Měsíc: Červen 2024

Dialektický protiklad, Hegel, Marx a liberální demokracie

Kdo ještě osobně zažil časy socialistického režimu a jeho ideologie, ten zřejmě ještě stále chová v paměti floskuli, slovní spojení „jednota a boj protikladů“. V těchto několika slovech bylo komprimováno samotné jádro marxistické dialektiky dějin, kterážto dialektika měla vrcholit v nastolení sociálně bezrozporné, harmonické komunistické společnosti, jakožto finálního vyřešení dějinně-třídních bojů a protikladů.

Jak známo, tento předpoklad se nenaplnil; pokus o nastolení komunistické/socialistické společnosti se ukázal být pouze dějinným intermezzem, po kterém se opět obnovila kapitalistická společenská formace, i s jejím politickým konceptem „pluralitní demokracie“, která je jako taková založena na konfrontaci různých názorů a zájmů. Podívejme se teď poněkud blíže, jak probíhal tento vývoj dialektického myšlení, a co to vlastně vůbec znamená, když se řekne, že „lidská společnost bude vždy existovat ve vzájemných střetech, konfliktech a rozporech“.

———————————————————————————–

Rozpor, to je filozoficky velmi esenciální záležitost. Už svého času Hérakleitos konstatoval, že „boj je otcem všeho“. Jsou to tedy skutečně rozpory, protiklady a jejich vzájemné boje, které dění vůbec (a tedy i lidské společnosti) dodávají impuls, energii, kromě jiného (či v prvé řadě) jsou nezbytnou podmínkou dalšího vývoje.

Jenže: naprosto klíčovou otázkou je, jak se k těmto rozporům postavíme, jak je pojmeme. Totiž – není boj jako boj. Už zmíněný Hérakleitos dovodil, že základním smyslem tohoto boje protikladů je jejich účelné propojení v jeden jediný vyšší, komplexnější celek. Jako příklad uvedl harfu nebo luk: stojí tu dvě síly (například korpus luku a tětiva) – obě jsou vůči sobě v opozici, každá z nich působí opačným směrem, a přesto jejich vzájemným spojením vznikne nová, vyšší kvalita.

Na tomto základě později Hegel vypracoval celý svůj koncept dialektického vývoje lidských dějin (je třeba zmínit že Hegel byl ten úplně první, kdo vůbec s takovýmto modelem dějinného vývoje přišel). Hegel tedy celé své pojetí progresivního vývoje lidské společnosti (a světa vůbec) založil na této dynamice boje; bohužel na samý závěr svého modelu opustil tento princip boje, neboť podle jeho názoru v „rozumném“ státě konstituční monarchie dospěl „absolutní Duch“ do svého konečného stadia, vrcholného naplnění, odkud už není kam dále a výše směřovat. (Hegel sám si byl vědom toho že tímto údajným konečným naplněním historicky-dialektického procesu z lidské společnosti mizí její dynamika jakožto motor dalšího rozvoje, a proto dovodil, že je nezbytné aby státy – jako náhražku vymizelé dialektiky – spolu vedly trvalé boje!)

Na Hegela pak navázal Marx, který ovšem tento princip dějinných bojů ze sféry ducha přesunul do sféry reálných sociálních (třídních) konfliktů a bojů. To byl sám o sobě naprosto legitimní počin; jenže Marx od Hegela převzal (a ještě zesílil) i jeho uvedenou chybu, tedy opuštění principu dialektiky v samotném finále. Jestliže Hegelova konstituční monarchie si uchovává ještě alespoň formální znaky dialektického protikladu, v Marxově konceptu beztřídní komunistické společnosti jakákoli protikladnost mizí už naprosto. Veškerý další vývoj měl probíhat už jenom v zásadě kontinuálním, bezrozporným nárůstem (produkční) kreativity, v rámci bezrozporné, harmonické komunistické společnosti.

Jak už bylo zmíněno úvodem, po ztroskotání pokusu o socialismus/komunismus se vlády prakticky plně zmocnila opět liberální demokracie; podívejte se tedy na závěr do jaké míry v ní je či není naplněn onen Hérakleitův postulát dialektické syntézy protikladů. Ano, liberální demokracie – na rozdíl od doktrinálně jednotného, homogenního socialismu – se svým „demokratickým pluralismem“ nejenže připouští (názorové) různosti a střety, ale dokonce na nich staví celou svou existenci. Jenže – v liberální demokracii zase naprosto absentuje onen druhý, naprosto zásadní krok v (Hérakleitově) dialektickém konceptu: totiž ona syntéza protikladů. V liberální demokracii vše končí u pouhé svobody (respektive libovůle) lidského individua zastávat (a prosazovat) jakýkoli názor, jakýkoli zájem. A tak se zde pouze bezmyšlenkovitě srážejí beraní hlavy protichůdných zájmů a názorů, ale vše zůstává pouze na této primární, víceméně čistě mechanické úrovni vzájemného konfliktu, ze které nikdy nevzejde nějaká principiálně vyšší kvalita vzešlá ze spojení, syntézy těchto protikladů. Právě v tom spočívá principiální, systémová omezenost liberální demokracie: ona přichází se – zdánlivou – svobodou všeho, ale tato svoboda nikdy nepřekročí omezený horizont onoho pouze primárního střetu. Korpus luku a tětiva se tu pouze navzájem potírají a odmítají, ale nikdy nevytvoří společný komplex luku jako takového.

Pomíjivost

Eva Hájková

Častou metaforou pomíjivosti je v Bibli „polní tráva“, či pouze „tráva“. Trávou jsou patrně myšleny různé byliny rostoucí nejen na polích či pastvinách. Někdy je k trávě přirovnáván nepřítel či mocný člověk. Ten, kdo je slabší, se totiž rád utěšuje tím, že i ten mocnější je pouhý člověk a není zde navěky. Sám Bůh ústy Izajáše připomíná: „Já, já jsem váš utěšitel. Proč se tedy bojíš člověka, jenž umírá, lidského syna, který je jak tráva? (Iz 51, 12)

Podobná myšlenka se objevuje také v Jakubově listu: „Bohatý ať myslí na své ponížení – vždyť pomine jako květ trávy: vzejde slunce a svým žárem spálí trávu, květ opadne a jeho krása zajde. Tak i boháč se vším svým shonem vezme za své“ (Jk 1, 11). Přirovnání slavných k polní trávě dokonce vešlo jakožto přísloví do obecného povědomí: „Všechna sláva polní tráva.“

Proroci a žalmy připomínají, že kterýkoliv člověk, stejně jako tráva, časem zanikne. Je dobré si uvědomit, že jsme jako tráva. Pokorní si jsou vědomi, že jsou součástí stvoření.

„Každý člověk je jako tráva, všechna jeho sláva jako polní květ. Usychá tráva, kvítí uvadá, slovo Hospodinovo však věky přetrvá.“ Tuto větu napsal apoštol Petr ve svém prvním listu (1P 24-25). Cituje tím vlastně slova Žalmu 103,15 a zároveň slova proroka Izajáše (Iz 40, 6).

Ano, vše okolo nás je pomíjivé, i my sami.

Pokud si v nějaké elektronické verzi Bible budete chtít vyhledat slovo „pomíjivost“, zjistíte pravděpodobně, že nejčastěji se vyskytuje v knize Kazatel. Možná tam těch slov napočítáte třicet, jako já. Záleží však na konkrétním překladu. V B21 nebo v Kralické Bibli byste to slovo možná nenašli, protože tam se dává přednost označení „marnost“. Vyjádření „marnost nad marnost“ se také docela dlouho udrželo v obecném povědomí (i když teď už ho slyšívám zřídka). Kazatel marné lidské počínání přirovnává též k „honbě za větrem“. I vítr bývá v běžné mluvě symbolem jakési rychlé proměnlivosti nebo prázdnoty – „honit se za větrem“, „mluvit do větru“, „být do větru“… Ale v biblické řeči známe vítr i jinak. Tam může (možná právě pro svou čerstvost a proměnlivost) symbolizovat také ducha – to, co oživuje. Vždycky záleží na kontextu. Vítr může působit i zkázu. V Bibli jsou ukázky, jak nebezpečný bývá lodníkům na širém moři. V citátu z Izajáše i v Žalmu 103 je zmínka o větru, působícím vadnutí trávy. Tu Petr při svém citování z nějakého důvodu vynechal.

Izajáš: „Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův. Věru, lid je pouhá tráva“

Žalm 103: „Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jak polní kvítí; sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě.“

Vítr Hospodinův, který jindy občerstvuje či dokonce oživuje, zde přináší konec toho, co není věčné. Jakub místo o větru mluví o slunci, které spálí trávu svým žárem. Ježíš v Matoušově evangeliu o polní trávě říká, že bude hozena do pece (Mt 6,30). Přitom si oba zjevně všímají její krásy. Trávou jsou zde možná myšleny polní nebo luční květiny. Ježíš je nazývá „polními liliemi“.

Jak už bylo řečeno, pomíjivost se někdy překládá jako marnost (viz Kazatel). O marnosti se zmiňuje také list Římanům 8, 20 („neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal“). Zde možná marnost nevyjadřuje pouhou pomíjivost, ale i jistou porušenost. Marnost u člověka také označuje leccos – nejen dočasné trvání lidského života, ale někdy i nenaplněnost (lidských) tužeb a snažení, vycházejících naprázdno.

Marnost dnes často chápeme spíš jako zbytečnost. Pomíjivost ne. To, co je pomíjivé, není zbytečné v tom smyslu, že by to snad vůbec nemuselo nebo nemělo být. Všechno má svůj význam. Copak biblické pasáže o stvoření, které je pomíjivé, ukazují na jeho zbytečnost? Naopak. Krása květů (a přírody vůbec) je v Bibli poměrně často připomínána, nejenom v Písni písní. Myslel si snad Ježíš, že polní lilie, o kterých řekl, že je Bůh obléká nádherněji než byl oblečen král Šalomoun, jsou věcí zhola zbytečnou, když skončí v peci? Jistě neplatí, že to, co je pomíjivé, je zbytečné, a proto by to užuž mělo zaniknout. Pomíjivé není zbytečné. Příroda nezná ani pocit marnosti a prázdnoty. Ten zná jenom člověk a jistě i to má svůj význam.

Je-li marnost člověkem chápána jako prázdnota, kterou on pocítí, pak začne hledat nějaký smysl, něco, co ho může naplnit a je to věčné. Je tu naděje, že pomíjivé se setká s nepomíjivým, že bude naplněno či prostoupeno věčností (a mělo by být naplněno také vděčností – vždyť všechno stvoření se má radovat ze života); prázdnota bude naplněna smyslem. To, co usychalo, znovu rozkvete a přinese plody. Vždyť v Bibli je tolik slov nejen o zániku, ale také o novém rašení a pučení. Znovu vypučet a rozkvést tu může nejen tráva, kvítí či vinná réva, ale třeba i suchý strom, hůl nebo dokonce i lidské kosti. Země a to, co se na ní nachází, žije a je to neustále obnovováno Boží mocí. A člověk Božím slovem, které „přetrvává věky“.

Pomíjivost je vlastně potřebná věc. Bez zakoušení vlastní pomíjivosti my lidé nemůžeme poznat věčnost. A dotyk věčnosti nám zase pomáhá poznat a prožít svou pomíjivost.