

Pro naše úvahy je v dané souvislosti především rozhodující vztah mezi jedincem a společností. Právě zde – totiž v nepochopení pravého poměru obou těchto entit – pramení věčná iluze o „svobodné“ společnosti liberální demokracie. Ale – hned úvodem je nutno předeslat, že tato iluze se ne náhodou udržuje s takovou tvrdošíjností; ona vyplývá z přirozeného náhledu člověka na svět, a je krajně obtížné se od této přirozené, ale nereflektované perspektivy dokázat osvobodit. Přesněji řečeno: právě v tomto bodě se skrývá pro běžné lidské vědomí ten zcela neobtížnější terén.

Zopakujme si ještě jednou formuli, na které spočívá tato iluze. Tato formule má tuto podobu:

svobodný jedinec (tj. svobodný občansko-politicky) = svobodná společnost.

Jak je tato konjunkce napohled přirozená a nezpochybnitelná, tak je ve skutečnosti chybná a falešná. Z čeho vyplývá tato fundamentální chyba v úsudku?

V našich předchozích výkladech jsme – spíše jen nahodile – zmínili vztah mezi (evropským) lineárně racionalistickým myšlením na straně jedné, a mezi (asijským) meditativně celostním, „holistickým“ vnímáním skutečnosti na straně druhé. A právě v tomto rozdílu vnímání skutečnosti se skrývá i zdroj oné klasické chyby v úsudku, ohledně vztahu jedince a společnosti.

Náš způsob myšlení je primárně lineárně-racionální. My jsme uvyklí tomu z nekonečně složité spleti fenoménů vždy vyjmout dvě jednotliviny, a tyto seřadit do lineární osy příčina-následek. Tato standardní forma našeho myšlení vyplývá nutně z naší přirozené potřeby obstát, účelně jednat v předmětném světě; a v naší moderní technické civilizaci je tento přirozený způsob myšlení ještě dále zesílen dominujícím produkčně-konzumním racionalismem, který si svým úzce pragmaticko-utilitaristickým zaměřením přizpůsobuje a podřizuje lidskou mysl, její způsob uvažování a nazírání.

Vraťme se ale k počátku. Bylo řečeno, že fakticky, objektivně je skutečnost tohoto světa (a tedy i skutečnost lidské společnosti) tvořena nekonečně složitou spletí nejrůznějších entit, vztahů, struktur, sil a dynamismů. Naprosto zásadní problém je ten: naše přirozené vědomí nemá vůbec žádný aparát, žádné schopnosti tuto složitost, tuto komplexitu jsoucího světa vnímat, v její konkrétnosti. My si nanejvýš dokážeme – spíše jen povzdechnout nežli skutečně uvědomit – že „svět je složitý“; ale hned vzápětí zase upadneme do standardního, tedy racionálně-lineárního modu myšlení. Který jak řečeno dokáže pouze spojovat jednotliviny, ale nikoli poznávat celek.

Tento celek naší žité skutečnosti (a tedy i naší společnosti) může postihnout jenom takový způsob myšlení, který dokáže překonat onen počáteční modus pouze lineární kauzality (aniž by ovšem zavrhl kauzalitu jako takovou), a místo toho si vypracuje schopnost vnímat a poznávat kauzalitu komplexní, systémovou. Takovýmto komplexně-systémovým způsobem dokázali uvažovat velcí myslitelé minulosti, Platón a Aristoteles; ostatně právě proto ani jeden z nich se nenechal oklamat líbivými svody zdánlivě „naprosto svobodné“ politické formy demokracie. Tímto způsobem dokázal komplexní společenskou skutečnost vnímat i Hegel; a proto i u něj parlamentární demokracie znamenala pouze podřízený element celkového komplexu státně-společenských vztahů, kde teprve až tento celek dokáže generovat vyšší smysl a význam veškerého dění.

Tímto komplexním způsobem dokázal společenskou realitu vnímat ještě i Marx; což nakonec vyústilo v jeho svého času proslulou definici člověka jakožto „souboru společenských vztahů“. Dnes ale, v éře naprosté dominance simplicistně lineárního myšlení, se sotva vůbec najde ještě někdo, kdo by dokázal pochopit hloubku této Marxovy myšlenky.

Zpět k našemu centrálnímu tématu. Podle onoho konvenčního lineárního myšlení společnost není ničím jiným, ničím více nežli pouze sumou jednotlivců. (Jak to svého času ostatně programaticky vyjádřila M. Thatcherová.) Podle této logiky pak přirozeně platí ona rovnice, že když je svobodné individuum (svobodné občansky-politicky), pak je svobodná celá společnost.

Z pohledu komplexního myšlení se ale celá záležitost jeví naprosto jinak. Lidské individuum tu nevystupuje jako primární, nezávislá a nepodmíněná entita, nýbrž jako součást společnosti, společenských vztahů, která je těmito společenskými vztahy formována, ovlivňována, determinována. A to sice natolik, že – z této perspektivy – primární entitou není lidské individuum, nýbrž právě tento komplex společenských vztahů.

Z tohoto hlediska pak nijak neplatí ona lineární, naivní rovnice že svobodné individuum = svobodná společnost; nýbrž přesně naopak, je to vnitřní charakter, kvalita těchto společenských vztahů která rozhoduje o tom, zda člověk v těchto společenských vztazích uchycený, těmito společenskými vztahy formovaný je také v plném a intenzivním smyslu svobodnou lidskou bytostí.

Krátce – a značně zjednodušeně – řečeno: jestliže podle lineárně orientovaného vědomí svět liberální demokracie je světem svobody, protože je zde svobodné individuum, pak z hlediska onoho komplexního způsobu myšlení zde nelze nijakým způsobem hovořit o pravé lidské svobodě, dokud je zde člověk ovládán jak komerčními tlaky kapitalistické produkční a společenské formace, tak ale i oním plochým lineárním způsobem uvažování, respektive tímto plochým pojetím člověka jakožto pouhého individua vůbec.

——————————–

Takové jsou tedy dva fundamentálně rozdílné způsoby pohledu na skutečnost; a z toho pramenící dva fundamentálně rozdílné koncepty toho, co vlastně vůbec znamená pojem „svoboda“, a za jakých rámcových okolností lze právem tvrdit že byla realizována nikoli pouze formálně-politická, nýbrž autentická a obsažná svoboda lidské bytosti.

Ano, pochopení tohoto rozdílu není vůbec snadné; obzvláště pro toho kdo se s onou komplexní formou myšlení setkává poprvé. Ale nedá se nic dělat, jedině touto cestou je možno se osvobodit od úzké perspektivy konvenčního lineárního myšlení, a spolu s ním od iluze o „svobodné společnosti“ systému individualistické liberální demokracie.